▶
haboob
intenzivní
prachová nebo písečná bouře způsobená silným větrem a zviditelněná na svém čele mohutnou prachovou stěnou, přičemž zvířený materiál může dosáhnout výšky 1,5 až 3 km. Haboob je zpravidla spjat s náhlou změnou směru a zesílením rychlosti větru, výrazným poklesem teploty vzduchu a extrémně nízkou
dohledností. Často bývá způsoben
gust frontou silné
konvektivní bouře, vyvolán však může být i jevy
synoptického měřítka, a to přechodem
studené fronty nebo
vlhkostního rozhraní.
Termín haboob se původně používal pro silnou prachovou nebo písečnou bouři v Súdánu, která zde nastává při vpádu chladného vzduchu na již. okraji studené fronty ve Středomoří. V okolí Chartúmu se vyskytuje průměrně 24krát za rok, obvykle od května do září. Nejčastěji se vyskytuje v odpoledních nebo večerních hodinách s prům. dobou trvání tři hodiny. Nyní se tento termín používá i dalších aridních či semiaridním oblastech světa, především na Sahaře, na Arabském poloostrově, v Malé Asii, v centrální Austrálii a v aridních částech Severní Ameriky od Sonorské pouště a Arizony až k západním částem Velkých plání v USA.
▶
hadaikum
nejstarší z eonů
prekambria, zahrnující období před 4600 – 4000 mil. roků. Planeta byla zpočátku velmi žhavá v důsledku kondenzace plynů sluneční mlhoviny a akrece pevných těles, impaktů meteoritů a bouřlivého vulkanizmu. Tyto procesy odstartovaly
evoluci atmosféry Země, přičemž
kondenzací vodní páry ze sopečných plynů začal vznikat světový oceán. Navzdory tzv. paradoxu slabého Slunce dosahovala teplota vzduchu kvůli silnému
skleníkovému efektu několik set °C, nicméně existenci kapalné vody umožňoval oproti dnešku mnohonásobně větší tlak vzduchu.
▶
hailpad
[hejlped] – pozemní zařízení vystavené padajícím
kroupám a určené ke stanovení spektra jejich velikosti a hmotnosti. Zpravidla sestává z vrstvy pěnové hmoty pokryté hliníkovou nebo jinou folií, na niž dopadající kroupy zanechávají své stopy ve tvaru důlků. Na základě těchto otisků se následně stanoví rozměry a hmotnost zachycených krup. Pro vyhodnocování otisků se využívá vhodná fotografická metoda, která umožňuje automatické zařazení otisků krup do vhodných kategorií. Hailpady se zpravidla staví skupinově. Při vytváření algoritmu pro hodnocení měření jednotlivých hailpadů se využívají výsledky předchozích laboratorních testů.
V české meteorologii běžně používáme označení z angličtiny, český výraz ve smyslu zachycovač padajících krup se nepoužívá.
▶
hala pyramidální
duhově zbarvené světelné kruhy kolem Slunce představující obdobu
malého hala nebo
velkého hala, avšak s odlišnými úhlovými poloměry. Vytvářejí se dvojitým lomem paprsků na ledových krystalcích, když vstupní, resp. výstupní stěnou krystalku pro příslušný paprsek je stěna pyramidálního (jehlanovitého) zakončení sloupkových nebo destičkových krystalků (často se vyskytující pyramidální nástavby nad stěnami podstav sloupkových nebo destičkových krystalků). Nejčastěji se v literatuře v tomto směru uvádějí hala o úhlovém poloměru ca: 9° (Buiysenovo halo), 18° (Rankinovo halo), 20° (Burneyovo halo), 23° (Barkowovo halo), 24° (Dutheilovo halo) a 35° (Feuilleovo halo). U pyramidálních hal mohou vzácně vznikat jevy obdobné
parheliím a
tečným obloukům u malého hala.
▶
halo malé
syn. halo 22°, kolo malé –
fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní
obloha. Patří k častým
halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla
koróna, zatímco
velké kolo se používalo jak pro
velké halo, tak pro malé halo.
▶
halo opsané
vzácný
halový jev v podobě brýlovitého světelného útvaru kolem
malého hala. Vzniká propojením horního a dolního
tečného oblouku malého hala.
▶
halo velké
syn. halo 46°, kolo velké –
fotometeor, patřící mezi
halové jevy a jevící se obvykle jako slabší bělavě nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) se zdánlivým úhlovým poloměrem 46°. Jeho intenzita bývá podstatně slabší než intenzita
malého hala a též jeho výskyt je mnohem méně častý. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do hranolku vstupuje plochou podstavy a vystupuje plochou pláště nebo naopak, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 90°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje velké kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termín velké halo též vyskytoval jako označení pro velké i
malé halo.
▶
halony
látky, které, kromě jiných halogenů, obsahují v molekule i nejméně jeden atom bromu. Používají se v hasících přístrojích pro svou nízkou toxicitu. Produkce halonů byla redukována
Montrealským protokolem o látkách poškozujících ozonovou vrstvu a jeho dodatky, protože obdobně jako
tvrdé freony silně poškozují
ozonovou vrstvu.
▶
harmatan
místní název sv.
pasátu na pobřeží záp. Afriky a v oblasti Guinejského zálivu, kde vane v
období sucha (od listopadu do března) ze Sahary. Harmatan je velmi suchý, s velkým obsahem prachu.
▶
hazard hydrometeorologický
▶
Heat Index
[hít index] – viz
teplota pocitová.
▶
heatburst
prudké zvýšení teploty vzduchu (až o 10 °C či více) v rozmezí několika minut, doprovázené výrazným zesílením větru, včetně silných
nárazů, a výrazným poklesem vlhkosti vzduchu. Předpokládá se, že se jedná o jev obdobný
downburstu, avšak beze srážek, přičemž o mechanizmu ohřevu vzduchu se zatím pouze spekuluje. Vyskytuje se zpravidla ve večerních a nočních hodinách v blízkosti slábnoucích nebo rozpadajících se
konvektivních bouří, častěji v blízkosti horských hřebenů; podobně jako downburst může působit svými nárazy větru značné škody. Doba trvání heatburstu dosahuje od několika minut až po desítky minut, výjimečně i déle. Jedná se o poměrně vzácný jev, vyskytující se v USA, kde se vyskytuje nejčastěji, ale i v jiných geografických oblastech, včetně Evropy.
▶
heiligenschein
někdy používaný mezinárodní termín něm. jazykového původu pro jev
glórie kolem stínu vrženého lidskou postavou (zejména její hlavou a k ní přilehlou částí těla) na zemský povrch pokrytý kapičkami
rosy nebo do vrstvy přízemní
mlhy. Termín se v literatuře někdy používá i pro analogický jev podstatně menší výraznosti v souvislosti se stíny vrženými na povrchy granulového charakteru (povrch písku apod.) nebo např. v případě stínu letadla letícího nad lesními masivy produkujícími v době svého kvetení velké soubory pylových částic. Zde bývá zmiňováno jednoduché vysvětlení v podobě vysoké intenzity světla rozptýleného příslušnými částicemi. Jev pak může mít podobu pouze světelné skvrny kolem vrženého stínu bez zřetelných světelných maxim a minim typických pro
ohybové jevy. V literatuře se někdy ve smyslu synonyma vyskytuje označení Celliniho halo (Benvenuto Cellini, popis jevu z r. 1562).
