▶
atmospheric physics
1. syn.
meteorologie v užším slova smyslu;
2. souhrnné označení pro fyzikální
vědy o atmosféře.
Viz též
meteorologie fyzikální.
▶
p system
syn. soustava souřadnicová
p – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu
tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti
z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá
hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů
synoptického měřítka, zpracování výsledků
aerologických měření a jejich zakreslování do
výškových map a
aerologických diagramů. Viz též
sigma-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
Pacific Decadal Oscillation
(PDO) –
oscilace popsaná v 90. letech 20. století, typická změnami
teploty povrchu moře a tlaku vzduchu v severním Tichomoří a ovlivňující
kolísání klimatu Severní Ameriky v chladné části roku. Na rozdíl od
ENSO zde tyto znaky vykazují větší
perzistenci, takže jednotlivé fáze PDO trvají několik desetiletí. Kladná (teplá) fáze se vyznačuje chladnější vodou v centrální části severního Tichého oceánu a teplejší vodou při pobřeží Severní Ameriky, při záporné (studené) fázi je tomu naopak. Kolísání teploty mořské vody souvisí s periodickými změnami
aleutské cyklony, jejíž prohloubení při kladné fázi PDO provází kladná anomálie tlaku vzduchu nad pevninskou částí USA.
▶
Pacific high
syn. anticyklona severopacifická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi
permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická
polární fronta.
▶
paleoclimate
klima v geol. minulosti, studované v rámci
paleoklimatologie na základě tzv.
proxy dat. V souladu s aktuální geologickou stratigrafií můžeme rozlišovat klima jednotlivých eonů (viz
hadaikum,
archaikum,
proterozoikum,
fanerozoikum), ér (viz
paleozoikum,
mezozoikum,
kenozoikum), period (viz
kambrium,
ordovik,
silur,
devon,
karbon,
perm,
trias,
jura,
křída,
paleogén,
neogén,
kvartér), epoch (viz
pleistocén,
holocén) a dalších jednotek. Bez ohledu na
změny klimatu zůstávala hlavním rysem jeho rozložení na Zemi
zonalita klimatu, i když velikost a poloha
klimatických pásem se v průběhu času měnila. Viz též
geneze klimatu,
teorie paleoklimatu,
klima historické.
▶
paleoclimatology
vědní obor, zabývající se rekonstrukcí a interpretací
paleoklimatu.
Změny klimatu v geol. minulosti se snaží vysvětlit pomocí
teorií paleoklimatu. K jejich ověření využívá tzv.
proxy dat, přičemž se opírá o poznatky dalších disciplín, např. sedimentologie, paleontologie a geochemie; při studiu klimatu
kvartéru a především
holocénu se uplatňují i geomorfologie a archeologie. Viz též
dendroklimatologie,
klimatologie historická.
▶
Paleogene
syn. třetihory starší – nejstarší geol. perioda
kenozoika, zahrnující období před 66 – 23 mil. roků. Viz též
terciér.
▶
Paleozoic
syn. prvohory – nejstarší geol. éra v rámci
fanerozoika, navazující na
proterozoikum a zahrnující období před 541 – 252 mil. roků. Do této éry spadá šest period:
kambrium,
ordovik,
silur,
devon,
karbon a
perm. Pro paleozoikum je typické postupné spojování kontinentů provázené rozsáhlými fázemi orogeneze, až nakonec spojením Laurasie a Gondwany vznikla jednotná Pangea.
▶
Palmer Drought Severity Index
(PDSI) – velmi rozšířený
index sucha, navržený W. C. Palmerem (1965) k hodnocení
meteorologického sucha. Kromě deficitu srážek uvažuje i další složky
hydrologické bilance, přičemž bere v úvahu rozdílné typy půdy. Zohledněna je i bilance předchozích měsíců, takže pomocí PDSI vymezené
epizody sucha vykazují jistou
perzistenci bez ohledu na případná přechodná zeslabení sucha. Hodnoty PDSI jsou standardizovány, což umožňuje porovnat intenzitu sucha v oblastech s různým klimatem. Při extrémním suchu klesá hodnota indexu pod –4; kladné hodnoty PDSI naopak reprezentují
vlhké období.
▶
pampero
studený
nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod
čar instability s projevem
studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při
vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru
norther.
▶
pannus
(pan) [pánus]– jeden z
průvodních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u
druhů altostratus,
nimbostratus,
cumulus a
cumulonimbus.
▶
papagayo
silný sv.
padavý vítr z And na tichomořském pobřeží Nicaragui a Guatemaly. Vzniká při přechodu chladných vzduchových hmot (vítr „el norte“) přes horská pásma Střední Ameriky a přináší tzv.
pěkné počasí. Nejčastěji se vyskytuje v lednu a v únoru, kdy často trvá 3 až 4 dny. Má charakter
bóry.
▶
parallel measurement
měření základních
meteorologických prvků v jedné lokalitě různými přístroji nebo v různých časových intervalech. Souběžné měření se provádí hlavně při zásadních změnách přístrojového vybavení na
meteorologických stanicích pro zjištění kvality nově instalovaných způsobů měření nebo pro budoucí výpočet
homogenity klimatologických řad.
▶
parametrization
souhrnné označení pro simulaci efektu fyzikálních procesů energetického a hydrologického cyklu atmosféry, jejichž prostorová a časová měřítka jsou menší, než může
model atmosféry popsat. Termín parametrizace se kromě podchycení nerozlišených fyzikálních procesů používá též pro simulaci procesů diabatických, nevratných, a pro popis výměny hybnosti, tepla a vlhkosti mezi atmosférou a jejím okolím (Země, vesmír). Výsledkem parametrizace jsou matematické vztahy, které popisují vliv procesů na prognostické proměnné modelu atmosféry a také popisují jejich interakci s dalšími proměnnými, např. modelu zemského povrchu. To, které procesy jsou v modelu atmosféry parametrizovány, tak obecně závisí na jeho rozlišení. Typicky se parametrizují:
radiační přenos v atmosféře; výměna hybnosti, tepla a vlhkosti s povrchem a jejich další vertikální transport efekty suché a vlhké
turbulence; srážkové procesy,
konvekce a s ní spojené srážky a transport hybnosti, tepla a vlhkosti; dynamické účinky nerozlišené orografie.
▶
paraselene
zvlášť jasné světelné skvrny na
paraselenickém kruhu, který patří k
halovým jevům. Jde o souborné označení pro
paraselenia neboli paměsíce,
parantselenia neboli
boční měsíce a
antiselenium neboli
protiměsíc.
▶
paraselenic circle
fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou
výšku nad obzorem jako Měsíc. Je obdobou
kruhu parhelického, je však vyvolán měsíčním světlem. Světelná ohniska na paraselenickém kruhu jsou označována paraselenium (paměsíc), parantselenium (boční měsíc) a antiselenium (protiměsíc). Paraselenický kruh patří mezi
halové jevy. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též
měsíc nepravý.
▶
parcel method
metoda hodnocení stabilitních podmínek ve vztahu k pohybující se
vzduchové částici. Nejčastěji se takto hodnotí
vertikální stability atmosféry, přičemž se porovnávají hodnoty
adiabatického teplotního gradientu a
vertikálního teplotního gradientu v dané hladině nebo vrstvě atmosféry. Metoda částice předpokládá adiabatickou změnu teploty při vert. pohybu vzduchové částice.
Tlak vzduchu v částici se okamžitě přizpůsobuje tlaku vzduchu v okolí, které je v
hydrostatické rovnováze. Zrychlení
vert. pohybu vzduchové částice lze vyjádřit vztahem
kde
g značí
tíhové zrychlení,
T' teplotu částice a
T teplotu okolního vzduchu. Při instabilním
teplotním zvrstvení atmosféry je hodnota zrychlení kladná, při indiferentním nulová a stabilnímu zvrstvení odpovídá hodnota záporná. Viz též
rovnice hydrostatické rovnováhy,
metoda vrstvy,
metoda vtahování,
CAPE.
▶
parhelic circle
syn. kruh horizontální, kruh vedlejších sluncí –
fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s
malým halem, tzv.
parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem
Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi
halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též
slunce nepravé,
kruh paraselenický.
▶
parhelion
syn. paslunce – velmi častý
halový jev v podobě světelných skvrn nalézajících se na
parhelickém kruhu vně
malého hala. Jsou obvykle výrazněji duhově zbarveny, s červeným okrajem na straně bližší Slunci. Při poloze Slunce na obzoru by se parhelia nalézala na malém halu, s rostoucí výškou Slunce nad obzorem se od malého hala bočně vzdalují v rozsahu několika úhlových stupňů. Vznikají dvojitým lomem slunečních paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky při lámavém úhlu 60° a vert. poloze hlavní krystalové osy.
▶
Parry arc
jeden z méně častých
halových jevů v podobě světelného oblouku nalézajícího se nad
malým halem. S výškou Slunce nad obzorem mění svoji polohu i tvar.
▶
partial pressure
syn. tlak dílčí –
tlak vyvolaný jednou ze složek směsi plynů. Podle
Daltonova zákona se plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby každý existoval samostatně a celkový tlak směsi je součtem parciálních tlaků jednotlivých plynů. V meteorologii se nejčastěji uvádí parciální
tlak vodní páry nebo
ozonu.
▶
particle equivalent diametr
ve
fyzice oblaků a srážek charakteristika velikosti vodních kapek a ledových částic užívaná zejména při matematickém modelování nebo
parametrizaci mikrofyzikálních procesů v atmosféře. Ekvivalentní průměr vodní kapky odpovídá průměru koule o stejném objemu, jako má reálná kapka. Umožňuje vzít v úvahu nesférický tvar větších kapek. Ledové částice (
ledové krystaly,
sněhové vločky,
krupky a
kroupy) zpravidla nemají sférický tvar. Jejich ekvivalentní průměr odpovídá průměru sférické vodní kapky, která by vznikla táním ledové částice. Kromě ekvivalentního průměru užíváme často i ekvivalentní poloměr částic. Velikost ledových částic často charakterizujeme také největším geometrickým rozměrem částice. Viz též
rozdělení velikosti oblačných kapek,
rozdělení velikosti dešťových kapek,
průměr aerodynamický.
▶
particle equivalent radius
▶
pascal
základní jednotka pro tlak v
soustavě SI. Označuje se Pa a je definována jako síla 1 N působící kolmo na plochu jednoho metru čtverečního. Pro meteorologické účely je tato jednotka malá, v meteorologii se proto nejčastěji užívá jednotka stokrát větší, tj. hektopascal (hPa). Má to zároveň praktickou výhodu, neboť hektopascal je číselně roven jednotce tlaku milibar (mbar), která se dříve běžně používala v meteorologii. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
passage of a front
přesun
atmosférické fronty, která odděluje dvě
vzduchové hmoty, přes určité místo, přesněji průchod
frontální čáry daným místem. Přechod fronty je doprovázen změnou hodnot
meteorologických prvků, zvláště
teploty a
vlhkosti vzduchu,
směru a
rychlosti větru,
tlaku vzduchu,
oblačnosti,
dohlednost, atm.
srážek aj. Rychlost a velikost změny met. prvků závisejí především na druhu a výraznosti fronty, na rychlosti jejího postupu, na denní a roční době a na orografických podmínkách. K uvedeným změnám může dojít v průběhu několika minut, ale i hodin. Změna teploty vzduchu při přechodu fronty dosahuje v našich zeměpisných šířkách v extrémních případech 15 až 20 °C, většinou však jen několika stupňů. Průběh počasí při přechodu fronty bývá značně rozdílný, v ojedinělých případech prochází fronta i za jasné oblohy.
▶
passive pollutant
vžité označení plynné
atmosférické příměsi, která je do atmosféry emitována přírodními nebo antropogenními procesy a nemá přitom vůči okolnímu vzduchu převýšení svého energetického (tepelného) obsahu, takže na ni nepůsobí vztlak. Viz též
příměs aktivní,
příměs znečišťující.
▶
passive radio detection
metoda
radiolokace, využívající k získání informace o
radiolokačním cíli elmag. záření generované samotným cílem. Většinou se využívá více přijímacích antén na různých místech, aby bylo možné pomocí triangulačních metod určit polohu cíle. Pasivní radiolokace se používá při rádiové komunikaci letadel, v meteorologii např. k
pozemní detekci blesků. Viz též
radiolokace aktivní primární,
radiolokace aktivní sekundární.
▶
past weather
charakteristické počasí, které se vyskytlo na met. stanici v určeném časovém intervalu před
synoptickým termínem. Průběh počasí se vztahuje na období posledních 6 hodin ve zprávách z hlavních synop. termínů, na období posledních 3 hodin ve zprávách z vedlejších synop. termínů a na období poslední hodiny ve zprávách z hodinových synop. termínů. Průběh počasí se předepsaným způsobem zakresluje na
synoptických mapách do
staničního modelu. Viz též
stav počasí.
▶
pastagram
málo používaný druh
aerologického diagramu se souřadnicovými osami
S a
Zp. Souřadnice
S je definována vztahem:
kde
T je změřená teplota v hladině o tlaku
p a
Tp teplota této hladiny ve
standardní atmosféře. Druhá souřadnice
Zp je výška hladiny
p ve standardní atmosféře.
▶
Peclet number
bezrozměrná charakteristika používaná v teorii přenosu tepla v tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Je definována výrazem
kde
l značí vhodně zvolenou délku,
V charakteristickou rychlost a
a je
koeficient teplotní vodivosti. Pecletovo číslo lze též vyjádřit jako součin
čísla Reynoldsova a
čísla Prandtlova. Viz též
kritéria podobnostní.
▶
pedosphere
nesouvislý půdní obal Země, který vznikl zvětrávacími a půdotvornými procesy z nejvrchnějších částí zemské kůry a z organických látek. Tyto procesy jsou ovlivňovány
klimatem, takže současné rozmístění půd vypovídá o klimatu Země v době jejich vzniku.
Zonalita klimatu způsobuje existenci zonálních půd; naopak při vzniku azonálních půd hrají podstatnější roli jiné faktory, především složení matečné horniny. Pedosféra je sférou průniku vrchní
litosféry,
přízemní vrstvy atmosféry,
hydrosféry a
biosféry. Viz též
klima půdní,
vzduch půdní,
kvartér.
▶
Penck's classification of climate
viz klasifikace podnebí geomorfologická.
▶
penetration of Cb into stratosphere
proniknutí
vrcholků oblačnosti
konvektivních bouří do spodní
stratosféry.
Meteorologická radarová a
družicová měření prokázala, že
tropopauza není limitující horní hranicí vertikálního vývoje
oblaků druhu cumulonimbus (Cb). Proniknutí vrcholků Cb o 3 až 5 km nad tropopauzu bylo prokázáno i ve stř. zeměp. šířkách. Meteorologická
radiolokační měření na území ČR zaznamenala vrcholky Cb až ve výšce 16 km nad zemí.
▶
pennant
symbol, znázorňující na
synoptických mapách a grafech, např.
aerologických diagramech, rychlost větru 25 m.s
–1. Užívá se místo hodnoty pěti
opeření šipky větru. Má tvar plného rovnostranného trojúhelníku.
▶
pentad
pětidenní období, které se často využívá při podrobnějším rozboru
chodu meteorologických prvků (chodu srážek, teploty aj. prvků po pentádách). První pentáda je období od 1. do 5. ledna, poslední pentáda je od 27. do 31. prosince, na rok připadá 73 pentád. V přestupném roce je pentáda na konci února nahrazena hexádou (šestidenním obdobím). V praxi je běžně zaměňováno za období pěti po sobě následujících dnů začínajících 1., 6., 11., 16., 21. a 26. dne v každém měsíci (poslední pentáda končí posledním dnem v měsíci). Viz též
dekáda.
▶
peplopause
horní hranice
peplosféry.
▶
peplosphere
vrstva atmosféry Země, která sahá od zemského povrchu do výše 1,5 až 2 km. Je definovánajako vrstva, pro niž je charakteristický častý výskyt
inverzí teploty vzduchu, které zmenšují prům.
vertikální teplotní gradient ve srovnání s výše ležícími vrstvami
troposféry. Horní hranice peplosféry se označuje jako peplopauza. Z prostorového hlediska odpovídá peplosféra přibližně
mezní vrstvě atmosféry.
▶
perfect gas
syn. plyn dokonalý – plyn, jehož stavové veličiny přesně splňují
stavovou rovnici
v níž
p značí tlak,
ρ hustotu,
R měrnou plynovou konstantu a
T teplotu v K. Plyny tvořící
atmosféru Země, včetně
vodní páry, pokud není nasycená, lze s velmi dobrým přiblížením považovat za plyny ideální. Viz též
zákon Amagatův–Leducův,
zákon Avogadrův,
zákon Boyleův–Mariotteův,
zákon Daltonův.
▶
perfect prog
(metoda PP) – starší metoda
postprocessingu využívající statistických vztahů mezi měřenými hodnotami veličin předpověditelných
prognostickým modelem atmosféry a zvolených
meteorologických prvků. Na rozdíl od metody
model output statistics (MOS) se tedy ve vícerozměrných statistických modelech používají jako prediktory i prediktanty pouze hodnoty vycházející z měření nebo pozorování různých veličin. Zjištěné vztahy se potom aplikují na hodnoty příslušných veličin spočítaných
modelem numerické předpovědi počasí nebo
klimatickým modelem, přičemž se pro tyto účely předpokládá jejich dokonalá (perfektní) předpověď. Z tohoto důvodu jsou výstupy metody PP méně přesné než výstupy MOS.
▶
perfect prognosis method
(metoda PP) – starší metoda
postprocessingu využívající statistických vztahů mezi měřenými hodnotami veličin předpověditelných
prognostickým modelem atmosféry a zvolených
meteorologických prvků. Na rozdíl od metody
model output statistics (MOS) se tedy ve vícerozměrných statistických modelech používají jako prediktory i prediktanty pouze hodnoty vycházející z měření nebo pozorování různých veličin. Zjištěné vztahy se potom aplikují na hodnoty příslušných veličin spočítaných
modelem numerické předpovědi počasí nebo
klimatickým modelem, přičemž se pro tyto účely předpokládá jejich dokonalá (perfektní) předpověď. Z tohoto důvodu jsou výstupy metody PP méně přesné než výstupy MOS.
▶
perhumid climate
podle Thornthwaiteovy klasifikace podnebí nejvlhčí typ podnebí, který je charakterizován hodnotou indexu vlhkosti ≥ 100.
▶
periglacial climate
klima oblastí v předpolí kontinentálního nebo horského
ledovce, které má podobné vlastnosti jako
klima tundry. Dochází zde ke střídavému mrznutí a tání povrchové vrstvy
permafrostu. Převládá mrazové zvětrávání hornin, důležitá je i činnost větru. Termín se používá především v
paleoklimatologii. Na území ČR se periglaciální klima vyskytovalo v
glaciálech při rozšíření kontinentálního ledovce.
▶
periglacial climate
drsné a chladné podnebí tundrového charakteru se zápornou prům. roč. teplotou vzduchu a většinou i zápornou vláhovou bilancí, která se vyskytuje především v předpolí kontinentální nebo horského ledovce. V této periglaciální oblasti zcela převládá mrazové zvětrávání hornin a probíhá kryosoliflukce, tj. půdotok po zmrzlém podkladu. Na našem území se periglaciální podnebívyskytovalo při rozšíření kontinentálního ledovce od severu v době čtvrtohorní. Viztéž podnebí tundry, podnebí čtvrtohorní.
▶
perihelion
syn. přísluní – bod na oběžné dráze Země kolem Slunce s minimální vzdáleností od jeho středu. Při současné
excentricitě oběžné dráhy Země kolem Slunce je tato vzdálenost cca 147 mil. km, což má za následek zesílení
slunečního záření dopadajícího na Zemi o přibližně 3,5 % oproti jeho intenzitě při střední vzdálenosti obou těles (149,6 mil. km). V současné fázi precese
zemské osy prochází Země periheliem 3. nebo 4. ledna, což způsobuje zkrácení a relativní zmírnění
zimy na severní polokouli oproti situaci v opačné fázi precesního cyklu. Viz též
afelium.
▶
period
časový interval mezi pravidelně se opakujícími výskyty jevu v důsledku jeho
periodicity. V meteorologii a klimatologii se někdy pojem perioda používá nevhodně i ve významech období, cyklus, chod aj.
