Výklad hesel podle písmene 't'

binární univerzální formát pro reprezentaci met. dat. Zpráva v kódu BUFR obsahuje kromě požadovaných dat, metadat a dalších informací také jejich přesný popis pomocí deskriptorů. To umožňuje použití kódu BUFR pro jakýkoliv typ dat, pro který jsou definované příslušné deskriptory. Binární formát a komprese dovolují redukci objemu dat.

přechodně existující oblast ve sluneční fotosféře s teplotou nižší vůči okolí o 1500 – 2000 K. Skvrny vznikají při zvýšené sluneční aktivitě v důsledku silné koncentrace slunečního magnetického pole, které zabraňuje proudění a tím omezuje přenos tepelné energie z vnitřních částí slunečního tělesa. Nejtemnější (nejchladnější) středová část skvrny se nazývá umbra. Bývá lemována méně tmavou vláknitou částí skvrny, tzv. penumbrou, která u malých skvrn může být méně zřetelná nebo může zcela chybět. Rozměry skvrn dosahují od několika stovek km až po desítky tisíc km. Doba trvání skvrn se pohybuje od několika hodin (u nejmenších z nich) po několik dnů, u největších skvrn pak až po několik měsíců. Velké skvrny se často objevují ve skupinách, popř. v komplexech až o několika desítkách menších i větších skvrn. Výskyt slunečních skvrn je rozsáhle sledovaným a populárním projevem sluneční aktivity, který je nejčastěji charakterizován pomocí tzv. Wolfova čísla. Viz též fakule.

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.

tlakový útvar, který se na meteorologické mapě projevuje jako oblast nižšího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi vyššího tlaku vzduchu nebo může být částí cyklony. Bývá vyjádřena buď izobarami, popř. izohypsami se slabým cyklonálním zakřivením (mělká brázda nízkého tlaku vzduchu), nebo izobarami, popř. izohypsami ve tvaru písmene V (hluboká brázda nízkého tlaku vzduchu neboli brázda tvaru V). V brázdě nízkého tlaku vzduchu můžeme vyznačit osu brázdy, na které je cyklonální zakřivení izolinií maximální a podél níž se vyskytuje horiz. konvergence proudění. Tato konvergence má za následek výstupné pohyby vzduchu podporující vznik oblačnosti, popř. srážek. V brázdě nízkého tlaku vzduchu zpravidla leží atmosférická fronta. Viz též hřeben vysokého tlaku vzduchu.

vertikální teplotní gradient v homogenní atmosféře. Použijeme-li stavovou rovnici pro suchý vzduch a rovnici hydrostatické rovnováhy, dostaneme v homogenní atmosféře hodnotu autokonvekčního gradientu rovnou hodnotě g / R, kde g značí velikost tíhového zrychlení a R měrnou plynovou konstantu vzduchu. Pro suchý vzduch je hodnota autokonvekčního gradientu rovna 0,0342 K.m^–1, tj. přibližně 3,4 K na 100 m. Jestliže je hodnota skutečného vert. gradientu teploty vzduchu větší než hodnota gradientu autokonvekčního, tedy klesá-li teplota vzduchu s výškou rychleji než o 0,0342 K.m^–1, což může nastat pouze v silně ohřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu, vytvoří se inverze hustoty vzduchu, tedy hustota vzduchu v příslušné vrstvě roste s výškou.

syn. gradient autokonvekční.

syn. analýza počasí.

syn. měření meteorologické distanční.

starší, ne zcela vhodné označení pro distanční pozorovací metody, resp. distanční měření, používané zejména v souvislosti s družicovými pozorováními (nejen meteorologickými).

teplota, při níž je tlak nasycené páry nad povrchem pevné fáze dané látky roven vnějšímu tlaku, v atmosférických podmínkách tlaku vzduchu. V meteorologii se jedná o hodnotu teploty, při níž hodnota tlaku nasycené vodní páry vzhledem k ledu odpovídá tlaku vzduchu. Za podmínek obvyklých v troposféře není bod sublimace ledu dosažen. Ve starší české meteorologické literatuře se bod sublimace někdy nesprávně vyskytuje ve smyslu teplota bodu ojínění. Viz též bod varu.

