▶
p-systém
syn. soustava souřadnicová
p – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu
tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti
z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá
hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů
synoptického měřítka, zpracování výsledků
aerologických měření a jejich zakreslování do
výškových map a
aerologických diagramů. Viz též
sigma-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
padajúce zrážky
srážky, jejichž
srážkové částice vznikají růstem
oblačných částic ve
srážkových oblacích a vypadávají
základnou oblaku směrem k zemskému povrchu. Procesy růstu srážkových částic vysvětlují
teorie vzniku srážek ledovým procesem a
teorie vzniku srážek koalescencí. Podle příčinných mechanizmů, které ovlivňují i prostorové rozdělení a časový průběh padajících srážek, rozlišujeme
srážky konvektivní a
srážky stratiformní neboli
trvalé, případně i
orografické.
Mezi padající srážky, které dosahují zemského povrchu, patří následující
hydrometeory:
déšť,
mrznoucí déšť,
mrholení,
mrznoucí mrholení,
sníh,
sněhové krupky,
sněhová zrna,
krupky,
zmrzlý déšť,
kroupy a
ledové jehličky. Oblaky, z nichž srážky vypadávají, jsou v rámci
morfologické klasifikace oblaků označeny
zvláštností praecipitatio, případně
virga, pokud srážkové pruhy nedosahují zemského povrchu. Viz též
srážky usazené,
srážky vertikální.
▶
padavý vietor
katabatický vítr na závětrné straně hor, orograficky zesílený. Může se vyznačovat vysokými rychlostmi a značnou
nárazovitostí. Jde o součást
místní cirkulace, která na rozdíl od
gravitačního větru vzniká modifikací proudění většího měřítka. Rychlost padavého větru je tak podmíněna vlastnostmi orografické překážky (tvarem, převýšením, strmostí svahů) a
synoptickou situací (především velikostí horizontálního
tlakového gradientu a jeho orientací vůči překážce, teplotou a vlhkostí vzduchu,
vertikální stabilitou atmosféry apod.). V užším smyslu jde o vítr charakteru
bóry, v širším smyslu tak označujeme i orografický
fén. Jako typický příklad ve stř. Evropě se v oblasti Vysokých Tater uvádí přetékaní rychlého proudění přes Lomnické sedlo do doliny Skalnatého plesa.
▶
pádová rýchlosť
ve
fyzice oblaků a srážek rychlost
oblačné nebo
srážkové částice, padající v klidném vzduchu po dosažení rovnováhy mezi
sílou tíže a sílou odporu vzduchu. Označujeme ji také jako rychlost konečnou nebo terminální (z angl. terminal velocity). Pádová rychlost částice závisí na jejím tvaru a roste s její hmotností. Zároveň se snižuje s rostoucí
hustotou vzduchu. V reálné atmosféře není splněn předpoklad klidného prostředí a pádovou rychlost částic ovlivňuje proudění vzduchu, především
vertikální pohyb vzduchu včetně oblačné
turbulence. Nejvíce měření a teoretických výpočtů je k dispozici pro určení
pádové rychlosti vodních kapek. Řada studií se věnuje
pádové rychlosti ledových krystalů v závislosti na jejich tvaru. Zjištěné hodnoty
pádové rychlosti krup, které vysoko převyšují rychlost kapek a ledových krystalů, mají pouze orientační hodnotu.
Zcela obdobně je pádová rychlost částic definována ve fyzice
atmosférického aerosolu, kde představuje důležitou charakteristiku bezprostředně se vztahující např. ke střední době setrvání určitého druhu aerosolových částic v ovzduší.
▶
pádová rýchlosť krúp
pádová rychlost, kterou nabudou
kroupy po dosažení rovnováhy mezi
sílou tíže a sílou odporu vzduchu. Kroupy vykonávají při svém pádu oblakem řadu sekundárních pohybů jako je rotace, precesní pohyb nebo oscilace kolem jedné z os kroupy. To je dáno tvarem kroupy a často nesymetrickým rozložením její hmotnosti. Také nesymetrická vrstevnatá struktura krup a vývoj různých ledových výběžků mohou být příčinou i důsledkem chování krup při jejich pádu. Charakteristiky pádu krup byly studovány většinou s pomocí modelů krup, padajících ve
volné atmosféře nebo vypouštěných do oblaku. Také při řadě laboratorních experimentů byly užity pouze modely krup. Vzhledem k velké hmotnosti krup, převyšuje jejich terminální pádová rychlost vysoko
pádovou rychlost vodních kapek i
pádovou rychlost ledových krystalů. Často užívaný vztah pro pádovou rychlost přibližně sférických krup a velkých krupek
ukrup, jejichž střední průměr
Dstr leží v rozmezí 0,1 cm ≤
Dstr ≤ 8 cm má tvar
při tlaku vzduchu 800 hPa a teplotě 0 °C.Jde o příklad vztahu, který vyplývá ze souhrnného hodnocení řady pozorování. Podstatné je, že pádové rychlosti velkých krup dosahují hodnot až kolem 45 m/s a srovnatelné hodnoty výstupné rychlosti musí tedy existovat i uvnitř
konvektivní bouře, v níž kroupy vznikají a rostou. Viz též
zárodek kroupový,
růst krup mokrý (vlhký),
růst krup suchý.
▶
pádová rýchlosť ľadových kryštálov a krúpok
pádová rychlost částic
ledu v atmosféře. Vzhledem k velmi rozdílným
tvarům ledových krystalů, které se vyskytují v atmosféře, jsou hodnoty pádové rychlosti ledových krystalů velmi rozdílné. Nesférický tvar ledového krystalu ovlivňuje i hydrodynamické chování krystalu a formu jeho trajektorie. Nelze proto stanovit univerzální vztah pro závislost pádové rychlosti na velikosti krystalu. Při numerickém modelování lze užít řadu teoretických vztahů, které aproximují hydrodynamické chování jednoduchých ledových sloupků a destiček, popř. ledových dendritů o různé členitosti. Experimentální studie pádových charakteristik probíhaly jak u přirozených krystalů, tak při laboratorním sledování modelů základních krystalických tvarů s využitím
teorie podobnosti. V závislosti na velikosti jsou pádové rychlosti destičkových krystalů v rozsahu desetin m/s, přičemž rychlost velmi členitých
dendritů prakticky nezávisí na jejich velikosti. Rychlost pádu ledových krystalů roste se stupněm jejich ozrnění namrzlými vodními kapkami. Ledové
krupky, u nichž původní tvar krystalu již není rozeznatelný, mohou mít pádové rychlosti řádu jednotek m/s v závislosti na své velikosti.
▶
pádová rýchlosť vodných kvapiek
pádová rychlost oblačných nebo
dešťových kapek, příp.
kapek mrholení. Její velikost závisí hlavně na hmotnosti a tvaru kapek, ale i na
teplotě a
tlaku okolního vzduchu. Závažnost vlivu prostředí přitom klesá s velikostí kapek. Teoretické vyjádření pádové rychlosti kapek, které je důležité při numerickém modelování
mikrofyzikálních procesů, bere v úvahu různé režimy hydrodynamického chování v závislosti na velikosti kapek. Existují i zjednodušená vyjádření pádové rychlosti kapek, která často aproximují hodnoty stanovené Gunnem a Kinzerem (1949) pomocí vhodné polynomiální závislostí. Experimentálně zjištěná terminální pádová rychlost kapek v klidném vzduchu nabývá hodnot řádu 0,1 m/s pro kapky o
ekvivalentním průměru pod 0,3 mm a hodnot řádu 1 m/s pro kapky větší. Typické dešťové kapky o ekvivalentním průměru cca 1 mm mají pádovou rychlost kolem 4 m/s, velké dešťové kapky o ekvivalentní průměru kolem 5 mm dosahují pádovou rychlost až kolem 9 m/s.
▶
PAH
(Polycyclic Aromatic Hydrocarbons, polycyklické aromatické uhlovodíky) – uhlovodíky obsahující ve své struktuře nejméně dva benzenové kruhy. V souvislosti s ochranou čistoty ovzduší se namnoze projevují jako významné škodliviny. V současné době jsou v této souvislosti zmiňovány např. pyreny obsahující čtyři benzenové kruhy, v případě tří těchto kruhů jde o antracen, velkou pozornost pak budí zejména
benzo(a)pyren s pěti benzenovými kruhy.
▶
pachy
čichové počitky vyvolané přítomností jedné nebo více těkavých příměsí v atmosféře, obvykle v nízkých koncentracích, nicméně převyšujících práh citlivosti čichového ústrojí. Příjemné pachy jsou označovány jako vůně, nepříjemné pachy jako zápachy.
▶
paleogén
syn. třetihory starší – nejstarší geol. perioda
kenozoika, zahrnující období před 66 – 23 mil. roků. Viz též
terciér.
▶
paleoklíma
klima v geol. minulosti, studované v rámci
paleoklimatologie na základě tzv.
proxy dat. V souladu s aktuální geologickou stratigrafií můžeme rozlišovat klima jednotlivých eonů (viz
hadaikum,
archaikum,
proterozoikum,
fanerozoikum), ér (viz
paleozoikum,
mezozoikum,
kenozoikum), period (viz
kambrium,
ordovik,
silur,
devon,
karbon,
perm,
trias,
jura,
křída,
paleogén,
neogén,
kvartér), epoch (viz
pleistocén,
holocén) a dalších jednotek. Bez ohledu na
změny klimatu zůstávala hlavním rysem jeho rozložení na Zemi
zonalita klimatu, i když velikost a poloha
klimatických pásem se v průběhu času měnila. Viz též
geneze klimatu,
teorie paleoklimatu,
klima historické.
▶
paleoklimatológia
vědní obor, zabývající se rekonstrukcí a interpretací
paleoklimatu.
Změny klimatu v geol. minulosti se snaží vysvětlit pomocí
teorií paleoklimatu. K jejich ověření využívá tzv.
proxy dat, přičemž se opírá o poznatky dalších disciplín, např. sedimentologie, paleontologie a geochemie; při studiu klimatu
kvartéru a především
holocénu se uplatňují i geomorfologie a archeologie. Viz též
dendroklimatologie,
klimatologie historická.
▶
paleozoikum
syn. prvohory – nejstarší geol. éra v rámci
fanerozoika, navazující na
proterozoikum a zahrnující období před 541 – 252 mil. roků. Do této éry spadá šest period:
kambrium,
ordovik,
silur,
devon,
karbon a
perm. Pro paleozoikum je typické postupné spojování kontinentů provázené rozsáhlými fázemi orogeneze, až nakonec spojením Laurasie a Gondwany vznikla jednotná Pangea.
▶
Palmerov index intenzity sucha
(PDSI) – velmi rozšířený
index sucha, navržený W. C. Palmerem (1965) k hodnocení
meteorologického sucha. Kromě deficitu srážek uvažuje i další složky
hydrologické bilance, přičemž bere v úvahu rozdílné typy půdy. Zohledněna je i bilance předchozích měsíců, takže pomocí PDSI vymezené
epizody sucha vykazují jistou
perzistenci bez ohledu na případná přechodná zeslabení sucha. Hodnoty PDSI jsou standardizovány, což umožňuje porovnat intenzitu sucha v oblastech s různým klimatem. Při extrémním suchu klesá hodnota indexu pod –4; kladné hodnoty PDSI naopak reprezentují
vlhké období.
▶
pampero
studený
nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod
čar instability s projevem
studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při
vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru
norther.
▶
pannus
(pan) [pánus]– jeden z
průvodních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u
druhů altostratus,
nimbostratus,
cumulus a
cumulonimbus.
▶
PANs
(peroxyacylnitrates, peroxyacylnitráty) – dnes aktuálně sledovaná složka antropogenního znečištění ovzduší, zahrnuje významné škodliviny. Jde o soubor látek, jež v alkanovém řetězci obsahují skupinu C(O)OONO2, jsou většinou toxické a podléhají při vyšší teplotě tepelnému rozkladu. Nejběžnější z nich je peroxyacetyl nitrát se strukturou molekuly CH3C(O)OONO2 , označovaný zkratkou PAN.
▶
papagajo
silný sv.
padavý vítr z And na tichomořském pobřeží Nicaragui a Guatemaly. Vzniká při přechodu chladných vzduchových hmot (vítr „el norte“) přes horská pásma Střední Ameriky a přináší tzv.
pěkné počasí. Nejčastěji se vyskytuje v lednu a v únoru, kdy často trvá 3 až 4 dny. Má charakter
bóry.
▶
parameter bleskového prúdu
veličina popisující vlastnosti
blesku. Těmito parametry jsou
a)
amplituda proudu blesku Imax (kolísající v rozmezí 10
2 až 3.10
5 A);
b) max.
strmost proudu blesku d
i/d
t (10
3 až 10
9 A.s
–1);
c) doba čela rázové složky
tč (0,5 až 100).10
–6 s;
d) čtverec impulsu proudu blesku ∫
i2 d
t po dobu výboje;
e) počet
dílčích výbojů blesku (1 až 24);
f) trvání blesku (10
–3 s až 2 s);
g)
náboj blesku Qb = ∫
i d
t .
Z uvedených el. hodnot se stanoví úbytek el. napětí
u na odporu
R příslušného el. zařízení
–u = iR, popř. tepelná nebo mech. energie přeměněná po
úderu blesku v zasaženém objektu v závislosti na jeho vlastnostech.
▶
parameter drsnosti
syn. koeficient drsnosti – veličina s rozměrem délky, která patří svým původem do aerodynamiky. V meteorologii se používá ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry k vyjádření vlivu zemského povrchu na proudění vzduchu a na vert. transport hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých příměsí v
přízemní vrstvě atmosféry. Parametr drsnosti lze interpretovat jako výšku drsnostních elementů, tj. různých výčnělků apod. zemského povrchu, efektivní z hlediska posuzovaného vlivu, nebo jako charakteristiku
turbulentního promíchávání v úrovni zemského povrchu. Určuje se zpravidla z vert. profilu rychlosti horiz. proudění v bezprostřední blízkosti zemského povrchu, nejlépe při indiferentním
teplotním zvrstvení ovzduší. Pro různé typy přirozeného rovinného povrchu dosahuje hodnot od setin mm (uhlazená sněhová pokrývka) do zhruba 10 cm (vysoká tráva). Uvnitř zástavby se volí hodnota parametru drsnosti zemského povrchu v rozmezí 1/20 až 1/10 výšky staveb. Nad vodním povrchem závisí parametr drsnosti na vlnění, a tím na
rychlosti větru. Podle C. G. Rossbyho lze souvislost mezi parametrem drsnosti zemského povrchu
z0 a
směšovací délkou l vyjádřit vztahem
v němž
z značí výšku nad zemským povrchem a
κ von Kármánovu konstantu. Viz též
drsnost povrchu.
▶
parameter L
pracovní označení pro
Obuchovovu délku.
▶
parameter stability
kvantit. vyjádření stabilitních podmínek, tj. stability nebo instability
teplotního zvrstvení atmosféry. V širším smyslu mezi stabilitní parametry patří např.
vertikální teplotní gradient,
Bruntova-Vaisalova frekvence a dále parametry, které zahrnují nejen termické, ale i dynamické charakteristiky stavu atmosféry, tj. parametry typu
Richardsonova čísla, nebo pro
přízemní vrstvu atmosféry poměr
z/L, kde
z je výška nad zemským povrchem a
L je
Obuchovova délka. Viz též
vertikální instabilita atmosféry,
klasifikace stabilitní.
▶
parametrizácia v meteorológii
souhrnné označení pro simulaci efektu fyzikálních procesů energetického a hydrologického cyklu atmosféry, jejichž prostorová a časová měřítka jsou menší, než může
model atmosféry popsat. Termín parametrizace se kromě podchycení nerozlišených fyzikálních procesů používá též pro simulaci procesů diabatických, nevratných, a pro popis výměny hybnosti, tepla a vlhkosti mezi atmosférou a jejím okolím (Země, vesmír). Výsledkem parametrizace jsou matematické vztahy, které popisují vliv procesů na prognostické proměnné modelu atmosféry a také popisují jejich interakci s dalšími proměnnými, např. modelu zemského povrchu. To, které procesy jsou v modelu atmosféry parametrizovány, tak obecně závisí na jeho rozlišení. Typicky se parametrizují:
radiační přenos v atmosféře; výměna hybnosti, tepla a vlhkosti s povrchem a jejich další vertikální transport efekty suché a vlhké
turbulence; srážkové procesy,
konvekce a s ní spojené srážky a transport hybnosti, tepla a vlhkosti; dynamické účinky nerozlišené orografie.
▶
paraselenický kruh
fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou
výšku nad obzorem jako Měsíc. Je obdobou
kruhu parhelického, je však vyvolán měsíčním světlem. Světelná ohniska na paraselenickém kruhu jsou označována paraselenium (paměsíc), parantselenium (boční měsíc) a antiselenium (protiměsíc). Paraselenický kruh patří mezi
halové jevy. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též
měsíc nepravý.
▶
parciálny tlak
syn. tlak dílčí –
tlak vyvolaný jednou ze složek směsi plynů. Podle
Daltonova zákona se plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby každý existoval samostatně a celkový tlak směsi je součtem parciálních tlaků jednotlivých plynů. V meteorologii se nejčastěji uvádí parciální
tlak vodní páry nebo
ozonu.
▶
parhelický kruh
syn. kruh horizontální, kruh vedlejších sluncí –
fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s
malým halem, tzv.
parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem
Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi
halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též
slunce nepravé,
kruh paraselenický.
▶
parhélium
syn. paslunce – velmi častý
halový jev v podobě světelných skvrn nalézajících se na
parhelickém kruhu vně
malého hala. Jsou obvykle výrazněji duhově zbarveny, s červeným okrajem na straně bližší Slunci. Při poloze Slunce na obzoru by se parhelia nalézala na malém halu, s rostoucí výškou Slunce nad obzorem se od malého hala bočně vzdalují v rozsahu několika úhlových stupňů. Vznikají dvojitým lomem slunečních paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky při lámavém úhlu 60° a vert. poloze hlavní krystalové osy.
▶
Parryho oblúk
jeden z méně častých
halových jevů v podobě světelného oblouku nalézajícího se nad
malým halem. S výškou Slunce nad obzorem mění svoji polohu i tvar.
▶
pás hmly
mlha, která se vlivem místních podmínek vytvořila v pásu širokém nejvýše několik stovek metrů.
▶
pás nízkeho tlaku vzduchu
pásmo s nižším tlakem vzduchu zhruba rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma
pásy vysokého tlaku vzduchu a v průběhu roku se přesouvá na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. Takovým pásmem je např. rovníkový pás nízkého tlaku vzduchu, nazývaný též
rovníková deprese, a pásy nízkého tlaku vzduchu v subpolárních oblastech obou polokoulí. V subpolárních pásech nízkého tlaku vzduchu se nacházejí jednotlivé
cyklony.
▶
pás vysokého tlaku vzduchu
pásmo s vyšším tlakem vzduchu, ponejvíce rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma
pásy nízkého tlaku vzduchu a během roku se přesouvá směrem na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. V tomto pásmu, které lze sledovat na
klimatologických i
synoptických mapách, se nacházejí jednotlivé
anticyklony. Na Zemi jsou nejvýraznějšími
subtropické pásy vysokého tlaku vzduchu, které v chladném pololetí zasahují ze subtropických částí oceánu i nad přilehlou pevninu a prakticky tak obepínají celou zeměkouli.
▶
pasát
vítr
pasátové cirkulace ve spodní
troposféře, mající na sev. polokouli převážně sv. směr, na již. polokouli jv. směr. Vyznačuje se značnou stálostí jak směru, tak rychlosti proudění, která bývá nejčastěji od 6 do 8 m.s
–1; rychlost 12 m.s
–1 překračují jen zřídka. Označení pochází ze španělského „pasada“ (průjezd), protože španělští mořeplavci využívali pasáty při cestách z Evropy do Ameriky. Viz též
fronta pasátová,
vlny ve východním proudění.
▶
pasátová cirkulácia
složka
všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi
subtropickými anticyklonami a
rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní
troposféře vanou
pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují
výstupné pohyby vzduchu v
intertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz
antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá
subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též
inverze teploty vzduchu pasátová,
tišiny rovníkové,
Hadleyova buňka,
cirkulace Walkerova.
▶
pasátová inverzia teploty vzduchu
teplotní inverze v oblasti
pasátové cirkulace způsobená
subsidencí vzduchu z vyšších hladin. Odděluje vlhký pasátový vzduch v nižších hladinách od teplého a velmi suchého vzduchu ležícího nad ním.
▶
pasátová klíma
nepříliš časté označení pro
klima savany, odkazující na vliv
pasátů a sezonní výskyt
pasátové inverze teploty vzduchu.
▶
pasátový front
atmosférická fronta v tropech oddělující od sebe „starý"
tropický vzduch od trop. vzduchu, který vznikl
transformací polárního vzduchu. Pasátová fronta obvykle leží v
brázdě nízkého tlaku vzduchu mezi dvěma
subtropickými anticyklonami. S pasátovou frontou bývají v pasátové oblasti spojeny srážky.
▶
pascal
základní jednotka pro tlak v
soustavě SI. Označuje se Pa a je definována jako síla 1 N působící kolmo na plochu jednoho metru čtverečního. Pro meteorologické účely je tato jednotka malá, v meteorologii se proto nejčastěji užívá jednotka stokrát větší, tj. hektopascal (hPa). Má to zároveň praktickou výhodu, neboť hektopascal je číselně roven jednotce tlaku milibar (mbar), která se dříve běžně používala v meteorologii. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
pasívna prímes
vžité označení plynné
atmosférické příměsi, která je do atmosféry emitována přírodními nebo antropogenními procesy a nemá přitom vůči okolnímu vzduchu převýšení svého energetického (tepelného) obsahu, takže na ni nepůsobí vztlak. Viz též
příměs aktivní,
příměs znečišťující.
▶
pasívna rádiolokácia
metoda
radiolokace, využívající k získání informace o
radiolokačním cíli elmag. záření generované samotným cílem. Většinou se využívá více přijímacích antén na různých místech, aby bylo možné pomocí triangulačních metod určit polohu cíle. Pasivní radiolokace se používá při rádiové komunikaci letadel, v meteorologii např. k
pozemní detekci blesků. Viz též
radiolokace aktivní primární,
radiolokace aktivní sekundární.
▶
pasívny dozimeter
difuzní zařízení k odběru vzorků plynů z atmosféry rychlostí danou fyzikálním procesem difuze plynu ve stagnantní vrstvě vzduchu nebo porézního materiálu nebo permeací přes membránu, aniž dochází k aktivnímu pohybu vzduchu zařízením. Molekuly plynu jsou transportovány
molekulární difuzí, která je funkcí teploty a atmosférického tlaku. Průměrná koncentrace sledované látky vážená časem se vypočítá na základě Fickova prvního zákona difuze.
▶
pasívny družicový rádiometer
radiometr na
meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá přirozené záření – odražené
sluneční záření nebo
tepelné záření vyzařované zemským povrchem, oblačností či plynnými složkami atmosféry.
▶
pásmo anomálnej počuteľnosti
oblast slyšitelnosti intenzivního zvuku, např. exploze, ve velké vzdálenosti od zdroje zvuku, zpravidla za
pásmem ticha. Výskyt tohoto jevu je spojen s lomem zvuku a změnou směru šíření zvukové vlny, obvykle na
výškových inverzích teploty vzduchu. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
pásmo počuteľnosti
oblast, v níž je slyšitelný zvuk od vzdáleného zdroje. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
pásmo ticha
oblast, v níž není zvuk ze vzdáleného zdroje slyšitelný v důsledku
útlumu zvukových vln. Mohou však nastat případy, kdy v důsledku anomálního
šíření zvuku v atmosféře je daný zvuk slyšitelný v oblasti ještě vzdálenější. Viz též
stín akustický.
▶
pásmo západných vetrov
pásmo mezi
subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a polární oblastí, tj. zhruba mezi 35° a 65° zeměp. šířky příslušné polokoule, v němž převládá přenos vzduchu směrem od západu na východ. Toto
zonální proudění je zřetelné zejména ve vyšších vrstvách
troposféry, kde tvoří
cirkumpolární vír, přičemž dochází k rozšíření pásma západních větrů jak směrem k rovníku, tak směrem k pólům. Blíže k zemskému povrchu je v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti směr větru značně proměnlivý, takže převaha záp. větrů je zřejmější až z klimatologického zpracování. Pásmo západních větrů je lépe vyvinuto na již. polokouli, což souvisí s homogennějším povrchem (převahou oceánu nad pevninami). Zejména na sev. polokouli dochází v některých oblastech k zesílení záp. větrů, a to i v ročním průměru, což souvisí s výskytem
tryskového proudění. Viz též
větry západní stálé,
čtyřicítky řvoucí.
▶
pastagram
málo používaný druh
aerologického diagramu se souřadnicovými osami
S a
Zp. Souřadnice
S je definována vztahem:
kde
T je změřená teplota v hladině o tlaku
p a
Tp teplota této hladiny ve
standardní atmosféře. Druhá souřadnice
Zp je výška hladiny
p ve standardní atmosféře.
▶
Pecletovo číslo
bezrozměrná charakteristika používaná v teorii přenosu tepla v tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Je definována výrazem
kde
l značí vhodně zvolenou délku,
V charakteristickou rychlost a
a je
koeficient teplotní vodivosti. Pecletovo číslo lze též vyjádřit jako součin
čísla Reynoldsova a
čísla Prandtlova. Viz též
kritéria podobnostní.
