▶
ťah búrky
jedna z charakteristik zjišťovaných při
pozorování bouřek. Znamená směr, kterým se pohybuje pozorovaná
bouřka, resp. bouřkový oblak neboli
cumulonimbus. Pozorovatel při začátku bouřky, tj. při prvním zablesknutí a zahřmění, určí směr, v němž je bouřka pozorována a podobně i na konci bouřky při posledním zahřmění. Tah bouřky se udává ve stupních, zpravidla s přesností na desítky stupňů, např. zápis 230-050 znamená, že bouřka postupovala přibližně směrem od jihozápadu k severovýchodu. U bouřky, která bez pohybu zanikne na místě vzniku, se udává jen směr místa vzniku bouřky.
▶
ťah oblakov
určení směru a rychlosti pohybu oblaků při pozemním vizuálním pozorování nebo pomocí
nefoskopu; na met. stanicích ČR se neprovádí. Podle tahu oblaků je možné odhadnout směr a rychlost větru ve výšce
základny oblaků. Tuto informaci lze přesněji získat
měřením větru radiotechnickými prostředky.
▶
tail cloud
[thejl klaud] – viz
cauda.
▶
tajfún
regionální označení plně vyvinuté
tropické cyklony v oblasti sz. Tichého oceánu západně od datové hranice.
Desetiminutová (v USA minutová)
rychlost větru při zemi v něm dosahuje nejméně 33 m.s
–1; pokud dosáhne 67 m.s
–1, mluvíme o
supertajfunu. Na Filipínách se pro tajfun používá označení
baguio.
▶
Tapeho oblúky
velmi vzácný
halový jev v podobě duhově zbarvených obloučků, jehož sporadická pozorování pocházejí zejména z Antarktidy. Rozlišuje se horní Tapeho oblouk přiléhající k
supralaterálnímu oblouku a dolní Tapeho oblouk vyskytující se obdobně na
infralaterálním oblouku.
▶
tautochrona
v
bioklimatologii křivka znázorňující vertikální profil
teploty půdy nebo
vertikální profil teploty vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry, příp. obojí dohromady v jednom časovém okamžiku. Zakreslením většího počtu tautochron lze znázornit změny příslušného vertikálního profilu během dne.
▶
Taylorova špirála
geometrické vyjádření změn
vektoru větru s výškou v
mezní vrstvě atmosféry, teor. vypočtené za zjednodušujícího předpokladu, že se
koeficient turbulentní difuze a
hustota vzduchu s výškou nemění, proudění vzduchu je horizontální a nezrychlované,
geostrofický vítr nezávisí na výšce a rychlost proudění v mezní vrstvě se s výškou asymptoticky blíží rychlosti geostrofického větru. Obalovou křivku koncových bodů vektorů znázorňujících vítr v různých hladinách mezní vrstvy a vynesených z jednoho zvoleného bodu pak nazýváme Taylorovou spirálou. Zvláštní případ Taylorovy spirály, kdy úhel sevřený směry přízemního a geostrofického větru se rovná 45°, se obvykle nazývá spirálou Ekmanovou. Někteří autoři však používají pojmy spirála Taylorova a spirála Ekmanova jako synonyma.
Teorii této spirály vypracoval V. W. Ekman (1902) pro pohyb vody ve svrchních vrstvách oceánu, vyvolaný účinkem větru. Na poměry v atmosféře ji aplikoval F. Äkerblom (1908) na základě měření větru na Eiffelově věži v Paříži. Zobecněný výklad na podkladě teorie atmosférické
turbulence podal G. I. Taylor (1915). Viz též
vítr přízemní,
stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.
▶
ťažná búrka
termín vyskytující se občas ve starší odb. literatuře, který označuje
bouřku nebo oblast s výskytem bouřek, která během svého vývoje postoupí z místa vzniku na jiné místo vzdálené i několik stovek km. Tzv. tažné bouřky jsou především
bouřkami frontálními.
▶
tefigram
druh aerologického diagramu s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami
T a
Φ, kde
T je
teplota vzduchu v K (v některých verzích tefigramu ve °C) a
Φ entropie suchého vzduchu. Protože entropie je úměrná logaritmu
potenciální teploty Θ podle vztahu:
kde
cp je
měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, má osa
y současně stupnici ln
Θ. Tento
energetický diagram se používal zejména v anglosaských zemích.
▶
technická dohľadnosť
vzdálenost, ve které lze bezpečně rozeznat světelné zdroje. Tato
dohlednost je závislá nejen na průzračnosti atmosféry, ale také na intenzitě a barvě světla světelného zdroje. Používá se v
letecké meteorologii.
▶
technická klimatológia
syn. klimatologie inženýrská – klimatologie aplikovaná v technice. Poskytuje klimatologické podklady k realizaci investičních záměrů, pro urbanistické řešení územních celků, problematiku
životního prostředí, zřizování a provoz složitých technol. zařízení, pro výstavbu inženýrských sítí (např. kanalizace), vnějších el. vedení, vysokých komínů, rozhlasových a televizních vysílačů, pro vodohosp. účely, zeměď. praxi apod. Klimatologické podklady se sestavují na základě archivovaného klimatologického materiálu nebo se opírají o výsledky terénního klimatologického průzkumu.
▶
technická komisia WMO
komise ustanovená
Světovou meteorologickou organizací pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie. Od r. 2019 existují dvě takové komise: Komise pro pozorování, infrastrukturu a informační systémy (Commission for Observation, Infrastructure and Information Systems, zkráceně Infrastructure Commission – INFCOM) a Komise pro služby a aplikace v oblasti počasí, klimatu, vody a dalších oblastech
životního prostředí (Commission for Weather, Climate, Water and Related Environmental Services and Applications, zkráceně Services Commission – SERCOM).
Pod nově ustavenou technickou komisi INFCOM přešla agenda dvou zrušených komisí, jmenovitě Komise pro základní systémy (CBS) a Komise pro přístroje a pozorovací metody (CIMO). Pod nově ustavenou technickou komisi SERCOM přešla agenda pěti zrušených komisí, jmenovitě Komise pro leteckou meteorologii (CAeM), Komise pro zemědělskou meteorologii (CAgM), Komise pro atmosférické vědy (CAS), Komise pro klimatologii (CCl) a Komise pro hydrologii (CHg). Místo zrušené Společné komise WMO a IOC pro oceánografii a námořní meteorologii (JCOMM) byla ustavena Společná rada pro spolupráci WMO a IOC (Joint WMO-IOC Collaborative Board).
▶
technické pravidlá WMO
publikace vydávaná
Světovou meteorologickou organizací (WMO), která kodifikuje podmínky, formy a způsoby mezin. spolupráce v meteorologii a hydrologii. Technická pravidla WMO obsahují zásady, postupy a doporučení pro meteorologické a hydrologické služby. První díl této publikace se týká
Světové služby počasí (WWW), včetně systému pozorování, zpracování údajů a met. komunikací (část A), dále obsahuje doporučení pro klimatologii, měření chem. komponent atmosféry a pro výukovou, publikační a výzk. činnost (část B), a pro zabezpečení námořní dopravy a zemědělství (část C). Druhý díl je věnován problematice met. služeb letectví a třetí díl se zabývá otázkami hydrologie.
▶
telebarometer
málo používané označení pro
tlakoměr přizpůsobený k dálkovému přenosu údajů o tlaku vzduchu. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
telekomunikačná meteorologická sieť
▶
temný výboj blesku
pojem vyskytující se v současné době u řady autorů v souvislosti s vnitřní strukturou
blesku a jejím časovým vývojem. Předpokládá se, že jde o přechodovou fázi v trvání řádově ms mezi
vůdčím a
zpětným výbojem. Přestože při ní dochází k velké emisi rychlých elektronů, je tato přechodová fáze opticky téměř neviditelná, bývá však doprovázena výraznými záblesky rádiového záření a
záření gama.
▶
teoréma absolútnej cirkulácie
vztah vyplývající z časové derivace rovnice vyjadřující souvislost mezi absolutní a relativní
cirkulací v atmosféře. Představuje východisko pro odvození
Bjerknesova cirkulačního teorému a
Kelvinova cirkulačního teorému.
▶
teoréma potenciálnej vorticity
▶
teoretická snežná čiara
▶
teória cyklogenézy
souhrnné označení pro teorie vzniku
cyklon, popř. zesílení
cyklonální cirkulace. V historii
meteorologie byla vypracována řada teorií cyklogeneze, z nichž nejvýznamnější byly
teorie cyklogeneze advekčně dynamická,
divergenční,
termická a
vlnová. Jejich společným znakem bylo, že si všímaly jen určitých vybraných dějů probíhajících v atmosféře a neřešily otázku vzniku a vývoje cyklony komplexně. Viz též
cyklogeneze,
cyklolýza,
anticyklogeneze,
anticyklolýza.
▶
teória polárneho frontu
teorie vycházející z poznatků
norské meteorologické školy, která vysvětluje vznik a vývoj
mimotropických cyklon vývojem
polární fronty, oddělující
polární a
tropický vzduch. Tyto cyklony zesilují a postupují podél polární fronty, přičemž během svého života procházejí řadou typických
vývojových stadií. Teorie polární fronty, kterou rozpracovali v letech 1921–1922 V. Bjerknes, J. Bjerknes a H. Solberg, zahájila nové období atm. analýzy a představuje jeden z mezníků ve vývoji
synoptické meteorologie.
▶
teória prenosových pásov
koncepční model popisující pole rel. proudění uvnitř
frontální cyklony prostřednictvím trojrozměrných
trajektorií vzduchových částic znázorněných v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybující se cyklonou. Části této teorie zmínil T. W. Harrold v roce 1973, celkově ji ale představil až T. N. Carlson v roce 1980. Ke znázornění trajektorií, které mají formu uspořádaných pásů, použil
izentropickou analýzu. Finálně pak teorii přenosových pásů rozpracoval K. A. Browning v roce 1994. Základními složkami popisovanými modelem jsou
teplý přenosový pás,
studený přenosový pás a
intruze (průnik) suchého vzduchu. V některých případech lze v cyklonách pozorovat i další přenosové pásy, např. přenosový pás rel. vlhkého vzduchu ve vyšších hladinách. Jednotlivé pásy během vývoje cyklony obvykle částečně mění svůj směr, tvar i výšku, ve které se vyskytují. Koncept přenosových pásů dokáže lépe vysvětlit podstatu
dynamiky front, kterou není možné uspokojivě vysvětlit klasickým koncepčním modelem fronty podle
norské meteorologické školy (např. případy, kdy se silné srážky vyskytují uvnitř
teplého sektoru za přízemní
frontální čárou).
▶
tepelná bilancia atmosféry
součet
radiační bilance atmosféry, množství tepla uvolňovaného, resp. spotřebovávaného při fázových přechodech v atmosféře, a tepla, které přechází mezi atmosférou a zemským povrchem
turbulentní výměnou. Tepelná bilance atmosféry se vztahuje buď ke sloupci atmosféry o jednotkovém horiz. průřezu a výšce rovné tloušťce atmosféry, nebo k celé atmosféře Země. Úhrn celkové tepelné bilance atmosféry za delší období je prakticky roven nule.
▶
tepelná bilancia sústavy Zem–atmosféra
1. z hlediska celé soustavy Země-atmosféra je tato bilance totožná s
bilancí radiační soustavy Země-atmosféra;
2. pod tepelnou bilancí soustavy Země-atmosféra se někdy rozumí též rozdíl zisků a ztrát tepla ve vert. sloupci o jednotkovém průřezu, sahajícím přes celou atmosféru do takové hloubky pod zemském povrchem, v níž teplota přestává být ovlivněna met. faktory.
▶
tepelná bilancia zemského povrchu
součet
radiační bilance zemského povrchu R, množství tepla odváděného ze zemského povrchu do atmosféry, resp. přiváděného z atmosféry k zemskému povrchu
turbulentní výměnou P, tepla spotřebovaného na výpar nebo uvolňovaného při tvorbě kondenzačních produktů na zemském povrchu
V a tepla odváděného do půdy nebo přiváděného z hlubších půdních vrstev k zemskému povrchu
S. Tyto složky bilance jsou kladné (záporné), představují-li pro zemský povrch zisk (ztrátu) tepla. Zemský povrch lze obvykle považovat za plochu s nulovou tepelnou kapacitou a v tomto případě musí platit vztah
který nazýváme rovnicí tepelné bilance zemského povrchu. V případě, že na zemském povrchu existují nezanedbatelné tepelné kapacity (budovy apod.), lze jejich vliv zahrnout do členu
S a rovnici tepelné bilance zemského povrchu zachovat jinak beze změny. Viz též
cyklus hydrologický.
▶
tepelná účinnosť
syn. efektivnost tepelná – v klimatologii charakteristika teplotních poměrů určitého místa z hlediska růstu rostlin za předpokladu dostatku vláhy. Princip navrhli B. E. a G. J. Livingstonovi a použil ho C. W. Thornthwaite ve své
klasifikaci klimatu. Thornthwaitův index tepelné účinnosti, označovaný jako
T/E, udává roč. sumu hodnot teploty vyšší než práh pro vegetační období, což je např. pro hrách 40 °F (+4,4 °C) a pro kukuřici 50 °F (10 °C). Určité hodnoty indexu
T/E sloužily k vymezení klimatických oblastí, tzv. provincií, podle teplotního charakteru.
▶
tepelné znečistenie ovzdušia
tepelná energie antropogenního (průmyslového, dopravního apod.) původu, která vstupuje do atmosféry a účastní se tam met. dějů, zejména v
mezní vrstvě atmosféry. V širším smyslu se za složku tepelného znečištění ovzduší považuje i sálání tepla z umělých povrchů (např. stěn a střech budov, asfaltových a betonových ploch). S tepelným znečištěním ovzduší pak souvisí souborný efekt, označovaný často jako
tepelný ostrov města.
▶
tepelné žiarenie
elmag. záření emitované každým fyz. tělesem o teplotě vyšší než 0 K. V met.literatuře se pojem tepelné záření často užívá jako syn.
dlouhovlnného záření. V případě měření z
meteorologických družic se pod pojmem tepelné záření zpravidla rozumí záření ve spektrálním pásmu 3,5 až 12,5 µm.
▶
tepelný ostrov
oblast zvýšené teploty vzduchu v
mezní a
přízemní vrstvě atmosféry nad městem nebo průmyslovou aglomerací ve srovnání s venkovským okolím. Tepelný ostrov vzniká především v důsledku:
a) umělého
aktivního povrchu (asfalt, beton apod.), který podmiňuje větší akumulaci tepla a menší
albedo ve městě;
b) charakteristické vodní a vláhové bilance (např. rychlý odtok, nízká vlhkost vzduchu, malá spotřeba tepla na výpar);
c)
tepelného znečištění ovzduší z antropogenních zdrojů (zvláště výrazné v topném období).
Intenzitu tepelného ostrova vyjadřují prům. nebo max. rozdíly teploty vzduchu v dané výšce nad středem města a okolím s přirozeným povrchem. Intenzita tepelného ostrova je většinou úměrná velikosti města a jeho průmyslové činnosti. Nejzřetelněji se tepelný ostrov vytváří za jasného, málo větrného počasí ve dne i v noci. Za slabého všeobecného proudění vzduchu vzniká v důsledku tepelného ostrova vlastní cirkulační buňka mezi městem a okolím s vert. cirkulací podobnou přirozené termice a připomínající
brízovou cirkulaci. Má sekundární účinky, jako vyklenutí
směšovací vrstvy se
zákalem nad tepelným ostrovem, zvýšené množství
konvektivní oblačnosti, popř. atm. srážek v závětří aj. Viz též
klima městské.
▶
teplá advekcia
advekce působící v daném místě oteplování, takže záporně vzatý skalární součin
rychlosti větru a
teplotního gradientu je kladný. Viz též
úhel advekce.
▶
teplá anticyklóna
anticyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé anticyklony jsou
termicky symetrické a obvykle se projevují v celé
troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce
tropopauza největších výšek. Při
subsidenci vzduchu dochází při
adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především
subtropické anticyklony.
▶
teplá cyklóna
cyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé
termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují
izobarickou hladinu 700 hPa.
▶
teplá oklúzia
zkrácené označení pro
okluzní frontu charakteru
teplé fronty.
▶
teplá stredoveká perióda
▶
teplá svahová zóna
část svahů kopců a hor spolu s přilehlou vrstvou vzduchu, jejíž teplota je v dlouhodobém průměru vyšší než teplota míst položených na svahu níže i výše. U svahů s jednoduchým profilem se teplá svahová zóna vyskytuje v místech nejvyššího sklonu. Na jejím vytváření se podílejí např. rozdílný příjem slunečního záření ve dne v závislosti na sklonu a orientaci svahů, vytváření
inverzí teploty vzduchu v dolní části svahů ve večerních a nočních hodinách, večerní a noční stékání ochlazeného vzduchu po svazích, větší
rychlosti větru ve vrcholových partiích kopců a hor. Výskyt teplé svahové zóny, znamenající anomálii v rozložení teploty vzduchu s nadmořskou výškou, se projevuje v odlišné skladbě rostlinných společenstev, v časnějším nástupu
fenologických fází a byl prokázán i topoklimatologickými měřeními. Viz též
topoklima.
