Výklad hesel podle písmene 'g'

vítr o prům. rychlosti 17,2 až 20,7 m.s^–1 nebo 62 až 74 km.h^–1. Odpovídá osmému stupni Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako bouřlivý vítr uváděn vítr o prům. rychlosti alespoň 17,2 m.s^–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako bouřlivý vítr uváděn vítr odpovídající osmému stupni Beaufortovy stupnice a vyšším.

vysokoenergetické elektromagnetické záření, jemuž se přiřazují vlnové délky menší než 0,1 nm. Vzhledem k extrémně vysokým frekvencím je tvořeno fotony s tak velkou energií, že má obdobné projevy jako korpuskulární záření. Stejně jako záření alfa a beta spadá pod radioaktivní záření. Podílí se mj. na atmosférické ionizaci. Viz též záření rentgenové.

místní název pro suchý a horký vítr charakteru fénu v předhořích Kopet-Dagu a záp. Ťan-Šanu ve stř. Asii, vanoucí v létě od jihu a východu z hor. Působí škody na kulturních plodinách podobně jako suchověj.

1. hustá mlha, někdy s mrholením, vyskytující se zvláště na podzim nad záp. pobřežím Již. Ameriky (na území Ekvádoru, Peru a Chile), omývaným studeným Peruánským proudem. Mívá dlouhé trvání a ve velmi suchých oblastech (např. poušť Atacama) je téměř jediným zdrojem vláhy pro tamější chudou vegetaci;
2. klimatický typ, vyskytující se na horkých subtropických pobřežích, kde teplý pevninský vzduch proniká k pobřeží omývanému studeným oceánským proudem, např. na záp. pobřeží Jižní Ameriky, již. Kalifornie, jz. Afriky a sz. Sahary.

v meteorologii málo používaný přístroj k měření tlaku vzduchu nebo malých tlakových rozdílů. Je založen na určení relativní objemové změny stabilního množství plynu vzhledem k nádobce, ve které je uzavřen a která je spojena s měřeným prostředím úzkou skleněnou kapilárou. Plyn uzavřený v nádobce při změně objemu posouvá v kapiláře oddělující zátku, nejčastěji tvořenou sloupečkem petroleje. Protože k určení tlak. rozdílu je třeba dbát na tepl. stabilitu přístroje a znát jeho přesnou teplotu, je plynový tlakoměr málo pohotový a přesný.

teploměr využívající závislost mezi teplotou, tlakem a objemem plynu. Pracovní prostor přístroje, např. tenkostěnná skleněná nádoba, je naplněn vhodným plynem (kyslíkem, dusíkem, héliem apod.). V tomto pracovním prostoru se měří nejčastěji tlak, a to při konstantním objemu. Teplota se určí ze stavové rovnice. Pro běžná met. měření teploty vzduchu se nehodí.

viz cejchování.

místo na vodním toku nebo jiném hydrologickém útvaru vybavené zařízením nebo přístrojem k měření jeho vodního stavu, popř. i průtoku.

syn. rovnice divergence.

nejjednodušší a historicky nejstarší druh disperzních modelů znečištění ovzduší. Je založen na předpokladu prostorově a časově konstantní horiz. rychlosti proudění v celé zájmové oblasti modelu. Znamená to mj., že trajektorie vycházející ze zdrojů znečištění ovzduší jsou horiz. přímkové. Tento silně zjednodušující předpoklad omezuje použitelnost takových modelů na prostorové měřítko maximálně do 100 km. Ve směru rychlosti proudění se uvažuje pouze advekční přenos příměsí, v rovinách kolmých na směr proudění (tj. ve vert. směru a ve směru horiz. příčném ke směru proudění) se modeluje vliv turbulentní difuze prostřednictvím předpokladu, že pole koncentrací příměsí v těchto rovinách je gaussovské. Vliv meteorologických faktorů se pak uvažuje pomocí vhodného provázání hodnot směrodatných odchylek Gaussova normálního rozložení s meteorologickými parametry ovlivňujícími turbulentní difuzi, tj. zejména s velikostí rychlosti proudění a charakteristikami teplotního zvrstvení ovzduší. Nejstarším příkladem modelů tohoto druhu je Suttonův model.

zákon o roztažnosti plynů, podle něhož se objem plynu dané hmotnosti při stálém tlaku, tj. při izobarickém ději, mění lineárně s teplotou. Lze jej vyjádřit vztahem
$V_T=V_0(1+\alpha T)$
kde V_T značí objem plynu při teplotě T ve °C, V₀ objem plynu při teplotě 0 °C a α je koeficient objemové roztažnosti, který má pro ideální plyn hodnotu 1/273,16 = 0,003 660 99 °C^–1. Vyjádříme-li v uvedeném vztahu teplotu v K, lze Gay-Lussacův zákon uvést ve tvaru
$\frac{V_T}{V_0}=\frac{T}{T_0},$
kde T₀ značí teplotu 273,15 K. Platnost Gay-Lussacova zákona je pro reálné plyny pouze přibližná a plyny se jím řídí tím lépe, čím menší mají hustotu. Odchylky od něho jsou však zpravidla malé, např. pro atm. vzduch pokud není nasycen vodní párou, lze Gay-Lussacův zákon použit s dostatečnou přesností. Kombinací Gay-Lussacova zákona se zákonem Boyleovým–Mariotteovým lze odvodit stavovou rovnici ideálního plynu, která patří k základním vztahům v termodynamice atmosféry. Uvedený zákon objevil J. L. Gay-Lussac v r. 1802. Viz též zákon Charlesův.

místní název pro pouštní vítr převážně jv. a již. směru v Tunisku a Libyi.

slabá světelná skvrna kruhového nebo oválného tvaru, která se objevuje za bezměsíčných jasných nocí v průzračném vzduchu na opačném místě oblohy než je Slunce. Jedná se pravděpodobně o Sluncem osvětlený kosmický prach vně zemské atmosféry, podobně jako u zvířetníkového světla.

syn. cirkulace atmosféry globální – systém atmosférické cirkulace v planetárním měřítku. Projevuje se meridionální, zonální i vert. výměnou vzduchu spojenou s přenosem energie, hybnosti a vlhkosti. Na jejím vzniku se podílejí meridionální rozdíly bilance záření na Zemi, nerovnoměrné rozložení pevnin a oceánů, rotace Země a tření. Tyto faktory podmiňují existenci klimatických akčních center atmosféry a primární cirkulaci v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Její zjednodušený tříbuněčný model tvoří Hadleyova buňka, Ferrelova buňka a polární buňka, při uvažování sezonních výkyvů dále monzunová cirkulace. Všeobecná cirkulace atmosféry patří k základním faktorům podílejícím se na utváření makroklimatu. Je také hlavní přičinou vzniku povrchových oceánských proudů jako součásti velkoprostorové oceánské cirkulace, se kterou je dále spjata složitými zpětnými vazbami. Studium všeobecné cirkulace atmosféry je dnes založeno na modelech klimatu, které zahrnují všechny složky klimatického systému.

zast. označení pro globální klimatický model.

modely podnebí dynamické modely, využívané k simulaci podnebí nebo cirkulace atmosféry. Vycházejí z pohybových rovnic, rovnic termodynamiky, stavové rovnice, rovnic přenosů radiační energie, rovnice tepelné bilance zemského povrchu a rovnice vodní bilance zemského povrchu. Zahrnují též prognostickou rovnici pro vodní páru. Výpočetní oblastí je obvykle celý zemský povrch, popř. jedna z polokoulí. Využívají se především ke studiu antropogenních vlivů na podnebí. Viz též faktory klimatu antropogenní, modely podnebí energetické bilanční, modely podnebí radiačně konvekční.

syn. všeobecná – část klimatologie zabývající se obecnými zákonitostmi geneze klimatu a klimatických změn, vztahy mezi klimatotvornými faktory a jevy i mezi klimatickými prvky navzájem. Studuje také vlivy klimatu na ostatní složky přírodního prostředí. Viz též klimatologie regionální.

předpověď počasí pro určité území (např. pro ČR, nebo některý kraj), určená široké veřejnosti a rozšiřovaná hromadnými sdělovacími prostředky včetně internetu zpravidla několikrát denně. Obsahuje předpověď oblačnosti, extrémních hodnot denní teploty vzduchu, směru a rychlosti větru a výskytu a množství srážek i jejich druhu. Upozorňuje na nebezpečné jevy, jako bouřky, vichřice, náledí, mlhy, ranní přízemní mrazy apod. Všeobecná předpověď počasí používá předepsaných formulací a odborných termínů s přesným kvantit. významem, takže je snadno obj. zhodnotitelná. Bývá většinou uváděna stručnou charakteristikou celkové povětrnostní situace a v ČR bývá vydávána na 12 až 48 h (vícekrát denně), resp. na 48 až 168 h (zpravidla jednou denně). Viz též předpověď počasí speciální.

viz typ makrosynoptické situace.

veličina používaná v Suttonově modelu a charakterizující šíření kouřové vlečky kolmo na směr proudění. Rozeznáváme zobecněný koeficient difuze laterální a vertikální, které jsou speciálními případy koeficientu laterální disperze a koeficientu vertikální disperze.

relativní souřadnicová soustava, v níž je oproti standardní souřadnicové soustavě geometrická výška nad ideálním zemským povrchem nahrazena jinou veličinou. V meteorologii nejčastěji používáme takové souřadnicové soustavy označované jako p-systém, sigma-systém a theta-systém. Složku proudění vzduchu kolmou na vertikální složku v těchto soustavách označujeme jako kvazihorizontální. Viz též soustava souřadnicová hybridní.

třídění podnebí podle podmínek jeho utváření, zejména podle všeobecné cirkulace atmosféry.Typickou genetickou klasifikací podnebí je Flohnova klasifikace podnebí,založená na geograf. rozložení cirkulačních systémů. Mezi genetickou klasifikaci podnebí řadíme i Alisovovu klasifikaci podnebí, vycházející z výskytu převládajících vzduchových hmot, který je též důsledkem cirkulačních poměrů. Nevýhodou těchto klasifikací je jejich velká globálnost a schematičnost, které neumožňují detailnější třídění podnebí v menších oblastech. Viz téžklasifikace podnebí efektivní.

členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska geneze klimatu, zejména podle všeobecné cirkulace atmosféry. Tento způsob hrál významnou roli v minulosti, neboť na rozdíl od efektivní klasifikace klimatu nevyžaduje znalost hodnot klimatických prvků. Schematičnost genetických klasifikací však zároveň brání jejich detailnějšímu využití. K nejznámějším patří Flohnova klasifikace klimatu a Alisovova klasifikace klimatu.

klasifikace oblaků podle podmínek jejich vzniku. Podle klasické genetické klasifikace G. Stüveho se oblaky dělí na:
a) oblaky vzniklé jinde, než se vyskytují;
b) oblaky vzniklé v místě jejich výskytu, a to v důsledku konvekce, advekce a turbulence;
c) orografické oblaky, které se dále člení na oblaky vznikající v horských oblastech na návětrné, resp. závětrné straně, na oblaky vznikající nad pobřežím a na oblaky podmíněné teplotními či jinými kontrasty nad pevninou.
S touto klasifikací se v současné době setkáme jen zřídka. Běžně užívané je dělení na oblaky vrstevnaté a oblaky kupovité resp. konvekční a dále dělení na oblaky frontální a oblaky vznikající uvnitř vzduchové hmoty.

(gen) – označení oblaku, který vznikl transformací částí jiného, tzv. mateřského oblaku na oddělený samostatný oblak odlišného druhu.  Označení nově vytvořeného oblaku se pak skládá z názvu nového druhu, k němuž se připojuje adjektivum složené z názvu druhu mateřského oblaku a z komponentu genitus (gen). Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme Ci nebo Cs cirrocumulogenitus (ccgen), Ci, As, Cu nebo Cb altocumulogenitus (acgen), Sc nebo Cb altostratogenitus (asgen), Sc, St nebo Cb nimbostratogenitus (nsgen), Cu nebo Cb stratocumulogenitus (scgen), Ac, Ns, St, Sc  nebo Cb cumulogenitus (cugen) a Ci, Cc nebo St cumulonimbogenitus (cbgen).
Podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 je označení genitus  také součástí názvu zvláštních oblaků. Označení druhu vzniklého oblaku se potom doplní adjektivem flammagenitus (flgen), homogenitus (hogen), silvagenitus (sigen) nebo cataractagenitus (cagen). Viz též mutatus.

cyklona, která vzniká nad Janovským zálivem a sev. Itálií obvykle na studené frontě, jež postupuje od západu do oblasti Alp, kde se začíná vlnit. Vznik zvlněné fronty je způsoben tím, že údolím řeky Rhóny proniká od severu nad Janovský záliv studený vzduch, zatímco postup studeného vzduchu nad záp. část Pádské nížiny brzdí horský hřeben jz. Alp. Janovská cyklona postupuje v některých případech na sv. a vyvolává na části území ČR dlouhotrvající vydatné srážky. Viz též situace Vb.

vítr o prům. rychlosti větru 3,4 až 5,4 m.s^–1 nebo 12 až 19 km.h^–1. Odpovídá třetímu stupni Beaufortovy stupnice větru.

syn. výška dynamická.

syn. metr dynamický.

časový interval od východu do západu Slunce, vztahující se k místu měření se skutečným obzorem. Efektivně možný sluneční svit se rovná astronomicky možnému trvání slunečního svitu zmenšenému o dobu, po kterou je slunoměr zastíněn překážkami nad ideálním, tj. volným obzorem. V efektivně možném slunečním svitu se tedy do značné míry projevuje umístění stanice v terénu; je rozdílný na stanicích rovinných, svahových, údolních, vrcholových atd.

rozdělení vzduchových hmot podle geogr. polohy ohniska vzniku vzduchové hmoty. Někteří autoři rozlišují pouze dvě vzduchové hmoty, totiž polární vzduch a tropický vzduch, oddělené polární frontou. Častěji se dále vymezuje arktický vzduch (na jižní polokouli antarktický), oddělený arktickou, resp. antarktickou frontou; polární vzduch je pak označován jako vzduch mírných šířek. V rámci tropického vzduchu je někdy vyčleňován ekvatoriální vzduch, avšak představa tropické fronty na jeho okraji není relevantní. Kromě ekvatoriální se ostatní vzduchové hmoty dále dělí podle toho, kde nabývají své charakteristické vlastnosti, na vzduch pevninský a vzduch mořský. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.

třídění tryskového proudění podle oblasti výskytu. V troposféře rozlišujeme tryskové proudění rovníkové, subtropické a mimotropické, z nichž poslední ještě dále dělíme na tryskové proudění mírných šířek neboli tryskové proudění polární fronty a tryskové proudění arktické. Tryskové proudění se vyskytuje také ve stratosféře s osou nad tropopauzou a lze jej též pozorovat ve všech zeměpisných šířkách.

starší označení pro přemapování družicových snímků.

syn. georeference družicových snímků – fáze zpracování družicových dat, konkrétně družicového snímku, spočívající v přiřazení zeměpisných souřadnic jednotlivým pixelům snímku a následný převod snímku do zvoleného kartografického zobrazení (mapové projekce).

klimatotvorný faktor podmíněný heterogenitou přírodního prostředí Země v různých měřítkách, která se odrážejí v kategorizaci klimatu. Pro utváření makroklimatu je určující zeměp. šířka, rozložení pevniny a oceánů, uspořádání všeobecné cirkulace atmosféry a systém oceánských proudů. V menším prostorovém měřítku se uplatňuje vliv nadm. výšky, tvarů zemského reliéfu a krajinného pokryvu. Mezi geografické klimatotvorné faktory můžeme rovněž řadit složení atmosféry Země, na které epizodicky působí zemský vulkanizmus.

obzor modifikovaný okolní orografií, ne však dalšími, bližšími překážkami, čímž se liší od místního obzoru. Na rozsáhlých vodních plochách nebo rovinách přibližně odpovídá geometrickému obzoru.

čára spojující místa se stejnou teplotou pod zemským povrchem. Viz též stupeň geotermický.

časová proměnlivost zemského magnetického pole. Je způsobena zejména změnami v rychlosti a hustotě částic slunečního větru. Náhlé změny se označují jako geomagnetické poruchy, v případě výrazných přechodných změn pak hovoříme o geomagnetické bouři.

nejvýraznější projev geomagnetické aktivity, kdy dojde k náhlému rozkolísání magnetického pole Země. K tomu dochází při setkání Země s rychlým slunečním větrem, způsobeným například výronem hmoty ze sluneční koróny. Geomagnetické bouře bývají doprovázeny polárními zářemi, jež jsou intenzivnější a zasahují do nižších zeměpisných šířek než obvykle. Několikrát za desetiletí je lze spatřit i z našeho území, výjimečně pak až ze severní Afriky.

syn. obzor ideální – obzor, v němž se obloha zdánlivě setkává s hladinou konstantní nadmořské výšky, v níž leží místo pozorování; v nulové nadmořské výšce můžeme tuto hladinu ztotožnit s klidnou mořskou hladinou. Vlivy šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře přitom nejsou uvažovány. Aby bylo možné geometrický obzor vymezit, musíme uvažovat nenulové převýšení očí pozorovatele oproti nadmořské výšce místa. Geometrický obzor pak má přibližně tvar kružnice, jejíž poloměr se zvětšuje s velikostí převýšení. Uvažujeme-li Zemi jako kouli o poloměru 6378 km, můžeme pro výpočet poloměru kružnice geometrického obzoru r v km použít přibližný vzorec
$r\approx \sqrt{13h},$
kde h je v metrech vyjádřené převýšení očí pozorovatele oproti danému místu.

druh efektivní klasifikace klimatu podle hlavních činitelů, které v daných klimatických podmínkách modelují tvary zemského povrchu. Tyto tvary jsou tedy do určité míry indikátorem klimatu, v němž se vyvíjejí. Příkladem je klasifikace A. Pencka (1910), který si z tohoto hlediska všímal srážek a dalších prvků hydrologické bilance. Rozlišil tak tři hlavní skupiny klimatických typů: humidní klima, aridní klima a nivální klima.

druh efektivní klasifikace klimatu podle hlavních činitelů, které v daných klimatických podmínkách modelují tvary zemského povrchu. Tyto tvary jsou tedy do určité míry indikátorem klimatu, v němž se vyvíjejí. Příkladem je klasifikace A. Pencka (1910), který si z tohoto hlediska všímal srážek a dalších prvků hydrologické bilance. Rozlišil tak tři hlavní skupiny klimatických typů: humidní klima, aridní klima a nivální klima.

