▶
Tagesamplitude f
rozdíl mezi
denním maximem a
denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda
teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
Tagesgang der meteorologischen Größe m
změna hodnoty (časový průběh
meteorologického prvku) během 24 hodin. V klimatologii se za denní chod met. prvku považuje i denní chod prům. hodinových hodnot vypočtených pro určitý den, měsíc nebo roč. období z víceletých pozorovacích řad.
▶
Tagesgang m
rozdíl mezi
denním maximem a
denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda
teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
Tageshelligkeit f
osvětlení zemského povrchu a předmětů na Zemi i v atmosféře přímým a rozptýleným slunečním světlem. Měří se v luxech [lx].
▶
Tageskonzentration von Fremdstoffen in der Luft f
aritmetický průměr koncentrace
znečišťující látky zjištěný na stanoveném místě za interval 24 h (v ČR často od 7 h do 7 h SEČ následujícího dne).
▶
Tagesmaximum n
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku zjištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinak stanovenými
termíny pozorování, např. od 7 h SEČ běžného dne do 7 h SEČ následujícího dne nebo od 06 UTC do 18 UTC v případě nejvyšší teploty uváděné ve zprávách
SYNOP z evropských zemí. Viz též
amplituda denní.
▶
Tagesminimum n
nejnižší hodnota
meteorologického prvku, zajištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinými stanovenými
termíny pozorování, např. od 19 h SEČ předchozího dne do 7 h SEČ běžného dne nebo od 18 UTC předchozího dne do 06 UTC daného dne v případě nejnižší teploty uváděné ve zprávách
SYNOP z evropských zemí. Viz též
amplituda denní.
▶
Tagesmittel des meteorologischen Elementes n
průměrná denní hodnota
meteorologického prvku vypočtená z hodnot naměřených nebo pozorovaných v
klimatologických nebo
synoptických termínech. Podle doporučení
WMO se denní průměr met. prvku počítá jako aritmetický průměr hodnot daného prvku měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v České republice denní průměry met. prvků počítají jako aritmetické průměry hodnot pozorovaných v termínech 7, 14 a 21 hodin místního času. Prům. denní teplota vzduchu se počítá podle vzorce
▶
Tagesmitteltemperatur f
prům. hodnota teploty vzduchu vypočtená z hodnot naměřených v
klimatologických nebo
synoptických termínech. Podle doporučení
WMO se denní průměr teploty počítá jako aritmetický průměr hodnot teploty měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v ČR průměrná denní teplota vzduchu počítá někdy podle vzorce:
kde indexy 7, 14 a 21 vyjadřují termíny pozorování. Počítá-li se průměrná denní teplota vzduchu z 24 hodnot, označuje se jako pravý denní průměr teploty. K hrubému odhadu průměrné denní teploty se též někdy užívá vzorce:
kde
Tmax je max. a
Tmin min. denní teplota vzduchu. Viz též
průměr meteorologického prvku denní,
průměr meteorologického prvku denní pravý.
▶
Tagessumme meteorologischer Elemente f
součet všech hodnot
meteorologického prvku zjištěných ve stanovených termínech za 24 h. Užívá se především denní
úhrn srážek.
▶
tägliche Schwankung f
rozdíl mezi
denním absolutním maximem a
denním absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda
teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z
denního minima –27,6 °C v roce 1785 a
denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
▶
tägliche Schwankung f
rozdíl mezi
denním maximem a
denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda
teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
Taifun m
regionální označení plně vyvinuté
tropické cyklony v oblasti sz. Tichého oceánu západně od datové hranice.
Desetiminutová (v USA minutová)
rychlost větru při zemi v něm dosahuje nejméně 33 m.s
–1; pokud dosáhne 67 m.s
–1, mluvíme o
supertajfunu. Na Filipínách se pro tajfun používá označení
baguio.
▶
Talnebel m
mlha, která se tvoří v terénních sníženinách, zejména v údolích následkem stékání chladnějšího vzduchu po svazích, silnějšího ochlazování a v důsledku zvětšené vlhkosti vzduchu. Při pozorování z vyšších poloh se údolní mlha jeví jako
oblačné moře.
▶
Tangentialspannung f
obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s
turbulentním přenosem hybnosti v
mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru
kde
ρ značí
hustotu vzduchu a
turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami
x,
y,
z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též
tření v atmosféře,
síla tření.
▶
tätige Oberfläche f
přechodná plocha mezi
litosférou nebo
hydrosférou a
atmosférou (povrch půdy, vody, porostu, popř. umělý povrch, jako povrch vozovky, střech domů apod.), na níž dochází k odrazu záření i jeho transformaci v jiné druhy energie (především v teplo). Aktivní povrch patří k hlavním
klimatotvorným faktorům. V utváření klimatu se uplatňuje především ve spojitosti s
radiační bilancí soustavy Země–atmosféra a se
všeobecnou cirkulací atmosféry. Aktivní povrch ovlivňuje atm. děje v
mezní vrstvě atmosféry svými fyz. a fyz.-chem. vlastnostmi, k nimž patří zejména
členitost reliéfu zemského povrchu,
albedo, tepelná vodivost, vlhkost, složení a struktura půdy, veget. kryt atd. Pojem aktivní povrch zavedl rus. klimatolog A. I. Vojejkov (1824–1916). Viz též
orografie.
▶
tatsächliche Verdunstung
množství vody, které se za daných meteorologických podmínek vypaří do atmosféry ze zemského povrchu o skutečné vlhkosti (skutečná
evaporace), popř. i z těl rostlin disponujících dostupnou vodou (skutečná
transpirace) nebo z obojího (aktuální
evapotranspirace). Případný nedostatek vody k vypařování způsobuje, že skutečný výpar je většinou menší než
potenciální výpar. To platí především pro povrch půdy v létě v odpoledních hodinách, naopak v zimě a nad velkými vodními plochami celoročně mají oba druhy výparu podobné hodnoty. Skutečný výpar je obtížně měřitelný, a většinou se jen odvozuje pro jednotlivá
povodí na základě
hydrologické bilance.
▶
tatsächliches Wetter n
soubor údajů o skutečném stavu ovzduší, vztahující se k určitému místu a času. Skutečné počasí zpravidla popisujeme údaji o
teplotě,
tlaku a
vlhkosti vzduchu, o
směru a
rychlosti větru, o
stavu počasí (déšť, sněžení, bouřka, mlha apod.), o
oblačnosti,
dohlednosti, popř. dalšími charakteristikami. V
letecké meteorologii se pro počasí skutečné používá i termín
počasí aktuální nebo
aktuál.
▶
tatsächliches Wetter n
slang. označení pro
počasí skutečné.
▶
Tau m
usazenina vodních kapek na předmětech na zemi nebo blízko jejího povrchu, vznikající kondenzací vodní páry z okolního vzduchu. Tvoří se zpravidla ve večerních a nočních hodinách za slabého větru nebo bezvětří při
radiačním ochlazování povrchu předmětů pod
teplotu rosného bodu.
▶
Tauen n
rozpouštění sněhu nebo ledu v důsledku zvýšení jejich teploty nad 0 °C. Ke změně pevného skupenství vody na kapalné dochází v přírodě především:
a) následkem
advekce teplého vzduchu nad povrch sněhu nebo ledu;
b) účinkem
přímého slunečního záření, které je absorbováno sněhem nebo ledem;
c) v důsledku deště s teplotou kapek vyšší než 0 °C. Dále tání nastává i vedením tepla z půdy, na vozovkách při stlačení sněhu za teplot slabě pod nulou, při chemickém posypu apod.
▶
Taumesser m
drosometr – historický přístroj ke zjišťování výskytu, popř. množství
rosy na povrchu určitého tělesa. V nejjednodušším případě se vizuálně odhadovalo množství rosy usazené na povrchu
Duvdevaniho rosoměrné destičky, umístěné do výše listů porostu. Jiné rosoměry byly tvořeny síťkou zavěšenou na vahadle vah, jimiž se určoval přírůstek hmotnosti síťky s usazenou rosou. Tento princip se využíval rovněž při registraci rosy
drosografy. Viz též
ovlhoměr.
▶
Taupunkt m
syn. bod rosný –
teplota, při níž se
vlhký vzduch o dané hodnotě
směšovacího poměru vodní páry stane
nasyceným vzhledem k vodě následkem
izobarického ochlazování. Při dalším poklesu
teploty vzduchu dochází k
přesycení a tím ke
kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká
rosa nebo
mlha; v důsledku toho klesá i teplota rosného bodu. Při
relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % je teplota rosného bodu vždy nižší než teplota vzduchu.
Teplota rosného bodu ve spojení s měřenou teplotou vzduchu patří k zákl. charakteristikám
vlhkosti vzduchu. Zakresluje se do
synoptických map a
aerologických diagramů, kde
křivka rosného bodu slouží k popisu
vertikálního profilu vlhkosti vzduchu. Využívá se v řadě empir. vzorců, např. ve
Ferrelově vztahu, při předpovědi
přízemních mrazů, mlhy apod. Patří ke
konzervativním vlastnostem vzduchových hmot.
Na meteorologických stanicích v ČR se přízemní teplota rosného bodu získává výpočtem z
tlaku vzduchu na stanici a z hodnot teploty vzduchu a relativní vlhkosti, měřených pomocí teplotně–vlhkostních
senzorů HUMICAP, v případě nefunkčnosti tohoto přístroje pak výpočtem z údajů
psychrometru. Teplotu rosného bodu lze také určit z
psychrometrických tabulek. Teplotu rosného bodu v dané
izobarické hladině lze např. určit z definice směšovacího poměru a vhodného řešení
Clausiovy–Clapeyronovy rovnice. Přibližnou hodnotu teploty rosného bodu lze též měřit přímo
kondenzačním vlhkoměrem nebo
termohygroskopem. Viz též
deficit teploty rosného bodu,
teplota výstupné kondenzační hladiny,
teplota bodu ojínění.
▶
Taupunktdifferenz f
rozdíl
teploty vzduchu a
teploty rosného bodu. Patří mezi charakteristiky
vlhkosti vzduchu užívané zejména na
výškových mapách. Deficit teploty rosného bodu je tím větší, čím je při dané teplotě vzduchu menší
relativní vlhkost vzduchu. Viz též
sytostní doplněk.
▶
Taupunkthygrometer n
vlhkoměr sloužící k určení
teploty rosného bodu nebo
teploty bodu ojínění stanovením teploty uměle ochlazovaného, zpravidla leštěného, kovového povrchu v okamžiku, kdy se na něm objeví kapalná nebo pevná fáze vody.
▶
Taupunktkurve f
syn. depegram – grafické vyjádření průběhu
teploty rosného bodu s tlakem vzduchu (výškou) na
termodynamickém diagramu jako výsledek
aerologického měření vlhkosti vzduchu. Využívá se pro stanovení dalších vlhkostních charakteristik
volné atmosféry. Viz též
křivka teplotního zvrstvení.
▶
Taupunkttemperatur f
syn. bod rosný –
teplota, při níž se
vlhký vzduch o dané hodnotě
směšovacího poměru vodní páry stane
nasyceným vzhledem k vodě následkem
izobarického ochlazování. Při dalším poklesu
teploty vzduchu dochází k
přesycení a tím ke
kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká
rosa nebo
mlha; v důsledku toho klesá i teplota rosného bodu. Při
relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % je teplota rosného bodu vždy nižší než teplota vzduchu.
Teplota rosného bodu ve spojení s měřenou teplotou vzduchu patří k zákl. charakteristikám
vlhkosti vzduchu. Zakresluje se do
synoptických map a
aerologických diagramů, kde
křivka rosného bodu slouží k popisu
vertikálního profilu vlhkosti vzduchu. Využívá se v řadě empir. vzorců, např. ve
Ferrelově vztahu, při předpovědi
přízemních mrazů, mlhy apod. Patří ke
konzervativním vlastnostem vzduchových hmot.
Na meteorologických stanicích v ČR se přízemní teplota rosného bodu získává výpočtem z
tlaku vzduchu na stanici a z hodnot teploty vzduchu a relativní vlhkosti, měřených pomocí teplotně–vlhkostních
senzorů HUMICAP, v případě nefunkčnosti tohoto přístroje pak výpočtem z údajů
psychrometru. Teplotu rosného bodu lze také určit z
psychrometrických tabulek. Teplotu rosného bodu v dané
izobarické hladině lze např. určit z definice směšovacího poměru a vhodného řešení
Clausiovy–Clapeyronovy rovnice. Přibližnou hodnotu teploty rosného bodu lze též měřit přímo
kondenzačním vlhkoměrem nebo
termohygroskopem. Viz též
deficit teploty rosného bodu,
teplota výstupné kondenzační hladiny,
teplota bodu ojínění.
▶
Taupunktzeiger m
vlhkoměr sloužící k určení
teploty rosného bodu nebo
teploty bodu ojínění stanovením teploty uměle ochlazovaného, zpravidla leštěného, kovového povrchu v okamžiku, kdy se na něm objeví kapalná nebo pevná fáze vody.
▶
Tautochrone f
v
bioklimatologii křivka znázorňující vertikální profil
teploty půdy nebo
vertikální profil teploty vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry, příp. obojí dohromady v jednom časovém okamžiku. Zakreslením většího počtu tautochron lze znázornit změny příslušného vertikálního profilu během dne.
▶
Tauwetter n
z met. hlediska zpravidla poměrně náhlé a obvykle alespoň dvoudenní oteplení nad 0 °C, které se vyskytlo po souvislé vícedenní sérii celodenních mrazů, tj. po nepřerušeném období
ledových dnů. Teplotní kritéria pro vymezení oblevy nejsou v met. literatuře jednotná. Např. podle J. Kuziemského (1973) jsou jako obleva hodnoceny případy, kdy při oteplení po období mrazů došlo ke zvýšení max. denních teplot vzduchu nad 0 °C ve dvou po sobě následujících dnech. Podle V. Hlaváče (1966) se hovoří o oblevě při nástupu období alespoň dvou po sobě jdoucích dní s prům. denní teplotou vzduchu nad 0 °C, přičemž jeden z těchto dnů měl buď kladné minimum teploty vzduchu, tj. nebyl
dnem mrazovým, nebo měl alespoň maximum teploty vzduchu vyšší než 5 °C. Příčinou oblevy ve stř. Evropě je nejčastěji
advekce rel. teplého mořského
vzduchu mírných šířek do nitra pevniny.
▶
Taylor-Spirale f
geometrické vyjádření změn
vektoru větru s výškou v
mezní vrstvě atmosféry, teor. vypočtené za zjednodušujícího předpokladu, že se
koeficient turbulentní difuze a
hustota vzduchu s výškou nemění, proudění vzduchu je horizontální a nezrychlované,
geostrofický vítr nezávisí na výšce a rychlost proudění v mezní vrstvě se s výškou asymptoticky blíží rychlosti geostrofického větru. Obalovou křivku koncových bodů vektorů znázorňujících vítr v různých hladinách mezní vrstvy a vynesených z jednoho zvoleného bodu pak nazýváme Taylorovou spirálou. Zvláštní případ Taylorovy spirály, kdy úhel sevřený směry přízemního a geostrofického větru se rovná 45°, se obvykle nazývá spirálou Ekmanovou. Někteří autoři však používají pojmy spirála Taylorova a spirála Ekmanova jako synonyma.
Teorii této spirály vypracoval V. W. Ekman (1902) pro pohyb vody ve svrchních vrstvách oceánu, vyvolaný účinkem větru. Na poměry v atmosféře ji aplikoval F. Äkerblom (1908) na základě měření větru na Eiffelově věži v Paříži. Zobecněný výklad na podkladě teorie atmosférické
turbulence podal G. I. Taylor (1915). Viz též
vítr přízemní,
stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.
▶
TCAC n
(TCAC, z angl.
Tropical Cyclone Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy
ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám,
světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o polohu, předpovídaný směr a rychlost postupu, maximální přízemní vítr a tlak vzduchu ve středu
tropických cyklon.
▶
technische Klimatologie f
syn. klimatologie inženýrská – klimatologie aplikovaná v technice. Poskytuje klimatologické podklady k realizaci investičních záměrů, pro urbanistické řešení územních celků, problematiku
životního prostředí, zřizování a provoz složitých technol. zařízení, pro výstavbu inženýrských sítí (např. kanalizace), vnějších el. vedení, vysokých komínů, rozhlasových a televizních vysílačů, pro vodohosp. účely, zeměď. praxi apod. Klimatologické podklady se sestavují na základě archivovaného klimatologického materiálu nebo se opírají o výsledky terénního klimatologického průzkumu.
▶
technische Sichtbedingungen f/pl
vzdálenost, ve které lze bezpečně rozeznat světelné zdroje. Tato
dohlednost je závislá nejen na průzračnosti atmosféry, ale také na intenzitě a barvě světla světelného zdroje. Používá se v
letecké meteorologii.
▶
technische Vorschriften der WMO f
publikace vydávaná
Světovou meteorologickou organizací (WMO), která kodifikuje podmínky, formy a způsoby mezin. spolupráce v meteorologii a hydrologii. Technická pravidla WMO obsahují zásady, postupy a doporučení pro meteorologické a hydrologické služby. První díl této publikace se týká
Světové služby počasí (WWW), včetně systému pozorování, zpracování údajů a met. komunikací (část A), dále obsahuje doporučení pro klimatologii, měření chem. komponent atmosféry a pro výukovou, publikační a výzk. činnost (část B), a pro zabezpečení námořní dopravy a zemědělství (část C). Druhý díl je věnován problematice met. služeb letectví a třetí díl se zabývá otázkami hydrologie.
▶
Teilentladung eines Blitzes f
impulz
proudu blesku, který se může během jednoho
blesku vícenásobně opakovat. Zhruba polovina záporných
blesků mezi oblakem a zemí obsahuje jeden dílčí výboj, zatímco druhá polovina dva a více dílčích výbojů.
