▶
p-systém
syn. soustava souřadnicová
p – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu
tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti
z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá
hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů
synoptického měřítka, zpracování výsledků
aerologických měření a jejich zakreslování do
výškových map a
aerologických diagramů. Viz též
sigma-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
PAH
(Polycyclic Aromatic Hydrocarbons, polycyklické aromatické uhlovodíky) – uhlovodíky obsahující ve své struktuře nejméně dva benzenové kruhy. V souvislosti s ochranou čistoty ovzduší se namnoze projevují jako významné škodliviny. V současné době jsou v této souvislosti zmiňovány např. pyreny obsahující čtyři benzenové kruhy, v případě tří těchto kruhů jde o antracen, velkou pozornost pak budí zejména
benzo(a)pyren s pěti benzenovými kruhy.
▶
pachy
čichové počitky vyvolané přítomností jedné nebo více těkavých příměsí v atmosféře, obvykle v nízkých koncentracích, nicméně převyšujících práh citlivosti čichového ústrojí. Příjemné pachy jsou označovány jako vůně, nepříjemné pachy jako zápachy.
▶
paleogén
syn. třetihory starší – nejstarší geol. perioda
kenozoika, zahrnující období před 66 – 23 mil. roků. Viz též
terciér.
▶
paleoklima
klima v geol. minulosti, studované v rámci
paleoklimatologie na základě tzv.
proxy dat. V souladu s aktuální geologickou stratigrafií můžeme rozlišovat klima jednotlivých eonů (viz
hadaikum,
archaikum,
proterozoikum,
fanerozoikum), ér (viz
paleozoikum,
mezozoikum,
kenozoikum), period (viz
kambrium,
ordovik,
silur,
devon,
karbon,
perm,
trias,
jura,
křída,
paleogén,
neogén,
kvartér), epoch (viz
pleistocén,
holocén) a dalších jednotek. Bez ohledu na
změny klimatu zůstávala hlavním rysem jeho rozložení na Zemi
zonalita klimatu, i když velikost a poloha
klimatických pásem se v průběhu času měnila. Viz též
geneze klimatu,
teorie paleoklimatu,
klima historické.
▶
paleoklimatologie
vědní obor, zabývající se rekonstrukcí a interpretací
paleoklimatu.
Změny klimatu v geol. minulosti se snaží vysvětlit pomocí
teorií paleoklimatu. K jejich ověření využívá tzv.
proxy dat, přičemž se opírá o poznatky dalších disciplín, např. sedimentologie, paleontologie a geochemie; při studiu klimatu
kvartéru a především
holocénu se uplatňují i geomorfologie a archeologie. Viz též
dendroklimatologie,
klimatologie historická.
▶
paleozoikum
syn. prvohory – nejstarší geol. éra v rámci
fanerozoika, navazující na
proterozoikum a zahrnující období před 541 – 252 mil. roků. Do této éry spadá šest period:
kambrium,
ordovik,
silur,
devon,
karbon a
perm. Pro paleozoikum je typické postupné spojování kontinentů provázené rozsáhlými fázemi orogeneze, až nakonec spojením Laurasie a Gondwany vznikla jednotná Pangea.
▶
pampero
studený
nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod
čar instability s projevem
studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při
vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru
norther.
▶
pannus
(pan) [pánus]– jeden z
průvodních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u
druhů altostratus,
nimbostratus,
cumulus a
cumulonimbus.
▶
PANs
(peroxyacylnitrates, peroxyacylnitráty) – dnes aktuálně sledovaná složka antropogenního znečištění ovzduší, zahrnuje významné škodliviny. Jde o soubor látek, jež v alkanovém řetězci obsahují skupinu C(O)OONO2, jsou většinou toxické a podléhají při vyšší teplotě tepelnému rozkladu. Nejběžnější z nich je peroxyacetyl nitrát se strukturou molekuly CH3C(O)OONO2 , označovaný zkratkou PAN.
▶
papagajo
silný sv.
padavý vítr z And na tichomořském pobřeží Nicaragui a Guatemaly. Vzniká při přechodu chladných vzduchových hmot (vítr „el norte“) přes horská pásma Střední Ameriky a přináší tzv.
pěkné počasí. Nejčastěji se vyskytuje v lednu a v únoru, kdy často trvá 3 až 4 dny. Má charakter
bóry.
▶
paprsek zelený
záblesk zelený – převážně zelené krátkodobé zabarvení oblohy, často jen záblesk, vycházející zdánlivě z vrchního okraje slunečního nebo měsíčního kotouče při jejich východu nebo západu. Zelený paprsek je pozorovatelný, pouze je-li horizont zřetelně viditelný (bez výskytu
zákalu nebo
kouřma). Vysvětluje se skutečností, že index lomu světelných paprsků roste s jejich klesající vlnovou délkou a sluneční disk je pak pro barvy odpovídající kratším vlnovým délkám zdánlivě více pozvednut nad obzor působením
astronomické refrakce. Výskyt namodralých odstínů je však velice vzácný, neboť paprsky této barvy jsou v
přímém slunečním záření výrazně oslabovány působením jeho
molekulárního rozptylu. Jev bývá nejčastěji pozorován nad mořskou hladinou nebo v horách nad horní hranicí nízko položených vrstevnatých oblaků a obecně patří mezi
fotometeory.
▶
paprsky krepuskulární
temné pruhy ve směru slunečních paprsků při poloze Slunce za obzorem. V podstatě to jsou stíny oblaků, které rovněž mohou být za obzorem, promítající se na pevné nebo kapalné částice, vznášející se v atmosféře. Někdy se stíny promítají až na opačnou stranu oblohy a jsou pozorovatelné v blízkosti
antisolárního bodu. V tomto případě se nazývají antikrepuskulární paprsky. Krepuskulární paprsky patří k
fotometeorům. Termín paprsky krepuskulární se primárně vztahuje k situacím při zapadajícím nebo vycházejícím Slunci, popř. v době soumraku, kdy tyto paprsky vytvářejí jakoby vějíř rozevírající se vzhůru. Někdy se však jako paprsky krepuskulární označuje i obdobný jev při větších výškách Slunce nad obzorem a otvorech v oblačné vrstvě, kdy se zmíněný vějíř rozevírá dolů.
▶
pára nasycená
pára sytá – plynná fáze dané látky, nalézající se ve stavu
termodynamické rovnováhy s kapalnou (v případě
sublimace s pevnou) fází téže látky při rovinném tvaru fázového rozhraní. Za této rovnováhy je tok molekul směřující přes fázové rozhraní z kapalné (pevné) do plynné fáze stejně velký jako tok opačný. Vztah mezi tlakem nasycené páry a teplotou udává
Clausiova–Clapeyronova rovnice. Na
fázovém diagramu je vztah mezi tlakem a teplotou nasycené páry zobrazen
křivkou vypařování, nazývanou též křivka nasycených par. V meteorologických aplikacích jde zpravidla o nasycenou
vodní páru a v praxi se pro přibližné vyjádření závislosti jejího tlaku na teplotě používá např.
Magnusův vzorec. Při teplotách pod teplotou
trojného bodu rozlišujeme nasycenou vodní páru nad povrchem
přechlazené vody a nasycenou vodní páru nad ledem.
U zakřiveného rozhraní fází vzniká složitější situace. Pro kladné zakřivení fázového rozhraní (např. u vodních kapiček) při dané teplotě roste tlak nasycené páry se zvětšujícím se zakřivením. Při záporném zakřivení (např. tvar vodní hladiny v kapiláře se stěnami smáčitelnými vodou) je tomu naopak. Příslušné kvantitativní vyjádření této závislosti poskytuje
Thomsonův vztah. U vodních roztoků závisí tlak nasycené vodní páry též na koncentraci příměsi a u disociovaných roztoků (elektrolytů) na jejím druhu. Příslušnou závislost udává
Raoultův zákon. Uvedené skutečnosti mají podstatný význam ve
fyzice oblaků a srážek, zejména pak v
mikrofyzice oblaků a srážek.
▶
pára nenasycená
syn. pára přehřátá – pára, jejíž tlak (hustota) je při dané teplotě nižší než v případě
páry nasycené. Tuto definici lze vyslovit též inverzním způsobem: Jde o páru, jejíž teplota je vyšší než teplota nasycené páry o stejné hodnotě tlaku (hustoty). Odtud vyplývá též syn. pára přehřátá, které se běžně používá v technické praxi, v meteorologické literatuře je však jeho výskyt relativně řídký.
▶
pára přesycená
pára, jejíž tlak (hustota) je vyšší než u
nasycené páry o téže
teplotě. V meteorologické literatuře jde zpravidla o
vodní páru nad rovinným povrchem vody nebo ledu. Přesycená pára je termodynamicky nestabilní a v atmosféře může reálně existovat za situace, kdy nejsou přítomny žádné zárodky vodních kapiček nebo ledových částic a jsou odstraněna účinná
kondenzační a
depoziční jádra. Prakticky to lze realizovat v laboratorních podmínkách v uzavřených komorách s účinně přefiltrovaným vzduchem, snižujeme-li teplotu vzduchu, takže hodnota
tlaku nasycené vodní páry klesá.
▶
pára vodní
voda v plynném skupenství. V atmosféře je vodní pára obsažena ve velmi proměnném množství; u zemského povrchu v průměru od 0 do 3 % objemu. S výškou obsah vodní páry v atmosféře velmi rychle ubývá. Při vhodných podmínkách vodní pára kondenzuje a vytváří
oblaky, popř.
hydrometeory. Vodní pára intenzivně pohlcuje a vyzařuje
dlouhovlnné záření, a je proto významná pro radiační režim atmosféry, v rozhodující míře se podílí na
skleníkovém efektu atmosféry. Viz též
atmosféra Země,
vzduch nasycený,
vzduch vlhký,
kondenzace vodní páry,
okno atmosférické,
tlak vodní páry.
▶
parametr Coriolisův
veličina definovaná výrazem
, kde
ω je velikost úhlové rychlosti zemské rotace a φ z. š., vyjadřovaná na sev. polokouli úhly v intervalu (0, 90°) a na již. polokouli v intervalu (0, –90°). Coriolisův parametr se často vyskytuje v rovnicích a vztazích používaných v meteorologii, neboť bezprostředně souvisí s působením
Coriolisovy síly v zemské atmosféře. Jeho hodnota na 50° sev. zeměp. š. činí 1,2.10
–4 s
–1. Parametr je nazván podle franc. matematika a fyzika G. G. Coriolise (1792–1843).
▶
parametr drsnosti
syn. koeficient drsnosti – veličina s rozměrem délky, která patří svým původem do aerodynamiky. V meteorologii se používá ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry k vyjádření vlivu zemského povrchu na proudění vzduchu a na vert. transport hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých příměsí v
přízemní vrstvě atmosféry. Parametr drsnosti lze interpretovat jako výšku drsnostních elementů, tj. různých výčnělků apod. zemského povrchu, efektivní z hlediska posuzovaného vlivu, nebo jako charakteristiku
turbulentního promíchávání v úrovni zemského povrchu. Určuje se zpravidla z vert. profilu rychlosti horiz. proudění v bezprostřední blízkosti zemského povrchu, nejlépe při indiferentním
teplotním zvrstvení ovzduší. Pro různé typy přirozeného rovinného povrchu dosahuje hodnot od setin mm (uhlazená sněhová pokrývka) do zhruba 10 cm (vysoká tráva). Uvnitř zástavby se volí hodnota parametru drsnosti zemského povrchu v rozmezí 1/20 až 1/10 výšky staveb. Nad vodním povrchem závisí parametr drsnosti na vlnění, a tím na
rychlosti větru. Podle C. G. Rossbyho lze souvislost mezi parametrem drsnosti zemského povrchu
z0 a
směšovací délkou l vyjádřit vztahem
v němž
z značí výšku nad zemským povrchem a
κ von Kármánovu konstantu. Viz též
drsnost povrchu.
▶
parametr frontální termální
parametr vhodný pro objektivní
frontální analýzu definovaný vztahem:
První činitel vyjadřuje změnu
teplotního gradientu ∇
T, druhý činitel pak projekci této změny do směru teplotního gradientu. Termální frontální parametr dosahuje maximální hodnoty v místě největší změny gradientu teploty, typicky tedy v oblasti
fronty.
▶
parametr L
pracovní označení pro
Obuchovovu délku.
▶
parametr proudu blesku
veličina popisující vlastnosti
blesku. Těmito parametry jsou
a)
amplituda proudu blesku Imax (kolísající v rozmezí 10
2 až 3.10
5 A);
b) max.
strmost proudu blesku d
i/d
t (10
3 až 10
9 A.s
–1);
c) doba čela rázové složky
tč (0,5 až 100).10
–6 s;
d) čtverec impulsu proudu blesku ∫
i2 d
t po dobu výboje;
e) počet
dílčích výbojů blesku (1 až 24);
f) trvání blesku (10
–3 s až 2 s);
g)
náboj blesku Qb = ∫
i d
t .
Z uvedených el. hodnot se stanoví úbytek el. napětí
u na odporu
R příslušného el. zařízení
–u = iR, popř. tepelná nebo mech. energie přeměněná po
úderu blesku v zasaženém objektu v závislosti na jeho vlastnostech.
▶
parametr Rossbyho
veličina β daná meridionálním gradientem
Coriolisova parametru a definovaná vztahem:
kde
λ je Coriolisův parametr a kladný směr souřadnicové osy
y směřuje k severu. Využívá se zejména v teorii
Rossbyho vln.
▶
parametr Scorerův
veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu
mechanické turbulence, nebo
vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
kde
g je velikost
tíhového zrychlení,
v velikost průmětu vektoru
rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene,
Θ potenciální teplota vzduchu a
z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.
▶
parametr stabilitní
kvantit. vyjádření stabilitních podmínek, tj. stability nebo instability
teplotního zvrstvení atmosféry. V širším smyslu mezi stabilitní parametry patří např.
vertikální teplotní gradient,
Bruntova-Vaisalova frekvence a dále parametry, které zahrnují nejen termické, ale i dynamické charakteristiky stavu atmosféry, tj. parametry typu
Richardsonova čísla, nebo pro
přízemní vrstvu atmosféry poměr
z/L, kde
z je výška nad zemským povrchem a
L je
Obuchovova délka. Viz též
vertikální instabilita atmosféry,
klasifikace stabilitní.
▶
parametr Stokesův
bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii
koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
kde
vR, resp.
vr značí velikost
pádové rychlosti kapek o poloměru
R, resp.
r (
r <<
R),
ρw hustotu vody a
μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz
vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru
r a hustotě
ρw, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná
Stokesovým zákonem. Viz též
vzorec Stokesův.
▶
parametrizace v meteorologii
souhrnné označení pro simulaci efektu fyzikálních procesů energetického a hydrologického cyklu atmosféry, jejichž prostorová a časová měřítka jsou menší, než může
model atmosféry popsat. Termín parametrizace se kromě podchycení nerozlišených fyzikálních procesů používá též pro simulaci procesů diabatických, nevratných, a pro popis výměny hybnosti, tepla a vlhkosti mezi atmosférou a jejím okolím (Země, vesmír). Výsledkem parametrizace jsou matematické vztahy, které popisují vliv procesů na prognostické proměnné modelu atmosféry a také popisují jejich interakci s dalšími proměnnými, např. modelu zemského povrchu. To, které procesy jsou v modelu atmosféry parametrizovány, tak obecně závisí na jeho rozlišení. Typicky se parametrizují:
radiační přenos v atmosféře; výměna hybnosti, tepla a vlhkosti s povrchem a jejich další vertikální transport efekty suché a vlhké
turbulence; srážkové procesy,
konvekce a s ní spojené srážky a transport hybnosti, tepla a vlhkosti; dynamické účinky nerozlišené orografie.
▶
parhelia Liljequistova
mimořádný
halový jev, slabé, horizontálně protáhlé světelné skvrny na
parhelickém kruhu ve větších úhlových vzdálenostech za paranthelii.
▶
parhelium
syn. paslunce – velmi častý
halový jev v podobě světelných skvrn nalézajících se na
parhelickém kruhu vně
malého hala. Jsou obvykle výrazněji duhově zbarveny, s červeným okrajem na straně bližší Slunci. Při poloze Slunce na obzoru by se parhelia nalézala na malém halu, s rostoucí výškou Slunce nad obzorem se od malého hala bočně vzdalují v rozsahu několika úhlových stupňů. Vznikají dvojitým lomem slunečních paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky při lámavém úhlu 60° a vert. poloze hlavní krystalové osy.
▶
pás absorpční
syn. pásmo absorpční – část
absorpčního spektra určitého
radiačně aktivního plynu vyznačující se silnou
absorpcí záření. Je tvořen komplexem vzájemně si blízkých a případně se i částečně překrývajících
absorpčních čar v absorpčním spektru daného plynu. Např.
vodní pára se vyznačuje absorpčními pásmy v oblastech vlnových délek kolem 1,4 µm, 1,9 µm, 2,7 µm a 6,3 µm; v oblasti vlnových délek větších než 15 µm je u vodní páry nakupeno takové množství absorpčních pásů, že zde dochází ke spojité absorpci
dlouhovlnného záření a vzniká zde tzv. absorpční kontinuum.
Oxid uhličitý má svůj nejvýznamnější absorpční pás v blízkosti vlnové délky 15 μm. Absorpce
ultrafialového záření je způsobena především významnými absorpčními pásy
ozonu, který má současně další výrazný absorpční pás v oblasti vlnových délek kolem 9,6 μm. Viz též
absorpce záření selektivní.
▶
pás mlhy
mlha, která se vlivem místních podmínek vytvořila v pásu širokém nejvýše několik stovek metrů.
▶
pás nízkého tlaku vzduchu
pásmo s nižším tlakem vzduchu zhruba rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma
pásy vysokého tlaku vzduchu a v průběhu roku se přesouvá na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. Takovým pásmem je např. rovníkový pás nízkého tlaku vzduchu, nazývaný též
rovníková deprese, a pásy nízkého tlaku vzduchu v subpolárních oblastech obou polokoulí. V subpolárních pásech nízkého tlaku vzduchu se nacházejí jednotlivé
cyklony.
▶
pás přenosový studený
relativní proudění obecně studeného a zpočátku i suchého vzduchu ve
frontální cykloně popisované v
teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně cyklony v přízemních hladinách a je pro něj charakteristické, že hodnoty
izobarické vlhké potenciální teploty jsou o několik stupňů nižší než uvnitř
teplého přenosového pásu. Studený přenosový pás směřuje nejprve k západu a v blízkosti
teplé fronty (resp. její
frontální čáry) začíná stoupat a stáčet se cyklonálně kolem
středu cyklony, přičemž podchází teplý přenosový pás. V této oblasti se díky srážkám produkovaným teplým přenosovým pásem sytí vlhkostí. Při dalším výstupu vzduchu se tato vlhkost může stát zdrojem pro vznik
oblaků zejména
nízkého a
středního patra. V místě, kde studený přenosový pás vystupuje zpod teplého přenosového pásu, se proud často rozděluje do dvou větví charakterizovaných různou výškou nad zemským povrchem. Vyšší větev se anticyklonálně stáčí, až je téměř rovnoběžná s teplým přenosovým pásem. Nižší větev se stáčí cyklonálně a směřuje do středu cyklony. Rozhraní mezi vzduchem v nižší větvi studeného přenosového pásu a
vzduchovou hmotou v týlu vyvíjející se cyklony lze označit za
atmosférickou frontu, která je v klasickém koncepčním modelu
norské meteorologické školy analyzována jako
okluzní fronta. Avšak měření dokazují, že formování této fronty nekoresponduje s
okluzním procesem jako situace, kdy je teplý vzduch vytlačován studenější vzduchovou hmotou na přední straně a v
týlu cyklony vzhůru.
▶
pás přenosový teplý
relativní proudění obecně teplého a vlhkého vzduchu s výstupnou složkou pohybu ve
frontální cykloně popisované v
teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně
studené fronty do souvislého proudu, který se obvykle táhne stovky kilometrů a při výstupu postupně zasahuje celou
troposféru. Teplý přenosový pás je charakterizovaný vysokými hodnotami
izobarické vlhké potenciální teploty, transportuje teplý a vlhký vzduch z nižších hladin do vyšších a často je hlavním mechanismem produkce srážek. Teplý přenosový pás probíhá ve vyvíjející se cykloně zpravidla rovnoběžně s přízemní studenou frontou, zhruba kolmo protíná
čáru teplé fronty, následně se anticyklonálně stáčí a ve zhruba rovnoběžné poloze vůči čáře teplé fronty přestává stoupat. Během výstupu se podílí na vzniku
frontálních oblačných systémů, zejména teplé fronty, a částečně také na vzniku oblačných systémů v
teplém sektoru.
▶
pás srážkový
útvar
srážkových oblaků protáhlý v jednom směru, takže je možné určit jeho orientaci. Srážkové pásy mohou být tvořeny
konvektivními i
vrstevnatými oblaky, mohou dosahovat různých měřítek, přičemž mívají složitější vnitřní strukturu. V
mimotropické cykloně jsou srážkové pásy vázány na
atmosférické fronty a případné
čáry instability, které se mohou vyskytovat i samostatně. V
tropické cykloně se od středu odvíjejí spirální srážkové pásy. Pohyb srážkového pásu ve směru jeho protažení, popř. setrvání pásu nad určitým
povodím může vést k zesílení případné
povodně.
▶
pás tmavý
syn. pás temný, pás Alexandrův – pás
oblohy mezi
hlavní a
vedlejší duhou. Za situace, kdy jsou obě duhy výrazně patrné, má část oblohy uvnitř
hlavní duhy relativně největší jas, poněkud menší jas mívá obloha na vnější straně
vedlejší duhy, zatímco mezi oběma duhami je jas oblohy nejmenší. Paprsky s jedním vnitřním odrazem na vodních kapkách mohou přicházet do oka pozorovatele pouze z prostoru uvnitř hlavní duhy, paprsky se dvěma vnitřními odrazy jen z prostoru vně vedlejší duhy, zatímco prostor mezi oběma duhami je pro oba typy paprsků nepřístupný.
▶
pás Venušin
zpravidla slabě narůžovělý pás, jenž krátce po západu nebo před východem Slunce odděluje
soumrakový oblouk od části oblohy osvětlované rozptýleným slunečním světlem. Vzniká působením zpětného rozptylu slunečních paprsků na molekulách plynných složek vzduchu. Bývá pozorován při jasné obloze v dostatečně čistém vzduchu.
▶
pás vysokého tlaku vzduchu
pásmo s vyšším tlakem vzduchu, ponejvíce rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma
pásy nízkého tlaku vzduchu a během roku se přesouvá směrem na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. V tomto pásmu, které lze sledovat na
klimatologických i
synoptických mapách, se nacházejí jednotlivé
anticyklony. Na Zemi jsou nejvýraznějšími
subtropické pásy vysokého tlaku vzduchu, které v chladném pololetí zasahují ze subtropických částí oceánu i nad přilehlou pevninu a prakticky tak obepínají celou zeměkouli.
▶
pás vysokého tlaku vzduchu subtropický
pás vyššího tlaku vzduchu, vyjádřený na
klimatologických mapách, který se táhne kolem Země na obou polokoulích mezi 20 a 40° z. š. a v němž se vyskytují jednotlivé
subtropické anticyklony. Zatímco na již. polokouli je zřetelný po celý rok, na severní polokouli jej v letním období přerušují oblasti nižšího tlaku nad kontinenty. Viz též
šířky koňské.
▶
pasát
vítr
pasátové cirkulace ve spodní
troposféře, mající na sev. polokouli převážně sv. směr, na již. polokouli jv. směr. Vyznačuje se značnou stálostí jak směru, tak rychlosti proudění, která bývá nejčastěji od 6 do 8 m.s
–1; rychlost 12 m.s
–1 překračují jen zřídka. Označení pochází ze španělského „pasada“ (průjezd), protože španělští mořeplavci využívali pasáty při cestách z Evropy do Ameriky. Viz též
fronta pasátová,
vlny ve východním proudění.
▶
pascal
základní jednotka pro tlak v
soustavě SI. Označuje se Pa a je definována jako síla 1 N působící kolmo na plochu jednoho metru čtverečního. Pro meteorologické účely je tato jednotka malá, v meteorologii se proto nejčastěji užívá jednotka stokrát větší, tj. hektopascal (hPa). Má to zároveň praktickou výhodu, neboť hektopascal je číselně roven jednotce tlaku milibar (mbar), která se dříve běžně používala v meteorologii. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
pásma frekvenční mikrovlnná K, X, C, S, L
oblasti mikrovlnných frekvencí používané pro
radarová měření jsou konvenčně značeny uvedenými písmeny. Tabulka ukazuje střední vlnové délky a střední frekvence pro jednotlivá pásma.
| Pásmo |
Vlnová délka [cm] |
Frekvence [GHz] |
| K |
1 |
30 |
| X |
3 |
10 |
| C |
5 |
6 |
| S |
10 |
3 |
| L |
20 |
1,5 |
▶
pásma klimatická fyzická
(skutečná) klimatická pásma, která se vytvořila na reálném nehomogenním zemském povrchu spolupůsobením radiačních, cirkulačních a geografických faktorů klimatu. V důsledku nerovnoměrného rozdělení pevnin a oceánů a s ohledem na všeobecnou cirkulaci atmosférynemají všechna pásma souvislé zonální rozložení, ale mohou se vyskytovat jen v některých částech Země.
▶
pásma klimatická matematická
syn. pásma klimatická solární.
▶
pásma klimatická skutečná
syn. pásma klimatická fyzická.
▶
pásma klimatická solární
(matematická) klimatická pásma, která by se vytvořila na homogenní Zemi pouze účinkem slunečního záření. Podle úhlu dopadu slunečníchzáření by se vytvořilo 5 klimatických pásem: tropické pásmo mezi obratníky, 2 mírná pásma mezi obratníky a polárními kruhy a 2 polární pásma za polárními kruhy. Solární klimatická pásma jsou na rozdíl od skutečných teplotních pásem Země omezena rovnoběžkami. Viz též podnebí solární.
▶
pásmo anomální slyšitelnosti
oblast slyšitelnosti intenzivního zvuku, např. exploze, ve velké vzdálenosti od zdroje zvuku, zpravidla za
pásmem ticha. Výskyt tohoto jevu je spojen s lomem zvuku a změnou směru šíření zvukové vlny, obvykle na
výškových inverzích teploty vzduchu. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
pásmo fronty aktivní
oblast kolem
frontální plochy v
troposféře, ve které se vytváří
frontální oblačnost a vypadávají atm.
srážky. V aktivním frontálním pásmu se výrazně mění hodnoty met. prvků, zvláště
teploty a
vlhkosti vzduchu a dále
směr a
rychlost větru.
▶
pásmo klimatické
skupina
klimatických oblastí se stejným charakterem
makroklimatu, uspořádaných v důsledku
zonality klimatu přibližně ve směru rovnoběžek a s ohledem na nadmořskou výšku. Tato pásma jsou základními jednotkami globálních
klasifikací klimatu, přičemž se zpravidla dělí do více
klimatických typů. Kromě fyzických (skutečných) klimatických pásem, podmíněných též působením azonálních
klimatotvorných faktorů, je možné klima Země aproximovat pomocí solárních (matematických) klimatických pásem, která odpovídají
solárnímu klimatu. Viz též
pásmo teplotní.
▶
pásmo slyšitelnosti
oblast, v níž je slyšitelný zvuk od vzdáleného zdroje. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
pásmo spektrální
spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma zvolenými vlnovými délkami, resp. frekvencemi. Pro různé účely, především v souvislosti s
distančními meteorologickými měřeními, se dle potřeby vymezují různá taková pásma. Viz též
kanál spektrální.
▶
pásmo teplotní
klimatické pásmo vymezené pouze na základě rozložení teploty vzduchu na Zemi, tedy bez ohledu na další
klimatické prvky. Obvykle rozeznáváme horké pásmo, ohraničené
izotermou prům. roč. teploty vzduchu 20 °C, dále na každé polokouli jedno mírné pásmo (po izotermu prům. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci 10 °C), chladné pásmo (po izotermu nejteplejšího měsíce 0 °C) a pásmo trvalého mrazu. Tohoto dělení částečně využívá mj.
Köppenova klasifikace klimatu.
▶
pásmo ticha
oblast, v níž není zvuk ze vzdáleného zdroje slyšitelný v důsledku
útlumu zvukových vln. Mohou však nastat případy, kdy v důsledku anomálního
šíření zvuku v atmosféře je daný zvuk slyšitelný v oblasti ještě vzdálenější. Viz též
stín akustický.
▶
pásmo západních větrů
pásmo mezi
subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a polární oblastí, tj. zhruba mezi 35° a 65° zeměp. šířky příslušné polokoule, v němž převládá přenos vzduchu směrem od západu na východ. Toto
zonální proudění je zřetelné zejména ve vyšších vrstvách
troposféry, kde tvoří
cirkumpolární vír, přičemž dochází k rozšíření pásma západních větrů jak směrem k rovníku, tak směrem k pólům. Blíže k zemskému povrchu je v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti směr větru značně proměnlivý, takže převaha záp. větrů je zřejmější až z klimatologického zpracování. Pásmo západních větrů je lépe vyvinuto na již. polokouli, což souvisí s homogennějším povrchem (převahou oceánu nad pevninami). Zejména na sev. polokouli dochází v některých oblastech k zesílení záp. větrů, a to i v ročním průměru, což souvisí s výskytem
tryskového proudění. Viz též
větry západní stálé,
čtyřicítky řvoucí.
▶
pastagram
málo používaný druh
aerologického diagramu se souřadnicovými osami
S a
Zp. Souřadnice
S je definována vztahem:
kde
T je změřená teplota v hladině o tlaku
p a
Tp teplota této hladiny ve
standardní atmosféře. Druhá souřadnice
Zp je výška hladiny
p ve standardní atmosféře.
▶
patra oblaků
podle nadm. výšky svého převažujícího výskytu se oblaky třídí do tzv. pater. V mírných zeměp. šířkách sahá nízké patro od zemského povrchu do 2 km, střední od 2 do 7 km a vysoké od 5 do 13 km. V tropických oblastech sahá stř., resp. vysoké patro do větších výšek (8, resp. 18 km), v polárních oblastech naopak do nižších výšek (4, resp. 8 km). Podle obvyklých nadm. výšek základen patří mezi oblaky nízkého patra
stratocumulus a
stratus, středního patra
altocumulus a vysokého patra
cirrus,
cirrocumulus a
cirrostratus.
Altostratus zpravidla zasahuje ze středního až do vysokého patra,
nimbostratus se vyskytuje vždy ve středním patru, může však zasahovat i do obou pater zbývajících.
Cumulus a
cumulonimbus mají základny obvykle v nízkém patru, často však zasahují jak do stř., tak do vysokého patra. Členění oblaků do pater, které je součástí mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků, usnadňuje vizuální pozorování výšky základny oblaků, nebo naopak určení
druhu oblaku při známé nadm. výšce jeho základny. Viz též
oblaky nízkého patra,
oblaky středního patra,
oblaky vysokého patra.
▶
pedosféra
nesouvislý půdní obal Země, který vznikl zvětrávacími a půdotvornými procesy z nejvrchnějších částí zemské kůry a z organických látek. Tyto procesy jsou ovlivňovány
klimatem, takže současné rozmístění půd vypovídá o klimatu Země v době jejich vzniku.
Zonalita klimatu způsobuje existenci zonálních půd; naopak při vzniku azonálních půd hrají podstatnější roli jiné faktory, především složení matečné horniny. Pedosféra je sférou průniku vrchní
litosféry,
přízemní vrstvy atmosféry,
hydrosféry a
biosféry. Viz též
klima půdní,
vzduch půdní,
kvartér.
▶
penalizace dvojitá
nežádoucí efekt při
tradiční verifikaci meteorologické předpovědi, kdy i jen trochu nepřesně lokalizovaná předpověď jevu vykazuje horší verifikační skóre než předpověď, že jev vůbec nenastane. Tento efekt vzniká započtením chyby jak v místě, kam byl jev předpovězen, avšak nenastal, tak i v místě, kde se vyskytl, aniž sem byl předpovězen. Rostoucí horizontální rozlišení
modelů numerické předpovědi počasí tento efekt zesiluje, protože předpověď sice může lépe vystihnout detailní strukturu
pole určitého meteorologického prvku (např.
konvektivních srážek), avšak vzhledem k chaotické povaze atmosféry není možné očekávat absolutně přesnou lokalizaci jednotlivých elementů této struktury. Tento nedostatek odstraňují zejména metody
prostorové verifikace a
objektově orientované verifikace meteorologické předpovědi.
▶
pentáda
pětidenní období, které se často využívá při podrobnějším rozboru
chodu meteorologických prvků (chodu srážek, teploty aj. prvků po pentádách). První pentáda je období od 1. do 5. ledna, poslední pentáda je od 27. do 31. prosince, na rok připadá 73 pentád. V přestupném roce je pentáda na konci února nahrazena hexádou (šestidenním obdobím). V praxi je běžně zaměňováno za období pěti po sobě následujících dnů začínajících 1., 6., 11., 16., 21. a 26. dne v každém měsíci (poslední pentáda končí posledním dnem v měsíci). Viz též
dekáda.
▶
peplopauza
horní hranice
peplosféry.
▶
peplosféra
vrstva atmosféry Země, která sahá od zemského povrchu do výše 1,5 až 2 km. Je definovánajako vrstva, pro niž je charakteristický častý výskyt
inverzí teploty vzduchu, které zmenšují prům.
vertikální teplotní gradient ve srovnání s výše ležícími vrstvami
troposféry. Horní hranice peplosféry se označuje jako peplopauza. Z prostorového hlediska odpovídá peplosféra přibližně
mezní vrstvě atmosféry.
▶
perihelium
syn. přísluní – bod na oběžné dráze Země kolem Slunce s minimální vzdáleností od jeho středu. Při současné
excentricitě oběžné dráhy Země kolem Slunce je tato vzdálenost cca 147 mil. km, což má za následek zesílení
slunečního záření dopadajícího na Zemi o přibližně 3,5 % oproti jeho intenzitě při střední vzdálenosti obou těles (149,6 mil. km). V současné fázi precese
zemské osy prochází Země periheliem 3. nebo 4. ledna, což způsobuje zkrácení a relativní zmírnění
zimy na severní polokouli oproti situaci v opačné fázi precesního cyklu. Viz též
afelium.
▶
perioda
časový interval mezi pravidelně se opakujícími výskyty jevu v důsledku jeho
periodicity. V meteorologii a klimatologii se někdy pojem perioda používá nevhodně i ve významech období, cyklus, chod aj.
▶
perioda Brücknerova
syn. cyklus Brücknerův.
▶
perioda teplá středověká
▶
perioda uvolňování vírů
časový rozdíl mezi vznikem dvou za sebou následujících vírů s horiz. osou v proudění za horskou překážkou. Pro převýšení horského hřebenu
h v metrech a prům.
rychlost větru v uvažované vrstvě
v uvedenou v m.s
–1, můžeme periodu uvolňování vírů T v minutách vypočítat podle vztahu
.
▶
periodicita
v meteorologii vlastnost časové řady
meteorologického prvku nebo jevu opakovat po uplynutí časového intervalu (
periody) posloupnost hodnot (jevů), které se v tomto intervalu vyskytly. Meteorologicky reálnými jsou periodicita denní, daná změnami
bilance záření během jedné otočky Země kolem osy, a roční, daná změnami radiační bilance během jednoho oběhu Země kolem Slunce. Tyto periodicity lze zjistit prakticky u všech met. prvků. Další periodicity, např. čtyřdenní, osmidenní, jedenáctiletá apod., jejichž příčiny jsou méně pravidelné a výrazné, bývají vyjádřeny v časových řadách méně zřetelně. Viz též
rytmy povětrnostní.
▶
perlucidus
(pe) [perlúcidus] – jedna z
odrůd oblaku podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy, které mají zřetelné, někdy i velmi malé mezery, jimiž lze vidět Slunce, Měsíc, modrou oblohu nebo oblaky ve větších výškách. Vyskytuje se u
druhů altocumulus a
stratocumulus. Odrůda perlucidus může být zároveň také
translucidus nebo
opacus.
▶
perm
nejmladší geol. perioda
paleozoika (prvohor), zahrnující období před 299 – 252 mil. roků. V důsledku zformování superkontinentu Pangea výrazně poklesla hladina světového oceánu, neboť došlo k omezení tvorby oceánské kůry ve středooceánských hřbetech. V nitru superkontinetu se oproti předchozímu
karbonu projevovala podstatně větší
kontinentalita klimatu, a to jak
termická, tak
ombrická. Větší
aridita klimatu zvýhodňovala na úkor obojživelníků plazy líhnoucí se z vajíček, která již nemusela být umístěna ve vodě, což otevřelo cestu k dominanci plazů v
mezozoiku.