▶
teplá vlna
teplotní vlna způsobená
přílivem teplého vzduchu do rel. chladnější oblasti. Ve stř. Evropě nastupují teplé vlny v
teplém pololetí zpravidla od východu až jihozápadu, souvisejí s
anticyklonálním počasím a mají tudíž sušší ráz. V
chladném pololetí nastupují středoevropské teplé vlny nejčastěji ze záp. nebo již. kvadrantu a mívají vlhčí ráz. Oproti
studeným vlnám nastupují teplé vlny pozvolněji, často však končí prudkým poklesem teploty vzduchu po přechodu
studené fronty. Z hlediska
agrometeorologie jsou obzvlášť rizikové teplé vlny na počátku
jara, kdy mohou jako tzv. "false starts" způsobit nástup
fenologické fáze kvetení, během níž teplou vlnu vystřídá vlna studená. Z hlediska
biometeorologie jsou obzvlášť rizikové teplé vlny v nejteplejší části roku, ve stř. zeměp. šířkách označované jako
vlny veder. Viz též
oteplení advekční.
▶
teplé stáčanie vetra
slang. označení pro stáčení větru s výškou působené
teplou advekci. Na sev. polokouli se v tomto případě vítr s rostoucí výškou stáčí vpravo, na již. polokouli vlevo. Viz též
stáčení větru studené.
▶
teplomer
v meteorologii přístroj pro
měření teploty vzduchu a
měření teploty půdy, popř.
teploty vody. Nepřímo slouží také k měření jiných
meteorologických prvků, např.
vlhkosti vzduchu,
krátkovlnného slunečního záření,
zchlazování, a to jako součást
psychrometrů,
aktinometrů nebo
frigorimetrů. V met. praxi se používají
teploměry kapalinové, a to
rtuťové a
lihové,
deformační, k nimž patří
teploměry bimetalické a teploměry s
Bourdonovou trubicí, a
elektrické teploměry, které se dělí na
odporové a termoelektrické čili termočlánky. Teploměr patří k nejstarším met. přístrojům. Prvním přístrojem pro sledování teplotních změn byl
termobaroskop zkonstruovaný G. Galileiem (1597), který byl v podstatě
plynovým teploměrem. Galilei sestrojil též první
kapalinový teploměr (1611), jehož teploměrnou látkou byl vinný líh. Název odpovídající čes. slovu "teploměr" použil poprvé J. Laurechon (1624).
▶
teplomer „attaché
[atašé] –
rtuťový teploměr připevněný k ochranné trubici
rtuťového tlakoměru přibližně v těžišti přístroje. Má nádobku umístěnou tak, aby udával hodnotu co nejbližší
teplotě rtuti
tlakoměru. Používá se pro redukci údajů
tlakoměru na teplotu 0 °C.
▶
teplota
jedna ze zákl. fyz. veličin, která je mírou stř. kinetické energie termického pohybu molekul. Její jednotkou je v soustavě SI kelvin (K), v met. praxi se používají nebo používaly i jiné
teplotní stupnice. Mezi
meteorologické prvky patří především
teplota vzduchu a
teplota půdy.
▶
teplota bodu osrienenia
syn. bod ojínění –
teplota, při níž se
vlhký vzduch o teplotě pod 0 °C a dané hodnotě
směšovacího poměru vodní páry stane
nasyceným vzhledem k ledu následkem
izobarického ochlazování. Při dalším poklesu
teploty vzduchu dochází k
přesycení a tím i k
depozici vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká
jíní; v důsledku toho klesá i teplota bodu ojínění. Při
relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % vzhledem k ledu je teplota bodu ojínění vždy nižší než teplota vzduchu. Dříve se pro tuto veličinu nesprávně používal termín
bod sublimace. Viz též
teplota rosného bodu,
bod mrznutí.
▶
teplota hladiny voľnej konvekcie
teplota určená na
aerologickém diagramu průsečíkem
křivky teplotního zvrstvení s
nasycenou adiabatou, vycházející z charakteristického bodu aerologického výstupu, tj. z průsečíku
suché adiabaty vycházející z
přízemní teploty vzduchu a
izogramy, jež vychází z
teploty rosného bodu. Viz též
hladina volné konvekce.
▶
teplota konvekčnej kondenzačnej hladiny
▶
teplota pocitová
v
biometeorologii obecné označení pro teplotní charakteristiku, která kromě
teploty vzduchu zahrnuje účinky i dalších faktorů, které ovlivňují
tepelnou bilanci povrchu lidského těla (případně v
zoobioklimatologii těl určitých živočichů). Pro vyjádření pocitové teploty se využívá celá řada indexů, které různým způsobem zohledňují
vlhkost vzduchu,
rychlost větru a toky
krátkovlnného i
dlouhovlnného záření, častěji však jen některé z těchto prvků. Mezi úplné indexy patří např.
WBGT (wet bulb globe temperature), UTCI (Universal Thermal Climate Index) nebo PET (Physiological Equivalent Temperature).
Nejvíce rozšířenými zjednodušenými indexy, zahrnujícími vlivy pouze účelově vybraných faktorů, jsou Heat Index a Wind Chill Equivalent Temperature (zkráceně Wind Chill). První z nich je určen pro teplou část roku a pocitová teplota je při jeho užití vůči teplotě vzduchu zvyšována s rostoucí
relativní vlhkostí vzduchu (omezování možnosti ochlazování povrchu těla
transpirací). Druhý je používán v chladné části roku, pocitová teplota je vůči teplotě vzduchu snižována s rostoucí rychlostí větru (zchlazování relativně teplejšího povrchu prouděním okolního vzduchu). K vyjádření zmíněných indexů se používají empirické vzorce nebo tabulky, které se však mohou u různých meteorologických služeb poněkud lišit, což může být dáno mj. odlišností geografických a dalších podmínek. Viz též
teplota efektivní.
▶
teplota pôdy
teplota složek půdy v různých hloubkách pod zemským povrchem.
Pedosféra se vyznačuje obecně malou tepelnou vodivostí, což platí především v případě pórovitých půd o nízké
vlhkosti půdy. Z tohoto důvodu směrem do hloubky prudce klesá vliv výkyvů
přízemní teploty vzduchu a dalších
meteorologických prvků na teplotu půdy, který může být dále zeslaben
sněhovou pokrývkou, hustou vegetací, vrstvou opadanky apod. Při
promrzání půdy i při opětovném tání je její teplota podstatně ovlivňována
latentním teplem mrznutí, resp. tání.
Půdní klima z hlediska denního a ročního chodu teploty půdy v různých hloubkách popisují
Fourierovy zákony. Viz též
měření teploty půdy.
▶
teplota povrchu mora
(SST, z angl. sea surface temperature) – teplota vody na mořské hladině nebo v její blízkosti do hloubky několika metrů. V prvním případě se určuje na základě
družicových meteorologických měření, v druhém případě na
námořních meteorologických stanicích. Teplota povrchové vrstvy vody vykazuje podstatně menší gradienty a méně výrazný
denní a
roční chod než
teplota povrchu pevniny, což je způsobeno neustálým promícháváním vody, jejím větším objemovým
měrným teplem a částečnou propustností pro
přímé sluneční záření. Teplota povrchu moře významně ovlivňuje
interakci atmosféry a oceánu, proto patří k důležitým vstupům do
modelů numerické předpovědi počasí i do
modelů klimatu.
▶
teplota rosného bodu
syn. bod rosný –
teplota, při níž se
vlhký vzduch o dané hodnotě
směšovacího poměru vodní páry stane
nasyceným vzhledem k vodě následkem
izobarického ochlazování. Při dalším poklesu
teploty vzduchu dochází k
přesycení a tím ke
kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká
rosa nebo
mlha; v důsledku toho klesá i teplota rosného bodu. Při
relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % je teplota rosného bodu vždy nižší než teplota vzduchu.
Teplota rosného bodu ve spojení s měřenou teplotou vzduchu patří k zákl. charakteristikám
vlhkosti vzduchu. Zakresluje se do
synoptických map a
aerologických diagramů, kde
křivka rosného bodu slouží k popisu
vertikálního profilu vlhkosti vzduchu. Využívá se v řadě empir. vzorců, např. ve
Ferrelově vztahu, při předpovědi
přízemních mrazů, mlhy apod. Patří ke
konzervativním vlastnostem vzduchových hmot.
Na meteorologických stanicích v ČR se přízemní teplota rosného bodu získává výpočtem z
tlaku vzduchu na stanici a z hodnot teploty vzduchu a relativní vlhkosti, měřených pomocí teplotně–vlhkostních
senzorů HUMICAP, v případě nefunkčnosti tohoto přístroje pak výpočtem z údajů
psychrometru. Teplotu rosného bodu lze také určit z
psychrometrických tabulek. Teplotu rosného bodu v dané
izobarické hladině lze např. určit z definice směšovacího poměru a vhodného řešení
Clausiovy–Clapeyronovy rovnice. Přibližnou hodnotu teploty rosného bodu lze též měřit přímo
kondenzačním vlhkoměrem nebo
termohygroskopem. Viz též
deficit teploty rosného bodu,
teplota výstupné kondenzační hladiny,
teplota bodu ojínění.
▶
teplota suchého teplomeru
teplota udávaná
suchým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před
přímým slunečním zářením. Jde o
teplotu vzduchu v met. významu. Nevhodně je někdy označována jako suchá teplota.
▶
teplota teplomeru pokrytého ľadom
▶
teplota vlhkého teplomeru
teplota udávaná
vlhkým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před
přímým slunečním zářením. Blíží se izobarické
vlhké teplotě. Při záporné teplotě je třeba údaj doplnit o informaci, zda je nádobka obalena ledem.
▶
teplota výstupnej kondenzačnej hladiny
syn. teplota kondenzační adiabatická – teplota, při níž
vzduchová částice ochlazovaná adiabaticky při konstantním
směšovacím poměru dosáhne
nasycení. Graficky je určena průsečíkem
suché adiabaty, procházející bodem o daných souřadnicích
p a
T, s
izogramou, procházející
teplotou rosného bodu v
izobarické hladině p. Tuto teplotu nelze zaměňovat s teplotou rosného bodu, i když v obou případech jde o teplotu částice přivedené k nasycení při konstantním směšovacím poměru. Nasycení je však u teploty
kondenzační hladiny dosahováno
dějem adiabatickým, zatímco u teploty rosného bodu
dějem izobarickým. Teplota
výstupné kondenzační hladiny je vždy nižší než teplota rosného bodu, jen v případě nasycené vzduchové částice se obě teploty rovnají a jsou shodné s teplotou vzduchu. Viz též
teplota konvekční kondenzační hladiny.
▶
teplota vzduchu
meteorologický prvek vyjadřující tepelný stav atmosféry.
Teplotní pole je výsledkem vzájemné interakce řady faktorů, především
radiační a
turbulentní výměny tepla mezi zemským povrchem a spodními hladinami atmosféry i mezi jednotlivými atm. vrstvami,
absorpce záření molekulami
radiačně aktivních plynů a částicemi
atmosférického aerosolu, uvolňování a spotřeby
latentního tepla při
fázových přechodech vody
, teplotní
advekce apod.
Měření teploty vzduchu se provádí na
přízemních meteorologických stanicích ve výšce 1,25 až 2,0 m,
přízemní teplota vzduchu se měří v 5 cm nad zemským povrchem.
Sondáží atmosféry se zjišťuje
vertikální profil teploty vzduchu. Hodnota teploty vzduchu se udává na příslušné
teplotní stupnici. Viz též
pole teplotní,
extrémy teploty vzduchu.
▶
teplota vzduchu redukovaná na hladinu mora
teoretická hodnota teploty vzduchu na stanici, pokud by její nadm. výška byla nulová. Určuje se
redukcí teploty vzduchu. Používá se v klimatologii k eliminaci vlivu nadm. výšky na teplotu vzduchu, což umožňuje zvýraznit vliv jiných
klimatotvorných faktorů. Znázorňuje se především na
klimatologických mapách větších území, a to pomocí
redukovaných izoterem.
▶
teplotná stupnica
kvantitativní vyjádření
teploty, v meteorologii především
teploty vzduchu. Nejvíce rozšířenou je
Celsiova teplotní stupnice, která nahradila starší
stupnici Réaumurovu; v anglosaském světě se nadále používá
stupnice Fahrenheitova. V termodynamice se používá
Kelvinova teplotní stupnice, pokusem o její kombinaci s Fahrenheitovou stupnicí byla
stupnice Rankinova.
▶
teplotná suma, suma teplôt
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti, která se v meteorologii používá buď k porovnání teplotních poměrů různých míst ve stejném období nebo na jedné stanici k porovnání teplotních poměrů v jednotlivých letech. Stanovuje se jako:
1. součet teploty vzduchu, obvykle průměrné denní teploty zaznamenané za zvolené období, např. součet všech denních průměrů teploty vzduchu za vegetační období;
2. součet odchylek teploty vzduchu od referenční teploty za zvolené období. V teplém ročním období se zpravidla počítají součty odchylek teploty převyšující referenční teplotu, tj. např. 5, 10, nebo 15 °C, v zimním období sumy záporné teploty. Má praktické uplatnění v zemědělství, klimatologii, klimatologické rajonizaci a tech. praxi.
▶
teplotná vlna
přechodné období s výrazně abnormálními hodnotami
teploty vzduchu oproti jejímu průměrnému
ročnímu chodu. Obvykle trvá několik dní až týdnů; minimální uvažovaná délka bývá zpravidla tři dny. Rozeznáváme
studené a
teplé vlny, jejichž podmnožinou jsou
vlny veder. K vymezení teplotní vlny se využívá časových řad
průměrné denní teploty vzduchu nebo příslušných denních
extrémů, tedy
denních minim či
denních maxim teploty vzduchu.
Prům. roční počet a prům. délka jednotlivých druhů teplotních vln patří ke klimatologickým charakteristikám teplotní proměnlivosti daného místa. Výskyt teplotních vln je charakteristický pro střední zeměpisné šířky, kam vlivem proměnlivosti atmosférické
cirkulace často pronikají jiné než
místní vzduchové hmoty. Teplotní vlny přitom zasahují často rozsáhlé území, výrazně přesahující plochu jednotlivých evropských států. V závislosti na
fenologické fázi rostlin a kvůli svým biometeorologickým účinkům mohou některé teplotní vlny představovat významné
povětrnostní ohrožení.
▶
teplotné pásmo
klimatické pásmo vymezené pouze na základě rozložení teploty vzduchu na Zemi, tedy bez ohledu na další
klimatické prvky. Obvykle rozeznáváme horké pásmo, ohraničené
izotermou prům. roč. teploty vzduchu 20 °C, dále na každé polokouli jedno mírné pásmo (po izotermu prům. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci 10 °C), chladné pásmo (po izotermu nejteplejšího měsíce 0 °C) a pásmo trvalého mrazu. Tohoto dělení částečně využívá mj.
Köppenova klasifikace klimatu.
▶
teplotné pole
spojité skalární
pole teploty, v meteorologii nejčastěji
teploty vzduchu. To se vyznačuje často složitými
vertikálními profily teploty vzduchu a větší složitostí v blízkosti zemského povrchu než ve
volné atmosféře. Největší
horizontální teplotní gradienty se vyskytují na
teplotních rozhraních a při zemi i na pomezí ploch s rozdílným
aktivním povrchem. Teplotní pole se analyzuje nejčasěji ve výšce 2 m nad zemským povrchem a v jednotlivých izobarických hladinách. Zobrazovat se může pomocí
izoterem, časové změny teplotního pole se znazorňují
izalotermami. Na
mapách relativní barické topografie se ke znázornění teplotního pole a jeho časových změn používají
relativní izohypsy, resp. rel.
izalohypsy.
V meteorologii se dále sledují pole
teploty půdy,
teploty povrchu pevniny,
teploty povrchu moře apod. Viz též
pole termobarické.