▶
Teilchenspektrum des atmosphärischen Aerosols n
vyjádření závislosti počtu
aerosolových částic určité velikosti obsažených v jednotkovém objemu
vzduchu na jejich poloměru
r (popř. průměru). Popisuje se funkcí
f(r), pro niž platí, že výraz
f(r) d
r je roven počtu částic v jednotce objemu, jejichž poloměr leží v intervalu hodnot <r,
r + d
r), nebo funkcí
F(r) = f(r) / N, kde
N značí počet všech částic v jednotce objemu. Výraz
F(r) d
r se rovná poměru počtu částic o poloměru z intervalu <r,
r + d
r) k počtu všech částic v objemové jednotce. Jako konkrétní příklady zmíněných funkcí lze uvést tzv. Jungeho rozdělení vhodné pro většinu aerosolů kontinentálního původu v oboru částic větších než 10
–7 m:
kde
C je vhodně zvolená konstanta a hodnota
β se většinou volí blízká třem, popř. logaritmicko-normální rozdělení nebo funkci:
pro niž
a,
α,
b,
ß* jsou konstanty charakterizující daný typ
atmosférického aerosolu.
Pro naposled uvedenou funkci používají někteří autoři název zobecněná gama-funkce a tato funkce spolu s logaritmicko-normálním rozdělením představuje příklady asymetrického jednomodálního rozdělení. Reálné spektrum velikostí částic atmosférického aerosolu obvykle představuje superpozici tří takovýchto rozdělení, v níž se pak přirozeně uplatňují tři módy, tzv.
nukleační mód,
akumulační mód a
hrubý mód. Obalová křivka právě zmíněného celkového třímodálního rozdělení často dobře odpovídá zde již rovněž zmíněnému Jungeho rozdělení v oblasti jeho platnosti.
Analogicky k právě uvedenému lze vytvářet spektra ve vztahu k úhrnným objemům nebo hmotnostem aerosolových částic, obsažených v jednotce objemu, v závislosti na jejich poloměru. Mluvíme pak o objemových nebo hmotnostních (hmotových) spektrech. Podoba těchto spekter odpovídá skutečnosti, že s rostoucí velikostí aerosolových částic sice klesají jejich počty, ale výrazně roste jim odpovídající úhrnný objem nebo hmotnost. Viz též
nukleace.
▶
Teilchenstrahlung f
záření tvořené tokem hmotných částic, tedy atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je
radioaktivní záření typu
alfa nebo
beta. Kromě většinově korpuskulárního
kosmického záření ovlivňuje Zemi také korpuskulární
záření Slunce, zahrnující i
sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti
sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou
polární záře,
geomagnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též
záření gama,
činnost sluneční.
▶
Telebarometer n
málo používané označení pro
tlakoměr přizpůsobený k dálkovému přenosu údajů o tlaku vzduchu. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
TEMP-Meldung f
meteorologická zpráva o tlaku a teplotě vzduchu, o
deficitu teploty rosného bodu a o směru a rychlosti větru ve
standardních izobarických hladinách a také v hladinách významných změn vert. průběhu teploty a rychlosti větru. Zpráva se sestavuje podle kódu TEMP. Část A, resp. C této zprávy obsahuje údaje o všech uvedených parametrech
volné atmosféry ve standardních izobarických hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. V části B, resp. D, jsou uvedeny hodnoty teploty a deficitu teploty rosného bodu v hladinách významných změn vert. průběhu teploty do hladiny 100, resp. nad 100 hPa (sekce 5) a významné změny větru (sekce 6). Zpráva TEMP obsahuje i údaje o
tropopauze, o max. rychlosti a
vertikálním střihu větru v rozsahu daného měření. Zprávy TEMP se vysílají každých šest nebo každých dvanáct hodin a slouží kromě rozboru
teplotního zvrstvení ovzduší a
vertikálního profilu větru na daném místě také k sestavování výškových met. map. Zpráva z mořské stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách se sestavuje podle kódu TEMP SHIP. Viz též
měření aerologické,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.
▶
Temperatur im Niveau der freien Konvektion f
teplota určená na
aerologickém diagramu průsečíkem
křivky teplotního zvrstvení s
nasycenou adiabatou, vycházející z charakteristického bodu aerologického výstupu, tj. z průsečíku
suché adiabaty vycházející z
přízemní teploty vzduchu a
izogramy, jež vychází z
teploty rosného bodu. Viz též
hladina volné konvekce.
▶
Temperatur des feuchten Thermometers
teplota udávaná
vlhkým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před
přímým slunečním zářením. Blíží se izobarické
vlhké teplotě. Při záporné teplotě je třeba údaj doplnit o informaci, zda je nádobka obalena ledem.
▶
Temperatur des feuchten Thermometers f
1. teplota, které teoreticky nabude původně
nenasycený vzduch po
nasycení vodní párou. Podle toho, zda tento proces proběhne jako
adiabatický nebo
izobarický děj, rozlišujeme:
a) adiabatickou vlhkou teplotu
Tav. Pomocí
termodynamického diagramu ji přibližně určíme tak, že uvažovanou
vzduchovou částici převedeme po
suché adiabatě do
výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou. Odtud pak vzduchovou částici necháme sestoupit po
nasycené adiabatě do výchozí hladiny, na níž přečteme
Tav. Převedeme-li částici po nasycené adiabatě dále do
tlakové hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou vlhkou
potenciální teplotu. Adiabatická vlhká potenciální teplota má ve vzduchu obsahujícím nasycenou vodní páru z hlediska podmínek pro
vertikální stabilitu atmosféry analogický význam jako potenciální teplota v nenasyceném vzduchu;
b) izobarickou vlhkou teplotu
Tiv. Při jejím určení předpokládáme, že k
nasycení (vzhledem k rovinnému vodnímu povrchu) dojde za stálého tlaku vypařováním vody do uvažované vzduchové částice, jíž se odnímá teplo spotřebované na výpar. Tuto teplotu lze vypočítat podle vzorce
kde
T značí
teplotu vzduchu,
Lwv latentní teplo vypařování,
cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku,
w a
ws skutečný
směšovací poměr vodní páry, resp. směšovací poměr vodní páry odpovídající stavu nasycení.
Izobarická vlhká teplota je vždy vyšší než adiabatická vlhká teplota. Spolu s ní se v meteorologii používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu určeného teplotou
Tiv v uvažované tlakové hladině po nasycené adiabatě do hladiny 1 000 hPa, zjistíme na teplotní stupnici izobarickou vlhkou potenciální teplotu.
2. v meteorologii běžné zkrácené označení pro
teplotu vlhkého teploměru, která se v ideálním případě (z hlediska funkce
vlhkého teploměru a na něj působících vnějších faktorů) blíží izobarické vlhké teplotě. Ztotožňování teoreticky určené izobarické vlhké teploty a změřené teploty vlhkého teploměru, k čemuž někdy v praxi dochází, však není zcela přesné.
▶
Temperatur des trockenen Thermometers f
teplota udávaná
suchým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před
přímým slunečním zářením. Jde o
teplotu vzduchu v met. významu. Nevhodně je někdy označována jako suchá teplota.
▶
Temperatur f
jedna ze zákl. fyz. veličin, která je mírou stř. kinetické energie termického pohybu molekul. Její jednotkou je v soustavě SI kelvin (K), v met. praxi se používají nebo používaly i jiné
teplotní stupnice. Mezi
meteorologické prvky patří především
teplota vzduchu a
teplota půdy.
▶
Temperatur im Hebunbskondensationsniveau f
syn. teplota kondenzační adiabatická – teplota, při níž
vzduchová částice ochlazovaná adiabaticky při konstantním
směšovacím poměru dosáhne
nasycení. Graficky je určena průsečíkem
suché adiabaty, procházející bodem o daných souřadnicích
p a
T, s
izogramou, procházející
teplotou rosného bodu v
izobarické hladině p. Tuto teplotu nelze zaměňovat s teplotou rosného bodu, i když v obou případech jde o teplotu částice přivedené k nasycení při konstantním směšovacím poměru. Nasycení je však u teploty
kondenzační hladiny dosahováno
dějem adiabatickým, zatímco u teploty rosného bodu
dějem izobarickým. Teplota
výstupné kondenzační hladiny je vždy nižší než teplota rosného bodu, jen v případě nasycené vzduchové částice se obě teploty rovnají a jsou shodné s teplotou vzduchu. Viz též
teplota konvekční kondenzační hladiny.
▶
Temperatur im konvektiven Kondensationniveau f
▶
Temperatur in Grad Celsius f
▶
Temperatur in Grad Reaumur f
▶
Temperaturfeld n
spojité skalární
pole teploty, v meteorologii nejčastěji
teploty vzduchu. To se vyznačuje často složitými
vertikálními profily teploty vzduchu a větší složitostí v blízkosti zemského povrchu než ve
volné atmosféře. Největší
horizontální teplotní gradienty se vyskytují na
teplotních rozhraních a při zemi i na pomezí ploch s rozdílným
aktivním povrchem. Teplotní pole se analyzuje nejčasěji ve výšce 2 m nad zemským povrchem a v jednotlivých izobarických hladinách. Zobrazovat se může pomocí
izoterem, časové změny teplotního pole se znazorňují
izalotermami. Na
mapách relativní barické topografie se ke znázornění teplotního pole a jeho časových změn používají
relativní izohypsy, resp. rel.
izalohypsy.
V meteorologii se dále sledují pole
teploty půdy,
teploty povrchu pevniny,
teploty povrchu moře apod. Viz též
pole termobarické.
▶
Temperaturgradient m
1.
gradient v
teplotním poli směřující kolmo k
izotermickým plochám. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu
teploty vzduchu, popř.
teploty půdy, na jednotkovou vzdálenost ve směru maximálního poklesu teploty
T. Jeho vektor je tak určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic
x,
y,
z (
–∂T/∂x,
–∂T/∂y,
–∂T/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku gradientu teploty vzduchu, přičemž
horizontální teplotní gradient bývá až na výjimky podstatně menší než
vertikální teplotní gradient.
2. změna teploty vertikálně se pohybující
vzduchové částice vztažená na jednotku vzdálenosti, viz
gradient teplotní adiabatický.
▶
Temperaturinversion f
nevh. zvrat teploty – zvláštní případ vert. rozložení teploty vzduchu, při kterém v určité vrstvě atmosféry, v tzv.
inverzní vrstvě, teplota s nadm. výškou vzrůstá. Podle výšky inverzní vrstvy nad zemí rozlišujeme
přízemní a
výškovou inverzi teploty vzduchu, podle příčiny vzniku např.
inverzi teploty vzduchu advekční,
frontální,
radiační,
subsidenční,
turbulentní a
pasátovou. Inverze teploty vzduchu mají značný význam mimo jiné proto, že stabilní
teplotní zvrstvení ovzduší v inverzní vrstvě brzdí promíchávání vzduchu ve vert. i horiz. směru. Tím dochází v nižších a zvláště v uzavřených polohách k vytváření mlh,
jezer studeného vzduchu se silnými mrazy v zimě, v průmyslových a městských oblastech s větší hustotou zdrojů znečištění ovzduší ke zvýšeným koncentracím znečišťujících látek, vzniku
smogu apod. V oblasti dolní hranice výškových inverzí teploty se často vytváří vrstevnatá oblačnost, která zejména v zimě způsobuje výrazné zkrácení slunečního svitu v nižších polohách oproti nadinverzním horským polohám. Inverze teploty vzduchu charakterizujeme výškou, v níž ji pozorujeme, tloušťkou (vert. rozsahem) vrstvy, v níž teplota vzduchu s výškou vzrůstá, a
teplotním gradientem v této vrstvě. Někdy se nepřesně hovoří o „intenzitě" inverze jako rozdílu mezi teplotou horní a spodní hranice inverze. Nejpříznivější podmínky pro vznik inverzí teplot vzduchu jsou v
kvazistacionárních anticyklonách. Viz též
izotermie,
oblak vrstevnatý,
oblačnost inverzní.
▶
Temperaturleitfähigkeit f
veličina
a, definovaná vztahem
kde
k je
koeficient tepelné vodivosti,
ρ hustota a
c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako
c používáme měrné teplo při stálém tlaku
cp. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě
turbulentního přenosu tepla je totožný s
koeficientem turbulentní difuze pro teplo.
▶
Temperaturleitungskoeffizient m
veličina
a, definovaná vztahem
kde
k je
koeficient tepelné vodivosti,
ρ hustota a
c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako
c používáme měrné teplo při stálém tlaku
cp. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě
turbulentního přenosu tepla je totožný s
koeficientem turbulentní difuze pro teplo.
▶
Temperaturleitzahl f
veličina
a, definovaná vztahem
kde
k je
koeficient tepelné vodivosti,
ρ hustota a
c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako
c používáme měrné teplo při stálém tlaku
cp. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě
turbulentního přenosu tepla je totožný s
koeficientem turbulentní difuze pro teplo.
▶
Temperaturprofil aus Wettersatellitendaten n
▶
Temperaturschichtung f
syn. stratifikace atmosféry teplotní – průběh teploty vzduchu s výškou, vyjádřený
vertikálním profilem teploty vzduchu, resp.
vertikálním teplotním gradientem γ. V
troposféře teplota s výškou obvykle klesá, tedy
γ > 0; může však nastat i
izotermie (
γ = 0) nebo
inverze teploty vzduchu (
γ < 0). Vztah mezi hodnotou
γ v určité hladině atmosféry,
suchoadiabatickým teplotním gradientem γD a
nasyceně adiabatickým teplotním gradientem γS určuje
vertikální stabilitu atmosféry. Jestliže v
suchém nebo
nenasyceném vzduchu γ =
γD, označujeme teplotní zvrstvení jako indiferentní; při
γ <
γD jde o stabilní zvrstvení, při
γ >
γD je teplotní zvrstvení atmosféry instabilní, viz
absolutní instabilita atmosféry. V
nasyceném vzduchu platí totéž při
γ =
γS,
γ <
γS (viz
absolutní stabilita atmosféry) a
γ >
γS. Podmíněně instabilní zvrstvení, kdy
γ <
γD a zároveň
γ >
γS, způsobuje
podmíněnou instabilitu atmosféry. Viz též
vrstva inverzní,
vrstva zadržující.
▶
Temperaturschichtungskurve f
grafické vyjádření průběhu teploty vzduchu s výškou (tlakem) na
termodynamickém diagramu. Křivku teplotního zvrstvení sestrojujeme především na základě údajů z
radiosond.
▶
Temperaturskala f
kvantitativní vyjádření
teploty, v meteorologii především
teploty vzduchu. Nejvíce rozšířenou je
Celsiova teplotní stupnice, která nahradila starší
stupnici Réaumurovu; v anglosaském světě se nadále používá
stupnice Fahrenheitova. V termodynamice se používá
Kelvinova teplotní stupnice, pokusem o její kombinaci s Fahrenheitovou stupnicí byla
stupnice Rankinova.
▶
Temperatursturz m
starší nevh. syn. pro termín
inverze teploty vzduchu.
▶
Temperatursumme f
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti, která se v meteorologii používá buď k porovnání teplotních poměrů různých míst ve stejném období nebo na jedné stanici k porovnání teplotních poměrů v jednotlivých letech. Stanovuje se jako:
1. součet teploty vzduchu, obvykle průměrné denní teploty zaznamenané za zvolené období, např. součet všech denních průměrů teploty vzduchu za vegetační období;
2. součet odchylek teploty vzduchu od referenční teploty za zvolené období. V teplém ročním období se zpravidla počítají součty odchylek teploty převyšující referenční teplotu, tj. např. 5, 10, nebo 15 °C, v zimním období sumy záporné teploty. Má praktické uplatnění v zemědělství, klimatologii, klimatologické rajonizaci a tech. praxi.
▶
Temperaturveränderung durch Luftmassentransformation f
lokální časová změna teploty v libovolné hladině
vzduchové hmoty (z = konst. nebo p = konst.) s vyloučením vlivu horiz.
advekce. Transformační změny teploty se studují v souřadnicové soustavě, pohybující se s danou vzduchovou hmotou a jsou působeny:
a) neadiabatickými ději, k nimž patří především
turbulentní výměna tepla mezi podkladem a vzduchovou hmotou, výměna tepla působená radiací a uvolňování
latentního tepla při
fázových přechodech vody v atmosféře;
b) vert. pohyby řádu cm.s
–1, které se uplatňují především ve
volné atmosféře;
c) lokálními časovými změnami
tlaku vzduchu. Jejich vliv je významnější jen při mimořádně velkých
tlakových tendencích. Transformační změny teploty vzduchu se dají vypočítat z rovnice pro lokální časovou změnu teploty, kterou lze odvodit z první
hlavní termodynamické věty. Transformační změny teploty vzduchu lze měřit např. pomocí
transoceánských sond.
▶
Tendenzgleichung der relativen Topographie f
rovnice, která popisuje změny tloušťky vrstvy mezi zvolenými
izobarickými plochami. Má tvar
který odvodíme z
barometrické formule integrací podle tlaku
p, derivací podle času
t a dalšími úpravami, symbol
h značí tloušťku vrstvy mezi
izobarickými hladinami p1 a
p2,
R je
měrná plynová konstanta vzduchu,
T průměrná teplota uvažované vrstvy,
g velikost
tíhového zrychlení,
vx,
vy představuje
x, resp.
y složku rychlosti proudění v
p-systému,
ω vertikální rychlost v p-systému, α
měrný objem vzduchu,
cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a d
q/d
t vyjadřuje množství přijatého nebo vydaného tepla neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času. Tato rovnice byla spolu s
rovnicí vorticity využívána v
baroklinních modelech atmosféry. Viz též
rovnice tlakové tendence.
▶
Tephigramm n
druh aerologického diagramu s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami
T a
Φ, kde
T je
teplota vzduchu v K (v některých verzích tefigramu ve °C) a
Φ entropie suchého vzduchu. Protože entropie je úměrná logaritmu
potenciální teploty Θ podle vztahu:
kde
cp je
měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, má osa
y současně stupnici ln
Θ. Tento
energetický diagram se používal zejména v anglosaských zemích.
▶
termische Frontsparameter m
parametr vhodný pro objektivní
frontální analýzu definovaný vztahem:
První činitel vyjadřuje změnu
teplotního gradientu ∇
T, druhý činitel pak projekci této změny do směru teplotního gradientu. Termální frontální parametr dosahuje maximální hodnoty v místě největší změny gradientu teploty, typicky tedy v oblasti
fronty.
