▶
Abbotov pyrheliometer so strieborným diskom
pyrheliometr v minulosti používaný hlavně v USA. Využívá teplo, které pohltí Sluncem ozářený masivní stříbrný disk s černým nátěrem, umístěný v tubusu, jehož osa se při měření orientuje do směru dopadajících paprsků. Množství dopadajícího
přímého slunečního záření se určí ze vzrůstu teploty disku změřené
rtuťovým teploměrem pomocí konstanty určené individuálně pro každý přístroj. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval amer. astronom C. G. Abbot v r. 1900.
▶
absolútna amplitúda
rozdíl mezi
absolutním maximem a
absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2017 je absolutní amplituda
teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také
absolutní amplitudy měsíční a
denní.
▶
absolútna barická topografia
barická topografie určité, zpravidla
standardní tlakové hladiny nad ideální hladinou moře, analyzovaná pomocí
absolutních izohyps. Barickou absolutní topografii lze interpretovat jako rozložení
tlaku vzduchu. V oblastech nižšího tlaku vzduchu jsou izobarické plochy prohnuty směrem k zemskému povrchu, a proto jsou jejich
geopotenciály nižší a naopak. Barická absolutní topografie se často označuje zkratkou AT s uvedením konkrétní hladiny, např. AT500 značí barickou topografii barické hladiny 500 hPa. Abs. izohypsy hladin nad
vrstvou tření lze přibližně považovat za
proudnice a můžeme jimi s dobrým přiblížením popisovat proudění v dané tlakové hladině. Viz též
mapa absolutní topografie.
▶
absolútna denná amplitúda
rozdíl mezi
denním absolutním maximem a
denním absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda
teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z
denního minima –27,6 °C v roce 1785 a
denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
▶
absolútna instabilita ovzdušia
▶
absolútna izohypsa
v meteorologii
izohypsa spojující místa se stejnou výškou
standardní izobarické hladiny (plochy) nad hladinou moře, vyjádřenou v
geopotenciálních metrech. Pomocí absolutních izohyps znázorňujeme
absolutní barickou topografii, v níž absolutní izohypsy vyšších hodnot vymezují oblasti vyššího tlaku vzduchu a naopak. Na
mapách absolutní topografie se zakreslují obyčejně po 40, popř. 80 geopotenciálních metrech.
▶
absolútna mesačná amplitúda
rozdíl mezi
měsíčním absolutním maximem a
měsíčním absolutním minimem meteorologického prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda
teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z
denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a
denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).
▶
absolútna optická hmota atmosféry
geometrická délka dráhy paprsku (například slunečního) při průchodu
atmosférou Země. Termín odráží skutečnost, že integrací hustoty vzduchu podél trajektorie paprsku dostaneme hmotnost vzduchu obsaženou v trubici o jednotkovém průřezu, jejíž osou je trajektorie daného paprsku v celé zemské atmosféře. Viz též
hmota atmosféry optická relativní,
tloušťka atmosféry optická.
▶
absolútna stabilita atmosféry
▶
absolútna súradnicová sústava
v meteorologii
souřadnicová soustava buď pevná vzhledem ke světovému prostoru, nebo pohybující se vůči němu rovnoměrným přímočarým pohybem. Met. měření se obvykle vztahují k určitému místu, které rotuje vůči světovému prostoru spolu ze Zemí, a proto absolutní souřadnicová soustava není pro met. účely příliš vhodná. Viz též
soustava souřadnicová relativní.
▶
absolútna teplota
slang. označení pro
teplotu vyjádřenou pomocí
Kelvinovy teplotní stupnice.
▶
absolútna teplotná stupnica
▶
absolútna transformácia vzduchovej hmoty
změna základního typu
vzduchové hmoty v jiný typ. Nastává především v důsledku delšího setrvávání vzduchové hmoty v nové geografické oblasti, do které tato vzduchová hmota pronikla. Např. transformace
tropického vzduchu na
vzduch mírných šířek ke konci léta na Balkáně, nebo transformace
arktického vzduchu po jeho
vpádu do střední Evropy na vzduch mírných šířek.
▶
absolútna vlhkosť vzduchu
▶
absolútne čierne teleso
fiktivní těleso, které všechno dopadající elmag. záření absorbuje, nic neodráží ani nepropouští. Při pozorování se proto jeví jako dokonale černé. Jako všechna fyz. tělesa, tak i absolutně černé těleso při teplotě různé od 0 K vyzařuje elmag. záření, jehož intenzita se řídí
Planckovým zákonem. Absolutně černé těleso je vždy izotropním neboli kosinovým zářičem. Zemský povrch má v oboru
dlouhovlnného záření vlastnosti, které dobře odpovídají vlastnostem tzv. šedého tělesa, jehož spektrální vyzařovací funkce
může být vyjádřena ve tvaru:
kde
Eλ definujeme Planckovým zákonem a
ε je tzv. relativní vyzařovací schopnost (
emisivita), závisející na vlnové délce.
▶
absolútne denné maximum
nejvyšší hodnota z
denních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu pro 1. leden 12,5 °C (z roku 2007). Viz též
amplituda absolutní denní.
▶
absolútne denné minimum
nejnižší hodnota z
denních minim meteorologického prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. minimum teploty vzduchu pro 1. leden –21,4 °C (z roku 1784). Viz též
amplituda absolutní denní.
▶
absolútne maximum
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. maximem se vždy rozumí nejvyšší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o
absolutním maximu měsíčním,
denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu 37,8 °C (z 27. 7. 1983). Viz též
amplituda absolutní,
extrém.
▶
absolútne mesačné maximum
nejvyšší hodnota z
měsíčních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. maximum teploty vzduchu 16,7 °C (z 10. 1. 1991). Viz též
amplituda absolutní měsíční.
▶
absolútne mesačné minimum
nejnižší hodnota z
měsíčních minim meteorologického prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. minimum teploty vzduchu –27,5 °C (z 31. 1. 1830). Viz též
amplituda absolutní měsíční.
▶
absolútne minimum
nejnižší hodnota
meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. minimem se vždy rozumí nejnižší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o
absolutním minimu měsíčním,
denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 absolutní minimum teploty vzduchu –27,6 °C (z 1. 3. 1785). Viz též
amplituda absolutní,
extrém.
▶
absorpcia žiarenia
obecně pohlcování určitého, nejčastěji
elektromagnetického záření v daném prostředí. V meteorologii jde o pohlcování
krátkovlnného nebo
dlouhovlnného záření atmosférou, svrchní vrstvou
pedosféry nebo
litosféry, vegetačním krytem a vodními plochami. V atmosféře se v průměru absorbuje přibližně 15 % slunečního záření, které do ní vstoupilo, a přibližně 90 % dlouhovlnného záření procházejícího ovzduším od zemského povrchu směrem nahoru. Na absorpci záření v atmosféře se podílejí její plynné složky, oblaky a částice
aerosolového aerosolu; u plynů jde o
selektivní absorpci záření. Pevný povrch absorbuje dopadající záření v tenké svrchní vrstvičce, čímž se liší od vody, kde k absorpci dochází ve vrstvě silné až několik metrů. Absorpce záření významně ovlivňuje
radiační i
tepelnou bilanci planety Země. Absorpce slunečního záření vhodných vlnových délek zelenými rostlinami je v přírodě podmínkou pro fotosyntézu. Viz též
koeficient absorpce.
▶
absorpčná funkcia
syn. faktor absorpční – poměr velikosti
radiačního toku absorbovaného v určité vrstvě atmosféry ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího, vyjádřený jako funkce množství dané absorbující látky (nejčastěji
vodní páry) obsažené v této vrstvě. Odečteme-li absorpční funkci od jedné, dostáváme tzv.
funkci propustnosti.
▶
absorpčný koeficient
syn. koeficient absorpční, koeficient pohlcování – charakteristika schopnosti daného prostředí
absorbovat záření. Objemový koeficient absorpce je číselně roven množství zářivé energie absorbované na dráze jednotkové délky z paprsku o jednotkové intenzitě. Vydělíme-li objemový koeficient absorpce hustotou absorbujícího prostředí, dostaneme hmotnostní koeficient absorpce. V meteorologii se setkáváme s absorpčním koeficientem atmosféry v souvislosti se
slunečním nebo
dlouhovlnným zářením. Protože hodnota koeficientu absorpce závisí na vlnové délce absorbovaného záření, uvažuje se obvykle „monochromatický“ koeficient absorpce vztažený k dostatečně úzkému intervalu vlnových délek ze spektra slunečního nebo dlouhovlnného záření. Viz též
extinkce,
absorpce záření,
zákon Lambertův–Bouguerův,
zákon zeslabení Beerův.
▶
absorpčný pás
syn. pásmo absorpční – část
absorpčního spektra určitého
radiačně aktivního plynu vyznačující se silnou
absorpcí záření. Je tvořen komplexem vzájemně si blízkých a případně se i částečně překrývajících
absorpčních čar v absorpčním spektru daného plynu. Např.
vodní pára se vyznačuje absorpčními pásmy v oblastech vlnových délek kolem 1,4 µm, 1,9 µm, 2,7 µm a 6,3 µm; v oblasti vlnových délek větších než 15 µm je u vodní páry nakupeno takové množství absorpčních pásů, že zde dochází ke spojité absorpci
dlouhovlnného záření a vzniká zde tzv. absorpční kontinuum.
Oxid uhličitý má svůj nejvýznamnější absorpční pás v blízkosti vlnové délky 15 μm. Absorpce
ultrafialového záření je způsobena především významnými absorpčními pásy
ozonu, který má současně další výrazný absorpční pás v oblasti vlnových délek kolem 9,6 μm. Viz též
absorpce záření selektivní.
▶
absorpčný vlhkomer
vlhkoměr, jímž se
vlhkost vzduchu zjišťuje na základě absorpce vodní páry hygroskopickou látkou. Hygroskopická látka buď pohltí všechnu vodní páru obsaženou v uzavřeném vzorku vzduchu, nebo se vlhkostí vzduchu v okolí čidla vlhkoměru vyrovnává tlak vodních par nad povrchem použité hygroskopické látky, která tvoří zákl. část čidla. V prvním případě se zjišťuje přírůstek hmotnosti hygroskopické látky (absolutní metoda,
absolutní vlhkoměr), nebo změna objemu, popř. změna tlaku uzavřeného vzorku vzduchu. Ve druhém případě se mění el. vodivost čidla v závislosti na změně vlhkosti vzduchu; tyto vlhkoměry patří mezi
elektrické vlhkoměry. Někdy se nazývají chem. vlhkoměry.
▶
adaptácia
proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému
klimatu a jeho projevům. Adaptací se člověk snaží zmírnit škody způsobené měnícím se klimatem nebo využít možnosti, které změny poskytují. V přírodních systémech mohou lidské zásahy přirozenou adaptaci usnadnit nebo zkomplikovat. Viz též
změna klimatu,
IPCC.
▶
adiabata
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději. Rozlišujeme
suché,
vlhké,
nenasycené a
nasycené adiabaty, popř.
pseudoadiabaty.
▶
adiabatická atmosféra
polytropní atmosféra, ve které je
vertikální teplotní gradient všude roven
suchoadiabatickému gradientu vd = 0,0098 K.m
–1. Jestliže v adiabatické atmosféře položíme
teplotu zemského povrchu rovnou 273 K, potom ve výšce zhruba 27,9 km klesne teplota na 0 K a tuto výškovou hladinu považujeme za horní hranici adiabatické atmosféry.
▶
adiabatická ekvivalentná potenciálna teplota
▶
adiabatická ekvivalentná teplota
▶
adiabatická expanzia
adiabatické zvětšování objemu plynu, při němž dochází k poklesu
vnitřní energie plynu a tedy k jeho ochlazování. V
termodynamice atmosféry používáme tento model k objasnění ochlazování při adiabatickém výstupu
vzduchové částice. Opakem adiabatické expanze je adiabatická komprese, při níž dochází k ohřevu vzduchové částice při jejím adiabatickém sestupu.
▶
adiabatická rovnováha
stav atmosféry, která je v
hydrostatické rovnováze, při indiferentním
teplotním zvrstvení.
Vertikální teplotní gradient v
suchém nebo
nenasyceném vzduchu je tedy roven
suchoadiabatickému gradientu, v nasyceném vzduchu
nasyceně adiabatickému gradientu. Ve vrstvě vzduchu v adiabatické rovnováze se
ekvivalentní potenciální teplota s výškou nemění. Stavu adiabatické rovnováhy se blíží vrstvy vzduchu se silným vertikálním promícháváním. V Česku se s tímto označením pro indiferentní teplotní zvrstvení setkáváme jen velmi zřídka. V anglicky psané odborné literatuře se tento stav označuje také jako
konvekční rovnováha.
▶
adiabatická vlhká potenciálna teplota
▶
adiabatická vlhká teplota
▶
adiabatické ochladzovanie
▶
adiabatický dej
termodyn. vratný děj v dané soustavě (v meteorologii obvykle ve vzduchu), probíhající bez výměny tepla mezi touto soustavou a okolím. Pro adiabatický děj v
ideálním plynu platí
Poissonovy rovnice, které lze vyjádřit takto:
kde
θ = R / cp,
κ = cp / cv,
T značí
teplotu v K,
p tlak,
α měrný objem,
R měrnou plynovou konstantu,
cp měrné teplo při stálém tlaku,
cv měrné teplo při stálém objemu. Z toho vyplývá, že při adiabatickém poklesu tlaku (expanzi plynu) dochází k poklesu teploty, tj. k adiabatickému ochlazování, při adiabatickém zvýšení tlaku (kompresi plynu) ke zvýšení teploty, tj. k adiabatickému oteplování. Přibližně adiabatické jsou např. procesy ve
vzduchové částici nenasycené vodní párou během jejího vert. přemísťování v atmosféře. Pojem adiabatický děj poprvé použil jeden ze zakladatelů termodynamiky, skotský inženýr W. J. M. Rankine (1820–1872). Viz též
děj pseudoadiabatický.
▶
adiabatický teplotný gradient
teplotní gradient odpovídající záporně vzaté změně teploty
vzduchové částice při jejím
adiabatickém přemístění o jednotkovou vzdálenost ve vert. směru. Jeho velikost je dána záporně vzatou totální derivací –
dT/
dz, kde
dT je změna teploty a
dz změna výšky. V meteorologii je obvyklé udávat adiabatický teplotní gradient v K nebo °C na 100 m. Kladné hodnoty vyjadřují ochlazování vzduchové částice vlivem
adiabatické expanze při
výstupných pohybech vzduchu. Podle
relativní vlhkosti vzduchové částice rozlišujeme
teplotní gradient suchoadiabatický,
vlhkoadiabatický a
nasyceně adiabatický, který se při praktické aplikaci aproximuje hodnotou
pseudoadiabatického teplotního gradientu.
▶
adjungovaný model
(ADM) – lineární model, který je inverzní k zadanému modelu v tom smyslu, že pokud původní model je linearizován a je vyjádřen maticí
A, potom adjungovaný model je popsán transponovanou maticí
AT a výstupy původního modelu jsou vstupy ADM a naopak. ADM lze efektivně využít pro výpočet gradientu penalizační funkce ve 4D VAR metodě asimilace. Viz též
asimilace meteorologických dat,
metoda asimilace dat variační.
▶
advekcia
přenos dané charakteristiky vzduchu prouděním v atmosféře. Advekcí horizontální, izobarickou, izentropickou atd. rozumíme advekci v dané horiz.,
izobarické,
izentropické atd. hladině. Advekci určité skalární veličiny
φ (
teploty vzduchu,
tlaku vzduchu,
vlhkosti vzduchu apod.) matematicky definujeme jako záporně vzatý skalární součin
rychlosti proudění a
gradientu této veličiny, tj.
kde
vx ,
vy ,
vz značí složky rychlosti proudění v třídimenzionální kartézské souřadnicové soustavě, tvořené osami
x,
y,
z. V
synoptické meteorologii advekcí zpravidla označujeme přenos
vzduchové hmoty určitých vlastností a v tomto smyslu mluvíme např. o advekci studeného, teplého, vlhkého, znečištěného atd. vzduchu. Pojem studený, teplý, vlhký, znečištěný atd. vzduch je zde míněn relativně, tj. vzhledem ke vzduchu, který je advehovanou vzduchovou hmotou nahrazován.
