▶
K-index
index instability definovaný podle vzorce:
kde
T850, resp.
T700 a
T500, jsou hodnoty
teploty vzduchu v
hladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a
TD850, resp.
TD700, je
teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají
bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají
ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky
místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky.
▶
kalendár poveternostných situácií
přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami
synoptické typy stanovené na základě určité
typizace povětrnostních situací, záznamy o
přestavbě povětrnostních situací apod. Některé
typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z
typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle
typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též
katalog povětrnostních situací.
▶
kalibrácia družicových dát
fáze zpracování družicových dat spočívající v převodu dat získaných přístroji
meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu
záření,
jasovou teplotu,
odrazivost (albedo) aj.
▶
kalibrácia meteorologických prístrojov
je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány
etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval. V případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.
▶
kalibračný protokol
výsledek
kalibrace meteorologických přístrojů obsahující přesnou identifikaci
meteorologického přístroje, popis a výsledky provedené kalibrace. Stanovené
přístrojové opravy musí být použity při každém měření. Platnost kalibrace je časově omezena.
▶
Kalifornský prúd
studený
oceánský proud ve východním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Je pokračováním té části Severního tichomořského proudu, která míří podél západního pobřeží Severní Ameriky k jihu. Přispívá mj. k
ariditě klimatu Kalifornského poloostrova. V tropech se vlivem
pasátů stáčí k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu.
▶
kalm
1. syn.
bezvětří;
2. v
letecké meteorologii měřená nebo předpovídaná
rychlost větru menší než 0,5 m.s
–1 (menší než 1 kt) musí být indikována jako „CALM“.
▶
Kalmánov filter
(KF) – rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro
asimilaci dat do
numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů předpovědi počasí, downscaling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.
▶
kambrium
nejstarší geol. perioda
paleozoika (prvohor), zahrnující období před 541 – 485 mil. roků. Charakterizuje ho velmi teplé klima a prudký rozvoj mořských rostlin a živočichů s pevnými schránkami (např. trilobitů), označovaný jako "kambrická exploze".
▶
kanadská anticyklóna
syn. anticyklona severoamerická –
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako
sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi
studené anticyklony s výraznou
inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze
sezonních akčních center atmosféry.
▶
kanál blesku
vysoce ionizovaná svítící dráha vytvořená propojením
vůdčího výboje se
vstřícným výbojem. V závislosti na charakteru pohybu vůdčího výboje může být tato dráha přímá, častěji však stupňovitě členěná nebo různě větvená. V ní se uskutečňuje pohyb el. náboje spojený s neutralizací nábojů kladné a záporné polarity. Velmi krátkodobě probíhá kanálem blesku el. proud o velikosti desítek kA. Proudy protékající bleskovým kanálem mohou dosahovat výjimečně až stovek kA. Kanál blesku, obvykle o průměru v řádu jednotek centimetrů, bývá opticky poměrně ostře ohraničen a teplota v něm dosahuje až kolem 30 000 K, což odpovídá podmínkám pro vytvoření plazmatu. Tímto zahřátím též vzniká tlaková vlna, při jejímž prostorovém šíření vzniká akustický efekt
hromu.
▶
Kanársky prúd
studený
oceánský proud ve východním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Odděluje se ze Severoatlantského proudu před jeho přiblížením k břehům Evropy a směřuje k jihu, ohřívá se, posléze je působením
pasátů stáčen k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu. Svými ochlazujícími účinky přispívá k
ariditě klimatu pobřeží severní Afriky a těch ostrovů Makaronézie, které se nevyznačují výraznou
orografií.
▶
kandela
(cd) – jednotka
svítivosti, definovaná jako svítivost světelného zdroje, který v daném směru vyzařuje monochromatické záření o frekvenci 540 THz a jehož
zářivost v tomto směru činí 1/683 wattu na steradián. Uvedená frekvence odpovídá vlnové délce 0,555 mikrometrů, představuje odstín zelené barvy, nalézá se v blízkosti středu spektra
viditelného záření a lidské oko na ni bývá při denním vidění nejcitlivější. Tato definice platí od r. 1979, předchozí definice z r. 1967 definovala kandelu jako svítivost 1/600 000 čtverečního metru povrchu
absolutně černého tělesa při teplotě tuhnoucí platiny 1768
oC a
normálním tlaku vzduchu. Návaznost nynější definice je zajištěna příslušnými přepočty.
▶
kanikula
lid. označení pro období největších veder, používané zejména v některých oblastech stř. a již. Evropy. Název se traduje od starověku. Řekové a Římané totiž dávali výskyt veder do souvislosti s východem hvězdy Sírius nazývané též „Psí hvězda" (canis – lat. pes), v jejíž blízkosti se Slunce na obloze nachází od 22. července do 23. srpna. Na sev. polokouli připadá období veder zpravidla na červenec a na prvou dekádu srpna, přičemž jeho délka a výraznost závisí především na stupni
kontinentality daného místa a na cirkulačních poměrech.
▶
kapilára teplomera
skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou
kapalinového teploměru. Do kapiláry
teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající
teplotě teploměrná kapalina.
▶
karbón
pátá geol. perioda
paleozoika (prvohor) mezi
devonem a
permem, zahrnující období před 359 – 299 mil. roků. Na kontinentech panovalo velmi teplé a
humidní klima, které umožnilo všeobecné rozšíření bujných bažinatých lesů. Zuhelnatělé rostliny z tohoto období vytvořily ložiska černého uhlí, které dalo periodě název. Na pevnině žili obojživelníci a objevili se první plazi.
▶
katabatický vietor
syn. vítr sestupný – vítr se sestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o
gravitační vítr; v uvedeném smyslu sem patří rovněž
padavý vítr typu
fénu i
bóry. Katabatický charakter má také klesavý pohyb vzduchu na
katafrontách a
subsidence vzduchu v oblastech vyššího tlaku vzduchu. Opačného smyslu je
anabatický vítr.
▶
katalobara
izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou
tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též
analobara.
▶
katalóg poveternostných situácií
zákl. dokument o
typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých
synoptických typů, zvláště jejich
cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové
synoptické mapy, popř. schematické
kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá
kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací a díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.
▶
katateplomer
hist. přístroj sloužící ke stanovení klimatického
zchlazování. Byl to zjednodušený
alkoholový nebo toluenový
teploměr s pouhými dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se nechala zbarvená kapalina vystoupat až do rozšířeného vrcholu
kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se změřil čas, za který kapalina v teploměru klesla od horní značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm
–2.sec
–1) se vypočítala tak, že se přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.
▶
kategorizácia klímy
členění
klimatu podle jeho horiz. a vert. rozsahu nebo působících
klimatotvorných faktorů, popř. metodiky jeho výzkumu. Nejčastěji používanými kategoriemi klimatu jsou
makroklima,
mezoklima,
místní klima a
mikroklima. Jako rozlišovací znaky pro vymezování kategorií klimatu se zpravidla volí prostorová, časová a energ. hlediska. Mezi kategoriemi však nelze vést přesnou hranici již vzhledem k velké proměnlivosti jejich rozměrů, vyplývající ze závislosti na vlastnostech
aktivního povrchu. To vysvětluje značnou nejednotnost v kategorizacích klimatu od různých autorů. Viz též
topoklima,
klima globální,
klima mezní vrstvy atmosféry,
kryptoklima,
klima půdní,
klasifikace klimatu.
▶
Kellerove-Fridmanove rovnice
▶
Kelvinova cirkulačná teoréma
teorém stanovující, že v
barotropní atmosféře je absolutní
cirkulace vztažená k dané vzduchové částici stálou (konzervativní) veličinou.
▶
Kelvinova teplotná stupnica
syn. stupnice teplotní absolutní, stupnice teplotní termodynamická – základní fyzikální
teplotní stupnice. Vyjadřuje tzv. termodynamickou teplotu, označovanou též jako Kelvinova teplota nebo slangově absolutní teplota. Jednotkou této stupnice je kelvin (K); navrhl ji v roce 1848 angl. fyzik W. Thomson, pozdější lord Kelvin. Nulová hodnota (0 K) je přiřazena absolutní nule, tj. nejnižší teplotě, jíž lze teoreticky dosáhnout. Druhým referenčním bodem je
trojný bod vody (273,16 K). V binárních kódech
GRIB a
BUFR se teploty uvádějí výhradně v K. Mezi Kelvinovou teplotní stupnicí a
Celsiovou teplotní stupnicí platí vztah
▶
Kelvinova–Helmholtzova instabilita
▶
Kelvinove vlny
západní rovníkové vlny šířící se na východ se zanedbatelnou meridionální složkou. Jedná se o nízkofrekvenční
gravitační vlny. Jejich projev je symetrický vůči rovníku pro zonální rychlosti, pole
geopotenciálu a teplotu. Hrají důležitou roli při vzniku
kvazidvouletého cyklu, protože přenášejí do vyšších atmosférických hladin západní hybnost.
▶
Kelvinove-Helmholtzove oblaky
▶
Kelvinove-Helmholtzove vlny
gravitační vlny vytvářející se na horiz. rozhraních v atmosféře, kde se vedle diskontinuity v poli vektoru
rychlosti větru uplatňuje i diskontinuita v poli hustoty vzduchu. Za daných hydrodynamických podmínek lze pro ně určit kritickou vlnovou délku, jež hraje roli kritéria pro jejich stabilitu. Pro vlnové délky menší než tato kritická vlnová délka jsou Kelvinovy–Helmholtzovy vlny
instabilními vlnami, přičemž převládá destabilizující působení vert.
střihu větru, v opačném případě jsou
stabilními vlnami, neboť se více uplatňuje stabilizující vliv zemské tíže. Instabilita Kelvinových–Helmholtzových vln se projevuje skláněním jejich vrchů do směru střihu větru, a zejména pak uvnitř nich vznikem vírových cirkulací s horizont. osou. Při dostatečné vlhkosti vzduchu se tímto způsobem vytvářejí působivé oblačné útvary, tzv. Kelvinovy–Helmholtzovy oblaky morfologicky klasifikované jako
zvláštnost fluctus. V odb. literatuře se též používá pojem Kelvinova–Helmholtzova instabilita.
▶
Kennelyho a Heavisidova vrstva
▶
kenozoikum
současná geol. éra v rámci
fanerozoika, která navázala na
mezozoikum před 66 mil. roků. Zahrnuje periody
paleogén,
neogén (dohromady tradičně označované jako
terciér neboli třetihory) a
kvartér (čtvrtohory)
. Během kenozoika se kontinenty přesunuly do dnešní polohy, což podstatně ovlivnilo
všeobecnou cirkulaci atmosféry a
oceánské proudy. Dochází k mohutnému rozvoji ptáků a savců. Klima se vyznačuje teplými a chladnými výkyvy s převahou k celkovému postupnému ochlazování.
▶
Kernov oblúk
velmi vzácný
halový jev popisovaný v odb. literatuře pouze na základě dvou pozorování z let 1895 a 1970. Jeví se jako bělavý oblouk v poloze protilehlé k
cirkumzenitálnímu oblouku.
▶
kinematická mapa
obecně met. mapa zobrazující pohybové pole v atmosféře, např. pomocí
izotach,
proudnic apod. V met. službě se kinematické mapy používaly dříve pro prognostické účely, kdy znázorňovaly např. prognostické
trajektorie středů
tlakových útvarů a jiných met. objektů, jako jsou
atmosferické fronty,
pole srážek apod. V současné době slouží už pouze k diagnostickým účelům, při
typizaci povětrnostních situací.
▶
kinematika atmosféry
část
dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu
vzduchových částic v
zemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích
meteorologie.
▶
kinetická energia
energie související s pohybem tělesa nebo vhodného systému. Zdrojem kinetické energie atmosférického proudění je
dostupná potenciální energie. Kinetická energie proudícího vzduchu posléze postupně disipuje v kinetickou energii stále se zmenšujících
turbulentních vírů (viz
energie turbulence), přičemž nejmenší z nich zanikají působením vazkosti vzduchu a transformují se tak v nízkopotenciálové teplo.
▶
kinetický ohrev lietadla
zvýšení teploty povrchu letadla, především náběžných hran křídel, vlivem jeho pohybu vzduchem. Velikost kinetického ohřevu letadla se přibližně určí ze vztahu
kde Δ
T je kinetický ohřev v K a
v je rychlost pohybu letadla v m.s
–1. V oblacích, v důsledku spotřeby tepla na vypařování
oblačných částic, které se dostanou do styku s povrchem letadla, se kinetický ohřev letadla snižuje přibližně na polovinu. V
letecké meteorologii má velikost kinetického ohřevu letadla význam pro předpověď
námrazy na letadle. Viz
intenzita námrazy na letadlech.
▶
kinetický vietor
jedna ze složek
ageostrofického větru. Vektor rychlosti kinetického větru
vki je dán vztahem:
kde
λ značí
Coriolisův parametr,
rychlost
geostrofického větru,
n jednotkový horiz. vektor kolmý ke směru geostrofického větru a směřující od něho vlevo, zatímco ∂/∂
s reprezentuje prostorovou derivaci ve směru geostrofického větru. Z uvedeného vzorce vyplývá, že kinetický vítr směřuje kolmo ke směru geostrofického větru, a to vlevo (vpravo) od něho, jestliže rychlost geostrofického větru ve směru proudění roste (klesá).
▶
Kirchhoffov zákon
jeden ze základních zákonů záření, podle něhož je podíl intenzity vyzařování a pohltivosti libovolného tělesa vydávajícího tepelné záření pouze funkcí jeho rovnovážné teploty. Jinými slovy, za stavu
termodynamické rovnováhy je poměr množství vyzařovaného elmag. záření
o vlnové délce
λ a rel. absorpce
Aλ, funkcí vlnové délky záření
λ a teploty
T daného prostředí vyjádřené v K, tj.
kde
Aλ =
Wλ / Wλ0,
Wλ0 je množství záření o vlnové délce
λ vstupujícího do daného prostředí a
Wλ značí z něj absorbovanou část. Z Kirchhoffova zákona vyplývá, že každá látka pohlcuje nejsilněji záření té vlnové délky, kterou sama nejsilněji vyzařuje. Zákon formuloval něm. fyzik G. R. Kirchhoff v r. 1859. V poslední době nachází Kirchhoffův zákon uplatnění v dálkovém průzkumu Země a v
družicové meteorologii.