▶
termodynamisches Gleichgewicht n
z fyzikálního hlediska nejobecnější rovnovážný stav daného systému, v němž neprobíhají žádné makroskopické změny, všechny termodynamické veličiny jsou v čase konstantní, neuskutečňuje se žádná výměna hmoty a energie s okolím daného systému ani uvnitř něho neprobíhá žádný transport hmoty a energie. Ve stavu termodynamické rovnováhy nemohou v systému samovolně probíhat žádné mechanické, tepelné, chemické, fázové apod. změny.
▶
terrestrische Strahlung f
dlouhovlnné záření, které soustava Země – atmosféra vyzařuje do kosmického prostoru. Jeho intenzita vzrůstá s teplotou této soustavy. Uvedený přenos energie se uskutečňuje jako
záření zemského povrchu a
záření atmosféry.
▶
terrestrische Strahlungsbilanz f
bilance radiační dlouhovlnná – bilance
dlouhovlnného záření v dané hladině
atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem
záření atmosféry směřujícího dolů a
zemského záření směřujícího nahoru, které je tvořeno zářením zemského povrchu směřujícím nahoru, odraženým zářením atmosféry a zářením atmosféry směřujícím nahoru.
▶
terrestrische Strahlungshaushalt f
bilance radiační dlouhovlnná – bilance
dlouhovlnného záření v dané hladině
atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem
záření atmosféry směřujícího dolů a
zemského záření směřujícího nahoru, které je tvořeno zářením zemského povrchu směřujícím nahoru, odraženým zářením atmosféry a zářením atmosféry směřujícím nahoru.
▶
Tertiär n
syn. třetihory – vžité označení pro starší část
kenozoika, zahrnující období před 66 – 2,588 mil. roků. Zahrnuje dvě periody,
paleogén a
neogén, na nějž navazuje
kvartér neboli čtvrtohory.
▶
tertiäre Zirkulation f
podle H. C. Willeta označení pro systémy
místní cirkulace, cirkulaci v Cb aj. Viz též
cirkulace primární,
cirkulace sekundární,
cirkulace buňková.
▶
tertiärer Regenbogen m
syn. duha terciární – duha vzniklá lomem a trojnásobným vnitřním odrazem slunečních paprsků na dešťových kapkách. Nachází se na opačné straně oblohy než
duha hlavní a
duha vedlejší v úhlové vzdálenosti asi 43° od Slunce. Je to vzácný opt. úkaz.
▶
Theorie der Niederschlagsbildung durch Koaleszenz f
syn. teorie koalescenční – teorie vzniku srážek vypadávajících především v tropických oblastech z
teplých oblaků, v nichž vývoj
srážkových částic nemůže probíhat za účasti ledové fáze. Základem vysvětlení je určitý počet
oblačných kapek značně větších než většina ostatních, přičemž větší kapky se ve
výstupném proudu pohybují pomaleji a mohou
koalescencí s malými kapkami růst. Narostou-li do takových rozměrů, že jejich
pádová rychlost převýší rychlost
výstupných pohybů vzduchu v oblaku, padají oblakem a během svého pádu dále narůstají koalescencí. Po dosažení kritické velikosti se tříští a větší zbytky rozpadlých kapek jsou pak výstupními pohyby znovu unášeny vzhůru, rostou koalescencí s malými oblačnými kapičkami a celý proces se může opakovat. Tímto způsobem se „řetězovou reakcí" v oblaku zvětšuje počet velkých kapek, které posléze mohou vypadnout ve formě
kapalných srážek. Podmínkou účinného působení popsaného mechanismu je velký
vodní obsah oblaku a taková výstupná
vertikální rychlost, která umožní koalescenční růst kapek do velikosti, že se nevypaří u vrcholku oblaku, ale budou padat dolů a dále růst koalescencí.
Příčina počátečního rozdílu ve velikosti kapek není jednoznačně určena. Velké kapky mohou vznikat přednostně na řídkých
obřích kondenzačních jádrech, mohou být důsledkem změn
vertikální rychlosti nebo koncentrace
kondenzačních jader v oblasti
kondenzační hladiny.
Ve středních zeměpisných šířkách se koalescence může při vzniku srážek významněji uplatňovat zejména v konvektivních oblacích jako doplnění procesů probíhajících dle
teorie vzniku srážek ledovým procesem. Viz též
instabilita oblaku koloidní.
▶
Theorie der Niederschlagsbildung in den mittlere Breiten f.
teorie, která vysvětluje vznik a další růst
srážkových částic nutnou účastí ledové fáze. Základem vysvětlení je popis procesů, které probíhají za účasti ledových částic ve
vrstevnatých a
konvektivních oblacích zejména středních zeměpisných šířek, přičemž tato teorie je rozšířením původní
Bergeronovy–Findeisenovy teorie vzniku srážek, která předpokládala vznik ledových srážkových částic pouze
depozicí.
Na vývoji srážek ve vrstevnatých oblacích se významně podílí
difuze vodní páry uvažovaná v Bergeronově–Findeisenově teorii. Narostou-li krystalky depozicí do velikosti, při níž jejich
pádová rychlost přesahuje
výstupnou rychlost v oblaku, budou padat k zemi a na své cestě mohou dále růst zachycováním a
namrzáním přítomných
přechlazených vodních kapek. V nižších, teplejších vrstvách atmosféry pak mohou roztát a měnit se na
dešťové kapky. Ve vrstevnatých oblacích je pro pomalý růst prostřednictvím depozice k dispozici dostatek času, navíc zde kvůli relativně malé výstupné rychlosti řádu 0,1 m/s mohou začít propadat oblakem i krystaly menší velikosti.
V konvektivních oblacích s vertikální rychlostí řádu 1 – 10 m/s a při velké turbulenci se uplatňuje nejprve
heterogenní nukleace na
kondenzačních jádrech, na nichž se tvoří zárodečné kapky. Další růst
oblačných kapek probíhá prostřednictvím
koalescence, při níž rostou přednostně větší kapky zachycováním kapek menších. Po výstupu do oblasti záporných teplot může probíhat několik variant vzniku a růstu ledových částic. Kromě heterogenní nukleace na
sublimačních jádrech dochází k
mrznutí kapek obsahujících jádra původně kondenzační a proces růstu ledových částic zachycováním se zásadně mění. Při všech srážkách termodynamicky stabilních ledových částic s termodynamicky nestabilními přechlazenými kapkami rostou ledové částice mrznutím zachycených kapek podstatně rychleji než při růstu depozicí. Po pádu pod
nulovou izotermu mohou tyto ledové částice roztát obdobně jako v případě vrstevnatých oblaků.
▶
Theorie der Niederschlagsbildung nach Bergeron-Findeisen f
teorie, která připisuje vznik
srážkových částic ve
smíšených oblacích růstu
ledových krystalků depozicí na úkor vypařujících se
vodních kapek. Základem vysvětlení je skutečnost, že při dané teplotě pod
bodem mrazu je hodnota
tlaku nasycené vodní páry nad ledem nižší než hodnota
tlaku nasycené vodní páry nad vodou. Největší rozdíl mezi oběma hodnotami je při –12 °C. V oblaku nebo v jeho části, která sestává z drobných kapiček
přechlazené vody, odpovídá tlak vodní páry hodnotě
nasycení nad vodou a vodní pára nad ledem je tedy
přesycená. Dojde-li ke vzniku ledových krystalků
heterogenní nukleací na
depozičních jádrech, mohou krystalky v prostředí přesyceném vzhledem k ledu růst depozí vodní páry na úkor vypařujících se vodních kapek. Narostou-li krystalky do dostatečné velikosti, kdy budou padat k zemi, porostou na své cestě dále zachycováním a namrzáním přechlazených kapek. V nižších, teplejších vrstvách oblaku pak ledové částice případně tají a mění se v
dešťové kapky.
Základy této teorie, kterou dnes považujeme za součást
teorie vzniku srážek ledovým procesem, položil švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1935 a teorii rozvinul něm. fyzik W. Findeisen v roce 1938. Část této teorie, vztahující se ke vzniku a růstu krystalků heterogenní nukleací ledu, popsal již v roce 1911 A. Wegener. Proto se tento proces růstu ledových částic a jejich transformace na déšť někdy označuje jako Bergeronův–Findeisenův–Wegenerův.
▶
Theorie der thermischen Zyklogenese f
teorie, podle níž se rozhodující význam pro vznik
cyklony přisuzuje rozdělení a změnám teploty vzduchu. Vznikla koncem 19. století, kdy se předpokládalo, že první impulz ke vzniku cyklony dává místní kladná odchylka teploty podkladu a
přízemní vrstvy atmosféry. Vznikají-li místní teplotní rozdíly v důsledku nerovnoměrného přehřívání spodní
troposféry, mluvíme o konv. teorii cyklogeneze; dochází-li k teplotním změnám nad určitou lokalitou v důsledku
advekce, potom se používá názvu advekční teorie cyklogeneze. Při
termické cyklogenezi u zemského povrchu se
cyklonální cirkulace postupně rozšiřuje do vyšších hladin. Ve
volné atmosféře se tak termická cyklogeneze projevuje zpravidla vývojem
brázdy nízkého tlaku vzduchu. Tato teorie je z hlediska současných poznatků již překonána. Viz též
cyklona termická (místní).
▶
Theorie der Zyklogenese f
souhrnné označení pro teorie vzniku
cyklon, popř. zesílení
cyklonální cirkulace. V historii
meteorologie byla vypracována řada teorií cyklogeneze, z nichž nejvýznamnější byly
teorie cyklogeneze advekčně dynamická,
divergenční,
termická a
vlnová. Jejich společným znakem bylo, že si všímaly jen určitých vybraných dějů probíhajících v atmosféře a neřešily otázku vzniku a vývoje cyklony komplexně. Viz též
cyklogeneze,
cyklolýza,
anticyklogeneze,
anticyklolýza.
▶
Thermik f
v meteorologii širší pojem označující:
a) stabilní a silné
vertikální konvektivní pohyby, kterých mohou využívat např. kroužící ptáci a plachtaři k získávání výšky. Tyto termiky bývají dále označovány jako čisté, spojené jen s
termickou konvekcí bezoblačnou nebo oblačnou, nebo jako větrné, na jejichž vzniku se podílí zejména
mechanická turbulence. V letecké terminologii se užívá též pojmu termické stoupavé proudy nebo slang, „termika". Mají horiz. rozměry v řádu desítek až stovek m, vert. několik stovek až tisíců metrů;
b) v oboru met. měření, zejména prováděných
sodary, vzduchové bubliny o vzájemně různé teplotě nebo i vlhkosti, které vznikají buď při formování uspořádaných termických vert. proudů nebo po dosažení hladiny
inverze teploty vzduchu těmito stoupavými proudy. Takto pojímané termiky mající rozměr řádově jednotek metrů, vyvolávají akust. ozvěnu.
▶
Thermikschlauch m
termín používaný především piloty bezmotorových letadel a označující zónu termicky podmíněných výstupných proudů, které svou strukturou připomínají poměry uvnitř komína. Pole
vertikálních rychlostí v termickém komíně je složité následkem interakce s celkově horiz. pohybem okolního vzduchu; okrajové části komína se vyznačují brzděním vystupujícího vzduchu, čímž se ve větších výškách vytvářejí víry převážně s horiz. osou, zatímco v centrální části komína má pohyb vzduchu často spirálovitý charakter. V důsledku poklesu
tlaku vzduchu se průměr termického komína s výškou zvětšuje a účinkem
výškového větru se komín naklání. Viz též
termiky.
▶
thermisch asymmetrische Antizyklone f
anticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou
uzavírajícími anticyklonami, které ukončují
sérii cyklon.
▶
thermisch asymmetrische Zyklone f
frontální cyklona, ve které, především v její přední a týlové části, svírají na
synoptické mapě izotermy a
izohypsy velký
úhel advekce.
Teplou advekci v přední části termicky asymetrické cyklony ukončuje čára
teplé fronty, čára
studené fronty vyznačuje počátek
studené advekce v týlové části cyklony. Oblast teplého vzduchu mezi zmíněnými
frontálními čarami tvoří
teplý sektor cyklony, který v počátečním
stadiu vývoje zasahuje na sev. polokouli obvykle z již. části cyklony do jejího středu a bývá nejlépe vyjádřen v
izobarické hladině 850 hPa. V pozdějším vývojovém stadiu frontální cyklony se teplý sektor zužuje, posouvá se do přední části cyklony a projevuje se i ve vyšších hladinách nebo na
mapách relativní topografie. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky asymetrickou cyklonu obvykle používá označení baroklinní cyklona. Viz též
jazyk studeného vzduchu,
jazyk teplého vzduchu.
▶
thermisch symmetrische Antizyklone f
anticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především
kvazistacionární anticyklony, které mohou být
teplé nebo
studené; teplé jsou
subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout
arktickou a
antarktickou anticyklonu a dále pak všechny
kontinentální anticyklony.
▶
thermisch symmetrische Zyklone f
cyklona, v níž jsou při zemi
izobary a
izotermy, ve
volné atmosféře izohypsy a
izotermy, téměř rovnoběžné. Termicky symetrické cyklony jsou většinou
studené cyklony, v nichž výskyt rel. nejnižších teplot souhlasí se
středem cyklony. Termicky symetrické cyklony jsou i
nízké cyklony, které vznikají v důsledku
termické nebo
orografické cyklogeneze. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky symetrickou cyklonu obvykle používá označení barotropní cyklona.
▶
thermische Antizyklogenese f
anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo
mohutnění studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od
aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné
studené advekce. Tímto způsobem vznikají např.
nízké anticyklony nad pevninou v zimě a
termické anticyklony relativně malého rozsahu.
▶
thermische Antizyklone f
nízká,
studená a
kvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též
anticyklogeneze termická.
▶
thermische Effizienz f
syn. efektivnost tepelná – v klimatologii charakteristika teplotních poměrů určitého místa z hlediska růstu rostlin za předpokladu dostatku vláhy. Princip navrhli B. E. a G. J. Livingstonovi a použil ho C. W. Thornthwaite ve své
klasifikaci klimatu. Thornthwaitův index tepelné účinnosti, označovaný jako
T/E, udává roč. sumu hodnot teploty vyšší než práh pro vegetační období, což je např. pro hrách 40 °F (+4,4 °C) a pro kukuřici 50 °F (10 °C). Určité hodnoty indexu
T/E sloužily k vymezení klimatických oblastí, tzv. provincií, podle teplotního charakteru.
▶
thermische Instabilität der Atmosphäre f
vertikální instabilita atmosféry vyvolaná insolačním ohříváním zemského povrchu a způsobující
termickou konvekci. Při překročení
konvektivní teploty dochází k vývoji
konvektivních oblaků. Množství oblaků vznikajících v důsledku termické instability atmosféry se vyznačuje výrazným
denním chodem obvykle s maximem v odpoledních hodinách. V našich podmínkách je nejběžnějším druhem instability.
▶
thermische Kontinentalität f
zákl. druh
kontinentality klimatu, podmíněný specifickými tepelnými vlastnostmi
aktivní vrstvy pevniny. Je silně ovlivněna tvary reliéfu, přičemž je větší v údolích a kotlinách než na hřebenech hor. Projevuje se především velmi výrazným
ročním chodem teploty vzduchu i zvýrazněním jejího
denního chodu, s výskytem ročního maxima i minima brzy po
slunovratech. Míru termické kontinentality, resp.
oceánity klimatu lze zjednodušeně vyjádřit pomocí prům.
roční amplitudy teploty vzduchu, ta je nicméně ovlivňována i
radiačními klimatotvornými faktory, proto místa s různou zeměp. šířkou musí být porovnána pomocí některého
indexu kontinentality.
▶
thermische Konvektion f
konvekce vyvolaná
izobarickou změnou teploty vzduchu zpravidla jeho ohřátím u zemského povrchu, a to nejčastěji v důsledku
insolace. V případě
noční termické konvekce působí naopak
radiační ochlazování ve vyšších hladinách. V závislosti na
teplotním zvrstvení atmosféry může být termická konvekce
mělká nebo
vertikálně mohutná. Termická konvekce bývá doprovázena
termickou turbulencí. Pro termickou konvekci se zvláště ve sportovním letectví používá slang. označení „termika". Viz též
termiky,
komín termický.
▶
thermische Schichtung der Atmosphäre f
▶
thermische Turbulenz f
turbulence vznikající vlivem lokálního výskytu
vztlaku v nehomogenním
teplotním poli. V hydrodynamice a aerodynamice je považována za projev
termické konvekce. Při vymezení pojmu
konvekce, obvyklém v meteorologii, jsou však rozměry
konvektivních buněk nebo uspořádaných
výstupných konvektivních proudů a kompenzačních
sestupných proudů řádově větší než rozměry
turbulentních vírů. Někteří autoři sice považují pojmy termická turbulence a termická konvekce za synonymické, tento přístup je však možné přijmout jen v případech velmi slabé konvekce, kdy nemůžeme jednoznačně aplikovat uvedené velikostní rozlišení charakteristických elementů. Viz též
termiky.
▶
thermische Zirkulation f
syn. cirkulace pobřežní – systém
místní cirkulace s denní
periodicitou, který se může vytvořit při
anticyklonálním počasí nad pobřežní zónou a přilehlou částí moří nebo velkých vodních nádrží. Brízová cirkulace je způsobena rozdíly v
denním chodu teploty povrchu pevniny a vodních ploch. Ve dne, kdy je moře nebo jezero chladnější než pevnina, vzniká ve vrstvě vzduchu u zemského povrchu přenos chladnějšího a vlhčího vzduchu z moře na pevninu, tzv.
mořská nebo
jezerní bríza, která je v noci vystřídána prouděním suššího vzduchu z pevniny, tzv.
pevninskou brízou. Nad přízemním prouděním se pak vyskytuje kompenzující protisměrné proudění vzduchu, které uzavírá cirkulační systém o vert. rozsahu maximálně 2 až 4 km. Za daných podmínek klesá intenzita a vertikální rozsah brízové cirkulace s rostoucí
vertikální stabilitou atmosféry.
Intenzita brízové cirkulace nejvíce roste v době největšího rozdílu teplot mezi pevninou a vodní plochou, maximum její intenzity pak nastává v době, kdy se velikost
horizontálního teplotního gradientu blíží nule, tj. zpravidla těsně po západu, resp. východu Slunce. V případě brízové cirkulace většího prostorového měřítka se ve vyšších zeměp. šířkách objevuje toto maximum dříve vlivem působení
Coriolisovy síly, která postupně začne zeslabovat horiz. složku cirkulace kolmou k pobřeží a ovlivňuje tak výraznost a polohu
brízové fronty.