▶
pedosféra
nesouvislý půdní obal Země, který vznikl zvětrávacími a půdotvornými procesy z nejvrchnějších částí zemské kůry a z organických látek. Tyto procesy jsou ovlivňovány
klimatem, takže současné rozmístění půd vypovídá o klimatu Země v době jejich vzniku.
Zonalita klimatu způsobuje existenci zonálních půd; naopak při vzniku azonálních půd hrají podstatnější roli jiné faktory, především složení matečné horniny. Pedosféra je sférou průniku vrchní
litosféry,
přízemní vrstvy atmosféry,
hydrosféry a
biosféry. Viz též
klima půdní,
vzduch půdní,
kvartér.
▶
pekné počasie
vžité označení pro slunečné a suché počasí, zpravidla se slabým větrem, které je typické např. v létě pro centrální část
anticyklony a
hřebene vysokého tlaku vzduchu. Nemá charakter odb. termínu. Viz též
počasí anticyklonální.
▶
peľová analýza
rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o
změnách klimatu. Viz též
proxy data.
▶
peľová koróna
koróna kolem světelného zdroje, zpravidla kolem Slunce, působená ohybem přímých paprsků na konturách pylových částic rozptýlených ve vzduchu. V odb. literatuře bývá zmiňována především v souvislostech s obdobími kvetení rozsáhlých lesních komplexů severských lesů. V detailech se na jejím vzhledu uplatňují odlišnosti pylových částic (obvykle větší rozměry a výrazně nesférické tvary) od vodních kapiček, na nichž vznikají běžné koróny.
▶
peľový zákal
zákal podmíněný přítomností pylových zrn v ovzduší. Vzniká nejčastěji při současném kvetení dominantních lesních dřevin, zejména na jaře za suchého větrnějšího počasí.
▶
Penckova klasifikácia klímy
▶
pentáda
pětidenní období, které se často využívá při podrobnějším rozboru
chodu meteorologických prvků (chodu srážek, teploty aj. prvků po pentádách). První pentáda je období od 1. do 5. ledna, poslední pentáda je od 27. do 31. prosince, na rok připadá 73 pentád. V přestupném roce je pentáda na konci února nahrazena hexádou (šestidenním obdobím). V praxi je běžně zaměňováno za období pěti po sobě následujících dnů začínajících 1., 6., 11., 16., 21. a 26. dne v každém měsíci (poslední pentáda končí posledním dnem v měsíci). Viz též
dekáda.
▶
peplopauza
horní hranice
peplosféry.
▶
peplosféra
vrstva atmosféry Země, která sahá od zemského povrchu do výše 1,5 až 2 km. Je definovánajako vrstva, pro niž je charakteristický častý výskyt
inverzí teploty vzduchu, které zmenšují prům.
vertikální teplotní gradient ve srovnání s výše ležícími vrstvami
troposféry. Horní hranice peplosféry se označuje jako peplopauza. Z prostorového hlediska odpovídá peplosféra přibližně
mezní vrstvě atmosféry.
▶
periglaciálná klíma
klima oblastí v předpolí kontinentálního nebo horského
ledovce, které má podobné vlastnosti jako
klima tundry. Dochází zde ke střídavému mrznutí a tání povrchové vrstvy
permafrostu. Převládá mrazové zvětrávání hornin, důležitá je i činnost větru. Termín se používá především v
paleoklimatologii. Na území ČR se periglaciální klima vyskytovalo v
glaciálech při rozšíření kontinentálního ledovce.
▶
perihelium
syn. přísluní – bod na oběžné dráze Země kolem Slunce s minimální vzdáleností od jeho středu. Při současné
excentricitě oběžné dráhy Země kolem Slunce je tato vzdálenost cca 147 mil. km, což má za následek zesílení
slunečního záření dopadajícího na Zemi o přibližně 3,5 % oproti jeho intenzitě při střední vzdálenosti obou těles (149,6 mil. km). V současné fázi precese
zemské osy prochází Země periheliem 3. nebo 4. ledna, což způsobuje zkrácení a relativní zmírnění
zimy na severní polokouli oproti situaci v opačné fázi precesního cyklu. Viz též
afelium.
▶
perióda
časový interval mezi pravidelně se opakujícími výskyty jevu v důsledku jeho
periodicity. V meteorologii a klimatologii se někdy pojem perioda používá nevhodně i ve významech období, cyklus, chod aj.
▶
perióda uvoľňovania vírov
časový rozdíl mezi vznikem dvou za sebou následujících vírů s horiz. osou v proudění za horskou překážkou. Pro převýšení horského hřebenu
h v metrech a prům.
rychlost větru v uvažované vrstvě
v uvedenou v m.s
–1, můžeme periodu uvolňování vírů T v minutách vypočítat podle vztahu
.
▶
periodicita
v meteorologii vlastnost časové řady
meteorologického prvku nebo jevu opakovat po uplynutí časového intervalu (
periody) posloupnost hodnot (jevů), které se v tomto intervalu vyskytly. Meteorologicky reálnými jsou periodicita denní, daná změnami
bilance záření během jedné otočky Země kolem osy, a roční, daná změnami radiační bilance během jednoho oběhu Země kolem Slunce. Tyto periodicity lze zjistit prakticky u všech met. prvků. Další periodicity, např. čtyřdenní, osmidenní, jedenáctiletá apod., jejichž příčiny jsou méně pravidelné a výrazné, bývají vyjádřeny v časových řadách méně zřetelně. Viz též
rytmy povětrnostní.
▶
perleťové oblaky
syn.
oblaky stratosférické polární ledové –
polární stratosférické oblaky složené z
ledových krystalků, vznikají při teplotě kolem −85 °C, což je hodnota nižší než průměr ve spodní
stratosféře. Podobají se oblakům druhu
cirrus nebo
altocumulus lenticularis a velmi výrazně se na nich projevuje
irizace, takže nabývají vzhledu perleti. Nejživější barvy jsou pozorovány při poloze Slunce několik stupňů pod obzorem. Výrazná irizace se současným výskytem různých spektrálních barev odpovídá ohybu a interferenci světla na kulových částicích o průměru kolem 10 µm. V případě perleťových oblaků však tento
ohybový jev zřejmě vzniká při dostatečně nízké teplotě ohybem slunečních paprsků na souborech náhodně orientovaných jehlicovitých ledových krystalků.
Perleťové oblaky se jeví jako stacionární a během dne se podobají bledým cirrům. Při západu slunce se objevuje spektrální zbarvení, které se zvýrazňuje při
soumraku. Jak slunce klesá níže pod obzor, pestré zbarvení mizí a je nahrazeno zbarvením nejprve oranžovým a později růžovým. To silně kontrastuje s tmavnoucí oblohou a postupně šedne. I později po západu Slunce je lze stále rozeznat jako nevýrazné a šedivé oblaky. Lze je pozorovat i v noci při měsíčním světle. Před východem Slunce probíhá vývoj irizace v opačném pořadí.
Perleťové oblaky jsou obvyklé v Antarktidě, ale byly pozorovány i nad Arktidou a řadou lokalit severní Evropy. Perleťové oblaky ve tvaru čočkovitých vlnových oblaků se mohou vyskytovat po směru proudění od horských hřebenů, které indukují
gravitační vlny ve stratosféře. Vznik těchto oblaků může být spojen i s podobným působením silných
troposférických bouří. V mikrostrukturálním složení perleťových oblaků a procesu jejich vzniku stále ještě existují otevřené otázky.
▶
perlový blesk
syn. blesk čočkový – vzácně se vyskytující
blesk s pravidelně přerušovaným
kanálem blesku. Má dlouhé trvání a bývá pozorován jen za silného
deště v části zeslabujícího se kanálu blesku. Fyz. vysvětlení se přiklání více k opt. jevu (tenký čárový světelný zdroj pozorovaný přes dešťové kapky) než k nehomogenním el. vlastnostem kanálu blesku.
▶
perlucidus
(pe) [perlúcidus] – jedna z
odrůd oblaku podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy, které mají zřetelné, někdy i velmi malé mezery, jimiž lze vidět Slunce, Měsíc, modrou oblohu nebo oblaky ve větších výškách. Vyskytuje se u
druhů altocumulus a
stratocumulus. Odrůda perlucidus může být zároveň také
translucidus nebo
opacus.
▶
perm
nejmladší geol. perioda
paleozoika (prvohor), zahrnující období před 299 – 252 mil. roků. V důsledku zformování superkontinentu Pangea výrazně poklesla hladina světového oceánu, neboť došlo k omezení tvorby oceánské kůry ve středooceánských hřbetech. V nitru superkontinetu se oproti předchozímu
karbonu projevovala podstatně větší
kontinentalita klimatu, a to jak
termická, tak
ombrická. Větší
aridita klimatu zvýhodňovala na úkor obojživelníků plazy líhnoucí se z vajíček, která již nemusela být umístěna ve vodě, což otevřelo cestu k dominanci plazů v
mezozoiku.
▶
permafrost
syn. půda dlouhodobě zmrzlá – vrstva půdy a hornin s teplotou celoročně nižší než 0 °C. Je součástí
kryosféry. Současný rozsah permafrostu je zčásti pozůstatkem
glaciálů (fosilní permafrost), zčásti důsledkem současného
klimatu (recentní permafrost). Podmínkami pro jeho vznik jsou prům. roč. teplota vzduchu pod bodem mrazu a dlouhá, studená a suchá zima. Tyto podmínky jsou splněny téměř ve všech oblastech se
sněhovým klimatem a v kontinentálních oblastech s
boreálním klimatem. Hloubka promrznutí může být i více než 1 000 m, přičemž závisí na teplotním režimu zim,
výšce sněhové pokrývky i na geol. a geomorf. podmínkách. Tzv. činná vrstva na povrchu permafrostu periodicky rozmrzá, přičemž její mocnost v různých oblastech (desítky centimetrů až několik metrů) závisí mj. na délce a teplotním režimu
léta. Viz též
promrzání půdy.
▶
permanentné akčné centrum atmosféry
syn. centrum atmosféry akční trvalé –
akční centrum atmosféry, které je patrné na
klimatologických mapách během celého roku. Poloha, rozsah a intenzita permanentních akčních center se nicméně do určité míry mění, a proto bývají označována i jako centra kvazipermanentní. Takovými akčními centry jsou
rovníková deprese, oceánské
subtropické anticyklony (např.
azorská anticyklona) a
cyklony nad oceány ve vysokých zeměpisných šířkách (např.
islandská cyklona).
▶
perturbačná metóda
syn. metoda poruch – metoda založená na aplikaci tzv. poruchového počtu. Fyz. veličiny podle ní rozkládáme na část stacionární (časově zprůměrovanou) a poruchovou neboli perturbační (časově rychle proměnnou). V meteorologii se s použitím perturbační metody setkáváme zejména v souvislosti s atm.
turbulencí,
turbulentním přenosem, vlnovými ději apod.
▶
Peruánsky prúd
syn. proud Humboldtův – studený
oceánský proud ve východním segmentu jihopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. V jihovýchodním Pacifiku se odděluje od
Západního příhonu a směřuje podél západního pobřeží Jižní Ameriky k severu. Nízká
teplota povrchu moře je zde umocňována intenzivním
upwellingem. Způsobuje ochlazování přilehlého vzduchu, což v kombinaci s velkou
vlhkostí vzduchu vede ke vzniku hustých mlh nazývaných
garua. Současně zde dochází ke stabilizaci
teplotního zvrstvení atmosféry, která podmiňuje výskyt silně
aridního klimatu v tropické části pobřeží, které Peruánský proud omývá. V blízkosti rovníku na něj navazuje Jižní rovníkový proud. Viz též
El Niño,
La Niña.
▶
perzistencia
v meteorologii jeden z rysů časových změn atm. dějů, který je protějškem jejich proměnlivosti a projevuje se tendencí k zachování existujícího typu počasí nebo existujících hodnot
meteorologických prvků. V časových řadách met. prvků se persistence projevuje zachováváním současných hodnot i v blízké budoucnosti. Míra projevu persistence klesá s rostoucí délkou sledovaného období a obvykle závisí na zeměp. poloze, roč. době a řadě met. faktorů. Je různá podle toho, zda uvažujeme celkový charakter počasí nebo jednotlivé met. prvky. Z existence persistence vycházejí rovněž některé pomocné metody používané v
předpovědích počasí, např. v souvislosti s využíváním
přirozených synoptických období nebo při analýze
klimatologických řad. Persistence je obecně podmíněna setrvačností dějů v atmosféře. Viz též
předpověď počasí perzistentní.
▶
perzistentná predpoveď počasia
předpověď počasí inerční – setrvačná primitivní
předpověď počasí založená na předpokladu, že počasí nebo hodnota daného
meteorologického prvku se nezmění v období, na které předpovídáme, ve srovnání s nedávnou minulostí. Nejjednodušší a nejpoužívanější způsob perzistentní předpovědi počasí se zakládá na předpokladu, že „jak bylo dnes, bude i zítra“. Někdy se používá jako referenční předpověď pro porovnání s jinými metodami předpovědi počasí.
▶
pevninská bríza
bríza vanoucí v noci z chladnější pevniny nad relativně teplejší povrch moře nebo jiné rozsáhlé vodní plochy. V důsledku menších nočních rozdílů
teploty mezi pevninou a mořem a většího tření na souši je pevninská bríza v blízkosti pobřežní čáry slabší než
mořská bríza a její směr je méně stálý. Výška vrstvy, v níž je patrná, je rovněž podstatně menší, činí asi jednu třetinu ve srovnání s mořskou brízou. Podobně menší je i horiz. dosah, směrem do moře zasahuje pevninská bríza maximálně 10 až 15 km. Viz též
cirkulace brízová.
▶
pevninský vietor
starší označení pro
pevninskou brízu.
▶
pevninský vzduch
syn. vzduch kontinentální –
vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad rozsáhlými plochami pevnin, popř. nad zamrzlým oceánem. V typech vymezených
geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od
mořského vzduchu především menší
vlhkostí vzduchu, větší
průměrnou denní i průměrnou
roční amplitudou teploty vzduchu aj.
▶
pieskový zákal
označení pro
zákal vytvářený jemnými písečnými částicemi v ovzduší po předchozí
písečné bouři. Vzhledem k současné přítomnosti prachových částic se v met. literatuře zahrnuje pod termín
prachový zákal.
▶
Picheov výparomer
výparoměr sloužící k přibližnému určení hodnoty
potenciálního výparu na různých místech v témže časovém období. Používá se hlavně při terénních průzkumech. Je tvořen kalibrovanou skleněnou odměrkou, která má ve svém dně oko k zavěšení. Otevřený konec odměrky naplněné destilovanou vodou se uzavře kotoučkem zeleného savého papíru ve středu propíchnutého a přitlačovaného k otvoru trubice pružinou. Picheův výparoměr se při měření zavěšuje otevřeným koncem směrem k zemi. Z papíru trvale nasyceného vodou z odměrky se voda vypařuje. Její úbytek se určí z poklesu výšky hladiny v odměrce. Přístroj zkonstruoval A. Piche v r. 1873.
▶
pileus
(pil) – jeden z
průvodních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak je menšího horiz. rozsahu, má podobu čepice nebo kapuce a vyskytuje se nad vrcholky
kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Dosti často lze pozorovat i několik průvodních oblaků pileus nad sebou. Vyskytuje se u
druhů cumulonimbus a
cumulus. Pileus se tvoří, je-li vrstva vzduchu lokálně vyzdviženého nad rostoucí oblak dostatečně vlhká.
▶
pilotovací balón
balon z elastického materiálu (plněný obvykle vodíkem), který je vypouštěn volně do atmosféry
stoupací rychlostí balonu 1,5 až 3,5 m.s
–1 a zaměřován vizuálními prostředky, např.
optickým pilotovacím teodolitem k určení
výškového větru. Viz též
měření větru,
měření pilotovací.
▶
pilotovacia stanica
aerologická stanice, která provádí
pilotovací měření výškového větru, zpravidla opt. zaměřováním
pilotovacího balonu. V některých případech bývá jako pilotážní stanice označována i stanice pro získávání údajů rádiovým zaměřováním dráhy speciálního vysílače neseného balonem nebo radiolokačním sledováním odražeče elektromagnetických vln.
▶
pilotovacie meranie
jeden ze způsobů zjišťování směru a rychlosti
výškového větru. Rozlišujeme
jednopilotáž a
dvojpilotáž podle toho, zda azimuty a výškové úhly volně letícího pilotovacího prostředku, nejčastěji
pilotovacího balonu, zjišťujeme jedním nebo dvěma
optickými pilotovacími teodolity. Při jednopilotáži musí být vert. rychlost pilotovacího prostředku známá. Pomocí změřených úhlových hodnot a vypočtené výšky balonu se trigonometricky vyhodnocuje prům. rychlost a směr větru ve vrstvě atmosféry, vymezené polohami pilotovacího prostředku při dvou po sobě následujících zaměřeních. V současné době je pilotovací měření téměř nahrazeno
měřením větru radiotechnickými prostředky (radiopilotáží) a užívá se převážně při terénních měřeních. Viz též
zpráva PILOT,
kruh Molčanovův.
▶
pilotovacie pravítko
pomůcka dříve používaná k vyhodnocování
výškového větru při
pilotovacím měření. Pomocí ní se řešily trigonometrické rovnice charakterizující polohu
pilotovacího balonu v prostoru.
▶
písmeno symbolické
písmeno nebo skupina písmen, které ve tvaru kódu reprezentují jednotlivé met. veličiny.
▶
Pitotova trubica
čidlo pro měření rychlosti proudění plynu či kapaliny z daného směru. Přístroj byl vynalezen francouzským inženýrem Henry Pitotem již na počátku 18. století a spočívá ve zjištění rozdílu mezi „statickým“ tlakem v nepohybujícím se vzduchu (či kapalině) a (vyšším) tlakem „dynamickým“ v trubici namířené proti směru natékajícího proudění. Principu Pitotovy trubice se využívá například pro určení relativní rychlosti letadel či lodí vůči okolnímu prostředí či při měření rychlosti vodních toků v hydrologii. V meteorologii jsou nyní senzory založené na tomto principu používány spíše v laboratorních podmínkách, například pro účely kalibrace
anemometrů či pro bodová měření při simulaci proudění ve větrném tunelu. Pitotota trubice je součástí
univerzálního anemografu. Viz též
anemometr tlakový,
anemometr Dinesův.
▶
pixel
elementární část obrazových dat charakterizovaná svou polohou v rámci snímku. Digitální hodnota přiřazená pixlu vyjadřuje určitou veličinu (např. odrazivost nebo teplotu) charakterizující oblast reprezentovanou pixlem. Tato hodnota vzniká integrací nebo průměrováním sledované veličiny přes plochu (objem) odpovídající pixlu. Jeho rozměr úzce souvisí s rozlišovací schopností přístroje (např.
radiometru družice), jímž se sledovaná veličina měří. Viz též
snímek družicový.
▶
plachtárska meteorológia
aplikace
letecké meteorologie v bezmotorovém létání. Plachatřská meteorologie se zabývá především zákonitostmi procesů v ovzduší, které mají základní význam pro vznik
vertikálních pohybů vzduchu vhodných k využití při letech kluzáků. Zahrnuje zejména rozbory podmínek
konvekce,
místních cirkulací, zejména svahových, popř. cirkulačních systémů, hlavně denních mořských vánků a proudění v horských
závětrných vlnách. Viz též
komín termický,
termiky,
konvekce termická,
cirkulace brízová.
▶
Planckov zákon
zákl. zákon popisující rozdělení energie ve spektru záření
absolutně černého tělesa v závislosti na jeho
teplotě. Funkce
Eλ, vyjadřující toto rozdělení podle vlnových délek, je dána vztahem
kde
c1 a
c2 jsou konstanty,
λ značí vlnovou délku záření a
T teplotu povrchu daného černého tělesa v K. Z Planckova zákona, který je obecným zákonem záření, lze též odvodit
zákon Stefanův–Boltzmannův, popř.
zákon Wienův. Planckův zákon patří k zákl. vztahům používaným v
aktinometrii. Zákon teoreticky formuloval r. 1901 M. Planck, což představovalo východisko pro následnou formulaci základů kvantové fyziky.
▶
planetárna atmosféra
plynný obal obklopující určitou planetu. Podle chem. složení lze
atmosféru planet ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů:
1. dusíko-kyslíkový (Země);
2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z
oxidu uhličitého);
3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun).
K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též
atmosféra Země.
▶
planetárna cirkulácia
1. syn.
všeobecná cirkulace atmosféry;
2. hypotetická atmosférická
cirkulace, která by existovala na planetě s hladkým homogenním povrchem.
▶
planetárna hraničná vrstva atmosféry
1.
mezní vrstva atmosféry v nejširším smyslu. Obsahuje tzv. vnitřní mezní vrstvy vznikající při obtékání jednotlivých překážek prouděním, při přechodu proudění nad odlišný typ povrchu apod.;
2. teor. model mezní vrstvy atmosféry, v němž se předpokládá
turbulentní proudění, nezávislost všech veličin na čase a na horiz. souřadnicích.
▶
planetárna klíma
1. klima Země jako planety, označované též jako
klima globální;
2. klima různých planet.
▶
planetárna výšková frontálna zóna
pás zvětšených horiz.
gradientů teploty a tlaku vzduchu ve stř. a horní
troposféře v mírných a subtropických zeměp. šířkách. Má značné rozměry, většinou se vyskytuje nad určitou částí polokoule, v některých případech však probíhá okolo celé polokoule. Průběh této zóny může být více méně zonální nebo značně meandrující. Největší gradienty teploty a tlaku vzduchu bývají obvykle v blízkosti
tropopauzy. Ve
volné atmosféře se na tuto výškovou frontální zónu váže
polární nebo
arktická fronta. V uvedené zóně se často vyskytuje
tryskové proudění.
▶
planetárne vlny
vlny v
zonálním proudění charakteru
Rossbyho vln, avšak s velkými vlnovými délkami, přibližně 10 000 km nebo více. Často oscilují kolem určité polohy a projevují se především na výškových
klimatologických mapách tlakového pole.
▶
plavákový barograf
tlakoměr s nádobkou, v níž je umístěn plovák. Plovákový barograf zaznamenává pohyby plováku v závislosti na změnách hladiny rtuti v nádobce. Staniční síť v České republice tento barograf nepoužívá.
▶
pleistocén
syn. čtvrtohory starší – starší geol. epocha
kvartéru, zahrnující období před 2,588 – 0,0117 mil. roků. Během pleistocénu opakovaně probíhal
kvartérní klimatický cyklus.
▶
plošný blesk
oblak osvětlený vnitrooblačným
bleskem, přičemž
kanál blesku není z místa pozorovatele vidět. Tento jev bývá pozorován zejména při
blýskavicích.
▶
pluta, pluto
na sev. Moravě a ve Slezsku lid. označení pro dlouhotrvající déšť, popř. deštivé počasí; je převzato z polštiny, kde znamená
plískanici.
▶
pluviál
období s vydatnými srážkami v nižších zeměp. šířkách. Podle starších představ měly pluviály časově zhruba odpovídat
glaciálům ve vyšších zeměp. šířkách, avšak např. poslední pluviál zřejmě nastal na konci glaciálu a přetrval až do období holocénního
klimatického optima. Do většiny oblastí, kde dnes panuje horké
suché klima, se rozšířilo
klima savan, vytvořily se stálé vodní toky a rozsáhlá jezera, takže zde byla i vyšší hustota zalidnění než v současné době.
▶
pluviometer
zast. označení pro
srážkoměr.
▶
pluviometrický koeficient
syn. kvocient pluviometrický – charakteristika poměrného rozložení atm.
srážek během roku, stanovená jako podíl skutečného úhrnu srážek za určitý měsíc a úhrnu, který by spadl v tomto měsíci v případě rovnoměrného rozložení srážek během roku. Je obdobou častěji používaných
relativních srážek. Na
klimatologických mapách se znázorňuje pomocí
izomer.
▶
pluviometrický kvocient
▶
pluvioskop
zařízení pro určení výskytu, trvání, popř. i druhu atm. srážek. V ČR se nepoužíval. Viz též
detektor počasí.
▶
plynový teplomer
teploměr využívající závislost mezi teplotou, tlakem a objemem plynu. Pracovní prostor přístroje, např. tenkostěnná skleněná nádoba, je naplněn vhodným plynem (kyslíkem, dusíkem, héliem apod.). V tomto pracovním prostoru se měří nejčastěji tlak, a to při konstantním objemu. Teplota se určí ze
stavové rovnice. Pro běžná met. měření
teploty vzduchu se nehodí.
▶
plynový tlakomer
v meteorologii málo používaný přístroj k měření
tlaku vzduchu nebo malých tlakových rozdílů. Je založen na určení relativní objemové změny stabilního množství plynu vzhledem k nádobce, ve které je uzavřen a která je spojena s měřeným prostředím úzkou skleněnou kapilárou. Plyn uzavřený v nádobce při změně objemu posouvá v kapiláře oddělující zátku, nejčastěji tvořenou sloupečkem petroleje. Protože k určení tlak. rozdílu je třeba dbát na tepl. stabilitu přístroje a znát jeho přesnou teplotu, je plynový tlakoměr málo pohotový a přesný.
▶
plytká konvekcia
konvekce omezená na spodní
troposféru (do cca 3 km), která je
bezoblačnou konvekcí nebo se projevuje jen vývojem
nesrážkových oblaků. Z hlediska příčin jde zpravidla o
termickou konvekci. Viz též
konvekce vertikálně mohutná.
