▶
abri à double persiennes m
▶
abri météo à double persiennes m
▶
abri météo m
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných
meteorologických přístrojů před rušivými účinky
záření a
srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou
ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem
Světové meteorologické organizace, aby čidla
teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem
sněhu. V horských oblastech s vysokou
sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují:
psychrometr,
maximální a
minimální teploměr,
vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro
meteorologické stanice, které nejsou
automatizované. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
abri météorologique m
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných
meteorologických přístrojů před rušivými účinky
záření a
srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou
ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem
Světové meteorologické organizace, aby čidla
teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem
sněhu. V horských oblastech s vysokou
sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují:
psychrometr,
maximální a
minimální teploměr,
vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro
meteorologické stanice, které nejsou
automatizované. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
abri Stevenson m
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných
meteorologických přístrojů před rušivými účinky
záření a
srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou
ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem
Světové meteorologické organizace, aby čidla
teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem
sněhu. V horských oblastech s vysokou
sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují:
psychrometr,
maximální a
minimální teploměr,
vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro
meteorologické stanice, které nejsou
automatizované. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
absorption du rayonnement f
obecně pohlcování určitého, nejčastěji
elektromagnetického záření v daném prostředí. V meteorologii jde o pohlcování
krátkovlnného nebo
dlouhovlnného záření atmosférou, svrchní vrstvou
pedosféry nebo
litosféry, vegetačním krytem a vodními plochami. V atmosféře se v průměru absorbuje přibližně 15 % slunečního záření, které do ní vstoupilo, a přibližně 90 % dlouhovlnného záření procházejícího ovzduším od zemského povrchu směrem nahoru. Na absorpci záření v atmosféře se podílejí její plynné složky, oblaky a částice
aerosolového aerosolu; u plynů jde o
selektivní absorpci záření. Pevný povrch absorbuje dopadající záření v tenké svrchní vrstvičce, čímž se liší od vody, kde k absorpci dochází ve vrstvě silné až několik metrů. Absorpce záření významně ovlivňuje
radiační i
tepelnou bilanci planety Země. Absorpce slunečního záření vhodných vlnových délek zelenými rostlinami je v přírodě podmínkou pro fotosyntézu. Viz též
koeficient absorpce.
▶
absorption sélective f
absorpce záření určitých vlnových délek
radiačně aktivními plyny. Příčinou jsou změny kvantových stavů jejich atomů či molekul, k nimž dochází pouze na určitých
absorpčních čárách, tvořících dohromady
absorpční spektrum daného plynu. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílejí největší měrou
skleníkové plyny, pohlcující podstatnou část
dlouhovlnného záření. Pro život na Zemi je neméně důležitá selektivní absorpce
ultrafialového záření molekulami
ozonu ve
stratosféře a excitovaným atomárním kyslíkem v
mezosféře a spodní
termosféře. Viz též
koeficient absorpce.
▶
accéléromètre m
nazývaný také jako gravitační sensor (G-senzor) je přístroj, který umožňuje indikaci hodnot
turbulence během letu letadla. Registrace hodnot turbulence je pak prováděna pomocí akcelerografů. Oba tyto přístroje jsou založeny na principu setrvačnosti hmoty pro měření rozdílu mezi kinematickým zrychlením (vhledem k určitému inerciálnímu souřadnému systému) a gravitačním zrychlením. Klasické mechanické senzory indikovaly, popř. registrovaly rel. změnu polohy tělíska upevněného na pružině vůči letadlu. V současnosti jsou nahrazovány tzv. MEMS (mikro-elektromechanickými) akcelerometry/akcelerografy, které jsou vyráběny technologií bulk MM (slepení senzoru a elektronického obvodu). Snímání pohybu senzoru je prováděno piezoodporově, piezoelektricky a nebo kapacitně. Stupnice přístrojů je kalibrována v jednotkách
tíhového zrychlení.
▶
accumulation de neige f
1. proces hromadění
sněhu vypadáváním tuhých
srážek a vzniku
sněhové pokrývky, popř. působením
větru na
zvířený sníh; v tomto smyslu je akumulace sněhu protikladem
ablace;
2. Výsledek uvedeného procesu. V planetárním měřítku jsou nejrozsáhlejšími akumulacemi sněhu polární sněhové čepičky.
Při akumulaci sněhu v terénu hraje důležitou roli především
převládající směr větru a expozice, jež ovlivňují vznik akumulací ve formě
sněhových návějí,
jazyků a
závějí.
▶
acoustique atmosphérique f
odvětví
meteorologie studující vliv atm. podmínek na šíření a slyšitelnost zvuků z různých zdrojů a zvuky atm. původu. Viz též
šíření zvuku,
pásmo slyšitelnosti,
pásmo ticha,
pozorování bouřek,
vlna rázová,
vlny zvukové.
▶
actinographe de Michaelson m
aktinometr, jehož čidlem je jemný začerněný bimetalický pásek. Výchylka bimetalu po zahřátí slunečním zářením, která je úměrná intenzitě slunečnímu záření, se čte pomocí slabě zvětšujícího mikroskopu. Doba potřebná k určení záření je 20 až 30 sekund. Použitím barevných filtrů je možné určit intenzitu slunečního záření v různých oblastech spektra. Původní verze přístroje pochází od rus. fyzika V. M. Michelsona z r. 1905, později byl přístroj několikrát zdokonalen, a to především W. Martenem v Německu r. 1928 (aktinometr Michelsonův–Martenův). Stupnice aktinometru se kalibruje srovnáním s
pyrheliometrem.
▶
actinographe m
v současnosti již nepoužívaný registrační
aktinometr zaznamenávající časový průběh
přímého slunečního záření.
▶
actinomètre m
přístroj k měření
přímého slunečního záření, jehož princip neumožňuje abs. měření ve fyz. jednotkách, jak je tomu u
pyrheliometrů. Čidla aktinometru využívají k získání informace o měřené veličině zvýšení teploty černé plochy nebo dutiny po ozáření Sluncem. Teplotní rozdíl se měří
teploměrem,
bimetalem nebo termočlánky.
▶
activité solaire f
syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to
granule,
spikule,
fakule a
sluneční skvrny ve
fotosféře, dále
sluneční erupce,
protuberance a erupce ve
sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve
chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci
jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je
atmosférická ionizace, vznik
polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též
číslo Wolfovo.
▶
adaptation
proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému
klimatu a jeho projevům. Adaptací se člověk snaží zmírnit škody způsobené měnícím se klimatem nebo využít možnosti, které změny poskytují. V přírodních systémech mohou lidské zásahy přirozenou adaptaci usnadnit nebo zkomplikovat. Viz též
změna klimatu,
IPCC.
▶
adiabatique f
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději. Rozlišujeme
suché,
vlhké,
nenasycené a
nasycené adiabaty, popř.
pseudoadiabaty.
▶
adiabatique f
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději v
suchém vzduchu. Je zároveň izolinií
potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě
T a tlaku vzduchu
p je
Poissonova rovnice
kde
κd =
Rd / cpd ≈ 0,286,
Rd je
měrná plynová konstanta suchého vzduchu,
cpd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku,
T0 abs. teplota při tlaku
p0. Při užití proměnných abs. teplota
T a výška
z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
kde
γd je
suchoadiabatický teplotní gradient a
T0 abs. teplota ve výšce
z = 0.
▶
adiabatique humide m
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději ve vlhkém
nenasyceném vzduchu. Protože rozdíl mezi adiabatou pro
suchý vzduch a adiabatou pro vlhký nenasycený vzduch je velmi malý, do termodynamického diagramu se vlhké adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v nenasyceném vzduchu se používají
suché adiabaty. V americké terminologii se termínem vlhká adiabata (moist adiabat) označuje
nasycená adiabata.
▶
adiabatique non saturée f
souhrnné označení pro
adiabatu suchou a
vlhkou.
▶
adiabatique saturée f
křivka na
termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději v
nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky tedy odpovídá
nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a
pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako
vlhká adiabata.
▶
adiabatique saturée f
křivka na
termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději v
nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky tedy odpovídá
nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a
pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako
vlhká adiabata.
▶
adiabatique sèche f
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději v
suchém vzduchu. Je zároveň izolinií
potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě
T a tlaku vzduchu
p je
Poissonova rovnice
kde
κd =
Rd / cpd ≈ 0,286,
Rd je
měrná plynová konstanta suchého vzduchu,
cpd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku,
T0 abs. teplota při tlaku
p0. Při užití proměnných abs. teplota
T a výška
z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
kde
γd je
suchoadiabatický teplotní gradient a
T0 abs. teplota ve výšce
z = 0.