Nejpříznivější podmínky pro vznik brízové cirkulace jsou v létě v oblastech
subtropických anticyklon, při pobřežích omývaných studeným
oceánským proudem, kde se vyskytují největší teplotní rozdíly mezi pevninou a mořem. Zejména v těchto oblastech má brízová cirkulace značný dopad na klima, protože mořská bríza zasahuje poměrně hluboko nad pevninu, kde snižuje denní teplotu vzduchu a zvyšuje jeho vlhkost. Viz též
cirkulace terciární.
▶
thermische Zyklogenese f
cyklogeneze spojená s
turbulentním přenosem zjevného tepla od podkladu. Termická cyklogeneze se vyskytuje především nad oblastmi přehřáté pevniny (např. v létě
cyklona nad Pyrenejským poloostrovem) nebo při proudění studeného vzduchu nad teplý vodní povrch (např. v zimě cyklona nad Černým mořem).
▶
thermischer Äquator m
čára, popř. pás obepínající Zemi a protínající jednotlivé poledníky v místech s nejvyšší prům.
teplotou vzduchu redukovanou na hladinu moře, a to buď z hlediska ročního, nebo měsíčního průměru. Pojem termický rovník se používá ve více významech, každopádně není totožný s geogr. rovníkem, neboť jeho poloha je určována mnoha
klimatotvornými faktory, především rozložením pevnin a vlastnostmi
oceánských proudů. Někdy tak bývá označována nejteplejší rovnoběžka na Zemi (10° s. š.), avšak skutečná spojnice nejteplejších míst zasahuje až k 20° s. š. (v Mexiku) nebo naopak i na jižní polokouli (v Oceánii). Někteří autoři za termický rovník považují pás ohraničený např. prům. roč.
izotermou 27 °C, popř. osu tohoto pásu.
V čes. literatuře je častější použití pojmu termický rovník z hlediska průměrné měsíční teploty vzduchu, takže během kalendářního roku mění svou polohu. Tento sezonní pohyb je menší nad oceány, kde poloha termického rovníku odpovídá průměrné poloze
intertropické zóny konvergence v dané fázi roku. Nad kontinenty je sezonní pohyb větší v důsledku větší prům.
roční amplitudy teploty vzduchu oproti oceánům.
▶
thermischer Wind m
vektorový rozdíl rychlosti větru
v1ve výše ležící hladině
z1 a rychlosti větru
v2 v níže ležící hladině
z2 (
). Vektor
vT směřuje podél izoterem prům.
virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi hladinami
z1 a
z2 tak, že postavíme-li se čelem po směru vektoru
vT, máme na sev. polokouli po pravé ruce vyšší a po levé ruce nižší hodnoty prům. virtuální teploty. Na již. polokouli je tomu naopak. Velikost termálního větru je úměrná hustotě těchto izoterem a vyjadřuje míru
baroklinity atmosféry. Zpravidla se vyhodnocuje jako rozdíl skutečné rychlostí větru v hladině 500 a 850 hPa a zakresluje se do
map relativní topografie. Viz též
vorticita termální,
stáčení větru studené,
stáčení větru teplé.
▶
thermisches Anemometer n
přístroj, který k měření rychlosti větru využívá zchlazování el. odporového čidla ventilací. Čidlo je tvořeno tenkým (tlouštka řádu jednotek mikrometru) kovovým drátkem (platina, wolfram) a využívá změny odporu většiny kovů s teplotou. Je vyhříváno el. proudem. Měřením změn teploty je stanoven odvod tepla z čidla, jenž výrazně závisí na rychlosti větru. U starších typů je charakteristika čidla značně nelineární. Původně měl proto termoanemometr dostatečnou přesnost jen v poměrně malém rozpětí rychlostí větru. Dnešní termoanemometry svými rozsahy a přesností umožňují i běžná meteorologická měření. Kromě toho se ovšem pro velmi malý rozměr čidla a jeho malou setrvačnost termoanemometru používá především pro určení malých rychlostí větru a turbulentních
pulzací při nich. Viz též
měření větru,
anemometr.
▶
thermisches Tief n
oblast sníženého tlaku vzduchu vlivem termických příčin především nad přehřátou pevninou v létě. Viz též
cyklona termická.
▶
Thermobarometer n
syn. barotermometr – zřídka používaná označení pro
hypsometr.
▶
Thermobaroskop n
nejstarší přístroj pro měření změn
teploty vzduchu, který zkonstruoval G. Galilei (1597) na principu tepelné roztažnosti vzduchu. Šlo o typ teploměru bez vakua s otevřenou trubicí, který proto reagoval rovněž na změny
tlaku vzduchu. Viz též
teploměr plynový.
▶
thermodromischer Quotient m
méně obvyklý
index kontinentality k vyjádření
termické kontinentality klimatu. Index je založen na porovnání teplotních poměrů jara a podzimu. Počítá se z rovnice
kde
δ je rozdíl prům.
teploty vzduchu v říjnu a v dubnu a
A je průměrná
roční amplituda teploty vzduchu. Kladné hodnoty termodromického kvocientu vyjadřují
oceánitu klimatu, záporné jeho kontinentalitu; ty se v ČR vyskytují na již. Moravě. Viz též termoizodroma.
▶
Thermodynamik der Atmosphäre f
část meteorologie zabývající se aplikacemi termodyn. zákonů a metod na
atmosféru Země. Lze ji rozdělit např. na termodynamiku
nenasyceného vzduchu, která popisuje
vlhký vzduch jako směs
ideálních plynů, a termodynamiku
nasyceného vzduchu, studující zejména fázové přechody vody v atmosféře a s nimi spojené transformace energie. K nejlépe prostudovaným a teoreticky popsaným termodyn. procesům v atmosféře patří především
adiabatické děje. Poznatky termodynamiky atmosféry se uplatňují prakticky ve všech odvětvích meteorologie, nejvíce ve
fyzice oblaků a srážek, v
dynamické,
synoptické a
letecké meteorologii. Za počátek vývoje termodynamiky atmosféry se považuje rok 1843, kdy franc. fyzik J. C. E. Péclet aplikoval
Poissonovy rovnice na výstupné vzdušné proudy.
▶
thermodynamische Luftmassenklassifikation f
rozdělení
vzduchových hmot podle
termodynamických vlastností. Podle nich rozlišujeme vzduchové hmoty
teplé,
studené a
místní. Studené vzduchové hmoty jsou ty, které při pohybu z
ohniska vzniku vzduchové hmoty se dostávají nad teplejší povrch, a teplé vzduchové hmoty ty, které se při pohybu z ohniska dostávají nad chladnější povrch. Podle vert.
teplotního zvrstvení rozlišujeme
vzduchové hmoty stabilní a
instabilní (labilní). Postupující teplé vzduchové hmoty se od chladnějšího povrchu ochlazují a stávají se stabilními, postupující studené vzduchové hmoty se od teplejšího povrchu oteplují, a proto se stávají instabilními.
Místní vzduchové hmoty mohou být stabilní i instabilní.
▶
thermodynamische Potentiale n/pl
vhodně zvolené extenzivní termodyn. veličiny s rozměrem energie. Jsou formálně analogické potenciálům silových polí, neboť jejich prostřednictvím lze vyjádřit podmínky stability
termodynamické rovnováhy za situací, kdy vybrané vnější nebo vnitřní parametry systému jsou konstantní. Z veličin, které se běžněji vyskytují v
termodynamice atmosféry, mají charakter termodyn. potenciálu
vnitřní energie,
volná energie (
Helmholtzův potenciál),
entalpie a
Gibbsův potenciál. V obecné termodynamice se pracuje i s dalšími potenciály, např. s různými variantami tzv. grandkanonického (velkého kanonického) potenciálu.
▶
thermodynamische Solenoide n/pl
fiktivní čtyřhranné trubice v atmosféře, které vznikají při protínání ploch konstantních hodnot termodyn. stavových veličin. Se základními termodyn. veličinami v atmosféře, tj. s
tlakem vzduchu,
teplotou vzduchu a
hustotou vzduchu (
měrným objemem vzduchu) pak souvisejí
solenoidy izobaricko-izosterické,
solenoidy izobaricko-izotermické a
solenoidy izotermicko-izosterické. Při konstrukci termodynamických solenoidů lze však využít i plochy konstantních hodnot dalších (odvozených) termodyn. veličin, např.
plochy izentropické. Termodynamické solenoidy souvisejí s atmosférickými cirkulacemi různých měřítek a mohou existovat pouze v
baroklinní atmosféře. V
barotropní atmosféře je jejich počet nulový, neboť plochy konstantních hodnot tlaku, teploty a hustoty vzduchu jsou vzájemně rovnoběžné. Viz též
termodynamika atmosféry.
▶
thermodynamische Temperatur f
označení pro teplotu vyjádřenou pomocí
Kelvinovy teplotní stupnice.
▶
thermodynamisches Diagramm n
diagram používaný pro vyjádření termodyn. stavu vzduchu, charakterizovaného třemi proměnnými veličinami, a to tlakem, teplotou a vlhkostí vzduchu, nebo jinými veličinami, na kterých tento stav závisí. V meteorologii se termodyn. diagramy používají pro analýzu
aerologických měření, proto jsou obvykle označovány jako
aerologické diagramy, popřípadě adiabatické diagramy. Termodynamické diagramy se mohou dále využívat i k
termodynamické klasifikaci vzduchových hmot, viz
thetagram a
diagram Rossbyho.
▶
Thermograph m
přístroj zaznamenávající časový průběh teploty vzduchu na registrační pásku (týdenní nebo denní). Na
meteorologických stanicích byl umístěn v
meteorologické budce.
▶
thermohaline Zirkulation f
systém oceánské cirkulace podmíněný rozdíly v hustotě vody. Hustota vody narůstá, pokud klesá její teplota a/nebo roste její salinita. Oba tyto procesy se uplatňují při
výparu a mrznutí vody, naopak srážky, tání ledu a přítok z pevniny hustotu mořské vody snižují. Termohalinní cirkulace je poháněna
downwellingem, na který navazuje pohyb hlubinné oceánské vody zakončený jejím
upwellingem. Pohyb vody v rámci termohalinní cirkulace je podstatně pomalejší než systém povrchových
oceánských proudů, vzhledem k velkému objemu přenášené vody je nicméně významným výměníkem tepla. Zesilování nebo naopak slábnutí, případně i prudké zhroucení termohalinní cirkulace tak významně působí na
vývoj klimatu.
▶
Thermohygrograph m
syn. hygrotermograf – přístroj pro současný záznam průběhu teploty a vlhkosti vzduchu na jeden registrační pásek.
▶
Thermohygroskop n
přístroj pro přibližné určení
teploty rosného bodu. Jeho indikační mechanizmus je ovládán současně
bimetalickým teploměrem a vlasovým
vlhkoměrem.
▶
Thermoisoplethe f
izopleta znázorňující závislost určité teplotní charakteristiky na dvou navzájem nezávislých proměnných. Pomocí termoizoplet lze v jednom
klimatologickém diagramu současně vyjádřit např.
denní a
roční chod teploty vzduchu v určitém místě, Jinými příklady využití termoizoplet jsou znázornění ročního chodu
teploty vzduchu v závislosti na zeměp. šířce nebo nadm. výšce, popř.
teploty půdy v závislosti na hloubce.
▶
Thermometer für Fernmessung n
syn. teploměr distanční – teploměr upravený pro dálkové měření teploty.
▶
Thermometer n
v meteorologii přístroj pro
měření teploty vzduchu a
měření teploty půdy, popř.
teploty vody. Nepřímo slouží také k měření jiných
meteorologických prvků, např.
vlhkosti vzduchu,
krátkovlnného slunečního záření,
zchlazování, a to jako součást
psychrometrů,
aktinometrů nebo
frigorimetrů. V met. praxi se používají
teploměry kapalinové, a to
rtuťové a
lihové,
deformační, k nimž patří
teploměry bimetalické a teploměry s
Bourdonovou trubicí, a
elektrické teploměry, které se dělí na
odporové a termoelektrické čili termočlánky. Teploměr patří k nejstarším met. přístrojům. Prvním přístrojem pro sledování teplotních změn byl
termobaroskop zkonstruovaný G. Galileiem (1597), který byl v podstatě
plynovým teploměrem. Galilei sestrojil též první
kapalinový teploměr (1611), jehož teploměrnou látkou byl vinný líh. Název odpovídající čes. slovu "teploměr" použil poprvé J. Laurechon (1624).
▶
Thermometerhütte f
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných
meteorologických přístrojů před rušivými účinky
záření a
srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou
ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem
Světové meteorologické organizace, aby čidla
teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem
sněhu. V horských oblastech s vysokou
sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují:
psychrometr,
maximální a
minimální teploměr,
vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro
meteorologické stanice, které nejsou
automatizované. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
Thermopause f
horní vrstva termosféry ve výšce nad 200 km (Prölss, G. W., 2003). Různí autoři uvádějí výšku termopauzy v rozmezí 450 až 700 km. Ve výšce termopauzy se teplota asymptoticky blíží k hraniční hodnotě nazývané teplotou termopauzy neboli exosférickou teplotou, jejíž hodnota je přibližně 1 000 K, ale může se pohybovat v rozmezí 330 až 2 200 K. Termopauza odděluje
termosféru a
exosféru.
▶
Thermoskop n
nejstarší přístroj k indikaci teplotních změn (tepelných stavů), předchůdce
teploměru. Vzduchový termoskop popsal a používal již Heron Alexandrejský. Koncem 16. stol. sestrojil "skleněný" termoskop Galileo Galilei. Viz též
anemoskop,
hygroskop,
termobaroskop.
▶
Thermosphäre f
vrstva atmosféry Země nad
mezopauzou. Sahá zhruba od výšek 80 až 90 km do výšek nad 200 km nad zemským povrchem. Podle některých autorů se jako termosféra označuje celá část zemské atmosféry nad mezopauzou bez horního omezení, jiní uvažují termosféru do výšek, v nichž se ještě vyskytují
polární záře, tj. 600 až 700 km. Do výšky 200 až 300 km je pro termosféru typický výrazný vert. růst teploty většinou v rozmezí přibližně od 200 K až do 1 000 K. Vzhledem k vysokému stupni zředění vzduchu však tuto teplotu nelze měřit běžnými termometrickými metodami, ale určuje se na základě kinetické energie pohybu jednotlivých molekul. Z tohoto důvodu mluvíme někdy o tzv. kinetické teplotě. Viz též
termopauza.
▶
Thermozyklogenese f
teorie cyklogeneze, kterou vypracoval něm. meteorolog G. Stüve (1926). Podle ní souvisí změny tlaku vzduchu v
troposféře s charakterem
advekce a termickými procesy ve
stratosféře. V tomto pojetí má termocyklogeneze jiný smysl než
termická teorie cyklogeneze.
▶
Theta-System n
syn. soustava souřadnicová
Θ – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
potenciální teplotu Θ. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izentropické hladině a vert. osa je orientována ve směru nárůstu potenciální teploty. Theta-systém je vhodný pro studium
adiabatických dějů za předpokladu
vertikální stability atmosféry. Viz též
PV thinking.
▶
Thetagramm n
termodynamický diagram, který vyjadřuje závislost
izobarické ekvivalentní potenciální teploty na nadmořské výšce. Tato teplota se vynáší lineárně na horizontální osu, vertikální osa je buď lineární stupnicí výšky, nebo logaritmickou stupnicí
tlaku vzduchu. Na základě četných
aerologických měření sestavili O. Moese a G. Schinze (1932) charakteristické thetagramy pro různé geografické typy
vzduchových hmot ve stř. Evropě. Název thetagram souvisí s obvyklým označením
potenciální teploty řeckým písmenem Θ (theta). Diagram navržený G. Schinzem (1932) má v současné době pouze historický význam. Viz též
klasifikace vzduchových hmot.
▶
Thomson-Formel f
syn. vztah Thomsonův–Gibbsův – teoreticky odvozený vztah vyjadřující závislost
tlaku nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem na poloměru křivosti tohoto povrchu. Má tvar
kde
esr je tlak nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem,
es tlak nasycené vodní páry nad dokonale rovinným povrchem,
r poloměr zakřivení povrchu (v případě dutého tvaru vodního povrchu, např. v kapiláře, musíme poloměr křivosti
r uvažovat záporný) a paramter
c vztahem:
přičemž
σ značí povrchové napětí vody,
ρw hustotu vody,
Rv měrnou plynovou konstantu vodní páry a
T teplotu v K. Z Thomsonova vztahu vyplývá, že větší
oblačné kapičky vyžadují ke kondenzačnímu růstu menší
přesycení vzduchu vodní párou než kapičky menší, takže rostou na úkor menších kapiček. Uvedený vztah odvodil angl. fyzik W. Thomson (pozdější lord Kelvin) v r. 1871. Viz též
vzorec Magnusův.
▶
Tief n
syn. níže tlaková
1. základní
tlakový útvar, který se projevuje na
synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou
izobarou nebo
izohypsou, přičemž
tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí.
Střed cyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja).
Pro cyklony je charakteristická
cyklonální vorticita a
cyklonální cirkulace. S přízemní
konvergencí proudění v cyklonách jsou spojeny
výstupné pohyby vzduchu, které určují charakter
cyklonálního počasí. Ke vzniku cyklon vedou rozmanité procesy v atmosféře označované jako
cyklogeneze. V tomto smyslu rozeznáváme především
mimotropické a
tropické cyklony, dále
cyklony subtropické a
polární. Viz též
stadia vývoje cyklony,
model cyklony,
osa cyklony.
2. tlakový útvar se sníženými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na
klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Cyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická
akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry. Příkladem takových cyklon jsou
cyklona aleutská,
islandská,
jihoatlantická a
jihopacifická.
▶
Tiefdruckgebiet n
označení útvaru nižšího
tlaku vzduchu zpravidla bez přítomnosti
atmosférických front.
▶
Tiefdruckgürtel m
pásmo s nižším tlakem vzduchu zhruba rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma
pásy vysokého tlaku vzduchu a v průběhu roku se přesouvá na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. Takovým pásmem je např. rovníkový pás nízkého tlaku vzduchu, nazývaný též
rovníková deprese, a pásy nízkého tlaku vzduchu v subpolárních oblastech obou polokoulí. V subpolárních pásech nízkého tlaku vzduchu se nacházejí jednotlivé
cyklony.
