Výklad hesel podle písmene 'v'

rozložení tlaku vzduchu, znázorněné na synoptických mapách cyklonálním zakřivením izobar ve tvaru písmene „V“. Na rozdíl od brázdy tvaru „U“ se zpravidla jedná o pomalu postupující brázdu nízkého tlaku vzduchu, s níž bývá spojena výrazná atmosférická fronta se sklonem k vlnění. Viz též fronta zvlněná.

hodnota, která se přičítá k délce rtuťového sloupce změřené na tlakoměru. Převádí ji na délku, kterou by rtuťový sloupec měl, kdyby nad ním bylo vbarometrické trubici dokonalé vakuum. Poněvadž rtuťové páry mají za norm. teplot nízké napětí, při běžných met. měřeních tlaku vzduchu se tato oprava nepoužívá.

druh termodynamického diagramu se souřadnicovými osami teploty T a tlaku vzduchu ln p. Suchéa nasycené adiabaty jsou navzájem opačně mírně zakřivené čáry. Diagram obsahuje pomocné stupnice k vyhodnocování aerol. měření. Není energetickým diagramem a v mnohém se podobá diagramu Stüveho. Vypracoval jej finský meteorolog V. Väisälä. D. V. se používal především ve Finsku, u nás přechodně v 50. letech v souvislosti se zavedením finské radiosondy typu Väisälä.

ověřování procesů v modelu numerické předpovědi počasí nebo klimatologickém modelu z hlediska toho, zda odpovídají reálným dějům v atmosféře Země. Validace modelu slouží spolu s verifikací jeho výstupů k optimalizaci nastavení jeho parametrů tak, aby model počítal následné předpovědi co nejsprávněji, a to jak z hlediska výsledných polí meteorologických prvků, tak s ohledem na simulace procesů, které je určují. Viz též verifikace meteorologické předpovědi.

viz vítr horský a údolní.

mlha, která se tvoří v terénních sníženinách, zejména v údolích následkem stékání chladnějšího vzduchu po svazích, silnějšího ochlazování a v důsledku zvětšené vlhkosti vzduchu. Při pozorování z vyšších poloh se údolní mlha jeví jako oblačné moře.

přístroj pro přibližné měření teploty pod vzorkem černé tkaniny, vystavené přímému slunečního záření.

hmotnost vodní páry v jednotce objemu vlhkého vzduchu. Udává se v kg.m^–3. V meteorologii se užívá také tradiční označení absolutní vlhkost vzduchu.

syn. křivka výparu, křivka nasycených par – křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi vodní párou a kapalnou vodou). Fázový diagram vody prochází trojným bodem a určuje podmínky, za nichž je vodní pára a kapalná voda v termodynamické rovnováze. Směrem od trojného bodu k vyšším teplotám končí v kritickém bodě, směrem k nižším teplotám odpovídá přechlazené vodě. Viz též rovnice Clausiova–Clapeyronova.

syn. křivka výparu, křivka nasycených par – křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi vodní párou a kapalnou vodou). Fázový diagram vody prochází trojným bodem a určuje podmínky, za nichž je vodní pára a kapalná voda v termodynamické rovnováze. Směrem od trojného bodu k vyšším teplotám končí v kritickém bodě, směrem k nižším teplotám odpovídá přechlazené vodě. Viz též rovnice Clausiova–Clapeyronova.

místní název větru v Makedonii. Jde o studený padavý vítr sv. směru vanoucí hlubokým údolím řeky Vardar do Soluňského zálivu. Vyskytuje se zvláště v zimě, kdy je tlak vzduchu nad vých. Evropou vyšší než nad Egejským mořem. Trvá většinou dva až tři dny a dosahuje prům. rychlosti 16 až 25 km.h^–1, v nárazech až 55 km.h^–1.

variabilita nadmořských výšek, případně i jiných vlastností orografie v určité oblasti. Uplatňuje svůj vliv ve všech měřítkách rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu.

variabilita nadmořských výšek, případně i jiných vlastností orografie v určité oblasti. Uplatňuje svůj vliv ve všech měřítkách rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu.

oblačnost s velkými a rychlými změnami, které se typicky vyskytují v instabilní studené vzduchové hmotě, a to zvláště při vývoji konv. druhů cumulus a cumulonimbus. Vyskytuje se zejména po přechodu studených front v týlu rychle se pohybujících cyklon. V případě velmi rychlých změn hovoříme také o rychle se měnící oblačnosti. Někdy se u proměnlivé oblačnosti setkáme s nevhodným termínem oblačnost střídavá.

vítr krátkodobě měnící směr o více než 45° (není normováno). Nejčastějším zdrojem těchto odchylek je buď mechanická turbulence v proudění za blízkými překážkami nebo termická turbulence při uvolňování přehřátého stoupajícího vzduchu.

(4D VAR) – je metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí, která formuluje optimální počáteční podmínku modelu tak, že tato počáteční podmínka minimalizuje váženou sumu kvadratických odchylek předpovězených a naměřených hodnot v asimilačním okně. Váhy lze použít k zohlednění přesnosti měření. Tato metoda vychází z předpokladu, že minimalizací chyby v asimilačním okně se získá počáteční podmínka, která bude minimalizovat i chybu modelové předpovědi. Řešení minimalizačního problému je velmi komplikované vzhledem k nelineárnosti modelu i vzhledem k rozměru problému, protože počáteční podmínky pro model představují typicky minimálně 10⁵ zpravidla však o několik řádů více hodnot. Praktické řešení minimalizačního problému spočívá ve zjednodušení modelu (např. použije se adiabatický model) a snížení dimenze problému (zmenšení rozlišení). Pro minimalizaci se aplikuje metoda největšího spádu, přičemž gradient se počítá pomocí adjungovaného modelu.

