Výklad hesel podle písmene 'n'

průsečík spojnice družice a středu Země se zemským povrchem, označovaný též jako nadir družice. V tomto bodě mají přístroje na meteorologické družici vždy nejvyšší rozlišení. Posloupnost poddružicových bodů daná pohybem družice po její dráze kolem Země vytváří průmět dráhy na zemský povrch, označovaný jako trajektorie družice.

starý sníh, metamorfovaný táním a opětným mrznutím do zrnité struktury. Viz též čára firnová, ledovec.

výška vodní hladiny nad zvolenou výškovou úrovní v daném místě. Měří se na vodoměrných stanicích pomocí různých hladinoměrů, vyjadřuje se v centimetrech. Může sloužit k vydávání hydrologických výstrah, v případě vodních toků také k určování jejich průtoků. Viz též povodeň.

viz hladiny význačné.

(National Oceanic and Atmospheric Administration, Národní úřad pro oceány a atmosféru) – vládní agentura USA, pod kterou spadá mj. americká Národní meteorologická služba (NWS) či Národní centrum pro klimatická data (NCDC) USA. NOAA provozuje operativní systém amerických geostacionárních meteorologických družic GOES a polárních meteorologických družic, jejichž současná generace, vybavená mj. radiometry AVHRR, je označována jako NOAA/POES, někdy zjednodušeně pouze NOAA.

viz konstanta Avogadrova.

jedna z podobnostních charakteristik užívaná např. ve fyzikálním modelování proudění. Je definováno vzorcem
$\text{Ec}=\frac{U^2}{c_p\Delta T},$
kde U je charakteristická rychlost proudění, c_p měrné teplo proudícího plynu při stálém tlaku a ΔT charakteristický rozdíl teplot, např. při proudění ve vrstvě vzduchu rozdíl teplot na horní a dolní hranici uvažované vrstvy. Má význam zejména při vysokých rychlostech proudění. Viz též kritéria podobnostní.

[frúdovo] – jedno z bezrozměrných podobnostních kritérií používané při modelování aerodyn. a hydrodyn. procesů, např. v aerodyn. tunelech. Označuje se symbolem Fr a je definováno jako poměr setrvačných sil a síly zemské tíže. Froudovo číslo lze vyjádřit vztahem
$Fr=\frac{U^2}{g\mathrm{ l}},$
kde U značí rychlost proudění, g velikost tíhového zrychlení, $l$ vhodně, vzhledem k danému problému, zvolený délkový rozměr. V meteorologii má Froudovo číslo značný význam při modelování procesů, v nichž se uplatňuje působení vztlaku, např. při termické konvekci.
 

relativní číslo, vyjadřující poměr rychlosti proudění, resp. rychlosti letu v k rychlosti zvuku c.
$M=\frac{v}{c}.$
Pro mezinárodní standardní atmosféru ICAO je hodnota c dána vztahem
$c=20,046794\sqrt{T,}$
kde T je teplota vzduchu v K; c vychází v m.s^–1. Viz též vlna rázová, třesk sonický, kritéria podobnostní.

bezrozměrný parametr používaný v teorii přenosu tepla a definovaný výrazem
$Nu=\frac{\alpha l}{k},$
kde α značí koeficient přestupu tepla, k koeficient tepelné vodivosti a l je vhodně zvolená délka. V meteorologii se používá při modelování přestupu tepla mezi zemským povrchem a atmosférou, atmosférickými částicemi a okolním vzduchem apod. Viz též kritéria podobnostní.

bezrozměrná charakteristika používaná v teorii přenosu tepla v tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Je definována výrazem
$Pc=\frac{lV}{a},$
kde l značí vhodně zvolenou délku, V charakteristickou rychlost a a je koeficient teplotní vodivosti. Pecletovo číslo lze též vyjádřit jako součin čísla Reynoldsova a čísla Prandtlova. Viz též kritéria podobnostní.

poměr v/a, kde v je kinematický koeficient vazkosti a a koeficient teplotní vodivosti. V meteorologii se však spíše používá turbulentní analog Prandtlova čísla zavedený jako poměr koeficientu turbulentní difuze pro hybnost ku koeficientu turbulentní difuze pro teplo. Viz též kritéria podobnostní.

parametr Ra charakterizující podobnost z hlediska přenosu tepla prouděním (konvekcí). Lze ho určit ze vzorce
$\text{Ra}=\frac{\beta g{H}^3\Delta T}{k\nu },$
kde β značí koeficient teplotní roztažnosti, g tíhové zrychlení, H tloušťku vrstvy tekutiny, resp. vzdálenost mezi stěnami vymezujícími proudění tekutiny, ΔT tomu příslušející rozdíl teplot, k koeficient teplotní vodivosti a ν koeficient kinematické vazkosti dané tekutiny. Viz též kritéria podobnostní.