▶
permafrost
syn. půda dlouhodobě zmrzlá – vrstva půdy a hornin s teplotou celoročně nižší než 0 °C. Je součástí
kryosféry. Současný rozsah permafrostu je zčásti pozůstatkem
glaciálů (fosilní permafrost), zčásti důsledkem současného
klimatu (recentní permafrost). Podmínkami pro jeho vznik jsou prům. roč. teplota vzduchu pod bodem mrazu a dlouhá, studená a suchá zima. Tyto podmínky jsou splněny téměř ve všech oblastech se
sněhovým klimatem a v kontinentálních oblastech s
boreálním klimatem. Hloubka promrznutí může být i více než 1 000 m, přičemž závisí na teplotním režimu zim,
výšce sněhové pokrývky i na geol. a geomorf. podmínkách. Tzv. činná vrstva na povrchu permafrostu periodicky rozmrzá, přičemž její mocnost v různých oblastech (desítky centimetrů až několik metrů) závisí mj. na délce a teplotním režimu
léta. Viz též
promrzání půdy.
▶
perzistence
v meteorologii jeden z rysů časových změn atm. dějů, který je protějškem jejich proměnlivosti a projevuje se tendencí k zachování existujícího typu počasí nebo existujících hodnot
meteorologických prvků. V časových řadách met. prvků se persistence projevuje zachováváním současných hodnot i v blízké budoucnosti. Míra projevu persistence klesá s rostoucí délkou sledovaného období a obvykle závisí na zeměp. poloze, roč. době a řadě met. faktorů. Je různá podle toho, zda uvažujeme celkový charakter počasí nebo jednotlivé met. prvky. Z existence persistence vycházejí rovněž některé pomocné metody používané v
předpovědích počasí, např. v souvislosti s využíváním
přirozených synoptických období nebo při analýze
klimatologických řad. Persistence je obecně podmíněna setrvačností dějů v atmosféře. Viz též
předpověď počasí perzistentní.
▶
pileus
(pil) – jeden z
průvodních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak je menšího horiz. rozsahu, má podobu čepice nebo kapuce a vyskytuje se nad vrcholky
kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Dosti často lze pozorovat i několik průvodních oblaků pileus nad sebou. Vyskytuje se u
druhů cumulonimbus a
cumulus. Pileus se tvoří, je-li vrstva vzduchu lokálně vyzdviženého nad rostoucí oblak dostatečně vlhká.
▶
písmeno symbolické
písmeno nebo skupina písmen, které ve tvaru kódu reprezentují jednotlivé met. veličiny.
▶
pixel
elementární část obrazových dat charakterizovaná svou polohou v rámci snímku. Digitální hodnota přiřazená pixlu vyjadřuje určitou veličinu (např. odrazivost nebo teplotu) charakterizující oblast reprezentovanou pixlem. Tato hodnota vzniká integrací nebo průměrováním sledované veličiny přes plochu (objem) odpovídající pixlu. Jeho rozměr úzce souvisí s rozlišovací schopností přístroje (např.
radiometru družice), jímž se sledovaná veličina měří. Viz též
snímek družicový.
▶
plankton atmosférický
aeroplankton – mikroorganismy a jejich části udržující se poměrně dlouho ve vzduchu a tvořící součást
atmosférického aerosolu. Hlavními složkami atmosférického planktonu jsou pylová zrna, viry, bakterie, řasy, plísně, spory, výtrusy, mikroskopičtí živočichové apod. Koncentrace a složení atmosférického planktonu se mění s denní i roč. dobou, s charakterem krajiny a značně závisí na počasí.
▶
pleistocén
syn. čtvrtohory starší – starší geol. epocha
kvartéru, zahrnující období před 2,588 – 0,0117 mil. roků. Během pleistocénu opakovaně probíhal
kvartérní klimatický cyklus.
▶
plískanice
obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího
nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.
▶
plocha frontální
plocha na svrchní straně
atmosférické fronty. Slouží ke geometrickému zjednodušení skutečné fronty a k určení polohy
frontální čáry.
▶
plocha izentropická
syn. hladina izentropická – v meteorologii plocha konstantní hodnoty
entropie vzduchu. Ve vzduchu nenasyceném vodní párou jsou izentropické plochy současně plochami konstantní
potenciální teploty. Viz též
izentropa,
solenoidy izotermicko-izentropické.
▶
plocha izopyknická
syn. hladina izopyknická – v meteorologii plocha konstantní
hustoty (měrné hmotnosti) vzduchu. Je současně
plochou izosterickou. Průsečnice izopyknické plochy s libovolnou jinou plochou se nazývá
izopykna.
▶
plocha izosterická
syn. hladina izosterická – v meteorologii plocha konstantního
měrného objemu vzduchu. Je současně
plochou izopyknickou. Viz též
izostera,
solenoidy izobaricko-izosterické.
▶
plocha izotermická
syn. hladina izotermická – v meteorologii plocha konstantní
teploty vzduchu. Viz též
izoterma.
▶
plocha rozptylu meteorologického cíle efektivní
při průchodu elmag. záření oblačností nebo atm. srážkami je část energie rozptylována všemi směry, tedy i zpět k anténě
meteorologického radiolokátoru. Intenzitu záření rozptýleného proti původnímu směru šíření hodnotíme tzv. efektivní plochou rozptylu. Je to hypotetická plocha, kolmá k dopadajícímu paprsku, rovnoměrně rozptylující všechnu dopadající energii, která by vytvořila v místě příjmu stejnou hustotu záření jako skutečný cíl. Vyjadřuje se v m
2 nebo cm
2 a charakterizuje pouze odrazové vlastnosti cíle. Viz též
odrazivost meteorologického cíle radiolokační,
rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
▶
pluta, pluto
na sev. Moravě a ve Slezsku lid. označení pro dlouhotrvající déšť, popř. deštivé počasí; je převzato z polštiny, kde znamená
plískanici.
▶
pluviál
období s vydatnými srážkami v nižších zeměp. šířkách. Podle starších představ měly pluviály časově zhruba odpovídat
glaciálům ve vyšších zeměp. šířkách, avšak např. poslední pluviál zřejmě nastal na konci glaciálu a přetrval až do období holocénního
klimatického optima. Do většiny oblastí, kde dnes panuje horké
suché klima, se rozšířilo
klima savan, vytvořily se stálé vodní toky a rozsáhlá jezera, takže zde byla i vyšší hustota zalidnění než v současné době.
▶
pluviometr
zast. označení pro
srážkoměr.
▶
pluvioskop
zařízení pro určení výskytu, trvání, popř. i druhu atm. srážek. V ČR se nepoužíval. Viz též
detektor počasí.
▶
plyn ideální
syn. plyn dokonalý – plyn, jehož stavové veličiny přesně splňují
stavovou rovnici
v níž
p značí tlak,
ρ hustotu,
R měrnou plynovou konstantu a
T teplotu v K. Plyny tvořící
atmosféru Země, včetně
vodní páry, pokud není nasycená, lze s velmi dobrým přiblížením považovat za plyny ideální. Viz též
zákon Amagatův–Leducův,
zákon Avogadrův,
zákon Boyleův–Mariotteův,
zákon Daltonův.
▶
plyny radiačně aktivní
plynné
složky atmosféry Země, které ovlivňují její
radiační bilanci prostřednictvím
selektivní absorpce záření. Hlavní část radiačně aktivních plynů tvoří
skleníkové plyny.
▶
plyny skleníkové
radiačně aktivní plyny, které vykazují významnou
selektivní absorpci dlouhovlnného záření, a tak se uplatňují při
skleníkovém efektu. Jedná se především o plyny s heteronukleární tří- a víceatomovou strukturou molekuly s lomenou vazbou, která umožňuje velký počet vibračních stavů s odpovídajícími absorpčními frekvencemi v oblasti infračerveného záření. Významnými skleníkovými plyny jsou především
vodní pára (na skleníkovém efektu se podílí asi 60 %),
oxid uhličitý (přibližně 23 %), dále
metan (8 %),
ozon (6 %), oxid dusný a další složitější, především antropogenní plyny, jako např.
freony a další druhy halogenovaných uhlovodíků. Viz též
potenciál globálního oteplování.
▶
PM0,1
PM
0,1 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž
aerodynamický průměr je menší než 0,1 mikrometru, tzv. ultrajemné frakce. Tyto částice odpovídají svojí velikostí
nanočásticím emitovaným do vzduchu např. benzínovými motory. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u
PM10.
▶
PM1
PM
1 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž
aerodynamický průměr je menší než 1 mikrometr. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u
PM10.
▶
PM10
PM
10 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž
aerodynamický průměr je menší než 10 mikrometrů. Z hlediska přístrojových měření je frakce PM10 definována jako soubor částic o aerodynamickém průměru do 10 mikrometrů zachycených na filtru, když zachycovací účinnost pro částice o aerodynamickém průměru právě 10 mikrometrů je rovna 50 %.
▶
PM2,5
PM
2,5 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž
aerodynamický průměr je menší než 2,5 mikrometru. Jde o jemné, respirabilní frakce. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u
PM10.
▶
počasí
stav atmosféry charakterizovaný souhrnem hodnot všech
meteorologických prvků a atm. jevy v určitém místě a čase. Počasím se zpravidla rozumí okamžitý stav atmosféry, někdy též změny (průběh) met. prvků a jevů v určitém krátkém časovém intervalu (řádově minuty nebo hodiny). Počasí se charakterizuje souborem okamžitých nebo krátkodobě průměrovaných hodnot, zvláště
teploty vzduchu,
oblačnosti nebo
slunečního svitu,
směru a
rychlosti větru a atm.
srážek. Počasí je v podstatě vázáno na
troposféru, nad níž se již většinou nevytvářejí oblaky,
hydrometeory,
bouřky apod. Pro počasí je charakteristická velká časová a prostorová proměnlivost. Počasí ve smyslu této definice je neopakovatelné; počasí ale mohou být podobná a lze je shrnovat do typů počasí. Viz též
stav počasí,
průběh počasí,
proměnlivost počasí,
zlepšení počasí,
zhoršení počasí,
změna počasí,
zvrat počasí,
jevy počasí význačné,
jevy počasí zvláštní,
bodování počasí,
předpověď počasí,
měření meteorologické,
pozorování meteorologické,
povětrnost,
klima.
▶
počasí advekční
viz počasí alochtonní.
▶
počasí alochtonní
—počasí při výrazné
advekci vzduch. hmot, které je jen málo ovlivněno místním
aktivním povrchem. Bývá též nazýváno advekční počasí. Při alochtonním rázu počasí bývá pravidelný
denní chod meteorologických prvků často narušen. V. t. počasí autochtonní.
▶
počasí anticyklonální
1. počasí v oblasti
anticyklony. Závisí na
stadiu vývoje anticyklony, na druhu
vzduchové hmoty, která anticyklonu tvoří, a na roč. období. Je rozdílné v různých sektorech anticyklony. V chladném pololetí můžeme ve stř. Evropě pozorovat dva typy anticyklonálního počasí. První typ počasí se vyznačuje malou
oblačností a nízkou
teplotou vzduchu. Je obvyklý především ve stř. části anticyklony. Je charakteristický pro ostře vyjádřené procesy
anticyklogeneze při
subsidenci vzduchu v anticyklonách nad pevninou, které jsou tvořeny kontinentální vzduchovou hmotou s malou
měrnou vlhkostí vzduchu. Při
sněhové pokrývce klesá u nás noční teplota hluboko pod bod mrazu (–20 °C a níže). Druhý typ počasí je charakterizován velkou oblačností druhu
stratus a
stratocumulus a vyskytuje se v pomalu se vyvíjejících, popř. rozpadajících se anticyklonách, kdy sestupné pohyby vzduchu jsou velmi malé nebo jsou vystřídány výstupnými pohyby. Za této situace mohou dokonce vypadávat srážky ve tvaru
mrholení. Často se vyskytují
inverze teploty vzduchu obvykle začínající v blízkosti zemského povrchu a sahající do výšky 1 až 2 km. Při dostatečné vlhkosti jsou provázeny vývojem
mlh, které zasahují rozsáhlé oblasti především v blízkosti
středu anticyklony. Ve vyšších vrstvách anticyklony, v horských oblastech, bývá v tomto případě jasné a relativně velmi teplé počasí. V teplém pololetí nepozorujeme v anticyklonách počasí se spojitou
vrstevnatou oblačností. Pro centrální oblasti anticyklony je typické málo oblačné, popř. bezoblačné počasí, v okrajových sektorech počasí s
kupovitou oblačností, která bývá největší v předním sektoru tlakové výše. V jednotlivých případech, především v zadním sektoru letních anticyklon, lze pozorovat v horských oblastech stř. Evropy i
bouřky. Nejvyšší teploty jsou v centrální části a v zadním sektoru výše.
2. označení pro počasí v oblasti anticyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované malou oblačností beze srážek, nebo
jasnem, slabým větrem, nebo
bezvětřím a velkou
denní amplitudou teploty vzduchu.
▶
počasí aprílové
lid. název pro proměnlivé, nestálé počasí v
týlu cyklony, vyskytující se ve stř. Evropě převážně na jaře. Větrné a chladné počasí s častým střídáním vyjasnění a
přeháněk, i v nížinách mnohdy sněhových, podmiňuje silná
instabilita mořského
vzduchu mírných šířek nad teplejší pevninou, většinou za sz. proudění. Viz též
proměnlivost počasí.
▶
počasí autochtonní
počasí v místní vzduch. hmotě za daných radiačních podmínek a za plného uplatnění vlivu
aktivního povrchu. Při p. a. mají met. prvky dobře vyjádřený denní chod. V. t. počasí alochtonní
▶
počasí cyklonální
1. počasí v oblasti
cyklony. Závisí na
stadiu vývoje cyklony, na druhu
vzduchových hmot, které ji tvoří, na
dráze cyklony, roč. období a je rozdílné v různých sektorech cyklony.
V
mladé cykloně je počasí v její přední části charakteristické pro přibližující se
teplou frontu a její přechod. Počasí stř. části mladé cyklony odpovídá počasí jejího
teplého sektoru. V něm se v zimě ve stř. Evropě vyskytuje především rozsáhlá
vrstevnatá oblačnost, srážky ve formě
mrholení,
advekční mlhy a prům. teplota vyšší než normální. Počasí v
týlu cyklony odpovídá počasí při přechodu studené
fronty a počasí ve studené vzduchové hmotě postupující za ní. Nejčastěji se při něm vyskytuje proměnlivá
kupovitá oblačnost, srážky ve tvaru
přeháněk, v horských oblastech se mohou vyskytovat
srážky trvalého charakteru. V létě je přitom prům. teplota nižší než normální. Někdy se též hovoří o počasí sev. sektoru níže, které je typické velkou, často proměnlivou vrstevnatou i kupovitou oblačností, občasnými srážkami a při postupu cyklony od západu na východ vých. prouděním. Počasí i tam závisí do značné míry na vzdálenosti místa od středu cyklony.
V
okludované cykloně je počasí v její přední části před
okluzní frontou v chladném pololetí přibližně stejné jako v přední části mladé cyklony, protože v této roč. době se jeví okluzní fronta ve většině případů jako teplá. V teplém pololetí jsou v této části cyklony časté
přeháňky, popř.
bouřky. V týlové části okludované cyklony je počasí podobné jako v týlové části mladé cyklony s tím rozdílem, že protrhávání
oblačnosti po přechodu okluzní fronty nenastává tak rychle. Popsané počasí v oblasti cyklony představuje jen zjednodušené schéma, ve skutečnosti cyklonální počasí podstatně závisí na mnoha dalších faktorech.
2. označení pro počasí v oblasti cyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované velkou oblačností, trvalými srážkami a silným prouděním.
▶
počasí extrémní
obecné označení pro počasí projevující se
povětrnostními extrémy. Oproti
nebezpečnému počasí ho lze chápat jako výraznější.
▶
počasí frontální
počasí v oblasti
atmosférické fronty, jehož charakter závisí na druhu fronty, její výraznosti a rychlosti postupu, dále na roč. a denní době, jakož i na zeměp. poloze oblasti, v níž se fronta vyskytuje. Podle druhu fronty se projevuje typickou
oblačností,
srážkami, změnou
teploty vzduchu a
rosného bodu,
tlaku vzduchu a dochází i ke změnám
dohlednosti a
stáčení větru při přechodu fronty přes místo pozorování. Srážky se nemusí vyskytovat na každé frontě. V extrémních případech fronta přechází i za jasné oblohy bez pozorovatelné změny větru, teploty a tlaku vzduchu, přičemž se však mění
vlhkost a
průzračnost vzduchu i vert.
teplotní zvrstvení ovzduší. Viz též
oblačnost frontální,
srážky frontální,
bouřka frontální,
mlha frontální.
▶
počasí kosmické
fyzikální a fenomenologický stav meziplanetárního prostoru. Výzkum kosmického počasí usiluje pomocí pozorování, monitorování, analýz a modelování o pochopení a předpovídání stavu Slunce, meziplanetárního prostoru a vnějších obalů planet i náhlých změn tohoto stavu, vyvolaných
sluneční aktivitou a dalšími zdroji, i o předpovědi možných dopadů na biologické a technologické systémy.
▶
počasí medardovské
lid. označení pro převážně deštivé a chladné počasí v červnu a začátkem července ve stř. Evropě, vyvolávané dlouhotrvajícím přílivem
mořského vzduchu od západu až severozápadu z Atlantského oceánu do evropského vnitrozemí. Název je odvozen od svátku svatého Medarda, připadajícího na 8. červen, kolem něhož medardovské počasí obvykle nastupuje. Medardovské počasí je nejvýraznější středoevropskou
singularitou. V
ročním chodu teploty vzduchu se projevuje zastavením vzestupu, popřípadě poklesem prům. denní teploty vzduchu. Pro medardovské počasí je rovněž charakteristická zvýšená srážková činnost. Viz též
monzun evropský,
chladna ovčí.
▶
počasí místní
počasí v určité oblasti (řádově od několika km
2 do několika tisíc km
2), odlišné od počasí v sousedních oblastech, a to za téže
povětrnostní situace. Je podmíněno především vlastnostmi
aktivního povrchu a orografickými podmínkami blízkého a vzdálenějšího okolí. V hodnotách některých
meteorologických prvků se též uplatňuje denní a roč. doba. Zvláštnosti místního počasí se projevují ve
směru a
rychlosti větru, v
dohlednosti, v množství a výšce oblaků, v intenzitě a trvání
srážek, v
teplotě vzduchu apod. Viz též
vlivy místní,
klima místní.
▶
počasí nebezpečné
obecné označení pro počasí vyznačující se
nebezpečnými meteorologickými jevy. Anglický ekvivalent se kromě uvedeného významu používá i v užším smyslu ve vztahu ke
konvektivním bouřím. Viz též
bouře,
počasí extrémní.
▶
počasí pěkné
vžité označení pro slunečné a suché počasí, zpravidla se slabým větrem, které je typické např. v létě pro centrální část
anticyklony a
hřebene vysokého tlaku vzduchu. Nemá charakter odb. termínu. Viz též
počasí anticyklonální.
▶
počasí požární
povětrnostní podmínky rizikové z hlediska vzniku a šíření
přírodních požárů, popisované obvykle vysokou
teplotou vzduchu a
rychlostí větru, nízkou
vlhkostí vzduchu a
suchem. Vyhodnocení požárního počasí nezahrnuje další podmínky nutné pro vznik a šíření přírodních požárů, jako jsou náhodné faktory vedoucí k zapálení (např. žhářství) a vlastnosti paliva.
▶
počasí předpovídané
soubor údajů o očekávaném počasí, vztahující se k určitému prostoru a časovému intervalu. Do tohoto souboru se nejčastěji zahrnují údaje o očekávaných hodnotách
teploty vzduchu,
směru a
rychlosti větru, o výskytu
oblačnosti, atm.
srážek,
mlh,
bouřek apod.
▶
počasí příznivé pro letecký provoz (CAVOK)
met. podmínky, při nichž je horiz.
dohlednost 10 km nebo více a není hlášena nejnižší dohlednost, není oblačnost provozního významu a nevyskytuje se
význačné počasí pro letectví (atm.
srážky,
bouřka,
nízko zvířený sníh,
přízemní mlha, atd.). Uvedené podmínky se v pravidelných a mimořádných leteckých meteorologických zprávách (
METAR a
SPECI), stejně jako v
letištních předpovědích počasí (TAF a trend), označují zkr. CAVOK (cloud and visibility OK), která nahrazuje údaje o vodorovné, popř.
dráhové dohlednosti, o
stavu počasí a o oblačnosti. Viz též
minima letištní provozní a
oblačnost provozního významu.
▶
počasí skutečné
soubor údajů o skutečném stavu ovzduší, vztahující se k určitému místu a času. Skutečné počasí zpravidla popisujeme údaji o
teplotě,
tlaku a
vlhkosti vzduchu, o
směru a
rychlosti větru, o
stavu počasí (déšť, sněžení, bouřka, mlha apod.), o
oblačnosti,
dohlednosti, popř. dalšími charakteristikami. V
letecké meteorologii se pro počasí skutečné používá i termín
počasí aktuální nebo
aktuál.
▶
počasí střihové
slang. název pro počasí s trvalými, někdy až několikadenními
srážkami v oblasti, nad níž se vyskytuje výrazný
vertikální střih větru, a to zpravidla ve směru o více než 90°. Střihové počasí nastává nad územím Česka zejména při
situacích Vb, kdy v nižších vrstvách atmosféry (od země do výšky 1 až 3 km) je často pozorováno proudění ze sev. směrů, zatímco ve vyšších hladinách proudí vzduch z již. směrů. Ve výšce, kde výrazný střih větru podmiňuje vývoj
výstupných pohybů, se ve většině případů vyskytuje málo pohyblivá
atmosférická fronta. Při střihovém počasí bývají v ČR v některých případech pozorovány na rozsáhlém území vydatné srážky, dosahující vysokých až rekordních denních i několikadenních úhrnů. V teplém pololetí jsou tyto srážky, vesměs při relativně nízké teplotě při zemi, nejčastější příčinou povodní na dolních úsecích větších toků (Labe, Vltavy, Moravy a Odry), např. v letech 1997 nebo 2002.
▶
počasí špatné
vžité lidové označení pro počasí s trvalými nebo občasnými atm.
srážkami. Špatné počasí je často spjato s výskytem oblaků
tvaru fractus (
stratus fractus nebo
cumulus fractus „špatného počasí“). Viz též
počasí cyklonální,
počasí frontální.
▶
počítač blesků
označení pro historické zařízení, které zaznamenává jednotlivé
blesky v blízkém okolí. Tento přístroj byl užíván i na met. stanicích v ČR. V cizí odb. literatuře byl označován jako ceraunometr.
▶
počítač blízkých bouřek
▶
počítač iontů
přístroj k určování počtu iontů v definovaném objemu (vzorku) vzduchu. Měření se provádí nejčastěji sledováním změn kapacity deskového kondenzátoru. V meteorologii má význam při určování vodivosti vzduchu souvisící s el. jevy v atmosféře. V poslední době se údaje o
atmosférické ionizaci uplatňují v
biometeorologii a stávají se jedním ze sledovaných prvků
životního prostředí. V. t. ionty atmosférické.
▶
počítač jader Aitkenův
přístroj ke zjišťování koncentrace
kondenzačních jader ve vzduchu. Je tvořen komůrkou, v níž se sledovaný vzorek
nenasyceného vzduchu prudce ochladí vynucenou
adiabatickou expanzí. Ochlazením dojde ke
kondenzaci vodní páry na kondenzačních jádrech a vzniku
zárodečných kapiček, které vypadávají na skleněnou destičku. Pomocí mikroskopu se určí počet kapiček usazených na plošné jednotky destičky a následně objemová koncentrace kondenzačních jader. Přístroj zkonstruoval skotský meteorolog J. Aitken (1839–1919) v roce 1880 a jeho původním účelem bylo měření koncentrace částic
atmosférického prachu.
▶
podkova oblačná
oblačný válec ve tvaru podkovy vyklenuté směrem vzhůru, který vzniká v prostředí s výraznou horizontální
vorticitou působením
výstupného konvektivního proudu. Podkova je zviditelněna díky
kondenzaci vodní páry v rotujícím válci.
▶
podmínky klimatické
charakteristika
klimatu určitého místa nebo oblasti s ohledem na jeho vliv na jiné přírodní jevy (např. vznik půd) nebo na činnost člověka (např. zemědělství). Termín je často nesprávně zaměňován s termínem
povětrnostní podmínky.
▶
podmínky meteorologické pro let s použitím přístrojů
(IMC, IFR) – met. podmínky horší než stanovená minima pro
dohlednost, vzdálenost od oblaků a od
základny oblaků. Viz též
let s použitím přístrojů,
minima letištní provozní.
▶
podmínky meteorologické pro let za viditelnosti
(VMC, VFR) – met. podmínky stejné nebo lepší než stanovená minima pro
dohlednost, vzdálenost od oblaků a od
základny oblaků. Viz též
let za viditelnosti povrchu Země,
minima letištní provozní.
▶
podmínky meteorologické ztížené
▶
podmínky okrajové
hodnoty veličin popisujících stav atmosféry, popř. i dalších složek klimatického systému na okraji domény
vnořeného modelu, které jsou získávány z
řídícího modelu.
▶
podmínky počáteční
hodnoty veličin popisujících stav atmosféry, popř. i dalších složek klimatického systému v celé doméně numerického modelu před začátkem vlastní integrace. Tyto podmínky jsou nejčastěji vytvářeny
asimilací meteorologických dat nebo méně vhodně interpolací z analýzy, případně z předpovědi
řídícího modelu.
▶
podmínky povětrnostní
charakteristika průběhu
počasí během několika dní, měsíců, výjimečně i delších období, zvolených s ohledem na některé z činností člověka. Hodnotí se např. povětrnostní podmínky uplynulé zimy z energ. hlediska, povětrnostní podmínky zimní sezony z hlediska náročnosti zimní údržby komunikací, povětrnostní podmínky provozu letiště za minulý měsíc apod. Viz též
povětrnost,
podmínky klimatické.
▶
podmínky rozptylové
schopnost atmosféry rozptylovat látky vypouštěné ze
zdrojů znečišťování ovzduší. V předpovědní praxi
ČHMÚ jsou charakterizovány
ventilačním indexem. Viz též
rozptyl příměsí v ovzduší.
▶
podnebí antarktické
podnebí nejjižnějšího klim. pásma v
Alisovově klasifikaci podnebí,ve kterém po celý rok převládá
antarktický vzduch. Sev. hranici tohoto pásma tvoří letní poloha
antarktické fronty. P. a. se vyznačuje zápornými hodnotami
radiační bilance zem. povrchu, mohutnými přízemními inverzemi teploty, nízkými srážkovými úhrny, vysokými rychlostmi větru a extrémně nízkými teplotami vzduchu. V zimě se na pobřeží měs. průměry nejchladnějšího měsíce pohybují zprav. od –15 do –25 °C, ve vnitrozemí většinou od –50 do –70 °C, minima klesají pod –80 °C. V létě ve vnitrozemí zůstávají prům. teploty nejteplejšího měsíce velmi nízké, –30 až –35 °C, na pobřeží se pohybují kolem –5 °C. V. t. pásma klimatická, anticyklona antarktická, drsnost podnebí, extrémy teploty vzduchu, pól chladu, pól větrů
▶
podnebí aridní
syn. podnebí suché.
▶
podnebí arktické
podnebí nejsevernějšího klim. pásma v
Alisovově klasifikace podnebí,ve kterém po celý rok převládá
arktický vzduch. Již. hranici této oblasti tvoří letní poloha
arktické fronty. P. a. se dělí na typ kont. a maritimní. Prům. teploty vzduchu nejchladnějšího měsíce se v oblastech s kont. typem p. a. pohybují většinou od –30 do –40 °C, v Grónsku i kolem –50 °C; minima mohou klesnout pod –65 °C. Oblasti s maritimním typem p. a. (atlantsko-evropská část Arktidy) mají zimu mírnější, s měs. průměry nejstudenějšího měsíce –15 až –5 °C. V létě ve vnitrozemí Grónska zůstávají prům. teploty nejteplejšího měsíce pod –10 °C, jinde se pohybují kolem 0 °C, v oblastech s maritimním typem p. a. dosahují 2 až 8 °C.
▶
podnebí boreální
chladné podnebí mírných zeměp. šířek sev. polokoule se zřetelně odlišenými roč. dobami. Vyznačuje se sněžnou tuhou zimou a krátkým, poměrně horkým létem. V Köppenově klasifikaci podnebí je již. hranicí pásma s p. b. poloha izotermy –3 °C nejchladnějšího měsíce a sev. hranicí poloha izotermy 10 °C nejteplejšího měsíce. Rozprostírá se již. od pásma tundry a vegetačně mu odpovídají rozsáhlé, převážně jehličnaté lesy Eurasie (sibiřská tajga) a Severní Ameriky. Na již. polokouli se p. b. nevyskytuje.
▶
podnebí civilizační
podnebí přetvářené lidskou společností, a to zvl. v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje podnebí tím, že mění některé
geografické faktory klimatu, především
aktivní povrch,při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vod. děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. V. t. faktory klimatu antropogenní.
▶
podnebí čtvrtohorní
syn podnebí kvartéru.
▶
podnebí doby ledové
syn. podnebí glaciální.
▶
podnebí drsné
viz drsnost podnebí
▶
podnebí ekvatoriální
syn. podnebí rovníkové
▶
podnebí etéziové
(etézií), syn. podnebí středomořské.
▶
podnebí expoziční
syn.podnebí svahové
▶
podnebí freatické
typ vlhkého (humidního) podnebí v Penckově geomorfologické klasifikaci podnebí, při němž dochází k akumulaci podzemních vod. Rostliny v oblasti p. f. mají rozsáhlé kořenové systémy umožňující tuto vodu využívat.
▶
podnebí fyzické
skutečnépodnebí Země vytvářené vzájemným působením všech klimatvorných faktorů a lišící se tedy od podnebí solárního. V jeho rozložení se projevuje i vliv rozdělení pevnin a oceánů, vedoucí k různé kontinentalitě podnebí a různosti cirkulačních faktorů klimatu,způsobujících odlišné podnebí na vých. a záp. březích pevnin, místně rozdílný půdní a veget. kryt apod. Viz též pásma klimatická fyzická.
▶
podnebí glaciální
podnebí doby ledové nejednoznačný pojem používaný ve více významech: 1. podnebí doby ledové neboli
glaciálů; 2. podnebí zaledněných oblastí (např. Antarktidy), území většího plošného rozšíření horských ledovců apod.
▶
podnebí globální
označení pro hlavní charakteristiky
makroklimatu celé Země, často děleného jen na hlavní
klimatická pásma bez detailních charakteristik. Někdy též syn.
generalizace makroklimatu. Viz též
podnebí planetární.
▶
podnebí historické
vžitý název pro podnebí v době historické, kdy se ještě neprováděla pravidelná met. přístrojová měření (obvykle v období od prvních písemných zpráv do konce 18. století). Na základní charakteristiku historického podnebílze usuzovat z různých záznamů o počasí, hydr. jevech, neúrodě a z jiných nepřímých údajů. Viz též
klimatologie historická,
optimum klimatické.
▶
podnebí horské
podnebí v horských oblastech, které je určované především výškovým faktorem. Vyznačuje se nižším tlakem vzduchu, intenzivnějším slunečním zářením, bohatým především na ultrafialovou složku, čistotou vzduchu, nižší teplotou, menší denní a roční amplitudou teploty vzduchu a větší rychlostí větru ve srovnání s přilehlými nížinami. Srážky s výškou obvykle vzrůstají až po hladinu
inverze srážek, jejich úhrn však výrazně závisí na expozici svahů. Vlastností horského podnebí se využívá mj. v
klimatoterapii. Viz též
meteorologie horská,
pozorování meteorologické horské,
stanice meteorologická horská.
▶
podnebí humidní
syn. podnebí vlhké.
▶
podnebí kontinentální
syn. podnebí pevninské.
▶
podnebí kvartéru
(čtvrtohorní) podnebí nejmladší geol. periody – kvartéru neboli čtvrtohor (posledních přibližně 2,6 miliónů roků). Kvartér je relativně chladným obdobím, vyznačujícím se velkým
kolísáním podnebí na celé zeměkouli. To se projevovalo šířkovým posunem
klimatických pásem a změnami v rozsahu kontinentálního zalednění. V pleistocénu (starších čtvrtohorách) docházelo v mírných zeměpisných šířkách k opakovanému střídání studených a teplých fází –
glaciálů a
interglaciálů, kterým v nižších zeměpisných šířkách zhruba odpovídaly vlhčí
pluviály a sušší interpluviály. Viz též
podnebí holocénu.
▶
podnebí léčivé
termín používaný ve zdravotnictvípro soubor fyz., chem. a biologických faktorů v atmosféře, který příznivě ovlivňuje fyziologické funkce organismu. Léčivé podnebí je vhodné k prevenci a léčbě některých chorobných stavů, k posilnění organismu ve smyslu obnovení zlepšení zdravotního stavu, pracovní schopnosti a výkonnosti. Podnebí lze prohlásit za léčivé jen tehdy, je-li podán důkaz o jeho léčivých vlastnostech a účincích, který je opřen o vědecký výzkum a lékařskou zkušenost s těmito účinky (J. Benda a kol., 1979). Viz též
klimatoterapie,
lázně klimatické,
místo klimatické.
▶
podnebí ledové
syn. podnebí trvalého mrazu.
▶
podnebí maritimní
syn.podnebí oceánické.
▶
podnebí matematické
syn. podnebí solární
▶
podnebí megatermické
horké podnebí, tj. podnebí s vysokými teplotami vzduchu, charakterizované a) v Köppenově klasifikaci podnebí prům. teplotou všech měsíců ≥ 18°C (typ A). Vyskytuje se ve vlhkých oblastech tropů n. subtropů; b) v Thornthwaiteově klasifikaci podnebí potenciální evapotranspirací ≥ 114 cm za rok.
▶
podnebí městské
podnebí velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického
aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od podnebí přilehlého venkovského okolí se p. m. zprav. liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením
tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teplot vzduchu), nižší
poměrnou vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími
emisemi škodlivin, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší
znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením
slunečního záření. P. m. se zabývá
klimatologie měst. V. t. smog, znečištění ovzduší tepelné
▶
podnebí mezní vrstvy atmosféry
nevh. označení pro podnebí posuzované z hlediska faktorů projevujících se typicky v mezní vrstvě atmosféry a souvisejících s bezprostředním působením aktivního povrchu na procesy v atmosféře. Jde zejm. o klim. hodnocení režimů proudění vzduchu, teplotního zvrstvení ovzduší, prost. rozptylu znečišťujících příměsí, denních a roč. změn teploty a vlhkosti vzduchu v mezní vrstvě, které jsou ovlivňovány tvarem reliéfu a drsností zem. povrchu, jeho teplotou, schopností odrážet slun. záření, vypařovat vodu, vlastnostmi půdy apod. V. t. klimatologie mezní vrstvy atmosféry.
▶
podnebí mezotermické
mírné podnebí a) v Köppenově klasifikaci podnebí s prům. tepl. vzduchu nejchladnějšího měsíce v intervalu –3 až 18 °C (typy podnebí B a C). Vyskytuje se především mezi 30. až 45. stupněm zeměp. š., ale na návětrných stranách pevnin zasahuje až k 60. stupni; b) v Thornthwaiteově klasifikaci podnebí s potenciální evapotranspirací v intervalu 57 až 114 cm za rok.
▶
podnebí mikrotermické
studené podnebí, tj. podnebí s nízkými teplotami vzduchu, charakterizované a) v
Köppenově klasifikaci podnebí dlouhou chladnou zimou a krátkým létem; prům. teplota vzduchu nejteplejšího měsíce bývá větší než 10 °C (typ D). Vyskytuje se ve vnitrozemí pevnin a na jejich vých. okrajích přibližně mezi 40. až 65. stupněm zeměp. šířky. Odpovídá tedy
boreálnímu podnebí; b) v
Thornthwaiteově klasifikaci podnebí s
potenciální evapotranspirací v intervalu od 28,5 do 42,7 cm za rok.
▶
podnebí mírně teplé a deštivé
podnebí jednoho z pěti zákl.
klimatických pásemv
Köppenově klasifikaci podnebí označované písmenem C. Hranici tohoto pásma tvoří na rovníkové straně
izoterma nejchladnějšího měsíce v roce 18 °C a na polární straně izoterma nejchladnějšího měsíce –3 °C. Roč. úhrny srážek musí přesahovat hodnoty stanovené W. Köppenem jako hranice suchosti. V závislosti na typu roč. chodu srážek se toto podnebí dělí na podnebí se suchou zimou (označované Cw), suchým létem (Cs) a podnebí s dostatečnými srážkami v průběhu celého roku (Cf). Tyto typy můžeme dále členit podle teploty nejteplejšího měsíce v roce. Tak např. klasické
středomořské podnebí(Cs) se suchým létem a mírnou vlhkou zimou můžeme dělit dále na tzv. podnebí oliv (CSa) s teplotou nejteplejšího měsíce nad 22 °C a tzv. podnebí vřesu s teplotami nejteplejšího měsíce 14 až 22 °C. V. t. index suchosti.
