Meteorologický slovník - výklad pojmů

▶ Seenebel m

▶ besondere Wolken f/pl

▶ Saffir-Simpson-Hurrikan-Skala f

▶ Saison f

▶ saisonale Antizyklone f

▶ saisonale Zyklone f

▶ Saisonalität des Klimas f

▶ säkularer Gang des meteorologischen Elementes m

▶ Salzdunst m

▶ Samum m

▶ Sanddunst m

▶ Sandfegen oder Sandtreiben n

▶ Sandmauer f

▶ Sandsturm m

▶ Sandwirbel m

▶ Sarma m

▶ Satellitenbild n

▶ Satellitendatenverarbeitung f

▶ Satellitenempfangsanlage f

▶ satellitengestützte Blitzortung f

▶ satellitengetragenes aktives Radiometer n

▶ satellitengetragenes passives Radiometer n

▶ Satellitenmeteorologie f

▶ Satellitensondierung f

▶ Sattelpunkt m

▶ Sättigung f

▶ Sättigungsadiabate f

▶ Sättigungsdampfdruck m

▶ Sättigungsdampfdruckkurve f

▶ Sattigungsdefizit n

▶ Sättigungswasserdampfdruck über Eis m

▶ Sättigungswasserdampfdruck über Wasser m

▶ sauerer Regen m

▶ Saugheber m

▶ Savannenklima n

▶ Savinov-Formel f

▶ Scatterometer n

▶ Scirocco m

▶ Scorer-Parameter m

veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu mechanické turbulence, nebo vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:

l = {(\frac{g}{v^{2}} \frac{1}{θ} \frac{\partial θ}{\partial z})}^{1 / 2},

kde g je velikost tíhového zrychlení, v velikost průmětu vektoru rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene, Θ potenciální teplota vzduchu a z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.

▶ Scorer-Parameter m

veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu mechanické turbulence, nebo vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:

l = {(\frac{g}{v^{2}} \frac{1}{θ} \frac{\partial θ}{\partial z})}^{1 / 2},

kde g je velikost tíhového zrychlení, v velikost průmětu vektoru rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene, Θ potenciální teplota vzduchu a z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.

▶ Seestation f

▶ Seewetterstation f

▶ Seewind m

▶ Segelflugmeteorologie f

▶ Seiches m/pl

▶ Seiches pl

▶ Seistan m

▶ Seitenkeule der Antenne

▶ Seitenwind m

▶ seitliche Luftspiegelung f

▶ seitliche Refraktion f

▶ Seklusion f

▶ Sektoreinteilung der Zyklone f

▶ sekundäre Eisnukleation f

▶ sekundäre Front f

▶ sekundäre Zirkulation f

▶ sekundärer Regenbogen m

▶ sekundäres Aerosol n

▶ sekundäres organisches Aerosol n

▶ Selbstreinigung der Atmosphäre f

▶ selektive Absorption f

▶ semiarides Klima n

▶ semigeostrophische Aproximation f

▶ Sendeplan m

▶ sensible Wärme f

▶ Sensor m

▶ Sentinel m

▶ serienabschliessende Antizyklone f

▶ Sferics f/pl

▶ Sferics m/pl

▶ shelf cloud f

▶ Sherhag-Theorie der Zyklogenese f

▶ Showalter-Index m

index stability definovaný podle vzorce

S I = T_{500} - T_{L},

kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_L je teplota vzduchové částice adiabaticky zdvižené z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po suché adiabatě do nasycení a dále po nasycené adiabatě. Kladné hodnoty Showalterova indexu značí stabilní zvrstvení, záporné instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.

▶ Schadstoff m

▶ Schadstoffkonzentration f

▶ Schäfchenwolken f/pl

▶ Schafkälte f

▶ Schalenkreuzanemometer n

anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu n závisí téměř lineárně na rychlosti větru v. Platí vztah:

v = a + b n + c n^{2},

kde a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s^–1), b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a c konstanta řádu 10^–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.

▶ Schall in der Atmosphäre m

▶ Schallausbreitung f

šíření zvukových vln v atmosféře, jehož rychlost c je dána vzorcem:

c = \sqrt{κ R T},

kde κ značí Poissonovu konstantu, vyjadřující poměr měrného tepla vzduchu při stálém tlaku a při stálém objemu, R měrnou plynovou konstantu vzduchu a T teplotu vzduchu v K. Při teplotě 273 K, za bezvětří a v suchém vzduchu je c = 331,36 m.s^–1. Protože měrná plynová konstanta vlhkého vzduchu je o něco větší než táž konstanta platná pro suchý vzduch a její hodnota poněkud roste s obsahem vodní páry ve vzduchu, zvětšuje se rychlost zvuku s růstem absolutní vlhkosti. Pro opravu rychlosti zvuku na vlhkost lze užít vzorce:

Δ c = 0,14 c \frac{e}{p},

v němž p značí tlak vzduchu a e tlak vodní páry. Vane-li vítr, je celková rychlost zvuku dána součtem rychlosti zvuku v klidném vzduchu a složky rychlosti proudění v daném směru, čehož se využívá u akustických anemometrů. Pro zvukové vlny lze aplikovat zákony odrazu a lomu i pojem zvukového paprsku (kolmice k vlnoploše) a definovat index lomu n = T^–1/2. V obvyklém případě, kdy teplota vzduchu klesá s výškou, platí