▶
Administration météorologique f
orgán poskytující met. služby. Viz též
úřad meteorologický.
▶
advection agéostrophique f
▶
advection d'humidité f
advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin
rychlosti větru a
teplotního gradientu je záporný. Viz též
úhel advekce.
▶
advection de chaleur f
advekce působící v daném místě oteplování, takže záporně vzatý skalární součin
rychlosti větru a
teplotního gradientu je kladný. Viz též
úhel advekce.
▶
advection f
přenos dané charakteristiky vzduchu prouděním v atmosféře. Advekcí horizontální, izobarickou, izentropickou atd. rozumíme advekci v dané horiz.,
izobarické,
izentropické atd. hladině. Advekci určité skalární veličiny
φ (
teploty vzduchu,
tlaku vzduchu,
vlhkosti vzduchu apod.) matematicky definujeme jako záporně vzatý skalární součin
rychlosti proudění a
gradientu této veličiny, tj.
kde
vx ,
vy ,
vz značí složky rychlosti proudění v třídimenzionální kartézské souřadnicové soustavě, tvořené osami
x,
y,
z. V
synoptické meteorologii advekcí zpravidla označujeme přenos
vzduchové hmoty určitých vlastností a v tomto smyslu mluvíme např. o advekci studeného, teplého, vlhkého, znečištěného atd. vzduchu. Pojem studený, teplý, vlhký, znečištěný atd. vzduch je zde míněn relativně, tj. vzhledem ke vzduchu, který je advehovanou vzduchovou hmotou nahrazován.
▶
advection géostrophique f
▶
aérologie indirecte f
slang. označení pro nepřímá
aerologická pozorování.
▶
aéronomie f
nauka o stavbě a vlastnostech
atmosféry Země nad
troposférou. Zkoumá její fyz. charakteristiky (strukturní parametry) a fyz. a fyz.-chem. procesy, které určují její stav a časové změny, podmíněné převážně ději na slunečním povrchu a jím vysílaným zářením. K pozemním metodám aeronomických pozorování patří vizuální a fotografické pozorování
svítících nočních oblaků,
meteorů a
polárních září, spektrografické metody výzkumu záření nočního
svitu oblohy a
polárních září a sondování
ionosféry radiovlnami. Vznik aeronomie v podstatě souvisí až s počátkem systematického průzkumu vysoké atmosféry přímými metodami, tj.
raketovými sondážemi (od r. 1945) a výzkumnými družicemi (od r. 1957). Viz též
aerologie.
▶
aérosol atmosphérique m
1. suspenze pevných a/nebo kapalných
atmosférických částic ve
vzduchu. Ačkoli toto vymezení splňují i
oblačné částice, v meteorologii je většinou pod pojem atmosférický aerosol nezahrnujeme. Částice atmosférického aerosolu mohou být původu přírodního (částice mořské soli,
atmosférický prach,
vulkanický popel,
atmosférický plankton apod.) nebo antropogenního (
kouř,
popílek průmyslového původu a jiné zplodiny spalovacích procesů, chem. a mech. technologií apod.). Důležitými charakteristikami atmosférického aerosolu jsou chemické složení
aerosolových částic, jejich hmotnostní či objemová koncentrace,
spektrum velikosti částic apod. Velikost částic zahrnovaných pod pojem atmosférický aerosol v literatuře kolísá, v nejširším pojetí zahrnuje všechny částice o
ekvivalentním poloměru pod 100 µm, tedy včetně nanočástic. Podle velikosti rozlišujeme v případě pevných částic frakce
PM10,
PM2,5,
PM1 a
PM0,1. Velikost a tvar částic podmiňují jejich
pádovou rychlost, která spolu s povětrnostními podmínkami určuje míru
depozice na zemský povrch. Pro aerosolové částice se obvykle předpokládá, že jejich pádová rychlost dosahuje max. několika cm.s
–1, jejich setrvačnost je při pohybech ve vzduchu zanedbatelná a lze na ně aplikovat podmínky Brownova pohybu. Viz též
částice suspendované.
2. v současné terminologii se pojem aerosoly používá v množném čísle též jako syn. pro samotné aerosolové částice. Podle původu částic se pak v literatuře někdy rozlišují pojmy aerosoly přirozené (mořské, kontinentální, pouštní apod.) a
antropogenní (městské, průmyslové, dopravní apod.). Podle způsobu vzniku se rozlišují
aerosoly primární a
aerosoly sekundární (popř. aerosoly disperzní, resp. nukleační), z nichž hlavní pozornost zasluhují
sekundární organické aerosolůy (SOA).
▶
aérosols organiques (biogéniques) secondaires pl
(SOA) –
sekundární aerosoly, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují
VOC jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s
hydroxylovým radikálem OH
*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s
ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k
nukleaci, tj. vzniku částic typu
Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu
PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.
▶
aérosols primaires (biogéniques)
aerosolové částice, které jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se někdy označují jako disperzní aerosoly. Viz též
aerosoly sekundární.
▶
aérosols secondaires
syn. aerosoly nukleační –
aerosolové částice, které vznikají v atmosféře procesem
nukleace z původně plynných látek. Ve starší čes. tech. literatuře se označují i jako aerosoly kondenzační.
▶
aérostat m
v meteorologii syn. pro
balon upoutaný.
▶
agrégation f
obecně vzájemné spojování pevných
aerosolových částic, ve
fyzice oblaků a srážek spojování
ledových krystalků při jejich vzájemných nárazech a vznik
sněhových vloček. Ve starší odb. literatuře se agregace často zahrnuje pod pojem
koagulace.
▶
agroclimatologie f
syn. klimatologie zemědělská – odvětví
aplikované klimatologie v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. K hlavním úkolům agroklimatologie patří:
a) hodnocení
klimatu z hlediska zemědělství;
b) provádění
agroklimatologické rajonizace neboli vymezování
klimatických oblastí pro racionální pěstování zeměd. plodin, chov dobytka, popř. využití mechanizace;
c) studium
mikroklimatu uzavřených prostor, např. stájí, skleníků, objektů určených k uskladnění zeměd. produktů apod.;
d) poskytování podkladů pro výstavbu zeměd. objektů, provádění zeměd. meliorací, provoz závlahového hospodářství atd.
Viz též
agrometeorologie.
▶
agrométéorologie f
syn. meteorologie zemědělská – obor
aplikované meteorologie, který studuje vlivy počasí a klimatu na zemědělství. Poznatků z agrometeorologie se využívá v rostlinné a živočišné výrobě, zejména ve sféře řízení a rozhodování, např. při určování agrotechnických termínů, závlahových dávek nebo ochraně plodin před nepříznivými met. jevy. Cennými met. informacemi pro zemědělce jsou speciální výstupy
agrometeorologické předpovědi. Součástí agrometeorologie v širším slova smyslu je
agroklimatologie.
▶
albédo m
poměr množství odraženého záření k množství
záření dopadlého na určitý povrch. Albedo vyjadřujeme buď jako číslo bez fyz. rozměru, jehož hodnota leží v intervalu (0, 1), nebo častěji v procentech. Obvykle se používá k charakteristice poměrů v krátkovlnné oblasti spektra, tj. pro poměr odraženého a
globálního slunečního záření. Z přirozených druhů povrchu souše má největší albedo
sněhová pokrývka (čistý čerstvý
sníh odráží 70 i více procent dopadajícího slunečního záření, povrch půdy nebo vegetační kryt zhruba od 5 do 35 %). Albedo vodních ploch silně závisí na výšce Slunce nad obzorem (s klesající výškou Slunce roste) a pohybuje se zhruba v rozmezí 2 až 70 %.
▶
albédo terrestre m
poměr
záření odraženého Zemí jako planetou k
záření Slunce vstupujícímu do
atmosféry Země. V současné době se na základě
družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
▶
albédomètre m
přístroj pro měření
albeda. Principiálně je tvořen
pyranometrem upraveným tak, aby jeho vodorovně orientované čidlo mohlo být obráceno postupně směrem vzhůru a dolů. Z hodnot naměřených při obou polohách čidla se vypočte hledaný poměr. Albedometr se užívá např. k určení albeda
oblaků nebo rozličných druhů zemského povrchu, jako trávy,
sněhu apod.