▶
podnebí mírných šířek
podnebí v pásmu převládajících záp. větrů, vyskytující se ve stř. zeměp. šířkách. Utváří se v oblastech, v nichž celoročně převládá polární vzduch. Hlavními znaky p. m. š. je střídání čtyř roč. období, velká proměnlivost počasí v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti a časté výměny vzduch. hmot, v zimě výskyt sněhové pokrývky. Směrem k pólům přechází p. m. š. do podnebí subarktického, popř. subantarktického, směrem k rovníku do podnebí subtropického.
V Alisovově klasifikaci podnebí je pás p. m. š. ohraničen z rovníkové strany letní polohou polární fronty, z pólové strany zimní polohou arktické, popř. antarktické fronty. V uvedeném pásu se rozlišují čtyři typy podnebí, a to pevninský, oceánický, záp. a vých. pobřeží.
▶
podnebí místní
podnebí, které je mnohem těsněji vázáno na morfologii zemského povrchu, jeho geol. složení a rostlinnou pokrývku než
mezoklima. Vyvíjí se také působením
mikroklimatu, které je v jeho dosahu. Vert. je vymezeno výškou
mezní vrstvy atmosféry. V rozsahu místního podnebímohou vznikat místní cirkulace, např.
horský a údolní vítr, vytvářet se
jezera studeného vzduchu apod. Místní podnebí v uvedeném pojetí je syn.
topoklimatu. V odb. literatuře však není vztah místního podnebí k mezoklimatu a topoklimatu jednoznačně stanoven. Někteří autoři považují naopak za syn. termíny místní podnebí a
mezoklima. S. P. Chromov rozumí místním podnebím podnebí krajiny dostatečně charakterizované pozorováním jedné met. stanice, nacházející se v tomto území; S. A. Sapožniková nazývá místním podnebím podnebí lesa, louky, údolí, města apod.Viz též
počasí místní.
▶
podnebí monzunové
obecně podnebí oblastí s monz. charakterem cirkulace. Hlavním charakteristickým znakem p. m. je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na srážky. Nejrozsáhlejší oblasti s p. m. jsou v jv. Asii, dále v záp. Africe, stř. části Jižní Ameriky, Střední Americe a sev. Austrálii. W. Köppen rozlišuje trop. monz. podnebí (Am) s prům. teplotou vzduchu nejchladnějšího měsíce nad 18 °C a subtrop. monz. podnebí (Cwa) s prům. teplotou nejchladnějšího měsíce mezi 18 °C a 0 °C a nejteplejšího měsíce nad 22 °C. V
Alisovově klasifikaci podnebí jsou uváděny jako pás rovníkových
monzunů oblasti, v nichž dochází k sezónnímu střídání
rovníkového a
tropického vzduchu. V. t. cirkulace monzunová
▶
podnebí nivální
syn. podnebí sněžné.
▶
podnebí oceánické
(maritimní) podnebí oceánů, moří a přilehlých částí pevnin (přímořských podnebí). Vyznačuje se malými
dennímia
ročními amplitudami teploty vzduchu, vysokou
absolutní i
poměrnou vlhkostí vzduchu,velkou oblačností a zpravidla i značným množstvím atm. srážek, které jsou obv. rovnoměrně rozloženy během roku. Viz též
oceánita.
▶
podnebí oliv
viz podnebí mírně teplé a deštivé.
▶
podnebí pasátové
podle S. P. Chromova podnebí oceán. oblastí v tropech, kde po celý rok převládá
pasátová cirkulace příslušné polokoule. Pro p. p. je charakteristický výskyt
pasátové inverze teploty vzduchu, mírně vysoké přízemní teploty rostoucí obecně směrem k rovníku a kupovitá oblačnost. Letní průměry teploty vzduchu se pohybují obv. v rozmezí 20 až 28 °C, zimní průměry mohou klesnout pod 15 °C. Roč. úhrny srážek nedosahují vlivem pasátové inverze teploty vysokých hodnot. Výjimku tvoří hornaté ostrovy a pobřeží, kde jsou srážky orogr. zesilovány a kde na
návětrné straně může vypadnout několik tisíc mm srážek, zatímco na
závětrné straně pouze několik set mm.
▶
podnebí perhumidní
podle Thornthwaiteovy klasifikace podnebí nejvlhčí typ podnebí, který je charakterizován hodnotou indexu vlhkosti ≥ 100.
▶
podnebí periglaciální
drsné a chladné podnebí tundrového charakteru se zápornou prům. roč. teplotou vzduchu a většinou i zápornou vláhovou bilancí, která se vyskytuje především v předpolí kontinentální nebo horského ledovce. V této periglaciální oblasti zcela převládá mrazové zvětrávání hornin a probíhá kryosoliflukce, tj. půdotok po zmrzlém podkladu. Na našem území se periglaciální podnebívyskytovalo při rozšíření kontinentálního ledovce od severu v době čtvrtohorní. Viztéž podnebí tundry, podnebí čtvrtohorní.
▶
podnebí pevninské
(kontinentální) podnebí charakteristicképro vnitrozemí rozlehlých pevnin nebo celých kontinentů, které jsou pod převládajícím vlivem
pevninského vzduchu. Typickými znaky pevninského podnebí jsou velké
roční i
denní amplitudy teploty vzduchu, snížená
poměrná vlhkost vzduchu,menší oblačnost v létě a ve dne, nevelké roč. úhrny srážek a menší rychlost větru. Viz též
index kontinentality,
kontinentalita podnebí.
▶
podnebí planetární
1. podnebí Země jako planety, označované též jako podnebí globální; 2. podnebí různých planet.
▶
podnebí polární
podnebí oblastí ležících většinou za polárním kruhem obou polokoulí, které je tak studené, že neumožňuje růst stromů. Vyznačuje se dlouhou a tuhou zimou a krátkým chladným létem, v němž teploty vzduchu jen zřídka vystupují nad 0 °C. V Köppenově klasifikaci podnebí odpovídá p. p. podnebí pásma E, které se dělí na podnebí tundry (ET) a podnebí trvalého mrazu (EF). V Bergově klasifikaci podnebí p. p. odpovídá v nížinách podnebí tundry a na náhorních rovinách podnebí polárních náhorních rovin, neboli podnebí trvalého mrazu. V Alisovově klasifikaci podnebí 'p. p. odpovídá zhruba podnebí arkt. a antarktického pásu. V. t. klasifikace podnebí geomorfologická.
▶
podnebí porostové
(vegetační), fytoklima
mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, který je jí ovlivněn, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů.
Půdní podnebí kořenového prostoru (podnebí rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostorového podnebí. Porostové podnebí se vytváří v různých měřítkách podnebí, zejména v rozsahu
mikroklimatu,
místního podnebí, popř.
mezoklimatu.
▶
podnebí pouštní
velmi suché podnebí, které je vytvářeno především
radiačními faktory klimatu. V důsledku nedostatku vláhy a vegetace je nízká spotřeba tepla na výpar, a tím i velké
denní amplitudy teploty vzduchu. P. p. se dále vyznačuje malou oblačností, dlouhým trváním slun. svitu, řídkým výskytem padajících atm. srážek a velkým
zákalem. Časté jsou
prachové víry a
bouře. V
Köppenově klasifikaci podnebí je p. p. jedním z typů suchého podnebí (označení BW), v němž se rozlišuje skupina horkých pouští (BWh), vnitrozemských stud. pouští (BWk) a pobř. pouští (BWn). V
Bergově klasifikaci podnebí se rozlišuje podnebí mimotrop. vnitrozemských pouští s horkým létem a stud. zimou (např. v Turánské nížině, již. Kazachstánu a na stř. toku řeky Colorado) a podnebí trop. pouští s teplou zimou (např. Sahara, Arabská poušť, pouště z povodí Indu, Atakama v Jižní Americe, dolní Colorado a pouště v australském vnitrozemí).
▶
podnebí přechodné
1. v makroklim. měřítku podnebí na rozhraní mezi podnebím oceánickým a pevninským, tedy podnebím, na jehož utváření se značnou měrou podílí pevnina i oceán n. moře. Pro vznik p. p. na pevnině však není ve všech částech Země rozhodující především vzdálenost od moře, ale i směr převládajícího proudění přinášejícího moř. vzduch. hmoty a atm. srážky, průběh drah cyklon, teplota moř. proudů, směr a výška horských pásem aj.; 2. v měřítkách mezoklimatu, místního podnebí a mikroklimatu podnebí vázané na hranici aktivních povrchů výrazně odlišných fyz. vlastností (např. podnebí okraje lesa, jezerního břehu apod.)
▶
podnebí přímořské
viz podnebí oceánické.
▶
podnebí přízemní vrstvy atmosféry
nevh. označení pro charakteristiky mikroklimatuv přízemní vrstvě atmosféry, tj. v několika spodních desítkách m nad zemí, utvářené především vlastnostmi aktivního povrchu.
▶
podnebí půdní
—dlouhodobý režim fyz. vlastností, zejména
teploty a
vlhkosti půdy, který se netýká jen
půdního vzduchu, nýbrž i
půdní vody a tuhé složky půdy. Někdy se vyčleňuje jako samostatná součást
porostového podnebí, protože se vytváří v zóně pod povrchem půdy v prostoru kořenových systémů (rhizosféry). Výzkumem půdního podnebí se zabývá
půdní klimatologie.
▶
podnebí radiační
fiktivní podnebí utvářené pouze radiačními faktory klimatu. Na Zemi se mu nejvíce blíží podnebí oblastí s malou vláhovou výměnou a malou oblačností, tedy pouštní podnebí a podnebí poušťostepí subtropického pásma s intenzivními radiačními procesy. Termín radiační podnebí je někdy používán též ve smyslu solární podnebí.
▶
podnebí rovníkové
(ekvatoriální) obecně horké a vlhké podnebí po obou stranách rovníku v dosahu
rovníkové deprese. Vyznačuje se značnou vyrovnaností roč. chodu teploty vzduchu, jejíž průměr v nejchladnějším měsíci neklesá pod 18 °C. Roč. úhrn srážek zprav. neklesá pod l 500 mm, místy dosahuje 6 000 až 10 000 m. Srážky jsou během roku většinou rovnoměrně rozloženy a často mají charakter
lijáků. V
Köppenově klasifikaci podnebíje to především podnebí trop. deštového pralesa (Af), které je charakterizováno jako trvale vlhké, s min. měs. úhrnem srážek 60 mm. V
Alisovově klasifikaci podnebí existuje podnebí rovníkového pásma, v němž po celý rok převládá
rovníkový vzduch. V. t. podnebí tropické
▶
podnebí rovníkových monzunů
(subekvatoriální) podle B. P. Alisova podnebí oblastí ohraničených letní a zimní polohou
tropické fronty. V zimní polovině roku převládá v této oblasti
tropický vzduch. většinou suchý, s malou oblačností a většími
denními amplitudami teploty vzduchu, v létě vlhký
vzduch rovníkový. Maximum srážek se vyskytuje v létě. Teploty vzduchu dosahují max. hodnot v dubnu n. květnu před nástupem
letního monzunu. V. t. klasifikace podnebí Alisovova
▶
podnebí savanové
tropické podnebí s dlouhou suchou zimou, poměrně krátkým deštivým létem a vysokými teplotami vzduchu po celý rok. Charakteristickou rostlinnou formací jsou savany, tvořené travinami, místy s křovinami a skupinami stromů. Vyskytuje se ve značné části trop. Afriky, v Indii na plošině Dekan, v jv. Asii, v sev. Austrálii, v Jižní Americe, zejm. již. od Amazonky. V Köppenově klasifikaci podnebí je p. s. nazýváno periodicky suchým podnebím savan (Aw), jinými autory jako podnebí pasátové. V Alisovově klasifikaci podnebí mu odpovídá podnebí rovníkových monzunů.
▶
podnebí semiaridní
polosuchý typ podnebí v oblastech s přirozeným rostlinstvem stepního n. lesostepního charakteru (travními porosty odolnými proti suchu), v nichž jsou v někt. letech srážky nedostatečné pro normální rozvoj zeměď. kultur. W. Köppen označuje tyto podmínky jako stepní podnebí. Podle W. Thornthwaitea je p. s. typ podnebí s hodnotou indexu vlhkosti v intervalu –20 až –40. V. t. klasifikace podnebí geomorfologická, klasifikace podnebí Thornthwaiteova.
▶
podnebí seminivální
typ sněžného podnebí v oblastechs občasným výskytem dešťů a odtokem vody z roztálého sněhu. Semivinální podnebí se vyskytuje např. v evropských velehorách. Viz též klasifikace podnebí geomorfologická.
▶
podnebí skleníkové
fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště skleníkovým efektem,vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem kleníkové podnebí někdy označuje podnebí vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.
▶
podnebí sněžné
(niválni) podle A. Pencka podnebí oblastí trvalého sněhu a ledu. V důsledku malé dodávky tepla je v ní
ablacesněhu a
firnu menší než
akumulace sněhu, takže odtok spadlých atm. srážek se děje ledovci. V
Köppenově klasifikaci podnebí je snsněžné podnebí (E) společné označení pro
podnebí tundrové a
podnebí trvalého mrazu.Viz též
klasifikace podnebí geomorfologická
▶
podnebí solární
(matematické) fiktivní podnebí, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez atmosféry. Solární podnebí by bylo určeno jen množstvím dopadajícího slunečního záření v závislosti na zeměp. šířce. Syn. matematické podnebí vyjadřuje vypočitatelnost rozložení dopadající sluneční energie na stejnorodé Zemi bez atmosféry. Viz též podnebí radiační.
▶
podnebí stepní
suché podnebí stepního pásma s roč. úhrny srážek obv. nižšími než 450 mm a s horkým létem. Oblasti s p. s. jsou bezlesé, porostlé travinami. Stepi v různých částech Země mají místní názvy, např. v Jižní Americe se nazývají pampy, v Severní Americe prérie, v Maďarsku pusta. Stepi mírných šířek mají chladnou až stud. zimu (Mongolsko, Zabajkalí apod.), stepi subtrop. a trop. šířek teplou zimu. V Köppenově klasifikaci podnebí je p. s. (označované jako BS) druhem suchého podnebí s prům. roč. srážkami nižšími než odpovídá hranici suché oblasti, ale vyššími než polovina této hodnoty.
▶
podnebí středomořské
(etéziové) typ podnebí, který je charakterizovaný teplým a suchým létem a mírnou deštivou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Je nejlépe vyvinut na pobřeží Středozemního moře. Stejný typ podnebí se vyskytuje na pobřeží Kalifornie, již. Afriky, Austrálie a ve stř. Chile. Je velmi příznivý pro ovocné kultury, zejm. již. ovoce. V Alisovově klasifikaci podnebí p. s. zhruba odpovídá subtrop. podnebí záp. břehů pevnin.
▶
podnebí subarktické
—přechodný typ podnebí mezi
podnebím mírných šířek a stud.
polárním podnebím sev. polokoule. Utváří se na sev. okraji Eurasie a Severní Ameriky. Vyznačuje se dlouhými tuhými zimami a malými ročními úhrny srážek. Podobný typ podnebí se na již. polokouli vyskytuje na subantarktických ostrovech a Grahamově Zemi. Jako p. s. se někdy označuje
podnebí tundry, jindy
podnebí tajgy. V
Alisovově klasifikaci podnebí je to podnebí pásma, v němž v zimě převládá
arktický vzduch a v létě
polární vzduch. Hranicemi subarktického pásma jsou zimní a letní poloha
arktické fronty. Rozlišuje se pevn. a oceán. typ p. s. Pevninský typ se vyznačuje dlouhou, velmi drsnou zimou s lednovými průměry teplot až –40 °C a min. teplotami až –70 °C. Protože léto je rel. teplé (prům. měs. teploty vzduchu dosahují až 18 °C), roč. amplitudy teploty vzduchu dosahují nejvyšších hodnot na Zemi (60 °C). Srážek je málo, většinou do 300 mm za rok. Oceán. typ p. s. má mírnější zimu, léto je však velmi chladné, nepříznivé pro růst stromů.
▶
podnebí subekvatoriální
▶
podnebí subhumidní
podle W. Thornthwaitea typ
stepního podnebí, který je charakterizován hodnotou
indexu vlhkosti mezi 20 až –20. Jde o přechodný typ mezi
podnebím vlhkým a
semiaridním. V. t. klasifikace podnebí Thornthwaiteova.
▶
podnebí subnivální
typ vlhkého podnebí vgeomorfologické klasifikaci podnebí,v němž se v průběhu roku mění fáze atm. srážek, tzn. že v létě se vyskytují převážně kapalné srážky, v ostatních roč. obdobích tuhé.
▶
podnebí subtropické
přechodné podnebí mezi tropickým podnebím a podnebím mírných šířek, které se vyznačuje suchým létem a mírnou vlhkou zimou. V Köppenově klasifikaci podnebí patří mezi teplá dešťová podnebí a označuje se Cs. V Alisovově klasifikaci podnebí je to podnebí pásma, v němž dochází k sezónnímu střídání tropického vzduchu (léto) a polárního vzduchu (zima). Hranice uvedeného pásma tvoří letní a zimní poloha polární fronty. Rozlišují se 4 typy p. s., a to kont. (pevn.), maritimní (moř.), záp. břehů pevnin (středomoř.) a vých. břehů pevnin (monz.). Subtrop. kont. podnebí se vyznačují horkým suchým létem s malou oblačností a nízkou poměrnou vlhkostí vzduchu.V zimě je počasí krajně nestálé se srážkami a prudkými změnami teploty vzduchu. Roč. úhrny srážek jsou nižší než 500 mm. Oceán. typ p. s. se vyznačuje v létě suchým jasným počasím, v zimě převládá počasí s dešti a silnými větry až vichřicemi.
▶
podnebí suché
(aridní) podnebí s prům. ročním úhrnem atm. srážek menším n. rovným roč.
potenciálnímu výparu. Nízké srážky jsou pro vegetaci nedostačující a neumožňují vytváření pravidelných vod. toků. Pojem p. s. je poměrně široký; v klimatologii se k hodnocení suchosti území používá např. klimatol. indexů, pomocí nichž se p. s. detailněji klasifikuje, jako např.
podnebí semiaridní. W. Thornthwaite vychází při posuzování suchosti podnebí z poměru mezi
potenciální evapotranspirací, skut. výparem a srážkami. Za suché považuje oblasti se zápornými hodnotami
indexu vlhkosti. W. Köppen posuzuje suchost podnebí poměrem mezi roč. úhrnem srážek a prům. roč. teplotou vzduchu podle
indexu suchosti. M. I. Budyko vychází z poměru mezi
radiační bilancí zemského povrchu a teplem potřebným k vypařením spadlých srážek pomocí radiačního indexu suchosti. V
Köppenově klasifikaci podnebí je p. s. (B) společné označení pro
podnebí stepní a
podnebí pouštní. V. t. klasifikace podnebí geomorfologická.
▶
podnebí svahové
(expoziční) podnebí utvářející se především pod vlivem svahové polohy místa. Z topografických činitelů se nejvíce uplatňuje expozice svahů vůči světovým stranám a sklon svahů, které jsou významné pro příjem přímého
slunečního záření. Poloha svahu se projevuje také v rozložení světla, atm.srážek, ve větr. poměrech apod. Viz též
návětří,
závětří,
oslunění,
ozáření,
vítr svahový.
▶
podnebí tajgy
pevninské podnebí s drsnými zimami a poměrně teplým létem. Prům. teplota vzduchu v lednu dosahuje v Sev. Americe až –30 °C, na vých. Sibiři –50 °C, v červenci se pohybuje od 10 do 20 °C. Prům. roční úhrn srážek kolísá v rozmezí 300 až 600 mm, roč. maximum srážek nastává v létě. P. t. se vyskytuje v sev. Švédsku a Finsku, na severu evropské části SSSR (s výjimkou vysokých zeměp. šířek) a na Sibiři, na Aljašce a v Kanadě. P. t. není vyvinuto na již. polokouli vzhledem k malé rozloze pevnin. V. t. podnebí boreální, podnebí tundry.
▶
podnebí tropické
označení pro horké podnebí trop. šířek, tedy podnebí suchých i vlhkých tropů. V
Köppenově klasifikaci podnebí se podle srážk. poměrů rozlišuje
podnebí tropického dešťového pralesa (Af),
podnebí monzunové (Am) a
podnebí savanové (AwJ. V
Alisovově klasifikaci podnebí 'je pojem p. t. zúžen na podnebí trop. pásma, v němž po celý rok převládá
tropický vzduch. Rozlišují se 4 typy p. t.: kont. (pevn.), maritimní (moř.), vých. okrajů oceán. anticyklon a záp. okrajů oceán. anticyklon.
▶
podnebí tropického dešťového pralesa
podnebí s trvale vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a vysokými roč. úhrny atm. srážek. Vyznačuje se poměrně jednotvárným charakterem počasí, takže počasí jednotl. dní vystihuje dostatečně ráz podnebí. V tomto podnebí jsou příznivé podmínky pro existenci trop. dešťového pralesa. Podle W. Köppena je toto podnebí, označované Af, typem trop. dešť. podnebí se srážkami rovnoměrně rozdělenými během roku. Prům. teplota vzduchu nejstudenějšího měsíce je vyšší než 18 °C, prům. úhrn srážek nejsuššího měsíce je 60 mm.
▶
podnebí trvalého mrazu
(ledové) obecně velmi drsné podnebí, vyskytující se v Grónsku (s výjimkou někt. pobř. oblastí), v centr. Arktidě a v Antarktidě. V zimě klesají prům. měs. teploty vzduchu v Arktidě na –40 °C, v centru Antarktidy na –50 °C až –70 °C, min. teploty vzduchu ojediněle i pod –80 °C. Prům. teploty vzduchu letních měsíců se na pobřeží Antarktidy pohybují kolem –5 °C, v centr. oblastech v blízkosti tzv. pólu nedostupnosti od –30 °C do –35 °C. V Arktidě je léto teplejší s měsíčními průměry teploty vzduchu kolem 0 °C. V
Köppenově klasifikaci podnebí je p. t. m., označované EF, typem
sněžného podnebí s prům. teplotou vzduchu nejteplejšího měsíce nižší než 0 °C. V
Thornthwaiteově klasifikaci podnebí odpovídá p. t. m. termín „frost (climate)", charakterizovaný hodnotou
potenciální evapotranspiracemenší než 14,2 cm za rok. V. t. půda dlouhodobě zmrzlá
▶
podnebí tundry
podnebí stud. pásma s podmínkami pro tundrovou vegetaci, skládající se z mechů, lišejníků, travin a místy křovin. Je příliš studené pro růst stromů, ale nevytváří se v něm stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Velké plochy zaujímá dlouhodobě zmrzlá půda. Názory na již. hranici tundry nejsou jednotné. P. t. se vyznačuje dlouhou drsnou zimou s prům. lednovou teplotou vzduchu od –5 do –35 °C. Léto je krátké a chladné, prům. teplota nejteplejšího měsíce je 0 až 12 °C. Prům. roční úhrn srážek je kolem 200 mm, převažuje velká oblačnost. V Köppenově klasifikaci podnebí je p. t., označované ET, typem sněžného podnebí s prům. teplotou vzduchu nejteplejšího měsíce 10 až 0 °C. W. Thornthwaite používá termín „tundra" pro podnebí oblastí s potenciální evapotranspirací 14,2 až 28,5 cm za rok.
▶
podnebí umělé
označení pro stav ovzduší v uzavřeném prostoru záměrně ovlivňovaný člověkem. Je výsledkem především ochlazení, ohřívání, vysoušení, zvlhčování a výměny vzduchu. S p. u. se setkáváme v prostorách obytných, pracovních, výrobních, skladovacích, např. rychlírnách ovoce, sklenících, krechtech, stájích apod. P. u. se vytváří též v operačních sálech a klimatizačních komorách při umělé klim. léčbě, testování el. zařízeni vyráběných pro odlišné typy podnebí apod. V. t. podnebí skleníkové, mikroklima uzavřených prostor.
▶
podnebí uzavřených prostor
▶
podnebí vegetační
syn. podnebí porostové.
▶
podnebí vlhké
(humidní) v
Penckově klasifikaci podnebí (A. Penck, 1910) podnebí oblastí, v nichž se vytváří trvalá říční síť. K hodnocení vlhkosti podnebí byla později zavedena řada
klimatologických indexů. Např. W. Thornthwaite charakterizuje p. v. hodnotami
indexu vlhkosti většími než 20. V. t. klasifikace podnebí Thornthwaiteova.
▶
podnebí volné atmosféry
nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu, teplotního, tlakového a vlhkostního pole v troposféře nad mezní vrstvou a ve stratosféře. P. v. a. je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky aerologických pozorování.
▶
podnebí vřesu
viz podnebí mírně teplé a deštivé.
▶
podvrstva atmosféry přízemní
▶
podzim
jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických
sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od podzimní
rovnodennosti do zimního
slunovratu (astronomický podzim);
2. trojice podzimních měsíců, na sev. polokouli září, říjen a listopad (tzv. klimatologický podzim);
3. období s
průměrnými denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na sestupné části křivky roč. chodu. V tomto pojetí se jeho konec kryje s ukončením velkého
vegetačního období.
▶
pohyb inerční
syn. proudění inerční, viz
kružnice inerční.
▶
pohyb vzduchu
obecné označení libovolné změny polohy
vzduchové částice. Pohyb této částice za určitý časový úsek popisuje její
trajektorie. Pohyb vzduchu můžeme popsat celou řadou jeho vlastností, jako je jeho rychlost, směr, prostorový rozsah,
cirkulace,
vorticita a třírozměrná
divergence proudění. Převážně horizontální pohyb označujeme jako proudění vzduchu neboli
vítr, dále vymezujeme
vertikální pohyby vzduchu. Pro souhrn pohybů vzduchu se používá termín
atmosférická cirkulace,
▶
pohyb vzduchu sestupný
syn. sestup vzduchu –
vertikální pohyb vzduchu s vertikální složkou směřující dolů, směrem k zemskému povrchu. Mezi takové pohyby vzduchu patří zejména:
a) kompenzující sestupné pohyby při
konvekci, především v
sestupných konvektivních proudech;
b)
subsidence vzduchu v centrálních částech
anticyklon a
hřebenů vysokého tlaku vzduchu;
c) klouzavé sestupné pohyby teplého vzduchu na
katafrontách;
d) sestupné pohyby související s vlivem
orografie na
pole větru, především kompenzující sestupy v
závětří horských hřebenů, v sestupné části vln ve
vlnovém nebo
vírovém proudění apod.;
e) sestupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s
inverzí teploty vzduchu.
▶
pohyb vzduchu subsidenční
▶
pohyb vzduchu vertikální
pohyb vzduchu s nenulovou vertikální složkou. Podle jejího směru rozlišujeme
výstupné a
sestupné pohyby vzduchu, podle mechanizmu vzniku pak především
konvekci a
vynucené vertikální pohyby vzduchu. K vertikálním pohybům vzduchu dále dochází i při
vlnovém proudění,
vírovém proudění a vlivem
turbulence.
▶
pohyb vzduchu vertikální vynucený
vertikální (
výstupný nebo
sestupný)
pohyb vzduchu vznikající vynuceně v původně horizontálním proudění, a to i při záporném
u vztlaku. V
tlakových útvarech dochází k vynuceným vertikálním pohybům vzduchu vlivem přízemní nebo výškové
divergence proudění. Na
atmosférických frontách a dalších obdobných rozhraních nastávají
výkluzné pohyby vzduchu, případně i sestupné klouzavé pohyby vzduchu. Uvedené výstupné pohyby mívají rychlost v řádu 10
–2 až 10
–1 m.s
–1, oproti
konvekci však mají podstatně větší plošný rozsah. K vynuceným vertikálním pohybům vzduchu dále dochází vlivem
orografie nebo prostorové proměnlivé
drsnosti povrchu.
V případě
podmíněné instability atmosféry mohou vynucené vertikální pohyby, pokud přivedou
vzduchovou částici do
hladiny volné konvekce, vést k uvolnění instability a vzniku konvekce, kterou označujeme jako
volnou. Obdobně mohou vynucené vertikální pohyby vzduchu vést k uvolnění
symetrické nebo
potenciální instability atmosféry.
▶
pohyb vzduchu výkluzný
výstupný pohyb teplého vzduchu na
anafrontě. Tyto pohyby jsou typické zejména pro
teplé fronty při nasouvání teplé
vzduchové hmoty nad
studený vzduch. Setkáváme se s nimi i u
studených front prvého druhu, zatímco na
studených frontách druhého druhu se mohou vyskytovat pouze v nižších hladinách. Ve vyšších partiích je studená fronta druhého druhu vždy
katafrontou.
▶
pohyb vzduchu výstupný
syn. výstup vzduchu –
vertikální pohyb vzduchu s vertikální složkou směřující vzhůru. Mezi takové pohyby vzduchu patří zejména:
a) pohyby vzduchu ve
výstupných konvektivních proudech, jejichž rychlost může nabývat hodnot řádu až 10
1 m.s
–1;
b)
vynucené výstupné pohyby v
cykloně nebo
brázdě nízkého tlaku vzduchu, k nimž dochází následkem
konvergentního proudění v nižších hladinách; dosahují rychlosti řádově pouze 10
–2 m.s
–1, avšak vyskytují se nad rozsáhlými oblastmi a mohou trvat několik dnů;
c)
výkluzné pohyby teplého vzduchu na
anafrontách;
d) výstupné pohyby související s vlivem
orografie na
pole větru, v první řadě při přetékání horských hřebenů na jejich
návětří, dále však i v jejich
závětří, např. při
vlnovém nebo
vírovém proudění;
e) výstupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s
inverzí teploty vzduchu.
▶
pokrývka sněhová celková
vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (
sníh,
kroupy,
sněhové krupky,
sněhová zrna,
zmrzlý déšť,
námrazové krupky,
náledí,
zmrazky; nikoliv však
ledovka na zemi). Pokrývá-li celková sněhová pokrývka v daném termínu méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice, jedná se o
nesouvislou sněhovou pokrývku. Je-li půda na pozemku stanice a jejím reprezentativním okolí pokryta alespoň z poloviny sněhovou pokrývkou, jedná se o souvislou sněhovou pokrývku, u které se měří
výška celkové sněhové pokrývky s přesností na celé cm. Je-li výška souvislé sněhové pokrývky menší než 0,5 cm, hovoříme o
sněhovém poprašku. Viz též
měření sněhové pokrývky.
▶
pokrývka sněhová nesouvislá
sněhová pokrývka, která pokrývá méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice. Výška nesouvislé sněhové pokrývky se neměří.
▶
pól dešťů
zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšším prům. roč. úhrnem atm.
srážek. Jeho určení není jednoznačné, neboť záleží mj. na referenčním období; uvádí se např. Cherrapunji nebo sousední Mawsynram v Indii (11 777 mm, resp. 11 872 mm), Mt. Waialeale na Havajských ostrovech (11 684 mm) nebo Lloro v Kolumbii (zdejší prům. roč. úhrn 13 300 mm je pouze odhadován). Všechna tato místa mají
tropické dešťové klima, přičemž zde dochází k
orografickému zesílení srážek díky
návětrnému efektu. Na rozdíl od ostatních, indické lokality mají kvůli
monzunovému klimatu silně nevyrovnaný
srážkový režim. Viz též
extrémy srážek.
▶
pól chladu
místo nebo oblast na Zemi, popř. na dané polokouli, kde bylo zaznamenáno
absolutní minimum teploty vzduchu, viz
extrémy teploty vzduchu. Méně často se za póly chladu považují místa s nejnižší prům. roč. teplotou vzduchu. Z obou hledisek je pólem chladu východní vnitrozemí Antarktidy, resp. zdejší ruská stanice Vostok s prům. roč. teplotou vzduchu –55 °C a s naměřeným absolutním minimem –89,2 °C. Na sev.polokouli lze z těchto hledisek rozlišit dva póly chladu. Jedním je východní Sibiř, kde stanice Ojmiakon, vyznačující se zřejmě největší
termickou kontinentalitou klimatu na Zemi, zaznamenala abs. minimum teploty vzduchu –67,7 °C. Druhým pólem chladu severní polokoule je severnívnitrozemí Grónska, kde prům. roč. teplota vzduchu klesá až pod –30 °C.
▶
pól tepla
zřídka užívané označení místa na Zemi, kde bylo dosaženo
absolutní maximum teploty vzduchu. Viz
extrémy teploty vzduchu.
▶
pól větrů
zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšší prům.
rychlostí větru. Australský polárník D. Mawson tak označil pobřeží Adéliny země v jihovýchodní Antarktidě poté, co jeho expedice zaznamenala ve svém základním táboře na Cape Denison v letech 1912–1913 prům. roč. rychlost větru 19,4 m.s
–1. Tento údaj byl odb. veřejností zpočátku přijat s nedůvěrou, avšak pozdější měření prokázala, že vých. pobřeží Antarktidy lze označit za největrnější oblast Země. Prům. rychlost větru na zdejších stanicích Mawson a Mirnyj je 11,3 m.s
–1, přičemž
denní maximum rychlosti větru po většinu rokudosahuje rychlosti
orkánu. Srovnatelné podmínky se jinde na Zemi vyskytují na vybraných lokalitách, jako je např. Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Viz též
klima antarktické,
extrémy rychlosti větru.
▶
polák
místní název pro studený a suchý
padavý vítr charakteru
bóry, vyskytující se v českém a moravském pohraničí, (zvl. v Orlických horách a v Jeseníkách) a na Slovensku v podtatranské oblasti při sz. a sev. proudění. Souvisí se
vpády studeného polárního a arktického vzduchu postupujícího přes Polsko na naše území. Vyskytuje se nejčastěji na jaře, na počátku podzimu a v zimě. Zesiluje zvláště v Moravské bráně v důsledku proudění zúženým profilem. Viz též
efekt tryskový.
▶
polarimetr
přístroj k měření velikosti
polarizace světla oblohy, popř. k určování polohy
neutrálních bodů. Polarimetry využívají opt. vlastností hranolů a destiček z vhodných opt. materiálů ke zjišťování procenta polarizace světla vstupujícího tubusem do přístroje. K tomuto účelu lze využit např. depolarizaci měřeného světla nebo porovnání jasů srovnávacích zorných polí v polarimetru. Výsledkem měření je zpravidla úhel natočení polarizačního hranolu, z něhož lze vypočítat procento polarizace v místě oblohy, na které byl zaměřen tubus. Viz též
polarizace slunečního záření v atmosféře.
▶
polariskop
přístroj pro kvalit. zjišťování, zda je světlo přicházející z různých bodů oblohy polarizováno. Základem p. je zprav. otočně zabudovaný polarizační hranol, který v závislosti na úhlu svého natočení dále polarizuje procházející světlo. Zorné pole p. se při otáčení hranolu zatemňuje tím více, čím větší je procento polarizace světla vstupujícího do p. U nepolarizovaného světla se jas zorného pole při otáčení hranolunemění.
▶
polarizace elektromagnetických vln
transformace nepolarizovaného elmag. vlnění ve vlnění polarizované. Polarizace může být kruhová, eliptická nebo lineární. Polarizované vlnění se využívá v
radarové meteorologii ke studiu
meteorologických cílů, tj. zejména tvaru a skupenství nesférických
oblačných a
srážkových částic. Viz též
depolarizace elektromagnetických vln.
▶
polarizace slunečního záření v atmosféře
transformace přirozeného slun. záření v záření polarizované, ke které dochází při
rozptylu záření v
zemské atmosféře. Nejvíce jsou polarizovány paprsky kolmé ke směru šíření
přímého slunečního záření. Rozptýlené sluneční záření s minimální polarizací naopak přichází od
neutrálních bodů na obloze.
▶
pole deformační
v
meteorologii část
pole větru, kde mají
proudnice hyperbolický tvar se dvěma navzájem kolmými asymptotami nazývanými
osa roztažení a
osa stlačení. Podél těchto os dochází ke
konfluenci, resp.
difluenci proudění. Deformační pole má rozhodující vliv na
frontogenezi a
frontolýzu prostřednictvím procesů, které závisejí na rozdělení
izoterem vůči osám roztažení a stlačení. Typickým příkladem deformačního pole je oblast se šachovnicovým rozložením
cyklon a
anticyklon. V praxi rozeznáváme deformační pole:
a) symetrické, tvořené dvěma dvojicemi stejně velkých cyklon a anticyklon;
b) nesymetrické, odpovídající reálným podmínkám, kdy cyklony a anticyklony vytvářející pole mají zpravidla různé rozměry a intenzitu.