(3D VAR) – metoda objektivní analýzy meteorologických prvků, která vede k minimalizaci funkcionálu (penalizační funkce). Při formulaci funkcionálu se využívá Bayesova formulace pravděpodobnosti, kde vstupní pole dat je předpověď numerického modelu počasí a novou informací jsou naměřené hodnoty. Existuje několik ekvivalentních způsobů formulace funkcionálu, např. PSAS, které se liší efektivností jejich numerického řešení. Pro řešení minimalizace funkcionálu se zpravidla využívá metoda největšího spádu. Metoda 3D VAR je obecnější než optimální interpolace. Hlavní výhodou této metody je, že minimalizace se provádí ve fyzikálním prostoru (minimalizuje se veličina, která se analyzuje), čímž se liší od optimální interpolace, kde se nejprve počítají váhy a na jejich základě analyzovaná veličina. Za předpokladu, že chyby předpovědi (předběžného pole) a chyby měření mají Gaussovo rozdělení, jsou metody 3D VAR a optimální interpolace ekvivalentní.

syn. mikrobarovariograf.

v meteorologii přístroj pro měření (indikaci) malých tlakových změn. Variometry jsou založeny zejména na vyrovnávání tlaku vzduchu mezi tepelně izolovanou komorou a vnější atmosférou malým otvorem. Měření se provádí většinou pomocí mikromanometru.

přístroj k měření sklonu a směru padajícího deště. V ČR se běžně nepoužívá.

syn. doba vegetační – období, v němž jsou příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin a nepřímo celých ekosystémů (ať řízených či neřízených). V podmínkách ČR se jím zpravidla rozumí období vymezené prům. daty nástupu a ukončení určité prům. denní teploty vzduchu. Rozlišují se:
a) velké vegetační období, vymezené daty nástupu a ukončení prům. denní teploty 5 °C a vyšší;
b) hlavní neboli malé vegetační období, což je období s prům. denní teplotou 10 °C a vyšší;
c) tzv. vegetační léto s prům. denní teplotou 15 °C a vyšší.
Kritéria pro vymezení vegetačního období nejsou jednotná a to ani v rámci střední Evropy. V zahraničí se za vegetační období v prvním přiblížení považuje období bezmrazové, dále období s max. denní teplotou vzduchu vyšší než 0 °C nebo 10 °C apod. Vegetační období bývá též nevhodně ztotožňováno s teplým pololetím.

syn. doba vegetační – období, v němž jsou příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin a nepřímo celých ekosystémů (ať řízených či neřízených). V podmínkách ČR se jím zpravidla rozumí období vymezené prům. daty nástupu a ukončení určité prům. denní teploty vzduchu. Rozlišují se:
a) velké vegetační období, vymezené daty nástupu a ukončení prům. denní teploty 5 °C a vyšší;
b) hlavní neboli malé vegetační období, což je období s prům. denní teplotou 10 °C a vyšší;
c) tzv. vegetační léto s prům. denní teplotou 15 °C a vyšší.
Kritéria pro vymezení vegetačního období nejsou jednotná a to ani v rámci střední Evropy. V zahraničí se za vegetační období v prvním přiblížení považuje období bezmrazové, dále období s max. denní teplotou vzduchu vyšší než 0 °C nebo 10 °C apod. Vegetační období bývá též nevhodně ztotožňováno s teplým pololetím.

viz rychlost větru.

viz rychlost větru.

syn. potenciál rychlostní.

název pro vrstvu stratosféry ve výškách kolem 20 km a zeměp. š. přibližně od 20° do 60°. V této vrstvě probíhá v létě přechod od převládajícího záp. proudění v troposféře a spodní stratosféře k proudění východnímu ve vyšších vrstvách stratosféry. Název velopauza se používá hlavně v rus. odb. literatuře.

(vel) – jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Velum je závojovitý oblak velkého horiz. rozsahu. Vyskytuje se těsně nad nebo přímo na vrcholu jednoho nebo několika kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Vyskytuje se u druhů cumulus a cumulonimbus.

viz psychrometr Assmannův.

termograf, jehož čidlo je uměle ventilováno.

teploměr upravený pro měření teploty vzduchu mimo meteorologickou budku nebo radiační kryt. Je opatřený ochranou teploměrů proti rušivým vlivům přímého slunečního záření a je uměle ventilovaný. Viz též teploměr ventilovaný.

teploměr doplněný zařízením, které zabezpečuje umělou ventilaci nádobky proudem vzduchu stálé rychlosti, zpravidla 2 m.s^-1. Při rychlosti vyšší než 5 m.s^–1 je psychrometrický koeficient v psychrometrickém vztahu již prakticky nezávislý na ventilační rychlosti a vlhkostní charakteristiky vypočítané z údajů suchého a vlhkého teploměru psychrometrickou metodou jsou proto zatíženy jen zanedbatelnými chybami. Ventilace suchého teploměru zrychluje jeho přizpůsobení teplotě okolního vzduchu. Používal se při měření vlhkosti vzduchu v aspiračním psychrometru nebo při přesném měření teploty vzduchu.

syn. větrání – zpravidla kvalititativní charakteristika přísunu vzduchu do dané lokality (oblasti) závislá na rychlosti proudění, terénních tvarech, drsnosti povrchu, uspořádání aerodyn. překážek v terénu apod. Ventilace může být přirozená (provětrávání volné krajiny, města apod.), nebo umělá (v uzavřených prostorách jako součást klimatizace). V meteorologii se termínu ventilace používá i v souvislosti s prouděním vzduchu kolem čidel met. přístrojů, např. v meteorologické budce, u aspiračního (ventilovaného) psychrometru apod.

syn. index ventilační.

v oboru kvality ovzduší číselné vyjádření rozptylových podmínek. Je definován jako součin výšky směšovací vrstvy a prům. rychlosti větru v ní za uvažovaný časový úsek. V Česku ventilační index nabývá zpravidla hodnot od stovek do 30 000 m².s⁻¹. Hodnoty pod 1 100 m².s⁻¹ indikují nepříznivé rozptylové podmínky, hodnoty mezi 1 100 a 3 000 m².s⁻¹ mírně nepříznivé a hodnoty nad 3 000 m².s⁻¹ příznivé rozptylové podmínky. Ventilační index je v ČHMÚ standardně počítán modelem ALADIN.

v meteorologii lokální pokles tlaku vzduchu, lokální zesílení větru a vznik nárazů větru v určitých místech, kde dochází vlivem orografie ke zhuštění proudnic. Příkladem Venturiho efektu je efekt tryskový, efekt nálevkový a lokální jevy při přetékání vzduchu přes horské překážky. Nejnebezpečnější projevy Venturiho efektu se vyskytují na závětrné straně překážek, kde často vznikají rozsáhlé škody na lesních porostech, venkovních el. vedeních apod.

v čes. literatuře zřídka používané syn. pro divergenci proudění ve smyslu veličiny, která nabývá i záporných hodnot, označovaných jako konvergence proudění.

jeden ze dvou průsečíků ekliptiky s rovinou světového rovníku. Tímto bodem prochází Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu po ekliptice v okamžiku jarní rovnodennosti. Následkem precese zemské osy a souvisejícího stáčení roviny světového rovníku se jarní bod posouvá po světovém rovníku s periodou cca 26 000 roků, takže jarní rovnodennost a tím i začátek astronomického jara nastává každým rokem o trochu dříve. Viz též bod podzimní.

viz rovnodennost.