označení pro absolutní minimum a absolutní maximum teploty vzduchu, naměřené standardním způsobem. Abs. maximum teploty vzduchu na Zemi podle WMO dosahuje 56,7 °C. Bylo zaznamenáno 10. 7. 1913 na stanici Furnace Creek v kalifornském Údolí smrti (USA) v nadmořské výšce –54 m. Dříve uváděná hodnota 58 °C z libyjské stanice El Azizia byla v roce 2012 po důkladném šetření zamítnuta. Abs. minimum teploty vzduchu na Zemi je –89,2 °C. Bylo naměřeno 21. 7. 1983 na stanici Vostok v Antarktidě v nadmořské výšce 3 420 m. Tato stanice bývá někdy označována jako pól chladu. Na území ČR dosahuje abs. maximum teploty vzduchu hodnoty 40,4 °C, naměřené 20. 8. 2012 na středočeské stanici Dobřichovice. Za abs. minimum teploty vzduchu se považuje hodnota –42,2 °C, změřená 11. 2. 1929 na stanici Litvínovice u Českých Budějovic. Viz též pól tepla.

označení větrných bouří způsobených cyklonami, jejichž četnost má být nejvyšší v době kolem jarní a podzimní rovnodennosti. Tomuto rozdělení se nejvíce blíží tropické cyklony na severu Indického oceánu, kde se vyskytují po rovnodennostech a kde toto označení v polovině 18. století vzniklo. Naopak ve středních zeměp. šířkách nemá opodstatnění. Viz též cordonazo.

lid. název v oblasti Krkonoš pro vichřici provázenou sněžením.

intenzivní sněžení nebo vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý) buran, purga nebo burga.

lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.

prachová bouře v černozemních oblastech (např. na Ukrajině, na jihu evropské části Ruska, v USA apod.). Černá bouře působí značné hospodářské škody, neboť poškozuje velmi úrodné půdy. Viz též suchověj.

velké množství prachu vyzdviženého do vzduchu silným větrem a unášeného zpravidla na velké vzdálenosti od zdroje. Prachové bouře mají značný horiz. i vert. rozsah. Vzdušný proud unášející pevný materiál se může pohybovat rychlostí desítek km.h^–1, šířka proudu může dosahovat až několik stovek kilometrů, výška při silné turbulenci i několik kilometrů.
Prachové bouře jsou na rozdíl od častějších písečných bouří typické pro semiaridní klima, kde pedosféra obsahuje dostatek malých částic, které mohou být při výskytu sucha a omezeném vegetačním krytu větrem vyzdviženy. Vzhledem ke schopnosti větru unášet částice prachu v suspenzi může docházet k přenosu prachu na vzdálenost až tisíců kilometrů, kde je ukládán jako jemná navátina (tohoto eolického původu jsou i nánosy spraše na našem území). Během jedné prachové bouře se přenášejí často až milióny tun částic na ploše o velikosti tisíců km². Prachové bouře tak působí značné hospodářské škody, neboť vyvolávají jednak odvátí ornice s osivem nebo i s malými rostlinami, jinde naopak dochází k zavátí vegetace, komunikací, studní apod. Během prachové bouře je navíc výrazně snížena dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě. Prachové bouře mají různá místní označení, např. černý buran, černý blizard apod. Viz též bouře prachová nebo písečná, bouře černá, suchověj, seistan.

velké množství písku vyzdviženého do vzduchu silným větrem. Písečné bouře jsou typické pro oblasti s aridním klimatem a dostatkem nezpevněného materiálu. K jejich rozvoji může přispět přehřátí zemského povrchu, proto se v noci vyskytují méně často. Na rozdíl od prachové bouře bývá písečná bouře vertikálně méně mocná, obvykle dosahuje do výšky méně než 15 metrů. Hrubý písek a případně i štěrk se pohybuje saltací ve vrstvě desítek centimetrů při zemském povrchu, naopak jemný písek může být unášen na značné vzdálenosti, Během písečné bouře je výrazně snížena dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě, dále může dojít k zavátí infrastruktury a případné vegetace. Viz též bouře prachová nebo písečná, vítr pouštní.

