▶
calibration of meteorological instruments
je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány
etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval. V případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.
▶
California Current
studený
oceánský proud ve východním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Je pokračováním té části Severního tichomořského proudu, která míří podél západního pobřeží Severní Ameriky k jihu. Přispívá mj. k
ariditě klimatu Kalifornského poloostrova. V tropech se vlivem
pasátů stáčí k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu.
▶
calm
vítr o prům. rychlosti 0,0 až 0,2 m.s
–1 (méně než 1 km.h
–1). Odpovídá nultému stupni
Beaufortovy stupnice větru. Viz též
calm.
▶
calm
1. syn.
bezvětří;
2. v
letecké meteorologii měřená nebo předpovídaná
rychlost větru menší než 0,5 m.s
–1 (menší než 1 kt) musí být indikována jako „CALM“.
▶
calvus
(cal) [kalvus] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje
cumulonimbus (Cb), u něhož některé výběžky horní části oblaku začínají ztrácet kupovité obrysy, avšak nikde ještě nelze pozorovat řasnatou strukturu; výběžky mají vzhled bělavé oblačné hmoty, většinou s více méně vert. žebrováním. Vyskytuje se pouze u
druhu Cb v jeho počátečním stadiu vývoje.
▶
Cambrian
nejstarší geol. perioda
paleozoika (prvohor), zahrnující období před 541 – 485 mil. roků. Charakterizuje ho velmi teplé klima a prudký rozvoj mořských rostlin a živočichů s pevnými schránkami (např. trilobitů), označovaný jako "kambrická exploze".
▶
Campbell-Stokes sunshine recorder
slunoměrtvořený skleněnou koulí o průměru asi 10 cm, v jejímž ohnisku je umístěn papírový registr. pásek dělený po hodinách a propalovaný slun. paprsky, není-li Slunce zastíněno oblaky. Při slabé intenzitě záření může být povrch pásky pouze odbarven. S ohledem na měnící se výšku a délku dráhy Slunce na obloze během roku, užívají se tři druhy registr. pásků, a to pro letní, zimní a přechodná roční období. Trvání a doba výskytu slun. svitu se vyhodnocuje pomocí předtištěného časového rozdělení pásky v pravém slun. čase. S. C. S. je pro jednoduchou obsluhu a poměrně dobrou srovnatelnost naměřených údajů nejrozšířenějším přístrojem k měření trvání slun. svitu v celosvětové síti met. stanic.
▶
Canadian anticyclone
syn. anticyklona severoamerická –
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako
sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi
studené anticyklony s výraznou
inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze
sezonních akčních center atmosféry.
▶
Canary Current
studený
oceánský proud ve východním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Odděluje se ze Severoatlantského proudu před jeho přiblížením k břehům Evropy a směřuje k jihu, ohřívá se, posléze je působením
pasátů stáčen k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu. Svými ochlazujícími účinky přispívá k
ariditě klimatu pobřeží severní Afriky a těch ostrovů Makaronézie, které se nevyznačují výraznou
orografií.
▶
candela
(cd) – jednotka
svítivosti, definovaná jako svítivost světelného zdroje, který v daném směru vyzařuje monochromatické záření o frekvenci 540 THz a jehož
zářivost v tomto směru činí 1/683 wattu na steradián. Uvedená frekvence odpovídá vlnové délce 0,555 mikrometrů, představuje odstín zelené barvy, nalézá se v blízkosti středu spektra
viditelného záření a lidské oko na ni bývá při denním vidění nejcitlivější. Tato definice platí od r. 1979, předchozí definice z r. 1967 definovala kandelu jako svítivost 1/600 000 čtverečního metru povrchu
absolutně černého tělesa při teplotě tuhnoucí platiny 1768
oC a
normálním tlaku vzduchu. Návaznost nynější definice je zajištěna příslušnými přepočty.
▶
cap cloud
přibližně symetrický
orografický oblak, přikrývající osamocené horské vrcholy. Zatímco jeho horní okraj je nad horským vrcholem, výška jeho vzhůru vyklenuté základny je pod úrovní vrcholu. Viz též
pileus.
▶
capillarity correction
hodnota, která se přičítá k délce rtuťového sloupce čtené na tlakoměru. Převádí ji na délku, kterou by rtuťový sloupec měl, kdyby neexistovala kapilární síla v menisku na horním konci sloupce. Poněvadž se přístr. oprava tlakoměru určuje srovnáním jeho údajů s údaji normálního tlakoměru, je o. t. v. n. k. již při srovnání zahrnuta dopřístrojové opravy. Pokud se nezmění výška menisku proti stavu při srovnání tlakoměru s normálem, je vliv kapilární síly s dostatečnou přesností vyloučen použitím přístr. opravy, kterou je třeba opravovat každý přečtený údaj tlaku vzduchu.
▶
capillary rise of soil moisture
pohyb podpovrchové vody vlivem působení kapilárních sil proti směru zemské tíže.
▶
capillary tube of the thermometer
skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou
kapalinového teploměru. Do kapiláry
teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající
teplotě teploměrná kapalina.
▶
capillatus
(cap) [kapilátus] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje
cumulonimbus (Cb), jehož horní část má zřetelně patrnou řasnatou, vláknitou nebo žebrovitou strukturu cirrů v podobě
kovadliny, chocholu nebo obrovské více méně neuspořádané kštice. Při vývoji
Cb cap se obvykle vyskytují
přeháňky,
přívalové deště a
bouřky doprovázené často dalšími nebezpečnými jevy spojenými s
konvektivními bouřemi; často je možno pozorovat srážkové pruhy
virga. Vyskytuje se pouze u oblaků
druhu Cb.
▶
capping inversion
syn. vrstva zádržná –
vertikálně stabilní vrstva atmosféry v určité výšce nad zemským povrchem překrývající
vertikálně instabilní atmosférickou vrstvu. Brání vzájemnému
turbulentnímu promíchávání vzduchu mezi oběma vrstvami a vertikálnímu rozvoji
konvekce probíhající v níže položené vrstvě, kterou je nejčastěji
směšovací vrstva. V zadržující vrstvě s výškou roste
potenciální teplota, popř. alespoň
adiabatická ekvivalentní potenciální teplota, pokud je zadržující vrstva nasycena vodní parou. Obzvlášť silnou zadržující vrstvu tvoří
výšková inverze teploty vzduchu či výšková
izotermie. Viz též
CIN.
▶
capteur de gouttelettes
přístroj pro stanovení charakteristik padajících
dešťových kapek, popř. i jiných
srážkových částic, především
krup,
krupek a
sněhových vloček. Podle fyzikálního principu, na němž je založeno měření charakteristik padajících kapek, lze identifikovat několik skupin měřících zařízení. Nejstarší metody využívají registraci kapek dopadajících na pevnou podložku. Předchůdcem distrometru bylo hodnocení stop kapek zachycených na obarvený filtrační papír. Významným pokrokem byl známý distrometr Josse a Waldvogela z roku 1967, který automaticky registroval a převáděl na elektrický signál deformační sílu úderu kapek dopadajících na podložku. Tento typ zařízení se často užívá jako referenční ve srovnávacích studiích. Využití piezoelektrických vlastností podložky je další modifikací tohoto principu.
Distrometry často souhrnně označované jako optické měří nejčastěji zeslabení záření při průchodu srážkových částic ozářenou oblastí. Používá se záření různých frekvencí a uspořádání světelných zdrojů. Hodnocení útlumu umožňuje určit nejen velikost, nýbrž i
pádovou rychlost částice. Z časového záznamu základních charakteristik srážkových částic lze stanovit
rozdělení jejich velikosti i další globální charakteristiky, jako jsou
intenzita srážek,
kapalný vodní obsah, koeficient
radarové odrazivosti,
útlum elektromagnetických vln srážkovými částicemi,
kinetická energie částic aj. Zvláštním typem optického distrometru je
videodistrometr, který pomocí vysokofrekvenčního snímkování srážkových částic navíc zjišťuje i jejich tvar.
