Výklad hesel podle písmene 'u'

elektrony pocházející ze spršek sekundárního kosmického záření, které jsou v el. polích urychlovány až na relativistické hodnoty rychlosti. V el. polích dosahujících řádově 10⁴ V/m, které se typicky vyskytují v oblacích druhu cumulonimbus a bezprostředně pod nimi, je jim přisuzována schopnost jisté předionizace vzduchu, která umožní při těchto hodnotách intenzity el. polí vznik blesků.

souhrn průvodních jevů při zasažení zemského povrchu, objektů na zemi nebo v atmosféře, např. letadla, bleskem. V tech. praxi se např. zjišťuje hustota úderů blesku do země, počet úderů blesku do el. vedení, pravděpodobnost úderu blesku do objektu apod.

mlha, která se tvoří v terénních sníženinách, zejména v údolích následkem stékání chladnějšího vzduchu po svazích, silnějšího ochlazování a v důsledku zvětšené vlhkosti vzduchu. Při pozorování z vyšších poloh se údolní mlha jeví jako oblačné moře.

viz vítr horský a údolní.

zast. a nevh. označení pro srážkoměr.

úhel mezi izohypsou a izolinií advehované veličiny, např. teploty nebo vlhkosti vzduchu. Označíme-li směr geostrofického větru jako směr izohypsy a v případě advekce teploty směr termálního větru jako směr izotermy, potom při úhlu advekce v intervalu od 0° do 180° mluvíme o studené advekci a při úhlu advekce od 180° do 360° o teplé advekci. Studená, resp. teplá advekce se v daném místě nebo oblasti projevuje advekčním ochlazováním nebo oteplováním. Jako kladný označujeme úhel od izohypsy k izotermě proti směru otáčení hod. ručiček. Změny teploty vyvolané advekcí jsou největší při úhlu advekce 90° a 270° ( –90°) a nulové při úhlu advekce 0° a 180°. K určování úhlu advekce lze použít mapy barické topografie se zakreslenými izotermami.

úhel mezi směrem skutečného větru a směrem gradientového větru, vanoucího podél izobar, zjišťovaný na přízemních synoptických mapách. Tato úhlová odchylka se zvětšuje s drsností povrchu, rostoucí vertikální stabilitou atmosféry a s klesající zeměp. šíkou. Směřuje do strany s nižším tlakem vzduchu. V našich zeměp. šířkách dosahuje na pevnině hodnot kolem 30° (nad mořem podstatně méně), mívá však určitý denní chod. Odchylka skutečného směru větru od směru větru gradientového se může vyskytovat i ve volné atmosféře, kde svědčí o existenci ageostrofického větru.

syn. množství srážek – množství vody spadlé v kapalném nebo pevném skupenství na vodorovnou plochu a/nebo usazené na zemi v daném místě během určitého časového intervalu (hodina, den, měsíc, rok apod.). Denní úhrn srážek se v ČR měří standardně v 7 h SEČ, přičemž zjištěný údaj za uplynulých 24 h se připisuje předchozímu dni. Úhrn srážek ve zprávě SYNOP vyjadřuje množství spadlých srážek za měřící období 1, 3, 6, 12 nebo 24 hodin. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m²), resp. v kg.m^–2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m^–2. Viz též měření srážek, intenzita srážek.

viz síla Coriolisova.

syn. index.

elmag. záření o vlnových délkách 0,1–0,4 µm. Sluneční ultrafialové záření se dále člení na vlnové oblasti: UVA 0,315–0,400 µm, UVB: 0,280–0,315 µm a UVC: 0,100–0,280 µm. Při průchodu atmosférou je intenzívně pohlcováno v ozonové vrstvě a přispívá tak významně k energetické bilanci stratosféry. Při průniku k zemskému povrchu má zejména UVB složka intenzivní biologické účinky a je důležitým klimatotvorným faktorem.

syn. proces ultrapolární.

děj ultrapolární – podle B. P. Multanovského vpád arkt. vzduchových hmot od severu nebo severovýchodu do evropské části Ruska, který se projevuje na přízemních synoptických mapách postupem středů anticyklon po tzv. ultrapolární ose směrem k jihu nebo jihozápadu. V současné době jde již o historický pojem související s vývojem synoptické meteorologie zejména v někdejším Sovětském svazu. Viz též vzduch arktický, vpád polární, reper.