▶
alizés pl
složka
všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi
subtropickými anticyklonami a
rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní
troposféře vanou
pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují
výstupné pohyby vzduchu v
intertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz
antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá
subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též
inverze teploty vzduchu pasátová,
tišiny rovníkové,
Hadleyova buňka,
cirkulace Walkerova.
▶
allée de tourbillons de Karman
▶
altimètre m
v
družicové meteorologii označení pro
aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž
asimilována do modelů
numerické předpovědi počasí. Viz též družice
Jason.
▶
altocumulus m
(Ac) [altokumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Ac je charakterizován jako menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé či šedé, popř. bílé a šedé, které mají vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí v podobě vln, oblázků, valounů apod., které mohou být navzájem oddělené nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí bývá 1 až 5° prostorového úhlu. Ac je
vodní nebo
smíšený oblak středního patra. Vzniká např. následkem
vlnového proudění, při přetékání vzduchu přes horské překážky nebo transformací jiných druhů oblaků. Průsvitnost Ac je velmi proměnlivá. Ac lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
stratiformis,
lenticularis,
floccus,
castellanus nebo
volutus a podle
odrůdy jako
translucidus,
perlucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus,
radiatus a
lacunosus.
Zvláštnostmi Ac mohou být
virga a
mamma. Viz též
beránky.
▶
altostratus m
(As) – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. As je charakterizován jako šedavá a modravá oblačná plocha nebo vrstva, s vláknitou nebo žebrovitou strukturou nebo i bez patrné struktury, která pokrývá úplně nebo částečně oblohu. Oblak bývá často tak tenký, že obrysy Slunce lze pozorovat jako za matným sklem. U As se nevyskytují
halové jevy. As je
smíšený, méně často
vodní oblak středního patra, někdy však zasahuje i do
patra vysokého. Vyskytuje se např. jako součást oblačných systémů
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu, kde vzniká působením
výkluzných pohybů teplého vzduchu. Srážky z As u nás v teplé polovině roku obvykle nevypadávají. As se dále nedělí podle
tvaru, lze jej však dále klasifikovat podle
odrůdy jako
translucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus a
radiatus.
Zvláštnostmi As mohou být
virga a
mamma.
▶
amincissement de la couche d'ozone m
označení pro výrazné zeslabení
ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím
ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových
měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km
2;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního
cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem
ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice
stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní
stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).
▶
amplitude absolue f
rozdíl mezi
absolutním maximem a
absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2017 je absolutní amplituda
teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také
absolutní amplitudy měsíční a
denní.
▶
amplitude annuelle f
rozdíl mezi
ročním maximem a
ročním minimem meteorologického prvku v jednom roce. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší roční amplituda
teploty vzduchu 63,2 °C (z roku 1830), vypočtená z
denního minima –27,5 °C (31. ledna) a
denního maxima 35,7 °C (5. srpna). Při stanovení prům. roční amplitudy se ovšem zpravidla vychází z měs. průměrů, takže např. prům. roční amplituda teploty vzduchu se určuje jako rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce.
▶
amplitude d'un élément météorologique f
rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty
meteorologického prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz
amplituda denní), měsíce (viz
amplituda měsíční) nebo roku (viz
amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme
průměr denní,
měsíční a
roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme
absolutní amplitudu, resp.
měsíční nebo
denní absolutní amplitudu.
▶
amplitude d'une rafale (de vent) f
neurčité označení hodnoty, která nějakým způsobem charakterizuje
maximální rychlost větru během
nárazu větru. Při vyhodnocování
anemogramů šlo o rozdíl maximální a minimální registrované
rychlosti větru při jednom nárazu. V současnosti nejsou minima rychlosti větru zjišťována, proto by tímto termínem bylo možné označit spíše převýšení maximální rychlosti větru oproti
desetiminutové rychlosti větru. V zahraniční literatuře je amplituda nárazu větru někdy ztotožňována s nejvyšší naměřenou hodnotou maximální rychlosti větru.
Viz též
vítr nárazovitý.
▶
amplitude de l'élément météorologique f
rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty
meteorologického prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz
amplituda denní), měsíce (viz
amplituda měsíční) nebo roku (viz
amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme
průměr denní,
měsíční a
roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme
absolutní amplitudu, resp.
měsíční nebo
denní absolutní amplitudu.
▶
amplitude diurne absolue f
rozdíl mezi
denním absolutním maximem a
denním absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda
teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z
denního minima –27,6 °C v roce 1785 a
denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
▶
amplitude diurne f
rozdíl mezi
denním maximem a
denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda
teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
amplitude diurne moyenne f
průměr
denních amplitud nebo též rozdíl mezi
průměrným denním maximem a
průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda
teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
▶
amplitude du courant (de coup) de foudre f
parametr proudu blesku, vyjadřující vrcholovou hodnotu rázové vlny elektrického proudu
I při
úderu blesku. Nejčastěji bývá v rozmezí od 2 do 250 kA se stř. hodnotou 20 až 35 kA. Je rozhodujícím parametrem při stanovení velikosti napětí
U na odporu uzemnění
R zasaženého objektu, které se určí ze vztahu
kde
Imax je amplituda proudu blesku. U
vícenásobných blesků dosahuje amplituda proudu blesku nejvyšší hodnoty většinou u prvního
dílčího výboje blesku, u následujících dílčích výbojů bývá podstatně menší.
▶
amplitude journalière absolue f
rozdíl mezi
denním absolutním maximem a
denním absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda
teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z
denního minima –27,6 °C v roce 1785 a
denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
▶
amplitude journalière f
rozdíl mezi
denním maximem a
denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda
teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
amplitude mensuelle absolue f
rozdíl mezi
měsíčním absolutním maximem a
měsíčním absolutním minimem meteorologického prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda
teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z
denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a
denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).
▶
amplitude mensuelle f
rozdíl mezi
měsíčním maximem a
měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda
teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z
denního minima –24,4 °C (13. 2.) a
denního maxima 13,0 °C (27. 2.).
▶
amplitude quotidienne f
rozdíl mezi
denním maximem a
denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda
teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
amplitude quotidienne moyenne f
průměr
denních amplitud nebo též rozdíl mezi
průměrným denním maximem a
průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda
teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
▶
anafront m
atmosférická fronta s výstupným pohybem
teplého vzduchu nad
frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu
stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu. Viz též
katafronta.
▶
anallobare f
izalobara spojující místa se stejnou kladnou hodnotou
tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 hod. Viz též
katalobara.
▶
analyse du champ de pression f
synop. rozbor, kterým se studuje prostorové rozložení
tlaku vzduchu pomocí
izobar nebo
izohyps. Viz též
analýza synoptických map.
▶
analyse des cartes de surface / des cartes isobariques/météorologiques f
operace, které se provádějí na
synoptických mapách. Na
přízemních mapách představuje obvykle konstrukci
izobar a
izalobar, zakreslení
atmosférických front, ohraničení oblastí srážek, popřípadě dalších význačných jevů, jako jsou
bouřky,
mlhy,
húlavy atd. Na
výškových mapách spočívá analýza synoptických map v konstrukci
izohyps absolutní či
relativní topografie a
izoterem příslušné
izobarické hladiny, popřípadě
izotach. Na mapách tzv. doplňujících charakteristik (mapy
doby slunečního svitu, množství srážek, nočních
minimálních teplot, denních
maximálních teplot apod.) se konstruují
izolinie příslušných prvků. Účelem analýzy synoptických map je co nejpřesnější zjištění a zobrazení fyz. stavu atmosféry a podmínek počasí pro diagnostické a prognostické účely. Viz též
analýza frontální,
analýza počasí,
analýza synoptická,
analýza tlakového pole,
kreslení povětrnostních map.
▶
analyse des masses d'air f
▶
analyse du temps présent f
syn. rozbor počasí, diagnóza počasí – detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení
velmi krátkodobé předpovědi počasí a částečně i
předpovědi počasí krátkodobé. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na
synoptických mapách. Viz též
analýza synoptických map.
▶
analyse frontale f
součást
synoptické analýzy, zaměřená na detekci
atmosférických front na
přízemních, méně často i na
výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související
počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje
cyklon a
anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. objektivní frontální analýzu. Viz též
analýza synoptických map.
▶
analyse frontologique f
součást
synoptické analýzy, zaměřená na detekci
atmosférických front na
přízemních, méně často i na
výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související
počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje
cyklon a
anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. objektivní frontální analýzu. Viz též
analýza synoptických map.