▶
periodicity
v meteorologii vlastnost časové řady
meteorologického prvku nebo jevu opakovat po uplynutí časového intervalu (
periody) posloupnost hodnot (jevů), které se v tomto intervalu vyskytly. Meteorologicky reálnými jsou periodicita denní, daná změnami
bilance záření během jedné otočky Země kolem osy, a roční, daná změnami radiační bilance během jednoho oběhu Země kolem Slunce. Tyto periodicity lze zjistit prakticky u všech met. prvků. Další periodicity, např. čtyřdenní, osmidenní, jedenáctiletá apod., jejichž příčiny jsou méně pravidelné a výrazné, bývají vyjádřeny v časových řadách méně zřetelně. Viz též
rytmy povětrnostní.
▶
perlucidus
(pe) [perlúcidus] – jedna z
odrůd oblaku podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy, které mají zřetelné, někdy i velmi malé mezery, jimiž lze vidět Slunce, Měsíc, modrou oblohu nebo oblaky ve větších výškách. Vyskytuje se u
druhů altocumulus a
stratocumulus. Odrůda perlucidus může být zároveň také
translucidus nebo
opacus.
▶
permafrost
syn. půda dlouhodobě zmrzlá – vrstva půdy a hornin s teplotou celoročně nižší než 0 °C. Je součástí
kryosféry. Současný rozsah permafrostu je zčásti pozůstatkem
glaciálů (fosilní permafrost), zčásti důsledkem současného
klimatu (recentní permafrost). Podmínkami pro jeho vznik jsou prům. roč. teplota vzduchu pod bodem mrazu a dlouhá, studená a suchá zima. Tyto podmínky jsou splněny téměř ve všech oblastech se
sněhovým klimatem a v kontinentálních oblastech s
boreálním klimatem. Hloubka promrznutí může být i více než 1 000 m, přičemž závisí na teplotním režimu zim,
výšce sněhové pokrývky i na geol. a geomorf. podmínkách. Tzv. činná vrstva na povrchu permafrostu periodicky rozmrzá, přičemž její mocnost v různých oblastech (desítky centimetrů až několik metrů) závisí mj. na délce a teplotním režimu
léta. Viz též
promrzání půdy.
▶
permanent atmospheric center of action
syn. centrum atmosféry akční trvalé –
akční centrum atmosféry, které je patrné na
klimatologických mapách během celého roku. Poloha, rozsah a intenzita permanentních akčních center se nicméně do určité míry mění, a proto bývají označována i jako centra kvazipermanentní. Takovými akčními centry jsou
rovníková deprese, oceánské
subtropické anticyklony (např.
azorská anticyklona) a
cyklony nad oceány ve vysokých zeměpisných šířkách (např.
islandská cyklona).
▶
permanent atmospheric center of action
▶
Permian
nejmladší geol. perioda
paleozoika (prvohor), zahrnující období před 299 – 252 mil. roků. V důsledku zformování superkontinentu Pangea výrazně poklesla hladina světového oceánu, neboť došlo k omezení tvorby oceánské kůry ve středooceánských hřbetech. V nitru superkontinetu se oproti předchozímu
karbonu projevovala podstatně větší
kontinentalita klimatu, a to jak
termická, tak
ombrická. Větší
aridita klimatu zvýhodňovala na úkor obojživelníků plazy líhnoucí se z vajíček, která již nemusela být umístěna ve vodě, což otevřelo cestu k dominanci plazů v
mezozoiku.
▶
peroxyacylnitrates
(peroxyacylnitrates, peroxyacylnitráty) – dnes aktuálně sledovaná složka antropogenního znečištění ovzduší, zahrnuje významné škodliviny. Jde o soubor látek, jež v alkanovém řetězci obsahují skupinu C(O)OONO2, jsou většinou toxické a podléhají při vyšší teplotě tepelnému rozkladu. Nejběžnější z nich je peroxyacetyl nitrát se strukturou molekuly CH3C(O)OONO2 , označovaný zkratkou PAN.
▶
persistence
v meteorologii jeden z rysů časových změn atm. dějů, který je protějškem jejich proměnlivosti a projevuje se tendencí k zachování existujícího typu počasí nebo existujících hodnot
meteorologických prvků. V časových řadách met. prvků se persistence projevuje zachováváním současných hodnot i v blízké budoucnosti. Míra projevu persistence klesá s rostoucí délkou sledovaného období a obvykle závisí na zeměp. poloze, roč. době a řadě met. faktorů. Je různá podle toho, zda uvažujeme celkový charakter počasí nebo jednotlivé met. prvky. Z existence persistence vycházejí rovněž některé pomocné metody používané v
předpovědích počasí, např. v souvislosti s využíváním
přirozených synoptických období nebo při analýze
klimatologických řad. Persistence je obecně podmíněna setrvačností dějů v atmosféře. Viz též
předpověď počasí perzistentní.
▶
persistence forecast
předpověď počasí inerční – setrvačná primitivní
předpověď počasí založená na předpokladu, že počasí nebo hodnota daného
meteorologického prvku se nezmění v období, na které předpovídáme, ve srovnání s nedávnou minulostí. Nejjednodušší a nejpoužívanější způsob perzistentní předpovědi počasí se zakládá na předpokladu, že „jak bylo dnes, bude i zítra“. Někdy se používá jako referenční předpověď pro porovnání s jinými metodami předpovědi počasí.
▶
persistent organic pollutants
▶
persistent organic pollutants
(Persistent Organic Pollutants, perzistentní organické polutanty) – látky charakteru
znečišťujících příměsí dlouhodobě setrvávající v prostředí, např. dioxiny, polychlorované bifenyly (PCB), DDT a mnohé další. Jde o významné škodliviny v hygienickém i obecně environmentálním smyslu, ohrožují např. reprodukční procesy živočichů včetně člověka, mohou iniciovat různá zhoubná bujení a celkově zvyšovat výskyt řady chorob. Vznikají mj. v různých chemických výrobách, při produkci a užití pesticidů, různých druhů plastů apod. Vyskytují se v potravních řetězcích, v rozmanitých složkách prostředí, jsou též transportovány v ovzduší.
▶
perturbated pressure gradient force
síla mezi centry relativních změn tlaku vzduchu oproti jeho standardnímu chování. Např. při vývoji konvekce obecně vzniká dolů směřující síla vertikálního perturbovaného tlakového gradinetu, která působí proti vývoji oblaku, a naopak v
supercelách se díky poklesu tlaku v
mezocykloně vyvíjí vzhůru mířící síla vertikálního perturbovaného tlakového gradientu (VPPGF) posilující život supercely. V rámci vývoje silných konvektivní bouří se uplatňují i další takové síly působící jak ve vertikálním směru, tak horizontálně. Viz též
síla tlakového gradientu.
▶
perturbation method
syn. metoda poruch – metoda založená na aplikaci tzv. poruchového počtu. Fyz. veličiny podle ní rozkládáme na část stacionární (časově zprůměrovanou) a poruchovou neboli perturbační (časově rychle proměnnou). V meteorologii se s použitím perturbační metody setkáváme zejména v souvislosti s atm.
turbulencí,
turbulentním přenosem, vlnovými ději apod.
▶
Peru Current
syn. proud Humboldtův – studený
oceánský proud ve východním segmentu jihopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. V jihovýchodním Pacifiku se odděluje od
Západního příhonu a směřuje podél západního pobřeží Jižní Ameriky k severu. Nízká
teplota povrchu moře je zde umocňována intenzivním
upwellingem. Způsobuje ochlazování přilehlého vzduchu, což v kombinaci s velkou
vlhkostí vzduchu vede ke vzniku hustých mlh nazývaných
garua. Současně zde dochází ke stabilizaci
teplotního zvrstvení atmosféry, která podmiňuje výskyt silně
aridního klimatu v tropické části pobřeží, které Peruánský proud omývá. V blízkosti rovníku na něj navazuje Jižní rovníkový proud. Viz též
El Niño,
La Niña.
▶
Phanerozoic
současný eon, který začal před 541 mil. roků. Zahrnuje éry
paleozoikum (prvohory),
mezozoikum (druhohory) a současné
kenozoikum (třetihory a čtvrtohory)
.
▶
phase diagram
grafické vyjádření vzájemných souvislostí mezi stavovými veličinami termodynamického systému. Nejčastěji se v tomto směru používají diagramy typu p – T, kdy na horiz. osu vynášíme teplotu
T a na vert. osu tlak
p. Obsahuje křivky rozhraní mezi jednotlivými fázemi, jde o
křivku vypařování neboli křivku nasycených par,
křivku sublimační a
křivku tání. Jediným společným bodem všech těchto křivek je
trojný bod. V meteorologii se s tímto diagramem setkáváme nejčastěji v souvislosti s fázemi vody, tzn.
vodní párou, kapalnou
vodou (v
přechlazené nebo nepřechlazené variantě) a
ledem.
▶
phase of the QBO
západní nebo východní fáze
kvazidvouletého cyklu určená podle převládajícího směru
zonálního proudění ve vybrané hladině rovníkové
stratosféry. Historicky je tato hladina vybírána v rozmezí 50 – 20 hPa.
▶
phase space
základní pojem používaný v teorii nelineárních dynamických systémů. V meteorologii se vyskytuje při předpovědi počasí v souvislosti s aplikací teorie
deterministického chaosu v problematice prediktability atmosférických dějů. Jde o abstraktní prostor, jehož prvky jsou stavy daného systému popsané vhodnými parametry. Vývoj systému v čase popisuje křivka v tomto prostoru ustalující se po uplynutí dostatečně dlouhého času a charakterizující tzv. atraktor. Množina všech stavů, které vedou ke stejnému atraktoru se pak označuje jako oblast přitahování daného atraktoru. Atraktorem může být bod, k němuž zmíněná křivka směřuje, často jím však jsou různé periodické, kvaziperiodické nebo chaotické křivky. V meteorologické literatuře bývá zmiňován např. Lorenzův atraktor, který byl autorem zobrazen při numerických simulacích
buněčné konvekce. V případech vhodných vstupních parametrů může podoba tohoto atraktoru připomínat rozevřená motýlí křídla. Viz též
efekt motýlích křídel.
▶
phase transition
syn. změna fázová, změna skupenství – přechod dané látky z jednoho skupenství (fáze) do jiného, v meteorologii především přechod mezi skupenstvími vody. Fázové přechody mezi
vodní párou a kapalnou vodou označujeme jako
kondenzaci vodní páry, resp.
výpar, mezi kapalnou vodou a
ledem dochází k
mrznutí vody, resp.
tání sněhu nebo ledu, o změnách mezi vodní párou a ledem mluvíme jako o
depozici, resp.
sublimaci. Podmínky, za nichž dochází k jednotlivým fázovým přechodům vody, jsou znázorněny na
fázovém diagramu. Při fázových přechodem dochází k uvolňování, resp. spotřebování
latentního tepla.
▶
phenogram
graf znázorňující časové změny fenol. jevů, zvláště nástupy
fenologických fází, v závislosti na
meteorologických prvcích a povětrnostních jevech.
▶
phenological forecast
speciální předpověď sestavovaná na základě
fenologických pozorování a poznatků biologie příslušných organizmů. Většinou se jedná o předpověď nástupu, trvání a ukončení vybraných
fenologických fází zemědělských kultur, volně rostoucích rostlin, ojediněle i živočichů. Fenologické předpovědi se využívají v zemědělství, např. při upřesňování agrotechnických termínů nebo řízení polních prací, v lesnictví, popř. ekologii, a mohou také sloužit jako cenné podklady pro alergologickou praxi (předpověď nástupu alergologicky významných fází rostlin). Viz též
fenologie.
▶
phenological chart
mapa zobrazující data nástupu
fenologických fází nebo lidských úkonů souvisejících především s pěstováním polních kultur. Sestavuje se pro určitý rok nebo pro delší období. Plošné rozložení nástupu fenol. fází se znázorňuje pomocí
izofen.
▶
phenological observation
pozorování časového průběhu
fenologických fází během roku konané na
fenologických stanicích. Zaznamenává se nástup fází jak u rostlin, tak u živočichů, popř. začátek polních prací.
▶
phenological phase
syn. fenofáze – významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním
sezon a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. Mezi fenologické fáze v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu
fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též
fytofenologie,
zoofenologie,
fenogram,
izofena.
▶
phenological seasons
období roku vymezená etapami vývoje přírody. Fenologické roční doby jsou odděleny významnými
fenologickými fázemi.
▶
phenological station
speciální stanice sledující data nástupu tzv.
fenologických fází, což jsou přesně definovaná vývojová stádia nebo periodicky se opakující životní projevy rostlin či živočichů. Po přiřazení meteorologických dat z nejbližší
meteorologické stanice slouží napozorované údaje ke zkoumání vztahu mezi počasím nebo klimatem a živými organizmy, využívají se i v zemědělské a lesnické praxi, ekologii a
bioklimatologii. Fenologická stanice bývá často specializovaná, např. na polní plodiny, ovocné dřeviny nebo divoce rostoucí rostliny. V současnosti jsou v ČR provozována pouze fytofenologická pozorování.
▶
phenology
věda o časovém průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů, tzv.
fenologických fází, v závislosti na komplexu podmínek vnějšího prostředí, zejména na počasí a klima. Úzký vztah mezi fenol. daty a klimatickými podmínkami činí z fenologie významnou pomocnou vědu klimatologie, neboť výsledků
fenologických pozorování a výzkumů lze zpětně využít k charakteristice klimatických podmínek místa nebo oblasti. Podle objektu pozorování se fenologie dělí na
fytofenologii a
zoofenologii. U nás byla fenol. služba zorganizována celostátně v letech 1923 až 1924 V. Novákem. Viz též
předpověď fenologická.
▶
phenophase
syn. fenofáze – významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním
sezon a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. Mezi fenologické fáze v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu
fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též
fytofenologie,
zoofenologie,
fenogram,
izofena.
▶
photo synthetically active radiation
oblast elmag. spektra o vlnových délkách od 0,4 do 0,7 µm, v níž je rozloženo pohlcování asimilačních pigmentů, vyvolávající v rostlinné buňce proces fotosyntézy. Pojem fotosynteticky aktivní záření byl přijat v Nizozemí (Committée on Plant Irradiation, 1953) při klasifikaci spektrálních oblastí podle účinků záření na zelené rostliny.
▶
photochemical smog
syn. smog fotochemický –
smog ve smyslu směsi vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru typicky obsahující
ozon a různé peroxyradikály vznikající fotochemicky (tj. za nutné účasti dostatečně intenzivního
slunečního záření) z
VOC. Pro vznik tohoto druhu smogu je nutná přítomnost dvou skupin tzv. prekurzorů, tzn. oxidů dusíku a VOC. Indikátorem oxidačního smogu je
přízemní ozon, a zejména jeho zvýšené koncentrace. Na rozdíl od
redukčního smogu není spojen s výskytem
mlhy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, proto bývá označován i jako letní smog. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy, proto bývá méně vhodně označován jako losangeleský nebo kalifornský. Má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Viz též
PANs.
▶
photometeor
světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří
zrcadlení,
chvění,
scintilace,
zelený paprsek a
soumrakové barvy. V oblacích vznikají
halové jevy,
koróny,
irizace a
glórie. V některých
hydrometeorech či
litometeorech lze pozorovat glorie,
duhy,
mlhové duhy,
Bishopův kruh a
krepuskulární paprsky. Viz též
meteor.
▶
photometer
přístroj pro měření intenzity světla. V meteorologii je termín fotometr většinou vyhrazen pro přístroj měřící ve viditelné vlnové oblasti slunečního spektra (400 až 760 nm).
▶
photometry
vědní obor zabývající se měřením a kvantitativním popisem
světla z hlediska jeho účinků na lidské oko. K tomu využívá řadu fotometrických veličin, jako jsou
svítivost,
světelný tok,
jas, (intenzita)
osvětlení, osvit apod. Z hlediska meteorologie je důležitá především problematika
viditelného záření Slunce a
oblohy.
▶
photopollution
souhrnné označení pro osvícení noční oblohy umělými světelnými zdroji. Působí rušivě zejména při astronomických pozorováních, narušuje některé životní rytmy živých organismů, spánkový režim apod. V této souvislosti jde nejen o světelné zdroje orientované vzhůru, ale i o světlo odražené od zemského povrchu nebo od osvětlovaných objektů. I v případě světelných toků vysílaných zdroji přibližně horizontálně se může významně uplatňovat rozptyl světla v atm. prostředí.
▶
photosphere
vrstva plynného tělesa hvězdy, v užším smyslu Slunce, kde toto těleso začíná být neprůhledné. Sluneční fotosféra, jejíž mocnost se udává v rozmezí 200 – 500 km, je tak pozorována jako povrch Slunce. Fotosféra emituje až 99 % spojitého spektra elektromagnetického
záření Slunce, přičemž vlastnosti tohoto záření jsou podmíněny teplotou fotosféry, která dosahuje cca 5500 – 6000 K. Fotosféra tak představuje nejchladnější část Slunce, od níž dolů i vzhůru (do
chromosféry) teplota roste.
V podloží fotosféry probíhá bouřlivá konvekce žhavých plynů, která proniká i do fotosféry a způsobuje její granulaci, tedy členění do domén stoupajících a klesajících proudů plazmatu. Prostorové uspořádání granulí připomíná včelí plásty o rozměrech jednotlivých buněk cca 1000 – 1200 km. Vnitřní části granulí, v nichž proudí horké plazma vzhůru, se jeví jako světlejší; okraje granulí, kde relativně chladnější plazma klesá dolů, jsou tmavší. Při zvýšené
sluneční aktivitě vznikají fotosférické deprese, označované jako
sluneční skvrny, obklopené výrazně světlejšími, nepravidelně strukturovanými fakulovými poli, jejichž jednotlivé jasné prvky označujeme jako
fakule.
▶
physical climate
skutečné klima Země uspořádané do fyzických
klimatických pásem a
klimatických typů, vytvářené současným působením všech
klimatických faktorů. Termín se používá při porovnání se zjednodušenými modely klimatu Země, jako je
radiační klima nebo
solární klima.
▶
physical climate
skutečnépodnebí Země vytvářené vzájemným působením všech klimatvorných faktorů a lišící se tedy od podnebí solárního. V jeho rozložení se projevuje i vliv rozdělení pevnin a oceánů, vedoucí k různé kontinentalitě podnebí a různosti cirkulačních faktorů klimatu,způsobujících odlišné podnebí na vých. a záp. březích pevnin, místně rozdílný půdní a veget. kryt apod. Viz též pásma klimatická fyzická.
▶
physical climatic zone
(skutečná) klimatická pásma, která se vytvořila na reálném nehomogenním zemském povrchu spolupůsobením radiačních, cirkulačních a geografických faktorů klimatu. V důsledku nerovnoměrného rozdělení pevnin a oceánů a s ohledem na všeobecnou cirkulaci atmosférynemají všechna pásma souvislé zonální rozložení, ale mohou se vyskytovat jen v některých částech Země.
▶
physical meteorology
hist. souhrnné označení pro meteorologické obory, které se zformovaly na fyzikálním základu, a to na rozdíl od těch pěstovaných do začátku 20. století na půdě geografie. Pod označení fyzikální meteorologie jednoznačně patřily
atmosférická optika,
akustika a
elektřina. Většinou sem byla zařazována i
termodynamika atmosféry, především v souvislosti s oblačnými ději, a nauka o
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře. Označení ztratilo význam v době, kdy
norská meteorologická škola dala celé meteorologii a především problematice předpovědi počasí fyzikální charakter. Viz též
fyzika atmosféry.
▶
physical modelling
modelování používané zejména ke studiu dopadů
turbulence na atm. procesy a další děje především v
mezní vrstvě atmosféry, které není založeno na matematických (numerických) výpočtech, ale na měření v aerodyn. tunelech, vodních tancích apod. Fyzikální modelování využívá zmenšených fyzických modelů konfigurace terénu, zástavby, zdrojů
znečišťujících příměsí apod., vystavených proudění vzduchu, popř. proudění jiné modelové tekutiny. Zásadní otázkou je přitom zachování
podobnostních kritérií mezi prouděním na modelu a prouděním v reálné modelované situaci. Tyto modely umožňují studovat mj. detailní strukturu turbulence nebo difuzi příměsí v okolí složitých terénních útvarů, v městské a jiné zástavbě apod.
▶
physics of clouds and precipitation
meteorologická disciplina, která studuje procesy probíhající při vzniku a vývoji oblaků a srážek, i procesy, při nichž oblaky působí na okolní prostředí. Základní oblasti fyziky oblaků a srážek jsou
mikrofyzika oblaků a
dynamika oblaků. Obecně zařazujeme do oblasti fyziky oblaků a srážek také
oblačnou elektřinu a studium optických jevů působených oblaky a srážkami, popř. chemizmus oblaků a srážek. Kromě poznávací složky nacházejí výsledky fyziky oblaků a srážek uplatnění při vývoji
parametrizace mikrofyziky a parametrizace konvekce v
modelech numerické předpovědi počasí.