▶
PM0,1
PM
0,1 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž
aerodynamický průměr je menší než 0,1 mikrometru, tzv. ultrajemné frakce. Tyto částice odpovídají svojí velikostí
nanočásticím emitovaným do vzduchu např. benzínovými motory. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u
PM10.
▶
PM1
PM
1 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž
aerodynamický průměr je menší než 1 mikrometr. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u
PM10.
▶
PM10
PM
10 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž
aerodynamický průměr je menší než 10 mikrometrů. Z hlediska přístrojových měření je frakce PM10 definována jako soubor částic o aerodynamickém průměru do 10 mikrometrů zachycených na filtru, když zachycovací účinnost pro částice o aerodynamickém průměru právě 10 mikrometrů je rovna 50 %.
▶
PM2,5
PM
2,5 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž
aerodynamický průměr je menší než 2,5 mikrometru. Jde o jemné, respirabilní frakce. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u
PM10.
▶
pobrežná hmla
podle S. P. Chromova
advekční mlha, která se tvoří v
mořském vzduchu postupujícím z teplého moře nad chladnou pevninu, často daleko do vnitrozemí. Bývá spojena se silným větrem a má značný vert. rozsah. Někteří autoři rozšiřují význam pojmu pobřežní mlha na všechny mlhy vznikající v pobřežních oblastech následkem teplotních rozdílů mezi mořem a pevninou i na
mořské mlhy pronikající nad pevninu. Viz též
garua.
▶
pobrežné vánky
starší označení pro
brízu.
▶
pobrežné vetry
starší označení pro
brízu.
▶
pobrežný front
stacionární, zpravidla
mezosynoptické rozhraní, které se formuje podél pobřeží typicky nad pevninou v chladné části roku, kdy odděluje relativně studený vzduch nad pevninou od teplejšího vzduchu nad vodní plochou. Pobřežní fronta je charakteristická cyklonálním
stáčením větru, poměrně malým vert. rozsahem, nejčastěji v rozmezí od několika stovek metrů až po 1 km, a poměrně velkým
horizontálním teplotním gradientem, v průměru kolem 10 K na 10 km a větším. V případě její interakce s
mimotropickou cyklonou nebo
brázdou nízkého tlaku vzduchu se může svými vlastnostmi a projevy podobat
teplé frontě.
Nutnou podmínkou zformování pobřežní fronty je postupný růst teplotního gradientu, který může být, vedle rozdílné tepelné kapacity pevniny a vodní plochy, podpořen rozdílnou
advekcí teploty vzduchu. Růst teplotního gradientu může být dále zesilován přítomností orografické bariéry blízko pobřeží, která způsobí hromadění studeného
pevninského vzduchu, příp. jeho další ochlazování při vynucených
výstupných pohybech vzduchu. Aby se pobřežní fronta nešířila nad vodní plochu, musí existovat mechanizmus, který brání samovolnému postupu studeného vzduchu směrem do teplejšího vzduchu. Tím je často proudění
synoptického měřítka, spojené s mimotropickými
tlakovými útvary. Oblast pobřežní fronty je tak charakteristická velkou
baroklinitou, která vytváří např. vhodné podmínky pro
explozivní cyklogenezi (východní pobřeží USA) nebo vývoj silných
konvektivních bouří (jih USA v chladné části roku). Viz též
fronta brízová.
▶
počasie
stav atmosféry charakterizovaný souhrnem hodnot všech
meteorologických prvků a atm. jevy v určitém místě a čase. Počasím se zpravidla rozumí okamžitý stav atmosféry, někdy též změny (průběh) met. prvků a jevů v určitém krátkém časovém intervalu (řádově minuty nebo hodiny). Počasí se charakterizuje souborem okamžitých nebo krátkodobě průměrovaných hodnot, zvláště
teploty vzduchu,
oblačnosti nebo
slunečního svitu,
směru a
rychlosti větru a atm.
srážek. Počasí je v podstatě vázáno na
troposféru, nad níž se již většinou nevytvářejí oblaky,
hydrometeory,
bouřky apod. Pro počasí je charakteristická velká časová a prostorová proměnlivost. Počasí ve smyslu této definice je neopakovatelné; počasí ale mohou být podobná a lze je shrnovat do typů počasí. Viz též
stav počasí,
průběh počasí,
proměnlivost počasí,
zlepšení počasí,
zhoršení počasí,
změna počasí,
zvrat počasí,
jevy počasí význačné,
jevy počasí zvláštní,
bodování počasí,
předpověď počasí,
měření meteorologické,
pozorování meteorologické,
povětrnost,
klima.
▶
počiatočné podmienky
hodnoty veličin popisujících stav atmosféry, popř. i dalších složek klimatického systému v celé doméně numerického modelu před začátkem vlastní integrace. Tyto podmínky jsou nejčastěji vytvářeny
asimilací meteorologických dat nebo méně vhodně interpolací z analýzy, případně z předpovědi
řídícího modelu.
▶
počítač výbojov blesku
označení pro historické zařízení, které zaznamenává jednotlivé
blesky v blízkém okolí. Tento přístroj byl užíván i na met. stanicích v ČR. V cizí odb. literatuře byl označován jako ceraunometr.
▶
pôda s porastom trávnika
půda, na níž je udržován trávník na stejné výšce pro účely srovnatelnosti
meteorologických měření. V ČR je předepsaným druhem
aktivního povrchu na
meteorologických stanicích.
▶
poddružicový bod
průsečík spojnice družice a středu Země se zemským povrchem, označovaný též jako
nadir družice. V tomto bodě mají přístroje na
meteorologické družici vždy nejvyšší rozlišení. Posloupnost poddružicových bodů daná pohybem družice po její dráze kolem Země vytváří průmět dráhy na zemský povrch, označovaný jako trajektorie družice.
▶
podmienená instabilita ovzdušia
vertikální instabilita atmosféry uplatňující se při
nasycení vystupující
vzduchové částice, pokud hodnota
vertikálního teplotního gradientu v dané vrstvě atmosféry leží mezi hodnotami
suchoadiabatického a
nasyceně adiabatického teplotního gradientu. Sledovaná vrstva je tedy stabilní vzhledem k suchému vzduchu, ale instabilní vzhledem k nasycenému vzduchu, jehož výstup se po dosažení
hladiny volné konvekce zrychluje. V klasické
Normandově klasifikaci instability (stability) atmosféry má termín podmíněná instabilita odlišný význam. Viz též
CAPE.
▶
pôdna klíma
dlouhodobý režim fyz. vlastností půdy, zejména její
teploty a
vlhkosti, který se netýká jen
půdního vzduchu, nýbrž i
půdní vody a tuhé složky půdy. Někdy se vyčleňuje jako samostatná součást
porostového klimatu, protože se vytváří v zóně pod povrchem půdy v prostoru kořenových systémů (rhizosféry). Výzkumem půdního klimatu se zabývá
půdní klimatologie. Viz též
pedosféra,
zákony Fourierovy.
▶
pôdna voda
část podpovrchové vody, včetně
vodní páry, obsažená v půdě nebo v přilehlých horninách nad souvislou hladinou podzemní vody. Viz též
hydrosféra,
bilance půdní vody,
vlhkost půdy.
▶
pôdne klimatické typy
půdy, na jejichž vzniku se z půdotvorných činitelů nejvíce uplatňuje klima, zatímco povaha mateční horniny má menší význam. V jejich rozložení na Zemi se výrazně projevuje šířková
pásmovitost klimatu. Příkladem klimatických půdních typů jsou podzoly, jimž vegetačně odpovídá tajga, nebo černozem, které odpovídá step. Viz též
klimatologie půdní.
▶
pôdny mrazomer
syn. kryometr, kryopedometr – přístroj na
měření promrzání půdy. V současnosti jsou k tomuto účelu používány elektronické přístroje využívající specifických vlastností vody při změně skupenství (změny vodivosti).
Klasický půdní mrazoměr používaný v Česku byl tvořen hadičkou s pěnovou náplní nasycenou destilovanou vodou, která se zasouvala do novodurové trubky trvale zapuštěné v zemi; hadička měla na svém povrchu centimetrové měřítko s nulou v úrovni zemského povrchu. Po vytažení hadičky ze země se délka zmrzlého vodního sloupce určila hmatem. Viz též
kryograf.
▶
pôdny teplomer
teploměr určený k
měření teploty půdy v různých hloubkách. Používají se nejčastěji speciálně konstruované
rtuťové nebo
elektrické teploměry. V Česku se měření provádí běžně v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm. Pro hloubky do 20 cm se používají lomené půdní teploměry, jejichž stonek svírá se stupnicí úhel 135°. Stonek teploměru se zapouští do svislého otvoru v půdě tak, aby nádobka teploměru byla v požadované hloubce. Pro větší hloubky se užívá hloubkový půdní teploměr, který má rozměrnou nádobku a zasazuje se do držáku, s nímž se spouštěl do svislé ochranné trubice. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z půdních rtuťových teploměrů používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickými teploměry.
V současné době se v Česku používají elektrické
odporové teploměry. Výhodou el. půdních teploměrů je možnost lepšího kontaktu čidla s půdou, jeho přesnější nastavení do požadované hloubky, vyloučení ovlivnění teploty způsobené při čtení a celkově větší odolnost proti mech. poškození než u skleněných teploměrů.
▶
pôdny výparomer
přístroj pro
měření výparu vody z povrchu půdy, popř. i z vegetačního krytu, za zvolený časový interval. Je tvořen nádobou, v níž je zemina, někdy i s vegetací. Nádoba se umísťuje tak, aby byly co nejlépe vystiženy podmínky na sledovaném pozemku. Změny hodnoty obsahu nádoby následkem výparu se určují buď vážením, nebo hydraulicky. Je-li zemina v nádobě udržována trvale v nasyceném stavu, půdní výparoměr měří
potenciální evapotranspiraci. V tomto případě se zjišťuje objem vody, který byl sledovanému vzorku zeminy v intervalu měření dodán. Poněvadž je třeba změřený výpar snižovat o množství srážkové vody spadlé na půdní výparoměr za interval měření, musí být v jeho blízkosti instalován
srážkoměr reprezentativně měřící tato množství. Půdní výparoměr se někdy též nazývá lyzimetr, půdní výparoměr pracující v trvale nasyceném stavu potenciální evapotranspirometr.
▶
pôdny vzduch
syn. atmosféra půdní – plynná fáze vyplňující póry, dutiny a trhliny v půdě, které nejsou vyplněny
půdní vodou. Půdní vzduch se chem. složením i dynamikou liší od směsi plynů tvořících
atmosféru Země. Složení půdního vzduchu během roku kolísá, přičemž většinou obsahuje více
oxidu uhličitého a
vodní páry a méně kyslíku než vzduch nad zemským povrchem; půdní vzduch může obsahovat měřitelná množství NH
3, H
2S,
metanu a jiných uhlovodíků v důsledku rozkladu organických látek v půdě. Pohyb a výměna půdního vzduchu se uskutečňuje difuzí, změnami
tlaku vzduchu,
teploty vzduchu,
teploty půdy,
vlhkosti půdy, v důsledku pohybu vody v půdě, prouděním vzduchu nad půdou apod. Půdní vzduch je nezbytný pro život rostlin a půdních organizmů a půdní vzdušná kapacita často rozhoduje o úrodnosti půdy.
▶
podobnostné kritéria
kritéria používaná při modelování proudění tekutin k zachování tzv. dynamické podobnosti, tzn. k zajištění toho, aby proudění na modelu mělo podobnou strukturu a geometrii jako odpovídající proudění v modelované skutečnosti. K vyjádření těchto kritérií se v hydrodynamice a aerodynamice používají různá bezrozměrná čísla, např.
číslo Reynoldsovo,
Froudovo,
Machovo,
Nusseltovo,
Pecletovo,
Prandtlovo,
Richardsonovo,
Rossbyho,
Rayleighovo,
Eckertovo,
Schmidtovo, představující vzájemné poměry dvojic různých působících sil nebo toků veličin.
▶
podružná cyklóna
cyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s
řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru
cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na
studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě
série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.
▶
podružné dúhové oblúky
úzké barevné oblouky, které se vyskytují uvnitř
hlavní nebo vně
vedlejší duhy; častěji se objevují u vedlejší duhy. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky. Někteří autoři používají pro duhové podružné oblouky méně vhodného označení „duhy sekundární“. Duhové podružné oblouky jsou jedním z
fotometeorů.
▶
podružný front
atmosférická fronta oddělující různé části téže
vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné
studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého
arktického vzduchu nebo
vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v
týlu cyklony za
hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř.
troposféru.
▶
pohyb vzduchu
obecné označení libovolné změny polohy
vzduchové částice. Pohyb této částice za určitý časový úsek popisuje její
trajektorie. Pohyb vzduchu můžeme popsat celou řadou jeho vlastností, jako je jeho rychlost, směr, prostorový rozsah,
cirkulace,
vorticita a třírozměrná
divergence proudění. Převážně horizontální pohyb označujeme jako proudění vzduchu neboli
vítr, dále vymezujeme
vertikální pohyby vzduchu. Pro souhrn pohybů vzduchu se používá termín
atmosférická cirkulace,
▶
pohybová rovnica
vyjádření druhého Newtonova pohybového zákona, podle něhož zrychlení
vzduchové částice o jednotkové hmotnosti je rovno výslednici vnějších sil působících na tuto částici. Uvážíme-li, že zrychlení je definováno jako derivace
rychlosti proudění podle času
t, můžeme v souřadnicové soustavě pevně spojené s rotující Zemí psát pohybovou rovnici ve tvaru
kde na pravé straně první člen vyjadřuje
sílu tlakového gradientu, druhý
Coriolisovu sílu, třetí
sílu zemské tíže a čtvrtý
sílu tření vztaženou k jednotce hmotnosti.
značí gradient tlaku vzduchu
p,
ρ hustotu vzduchu,
Ω vektor úhlové rychlosti zemské rotace a
v vektor rychlosti proudění. Označíme-li složky vektoru
v v kartézské souřadnicové soustavě tvořené osami
x,
y,
z jako
vx,
vy,
vz, lze uvedenou vektorovou pohybovou rovnici rozepsat na tři pohybové rovnice, z nichž každá platí pro jednu ze složek rychlosti proudění, a upravit do nejčastěji používaného tvaru platného pro
volnou atmosféru
kde
λ značí
Coriolisův parametr a
g velikost
tíhového zrychlení. V
mezní vrstvě atmosféry je třeba do těchto rovnic doplnit sílu tření. V případě, že je atmosféra v klidu vůči Zemi, tj.
vx =
vy =
vz = 0, pohybová rovnice pro vert. složku proudění se zjednoduší na
rovnici hydrostatické rovnováhy. Obecnými pohybovými rovnicemi pro proudění vazké tekutiny jsou
Navierovy – Stokesovy rovnice, z nichž lze pro
turbulentní proudění přímo odvodit
Reynoldsovy rovnice.
▶
pochmúrne
lid. výraz pro velmi oblačné počasí, vyznačující se malým
osvětlením během dne v důsledku výskytu souvislé
nízké oblačnosti (zpravidla druhu
stratus nebo
nimbostratus) a malé
dohlednosti.
▶
Poissonove rovnice
1. Rovnice
platné při
adiabatickém ději v
ideálním plynu, které lze odvodit z
první hlavní termodynamické věty. V nich
p značí tlak, α
měrný objem plynu,
cp, resp.
cv měrné teplo při stálém tlaku, resp. při stálém objemu,
T teplotu v K,
R měrnou plynovou konstantu a
C1,
C2 jsou konstanty dané počátečními podmínkami. Druhá z těchto rovnic se často uvádí ve tvaru
kde
T0,
po, resp.
T1,
p1 značí teplotu a tlak v počátečním, resp. v konečném stavu. Z tohoto vyjádření se vychází např. při definici
potenciální teploty. Poissonovy rovnice odvodil franc. fyzik a matematik S. D. Poisson v r. 1823.
2. Parciální diferenciální rovnice typu
nebo ve dvojrozměrném prostoru
kde
u je hledaná funkce prostorových souřadnic
x,
y,
za
f nebo φ jejich zadaná funkce. Rovnice tohoto typu se používají při řešení některých problémů v
dynamické meteorologii.
▶
Poissonove zákony
méně časté označení pro
rovnice Poissonovy.
▶
pól dažďov
zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšším prům. roč. úhrnem atm.
srážek. Jeho určení není jednoznačné, neboť záleží mj. na referenčním období; uvádí se např. Cherrapunji nebo sousední Mawsynram v Indii (11 777 mm, resp. 11 872 mm), Mt. Waialeale na Havajských ostrovech (11 684 mm) nebo Lloro v Kolumbii (zdejší prům. roč. úhrn 13 300 mm je pouze odhadován). Všechna tato místa mají
tropické dešťové klima, přičemž zde dochází k
orografickému zesílení srážek díky
návětrnému efektu. Na rozdíl od ostatních, indické lokality mají kvůli
monzunovému klimatu silně nevyrovnaný
srážkový režim. Viz též
extrémy srážek.
▶
pól tepla
zřídka užívané označení místa na Zemi, kde bylo dosaženo
absolutní maximum teploty vzduchu. Viz
extrémy teploty vzduchu.
▶
pól vetrov
zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšší prům.
rychlostí větru. Australský polárník D. Mawson tak označil pobřeží Adéliny země v jihovýchodní Antarktidě poté, co jeho expedice zaznamenala ve svém základním táboře na Cape Denison v letech 1912–1913 prům. roč. rychlost větru 19,4 m.s
–1. Tento údaj byl odb. veřejností zpočátku přijat s nedůvěrou, avšak pozdější měření prokázala, že vých. pobřeží Antarktidy lze označit za největrnější oblast Země. Prům. rychlost větru na zdejších stanicích Mawson a Mirnyj je 11,3 m.s
–1, přičemž
denní maximum rychlosti větru po většinu rokudosahuje rychlosti
orkánu. Srovnatelné podmínky se jinde na Zemi vyskytují na vybraných lokalitách, jako je např. Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Viz též
klima antarktické,
extrémy rychlosti větru.
▶
pól zimy
místo nebo oblast na Zemi, popř. na dané polokouli, kde bylo zaznamenáno
absolutní minimum teploty vzduchu, viz
extrémy teploty vzduchu. Méně často se za póly chladu považují místa s nejnižší prům. roč. teplotou vzduchu. Z obou hledisek je pólem chladu východní vnitrozemí Antarktidy, resp. zdejší ruská stanice Vostok s prům. roč. teplotou vzduchu –55 °C a s naměřeným absolutním minimem –89,2 °C. Na sev.polokouli lze z těchto hledisek rozlišit dva póly chladu. Jedním je východní Sibiř, kde stanice Ojmiakon, vyznačující se zřejmě největší
termickou kontinentalitou klimatu na Zemi, zaznamenala abs. minimum teploty vzduchu –67,7 °C. Druhým pólem chladu severní polokoule je severnívnitrozemí Grónska, kde prům. roč. teplota vzduchu klesá až pod –30 °C.
▶
poľadovica
ledová vrstva pokrývající zemi, která vzniká:
a) jestliže nepřechlazené
dešťové kapky nebo
kapky mrholení později na zemi zmrznou;
b) jestliže voda z úplně nebo částečně roztátého sněhu na zemi opět zmrzne;
c) jestliže při provozu vozidel na silnicích a cestách sníh zledovatí.
Formy náledí b) a c) bývají označovány termínem
zmrazky. Na rozdíl od
ledovky se na vzniku náledí nepodílejí
přechlazené vodní kapičky.
▶
polarimeter
přístroj k měření velikosti
polarizace světla oblohy, popř. k určování polohy
neutrálních bodů. Polarimetry využívají opt. vlastností hranolů a destiček z vhodných opt. materiálů ke zjišťování procenta polarizace světla vstupujícího tubusem do přístroje. K tomuto účelu lze využit např. depolarizaci měřeného světla nebo porovnání jasů srovnávacích zorných polí v polarimetru. Výsledkem měření je zpravidla úhel natočení polarizačního hranolu, z něhož lze vypočítat procento polarizace v místě oblohy, na které byl zaměřen tubus. Viz též
polarizace slunečního záření v atmosféře.
▶
polarizácia elektromagnetických vĺn
transformace nepolarizovaného elmag. vlnění ve vlnění polarizované. Polarizace může být kruhová, eliptická nebo lineární. Polarizované vlnění se využívá v
radarové meteorologii ke studiu
meteorologických cílů, tj. zejména tvaru a skupenství nesférických
oblačných a
srážkových částic. Viz též
depolarizace elektromagnetických vln.
▶
polarizácia slnečného žiarenia v atmosfére
transformace přirozeného slun. záření v záření polarizované, ke které dochází při
rozptylu záření v
zemské atmosféře. Nejvíce jsou polarizovány paprsky kolmé ke směru šíření
přímého slunečního záření. Rozptýlené sluneční záření s minimální polarizací naopak přichází od
neutrálních bodů na obloze.
▶
polárna bunka
model termálně podmíněné
buňkové cirkulace v oblastech nad 60° zeměp. šířky bez uvažování
zonální složky proudění. Oproti
Hadleyově buňce relativně slabší polární buňku lze detekovat na sev. i již. polokouli prostřednictvím časově průměrovaných
polí větru na
vertikálních řezech atmosférou. Je charakterizována
sestupnými pohyby vzduchu v oblasti zeměp. pólu, přízemním prouděním do nižších zeměp. šířek,
výstupnými pohyby vzduchu v subpolárních oblastech mezi 50° a 70° zeměp. šířky (viz
Ferrelova buňka) a výškovým prouděním k pólu. Při uvažování zonální složky proudění je přízemní proudění výrazně stáčeno na východní, výškové na západní.
▶
polárna cyklóna
mezosynoptická cyklona vznikající nad nezamrzlou mořskou hladinou ve
vzduchu mírných šířek, popř. v
arktickém vzduchu studeného sektoru
řídicích cyklon. V poli přízemního tlaku vzduchu bývá zpravidla vyjádřena
brázdou nižšího tlaku, popř. i uzavřenou
izobarou. Rozměry polární cyklony jsou řádově stovky km a doba její existence přibližně 1 den. Vznikne-li v bezprostřední blízkosti za
studenou frontou, může způsobit její
zvlnění a často s ní v tomto případě splyne.
Oblačnost polární cyklony má zpravidla výrazně konvektivní charakter, jednotlivé spirální větve mohou být překryty
vysokou oblačností.
V sev. Atlantiku vznikají polární cyklony nejčastěji východně od již. cípu Grónska při. záp. až sz. proudění v souvislosti s
horizontálním střihem větru v závětří Grónska. Dále se polární cyklony často vyskytují v oblasti Norska a Norského moře, kde při jejich vzniku hraje důležitou roli horizontální střih větru vyvolaný třením nad záp. pobřežím Skandinávie. Polární cyklony se mohou vyskytnout i v oblasti Britských ostrovů, někdy pronikají nad Baltské moře, případně až do střední Evropy. Jsou zpravidla provázeny silným větrem, intenzivními
přeháňkami a v zimě
sněžením.
Zast. čes. označení pro polární cyklonu je
mezocyklona. Chybné je použití termínu polární cyklona ve smyslu
cirkumpolární vír.
▶
polárna meteorologická družica
syn. družice meteorologická kvazipolární – vžité zkrácené označení pro
meteorologickou družici na polární dráze, tedy s oběžnou dráhou přibližně kolmou na zemský rovník, takže při každém obletu Země přelétá i její polární oblasti. Operativní meteorologické družice na polárních dráhách mají zpravidla oběžnou dobu blízkou 100 minutám a výšku kruhové dráhy přibližně v rozmezí 700 až 1 000 km. Dráha je zpravidla heliosynchronní. Mezi polární meteorologické družice patří mj. družice
NOAA a
Metop.
▶
polárna žiara
jev vznikající ve
horní atmosféře, obvykle ve výškách od 80 do 500 km nad zemským povrchem. Bývá pozorován v noci v podobě barevných oblouků, svitků, drapérií nebo závěsů. Příčinou polární záře je vtahování
korpuskulárního záření Slunce do magnetického pole Země, kde ionizuje atm. částice, excituje atomy a molekuly a vyvolává tak světelné efekty. Polární záře se vyskytují především v období intenzívní
sluneční činnosti při magnetických bouřích, a to zvláště v sev. a již. polárních oblastech v okolí zemských magnetických pólů. Mají složité spektrum, v jasných zářích je nejintenzivnější zelená nebo červená barva. Nejvyšší polární záře dosahují až 1 200 km, nejnižší asi 65 km nad zemí; vrstva, v níž se vyskytují, je nejčastěji silná 10–12 km. Podle toho, na které polokouli se vyskytuje, se též hovoří o sev. záři (aurora borealis) nebo již. záři (aurora australis). Zeměp. rozložení výskytu polární záře za určité období znázorňují
izochasmy. Polární záře je jedním z
elektrometeorů. Viz též
ionizace atmosférická,
magnetosféra zemská,
záření kosmické.
▶
polárne stratosférické oblaky
(PSC, z angl. polar stratospheric clouds) – skupina
oblaků horní atmosféry, které se vyskytují většinou v zimních měsících ve spodní polární
stratosféře ve výškách 15 - 30 km. Byly poprvé identifikovány na základě družicových měření v r. 1979. Polární stratosférické oblaky vznikají při velmi nízkých teplotách (185–195 K) typických pro oblast stratosférického
cirkumpolárního víru. Jsou až 100krát četnější v oblasti Antarktidy než nad Arktidou, kde je cirkumpolární vír méně výrazný.