▶
advekčná búrka
bouřka v oblasti
studené advekce za
studenou frontou. Vznik advekční bouřky je podmíněn existencí
absolutní instability atmosféry alespoň do výšky
kondenzační hladiny a
podmíněnou instabilitou atmosféry do výšky alespoň 4 až 6 km. V současné met. literatuře se toto označení vyskytuje již jen ojediněle.
▶
advekčná hmla
mlha, která se tvoří ochlazováním rel. teplého a vlhkého vzduchu při jeho
advekci (přesunu) nad chladnější povrch. Za advekční mlhu se považuje někdy i mlha vznikající zvýšeným výparem při přesunu studeného vzduchu nad teplý a vlhký povrch. Viz též
mlha radiační,
klasifikace mlh Willettova.
▶
advekčná instabilita ovzdušia
instabilita vyvolaná nerovnoměrnou
advekcí v důsledku výrazných změn
rychlosti větru s výškou (
studená advekce zesilující s výškou nebo
teplá advekce slábnoucí s výškou). V tomto případě se nad určité místo dostává v nižších hladinách rel. teplejší a ve vyšších hladinách rel. chladnější vzduch.
▶
advekčná inverzia teploty vzduchu
teplotní inverze vznikající buď působením vertikálně nerovnoměrné
teplé advekce, když ve vyšších hladinách proudí do dané oblasti rel. teplejší vzduch než v hladinách nižších, nebo prouděním rel. teplého vzduchu nad studený zemský povrch. Prvním způsobem vznikají advekční
inverze výškové, druhým advekční
inverze přízemní.
▶
advekčná teória cyklogenézy
▶
advekčná tlaková tendencia
složka
tlakové tendence způsobená přesunem
tlakových útvarů, tedy nikoliv jejich vývojem a dalšími vlivy.
▶
advekčne dynamická teória cyklogenézy
jedna z teorií používaná k vysvětlení
cyklogeneze. Jejími autory jsou ruští meteorologové Ch. P. Pogosjan a N. A. Taborovskij, kteří ji formulovali ve 40. letech 20. století. Teorie je založena na předpokladu, že lokální změny tlaku vzduchu jsou působeny jednak advekčními změnami teploty, jednak dyn. faktory, spojenými především s
ageostrofickou advekcí, které ale zpětně ovlivňují
úhel advekce. Empiricky bylo stanoveno pravidlo, že
cyklona vzniká nebo se prohlubuje pod
deltou frontální zóny ve výšce pouze tehdy, když ve stř. části této zóny převyšuje horiz. kontrast teploty 16 geopotenciálních dekametrů na 1 000 km na
mapě relativní topografie . Vznik cyklony se vysvětluje podle tohoto schématu:
baroklinita ve výškové
frontální zóně vede k porušení stacionárnosti pohybu, tím k poklesu tlaku vzduchu a vytvoření
cyklonální cirkulace. Tato teorie ztratila svůj význam po vytvoření teorie lokálních změn tlaku vzduchu. Její empir. závěry o zvláštnostech stavby
termobarického pole atmosféry v různých
stadiích vývoje cyklony však zůstávají v platnosti.
▶
advekčné ochladzovanie
pokles
teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný
studenou advekcí. V souladu s definicí
advekce teploty je velikost advekčního ochlazování závislá na
úhlu advekce a na velikosti
rychlosti proudění a
teplotního gradientu v advehované
vzduchové hmotě. Ve střední Evropě může velikost advekčního ochlazování dosáhnout za 24 h v krajních případech i 20 °C. Advekční ochlazování nastává obvykle po přechodu
studené fronty. Viz též
vpád studeného vzduchu.
▶
advekčne otepľovanie
vzestup
teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný
teplou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního oteplování závislá na
úhlu advekce a na velikosti
rychlosti proudění a
teplotního gradientu v advehované
vzduchové hmotě. Ve střední Evropě dosahuje advekční oteplování za 24 h několika °C, v krajních případech 15 až 20 °C. Advekční oteplování většinou nastupuje po přechodu
teplé fronty. Viz též
vpád teplého vzduchu.
▶
advekčne-radiačná hmla
mlha, při jejímž vzniku a trvání současně působí příčiny
mlhy advekční a
mlhy radiační. Viz též
klasifikace mlh Willettova.
▶
aerodynamický anemometer
▶
aerodynamický priemer
charakteristika velikosti
aerosolových částic definovaná jako průměr kulové částice o hustotě 1000 kg.m
–3, která má stejnou
pádovou rychlost jako daná aerosolová částice. Orientačně lze tedy za aerodynamický průměr považovat průměr vodní kapky, která má stejnou pádovou rychlost jako daná aerosolová částice.
▶
aerologické meranie
aerologické pozorování pomocí přístrojů, zajišťované z
aerologické stanice. Základní metodou aerologických měření je
radiosondážní měření, dále k nim patří
pilotovací měření,
měření výšky základny oblaků,
měření větru radiotechnickými prostředky a celá řada dalších
distančních meteorologických měření. Mezi aerologická měření řadíme i měření
upoutanými sondami a někdy i
stožárová meteorologická měření.
Aerol. měření jsou v současné době většinou
automatizovaná, v minulosti jejich záznam a zpracování prováděl aerol.
pozorovatel. Získaná data jsou přenášena
meteorologickými zprávami např. v kódu
BUFR, popř. prostřednictvím
zpráv TEMP či
PILOT. Údaje vstupují do procesu
asimilace meteorologických dat do
modelů numerické předpovědi počasí, dále slouží ke konstrukci
výškových map,
aerologických diagramů a
vertikálních řezů atmosférou. Viz též
aerologie,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a ve volné atmosféře,
sondáž atmosféry.
▶
aerologické observatórium
met. pracoviště, jehož hlavní pracovní náplní je kromě
aerologických měření a
pozorování pro vědecké a provozní účely i řešení samostatných výzk. úkolů z
aerologie. Viz též
stanice aerologická.
▶
aerologické pozorovanie
meteorologické pozorování k získání údajů o
mezní vrstvě atmosféry a
volné atmosféře, a to především pomocí
aerologických měření. Z hlediska používaných metod se aerol. pozorování dělí na přímá a nepřímá. Přímá aerol. pozorování, v odborné literatuře někdy označovaná i jako kontaktní, jsou především
radiosondážní měření; dále k nim patří např.
letadlový průzkum počasí. Nepřímá aerol. pozorování, která se provádějí ze zemského povrchu nebo z
meteorologických družic, jsou z velké části založena na
distančních meteorologických měřeních. Dále se dělí na aktivní a pasivní. Aktivní nepřímá pozorování spočívají ve vysílání a zpětné detekci různých signálů, které mohou být akustické (
sodar), světelné (
lidar) nebo rádiové (
radar, windprofiler). Při pasivních nepřímých pozorováních dochází k měření elmag. záření přicházejícího z atmosféry nebo k vizuální detekci různých atm. jevů, především oblaků, dále
polární záře,
nočních svítících oblaků apod. Viz též
aerologie,
sondáž atmosféry,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.
▶
aerologické výstupy lietadlami
▶
aerologický diagram
termodynamický diagram používaný při vyhodnocování
aerologických měření a při analýze fyz. stavu
atmosféry, zvláště v předpovědní službě a při met. zabezpečení letectva. Na aerol. diagramu bývají zakresleny
izobary,
izotermy,
suché adiabaty,
pseudoadiabaty a izolinie některých charakteristik
vlhkosti vzduchu. Aerol. diagram má obsahovat co nejvíce přímkových
izolinií, aby zobrazování na něm bylo co nejjednodušší. Velikost úhlu mezi izotermami a suchými adiabatami by měla být co největší, aby diagram umožňoval snadné porovnání sklonu zakreslených křivek (především
křivky teplotního zvrstvení) se sklonem adiabat. Za přednost aerol. diagramu se považuje, je-li
energetickým diagramem. K nejčastěji používaným aerol. diagramům patří
Stüveho diagram,
emagram,
zkosený diagram a
tefigram. Méně často se používají např.
pastagram,
thetagram,
Ambleúv diagram,
Refsdalův diagram,
Rossbyho diagram nebo
Werenskioldův diagram.
▶
aerologický výstup
1. méně vhodné označení pro
aerologické měření;
2. slang. označení pro graf. znázornění vert. profilu
meteorologických prvků na daném místě.
▶
aeronómia
nauka o stavbě a vlastnostech
atmosféry Země nad
troposférou. Zkoumá její fyz. charakteristiky (strukturní parametry) a fyz. a fyz.-chem. procesy, které určují její stav a časové změny, podmíněné převážně ději na slunečním povrchu a jím vysílaným zářením. K pozemním metodám aeronomických pozorování patří vizuální a fotografické pozorování
svítících nočních oblaků,
meteorů a
polárních září, spektrografické metody výzkumu záření nočního
svitu oblohy a
polárních září a sondování
ionosféry radiovlnami. Vznik aeronomie v podstatě souvisí až s počátkem systematického průzkumu vysoké atmosféry přímými metodami, tj.
raketovými sondážemi (od r. 1945) a výzkumnými družicemi (od r. 1957). Viz též
aerologie.
▶
aerostat
v meteorologii syn. pro
balon upoutaný.
▶
afélium
syn. odsluní – bod na oběžné dráze Země kolem Slunce s maximální vzdáleností od jeho středu. Při současné
excentricitě oběžné dráhy Země kolem Slunce je tato vzdálenost cca 152 mil. km, což má za následek zeslabení
slunečního záření dopadajícího na Zemi o přibližně 3,5 % oproti jeho intenzitě při střední vzdálenosti obou těles (149,6 mil. km). V současné fázi precese
zemské osy prochází Země afeliem 4. července, což způsobuje prodloužení, avšak relativní zmírnění
léta na severní polokouli oproti situaci v opačné fázi precesního cyklu. Viz též
perihelium.
▶
ageostrofická vorticita
vert. složka
vorticity rychlosti
ageostrofického větru. Pole ageostrofické rel. vorticity je úzce spjato s vývojovými tendencemi v
tlakovém poli.
▶
ageostrofický vietor
syn.
proudění ageostrofické – rozdíl vektorů rychlosti skutečného a
geostrofického větru. Ve
volné atmosféře se geostrofický vítr v základním přiblížení nejčastěji interpretuje jako výslednice čtyř složek, tj. složky izalobarické (izalohyptické), kinetické, konv. a cyklostrofické. Tyto složky bývají někdy označovány jako
vítr izalobarický,
kinetický,
konvekční a
cyklostrofický. V podrobnějším přiblížení lze odvodit i další příspěvky k ageostrofickému větru vznikající např. u proudění, které má současně vertikální i meridionální složky pohybu. Teoreticky lze dokázat, že každé proudění s meridionální složkou pohybu musí obsahovat ageostrofickou složku. Velikost rychlosti ageostrofického větru bývá ve volné atmosféře u proudění velkých měřítek zpravidla alespoň o řád menší než velikost rychlosti větru geostrofického, přesto má ageostrofický vítr zásadní význam pro transformace kinetické energie v atmosféře a vývoj
pole atmosférického tlaku.
▶
agregácia
obecně vzájemné spojování pevných
aerosolových částic, ve
fyzice oblaků a srážek spojování
ledových krystalků při jejich vzájemných nárazech a vznik
sněhových vloček. Ve starší odb. literatuře se agregace často zahrnuje pod pojem
koagulace.
▶
agroklimatológia
syn. klimatologie zemědělská – odvětví
aplikované klimatologie v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. K hlavním úkolům agroklimatologie patří:
a) hodnocení
klimatu z hlediska zemědělství;
b) provádění
agroklimatologické rajonizace neboli vymezování
klimatických oblastí pro racionální pěstování zeměd. plodin, chov dobytka, popř. využití mechanizace;
c) studium
mikroklimatu uzavřených prostor, např. stájí, skleníků, objektů určených k uskladnění zeměd. produktů apod.;
d) poskytování podkladů pro výstavbu zeměd. objektů, provádění zeměd. meliorací, provoz závlahového hospodářství atd.
Viz též
agrometeorologie.
▶
agroklimatologická rajonizácia
speciální
klimatologická rajonizace sestavená pro potřeby zemědělné praxe, především pro efektivní rostlinnou výrobu. Základním problémem při agroklimatologické rajonizaci je výběr agroklimatologických ukazatelů, jež by komplexně vyjádřily prostorovou diferenciaci agroklimatologických podmínek vývoje a tvorby úrody zemědělských kultur. Pro agroklimatologickou rajonizaci tehdejšího území ČSFR (1975) byly zvoleny tyto ukazatele:
a)
suma teplot za období s
průměrnou denní teplotou vzduchu ≥ 10 °C, která vyjadřuje teplotní zajištění zemědělských kultur;
b)
klimatický ukazatel zavlažení za období od června do srpna jakožto kritérium vláhových podmínek;
c)
průměrné roční minimum teploty vzduchu, charakterizující podmínky přezimování.
Agroklimatologická rajonizace patří k předním úkolům
zemědělské klimatologie. Viz též
zajištění klimatické,
index suchosti,
index vlhkosti.
▶
agrometeorológia
syn. meteorologie zemědělská – obor
aplikované meteorologie, který studuje vlivy počasí a klimatu na zemědělství. Poznatků z agrometeorologie se využívá v rostlinné a živočišné výrobě, zejména ve sféře řízení a rozhodování, např. při určování agrotechnických termínů, závlahových dávek nebo ochraně plodin před nepříznivými met. jevy. Cennými met. informacemi pro zemědělce jsou speciální výstupy
agrometeorologické předpovědi. Součástí agrometeorologie v širším slova smyslu je
agroklimatologie.
▶
agrometeorologická predpoveď
syn. předpověď zemědělsko-meteorologická – krátkodobá, střednědobá nebo dlouhodobá
předpověď počasí speciálně pro potřeby zeměd. výroby. Vychází většinou ze
všeobecné předpovědi počasí, ze znalosti dosavadního průběhu počasí v daném roce a opírá se o poznání vývojových stadií živých organismů, změn fyz. vlastností půdy a dlouhodobých klimatologických charakteristik. Ke krátkodobým předpovědím patří např. výstrahy před
krupobitím,
vichřicemi, předpovědi
mrazíků a
mrazů ve
vegetační době; mezi dlouhodobé předpovědi počítáme předpovědi zásob vody v půdě, výskytu
suchých a
vlhkých období, podmínek přezimování kultur a charakteristik teploty vzduchu, zejména
sum teploty. Speciální agrometeorologické předpovědi se zaměřují např. na sledování konkrétních rostlinných chorob a škůdců, na rychlost vývoje plodin nebo na odhad kvality úrody.
▶
agrometeorologická predpoveď
▶
agrometeorologická stanica
meteorologická stanice, která slouží potřebám zeměď. vědy a praxe. Dělí se na stanice základní, doplňkové, pomocné a speciální. Podle doporučení
Světové meteorologické organizace tyto stanice:
a) v oblasti met. veličin měří teplotu a vlhkost vzduchu v různých výškách až do 10 m v závislosti na výšce a charakteru porostu, půdní teploty v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm, popř. i v dalších pro speciální účely,
vlhkost půdy, charakteristiky
turbulence v porostech nebo v jejich blízkosti,
hydrometeory,
evapotranspiraci,
sluneční svit a složky
radiační bilance a provádí pozorování meteorologických jevů, které ohrožují rostliny;
b) v oblasti biologických faktorů provádějí
fenologická pozorování, kvalit. a kvantit. pozorování rostlin a zvířectva, poškození rostlin a zvířat přírodními jevy i antropogenní činností.