▶
physiological drought
obdoba
agronomického sucha, uvažovaného z hlediska fyziologických potřeb jednotlivých druhů rostlin. Některé vlastnosti vody (pevné skupenství, vysoká koncentrace rozpuštěných látek aj.) nebo půdy (malá velikost zrn) totiž rostlinám brání přijímat
půdní vodu, jakkoliv jí může být dostatek, přičemž míra tohoto omezení není stejná pro všechny rostlinné druhy.
▶
phytobioclimatology
syn. bioklimatologie rostlin, fytoklimatologie – část
bioklimatologie zabývající se vztahy mezi
klimatem a rostlinnou složkou
biosféry.
▶
phytoclimate
syn. klima vegetační, fytoklima –
mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, která je jí ovlivněna, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů.
Půdní klima kořenového prostoru (klima rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostového klimatu. Porostové klima se vytváří v různých měřítkách klimatu, zejména v rozsahu
mikroklimatu,
místního klimatu, popř.
mezoklimatu.
▶
phytoclimate
(vegetační), fytoklima
mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, který je jí ovlivněn, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů.
Půdní podnebí kořenového prostoru (podnebí rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostorového podnebí. Porostové podnebí se vytváří v různých měřítkách podnebí, zejména v rozsahu
mikroklimatu,
místního podnebí, popř.
mezoklimatu.
▶
phytophenology
část
fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným
fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.
▶
Piché evaporimeter
výparoměr sloužící k přibližnému určení hodnoty
potenciálního výparu na různých místech v témže časovém období. Používá se hlavně při terénních průzkumech. Je tvořen kalibrovanou skleněnou odměrkou, která má ve svém dně oko k zavěšení. Otevřený konec odměrky naplněné destilovanou vodou se uzavře kotoučkem zeleného savého papíru ve středu propíchnutého a přitlačovaného k otvoru trubice pružinou. Picheův výparoměr se při měření zavěšuje otevřeným koncem směrem k zemi. Z papíru trvale nasyceného vodou z odměrky se voda vypařuje. Její úbytek se určí z poklesu výšky hladiny v odměrce. Přístroj zkonstruoval A. Piche v r. 1873.
▶
pileus
(pil) – jeden z
průvodních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak je menšího horiz. rozsahu, má podobu čepice nebo kapuce a vyskytuje se nad vrcholky
kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Dosti často lze pozorovat i několik průvodních oblaků pileus nad sebou. Vyskytuje se u
druhů cumulonimbus a
cumulus. Pileus se tvoří, je-li vrstva vzduchu lokálně vyzdviženého nad rostoucí oblak dostatečně vlhká.
▶
pilot balloon
balon z elastického materiálu (plněný obvykle vodíkem), který je vypouštěn volně do atmosféry
stoupací rychlostí balonu 1,5 až 3,5 m.s
–1 a zaměřován vizuálními prostředky, např.
optickým pilotovacím teodolitem k určení
výškového větru. Viz též
měření větru,
měření pilotovací.
▶
pilot balloon slide rule
pomůcka dříve používaná k vyhodnocování
výškového větru při
pilotovacím měření. Pomocí ní se řešily trigonometrické rovnice charakterizující polohu
pilotovacího balonu v prostoru.
▶
pilot balloon station
aerologická stanice, která provádí
pilotovací měření výškového větru, zpravidla opt. zaměřováním
pilotovacího balonu. V některých případech bývá jako pilotážní stanice označována i stanice pro získávání údajů rádiovým zaměřováním dráhy speciálního vysílače neseného balonem nebo radiolokačním sledováním odražeče elektromagnetických vln.
▶
pilot-balloon measurement
jeden ze způsobů zjišťování směru a rychlosti
výškového větru. Rozlišujeme
jednopilotáž a
dvojpilotáž podle toho, zda azimuty a výškové úhly volně letícího pilotovacího prostředku, nejčastěji
pilotovacího balonu, zjišťujeme jedním nebo dvěma
optickými pilotovacími teodolity. Při jednopilotáži musí být vert. rychlost pilotovacího prostředku známá. Pomocí změřených úhlových hodnot a vypočtené výšky balonu se trigonometricky vyhodnocuje prům. rychlost a směr větru ve vrstvě atmosféry, vymezené polohami pilotovacího prostředku při dvou po sobě následujících zaměřeních. V současné době je pilotovací měření téměř nahrazeno
měřením větru radiotechnickými prostředky (radiopilotáží) a užívá se převážně při terénních měřeních. Viz též
zpráva PILOT,
kruh Molčanovův.
▶
pilot-balloon plotting board
pomůcka k sestrojení horiz. průmětu dráhy
pilotovacího balonu v určitém měřítku na základě úhlů měřených
optickým pilotovacím teodolitem. Z průmětu dráhy se určuje směr a rychlost větru v různých výškách. Molčanovův kruh se skládá z pevné desky s odpovídajícím nomogramem, otočného průsvitného kruhu a otočného průsvitného pravítka. Zařízení je pojmenováno podle aerologa P. A. Molčanova (1893–1941). Viz též
měření pilotovací.
▶
pilot-balloon theodolite
přístroj pro opt. zaměřování azimutu a výškového úhlu
pilotovacího nebo
radiosondážního balonu. Lomený opt. systém teodolitu umožňuje pozorování při libovolné poloze sledovaného objektu. Pro noční měření je optický pilotovací teodoloit opatřen osvětlením zaměřovacích značek v opt. systému i stupnic pro čtení úhlových údajů. Viz též
měření pilotovací,
radioteodolit.
▶
Pineapple Express
neformální označení pro výraznou
atmosférickou řeku, která se může vytvořit v chladné části roku nad tropickým Pacifikem, odkud přináší velké množství vodní páry na záp. pobřeží Spojených států či Britské Kolumbie. V kombinaci s
návětrným efektem Kordiller zde může způsobit silné srážky trvající řadu dní. Viz též
chinook.
▶
pixel
řídce používaný název pro velikost obrazového prvku.
▶
pixel
elementární část obrazových dat charakterizovaná svou polohou v rámci snímku. Digitální hodnota přiřazená pixlu vyjadřuje určitou veličinu (např. odrazivost nebo teplotu) charakterizující oblast reprezentovanou pixlem. Tato hodnota vzniká integrací nebo průměrováním sledované veličiny přes plochu (objem) odpovídající pixlu. Jeho rozměr úzce souvisí s rozlišovací schopností přístroje (např.
radiometru družice), jímž se sledovaná veličina měří. Viz též
snímek družicový.
▶
plage
zjasněná oblast ve sluneční
chromosféře s rozměry v řádu desítek tisíc km. Tzv. flokulová pole vznikají při zvýšené
sluneční aktivitě, přičemž jednotlivé flokule se vyskytují zpravidla nad
fakulemi.
▶
plan-position indicator
indikátor přehledový blok
impulsního meteorologického radiolokátoru s obrazovkou, na které je možno určovat vzdálenost, azimut a další měřené veličiny met.
radiolokačního cíle, zobrazeného v polárních souřadnicích. Zobrazení cílů, dálkových, event. azimutálních značek se na obrazovce formuje příslušnými obvody indikátoru během pohybu radarového paprsku, který se otáčí synchronně s otáčením antény. Jas
radiolokačního odrazu neboli radioecha závisí na výkonu přijatého odraženého signálu. Počátek časové základny bývá obv. ve středu obrazovky. Je možno měnit jeho polohu i měřítko zobrazení, ovládat jas a zaostření časové základny. Čtení údajů z obrazovky indikátoru dovoluje rychlou orientaci v plošném rozmístění meteorologicky významných cílů, ležících v zóně dosahu met. radiolokátoru.
▶
Planck law
zákl. zákon popisující rozdělení energie ve spektru záření
absolutně černého tělesa v závislosti na jeho
teplotě. Funkce
Eλ, vyjadřující toto rozdělení podle vlnových délek, je dána vztahem
kde
c1 a
c2 jsou konstanty,
λ značí vlnovou délku záření a
T teplotu povrchu daného černého tělesa v K. Z Planckova zákona, který je obecným zákonem záření, lze též odvodit
zákon Stefanův–Boltzmannův, popř.
zákon Wienův. Planckův zákon patří k zákl. vztahům používaným v
aktinometrii. Zákon teoreticky formuloval r. 1901 M. Planck, což představovalo východisko pro následnou formulaci základů kvantové fyziky.
▶
planetary albedo
poměr
záření odraženého Zemí jako planetou k
záření Slunce vstupujícímu do
atmosféry Země. V současné době se na základě
družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
▶
planetary atmosphere
plynný obal obklopující určitou planetu. Podle chem. složení lze
atmosféru planet ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů:
1. dusíko-kyslíkový (Země);
2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z
oxidu uhličitého);
3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun).
K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též
atmosféra Země.
▶
planetary boundary layer of atmosphere
1.
mezní vrstva atmosféry v nejširším smyslu. Obsahuje tzv. vnitřní mezní vrstvy vznikající při obtékání jednotlivých překážek prouděním, při přechodu proudění nad odlišný typ povrchu apod.;
2. teor. model mezní vrstvy atmosféry, v němž se předpokládá
turbulentní proudění, nezávislost všech veličin na čase a na horiz. souřadnicích.
▶
planetary circulation
1. syn.
všeobecná cirkulace atmosféry;
2. hypotetická atmosférická
cirkulace, která by existovala na planetě s hladkým homogenním povrchem.
▶
planetary climate
1. klima Země jako planety, označované též jako
klima globální;
2. klima různých planet.
▶
planetary climate
1. podnebí Země jako planety, označované též jako podnebí globální; 2. podnebí různých planet.
▶
planetary height-level frontal zone
pás zvětšených horiz.
gradientů teploty a tlaku vzduchu ve stř. a horní
troposféře v mírných a subtropických zeměp. šířkách. Má značné rozměry, většinou se vyskytuje nad určitou částí polokoule, v některých případech však probíhá okolo celé polokoule. Průběh této zóny může být více méně zonální nebo značně meandrující. Největší gradienty teploty a tlaku vzduchu bývají obvykle v blízkosti
tropopauzy. Ve
volné atmosféře se na tuto výškovou frontální zónu váže
polární nebo
arktická fronta. V uvedené zóně se často vyskytuje
tryskové proudění.
▶
planetary waves
vlny v
zonálním proudění charakteru
Rossbyho vln, avšak s velkými vlnovými délkami, přibližně 10 000 km nebo více. Často oscilují kolem určité polohy a projevují se především na výškových
klimatologických mapách tlakového pole.
▶
Pleistocene epoch
syn. čtvrtohory starší – starší geol. epocha
kvartéru, zahrnující období před 2,588 – 0,0117 mil. roků. Během pleistocénu opakovaně probíhal
kvartérní klimatický cyklus.
▶
plume model
pojem používaný některými autory v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. V rámci řešení
problému uzávěru se k přímému vyjádření
Reynoldsových napětí nepoužívá žádná rovnice, ale vhodně zkonstruovaný algebraický výraz. Obsah pojmu se v tomto smyslu v zásadě kryje s
nularovnicovými modely. V literatuře se též vyskytuje pojem algebraický RSM model, kdy se vhodně zkonstruované algebraické výrazy používají v rámci řešení problému uzávěru na příslušné úrovni k uzavření soustavy Kellerových–Fridmanových rovnic.
▶
plume rise
syn. převýšení kouřové vlečky – výška nad úrovní ústí
zdroje znečišťování ovzduší, v níž osa
kouřové vlečky po počátečním vzestupu nabývá horiz. polohu. Je to tedy rozdíl mezi
efektivní výškou komína a jeho skutečnou neboli stavební výškou. V praxi bývá hodnota vznosu kouřové vlečky nahrazována největší změřitelnou výškou osy vlečky nad ústím zdroje. Vznos kouřové vlečky se za jinak stejných podmínek zvětšuje, jestliže vzrůstá teplota
exhalací, jejich objem a výstupní rychlost. Při růstu rychlosti větru se vznos kouřové vlečky zmenšuje. Při instabilním
teplotním zvrstvení ovzduší dochází za jinak konstantních podmínek k většímu vznosu kouřové vlečky než při stabilním teplotním zvrstvení. Vznos kouřové vlečky významně ovlivňuje přízemní
imise. Účinné zlepšení kvality ovzduší lze často dosáhnout dodržováním „pravidla jednoho komína“ (z angl. one stack rule): při vypouštění exhalací jedním společným komínem se obvykle dosáhne vyššího vznosu kouřové vlečky, a proto nižších přízemních imisí, než při vypouštění týchž exhalací několika komíny umístěnými blízko sebe a stejně vysokými nebo i poněkud vyššími než společný komín.
▶
pluvial period
období s vydatnými srážkami v nižších zeměp. šířkách. Podle starších představ měly pluviály časově zhruba odpovídat
glaciálům ve vyšších zeměp. šířkách, avšak např. poslední pluviál zřejmě nastal na konci glaciálu a přetrval až do období holocénního
klimatického optima. Do většiny oblastí, kde dnes panuje horké
suché klima, se rozšířilo
klima savan, vytvořily se stálé vodní toky a rozsáhlá jezera, takže zde byla i vyšší hustota zalidnění než v současné době.
▶
pluviograph
registrační přístroj zaznamenávající časový průběh
kapalných srážek. V Česku byly ombrografy nahrazeny
člunkovými nebo
váhovými srážkoměry. Starší označení pro ombrograf je pluviograf nebo hyetograf. Záznam ombrografu se nazývá ombrogram (pluviogram, hyetogram). Plovákové ombrografy, které se v ČR užívaly, soustřeďují srážkovou vodu do plovákové komory, v níž je výška hladiny indikována polohou plováku spojeného s registračním perem.
▶
pluviography
zast. označení pro
klimatologii atm. srážek.
▶
pluviometer
zast. označení pro
srážkoměr.
▶
pluviometric coefficient
syn. kvocient pluviometrický – charakteristika poměrného rozložení atm.
srážek během roku, stanovená jako podíl skutečného úhrnu srážek za určitý měsíc a úhrnu, který by spadl v tomto měsíci v případě rovnoměrného rozložení srážek během roku. Je obdobou častěji používaných
relativních srážek. Na
klimatologických mapách se znázorňuje pomocí
izomer.
▶
pluviometry
syn. pluviometrie – zast. označení pro
měření atmosférických srážek, resp. obor zabývající se jeho metodikou. Viz též
hydrologie.
▶
pluvioscope
přístroj indikující výskyt atm. srážek. V současné době nahrazen
detektorem počasí.
▶
pluvioscope
zařízení pro určení výskytu, trvání, popř. i druhu atm. srážek. V ČR se nepoužíval. Viz též
detektor počasí.
▶
point discharge
syn. výboj bodový – el. výboj, který vzniká na hrotu nalézajícím se v silném el. poli. Ke vzniku hrotového výboje je nutné, aby v bezprostředním okolí hrotu došlo vlivem zesílení el. pole k ionizaci nárazem. Na hrotech, zejména pod
cumulonimby, může dosáhnout takové intenzity, že je v temnu viditelný jako sršení doprovázené často slyšitelným praskotem. Tento jev byl mnohokrát popsán v literatuře jako
oheň svatého Eliáše. U nás bývá pozorován na vysokých věžích a na horských observatořích, např. na Milešovce nebo Sněžce. V případě, že se jedná o hrot vodivě spojený se zemským povrchem, je svodem odváděn do země elektrický náboj opačného znaménka než je znaménko náboje zemského povrchu na daném místě. Výboje tohoto druhu významně přispívají ke globální regeneraci záporného náboje zemského povrchu. Viz též
výboj korónový.
▶
point of occlusion
bod na přízemní
synoptické mapě, který tvoří vrchol
teplého sektoru cyklony a z něhož se směrem do vyššího tlaku vzduchu rozbíhají v
okludované cykloně zbývající části
teplé a
studené fronty. Během procesu
okluze se okluzní bod přemísťuje k okraji cyklony. Někdy se poblíž okluzního bodu vytváří nový
střed cyklony. Viz též
fronta okluzní.
▶
Poisson equations
1. Rovnice
platné při
adiabatickém ději v
ideálním plynu, které lze odvodit z
první hlavní termodynamické věty. V nich
p značí tlak, α
měrný objem plynu,
cp, resp.
cv měrné teplo při stálém tlaku, resp. při stálém objemu,
T teplotu v K,
R měrnou plynovou konstantu a
C1,
C2 jsou konstanty dané počátečními podmínkami. Druhá z těchto rovnic se často uvádí ve tvaru
kde
T0,
po, resp.
T1,
p1 značí teplotu a tlak v počátečním, resp. v konečném stavu. Z tohoto vyjádření se vychází např. při definici
potenciální teploty. Poissonovy rovnice odvodil franc. fyzik a matematik S. D. Poisson v r. 1823.
2. Parciální diferenciální rovnice typu
nebo ve dvojrozměrném prostoru
kde
u je hledaná funkce prostorových souřadnic
x,
y,
za
f nebo φ jejich zadaná funkce. Rovnice tohoto typu se používají při řešení některých problémů v
dynamické meteorologii.
▶
polacke
místní název pro studený a suchý
padavý vítr charakteru
bóry, vyskytující se v českém a moravském pohraničí, (zvl. v Orlických horách a v Jeseníkách) a na Slovensku v podtatranské oblasti při sz. a sev. proudění. Souvisí se
vpády studeného polárního a arktického vzduchu postupujícího přes Polsko na naše území. Vyskytuje se nejčastěji na jaře, na počátku podzimu a v zimě. Zesiluje zvláště v Moravské bráně v důsledku proudění zúženým profilem. Viz též
efekt tryskový.
▶
polake
místní název pro studený a suchý
padavý vítr charakteru
bóry, vyskytující se v českém a moravském pohraničí, (zvl. v Orlických horách a v Jeseníkách) a na Slovensku v podtatranské oblasti při sz. a sev. proudění. Souvisí se
vpády studeného polárního a arktického vzduchu postupujícího přes Polsko na naše území. Vyskytuje se nejčastěji na jaře, na počátku podzimu a v zimě. Zesiluje zvláště v Moravské bráně v důsledku proudění zúženým profilem. Viz též
efekt tryskový.
▶
polar air
vzduchová hmota, vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty v mírných zeměp. šířkách. Jeho zast. označení
polární vzduch pochází z doby, kdy nebyl vymezován na severní polokouli
arktický, na jižní
antarktický vzduch, oddělený
arktickou, resp.
antarktickou frontou. Na opačném okraji je vzduch mírných šířek ohraničen
polární frontou. Jeho výskyt je typický celoročně pro
klima mírných šířek, v chladné části roku pro
subtropické klima, v teplé části roku pro
subarktické klima. Mořský vzduch mírných šířek přináší do stř. Evropy oblačné počasí se srážkami. V zimě sem proniká od západu až jihozápadu a je relativně teplý, v létě je zde relativně chladný a proudí od západu až severozápadu. Četnost jeho závisí na intenzitě
zonálního proudění. Směrem k východu narůstá na jeho úkor četnost výskytu pevninského vzduchu mírných šířek, který často vzniká
transformací jeho mořské formy. Je zde nejčastější vzduchovou hmotou s maximem výskytu v období častých
anticyklonálních situací. Bývá suchý a teplotně normální, s výjimkou zimy, kdy je především při zemském povrchu studený.
▶
polar air
1. zast. syn. pro
vzduch mírných šířek;
2. ve starších pracích souborné označení pro
vzduch mírných šířek a
arktický nebo
antarktický vzduch.
▶
polar aurora
jev vznikající ve
horní atmosféře, obvykle ve výškách od 80 do 500 km nad zemským povrchem. Bývá pozorován v noci v podobě barevných oblouků, svitků, drapérií nebo závěsů. Příčinou polární záře je vtahování
korpuskulárního záření Slunce do magnetického pole Země, kde ionizuje atm. částice, excituje atomy a molekuly a vyvolává tak světelné efekty. Polární záře se vyskytují především v období intenzívní
sluneční činnosti při magnetických bouřích, a to zvláště v sev. a již. polárních oblastech v okolí zemských magnetických pólů. Mají složité spektrum, v jasných zářích je nejintenzivnější zelená nebo červená barva. Nejvyšší polární záře dosahují až 1 200 km, nejnižší asi 65 km nad zemí; vrstva, v níž se vyskytují, je nejčastěji silná 10–12 km. Podle toho, na které polokouli se vyskytuje, se též hovoří o sev. záři (aurora borealis) nebo již. záři (aurora australis). Zeměp. rozložení výskytu polární záře za určité období znázorňují
izochasmy. Polární záře je jedním z
elektrometeorů. Viz též
ionizace atmosférická,
magnetosféra zemská,
záření kosmické.