(\partial n / \partial z > 0)

a dráhy zvukových paprsků orientovaných šikmo vůči zemskému povrchu se zakřivují tak, že mají tvar poněkud vypuklý směrem dolů. Opačná situace nastává ve vrstvách s inverzí teploty vzduchu, kde

(\partial n / \partial z < 0)

a zmíněné dráhy mají tvar vypuklý vzhůru. V tomto případě může nastat totální odraz zvukové vlny, která se pak vrací k zemi často v místech, kam už neproniká zvuk šířící se od svého zdroje přímo podél zem. povrchu a je tlumený na jeho nerovnostech. Tímto způsobem vzniká jev anomální slyšitelnosti a za vhodných podmínek může být v souvislosti se silnými zdroji zvuku (výbuchy apod.) pozorováno i několik pásem anomálníslyšitelnosti oddělených pásmy ticha, kdy zvuk je střídavě slyšitelný a neslyšitelný v kruhových oblastech, někdy jen v sektorech, okolo zdroje zvuku. Počátkem 20. století bylo šíření zvuku v atmosféře jednou z nepřímých metod výzkumu vysokých vrstev atmosféry.

▶ Schallgeschwindigkeit in der Atmosphäre f

▶ Schallwellen f/pl

▶ Schauer m

▶ schauerartiger Niederschlag m

▶ Schauerniederschlag m

▶ scheinbarer Wind m

▶ Scheinfront f

▶ Scherspannung f

obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s turbulentním přenosem hybnosti v mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru

- ρ \bar{{v^{'}}_{x}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{y}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{z}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{x} {v^{'}}_{y}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{x} {v^{'}}_{z}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{y} {v^{'}}_{z}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{y} {v^{'}}_{x}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{z} {v^{'}}_{x}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{z} {v^{'}}_{y}},

kde ρ značí hustotu vzduchu a

{v^{'}}_{x}, {v^{'}}_{y}, {v^{'}}_{z}

turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též tření v atmosféře, síla tření.

▶ Scherungslinie f

▶ Scherungsvorticity f

složka rel. vorticity určená horizontálním střihem větru. V přirozené souřadnicové soustavě lze střihovou vorticitu ξ_S jednoduše určit podle vztahu:

ξ_{S} = - \frac{\partial V}{\partial R_{H s}},

kde V představuje rychlost větru, R_Hs horiz. poloměr křivosti proudnic. Je-li střih cyklonální, je na sev. (již.) polokouli střihová vorticita kladná (záporná), je-li anticyklonální, střihová vorticita je záporná (kladná). Tato složka rel. vorticity popisuje tendenci k omezenému stáčení proudění s výrazným horiz. střihem větru, např. na cyklonální straně tryskového proudění. Termín se používá hlavně pro pohyby synoptického měřítka. Viz též vorticita křivostní, rovnice vorticity.