▶
klasická klimatológia
klimatologický směr, studující
klimatické prvky v jejich denním a roč. chodu podle kalendářních úseků, jako je den,
pentáda,
dekáda, měsíc. Zakládá se především na průměrech, resp. úhrnech a četnostech vypočtených z těchto období a na výpočtu
klimatologických normálů. Vychází ze staršího chápání klimatu jako prům. stavu ovzduší. Stále však poskytuje zákl. informace o klimatu daného místa nebo oblasti. Viz též
klimatologie dynamická.
▶
klasifikácia atmosférických frontov
vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti
atmosferických front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro
cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme
hlavní (základní)
fronty,
podružné a
okluzní fronty a
čáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme
teplé fronty, pohybující se na stranu studené
vzduchové hmoty,
studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli
kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme
troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku
troposféry,
přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a
výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru
vertikálních pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme
anafronty a
katafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v
polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.
▶
klasifikácia atmosférických iónov
podle velikosti (poloměru
r) dělíme ionty přítomné v atmosféře na:
a) lehké (
r < 10
–9 m);
b) střední, u nichž někdy dále rozlišujeme ionty malé (
r = 10
–9 m až 8.10
–9 m), a ionty velké (
r = 8.10
–9 až 2,6.10
–8 m);
c) těžké (
r = 2,6.10
–8 až 5,5.10
–8 m);
d) ultratěžké (
r > 5,5.10
–8 m).
Klasifikace atmosférických iontů, v uvedené podobě označovaná jako klasifikace Israëlova, je v odborné literatuře používána nejčastěji. U některých autorů se však vyskytují určité modifikace. Užívá se např. též dělení na ionty malé, odpovídající svou velikostí shlukům molekul, a ionty velké (Langevinovy), zahrnující zhruba ionty těžké a ultratěžké, které svojí velikostí obvykle odpovídají rozměrům
Aitkenových jader. Viz též
ionty atmosférické,
ionizace atmosférická.
▶
klasifikácia klímy
členění Země nebo její části do regionů relativně homogenních z hlediska
geneze klimatu (
genetické klasifikace klimatu) nebo jeho projevů (
efektivní nebo též konvenční klasifikace klimatu). Z hlediska
kategorizace klimatu rozlišujeme globální a regionální klasifikace klimatu. Hlavními vymezovanými jednotkami jsou
klimatické oblasti sdružené do
klimatických pásem, dále pak
klimatické typy. Kritériem pro jejich stanovení mohou být hodnoty vybraných
klimatických prvků,
klimatologických indexů apod. Regionální klasifikace klimatu s výrazně aplikačním zaměřením je někdy označována i jako
klimatologická rajonizace.
▶
klasifikácia klímy ČR podľa Atlasu podnebia
rozlišuje tři hlavní oblasti (teplou, mírně teplou a chladnou), které dále člení hlavně podle
Končekova vláhového indexu. V původním vydání (Atlas podnebí Československé republiky z roku 1958, viz
klimatologický atlas) byly použity různě dlouhé časové řady a dokonce i různé hranice některých charakteristik (např. červencová
izoterma 15 °C byla v Beskydech nahrazena izotermou 16 °C). V aktualizovaném zpracování (Atlas podnebí Česka z roku 2007) byly vypuštěny agrotechnické charakteristiky (např. plná zralost žita ozimého) a klasifikace obsahuje jen 6 základních charakteristik, včetně vláhového indexu podle Končeka, který obsahuje další 4 klimatologické charakteristiky a pro výpočet bylo použito jednotné období 1961–2000. Upravená metodu výpočtu klasifikace umožňuje přepočet pro jiné časové období.
▶
klasifikácia meteorologických procesov podľa Orlanského
klasifikace meteorologických procesů a jevů podle jejich
charakteristických rozměrů navržená Orlanskim (1975).
Meteorologické jevy o rozměru menším než 2 km se označují jako jevy mikroměřítka, jevy s charakteristickým rozměrem 2 km až 2 000 km jako jevy mezoměřítka (resp.
mezosynoptického měřítka) a jevy o charakteristických rozměrech větších než 2 000 km jako jevy makroměřítka, resp.
synoptického měřítka. Pro každou ze tří hlavních kategorií vymezuje klasifikace i jemnější dělení, viz tabulku.
Definice charakteristického prostorového měřítka podle Orlanskiho (1985)
| Měřítko |
Rozsah rozměrů |
Příklady |
| mikro-γ |
< 20 m |
turbulence, vlečky, drsnost |
| mikro-β |
20–200 m |
prachové nebo písečné víry, termály, brázda za lodí |
| mikro-α |
200–2000 m |
tornádo, krátké gravitační vlny |
| mezo-γ |
2–20 km |
bouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města |
| mezo-β |
20–200 km |
noční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza |
| mezo-α |
200–2 000 km |
atmosférické fronty, mimotropické cyklony, tropické cyklony |
| makro-β |
2 000–20 000 km |
baroklinní vlny |
| makro-α |
> 20 000 km |
slapové vlny |
Orlanskiho klasifikace meteorologických procesů se přenáší i do popisu procesů a jevů, které lze vystihnout modelem s danou
rozlišovací schopností. Hovoříme pak o modelech příslušného měřítka. Klasifikace podle Orlanskiho je v současné době respektovanou a používanou klasifikací, i když i další autoři navrhli analogické klasifikace. Příkladem je i složitější klasifikace Fujity (1981).
▶
klasifikácia oblakov
třídění
oblaků do kategorií na základě určitých společných charakteristik. Nejčastější je klasifikace oblaků podle:
a) vzhledu, viz
morfologická klasifikace oblaků;
b) vzniku a vývoje, viz
genetická klasifikace oblaků;
c) výšky výskytu, viz
patra oblaků;
d)
mikrofyzikálního složení, viz
oblak vodní,
oblak ledový a
oblak smíšený;
e) produkce
srážek, viz
oblak srážkový a
oblak nesrážkový.
▶
klasifikácia tvarov ľadových kryštálikov
▶
klasifikácia vzduchových hmôt
▶
klasifikácia zrážok
dělení
srážek podle původu a různých vlastností
srážkových částic, popř. podle dalších charakteristik srážek. Podle původu srážkových částic se v čes. terminologii rozlišují
srážky padající a
usazené, podle skupenství
srážky tuhé,
kapalné a
smíšené. Další dělení padajících srážek na
srážky stratiformní a
konvektivní se vztahuje k
druhům oblaků, v nichž se srážky vyvíjejí a z nichž vypadávají. Uvedené dva druhy padajících srážek se liší i z hlediska časové proměnlivosti
intenzity srážek, přičemž stratiformní srážky označujeme jako
srážky trvalé, v rámci konvektivních srážek pak rozlišujeme
přeháňky a
bouřkové srážky.
Podle výskytu srážek ve vztahu k poloze
atmosférických front rozlišujeme
srážky nefrontální,
předfrontální,
frontální a
zafrontální. Tyto kategorie tvoří souhrnnou skupinu označovanou jako
srážky cyklonální. Z hlediska mechanizmu vzniku dále vymezujeme např.
srážky monzunové a
orografické, z hlediska zasaženého území
srážky místní, z hlediska využití
srážky efektivní. Ve vztahu k
měření srážek se používají další označení, např.
srážky při bezoblačné obloze,
srážky neměřitelné,
srážky skryté,
srážky hnané větrem a
srážky občasné. Při klimatologickém hodnocení se vymezují např.
srážky normální a
srážky relativní. Zvláštní klasifikaci mají
tvary ledových krystalků.
▶
klasifikácia zvrstvenia ovzdušia
▶
klesajúca rádiosonda
syn. dropsonda, sonda klesavá –
radiosonda, která provádí měření při svém sestupu atmosférou. Do výšky bývá vynášena obvykle letounem,
meteorologickou raketou, nebo nesena
transoceánskou sondou, méně často balonem nebo dělostřeleckým granátovým kontejnerem. Příslušné přijímací zařízení bývá obvykle umístěno ve speciálních prostředcích (letadlo, mobilní
radiosondážní stanice apod.). Při měření bývá klesavá radiosonda nejčastěji aerodynamicky brzděna padáčkem. Klesavé radiosondy se používají např. při met. měřeních nad polárními moři, v
tropických cyklonách apod.
▶
klíma
syn. podnebí – dlouhodobý charakteristický režim
počasí na Zemi nebo její části, daný variabilitou stavů
klimatického systému. Studiem klimatu se zabývá
klimatologie.
Geneze klimatu je podmíněna společným působením
klimatotvorných faktorů a
zpětných vazeb. Klima se projevuje v hodnotách
klimatických prvků a z nich odvozených
klimatologických indexů, přičemž je jedinečným znakem Země jako celku i každého místa na Zemi. Proces
kategorizace klimatu vymezuje různá prostorová měřítka, v nichž pomocí
klasifikace klimatu rozlišujeme
klimatické typy uspořádané do
klimatických pásem. Jejich tvar je podmíněn
zonalitou klimatu, která je narušována především rozdíly v
kontinentalitě klimatu. Na většině míst je podstatným znakem
sezonalita klimatu. Klima podmiňuje ráz a
klimatický potenciál krajiny, přičemž značnou roli hraje
humidita klimatu. Dynamika klimatických faktorů způsobuje
vývoj klimatu. Proměnlivost
všeobecné cirkulace atmosféry je vyjádřena klimatickými
oscilacemi, které jsou jednou z příčin
kolísání klimatu. K eliminaci krátkodobých výkyvů je klima hodnoceno pomocí
klimatologických normálů. Jednosměrné změny působení klimatotvorných faktorů vedou ke
změnám klimatu, k nimž přispívá i člověk
antropogenní změnou klimatu. Viz též
klimagram,
atlas podnebí,
modely klimatu.
▶
klíma hraničnej vrstvy atmosféry
nevh. označení pro klima posuzované z hlediska faktorů projevujících se typicky v
mezní vrstvě atmosféry a souvisejících s bezprostředním působením
aktivního povrchu na procesy v atmosféře. Jedná se zejména o klimatologické hodnocení režimů proudění vzduchu,
teplotního zvrstvení ovzduší, prostorového
rozptylu znečišťujících příměsí, denních a roč. změn teploty a vlhkosti vzduchu v mezní vrstvě, které jsou ovlivňovány tvarem reliéfu a drsností zemského povrchu, jeho teplotou, schopností odrážet sluneční záření, vypařovat vodu, vlastnostmi půdy apod. Viz též
klimatologie mezní vrstvy atmosféry.
▶
klíma miernych šírok
v
Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních
klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností
vzduchu mírných šířek. Z důvodu různé
kontinentality klimatu se značně liší oblasti ve vnitrozemí a při pobřeží, dále pak i západní a východní pobřeží mezi sebou. V efektivní
Köppenově klasifikaci klimatu jsou proto mírné zeměpisné šířky rozděleny mezi tři klimatická pásma:
mírné dešťové klima, chladné
suché klima a
boreální klima.
▶
klíma rovníkových monzúnov
▶
klíma svahov
syn. klima expoziční –
topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám,
převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho
insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též
návětří,
závětří,
vítr svahový.
▶
klíma tropického dažďového pralesa
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Af, s celoročně vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a rovnoměrným rozdělením srážek během roku, přičemž ani v nejsušším měsíci neklesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm.
Tropické deště zde mohou mít dvě maxima ve formě
rovnodennostních dešťů. Tento
klimatický typ poskytuje nejpříhodnější podmínky pro růst vegetace na Zemi. V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
ekvatoriální klima.
▶
klíma trvalého mrazu
syn. klima ledové – v
Köppenově klasifikaci klimatu drsnější typ
sněhového klimatu, označovaný EF. Prům. měs. teplota vzduchu ani v nejteplejším měsíci nepřesahuje 0 °C, Vyskytuje se prakticky v celé Antarktidě a ve vnitrozemí Grónska, v malé míře též ve vrcholových partiích velehor. Prům. roč. úhrny srážek často dosahují jen několika desítek, na pobřeží Antarktidy několika set milimetrů. Vypadávají prakticky jen ve formě
sněžení, podstatnou roli hrají i pevné
usazené srážky. C. W. Thornthwaite uvádí pro ledové klima hodnoty
potenciálního výparu do 142 mm za rok. Pokud je proces
akumulace sněhu intenzivnější než
ablace, dochází k tvorbě
ledovců, jejichž prostřednictvím se realizuje
odtok srážek. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova,
čára sněžná,
klima antarktické.
▶
klíma tundry
v
Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ
sněhového klimatu, označovaný ET. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci sice nedosahuje 10 °C, avšak přesahuje 0 °C, takže se zde nevytváří stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Existence krátkého a chladného léta umožňuje růst typické vegetace, tvořené mechy, lišejníky, travinami, případně křovinami. Tundru najdeme v polárních oblastech spíše v blízkosti oceánu, který sice snižuje letní teplotu vzduchu, nicméně zima zde bývá často mírnější než v případě
boreálního klimatu. Totéž platí pro tzv. alpinskou tundru ve vysokých horách, která se zpravidla vyznačuje větší
humiditou klimatu. C. W. Thornthwaite uvádí pro tundru hodnoty
potenciálního výparu 143–285 mm za rok. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova,
klima periglaciální,
klima horské.
▶
klíma voľnej atmosféry
nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu,
teplotního,
tlakového a
vlhkostního pole v
troposféře nad
mezní vrstvou a ve
stratosféře. Klima
volné atmosféry je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky
aerologických pozorování. Viz též
klimatologie volné atmosféry.
▶
klimagram, klimogram
syn. klimogram – graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů.
1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa
x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu
y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v
bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.
▶
klimatická anomália
odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) statisticky odlehlá hodnota
klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp.
klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem
kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují
klimatická ohrožení;
b) odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem
klimatotvorných faktorů, jimiž se dané místo nebo oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla v minulosti analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též
izanomála.
▶
klimatická bariéra
výrazná orografická překážka (vysoké, protáhlé pohoří), stojící v cestě obvykle
převládajícímu větru a tvořící
klimatický předěl mezi oblastí
návětří a
závětří. Velmi studené
vzduchové hmoty jsou nuceny klimatickou bariéru obtékat. Výraznou klimatickou bariérou v Evropě je např. Skandinávské pohoří, které způsobuje poměrně vysokou
kontinentalitu klimatu vých. Švédska a Finska. Viz též
efekt návětrný,
efekt závětrný.