▶
polar climate
podnebí oblastí ležících většinou za polárním kruhem obou polokoulí, které je tak studené, že neumožňuje růst stromů. Vyznačuje se dlouhou a tuhou zimou a krátkým chladným létem, v němž teploty vzduchu jen zřídka vystupují nad 0 °C. V Köppenově klasifikaci podnebí odpovídá p. p. podnebí pásma E, které se dělí na podnebí tundry (ET) a podnebí trvalého mrazu (EF). V Bergově klasifikaci podnebí p. p. odpovídá v nížinách podnebí tundry a na náhorních rovinách podnebí polárních náhorních rovin, neboli podnebí trvalého mrazu. V Alisovově klasifikaci podnebí 'p. p. odpovídá zhruba podnebí arkt. a antarktického pásu. V. t. klasifikace podnebí geomorfologická.
▶
polar convergence
konvergence proudění tropických a polárních
vzduchových hmot na
polární frontě. Nejvýraznější polární konvergence bývá v
deformačním poli, kde se zvýrazňuje polární fronta, nejčastěji v záp. částech mírných šířek Atlantského a Tichého oceánu, v nichž se střetávají teplé vzduchové hmoty proudící od jihu až jihozápadu se studenými vzduchovými hmotami proudícími od severozápadu až severu.
▶
polar easterlies
převládající vých. větry ve vysokých zeměp. šířkách na vnější straně subpolárního
pásu nízkého tlaku vzduchu, které vanou při zemi a mají jen malý vertikální rozsah. Zvlášť stálé a silné východní větry se vyskytují na okrajích rozsáhlé a mohutné
antarktické anticyklony.
▶
polar front
hlavní fronta oddělující
vzduch mírných šířek, dříve nazývaný polární vzduch, od
tropického vzduchu. Nad sev. polokoulí probíhá v několika
větvích, z nichž pro Evropu mají největší význam tyto: větev probíhající v zimě od Mexického zálivu nad sev. částí Atlantského oceánu k záp. pobřeží Francie a v létě se nacházející o 1 000 až 1 500 km severněji;
středomořská fronta a větev táhnoucí se od Černého moře nad horní Povolží. Viz též
teorie polární fronty.
▶
polar front theory
teorie vycházející z poznatků
norské meteorologické školy, která vysvětluje vznik a vývoj
mimotropických cyklon vývojem
polární fronty, oddělující
polární a
tropický vzduch. Tyto cyklony zesilují a postupují podél polární fronty, přičemž během svého života procházejí řadou typických
vývojových stadií. Teorie polární fronty, kterou rozpracovali v letech 1921–1922 V. Bjerknes, J. Bjerknes a H. Solberg, zahájila nové období atm. analýzy a představuje jeden z mezníků ve vývoji
synoptické meteorologie.
▶
polar low
mezosynoptická cyklona vznikající nad nezamrzlou mořskou hladinou ve
vzduchu mírných šířek, popř. v
arktickém vzduchu studeného sektoru
řídicích cyklon. V poli přízemního tlaku vzduchu bývá zpravidla vyjádřena
brázdou nižšího tlaku, popř. i uzavřenou
izobarou. Rozměry polární cyklony jsou řádově stovky km a doba její existence přibližně 1 den. Vznikne-li v bezprostřední blízkosti za
studenou frontou, může způsobit její
zvlnění a často s ní v tomto případě splyne.
Oblačnost polární cyklony má zpravidla výrazně konvektivní charakter, jednotlivé spirální větve mohou být překryty
vysokou oblačností.
V sev. Atlantiku vznikají polární cyklony nejčastěji východně od již. cípu Grónska při. záp. až sz. proudění v souvislosti s
horizontálním střihem větru v závětří Grónska. Dále se polární cyklony často vyskytují v oblasti Norska a Norského moře, kde při jejich vzniku hraje důležitou roli horizontální střih větru vyvolaný třením nad záp. pobřežím Skandinávie. Polární cyklony se mohou vyskytnout i v oblasti Britských ostrovů, někdy pronikají nad Baltské moře, případně až do střední Evropy. Jsou zpravidla provázeny silným větrem, intenzivními
přeháňkami a v zimě
sněžením.
Zast. čes. označení pro polární cyklonu je
mezocyklona. Chybné je použití termínu polární cyklona ve smyslu
cirkumpolární vír.
▶
polar mesospheric clouds
▶
polar orbiting meteorological satellite
syn. družice meteorologická kvazipolární – vžité zkrácené označení pro
meteorologickou družici na polární dráze, tedy s oběžnou dráhou přibližně kolmou na zemský rovník, takže při každém obletu Země přelétá i její polární oblasti. Operativní meteorologické družice na polárních dráhách mají zpravidla oběžnou dobu blízkou 100 minutám a výšku kruhové dráhy přibližně v rozmezí 700 až 1 000 km. Dráha je zpravidla heliosynchronní. Mezi polární meteorologické družice patří mj. družice
NOAA a
Metop.
▶
polar stratospheric cloud with nitric acid and water
polární stratosférické oblaky sestávající z částic, které obsahují vodu, kyselinu dusičnou a popř. i kyselinu sírovou. Když teplota ve spodní a střední
stratosféře klesá na hodnoty pod –78 °C jsou tyto PSC tvořeny trihydráty kyseliny dusičné, při poklesu pod –81 °C jde o oblaky obsahující přechlazené ternární (třísložkové) roztoky.
PSC obsahující kyselinu dusičnou a vodu se jeví jako tenký žlutavý závoj a vzhledem k tomuto difuznímu vzhledu mohou být chybně zaměněny buď za oblaky
cirrostratus nebo za vrstvu
zákalu. Jsou nejlépe vidět po západu slunce nebo před jeho východem v době
občanského soumraku, když Slunce je mezi přibližně 1° a 6° pod
obzorem.
▶
polar stratospheric clouds
(PSC, z angl. polar stratospheric clouds) – skupina
oblaků horní atmosféry, které se vyskytují většinou v zimních měsících ve spodní polární
stratosféře ve výškách 15 - 30 km. Byly poprvé identifikovány na základě družicových měření v r. 1979. Polární stratosférické oblaky vznikají při velmi nízkých teplotách (185–195 K) typických pro oblast stratosférického
cirkumpolárního víru. Jsou až 100krát četnější v oblasti Antarktidy než nad Arktidou, kde je cirkumpolární vír méně výrazný.
Rozlišují se
PSC obsahující kyselinu dusičnou a vodu, které jsou jedinými oblaky vznikajícími při teplotě vyšší, než je lokální
teplota bodu ojínění, a ledové PSC neboli
perleťové oblaky. Tyto dva typy PSC byly dříve označovány jako typ 1 (kyselina dusičná a voda) a typ 2 (led). Podle verze
mezinárodní klasifikace oblaků z roku 2017 se toto rozdělení již nepoužívá vzhledem k získanému lepšímu pochopení vlastností částic v různých typech PSC.
Částice polárních stratosférických oblaků tvoří ve spodní stratosféře pevné skupenství. Na jejich povrchu probíhají heterogenní reakce, které velmi zvyšují účinnost sloučenin chloru a bromu při rozkladu
ozonu. Proto jsou považovány za důležitý faktor působící při vzniku
ozonové díry nad Antarktidou.
▶
polar thunderstorm line
domnělá hranice na obou polokoulích, za níž směrem k pólům se již nevyskytuje bouřk. činnost. Zprav. se uvádí, že souhlasí s izotermou nejteplejšího měsíce o hodnotě 4 °C a že na sev. polokouli vede mezi 70 a 75° s. š. a na již. polokouli mezi 50 a 55° j. š. V polárních oblastech jsou bouřky velmi vzácným jevem, byly však pozorovány i v těsné blízkosti pólu, např. výpravou I. D. Papanina, takže h. b. p. vlastně neexistuje. Za h. b. p. lze do jisté míry považovat čáru s prům. výskytem jednoho dne s bouřkou ročně. Tato hranice probíhá na sev. polokouli mezi 60 a 70° s. š., po sev. pobřeží Aljašky a pevninské části Kanady, po již. pobřeží Grónska a Islandu, přes sev. Skandinávii, Novou Zemi, Tajmyr a Kamčatku. Na již. polokouli vede mezi 55 a 63° j. š. přes Ohňovou Zemi.
▶
polar vortex
syn. vír polární – největší
atmosférický vír v systému
všeobecné cirkulace atmosféry. Tvoří ho převážně západní proudění kolem geografických pólů ve středních a vysokých zeměpisných šířkách, a to ve vyšších vrstvách
troposféry a ve
stratosféře. Ve vyšší troposféře hovoříme o troposférickém cirkumpolárním víru, který se zde projevuje uzavřenými, cyklonálně zakřivenými
absolutními izohypsami, neboť je vyplněn studeným vzduchem. Jeho okraj přitom leží v jádru oblasti nejsilnějších západních větrů, tedy mezi 40. a 60. stupněm zeměpisné šířky. Troposférický cirkumpolární vír existuje celoročně; nejsilnější je v zimě, kdy je v jeho jádru nejstudenější vzduch. Stratosférický cirkumpolární vír sahá od horního okraje
tropopauzy do vyšších hladin stratosféry, přičemž jeho intenzita i horizontální rozsah roste s výškou; v horních hladinách stratosféry leží maxima jeho rychlosti kolem 50. stupně zem. šířky. Na rozdíl od troposférického cirkumpolárního víru existuje střídavě vždy na jedné polokouli. Vytváří se na podzim příslušné polokoule, trvá do jara, obvykle na přelomu jara a léta zaniká. Viz též
oteplení stratosférické.
▶
polar vortex
v odborném slangu často používané označení pro
cirkumpolární vír.
▶
polarimeter
přístroj k měření velikosti
polarizace světla oblohy, popř. k určování polohy
neutrálních bodů. Polarimetry využívají opt. vlastností hranolů a destiček z vhodných opt. materiálů ke zjišťování procenta polarizace světla vstupujícího tubusem do přístroje. K tomuto účelu lze využit např. depolarizaci měřeného světla nebo porovnání jasů srovnávacích zorných polí v polarimetru. Výsledkem měření je zpravidla úhel natočení polarizačního hranolu, z něhož lze vypočítat procento polarizace v místě oblohy, na které byl zaměřen tubus. Viz též
polarizace slunečního záření v atmosféře.
▶
polariscope
přístroj pro kvalit. zjišťování, zda je světlo přicházející z různých bodů oblohy polarizováno. Základem p. je zprav. otočně zabudovaný polarizační hranol, který v závislosti na úhlu svého natočení dále polarizuje procházející světlo. Zorné pole p. se při otáčení hranolu zatemňuje tím více, čím větší je procento polarizace světla vstupujícího do p. U nepolarizovaného světla se jas zorného pole při otáčení hranolunemění.
▶
polarization of electromagnetic waves
transformace nepolarizovaného elmag. vlnění ve vlnění polarizované. Polarizace může být kruhová, eliptická nebo lineární. Polarizované vlnění se využívá v
radarové meteorologii ke studiu
meteorologických cílů, tj. zejména tvaru a skupenství nesférických
oblačných a
srážkových částic. Viz též
depolarizace elektromagnetických vln.
▶
polarization of solar radiation in atmosphere
transformace přirozeného slun. záření v záření polarizované, ke které dochází při
rozptylu záření v
zemské atmosféře. Nejvíce jsou polarizovány paprsky kolmé ke směru šíření
přímého slunečního záření. Rozptýlené sluneční záření s minimální polarizací naopak přichází od
neutrálních bodů na obloze.
▶
polisclimatology
syn. klimatologie urbanistická – část
mezoklimatologie a
mikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i
klimatologie mezní vrstvy atmosféry a
klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska
mezoklimatu jde o interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska
mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s
bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky
hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též
klima městské.
▶
pollen analysis
rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o
změnách klimatu. Viz též
proxy data.
▶
pollen corona
koróna kolem světelného zdroje, zpravidla kolem Slunce, působená ohybem přímých paprsků na konturách pylových částic rozptýlených ve vzduchu. V odb. literatuře bývá zmiňována především v souvislostech s obdobími kvetení rozsáhlých lesních komplexů severských lesů. V detailech se na jejím vzhledu uplatňují odlišnosti pylových částic (obvykle větší rozměry a výrazně nesférické tvary) od vodních kapiček, na nichž vznikají běžné koróny.
▶
pollen haze
zákal podmíněný přítomností pylových zrn v ovzduší. Vzniká nejčastěji při současném kvetení dominantních lesních dřevin, zejména na jaře za suchého větrnějšího počasí.
▶
pollutant in the atmosphere
znečišťující příměs v ovzduší, která má toxické n. jinak škodlivé účinky na člověka n. jiné organismy, pokud se vyskytuje v urč. koncentraci po urč. dobu. Š. v o. mohou být plyny, tuhé či kap. součásti
atmosférických aerosolů.Jsou antropogenního a někdy i přírodního původu.
Nejvýše přípustné koncentrace běžných škodlivin z hlediska humánní hygieny, vztažené na určitou odběrovou dobu, jsou ve vyspělých zemích včetně ČSFR stanoveny normami, avšak vliv směsí škodlivin je zprav. nutno hodnotit individuálně. Známou škodlivinou, vznikající při hoření fosilních paliv, je oxid siřičitý (SO
2), dalšími škodlivinami jsou např. oxidy dusíku (NO, NO
2), sloučeniny fluóru a jemné částice
poletavého prachu. V. t. znečištění ovzduší, koncentrace škodlivin.
▶
polluted air
1. vzduch obsahující plynné
atmosférické příměsi;
2. vzduch, v němž jsou přítomny
znečišťující příměsi libovolného skupenství.
Viz též
znečištění ovzduší,
vzduch čistý.
▶
polycyclic aromatic hydrocarbons
▶
polycyclic aromatic hydrocarbons
(Polycyclic Aromatic Hydrocarbons, polycyklické aromatické uhlovodíky) – uhlovodíky obsahující ve své struktuře nejméně dva benzenové kruhy. V souvislosti s ochranou čistoty ovzduší se namnoze projevují jako významné škodliviny. V současné době jsou v této souvislosti zmiňovány např. pyreny obsahující čtyři benzenové kruhy, v případě tří těchto kruhů jde o antracen, velkou pozornost pak budí zejména
benzo(a)pyren s pěti benzenovými kruhy.
▶
polydispersal pollutant
atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící
atmosférický aerosol, jejíž částice se při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře chovají různě především pro svou nestejnou velikost, tvar nebo hustotu. Viz též
příměs monodisperzní.
▶
polytropic atmosphere
modelová atmosféra s konstantním
vertikálním teplotním gradientem. Vert. rozložení
tlaku a
teploty vzduchu odpovídá působení
polytropních dějů v atmosféře a je dáno vztahem:
kde
p0 je počáteční a
p konečný tlak vzduchu,
T0 počáteční a
T konečná teplota vzduchu v
K,
g velikost
tíhového zrychlení,
R měrná plynová konstanta a
γ vert. teplotní gradient. Zvláštními případy polytropní atmosféry jsou
adiabatická a
homogenní, příp. i
izotermická atmosféra.
▶
polytropic process
vratný termodyn. děj v plynu, při němž zůstává konstantním
měrné teplo a je splněna rovnice polytropy
kde
p značí tlak,
α měrný objem daného plynu a
n blíže charakterizuje konkrétní probíhající děj. Speciálními případy polytropního děje jsou např.
děj adiabatický (
n =
cp/
cv, kde
cp, resp.
cv je měrné teplo plynu při stálém tlaku, resp. objemu),
děj izotermický (
n = 1),
izobarický (
n = 0) a
izosterický (
n → ∞).
▶
pool of cold air
studený vzduch nahromaděný v konkávním (vydutém) útvaru reliéfu, obvykle kotlině nebo úzkém údolí, především v důsledku jeho stékání z okolních vyšších poloh ke dnu sníženiny. Ke stékání vzduchu dochází po jeho ochlazení na svazích při
nočním vyzařování. K vytváření jezera studeného vzduchu přispívá i to, že údolní a kotlinové polohy jsou málo
ventilovány, mají zkrácenou dobu
oslunění, jsou vlhké apod. Polohy, v nichž
teplota vzduchu v chladném období klesá častěji pod
bod mrazu než v okolí, nebo v nichž zimní
mrazy značně zesilují, jsou označovány jako
mrazové kotliny. Pro jezero studeného vzduchu jsou typické
inverze teploty vzduchu. Termín jezero studeného vzduchu lze označit jako odborný slang.
▶
poorga
regionální označení pro silnou sněhovou vánici v tundrových oblastech sev. Evropy a především sev. Sibiře v zimě. Název pochází z karelského slova „purgu“ nebo finského „purku“. Viz též
blizard,
buran,
burga.
▶
positive feedback
syn. vazba zpětná pozitivní – druh
zpětné vazby, která vede k zesilování původního impulzu a tím přispívá k destabilizaci
klimatického systému. Viz též
vazba zpětná záporná.
▶
post-frontal precipitation
srážky, které vypadávají v oblasti
atmosférické fronty za
frontální čarou. Mohou být jak trvalé, tak ve formě
přeháněk. Jejich intenzita a trvání na určitém místě závisí na druhu fronty, na její výraznosti, rychlosti postupu a roč. i denní době. Nejdelší trvání a největší intenzitu mívají srážky za
studenou frontou prvního druhu, významné mohou být i srážky za
okluzní frontou charakteru studené fronty. Viz též
srážky frontální,
srážky předfrontální.
▶
post-tropical cyclone
cyklona, která ztratila charakter
tropické cyklony tím, že se buď transformovala na
mimotropickou cyklonu, nebo došlo k rozpadu její organizované struktury a k poklesu maximální rychlosti větru pod 17 m.s
-1.
▶
postprocessing
statistický nástroj aplikovaný na výstupy prognostického modelu s cílem zpřesnit předpověď zvolených
meteorologických prvků, popř. jiných veličin na základě jejich statisticky prokázaných regresních vztahů k jiným, snáze předpověditelným veličinám. Nalezené regresní vztahy mezi prediktory a prediktanty jsou v operativním provozu aplikovány na výstupy
modelu numerické předpovědi počasí, v případě využití v klimatologii na výstupy
klimatického modelu. Dvěma hlavními přístupy využívanými v postprocessingu jsou
metoda perfektní předpovědi a
model output statistics.
▶
potential energy
energie související s klidovou polohou daného tělesa nebo systému v poli působení vnějších sil. V meteorologii zpravidla jde o
sílu zemské tíže a obvykle se pak mluví o
geopotenciální energii. Potenciální energie zemské atmosféry je dána prostorovým rozložením hustoty vzduchu.
▶
potential evaporation
syn. výparnost – maximálně možný
výpar, který by nebyl limitován množstvím vody k vypařování, jako je tomu u
skutečného výparu. Vyjadřuje schopnost atmosféry za daných meteorologických podmínek odnímat vodu příslušnému povrchu, tedy vodní hladině nebo povrchu vlhké půdy (potenciální
evaporace), popř. i rostlinám bohatě zásobeným vodou (potenciální
transpirace) nebo obojímu (
potenciální evapotranspirace). Potenciální výpar může být vypočten pomocí nejrůznějších empirických vzorců, případně ho lze měřit pomocí
výparoměrů se stálým dostatkem vody.
▶
potential evapotranspiration
celkové množství vody, které se může vypařit z půdy (výpar z půdy) a vegetačního krytu (transpirace rostlin) při nasycení půdy vodou nebo při sněhové pokrývce. V přírodních podmínkách potenciální evapotranspirace zpravidla převyšuje evapotranspiraci aktuální. Pojem zavedl C. W. Thornthwaite (1948), který potenciální evapotranspiraci využíval k vyjádření
humidity klimatu.
▶
potential instability
instabilní
teplotní zvrstvení atmosféry ve vrstvě vzduchu vyvolané vynuceným výstupem vrstvy, která je původně stabilní z hlediska
vertikální stability atmosféry. Před dosažením
výstupné kondenzační hladiny a za předpokladu adiabatického ochlazování se vrstva labilizuje, neboť
vertikální teplotní gradient ve vrstvě se zvětšuje v důsledku
adiabatické expanze. Vrstva však nadále zůstává stabilní. Pokud
směšovací poměr vodní páry ve vrstvě klesá s výškou dostatečně rychle, aby spodní část vrstvy dosáhla výstupnou kondenzační hladinu dříve než její horní část, začne se od tohoto okamžiku spodní část vrstvy ochlazovat pomaleji v důsledku uvolňování
latentního tepla kondenzace. Vrstva se tak dále labilizuje a nyní se již může stát instabilní. Potenciální instabilita se tedy projeví při dostatečně velkém poklesu směšovacího poměru s výškou a/nebo při dostatečně velkém vert. teplotním gradientu ve vrstvě. Stav, kdy je vrstva charakterizovaná instabilním teplotním zvrstvením až po svém vyzdvižení jako celku k
nasycení, je též někdy označován jako
konvekční instabilita. Uvažovaná vrstva je potenciálně (konvekčně) instabilní, pokud ve vrstvě klesá
adiabatická ekvivalentní potenciální teplota s výškou. Viz též
děj adiabatický,
děj pseudoadiabatický.