▶ Scherwellen f/pl

▶ Schiffsbarometer n

▶ Schichtmethode f

▶ Schichtwolke f

▶ Schimmern n

▶ Schirokko m

▶ Schlackerwetter n

▶ Schlagregen m

▶ Schlammregen m

▶ schlechtes Wetter n

▶ schleifenförmige Rauchfahne f

▶ Schleuderthermometer n

▶ Schließungsproblem n

▶ Schlüsselform f

▶ Schlüsselgruppe f

▶ Schmelzen n

▶ Schmelzgrenze f

▶ Schmelzkurve f

▶ Schmelzniveau n

▶ Schmelzpunkt m

▶ Schmelztemperatur f

▶ Schmelzwärme f

▶ Schmetterlingseffekt m

▶ Schmidt-Zahl f

▶ Schnee m

▶ Schneebrett n

▶ Schneedecke f

▶ Schneedeckenmessung f

▶ Schneedeckentag m

▶ Schneedichte f

▶ Schneefall m

▶ Schneefallgrenze f

▶ Schneefegen n

▶ Schneefegen oder Schneetreiben n

▶ Schneeflocke f

▶ Schneegestöber n

▶ Schneegrenze f

▶ Schneegriesel m

▶ Schneehöhe f

▶ Schneeinversion f

▶ Schneeklima n

▶ Schneekristall m

▶ Schneelawine f

▶ Schneemesser m

▶ Schneepegel m

▶ Schneeschreiber m

▶ Schneesturm m

▶ Schneetag m

▶ Schneetreiben n

▶ Schneeverwehung f

▶ Schneewehe f

▶ schönes Wetter n

▶ Schönwetter n

▶ Schönwetterelektrizität

atmosféra není dokonalý izolátor, ale je slabě el. vodivá v důsledku přítomnosti kladných nebo záporných atmosférických iontů. Tyto ionty vznikají působením radioaktivního a kosmického záření. Radioakt. paprsky vyzařované radioakt. látkami v půdě však ovlivňují atmosférickou ionizaci jen do výšky stovek m, maximálně několika km nad zemí. Nad oceány je radioakt. záření asi o dva řády slabší než nad pevninou. Ve větších výškách (a nad oceány i v nižších hladinách) je ionizace zcela dominantně působena kosmickým zářením a vzrůstá rychle s výškou nad zemí, protože kosmické paprsky (nejprve primárního a posléze sekundárního kosmického záření) jsou v atmosféře progresivně zadržovány při průchodu k zemi. Elektrická vodivost vzduchu závisí na hustotě iontů a roste přibližně exponenciálně s výškou. Ve výšce 18 km je vodivost asi o dva řády vyšší než u země. Ve výšce 50 km nad zemí má vzduch tak vysokou vodivost, že může být považován za dobrý vodič. Elektrický náboj, který dosáhne této výše, se proto rovnoměrně rozdělí okolo zeměkoule. Modelově si lze s jistým zjednodušením představit, že atmosférave výšce nad 50 km a povrch Země tvoří jakoby dvě desky koncentrického kulového kondenzátoru. Za klidného ovzduší, tj. za jasné oblohy nebo při malé oblačnosti beze srážek, mlhy, silného větru apod., má zemský povrch záporný a atmosféra převažující kladný náboj. Elektrické pole v atmosféře se při tomto rozložení náboje považuje za kladné. Prům. elektrický gradient klidného ovzduší je u zemského povrchu asi 130 V.m^–1, hustota náboje na povrchu země je přibližně1,1 . 10^–9 C.m^–2, takže celkový záporný náboj zemského povrchu je asi 0,5 miliónu C. Hustota elektrického proudu mezi povrchem země a horní vrstvou atmosféry se odhaduje při klidném ovzduší na 3.10^–12 A.m^–2, což pro celý zemský povrch představuje asi 1500 A. Tato hodnota však není dosahována v reálné atmosféře, neboť asi polovina Země je zahalena oblaky. Elektrická vodivost vzduchu vzrůstá s výškou, avšak vertikálně tekoucí elektrický proud zůstává s výškou prakticky konstantní, z čehož vyplývá, že el. gradient s výškou klesá, a je tudíž největší při zemi. Denní chod el. gradientu nad oceány, kde nedochází k místním rušivým vlivům, má charakteristický denní průběh s minimem cca 15 % pod prům. denní hodnotou 130 V ve 03:00 UTC a s maximem cca 20 % nad touto prům. hodnotou kolem 19:00 UTC, a to nezávisle na místě pozorování. Výpočty lze dokázat, že uvedený elektrický proud by za podmínek klidného ovzduší vedl k neutralizaci záporného náboje zemského povrchu asi za 5 min. Že tomu tak není, je způsobeno přenosem nábojů opačným směrem, záporných k zemi, kladných vzhůru. Tento přenos je vyvolán výboji z hrotů vysokých předmětů, zejména pod bouřkovými oblaky a výboji blesků v asi 1800 bouřkách, které se současně na Zemi stále vyskytují. Viz též elektřina bouřková, výboj hrotový.

▶ Schrägsicht f

▶ Schreibpegel m

▶ Schrumpfungsachse f

▶ Schubpannung f

obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s turbulentním přenosem hybnosti v mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru

- ρ \bar{{v^{'}}_{x}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{y}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{z}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{x} {v^{'}}_{y}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{x} {v^{'}}_{z}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{y} {v^{'}}_{z}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{y} {v^{'}}_{x}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{z} {v^{'}}_{x}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{z} {v^{'}}_{y}},

kde ρ značí hustotu vzduchu a

{v^{'}}_{x}, {v^{'}}_{y}, {v^{'}}_{z}

turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též tření v atmosféře, síla tření.

▶ Schubspannungsgeschwindigkeit f

syn. rychlost dynamická – aerodyn. veličina používaná při studiu proudění nad drsným povrchem a definovaná vztahem

v * = \sqrt{\frac{τ}{ρ}},

kde τ je horiz. tečné napětí na zemském povrchu a ρ hustota vzduchu. Frikční rychlost se zvětšuje s rostoucí drsností povrchu a stř. rychlostí proudění. Frikční rychlost se někdy nevhodně označuje jako rychlost tření nebo třecí rychlost. Viz též profil větru vertikální.

▶ Schubspannungsgeschwindigkeit f

▶ Schwabe-Zyklus m

▶ schwache Brise f

▶ Schwächung der Sonnenstrahlung f

▶ Schwankung eines meteorologischen Elements f

▶ schwarzer Buran m

▶ schwarzer Körper m

fiktivní těleso, které všechno dopadající elmag. záření absorbuje, nic neodráží ani nepropouští. Při pozorování se proto jeví jako dokonale černé. Jako všechna fyz. tělesa, tak i absolutně černé těleso při teplotě různé od 0 K vyzařuje elmag. záření, jehož intenzita se řídí Planckovým zákonem. Absolutně černé těleso je vždy izotropním neboli kosinovým zářičem. Zemský povrch má v oboru dlouhovlnného záření vlastnosti, které dobře odpovídají vlastnostem tzv. šedého tělesa, jehož spektrální vyzařovací funkce

{E^{'}}_{λ}

může být vyjádřena ve tvaru:

{E^{'}}_{λ} = E_{λ} ϵ,

kde E_λ definujeme Planckovým zákonem a ε je tzv. relativní vyzařovací schopnost (emisivita), závisející na vlnové délce.