▶
captive balloon
syn. aerostat – balon obvykle aerodyn. tvaru, který se vypouští do spodních vrstev
atmosféry na laně. Slouží jako nosič
upoutaných sond, měřících v přibližně konstantní výšce nad zemi.
▶
carbon dioxide
(CO
2) –
skleníkový plyn tvořící přirozenou součást
atmosféry Země, jehož množství je proměnné v čase i prostoru vzhledem k jeho zapojení do tzv. uhlíkového cyklu. V rámci
evoluce atmosféry Země ho postupně ubývalo především v důsledku jeho postupné fosilizace v zemské kůře, podstatnou roli hraje i jeho vázání v
biosféře. Během
kvartéru proto jeho množství kolísá v souvislosti s
kvartérním klimatickým cyklem, maxima se vyskytují v
interglaciálech. Během několika posledních století vzrostlo jeho objemové zastoupení z 278
ppm na více než 400 ppm v důsledku antropogenní činnosti.
Kromě dlouhodobých změn množství oxidu uhličitého kolísá v globálním i lokálním měřítku. Z hlediska prostorové variability lze pozorovat jeho větší koncentrace nad pevninou než nad oceánem. V důsledku nerovnoměrného rozdělení kontinentů osciluje i celkové množství CO
2 v atmosféře Země, minimum ročního chodu je spojeno s
létem severní polokoule. V lokálním měřítku se uplatňuje denní chod jeho koncentrací s maximem na konci noci, zesílený v lesních porostech. Viz též
složení atmosféry Země chemické.
▶
Carboniferous
pátá geol. perioda
paleozoika (prvohor) mezi
devonem a
permem, zahrnující období před 359 – 299 mil. roků. Na kontinentech panovalo velmi teplé a
humidní klima, které umožnilo všeobecné rozšíření bujných bažinatých lesů. Zuhelnatělé rostliny z tohoto období vytvořily ložiska černého uhlí, které dalo periodě název. Na pevnině žili obojživelníci a objevili se první plazi.
▶
castellanus
(cas) [kastelánus] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje oblak, který má ve své horní části kupovité vrcholky nebo věžičky, které se podobají cimbuří; tyto věžičky, z nichž některé mají větší výšku než šířku, spočívají na společné základně a jsou uspořádány v řadách. Tvar
cas je obzvlášť patrný, pozorujeme-li oblaky z profilu. Je příznakem
vertikální instability atmosféry ve vrstvě, kde se vyskytuje. Užívá se u
druhů cirrus,
cirrocumulus,
altocumulus a
stratocumulus. Při jeho výskytu u druhů
Ac a
Sc v ranních hodinách je vysoká pravděpodobnost vývoje
bouřek během dne.
▶
cataractagenitus
[kataraktagenitus] – označení jednoho ze
zvláštních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblak cataractagenitus se vyvíjí v blízkosti velkých vodopádů jako projev vodního spreje vyvrženého vodopádem. Je důsledkem lokálního výstupného pohybu vzduchu, který kompenzuje sestupný proud vzduchu vyvolaný padající vodou. Označení se připojuje za označení
druhu, popř.
tvaru,
odrůdy a
zvláštnosti, např.
cumulus cataractagenitus nebo
stratus cataractagenitus.
▶
cathode-ray radiogoniometer
radiogoniometr, který má dva účelně orientované anténní systémy, obvykle rámové antény orientované kolmo na sebe. Zachycené signály každé z nich jsou zpracovány samostatně v přijímači a jejich výslednice se indikuje na stínítku obrazovky ve směru cíle, jenž vysílá elmag. vlny. V meteorologii se tento přístroj používá zejména k zaměřování
sfériků. Bývá často využíván na met.
radiolokačních stanicích jako prostředek výstrahy na
vzdálené bouřky.
▶
catchment
území ohraničené
rozvodnicí, z něhož veškerý
odtok směřuje do společného profilu vodního toku, popř. jiného hydrologického útvaru.
▶
CAVT method
(Constant Absolute Vorticity Trajectory) – dříve používáná metoda předpovědi změn proudění vzduchu, která se zakládá na předpokladu, že
absolutní vorticita individuální
vzduchové částice je na konci každé trajektorie stejná jako na jejím začátku. Metodu navrhl C. G. Rossby. V souvislosti s nástupem moderních numerických předpovědních metod ztratila metoda CAVT na praktickém významu.
▶
cavum
[kavum] – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Jde o označení zvolené pro jev známý jako
průletová oblačná díra.
▶
ceiling projector
(nespr. mrakoměrný, mrakový) přístroj používaný v minulosti pro měření
výšky základny oblaků. V noci oblakoměrný světlomet vysílá kolmo vzhůru úzký svazek paprsků, který vytváří na základně oblaků světelnou skvrnu. Výška základny oblačnosti se vypočítává ze vzorce:
kde
d je vzdálenost místa pozorování od oblakoměrného světlometu a
α je úhel nad obzorem, pod kterým je zmíněná skvrna viditelná. Viz též
měření výšky základny oblaků.
▶
ceilometer
syn. měřič základny oblaků – přístroj pro
měření výšky základny oblaků a množství
oblačnosti v jednotlivých vrstvách,
vertikální dohlednosti a koncentrace
aerosolových částic v
mezní vrstvě atmosféry. Pro stanovení
výšky základny oblaků a množství oblačnosti se využívá část softwarové výbavy ceilometru Sky Condition Algorithm. Informace o stavu
oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Ceilometr poskytuje informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Moderní ceilometry obsahuji prezentační modul, který umožňuje měřit a zobrazovat strukturu
mezní vrstvy atmosféry na základě algoritmu, který určuje tloušťku
směšovací vrstvy v závislosti na koncentraci částic atmosférického aerosolu. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší
emisemi v závislosti na počasí, např. na
větru,
oblačnosti a
srážkách. Viz též
lidar.
▶
celestial equator
syn. rovník nebeský – průmět zeměpisného rovníku na
nebeskou sféru. Pozorovateli na zemském povrchu se jeví jako kružnice, jejíž střed leží v jeho stanovišti, obzorem prochází na východě a na západě, přičemž nad jižním obzorem se nalézá její nejvyšší bod, jehož
zenitový úhel je roven zeměpisné šířce daného místa. Světový rovník je základním prvkem při orientaci na obloze např. v souvislosti se zdánlivým ročním pohybem Slunce po
ekliptice, kterou světový rovník protíná v
jarním a
podzimním bodu a s níž rovina světového rovníku svírá úhel rovný zeměpisné šířce obratníků. Tento úhel činí v současnosti cca 23,44°; s jeho změnami souvisí jeden z tzv.
Milankovičových cyklů.
▶
celestial horizon
syn. obzor ideální –
obzor, v němž se
obloha zdánlivě setkává s hladinou konstantní nadmořské výšky, v níž leží místo pozorování; v nulové nadmořské výšce můžeme tuto hladinu ztotožnit s klidnou mořskou hladinou. Vlivy
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře přitom nejsou uvažovány. Aby bylo možné geometrický obzor vymezit, musíme uvažovat nenulové převýšení očí pozorovatele oproti nadmořské výšce místa. Geometrický obzor pak má přibližně tvar kružnice, jejíž poloměr se zvětšuje s velikostí převýšení. Uvažujeme-li Zemi jako kouli o poloměru 6378 km, můžeme pro výpočet poloměru kružnice geometrického obzoru
r v km použít přibližný vzorec
kde
h je v metrech vyjádřené převýšení očí pozorovatele oproti danému místu.