▶
teplotné zvrstvenie ovzdušia
syn. stratifikace atmosféry teplotní – průběh teploty vzduchu s výškou, vyjádřený
vertikálním profilem teploty vzduchu, resp.
vertikálním teplotním gradientem γ. V
troposféře teplota s výškou obvykle klesá, tedy
γ > 0; může však nastat i
izotermie (
γ = 0) nebo
inverze teploty vzduchu (
γ < 0). Vztah mezi hodnotou
γ v určité hladině atmosféry,
suchoadiabatickým teplotním gradientem γD a
nasyceně adiabatickým teplotním gradientem γS určuje
vertikální stabilitu atmosféry. Jestliže v
suchém nebo
nenasyceném vzduchu γ =
γD, označujeme teplotní zvrstvení jako indiferentní; při
γ <
γD jde o stabilní zvrstvení, při
γ >
γD je teplotní zvrstvení atmosféry instabilní, viz
absolutní instabilita atmosféry. V
nasyceném vzduchu platí totéž při
γ =
γS,
γ <
γS (viz
absolutní stabilita atmosféry) a
γ >
γS. Podmíněně instabilní zvrstvení, kdy
γ <
γD a zároveň
γ >
γS, způsobuje
podmíněnou instabilitu atmosféry. Viz též
vrstva inverzní,
vrstva zadržující.
▶
teplotný gradient
1.
gradient v
teplotním poli směřující kolmo k
izotermickým plochám. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu
teploty vzduchu, popř.
teploty půdy, na jednotkovou vzdálenost ve směru maximálního poklesu teploty
T. Jeho vektor je tak určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic
x,
y,
z (
–∂T/∂x,
–∂T/∂y,
–∂T/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku gradientu teploty vzduchu, přičemž
horizontální teplotní gradient bývá až na výjimky podstatně menší než
vertikální teplotní gradient.
2. změna teploty vertikálně se pohybující
vzduchové částice vztažená na jednotku vzdálenosti, viz
gradient teplotní adiabatický.
▶
teplý front
fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu studeného vzduchu. Je
anafrontou. V teplém vzduchu, který vykluzuje po
frontální ploše, vzniká charakteristický
oblačný systém s pásmem
trvalých srážek širokým obvykle 300 až 400 km. Podle
teorie přenosových pásů může za vznik oblačnosti z velké části hlavně
teplý přenosový pás, nízké oblaky mohou vznikat i ve
studeném přenosovém pásu. Srážky obvykle vypadávají před
frontální čarou. Frontální oblačnost začíná většinou oblaky
druhu cirrus a
cirrostratus, které přecházejí v
altostratus a
nimbostratus. V oblasti srážek se pod nimi může vyskytovat
stratus fractus. V případě typu „warm front shield“ se v teplém přenosovém pásu vytváří oblačnost i za frontou a mohou z ní vypadávat i trvalé srážky. Průměrný sklon teplé fronty je 1:150 až 1:250, v blízkosti zemského povrchu je v důsledku tření ještě menší. Před přechodem teplé fronty pozorujeme pokles tlaku vzduchu, čili zápornou hodnotu
tlakové tendence, v zimě i
předfrontální mlhy. Teplá fronta vzniká v přední části
frontální cyklony. Viz též
fronta studená
▶
teplý oblak
oblak, který se celý vyskytuje v oblasti teploty vyšší než 0 °C; jeho horní hranice tedy nezasahuje nad hladinu
nulové izotermy. Významnější srážky vypadávají z teplých oblaků pouze v nízkých zeměp. šířkách. Pojem teplý oblak používají někteří autoři nevhodně jako syn. pro
oblak vodní. Viz též
teorie vzniku srážek koalescencí.
▶
teplý polrok
na sev. polokouli období od 1. dubna do 30. září, někdy nevhodně označované jako letní pololetí nebo
vegetační období.
▶
teplý prenosový pás
relativní proudění obecně teplého a vlhkého vzduchu s výstupnou složkou pohybu ve
frontální cykloně popisované v
teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně
studené fronty do souvislého proudu, který se obvykle táhne stovky kilometrů a při výstupu postupně zasahuje celou
troposféru. Teplý přenosový pás je charakterizovaný vysokými hodnotami
izobarické vlhké potenciální teploty, transportuje teplý a vlhký vzduch z nižších hladin do vyšších a často je hlavním mechanismem produkce srážek. Teplý přenosový pás probíhá ve vyvíjející se cykloně zpravidla rovnoběžně s přízemní studenou frontou, zhruba kolmo protíná
čáru teplé fronty, následně se anticyklonálně stáčí a ve zhruba rovnoběžné poloze vůči čáře teplé fronty přestává stoupat. Během výstupu se podílí na vzniku
frontálních oblačných systémů, zejména teplé fronty, a částečně také na vzniku oblačných systémů v
teplém sektoru.
▶
teplý sektor cyklóny
část
mladé cyklony mezi
teplou frontou v její přední části a
studenou frontou v části týlové. Teplý sektor cyklony je tvořen teplou
vzduchovou hmotou a počasí v tomto sektoru závisí na jejích vlastnostech, roční době i vzdálenosti od
středu cyklony. V blízkosti středu cyklony, a především v chladné polovině roku, je v teplém sektoru cyklony velká
vrstevnatá oblačnost, často provázená
srážkami ve tvaru
mrholení. V teplé polovině roku se v teplém sektoru vyskytuje, zvláště ve větších vzdálenostech od středu cyklony, jen zvětšená vrstevnatá oblačnost, nad pevninou ve dne i
kupovitá oblačnost. V procesu dalšího vývoje cyklony se teplý sektor zpravidla postupně zmenšuje, v závislosti na rychlosti okluzního procesu je vytlačován na okraj cyklony, až postupně zanikne (u zemského povrchu).
▶
terciárna cirkulácia
podle H. C. Willeta označení pro systémy
místní cirkulace, cirkulaci v Cb aj. Viz též
cirkulace primární,
cirkulace sekundární,
cirkulace buňková.
▶
terciér
syn. třetihory – vžité označení pro starší část
kenozoika, zahrnující období před 66 – 2,588 mil. roků. Zahrnuje dvě periody,
paleogén a
neogén, na nějž navazuje
kvartér neboli čtvrtohory.
▶
termálna vorticita
rozdíl rel.
vorticity na horní a dolní hranici dané vrstvy v atmosféře. Lze ji též vyjádřit vorticitou rychlosti
termálního větru příslušejícího této vrstvě. Pole termální vorticity je úzce spjato s vývojem
tlakového pole. Viz též
teorie vývojová Sutcliffeova.
▶
termálny vietor
vektorový rozdíl rychlosti větru
v1ve výše ležící hladině
z1 a rychlosti větru
v2 v níže ležící hladině
z2 (
). Vektor
vT směřuje podél izoterem prům.
virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi hladinami
z1 a
z2 tak, že postavíme-li se čelem po směru vektoru
vT, máme na sev. polokouli po pravé ruce vyšší a po levé ruce nižší hodnoty prům. virtuální teploty. Na již. polokouli je tomu naopak. Velikost termálního větru je úměrná hustotě těchto izoterem a vyjadřuje míru
baroklinity atmosféry. Zpravidla se vyhodnocuje jako rozdíl skutečné rychlostí větru v hladině 500 a 850 hPa a zakresluje se do
map relativní topografie. Viz též
vorticita termální,
stáčení větru studené,
stáčení větru teplé.
▶
termická anticyklogenéza
anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo
mohutnění studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od
aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné
studené advekce. Tímto způsobem vznikají např.
nízké anticyklony nad pevninou v zimě a
termické anticyklony relativně malého rozsahu.
▶
termická anticyklóna
nízká,
studená a
kvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též
anticyklogeneze termická.
▶
termická cyklogenéza
cyklogeneze spojená s
turbulentním přenosem zjevného tepla od podkladu. Termická cyklogeneze se vyskytuje především nad oblastmi přehřáté pevniny (např. v létě
cyklona nad Pyrenejským poloostrovem) nebo při proudění studeného vzduchu nad teplý vodní povrch (např. v zimě cyklona nad Černým mořem).
▶
termická cyklóna
syn. cyklona místní –
cyklona vzniklá jako důsledek
termické cyklogeneze. Termická cyklona je
nízkou,
kvazistacionární a
teplou cyklonou bez dalšího vývoje.
▶
termická depresia
oblast sníženého tlaku vzduchu vlivem termických příčin především nad přehřátou pevninou v létě. Viz též
cyklona termická.
▶
termická instabilita ovzdušia
vertikální instabilita atmosféry vyvolaná insolačním ohříváním zemského povrchu a způsobující
termickou konvekci. Při překročení
konvektivní teploty dochází k vývoji
konvektivních oblaků. Množství oblaků vznikajících v důsledku termické instability atmosféry se vyznačuje výrazným
denním chodem obvykle s maximem v odpoledních hodinách. V našich podmínkách je nejběžnějším druhem instability.
▶
termická kontinentalita klímy
zákl. druh
kontinentality klimatu, podmíněný specifickými tepelnými vlastnostmi
aktivní vrstvy pevniny. Je silně ovlivněna tvary reliéfu, přičemž je větší v údolích a kotlinách než na hřebenech hor. Projevuje se především velmi výrazným
ročním chodem teploty vzduchu i zvýrazněním jejího
denního chodu, s výskytem ročního maxima i minima brzy po
slunovratech. Míru termické kontinentality, resp.
oceánity klimatu lze zjednodušeně vyjádřit pomocí prům.
roční amplitudy teploty vzduchu, ta je nicméně ovlivňována i
radiačními klimatotvornými faktory, proto místa s různou zeměp. šířkou musí být porovnána pomocí některého
indexu kontinentality.
▶
termická konvekcia
konvekce vyvolaná
izobarickou změnou teploty vzduchu zpravidla jeho ohřátím u zemského povrchu, a to nejčastěji v důsledku
insolace. V případě
noční termické konvekce působí naopak
radiační ochlazování ve vyšších hladinách. V závislosti na
teplotním zvrstvení atmosféry může být termická konvekce
mělká nebo
vertikálně mohutná. Termická konvekce bývá doprovázena
termickou turbulencí. Pro termickou konvekci se zvláště ve sportovním letectví používá slang. označení „termika". Viz též
termiky,
komín termický.
▶
termická teória cyklogenézy
teorie, podle níž se rozhodující význam pro vznik
cyklony přisuzuje rozdělení a změnám teploty vzduchu. Vznikla koncem 19. století, kdy se předpokládalo, že první impulz ke vzniku cyklony dává místní kladná odchylka teploty podkladu a
přízemní vrstvy atmosféry. Vznikají-li místní teplotní rozdíly v důsledku nerovnoměrného přehřívání spodní
troposféry, mluvíme o konv. teorii cyklogeneze; dochází-li k teplotním změnám nad určitou lokalitou v důsledku
advekce, potom se používá názvu advekční teorie cyklogeneze. Při
termické cyklogenezi u zemského povrchu se
cyklonální cirkulace postupně rozšiřuje do vyšších hladin. Ve
volné atmosféře se tak termická cyklogeneze projevuje zpravidla vývojem
brázdy nízkého tlaku vzduchu. Tato teorie je z hlediska současných poznatků již překonána. Viz též
cyklona termická (místní).
▶
termická turbulencia
turbulence vznikající vlivem lokálního výskytu
vztlaku v nehomogenním
teplotním poli. V hydrodynamice a aerodynamice je považována za projev
termické konvekce. Při vymezení pojmu
konvekce, obvyklém v meteorologii, jsou však rozměry
konvektivních buněk nebo uspořádaných
výstupných konvektivních proudů a kompenzačních
sestupných proudů řádově větší než rozměry
turbulentních vírů. Někteří autoři sice považují pojmy termická turbulence a termická konvekce za synonymické, tento přístup je však možné přijmout jen v případech velmi slabé konvekce, kdy nemůžeme jednoznačně aplikovat uvedené velikostní rozlišení charakteristických elementů. Viz též
termiky.
▶
termicky asymetrická anticyklóna
anticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou
uzavírajícími anticyklonami, které ukončují
sérii cyklon.
▶
termicky asymetrická cyklóna
frontální cyklona, ve které, především v její přední a týlové části, svírají na
synoptické mapě izotermy a
izohypsy velký
úhel advekce.
Teplou advekci v přední části termicky asymetrické cyklony ukončuje čára
teplé fronty, čára
studené fronty vyznačuje počátek
studené advekce v týlové části cyklony. Oblast teplého vzduchu mezi zmíněnými
frontálními čarami tvoří
teplý sektor cyklony, který v počátečním
stadiu vývoje zasahuje na sev. polokouli obvykle z již. části cyklony do jejího středu a bývá nejlépe vyjádřen v
izobarické hladině 850 hPa. V pozdějším vývojovém stadiu frontální cyklony se teplý sektor zužuje, posouvá se do přední části cyklony a projevuje se i ve vyšších hladinách nebo na
mapách relativní topografie. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky asymetrickou cyklonu obvykle používá označení baroklinní cyklona. Viz též
jazyk studeného vzduchu,
jazyk teplého vzduchu.
▶
termický komín
termín používaný především piloty bezmotorových letadel a označující zónu termicky podmíněných výstupných proudů, které svou strukturou připomínají poměry uvnitř komína. Pole
vertikálních rychlostí v termickém komíně je složité následkem interakce s celkově horiz. pohybem okolního vzduchu; okrajové části komína se vyznačují brzděním vystupujícího vzduchu, čímž se ve větších výškách vytvářejí víry převážně s horiz. osou, zatímco v centrální části komína má pohyb vzduchu často spirálovitý charakter. V důsledku poklesu
tlaku vzduchu se průměr termického komína s výškou zvětšuje a účinkem
výškového větru se komín naklání. Viz též
termiky.
▶
termický rovník
čára, popř. pás obepínající Zemi a protínající jednotlivé poledníky v místech s nejvyšší prům.
teplotou vzduchu redukovanou na hladinu moře, a to buď z hlediska ročního, nebo měsíčního průměru. Pojem termický rovník se používá ve více významech, každopádně není totožný s geogr. rovníkem, neboť jeho poloha je určována mnoha
klimatotvornými faktory, především rozložením pevnin a vlastnostmi
oceánských proudů. Někdy tak bývá označována nejteplejší rovnoběžka na Zemi (10° s. š.), avšak skutečná spojnice nejteplejších míst zasahuje až k 20° s. š. (v Mexiku) nebo naopak i na jižní polokouli (v Oceánii). Někteří autoři za termický rovník považují pás ohraničený např. prům. roč.
izotermou 27 °C, popř. osu tohoto pásu.
V čes. literatuře je častější použití pojmu termický rovník z hlediska průměrné měsíční teploty vzduchu, takže během kalendářního roku mění svou polohu. Tento sezonní pohyb je menší nad oceány, kde poloha termického rovníku odpovídá průměrné poloze
intertropické zóny konvergence v dané fázi roku. Nad kontinenty je sezonní pohyb větší v důsledku větší prům.
roční amplitudy teploty vzduchu oproti oceánům.
▶
termicky symetrická anticyklóna
anticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především
kvazistacionární anticyklony, které mohou být
teplé nebo
studené; teplé jsou
subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout
arktickou a
antarktickou anticyklonu a dále pak všechny
kontinentální anticyklony.
▶
termicky symetrická cyklóna
cyklona, v níž jsou při zemi
izobary a
izotermy, ve
volné atmosféře izohypsy a
izotermy, téměř rovnoběžné. Termicky symetrické cyklony jsou většinou
studené cyklony, v nichž výskyt rel. nejnižších teplot souhlasí se
středem cyklony. Termicky symetrické cyklony jsou i
nízké cyklony, které vznikají v důsledku
termické nebo
orografické cyklogeneze. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky symetrickou cyklonu obvykle používá označení barotropní cyklona.
▶
termický vznos dymovej vlečky
dílčí převýšení horiz. osy
kouřové vlečky nad ústím komínu, které je způsobené tím, že unikající spaliny mají teplotu vyšší než okolní vzduch. Velikost termického vznosu kouřové vlečky roste se zvětšováním tohoto teplotního rozdílu a klesá s rostoucí rychlostí proudění v hladině ústí komínu. K určení termického vznosu kouřové vlečky se používají různé empir. vzorce a za bezvětří nebo při velmi slabém proudění lze aplikovat hrubě orientační pravidlo, podle něhož na každý tepl. stupeň, o který teplota unikajících spalin převyšuje teplotu okolního vzduchu, připadá převýšení 1,4 m. Připočteme-li k tomuto vznosu vliv výstupní rychlostí spalin v ústí komínu, dostaneme celkový
vznos kouřové vlečky.
▶
termiky
v meteorologii širší pojem označující:
a) stabilní a silné
vertikální konvektivní pohyby, kterých mohou využívat např. kroužící ptáci a plachtaři k získávání výšky. Tyto termiky bývají dále označovány jako čisté, spojené jen s
termickou konvekcí bezoblačnou nebo oblačnou, nebo jako větrné, na jejichž vzniku se podílí zejména
mechanická turbulence. V letecké terminologii se užívá též pojmu termické stoupavé proudy nebo slang, „termika". Mají horiz. rozměry v řádu desítek až stovek m, vert. několik stovek až tisíců metrů;
b) v oboru met. měření, zejména prováděných
sodary, vzduchové bubliny o vzájemně různé teplotě nebo i vlhkosti, které vznikají buď při formování uspořádaných termických vert. proudů nebo po dosažení hladiny
inverze teploty vzduchu těmito stoupavými proudy. Takto pojímané termiky mající rozměr řádově jednotek metrů, vyvolávají akust. ozvěnu.