▶ Schwebstaub m

▶ Schwefelregen m

▶ Schwerebeschleunigung f

▶ schwerer Hurrikan m

▶ schwerer Sturm m

▶ schweres Ion n

▶ Schwerewellen f/pl

v termodynamice atmosféry označení pro vertikálně příčné vlnové pohyby na volném povrchu tekutiny nebo vnitřní vlny na horiz. rozhraní dvou nemísících se tekutin, popř. v samotné vrstvě tekutiny, vznikající působením síly zemské tíže a vztlakové síly v interakci s různými mechanickými rozruchy (např. při obtékání překážek proudem tekutiny). Povrchové gravitační vlny mohou být podle tloušťky vrstvy tekutiny, na níž vznikají, buď Stokesova typu (velká tloušťka vrstvy), nebo Lagrangeova typu (malá tloušťka vrstvy). Toto rozlišení se např. uplatňuje podle hloubky vody u povrchových vln na vodním povrchu.
V atmosféře se spíše setkáváme s vnitřními gravitačními vlnami. Velmi známým případem jsou např. gravitační vlny na rozhraních vytvářených dolními hranicemi výškových teplotních inverzí, tzv. vlny na inverzní hladině. Za situací se zanedbatelnou rychlostí horiz. proudění vzduchu se na těchto rozhraních vytvářejí gravitační vlny v podobě dvou vlnových sledů se shodnými parametry, avšak postupující proti sobě. Za vhodných podmínek se skládáním těchto dvou sledů mohou vytvořit stojaté vlny, které se obvykle projevují vznikem charakteristické oblačnosti v podobě rovnoběžných oblačných pásů odpovídajících vrchům stojatých vln. Jedná-li se v jiných případech o gravitační vlny na rozhraních vytvářených pouze prudkým vertikálním střihem větru, vytvářejí se Helmholtzovy vlny, uplatňuje-li se horiz. rozhraní v podobě diskontinuity jak z hlediska vektoru rychlosti větru, tak hustoty vzduchu, mohou vznikat Kelvinovy–Helmholtzovy vlny. Ke gravitačním vlnám v atmosféře patří též závětrné vlny. V těch případech vzniku gravitačních vln, kdy se významně uplatňuje vert. střih větru, se též mluví o střižných vlnách.
Gravitační vlny rovněž doprovázejí aktivitu konvektivních bouří, resp. jejich výraznějších přestřelujících vrcholů, které tyto vlny generují. Projevují se rozvlněním horní hranice kovadliny bouře zpravidla formou koncentrických vln, šířících se od jádra bouře do jeho okolí, a jsou dále zdrojem výrazné turbulence jak nad jádrem bouře, tak v jeho širším okolí. Jsou také zodpovědné za vznik celé řady různých dalších jevů, které se vyskytují na úrovni horní hranice oblačnosti konvektivních bouří bezprostředně nad ní, nebo mohou propagovat do vyšších vrstev atmosféry až po horní hranici mezosféry, a jsou zpravidla pozorované na snímcích z meteorologických družic.
Z terminologického hlediska je třeba upozornit, že zcela odlišný obsah má termín gravitační vlny v relativistické fyzice.

▶ Schwerkraft f

▶ Schwimmbarograph m

▶ Schwüle f

▶ Schwülegrenze f

▶ schwüler Tag m

▶ SI n

▶ sibirische Antizyklone f

▶ Siedepunkt m

▶ Siedetemperatur f

▶ sigma-Koordinaten f/pl

▶ Sigma-System n

syn. soustava souřadnicová σ – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje normovaný tlak vzduchu. Popisujeme ho veličinou σ definovanou vztahem

σ = \frac{p - p_{T}}{p_{S} - p_{T}}

kde p je tlak vzduchu ve zvolené hladině, p_S tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a p_T tlak vzduchu na horním okraji uvažované části atmosféry. Kvazihorizontální osy x a y leží v hladině s konstantní hodnotou veličiny σ = 1, která je totožná se zemským povrchem; vert. osu označenou σ orientujeme ve směru poklesu hodnot této veličiny. Výhodou sigma-systému je nepřerušenost všech hladin orografií a jejich větší hustota v blízkosti zemského povrchu, proto se sigma-systém často používá v numerické předpovědi počasí. Viz též p-systém, soustava souřadnicová hybridní.