syn. parametr Reynoldsův – kvantitativní charakteristika poměrů v proudící tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Vyjadřuje poměr setrvačných a vazkých sil. Reynoldsovo číslo úzce souvisí např. s podmínkami přechodu proudění laminárního v proudění turbulentní a v meteorologii se používá zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry, např. při studiu obtékání překážek, a ve fyzice oblaků a srážek při obtékání srážkových částic. Lze je vyjádřit ve tvaru
$Re=\frac{\mathrm{\rho }v\mathrm{ l}}{\mu }\text{ nebo }Re=\frac{v\mathrm{ l}}{\nu },$
když $v$ je rychlost proudění, $l$ vhodně zvolená délka, ρ hustota proudící tekutiny a $\mu$, resp. $\nu$ značí dyn., resp. kinematický koeficient vazkosti. Viz též kritéria podobnostní.

varianta Richardsonova čísla označovaná nejčastěji Ri a definovaná výrazem
$Ri=\frac{g}{\Theta }\frac{\partial \Theta /\partial z}{{\left|\partial v/\partial z\right|}^2},$
kde $\Theta$ značí potenciální teplotu v K, z vert. souřadnici, g velikost tíhového zrychlení a v vektor rychlosti větru. Záporné hodnoty Richardsonova čísla odpovídají instabilnímu zvrstvení, v případě kladného Ri jde o zvrstvení stabilní; Ri rovné nule se vyskytuje při zvrstvení indiferentním. Nahradíme-li v gradientovém tvaru parciální derivace podle vertikální souřadnice konečnými diferencemi příslušných veličin na horní a dolní hranici atmosférické vrstvy o konečné tloušťce a dosadíme-li do jmenovatele průměrnou potenciální teplotu v dané vrstvě, získáme tzv. bulk Richardsonovo číslo, označované zpravidla Ri_b. Jestliže za dolní hranici vrstvy považujeme zemský povrch, můžeme Ri_b vztáhnout i k celé tloušťce např. přízemní nebo mezní vrstvy atmosféry.

syn. parametr Richardsonův – bezrozměrné číslo představující kvantitativní míru vertikální instability atmosféry z termického i dynamického hlediska. Používá se zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v letecké meteorologii v souvislosti s podmínkami pro vznik a vývoj konvekce a turbulence. Richardsonovo číslo můžeme vyjádřit v gradientovém tvaru, nebo ve tvaru pro tok. Viz též parametr stabilitní, klasifikace stabilitní.

bezrozměrný parametr obecně definovaný výrazem
$Ro=\frac{V}{\lambda l},$
kde l značí vhodně zvolenou délku, V charakteristickou rychlost a λ je Coriolisův parametr. Rossbyho číslo obecně vyjadřuje charakteristiku pro poměr velikosti zrychlení pohybu vzduchových částic ku velikosti zrychlení působeného Coriolisovou silou. Při aplikacích v souvislosti s modelováním vírových cirkulací v atmosféře se pak v roli veličiny l uvažuje poloměr těchto cirkulací (tzv. Rossbyho poloměr), a to v prostorových měřítkách od rozměrů synoptických útvarů (např. tlakových níží) až po malá měřítka lokálních cirkulací působených např. termickou konvekcí. Ve fyzice mezní vrstvy atmosféry se Rossbyho číslo často používá ve tvaru
$Ro=\frac{v_g}{\lambda z_0},$
kde v_g je velikost rychlosti geostrofického větru a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. Rossbyho číslo se používá při parametrizaci vlivu zemského povrchu na proudění. Viz též kritéria podobnostní.

poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem molekulární difuze dané pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním podobnostních kritérií ve fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.

syn. číslo Wolfovo.

syn. číslo curyšské, číslo relativní – jeden z čís. ukazatelů sluneční aktivity. Počítá se ze vztahu
$W=k\left(10n+f\right),$
kde k je koeficient závislý na podmínkách pozorování a na použitém přístroji pro pozorování slunečních skvrn, n je počet skupin skvrn, f je celkový počet slunečních skvrn, jak ve skupinách, tak jednotlivých skvrn. Wolfovo číslo je vyhodnoceno od roku 1749 až do současnosti. Do roku 1980 se výsledky pozorování slunečních skvrn na různých místech zeměkoule soustřeďovaly v Curychu (odtud označení „curyšská čísla“), od roku 1981 v Bruselu. Rozbor hodnot Wolfových čísel umožňuje studovat periodicitu sluneční činnosti, se kterou se někdy dává do souvislosti vývoj atm. procesů na Zemi.