syn. anemometr ultrazvukový, anemometr sonický, anemometr akustický – přístroj k měření směru a rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:
$V_w=0,5L\left(1/t_f-1/t_r\right),$
kde V_w je rychlost větru, L je vzdálenost mezi dvěma převodníky, t_f je čas v jednom směru měření a t_r je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti miskovému anemometru s větrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může sníh, námraza nebo ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem mrznoucího deště nebo sněhu.

syn. anemometr ultrasonický.

viz klasifikace atmosférických iontů.

syn. anemometr ultrasonický.

rozptylování uměle připravených částic do oblaku ve snaze změnit jeho přirozený vývoj žádaným způsobem. Dodané částice mohou působit jako dodatečná kondenzační jádra nebo ledová jádra, která vyvolají změnu koncentrace kapek nebo ledových krystalů. Cílem umělé infekce oblaků v určité oblasti může být vyvolání nebo zvýšení srážek, rozpuštění oblaku nebo mlhy, nebo potlačení vývoje krup. Jako reagenty se nejčastěji používají pyrotechnické směsi obsahující hygroskopické částice NaCl jako umělá kondenzační jádra nebo částice AgI jako umělá ledová jádra. Byla však testována nukleační aktivita řady dalších látek. Umělá infekce se provádí letecky nebo pomocí raket odpalovaných ze země. V některých zemích se používají i pozemní generátory. Umělá infekce oblaků je nákladná a její výsledek není vždy jednoznačný. Viz též heterogenní nukleace, ochrana před krupobitím, instabilita oblaku koloidní, ovlivňování oblaků.

radioaktivita atmosféry vyvolaná lidskou činností, např. nukleárními nebo termonukleárními výbuchy, únikem z jaderných reaktorů, manipulací s radioaktivními materiály apod.

každý umělý zásah člověka do přirozeného průběhu atm. procesů cestou zpravidla krátkodobé a lokální změny fyz. nebo chem. vlastností části atmosféry technickými prostředky. Je to především ovlivňování vývoje oblaků, srážek a mlh, zeslabení nebo likvidace přízemních mrazíků apod. Patří sem i tzv. antropogenní ovlivňování počasí jako označení pro obvykle nežádoucí ovlivňování průběhu počasí negativními účinky lidské činnosti, zejména průmyslu a energetiky. Umělé ovlivňování počasí může mít význam v různých oborech, zejména v zemědělství, dopravě, ve vojenství atd. Viz též infekce oblaků umělá, ventilátory protimrazové.

viz ovlivňování vývoje oblaků.

oblak vznikající v důsledku lidské činnosti. Mezi umělé oblaky řadíme kupovité oblaky vytvářející se nad komíny nebo chladícími věžemi průmyslových a energetických komplexů, při požárech způsobených člověkem, jaderných výbuších, dále kondenzační pruhy za letadly apod. Většinou jde o místní oblačnost. Viz též oblak průmyslový, oblak radioaktivní.

anomálie spočívající ve zvyšování rel. zastoupení ultrafialové složky v rozptýleném slunečním záření přicházejícím ze zenitu / nadiru, jestliže se Slunce blíží k obzoru. Je způsobena zvýšeným rozptylem slunečního záření na molekulách ozonu. Umkehrefekt umožňuje určit vertikální rozložení ozonu ve stratosféře pomocí měření pozemních i družicových spektrofotometrů.

jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka má tvar kužele s osou nakloněnou vzhůru, takže se exhalace prakticky nedostávají k zemi. Objevuje se tehdy, když efektivní výška komína přesahuje horní hranici inverzní vrstvy. Unášení kouřové vlečky patří k nejpříznivějším podmínkám rozptylu v bližším okolí vysokých komínů. Obvykle je výskyt unášení kouřové vlečky spojen s tvořením přízemní radiační inverze teploty vzduchu před západem Slunce. Přiblíží-li se horní hranice tvořící se přízemní inverze úrovni efektivní výšky komína, přechází unášení kouřové vlečky do čeření kouřové vlečky.