▶
helicita
obecně vlastnost proudění tekutiny, reprezentující rotační pohyb částic tekutiny kolem osy rotace rovnoběžné se směrem proudění. Velikost helicity je v daném bodě úměrná skalárnímu součinu vektorů rychlosti a
vorticity proudění a je konzervativní veličinou za předpokladu konstantní hustoty tekutiny a nulového vnitřního tření. V meteorologii se helicita používá zejména jako ukazatel potenciálu konvektivního prostředí způsobovat rotaci silného
výstupného konvektivního proudu v
konvektivní bouři, přičemž se vyčísluje pomocí
relativní helicity. Koncept helicity tak např. může pomoci lépe pochopit vznik a vývoj
supercel a
tornád.
▶
helicita relativní
(Storm Relative Environmental Helicity – SREH) –
helicita vyjádřená v souřadnicové soustavě vztažené ke
konvektivní bouři; při jejím výpočtu se uvažuje vertikální profil horizontální složky
rychlosti větru a vektor pohybu bouře. Pro výpočet SREH se běžně používá vertikální profil od zemského povrchu do výšky 3 km nebo k horní hranici
konvektivně efektivní vrstvy. Např. při integraci do 3 km výšky se vypočte podle vzorce
kde je
v vektor rychlosti větru,
c vektor pohybu bouře a
k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy. Helicita dosahuje vyšších hodnot, pokud oblast relativního vtoku vzduchu do bouře je vlivem
vertikálního střihu větru charakterizována horizontální
vorticitou s významnou složkou ve směru proudění. Graficky je SREH reprezentována plochou na
hodografu určenou vektory větru relativními k pohybu bouře. SREH se používá v předpovědi silných konvektivních bouří, považuje se za míru tendence
supercel rotovat.
▶
heliotermometr
dnes již neužívaný přístroj k měření
přímého slunečního záření. Tepelné účinky dopadajícího záření se zjišťovaly pomocí citlivého teploměru. Heliotermometr zkonstruoval švýcarský přírodovědec H. B. de Saussure v r. 1774. Viz též
teploměr insolační.
▶
heliotermometr Vallotův
přístroj pro přibližné měření teploty pod vzorkem černé tkaniny, vystavené přímému slunečního záření.
▶
heterosféra
část
atmosféry Země nad výškou zhruba 90 km, kde se začíná uplatňovat
difuzní rovnováha, která se ustaví podle
parciálního tlaku jednotlivých plynů. Koncentrace lehčích plynů ubývá s výškou pomaleji, a proto ve výškách několika tisíc km převládá atomární vodík. V heterosféře se významně uplatňuje elektromagnetické sluneční záření, které způsobuje fotoionizaci a fotodisociaci. Uplatňují se však i vlivy
záření korpuskulárního. Vznikají tak ionty a volné elektrony, v případě fotodisociace štěpí záření krátkých vlnových délek molekuly na atomy. Vlivem absorpce sluneční energie dosahuje teplota v řídké heterosféře hodnot řádově stovek kelvinů. K největší produkci elektronů a iontů dochází ve výškách kolem 300 km. Vrstva pod heterosférou se nazývá
homosféra.
▶
histogram
graf rozdělení četností, na jehož ose úseček x jsou vyneseny meze intervalů statist. znaku (např. teploty vzduchu) a na ose pořadnic y četnosti hodnot znaku v příslušných intervalech. Graf má podobu obdélníků stojících na ose x, jejichž šířka odpovídá šířce intervalů a výška četnostem v intervalech. Je běžným způsobem znázorňování v klimatologii. Někdy je nesprávně zaměňován se sloupcovým diagramem.
▶
hladina barická
nevh. označení pro
izobarickou hladinu.
▶
hladina ekvipotenciální
syn. plocha ekvipotenciální – obecně hladina (plocha) konstantní hodnoty určitého potenciálu. V meteorologii jde zpravidla o hladinu konstantní hodnoty
geopotenciálu. V tom případě nulovou ekvipotenciální (neboli geopotenciální) hladinu obvykle ztotožňujeme s ideální mořskou hladinou.
▶
hladina ekvivalentně barotropní
hladina v atmosféře, v níž
absolutní vorticita je
konzervativní vlastností vzduchových částic a její lokální změny jsou působeny pouze horiz.
geostrofickou advekcí. V reálné atmosféře obvykle bývají tyto podmínky přibližně splněny ve vrstvě 500 až 400 hPa. V minulosti byla ekvivalentně barotropní hladina často ztotožňována se
standardní izobarickou hladinou 500 hPa. Vzhledem k tomu, že
rovnice vorticity má v ekvivalentně barotropní hladině stejný tvar jako v
hladině nondivergence v
barotropní atmosféře, někdy se tyto dvě hladiny nesprávně ztotožňují. Viz též
model barotropní,
vítr geostrofický.
▶
hladina geopotenciální
hladina (plocha) konstantního
geopotenciálu. Viz též
hladina ekvipotenciální.
▶
hladina izobarická
syn. plocha izobarická – hladina s konstantním
tlakem vzduchu, jejíž výška nad zemí nebo vzdálenost od jiné izobarické hladiny závisí na teplotních, resp. hustotních vlastnostech sloupce vzduchu, vyjádřených např. jeho stř.
virtuální teplotou. Mapy izobarických hladin jsou označovány jako
mapy absolutní a
relativní topografie. Nevhodné označení pro izobarickou hladinu je tlaková, příp. barická hladina. Viz též
izobara,
sklon izobarické plochy,
solenoidy izobaricko-izosterické.
▶
hladina izobarická standardní
izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých
meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách
TEMP a
TEMP SHIP. Ve zprávách
PILOT a
PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách
SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.
▶
hladina kondenzační
hladina v atmosféře, určená svou výškou, popř. tlakem vzduchu, v níž se vzduch stává
nasyceným vodní párou při
adiabatickém ději. Přechod k
nasycení je vyvolán ochlazením vzduchu při
adiabatické expanzi. Podle podmínek, za kterých adiabatický děj probíhá, rozlišujeme
kondenzační hladinu výstupnou,
konvekční a
turbulentní. Viz též
kondenzace vodní páry.
▶
hladina kondenzační konvekční
kondenzační hladina dosažená
vzduchovou částicí, jejíž počáteční teplota odpovídá hodnotě
konvekční teploty a vlhkost odpovídá hodnotě přízemní vlhkosti, při výstupu z přízemní hladiny. Na
termodynamickém diagramu určujeme konv. kondenzační hladinu průsečíkem
izogramy vedené z teploty přízemního
rosného bodu a
křivky teplotního zvrstvení. Viz též
teplota konvekční kondenzační hladiny.
▶
hladina kondenzační turbulentní
▶
hladina kondenzační výstupná
(VKH, popř. LCL z angl. lifting condensation level) –
kondenzační hladina, ve které vystupující nenasycená
vzduchová částice přejde do stavu
nasycení vodní párou následkem ochlazování při
adiabatické expanzi. Výstupný pohyb může být způsoben
termickou nebo
vynucenou konvekcí. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme na
termodynamickém diagramu jako hladinu, v níž se protíná
stavová křivka vystupující částice a
izograma proložená
teplotou rosného bodu v počáteční hladině výstupu. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme nejčastěji pro adiabatický výstup z přízemní hladiny. Lze ji však určit pro výstup z libovolného bodu
křivky teplotního zvrstvení. Viz též
teplota výstupné kondenzační hladiny.
