Meteorologický slovník - výklad pojmů

▶ D-Schicht f

▶ D-Wert m

▶ Daltonsches Gesetz n

1. zákon, podle něhož v daném objemu směsi ideálních plynů nepůsobících na sebe chem. má každý plyn takový tlak, jakoby sám vyplňoval celý objem. Jinými slovy, tlak směsi ideálních plynů v daném objemu, čili celkový tlak, je roven součtu dílčích tlaků. Lze psát

p = \sum_{k = 1}^{s} p_{k},

kde p je tlak směsi ideálních plynů a p_k dílčí tlak k–té složky směsi (k = 1, 2... s). Uvedený zákon zformuloval J. Dalton v r. 1801. S dostatečnou přesností platí i pro reálné plyny, a proto má široké uplatnění v meteorologii, zejména v termodynamice atmosféry. Atmosféra se obvykle považuje za směs suchého vzduchu s vodní párou, tj. je tvořena vlhkým vzduchem. Pokud nenastává kondenzace nebo sublimace, řídí se vlhký vzduch zákony ideálního plynu a jeho celkový tlak p je podle Daltonova zákona dán součtem

p = e + p_{d},

kde e je dílčí tlak vodní páry a p_d tlak suchého vzduchu. V důsledku platnosti Daltonova zákona by při absenci dostatečně intenzivního vert. promíchávání vzduchu, nalézajícího se v tíhovém poli Země, ubývalo s výškou rychleji lehčích plynů.
2. Empir. vztah, podle něhož je rychlost vypařování přímo úměrná sytostnímu doplňku ve vrstvě vzduchu přiléhající k vodnímu povrchu a nepřímo úměrná tlaku vzduchu. Má tvar

V = k . \frac{e_{s} - e}{p},

kde V je rychlost vypařování, tj. množství vody vypařené za jednotku času z jednotky plochy, e_s tlak nasycené vodní páry při teplotě povrchu vypařující se vody, e značí tlak vodní páry ve vzduchu nad vypařujícím se povrchem, p tlak vzduchu a k je koeficient úměrnosti, jehož hodnota závisí hlavně na rychlosti větru. Za bezvětří je rychlost vypařování značně menší než při větru.

▶ Dämmerung f

▶ Dämmerungsbogen m

▶ Dämmerungserscheinungen f/pl

▶ Dämmerungsfarben f/pl

▶ Dämmerungsspektrum n

▶ Dampfnebel m

▶ Dämpfung von elektromagnetischen Wellen (Radiowellen) f

▶ Dämpfung von Schallwellen f

▶ Daten des Beginns und des Endes eines Schwellenwertes der Temperatur n/pl

▶ Dauerfrostboden m

▶ Dauerniederschlag m

▶ Dauerregen m

▶ Deformationsbarometer n

▶ Deformationsfeld n

▶ Deformationsthermometer n

▶ Dehnungsachse f

▶ Dekade f

▶ Dellinger-Effekt m

▶ Delta der Frontalzone n

▶ Dendrit m

▶ Dendroklimatologie f

▶ Depegramm n

▶ Depolarisation von elektromagnetischen Wellen f

▶ Deposition f

▶ Depositionskerne m/pl

▶ Depression f

▶ Derecho n

▶ Deskriptor m

▶ deterministisches Chaos n

▶ Devon n

▶ Dezibel n

▶ diagnostische Gleichung f

▶ Diamantstaub m

▶ Dicke f

▶ die Ozonschicht schädigende Stoffe

▶ Dienstraum an der Flugwetterwarte m

▶ Dienstraum an der Wetterwarte m

▶ Differentialaktinometer n

▶ Differentialanalyse f

▶ diffluente Strömung f

▶ Diffluenz f

▶ Diffluenzlinie f

▶ diffuse Strahlung f

▶ diffuses Licht n

▶ Diffusiometer n

▶ Diffusionsgleichgewicht n

▶ Diffusionsgleichung f

rovnice popisující difuzi působenou v daném prostředí molekulárními procesy nebo turbulentním promícháváním. V atmosféře, která je typickým turbulentním prostředím, je molekulární difuze obvykle zanedbatelná, v meteorologii proto zpravidla používáme rovnici difuze v turbulentní variantě k popisu difuze vodní páry, různých znečišťujících příměsí, tepla apod. V praktických aplikacích se turbulentní procesy nejčastěji vyjadřují pomocí koeficientu turbulentní difuze a rovnici difuze lze pak psát ve tvaru