▶
termín pozorovania
v synop. praxi období 10 min před
synoptickým termínem. Jevy pozorované v tomto období se uvádějí v
meteorologických zprávách jako aktuální
stav počasí.
▶
termínové meteorologické pozorovanie
meteorologické pozorování, které se provádí v určených časech, tj. termínech pozorování. Viz též
standardní čas pozorování.
▶
termoanemometer
přístroj, který k měření rychlosti větru využívá zchlazování el. odporového čidla ventilací. Čidlo je tvořeno tenkým (tlouštka řádu jednotek mikrometru) kovovým drátkem (platina, wolfram) a využívá změny odporu většiny kovů s teplotou. Je vyhříváno el. proudem. Měřením změn teploty je stanoven odvod tepla z čidla, jenž výrazně závisí na rychlosti větru. U starších typů je charakteristika čidla značně nelineární. Původně měl proto termoanemometr dostatečnou přesnost jen v poměrně malém rozpětí rychlostí větru. Dnešní termoanemometry svými rozsahy a přesností umožňují i běžná meteorologická měření. Kromě toho se ovšem pro velmi malý rozměr čidla a jeho malou setrvačnost termoanemometru používá především pro určení malých rychlostí větru a turbulentních
pulzací při nich. Viz též
měření větru,
anemometr.
▶
termobarometer
syn. barotermometr – zřídka používaná označení pro
hypsometr.
▶
termobaroskop
nejstarší přístroj pro měření změn
teploty vzduchu, který zkonstruoval G. Galilei (1597) na principu tepelné roztažnosti vzduchu. Šlo o typ teploměru bez vakua s otevřenou trubicí, který proto reagoval rovněž na změny
tlaku vzduchu. Viz též
teploměr plynový.
▶
termocyklogenéza
teorie cyklogeneze, kterou vypracoval něm. meteorolog G. Stüve (1926). Podle ní souvisí změny tlaku vzduchu v
troposféře s charakterem
advekce a termickými procesy ve
stratosféře. V tomto pojetí má termocyklogeneze jiný smysl než
termická teorie cyklogeneze.
▶
termodromický kvocient
méně obvyklý
index kontinentality k vyjádření
termické kontinentality klimatu. Index je založen na porovnání teplotních poměrů jara a podzimu. Počítá se z rovnice
kde
δ je rozdíl prům.
teploty vzduchu v říjnu a v dubnu a
A je průměrná
roční amplituda teploty vzduchu. Kladné hodnoty termodromického kvocientu vyjadřují
oceánitu klimatu, záporné jeho kontinentalitu; ty se v ČR vyskytují na již. Moravě. Viz též termoizodroma.
▶
termodynamická klasifikácia vzduchových hmôt
rozdělení
vzduchových hmot podle
termodynamických vlastností. Podle nich rozlišujeme vzduchové hmoty
teplé,
studené a
místní. Studené vzduchové hmoty jsou ty, které při pohybu z
ohniska vzniku vzduchové hmoty se dostávají nad teplejší povrch, a teplé vzduchové hmoty ty, které se při pohybu z ohniska dostávají nad chladnější povrch. Podle vert.
teplotního zvrstvení rozlišujeme
vzduchové hmoty stabilní a
instabilní (labilní). Postupující teplé vzduchové hmoty se od chladnějšího povrchu ochlazují a stávají se stabilními, postupující studené vzduchové hmoty se od teplejšího povrchu oteplují, a proto se stávají instabilními.
Místní vzduchové hmoty mohou být stabilní i instabilní.
▶
termodynamická rovnováha
z fyzikálního hlediska nejobecnější rovnovážný stav daného systému, v němž neprobíhají žádné makroskopické změny, všechny termodynamické veličiny jsou v čase konstantní, neuskutečňuje se žádná výměna hmoty a energie s okolím daného systému ani uvnitř něho neprobíhá žádný transport hmoty a energie. Ve stavu termodynamické rovnováhy nemohou v systému samovolně probíhat žádné mechanické, tepelné, chemické, fázové apod. změny.
▶
termodynamická teplota
označení pro teplotu vyjádřenou pomocí
Kelvinovy teplotní stupnice.
▶
termodynamická teplotná stupnica
▶
termodynamické potenciály
vhodně zvolené extenzivní termodyn. veličiny s rozměrem energie. Jsou formálně analogické potenciálům silových polí, neboť jejich prostřednictvím lze vyjádřit podmínky stability
termodynamické rovnováhy za situací, kdy vybrané vnější nebo vnitřní parametry systému jsou konstantní. Z veličin, které se běžněji vyskytují v
termodynamice atmosféry, mají charakter termodyn. potenciálu
vnitřní energie,
volná energie (
Helmholtzův potenciál),
entalpie a
Gibbsův potenciál. V obecné termodynamice se pracuje i s dalšími potenciály, např. s různými variantami tzv. grandkanonického (velkého kanonického) potenciálu.
▶
termodynamické solenoidy
fiktivní čtyřhranné trubice v atmosféře, které vznikají při protínání ploch konstantních hodnot termodyn. stavových veličin. Se základními termodyn. veličinami v atmosféře, tj. s
tlakem vzduchu,
teplotou vzduchu a
hustotou vzduchu (
měrným objemem vzduchu) pak souvisejí
solenoidy izobaricko-izosterické,
solenoidy izobaricko-izotermické a
solenoidy izotermicko-izosterické. Při konstrukci termodynamických solenoidů lze však využít i plochy konstantních hodnot dalších (odvozených) termodyn. veličin, např.
plochy izentropické. Termodynamické solenoidy souvisejí s atmosférickými cirkulacemi různých měřítek a mohou existovat pouze v
baroklinní atmosféře. V
barotropní atmosféře je jejich počet nulový, neboť plochy konstantních hodnot tlaku, teploty a hustoty vzduchu jsou vzájemně rovnoběžné. Viz též
termodynamika atmosféry.
▶
termodynamický diagram
diagram používaný pro vyjádření termodyn. stavu vzduchu, charakterizovaného třemi proměnnými veličinami, a to tlakem, teplotou a vlhkostí vzduchu, nebo jinými veličinami, na kterých tento stav závisí. V meteorologii se termodyn. diagramy používají pro analýzu
aerologických měření, proto jsou obvykle označovány jako
aerologické diagramy, popřípadě adiabatické diagramy. Termodynamické diagramy se mohou dále využívat i k
termodynamické klasifikaci vzduchových hmot, viz
thetagram a
diagram Rossbyho.
▶
termodynamika atmosféry
část meteorologie zabývající se aplikacemi termodyn. zákonů a metod na
atmosféru Země. Lze ji rozdělit např. na termodynamiku
nenasyceného vzduchu, která popisuje
vlhký vzduch jako směs
ideálních plynů, a termodynamiku
nasyceného vzduchu, studující zejména fázové přechody vody v atmosféře a s nimi spojené transformace energie. K nejlépe prostudovaným a teoreticky popsaným termodyn. procesům v atmosféře patří především
adiabatické děje. Poznatky termodynamiky atmosféry se uplatňují prakticky ve všech odvětvích meteorologie, nejvíce ve
fyzice oblaků a srážek, v
dynamické,
synoptické a
letecké meteorologii. Za počátek vývoje termodynamiky atmosféry se považuje rok 1843, kdy franc. fyzik J. C. E. Péclet aplikoval
Poissonovy rovnice na výstupné vzdušné proudy.
▶
termograf
přístroj zaznamenávající časový průběh teploty vzduchu na registrační pásku (týdenní nebo denní). Na
meteorologických stanicích byl umístěn v
meteorologické budce.
▶
termohalinná cirkulácia
systém oceánské cirkulace podmíněný rozdíly v hustotě vody. Hustota vody narůstá, pokud klesá její teplota a/nebo roste její salinita. Oba tyto procesy se uplatňují při
výparu a mrznutí vody, naopak srážky, tání ledu a přítok z pevniny hustotu mořské vody snižují. Termohalinní cirkulace je poháněna
downwellingem, na který navazuje pohyb hlubinné oceánské vody zakončený jejím
upwellingem. Pohyb vody v rámci termohalinní cirkulace je podstatně pomalejší než systém povrchových
oceánských proudů, vzhledem k velkému objemu přenášené vody je nicméně významným výměníkem tepla. Zesilování nebo naopak slábnutí, případně i prudké zhroucení termohalinní cirkulace tak významně působí na
vývoj klimatu.
▶
termohygrograf
syn. hygrotermograf – přístroj pro současný záznam průběhu teploty a vlhkosti vzduchu na jeden registrační pásek.
▶
termohygroskop
přístroj pro přibližné určení
teploty rosného bodu. Jeho indikační mechanizmus je ovládán současně
bimetalickým teploměrem a vlasovým
vlhkoměrem.
▶
termoizopléta
izopleta znázorňující závislost určité teplotní charakteristiky na dvou navzájem nezávislých proměnných. Pomocí termoizoplet lze v jednom
klimatologickém diagramu současně vyjádřit např.
denní a
roční chod teploty vzduchu v určitém místě, Jinými příklady využití termoizoplet jsou znázornění ročního chodu
teploty vzduchu v závislosti na zeměp. šířce nebo nadm. výšce, popř.
teploty půdy v závislosti na hloubce.
▶
termopauza
horní vrstva termosféry ve výšce nad 200 km (Prölss, G. W., 2003). Různí autoři uvádějí výšku termopauzy v rozmezí 450 až 700 km. Ve výšce termopauzy se teplota asymptoticky blíží k hraniční hodnotě nazývané teplotou termopauzy neboli exosférickou teplotou, jejíž hodnota je přibližně 1 000 K, ale může se pohybovat v rozmezí 330 až 2 200 K. Termopauza odděluje
termosféru a
exosféru.
▶
termosféra
vrstva atmosféry Země nad
mezopauzou. Sahá zhruba od výšek 80 až 90 km do výšek nad 200 km nad zemským povrchem. Podle některých autorů se jako termosféra označuje celá část zemské atmosféry nad mezopauzou bez horního omezení, jiní uvažují termosféru do výšek, v nichž se ještě vyskytují
polární záře, tj. 600 až 700 km. Do výšky 200 až 300 km je pro termosféru typický výrazný vert. růst teploty většinou v rozmezí přibližně od 200 K až do 1 000 K. Vzhledem k vysokému stupni zředění vzduchu však tuto teplotu nelze měřit běžnými termometrickými metodami, ale určuje se na základě kinetické energie pohybu jednotlivých molekul. Z tohoto důvodu mluvíme někdy o tzv. kinetické teplotě. Viz též
termopauza.
▶
termoskop
nejstarší přístroj k indikaci teplotních změn (tepelných stavů), předchůdce
teploměru. Vzduchový termoskop popsal a používal již Heron Alexandrejský. Koncem 16. stol. sestrojil "skleněný" termoskop Galileo Galilei. Viz též
anemoskop,
hygroskop,
termobaroskop.
▶
theta systém
syn. soustava souřadnicová
Θ – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
potenciální teplotu Θ. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izentropické hladině a vert. osa je orientována ve směru nárůstu potenciální teploty. Theta-systém je vhodný pro studium
adiabatických dějů za předpokladu
vertikální stability atmosféry. Viz též
PV thinking.
▶
thetagram
termodynamický diagram, který vyjadřuje závislost
izobarické ekvivalentní potenciální teploty na nadmořské výšce. Tato teplota se vynáší lineárně na horizontální osu, vertikální osa je buď lineární stupnicí výšky, nebo logaritmickou stupnicí
tlaku vzduchu. Na základě četných
aerologických měření sestavili O. Moese a G. Schinze (1932) charakteristické thetagramy pro různé geografické typy
vzduchových hmot ve stř. Evropě. Název thetagram souvisí s obvyklým označením
potenciální teploty řeckým písmenem Θ (theta). Diagram navržený G. Schinzem (1932) má v současné době pouze historický význam. Viz též
klasifikace vzduchových hmot.
▶
Thomsonov a Gibbsov vzťah
▶
Thomsonov vzťah
syn. vztah Thomsonův–Gibbsův – teoreticky odvozený vztah vyjadřující závislost
tlaku nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem na poloměru křivosti tohoto povrchu. Má tvar
kde
esr je tlak nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem,
es tlak nasycené vodní páry nad dokonale rovinným povrchem,
r poloměr zakřivení povrchu (v případě dutého tvaru vodního povrchu, např. v kapiláře, musíme poloměr křivosti
r uvažovat záporný) a paramter
c vztahem:
přičemž
σ značí povrchové napětí vody,
ρw hustotu vody,
Rv měrnou plynovou konstantu vodní páry a
T teplotu v K. Z Thomsonova vztahu vyplývá, že větší
oblačné kapičky vyžadují ke kondenzačnímu růstu menší
přesycení vzduchu vodní párou než kapičky menší, takže rostou na úkor menších kapiček. Uvedený vztah odvodil angl. fyzik W. Thomson (pozdější lord Kelvin) v r. 1871. Viz též
vzorec Magnusův.
▶
Thornthwaiteova klasifikácia klímy
efektivní klasifikace klimatu, navržená C. W. Thornthwaitem (1948) pro biologické a zeměd. aplikace. V původní verzi (1931) byla založena na indexu
srážkové účinnosti, později (1948) na Thornthwaiteově
indexu vlhkosti (
Im), přičemž zahrnuje následující
klimatické typy:
| Klimatický typ |
Im |
| A perhumidní |
Im ≥ 100 |
| B4 humidní |
80 ≤ Im < 100 |
| B3 humidní |
60 ≤ Im < 80 |
| B2 humidní |
40 ≤ Im < 60 |
| B1 humidní |
20 ≤ Im < 40 |
| C2 vlhko-subhumidní |
0 ≤ Im < 20 |
| C1 sucho-subhumidní |
–20 ≤ Im < 0 |
| D semiaridní |
–40 ≤ Im < –20 |
| E aridní |
–60 ≤ Im < –40 |
Kromě této klasifikace použil týž autor k vyjádření
humidity klimatu také samotnou hodnotu ročního
potenciálního výparu, viz
megatermické klima,
mezotermické klima,
mikrotermické klima,
klima tundry a
klima trvalého mrazu.
▶
tlak
jedna ze zákl. fyz. veličin, která vyjadřuje působení síly kolmo na jednotkovou plochu.
Síla zemské tíže způsobuje v nepohybujících se tekutinách
statický tlak, který v případě
atmosféry Země označujeme jako
tlak vzduchu neboli atmosférický tlak. Protože je
vzduch tvořen směsí plynů, můžeme rozlišovat
parciální tlaky jednotlivých plynů, především
tlak vodní páry. Pohyb tekutin navíc vyvolává
dynamický tlak; v atmosféře tímto způsobem vzniká
tlak větru. Součet statického a dynamického tlaku můžeme označit jako
tlak celkový.
Jednotkou tlaku v soustavě SI je
pascal (Pa), v meteorologii se převážně používá jeho stonásobek neboli hektopascal (hPa). Zast. jednotkou tlaku je
atmosféra.
▶
tlak nasýtenej vodnej pary vzhľadom na ľad
▶
tlak nasýtenej vodnej pary vzhľadom na vodu
▶
tlak nasýtenia
nevh. termín pro
tlak vodní páry ve stavu
nasycení.
▶
tlak vetra
tlak vyvolaný aerodyn. působením proudícího plynu na překážku, přičemž se obvykle uvažuje jen horiz. složka proudění a horiz. složka vznikající síly. Tlak větru je funkcí
rychlosti proudění, tvaru překážky a
hustoty proudícího vzduchu. Pro praktické účely se tlak větru někdy udává jako
dynamický tlak. Viz též
síla větru,
energie větru.
▶
tlak vodnej pary
syn. napětí vodní páry –
parciální tlak vodní páry ve vzduchu. Patří k zákl. charakteristikám
vlhkosti vzduchu. Jednotkou v meteorologii je hektopascal (hPa), dříve se užívaly jednotky
milibar nebo
torr. Viz též
vodní pára,
izovapora,
vzorec Hannův,
vztah Thomsonův,
tlak nasycené vodní páry.