▶
pole elektrické v atmosféře
silové pole podmíněné el. napětím mezi zemským povrchem a atmosférou. Vyznačuje se přibližně vert. orientací siločar a za podmínek odpovídajících
elektřině klidného ovzduší intenzitou u zemského povrchu 130
– 140 V.m
–1. Za těchto podmínek je el. náboj zemského povrchu záporný, kladný náboj je rozestřen v atmosféře. Pod základnami mohutných oblaků, zejména oblaků druhu
cumulonimbus, u nichž musíme počítat s působením
oblačné, potažmo
bouřkové elektřiny, bývá intenzita el. pole zesíiena až o dva řády a má opačný směr, neboť v dolní části těchto oblaků bývá koncentrován rel. velký záporný náboj.
▶
pole frontogenetické
oblast v atmosféře, v níž dochází ke vzniku a zostřování
atmosférických front zvětšováním horiz.
teplotního gradientu. Typickým příkladem frontogenetického pole, kde se výrazně uplatňuje
konfluentní proudění, je oblast podél
osy roztažení deformačního pole, jestliže
izotermy svírají s touto osou malý úhel, nebo obvykle v předním a zadním sektoru
cyklony. Frontogenetické pole se dále vytváří v prohlubujících se
brázdách nízkého tlaku vzduchu, kde se kromě konfluentního proudění výrazně uplatňuje silný
horizontální střih větru na pozadí zvýšené
baroklinity. Viz též
frontogeneze.
▶
pole meteorologického prvku
prostorové rozložení určitého
meteorologického prvku v daném okamžiku. Rozlišujeme
tlakové,
teplotní a
vlhkostní pole,
pole větru,
záření,
oblačnosti,
srážek aj. Podle charakteru met. prvků dělíme jejich pole na skalární a vektorová a na spojitá a nespojitá. Analýza polí met. prvků se provádí na
meteorologických mapách a
vertikálních řezech atmosférou nejčastěji pomocí
izolinií. Důležitými charakteristikami polí met. prvků jsou vert. a horiz.
gradienty těchto prvků (především
teploty vzduchu), které mj. umožňují detekovat
atmosférická rozhraní. Viz též
profil meteorologického prvku vertikální.
▶
pole oblačnosti
velmi složité, obvykle nespojité pole, skládající se z oblačných systémů, např. ve tvaru pásů a vírů různého měřítka i z jednotlivých oblaků. Vyskytuje se v
troposféře, v některých případech zasahuje i do spodní
stratosféry. K upřesnění znalostí o poli oblačnosti, získaných běžným přízemním pozorováním, se široce využívá údajů z
meteorologických družic,
radarů a z
letadlových průzkumů počasí. Viz též
oblačnost.
▶
pole srážek
1. plošné rozložení
úhrnů srážek za určité období v dané oblasti; k jeho znázornění je možné použít
izohyety;
2. prostorové rozložení
srážkových částic v daném okamžiku. Srážkové pole v tomto smyslu je zjišťovano meteorologickými
radary, popř. pomocí jiných
distančních meteorologických měření.
▶
pole teplotní
spojité skalární
pole teploty, v meteorologii nejčastěji
teploty vzduchu. To se vyznačuje často složitými
vertikálními profily teploty vzduchu a větší složitostí v blízkosti zemského povrchu než ve
volné atmosféře. Největší
horizontální teplotní gradienty se vyskytují na
teplotních rozhraních a při zemi i na pomezí ploch s rozdílným
aktivním povrchem. Teplotní pole se analyzuje nejčasěji ve výšce 2 m nad zemským povrchem a v jednotlivých izobarických hladinách. Zobrazovat se může pomocí
izoterem, časové změny teplotního pole se znazorňují
izalotermami. Na
mapách relativní barické topografie se ke znázornění teplotního pole a jeho časových změn používají
relativní izohypsy, resp. rel.
izalohypsy.
V meteorologii se dále sledují pole
teploty půdy,
teploty povrchu pevniny,
teploty povrchu moře apod. Viz též
pole termobarické.
▶
pole tlakové
syn. pole barické – spojité skalární
pole tlaku, v meteorologii zpravidla
tlaku vzduchu. Vyznačuje se charakteristickým
vertikálním profilem tlaku vzduchu a podstatně menšími
horizontálními tlakovými gradienty, které jsou nicméně určující pro vymezení
tlakových útvarů a podobu
pole větru.Tlakové pole je charakterizováno
izobarickými hladinami, jejichž průsečnice s libovolnou plochou se nazývají
izobary. Ty se nejčastěji konstruují na
přízemních synoptických mapách k vyjádření pole
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. K vyjádření tlakového pole na
výškových synoptických mapách se používají
izohypsy. Časové změny přízemního tlakového pole znázorňují
izalobary, výškového tlakového pole
izalohypsy. Viz též
pole termobarické.
▶
pole tlakové nevýrazné
tlakové pole s velmi malými horiz.
tlakovými gradienty, tedy bez přítomnosti některého z
tlakových útvarů. Viz též
bahno tlakové.
▶
pole větru
spojité vektorové spojité pole
rychlosti větru, nebo spojité skalární pole velikosti této rychlosti. Vyznačuje se obecně vyššími rychlostmi ve
volné atmosféře než v
mezní vrstvě atmosféry, kde je významně ovlivňováno členitostí a
drsností povrchu. Nejčastěji se analyzuje pole
přízemního větru, pole
výškového větru v jednotlivých
izobarických hladinách apod. Ke znázornění vektorového pole větru se používají
šipky větru, skalární pole větru lze vyjádřit např. pomocí
izotach. Viz též
střih větru,
profil větru vertikální.
▶
pole vlhkostní
spojité skalární
pole některé z charakteristik
vlhkosti vzduchu. Vyznačuje se značnou prostorovou proměnlivostí
vertikálních profilů vlhkosti vzduchu i velkými horizontálními
gradienty. Vlhkostní pole se analyzuje nejčasěji u země a v jednotlivých
izobarických,
izentropických nebo i jiných
hladinách; zobrazovat se může pomocí
izogram nebo
izolinií jiných charakteristik vlhkosti. Zvláštní význam má pole
relativní vlhkosti vzduchu, které do značné míry koresponduje s
polem oblačnosti.
▶
pole záření
prostorové rozložení
záření pocházejícího z jednoho nebo více zdrojů. Pole záření, v jehož libovolném bodu nezávisí hodnota intenzity na směru zvoleného paprsku, nazýváme izotropním. V případě, že rozložení záření je prostorově konstantní, mluvíme o homogenním poli záření. Pro meteorologii jsou významná zejména pole
přímého a
rozptýleného slunečního záření, spolu s polem
dlouhovlnného záření.
▶
poloha meteorologické stanice
kvalitativní charakteristika místa, kde pracuje
meteorologická stanice, a to z hlediska geogr. nebo expozičních podmínek. Poloha met. stanice z hlediska terénních podmínek může být vrcholová, údolní, svahová, nížinná, horská apod., z hlediska působení klimatických faktorů chráněná, otevřená, inverzní, větrná apod. Viz též
stanice meteorologická reprezentativní,
expozice meteorologických přístrojů,
souřadnice meteorologické stanice.
▶
pololetí chladné
na sev. polokouli období od 1. října do 31. března, někdy nevhodně označované jako zimní pololetí. Viz též
sezona.
▶
pololetí teplé
na sev. polokouli období od 1. dubna do 30. září, někdy nevhodně označované jako letní pololetí nebo
vegetační období.
▶
poloměr částic ekvivalentní
▶
poloměr efektivní
v zemích RVHP označení pro vzdálenost, do které je
meteorologický radiolokátor schopen zjistit
meteorologický cíl s pravděpodobností 95 % nebo více za předpokladu, že mezi radiolokátorem a cílem zanedbáme zeslabení vysílaného
záření v atmosféře. Pro
konv. oblaky se u souč. typů met. radiolokátorů uvádí p. e. 150 až 180 km, pro vrstevnaté oblaky 60–80 km.
▶
poloměr Země efektivní
zdánlivý poloměr křivosti zemského povrchu, nad nímž by se elmag. vlny šířily přímočaře. Užívá se pro geometrickou transformaci problému šíření elmag. vln v atmosféře za předpokladu konstantního gradientu
indexu lomu s výškou. Velikost efektivního poloměru Země R
e závisí na typu
refrakce elmag. vln. Obvykle se uvádí pro mikrovlny při standardní refrakci
Re = 4/3
Rz, kde poloměr Země
Rz = 6 378 km.
▶
polštář sněhový
automatické sněhoměrné zařízení, které umožňuje v reálném čase měřit a zaznamenávat
vodní hodnotu sněhové pokrývky a
výšku celkové sněhové pokrývky. Hmotnost sněhové pokrývky na měřicím zařízení je ekvivalentem množství vody obsažené ve sněhové pokrývce. Ke zjištění hmotnosti sněhové pokrývky jsou využívány dva základní principy. Prvním z nich je měření hydrostatického tlaku uvnitř vaku naplněného nemrznoucí směsí, na němž leží
sněhová pokrývka. Druhým je vážení sněhové pokrývky ležící na desce pomocí tenzometrických vah. Výška sněhové pokrývky je měřena nad plochou sněhového polštáře. K získání hodnoty výšky sněhové pokrývky jsou využívána ultrazvuková a laserová
čidla. Měřicí plocha, jejíž velikost je 2 až 16 m
2, může mít tvar kruhu, čtverce, obdélníku či šestihranu. Sněhový polštář je obvykle doplněn měřením dalších
meteorologických prvků (např.
teplota vzduchu, teplota sněhu,
směr a
rychlost větru) a v ČR je zpravidla umístěn ve volném terénu mimo
síť klimatologických stanic. Viz též
pokrývka sněhová celková,
měření sněhové pokrývky,
stanice srážkoměrná.
▶
polutanty organické perzistentní
▶
polygon rozdělení četností
graf rozdělení četností ve tvaru lomené čáry, který je hojně využíván v klimatologii. Na ose x jsou vyneseny meze intervalů statist. znaku, tj. met. veličiny, a na ose y četnosti hodnot tohoto znaku v příslušných intervalech. Lomená čára spojuje četnosti hodnot znaku vynesené ke středům intervalů.
▶
polymetr Lambrechtův
vlasový vlhkoměr upravený pro přibližné určení
teploty rosného bodu. Má zákl. stupnici
relativní vlhkosti vzduchu doplněnou souběžnou pomocnou stupnicí přibližných rozdílů mezi teplotou vzduchu a teplotou rosného bodu. Tyto rozdíly podstatně závisí na relativní vlhkosti, v menší míře i na teplotě vzduchu. O přečtený rozdíl se sníží teplota vzduchu změřená na připojeném teploměru.
▶
poměr Bowenův
poměr množství tepla, které zemský povrch předává
turbulentní výměnou a molekulární vodivostí do atmosféry, k množství tepla, jež se na něm spotřebovává na vypařování vody. Čís. hodnota Bowenova poměru kolísá v širokých mezích a pro volnou hladinu oceánu se nejčastěji orientačně udává jako 0,1. Bowenův poměr je měřitelnou veličinou, v tom spočívá jeho význam pro různé teor. i praktické úvahy a výpočty. Je pojmenován podle australského meteorologa J. S. Bowena.
▶
poměr směšovací
charakteristika
vlhkosti vzduchu definovaná jako podíl hmotnosti
vodní páry mv k hmotnosti
suchého vzduchu md v daném objemu vzduchu
S pomocí
stavové rovnice pro suchý vzduch a pro vodní páru lze směšovací poměr vyjádřit pomocí
tlaku vodní páry e a
tlaku vzduchu p vztahem
kde konstanta
ε ≈ 0,622 je poměr hodnot
měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Směšovací poměr je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10
–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg
–1. Číselnou hodnotou se směšovací poměr blíží hodnotě
měrné vlhkosti vzduchu.
V rozšířeném významu, zejména při matematickém modelování procesů
mikrofyziky oblaků a srážek, používáme směšovací poměr také jako charakteristiku hmotnosti dané kategorie kapalné vody popř. ledu opět relativně k hmotnosti suchého vzduchu. Hovoříme potom např. o směšovacím poměru
oblačné vody, o směšovacím poměru
oblačného ledu apod. V
chemii atmosféry se používá zobecněná definice, vyjadřující směšovací poměr jako podíl hmotnosti
atmosférické příměsi a hmotnosti
suchého a čistého vzduchu v daném objemu.
▶
POP
(Persistent Organic Pollutants, perzistentní organické polutanty) – látky charakteru
znečišťujících příměsí dlouhodobě setrvávající v prostředí, např. dioxiny, polychlorované bifenyly (PCB), DDT a mnohé další. Jde o významné škodliviny v hygienickém i obecně environmentálním smyslu, ohrožují např. reprodukční procesy živočichů včetně člověka, mohou iniciovat různá zhoubná bujení a celkově zvyšovat výskyt řady chorob. Vznikají mj. v různých chemických výrobách, při produkci a užití pesticidů, různých druhů plastů apod. Vyskytují se v potravních řetězcích, v rozmanitých složkách prostředí, jsou též transportovány v ovzduší.
▶
popel vulkanický
(VA) – pevné částice vyvržené do atmosféry při vulkanické erupci, které mohou významně ovlivnit letecký provoz. Vulkanický popel patří mezi
primární aerosoly. Viz též
centrum poradenské pro vulkanický popel.
▶
popílek
nežádoucí produkt spalovacích procesů, sestávající zpravidla z pevných částic malých rozměrů (10
–4 m i méně). Je-li rozptýlen v ovzduší, tvoří součást pevného
atmosférického aerosolu. Povrch částic popílku je výrazně členitý, takže popílek má vzhledem k jednotce hmotnosti velkou povrchovou plochu (řádu 10
0 m
2.g
–1), na níž může absorbovat další
příměsi v atmosféře. Viz též
prach atmosférický,
spad prachu,
prach poletavý,
měření znečištění ovzduší.
▶
popis výskytu jevů v předpovědi počasí pro ČR
1. termíny používané v slovně formulované předpovědi počasí
ČHMÚ pro vyjádření faktu, že výskyt předpovídaného jevu, např. srážek, bouřek nebo mlh, je očekáván jen na části daného území (viz tabulka). Pokud předpověď met. jevu neobsahuje žádný z těchto termínů, výskyt jevu je očekáván na více než 70 % plochy daného území.
| Slovní formulace |
Předpokládaný výskyt jevu |
| ojediněle |
na 5 až 29 % plochy území |
| místy |
na 30 až 69 % plochy území |
| na většině území |
na více než 50 % plochy území |
2. termíny používané v předpovědi počasí ČHMÚ pro dělení met. jevů podle nadmořské výšky:
| Slovní formulace |
Předpokládaný výskyt jevu |
| nižší polohy |
v polohách do 400 m n. m. |
| střední polohy |
v polohách od 400 do 600 m n. m. |
| vyšší polohy |
v polohách od 600 do 800 m n. m. |
| horské polohy |
v polohách od 800 m n. m. |
▶
poprašek sněhový
1.
celková sněhová pokrývka o výšce méně než 0,5 cm, pokrývá-li alespoň polovinu plochy reprezentativního okolí stanice;
2.
nový sníh o výšce méně než 0,5 cm. Sněhový poprašek vzniká za slabých sněhových
přeháněk a bývá často vlivem větru plošně nesourodý.
▶
porucha atmosférická
1. obecně jakékoliv porušení rovnovážného stavu v atmosféře;
2. zastaralé označení pro oblast, která jeví známky
cyklonálního vývoje.
▶
porucha frontální
zastaralé a nepříliš vhodné označení pro libovolnou
atmosférickou frontu nebo
frontální systém, používané především ve styku meteorologie se širší veřejností.
▶
porucha ionosférická náhlá
syn. jev Dellingerův – náhlá změna fyz. stavu nižší
ionosféry ve výšce 60 až 80 km. Vzniká prudkým zesílením
ionizace ionosférické
vrstvy D, které je vyvoláno zvětšením
ultrafialového záření při
chromosférické erupci na Slunci. Projeví se náhlým vymizením příjmu vzdálených krátkovlnných rádiových stanic na polokouli osvětlené Sluncem. Jev trvá několik desítek minut až několik hodin. Uvedenou poruchu poprvé popsal J. H. Dellinger v r. 1935.
▶
porucha tropická
rozsáhlá skupina
konvektivních bouří v tropických, popř. subtropických oblastech, která se v poli proudění neprojevuje uzavřenou
cyklonální cirkulací. Vzniká často v týlu
vln ve východním proudění a za určitých podmínek se z ní může vyvinout
tropická cyklona. Tropická porucha nemusí být vyjádřena na
přízemní synoptické mapě. Na snímcích z
meteorologických družic je charakterizována izolovanými systémy
uspořádané konvekce. Tropická porucha mívá obvykle průměr 200 až 600 km a zachovává si své vlastnosti více než 24 hodin.
▶
postprocessing
statistický nástroj aplikovaný na výstupy prognostického modelu s cílem zpřesnit předpověď zvolených
meteorologických prvků, popř. jiných veličin na základě jejich statisticky prokázaných regresních vztahů k jiným, snáze předpověditelným veličinám. Nalezené regresní vztahy mezi prediktory a prediktanty jsou v operativním provozu aplikovány na výstupy
modelu numerické předpovědi počasí, v případě využití v klimatologii na výstupy
klimatického modelu. Dvěma hlavními přístupy využívanými v postprocessingu jsou
metoda perfektní předpovědi a
model output statistics.
▶
pošmourno
lid. výraz pro velmi oblačné počasí, vyznačující se malým
osvětlením během dne v důsledku výskytu souvislé
nízké oblačnosti (zpravidla druhu
stratus nebo
nimbostratus) a malé
dohlednosti.
▶
potenciál Gibbsův
syn. energie volná Gibbsova –
termodynamický potenciál používaný v meteorologii především ve
fyzice oblaků a srážek. Je definován výrazem
kde
F značí
volnou energii dané termodyn. soustavy,
H entalpii,
U vnitřní energii,
S entropii,
T teplotu v K,
p tlak a
V objem. Gibbsův termodynamický potenciál zůstává konstantní při vratných dějích, které jsou
izobarické a současně
izotermické, tzn. že se nemění např. při fázových přechodech.
▶
potenciál globálního oteplování
(GWP, z angl. global warming potential) – ukazatel vyjadřující relativní účinnost určitého
skleníkového plynu při
skleníkovém efektu atmosféry v porovnání s
oxidem uhličitým, jehož GWP je definičně roven 1. Hodnota GWP pro daný plyn vyjadřuje, kolik tun oxidu uhličitého vede ke stejnému ohřevu atmosféry jako jedna tuna daného plynu. Přitom je zohledněna průměrná doba setrvání molekul daného plynu v atmosféře. Pomocí takto nastaveného mezinárodně uznávaného standardu je možno navzájem porovnat účinnost různých skleníkových plynů, které se navzájem liší svými radiačně-absorpčními vlastnostmi i dobou setrvání v atmosféře. Podíl daného plynu na skleníkovém efektu atmosféry je pak výsledkem jeho GWP a koncentrace.
GWP může být vyjádřen pro různě dlouhá časová období, nejčastěji se však uvažuje jako průměr za 100 roků (GWP100). Podle US EPA (United States Environmental Protection Agency) je GWP100 pro
metan roven 27–30, pro N
2O 273 a pro
freony se pohybuje v řádu tisíců až desetitisíců. Vzhledem k překryvu
absorpčních pásů různých skleníkových plynů a nestejnoměrnému vývoji jejich koncentrací se mění i hodnoty GWP (kromě oxidu uhličitého), které jsou navíc postupně upřesňovány v souladu s vývojem vědeckého poznání. Viz též
oteplování globální.
▶
potenciál Helmholtzův
syn. volná energie Helmholtzova – část
vnitřní energie termodyn. systému, která je volná z hlediska možnosti transformace na konanou práci. Označíme-li ji
F, je dána vztahem
kde
U představuje vnitřní energii systému,
T jeho
teplotu v K a
S entropii.
▶
potenciál krajiny klimatický
označení pro stupeň vhodnosti klimatu určitého místa nebo oblasti pro různé druhy hosp. činnosti člověka. Nejčastěji se hovoří o agroklimatickém potenciálu krajiny, který vyjadřuje stupeň vhodnosti klimatu k zemědělské, především rostlinné výrobě. Dále se používá pojem energetický klimatický potenciál krajiny ve smyslu využitelné větrné nebo sluneční energie určitého místa nebo území. Vyhodnocuje se pro potřeby výstavby větrných nebo slunečních elektráren a podobných zařízení. Viz též
agroklimatologie,
potenciál znečištění ovzduší.
▶
potenciál radiolokační meteorologický
▶
potenciál rychlostní
syn. potenciál divergenční – skalární funkce
φ, popisující pole
divergentního nevírového horiz.
proudění v atmosféře, definovaná až na aditivní konstantu vztahy:
kde
vx a
vy značí složku
x a
y rychlosti proudění. Používá se v
dynamické meteorologii k vyjádření nevírových složek rychlosti proudění zejména ve vztazích odvozených z
pohybových rovnic.
▶
potenciál znečištění ovzduší
syn. znečištění ovzduší potenciální – schopnost atmosféry bránit efektivnímu
rozptylu znečišťujících látek. Potenciál znečištění ovzduší v met. smyslu je charakterizován souborem met. faktorů, které ovlivňují
šíření příměsí v atmosféře z určitých typů
zdrojů znečišťování ovzduší (např. z přízemních nebo vyvýšených) a vyskytují se v určité době a oblasti. V klimatologickém smyslu je charakterizován dlouhodobým režimem těchto faktorů v určité oblasti. Vysoký potenciál znečištění ovzduší znamená nepříznivé meteorologické či klimatické podmínky z hlediska
ochrany čistoty ovzduší, nízký příznivé. Potenciál znečištění ovzduší závisí jen na meteorologických či klimatických poměrech, které bývají silně ovlivněny reliéfem zemského povrchu, nikoli na konkrétních zdrojích exhalací a na jejich emisích. Definování různých stupňů potenciálu znečištění ovzduší patří k významným úkolům meteorologie a
klimatologie znečištění ovzduší.
Klimatologické mapy potenciálu znečištění ovzduší mohou být cenným podkladem pro racionální rozmísťování zdrojů exhalací a jiná preventivní a asanační opatření na ochranu čistoty ovzduší. Viz též
podmínky rozptylové.
▶
potenciály termodynamické
vhodně zvolené extenzivní termodyn. veličiny s rozměrem energie. Jsou formálně analogické potenciálům silových polí, neboť jejich prostřednictvím lze vyjádřit podmínky stability
termodynamické rovnováhy za situací, kdy vybrané vnější nebo vnitřní parametry systému jsou konstantní. Z veličin, které se běžněji vyskytují v
termodynamice atmosféry, mají charakter termodyn. potenciálu
vnitřní energie,
volná energie (
Helmholtzův potenciál),
entalpie a
Gibbsův potenciál. V obecné termodynamice se pracuje i s dalšími potenciály, např. s různými variantami tzv. grandkanonického (velkého kanonického) potenciálu.
▶
povětrnost
starší výraz pro
počasí. V současné době je mnohem více než substantivum povětrnost užíváno adjektivum povětrnostní, např. povětrnostní děj, situace, služba, podmínky apod. Někteří autoři pojmy povětrnost a počasí nepovažují zcela za synonyma (podobně v němčině se rozlišuje Witterung a Wetter) a povětrností rozumějí průběh počasí za delší období (např. několik dní, roční dobu atd.). Viz též
podmínky povětrnostní.
▶
povětří
1. zast. označení pro vzduch nebo ovzduší;
2. lid. název pro větrné počasí, popř.
vichřici.
▶
povodeň
výrazné přechodné zvýšení hladiny toku, způsobené náhlým nárůstem
průtoku nebo dočasným zmenšením průtočnosti koryta, přičemž může dojít k rozlivu vody mimo koryto. K nárůstu průtoku na území ČR dochází vlivem intenzivních dešťových srážek (dešťová povodeň) nebo prudkým
táním sněhu při
oblevě (sněhová povodeň), popř. jejich kombinací (smíšená povodeň). Dešťová povodeň může být vyvolána
trvalým deštěm nebo
přívalovým deštěm. Ten je nejčastější příčinou přívalových povodní (někdy nesprávně označovaných jako bleskové povodně z angl. flash flood), pro něž je typický rychlý nárůst i pokles průtoku. K dočasnému zmenšení průtočnosti koryta dochází zejména při výskytu ledových jevů (ledová povodeň). Náhlé uvolnění překážky je dalším mechanizmem vzniku přívalové povodně. Viz též
hydrometeorologie.
▶
povodeň maximální pravděpodobná
(PMF, z angl. Probable Maximum Flood) – odhad velikosti návrhové
povodně stanovený na základě hodnoty
pravděpodobné maximální srážky pro dané
povodí a trvání srážky. V některých zemích se PMF používá při posuzování nových i stávajících vodních děl a jejich kapacitních, stavebních a odtokových vlastností.
▶
povodí
území ohraničené
rozvodnicí, z něhož veškerý
odtok směřuje do společného profilu vodního toku, popř. jiného hydrologického útvaru.
▶
povrch aktivní
přechodná plocha mezi
litosférou nebo
hydrosférou a
atmosférou (povrch půdy, vody, porostu, popř. umělý povrch, jako povrch vozovky, střech domů apod.), na níž dochází k odrazu záření i jeho transformaci v jiné druhy energie (především v teplo). Aktivní povrch patří k hlavním
klimatotvorným faktorům. V utváření klimatu se uplatňuje především ve spojitosti s
radiační bilancí soustavy Země–atmosféra a se
všeobecnou cirkulací atmosféry. Aktivní povrch ovlivňuje atm. děje v
mezní vrstvě atmosféry svými fyz. a fyz.-chem. vlastnostmi, k nimž patří zejména
členitost reliéfu zemského povrchu,
albedo, tepelná vodivost, vlhkost, složení a struktura půdy, veget. kryt atd. Pojem aktivní povrch zavedl rus. klimatolog A. I. Vojejkov (1824–1916). Viz též
orografie.
▶
pozadí znečištění ovzduší
▶
pozorování aerologické
meteorologické pozorování k získání údajů o
mezní vrstvě atmosféry a
volné atmosféře, a to především pomocí
aerologických měření. Z hlediska používaných metod se aerol. pozorování dělí na přímá a nepřímá. Přímá aerol. pozorování, v odborné literatuře někdy označovaná i jako kontaktní, jsou především
radiosondážní měření; dále k nim patří např.
letadlový průzkum počasí. Nepřímá aerol. pozorování, která se provádějí ze zemského povrchu nebo z
meteorologických družic, jsou z velké části založena na
distančních meteorologických měřeních. Dále se dělí na aktivní a pasivní. Aktivní nepřímá pozorování spočívají ve vysílání a zpětné detekci různých signálů, které mohou být akustické (
sodar), světelné (
lidar) nebo rádiové (
radar, windprofiler). Při pasivních nepřímých pozorováních dochází k měření elmag. záření přicházejícího z atmosféry nebo k vizuální detekci různých atm. jevů, především oblaků, dále
polární záře,
nočních svítících oblaků apod. Viz též
aerologie,
sondáž atmosféry,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.
▶
pozorování bouřek
zjišťování výskytu
bouřek popř.
blýskavic na
meteorologických stanicích, při němž se kromě časových údajů zaznamenává vzdálenost od stanice,
intenzita a
tah bouřky, hlavní
náraz větru a srážky. Za začátek bouřky na stanici považujeme okamžik, kdy byl poprvé slyšet
hrom bez ohledu na to, zda bylo či nebylo vidět
blesky nebo zda se na stanici vyskytly srážky. Není-li
hřmění slyšitelné, mluvíme o
blýskavici. Za konec bouřky považujeme okamžik posledního slyšitelného zahřmění, jestliže po dobu 10 až 15 minut od tohoto okamžiku již hřmění nebylo slyšet. Pro klimatologické účely se rozlišuje
bouřka na stanici (blízká) a
bouřka vzdálená. K určování vzdálenosti bouřky od stanice se využívá
rychlost zvuku. V praxi se uvažuje vzdálenost 1 km, jestliže od zablesknutí do zahřmění uběhnou 3 s. Viz též
detekce blesků.
▶
pozorování fenologické
pozorování časového průběhu
fenologických fází během roku konané na
fenologických stanicích. Zaznamenává se nástup fází jak u rostlin, tak u živočichů, popř. začátek polních prací.
▶
pozorování klimatologické
▶
pozorování meteorologické
získávání kvantitativních, popř. kvalitativních údajů o jednom nebo více
meteorologických prvcích a
jevech, prováděná především na stálých
meteorologických stanicích. Většina pozorování se provádí
meteorologickým měřením pomocí
meteorologických přístrojů, z nichž některé umožňují nepřetržité pozorování s danou
vzorkovací frekvencí; jinak meteorologická pozorování probíhají ve stanovených
pozorovacích termínech. Meteorologická pozorování můžeme dělit podle různých kritérií: podle místa pozorování na pozemní, námořní, letadlová a družicová, podle výšky nad terénem na
přízemní a
výšková, podle rozsahu na základní a
doplňková, podle času pozorování na
hlavní a
vedlejší, podle účelu na
klimatologická,
synoptická, letecká, aktinometrická,
aerologická apod. Viz též
pozorovatel meteorologický,
monitoring atmosféry.
▶
pozorování meteorologické dohlednosti
meteorologická dohlednost je pozorována vizuálně, nebo měřena přístroji. Při vizuálním pozorování ve dne se využívá vhodně rozmístěných předmětů v okolí místa pozorování, jejichž vzdálenost je známá a jejichž vlastnosti jsou v souladu s definicí met. dohlednosti. V noci se pro toto pozorování využívá několika světel o stabilní, směrově málo proměnlivé svítivosti. Přístrojové měření se provádí pomocí
měřičů průzračnosti, využívajících měření
koeficientu extinkce, nebo pomocí měřičů dohlednosti, využívajících
dopředného rozptylu světla v atmosféře. Jednotkou pro měření met. dohlednosti je délkový metr nebo jeho násobky.
▶
pozorování meteorologické doplňkové
meteorologické pozorování prováděné mimo pevně stanovené
pozorovací termíny, např. měření
vodní hodnoty sněhové pokrývky v jiný než stanovený den, kterým je pondělí (např. v případě předpovídaného rychlého tání sněhu s možností vzestupu hladin vodních toků).
▶
pozorování meteorologické horské
▶
pozorování meteorologické lodní
▶
pozorování meteorologické přízemní
meteorologické pozorování prováděné pozorovatelem ze zemském povrchu bez přístrojů nebo pomocí met. přístrojů, jejichž čidla jsou pevně spojena se zemí. Viz též
pozorování aerologické.
▶
pozorování meteorologické radarové
zjišťování výskytu a kvalit. i kvantit. vyhodnocování
radarových odrazů od
meteorologických cílů, které jsou zaznamenávány meteorologickými
radary. Zjišťuje se zejména rozložení a pohyb srážkové oblačnosti, její intenzita a vertikální mohutnost. Identifikují se oblasti
konvektivních bouří a s nimi souvisejících možných nebezpečných povětrnostních jevů (přívalových povodní, krup, apod.).
▶
pozorování meteorologické reprezentativní
meteorologické pozorování, při němž jsou dodržovány předepsané postupy, např. výška sensoru nad zemí, a jehož výsledky mají platnost pro širší okolí místa pozorování. Velikost tohoto okolí závisí na prostorové proměnlivosti daného
meteorologického prvku, na charakteru terénu a na účelu pozorování.
▶
pozorování meteorologické termínové
meteorologické pozorování, které se provádí v určených časech, tj. termínech pozorování. Viz též
standardní čas pozorování.
▶
pozorování meteorologické vizuální
pozorování bez met. přístrojů, např. pozorování druhu
oblačnosti,
bouřek,
stavu půdy, určování
dohlednosti odhadem.
▶
pozorování meteorologické výškové
▶
pozorování meteorologické z letadel během letu
▶
pozorování oblačnosti
vizuální pozorování
oblačnosti nebo určení některých charakteristik oblaků např.
ceilometrem nebo met.
radarem. Výsledkem je stanovení druhů oblaků podle mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků, celkového pokrytí oblohy, pokrytí oblohy jednotlivými druhy oblaků a
výšky základny.
▶
pozorování radiovětrné
nespr. označení pro měření větru radiotechnickými prostředky.
▶
pozorování synoptické
meteorologické pozorování prováděné v
synoptických termínech v síti
meteorologických stanic na pevninách i mořích. Údaje získané těmito pozorováními se v zakódované formě přenášejí v rámci
Globálního telekomunikačního systému do
meteorologických center. Podle termínu pozorování se rozlišuje
hlavní a
vedlejší synoptické pozorování. Některé met. stanice konají měření i v hodinových synoptických termínech. Viz též
zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP).
▶
pozorování synoptické hlavní
▶
pozorování synoptické vedlejší
▶
pozorovatel meteorologický
vyškolený nebo zacvičený pracovník
meteorologické služby, její dobrovolný spolupracovník, popř. zaměstnanec jiné organizace, který koná podle platných metodických předpisů
meteorologická pozorování a předává met. službě pravidelně jejich výsledky. Viz též
meteorolog.
▶
pozorovatelna meteorologická dráhová
pracoviště
letecké meteorologické službyurčené pro měření a pozorování met. prvků, speciálně pro potřebu zabezpečení vzletu, přistání a pojíždění letadel na dráhovém systému daného letiště. Často plní rovněž funkci
letecké meteorologické stanice. Na p. m. d. bývá často umístěna ústředna automat. met. pozorovacího systému s kontrolními a registr. zařízeními, ovládací bloky pomocných a zajišťovacích autonomních měřičů a vstupy do letištního informačního systému.
▶
požár přírodní
nežádoucí hoření vegetace, často na rozsáhlé ploše, k jehož vzniku může dojít buď přirozenou cestou, nebo působením člověka. Kromě lesních požárů zahrnuje tento termín i požáry dalších druhů porostu. Základním faktorem prostorového a časového rozdělení přírodních požárů na Zemi je klima, které určuje charakter vegetace a podmiňuje výskyt
požárního počasí. K faktorům vzniku a šíření přírodních požárů patří mj.
vlhkost půdy.
▶
ppb, ppm
(parts per bilion, parts per milion) – zkratky anglických výrazů pro jednu miliardtinu (miliontinu) celku, obdobně jako procento (setina) nebo promile (tisícina). Často se používá pro měření koncentrace
příměsí a
znečišťujících látek v ovzduší, ve vodě nebo v tělesných tekutinách. V atmosférické chemii odpovídá koncentrace 1 ppm přítomnosti jedné částice plynné příměsi v 1 milionu částic vzduchu. Při převodu ppm a ppb na hmotnostní koncentrace je nutno brát v úvahu
tlak a
teplotu vzduchu.
▶
pracoviště meteorologická v ČR
▶
pracoviště meteorologické výstražné služby
pracoviště
letecké meteorologické služby, nepřetržitě sledující vývoj
meteorologických prvků a
jevů významných pro letecký provoz. Vydává
informace SIGMET a další výstrahy pro oblast své odpovědnosti a poskytuje je příslušným leteckým orgánům. Hranice odpovědnosti daného pracoviště se zpravidla shodují s hranicemi příslušné letové informační oblasti.
▶
pracoviště předpovědní centrální
ústřední článek předpovědní služby
ČHMÚ s působností pro celé území ČR. Mezi jeho hlavní činnosti patří vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, vydávání výstrah na meteorologické a povodňové jevy v rámci
Systému integrované výstražné služby (SIVS), zabezpečení
Smogového varovného a regulačního systému (SVRS), poskytování operativních informací orgánům státní správy, Hasičskému záchrannému sboru, Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost, komerčním a dalším odběratelům a uživatelům.
▶
pracoviště předpovědní regionální
článek předpovědní služby
ČHMÚ s působností v určité části ČR. Zabezpečují na regionální úrovni vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, výstražné služby, zajišťování
Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) a poskytování operativních informací jednotlivým uživatelům z komerční i nekomerční sféry. Regionální předpovědní pracoviště jsou umístěna na pobočkách
ČHMÚ v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Ostravě a Brně. Pro koordinování jednotlivých výstupů na centrální a regionální úrovni denně probíhají mezi centrálním a regionálními pracovišti pravidelné a v případě potřeby i nepravidelné
meteorologické konzultace.
▶
praecipitatio
(pra) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Znamená, že z oblaků padají atmosferické
srážky (déšť, mrholení, sníh, zmrzlý déšť, krupky, kroupy aj.) dosahující až k zemskému povrchu. Vyskytuje se nejčastěji u
druhů altostratus,
nimbostratus,
stratocumulus,
stratus,
cumulus a
cumulonimbus. Tento jev se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože padající srážky tvoří jakoby prodloužení oblaku; jinak patří srážky mezi
hydrometeory. Viz též
virga.