syn. potenciál zemské tíže – potenciál spojený s tíhovým polem Země. Je ekvivalentní potenciální energii vzduchové částice o jednotkové hmotnosti vzhledem ke zvolené nulové geopotenciální hladině, kterou ztotožňujeme se stř. hladinou moře. Číselně je roven práci vykonané proti působení síly zemské tíže při zvednutí jednotkové hmotnosti ze stř. hladiny moře do hladiny, k níž geopotenciál vztahujeme. Geopotenciál $\Phi$ je spojen s geometrickou výškou z vztahem
$\Phi ={\int }_0^{z}gdz$
kde g je velikost tíhového zrychlení. Viz též hladina ekvipotenciální, výška geopotenciální.

potenciální energie daného tělesa nebo systému v poli zemské tíže. Je určena až na aditivní konstantu, která je dána volbou nulové energetické hladiny. V meteorologii je touto hladinou zpravidla zemský povrch nebo střední hladina moře. Geopotenciální energie jednotkové hmotnosti vzduchu představuje geopotenciál.

výška vyjádřená v geopotenciálních metrech. Je rovná geometrické výšce v místech, kde má tíhové zrychlení hodnotu přesně 9,8 m.s^–2.

hladina (plocha) konstantního geopotenciálu. Viz též hladina ekvipotenciální.

jednotka geopotenciální výšky definovaná vztahem:
$H_{gpm}=\frac{1}{9.8}{\int }_0^{z}gdz,$
kde H je výška v geopotenciálních metrech, z výška v geometrických metrech a g velikost místního tíhového zrychlení. Vztah mezi geopotenciálním metrem a geometrickým metrem lze vyjádřit ve tvaru
1 geopotenciální metr = 9,8/g geometrických metrů.
Geopotenciální metr je v meteorologii běžně užívanou jednotkou výšky, která se rovná geometrickému metru na místech, kde je tíhové zrychlení přesně rovno 9,8 m.s^–2. V geopotenciálních metrech se např. uvádějí výšky na mapách barické topografie a užívá se ho v mezinárodní standardní atmosféře ICAO. Viz též metr dynamický.

hladina (plocha) konstantního geopotenciálu. Viz též hladina ekvipotenciální.

neurčitý pojem, který označuje buď pevnou část planety Země, nebo její svrchní část (syn. litosféra), případně souborně všechny nebo jednotlivé její obaly, tedy litosféru, pedosféru, hydrosféru, biosféru a atmosféru, k nimž někdy řadíme i kryosféru.

meteorologická družice na geostacionární dráze. Parametry geostacionární dráhy (kruhová dráha o poloměru 42 168 km, jejíž rovina je totožná s rovinou zemského rovníku) zajišťují, že družice zdánlivě „visí“ ve výšce přibližně 35 790 km nad pevným místem na zemském povrchu. Mezi geostacinární meteorologické družice patří mj. družice Meteosat a GOES.

advekce vyvolaná geostrofickým větrem.

viz vítr geostrofický.

stav pole větru, kdy horiz. složka síly tlakového gradientu je v rovnováze s horiz. složkou Coriolisovy síly a ostatní horizontálně působící síly jsou rovné nule.

syn. vítr geostrofický.

turbulence uplatňující se ve velkoprostorovém proudění v atmosféře, jež má charakter blízký geostrofickému proudění. V tomto proudění jsou zpravidla splněny podmínky nadkritického Reynoldsova čísla, a existuje zde tedy plně turbulentní charakter proudění, který však nesouvisí s lokálními faktory menších měřítek, než je měřítko synoptické.

vert. složka vorticity rychlosti geostrofického větru. Pole geostrofické rel. vorticity je úzce spjato s rozložením tlakových útvarů v atmosféře.

syn. proudění geostrofické – model horizontální složky proudění vzduchu s tečným i normálovým zrychlením rovným nule, tedy bez vlivu tření v atmosféře. Směřuje podél přímkových izobar, popř. izohyps tak, že postavíme-li se na sev. polokouli čelem po směru proudění, máme po pravé ruce vyšší a po levé nižší tlak. Geostrofický vítr řadíme pod barický vítr, neboť horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly mají opačný směr; navíc jsou stejně velké, což označujeme termínem geostrofická rovnováha. Rychlost geostrofického větru v_g určujeme v z-systému ze vztahu
$v_g=-\frac{1}{\rho \lambda }{\nabla }_{H}p\times k,$
v němž λ značí Coriolisův parametr, ρ hustotu vzduchu,${\nabla }_{H}p$ vektor horizontálního tlakového gradientu a k je jednotkový vektor ve směru vert. osy z.
S výjimkou nízkých zeměp. šířek lze geostrofickou aproximaci používat pro vyjádření skutečné rychlosti proudění vzduchu ve volné atmosféře. Viz též měřítko geostrofické, vítr subgeostrofický, vítr supergeostrofický, proudění ageostrofické, aproximace kvazigeostrofická, aproximace semigeostrofická.

viz měřítko geostrofické.

graf pro určení rychlosti geostrofického větru ze vzdálenosti izobar, popř. izohyps na přízemních nebo výškových synoptických mapách v závislosti na zeměpisné šířce. Měřítko geostrofického větru bývá vyznačeno na okrajích některých synop. map. Dříve se používalo i v podobě přenosné pomůcky nazývané geostrofické pravítko.

viz vítr geostrofický.

meteorologická družice, jejíž oběžná doba je totožná s dobou rotace Země. Termín se často nesprávně zaměňuje s pojmem meteorologická družice geostacionární.

vertikální teplotní gradient v litosféře pod její povrchovou vrstvou, do které ještě zasahuje vliv tepelné bilance zemského povrchu, tedy v hloubkách od cca 20 m. Geotermický gradient se obvykle vyjadřuje jako změna teploty s rostoucí hloubkou; činí přibližně 3 K na 100 m. Viz též stupeň geotermický.

převrácená hodnota geotermického gradientu, tj. vert. vzdálenost v zemské kůře odpovídající změně teploty o 1 K. Velikost geotermického stupně je přibližně 33 m/K, přesná hodnota závisí na geol. stavbě a petrografickém složení litosféry pod aktivní vrstvou, tj. v takové hloubce pod zemským povrchem, kde se již neprojevují met. vlivy.

místní název pro pouštní vítr převážně jv. a již. směru v Tunisku a Libyi.

kondenzační jádra, jejichž poloměr je větší než 10^–6 m. Jsou patrně tvořena z větších krystalků hygroskopických mořských solí. Mohou mít značný význam při vzniku srážek ve vodních oblacích. Jejich koncentrace v atmosféře je zpravidla o několik řádů nižší než koncentrace všech ostatních kondenzačních jader. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.

energie systému, tvořeného soustavou částic, nezahrnuje kinetickou a potenciální energii související s působením vnějších sil na daný systém jako celek. Podílí se na ní energie translačního pohybu jednotlivých částic (molekul), energie jejich vibračních a rotačních stavů i energie související se vzájemným působením molekul. Poslední faktor se neuplatňuje v ideálním plynu a jeho vnitřní energie je pak závislá pouze na teplotě. Předpoklad ideálního plynu je obvyklý ve všech meteorologických aplikacích a vnitřní energie jednotky hmotnosti vzduchu je pak dána součinem jeho teploty vyjádřené v K a měrného tepla při stálém objemu. Zdrojem vnitřní energie atmosféry je sluneční záření. Vzrůst vnitřní energie atmosféry je spojen s jejím rozpínáním, přičemž v zemské atmosféře zůstává zachován poměr její vnitřní a potenciální energie. Souhrn obou těchto energií pak bývá označován jako celková potenciální energie atmosféry.

syn. energie volná Gibbsova – termodynamický potenciál používaný v meteorologii především ve fyzice oblaků a srážek. Je definován výrazem
$G=F+pV=H-TS=U-TS+pV,$
kde F značí volnou energii dané termodyn. soustavy, H entalpii, U vnitřní energii, S entropii, T teplotu v K, p tlak a V objem. Gibbsův termodynamický potenciál zůstává konstantní při vratných dějích, které jsou izobarické a současně izotermické, tzn. že se nemění např. při fázových přechodech.

viz úkazy přechodné světelné.

syn. doba ledová – období relativního nárůstu zalednění na Zemi. V geol. minulosti nastal tento jev vícekrát, kvazi-periodicky se opakoval v rámci kvartérního klimatického cyklu. Tehdy průměrná teplota vzduchu u povrchu Země klesala až o 10 °C oproti současnosti. Docházelo k mohutnému rozvoji zalednění, především k postupu pevninských ledovců, k periglaciálním jevům a k výraznému poklesu mořské hladiny o více než 100 metrů oproti interglaciálům. V drsném a suchém kontinentálním klimatu v blízkosti pevninských ledovců se šířila step a tundra, probíhalo intenzívní zvětrávání a rozvíjela se geol. činnost větru (eolická činnost).
Nejrozsáhlejší doby ledové pravděpodobně nastaly v daleké geologické minulosti Země, v době proterozoika.

syn. glaciál.

označení W. H. Hobbse (1926) pro anticyklonu v oblasti Antarktidy nebo Grónska. Podle něho jsou obě tyto velmi stálé glaciální anticyklony póly atmosférické cirkulace. Intenzívní anticyklonální proudění a roztékání studeného vzduchu na jejích okrajích je podmíněno nejen studeným aktivním povrchem ledových a sněhových hmot, nýbrž i značným vert. rozsahem obou anticyklon. Pozdější výzkumy však ukázaly nesprávnost této hypotézy, především u anticyklony nad Grónskem, která je poměrně málo stálá a malého plošného rozsahu. Pojem glaciální anticyklona je vhodnější pro výskyt vysokého tlaku vzduchu nad Antarktidou. Viz též anticyklona antarktická, anticyklona arktická.