▶ SIGMET-Meldung f

▶ signifikante Flächen f/pl

▶ signifikante Wettererscheinungen f/pl

▶ signifikantes Wetter n

▶ sich verlagernde Antizyklone f

▶ sich verlagernde Zyklone f

▶ Sicherheitsflughöhe f

▶ Sichtflug m

▶ Sichtflugregeln f/pl

▶ Sichtmarke f

▶ Sichtweite f

▶ Sichtweitenmessung f

▶ Silberscheiben-Pyrheliometer nach Abbot n

▶ Silur n

▶ silvagenitus

▶ Singularität f

▶ Siphon m

▶ Six-Thermometer n

▶ Skagerrak-Zyklone f

▶ Skala der atmosphärischen Wirbel f

▶ Skalenklassifikation atmosphärischer Prozesse nach Orlanski f

▶ Slowakische bioklimatologische Gesellschaft f

▶ Slowakische meteorologische Gesellschaft f

▶ Slowakisches hydrometeorologisches Institut n

(SHMÚ) – specializovaná organizace Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky, vykonávající hydrologickou a meteorologickou službu na národní i mezinárodní úrovni; řídí se především zákonem 201/2009 Sb. o státní hydrologické službě a meteorologické službě. Monitoruje množství a jakost ovzduší a vod na území SR, archivuje, kontroluje, hodnotí a interpretuje data a informace o stavu a režimu atmosféry a hydrosféry, vytváří předpovědi a výstrahy. Provozuje Státní meteorologickou síť a Státní hydrologickou síť, síť na měření dávkového příkonu gama záření, dále provozuje meteorologické radary a sondážní aerologická měření ve vyšších vrstvách atmosféry. Poskytuje informace o počasí, klimatu a hydrologické situaci, vodních zdrojích a radioaktivitě životního prostředí. Vytváří a distribuuje předpovědi a výstrahy na nebezpečné hydrometeorologické situace, smog, ozon a radioaktivním zamoření pro vládu SR, státní správu a samosprávu, krizové řízení, veřejnost a další uživatele. Sleduje vývoj klimatického systému, koordinuje národní programy monitorování ovzduší a vod, poskytuje informace pro civilní letectví a Armádu SR. SHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích: Světová meteorologická organizace (WMO), Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT), Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
SHMÚ je pověřen výkonem funkce Regionálního instrumentálního centra WMO (ROC), dočasně provozuje regionální kancelář Mezinárodního centra pro hodnocení vod (IWAC) a zabezpečuje činnost regionální kanceláře Globálního partnerství v oblasti vod (GWP). Viz též meteorologie v ČR.

▶ Smog m

▶ Smogwarnsystem n

▶ SNOWTAM-Meldung

▶ Sodar n

▶ Solaire m

▶ Solano m

▶ Solarigramm n

▶ Solarigraph m

▶ Solarimeter n

▶ Solarimeter nach Moll-Gorczyński n

▶ Solarklima n

▶ Solarkonstante f

▶ solenoidale Zirkulation f

▶ Sommer m

▶ Sommermonsun m

▶ Sommersmog m

▶ Sommersonnenwende

▶ Sommertag m

▶ Sonderwettermeldung f

▶ Sonderwettervorhersage f

▶ Sondierung der Atmosphäre f

▶ Sonnenaktivität f

▶ Sonneneinstrahlung f

▶ Sonneneruption f

▶ Sonnenfackel f

▶ Sonnenfleck m

▶ Sonnenfleckenrelativzahl f

▶ Sonnengegenpunkt m

▶ Sonnenhöhenwinkel m

▶ Sonnenkorona f

▶ Sonnensäule f

▶ Sonnenschein m

▶ Sonnenscheinautograph m

▶ Sonnenscheindauer f

▶ Sonnenscheinregistrierung f

▶ Sonnenscheinschreiber m

▶ Sonnenstrahlung f

▶ Sonnenwende (Sonnwende)

▶ Sonnenwind m

▶ Southern Oscillation f

▶ Southern Oscillation Index m

(SOI) – ukazatel aktuální fáze jižní oscilace a jeden z indikátorů ENSO, založený na porovnání tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na Tahiti ve Francouzské Polynésii (p_T) a v australském Darwinu (p_D). Má více variant; např. NOAA používá vztah

S O I = (\frac{p_{T} - {\bar{p}}_{T}}{σ_{T}} - \frac{p_{D} - {\bar{p}}_{D}}{σ_{D}}) \frac{1}{σ_{T D}},

kde aktuální měsíční průměry tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře jsou standardizovány dlouhodobým průměrem a směrodatnou odchylkou od průměru (σ_T a σ_D) v daném kalendářním měsíci, načež je jejich rozdíl normován směrodatnou odchylkou hodnot p_T od p_D pro daný kalendářní měsíc (σ_TD).

▶ sozio-ökonomische Dürre f

▶ Spaltung des konvektiven Sturm f

▶ SPECI m

▶ SPECI-Wettermeldung f

▶ Spektralband n

▶ Spektralbereich m

▶ spektrale Strahldichte f

poměr L zářivosti dI elementu plošného zdroje o velikosti dS a průmětu této plochy do roviny kolmé k uvažovanému směru zářivého toku, tj.

L = \frac{d I}{d S . cos α},

kde α značí úhel sevřený normálou k ploše zdroje a směrem zářivého toku. Jednotkou záře je W.m^–2.sr^–1.

▶ Spektralkanal m

▶ Spektroradiometer n

▶ Sperrschicht f

▶ spezifische Feuchte f

syn. vlhkost vzduchu specifická – charakteristika vlhkosti vzduchu s, která udává hmotnost vodní páry v jednotce hmotnosti vlhkého vzduchu, tj.

s = \frac{m_{v}}{m_{v} + m_{d}},

kde m_v značí hmotnost vodní páry a m_d hmotnost suchého vzduchu v daném objemu vlhkého vzduchu. Měrnou vlhkost vzduchu lze vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem:

s = \frac{ε e}{p - (1 - ε) e} ≅ \frac{ε e}{p},

kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Měrná vlhkost vzduchu je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se měrná vlhkost blíží hodnotě směšovacího poměru vodní páry.

▶ spezifische Feuchte f

▶ spezifische Gaskonstante f

▶ spezifische Wärme f

množství tepelné energie potřebné k ohřátí látky jednotkové hmotnosti o 1 K. U plynů rozlišujeme měrné teplo při stálém tlaku c_p a měrné teplo při stálém objemu c_v. Měrné teplo plynů závisí na teplotě a tlaku a lze je přímo měřit. V rozsahu podmínek běžných v atmosféře lze tuto závislost zanedbat a považovat hodnoty c_p a c_v za konstantní. Pro suchý vzduch lze užít hodnoty pro 273,16 K: c_pd = 1 004 J.kg^–1.K^–1, c_vd = 717 J.kg^–1.K^–1. Ve vlhkém vzduchu o směšovacím poměru vodní páry r_v je možné použít přibližné vztahy:

c_{p} \equiv c_{p d} (1 + 0.86 r_{v}), c_{v} \equiv c_{v d} (1 + 0.96 r_{v}) .