▶
tlak vzduchu
syn. tlak atmosférický, tlak barometrický –
meteorologický prvek vyjadřující v daném místě atmosféry nebo na zemském povrchu
statický tlak, vznikající působením
síly zemské tíže na vzduchový sloupec sahající od daného místa až k
horní hranici atmosféry. Tlak vzduchu se v meteorologii vyjadřuje ve stonásobcích
pascalu (Pa) neboli hektopascalech (hPa), případně
milibarech (mbar, dříve mb), přičemž hodnoty v hektopascalech a milibarech jsou identické. Staršími jednotkami tlaku vzduchu byly milimetr rtuťového sloupce, později označovaný
torr, dále
barye,
bar nebo centibar (cbar, dříve též cb).
Tlakové pole se vyznačuje charakteristickým
vertikálním profilem tlaku vzduchu. Pomocí
barometrické formule se proto provádí
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, přičemž se
tlak vzduchu na stanici převádí nejčastěji na
tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.
Horizontální tlakové gradienty jsou určujícím faktorem
cirkulace atmosféry, proto se tlak vzduchu znázorňuje na
synoptických mapách, a to na
přízemních mapách pomocí
izobar i na
výškových mapách nepřímo pomocí
izohyps dané
izobarické hladiny. Viz též
měření tlaku vzduchu,
tendence tlaková,
extrémy tlaku vzduchu.
▶
tlak vzduchu na stanici
tlak vzduchu změřený v
nadmořské výšce tlakoměru. Slouží mj. k určení
tlakové tendence. U dříve používaných
rtuťových tlakoměrů bylo k jeho určení nutné odečtený údaj redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat
přístrojovou opravu. včetně přepočtu na normální
tíhové zrychlení. Viz též
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
▶
tlak vzduchu redukovaný na hladinu mora
(SLP) –
tlak vzduchu v hladině odpovídající stř. výšce hladiny moře
1. vypočtený podle reálné atmosféry:
z naměřeného tlaku vzduchu p v
nadmořské výšce tlakoměru H,
virtuální teploty T
V a
tíhového zrychlení g v zeměpisné šířce stanice a v nadm. výšce tlakoměru H;
2. vypočtený podle
mezinárodní standardní atmosféry ICAO:
z naměřeného tlaku vzduchu p v nadm. výšce tlakoměru H a pro n = 0,190284.
▶
tlakomer
syn. barometr – přístroj pro
měření tlaku vzduchu. Podle principu měření se rozlišují tlakoměry kapalinové,
deformační a
hypsometry. U kapalinových tlakoměrů je hydrostatická (tíhová) síla vzduchu v místě měření vyrovnávána tíhou sloupce použité kapaliny (rtuť, voda, olej, glycerin apod.) odpovídající délky ve vakuované
barometrické trubici. Vzhledem k vysoké hustotě a dalším příznivým vlastnostem se nejčastěji používá rtuť, jak je tomu např. u
rtuťových tlakoměrů. Deformační tlakoměry vyrovnávají sílu
tlaku vzduchu pružností stěn uzavírajících obvykle vakuovaný prostor, např. stěn kovové krabičky u
tlakoměrů aneroidových neboli aneroidů, stěn
Bourdonovy trubice, eventuálně křemíkové membrány u současných
membránových tlakoměrů. U
hypsometrů tlak určuje teplotu varu destilované vody. V úpravě pro registraci se jedná o tlakoměr registrační. Viz též
barograf.
▶
tlakomer s redukovanou stupnicou
▶
tlakomer Wilda a Fuessa
▶
tlaková depresia
označení útvaru nižšího
tlaku vzduchu zpravidla bez přítomnosti
atmosférických front.
▶
tlaková tendencia
obecně změna tlaku vzduchu za jednotku času na určitém místě. V
synoptických zprávách se udává změna
tlaku vzduchu na stanici za tři hodiny (v tropických oblastech za 24 hodin) před
termínem pozorování. V případě tříhodinové tlakové změny v úrovni stanice se určuje nejen její velikost, ale i
charakteristika tlakové tendence za příslušné tříhodinové období. Tlaková tendence spolu s charakteristikou tlakové tendence udávají krátkodobé změny v
tlakovém poli a mají značný prognostický význam. Viz též
izalobara,
mapa izalobar,
rovnice tlakové tendence.
▶
tlakové bahno
slang. označení pro nevýraznou oblast nižšího a rovnoměrně rozloženého
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, která se vytváří především v létě nad pevninou. Jednou z příčin je přehřátí zemského povrchu v důsledku
insolace. V tlakovém bahnu mohou vznikat
místní bouřky doprovázené často
přívalovým deštěm.
▶
tlakové maximum
syn. maximum barické – zast. označení pro
anticyklonu; střed tlakového maxima býval dříve na
synoptických mapách označován písmenem M.
▶
tlakové minimum
syn. minimum barické – zast. označení pro
cyklonu; střed tlakového minima býval dříve na
synoptických mapách označován písmenem
m.
▶
tlakové pole
syn. pole barické – spojité skalární
pole tlaku, v meteorologii zpravidla
tlaku vzduchu. Vyznačuje se charakteristickým
vertikálním profilem tlaku vzduchu a podstatně menšími
horizontálními tlakovými gradienty, které jsou nicméně určující pro vymezení
tlakových útvarů a podobu
pole větru.Tlakové pole je charakterizováno
izobarickými hladinami, jejichž průsečnice s libovolnou plochou se nazývají
izobary. Ty se nejčastěji konstruují na
přízemních synoptických mapách k vyjádření pole
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. K vyjádření tlakového pole na
výškových synoptických mapách se používají
izohypsy. Časové změny přízemního tlakového pole znázorňují
izalobary, výškového tlakového pole
izalohypsy. Viz též
pole termobarické.
▶
tlakový anemometer
anemometr pracující na principu
Pitotovy trubice a využívající k měření
rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně
větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též
anemometr Dinesův.
▶
tlakový gradient
syn. gradient barický –
gradient v
tlakovém poli směřující kolmo na
izobarické plochy. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu
tlaku vzduchu p připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru jeho maximálního poklesu, takže jeho vektor je určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic
x,
y,
z (–
∂p/∂x, –
∂p/∂y, –∂z/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku, přičemž
horizontální tlakový gradient bývá ve spodní
troposféře o tři řády menší než
vertikální tlakový gradient. Viz též
síla tlakového gradientu.
▶
tlakový útvar
syn. útvar barický
1. část
tlakového pole atmosféry s charakteristickým rozdělením
tlaku vzduchu, a tedy i proudění vzduchu popsaná průběhem
izobar nebo
izohyps na
synoptické mapě. Základními tlakovými útvary jsou útvary s uzavřenými izobarami, resp. izohypsami, tedy
cyklona neboli tlaková níže a
anticyklona neboli tlaková výše. R. Abercromby (1887) rozlišil dalších pět tlakových útvarů: okrajovou neboli
podružnou cyklonu,
brázdu nízkého tlaku vzduchu,
hřeben vysokého tlaku vzduchu,
barické sedlo a
přímočaré izobary. V met. literatuře se můžeme setkat ještě s dalšími názvy tlakových útvarů, např.
výběžek vyššího tlaku vzduchu,
pás nízkého tlaku vzduchu,
pás vysokého tlaku vzduchu,
přemostění,
brázda tvaru V. Soubor tlakových útvarů v určité oblasti vytváří
barický reliéf. Viz též
pole tlakové nevýrazné.
2. část pole průměrného tlaku vzduchu, zobrazeného na
klimatologické mapě, a to zpravidla pro určitý kalendářní měsíc nebo sezónu. Tlakové útvary v tomto smyslu jsou označovány též jako
akční centra atmosféry, protože určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry.
▶
tmavý pás
syn. pás temný, pás Alexandrův – pás
oblohy mezi
hlavní a
vedlejší duhou. Za situace, kdy jsou obě duhy výrazně patrné, má část oblohy uvnitř
hlavní duhy relativně největší jas, poněkud menší jas mívá obloha na vnější straně
vedlejší duhy, zatímco mezi oběma duhami je jas oblohy nejmenší. Paprsky s jedním vnitřním odrazem na vodních kapkách mohou přicházet do oka pozorovatele pouze z prostoru uvnitř hlavní duhy, paprsky se dvěma vnitřními odrazy jen z prostoru vně vedlejší duhy, zatímco prostor mezi oběma duhami je pro oba typy paprsků nepřístupný.
▶
tok žiarenia
syn. tok radiační –
1. množství
záření vyjádřené v energ. jednotkách, které za jednotku času dopadá na jednotkovou plochu dané orientace, popř. touto plochou prochází nebo je jí vyzařováno do určitého prostorového úhlu, event. do celého poloprostoru. Podle toho rozlišujeme tok záření dopadajícího, procházejícího nebo vyzařovaného. V meteorologii jde nejčastěji o toky
přímého,
rozptýleného nebo
globálního slunečního záření, popř. o toky
dlouhovlnného záření, a to buď v celém rozsahu spektra, nebo jen v určitých oborech vlnových délek. Základní jednotkou zářivého toku je Joule na metr čtvereční za s (J.m
–2.s
–1),resp. (W.m
–2);
2. jako zářivý tok bodového zdroje označujeme množství záření, vyjádřené v energ. jednotkách, vyzařované tímto zdrojem za jednotku času do určitého prostorového úhlu nebo do celého prostoru. V tomto případě je jednotkou Joule za sekundu (J.s
–1), resp. watt (W).
Viz též
ozáření.
▶
topenie snehu alebo ľadu
rozpouštění sněhu nebo ledu v důsledku zvýšení jejich teploty nad 0 °C. Ke změně pevného skupenství vody na kapalné dochází v přírodě především:
a) následkem
advekce teplého vzduchu nad povrch sněhu nebo ledu;
b) účinkem
přímého slunečního záření, které je absorbováno sněhem nebo ledem;
c) v důsledku deště s teplotou kapek vyšší než 0 °C. Dále tání nastává i vedením tepla z půdy, na vozovkách při stlačení sněhu za teplot slabě pod nulou, při chemickém posypu apod.
▶
topografia frontu
kartografické znázornění prostorové struktury
atmosférické fronty nebo
frontálního systému. Spočívá v tom, že na geogr. mapě jsou zakresleny polohy
frontálních čar na zemském povrchu a ve standardních
izobarických hladinách, popř. ve výškových hladinách v celém vert. rozsahu fronty, které jsou zjištěny z přízemní
synoptické mapy a z
map barické topografie z téhož
synoptického termínu. Lze použít i výstupy z
numerických předpovědních modelů.
▶
topografická difluencia
▶
topografická konfluencia
▶
topochronoterma
čára stejného časového výskytu určitých hodnot
teploty vzduchu, popř.
teploty půdy.
▶
topoklíma
syn. klima reliéfové – typ
klimatu, které se utváří pod vlivem georeliéfu, jeho aktivního povrchu a spolupůsobení antropogenních vlivů. Morfografie zemského povrchu dává klimatu specifické vlastnosti, jejichž vert. a horiz. rozsah závisí na přilehlých tvarech reliéfu. Prostorové vymezení topoklimatu je proto neurčité, stejně jako jeho postavení v soustavě členění klimatu. Topoklima v pojetí některých autorů je syn.
místního klimatu. Termín navrhl C. W. Thornthwaite (1953). Viz též
kategorizace klimatu,
zóna svahová teplá.
▶
topoklimatológia
syn. klimatologie terénní – část
klimatologie zabývající se
topoklimatem. Jejím cílem je posoudit, do jaké míry a jakým způsobem se v procesu
geneze klimatu uplatňuje především reliéf povrchu a dále vyčleňování klimatických jednotek neboli
klimatopů, zvláště na základě terénních klimatických (topoklimatologických) měření. Viz též
měření meteorologické terénní ambulantní.
▶
tornádo
silná
tromba spojená se
základnou oblaku druhu
cumulonimbus a alespoň přechodně se dotýkající zemského povrchu, kde musí mít potenciál způsobit hmotné škody. Pokud se útvar připomínající tornádo nedotkne zemského povrchu, nemůže být formálně jako tornádo označen. Pro tornáda je typická
cyklonální rotace, pravidelně se ovšem vyskytují i tornáda s
anticyklonální rotací.
V tornádech jsou dosahovány
extrémy tlaku vzduchu a
rychlosti větru. Podle charakteru způsobených škod se tornáda klasifikují
Fujitovou stupnicí (F0 až F5) a jejími pozdějšími modifikacemi, popř.
stupnicí TORRO. Nejslabších tornád vzniká nejvíce, nejsilnějších nejméně. Silnější tornáda (F2 až F5) jsou téměř výlučně
mezocyklonální tornáda, slabší jsou spíše
nemezocyklonální.
Tornáda se vyskytují globálně (s výjimkou polárních oblastí), avšak v některých oblastech (např. východ až středozápad USA) je jejich výskyt častější a zároveň se zde vyskytuje i více silnějších tornád. Množství škod a ztrát na životech nemusí souviset pouze s intenzitou tornáda, nýbrž i s hustotou osídlení, vyspělostí systému
meteorologických výstrah a způsobem ochrany obyvatelstva (např. tornáda s největším počtem obětí se vyskytují v Bangladéši). Výskyt tornád na území ČR je komplexněji dokumentován přibližně od konce devadesátých let 20. století, v průměru se zde vyskytne několik (zpravidla slabších) tornád ročně. Historicky nejsilnějším zdokumentovaným případem v Česku je tornádo z 24. 6. 2021, které se vyskytlo na pomezí Břeclavska a Hodonínska a bylo ohodnoceno stupněm F4.
Viz též
rodina tornád,
série tornád,
smršť vodní,
Tornádová alej.
▶
torr
stará jednotka
tlaku, odpovídající hydrostatickému tlaku jednoho mm rtuťového sloupce (mm Hg) za definovaných normálních podmínek. Od 1. 1. 1980 není u nás torr jednotkou povolenou normami a základní jednotkou tlaku je dle soustavy jednotek SI
pascal (Pa). Mezi oběma jednotkami platí převodní vztah: 1 torr = 133,322 Pa. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
Torricelliho trubica
původní název
rtuťového tlakoměru, související s tzv. Torricelliho pokusem (1643).
▶
totalizátor
v meteorologii
srážkoměr určený k měření
úhrnu srážek za delší dobu, zpravidla za půl roku. Často se instaluje na odlehlých nebo těžko dostupných místech. Srážky se zachycují do nádoby dostatečného obsahu, do které se na začátku měření nalije určité množství nemrznoucího roztoku. Přidaná vhodná látka, např. olej, zabraňuje
výparu. Úhrn srážek se určí z přírůstku celkového objemu roztoku v nádobě za dobu měření. Průkopníkem měření
kapalných i
tuhých srážek pomocí tzv. srážkoměrného sběrače, neboli totalizátoru, byl franc. glaciolog P. Mougin (1912). Viz též
měření srážek,
šít srážkoměru větrný.
▶
touriello
již. vítr typu
fénu vanoucí z Pyrenejí do údolí Ariege ve Francii. Je zvláště silný v únoru a březnu, kdy rozpouští sníh a způsobuje
laviny a
povodně. Způsobuje časný příchod jarního počasí a vede k předčasnému rašení ovocných stromů, které bývají později poškozeny mrazem. V srpnu a září se touríello projevuje jako silný vysušující vítr. Většinou trvá 3 až 4 dny. Viz též
chinook.
▶
tradičná verifikácia meteorologickej predpovede
souborné označení metod
verifikace meteorologické předpovědi používaných především k posouzení
úspěšnosti předpovědi s nízkým prostorovým rozlišením. Kritéria používaná při tradiční verifikaci hodnotí přesnou shodu měření s předpovědí dané hodnoty nebo jevu. Mezi běžně používaná kritéria patří střední chyby předpovědi, jako je střední chyba (ME – mean error), střední absolutní chyba (MAE – mean absolute error) a střední kvadratická chyba (RMSE – root mean square error), nebo verifikační kritéria založená na kontingenční tabulce, např. pravděpodobnost detekce (POD – probability of detection) apod. Nevýhodou tradiční verifikace je zatížení
dvojitou penalizací při hodnocení předpovědi s vysokým horizontálním rozlišením.
▶
trajektória
spojnice bodů, jimiž prošla uvažovaná pohybující se částice. Při dostatečné hustotě těchto bodů se trajektorie blíží skutečné dráze částice. V meteorologii jde především o trajektorie
vzduchových částic v
poli atmosférického proudění. Lze rozlišit obecné trojrozměrné trajektorie od dvourozměrných trajektorií konstruovaných v určitých plochách (hladinách), např. v hladinách konstantní nadmořské výšky,
konstantního tlaku vzduchu,
konstantní entropie apod. V minulosti se v praxi často používaly trajektorie geostrofické, konstruované v poli
geostrofického větru. Jako první, kdo zkonstruoval trajektorie vzduchových částic v atmosféře, se v literatuře obvykle uvádějí Angličané N. Shaw a R. G. K. Lempfert (1906).
▶
trajektória blesku
viditelná, zpravidla klikatá dráha blesku. Při
rozvětveném blesku se považuje za trajektorii blesku dráha hlavního
kanálu blesku, z něhož odbočují větve.