vítr dosahující vysoké rychlosti, takže může v daném místě způsobit podstatné škody. V Beaufortově stupnici větru jde přibližně o stupně 9 až 12, tedy vichřice až orkán. Může postihovat různě velké území a trvat různě dlouho v závislosti na příčinách. Rozsáhlé a často vícedenní větrné bouře jsou spojeny s hlubokými cyklonami, přičemž v tropické cykloně dosahují obecně větší intenzity než v mimotropické cykloně. V souvislosti s konvektivními bouřemi vznikají větrné bouře různých typů, viz např. derecho, downburst, húlava, tornádo. Větrné bouře mohou být podmíněny i orograficky, viz např. padavý vítr, efekt tryskový, vlnové proudění. Viz též extrémy rychlosti větru.

1. obecný termín pro jakékoliv výrazné vybočení (zesílení) přírodních jevů či prvků (nejen meteorologických) z normálu. V meteorologii rozeznáváme větrné bouře, prachové bouře, písečné bouře, sněhové bouře, případně ledové bouře, dále pak konvektivní bouře, které jsou celým souborem jevů. V tomto smyslu můžeme za bouři považovat i hlubokou cyklonu, jak napovídá její označení v angličtině (storm), jehož odrazem je mj. český termín tropická bouře. Anglické slovo storm dále označuje desátý stupeň Beaufortovy stupnice větru (česky ovšem silná vichřice). Mimo meteorologii jsou běžné např. termíny sluneční bouře, geomagnetická bouře aj.
2. viz zpráva o náhlé změně počasí.

prudké a nepravidelné změny koncentrace iontů v ionosféře, spojené s poruchami v celé horní atmosféře, včetně magnetosféry a termosféry. Hlavním spouštěcím mechanizmem ionosférických bouří je sluneční vítr, který působí na magnetosféru. Důsledkem těchto interakcí je přenos energie do zemské atmosféry. Nejvíce se projevuje v poruchách vrstvy F2. Korpuskule pronikají buď z interplanetárního prostoru, nebo z vnějšího zemského radiačního pásu. Ionosférické bouře jsou doprovázeny magnetickými bouřemi, tj. poruchami v zemském magnetickém poli, které se často projevují polárními zářemi a kolísáním intenzity rádiového příjmu. Jev trvá většinou několik dnů.

1. druhé stadium vývoje tropické cyklony, ve kterém desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru dosahuje hodnot mezi 17 a 33 m.s^–1. Tropická bouře se vyznačuje dobře organizovanými srážkovými pásy, přičemž konvekce se zpravidla koncentruje do blízkosti jejího středu;
2. nepřesné označení libovolné tropické atmosférické poruchy.

subj. nepříjemný pocit, vyvolaný kombinovaným účinkem teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu a malé rychlosti větru na lidský organismus. Je do jisté míry opakem zchlazování, protože čím je menší zchlazování, tím je větší dusno. Dusno se charakterizuje buď pomocí izobarické ekvivalentní teploty (např. F. Linke považoval za začátek dusna 56 °C), nebo jen pomocí tlaku vodní páry. Za hranici dusna se obecně přijala hodnota tlaku vodní páry 18,8 hPa (dříve 14,08 torr). Podle K. Scharlana (1942) nastávají podmínky pro pocit dusna např. tehdy, když při relativní vlhkosti vzduchu r = 100 % je teplota vzduchu t = 16,5 °C, dále při r = 70 % a t = 22,2 °C, při r = 50 % a t = 27,9 °C, popř. při r = 30 % a t = 36,9 °C. Dusno vzniká nejčastěji v létě v dopoledních hodinách, zpravidla před konvektivní bouří (bouřkou z tepla). Viz též den dusný, teplota pocitová.

archaický výraz pro počasí, dochovaný např. ve výrazech nečas, blýská se na časy, po bouři se vyčasí. V románských jazycích zůstalo jedno slovo pro čas i počasí, viz např. franc. temps a španělské tiempo.