▶
potential instability of atmosphere
instabilní
teplotní zvrstvení atmosféry ve vrstvě vzduchu vyvolané vynuceným výstupem vrstvy, která je původně stabilní z hlediska
vertikální stability atmosféry. Před dosažením
výstupné kondenzační hladiny a za předpokladu adiabatického ochlazování se vrstva labilizuje, neboť
vertikální teplotní gradient ve vrstvě se zvětšuje v důsledku
adiabatické expanze. Vrstva však nadále zůstává stabilní. Pokud
směšovací poměr vodní páry ve vrstvě klesá s výškou dostatečně rychle, aby spodní část vrstvy dosáhla výstupnou kondenzační hladinu dříve než její horní část, začne se od tohoto okamžiku spodní část vrstvy ochlazovat pomaleji v důsledku uvolňování
latentního tepla kondenzace. Vrstva se tak dále labilizuje a nyní se již může stát instabilní. Potenciální instabilita se tedy projeví při dostatečně velkém poklesu směšovacího poměru s výškou a/nebo při dostatečně velkém vert. teplotním gradientu ve vrstvě. Stav, kdy je vrstva charakterizovaná instabilním teplotním zvrstvením až po svém vyzdvižení jako celku k
nasycení, je též někdy označován jako
konvekční instabilita. Uvažovaná vrstva je potenciálně (konvekčně) instabilní, pokud ve vrstvě klesá
adiabatická ekvivalentní potenciální teplota s výškou. Viz též
děj adiabatický,
děj pseudoadiabatický.
▶
potential temperature
teplota, jakou by měla částice
suchého vzduchu, kdybychom ji adiabaticky přivedli do
izobarické hladiny 1 000 hPa. Z
Poissonových rovnic vyplývá vztah:
kde
T je
teplota vzduchu v K,
p tlak vzduchu v hPa,
R měrná plynová konstanta suchého vzduchu a
cp měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Potenciální teplota zůstává konstantní při
adiabatických dějích v suchém vzduchu, je tedy
konzervativní vlastností vzduchové hmoty, pokud nedochází k fázovým změnám vody. V praxi lze potenciální teplotu používat jako termodyn. charakteristiku, v podstatě jako míru
entropie nejen pro suchý, ale i pro
vlhký, avšak
nenasycený vzduch. Při stabilním
teplotním zvrstvení atmosféry potenciální teplota s výškou vzrůstá, při indiferentním zvrstvení se s výškou nemění, při instabilním zvrstvení potenciální teplota s výškou klesá. K pojmu potenciální teplota dospěl v roce 1884 H. Helmholtz, nazýval ji však ještě obsah tepla (Wärmegehalt). Název potenciální teplota pochází od W. Bezolda (1888).
▶
potential vorticity
skalární veličina, která je úměrná skalárnímu součinu vektoru abs.
vorticity a
gradientu potenciální teploty. Potenciální vorticita
P, někdy též nazývaná jako Ertelova potenciální vorticita, je definována vztahem:
kde
ρ je
hustota vzduchu,
va vektor
rychlosti proudění vzhledem k
absolutní souřadnicové soustavě,
vr vektor rychlosti proudění vzhledem k
relativní souřadnicové soustavě,
∇ θ třídimenzionální gradient potenciální teploty v
z-systému a
Ω vektor úhlové rychlosti rotace Země. Hodnoty potenciální vorticity se obvykle uvádějí v jednotkách PVU, kde 1 PVU = 10
–6 K.kg
–1.m
2.s
–1. Uvedený definiční vztah je nejobecnějším vyjádřením potenciální vorticity. V praxi se často používají účelově zjednodušená matematická vyjádření. Potenciální vorticitu lze však vždy do určité míry považovat za míru podílu abs. vorticity a efektivní tloušťky víru. Například v
dynamické meteorologii synoptického měřítka se obvykle používá forma vyjádření v
theta-systému:
kde
ξθ je vert. složka rel. vorticity v theta-systému,
λ Coriolisův parametr,
g velikost
tíhového zrychlení a
p tlak vzduchu. Potenciální vorticita je v tomto případě definována v daném bodě jako absolutní vorticita vztažená k vertikálnímu vzduchovému sloupci, jehož výšce přísluší jednotkový tlakový rozdíl a jehož obě podstavy se nalézají v hladinách konstantní
entropie. Uvedené vyjádření vede k odvození tzv. teorému potenciální vorticity, podle kterého lze potenciální vorticitu
vzduchové částice považovat za konstantní za předpokladu
hydrostatické rovnováhy a
adiabatického děje bez
tření v atmosféře, tj. pro většinu pohybů synoptického měřítka. Důsledkem je např. zmenšování (zvětšování) velikosti abs. vorticity vzduchového sloupce v souladu s tím, jak se zmenšuje (zvětšuje) tloušťka sloupce na návětrné (zavětrné) straně horské překážky. Viz též
anomálie potenciální vorticity.
▶
potential vorticity anomaly
meteorologická anomálie převážně
synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí
vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie
potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od
klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní
troposféře je spojena s
cyklonální vorticitou a zpravidla se
studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze
stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s
anticyklonální vorticitou a zpravidla s
teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou
baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též
PV thinking.
▶
Potential vorticity thinking
[pí ví θiŋkiŋ] – obecně rozšířený termín v anglicky psané odborné literatuře pro analýzu vlastností a vývoje termobarických útvarů v
synoptickém měřítku na základě polí
potenciální vorticity. Tento přístup představuje poměrně jednoduchou a názornou alternativu ke klasické metodě dynamické analýzy s využitím
kvazigeostrofické aproximace, na rozdíl od níž explicitně neuvažuje existenci
vertikálních pohybů vzduchu. Potenciální vorticita, která je konzervativní veličinou při
adiabatických dějích a jednoznačně určuje
pole proudění a teploty, se zpravidla hodnotí ve vhodně zvolených
izentropických hladinách. Někdy se proto používá i označení „IPV thinking“. Z polohy
anomálií potenciální vorticity lze usuzovat na oblasti
konvergence a
divergence proudění spojené s
výstupnými a
sestupnými pohyby vzduchu. Pozorované pole proudění je pak v prvním přiblížení dáno k hodnocení vlivu neadiabatických dějů na velkoprostorovou
dynamiku atmosféry.
▶
power-law profile of wind
empiricky odvozený vztah pro vyjádření závislosti
rychlosti větru v na výšce
z nad zemským povrchem v
přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru
kde
v1 značí změřenou rychlost ve zvolené hladině
z1 a exponent
a vyjadřuje vliv
teplotního zvrstvení ovzduší. Z uvedeného profilu vyplývá tzv. mocninový zákon, podle něhož
koeficient turbulentní difuze K závisí na vertikální souřadnici podle vztahu
▶
praecipitatio
(pra) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Znamená, že z oblaků padají atmosferické
srážky (déšť, mrholení, sníh, zmrzlý déšť, krupky, kroupy aj.) dosahující až k zemskému povrchu. Vyskytuje se nejčastěji u
druhů altostratus,
nimbostratus,
stratocumulus,
stratus,
cumulus a
cumulonimbus. Tento jev se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože padající srážky tvoří jakoby prodloužení oblaku; jinak patří srážky mezi
hydrometeory. Viz též
virga.
▶
Prandtl number
poměr
v/a, kde
v je kinematický
koeficient vazkosti a
a koeficient teplotní vodivosti. V meteorologii se však spíše používá turbulentní analog Prandtlova čísla zavedený jako poměr
koeficientu turbulentní difuze pro hybnost ku koeficientu turbulentní difuze pro teplo. Viz též
kritéria podobnostní.
▶
pre-frontal precipitation
srážky, které vypadávají v oblasti
atmosférické fronty před
frontální čarou. Předfrontální srážky mohou být jak trvalé, tak ve formě
přeháněk. Jejich trvání na určitém místě závisí především na rychlosti postupu fronty, na její výraznosti, roč. a denní době. Nejdelší trvání obvykle mívají srážky před
teplými frontami, někdy i více než 24 h, nejkratší před
studenými frontami, někdy jen několik min. Viz též
srážky frontální,
srážky zafrontální.
▶
Precambrian
společné označení pro eony
hadaikum,
archaikum (prahory) a
proterozoikum (starohory). Jeho počátek odpovídá vzniku planety Země před 4600 mil. roků, konec nástupu
fanerozoika, přesněji
kambria před 541 mil. roků.
▶
precipitable water
množství vody vyjádřené v mm vodního sloupce, které bychom dostali, kdyby všechna vodní pára obsažená ve sloupci vzduchu jednotkového průřezu mezi dvěma tlakovými hladinami zkondenzovala a vypadla ve formě atm. srážek. Pro tento pojem se užívá také označení
vysrážitelná voda nebo
kapalný ekvivalent vodní páry. Bereme-li v úvahu sloupec sahající přes celý rozsah atmosféry, mluvíme o celkové potenciální srážkové vodě, celkové vysrážitelné vodě nebo celkovém kapalném ekvivalentu vodní páry v atmosféře.
Matematicky lze množství vysrážitelné vody W ve sloupci mezi dvěma isobarickými hladimami p1 a p2 vyjádřit vztahem:
kde
g je tíhové zrychlení a
r(p) je
směšovací poměr. Ve srážkových oblacích je hodnota srážkového úhrnu za dobu existence oblaku zpravidla vyšší než celková vysrážitelná voda.
▶
precipitating cloud
1.
oblak, z něhož v čase pozorování vypadávají srážky.
2. označení druhu oblaků, z nichž mohou vypadávat srážky dosahující zemský povrch. Mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků vyjadřuje fakt, že z oblaku vypadávají srážky dosahující zemský povrch, použitím
zvláštnosti oblaku praecipitatio. Slabé srážky se mohou vyskytovat u druhů
altostratus,
stratus,
stratocumulus. Druhy
nimbostratus a
cumulonimbus jsou srážkové oblaky, které mohou produkovat i silné srážky. Z oblaků druhu
cumulus mohou srážky ve formě
přeháněk vypadávat pouze u
tvaru cumulus
congestus. Viz též
oblak nesrážkový.
▶
precipitation
srážky, jejichž
srážkové částice vznikají růstem
oblačných částic ve
srážkových oblacích a vypadávají
základnou oblaku směrem k zemskému povrchu. Procesy růstu srážkových částic vysvětlují
teorie vzniku srážek ledovým procesem a
teorie vzniku srážek koalescencí. Podle příčinných mechanizmů, které ovlivňují i prostorové rozdělení a časový průběh padajících srážek, rozlišujeme
srážky konvektivní a
srážky stratiformní neboli
trvalé, případně i
orografické.
Mezi padající srážky, které dosahují zemského povrchu, patří následující
hydrometeory:
déšť,
mrznoucí déšť,
mrholení,
mrznoucí mrholení,
sníh,
sněhové krupky,
sněhová zrna,
krupky,
zmrzlý déšť,
kroupy a
ledové jehličky. Oblaky, z nichž srážky vypadávají, jsou v rámci
morfologické klasifikace oblaků označeny
zvláštností praecipitatio, případně
virga, pokud srážkové pruhy nedosahují zemského povrchu. Viz též
srážky usazené,
srážky vertikální.
▶
precipitation
v české met. terminologii souhrnné označení pro
hydrometeory buď tvořené padajícími
srážkovými částicemi, nebo utvářející se na zemském povrchu či různých objektech. Z tohoto hlediska rozeznáváme
srážky padající a
usazené; v oboru
chemie atmosféry tyto dvě skupiny označujeme jako
srážky vertikální a
horizontální. Existuje i několik dalších způsobů
klasifikace srážek. Výčet různých druhů srážek v
Mezinárodním atlasu oblaků a v návodech pro
meteorologické pozorovatele ovšem není totožný, neboť angl. termín precipitation zahrnuje pouze padající srážky.
Srážky jsou důležitou příjmovou složkou
hydrologické bilance.
Měřením srážek zjišťujeme jejich
úhrn, popř.
intenzitu. Průměrný roční úhrn srážek je jedním z hlavních faktorů určujících
humiditu klimatu, průměrné měsíční úhrny srážek slouží k popisu
srážkového režimu dané oblasti.
Pole srážek může být ovlivňováno
orografií, která způsobuje
orografické zesílení srážek i úbytek srážek ve
srážkovém stínu, případně nad
inverzí srážek. Viz též
mikrofyzika oblaků a srážek,
izohyeta,
extrémy srážek.
▶
precipitation
syn.
srážky. V současné meteorologii se vyskytuje zřídka.
▶
precipitation amount
syn. množství srážek – množství vody spadlé v kapalném nebo pevném skupenství na vodorovnou plochu a/nebo usazené na zemi v daném místě během určitého časového intervalu (hodina, den, měsíc, rok apod.). Denní úhrn srážek se v ČR měří standardně v 7 h SEČ, přičemž zjištěný údaj za uplynulých 24 h se připisuje předchozímu dni. Úhrn srážek ve
zprávě SYNOP vyjadřuje množství spadlých srážek za měřící období 1, 3, 6, 12 nebo 24 hodin. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m
2), resp. v kg.m
–2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m
–2. Viz též
měření srážek,
intenzita srážek.
▶
precipitation day
syn. den srážkový – mezinárodně rozšířený
charakteristický den, v němž byly zaznamenány
srážky nebo denní
úhrn srážek dosáhl určité nízké prahové hodnoty. Podle předpisů
WMO se tento úhrn vztahuje k období od 06:00 UTC daného dne do 06:00 UTC následujícího dne. Minimální denní úhrn srážek pro vymezení srážkových dní není mezinárodně stanoven, nejčastěji se vyskytují prahové hodnoty 0,1 mm, 0,2 mm nebo 1 mm. V datech
ČHMÚ se jako den se srážkami označuje období mezi
klimatologickými termíny 7 h daného dne a 7 h následujícího dne, pokud byly v tomto období zaznamenány alespoň
neměřitelné srážky. Podle charakteru srážek dále rozlišujeme
den s deštěm,
den se sněžením a
den s krupobitím. Viz též
den bezsrážkový.
▶
precipitation deposit
označení pro
usazené srážky, které se běžně používá v
chemii atmosféry; v meteorologii je považováno za nevhodné. Viz též
srážky skryté.
▶
precipitation droplet
označení používané zejména při matematickém modelování procesů v
mikrofyzice oblaků a srážek pro kapky, jejichž velikost odpovídá definici
srážkových částic. Kromě
dešťových kapek a
kapek mrholení řadíme mezi srážkové i ty kapky o velikosti srážkových částic, které nedosáhnou zemského povrchu.
▶
precipitation efficiency
1. syn. efektivnost srážková – v
klimatologii složka
klimatického potenciálu krajiny vyjadřující srážkové (vláhové) podmínky pro růst rostlin. K její charakteristice byly navrženy různé
indexy humidity. C. W. Thornthwaite (1931) použil jako kritérium původní
Thornthwaiteovy klasifikace klimatu index srážkové účinnosti (PE index) ve tvaru:
PE= ∑12
m=1115(
RmTm−10)10/9,
kde
Tm je prům. měs. teplota vzduchu ve °C a
Rm značí měsíční srážky v mm. Pozdější
klasifikace klimatu jsou založeny na poměru mezi srážkami a
potenciálním výparem spíše než na vztahu mezi teplotou vzduchu a srážkami.
2. v
mikrofyzice oblaků a srážek syn. pro
kolizní účinnost.
3. ve
fyzice oblaků a srážek označení pro podíl množství dešťových srážek, které dosahují zemský povrch, a celkového obsahu vody v oblačném sloupci. Tato definice se užívá v různých modifikacích např. v závislosti na definici oblačného sloupce, uvažované složky vody a druhu srážek.
▶
precipitation field
1. plošné rozložení
úhrnů srážek za určité období v dané oblasti; k jeho znázornění je možné použít
izohyety;
2. prostorové rozložení
srážkových částic v daném okamžiku. Srážkové pole v tomto smyslu je zjišťovano meteorologickými
radary, popř. pomocí jiných
distančních meteorologických měření.
▶
precipitation from a clear sky
drobná ledová zrnka, jehličky, krystalky nebo vodní kapičky padající při jasné obloze. Tento jev je pozorován zřídka.
▶
precipitation gradient
změna
úhrnu srážek na jednotku horizontální vzdálenosti nebo nadmořské výšky. Při uvažování dlouhodobých průměrů odpovídá vertikální srážkový
gradient růstu srážek s výškou až po hladinu
inverze srážek. Horizontální srážkový gradient může být zesílen přítomností
klimatického předělu.
▶
precipitation intensity
množství
srážek vypadlých za jednotku času. Podle doporučení
Světové meteorologické organizace se intenzita srážek udává v mm.h
–1 s přesností na 10
–2 mm.h
–1, resp. v kg.m
–2.s
–1 s přesností na 10
–5 kg.m
–2.s
–1.
Intenzita srážek má zásadní význam v
hydrologii, ve vodním hospodářství a celé řadě dalších odvětví. Prům. intenzita srážek se vyhodnocuje z údajů
srážkoměrů, tzv. okamžitá intenzita srážek se měří
váhovým srážkoměrem. Intenzita srážek je na met. stanicích subjektivně odhadována pozorovateli s přihlédnutím na hodnotu intenzity srážek, získanou zpracováním dat srážkoměru, a zaznamenávána kódovými čísly pro stav počasí kódu
SYNOP. Viz též
měření srážek,
extrémy srážek,
vztah Wussowův,
vztah Z–I.
▶
precipitation maximum
1. neurčitý pojem, označující místo nebo dobu s největším
úhrnem srážek během srážkové události, popř. i hodnotu dosaženého úhrnu, viz
extrémy srážek;
2. v klimatologii maximum křivky průměrného
ročního chodu srážek, vyjádřené zpravidla jako nejvyšší prům. měs. úhrn. Kromě tohoto tzv. hlavního srážkového maxima, které na většině území ČR nastává v jednom z letních měsíců, existuje často i tzv. podružné srážkové maximum, tedy přechodné zvýšení křivky průměrného ročního chodu srážek v relativně sušší fázi roku. Pokud se v ČR vyskytuje, zpravidla spadá do období od listopadu do ledna, přičemž v horách severních Čech může dokonce převýšit letní maximum.
▶
precipitation measurement
měření srážek měření parametrů atm. srážek různými druhy přístrojů na
srážkoměrných klimatologických a dalších
meteorologických stanicích. Úhrn padajících srážek se měří za určitý časový interval (obvykle v 7 h SEČ ráno za uplynulých 24 h, přičemž zjištěný údaj se připisuje včerejšímu dni). Na synoptických stanicích se měří úhrn srážek navíc za 12 nebo 6 hodin v hlavních synoptických termínech, popř. také za 1 hodinu ve všech termínech. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m
2), resp. v kg.m
-2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m
-2. Zákl. přístrojem je
srážkoměr, používaný k měření množství
kapalných i
tuhých srážek. K měření srážek na těžko dostupných místech se používá
totalizátor. U tuhých srážek se měří
výška sněhové pokrývky (v cm), někdy též
vodní hodnota sněhové pokrývky (v mm) a
hustota sněhu (v kg.m
-3). U usazených srážek jde především o měření
rosy různými typy
rosoměrů, popř.
drosografů a o
měření námrazků. Měření atm. srážek nespočívá jen v získávání dat z indikačních a registračních přístrojů, nýbrž i ve vizuálním pozorování usazených srážek (kondenzačních jevů a námrazků), v určování doby trvání padajících i usazených hydrometeorů. Viz též
intenzita srážek.
▶
precipitation measurement
měření parametrů
srážek, především jejich
úhrnu a
intenzity, různými druhy přístrojů na
srážkoměrných, klimatologických a dalších
meteorologických stanicích. Zákl. přístrojem je
srážkoměr používaný k měření množství
kapalných i
tuhých srážek. K měření srážek na těžko dostupných místech se používá
totalizátor. U tuhých srážek se měří
výška sněhové pokrývky (v cm), někdy též
vodní hodnota sněhové pokrývky (v mm nebo v kg.m
–2) a
hustota sněhu (v kg.m
–3). U usazených srážek se jedná především o měření
rosy různými typy
rosoměrů, popř.
drosografů a o
měření námrazků. Měření srážek nespočívá jen v získávání dat z indikačních a
registračních přístrojů, nýbrž i ve vizuálním pozorování
usazených srážek (kondenzačních jevů a
námrazků), v určování doby trvání padajících i usazených
hydrometeorů.