▶
klimatická ekológia
ekoklimatologie odvětví
bioklimatologie, které studuje vztahy mezi klimatem a živými organizmy z hlediska jejich ekologických nároků. Studuje i mechanizmy adaptace rostlin a živočichů na dané klima a zeměp. rozšíření rostlin a živočichů ve vztahu ke klimatu. Viz též
ekoklima,
klimatop.
▶
klimatická expozícia
1. orientace svahů nebo různých povrchů vzhledem ke světovým stranám a jejich sklon k rovině horizontu, což je v daném místě a čase určující pro příjem slunečního záření, pro světelné poměry, vystavení větrům a srážkám. Klimatická expozice je velmi významným
klimatotvorným faktorem, který se uplatňuje ve všech měřítkách klimatu. Bývá zejména předmětem studia
topoklimatologie. Viz též
klima svahové;
2. v pojetí A. Gregora poloha met. stanice v terénu, která rozhoduje o její reprezentativnosti pro užší nebo širší okolí.
▶
klimatická geomorfológia
dílčí disciplína geomorfologie, která studuje vznik a vývoj tvarů zemského povrchu v závislosti na klimatu a jeho změnách v geol. minulosti. Viz též
oblast klimatomorfogenetická.
▶
klimatická hranica
zóna oddělující různé
klimatické oblasti. Může mít charakter výrazného
klimatického předělu nebo pozvolného přechodu. Při
klasifikaci klimatu je aproximována linií, jejíž poloha bývá stanovena konvenčně.
▶
klimatická hranica lesa
hranice, za níž
klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve
vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové
izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zejména množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.
▶
klimatická oblasť
oblast na zemském povrchu s poměrně homogenním klimatem, oddělená od sousední oblasti
klimatickou hranicí. Při
klasifikaci klimatu jsou klimatické oblasti největšími jednotkami
klimatických pásem.
▶
klimatická snežná čiara
syn. čára sněžná teoretická – dolní
sněžná čára, nad níž se po celý rok částečně uchovávají
tuhé srážky na horiz. nezastíněném povrchu. Poloha klimatické sněžné čáry závisí pouze na
klimatických podmínkách, a to na množství spadlých tuhých srážek, teplotě vzduchu, množství slunečního záření, oblačnosti,
kontinentalitě klimatu aj. V polárních oblastech leží na hladině moří, nejvýše v Andách (6 400 m).
▶
klimatická spätná väzba
řetězec navzájem podmíněných reakcí různých složek
klimatického systému na narušení rovnováhy tohoto systému. Rozlišujeme
záporné a
kladné zpětné vazby.
▶
klimatická zabezpečenosť
▶
klimatická zabezpečenosť
syn. zabezpečení klimatické – pravděpodobnost překročení, nebo naopak nedosažení určité hodnoty
meteorologického nebo
klimatického prvku, využívaná v
aplikované meteorologii. Příkladem je teplotní zajištění zeměd. kultur
sumami teplot potřebnými pro dozrání příslušné plodiny. Klimatické zajištění se určuje buď z empir. křivky kumulativních rel. četností, nebo z kumulativní distribuční funkce teor. rozdělení, pokud jím lze rozdělení četností zkoumané veličiny aproximovat.
▶
klimatická zmena
syn. změna klimatická – vývoj
klimatu probíhající v uvažovaném časovém měřítku po dlouhou dobu jednostranně, např. směrem k oteplení nebo ochlazení. Týká se buď určitého regionu, nebo Země jako celku, i v tom případě se však může na různých místech projevit různě intenzivně; oteplení či ochlazení bývá např. nejvíce patrné ve vysokých zeměp. šířkách. Příčinou změn klimatu bývá jednostranná změna působení některého z
klimatotvorných faktorů.
Paleoklimatologie detekuje celou řadu změn
paleoklimatu v různých časových měřítkách,
historická klimatologie studuje změny
historického klimatu. V souvislosti s aktivitou člověka se k přirozeným změnám přidávají
antropogenní změny klimatu, na které je někdy význam termínů změna klimatu a klimatická změna nevhodně zužován. Viz též
adaptace,
mitigace,
Mezivládní panel pro změnu klimatu,
kolísání klimatu.
▶
klimatické kúpele
místo s
léčivým klimatem, v němž je zákl. léčebnou metodou klimatická léčba neboli
klimatoterapie, kde jsou pro tuto metodu odpovídající léčebná zařízení, je zajištěna odb. lékařská péče a jemuž byl ministerstvem zdravotnictví udělen lázeňský statut. Na klimatické lázně se kladou vyšší požadavky z ekologického hlediska než na přírodní léčebné lázně minerální. Viz též
místo klimatické.
▶
klimatické miesto
místo, které má blíže nespecifické
léčivé klima s příznivým léčebným nebo alespoň rekreačním účinkem na organizmus, ale nemá z tohoto hlediska udělen lázeňský statut. Viz též
lázně klimatické.
▶
klimatické ohrozenie
hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu v délce měsíců, sezon až roků, takže k jeho predikci může sloužit pouze
dlouhodobá předpověď počasí. Bývá provázeno časově omezeným výskytem výrazných
klimatických anomálií a mívá kumulativní efekt. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako klimatický
extrém. Typickým příkladem tohoto druhu ohrožení je
meteorologické sucho.
▶
klimatické optimum
obecně období s teplejším a vlhčím klimatem oproti předchozí i následující době, a to v různých časových měřítkách. Nejčastěji se tak označuje fáze ve vývoji klimatu
holocénu, která trvala cca 7 000–5 000 BP, tedy během tzv. atlantiku. Na sev. polokouli byla teplota vzduchu mírně vyšší než v současnosti, v Arktidě až o několik °C, oteplení se však zřejmě projevovalo pouze v
teplém pololetí. Klimatické optimum se projevilo silným ústupem
ledovců a zvýšením hladiny světového oceánu. V nižších zeměp. šířkách bylo horké
suché klima do značné míry nahrazeno
klimatem savan. Za klimatické optimum v širším smyslu může být dále považována např. perioda
křídy v druhé polovině
mezozoika (druhohor), naopak sporné je označení malé neboli středověké klimatické optimum, používané někdy pro
středověké teplé období.
▶
klimatické pásmo
skupina
klimatických oblastí se stejným charakterem
makroklimatu, uspořádaných v důsledku
zonality klimatu přibližně ve směru rovnoběžek a s ohledem na nadmořskou výšku. Tato pásma jsou základními jednotkami globálních
klasifikací klimatu, přičemž se zpravidla dělí do více
klimatických typů. Kromě fyzických (skutečných) klimatických pásem, podmíněných též působením azonálních
klimatotvorných faktorů, je možné klima Země aproximovat pomocí solárních (matematických) klimatických pásem, která odpovídají
solárnímu klimatu. Viz též
pásmo teplotní.
▶
klimatické podmienky
charakteristika
klimatu určitého místa nebo oblasti s ohledem na jeho vliv na jiné přírodní jevy (např. vznik půd) nebo na činnost člověka (např. zemědělství). Termín je často nesprávně zaměňován s termínem
povětrnostní podmínky.
▶
klimatické zaťaženie
mech. nebo jiný fyz. účinek povětrnostních faktorů na stavby a konstrukce nebo jejich části. Užívají se termíny zatížení sněhem (viz
tlak sněhu),
námrazky, větrem, teplotou vzduchu apod. Zákl. charakteristiky klimatických zatížení, potřebné pro projektovou činnost a mapy těchto charakteristik jsou uvedeny v tech. normách. Studium těchto charakteristik patří k úkolům technické meteorologie.
▶
klimatický cyklus
skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot
klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též
rytmy povětrnostní,
perioda,
periodicita.
▶
klimatický faktor
1. méně vhodné označení pro
faktor klimatotvorný;
2. vliv
klimatu na určitou lidskou aktivitu, např. na hustotu osídlení, zemědělství nebo cestovní ruch.
▶
klimatický potenciál krajiny
označení pro stupeň vhodnosti klimatu určitého místa nebo oblasti pro různé druhy hosp. činnosti člověka. Nejčastěji se hovoří o agroklimatickém potenciálu krajiny, který vyjadřuje stupeň vhodnosti klimatu k zemědělské, především rostlinné výrobě. Dále se používá pojem energetický klimatický potenciál krajiny ve smyslu využitelné větrné nebo sluneční energie určitého místa nebo území. Vyhodnocuje se pro potřeby výstavby větrných nebo slunečních elektráren a podobných zařízení. Viz též
agroklimatologie,
potenciál znečištění ovzduší.
▶
klimatický predel
výrazná
klimatická hranice, způsobená nejčastěji
klimatickou bariérou nebo výrazným rozhraním
aktivního povrchu, především na pobřeží oceánů. Např. pohoří rovnoběžkového směru (Alpy, Himaláje aj.) zvýrazňují šířkovou
zonalitu klimatu; v případě poledníkového směru (Kordillery, Skandinávské pohoří aj.) tvoří často předěl mezi
oceánickým a
kontinentálním klimatem.
▶
klimatický prvok
statistická charakteristika odvozená z měření nebo pozorování
meteorologického prvku (popř. sám met. prvek), využívaná pro klimatologické účely, např. prům. denní teplota vzduchu, roč. úhrn srážek, složky
tepelné a
vláhové bilance apod. Viz též
faktor klimatotvorný,
rozložení klimatického prvku,
řada klimatologická.
▶
klimatický režim
souhrnné označení vlastností klimatu charakterizujících jeho dynamiku, tj. denní a roč.
chod jednotlivých
meteorologických (
klimatických)
prvků, charakteristický
průběh počasí,
intersekvenční proměnlivost meteorologických prvků apod.
▶
klimatický signál
potenciálně předpověditelná složka
klimatu související se změnami vnější části úplného
klimatického systému. Časové řady
klimatických prvků obsahují vedle této složky, která je z pohledu několika desetiletí většinou velmi malá, jistou nepředpověditelnou složku, zvanou
klimatický šum, která je v mnoha případech větší než klimatický signál. Klimatický šum souvisí s vlastní dynamikou vnitřní části úplného klimatického systému projevující se specifickým sledem počasí v každém měsíci, sezoně, roce apod.
▶
klimatický systém
část
geosféry, která se podílí na procesu
geneze klimatu. Zahrnuje
atmosféru Země, dále
hydrosféru,
kryosféru,
biosféru a svrchní část
litosféry, resp.
pedosféry. Jednotlivé složky jsou vzájemně intenzivně provázány, neboť zde v nejrůznějších časových a prostorových měřítkách neustále probíhají fyz., chem. a biologické procesy umožňující výměnu energie, příp. látek (např.
záření,
vítr,
hydrologický cyklus). Zvlášť intenzivní jsou
interakce atmosféry a oceánu. Ze statist. souboru stavů klimatického systému je odvozeno
klima. Viz též
model klimatologický,
signál klimatický.
▶
klimatický šum
proměnlivost stavu
klimatického systému v malých měřítcích, která má malou či žádnou organizovanou strukturu v čase či prostoru. Malé měřítko klimatického šumu je uvažováno relativně vzhledem k měřítkům studovaného
klimatického signálu. Oddělení klimatického šumu od klimatického signálu je jeden ze základních úkolů analýzy klimatických dat. Viz
šum meteorologický.
▶
klimatický typ
klima s určitými charakteristickými vlastnostmi, které se vyskytují v různých částech Země, především v rámci téhož
klimatického pásma. Klimatické typy jsou rozlišovány při
klasifikaci klimatu buď z hlediska genetického (např. monzunový typ, typ klimatu záp. pobřeží), nebo konvenčně hodnotami
klimatických prvků, popř.
klimatologckými indexy (např. pouštní typ).
▶
klimatizácia
technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit
mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.
▶
klimatizačná komora
zařízení umožňující v uzavřeném prostoru vytvořit požadované hodnoty
teploty,
vlhkosti a
tlaku vzduchu, popř. alespoň jednoho z těchto prvků. Podle toho, o který
prvek se jedná, rozlišuje se termostat, hygrostat a barostat (termokomora, hygrokomora a barokomora). V meteorologii se užívá při kalibraci nebo zkoušení přístrojů. Užívá se též v
klimatoterapii. Viz též
klimatizace,
mikroklima uzavřených prostor.
▶
klimatogenetický proces
▶
klimatografia
popis
klimatu převážně v tabelární a mapové formě pomocí vybraných charakteristik
klimatických prvků a jevů, sestavený pro stanici, oblast nebo celou Zemi (např. klimatografie letišť, okresů apod.).
▶
klimatológ
pracovník kvalifikovaný pro práci v
klimatologii. Viz též
meteorolog.
▶
klimatológia
věda o
klimatu, studující dlouhodobé aspekty a celkové účinky met. procesů probíhajících na Zemi. Vzhledem k tomu, že met. děje probíhají v konkrétních podmínkách Země a jsou tudíž modifikovány geogr. faktory, označil K. Knoch (1930) klimatologii za regionální
meteorologii. Z tohoto hlediska stojí klimatologie na rozhraní geofyz. a geogr. disciplín.
K hlavním úkolům klimatologie patří:
a) studium
geneze klimatu na Zemi jako planetě i v jejích jednotlivých částech, tj. studium klimatogenetických procesů;
b) popis a objasnění klimatických zvláštností oblastí Země od velikosti kontinentů a oceánů až po nejmenší měřítka;
c) třídění neboli
klasifikace klimatu a vymezování
klimatických oblastí, tj.
klimatologická rajonizace (regionalizace);
d) studium klimatu v dobách historických a geologických,
kolísání klimatu a
změn klimatu, které směřuje i k pokusům o jejich předpověď, v poslední době s využitím mat.
modelů klimatu.
Klimatologie ve svém vývoji prošla od původně popisného zaměření do stadia analytického s širokým praktickým uplatněním. Z různých hledisek se dělí na
klimatologii obecnou a
regionální, teoretickou a
aplikovanou, podle měřítka klimatu na
makroklimatologii,
mezoklimatologii, popř.
topoklimatologii a na
mikroklimatologii. Podle metodického přístupu hovoříme např. o
klimatologii klasické,
dynamické,
synoptické,
komplexní. Popisem klimatu se zabývá
klimatografie. Viz též
bioklimatologie,
dendroklimatologie,
paleoklimatologie,
kategorizace klimatu.