▶
celestial sphere
myšlená kulová plocha se středem uprostřed Země a s libovolně velkým poloměrem, na níž se pozorovateli promítají veškeré vesmírné objekty. Vlivem rotace Země kolem
zemské osy se nebeská sféra zdánlivě pohybuje od východu k západu. Její viditelná část, někdy označovaná též jako
obloha, je zdola ohraničena
obzorem. Viz též
rovník světový,
ekliptika.
▶
Cellini's halo
někdy používaný mezinárodní termín něm. jazykového původu pro jev
glórie kolem stínu vrženého lidskou postavou (zejména její hlavou a k ní přilehlou částí těla) na zemský povrch pokrytý kapičkami
rosy nebo do vrstvy přízemní
mlhy. Termín se v literatuře někdy používá i pro analogický jev podstatně menší výraznosti v souvislosti se stíny vrženými na povrchy granulového charakteru (povrch písku apod.) nebo např. v případě stínu letadla letícího nad lesními masivy produkujícími v době svého kvetení velké soubory pylových částic. Zde bývá zmiňováno jednoduché vysvětlení v podobě vysoké intenzity světla rozptýleného příslušnými částicemi. Jev pak může mít podobu pouze světelné skvrny kolem vrženého stínu bez zřetelných světelných maxim a minim typických pro
ohybové jevy. V literatuře se někdy ve smyslu synonyma vyskytuje označení Celliniho halo (Benvenuto Cellini, popis jevu z r. 1562).
▶
cellular convection
uspořádané konvekce, která se vyskytuje za vhodných podmínek v
atmosféře nebo je pozorovaná při laboratorních experimentech a projevuje se pravidelnou strukturou
konvektivních buněk, z nichž každá obsahuje
výstupný a
sestupný proud. Horiz. rozměry konv. buněk v reálné atmosféře jsou nejčastěji řádově km a jejich tvar může nabývat rozmanitých podob. Struktura oblačnosti tohoto typu, kterou lze pozorovat na snímcích z
meteorologických družic, se vyznačuje pravidelně uspořádanými
oblaky označovanými jako
uzavřené nebo
otevřené cely. Konvekce tohoto druhu bývá v literatuře označována též jako Bénardova konvekce nebo Rayleighova–Bénardova konvekce. Často se vyskytují i buňky válcovitého tvaru s horiz. osou ve směru převládajícího proudění, které vytvářejí pásy výstupných a sestupných pohybů. Konv. oblaky pak tvoří řady, tzv.
oblačné ulice.
Pro vznik konv. buněk je třeba, aby
vertikální teplotní gradient přesahoval určitou kritickou hodnotu, která závisí na tloušťce vrstvy konvekce a na
intenzitě turbulence. Vývoj buněčné konvekce a tvar buněk je významně ovlivňován
rychlostí a
vertikálním střihem větru.
▶
Celsius temperature scale
teplotní stupnice, která dělí teplotní interval mezi
bodem mrznutí a
bodem varu čisté vody při
normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 100 dílů (°C). Prvému z uvedených bodů přiřazuje teplotu 0 °C, druhému 100 °C. Celsiova teplotní stupnice je pojmenována podle švédského matematika a geodeta A. Celsia, který ji navrhl v roce 1736, avšak bod mrznutí označil jako 100° a bod varu 0°. Obrácení stupnice tak, jak se používá nyní, doporučil C. Linné (1745). Je to nejužívanější teplotní stupnice. Mezi Celsiovou teplotní stupnicí a
stupnicí teplotní Kelvinovou platí vztah
▶
Cenozoic
současná geol. éra v rámci
fanerozoika, která navázala na
mezozoikum před 66 mil. roků. Zahrnuje periody
paleogén,
neogén (dohromady tradičně označované jako
terciér neboli třetihory) a
kvartér (čtvrtohory)
. Během kenozoika se kontinenty přesunuly do dnešní polohy, což podstatně ovlivnilo
všeobecnou cirkulaci atmosféry a
oceánské proudy. Dochází k mohutnému rozvoji ptáků a savců. Klima se vyznačuje teplými a chladnými výkyvy s převahou k celkovému postupnému ochlazování.
▶
center of action
1. zast. označení pro rozsáhlý, výrazný a většinou stacionární
tlakový útvar na
synoptické mapě, který ovlivňuje
cirkulaci atmosféry nad velkou oblastí (zejména
centrální cyklona nebo
kvazistacionární anticyklona);
2. útvar nízkého nebo vysokého tlaku vzduchu na
klimatologické mapě, který je statisticky výsledkem častějšího výskytu příslušných tlakových útvarů v určité oblasti Země, a to celoročně (
permanentní centra), nebo sezónně (
sezonní centra). Klimatickými akčními centry atmosféry jsou
pásy nízkého tlaku vzduchu,
pásy vysokého tlaku vzduchu,
cyklony a
anticyklony vyjádřené v poli průměrného tlaku vzduchu. Klimatická akční centra atmosféry určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry včetně systému
monzunové cirkulace. Kromě sezónního posunu a proměn klimatických akčních center dochází také ke zpravidla neperiodickým kolísáním jejich intenzity, která způsobují cirkulační
oscilace.
▶
center of anticyclone
bod s nejvyšším
tlakem vzduchu na přízemní
povětrnostní mapě nebo s nejvyšší hodnotou
geopotenciálu na
mapách absolutní topografie v
anticykloně. V praxi se za střed anticyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené
izobary na
přízemní mapě, popř.
izohypsy na
výškové mapě, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V případě, že uvnitř anticyklony je tlak vzduchu na velké ploše prakticky stejný, považuje se za střed anticyklony střed této plochy. V
pohyblivých anticyklonách se střed anticyklony s výškou přesouvá na stranu teplé části anticyklony, tj. ve směru sklonu vertikální
osy anticyklony. Ve
stacionárních anticyklonách leží ve všech
izobarických hladinách střed anticyklony přibližně nad přízemním středem.
▶
center of cyclone
bod s nejnižším
tlakem vzduchu na
přízemní povětrnostní
mapě, popř. s nejnižší hodnotou
geopotenciálu na
mapách absolutní topografie v
cykloně. V praxi se za střed cyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené
izobary na přízemní mapě, popř.
izohypsy na
výškových mapách, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V
pohyblivých cyklonách se střed cyklony s výškou přesouvá na stranu studené části cyklony, tj. ve směru sklonu vertikální
osy dané cyklony. Ve
stacionárních cyklonách leží střed cyklony ve všech izobarických hladinách přibližně nad přízemním středem cyklony. Rozsáhlé centrální cyklony a dále především staré
okludované cyklony mívají více středů. Viz též
cyklona vícestředá.
▶
centers of radar meteorology
1. region. centrum
radiolokační meteorologie, které plní následující úkoly: a) sběr, zpracování, analýzu a slučování met. rl. informací v rámci urč. geograf. oblasti (např. stř. Evropy n. zemí EU apod.); b) distribuci
sloučených radiolokačních informací v analogovém, resp. digitálním tvaru (jednou za hodinu ); c) tvorbu banky údajů a archivaci met. rl. informací pro úkoly aplikované r1. meteorologie a pro vědecko-výzk. účely; d) zkvalitňování tech. servisu používaných zařízení, a to ve spolupráci s výrobními závody; e ) zabezpečování výchovy a stáží odborníků z národních met. služeb.
2. národní centrum rl. meteorologie zpracovává obdobně jako regionální centrum údaje ze sítě met.
radiolokačních stanic daného státu, avšak s větší prost. diskretizací a větší frekvencí informací.
▶
central cyclone
1. v
typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá
cyklona nad stř. Evropou;
2. někdy též syn. pro
řídicí cyklonu.