▶
prach atmosférický
pevný
aerosol anorganického i organického původu složený z částic (nikoliv ledových), které se vznášejí v atmosféře a sedimentují na zemský povrch. Za atmosférický prach se nepovažuje
kouř. Základními složkami atmosférického prachu jsou půdní částice, částice mořských solí, různé částice antropogenního původu, bakterie, spory, výtrusy a různé produkty rozpadu látek, někdy také částice
kosmického prachu. Typické rozměry částic jsou 10
–4 m až 10
–6 m a za horní hranici velikosti se v současné odborné literatuře nejčastěji považuje 5.10
–4 m. Pro účely
ochrany čistoty ovzduší se kromě složení atmosférického prachu určuje jeho koncentrace (množství nebo hmotnost částic v jednotce objemu vzduchu) a spektrum velikosti částic. Atmosférický prach zmenšuje
průzračnost atmosféry a jako
zákal omezuje
dohlednost. Částice atmosférického prachu vhodných fyz. a chem. vlastností mohou sloužit jako
kondenzační jádra. Viz též
popílek,
prach poletavý,
spad prachu,
depozice suchá,
prachoměr,
aerosol atmosférický.
▶
prach diamantový
jednoduché, velmi malé
ledové krystalky, převážně tvaru
jehlic, vznášející se ve vzduchu nebo klesající k zemi s nepatrnou
pádovou rychlostí. Mohou vznikat při bezoblačné obloze za velmi nízkých teplot kolem –40 °C a při vysoké
relativní vlhkosti, kdy promíchávání vzduchu vede k
nukleaci ledových krystalů a jejich růstu
depozicí. Vznikají ve
stabilních vzduchových hmotách často nad
výškovou teplotní inverzí. Jsou časté v polárních krajinách, avšak při silných mrazech se vyskytují i ve stř. zeměpisných šířkách. Často jsou viditelné jen při vhodném osvětlení, kdy se třpytí ve slunečním světle a někdy vytvářejí
halové sloupy nebo jiné
halové jevy.
▶
prach kosmický
velmi malé částice pevných kosmických látek, jež dopadají do zemské atmosféry a na zemský povrch. Roč. množství činí 104 až 106 t. Jsou to produkty rozpadu asteroidů, komet, meteoritů apod. Byly pozorovány i oblaky kosmického prachu, tzv. meteorický prach.
▶
prach nebo písek nízko zvířený
zvířený prach nebo písek nedosahující výšky očí pozorovatele (cca 150 cm nad zemí), takže
dohlednost není znatelně snížena. Viz též
sníh nízko zvířený.
▶
prach nebo písek vysoko zvířený
zvířený prach nebo písek dosahující nad úroveň očí pozorovatele (cca 150 cm nad zemí), takže
dohlednost je znatelně snížena. Viz též
sníh vysoko zvířený.
▶
prach nebo písek zvířený
▶
prach poletavý
pevné částice antropogenního původu rozptýlené v atmosféře, jejichž rychlost sedimentace je natolik malá, že mohou ve vzduchu setrvávat po rel. dlouhou dobu (několik dnů i více) a dostávat se do značných vzdáleností od svých zdrojů. Velikost částic polétavého prachu je řádově 10
–5 m a menší, nejvíce jsou zastoupeny částice s rozměry pod 10
–6 m. Viz též
popílek,
spad prachu,
měření znečištění ovzduší.
▶
prachoměr
syn. konimetr – přístroj nebo pomůcka pro měření
spadu prachu nebo obsahu
poletavého prachu v atmosféře. Větší částice prachu jsou zachycovány do sedimentačních nádob zčásti naplněných záchytným roztokem, které jsou umístěny v prašné lokalitě, nejčastěji na sloupech ve výši několika metrů nad zemí. Malé prachové částice neboli poletavý prach jsou nejčastěji zachycovány na filtr, přes který je prosáván definovaný objem vzduchu. Filtr může být pevný a je exponován po dobu několika hodin až dní. Zachycené množství prachu je pak zjišťováno váhově (gravimetricky), popř. opticky měřením zákalu filtru. Pohyblivý filtrační pás, přes který je prosáván vzduch, umožňuje průběžné měření poletavého prachu sledováním opt. zákalu filtru nebo měřením útlumu
záření beta zachyceného prašnou stopou. Dříve bylo často užíván rovněž
Aitkenův počítač jader, který však měří mimo poletavý prach i ostatní složky
atmosférického aerosolu. Viz též
měření znečištění ovzduší.
▶
pranostika povětrnostní
lid. průpovídka, často rýmovaná, která buď zachycuje typický průběh počasí v jednotlivých částech roku, nebo odhaduje vývoj počasí podle jeho charakteru v určitém referenčním dni nebo období. Většina povětrnostních pranostik se váže k vybraným kalendářním (tzv. kritickým) dnům roku a pro snadné zapamatování jsou spojeny se jménem příslušného světce (např. „Medardova kápě čtyřicet dní kape“). Část pranostik se týká vícedenních období, obvykle měsíců (např. „V lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy za to“). Řada pranostik má racionální jádro, u některých však obsah ustoupil rýmu, mnohé jsou pověrečné. Většina povětrnostních pranostik má jen regionální význam a pro jejich pochopení je nutné znát, kde a kdy vznikly, popř. obsah pojmů v době jejich zrodu. Poměrně značná část pranostik je odrazem povětrnostních
singularit. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, souvisejícího s prognózou čili předpovědí. Viz též
počasí medardovské,
obleva vánoční.
▶
praporek větru
symbol, znázorňující na
synoptických mapách a grafech, např.
aerologických diagramech, rychlost větru 25 m.s
–1. Užívá se místo hodnoty pěti
opeření šipky větru. Má tvar plného rovnostranného trojúhelníku.
▶
pravděpodobnost srážková
pravděpodobnost výskytu
dne se srážkami, vypočítaná z dlouholeté řady pozorování a vyjádřená v procentech. Patří k zákl. klimatologickým charakteristikám časového rozložení srážek. Měs. nebo roč. srážková pravděpodobnost vyjadřuje poměr mezi počtem dní se srážkami a celkovým počtem sledovaných dní za mnohaleté období, např. srážková pravděpodobnost 33 % v měsíci září znamená, že v uvedeném měsíci byla v dlouholetém průměru třetina dní se srážkami. Denní srážková pravděpodobnost udává pravděpodobnost, s jakou je určitý kalendářní den v roce dnem srážkovým. Např. srážková pravděpodobnost 50 % pro 1. leden za období 1901–1950 znamená, že v průměru v každém druhém roce byly v uvedeném dnu pozorovány srážky.
▶
pravidelnost meteorologická
zvýšená pravděpodobnost výskytu určitého počasí v průběhu roku, která se nedá vysvětlit střídáním roč. období a souvisí s typickým charakterem
všeobecné cirkulace atmosféry. H. Flohn považuje za meteorologickou pravidelnost výskyt určité povětrnostní situace v určitém kalendářním období za dlouhou řadu roků s pravděpodobností 67 % a větší. Viz též
singularita.
▶
pravidla pro let podle přístrojů (IFR)
▶
pravidla pro let za viditelnosti (VFR)
▶
pravidla technická WMO
publikace vydávaná
Světovou meteorologickou organizací (WMO), která kodifikuje podmínky, formy a způsoby mezin. spolupráce v meteorologii a hydrologii. Technická pravidla WMO obsahují zásady, postupy a doporučení pro meteorologické a hydrologické služby. První díl této publikace se týká
Světové služby počasí (WWW), včetně systému pozorování, zpracování údajů a met. komunikací (část A), dále obsahuje doporučení pro klimatologii, měření chem. komponent atmosféry a pro výukovou, publikační a výzk. činnost (část B), a pro zabezpečení námořní dopravy a zemědělství (část C). Druhý díl je věnován problematice met. služeb letectví a třetí díl se zabývá otázkami hydrologie.
▶
pravidlo Buys-Ballotovo
▶
pravítko pilotovací
pomůcka dříve používaná k vyhodnocování
výškového větru při
pilotovacím měření. Pomocí ní se řešily trigonometrické rovnice charakterizující polohu
pilotovacího balonu v prostoru.
▶
prebaratik
slang. označení pro předpovědní mapu přízemního
tlakového pole, do které se obvykle zakreslují i předpověděné polohy
atmosférických front, popř. označení pro předpovědní
mapu termobarického pole.
▶
prediktabilita v meteorologii
syn. předpověditelnost – objektivně vyjádřená schopnost předpovídat budoucí vývoj atmosférického systému a všech dějů, které v něm probíhají. V meteorologické praxi se zpravidla vztahuje k
předpovědi počasí, popř. k předpovědi vývoje klimatu. Atmosféra je velmi dynamický a silně nelineární fyzikální systém, z čehož přímo vyplývá objektivně daná omezenost predikčních možností a schopností. Na úrovni dnešních znalostí se vyjádření prediktability zpravidla formuluje v rámci fenoménu
deterministického chaosu. Prediktabilita podstatně souvisí s citlivostí procesů, které v daném systému probíhají, na jejich počáteční stav. V teorii deterministického chaosu je pak tato závislost vyjadřována prostřednictvím
Ljapunovových exponentů a v praxi se často hodnotí na základě
ansámblových předpovědí počasí. Principiální omezení prediktability má při předpovídání počasí i v klimatologických aplikacích značný význam, neboť nelinearita atmosférického systému se projevuje v některých časoprostorových oblastech systému velkou citlivostí na počáteční podmínky. Navíc např. při
numerických předpovědích počasí nelze počáteční hodnoty pro časovou integraci z principiálních důvodů stanovit s neomezenou přesností. Souvisí to mj. s tím, že informace o spojitých polích veličin, které charakterizují uvažované procesy, jsou získávány z měření v omezeném počtu diskrétních bodů a měřené údaje nelze uvádět jinak než v zaokrouhlení na daný počet platných cifer. Viz též
efekt motýlích křídel.
▶
prekambrium
společné označení pro eony
hadaikum,
archaikum (prahory) a
proterozoikum (starohory). Jeho počátek odpovídá vzniku planety Země před 4600 mil. roků, konec nástupu
fanerozoika, přesněji
kambria před 541 mil. roků.
▶
prekurzor
v atmosférické chemii termín pro látku, ze které vzniká v atmosféře chemickou reakcí látka nová. Např. prekurzory
přízemního ozonu jsou oxidy dusíku a
VOC.
▶
prkénko sněhoměrné
dřevěná deska o rozměrech 30 × 30 cm, která slouží k určování
výšky nového sněhu, což je výška sněhové vrstvy, která se na sněhoměrném prkénku vytvořila od posledního
pozorovacího termínu. Výška nového sněhu se měří v místě pokud možno nerušeném větrem. Od sněhu očištěné prkénko se položí na sněhovou vrstvu a lehce zatlačí tak, aby jeho horní plocha byla ve stejné úrovni se sněhovou pokrývkou. Neleží-li na stanici souvislá sněhová pokrývka, klade se prkénko přímo na půdu. Místo, kde je prkénko položeno, je vhodné označit hůlkou. Viz též
měření sněhové pokrývky.
▶
problém uzávěru
nalezení způsobu uzavření systému
Reynoldsových rovnic tím, že v nich vyjádříme korelace druhého řádu fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění. Tyto korelace určují tzv.
Reynoldsova napětí. Problém lze obecně teoreticky řešit tak, že pro tyto druhé korelace odvodíme příslušné diferenciální (tzv. transportní) rovnice, avšak ty obsahují neznámé korelace třetího řádu. Postupujeme-li obdobně dále, lze nalézt obecné pravidlo, že pro určení korelací řádu
n-tého potřebujeme znát korelace řádu
n+1. Dospějeme tak k principiálně neuzavřené soustavě tzv. Kellerových–Friedmanových rovnic. Přijmeme-li pak na úrovni korelací určitého řádu jejich spekulativní (modelové) vyjádření, lze odtud v příslušném modelu odvodit všechny korelace nižších řádů. V tomto spočívá obecný princip tzv. RSM modelů, v nichž tedy řešíme příslušné transportní rovnice alespoň pro korelace druhého řádu. V praxi se však dnes problém uzávěru často řeší bez právě zmíněných transportních rovnic přímým vyjádřením Reynoldsových napětí prostřednictvím tzv.
nularovnicových modelů,
algebraických modelů,
jednorovnicových modelů nebo
dvourovnicových modelů.
▶
proces klimatogenetický
▶
proces okluzní
děj při vývoji
cyklony, při němž dochází k vytlačování teplého vzduchu v
teplém sektoru cyklony od zemského povrchu do vyšších hladin atmosféry a ke vzniku
okluzní fronty. Okluzní proces začíná obvykle v blízkosti
středu cyklony, kde
teplá fronta mladé cyklony přechází ve
studenou frontu. Okluzní proces může výjimečně vlivem orografických podmínek začít i v jiných místech cyklony, např. při tvoření
sekluze. Okluzní proces objevil 18. listopadu 1919 švédský meteorolog T. Bergeron.
▶
proces ultrapolární
děj ultrapolární – podle B. P. Multanovského vpád arkt. vzduchových hmot od severu nebo severovýchodu do evropské části Ruska, který se projevuje na přízemních
synoptických mapách postupem
středů anticyklon po tzv. ultrapolární ose směrem k jihu nebo jihozápadu. V současné době jde již o historický pojem související s vývojem
synoptické meteorologie zejména v někdejším Sovětském svazu. Viz též
vzduch arktický,
vpád polární,
reper.
▶
produkt radiolokační A-skop
způsob zobrazení veličiny (obvykle
radiolokační odrazivosti) měřené při konstantní poloze antény
radaru. Jedná se o graf, kde na kladné poloose
x je vynášena vzdálenost od radaru (resp. čas od vyslání pulsu), na ose
y hodnota měřené veličiny. Používá se zejména pro servisní a diagnostické účely. Odpovídá zobrazení přijatého signálu na osciloskopu.
▶
produkt radiolokační B-skop
způsob zobrazení pole veličiny (obvykle
radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény
radaru a konstantním elevačním úhlu v polárních souřadnicích. Na ose
x je většinou vynášen azimut a na ose
y vzdálenost od radaru. Je se však možné setkat i s prohozením os
x a
y. Používá se zejména pro diagnostické účely.
▶
produkt radiolokační CAPPI
zobrazení pole veličiny (obvykle
radiolokační odrazivosti) v horizontální hladině konstantní nadmořské výšky. Je tvořeno z dat naměřených
radarem při několika azimutálních otáčkách antény s různými elevačními úhly (z různých
PPI hladin) Pro výpočet bývá používána lineární interpolace ze sousedních PPI hladin případně je vybírána hodnota z nejbližší PPI hladiny. Viz též
produkt radiolokační PseudoCAPPI.
▶
produkt radiolokační ECHO TOP
horní hranice oblačnosti vyjádřená jako pole maximální výšky, ve které se ještě vyskytuje
odrazivost vyšší než definovaná práhová hodnota. Tato prahová hodnota bývá obvykle stanovena v rozmezí 0 – 20 dBZ (v síti CZRAD 4 dBZ ).
▶
produkt radiolokační HAIL_PROB
pravděpodobnost výskytu
krup daná výskytem vysoké
odrazivosti (nad 45 dBZ) v hladinách nad
nulovou izotermou; předpokládá se nulová pravděpodobnost při výšce menší než 1,625 km nad nulovou izotermou a 100% pravděpodobnost, pokud tato výška přesáhne 5,5 km. Při výpočtu je třeba získat informaci o výšce nulové izotermy z blízké
aerologické sondáže.
▶
produkt radiolokační MAX_Z
pole maximální
odrazivosti ve vertikálním sloupci určené pro každý plošný element (pixel) horizontálního pole ze všech naměřených PPI hladin. Tento produkt bývá často doplněn o boční průměty maximálních odrazivostí ve směru jih–sever a západ–východ (pseudo 3D zobrazení).
▶
produkt radiolokační maximální odrazivosti
▶
produkt radiolokační PPI
způsob rovinného zobrazení pole veličiny (obvykle
radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény
radaru a konstantním elevačním úhlu. Z geometrického hlediska se jedná o průmět kuželového řezu do horizontální roviny. Poloha radaru je obvykle zobrazena v počátku rovinných souřadnic, osa
x míří k východu, osa
y k severu.
▶
produkt radiolokační PseudoCAPPI
zobrazení pole veličiny (obvykle
radiolokační odrazivosti) v hladině konstantní nadmořské výšky, které se používá místo
produktu CAPPI v případech, kdy není možné konstruovat CAPPI produkt nižších výškových hladin na celém dosahu
radaru vlivem zakřivení zemského povrchu (případně vyšších výškových hladin v blízkosti radaru). Vzniká doplněním produktu CAPPI o data z nejnižší elevace PPI ve větších vzdálenostech od radaru (případně z nejvyšší elevace PPI blízko radaru).
▶
produkt radiolokační RHI
způsob zobrazení pole veličiny (obvykle
radiolokační odrazivosti) měřené při vertikálním kývání antény
radaru a konstantním azimutu (vertikální řez). Obvykle je poloha radaru zobrazena v počátku rovinných souřadnic, na kladné poloose
x je vynášena vzdálenost, na kladné ose
y výška.
▶
produkt radiolokační VIL
vertikálně integrovaný obsah kapalné vody. Produkt je vhodný pro posuzování intenzity konv. jevů. Za předpokladu
Marshallova–Palmerova rozdělení se VIL [kg.m
–2] stanoví pomocí vzorce
kde
Z [mm
6.m
–3] je
radiolokační odrazivost,
hz [m] je
výška základny oblačnosti a
ht [m] je výška
horní hranice oblačnosti. Při praktickém výpočtu se pro každý plošný element provádí sumace přes jednotlivé PPI hladiny.
▶
profil atmosférické fronty
vertikální řez
frontální plochou, který ukazuje, jak se mění
sklon fronty s výškou. Profil
atmosférické fronty závisí především na druhu fronty, rychlosti jejího postupu a na orografických poměrech oblasti, nad níž fronta postupuje. V
mezní vrstvě atmosféry se vlivem tření sklon
teplé fronty zmenšuje a
studené fronty zvětšuje ve srovnání s jejich sklonem ve
volné atmosféře. S deformací frontální plochy mohou souviset zvláštnosti v rozdělení
frontální oblačnosti a
srážek.
▶
profil beta a gama záření vertikální
rozdělení
β a
γ záření v zemské atmosféře s výškou. Intenzita radioaktivního záření v atmosféře je dána jak
přirozenou radioaktivitou atmosféry, tak
umělou radioaktivitou atmosféry. Intenzita přirozené radioaktivity, tzv. přirozené pozadí, se v blízkosti zemského povrchu pohybuje mezi 0,025 a 0,09 µGy.h
–1 a s výškou vzrůstá tak, že ve výšce okolo 25 km je přibližně 5 až 8 µGy.h
–1. Zjišťováním odchylek od těchto hodnot lze sledovat kontaminaci atmosféry umělou radioaktivitou. Vertikální profily beta a gama záření se zjišťují při
sondáži radioaktivity ovzduší pomocí
sond pro měření radioaktivity.
▶
profil hustoty vzduchu vertikální
rozdělení
hustoty vzduchu v atmosféře s výškou. Kvůli poklesu
tlaku vzduchu jeho hustota s výškou zpravidla exponenciálně klesá, velikost poklesu je však modifikována
vertikálním profilem teploty vzduchu a
vertikálním profilem vlhkosti vzduchu. Ve speciálním případě, kdy
virtuální teplota s výškou klesá rychleji, než odpovídá
autokonvekčnímu gradientu, hustota vzduchu s výškou roste. Viz též
profil tlaku vzduchu vertikální.
▶
profil koncentrace ozonu vertikální
vertikální rozložení koncentrace
ozonu v atmosféře s výškou. Vertikální profil koncentrace ozonu je prostorově i časově proměnlivý a většinou se vyjadřuje hodnotami
parciálního tlaku ozonu v mPa ve
standardních tlakových hladinách nebo v hladinách významných (zlomových) bodů profilu. Mezi faktory, které nejvíce ovlivňují profil koncentrace ozonu, patří
všeobecná cirkulace atmosféry a chemické procesy v atmosféře. Měření vertikálního profilu koncentrace ozonu se nejčastěji provádí pomocí
ozonových sond a
lidarů. Jako vertikální profil koncentrace ozonu lze označit i měření celkového množství ozonu v
Dobsonových jednotkách ve zvolených vrstvách atmosféry pomocí ozonových
spektrofotometrů a družicových spektrofotometrů využívajících tzv.
Umkehr efekt. Viz též
ozon přízemní,
vrstva ozonová,
sonda ozonová,
sondáž ovzduší ozonometrická.
▶
profil meteorologického prvku vertikální
rozdělení hodnot určitého
meteorologického prvku s výškou, přeneseně pak i jeho zobrazení pomocí spojnicového grafu. Vert. souřadnice takového grafu představuje nadmořskou výšku, případně jinou veličinu na nadmořské výšce jednoznačné závislou. Pomocí teoretických vertikálních profilů vybraných meteorologických prvků jsou definovány různé
modelové atmosféry. Aktuální vertikální profily meteorologických prvků jsou zjišťovány
sondáží atmosféry. Viz též
profil tlaku vzduchu vertikální,
profil hustoty vzduchu vertikální,
profil teploty vzduchu vertikální,
profil vlhkosti vzduchu vertikální,
profil větru vertikální,
pole meteorologického prvku.
▶
profil teploty vzduchu vertikální
rozdělení
teploty vzduchu v
zemské atmosféře s výškou. Závisí na rozdílném působení faktorů ovlivňujících teplotu vzduchu v různých hladinách. Vert. profil teploty vzduchu slouží k
vertikálnímu členění atmosféry na
troposféru,
stratosféru,
mezosféru a
termosféru; jeho hypotetický tvar udává
standardní atmosféra. V troposféře teplota vzduchu s výškou klesá v průměru o 0,65 °C na 100 m,
vertikální teplotní gradient však může být přechodně i nulový nebo záporný (v případě
izotermie, resp.
teplotní inverze). Skutečný vert. profil teploty vzduchu se zjišťuje
sondáží atmosféry. V
aerologických diagramech ho vyjadřuje
křivka teplotního zvrstvení.
▶
profil teploty vzduchu vertikální z družic
▶
profil tlaku vzduchu vertikální
rozdělení
tlaku vzduchu v atmosféře s výškou. Tlak vzduchu s výškou obecně klesá, přičemž za předpokladu
hydrostatické rovnováhy je velikost poklesu vyjádřena
rovnicí hydrostatické rovnováhy. Vertikální profil tlaku vzduchu má pak obdobně jako
vertikální profil hustoty vzduchu exponenciální průběh, přičemž velikost
vertikálního tlakového gradientu s výškou klesá; ve
studeném vzduchu je pokles tlaku vzduchu rychlejší než v
teplém vzduchu. V reálné atmosféře je vertikální profil tlaku vzduchu dále modifikován odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, k čemuž dochází především v místech intenzívních
vertikálních pohybů vzduchu subsynoptického měřítka, např. v
konvektivních bouřích. Viz též
formule barometrická.
▶
profil větru
graf. nebo mat. vyjádření změny
rychlosti, popř.
směru větru jako funkce výšky (
vertikální profil větru) nebo horiz. vzdálenosti (horizontální profil větru).
▶
profil větru vertikální
rozdělení
směru a
rychlosti větru v atmosféře s výškou. Je velmi složité a závisí na řadě faktorů, z nichž nejdůležitější je
všeobecná cirkulace atmosféry, podmíněná rozdělením teploty a tlaku vzduchu na zemském povrchu i v atmosféře, a její časové změny, dále vliv otáčení Země a členitost zemského povrchu. Rychlost větru v
troposféře obvykle roste s výškou. V
mezní vrstvě atmosféry je vertikální profil větru významně ovlivňován třením a jeho základní rysy zhruba vyjadřuje
Taylorova (Ekmanova) spirála, v
přízemní vrstvě atmosféry např.
logaritmický vertikální profil větru. Viz též
hodograf.
▶
profil větru vertikální Deaconův
závislost
rychlosti větru v na výšce
z nad zemským povrchem, empiricky odvozená pro
přízemní vrstvu atmosféry E. L. Deaconem koncem 40. let 20. století. Uvádí se ve tvaru:
kde
v* značí
frikční rychlost,
κ von Kármánovu konstantu,
z0 parametr drsnosti; bezrozměrnou veličinu
β charakterizující vliv
teplotního zvrstvení ovzduší lze vyjádřit jako funkci
Richardsonova čísla.
▶
profil větru vertikální logaritmicko-lineární
zobecnění
logaritmického vertikálního profilu větru pro libovolné
teplotní zvrstvení v
přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru:
kde
v(z) je
rychlost větru ve výšce
z nad zemskýmpovrchem,
v* značí
frikční rychlost,
κ von Kármánovu konstantu,
z0 parametr drsnosti,
γ bezrozměrnou empirickou konstantu a
L Obuchovovu délku. V případě indiferentního teplotního zvrstvení nabývá
L nekonečné hodnoty, a tento profil se redukuje na logaritmický profil.
▶
profil větru vertikální logaritmický
teor. model změny
rychlosti větru v s výškou
z v
přízemní vrstvě atmosféry, založený na zjednodušujících předpokladech a popsaný logaritmickou funkcí výšky. Je vyjádřen např. vztahem:
kde
v* je
frikční rychlost,
z0 parametr drsnosti povrchu,
z výška a
κ von Kármánova konstanta (
κ ≈ 0,4). Skutečné rozdělení rychlosti větru v přízemní vrstvě atmosféry je při indiferentním
teplotním zvrstvení velmi blízké logaritmickému vertikálnímu profilu větru.
▶
profil větru vertikální mocninový
empiricky odvozený vztah pro vyjádření závislosti
rychlosti větru v na výšce
z nad zemským povrchem v
přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru
kde
v1 značí změřenou rychlost ve zvolené hladině
z1 a exponent
a vyjadřuje vliv
teplotního zvrstvení ovzduší. Z uvedeného profilu vyplývá tzv. mocninový zákon, podle něhož
koeficient turbulentní difuze K závisí na vertikální souřadnici podle vztahu
▶
profil vlhkosti vzduchu vertikální
rozdělení množství
vodní páry v
atmosféře s výškou. Tvar tohoto profilu je ovlivněn tím, kterou charakteristiku
vlhkosti vzduchu uvažujeme, a to kvůli případnému vlivu
vertikálního profilu teploty vzduchu a
tlaku vzduchu na danou charakteristiku. Na
aerologických diagramech se vert. profil vlhkosti vzduchu zpravidla vyjadřuje pomocí
křivky rosného bodu.
Teplota rosného bodu s výškou v průměru klesá vlivem klesající
teploty vzduchu; svou roli hraje i vzdalování od zemského povrchu, který je prostřednictvím
výparu primárním zdrojem
vody v atmosféře. Vert. profil vlhkosti vzduchu dále závisí na řadě dalších faktorů, především na
vertikální instabilitě atmosféry,
vertikálních pohybech vzduchu,
advekci vlhkosti vzduchu a
turbulentním promíchávání v atmosféře. Vert. profil vlhkosti vzduchu proto často mívá složitý průběh, včetně případných
inverzí vlhkosti vzduchu.
Ačkoli v
tropopauze dochází k zastavení poklesu teploty vzduchu s výškou, vodní páry nad ní dál rychle ubývá, protože
stratosféra je vlivem
vertikální stability pro vert. přenos vodní páry
zadržující vrstvou. Občasný výskyt
perleťových oblaků ve výškách okolo 25 km a
stříbřitých oblaků kolem 80 km se však uvádí jako důkaz existence vodní páry i v těchto výškách.
▶
profiler
[profajler]
1. obecné označení přístroje určeného k
sondáži atmosféry pomocí radiových vln, světelných paprsků nebo
akustických vln. Základními typy profilerů jsou
windprofiler,
lidar a
sodar; kombinaci radiových a akustických vln využívá systém
RASS. Vysílače profilerů generují krátké intenzivní pulzy radiového záření,
světla nebo zvuku, jejichž zpětný rozptyl, ovlivněný fyz. a chem. vlastnostmi prostředí, je zachycován velmi citlivými a vysoce selektivními přijímači. Ze zpoždění signálu a
rychlosti světla, resp.
rychlosti zvuku lze určit vzdálenost k místu zpětného rozptylu signálu.
2. syn. windprofiler.
▶
prognostik
v meteorologii vžité označení pro pracovníka předpovědní služby pověřeného vydáváním
předpovědí počasí. Viz též
meteorolog,
synoptik.
▶
prohlubování cyklony
stadium vývoje
cyklony, ve kterém tlak vzduchu ve středu cyklony klesá. Toto stadium obvykle zahrnuje stadium
mladé cyklony a stadium jejího největšího rozvoje. Viz též
vyplňování cyklony.
▶
projekce změny klimatu
1. simulace budoucího
vývoje klimatu za předpokladu určitého vývoje
klimatotvorných faktorů, a to přirozených i
antropogenních. Nejčastěji se provádějí pomocí
klimatických modelů. Cílem projekcí je odhadnout vývoj, rychlost a směr
změn klimatu na Zemi, ke kterým by mohlo dojít při splnění určitých podmínek (např. určitým vývojem koncentrací
skleníkových plynů). Vliv lidské činnosti je zahrnut pomocí
emisních nebo obecněji
socioekonomických scénářů.
2. Výsledek této simulace, označovaný též jako
scénář změny klimatu.
▶
proměnlivost klimatu vnitřní
▶
proměnlivost meteorologického prvku interanuální
intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku z roku na rok, vypočtená z prům. roč. hodnot
meteorologického prvku. Patří k významným charakteristikám
klimatu.
▶
proměnlivost meteorologického prvku interdiurní
intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku ode dne ke dni. Počítá se nejčastěji z
denních průměrů meteorologického prvku nebo z jeho hodnot zjištěných v termínech pozorování.
▶
proměnlivost meteorologického prvku intermenzuální
▶
proměnlivost meteorologického prvku intersekvenční
obecně míra variability, definovaná jako aritmetický průměr abs. hodnot rozdílů po sobě následujících hodnot znaku. V klimatologii se používá především k vyjádření prům. kolísání
meteorologických prvků v časových řadách. Rozlišuje se
interdiurní,
intermenzuální a
interanuální proměnlivost meteorologického prvku.
▶
proměnlivost počasí
1. typická vlastnost počasí, zvláště ve stř. zeměp. šířkách, projevující se velkou
interdiurní proměnlivostí meteorologických prvků, zejména teploty vzduchu, oblačnosti a slunečního svitu,
dohlednosti a atm. srážek. Je vyvolána častými
přechody front a cyklonální činností především v dosahu výškové
frontální zóny;
2. změny počasí během dne v krátkých časových intervalech (minuty, hodiny), kdy se střídá velká oblačnost s přeháňkami, popř. bouřkami s
vyjasňováním a slunečním svitem. V oblasti ČR se proměnlivost počasí vyskytuje zvláště v jarním období v
týlu cyklon při převážně sz. proudění chladného vzduchu, kdy se hovoří o tzv.
aprílovém počasí. Viz též
změna počasí,
oblačnost proměnlivá.
▶
promíchávání izentropické
promíchávání vzduchu, při němž si jednotlivé
vzduchové částice zachovávají konstantní
entropii. K izentropickému promíchávání dochází např. tehdy, jestliže ve vzduchových částicích nenasycených vodní párou probíhají při
turbulentním promíchávání adiabatické děje, tzn.
potenciální teplota se s časem nemění.
▶
promíchávání turbulentní v atmosféře
promíchávání vzduchu v
turbulentním proudění. Nejvýrazněji se uplatňuje v
mezní vrstvě atmosféry, kde je rozhodujícím činitelem při vert. transportu vodní páry, tepla a hybnosti. Turbulentní promíchávání v atmosféře se zvětšuje s rostoucí
rychlostí větru a s klesající
stabilitou atmosféry, v blízkosti zemského povrchu bývá silně ovlivňováno jeho
drsností. Ve
volné atmosféře se významné turbulentní promíchávání může vyskytovat zejména ve vrstvách s výrazným
vertikálním střihem větru a s instabilním
teplotním zvrstvením.
▶
promrzání půdy
tuhnutí půdního roztoku při poklesu teploty pod jeho
bod mrznutí. Hloubka promrzání půdy závisí kromě intenzity
mrazů a doby jejich trvání na vlastnostech a způsobu obdělávání půdy, na jejím pokrytí
sněhovou pokrývkou, vegetací apod. Z hlediska promrzání půdy rozeznáváme teplotní režimy půd, které mohou být nepromrzající, sezónně promrzající nebo dlouhodobě zmrzlé, označované jako
permafrost. Viz též
měření promrzání půdy,
teplota půdy.
▶
propustnost atmosféry
syn. transmitance – v meteorologii schopnost atmosféry propouštět elmag. záření. V užším odb. smyslu je propustnost atmosféry definována jako poměr intenzity záření, které prošlo atmosférou nebo její určitou vrstvou, k počáteční intenzitě. Propustnost atmosféry se zpravidla vztahuje k jednotlivým spektrálním oblastem (
ultrafialové,
viditelné,
infračervené záření) nebo spektrálním pásmům vymezeným krajními vlnovými délkami. V oboru viditelného záření se místo o propustnosti někdy mluví o průzračnosti atmosféry. Synonymy propustnosti atmosféry převzatými z angličtiny jsou transparence, transmitance, zatímco opakem je
opacita.
▶
prostor fázový
základní pojem používaný v teorii nelineárních dynamických systémů. V meteorologii se vyskytuje při předpovědi počasí v souvislosti s aplikací teorie
deterministického chaosu v problematice prediktability atmosférických dějů. Jde o abstraktní prostor, jehož prvky jsou stavy daného systému popsané vhodnými parametry. Vývoj systému v čase popisuje křivka v tomto prostoru ustalující se po uplynutí dostatečně dlouhého času a charakterizující tzv. atraktor. Množina všech stavů, které vedou ke stejnému atraktoru se pak označuje jako oblast přitahování daného atraktoru. Atraktorem může být bod, k němuž zmíněná křivka směřuje, často jím však jsou různé periodické, kvaziperiodické nebo chaotické křivky. V meteorologické literatuře bývá zmiňován např. Lorenzův atraktor, který byl autorem zobrazen při numerických simulacích
buněčné konvekce. V případech vhodných vstupních parametrů může podoba tohoto atraktoru připomínat rozevřená motýlí křídla. Viz též
efekt motýlích křídel.
▶
prostor letový informační
vymezený vzdušný prostor, pro který je poskytována letová informační a výstražná služba včetně met. informací. Viz též
zabezpečení letectva meteorologické.
▶
prostředí konvektivní
slang. označení pro uspořádání podmínek v atmosféře, vhodných k vývoji
konvekce. Konvektivní prostředí je popisováno
indexy stability a charakteristikami
vertikálního střihu větru, které hodnotí potenciál atmosféry k vývoji konvekce.
▶
prostředí přírodní
část materiálních činitelů
životního prostředí, kterou vytvářejí biotické i abiotické složky přírody. Abiotickými složkami přírodního prostředí jsou
atmosféra,
hydrosféra a
litosféra, biotickou složkou je
biosféra;
pedosféra se považuje obvykle za průnik abiotické a biotické složky přírodního prostředí. Předmětem zájmu meteorologie je ta část přírodního prostředí, pro niž jsou významné atm. jevy a děje. Protikladem přírodního prostředí je umělé životní prostředí, jehož složkami jsou uměle vytvořené objekty. Viz též
potenciál krajiny klimatický.
▶
prostředí životní
souhrn vnějších materiálních i nemateriálních činitelů působících na člověka a ostatní živé organismy. Z užívaných definic lze uvést:
1. část světa, s níž je člověk ve vzájemné interakci, kterou využívá, mění a které se sám přizpůsobuje (UNESCO 1968);
2. soubor abiotických (přírodních neživých), biotických (přírodních živých) a socio-ekonomických (člověkem vytvořených) prvků, které člověka obklopují, které mu poskytují základní životní potřeby a ve kterých pracuje a odpočívá (J. Demek 1977).
Jednotlivé přírodní a socio-ekonomické prvky životního prostředí jsou navzájem spjaty bezprostředními a
zpětnými vazbami. Někdy se pod pojmem životního prostředí rozumí jen jeho přírodní složka neboli
přírodní prostředí. Podle rozsahu se zpravidla rozlišuje:
a) globální životní prostředí v měřítku celé planety;
b) makroprostředí, tj. krajina s jejími přírodními zdroji, ovzduším, vodami, půdou a biotou, ale také s výtvory člověka;
c) mezoprostředí, tj. např. prostředí měst a vesnic;
d) mikroprostředí, tj. pracovní, obytné a kulturní prostředí.