▶
agrometeorologická stanica
dříve používaný termín pro
agrometeorologickou stanici.
▶
agrometeorologické observatórium
syn. observatoř zemědělsko-meteorologická – pracoviště, kde se kromě běžných
meteorologických pozorování provádějí speciální měření a zemědělsko-meteorologický výzkum. Slouží i potřebám zeměď. vědy a praxe. Viz též
stanice zemědělsko-meteorologická,
meteorologie zemědělská.
▶
agronomické sucho
syn. sucho agronomické, sucho zemědělské – nedostatek vody v půdě projevující se nízkou
půdní vlhkostí, způsobený
meteorologickým suchem. Z dalších vlivů mají značný význam vlastnosti půdy, způsob jejího obhospodařování a celá řada dalších faktorů. Posuzování agronomického sucha je úkolem
agrometeorologie, přičemž je třeba uvažovat i poznatky hydropedologie, fyziologie rostlin apod. Viz též
přísušek,
sucho fyziologické,
bilance půdní vody.
▶
Aitkenov počítač jadier
přístroj ke zjišťování koncentrace
kondenzačních jader ve vzduchu. Je tvořen komůrkou, v níž se sledovaný vzorek
nenasyceného vzduchu prudce ochladí vynucenou
adiabatickou expanzí. Ochlazením dojde ke
kondenzaci vodní páry na kondenzačních jádrech a vzniku
zárodečných kapiček, které vypadávají na skleněnou destičku. Pomocí mikroskopu se určí počet kapiček usazených na plošné jednotky destičky a následně objemová koncentrace kondenzačních jader. Přístroj zkonstruoval skotský meteorolog J. Aitken (1839–1919) v roce 1880 a jeho původním účelem bylo měření koncentrace částic
atmosférického prachu.
▶
Aitkenove jadrá
syn. částice Aitkenovy – aerosolové částice o poloměru menším než 0,1 µm (10
–7 m). Jde o nejpočetněji zastoupené částice v
atmosférickém aerosolu, jejichž koncentrace může být odhadnuta
Aitkenovým počítačem jader, kde se Aitkenovy částice při velkém
přesycení vodní párou projevují jako
kondenzační jádra. Nemají však podstatný význam pro kondenzaci při nízkých přesyceních vodní párou v reálné atmosféře. Koncentrace Aitkenových jader ve velkých městech bývá > 150 000 / cm
3. Jsou významná pro
atmosférickou elektřinu jako velké
atmosférické ionty. Byla pojmenována po skotském meteorologovi a fyzikovi Johnu Aitkenovi (1839–1919). Svojí velikostí odpovídají
nanočásticím.
▶
akcelerometer
nazývaný také jako gravitační sensor (G-senzor) je přístroj, který umožňuje indikaci hodnot
turbulence během letu letadla. Registrace hodnot turbulence je pak prováděna pomocí akcelerografů. Oba tyto přístroje jsou založeny na principu setrvačnosti hmoty pro měření rozdílu mezi kinematickým zrychlením (vhledem k určitému inerciálnímu souřadnému systému) a gravitačním zrychlením. Klasické mechanické senzory indikovaly, popř. registrovaly rel. změnu polohy tělíska upevněného na pružině vůči letadlu. V současnosti jsou nahrazovány tzv. MEMS (mikro-elektromechanickými) akcelerometry/akcelerografy, které jsou vyráběny technologií bulk MM (slepení senzoru a elektronického obvodu). Snímání pohybu senzoru je prováděno piezoodporově, piezoelektricky a nebo kapacitně. Stupnice přístrojů je kalibrována v jednotkách
tíhového zrychlení.
▶
akčné centrum atmosféry
1. zast. označení pro rozsáhlý, výrazný a většinou stacionární
tlakový útvar na
synoptické mapě, který ovlivňuje
cirkulaci atmosféry nad velkou oblastí (zejména
centrální cyklona nebo
kvazistacionární anticyklona);
2. útvar nízkého nebo vysokého tlaku vzduchu na
klimatologické mapě, který je statisticky výsledkem častějšího výskytu příslušných tlakových útvarů v určité oblasti Země, a to celoročně (
permanentní centra), nebo sezónně (
sezonní centra). Klimatickými akčními centry atmosféry jsou
pásy nízkého tlaku vzduchu,
pásy vysokého tlaku vzduchu,
cyklony a
anticyklony vyjádřené v poli průměrného tlaku vzduchu. Klimatická akční centra atmosféry určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry včetně systému
monzunové cirkulace. Kromě sezónního posunu a proměn klimatických akčních center dochází také ke zpravidla neperiodickým kolísáním jejich intenzity, která způsobují cirkulační
oscilace.
▶
aklimatizácia
postupné přizpůsobování živých organizmů změněným podmínkám (např. aklimatizace výšková).
▶
aktinograf
v současnosti již nepoužívaný registrační
aktinometr zaznamenávající časový průběh
přímého slunečního záření.
▶
aktinometer
přístroj k měření
přímého slunečního záření, jehož princip neumožňuje abs. měření ve fyz. jednotkách, jak je tomu u
pyrheliometrů. Čidla aktinometru využívají k získání informace o měřené veličině zvýšení teploty černé plochy nebo dutiny po ozáření Sluncem. Teplotní rozdíl se měří
teploměrem,
bimetalem nebo termočlánky.
▶
aktinometrické meranie
met. měření energie
záření přijaté čidlem měřicího přístroje za jednotku času v určitém místě atmosféry nebo na zemském povrchu. Vyjadřuje se zpravidla ve W.m
–2. Dříve se užívala jednotka cal.cm
–2.min
–1. Převodní vztah mezi oběma jednotkami je: 1 cal.cm
–2.min
–1 = 697,3.10
–3 W.m
–2. Změřené hodnoty se v přirozených podmínkách označují jako kladné, nebo i záporné podle toho, zda sledovaný povrch celkově více energie záření přijímá, nebo ztrácí. V atmosféře se intenzity toků záření obvykle pohybují v intervalu (–200 ; 1500) W.m
–2.
V používaných radiačních přístrojích čili
radiometrech se měřené záření zpravidla přeměňuje na tepelnou energii (kalorimetrická metoda měření), nebo na energii elektrickou (fotoelektricky nebo termoelektricky).
Přímé sluneční záření se měří
pyrheliometry a
aktinometry,
globální sluneční záření pyranometry,
rozptýlené sluneční záření vhodně upravenými pyranometry,
albedo albedometry,
efektivní vyzařování zemského povrchu nebo atmosféry
pyrgeometry a
bilance záření bilancometry.Chyby měření zpravidla nepřevyšují 1 % měřené veličiny. Mezi měření záření bývá zařazováno i měření
trvání slunečního svitu pomocí
slunoměrů. Viz též
aktinometrie.
▶
aktívna primárna rádiolokácia
metoda
radiolokace, využívající k získání informace o
radiolokačním cíli zpětného
radarového odrazu části energie základního sondovacího impulzu od tohoto cíle. Někdy se v novější tech. praxi využívá i sondovacích impulzů vytvářených v jiném zdroji než ve vlastním
radaru. Viz též
radiolokace aktivní sekundární,
radiolokace pasivní.
▶
aktívna prímes
vžité označení plynné
atmosférické příměsi, která je do atmosféry emitována přírodními nebo antropogenními procesy a má přitom vůči okolnímu vzduchu převýšení z hlediska svého energetického (tepelného) obsahu, takže na ni působí kladný
vztlak. Viz též
příměs pasivní,
příměs znečišťující,
výška komína efektivní.
▶
aktívna sekundárna rádiolokácia
metoda
radiolokace, využívající k získání informace o
radiolokačním cíli jeho aktivní spolupráce s
radarem. Nejčastěji je sekundární radiolokace prováděna tak, že po přijetí impulzu vyslaného radarem vydá aktivní cíl signál odpovědi vlastním vysílačem. Tím se jednak zvýší dosah sledování takového cíle, jednak zpřesní určení jeho polohy v prostoru. Sekundární radiolokace je využívána především v letectví, v meteorologii pouze u některých typů
radiolokačních a
transoceánských sond. Viz též
radiolokace aktivní primární,
radiolokace pasivní.
▶
aktívna teplota
v
agrometeorologii teplota vzduchu vyšší než tzv. biologické minimum neboli biologická nula, což je teplota, při níž určitý druh rostliny již přestává vegetovat. U většiny polních kultur, trav, listnatých stromů a keřů v oblasti s mírným klimatem se biologické minimum pohybuje kolem 5 °C; biologické minimum lze však vztahovat také k jednotlivým růstovým fázím, popř.
fenologickým fázím rostlin. Sumy aktivních teplot, což jsou součty všech
průměrných denních teplot vzduchu nad biologickým minimem, udávají, do jaké míry jsou kryty potřeby rostlin z hlediska teploty, a proto slouží jako kritérium při rajonizaci pěstování rostlin podle klimatických podmínek. Výchozí hodnoty, od kterých se sumy aktivních teplot počítají, bývají v praxi voleny různě, za prahovou hodnotu (zhruba biologické minimum) bývají voleny průměrné denní teploty vzduchu 0, 5, 10, 15 °C apod. Uvedené teploty bývají označovány též jako teploty charakteristické. Viz též
suma teplot,
rajonizace agroklimatologická,
teplota efektivní.
▶
aktívna vrstva
svrchní část
litosféry, většinou s půdním a rostlinným krytem, v níž se projevuje alespoň
roční chod teploty; obdobně na moři svrchní vrstvy vody. Tepelný stav aktivní vrstvy je podmíněn radiačními procesy na zemském povrchu, dalšími procesy výměny tepla s atmosférou a podmínkami pro vedení tepla v aktivní vrstvě. Dolní hranicí aktivní vrstvy je hladina stálé roč. teploty, horní hranicí je
aktivní povrch.
▶
aktívny družicový rádiometer
radiometr na
meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá zpětně odraženého umělého záření generovaného přístrojem družice. Do této kategorie lze zahrnout např. družicové
lidary,
altimetry,
skaterometry, družicové oblačné či srážkové
radary a multi- nebo hyperspektrální
sondážní družicové radiometry (soundery).
▶
aktívny front
blíže neurčené označení pro
atmosférické fronty, které s sebou přinášejí výrazné projevy počasí (intenzivní srážky, bouřky, silný vítr). Jejím opakem je fronta nevýrazná.
▶
aktívny povrch
přechodná plocha mezi
litosférou nebo
hydrosférou a
atmosférou (povrch půdy, vody, porostu, popř. umělý povrch, jako povrch vozovky, střech domů apod.), na níž dochází k odrazu záření i jeho transformaci v jiné druhy energie (především v teplo). Aktivní povrch patří k hlavním
klimatotvorným faktorům. V utváření klimatu se uplatňuje především ve spojitosti s
radiační bilancí soustavy Země–atmosféra a se
všeobecnou cirkulací atmosféry. Aktivní povrch ovlivňuje atm. děje v
mezní vrstvě atmosféry svými fyz. a fyz.-chem. vlastnostmi, k nimž patří zejména
členitost reliéfu zemského povrchu,
albedo, tepelná vodivost, vlhkost, složení a struktura půdy, veget. kryt atd. Pojem aktivní povrch zavedl rus. klimatolog A. I. Vojejkov (1824–1916). Viz též
orografie.
▶
aktuál
slang. označení pro
počasí skutečné.
▶
aktuálna evapotranspirácia
syn. evapotranspirace efektivní, evapotranspirace skutečná – celkový skutečný
výpar z půdy a
transpirace rostlin v přírodních podmínkách, tedy v podmínkách skutečného zavlažení. V oblastech rel. malých atm.
srážek jsou hodnoty aktuální evapotranspirace podstatně nižší než hodnoty
potenciální evapotranspirace.
▶
aktuálna izoterma
zřídka používané označení pro
izotermu, sestrojenou z teplotních údajů neredukovaných na hladinu moře, v protikladu k pojmu
redukovaná izoterma.
▶
aktuálny čas pozorovania
podle definice
WMO:
1. čas, ve kterém je při
meteorologickém pozorování na
přízemních meteorologických stanicích odečten tlak vzduchu;
2. při
aerologickém měření čas vypuštění
radiosondážního, popř.
pilotovacího balonu nebo rakety;
3. v ostatních případech čas, ve kterém je měření všech relevantních
meteorologickch prvků ukončeno.
▶
akumulácia snehu
1. proces hromadění
sněhu vypadáváním tuhých
srážek a vzniku
sněhové pokrývky, popř. působením
větru na
zvířený sníh; v tomto smyslu je akumulace sněhu protikladem
ablace;
2. Výsledek uvedeného procesu. V planetárním měřítku jsou nejrozsáhlejšími akumulacemi sněhu polární sněhové čepičky.
Při akumulaci sněhu v terénu hraje důležitou roli především
převládající směr větru a expozice, jež ovlivňují vznik akumulací ve formě
sněhových návějí,
jazyků a
závějí.
▶
akumulačný mód
mód ve
spektru částic atmosférického aerosolu, jenž bývá identifikován ve velikostní oblasti poloměrů aerosolových částic řádově 10
–7 m (desetiny mikrometru). Částice těchto velikostí vznikly z původních, cca o řád menších částic
nukleačního módu procesem jejich
koagulace a akumulují se v oblasti právě popisovaného módu, neboť se zde ještě příliš neprojevuje sedimentace částic.
▶
akustická sondáž atmosféry
sondáž atmosféry využívající ke zjišťování nehomogenit v polích
meteorologických prvků rozptylu akustických vln vysílaných
sodarem ze zemského povrchu. Část energie, která se vrátí k přijímači, je využita k získání informace o existenci nehomogenity a vzdálenosti místa s touto nehomogenitou od vysílače. Akustická sondáž atmosféry umožňuje např. sledovat
inverze teploty vzduchu při
turbulentním proudění vzduchu. Viz též
RASS.
▶
akustická virtuálna teplota
teplota
Tvak, při níž by se v
suchém vzduchu šířil zvuk stejnou rychlostí jako ve
vlhkém vzduchu s
teplotou Ta
tlakem vodní páry e. Počítáme ji pomocí přibližného vzorce
v němž
p je tlak vzduchu a
Tvak i
T udáváme v K.
▶
akustický teplomer
teploměr využívající teplotní závislost rychlosti
šíření zvuku ve vzduchu nebo teploměr využívající teplotní závislost frekvence vynucených kmitů kovové struny. Používá se v meteorologii jen pro speciální účely, např. k měření turbulentních fluktuací teploty vzduchu.
▶
akustický tieň
v
atmosférické akustice diskontinuita v poli
šíření zvuku v atmosféře, kdy do části prostoru na zemském povrchu a v atmosféře v důsledku svého lomu nepronikají
zvukové vlny, i když jejich zdroj může být relativně blízko. Vzniká pouze v souvislosti s výškovými zdroji zvuku za situace, kdy teplota vzduchu klesá s výškou. Meteorologickým příkladem může být situace, kdy od relativně blízko viditelného
blesku není na určitých místech slyšitelný
hrom.
▶
albedo
poměr množství odraženého záření k množství
záření dopadlého na určitý povrch. Albedo vyjadřujeme buď jako číslo bez fyz. rozměru, jehož hodnota leží v intervalu (0, 1), nebo častěji v procentech. Obvykle se používá k charakteristice poměrů v krátkovlnné oblasti spektra, tj. pro poměr odraženého a
globálního slunečního záření. Z přirozených druhů povrchu souše má největší albedo
sněhová pokrývka (čistý čerstvý
sníh odráží 70 i více procent dopadajícího slunečního záření, povrch půdy nebo vegetační kryt zhruba od 5 do 35 %). Albedo vodních ploch silně závisí na výšce Slunce nad obzorem (s klesající výškou Slunce roste) a pohybuje se zhruba v rozmezí 2 až 70 %.