▶
hladina konvekce horní
hladina (výška), ve které ustávají konv. výstupné pohyby. Pojem horní hladina konvekce se nejčastěji užívá v souvislosti s
termickou konvekcí, vyvolanou nerovnoměrným radiačním ohříváním zemského povrchu. Výšku horní hladiny konvekce určujeme na
termodynamickém diagramu zpravidla
metodou částice. Lze využít i vhodnou aplikaci
metody vrstvy nebo
metody vtahování. Viz též
hladina volné konvekce.
▶
hladina ledových jader
hladina (výška), od níž se v oblaku začínají spolu s přechl. vod. kapkami objevovat i led. krystalky, jež vznikly buď přímým zmrznutím části vod. kapek, n. sem byly zaneseny z vyšších hladin. H. 1. j. obvykle leží v blízkosti izotermy –10 °C, někdy i níže. Pokud nebyly led. krystalky zaneseny z vyšších hladin, musí teplota vzduchu v h. 1. j. dosáhnout kritické hodnoty, při níž alespoň některá krystalizační jádra přítomná v oblaku začnou účinně napomáhat zamrzání vod. kapek. Led. krystalky pak narušují koloidní stabilitu pův. vodního oblaku, což může vést ke vzniku srážek. Termín h. 1. j. je poněkud zast., pochází z doby, kdy role krystalizačních jader byla přisuzována samotným led. krystalkům. V. t. teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
▶
hladina nondivergence
atmosférická hladina, v níž je hodnota horizontální, popř. izobarické
divergence proudění blízká nule. Podmínku nondivergence obvykle dobře splňují hladiny ve stř.
troposféře mezi 700 a 500 hPa, přičemž divergence proudění v horní a ve spodní troposféře má opačné znaménko. V konkrétní
synoptické situaci může existovat i více hladin nondivergence. Pojem hladina nondivergence lze považovat za vystižení plochy, která odděluje hlavní oblasti horizontální divergence a
konvergence spojené s typickou vertikální strukturou
tlakových výší a
níží v
synoptickém měřítku. Tento pojem sehrál značnou úlohu v historickém vývoji
numerických modelů atmosféry, pracuje se s ním např. v
barotropních modelech. Viz též
hladina ekvivalentně barotropní.
▶
hladina nulového vztlaku
(HNV, popř. EL z angl. equilibrium level) – hladina, v níž se teplota
vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z
výstupné kondenzační hladiny, naposledy vyrovná teplotě okolí v
podmíněně instabilní atmosféře. Na
termodynamickém diagramu se určuje jako nejvýše ležící průsečík
nasycené adiabaty, proložené
charakteristickým bodem, s
křivkou zvrstvení. Viz též
hladina volné konvekce,
CAPE.
▶
hladina řídícího proudění
hladina s dostatečně výrazným, ustáleným a co do směru nepříliš plošně proměnlivým přenosem vzduchu ve stř.
troposféře, v jehož směru se v podstatě přemísťují přízemní
tlakové útvary (odtud řídící proudění). Za hladinu řídícího proudění se obvykle považuje hladina, ve které leží osa výškové
frontální zóny. V létě to bývá hladina okolo 500 hPa, v zimě okolo 700 hPa. Viz též
proudění řídící.
▶
hladina tání
hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce
izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech
vzduchové hmoty.
▶
hladina tlaková
nevh. označení pro
izobarickou hladinu.
▶
hladina volné konvekce
(HVK, popř. LFC z angl. level of free convection) – hladina (výška), v níž se teplota
vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z
výstupné kondenzační hladiny, poprvé vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Nad hladinou volné konvekce až do hladiny, v níž se částice stává opět chladnější než okolí, získává vzduchová částice kladné zrychlení na úkor
CAPE. Na
termodynamickém diagramu se poloha hladiny volné konvekce určuje jako průsečík
nasycené adiabaty proložené
charakteristickým bodem a
křivky teplotního zvrstvení. Viz též
teplota hladiny volné konvekce,
instabilita atmosféry podmíněná.
▶
hladinoměr
zařízení nebo přístroj k měření
vodního stavu. Nejjednodušším hladinoměrem je
vodočet, složitějšími různé typy
limnigrafů.
▶
hladiny letové
(FL-flight levels) – hladiny (výšky) v atmosféře mezinárodně určené k zabezpečení letů hlavně dopravních letadel. Výška letu v letových hladinách se udržuje podle
výškoměru nastaveného na tlak vzduchu 1 013,2 hPa, takže jsou letové hladiny hladinami konstantního atm. tlaku. První letovou hladinou (v praxi nepoužívanou) je tlaková hladina 1 013,2 hPa. Další letové hladiny jsou od sebe vzdáleny o konstantní tlakové intervaly, které ve
standardní atmosféře odpovídají vert. vzdálenosti 300 m. Letové hladiny letových cest se udávají čís. symbolem, který značí výšku ve standardní atmosféře ve stovkách stop (např. 290, 310 atd.).
▶
hladiny význačné
hladiny uváděné ve
zprávách PILOT a
TEMP, v nichž podle
aerologických měření nabývá
teplota vzduchu,
relativní vlhkost vzduchu,
směr a
rychlost větru hodnot, významných pro sestrojení křivek
vertikálního profilu teploty,
vlhkosti vzduchu a
větru. Za význačné hladiny teploty se v
troposféře považují zejména dolní a horní
hranice inverzí teploty, resp.
izotermií v případě, že tlakový rozdíl mezi základnou a horní hranicí těchto vrstev je alespoň 20 hPa, nebo je-li vrstva charakterizována významnou změnou vlhkosti vzduchu. Výběr dalších význačných hladin u teploty a vlhkosti vzduchu se provádí tak, aby se rozdíl změřené teploty a vlhkosti vzduchu nelišil od profilu zkonstruovaného pomocí význačných hladin o více než 1 °C do výšky hladiny 300 hPa, nebo
první tropopauzy, o 2 °C nad touto výškou a o 15 % rel. vlhkosti v celém rozsahu měření vlhkosti. Pro výběr význačných hladin větru jsou rozhodující odchylky od vert. průběhu změřené rychlosti a směru větru o více než 10° u směru a 5 m.s
–1 u rychlosti větru. Za význačnou hladinu se považuje i
tropopauza, hladina
maximálního větru, počáteční a nejvyšší bod měření. Jestliže se vert. průběh měřeného
prvku vynáší do
termodynamického diagramu pomocí lomené čáry, označují se význačné hladiny často jako zlomové body, popř. „zlomy".
▶
hlásič bouřek varovný
zařízení automaticky indikující pravděpodobnost příchodu
bouřky pomocí detekce zvýšeného
gradientu elektrického potenciálu atmosféry způsobeného výskytem
blesků.