▶
proterozoikum
syn. starohory – nejmladší z eonů
prekambria, zahrnující období před 2500 – 541 mil. roků.
Evoluce atmosféry Země pokračovala na počátku proterozoika obdobím prvotního nárůstu koncentrace kyslíku, který umožnil existenci aerobních eukaryotických organizmů a vývoj
ozonové vrstvy. Způsobil však i pokles koncentrace
metanu, takže v důsledku zeslabení
skleníkového efektu nastala opakovaně rozsáhlá zalednění, která se posléze opakovala ke konci proterozoika v souvislosti s dalším prudkým nárůstem koncentrace kyslíku. Podle tzv. teorie sněhové koule mohla zalednění vícekrát postihnout celou planetu, která by se z jejich sevření vymanila působením sopečné činnosti. Jiné teorie připouštějí nezamrzlé tropy, jež měly zůstat útočištěm organizmů, jejichž mnohobuněčné formy se objevily na samém konci proterozoika jako tzv. ediakarská fauna a následně se naplno rozvinuly ve
fanerozoiku.
▶
protiměsíc
syn. antiselenium – viz
kruh paraselenický.
▶
protislunce
syn. antihélium – viz
kruh parhelický.
▶
protisoumrak
záře, jež se objevuje na opačné straně oblohy než vychází nebo zapadá Slunce. Vzniká zpětným rozptylem a odrazem slunečních paprsků v atmosféře.
▶
protisvit
slabá světelná skvrna kruhového nebo oválného tvaru, která se objevuje za bezměsíčných jasných nocí v průzračném vzduchu na opačném místě oblohy než je Slunce. Jedná se pravděpodobně o Sluncem osvětlený
kosmický prach vně
zemské atmosféry, podobně jako u
zvířetníkového světla.
▶
protivítr
vítr vanoucí proti směru pohybu letadla, lodi apod. Z met. hlediska nemá charakter odb. termínu. Viz též
vítr boční,
vítr zádový.
▶
protokol kalibrační
výsledek
kalibrace meteorologických přístrojů obsahující přesnou identifikaci
meteorologického přístroje, popis a výsledky provedené kalibrace. Stanovené
přístrojové opravy musí být použity při každém měření. Platnost kalibrace je časově omezena.
▶
protokol výstražný všeobecný
(CAP – Common Alerting Protocol) – strojově zpracovatelný formát určený k publikování a výměnu varování před nebezpečnými jevy a k popisu jejich dalšího vývoje, a to bez ohledu na použitou aplikaci nebo technologii. Umožňuje: a) zcela volné určení oblasti, ke které se varování vztahuje, formou obecného polygonu nebo množiny dílčích oblastí se stanovenými identifikátory; b) distribuci textového popisu jevu a dalších instrukcí ve více jazycích a pro různé odběratele; c) různé způsoby rozfázování časů platnosti varování; d) různé způsoby aktualizace nebo rušení varování; e) podporu různých šablon pro sestavení varovných zpráv; f) použití digitálního podpisu; g) přenos odkazů na digitalizované obrazové materiály, audiozáznamy nebo videozáznamy. Technicky vzato se jedná o jedno konkrétní schéma xml souboru, sestavené organizací OASIS. CAP není určen výhradně pro přenos varování před
hydrometeorologickými ohroženími, ale může být použit i k výměně zpráv mezi složkami záchranného systému ohledně zemětřesení, tsunami, sopečné činnosti, jaderných katastrof atd. V
Českém hydrometeorologickém ústavu se CAP používá pro distribuci informací v rámci
Systému integrované výstražné služby (SIVS) a
Smogového varovného a regulačního systému (SVRS).
▶
protrhávání oblačnosti
ubývání oblačnosti ze stupně
zataženo do stupně
oblačno. Viz též
vyjasňování,
oblačnost.
▶
protržení tropopauzy
diskontinuita ve výšce
tropopauzy spojená s výrazným
frontogenetickým polem v troposféře. Nastává na rozhraní dvou
vzduchových hmot výrazně odlišných vlastností, které mají značně rozdílné výšky tropopauzy. K protržení tropopauzy dochází ve
výškové frontální zóně a v oblasti
tryskového proudění.
▶
protuberance
výron relativně chladnějšího, hustšího plazmatu z
fotosféry přes
chromosféru do žhavé
sluneční koróny. Tyto útvary jsou typické pro období zvýšené
sluneční aktivity. Při pozorování se jeví jako výběžky boulovitého tvaru, plameny nebo oblouky, vybíhající ze slunečního tělesa. Někdy se mohou od Slunce úplně odpoutat, pak je označujeme jako výrony korónové hmoty; pokud zasáhnou
zemskou magnetosféru, způsobí zde
geomagnetickou bouři.
▶
proud Benguelský
studený
oceánský proud ve východním segmentu jihoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. V jihovýchodním Atlantiku se odděluje od
Západního příhonu a směřuje podél západního pobřeží Afriky do ekvatoriální zóny, kde se vlivem
pasátů stáčí k severozápadu a přechází v Jižní rovníkový proud. Ochlazováním přilehlého vzduchu způsobuje vznik hustých
mlh a stabilizaci
teplotního zvrstvení atmosféry, která příspívá k
ariditě klimatu pouště Namib.
▶
proud blesku rázový
jednorázový impulz záporné nebo kladné polarity velmi krátkého trvání (několik desítek nebo stovek µs) v rámci
dílčího výboje blesku; vyznačuje se vysokou
amplitudou proudu blesku od 10
2 do 3.10
5 A.
▶
proud blesku souvislý
proud protékající v
kanálu blesku mezi jednotlivými
dílčími výboji blesku. Nazývá se též udržovací proud. Amplituda tohoto proudu je pouze v řádu desítek A, avšak protéká bleskovým kanálem výrazně delší dobu (desetiny vteřiny) než zpětný výboj (setiny vteřiny) a přenesený elektrický náboj dosahuje podstatné části celkového přeneseného náboje.
▶
proud Brazilský
teplý
oceánský proud v západním segmentu jihoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Vzniká u východního výběžku jihoamerické pevniny z jižní větve Jižního rovníkového proudu a směřuje podél pobřeží Brazílie k jihozápadu. Jeho vliv na klima jižní části Jižní Ameriky je omezen studeným Falklandským proudem, který se za Drakeovým průlivem odděluje od
Západního příhonu a s Brazilským proudem se střetá východně od zálivu La Plata.
▶
proud Golfský
teplý
oceánský proud v západním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Z hlediska mezišířkového přenosu tepla patří k nejvýznamnějším na Zemi. Směřuje od okraje Mexického zálivu podél východního pobřeží Floridy a dál k severu. V chladné části roku zde zvětšuje horizontální
teplotní gradient mezi teplým
mořským a studeným
pevninským vzduchem, čímž přispívá k časté intenzivní
cyklogenezi a potažmo zvyšuje
humiditu klimatu východního pobřeží USA. Golfský proud ovlivňuje kromě
mimotropických cyklon i prostorové rozdělení
tropických cyklon tím, že poskytuje zdroj
latentního tepla a umožňuje tak jejich pronikání do relativně vysokých zeměp. šířek.
V blízkosti Newfoundlandu se Golfský proud střetává se studeným
Labradorským proudem, což zde způsobuje častou tvorbu
mořské mlhy. Dále pokračuje k východu pod názvem Severoatlantský proud, jehož různé větve zvyšují
oceánitu klimatu západní Evropy a zmírňují klima Norska, Islandu i jihovýchodního Grónska. Jedna z jeho větví, nazývaná Norský proud, dosahuje až do Barentsova moře a končí výrazným
downwellingem povrchové oceánské vody. Jiná větev Severoatlantského proudu se mění na studený
Kanárský proud.
▶
proud Kalifornský
studený
oceánský proud ve východním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Je pokračováním té části Severního tichomořského proudu, která míří podél západního pobřeží Severní Ameriky k jihu. Přispívá mj. k
ariditě klimatu Kalifornského poloostrova. V tropech se vlivem
pasátů stáčí k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu.
▶
proud Kanárský
studený
oceánský proud ve východním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Odděluje se ze Severoatlantského proudu před jeho přiblížením k břehům Evropy a směřuje k jihu, ohřívá se, posléze je působením
pasátů stáčen k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu. Svými ochlazujícími účinky přispívá k
ariditě klimatu pobřeží severní Afriky a těch ostrovů Makaronézie, které se nevyznačují výraznou
orografií.
▶
proud konvektivní sestupný
prostorově omezený
sestupný pohyb vzduchu, typický pro
konvektivní bouře, zpravidla doprovázený silnými srážkami (deštěm či kroupami). Maximální vertikální rychlost sestupných proudů dosahuje přibližně poloviční hodnoty rychlosti
výstupných proudů. Pro extrémně silné sestupné konv. proudy se používá termín
downburst, popř.
microburst. V
supercele rozlišujeme
přední a
zadní sestupný proud. Slangově se v češtině používá původní angl. termín downdraft [
daundraft].
▶
proud konvektivní sestupný přední
(FFD, z angl. Forward-Flank Downdraft) syn. proud konvektivní sestupný čelní – hlavní
sestupný konvektivní proud v
supercele, který je většinou spojen se silnými srážkami. Nachází se v přední části supercely vzhledem ke směru jejího pohybu. Je zodpovědný za vznik
gust fronty a pro ni typické oblačnosti ve formě zvláštnosti
arcus. Na rozdíl od
zadního sestupného proudu je tvořen studeným a vlhkým vzduchem, neboť se do něj vypařují srážkové částice.
▶
proud konvektivní sestupný zadní
(RFD, z angl. Rear-Flank Downdraft) syn. proud konvektivní sestupný týlový –
sestupný kovektivní proud v
supercele, který většinou není spojen s vypadáváním srážek a který se nachází v zadní části supercely vzhledem ke směru jejího pohybu. Na rozdíl od
předního sestupného konvektivního proudu je tvořen suchým a teplým vzduchem a obsahuje menší množství srážkových a oblačných částic. Oblast zadního sestupného proudu se může jevit bezoblačná, nicméně velké částice, které zbyly v sestupném proudu, vytvářejí na radaru tzv.
hákovité echo.
▶
proud konvektivní výstupný
prostorově omezený
výstupný pohyb vzduchu, vyvolaný
instabilitou okolního prostředí, který dává vznik oblakům
cumulus a
cumulonimbus. V případě silnějších výstupných proudů uvnitř
konvektivních bouří mohou hodnoty maxima vertikální rychlosti dosáhnout až kolem 60 m.s
-1. Projevem nejvyšších partií výstupných proudů konv. bouří jsou
přestřelující vrcholy, přičemž nejsilnější výstupné konv. proudy generují nejvýraznější přestřelující vrcholy. Slangově se v češtině používá původní angl. termín updraft.
▶
proud Kurošio
teplý
oceánský proud v západním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Směřuje z oblasti Filipín k jihovýchodnímu pobřeží Japonska, jehož klima zmirňuje. Setkává se zde se studeným
proudem Ojašio a míří k východu, kde přechází do Severního tichomořského proudu.
▶
proud Labradorský
studený
oceánský proud, který omývá východní pobřeží Kanady a způsobuje zde relativně chladnější
léto. U Newfoundlandu se střetává s
Golfským proudem, takže zde často dochází ke vzniku
mořské mlhy.
▶
proud oceánský
syn. proud mořský – souvislý horizontální jednosměrný pohyb svrchní vrstvy oceánské vody, který je součástí cirkulačního systému, pro nějž je hlavním zdrojem hybnosti
vítr v rámci
všeobecné cirkulace atmosféry. Oceánské proudy patří mezi důležité
geografické klimatotvorné faktory neboť umožňují mezišířkovou výměnu tepla a pomáhají tak vyrovnávat nerovnováhu
bilance záření mezi různými zeměp. šířkami. V závislosti na teplotě proudící vody rozeznáváme teplé a studené oceánské proudy, jejichž vlivy na klima jsou značně odlišné. Zatímco teplé oceánské proudy zvyšují
humiditu a
oceánitu klimatu přilehlých pevnin, studené proudy způsobují naopak klima spíše kontinentální a aridní.
Základem systému povrchových oceánských proudů je pětice hlavních koloběhů v oblastech
subtropických anticyklon. V ekvatoriální části těchto koloběhů směřují oceánské proudy, označované souborně jako Severní a Jižní rovníkový proud, vlivem
pasátové cirkulace od východu na západ, přičemž v nich
teplota povrchu moře postupně narůstá. Na západních okrajích oceánů na ně navazují teplé západní okrajové proudy, které transportují teplo do vyšších zeměpisných šířek, kde pokračují se západní složkou určovanou
stálými západními větry: v severním Atlantiku to je
Golfský a na něj navazující Severoatlantský proud, v severním Pacifiku
proud Kurošio a na něj navazující Severní tichomořské proud, v jižním Pacifiku Východoaustralský proud, v jižním Atlantiku
Brazilský proud, v jižním Indickém oceánu Agulhaský a Mozambický proud. Na jižní polokouli se jižní segmenty tří subtropických koloběhů spojují do souvislého studeného
Západního příhonu, od něhož se při východních okrajích příslušných oceánů oddělují k severu mířící studené východní okrajové proudy, které subtropické koloběhy jižní polokoule uzavírají:
Peruánský proud,
Benguelský proud a Západoaustralský proud. Jejich obdobou v severním Atlantiku a Pacifiku jsou studený
Kanárský, resp.
Kalifornský proud. Systém subtropických koloběhů oceánské vody má určitou obdobu v subpolárních oblastech, kde hrají roli
polární východní větry. Na severní polokouli tak k oběma subtropickým koloběhům od severozápadu směřují studený
Labradorský proud, resp.
proud Ojašio.
Intenzita oceánských proudů se může během roku výrazně měnit, poloha většiny proudů však zůstává vcelku stabilní. Výjimkou je severní Indický oceán, kde se vlivem
monzunové cirkulace subtropický koloběh vyvíjí pouze v teplé části roku. V zimě zde naopak severovýchodní
zimní monzun způsobuje převádající proudění oceánské vody k jihozápadu. Poloha a intenzita oceánských proudů může dále kolísat i meziročně, a to v souvilosti s klimatickými
oscilacemi. Dlouhodobé změny oceánských proudů v souvislosti s pohybem kontinentů pak zásadně ovlivnily vývoj
paleoklimatu v geologické minulosti Země.
Základní schéma proudění ve světovém oceánu doplňuje řada dalších proudů a protiproudů, které jsou podmíněny např. rozdíly výšek hladiny v různých částech světového oceánu. Systém povrchových oceánských proudů je dále provázán s další složkou oceánské cirkulace,
termohalinní cirkulací, přičemž k propojení cirkulace v různých hloubkách dochází prostřednictvím
upwellingu a
downwellingu.
▶
proud Ojašio
studený
oceánský proud, který směřuje od východního pobřeží Kamčatky podél Kurilských ostrovů k jihozápadu. Především na
jaře a v
létě zde snižuje teplotu vzduchu, čímž znesnadňuje růst stromů. Východně od Japonska se střetává s teplým
proudem Kurošio, přičemž dochází ke vzniku husté
mořské mlhy.
▶
proud Peruánský
syn. proud Humboldtův – studený
oceánský proud ve východním segmentu jihopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. V jihovýchodním Pacifiku se odděluje od
Západního příhonu a směřuje podél západního pobřeží Jižní Ameriky k severu. Nízká
teplota povrchu moře je zde umocňována intenzivním
upwellingem. Způsobuje ochlazování přilehlého vzduchu, což v kombinaci s velkou
vlhkostí vzduchu vede ke vzniku hustých mlh nazývaných
garua. Současně zde dochází ke stabilizaci
teplotního zvrstvení atmosféry, která podmiňuje výskyt silně
aridního klimatu v tropické části pobřeží, které Peruánský proud omývá. V blízkosti rovníku na něj navazuje Jižní rovníkový proud. Viz též
El Niño,
La Niña.
▶
proudění anticyklonální
proudění, při kterém mají
proudnice anticyklonální zakřivení.
▶
proudění cyklonální
proudění, při kterém mají
proudnice cyklonální zakřivení.
▶
proudění cyklostrofické
▶
proudění difluentní
proudění charakterizované rozbíhajícími se
proudnicemi. Viz též
difluence,
proudění konfluentní.
▶
proudění divergentní
1. obecně proudění s nenulovou trojrozměrnou
divergencí, které je podle
rovnice kontinuity spojeno se změnou hustoty tekutiny. Opakem je proudění nedivergentní.
2. v meteorologii zpravidla proudění s kladnou dvojrozměrnou (horizontální, izobarickou apod.) divergencí. Opakem je
konvergentní proudění se zápornou divergencí neboli
konvergencí. Pro odlišení obou významů se v tomto případě někdy používá označení proudění divergující. Nelze ho zaměňovat s
difluentním prouděním; je sice většinou spojeno s
difluencí, avšak může být spojeno i s
konfluencí, kdy se horizontální
proudnice v dané oblasti sbíhají, avšak v důsledku zrychlování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti kladný, takže vytékání převládá nad vtékáním. V takovém případě mluvíme o divergujícím konfluentním proudění.
▶
proudění chaotické
proudění vzduchu v
závětří horské překážky, jestliže tloušťka vrstvy vzduchu proudícího přes hřeben nepřesahuje o více než polovinu převýšení hřebenu nad okolním terénem. Chaotické proudění má neuspořádaný charakter se silnou
nárazovitostí v závětrném prostoru. Pojem uvedeného významu zavedl český meteorolog J. Förchtgott.
▶
proudění inerční
syn. pohyb inerční – viz
kružnice inerční.
▶
proudění konfluentní
proudění charakterizované sbíhajícími se
proudnicemi. Viz též
konfluence,
proudění difluentní.
▶
proudění konvergentní
syn. proudění konvergující – proudění se zápornou
divergencí. Nelze ho zaměňovat s
konfluentním prouděním; je sice většinou spojeno s
konfluencí, avšak může být spojeno i s
difluencí, kdy se horizontální
proudnice v dané oblasti rozbíhají, avšak v důsledku zpomalování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti záporný, takže vtékání převládá nad vytékáním. V takovém případě mluvíme o konvergujícím difluentním proudění. Viz též
proudění divergentní.
▶
proudění laminární
proudění bez turbulentních vířivých pohybů. Jednotlivé makroskopické částice proudící tekutiny (ve vzduchu jednotlivé
vzduchové částice) se pohybují ve vrstvách rovnoběžných se směrem proudění, mezi sousedními vrstvami se mohou vzájemně vyměňovat pouze molekuly, nikoli makroskopické částice.
Proudnice mají hladký průběh a v případě vhodného obarvení proudící tekutiny je lze sledovat na značnou vzdálenost. V
atmosféře se s laminárním prouděním setkáváme pouze v tzv. laminární vrstvě, která se někdy vytváří nad hladkými povrchy, např. nad vodním povrchem při slabém větru, uhlazenou sněhovou pokrývkou apod. a dosahuje tloušťky řádově 10
–3 až 10
–2 m. Nad laminární vrstvou existuje přechodová vrstva s nedokonale vyvinutou
turbulencí. Laminární proudění samovolně přechází v turbulentní, jestliže
Reynoldsovo číslo překročí kritickou mez. Viz též
rychlost proudění kritická,
proudění turbulentní.
▶
proudění nabíhající
slang. označení pro proudění vzduchu na
návětrné straně orografické, popř. jiné překážky, pokud ještě není touto překážkou ovlivněno. Ve stejném smyslu při modelových nebo laboratorních experimentech proudění na vstupní návětrné straně modelové domény.
▶
proudění rotorové
proudění vzduchu v
závětří hor, které je vázáno na vert. nepříliš mohutnou vrstvu vzduchu s dostatečně silným prouděním zhruba kolmým k ose pohoří, přičemž tato vrstva má převážně stabilní
zvrstvení. Charakteristickým jevem rotorového proudění je vzájemné prostorové přibližování jednotlivých
rotorů, často až do té míry, že v závětrném prostoru vznikají dvojice opačně rotujících rotorů ve spojení se silnou až extrémní
turbulencí. Rotory lze někdy identifikovat na základě výskytu oblaků
cumulus fractus. Viz též
oblak rotorový.
▶
proudění řídící
málo zakřivené ustálené proudění vzduchu ve stř.
troposféře, v jehož směru se všeobecně přemísťují nízké
tlakové útvary. Za směr řídícího proudění se v synop. praxi považuje směr
izohyps na
mapách absolutní topografie hladin 500 nebo 700 hPa. Při subj. předpovědi přízemního
tlakového pole se obvykle předpokládalo, že rychlost přesunu tlakových útvarů je přibližně rovna 0,8 rychlosti
geostrofického větru v hladině 700 hPa nebo 0,6 rychlosti v hladině 500 hPa. Ve skutečnosti se rychlost přesunu mění v dosti širokých mezích a závisí na typu tlakového útvaru a jeho vývojovém stadiu. V současné době se jedná již o zastaralý pojem spojený s klasickými
synoptickými metodami předpovědi počasí.
▶
proudění tryskové
syn. jet stream [džet strím] – silné proudění vzduchu ve tvaru zploštělé trubice s kvazi horiz. osou max. rychlosti proudění vzduchu, zpravidla 1–2 km pod
tropopauzou, jež je charakterizováno nejen velkými rychlostmi, nýbrž i výrazným
horizontálním a
vertikálním střihem větru. Podle definice
WMO je tryskové proudění vymezeno
izotachou 30 m.s
–1, horiz. střihem větru alespoň 5 m.s
–1 na 100 km a vert. střihem větru 5 až 10 m.s
–1 na 1 km. Horiz. rozměry podél
osy tryskového proudění jsou tisíce km a vert. rozměry jsou jednotky km. Je strukturně spojeno s
planetární výškovou frontální zónou. Tryskové proudění se vyskytuje i ve
stratosféře a
mezosféře. Poprvé bylo toto proudění prokázáno za 2. svět. války nad Tichým oceánem při letech nad Japonskem. V literatuře se uvádějí rychlosti tryskového proudění až přes 500 km.h
–1. Nad územím ČR byly naměřeny hodnoty okolo 300 km.h
–1. Viz též
klasifikace tryskového proudění geografická.
▶
proudění tryskové mimotropické
tryskové proudění, které je vázáno na polární i arkt.
planetární výškovou frontální zónu. Dělí se na tryskové proudění mírných šířek a tryskové proudění arktické. Mimotropické tryskové proudění se vyznačuje velkou proměnlivostí zeměp. polohy i rychlostí. Typickým znakem je velká meandrovitost tohoto proudění, hlavně v mírných šířkách. Viz též
proudění tryskové subtropické.
▶
proudění tryskové nízkohladinové
syn. proudění tryskové v mezní vrstvě – výrazné zesílení horiz. proudění vzduchu ve spodní
troposféře, nejčastěji v horní části
mezní vrstvy atmosféry, které se projevuje lokálním maximem ve
vertikálním profilu větru, ale většinou neodpovídá definici
tryskového proudění podle
WMO. Obvykle souvisí s
výškovými nebo
přízemními inverzemi teploty vzduchu, přičemž hladina max.
rychlosti větru bývá blízká horní
hranici inverze. Nízkohladinové tryskové proudění má různé příčiny, jednou z nich jsou setrvačné oscilace rychlosti proudění, které se projevují zejména v nočních hodinách a jsou způsobeny
Coriolisovou silou při zeslabeném turbulentním tření. Orografické příčiny se uplatňují např. v předpolí horské překážky, která při stabilním
teplotním zvrstvení blokuje proudění směřující kolmo na překážku, stáčí ho podél překážky a zrychluje ho. Nízkohladinové tryskové proudění se může vyskytovat i v oblasti
místní cirkulace, která má denní
periodicitu. Je ovlivňováno teplotním zvrstvením ve spodní troposféře,
baroklinitou a nestacionárností dějů v mezní vrstvě atmosféry. Viz též
košava.
▶
proudění tryskové rovníkové
syn. proudění tryskové tropické –
tryskové proudění na sev. polokouli v blízkosti rovníku. Má vých. směr, a proto se někdy označuje termínem „rovníkový východní jet stream“. Bývá součástí letního
stratosférického tryskového proudění, je nejvýraznější od června do srpna. Jeho osa bývá ve výšce 20–30 km a nevzdaluje se od rovníku více než 15–20°. Rovníkové tryskové proudění se vyskytuje především nad již. Arábií, Afrikou, Indií a rovníkovými oblastmi Tichého oceánu. V šířkovém směru má rovníkové tryskové proudění relativně malý rozsah.
▶
proudění tryskové stratosférické
tryskové proudění záp. směru ve
stratosféře a spodní
mezosféře vyskytující se v zimním období. Souvisí s radiačním ochlazováním a se vznikem
výškové cyklony v polární oblasti během polární noci. Stratosférické tryskové proudění se vyskytuje v poměrně širokém pásmu, avšak nejvýraznější bývá v zimě okolo 70° sev. zeměp. šířky s osou ve výšce asi 50 km a označuje se též jako tryskové proudění na okraji polární noci. V letním období je toto tryskové proudění vystřídáno větry vých. směru, kterým se obvykle nedá přisoudit charakter tryskového proudění. K stratosférickému tryskovému proudění obvykle počítáme i
rovníkové tryskové proudění, které se vyskytuje ve spodní stratosféře, popř. může zasahovat i do horní
troposféry.
▶
proudění tryskové subtropické
tryskové proudění v horní
troposféře, jehož osa bývá v zimě přibližně na 30. a v létě na 40. až 45. rovnoběžce sev. polokoule, většinou ve výšce
izobarické hladiny 200 hPa. Nejvyšší rychlosti proudění se vyskytují nad vých. pobřežím kontinentů sev. polokoule a nad přilehlým mořem. Na rozdíl od
mimotropického tryskového proudění není subtropické tryskové proudění vázáno na
frontální zónu a je nejlépe vyvinuto v zimě. Subtropické tryskové proudění má obdobu i na již. polokouli. Viz též
proudění tryskové tropické.
▶
proudění tryskové tropické
▶
proudění tryskové v mezní vrstvě
▶
proudění turbulentní
v meteorologii proudění vzduchu, v němž se vyskytují nepravidelné turbulentní víry a fluktuace rychlosti. Při turbulentním proudění pronikají z jedné vrstvy do druhé nejen jednotlivé molekuly, ale i makroskopické
vzduchové částice. Proudění bez turbulentních vířivých pohybů nazýváme
prouděním laminárním. V reálné atmosféře je proudění zpravidla turbulentní. Viz též
turbulence.
▶
proudění vírové
1. proudění vzduchu v oblasti hor, které je vázáno na vrstvu vzduchu s rychlostí větru rostoucí s výškou, přičemž však rychlost zpravidla nepřevyšuje 10 m.s
–1 a v úrovni horského hřebene dochází k jejímu ustálení. Za horskou překážkou se vytváří pouze jeden vír s horiz. osou. Význačná
turbulence se vyskytuje jen za překážkou a obvykle se nevytvářejí typické
vlnové oblaky;
2. v
dynamické meteorologii se termínem vírové proudění označuje proudění s nenulovou rel.
vorticitou. Termín vírové proudění se v tomto smyslu nevztahuje k vířivým turbulentním pohybům.
▶
proudění vlnové
proudění vzduchu interagující především v
závětří hor s
gravitačními vlnami, které je vázáno na vert. mohutnou vrstvu vzduchu se stabilním
teplotním zvrstvením. Rychlost větru v ní obvykle převyšuje ve výšce horského hřebene 10 m.s
–1 a roste s výškou. Na závětrné straně horské překážky vzniká vlnová deformace proudění v podobě
stojatých vln, pod jejichž vrchy se vyskytují dva až tři rotory přibližně ve výšce horského hřebene. Vzdálenost prvního rotoru od překážky a vzájemná vzdálenost vírů roste s rychlostí proudění a klesá se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení. Podle J. Förchtgotta je tato vzdálenost zhruba rovna desetinásobku rel. převýšení závětrné strany horské překážky. Doprovodná silná až extrémní
turbulence je vázána především na oblasti rotorů, které jsou při dostatečné vlhkosti vzduchu vyjádřeny oblaky
cumulus fractus. Vert. složka rychlosti proudění vzduchu může dosahovat 10 až 25 m.s
–1. Při vhodném teplotním zvrstvení, příznivém profilu větru a dostatečné rel. výšce horské překážky může zóna vlnové deformace proudění zasahovat až do horní
troposféry, popř. i do
stratosféry, jak např. dokládá tragický let Švéda. K. E. Ovgarda na bezmotorovém letadle do výšky nad 16 000 m nad Sierrou Nevadou v prosinci 1951. Typickým jevem spojeným s vlnovým prouděním jsou vlnové oblaky tvaru
lenticularis. Pro vlnové proudění se v letecké (plachtařské) meteorologii často používá označení
závětrné vlny nebo
horská vlna.
▶
proudění zonální
1. syn.
složka proudění vzduchu zonální;
2. vžité označení pro proudění s dominantní kladnou zonální složkou, tedy od západu na východ, ve středních zeměpisných šířkách. Pro opačný směr se někdy používá termín antizonální proudění. Viz též
cirkulace zonální,
složka cirkulace zonální,
proudění meridionální.
▶
proudnice
čára v poli pohybu kapaliny nebo plynu, v meteorologii obvykle v poli větru, v jejímž každém bodě má rychlost proudění v daném okamžiku směr tečny. Nemění-li se pole větru s časem, tj. při stacionárním proudění, jsou proudnice totožné s trajektoriemi vzduchových částic. Hustota proudnic je úměrná rychlosti proudění. Proudnice popisují pohybové pole v atmosféře, které úzce souvisí s
tlakovým polem. Na výškových met. mapách proudnice zhruba odpovídají
izohypsám. Viz též
mapa kinematická.
▶
provoz za každého počasí (AWO)
letový provoz bez ohledu na nevhodné povětrnostní podmínky (All weather operations, zkr. AWO). K provozu za každého počasí se vztahují tzv.
letištní provozní minima (kategorie
ICAO):
I. kategorii představuje úroveň zabezpečení, která umožňuje provoz při hodnotách
dráhové dohlednosti (VIS) ne méně než 800 m nebo
RVR ne méně než 550 m a
výšce základny význačné oblačnosti (
výšce rozhodnutí, DH-decision height) ne nižší než 200 FT (60 m).
II. kategorie umožňuje provoz při hodnotách DH nižších než 200 FT, ale ne nižších než 100 FT (30 m) a RVR ne nižší než 300 m.
IIIa kategorii odpovídá dráhová dohlednost ne nižší než 175 m a DH nižší než 100 FT, nebo bez stanovené DH, IIIb kategorii odpovídá dráhová dohlednost nižší než 175 m, ale ne méně než 50 m a DH nižší než 50 FT (15 m) nebo bez stanovené DH a IIIc kategorií je provoz za každého počasí tj. bez stanoveného limitu pro DH a RVR.
V ČR je letiště Václava Havla Praha letištěm CAT IIIb a letiště Ostrava Mošnov CAT II. Letiště Karlovy Vary a Brno Tuřany letišti CAT I. Viz též
let s použitím přístrojů,
let za ztížených meteorologických podmínek.
▶
proxy data
nepřímé indikátory, které umožňují rekonstruovat
paleoklima, popř.
historické klima, a určit přibližné vlastnosti klimatického sytému v minulosti. Podmínkou jejich využití v
paleoklimatologii je možnost alespoň přibližného datování a poznatky o jejich klimatické podmíněnosti. Základními druhy proxy dat jsou data geologická (analýza hlubokomořských, jezerních a navátých sedimentů, ledovcových jevů, fosilních půd), glaciologické (analýza vrtných jader
ledovců) a biologická (analýza letokruhů, malakofauny, hmyzu a
pylová analýza). V širším smyslu patří mezi proxy data i nepřímé historické prameny užívané
historickou klimatologií, které dokumentují jevy vázané na počasí a klima (např. údaje o
povodních, záznamy o počátcích žní apod.).
▶
průběh počasí
charakteristické počasí, které se vyskytlo na met. stanici v určeném časovém intervalu před
synoptickým termínem. Průběh počasí se vztahuje na období posledních 6 hodin ve zprávách z hlavních synop. termínů, na období posledních 3 hodin ve zprávách z vedlejších synop. termínů a na období poslední hodiny ve zprávách z hodinových synop. termínů. Průběh počasí se předepsaným způsobem zakresluje na
synoptických mapách do
staničního modelu. Viz též
stav počasí.
▶
pruh kondenzační
syn. pás kondenzační, stopa kondenzační – umělý oblak vzhledu
cirru až
cirrocumulu, který vzniká za letadlem nebo raketou v horní
troposféře a ve spodní
stratosféře. Kondenzační pruhy bývají zpočátku široké 5 až 10 m a vytvářejí se ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadlem. Jejich trvání zpravidla nepřesahuje 40 minut. Nejčastěji se vyskytují při teplotě –40 až –50 °C ve výšce 7 až 12 km. Vert. tloušťka vrstvy s vhodnými podmínkami pro vznik kondenzačních pruhů bývá asi 2 km. Kondenzační pruh vzniká
kondenzací vodní páry na
kondenzačních jádrech, která dodávají letadla a rakety do ovzduší, a následným
mrznutím vzniklých přechlazených
kapek. Jeho vznik je ovlivňován i poklesem tlaku vzduchu v oblasti
adiabatického rozpínání vzduchu. Z angl. condensation trail vznikl mezinárodně často používaný termín (zkratka) contrail. Ve starší české literature se lze setkat s nevhodným označením „kondenzační sledy“, které vzniklo přímým převzetím ruského termínu.
▶
pruh rozpadový
bezoblačný pruh, který lze pozorovat po průletu letadla tenkou vrstvou
oblačnosti středního a
horního patra. Rozpadový pruh se může vytvořit při ohřátí oblačného vzduchu, který obsahuje
vodní kapky nebo
ledové krystalky, horkými výfukovými plyny letadla. Při zvýšení teploty
relativní vlhkost klesne,
oblačné elementy se vypaří a v oblaku vzniká bezoblačná mezera. Alternativní vysvětlení pro vznik rozpadového pruhu při průletu letadla oblakem s přechlazenými kapkami spočívá v rychlém
mrznutí přechlazených kapek nebo vzniku ledových krystalků v důsledku turbulence a poklesu tlaku vyvolaných průletem letadla. Vznikající ledové krystalky rostou v přesyceném prostředí a vypadávají do nižších hladin, kde se vypařují. Při pádu před vypařením mohou vytvářet
virgu. Rozpadový pruh se může transformovat v tzv.
oblačnou díru. Viz též
pruh kondenzační,
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.
▶
průměr aerodynamický
charakteristika velikosti
aerosolových částic definovaná jako průměr kulové částice o hustotě 1000 kg.m
–3, která má stejnou
pádovou rychlost jako daná aerosolová částice. Orientačně lze tedy za aerodynamický průměr považovat průměr vodní kapky, která má stejnou pádovou rychlost jako daná aerosolová částice.
▶
průměr částic ekvivalentní
ve
fyzice oblaků a srážek charakteristika velikosti vodních kapek a ledových částic užívaná zejména při matematickém modelování nebo
parametrizaci mikrofyzikálních procesů v atmosféře. Ekvivalentní průměr vodní kapky odpovídá průměru koule o stejném objemu, jako má reálná kapka. Umožňuje vzít v úvahu nesférický tvar větších kapek. Ledové částice (
ledové krystaly,
sněhové vločky,
krupky a
kroupy) zpravidla nemají sférický tvar. Jejich ekvivalentní průměr odpovídá průměru sférické vodní kapky, která by vznikla táním ledové částice. Kromě ekvivalentního průměru užíváme často i ekvivalentní poloměr částic. Velikost ledových částic často charakterizujeme také největším geometrickým rozměrem částice. Viz též
rozdělení velikosti oblačných kapek,
rozdělení velikosti dešťových kapek,
průměr aerodynamický.
▶
průměr meteorologického prvku
nejčastěji aritmetický průměr vypočtený z většího počtu hodnot
meteorologického prvku. Rozlišujeme především
časové a
prostorové průměry meteorologických prvků, popř. jejich kombinaci; v
ansámblové předpovědi počasí se dále používá průměr ansámblu. Viz též extrémy meteorologického prvku.
▶
průměr meteorologického prvku časový
průměr hodnot
meteorologického prvku naměřených v daném místě, popř. pro dané místo předpovídaných, během určitého časového úseku. Počet průměrovaných hodnot záleží na délce uvažovaného období a
vzorkovací frekvenci měření nebo počtu
termínů pozorování, popř. časovém kroku
prognostického modelu atmosféry. Za účelem zjednodušení výpočtu nebo pro zachování
homogenity klimatologických řad mohou být průměrovány pouze hodnoty z vybraných termínů, viz průměr teploty vzduchu denní.