Rozlišují se
PSC obsahující kyselinu dusičnou a vodu, které jsou jedinými oblaky vznikajícími při teplotě vyšší, než je lokální
teplota bodu ojínění, a ledové PSC neboli
perleťové oblaky. Tyto dva typy PSC byly dříve označovány jako typ 1 (kyselina dusičná a voda) a typ 2 (led). Podle verze
mezinárodní klasifikace oblaků z roku 2017 se toto rozdělení již nepoužívá vzhledem k získanému lepšímu pochopení vlastností částic v různých typech PSC.
Částice polárních stratosférických oblaků tvoří ve spodní stratosféře pevné skupenství. Na jejich povrchu probíhají heterogenní reakce, které velmi zvyšují účinnost sloučenin chloru a bromu při rozkladu
ozonu. Proto jsou považovány za důležitý faktor působící při vzniku
ozonové díry nad Antarktidou.
▶
polárny front
hlavní fronta oddělující
vzduch mírných šířek, dříve nazývaný polární vzduch, od
tropického vzduchu. Nad sev. polokoulí probíhá v několika
větvích, z nichž pro Evropu mají největší význam tyto: větev probíhající v zimě od Mexického zálivu nad sev. částí Atlantského oceánu k záp. pobřeží Francie a v létě se nacházející o 1 000 až 1 500 km severněji;
středomořská fronta a větev táhnoucí se od Černého moře nad horní Povolží. Viz též
teorie polární fronty.
▶
polárny vortex
v odborném slangu často používané označení pro
cirkumpolární vír.
▶
polárny vzduch
1. zast. syn. pro
vzduch mírných šířek;
2. ve starších pracích souborné označení pro
vzduch mírných šířek a
arktický nebo
antarktický vzduch.
▶
pole meteorologického prvku
prostorové rozložení určitého
meteorologického prvku v daném okamžiku. Rozlišujeme
tlakové,
teplotní a
vlhkostní pole,
pole větru,
záření,
oblačnosti,
srážek aj. Podle charakteru met. prvků dělíme jejich pole na skalární a vektorová a na spojitá a nespojitá. Analýza polí met. prvků se provádí na
meteorologických mapách a
vertikálních řezech atmosférou nejčastěji pomocí
izolinií. Důležitými charakteristikami polí met. prvků jsou vert. a horiz.
gradienty těchto prvků (především
teploty vzduchu), které mj. umožňují detekovat
atmosférická rozhraní. Viz též
profil meteorologického prvku vertikální.
▶
pole oblačnosti
velmi složité, obvykle nespojité pole, skládající se z oblačných systémů, např. ve tvaru pásů a vírů různého měřítka i z jednotlivých oblaků. Vyskytuje se v
troposféře, v některých případech zasahuje i do spodní
stratosféry. K upřesnění znalostí o poli oblačnosti, získaných běžným přízemním pozorováním, se široce využívá údajů z
meteorologických družic,
radarů a z
letadlových průzkumů počasí. Viz též
oblačnost.
▶
pole vetra
spojité vektorové spojité pole
rychlosti větru, nebo spojité skalární pole velikosti této rychlosti. Vyznačuje se obecně vyššími rychlostmi ve
volné atmosféře než v
mezní vrstvě atmosféry, kde je významně ovlivňováno členitostí a
drsností povrchu. Nejčastěji se analyzuje pole
přízemního větru, pole
výškového větru v jednotlivých
izobarických hladinách apod. Ke znázornění vektorového pole větru se používají
šipky větru, skalární pole větru lze vyjádřit např. pomocí
izotach. Viz též
střih větru,
profil větru vertikální.
▶
pole vlhkostné
spojité skalární
pole některé z charakteristik
vlhkosti vzduchu. Vyznačuje se značnou prostorovou proměnlivostí
vertikálních profilů vlhkosti vzduchu i velkými horizontálními
gradienty. Vlhkostní pole se analyzuje nejčasěji u země a v jednotlivých
izobarických,
izentropických nebo i jiných
hladinách; zobrazovat se může pomocí
izogram nebo
izolinií jiných charakteristik vlhkosti. Zvláštní význam má pole
relativní vlhkosti vzduchu, které do značné míry koresponduje s
polem oblačnosti.
▶
pole zrážok
1. plošné rozložení
úhrnů srážek za určité období v dané oblasti; k jeho znázornění je možné použít
izohyety;
2. prostorové rozložení
srážkových částic v daném okamžiku. Srážkové pole v tomto smyslu je zjišťovano meteorologickými
radary, popř. pomocí jiných
distančních meteorologických měření.
▶
pole žiarenia
prostorové rozložení
záření pocházejícího z jednoho nebo více zdrojů. Pole záření, v jehož libovolném bodu nezávisí hodnota intenzity na směru zvoleného paprsku, nazýváme izotropním. V případě, že rozložení záření je prostorově konstantní, mluvíme o homogenním poli záření. Pro meteorologii jsou významná zejména pole
přímého a
rozptýleného slunečního záření, spolu s polem
dlouhovlnného záření.
▶
poletavý prach
pevné částice antropogenního původu rozptýlené v atmosféře, jejichž rychlost sedimentace je natolik malá, že mohou ve vzduchu setrvávat po rel. dlouhou dobu (několik dnů i více) a dostávat se do značných vzdáleností od svých zdrojů. Velikost částic polétavého prachu je řádově 10
–5 m a menší, nejvíce jsou zastoupeny částice s rozměry pod 10
–6 m. Viz též
popílek,
spad prachu,
měření znečištění ovzduší.
▶
poliak
místní název pro studený a suchý
padavý vítr charakteru
bóry, vyskytující se v českém a moravském pohraničí, (zvl. v Orlických horách a v Jeseníkách) a na Slovensku v podtatranské oblasti při sz. a sev. proudění. Souvisí se
vpády studeného polárního a arktického vzduchu postupujícího přes Polsko na naše území. Vyskytuje se nejčastěji na jaře, na počátku podzimu a v zimě. Zesiluje zvláště v Moravské bráně v důsledku proudění zúženým profilem. Viz též
efekt tryskový.
▶
poľnohospodárska klimatológia
▶
poľnohospodárska meteorológia
▶
poľnohospodársko-meteorologické observatórium
▶
poloha meteorologickej stanice
kvalitativní charakteristika místa, kde pracuje
meteorologická stanice, a to z hlediska geogr. nebo expozičních podmínek. Poloha met. stanice z hlediska terénních podmínek může být vrcholová, údolní, svahová, nížinná, horská apod., z hlediska působení klimatických faktorů chráněná, otevřená, inverzní, větrná apod. Viz též
stanice meteorologická reprezentativní,
expozice meteorologických přístrojů,
souřadnice meteorologické stanice.
▶
polycyklické aromatické uhľovodíky
▶
polydisperzná prímes
atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící
atmosférický aerosol, jejíž částice se při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře chovají různě především pro svou nestejnou velikost, tvar nebo hustotu. Viz též
příměs monodisperzní.
▶
polytropná atmosféra
modelová atmosféra s konstantním
vertikálním teplotním gradientem. Vert. rozložení
tlaku a
teploty vzduchu odpovídá působení
polytropních dějů v atmosféře a je dáno vztahem:
kde
p0 je počáteční a
p konečný tlak vzduchu,
T0 počáteční a
T konečná teplota vzduchu v
K,
g velikost
tíhového zrychlení,
R měrná plynová konstanta a
γ vert. teplotní gradient. Zvláštními případy polytropní atmosféry jsou
adiabatická a
homogenní, příp. i
izotermická atmosféra.
▶
polytropný dej
vratný termodyn. děj v plynu, při němž zůstává konstantním
měrné teplo a je splněna rovnice polytropy
kde
p značí tlak,
α měrný objem daného plynu a
n blíže charakterizuje konkrétní probíhající děj. Speciálními případy polytropního děje jsou např.
děj adiabatický (
n =
cp/
cv, kde
cp, resp.
cv je měrné teplo plynu při stálém tlaku, resp. objemu),
děj izotermický (
n = 1),
izobarický (
n = 0) a
izosterický (
n → ∞).
▶
pomerná vlhkosť vzduchu
▶
pomocná pozemná meteorologická stanica
přízemní meteorologická stanice na pevnině, která provádí met. měření a pozorování sloužící k doplnění údajů zákl. sítě met. stanic. Zprávy těchto stanic se operativně soustřeďují v národním met. centru, avšak pro mezinárodní výměnu se nepoužívají. Stanice nemusí mít nepřetržitý provoz.
▶
POP
(Persistent Organic Pollutants, perzistentní organické polutanty) – látky charakteru
znečišťujících příměsí dlouhodobě setrvávající v prostředí, např. dioxiny, polychlorované bifenyly (PCB), DDT a mnohé další. Jde o významné škodliviny v hygienickém i obecně environmentálním smyslu, ohrožují např. reprodukční procesy živočichů včetně člověka, mohou iniciovat různá zhoubná bujení a celkově zvyšovat výskyt řady chorob. Vznikají mj. v různých chemických výrobách, při produkci a užití pesticidů, různých druhů plastů apod. Vyskytují se v potravních řetězcích, v rozmanitých složkách prostředí, jsou též transportovány v ovzduší.
▶
popis výskytu javov v predpovedi počasia pre ČR
1. termíny používané v slovně formulované předpovědi počasí
ČHMÚ pro vyjádření faktu, že výskyt předpovídaného jevu, např. srážek, bouřek nebo mlh, je očekáván jen na části daného území (viz tabulka). Pokud předpověď met. jevu neobsahuje žádný z těchto termínů, výskyt jevu je očekáván na více než 70 % plochy daného území.
| Slovní formulace |
Předpokládaný výskyt jevu |
| ojediněle |
na 5 až 29 % plochy území |
| místy |
na 30 až 69 % plochy území |
| na většině území |
na více než 50 % plochy území |
2. termíny používané v předpovědi počasí ČHMÚ pro dělení met. jevů podle nadmořské výšky:
| Slovní formulace |
Předpokládaný výskyt jevu |
| nižší polohy |
v polohách do 400 m n. m. |
| střední polohy |
v polohách od 400 do 600 m n. m. |
| vyšší polohy |
v polohách od 600 do 800 m n. m. |
| horské polohy |
v polohách od 800 m n. m. |
▶
popolavé svetlo
jas temné části měsíčního kotouče po novu, vyvolaný slunečním zářením odraženým od Země a její atmosféry.
▶
popolček
nežádoucí produkt spalovacích procesů, sestávající zpravidla z pevných částic malých rozměrů (10
–4 m i méně). Je-li rozptýlen v ovzduší, tvoří součást pevného
atmosférického aerosolu. Povrch částic popílku je výrazně členitý, takže popílek má vzhledem k jednotce hmotnosti velkou povrchovou plochu (řádu 10
0 m
2.g
–1), na níž může absorbovat další
příměsi v atmosféře. Viz též
prach atmosférický,
spad prachu,
prach poletavý,
měření znečištění ovzduší.
▶
poradňové centrum pre tropické cyklóny
(TCAC, z angl.
Tropical Cyclone Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy
ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám,
světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o polohu, předpovídaný směr a rychlost postupu, maximální přízemní vítr a tlak vzduchu ve středu
tropických cyklon.
▶
poradňové centrum pre vulkanický popol
(VAAC, z angl.
Volcanic Ash Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy
ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, oblastním střediskům řízení, letovým informačním střediskům,
světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o horizontální a vertikální rozsah a předpovídaný pohyb
vulkanického popela v atmosféře.
▶
porastová klíma
syn. klima vegetační, fytoklima –
mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, která je jí ovlivněna, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů.
Půdní klima kořenového prostoru (klima rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostového klimatu. Porostové klima se vytváří v různých měřítkách klimatu, zejména v rozsahu
mikroklimatu,
místního klimatu, popř.
mezoklimatu.
▶
posttropická cyklóna
cyklona, která ztratila charakter
tropické cyklony tím, že se buď transformovala na
mimotropickou cyklonu, nebo došlo k rozpadu její organizované struktury a k poklesu maximální rychlosti větru pod 17 m.s
-1.
▶
postupujúca anticyklóna
syn. anticyklona putující –
anticyklona, která se pohybuje ve směru
řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla
termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední
cyklonou ze
série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její
stabilizaci, přičemž se postupně mění z
nízké na
vysokou a
termicky symetrickou (
teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.
▶
postupujúca cyklóna
syn. cyklona putující –
frontální cyklona hlavně v prvých
stadiích vývoje. Postupuje ve směru
řídicího proudění s rychlostí rovnající se 0,6 až 0,8 rychlosti
geostrofického větru zjištěného v hladině tohoto proudění. Nad Evropou činí rychlost postupujících cyklon v průměru kolem 30 km.h
–1, max. až 100 km.h
–1.
▶
potenciál zemskej tiaže
▶
potenciál znečistenia ovzdušia
syn. znečištění ovzduší potenciální – schopnost atmosféry bránit efektivnímu
rozptylu znečišťujících látek. Potenciál znečištění ovzduší v met. smyslu je charakterizován souborem met. faktorů, které ovlivňují
šíření příměsí v atmosféře z určitých typů
zdrojů znečišťování ovzduší (např. z přízemních nebo vyvýšených) a vyskytují se v určité době a oblasti. V klimatologickém smyslu je charakterizován dlouhodobým režimem těchto faktorů v určité oblasti. Vysoký potenciál znečištění ovzduší znamená nepříznivé meteorologické či klimatické podmínky z hlediska
ochrany čistoty ovzduší, nízký příznivé. Potenciál znečištění ovzduší závisí jen na meteorologických či klimatických poměrech, které bývají silně ovlivněny reliéfem zemského povrchu, nikoli na konkrétních zdrojích exhalací a na jejich emisích. Definování různých stupňů potenciálu znečištění ovzduší patří k významným úkolům meteorologie a
klimatologie znečištění ovzduší.
Klimatologické mapy potenciálu znečištění ovzduší mohou být cenným podkladem pro racionální rozmísťování zdrojů exhalací a jiná preventivní a asanační opatření na ochranu čistoty ovzduší. Viz též
podmínky rozptylové.
▶
potenciálna energia
energie související s klidovou polohou daného tělesa nebo systému v poli působení vnějších sil. V meteorologii zpravidla jde o
sílu zemské tíže a obvykle se pak mluví o
geopotenciální energii. Potenciální energie zemské atmosféry je dána prostorovým rozložením hustoty vzduchu.
▶
potenciálna evapotranspirácia
celkové množství vody, které se může vypařit z půdy (výpar z půdy) a vegetačního krytu (transpirace rostlin) při nasycení půdy vodou nebo při sněhové pokrývce. V přírodních podmínkách potenciální evapotranspirace zpravidla převyšuje evapotranspiraci aktuální. Pojem zavedl C. W. Thornthwaite (1948), který potenciální evapotranspiraci využíval k vyjádření
humidity klimatu.
▶
potenciálna instabilita atmosféry
instabilní
teplotní zvrstvení atmosféry ve vrstvě vzduchu vyvolané vynuceným výstupem vrstvy, která je původně stabilní z hlediska
vertikální stability atmosféry. Před dosažením
výstupné kondenzační hladiny a za předpokladu adiabatického ochlazování se vrstva labilizuje, neboť
vertikální teplotní gradient ve vrstvě se zvětšuje v důsledku
adiabatické expanze. Vrstva však nadále zůstává stabilní. Pokud
směšovací poměr vodní páry ve vrstvě klesá s výškou dostatečně rychle, aby spodní část vrstvy dosáhla výstupnou kondenzační hladinu dříve než její horní část, začne se od tohoto okamžiku spodní část vrstvy ochlazovat pomaleji v důsledku uvolňování
latentního tepla kondenzace. Vrstva se tak dále labilizuje a nyní se již může stát instabilní. Potenciální instabilita se tedy projeví při dostatečně velkém poklesu směšovacího poměru s výškou a/nebo při dostatečně velkém vert. teplotním gradientu ve vrstvě. Stav, kdy je vrstva charakterizovaná instabilním teplotním zvrstvením až po svém vyzdvižení jako celku k
nasycení, je též někdy označován jako
konvekční instabilita. Uvažovaná vrstva je potenciálně (konvekčně) instabilní, pokud ve vrstvě klesá
adiabatická ekvivalentní potenciální teplota s výškou. Viz též
děj adiabatický,
děj pseudoadiabatický.
▶
potenciálna teplota
teplota, jakou by měla částice
suchého vzduchu, kdybychom ji adiabaticky přivedli do
izobarické hladiny 1 000 hPa. Z
Poissonových rovnic vyplývá vztah:
kde
T je
teplota vzduchu v K,
p tlak vzduchu v hPa,
R měrná plynová konstanta suchého vzduchu a
cp měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Potenciální teplota zůstává konstantní při
adiabatických dějích v suchém vzduchu, je tedy
konzervativní vlastností vzduchové hmoty, pokud nedochází k fázovým změnám vody. V praxi lze potenciální teplotu používat jako termodyn. charakteristiku, v podstatě jako míru
entropie nejen pro suchý, ale i pro
vlhký, avšak
nenasycený vzduch. Při stabilním
teplotním zvrstvení atmosféry potenciální teplota s výškou vzrůstá, při indiferentním zvrstvení se s výškou nemění, při instabilním zvrstvení potenciální teplota s výškou klesá. K pojmu potenciální teplota dospěl v roce 1884 H. Helmholtz, nazýval ji však ještě obsah tepla (Wärmegehalt). Název potenciální teplota pochází od W. Bezolda (1888).
▶
potenciálna vorticita
skalární veličina, která je úměrná skalárnímu součinu vektoru abs.
vorticity a
gradientu potenciální teploty. Potenciální vorticita
P, někdy též nazývaná jako Ertelova potenciální vorticita, je definována vztahem:
kde
ρ je
hustota vzduchu,
va vektor
rychlosti proudění vzhledem k
absolutní souřadnicové soustavě,
vr vektor rychlosti proudění vzhledem k
relativní souřadnicové soustavě,
∇ θ třídimenzionální gradient potenciální teploty v
z-systému a
Ω vektor úhlové rychlosti rotace Země. Hodnoty potenciální vorticity se obvykle uvádějí v jednotkách PVU, kde 1 PVU = 10
–6 K.kg
–1.m
2.s
–1. Uvedený definiční vztah je nejobecnějším vyjádřením potenciální vorticity. V praxi se často používají účelově zjednodušená matematická vyjádření. Potenciální vorticitu lze však vždy do určité míry považovat za míru podílu abs. vorticity a efektivní tloušťky víru. Například v
dynamické meteorologii synoptického měřítka se obvykle používá forma vyjádření v
theta-systému:
kde
ξθ je vert. složka rel. vorticity v theta-systému,
λ Coriolisův parametr,
g velikost
tíhového zrychlení a
p tlak vzduchu. Potenciální vorticita je v tomto případě definována v daném bodě jako absolutní vorticita vztažená k vertikálnímu vzduchovému sloupci, jehož výšce přísluší jednotkový tlakový rozdíl a jehož obě podstavy se nalézají v hladinách konstantní
entropie. Uvedené vyjádření vede k odvození tzv. teorému potenciální vorticity, podle kterého lze potenciální vorticitu
vzduchové částice považovat za konstantní za předpokladu
hydrostatické rovnováhy a
adiabatického děje bez
tření v atmosféře, tj. pro většinu pohybů synoptického měřítka. Důsledkem je např. zmenšování (zvětšování) velikosti abs. vorticity vzduchového sloupce v souladu s tím, jak se zmenšuje (zvětšuje) tloušťka sloupce na návětrné (zavětrné) straně horské překážky. Viz též
anomálie potenciální vorticity.
▶
potenciálna zrážková voda
množství vody vyjádřené v mm vodního sloupce, které bychom dostali, kdyby všechna vodní pára obsažená ve sloupci vzduchu jednotkového průřezu mezi dvěma tlakovými hladinami zkondenzovala a vypadla ve formě atm. srážek. Pro tento pojem se užívá také označení
vysrážitelná voda nebo
kapalný ekvivalent vodní páry. Bereme-li v úvahu sloupec sahající přes celý rozsah atmosféry, mluvíme o celkové potenciální srážkové vodě, celkové vysrážitelné vodě nebo celkovém kapalném ekvivalentu vodní páry v atmosféře.
Matematicky lze množství vysrážitelné vody W ve sloupci mezi dvěma isobarickými hladimami p1 a p2 vyjádřit vztahem:
kde
g je tíhové zrychlení a
r(p) je
směšovací poměr. Ve srážkových oblacích je hodnota srážkového úhrnu za dobu existence oblaku zpravidla vyšší než celková vysrážitelná voda.
▶
potenciálne znečistenie ovzdušia
▶
potenciálny výpar
syn. výparnost – maximálně možný
výpar, který by nebyl limitován množstvím vody k vypařování, jako je tomu u
skutečného výparu. Vyjadřuje schopnost atmosféry za daných meteorologických podmínek odnímat vodu příslušnému povrchu, tedy vodní hladině nebo povrchu vlhké půdy (potenciální
evaporace), popř. i rostlinám bohatě zásobeným vodou (potenciální
transpirace) nebo obojímu (
potenciální evapotranspirace). Potenciální výpar může být vypočten pomocí nejrůznějších empirických vzorců, případně ho lze měřit pomocí
výparoměrů se stálým dostatkem vody.
▶
poveternosť
starší výraz pro
počasí. V současné době je mnohem více než substantivum povětrnost užíváno adjektivum povětrnostní, např. povětrnostní děj, situace, služba, podmínky apod. Někteří autoři pojmy povětrnost a počasí nepovažují zcela za synonyma (podobně v němčině se rozlišuje Witterung a Wetter) a povětrností rozumějí průběh počasí za delší období (např. několik dní, roční dobu atd.). Viz též
podmínky povětrnostní.
▶
poveternostná pranostika
lid. průpovídka, často rýmovaná, která buď zachycuje typický průběh počasí v jednotlivých částech roku, nebo odhaduje vývoj počasí podle jeho charakteru v určitém referenčním dni nebo období. Většina povětrnostních pranostik se váže k vybraným kalendářním (tzv. kritickým) dnům roku a pro snadné zapamatování jsou spojeny se jménem příslušného světce (např. „Medardova kápě čtyřicet dní kape“). Část pranostik se týká vícedenních období, obvykle měsíců (např. „V lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy za to“). Řada pranostik má racionální jádro, u některých však obsah ustoupil rýmu, mnohé jsou pověrečné. Většina povětrnostních pranostik má jen regionální význam a pro jejich pochopení je nutné znát, kde a kdy vznikly, popř. obsah pojmů v době jejich zrodu. Poměrně značná část pranostik je odrazem povětrnostních
singularit. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, souvisejícího s prognózou čili předpovědí. Viz též
počasí medardovské,
obleva vánoční.
▶
poveternostná služba
věcně nepřesný název pro instituci poskytující operativní
meteorologické informace, např. údaje o současném stavu počasí nebo jeho předpovědi pro různé účely. Pod pojem povětrnostní služba bývala někdy zahrnována
synoptická služba a
letecká meteorologická služba.
▶
poveternostné podmienky
charakteristika průběhu
počasí během několika dní, měsíců, výjimečně i delších období, zvolených s ohledem na některé z činností člověka. Hodnotí se např. povětrnostní podmínky uplynulé zimy z energ. hlediska, povětrnostní podmínky zimní sezony z hlediska náročnosti zimní údržby komunikací, povětrnostní podmínky provozu letiště za minulý měsíc apod. Viz též
povětrnost,
podmínky klimatické.
▶
poveternostné rytmy
málo časté označení pro povětrnostní děje vyskytující se v určité geogr. oblasti v některé části roku opakovaně, a to v nestejně dlouhých intervalech za sebou. Opakovaný výskyt určitých povětrnostních situací podmiňuje opakování podobného průběhu
meteorologických prvků, i když intenzita změn kolísá. Ve stř. Evropě počítáme k povětrnostním rytmům např. opakované
vpády studeného vzduchu na jaře nebo jednotlivé vlny
evropského letního „monzunu".
▶
poveternostný front
zast. a nevh. označení pro
atmosférickou frontu.
▶
povetrie
1. zast. označení pro vzduch nebo ovzduší;
2. lid. název pro větrné počasí, popř.
vichřici.
▶
povetrnostné ohrozenie
hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu a epizodického charakteru, takže může být předmětem
meteorologické výstrahy a k jeho predikci může sloužit
krátkodobá nebo
střednědobá předpověď počasí. Jako povětrnostní ohrožení jsou chápány jednotlivé
nebezpečné meteorologické jevy (např.
přívalový déšť), jejich kombinace (např.
konv. bouře) i útvary, které je způsobují (např.
tropická cyklona). Bývají provázena výskytem výrazných
meteorologických anomálií. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako povětrnostní
extrém nebo extrémní povětrnostní událost. Viz též
počasí nebezpečné,
katastrofa hydrometeorologická.
▶
povodeň
výrazné přechodné zvýšení hladiny toku, způsobené náhlým nárůstem
průtoku nebo dočasným zmenšením průtočnosti koryta, přičemž může dojít k rozlivu vody mimo koryto. K nárůstu průtoku na území ČR dochází vlivem intenzivních dešťových srážek (dešťová povodeň) nebo prudkým
táním sněhu při
oblevě (sněhová povodeň), popř. jejich kombinací (smíšená povodeň). Dešťová povodeň může být vyvolána
trvalým deštěm nebo
přívalovým deštěm. Ten je nejčastější příčinou přívalových povodní (někdy nesprávně označovaných jako bleskové povodně z angl. flash flood), pro něž je typický rychlý nárůst i pokles průtoku. K dočasnému zmenšení průtočnosti koryta dochází zejména při výskytu ledových jevů (ledová povodeň). Náhlé uvolnění překážky je dalším mechanizmem vzniku přívalové povodně. Viz též
hydrometeorologie.