▶
klimatológia hraničnej vrstvy atmosféry
část klimatologie pojednávající zpravidla v měřítku
mezoklimatu o klimatických charakteristikách
mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou
vertikální profily větru, stability
teplotního zvrstvení ovzduší,
turbulentního toku tepla,
vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i
klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky
imisí a
potenciálu znečištění ovzduší. Viz též
klima mezní vrstvy atmosféry.
▶
klimatológia voľnej atmosféry
syn. aeroklimatologie – část klimatologie, která pojednává o klimatol. charakteristikách
meteorologických prvků a veličin ve
volné atmosféře. Pozornost se věnuje především dlouhodobým charakteristikám
polí meteorologických prvků (veličin) v jednotlivých výškových a
izobarických hladinách a
vertikálních řezech atmosférou nebo statistickým charakteristikám odvozených met. veličin s cílem např. jejich
parametrizace v systémech (předpovědních) rovnic
dynamiky atmosféry. Viz též
aerologie.
▶
klimatológia znečistenia ovzdušia
syn. klimatologie imisí – vědní obor, který se zabývá dlouhodobým režimem výskytu
znečišťujících příměsí ve spodních vrstvách atmosféry a dlouhodobým režimem met. dějů podmiňujících
znečištění ovzduší,
šíření a
rozptyl příměsi (škodlivin). Viz též
klimatologie mezní vrstvy atmosféry,
emise,
imise,
transport znečišťujících příměsí,
tvar kouřové vlečky.
▶
klimatologická bonitácia
hodnocení kvality (též bonity) klimatu malého měřítka z hlediska vhodnosti pro určitý účel, např. v zemědělství, stavebnictví, rekreaci, lázeňství apod. Jde o znalecké a komplexní posouzení klimatických rozdílů zpravidla v měřítku
mikroklimatu a
místního klimatu prováděné podle metodických schémat, v nichž se např. přihlíží k podmínkám provětrávání čili
ventilace daného území, k převládajícím větrům, sklonu k vytváření
inverzí teploty vzduchu a
mrazových kotlin. Klimatologická bonitace vychází především ze zvláštností reliéfu krajiny a jeho důsledků pro místní klimatické podmínky. Zejména v městských oblastech a průmyslových aglomeracích je vhodné zahrnout do klimatologické bonitace také obsah znečišťujících látek v ovzduší. Je také vhodné, aby klimatologická bonitace byla ověřována
ambulantním terénním meteorologickým měřením. Počátky klimatologické bonitace jsou u nás spojovány s pracemi A. Gregora, J. Mrkose a E. Quitta. Viz též
bodování počasí.
▶
klimatologická frontálna zóna
prům. poloha některé
frontální zóny na
klimatologických mapách za určité delší období. Poloha frontální klimatologické zóny úzce souvisí s prům. polohou hlavních
akčních center atmosféry.
▶
klimatologická mapa
mapa podávající klimatologické informace. Rozlišujeme klimatologické mapy dvojího druhu:
a) mapy plošného (geografického) rozložení klimatologických charakteristik jednotlivých
meteorologických prvků a
jevů, popř. jejich kombinací, tj.
klimatologických indexů. Charakteristiky jsou vypočítány z dlouholetých řad
meteorologických pozorování, zpravidla z jednotně stanovených tzv. normálních období. Na klimatologické mapě se především znázorňují průměry, extrémy, amplitudy, data výskytu, trvání jevu apod. Uvedené mapy mají většinou analytický charakter. Nejrozšířenější metodou znázorňování je metoda
izolinií;
b) mapy klimatické, tj. mapy geogr. rozložení
klimatických typů, podtypů a dalších klimatických jednotek stanovených a vymezených podle zásad některé z
klasifikací klimatu. Viz též
mapa průměrová,
atlas klimatologický,
rajonizace klimatologická,
normál klimatologický.
▶
klimatologická predpoveď počasia
předpověď počasí tvořená na základě klimatologických charakteristik daného místa v průběhu kalendářního roku. V oblastech nebo obdobích s velkou
proměnlivostí počasí vykazuje velkou neurčitost. Nesmí být zaměňována za
scénáře změn klimatu.
▶
klimatologická rajonizácia
vyčleňování klimatických oblastí, podoblastí, okresů apod. v různých měřítkách klimatu vyznačujících se určitou homogenitou klimatických veličin. Klimatologické rajonizace jsou buď obecné, vystihující celkovou prostorovou diferenciaci klimatu, nebo jsou provedeny pro speciální účely, např. zemědělství, stavebnictví aj. Místo termínu rajonizace někteří autoři používají ve stejném smyslu pojmu regionalizace, jiní oba pojmy významově odlišují. Viz též
hranice klimatická,
kategorizace klimatu,
klasifikace klimatu.
▶
klimatologická regionalizácia
▶
klimatologická stanica
meteorologická stanice, jejímž úkolem je provádět
klimatologická pozorování a měření v pevně stanovených termínech, v ČR zpravidla v
klimatologických termínech. Data jsou předávána do zpracovatelských center a slouží pro získávání režimových časových a prostorových meteorologických a klimatologických informací. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na
klimatologické stanice základní,
doplňkové a
srážkoměrné.
▶
klimatologické pozorovanie
▶
klimatologický atlas
syn. atlas podnebí – ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních
klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. klimatologickým atlasem pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007), vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1 : 1 mil., 1 : 2 mil. a 1 : 5 mil., nýbrž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89
klimatologických,
fenologických a jiných map v měřítku 1 : 1 mil. a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901 – 1950. Charakter specializovaného klimatologického atlasu má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 1 mil. z období 1931–1960.
▶
klimatologický diagram
graf obsahující klimatologické informace. Jde o znázornění jednoho nebo více
klimatických prvků nebo veličin v různých souřadnicových soustavách, nejčastěji v pravoúhlé nebo polární soustavě. Viz též
klimagram.
▶
klimatologický front
prům. sezonní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních
atmosférických front, popř.
frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max.
tlakového gradientu mezi klimatickými
akčními centry atmosféry. Klimatologické fronty se znázorňují na
klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do
synoptických map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též
klasifikace klimatu Alisovova.
▶
klimatologický index
veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti
klimatu, nebo ke stanovení fáze určité
oscilace. V prvním případě jde např. o
indexy humidity a
indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější
indexy cirkulace. Mezi klimatologické indexy dále řadíme počty
charakteristických dní a další ukazatele, které umožňují sledovat mj.
změny klimatu.
▶
klimatologický letištný prehľad
soubor tabelárních výsledků statist. zpracování dlouhodobých řad met. měření na daném letišti, vypracovaný v souladu s
Technickými pravidly WMO – No. 49, VOL II, kapitola C.3.2 Aeronautical Climatology. Letištní klimatologický přehled se pro mezinárodní letiště zpracovává závazně a tabulky mají stanovenou skladbu. Tabulky modelu A obsahují výsledky zpracování četnosti výskytu (v procentech)
dráhové dohlednosti nebo
dohlednosti a
výšky základny význačné oblačnosti (BKN nebo OVC) ve stanovených intervalech. Tabulky modelu B poskytují přehled o četnostech výskytu dohledností ve stanovených intervalech a termínech. Tabulky modelu C dávají informace o četnosti výskytu výšek základny význačné oblačnosti ve stanovených intervalech a termínech. V tabulkách modelu D je zachycena současná četnost výskytu směru větru (ve 30° intervalech) a rychlosti větru ve stanovených intervalech a tabulky modelu E udávají četnost výskytu teploty ve stanovených intervalech (po 5 °C) a termínech. Viz též
klimatografie,
meteorologie letecká.
▶
klimatologický normál
klimatologická charakteristika získaná z mnohaletých pozorování, zpravidla za 30 let, aby se eliminovaly její krátkodobé výkyvy. Pro studium klimatu různých míst je třeba, aby se klimatologické normály vztahovaly ke stejnému období. Podle doporučení
Světové meteorologické organizace (WMO) jsou standardní klimatologické normály počítány z třicetiletí 1901–1930, 1931–1960, 1961–1990, atd. Pokud nejsou k dispozici údaje dané stanice z celého období, aktuálně z období 1961–1990, WMO doporučuje výpočet tzv. prozatímních klimatologických normálů za období alespoň deseti let, které začíná 1. ledna roku, který končí číslem 1 (např. z období od 1. ledna 1991 do 31. prosince 2010). V běžné klimatologické praxi v České republice se před výpočtem normálu ze stanice s neúplnou řadou provádí doplnění dat pomocí nejvhodnější okolní stanice (např. pomocí lineární regrese). WMO nově doporučuje počítat normály za vždy nejnovější třicetiletí (1971–2000, 1981–2010, atd.) místo za období stanovené pro výpočet standardních klimatologických normálů.
▶
klimatologický rad
chronologicky nebo podle velikosti uspořádaná posloupnost
klimatických prvků. Mezi nejčastěji používané klimatologické řady patří např. řada denních, pentádních, dekádních, měs. a roč. průměrů teploty vzduchu, řada měs. a roč. úhrnů srážek, řada roč. amplitud teploty vzduchu apod. Při vytváření klimatologické řady z řad met. pozorování a při jejich klimatologickém zpracování se většinou vychází z metod mat. statistiky. V některých případech může klimatologická řada splývat s řadou met. pozorování.
▶
klimatologický termín
jednotná doba pozorování na met. stanici, stanovená podle místního stř. slunečního času platného pro lokalitu stanice. V daném dni a pro danou zeměp. šířku je tedy na všech stanicích sítě v témže klimatologickém termínu Slunce ve stejné výšce nad obzorem, čímž jsou zajištěny z tohoto hlediska homogenní podmínky pro získávání met. dat. V ČR se měření provádí v klimatologických termínech 7, 14 a 21 h na základních a v 7 h místního stř. slunečního času na
srážkoměrných stanicích.
▶
klimatomorfogenetická oblasť
oblast, v níž je reliéf zemského povrchu utvářen exogenními geomorfologickými procesy, které jsou klimaticky podmíněny. Poloha a velikost takové oblasti se mění v souvislosti se
změnami klimatu. Dnešní reliéf povrchu pevnin je zpravidla polygenetický v důsledku pohybu
klimatických pásem během geol. minulosti a současného působení endogenních sil. Viz též
klimatická geomorfologie,
klasifikace klimatu geomorfologická.
▶
klimatop
v
ekologii a
ekologické klimatologii označení klimatické (mikroklimatické) složky abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Viz též
energotop.
▶
klimatoterapia
syn. léčba klimatická – léčebná metoda, jež využívá příznivých vlastností
klimatu k léčbě některých chorobných stavů nebo k prevenci. Provádí se buď v
klimatických lázních v přírodních podmínkách (tzv. přirozená klimatoterapie), nebo v
klimatizačních komorách za uměle vytvořených podmínek (tzv. umělá klimatoterapie).
▶
klimatotvorný faktor
činitel podílející se na
genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající
vývoj klimatu ve formě
kolísání klimatu, případně jednosměrné
změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím
záporných zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy
klimatického systému. Klimatotvorné faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí
astronomické,
geografické a
antropogenní klimatotvorné faktory, dále podle mechanizmu působení
radiační a
cirkulační klimatotvorné faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatotvorné faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím
dálkových vazeb.
▶
klin studeného vzduchu
označení pro typický tvar studené
vzduchové hmoty, postupující za
studenou frontou na místo teplého vzduchu. O klínu studeného vzduchu lze však hovořit i pod
teplou frontou, kdy studený vzduch ustupuje. Viz též
profil atmosférické fronty,
čelo studeného vzduchu,
„blána“ studeného vzduchu.
▶
koagulácia
souhrnné označení mikrofyzikálních procesů, při nichž vodní kapky nebo ledové částice v
oblaku rostou zachycováním jiných
oblačných částic při vzájemných nárazech. Vyskytuje se ve starší meteorologické literatuře. V současné době označujeme procesy růstu vodních kapek při jejich vzájemných nárazech jako
koalescence, vznik shluků
ledových krystalků jako
agregace a růst
krupek a
krup namrzáním
přechlazených kapek jako
zachycování nebo sběr.
▶
koalescencia
ve
fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v
oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti
srážkových kapek zejména v
konvektivních oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu
zárodků vodních kapiček prostřednictvím
difuze vodní páry a
její kondenzací. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků vyšších zeměp. šířek, kde při nižší
absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky
spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme koalescenci:
a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i
pádovou rychlost;
b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu;
c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami, nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou;
d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších
zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj.
Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou splynout s malými kapičkami vyskytujícími se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín
koagulace. Viz též
účinnost koalescenční,
účinnost sběrová.
▶
koalescenčná teória vzniku zrážok
syn. teorie koalescenční – teorie vzniku srážek vypadávajících především v tropických oblastech z
teplých oblaků, v nichž vývoj
srážkových částic nemůže probíhat za účasti ledové fáze. Základem vysvětlení je určitý počet
oblačných kapek značně větších než většina ostatních, přičemž větší kapky se ve
výstupném proudu pohybují pomaleji a mohou
koalescencí s malými kapkami růst. Narostou-li do takových rozměrů, že jejich
pádová rychlost převýší rychlost
výstupných pohybů vzduchu v oblaku, padají oblakem a během svého pádu dále narůstají koalescencí. Po dosažení kritické velikosti se tříští a větší zbytky rozpadlých kapek jsou pak výstupními pohyby znovu unášeny vzhůru, rostou koalescencí s malými oblačnými kapičkami a celý proces se může opakovat. Tímto způsobem se „řetězovou reakcí" v oblaku zvětšuje počet velkých kapek, které posléze mohou vypadnout ve formě
kapalných srážek. Podmínkou účinného působení popsaného mechanismu je velký
vodní obsah oblaku a taková výstupná
vertikální rychlost, která umožní koalescenční růst kapek do velikosti, že se nevypaří u vrcholku oblaku, ale budou padat dolů a dále růst koalescencí.