▶
hlášení mimořádné o pozorování z letadel během letu (AIREP SPECIAL-ARS)
hlášení, která musí podávat všechna letadla, kdykoliv jsou pozorovány nebo dojde-li ke střetu s následujícími podmínkami: mírná nebo silná
turbulence, nebo mírná nebo silná
námraza, nebo silná
horská vlna, nebo
bouřky bez
krup, zastřené popř. prorůstající
vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na
squall lines (
čarách instability), nebo bouřky s kroupami, zastřené, prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čárách instability), silná
prachová vichřice nebo silná písečná vichřice nebo oblak tvořený
vulkanickým popelem, nebo přederupční vulkanická aktivita nebo vulkanická erupce. Mimořádná hlášení jsou zasílána buď datovým spojem letadlo–země nebo radiotelefonním spojením. Je-li meteorologickou výstražnou službou přijato mimořádné hlášení z letadla, ale podle mínění meteorologa nebude mít hlášený jev trvání a není tedy důvod k vydání
informace SIGMET, musí být toto mimořádné hlášení rozšířeno vydáním ARS stejným způsobem, jako se rozšiřují informace SIGMET, t.j. meteorologickým výstražným službám,
centrům WAFC a dalším meteorologickým služebnám, v souladu s regionálními postupy
ICAO.
▶
hlášení pravidelné o pozorování z letadel během letu (AIREP)
pravidelná hlášení o pozorování z letadel během letu jsou zpravidla předávána datovým spojem a mají následující strukturu skládající se ze dvou datových bloků. V 1. bloku jsou údaje o zeměpisné šířce a délce, hladině a času pozorování a ve 2. bloku pak údaje o směru a rychlosti výškového větru, teplotě a pokud jsou k dispozici tak údaje o
turbulenci a vlhkosti. Údaje jsou předávány v dohodnutých intervalech závislých na hustotě provozu a fázi letu.
▶
hmota atmosféry optická absolutní
geometrická délka dráhy paprsku (například slunečního) při průchodu
atmosférou Země. Termín odráží skutečnost, že integrací hustoty vzduchu podél trajektorie paprsku dostaneme hmotnost vzduchu obsaženou v trubici o jednotkovém průřezu, jejíž osou je trajektorie daného paprsku v celé zemské atmosféře. Viz též
hmota atmosféry optická relativní,
tloušťka atmosféry optická.
▶
hmota atmosféry optická relativní
poměr
absolutní optické hmoty atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) ve výšce nad obzorem vyjádřené úhlem
h k absolutní optické hmotě při poloze tělesa v
zenitu. Relativní optická hmota atmosféry, označovaná někdy zkráceně jako optická hmota, se vyskytuje ve vztazích popisujících zejména šíření
přímého slunečního záření v zemské atmosféře. Při výškách
h větších než 30° se relativní optická hmota atmosféry, označovaná jako
m, zpravidla počítá pomocí jednoduchého vzorce
Při menších výškách je vhodné použít opravu na zakřivení zemském povrchu a na
lom světla v atmosféře.
▶
hmota optická
obecně vžité zkrácené označení pro
relativní optickou hmotu atmosféry.
▶
hmota vzduchová
množství vzduchu v
troposféře, souměřitelné co do plošných rozměrů s velkými plochami moří a pevnin, které má zhruba stejné vlastnosti a pohybuje se ve směru
všeobecné cirkulace atmosféry. Vzduchová hmota vzniká v
ohnisku, tedy oblasti, kde přijímá své charakteristické vlastnosti. Pro vznik vzduchové hmoty je důležitá cirkulační soustava, která zaručuje, že vzduch v dané oblasti setrvá dostatečně dlouho, aby
vertikální gradient teploty a rozdělení vlhkosti dosáhly rovnovážného stavu se svým podkladem. Při pohybu dochází k
transformaci vzduchové hmoty. Uvnitř vzduchové hmoty jsou prostorové změny
meteorologických prvků pomalé a spojité, zatímco na rozhraní se sousední vzduchovou hmotou se mění prudce. Na rozhraní vzduchových hmot leží většinou
atmosférická fronta, případně
vlhkostní rozhraní. V rámci
klasifikace vzduchových hmot se určitá vzduchová hmota může stručně označovat i jako „vzduch" s blíže určujícím přídavným jménem. Viz též
vlastnosti vzduchových hmot konzervativní,
homology vzduchových hmot.
▶
hmota vzduchová instabilní
syn. hmota vzduchová labilní –
vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části instabilní
zvrstvení, tedy
vertikální teplotní gradient větší než
nasyceně adiabatický. Vyznačuje se rel. vysokou
turbulencí a při dostatečné
vlhkosti vzduchu se v ní vyskytují
konvektivní oblaky,
přeháňky a
bouřky (hlavně v teplé části roku). Viz též
hmota vzduchová stabilní.
▶
hmota vzduchová labilní
▶
hmota vzduchová místní
vzduchová hmota setrvávající delší dobu v jedné oblasti. Je v tepelné a radiační rovnováze s
aktivním povrchem. Vlastnosti místní vzduchové hmoty závisí na geogr. poloze a roč. době. Termín navrhl S. P. Chromov.
▶
hmota vzduchová stabilní
vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní
zvrstvení, tedy
vertikální teplotní gradient menší než
nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují
inverze teploty,
izotermie a jen malá
turbulence. Při dostatečné
vlhkosti vzduchu v ní vznikají
mlhy nebo nízké
vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též
hmota vzduchová instabilní.
▶
hmotnost atmosféry
celková hmotnost
atmosféry Země je podle A. Ch. Chrgiana (1978) 5,157 . 10
18 kg, podle F. J. Monkhouse (1974) 5,9 . 10
18 kg. Zejména první z těchto dvou údajů dobře odpovídá dnes uváděným hodnotám. Hmotnost atmosféry tvoří přibližně jednu milióntinu hmotnosti Země (5,98 . 10
24 kg). Vzhledem k tomu, že tlak a hustota vzduchu s výškou rychle klesají, ve vrstvě od 0 do 5,5 km se vyskytuje přibližně 50 %, ve vrstvě od 0 do 11 km 75 % a ve vrstvě od 0 do 36 km 99 % celkové hmotnosti atmosféry. V horních vrstvách ovzduší nad 36 km se tedy vyskytuje jen asi 1 % celkové hmotnosti atmosféry.
▶
hmotnost vodní páry měrná
▶
hodnota koncentrace znečišťující látky v ovzduší mezní
(nejvýše přípustná) koncentrace znečišťující látky, stanovená na základě vědeckých poznatků za účelem zabránění nebo předcházení škodlivým účinkům na lidské zdraví nebo na životní prostředí jako celek. Tam, kde je mezní hodnota koncentrace znečišťující látky v ovzduší překračována, je nutné provádět opatření na
ochranu čistoty ovzduší.
▶
hodnota sněhové pokrývky vodní
výška vodní vrstvy, která vznikne rozpuštěním
sněhové pokrývky, resp. její hmotnost, vztažená na jednotku plochy. Vodní hodnota sněhové pokrývky se udává v mm vodního sloupce nebo v kg.m
–2. Pro zatížení stavebních konstrukcí se používají jednotky kg.m
—2 nebo kPa. Viz též
sněhoměr.
▶
hodnoty meteorologického prvku extrémní
nejnižší a nejvyšší hodnoty
meteorologického prvku v určitém časovém intervalu, např. během dne (
denní minimum a
maximum), měsíce (
měsíční minimum a
maximum), roku (
roční minimum a
maximum), příp. za celou dobu pozorování stanice (
absolutní minimum a
maximum). Viz též
extrém.
▶
hodograf
čára spojující koncové body vektorů, které jsou znázorněné v polárních souřadnicích a vycházejí z počátku souřadnicového systému. V meteorologii se nejčastěji využívá hodograf
rychlosti větru. Pomocí hodografu rychlosti větru se zpravidla vyjadřuje
vertikální profil větru, popř. denní chod rychlosti větru apod. Bod na hodografu tak vyjadřuje rychlost a směr, kterým vítr v dané hladině, popř. v daném čase vane. Velmi známé je např. znázornění výškového profilu větru v
mezní vrstvě atmosféry v podobě
Taylorovy (nebo
Ekmanovy) spirály.