\frac{\partial c}{\partial t} = - v . \nabla c + \frac{1}{ρ} \frac{\partial}{\partial x} (ρ K_{x} \frac{\partial c}{\partial x}) + \frac{1}{ρ} \frac{\partial}{\partial y} (ρ K_{y} \frac{\partial c}{\partial y}) + \frac{1}{ρ} \frac{\partial}{\partial z} (ρ K_{z} \frac{\partial c}{\partial z}),

kde t je čas, v vektor rychlosti proudění, ρ hustota vzduchu, K_x, K_y, K_z koeficienty turbulentní difuze pro směry souřadnicových os x, y, z a podle účelu, k němuž rovnici difuze používáme, značí c buď koncentraci vodní páry, koncentraci dané znečišťující příměsi, nebo entalpii apod. Prvý člen na pravé straně reprezentuje přenos veličiny c prouděním (advekcí), zatímco následující tři členy postupně vyjadřují příspěvky turbulentní difuze ve směrech souřadnicových os x, y, z. V případě, kdy je třeba uvažovat určité zdroje nebo negativní zdroje veličiny c (např. dodávku nebo spotřebu tepla neadiabatickými procesy, emise znečišťující příměsi nebo její odstraňování z atmosféry sedimentací, vymýváním srážkami, chem. reakcemi atd.), musíme na pravou stranu připojit další členy v podobě tzv. zdrojových funkcí.

▶ Diffusionskoeffizient m

▶ Dichte der feuchten Luft f

hmotnost jednotky objemu vlhkého vzduchu. Hustotu vlhkého vzduchu ρ v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice vlhkého vzduchu podle vzorce

ρ = \frac{p}{R_{d} T_{v}}

kde p = p_d + e je tlak vlhkého vzduchu v Pa, p_d tlak suchého vzduchu v Pa, e tlak vodní páry v Pa, R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu a T_v značí virtuální teplotu v K. Za stejné teploty a za stejného tlaku suchého a vlhkého vzduchu je hustota vlhkého vzduchu vždy menší než hustota suchého vzduchu.

▶ Dichte der Luft f

▶ Dichte der trockenen Luft f

hmotnost jednotky objemu suchého vzduchu. Hustotu suchého vzduchu ρ_d v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice suchého vzduchu podle vzorce

ρ_{d} = \frac{p_{d}}{R_{d} T},

kde p_d je tlak suchého vzduchu v Pa, T teplota vzduchu v K, a R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Při teplotě 0 °C a tlaku suchého vzduchu 1 013,25 hPa je ρ_d = 1,293 kg.m^–3.

▶ Dichte von Wasserdampf f

▶ Dipolmoment der Gewitterwolke n

▶ Direkte Numerische Simulation f (DNS)

▶ direkte Sonnenstrahlung f

▶ direkte Strahlung f

▶ Dispersionskoeffizient m

▶ Dissipationsstreifen m

▶ Distrometer m

▶ divergente Strömung f

▶ divergenzfreies Niveau n

▶ Divergenzgleichung f

teorém divergenční rovnice nejčastěji uváděný ve tvaru odvozeném v p-systému:

\frac{d}{d t} (\nabla_{p} . v) + {(\frac{\partial v_{x}}{\partial x})}^{2} + 2 \frac{\partial v_{x}}{\partial y} \frac{\partial v_{y}}{\partial x} + {(\frac{\partial v_{y}}{\partial y})}^{2} + \frac{\partial ϖ}{\partial x} \frac{\partial v_{x}}{\partial p} + \frac{\partial ϖ}{\partial y} \frac{\partial v_{y}}{\partial p} - λ ξ + v_{x} \frac{\partial λ}{\partial y} - v_{y} \frac{\partial λ}{\partial x} = - \nabla_{p}^{2} Φ,

kde

\nabla_{p} . v

značí izobarickou divergenci proudění, jehož rychlost v má horiz. složky v_x a v_y,

\nabla_{p}^{2} = \frac{\partial^{2}}{\partial x^{2}} + \frac{\partial^{2}}{\partial y^{2}},

představuje Laplaceův operátor aplikovaný v izobarické ploše, ξ relativní vorticitu, t je čas, p tlak vzduchu, ω vertikální rychlost v p-systému, λ Coriolisův parametr a Φ geopotenciál. Tuto rovnici lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice x, resp. y a obě takto vzniklé rovnice sečteme. Rovnice divergence doplňuje skupinu prognostických rovnic, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění. Zanedbáme-li v ní členy

\frac{d}{d t} (\nabla_{p} . v)

,

\frac{\partial ϖ}{\partial x} \frac{\partial v_{x}}{\partial p}

a

\frac{\partial ϖ}{\partial y} \frac{\partial v_{y}}{\partial p}

, které jsou při atm. dějích synoptického měřítka zpravidla řádově menší než ostatní členy, dostaneme balanční rovnici. Viz též rovnice vorticity, rovnice tendence relativní topografie.