Příčina počátečního rozdílu ve velikosti kapek není jednoznačně určena. Velké kapky mohou vznikat přednostně na řídkých
obřích kondenzačních jádrech, mohou být důsledkem změn
vertikální rychlosti nebo koncentrace
kondenzačních jader v oblasti
kondenzační hladiny.
Ve středních zeměpisných šířkách se koalescence může při vzniku srážek významněji uplatňovat zejména v konvektivních oblacích jako doplnění procesů probíhajících dle
teorie vzniku srážek ledovým procesem. Viz též
instabilita oblaku koloidní.
▶
koalescenčná účinnosť
poměr počtu kapek, které splynou s větší padající kapkou (kolektorem) po vzájemné kolizi, a počtu těchto kolizí. Lze ji interpretovat jako pravděpodobnost, že kapka při kolizi s kolektorem skutečně splyne, takže dochází ke
koalescenci. Obvykle se předpokládá koalescenční účinnost rovna jedné. Viz též
účinnost sběrová.
▶
kódovacie číslo
numerická, výjimečně alfanumerická hodnota sloužící k popisu významu met. veličiny, kterou nelze vyjádřit numerickou hodnotou ve stanovených jednotkách, např. typ stanice, typ přístrojového vybavení, stav a průběh počasí, druh oblaků. V tradičních alfanumerických kódech se kódová čísla používají i pro vyjádření hodnoty některých
meteorologických prvků, pokud rozsah daného prvku nemůže být přímo uveden stanoveným počtem symbolických písmen. Význam kódových čísel pro daný met. prvek jedefinován v kódové tabulce, která může být společná pro různé
meteorologické kódy.
▶
koeficient dynamickej viskozity
▶
koeficient kinematickej viskozity
▶
koeficient laterálnej disperzie
statist. veličina
σy rozměru délky, používaná zejména při studiu horiz. rozptylu
pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry v horiz. rovině. Lze ji určit např. z měření pulzací horiz. složek
vektoru větru; charakterizuje intenzitu
rozptylu příměsí v ovzduší v horiz. směru kolmém na směr proudění. Viz též
model Suttonův,
koeficient vertikální disperze,
pulzace větru.
▶
koeficient prestupu
faktor úměrnosti
CX ve vztahu
FX =
CX u (X – X*), kde
u je
rychlost větru,
FX značí
turbulentní tok tepla, vodní páry, znečišťující příměsi apod. mezi zemským povrchem charakterizovaným hodnotou
X příslušné veličiny (teploty, měrné vlhkosti, koncentrace látky apod.) a okolím charakterizovaným hodnotou
X* této veličiny. Koeficient přestupu v
přízemní vrstvě atmosféry závisí na dynamickém
stabilitním parametru.
▶
koeficient priepustnosti atmosféry
syn. koeficient transmisní – poměr intenzity
přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na
horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost
atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s
Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V
suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry
f souvisí s objemovým
koeficientem extinkce βex vztahem
Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též
koeficient absorpce,
koeficient rozptylu.
▶
koeficient rozptylu
charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficientem rozptylu
slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu rozptylu. Viz též
koeficient absorpce,
koeficient extinkce,
rozptyl Rayleighův,
rozptyl Mieův.
▶
koeficient tepelnej vodivosti
faktor úměrnosti
k ve vztahu
kde
Qn je tok tepla transportovaného vedením ve směru
n a ∂
T/
∂n značí změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru
n. O tomto koeficientu mluvíme v obecné fyzice zpravidla v souvislosti s molekulární vodivostí. V meteorologii se však častěji setkáváme s
vodivostí turbulentní, pro niž hodnota koeficientu tepelné vodivosti ve vzduchu vzrůstá oproti molekulární vodivosti až o 6 řádů.
▶
koeficient teplotnej vodivosti
veličina
a, definovaná vztahem
kde
k je
koeficient tepelné vodivosti,
ρ hustota a
c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako
c používáme měrné teplo při stálém tlaku
cp. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě
turbulentního přenosu tepla je totožný s
koeficientem turbulentní difuze pro teplo.
▶
koeficient trenia
v meteorologii nevhodné syn. pro
koeficient odporový.
▶
koeficient turbulentnej difúzie
podíl
koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř.
znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k nejužívanějším charakteristikám
turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami
turbulentního a vazkého
laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického
koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem
koeficientu teplotní vodivosti. Viz též
koeficient difuze zobecněný.
▶
koeficient turbulentnej výmeny
koeficient
A ve vzorci pro
turbulentní tok
kde
Q je vert. tok fyz. vlastnosti
s, vztažené k jednotce hmotnosti. Koeficient turbulentní výměny roste od zemského povrchu zhruba po horní
hranici přízemní vrstvy atmosféry, nad ní je buď přibližně konstantní, nebo častěji pomalu klesá. Lze jej určit z měření větru a teploty vzduchu v různých výškách. S
koeficientem turbulentní difuze K je spjat vztahem
kde
ρ je hustota prostředí. Jako uvedená vlastnost
s se může vyskytovat hybnost, teplo, vodní pára či různé znečišťující příměsi; podle toho rozlišujeme koeficient turbulentní výměny pro hybnost, teplo, vodní páru a znečišťující příměsi. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami
turbulentního a vazkého proudění je koeficient turbulentní výměny protějškem dyn.
koeficientu vazkosti.
▶
koeficient vertikálnej disperzie
statist. veličina
σz, používaná zejména při studiu vert. rozptylu
pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry a intenzitu rozptylu znečištění ve vert. směru. Lze ji určit např. z
pulzací vert. složky
vektoru větru. Viz též
model Suttonův,
koeficient laterální disperze.
▶
koeficient viskozity
syn. koeficient viskozity – patří k zákl. hydrodyn. veličinám, v meteorologii se s ním setkáváme zejména ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry. Rozlišujeme koeficient vazkosti dynamický a kinematický.
1. Koeficient vazkosti dynamický je faktor úměrnosti
μ ve vztahu
kde
značí vazké napětí a ∂
v/
∂n změnu rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru normály jednotkové plochy, k níž vztahujeme
. Uvedené mat. vyjádření se obvykle nazývá Newtonovým zákonem pro vazké proudění.
2. Koeficient vazkosti kinematický je poměr dynamického koeficientu vazkosti a hustoty uvažované tekutiny, v meteorologii hustoty vzduchu.
▶
koeficient zavlaženia
syn. index zavlažení – tradiční označení pro některé
indexy humidity.
▶
kolísanie klímy
syn. fluktuace klimatu – nepravidelné, případně kvazi-periodické výkyvy
klimatu kolem průměrného stavu v měřítku nejvýše desítek roků. Je projevem
vnitřní variability klimatu v kombinaci s krátkodobými přechodnými výkyvy působení vnějších
klimatotvorných faktorů, např. jednotlivými sopečnými erupcemi. Kolísání klimatu nemá jednostranný charakter, čímž se liší od
změn klimatu. Viz též
oscilace.
▶
kolízna účinnosť
syn. účinnost srážková - poměr počtu kapek, které narazí na padající větší kapku (kolektor) vlivem setrvačné a aerodynamické síly působící při obtékání kolektoru vzduchem, a celkového počtu kapek, které se nacházejí v geometrickém objemu vymývaném kolektorem. Kolizní účinnost lze interpretovat jako pravděpodobnost, že dojde ke srážce kolektoru s menší kapkou, která se náhodně vyskytuje v geometrickém objemu vymývaném kolektorem.Viz též
účinnost koalescenční,
účinnost sběrová.
▶
Kolmogorovova hypotéza
z hlediska
turbulentního proudění v atmosféře má značný význam tzv. první a druhá Kolmogorovova hypotéza. První hypotéza říká, že: „Při dostatečně velkém
Reynoldsově čísle má v každém turbulentním proudění statistika pohybů malých měřítek (tj. malých vírových turbulentních elementů) univerzální charakter určený jednoznačně
kinematickou vazkostí proudící tekutiny a rychlostí disipace“, zatímco druhou hypotézu lze aplikovat na větší
turbulentní víry, pro něž podle ní platí: „V každém turbulentním proudění má při dostatečně velkém Reynoldsově čísle statistika pohybů od jisté definované velikosti měřítka univerzální charakter, který závisí na disipaci turbulentní kinetické energie, nikoli však na kinematické vazkosti.“ Tyto hypotézy mají při modelování turbulentního proudění mj. ten praktický důsledek, že je-li dosaženo Reynoldsova čísla dostatečně velkého pro plně vyvinutou turbulenci, je možné zanedbat změny charakteristik turbulence s dalším růstem tohoto čísla.
▶
kolobeh vody v prírode
nevh. označení pro
hydrologický cyklus.
▶
koloidálna instabilita oblaku
vlastnost oblaku, která vystihuje nestabilitu
spektra velikosti oblačných elementů i jejich fázového složení. Při vývoji oblaku roste část oblačných elementů na úkor ostatních a až ve formě srážek vypadává z oblaku. Typickým příkladem koloidní instability oblaku je růst kapek
koalescencí,
agregace ledových krystalů a růst ledových krystalů na úkor přechlazených vodních kapek ve
smíšeném oblaku v důsledku rozdílného
tlaku nasycené vodní páry nad vodou a
ledem. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.
▶
kolorimetrický dozimeter
▶
komplexná klimatológia
klimatologická metoda, jíž se studuje klima nikoliv podle jednotlivých
klimatických prvků, nýbrž podle jejich souborů vytvářených na základě předem stanovených intervalů jejich hodnot. Zákl. jednotkami klimatologického zpracování jsou pak
třídy a
typy počasí charakterizující počasí jednotlivých dní. Klima, jakožto dlouhodobý režim počasí, je z komplexně klimatologického hlediska vyjadřováno četnostmi různých tříd a typů počasí, jejichž výskyt může být hodnocen metodami
klasické nebo
dynamické klimatologie. Zakladatelem komplexní klimatologie je sovětský klimatolog E. E. Fedorov (1921–1985). Komplexní klimatologií pro území ČR a SR zabýval především slovenský klimatolog Š. Petrovič, který touto metodou zpracoval zejména klima lázní na Slovensku.
▶
komplexná meteorologická rádiosondáž
▶
koncentrácia znečiťujúcich látok
množství znečišťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při
teplotě 293 K a
atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m
–3, popř. mg.m
–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečišťujících látek v miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO
2 za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m
–3, 1 µg.m
–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečišťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečišťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též
hygiena ovzduší,
imise,
měření znečištění ovzduší.
▶
Končekov index zavlaženia
index vláhový Končkův
index humidity, který navrhl M. Konček (1955) ve tvaru
kde
R je úhrn srážek za období od dubna do září,
Δr kladná odchylka srážek za tři zimní měsíce (prosinec až únor) od hodnoty 105 mm,
T je prům. teplota vzduchu za období od dubna do září ve °C,
v je prům. rychlost větru ve 14 hodin za totéž období v m.s
–1.
Index byl použit při
klimatologické rajonizaci bývalého Československa, přičemž byly vymezeny následující oblasti: suché (
Iz < –20), mírně suché (
–20 ≤ Iz < 0), mírně vlhké (
0 ≤ Iz < 60), vlhké (
60 ≤ Iz < 120) a velmi vlhké (
120 ≤ Iz).
▶
kondenzácia vodnej pary
fázový přechod vody ze skupenství plynného (
vodní pára) do skupenství kapalného (
voda), při němž dochází k uvolňování
latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v
atmosféře při vzniku a růstu
oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček
rosy, nebo
ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého
vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též
heterogenní nukleace,
kondenzační jádra,
koalescence.
▶
kondenzačná hladina
hladina v atmosféře, určená svou výškou, popř. tlakem vzduchu, v níž se vzduch stává
nasyceným vodní párou při
adiabatickém ději. Přechod k
nasycení je vyvolán ochlazením vzduchu při
adiabatické expanzi. Podle podmínek, za kterých adiabatický děj probíhá, rozlišujeme
kondenzační hladinu výstupnou,
konvekční a
turbulentní. Viz též
kondenzace vodní páry.
▶
kondenzačné jadrá
v meteorologii
aerosolové částice, které mají fyz. a chem. vlastnosti vhodné k tomu, aby se staly centry
kondenzace vodní páry heterogenní nukleací vody. Bez přítomnosti kondenzačních jader by bylo ke vzniku vodních kapiček
homogenní nukleací vody třeba přesycení vodní páry řádu 10
2 %, které se však v přírodních atmosférických podmínkách prakticky nevyskytuje. Část kondenzačních jader je pevninského, popř. i antropogenního původu (např. některé produkty umělých spalovacích procesů rozptýlené ve vzduchu), avšak značný význam se přisuzuje
hygroskopickým a ve vodě rozpustným krystalkům mořských solí, které se do atmosféry dostávají následkem vypařování vodních kapek odstřikujících z mořské pěny. Kondenzační jádra lze klasifikovat z mnoha hledisek. Nejčastější je dělení podle:
a) velikosti na
jádra Aitkenova (s poloměrem r < 10
–7 m), velká kondenzační jádra (10
–7 ≤ r ≤ 10
–6 m) a
obří kondenzační jádra (r > 10
–6 m);
b) skupenství na jádra kapalná a tuhá, resp. smíšená z obou fází;
c) povrchových vlastností na jádra nerozpustná, ale smáčitelná vodou, jádra rozpustná a jádra tvořená kapičkami roztoků solí, kyselin apod.;
d) el. vlastností na jádra neutrální a nabitá (ionty);
e) chem. a fyz. vlastností na jádra přechodná a trvalá.
Nukleační schopnost kondenzačních jader popisujeme pomocí tzv. spektra aktivity jader, které udává počet kondenzačních jader v jednotce objemu vzduchu aktivních při daném
přesycení. Obvyklým vyjádřením spektra aktivity je vztah ve tvaru
n =
n0Sk, kde
n udává objemovou koncentraci jader aktivních při přesycení
S [%] a empirické parametry
n0 a
k jsou nejčastěji udávány odděleně pro maritimní a kontinentální kondenzační jádra. Viz též
aerosol atmosférický.