▶
albedo Zeme
poměr
záření odraženého Zemí jako planetou k
záření Slunce vstupujícímu do
atmosféry Země. V současné době se na základě
družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
▶
albedometer
přístroj pro měření
albeda. Principiálně je tvořen
pyranometrem upraveným tak, aby jeho vodorovně orientované čidlo mohlo být obráceno postupně směrem vzhůru a dolů. Z hodnot naměřených při obou polohách čidla se vypočte hledaný poměr. Albedometr se užívá např. k určení albeda
oblaků nebo rozličných druhů zemského povrchu, jako trávy,
sněhu apod.
▶
aleutská cyklóna
syn. cyklona severopacifická –
permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Tichého oceánu mezi Aljaškou a Kamčatkou, s nejčastější polohou středu v oblasti aleutského souostroví. V zimě je aleutská cyklona důležitým článkem
deformačního pole v sev.části Tichého oceánu. Její existence je podmíněna
všeobecnou cirkulací atmosféry. Je oživována
postupujícími cyklonami, které se tvoří na
polární frontě jižně od aleutské cyklony, jakož i cyklonami na
arktické frontě, ležící severněji.
▶
algebraický model
pojem používaný některými autory v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. V rámci řešení
problému uzávěru se k přímému vyjádření
Reynoldsových napětí nepoužívá žádná rovnice, ale vhodně zkonstruovaný algebraický výraz. Obsah pojmu se v tomto smyslu v zásadě kryje s
nularovnicovými modely. V literatuře se též vyskytuje pojem algebraický RSM model, kdy se vhodně zkonstruované algebraické výrazy používají v rámci řešení problému uzávěru na příslušné úrovni k uzavření soustavy Kellerových–Fridmanových rovnic.
▶
Alisovova klasifikácia klímy
genetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století (v češtině Alisov, 1954). Vychází z
geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm
klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou
klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna
vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezonní střídání. Je vymezeno
klima ekvatoriální,
subekvatorální neboli rovníkových
monzunů,
tropické,
mírných šířek,
subarktické (bez ekvivalentu na jižní polokouli) a
arktické, resp.
antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do
klimatických typů na
kontinentální,
oceánské, západních pobřeží a východních pobřeží.
▶
Allardov vzťah
vztah vyjadřující závislost mezi prahovou hodnotou osvětlení oka, svítivostí zdroje světla,
dohledností,
propustností ovzduší a vzdáleností zdroje světla od
fotometru. Používá se ve tvaru:
kde
ET je prahová hodnota osvětlení v lx,
I svítivost zdroje světla v cd,
D dohlednost v m,
P značí propustnost atmosféry v % a
Z vzdálenost zdroje světla od fotometru udávaná v m. Hodnota
ET je pro noční hodiny rovna 10
–6,1 lx, za svítání a
soumraku 10
–5 lx, během dne 10
–4 (při bezoblačném dni 10
–3) lx. V
letecké meteorologii se Allardův vztah používá pro přepočet hodnot propustnosti atmosféry na
dráhovou dohlednost. Vzorec slouží při porovnání dohlednosti měřené přístrojem a
meteorologické dohlednosti vizuálně odhadované pozorovatelem. Viz též
měření dráhové dohlednosti,
vztah Koschmiederův.
▶
altimeter
v
družicové meteorologii označení pro
aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž
asimilována do modelů
numerické předpovědi počasí. Viz též družice
Jason.
▶
altocumulus
(Ac) [altokumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Ac je charakterizován jako menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé či šedé, popř. bílé a šedé, které mají vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí v podobě vln, oblázků, valounů apod., které mohou být navzájem oddělené nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí bývá 1 až 5° prostorového úhlu. Ac je
vodní nebo
smíšený oblak středního patra. Vzniká např. následkem
vlnového proudění, při přetékání vzduchu přes horské překážky nebo transformací jiných druhů oblaků. Průsvitnost Ac je velmi proměnlivá. Ac lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
stratiformis,
lenticularis,
floccus,
castellanus nebo
volutus a podle
odrůdy jako
translucidus,
perlucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus,
radiatus a
lacunosus.
Zvláštnostmi Ac mohou být
virga a
mamma. Viz též
beránky.
▶
altostratus
(As) – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. As je charakterizován jako šedavá a modravá oblačná plocha nebo vrstva, s vláknitou nebo žebrovitou strukturou nebo i bez patrné struktury, která pokrývá úplně nebo částečně oblohu. Oblak bývá často tak tenký, že obrysy Slunce lze pozorovat jako za matným sklem. U As se nevyskytují
halové jevy. As je
smíšený, méně často
vodní oblak středního patra, někdy však zasahuje i do
patra vysokého. Vyskytuje se např. jako součást oblačných systémů
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu, kde vzniká působením
výkluzných pohybů teplého vzduchu. Srážky z As u nás v teplé polovině roku obvykle nevypadávají. As se dále nedělí podle
tvaru, lze jej však dále klasifikovat podle
odrůdy jako
translucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus a
radiatus.
Zvláštnostmi As mohou být
virga a
mamma.
▶
Amagatov a Leducov zákon
zákon, podle něhož objem směsi
ideálních plynů je při daném tlaku a dané teplotě roven součtu dílčích objemů jednotlivých složek směsi. Zákon Amagatův–Leducův se využívá v
termodynamice atmosféry. Viz též
zákon Daltonův.
▶
Ambleov diagram
málo používaný druh
aerologického diagramu s kosoúhlými souřadnicovými osami
T, –ln
p do
izobarické hladiny 500 hPa a osami
T,
–p nad hladinou 500 hPa (
T je
teplota vzduchu,
p tlak vzduchu). Autorem diagramu je O. Amble.
▶
ambulantné terénne meteorologické meranie
zpravidla krátkodobé met. měření, jehož cílem je zjišťovat topoklimatické a mikroklimatické poměry určitého území a míst, hodnotit vliv terénu na
meteorologické prvky, objasňovat met. příčiny některých např. biologických jevů v přírodě apod. Tato měření směřují k průzkumu inverzních poloh, teplotních poměrů vzhledem k orientaci a sklonu svahů, větrných poměrů,
znečištění ovzduší atd. Provádí se v návaznosti na pozorování ve stálé staniční síti, a zvláště za vhodných povětrnostních situací. Viz též
mikroklima,
topoklima,
inverze teploty vzduchu,
inverze vlhkosti vzduchu,
bonitace klimatologická,
klima svahové.
▶
AMDAR
(Aircraft Meteorological Data Relay – Přenos meteorologických dat z letadel)
1. Program
Světové meteorologické organizace, který koordinuje
letadlová meteorologická měření a následnou kontrolu, zpracování a distribuci těchto dat.
2. Alfanumerický kód pro reprezentaci dat z
letadlových meteorologických stanic.
▶
amplitúda meteorologického prvku
rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty
meteorologického prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz
amplituda denní), měsíce (viz
amplituda měsíční) nebo roku (viz
amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme
průměr denní,
měsíční a
roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme
absolutní amplitudu, resp.
měsíční nebo
denní absolutní amplitudu.
▶
amplitúda nárazu vetra
neurčité označení hodnoty, která nějakým způsobem charakterizuje
maximální rychlost větru během
nárazu větru. Při vyhodnocování
anemogramů šlo o rozdíl maximální a minimální registrované
rychlosti větru při jednom nárazu. V současnosti nejsou minima rychlosti větru zjišťována, proto by tímto termínem bylo možné označit spíše převýšení maximální rychlosti větru oproti
desetiminutové rychlosti větru. V zahraniční literatuře je amplituda nárazu větru někdy ztotožňována s nejvyšší naměřenou hodnotou maximální rychlosti větru.
Viz též
vítr nárazovitý.
▶
amplitúda prúdu blesku
parametr proudu blesku, vyjadřující vrcholovou hodnotu rázové vlny elektrického proudu
I při
úderu blesku. Nejčastěji bývá v rozmezí od 2 do 250 kA se stř. hodnotou 20 až 35 kA. Je rozhodujícím parametrem při stanovení velikosti napětí
U na odporu uzemnění
R zasaženého objektu, které se určí ze vztahu
kde
Imax je amplituda proudu blesku. U
vícenásobných blesků dosahuje amplituda proudu blesku nejvyšší hodnoty většinou u prvního
dílčího výboje blesku, u následujících dílčích výbojů bývá podstatně menší.
▶
anabatický vietor
syn. vítr výstupný – vítr se vzestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o výstup teplého vzduchu do vyšších poloh, tedy denní fázi
horského a údolního větru a
svahového větru. V uvedeném smyslu sem patří i vynucené výstupy vzduchu v
cyklonách, na
návětří hor apod. Anabatický charakter mají také
výkluzné pohyby vzduchu na
anafrontách. Opačného smyslu je
katabatický vítr.
▶
anafront
atmosférická fronta s výstupným pohybem
teplého vzduchu nad
frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu
stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu. Viz též
katafronta.
▶
analobara
izalobara spojující místa se stejnou kladnou hodnotou
tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 hod. Viz též
katalobara.
▶
analýza počasia
syn. rozbor počasí, diagnóza počasí – detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení
velmi krátkodobé předpovědi počasí a částečně i
předpovědi počasí krátkodobé. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na
synoptických mapách. Viz též
analýza synoptických map.
▶
analýza synoptických máp
operace, které se provádějí na
synoptických mapách. Na
přízemních mapách představuje obvykle konstrukci
izobar a
izalobar, zakreslení
atmosférických front, ohraničení oblastí srážek, popřípadě dalších význačných jevů, jako jsou
bouřky,
mlhy,
húlavy atd. Na
výškových mapách spočívá analýza synoptických map v konstrukci
izohyps absolutní či
relativní topografie a
izoterem příslušné
izobarické hladiny, popřípadě
izotach. Na mapách tzv. doplňujících charakteristik (mapy
doby slunečního svitu, množství srážek, nočních
minimálních teplot, denních
maximálních teplot apod.) se konstruují
izolinie příslušných prvků. Účelem analýzy synoptických map je co nejpřesnější zjištění a zobrazení fyz. stavu atmosféry a podmínek počasí pro diagnostické a prognostické účely. Viz též
analýza frontální,
analýza počasí,
analýza synoptická,
analýza tlakového pole,
kreslení povětrnostních map.
▶
analýza tlakového poľa
synop. rozbor, kterým se studuje prostorové rozložení
tlaku vzduchu pomocí
izobar nebo
izohyps. Viz též
analýza synoptických map.
▶
analýza vzduchových hmôt
▶
analyzovaná mapa
met.
mapa přízemní nebo
výšková, na níž jsou zakresleny
izolinie meteorologických prvků, zejména
izobary nebo
izohypsy,
izotermy,
izotachy aj., určeny polohy
atm. front, zakresleno rozložení atm.
srážek a jejich druhů, výskyt
mlh,
bouřek atd. Analýza se vyjadřuje smluvenými značkami, symboly a barvami.
▶
Ananásový expres
neformální označení pro výraznou
atmosférickou řeku, která se může vytvořit v chladné části roku nad tropickým Pacifikem, odkud přináší velké množství vodní páry na záp. pobřeží Spojených států či Britské Kolumbie. V kombinaci s
návětrným efektem Kordiller zde může způsobit silné srážky trvající řadu dní. Viz též
chinook.
▶
anelastická aproximácia
zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole
hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření
zvukových vln a
gravitačních vln. Viz též
rovnice anelastické.
▶
anelastické rovnice
soustavy
prognostických rovnic, popř. diagnostických rovnic, v nichž je aplikována
anelastická aproximace, tj. předpokládá se vert. stratifikace pole hustoty vzduchu, ale v ostatních ohledech se vzduch považuje za nestlačitelný. V rovnicích tohoto typu dochází k filtraci vertikálně se šířících
gravitačních vln a
zvukových vln. Může být uplatněna
nehydrostatická aproximace a modelovány tak některé nehydrostatické efekty. V tematické oblasti
numerických modelů předpovědi počasí se tyto rovnice uplatňují zřídka, častěji se však používají v souvislosti s modelováním
turbulence, struktury proudění nad nerovným povrchem, v modelech
mezní vrstvy a
přízemní vrstvy.
▶
anemobiagraf
anemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a plovákovým
manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.
▶
anemograf
registrační
anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou
rychlost větru a
směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená
větrná směrovka pro směr větru. Viz též
měření větru.
▶
anemoindikátor
zařízení pro měření
směru a
rychlosti větru, které bylo v minulosti v Česku používáno na
klimatologických stanicích. Anemoindikátor se skládá z měřící hlavice, tvořené
miskovým anemometrem a
větrnou směrovkou, a z indikačního přístroje s osmipólovým přepínačem a tlačítkem. Při určování směru větru se postupně přepínají polohy přepínače, dokud indikátor nezačne ukazovat rychlost větru. Pokud ukazuje indikátor rychlost větru pouze v jedné poloze, je tato totožná s označeným směrem větru. Ukazuje-li indikátor rychlost větru ve dvou sousedních polohách (ať současně či střídavě), leží hodnota směru mezi těmito polohami. Rychlost lze přečíst rovněž přímo po stisknutí tlačítka, čeho se využívá při malých rychlostech větru. Tato technika, jak vyplývá z uvedeného, nezaručovala vysokou přesnost určení směru větru. Od počátku 21. století byly anemoindikátory nahrazovány měřením směru a rychlosti větru moderními anemometry miskovými, nebo
anemometry ultrasonickými.
▶
anemoklinograf
registrační meteorologický přístroj k měření sklonu
vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
▶
anemoklinometer
meteorologický přístroj určený k měření sklonu
vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
▶
anemometer
přístroj k měření
rychlosti větru nebo rychlosti a
směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové
čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr miskový,
anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz
anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv.
Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz
anemometr tlakový,
anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu;
f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce;
g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu.
V Česku se na
meteorologických stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též
měření větru.
▶
anemometer s doskou
anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na
směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná
rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též
anemometr Wildův.
▶
anemometria
zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik
větru a jeho metodikou. Viz též
měření větru.
▶
anemometrická miska
těleso zhotovené z plechu nebo umělé hmoty polokulového nebo kuželového tvaru, které klade proudícímu prostředí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou. Jde o základní součást
miskového kříže anemometru. Anemometrická miska bývá opatřena tzv. trhací hranou, omezující vířivé pohyby na závětrné straně misky. Viz též
anemometr miskový,
systém anemometru miskový,
měření rychlosti větru.
▶
anemometrická výška
1. výška nad zemí, v níž je instalován
anemometr; podle doporučení
Světové meteorologické organizace činí na
synoptických stanicích 10 m;
2. termín někdy užívaný pro označení ideální výšky umístění anemometru;
3. hladina bezprostředně nad horní hranicí
přízemní vrstvy atmosféry, kam se klade výchozí bod
Taylorovy spirály. Viz též
měření větru,
vítr přízemní.
▶
anemometrický stožiar
stožár sloužící k instalaci větroměrných přístrojů v požadované výšce nad zemí. Na
profesionálních meteorologických stanicích v ČR se nejčastěji používá 10metrový ocelový sklopný stožár. Pro měření na letištích je požadovaná výška stožáru 10 ± 1 m (v souladu s předpisem L3 – Meteorologie, doplněk 3, ust. 4.1.1.1). Vzhledem k tzv. překážkovým rovinám je možné 10m stožár pro
anemometr umístit nejblíže 90 m od osy dráhy (ICAO DOC 9837, Manual on Automatic Meteorological Observing Systems, kapitola 3.6). Pokud je anemometr umístěn ve vzdálenosti 90–220 m od osy dráhy, je požadován tzv. příhradový stožár s křehkou konstrukcí, který při eventuálním nárazu nezpůsobí letadlu vážné poškození. Viz též
měření větru,
měření meteorologické stožárové.
▶
anemorumbometer
anemometr, který registruje směr i rychlost větru. Viz
rumb.
▶
anemoskop
zast. označení pro
větrnou korouhev.
▶
aneroidový barograf
barograf, jehož čidlem je sada aneroidových krabiček, tzv.
Vidieho dózy.