▶
Tiefdruckkomplex m
obvykle horiz. velmi rozsáhlá
cyklona, v jejíž centrální části lze na
synoptické mapě nalézt několik oblastí sníženého tlaku s alespoň jednou uzavřenou
izobarou či
izohypsou.
▶
Tiefdruckrinne f
tlakový útvar, který se na
meteorologické mapě projevuje jako oblast nižšího
tlaku vzduchu bez uzavřených
izobar či
izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi vyššího tlaku vzduchu nebo může být částí
cyklony. Bývá vyjádřena buď izobarami, popř. izohypsami se slabým
cyklonálním zakřivením (mělká brázda nízkého tlaku vzduchu), nebo izobarami, popř. izohypsami ve tvaru písmene V (hluboká brázda nízkého tlaku vzduchu neboli
brázda tvaru V). V brázdě nízkého tlaku vzduchu můžeme vyznačit
osu brázdy, na které je cyklonální zakřivení
izolinií maximální a podél níž se vyskytuje horiz.
konvergence proudění. Tato konvergence má za následek
výstupné pohyby vzduchu podporující vznik oblačnosti, popř. srážek. V brázdě nízkého tlaku vzduchu zpravidla leží
atmosférická fronta. Viz též
hřeben vysokého tlaku vzduchu.
▶
Tiefdrucktrog m
tlakový útvar, který se na
meteorologické mapě projevuje jako oblast nižšího
tlaku vzduchu bez uzavřených
izobar či
izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi vyššího tlaku vzduchu nebo může být částí
cyklony. Bývá vyjádřena buď izobarami, popř. izohypsami se slabým
cyklonálním zakřivením (mělká brázda nízkého tlaku vzduchu), nebo izobarami, popř. izohypsami ve tvaru písmene V (hluboká brázda nízkého tlaku vzduchu neboli
brázda tvaru V). V brázdě nízkého tlaku vzduchu můžeme vyznačit
osu brázdy, na které je cyklonální zakřivení
izolinií maximální a podél níž se vyskytuje horiz.
konvergence proudění. Tato konvergence má za následek
výstupné pohyby vzduchu podporující vznik oblačnosti, popř. srážek. V brázdě nízkého tlaku vzduchu zpravidla leží
atmosférická fronta. Viz též
hřeben vysokého tlaku vzduchu.
▶
tiefe Wolken f/pl
oblaky vyskytující se převážně ve výškách od povrchu země do 2 km. Do této skupiny patří oblaky druhu
stratus a
stratocumulus. Oblaky druhu
cumulus a
cumulonimbus mají rovněž základny do výšky 2 km, ale jejich horní části obvykle zasahuji i do stř. a vysokého patra, takže je nelze jednoznačně klasifikovat jako oblaky nízkého patra. Viz též
klasifikace oblaků,
patra oblaků,
oblaky středního patra,
oblaky vysokého patra.
▶
Tiefkern m
bod s nejnižším
tlakem vzduchu na
přízemní povětrnostní
mapě, popř. s nejnižší hodnotou
geopotenciálu na
mapách absolutní topografie v
cykloně. V praxi se za střed cyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené
izobary na přízemní mapě, popř.
izohypsy na
výškových mapách, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V
pohyblivých cyklonách se střed cyklony s výškou přesouvá na stranu studené části cyklony, tj. ve směru sklonu vertikální
osy dané cyklony. Ve
stacionárních cyklonách leží střed cyklony ve všech izobarických hladinách přibližně nad přízemním středem cyklony. Rozsáhlé centrální cyklony a dále především staré
okludované cyklony mívají více středů. Viz též
cyklona vícestředá.
▶
Tiefzentrum n
bod s nejnižším
tlakem vzduchu na
přízemní povětrnostní
mapě, popř. s nejnižší hodnotou
geopotenciálu na
mapách absolutní topografie v
cykloně. V praxi se za střed cyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené
izobary na přízemní mapě, popř.
izohypsy na
výškových mapách, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V
pohyblivých cyklonách se střed cyklony s výškou přesouvá na stranu studené části cyklony, tj. ve směru sklonu vertikální
osy dané cyklony. Ve
stacionárních cyklonách leží střed cyklony ve všech izobarických hladinách přibližně nad přízemním středem cyklony. Rozsáhlé centrální cyklony a dále především staré
okludované cyklony mívají více středů. Viz též
cyklona vícestředá.
▶
TLE m/pl
světelné záblesky nebo výtrysky o krátkém trvání, řádově setin až desetin sekundy, objevující se ve výškovém rozmezí cca 30 – 100 km nad oblastmi, kde se aktuálně vyskytují silné a zpravidla prostorově rozsáhlé
konvektivní bouře. V současné době jsou předmětem výzkumu, jenž dosud není uzavřen plně vysvětlující teorií. Evidentně souvisejí s procesy vyvolanými výraznými změnami silných elektrických polí nad aktivními oblaky druhu
cumulonimbus při elektrických výbojích v těchto oblacích. Z hlediska jejich vzhledu lze tyto jevy rozdělit do dvou skupin:
1. světelné záblesky převážně červených odstínů, jež jakoby padají dolů z vyšších hladin nebo se v těchto hladinách v kruhových útvarech horizontálně rozšiřují do prostoru, a to převážně v
mezosféře, popř. na spodu
termosféry, řidčeji v nejvyšších hladinách
stratosféry. Z hlediska podoby se rozlišují např. červení skřítci (z angl. red sprites) válcovitého nebo mrkvovitého vzhledu, vlásečnice (z angl. tendrils), jež obvykle jako vláknovité útvary směřují dolů od skřítků, elfové (z angl. elves) v podobě světelných kruhů horizontálně se rozšiřujících do prostoru ve výškách kolem 100 km, jim obdobný úkaz v poněkud nižších hladinách kolem 85 km bývá označován jako sprites halo. Skřítci se objevují většinou po silném kladném blesku s následným udržovacím proudem. Elfové se objevují po silných blescích obou polarit a vypadají jako rychle se rozšiřující světelný kruh, který může mít průměr až 300 km. Červená barva skřítků a elfů je dána excitací molekul dusíku v řidší atmosféře ve výškách nad 50 km od zemského povrchu.
2. výtrysky (z angl. jets) v podobě kuželů modravého nebo načervenalého světla slabší intenzity, vystřelující z horních partií bouřkových oblaků někdy až do výšek kolem 100 km (obří výtrysk, z angl. gigantic jet), častěji však pouze do horních vrstev stratosféry (modrý výtrysk, blue jet) nebo pouze do výšek cca 20 km (modrý spouštěč, z angl. blue starter). Modrá barva výtrysků souvisí s excitací molekul dusíku v hustších vrstvách atmosféry. Obří výtrysky jsou dvoubarevné: blíže k povrchu země modré a ve vyšších výškách červené.
▶
Topographie der Front f
kartografické znázornění prostorové struktury
atmosférické fronty nebo
frontálního systému. Spočívá v tom, že na geogr. mapě jsou zakresleny polohy
frontálních čar na zemském povrchu a ve standardních
izobarických hladinách, popř. ve výškových hladinách v celém vert. rozsahu fronty, které jsou zjištěny z přízemní
synoptické mapy a z
map barické topografie z téhož
synoptického termínu. Lze použít i výstupy z
numerických předpovědních modelů.
▶
topographische Diffluenz f
▶
topographische Konfluenz f
▶
Topochronotherme f
čára stejného časového výskytu určitých hodnot
teploty vzduchu, popř.
teploty půdy.
▶
Topoklima n
syn. klima reliéfové – typ
klimatu, které se utváří pod vlivem georeliéfu, jeho aktivního povrchu a spolupůsobení antropogenních vlivů. Morfografie zemského povrchu dává klimatu specifické vlastnosti, jejichž vert. a horiz. rozsah závisí na přilehlých tvarech reliéfu. Prostorové vymezení topoklimatu je proto neurčité, stejně jako jeho postavení v soustavě členění klimatu. Topoklima v pojetí některých autorů je syn.
místního klimatu. Termín navrhl C. W. Thornthwaite (1953). Viz též
kategorizace klimatu,
zóna svahová teplá.
▶
Topoklimatologie f
syn. klimatologie terénní – část
klimatologie zabývající se
topoklimatem. Jejím cílem je posoudit, do jaké míry a jakým způsobem se v procesu
geneze klimatu uplatňuje především reliéf povrchu a dále vyčleňování klimatických jednotek neboli
klimatopů, zvláště na základě terénních klimatických (topoklimatologických) měření. Viz též
měření meteorologické terénní ambulantní.
▶
Tornado m
silná
tromba spojená se
základnou oblaku druhu
cumulonimbus a alespoň přechodně se dotýkající zemského povrchu, kde musí mít potenciál způsobit hmotné škody. Pokud se útvar připomínající tornádo nedotkne zemského povrchu, nemůže být formálně jako tornádo označen. Pro tornáda je typická
cyklonální rotace, pravidelně se ovšem vyskytují i tornáda s
anticyklonální rotací.
V tornádech jsou dosahovány
extrémy tlaku vzduchu a
rychlosti větru. Podle charakteru způsobených škod se tornáda klasifikují
Fujitovou stupnicí (F0 až F5) a jejími pozdějšími modifikacemi, popř.
stupnicí TORRO. Nejslabších tornád vzniká nejvíce, nejsilnějších nejméně. Silnější tornáda (F2 až F5) jsou téměř výlučně
mezocyklonální tornáda, slabší jsou spíše
nemezocyklonální.
Tornáda se vyskytují globálně (s výjimkou polárních oblastí), avšak v některých oblastech (např. východ až středozápad USA) je jejich výskyt častější a zároveň se zde vyskytuje i více silnějších tornád. Množství škod a ztrát na životech nemusí souviset pouze s intenzitou tornáda, nýbrž i s hustotou osídlení, vyspělostí systému
meteorologických výstrah a způsobem ochrany obyvatelstva (např. tornáda s největším počtem obětí se vyskytují v Bangladéši). Výskyt tornád na území ČR je komplexněji dokumentován přibližně od konce devadesátých let 20. století, v průměru se zde vyskytne několik (zpravidla slabších) tornád ročně. Historicky nejsilnějším zdokumentovaným případem v Česku je tornádo z 24. 6. 2021, které se vyskytlo na pomezí Břeclavska a Hodonínska a bylo ohodnoceno stupněm F4.
Viz též
rodina tornád,
série tornád,
smršť vodní,
Tornádová alej.
▶
Tornado m
hovorové označení pro
tornádo (používané především v USA).
▶
Torr n
stará jednotka
tlaku, odpovídající hydrostatickému tlaku jednoho mm rtuťového sloupce (mm Hg) za definovaných normálních podmínek. Od 1. 1. 1980 není u nás torr jednotkou povolenou normami a základní jednotkou tlaku je dle soustavy jednotek SI
pascal (Pa). Mezi oběma jednotkami platí převodní vztah: 1 torr = 133,322 Pa. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
Torricelli-Rohr n
původní název
rtuťového tlakoměru, související s tzv. Torricelliho pokusem (1643).
▶
Total-totals-Index m
index instability definovaný jako součet rozdílu teploty v hladinách 850 hPa a 500 hPa, který je označován jako
VT (z angl. Vertical Totals), a rozdílu
teploty rosného bodu v hladině 850 hPa a teploty v hladině 500 hPa, který je označován jako
CT (z angl. Cross Totals).
Přeháňky a
bouřky se očekávají od hodnoty indexu vyšší než 30, vývoj silných
bouří se očekává při hodnotách indexu
TT > 50.
▶
Totalisator m
v meteorologii
srážkoměr určený k měření
úhrnu srážek za delší dobu, zpravidla za půl roku. Často se instaluje na odlehlých nebo těžko dostupných místech. Srážky se zachycují do nádoby dostatečného obsahu, do které se na začátku měření nalije určité množství nemrznoucího roztoku. Přidaná vhodná látka, např. olej, zabraňuje
výparu. Úhrn srážek se určí z přírůstku celkového objemu roztoku v nádobě za dobu měření. Průkopníkem měření
kapalných i
tuhých srážek pomocí tzv. srážkoměrného sběrače, neboli totalizátoru, byl franc. glaciolog P. Mougin (1912). Viz též
měření srážek,
šít srážkoměru větrný.
▶
tote Zone f
oblast, v níž není zvuk ze vzdáleného zdroje slyšitelný v důsledku
útlumu zvukových vln. Mohou však nastat případy, kdy v důsledku anomálního
šíření zvuku v atmosféře je daný zvuk slyšitelný v oblasti ještě vzdálenější. Viz též
stín akustický.
▶
Trägheitsinstabilität f
hydrodynamická
instabilita, která je výsledkem poklesu momentu hybnosti se vzdáleností od osy rotace v rotující tekutině. Při radiálním vychýlení částice tekutiny dojde k jejímu urychlení v daném směru vlivem nerovnováhy
odstředivé síly působící na částici a na její okolí. Tekutina je v tomto případě inerčně instabilní.
Při hodnocení inerční instability v atmosféře se uplatňuje kombinace odstředivých sil rotace Země a zakřiveného pohybu vzduchu vzhledem k zemskému povrchu. Hodnotí se s využitím
kvazigeostrofické aproximace.
Vzduchová částice, která má podobu jednodimenzionální trubice orientované ve směru
geostrofického větru, je vychylována horizontálně a kolmo k jeho vektoru. V rámci
absolutní souřadnicové soustavy si částice zachovává moment hybnosti; prostředí je inerčně instabilní, pokud v něm moment hybnosti klesá se vzdáleností od vertikální osy kombinované rotace. V
relativní souřadnicové soustavě se vychýlení vzduchové částice projeví nerovnováhou
síly tlakového gradientu a zdánlivých sil, především
Coriolisovy síly. Za předpokladu, že geostrofický vítr vane podél horiz. osy
y a trubice je vychylována podél horiz. osy
x v pravotočivé kartézské souřadnicové soustavě, lze inerční instabilitu hodnotit s použitím následujících vztahů:
kde
ax značí výslednou složku zrychlení vychýlené trubice ve směru osy
x,
f je
Coriolisův parametr, a
m, resp.
mg jsou velikosti měrné hybnosti
y-ové složky proudění
v v trubici, resp.
y-ové složky geostrofického proudění
vg v okolí trubice v
absolutní souřadnicové soustavě.
S inerční instabilitou se můžeme setkat hlavně v nižších zeměpisných šířkách uvnitř silně rotujících systémů, jako jsou
tropické cyklony. Viz též
instabilita symetrická.
▶
Trägheitskreis m
trajektorie, po níž se ve smyslu rotace hodinových ručiček, tj. anticyklonálně, pohybuje
vzduchová částice, jestliže se mimo zónu v těsné blízkosti rovníku dostane s určitou rychlostí
v svého pohybu vůči rotující Zemi do oblasti s nulovým
horizontálním tlakovým gradientem. Vliv tření přitom zanedbáme. Inerční kružnice je v tomto případě jedinou možnou trajektorií, na níž existuje rovnováha mezi působícími horiz. silami, tj. horiz. složkou
Coriolisovy síly a
odstředivou silou vzniklou zakřivením této trajektorie. Podmínku zmíněné rovnováhy vyjadřuje rovnice
kde
λ je
Coriolisův parametr,
v rychlost pohybu vzduchové částice po inerční kružnici a
r značí poloměr inerční kružnice, který se nazývá inerčním poloměrem a pro nějž zřejmě platí vztah
Doba
τ jednoho oběhu vzduchové částice po inerční kružnici představuje tzv. inerční periodu a určíme ji ze vzorce
Inerční pohyby v
atmosféře mají značný význam pro
všeobecnou cirkulaci atmosféry i celkovou oceánicko-atmosférickou cirkulaci a je nutno k nim přihlížet v modelech atmosféry používaných při
numerických předpovědích počasí.
▶
Trägheitsströmung f
syn. proudění inerční, viz
kružnice inerční.
▶
Trägheitsströmung f
syn. pohyb inerční – viz
kružnice inerční.
▶
Trägheitswellen f/pl
syn. vlny setrvačné – kmity v horizontálně příčném směru vznikající v atmosféře působením setrvačnosti proudění vzduchu a
Coriolisovy síly. Jde o teor. pojem používaný v
dynamické meteorologii. Viz též
kružnice inerční.
▶
Trajektorie f
spojnice bodů, jimiž prošla uvažovaná pohybující se částice. Při dostatečné hustotě těchto bodů se trajektorie blíží skutečné dráze částice. V meteorologii jde především o trajektorie
vzduchových částic v
poli atmosférického proudění. Lze rozlišit obecné trojrozměrné trajektorie od dvourozměrných trajektorií konstruovaných v určitých plochách (hladinách), např. v hladinách konstantní nadmořské výšky,
konstantního tlaku vzduchu,
konstantní entropie apod. V minulosti se v praxi často používaly trajektorie geostrofické, konstruované v poli
geostrofického větru. Jako první, kdo zkonstruoval trajektorie vzduchových částic v atmosféře, se v literatuře obvykle uvádějí Angličané N. Shaw a R. G. K. Lempfert (1906).
▶
Tramontana f
studený sev. nebo sv.
vítr v záp. části Středomoří, zvláště na pobřeží Ligurského moře na sev. Korsice, na Baleárských ostrovech a v údolí řeky Ebro ve Španělsku. Podobně jako
mistral souvisí s postupem
anticyklony od západu do Středomoří. Tramontana přináší pěkné počasí s ojedinělými
přeháňkami a v zimě
sněžení. V Itálii a ve Španělsku se názvu tramontana používá též hovorově pro libovolný
vítr vanoucí z hor.
▶
Transformation der Luftschadstoffen f
souhrn chem. změn podmíněných vzájemnými reakcemi
znečišťujících příměsí nebo reakcemi mezi příměsemi a složkami ovzduší. Při transformaci příměsí se mohou uplatňovat i fotochemické reakce pod vlivem
slunečního záření. Viz též
transport znečišťujících příměsí.
▶
translucidus
(tr) [translucidus] – jedna z
odrůd oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Menší nebo větší
oblačné vrstvy, které jsou v převážné části tak průsvitné, že je jimi patrná poloha Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u
druhů altocumulus,
altostratus,
stratocumulus a
stratus. Výskyt této odrůdy vylučuje odrůdu
opacus.