▶
holocén
syn. čtvrtohory mladší – současná geol. epocha, označovaná dříve též jako doba poledová neboli postglaciál, trvající od konce posledního
glaciálu před 11,7 tisíci roků. Holocén představuje v rámci
kvartéru zatím poslední
interglaciál, takže
kolísání klimatu během holocénu je méně výrazné než během kvartéru jako celku. Holocén byl tradičně členěn pomocí
pylové analýzy do klimatických fází, které však zřejmě neměly globální charakter. V severní části Evropy po preboreálu a boreálu (do cca 8 000 BP) se spíše
kontinentálním klimatem následoval atlantik (do cca 5 000 BP), který bývá dáván do souvislosti s hlavním holocenním
klimatickým optimem. Mladšími klimatickými fázemi byly subboreál (do cca 2 500 BP) a subatlantik (do současnosti). Příznivější klimatické podmínky v holocénu umožnily nástup zemědělství (tzv. neolitická revoluce) a civilizace, čímž se lidská aktivita zařadila mezi podstatné
klimatotvorné faktory.
▶
holomráz
mráz (teplota vzduchu nižší než 0,0 °C) bez přítomnosti
sněhové pokrývky.
▶
homogenita a izotropie polí meteorologických veličin
pole meteorologických veličin je homogenní a izotropní, jestliže jeho stř. hodnota je konstantní a korelační funkce závisí jen na vzdálenosti bodů pole. Tato zjednodušující vlastnost se používá při formulaci algoritmů numerické analýzy.
▶
homogenita klimatologických řad
vlastnost
klimatologických řad spočívající v tom, že tyto řady reagují jen na přirozenou variabilitu počasí a klimatu, nikoliv na změny v umístění
meteorologické stanice, v
expozici meteorologických přístrojů a jejich typu, v metodice a
termínech pozorování aj. V homogenních klimatologických řadách se rovněž neprojevují změny
mikroklimatu,
mezoklimatu, resp.
místního klimatu, které mohou vznikat v důsledku změn zástavby nebo vzrůstu stromů v nejbližším okolí met. stanice, růstu města, industrializace oblasti apod. Posouzení homogenity klimatologických řad, které je předpokladem úspěšné aplikace klimatologického materiálu, se provádí numerickými nebo graf. metodami.
▶
homogenitus
označení jednoho ze
zvláštních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Vývoj zvláštních oblaků homogenitus je přímým důsledkem lidské činnosti. Jde např. o
kondenzační pruhy za letadly nebo o
kupovité oblaky vyvolané teplým a vlhkým vzduchem, který vystupuje z ústí chladících věží. U oblaků, které jednoznačně vznikají a vyvíjejí se jako důsledek lidské aktivity, se označení homogenitus připojuje za označení
druhu, popř.
tvaru,
odrůdy a
zvláštnosti. Např.
Cu tvořící se nad průmyslovými podniky může být označen jako
cumulus humilis homogenitus. Persistentní kondenzační pruhy za letadly nesou morfologický název
cirrus homogenitus.
▶
homology vzduchových hmot
klimatologicky zpracované prům.
vertikální profily teploty vzduchu v
troposféře pro různé
vzduchové hmoty, tříděné podle teplotních charakteristik (arktické, polární, tropické) a podle vlhkosti (maritimní, kontinentální) v jednotlivých měsících nebo ročních dobách v dané oblasti (místě). Porovnáním aktuální křivky
radiosondážního měření s homologem se určoval typ a vert. rozsah vzduchové hmoty. Z historického hlediska zajímavý pojem s jehož používáním se přestalo ve druhé polovině 20. století.
▶
homomutatus
označení jednoho ze
zvláštních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblaky homomutatus se vyvíjejí transformací persistentních
kondenzačních pruhů (
cirrus homogenitus). Oblaky cirrus homogenitus mohou vlivem silného větru v horních hladinách růst, rozšířit se na velkou část oblohy a transformovat svou strukturu tak, že nakonec odpovídají morfologicky odlišné přirozené cirovité oblačnosti. V tom případě označujeme výsledný oblak jménem odpovídajícího
druhu (cirrus,
cirrocumulus nebo
cirrostratus) nasledovaným vhodným označením
tvaru,
odrůdy nebo
zvláštnosti oblaku a označením homomutatus. Viz např. výsledné oblaky Ci
floccus homomutatus nebo Ci
fibratus homomutatus.
▶
homopauza
tenká přechodová vrstva mezi
homosférou a
heterosférou ve výšce přibližně 90 km. Je prakticky totožná s
turbopauzou.
▶
homosféra
část
atmosféry Země, v níž se podstatně nemění relativní zastoupení plynů ve vzdušné směsi. Hlavní příčinou téměř konstantního složení homosféry v horiz. i vert. směru je
turbulentní promíchávání. I v homosféře však existují látky v prostorově proměnném množství. Patří k nim především
vodní pára,
ozon,
oxid uhličitý, oxid siřičitý a dusičitý, čpavek,
částice prachu, částice vody v tekuté i pevné fázi. Homosféra sahá od zemského povrchu do výšky
homopauzy kolem 90 km; nad ní se nachází
heterosféra. Viz též
rovnováha difuzní,
bilance záření.
▶
homotermie
v meteorologii zast. syn. pro
izotermii.
▶
horizont zákalový
horní hranice vrstvy
zákalu, která při šikmém pohledu shora působí dojmem souvislého horizontu.
▶
horko
subj. pocit intenzivního účinku tepla. Viz též
vedro,
dusno,
vlna veder.
▶
hranice atmosféry horní
teoretická kulová plocha obepínající vesmírné těleso v takové výšce, kde již z daného hlediska nemusíme uvažovat vliv jeho
atmosféry. Vzhledem k tomu, že
atmosféra Země plynule přechází do meziplanetárního prostoru, není určení její horní hranice jednoznačné. Můžeme ji umístit do výšky cca 30.000 km, kde se ztrácejí poslední volné atomy vodíku, jejichž pohyb je ještě ovlivňován rotací zemského tělesa. Pro účely různých oborů ji však uvažujeme podstatně níže. Např. v
aktinometrii zpravidla znamená hladinu (výšku), nad níž z energetického hlediska lze zanedbat vliv ovzduší na
sluneční záření, např. při určování
solární konstanty, z hlediska vlivu na
rozptyl a
absorpci záření apod. Tyto podmínky bývají v dostatečné míře splněny již v
mezosféře a nad ní.
▶
hranice bouřek polární
domnělá hranice na obou polokoulích, za níž směrem k pólům se již nevyskytuje bouřk. činnost. Zprav. se uvádí, že souhlasí s izotermou nejteplejšího měsíce o hodnotě 4 °C a že na sev. polokouli vede mezi 70 a 75° s. š. a na již. polokouli mezi 50 a 55° j. š. V polárních oblastech jsou bouřky velmi vzácným jevem, byly však pozorovány i v těsné blízkosti pólu, např. výpravou I. D. Papanina, takže h. b. p. vlastně neexistuje. Za h. b. p. lze do jisté míry považovat čáru s prům. výskytem jednoho dne s bouřkou ročně. Tato hranice probíhá na sev. polokouli mezi 60 a 70° s. š., po sev. pobřeží Aljašky a pevninské části Kanady, po již. pobřeží Grónska a Islandu, přes sev. Skandinávii, Novou Zemi, Tajmyr a Kamčatku. Na již. polokouli vede mezi 55 a 63° j. š. přes Ohňovou Zemi.