veličina označovaná zpravidla Ri_f, kterou získáme z Richardsonova čísla v gradientovém tvaru vynásobením poměrem koeficientu turbulentní difuze pro teplo a koeficientu turbulentní difuze pro hybnost. Ri_f je záporně vzatým poměrem mezi termickou a mech. produkcí kinetické energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění, kde termická, resp. mechanická produkce je vyjádřena pomocí vertikálního turbulentního toku tepla, resp. hybnosti.

syn. číslo Wolfovo.

syn. číslo Wolfovo.

syn. jádra Aitkenova.

menší oblak, který doprovází jiný (hlavní) oblak. Je většinou od hlavního oblaku oddělen, někdy však s ním částečně souvisí. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků rozlišuje průvodní oblaky pileus, velum, pannus a flumen. Daný pozorovaný oblak může mít i několik průvodních oblaků.

(Cb) [kumulonimbus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako mohutný a hustý oblak velkého vert. rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, vláknitá nebo žebrovitá a téměř vždy zploštělá; tato část se často rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, avšak nemusí s Cb souviset, a srážky, někdy jen jako virga. Na vývoj Cb jsou vázány bouřky, avšak Cb může existovat, aniž bouřka vznikne.
Vert. rozsah Cb je vždy alespoň několik km, někdy může vrcholek Cb prorůst i tropopauzou. Cb je obvykle komplexem jednoduchých cel, řidčeji se skládá z cely jediné. Vzniká působením intenzivní konvekce, nejčastěji na studených frontách nebo čarách instability. Může se vyvinout i uvnitř homogenní instabilní vzduchové hmoty, často za spolupůsobení orografických faktorů. Pro el. strukturu Cb je charakteristický výskyt centra záporného náboje v dolní a kladného náboje v horní části oblaku. Kromě toho bývá pozorováno i podružné centrum kladného náboje v oblasti základny, které je však vázáno na vypadávání srážek. Cb se v letectví pokládá za nebezpečný jev, neboť se v něm vyskytují výstupné a sestupné vzdušné proudy, které dosahují rychlostí až desítky m.s^–1, intenzivní turbulence, námraza, el. výboje a kroupy často velkých rozměrů.
Cb lze dále klasifikovat podle tvaru jako calvus či capillatus. Cb nemá odrůdy, můžeme však u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, incus, mamma, arcus, tuba , murus, cauda a průvodní oblaky flumen, pannus, pileus a velum. Viz též elektřina bouřková, rozsah oblaku vertikální, průnik cumulonimbů do stratosféry, informace SIGMET, náboj bouřkového oblaku, moment dipólu bouřkového oblaku, bouře konvektivní, elektrony ubíhající.

viditelná vrstva znečištěného vzduchu nad velkými městy a průmyslovými oblastmi, často s ostrou horní hranicí. Tvar i výška kouřové čepice závisejí především na charakteru počasí a denní době. Viz též zákal průmyslový.

přibližně symetrický orografický oblak, přikrývající osamocené horské vrcholy. Zatímco jeho horní okraj je nad horským vrcholem, výška jeho vzhůru vyklenuté základny je pod úrovní vrcholu. Viz též pileus.

druh oblaku, z něhož vývojem vznikl oblak jiného druhu. Morfologická klasifikace oblaků rozlišuje dva způsoby takového vývoje; změní-li se pouze část oblaku, používáme označení genitus, změní-li se oblak jako celek, používáme označení mutatus. K druhu nově vzniklého oblaku se pak připojuje přívlastek, jehož první část vyjadřuje druh mateřského oblaku, druhá část způsob vývoje nového oblaku, např. stratocumulus cumulogenitus (Sc cugen) nebo cumulus stratocumulomutatus (Cu scmut).

vžité označení pro světelné jevy v atmosféře v období východu a západu Slunce, není-li obloha zcela zatažena oblaky. Červánky jsou pozorovatelné v té části oblohy, kde se nachází Slunce. Se zmenšováním výšky Slunce nad obzorem se barva slunečního světla mění postupně ze žluté přes oranžovou na červenou. Zanikají při výšce Slunce asi 5° pod obzorem. Vznikají lomem slunečních paprsků v atmosféře a rozptylem na molekulách vzduchu, částicích prachu apod. Velikost rozptylu se zmenšuje s rostoucí vlnovou délkou procházejícího záření. Červená část slunečního spektra prochází v období západu Slunce atmosférou s menším zeslabením než ostatní části spektra, a proto ve slunečním záření převažuje. Viz též barvy soumrakové, modř oblohy.