▶
kondenzačný pruh
syn. pás kondenzační, stopa kondenzační – umělý oblak vzhledu
cirru až
cirrocumulu, který vzniká za letadlem nebo raketou v horní
troposféře a ve spodní
stratosféře. Kondenzační pruhy bývají zpočátku široké 5 až 10 m a vytvářejí se ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadlem. Jejich trvání zpravidla nepřesahuje 40 minut. Nejčastěji se vyskytují při teplotě –40 až –50 °C ve výšce 7 až 12 km. Vert. tloušťka vrstvy s vhodnými podmínkami pro vznik kondenzačních pruhů bývá asi 2 km. Kondenzační pruh vzniká
kondenzací vodní páry na
kondenzačních jádrech, která dodávají letadla a rakety do ovzduší, a následným
mrznutím vzniklých přechlazených
kapek. Jeho vznik je ovlivňován i poklesem tlaku vzduchu v oblasti
adiabatického rozpínání vzduchu. Z angl. condensation trail vznikl mezinárodně často používaný termín (zkratka) contrail. Ve starší české literature se lze setkat s nevhodným označením „kondenzační sledy“, které vzniklo přímým převzetím ruského termínu.
▶
kondenzačný vlhkomer
vlhkoměr sloužící k určení
teploty rosného bodu nebo
teploty bodu ojínění stanovením teploty uměle ochlazovaného, zpravidla leštěného, kovového povrchu v okamžiku, kdy se na něm objeví kapalná nebo pevná fáze vody.
▶
konfluencia
vlastnost
pole větru charakterizovaná sbíhavostí
proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s
konvergencí proudění. Viz též
čára konfluence,
pole deformační,
difluence.
▶
konfluentné prúdenie
proudění charakterizované sbíhajícími se
proudnicemi. Viz též
konfluence,
proudění difluentní.
▶
konské šírky
námořnické označení pro oblasti oceánů v zeměp. šířkách 25 až 40°, přesněji pro vnitřní části
subtropických anticyklon se slabým větrem nebo častým bezvětřím. Název koňské šířky pochází z doby plachetnic, kdy se přepravovali koně napříč oceánem z Evropy do Ameriky. V uvedených zeměp. šířkách se pro slabý vítr plavba zdržovala a koně na palubách plachetnic hynuli nedostatkem pitné vody, když se cesta příliš prodloužila. Viz též
pás vysokého tlaku vzduchu subtropický,
tišiny subtropické,
čtyřicítky řvoucí.
▶
kontaktový anemometer
miskový nebo
lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.
▶
kontaminácia
v čes. met. literatuře méně používaný termín pro
znečištění ovzduší.
▶
kontinentalita klímy
souhrn vlastností klimatu podmíněných působením pevniny na procesy
geneze klimatu, a to v protikladu k
oceánitě klimatu. Obecně vzrůstá směrem od oceánu do nitra pevniny, přičemž je charakteristická pro vnitrozemí rozlehlých pevnin a pro oblasti ležící od pobřeží proti směru
převládajícího větru. Relativně kontinentální je i klima pobřeží omývaných studenými
oceánskými proudy. Mezi oceánickým a kontinentálním klimatem může existovat široké pásmo
přechodného klimatu nebo naopak výrazný
klimatický předěl, způsobený nejčastěji meridionálně orientovanou
klimatickou bariérou. V členitém reliéfu je míra kontinentality značně heterogenní v závislosti na jeho tvarech. Kontinentalita klimatu se projevuje v
ročním, případně i
denním chodu řady
klimatických prvků, přičemž tyto projevy nemusí být stejně výrazné. Z tohoto hlediska rozlišujeme především
kontinentalitu klimatu termickou a
ombrickou, dále pak barickou, vyjádřenou v
tlakovém poli přítomností
sezonních akčních center atmosféry. Kromě toho se kontinentalita klimatu projevuje v průměru menší
relativní vlhkostí vzduchu, menší
rychlostí větru a menší
oblačností v létě a ve dne.
Dynamická klimatologie rozeznává dynamickou kontinentalitu podle četnosti výskytu
pevninského, resp.
mořského vzduchu. Pro vyjádření míry kontinentality klimatu bylo navrženo mnoho
indexů kontinentality, ta nicméně může kolísat během roku nebo se měnit v čase v souvislosti s
kolísáním klimatu, případně
změnami klimatu.
▶
kontinentálna anticyklóna
studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle
sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména
sibiřská a
kanadská anticyklona.
▶
kontinentálná klíma
syn. klima pevninské – klima s výraznou
kontinentalitou klimatu.
▶
kontrolný tlakomer
syn. tlakoměr Wildův–Fuessův – dvouramenný rtuťový
nádobkový–násoskový tlakoměr s pohyblivým dnem nádobky, dříve často používaný jako etalonový
normální tlakoměr při zkoušení jiných rtuťových tlakoměrů.
▶
konvekcia
1. ve fyzice přenos tepla prostřednictvím proudění tekutin, v protikladu k vedení tepla (kondukci) a
záření (radiaci);
2. v meteorologii
výstupné a kompenzační
sestupné pohyby vzduchu
mezosynoptického měřítka nebo
mikroměřítka, převážně vyvolané kladným
vztlakem, vznikajícím následkem horiz. nehomogenit
hustoty vzduchu při zemském povrchu nebo výše v atmosféře. Tyto nehomogenity jsou dány především teplotními nehomogenitami, přičemž podle příčiny jejich vzniku rozlišujeme
termickou konvekci a
vynucenou konvekci. Nutnou podmínkou dalšího vertikálního vývoje konvekce je přítomnost
vertikální instability atmosféry, příp.
symetrické instability. Vývoj konvekce je významně podporován
baroklinitou v atmosféře,
konfluencí v poli proudění ve spodní
troposféře a odchylkami od
hydrostatické rovnováhy např. v
supercelách. Výstupné a sestupné konvektivní proudy spolu tvoří
konvektivní buňky. Pokud nejsou v prostoru rozmístěny nahodile, mluvíme o
uspořádané, příp.
buněčné konvekci.
Rychlost výstupných a sestupných konvektivních proudů je řádu jednotek až desítek m.s
–1. Rychlost výstupných proudů je větší, v extrémních případech dosahuje hodnot až kolem 60 m.s
–1. Konvekce se tak významně podílí na vertikálním transportu hybnosti, tepla, vodní páry a dalších komponent atmosféry od zemského povrchu do vyšších hladin. Pokud výstupný konvektivní proud nedosáhne
kondenzační hladiny, mluvíme o
bezoblačné konvekci, naopak při
oblačné konvekci se tvoří
konvektivní oblaky. Podle vertikálního rozsahu rozeznáváme
konvekci mělkou a
konvekci vertikálně mohutnou, jejímž projevem jsou
konvektivní bouře, často spojené s
organizovanou konvekcí.
▶
konvekčná bunka
syn. cela konvektivní – cirkulační element vytvářející základní jednotku
buněčné konvekce a obsahující
výstupný i
sestupný proud vzduchu. V tomto směru může být typickým příkladem
Bénardova buňka. Někteří autoři do tohoto pojmu zahrnují i
jednoduché cely vyskytující se buď samostatně, nebo jako součást
multicely, popř. i strukturálně podstatně složitější cirkulaci
supercely. Viz též
bouře konvektivní,
cela otevřená,
cela uzavřená.
▶
konvekčná búrka
syn. bouře konvekční – souhrnné obecné označení pro
meteorologické jevy, které se vyskytují při vývoji
konvektivních oblaků druhu
cumulonimbus nebo jejich soustav. Zahrnuje např. výskyt
bouřky,
tornáda,
krup, prudkého
nárazovitého větru nebo
přívalového deště. Nepřesně se pro termín konv. bouře používá jako synonymum či hovorové označení termín bouřka. Jako bouře velmi silné intenzity (angl. severe storms) jsou zpravidla označovány konv. bouře splňující alespoň jedno z těchto kritérií: výskyt tornáda, výskyt krup o průměru větším než 2 cm, výskyt ničivého větru o rychlosti přesahující 25 m.s
–1. Viz též
multicela,
supercela,
gust fronta,
downburst,
jednoduchá cela.
▶
konvekčná búrka
syn. bouřka konvekční – nepřesné zkrácené označení pro
konvektivní bouři. Viz též
bouřka.
▶
konvekčná instabilita ovzdušia
▶
konvekčná kondenzačná hladina
kondenzační hladina dosažená
vzduchovou částicí, jejíž počáteční teplota odpovídá hodnotě
konvekční teploty a vlhkost odpovídá hodnotě přízemní vlhkosti, při výstupu z přízemní hladiny. Na
termodynamickém diagramu určujeme konv. kondenzační hladinu průsečíkem
izogramy vedené z teploty přízemního
rosného bodu a
křivky teplotního zvrstvení. Viz též
teplota konvekční kondenzační hladiny.
▶
konvekčná teória cyklogenézy
▶
konvekčná teplota
hodnota
přízemní teploty vzduchu, při jejímž dosažení v
denním chodu nastanou podmínky vhodné pro spontánní vývoj
konvektivních oblaků. Na
termodynamickém diagramu se určí jako průsečík přízemní
izobary a
suché adiabaty, která prochází bodem vyznačujícím na
křivce teplotního zvrstvení polohu
konvektivní kondenzační hladiny. Hodnotu konv. teploty lze použít při předpovědi vývoje konv. oblačnosti za předpokladu, že poloha přízemní
teploty rosného bodu se významně nezmění. Viz též
instabilita atmosféry termická.
▶
konvekčná turbulencia
označení pro
turbulenci vznikající a vyskytující se zpravidla v souvislosti s
termickou konvekcí.
▶
konvekčné zrážky
syn. srážky konvekční –
srážky vypadávající ze srážkových
konvektivních oblaků druhu
cumulonimbus a druhu
cumulus s tvarem
congestus. Ve stř. zeměp. šířkách jsou v létě tvořeny deštěm, někdy s
kroupami, v přechodných roč. dobách a v zimě zpravidla mokrým
sněhem nebo
sněhovými krupkami. Mohou mít formu
přeháněk s omezeným plošným rozsahem, krátkou dobou trvání a rozdílnou intenzitou (především srážky z oblaků cumulus congestus). Mohou však dosáhnout i formy
přívalového deště a být doprovázeny
bouřkou (u srážek z oblaků cumulonimbus). V nízkých zeměp. šířkách, kde se mohou
srážkové částice vyvinout i v
teplých oblacích, mohou silné přívalové srážky vypadávat i z oblaků cumulus congestus. Viz též
intenzita srážek,
teorie vzniku srážek koalescencí.
▶
konvekčný oblak
syn. oblak konvekční –
oblak, jehož vývoj je důsledkem
výstupných pohybů vzduchu vyvolaných
konvekcí. Typickými konv. oblaky jsou oblaky druhu
cumulus a
cumulonimbus.
▶
konvekčný vietor
jedna ze složek
ageostrofického větru. Vektor rychlosti konvekčního větru
vko je v
z-systému dán vztahem:
kde
g značí velikost
tíhového zrychlení,
vz vertikální rychlost,
λ Coriolisův parametr,
T teplotu vzduchu a
horiz. gradient. Z uvedeného vzorce vyplývá, že konvekční vítr směřuje ve směru největšího horiz. vzrůstu (poklesu) teploty vzduchu, jestliže vert. rychlost v z-systému je záporná (kladná). V
p-systému lze konvekční vítr vyjádřit ve tvaru
v němž
α znamená
měrný objem vzduchu, ω
vertikální rychlost v p-systému a
izobarický gradient.
▶
konvenčná klasifikácia klímy
▶
konvenčná tropopauza
definice
tropopauzy přijatá Aerologickou komisí
Světové meteorologické organizace r. 1957 a později ještě upravená, podle níž
a) "první tropopauza" je nejnižší hladina, ve které poklesne
teplotní gradient na 2 °C/km nebo méně za předpokladu, že prům. gradient mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami uvnitř vrstvy silné 2 km nepřekročí 2 °C/km;
b) jestliže v některé hladině nad první tropopauzou překročí vert. gradient teploty 3 °C/km a prům. vert. gradient teploty mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami ve vrstvě silné 1 km je větší než 3 °C/km, potom "druhá tropopauza" je definována stejně jako první. Uvedená kritéria se používají zpravidla v
hladinách nad 500 hPa.
▶
konvergencia prúdenia
stav, kdy
divergence proudění (ve smyslu veličiny) dosahuje záporných hodnot, takže mluvíme o
konvergentním proudění. Viz též
konfluence.
▶
konvergentné prúdenie
syn. proudění konvergující – proudění se zápornou
divergencí. Nelze ho zaměňovat s
konfluentním prouděním; je sice většinou spojeno s
konfluencí, avšak může být spojeno i s
difluencí, kdy se horizontální
proudnice v dané oblasti rozbíhají, avšak v důsledku zpomalování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti záporný, takže vtékání převládá nad vytékáním. V takovém případě mluvíme o konvergujícím difluentním proudění. Viz též
proudění divergentní.
▶
konzervatívne vlastnosti vzduchových hmôt
vlastnosti, které se v průběhu času nemění, resp. mění se tak pomalu, že po jistý časový úsek jejich číselná hodnota charakterizuje danou
vzduchovou hmotu. Za konzervativní pokládáme v praxi takové vlastnosti, které minimálně podléhají vnějším vlivům a změnám při
adiabatických dějích. Ve
volné atmosféře k nim počítáme např.
izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, méně už
potenciální teplotu a dále
měrnou vlhkost vzduchu, u zemského povrchu např.
teplotu rosného bodu.
▶
koordinovaný svetový čas
(UTC) – mezinárodní časový standard, který je měřen pomocí atomových hodin, a proto je nezávislý na rychlosti rotace Země. Vzhledem ke změnám v rotaci Země se UTC liší od tzv. univerzálního času UT1. Ten je založen na rotaci Země, měřen v současné době interferometricky z pozorování vzdálených kvasarů a přepočítán z míst pozorování na Greenwichský poledník, včetně opravy eliminující vliv pohybu pólů na zeměpisnou délku. Pro zachování synchronizace dne a noci se UTC upravuje přibližně jednou za rok pomocí jednosekundových oprav (tzv. přestupných sekund) tak, aby rozdíl mezi UTC a univerzálním časem UT1 nepřesáhl hodnotu 0,8 sekundy. O provedení úpravy UTC rozhoduje mezinárodní organizace IERS (International Earth Rotation and Reference Systems Service) podle měření rotace Země. Vzhledem k tomu, že se rotace Země mírně zpomaluje, jsou přestupné sekundy vždy přidávány, teoreticky se však počítá i s odečtením přestupné sekundy. UTC je základem systému občanského času a jednotlivá časová pásma jsou definována odchylkami od UTC, např. středoevropský čas SEČ = UTC + 1. Údaje z
meteorologických pozorování pro mezinárodní výměnu jsou uváděna s časovou identifikací v UTC.