▶
aneroidový tlakomer
syn. aneroid – deformační kovový
tlakoměr, jehož čidlem je jedna nebo více
Vidieho aneroidových krabiček. Podle metody snímání změn
tlaku vzduchu je dělíme na aneroidy mechanické a aneroidy elektrické. U mechanického aneroidu je sada aneroidových krabiček připevněna jedním koncem ke kostře aneroidu. Z druhého konce, který je volný, se snímají výchylky závislé na změnách tlaku vzduchu mechanickým převodním systémem. Elektrické aneroidy převádějí deformaci aneroidových krabiček na změnu elektrické veličiny (odpor, kapacitu, napětí, frekvenci aj). Údaje aneroidu ovlivňuje
teplota vzduchu a vzhledem k
hysterezi aneroidu i rychlost tlakové změny.
▶
Ängströmov pyrgeometer
pyrgeometr, jehož čidlo se skládá ze dvou párů tenkých manganinových pásků, z nichž jeden pár je začerněn a druhý pozlacen. Pracuje na kompenzačním principu a je použitelný pouze v noci. V současné době se již nepoužívá.
▶
Ängströmov pyrheliometer
pyrheliometr využívající kompenzačního principu. Jako čidla se používá dvou stejných tenkých a začerněných manganinových pásků. Teplotní diference mezi nimi se při střídavém ozařování a zastiňování určuje pomocí termočlánků přilepených na jejich neozařované straně. Zastíněný pásek se vyhřívá el. proudem takové intenzity, aby měl stejnou teplotu s teplotou ozářeného pásku. Intenzita měřeného záření je přímo úměrná čtverci kompenzačního proudu. Pyrheliometr Ångströmův byl v minulosti používán především jako standardní
radiometr. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval švédský fyzik K. Ångström v r. 1893.
▶
Ängströmov vzorec
1. jeden z empirických vzorců pro výpočet
efektivního vyzařování zemského povrchu E při jasné obloze. Má tvar:
kde
T značí
teplotu vzduchu v K a
e dílčí
tlak vodní páry, v obou případech podle měření v
meteorologické budce,
σ je
Stefanova–Boltzmannova konstanta,
A,
B,
C značí empir. konstanty platící pro dané místo. Považujeme-li zemský povrch za dokonale černý v oboru
dlouhovlnného záření, lze z Ångströmova vzorce pro
zpětné záření Ez odvodit vztah:
který bývá v literatuře rovněž označován jako vzorec Ångströmův. Viz též
vzorec Bruntův;
2. jeden ze skupiny empir. vzorců pro výpočet denních nebo měs. úhrnů
globálního slunečního záření Q. Obvykle se uvádí ve tvaru
kde
Q0 značí příslušný úhrn globálního slunečního záření při stále jasné obloze,
je empir. parametr měnící se s místem a roč. dobou a za
k se dosazuje 1 –
sr, kde
sr je
relativní trvání slunečního svitu. Obdobný je např.
vzorec Kimballův, v němž
k se rovná prům. pokrytí oblohy oblaky
za uvažované období (den, měsíc), nebo
vzorec Savinovův, v němž
Vzorec Ångströmův je pojmenován podle švédského fyzika K. Ångströma.
▶
anizotropná turbulencia
syn. turbulence nonizotropní – každá
turbulence, která nesplňuje podmínky
izotropní turbulence. Výrazná anizotropie turbulence v atmosféře existuje zejména ve vrstvě vzduchu silné zhruba 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem.
▶
anjelský odraz
syn. echo andělské –
radarový odraz zaznamenaný při bezoblačném počasí a bez zjevných souvislostí s umělými objekty. Podle velikosti zobrazení rozlišujeme andělský odraz bodový nebo andělský odraz s velkými horiz. rozměry. Nejčastějšími příčinami andělských odrazů jsou odrazy od oblastí s velkým gradientem
indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu při začínající
termické konvekci, při
inverzích teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, popř. i od letícího hejna hmyzu nebo ptáků.
▶
anomália potenciálnej vorticity
meteorologická anomálie převážně
synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí
vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie
potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od
klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní
troposféře je spojena s
cyklonální vorticitou a zpravidla se
studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze
stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s
anticyklonální vorticitou a zpravidla s
teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou
baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též
PV thinking.
▶
anomálne šírenie elektromagnetických vĺn v atmosfére
šíření elmag. energie v atmosféře na neobvykle velké vzdálenosti, které je podmíněno anomálním prostorovým rozložením
indexu lomu.
▶
ansámblová predpoveď počasia
skupinová sada různých
předpovědí počasí platných pro daný předpovědní čas. Rozdíly mezi předpověďmi poskytují informace o pravděpodobnostním rozdělení předpovídaných prvků. Předpovědi mohou vycházet z různých počátečních nebo okrajových podmínek (v případě
modelů na omezené oblasti), mohou se lišit dobou startu předpovědi, nastavením parametrů
numerického modelu předpovědi počasí, nebo mohou pocházet z několika různých modelů předpovědi počasí. Ansámblová předpověď se používá kvůli postižení dvou základních nejistot numerické předpovědi počasí:
1) použití nedokonalých počátečních podmínek, které popisují výchozí stav atmosféry. Počáteční podmínky pro předpověď se pozměňují malými, ale dynamicky aktivními perturbacemi spočtenými pro danou situaci, např. metodou singulárních vektorů (ECMWF), nebo jinou. Tyto perturbace jsou pak více či méně umocněny chaotickou povahou systému.
2) použití nepřesných formulací v numerickém modelu předpovědi počasí, které jsou způsobeny aproximací nebo zjednodušením popisu fyzikálních procesů v modelu.
▶
antarktická anticyklóna
anticyklona nad Antarktidou značně symetricky rozložená kolem již. pólu, se středem převážně ve vých. části pevniny. Antarktická anticyklona je
akčním centrem atmosféry. Jako
studená anticyklona zabírá zpravidla jen spodní
troposféru.
▶
antarktická klíma
v
Alisovově klasifikaci klimatu nejjižnější
klimatické pásmo, kde celoročně převládá
antarktický vzduch. V
Köppenově klasifikaci klimatu spadá prakticky celá Antarktida pod
klima trvalého mrazu, vyznačující se přítomností mohutného pevninského
ledovce a mimořádnou
drsností klimatu.
Radiační bilance zemského povrchu dosahuje výrazně záporných hodnot, mj. v důsledku velkého
albeda. Nízká
antarktická anticyklona způsobuje mohutné přízemní
inverze teploty vzduchu a přispívá k nízkým
srážkovým úhrnům.
Vítr přitom dosahuje
vysokých rychlostí a často způsobuje
blizard, a to nejen na pobřeží, kde se silně projevuje
ledovcový vítr. Extrémní jsou pak hodnoty
teploty vzduchu, a to i v
létě, kdy prům. měs. teplota vzduchu ve vnitrozemí zůstává kolem –30 °C, v zimě pak klesá i pod –60 °C. Viz též
extrémy teploty vzduchu,
pól chladu,
pól větrů.
▶
antarktický front
hlavní fronta oddělující na již. polokouli
antarktický vzduch od
vzduchu mírných šířek. Tvoří sev. hranici antarkt. vzduchu a probíhá v několika
větvích atmosférické fronty nad mořem obklopujícím Antarktidu. Na antarkt. frontě se tvoří
postupující cyklony, způsobující
regeneraci cyklon na
polární frontě. V procesu cyklonální činnosti může antarkt. fronta proniknout daleko do mírných šířek. Antarkt. frontu je nutné odlišit od vnitroantarktické fronty, která jako
podružná fronta odděluje
pevninský a
mořský vzduch v rámci antarkt.
vzduchové hmoty.
▶
antarktický vzduch
vzduchová hmota vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty v oblasti Antarktidy. Jeho celoroční výskyt je typický pro
antarktické klima. Na severu je ohraničen
antarktickou frontou. Po celý rok je velmi studený, hlavně ve svých nižších vrstvách, což platí především pro jeho pevninskou formu, která se vytváří v
antarktické anticykloně nad zaledněnými plochami Antarktidy a nad přilehlými zamrzlými moři.
▶
antibarický vietor
syn. proudění antibarické – horiz. proudění bez
tření v atmosféře, při němž síla horiz.
tlakového gradientu má stejný směr jako
Coriolisova síla a jejich výslednice je v rovnováze s
odstředivou silou. Antibarický vítr se nevyskytuje jako součást velkoprostorových pohybů v rámci
všeobecné cirkulace atmosféry čili
primární cirkulace. Antibarický vítr se však může blížit proudění ve tvaru malých vírů s přibližně vert. osou, pozorovaných někdy u zemského povrchu při uvolňování
výstupních konvektivních proudů. Tyto víry se lid. nazývají
rarášek nebo čertík.
▶
anticyklogenéza
vznik, popř. zesílení již existující
anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování
anticyklony nebo k jejímu
mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi
dynamickou a
termickou. Opakem anticyklogeneze je
anticyklolýza.
▶
anticyklolýza
zeslabení již existující
anticyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k
slábnutí a
rozpadu anticyklony. Opakem anticyklolýzy je
anticyklogeneze.
▶
anticyklóna
syn. výše tlaková
1. základní
tlakový útvar, který se projevuje na
synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou
izobarou nebo
izohypsou, přičemž
tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Střed anticyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta).
Pro anticyklony jsou charakteristické
anticyklonální vorticita a
anticyklonální cirkulace, často také
subsidence vzduchu, která je určujícím faktorem
anticyklonálnního počasí. Ke vzniku anticyklon vedou složité procesy v atmosféře, označované jako
anticyklogeneze. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklon významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík, který rozlišil
studené a
teplé anticyklony. Viz též
stadia vývoje anticyklony,
osa anticyklony.
2. tlakový útvar se zvýšenými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na
klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Anticyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická
akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry. Mezi takové anticyklony patří
anticyklona arktická,
antarktická,
azorská,
bermudská,
havajská,
jihopacifická,
kanadská,
mauricijská,
sibiřská a
svatohelenská.
▶
anticyklonálna cirkulácia
atmosférická cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je opačně orientovaný k orientaci osy rotace Země. V těchto místech tedy
vzduchové částice mění směr svého pohybu na sev. polokouli po směru hodinových ručiček, na již. polokouli v opačném směru. Anticyklonální
cirkulace je tedy na sev. polokouli záporná a na již. polokouli kladná; na rovníku není definována. Anticyklonální cirkulace je opakem Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální,
vorticita anticyklonální,
cirkulace cyklonální.
▶
anticyklonálna situácia
1. označení pro určité
synoptické typy používané v
katalogu povětrnostních situací. Při anticyklonální situaci převládá nad sledovaným územím
anticyklonální počasí. U většiny typů anticyklonálních situací se používá indexu „a“. Např. NWa znamená sz. anticyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů anticyklonálního počasí. Viz též
situace cyklonální.
▶
anticyklonálna vorticita
na sev. polokouli záporná, na již. polokouli kladná vert. složka
vorticity. Anticyklonální rel. vorticita se vyskytuje v oblastech vysokého tlaku vzduchu, tj. především v
anticyklonách a
hřebenech vysokého tlaku vzduchu.
▶
anticyklonálne počasie
1. počasí v oblasti
anticyklony. Závisí na
stadiu vývoje anticyklony, na druhu
vzduchové hmoty, která anticyklonu tvoří, a na roč. období. Je rozdílné v různých sektorech anticyklony. V chladném pololetí můžeme ve stř. Evropě pozorovat dva typy anticyklonálního počasí. První typ počasí se vyznačuje malou
oblačností a nízkou
teplotou vzduchu. Je obvyklý především ve stř. části anticyklony. Je charakteristický pro ostře vyjádřené procesy
anticyklogeneze při
subsidenci vzduchu v anticyklonách nad pevninou, které jsou tvořeny kontinentální vzduchovou hmotou s malou
měrnou vlhkostí vzduchu. Při
sněhové pokrývce klesá u nás noční teplota hluboko pod bod mrazu (–20 °C a níže). Druhý typ počasí je charakterizován velkou oblačností druhu
stratus a
stratocumulus a vyskytuje se v pomalu se vyvíjejících, popř. rozpadajících se anticyklonách, kdy sestupné pohyby vzduchu jsou velmi malé nebo jsou vystřídány výstupnými pohyby. Za této situace mohou dokonce vypadávat srážky ve tvaru
mrholení. Často se vyskytují
inverze teploty vzduchu obvykle začínající v blízkosti zemského povrchu a sahající do výšky 1 až 2 km. Při dostatečné vlhkosti jsou provázeny vývojem
mlh, které zasahují rozsáhlé oblasti především v blízkosti
středu anticyklony. Ve vyšších vrstvách anticyklony, v horských oblastech, bývá v tomto případě jasné a relativně velmi teplé počasí. V teplém pololetí nepozorujeme v anticyklonách počasí se spojitou
vrstevnatou oblačností. Pro centrální oblasti anticyklony je typické málo oblačné, popř. bezoblačné počasí, v okrajových sektorech počasí s
kupovitou oblačností, která bývá největší v předním sektoru tlakové výše. V jednotlivých případech, především v zadním sektoru letních anticyklon, lze pozorovat v horských oblastech stř. Evropy i
bouřky. Nejvyšší teploty jsou v centrální části a v zadním sektoru výše.
2. označení pro počasí v oblasti anticyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované malou oblačností beze srážek, nebo
jasnem, slabým větrem, nebo
bezvětřím a velkou
denní amplitudou teploty vzduchu.
▶
anticyklonálne prúdenie
proudění, při kterém mají
proudnice anticyklonální zakřivení.
▶
anticyklonálne stáčanie vetra
stáčení větru v horiz. rovině dané anticyklonálním zakřivením
proudnic. Na sev. polokouli má směr shodný s otáčením hod. ručiček, tj. míří vpravo, postavíme-li se čelem po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální,
anticyklona,
stáčení větru cyklonální.
▶
anticyklonálne zakrivenie izobár alebo izohýps
zakřivení
izobar, popř.
izohyps, ve smyslu
anticyklonální cirkulace, typické pro
anticyklony a
hřebeny vysokého tlaku vzduchu.
Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené
trajektorii působí v tomto případě na sev. polokouli doleva od směru pohybu (na již. polokouli doprava), tj. proti směru
Coriolisovy síly a souhlasně s horizontální složkou
síly tlakového gradientu. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální,
vítr gradientový.
▶
anticyklonálny strih vetra
horizontální střih větru, který zvětšuje
anticyklonální vorticitu, tzn. že podporuje např.
mohutnění anticyklon nebo
vyplňování cyklon. Na sev. polokouli se při anticyklonálním střihu větru rychlost větru zvětšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.
▶
antihélium
protislunce, viz
kruh parhelický.
▶
antimonzún
ve skutečnosti neexistující kompenzující proudění nad
monzunem ve zjednodušeném modelu
monzunové cirkulace (analogicky k
antipasátu v
pasátové cirkulaci).
▶
antipasát
v klasickém pojetí
všeobecné cirkulace atmosféry součást proudění tropické cirkulace. Antipasát proudí ve stř. a horních vrstvách
troposféry nad přízemními
pasáty a jeho směr je na sev. polokouli jihozápadní, na již. polokouli severozápadní. Antipasát zasahuje od rovníku až do subtropických šířek, kde se v pásmu mezi 30° až 35° se stáčí do záp. směru. V oblasti rovníku má silnou výstupnou složku pohybu a dosahuje výšek kolem 10 km, v subtropech má sestupný pohyb a jeho vert. mohutnost klesá na 2 km. Začíná ve výšce kolem 4 km nad zemským povrchem a je vyvinut lépe v zimě než v létě a nad povrchem oceánu než nad pevninou. Současná
aerologická měření však existenci antipasátu podle uvedené představy v plném rozsahu nepotvrzují. Viz též
cirkulace pasátová,
buňka Hadleyova.