▶
central forecasting office
středisko, kde se soustřeďují
meteorologické informace a/nebo vypracovávají
meteorologické předpovědi. Obvykle je předpovědní centrum blíže označováno podle území, které zabezpečuje, podle umístění centra nebo podle bližšího určení účelu, k jakému vydávané předpovědi slouží. Viz též
centrum meteorologické světové,
centrum meteorologické specializované regionální,
centrum meteorologické národní.
▶
centrifugal force
v meteorologii se používá ve dvou významech:
1. odstředivá síla zemské rotace dána výrazem:
kde
Ω je úhlová rychlost zemské rotace a
R polohový vektor směřující od středu Země (zpravidla ztotožňovaného s těžištěm Země) k uvažovanému působišti odstředivé síly. Odstředivá síla tedy směřuje kolmo od osy zemské rotace a její velikost roste se vzdáleností od
zemské osy. To v praxi znamená, že velikost odstředivé síly klesá od rovníku směrem k oběma pólům, kde je nulová, a kromě pólů zároveň roste s nadmořskou výškou.
2. kvazihorizontální odstředivá síla působící na
vzduchové částice, které se pohybují po zakřivených
trajektoriích. Síla směřuje kolmo od osy rotace tohoto pohybu a její velikost určujeme jako
v2.r–1, kde
v značí velikost
rychlosti proudění a
r je poloměr křivosti trajektorie. Křivost trajektorie lze u pohybů synop. měřítka zpravidla nahradit křivostí
izobar nebo
izohyps. Viz též
síla zemské tíže,
vítr gradientový,
vítr cyklostrofický.
▶
circle of inertion
trajektorie, po níž se ve smyslu rotace hodinových ručiček, tj. anticyklonálně, pohybuje
vzduchová částice, jestliže se mimo zónu v těsné blízkosti rovníku dostane s určitou rychlostí
v svého pohybu vůči rotující Zemi do oblasti s nulovým
horizontálním tlakovým gradientem. Vliv tření přitom zanedbáme. Inerční kružnice je v tomto případě jedinou možnou trajektorií, na níž existuje rovnováha mezi působícími horiz. silami, tj. horiz. složkou
Coriolisovy síly a
odstředivou silou vzniklou zakřivením této trajektorie. Podmínku zmíněné rovnováhy vyjadřuje rovnice
kde
λ je
Coriolisův parametr,
v rychlost pohybu vzduchové částice po inerční kružnici a
r značí poloměr inerční kružnice, který se nazývá inerčním poloměrem a pro nějž zřejmě platí vztah
Doba
τ jednoho oběhu vzduchové částice po inerční kružnici představuje tzv. inerční periodu a určíme ji ze vzorce
Inerční pohyby v
atmosféře mají značný význam pro
všeobecnou cirkulaci atmosféry i celkovou oceánicko-atmosférickou cirkulaci a je nutno k nim přihlížet v modelech atmosféry používaných při
numerických předpovědích počasí.
▶
circulation
1. ve fyzice a v
dynamické meteorologii hodnota křivkového integrálu
přes danou uzavřenou křivku v atmosféře. Symbol
v značí rychlost proudění a
dr je infinitezimální vektor tečný k uvažované křivce orientované proti pohybu hodinových ručiček. Rozlišujeme absolutní a relativní cirkulaci podle toho, je-li rychlost proudění
v udána vzhledem k
absolutní nebo
relativní souřadnicové soustavě. Mezi absolutní cirkulací
Ca a relativní cirkulací
Cr platí vztah daný rovnicí
Ca = Cr + 2ΩSe, kde Ω značí úhlovou rychlost zemské rotace a
Se je plocha průmětu plošného elementu vymezeného zmíněnou uzavřenou cirkulační křivkou do roviny zemského rovníku. Cirkulace má úzkou souvislost s
vorticitou, neboť hodnota cirkulace příslušná uzavřené křivce a vydělená plochou vymezenou touto křivkou je rovna průměrné hodnotě složky vorticity kolmé ke zmíněné ploše.
2. obecně setrvalý pohyb tekutiny ve víceméně uzavřeném okruhu, popř. soubor všech nebo vybraných pohybů tekutiny v uzavřeném systému, viz
cirkulace atmosférická,
cirkulace oceánská.
▶
circulation climatic factor
klimatotvorný faktor podmíněný charakteristickou
atmosférickou cirkulací, která působí na další
klimatické prvky. Tuto skupinu faktorů můžeme řadit mezi
geografické klimatotvorné faktory, přičemž měřítko jejich působení v rámci
kategorizace klimatu závisí na měřítku příslušné atmosférické cirkulace.
Makroklima velkých územních celků je určováno
všeobecnou cirkulací atmosféry, naopak
mezoklima a
míkroklima může být významně ovlivňováno
místní cirkulací. Cirkulační klimatotvorné faktory se mohou uplatňovat jen v určité sezoně, v případě faktorů menšího měřítka jen v některé denní době, přičemž ovlivňují např. výskyt
mlh,
inverze teploty vzduchu, denní chod
oblačnosti a
srážek apod.
▶
circulation index
číselná charakteristika intenzity atmosférické cirkulace, často ve
volné atmosféře, v dané oblasti větších měřítek, popř. nad celou polokoulí. Je jím např. rozdíl
tlaku vzduchu mezi vybranými body nebo zeměpisnými šířkami, průměrná
rychlost větru v určité oblasti, číselná charakteristika cyklonální činnosti apod. Někdy indexem cirkulace rozumíme
index zonální cirkulace, který charakterizuje intenzitu západo-východní složky
všeobecné cirkulace atmosféry nejčastěji v mírných šířkách (např. mezi 35 a 55° s. š.). Dnes je tento pojem často spojen i s charakteristikou intenzity cirkulačních systémů analyzovaných v globální cirkulaci atmosféry, jejích
akčních center a
dálkových vazeb, např.
severoatlantické oscilace, jižní oscilace apod.
▶
circulation theorem of Bjerknes
vztah mezi
cirkulací, rozdělením tlaku a
měrného objemu v atmosféře. Podle něj jsou v
absolutní souřadnicové soustavě změny cirkulace podél libovolné uzavřené křivky v každém čase rovny počtu
izobaricko-izosterických solenoidů na ploše vymezené touto křivkou. Bjerknesův cirkulační teorém je obecným základem pro teoretické objasnění libovolných cirkulačních pohybů v atmosféře. Odvodil jej V. Bjerknes v letech 1898–1902.
▶
circulation type
dříve často používané označení
atmosférické cirkulace s definovanými vlastnostmi nad vymezenou oblastí. Cirkulační typ vystihuje podstatné rysy makrosynoptických procesů, jako polohu
řídících tlakových útvarů, polohu
frontální zóny apod. V. A. Vangengejm rozlišil v oblasti sev. Atlantiku a Eurasie 3 základní cirkulační typy:
a) západní (W), charakterizovaný záp. přenosem v
troposféře;
b) východní (E), charakterizovaný vých. přenosem v troposféře nebo vývojem
stacionární anticyklony nad pevninou;
c) meridionální (C), charakterizovaný silným přenosem
vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. š. v důsledku
meridionální cirkulace.
Typizace povětrnostních situací Evropy uvádí pro stř. Evropu 3 typy podle polohy subtropické
azorské anticyklony:
a) převážně zonální cirkulace (z), při níž je subtropická anticyklona v normální poloze;
b) smíšená cirkulace (g) se subtropickou výší posunutou sev. nebo sz. až k 50° s. š.;
c) převážně
meridionální cirkulace (m), kdy
uzavírající anticyklona leží přibližně mezi 50 až 70° s. š. (
blokující anticyklona).