(ve) [vertebrátus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Části oblaku jsou uspořádány tak, že připomínají páteř, žebra nebo rybí kostru. Vyskytuje se u druhu cirrus.

rozdělení hustoty vzduchu v atmosféře s výškou. Kvůli poklesu tlaku vzduchu jeho hustota s výškou zpravidla exponenciálně klesá, velikost poklesu je však modifikována vertikálním profilem teploty vzduchu a vertikálním profilem vlhkosti vzduchu. Ve speciálním případě, kdy virtuální teplota s výškou klesá rychleji, než odpovídá autokonvekčnímu gradientu, hustota vzduchu s výškou roste. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.

rozdělení množství vodní páry v atmosféře s výškou. Tvar tohoto profilu je ovlivněn tím, kterou charakteristiku vlhkosti vzduchu uvažujeme, a to kvůli případnému vlivu vertikálního profilu teploty vzduchu a tlaku vzduchu na danou charakteristiku. Na aerologických diagramech se vert. profil vlhkosti vzduchu zpravidla vyjadřuje pomocí křivky rosného bodu. Teplota rosného bodu s výškou v průměru klesá vlivem klesající teploty vzduchu; svou roli hraje i vzdalování od zemského povrchu, který je prostřednictvím výparu primárním zdrojem vody v atmosféře. Vert. profil vlhkosti vzduchu dále závisí na řadě dalších faktorů, především na vertikální instabilitě atmosféry, vertikálních pohybech vzduchu, advekci vlhkosti vzduchu a turbulentním promíchávání v atmosféře. Vert. profil vlhkosti vzduchu proto často mívá složitý průběh, včetně případných inverzí vlhkosti vzduchu.
Ačkoli v tropopauze dochází k zastavení poklesu teploty vzduchu s výškou, vodní páry nad ní dál rychle ubývá, protože stratosféra je vlivem vertikální stability pro vert. přenos vodní páry zadržující vrstvou. Občasný výskyt perleťových oblaků ve výškách okolo 25 km a stříbřitých oblaků kolem 80 km se však uvádí jako důkaz existence vodní páry i v těchto výškách.

rozdělení tlaku vzduchu v atmosféře s výškou. Tlak vzduchu s výškou obecně klesá, přičemž za předpokladu hydrostatické rovnováhy je velikost poklesu vyjádřena rovnicí hydrostatické rovnováhy. Vertikální profil tlaku vzduchu má pak obdobně jako vertikální profil hustoty vzduchu exponenciální průběh, přičemž velikost vertikálního tlakového gradientu s výškou klesá; ve studeném vzduchu je pokles tlaku vzduchu rychlejší než v teplém vzduchu. V reálné atmosféře je vertikální profil tlaku vzduchu dále modifikován odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, k čemuž dochází především v místech intenzívních vertikálních pohybů vzduchu subsynoptického měřítka, např. v konvektivních bouřích. Viz též formule barometrická.

rozdělení teploty vzduchu v zemské atmosféře s výškou. Závisí na rozdílném působení faktorů ovlivňujících teplotu vzduchu v různých hladinách. Vert. profil teploty vzduchu slouží k vertikálnímu členění atmosféry na troposféru, stratosféru, mezosféru a termosféru; jeho hypotetický tvar udává standardní atmosféra. V troposféře teplota vzduchu s výškou klesá v průměru o 0,65 °C na 100 m, vertikální teplotní gradient však může být přechodně i nulový nebo záporný (v případě izotermie, resp. teplotní inverze). Skutečný vert. profil teploty vzduchu se zjišťuje sondáží atmosféry. V aerologických diagramech ho vyjadřuje křivka teplotního zvrstvení.

viz zonalita klimatu.

viz zonalita klimatu.

rozdíl mezi výškou základny a výškou vrcholku oblaku. Některé oblaky mají malý vert. rozsah (např. Cu hum, Cs, Ac, Ci), jiné naopak velký (Cb, Ns). Vrstvou oblaků malého vert. rozsahu může prosvítat Slunce nebo Měsíc. Vertikální rozsah oblaku se dá při malých hodnotách určit některými typy přístrojů pro měření výšky základny oblaků, v ostatních případech pomocí radiolokátorů nebo letadlových měření.

statist. veličina σ_z, používaná zejména při studiu vert. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry a intenzitu rozptylu znečištění ve vert. směru. Lze ji určit např. z pulzací vert. složky vektoru větru. Viz též model Suttonův, koeficient laterální disperze.

instabilita určité vrstvy atmosféry vůči posunutí vzduchové částice ve vert. směru, způsobená charakteristickým teplotním zvrstvením atmosféry. Rozeznáváme podmíněnou instabilitu atmosféry a absolutní instabilitu atmosféry. Vertikální instabilita atmosféry vytváří podmínky pro konvekci, pro vert. mísení vzduchu a vert. přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých příměsí. K příčinám vzniku vert. instability atmosféry obecně patří vert. nerovnoměrná advekce hustoty vzduchu ve vzduchové hmotě (viz instabilita atmosféry advekční), přehřívání zemského povrchu slunečním zářením (viz instabilita atmosféry termická), radiační ochlazení horní hranice oblačnosti apod. Vert. instabilita atmosféry se může dále rozvinout ve vrstvě s potenciální instabilitou atmosféry. Viz též klasifikace instability (stability) atmosféry Normandova, hmota vzduchová instabilní, stabilita atmosféry vertikální.