▶
antisolárny bod
bod na
nebeské sféře ležící opačným směrem na přímce směřující od stanoviště pozorovatele ke Slunci. Při poloze Slunce nad (pod)
obzorem se antisolární bod nalézá pod (nad) obzorem. Viz též
protisvit,
oblouky protisluneční,
duha.
▶
antitriptický vietor
rovnoměrné, přímočaré a horiz. proudění vzduchu za předpokladu, že
síla tření je v rovnováze s horizontální složkou
síly tlakového gradientu a ostatní horiz. síly působící na
vzduchovou částici lze zanedbat. Antitriptický vítr vane kolmo na
izobary. Skutečné horiz. proudění se mu může blížit, jestliže tečné i normálové zrychlení pohybu vzduchových částic je nepatrné a
Coriolisova síla zanedbatelná vůči síle tření. Tento případ nastává v
mezní vrstvě atmosféry v blízkosti rovníku a při některých
místních cirkulacích vzduchu. Název antitripický vítr zavedl angl. meteorolog H. Jeffreys v r. 1922.
▶
antropogénna zmena klímy
složka
změn klimatu, která je podmíněna činností člověka, především v důsledku zesílení
skleníkového efektu antropogenními emisemi
skleníkových plynů. Viz též
oteplování globální.
▶
antropogénne aerosoly
aerosolové částice, které vznikly v souvislosti s lidskou činností, např. leteckou a další dopravou, průmyslovou výrobou či zemědělstvím.
Primární antropogenní aerosoly jsou tvořeny přímo emisemi pevných nebo kapalných
znečišťujících příměsí,
sekundární antropogenní aerosoly se vytvářejí v atmosféře
nukleací, např. v důsledku antropogenních emisí oxidu siřičitého, oxidů dusíku nebo látek typu
VOC.
▶
antropogénny klimatotvorný faktor
klimatotvorný faktor vyvolaný lidskými zásahy do
klimatického systému. Působením člověka došlo především v posledních staletích k modifikaci některých
geografických klimatotvorných faktorů, a to od planetárního měřítka (změny složení
atmosféry Země z hlediska koncentrace některých
skleníkových plynů a
atmosférického aerosolu) po regionální a lokální (změny
energetické bilance v důsledku změn vlastností
aktivního povrchu, uvolňování antropogenního tepla). Viz též
ovlivňování klimatu,
scénář socioekonomický.
▶
aplikovaná klimatológia
syn. klimatologie užitá – analýza a syntéza klimatologických údajů pro jejich využití v praxi (v zemědělství, průmyslu, zdravotnictví, při výstavbě, v dopravě, energetice apod.). Viz též
klimatologie lékařská,
lesnická,
letecká,
průmyslová,
technická,
urbanistická,
zemědělská.
▶
aplikovaná klimatológia
▶
aplikovaná meteorológia
souhrnné označení dílčích disciplín
meteorologie orientovaných na využití meteorologických poznatků v praktických činnostech dalších oborů. Důležité jsou aplikované obory především ve vztahu k živým organizmům (
biometeorologie,
lékařská meteorologie,
fenologie), k hospodářství (
agrometeorologie,
lesnická,
energetická a
průmyslová meteorologie, aplikace ve stavebnictví apod.) a k dopravě (
letecká,
silniční a
námořní meteorologie). Součástí aplikované meteorologie je
aplikovaná klimatologie.
▶
aplikovaná meteorológia
▶
aprílové počasie
lid. název pro proměnlivé, nestálé počasí v
týlu cyklony, vyskytující se ve stř. Evropě převážně na jaře. Větrné a chladné počasí s častým střídáním vyjasnění a
přeháněk, i v nížinách mnohdy sněhových, podmiňuje silná
instabilita mořského
vzduchu mírných šířek nad teplejší pevninou, většinou za sz. proudění. Viz též
proměnlivost počasí.
▶
aproximácia tenkej vrstvy
zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě
prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy
Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.
▶
aquaplaning
[akvaplejnink], syn. akvaplanink – v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.
▶
Arago-Davyho pyranometer
přístroj k přibližnému určení
globálního slunečního záření. Tvoří jej dvojice speciálně upravených
skleněných teploměrů, z nichž jeden má nádobku začerněnou, druhý lesklou nebo opatřenou bílým nátěrem. Oba teploměry jsou ve vakuovaných skleněných krytech bránících výměně energie vedením. Zjištěný rozdíl jejich teplot je úměrný měřenému záření. Někdy jsou v této úpravě použity
maximální teploměry, takže pyranometr udává přibližně max. denní hodnotu globálního záření. V současné době se tento přístroj již v met. praxi nepoužívá.
▶
Aragov bod
jeden ze tří
neutrálních bodů nalézající se ve výšce asi 20° nad
antisolárním bodem.
▶
arcus
(arc) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Arc může mít vzhled horizontálního oblačného válce zcela odděleného od ostatní oblačnosti
konvektivní bouře, na níž vzniká – pak se označuje jako
roll cloud, nebo protáhlého pásu oblačnosti klínovitého tvaru víceméně spojeného se spodní základnou bouřkovéch oblaků - pak se označuje jako
shelf cloud. Vyskytuje se u
druhu Cb, výjimečně též u
Cu con, kde zviditelňuje čelo výtoku studeného vzduchu. Jeho délka se pohybuje od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Přechod arc přes místo pozorování je zpravidla provázen zesílením a zvýšenou
nárazovitostí větru v přízemní vrstvě, případně nástupem intenzivních srážek. Viz též
gust fronta.
▶
archaikum
syn. prahory – prostřední z eonů
prekambria, zahrnující období před 4000 – 2500 mil. roků. Zemský povrch již byl natolik chladný, že umožnil existenci kontinentální zemské kůry. Pokračující
evoluce atmosféry Země vedla k postupnému poklesu teploty vzduchu prostřednictvím fosilizace
skleníkových plynů v zemské kůře. Během tohoto období došlo ke vzniku života ve formě anerobních prokaryotických bakterií, které žily v oceánu v dostatečné hloubce, aby byly chráněny před nebezpečnými složkami
ultrafialového záření. Koncem archaika se v oceánech objevily sinice produkující kyslík.
▶
Archimedov zákon
fyzikální zákon stanovující velikost
vztlakové síly působící na těleso ponořené do tekutiny. Velikost této nadlehčující síly je rovna velikosti
síly zemské tíže, která by působila na tekutinu o objemu daného tělesa. V meteorologických aplikacích si zmíněné těleso zpravidla realizujeme
vzduchovou částicí, která má odlišnou teplotu vůči okolnímu vzduchu. Tlak uvnitř takové vzduchové částice se okamžitě přizpůsobuje okolnímu tlaku vzduchu, takže v souladu se
stavovou rovnicí ideálního plynu má vůči svému okolí teplejší (studenější) částice současně menší (větší) hustotu. Tím vzniká vertikální pohyb dané vzduchové částice, podmíněný nenulovým
vztlakem. Zákon je připisován řeckému matematikovi a fyzikovi Archimédovi ze Syrakus (asi 287 – 212 př. n. l.).
▶
aridita klímy
syn. suchost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým
potenciálním výparem oproti spadlým
srážkám (opak
humidity klimatu). Aridita klimatu může být podmíněna
všeobecnou cirkulací atmosféry, vzdáleností od oceánů a jejich vlastnostmi, nebo být důsledkem
závětrného efektu. Oblasti s
aridním klimatem, popř.
semiaridním klimatem se vymezují pomocí nejrůznějších
indexů humidity. Největší ariditou se vyznačuje
klima pouště. Aridita klimatu je jeho trvalou vlastností, čímž se liší od
sucha.
▶
aridný faktor
nevh. označení pro
index aridity.
▶
arktická anticyklóna
anticyklona nad Arktidou, která má v zimě obyčejně dva samostatné středy, a to nad Grónskem a nad sev. Kanadou. V létě se často rozpadá na tři samostatné útvary, a to nad Grónskem, Barentsovým mořem a v oblasti sev. od Čukotského moře.
▶
arktická klíma
v
Alisovově klasifikaci klimatu nejsevernější
klimatické pásmo, kde celoročně převládá
arktický vzduch. V
Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
sněhové klima severní polokoule. Obecně je mnohem mírnější než
antarktické klima. Podle míry
kontinentality klimatu rozeznáváme oceánický a kontinentální typ arktického klimatu, které se liší především drsností zimy. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je v Arktidě v rozsahu od cca –10 °C v pobřežních oblastech do méně než –30 °C ve vnitrozemí Grónska. Zde zůstávají teploty vzduchu záporné celoročně, k čemuž přispívá nadmořská výška a velké
albedo Grónského
ledovce. Viz též
pól chladu.
▶
arktická oscilácia
(AO) –
oscilace projevující se kolísáním tlaku vzduchu v Arktidě oproti
subtropickému pásu vysokého tlaku vzduchu. Při záporné fázi je v polární
troposféře tlak vzduchu nadnormální, což vede k zeslabení
cirkumpolárního víru a umožňuje pronikání studeného vzduchu do nižších zeměp. šířek, kde se naopak vyskytují záporné anomálie tlaku vzduchu. Při kladné fázi AO je tlak vzduchu podnormální v Arktidě a nadnormální v subtropech; to vede ke zintenzivnění
stálých západních větrů a posunu
mimotropického tryskového proudění a na ně vázaných
frontálních cyklon k severu. AO kolísá v různých časových intervalech od týdnů po desítky roků. Projevem AO v severním Atlantiku je
severoatlantická oscilace, která určuje vztah mezi AO a
kolísáním klimatu v Evropě.
▶
arktický deň
v Česku používaný
charakteristický den, v němž
maximální teplota vzduchu dosáhla hodnoty nejvýše –10 °C. Viz též
ledový den.
▶
arktický front
1.
hlavní fronta tvořící již. hranici
arktického vzduchu a oddělující ho od
vzduchu mírných šířek. Obvykle se rozpadá na několik
větví atmosférické fronty, někdy je však souvislá téměř kolem celé sev. polokoule. Na arkt. frontě dochází k
cyklogenezi, svým charakterem shodné s cyklogenezí na
polárních frontách, avšak slabší. Nejvýznamnější větve arkt. fronty jsou atlantsko-evropská, která vzniká nad Severním ledovým oceánem, a americká, vznikající nad sev. oblastmi Severní Ameriky.
2. fronta, která za vhodných podmínek vznikne v poměrně tenké spodní vrstvě
troposféry v oblasti
teplotního gradientu na rozhraní ledu a volného moře.
▶
arktický vzduch
vzduchová hmota vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty v oblasti Arktidy. Jeho výskyt je typický celoročně pro
arktické klima, v chladné části roku pro
subarktické klima. Na jihu je ohraničen
arktickou frontou. Z Arktidy při vhodných met. podmínkách proudí do mírných šířek sev. polokoule, přičemž v zimě může proniknout i do stř. Evropy. Především ve spodních hladinách se jedná o
studený,
suchý, a tudíž
průzračný vzduch. To platí především pro pevninský arktický vzduch, který se formuje nad zamrzlým oceánem a přilehlou zasněženou pevninou. Do stř. Evropy proniká z oblasti Nové Země a transformuje se zde na pevninský
vzduch mírných šířek. Mořský arktický vzduch se formuje především v oblasti mezi Grónskem a Svalbardem a je charakteristický výskytem
přeháněk. Jeho vpády do střední Evropy jsou nebezpečné zvláště na jaře, kdy zde způsobuje rozsáhlé škody na vegetaci. Viz též
vpád studeného vzduchu,
ledoví muži.
▶
arktický zákal
zákal v arkt. oblastech, který omezuje horiz. i šikmou
dohlednost až do výšek 10 km nad zemí. Při pohledu po slunci se zdá šedomodrý, proti slunci červenohnědý. Nemá zřetelnou horní ani dolní hranici. Podle barevných efektů se usuzuje, že velikost částic arktického zákalu je 2.10
–6 m a menší.
▶
asimilácia meteorologických údajov
označení pro proces modifikující výstupy
numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je
objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy,
nudging,
4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci
Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánův filtr, částicový Kalmánův filtr). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.
▶
asperitas
jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označuje výrazně vyjádřené vlnové úvary na spodní straně oblaku, která je chaotičtější a méně horizontálně organizovaná než u
odrůdy undulatus. Pro asperitas jsou charakteristické lokalizované vlny v
základně oblaku. Ta je buď hladká, nebo s menšími strukturami, které někdy klesají do ostrých výběžků, jako bychom pozorovali drsnou hladinu moře zespodu. Proměnlivá úroveň osvětlení a tlouštky oblaku mohou vyvolat dramatické vizuální efekty. Vyskytuje se většinou u oblaků
druhu stratocumulus a
altocumulus.
▶
aspiračný teplomer
teploměr upravený pro
měření teploty vzduchu mimo
meteorologickou budku nebo
radiační kryt. Je opatřený ochranou teploměrů proti rušivým vlivům
přímého slunečního záření a je uměle ventilovaný. Viz též
teploměr ventilovaný.
▶
aspiračný termograf
termograf, jehož čidlo je uměle ventilováno.
▶
astrometeorológia
snaha vysvětlit děje v
atmosféře Země kosmickými vlivy, především vzájemným postavením planet a dalších vesmírných těles. Mylná představa o vlivu těchto tzv. aspektů na počasí vedla hlavně v renesanční době k marným pokusům o
dlouhodobou předpověď počasí, současně však podnítila zájem o systematická
meteorologická pozorování (např. J. Kepler). Viz též
kalendář stoletý,
slapy atmosférické.
▶
astronomická refrakcia
zvětšení výšky polohy dané hvězdy nad
astronomickým obzorem způsobené lomem světelných paprsků při průchodu celou zemskou atmosférou. Největší je v těsné blízkosti obzoru, kde dosahuje přes polovinu úhlového stupně. Přesné hodnoty závisejí na aktuálním vert. profilu hustoty vzduchu v atmosféře.
▶
astronomická teória paleoklímy
teorie vysvětlující
změny klimatu v geol. minulosti. Vzhledem ke komplexnímu působení
klimatotvorných faktorů při
genezi klimatu nejsou zpravidla jednotlivé teorie k vysvětlení dostačující. Podstatným faktorem v různých časových měřítkách jsou změny
záření Slunce a
evoluce atmosféry Země. Při interpretaci klimatu
kvartéru hraje hlavní roli astronomická (orbitální) teorie paleoklimatu, která za primární příčinu
kvartérního klimatického cyklu označuje
Milankovičovy cykly. Během nich se periodicky mění množství a sezonní rozdělení slunečního záření na Zemi, přičemž obecně platí, že menší teplotní rozdíly mezi létem a zimou jsou příznivé pro nástup
glaciálu. Takto způsobené výkyvy jsou nicméně příliš malé, jsou proto považovány spíše za spouštěcí mechanizmus, který je dále zesilován systémem
kladných zpětných vazeb. Z hlediska dlouhodobějších změn klimatu se jako podstatný činitel jeví zemská tektonika, především kontinentální drift a orogeneze. Např. posun kontinentů v poledníkovém směru způsobuje změny v
bilanci záření, rozdělení nebo naopak spojení kontinentů podstatně mění všeobecnou cirkulaci
hydrosféry jako podstatné složky
klimatického systému. Vznikající pohoří modifikují
všeobecnou cirkulaci atmosféry a stávají se
klimatickou bariérou.
Paleoklima dále podléhalo prudkým výkyvům vlivem epizodických klimatotvorných faktorů (impakty vesmírných těles, silné sopečné erupce).
▶
astronomický klimatotvorný faktor
klimatotvorný faktor podmíněný vlastnostmi Země jako planety v rámci sluneční soustavy. Skupina těchto faktorů patří mezi
radiační klimatotvorné faktory, neboť určují množství
slunečního záření dopadajícího na
horní hranici atmosféry a jeho rozdělení v čase a prostoru; jejich působení je zpravidla globální a nepřetržité. Mezi tyto faktory patří především vlastnosti záření Slunce (intenzita, vlnová délka), dále pak vlastnosti oběžné dráhy Země kolem Slunce (střední vzdálenost obou těles, rychlost oběhu,
excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce), sférický tvar Země a její rotace, sklon
zemské osy k rovině
ekliptiky a vzájemná poloha
perihelia a
afelia vůči
jarnímu a
podzimnímu bodu. Mezi astronomické klimatotvorné faktory patří i epizodicky působící impakty vesmírných těles. Viz též
klima solární,
cykly Milankovičovy.