Viz též
cirkulace zonální.
▶
circumglobal radiation
málo používaný termín pro úhrn záření dopadajícího na kulový povrch čidla přístroje, např.
lucimetru.
▶
circumpolar chart
v meteorologii
synoptická nebo
klimatologická mapa sev. nebo již. polokoule, popř. jejich částí se zeměp. pólem obvykle ve středu mapy. Znázorňuje buď plošné rozdělení jednoho nebo více
meteorologických prvků v určitém časovém termínu (mapa cirkumpolární synoptická), nebo průměry či úhrny met. prvků za určité časové období (mapa cirkumpolární klimatologická). Geometrickým podkladem map cirkumpolárních bývá Lambertova azimutální plochojevná projekce. V meteorologii mají mapy cirkumpolární v klasické papírové podobě nejčastěji měřítko 1:60 mil. nebo 1:70 mil., v současné době ale bývají standardní součástí výstupů
numerických předpovědních modelů zobrazovaných pomocí prostředků výpočetní techniky. Využívají se především pro
střednědobé předpovědi počasí.
▶
circumpolar vortex
syn. vír polární – největší
atmosférický vír v systému
všeobecné cirkulace atmosféry. Tvoří ho převážně západní proudění kolem geografických pólů ve středních a vysokých zeměpisných šířkách, a to ve vyšších vrstvách
troposféry a ve
stratosféře. Ve vyšší troposféře hovoříme o troposférickém cirkumpolárním víru, který se zde projevuje uzavřenými, cyklonálně zakřivenými
absolutními izohypsami, neboť je vyplněn studeným vzduchem. Jeho okraj přitom leží v jádru oblasti nejsilnějších západních větrů, tedy mezi 40. a 60. stupněm zeměpisné šířky. Troposférický cirkumpolární vír existuje celoročně; nejsilnější je v zimě, kdy je v jeho jádru nejstudenější vzduch. Stratosférický cirkumpolární vír sahá od horního okraje
tropopauzy do vyšších hladin stratosféry, přičemž jeho intenzita i horizontální rozsah roste s výškou; v horních hladinách stratosféry leží maxima jeho rychlosti kolem 50. stupně zem. šířky. Na rozdíl od troposférického cirkumpolárního víru existuje střídavě vždy na jedné polokouli. Vytváří se na podzim příslušné polokoule, trvá do jara, obvykle na přelomu jara a léta zaniká. Viz též
oteplení stratosférické.
▶
circumpolar whirl
pásmo mezi
subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a polární oblastí, tj. zhruba mezi 35° a 65° zeměp. šířky příslušné polokoule, v němž převládá přenos vzduchu směrem od západu na východ. Toto
zonální proudění je zřetelné zejména ve vyšších vrstvách
troposféry, kde tvoří
cirkumpolární vír, přičemž dochází k rozšíření pásma západních větrů jak směrem k rovníku, tak směrem k pólům. Blíže k zemskému povrchu je v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti směr větru značně proměnlivý, takže převaha záp. větrů je zřejmější až z klimatologického zpracování. Pásmo západních větrů je lépe vyvinuto na již. polokouli, což souvisí s homogennějším povrchem (převahou oceánu nad pevninami). Zejména na sev. polokouli dochází v některých oblastech k zesílení záp. větrů, a to i v ročním průměru, což souvisí s výskytem
tryskového proudění. Viz též
větry západní stálé,
čtyřicítky řvoucí.
▶
circumpolar whirl
syn. vír polární – největší
atmosférický vír v systému
všeobecné cirkulace atmosféry. Tvoří ho převážně západní proudění kolem geografických pólů ve středních a vysokých zeměpisných šířkách, a to ve vyšších vrstvách
troposféry a ve
stratosféře. Ve vyšší troposféře hovoříme o troposférickém cirkumpolárním víru, který se zde projevuje uzavřenými, cyklonálně zakřivenými
absolutními izohypsami, neboť je vyplněn studeným vzduchem. Jeho okraj přitom leží v jádru oblasti nejsilnějších západních větrů, tedy mezi 40. a 60. stupněm zeměpisné šířky. Troposférický cirkumpolární vír existuje celoročně; nejsilnější je v zimě, kdy je v jeho jádru nejstudenější vzduch. Stratosférický cirkumpolární vír sahá od horního okraje
tropopauzy do vyšších hladin stratosféry, přičemž jeho intenzita i horizontální rozsah roste s výškou; v horních hladinách stratosféry leží maxima jeho rychlosti kolem 50. stupně zem. šířky. Na rozdíl od troposférického cirkumpolárního víru existuje střídavě vždy na jedné polokouli. Vytváří se na podzim příslušné polokoule, trvá do jara, obvykle na přelomu jara a léta zaniká. Viz též
oteplení stratosférické.
▶
circumscribed halo
vzácný
halový jev v podobě brýlovitého světelného útvaru kolem
malého hala. Vzniká propojením horního a dolního
tečného oblouku malého hala.
▶
circumsolar radiation
velmi intenzivní
rozptýlené sluneční záření, vycházející z oblasti kolem viditelného slunečního disku, které sahá do vzdálenosti několika úhlových stupňů od něho a jež nazýváme sluneční
aureola. Velikost a jas této oblasti roste se
zakalením atmosféry. Cirkumsolární záření působí nepřesnosti v měření
přímého slunečního záření, a to zejména při větším zakalení atmosféry nebo za výskytu
oblaků vysokého patra.
▶
circumzenithal arc
halový jev v podobě části kružnice na
obloze, který je směřuje rovnoběžné s ideálním
obzorem. Jeho okraj bližší ke Slunci bývá červený, opačný okraj fialový. Rozlišujeme oblouk cirkumzenitální horní a oblouk cirkumzenitální dolní. První z nich se objevuje pouze při úhlových výškách Slunce nad obzorem menších než 32° a přibližuje se shora k
velkému halu v jeho nejvyšším bodě. Může se však vyskytnout i tehdy, není-li velké halo patrné. Oblouk cirkumzenitální dolní je vzácným jevem a vyskytuje se pouze při výškách Slunce nad obzorem větších než 58° a někdy bývá označován též jako cirkumhorizontální oblouk. Přibližuje se zdola k velkému halu v jeho nejnižším bodě. Oblouk cirkumzenitální vzniká lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků s hlavní osou ve vert. poloze, jestliže paprsek vstupuje do krystalku podstavou a vystupuje pláštěm nebo naopak. Mimo zde uvedené rozsahy výšek Slunce nad obzorem brání vzniku cirkumzenitálního oblouku totální odraz paprsků uvnitř ledových krystalků. Cirkumzenitální oblouk patří k
fotometeorům.
▶
Cirrocumulus
(Cc) [cirokumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Cc je charakterizován jako tenké, menší nebo větší skupiny nebo vrstvy bílých oblaků bez vlastního stínu, složené z velmi malých oblačných částí v podobě zrnek nebo vlnek apod. Jednotlivé části mohou být buď navzájem odděleny nebo mohou spolu souviset a jsou více méně pravidelně uspořádány. Zdánlivá velikost jednotlivých částí zpravidla nepřesahuje 1° prostorového úhlu. Cc patří mezi nesrážkové
oblaky vysokého patra. Je
oblakem ledovým, někdy však může obsahovat i kapky
přechlazené vody, které rychle mrznou. Vzniká následkem vlnových a konv. pohybů v horní troposféře. Cc lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
stratiformis,
lenticularis,
castellanus nebo
floccus a podle
odrůdy jako
undulatus a
lacunosus. Mohou se u něj vyskytovat
zvláštnosti virga a
mamma.