▶
trajektória cyklóny
spojnice míst, jimiž prošel střed konkrétní
cyklony. Sledování cyklon se provádí pomocí detekce lokálních minim
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře,
geopotenciální výšky, příp. maxim
relativní vorticity. Viz též
dráhy cyklon.
▶
tramontana
studený sev. nebo sv.
vítr v záp. části Středomoří, zvláště na pobřeží Ligurského moře na sev. Korsice, na Baleárských ostrovech a v údolí řeky Ebro ve Španělsku. Podobně jako
mistral souvisí s postupem
anticyklony od západu do Středomoří. Tramontana přináší pěkné počasí s ojedinělými
přeháňkami a v zimě
sněžení. V Itálii a ve Španělsku se názvu tramontana používá též hovorově pro libovolný
vítr vanoucí z hor.
▶
transformácia prímesi
souhrn chem. změn podmíněných vzájemnými reakcemi
znečišťujících příměsí nebo reakcemi mezi příměsemi a složkami ovzduší. Při transformaci příměsí se mohou uplatňovat i fotochemické reakce pod vlivem
slunečního záření. Viz též
transport znečišťujících příměsí.
▶
transformácia vzduchovej hmoty
postupná změna vlastností a charakteristik
vzduchové hmoty při jejím přemístění do geografických oblastí, ve kterých není v tepelné a radiační rovnováze s podkladem. Rozeznává se
transformace vzduchové hmoty absolutní a
relativní. Podle dějů, které transformace vzduchové hmoty způsobují, se někdy rozlišuje
transformace vzduchové hmoty dynamická,
orografická a
radiační. V užším slova smyslu rozumíme pod pojmem transformace vzduchové hmoty jen lokální časové změny teploty bez zahrnutí horizontální
advekce teploty.
▶
transformačná zmena teploty vzduchu
lokální časová změna teploty v libovolné hladině
vzduchové hmoty (z = konst. nebo p = konst.) s vyloučením vlivu horiz.
advekce. Transformační změny teploty se studují v souřadnicové soustavě, pohybující se s danou vzduchovou hmotou a jsou působeny:
a) neadiabatickými ději, k nimž patří především
turbulentní výměna tepla mezi podkladem a vzduchovou hmotou, výměna tepla působená radiací a uvolňování
latentního tepla při
fázových přechodech vody v atmosféře;
b) vert. pohyby řádu cm.s
–1, které se uplatňují především ve
volné atmosféře;
c) lokálními časovými změnami
tlaku vzduchu. Jejich vliv je významnější jen při mimořádně velkých
tlakových tendencích. Transformační změny teploty vzduchu se dají vypočítat z rovnice pro lokální časovou změnu teploty, kterou lze odvodit z první
hlavní termodynamické věty. Transformační změny teploty vzduchu lze měřit např. pomocí
transoceánských sond.
▶
translucidus
(tr) [translucidus] – jedna z
odrůd oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Menší nebo větší
oblačné vrstvy, které jsou v převážné části tak průsvitné, že je jimi patrná poloha Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u
druhů altocumulus,
altostratus,
stratocumulus a
stratus. Výskyt této odrůdy vylučuje odrůdu
opacus.
▶
transmisia exhalátov
v
čistotě ovzduší souborné označení pro všechny procesy mezi
emisí a
imisemi, tj. pro rozptyl, šíření i dálkový přenos
znečišťujících příměsí. Viz též
transformace příměsi,
transport znečišťujících příměsí.
▶
transoceánska sonda
syn. transosonda –
radiosonda sloužící k
horizontální sondáži atmosféry nad rozsáhlými oblastmi zemského povrchu, hlavně nad oceány. Měří
tlak,
teplotu a
vlhkost vzduchu, z její trajektorie se určuje
směr a
rychlost větru. Speciální transoceánské sondy měří navíc i koncentraci
ozonu a
bilanci záření. Podle účelu se transoceánské sondy dělí na sondy nesené otevřeným balonem a na sondy nesené uzavřeným balonem. Prvé se používají nejčastěji pro lety v hladinách od 300 do 200 hPa. Doba jejich letu zpravidla nepřesahuje 15 dní. Transoceánské sondy s uzavřeným balonem pracují až stovky dní, během nichž vykonají někdy i několik desítek obletů Země. Používají se hlavně při zkoumání
všeobecné cirkulace atmosféry. Letové hladiny těchto sond se pohybují od 700 do 10 hPa a vzdálenost mezi sondami v horiz. směru bývá kolem 1 000 km. Informace z transoceánské sondy se přijímají pozemními
aerologickými stanicemi do vzdálenosti 8 000 km od sondy. Pro přenos signálů se v současné době používají telekomunikační družice.
▶
transparentnosť
propustnost daného prostředí pro viditelné elmag. záření (světlo). Viz též
propustnost atmosféry.
▶
transpirácia
syn. výpar fyziologický –
výpar vody prostřednictvím živých organizmů, především v souvislosti s látkovou výměnou neboli metabolismem; v
bioklimatologii se proto transpirace označuje též jako produktivní výpar. Hlavní podíl transpirace připadá na rostliny, probíhá však i na povrchu těl živočichů, včetně lidského těla. Na rozdíl od
evaporace, do níž zahrnujeme i přímo vypařenou část vody z
intercepce srážek, závisí intenzita transpirace nejen na fyz. podmínkách prostředí, nýbrž i na vnitřním fyziologickém stavu rostlin, popř. živočichů. Viz též
potenciální výpar,
skutečný výpar,
evapotranspirace,
radioatmometr.
▶
transport znečisťujúcich prímesi
v
ochraně čistoty ovzduší přenos
znečišťujících příměsí na různě velkou vzdálenost. V současné době se ustálilo dělení tohoto transportu na blízký neboli lokální, územní a globální. Při blízkém transportu jde o vzdálenosti několika desítek km, kde lze rozeznat příspěvek jednotlivého velkého
zdroje znečišťování ovzduší, při územním o vzdálenosti řádu stovek km až kolem tisíce km, kde lze rozlišovat příspěvky velkých skupin zdrojů znečištění, a konečně při globálním nelze rozpoznávat příspěvky jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ani jejich skupin. Mezi územním a globálním transportem znečišťujících příměsí se někdy uvádí ještě regionální transport. Viz též
transmise exhalátů,
šíření příměsí v atmosféře.
▶
trenie v atmosfére
brzdění pohybu vzduchu, které je spojeno s přenosem hybnosti ve směrech příčných vzhledem ke směru proudění. Uvedený přenos je působen
molekulární difuzí nebo náhodnými turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. V prvním případě mluvíme o vazkém tření (molek. vazkosti), ve druhém o turbulentním tření označovaném v přeneseném smyslu slova též jako
turbulentní vazkost. Tření v atmosféře se projevuje vznikem tečných
sil tření, které, vztaženy k jednotce plochy, označujeme jako
tečná napětí. Turbulentní tečná napětí se též nazývají
Reynoldsova napětí, zatímco vazká tečná napětí jsou v reálné atmosféře většinou zanedbatelná. Z kvantit. hlediska jsou v atmosféře síly turbulentního tření zpravidla o několik řádů větší než síly vazké. V praxi se někdy rozlišuje vnitřní tření uvnitř vzduchu a vnější tření proudícího vzduchu o zemský povrch, což však z přísně exaktního hlediska není zcela správné. Viz též
síla tření,
vrstva tření,
turbulence.
▶
Trewarthaova klasifikácia klímy
efektivní klasifikace klimatu Země, kterou vytvořil G. T. Trewartha (poslední verze z r. 1980). Někdy bývá označována jako Köppenova-Trewarthaova klasifikace klimatu, neboť vznikla modifikaci
Köppenovy klasifikace klimatu. Oproti ní rozeznává šest hlavních
klimatických pásem, označených písmeny A–F. Pásma A a B jsou v obou klasifikacích vymezena a členěna obdobně, Köppenovu pásmu E odpovídá Trewarthaovo F. Hlavní odlišností Trewarthaovy klasifikace klimatu je rozčlenění dvou Köppenových pásem (C a D) do tří (C–E). Vyčleněno bylo samostatné pásmo
subtropického klimatu, v němž alespoň osm měsíců průměrná měsíční teplota vzduchu přesahuje 10 °C. Hranicí pro
kontinentální typ mírného klimatu D je průměrná měsíční teplota vzduchu nejchladnějšího měsíce 0 °C, přičemž tuto prahovou hodnotu převzali i někteří současní autoři pro rozlišení
mírného dešťového a
boreálního klimatu v Köppenově klasifikaci klimatu. Trewarthaova klasifikace klimatu někdy vymezuje i pásmo H, popř. G, sdružující oblasti s významným vlivem nadmořské výšky na klima.
▶
trias
nejstarší geol. perioda
mezozoika (druhohor), zahrnující období před 252 – 201 mil. roků. Oproti konci
paleozoika se podstatně snížila druhová rozmanitost vlivem předchozího velkého vymírání. Během triasu došlo k rozestupování kontinentů dosud tvořících Pangeu. Objevili se první dinosauři, kteří ovládli následující periodu
jura.
▶
Trickerove oblúky
velmi vzácný
halový jev v podobě oblouků, jež vytvářejí tvar písmene X a vybíhají z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá
protislunci. Představují obdobu
Greenlerových oblouků, ale ve srovnání s nimi jsou menší a užší.
▶
triedenie
viz klasifikace.
▶
trieštenie vodných kvapiek
rozpad kapek a vznik malých kapalných fragmentů vlivem hydrodynamické nestability padajících velkých kapek nebo při přechodných srážkách kapek. První případ se označuje jako spontánní tříštění kapek a druhý jako tříštění kolizní.
▶
trojný bod
syn. trojbod – v termodynamice jediný bod na
fázovém diagramu, který je společný všem křivkám rozhraní mezi jednotlivými fázemi. Udává tedy podmínky, za nichž jsou v rovnováze fáze plynná, kapalná i pevná, přičemž systém nemá žádný stupeň volnosti. V meteorologii se s ním setkáváme především v souvislosti s fázemi vody. Odpovídá mu pak teplota 273,16 K (0,01 °C) a
tlak vodní páry 611,7 Pa (6,117 mbar). Jedině za těchto podmínek může nastat rovnovážný stav mezi
vodní párou, kapalnou vodou a ledem.
▶
tromba
označení pro libovolný
atmosférický vír s přibližně vertikální osou rotace, průměrem od desítek centimetrů do několika kilometrů, bez ohledu na mechanizmus jeho vzniku a bez ohledu na to, zda se dotýká zemského povrchu či nikoliv. Tromba se může utvořit pod základnou
konvektivního oblaku nebo nad zemským povrchem. Mezi tromby pod základnou konv. oblaků patří
kondenzační chobot nedotýkající se zemského povrchu,
vodní smršť a
tornádo. Tromba nad přehřátým zemským povrchem se označuje jako
prachový nebo písečný vír či rarášek, nad vodní hladinou
mlžný vír. Extrémním případem uvedeného typu tromby je
požárový vír. Dalšími druhy tromb nad zemským povrchem jsou
gustnádo a
sněhový vír.
Ke zviditelnění tromby může dojít buď různým materiálem unášeným ze zemského povrchu (v prachovém nebo písečném víru a ve sněhovým víru), nebo
kondenzací vodní páry (v kondenzačním chobotu neboli
nálevce tromby, klasifikované jako
tuba, dále pak v mlžném víru), v případě tornáda zpravidla oběma způsoby. Požárový vír mohou zviditelňovat plameny,
kouř i produkty kondenzace vodní páry.
Mezi tromby se nezahrnují víry s přibližně horizontální osou rotace (např.
rotory), ani nestabilní
turbulentní víry.
▶
tropická búrka
1. druhé stadium vývoje
tropické cyklony, ve kterém desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru dosahuje hodnot mezi 17 a 33 m.s
–1. Tropická bouře se vyznačuje dobře organizovanými
srážkovými pásy, přičemž
konvekce se zpravidla koncentruje do blízkosti jejího středu;
2. nepřesné označení libovolné tropické
atmosférické poruchy.
▶
tropická cyklóna
cyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z
tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci
konvektivních bouří, poklesu tlaku vzduchu ve
středu cyklony a zesilování
cyklonální cirkulace. Oproti
mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký
horizontální tlakový gradient ve spodní
troposféře způsobuje vysokou
rychlost větru. Dalšími nebezpečnými projevy jsou
vzdutí způsobené bouří, intenzivní srážky a případný výskyt
tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti
přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je
tropická deprese, druhým
tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení:
hurikán,
cyklon,
tajfun, případně
baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik
oka tropické cyklony. Po dalším zesílení může intenzita tropické cyklony přechodně poklesnout v důsledku
cyklu obměny stěny oka.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení
výstupných pohybů vzduchu a horiz. proudění, prostřednictvím
kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává
výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství
latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje
Světová meteorologická organizace prostřednictvím
regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou
tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též
dráhy cyklon,
pás srážkový,
cordonazo,
meteorologie tropická,
půlkruh nebezpečný,
stupnice Saffirova–Simpsonova,
willy-willy.
▶
tropická depresia
1. první stadium
tropické cyklony, vyznačující se uzavřenou cirkulací, přičemž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru nepřesahuje 17 m.s
–1;
2. nepřesné označení libovolné
cyklony tropického původu.
▶
tropická klíma
1. souborné označení pro horké klima tropických šířek, tedy klima suchých tropů (horké
suché klima) i vlhkých tropů (
tropické dešťové klima, resp.
ekvatoriální klima a
subekvatoriální klima);
2. např. v
Alisovově klasifikaci klimatu označení pro klima té části tropů, kde po celý rok převládá
tropický vzduch.
▶
tropická meteorológia
část meteorologie zabývající se zvláštnostmi vývoje atm. procesů v tropické oblasti, která je přibližně vymezená na severu obratníkem Raka a na jihu obratníkem Kozoroha. Poznatky tropické meteorologie vycházejí jednak ze systematických měření
pozemních meteorologických stanic, zejména ale z družicových a radarových měření, a také z výsledků expedičních měření, jako např. YOTC, TACE a TROPICSS. Hlavními objekty výzkumu tropické meteorologie jsou tropické cirkulační systémy a jejich
oscilace (
pasátová a
monzunová cirkulace,
Walkerova cirkulace a
jižní oscilace,
vlny ve východním proudění,
tropické cyklony,
intertropická zóna konvergence) a vzájemná vazba mezi tropickou a vnětropickou cirkulací i mezi cirkulacemi obou polokoulí.
▶
tropická noc
noc, v níž
minimální teplota vzduchu neklesla pod 20,0 °C. Toto vymezení je užíváno v Česku i v dalších zemích, v mezinárodní komunitě se nicméně za tropickou noc považuje pouze taková noc, kdy minimální teplota vzduchu zůstala nad uvedenou prahovou hodnotou. Časové vymezení hodnocené části dne není jednotné, v Česku se tradičně uvažuje období mezi
klimatologickými termíny ve 21 h předchozího dne do 7 h daného dne.
Charakteristický den, kdy se tropická noc vyskytla, označujeme jako den s tropickou nocí. Viz též
den tropický.
▶
tropická porucha
rozsáhlá skupina
konvektivních bouří v tropických, popř. subtropických oblastech, která se v poli proudění neprojevuje uzavřenou
cyklonální cirkulací. Vzniká často v týlu
vln ve východním proudění a za určitých podmínek se z ní může vyvinout
tropická cyklona. Tropická porucha nemusí být vyjádřena na
přízemní synoptické mapě. Na snímcích z
meteorologických družic je charakterizována izolovanými systémy
uspořádané konvekce. Tropická porucha mívá obvykle průměr 200 až 600 km a zachovává si své vlastnosti více než 24 hodin.
▶
tropické dažde
vydatné srážky v tropických oblastech; vázané na
intertropickou zónu konvergence, jejíž pohyb způsobuje
roční chod tropických dešťů, který je hlavním kritériem rozlišení typů
tropického klimatu. Pouze v
klimatu tropického dešťového pralesa se tropické deště vyskytují celoročně, někdy se dvěma maximy ve formě
rovnodennostních dešťů. V ostatních oblastech jsou koncentrovány do delšího nebo kratšího
období dešťů, což platí především pro oblasti s tropickým
monzunovým klimatem. Tropické deště jsou provázeny silnými
bouřkami a na pevnině mají výrazný
denní chod s maximem v odpoledních hodinách. Viz též
pól dešťů,
extrémy srážek.
▶
tropické dýzové prúdenie
▶
tropický deň
v české terminologii
horký den, v němž
maximální teplota vzduchu dosáhla hodnoty 30,0 °C nebo vyšší. Viz též
noc tropická.