Viz též vztah Mayerův.

▶ spezifische Wärme f

▶ spezifisches Volumen n

▶ spissatus

▶ spontane Konvektion f

▶ spontane Kristallisation f

▶ spontane Nukleation f

▶ sporadische E-Schicht f

▶ Sprühregen m

▶ Sprühregen mit Glatteisbildung m

▶ Sprühregentropfen m

▶ Sprung-Formel f

psychrometrický vzorec používaný k praktickému určení vlhkosti vzduchu z údajů Assmannova psychrometru. Má tvar:

e = e_{s} - A (T - T^{'}) p / 755,

kde e je tlak vodní páry v místě měření v torrech, e_s tlak nasycené vodní páry v torrech při teplotě udávané vlhkým teploměrem, p značí tlak vzduchu v torrech, A je psychrometrický koeficient, jehož hodnota je pro uměle ventilovaný psychrometr a pro vodu 0,5 (pro led 0,43), T značí teplotu suchého teploměru a T' teplotu vlhkého teploměru. Vzorec je pojmenován podle něm. meteorologa A. Sprunga (1848–1909).

▶ squall line f

▶ St. Helena-Antizyklone f

▶ St.-Elms-Feuer n

▶ stabile Luftmasse f

▶ stabile Wellen f/pl

▶ Stabilisierung der Antizyklone f

▶ Stabilitätsindex m

▶ Stabilitätsmaß f

▶ Stabilitätsparameter m

▶ Stadtklima n

▶ Städtklimatologie f

▶ Stadtklimatologie f

▶ Standardatmosphäre f

▶ Standardbarometer n

▶ Standardbeobachtungstermin m

▶ Standarddruckfläche f

▶ standarde Radioatmosphäre f

model atmosféry používaný při řešení úloh spojených s výpočty efektivního dosahu radiolokace objektů, radiokomunikačních spojů, při projekci radiolokačních, spojových a jiných zařízení. V modelu standardní radioatmosféry klesá teplota vzduchu s výškou o 6,5 °C na 1 km, tlak vzduchu klesá s výškou podle barometrické formule a tlak vodní páry e podle empirického vztahu A. Ch. Chrgiana

e_{h} = e_{0} \exp [- h (b - h c)],

kde h je výška v km a konstanty b a c závisejí na roční době v rozmezí 0,1112 ≤ b ≤ 0,2181; 0,0286 ≤ c ≤ 0,0375. Index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu n je pro troposférické výšky lineárně závislý na h a pro stř. zeměp. šířky platí

d n / d h = - {4,0.10}^{- 6} {km}^{- 1} .

Dále se ve standardní atmosféře zavádí efektivní poloměr Země místo skutečného poloměru Země a vztah poloměru zakřivení paprsku vzhledem k zakřivení Země s ohledem na atmosférickou refrakci. Hodnoty stavových veličin pro standardní radioatmosféru jsou tabelovány.

▶ Standardkoordinatensystem n

▶ Standardpyrheliometer n

▶ Stärke der Front f

▶ Stärke des Erdblitzes f

▶ Stärke des Wolkenblitzes f

▶ starker Abwind m

▶ starker Wind m

▶ Starkregen m

▶ Startwettervorhersage f

▶ Statik der Atmosphäre f

▶ Station für Messungen in der atmosphärischen Grenzschicht f

▶ Station mit ehrenamtlichen Beobachtern f

▶ stationäre Antizyklone f

▶ stationäre Front f

▶ stationäre Wolke f

▶ stationäres Aktionszentrum n

▶ Stationsbarometer n

▶ Stationshöhe über dem (mittleren) Meeresspiegel f

▶ Stationskennziffer f

▶ Stationskreis m

▶ Stationsluftdruck m

▶ Stationsmodell n

▶ Stationsthermometer n

▶ statische Grundgleichung f

▶ statische Inversion f

▶ statische Stabilität der Atmosphäre f

▶ statischer Druck m

▶ statistische Turbulenzmodelle n/pl

▶ statistische Vorhersage f

▶ Staub-/Sandfegen n

▶ Staub-/Sandtreiben n

▶ Staubausfall m

▶ Staubdunst m

▶ Staubfegen oder Staubtreiben n

▶ Staubmauer f

▶ Staubniederschlag m

▶ Staubsturm m

▶ Staubteufel m

▶ Staubwirbel m

▶ Staubzähler m

▶ Staudruck m

▶ Staurohranemometer n

anemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru v a hustotě vzduchu ρ podle vztahu

Δ p = k . ρ \frac{v^{2}}{2}

kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.

▶ Stefan-Boltzmann-Gesetz n

fyz. zákon, podle nějž je množství energie E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.

E = σ T^{4},

kde T je teplota v K a σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta. Stefanův–Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též záření zemského povrchu.

▶ Stefan-Boltzmann-Konstante f

▶ stehende Wellen f/pl

▶ steifer Wind m

▶ Steppenklima n

▶ steuernde Fläche f

▶ steuernde Strömung f

▶ Steuerungszentrum n

▶ Stokes-Formel f

vzorec pro výpočet pádové rychlosti vodních kapek sférického tvaru, použitelný při malých poloměrech kapek. Má tvar:

v = \frac{2}{9} \frac{(ρ_{w} - ρ) g}{μ} r^{2} ≅ \frac{2}{9} \frac{ρ_{w} g}{μ} r^{2},

kde v je pádová rychlost vodní kapky, r její poloměr, ρ_w hustota vody, ρ hustota vzduchu, µ dynamický koeficient vazkosti vzduchu a g tíhové tíhové zrychlení. Stokesův vzorec lze použít u kapek s poloměrem r ≤ 5.10^–5 m. Viz též zákon Stokesův.