▶
astronomicky možné trvanie slnečného svitu
časový interval od východu do západu Slunce vzhledem k ideálnímu obzoru, na němž se nevyskytují žádné překážky, které by zkracovaly
sluneční svit. Závisí jen na zeměp. š. místa pozorování a roč. době a představuje maximálně možný sluneční svit v daném místě.
▶
astronomický obzor
obzor vymezený jako průsečnice
nebeské sféry s horiz. rovinou proloženou daným místem na zemském povrchu, případně s ní rovnoběžnou rovinou vedenou středem Země. Všechny body této kružnice mají
zenitový úhel 90°, takže jejich úhlová vzdálenost od
zenitu i
nadiru je stejná.
▶
astronomický súmrak
fáze
soumraku, která večer následuje po
námořním soumraku, resp. mu ráno předchází. Střed slunečního disku je mezi 12° a 18° pod obzorem. V této době je
obloha ještě, resp. už zčásti osvětlována slabým rozptýleným slunečním světlem, čímž jsou rušena astronomická pozorování. Ve starší literatuře se lze někdy setkat s dnes již zast. pojetím astronomického soumraku jako synonyma k soumraku jako takovému.
▶
atlantická multidekádna oscilácia
(AMO) – nízkofrekvenční
oscilace podmínek v severním Atlantiku (od rovníku po 70. rovnoběžku) projevující se výkyvy
teploty povrchu moře s periodou 60 až 80 let a průměrnou amplitudou mezi teplou a chladnou fází cca 0,5 °C. Tato oscilace se projevuje
kolísáním klimatu především v Evropě a severní Americe. Teplým fázím AMO, z nichž zatím poslední začala v druhé polovině 90. let 20. století, se připisují mj. častější a intenzivnější
sucha na středozápadě USA nebo větší četnost
silných hurikánů v severním Atlantiku.
▶
Atlas horských mraků
monografie A. Bečváře a B. Šimáka (Praha 1953), která obsahuje soubor fotografií
oblaků pozorovaných na
horských meteorologických stanicích ve Vysokých Tatrách. Zahrnuje i četné snímky
orografických oblaků. Názvy oblaků v této publikaci však neodpovídají mezinárodní
morfologické klasifikaci oblaků. Autoři užívají speciální terminologii (např. Orographicus lenticularis, Altostratus nivosus apod.), která klasifikuje oblaky podle vzhledu i podle vývoje nad horským terénem. Kromě 154 fotografií oblaků obsahuje atlas i 7 fotografií
fotometeorů a jednu fotografii
polární záře. A. Bečvář (1901–1965) je považován za průkopníka v čs. met. fotografii.
▶
atmometer
u nás nepoužívané označení pro
výparoměr.
▶
atmosféra
1. plynný obal určitého vesmírného tělesa, tvořený směsí plynů a obsahující v některých případech i pevné a/nebo kapalné
atmosférické částice. Atmosféra je k vesmírnému tělesu vázána
gravitační silou a spolu s ním také alespoň do určité míry rotuje. Obecnou vlastností atmosfér je přítomnost
statického tlaku, jehož hodnota vlivem stlačitelnosti plynů přibližně exponenciálně klesá s rostoucí vzdáleností od povrchu vesmírného tělesa. Předmětem studia
meteorologie a jí příbuzných oborů je
atmosféra Země. Viz též
atmosféra planetární,
chromosféra,
koróna sluneční.
2. zast. jednotka
tlaku o velikosti
normálního tlaku vzduchu.
▶
atmosféra Zeme
syn.
ovzduší – plynný obal planety Země o
hmotnosti přibližně milionkrát menší než je hmotnost zemského tělesa, s nímž je atmosféra svázána
gravitační silou a v převážné míře s ním rotuje. Dosahuje od zemského povrchu až po
horní hranici atmosféry ve výšce několika desítek tisíc km. Zemská
atmosféra je tvořena především směsí plynů označovaných jako
vzduch, dále pak v něm přítomnými kapalnými a pevnými
atmosférickými částicemi. Jiným způsobem můžeme atmosféru Země rozdělit na
suchou a čistou atmosféru,
vodu v atmosféře a
atmosférické příměsi.
Chemické složení atmosféry Země je z hlediska hlavních složek přibližně do výšky 100 km konstantní, ovšem s výjimkou některých látek, především vody,
oxidu uhličitého a
ozonu.
Charakteristickým rysem atmosféry Země je uspořádání
polí meteorologických prvků, a to především ve vertikálním směru, ve kterém rozlišujeme celou řadu
vertikálních členění atmosféry. Vzduch je stlačován
silou zemské tíže; výsledný pokles
tlaku vzduchu s výškou podle
barometrické formule je určujícím faktorem pro
statiku atmosféry. Především kvůli svému
skleníkovému efektu atmosféra podstatně ovlivňuje
radiační bilanci zemského povrchu. Horizontální rozdíly v
tepelné bilanci atmosféry způsobují existenci
horizontálních tlakových gradientů, které podmiňují
dynamiku atmosféry.
Aproximací skutečných podmínek v atmosféře Země je
standardní atmosféra. Pro různé účely byly dále zavedeny další zjednodušující teoretické modely podmínek v atmosféře, označované jako
modelové atmosféry.
Atmosféra Země se mírně překrývá s dalšími složkami přírodní sféry Země. Voda v atmosféře je považována i za součást
hydrosféry, průnik atmosféry s
pedosférou představuje
půdní vzduch. V atmosféře je přítomen
atmosférický plankton, který je součástí
biosféry. Průnik můžeme najít i s
kryosférou, a to v podobě vzduchu uvězněného v
ledovcích.
▶
atmosférická akustika
odvětví
meteorologie studující vliv atm. podmínek na šíření a slyšitelnost zvuků z různých zdrojů a zvuky atm. původu. Viz též
šíření zvuku,
pásmo slyšitelnosti,
pásmo ticha,
pozorování bouřek,
vlna rázová,
vlny zvukové.
▶
atmosférická cirkulácia
souhrn všech nebo vybraných pohybů vzduchu, které mohou, ale nemusí tvořit uzavřený cirkulační systém. Různé druhy atmosférické
cirkulace mohou být vymezeny zejména
a) prostorovým rozsahem (
všeobecná cirkulace atmosféry, atmosférická cirkulace v určité oblasti);
b) společnou vlastností pohybů vzduchu, např. zakřivením
proudnic (
cirkulace cyklonální,
cirkulace anticyklonální), směrem (
cirkulace zonální,
cirkulace meridionální) nebo uspořádáním (
cirkulace buňková);
c) mechanizmem vzniku těchto pohybů (
cirkulace pasátová,
cirkulace monzunová, různé druhy
místní cirkulace apod.).
▶
atmosférická elektrina
souhrn el. jevů, které se vyskytují v atmosféře. Zpravidla rozlišujeme:
a)
elektřinu klidného ovzduší;
b)
bouřkovou elektřinu, popř.
oblačnou elektřinu.
Detailněji se atmosférická elektřina dělí např. na tematické okruhy:
a) ionty a elektrickou vodivost vzduchu;
b) el. pole v atmosféře;
c) el. proudy tekoucí atmosférou;
d) elektřinu v oblacích a bouřkovou elektřinu.
Do oboru atmosférické elektřiny obvyklene nezahrnujeme
kosmické záření a jevy v atmosféře, kterými se v současné době zabývají samostatné vědní obory, především
aeronomie. Na průběh el. jevů v atmosféře mají značný vliv ostatní met. děje, zejména ty, které souvisejí s obsahem
aerosolových částic ve vzduchu a s fázovými změnami vody v oblacích při formování srážek. Viz též
vodivost vzduchu elektrická.
▶
atmosférická ionizácia
proces vzniku
atmosférických iontů a volných elektronů, který ovlivňuje
elektrickou vodivost vzduchu, a tím i další el. jevy v atmosféře. Koncentrace iontů je v atmosféře dána výslednicí dvou navzájem protichůdných procesů, a to ionizace neutrálních částic, zpravidla molekul, a rekombinace iontů. Hlavním iniciátorem atmosférické ionizace je
ionizující záření, jmenovitě
a) do atmosféry shora pronikající
kosmické záření, které má převážně charakter
korpuskulárního záření; o dominantní roli tohoto záření prakticky v celém vertikálním profilu atmosféry svědčí růst koncentrace atmosférických iontů s výškou;
b)
radioaktivní záření od radioaktivních příměsí obsažených v půdě, popř. odtud rozptýlených do vzduchu; uplatňuje se v nejspodnějších vrstvách atmosféry ve vertikálním rozsahu přibližně odpovídajícím
mezní vrstvě atmosféry.
Kromě toho dochází v atmosféře i k tzv. ionizaci nárazem, která se zde však projevuje pouze v relativně malých objemech vzduchu v souvislosti s el. výboji
blesků nebo
hrotovými výboji. Princip spočívá v tom, že v lokálně dostatečně silných elektrických polích získávají volné elektrony takovou kinetickou energii svého pohybu, že při nárazech na neutrální molekuly působí jejich ionizaci. Viz též
ionosféra.
▶
atmosférická optika
odvětví meteorologie, zabývající se studiem opt. vlastností atmosféry a opt. jevy vyvolanými molekulami vzduchu a většími částicemi rozptýlenými v ovzduší. Atmosférická optika zahrnuje především studium lomu, odrazu, ohybu, rozptylu a
polarizace světla v ovzduší.
▶
atmosférická porucha
1. obecně jakékoliv porušení rovnovážného stavu v atmosféře;
2. zastaralé označení pro oblast, která jeví známky
cyklonálního vývoje.
▶
atmosférická refrakcia
lom elektromagnetických vln v atmosféře – zakřivení drah šíření
elektromagnetických, v meteorologii nejčastěji světelných nebo rádiových vln procházejících atmosférou, způsobené prostorovými změnami
indexu lomu, které jsou podmíněny změnami hustoty vzduchu. Refrakce rádiových vln, používaných např. v meteorologických
radiolokátorech, významně závisí i na vlhkosti vzduchu, což souvisí s tím, že rádiové vlny mají podstatně nižší frekvenci než světelné záření a při jejich dopadu se uplatňuje orientační polarizace souborů molekul H
2O, ovlivňující index lomu vzduchu. Viz též
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
▶
atmosférická rieka
dlouhý a úzký pás zesíleného transportu
vodní páry, který se přechodně vytvoří ve spodní
troposféře. Jeho délka může dosahovat několik tisíc km při šířce nejvýše několik set km a vertikálním rozsahu několik kilometrů. Často je spojen s
nízkohladinovým tryskovým prouděním před
studenou frontou mimotropické cyklóny. Přenášená vodní pára pochází nejčastěji z tropických oblastí. Jako hranice pro vymezení atmosférické řeky se považuje hodnota vertikálně integrovaného
toku vodní páry 250 kg m
-1 s
-1. Celkový tok vodní páry v nejvýraznějších atmosférických řekách je tak větší než průměrný
průtok kterékoliv vodního toku na světě. Vhodným prostředkem pro sledování polohy atmosférických řek jsou
meteorologické družice nesoucí přístroje schopné určit obsah vodní páry v atmosféře. V současnosti se atmosférickým řekám věnuje poměrně velká pozornost v souvislosti se změnou jejich výskytu a intenzity vlivem
změny klimatu. Viz též
expres Ananasový.
▶
atmosférické ionty
syn. aeroionty – elektricky nabité částice v atmosféře, působící
elektrickou vodivost vzduchu. Ovlivňují
elektrické pole v atmosféře, uplatňují se jako
kondenzační jádra a vyznačují se fyziologickými účinky. Patří k nim molekuly, které při atmosférické ionizaci ztratily obvykle jeden elektron nebo naopak zachytily volný elektron, shluky molekul nesoucí přebytek kladného nebo záporného el. náboje (lehké ionty, podle některých autorů malé ionty) a jemné
aerosolové částice zpravidla patřící k
Aitkenovým jádrům, jež zachytily nabitou molekulu, popř. jejich shluk (střední, těžké a ultratěžké ionty, podle některých autorů též velké nebo Langevinovy ionty).
V blízkosti zemského povrchu dosahuje koncentrace lehkých iontů řádově 10
6 m
–3, koncentrace těžkých a ultratěžkých iontů bývá zhruba o řád větší. S výškou těžkých a ultratěžkých iontů ubývá, zatímco koncentrace lehkých iontů roste. Koncentrace tzv. stř. iontů, které podle velikosti zařazujeme do oblasti mezi lehkými a těžkými ionty, místně i časově velmi kolísá. El. vodivost vzduchu je v rozhodující míře podmíněna existencí lehkých iontů, zatímco ionty těžké a ultratěžké se v důsledku malé pohyblivosti uplatňují jako nositelé el. proudu ve vzduchu jen velmi málo.
Důkaz existence iontů v atmosféře, a tím vysvětlení el. vodivosti vzduchu, podali něm. fyzici J. Elster a H. Geitel v r. 1899. Viz též
klasifikace atmosférických iontů,
ionizace atmosférická,
počítač iontů.
▶
atmosférické okno
oblast elmag. záření, v níž má bezoblačná atmosféra velkou propustnost (nízkou absorpci některým z hlavních absorbentů – především
vodní páry,
oxidu uhličitého nebo
ozonu). Pro radiační a tepelný režim Země a její atmosféry jsou významná zejména atmosférická okna v oblasti vlnových délek přibližně 8,5 až 12,5 µm.
Meteorologickými družicemi jsou pro monitorování zemského povrchu a oblačnosti v tepelném záření využívána především atmos. okna v pásmech 3,5–4 µm, 8–9 µm a 10–12,5 µm. Viz též
propustnost atmosféry,
průzkum Země dálkový.
▶
atmosférické slapy
periodické pohyby zemské atmosféry vyvolané gravitačním účinkem Měsíce a Slunce a odstředivých sil rotace Země kolem těžiště soustavy Země – Měsíc, resp. Země – Slunce, podobně jako slapy (příliv a odliv)
hydrosféry. Takto vzniklé vlny mají poměrně malou amplitudu a vzhledem k malé hustotě atmosféry se projevují jen nevýznamným kolísáním tlaku vzduchu.
▶
atmosférické úkazy
starší označení pro
atmosférické jevy.
▶
atmosférické vlny
pojem vyskytující se dnes v odb. literatuře zejména v souvislosti s interakcemi a transformacemi energie mezi různými druhy vlnových a oscilačních procesů souvisejících s atmosférickou hydrodynamikou. V tomto smyslu se do atmosférických vln zahrnují zejména různé typy
gravitačních vln,
rázových vln,
zvukové vlny,
inerční vlny,
Rossbyho vlny,
planetární vlny apod.
▶
atmosférické zrážky
v české met. terminologii souhrnné označení pro
hydrometeory buď tvořené padajícími
srážkovými částicemi, nebo utvářející se na zemském povrchu či různých objektech. Z tohoto hlediska rozeznáváme
srážky padající a
usazené; v oboru
chemie atmosféry tyto dvě skupiny označujeme jako
srážky vertikální a
horizontální. Existuje i několik dalších způsobů
klasifikace srážek. Výčet různých druhů srážek v
Mezinárodním atlasu oblaků a v návodech pro
meteorologické pozorovatele ovšem není totožný, neboť angl. termín precipitation zahrnuje pouze padající srážky.
Srážky jsou důležitou příjmovou složkou
hydrologické bilance.
Měřením srážek zjišťujeme jejich
úhrn, popř.
intenzitu. Průměrný roční úhrn srážek je jedním z hlavních faktorů určujících
humiditu klimatu, průměrné měsíční úhrny srážek slouží k popisu
srážkového režimu dané oblasti.