syn. klima glaciálu, viz též klima glaciální.

klima zaledněných oblastí, viz klima trvalého mrazu. Viz též glaciál.

syn. klima trvalého mrazu.

podnebí doby ledové nejednoznačný pojem používaný ve více významech: 1. podnebí doby ledové neboli glaciálů; 2. podnebí zaledněných oblastí (např. Antarktidy), území většího plošného rozšíření horských ledovců apod.

trvale mohutná hmota pevninského ledu, vzniklá postupným hromaděním sněhu nebo jiných tuhých srážek a jejich přeměnou na firn a posléze na led. Hlavní roli přitom hraje tlak nadložních vrstev a zpětné mrznutí tavné vody.

syn. vítr glaciální – vítr místní cirkulace proudící nad ledovcem nebo sněžným polem ve směru jeho spádu. Je podmíněn ochlazováním přízemní vrstvy vzduchu, který následně stéká nad teplejší nezasněžené plochy. Na rozdíl od jiných druhů gravitačního větru nemá opačnou fázi, naopak dosahuje maxima v odpoledních hodinách. Ledovcový vítr vzniká nad horskými ledovci i na okrajích pevninských ledovců, přičemž především na pobřeží Antarktidy dosahuje vysokých rychlostí a velké nárazovitosti.

syn. vítr glaciální – vítr místní cirkulace proudící nad ledovcem nebo sněžným polem ve směru jeho spádu. Je podmíněn ochlazováním přízemní vrstvy vzduchu, který následně stéká nad teplejší nezasněžené plochy. Na rozdíl od jiných druhů gravitačního větru nemá opačnou fázi, naopak dosahuje maxima v odpoledních hodinách. Ledovcový vítr vzniká nad horskými ledovci i na okrajích pevninských ledovců, přičemž především na pobřeží Antarktidy dosahuje vysokých rychlostí a velké nárazovitosti.

vědní obor zabývající se vztahy mezi zaledněním a klimatem. Studuje podmínky vzniku a rozvoje ledovců v závislosti na klimatických podmínkách a klimatických změnách. Viz též kryosféra.

fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště skleníkovým efektem, vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem skleníkové klima někdy označuje klima vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.

fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště skleníkovým efektem,vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem kleníkové podnebí někdy označuje podnebí vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.

souvislá, zpravidla homogenní průhledná ledová vrstva, která vzniká při mrznoucím mrholení nebo mrznoucím dešti, buď zmrznutím přechlazených vodních kapek při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je záporná nebo slabě nad 0 °C, a nebo zmrznutím nepřechlazených vodních kapek okamžitě při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je výrazně záporná. Ledovka se tvoří na vodorovných a svislých či šikmých plochách, na větvích i kmenech stromů, na drátech, tyčích, na povrchu země, na chodnících, vozovkách atd. Při déletrvajících podmínkách, vhodných pro její vytváření, může vrstva ledu dosáhnout tloušťky několika cm. Měrná hmotnost ledovky bývá 700 až 900 kg.m^–3. Ledovka na zemi se nesmí zaměňovat s náledím. V letecké meteorologii je místo „mrznoucí“ používáno adjektivum „namrzající“. Viz též led černý.

znečištění ovzduší přírodního i antropogenního původu, ovlivňující atmosférické procesy v planetárním měřítku. Příkladem může být znečištění spodní stratosféry částicemi vulkanického původu po velkých sopečných erupcích. Jiným příkladem globálního znečištění ovzduší je růst koncentrace CO₂ v atmosféře, který je ve světovém měřítku prokazatelný od 19. století, čímž se snižuje propustnost atmosféry pro dlouhovlnné záření.

viz stmívání globální.

označení pro hlavní charakteristiky makroklimatu celé Země, často děleného jen na hlavní klimatická pásma bez detailních charakteristik. Viz též klima planetární.

označení pro hlavní charakteristiky makroklimatu celé Země, často děleného jen na hlavní klimatická pásma bez detailních charakteristik. Někdy též syn. generalizace makroklimatu. Viz též podnebí planetární.

(GCM, z angl. global climate model) – klimatický model, jehož výpočetní oblastí je celá planeta. Výsledky výpočtů GCM mohou sloužit jako vstupní data pro některou z metod downscalingu. Historicky zkratka GCM označovala globální cirkulační modely, které zpravidla řešily všeobecnou cirkulaci atmosféry. Viz též model klimatický regionální.

(GDPFS, z angl. Global Data Processing and Forecasting System) – jeden z prvků Světové služby počasí. Jeho cílem je zabezpečit dostupnost met. analýz a předpovědí pro všechny členské státy Světové meteorologické organizace prostřednictvím světových meteorologických center, regionálních specializovaných meteorologických center a národních meteorologických center. Funkce systému v reálném čase jsou příprava dat před vlastním zpracováním, včetně kontroly kvality dat, tvorba met. analýz a předpovědí na jeden den až po dlouhodobé předpovědi, příprava speciálních předpovědí pro letectví, námořní dopravu a pro případ ekologických havárií a prezentace pozorovaných a zpracovaných dat. Dalšími funkcemi systému jsou zpracovaní dat pro klimatologické a výzk. účely, verifikace předpovědí, vývoj numerických modelů a dlouhodobé ukládání měřených dat, výstupů z numerických modelů a výsledků verifikace předpovědí.

předpokládané pozvolné snižování množství slunečního záření pronikajícího k zemskému povrchu v důsledku rostoucího zakalení atmosféry vlivem antropogenního aerosolu. Jeho částice sice současně zeslabují efektivní vyzařování zemského povrchu, jejich výsledný vliv na radiační bilanci Země je nicméně záporný, takže působí v opačném smyslu než skleníkový efekt. V 70. letech 20. století se proto objevily obavy z globálního ochlazování. Snahy o omezování antropogenní produkce částic atmosférického aerosolu se však dnes projevují oslabováním globálního stmívání, a naopak se v této souvislosti mluví o opětovném globálním projasňování, které může přispívat k současnému globálnímu oteplování.

(GM) – model numerické předpovědi počasí, který je řešen pro celou zeměkouli. Tento model potřebuje pouze počáteční podmínky. Okrajové podmínky nejsou potřeba zadat, protože jsou periodické. Vzhledem ke geometrii oblasti, na které jsou GM řešeny (koule), je třeba zvolit vhodný souřadný systém. Zpravidla se využívá sférický souřadný systém se souřadnicemi zeměp. šířka, zeměp. délka v horizontální rovině. Vertikální souřadnice je většinou hybridní, kdy v blízkosti zemského povrchu kopíruje terén, a je odvozená buď z tlaku, nebo výšky. Výhodou sférického souřadného systému, kromě toho, že je speciálně určený na řešení úloh na kulové ploše, je možnost využití spektrálního rozvoje polí pomocí sférických harmonických bázových funkcí (kombinace Fourierovy transformace podél rovnoběžek a Legendrovy transformace podél poledníků). Tyto bázové funkce jsou vlastními vektory horizontálního Laplaceova operátoru, vyskytujícího se v prognostických rovnicích, což je výhodná matematická vlastnost. Nevýhodou sférického systému je to, že blízko pólů dochází k významnému zhuštění horizontálních souřadnic, což se například řeší postupným ředěním počtu uzlových bodů na rovnoběžkách blížících se pólům. Alternativou ke sférickým souřadnicím je diskretizace kulové plochy pomocí šestiúhelníků, kdy se při výpočtu vzdáleností uvažuje, že šestiúhelníky se nacházejí na kulové ploše. Výhodou této diskretizace je, že nemá problém s póly a umožňuje nerovnoměrné pokrytí kulové plochy, a tím i nerovnoměrné rozlišení modelu v různých oblastech.

(GOS, z angl. Global Observing System) – jeden z prvků Světové služby počasí, který slouží ke koordinaci meteorologických pozorování v celosvětovém měřítku. Jeho základními složkami jsou pozemní a námořní meteorologické stanice, a to přízemní i aerologické, dále letadlová meteorologická měření a nejrůznější druhy distančních meteorologických měření. Globální pozorovací systém zahrnuje také měření k Zemi přicházejícího slunečního záření, měření přílivu apod.

tok krátkovlnného záření směřující dolů. Je dán součtem vert. složky přímého slunečního záření, čili insolace a rozptýleného slunečního záření dopadajícího na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π. Globální sluneční záření je významnou charakteristikou přenosu sluneční energie do atmosféry a na zemský povrch. Jeho intenzita roste s výškou Slunce nad obzorem a s poklesem zakalení atmosféry. Dále závisí i na oblačnosti. Vlnové délky globálního slunečního záření se pohybují v rozmezí asi od 0,2 do 10 µm. Max. hodnoty globálního slunečního záření pozorované v polárních oblastech činí 0,8 kW.m^–2, v nízkých zeměp. šířkách při výskytu oblaků s vysokým albedem dokonce až 1,5 kW.m^–2. Globální sluneční záření se po odrazu od zemského povrchu nebo od horní hranice oblaků stává tokem záření směřujícím nahoru a nazývá se odraženým globálním slunečním zářením. Jeho intenzita roste se vzrůstajícím albedem povrchu, na němž došlo k odrazu.