▶
Cirrostratus
(Cs) [cirostratus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako průsvitný bělavý oblačný závoj vláknitého nebo hladkého vzhledu, který úplně, nebo částečně zakrývá oblohu a dává vznik
halovým jevům. Cs je nesrážkový
ledový oblak vysokého patra. Vyskytuje se jako typická součást oblačných systémů
atmosférických front. Může vzniknout z
kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Cs lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
fibratus či
nebulosus nebo
floccus a podle
odrůdy jako
duplicatus a
undulatus. U Cs se neklasifikují žádné
zvláštnosti ani
průvodní oblaky.
▶
Cirrus
(Ci) [cirus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Ci je definován jako vzájemně oddělené oblaky v podobě bílých jemných vláken, bílých plošek nebo úzkých pruhů. Má vláknitý vzhled a často hedvábný lesk. Ci patří mezi
oblaky vysokého patra, je
oblakem ledovým, nevypadávají z něho srážky a jeho výskyt na obloze bývá často příznakem blízkosti
atmosférické fronty. Může vzniknout z
kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Vyskytuje se však i v oblastech vysokého tlaku vzduchu. Ci lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
fibratus,
uncinus,
spissatus,
castellanus nebo
floccus a podle
odrůdy jako
intortus,
radiatus,
vertebratus a
duplicatus. Průvodním jevem Ci může být
zvláštnost oblaku
mamma.
▶
cistern barometer
rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že
barometrická trubice svým dolním koncem zasahuje pod hladinu rtuti v nádobce. Při změnách tlaku vzduchu se mění výška hladiny rtuti jak v barometrické trubici, tak v nádobce. Nádobkový tlakoměr s pevným dnem, používaný u nás dříve často jako
staniční tlakoměr, používá redukovanou stupnici, čímž bere v úvahu změny výšky hladiny rtuti v nádobce tlakoměru při změnách tlaku vzduchu, tj. délky
rtuťového sloupce. Přesnost údaje takového tlakoměru, která se zjišťuje pouze podle polohy hladiny rtuti v
barometrické trubici, je ovlivňována nedodržením předepsaného vnitřního průřezu nádobky a barometrické trubice i množstvím rtuti v přístroji. Nádobkový tlakoměr s pohyblivým dnem, např.
tlakoměr Fortinův, umožňuje nastavení hladiny v nádobce k pevnému bodu odpovídajícímu nule stupnice, čímž odstraňuje tyto zdroje chyb. V obou případech se čte na stupnici pouze jeden údaj výšky rtuťového sloupce. Viz též
tlakoměr nádobkový–násoskový,
nádobka tlakoměru.
▶
civil twilight
fáze
soumraku, nastávající po západu nebo před východem Slunce, kdy střed slunečního disku není více než 6° pod
geometrickým obzorem. V této době je obvykle možno venku za jasného počasí konat běžné práce, resp. číst běžný tisk bez umělého osvětlení. V Česku trvá občanský soumrak v době kolem
rovnodennosti asi 30 minut, v době kolem
slunovratů asi 50 minut.
▶
civilization climate
klima přetvářené lidskou společností, a to zvláště v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje klima tím, že mění některé
geografické klimatotvorné faktory, především
aktivní povrch, při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vodních děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. Viz též
faktory klimatotvorné antropogenní.
▶
civilization climate
podnebí přetvářené lidskou společností, a to zvl. v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje podnebí tím, že mění některé
geografické faktory klimatu, především
aktivní povrch,při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vod. děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. V. t. faktory klimatu antropogenní.
▶
classical climatology
klimatologický směr, studující
klimatické prvky v jejich denním a roč. chodu podle kalendářních úseků, jako je den,
pentáda,
dekáda, měsíc. Zakládá se především na průměrech, resp. úhrnech a četnostech vypočtených z těchto období a na výpočtu
klimatologických normálů. Vychází ze staršího chápání klimatu jako prům. stavu ovzduší. Stále však poskytuje zákl. informace o klimatu daného místa nebo oblasti. Viz též
klimatologie dynamická.
▶
classification of atmospheric fronts
vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti
atmosferických front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro
cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme
hlavní (základní)
fronty,
podružné a
okluzní fronty a
čáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme
teplé fronty, pohybující se na stranu studené
vzduchové hmoty,
studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli
kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme
troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku
troposféry,
přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a
výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru
vertikálních pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme
anafronty a
katafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v
polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.
▶
classification of atmospheric ions
podle velikosti (poloměru
r) dělíme ionty přítomné v atmosféře na:
a) lehké (
r < 10
–9 m);
b) střední, u nichž někdy dále rozlišujeme ionty malé (
r = 10
–9 m až 8.10
–9 m), a ionty velké (
r = 8.10
–9 až 2,6.10
–8 m);
c) těžké (
r = 2,6.10
–8 až 5,5.10
–8 m);
d) ultratěžké (
r > 5,5.10
–8 m).
Klasifikace atmosférických iontů, v uvedené podobě označovaná jako klasifikace Israëlova, je v odborné literatuře používána nejčastěji. U některých autorů se však vyskytují určité modifikace. Užívá se např. též dělení na ionty malé, odpovídající svou velikostí shlukům molekul, a ionty velké (Langevinovy), zahrnující zhruba ionty těžké a ultratěžké, které svojí velikostí obvykle odpovídají rozměrům
Aitkenových jader. Viz též
ionty atmosférické,
ionizace atmosférická.
▶
classification of climate
členění Země nebo její části do regionů relativně homogenních z hlediska
geneze klimatu (
genetické klasifikace klimatu) nebo jeho projevů (
efektivní nebo též konvenční klasifikace klimatu). Z hlediska
kategorizace klimatu rozlišujeme globální a regionální klasifikace klimatu. Hlavními vymezovanými jednotkami jsou
klimatické oblasti sdružené do
klimatických pásem, dále pak
klimatické typy. Kritériem pro jejich stanovení mohou být hodnoty vybraných
klimatických prvků,
klimatologických indexů apod. Regionální klasifikace klimatu s výrazně aplikačním zaměřením je někdy označována i jako
klimatologická rajonizace.
▶
classification of climate
klasifikace klimatologická stanovení klimatických typů a vymezování klimatických oblastí buď na celé Zemi, nebo v jejích částech. Různí autoři sestavili podle rozdílných znaků a hledisek, např. klimatologických indexů, značný počet klasifikací podnebí, které lze v podstatě rozdělit do dvou skupin: a) efektivní neboli konvenční klasifikace podnebí,vycházející z projevů určitých klimatických poměrů (charakteristický veget. kryt, odtokové poměry), které jsou popisovány pomocí konvenčně zvolených kritérií; b) genetické klasifikace podnebí, vypracované podle rozhodujících podmínek utváření podnebí. Hranice mezi oběma klasifikačními hledisky nebývají vždy ostré, protože někteří autoři při klasifikaci podnebí přihlíželi jak k charakteristickým rysům podnebí, tak k jejich příčinám. Viz též kategorizace podnebí.
▶
classification of ice crystal shapes
▶
classification of the atmospheric stratification
▶
classification of the precipitation
dělení
srážek podle původu a různých vlastností
srážkových částic, popř. podle dalších charakteristik srážek. Podle původu srážkových částic se v čes. terminologii rozlišují
srážky padající a
usazené, podle skupenství
srážky tuhé,
kapalné a
smíšené. Další dělení padajících srážek na
srážky stratiformní a
konvektivní se vztahuje k
druhům oblaků, v nichž se srážky vyvíjejí a z nichž vypadávají. Uvedené dva druhy padajících srážek se liší i z hlediska časové proměnlivosti
intenzity srážek, přičemž stratiformní srážky označujeme jako
srážky trvalé, v rámci konvektivních srážek pak rozlišujeme
přeháňky a
bouřkové srážky.