▶
precipitation or temperature rose
radiogrampředevším roč. chodu atm. srážek nebo teploty vzduchu, který je konstruovaný tak, že délka paprsků značících jednotlivé měsíce udává prům. teplotu nebo úhrn srážek v těchto měsících. Graf má někdy podobu výsečí. Znázornění časového rozložení met. prvků formou radiogramu je vhodné pro porovnání jejich průběhu v jednotlivých rocích nebo pro porovnání s normálem.
▶
precipitation particle
syn. element srážkový
1. obecné označení pro vodní kapky a ledové částice, které vypadávají z
oblaku při
srážkách;
2. v
numerických modelech označení
srážkových kapek,
ledových krystalků,
sněhových vloček,
krupek a
krup, jejichž ekvivalentní průměr je řádu 10
–4 m a více. Vzhledem k velikosti srážkových částic nelze jejich
pádovou rychlost zanedbat. Srážkotvorné procesy v oblacích jsou spojeny s růstem části
oblačných částic do velikosti částic srážkových. Viz též
fyzika oblaků a srážek,
rozdělení velikosti dešťových kapek,
autokonverze,
teorie vzniku srážek Bergeronova-Findeisenova,
teorie vzniku srážek koalescencí.
▶
precipitation probability
pravděpodobnost výskytu
dne se srážkami, vypočítaná z dlouholeté řady pozorování a vyjádřená v procentech. Patří k zákl. klimatologickým charakteristikám časového rozložení srážek. Měs. nebo roč. srážková pravděpodobnost vyjadřuje poměr mezi počtem dní se srážkami a celkovým počtem sledovaných dní za mnohaleté období, např. srážková pravděpodobnost 33 % v měsíci září znamená, že v uvedeném měsíci byla v dlouholetém průměru třetina dní se srážkami. Denní srážková pravděpodobnost udává pravděpodobnost, s jakou je určitý kalendářní den v roce dnem srážkovým. Např. srážková pravděpodobnost 50 % pro 1. leden za období 1901–1950 znamená, že v průměru v každém druhém roce byly v uvedeném dnu pozorovány srážky.
▶
precipitation reduction
v klimatologii zpravidla redukce prům. měs., sezonních a roč. srážkových úhrnů vypočtených z krátkých řad pozorování na normální období neboli
klimatologický normál. Redukce se provádí pomocí výsledků souběžného pozorování blízké referenční stanice obvykle metodou podílů neboli kvocientů. Předpokladem této redukce je, že zvolená referenční stanice pozorovala po celé normální období, její pozorování je homogenní a proměnlivost podílů srážek obou stanic je kvazikonstantní.
▶
precipitation regime
označení charakterizující vlastnosti sezonního rozdělení atm. srážek v daném místě. Hlavní typy srážkového režimu podle W. G. Kendrewa jsou rovníkový, tropický, monzunový, středomořský, dále oceánický a kontinentální srážkový režim oblastí s převládajícími záp. větry.
▶
precipitation sensor
součást
váhového srážkoměru určená pro zjištění
kapalných i
tuhých srážek na principu změny vodivosti mezi hřebínky na detekční ploše.
▶
precipitation station
stanice srážkoměrná
meteorologická stanice,na které se měří množství spadlých srážek, výška a vod. hodnota sněhové pokrývky a pozorují se rovněž stanovené meteorologické jevy. Obv. je umístěna tak, aby svými srážkoměrnými údaji doplňovala údaje
základních klimatologických stanic. V. t. měření atm. srážek
▶
precipitation station
klimatologická stanice, na které se měří
úhrn srážek,
výška a
vodní hodnota sněhové pokrývky a pozorují se rovněž stanovené met. jevy. Obvykle je umístěna tak, aby svými srážkoměrnými údaji doplňovala údaje
základních klimatologických stanic.
▶
precursor
v atmosférické chemii termín pro látku, ze které vzniká v atmosféře chemickou reakcí látka nová. Např. prekurzory
přízemního ozonu jsou oxidy dusíku a
VOC.
▶
predictability in meteorology
syn. předpověditelnost – objektivně vyjádřená schopnost předpovídat budoucí vývoj atmosférického systému a všech dějů, které v něm probíhají. V meteorologické praxi se zpravidla vztahuje k
předpovědi počasí, popř. k předpovědi vývoje klimatu. Atmosféra je velmi dynamický a silně nelineární fyzikální systém, z čehož přímo vyplývá objektivně daná omezenost predikčních možností a schopností. Na úrovni dnešních znalostí se vyjádření prediktability zpravidla formuluje v rámci fenoménu
deterministického chaosu. Prediktabilita podstatně souvisí s citlivostí procesů, které v daném systému probíhají, na jejich počáteční stav. V teorii deterministického chaosu je pak tato závislost vyjadřována prostřednictvím
Ljapunovových exponentů a v praxi se často hodnotí na základě
ansámblových předpovědí počasí. Principiální omezení prediktability má při předpovídání počasí i v klimatologických aplikacích značný význam, neboť nelinearita atmosférického systému se projevuje v některých časoprostorových oblastech systému velkou citlivostí na počáteční podmínky. Navíc např. při
numerických předpovědích počasí nelze počáteční hodnoty pro časovou integraci z principiálních důvodů stanovit s neomezenou přesností. Souvisí to mj. s tím, že informace o spojitých polích veličin, které charakterizují uvažované procesy, jsou získávány z měření v omezeném počtu diskrétních bodů a měřené údaje nelze uvádět jinak než v zaokrouhlení na daný počet platných cifer. Viz též
efekt motýlích křídel.
▶
predicted weather
soubor údajů o očekávaném počasí, vztahující se k určitému prostoru a časovému intervalu. Do tohoto souboru se nejčastěji zahrnují údaje o očekávaných hodnotách
teploty vzduchu,
směru a
rychlosti větru, o výskytu
oblačnosti, atm.
srážek,
mlh,
bouřek apod.
▶
prediction
prognóza podle Slovníku spisovné češtiny pronesená domněnka nebo názor, že se něco stane. Ve vědeckém smyslu podle obecné definice M. V. Lomonosova určení předpokladů nebo vypracování mat. závěrů o budoucím stavu na základě analýzy stavu v současnosti a v minulosti. Met. význam pojmu předpověď blíže specifikují následující hesla.
▶
prediction of climate evolution
předpověď, jejímž cílem je stanovit vývoj, rychlost a směr klimatických změn na Zemi. Vychází z rozborů změn a kolísání podnebí v době historické, popř. v geol. dobách, a z mat. modelů podnebí, v nichž se uvažují jak přírodní, tak antropogenní faktory klimatu. Existují pokusy o p. z. p. na nejbližší desetiletí, popř. na 50 až 100 let. Jednou z možností p. z. p. jsou analýzy sekulárních (velmi dlouhých) řad met. pozorování, z území ČSFR např. pozorování stanice Praha–Klementinum (od r. 1775).
▶
prediction of climate changes
předpověď, jejímž cílem je stanovit vývoj, rychlost a směr klimatických změn na Zemi. Vychází z rozborů změn a kolísání podnebí v době historické, popř. v geol. dobách, a z mat. modelů podnebí, v nichž se uvažují jak přírodní, tak antropogenní faktory klimatu. Existují pokusy o p. z. p. na nejbližší desetiletí, popř. na 50 až 100 let. Jednou z možností p. z. p. jsou analýzy sekulárních (velmi dlouhých) řad met. pozorování, z území ČSFR např. pozorování stanice Praha–Klementinum (od r. 1775).
▶
prediction success rate
vyjádření přesnosti vydané
předpovědi počasí na základě její
verifikace pro určité období a dané místo nebo území. Hlavním účelem zjištění úspěšnosti předpovědi je získání podkladů o vhodnosti různých předpovědních metod. Existuje více způsobů hodnocení úspěšnosti předpovědi, která se vyjadřuje často v % splnění vydané předpovědi.
▶
present weather
charakteristika především význačných
atmosférických jevů na
meteorologické stanici nebo v jejím dohledu v
termínu pozorování. Při výskytu více jevů se jako stav počasí uvádí nejdůležitější jev, tj. nejvyšší
kódové číslo z příslušné
kódové tabulky. Pokud se v termínu pozorování nevyskytuje významný jev, považuje se za stav počasí vývoj vzhledu oblohy (změny vývoje oblačnosti) a výskyt atm. jevů v poslední hodině předcházející termínu pozorování. Údaje o stavu počasí se uvádějí ve zprávách
SYNOP, SHIP,
METAR aj. Viz též
průběh počasí,
počasí skutečné.
▶
present weather detector
(PWD) – zařízení používané ke zjišťování
stavu počasí,
průběhu počasí a
meteorologické dohlednosti na
automatických meteorologických stanicích. Detektor počasí určuje druh srážek kombinací údajů o
intenzitě srážek a
teplotě vzduchu a informace, získané na základě
dopředného rozptylu světla. Výsledky těchto tří nezávislých měření jsou zpracovány podle příslušných algoritmů tak, aby poskytovaly údaje o stavu počasí podle požadavků
Světové meteorologické organizace. Detektor počasí je schopen identifikovat
déšť,
mrznoucí déšť,
mrholení,
mrznoucí mrholení,
smíšené srážky,
sníh,
zmrzlý déšť,
mlhu,
kouřmo a
zákal. Zpracováním údajů o stavu počasí během stanoveného období lze získat i údaje o průběhu počasí. Viz též
měření dohlednosti.
▶
pressure
jedna ze zákl. fyz. veličin, která vyjadřuje působení síly kolmo na jednotkovou plochu.
Síla zemské tíže způsobuje v nepohybujících se tekutinách
statický tlak, který v případě
atmosféry Země označujeme jako
tlak vzduchu neboli atmosférický tlak. Protože je
vzduch tvořen směsí plynů, můžeme rozlišovat
parciální tlaky jednotlivých plynů, především
tlak vodní páry. Pohyb tekutin navíc vyvolává
dynamický tlak; v atmosféře tímto způsobem vzniká
tlak větru. Součet statického a dynamického tlaku můžeme označit jako
tlak celkový.
Jednotkou tlaku v soustavě SI je
pascal (Pa), v meteorologii se převážně používá jeho stonásobek neboli hektopascal (hPa). Zast. jednotkou tlaku je
atmosféra.
▶
pressure altimeter
aneroid sloužící k
barometrické nivelaci. Je vybaven stupnicí zkonstruovanou podle teor. závislosti poklesu tlaku vzduchu na nadm. výšce a je používán především v letecké dopravě. Naměřený tlak přepočítává na základě matematického modelu tzv.
standardní atmosféry a zobrazuje v jednotkách výšky. Viz též
hypsometr,
nastavení výškoměru,
opravy údaje výškoměru.
▶
pressure anemometer
anemometr pracující na principu
Pitotovy trubice a využívající k měření
rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně
větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též
anemometr Dinesův.
▶
pressure capsule
syn. dóza Vidieho – kovová krabička s tenkými stěnami z pružného materiálu, z níž je částečně nebo zcela vyčerpán vzduch. Vzdálenost stěn Vidieho aneroidové krabičky se zmenšuje při růstu tlaku vzduchu a zvětšuje při jeho poklesu. Starší Vidieho aneroidové krabičky mají vnitřní nebo vnější napínací pružiny, novější jsou samopružící. Deformaci stěn Vidieho aneroidové krabičky rušivě ovlivňuje teplota okolního vzduchu. Její vliv se kompenzuje zbytkovou náplní vzduchu v krabičce, zařazením
bimetalu do převodního systému nebo volbou materiálů s vhodnými koeficienty roztažnosti. Vidieho aneroidová krabička se používá jako čidlo
aneroidu nebo
barografů.
▶
pressure coordinate system
syn. soustava souřadnicová
p – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu
tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti
z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá
hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů
synoptického měřítka, zpracování výsledků
aerologických měření a jejich zakreslování do
výškových map a
aerologických diagramů. Viz též
sigma-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
pressure field
syn. pole barické – spojité skalární
pole tlaku, v meteorologii zpravidla
tlaku vzduchu. Vyznačuje se charakteristickým
vertikálním profilem tlaku vzduchu a podstatně menšími
horizontálními tlakovými gradienty, které jsou nicméně určující pro vymezení
tlakových útvarů a podobu
pole větru.Tlakové pole je charakterizováno
izobarickými hladinami, jejichž průsečnice s libovolnou plochou se nazývají
izobary. Ty se nejčastěji konstruují na
přízemních synoptických mapách k vyjádření pole
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. K vyjádření tlakového pole na
výškových synoptických mapách se používají
izohypsy. Časové změny přízemního tlakového pole znázorňují
izalobary, výškového tlakového pole
izalohypsy. Viz též
pole termobarické.
▶
pressure force
syn. síla barického gradientu – síla působící v
tlakovém poli, v němž je nenulový
tlakový gradient. Směřuje kolmo na
izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem
b, pak platí:
kde
p značí
tlak vzduchu a
ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a
Coriolisovy síly jsou ve
volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu
označovaná též jako hydrostatická
vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se
silou zemské tíže. Viz též
rovnice pohybová,
rovnováha hydrostatická,
vítr geostrofický.
▶
pressure gradient
syn. gradient barický –
gradient v
tlakovém poli směřující kolmo na
izobarické plochy. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu
tlaku vzduchu p připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru jeho maximálního poklesu, takže jeho vektor je určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic
x,
y,
z (–
∂p/∂x, –
∂p/∂y, –∂z/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku, přičemž
horizontální tlakový gradient bývá ve spodní
troposféře o tři řády menší než
vertikální tlakový gradient. Viz též
síla tlakového gradientu.
▶
pressure gradient force
syn. síla barického gradientu – síla působící v
tlakovém poli, v němž je nenulový
tlakový gradient. Směřuje kolmo na
izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem
b, pak platí:
kde
p značí
tlak vzduchu a
ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a
Coriolisovy síly jsou ve
volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu
označovaná též jako hydrostatická
vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se
silou zemské tíže. Viz též
rovnice pohybová,
rovnováha hydrostatická,
vítr geostrofický.
▶
pressure jump
náhlý vzestup tlaku vzduchu na
barogramu v souvislosti s průchodem
húlavy. Nejčastější případy bouřkového nosu dosahují vzestupu 1 až 3 hPa, ojediněle i více během několika min. Před výskytem bouřkového nosu bývá zpravidla zaznamenáno minimum tlaku vzduchu, ve výjimečných případech však tlak po přechodném náhlém vzestupu klesá i pod tuto hodnotu a záznam na barografu vypadá jako
časová značka. Tyto případy prudkého vzestupu tlaku vzduchu s následným poklesem zpravidla souvisí s přechodem
bouřkových anticyklon. Převážná většina bouřkových nosů se vyskytuje při přechodu
studených front druhého druhu s výraznými projevy
frontálního počasí, a to zejména silným větrem současně s náhlým poklesem teploty vzduchu.
▶
pressure maximum
syn. maximum barické – zast. označení pro
anticyklonu; střed tlakového maxima býval dříve na
synoptických mapách označován písmenem M.
▶
pressure minimum
syn. minimum barické – zast. označení pro
cyklonu; střed tlakového minima býval dříve na
synoptických mapách označován písmenem
m.
▶
pressure pattern
pole
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, znázorněné soustavou
izobar na
synoptické mapě. Izobary se zakreslují většinou po 5 hPa, na mapách větších měřítek a v případě malých
tlakových gradientů i po 2,5, popř. l hPa. Někdy se r. b. označuje termínem izobarická konfigurace.
▶
pressure pattern flying
let v
izobarické hladině, tj. prakticky při konstantním tlaku vzduchu. Tohoto způsobu letu se v meteorologii používá při měření ve
volné atmosféře pomocí
transoceánských sond, která se konají hlavně k výzkumným účelům.
▶
pressure reduced to mean sea level
(SLP) –
tlak vzduchu v hladině odpovídající stř. výšce hladiny moře
1. vypočtený podle reálné atmosféry:
z naměřeného tlaku vzduchu p v
nadmořské výšce tlakoměru H,
virtuální teploty T
V a
tíhového zrychlení g v zeměpisné šířce stanice a v nadm. výšce tlakoměru H;
2. vypočtený podle
mezinárodní standardní atmosféry ICAO:
z naměřeného tlaku vzduchu p v nadm. výšce tlakoměru H a pro n = 0,190284.
▶
pressure system
syn. útvar barický
1. část
tlakového pole atmosféry s charakteristickým rozdělením
tlaku vzduchu, a tedy i proudění vzduchu popsaná průběhem
izobar nebo
izohyps na
synoptické mapě. Základními tlakovými útvary jsou útvary s uzavřenými izobarami, resp. izohypsami, tedy
cyklona neboli tlaková níže a
anticyklona neboli tlaková výše. R. Abercromby (1887) rozlišil dalších pět tlakových útvarů: okrajovou neboli
podružnou cyklonu,
brázdu nízkého tlaku vzduchu,
hřeben vysokého tlaku vzduchu,
barické sedlo a
přímočaré izobary. V met. literatuře se můžeme setkat ještě s dalšími názvy tlakových útvarů, např.
výběžek vyššího tlaku vzduchu,
pás nízkého tlaku vzduchu,
pás vysokého tlaku vzduchu,
přemostění,
brázda tvaru V. Soubor tlakových útvarů v určité oblasti vytváří
barický reliéf. Viz též
pole tlakové nevýrazné.
2. část pole průměrného tlaku vzduchu, zobrazeného na
klimatologické mapě, a to zpravidla pro určitý kalendářní měsíc nebo sezónu. Tlakové útvary v tomto smyslu jsou označovány též jako
akční centra atmosféry, protože určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry.
▶
pressure tendency
obecně změna tlaku vzduchu za jednotku času na určitém místě. V
synoptických zprávách se udává změna
tlaku vzduchu na stanici za tři hodiny (v tropických oblastech za 24 hodin) před
termínem pozorování. V případě tříhodinové tlakové změny v úrovni stanice se určuje nejen její velikost, ale i
charakteristika tlakové tendence za příslušné tříhodinové období. Tlaková tendence spolu s charakteristikou tlakové tendence udávají krátkodobé změny v
tlakovém poli a mají značný prognostický význam. Viz též
izalobara,
mapa izalobar,
rovnice tlakové tendence.
▶
pressure tendency equation
rovnice vyjadřující časovou změnu tlaku vzduchu v daném bodě atmosféry. Má tvar
kde
p(z) značí atm. tlak v bodě o vert. souřadnici
z,
t čas,
g velikost
tíhového zrychlení,
ρ hustotu vzduchu,
v je horiz. rychlost proudění,
vz vert. složka rychlosti proudění,
vyjadřuje horiz.
divergenci proudění a
horiz.
gradient hustoty vzduchu. Členy na pravé straně po řadě vyjadřují vliv horiz. divergence proudění,
advekce hustoty vzduchu a
vertikálních rychlostí na mechanismus tlakových změn v atmosféře. Rovnice tlakové tendence patří k základním vztahům v
dynamické meteorologii. Odvodil ji M. Margules a upravil J. Bjerknes (1937).
▶
pressure tube anemometer
anemometr založený na principu
Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního
manometru. Tlakový rozdíl Δ
p závisí na
rychlosti větru v a
hustotě vzduchu ρ podle vztahu
kde
k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního
anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též
anemometr tlakový.
▶
pressure-plate anemometer
anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na
směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná
rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též
anemometr Wildův.
▶
prevailing visibility
V letecké meteorologii nejvyšší hodnota
dohlednosti pozorovaná v souladu s definicí „Dohlednost“, které je dosaženo nejméně na polovině kruhového horizontu nebo nejméně na polovině letištní plochy. Tyto oblasti mohou tvořit spojitý sektor nebo mohou být složeny z několika nespojitých sektorů. Tato hodnota může být vyhodnocena pozorovatelem nebo přístrojovým systémem. K získání co nejlepšího odhadu převládající dohlednosti se tam, kde jsou instalovány, používají přístroje.
▶
prevailing wind
syn. směr větru převládající –
směr větru nejčastěji měřený nebo pozorovaný v daném místě za určité období, např. den, měsíc, sezonu nebo rok. Je jednou ze základních klimatických charakteristik určitého místa.
▶
prevailing wind direction
▶
primary aerosols
aerosolové částice, které jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se někdy označují jako disperzní aerosoly. Viz též
aerosoly sekundární.