(GMT) – místní stř. sluneční čas pro nultý poledník měřený v Královské observatoři v anglickém Greenwichi pomocí sekundového kyvadla. Je ovlivňován rotační rychlostí Země i fluktuacemi tíhového zrychlení. Od 1. ledna 1972 je místo středního greenwichského času používán koordinovaný světový čas jako mezinárodní standard, kromě jiného také pro časovou identifikaci údajů z meteorologických pozorování.

(UTC) – mezinárodní časový standard, který je měřen pomocí atomových hodin, a proto je nezávislý na rychlosti rotace Země. Vzhledem ke změnám v rotaci Země se UTC liší od tzv. univerzálního času UT1. Ten je založen na rotaci Země, měřen v současné době interferometricky z pozorování vzdálených kvasarů a přepočítán z míst pozorování na Greenwichský poledník, včetně opravy eliminující vliv pohybu pólů na zeměpisnou délku. Pro zachování synchronizace dne a noci se UTC upravuje přibližně jednou za rok pomocí jednosekundových oprav (tzv. přestupných sekund) tak, aby rozdíl mezi UTC a univerzálním časem UT1 nepřesáhl hodnotu 0,8 sekundy. O provedení úpravy UTC rozhoduje mezinárodní organizace IERS (International Earth Rotation and Reference Systems Service) podle měření rotace Země. Vzhledem k tomu, že se rotace Země mírně zpomaluje, jsou přestupné sekundy vždy přidávány, teoreticky se však počítá i s odečtením přestupné sekundy. UTC je základem systému občanského času a jednotlivá časová pásma jsou definována odchylkami od UTC, např. středoevropský čas SEČ = UTC + 1. Údaje z meteorologických pozorování pro mezinárodní výměnu jsou uváděna s časovou identifikací v UTC.

málo používaný druh aerologického diagramu, na jehož pravoúhlé souřadnicové osy jsou vyneseny stupnice směšovacího poměru vodní páry a logaritmu potenciální teploty suchého vzduchu. Izobary a izotermy tvoří kosoúhlou soustavu čar. Izolinie izobarické ekvivalentní potenciální teploty se při malých hodnotách směšovacího poměru silně zakřivují. Rossbyho diagram se používal hlavně při určování vzduchových hmot. Jeho autorem je amer. meteorolog švédského původu C. G. Rossby (1898–1957). Rossbyho diagram se někdy nevhodně označuje jako „Rossbygram“.

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.

brázda nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře, která je identifikovatelná na mapách absolutní topografie od 700 hPa výše.

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.

syn. brázda orografická, brázda závětrná – brázda nízkého tlaku vzduchu, která vzniká za horským hřebenem, přes který proudí vzduch s převažující složkou kolmou k hřebenu. Vznik brázdy lze vysvětlit termodynamicky adiabatickým oteplováním nebo dynamicky zesílením cyklonální cirkulace v důsledku horiz. konvergence spojené se zvětšováním vert. tloušťky vzduchového sloupce při sesedání vzduchu na závětrné straně hřebene. V Evropě vzniká např. v závětří Alp při sz. až sev. proudění, v závětří Skandinávského pohoří při proudění od západu na východ a v závětří Skalnatých hor v USA při stejném charakteru proudění. Viz též cyklogeneze orografická.

rozložení tlaku vzduchu, znázorněné na synoptických mapách cyklonálním zakřivením izobar ve tvaru písmene „V“. Na rozdíl od brázdy tvaru „U“ se zpravidla jedná o pomalu postupující brázdu nízkého tlaku vzduchu, s níž bývá spojena výrazná atmosférická fronta se sklonem k vlnění. Viz též fronta zvlněná.