▶
analyse isentropique f
analýza procesů v atmosféře, která je založena na rozboru polohy a konfigurace
izentropických ploch a rozložení vlastností vzduchu a jeho pohybu na těchto plochách. Je dobře aplikovatelná na
adiabatické děje v
synoptickém měřítku, které nenarušují kontinuitu izentropických ploch, a ve
volné atmosféře v místech se stabilním
teplotním zvrstvením, kde je vert. rozložení izentropických ploch jednoznačnou funkcí
tlaku vzduchu. Izentropická analýza je vhodnou součástí
analýzy počasí, a to zejména
vertikálních pohybů vzduchu, procesů na
atmosférických frontách,
advekce vlhkosti vzduchu a stabilitních poměrů. Izentropická analýza se provádí na
izentropických mapách a
vertikálních řezech atmosférou. Viz též
anomálie potenciální vorticity.
▶
analyse météo f
syn. rozbor počasí, diagnóza počasí – detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení
velmi krátkodobé předpovědi počasí a částečně i
předpovědi počasí krátkodobé. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na
synoptických mapách. Viz též
analýza synoptických map.
▶
analyse météorologique f
▶
analyse objective f
proces interpolace nebo extrapolace naměřených či jinak získaných meteorologických dat do předem zadaných bodů v rovině nebo prostoru. Pojem objektivní analýza se používá ve dvou významech. V nejobecnějším slova smyslu tento pojem zahrnuje celý proces sestávající z kódování a dekódování naměřených dat, jejich přenosu z míst měření, z kontroly dat a z interpolace nebo extrapolace dat do zadaných bodů. V užším slova smyslu zahrnuje interpolaci nebo extrapolaci dat, jejichž nedílnou součástí je kontrola naměřených dat. Důležitou informací, která vstupuje do objektivní analýzy jako jeden ze zdrojů dat, pokud je k dispozici, je tzv. předběžné pole (z angl. „first guess“), tj. odhad hodnot analyzovaných prvků v bodech, do nichž interpolujeme naměřené hodnoty. Při objektivní analýze zaměřené na přípravu vstupních dat do
numerického modelu předpovědi počasí se jako předběžné pole využívají 6-hodinové nebo 12-hodinové předpovědi. V současnosti se pro přípravu vstupních dat do numerického modelu počasí používá
variační metoda 3D-VAR a metoda
optimální interpolace. Metoda 3D-VAR je obecnější a numericky snadněji aplikovatelná, a proto je preferována. Obě metody počítají interpolovanou hodnotu s cílem minimalizovat její chybu, přičemž využívají statistickou strukturu chyb interpolovaných dat v prostoru. Objektivní analýza se používá i pro interpolaci nebo extrapolaci veličin, u nichž statistická struktura chyb není známa nebo je obtížně popsatelná. Pro tyto prvky se používá metoda kriging nebo korekční metody, např. Barnesova korekční metoda. Viz též
reanalýza.
▶
analyse pollinique f
rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o
změnách klimatu. Viz též
proxy data.
▶
anémobiagraphe m
anemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a plovákovým
manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.
▶
anémoclinomètre (enregistreur) m
registrační meteorologický přístroj k měření sklonu
vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
▶
anémoclinomètre m
meteorologický přístroj určený k měření sklonu
vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
▶
anémographe m
registrační
anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou
rychlost větru a
směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená
větrná směrovka pro směr větru. Viz též
měření větru.
▶
anémomètre à contacts m
miskový nebo
lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.
▶
anémomètre à coupelles m
anemometr využívající k měření
rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu
n závisí téměř lineárně na rychlosti větru
v. Platí vztah:
kde
a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s
–1),
b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a
c konstanta řádu 10
–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření
směru větru je obvykle doplněn
větrnou směrovkou. Spolu s
ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
▶
anémomètre à hélice m
anemometr, který registruje směr i rychlost větru. Viz
rumb.
▶
anémomètre à moulinet m
anemometr využívající k měření
rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než
anemometry miskové či
ultrasonické.
▶
anémomètre à plaque m
anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na
směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná
rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též
anemometr Wildův.
▶
anémomètre à résonance acoustique m
syn. anemometr ultrazvukový, anemometr sonický, anemometr akustický – přístroj k měření
směru a
rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:
kde
Vw je rychlost větru,
L je vzdálenost mezi dvěma převodníky,
tf je čas v jednom směru měření a
tr je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti
miskovému anemometru s
větrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může
sníh,
námraza nebo
ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem
mrznoucího deště nebo sněhu.
▶
anémomètre à tube (de pression) m
anemometr založený na principu
Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního
manometru. Tlakový rozdíl Δ
p závisí na
rychlosti větru v a
hustotě vzduchu ρ podle vztahu
kde
k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního
anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též
anemometr tlakový.
▶
anémomètre à tube de Pitot m
anemometr pracující na principu
Pitotovy trubice a využívající k měření
rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně
větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též
anemometr Dinesův.
▶
anémomètre à ultrason m
syn. anemometr ultrazvukový, anemometr sonický, anemometr akustický – přístroj k měření
směru a
rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:
kde
Vw je rychlost větru,
L je vzdálenost mezi dvěma převodníky,
tf je čas v jednom směru měření a
tr je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti
miskovému anemometru s
větrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může
sníh,
námraza nebo
ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem
mrznoucího deště nebo sněhu.
▶
anémomètre à ultrason m
▶
anémomètre autonomne / universel m
registr.
anemometr (
anemograf) používaný pro 24hodinový (nebo denní) záznam okamžitého
směru větru, okamžité
rychlosti větru (
nárazů větru) a průměrné rychlosti větru. Směr větru zaznamenává
větrná směrovka, jejíž otáčivý pohyb se přenáší hřídelem k registračnímu přístroji. Dráha větru, resp. průměrná rychlost větru, se zjišťuje měřením otáček
miskového anemometru (viz
součtový anemometr). Měření nárazů větru, resp. okamžitých rychlostí větru, je založeno na principu
Dinesova, resp.
tlakového anemometru. Čidlová část přístroje se umísťuje na ocelovou nosnou trubici nejméně 4 m nad nejvyšší bod střechy, registrační část se s ohledem na mechanické převody umísťuje přesně vertikálně pod čidlovou částí do vzdálenosti max. 12 m. Univerzální anemograf byl základním větroměrným přístrojem na
profesionálních meteorologických stanicích v Česku do konce 90. let 20. století. Dnes zůstává srovnávacím přístrojem na vybraných stanicích provádějících
souběžná měření.
▶
anémomètre de Byram m
anemometr využívající k měření
rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než
anemometry miskové či
ultrasonické.
▶
anémomètre de Dines m
anemometr založený na principu
Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního
manometru. Tlakový rozdíl Δ
p závisí na
rychlosti větru v a
hustotě vzduchu ρ podle vztahu
kde
k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního
anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též
anemometr tlakový.
▶
anémomètre de Robinson m
anemometr využívající k měření
rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu
n závisí téměř lineárně na rychlosti větru
v. Platí vztah:
kde
a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s
–1),
b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a
c konstanta řádu 10
–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření
směru větru je obvykle doplněn
větrnou směrovkou. Spolu s
ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
▶
anémomètre électrique m
anemometr, v němž se údaje o
rychlosti nebo
směru větru převádějí na el. veličiny. Ty jsou pak indikovány pomocí el. měřicích přístrojů, jejichž stupnice je rozdělena v jednotkách rychlosti a směru větru. Elektrický anemometr se často využíval k dálkovému měření. V současné meteorologické praxi není tento princip používán.
▶
anémomètre enregistreur m
registrační
anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou
rychlost větru a
směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená
větrná směrovka pro směr větru. Viz též
měření větru.
▶
anémomètre m
přístroj k měření
rychlosti větru nebo rychlosti a
směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové
čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr miskový,
anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz
anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv.
Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz
anemometr tlakový,
anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu;
f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce;
g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu.
V Česku se na
meteorologických stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též
měření větru.
▶
anémomètre totalisateur m
miskový nebo
lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“
dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům.
rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru)
univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.
▶
anémométrie f
zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik
větru a jeho metodikou. Viz též
měření větru.
▶
anémoscope m
zast. označení pro
větrnou korouhev.