▶
povodie
území ohraničené
rozvodnicí, z něhož veškerý
odtok směřuje do společného profilu vodního toku, popř. jiného hydrologického útvaru.
▶
pozadie znečistenia ovzdušia
▶
pozaďové znečistenie ovzdušia
dobře rozptýlená složka
znečištění ovzduší, která je součástí regionálního nebo
globálního znečištění ovzduší a kterou nelze přiřadit konkrétním zdrojům znečišťování. Lze ji samostatně měřit pouze v relativně čistých oblastech. Ve znečištěných oblastech se k ní přičítá znečištění z místních
zdrojů znečišťování ovzduší.
▶
pozemná detekcia bleskov
metoda
detekce blesků pomocí čidla nebo sítě čidel umístěných na zemském povrchu. Čidla detekují v jistém frekvenčním rozsahu změny elmag. pole vyvolané
dílčími výboji blesku, označované jako
sfériky. Dle konstrukce čidla je zaznamenáván přesný čas, tvar zaznamenaného signálu a případně i směr, ze kterého byl sférik zaznamenán. Samostatná čidla určují polohu výboje ze směru, který musí být měřen, a vzdálenosti, která je odhadována na základě intenzity a tvaru detekovaného signálu. Dříve byly označovány též jako zaměřovače, resp. pelengátory bouřek.
Přesnější lokalizaci zajišťují sítě detekce blesků (někdy označovány též jako systémy detekce blesků), využívající centrální sběr a zpracování časově synchronizovaných měření více čidel, pokrývajících zájmové území. Vyhodnocení polohy je zde prováděno metodou času příchodu (angl. time of arrival), porovnávající časové rozdíly detekce sfériků na jednotlivých čidlech, nebo metodou určování směru (angl. direction finding), hledající průsečík směrů výbojů vyhodnocených na jednotlivých čidlech, případně kombinací obou metod.
Detekce blesků probíhá obvykle v pásmu velmi dlouhých až dlouhých vln (VDV-DV), popř. velmi krátkých vln (VKV). VDV-DV detekce je vhodná zejména pro detekci
blesků mezi oblakem a zemí na velké ploše (státy, kontinenty, příp. globální), z části i pro detekci
blesků mezi oblaky. Detekce v pásmu VKV se užívá především pro detailní prostorové studium všech typů výbojů na malých územích (řádu desítek až stovek km
2), není však vhodná k detekci na velkém území a k rozlišování mezi
blesky mezi oblakem a zemí a
blesky mezi oblaky.
▶
pozemná meteorologická stanica
▶
pozorovanie búrok
zjišťování výskytu
bouřek popř.
blýskavic na
meteorologických stanicích, při němž se kromě časových údajů zaznamenává vzdálenost od stanice,
intenzita a
tah bouřky, hlavní
náraz větru a srážky. Za začátek bouřky na stanici považujeme okamžik, kdy byl poprvé slyšet
hrom bez ohledu na to, zda bylo či nebylo vidět
blesky nebo zda se na stanici vyskytly srážky. Není-li
hřmění slyšitelné, mluvíme o
blýskavici. Za konec bouřky považujeme okamžik posledního slyšitelného zahřmění, jestliže po dobu 10 až 15 minut od tohoto okamžiku již hřmění nebylo slyšet. Pro klimatologické účely se rozlišuje
bouřka na stanici (blízká) a
bouřka vzdálená. K určování vzdálenosti bouřky od stanice se využívá
rychlost zvuku. V praxi se uvažuje vzdálenost 1 km, jestliže od zablesknutí do zahřmění uběhnou 3 s. Viz též
detekce blesků.
▶
pozorovanie meteorologickej dohľadnosti
meteorologická dohlednost je pozorována vizuálně, nebo měřena přístroji. Při vizuálním pozorování ve dne se využívá vhodně rozmístěných předmětů v okolí místa pozorování, jejichž vzdálenost je známá a jejichž vlastnosti jsou v souladu s definicí met. dohlednosti. V noci se pro toto pozorování využívá několika světel o stabilní, směrově málo proměnlivé svítivosti. Přístrojové měření se provádí pomocí
měřičů průzračnosti, využívajících měření
koeficientu extinkce, nebo pomocí měřičů dohlednosti, využívajících
dopředného rozptylu světla v atmosféře. Jednotkou pro měření met. dohlednosti je délkový metr nebo jeho násobky.
▶
pozorovanie oblačnosti
vizuální pozorování
oblačnosti nebo určení některých charakteristik oblaků např.
ceilometrem nebo met.
radarem. Výsledkem je stanovení druhů oblaků podle mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků, celkového pokrytí oblohy, pokrytí oblohy jednotlivými druhy oblaků a
výšky základny.
▶
požiarový vír
tromba vznikající v souvislosti s extrémním přehřátím zemského povrchu při požáru nebo při sopečné erupci. Z hlediska svého vzniku je obdobou
prachového nebo písečného víru. Požárový vír mohou zviditelňovat plameny,
kouř i produkty
kondenzace vodní páry.
▶
ppb, ppm
(parts per bilion, parts per milion) – zkratky anglických výrazů pro jednu miliardtinu (miliontinu) celku, obdobně jako procento (setina) nebo promile (tisícina). Často se používá pro měření koncentrace
příměsí a
znečišťujících látek v ovzduší, ve vodě nebo v tělesných tekutinách. V atmosférické chemii odpovídá koncentrace 1 ppm přítomnosti jedné částice plynné příměsi v 1 milionu částic vzduchu. Při převodu ppm a ppb na hmotnostní koncentrace je nutno brát v úvahu
tlak a
teplotu vzduchu.
▶
pracovisko výstražnej meteorologickej služby
pracoviště
letecké meteorologické služby, nepřetržitě sledující vývoj
meteorologických prvků a
jevů významných pro letecký provoz. Vydává
informace SIGMET a další výstrahy pro oblast své odpovědnosti a poskytuje je příslušným leteckým orgánům. Hranice odpovědnosti daného pracoviště se zpravidla shodují s hranicemi příslušné letové informační oblasti.
▶
praecipitatio
(pra) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Znamená, že z oblaků padají atmosferické
srážky (déšť, mrholení, sníh, zmrzlý déšť, krupky, kroupy aj.) dosahující až k zemskému povrchu. Vyskytuje se nejčastěji u
druhů altostratus,
nimbostratus,
stratocumulus,
stratus,
cumulus a
cumulonimbus. Tento jev se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože padající srážky tvoří jakoby prodloužení oblaku; jinak patří srážky mezi
hydrometeory. Viz též
virga.
▶
prachomer
syn. konimetr – přístroj nebo pomůcka pro měření
spadu prachu nebo obsahu
poletavého prachu v atmosféře. Větší částice prachu jsou zachycovány do sedimentačních nádob zčásti naplněných záchytným roztokem, které jsou umístěny v prašné lokalitě, nejčastěji na sloupech ve výši několika metrů nad zemí. Malé prachové částice neboli poletavý prach jsou nejčastěji zachycovány na filtr, přes který je prosáván definovaný objem vzduchu. Filtr může být pevný a je exponován po dobu několika hodin až dní. Zachycené množství prachu je pak zjišťováno váhově (gravimetricky), popř. opticky měřením zákalu filtru. Pohyblivý filtrační pás, přes který je prosáván vzduch, umožňuje průběžné měření poletavého prachu sledováním opt. zákalu filtru nebo měřením útlumu
záření beta zachyceného prašnou stopou. Dříve bylo často užíván rovněž
Aitkenův počítač jader, který však měří mimo poletavý prach i ostatní složky
atmosférického aerosolu. Viz též
měření znečištění ovzduší.
▶
prachová alebo piesková búrka
litometeor vyznačující se značným množstvím prachu nebo písku prudce zvedaného silným
turbulentním prouděním do velkých výšek. Prachové nebo písečné bouře mohou souviset s prouděním v
cykloně, kde jsou zpravidla vázány na bezesrážkový přechod
studené fronty či
vlhkostního rozhraní, nebo mohou být vyvolány
konvektivní bouří. V tom případě vznikají zpravidla na
gust frontě, při jejímž postupu se mohou šířit na vzdálenost desítek kilometrů. Postupující prachová nebo písečná bouře mívá ostře ohraničené čelo, označované jako prachová nebo písečná zeď. Během prachové nebo písečné bouře dochází ke snížení
dohlednosti pod 1 km, v případě silné bouře pod 500 m.
Souborné označení pro
prachovou bouři a
písečnou bouři se používá v případě, že rozlišení obou jevů není požadováno, např. ve
zprávě o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP) nebo při klasifikaci
meteorů v
Mezinárodním atlase oblaků. V leteckých meteorologických zprávách je naopak nutné oba jevy rozlišovat.
▶
prachová alebo piesočná víchrica
▶
prachová búrka
velké množství
prachu vyzdviženého do vzduchu silným větrem a unášeného zpravidla na velké vzdálenosti od zdroje. Prachové bouře mají značný horiz. i vert. rozsah. Vzdušný proud unášející pevný materiál se může pohybovat rychlostí desítek km.h
–1, šířka proudu může dosahovat až několik stovek kilometrů, výška při silné
turbulenci i několik kilometrů.
Prachové bouře jsou na rozdíl od častějších
písečných bouří typické pro
semiaridní klima, kde
pedosféra obsahuje dostatek malých částic, které mohou být při výskytu
sucha a omezeném vegetačním krytu větrem vyzdviženy. Vzhledem ke schopnosti větru unášet částice prachu v suspenzi může docházet k přenosu prachu na vzdálenost až tisíců kilometrů, kde je ukládán jako jemná navátina (tohoto eolického původu jsou i nánosy spraše na našem území). Během jedné prachové bouře se přenášejí často až milióny tun částic na ploše o velikosti tisíců km
2. Prachové bouře tak působí značné hospodářské škody, neboť vyvolávají jednak odvátí ornice s osivem nebo i s malými rostlinami, jinde naopak dochází k zavátí vegetace, komunikací, studní apod. Během prachové bouře je navíc výrazně snížena
dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě. Prachové bouře mají různá místní označení, např. černý
buran, černý
blizard apod. Viz též
bouře prachová nebo písečná,
bouře černá,
suchověj,
seistan.
▶
prachový alebo piesočný múr
▶
prachový alebo piesočný vír
syn. rarášek –
tromba vznikající nad silně přehřátým zemským povrchem ve vrstvě vzduchu s výraznou
vertikální instabilitou atmosféry. Zdrojem rotace je vertikální
vorticita. Ta vzniká buď v důsledku
horizontálního střihu větru, nebo transformací horizontální vorticity, vzniklé působením
vertikálního střihu větru. Poloměr víru s výškou roste, osa rotace je víceméně vertikální. Směr rotace může být po směru nebo proti směru otáčení hodinových ručiček, přičemž uprostřed víru nemusí být prach nebo písek přítomen. Mohutné víry mohou mít vyvinutý kromě výstupného proudu i sestupný proud uprostřed víru, podobně jako u
tornáda.
Byly zdokumentovány víry tohoto typu, které dosáhly výšky kolem 1 000 m, převažují však výšky kolem 30 m. Víry od výšky 100 m bývají už využitelné i pro bezmotorové létání. Rychlost rotace víru se může měnit od méně než 15 m/s do více než 30 m/s. Mohou se vyskytovat i za jasného počasí a mohou způsobovat škody v úzkém pásu o šířce několika metrů, jímž postupují. Prachový nebo písečný vír řadíme mezi
litometeory.
▶
prachový zákal
zákal tvořený prachovými nebo malými písečnými částečkami, které byly před termínem pozorování zdviženy z povrchu Země
prachovou nebo písečnou bouří. V našich oblastech patří k velmi zřídka se vyskytujícím
litometeorům.
▶
prakový teplomer
skleněný teploměr upevněný na provázku, řetízku nebo v držadle. Při měření jím pozorovatel otáčí tak, aby dosáhl dostatečné ventilace nádobky, tj. rychlosti pohybu větší než 2 m.s
–1. Používal se jako předchůdce aspiračního
psychrometru k měření teploty vzduchu mimo
meteorologickou budku.
▶
Prandtlovo číslo
poměr
v/a, kde
v je kinematický
koeficient vazkosti a
a koeficient teplotní vodivosti. V meteorologii se však spíše používá turbulentní analog Prandtlova čísla zavedený jako poměr
koeficientu turbulentní difuze pro hybnost ku koeficientu turbulentní difuze pro teplo. Viz též
kritéria podobnostní.
▶
pravdepodobné maximálne zrážky
(PMP, z angl. Probable Maximum Precipitation) – podle
Světové meteorologické organizace (WMO) je pravděpodobná maximální srážka definována jako maximální fyzikálně možný
srážkový úhrn pro oblast dané velikosti a dané geografické polohy, pro danou dobu během roku a pro dané trvání srážkové události. Odhad PMP nebere v úvahu možné
klimatické změny. Z této definice vyplývá, že hodnota PMP je odhadem, který lze verifikovat jenom v negativním smyslu, tzn. že odhad PMP, který by byl při konkrétní srážce překonán, je nutné revidovat. Hodnota PMP se může měnit i s velikostí a umístěním zájmového
povodí, stejně jako s meteorologickými podmínkami, za nichž zde k extrémním srážkám dochází. Základní postupem při stanovení hodnoty PMP je tzv. metoda transpozice a maximalizace extrémních srážkových událostí do zájmového území, pokud to meteorologické podmínky v dané oblasti dovolují. Při posuzování vodních děl jsou v některých zemích využívány odhady tzv.
pravděpodobné maximální povodně, které odhad PMP využívají.
▶
pravidelná letecká meteorologická správa
základní
meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná v pravidelných, zpravidla hodinových nebo půlhodinových časových intervalech. Zpráva METAR (Meteorological Aviation Report) se sestavuje na základě pozorování
pozemní meteorologické stanice na letišti a obsahuje kromě označení letiště a času pozorování údaje o
větru,
dohlednosti a
dráhové dohlednosti, o
stavu počasí, o
provozně význačné oblačnosti, o
teplotě vzduchu,
teplotě rosného bodu a o
tlaku vzduchu redukovaném na hladinu moře podle
mezinárodní standardní atmosféry (QNH). Zpráva METAR může obsahovat také informaci o stavu drah a
předpověď pro přistání trend. Viz též
počasí příznivé pro letecký provoz.
▶
pravidelné hlásenie o pozorovaní z lietadiel počas letu (AIREP)
pravidelná hlášení o pozorování z letadel během letu jsou zpravidla předávána datovým spojem a mají následující strukturu skládající se ze dvou datových bloků. V 1. bloku jsou údaje o zeměpisné šířce a délce, hladině a času pozorování a ve 2. bloku pak údaje o směru a rychlosti výškového větru, teplotě a pokud jsou k dispozici tak údaje o
turbulenci a vlhkosti. Údaje jsou předávány v dohodnutých intervalech závislých na hustotě provozu a fázi letu.
▶
pravidlá pre let podľa prístrojov
▶
pravidlá pre let pri vidieteľnosti
▶
pravý denný priemer meteorologického prvku
prům. denní hodnota
meteorologického prvku stanovená integrací průběžně pozorovaných nebo plynule registrovaných hodnot tohoto prvku za 24 hodin. Lze ji např. určit graf. planimetrováním. V praxi se nejčastěji určuje jako průměr vypočtený z 24 hodinových pozorování vykonaných během jednoho dne.
▶
pravý vietor
vektor
rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené se zemským povrchem. Viz též
vítr zdánlivý.
▶
prebaratik
slang. označení pro předpovědní mapu přízemního
tlakového pole, do které se obvykle zakreslují i předpověděné polohy
atmosférických front, popř. označení pro předpovědní
mapu termobarického pole.
▶
predfrontálne zrážky
srážky, které vypadávají v oblasti
atmosférické fronty před
frontální čarou. Předfrontální srážky mohou být jak trvalé, tak ve formě
přeháněk. Jejich trvání na určitém místě závisí především na rychlosti postupu fronty, na její výraznosti, roč. a denní době. Nejdelší trvání obvykle mívají srážky před
teplými frontami, někdy i více než 24 h, nejkratší před
studenými frontami, někdy jen několik min. Viz též
srážky frontální,
srážky zafrontální.
▶
prediktabilita v meteorológii
syn. předpověditelnost – objektivně vyjádřená schopnost předpovídat budoucí vývoj atmosférického systému a všech dějů, které v něm probíhají. V meteorologické praxi se zpravidla vztahuje k
předpovědi počasí, popř. k předpovědi vývoje klimatu. Atmosféra je velmi dynamický a silně nelineární fyzikální systém, z čehož přímo vyplývá objektivně daná omezenost predikčních možností a schopností. Na úrovni dnešních znalostí se vyjádření prediktability zpravidla formuluje v rámci fenoménu
deterministického chaosu. Prediktabilita podstatně souvisí s citlivostí procesů, které v daném systému probíhají, na jejich počáteční stav. V teorii deterministického chaosu je pak tato závislost vyjadřována prostřednictvím
Ljapunovových exponentů a v praxi se často hodnotí na základě
ansámblových předpovědí počasí. Principiální omezení prediktability má při předpovídání počasí i v klimatologických aplikacích značný význam, neboť nelinearita atmosférického systému se projevuje v některých časoprostorových oblastech systému velkou citlivostí na počáteční podmínky. Navíc např. při
numerických předpovědích počasí nelze počáteční hodnoty pro časovou integraci z principiálních důvodů stanovit s neomezenou přesností. Souvisí to mj. s tím, že informace o spojitých polích veličin, které charakterizují uvažované procesy, jsou získávány z měření v omezeném počtu diskrétních bodů a měřené údaje nelze uvádět jinak než v zaokrouhlení na daný počet platných cifer. Viz též
efekt motýlích křídel.
▶
predjarie
v klimatologii přechodné období mezi
zimou a
jarem ve stř. Evropě, vymezené trváním prům. denních teplot vzduchu 0 až 5 °C na vzestupné části křivky
ročního chodu teploty vzduchu sestrojené z měs.
normálů. Jeho konec se kryje s počátkem velkého
vegetačního období. Předjaří je součástí zimy v širším smyslu.
▶
predpis L 3 Meteorológia
zákl. předpis upravující vztahy mezi institucí vykonávající
leteckou meteorologickou službu v ČR a orgány řízení letů, posádkami letadel a leteckými provozovateli. Předpis vydává Ministerstvo dopravy ČR. Předpis vychází z Přílohy č. 3 (Annex3) k Úmluvě o civilním letectví a každé 3 roky je
Světovou organizací pro civilní letectví (ICAO) vydávána jeho změna. Od
12. srpna 2021 je platná změna č. 80.
▶
predpoveď konvektívnych búrok
předpověď podmínek příznivých pro vývoj
konvektivních bouří v dané oblasti. Metody předpovědi konvektivních bouří se liší podle délky
předpovědního intervalu. Na velmi krátkou dobu (do 2–6 hodin) lze pro předpověď konv. bouří využít
družicová a
radiolokační pozorování. Na dobu asi do 12–18 hodin se vychází především z analýzy
křivky teplotního zvrstvení,
vertikálního střihu větru a z
indexů stability získaných z
aerologického měření a doplněných celkovou
synoptickou analýzou. Na delší období (zejména na 12 a více hodin) jsou využívané zejména předpovědi získané z
modelů numerické předpovědi počasí i předpovídané
indexy stability a profily
meteorologických prvků (zejména
teploty vzduchu, charakteristik
vlhkosti vzduchu a vektoru
větru), předpovědní
hodografy apod.
▶
predpoveď počasia
meteorologická předpověď slovně, popř. graficky vyjadřující budoucí stav
povětrnostních podmínek. Předpověď počasí vychází z podrobné analýzy
termobarického a
vlhkostního pole atmosféry a fyz. stavu zemského povrchu. Klasické předpovědi počasí vycházely především ze
synoptické předpovědi, z níž meteorolog na základě svých subjektivních zkušeností a podle jistých empirických pravidel extrapoloval budoucí vývoj atmosférických dějů a počasí. V současné době vycházejí předpovědi počasí především z
numerických předpovědí počasí založených na numerické integraci diferenciálních rovnic, jež v určitém modelovém přiblížení popisují
dynamiku a
termodynamiku atmosféry. K doplnění numerických předpovědí, dále pak pro jejich upřesňování nebo interpretaci na předpověď vlastních projevů počasí, se využívají i metody
statistické předpovědi. Subjektivní zkušenosti meteorologa, spolu s některými empirickými pravidly však stále mají velkou roli a uplatňují se při interaktivní spolupráci člověka s počítačem, což vhodně vystihuje angl. termín „man-machine mix“. Platí to především při interpretaci výsledků numerických předpovědí pro místní podmínky, zvláště při výskytu extrémních jevů malého měřítka. Vzhledem k tomu, že jakékoliv předpovědní metody zachycují atm. děje pouze v určitém přiblížení, mají předpovědi počasí zpravidla pravděpodobnostní, a nikoli striktně deterministický charakter. Z toho vyplývá, že vytěžit z nich maximum informací může především uživatel, který je v potřebné míře obeznámen s možnostmi meteorologie a se základními vlastnostmi atmosféry. V dostatečném časovém předstihu vydaná a správně aplikovaná předpověď počasí umožňuje uživateli přijmout účinná praktická opatření v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Viz též
rovnice prognostické,
úspěšnost předpovědi.
▶
predpoveď počasia podľa miestneho pozorovania
obvykle laický odhad budoucího počasí, který může být prováděn podle pozorování
meteorologických prvků a jevů v daném místě nebo podle pozorování přírodních úkazů. Lidé žijící ve stálém styku s přírodou mohou někdy ze zvláštností
průběhu počasí v určitém místě a na základě svých dlouhodobých zkušeností úspěšně odhadnout na krátkou dobu tamější budoucí počasí. Viz též
počasí místní.
▶
predpoveď pre let alebo trať
▶
predpoveď pre vzlet
letecká předpověď počasí obsahující informace o met. podmínkách nad vzletovou a přistávací dráhou nebo systémem vzletových a přistávacích drah letiště. Jde nejméně o předpověď směru, rychlosti a
nárazů přízemního větru, předpověď teploty vzduchu a
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře podle
standardní atmosféry (QNH). Předpověď pro vzlet se vydává v otevřené řeči nebo ve formě zkratek
Mezinárodní organizace civilního letectví v období 3 hodiny před plánovaným časem vzletu.
▶
predpoveď pristávacia
letecká předpověď počasí obsahující předpovědi některých z těchto
meteorologických prvků:
přízemní vítr,
dohlednost,
význačné počasí (začátek a konec
bouřky,
mrznoucí srážky,
húlava,
kroupy,
zvířený písek nebo prach aj.) a
oblačnost. Období platnosti předpovědi nesmí přesahovat 2 hodiny. Tyto předpovědi jsou určeny pro letadla vzdálená od letiště přistání méně než 1 hodinu letu a vydávají se pravidelně, zpravidla každou půlhodinu, nebo nepravidelně pro jednotlivá přistávající letadla. Vydávají se v otevřené řeči nebo nejčastěji jako přistávací předpovědi typu „trend“, podle pokynů
Mezinárodní organizace civilního letectví. Předpovědi typu „trend“ se připravují a mezi letišti se vyměňují spolu s let. met. zprávami v kódu
METAR, k nimž jsou připojeny. Viz též
indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
▶
predpovedané počasie
soubor údajů o očekávaném počasí, vztahující se k určitému prostoru a časovému intervalu. Do tohoto souboru se nejčastěji zahrnují údaje o očekávaných hodnotách
teploty vzduchu,
směru a
rychlosti větru, o výskytu
oblačnosti, atm.
srážek,
mlh,
bouřek apod.
▶
predpovedná mapa
syn. mapa prognózní – v meteorologii obecně mapa, jež obsahuje předpověď kteréhokoli
meteorologického prvku a jevu, např. mapa předpovědí atm.
srážek,
mapa výškového větru se zakreslením předpokládané polohy
osy tryskového proudění nebo mapa předpovídaného počátku žní. V denní synop. praxi se význam pojmu předpovědní mapa zužuje na mapy předpovídaných hodnot budoucího rozložení přízemních a výškových
polí meteorologických prvků, sestavované zpravidla pomocí
numerických předpovědních modelů pro různě dlouhá období (na 24, 48 h atd.). Jedná se především o předpovědní mapy přízemní
povětrnostní situace a předpovědní
mapy barické topografie, sestavené na základě metod
numerické předpovědi počasí v předpovědních centrech a rozšiřované zpravidla prostřednictvím internetu. Viz též
mapa přízemní předpovědní,
mapa absolutní topografie předpovědní,
mapa relativní topografie.
▶
predpovedná mapa absolútnej topografie
mapa předpovídaného budoucího rozložení
izohyps některé standardní
tlakové hladiny, sestavené pro určitý termín, nejčastěji pro 00 UTC. Tato mapa se v současné době zpravidla zpracovává ve větších předpovědních centrech na základě výstupů
modelů numerické předpovědi počasí a rozšiřuje internetovým přenosem nebo pomocí
meteorologických kódů, např. kódu
GRID. Uvedená předpovědní mapa, která je podkladem
krátkodobých nebo
střednědobých předpovědí počasí, se dříve sestavovala zejména graf. způsobem (např. metodou R. Fjörtofta nebo A. Defanta). Viz též
numerická předpověď počasí,
mapa relativní topografie.