Pole srážek může být ovlivňováno
orografií, která způsobuje
orografické zesílení srážek i úbytek srážek ve
srážkovém stínu, případně nad
inverzí srážek. Viz též
mikrofyzika oblaků a srážek,
izohyeta,
extrémy srážek.
▶
atmosférický aerosol
1. suspenze pevných a/nebo kapalných
atmosférických částic ve
vzduchu. Ačkoli toto vymezení splňují i
oblačné částice, v meteorologii je většinou pod pojem atmosférický aerosol nezahrnujeme. Částice atmosférického aerosolu mohou být původu přírodního (částice mořské soli,
atmosférický prach,
vulkanický popel,
atmosférický plankton apod.) nebo antropogenního (
kouř,
popílek průmyslového původu a jiné zplodiny spalovacích procesů, chem. a mech. technologií apod.). Důležitými charakteristikami atmosférického aerosolu jsou chemické složení
aerosolových částic, jejich hmotnostní či objemová koncentrace,
spektrum velikosti částic apod. Velikost částic zahrnovaných pod pojem atmosférický aerosol v literatuře kolísá, v nejširším pojetí zahrnuje všechny částice o
ekvivalentním poloměru pod 100 µm, tedy včetně nanočástic. Podle velikosti rozlišujeme v případě pevných částic frakce
PM10,
PM2,5,
PM1 a
PM0,1. Velikost a tvar částic podmiňují jejich
pádovou rychlost, která spolu s povětrnostními podmínkami určuje míru
depozice na zemský povrch. Pro aerosolové částice se obvykle předpokládá, že jejich pádová rychlost dosahuje max. několika cm.s
–1, jejich setrvačnost je při pohybech ve vzduchu zanedbatelná a lze na ně aplikovat podmínky Brownova pohybu. Viz též
částice suspendované.
2. v současné terminologii se pojem aerosoly používá v množném čísle též jako syn. pro samotné aerosolové částice. Podle původu částic se pak v literatuře někdy rozlišují pojmy aerosoly přirozené (mořské, kontinentální, pouštní apod.) a
antropogenní (městské, průmyslové, dopravní apod.). Podle způsobu vzniku se rozlišují
aerosoly primární a
aerosoly sekundární (popř. aerosoly disperzní, resp. nukleační), z nichž hlavní pozornost zasluhují
sekundární organické aerosolůy (SOA).
▶
atmosférický front
atmosférické rozhraní v
synoptickém měřítku mezi různými
vzduchovými hmotami v
troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Fronta je vždy ukloněna směrem do
studeného vzduchu, přičemž
sklon fronty vzhledem k zemskému povrchu je nejčastěji do 1°. Pro zjednodušení můžeme tuto zónu aproximovat
frontální plochou a znázorňovat jako
frontální čáru. Viz též
klasifikace atmosférických front,
větev atmosférické fronty,
počasí frontální,
oblačnost frontální,
frontogeneze,
frontolýza,
analýza frontální,
profil fronty,
topografie fronty,
přechod fronty,
izobary na atmosférické frontě,
dynamika fronty,
zostření fronty,
deformace fronty orografická,
vlna frontální,
zóna frontální.
▶
atmosférický hvizd
elektromagnetický signál, který se šíří plazmatem
ionosféry či
magnetosféry podél magnetické siločáry. Vzniká disperzí širokopásmového pulsu emitovaného
bleskovým výbojem. V plazmatickém prostředí se šíří různé frekvence původního širokopásmového signálu různou rychlostí, a po převedení elektromagnetického signálu na akustický signál proto vzniká typický hvízdavý zvuk. Délka jeho trvání (zlomky vteřiny a ž jednotky vteřin) je dána vlastnostmi prostředí, ve kterém se šíří, a to především hustotou elektronů v plazmatu. Mechanismus vzniku hvizdů byl vysvětlen až v padesátých letech (O. Storey, 1953). Viz též
sfériky.
▶
atmosférický planktón
aeroplankton – mikroorganismy a jejich části udržující se poměrně dlouho ve vzduchu a tvořící součást
atmosférického aerosolu. Hlavními složkami atmosférického planktonu jsou pylová zrna, viry, bakterie, řasy, plísně, spory, výtrusy, mikroskopičtí živočichové apod. Koncentrace a složení atmosférického planktonu se mění s denní i roč. dobou, s charakterem krajiny a značně závisí na počasí.
▶
atmosférický prach
pevný
aerosol anorganického i organického původu složený z částic (nikoliv ledových), které se vznášejí v atmosféře a sedimentují na zemský povrch. Za atmosférický prach se nepovažuje
kouř. Základními složkami atmosférického prachu jsou půdní částice, částice mořských solí, různé částice antropogenního původu, bakterie, spory, výtrusy a různé produkty rozpadu látek, někdy také částice
kosmického prachu. Typické rozměry částic jsou 10
–4 m až 10
–6 m a za horní hranici velikosti se v současné odborné literatuře nejčastěji považuje 5.10
–4 m. Pro účely
ochrany čistoty ovzduší se kromě složení atmosférického prachu určuje jeho koncentrace (množství nebo hmotnost částic v jednotce objemu vzduchu) a spektrum velikosti částic. Atmosférický prach zmenšuje
průzračnost atmosféry a jako
zákal omezuje
dohlednost. Částice atmosférického prachu vhodných fyz. a chem. vlastností mohou sloužit jako
kondenzační jádra. Viz též
popílek,
prach poletavý,
spad prachu,
depozice suchá,
prachoměr,
aerosol atmosférický.
▶
atmosférický vír
rotační pohyb vzduchu, který může být zviditelněn unášenými částicemi
atmosférického aerosolu. Atmosférické víry vznikají z rozmanitých příčin, které určují
měřítko vírů i směr jejich rotace, jejíž osa bývá většinou orientována přibližně vertikálně. Největším takovým vírem, který tvoří součást
všeobecné cirkulace atmosféry, je
cirkumpolární vír. V
synoptickém měřítku rozlišujeme
cyklony a
anticyklony, přičemž obzvlášť vysoké rotační rychlosti dosahují
tropické cyklony. Kromě cyklon můžeme pomocí
meteorologických družic detekovat i další
oblačné víry, a to i
mezosynoptického měřítka, např.
polární cyklony a
závětrné víry. Nejmenšími víry s přibližně vertikální osou jsou
tromby, které mohou být viditelné díky rotujícím nebo na zemském povrchu vířeným pevným nebo kapalným částicím. V atmosféře se dále tvoří i stabilní víry s přibližně horiz. osou, tzv.
rotory. Prakticky neustále jsou v atmosféře přítomny náhodně se pohybující nestabilní
turbulentní víry s různou orientací osy rotace. Viz též
vorticita,
proudění vírové,
měřítko atmosférických vírů.
▶
atmosférický vlnovod
horiz. vrstva atmosféry, poměrně malého vert. rozsahu, ve které vlivem silné
inverze teploty a/nebo
vlhkosti vzduchu je
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře ovlivněno
superrefrakcí. Vlny se uvnitř této vrstvy mohou šířit na velké vzdálenosti, neboť dochází k jejich úplnému vnitřnímu odrazu, podobně jako v kovových nebo dielektrických radiotechnických vlnovodech. V důsledku toho lze pomocí
radaru zjišťovat cíle ležící pod
radiohorizontem nebo přijímat televizní signál velmi vzdálených vysílačů apod. Atmosferický vlnovod se může vyskytovat v přízemních i vyšších vrstvách atmosféry. Jeho horiz. délka závisí na rozloze oblasti a teplotním zvrstvení. Viz též
index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu.
▶
aureola
1. vnitřní barevný sled
koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón;
2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází
cirkumsolární záření.
▶
autobarotropná atmosféra
modelová
atmosféra, která se sama udržuje ve stavu
barotropie. Viz též
atmosféra barotropní.
▶
autokonvekčný gradient
vertikální teplotní gradient v
homogenní atmosféře. Použijeme-li
stavovou rovnici pro suchý vzduch a
rovnici hydrostatické rovnováhy, dostaneme v homogenní atmosféře hodnotu autokonvekčního gradientu rovnou hodnotě
g /
R, kde
g značí velikost
tíhového zrychlení a
R měrnou plynovou konstantu vzduchu. Pro suchý vzduch je hodnota autokonvekčního gradientu rovna 0,0342 K.m
–1, tj. přibližně 3,4 K na 100 m. Jestliže je hodnota skutečného vert. gradientu teploty vzduchu větší než hodnota gradientu autokonvekčního, tedy klesá-li teplota vzduchu s výškou rychleji než o 0,0342 K.m
–1, což může nastat pouze v silně ohřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu, vytvoří se
inverze hustoty vzduchu, tedy hustota vzduchu v příslušné vrstvě roste s výškou.
▶
autokonvekčný teplotný gradient
▶
autokonverzia
původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu
směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru
oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku
koalescencí, kdy
srážkové kapky vznikají pouze koalescencí
kapek oblačných. Vzhledem k nízké
zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z
ledu oblačného.
▶
automatická meteorologická stanica
meteorologická stanice, která měří
meteorologické prvky bez přímé součinnosti s člověkem. Výsledky měření jsou vysílány automaticky do centra ve formě kódovaných zpráv nebo v datových souborech. V praxi je často užívaná anglická zkratka AWS. Viz též
automatizace v meteorologii.
▶
automatické vysielanie informácií o letiskách a ich meteorologických podmienkach
(ATIS) – automatická informační služba koncové řízené oblasti, kterou ve formě pravidelného zpravodajství vysílaného pozemní radiostanicí poskytuje Řízení letového provozu ČR, s. p. na letištích Václava Havla Praha, Karlovy Vary, Brno–Tuřany a Ostrava–Mošnov pro posádky přilétávajících a odlétávajících letadel, vysílané pozemní radiostanicí. Toto vysílání obsahuje z met. údajů hodnoty charakteristik větru,
dohlednosti,
dráhové dohlednosti,
stavu počasí,
oblačnosti, údaje o
teplotě vzduchu,
teplotě rosného bodu,
tlaku vzduchu redukovaném na střední hladinu moře podle
standardní atmosféry a popř. informace o hlášeném
střihu větru. Viz též
informace meteorologické o podmínkách na letištích pro posádky během letu,
briefing meteorologický.
▶
automatický meriaci systém
systém pro měření met. veličin, jehož centrální jednotkou je datová ústředna nebo počítač, do kterých se přenášejí naměřené hodnoty
meteorologických prvků z jednotlivých
senzorů. Datová ústředna zajišťuje přechodné uložení dat, v případě senzorů s analogovým přenosem signálu také digitalizaci naměřených hodnot a jejich následnou distribuci k dalšímu zpracování. Na
automatických meteorologických stanicích se data ze senzorů přenášejí do počítače, jehož programové vybavení umožňuje základní zpracování dat a jejich přenos do centra v požadovaných datových formátech. Viz též
automatizace v meteorologii.
▶
automatický váhový zrážkomer
automatický srážkoměr, jehož měření je založeno na vážení nádoby, která zachycuje padající
srážky, tenzometrickou váhou připojenou na řídicí elektroniku. Odstraňuje nedostatky jednoduššího
člunkového srážkoměru, protože zachytí a ihned vyhodnotí i
tuhé srážky a jeho přesnost není závislá na
intenzitě srážek. Pro zachycení tuhých srážek je ve vážené nádobě ekologická nemrznoucí kapalina. Samovolný výpar z hladiny vážené nádoby je potlačen použitím vrstvy silikonového oleje na povrchu vážené kapaliny. Pro zamezení falešných
srážek bývá vybaven
detektorem srážek. Zast. označení váhového srážkoměru je chionograf, případně srážkový intenzograf.
▶
automatický zrážkomer
srážkoměr měřící průběžně
srážky bez přímé součinnosti s lidskou obsluhou. Kromě
úhrnu srážek umožňuje měřit i okamžitou
intenzitu srážek. Podle principu měření se automatické srážkoměry dělí na
člunkové a
váhové. Viz též
ombrograf.
▶
automatizácia v meteorológii
způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření,
distančních měření, v oblasti
numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb. Viz též
linka pro předpověď počasí automatizovaná,
stanice meteorologická automatická.
▶
automatizovaná linka pre predpoveď počasia
vytváření předpovědi počasí praktickým uskutečněním
automatizace v meteorologii pro vytváření a distribuci předpovědi počasí. Jedná se o automatický informační systém sestávající z podsystémů
monitorování atmosféry (tj. sběru, zpracování a vizualizace
meteorologických informací, a to zejména informací z
meteorologických stanic a metod dálkové detekce) a výstupů
numerických předpovědních modelů. Automatizovaná linka pro předpověď počasí může být doplněna automatickou aplikací statistických metod (následným statistickým zpracováním např. výstupů více
modelů numerické předpovědi počasí nebo
operativních informací). Úloha meteorologa se uplatňuje především při závěrečné analýze povětrnostní situace, při interpretaci a případné korekci výstupů
modelů numerické předpovědi počasí, zejména při výskytu nejednoznačných informací a při předpovědi
nebezpečných meteorologických jevů.
▶
automatizovaná meteorologická stanica
meteorologická stanice vybavená automatickým měřicím systémem. Všechny
profesionální stanice ČR jsou automatizovány.
▶
Avogadrov zákon
zákon, podle něhož stejné objemy všech
ideálních plynů obsahují za téhož tlaku a téže teploty vždy stejný počet molekul. Avogadrův zákon lze formulovat také tak, že při daném tlaku a určité teplotě je molární objem všech ideálních plynů stejný. Molární objem
V0 při teplotě
T0 = 273 K a tlaku
p0 = 1 013,25 hPa činí
Avogadrův zákon patří k základním zákonům ideálního plynu a má široké uplatnění v
termodynamice atmosféry. Zákon formuloval italský fyzik A. Avogadro v r. 1811 na základě prací J. L. Gay-Lussaca z r. 1808.
▶
Avogadrova konštanta
počet částic dané látky v jednom
molu. Její hodnota činí 6,022 140 857.10
23 mol
-1. V literatuře se někdy jako syn. vyskytuje Avogadrovo číslo, což však není korektní, neboť tato veličina má fyzikální rozměr.
▶
azorská anticyklóna
syn. anticyklona severoatlantická – subtropická kvazipermanentní
anticyklona rozprostírající se nad subtropickými a tropickými oblastmi sev. části Atlantského oceánu se středem nejčastěji v oblasti Azorských ostrovů. Azorská anticyklona je
permanentním akčním centrem atmosféry a pro Evropu
ohniskem vzniku mořského
tropického vzduchu.
Počasí u nás ovlivňuje velmi často, a to především v
létě, kdy svým
hřebenem vysokého tlaku vzduchu zasahuje od jz. do stř. Evropy.
▶
halové javy
skupina opt. jevů v atmosféře ve tvaru kruhů, oblouků, sloupů nebo jasných skvrn vznikajících
lomem nebo odrazem světla na
ledových krystalech rozptýlených v ovzduší. Patří k nim
malé a
velké halo,
parhelia,
halový sloup,
tečné a
cirkumzenitální oblouky,
parhelický kruh,
spodní slunce,
pyramidální hala,
supralaterální oblouk,
infralaterální oblouky,
Parryho oblouk aj. V literatuře, popř. na internetu lze nalézt zmínky i o velmi vzácných úkazech, pro něž v historii existuje pouze několik málo nebo dokonce jediné pozorování, často z oblasti Antarktidy. Většinou jde o velmi slabé úkazy na protisluneční straně oblohy či o světelné skvrny považované v souvislosti s různými pyramidálními haly za analogie parhelií nebo tečných oblouků malého hala. Jde např. o
Wegenerovy oblouky,
Hastingsovy oblouky,
Kernův oblouk,
Trickerův oblouk,
Greenlerovy oblouky a
Liljequistova parhelia. Halové jevy patří mezi
fotometeory.
▶
vertikálny rez atmosférou