▶
kopa
čes. překlad termínu
cumulus. Viz též
oblak kupovitý.
▶
kopovitý oblak
oblak s patrnou strukturou v podobě valounů, zaoblených vrcholků vln apod., jehož horiz. rozměry jsou srovnatelné s jeho vert. rozsahem. Vzniká v důsledku
konvekce nebo dynamické a
mechanické turbulence při vert. rychlostech řádu m.s
–1. Typickými kupovitými oblaky jsou
cumulus a
cumulonimbus. Pojem kupovitý oblak se vztahuje k vnějšímu vzhledu
konv. oblaků, není přesněji vymezen a v mezinárodní
morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též
oblak vrstevnatý.
▶
Köppenova klasifikácia klímy
jediná celosvětově rozšířená
efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem (ve finální verzi Köppen, 1936). Další dílčí úpravy provedl R. Geiger (1961), proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a
srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních
klimatických pásem, označených velkými písmeny:
A –
tropické dešťové klima;
B –
suché klima;
C –
mírné dešťové klima;
D –
boreální klima;
E –
sněhové klima.
Hlavní klimatická pásma se dále dělí do
klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např.
izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě. Viz též
klasifikace klimatu Trewarthaova.
▶
korekcia údaja výškomeru
z met. hlediska oprava údaje aneroidového
výškoměru při zjišťování skutečných výšek nebo výškových rozdílů. Protože stupnice přístroje je konstruována podle rozložení tlaku vzduchu ve
standardní atmosféře, má na tyto opravy vliv kolísání atm. tlaku v počátečním bodě nastavení a skutečný průběh teploty vzduchu ve vrstvě změřeného výškového rozdílu. Např. pro daný konstantní rozdíl výšek je hodnota barometrického rozdílu různá, při nadnormálním tlaku je vyšší než za normálu, stejně tak při chladnějším vzduchu a naopak. Podobně platí odvozené vztahy pro přepočet výšek z naměřeného barometrického rozdílu. Je proto nutné při přesném měření započítat opravy, které se dají odvodit např. z výpočtů podle
barometrické formule.
▶
korekcie družicových údajov
fáze
zpracování družicových dat spočívající v potlačení či odstranění různých chyb a nepřesností dat, případně cílená úprava některých jejich vlastností. Zahrnuje např. geometrické korekce, filtraci šumu, odstranění chybných dat, konverzi dat na určitou nominální polohu družice (u
geostacionárních družic) aj.
▶
koróna
fotometeor, vznikající ohybem světla na vodních kapičkách
kouřma,
mlhy nebo
oblaků; je tvořený jedním nebo více sledy (sériemi) soustředných barevných kruhů (prstenců) poměrně malého průměru kolem Slunce nebo Měsíce; sérií bývá jen zřídka více než tři. V každé sérii je uvnitř fialová nebo modrá barva, vnější kruh je červený a mezi nimi se vyskytují ostatní barvy. Velikost a jas barev koróny závisí na spektru velikostí vodních kapiček. V případě kapiček o shodných velikostech je koróna nejvýraznější. Úplné vysvětlení koróny na základě ohybu světla podal franc. fyzik E. Verdet v r. 1852. Viz též
aureola,
kolo malé.
▶
korónový výboj
trsovitý el. výboj z elektrody udržované na vysokém elektrickém potenciálu v elektricky neutrálním prostředí, zpravidla plynu. Tento typ výboje předpokládá, že v důsledku dostatečně silného elektrického pole v bezprostředním okolí zmíněné elektrody zde dochází k ionizaci nárazem a vytváří se tak plazma. Meteorologickým příkladem, kdy v roli elektrody působí uzemněný vodič bodových rozměrů, jsou intenzivní
hrotové výboje projevující se jako
oheň svatého Eliáše.
▶
korpuskulárne žiarenie
záření tvořené tokem hmotných částic, tedy atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je
radioaktivní záření typu
alfa nebo
beta. Kromě většinově korpuskulárního
kosmického záření ovlivňuje Zemi také korpuskulární
záření Slunce, zahrnující i
sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti
sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou
polární záře,
geomagnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též
záření gama,
činnost sluneční.
▶
Koschmiederov vzťah
vztah vyjadřující závislost mezi prahovým kontrastem oka,
propustností atmosféry,
dohledností a vzdáleností mezi světelným zdrojem a
fotometrem. Používá se ve tvaru:
kde
Ec je prahový kontrast oka v % (při přepočtu hodnoty propustnosti atmosféry na
dráhovou dohlednost se používá hodnota 5 %),
P propustnost atmosféry v %,
D dohlednost v m a
Z vzdálenost světelného zdroje od fotometru udaná v m. V
letecké meteorologii se Koschmiederův vztah používá při přepočtu hodnot propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost. Vzorec slouží i k porovnání měřené a vizuálně odhadované dohlednosti. Byl nazván podle něm. meteorologa H. Koschmiedera (1925). Viz též
měření dráhové dohlednosti,
vztah Allardův.
▶
košava
mírný až silný
nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném pololetí (od října do dubna), nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s
–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o
nízkohladinové tryskové proudění v
mezní vrstvě atmosféry na okraji
anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé
advekci škody způsobené
námrazou na el. vedení).
▶
kozmická meteorológia
starší označení pro část
meteorologie, která studuje jevy, vyskytující se úplně nebo zčásti mimo
atmosféru Země. V současné době se tento termín neužívá a uvedené problémy jsou zahrnuty do pojmů
družicová meteorologie a
kosmické počasí.
▶
kozmické počasie
fyzikální a fenomenologický stav meziplanetárního prostoru. Výzkum kosmického počasí usiluje pomocí pozorování, monitorování, analýz a modelování o pochopení a předpovídání stavu Slunce, meziplanetárního prostoru a vnějších obalů planet i náhlých změn tohoto stavu, vyvolaných
sluneční aktivitou a dalšími zdroji, i o předpovědi možných dopadů na biologické a technologické systémy.
▶
kozmické žiarenie
syn. paprsky kosmické – z vesmíru přicházející
záření s vysokou energií (10
7 až cca 10
20 eV) a pronikavostí. V kosmickém záření výrazně převažují nabité částice, jejichž dráhy jsou zakřivovány zejména v magnetických polích. Primární kosmické záření proniká do zemské atmosféry z vesmíru a skládá se z jader atomů vodíku (protonů), helia (
záření alfa) a dalších prvků, dále z elektronů (
záření beta) a vysokoenergetických fotonů (
záření gama). Interakcí primárního kosmického záření s atomy v atmosféře vzniká sekundární kosmické záření, které zahrnuje prakticky všechny známé formy elementárních částic. Vznikají tak nové částice s vysokou energií vytvářející tzv. spršky sekundárního kosmického záření. Z hlediska
atmosférické elektřiny jsou v těchto sprškách významné tzv.
ubíhající elektrony, kterým se dnes mnohými autory připisuje zásadní význam pro vznik
blesků při bouřkách.
Hustota toku kosmického záření v atmosféře s výškou rychle roste a ve vysokých vrstvách atmosféry se ustavuje přibližně na hodnotě 1 700 částic procházejících plochou 1 m
2 za sekundu. Kosmické záření, které zachycujeme na Zemi, je téměř přesně izotropní, tedy přichází ze všech směrů stejně. Drobné odchylky od této izotropie jsou způsobeny v nízkoenergetické oblasti (do 10
11 eV) zářením přicházejícím od Slunce, přičemž tato složka jeví znatelné 11leté variace shodné se
slunečním cyklem. Pro vyšší energie je odchylka od izotropie menší než 1 %.
Informace o kosmickém záření mají význam při zabezpečování letů ve velkých výškách, kde toto záření může v organismu vyvolávat rozklad bílkovinných molekul s následným onemocněním. Objev kosmického záření se připisuje V. F. Hessovi a W. Kolhörsterovi (1913), kteří ho prokázali při balónových letech ve velkých výškách. Na nový druh záření však upozornili již v r. 1902 E. Rutherford a H. L. Cook.
▶
kozmický prach
velmi malé částice pevných kosmických látek, jež dopadají do zemské atmosféry a na zemský povrch. Roč. množství činí 104 až 106 t. Jsou to produkty rozpadu asteroidů, komet, meteoritů apod. Byly pozorovány i oblaky kosmického prachu, tzv. meteorický prach.
▶
krajinský dážď
zast. označení pro
trvalý déšť.
▶
krátkodobá koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší
stř. hodnota koncentrace
znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.). Vyjadřuje krátkodobé extrémní hodnoty
znečištění ovzduší způsobem postačujícím pro praxi.
▶
krátkodobá predpoveď počasia
předpověď budoucího stavu počasí v daném místě nad určitou oblastí nebo územím na období od 12 hodin do 3 dnů. Pro její zpracování se v současnosti používá především
numerických předpovědí počasí. Viz též
předpověď počasí střednědobá,
dlouhodobá,
velmi krátkodobá.
▶
krátkovlnné žiarenie
v meteorologii elmag.
záření o vlnových délkách kratších než 3 µm. Viz též
záření dlouhovlnné.
▶
krepuskulárne lúče
temné pruhy ve směru slunečních paprsků při poloze Slunce za obzorem. V podstatě to jsou stíny oblaků, které rovněž mohou být za obzorem, promítající se na pevné nebo kapalné částice, vznášející se v atmosféře. Někdy se stíny promítají až na opačnou stranu oblohy a jsou pozorovatelné v blízkosti
antisolárního bodu. V tomto případě se nazývají antikrepuskulární paprsky. Krepuskulární paprsky patří k
fotometeorům. Termín paprsky krepuskulární se primárně vztahuje k situacím při zapadajícím nebo vycházejícím Slunci, popř. v době soumraku, kdy tyto paprsky vytvářejí jakoby vějíř rozevírající se vzhůru. Někdy se však jako paprsky krepuskulární označuje i obdobný jev při větších výškách Slunce nad obzorem a otvorech v oblačné vrstvě, kdy se zmíněný vějíř rozevírá dolů.
▶
kreslenie poveternostných máp
zakreslování
meteorologických informací, tj. pozorovaných hodnot
meteorologických prvků nebo
jevů po jejich dekódování z
meteorologických zpráv do podkladových map různých zobrazení a měřítek. Informace se zakreslují pomocí znaků a číslic uspořádaných kolem
staničního kroužku podle příslušného
staničního modelu, odlišného podle měřítka mapy, jejího účelu a druhu. Kreslení
povětrnostních map se provádí automaticky pomocí výpočetní techniky. Dříve se povětrnostní mapy kreslily ručně, což bylo časově i personálně velmi náročné. Viz též
analýza synoptických map.
▶
krieda
nejmladší geol. perioda
mezozoika (druhohor), zahrnující období před 145 – 66 mil. roků. Do té doby blízko sebe ležící pozůstatky superkontinentu Pangea se od sebe postupně vzdálily, takže uspořádání kontinentů se začalo blížit dnešnímu. Tehdejší
klimatické optimum dalo vzniknout mj. mohutným vápencovým souvrstvím i ložiskům ropy.
▶
kritická rýchlosť prúdenia
rychlost, při níž přechází
laminární proudění v
proudění turbulentní. V meteorologii se s ní setkáváme např. při
fyzikálním modelování procesů v
mezní vrstvě atmosféry pomocí aerodyn. nebo viskózních modelů. Viz též
turbulence,
číslo Reynoldsovo.
▶
kritická teplota
hodnota
teploty, při jejímž překročení již nelze dosáhnout kapalného stavu dané látky. Při dosažení kritické teploty tedy mizí rozhraní mezi kapalnou a plynnou fází. Pro vodu má kritická teplota hodnotu 647,3 K (374,1 °C). Na hodnotě kritické teploty končí na
fázovém diagramu typu p – T
křivka vypařování a tento koncový bod se označuje jako
kritický bod. Odpovídá mu
tlak vodní páry 22,13 MPa.
▶
krivka rosného bodu
syn. depegram – grafické vyjádření průběhu
teploty rosného bodu s tlakem vzduchu (výškou) na
termodynamickém diagramu jako výsledek
aerologického měření vlhkosti vzduchu. Využívá se pro stanovení dalších vlhkostních charakteristik
volné atmosféry. Viz též
křivka teplotního zvrstvení.
▶
krivka sublimačná
křivka na
fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a pevnou fází sledované látky (v meteorologii mezi
vodní párou a ledem). Vychází z
trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a plynná fáze v
termodynamické rovnováze.
▶
krivka teplotného zvrstvenia
grafické vyjádření průběhu teploty vzduchu s výškou (tlakem) na
termodynamickém diagramu. Křivku teplotního zvrstvení sestrojujeme především na základě údajů z
radiosond.
▶
krivka topenia
křivka na
fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi pevnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi ledem a kapalnou vodou). Vychází z
trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a kapalná fáze v
termodynamické rovnováze.
▶
krivka vyparovania
syn. křivka výparu, křivka nasycených par – křivka na
fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi
vodní párou a kapalnou vodou). Fázový diagram vody prochází
trojným bodem a určuje podmínky, za nichž je vodní pára a kapalná voda v
termodynamické rovnováze. Směrem od trojného bodu k vyšším teplotám končí v
kritickém bodě, směrem k nižším teplotám odpovídá
přechlazené vodě. Viz též
rovnice Clausiova–Clapeyronova.
▶
krivostná vorticita
složka relativní
vorticity určená zakřivením
proudnic. V
přirozené souřadnicové soustavě lze křivostní vorticitu
ξR určit podle vztahu:
kde
V představuje rychlost větru,
n je směr orientovaný kolmo a vlevo vůči směru proudění. Čím větší je zakřivení proudnic, tím vyšší hodnoty nabývá křivostní vorticita. Je-li zakřivení cyklonální, má křivostní vorticita na sev. (již.) polokouli kladnou (zápornou) hodnotu, pro anticyklonální zakřivení je hodnota křivostní vorticity záporná (kladná). Tato složka relativní vorticity působí neomezené stáčení proudění a má za následek např. spirálovitý tvar oblačného pásu v centru
cyklony. Termín se používá hlavně pro pohyby
synoptického měřítka. Viz též
vorticita střihová,
rovnice vorticity.