▶
Transmission von Exhalaten f
v
čistotě ovzduší souborné označení pro všechny procesy mezi
emisí a
imisemi, tj. pro rozptyl, šíření i dálkový přenos
znečišťujících příměsí. Viz též
transformace příměsi,
transport znečišťujících příměsí.
▶
Transmission von Luftschadstoffen f
v
ochraně čistoty ovzduší přenos
znečišťujících příměsí na různě velkou vzdálenost. V současné době se ustálilo dělení tohoto transportu na blízký neboli lokální, územní a globální. Při blízkém transportu jde o vzdálenosti několika desítek km, kde lze rozeznat příspěvek jednotlivého velkého
zdroje znečišťování ovzduší, při územním o vzdálenosti řádu stovek km až kolem tisíce km, kde lze rozlišovat příspěvky velkých skupin zdrojů znečištění, a konečně při globálním nelze rozpoznávat příspěvky jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ani jejich skupin. Mezi územním a globálním transportem znečišťujících příměsí se někdy uvádí ještě regionální transport. Viz též
transmise exhalátů,
šíření příměsí v atmosféře.
▶
Transmissionsfunktion f
doplňková funkce k
absorpční funkci. Vyjadřuje poměr velikosti
radičního toku, který při průchodu uvažovanou atmosférickou vrstvou není absorbován, ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího.
▶
Transmissionskoeffizient m
syn. koeficient transmisní – poměr intenzity
přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na
horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost
atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s
Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V
suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry
f souvisí s objemovým
koeficientem extinkce βex vztahem
Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též
koeficient absorpce,
koeficient rozptylu.
▶
Transmissometer n
syn. měřič propustnosti, transmisometr – zařízení používané k určování
meteorologické dohlednosti, kterým se nejčastěji měří zeslabení sondovacího paprsku po průchodu stanoveným sloupcem ovzduší. Ke generování paprsku slouží v opt. systému nejčastěji laserová dioda, přičemž úzký paprsek je směrován do přijímače, kde je zpravidla elektronicky srovnávána intenzita vyslaného a po průchodu atmosférou zeslabeného paprsku. Délka sondovaného vzorku ovzduší bývá zpravidla desítky metrů. Jinou skupinu tvoří měřiče dohlednosti, které měří
dopředný rozptyl záření, tzv. forward scatterometry. Viz též
měření dohlednosti,
vztah Allardův.
▶
Transozeansonde f
syn. transosonda –
radiosonda sloužící k
horizontální sondáži atmosféry nad rozsáhlými oblastmi zemského povrchu, hlavně nad oceány. Měří
tlak,
teplotu a
vlhkost vzduchu, z její trajektorie se určuje
směr a
rychlost větru. Speciální transoceánské sondy měří navíc i koncentraci
ozonu a
bilanci záření. Podle účelu se transoceánské sondy dělí na sondy nesené otevřeným balonem a na sondy nesené uzavřeným balonem. Prvé se používají nejčastěji pro lety v hladinách od 300 do 200 hPa. Doba jejich letu zpravidla nepřesahuje 15 dní. Transoceánské sondy s uzavřeným balonem pracují až stovky dní, během nichž vykonají někdy i několik desítek obletů Země. Používají se hlavně při zkoumání
všeobecné cirkulace atmosféry. Letové hladiny těchto sond se pohybují od 700 do 10 hPa a vzdálenost mezi sondami v horiz. směru bývá kolem 1 000 km. Informace z transoceánské sondy se přijímají pozemními
aerologickými stanicemi do vzdálenosti 8 000 km od sondy. Pro přenos signálů se v současné době používají telekomunikační družice.
▶
Transparenz f
propustnost daného prostředí pro viditelné elmag. záření (světlo). Viz též
propustnost atmosféry.
▶
Transpiration f
syn. výpar fyziologický –
výpar vody prostřednictvím živých organizmů, především v souvislosti s látkovou výměnou neboli metabolismem; v
bioklimatologii se proto transpirace označuje též jako produktivní výpar. Hlavní podíl transpirace připadá na rostliny, probíhá však i na povrchu těl živočichů, včetně lidského těla. Na rozdíl od
evaporace, do níž zahrnujeme i přímo vypařenou část vody z
intercepce srážek, závisí intenzita transpirace nejen na fyz. podmínkách prostředí, nýbrž i na vnitřním fyziologickém stavu rostlin, popř. živočichů. Viz též
potenciální výpar,
skutečný výpar,
evapotranspirace,
radioatmometr.
▶
Treibhauseffekt m
oteplení nižších vrstev atmosféry v důsledku
selektivní absorpce záření, konkrétně schopnosti atmosféry propouštět většinu slunečního
krátkovlnného záření k zemskému povrchu a pohlcovat dlouhovlnné
záření zemského povrchu. Dlouhovlnné záření v atmosféře pohlcují tzv.
skleníkové plyny, především
vodní pára (asi z 60 %),
oxid uhličitý (přibližně 26 %), dále
metan, oxid dusný a další plyny (
ozon,
freony…). Tím se atmosféra ohřívá a předává zpětným zářením energii k zemskému povrchu, což vede ke zmenšování
efektivního vyzařování zemského povrchu, a tedy snížení jeho
radiačního ochlazování. Analogické poměry jsou ve sklenících a pařeništích, kde tomu ale není primárně v důsledku selektivní propustnosti skla pro krátkovlnné a dlouhovlnné záření, ale spíše z důvodu izolovaného prostoru, který brání mechanické ventilaci tepla. Viz též
klima skleníkové,
mitigace.
▶
Treibhausgase n/pl
radiačně aktivní plyny, které vykazují významnou
selektivní absorpci dlouhovlnného záření, a tak se uplatňují při
skleníkovém efektu. Jedná se především o plyny s heteronukleární tří- a víceatomovou strukturou molekuly s lomenou vazbou, která umožňuje velký počet vibračních stavů s odpovídajícími absorpčními frekvencemi v oblasti infračerveného záření. Významnými skleníkovými plyny jsou především
vodní pára (na skleníkovém efektu se podílí asi 60 %),
oxid uhličitý (přibližně 23 %), dále
metan (8 %),
ozon (6 %), oxid dusný a další složitější, především antropogenní plyny, jako např.
freony a další druhy halogenovaných uhlovodíků. Viz též
potenciál globálního oteplování.
▶
Treibhausklima n
fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště
skleníkovým efektem, vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem skleníkové klima někdy označuje klima vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.
▶
Trias f
nejstarší geol. perioda
mezozoika (druhohor), zahrnující období před 252 – 201 mil. roků. Oproti konci
paleozoika se podstatně snížila druhová rozmanitost vlivem předchozího velkého vymírání. Během triasu došlo k rozestupování kontinentů dosud tvořících Pangeu. Objevili se první dinosauři, kteří ovládli následující periodu
jura.
▶
Trichtereffekt m
jeden z případů
Venturiho efektu. Vzniká kombinací
tryskového efektu a
efektu návětrného, když z orografických důvodů dochází ke zhuštění
proudnic jak v horiz., tak ve vert. směru. Výrazně přispívá k
orografickému zesílení srážek v zasažené oblasti. Podmínkou je stoupající terén sevřený sbíhajícími se horskými pásmy, což vytváří „nálevku“ pro případné natékající proudění. V ČR mají takové uspořádání např. Rychlebské hory s Hrubým Jeseníkem, Oderské vrchy s Moravskoslezskými Beskydami, Lužické hory s Jizerskými horami a Šumava s Novohradskými horami. Uvedené případy se uplatňují při přibližně severním proudění, především při
situaci Vb, popř. při výskytu
retrográdní cyklony východně od ČR.
▶
Tripelpunkt m
syn. trojbod – v termodynamice jediný bod na
fázovém diagramu, který je společný všem křivkám rozhraní mezi jednotlivými fázemi. Udává tedy podmínky, za nichž jsou v rovnováze fáze plynná, kapalná i pevná, přičemž systém nemá žádný stupeň volnosti. V meteorologii se s ním setkáváme především v souvislosti s fázemi vody. Odpovídá mu pak teplota 273,16 K (0,01 °C) a
tlak vodní páry 611,7 Pa (6,117 mbar). Jedině za těchto podmínek může nastat rovnovážný stav mezi
vodní párou, kapalnou vodou a ledem.
▶
Tripelpunkt m
zřídka užívané syn.
bod trojný.
▶
Trockenadiabate f
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději v
suchém vzduchu. Je zároveň izolinií
potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě
T a tlaku vzduchu
p je
Poissonova rovnice
kde
κd =
Rd / cpd ≈ 0,286,
Rd je
měrná plynová konstanta suchého vzduchu,
cpd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku,
T0 abs. teplota při tlaku
p0. Při užití proměnných abs. teplota
T a výška
z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
kde
γd je
suchoadiabatický teplotní gradient a
T0 abs. teplota ve výšce
z = 0.
▶
trockenadiabatischer Temperaturgradient m
adiabatický teplotní gradient částice
suchého vzduchu. Lze jej vyjádřit vztahem
kde d
T je změna teploty, d
z změna výšky,
g tíhové zrychlení a
cpd je
měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Hodnota
γd je 0,98 K na 100 m, v praxi se obvykle zaokrouhluje na 1 K na 100 m. Viz též
adiabata suchá.
▶
trockene Deposition f
depozice ve smyslu ukládání atm.
příměsi na zemském povrchu, k níž dochází v období beze srážek, popř. hmotnost příměsi, která je tímto způsobem uložena na jednotku plochy za jednotku času. Týká se
atmosférického aerosolu i plynů. Na rozdíl od
mokré depozice je suchá depozice nepřetržitým procesem. Viz též
spad prachu.
▶
trockene Luft f
1. v
termodynamice atmosféry vzduch, který neobsahuje žádnou
vodní páru;
2. v obecném smyslu vzduch s nízkou
relativní vlhkostí.
Viz též
vzduch vlhký,
atmosféra suchá a čistá.
▶
trockene und reine Atmosphäre f
atmosféra tvořená pouze směsí plynů, které jsou přirozeně přítomné v
atmosféře Země a svými vlastnostmi se blíží
ideálnímu plynu. Suchou a čistou atmosféru tedy tvoří
suchý vzduch bez
atmosférických příměsí. Viz též
atmosféra čistá,
složení atmosféry Země chemické.
▶
trockener Dunst m
atmosférický aerosol tvořený mikroskopicky malými pevnými částicemi, které jsou tak četné, že způsobují
opalescenci a snižují
dohlednost. Zákal je v našich zeměp. šířkách nejčastěji pozorovaný
litometeor. V pozorovatelské praxi se však zaznamenává jen tehdy, snižuje-li
meteorologickou dohlednost pod 10 km. Podle převažujícího původu se někdy rozlišuje
zákal prachový,
průmyslový,
pylový,
solný, nepřesně též
písečný apod. Na rozdíl od
mlhy a
kouřma není zákal ve významné míře působen kapičkami vody nebo krystalky ledu. Protože však částice působící zákal mohou být kondenzačními jádry, je přechod od zákalu ke kouřmu a mlze plynulý: vzroste-li při ochlazování vzduchu
relativní vlhkost přibližně na 70 %, začíná kondenzace na nejaktivnějších
kondenzačních jádrech, dohlednost se snižuje a při pokračujícím růstu relativní vlhkosti zákal postupně přechází v kouřmo, které se při vlhkosti zhruba nad 90 % může změnit v mlhu. Zákal může být složen z produktů spalování, avšak zaznamenává-li se v omezených oblastech v blízkosti větších zdrojů
kouře, nelze ho s kouřem zaměňovat.
▶
trockenes Hagelwachstum n
proces růstu
krup, při němž všechna
přechlazená voda zachycená kroupou okamžitě mrzne.
Latentní teplo mrznutí nestačí na ohřátí kroupy nad 0°C a vznikající struktura ledu je členitá a obsahuje dutiny – vzduchové bubliny. Viz
mez Schumanova - Ludlamova.
▶
trockenes Klima n
1. syn. pro
klima aridní;
2. v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem B.
Roční
úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme
klima stepi a drsnější
klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se
subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a
pasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá
tropickému klimatu v
Alisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké
kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou
roční amplitudou teploty vzduchu.
▶
trockenes Thermometer n
vžité označení pro jeden ze dvojice
rtuťových teploměrů, tvořících
psychrometr. Na rozdíl od
vlhkého teploměru má nádobku suchou a udává tedy
teplotu vzduchu, která bývá někdy označována jako
suchá teplota. V
meteorologických budkách byl
staničním teploměrem a tvořil součást Augustova
psychrometru. Při měřeních mimo met. budku šlo zpravidla o
aspirační teploměr Assmannova psychrometru. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje ze suchého teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
Trockengrenze f
klimatická hranice, oddělující oblasti s dostatkem a nedostatkem atm. srážek pro rozvoj urč. rostlinného druhu n. společenstva. V geomorfol. pojetí A. Pencka je na rozdíl od uvedeného biologického hlediska h. s. o. dělicí čarou mezi podnebím vlhkým a podnebím suchým. K vymezování suchých oblastí se zjednodušeně používá izohyet prům. roč. úhrnů srážek. Např. za h. s. o. na jižní Moravě bývá považována izohyeta 500 mm a na Slovensku 600 mm při prům. roč. teplotě vzduchu 9 až 10 °C. Vhodnější je určování h. s. o. pomocí klimatologických indexů vyjadřujících vztahy mezi srážkami a teplotou vzduchu, mezi srážkami a výparem apod. Za hranici suchých podnebí v celosvětovém měřítku zvolil W. Köppen poměr mezi roč. úhrnem srážek a prům. roč. teplotou vzduchu, a to i se zřetelem na různé roč. rozdělení srážek. Podle A. Gregora lze za h. s. o. v ČSFR s ohledem na polní kultury považovat hodnotu s = 3 (t + 7), kde s je úhrn roč. srážek v cm a t prům. roč. teplota vzduchu. Podobně je považována za h. s. o. na našem území hodnota Langova dešťového faktoru rovná 70, Končkova indexu zavlažení menší než –20, popř. menší než 0 apod. K vystižení suchosti nebo vlhkosti krajiny byly odvozeny mnohé další empir. vzorce. V. t. jistota vláhová, koeficient hydrotermický, index vlhkosti, sucho.
▶
Trockenheit f
obecné označení pro nedostatek vody v krajině. Je vyvoláno nedostatkem srážek a ovlivňováno
výparem a dalšími faktory, včetně antropogenních. Definice sucha proto není jednoznačná a různí autoři k hodnocení jeho intenzity používají různé
indexy sucha. C. W. Thornthwaite rozlišoval tři hlavní druhy sucha:
a) stálé sucho, způsobující
ariditu klimatu;
b) sezonní sucho, nastávající periodicky v
období sucha;
c) nepravidelně se vyskytující
nahodilé sucho, postihující epizodicky i oblasti s
humidním klimatem.
Nedostatek vody se šíří různými složkami přírodní sféry, křičemž na sebe navazuje
meteorologické sucho,
půdní neboli zemědělské
sucho,
hydrologické sucho a
socioekonomické sucho. Sucho patří mezi největší atmosféricky podmíněná přírodní ohrožení zejména v chudých zemích. Viz též
období suché.
▶
Trockenheitsindex m
syn. index suchosti – 1.
klimatologický index k vyjádření
aridity klimatu, v podstatě syn. k termínu
index humidity;
2. část Thornthwaiteova
indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nedostatek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek menší než
potenciální výpar.
▶
Trockenheitsindex m
veličina pro kvantitativní vyhodnocení
sucha (především ve smyslu
nahodilého sucha), sloužící též k vymezení
epizod sucha. Vzhledem k nejednoznačnosti definice sucha a různým hlediskům pro jeho hodnocení existuje takových indexů velké množství. Mnohé jsou založeny na zvolených prahových hodnotách
úhrnů srážek nebo např. počtu
bezsrážkových dní. Pokročilejší indexy reflektují časovou distribuci srážek (např.
index předchozích srážek) nebo míru abnormality srážek (např.
standardizovaný srážkový index). Další skupinu indexů sucha tvoří ty, které kromě deficitu srážek zohledňují i podmínky pro
výpar (např.
Palmerův index intenzity sucha). Mnoho indexů sucha lze využít i k hodnocení
vlhkých období. K hodnocení celých roků, případně jejich
vegetačních období, pak mohou sloužit i některé
indexy aridity.
▶
Trockenperiode f
časový úsek, kdy se na dané met. stanici nevyskytly atmosférické srážky, nebo
úhrn srážek nedosahoval konvenčně stanovené prahové hodnoty, nejčastěji 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (
neměřitelné srážky). Suchá období se střídají se
srážkovými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou suchých období, jiní mezi ně počítají i samostatné bezsrážkové dny. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených suchých období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená suchá období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání suchých období jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek i kritériem některých
klasifikací klimatu. Dlouhá suchá období, označovaná někdy jako
období vyprahlá, a jejich opakovaný výskyt způsobují vznik
sucha. Jsou charakteristická pro
aridní klima a pro
období sucha, mohou však nastat i v oblastech s
humidním klimatem, resp. v
období dešťů. Viz též
extrémy srážek.
▶
Trockenzeit f
ucelené období, v němž daný
index sucha vykazuje hodnoty pro vymezení
sucha.
▶
Trogachse f
na
synoptické mapě čára uvnitř
brázdy nízkého tlaku vzduchu, podél níž dochází ke sbíhavosti
proudnic. Jestliže je brázda nízkého tlaku tvořena přibližně rovnoběžnými
izobarami, resp.
izohypsami, je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu zároveň čárou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. čárou nejmenšího
geopotenciálu na
výškových mapách. Jestliže je
brázda tvaru V, potom je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu spojnicí míst s maximálním
cyklonálním zakřivením izobar, resp.
izohyps. V mělkých brázdách ve tvaru otevřeného písmene U je často určení osy brázdy nízkého tlaku vzduchu obtížné.