(GTS, z angl. Global Telecommunication System) – jeden z prvků Světové služby počasí. Zabezpečuje mezi členskými státy Světové meteorologické organizace sběr, přenos a distribuci měřených, pozorovaných a zpracovaných dat. Je organizován ve třech úrovních:
a) hlavní spojovací okruh propojuje světová a vybraná regionální meteorologická centra;
b) regionální telekomunikační síť zabezpečuje spojení regionálních telekomunikačních center resp. regionálního meteorologického centra s národními meteorologickými centry;
c) národní telekomunikační síť je určena zejména pro sběr dat ze staniční sítě, dat získaných pozorováním z letadel a lodí na území spadajícím do zóny odpovědnosti národního met. centra.

průměr teploty vzduchu na celé Zemi za určité časové období, např. měsíc, rok nebo delší časový úsek. Určuje se zpravidla kombinací údajů z přízemních meteorologických stanic a z meteorologických družic, pro potřeby paleoklimatologie i na základě proxy dat. Viz též klima globální.

(GWP, z angl. global warming potential) – ukazatel vyjadřující relativní účinnost určitého skleníkového plynu při skleníkovém efektu atmosféry v porovnání s oxidem uhličitým, jehož GWP je definičně roven 1. Hodnota GWP pro daný plyn vyjadřuje, kolik tun oxidu uhličitého vede ke stejnému ohřevu atmosféry jako jedna tuna daného plynu. Přitom je zohledněna průměrná doba setrvání molekul daného plynu v atmosféře. Pomocí takto nastaveného mezinárodně uznávaného standardu je možno navzájem porovnat účinnost různých skleníkových plynů, které se navzájem liší svými radiačně-absorpčními vlastnostmi  i  dobou setrvání v atmosféře. Podíl daného plynu na skleníkovém efektu atmosféry je pak výsledkem jeho GWP a koncentrace.
GWP může být vyjádřen pro různě dlouhá časová období, nejčastěji se však uvažuje jako průměr za 100 roků (GWP100). Podle US EPA (United States Environmental Protection Agency) je GWP100 pro metan roven 27–30, pro N₂O 273 a pro freony se pohybuje v řádu tisíců až desetitisíců. Vzhledem k překryvu absorpčních pásů různých skleníkových plynů a nestejnoměrnému vývoji jejich koncentrací se mění i hodnoty GWP (kromě oxidu uhličitého), které jsou navíc postupně upřesňovány v souladu s vývojem vědeckého poznání. Viz též oteplování globální.

syn. glórie.

viz glórie.

syn. gloriola – jeden z fotometeorů, který se projevuje jedním nebo více soustřednými barevnými kruhy kolem stínu vrženého na vodní kapičky oblačné vrstvy, mlhy, popř. i rosy. Vzniká zpětným ohybem světla na mnohočetných souborech vodních kapiček. Jestliže oblak nebo mlha jsou blízko pozorovatele, může se jeho vržený stín jevit zvětšený a jev se pak označuje jako Brockenské spektrum, Brockenské strašidlo nebo přízrak (podle pozorování na horské observatoři na hoře Brocken v Německu, odkud byl původně popsán). V obecné češtině se vyskytuje též název jevu vidmo.

(Geostationary Operational Environmental Satellite) – geostacionární meteorologická družice provozovaná americkou organizací NOAA. Dvojice těchto družic monitoruje americký kontinent a přilehlé oceány. Viz též detekce blesků družicová.

vlhkoměr pracující na deformačním principu. Jeho čidlo je zhotoveno ze zlatotepecké blány (fólie z hovězího slepého střeva). Blána je napjata v kruhovém rámečku a má tvar trychtýře, jehož střed se vytahuje při vzrůstu relativní vlhkosti vzduchu. Posuvy středu blány se přenášejí mech. převody na stupnici dělenou na procenta relativní vlhkosti. V současné době se již téměř nepoužívají, jejich výroba byla ukončena.

viz index kontinentality.

viz index kontinentality.

charakteristika prostorové změny hodnoty určité skalární veličiny vztažené na jednotku vzdálenosti.
1. v matematice vektor definovaný jako aplikace nabla operátoru ∇ na danou skalární veličinu φ vyjádřený vztahem
$\nabla \phi =\left(i\frac{\partial \phi }{\partial x}+j\frac{\partial \phi }{\partial y}+k\frac{\partial \phi }{\partial z}\right),$
kde i, j, k jsou jednotkové vektory ve směru os kartézského souřadného systému x, y, z. Gradient je tedy obecně orientován ve směru největšího nárůstu hodnot funkce φ.
2. v meteorologii většinou charakteristika skalárního pole meteorologického prvku, která vyjadřuje prostorovou změnu příslušné veličiny φ na jednotku vzdálenosti v daném okamžiku a místě. V převažující části met. literatury má však gradient podobu $-\nabla \phi$, tedy je určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic x, y, z (–∂φ / ∂x, –∂φ / ∂y, –∂φ / ∂z). Na rozdíl od smyslu ad 1 tak vyjadřuje směr a velikost poklesu hodnot veličiny φ. Vektor gradientu ve smyslu ad 1 se pak označuje jako ascendent daného meteorologického prvku. Nejčastěji pracujeme s tlakovým gradientem a teplotním gradientem, dále s gradienty potenciální teploty, vlhkosti vzduchu apod. Často rozlišujeme vertikální gradient –∂φ / ∂z a horizontální gradient (–∂φ / ∂x, –∂φ / ∂y), v p-systému izobarický gradient, který je průmětem gradientu dané veličiny do izobarické hladiny (analogicky v dalších souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí). Viz též střih větru.
3. při adiabatickém ději v důsledku vertikálního pohybu vzduchu míra změny teploty vzduchové částice vztažená na jednotku změny výšky, viz adiabatický teplotní gradient. V tomto smyslu je gradient určen záporně vzatou totální derivací teploty T podle vert. souřadnice z (–dT/dz) a je orientován ve směru poklesu teploty, tedy vzhůru.

syn. gradient elektrický – intenzita el. pole E ve vzdálenosti r od kladného bodového náboje ve vzduchu nebo vakuu
$E=\frac{Q{a}_r}{4\pi {\mathrm{\ε}}_0{r}^2},$
kde a_r je jednotkový vektor ve směru vektoru r od náboje Q a ε₀ je permitivita vakua (prakticky rovná permitivitě vzduchu v atmosféře).
V soustavě SI platí (4πε₀)^–1 = 9.10⁹. Má-li zdroj pole negativní náboj, potom dle právě uvedeného vzorce siločáry el. pole směřují k tomuto bodovému náboji a intenzita el. pole má záporné znaménko. Vzorec popisuje též gradient elektrického potenciálu vně symetrického kulového vodiče nesoucího náboj Q. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší je země nabita záporně a atmosféra nad zemí kladně. Potom takto zavedený vektor el. pole nad zemí směřuje do středu Země. Tato konvence o orientaci elektrického pole se používá v obecně fyzikální a elektrotechnické literatuře. V meteorologické literatuře se však často ohledně orientace elektrického pole užívá opačná konvence, kdy se ve zde uvedeném vzorci orientuje polohový vektor tak, aby směřoval k náboji Q. Důvodem této, z obecného hlediska nestandardní konvence, je snaha, aby za podmínek elektřiny klidného ovzduší, kdy zemský povrch nese záporný a atmosféra kladný náboj, bylo vertikální el. pole považováno za kladné. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší bývá u země gradient elektrického potenciálu v atmosféře asi 130 V.m^–1. Za bouřky dosahuje řádově desítek kV.m^–1, přičemž je orientován opačně vůči situaci za podmínek elektřiny klidného ovzduší.

varianta Richardsonova čísla označovaná nejčastěji Ri a definovaná výrazem
$Ri=\frac{g}{\Theta }\frac{\partial \Theta /\partial z}{{\left|\partial v/\partial z\right|}^2},$
kde $\Theta$ značí potenciální teplotu v K, z vert. souřadnici, g velikost tíhového zrychlení a v vektor rychlosti větru. Záporné hodnoty Richardsonova čísla odpovídají instabilnímu zvrstvení, v případě kladného Ri jde o zvrstvení stabilní; Ri rovné nule se vyskytuje při zvrstvení indiferentním. Nahradíme-li v gradientovém tvaru parciální derivace podle vertikální souřadnice konečnými diferencemi příslušných veličin na horní a dolní hranici atmosférické vrstvy o konečné tloušťce a dosadíme-li do jmenovatele průměrnou potenciální teplotu v dané vrstvě, získáme tzv. bulk Richardsonovo číslo, označované zpravidla Ri_b. Jestliže za dolní hranici vrstvy považujeme zemský povrch, můžeme Ri_b vztáhnout i k celé tloušťce např. přízemní nebo mezní vrstvy atmosféry.

syn. proudění gradientové – ideální horiz. proudění bez tření v atmosféře, s nulovým tangenciálním, ale obecně s nenulovým normálovým zrychlením. Velikost rychlosti gradientového větru nejčastěji určujeme z přibližného vzorce
$v_{gr}=\frac{v_g}{1+\frac{K.v_g}{\lambda }},$
v němž v_g značí velikost rychlosti geostrofického větru, λ Coriolisův parametr a K křivost izobar nebo izohyps. V případě cyklonálního zakřivení izobar nebo izohyps, kde K > 0, platí v_gr < v_g, naopak pro anticyklonální zakřivení izobar nebo izohyps (K < 0) je rychlost gradientového větru větší než rychlost větru geostrofického. Rychlost gradientového větru je součtem rychlostí geostrofického větru a cyklostrofické složky ageostrofického větru. Zvláštním případem gradientového větru, kdy K = 0, je geostrofický vítr směřující podél přímkových izobar, jejichž poloměr zakřivení má nekonečně velkou hodnotu. Gradientový vítr je dobrým přiblížením ke skutečnému větru ve volné atmosféře v cykloně nebo anticykloně. Má uplatnění v různých modelech a výpočtech týkajících se atm. podmínek nad hladinou barické topografie 850 hPa, kde se již zanedbává tření. Pojem zavedl N. Shaw. Viz též vítr subgradientový, vítr supergradientový.