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.

syn. brázda ekvatoriální, deprese rovníková.

tlakový útvar, který se na meteorologické mapě projevuje jako oblast nižšího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi vyššího tlaku vzduchu nebo může být částí cyklony. Bývá vyjádřena buď izobarami, popř. izohypsami se slabým cyklonálním zakřivením (mělká brázda nízkého tlaku vzduchu), nebo izobarami, popř. izohypsami ve tvaru písmene V (hluboká brázda nízkého tlaku vzduchu neboli brázda tvaru V). V brázdě nízkého tlaku vzduchu můžeme vyznačit osu brázdy, na které je cyklonální zakřivení izolinií maximální a podél níž se vyskytuje horiz. konvergence proudění. Tato konvergence má za následek výstupné pohyby vzduchu podporující vznik oblačnosti, popř. srážek. V brázdě nízkého tlaku vzduchu zpravidla leží atmosférická fronta. Viz též hřeben vysokého tlaku vzduchu.

nejčastěji brázda nízkého tlaku vzduchu v mírných zeměp. šířkách, jejíž osa je orientována ve směru poledníků. Na její záp. straně převládá sz. až sev. proudění, které přenáší na sev. polokouli většinou studené vzduchové hmoty, a na vých. straně naopak již. proudění přenášející teplé vzduchové hmoty. Tato brázda značně podporuje meridionální výměnu vzduchu. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu zonální, proudění meridionální.

nejčastěji brázda nízkého tlaku vzduchu v mírných zeměp. šířkách, jejíž osa je orientována ve směru poledníků. Na její záp. straně převládá sz. až sev. proudění, které přenáší na sev. polokouli většinou studené vzduchové hmoty, a na vých. straně naopak již. proudění přenášející teplé vzduchové hmoty. Tato brázda značně podporuje meridionální výměnu vzduchu. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu zonální, proudění meridionální.

syn. brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.

syn. deprese orografická.

zvětšování podílu dopředného rozptylu záření s rostoucí hodnotou poměru poloměru r rozptylujících částic a vlnové délky rozptylovaného záření λ na sférických částicích, pro jejichž poloměr platí nerovnost 2πr ≥ λ. Mieův efekt lze vysvětlit pomocí teorie Mieova rozptylu. V meteorologii se s ním setkáváme zejména při rozptylu přímého slunečního záření na oblačných částicích, na kapičkách mlhy nebo na různých aerosolových částicích v atmosféře, kdy vytváří výrazné protažení rozptylové indikatrice ve směru dopadajících paprsků. Prostřednictvím Mieova efektu se vysvětlují vzácné optické atmosférické jevy modré nebo zelené slunce a modrý nebo zelený měsíc.

délka křivky, kterou opisuje vzduchová částice za určitý časový interval.

koridor se zvýšenou frekvencí pohybu středů anticyklon přes určitou geogr. oblast. Na rozdíl od drah cyklon směřují dráhy anticyklon většinou do nižších zeměp. šířek. B. P. Multanovskij, který dráhy anticyklon označil jako osy anticyklonálních procesů nebo osy anticyklon, rozlišil v Evropě tři zákl. skupiny drah anticyklon: azorská, směřující k východoseverovýchodu, normální polární, směřující k jihovýchodu, a ultrapolární, směřující k jihu až jihozápadu.

koridor se zvýšenou frekvencí pohybu cyklon, určený na základě studia trajektorií cyklon za delší období. Trajektorie konkrétní cyklony se přitom od typické dráhy může značně lišit. Pro tropické cyklony na sev. polokouli jsou charakteristické přibližně parabolické dráhy nejprve k severozápadu, posléze k severovýchodu, s bodem ohybu nejčastěji mezi 20° a 30° zeměp. šířky. V mimotropických oblastech dráhy cyklon směřují většinou od západu na východ ve směru řídícího proudění. Dráhy cyklon v Evropě popsal W. J. Bebber (1891). Dodnes se používá jeho označení dráha Vb [pět bé] pro pohyb janovské cyklony přes Jaderské moře a Maďarsko k severovýchodu, viz situace Vb.