▶
primary circulation
syn. cirkulace prvotní – základní složka
všeobecné cirkulace atmosféry. Na ni navazují cirkulace menších měřítek, označované jako
cirkulace sekundární a
terciární. Toto rozdělení atmosférické cirkulace navrhl H. C. Willet.
▶
primary cyclone
syn. cyklona centrální –
cyklona, uvnitř které se formují jedna nebo více
podružných cyklon. Řídicí cyklona je poměrně hlubokou a rozsáhlou
frontální cyklonou zpravidla ve stadiu
okludované cyklony, která mohla též postupně vznikat spojením několika cyklon. Řídicí cyklona se často vyskytuje nad určitou oblastí (např. u Islandu) po dobu až několika týdnů. Viz též
cyklona kvazistacionární,
stadia vývoje cyklony.
▶
primary data user station
— zařízení pro příjem dat z met. družic v digitálním tvaru. Může jít o data změřená a předzpracovaná družicí n. i o data změřená družicí, předzpracovaná pozemní stanicí a družicí opět přenášená. PDUS mají konstrukčně složitější přenosová i zpracovatelská zařízení než stanice pro příjem druhotných dat z meteorologických družic. Data jsou v PDUS většinou zaznamenávána na magnetická média umožňující jejich archivaci a další zpracování. Některé PDUS mohou přijímat data širšího programu příslušné met. družice.
▶
primary depression
syn. cyklona centrální –
cyklona, uvnitř které se formují jedna nebo více
podružných cyklon. Řídicí cyklona je poměrně hlubokou a rozsáhlou
frontální cyklonou zpravidla ve stadiu
okludované cyklony, která mohla též postupně vznikat spojením několika cyklon. Řídicí cyklona se často vyskytuje nad určitou oblastí (např. u Islandu) po dobu až několika týdnů. Viz též
cyklona kvazistacionární,
stadia vývoje cyklony.
▶
primary rainbow
syn. duha primární – duha vytvořená lomem a jedním vnitřním odrazem světla na
dešťových kapkách.
Rozdělení velikosti dešťových kapek určuje, které barvy jsou zastoupeny a jak široký pruh zaujímají. Vždy je však fialová barva na vnitřní (úhlový poloměr oblouku 40°) a červená na vnější (úhlový poloměr oblouku 42°) straně duhového oblouku.
▶
primitive equations
méně vhodné označení pro
základní rovnice.
▶
primitive equations
1. v
dynamické meteorologii obecně soustava rovnic, která dává do vzájemného vztahu zákl. dynamické a termodynamické veličiny popisující
pole větru,
teploty a
tlaku včetně rozložení obsahu vody ve všech fázích. Počítáme do ní obvykle složkové vyjádření vektorové
pohybové rovnice,
rovnici kontinuity proudění a vody ve všech fázích, vhodné matematické vyjádření první
hlavní věty termodynamické a
stavovou rovnici ideálního plynu. Za předpokladu znalosti zdrojových funkcí a počátečních, popř. okrajových podmínek, je taková soustava uzavřeným systémem rovnic. Řešené veličiny jsou pak jednoznačnými funkcemi prostorových souřadnic a času.
2. v tematické oblasti
numerické předpovědi počasí se takto obvykle označuje soustava
prognostických rovnic, ve kterých jsou použity zjednodušující aproximace
hydrostatické rovnováhy a
aproximace tenké vrstvy. Filtrují
zvukové vlny. Tento typ rovnic je velmi rozšířený pro předpověď počasí od 70. let 20. století a může realisticky pracovat od planetárních škál až po rozlišení přibližně 4 km, kdy popsané horiz. a vert. cirkulace již dosahují srovnatelných měřítek. V literatuře jsou někdy též označovány termínem
primitivní rovnice.
▶
principal climatological station
meteorologická stanice, na níž je prováděno
klimatologické pozorování podle úplného programu a která má nepřetržitý provoz a úplné přístr. vybavení. Doporučený rozsah
meteorologických prvků měřených nebo pozorovaných na základní klimatologické stanici:
stav a
průběh počasí,
množství a
druh oblačnosti, výška
základny oblačnosti, směr a rychlost větru, teplota, vlhkost a tlak vzduchu,
dohlednost, množství srážek,
sněhová pokrývka,
sluneční svit a
teplota půdy v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm. Základní klimatologické stanice v ČR neměří teplotu půdy v hloubkách 150 a 300 cm; dohlednost, druh oblačnosti a výška základny oblačnosti se pozorují jen na
profesionálních meteorologických stanicích.
▶
principal land station
pozemní meteorologická stanice, která provádí met. měření a pozorování v
přízemní vrstvě atmosféry za použití odpovídajícího tech. vybavení a personálu. Její zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací.
▶
principal static's equation
▶
probable maximum flood (PMF)
(PMF, z angl. Probable Maximum Flood) – odhad velikosti návrhové
povodně stanovený na základě hodnoty
pravděpodobné maximální srážky pro dané
povodí a trvání srážky. V některých zemích se PMF používá při posuzování nových i stávajících vodních děl a jejich kapacitních, stavebních a odtokových vlastností.
▶
probable maximum precipitation (PMP)
(PMP, z angl. Probable Maximum Precipitation) – podle
Světové meteorologické organizace (WMO) je pravděpodobná maximální srážka definována jako maximální fyzikálně možný
srážkový úhrn pro oblast dané velikosti a dané geografické polohy, pro danou dobu během roku a pro dané trvání srážkové události. Odhad PMP nebere v úvahu možné
klimatické změny. Z této definice vyplývá, že hodnota PMP je odhadem, který lze verifikovat jenom v negativním smyslu, tzn. že odhad PMP, který by byl při konkrétní srážce překonán, je nutné revidovat. Hodnota PMP se může měnit i s velikostí a umístěním zájmového
povodí, stejně jako s meteorologickými podmínkami, za nichž zde k extrémním srážkám dochází. Základní postupem při stanovení hodnoty PMP je tzv. metoda transpozice a maximalizace extrémních srážkových událostí do zájmového území, pokud to meteorologické podmínky v dané oblasti dovolují. Při posuzování vodních děl jsou v některých zemích využívány odhady tzv.
pravděpodobné maximální povodně, které odhad PMP využívají.
▶
professional meteorological station
meteorologická stanice, na níž měření a pozorování provádějí výhradně pozorovatelé s požadovanou kvalifikací, v ČR stálí zaměstnanci
Českého hydrometeorologického ústavu, Akademie věd ČR nebo Armády ČR. Všechny profesionální met. stanice ČR patří mezi
automatizované meteorologické stanice a jejich zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací. Viz též
metadata meteorologické stanice, stanice dobrovolnická.
▶
profile of atmospheric front
vertikální řez
frontální plochou, který ukazuje, jak se mění
sklon fronty s výškou. Profil
atmosférické fronty závisí především na druhu fronty, rychlosti jejího postupu a na orografických poměrech oblasti, nad níž fronta postupuje. V
mezní vrstvě atmosféry se vlivem tření sklon
teplé fronty zmenšuje a
studené fronty zvětšuje ve srovnání s jejich sklonem ve
volné atmosféře. S deformací frontální plochy mohou souviset zvláštnosti v rozdělení
frontální oblačnosti a
srážek.
▶
profiler
[profajler]
1. obecné označení přístroje určeného k
sondáži atmosféry pomocí radiových vln, světelných paprsků nebo
akustických vln. Základními typy profilerů jsou
windprofiler,
lidar a
sodar; kombinaci radiových a akustických vln využívá systém
RASS. Vysílače profilerů generují krátké intenzivní pulzy radiového záření,
světla nebo zvuku, jejichž zpětný rozptyl, ovlivněný fyz. a chem. vlastnostmi prostředí, je zachycován velmi citlivými a vysoce selektivními přijímači. Ze zpoždění signálu a
rychlosti světla, resp.
rychlosti zvuku lze určit vzdálenost k místu zpětného rozptylu signálu.
2. syn. windprofiler.
▶
prognostic constant pressure chart
mapa předpovídaného budoucího rozložení
izohyps některé standardní
tlakové hladiny, sestavené pro určitý termín, nejčastěji pro 00 UTC. Tato mapa se v současné době zpravidla zpracovává ve větších předpovědních centrech na základě výstupů
modelů numerické předpovědi počasí a rozšiřuje internetovým přenosem nebo pomocí
meteorologických kódů, např. kódu
GRID. Uvedená předpovědní mapa, která je podkladem
krátkodobých nebo
střednědobých předpovědí počasí, se dříve sestavovala zejména graf. způsobem (např. metodou R. Fjörtofta nebo A. Defanta). Viz též
numerická předpověď počasí,
mapa relativní topografie.
▶
prognostic equations
rovnice obsahující časové derivace. V meteorologii se jejich časovou integrací tvoří předpověď, takže jsou součástí jak
prognostických modelů atmosféry používaných při
numerické předpovědi počasí, tak
modelů klimatu. Soustavy prognostických rovnic se odvozují ze základních zákonů zachování hmoty, hybnosti a energie. Pokud jde o prognostické rovnice pro rychlost atmosférického proudění, popř. její složky, jsou obecnými prognostickými rovnicemi
Navierovy–Stokesovy rovnice. Podle různých zjednodušujících aproximací lze pak odvozovat různé méně obecné systémy rovnic, např.
Eulerovy rovnice,
kvazi-geostrofické rovnice, tzv.
základní rovnice,
anelastické rovnice apod. Prognostické rovnice se formulují i pro další veličiny jako např. pro teplotu nebo vlhkost vzduchu nebo se vytvářejí odvozováním z
pohybových rovnic. V tomto smyslu lze zmínit např.
rovnici vorticity nebo
rovnici divergence. Jako svého druhu protikladný pojem k prognostickým rovnicím lze uvažovat diagnostické rovnice, které neobsahují parciální časové derivace, a lze je proto použít pouze k diagnostickým studiím stavu daného systému za předpokladu jeho stacionarity.
▶
prognostic chart
syn. mapa prognózní – v meteorologii obecně mapa, jež obsahuje předpověď kteréhokoli
meteorologického prvku a jevu, např. mapa předpovědí atm.
srážek,
mapa výškového větru se zakreslením předpokládané polohy
osy tryskového proudění nebo mapa předpovídaného počátku žní. V denní synop. praxi se význam pojmu předpovědní mapa zužuje na mapy předpovídaných hodnot budoucího rozložení přízemních a výškových
polí meteorologických prvků, sestavované zpravidla pomocí
numerických předpovědních modelů pro různě dlouhá období (na 24, 48 h atd.). Jedná se především o předpovědní mapy přízemní
povětrnostní situace a předpovědní
mapy barické topografie, sestavené na základě metod
numerické předpovědi počasí v předpovědních centrech a rozšiřované zpravidla prostřednictvím internetu. Viz též
mapa přízemní předpovědní,
mapa absolutní topografie předpovědní,
mapa relativní topografie.
▶
prognostic isobaric contour chart
mapa předpovídaného budoucího rozložení
izohyps některé standardní
tlakové hladiny, sestavené pro určitý termín, nejčastěji pro 00 UTC. Tato mapa se v současné době zpravidla zpracovává ve větších předpovědních centrech na základě výstupů
modelů numerické předpovědi počasí a rozšiřuje internetovým přenosem nebo pomocí
meteorologických kódů, např. kódu
GRID. Uvedená předpovědní mapa, která je podkladem
krátkodobých nebo
střednědobých předpovědí počasí, se dříve sestavovala zejména graf. způsobem (např. metodou R. Fjörtofta nebo A. Defanta). Viz též
numerická předpověď počasí,
mapa relativní topografie.
▶
prognostic isobaric chart
mapa předpovídaného budoucího rozložení
izohyps některé standardní
tlakové hladiny, sestavené pro určitý termín, nejčastěji pro 00 UTC. Tato mapa se v současné době zpravidla zpracovává ve větších předpovědních centrech na základě výstupů
modelů numerické předpovědi počasí a rozšiřuje internetovým přenosem nebo pomocí
meteorologických kódů, např. kódu
GRID. Uvedená předpovědní mapa, která je podkladem
krátkodobých nebo
střednědobých předpovědí počasí, se dříve sestavovala zejména graf. způsobem (např. metodou R. Fjörtofta nebo A. Defanta). Viz též
numerická předpověď počasí,
mapa relativní topografie.
▶
prognostic surface chart
předpovědní mapa, na níž je zobrazeno předpokládané rozložení některých
meteorologických prvků při zemském povrchu v některých z příštích hlavních
synoptických termínů. Jsou na ní obvykle zakresleny
izobary,
středy cyklon a
anticyklon a předpovídané polohy
atmosférických front. Pro zákres budoucí polohy rozložení
tlaku vzduchu je v současné době používáno výstupů z některého
numerického předpovědního modelu. Přízemní předpovědní mapa bývá v praxi nespr. označována jako
prebaratik.
▶
prognostic thickness chart
mapa předpokládaného budoucího rozložení tlouštěk vrstvy vzduchu mezi dvěma
standardními izobarickými hladinami, vyjádřeného pomocí
relativních izohyps. Sestavuje se v předpovědních centrech na základě výstupů numerických předpovědních modelů pro různé termíny. V. t. mapa absolutní topografie předpovědní.
▶
progression of the monsoon
počáteční stadium letní
monzunové cirkulace, kdy se do dané oblasti pomalu rozšiřuje
vzduchová hmota přinášená
letním monzunem. Má-li počátek
monzunových dešťů prudký nástup, mluvíme o
vpádu monzunu.
▶
propagation of electromagnetic waves in atmosphere
rychlost šíření elmag. vlnění v atmosféře
c je dána vzorcem:
kde
c0 značí rychlost elmag. vlnění ve vakuu a
n index lomu, který lze spočítat ze vztahu:
v němž
εr je rel. permitivita a
μr rel. magnetická permeabilita vzduchu. Protože ve vzduchu
μr≈1 lze s dostatečnou přesností položit
Pro šíření světla v atmosféře má značný význam závislost
n na vert. souřadnici
z, což můžeme pro danou vlnovou délku vyjádřit ve tvaru:
kde
p značí
tlak vzduchu,
T teplotu vzduchu v K,
g velikost tíhového zrychlení,
R měrnou plynovou konstantu vzduchu,
T0 teplotu 273 K,
p0 tlak 1 000 hPa a
n0 index lomu ve vzduchu při teplotě
T0 a tlaku
p0. Podíl
g/R = 3,42 K / 100 m je vert.
gradient teploty v případě
homogenní atmosféry. Je zřejmé, že
n se zmenšuje s výškou
tehdy, jestliže teplota s výškou klesá pomaleji než o 3,42 K na 100 m nebo existuje
izotermie či
inverze teploty. V těchto případech má trajektorie světelného paprsku tvar vypuklý směrem vzhůru. Při šíření paprsku do vyšších vrstev ovzduší potom může dojít k tomu, že úhel sevřený paprskem a vertikálou dosáhne příslušné kritické hodnoty potřebné k totálnímu odrazu paprsku směrem dolů. V tomto případě jsou splněny podmínky pro vznik opt. jevů označovaných jako svrchní
zrcadlení. Totálnímu odrazu napomáhá existence
výškových inverzí teploty vzduchu. V důsledku zmíněného zakřivení paprsků se zdánlivá poloha Slunce, popř. Měsíce a hvězd na obloze jeví pozemskému pozorovateli o něco výše než poloha skutečná (tzv. astronomická refrakce). Zakřivení opt. paprsků též umožňuje dohlednost poněkud za geometrický obzor. Opačný případ
, kdy teplota klesá s výškou rychleji než o 3,42 K na 100 m, se běžně vyskytuje pouze v silně přehřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu a trajektorie světelného paprsku má pak tvar vypuklý směrem dolů. Známým opt. úkazem, vyskytujícím se za těchto podmínek, je spodní zrcadlení ve vrstvě přehřátého vzduchu při zemském povrchu. V meteorologii má značný význam i šíření rádiových vln, využívaných např. v meteorologických
radarech. Tyto vlny se šíří podle stejných zákonitostí jako světlo, avšak index lomu je v tomto případě ovlivňován i vlhkostí vzduchu. Viz též
refrakce atmosférická,
útlum elektromagnetických vln.
▶
propagation of light in atmosphere
▶
propagation of sound
šíření
zvukových vln v atmosféře, jehož rychlost
c je dána vzorcem:
kde
κ značí Poissonovu konstantu, vyjadřující poměr
měrného tepla vzduchu při stálém tlaku a při stálém objemu,
R měrnou plynovou konstantu vzduchu a
T teplotu vzduchu v K. Při teplotě 273 K, za bezvětří a v
suchém vzduchu je
c = 331,36 m.s
–1. Protože měrná plynová konstanta
vlhkého vzduchu je o něco větší než táž konstanta platná pro suchý vzduch a její hodnota poněkud roste s obsahem vodní páry ve vzduchu, zvětšuje se rychlost zvuku s růstem
absolutní vlhkosti. Pro opravu rychlosti zvuku na vlhkost lze užít vzorce:
v němž
p značí
tlak vzduchu a
e tlak vodní páry. Vane-li vítr, je celková rychlost zvuku dána součtem rychlosti zvuku v klidném vzduchu a složky rychlosti proudění v daném směru, čehož se využívá u
akustických anemometrů. Pro zvukové vlny lze aplikovat zákony odrazu a lomu i pojem zvukového paprsku (kolmice k vlnoploše) a definovat index lomu
n = T–1/2. V obvyklém případě, kdy teplota vzduchu klesá s výškou, platí
a dráhy zvukových paprsků orientovaných šikmo vůči zemskému povrchu se zakřivují tak, že mají tvar poněkud vypuklý směrem dolů. Opačná situace nastává ve vrstvách s
inverzí teploty vzduchu, kde
a zmíněné dráhy mají tvar vypuklý vzhůru. V tomto případě může nastat totální odraz zvukové vlny, která se pak vrací k zemi často v místech, kam už neproniká zvuk šířící se od svého zdroje přímo podél zem. povrchu a je tlumený na jeho nerovnostech. Tímto způsobem vzniká jev anomální slyšitelnosti a za vhodných podmínek může být v souvislosti se silnými zdroji zvuku (výbuchy apod.) pozorováno i několik
pásem anomálníslyšitelnosti oddělených
pásmy ticha, kdy zvuk je střídavě slyšitelný a neslyšitelný v kruhových oblastech, někdy jen v sektorech, okolo zdroje zvuku. Počátkem 20. století bylo šíření zvuku v atmosféře jednou z nepřímých metod výzkumu vysokých vrstev atmosféry.
▶
Proterozoic
syn. starohory – nejmladší z eonů
prekambria, zahrnující období před 2500 – 541 mil. roků.
Evoluce atmosféry Země pokračovala na počátku proterozoika obdobím prvotního nárůstu koncentrace kyslíku, který umožnil existenci aerobních eukaryotických organizmů a vývoj
ozonové vrstvy. Způsobil však i pokles koncentrace
metanu, takže v důsledku zeslabení
skleníkového efektu nastala opakovaně rozsáhlá zalednění, která se posléze opakovala ke konci proterozoika v souvislosti s dalším prudkým nárůstem koncentrace kyslíku. Podle tzv. teorie sněhové koule mohla zalednění vícekrát postihnout celou planetu, která by se z jejich sevření vymanila působením sopečné činnosti. Jiné teorie připouštějí nezamrzlé tropy, jež měly zůstat útočištěm organizmů, jejichž mnohobuněčné formy se objevily na samém konci proterozoika jako tzv. ediakarská fauna a následně se naplno rozvinuly ve
fanerozoiku.
▶
protuberance
výron relativně chladnějšího, hustšího plazmatu z
fotosféry přes
chromosféru do žhavé
sluneční koróny. Tyto útvary jsou typické pro období zvýšené
sluneční aktivity. Při pozorování se jeví jako výběžky boulovitého tvaru, plameny nebo oblouky, vybíhající ze slunečního tělesa. Někdy se mohou od Slunce úplně odpoutat, pak je označujeme jako výrony korónové hmoty; pokud zasáhnou
zemskou magnetosféru, způsobí zde
geomagnetickou bouři.
▶
proxy data
nepřímé indikátory, které umožňují rekonstruovat
paleoklima, popř.
historické klima, a určit přibližné vlastnosti klimatického sytému v minulosti. Podmínkou jejich využití v
paleoklimatologii je možnost alespoň přibližného datování a poznatky o jejich klimatické podmíněnosti. Základními druhy proxy dat jsou data geologická (analýza hlubokomořských, jezerních a navátých sedimentů, ledovcových jevů, fosilních půd), glaciologické (analýza vrtných jader
ledovců) a biologická (analýza letokruhů, malakofauny, hmyzu a
pylová analýza). V širším smyslu patří mezi proxy data i nepřímé historické prameny užívané
historickou klimatologií, které dokumentují jevy vázané na počasí a klima (např. údaje o
povodních, záznamy o počátcích žní apod.).