Podle výskytu srážek ve vztahu k poloze
atmosférických front rozlišujeme
srážky nefrontální,
předfrontální,
frontální a
zafrontální. Tyto kategorie tvoří souhrnnou skupinu označovanou jako
srážky cyklonální. Z hlediska mechanizmu vzniku dále vymezujeme např.
srážky monzunové a
orografické, z hlediska zasaženého území
srážky místní, z hlediska využití
srážky efektivní. Ve vztahu k
měření srážek se používají další označení, např.
srážky při bezoblačné obloze,
srážky neměřitelné,
srážky skryté,
srážky hnané větrem a
srážky občasné. Při klimatologickém hodnocení se vymezují např.
srážky normální a
srážky relativní. Zvláštní klasifikaci mají
tvary ledových krystalků.
▶
Clausius-Clapeyron equation
diferenciální rovnice, která vyjadřuje změnu tlaku
E s teplotou
T ve stavu rovnováhy mezi dvěma fázemi dané látky. Obecně ji lze vyjádřit ve tvaru:
kde k, j postupně probíhá
w, i, v, přičemž
w značí kapalnou,
i pevnou a
v plynnou fázi,
Lkj představuje
latentní teplo pro přechod z fáze
k do fáze
j a
α značí
měrný objem příslušné fáze. V meteorologii se jedná o vyjádření závislosti
tlaku nasycené vodní páry na
teplotě T v K. Obvykle se udává jako diferenciální vyjádření teplotní závislosti
tlaku nasycení nad rovinným vodním povrchem ve tvaru
kde
es je
tlak vodní páry nasycené nad rovinným vodním povrchem,
Rv značí
měrnou plynovou konstantu vodní páry a
Lwv latentní teplo výparu, které závisí na teplotě. Tento vztah lze užít i pro
přechlazenou vodu. Pro vyjádření závislosti
tlaku vodní páry nasycené nad rovnou hladinou ledu je třeba nahradit latentní teplo výparu latentním teplem sublimace. Clausiova–Clapeyronova rovnice je jedním ze základních vztahů
termodynamiky atmosféry a v literatuře najdeme několik typů jejího řešení v závislosti na tom, jakou míru zjednodušení při řešení akceptujeme. Viz též
Magnusův vzorec.
▶
clean air
1. vzduch neobsahující žádné
atmosférické příměsi;
2. vzduch, který obsahuje z daného hlediska zanedbatelné množství atmosférických příměsí.
Viz též
atmosféra čistá,
vzduch průzračný,
vzduch znečištěný.
▶
clear air
vzduch s dobrou až
výbornou dohledností (desítky až stovky km), umožňující rozeznat i značně vzdálené předměty a terénní tvary. Ve stř. Evropě se jedná nejčastěji o
arktický vzduch nebo mořský
vzduch mírných šířek po přechodu
studené fronty. Průzračný vzduch se též udržuje nad
inverzní vrstvou při výrazné
inverzi teploty vzduchu. Viz též
vzduch čistý.
▶
clear atmosphere
teoretický koncept
atmosféry tvořené pouze směsí plynů přirozeně přítomných v
atmosféře Země, tedy
suchou a čistou atmosférou a
vodou ve všech skupenstvích. V reálné atmosféře jsou nicméně vždy přítomné i
atmosférické příměsi. Viz též
vzduch čistý.
▶
clear ice
jeden z
námrazových jevů. Hladká, kompaktní, obvykle průsvitná usazenina ledu s drsným povrchem. Průsvitná námraza je podobná
ledovce, vytváří se však poměrně pomalým mrznutím kapek
mlhy nebo
oblaku při teplotách mezi –3 a 0 °C (řidčeji při teplotách do –10 °C). Při těchto teplotách mají kapky možnost před změnou své fáze zaplnit všechny skuliny na povrchu předmětů i mezi již zmrzlými kapkami. Narůstá zejména na hranách předmětů obrácených proti větru, je velmi přilnavá, odolává i silnému větru a od povrchu předmětu může být oddělena jedině rozbitím nebo táním. Působí škody na vegetaci, trhá el. a telefonní vedení, ohrožuje letecký provoz.
▶
clear slot
[klír slot] – lokální zmenšení
oblačnosti na zadní straně
supercely (ve smyslu jejího pohybu), které indikuje vtahování relativně suchého vzduchu
zadním sestupným proudem.
▶
clear-air turbulence
(CAT–Clear Air Turbulence) – dynamická
turbulence ve stř. a horní
troposféře, která není převážně doprovázena výskytem charakteristické oblačnosti. Turbulence v bezoblačném prostoru se zpravidla vyskytuje ve vrstvách s tloušťkou několik set m, šířka pásma s turbulencí v bezoblačném prostoru bývá desítky km a délka několik desítek až stovek km. Její trvání se na určitém místě většinou omezuje na dobu 0,5 – 1 hodinu. Při
vertikálním střihu větru od 0,6 do 1,0 m.s
–1 na 100 m výšky se vyskytuje obvykle turbulence v bezoblačném prostoru slabé intenzity, při střihu 1,1 až 1,6 m.s
–1 na 100 m zpravidla jde o mírnou turbulenci a při větších změnách rychlosti větru s výškou bývají splněny podmínky pro vznik silné turbulence v bezoblačném prostoru. Podle výsledků pozorování se výskyt turbulence v bezoblačném prostoru v 75 % případů váže na
tryskové proudění. Její maximum bývá na cyklonální straně tryskového proudění 500 až 1 000 m pod místem největšího sklonu
tropopauzy.
▶
clearance
ubývání oblačnosti ze stupně
zataženo do stupně
oblačno. Viz též
vyjasňování,
oblačnost.
▶
clearing
ubývání oblačnosti ze stupně
zataženo do stupně
oblačno. Viz též
vyjasňování,
oblačnost.
▶
clearing
postupné ubývání oblačnosti až do úplného vymizení oblaků na obloze. Viz též
protrhávání oblačnosti.
▶
climagram
syn. klimogram – graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů.
1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa
x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu
y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v
bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.
▶
climamorphogenetic region
oblast, v níž je reliéf zemského povrchu utvářen exogenními geomorfologickými procesy, které jsou klimaticky podmíněny. Poloha a velikost takové oblasti se mění v souvislosti se
změnami klimatu. Dnešní reliéf povrchu pevnin je zpravidla polygenetický v důsledku pohybu
klimatických pásem během geol. minulosti a současného působení endogenních sil. Viz též
klimatická geomorfologie,
klasifikace klimatu geomorfologická.
▶
climate
syn. podnebí – dlouhodobý charakteristický režim
počasí na Zemi nebo její části, daný variabilitou stavů
klimatického systému. Studiem klimatu se zabývá
klimatologie.
Geneze klimatu je podmíněna společným působením
klimatotvorných faktorů a
zpětných vazeb. Klima se projevuje v hodnotách
klimatických prvků a z nich odvozených
klimatologických indexů, přičemž je jedinečným znakem Země jako celku i každého místa na Zemi. Proces
kategorizace klimatu vymezuje různá prostorová měřítka, v nichž pomocí
klasifikace klimatu rozlišujeme
klimatické typy uspořádané do
klimatických pásem. Jejich tvar je podmíněn
zonalitou klimatu, která je narušována především rozdíly v
kontinentalitě klimatu. Na většině míst je podstatným znakem
sezonalita klimatu. Klima podmiňuje ráz a
klimatický potenciál krajiny, přičemž značnou roli hraje
humidita klimatu. Dynamika klimatických faktorů způsobuje
vývoj klimatu. Proměnlivost
všeobecné cirkulace atmosféry je vyjádřena klimatickými
oscilacemi, které jsou jednou z příčin
kolísání klimatu. K eliminaci krátkodobých výkyvů je klima hodnoceno pomocí
klimatologických normálů. Jednosměrné změny působení klimatotvorných faktorů vedou ke
změnám klimatu, k nimž přispívá i člověk
antropogenní změnou klimatu. Viz též
klimagram,
atlas podnebí,
modely klimatu.