pohyb vzduchu s nenulovou vertikální složkou. Podle jejího směru rozlišujeme výstupné a sestupné pohyby vzduchu, podle mechanizmu vzniku pak především konvekci a vynucené vertikální pohyby vzduchu. K vertikálním pohybům vzduchu dále dochází i při vlnovém proudění, vírovém proudění a vlivem turbulence.

průmět vektoru tlakového gradientu do vert. osy z. V meteorologii je definován záporně vzatou parciální derivací tlaku vzduchu p podle této souřadnice (–∂p/∂z), takže směřuje vzhůru do nižšího tlaku, stejně jako jím vyvolaná vztlaková síla. Jeho velikost souvisí s teplotou dané vzduchové hmoty, přičemž ve studeném vzduchu je pokles atm. tlaku rychlejší než v teplém. Viz též stupeň barický, profil tlaku vzduchu vertikální.

rozdělení hodnot určitého meteorologického prvku s výškou, přeneseně pak i jeho zobrazení pomocí spojnicového grafu. Vert. souřadnice takového grafu představuje nadmořskou výšku, případně jinou veličinu na nadmořské výšce jednoznačné závislou. Pomocí teoretických vertikálních profilů vybraných meteorologických prvků jsou definovány různé modelové atmosféry. Aktuální vertikální profily meteorologických prvků jsou zjišťovány sondáží atmosféry. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální, profil hustoty vzduchu vertikální, profil teploty vzduchu vertikální, profil vlhkosti vzduchu vertikální, profil větru vertikální, pole meteorologického prvku.

syn. řez aerologický – grafické zobrazení vertikálního profilu meteorologického prvku podél určité horiz. linie nebo jeho vývoje za určitý časový úsek. Podle toho, zda horiz. osa vyjadřuje vzdálenost nebo čas, rozlišujeme prostorové, resp. časové vertikální řezy atmosférou. Vert. osa zpravidla představuje nadmořskou výšku nebo tlak vzduchu, příp. jinou charakteristiku na nich funkčně závislou. Hodnoty jednoho nebo více znázorňovaných meteorologických prvků se vyjadřují pomocí izolinií, v případě směru a rychlosti větru pomocí šipek větru. Vertikální řezy atmosférou, sestavované z výstupů aerologických měření, byly v minulosti často využívány v synoptické a především v letecké meteorologii. V současnosti slouží především ke znázornění výstupů z modelů numerické předpovědi počasí.

1. stav atmosféry, při němž dochází k útlumu poruch spojených s vychýlením vzduchové částice ve vert. směru. Je charakterizován vertikálním teplotním gradientem menším, než je suchoadiabatický teplotní gradient v případě vzduchu nenasyceného vodní párou, a menším než nasyceně adiabatický teplotní gradient v případě vzduchu nasyceného vodní párou. Ve druhém případě někdy mluvíme o absolutní stabilitě atmosféry.
2. souhrnná charakteristika teplotního zvrstvení atmosféry v porovnání s hodnotou adiabatického teplotního gradientu. Někdy používáme i označení statická stabilita atmosféry, neboť se zpravidla hodnotí v prostředí, které je v hydrostatické rovnováze. Stabilita atmosféry se v praxi nejčastěji určuje rozborem výsledků aerologických měření na termodynamickém diagramu. Viz též instabilita atmosféry vertikální, metoda částice, index stability, míra stability.

dělení atmosféry Země ve vertikálním směru do několika vrstev podle různých hledisek:
a) podle vertikálního profilu teploty vzduchu a jejích vertikálních gradientů rozeznáváme troposféru, stratosféru, mezosféru a termosféru, příp. i exosféru;
b) podle chemického složení atmosféry Země vymezujeme homosféru a heterosféru;
c) podle koncentrace atmosférických iontů a volných elektronů dělíme atmosféru Země na neutrosféru a ionosféru;
d) vzhledem k interakci atmosféry Země se zemským povrchem rozlišujeme mezní vrstvu atmosféry a volnou atmosféru;
Bez přesnějšího vymezení zůstává dělení na spodní, střední a horní atmosféru.

jeden z možných výstupů družicové sondáže atmosféry.

vertikální řez atmosférou vyjadřující vývoj vertikálního profilu jednoho nebo více meteorologických prvků nad určitým místem za časový úsek, který je znázorněn na horiz. ose řezu. Tímto způsobem lze znázornit sérii aerologických měření z jedné aerologické stanice, nebo vývoj hodnot vypočtených modelem numerické předpovědi počasí ve sloupci nad jedním uzlovým bodem. Nejčastěji se zobrazuje vývoj vertikálního profilu teploty vzduchu, vertikálního profilu vlhkosti vzduchu nebo vertikálního profilu větru.

vzdálenost, kterou při vertikálním pohybu vzduchu urazí pohybující se vzduchové částice za jednotku času ve vert. směru. V z-systému se definuje vztahem $v_z=\frac{dz}{dt},$
kde z je vert. souřadnice dané částice a t značí čas. Obdobně se definuje v souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde ji označujeme jako zobecněnou vertikální rychlost.

zobecněná vertikální rychlost vyjádřená jako změna tlaku vzduchu uvnitř vzduchové částice za jednotku času následkem jejího pohybu ve vert. směru. Definuje se vztahem $\omega =\frac{dp}{dt},$
kde p značí tlak vzduchu a t čas. Rychlost ω má analogický význam jako vertikální rychlost v z-systému, přičemž při výstupných pohybech je ω < 0, při sestupných je ω > 0. Při hydrostatické aproximaci platí mezi rychlostí ω a vertikální rychlostí v_z v z-systému vztah $\omega =-v_z\frac{gp}{RT},$
v němž g značí velikost tíhového zrychlení, R měrnou plynovou konstantu a T teplotu vzduchu. V případě intenzivních vertikálních pohybů, např. v oblacích druhu cumulonimbus, však tento přibližných vztah neplatí. Viz též rovnice vertikální rychlosti v p-systému, složka proudění vzduchu vertikální.

největší vzdálenost, na niž pozorovatel vidí a identifikuje objekt ležící na vertikále nad ním.