V meteorologii se nejčastěji pracuje s n-minutovými (např.
n-minutová rychlost větru), hodinovými a denními průměry, v klimatologii pak s měsíčními, sezónními a ročními průměry meteorologických prvků a s průměry za delší období. Průměry meteorologicých prvků za více roků, určitých kalendářních měsíců nebo kalendářních dní patří mezi
klimatické prvky. Pokud je takový průměr vypočten z dostatečně dlouhého období, může sloužit jako
klimatický normál. Viz též
průměr meteorologického prvku prostorový,
úhrn meteorologického prvku.
▶
průměr meteorologického prvku denní
průměrná denní hodnota
meteorologického prvku vypočtená z hodnot naměřených nebo pozorovaných v
klimatologických nebo
synoptických termínech. Podle doporučení
WMO se denní průměr met. prvku počítá jako aritmetický průměr hodnot daného prvku měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v České republice denní průměry met. prvků počítají jako aritmetické průměry hodnot pozorovaných v termínech 7, 14 a 21 hodin místního času. Prům. denní teplota vzduchu se počítá podle vzorce
▶
průměr meteorologického prvku denní pravý
prům. denní hodnota
meteorologického prvku stanovená integrací průběžně pozorovaných nebo plynule registrovaných hodnot tohoto prvku za 24 hodin. Lze ji např. určit graf. planimetrováním. V praxi se nejčastěji určuje jako průměr vypočtený z 24 hodinových pozorování vykonaných během jednoho dne.
▶
průměr meteorologického prvku prostorový
průměr meteorologického prvku podél určité linie, v určité ploše nebo v určitém objemu vzduchu. Pokud je prostorový průměr počítán z měření v
síti meteorologických stanic, provádí se nejprve interpolace naměřených hodnot do pravidelné sítě. Hodnoty meteorologického prvku v uzlových bodech této sítě charakterizují jeho průměry v příslušných prostorových elementech této sítě. Prostorovými průměry jsou většinou i hodnoty získané pomocí
distančních meteorologických měření v jednotlivých
pixlech.
Hodnoty z pravidelné sítě mohou být dále průměrovány za účelem výpočtu prostorových průměrů za větší území. Dříve se k tomuto účelu užívalo planimetrování ploch vymezených
izoliniemi na mapě daného meteorologického prvku. Viz též
průměr meteorologického prvku časový.
▶
průměry klouzavé
průměry používané při postupném vyrovnávání časové řady o n členech. První hodnota vyrovnané řady se vypočítá jako průměr z prvníchm po sobě následujících hodnot časové řady; další členy vyrovnané řady se vypočítají postupně obdobným způsobem s posunem o jeden člen. Vyrovnaná řada má pak (n – m + 1) členů p. k. K vyrovnání (shlazení) časových řad v klimatologii se používá zprav. vážených aritmetických průměrů s cílem eliminovat krátkodobé, často náhodné kolísání hodnot met. prvků v těchto řadách.
▶
průnik cumulonimbů do stratosféry
proniknutí
vrcholků oblačnosti
konvektivních bouří do spodní
stratosféry.
Meteorologická radarová a
družicová měření prokázala, že
tropopauza není limitující horní hranicí vertikálního vývoje
oblaků druhu cumulonimbus (Cb). Proniknutí vrcholků Cb o 3 až 5 km nad tropopauzu bylo prokázáno i ve stř. zeměp. šířkách. Meteorologická
radiolokační měření na území ČR zaznamenala vrcholky Cb až ve výšce 16 km nad zemí.
▶
průtok
1. objem vody, která proteče příčným profilem vodního toku za jednotku času, zpravidla jednu sekundu. Je přímo úměrný ploše profilu a průtočné rychlosti. Extrémní průtoky jsou dosahovány při
povodni, resp. za
hydrologického sucha.
2. obecně pohyb vody průtočným profilem.
Viz též
odtok,
stav vodní.
▶
průtrž mračen
zast. nebo lid. označení pro
přívalový déšť. V odb. pracích tak byla nazývána krátkodobá intenzita srážek s dobou opakování v dané lokalitě 100 a více let.
▶
průvan
1. proudění vzduchu v uzavřených objektech (budovy, sila, doly, tunely apod.), vyvolané zpravidla rozdílnou teplotou nebo rozdílným tlakem vzduchu uvnitř a vně těchto objektů. Subjektivně může být pociťováno příjemně i nepříjemně;
2. nevh. název pro proudění vzduchu zesílené vlivem místních zvláštností terénu, např. na vrcholech kopců, v sedlech, průsmycích apod. Viz též
efekt tryskový,
efekt nálevkový.
▶
průzkum počasí letadlový
přímé
aerologické pozorování prostřednictvím speciálního letu letadla s cílem získat met. informace. Podle způsobu zjišťování
meteorologických prvků a jevů někdy rozlišujeme průzkum vizuální a přístrojový neboli instrumentální. Viz též
stanice meteorologická letadlová,
sondáž atmosféry letadlová,
zálet počasí.
▶
průzkum Země dálkový
(DPZ) – obecné označení pro získávání dat za účelem komplexního obrazu určitého území, jeho různě cílené analýzy nebo detekce různých jevů pomocí přístrojů umístěných buď na oběžné dráze Země (na družicích či pilotovaných stanicích), nebo na dopravních prostředcích v atmosféře (na letadlech či dronech). Mezi používané přístroje patří především různé
radiometry, optické kamery a
radary. V rámci meteorologie můžeme pod dálkový průzkum Země řadit některá
distanční meteorologická měření.
▶
prvek klimatický
statistická charakteristika odvozená z měření nebo pozorování
meteorologického prvku (popř. sám met. prvek), využívaná pro klimatologické účely, např. prům. denní teplota vzduchu, roč. úhrn srážek, složky
tepelné a
vláhové bilance apod. Viz též
faktor klimatotvorný,
rozložení klimatického prvku,
řada klimatologická.
▶
prvek meteorologický
fyz. charakteristika stavu atmosféry, např. teplota, vlhkost a tlak vzduchu nebo atm. jev, např. výskyt oblaků, mlhy, srážek, bouřek apod. Soubor
meteorologických prvků v určitém místě a čase charakterizuje
počasí. Někteří autoři považují za met. prvky pouze kvantit. charakteristiky stavu atmosféry, nikoliv atm. jevy. Viz též
prvek klimatický,
chod meteorologického prvku,
proměnlivost meteorologického prvku,
pole meteorologického prvku,
extrém.
▶
předěl klimatický
výrazná
klimatická hranice, způsobená nejčastěji
klimatickou bariérou nebo výrazným rozhraním
aktivního povrchu, především na pobřeží oceánů. Např. pohoří rovnoběžkového směru (Alpy, Himaláje aj.) zvýrazňují šířkovou
zonalitu klimatu; v případě poledníkového směru (Kordillery, Skandinávské pohoří aj.) tvoří často předěl mezi
oceánickým a
kontinentálním klimatem.
▶
předěl větrný
poměrně trvalá hranice v
poli větru, oddělující dvě oblasti se značně rozdílnými směry
převládajícího větru. Příkladem větrného předělu je
osa hřebene vysokého tlaku vzduchu, který v zimě směřuje ze
sibiřské anticyklony západně přes střední Evropu nad Francii a v létě z
azorské anticyklony přes Španělsko a Francii nad střední Evropu. Je patrná na
klimatologických mapách.
▶
předjaří
v klimatologii přechodné období mezi
zimou a
jarem ve stř. Evropě, vymezené trváním prům. denních teplot vzduchu 0 až 5 °C na vzestupné části křivky
ročního chodu teploty vzduchu sestrojené z měs.
normálů. Jeho konec se kryje s počátkem velkého
vegetačního období. Předjaří je součástí zimy v širším smyslu.
▶
předpis L3 – Meteorologie
zákl. předpis upravující vztahy mezi institucí vykonávající
leteckou meteorologickou službu v ČR a orgány řízení letů, posádkami letadel a leteckými provozovateli. Předpis vydává Ministerstvo dopravy ČR. Předpis vychází z Přílohy č. 3 (Annex3) k Úmluvě o civilním letectví a každé 3 roky je
Světovou organizací pro civilní letectví (ICAO) vydávána jeho změna. Od
12. srpna 2021 je platná změna č. 80.
▶
předpověď
prognóza podle Slovníku spisovné češtiny pronesená domněnka nebo názor, že se něco stane. Ve vědeckém smyslu podle obecné definice M. V. Lomonosova určení předpokladů nebo vypracování mat. závěrů o budoucím stavu na základě analýzy stavu v současnosti a v minulosti. Met. význam pojmu předpověď blíže specifikují následující hesla.
▶
předpověď agrometeorologická
syn. předpověď zemědělsko-meteorologická – krátkodobá, střednědobá nebo dlouhodobá
předpověď počasí speciálně pro potřeby zeměd. výroby. Vychází většinou ze
všeobecné předpovědi počasí, ze znalosti dosavadního průběhu počasí v daném roce a opírá se o poznání vývojových stadií živých organismů, změn fyz. vlastností půdy a dlouhodobých klimatologických charakteristik. Ke krátkodobým předpovědím patří např. výstrahy před
krupobitím,
vichřicemi, předpovědi
mrazíků a
mrazů ve
vegetační době; mezi dlouhodobé předpovědi počítáme předpovědi zásob vody v půdě, výskytu
suchých a
vlhkých období, podmínek přezimování kultur a charakteristik teploty vzduchu, zejména
sum teploty. Speciální agrometeorologické předpovědi se zaměřují např. na sledování konkrétních rostlinných chorob a škůdců, na rychlost vývoje plodin nebo na odhad kvality úrody.
▶
předpověď baroklinní
nepříliš často používané označení pro předpověď polí
meteorologických prvků, nejčastěji
termobarického pole atmosféry, popř.
vertikálních rychlostí, zpracovanou na základě
baroklinního modelu atmosféry.
▶
předpověď barotropní
předpověď pole
geopotenciálu zpracovaná na základě
barotropního modelu atmosféry. V současné době se již nepoužívá.
▶
předpověď biometeorologická
označení pro
předpověď počasí z hlediska meteotropních účinků na lidský organizmus. Vydává se s cílem zmenšit nepříznivé projevy počasí u osob se zvýšenou vnímavostí na počasí. V některých státech jsou tyto předpovědi určeny i pro skupiny osob, které vykonávají činnost vysoce závislou na počasí, např. řidiče motorových vozidel apod. V tomto smyslu bylo dříve častější označení předpověď medicinsko-meteorologická. V širším pojetí zahrnuje biometeorologická předpověď i předpověď výskytu či aktivity organizmů závislých na počasí a ohrožujících zdraví člověka (např. klíště, bodavý hmyz). Viz též
meteotropismus,
nemoci meteotropní,
meteosenzibilita.
▶
předpověď bouřek
komplexní předpověď podmínek příznivých pro vývoj oblaků druhu
cumulonimbus v dané oblasti. Metody p. b. se liší podle délky předpovědního intervalu. P. b. na l až 2 dny vychází z předpovědi
termobarického pole, na kratší interval se zprav. vychází z rozboru
křivky teplotního zvrstvení, např.
metodou částice, vrstvy vtahování atd., n. se vypočítávají různé
indexy stability. P. b. na velmi krátkou dobu (2 až 6 h) lze upřesnit vizuálním družicovým n.
radiolokačním pozorováním. V ČSFR navrhl J. Förchtgott tzv. čtyřvrstvovou metodu, vycházející z hodnot teploty vzduchu a
teploty rosného bodu ve výšce začátku
aerologického měření a ve
standardních izobarických hladinách 850, 700, 500, 400 a 300 hPa. Pomocí indexů instabiliity pro čtyři vrstvy mezi uvedenými hladinami lze předvídat druh i výraznost konv. jevů. Ze zahraničních metod p. b. jsou u nás nejznámější metoda Faustova, Lebeděvové, Showalterova a Whitingova.
▶
předpověď fenologická
speciální předpověď sestavovaná na základě
fenologických pozorování a poznatků biologie příslušných organizmů. Většinou se jedná o předpověď nástupu, trvání a ukončení vybraných
fenologických fází zemědělských kultur, volně rostoucích rostlin, ojediněle i živočichů. Fenologické předpovědi se využívají v zemědělství, např. při upřesňování agrotechnických termínů nebo řízení polních prací, v lesnictví, popř. ekologii, a mohou také sloužit jako cenné podklady pro alergologickou praxi (předpověď nástupu alergologicky významných fází rostlin). Viz též
fenologie.
▶
předpověď hydrologická
předpověď hodnot hydrol. prvků a výskytu hydrol. jevů (zejména
průtoku, vodního stavu, ledových jevů, dále i teploty vody, stavu hladin podzemních vod aj.). Z hlediska využití naměřených nebo předpovídaných met. údajů lze rozlišit dva druhy hydrologických předpovědí:
a) předpovědi hydrometrické, založené na znalosti zákonitostí pohybu vody v otevřených korytech bez využití met. údajů;
b)
předpovědi hydrometeorologické, založené na modelovém popisu zákonitostí, jimiž se řídí meteorologické a hydrologické procesy v
povodí, především srážkoodtokové vztahy. Hydrometeorologická předpověď proto využívá aktuální naměřené a předpovídané hodnoty
meteorologických prvků ve sledovaném povodí, zejména
úhrnu a
intenzity srážek,
výšky a
vodní hodnoty sněhové pokrývky,
teploty vzduchu,
rychlosti větru,
výparu aj. Do procesu hydrologické předpovědi tak vstupují i výsledky
modelů numerické předpovědi počasí, popř. i
nowcastingu. Viz též
povodeň.
▶
předpověď hydrometeorologická
▶
předpověď klimatologická
předpověď počasí tvořená na základě klimatologických charakteristik daného místa v průběhukalendářního roku. V oblastech nebo obdobích s velkou
proměnlivostí počasí vykazuje velkou
neurčitost předpovědi. Nesmí býtzaměňována za
scénáře změn klimatu.
▶
předpověď konvektivních bouří
předpověď podmínek příznivých pro vývoj
konvektivních bouří v dané oblasti. Metody předpovědi konvektivních bouří se liší podle délky
předpovědního intervalu. Na velmi krátkou dobu (do 2–6 hodin) lze pro předpověď konv. bouří využít
družicová a
radiolokační pozorování. Na dobu asi do 12–18 hodin se vychází především z analýzy
křivky teplotního zvrstvení,
vertikálního střihu větru a z
indexů stability získaných z
aerologického měření a doplněných celkovou
synoptickou analýzou. Na delší období (zejména na 12 a více hodin) jsou využívané zejména předpovědi získané z
modelů numerické předpovědi počasí i předpovídané
indexy stability a profily
meteorologických prvků (zejména
teploty vzduchu, charakteristik
vlhkosti vzduchu a vektoru
větru), předpovědní
hodografy apod.
▶
předpověď medicínsko-meteorologická
▶
předpověď meteorologická
předpověď počasí, popř. jednotlivých
meteorologických prvků nebo jejich
polí, vypracovaná na základě met. poznatků. Meteorologické předpovědi lze třídit podle několika kritérií:
a) podle účelu, pro který jsou vydávány, se rozlišují
předpověď počasí všeobecná a
speciální;
b) podle metody zpracování se rozlišují
předpověď počasí numerická,
synoptická,
klimatologická,
statistická a
perzistentní;
c) podle
předstihu předpovědi se rozlišují
předpověď počasí velmi krátkodobá,
krátkodobá,
střednědobá a
dlouhodobá;
d) podle místa, oblasti nebo trasy, pro něž jsou vydávány, se rozlišují např.
předpověď počasí místní,
oblastní atd.
▶
předpověď numerická (početní)
▶
předpověď objektivní
předpověď
celkové povětrnostní situace nebo počasí prováděná metodami, které nejsou závislé na osobní zkušenosti nebo intuici
meteorologa. Mezi objektivní předpovědi patří
numerické předpovědi počasí a
statistické předpovědi počasí.
▶
předpověď počasí
meteorologická předpověď slovně, popř. graficky vyjadřující budoucí stav
povětrnostních podmínek. Předpověď počasí vychází z podrobné analýzy
termobarického a
vlhkostního pole atmosféry a fyz. stavu zemského povrchu. Klasické předpovědi počasí vycházely především ze
synoptické předpovědi, z níž meteorolog na základě svých subjektivních zkušeností a podle jistých empirických pravidel extrapoloval budoucí vývoj atmosférických dějů a počasí. V současné době vycházejí předpovědi počasí především z
numerických předpovědí počasí založených na numerické integraci diferenciálních rovnic, jež v určitém modelovém přiblížení popisují
dynamiku a
termodynamiku atmosféry. K doplnění numerických předpovědí, dále pak pro jejich upřesňování nebo interpretaci na předpověď vlastních projevů počasí, se využívají i metody
statistické předpovědi. Subjektivní zkušenosti meteorologa, spolu s některými empirickými pravidly však stále mají velkou roli a uplatňují se při interaktivní spolupráci člověka s počítačem, což vhodně vystihuje angl. termín „man-machine mix“. Platí to především při interpretaci výsledků numerických předpovědí pro místní podmínky, zvláště při výskytu extrémních jevů malého měřítka. Vzhledem k tomu, že jakékoliv předpovědní metody zachycují atm. děje pouze v určitém přiblížení, mají předpovědi počasí zpravidla pravděpodobnostní, a nikoli striktně deterministický charakter. Z toho vyplývá, že vytěžit z nich maximum informací může především uživatel, který je v potřebné míře obeznámen s možnostmi meteorologie a se základními vlastnostmi atmosféry. V dostatečném časovém předstihu vydaná a správně aplikovaná předpověď počasí umožňuje uživateli přijmout účinná praktická opatření v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Viz též
rovnice prognostické,
úspěšnost předpovědi.
▶
předpověď počasí ansámblová
skupinová sada různých
předpovědí počasí platných pro daný předpovědní čas. Rozdíly mezi předpověďmi poskytují informace o pravděpodobnostním rozdělení předpovídaných prvků. Předpovědi mohou vycházet z různých počátečních nebo okrajových podmínek (v případě
modelů na omezené oblasti), mohou se lišit dobou startu předpovědi, nastavením parametrů
numerického modelu předpovědi počasí, nebo mohou pocházet z několika různých modelů předpovědi počasí. Ansámblová předpověď se používá kvůli postižení dvou základních nejistot numerické předpovědi počasí:
1) použití nedokonalých počátečních podmínek, které popisují výchozí stav atmosféry. Počáteční podmínky pro předpověď se pozměňují malými, ale dynamicky aktivními perturbacemi spočtenými pro danou situaci, např. metodou singulárních vektorů (ECMWF), nebo jinou. Tyto perturbace jsou pak více či méně umocněny chaotickou povahou systému.
2) použití nepřesných formulací v numerickém modelu předpovědi počasí, které jsou způsobeny aproximací nebo zjednodušením popisu fyzikálních procesů v modelu.
▶
předpověď počasí dlouhodobá
předpověď počasí na období od 30 dnů do dvou let, především na měsíc, sezonu, rok. Zpočátku se pro dlouhodobou předpověď počasí používaly statist. metody studující změny
meteorologických prvků v různých místech v závislosti na čase. Později byly rozvinuty statisticko-synoptické metody dlouhodobé předpovědi počasí, vycházející ze zákonitostí atmosférické cirkulace nad určitým územím, z nichž se nejvíce osvědčila
metoda analogu. Od 90. let 20. stol. se začaly používat objektivní metody založené na
ansámblové předpovědi počasí, používající
numerické modely předpovědi počasí, většinou spojené s modely popisujícími proudění a teplotu hladiny oceánu. Viz též
předpověď počasí krátkodobá,
předpověď počasí střednědobá.
▶
předpověď počasí inerční
▶
předpověď počasí klimatologická
předpověď počasí tvořená na základě klimatologických charakteristik daného místa v průběhu kalendářního roku. V oblastech nebo obdobích s velkou
proměnlivostí počasí vykazuje velkou neurčitost. Nesmí být zaměňována za
scénáře změn klimatu.
▶
předpověď počasí krátkodobá
předpověď budoucího stavu počasí v daném místě nad určitou oblastí nebo územím na období od 12 hodin do 3 dnů. Pro její zpracování se v současnosti používá především
numerických předpovědí počasí. Viz též
předpověď počasí střednědobá,
dlouhodobá,
velmi krátkodobá.
▶
předpověď počasí letecká
speciální
meteorologická předpověď očekávaných met. podmínek pro určitou dobu a určitý prostor nebo určitou trať. Může mít formu otevřené řeči, zkrácené otevřené řeči (mezinárodní nebo národní zkratky), kódů (mezinárodní nebo národní kódy) nebo grafickou (mapy, tabulky aj.). V mezinárodním civilním letectví se používají
letištní předpovědi počasí,
předpovědi počasí pro vzlet a přistání,
oblastní předpovědi počasí a
předpovědi pro let nebo trať.
▶
předpověď počasí letištní
letecká předpověď počasí, která obsahuje stručné vyjádření předpovídaných met. podmínek na letišti během určitého období. Obsahuje vždy předpověď
přízemního větru,
dohlednosti,
stavu počasí a
oblačnosti. Dále může letištní předpověď počasí obsahovat také předpovědi teploty vzduchu. Doby platnosti letištní předpovědi počasí nejsou kratší než 9 hodin, nejčastějšími dobami jsou 9, 24 a max. 30 hodin. Letištní předpověď počasí s platností méně než 12 hodin se vydávají každé 3 hodiny, ostatní každých 6 hodin. Letištní předpovědi počasí se vydávají a mezi letišti vyměňují ve formě kódu TAF. Viz též
indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
▶
předpověď počasí místní
předpověď počasí pro určité vymezené místo nebo malou oblast, např. pro dané letiště, rekreační středisko apod. Častěji než u
oblastní předpovědi se při ní využívají pravděpodobnostní vyjádření výskytu
meteorologického jevu.
▶
předpověď počasí náhodná
syn. předpověď počasí slepá –
předpověď počasí založená na náhodném výběru jedné z většího počtu variant, které mohou být omezeny např. variačním rozpětím určitých
meteorologických prvků. Lze ji tedy přirovnat k tahání lístků, na nichž jsou napsány tyto jednotlivé varianty, z osudí. Nejde o předpověď, jež by se v meteorologii používala k vlastním prognózním účelům. Může však nalézt určité uplatnění např. ve srovnávacích studiích sloužících k hodnocení úspěšnosti jednotlivých metodik používaných v
meteorologických předpovědích.
▶
předpověď počasí numerická
(NWP, numerical weather prediction) – předpověď polí
meteorologických prvků, která je výsledkem časové integrace
prognostických rovnic některého fyz. modelu atmosféry, prováděné na superpočítačích schopných provádět velké množství výpočtů nad velkými objemy dat, metodami numerické matematiky. Hlavním cílem numerické předpovědi počasí je co nejrychleji zpracovat naměřené údaje z met. přístrojů (
pozemních meteorologických stanic, balonových měření,
meteorologických družic,
radarů a dalších speciálních zařízení) a pomocí počítačové simulace vývoje atmosféry vypočítat její pravděpodobný budoucí stav. V současné době se rutinně provádějí numerické předpovědi pro několik desítek met. parametrů (
pole tlaku a proudění u země i v řadě výškových hladin,
teplotní a
vlhkostní pole v různých výškových hladinách i u zemského povrchu,
vertikální rychlosti,
oblačnost,
srážky, a řada dalších zejména dynamických parametrů, ale i různé indexy vyjadřující
stabilitu atmosféry aj.).
Myšlenku, že počasí lze předpovídat s použitím fyz. metod na základě řešení soustav hydrodyn. a termodyn. rovnic vyslovil pravděpodobně jako první H. Helmholz v r. 1858. Teor. přesněji ji formuloval počátkem 20. století V. Bjerknes, ale prvé praktické výpočty publikoval až v r. 1922 L. F. Richardson. Jeho pokus však byl zcela neúspěšný, neboť tehdy neexistovala pro daný účel vhodná výpočetní technika, a z dnešního pohledu hrubé nedostatky v provedení numerické časové integrace znehodnotily výsledek řešení. Rozvoj numerických předpovědních metod v meteorologii nastal po II. svět. válce a byl podmíněn teor. výsledky
chicagské meteorologické školy spolu s pokrokem v konstrukci samočinných počítačů. V r. 1949 byl jako první prakticky uplatněn
barotropní model J. G. Charneye, který však vycházel z velmi zjednodušujících předpokladů. Teprve výsledky další generace tzv.
baroklinních modelů, vycházejících obvykle z
rovnice vorticity a z
rovnice tendence relativní topografie, byly kvalit. srovnatelné svýsledky klasických
synoptických metod předpovědi tlak. polí v atmosféře. V současné době tvoří numerická předpověď počasí základ jakýchkoliv
krátkodobých,
střednědobých i některých
dlouhodobých předpovědí počasí založených především na integraci základních rovnic, přičemž další rozvoj probíhá zejména v oblasti zdokonalování parametrizace dějů
subsynoptického měřítka a zpřesňování časového i prostorového rozlišení modelu a zdokonalování metod numerické integrace. V ČR byl průkopníkem numerické předpovědi počasí prof. S. Brandejs (1918–1975). Velký rozvoj nastal v 90. letech 20. stol., kdy se v
ČHMÚ začal počítat regionální numerický model ALADIN. Viz též
model atmosféry prognostický,
linka pro předpověď počasí automatizovaná,
inicializace vstupních dat,
parametrizace v meteorologii,
rovnice Richardsonova.
▶
předpověď počasí oblastní
syn. předpověď pro let nebo trať – oblastní předpovědi a předpovědi pro let nebo trať pokrývají tzv. letovou fázi letu (mimo vzlet a přistání). Obsahují předpovědi
výškového větru, teploty vzduchu ve výšce a význačných met. jevů, spojených zpravidla s oblačností, jako např.
atmosférických front, oblastí
konvergence proudění, bouřek,
tropických cyklon,
čar instability, oblastí s
kroupami, mírnou nebo silnou
turbulencí,
námrazou, výrazného
vlnového proudění,
mrznoucích srážek, rozsáhlých
prachových nebo písečných vichřic aj. Je používána buď textová forma předpovědi, zpravidla ve zkrácené otevřené řeči, např. oblastní předpověď pro lety v nízkých hladinách
GAMET nebo graf. forma předpovědi, tj. mapa význačného počasí se zkratkami a symboly pro význačné met. jevy podle doporučení
Mezinárodní organizace pro civilní letectví, spolu s příslušnými mapami předpovědí směru a rychlosti větru a teploty ve standardních hladinách.
▶
předpověď počasí perzistentní
předpověď počasí inerční – setrvačná primitivní
předpověď počasí založená na předpokladu, že počasí nebo hodnota daného
meteorologického prvku se nezmění v období, na které předpovídáme, ve srovnání s nedávnou minulostí. Nejjednodušší a nejpoužívanější způsob perzistentní předpovědi počasí se zakládá na předpokladu, že „jak bylo dnes, bude i zítra“. Někdy se používá jako referenční předpověď pro porovnání s jinými metodami předpovědi počasí.
▶
předpověď počasí početní
▶
předpověď počasí podle jedné stanice
předpověď počasí založená na pozorováních jedné met. stanice bez znalosti
celkové povětrnostní situace. Jde o metodu zřídka používanou v minulosti, která v současné době nemá v met. praxi uplatnění.
▶
předpověď počasí podle místního pozorování
obvykle laický odhad budoucího počasí, který může být prováděn podle pozorování
meteorologických prvků a jevů v daném místě nebo podle pozorování přírodních úkazů. Lidé žijící ve stálém styku s přírodou mohou někdy ze zvláštností
průběhu počasí v určitém místě a na základě svých dlouhodobých zkušeností úspěšně odhadnout na krátkou dobu tamější budoucí počasí. Viz též
počasí místní.
▶
předpověď počasí setrvačná
▶
předpověď počasí speciální
předpověď počasí pro předem stanovené účely. Jedná se o
letecké předpovědi počasí,
zemědělsko-meteorologické předpovědi, předpovědi pro dopravu, stavebnictví, energetiku a jiné obory. Soustřeďuje se na předpověď těch
meteorologických prvků a dějů, které jsou v daném oboru lidské činnosti zvláště důležité. Viz též
předpověď počasí všeobecná.
▶
předpověď počasí statistická
předpověď
meteorologických prvků a jejich kombinací, popř.
meteorologických polí, vycházející ze znalostí statist. vlastností souborů met. prvků, vypracovávaná metodami mat. statistiky a teorie pravděpodobnosti. Ke statistické předpovědi počasí se často využívá např. metod regresní analýzy a faktorové analýzy. Statistická předpověď počasí může být součástí
předpovědi počasí numerické nebo
synoptické, dnes se však uplatňuje především při
předpovědi počasí dlouhodobé.
▶
předpověď počasí střednědobá
předpověď počasí na období od 3 do 10 dnů. V současné praxi se její metodika liší od metodiky
předpovědí krátkodobých jen poměrně málo; největší odlišnosti spočívají ve větším používání metody
ansámblové předpovědi a ve větším zdůrazňování obecnějších trendů vývoje počasí vzhledem k nejistotě předpovědi. Dříve se pod pojmem střednědobá předpověď počasí rozuměla předpověď zpravidla na tři až pět dní, založená na aplikacích empir. zjištěných statisticko-synoptických vztahů. Viz též
předpověď počasí krátkodobá,
předpověď počasí dlouhodobá,
ECMWF.
▶
předpověď počasí střednědobá prodloužená
předpověď počasí na období od 10 do 30 dnů, především s využitím metody
ansámblové (skupinové) předpovědi počasí a při hodnocení lokální extremity také analýzy klimatických dat. Viz též
předpověď počasí střednědobá,
předpověď počasí dlouhodobá.
▶
předpověď počasí synoptická
předpověď budoucího rozložení
tlaku vzduchu,
vzduchových hmot,
atmosférických front a
meteorologických prvků prováděná
synoptickou metodou. Synoptická předpověď počasí využívala především poznatků tzv.
norské meteorologické školy. Tato metoda předpovědi závisela též na osobní zkušenosti, popř. intuici svého tvůrce (synoptika) a v tomto smyslu je jejím protějškem
předpověď objektivní. V současné době je v praxi nahrazena
numerickou předpovědí počasí. Viz též
meteorologie synoptická.
▶
předpověď počasí synoptická
předpověď budoucího rozložení tlaku vzduchu,
vzduchových hmot,
atmosférických front a met. prvků prováděná
synoptickou metodou. Synoptická předpověď počasí využívalapředevším poznatků tzv.
norské meteorologické školy. V současné době je v praxi nahrazena
numerickou předpovědí počasí.Viz též
meteorologie synoptická.
▶
předpověď počasí velmi krátkodobá
předpověď počasí na dobu 0 až 12 hodin nebo kratší, např. na dobu 0 až 6 hodin. Mezi tento druh předpovědí patří např.
letecké předpovědi počasí, předávané ve formě předpovědí typu trend nebo TAF, specializované předpovědi pro zimní údržbu silnic, popř. předpovědi pro další aktivity ovlivňované počasím. Často se využívá objektivní extrapolační nowcasting srážek nebo oblačnosti využívající zejména
metod dálkové detekce. V současné době se provozují též hybridní systémy optimálně využívající jak metod dálkové detekce, tak
numerických modelů předpovědi počasí. Viz též
předpověď počasí krátkodobá,
nowcasting.
▶
předpověď počasí všeobecná
předpověď počasí pro určité území (např. pro ČR, nebo některý kraj), určená široké veřejnosti a rozšiřovaná hromadnými sdělovacími prostředky včetně internetu zpravidla několikrát denně. Obsahuje předpověď
oblačnosti, extrémních hodnot denní
teploty vzduchu,
směru a
rychlosti větru a výskytu a množství
srážek i jejich druhu. Upozorňuje na nebezpečné jevy, jako
bouřky,
vichřice,
náledí,
mlhy, ranní
přízemní mrazy apod. Všeobecná předpověď počasí používá předepsaných formulací a odborných termínů s přesným kvantit. významem, takže je snadno obj. zhodnotitelná. Bývá většinou uváděna stručnou charakteristikou
celkové povětrnostní situace a v ČR bývá vydávána na 12 až 48 h (vícekrát denně), resp. na 48 až 168 h (zpravidla jednou denně). Viz též
předpověď počasí speciální.
▶
předpověď početní
dříve používané syn. pro
předpověď počasí numerická.
▶
předpověď podnebí
viz předpověď změn podnebí.
▶
předpověď pro let nebo trať
▶
předpověď pro vzlet
letecká předpověď počasí obsahující informace o met. podmínkách nad vzletovou a přistávací dráhou nebo systémem vzletových a přistávacích drah letiště. Jde nejméně o předpověď směru, rychlosti a
nárazů přízemního větru, předpověď teploty vzduchu a
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře podle
standardní atmosféry (QNH). Předpověď pro vzlet se vydává v otevřené řeči nebo ve formě zkratek
Mezinárodní organizace civilního letectví v období 3 hodiny před plánovaným časem vzletu.
▶
předpověď přistávací
letecká předpověď počasí obsahující předpovědi některých z těchto
meteorologických prvků:
přízemní vítr,
dohlednost,
význačné počasí (začátek a konec
bouřky,
mrznoucí srážky,
húlava,
kroupy,
zvířený písek nebo prach aj.) a
oblačnost. Období platnosti předpovědi nesmí přesahovat 2 hodiny. Tyto předpovědi jsou určeny pro letadla vzdálená od letiště přistání méně než 1 hodinu letu a vydávají se pravidelně, zpravidla každou půlhodinu, nebo nepravidelně pro jednotlivá přistávající letadla. Vydávají se v otevřené řeči nebo nejčastěji jako přistávací předpovědi typu „trend“, podle pokynů
Mezinárodní organizace civilního letectví. Předpovědi typu „trend“ se připravují a mezi letišti se vyměňují spolu s let. met. zprávami v kódu
METAR, k nimž jsou připojeny. Viz též
indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
▶
předpověď zemědělsko-meteorologická
▶
předpověď změn podnebí
předpověď, jejímž cílem je stanovit vývoj, rychlost a směr klimatických změn na Zemi. Vychází z rozborů změn a kolísání podnebí v době historické, popř. v geol. dobách, a z mat. modelů podnebí, v nichž se uvažují jak přírodní, tak antropogenní faktory klimatu. Existují pokusy o p. z. p. na nejbližší desetiletí, popř. na 50 až 100 let. Jednou z možností p. z. p. jsou analýzy sekulárních (velmi dlouhých) řad met. pozorování, z území ČSFR např. pozorování stanice Praha–Klementinum (od r. 1775).
▶
předstih předpovědi
doba mezi vydáním
předpovědi meteorologického jevu a jeho výskytem.
▶
předzimí
přechodné období mezi
podzimem a
zimou, vymezené ve stř. Evropě trváním prům. denních teplot vzduchu 5 až 0 °C na sestupné části křivky roč.
chodu teploty sestrojené z měs.
normálů. Jeho začátek se kryje s ukončením velkého
vegetačního období. P. je součástí zimy v širším smyslu. V. t. doby roční klimatické
▶
přeháňka
druh
konvektivních srážek vyznačující se náhlým začátkem a koncem, rychlým kolísáním
intenzity a obvykle krátkým trváním. Při přeháňkách dochází často k rychlému střídání velké
oblačnosti s krátkým vyjasněním, přičemž dobrá
dohlednost se v intenzivních srážkách značně snižuje. Jednotlivé přeháňky mají obvykle malý plošný rozsah. Přeháňky mohou být jak dešťové, tak sněhové, popř. dešťové se sněhem. V chladném ročním období v přeháňkách vypadávají často
sněhové krupky, v létě někdy
kroupy. Při špatných podmínkách pozorování oblohy lze podle přeháněk usuzovat na výskyt
konvektivních oblaků. Naopak podle charakteru oblačnosti lze odlišit přeháňky od
občasných srážek. Viz též
srážky trvalé.
▶
přeháňka dešťová
déšť mající charakter
přeháňky. P. d. je vždy vázána na
konv. oblaky. V. t. déšť trvalý, déšť občasný.
▶
přeháňky mlhové
chuchvalce či pásy mlhy, které jsou hnány větrem, takže se střídá
mlha s obdobím s lepší
dohledností. Mlhové
přeháňky se nejčastěji vyskytují na horách při přechodu oblaků přes stanoviště pozorovatele. Jde o termín, které je analogii pro označení přeháněk z
kupovité oblačnosti pouze ve smyslu krátkého trvání a malého plošného rozsahu.