▶
anomalie climatique f
odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) statisticky odlehlá hodnota
klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp.
klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem
kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují
klimatická ohrožení;
b) odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem
klimatotvorných faktorů, jimiž se dané místo nebo oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla v minulosti analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též
izanomála.
▶
anomalie de vorticité potentielle
meteorologická anomálie převážně
synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí
vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie
potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od
klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní
troposféře je spojena s
cyklonální vorticitou a zpravidla se
studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze
stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s
anticyklonální vorticitou a zpravidla s
teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou
baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též
PV thinking.
▶
anthélie f
protislunce, viz
kruh parhelický.
▶
anticyclogénèse dynamique f
▶
anticyclogénèse f
vznik, popř. zesílení již existující
anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování
anticyklony nebo k jejímu
mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi
dynamickou a
termickou. Opakem anticyklogeneze je
anticyklolýza.
▶
anticyclogenèse f
vznik, popř. zesílení již existující
anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování
anticyklony nebo k jejímu
mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi
dynamickou a
termickou. Opakem anticyklogeneze je
anticyklolýza.
▶
anticyclogénèse thermique f
anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo
mohutnění studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od
aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné
studené advekce. Tímto způsobem vznikají např.
nízké anticyklony nad pevninou v zimě a
termické anticyklony relativně malého rozsahu.
▶
anticyclolyse f
zeslabení již existující
anticyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k
slábnutí a
rozpadu anticyklony. Opakem anticyklolýzy je
anticyklogeneze.
▶
anticyclone à cœur froid m
anticyklona, která je
termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Je zároveň
nízkou anticyklonou, neboť je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především
arktické a
antarktické anticyklony a zimní
kontinentální anticyklony. Viz též
anticyklona teplá.
▶
anticyclone à cœur chaud m
anticyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé anticyklony jsou
termicky symetrické a obvykle se projevují v celé
troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce
tropopauza největších výšek. Při
subsidenci vzduchu dochází při
adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především
subtropické anticyklony.
▶
anticyclone antarctique m
anticyklona nad Antarktidou značně symetricky rozložená kolem již. pólu, se středem převážně ve vých. části pevniny. Antarktická anticyklona je
akčním centrem atmosféry. Jako
studená anticyklona zabírá zpravidla jen spodní
troposféru.
▶
anticyclone canadien m
syn. anticyklona severoamerická –
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako
sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi
studené anticyklony s výraznou
inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze
sezonních akčních center atmosféry.
▶
anticyclone continental m
studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle
sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména
sibiřská a
kanadská anticyklona.
▶
anticyclone coupé en altitude m
teplá anticyklona, která vznikla oddělením sev. části protáhlého
hřebene vysokého tlaku vzduchu, ležícího zpravidla v poledníkovém směru,
brázdou nízkého tlaku vzduchu. Izolovaná anticyklona bývá často
blokující anticyklonou.
▶
anticyclone coupé en altitude m
▶
anticyclone cyclone à cœur chaud/froid asymétrique m
anticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou
uzavírajícími anticyklonami, které ukončují
sérii cyklon.
▶
anticyclone cyclone à cœur chaud/froid symétrique m
anticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především
kvazistacionární anticyklony, které mohou být
teplé nebo
studené; teplé jsou
subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout
arktickou a
antarktickou anticyklonu a dále pak všechny
kontinentální anticyklony.
▶
anticyclone d'Amérique du Nord m
syn. anticyklona severoamerická –
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako
sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi
studené anticyklony s výraznou
inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze
sezonních akčních center atmosféry.
▶
anticyclone d'Amérique du Nord m
▶
anticyclone d'Hawaï m
syn. anticyklona severopacifická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi
permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická
polární fronta.
▶
anticyclone de blocage m
pomalu se pohybující
anticyklona mírných šířek působící jako překážka pohybu
frontálních cyklon od západu k východu. Viz též
blokování.
▶
anticyclone de de Sainte-Hélène m
▶
anticyclone de l'Atlantique Sud m
▶
anticyclone de l'Atlantique Sud m
syn. anticyklona jihoatlantická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi
permanentní akční centra atmosféry.
▶
anticyclone de l'île de Pâques m
subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.
▶
anticyclone de Sainte-Hélène m
syn. anticyklona jihoatlantická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi
permanentní akční centra atmosféry.
▶
anticyclone de Sibérie m
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší
tlak vzduchu (na Zemi)
redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku
stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují
regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná
inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je
sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též
anticyklona kvazistacionární,
extrémy tlaku vzduchu.
▶
anticyclone des Açores m
syn. anticyklona severoatlantická – subtropická kvazipermanentní
anticyklona rozprostírající se nad subtropickými a tropickými oblastmi sev. části Atlantského oceánu se středem nejčastěji v oblasti Azorských ostrovů. Azorská anticyklona je
permanentním akčním centrem atmosféry a pro Evropu
ohniskem vzniku mořského
tropického vzduchu.
Počasí u nás ovlivňuje velmi často, a to především v
létě, kdy svým
hřebenem vysokého tlaku vzduchu zasahuje od jz. do stř. Evropy.
▶
anticyclone des Açores m
▶
anticyclone des Bermudes m
na
klimatologických mapách záp. část
azorské anticyklony. V jednotlivých
synoptických situacích se bermudská anticyklona vyskytuje v záp. části subtropického pásma sev. Atlantiku. Existuje buď společně s azorskou anticyklonou (položenou dále k východu) nebo samostatně, kdy představuje azorskou anticyklonu posunutou daleko na západ.
▶
anticyclone des Mascareignes m
▶
anticyclone des Mascareignes m
syn. anticyklona jihoindická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech již. části Indického oceánu mezi Madagaskarem a Austrálií, patřící mezi
akční centra atmosféry. Název dostala podle ostrova Mauritius, který však leží na jejím sz. okraji.
▶
anticyclone du Groenland m
anticyklona nad Arktidou, která má v zimě obyčejně dva samostatné středy, a to nad Grónskem a nad sev. Kanadou. V létě se často rozpadá na tři samostatné útvary, a to nad Grónskem, Barentsovým mořem a v oblasti sev. od Čukotského moře.
▶
anticyclone du Pacific Sud m
subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.
▶
anticyclone du Pacifique Nord m
syn. anticyklona severopacifická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi
permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická
polární fronta.
▶
anticyclone du Pacifique Nord m
▶
anticyclone dynamique m
1.
subtropická anticyklona;
2. někteří autoři tímto pojmem označují všechny
teplé anticyklony i v mírných, popř. vysokých zeměp. šířkách. Viz též
anticyklogeneze dynamická.
▶
anticyclone en altitude m
anticyklona ve stř. a horních vrstvách
troposféry, která se projevuje pouze na
výškových mapách, zatímco na
přízemní mapě není vyjádřena. Výšková anticyklona má charakter
teplé anticyklony vyskytující se v mírných zeměp. šířkách nad pevninou a vznikající většinou ze
subtropické anticyklony.
▶
anticyclone m
syn. výše tlaková
1. základní
tlakový útvar, který se projevuje na
synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou
izobarou nebo
izohypsou, přičemž
tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Střed anticyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta).
Pro anticyklony jsou charakteristické
anticyklonální vorticita a
anticyklonální cirkulace, často také
subsidence vzduchu, která je určujícím faktorem
anticyklonálnního počasí. Ke vzniku anticyklon vedou složité procesy v atmosféře, označované jako
anticyklogeneze. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklon významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík, který rozlišil
studené a
teplé anticyklony. Viz též
stadia vývoje anticyklony,
osa anticyklony.
2. tlakový útvar se zvýšenými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na
klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Anticyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická
akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry. Mezi takové anticyklony patří
anticyklona arktická,
antarktická,
azorská,
bermudská,
havajská,
jihopacifická,
kanadská,
mauricijská,
sibiřská a
svatohelenská.
▶
anticyclone migratoire m
syn. anticyklona putující –
anticyklona, která se pohybuje ve směru
řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla
termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední
cyklonou ze
série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její
stabilizaci, přičemž se postupně mění z
nízké na
vysokou a
termicky symetrickou (
teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.