▶
predpovedná meteorologická služobňa
pracoviště
letecké meteorologické služby, které zabezpečuje činnost letectva v určené letecké informační oblasti (FIR). V ČR plní uvedené úkoly pro FIR Praha meteorologická služebna na letišti Václava Havla Praha, organizačně začleněná do odboru letecké meteorologie
ČHMÚ.
▶
predpovedná prízemná mapa
předpovědní mapa, na níž je zobrazeno předpokládané rozložení některých
meteorologických prvků při zemském povrchu v některých z příštích hlavních
synoptických termínů. Jsou na ní obvykle zakresleny
izobary,
středy cyklon a
anticyklon a předpovídané polohy
atmosférických front. Pro zákres budoucí polohy rozložení
tlaku vzduchu je v současné době používáno výstupů z některého
numerického předpovědního modelu. Přízemní předpovědní mapa bývá v praxi nespr. označována jako
prebaratik.
▶
predpovedné centrum
středisko, kde se soustřeďují
meteorologické informace a/nebo vypracovávají
meteorologické předpovědi. Obvykle je předpovědní centrum blíže označováno podle území, které zabezpečuje, podle umístění centra nebo podle bližšího určení účelu, k jakému vydávané předpovědi slouží. Viz též
centrum meteorologické světové,
centrum meteorologické specializované regionální,
centrum meteorologické národní.
▶
predstih predpovede
doba mezi vydáním
předpovědi meteorologického jevu a jeho výskytem.
▶
prehánka
druh
konvektivních srážek vyznačující se náhlým začátkem a koncem, rychlým kolísáním
intenzity a obvykle krátkým trváním. Při přeháňkách dochází často k rychlému střídání velké
oblačnosti s krátkým vyjasněním, přičemž dobrá
dohlednost se v intenzivních srážkách značně snižuje. Jednotlivé přeháňky mají obvykle malý plošný rozsah. Přeháňky mohou být jak dešťové, tak sněhové, popř. dešťové se sněhem. V chladném ročním období v přeháňkách vypadávají často
sněhové krupky, v létě někdy
kroupy. Při špatných podmínkách pozorování oblohy lze podle přeháněk usuzovat na výskyt
konvektivních oblaků. Naopak podle charakteru oblačnosti lze odlišit přeháňky od
občasných srážek. Viz též
srážky trvalé.
▶
prehlbovanie cyklóny
stadium vývoje
cyklony, ve kterém tlak vzduchu ve středu cyklony klesá. Toto stadium obvykle zahrnuje stadium
mladé cyklony a stadium jejího největšího rozvoje. Viz též
vyplňování cyklony.
▶
prechladená voda
kapalná fáze vody přítomná v atmosféře při teplotách vzduchu nižších než 0 °C. Většina
oblačných a mlžných kapek zůstává v kapalném stavu i za teploty hluboko pod
bodem mrznutí; existence přechlazených kapek v oblacích je prokázána až do teploty cca –42 °C. Přechlazené kapky jsou při teplotě pod 0 °C nestabilní a dostanou-li se do kontaktu s ledovou částicí, rychle mrznou. Proces mrznutí přechlazených kapiček vody v atmosféře usnadňují i
ledová jádra. Běžná existence přechlazených vodních kapek v oblacích souvisí s tlakovými poměry v blanách povrchového napětí vody při jejich velkém zakřivení. Přechlazené mohou být i
dešťové kapky či
kapky mrholení, což vede ke vzniku
mrznoucího deště, resp.
mrznoucího mrholení. Viz též
mlha přechlazená,
oblak přechlazený,
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova,
ozrnění ledových krystalků.
▶
prechladený dážď
déšť tvořený kapkami
přechlazené vody. Způsobuje
mrznoucí déšť a vznik
ledovky.
▶
prechladený oblak
vodní oblak, jehož teplota je nižší než 0 °C. Viz též
voda přechlazená.
▶
prechod frontu
přesun
atmosférické fronty, která odděluje dvě
vzduchové hmoty, přes určité místo, přesněji průchod
frontální čáry daným místem. Přechod fronty je doprovázen změnou hodnot
meteorologických prvků, zvláště
teploty a
vlhkosti vzduchu,
směru a
rychlosti větru,
tlaku vzduchu,
oblačnosti,
dohlednost, atm.
srážek aj. Rychlost a velikost změny met. prvků závisejí především na druhu a výraznosti fronty, na rychlosti jejího postupu, na denní a roční době a na orografických podmínkách. K uvedeným změnám může dojít v průběhu několika minut, ale i hodin. Změna teploty vzduchu při přechodu fronty dosahuje v našich zeměpisných šířkách v extrémních případech 15 až 20 °C, většinou však jen několika stupňů. Průběh počasí při přechodu fronty bývá značně rozdílný, v ojedinělých případech prochází fronta i za jasné oblohy.
▶
prechodná klíma
neurčité označení pro klima mezi dvěma odlišnými
klimatickými typy, a to v daném měřítku, vyjádřeném
kategorizací klimatu. V případě
makroklimatu jde nejčastěji o pásmo mezi oblastmi se zřetelnou
oceánitou a
kontinentalitou klimatu, přičemž šířka tohoto pásma bývá vymezována pouze subjektivně. Z hlediska
mikroklimatologie je přechodné klima vázáno na hranici
aktivních povrchů výrazně odlišných fyz. vlastností (např. klima okraje lesa, jezerního břehu apod.).
▶
prechodné svetelné úkazy
světelné záblesky nebo výtrysky o krátkém trvání, řádově setin až desetin sekundy, objevující se ve výškovém rozmezí cca 30 – 100 km nad oblastmi, kde se aktuálně vyskytují silné a zpravidla prostorově rozsáhlé
konvektivní bouře. V současné době jsou předmětem výzkumu, jenž dosud není uzavřen plně vysvětlující teorií. Evidentně souvisejí s procesy vyvolanými výraznými změnami silných elektrických polí nad aktivními oblaky druhu
cumulonimbus při elektrických výbojích v těchto oblacích. Z hlediska jejich vzhledu lze tyto jevy rozdělit do dvou skupin:
1. světelné záblesky převážně červených odstínů, jež jakoby padají dolů z vyšších hladin nebo se v těchto hladinách v kruhových útvarech horizontálně rozšiřují do prostoru, a to převážně v
mezosféře, popř. na spodu
termosféry, řidčeji v nejvyšších hladinách
stratosféry. Z hlediska podoby se rozlišují např. červení skřítci (z angl. red sprites) válcovitého nebo mrkvovitého vzhledu, vlásečnice (z angl. tendrils), jež obvykle jako vláknovité útvary směřují dolů od skřítků, elfové (z angl. elves) v podobě světelných kruhů horizontálně se rozšiřujících do prostoru ve výškách kolem 100 km, jim obdobný úkaz v poněkud nižších hladinách kolem 85 km bývá označován jako sprites halo. Skřítci se objevují většinou po silném kladném blesku s následným udržovacím proudem. Elfové se objevují po silných blescích obou polarit a vypadají jako rychle se rozšiřující světelný kruh, který může mít průměr až 300 km. Červená barva skřítků a elfů je dána excitací molekul dusíku v řidší atmosféře ve výškách nad 50 km od zemského povrchu.
2. výtrysky (z angl. jets) v podobě kuželů modravého nebo načervenalého světla slabší intenzity, vystřelující z horních partií bouřkových oblaků někdy až do výšek kolem 100 km (obří výtrysk, z angl. gigantic jet), častěji však pouze do horních vrstev stratosféry (modrý výtrysk, blue jet) nebo pouze do výšek cca 20 km (modrý spouštěč, z angl. blue starter). Modrá barva výtrysků souvisí s excitací molekul dusíku v hustších vrstvách atmosféry. Obří výtrysky jsou dvoubarevné: blíže k povrchu země modré a ve vyšších výškách červené.
▶
prekambrium
společné označení pro eony
hadaikum,
archaikum (prahory) a
proterozoikum (starohory). Jeho počátek odpovídá vzniku planety Země před 4600 mil. roků, konec nástupu
fanerozoika, přesněji
kambria před 541 mil. roků.
▶
prekážkový oblak
méně vhodné označení pro
oblak orografický.
▶
prekrývajúca vlna
velmi vzácný a literárně ojediněle zmiňovaný jev, kdy
vlnové proudění za překážkou tvořenou zpravidla horským hřebenem působí jako nová překážka, která vytváří další (shora překrývající) systém vlnového proudění ve vyšších atmosférických hladinách, v nichž se vyskytuje silné proudění s výrazným
vertikálním střihem větru. Uvedený český název je pokusem zavést nový český termín na základě překladu z angličtiny.
▶
prekurzor
v atmosférické chemii termín pro látku, ze které vzniká v atmosféře chemickou reakcí látka nová. Např. prekurzory
přízemního ozonu jsou oxidy dusíku a
VOC.
▶
preletová oblačná diera
(z angl. cloud hole) – kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná
virga. Jev byl identifikován v oblacích
altocumulus nebo
cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout
přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku
ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu
altostratus či
cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace ledových jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Morfologicky byl jev zařazen v roce 2017 do kategorie
zvláštnosti oblaků pod označením
cavum. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova,
pruh rozpadový.
▶
premenlivá oblačnosť
oblačnost s velkými a rychlými změnami, které se typicky vyskytují v
instabilní studené
vzduchové hmotě, a to zvláště při vývoji konv. druhů
cumulus a
cumulonimbus. Vyskytuje se zejména po přechodu
studených front v týlu rychle se pohybujících
cyklon. V případě velmi rychlých změn hovoříme také o rychle se měnící oblačnosti. Někdy se u proměnlivé oblačnosti setkáme s nevhodným termínem oblačnost střídavá.
▶
premenlivosť počasia
1. typická vlastnost počasí, zvláště ve stř. zeměp. šířkách, projevující se velkou
interdiurní proměnlivostí meteorologických prvků, zejména teploty vzduchu, oblačnosti a slunečního svitu,
dohlednosti a atm. srážek. Je vyvolána častými
přechody front a cyklonální činností především v dosahu výškové
frontální zóny;
2. změny počasí během dne v krátkých časových intervalech (minuty, hodiny), kdy se střídá velká oblačnost s přeháňkami, popř. bouřkami s
vyjasňováním a slunečním svitem. V oblasti ČR se proměnlivost počasí vyskytuje zvláště v jarním období v
týlu cyklon při převážně sz. proudění chladného vzduchu, kdy se hovoří o tzv.
aprílovém počasí. Viz též
změna počasí,
oblačnost proměnlivá.
▶
premenlivý vietor
vítr krátkodobě měnící směr o více než 45° (není normováno). Nejčastějším zdrojem těchto odchylek je buď
mechanická turbulence v proudění za blízkými překážkami nebo termická turbulence při uvolňování přehřátého stoupajícího vzduchu.
▶
premostenie
slang. název pro spojení dvou
anticyklon, v Evropě obvykle
azorské anticyklony a anticyklony nad Ukrajinou či pobaltskými republikami, pásem vyššího tlaku vzduchu, který probíhá přes stř. Evropu.
▶
premrzanie pôdy
tuhnutí půdního roztoku při poklesu teploty pod jeho
bod mrznutí. Hloubka promrzání půdy závisí kromě intenzity
mrazů a doby jejich trvání na vlastnostech a způsobu obdělávání půdy, na jejím pokrytí
sněhovou pokrývkou, vegetací apod. Z hlediska promrzání půdy rozeznáváme teplotní režimy půd, které mohou být nepromrzající, sezónně promrzající nebo dlouhodobě zmrzlé, označované jako
permafrost. Viz též
měření promrzání půdy,
teplota půdy.
▶
prestavba poveternostnej situácie
syn. změna typu povětrnostní situace – výrazná a často náhlá změna cirkulačních poměrů nad velkými geografickými oblastmi, způsobená vývojem a změnou polohy
řídicích tlakových útvarů. Je doprovázena značnými změnami
tlakového a
teplotního pole vyvolávajícími změny i v polích dalších
meteorologických prvků. Příkladem přestavby povětrnostní situace je změna
zonální cirkulace na
meridionální a opačně, změna
cyklonální cirkulace na
anticyklonální apod. Viz též
situace povětrnostní celková.
▶
prestreľujúci vrchol
(ang. overshooting top) – část
horní hranice oblačnosti konvektivních bouří vyskytující se nad aktivní částí (jádrem)
cumulonimbu, kde je projevem vrcholících
výstupných konvektivních proudů bouře. Přestřelující vrcholy mají podobu vertikálního vzedmutí horní hranice oblačnosti, zpravidla připomínají „bubliny“, které prorůstají
kovadlinou bouře. Lze je pozorovat jak díky stínům vrženým na okolní nižší oblačnost bouře, tak zpravidla díky výrazně nižší teplotě, než jaká se vyskytuje v jejich bezprostředním okolí. Přestřelující vrcholy prorůstají horní rovnovážnou hladinou oblačnosti Cb až o 2 až 3 km, horizontální rozměr je od několika km do cca 15 až 20 km. Jejich teplota může dosáhnout hodnot o 20 až 30 K nižších, než činí teplota
tropopauzy, doba života se pohybuje od několika minut do několika desítek minut. V
družicové meteorologii se využívají k detekci aktivních jader konv. bouří.
▶
presýtená para
pára, jejíž tlak (hustota) je vyšší než u
nasycené páry o téže
teplotě. V meteorologické literatuře jde zpravidla o
vodní páru nad rovinným povrchem vody nebo ledu. Přesycená pára je termodynamicky nestabilní a v atmosféře může reálně existovat za situace, kdy nejsou přítomny žádné zárodky vodních kapiček nebo ledových částic a jsou odstraněna účinná
kondenzační a
depoziční jádra. Prakticky to lze realizovat v laboratorních podmínkách v uzavřených komorách s účinně přefiltrovaným vzduchem, snižujeme-li teplotu vzduchu, takže hodnota
tlaku nasycené vodní páry klesá.
▶
presýtený vzduch
1. vzduch, který obsahuje více vodní páry, než odpovídá stavu
nasycení nad rovinným povrchem čisté vody při dané teplotě. V oblacích a v mlze dosahuje
přesycení řádově setiny až desetiny procenta
relativní vlhkosti vzduchu, v extrémních případech, v mohutných
výstupných proudech bouřkových oblaků, kolem 1 %. Dokonalým očištěním vzduchu od všech částic, které mohou působit jako
kondenzační jádra, lze v labor. podmínkách dosáhnout přesycení vzduchu až stovky procent;
2. ve
fyzice oblaků a srážek se pojmu přesycený vzduch používá i v souvislosti s rozdílným tlakem nasycené vodní páry nad různými povrchy kapalné vody a ledu. Vzhledem k tomu, že
tlak nasycené vodní páry nad ledem je za jinak stejných podmínek vždy nižší než
nad vodou, může se ve
smíšených oblacích vytvořit stav, kdy vzduch je vůči kapkám
přechlazené vody nenasycený, zatímco vůči ledovým částicím
přesycený. Podobně v důsledku rozdílného tlaku nasycené vodní páry nad různě zakřiveným vodním povrchem může být vzduch nenasycen vůči maličkým kapičkám, zatímco vzhledem k velkým kapkám nebo rovnému fázovému rozhraní je přesycen. Podle
Raoultova zákona vyvolává rozpuštění určité látky snížení tlaku nasycené vodní páry nad roztokem, a proto např. vůči kapičkám solných roztoků může být přesycený i vzduch nenasycený vůči čisté vodě. Pojem přesycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující přesycenou vodní páru. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.
▶
pretrhávanie oblačnosti
ubývání oblačnosti ze stupně
zataženo do stupně
oblačno. Viz též
vyjasňování,
oblačnost.
▶
pretrhnutie tropopauzy
diskontinuita ve výšce
tropopauzy spojená s výrazným
frontogenetickým polem v troposféře. Nastává na rozhraní dvou
vzduchových hmot výrazně odlišných vlastností, které mají značně rozdílné výšky tropopauzy. K protržení tropopauzy dochází ve
výškové frontální zóně a v oblasti
tryskového proudění.
▶
prevádzka za každého počasia
letový provoz bez ohledu na nevhodné povětrnostní podmínky (All weather operations, zkr. AWO). K provozu za každého počasí se vztahují tzv.
letištní provozní minima (kategorie
ICAO):
I. kategorii představuje úroveň zabezpečení, která umožňuje provoz při hodnotách
dráhové dohlednosti (VIS) ne méně než 800 m nebo
RVR ne méně než 550 m a
výšce základny význačné oblačnosti (
výšce rozhodnutí, DH-decision height) ne nižší než 200 FT (60 m).
II. kategorie umožňuje provoz při hodnotách DH nižších než 200 FT, ale ne nižších než 100 FT (30 m) a RVR ne nižší než 300 m.
IIIa kategorii odpovídá dráhová dohlednost ne nižší než 175 m a DH nižší než 100 FT, nebo bez stanovené DH, IIIb kategorii odpovídá dráhová dohlednost nižší než 175 m, ale ne méně než 50 m a DH nižší než 50 FT (15 m) nebo bez stanovené DH a IIIc kategorií je provoz za každého počasí tj. bez stanoveného limitu pro DH a RVR.
V ČR je letiště Václava Havla Praha letištěm CAT IIIb a letiště Ostrava Mošnov CAT II. Letiště Karlovy Vary a Brno Tuřany letišti CAT I. Viz též
let s použitím přístrojů,
let za ztížených meteorologických podmínek.
▶
prevládajúca dohľadnosť
V letecké meteorologii nejvyšší hodnota
dohlednosti pozorovaná v souladu s definicí „Dohlednost“, které je dosaženo nejméně na polovině kruhového horizontu nebo nejméně na polovině letištní plochy. Tyto oblasti mohou tvořit spojitý sektor nebo mohou být složeny z několika nespojitých sektorů. Tato hodnota může být vyhodnocena pozorovatelem nebo přístrojovým systémem. K získání co nejlepšího odhadu převládající dohlednosti se tam, kde jsou instalovány, používají přístroje.
▶
prevládajúci smer vetra
▶
prevládajúci vietor
syn. směr větru převládající –
směr větru nejčastěji měřený nebo pozorovaný v daném místě za určité období, např. den, měsíc, sezonu nebo rok. Je jednou ze základních klimatických charakteristik určitého místa.
▶
prevýšenie dymovej vlečky
▶
prchavé organické látky
▶
priame slnečné žiarenie
krátkovlnné záření přicházející z malého prostorového úhlu kolem středu slunečního kotouče (5.10
-3 sr). Přímé sluneční záření dopadající na plochu kolmou k paprskům se měří
pyrheliometry nebo
aktinometry. Intenzita přímého slunečního záření klesá s růstem délky dráhy slunečních paprsků v atmosféře, tedy s poklesem nadm. výšky místa měření a s poklesem výšky Slunce nad obzorem, dále klesá i s růstem
zakalení atmosféry. Je-li Slunce zakryto oblaky, je intenzita přímého slunečního záření nulová.
▶
priaznivé počasie pre leteckú prevádzku
met. podmínky, při nichž je horiz.
dohlednost 10 km nebo více a není hlášena nejnižší dohlednost, není oblačnost provozního významu a nevyskytuje se
význačné počasí pro letectví (atm.
srážky,
bouřka,
nízko zvířený sníh,
přízemní mlha, atd.). Uvedené podmínky se v pravidelných a mimořádných leteckých meteorologických zprávách (
METAR a
SPECI), stejně jako v
letištních předpovědích počasí (TAF a trend), označují zkr. CAVOK (cloud and visibility OK), která nahrazuje údaje o vodorovné, popř.
dráhové dohlednosti, o
stavu počasí a o oblačnosti. Viz též
minima letištní provozní a
oblačnost provozního významu.
▶
priebeh počasia
charakteristické počasí, které se vyskytlo na met. stanici v určeném časovém intervalu před
synoptickým termínem. Průběh počasí se vztahuje na období posledních 6 hodin ve zprávách z hlavních synop. termínů, na období posledních 3 hodin ve zprávách z vedlejších synop. termínů a na období poslední hodiny ve zprávách z hodinových synop. termínů. Průběh počasí se předepsaným způsobem zakresluje na
synoptických mapách do
staničního modelu. Viz též
stav počasí.
▶
priemer meteorologického prvku
nejčastěji aritmetický průměr vypočtený z většího počtu hodnot
meteorologického prvku. Rozlišujeme především
časové a
prostorové průměry meteorologických prvků, popř. jejich kombinaci; v
ansámblové předpovědi počasí se dále používá průměr ansámblu. Viz též extrémy meteorologického prvku.
▶
priemerná denná amplitúda
průměr
denních amplitud nebo též rozdíl mezi
průměrným denním maximem a
průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda
teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
▶
priemerná denná teplota vzduchu
prům. hodnota teploty vzduchu vypočtená z hodnot naměřených v
klimatologických nebo
synoptických termínech. Podle doporučení
WMO se denní průměr teploty počítá jako aritmetický průměr hodnot teploty měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v ČR průměrná denní teplota vzduchu počítá někdy podle vzorce:
kde indexy 7, 14 a 21 vyjadřují termíny pozorování. Počítá-li se průměrná denní teplota vzduchu z 24 hodnot, označuje se jako pravý denní průměr teploty. K hrubému odhadu průměrné denní teploty se též někdy užívá vzorce:
kde
Tmax je max. a
Tmin min. denní teplota vzduchu. Viz též
průměr meteorologického prvku denní,
průměr meteorologického prvku denní pravý.
▶
priemerná výška snehovej pokrývky
klimatologická charakteristika sněhových poměrů místa, popř. oblasti, definovaná pro určitý měsíc jako součet hodnot
výšky celkové sněhové pokrývky v jednotlivých dnech dělený počtem
dní se sněhovou pokrývkou. Tuto charakteristiku nelze zaměňovat s
průměrnou výškou sněhu.
▶
priemerná výška snehu
klimatologická charakteristika sněhových poměrů místa, popř. oblasti, definovaná pro určitý měsíc jako součet hodnot
výšky celkové sněhové pokrývky v daném měsíci dělený počtem všech dní příslušného měsíce. Tuto charakteristiku nelze zaměňovat s
průměrnou výškou sněhové pokrývky.
▶
priemerné denné maximum
průměr
denních maxim meterologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc) nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní maximum teploty vzduchu v lednu 1,2 °C (vypočtené z denních maxim v lednových dnech), pro 1. leden pak 1,0 °C (vypočtené z denních maxim 1. 1.). Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
priemerné denné minimum
průměr
denních minim meteorologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní minimum teploty vzduchu v lednu –3,2 °C (vypočtené z denních minim v lednových dnech), pro 1. leden pak –3,1 °C (vypočtené z denních minim 1. 1.). Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
priemerné mesačné maximum
průměr
měsíčních maxim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové maximum teploty vzduchu 8,3 °C.
▶
priemerné mesačné minimum
průměr
měsíčních minim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové minimum teploty vzduchu –6,7 °C.
▶
priemerné ročné maximum
průměr
ročních maxim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční maximum teploty vzduchu 32,4 °C.
▶
priemerné ročné minimum
průměr
ročních minim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční minimum teploty vzduchu –9,1 °C.
▶
priemerová mapa
pracovní označení pro mapu, na níž je pomocí
izolinií znázorněno rozložení prům. hodnot jednoho nebo více
meteorologických prvků vypočtených za delší období, např. mapa prům. úhrnu srážek za teplé pololetí nebo prům. trvání sněhové pokrývky za období 1961 až 1990. Průměrové mapy jsou nejrozšířenějším typem
klimatologických map.
▶
priemyselná klimatológia
část
technické klimatologie, která se zabývá vlivem průmyslu na klima a studuje též účinky klimatu na průmyslová zařízení. Viz též
meteorologie průmyslová.
▶
priemyselná meteorológia
oblast
aplikované meteorologie, popř.
klimatologie zaměřená na otázky aplikací meteorologických informací v průmyslu a komerčních aktivitách. Zabývá se zabezpečením průmyslu
speciálními předpověďmi počasí a dalšími meteorologickými a klimatologickými informacemi. Jedná se o meteorologické zajištění technologických operací vázaných na počasí, např. o předpovědi bouří z hlediska dálkového přenosu elektrické energie, předpovědi a klimatologické charakteristiky sněhové pokrývky, teploty vzduchu, větru, srážkového režimu apod. Do oblasti meteorologie průmyslové dále patří problematika čistoty ovzduší, pokud jde o potenciální rozptyl
exhalací, podklady pro regulaci výroby, pro volbu náhradních paliv v rozptylově nepříznivých meteorologických podmínkách apod. V poslední době se rozvíjí např. meteorologické zabezpečení jaderných energetických zařízení někdy nevhodně nazývané jaderná meteorologie. Někdy se průmyslová meteorologie chápe šířeji jako meteorologie soukromého sektoru, která zahrnuje i výrobu a poskytování meteorologických přístrojů a pozorovacích systémů (např. dálkového průzkumu), vývoj meteorologických systémů a systémové integrace, často i další konzultační služby či jiné produkty s přidanou hodnotou, včetně služeb pro další sektory, jako jsou média, letecká doprava,
životní prostředí, zdraví, ovlivňování počasí, řízení zemědělských a lesnických aktivit i povrchové a letecké dopravy.
▶
priemyselné sneženie
vypadávání přirozeného
sněhu při výskytu specifických meteorologických podmínek a s příspěvkem
emisí tepla, vlhkosti a kondenzačních jader z průmyslových zdrojů.