▶ Stokes-Parameter m

bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:

2 ρ_{w} r^{2} | v_{R} - v_{r} | / 9 μ R,

kde v_R, resp. v_r značí velikost pádové rychlosti kapek o poloměru R, resp. r (r << R), ρ_w hustotu vody a μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz

2 ρ_{w} r^{2} / 9 μ,

vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru r a hustotě ρ_w, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná Stokesovým zákonem. Viz též vzorec Stokesův.

▶ Stokes-Parameter m

bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:

2 ρ_{w} r^{2} | v_{R} - v_{r} | / 9 μ R,

kde v_R, resp. v_r značí velikost pádové rychlosti kapek o poloměru R, resp. r (r << R), ρ_w hustotu vody a μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz

2 ρ_{w} r^{2} / 9 μ,

vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru r a hustotě ρ_w, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná Stokesovým zákonem. Viz též vzorec Stokesův.

▶ Stokessches Gesetz n

zákon, podle nějž síla odporu F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem

F = - 6 π μ ρ v,

kde µ značí dyn. koeficient vazkosti prostředí a r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též vzorec Stokesův.

▶ Störungsmethode f

▶ stossartiger Blitzentladungsstrom m

▶ Stosswelle f

▶ Strahldichte f

poměr zářivého toku dΦ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu dα, jehož osa leží v daném směru, a velikosti tohoto úhlu

I = \frac{d Φ}{d α} .

Jednotkou zářivosti je W.sr^–1. Zářivost je zákl. veličinou v aktinometrii. Je-li pro daný zdroj jeho zářivost nezávislá na směru, jde o izotropní zářič.

▶ Strahlstrom m

▶ Strahlstromachse f

▶ Strahlströmung f

▶ Strahlung der Erdoberfläche f

▶ Strahlung eines schwarzen Körpers f

▶ Strahlung f

▶ Strahlung im sichtbaren Wellenlängenbereich f

▶ Strahlung-Klimafaktor m

▶ Strahlungs-Konvektions-Modell n

▶ Strahlungsabkühlung f

▶ Strahlungsabsorption f

▶ strahlungsaktive Gase n/pl

▶ Strahlungsaustausch m

▶ strahlungsbedingte Luftmassentransformation f

▶ Strahlungsbilanz der Atmosphäre f

▶ Strahlungsbilanz der Erdoberfläche f

▶ Strahlungsbilanz des Systems Erde-Atmosphaere

▶ Strahlungsbilanz f

▶ Strahlungsbilanzmesser m

▶ Strahlungsbilanzschreiber m

▶ Strahlungsdiagramm n

▶ Strahlungsenergie f

▶ Strahlungsfeld n

▶ Strahlungsfluss m

▶ Strahlungshaushalt m

▶ Strahlungsintensität f

poměr zářivého toku dΦ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu dα, jehož osa leží v daném směru, a velikosti tohoto úhlu

I = \frac{d Φ}{d α} .

Jednotkou zářivosti je W.sr^–1. Zářivost je zákl. veličinou v aktinometrii. Je-li pro daný zdroj jeho zářivost nezávislá na směru, jde o izotropní zářič.

▶ Strahlungsinversion f

▶ Strahlungsklima n

▶ Strahlungsnebel m

▶ Strahlungsschutz m

▶ Strahlungstemperatur f

▶ Strahlungstransport m

▶ Strahlungsübertragung f

▶ stratiforme Wolken f/pl

▶ stratiformis

▶ Stratocumulus m

▶ Stratopause f

▶ Stratosphäre f

▶ Stratosphärenerwärmung f

▶ stratosphärischer Monsun m

▶ stratosphärischer Strahlstrom m

▶ Stratus m

▶ Streckenvorhersage f

▶ strenges Klima n

▶ Streufunktion f

▶ Streuindikatrix f

▶ Streukoeffizient m

▶ Streulicht n

▶ Streulichtdiagramm n

▶ Streustrahlung f

▶ Streuung der Beimengungen in der Luft f

▶ Streuung der Strahlung f

▶ Streuung von elektromagnetischen Wellen in der Atmosphäre f

▶ Stromfunktion f

skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy

v_{x} = - \frac{\partial Ψ}{\partial y}, v_{y} = \frac{\partial Ψ}{\partial x},

kde v_x a v_y značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její izolinie odpovídají proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při inicializaci vstupních dat v modelu numerické předpovědi počasí.