▶
přehled letištní klimatologický
soubor tabelárních výsledků statist. zpracování dlouhodobých řad met. měření na daném letišti, vypracovaný v souladu s
Technickými pravidly WMO – No. 49, VOL II, kapitola C.3.2 Aeronautical Climatology. Letištní klimatologický přehled se pro mezinárodní letiště zpracovává závazně a tabulky mají stanovenou skladbu. Tabulky modelu A obsahují výsledky zpracování četnosti výskytu (v procentech)
dráhové dohlednosti nebo
dohlednosti a
výšky základny význačné oblačnosti (BKN nebo OVC) ve stanovených intervalech. Tabulky modelu B poskytují přehled o četnostech výskytu dohledností ve stanovených intervalech a termínech. Tabulky modelu C dávají informace o četnosti výskytu výšek základny význačné oblačnosti ve stanovených intervalech a termínech. V tabulkách modelu D je zachycena současná četnost výskytu směru větru (ve 30° intervalech) a rychlosti větru ve stanovených intervalech a tabulky modelu E udávají četnost výskytu teploty ve stanovených intervalech (po 5 °C) a termínech. Viz též
klimatografie,
meteorologie letecká.
▶
přehled meteorologický
periodická publikace, která obsahuje informaci o
meteorologických měřeních a
pozorováních, popř. o zpracovaných met. údajích z určitého území. V ČR byly nejznámějšími meteorologickými přehledy Denní přehled počasí a Měsíční přehled počasí, které obsahovaly podrobná data z území státu a podávaly všeobecnou informaci o
celkové povětrnostní situaci v Evropě a nad Atlantským oceánem. Vydávání tištěné verze Denního přehledu počasí a Měsíčního přehledu počasí bylo ukončeno v roce 2010. Viz též
ročenka meteorologická,
zpráva meteorologická.
▶
přechod fázový
syn. změna fázová, změna skupenství – přechod dané látky z jednoho skupenství (fáze) do jiného, v meteorologii především přechod mezi skupenstvími vody. Fázové přechody mezi
vodní párou a kapalnou vodou označujeme jako
kondenzaci vodní páry, resp.
výpar, mezi kapalnou vodou a
ledem dochází k
mrznutí vody, resp.
tání sněhu nebo ledu, o změnách mezi vodní párou a ledem mluvíme jako o
depozici, resp.
sublimaci. Podmínky, za nichž dochází k jednotlivým fázovým přechodům vody, jsou znázorněny na
fázovém diagramu. Při fázových přechodem dochází k uvolňování, resp. spotřebování
latentního tepla.
▶
přechod fronty
přesun
atmosférické fronty, která odděluje dvě
vzduchové hmoty, přes určité místo, přesněji průchod
frontální čáry daným místem. Přechod fronty je doprovázen změnou hodnot
meteorologických prvků, zvláště
teploty a
vlhkosti vzduchu,
směru a
rychlosti větru,
tlaku vzduchu,
oblačnosti,
dohlednost, atm.
srážek aj. Rychlost a velikost změny met. prvků závisejí především na druhu a výraznosti fronty, na rychlosti jejího postupu, na denní a roční době a na orografických podmínkách. K uvedeným změnám může dojít v průběhu několika minut, ale i hodin. Změna teploty vzduchu při přechodu fronty dosahuje v našich zeměpisných šířkách v extrémních případech 15 až 20 °C, většinou však jen několika stupňů. Průběh počasí při přechodu fronty bývá značně rozdílný, v ojedinělých případech prochází fronta i za jasné oblohy.
▶
překážka konvekční
oblak mohutného vert. vývoje, vytvářející analogické podmínky pro deformaci
pole větru jako horská překážka.
Kupovitý oblak se projevuje jako p. k. při překročení urč. kritického poměru mezi energií
výstupných pohybů vzduchu na jedné straně a energií horiz. přenosu vzduchu na straně druhé. Jev je podrobněji znám až od poloviny 60. let tohoto století (K. Lampart, 1964) a byl úspěšně využit při bezmotorovém letu větroněm pilotovaným M. Fieldem (1972), který dosáhl výšky téměř 13 000 metrů. V. t. konvekce
▶
přemapování družicových snímků
syn. georeference družicových snímků – fáze
zpracování družicových dat, konkrétně
družicového snímku, spočívající v přiřazení zeměpisných souřadnic jednotlivým
pixelům snímku a následný převod snímku do zvoleného kartografického zobrazení (mapové projekce).
▶
přemetáni kouřové vlečky
jeden z
tvarů kouřové vlečky, jenž je charakteristický hadovitým vzhledem vlečky ve vert. řezu. Je nejčastěji způsoben vert. konv. proudy a velkými
turbulentnímí víry, zejména při instabilním
zvrstvení vzduchu a při slabém až mírném horiz. proudění. U
zdrojů znečišťování ovzduší se silným termickým vznosem
kouřové vlečky se vyskytuje jen sporadicky.
▶
přemostění
slang. název pro spojení dvou
anticyklon, v Evropě obvykle
azorské anticyklony a anticyklony nad Ukrajinou či pobaltskými republikami, pásem vyššího tlaku vzduchu, který probíhá přes stř. Evropu.
▶
přenos družicových hydrometeorologických informací automatický
automatický přenos informací získávaných geosynchronními nebo polárními
meteorologickými družicemi.Tok informací, předávaných v analogovém nebo digitálním kódu, obsahuje údaje o hydromet. hodnotách získanýchzejména mnohokanálovými radiometry, pracujícími v pásmu od viditelného záření přes infračervené, mnohdy až po záření centimetrových vlnových délek. Přenos bývá doplněn o data získaná sběrem z pozemních prostředků,jako jsou
automatické meteorologické stanice pevné, plovoucí, balonové, lodní a letadlové, i výměnous jinými met. družicemi. Uskutečňuje se buď přímo, tj. bez zpracování, nebo po zpracování zařízením na družici,popř. po předchozím zpracování na Zemi a vrácení na družici k retranslaci. Při posledním způsobu jsou přizpracování prováděny nezbytné korekce a přiřazení získaných dat. Přímo bývá obvykle přenášena informace zjiné met. družice. Někt. z výzk. družic uchovávají data v pamětech a vysílají je až na povel příslušnéhořídícího střediska.
▶
přenos obrázků (snímků) z meteorologických družic automatický (APT)
rádiový přenos obrázků (snímků) získávaných meteorologickou družicí prostřednictvím radiometrů nejčastěji v pásmu zasahujícím viditelné n. infračervené záření. Obraz je získáván tak, že řádkový rozklad ve směru kolmém k trajektorii oběžné dráhy družice je získáván rotačním (kývavým) pohybem radiometrů, obrazový rozklad pohybem družice po oběžné dráze. Obrazový prvek nemá podél řádku při tomto druhu rozkladu stejný rozměr. Uvedený způsob přenosu informace je poměrně jednoduchý, získané informace jsou předávány z družice přímo a slouží převážně k zákl. orientaci v makrosynoptických jevech. V. t. přenos upravených obrázků (snímků) z meteorologických družic automatický
▶
přenos obrázků (snímků) z meteorologických družic s vysokým rozlišením (HRPT)
automatický přenos obrázků (snímků) z meteorologických družiczískávaných pomocí radiometrů s malým úhlem záběru, v období po r. 1980 převážně označovaných jako zdokonalený radiometr s vysokým rozlišením. Používá se jak na meteorologických družicích geosynchronních, tak kvazipolárních. Metoda dovoluje při použití specializované pozemní přijímací, zpracovatelské a záznamové techniky pořizovat obrázky oblačnosti a zem. povrchu v několika vhodných spektrálních oborech s rozlišovací schopností kolem 4 až 1 km. Pozemní aparatura obv. umožňuje zpracovávat digitální data z družice tak, že lze volit program pro opt. zobrazení ve vhodném rozsahu a gradaci mezi černou a bílou, popř. přiřadit jednotl. kanálům vlnových délek zákl. barvy a směšováním kanálů získávat snímek v nepravém barevném podání.
▶
přenos obrázků faksimilový
způsob přenosu informace, obsahující číselná n. graf. data postupným rozkladem předlohy do řádků a v nich obsažených bodů. Takovým způsobem snímá předlohu faksimilový vysílač, přičemž posuv řádků a velikost bodů udává rozlišovací schopnost přenosu. Ta je prakticky volitelná rychlostí toku dat, které je faksimilové zařízení schopno bez zkreslení přenést, a zároveň i požadavky uživatele na detailnost informace. Záznam na přijímací straně je prováděn pro hydromet. účely nejčastěji na elektrochem. vlhký papír, jenž černá v závislosti na procházejícím proudu mezi elektrodami, které tento papír při běhu řádku svírají. Rozlišení ve stupnici šedi bývá obv. malé, takže v uvedené podobě je zařízení vhodné zejm. pro výstup černobílých materiálů. V. t. mapa faksimilová
▶
přenos radiační
přenos energie elektromagnetickým zářením v
zemské atmosféře. V meteorologii je znám především v souvislosti s vyhodnocováním
radiační bilance zemského povrchu nebo částí atmosféry jako radiační přenos krátkovlnný (sluneční záření) a dlouhovlnný (infračervené – tepelné záření). Viz též
výměna radiační.
▶
přenos turbulentní
syn. transport turbulentní – v atmosféře přenos jednotlivých veličin (tepla, vodní páry, hybnosti,
znečišťujících příměsí apod.) působený
turbulentním promícháváním vzduchu. Viz též
turbulence,
výměna turbulentní.
▶
přenos upravených obrázků (snímků) z meteorologických družic automatický (Average APT)
rádiový přenos obrázků, který se od
automatického přenosu obrázků (snímků) z meteorologických družic liší tím, že informace předávaná v každém řádku je odvozována od údajů
zdokonaleného radiometru s vysokým rozlišením tak, že na okrajích obrázků jsou do jednotky informace vkládány neupravené hodnoty a postupně ke středu obrázku jsou hodnoty získané radiometrem průměrovány. V oblastech pod trajektorií družice je pak
obrazový prvek tvořen nejčastěji průměrem ze čtyř postupných měření radiometru. Obrázek bývá zároveň podél řádku linearizován. Přijímací zařízení je stejně jako u. automat. přenosu obrázků poměrně jednoduché, avšak kvalita informací je v tomto případě zvýšena. Data jsou většinou družicí vysílána až po předchozím zpracování na Zemi. Od 80. let, kdy byl systém zaveden jako operativní, se ujal obecný názevAPT.
▶
přeprška
lid. označení pro dešťovou
přeháňku. Viz též
sprška.
▶
přestavba povětrnostní situace
syn. změna typu povětrnostní situace – výrazná a často náhlá změna cirkulačních poměrů nad velkými geografickými oblastmi, způsobená vývojem a změnou polohy
řídicích tlakových útvarů. Je doprovázena značnými změnami
tlakového a
teplotního pole vyvolávajícími změny i v polích dalších
meteorologických prvků. Příkladem přestavby povětrnostní situace je změna
zonální cirkulace na
meridionální a opačně, změna
cyklonální cirkulace na
anticyklonální apod. Viz též
situace povětrnostní celková.
▶
převýšení kouřové vlečky
▶
příhon Západní
studený
oceánský proud poháněný
stálými západními větry jižní polokoule přibližně podél 50° již. šířky. Absence pevnin v tomto pásmu z něj činí nejmohutnější oceánský proud ve světovém oceánu a zesiluje izolující vliv na klima Antarktidy. Západní příhon propojuje subtropické koloběhy vody v jižním Pacifiku, Atlantiku a Indickém oceánu, kde se od něj směrem k severu oddělují
Peruánský, resp.
Benguelský a Západoaustralský proud.
▶
příliv zvýšený bouří
obzvlášť velké zvýšení hladiny oceánu, k němuž dochází na pobřeží zasaženém
tropickou nebo hlubokou
mimotropickou cyklonou v době astronomického přílivu, takže dochází k souběhu přílivu se
vzdutím způsobeným bouří.
▶
příměs aktivní
vžité označení plynné
atmosférické příměsi, která je do atmosféry emitována přírodními nebo antropogenními procesy a má přitom vůči okolnímu vzduchu převýšení z hlediska svého energetického (tepelného) obsahu, takže na ni působí kladný
vztlak. Viz též
příměs pasivní,
příměs znečišťující,
výška komína efektivní.
▶
příměs atmosférická
plynná, kapalná nebo pevná látka v
atmosféře Země, která není součástí
čisté atmosféry. Z hlediska původu rozlišujeme přírodní a antropogenní příměsi, a to primární a sekundární. U plynných látek rozlišujeme při jejich uvolňování do atmosféry
příměsi aktivní a
pasivní, v případě kapalných a pevných látek podle jejich homogenity
příměsi monodisperzní a
polydisperzní. Škodlivé atmosférické příměsi označujeme jako znečišťující příměsi neboli
látky znečišťující ovzduší.
▶
příměs monodisperzní
atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící
atmosférický aerosol, jejíž všechny částice mají stejnou (v reálné praxi alespoň přibližně stejnou) velikost, tvar a hustotu. Při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře proto tyto částice vykazují obdobné chování. Viz též
příměs polydisperzní.
▶
příměs pasivní
vžité označení plynné
atmosférické příměsi, která je do atmosféry emitována přírodními nebo antropogenními procesy a nemá přitom vůči okolnímu vzduchu převýšení svého energetického (tepelného) obsahu, takže na ni nepůsobí vztlak. Viz též
příměs aktivní,
příměs znečišťující.
▶
příměs polydisperzní
atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící
atmosférický aerosol, jejíž částice se při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře chovají různě především pro svou nestejnou velikost, tvar nebo hustotu. Viz též
příměs monodisperzní.
▶
přímrazek
málo užívaný výraz pro
mrazík. V hovorové řeči se přímrazek obvykle spojoval s výskytem
jíní, ledového povlaku (škraloupu) na kalužích a v nádobách s vodou, zmrzlých květů apod. Nemá charakter odb. termínu.
▶
příručka letecká informační
(Aeronautical Information Publication, AIP) publikace Letecké informační služby Řízení letového provozu ČR, s.p. K meteorologii se vztahují části letecké informační příručky VOL I, GEN 1.1 a GEN 3.5, jež obsahují informace o orgánech zodpovídajících za
meteorologické zabezpečení civilního letectví v ČR, vymezení oblastí jejich zodpovědnosti, informace o druzích poskytovaných služeb, způsobech měření zákl.
meteorologických prvků a o čase provozu leteckých meteorologických pracovišť. Viz též
meteorologie letecká.
▶
přiřazení družicových snímků
▶
přístroj Brinellův
jednoduchý přístroj na měření max. hmotnosti
námrazků na vnějších el. vedeních zpravidla za celé
námrazové období. Je založen na principu Brinellova tvrdoměru, jímž se zjišťuje působící síla z velikosti vtisku kuličky zatlačené do materiálu konstantní tvrdosti. Zavěšuje se na el. vedení do řetězce izolátorů. Užívané přístroje měří v rozsahu 10
2 až 3.10
3 kg. Přístroj je nazván podle švédského inženýra J. A. Brinella (1849–1925).
▶
přístroj distanční registrační
obecný termín pro
meteorologický přístroj s dálkovou registrací změřených údajů.
▶
přístroj meteorologický
přístroj k měření kvantit. údajů (zpravidla přímo ve fyz. jednotkách) o jednom, popř. několika
meteorologických prvcích nebo
jevech, nebo pro zjištění výskytu či zaměření polohy meteorologického jevu. Podle způsobu získávání a záznamu výsledků prováděných
meteorologických měření rozlišujeme
meteorologické přístroje manuální a
automatické, příp.
registrační.
▶
přístroj meteorologický automatický
meteorologický přístroj, který vyjadřuje hodnotu určité fyz. veličiny pomocí spojitého nebo občasného el. signálu. Časový průběh tohoto signálu v
čidle přístroje je v závislosti na
vzorkovací frekvenci zaznamenáván a převáděn na hodnotu příslušného
meteorologického prvku. Přístroje pro
distanční meteorologická měření jsou v současnosti již zcela automatické, totéž platí pro přístroje v rámci
automatického měřícího systému na
automatizovaných meteorologických stanicích. Případná obsluha se omezuje na kontrolu takto prováděného měření, příp. na odesílání jeho výstupů k dalšímu zpracování.
▶
přístroj meteorologický manuální
meteorologický přístroj, který k odečtu naměřených hodnot vyžaduje lidskou obsluhu, takže umožňuje
meteorologická měření pouze ve vybraných
termínech pozorování. V rámci procesu
automatizace přebírají funkci manuálních přístrojů
automatické meteorologické přístroje.
▶
přístroj meteorologický registrační
meteorologický přístroj pro grafický záznam časového průběhu
meteorologického prvku mechanickou, fotografickou nebo el. cestou. Mezi registrační přístroje patří např.
anemograf,
barograf,
hygrograf,
termograf a
ombrograf. V rámci procesu
automatizace přebírají funkci registračních přístrojů
automatické meteorologické přístroje. Viz též
značka časová.
▶
přísušek
kratší období
agronomického sucha, které se projevuje menšími škodami na vegetaci. Termínu se používá zejména v lesnictví.
▶
pseudoadiabata
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými, zpravidla mezi
teplotou a
tlakem, při
pseudoadiabatickém ději. Je zároveň křivkou konstantní
adiabatické ekvivalentní potenciální teploty.
▶
pseudofronta
syn. fronta zdánlivá –
mezosynoptické rozhraní projevující se náhlou prostorovou změnou v
teplotním poli, a to pouze v blízkosti zemského povrchu. Tradičně tak označujeme rozhraní vznikající na hranicích rozdílného
aktivního povrchu (např. vodní hladina – led, vodní hladina – souš aj.), nebo v orograficky členitém terénu. Podle angl. terminologie můžeme za pseudofrontu považovat i
gust frontu.
▶
pseudogradient
rozdíl hodnot
meteorologických prvků odpovídající určitému konstantnímu výškovému rozdílu (zpravidla 100 m), zjištěný mezi místy, která neleží na vertikále. Za pseudogradient
teploty vzduchu se např. označuje okamžitá nebo prům. změna teploty s výškou vypočtená z měření
přízemních meteorologických stanic ležících v rozdílné nadm. výšce. Velikost pseudogradientu se liší od velikosti vert.
gradientu, protože odráží bezprostřední vliv zemského povrchu na hodnoty met. prvků více než vert. gradient zjištěný
aerologickým měřením.
▶
pseudosondáž
vertikální profil vybraných
meteorologických prvků získaný z dat
modelu numerické předpovědi počasí a prezentovaný zpravidla obdobně jako výsledky
sondáže atmosféry. Pseudosondáže mohou být vytvořeny z modelem generované
objektivní analýzy, nebo z jeho předpovědního výstupu; v prvním případě doplňují
radiosondážní měření, která jsou obvykle prostorově i časově poměrně řídká. Pseudosondáže jsou využívány zejména pro posouzení
vertikální instability atmosféry z hlediska možnosti vývoje
konvekce, v zimním období pak především pro zhodnocení nebezpečí vzniku
mrznoucího deště.
▶
pseudoteplota vlhkého teploměru
nevh. označení pro adiabatickou
vlhkou teplotu.
▶
psota
lid. výraz pro pocitově velmi nepříjemné počasí. Jako syn. psoty se používají výrazy slota,
nečas,
nepohoda.
▶
psychrometer "prakový"
psychrometr zavěšený na provázku, řetízku n. zasazený do držadla. Pozorovatel přístrojem otáčí tak, aby ventilační rychlost nádobek teploměrů byla větší než 2 m.s
–1. Používal se jako předchůdce
Assmannova psychrometru k měření teploty a vlhkosti vzduchu mimo
meteorologickou budku.
▶
psychrometr
přístroj užívaný k
měření vlhkosti vzduchu. Je tvořen dvěma shodnými
teploměry; jeden má čidlo suché a měří
teplotu vzduchu (tzv.
suchý teploměr), druhý má čidlo obalené navlhčovanou „punčoškou“, a tím pokryté filmem čisté vody nebo ledu (tzv.
vlhký teploměr). Odpařováním vody z obalu se odnímá vlhkému teploměru teplo, a proto je jeho údaj zpravidla nižší než údaj suchého teploměru. V případě, že je vzduch vodní párou nasycen, např. v husté
mlze, jsou si oba údaje rovny nebo dokonce při záporných teplotách je nad ledem údaj vlhkého teploměru vyšší. Charakteristiky vlhkosti vzduchu (
tlak vodní páry a
relativní vlhkost vzduchu) se určují z psychrometrické diference neboli psychrometrického rozdílu, tj. rozdílu údajů suchého a vlhkého teploměru, např. pomocí
psychrometrických tabulek. Rozlišujeme psychrometry uměle ventilované neboli aspirační a uměle neventilované, umístěné zpravidla v
meteorologické budce. Uměle ventilovaný psychrometr Assmannův (aspirační) má teploměrné nádobky v kovových trubicích a stejnoměrné proudění kolem nádobek zajišťuje ventilátor s rychlostí proudění nejčastěji 2,5 m.s
–1. Je to přenosný přístroj, který umožňuje měřit teplotu a vlhkost vzduchu i na slunci. Byl často užíván při terénních meteorologických měřeních. Předchůdcem Assmannova psychrometru je psychrometr prakový, u nějž pozorovatel dosáhl požadované proudění vzduchu kolem nádobek točením přístroje zavěšeného na provázku nebo řetízku. Uměle neventilovaný psychrometr Augustův je používaný na
meteorologických stanicích v meteorologických budkách. Je tvořen dvěma
staničními teploměry, z nichž vlhký teploměr má nádobku obalenou punčoškou, jejíž dolní konec je ponořen do nádobky s vodou upevněné pod teploměrem. Přístroj navrhl E. F. August (1825). Psychrometrická metoda byla v meteorologii nejužívanější metodou měření vlhkosti vzduchu. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z psychrometru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem. Viz též
vzorec psychrometrický,
teplota vlhkého teploměru,
koeficient psychrometrický.
▶
psychrometr aspirační
viz psychrometr Assmannův.
▶
psychrometr Assmannův
druh aspiračního čili uměle ventilovaného
psychrometruzkonstruovaný B. Assmannem (1887) k přesnému
měření vlhkosti vzduchupři konstantní rychlosti proudění. Stejnoměrné proudění vzduchu kolem nádobek
suchého a
vlhkého teploměru zajišťuje ventilátor poháněný pérovým n. el. strojkem; rychlost proudění bývá nejčastěji 2,5 m.s
–1. Umístění teploměrných nádobek v kovových trubicích umožňuje měřit vlhkost vzduchu i na slunci. P. A. je přenosný přístroj, hojně využívaný zejm. při
ambulantním terénním meteorologickém měření.
▶
psychrometr Augustův
uměle neventilovaný
psychrometr běžně používaný na met. stanicích v
meteorologických budkách. Je tvořen dvěma
staničními teploměry, z nichž
vlhký teploměr má nádobku obalenou tzv. punčoškou, jejíž dolní konec je ponořen do nádobky s vodou upevněné pod teploměrem, odkud nasává vodu jako knot. P. A. se používá i při teplotách pod 0 °C, kdy je teploměrná nádobka obalena ledem, charakteristiky vlhkosti vzduchu se však potom určují pomocí
psychrometrických tabulek z oddílu „Led". Přístroj navrhl E. F. August (1825).
▶
půda holá
půda nepokrytá vegetací, nechráněná, nestíněná a vystavená vlivům počasí.
▶
půda nasycená
nesprávný název pro půdu s rel. vysokým obsahem vody, který se blíží max. vodní kapacitě půdy po nadměrném zavlažení shora srážkami.
▶
půda porostlá trávníkem
půda, na níž je udržován trávník na stejné výšce pro účely srovnatelnosti
meteorologických měření. V ČR je předepsaným druhem
aktivního povrchu na
meteorologických stanicích.
▶
puff model
[paf model] –
lagrangeovský model transportu
znečišťujících příměsí v atmosféře představující nadstavbový stupeň
vlečkových modelů. Princip spočívá v tom, že vlečka znečištění pocházející z daného zdroje se podél svojí trajektorie štěpí do spojitého sledu vhodně definovaných segmentů (puffů). Modeluje se pohyb a vývoj těchto individuálních puffů a dále pak např. jejich vzájemné interakce při mísení různých vleček. Proti běžným vlečkovým modelům je výpočetní algoritmus podstatně komplikovanější, avšak lze takto vhodně modelovat např. případy s velkou časovou proměnlivostí zdrojů příměsí, a zejména procesy při vzájemném mísení vleček o různém složení pocházejících z více zdrojů.
▶
půlkruh nebezpečný
syn. polokruh nebezpečný – oblast
tropické cyklony nad oceánem ležící na sev. polokouli vpravo (na již. polokouli vlevo) od její dráhy.
Rychlost větru a výška mořských vln zde dosahuje vyšších hodnot než v opačném sektoru, neboť je dána součtem tangenciální rychlosti a rychlosti pohybu cyklony, do jejíž dráhy je navíc plavidlo hnáno. Pojem spadá do oboru
meteorologické navigace a pochází z dob plachetnic.
▶
pulzace větru
opakované kolísání
rychlosti a
směru větru s malou amplitudou a s frekvencí pod 1 s, které je vyvoláváno zejm. prouděním vzduchu kolem objektů rel. malých rozměrů (např. věží, stožárů apod.). Viz též
náraz větru.
▶
pumpování tlakoměru
oscilace délky
rtuťového sloupce tlakoměru vznikající kolísáním
tlaku vzduchu při dyn. působení
nárazovitého větru. Znesnadňuje čtení údaje
tlakoměru.
▶
purga
regionální označení pro silnou sněhovou vánici v tundrových oblastech sev. Evropy a především sev. Sibiře v zimě. Název pochází z karelského slova „purgu“ nebo finského „purku“. Viz též
blizard,
buran,
burga.
▶
PV thinking
[pí ví θiŋkiŋ] – obecně rozšířený termín v anglicky psané odborné literatuře pro analýzu vlastností a vývoje termobarických útvarů v
synoptickém měřítku na základě polí
potenciální vorticity. Tento přístup představuje poměrně jednoduchou a názornou alternativu ke klasické metodě dynamické analýzy s využitím
kvazigeostrofické aproximace, na rozdíl od níž explicitně neuvažuje existenci
vertikálních pohybů vzduchu. Potenciální vorticita, která je konzervativní veličinou při
adiabatických dějích a jednoznačně určuje
pole proudění a teploty, se zpravidla hodnotí ve vhodně zvolených
izentropických hladinách. Někdy se proto používá i označení „IPV thinking“. Z polohy
anomálií potenciální vorticity lze usuzovat na oblasti
konvergence a
divergence proudění spojené s
výstupnými a
sestupnými pohyby vzduchu. Pozorované pole proudění je pak v prvním přiblížení dáno k hodnocení vlivu neadiabatických dějů na velkoprostorovou
dynamiku atmosféry.
▶
pyranograf
pyranometr, jehož součástí je registrační zařízení zaznamenávající časový průběh intenzity
globálního záření. Záznam je většinou prováděný v podobě denní křivky v časové stupnici na předtištěné papírové pásce.
▶
pyranograf bimetalický Robitzschův
dnes již nepoužívaný registrační
pyranometr, jehož čidlem jsou tři bimetalické pásky, umístěné vedle sebe ve vodorovné rovině. Vnější pásky jsou bílé, prostřední je začerněn. Jednoduchým mechanizmem se zaznamenává deformace čisla způsobená rozdílem teplot černého a bílých pásků. Tato deformace je úměrná dopadajícímu
slunečnímu globálnímu záření a je mechanickým způsobem zaznamenána na registrační papírové pásce. Vzhledem k poměrně malé časové citlivosti byl používán jen pro celodenní záznam globálního záření.
▶
pyranogram
záznam registračního
pyranometru.
▶
pyranometr
přístroj k měření
globálního slunečního záření, pro který se někdy používá i název solarimetr. Pyranometry pracují nejčastěji na termoelektrickém principu. Jejich diferenční termočlánek, popř. termobaterie, indikuje teplotní rozdíl povrchu, který absorbuje prakticky úplně dopadající krátkovlnné záření, a povrchu, který toto záření nepohlcuje, nebo je zastíněn. Obdobný teplotní rozdíl se určuje diferenčním bimetalem v
Robitzschově bimetalickém pyranografu nebo rozdílem teplot na teploměrech
pyranometru Aragova–Davyova. Některé typy pyranometrů používají jako čidlo fotodiody, které vytvářejí fotoelektrické napětí úměrné dopadajícímu záření. Pyranometr destilační neboli
lucimetr měří globální, popř.
cirkumglobální záření tak, že záření pohlcené čidlem přístroje využívá k výparu vhodné kapaliny, jejíž objem je po zpětné kondenzaci mírou pohlceného záření. Jestliže se stínidlem odstraní
přímé sluneční záření, pyranometry měří
rozptýlené sluneční záření a pracují jako
difuzometry. Pyranometry jsou většinou vybaveny dvěma skleněnými polokoulemi chránícími jejich čidla před rušivými účinky větru, atm. srážek, vnitřní cirkulací vzduchu v čidle a před usazováním prachu a nečistot. Polokoule současně zabraňují průchodu záření delších vlnových délek než asi 4 µm a způsobují, že pyranometr měří pouze krátkovlnné záření. Jestliže se pyranometr exponuje s polokoulemi umožňujícími průchod
dlouhovlnného záření, tzn. měří jak krátkovlnné, tak dlouhovlnné záření, nazývá se
pyrradiometr, v čes. literatuře někdy nevhodně též pyranometr efektivní.
▶
pyranometr Aragův–Davyův
přístroj k přibližnému určení
globálního slunečního záření. Tvoří jej dvojice speciálně upravených
skleněných teploměrů, z nichž jeden má nádobku začerněnou, druhý lesklou nebo opatřenou bílým nátěrem. Oba teploměry jsou ve vakuovaných skleněných krytech bránících výměně energie vedením. Zjištěný rozdíl jejich teplot je úměrný měřenému záření. Někdy jsou v této úpravě použity
maximální teploměry, takže pyranometr udává přibližně max. denní hodnotu globálního záření. V současné době se tento přístroj již v met. praxi nepoužívá.
▶
pyranometr efektivní
nevh. název pro
pyrradiometr.
▶
pyranometr kulový
syn. pyranometr sférický – přístroj k měření
krátkovlnného záření dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. Mezi kulové pyranometry patří
lucimetry. Viz též
záření cirkumglobální.
▶
pyranometr Molla a Gorczyňskiho
syn. solarimetr Molla a Gorczyňskiho – termoel.
radiometr k měření
globálního slunečního záření. Jeho čidlo v podobě termobaterie je chráněno dvěma koncentrickými skleněnými polokoulemi. Chladné spoje jsou zakryté pouzdrem přístroje a teplé pokryty černou absorpční vrstvou. Termobaterie je pravoúhle symetrická, takže je nutné dbát na přesnou orientaci přístroje. Tento typ pyranometru je nejčastěji používán pro dlouhodobá měření globálního
a rozptýleného slunečního záření.
▶
pyranometr termoelektrický
▶
pyrgeometr
radiometr používaný k měření
dlouhovlnného záření, většinou vyzařovaného atmosférou směrem k zemskému povrchu. Přístroj má obvykle termoelektrické čidlo chráněné křemennou polokoulí, která je pokrytá speciální vrstvou propouštějící pouze záření s vlnovou délkou větší než 4,5 µm.
▶
pyrgeometr Ångströmův
pyrgeometr, jehož čidlo se skládá ze dvou párů tenkých manganinových pásků, z nichž jeden pár je začerněn a druhý pozlacen. Pracuje na kompenzačním principu a je použitelný pouze v noci. V současné době se již nepoužívá.
▶
pyrgeometr kulový
přístroj k měření dlouhovlnného záření, dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. V ČSFR se nepoužívá.
▶
pyrheliograf
registrační
pyrheliometr.
▶
pyrheliogram
záznam registračního
pyrheliometru.
▶
pyrheliometr
přístroj k měření
přímého slunečního záření. Přeměňuje energii slunečního záření, prošlou tubusem s malým vstupním otvorem a pohlcenou černým povrchem čidla nebo dutinou, na teplo, které se určuje ze zvýšení teploty absorpčního povrchu, popř. kapalného chladicího média. Pyrheliometry, jejichž údaj lze vyjádřit přímo ve fyz. jednotkách, se nazývají absolutními, rel. pyrheliometry se nazývají
aktinometry. Pyrheliometry se často používají jako referenční
etalony pro kalibraci
radiometrů pro měření slunečního
krátkovlnného záření.
▶
pyrheliometr Ångströmův
pyrheliometr využívající kompenzačního principu. Jako čidla se používá dvou stejných tenkých a začerněných manganinových pásků. Teplotní diference mezi nimi se při střídavém ozařování a zastiňování určuje pomocí termočlánků přilepených na jejich neozařované straně. Zastíněný pásek se vyhřívá el. proudem takové intenzity, aby měl stejnou teplotu s teplotou ozářeného pásku. Intenzita měřeného záření je přímo úměrná čtverci kompenzačního proudu. Pyrheliometr Ångströmův byl v minulosti používán především jako standardní
radiometr. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval švédský fyzik K. Ångström v r. 1893.
▶
pyrheliometr se stříbrným diskem
pyrheliometr v minulosti používaný hlavně v USA. Využívá teplo, které pohltí Sluncem ozářený masivní stříbrný disk s černým nátěrem, umístěný v tubusu, jehož osa se při měření orientuje do směru dopadajících paprsků. Množství dopadajícího
přímého slunečního záření se určí ze vzrůstu teploty disku změřené
rtuťovým teploměrem pomocí konstanty určené individuálně pro každý přístroj. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval amer. astronom C. G. Abbot v r. 1900.
▶
pyrheliometr standardní
pyrheliometr, který je používán jako referenční
etalon pro kalibraci krátkovlnných
radiometrů (provozní pyrheliometry,
pyranometry). Standardní pyrheliometry slouží především jako národní, regionální a světové referenční přístroje reprezentující mezinárodní
pyrheliometrickou stupnici. Národním etalonem pro měření slunečního záření v ČR je absolutní dutinový pyrheliometr typ HF č. 30497 (výrobce Eppley Laboratories, USA) udržovaný v
ČHMÚ. Přístroj je v pravidelných intervalech porovnáván vůči světovému standardu ve Světovém radiačním středisku
WMO v Davosu, Švýcarsko.
▶
pyrheliometr vodní
pyrheliometr využívající k měření
přímého slunečního záření přírůstek teploty známého objemu vody protékající přístrojem. Vodní pyrheliometr zkonstruovaný C. G. Abbotem byl standardním pyrheliometrem pro Smithsonskou mezinárodní
pyrheliometrickou stupnici.
▶
pyrocumulonimbus
(pyro-Cb, morfologicky
Cb flammagenitus) – extrémní forma oblaku
pyrocumulus (
Cu flammagenitus), jehož vývoj je důsledkem tepla a kouře uvolněných z rozsáhlých požárů, zpravidla požárů velkých lesních porostů. Pyrocumulonimbus se liší od přirozeného Cb svým mikrofyzikálním složením, s vysokým podílem produktů hoření, a našedlou barvou. Z pohledu
meteorologických družic se od běžných Cb liší nižší odrazivostí své
horní hranice oblačnosti a její odlišnou
emisivitou v tepelných kanálech. Na rozdíl od oblaku pyrocumulus může produkovat srážky i ve formě
krup, je pro něj charakteristický výskyt
blesků a
hřmění a vláknitá nebo difuzní horní část oblaku (podobně jako pro přirozený Cb). Může dosáhnout velmi silného stádia s výskytem extrémních jevů podobně jako
supercely (včetně
tornád). Srážky mohou působit pozitivně při hašení požáru. Objev stratosférických kouřových vleček hemisférického rozsahu lze spojit s výskytem oblaků pyrocumulonimbus a odhaluje energii jejich
vztlaku a potenciál injektovat kouř do spodní
stratosféry. Mezi pyro-Cb se někdy zařazují i Cb vzniklé v důsledku silných sopečných erupcí.
▶
pyrocumulus
nesrážkový oblak druhu cumulus, který se může vyvinout při výstupu teplého vzduchu při požáru nebo při zvýšení vztlaku
emisí v
kouřové vlečce vystupující z průmyslových nebo energetických provozů. Viz též
flammagenitus.
▶
pyrradiometr
přístroj k měření
krátkovlnného i
dlouhovlnného záření, dopadajícího z prostorového úhlu 2π na vodor. orientovanou plochu. Je-li čidlo obráceno vzhůru, přístroj měří
globální sluneční záření a
dlouhovlnné záření atmosféry. Je-li čidlo obráceno směrem k zemskému povrchu přístroj měří
odražené globální sluneční záření a dlouhovlnné
záření zemského povrchu. Kombinací dvou opačně orientovaných
pyrgeometrů lze měřit
radiační bilanci zemského povrchu. Jako pyrradiometr lze použít
pyranometr, který je místo skleněné polokoule vybaven polokoulí z materiálu propustného pro krátkovlnné i dlouhovlnné záření.
▶
pyrradiometr kulový
přístroj k měření celk., tj. slun. i zem. zářenídopadajícího z prostorového úhlu 2π na kulový povrch. V ČSFR se nepoužívá.
▶
pytel větrný
slang. označení pro
větrný rukáv.