(vertikální) největší vzdálenost, na niž pozorovatel vidí a identifikuje objekt ležící na vertikále n. nad ním.

složka proudění vzduchu ve směru vertikální osy příslušné relativní souřadnicové soustavy. Při výstupných pohybech vzduchu je vertikální složka proudění v z-systému a theta-systému kladná, v p-systému a sigma-systému záporná, při sestupných pohybech vzduchu je tomu naopak. Viz též pohyb vzduchu vertikální, rychlost vertikální, složka proudění vzduchu horizontální.

rozdělení směru a rychlosti větru v atmosféře s výškou. Je velmi složité a závisí na řadě faktorů, z nichž nejdůležitější je všeobecná cirkulace atmosféry, podmíněná rozdělením teploty a tlaku vzduchu na zemském povrchu i v atmosféře, a její časové změny, dále vliv otáčení Země a členitost zemského povrchu. Rychlost větru v troposféře obvykle roste s výškou. V mezní vrstvě atmosféry je vertikální profil větru významně ovlivňován třením a jeho základní rysy zhruba vyjadřuje Taylorova (Ekmanova) spirála, v přízemní vrstvě atmosféry např. logaritmický vertikální profil větru. Viz též hodograf.

střih větru ve vertikálním směru, tedy prostorová změna vektoru rychlosti větru ve vert. směru vztažená na jednotkovou výšku. V daném bodě definujeme vert. střih větru jako parciální derivaci vektoru rychlosti proudění podle vert. souřadnice. Ve volné atmosféře je projevem baroklinity a v synoptickém měřítku je tak spojen s vývojem zejména mimotropických tlakových útvarů. V mezosynoptickém měřítku je vert. střih větru důležitý pro vznik organizované konvekce – multicel, supercel a mezosynoptických konvektivních systémů, protože generuje horiz. vorticitu zodpovědnou za organizaci těchto útvarů.  Při vertikální stabilitě atmosféry a dostatečné velikosti střihu může také dojít k rozvoji Kelvinových–Helmholtzových vln. Viz též počasí střihové, stáčení větru teplé, stáčení větru studené.

viz oblačnost.

charakteristický den, v němž maximální teplota vzduchu dosáhla hodnoty 35,0 °C nebo vyšší. Uvedená prahová hodnota začíná být používána ve středoevropských zemích, v oblastech s odlišným klimatem může být zavedena jiná (např. v Kanadě 30,0 °C, v Austrálii 40,0 °C). Hovorové označení pro velmi horký den je den supertropický. Viz též den horký.

předpověď počasí na dobu 0 až 12 hodin nebo kratší, např. na dobu 0 až 6 hodin. Mezi tento druh předpovědí patří např. letecké předpovědi počasí, předávané ve formě předpovědí typu trend nebo TAF, specializované předpovědi pro zimní údržbu silnic, popř. předpovědi pro další aktivity ovlivňované počasím. Často se využívá objektivní extrapolační nowcasting srážek nebo oblačnosti využívající zejména metod dálkové detekce. V současné době se provozují též hybridní systémy optimálně využívající jak metod dálkové detekce, tak numerických modelů předpovědi počasí. Viz též předpověď počasí krátkodobá, nowcasting.

distrometr tvořený nejméně jednou vysokofrekvenční kamerou snímkující dešťové kapky nebo jiné srážkové částice, které padají do jeho záchytného prostoru. Pokud je detekce prováděna dvojicí kamer umístěných ve dvou navzájem kolmých směrech, označujeme přístroj jako 2D videodistrometr. Srovnání hodnot krátkodobé intenzity srážek, získaných z měření 2D videodistrometrem a citlivým člunkovým srážkoměrem, ukázalo dobrou shodu s rozdíly pod 10 %.
Kromě vlastností kapek, pro jejichž stanovení bylo zařízení hlavně vyvinuto, lze pomocí 2D videodistrometru sledovat i základní vlastnosti včetně tvaru u krup, krupek a sněhových vloček.

viz Vídeňská konvence na ochranu ozonové vrstvy.

viz Vídeňská konvence na ochranu ozonové vrstvy.

mezinárodní úmluva deklarovaná ve Vídni v roce 1985 s cílem zahájit aktivní ochranu ozonové vrstvy před účinky látek poškozujících ozonovou vrstvu. V následujících letech se k Vídeňské konvenci připojila většina členských zemí OSN a řada mezinárodních organizací. Prvním právně závazným dokumentem Vídeňské konvence se stal Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.

vítr o prům. rychlosti 28,5 až 32,6 m.s^–1 nebo 103 až 117 km.h^–1. Odpovídá jedenáctému stupni Beaufortovy stupnice větru.

(vir), syn. pruhy srážkové – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Má tvar srážkových pruhů, které směřují svisle nebo šikmo pod základnu oblaku a nedosahují však k zemskému povrchu. Virga se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože srážkové pruhy lze považovat za prodloužení oblaku. Vyskytuje se nejčastěji u druhů cirrocumulus, altocumulus, altostratus, nimbostratus, stratocumulus, cumulus a cumulonimbus.

syn. vazkost turbulentní.

vertikální profil vybraných meteorologických prvků získaný z dat modelu numerické předpovědi počasí a prezentovaný zpravidla obdobně jako výsledky sondáže atmosféry. Pseudosondáže mohou být vytvořeny z modelem generované objektivní analýzy, nebo z jeho předpovědního výstupu; v prvním případě doplňují radiosondážní měření, která jsou obvykle prostorově i časově poměrně řídká. Pseudosondáže jsou využívány zejména pro posouzení vertikální instability atmosféry z hlediska možnosti vývoje konvekce, v zimním období pak především pro zhodnocení nebezpečí vzniku mrznoucího deště.