▶ Stromlinie f

▶ Strömungsdivergenz f

1. bodová míra rozbíhavosti toků hmoty. Divergence v tomto smyslu může nabývat kromě kladných hodnot i hodnot záporných, vyjadřujících sbíhavost. Ve standardní souřadnicové soustavě je divergence dána vztahem

D = \frac{\partial v_{x}}{\partial x} + \frac{\partial v_{y}}{\partial y} + \frac{\partial v_{z}}{\partial z},

kde v_x, v_y, v_z jsou složky vektoru rychlosti proudění příslušející souřadným osám x, y, z. Při popisu pole větru lze ovšem obvykle zanedbat stlačitelnost vzduchu; podle rovnice kontinuity je v tomto případě trojrozměrná divergence nulová. V meteorologii proto termínem divergence zpravidla označujeme dvojrozměrnou divergenci definovanou v z-systému vztahem

D_{H} = \frac{\partial v_{x}}{\partial x} + \frac{\partial v_{y}}{\partial y},

tedy horizontální divergenci, případně obdobnou dvojrozměrnou divergenci v různých souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí (izobarickou divergenci apod.). Pro označení divergence rychlosti proudění v se v literatuře nejčastěji užívá symbol ∇.v nebo div v, analogicky ∇_H .v nebo div_H .v, jde-li o horiz. divergenci apod. Divergence proudění má značný význam pro mechanismus tlakových změn v atmosféře, ovlivňuje děje na atmosférických frontách apod. Nenulová horizontální (v p-systému izobarická) divergence proudění je spojena s vertikálními pohyby vzduchu ve vzduchové hmotě a podílí se tak na vytváření podmínek pro vznik, vývoj a rozpad oblačnosti. Opakem divergence v tomto smyslu je nondivergence.
2. stav, kdy divergence v prvním významu dosahuje kladných hodnot, takže mluvíme o divergentním proudění. Takto chápaná divergence ve spodní troposféře je spojena se sestupnými pohyby vzduchu, divergence v horní troposféře naopak s pohyby výstupnými. Opakem divergence v tomto smyslu je konvergence.
Viz též rovnice divergence, hladina nondivergence, difluence.

▶ Strömungsgeschwindigkeit f

▶ Strömungskonvergenz f

▶ Sturm m

▶ Sturmflut f

▶ stürmischer Wind m

▶ Stüve-Diagramm n

▶ subarktisches Klima n

▶ Subatlantikum n

▶ Subboreal n

▶ subgeostrophischer Wind m

▶ Sublimation f

▶ Sublimationskerne m

▶ Sublimationskurve f

▶ Sublimationswärme f

▶ Subsatellitenpunkt m

▶ Subsidenz der Luft f

▶ Substratosphäre f

▶ subsynoptische Skala f

▶ subtropische Antizyklone f

▶ subtropische Kalmen f/pl

▶ subtropische Zyklone f

▶ subtropischer Hochdruckgürtel m

▶ subtropischer Strahlstrom m

▶ subtropisches Klima n

▶ südatlantische Antizyklone f

▶ südpazifische Antizyklone f

▶ Suchowei m

▶ Summe der negativen Temperaturen f

▶ Summe der Temperaturen f

▶ supergeostrophischer Wind m

▶ Superrefraktion f

▶ Superzelle f

konvektivní bouře většinou velmi silné intenzity, která sestává z jediné dominantní, velmi výrazné konvektivní buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným výstupným konvektivním proudem, rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50–60 m.s^–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího výstupného konv. proudu a s ním spojené mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat meteorologickým dopplerovským radarem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě výstupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy, předním a zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt tornád, silného krupobití včetně vývoje obřích krup i prudkého nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se výrazným vertikálním střihem větru, kde horiz. vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená oblast snížené radarové odrazivosti (BWER) a hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě výstupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné radarem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá výstupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též štěpení konvektivní bouře.

▶ Supralateralbogen m

▶ Suttonsches Modell n

▶ Symmetriepunkt m

▶ symmetrische Instabilität f

▶ Synergie der Luftverschmutzung f

▶ SYNOP

▶ SYNOP-Meldung

▶ Synoptik f

▶ Synoptiker m

▶ synoptische Analyse f

▶ synoptische Beobachtung f

▶ synoptische Beobachtung zu Hauptterminen

▶ synoptische Beobachtung zu Zwischenterminen

▶ synoptische Bodenstation f

▶ synoptische Jahreszeiten f/pl

▶ synoptische Klimatologie f

▶ synoptische Lage f

▶ synoptische Meldung

▶ synoptische Meteorologie f

▶ synoptische Methode f

▶ synoptische Situation f

▶ synoptische Skala f

▶ synoptische Station f

▶ synoptische Wettervorhersage f

▶ synoptischer Haupttermin m

▶ synoptischer Termin m

▶ synoptischer Zwischentermin m

▶ SYRED-Meldung

▶ System zum Empfang und Verarbeitung von Satellitendaten n

▶ Szenario der Klimaänderung n

▶ Szintillation f

Kategorie	Max. rychlost větru	Způsobené škody
1	33–42 m.s^–1	velmi malé
2	43–49 m.s^–1	střední
3	50–58 m.s^–1	rozsáhlé
4	59–69 m.s^–1	mimořádné
5	70 m.s^–1 a více	katastrofální

Měřítko	Rozsah rozměrů	Příklady
mikro-γ	< 20 m	turbulence, vlečky, drsnost
mikro-β	20–200 m	prachové nebo písečné víry, termály, brázda za lodí
mikro-α	200–2000 m	tornádo, krátké gravitační vlny
mezo-γ	2–20 km	bouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města
mezo-β	20–200 km	noční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza
mezo-α	200–2 000 km	atmosférické fronty, mimotropické cyklony, tropické cyklony
makro-β	2 000–20 000 km	baroklinní vlny
makro-α	> 20 000 km	slapové vlny

Výklad hesel

Rejstřík termínů

Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene 's'

Výklad hesel

Rejstřík termínů

Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene 's'

Loading...