▶
hranice inverze
hladina v
atmosféře, v níž ve směru zdola nahoru začíná, resp. končí
inverze teploty vzduchu nebo jiného
meteorologického prvku (dolní a horní
hranice inverze). Hranice teplotní inverze se na
křivce teplotního zvrstvení jeví jako
zlomové body a pokud se
tlak vzduchu na horní a dolní hranici inverze liší o více než 20 hPa počítají se mezi
význačné hladiny.
▶
hranice klimatická
zóna oddělující různé
klimatické oblasti. Může mít charakter výrazného
klimatického předělu nebo pozvolného přechodu. Při
klasifikaci klimatu je aproximována linií, jejíž poloha bývá stanovena konvenčně.
▶
hranice lesa
čára spojující nejzazší místa zapojeného lesa. Hranice lesa je jednak vert. (horní), závisející na nadm. výšce, jednak horiz., závisející na zeměp. šířce. U přirozené hranice lesa rozlišujeme hranici lesa klimatickou, orografickou a edafickou (půdní a substrátovou) podle podmínek, které jsou pro polohu hranice lesa rozhodující.
▶
hranice lesa klimatická
hranice, za níž
klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve
vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové
izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zejména množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.
▶
hranice mezní vrstvy atmosféry
výška, v níž
vektor větru přestává být ovlivňován zemským povrchem (třením apod.) a pohyb
vzduchových částic je způsobován jen
silou tlakového gradientu,
silou zemské tíže a
Coriolisovou silou. Vektor větru lze proto už aproximovat geostroficky nebo gradientově, nejvýše se započtením těch ageostrofických složek, které mají původ v makromet. polích
volné atmosféry (
izalobarický vítr apod.). Prům. nadm. výška horní hranice mezní vrstvy atmosféry je asi 1,5 km, což odpovídá zhruba výšce
izobarické hladiny 850 hPa.
Denní chod teploty vzduchu nad touto výškou už není prakticky ovlivňován zemským povrchem. Viz též
vítr ageostrofický,
vítr geostrofický,
vítr gradientový.
▶
hranice mrazu
dělicí čára nebo plochamezi oblastmi s výskytem mrazu a oblastmi bez mrazu; chápe se buďhoriz. (na mapách), nebo vert. (na řezech atmosférou). Její poloha závisína zeměp. šířce, nadmořské výšce, roč. a denní době, na rozložení pevnin aoceánů a na rozložení vzduchových hmot. Rozlišuje se hranice mrazu okamžitá aklimatická, nazývaná též absolutní, která ohraničuje prostory, v nichžse vůbec nevyskytují teploty nižší než 0 °C.
▶
hranice oblačnosti horní
(HHO) – výšková hladina, ve které dochází k poklesu koncentrace
oblačných částic nejvyšší oblačné vrstvy pod možnost jejich detekce daným pozorovacím prostředkem. Výška horní hranice oblačnosti je tak závislá na metodě pozorování, resp. na
spektrálním pásmu či vlnové délce použitého přístroje.
▶
hranice přízemní vrstvy atmosféry
1. hladina, do které lze v prvním přiblížení předpokládat neměnnost hodnot vert.
turbulentního toku hybnosti tepla a vlhkosti s výškou. Mění se ve velmi širokém intervalu od několika metrů do 100 až 200 m nad terénem podle vert.
teplotního zvrstvení,
rychlosti větru a charakteru
aktivního povrchu;
2. v
mikroklimatologii se za horní hranici přízemní vrstvy atmosféry někdy považovala výška 1,5 až 2 m nad zemí, v níž bylo možné provádět standardní met. měření. Viz též
vrstva atmosféry přízemní.
▶
hranice sněžení
1. hladina (nadm. výška), nad níž se vyskytují srážky jen v tuhém skupenství – h. s. výšková (vertikální). Její poloha závisí na roč. a denní době, zeměp. š. a povětrnostní situaci. Ve většině případů leží pod hladinou nulové izotermy. Stoupá směrem k rovníku, kde ve velehorách leží prům. ve výšce 5 200 až 5 600 m; 2. čára, za níž se ve směru od rovníku k pólu vyskytují srážky jen v tuhém skupenství – h. s. šířková (zonální). Její poloha se mění především s roč. dobou a její průběh je značně složitý v důsledku rozložení pevnin a moří, závislosti na nadm. výšce apod. Nejzazší (na sev. polokouli nejjižnější, na již. polokouli nejsevernější) poloha h. s. sleduje hranici mrazu, je však posunuta poněkud blíže k rovníku. Výškovou i šířkovou h. s. lze rozlišit na okamžitou (synoptickou) a dlouhodobou (klimatickou). V. t. čára sněžná.
▶
hranice suché oblasti
klimatická hranice, oddělující oblasti s dostatkem a nedostatkem atm. srážek pro rozvoj urč. rostlinného druhu n. společenstva. V geomorfol. pojetí A. Pencka je na rozdíl od uvedeného biologického hlediska h. s. o. dělicí čarou mezi podnebím vlhkým a podnebím suchým. K vymezování suchých oblastí se zjednodušeně používá izohyet prům. roč. úhrnů srážek. Např. za h. s. o. na jižní Moravě bývá považována izohyeta 500 mm a na Slovensku 600 mm při prům. roč. teplotě vzduchu 9 až 10 °C. Vhodnější je určování h. s. o. pomocí klimatologických indexů vyjadřujících vztahy mezi srážkami a teplotou vzduchu, mezi srážkami a výparem apod. Za hranici suchých podnebí v celosvětovém měřítku zvolil W. Köppen poměr mezi roč. úhrnem srážek a prům. roč. teplotou vzduchu, a to i se zřetelem na různé roč. rozdělení srážek. Podle A. Gregora lze za h. s. o. v ČSFR s ohledem na polní kultury považovat hodnotu s = 3 (t + 7), kde s je úhrn roč. srážek v cm a t prům. roč. teplota vzduchu. Podobně je považována za h. s. o. na našem území hodnota Langova dešťového faktoru rovná 70, Končkova indexu zavlažení menší než –20, popř. menší než 0 apod. K vystižení suchosti nebo vlhkosti krajiny byly odvozeny mnohé další empir. vzorce. V. t. jistota vláhová, koeficient hydrotermický, index vlhkosti, sucho.
▶
hrom
syn. zahřmění – akust. průvodní jev
blesku. Jeho zdrojem je tlaková vlna, která vzniká náhlým zvětšením objemu vzduchu v
kanálu blesku při jeho ohřátí na teplotu až kolem 30 000 K. K pozorovateli dochází zvuk z různých kanálů blesku, popř. po odrazech od oblaků a zemského povrchu, a proto může hrom trvat i několik sekund. Čím je výboj blesku blíže pozorovateli, tím má hrom kratší trvání a vyšší kmitočet. Akust. spektrum se pohybuje od 10 Hz do 3 kHz. Hrom je obvykle slyšitelný do vzdálenosti 15 až 20 km. Viz též
bouřka na stanici,
bouřka vzdálená,
blýskavice,
izobronta,
mapa izobront.