Základní podmínkou pro průmyslové sněžení je výskyt zimní nízké
vrstevnaté oblačnosti druhu
stratus popř.
mlhy v nočních hodinách. Vrstva stratu s nízkou základnou (0 až 150 m) musí být dostatečné vertikálně mohutná (minimum 200 m) a je zpravidla ohraničena výraznou
inverzí suchého vzduchu. Nad vrstvou St musí být jasná
obloha nezakrytá vyšší oblačností, což podporuje
radiační ochlazování horní hranice St s charakteristickou hodnotou –0,05 °C/h. Vývoj následného konvektivního promíchávání s níže ležícími teplejšími oblačnými vrstvami podporuje mrznutí přechlazených kapek a vznik ledových krystalů v oblaku. Vznikají vhodné podmínky pro vznik
srážkových částic v oblaku, z něhož za přirozených podmínek srážky dosahující zemský povrch nevypadávají. Průmyslové emise tvoří dodatečný zdroj tepla a vlhkosti, který může posílit srážkový proces a vyvolat lokální vypadávání sněhu. Sněžení je pak unášeno od zdroje emisí ve směru proudění nad oblačností.
Průmyslové sněžení nejčastěji nastává v hodinách před východem slunce a pokud se vrstva stratu nerozpadá, může nastat i několik hodin po východu slunce. Výška sněhu je obvykle malá, 1-2 mm. Ve švýcarské studii tohoto jevu byly však zaznamenány lokální extrémy výšky sněhu na vozovce až 15 cm, které bylo nutno mechanicky odstraňovat. Jde o řídký jev, kdy např. analýza výskytu průmyslového sněžení během čtyř zimních sezon ve dvou švýcarských lokalitách ukázala hodnotu 4,5 dní jako průměrný roční výskyt.
▶
priemyselný oblak
oblak, jehož vznik a vývoj souvisí s uvolňováním odpadního tepla, vodní páry, popř. různých
znečišťujících příměsí při provozu průmyslových¨a energetických zařízení. Průmyslový oblak řadíme mezi tzv.
umělé oblaky.
▶
priemyselný zákal
zákal pozorovaný v průmyslových centrech a v průmyslových aglomeracích, způsobený umělými zdroji
atmosférického prachu,
kouře, exhaláty apod. Nejčastěji se vyskytuje za stabilního
zvrstvení atmosféry, které bývá spojeno s malými horiz. pohyby a s nepatrnou vert. výměnou vzduchu. Zvláště výrazný průmyslový zákal bývá dobře pozorován z dálky, a to v podobě šedé, oblak připomínající čepice nad městem, z níž někdy vystupují jen vrcholky komínů a výškové stavby. Viz též
smog.
▶
prienik kumulonimbov do stratosféry
proniknutí
vrcholků oblačnosti
konvektivních bouří do spodní
stratosféry.
Meteorologická radarová a
družicová měření prokázala, že
tropopauza není limitující horní hranicí vertikálního vývoje
oblaků druhu cumulonimbus (Cb). Proniknutí vrcholků Cb o 3 až 5 km nad tropopauzu bylo prokázáno i ve stř. zeměp. šířkách. Meteorologická
radiolokační měření na území ČR zaznamenala vrcholky Cb až ve výšce 16 km nad zemí.
▶
priepustnosť atmosféry
syn. transmitance – v meteorologii schopnost atmosféry propouštět elmag. záření. V užším odb. smyslu je propustnost atmosféry definována jako poměr intenzity záření, které prošlo atmosférou nebo její určitou vrstvou, k počáteční intenzitě. Propustnost atmosféry se zpravidla vztahuje k jednotlivým spektrálním oblastem (
ultrafialové,
viditelné,
infračervené záření) nebo spektrálním pásmům vymezeným krajními vlnovými délkami. V oboru viditelného záření se místo o propustnosti někdy mluví o průzračnosti atmosféry. Synonymy propustnosti atmosféry převzatými z angličtiny jsou transparence, transmitance, zatímco opakem je
opacita.
▶
priestorová verifikácia meteorologickej predpovede
jedna z metod
verifikace meteorologické předpovědi vhodná k posouzení
úspěšnosti předpovědi s vysokým prostorovým rozlišením. Kritéria používaná při prostorové verifikaci počítají s určitým stupněm nejistoty předpovědi, např. přibližnou hodnotou, přibližnou lokalizací nebo přibližným časem výskytu, které zohledňují nejčastěji pomocí zvětšujícího se prostorového, resp. časového okna, ve kterém je shoda prognostických a diagnostických
polí meteorologických prvků hodnocena. Ze závislosti hodnot verifikačního kritéria na velikosti okna je možné určit prostorovou chybu předpovědi (např. kritériem FSS).
▶
priestorový vertikálny rez atmosférou
vertikální řez atmosférou vyjadřující sérii
vertikálních profilů jednoho nebo více
meteorologických prvků v daném čase podél zvolené horiz. linie. Tímto způsobem lze znázornit vybranou vertikální plochu z výstupu
modelu numerické předpovědi počasí, nebo
aerologická měření v jednom termínu z více
aerologických stanic, které leží přibližně na jedné přímce, přičemž na horiz. ose je zachováván poměr vzdáleností mezi stanicemi. Řezy orientované ve směru sever – jih se označují jako meridionální, řezy orientované ve směru východ – západ jako zonální. Kromě základních meteorologických prvků lze pomocí prostorových vertikálních řezů zobrazit např. hodnoty
vertikální rychlosti,
potenciální teploty apod.
▶
priesvitná námraza
jeden z
námrazových jevů. Hladká, kompaktní, obvykle průsvitná usazenina ledu s drsným povrchem. Průsvitná námraza je podobná
ledovce, vytváří se však poměrně pomalým mrznutím kapek
mlhy nebo
oblaku při teplotách mezi –3 a 0 °C (řidčeji při teplotách do –10 °C). Při těchto teplotách mají kapky možnost před změnou své fáze zaplnit všechny skuliny na povrchu předmětů i mezi již zmrzlými kapkami. Narůstá zejména na hranách předmětů obrácených proti větru, je velmi přilnavá, odolává i silnému větru a od povrchu předmětu může být oddělena jedině rozbitím nebo táním. Působí škody na vegetaci, trhá el. a telefonní vedení, ohrožuje letecký provoz.
▶
prietok
1. objem vody, která proteče příčným profilem vodního toku za jednotku času, zpravidla jednu sekundu. Je přímo úměrný ploše profilu a průtočné rychlosti. Extrémní průtoky jsou dosahovány při
povodni, resp. za
hydrologického sucha.
2. obecně pohyb vody průtočným profilem.
Viz též
odtok,
stav vodní.
▶
prietrž mračien
zast. nebo lid. označení pro
přívalový déšť. V odb. pracích tak byla nazývána krátkodobá intenzita srážek s dobou opakování v dané lokalitě 100 a více let.
▶
prievan
1. proudění vzduchu v uzavřených objektech (budovy, sila, doly, tunely apod.), vyvolané zpravidla rozdílnou teplotou nebo rozdílným tlakem vzduchu uvnitř a vně těchto objektů. Subjektivně může být pociťováno příjemně i nepříjemně;
2. nevh. název pro proudění vzduchu zesílené vlivem místních zvláštností terénu, např. na vrcholech kopců, v sedlech, průsmycích apod. Viz též
efekt tryskový,
efekt nálevkový.
▶
priezračný vzduch
vzduch s dobrou až
výbornou dohledností (desítky až stovky km), umožňující rozeznat i značně vzdálené předměty a terénní tvary. Ve stř. Evropě se jedná nejčastěji o
arktický vzduch nebo mořský
vzduch mírných šířek po přechodu
studené fronty. Průzračný vzduch se též udržuje nad
inverzní vrstvou při výrazné
inverzi teploty vzduchu. Viz též
vzduch čistý.
▶
primárna cirkulácia
syn. cirkulace prvotní – základní složka
všeobecné cirkulace atmosféry. Na ni navazují cirkulace menších měřítek, označované jako
cirkulace sekundární a
terciární. Toto rozdělení atmosférické cirkulace navrhl H. C. Willet.
▶
primárna nukleácia ľadu
▶
primárne aerosoly
aerosolové částice, které jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se někdy označují jako disperzní aerosoly. Viz též
aerosoly sekundární.
▶
primitívne rovnice
méně vhodné označení pro
základní rovnice.
▶
prímorská klíma
klima pobřežních oblastí. V případě oceánů a okrajových moří jde o
oceánické klima; pobřeží omývaná studenými
oceánskými proudy a pobřeží vnitřních moří mají oproti tomu větší
kontinentalitu klimatu.
▶
prímrazok
málo užívaný výraz pro
mrazík. V hovorové řeči se přímrazek obvykle spojoval s výskytem
jíní, ledového povlaku (škraloupu) na kalužích a v nádobách s vodou, zmrzlých květů apod. Nemá charakter odb. termínu.
▶
pripútaná sonda
přístroj zavěšený pod
upoutaným balonem a měřící jeden nebo několik
meteorologických prvků. Změřené údaje jsou přijímány pozemním přijímacím a vyhodnocovacím zařízením. Upoutané sondy bývají využívány na
stanicích měřících v mezní vrstvě atmosféry, zejména v souvislosti se zjišťováním podmínek pro
šíření příměsí v atmosféře.
▶
priradenie družicových snímok
▶
prírodné prostredie
část materiálních činitelů
životního prostředí, kterou vytvářejí biotické i abiotické složky přírody. Abiotickými složkami přírodního prostředí jsou
atmosféra,
hydrosféra a
litosféra, biotickou složkou je
biosféra;
pedosféra se považuje obvykle za průnik abiotické a biotické složky přírodního prostředí. Předmětem zájmu meteorologie je ta část přírodního prostředí, pro niž jsou významné atm. jevy a děje. Protikladem přírodního prostředí je umělé životní prostředí, jehož složkami jsou uměle vytvořené objekty. Viz též
potenciál krajiny klimatický.
▶
prirodzená rádioaktivita atmosféry
radioaktivita atmosféry způsobená přítomností radioakt. izotopů, které se do atmosféry dostaly ze zemského povrchu nebo z vesmíru, popř. vznikly přímo v ovzduší působením toků elementárních částic nebo
γ-záření, zpravidla kosmického původu. Na přirozené radioaktivitě atmosféry se nejvíce podílí radon.
▶
prirodzená súradnicová sústava
z-systém, v němž je osa
x orientována ve směru
horizontální složky proudění vzduchu a osa
y doleva od ní. Místo označení souřadnicových os
x,
y,
z se v tomto případě někdy používají symboly
s,
n,
k. Tato soustava se podobně jako
standardní souřadnicová soustava používá v
dynamické meteorologii, ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry atd.
▶
prirodzená synoptická oblasť
velká část zemské polokoule, pro niž se předpokládá, že synop. procesy mají určité charakteristické vlastnosti a mohou být studovány nezávisle na procesech, které probíhají nad jinými částmi polokoule. Na sev. polokouli (sev. od 30. rovnoběžky) byly určeny tři přirozené synoptické oblasti: od Grónska po Ural, od Uralu po Beringův průliv a od Beringova průlivu po Grónsko. Termín byl zaveden v bývalém SSSR pro účely
střednědobé a
dlouhodobé předpovědi počasí.
▶
prirodzené synoptické obdobie
období, během něhož se nad velkou oblastí zeměkoule udržují hlavní rysy určité
celkové povětrnostní situace. Podle B. P. Multanovského období, během něhož se zachovává
termobarické pole v
troposféře, určující orientaci postupu synoptických
tlakových útvarů u zemského povrchu. V průměru trvá 5 až 7 dní. Termín se v některých zemích bývalého SSSR používá pro účely
dlouhodobé předpovědi počasí. Viz též
metoda Multanovského.
▶
prístrojová korekcia
oprava, která převádí údaj indikovaný přístrojem na správnou hodnotu měřené veličiny v používané soustavě jednotek. Vylučuje z měření chyby, které jsou vyvolány vlastním přístrojem.
▶
prísušok
kratší období
agronomického sucha, které se projevuje menšími škodami na vegetaci. Termínu se používá zejména v lesnictví.
▶
prízemná hmla
1.
mlha v tenké vrstvě vzduchu při zemském povrchu zasahující nejvýše do 2 m nad zemí, nad níž je
vodorovná dohlednost výrazně vyšší;
2. v širším smyslu mlha v poměrně tenké
přízemní vrstvě atmosféry zasahující od země do výšky řádově metrů nebo desítek metrů. Vznik přízemní mlhy obvykle závisí na místních podmínkách, většinou se jedná o
mlhu radiační. Viz též
mlha vysoká.
▶
prízemná inverzia teploty vzduchu
teplotní inverze začínající bezprostředně od zemského povrchu. Z hlediska příčin svého vzniku patří zpravidla k
radiačním, popř.
advekčním inverzím teploty vzduchu. Viz též
inverze teploty výšková.
▶
prízemná mapa
v meteorologii
synoptická mapa sestavená z údajů sítě
přízemních meteorologických stanic v hlavních a vedlejších
synoptických termínech. Údaje zakreslené v přízemní mapě se však nevztahují přímo k zemskému povrchu, protože čidla met. přístrojů jsou umístěna v různé předepsané výšce nad povrchem;
tlak vzduchu zaznamenávaný na přízemní mapě je redukován na hladinu moře, zakreslené oblaky se vyskytují v různých výškách nad zemským povrchem apod.
Stav a
průběh počasí je na přízemní mapě zaznamenán dohodnutým způsobem, a to buď čís. hodnotami
meteorologických prvků (např. teplota a tlak vzduchu), v šifrách (
vodorovná dohlednost, výška nejnižších oblaků), nebo v symbolech (
druh oblaků,
rychlost větru,
oblačnost). Údaje z met. stanic jsou na přízemní mapě uspořádány kolem
staničních kroužků podle
staničního modelu.
Analyzovaná přízemní mapa (v současné době se může částečně jednat i o analýzu objektivní pomocí výpočetní techniky) obsahuje zákresy
atm. front,
izobar,
izalobar, oblasti výskytu atm.
srážek,
mlh a
bouřek a jsou v ní vyznačeny středy
cyklon a
anticyklon.
Tlakové pole zobrazené na přízemní mapě lze orientačně považovat za
absolutní topografii 1 000 hPa. Viz též
analýza synoptických map,
měření srážek,
měření teploty vzduchu,
měření tlaku vzduchu,
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu,
mapa výšková.
▶
prízemná meteorologická stanica
meteorologická stanice provádějící měření v
přízemní vrstvě atmosféry. Teplota a vlhkost vzduchu se měří ve výšce 2 m nad zemí, srážky 1 až 2 m nad zemí, vítr 10 m nad zemí apod. Přízemní met. stanice může být z hlediska umístění
meteorologickou stanicí pozemní nebo
mořskou.
▶
prízemná podvrstva atmosféry
▶
prízemná synoptická stanica
pozemní nebo
mořská meteorologická stanice, na níž se v
synoptických termínech konají
synoptická pozorování. Synoptické stanice měří nebo pozorují teplotu, vlhkost a tlak vzduchu,
tlakovou tendenci,
dohlednost , směr a rychlost větru,
stav a
průběh počasí, množství srážek,
množství a
druh oblačnosti,
výšku základen oblačnosti a extrémy teploty. Přízemní synoptické stanice na pevnině udávají také
trvání slunečního svitu, stav půdy, výšku sněhové pokrývky a speciální jevy. Mořské přízemní synoptické stanice uvádějí rovněž teplotu moře, směr pohybu vln, periodu vlnění, výšku vln, námrazu a led na moři,
meteorologické stanice na pohybující se lodi také kurz a rychlost lodi. Zprávy jsou předávány v kódech
SYNOP, SHIP nebo
BUFR.
▶
prízemná teplota vzduchu
syn. teplota přízemní –
1. teplota vzduchu měřená ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky.
2. v
aerologii teplota vzduchu ve výšce 2 m nad zemí, na rozdíl od teploty vzduchu měřené aerol. prostředky v
mezní vrstvě atmosféry a ve
volné atmosféře.
▶
prízemná vrstva atmosféry
syn. podvrstva atmosféry přízemní, vrstva konstantního toku – nejspodnější část
mezní vrstvy atmosféry o tloušťce zpravidla několika desítek m, v níž se dyn. a termodyn. vlivy zemského povrchu projevují zvláště výrazně a závislost vert. toků hybnosti, tepla a vodní páry na výšce lze obvykle zanedbat. Vert.
gradienty složek větru, teploty a dalších
meteorologických prvků dosahují v této vrstvě zpravidla max. hodnot. Ve starším pojetí se jako přízemní vrstva atmosféry označovala vrstva 1 až 2 km nad zemským povrchem. Viz též
modely přízemní vrstvy atmosféry,
hranice přízemní vrstvy atmosféry.
▶
prízemné meteorologické pozorovanie
meteorologické pozorování prováděné pozorovatelem ze zemském povrchu bez přístrojů nebo pomocí met. přístrojů, jejichž čidla jsou pevně spojena se zemí. Viz též
pozorování aerologické.
▶
prízemné minimum teploty vzduchu
▶
prízemný front
1.
atmosférická fronta dosahující až na zemský povrch a projevující se tam ostrými změnami
meteorologických prvků. Termín se používá jako protějšek
fronty výškové;
2. atm. fronta nevelkého vert. rozsahu, obvykle do výšky 1 km až 3 km nad zemským povrchem. Viz též
klasifikace atmosférických front.
▶
prízemný mráz
teplota vzduchu nižší než 0 °C měřená ve výšce 5 cm nad povrchem půdy. Viz též
minimum teploty vzduchu přízemní,
mrazík.
▶
prízemný ozón
část troposférického
ozonu vyskytující se v
přízemní vrstvě atmosféry. Jedná se o
sekundární znečišťující látku, která nemá v atmosféře vlastní významný zdroj. Vzniká v důsledku řady komplikovaných fotochemických reakcí z
prekurzorů, kterými jsou především NOx a
VOC z přirozených i antropogenních zdrojů. Ve zvýšených koncentracích se vytváří za slunných letních dnů. Jde o tzv. letní znečišťující příměs s maximálními koncentracemi vyskytujícími se v období duben až září. Prostorové rozložení přízemního ozonu je velmi rozdílné v závislosti na umístění emisních zdrojů a na meteorologických podmínkách. Je indikátorem fotochemického neboli
oxidačního smogu. Vzhledem ke svým silným oxidačním schopnostem je ozon toxický a má negativní vliv na biosféru.
Referenční metodou pro
měření koncentrací přízemního ozonu je UV–absorbance. Imisní limit pro ochranu lidského zdraví je stanoven jako denní maximum klouzavého osmihodinového průměru koncentrace 120 µg.m
–3, tolerovaný počet překročení je ve 25 dnech v průměru za 3 roky. Cílový imisní limit pro ochranu vegetace a ekosystémů je stanoven na základě
expozičního indexu AOT40 a je roven 18 000 µg.m
–3.h v průměru za 5 let.
▶
prízemný vietor
v meteorologii
vítr měřený na met. stanici v dohodnuté výšce nad zemským povrchem, obvykle ve výšce 10 m (v letectví v souladu s předpisem L3–Meteorologie standardně ve výšce 10±1 m), v níž je rušivý vliv místních překážek a terénu na proudění již výrazně menší než v těsné blízkosti povrchu. Měření přízemního větru by mělo být prováděno na otevřeném prostranství v místě bez vlivu okolních překážek. Za minimální vzdálenost od překážek se považuje desetinásobek jejich výšky, doporučuje se však větší vzdálenost, zejména od překážek z
převládajících směrů větru.
▶
prízemný zdroj znečisťovania ovzdušia
zdroj na zemském povrchu nebo v jeho blízkosti, dodávající do ovzduší
znečišťující příměsi. Z met. hlediska se za přízemní zdroj považuje také zdroj (např. komín), jehož
efektivní výška je menší než tloušťka přízemních
inverzí teploty vzduchu, typicky se vyskytujících v daném místě.
▶
Probert-Jonesova rovnica
▶
profesionálna meteorologická stanica
meteorologická stanice, na níž měření a pozorování provádějí výhradně pozorovatelé s požadovanou kvalifikací, v ČR stálí zaměstnanci
Českého hydrometeorologického ústavu, Akademie věd ČR nebo Armády ČR. Všechny profesionální met. stanice ČR patří mezi
automatizované meteorologické stanice a jejich zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací. Viz též
metadata meteorologické stanice, stanice dobrovolnická.
▶
profil atmosférického frontu
vertikální řez
frontální plochou, který ukazuje, jak se mění
sklon fronty s výškou. Profil
atmosférické fronty závisí především na druhu fronty, rychlosti jejího postupu a na orografických poměrech oblasti, nad níž fronta postupuje. V
mezní vrstvě atmosféry se vlivem tření sklon
teplé fronty zmenšuje a
studené fronty zvětšuje ve srovnání s jejich sklonem ve
volné atmosféře. S deformací frontální plochy mohou souviset zvláštnosti v rozdělení
frontální oblačnosti a
srážek.
▶
profil vetra
graf. nebo mat. vyjádření změny
rychlosti, popř.
směru větru jako funkce výšky (
vertikální profil větru) nebo horiz. vzdálenosti (horizontální profil větru).
▶
profiler
[profajler]
1. obecné označení přístroje určeného k
sondáži atmosféry pomocí radiových vln, světelných paprsků nebo
akustických vln. Základními typy profilerů jsou
windprofiler,
lidar a
sodar; kombinaci radiových a akustických vln využívá systém
RASS. Vysílače profilerů generují krátké intenzivní pulzy radiového záření,
světla nebo zvuku, jejichž zpětný rozptyl, ovlivněný fyz. a chem. vlastnostmi prostředí, je zachycován velmi citlivými a vysoce selektivními přijímači. Ze zpoždění signálu a
rychlosti světla, resp.
rychlosti zvuku lze určit vzdálenost k místu zpětného rozptylu signálu.
2. syn. windprofiler.
▶
profilová námraza
technický termín pro tvar
námrazy na letadle v době letu, vznikající obyčejně při nízkých teplotách vzduchu zpravidla pod –20 °C a při malém
vodním obsahu oblaku. Tvoří se především na náběžné hraně křídla, jinak kopíruje povrch letadla, přičemž podstatně nemění jeho aerodyn. vlastnosti. Proto se v letectví považuje za málo nebezpečnou formu námrazy.
▶
prognostické rovnice
rovnice obsahující časové derivace. V meteorologii se jejich časovou integrací tvoří předpověď, takže jsou součástí jak
prognostických modelů atmosféry používaných při
numerické předpovědi počasí, tak
modelů klimatu. Soustavy prognostických rovnic se odvozují ze základních zákonů zachování hmoty, hybnosti a energie. Pokud jde o prognostické rovnice pro rychlost atmosférického proudění, popř. její složky, jsou obecnými prognostickými rovnicemi
Navierovy–Stokesovy rovnice. Podle různých zjednodušujících aproximací lze pak odvozovat různé méně obecné systémy rovnic, např.
Eulerovy rovnice,
kvazi-geostrofické rovnice, tzv.
základní rovnice,
anelastické rovnice apod. Prognostické rovnice se formulují i pro další veličiny jako např. pro teplotu nebo vlhkost vzduchu nebo se vytvářejí odvozováním z
pohybových rovnic. V tomto smyslu lze zmínit např.
rovnici vorticity nebo
rovnici divergence. Jako svého druhu protikladný pojem k prognostickým rovnicím lze uvažovat diagnostické rovnice, které neobsahují parciální časové derivace, a lze je proto použít pouze k diagnostickým studiím stavu daného systému za předpokladu jeho stacionarity.
▶
prognostík
v meteorologii vžité označení pro pracovníka předpovědní služby pověřeného vydáváním
předpovědí počasí. Viz též
meteorolog,
synoptik.
▶
proterozoikum
syn. starohory – nejmladší z eonů
prekambria, zahrnující období před 2500 – 541 mil. roků.
Evoluce atmosféry Země pokračovala na počátku proterozoika obdobím prvotního nárůstu koncentrace kyslíku, který umožnil existenci aerobních eukaryotických organizmů a vývoj
ozonové vrstvy. Způsobil však i pokles koncentrace
metanu, takže v důsledku zeslabení
skleníkového efektu nastala opakovaně rozsáhlá zalednění, která se posléze opakovala ke konci proterozoika v souvislosti s dalším prudkým nárůstem koncentrace kyslíku. Podle tzv. teorie sněhové koule mohla zalednění vícekrát postihnout celou planetu, která by se z jejich sevření vymanila působením sopečné činnosti. Jiné teorie připouštějí nezamrzlé tropy, jež měly zůstat útočištěm organizmů, jejichž mnohobuněčné formy se objevily na samém konci proterozoika jako tzv. ediakarská fauna a následně se naplno rozvinuly ve
fanerozoiku.
▶
protimesiac
syn. antiselenium – viz
kruh paraselenický.
▶
protimrazové ventilátory
tech. zařízení používaná v
ochraně před mrazíky ve vegetačním období. Jejich úkolem je při teplotách těsně nad nulou rozrušovat
inverzi teploty vzduchu, která se při
radiačním ochlazování vytváří v nočních a ranních hodinách v blízkosti zemského povrchu. Použitím protimrazových ventilátorů se sníží riziko poklesu teploty v této vrstvě pod nulu, při němž dochází v některých fázích vývoje ovocných stromů, vinné révy, popř. dalších plodin k značným ztrátám na výnosech. Protimrazové ventilátory jsou zpravidla vybaveny rozměrnou vrtulí, jíž se promíchává v kritickém období okolní vzduch. Obdobnou funkci mohou plnit i nízko letící vrtulníky.