▶
pseudo front
syn. fronta zdánlivá –
mezosynoptické rozhraní projevující se náhlou prostorovou změnou v
teplotním poli, a to pouze v blízkosti zemského povrchu. Tradičně tak označujeme rozhraní vznikající na hranicích rozdílného
aktivního povrchu (např. vodní hladina – led, vodní hladina – souš aj.), nebo v orograficky členitém terénu. Podle angl. terminologie můžeme za pseudofrontu považovat i
gust frontu.
▶
pseudo wet-bulb potential temperature
▶
pseudo wet-bulb temperature
▶
pseudo-gradient
rozdíl hodnot
meteorologických prvků odpovídající určitému konstantnímu výškovému rozdílu (zpravidla 100 m), zjištěný mezi místy, která neleží na vertikále. Za pseudogradient
teploty vzduchu se např. označuje okamžitá nebo prům. změna teploty s výškou vypočtená z měření
přízemních meteorologických stanic ležících v rozdílné nadm. výšce. Velikost pseudogradientu se liší od velikosti vert.
gradientu, protože odráží bezprostřední vliv zemského povrchu na hodnoty met. prvků více než vert. gradient zjištěný
aerologickým měřením.
▶
pseudoadiabat
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými, zpravidla mezi
teplotou a
tlakem, při
pseudoadiabatickém ději. Je zároveň křivkou konstantní
adiabatické ekvivalentní potenciální teploty.
▶
pseudoadiabatic lapse rate
▶
pseudoadiabatic process
termodyn. proces, při němž dochází k ochlazování
nasyceného vzduchu, který je tepelně izolován od okolí, a veškerá zkondenzovaná voda je okamžitě ze vzduchu odstraněna.
Latentní teplo kondenzace tedy ohřívá pouze
vlhký vzduch. Pokles teploty vzduchu při pseudoadiabatickém výstupu je znázorněn
pseudoadiabatou na
termodynamickém diagramu. Dojde-li k následnému sestupu vzduchu, probíhá růst teploty prakticky po
suché adiabatě, neboť všechna zkondenzovaná voda byla při pseudoadiabatickém výstupu odstraněna. Pseudoadiabatický děj je tedy nevratný, a proto není
adiabatickým dějem. Pojem pseudoadiabatický děj zavedl něm. meteorolog W. Bezold v r. 1888.
▶
pseudoequivalent potential temperature
▶
pseudoequivalent temperature
▶
psychrometer
přístroj užívaný k
měření vlhkosti vzduchu. Je tvořen dvěma shodnými
teploměry; jeden má čidlo suché a měří
teplotu vzduchu (tzv.
suchý teploměr), druhý má čidlo obalené navlhčovanou „punčoškou“, a tím pokryté filmem čisté vody nebo ledu (tzv.
vlhký teploměr). Odpařováním vody z obalu se odnímá vlhkému teploměru teplo, a proto je jeho údaj zpravidla nižší než údaj suchého teploměru. V případě, že je vzduch vodní párou nasycen, např. v husté
mlze, jsou si oba údaje rovny nebo dokonce při záporných teplotách je nad ledem údaj vlhkého teploměru vyšší. Charakteristiky vlhkosti vzduchu (
tlak vodní páry a
relativní vlhkost vzduchu) se určují z psychrometrické diference neboli psychrometrického rozdílu, tj. rozdílu údajů suchého a vlhkého teploměru, např. pomocí
psychrometrických tabulek. Rozlišujeme psychrometry uměle ventilované neboli aspirační a uměle neventilované, umístěné zpravidla v
meteorologické budce. Uměle ventilovaný psychrometr Assmannův (aspirační) má teploměrné nádobky v kovových trubicích a stejnoměrné proudění kolem nádobek zajišťuje ventilátor s rychlostí proudění nejčastěji 2,5 m.s
–1. Je to přenosný přístroj, který umožňuje měřit teplotu a vlhkost vzduchu i na slunci. Byl často užíván při terénních meteorologických měřeních. Předchůdcem Assmannova psychrometru je psychrometr prakový, u nějž pozorovatel dosáhl požadované proudění vzduchu kolem nádobek točením přístroje zavěšeného na provázku nebo řetízku. Uměle neventilovaný psychrometr Augustův je používaný na
meteorologických stanicích v meteorologických budkách. Je tvořen dvěma
staničními teploměry, z nichž vlhký teploměr má nádobku obalenou punčoškou, jejíž dolní konec je ponořen do nádobky s vodou upevněné pod teploměrem. Přístroj navrhl E. F. August (1825). Psychrometrická metoda byla v meteorologii nejužívanější metodou měření vlhkosti vzduchu. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z psychrometru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem. Viz též
vzorec psychrometrický,
teplota vlhkého teploměru,
koeficient psychrometrický.
▶
psychrometric difference
▶
psychrometric formula
syn. formule psychrometrická – poloempirický vzorec používaný při výpočtu
psychrometrických tabulek. Má tvar:
kde
e je
tlak vodní páry ve vzduchu,
es tlak nasycené vodní páry určený s ohledem na fázi vody při teplotě udávané
vlhkým teploměrem,
A značí
psychrometrický koeficient,
p tlak vzduchu,
T teplotu vzduchu udanou
suchým teploměrem a
T' teplotu udanou vlhkým teploměrem. Hodnota
es závisí na skupenství vody ve vlhkém obalu teploměru. K praktickému určování
vlhkosti vzduchu na základě měření Assmannovým
psychrometrem se používá psychrometrický vzorec v úpravě Sprungově.
V
termodynamice atmosféry se psychrometrický vzorec uvádí též ve tvaru:
kde
w je
směšovací poměr,
w" směšovací poměr ve
vzduchové částici nasycené při izobarické
vlhké teplotě Tiv,
cpd měrné teplo při konstantním tlaku pro
suchý vzduch a
Lwv latentní teplo vypařování. Protože izobarickou vlhkou teplotu
Tív lze v podstatě ztotožnit s teplotou naměřenou vlhkým teploměrem, umožňuje výše uvedený vztah vypočítat z naměřených teplot suchého a vlhkého teploměru, jakož i z hodnoty max. směšovacího poměru při teplotě
Tiv aktuální směšovací poměr ve vzduchové částici při teplotě
T. Viz též
vzorec Sprungův.
▶
psychrometric tables
tabulky vypočtené podle
psychrometrického vzorce, které slouží ke stanovení různých vlhkostních parametrů z údajů změřených
psychrometrem. Jsou uspořádány tak, že v řádcích je uváděna
suchá teplota a ve sloupcích
vlhká teplota. V průsečíku příslušného řádku a sloupce je hodnota
tlaku vodní páry a
relativní vlhkosti vzduchu odpovídající změřenému
psychrometrickému rozdílu. Zvláštním oddílem psychrometrických tabulek je zpravidla i tabulka umožňující vyhledání tlaku vodní páry z údajů relativní vlhkosti a teploty vzduchu. Tento oddíl se někdy označuje jako hygrometrické tabulky. Pro psychrometry uměle ventilované se užívají psychrometrické tabulky aspirační. Termín hygrometrické tabulky se používá někdy rovněž jako syn. termínu psychrometrické tabulky. Viz též
koeficient psychrometrický,
teplota suchého teploměru,
teplota vlhkého teploměru.
▶
puff model
[paf model] –
lagrangeovský model transportu
znečišťujících příměsí v atmosféře představující nadstavbový stupeň
vlečkových modelů. Princip spočívá v tom, že vlečka znečištění pocházející z daného zdroje se podél svojí trajektorie štěpí do spojitého sledu vhodně definovaných segmentů (puffů). Modeluje se pohyb a vývoj těchto individuálních puffů a dále pak např. jejich vzájemné interakce při mísení různých vleček. Proti běžným vlečkovým modelům je výpočetní algoritmus podstatně komplikovanější, avšak lze takto vhodně modelovat např. případy s velkou časovou proměnlivostí zdrojů příměsí, a zejména procesy při vzájemném mísení vleček o různém složení pocházejících z více zdrojů.
▶
pumping of barometer
oscilace délky
rtuťového sloupce tlakoměru vznikající kolísáním
tlaku vzduchu při dyn. působení
nárazovitého větru. Znesnadňuje čtení údaje
tlakoměru.
▶
punch hole
(z angl. cloud hole) – kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná
virga. Jev byl identifikován v oblacích
altocumulus nebo
cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout
přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku
ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu
altostratus či
cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace ledových jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Morfologicky byl jev zařazen v roce 2017 do kategorie
zvláštnosti oblaků pod označením
cavum. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova,
pruh rozpadový.
▶
purga
regionální označení pro silnou sněhovou vánici v tundrových oblastech sev. Evropy a především sev. Sibiře v zimě. Název pochází z karelského slova „purgu“ nebo finského „purku“. Viz též
blizard,
buran,
burga.
▶
purple light
syn. světlo purpurové – záře pozorovaná na bezoblačné obloze ve tvaru výseče velkého světelného kruhu. Šíří se vzhůru od obzoru, za nímž se nalézá Slunce. Její intenzita i velikost se zvětšuje až do polohy Slunce 3 až 4° pod obzorem, mizí při poloze Slunce 6° pod obzorem. Celý jev trvá asi 20 až 30 minut. Fialová záře je jedním z jevů označovaných souborně jako
soumrakové barvy. Intenzita fialové záře vzrůstá s průzračností vzduchu a s nadm. výškou místa pozorování.
▶
PV thinking
[pí ví θiŋkiŋ] – obecně rozšířený termín v anglicky psané odborné literatuře pro analýzu vlastností a vývoje termobarických útvarů v
synoptickém měřítku na základě polí
potenciální vorticity. Tento přístup představuje poměrně jednoduchou a názornou alternativu ke klasické metodě dynamické analýzy s využitím
kvazigeostrofické aproximace, na rozdíl od níž explicitně neuvažuje existenci
vertikálních pohybů vzduchu. Potenciální vorticita, která je konzervativní veličinou při
adiabatických dějích a jednoznačně určuje
pole proudění a teploty, se zpravidla hodnotí ve vhodně zvolených
izentropických hladinách. Někdy se proto používá i označení „IPV thinking“. Z polohy
anomálií potenciální vorticity lze usuzovat na oblasti
konvergence a
divergence proudění spojené s
výstupnými a
sestupnými pohyby vzduchu. Pozorované pole proudění je pak v prvním přiblížení dáno k hodnocení vlivu neadiabatických dějů na velkoprostorovou
dynamiku atmosféry.
▶
pyramidal haloes
duhově zbarvené světelné kruhy kolem Slunce představující obdobu
malého hala nebo
velkého hala, avšak s odlišnými úhlovými poloměry. Vytvářejí se dvojitým lomem paprsků na ledových krystalcích, když vstupní, resp. výstupní stěnou krystalku pro příslušný paprsek je stěna pyramidálního (jehlanovitého) zakončení sloupkových nebo destičkových krystalků (často se vyskytující pyramidální nástavby nad stěnami podstav sloupkových nebo destičkových krystalků). Nejčastěji se v literatuře v tomto směru uvádějí hala o úhlovém poloměru ca: 9° (Buiysenovo halo), 18° (Rankinovo halo), 20° (Burneyovo halo), 23° (Barkowovo halo), 24° (Dutheilovo halo) a 35° (Feuilleovo halo). U pyramidálních hal mohou vzácně vznikat jevy obdobné
parheliím a
tečným obloukům u malého hala.
▶
pyramidal sun
deformace tvaru slunečního disku do podoby víceúhelníku při jeho poloze těsně u obzoru. Vyčnívá-li pak nad obzor pouze část slunečního disku, může její tvar připomínat stupňovitou pyramidu. Jev se vyskytuje zejména v zimě při nízkých ranních přízemních teplotách vzduchu. Souvisí pak se složitou strukturou vert. průběhu hustoty vzduchu v blízkosti zemského povrchu. Jev má svůj odraz v lidové mluvě jako „zubaté zimní sluníčko“.
▶
pyranogram
záznam registračního
pyranometru.
▶
pyranogram
někdy používané nevhodné označení pro
pyranogram.
▶
pyranograph
pyranometr, jehož součástí je registrační zařízení zaznamenávající časový průběh intenzity
globálního záření. Záznam je většinou prováděný v podobě denní křivky v časové stupnici na předtištěné papírové pásce.
▶
pyranograph
někdy používané nevhodné označení pro
pyranograf.
▶
pyranometer
přístroj k měření
globálního slunečního záření, pro který se někdy používá i název solarimetr. Pyranometry pracují nejčastěji na termoelektrickém principu. Jejich diferenční termočlánek, popř. termobaterie, indikuje teplotní rozdíl povrchu, který absorbuje prakticky úplně dopadající krátkovlnné záření, a povrchu, který toto záření nepohlcuje, nebo je zastíněn. Obdobný teplotní rozdíl se určuje diferenčním bimetalem v
Robitzschově bimetalickém pyranografu nebo rozdílem teplot na teploměrech
pyranometru Aragova–Davyova. Některé typy pyranometrů používají jako čidlo fotodiody, které vytvářejí fotoelektrické napětí úměrné dopadajícímu záření. Pyranometr destilační neboli
lucimetr měří globální, popř.
cirkumglobální záření tak, že záření pohlcené čidlem přístroje využívá k výparu vhodné kapaliny, jejíž objem je po zpětné kondenzaci mírou pohlceného záření. Jestliže se stínidlem odstraní
přímé sluneční záření, pyranometry měří
rozptýlené sluneční záření a pracují jako
difuzometry. Pyranometry jsou většinou vybaveny dvěma skleněnými polokoulemi chránícími jejich čidla před rušivými účinky větru, atm. srážek, vnitřní cirkulací vzduchu v čidle a před usazováním prachu a nečistot. Polokoule současně zabraňují průchodu záření delších vlnových délek než asi 4 µm a způsobují, že pyranometr měří pouze krátkovlnné záření. Jestliže se pyranometr exponuje s polokoulemi umožňujícími průchod
dlouhovlnného záření, tzn. měří jak krátkovlnné, tak dlouhovlnné záření, nazývá se
pyrradiometr, v čes. literatuře někdy nevhodně též pyranometr efektivní.
▶
pyranometer
někdy používané nevhodné označení pro
pyranometr.
▶
pyrgeometer
radiometr používaný k měření
dlouhovlnného záření, většinou vyzařovaného atmosférou směrem k zemskému povrchu. Přístroj má obvykle termoelektrické čidlo chráněné křemennou polokoulí, která je pokrytá speciální vrstvou propouštějící pouze záření s vlnovou délkou větší než 4,5 µm.
▶
pyrheliogram
záznam registračního
pyrheliometru.
▶
pyrheliograph
registrační
pyrheliometr.
▶
pyrheliometer
přístroj k měření
přímého slunečního záření. Přeměňuje energii slunečního záření, prošlou tubusem s malým vstupním otvorem a pohlcenou černým povrchem čidla nebo dutinou, na teplo, které se určuje ze zvýšení teploty absorpčního povrchu, popř. kapalného chladicího média. Pyrheliometry, jejichž údaj lze vyjádřit přímo ve fyz. jednotkách, se nazývají absolutními, rel. pyrheliometry se nazývají
aktinometry. Pyrheliometry se často používají jako referenční
etalony pro kalibraci
radiometrů pro měření slunečního
krátkovlnného záření.
▶
pyrheliometric scale
stupnice používaná při měření energie toků
slunečního záření. Je určena základním pyrheliometrickým normálem. V Evropě se do r. 1956 používala Ångströmova pyrheliometrická stupnice, odvozená od
Ångströmova kompenzačního pyrheliometru umístěného ve Švédsku. V sev. Americe sloužil obdobně za základ Smithsonské pyrheliometrické stupnice
pyrheliometr vodní. Vzájemným srovnáním údajů obou základních
etalonů, které měly odchylné principy měření i odchylné podstatné konstrukční parametry, byl zjištěn mezi oběma pyrheliometrickými stupnicemi systematický rozdíl. Jako kompromis byla zavedena v r. 1957 mezinárodní pyrheliometrická stupnice IPS, která snižovala údaje podle Smithsonské stupnice o 2 % a údaje podle Ångströmovy stupnice zvyšovala o 1,5 %. V návaznosti na rozvoj technologií měření slunečního záření byla od 1. 7. 1980 zavedená pyrheliometrická stupnice označená WRR (WorldRadiation Reference), která zvyšuje naměřené hodnoty vůči IPS o 2,2 %. Pyrheliometrická stupnice WRR je definovaná referenční skupinou absolutních pyrheliometrů (World Standard Group) udržovanou ve Světovém radiačním středisku
WMO v Davosu, Švýcarsko.
▶
pyro-clouds
podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny
zvláštních oblaků s označením
flammagenitus. Produkty hoření vystupující vzhůru při velkých požárech (velké lesní požáry, požáry tropických stepí aj.) mohou vytvářet husté, tmavé oblaky s rychlým vert. vývojem, které se vzhledem podobají silně vyvinutému
konvektivnímu oblaku. Mají však rychlejší vývoj a tmavší barvu. Produkty hoření z velkých požárů mohou být neseny větrem do velké vzdálenosti od zdroje a mohou získat podobu vrstvovitého závoje, jímž prosvítá Slunce nebo Měsíc jako modře zbarvené. Viz též
pyrocumulus,
pyrocumulonimbus.
▶
pyrocumulonimbus
(pyro-Cb, morfologicky
Cb flammagenitus) – extrémní forma oblaku
pyrocumulus (
Cu flammagenitus), jehož vývoj je důsledkem tepla a kouře uvolněných z rozsáhlých požárů, zpravidla požárů velkých lesních porostů. Pyrocumulonimbus se liší od přirozeného Cb svým mikrofyzikálním složením, s vysokým podílem produktů hoření, a našedlou barvou. Z pohledu
meteorologických družic se od běžných Cb liší nižší odrazivostí své
horní hranice oblačnosti a její odlišnou
emisivitou v tepelných kanálech. Na rozdíl od oblaku pyrocumulus může produkovat srážky i ve formě
krup, je pro něj charakteristický výskyt
blesků a
hřmění a vláknitá nebo difuzní horní část oblaku (podobně jako pro přirozený Cb). Může dosáhnout velmi silného stádia s výskytem extrémních jevů podobně jako
supercely (včetně
tornád). Srážky mohou působit pozitivně při hašení požáru. Objev stratosférických kouřových vleček hemisférického rozsahu lze spojit s výskytem oblaků pyrocumulonimbus a odhaluje energii jejich
vztlaku a potenciál injektovat kouř do spodní
stratosféry. Mezi pyro-Cb se někdy zařazují i Cb vzniklé v důsledku silných sopečných erupcí.
▶
pyrocumulus
nesrážkový oblak druhu cumulus, který se může vyvinout při výstupu teplého vzduchu při požáru nebo při zvýšení vztlaku
emisí v
kouřové vlečce vystupující z průmyslových nebo energetických provozů. Viz též
flammagenitus.
▶
pyrradiometer
nevh. název pro
pyrradiometr.
▶
pyrradiometer
přístroj k měření
krátkovlnného i
dlouhovlnného záření, dopadajícího z prostorového úhlu 2π na vodor. orientovanou plochu. Je-li čidlo obráceno vzhůru, přístroj měří
globální sluneční záření a
dlouhovlnné záření atmosféry. Je-li čidlo obráceno směrem k zemskému povrchu přístroj měří
odražené globální sluneční záření a dlouhovlnné
záření zemského povrchu. Kombinací dvou opačně orientovaných
pyrgeometrů lze měřit
radiační bilanci zemského povrchu. Jako pyrradiometr lze použít
pyranometr, který je místo skleněné polokoule vybaven polokoulí z materiálu propustného pro krátkovlnné i dlouhovlnné záření.
▶
raingauge
přístroj pro
měření srážek, především jejich
úhrnu, případně i okamžité
intenzity. Podle způsobu obsluhy rozeznáváme
srážkoměry manuální a
automatické, případně
ombrografy. V
ČHMÚ se užívají převážně srážkoměry se záchytnou plochou 500 cm
2 instalované tak, aby byla výška záchytné plochy 1 m nad terénem, popř. nad
sněhovou pokrývkou. Ve vyšších a horských polohách mohou být srážkoměry pro zimní období vybaveny výškově stavitelným stojanem, popřípadě trvale umístěny na přístrojové rampě. Srážkoměr určený pouze k měření úhrnu srážek za delší období se označuje jako
totalizátor. Viz též
ochrana srážkoměru,
hyetometr.