▶
tropický monzún
monzun v tropických oblastech s
monzunovým klimatem, kde je proudění vzduchu ovlivňováno nejen
monzunovou cirkulací mezi oceánem a pevninou, nýbrž i sezonním pohybem
intertropické zóny konvergence, a tím i změnou směru
pasátů, s nimiž v některých oblastech tropické monzuny splývají. I z těchto důvodů přináší letní tropický monzun obecně větší
monzunové srážky než
mimotropický monzun. Tropické monzuny jsou nejsilněji vyvinuty v oblasti Indického oceánu.
▶
tropický vzduch
vzduchová hmota, vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty po celý rok v tropech a v
subtropických anticyklonách, v létě pak i nad již. částmi pevnin mírných šířek. Jeho výskyt je typický celoročně pro
tropické klima, v teplé části roku pro
subtropické klima, v chladné části roku dané polokoule pro
subekvatoriální klima. Tropický vzduch se vyznačuje obecně velkým
zakalením atmosféry a zmenšenou
dohledností. Pokud pronikne do stř. Evropy, je po celý rok teplý. V zimě se zde může vyskytnout jeho pevninský typ, který sem pronikne ze sv. Afriky nebo Arabského poloostrova. Podstatně častější je pak v létě, kdy sem proudí i z východní Evropy a z Balkánského poloostrova. Má obvykle velmi nízkou
relativní vlhkost. Mořský tropický vzduch původem ze Středozemí či z oblasti Azorských ostrovů proniká do stř. Evropy zpravidla jen krátce po přední straně
brázdy nízkého tlaku vzduchu a v ní ležící
zvlněné fronty. Vyznačuje se naopak vysokou relativní a především
měrnou vlhkostí vzduchu a může přinášet vydatné srážky.
▶
tropopauza
1. přechodná vrstva oddělující níže ležící
troposféru od výše ležící
stratosféry. Jen zřídka je to hladina přímého přechodu troposféry ve stratosféru. V literatuře se pod tropopauzou obvykle rozumí spodní hladina této vrstvy, která může mít tloušťku několika set m až po tři km, popř. i více. Někdy se také chybně ztotožňuje s hladinou, v níž byla dosažena nejnižší teplota v horní troposféře. Definice tropopauzy je přijata
Světovou meteorologickou organizací jako konvenční tropopauza. Výška tropopauzy závisí na zeměp. šířce, roč. době a na vlastnostech
vzduchové hmoty. V závislosti na zeměp. šířce nabývá tropopauza tyto prům. hodnoty výšky a teploty: v oblasti okolo pólu 7 až 9 km a –50 °C, v mírných zeměp. šířkách 10 až 12 km a –56 až –60 °C, nad rovníkem 16 až 18 km a –80 °C a nižší. Prům. výška a teplota tropopauzy nad územím ČR je 10,9 km a –58,8 °C. Výška tropopauzy závisí i na rozložení
tlaku vzduchu v troposféře. Nad
cyklonami se tropopauza snižuje, nad
anticyklonami zvyšuje. Někdy se nad sebou vyskytuje více vrstev splňujících kritéria tropopauzy. Pak se rozlišuje první a druhá tropopauza anebo se hovoří o
listovitosti tropopauzy.
2. hladina, v níž
potenciální vorticita nabývá určité hodnoty, na severní polokouli se obvykle volí 1,5 nebo 2 tzv. jednotky potenciální vorticity (Potential vorticity unit, PVU, 1 PVU = 10
-6 m
2 s
-1 K kg
-1). Přesná hodnota není stanovena. V tomto případě se hovoří o tzv. dynamické tropopauze a používá se hlavně v
dynamické meteorologii. Viz též
protržení tropopauzy,
vlna tropopauzy.
▶
troposféra
spodní část
atmosféry Země, vymezená při
vertikálním členění atmosféry podle
vertikálního profilu teploty vzduchu. Charakteristickým rysem troposféry je všeobecné ubývání teploty vzduchu s výškou v průměru o 0,65 °C na každých 100 m výšky. V troposféře jsou soustředěny přibližně 3/4
hmotnosti atmosféry. Vyskytuje se v ní téměř veškerá voda obsažená v atmosféře. Proto je troposféra oblastí vzniku
mlh, nejdůležitějších
druhů oblaků, bouřkové činnosti, vzniku a vypadávání atm.
srážek. Je oblastí neustálého vert. promíchávání vzduchu. Rychlost proudění vzduchu v troposféře obvykle s výškou roste a maxima dosahuje v blízkosti
tropopauzy, která je horní hranicí troposféry. Troposféra sahá nad rovníkem do výšky 16 až 18 km, nad póly 7 až 9 km. Ve stř. zeměp. šířkách je prům. výška troposféry 11 km, mění se v závislosti na roč. době (v zimě dosahuje níže než v létě) a na
celkové povětrnostní situaci (v
cyklonách je níže než v
anticyklonách). V troposféře rozlišujeme ještě
přízemní vrstvu, která je součástí
mezní vrstvy, popř. ji dělíme na troposféru spodní, sahající u nás přibližně do 2 km, střední, ležící mezi výškami 2 až 7 km, a horní mezi 7 km a spodní hranicí tropopauzy. Horní hranici troposféry zjistili v r. 1902 nezávisle na sobě franc. meteorolog P. L. Teisserenc de Bort a Němec R. Assmann.
▶
trowal
označení používané v kanadské met. službě pro
jazyk teplého vzduchu ve vyšších vrstvách ovzduší nad
okluzní frontou.
▶
trvalé zrážky
druh
padajících srážek s víceméně stálou
intenzitou někdy i po dobu několika hodin či dokonce desítek hodin. Krátkodobé zesílení trvalých srážek může být vyvoláno
vnořenou konvekcí. Vzhledem k tomu, že trvalé srážky vypadávají z
vrstevnatých oblaků, označujeme je i jako
stratiformní. Mohou mít formu
deště,
mrholení,
sněhu,
sněhových zrn nebo
zmrzlého deště. Trvalé srážky bývají často pozorovány nad většími územními celky. Jestliže na určitou dobu ustávají, nazývají se
občasnými srážkami (např. občasný déšť), které se nesmí zaměňovat za
přeháňky. Viz též
déšť trvalý.
▶
trvalý dážď
syn. déšť regionální –
déšť vypadávající po delší dobu z oblaků druhu
nimbostratus nebo
altostratus. Bývá tvořen
dešťovými kapkami střední velikosti. Trvá většinou několik hodin, někdy však i několik dní, během tohoto období se však mohou vyskytnout i krátké přestávky. Mívá zpravidla větší plošný rozsah a dosti stálou
intenzitu, v našich oblastech obvykle slabou až mírnou. Vzniká před
teplou frontou nebo v
teplém sektoru cyklony, v oblasti
studené fronty 1. druhu,
zvlněné studené fronty, v oblasti
výškové brázdy nebo
výškové cyklony. K trvalosti deště významně přispívá
orografie. Viz též
srážky trvalé.
▶
trvanie búrky
doba od prvního do posledního zahřmění. V pozorovatelské praxi se považuje za konec bouřky, neozve-li se
hrom po dobu 10 až 15 min. Bouřka nejčastěji trvá 0,2 až 0,3 h, může však trvat i několik hodin. Viz též
pozorování bouřek,
mapa izobront,
mapa izoceraunická,
den s bouřkou.
▶
trvanie slnečného svitu
časový interval, během něhož je intenzita
přímého slunečního záření dopadajícího na jednotku plochy zemského povrchu kolmé k paprskům větší, než 120 W.m
–2. Závisí nejen na délce světlého dne, která je dána zeměp. š. a roční dobou, ale také na výskytu oblačnosti a na překážkách v okolí místa měření. Udává se v hodinách, popř. desetinách hodiny za den, měsíc nebo rok. Trvání slunečního svitu se měří
slunoměry s přesností na 0,1 h. Trvání slunečního svitu patří k zákl.
klimatickým prvkům. Kromě skutečného trvání slunečního svitu zjišťovaného slunoměrem se v klimatologii dále uvádí
astronomicky možné trvání slunečního svitu a
efektivně možné trvání slunečního svitu. Viz též
svit sluneční,
trvání slunečního svitu relativní.
▶
tuba
(tub) – jedna ze
zvláštností oblaku podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je definována jako oblačný sloup nebo obrácený oblačný kužel (nálevka) vycházející ze
základny oblaku. Je příznakem kondenzace vodní páry v silném víru (
tornádu nebo jiné
trombě). Vyskytuje se u
druhu cumulonimbus, velmi zřídka i u druhu
cumulus.
▶
tuhé zrážky
ve smyslu české odborné meteorologické terminologie
hydrometeor pevného skupenství, který je tvořen ledovými částicemi dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi tuhé
padající srážky patří
sníh,
sněhové krupky,
sněhová zrna,
zmrzlý déšť nebo
krupky,
kroupy a
ledové jehličky. K usazeným tuhým srážkám řadíme
zmrzlou rosu,
jíní,
námrazu a
ledovku. Viz též
srážky smíšené,
srážky kapalné.
▶
tuhosť zimy
syn. drsnost zimy – nepřesně vymezený pojem charakterizující průběh
zimy z met. hlediska. Někteří autoři do něho zahrnují jen teplotní charakteristiky zimy, jiní i údaje o sněhových poměrech, hloubce
promrzání půdy, popř. délce zámrzu vodních toků, jezer a moří. Z teplotních ukazatelů tuhosti zimy se užívají zvláště odchylky teploty vzduchu od normálů, počty
ledových dní, sumy záporných prům. denních
teplot vzduchu nebo prům.
absolutní minima teploty vzduchu. Ze sněhových charakteristik slouží k hodnocení tuhosti zimy především údaje o trvání
sněhové pokrývky a její max. výšce.
▶
turbopauza
tenká přechodová vrstva
atmosféry Země, oddělující níže ležící
turbosféru od
difuzosféry. Je prakticky totožná s
homopauzou. Výška turbopauzy uváděná v literatuře se liší u různých autorů a pro různé další podmínky v rozmezí od 90 do 120 km.
▶
turbosféra
spodní část
atmosféry Země, v níž je vzduch promícháván
turbulencí, která zabraňuje vytvoření
difuzní rovnováhy, takže se s výškou nemění
složení ovzduší, pokud jde o hlavní složky vzdušné plynné směsi. Turbosféra se rozprostírá od zemského povrchu do výšky asi 100 km a je od výše ležící
difuzosféry oddělena
turbopauzou. Turbosféra se prakticky shoduje s
homosférou, podobně jako difuzosféra s
heterosférou.
▶
turbulencia
obecně fyz. jev, jehož podstata spočívá v existenci nepravidelných vírových pohybů v proudící tekutině, které se v dané době projevují turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. Proudění tekutin nabývá turbulentního charakteru, převýší-li poměr v něm působících setrvačných a vazkých sil, představující
Reynoldsovo číslo, určitou kritickou hodnotu. Z met. hlediska jde o turbulenci v proudícím vzduchu v zemské atmosféře, kde rozměry turbulentních vírů dosahují velikosti od několika mm do stovek m. Označíme-li
po řadě
x–ovou,
y–ovou a
z–ovou složku rychlosti proudění, potom v případě turbulentního proudění platí
kde
jsou časově zprůměrované složky okamžité rychlosti proudění, zatímco
jsou složky turbulentních fluktuací, jejichž stř. hodnoty se rovnají nule, tj.
V met. praxi se obvykle používá průměrování přes časový interval kolem deseti minut, který bývá dostatečně dlouhý k tomu, aby se odfiltrovaly turbulentní fluktuace a zároveň ještě zpravidla nedochází ke shlazení meteorologicky významných časových změn rychlosti proudění. Turbulence v atmosféře je těsně spjata s
nárazovitostí větru, působí promíchávání vzduchu a
turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých
znečišťujících příměsí. Viz též
intenzita turbulence,
výměna turbulentní,
promíchávání turbulentní,
difuze turbulentní,
spektrum turbulentních vírů,
proudění turbulentní,
tok turbulentní,
akcelerometr.
▶
turbulencia v bezoblačnom priestore
(CAT–Clear Air Turbulence) – dynamická
turbulence ve stř. a horní
troposféře, která není převážně doprovázena výskytem charakteristické oblačnosti. Turbulence v bezoblačném prostoru se zpravidla vyskytuje ve vrstvách s tloušťkou několik set m, šířka pásma s turbulencí v bezoblačném prostoru bývá desítky km a délka několik desítek až stovek km. Její trvání se na určitém místě většinou omezuje na dobu 0,5 – 1 hodinu. Při
vertikálním střihu větru od 0,6 do 1,0 m.s
–1 na 100 m výšky se vyskytuje obvykle turbulence v bezoblačném prostoru slabé intenzity, při střihu 1,1 až 1,6 m.s
–1 na 100 m zpravidla jde o mírnou turbulenci a při větších změnách rychlosti větru s výškou bývají splněny podmínky pro vznik silné turbulence v bezoblačném prostoru. Podle výsledků pozorování se výskyt turbulence v bezoblačném prostoru v 75 % případů váže na
tryskové proudění. Její maximum bývá na cyklonální straně tryskového proudění 500 až 1 000 m pod místem největšího sklonu
tropopauzy.
▶
turbulencia vo voľnej atmosfére
souborné označení pro
turbulenci, která se vyskytuje nad
mezní vrstvou atmosféry. Zahrnuje jak
termickou, tak
dynamickou a
konvektivní turbulenci ve
volné atmosféře. Je to především turbulence v oblasti hranic
inverzních vrstev, na
frontálních plochách, v oblasti
tryskového proudění a
tropopauzy, nebo v
konvektivních oblacích, které mohou sahat až do spodní
stratosféry, a v jejich okolí. Do turbulence ve volné atmosféře zahrnujeme také
turbulenci v bezoblačném prostoru (tzv.
CAT – Clear Air Turbulence).
▶
turbulentná difúzia
atm. děj, při kterém se částice původně shromážděné v daném objemu vzduchu rozptylují (zmenšuje se jejich koncentrace) působením turbulentních (vírových) pohybů různých měřítek. Intenzita turbulentní difuze je proměnlivá a závisí na vzniku a vývoji turbulentních pohybů. Ty jsou podmíněny buď mech. příčinami, např. při turbulentním obtékání vzduchu kolem překážek a nad drsným povrchem, nebo termicky při vzniku tepelně podmíněných vírových pohybů nad přehřátým nebo tepelně nehomogenním povrchem. Viz též
rovnice difuze,
rozptyl příměsí v ovzduší,
turbulence,
koeficient turbulentní difuze.
▶
turbulentná hraničná vrstva
▶
turbulentná inverzia teploty vzduchu
vertikálně obvykle nepříliš mohutná
teplotní inverze překrývající
směšovací vrstvu. Výchozí situací pro vznik této inverze je stabilní
teplotní zvrstvení ovzduší. Jestliže ve vrstvě vzduchu přiléhající k zemskému povrchu nastane silné
turbulentní mísení, vytvoří se v této vrstvě
vertikální teplotní gradient blízký adiabatickému. Přitom nad směšovací vrstvou zůstává přibližně zachován původní
vertikální profil teploty vzduchu. Tím v oblasti horní hranice vrstvy směšování vznikne vrstva s inverzí teploty. Patří mezi
výškové inverze. Viz též
turbulence.
▶
turbulentná kondenzácia
označení pro
kondenzaci vodní páry, ke které dochází ve vzduchu blízkém stavu
nasycení následkem neuspořádaných vert. turbulentních pohybů. Turbulentní kondenzací mohou vznikat turbulentní oblaky. Při pokročilém matematickém modelování procesů
oblačné mikrofyziky je i tento proces součástí
parametrizace nukleace vody.
▶
turbulentná kondenzačná hladina
▶
turbulentná viskozita
syn. tření turbulentní, tření virtuální, viskozita turbulentní – v meteorologii vnitřní tření v proudícím vzduchu vznikající následkem statisticky náhodných a
turbulencí podmíněných přemísťování makroskopických
vzduchových částic napříč převládajícího směru proudu. Projevuje se silami působícími tečně k vrstvám proudícího vzduchu. Vztáhneme-li tyto tečné síly k jednotkové ploše, mluvíme o turbulentních
tečných neboli Reynoldsových
napětích. Z fyz. hlediska je turbulentní tření spjato s
turbulentním přenosem hybnosti proudícího vzduchu, např. v
mezní vrstvě atmosféry směrem dolů, což kompenzuje zanikání hybnosti vnějším třením proudícího vzduchu o zemský povrch. Viz též
tření v atmosféře,
síla tření.
▶
turbulentná vodivosť
formálně zavedený pojem podle analogie s molekulární vodivostí. Zatímco molekulární vodivost v plynech je podmíněna neuspořádaným pohybem molekul, v případě turbulentní vodivosti se jedná o přenos tepelné energie
turbulentním promícháváním v atmosféře. Kvantitativní mírou turbulentní vodivosti může např. být
koeficient turbulentní difuze nebo
koeficient turbulentní výměny.