▶
hromosvod
syn. bleskosvod, zařízení hromosvodné – zařízení sloužící k ochraně objektů před přímým
úderem blesku. Skládá se z jímacího zařízení, svodu a zemniče. Účelem jímacího zařízení je zachytit v určité výšce nad chráněným objektem sestupující
vůdčí výboj, a tak zabránit úderu
blesku do chráněné části objektu. Účelem svodů je svést proud blesku z jímacího zařízení k zemi s min. úbytky napětí. Zemnič hromosvodu má svést tento el. proud do země tak, aby v chráněném objektu vznikly pokud možno co nejmenší rozdíly napětí. Princip dnes používaných hromosvodů navrhl amer. vědec a politik z období boje za nezávislost B. Franklin. Poněkud odlišný přístup se uplatňoval u zařízení, které zkonstruoval P. Diviš v Příměticích na Moravě roku 1754. Zařízení bylo spíše určeno k odsávání elektřiny z dolní části
bouřkových oblaků a podle představ svého vynálezce mělo především sloužit k zabránění vzniku
bouřky. Viz též
blesk mezi oblakem a zemí,
bleskojistka.
▶
hřeben vysokého tlaku vzduchu
syn. výběžek vysokého tlaku vzduchu, nevhodně klín vysokého tlaku vzduchu – oblast vyššího tlaku vzduchu bez uzavřených
izobar či
izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu. Na
synoptické mapě bývá vyjádřena izobarami či izohypsami s
anticyklonálním zakřivením, někdy ve tvaru písmene U. Hřeben může být také částí
anticyklony. V hřebenu vysokého tlaku vzduchu lze vyznačit
osu hřebene. Podél ní dochází k
divergenci proudění, s níž jsou spojeny sestupné pohyby vzduchu mající obvykle za následek rozpouštění oblaků nebo všeobecně málo oblačné počasí. Proudnice v hřebenu mají anticyklonální zakřivení. Hřeben vysokého tlaku vzduchu je jedním z
tlakových útvarů. Viz též
brázda nízkého tlaku vzduchu.
▶
hřeben výškový
hřeben vysokého tlaku vzduchu ve střední a horní
troposféře, identifikovatelný na
mapách absolutní topografie 700 hPa a vyšších hladin. Pod výškovým hřebenem se obvykle vyskytuje nevýrazné
tlakové pole nebo oblast nízkého tlaku vzduchu, tj.
cyklona nebo
brázda nízkého tlaku vzduchu. Viz též
brázda výšková.
▶
hřmění
akustická složka
bouřky, tvořená nejméně jedním, zpravidla však větším počtem
hromů.
▶
húlava
1. náhlé a prudké zvýšení
rychlosti větru, který je značně
nárazovitý a často mění směr. Jev trvá několik minut a náhle ustává. Húlava je projevem přechodu
gust fronty přes místo pozorování.
2. nevh. se termín húlava občas vyskytuje i v širším smyslu jako označení pro prudké zhoršení počasí (silný vítr, srážky, oblačnost zvláštnosti
arcus), které souvisí s
čelem studeného vzduchu přibližující se
konvektivní bouře nebo
studené fronty. Viz též
oblak húlavový,
cumulonimbus.
▶
humidita klimatu
vlhkost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým množstvím vypadlých srážek oproti
výparu (opak
aridity klimatu). Jde o významnou charakteristiku klimatu podmíněnou srážkami, teplotou a vlhkostí vzduchu, oblačností, větrnými poměry, vlastnostmi půdy, expozicí území apod. Oblasti s
humidním klimatem, popř.
subhumidním klimatem nebo
perhumidním klimatem, se vymezují pomocí nejrůznějších
indexů humidity. Humidita klimatu se může projevovat celoročně nebo pouze v určité části roku, kterou označujeme jako
období dešťů, střídané
obdobím sucha.
▶
humilis
(hum) – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kup malého vert. rozsahu, které se jeví jako zploštělé. Užívá se u
druhu cumulus. Termín humilis poprvé užil belgický meteorolog J. Vincent v Atlasu oblaků, vydaném v Bruselu v r. 1907. Viz též
oblak kupovitý,
mediocris,
congestus.
▶
hurikán
regionální označení plně vyvinuté
tropické cyklony v oblastech sev. Atlantského oceánu, sv. Tichého oceánu východně od datové hranice a jv. Tichého oceánu východně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru v hurikánu dosahuje nejméně 33 m.s
–1. Intenzita hurikánu se určuje nejčastěji na základě
Saffirovy-Simpsonovy stupnice.
▶
hustota oblaků optická
míra zeslabení
viditelného záření od Slunce při průchodu oblačnou vrstvou kvůli
rozptylu a
absorpcí záření oblačnými částicemi (kapkami vody a
ledovými krystalky). Využívá se např. jako jeden z parametrů v modelech přenosu záření danou oblačnou vrstvou i na jiných vlnových délkách než ve viditelném oboru. Jeho hodnota je závislá na vlnové délce záření. Je rovněž významným parametrem klimatických modelů z hlediska výpočtu
radiační a
energetické bilance atmosféry nebo Země.
▶
hustota sněhu
hmotnost objemové jednotky
sněhové pokrývky vyjádřená v kg.m
–3, případně v poměru k hustotě vody. Hustota nově napadlého sněhu se pohybuje v závislosti na teplotě vzduchu a rychlosti větru od 50 do 150 kg.m
–3, hustota
starého sněhu často přesahuje 400 kg.m
–3. Viz též
firn.
▶
hustota suchého vzduchu
hmotnost jednotky objemu
suchého vzduchu. Hustotu suchého vzduchu
ρd v kg.m
–3 lze určit ze
stavové rovnice suchého vzduchu podle vzorce
kde
pd je
tlak suchého vzduchu v Pa,
T teplota vzduchu v K, a
Rd = 287,4 J.kg
–1.K
–1 je
měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Při teplotě 0 °C a tlaku suchého vzduchu 1 013,25 hPa je
ρd = 1,293 kg.m
–3.
▶
hustota vlhkého vzduchu
hmotnost jednotky objemu
vlhkého vzduchu. Hustotu vlhkého vzduchu
ρ v kg.m
–3 lze určit ze
stavové rovnice vlhkého vzduchu podle vzorce
kde
p = pd + e je
tlak vlhkého vzduchu v Pa,
pd tlak suchého vzduchu v Pa,
e tlak vodní páry v Pa,
Rd = 287,4 J.kg
–1.K
–1 je
měrná plynová konstanta suchého vzduchu a
Tv značí
virtuální teplotu v K. Za stejné teploty a za stejného tlaku suchého a vlhkého vzduchu je hustota vlhkého vzduchu vždy menší než
hustota suchého vzduchu.
▶
hustota vodní páry
hmotnost vodní páry v jednotce objemu
vlhkého vzduchu. Udává se v kg.m
–3. V meteorologii se užívá také tradiční označení
absolutní vlhkost vzduchu.
▶
hustota vzduchu
syn. hmotnost vzduchu měrná – hmotnost jednotky objemu vzduchu. Udává se v kg.m
–3 a je převrácenou hodnotou
měrného objemu vzduchu. Plochy konstantní hustoty vzduchu se nazývají
izopyknickými plochami. Viz též
profil hustoty vzduchu vertikální.