▶ Divergenzpunkt m

▶ Divergenzregel f

▶ Divergenztheorie der Zyklogenese f

▶ Dobson Unit f

▶ Dobson-Einheit f

▶ Dobson-Spektrophotometer n

▶ Donner m

▶ Doppelanschnitt m

▶ Doppler-Wetterradargerät n

▶ Dovesches Gesetz n

▶ Downdraft m

▶ downdraft m

▶ Drachenballon m

▶ Drachensondierung f

▶ Dreiphasenpunkt m

▶ Drift der Radiosonde f

▶ Driftballon m

▶ Drop-Sonde f

▶ Dropsonde f

▶ Drosograph m

▶ Drosometer m

▶ Drosometer n

▶ Druck m

▶ Druckänderungskarte f

▶ Druckanemometer n

▶ Druckdose f

▶ Druckfeld n

▶ Druckfeldsynoptik f

▶ Druckgradient m

▶ Druckgradientkraft f

syn. síla barického gradientu – síla působící v tlakovém poli, v němž je nenulový tlakový gradient. Směřuje kolmo na izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem b, pak platí:

b = - \frac{1}{ρ} \nabla p,

kde p značí tlak vzduchu a ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly jsou ve volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu

- \frac{1}{ρ} \frac{\partial p}{\partial z},

označovaná též jako hydrostatická vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se silou zemské tíže. Viz též rovnice pohybová, rovnováha hydrostatická, vítr geostrofický.

▶ Druckmaximum n

▶ Druckminimum n

▶ Druckplattenanemometer n

▶ Druckröhrenanemometer n

anemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru v a hustotě vzduchu ρ podle vztahu

Δ p = k . ρ \frac{v^{2}}{2}

kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.

▶ Druckzentrum n

▶ dryline f

▶ Dunkelblitz m

▶ dünne Schneeschicht f

▶ Dünnschicht-Annäherung f

▶ Dunst m

▶ Dunsthorizont m

▶ Dunstschicht f

▶ duplicatus

▶ durchbrochene Schneedecke f

▶ Durchbruch der Tropopause m

▶ Durchfluss m

▶ Durchlässigkeit der Luft f

▶ Durchlässigkeitsvermögen n

syn. koeficient transmisní – poměr intenzity přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry f souvisí s objemovým koeficientem extinkce β_ex vztahem

f = exp (- \int_{0}^{\infty} β_{e x} d z)

Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též koeficient absorpce, koeficient rozptylu.

▶ Durchzug m

▶ Dürre f

▶ Dürreperiode f

▶ Düseneffekt m

▶ Duvdevani Drosometer n

▶ Duvdevani-Taumesser m

▶ Dynamik der Atmosphäre f

▶ Dynamik der Front f

▶ dynamische Abkühlung f

▶ dynamische Advektionstheorie der Zyklogenese f

jedna z teorií používaná k vysvětlení cyklogeneze. Jejími autory jsou ruští meteorologové Ch. P. Pogosjan a N. A. Taborovskij, kteří ji formulovali ve 40. letech 20. století. Teorie je založena na předpokladu, že lokální změny tlaku vzduchu jsou působeny jednak advekčními změnami teploty, jednak dyn. faktory, spojenými především s ageostrofickou advekcí, které ale zpětně ovlivňují úhel advekce. Empiricky bylo stanoveno pravidlo, že cyklona vzniká nebo se prohlubuje pod deltou frontální zóny ve výšce pouze tehdy, když ve stř. části této zóny převyšuje horiz. kontrast teploty 16 geopotenciálních dekametrů na 1 000 km na mapě relativní topografie

{}_{1000}^{500} hPa

. Vznik cyklony se vysvětluje podle tohoto schématu: baroklinita ve výškové frontální zóně vede k porušení stacionárnosti pohybu, tím k poklesu tlaku vzduchu a vytvoření cyklonální cirkulace. Tato teorie ztratila svůj význam po vytvoření teorie lokálních změn tlaku vzduchu. Její empir. závěry o zvláštnostech stavby termobarického pole atmosféry v různých stadiích vývoje cyklony však zůstávají v platnosti.

▶ dynamische Antizyklogenese f

▶ dynamische Antizyklone f

▶ dynamische Erwärmung f

▶ dynamische Höhe f

▶ dynamische Instabilit

▶ dynamische Inversion f

▶ dynamische Klimamodelle n/pl

▶ dynamische Klimatologie f

▶ dynamische Luftmassentransformation f

▶ dynamische Meteorologie f

▶ dynamische Turbulenz f

▶ dynamischer Druck m

▶ dynamischer Trog m

▶ dynamischer Viskositätskoeffizient m

▶ dynamisches Meter n

▶ dynamisches System n

Výklad hesel

Rejstřík termínů

Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene 'd'

Výklad hesel

Rejstřík termínů

Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene 'd'

Loading...