▶
turbulentná výmena
vzájemná výměna makroskopických
vzduchových částic probíhající mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v proudícím vzduchu a působená
turbulentním promícháváním. Turbulentní výměna vytváří v atmosféře
turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých
znečišťujících příměsí. Viz též
turbulence,
koeficient turbulentní výměny.
▶
turbulentné premiešavame v atmosfére
promíchávání vzduchu v
turbulentním proudění. Nejvýrazněji se uplatňuje v
mezní vrstvě atmosféry, kde je rozhodujícím činitelem při vert. transportu vodní páry, tepla a hybnosti. Turbulentní promíchávání v atmosféře se zvětšuje s rostoucí
rychlostí větru a s klesající
stabilitou atmosféry, v blízkosti zemského povrchu bývá silně ovlivňováno jeho
drsností. Ve
volné atmosféře se významné turbulentní promíchávání může vyskytovat zejména ve vrstvách s výrazným
vertikálním střihem větru a s instabilním
teplotním zvrstvením.
▶
turbulentné prúdenie
v meteorologii proudění vzduchu, v němž se vyskytují nepravidelné turbulentní víry a fluktuace rychlosti. Při turbulentním proudění pronikají z jedné vrstvy do druhé nejen jednotlivé molekuly, ale i makroskopické
vzduchové částice. Proudění bez turbulentních vířivých pohybů nazýváme
prouděním laminárním. V reálné atmosféře je proudění zpravidla turbulentní. Viz též
turbulence.
▶
turbulentný prenos
syn. transport turbulentní – v atmosféře přenos jednotlivých veličin (tepla, vodní páry, hybnosti,
znečišťujících příměsí apod.) působený
turbulentním promícháváním vzduchu. Viz též
turbulence,
výměna turbulentní.
▶
turbulentný tok
množství dané veličiny (v meteorologii nejčastěji tepla, vodní páry, hybnosti, různých
znečišťujících příměsí apod.), transportované za jednotku času přes jednotkovou plochu v důsledku
turbulentního promíchávání vzduchu.
▶
tvar dymovej vlečky
syn. typ kouřové vlečky – po počátečním vzestupu
kouřové vlečky závisí její tvar na struktuře
turbulence, tedy nepřímo především na
teplotním zvrstvení ovzduší, rychlosti a vert. profilu proudění vzduchu v
mezní vrstvě atmosféry. Podle velikosti vert. průmětu difuzního úhlu kouřové vlečky, jejího sklonu a symetrie vůči vodorovné rovině v geometrické nebo
efektivní výšce komína se obvykle rozlišuje pět zákl. tvarů kouřové vlečky, z nichž každý odpovídá určitým, navzájem se lišícím met. podmínkám:
přemetání,
vlnění,
čeření,
unášení,
zadýmování. K nim se někdy řadí i
odrážení, což je ovšem spíše
šíření příměsí v atmosféře, které již nemá charakter kouřové vlečky. Mezi charakteristickými typy met. podmínek, a proto i mezi jednotlivými tvary kouřové vlečky, je ve skutečnosti plynulý přechod. Je známo více pokusů o typizaci tvarů kouřové vlečky.
▶
tvar kódu
obecné schéma
meteorologického kódu, doporučené
Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot
meteorologických prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.
▶
tvar ľadových kryštálikov
vlastnost
ledových krystalků ovlivňovaná podmínkami při jejich vzniku a růstu v oblacích a ve srážkách. Při obvyklých hodnotách
tlaku vzduchu v atmosféře a při teplotě 0 °C až –80 °C krystalizuje led v hexagonální krystalografické soustavě. Šesterečná symetrie souvisí s uspořádáním molekul vody v krystalové mřížce ledu. Základním stabilním tvarem ledového krystalku je tedy hranol se dvěma základnami ve tvaru šestiúhelníku a šesti bočními stěnami. Šikmé stěny, které lze někdy na krystalcích rozeznat, nejsou stabilní a při dalším růstu mizí. V atmosféře se setkáváme s velkou variabilitou rozměrů tohoto základního tvaru, přičemž se může měnit poměr rozměru základny a výšky hranolu a může docházet i ke vzniku členitých šesterečných hvězdic či dendritů a kombinovaných tvarů. Konkrétní tvar ledového krystalku je určen především
teplotou vzduchu a v menší míře i
přesycením vodní páry vzhledem k ledu v prostředí, kde se ledový krystal vyvíjí. Variabilita tvarů ledových krystalků byla popsána na základě laboratorního sledování a potvrzena i při odběrech přirozených ledových krystalů ve sněhu. Základními tvary ledových krystalků v atmosféře jsou ledová jehla, šestiboký sloupek, šestiboká destička a šesticípá hvězdice, popř.
dendrit. Někdy se do základních tvarů zahrnují i krystalky ve tvaru projektilu s nestabilním šikmým ukončením. Působením
turbulence,
agregací krystalků při jejich vzájemných srážkách, namrzáním přechlazených vodních kapek na stěnách krystalku apod. vzniká v přírodě i velké množství kombinovaných tvarů.
Bylo sestaveno několik klasifikací tvarů ledových krystalků, přičemž nejčastěji užívaná je klasifikace japonských autorů Ch. Magona a Ch. W. Lee z roku 1966, která definuje 80 kategorií tvaru a zahrnuje i tvary kombinované a narušené. Tato klasifikace byla modifikována a rozšířena skupinou autorů vedených K. Kikuchim (2013) v rámci činnosti pracovní skupiny IACS (International Association of Classification Societies). Klasifikace třídí ledové krystalky i další pevné
srážkové částice již do 121 tříd. Viz též
vločka sněhová.
▶
tvar oblaku
kategorie mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků, která blíže určuje vzhled, velikost, strukturu a vývoj
oblaku. Oblak určitého
druhu může být označen jménem jen jednoho tvaru, určitý tvar se však může vyskytnout u několika druhů oblaků. Podle mezinárodně přijaté klasifikace oblaků rozeznáváme tyto tvary oblaků:
calvus,
capillatus,
castellanus,
congestus,
fibratus,
floccus,
fractus,
humilis,
lenticularis,
mediocris,
nebulosus,
spissatus,
stratiformis,
uncinus a
volutus.
▶
tvrdé freóny
freony s největším potenciálem ničit
ozonovou vrstvu. Jejich molekuly obsahují chlor, nikoli však vodík (látky typu CFC). Tyto látky jsou v
troposféře velmi stabilní a dostávají se do
stratosféry, kde působením
ultrafialového záření uvolňují atomární chlor, který velmi účinně rozkládá stratosférický
ozon.
▶
twister
hovorové označení pro
tornádo (používané především v USA).
▶
tylo cyklóny
sektor
cyklony v její zadní části ve smyslu jejího pohybu nebo z hlediska převládajícího pohybu cyklon v dané oblasti. V případě
mimotropické cyklony tak zpravidla leží západně od jejího středu, kam proniká
studený vzduch z vyšších zeměp. šířek. Proto je zde typická
proměnlivá oblačnost s
přeháňkami,
nárazovitým přízemním větrem a mimo oblast srážek velkou
dohledností. Při
situaci Vb je týl cyklony oblastí s velkým horizontálním
tlakovým gradientem a
konvergencí proudění, což vede k intenzivním, převážně
trvalým srážkám, na
návětří hor dále zesilovaným díky
orografickému zesílení srážek.
▶
tylový vtok
(RIJ – rear inflow jet) - mezoměřítkové proudění, které v relativním systému spojeném se
squall line směřuje ze zadní strany do přední, tedy proti směru převládajícího proudění v bouři. Jde o jev typický zejména pro linie bouří charakteru
bow echo, kde se RIJ podílí na dopředném vyboulení centrální části linie konv. bouří. Na vzniku RIJ se podílí více vlivů, ale hlavním je vznik centra relativního podtlaku ve středních hladinách v přední části konv. systému, a to v důsledku působení
výstupných a
sestupných konv. proudů v aktivních konv. buňkách v této časti konv. systému. Vznik RIJ je snahou o kompenzaci tohoto relativně nízkého tlaku vzduchu.
▶
typ makrosynoptickej situácie
charakter cirkulace atmosféry nad velkou částí zemského povrchu o velikosti řádově 10
5 až 10
6 km
2, podmíněný rozložením
řídících cyklon a
anticyklon a polohou
frontální zóny. Podle převládajícího směru proudění zpravidla rozlišujeme zonální a meridionální typ makrosynoptické situace, které se podle rázu počasí na sledovaném území dále dělí na cyklonální a anticyklonální typy. Něm. meteorolog F. Baur v roce 1936 definoval typ makrosynoptické situace pomocí rozhodujících rysů celkového stavu atmosféry v zájmovém dostatečně velkém prostoru, které se podstatně nemění po více dní a jsou rozhodující pro počasí v jednotlivých dílčích oblastech. V zahraniční literatuře a nevhodně i v naší, se pro typ makrosynoptické situace někdy používá něm. označení „Grosswetterlage“. Viz též
typizace povětrnostních situací,
cirkulace meridionální,
cirkulace zonální.
▶
typ počasia
1. v
komplexní klimatologii soubor
meteorologických prvků a jevů daného dne, který je charakterizován jejich hodnotami uvnitř vhodně zvolených intervalů. Týká se zvláště
teploty a
vlhkosti vzduchu,
oblačnosti, atm.
srážek,
sněhové pokrývky a
větru. Znamená zobecnění případů počasí jako jevů prakticky se neopakujících, např. počasí mírně mrazivé, bez větru, málo oblačné. Typy počasí lišící se jen v jednom anebo dvou znacích se shrnují do tříd počasí;
2. v
synoptické meteorologii charakter počasí odpovídající určitému synop. objektu, tj.
atm. (tlakovému) útvaru,
vzduchové hmotě nebo
atmosférické frontě, a to zejména v závislosti na roč. době. Např.
anticyklonální počasí, počasí v
týlu cyklony, počasí
teplé fronty. Viz též
typ synoptický.
▶
typizácia hraničnej vrstvy atmosféry
klimatologická abstrakce zákl. charakteristik
mezní vrstvy atmosféry, zpravidla podle
vertikálních profilů teploty,
větru a
vlhkosti vzduchu za předpokladu horiz. homogenity polí v mezoměřítku. Významným prvkem při této typizaci je výskyt, výška, vert. rozsah, popř. další charakteristiky
zadržujících vrstev, především
inverzí teploty. Za kritéria stabilitních podmínek v mezní vrstvě se zpravidla volí veličiny přímo odvozené z vertikálního
teplotního gradientu (mezní vrstva velmi stabilní, mírně stabilní, instabilní, konv. apod.) nebo komplexnější charakteristiky typu
Richardsonova čísla.
▶
typizácia poveternostných situácií
systém
synoptických typů, vytvořený na základě denních
synoptických map pro předpovědní, klimatologické a jiné účely. Součástí typizace povětrnostních situací je kalendář uvádějící synop. typy, které se vyskytují v jednotlivých dnech. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější
typizace povětrnostních situací Evropy, označovaná též jako typizace P. Hessa a H. Brezowského. V ČR se nejvíce používají
typizace povětrnostních situací HMÚ a
typizace povětrnostních situací Končka a Reina.
▶
typizácia poveternostných situácií Európy (Hessa a Brezowského)
syn. typizace povětrnostních situací Hessa a Brezowského –
typizace povětrnostních situací, která vychází z práce F. Baura „Kalendář typů makrosynoptických situací Evropy, sestavený pro léta 1881–1938“. Podle polohy
azorské anticyklony rozeznává tři
cirkulační typy: převážně zonální, smíšený a převážně meridionální. Podle tohoto schématu rozlišuje pro Evropu 18 typů synop. situací, z nichž dvě jsou zonální, tří smíšené a třináct je meridionálních, které se dále dělí podle toho, zda ve stř. Evropě má počasí anticyklonální nebo cyklonální charakter. Kalendář této typizace je zpracován od roku 1881 a průběžně se doplňuje. Typizace P. Hessa a H. Brezowského je ve stř. Evropě nejužívanější typizací povětrnostních situací, vyhovuje však především pro území Německa. Zjištění, že se tato klasifikace vždy nedá úspěšně využít na území tehdejšího Československa, vedlo k vypracování
typizace povětrnostních situací HMÚ. Viz též
katalog povětrnostních situací.
▶
typizácia poveternostných situácií HMÚ
typizace povětrnostních situací Evropy, která vznikla pod vedením J. Brádky v někdejším
Hydrometeorologickém ústavu v Praze. Vychází z katalogu P. Hessa a H. Brezowského se snahou zachovat
přirozená synoptická období podle definice B. P. Multanovského. Byla vypracována se zvláštním zřetelem k
tlakovému poli nad stř. Evropou a k počasí na území tehdejšího Československa. Využívá se v met. službě při interpretaci tlakového pole pro
předpověď počasí, k vyhledávání analogií ve
střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí i v dynamicko–klimatologických studiích. Zvláštnosti, tvar a rozměry našeho území i snaha typizovat
povětrnostní situace všech dní vedly jednak ke kompromisu mezi pojetím
přirozených synoptických období Multanovského a pojetím
typu makrosynoptických situací P. Baura, jednak k pozdějšímu zvětšení počtu typů na 28, z nichž je 13 anticyklonálních a 15 cyklonálních. Jednotlivé typy jsou schematicky znázorněny
demarkačními čarami mezi cyklonálním a anticyklonálním polem s geometrickými středy oblastí a největší četností výskytu
cyklon a
anticyklon a průměrnou polohou
frontální zóny.
Kalendář povětrnostních situací začíná u této typizace od 1. 1. 1946 a je průběžně doplňován. Do roku 1990 je jednotný pro území České republiky a Slovenské republiky, od roku 1991 je sestavován na základě vzájemné konzultace meteorologů
ČHMÚ a
SHMÚ zvlášť pro obě území. Viz též
klimatologie dynamická.
▶
typizácia poveternostných situácií Končeka a Reina
typizace povětrnostních situací Evropy, která je sestavená pro účely
dynamické klimatologie. Hlavním kritériem typizace je směr pohybu
tlakových útvarů, popř.
frontálních systémů, jako pomocné kritérium slouží
anticyklonální nebo
cyklonální zakřivení izobar na přízemní
povětrnostní mapě ve spodní
troposféře nad územím tehdejšího Československa a nad sousedními oblastmi stř. Evropy. Rozlišuje 19 povětrnostních typů, z nichž 8 je anticyklonálních a 11 cyklonálních. Kalendář těchto typů, publikovaný za období let 1951–1971, byl podkladem pro více než 50 prací v tehdejším Československu, které se zabývaly vztahem mezi
celkovou povětrnostní situací a počasím v daném místě nebo oblasti. Typizace M. Končka a F. Reina vyšla z
typizace povětrnostních situací HMÚ, na rozdíl od ní však přihlíží více k přízemnímu
tlakovému poli a vymezuje povětrnostní typy krátkého trvání, tzv. elementární povětrnostní typy. V případě větších rozdílů v charakteru počasí v záp. a vých. části tehdejšího Československa uváděl kalendář odlišné typy pro Českou a pro Slovenskou republiku. Netypizuje však povětrnostní situace asi u 6 % dní, v nichž má povětrnostní situace přechodný ráz, takže její přiřazení k některému typu není jednoznačné.
▶
typy refrakcie elektromagnetických vĺn
syn. typy refrakce radiovln – podle změn
indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu s výškou se rozlišuje
atmosférická refrakce neboli lom radiovln na kladnou (při vert. gradient indexu lomu vzduchu ∂n / ∂z < 0 m
–1, což odpovídá zakřivení paprsku k povrchu země), zápornou (při ∂n / ∂z > 0 m
–1, což odpovídá zakřivení paprsku od povrchu země) a nulovou (při ∂n / ∂z = 0 m
–1, což odpovídá přímkovému šíření paprsku). V běžných podmínkách převažuje kladná refrakce, která je dále členěna ve vztahu ke standardní a kritické refrakci.
Standardní radioatmosféra předpokládá ∂n / ∂z = –4.10
–8 m
–1, což odpovídá podmínkám standardní (někdy též normální) refrakce, za které pro
efektivní poloměr Země platí R
e = 4/3 R
z. Kritická refrakce nastává při ∂n / ∂z = –15,7 .10
–8 m
–1, kdy je křivost paprsku totožná s křivostí zemského povrchu.
Superrefrakce nastává při ∂n / ∂z < –15,7 . 10
–8 m
–1 a paprsek má velké zakřivení směrem k zemi, takže může nastat i jeho několikanásobný odraz a vytvoření přízemního vlnovodu. Viz též
meteorologie radarová,
refrakce atmosférická.