viz měřítko geostrofické.

syn. teplota minimální přízemní.

nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky za určité časové období. Ve zprávách SYNOP se uvádí minimální přízemní teplota za období od 18 do 06 UTC. Na většině stanic se získává automatickým vyhodnocením dat měřených příslušným elektrickým teploměrem, na některých stanicích se minimální přízemní teplota dosud měří minimálním teploměrem. Údaje přízemní minimální teploty jsou využívány zejména v agrometeorologii.

syn. teplota přízemní – 
1. teplota vzduchu měřená ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky.
2. v aerologii teplota vzduchu ve výšce 2 m nad zemí, na rozdíl od teploty vzduchu měřené aerol. prostředky v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře.

půda, na níž je udržován trávník na stejné výšce pro účely srovnatelnosti meteorologických měření. V ČR je předepsaným druhem aktivního povrchu na meteorologických stanicích.

síla vzájemného přitahování, kterou na sebe působí hmotná tělesa. V gravitačním poli Země lze gravitační interakci poměrně přesně popsat Newtonovým gravitačním zákonem. Gravitační síla F mezi tělesem o hmotnosti m a Zemí o hmotnosti M a při vzdálenosti mezi jejich těžišti r má velikost:
$F={\kappa }_0\frac{mM}{r^2}$
kde κ₀ značí gravitační konstantu. Gravitační síla působící na dané hmotné těleso tedy směřuje do těžiště Země a její velikost klesá s kvadrátem vzdálenosti těžišť tohoto tělesa a Země. Viz též síla zemské tíže.

zrychlení g, které danému tělesu uděluje síla zemské tíže, tj. výslednice gravitační síly a odstředivé síly rotace Země. Závisí na zeměp. šířce a nadm. výšce, pro hladinu moře platí na rovníku g = 9,780 m.s^-2, na pólech g = 9,832 m.s^-2. Ve značné části meteorologických výpočtů však lze tyto závislosti zanedbat a např. používat konvenčně stanovenou hodnotu tzv. normálního tíhového zrychlení g = 9,806 65 m.s^-2, jež se vztahuje ke 45. rovnoběžce s. š. a mořské hladině. Pro přesnější barometrické výpočty realizované např. prostřednictvím barometrické formule se však závislost tíhového zrychlení na z. š. zpravidla uvažuje.  

hodnota, která se algebraicky slučuje s přečteným údajem délky sloupcertuťového tlakoměru. Převádí ji na délku, kterou by rtuťový sloupec měl na místě s norm. tíhovým zrychlením g_n = 9,806 65 m.s^–2 při nezměněném tlaku vzduchu. Tato oprava závisí v dané lokalitě na tlaku vzduchu. Při měřeních tlaku vzduchuve stan. síti se používá stř. hodnota této opravy, vypočtená pro stř. hodnotu tlaku vzduchu v místě stanice. O. t. v. n. t. z. se zpravidla slučuje s přístrojovou opravou.

syn. síla tíhová – výslednice gravitační síly v gravitačním poli Země a odstředivé síly vzniklé následkem rotace Země kolem zemské osy. Směr síly zemské tíže tak není, kromě pólů a rovníku, totožný se směrem gravitační síly. Síla zemské tíže směřuje kolmo k ideální mořské hladině odpovídající teoretickému tvaru geoidu. Velikost síly zemské tíže nepatrně roste s rostoucí zeměp. šířkou a v dané zeměp. šířce nepatrně klesá s rostoucí nadmořskou výškou, což ovlivňuje velikost tíhového zrychlení. Viz též rovnice pohybová, vztlak.

syn. síla zemské tíže.

v termodynamice atmosféry označení pro vertikálně příčné vlnové pohyby na volném povrchu tekutiny nebo vnitřní vlny na horiz. rozhraní dvou nemísících se tekutin, popř. v samotné vrstvě tekutiny, vznikající působením síly zemské tíže a vztlakové síly v interakci s různými mechanickými rozruchy (např. při obtékání překážek proudem tekutiny). Povrchové gravitační vlny mohou být podle tloušťky vrstvy tekutiny, na níž vznikají, buď Stokesova typu (velká tloušťka vrstvy), nebo Lagrangeova typu (malá tloušťka vrstvy). Toto rozlišení se např. uplatňuje podle hloubky vody u povrchových vln na vodním povrchu.
V atmosféře se spíše setkáváme s vnitřními gravitačními vlnami. Velmi známým případem jsou např. gravitační vlny na rozhraních vytvářených dolními hranicemi výškových teplotních inverzí, tzv. vlny na inverzní hladině. Za situací se zanedbatelnou rychlostí horiz. proudění vzduchu se na těchto rozhraních vytvářejí gravitační vlny v podobě dvou vlnových sledů se shodnými parametry, avšak postupující proti sobě. Za vhodných podmínek se skládáním těchto dvou sledů mohou vytvořit stojaté vlny, které se obvykle projevují vznikem charakteristické oblačnosti v podobě rovnoběžných oblačných pásů odpovídajících vrchům stojatých vln. Jedná-li se v jiných případech o gravitační vlny na rozhraních vytvářených pouze prudkým vertikálním střihem větru, vytvářejí se Helmholtzovy vlny, uplatňuje-li se horiz. rozhraní v podobě diskontinuity jak z hlediska vektoru rychlosti větru, tak hustoty vzduchu, mohou vznikat Kelvinovy–Helmholtzovy vlny. Ke gravitačním vlnám v atmosféře patří též závětrné vlny. V těch případech vzniku gravitačních vln, kdy se významně uplatňuje vert. střih větru, se též mluví o střižných vlnách.
Gravitační vlny rovněž doprovázejí aktivitu konvektivních bouří, resp. jejich výraznějších přestřelujících vrcholů, které tyto vlny generují. Projevují se rozvlněním horní hranice kovadliny bouře zpravidla formou koncentrických vln, šířících se od jádra bouře do jeho okolí, a jsou dále zdrojem výrazné turbulence jak nad jádrem bouře, tak v jeho širším okolí. Jsou také zodpovědné za vznik celé řady různých dalších jevů, které se vyskytují na úrovni horní hranice oblačnosti konvektivních bouří bezprostředně nad ní, nebo mohou propagovat do vyšších vrstev atmosféry až po horní hranici mezosféry, a jsou zpravidla pozorované na snímcích z meteorologických družic.
Z terminologického hlediska je třeba upozornit, že zcela odlišný obsah má termín gravitační vlny v relativistické fyzice.

katabatický vítr způsobený horizontálními rozdíly v hustotě vzduchu. Jedná se o součást místní cirkulace, kdy je vzduch v blízkosti horského svahu či ve výše položeném terénu (např. nad náhorní plošinou) ochlazován od zemského povrchu a stéká do nižších poloh. V důsledku radiačního ochlazování vznikají noční fáze horského a údolního větru a svahového větru. Jiným typem gravitačního větru je ledovcový vítr. Někteří autoři označují jako gravitační vítr i padavý vítr typu bóry.

záblesk zelený – převážně zelené krátkodobé zabarvení oblohy, často jen záblesk, vycházející zdánlivě z vrchního okraje slunečního nebo měsíčního kotouče při jejich východu nebo západu. Zelený paprsek je pozorovatelný, pouze je-li horizont zřetelně viditelný (bez výskytu zákalu nebo kouřma). Vysvětluje se skutečností, že index lomu světelných paprsků roste s jejich klesající vlnovou délkou a sluneční disk je pak pro barvy odpovídající kratším vlnovým délkám zdánlivě více pozvednut nad obzor působením astronomické refrakce. Výskyt namodralých odstínů je však velice vzácný, neboť paprsky této barvy jsou v přímém slunečním záření výrazně oslabovány působením jeho molekulárního rozptylu. Jev bývá nejčastěji pozorován nad mořskou hladinou nebo v horách nad horní hranicí nízko položených vrstevnatých oblaků a obecně patří mezi fotometeory.

záblesk zelený – převážně zelené krátkodobé zabarvení oblohy, často jen záblesk, vycházející zdánlivě z vrchního okraje slunečního nebo měsíčního kotouče při jejich východu nebo západu. Zelený paprsek je pozorovatelný, pouze je-li horizont zřetelně viditelný (bez výskytu zákalu nebo kouřma). Vysvětluje se skutečností, že index lomu světelných paprsků roste s jejich klesající vlnovou délkou a sluneční disk je pak pro barvy odpovídající kratším vlnovým délkám zdánlivě více pozvednut nad obzor působením astronomické refrakce. Výskyt namodralých odstínů je však velice vzácný, neboť paprsky této barvy jsou v přímém slunečním záření výrazně oslabovány působením jeho molekulárního rozptylu. Jev bývá nejčastěji pozorován nad mořskou hladinou nebo v horách nad horní hranicí nízko položených vrstevnatých oblaků a obecně patří mezi fotometeory.

fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště skleníkovým efektem,vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem kleníkové podnebí někdy označuje podnebí vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.