▶
Trombe f
označení pro libovolný
atmosférický vír s přibližně vertikální osou rotace, průměrem od desítek centimetrů do několika kilometrů, bez ohledu na mechanizmus jeho vzniku a bez ohledu na to, zda se dotýká zemského povrchu či nikoliv. Tromba se může utvořit pod základnou
konvektivního oblaku nebo nad zemským povrchem. Mezi tromby pod základnou konv. oblaků patří
kondenzační chobot nedotýkající se zemského povrchu,
vodní smršť a
tornádo. Tromba nad přehřátým zemským povrchem se označuje jako
prachový nebo písečný vír či rarášek, nad vodní hladinou
mlžný vír. Extrémním případem uvedeného typu tromby je
požárový vír. Dalšími druhy tromb nad zemským povrchem jsou
gustnádo a
sněhový vír.
Ke zviditelnění tromby může dojít buď různým materiálem unášeným ze zemského povrchu (v prachovém nebo písečném víru a ve sněhovým víru), nebo
kondenzací vodní páry (v kondenzačním chobotu neboli
nálevce tromby, klasifikované jako
tuba, dále pak v mlžném víru), v případě tornáda zpravidla oběma způsoby. Požárový vír mohou zviditelňovat plameny,
kouř i produkty kondenzace vodní páry.
Mezi tromby se nezahrnují víry s přibližně horizontální osou rotace (např.
rotory), ani nestabilní
turbulentní víry.
▶
Trombenschlauch m
starší označení pro
kondenzační chobot, viz
tromba.
▶
Tropenmeteorologie f
část meteorologie zabývající se zvláštnostmi vývoje atm. procesů v tropické oblasti, která je přibližně vymezená na severu obratníkem Raka a na jihu obratníkem Kozoroha. Poznatky tropické meteorologie vycházejí jednak ze systematických měření
pozemních meteorologických stanic, zejména ale z družicových a radarových měření, a také z výsledků expedičních měření, jako např. YOTC, TACE a TROPICSS. Hlavními objekty výzkumu tropické meteorologie jsou tropické cirkulační systémy a jejich
oscilace (
pasátová a
monzunová cirkulace,
Walkerova cirkulace a
jižní oscilace,
vlny ve východním proudění,
tropické cyklony,
intertropická zóna konvergence) a vzájemná vazba mezi tropickou a vnětropickou cirkulací i mezi cirkulacemi obou polokoulí.
▶
Tropennacht f
noc, v níž
minimální teplota vzduchu neklesla pod 20,0 °C. Toto vymezení je užíváno v Česku i v dalších zemích, v mezinárodní komunitě se nicméně za tropickou noc považuje pouze taková noc, kdy minimální teplota vzduchu zůstala nad uvedenou prahovou hodnotou. Časové vymezení hodnocené části dne není jednotné, v Česku se tradičně uvažuje období mezi
klimatologickými termíny ve 21 h předchozího dne do 7 h daného dne.
Charakteristický den, kdy se tropická noc vyskytla, označujeme jako den s tropickou nocí. Viz též
den tropický.
▶
Tropikluft f
vzduchová hmota, vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty po celý rok v tropech a v
subtropických anticyklonách, v létě pak i nad již. částmi pevnin mírných šířek. Jeho výskyt je typický celoročně pro
tropické klima, v teplé části roku pro
subtropické klima, v chladné části roku dané polokoule pro
subekvatoriální klima. Tropický vzduch se vyznačuje obecně velkým
zakalením atmosféry a zmenšenou
dohledností. Pokud pronikne do stř. Evropy, je po celý rok teplý. V zimě se zde může vyskytnout jeho pevninský typ, který sem pronikne ze sv. Afriky nebo Arabského poloostrova. Podstatně častější je pak v létě, kdy sem proudí i z východní Evropy a z Balkánského poloostrova. Má obvykle velmi nízkou
relativní vlhkost. Mořský tropický vzduch původem ze Středozemí či z oblasti Azorských ostrovů proniká do stř. Evropy zpravidla jen krátce po přední straně
brázdy nízkého tlaku vzduchu a v ní ležící
zvlněné fronty. Vyznačuje se naopak vysokou relativní a především
měrnou vlhkostí vzduchu a může přinášet vydatné srážky.
▶
tropische Ostwinde m/pl
nepoužívané označení pro
pasáty.
▶
tropische Störung f
rozsáhlá skupina
konvektivních bouří v tropických, popř. subtropických oblastech, která se v poli proudění neprojevuje uzavřenou
cyklonální cirkulací. Vzniká často v týlu
vln ve východním proudění a za určitých podmínek se z ní může vyvinout
tropická cyklona. Tropická porucha nemusí být vyjádřena na
přízemní synoptické mapě. Na snímcích z
meteorologických družic je charakterizována izolovanými systémy
uspořádané konvekce. Tropická porucha mívá obvykle průměr 200 až 600 km a zachovává si své vlastnosti více než 24 hodin.
▶
tropische Zyklone f
cyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z
tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci
konvektivních bouří, poklesu tlaku vzduchu ve
středu cyklony a zesilování
cyklonální cirkulace. Oproti
mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký
horizontální tlakový gradient ve spodní
troposféře způsobuje vysokou
rychlost větru. Dalšími nebezpečnými projevy jsou
vzdutí způsobené bouří, intenzivní srážky a případný výskyt
tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti
přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je
tropická deprese, druhým
tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení:
hurikán,
cyklon,
tajfun, případně
baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik
oka tropické cyklony. Po dalším zesílení může intenzita tropické cyklony přechodně poklesnout v důsledku
cyklu obměny stěny oka.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení
výstupných pohybů vzduchu a horiz. proudění, prostřednictvím
kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává
výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství
latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje
Světová meteorologická organizace prostřednictvím
regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou
tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též
dráhy cyklon,
pás srážkový,
cordonazo,
meteorologie tropická,
půlkruh nebezpečný,
stupnice Saffirova–Simpsonova,
willy-willy.
▶
tropische Zyklone f
1. první stadium
tropické cyklony, vyznačující se uzavřenou cirkulací, přičemž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru nepřesahuje 17 m.s
–1;
2. nepřesné označení libovolné
cyklony tropického původu.
▶
tropischer Monsun m
monzun v tropických oblastech s
monzunovým klimatem, kde je proudění vzduchu ovlivňováno nejen
monzunovou cirkulací mezi oceánem a pevninou, nýbrž i sezonním pohybem
intertropické zóny konvergence, a tím i změnou směru
pasátů, s nimiž v některých oblastech tropické monzuny splývají. I z těchto důvodů přináší letní tropický monzun obecně větší
monzunové srážky než
mimotropický monzun. Tropické monzuny jsou nejsilněji vyvinuty v oblasti Indického oceánu.
▶
tropischer Regen m
vydatné srážky v tropických oblastech; vázané na
intertropickou zónu konvergence, jejíž pohyb způsobuje
roční chod tropických dešťů, který je hlavním kritériem rozlišení typů
tropického klimatu. Pouze v
klimatu tropického dešťového pralesa se tropické deště vyskytují celoročně, někdy se dvěma maximy ve formě
rovnodennostních dešťů. V ostatních oblastech jsou koncentrovány do delšího nebo kratšího
období dešťů, což platí především pro oblasti s tropickým
monzunovým klimatem. Tropické deště jsou provázeny silnými
bouřkami a na pevnině mají výrazný
denní chod s maximem v odpoledních hodinách. Viz též
pól dešťů,
extrémy srážek.
▶
tropischer Strahlstrom m
syn. proudění tryskové tropické –
tryskové proudění na sev. polokouli v blízkosti rovníku. Má vých. směr, a proto se někdy označuje termínem „rovníkový východní jet stream“. Bývá součástí letního
stratosférického tryskového proudění, je nejvýraznější od června do srpna. Jeho osa bývá ve výšce 20–30 km a nevzdaluje se od rovníku více než 15–20°. Rovníkové tryskové proudění se vyskytuje především nad již. Arábií, Afrikou, Indií a rovníkovými oblastmi Tichého oceánu. V šířkovém směru má rovníkové tryskové proudění relativně malý rozsah.
▶
tropischer Strahlstrom m
▶
tropischer Wirbelsturm m
1. druhé stadium vývoje
tropické cyklony, ve kterém desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru dosahuje hodnot mezi 17 a 33 m.s
–1. Tropická bouře se vyznačuje dobře organizovanými
srážkovými pásy, přičemž
konvekce se zpravidla koncentruje do blízkosti jejího středu;
2. nepřesné označení libovolné tropické
atmosférické poruchy.
▶
tropisches Klima n
1. souborné označení pro horké klima tropických šířek, tedy klima suchých tropů (horké
suché klima) i vlhkých tropů (
tropické dešťové klima, resp.
ekvatoriální klima a
subekvatoriální klima);
2. např. v
Alisovově klasifikaci klimatu označení pro klima té části tropů, kde po celý rok převládá
tropický vzduch.
▶
tropisches Regenwaldklima n
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Af, s celoročně vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a rovnoměrným rozdělením srážek během roku, přičemž ani v nejsušším měsíci neklesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm.
Tropické deště zde mohou mít dvě maxima ve formě
rovnodennostních dešťů. Tento
klimatický typ poskytuje nejpříhodnější podmínky pro růst vegetace na Zemi. V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
ekvatoriální klima.
▶
tropisches Tief n
cyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z
tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci
konvektivních bouří, poklesu tlaku vzduchu ve
středu cyklony a zesilování
cyklonální cirkulace. Oproti
mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký
horizontální tlakový gradient ve spodní
troposféře způsobuje vysokou
rychlost větru. Dalšími nebezpečnými projevy jsou
vzdutí způsobené bouří, intenzivní srážky a případný výskyt
tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti
přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je
tropická deprese, druhým
tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení:
hurikán,
cyklon,
tajfun, případně
baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik
oka tropické cyklony. Po dalším zesílení může intenzita tropické cyklony přechodně poklesnout v důsledku
cyklu obměny stěny oka.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení
výstupných pohybů vzduchu a horiz. proudění, prostřednictvím
kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává
výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství
latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje
Světová meteorologická organizace prostřednictvím
regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou
tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též
dráhy cyklon,
pás srážkový,
cordonazo,
meteorologie tropická,
půlkruh nebezpečný,
stupnice Saffirova–Simpsonova,
willy-willy.
▶
tropisches Tief n
1. první stadium
tropické cyklony, vyznačující se uzavřenou cirkulací, přičemž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru nepřesahuje 17 m.s
–1;
2. nepřesné označení libovolné
cyklony tropického původu.
▶
tropisches Tiefdruckgebiet n
1. první stadium
tropické cyklony, vyznačující se uzavřenou cirkulací, přičemž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru nepřesahuje 17 m.s
–1;
2. nepřesné označení libovolné
cyklony tropického původu.
▶
Tropopause f
1. přechodná vrstva oddělující níže ležící
troposféru od výše ležící
stratosféry. Jen zřídka je to hladina přímého přechodu troposféry ve stratosféru. V literatuře se pod tropopauzou obvykle rozumí spodní hladina této vrstvy, která může mít tloušťku několika set m až po tři km, popř. i více. Někdy se také chybně ztotožňuje s hladinou, v níž byla dosažena nejnižší teplota v horní troposféře. Definice tropopauzy je přijata
Světovou meteorologickou organizací jako konvenční tropopauza. Výška tropopauzy závisí na zeměp. šířce, roč. době a na vlastnostech
vzduchové hmoty. V závislosti na zeměp. šířce nabývá tropopauza tyto prům. hodnoty výšky a teploty: v oblasti okolo pólu 7 až 9 km a –50 °C, v mírných zeměp. šířkách 10 až 12 km a –56 až –60 °C, nad rovníkem 16 až 18 km a –80 °C a nižší. Prům. výška a teplota tropopauzy nad územím ČR je 10,9 km a –58,8 °C. Výška tropopauzy závisí i na rozložení
tlaku vzduchu v troposféře. Nad
cyklonami se tropopauza snižuje, nad
anticyklonami zvyšuje. Někdy se nad sebou vyskytuje více vrstev splňujících kritéria tropopauzy. Pak se rozlišuje první a druhá tropopauza anebo se hovoří o
listovitosti tropopauzy.
2. hladina, v níž
potenciální vorticita nabývá určité hodnoty, na severní polokouli se obvykle volí 1,5 nebo 2 tzv. jednotky potenciální vorticity (Potential vorticity unit, PVU, 1 PVU = 10
-6 m
2 s
-1 K kg
-1). Přesná hodnota není stanovena. V tomto případě se hovoří o tzv. dynamické tropopauze a používá se hlavně v
dynamické meteorologii. Viz též
protržení tropopauzy,
vlna tropopauzy.
▶
Tropopausenhöhe f
výška, v níž začíná
tropopauza. Obvykle je to výška hladiny, v níž vert.
teplotní gradient splňuje kritérium
konvenční tropopauzy. Pokud se nad určitou oblastí vyskytuje několik tropopauz, hovoří se o výšce první, druhé, popř. další tropopauzy. Průměrná výška tropopauzy v polárních oblastech je 8 až 9 km, v mírných zeměpisných šířkách 10 až 12 km a v rovníkové oblasti 17 až 18 km. V zimním období je výška tropopauzy menší než v letním období, v oblasti
cyklon je zpravidla menší než v oblasti
anticyklon. V případě
dynamické tropopauzy, je její výška závislá na dynamických pohybech v
troposféře a
stratosféře, obvykle je v polárních oblastech výrazně níž než v subtropech.
▶
Tropopausenkarte f
synoptická mapa, do níž je zakreslen
tlak vzduchu v
tropopauze nebo nadm. výšky (topografie) tropopauzy a teploty vzduchu v ní. Analyzovaná mapa obsahuje
izobary nebo
izohypsy tropopauzy a
izotermy v ní. Někdy se do mapy tropopauzy zakreslují i údaje o
maximálním větru. Viz též
tropopauza.
▶
Tropopausentrichter m
trychtýř tropopauzy výrazné snížení
tropopauzy tvarem připomínající nálevku, které vzniká nad hlubokou a málo pohyblivou
cyklonou. Jedná se o proces, kdy se stratosférický vzduch dostává do
troposféry. Obvykle se část tohoto vzduchu vrací do
stratosféry a část zůstává v troposféře. Důležitý proces výměny plynů mezi dolní stratosférou a troposférou.
▶
Tropopausenwelle f
zvlnění
tropopauzy vyvolané vert. pohyby vzduchu v souvislosti s výraznou cyklonální činností, která může vést i k
protržení tropopauzy. Současně se změnami výšky tropopauzy při přesunu
cyklon a
anticyklon v atmosféře se mění i teplota v hladině tropopauzy a nad ní, tj. ve spodní části
stratosféry, a to tak, že při nízké tropopauze se její teplota zvyšuje, při vysoké snižuje.
▶
Troposphäre f
spodní část
atmosféry Země, vymezená při
vertikálním členění atmosféry podle
vertikálního profilu teploty vzduchu. Charakteristickým rysem troposféry je všeobecné ubývání teploty vzduchu s výškou v průměru o 0,65 °C na každých 100 m výšky. V troposféře jsou soustředěny přibližně 3/4
hmotnosti atmosféry. Vyskytuje se v ní téměř veškerá voda obsažená v atmosféře. Proto je troposféra oblastí vzniku
mlh, nejdůležitějších
druhů oblaků, bouřkové činnosti, vzniku a vypadávání atm.
srážek. Je oblastí neustálého vert. promíchávání vzduchu. Rychlost proudění vzduchu v troposféře obvykle s výškou roste a maxima dosahuje v blízkosti
tropopauzy, která je horní hranicí troposféry. Troposféra sahá nad rovníkem do výšky 16 až 18 km, nad póly 7 až 9 km. Ve stř. zeměp. šířkách je prům. výška troposféry 11 km, mění se v závislosti na roč. době (v zimě dosahuje níže než v létě) a na
celkové povětrnostní situaci (v
cyklonách je níže než v
anticyklonách). V troposféře rozlišujeme ještě
přízemní vrstvu, která je součástí
mezní vrstvy, popř. ji dělíme na troposféru spodní, sahající u nás přibližně do 2 km, střední, ležící mezi výškami 2 až 7 km, a horní mezi 7 km a spodní hranicí tropopauzy. Horní hranici troposféry zjistili v r. 1902 nezávisle na sobě franc. meteorolog P. L. Teisserenc de Bort a Němec R. Assmann.
▶
troposphärische Front f
▶
trüber Tag m
charakteristický den, v němž prům.
oblačnost byla větší než 8 desetin, případně
relativní trvání slunečního svitu bylo menší než 0,2. Viz též
den jasný,
den oblačný.
▶
Trübung f
schopnost prostředí zeslabovat procházející záření. V meteorologii se nejčastěji jedná o schopnost atmosféry zeslabovat
přímé sluneční záření jeho
rozptylem a
absorpcí. Viz též
zakalení atmosféry,
propustnost atmosféry.
▶
Trübungsfaktor nach Linke m
charakteristika zeslabení slunečního záření v atmosféře v celém rozsahu spektra, která je definována poměrem
extinkce reálné atmosféry obsahující zejména vodní páru a
atmosférický aerosol k extinkci čisté a suché
(Rayleighovy) atmosféry. Linkeho zákalový faktor vyjadřuje počet těchto ideálních atmosfér zeslabujících sluneční záření stejně jako reálná atmosféra. Určuje se z měření
přímého slunečního záření pomocí
pyrheliometrů nebo
aktinometrů. Uvedenou charakteristiku definoval něm. meteorolog F. Linke v r. 1922. Hodnoty faktoru se obvykle pohybují v rozmezí 2 (studený a čistý vzduch) až 6 (vzduch znečištěný aerosolem).
▶
Trübungsschicht f
vrstva, v níž se vyskytuje
zákal. Sahá obvykle od zemského povrchu k první
zadržující vrstvě. Pozorovateli na vyvýšeném stanovišti se někdy jeví jako tmavý horizontální pruh, na jehož horním okraji existuje výrazná diskontinuita v zabarvení oblohy. Ta bývá označována jako hranice zákalu.
▶
Tschechische bioklimatologische Gesellschaft f
(ČBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o
bioklimatologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Je následnickou organizací Československé bioklimatologické společnosti (ČSBkS), která vznikla v roce 1965 sloučením Bioklimatologické komise ČSAV, založené v r. 1953, a bioklimatologické odborné skupiny
Československé meteorologické společnosti při ČSAV, založené v r. 1959. ČBkS spolupracuje se
Slovenskou bioklimatologickou společností (SBkS), s níž původně tvořila jednu společnost pod společným názvem ČSBkS. Prvním předsedou ČSBkS byl prof. RNDr. Ing. V. Novák, DrSc.