▶
anticyclone polaire m
označení W. H. Hobbse (1926) pro
anticyklonu v oblasti Antarktidy nebo Grónska. Podle něho jsou obě tyto velmi stálé glaciální anticyklony póly
atmosférické cirkulace. Intenzívní
anticyklonální proudění a roztékání studeného vzduchu na jejích okrajích je podmíněno nejen studeným
aktivním povrchem ledových a sněhových hmot, nýbrž i značným vert. rozsahem obou anticyklon. Pozdější výzkumy však ukázaly nesprávnost této hypotézy, především u anticyklony nad Grónskem, která je poměrně málo stálá a malého plošného rozsahu. Pojem glaciální anticyklona je vhodnější pro výskyt vysokého tlaku vzduchu nad Antarktidou. Viz též
anticyklona antarktická,
anticyklona arktická.
▶
anticyclone quasi permanent m
anticyklona vyskytující se na
klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny
subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou
permanentními akčními centry atmosféry.
▶
anticyclone quasi stationnaire m
syn. anticyklona stacionární –
anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též
anticyklona kontinentální,
anticyklona subtropická.
▶
anticyclone stationnaire
▶
anticyclone subtropical m
vysoká,
teplá a
kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou
permanentními akčními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu
azorskou,
bermudskou,
havajskou,
svatohelenskou,
mauricijskou a
jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí
subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též
anticyklona dynamická.
▶
anticyclone thermique m
anticyklona malého vert. rozsahu, kterou je možné pozorovat jen ve spodní části
troposféry, nepřesahující
izobarickou hladinu 500 hPa (zhruba ve výšce kolem 5,5 km). Mezi nízké anticyklony patří především
studené arktické a
antarktické anticyklony, zimní
kontinentální anticyklony nad Sev. Amerikou a Asií, jakož i
postupující anticyklony v počátečním stadiu vývoje.
▶
anticyclone thermique m
anticyklona, která je
termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Je zároveň
nízkou anticyklonou, neboť je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především
arktické a
antarktické anticyklony a zimní
kontinentální anticyklony. Viz též
anticyklona teplá.
▶
anticyclone thermique m
nízká,
studená a
kvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též
anticyklogeneze termická.
▶
appauvrissement de l'ozone m
označení pro výrazné zeslabení
ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím
ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových
měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km
2;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního
cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem
ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice
stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní
stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).
▶
appauvrissement de la couche d'ozone m
označení pro výrazné zeslabení
ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím
ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových
měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km
2;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního
cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem
ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice
stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní
stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).
▶
approximation anélastique f
zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole
hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření
zvukových vln a
gravitačních vln. Viz též
rovnice anelastické.
▶
approximation de Boussinesq f
1. aproximace spočívající v uplatnění konceptu
turbulentní vazkosti v teorii
turbulentního proudění;
2. aproximace používaná při modelování atm. turbulence a
konvekce. Představuje zjednodušení příslušných modelových rovnic, kdy se změny
hustoty vzduchu uvažují pouze v tom členu rovnic, který představuje
vztlakovou sílu, zatímco jinak se hustota vzduchu považuje za konstantní veličinu.
▶
approximation de couche mince f
zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě
prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy
Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.
▶
approximation de la couche limite fine f
zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě
prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy
Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.
▶
approximation hydrostatique f
zjednodušení reálné situace v atmosféře, kdy se v rovnicích příslušného modelu nebo v aproximacích některých členů těchto rovnic předpokládá stav
hydrostatické rovnováhy, tj. přesná platnost
rovnice hydrostatické rovnováhy. Uplatnění této aproximace má např. za následek omezení možností realistického zahrnutí procesů souvisejících s
vertikálními pohyby vzduchu. Viz též
profil tlaku vzduchu vertikální.
▶
approximation non hydrostatique f
oproti
hydrostatické aproximaci podstatně realističtější aproximace, jež umožňuje při modelování atm. procesů počítat s odchylkami od stavu
hydrostatické rovnováhy, a zahrnout tak do výpočtů např. působení
vztlaku. Přímou součástí modelových rovnic je v tomto případě
pohybová rovnice pro vertikální složky rychlosti pohybu
vzduchových částic.
▶
approximation quasi-géostrophique f
zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována
advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru
rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti
geostrofického větru a nulové zrychlení ve vert. směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě
divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických
tlakových útvarů v
synoptickém měřítku.
▶
approximation quasi-géostrophique f
méně zjednodušující alternativa
kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a
gradient složek
rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti
geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje
advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru
základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu
atmosférických front a výrazných
cyklon v
mezosynoptickém měřítku. Viz též
vítr ageostrofický.
▶
approximation semi-géostrophique f
méně zjednodušující alternativa
kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a
gradient složek
rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti
geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje
advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru
základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu
atmosférických front a výrazných
cyklon v
mezosynoptickém měřítku. Viz též
vítr ageostrofický.
▶
aquaplanage m
[akvaplejnink], syn. akvaplanink – v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.
▶
arc blanc m
syn. duha mlhová – hlavní
duha, vznikající lomem, vnitřním odrazem a v malé míře ohybem světla na nepatrných vodních kapičkách
mlhy nebo
kouřma. Tato homogenita spektra kapiček způsobuje, že bílá duha tvoří bělavý oblouk, jen někdy ohraničený tenkým červeným pruhem na vnější a slabě namodralým na vnitřní straně.
▶
arc primaire m
syn. duha primární – duha vytvořená lomem a jedním vnitřním odrazem světla na
dešťových kapkách.
Rozdělení velikosti dešťových kapek určuje, které barvy jsou zastoupeny a jak široký pruh zaujímají. Vždy je však fialová barva na vnitřní (úhlový poloměr oblouku 40°) a červená na vnější (úhlový poloměr oblouku 42°) straně duhového oblouku.
▶
arc secondaire m
1. syn.
duha vedlejší;
2. v mn. č. označení pro
podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně
duhy hlavní a na vnější straně
duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.
▶
arc secondaire m
syn. duha sekundární – méně jasná
duha, objevující se současně s
hlavní duhou, téměř dvojnásobně široká, s červenou barvou na vnitřní straně (úhlový poloměr oblouku asi 50°) a fialovou barvou na vnější straně (úhlový poloměr oblouku asi 54°). Vzniká následkem lomu a dvojnásobného vnitřního odrazu světla na
dešťových kapkách.
▶
arc tertiaire m
syn. duha terciární – duha vzniklá lomem a trojnásobným vnitřním odrazem slunečních paprsků na dešťových kapkách. Nachází se na opačné straně oblohy než
duha hlavní a
duha vedlejší v úhlové vzdálenosti asi 43° od Slunce. Je to vzácný opt. úkaz.
▶
arc-en-ciel blanc m
syn. duha mlhová – hlavní
duha, vznikající lomem, vnitřním odrazem a v malé míře ohybem světla na nepatrných vodních kapičkách
mlhy nebo
kouřma. Tato homogenita spektra kapiček způsobuje, že bílá duha tvoří bělavý oblouk, jen někdy ohraničený tenkým červeným pruhem na vnější a slabě namodralým na vnitřní straně.
▶
arc-en-ciel lunaire m
duha v měs. světle. Její barvy jsou velmi chudé.
▶
arc-en-ciel m
jeden z
fotometeorů. Je charakterizován jako skupina koncentrických oblouků barevného spektra kolem
antisolárního bodu nebo kolem Slunce. Vzniká lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Obvykle se vyskytuje duha hlavní a duha vedlejší, které se objevují na opačné straně oblohy než je světelný zdroj. Střed jejich oblouků leží na přímce, jež prochází zdrojem světla a okem pozorovatele. Spektrum velikosti kapek ovlivňuje barvu, intenzitu a šířku barevných oblouků. Viz též
oblouky duhové podružné.
▶
arcus m
(arc) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Arc může mít vzhled horizontálního oblačného válce zcela odděleného od ostatní oblačnosti
konvektivní bouře, na níž vzniká – pak se označuje jako
roll cloud, nebo protáhlého pásu oblačnosti klínovitého tvaru víceméně spojeného se spodní základnou bouřkovéch oblaků - pak se označuje jako
shelf cloud. Vyskytuje se u
druhu Cb, výjimečně též u
Cu con, kde zviditelňuje čelo výtoku studeného vzduchu. Jeho délka se pohybuje od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Přechod arc přes místo pozorování je zpravidla provázen zesílením a zvýšenou
nárazovitostí větru v přízemní vrstvě, případně nástupem intenzivních srážek. Viz též
gust fronta.