oteplení nižších vrstev atmosféry v důsledku selektivní absorpce záření, konkrétně schopnosti atmosféry propouštět většinu slunečního krátkovlnného záření k zemskému povrchu a pohlcovat dlouhovlnné záření zemského povrchu. Dlouhovlnné záření v atmosféře pohlcují tzv. skleníkové plyny, především vodní pára (asi z 60 %), oxid uhličitý (přibližně 26 %), dále metan, oxid dusný a další plyny (ozon, freony…). Tím se atmosféra ohřívá a předává zpětným zářením energii k zemskému povrchu, což vede ke zmenšování efektivního vyzařování zemského povrchu, a tedy snížení jeho radiačního ochlazování. Analogické poměry jsou ve sklenících a pařeništích, kde tomu ale není primárně v důsledku selektivní propustnosti skla pro krátkovlnné a dlouhovlnné záření, ale spíše z důvodu izolovaného prostoru, který brání mechanické ventilaci tepla. Viz též klima skleníkové, mitigace.

syn. efekt skleníkový.

radiačně aktivní plyny, které vykazují významnou selektivní absorpci dlouhovlnného záření, a tak se uplatňují při skleníkovém efektu. Jedná se především o plyny s heteronukleární tří- a víceatomovou strukturou molekuly s lomenou vazbou, která umožňuje velký počet vibračních stavů s odpovídajícími absorpčními frekvencemi v oblasti infračerveného záření. Významnými skleníkovými plyny jsou především vodní pára (na skleníkovém efektu se podílí asi 60 %), oxid uhličitý (přibližně 23 %), dále metan (8 %), ozon (6 %), oxid dusný a další složitější, především antropogenní plyny, jako např. freony a další druhy halogenovaných uhlovodíků. Viz též potenciál globálního oteplování.

velmi vzácný halový jev v podobě dvou oblouků vytvářejících tvar písmene X a vybíhajících z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá protislunci. Pozorování se nejvíce vztahují k výškám Slunce nad obzorem 20–25 úhlových stupňů.

(GMT) – místní stř. sluneční čas pro nultý poledník měřený v Královské observatoři v anglickém Greenwichi pomocí sekundového kyvadla. Je ovlivňován rotační rychlostí Země i fluktuacemi tíhového zrychlení. Od 1. ledna 1972 je místo středního greenwichského času používán koordinovaný světový čas jako mezinárodní standard, kromě jiného také pro časovou identifikaci údajů z meteorologických pozorování.

obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu pro přenos zpracovaných nebo předpověděných hodnot meteorologických prvků, zejména pro distribuci výstupů met. modelů. Kód GRIB obsahuje definici geometrie sítě bodů, popis typu dat, použité komprese a prezentace dat.

dříve používaný alfanumerický kód pro přenos zpracovaných nebo předpověděných údajů meteorologických nebo geofyz. prvků v definované pravidelné síti bodů. K distribuci výstupů met. modelů se nyní používá binární kód GRIB, popř. BUFR.

charakter cirkulace atmosféry nad velkou částí zemského povrchu o velikosti řádově 10⁵ až 10⁶ km², podmíněný rozložením řídících cyklon a anticyklon a polohou frontální zóny. Podle převládajícího směru proudění zpravidla rozlišujeme zonální a meridionální typ makrosynoptické situace, které se podle rázu počasí na sledovaném území dále dělí na cyklonální a anticyklonální typy. Něm. meteorolog F. Baur v roce 1936 definoval typ makrosynoptické situace pomocí rozhodujících rysů celkového stavu atmosféry v zájmovém dostatečně velkém prostoru, které se podstatně nemění po více dní a jsou rozhodující pro počasí v jednotlivých dílčích oblastech. V zahraniční literatuře a nevhodně i v naší, se pro typ makrosynoptické situace někdy používá něm. označení „Grosswetterlage“. Viz též typizace povětrnostních situací, cirkulace meridionální, cirkulace zonální.

blesk, jímž se neutralizují náboje opačné polarity mezi oblakem a zemí. Obvykle jde o blesky s vůdčím výbojem směřujícím dolů, a to se záporným nebo méně často s kladným nábojem (označovány CG^-, resp. CG⁺). Existují však i blesky s vůdčím výbojem směřujícím nahoru, které vznikají na vysokém objektu na zemi a šíří se do oblaku; i v tomto případě může mít jejich vůdčí výboj kladnou nebo zápornou polaritu.
Oba typy lze navzájem rozeznat pouhým opt. pozorováním nebo ze statické fotografie podle směru větvení, které nastává ve směru šíření vůdčího výboje. Parametry blesků mezi oblakem a zemí byly a jsou předmětem intenzivního výzkumu. Způsobují škody na objektech na zemi, na el. silnoproudých i sdělovacích vedeních a zařízeních, na letadlech atd. Mohou být příčinou nežádoucích roznětů výbušnin až do několika set metrů pod zemí. Viz též úder blesku, hromosvod, bleskojistka, intenzita blesků do země.

veličina vyjadřující plošnou hustotu blesků mezi oblakem a zemí směřujících do země za jednu bouřkovou událost, den s bouřkou nebo rok. V tech. praxi se udává prům. hustota úderů blesku na 1 km² za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování. Mapy intenzity výbojů blesku do země jsou nejvhodnějším výchozím podkladem pro stanovení pravděpodobnosti úderu blesku do objektu.

1. mlha v tenké vrstvě vzduchu při zemském povrchu zasahující nejvýše do 2 m nad zemí, nad níž je vodorovná dohlednost výrazně vyšší;
2. v širším smyslu mlha v poměrně tenké přízemní vrstvě atmosféry zasahující od země do výšky řádově metrů nebo desítek metrů. Vznik přízemní mlhy obvykle závisí na místních podmínkách, většinou se jedná o mlhu radiační. Viz též mlha vysoká.

teplota vzduchu nižší než 0 °C měřená ve výšce 5 cm nad povrchem půdy. Viz též minimum teploty vzduchu přízemní, mrazík.

ledová vrstva pokrývající zemi, která vzniká:
a) jestliže nepřechlazené dešťové kapky nebo kapky mrholení později na zemi zmrznou;
b) jestliže voda z úplně nebo částečně roztátého sněhu na zemi opět zmrzne;
c) jestliže při provozu vozidel na silnicích a cestách sníh zledovatí.
Formy náledí b) a c) bývají označovány termínem zmrazky. Na rozdíl od ledovky se na vzniku náledí nepodílejí přechlazené vodní kapičky.

termín používaný pro formy náledí, která vzniká, když voda z úplně nebo částečně roztátého sněhu na zemi opět zmrzne, nebo když sníh při provozu vozidel na silnicích a cestách sníh zledovatí.

teplotní inverze začínající bezprostředně od zemského povrchu. Z hlediska příčin svého vzniku patří zpravidla k radiačním, popř. advekčním inverzím teploty vzduchu. Viz též inverze teploty výšková.

syn. teplota minimální přízemní.

nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky za určité časové období. Ve zprávách SYNOP se uvádí minimální přízemní teplota za období od 18 do 06 UTC. Na většině stanic se získává automatickým vyhodnocením dat měřených příslušným elektrickým teploměrem, na některých stanicích se minimální přízemní teplota dosud měří minimálním teploměrem. Údaje přízemní minimální teploty jsou využívány zejména v agrometeorologii.

objekt na zemském povrchu a přeneseně i jeho radarový odraz, který je z meteorologického hlediska rušivý. V radarové meteorologii se často používá zkrácené označení pozemní cíl. Pozemní cíle se na rozdíl od cílů meteorologických vyskytují obvykle v menších, nesouvislých oblastech. Radarová odrazivost pozemního cíle se vyznačuje velkými horizontálními gradienty a značnou časovou proměnlivostí. Intenzita pozemních odrazů závisí mj. na vlnové délce, podmínkách šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, dále na materiálu, drsnosti a vlhkosti povrchu. K eliminaci pozemních cílů se obvykle používá dopplerovských filtrů (předpokládá se přibližně nulová rychlost pozemních cílů), statistických filtrů (fluktuace pozemních cílů jsou pomalejší), polarizačních měření nebo map průměrného rozložení pozemních cílů za tzv. pěkného počasí (bez meteorologických cílů).

syn. teplota přízemní – 
1. teplota vzduchu měřená ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky.
2. v aerologii teplota vzduchu ve výšce 2 m nad zemí, na rozdíl od teploty vzduchu měřené aerol. prostředky v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře.

metoda detekce blesků pomocí čidla nebo sítě čidel umístěných na zemském povrchu. Čidla detekují v jistém frekvenčním rozsahu změny elmag. pole vyvolané dílčími výboji blesku, označované jako sfériky. Dle konstrukce čidla je zaznamenáván přesný čas, tvar zaznamenaného signálu a případně i směr, ze kterého byl sférik zaznamenán. Samostatná čidla určují polohu výboje ze směru, který musí být měřen, a vzdálenosti, která je odhadována na základě intenzity a tvaru detekovaného signálu. Dříve byly označovány též jako zaměřovače, resp. pelengátory bouřek.
Přesnější lokalizaci zajišťují sítě detekce blesků (někdy označovány též jako systémy detekce blesků), využívající centrální sběr a zpracování časově synchronizovaných měření více čidel, pokrývajících zájmové území. Vyhodnocení polohy je zde prováděno metodou času příchodu (angl. time of arrival), porovnávající časové rozdíly detekce sfériků na jednotlivých čidlech, nebo metodou určování směru (angl. direction finding), hledající průsečík směrů výbojů vyhodnocených na jednotlivých čidlech, případně kombinací obou metod.
Detekce blesků probíhá obvykle v pásmu velmi dlouhých až dlouhých vln (VDV-DV), popř. velmi krátkých vln (VKV). VDV-DV detekce je vhodná zejména pro detekci blesků mezi oblakem a zemí na velké ploše (státy, kontinenty, příp. globální), z části i pro detekci blesků mezi oblaky. Detekce v pásmu VKV se užívá především pro detailní prostorové studium všech typů výbojů na malých územích (řádu desítek až stovek km²), není však vhodná k detekci na velkém území a k rozlišování mezi blesky mezi oblakem a zemí a blesky mezi oblaky.