▶
protislnečné oblúky
syn. oblouky antisolární, oblouky Fränkleho – souhrnné označení pro vzácné
halové jevy v podobě oblouků vyskytujících se na části oblohy protilehlé Slunci. Zahrnují se mezi ně např.:
Kernův oblouk,
oblouky Greenlerovy,
oblouky Trickerovy,
oblouky Hastingsovy, při vhodné poloze
oblouky Wegenerovy.
▶
protislnko
syn. antihélium – viz
kruh parhelický.
▶
protisúmrak
záře, jež se objevuje na opačné straně oblohy než vychází nebo zapadá Slunce. Vzniká zpětným rozptylem a odrazem slunečních paprsků v atmosféře.
▶
protisvit
slabá světelná skvrna kruhového nebo oválného tvaru, která se objevuje za bezměsíčných jasných nocí v průzračném vzduchu na opačném místě oblohy než je Slunce. Jedná se pravděpodobně o Sluncem osvětlený
kosmický prach vně
zemské atmosféry, podobně jako u
zvířetníkového světla.
▶
protivietor
vítr vanoucí proti směru pohybu letadla, lodi apod. Z met. hlediska nemá charakter odb. termínu. Viz též
vítr boční,
vítr zádový.
▶
protuberancia
výron relativně chladnějšího, hustšího plazmatu z
fotosféry přes
chromosféru do žhavé
sluneční koróny. Tyto útvary jsou typické pro období zvýšené
sluneční aktivity. Při pozorování se jeví jako výběžky boulovitého tvaru, plameny nebo oblouky, vybíhající ze slunečního tělesa. Někdy se mohou od Slunce úplně odpoutat, pak je označujeme jako výrony korónové hmoty; pokud zasáhnou
zemskou magnetosféru, způsobí zde
geomagnetickou bouři.
▶
proxy data
nepřímé indikátory, které umožňují rekonstruovat
paleoklima, popř.
historické klima, a určit přibližné vlastnosti klimatického sytému v minulosti. Podmínkou jejich využití v
paleoklimatologii je možnost alespoň přibližného datování a poznatky o jejich klimatické podmíněnosti. Základními druhy proxy dat jsou data geologická (analýza hlubokomořských, jezerních a navátých sedimentů, ledovcových jevů, fosilních půd), glaciologické (analýza vrtných jader
ledovců) a biologická (analýza letokruhů, malakofauny, hmyzu a
pylová analýza). V širším smyslu patří mezi proxy data i nepřímé historické prameny užívané
historickou klimatologií, které dokumentují jevy vázané na počasí a klima (např. údaje o
povodních, záznamy o počátcích žní apod.).
▶
prúd Kurošio
teplý
oceánský proud v západním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Směřuje z oblasti Filipín k jihovýchodnímu pobřeží Japonska, jehož klima zmirňuje. Setkává se zde se studeným
proudem Ojašio a míří k východu, kde přechází do Severního tichomořského proudu.
▶
prúd Ojašio
studený
oceánský proud, který směřuje od východního pobřeží Kamčatky podél Kurilských ostrovů k jihozápadu. Především na
jaře a v
létě zde snižuje teplotu vzduchu, čímž znesnadňuje růst stromů. Východně od Japonska se střetává s teplým
proudem Kurošio, přičemž dochází ke vzniku husté
mořské mlhy.
▶
prudký vietor
vítr o prům. rychlosti 13,9 až 17,1 m.s
–1 nebo 50 až 61 km.h
–1. Odpovídá sedmému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
prúdnica
čára v poli pohybu kapaliny nebo plynu, v meteorologii obvykle v poli větru, v jejímž každém bodě má rychlost proudění v daném okamžiku směr tečny. Nemění-li se pole větru s časem, tj. při stacionárním proudění, jsou proudnice totožné s trajektoriemi vzduchových částic. Hustota proudnic je úměrná rychlosti proudění. Proudnice popisují pohybové pole v atmosféře, které úzce souvisí s
tlakovým polem. Na výškových met. mapách proudnice zhruba odpovídají
izohypsám. Viz též
mapa kinematická.
▶
prúdová funkcia
skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V
dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy
kde
vx a
vy značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její
izolinie odpovídají
proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při
inicializaci vstupních dat v
modelu numerické předpovědi počasí.
▶
příliv zvýšený bouří
obzvlášť velké zvýšení hladiny oceánu, k němuž dochází na pobřeží zasaženém
tropickou nebo hlubokou
mimotropickou cyklonou v době astronomického přílivu, takže dochází k souběhu přílivu se
vzdutím způsobeným bouří.
▶
pseudoadiabata
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými, zpravidla mezi
teplotou a
tlakem, při
pseudoadiabatickém ději. Je zároveň křivkou konstantní
adiabatické ekvivalentní potenciální teploty.
▶
pseudoadiabatický dej
termodyn. proces, při němž dochází k ochlazování
nasyceného vzduchu, který je tepelně izolován od okolí, a veškerá zkondenzovaná voda je okamžitě ze vzduchu odstraněna.
Latentní teplo kondenzace tedy ohřívá pouze
vlhký vzduch. Pokles teploty vzduchu při pseudoadiabatickém výstupu je znázorněn
pseudoadiabatou na
termodynamickém diagramu. Dojde-li k následnému sestupu vzduchu, probíhá růst teploty prakticky po
suché adiabatě, neboť všechna zkondenzovaná voda byla při pseudoadiabatickém výstupu odstraněna. Pseudoadiabatický děj je tedy nevratný, a proto není
adiabatickým dějem. Pojem pseudoadiabatický děj zavedl něm. meteorolog W. Bezold v r. 1888.
▶
pseudoadiabatický teplotný gradient
▶
pseudoekvivalentná teplota
▶
pseudofront
syn. fronta zdánlivá –
mezosynoptické rozhraní projevující se náhlou prostorovou změnou v
teplotním poli, a to pouze v blízkosti zemského povrchu. Tradičně tak označujeme rozhraní vznikající na hranicích rozdílného
aktivního povrchu (např. vodní hladina – led, vodní hladina – souš aj.), nebo v orograficky členitém terénu. Podle angl. terminologie můžeme za pseudofrontu považovat i
gust frontu.
▶
pseudogradient
rozdíl hodnot
meteorologických prvků odpovídající určitému konstantnímu výškovému rozdílu (zpravidla 100 m), zjištěný mezi místy, která neleží na vertikále. Za pseudogradient
teploty vzduchu se např. označuje okamžitá nebo prům. změna teploty s výškou vypočtená z měření
přízemních meteorologických stanic ležících v rozdílné nadm. výšce. Velikost pseudogradientu se liší od velikosti vert.
gradientu, protože odráží bezprostřední vliv zemského povrchu na hodnoty met. prvků více než vert. gradient zjištěný
aerologickým měřením.
▶
pseudopotenciálna teplota
dnes méně vhodné syn. pro
adiabatickou ekvivalentní potenciální teplotu. Termín pseudopotenciální teplota zavedl roku 1889 W. Bezold.
▶
pseudoTEMP
vertikální profil vybraných
meteorologických prvků získaný z dat
modelu numerické předpovědi počasí a prezentovaný zpravidla obdobně jako výsledky
sondáže atmosféry. Pseudosondáže mohou být vytvořeny z modelem generované
objektivní analýzy, nebo z jeho předpovědního výstupu; v prvním případě doplňují
radiosondážní měření, která jsou obvykle prostorově i časově poměrně řídká. Pseudosondáže jsou využívány zejména pro posouzení
vertikální instability atmosféry z hlediska možnosti vývoje
konvekce, v zimním období pak především pro zhodnocení nebezpečí vzniku
mrznoucího deště.
▶
pseudoteplota vlhkého teplomeru
nevh. označení pro adiabatickou
vlhkou teplotu.
▶
psota
lid. výraz pro pocitově velmi nepříjemné počasí. Jako syn. psoty se používají výrazy slota,
nečas,
nepohoda.
▶
psychrometer
přístroj užívaný k
měření vlhkosti vzduchu. Je tvořen dvěma shodnými
teploměry; jeden má čidlo suché a měří
teplotu vzduchu (tzv.
suchý teploměr), druhý má čidlo obalené navlhčovanou „punčoškou“, a tím pokryté filmem čisté vody nebo ledu (tzv.
vlhký teploměr). Odpařováním vody z obalu se odnímá vlhkému teploměru teplo, a proto je jeho údaj zpravidla nižší než údaj suchého teploměru. V případě, že je vzduch vodní párou nasycen, např. v husté
mlze, jsou si oba údaje rovny nebo dokonce při záporných teplotách je nad ledem údaj vlhkého teploměru vyšší. Charakteristiky vlhkosti vzduchu (
tlak vodní páry a
relativní vlhkost vzduchu) se určují z psychrometrické diference neboli psychrometrického rozdílu, tj. rozdílu údajů suchého a vlhkého teploměru, např. pomocí
psychrometrických tabulek. Rozlišujeme psychrometry uměle ventilované neboli aspirační a uměle neventilované, umístěné zpravidla v
meteorologické budce. Uměle ventilovaný psychrometr Assmannův (aspirační) má teploměrné nádobky v kovových trubicích a stejnoměrné proudění kolem nádobek zajišťuje ventilátor s rychlostí proudění nejčastěji 2,5 m.s
–1. Je to přenosný přístroj, který umožňuje měřit teplotu a vlhkost vzduchu i na slunci. Byl často užíván při terénních meteorologických měřeních. Předchůdcem Assmannova psychrometru je psychrometr prakový, u nějž pozorovatel dosáhl požadované proudění vzduchu kolem nádobek točením přístroje zavěšeného na provázku nebo řetízku. Uměle neventilovaný psychrometr Augustův je používaný na
meteorologických stanicích v meteorologických budkách. Je tvořen dvěma
staničními teploměry, z nichž vlhký teploměr má nádobku obalenou punčoškou, jejíž dolní konec je ponořen do nádobky s vodou upevněné pod teploměrem. Přístroj navrhl E. F. August (1825). Psychrometrická metoda byla v meteorologii nejužívanější metodou měření vlhkosti vzduchu. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z psychrometru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem. Viz též
vzorec psychrometrický,
teplota vlhkého teploměru,
koeficient psychrometrický.
▶
psychrometrická diferencia
▶
psychrometrická formula
▶
psychrometrická konštanta
▶
psychrometrické tabuľky
tabulky vypočtené podle
psychrometrického vzorce, které slouží ke stanovení různých vlhkostních parametrů z údajů změřených
psychrometrem. Jsou uspořádány tak, že v řádcích je uváděna
suchá teplota a ve sloupcích
vlhká teplota. V průsečíku příslušného řádku a sloupce je hodnota
tlaku vodní páry a
relativní vlhkosti vzduchu odpovídající změřenému
psychrometrickému rozdílu. Zvláštním oddílem psychrometrických tabulek je zpravidla i tabulka umožňující vyhledání tlaku vodní páry z údajů relativní vlhkosti a teploty vzduchu. Tento oddíl se někdy označuje jako hygrometrické tabulky. Pro psychrometry uměle ventilované se užívají psychrometrické tabulky aspirační. Termín hygrometrické tabulky se používá někdy rovněž jako syn. termínu psychrometrické tabulky. Viz též
koeficient psychrometrický,
teplota suchého teploměru,
teplota vlhkého teploměru.
▶
psychrometrický koeficient
▶
psychrometrický rozdiel
▶
psychrometrický vzorec
syn. formule psychrometrická – poloempirický vzorec používaný při výpočtu
psychrometrických tabulek. Má tvar:
kde
e je
tlak vodní páry ve vzduchu,
es tlak nasycené vodní páry určený s ohledem na fázi vody při teplotě udávané
vlhkým teploměrem,
A značí
psychrometrický koeficient,
p tlak vzduchu,
T teplotu vzduchu udanou
suchým teploměrem a
T' teplotu udanou vlhkým teploměrem. Hodnota
es závisí na skupenství vody ve vlhkém obalu teploměru. K praktickému určování
vlhkosti vzduchu na základě měření Assmannovým
psychrometrem se používá psychrometrický vzorec v úpravě Sprungově.
V
termodynamice atmosféry se psychrometrický vzorec uvádí též ve tvaru:
kde
w je
směšovací poměr,
w" směšovací poměr ve
vzduchové částici nasycené při izobarické
vlhké teplotě Tiv,
cpd měrné teplo při konstantním tlaku pro
suchý vzduch a
Lwv latentní teplo vypařování. Protože izobarickou vlhkou teplotu
Tív lze v podstatě ztotožnit s teplotou naměřenou vlhkým teploměrem, umožňuje výše uvedený vztah vypočítat z naměřených teplot suchého a vlhkého teploměru, jakož i z hodnoty max. směšovacího poměru při teplotě
Tiv aktuální směšovací poměr ve vzduchové částici při teplotě
T. Viz též
vzorec Sprungův.
▶
puff model
[paf model] –
lagrangeovský model transportu
znečišťujících příměsí v atmosféře představující nadstavbový stupeň
vlečkových modelů. Princip spočívá v tom, že vlečka znečištění pocházející z daného zdroje se podél svojí trajektorie štěpí do spojitého sledu vhodně definovaných segmentů (puffů). Modeluje se pohyb a vývoj těchto individuálních puffů a dále pak např. jejich vzájemné interakce při mísení různých vleček. Proti běžným vlečkovým modelům je výpočetní algoritmus podstatně komplikovanější, avšak lze takto vhodně modelovat např. případy s velkou časovou proměnlivostí zdrojů příměsí, a zejména procesy při vzájemném mísení vleček o různém složení pocházejících z více zdrojů.
▶
pulzácia vetra
opakované kolísání
rychlosti a
směru větru s malou amplitudou a s frekvencí pod 1 s, které je vyvoláváno zejm. prouděním vzduchu kolem objektů rel. malých rozměrů (např. věží, stožárů apod.). Viz též
náraz větru.
▶
pumpovanie tlakomera
oscilace délky
rtuťového sloupce tlakoměru vznikající kolísáním
tlaku vzduchu při dyn. působení
nárazovitého větru. Znesnadňuje čtení údaje
tlakoměru.
▶
purga
regionální označení pro silnou sněhovou vánici v tundrových oblastech sev. Evropy a především sev. Sibiře v zimě. Název pochází z karelského slova „purgu“ nebo finského „purku“. Viz též
blizard,
buran,
burga.
▶
púšťová klíma
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
suchého klimatu, označovaný BW; dále se dělí na horké (BWh) a chladné (BWk). Obecně se klima pouště vyznačuje velkou
ariditou, způsobenou především velmi řídkým výskytem
padajících srážek; pokud se vyskytnou, mají často charakter
přívalového deště. Dalším znakem je malá
oblačnost a dlouhé
relativní trvání slunečního svitu. Nedostatek vegetace a vody v krajině vede k nízké spotřebě tepla na
výpar, což spolu s velkým
efektivním vyzařováním zemského povrchu způsobuje největší
denní amplitudy teploty vzduchu na Zemi. Nechráněný povrch pouště je vystaven intenzivní větrné erozi; charakteristický je tedy velký
zákal, často se vyskytují
písečné víry a
písečné bouře.
Relativní vlhkost bývá hlavně přes den velmi nízká, s výjimkou tzv. mlžných pouští při pobřežích omývaných studenými
oceánskými proudy. Tyto pouště patří mezi nejsušší místa na Zemi, vyskytují se zde prakticky pouze
skryté srážky. Viz též
extrémy srážek.
▶
púšťový vietor
vítr vanoucí z pouště. Je velmi suchý a obvykle prašný, takže snižuje
dohlednost, velmi horký v létě, chladnější v zimě, s velkými
denními amplitudami teploty. Místní názvy pouštního větru jsou např.
harmatan,
chamsin,
samum,
gibli, případně
scirocco. Viz též
bouře písečná.
▶
PV thinking
[pí ví θiŋkiŋ] – obecně rozšířený termín v anglicky psané odborné literatuře pro analýzu vlastností a vývoje termobarických útvarů v
synoptickém měřítku na základě polí
potenciální vorticity. Tento přístup představuje poměrně jednoduchou a názornou alternativu ke klasické metodě dynamické analýzy s využitím
kvazigeostrofické aproximace, na rozdíl od níž explicitně neuvažuje existenci
vertikálních pohybů vzduchu. Potenciální vorticita, která je konzervativní veličinou při
adiabatických dějích a jednoznačně určuje
pole proudění a teploty, se zpravidla hodnotí ve vhodně zvolených
izentropických hladinách. Někdy se proto používá i označení „IPV thinking“. Z polohy
anomálií potenciální vorticity lze usuzovat na oblasti
konvergence a
divergence proudění spojené s
výstupnými a
sestupnými pohyby vzduchu. Pozorované pole proudění je pak v prvním přiblížení dáno k hodnocení vlivu neadiabatických dějů na velkoprostorovou
dynamiku atmosféry.
▶
pyramidálne halo
duhově zbarvené světelné kruhy kolem Slunce představující obdobu
malého hala nebo
velkého hala, avšak s odlišnými úhlovými poloměry. Vytvářejí se dvojitým lomem paprsků na ledových krystalcích, když vstupní, resp. výstupní stěnou krystalku pro příslušný paprsek je stěna pyramidálního (jehlanovitého) zakončení sloupkových nebo destičkových krystalků (často se vyskytující pyramidální nástavby nad stěnami podstav sloupkových nebo destičkových krystalků). Nejčastěji se v literatuře v tomto směru uvádějí hala o úhlovém poloměru ca: 9° (Buiysenovo halo), 18° (Rankinovo halo), 20° (Burneyovo halo), 23° (Barkowovo halo), 24° (Dutheilovo halo) a 35° (Feuilleovo halo). U pyramidálních hal mohou vzácně vznikat jevy obdobné
parheliím a
tečným obloukům u malého hala.
▶
pyramidálne slnko
deformace tvaru slunečního disku do podoby víceúhelníku při jeho poloze těsně u obzoru. Vyčnívá-li pak nad obzor pouze část slunečního disku, může její tvar připomínat stupňovitou pyramidu. Jev se vyskytuje zejména v zimě při nízkých ranních přízemních teplotách vzduchu. Souvisí pak se složitou strukturou vert. průběhu hustoty vzduchu v blízkosti zemského povrchu. Jev má svůj odraz v lidové mluvě jako „zubaté zimní sluníčko“.
▶
pyranograf
pyranometr, jehož součástí je registrační zařízení zaznamenávající časový průběh intenzity
globálního záření. Záznam je většinou prováděný v podobě denní křivky v časové stupnici na předtištěné papírové pásce.
▶
pyranogram
záznam registračního
pyranometru.
▶
pyranometer
přístroj k měření
globálního slunečního záření, pro který se někdy používá i název solarimetr. Pyranometry pracují nejčastěji na termoelektrickém principu. Jejich diferenční termočlánek, popř. termobaterie, indikuje teplotní rozdíl povrchu, který absorbuje prakticky úplně dopadající krátkovlnné záření, a povrchu, který toto záření nepohlcuje, nebo je zastíněn. Obdobný teplotní rozdíl se určuje diferenčním bimetalem v
Robitzschově bimetalickém pyranografu nebo rozdílem teplot na teploměrech
pyranometru Aragova–Davyova. Některé typy pyranometrů používají jako čidlo fotodiody, které vytvářejí fotoelektrické napětí úměrné dopadajícímu záření. Pyranometr destilační neboli
lucimetr měří globální, popř.
cirkumglobální záření tak, že záření pohlcené čidlem přístroje využívá k výparu vhodné kapaliny, jejíž objem je po zpětné kondenzaci mírou pohlceného záření. Jestliže se stínidlem odstraní
přímé sluneční záření, pyranometry měří
rozptýlené sluneční záření a pracují jako
difuzometry. Pyranometry jsou většinou vybaveny dvěma skleněnými polokoulemi chránícími jejich čidla před rušivými účinky větru, atm. srážek, vnitřní cirkulací vzduchu v čidle a před usazováním prachu a nečistot. Polokoule současně zabraňují průchodu záření delších vlnových délek než asi 4 µm a způsobují, že pyranometr měří pouze krátkovlnné záření. Jestliže se pyranometr exponuje s polokoulemi umožňujícími průchod
dlouhovlnného záření, tzn. měří jak krátkovlnné, tak dlouhovlnné záření, nazývá se
pyrradiometr, v čes. literatuře někdy nevhodně též pyranometr efektivní.
▶
pyranometer Molla a Gorczyńského
syn. solarimetr Molla a Gorczyňskiho – termoel.
radiometr k měření
globálního slunečního záření. Jeho čidlo v podobě termobaterie je chráněno dvěma koncentrickými skleněnými polokoulemi. Chladné spoje jsou zakryté pouzdrem přístroje a teplé pokryty černou absorpční vrstvou. Termobaterie je pravoúhle symetrická, takže je nutné dbát na přesnou orientaci přístroje. Tento typ pyranometru je nejčastěji používán pro dlouhodobá měření globálního
a rozptýleného slunečního záření.
▶
pyrgeometer
radiometr používaný k měření
dlouhovlnného záření, většinou vyzařovaného atmosférou směrem k zemskému povrchu. Přístroj má obvykle termoelektrické čidlo chráněné křemennou polokoulí, která je pokrytá speciální vrstvou propouštějící pouze záření s vlnovou délkou větší než 4,5 µm.
▶
pyrheliometer
přístroj k měření
přímého slunečního záření. Přeměňuje energii slunečního záření, prošlou tubusem s malým vstupním otvorem a pohlcenou černým povrchem čidla nebo dutinou, na teplo, které se určuje ze zvýšení teploty absorpčního povrchu, popř. kapalného chladicího média. Pyrheliometry, jejichž údaj lze vyjádřit přímo ve fyz. jednotkách, se nazývají absolutními, rel. pyrheliometry se nazývají
aktinometry. Pyrheliometry se často používají jako referenční
etalony pro kalibraci
radiometrů pro měření slunečního
krátkovlnného záření.
▶
pyrheliometrická stupnica
stupnice používaná při měření energie toků
slunečního záření. Je určena základním pyrheliometrickým normálem. V Evropě se do r. 1956 používala Ångströmova pyrheliometrická stupnice, odvozená od
Ångströmova kompenzačního pyrheliometru umístěného ve Švédsku. V sev. Americe sloužil obdobně za základ Smithsonské pyrheliometrické stupnice
pyrheliometr vodní. Vzájemným srovnáním údajů obou základních
etalonů, které měly odchylné principy měření i odchylné podstatné konstrukční parametry, byl zjištěn mezi oběma pyrheliometrickými stupnicemi systematický rozdíl. Jako kompromis byla zavedena v r. 1957 mezinárodní pyrheliometrická stupnice IPS, která snižovala údaje podle Smithsonské stupnice o 2 % a údaje podle Ångströmovy stupnice zvyšovala o 1,5 %. V návaznosti na rozvoj technologií měření slunečního záření byla od 1. 7. 1980 zavedená pyrheliometrická stupnice označená WRR (WorldRadiation Reference), která zvyšuje naměřené hodnoty vůči IPS o 2,2 %. Pyrheliometrická stupnice WRR je definovaná referenční skupinou absolutních pyrheliometrů (World Standard Group) udržovanou ve Světovém radiačním středisku
WMO v Davosu, Švýcarsko.
▶
pyrocumulonimbus
(pyro-Cb, morfologicky
Cb flammagenitus) – extrémní forma oblaku
pyrocumulus (
Cu flammagenitus), jehož vývoj je důsledkem tepla a kouře uvolněných z rozsáhlých požárů, zpravidla požárů velkých lesních porostů. Pyrocumulonimbus se liší od přirozeného Cb svým mikrofyzikálním složením, s vysokým podílem produktů hoření, a našedlou barvou. Z pohledu
meteorologických družic se od běžných Cb liší nižší odrazivostí své
horní hranice oblačnosti a její odlišnou
emisivitou v tepelných kanálech. Na rozdíl od oblaku pyrocumulus může produkovat srážky i ve formě
krup, je pro něj charakteristický výskyt
blesků a
hřmění a vláknitá nebo difuzní horní část oblaku (podobně jako pro přirozený Cb). Může dosáhnout velmi silného stádia s výskytem extrémních jevů podobně jako
supercely (včetně
tornád). Srážky mohou působit pozitivně při hašení požáru. Objev stratosférických kouřových vleček hemisférického rozsahu lze spojit s výskytem oblaků pyrocumulonimbus a odhaluje energii jejich
vztlaku a potenciál injektovat kouř do spodní
stratosféry. Mezi pyro-Cb se někdy zařazují i Cb vzniklé v důsledku silných sopečných erupcí.
▶
pyrocumulus
nesrážkový oblak druhu cumulus, který se může vyvinout při výstupu teplého vzduchu při požáru nebo při zvýšení vztlaku
emisí v
kouřové vlečce vystupující z průmyslových nebo energetických provozů. Viz též
flammagenitus.
▶
pyrradiometer
přístroj k měření
krátkovlnného i
dlouhovlnného záření, dopadajícího z prostorového úhlu 2π na vodor. orientovanou plochu. Je-li čidlo obráceno vzhůru, přístroj měří
globální sluneční záření a
dlouhovlnné záření atmosféry. Je-li čidlo obráceno směrem k zemskému povrchu přístroj měří
odražené globální sluneční záření a dlouhovlnné
záření zemského povrchu. Kombinací dvou opačně orientovaných
pyrgeometrů lze měřit
radiační bilanci zemského povrchu. Jako pyrradiometr lze použít
pyranometr, který je místo skleněné polokoule vybaven polokoulí z materiálu propustného pro krátkovlnné i dlouhovlnné záření.