(unc) [uncínus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu čar zakončených vzhůru směřujícími háčky nebo chomáčky, ale bez zaoblených vrcholků. Užívá se u druhu cirrus.

(un) [undulátus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje menší nebo větší skupiny, popř. vrstvy oblaků, které jsou uspořádány do vln. Takové vlny se mohou vyskytovat buď v poměrně celistvé oblačné vrstvě nebo u oblaků složených z jednotlivých oblačných částí, které spolu mohou souviset, nebo mohou být navzájem oddělené. Mnohdy lze pozorovat i dvojitý systém vln. Vyskytuje se u druhů cirrocumulus, cirrostratus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Viz též oblak vlnový.

variace v denním chodu vert. gradientu elektrického potenciálu v atmosféře, které probíhají simultánně po celé Zemi, tzn. že nezávisí na místním čase. Jsou dány časovými změnami celkového rozdílu hodnot el. potenciálu mezi elektrosférou a zemským povrchem, které souvisejí se stavem globální bouřkové činnosti na celé Zemi. Jsou přímo detekovatelné zejména nad oceány, v kontinentálních oblastech bývají překryty lokálními vlivy.

odpovídá hodnotě měrné plynové konstanty daného plynu vynásobené jeho relativní (poměrnou) molekulovou hmotností. Hodnota univerzální plynové konstanty R^* = 8,314 J.K^–1.mol^–1, je stejná pro všechny ideální plyny a odpovídá součinu Avogadrova čísla a Boltzmanovy konstanty.

registr. anemometr (anemograf) používaný pro 24hodinový (nebo denní) záznam okamžitého směru větru, okamžité rychlosti větru (nárazů větru) a průměrné rychlosti větru. Směr větru zaznamenává větrná směrovka, jejíž otáčivý pohyb se přenáší hřídelem k registračnímu přístroji. Dráha větru, resp. průměrná rychlost větru, se zjišťuje měřením otáček miskového anemometru (viz součtový anemometr). Měření nárazů větru, resp. okamžitých rychlostí větru, je založeno na principu Dinesova, resp. tlakového anemometru. Čidlová část přístroje se umísťuje na ocelovou nosnou trubici nejméně 4 m nad nejvyšší bod střechy, registrační část se s ohledem na mechanické převody umísťuje přesně vertikálně pod čidlovou částí do vzdálenosti max. 12 m. Univerzální anemograf byl základním větroměrným přístrojem na profesionálních meteorologických stanicích v Česku do konce 90. let 20. století. Dnes zůstává srovnávacím přístrojem na vybraných stanicích provádějících souběžná měření.

v odborném slangu označení pro výstupný konvektivní proud.

syn. vzorec Laplaceův–Rühlmannův.

nevyvíjí-li se počasí v souladu s vydanou krátkodobou předpovědí počasí, tato dříve vydaná předpověď se upřesňuje. Nejčastěji bývá upřesnění předpovědi prováděno v letištních předpovědích počasí se zřetelem na zachycení změn meteorologických prvků, které zásadně ovlivňují letecký provoz. Opravená nebo upřesněná předpověď je v letecké meteorologii označována jako AMD (amended). Viz též předpověď počasí letištní.

syn. aerostat – balon obvykle aerodyn. tvaru, který se vypouští do spodních vrstev atmosféry na laně. Slouží jako nosič upoutaných sond, měřících v přibližně konstantní výšce nad zemi.

mezinárodně užívané označení pro výstup hlubinné oceánské vody v rámci termohalinní cirkulace. Dochází k němu v rozsáhlých oblastech světového oceánu převážně v nižších zeměp. šířkách. Působením Coriolisovy síly je upwelling zesilován u východních okrajů oceánů, kde se kombinuje se studenými oceánské proudy, jmenovitě Peruánským proudem, Benguelskmý proudem, Kanárským proudem a Kalifornským proudem.

v češtině hovorové označení pro velmi silný vítr s ničivými účinky.

syn. klimatologie měst.

syn. klimatologie měst.