▶
aridité climatique f
syn. suchost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým
potenciálním výparem oproti spadlým
srážkám (opak
humidity klimatu). Aridita klimatu může být podmíněna
všeobecnou cirkulací atmosféry, vzdáleností od oceánů a jejich vlastnostmi, nebo být důsledkem
závětrného efektu. Oblasti s
aridním klimatem, popř.
semiaridním klimatem se vymezují pomocí nejrůznějších
indexů humidity. Největší ariditou se vyznačuje
klima pouště. Aridita klimatu je jeho trvalou vlastností, čímž se liší od
sucha.
▶
ASE m
(European Space Agency, Evropská vesmírná agentura) – evropská organizace zabývající se jednak výzkumem vesmíru, jednak výzkumem Země s využitím prostředků umístěných na oběžné dráze. ESA úzce spolupracuje s organizací
EUMETSAT na vývoji a provozu evropských
meteorologických družic. Česká republika je členem ESA od roku 2008.
▶
assimilation de données météorologiques f
označení pro proces modifikující výstupy
numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je
objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy,
nudging,
4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci
Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánův filtr, částicový Kalmánův filtr). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.
▶
astrométéorologie f
snaha vysvětlit děje v
atmosféře Země kosmickými vlivy, především vzájemným postavením planet a dalších vesmírných těles. Mylná představa o vlivu těchto tzv. aspektů na počasí vedla hlavně v renesanční době k marným pokusům o
dlouhodobou předpověď počasí, současně však podnítila zájem o systematická
meteorologická pozorování (např. J. Kepler). Viz též
kalendář stoletý,
slapy atmosférické.
▶
atlas climatologique m
syn. atlas podnebí – ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních
klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. klimatologickým atlasem pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007), vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1 : 1 mil., 1 : 2 mil. a 1 : 5 mil., nýbrž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89
klimatologických,
fenologických a jiných map v měřítku 1 : 1 mil. a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901 – 1950. Charakter specializovaného klimatologického atlasu má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 1 mil. z období 1931–1960.
▶
Atlas international des nuages m
▶
atmidomètre m
u nás nepoužívané označení pro
výparoměr.
▶
atmidométrie f
obor zabývající se
měřením výparu a jeho metodikou. Viz též
hygrometrie,
ombrometrie.
▶
atmomètre m
u nás nepoužívané označení pro
výparoměr.
▶
atmométrie f
obor zabývající se
měřením výparu a jeho metodikou. Viz též
hygrometrie,
ombrometrie.
▶
atmosphère autobarotrope f
modelová
atmosféra, která se sama udržuje ve stavu
barotropie. Viz též
atmosféra barotropní.
▶
atmosphère barocline f
stav atmosféry, v níž jsou
izopyknické (
izosterické),
izotermické a
izobarické plochy různoběžné a vytvářejí tak
termodynamické solenoidy. V baroklinní atmosféře je proto
hustota vzduchu funkcí
tlaku vzduchu i
teploty vzduchu a vektor
geostrofického větru se s výškou mění. Vývoj mimotropických
tlakových útvarů může probíhat pouze v baroklinní atmosféře. Viz též
atmosféra barotropní,
baroklinita,
model baroklinní.
▶
atmosphère barotrope f
stav atmosféry, v níž jsou
izopyknické (
izosterické),
izotermické a
izobarické plochy rovnoběžné. V barotropní atmosféře je proto
hustota vzduchu funkcí pouze
tlaku nebo pouze
teploty vzduchu. Jelikož je izobarický
teplotní gradient nulový, vektor
geostrofického větru se ve vert. směru nemění. V barotropní atmosféře rovněž nemůže probíhat vývoj
tlakových útvarů. Viz též
atmosféra baroklinní,
barotropie,
model barotropní.
▶
atmosphère barotrope f
rozložení hustoty v tekutině, kde jsou
izopyknické (
izosterické) plochy rovnoběžné s
izobarickými plochami. Míra
baroklinity je tedy nulová a hustota je funkcí pouze
tlaku vzduchu. Viz též
atmosféra barotropní.
▶
atmosphère de la Terre f
syn.
ovzduší – plynný obal planety Země o
hmotnosti přibližně milionkrát menší než je hmotnost zemského tělesa, s nímž je atmosféra svázána
gravitační silou a v převážné míře s ním rotuje. Dosahuje od zemského povrchu až po
horní hranici atmosféry ve výšce několika desítek tisíc km. Zemská
atmosféra je tvořena především směsí plynů označovaných jako
vzduch, dále pak v něm přítomnými kapalnými a pevnými
atmosférickými částicemi. Jiným způsobem můžeme atmosféru Země rozdělit na
suchou a čistou atmosféru,
vodu v atmosféře a
atmosférické příměsi.
Chemické složení atmosféry Země je z hlediska hlavních složek přibližně do výšky 100 km konstantní, ovšem s výjimkou některých látek, především vody,
oxidu uhličitého a
ozonu.
Charakteristickým rysem atmosféry Země je uspořádání
polí meteorologických prvků, a to především ve vertikálním směru, ve kterém rozlišujeme celou řadu
vertikálních členění atmosféry. Vzduch je stlačován
silou zemské tíže; výsledný pokles
tlaku vzduchu s výškou podle
barometrické formule je určujícím faktorem pro
statiku atmosféry. Především kvůli svému
skleníkovému efektu atmosféra podstatně ovlivňuje
radiační bilanci zemského povrchu. Horizontální rozdíly v
tepelné bilanci atmosféry způsobují existenci
horizontálních tlakových gradientů, které podmiňují
dynamiku atmosféry.
Aproximací skutečných podmínek v atmosféře Země je
standardní atmosféra. Pro různé účely byly dále zavedeny další zjednodušující teoretické modely podmínek v atmosféře, označované jako
modelové atmosféry.
Atmosféra Země se mírně překrývá s dalšími složkami přírodní sféry Země. Voda v atmosféře je považována i za součást
hydrosféry, průnik atmosféry s
pedosférou představuje
půdní vzduch. V atmosféře je přítomen
atmosférický plankton, který je součástí
biosféry. Průnik můžeme najít i s
kryosférou, a to v podobě vzduchu uvězněného v
ledovcích.
▶
atmosphère f
1. plynný obal určitého vesmírného tělesa, tvořený směsí plynů a obsahující v některých případech i pevné a/nebo kapalné
atmosférické částice. Atmosféra je k vesmírnému tělesu vázána
gravitační silou a spolu s ním také alespoň do určité míry rotuje. Obecnou vlastností atmosfér je přítomnost
statického tlaku, jehož hodnota vlivem stlačitelnosti plynů přibližně exponenciálně klesá s rostoucí vzdáleností od povrchu vesmírného tělesa. Předmětem studia
meteorologie a jí příbuzných oborů je
atmosféra Země. Viz též
atmosféra planetární,
chromosféra,
koróna sluneční.
2. zast. jednotka
tlaku o velikosti
normálního tlaku vzduchu.
▶
atmosphère homogène f
polytropní atmosféra, ve které je
hustota vzduchu s výškou konstantní, přičemž je rovna hustotě vzduchu u hladiny moře ve
standardní atmosféře.
Vertikální teplotní gradient v homogenní atmosféře má hodnotu
autokonvekčního gradientu. Výška této modelové atmosféry je přibližně 8 000 m.
▶
atmosphère isotherme f
modelová atmosféra, ve které je
teplota vzduchu s výškou konstantní.
Vertikální teplotní gradient je nulový, tedy konstantní, proto lze izotermickou atmosféru považovat za druh
polytropní atmosféry. Její horní hranice je v nekonečnu.
▶
atmosphère libre f
část
atmosféry nad
mezní vrstvou atmosféry. Ve volné atmosféře není proudění vzduchu podstatně ovlivněno třením o zemský povrch a jeho rychlost lze zpravidla alespoň hrubě aproximovat rychlostí
geostrofického větru. Viz též
měření aerologické.
▶
atmosphère normalisée f
neurčitý pojem, vyskytující se v odb. literatuře. Zpravidla pod ním rozumíme fiktivní (modelovou) atmosféru, která má z určitého hlediska ideální vlastnosti. V tomto smyslu se za ideální někdy označuje např.
atmosféra standardní, jindy
atmosféra suchá a čistá,
atmosféra Rayleighova apod.
▶
atmosphère polytropique f
modelová atmosféra s konstantním
vertikálním teplotním gradientem. Vert. rozložení
tlaku a
teploty vzduchu odpovídá působení
polytropních dějů v atmosféře a je dáno vztahem:
kde
p0 je počáteční a
p konečný tlak vzduchu,
T0 počáteční a
T konečná teplota vzduchu v
K,
g velikost
tíhového zrychlení,
R měrná plynová konstanta a
γ vert. teplotní gradient. Zvláštními případy polytropní atmosféry jsou
adiabatická a
homogenní, příp. i
izotermická atmosféra.