charakteristika vlhkého vzduchu, která odpovídá teplotě suchého vzduchu o stejných hodnotách tlaku a hustoty jako má vzduch vlhký. Hodnotu virtuální teploty lze stanovit na základě stavové rovnice ideálního plynu pro vlhký vzduch na základě předpokladu, že suchý vzduch i vodní pára se chovají jako ideální plyny. Virtuální teplota T_v však umožňuje použít pro vlhký vzduch stavovou rovnici ideálního plynu pro suchý vzduch, dosadíme-li do ní virtuální teplotu místo teploty vzduchu, tzn.
$p/\rho =R_d{T}_v,$
kde p je tlak vlhkého vzduchu, ρ hustota vlhkého vzduchu a R_d měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Pro danou měrnou vlhkost s lze hodnotu T_v v K určit pomocí vztahu
$T_v=T\left[(1+\left(\frac{R_v}{R_d}-1\right)s)\right]\cong T(1+\mathrm{0,61}s),$
kde T značí teplotu v K a R_v měrnou plynovou konstantu vodní páry. Obdobně lze T_v vyjádřit pomocí směšovacího poměru w, využijeme-li převodní vztah
$s=\frac{w}{1+w}.$
Platí tedy, že T_v ≥ T, kde znaménko rovnosti obou veličin odpovídá suchému vzduchu. Virtuální teplota bývá při zemi obvykle o 0,1 až 5,0 °C vyšší než skutečná teplota vzduchu, přičemž hodnota horní hranice rozdílu odpovídá tlaku nasycené vodní páry při 30 °C. V meteorologii se využívá také prům. virtuální teplota vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, která je přímo úměrná jejich vertikální vzdálenosti. Relativní izohypsy na mapách relativní topografie jsou tedy zároveň izotermami prům. virtuální teploty. Ve fyzice oblaků a srážek zahrnují někteří autoři do definice virtuální teploty i přírůstek hustoty vyvolaný přítomností kondenzované fáze vody. Definice má potom tvar
$T_v=T\left(1+\mathrm{0,61}w-w_l\right),$
kde w_l je směšovací poměr kondenzované fáze vody.

syn. koeficient viskozity – patří k zákl. hydrodyn. veličinám, v meteorologii se s ním setkáváme zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry. Rozlišujeme koeficient vazkosti dynamický a kinematický.
1. Koeficient vazkosti dynamický je faktor úměrnosti μ ve vztahu
$\tau =\mu \frac{\partial v}{\partial n},$
kde $\tau$ značí vazké napětí a ∂v/∂n změnu rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru normály jednotkové plochy, k níž vztahujeme $\tau$. Uvedené mat. vyjádření se obvykle nazývá Newtonovým zákonem pro vazké proudění.
2. Koeficient vazkosti kinematický je poměr dynamického koeficientu vazkosti a hustoty uvažované tekutiny, v meteorologii hustoty vzduchu.

viz tření v atmosféře.

viz tření v atmosféře.

1. podle definice Světové meteorologická organizace největší vzdálenost, na kterou lze vidět a rozeznat černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, pokud je pozorován za denního světla proti obloze horizontu, nebo který je možné vidět a rozeznat v noci, pokud je umělé osvětlení na úrovni normálního denního světla;
2. pro letecké účely je za dohlednost považována větší z:
(a) největší vzdálenosti, na kterou je možné spolehlivě vidět a rozeznat na světlém pozadí černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, a
(b) největší vzdálenosti, na kterou je možně spolehlivě rozeznat na neosvětleném pozadí světla o svítivosti přibližně 1 000 cd.
Tyto dvě vzdálenosti jsou odlišné v atm. podmínkách charakterizovaných stejným koeficientem zeslabení. Vzdálenost (a) objektivizuje meteorologický optický dosah a vzdálenost (b) kolísá v závislosti na intenzitě osvětlení pozadí.

nevh. označení pro dohlednost.

terénní předmět (budova, věž, skupina stromů apod.), který ve známé vzdálenosti od met. stanice výrazně vystupuje nad obzor a jenž se užívá jako orientační bod při zjišťování meteorologické dohlednosti.

meteorologické měření za účelem zjišťování definované dohlednosti, jakou je např. meteorologická dohlednost, šikmá dohlednost, vertikální dohlednost, dohlednost dráhových světel aj. Vzdálenosti, na které jsou vidět definovaná světla za soumraku nebo v noci, lze převádět na hodnoty met. dohlednosti, která se vyjadřuje v m nebo v km. Pro přístrojová měření bývá použit měřič průzračnosti neboli transmisometr, popř. měřič dohlednosti, používající dopředný rozptyl světla v atmosféře neboli forward scatterometr. Viz též měření dráhové dohlednosti, pozorování meteorologické dohlednosti.

viz měření dohlednosti.

terénní předmět (budova, věž, skupina stromů apod.), který ve známé vzdálenosti od met. stanice výrazně vystupuje nad obzor a jenž se užívá jako orientační bod při zjišťování meteorologické dohlednosti.

viz měření dohlednosti.

syn. světlo – krátkovlnné záření o vlnových délkách od 0,4 do cca 0,75 µm, na něž je citlivé lidské oko. Jednotlivým vlnovým délkám odpovídají určité barvy spektra, a to od fialové, která má nejkratší vlnové délky, až po červenou s nejdelšími vlnovými délkami. Viz též záření Slunce, fotometrie.

let, který se uskutečňuje za vizuálního kontaktu s povrchem země a za met. podmínek rovných nebo lepších, než jsou stanoveny minimy pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Pro tyto lety platí speciální pravidla VFR (Visual flight rules). Lety VFR lze provádět jen do letové hladiny FL 195 (19 500 stop). Výjimky z tohoto pravidla pro lety až do hladiny FL 285 (28 500 stop) mohou být schváleny Úřadem pro civilní letectví a lze je nalézt v publikaci Letecké informační služby ŘLP ČR s. p. AIP (Aeronautical Information Publication). Viz též podmínky meteorologické pro let za viditelnosti.

viz let za viditelnosti povrchu Země.

(VMC, VFR) – met. podmínky stejné nebo lepší než stanovená minima pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Viz též let za viditelnosti povrchu Země, minima letištní provozní.

pozorování bez met. přístrojů, např. pozorování druhu oblačnosti, bouřek, stavu půdy, určování dohlednosti odhadem.

ve f. v. je prostředkem měření (indikátorem) lidské oko. Svítivost zdroje se určuje tak, že měřené světlo se pozoruje současně se srovnávacím světelným zdrojem a měřitelným způsobem se zeslabuje, až je rovno zdroji.