▶
hvizd
elektromagnetický signál, který se šíří plazmatem
ionosféry či
magnetosféry podél magnetické siločáry. Vzniká disperzí širokopásmového pulsu emitovaného
bleskovým výbojem. V plazmatickém prostředí se šíří různé frekvence původního širokopásmového signálu různou rychlostí, a po převedení elektromagnetického signálu na akustický signál proto vzniká typický hvízdavý zvuk. Délka jeho trvání (zlomky vteřiny a ž jednotky vteřin) je dána vlastnostmi prostředí, ve kterém se šíří, a to především hustotou elektronů v plazmatu. Mechanismus vzniku hvizdů byl vysvětlen až v padesátých letech (O. Storey, 1953). Viz též
sfériky.
▶
hydrologie
věda zabývající se zákonitostmi časového a prostorového rozdělení vody na Zemi, jejím pohybem v rámci
hydrologického cyklu, fyz., chem. a biologickými vlastnostmi apod. K rozmachu české hydrologie došlo po roce 1875, kdy byla založena Hydrografická komise pro Království České se dvěma sekcemi: ombrometrickou sekci vedl F. J. Studnička, hydrometrickou sekci A. R. Harlacher. Viz též
hydrosféra,
hydrometeorologie,
předpověď hydrologická,
rok hydrologický,
ohrožení hydrologické.
▶
hydrometeor
meteor tvořený soustavou vodních částic v kapalném či pevném skupenství, vznášejících se ve vzduchu, padajících k zemskému povrchu, zdvižených větrem ze zemského povrchu nebo usazených na předmětech na zemském povrchu či ve volné atmosféře. Mezinárodní atlas oblaků zavádí kategorii "hydrometeory jiné než oblaky". Do této kategorie řadí
srážky padající a
usazené,
mlhu,
kouřmo,
zvířený sníh,
vodní tříšť aj.
▶
Hydrometeorologický ústav
(HMÚ) – předchůdce dnešního
Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) založený vládním nařízením č. 96/1953 Sb. ze dne 27. listopadu 1953, které nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1954. Svou působností ústav při svém vzniku navázal na činnosti Státního ústavu meteorologického a Státního ústavu hydrologického, pozdější Hydrologické a hydrografické služby vodohospodářského rozvojového střediska, založených v roce 1919 bezprostředně po vzniku samostatného československého státu. Viz
meteorologie v ČR.
▶
hydrometeorologie
1. vědní obor na pomezí
hydrologie a
meteorologie, studující část
hydrologického cyklu realizovanou v atmosféře a na zemském povrchu. Zabývá se především vzájemnými vztahy procesů v atmosféře a hydrosféře. Průkopníkem české hydrometeorologie byl F. Augustin, který v 90. letech 19. století studoval met. příčiny tehdejších
povodní a
sucha. Viz též
ohrožení hydrometeorologické.
2. věcně nepřesné souborné označení pro činnosti, jimž se věnují hydrologická a
meteorologická služba.
▶
hydrosféra
vodní obal Země, který zahrnuje veškerou vodu na Zemi ve všech skupenstvích a formách, tedy i
vodu v atmosféře a podpovrchovou vodu. Studiem hydrosféry se zabývá
hydrologie. Viz též
voda půdní.
▶
hyetoantipleión
viz meión.
▶
hyetografie
zast. označení pro
klimatologii atm. srážek.
▶
hyetometr
zast. název pro
srážkoměr.
▶
hygiena ovzduší
dílčí část vědního oboru hygieny, jež se zabývá studiem vztahů mezi znečišťujícími látkami ve venkovním a vnitřním ovzduší a reakcí lidského organizmu na ně, popř. na produkty vzniklé při jejich transformaci v atmosféře. Dále se hygiena ovzduší zabývá zjišťováním biologické a fyziologické odezvy organismu na
koncentrace znečišťujících látek a stanovením limitních koncentrací pro potřeby sledování a řízení kvality ovzduší. Hygiena ovzduší spolupracuje s meteorologií zejména při studiu vlivu met. faktorů na stav, transport a transformaci znečišťujících látek v ovzduší. Viz též
ochrana čistoty ovzduší,
šíření znečišťujících látek, znečištění ovzduší.
▶
hygrograf
registr.
vlhkoměr, jehož čidlem je nejčastěji svazek lidských vlasů nebo organická (zlatotepecká) blána.
▶
hygrometrie
obor zabývající se
měřením vlhkosti vzduchu a jeho metodikou. Viz též
evaporimetrie,
ombrometrie.
▶
hygroskop
zařízení umožňující kvalit. určování změn
vlhkosti vzduchu.
▶
hygroskopicita
schopnost látek pohlcovat a vázat vodní páru.
▶
hypotéza Kolmogorovova
z hlediska
turbulentního proudění v atmosféře má značný význam tzv. první a druhá Kolmogorovova hypotéza. První hypotéza říká, že: „Při dostatečně velkém
Reynoldsově čísle má v každém turbulentním proudění statistika pohybů malých měřítek (tj. malých vírových turbulentních elementů) univerzální charakter určený jednoznačně
kinematickou vazkostí proudící tekutiny a rychlostí disipace“, zatímco druhou hypotézu lze aplikovat na větší
turbulentní víry, pro něž podle ní platí: „V každém turbulentním proudění má při dostatečně velkém Reynoldsově čísle statistika pohybů od jisté definované velikosti měřítka univerzální charakter, který závisí na disipaci turbulentní kinetické energie, nikoli však na kinematické vazkosti.“ Tyto hypotézy mají při modelování turbulentního proudění mj. ten praktický důsledek, že je-li dosaženo Reynoldsova čísla dostatečně velkého pro plně vyvinutou turbulenci, je možné zanedbat změny charakteristik turbulence s dalším růstem tohoto čísla.
▶
hypsometr
syn. hypsotermometr – přístroj, který byl dříve užíván ke stanovení
tlaku vzduchu měřením teploty bodu varu vody nebo jiných kapalin. V hypsometru se měří teplota páry vystupující z hladiny vroucí kapaliny. Bod varu závisí na aktuálním tlaku vzduchu.
▶
hypsometrie
obecně měření nadm. výšky, resp. její znázornění v mapách. V meteorologii označení hist. metody
měření tlaku vzduchu pomocí
hypsometru.
▶
hystereze aneroidu
vlastnost
aneroidu, vyplývající z principu hysterezní křivky při pružné deformaci, která vyvolává systematickou chybu při měření
tlaku vzduchu, projevující se především při velké a rychlé změně. Aneroid ukazuje nižší než správnou hodnotu při vzestupu tlaku, při poklesu naopak vyšší. Při přirozených změnách tlaku vzduchu se hystereze aneroidu rušivě neuplatňuje, poněvadž tyto změny jsou příliš pomalé. Má však význam při zkoušení aneroidu v podtlakových komorách.
▶
hytergraf
klimatologický diagram, který v pravoúhlé souřadnicové soustavě znázorňuje roční chod teploty vzduchu a atm. srážek. Má tvar obrazce, jehož vrcholy reprezentují jednotlivé měsíce, přičemž na vodorovné ose se zobrazuje jejich prům. teplota, na vertikální ose úhrn srážek v daném měsíci. Hytergraf se používá zpravidla k porovnání roč. chodu teploty vzduchu a srážek z různých met. stanic nebo k porovnání chodu teploty a srážek z různých období na téže stanici. Viz též
chod meteorologického prvku roční.