▶
atmosphère pure et sèche f
atmosféra tvořená pouze směsí plynů, které jsou přirozeně přítomné v
atmosféře Země a svými vlastnostmi se blíží
ideálnímu plynu. Suchou a čistou atmosféru tedy tvoří
suchý vzduch bez
atmosférických příměsí. Viz též
atmosféra čistá,
složení atmosféry Země chemické.
▶
atmosphère pure f
teoretický koncept
atmosféry tvořené pouze směsí plynů přirozeně přítomných v
atmosféře Země, tedy
suchou a čistou atmosférou a
vodou ve všech skupenstvích. V reálné atmosféře jsou nicméně vždy přítomné i
atmosférické příměsi. Viz též
vzduch čistý.
▶
atmosphère sèche adiabatique f
polytropní atmosféra, ve které je
vertikální teplotní gradient všude roven
suchoadiabatickému gradientu vd = 0,0098 K.m
–1. Jestliže v adiabatické atmosféře položíme
teplotu zemského povrchu rovnou 273 K, potom ve výšce zhruba 27,9 km klesne teplota na 0 K a tuto výškovou hladinu považujeme za horní hranici adiabatické atmosféry.
▶
atmosphère standard f
neurčitý pojem, vyskytující se v odb. literatuře. Zpravidla pod ním rozumíme fiktivní (modelovou) atmosféru, která má z určitého hlediska ideální vlastnosti. V tomto smyslu se za ideální někdy označuje např.
atmosféra standardní, jindy
atmosféra suchá a čistá,
atmosféra Rayleighova apod.
▶
atmosphère standard f
model
atmosféry, vypočtený na základě
rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že
vzduch je
ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení
tlaku vzduchu,
teploty vzduchu a
hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu,
vertikální gradient teploty,
plynová konstanta a
tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V
letecké meteorologii je dohodnuto používat
mezinárodní standardní atmosféru ICAO.
▶
atmosphère terrestre f
syn.
ovzduší – plynný obal planety Země o
hmotnosti přibližně milionkrát menší než je hmotnost zemského tělesa, s nímž je atmosféra svázána
gravitační silou a v převážné míře s ním rotuje. Dosahuje od zemského povrchu až po
horní hranici atmosféry ve výšce několika desítek tisíc km. Zemská
atmosféra je tvořena především směsí plynů označovaných jako
vzduch, dále pak v něm přítomnými kapalnými a pevnými
atmosférickými částicemi. Jiným způsobem můžeme atmosféru Země rozdělit na
suchou a čistou atmosféru,
vodu v atmosféře a
atmosférické příměsi.
Chemické složení atmosféry Země je z hlediska hlavních složek přibližně do výšky 100 km konstantní, ovšem s výjimkou některých látek, především vody,
oxidu uhličitého a
ozonu.
Charakteristickým rysem atmosféry Země je uspořádání
polí meteorologických prvků, a to především ve vertikálním směru, ve kterém rozlišujeme celou řadu
vertikálních členění atmosféry. Vzduch je stlačován
silou zemské tíže; výsledný pokles
tlaku vzduchu s výškou podle
barometrické formule je určujícím faktorem pro
statiku atmosféry. Především kvůli svému
skleníkovému efektu atmosféra podstatně ovlivňuje
radiační bilanci zemského povrchu. Horizontální rozdíly v
tepelné bilanci atmosféry způsobují existenci
horizontálních tlakových gradientů, které podmiňují
dynamiku atmosféry.
Aproximací skutečných podmínek v atmosféře Země je
standardní atmosféra. Pro různé účely byly dále zavedeny další zjednodušující teoretické modely podmínek v atmosféře, označované jako
modelové atmosféry.
Atmosféra Země se mírně překrývá s dalšími složkami přírodní sféry Země. Voda v atmosféře je považována i za součást
hydrosféry, průnik atmosféry s
pedosférou představuje
půdní vzduch. V atmosféře je přítomen
atmosférický plankton, který je součástí
biosféry. Průnik můžeme najít i s
kryosférou, a to v podobě vzduchu uvězněného v
ledovcích.
▶
atmosphère type OACI f
mezinárodně přijatý model
standardní atmosféry, vystihující převládající poměry v atmosféře reprezentativní během celého roku ve všech zeměp. šířkách. Tento model vychází z předpokladu, že pro atmosféru platí přesně
stavová rovnice a zákl.
rovnice hydrostatické rovnováhy; v nulové výšce jsou konstantní, přesně definované hodnoty zákl.
meteorologických prvků;
vertikální teplotní gradient je v jednotlivých vrstvách atmosféry konstantní a nabývá přesně definovaných hodnot. Smyslem zavedení mezinárodní standardní atmosféry je možnost jednotné kalibrace tlakových
výškoměrů, možnost výpočtu a porovnání letových charakteristik letadel, projektování letadel a raket a sestavení balistických tabulek.
Mezinárodní standardní atmosféra přijatá
ICAO v roce 1952 vychází z těchto hlavních předpokladů: nulová výška je na úrovni prům. výšky hladiny moře, v této nulové výšce je
teplota vzduchu 288,15 K (15 °C),
tlak vzduchu 1 013,25 hPa,
hustota vzduchu 1,225 kg.m
–3 a
tíhové zrychlení 9,806 6 m.s
–2; od hladiny moře do výšky 11 000
geopotenciálních metrů (gpm), tj. 11 019 m, je teplotní gradient roven 0,65 °C/100 m. Ve výšce 11 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K (–56,5 °C), tlak vzduchu 226,32 hPa, hustota vzduchu 0,363 19 kg.m
–3 a tíhové zrychlení 9,772 7 m.s
–2. Od výšky 11 000 do 20 000 gpm je hodnota teplotního gradientu rovna nule (
izotermie). Ve výšce 20 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K, tlak vzduchu 54,748 7 hPa, hustota vzduchu 0,088 034 5 kg.m
–3 a tíhové zrychlení 9,745 m.s
–2. Od výšky 20 000 do 32 000 gpm je hodnota teplotního gradientu –0,1 °C/100 m, od 32 000 do 47 000 gpm –0,28 °C/100 m a od výšky 47 000 do 51 000 gpm je teplotní gradient opět rovný nule.
▶
atmosphères planétaires pl
plynný obal obklopující určitou planetu. Podle chem. složení lze
atmosféru planet ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů:
1. dusíko-kyslíkový (Země);
2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z
oxidu uhličitého);
3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun).
K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též
atmosféra Země.
▶
auréole coronitique f
1. vnitřní barevný sled
koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón;
2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází
cirkumsolární záření.
▶
autoconversion f
původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu
směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru
oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku
koalescencí, kdy
srážkové kapky vznikají pouze koalescencí
kapek oblačných. Vzhledem k nízké
zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z
ledu oblačného.
▶
automatisation de l'observation météorologique f
způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření,
distančních měření, v oblasti
numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb. Viz též
linka pro předpověď počasí automatizovaná,
stanice meteorologická automatická.
▶
automatisation des stations d'observation f
způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření,
distančních měření, v oblasti
numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb. Viz též
linka pro předpověď počasí automatizovaná,
stanice meteorologická automatická.
▶
autorité météorologique f
orgán poskytující met. služby. Viz též
úřad meteorologický.
▶
AVHRR
(Advanced Very High Resolution Radiometer) –
zobrazovací družicový radiometr používaný od roku 1978 na
polárních meteorologických družicích NOAA a od roku 2006 i na evropských polárních družicích
Metop. Tento
pasivní radiometr měřící v šesti
spektrálních kanálech byl naposledy použit na družicích NOAA–19 a Metop–3.
▶
axe de confluence m
čára na
přízemní nebo
výškové mapě, podél níž dochází ke sbíhání
proudnic. V oblastech přízemní čáry konfluence zpravidla vznikají
výstupné pohyby vzduchu, které podmiňují např. vývoj
konvektivních oblaků. Viz též
čára difluence.
▶
axe de diffluence m
čára na
přízemní nebo
výškové mapě, podél níž dochází k rozbíhání
proudnic. V oblasti přízemní čáry difluence zpravidla vznikají
sestupné pohyby vzduchu. Viz též
čára konfluence.