(Volatile Organic Compounds, těkavé organické látky) – organické sloučeniny, jejichž počáteční bod varu, měřený za standardního atmosférického tlaku 101,3 kPa, je nižší nebo roven 250 °C. Důsledkem je vysoký tlak jejich nasycených par v oboru normálních (pokojových) teplot a intenzivní výpar nebo sublimace z kapalné nebo pevné fáze do okolního ovzduší, kde jsou široce rozšířené. Řada VOC je škodlivá lidskému zdraví (benzen, formaldehyd), mnohé VOC patří k významným prekurzorům přízemního ozonu (nemethanické alkany, alkeny, některé alkyny, aldehydy, ketony, uhlovodíky obsahující ve své struktuře benzenová jádra apod.).
Uvedené vymezení VOC je dáno Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/42/ES ze dne 21. dubna 2004 o omezování emisí těkavých organických sloučenin, vznikajících při používání organických rozpouštědel v některých barvách a lacích a výrobcích pro opravy nátěru vozidel, a o změně směrnice1999/13/ES. Dle této Směrnice se do VOC, na rozdíl od dříve obvyklé praxe, zařazuje i metan. Pro těkavé organické látky jiné než metan se běžně používá termín nemethanické VOC (NMVOC, non-methane volatile organic compounds). Používání a emise VOC antropogenního původu, které mají široké využití např. jako rozpouštědla, jsou regulovány legislativou. Podstatnou součástí VOC jsou též biogenní těkavé organické látky (BVOC) přírodní povahy. Patří sem především izoprén C₅H₈, monoterpeny C₁₀H₁₆ a další látky. Jejich zdroji jsou zejména lesní a křovinné porosty, plantáže citrusových plodů apod. Produktem rozpadových reakcí VOC v přírodě je především formaldehyd, procesem nukleace z nich však též vznikají sekundární organické aerosoly.

viz VOC.

(Volatile Organic Compounds, těkavé organické látky) – organické sloučeniny, jejichž počáteční bod varu, měřený za standardního atmosférického tlaku 101,3 kPa, je nižší nebo roven 250 °C. Důsledkem je vysoký tlak jejich nasycených par v oboru normálních (pokojových) teplot a intenzivní výpar nebo sublimace z kapalné nebo pevné fáze do okolního ovzduší, kde jsou široce rozšířené. Řada VOC je škodlivá lidskému zdraví (benzen, formaldehyd), mnohé VOC patří k významným prekurzorům přízemního ozonu (nemethanické alkany, alkeny, některé alkyny, aldehydy, ketony, uhlovodíky obsahující ve své struktuře benzenová jádra apod.).
Uvedené vymezení VOC je dáno Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/42/ES ze dne 21. dubna 2004 o omezování emisí těkavých organických sloučenin, vznikajících při používání organických rozpouštědel v některých barvách a lacích a výrobcích pro opravy nátěru vozidel, a o změně směrnice1999/13/ES. Dle této Směrnice se do VOC, na rozdíl od dříve obvyklé praxe, zařazuje i metan. Pro těkavé organické látky jiné než metan se běžně používá termín nemethanické VOC (NMVOC, non-methane volatile organic compounds). Používání a emise VOC antropogenního původu, které mají široké využití např. jako rozpouštědla, jsou regulovány legislativou. Podstatnou součástí VOC jsou též biogenní těkavé organické látky (BVOC) přírodní povahy. Patří sem především izoprén C₅H₈, monoterpeny C₁₀H₁₆ a další látky. Jejich zdroji jsou zejména lesní a křovinné porosty, plantáže citrusových plodů apod. Produktem rozpadových reakcí VOC v přírodě je především formaldehyd, procesem nukleace z nich však též vznikají sekundární organické aerosoly.

viz VOC.

viz VOC.

(VA) – pevné částice vyvržené do atmosféry při vulkanické erupci, které mohou významně ovlivnit letecký provoz. Vulkanický popel patří mezi primární aerosoly. Viz též centrum poradenské pro vulkanický popel.

(VAAC, z angl. Volcanic Ash Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, oblastním střediskům řízení, letovým informačním střediskům, světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o horizontální a vertikální rozsah a předpovídaný pohyb vulkanického popela v atmosféře.

podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny zvláštních oblaků s označením flammagenitus. Vznikají při vulkanických erupcích a mají vzhled mimořádně vyvinutých a rychle rostoucích kupovitých oblaků. Ve velkých výškách se mohou rozšířit nad rozsáhlými oblastmi, přičemž obloha získává zvláštní charakteristické zbarvení, které může trvat několik týdnů. Jsou složeny hlavně z prachových nebo jiných pevných částic různé velikosti, které mohou při dostatečné vlhkosti působit jako kondenzační jádra. Části těchto oblaků mohou být potom složeny převážně z vodních kapek. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.

někdy používané pracovní označení meteorologické stanice, jejímiž pozorovateli jsou zacvičení dobrovolní spolupracovníci met. institucí, tedy osoby, které nejsou stálými zaměstnanci těchto institucí a zpravidla nemají ani met. odb. vzdělání. Viz též stanice profesionální.

(vol) [volůtus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Tvar volutus označuje dlouhý, nízko položený, horizontální válcovitý oblačný útvar, často pomalu rotující kolem své horizontální osy. Rotorový oblak volutus je samostatný a není spojen s žádným jiným oblakem. Je příkladem vlnové poruchy typu "undular bore". Tvar oblaku volutus se vyskytuje u druhů altocumulus a stratocumulus. Byl zaveden do mezinárodní morfologické klasifikace oblaků v roce 2017.