▶
krupica
starý název pro
sněhová zrna, který se přestal používat po vydání
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965.
▶
krúpky
srážky složené z průsvitných ledových částic převážně kulového, zřídka též kuželovitého tvaru o
ekvivalentním průměru do 5 mm. Krupky se vyskytují výhradně v
přeháňkách. V
konvektivních oblacích mohou krupky tvořit
kroupové zárodky. V literatuře se setkáváme i s označením
krupky námrazové pro odlišení od neprůsvitných
srážkových částic označených jako
krupky sněhové.
▶
krupobitie
druh
padajících srážek tvořených
kroupami. Krupobití patří k
nebezpečným jevům, které se mohou vyskytnout při
konvektivních bouřích. Trvá zpravidla jen několik minut, výjimečně i půl hodiny, a zasahuje obvykle jen omezenou oblast. Vyskytuje se převážně v teplé roč. době v odpoledních hodinách. Někdy mívá charakter živelních pohrom, zvláště při značné hustotě a velikosti krup a v případě, že je zasažena rozsáhlejší oblast, hlavně před sklizní. K včasné identifikaci krupobití slouží meteorologické
radary. Vzhledem k malému měřítku a složitosti procesů, při nichž dochází k vývoji krup, není dostatečně prostorově a časově lokalizovaná předpověď krupobití zatím možná. Viz též
ochrana před krupobitím,
den s krupobitím,
izochalaza.
▶
krúpový zárodok
částice o velikosti řádu jednotek milimetru, která je patrná na řezu velkými
kroupami a tvoří počáteční stadium vývoje kroupy. Jde o ledovou
krupku, která vznikla jako velký
ledový krystalek, nebo zmrzlou velkou
kapku. Kroupový zárodek dále roste
zachycováním kapek nebo
agregací ledových krystalků.
▶
krúpy
kulové, kuželovité nebo i nepravidelné kusy ledu o průměru 5 až 50 mm, někdy i větším, které mohou vznikat v
konvektivních bouřích v oblacích
druhu cumulonimbus s velkou vertikální mohutností a rychlostí
výstupného proudu. K největším úředně zdokumentovaným kroupám patří kroupa o hmotnosti 766 g a maximálním obvodu 44 cm, která spadla za bouřky v Kansasu (USA) dne 3. září 1970; objem této kroupy je ekvivalentní objemu koule o poloměru cca 7 cm a předpokládá se, že rychlost jejího dopadu na zemský povrch činila 43 m.s
–1 (155 km.h
–1). Podmínkou pro vývoj krup je vznik
zárodků krup rostoucích za vhodných podmínek
zachycováním a namrzáním kapek
přechlazené vody, které do oblasti vývoje krup dopravuje
výstupný proud. Na řezu velkými kroupami mohou být zřetelně patrné vrstvy ledu o různé koncentraci vzduchových bublin. Jsou výsledkem vlivu tepelné bilance rostoucí kroupy na průběh namrzání zachycených přechlazených kapek. Rozeznáváme dva základní režimy růstu označované jako
mokrý (vlhký) růst a
suchý růst kroupy. Podle toho, který z uvedených dvou režimů narůstání ledu v určitém časovém intervalu převládá, se u velkých krup mohou střídat vrstvy více a méně homogenního ledu, které se na řezu kroupou jeví jako různě průzračné.
Pádová rychlost krup dosahuje až 45 m.s
–1 a závisí na velikosti krup a jejich tvaru. Matematické modelové studie kroupotvorného oblaku neprokázaly opakované propadávání a stoupání krup oblakem. Ukázaly však, že určitá malá část modelových trajektorií může mít spirálovitý tvar. Při výskytu krup se ve
zprávě SYNOP uvádí maximální průměr krup. Intenzivní forma těchto srážek (
krupobití) působí značné hospodářské škody především na zeměd. kulturách. Viz též
ochrana před krupobitím.
▶
krvavý dážď
syn. déšť červený –
déšť zabarvený červeným prachem, popř. červenými řasami. Ve stř. Evropě je krvavý déšť zabarven především pouštním africkým prachem, pronikajícím do této oblasti ve vyšších vrstvách atmosféry při silném proudění již. směrů, zpravidla na přední straně
výškových brázd. Po oschnutí dešťových kapek zůstává na povrchu předmětů nebo na sněhové pokrývce minerální vrstvička červeného zabarvení. Viz též
déšť bahnitý,
déšť žlutý.
▶
kryograf
registrační
půdní mrazoměr k
měření promrzání půdy. Jeho záznam se označoval jako
kryogram.
▶
kryosféra
nesouvislý obal Země tvořený ledem (především v
ledovcích),
sněhovou pokrývkou a
permafrostem. Kryje se tedy s částí
hydrosféry,
pedosféry a
litosféry. Klimatickými podmínkami utváření kryosféry se zabývá
glacioklimatologie. Viz též
chionosféra.
▶
kryštalická námraza
syn. jinovatka – jeden z
námrazových jevů. Je tvořen křehkou ledovou usazeninou ve tvaru jemných jehel nebo šupin. Vzniká zpravidla při teplotách nižších než –8 °C při
mlze nebo bez ní. Na povrchu letadla vzniká hlavně při klesání z chladnějšího a suššího prostředí do teplejšího a vlhčího prostředí a také v oblačnosti druhu
cirrus,
cirrocumulus a
cirrostratus. Krystalickou námrazu lze snadno odstranit poklepem. Není příčinou vzniku škod na vegetaci, el. vedeních a neohrožuje bezpečnost leteckého provozu.
▶
kúpeľná klimatológia
syn. balneoklimatologie - část
lékařské klimatologie zabývající se klimatem lázeňských míst jako jedním z hlavních činitelů komplexní lázeňské léčby. Do lázeňské klimatologie spadá i vyhledávání míst s příznivým klimatem k využití pro klimatickou lázeňskou léčbu, resp. rekreaci. Viz též
klimatoterapie.
▶
Kuzminov vzorec
vzorec pro výpočet měs. hodnot výparu ze sněhu a ledu. Má tvar:
kde
V je výpar za měsíc v mm,
n počet dní v měsíci,
prům. měs. rychlost větru v m.s
–1 ve výšce 10 m nad povrchem sněhu,
tlak nasycené vodní páry v hPa odpovídající prům. měs. teplotě vzduchu a
je prům. měs. hodnota
tlaku vodní páry ve vzduchu v hPa zjištěná měřením. Analogického vzorce lze použit i pro výpočet denní hodnoty výparu ze sněhu (pro
n = 1 a denní průměry příslušných veličin).
▶
kvalita ovzdušia
1. stav
ovzduší z hlediska míry jeho
znečištění;
2. obor zabývající se kvalitou ovzduší v prvním významu. Historické označení tohoto oboru je čistota ovzduší. Viz též
ochrana kvality ovzduší,
hygiena ovzduší.
▶
kvapalinový teplomer
teploměr, pro jehož funkci je využito rozdílné teplotní roztažnosti kapaliny a nádobky. Jako teploměrných kapalin se nejčastěji používá rtuť u
rtuťových teploměrů, líh (etylalkohol) u
lihových teploměrů, popř. toluen nebo petrolej. U teploměrů kapalinových skleněných se
teplota stanoví podle délky sloupce teploměrné kapaliny vytlačené z nádobky do skleněné kapiláry spojené s nádobkou. U teploměrů kapalinových s kovovou nádobkou se využívá pro stanovení teploty velikosti vnitřního tlaku v nádobce.
▶
kvapalné zrážky
hydrometeor tvořený vodními kapkami dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi padající kapalné srážky patří
déšť a
mrholení,
mrznoucí déšť a
mrznoucí mrholení, k usazeným kapalným srážkám počítáme
rosu. Viz též
srážky tuhé,
srážky smíšené.
▶
kvapalný ekvivalent vodnej pary
▶
kvapalný vodný obsah
úhrnná hmotnost vodních kapek v jednotce objemu
oblaku, popř.
mlhy. Vyjadřuje se v kg.m
–3 nebo tradičně v g.m
–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky LWC (z angl. Liquid Water Content). Viz
obsah oblaku vodní,
obsah vodní ledový.
▶
kvapka mrholenia
kapka vody o průměru menším než 500 µm vypadávající z
oblaků nebo z
mlhy na zemský povrch. Viz též
mrholení.
▶
kvapka studeného vzduchu
studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní
troposféře a často způsobuje vznik
výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od
výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt
cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými
nefrontálními srážkami.
Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.
▶
kvartér
syn. čtvrtohory – současná geol. perioda v rámci
kenozoika, která začala před 2,58 mil. roků. Zahrnuje epochy
pleistocén (starší čtvrtohory) a
holocén (mladší čtvrtohory). Kvartér je relativně chladným obdobím vyznačujícím se velkými výkyvy klimatu na celé zeměkouli v rámci
kvartérního klimatického cyklu. To se projevovalo šířkovým posunem
klimatických pásem a změnami v rozsahu kontinentálního zalednění. V mírných zeměp. šířkách docházelo k opakovanému střídání studených a teplých fází –
glaciálů a
interglaciálů. V nižších zeměpisných šířkách se střídaly vlhčí
pluviály a sušší interpluviály. Viz též
paleoklima.
▶
kvartérny klimatický cyklus
syn. cyklus klimatický čtvrtohorní – opakování obdobných klimatických poměrů a
klimatických změn v
kvartéru (čtvrtohorách). Klimatické výkyvy různého řádu se opakovaly v zákonitém sledu a podmínily i periodický vývoj sedimentů, půd a bioty.
Periodicita klimatu kvartéru se projevuje v tom, že časově od sebe vzdálená období si mohou být z hlediska klimatu mnohem podobnější než období následující přímo po sobě. Např. různé
glaciály měly klima velmi podobné, a přitom výrazně odlišné od klimatu
interglaciálů, přičemž perioda tohoto cyklu je cca 100 000 let. Opakovaně se též vyskytovala kratší zakolísání klimatu trvající obvykle stovky roků: chladnější a sušší stadiály a teplejší interstadiály. Viz též
teorie paleoklimatu.
▶
kvázidvojročná oscilácia
(QBO), syn. cyklus kvazidvouletý –
oscilace projevující se střídáním směru
zonálního větru ve
stratosféře s periodou cca 26 měsíců. Uplatňuje se v centrální části tropického pásma (cca mezi 15° sev. a již. šířky), směrem k obratníkům její amplituda klesá. V různých výškách vrstvy od 20 do 35 km se zde nad sebou vyskytují východní
větry Krakatoa a
západní Bersonovy větry, přičemž jejich výměna se šíří shora dolů, rychlostí cca 1 km za měsíc. Vzájemný vztah obou proudění byl vysvětlen teprve na přelomu 50. a 60. let 20. století (Reed et al., 1961; Veryard, Edbon, 1961).
▶
kvázifrontálna búrka
druh bouřky ve studené
instabilní vzduchové hmotě. Kvazifrontální bouřky souvisejí s
uspořádanou konvekcí, vytvářejí zpravidla pásy a svými projevy se podobají
bouřkám studené fronty. Postup
konvektivních bouří, při jejichž vývoji se kvazifrontální bouřky vyskytují, je rychlý, řádově 50 km.h
–1. Kvazifrontální bouřky mají na daném místě krátké trvání a mohou se opakovat i několikrát za den. Mohou vznikat již v dopoledních hodinách, odpoledne zesilují, k večeru a během noci slábnou. Nejčastěji se vyskytují v jarním období.
▶
kvázigeostrofická aproximácia
zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována
advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru
rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti
geostrofického větru a nulové zrychlení ve vert. směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě
divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických
tlakových útvarů v
synoptickém měřítku.
▶
kvázigeostrofické rovnice
soustava
prognostických rovnic, ve kterých jsou vybrané členy aproximovány geostrofickým přiblížením na základě měřítkové analýzy. Dále jsou použity zjednodušující aproximace
hydrostatické rovnováhy a
tenké vrstvy. Pro praktickou předpověď počasí se používaly do 60. let 20. století. Filtrují
gravitační a
zvukové vlny. Prakticky se dají použít pro planetární měřítka až po rozlišení asi 400 km, při kterém jsou již podle Rossbyho poloměru jsou srovnatelné inerční a vztlakové účinky na cirkulaci. Stále se využívají pro teoretické studie a například pro řešení inverzního problému vývoje
potenciální vorticity. Viz též
číslo Rossbyho,
aproximace kvazigeostrofická.
▶
kvázipermanentná anticyklóna
anticyklona vyskytující se na
klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny
subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou
permanentními akčními centry atmosféry.
▶
kvázipolárna meteorologická družica
▶
kvázistacionárna anticyklóna
syn. anticyklona stacionární –
anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též
anticyklona kontinentální,
anticyklona subtropická.
▶
kvázistacionárna cyklóna
syn. cyklona stacionární –
cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla cyklonou
řídicí,
centrální nebo
termickou.
▶
kvázistacionárny front
atmosférická fronta s nepatrným pohybem vzhledem k zemskému povrchu.
Vzduchové hmoty se podél ní pohybují v opačném směru a přibližně rovnoběžně s
frontální čárou. Viz též
fronta stacionární.
▶
kyanometria
viz cyanometrie.
▶
kyslý dážď
kapalné padající srážky, které mají v důsledku antropogenního znečišťování ovzduší výrazně zvýšenou kyselost, tj. snížené pH. Kyselý déšť vzniká zejména rozpouštěním oxidů síry a dusíku ve srážkové vodě a představuje značné ekologické nebezpečí, poškozuje půdu a vegetaci, zamořuje povrchové vody, působí škody na architektonických objektech apod. Srážková voda má určitou přirozenou kyselost, způsobenou rozpuštěným
oxidem uhličitým a dosahující hodnot pH 5,6 až 6,0, zatímco u kyselého deště může být pH sníženo až na hodnoty 3 až 4, v extrémních případech i menší. Termín kyselý déšť poprvé použil angl. chemik R. A. Smith, když ve 2. polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru. Viz též
složení srážek chemické,
chemie atmosféry.