▶
Tschechische meteorologische Gesellschaft f
(ČMeS) – vědecká společnost sdružující zájemce o
meteorologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Vznikla r. 1993 jako nástupnická organizace
Československé meteorologické společnosti. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie. Ve své činnosti využívá různé formy přednáškové činnosti, jako např. semináře, konference i akce s mezinárodní účastí. Je řízena hlavním výborem v čele s předsedou. Základním dokumentem ČMeS jako zapsaného spolku jsou stanovy schválené Ministerstvem vnitra ČR. ČMeS je členem Rady vědeckých společností při Akademii věd ČR a členem
Evropské meteorologické společnosti. Členové ČMeS jsou organizačně začleněni do poboček (Praha, Brno, Hradec Králové, Ostrava).
▶
Tschechisches hydrometeorologisches Institut n
(ČHMÚ) – státní příspěvková organizace v rezortu Ministerstva životního prostředí ČR, pověřená výkonem funkce ústředního státního ústavu České republiky pro obory meteorologie, klimatologie, hydrologie, jakost vody a čistota ovzduší. ČHMÚ je nástupcem
Hydrometeorologického ústavu (HMÚ). Provozuje měřicí a monitorovací sítě, zabezpečuje základní zpracování a prezentaci dat a informací, připravuje specializované výstupy, analýzy a studie minulého, aktuálního i budoucího stavu atmosféry a hydrosféry. Zabezpečuje provoz rozsáhlé
sítě meteorologických,
klimatologických,
fenologických, hydrologických stanic,
stanic čistoty ovzduší a
meteorologických radarů. Přijímá a zpracovává data z
meteorologických družic a systému
pozemní detekce blesků. Zpracovává a archivuje data z vlastních i zahraničních měřicích sítí. Předpovědní a výstražná služba ČHMÚ ve spolupráci s
hydrometeorologickou službou Armády ČR provozuje
Systém integrované výstražné služby (SIVS) pro přípravu jednotných informací o nebezpečných projevech počasí na území ČR pro státní správu, samosprávu a veřejnost a spolupracuje se složkami krizového řízení ČR (Hasičský záchranný sbor ČR, Armáda ČR, Státní ústav pro jadernou bezpečnost, Hygienická služba, státní podniky Povodí a další). Zabezpečuje meteorologické informace a předpovědi pro civilní letectví a bezpečnost jaderných elektráren. V rámci
Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) vyhlašuje meteorologické předpovědi vzniku smogových situací, vznik a ukončení smogové situace a ve vybraných regionech regulační opatření. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích –
Světová meteorologická organizace (WMO),
Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT),
Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF),
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) a
Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). ČHMÚ je pověřen výkonem funkce
regionálního telekomunikačního centra v systému
Světové služby počasí WMO, funkcí národního radiačního střediska WMO a ve spolupráci se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost je pracovištěm Radiační monitorovací sítě ČR. ČHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji v daných oborech a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Provozuje veřejnou specializovanou knihovnu pro obory čistota ovzduší, hydrologie, meteorologie a klimatologie a vydává odborné publikace ve vlastním nakladatelství. Viz též
meteorologie v ČR.
▶
Tschechoslowakische meteorologische Gesellschaft bei der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften f
(ČSMS) – předchůdce
České meteorologické společnosti, vědecká společnost při Československé akademii věd sdružující zájemce o
meteorologii v tehdejším Československu, popř. čestné členy ze zahraničí. ČSMS vznikla v r. 1958 a jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc.
▶
tuba
(tub) – jedna ze
zvláštností oblaku podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je definována jako oblačný sloup nebo obrácený oblačný kužel (nálevka) vycházející ze
základny oblaku. Je příznakem kondenzace vodní páry v silném víru (
tornádu nebo jiné
trombě). Vyskytuje se u
druhu cumulonimbus, velmi zřídka i u druhu
cumulus.
▶
Tundrenklima n
v
Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ
sněhového klimatu, označovaný ET. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci sice nedosahuje 10 °C, avšak přesahuje 0 °C, takže se zde nevytváří stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Existence krátkého a chladného léta umožňuje růst typické vegetace, tvořené mechy, lišejníky, travinami, případně křovinami. Tundru najdeme v polárních oblastech spíše v blízkosti oceánu, který sice snižuje letní teplotu vzduchu, nicméně zima zde bývá často mírnější než v případě
boreálního klimatu. Totéž platí pro tzv. alpinskou tundru ve vysokých horách, která se zpravidla vyznačuje větší
humiditou klimatu. C. W. Thornthwaite uvádí pro tundru hodnoty
potenciálního výparu 143–285 mm za rok. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova,
klima periglaciální,
klima horské.
▶
Turbopause f
tenká přechodová vrstva
atmosféry Země, oddělující níže ležící
turbosféru od
difuzosféry. Je prakticky totožná s
homopauzou. Výška turbopauzy uváděná v literatuře se liší u různých autorů a pro různé další podmínky v rozmezí od 90 do 120 km.
▶
Turbosphäre f
spodní část
atmosféry Země, v níž je vzduch promícháván
turbulencí, která zabraňuje vytvoření
difuzní rovnováhy, takže se s výškou nemění
složení ovzduší, pokud jde o hlavní složky vzdušné plynné směsi. Turbosféra se rozprostírá od zemského povrchu do výšky asi 100 km a je od výše ležící
difuzosféry oddělena
turbopauzou. Turbosféra se prakticky shoduje s
homosférou, podobně jako difuzosféra s
heterosférou.
▶
turbulente Diffusion f
atm. děj, při kterém se částice původně shromážděné v daném objemu vzduchu rozptylují (zmenšuje se jejich koncentrace) působením turbulentních (vírových) pohybů různých měřítek. Intenzita turbulentní difuze je proměnlivá a závisí na vzniku a vývoji turbulentních pohybů. Ty jsou podmíněny buď mech. příčinami, např. při turbulentním obtékání vzduchu kolem překážek a nad drsným povrchem, nebo termicky při vzniku tepelně podmíněných vírových pohybů nad přehřátým nebo tepelně nehomogenním povrchem. Viz též
rovnice difuze,
rozptyl příměsí v ovzduší,
turbulence,
koeficient turbulentní difuze.
▶
turbulente Grenzschicht f
▶
turbulente Kondensation f
označení pro
kondenzaci vodní páry, ke které dochází ve vzduchu blízkém stavu
nasycení následkem neuspořádaných vert. turbulentních pohybů. Turbulentní kondenzací mohou vznikat turbulentní oblaky. Při pokročilém matematickém modelování procesů
oblačné mikrofyziky je i tento proces součástí
parametrizace nukleace vody.
▶
turbulente Mischung f
promíchávání vzduchu v
turbulentním proudění. Nejvýrazněji se uplatňuje v
mezní vrstvě atmosféry, kde je rozhodujícím činitelem při vert. transportu vodní páry, tepla a hybnosti. Turbulentní promíchávání v atmosféře se zvětšuje s rostoucí
rychlostí větru a s klesající
stabilitou atmosféry, v blízkosti zemského povrchu bývá silně ovlivňováno jeho
drsností. Ve
volné atmosféře se významné turbulentní promíchávání může vyskytovat zejména ve vrstvách s výrazným
vertikálním střihem větru a s instabilním
teplotním zvrstvením.
▶
turbulente Strömung f
v meteorologii proudění vzduchu, v němž se vyskytují nepravidelné turbulentní víry a fluktuace rychlosti. Při turbulentním proudění pronikají z jedné vrstvy do druhé nejen jednotlivé molekuly, ale i makroskopické
vzduchové částice. Proudění bez turbulentních vířivých pohybů nazýváme
prouděním laminárním. V reálné atmosféře je proudění zpravidla turbulentní. Viz též
turbulence.
▶
turbulente Viskosität f
syn. tření turbulentní, tření virtuální, viskozita turbulentní – v meteorologii vnitřní tření v proudícím vzduchu vznikající následkem statisticky náhodných a
turbulencí podmíněných přemísťování makroskopických
vzduchových částic napříč převládajícího směru proudu. Projevuje se silami působícími tečně k vrstvám proudícího vzduchu. Vztáhneme-li tyto tečné síly k jednotkové ploše, mluvíme o turbulentních
tečných neboli Reynoldsových
napětích. Z fyz. hlediska je turbulentní tření spjato s
turbulentním přenosem hybnosti proudícího vzduchu, např. v
mezní vrstvě atmosféry směrem dolů, což kompenzuje zanikání hybnosti vnějším třením proudícího vzduchu o zemský povrch. Viz též
tření v atmosféře,
síla tření.
▶
turbulente Viskosität f
▶
turbulente Wirbelviskosität f
▶
turbulente Wirbelviskosität f
syn. tření turbulentní, tření virtuální, viskozita turbulentní – v meteorologii vnitřní tření v proudícím vzduchu vznikající následkem statisticky náhodných a
turbulencí podmíněných přemísťování makroskopických
vzduchových částic napříč převládajícího směru proudu. Projevuje se silami působícími tečně k vrstvám proudícího vzduchu. Vztáhneme-li tyto tečné síly k jednotkové ploše, mluvíme o turbulentních
tečných neboli Reynoldsových
napětích. Z fyz. hlediska je turbulentní tření spjato s
turbulentním přenosem hybnosti proudícího vzduchu, např. v
mezní vrstvě atmosféry směrem dolů, což kompenzuje zanikání hybnosti vnějším třením proudícího vzduchu o zemský povrch. Viz též
tření v atmosféře,
síla tření.
▶
turbulenter Austausch m
syn. transport turbulentní – v atmosféře přenos jednotlivých veličin (tepla, vodní páry, hybnosti,
znečišťujících příměsí apod.) působený
turbulentním promícháváním vzduchu. Viz též
turbulence,
výměna turbulentní.
▶
turbulenter Austausch m
vzájemná výměna makroskopických
vzduchových částic probíhající mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v proudícím vzduchu a působená
turbulentním promícháváním. Turbulentní výměna vytváří v atmosféře
turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých
znečišťujících příměsí. Viz též
turbulence,
koeficient turbulentní výměny.
▶
turbulenter Austauschkoeffizient m
koeficient
A ve vzorci pro
turbulentní tok
kde
Q je vert. tok fyz. vlastnosti
s, vztažené k jednotce hmotnosti. Koeficient turbulentní výměny roste od zemského povrchu zhruba po horní
hranici přízemní vrstvy atmosféry, nad ní je buď přibližně konstantní, nebo častěji pomalu klesá. Lze jej určit z měření větru a teploty vzduchu v různých výškách. S
koeficientem turbulentní difuze K je spjat vztahem
kde
ρ je hustota prostředí. Jako uvedená vlastnost
s se může vyskytovat hybnost, teplo, vodní pára či různé znečišťující příměsi; podle toho rozlišujeme koeficient turbulentní výměny pro hybnost, teplo, vodní páru a znečišťující příměsi. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami
turbulentního a vazkého proudění je koeficient turbulentní výměny protějškem dyn.
koeficientu vazkosti.
▶
turbulenter Austauschkoeffizient m
formálně zavedený pojem podle analogie s molekulární vodivostí. Zatímco molekulární vodivost v plynech je podmíněna neuspořádaným pohybem molekul, v případě turbulentní vodivosti se jedná o přenos tepelné energie
turbulentním promícháváním v atmosféře. Kvantitativní mírou turbulentní vodivosti může např. být
koeficient turbulentní difuze nebo
koeficient turbulentní výměny.
▶
turbulenter Diffusionskoeffizient m
podíl
koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř.
znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k nejužívanějším charakteristikám
turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami
turbulentního a vazkého
laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického
koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem
koeficientu teplotní vodivosti. Viz též
koeficient difuze zobecněný.
▶
turbulenter Fluss m
množství dané veličiny (v meteorologii nejčastěji tepla, vodní páry, hybnosti, různých
znečišťujících příměsí apod.), transportované za jednotku času přes jednotkovou plochu v důsledku
turbulentního promíchávání vzduchu.
▶
turbulenter Transport m
syn. transport turbulentní – v atmosféře přenos jednotlivých veličin (tepla, vodní páry, hybnosti,
znečišťujících příměsí apod.) působený
turbulentním promícháváním vzduchu. Viz též
turbulence,
výměna turbulentní.
▶
Turbulenz f
obecně fyz. jev, jehož podstata spočívá v existenci nepravidelných vírových pohybů v proudící tekutině, které se v dané době projevují turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. Proudění tekutin nabývá turbulentního charakteru, převýší-li poměr v něm působících setrvačných a vazkých sil, představující
Reynoldsovo číslo, určitou kritickou hodnotu. Z met. hlediska jde o turbulenci v proudícím vzduchu v zemské atmosféře, kde rozměry turbulentních vírů dosahují velikosti od několika mm do stovek m. Označíme-li
po řadě
x–ovou,
y–ovou a
z–ovou složku rychlosti proudění, potom v případě turbulentního proudění platí
kde
jsou časově zprůměrované složky okamžité rychlosti proudění, zatímco
jsou složky turbulentních fluktuací, jejichž stř. hodnoty se rovnají nule, tj.
V met. praxi se obvykle používá průměrování přes časový interval kolem deseti minut, který bývá dostatečně dlouhý k tomu, aby se odfiltrovaly turbulentní fluktuace a zároveň ještě zpravidla nedochází ke shlazení meteorologicky významných časových změn rychlosti proudění. Turbulence v atmosféře je těsně spjata s
nárazovitostí větru, působí promíchávání vzduchu a
turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých
znečišťujících příměsí. Viz též
intenzita turbulence,
výměna turbulentní,
promíchávání turbulentní,
difuze turbulentní,
spektrum turbulentních vírů,
proudění turbulentní,
tok turbulentní,
akcelerometr.
▶
Turbulenz im Nachlauf f
turbulence vyvolaná letadlem během letu, popř. při jeho pohybu po pohybových plochách letiště. Účinek této turbulence na jiná letadla závisí na vzájemné vzdálenosti letadel a na poměru jejich hmotností i rychlostí pohybu. Za letu hraje významnou roli také
teplotní zvrstvení atmosféry a
vertikální profil větru. K podobným jevům, jako je turbulence v úplavu za letadlem, dochází při vyšších rychlostech proudění vzduchu za horskými překážkami, zvláště za izolovanými vrcholy.
▶
Turbulenz im wolkenfreier Luft f
(CAT–Clear Air Turbulence) – dynamická
turbulence ve stř. a horní
troposféře, která není převážně doprovázena výskytem charakteristické oblačnosti. Turbulence v bezoblačném prostoru se zpravidla vyskytuje ve vrstvách s tloušťkou několik set m, šířka pásma s turbulencí v bezoblačném prostoru bývá desítky km a délka několik desítek až stovek km. Její trvání se na určitém místě většinou omezuje na dobu 0,5 – 1 hodinu. Při
vertikálním střihu větru od 0,6 do 1,0 m.s
–1 na 100 m výšky se vyskytuje obvykle turbulence v bezoblačném prostoru slabé intenzity, při střihu 1,1 až 1,6 m.s
–1 na 100 m zpravidla jde o mírnou turbulenci a při větších změnách rychlosti větru s výškou bývají splněny podmínky pro vznik silné turbulence v bezoblačném prostoru. Podle výsledků pozorování se výskyt turbulence v bezoblačném prostoru v 75 % případů váže na
tryskové proudění. Její maximum bývá na cyklonální straně tryskového proudění 500 až 1 000 m pod místem největšího sklonu
tropopauzy.
▶
Turbulenz in der freien Atmosphäre f
souborné označení pro
turbulenci, která se vyskytuje nad
mezní vrstvou atmosféry. Zahrnuje jak
termickou, tak
dynamickou a
konvektivní turbulenci ve
volné atmosféře. Je to především turbulence v oblasti hranic
inverzních vrstev, na
frontálních plochách, v oblasti
tryskového proudění a
tropopauzy, nebo v
konvektivních oblacích, které mohou sahat až do spodní
stratosféry, a v jejich okolí. Do turbulence ve volné atmosféře zahrnujeme také
turbulenci v bezoblačném prostoru (tzv.
CAT – Clear Air Turbulence).
▶
Turbulenzenergie f
syn. energie turbulentní – střední (časově průměrovaná)
kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Označíme-li po řadě turbulentní fluktuace
x-ové,
y-ové a
z-ové složky
rychlosti proudění potom energii turbulence vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu vyjádříme jako
kde pruh nad veličinou vyjadřuje časové zprůměrování. Viz též
turbulence.
▶
Turbulenzinversion f
vertikálně obvykle nepříliš mohutná
teplotní inverze překrývající
směšovací vrstvu. Výchozí situací pro vznik této inverze je stabilní
teplotní zvrstvení ovzduší. Jestliže ve vrstvě vzduchu přiléhající k zemskému povrchu nastane silné
turbulentní mísení, vytvoří se v této vrstvě
vertikální teplotní gradient blízký adiabatickému. Přitom nad směšovací vrstvou zůstává přibližně zachován původní
vertikální profil teploty vzduchu. Tím v oblasti horní hranice vrstvy směšování vznikne vrstva s inverzí teploty. Patří mezi
výškové inverze. Viz též
turbulence.
▶
turbulenzkinetische Energie f
▶
Turbulenzströmung f
v meteorologii proudění vzduchu, v němž se vyskytují nepravidelné turbulentní víry a fluktuace rychlosti. Při turbulentním proudění pronikají z jedné vrstvy do druhé nejen jednotlivé molekuly, ale i makroskopické
vzduchové částice. Proudění bez turbulentních vířivých pohybů nazýváme
prouděním laminárním. V reálné atmosféře je proudění zpravidla turbulentní. Viz též
turbulence.
▶
Twister m
hovorové označení pro
tornádo (používané především v USA).
▶
Typen des Bodenklimas m/pl
půdy, na jejichž vzniku se z půdotvorných činitelů nejvíce uplatňuje klima, zatímco povaha mateční horniny má menší význam. V jejich rozložení na Zemi se výrazně projevuje šířková
pásmovitost klimatu. Příkladem klimatických půdních typů jsou podzoly, jimž vegetačně odpovídá tajga, nebo černozem, které odpovídá step. Viz též
klimatologie půdní.