rotační pohyb vzduchu, který může být zviditelněn unášenými částicemi atmosférického aerosolu. Atmosférické víry vznikají z rozmanitých příčin, které určují měřítko vírů i směr jejich rotace, jejíž osa bývá většinou orientována přibližně vertikálně. Největším takovým vírem, který tvoří součást všeobecné cirkulace atmosféry, je cirkumpolární vír. V synoptickém měřítku rozlišujeme cyklony a anticyklony, přičemž obzvlášť vysoké rotační rychlosti dosahují tropické cyklony. Kromě cyklon můžeme pomocí meteorologických družic detekovat i další oblačné víry, a to i mezosynoptického měřítka, např. polární cyklony a závětrné víry. Nejmenšími víry s přibližně vertikální osou jsou tromby, které mohou být viditelné díky rotujícím nebo na zemském povrchu vířeným pevným nebo kapalným částicím. V atmosféře se dále tvoří i stabilní víry s přibližně horiz. osou, tzv. rotory. Prakticky neustále jsou v atmosféře přítomny náhodně se pohybující nestabilní turbulentní víry s různou orientací osy rotace. Viz též vorticita, proudění vírové, měřítko atmosférických vírů.

syn. vírnatost – obecně vektorová veličina, která je bodovou (mikroskopickou) mírou rotace vzduchu. Vorticita je definována jako rotace vektoru rychlosti proudění v:
$\nabla \times v=\left(\frac{\partial v_z}{\partial y}-\frac{\partial v_y}{\partial z},\frac{\partial v_x}{\partial z}-\frac{\partial v_z}{\partial x},\frac{\partial v_y}{\partial x}-\frac{\partial v_x}{\partial y}\right),$
kde v_x, v_y a v_z značí složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). Pokud uvažujeme rychlost proudění vzhledem k absolutní souřadnicové soustavě, jde o abs. vorticitu. V případě, že rychlost proudění vyjadřujeme v relativní souřadnicové soustavě pevně spojené s rotující Zemí, mluvíme o rel. vorticitě. Kromě toho rozlišujeme i další druhy vorticity, např. u relativního proudění vzduchu vůči pohybu konvektivní bouře. Směr vektoru vorticity je shodně orientovaný s osou rotace, velikost vektoru vorticity je úměrná velikosti cirkulace.
V dynamické meteorologii synoptického měřítka se vorticita obvykle vztahuje pouze k horiz. pohybům a ztotožňuje se proto pouze s vert. složkou rotace vektoru v,
$\xi =\frac{\partial v_y}{\partial x}-\frac{\partial v_x}{\partial y},$
která má velký prognostický význam. Mezi vertikálními složkami abs. vorticity ξ_a a rel. vorticity ξ_r platí vztah:
${\xi }_a={\xi }_r+\lambda ,$
v němž λ značí Coriolisův parametr. V oblasti cyklon a brázd nízkého tlaku vzduchu je ξ_r > 0, naopak v oblasti anticyklon a hřebenů vysokého tlaku vzduchu je ξ_r < 0 (platí pro sev. polokouli).
Při popisu proudění a analýze jeho dynamiky v subsynoptickém měřítku je třeba uvažovat všechny tři složky vektoru vorticity. Vertikální složku vektoru vorticity spojenou s rotací v horiz. rovině pak často zkráceně označujeme jako vert. vorticitu; pod označením horiz. vorticita rozumíme výslednici obou horiz. složek vektoru vorticity spojenou s rotací ve vert. rovině. Například produkce horiz. rel. vorticity v důsledku horiz. gradientu vztlaku po obou stranách osy oblasti se sestupným pohybem vzduchu v konvektivním oblaku je podstatná pro vznik velmi nebezpečné rotorové cirkulace na gust frontě.
Pro samotný vývoj konv. oblaku má velký význam horiz. rel. vorticita vzduchu vtékajícího do oblaku a její transformace na vert. rel. vorticitu uvnitř oblaku. V okolí oblaku je horiz. rel. vorticita důsledkem vzájemného působení vertikálního střihu větru a nehomogenního rozložení vztlaku. K transformaci na vert. rel. vorticitu dochází v případě proudové vorticity uprostřed výstupného konvektivního proudu, v případě příčné vorticity po jeho stranách. Tento proces je podstatný pro vznik mezocyklony v supercele. Viz též rovnice vorticity.

rovnice, která je v z-systému obvykle uváděna ve tvaru
$\frac{d}{dt}\left(\xi +\lambda \right)=-\left(\xi +\lambda \right){\nabla }_H.v-k.{\nabla }_H\alpha \times {\nabla }_{H}p+k.\frac{\partial v}{\partial z}\times {\nabla }_H{v}_z,$
a v p-systému
$\frac{d}{dt}(\xi +\lambda )=-\left(\xi +\lambda \right){\nabla }_p.v+k.\frac{\partial v}{\partial p}\times {\nabla }_p\omega ,$
Symbol ξ představuje rel. vorticitu, λ Coriolisův parametr, t čas, v vektor rychlosti proudění, ${\nabla }_H.v$ značí horiz. divergenci proudění, ${\nabla }_H\alpha$ horiz. gradient měrného objemu, ${\nabla }_{H}p$ horiz. gradient tlaku vzduchu p, $\partial v/\partial z$ vertikální střih větru, ${\nabla }_H{v}_z$ horiz. gradient vert. složky rychlosti proudění v_z, k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy, ${\nabla }_p.v$ vyjadřuje izobarickou divergenci proudění, ${\nabla }_p\omega$ izobarický gradient vertikální rychlosti v p-systému ω.
Rovnici vorticity lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice y, resp. x a obě takto vzniklé rovnice od sebe odečteme. Rovnice vorticity patří spolu s rovnicí tendence relativní topografie k základním prognostickým rovnicím, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění vzduchu. Rovnice vorticity je důležitá v modelech používaných při numerické předpovědi počasí, které nejsou založeny na přímé integraci základních rovnic. Předpovědní význam rovnice vorticity spočívá v tom, že např. při geostrofíckém proudění umožňuje výpočet lokální změny výšky zvolené izobarické plochy. Rovnici vorticity poprvé použil L. Marchi v roce 1882. Její význam zdůraznil v roce 1922 A. A. Fridman, avšak k předpovědním účelům ji poprvé použil C. G. Rossby (1939). Rovnice vorticity ve výše uvedeném tvaru je určena pro popis proudění synoptického měřítka, kdy horiz. složky vorticity můžeme zanedbat. Při popisu proudění subsynoptického měřítka a analýze jeho dynamiky je nutné uvažovat všechny tři složky vektoru vorticity. V těchto případech se také rovnice vorticity užívá v obecném třísložkovém tvaru. Viz též teorie vývojová Sutcliffeova.