syn. analýza vzduchových hmot – dříve často používaný proces, při kterém se pomocí rozboru polí meteorologických prvků v horizontálním i vertikálním směru určoval druh vzduchové hmoty. Nejdůležitějším prvkem, který v rozhodující míře podmiňuje i ostatní prvky, je teplota vzduchu, horizontální a vertikální teplotní gradient, dalšími prvky jsou vlhkost vzduchu, druh oblaků a srážek, vodorovná dohlednost, vítr aj. Při určení vzduchové hmoty se musí posoudit vliv denní a roč. doby, moře a pevniny, aktivního povrchu a jiných činitelů na hodnoty met. prvků a jejich změny. Vzhledem k využití výstupů numerických předpovědních modelů dnes hraje určení vzduchové hmoty jen vedlejší roli při tvorbě předpovědi počasí. Viz též klasifikace vzduchových hmot, homology vzduchových hmot, vlastnosti vzduchových hmot konzervativní, transformace vzduchových hmot.

v české met. terminologii označení pro srážky vznikající mimo oblaky, tedy na zemském povrchu a na předmětech na zemském povrchu nebo v atmosféře (na letadlech aj.). Mezi usazené srážky řadíme následující hydrometeory: rosa, jíní, námraza, ledovka a srážky z mlhy. Viz srážky padající, srážky horizontální, srážky skryté.

vyjádření přesnosti vydané předpovědi počasí na základě její verifikace  pro určité období a dané místo nebo  území. Hlavním účelem zjištění úspěšnosti předpovědi je získání podkladů o vhodnosti různých předpovědních metod. Existuje více způsobů hodnocení úspěšnosti předpovědi, která se vyjadřuje často v % splnění vydané předpovědi.

konvekce, jejíž jejíž rozmístění v prostoru vykazuje určitou pravidelnost. Lineární uspořádání konvekce se vyskytuje např. na studené frontě druhého druhu, vlhkostním rozhraní, brízové frontě, čáře instability nebo v blízkosti protáhlých pohoří. Ke složitějším prostorovým uspořádáním patří oblačné ulice a buněčná konvekce. Viz též konvekce organizovaná.

veřejná výzkumná instituce, která náleží k vědeckým ústavům Akademie věd ČR. Předmětem hlavní činnosti ÚFA AV ČR, v. v. i., je vědecký výzkum atmosféry Země v celém jejím vertikálním rozsahu, tedy studium přízemní vrstvy, troposféry, horní atmosféry, ionosféry a magnetosféry Země pomocí experimentálních a teoretických metod, včetně numerických simulací. Činnost ústavu zahrnuje též monitorovací a speciální měření, vyhodnocování dat a jejich předávání do světových datových sítí a databází, vývoj speciálních přístrojů a odborné expertizy. ÚFA AV ČR, v. v. i., byl založen 1. ledna 1964 pod názvem Ústav fyziky atmosféry ČSAV jako pokračovatel předchozí Laboratoře meteorologie ČSAV. V současné době se ÚFA AV ČR, v. v. i., člení na pět vědeckých oddělení (meteorologie, klimatologie, aeronomie, horní atmosféry a kosmické fyziky) a jednu pracovní skupinu (numerických simulací heliosférického plazmatu). Ústav má pět observatoří (Meteorologické observatoře Milešovka, Kopisty, Dlouhá Louka, Observatoř a telemetrická stanice Panská Ves, Ionosférická observatoř Průhonice). Pracovníci ÚFA vyučují na Univerzitě Karlově (Praha), ČVUT (Praha), Masarykově univerzitě (Brno) a Univerzitě Pardubice. Podílejí se na postgraduální výchově. Ústav koordinuje a pořádá mezinárodní vědecká setkání a sympozia. Dále spolupracuje s mnoha domácími a zahraničními ústavy, univerzitami a agenturami a podílí se na výuce specialistů z rozvojových zemí. Viz též meteorologie v ČR.

stadium blesku, kdy proti vůdčímu výboji směřuje výboj opačné polarity. Proti jednomu vůdčímu výboji se z různých míst může vytvořit několik vstřícných výbojů. V případě blesků mezi oblakem a zemi vycházejí vstřícné výboje obvykle z vyvýšených objektů na zemském povrchu nebo ze země. Úder blesku zasáhne to místo, jehož vstřícný výboj se nejdříve spojí se sestupujícím vůdčím výbojem. Proud vstřícného výboje má amplitudu od několika stovek ampérů do asi 2 kA.