termodyn. vratný děj v dané soustavě (v meteorologii obvykle ve vzduchu), probíhající bez výměny tepla mezi touto soustavou a okolím. Pro adiabatický děj v ideálním plynu platí Poissonovy rovnice, které lze vyjádřit takto:
$\begin{array}{l}T=konst.p^{\theta },\\ p.{\alpha }^{\kappa }=konst.,\end{array}$
kde θ = R / c_p, κ = c_p / c_v, T značí teplotu v K, p tlak, α měrný objem, R měrnou plynovou konstantu, c_p měrné teplo při stálém tlaku, c_v měrné teplo při stálém objemu. Z toho vyplývá, že při adiabatickém poklesu tlaku (expanzi plynu) dochází k poklesu teploty, tj. k adiabatickému ochlazování, při adiabatickém zvýšení tlaku (kompresi plynu) ke zvýšení teploty, tj. k adiabatickému oteplování. Přibližně adiabatické jsou např. procesy ve vzduchové částici nenasycené vodní párou během jejího vert. přemísťování v atmosféře. Pojem adiabatický děj poprvé použil jeden ze zakladatelů termodynamiky, skotský inženýr W. J. M. Rankine (1820–1872). Viz též děj pseudoadiabatický.

termodyn. děj, který probíhá při konstantní hodnotě entalpie. Adiabatický děj, který probíhá při konstantním tlaku, je dějem izentalpickým. V meteorologii např. izentalpické vypařování vodních kapek v nenasyceném vzduchu. Viz též děj adiabatický, děj izobarický.

vratný termodyn. děj v plynu, při němž zůstává konstantním měrné teplo a je splněna rovnice polytropy
$p.{\alpha }^n=konst.,$
kde p značí tlak, α měrný objem daného plynu a n blíže charakterizuje konkrétní probíhající děj. Speciálními případy polytropního děje jsou např. děj adiabatický (n = c_p/c_v, kde c_p, resp. c_v je měrné teplo plynu při stálém tlaku, resp. objemu), děj izotermický (n = 1), izobarický (n = 0) a izosterický (n → ∞).

termodyn. proces, při němž dochází k ochlazování nasyceného vzduchu, který je tepelně izolován od okolí, a veškerá zkondenzovaná voda je okamžitě ze vzduchu odstraněna. Latentní teplo kondenzace tedy ohřívá pouze vlhký vzduch. Pokles teploty vzduchu při pseudoadiabatickém výstupu je znázorněn pseudoadiabatou na termodynamickém diagramu. Dojde-li k následnému sestupu vzduchu, probíhá růst teploty prakticky po suché adiabatě, neboť všechna zkondenzovaná voda byla při pseudoadiabatickém výstupu odstraněna. Pseudoadiabatický děj je tedy nevratný, a proto není adiabatickým dějem. Pojem pseudoadiabatický děj zavedl něm. meteorolog W. Bezold v r. 1888.

syn. změna fázová, změna skupenství – přechod dané látky z jednoho skupenství (fáze) do jiného, v meteorologii především přechod mezi skupenstvími vody. Fázové přechody mezi vodní párou a kapalnou vodou označujeme jako kondenzaci vodní páry, resp. výpar, mezi kapalnou vodou a ledem dochází k mrznutí vody, resp. tání sněhu nebo ledu, o změnách mezi vodní párou a ledem mluvíme jako o depozici, resp. sublimaci. Podmínky, za nichž dochází k jednotlivým fázovým přechodům vody, jsou znázorněny na fázovém diagramu.  Při fázových přechodem dochází k uvolňování, resp. spotřebování latentního tepla.

syn. měřič průzračnosti.

označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km²;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).

(z angl. cloud hole) – kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná virga. Jev byl identifikován v oblacích altocumulus nebo cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu altostratus či cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace ledových jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Morfologicky byl jev zařazen v roce 2017 do kategorie zvláštnosti oblaků pod označením cavum. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, pruh rozpadový.

viz klasifikace atmosférických front.

označení jednotlivých srážkových jevů, např. déšť, přeháňka deště se sněhem, sněhová zrna, kroupy, rosa, ledovka. Druh srážek se uvádí v měsíčním výkazu meteorologických pozorování pomocí definovaných značek. Viz též klasifikace srážek.

viz klasifikace atmosférických front.