GEO koordinuje aktivity směřující k vybudování jednotného systému pro pozorování Země, tzv. Systému systémů pozorování Země (GEOSS – Global Earth Observation System of Systems), s cílem odstranění dosavadní roztříštěnosti a duplicit. Měření a pozorování Země slouží různým účelům a je využíváno řadou institucí, které provozují mnoho na sobě nezávislých a nekoordinovaných systémů. Jednotlivé země by měly postupně sladit své národní zájmy a cíle s aktivitami GEOSS tak, aby finanční zdroje nutné pro provoz měřicích a pozorovacích systémů byly využívány cíleně tam, kde základní datové zdroje vznikají. ČR je členem od 6. března 2007.

syn. doba vegetační – období, v němž jsou příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin a nepřímo celých ekosystémů (ať řízených či neřízených). V podmínkách ČR se jím zpravidla rozumí období vymezené prům. daty nástupu a ukončení určité prům. denní teploty vzduchu. Rozlišují se:
a) velké vegetační období, vymezené daty nástupu a ukončení prům. denní teploty 5 °C a vyšší;
b) hlavní neboli malé vegetační období, což je období s prům. denní teplotou 10 °C a vyšší;
c) tzv. vegetační léto s prům. denní teplotou 15 °C a vyšší.
Kritéria pro vymezení vegetačního období nejsou jednotná a to ani v rámci střední Evropy. V zahraničí se za vegetační období v prvním přiblížení považuje období bezmrazové, dále období s max. denní teplotou vzduchu vyšší než 0 °C nebo 10 °C apod. Vegetační období bývá též nevhodně ztotožňováno s teplým pololetím.

teplý oceánský proud v západním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Z hlediska mezišířkového přenosu tepla patří k nejvýznamnějším na Zemi. Směřuje od okraje Mexického zálivu podél východního pobřeží Floridy a dál k severu. V chladné části roku zde zvětšuje horizontální teplotní gradient mezi teplým mořským a studeným pevninským vzduchem, čímž přispívá k časté intenzivní cyklogenezi a potažmo zvyšuje humiditu klimatu východního pobřeží USA. Golfský proud ovlivňuje kromě mimotropických cyklon i prostorové rozdělení tropických cyklon tím, že poskytuje zdroj latentního tepla a umožňuje tak jejich pronikání do relativně vysokých zeměp. šířek.
V blízkosti Newfoundlandu se Golfský proud střetává se studeným Labradorským proudem, což zde způsobuje častou tvorbu mořské mlhy. Dále pokračuje k východu pod názvem Severoatlantský proud, jehož různé větve zvyšují oceánitu klimatu západní Evropy a zmírňují klima Norska, Islandu i jihovýchodního Grónska. Jedna z jeho větví, nazývaná Norský proud, dosahuje až do Barentsova moře a končí výrazným downwellingem povrchové oceánské vody. Jiná větev Severoatlantského proudu se mění na studený Kanárský proud.

teplý oceánský proud v západním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Z hlediska mezišířkového přenosu tepla patří k nejvýznamnějším na Zemi. Směřuje od okraje Mexického zálivu podél východního pobřeží Floridy a dál k severu. V chladné části roku zde zvětšuje horizontální teplotní gradient mezi teplým mořským a studeným pevninským vzduchem, čímž přispívá k časté intenzivní cyklogenezi a potažmo zvyšuje humiditu klimatu východního pobřeží USA. Golfský proud ovlivňuje kromě mimotropických cyklon i prostorové rozdělení tropických cyklon tím, že poskytuje zdroj latentního tepla a umožňuje tak jejich pronikání do relativně vysokých zeměp. šířek.
V blízkosti Newfoundlandu se Golfský proud střetává se studeným Labradorským proudem, což zde způsobuje častou tvorbu mořské mlhy. Dále pokračuje k východu pod názvem Severoatlantský proud, jehož různé větve zvyšují oceánitu klimatu západní Evropy a zmírňují klima Norska, Islandu i jihovýchodního Grónska. Jedna z jeho větví, nazývaná Norský proud, dosahuje až do Barentsova moře a končí výrazným downwellingem povrchové oceánské vody. Jiná větev Severoatlantského proudu se mění na studený Kanárský proud.

syn. poryv větru – prudké krátkodobé zvýšení rychlosti větru oproti jejímu desetiminutovému průměru, přičemž může dojít i k náhlému, často přechodnému stočení větru. Délka nárazu větru je zpravidla uvažována mezi 1 a 20 s (srov. pulzace větru, resp. húlava). Prahové hodnoty převýšení rychlosti větru se mohou v různých zemích či aplikacích lišit. Ve zprávách SYNOP z Česka se náraz větru uvádí, pokud maximální rychlost větru za posledních 10 minut před termínem zprávy překročí desetiminutovou rychlost větru o 5 m.s^–1 a/nebo v období stanoveném pro průběh počasí dosáhne nejméně 11 m.s^–1. V případě, že rychlost větru v nárazu vystoupí na 20 m.s^–1 nebo více, je vydána zpráva BOUŘE. V letecké meteorologii se nárazem větru rozumí odchylka maximální rychlosti větru od průměru za posledních 10 minut před pozorováním, a to o 10 kt nebo více ve zprávách METAR a SPECI, resp. o 5 kt nebo více v případě místních pravidelných a mimořádných zpráv, jsou-li uplatněny postupy pro snižování hluku.
Nárazy větru bývají vyvolány mech. nebo termickými vlivy a v některých případech mají znatelnou opakovací frekvenci. K nárazům větru typicky dochází kvůli turbulenci nebo působením závětrných vírů, dále např. při húlavách, přechodech atmosférických front apod. V odborném slangu se někdy jako náraz větru označuje maximální rychlost větru za určité delší období (maximální denní náraz větru apod.). Viz též amplituda nárazu větru, vítr nárazovitý, gust fronta.

neurčité označení hodnoty, která nějakým způsobem charakterizuje maximální rychlost větru během nárazu větru. Při vyhodnocování anemogramů šlo o rozdíl maximální a minimální registrované rychlosti větru při jednom nárazu. V současnosti nejsou minima rychlosti větru zjišťována, proto by tímto termínem bylo možné označit spíše převýšení maximální rychlosti větru oproti desetiminutové rychlosti větru. V zahraniční literatuře je amplituda nárazu větru někdy ztotožňována s nejvyšší naměřenou hodnotou maximální rychlosti větru.
Viz též vítr nárazovitý.

označení pro prům. počet nárazů větru týchž n. velmi podobných charakteristik za urč. časový interval.

[gast fronta] – atmosférické rozhraní na čele studeného vzduchu vytékajícího z konvektivní bouře. Jeho zdrojem je sestupný proud, který se po dosažení zemského povrchu roztéká do stran a proniká pod okolní teplejší vzduch. Vert. mohutnost rozlévajícího se studeného vzduchu bývá řádově stovky metrů až jednotky kilometrů. U zemského povrchu je brzděn, takže přední strana rychle se pohybující gust fronty mívá tvar nosu.
Pro přechod gust fronty jsou typické prudké změny rychlosti a směru větru, tlaku a teploty vzduchu; na záznamu tlaku vzduchu se při přechodu gust fronty vytváří charakteristický bouřkový nos. Na čele gust fronty vzniká často arcus. V případě dostatečné mohutnosti této zvláštnosti oblaku nebo vytvoření čáry instability může být gust fronta detekovatelná meteorologickými radary a družicemi. Gust fronta se může od mateřské bouře šířit do vzdálenosti až stovky km a po celou dobu života může iniciovat vznik nové konvektivní oblačnosti. Krátkodobé zvýšení rychlosti větru při přechodu gust fronty přes místo pozorování bývá označováno též jako húlava. Viz též pseudofronta.

nejvyšší několikasekundová rychlost větru během desetiminutového intervalu, potažmo za určité delší období, např. den, měsíc, rok nebo celou dobu pozorování. Časový úsek pro určování maximální rychlosti větru není stanoven jednotně, na českých meteorologických stanicích má délku 2 s, v letecké meteorologii 3 s. Maximální rychlost větru je často dosažena během nárazu větru, proto bývá označována i jako rychlost větru v nárazu. Viz též měření větru, extrémy rychlosti větru.

viz vítr nárazovitý.

[gastnádo] – slabá tromba vyskytující se na gust frontě. Svým tvarem připomíná tornádo, avšak nebývá spojeno se základnou oblaků konvektivní bouře. Gustnádo využívá vertikální vorticitu generovanou horizontálním střihem větru podél gust fronty.

vítr, jehož rychlost kolísá natolik, že opakovaně dochází k nárazům větru. Viz též pulzace větru.

nejvyšší několikasekundová rychlost větru během desetiminutového intervalu, potažmo za určité delší období, např. den, měsíc, rok nebo celou dobu pozorování. Časový úsek pro určování maximální rychlosti větru není stanoven jednotně, na českých meteorologických stanicích má délku 2 s, v letecké meteorologii 3 s. Maximální rychlost větru je často dosažena během nárazu větru, proto bývá označována i jako rychlost větru v nárazu. Viz též měření větru, extrémy rychlosti větru.