syn. svítání.

viz teplo latentní.

syn. útlum radiovln – zeslabení radiovln při průchodu atmosférou způsobené jednak pohlcováním neboli absorpcí záření atm. plyny (vodní párou, kyslíkem), jednak absorpcí a rozptylem na vodních kapkách či ledových částicích v oblacích, mlze a ve srážkách. Útlum se obvykle vyjadřuje v decibelech na km vzdálenosti (dB.km^–1). Zeslabení radiovln atm. plyny je u vlnových délek větších než 2 cm malé a při měření radary na menší vzdálenosti se zanedbává. Útlum způsobený oblaky a srážkami závisí na velikosti a skupenství částic, ze kterých je složen meteorologický cíl. Koeficient útlumu obecně klesá se vzrůstající vlnovou délkou. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

zmenšení rychlosti větru v mezní vrstvě atmosféry způsobené drsností povrchu, terénními tvary, zástavbou, porostem apod. Vyjadřuje se obvykle tzv. relativní rychlostí, což je poměr mezi skutečnou rychlostí proudění a rychlostí netlumeného proudění ve vhodně zvolené hladině, zpravidla na horní hranici mezní vrstvy atmosféry.

pokles amplitudy zvukových vln a tím intenzity zvuku s rostoucí vzdáleností od jeho zdroje. Ve zcela klidném prostředí termodynamicky ideálního plynu by tento útlum byl dán především narušováním adiabatického charakteru zvukových vln, tj. porušením vzájemné tepelné izolace mezi oblastmi zředění a zhuštění ve zvukových vlnách. Odtud vyplývá, že velikost tohoto útlumu by byla úměrná druhé mocnině frekvence zvukových vln, neboť s růstem frekvence klesá ve zvukové vlně vzdálenost mezi sousedními oblastmi zhuštění a zředění a rostou gradienty hustoty i teploty vzduchu mezi nimi. Dále tento útlum roste s tepelnou vodivostí plynu a s jeho vazkostí. V atm. prostředí je však reálný útlum zvuku podstatně větší než takto teoreticky vyhodnocený útlum pro klidné prostředí. Na reálném útlumu se totiž velmi podstatně podílí turbulence a v přízemní vrstvě výrazně přispívá i útlum na nerovnostech a drsných elementech zemského povrchu.

Termín se skládá ze zkratky UV (pro ultraviolet „ultrafialový“), řec. βίος [bios] „život“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. dozimetr kolorimetrický – dříve používaný jednoduchý přístroj pro měření ultrafilového záření podle změny barvy kapaliny (leukosulfitu fuchsinu) vystavené slunečnímu záření. Viz též měření záření.

mezinárodně standardizovaná bezrozměrná veličina, která vyjadřuje účinky ultrafialového záření na lidské zdraví. Jeho hodnota se určuje integrací naměřené nebo předpovídané intenzity dopadajícího ultrafialového záření (obvykle v rozsahu vlnových délek mezi 250 a 400 nm), vážené tzv. erytémovým akčním spektrem.  Tento parametr vyjadřuje relativní míru reakce pokožky zčervenáním. Jeho hodnota pro vlnové délky do 298 nm je 1, dále pak s rostoucí vlnovou délkou exponenciálně klesá. Po normalizaci hodnotou 25 mW.m^-2 a zaokrouhlením na celá čísla nabývá UV index hodnot 0 a vyšších, a to obvykle v řádu jednotek, přičemž vyšší hodnota značí větší riziko poškození pokožky a očí a současně kratší dobu, po níž dojde k negativním projevům UV záření.
Hodnotu UV indexu ovlivňuje celá řada faktorů, především výška Slunce nad obzorem, množství ozonu v atmosféře, oblačnost a albedo zemského povrchu, kdy ke zvýšení UV indexu významně přispívá sněhová pokrývka. Na území ČR mohou polední maxima dosáhnout hodnot 8 až 9, v tropech 12 až 15, nicméně v horských tropických oblastech i přes 20.
Podle hodnot rozeznáváme UV index nízký (do 2), střední (3-5), vysoký (6-7), velmi vysoký (8-10) a extrémní (11 a více). Od středních hodnot UV indexu je žádoucí ochrana před slunečním zářením; nabývá-li hodnot 8 a více, je nutná už speciální ochrana (minimalizace pobytu na slunci v poledních hodinách, nezbytné jsou brýle, pokrývka hlavy i těla, opalovací krémy), aby nedošlo k nežádoucí účinkům na lidské zdraví.

(Ultra-violet, Visible and Near-infrared Spectrometer) – přístroj pro družicovou sondáž atmosféry, který bude provozován na družicích MTG Sounder. Alternativně je též označován jako Sentinel-4 programu Copernicus.

syn. anticyklona závěrečná – postupující anticyklona, která se vytváří mezi jednotlivými sériemi cyklon polární fronty. Zpočátku je uzavírající anticyklona termicky asymetrická. Přesouvá se nejčastěji na jihovýchod do nižších zeměp. šířek, přičemž se otepluje a mohutní a stává se málo pohyblivou kvazistacionární anticyklonou. Uzavírající anticyklony často přispívají k regeneraci slábnoucích subtropických anticyklon. V některých případech narušují převládající záp. proudění, hlavně ve stadiu své stabilizace a působí jako blokující anticyklony. Někteří autoři je nazývají též anticyklonami polárních vpádů.

systém, mezi nímž a okolím neprobíhá žádná výměna hmoty.

syn. cela uzavřená.

syn. buňka uzavřená – konvektivní buňka s vertikální osou, která má ve svém středu výstupný proud tvořící oblak; kompenzační sestupné pohyby se vyskytují na její periferii a tvoří bezoblačné okolí. Uzavřené cely vytvářejí víceméně pravidelně uspořádané prostorové struktury kupovité oblačnosti, které lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic. Viz též cela otevřená.

jedna ze sedmi oblastí světa podle členění Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), které se vzájemně liší z hlediska podmínek pro létání. V každé z nich je zřízena regionální kancelář ICAO, která tuto oblast spravuje. Jedná se o tyto regionální kanceláře ICAO: Paříž pro Evropu a severní Atlantik, Bangkok pro Asii a Pacifik, Káhira pro Střední Východ, Dakar pro západní a centrální Afriku, Lima pro Jižní Ameriku, Mexiko pro Severní Ameriku, centrální Ameriku a Karibik, a Nairobi pro východní a jižní Afriku.

oblasti, na které Světová meteorologická organizace (WMO) rozdělila svět za účelem plnění úkolů s přihlédnutím ke specifickým podmínkám v různých regionech. V rámci územních oblastí řídí činnost jednotlivých meteorologických a hydrologických služeb oblastní sdružení (RA, Regional Associations), která jsou vedle kongresu a tech. komisí zákl. orgány WMO. RA I zaujímá Afriku, RA II Asii, RA III Jižní Ameriku, RA IV Severní a Střední Ameriku, RA V Austrálii a RA VI zaujímá Evropu a středomořské země Blízkého východu a bývalé sovětské republiky v oblasti Kavkazu.

syn. knot – jednotka používaná zejména v letecké meteorologii k vyjádření rychlosti větru. Její velikost je dána převodním vztahem:
$1 kt=\mathrm{0,514}79m.s^{–1}=\mathrm{1,853}2km.h^{–1},$
$1m.s^{-1}=\mathrm{1,942}54kt.$
Uzel je definován jako dráha 1 námořní míle, tj. 1 853,248 m za hodinu. Tato jednotka vznikla v mořeplavectví a používala se hlavně k vyjadřování rychlosti lodi nebo vodního proudu. K měření v uzlech sloužilo zařízení zvané log, na jehož šňůře, opatřené plováky a spouštěné z paluby pohybující se lodi do vody, byly navázány uzly v konstantní vzdálenosti přibližně 15 m. Údaj v uzlech byl dán počtem uzlů prošlých rukama námořníka za 28 s.

celková stoupací síla balonu zmenšená o tíhu balonu a další k němu připoutané zátěže. Užitečná stoupací síla spoluurčuje stoupací rychlost balonu.