▶
climate anomaly
odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) statisticky odlehlá hodnota
klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp.
klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem
kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují
klimatická ohrožení;
b) odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem
klimatotvorných faktorů, jimiž se dané místo nebo oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla v minulosti analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též
izanomála.
▶
climate feedback
statisticky významný vztah mezi
oscilací v jedné oblasti a
kolísáním klimatu v jiné oblasti.
▶
climate fluctuations
syn. fluktuace klimatu – nepravidelné, případně kvazi-periodické výkyvy
klimatu kolem průměrného stavu v měřítku nejvýše desítek roků. Je projevem
vnitřní variability klimatu v kombinaci s krátkodobými přechodnými výkyvy působení vnějších
klimatotvorných faktorů, např. jednotlivými sopečnými erupcemi. Kolísání klimatu nemá jednostranný charakter, čímž se liší od
změn klimatu. Viz též
oscilace.
▶
climate hazard
hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu v délce měsíců, sezon až roků, takže k jeho predikci může sloužit pouze
dlouhodobá předpověď počasí. Bývá provázeno časově omezeným výskytem výrazných
klimatických anomálií a mívá kumulativní efekt. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako klimatický
extrém. Typickým příkladem tohoto druhu ohrožení je
meteorologické sucho.
▶
climate change
syn. změna klimatická – vývoj
klimatu probíhající v uvažovaném časovém měřítku po dlouhou dobu jednostranně, např. směrem k oteplení nebo ochlazení. Týká se buď určitého regionu, nebo Země jako celku, i v tom případě se však může na různých místech projevit různě intenzivně; oteplení či ochlazení bývá např. nejvíce patrné ve vysokých zeměp. šířkách. Příčinou změn klimatu bývá jednostranná změna působení některého z
klimatotvorných faktorů.
Paleoklimatologie detekuje celou řadu změn
paleoklimatu v různých časových měřítkách,
historická klimatologie studuje změny
historického klimatu. V souvislosti s aktivitou člověka se k přirozeným změnám přidávají
antropogenní změny klimatu, na které je někdy význam termínů změna klimatu a klimatická změna nevhodně zužován. Viz též
adaptace,
mitigace,
Mezivládní panel pro změnu klimatu,
kolísání klimatu.
▶
climate change projection
1. simulace budoucího
vývoje klimatu za předpokladu určitého vývoje
klimatotvorných faktorů, a to přirozených i
antropogenních. Nejčastěji se provádějí pomocí
klimatických modelů. Cílem projekcí je odhadnout vývoj, rychlost a směr
změn klimatu na Zemi, ke kterým by mohlo dojít při splnění určitých podmínek (např. určitým vývojem koncentrací
skleníkových plynů). Vliv lidské činnosti je zahrnut pomocí
emisních nebo obecněji
socioekonomických scénářů.
2. Výsledek této simulace, označovaný též jako
scénář změny klimatu.
▶
climate change scenario
1. obecně možný budoucí
vývoj klimatu, který může nastat vlivem určitého vývoje
klimatotvorných faktorů.
2. výsledek konkrétní
projekce změny klimatu. Viz též
scénář socioekonomický.
▶
climate chart
klimatologická mapa v užším smyslu, znázorňující rozložení
klimatických typů podle některé
klasifikace klimatu.
▶
climate indicator
veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti
klimatu, nebo ke stanovení fáze určité
oscilace. V prvním případě jde např. o
indexy humidity a
indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější
indexy cirkulace. Mezi klimatologické indexy dále řadíme počty
charakteristických dní a další ukazatele, které umožňují sledovat mj.
změny klimatu.
▶
climate model
zjednodušený matematický popis fyzikálních, popř. i chemických a biologických procesů probíhajících v
klimatickém systému využívaný v
klimatologii. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Klimatické modely dělíme podle složitosti na
modely energetické bilance,
radiačně-konvekční modely, středně komplexní modely a třídimenzionální klimatické modely. Podle míry zahrnutí jednotlivých složek klimatického systému rozlišujeme klimatické
modely atmosféry, oceánu aj., klimatické
spřažené modely atmosféry a oceánu (AOGCM) a klimatické
modely zemského systému (ESM). Podle velikosti zájmové oblasti dělíme modely na
globální klimatické modely (GCM; dříve označované jako globální cirkulační modely) a
regionální klimatické modely (RCM).
▶
climate noise
proměnlivost stavu
klimatického systému v malých měřítcích, která má malou či žádnou organizovanou strukturu v čase či prostoru. Malé měřítko klimatického šumu je uvažováno relativně vzhledem k měřítkům studovaného
klimatického signálu. Oddělení klimatického šumu od klimatického signálu je jeden ze základních úkolů analýzy klimatických dat. Viz
šum meteorologický.
▶
climate of equatorial monsoons
▶
climate of equatorial monsoons
(subekvatoriální) podle B. P. Alisova podnebí oblastí ohraničených letní a zimní polohou
tropické fronty. V zimní polovině roku převládá v této oblasti
tropický vzduch. většinou suchý, s malou oblačností a většími
denními amplitudami teploty vzduchu, v létě vlhký
vzduch rovníkový. Maximum srážek se vyskytuje v létě. Teploty vzduchu dosahují max. hodnot v dubnu n. květnu před nástupem
letního monzunu. V. t. klasifikace podnebí Alisovova
▶
climate of free atmosphere
nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu,
teplotního,
tlakového a
vlhkostního pole v
troposféře nad
mezní vrstvou a ve
stratosféře. Klima
volné atmosféry je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky
aerologických pozorování. Viz též
klimatologie volné atmosféry.
▶
climate of free atmosphere
nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu, teplotního, tlakového a vlhkostního pole v troposféře nad mezní vrstvou a ve stratosféře. P. v. a. je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky aerologických pozorování.
▶
climate of middle latitudes
v
Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních
klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností
vzduchu mírných šířek. Z důvodu různé
kontinentality klimatu se značně liší oblasti ve vnitrozemí a při pobřeží, dále pak i západní a východní pobřeží mezi sebou. V efektivní
Köppenově klasifikaci klimatu jsou proto mírné zeměpisné šířky rozděleny mezi tři klimatická pásma:
mírné dešťové klima, chladné
suché klima a
boreální klima.
▶
climate of middle latitudes
podnebí v pásmu převládajících záp. větrů, vyskytující se ve stř. zeměp. šířkách. Utváří se v oblastech, v nichž celoročně převládá polární vzduch. Hlavními znaky p. m. š. je střídání čtyř roč. období, velká proměnlivost počasí v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti a časté výměny vzduch. hmot, v zimě výskyt sněhové pokrývky. Směrem k pólům přechází p. m. š. do podnebí subarktického, popř. subantarktického, směrem k rovníku do podnebí subtropického.
V Alisovově klasifikaci podnebí je pás p. m. š. ohraničen z rovníkové strany letní polohou polární fronty, z pólové strany zimní polohou arktické, popř. antarktické fronty. V uvedeném pásu se rozlišují čtyři typy podnebí, a to pevninský, oceánický, záp. a vých. pobřeží.
▶
climate of perpetual ice and snow
(ledové) obecně velmi drsné podnebí, vyskytující se v Grónsku (s výjimkou někt. pobř. oblastí), v centr. Arktidě a v Antarktidě. V zimě klesají prům. měs. teploty vzduchu v Arktidě na –40 °C, v centru Antarktidy na –50 °C až –70 °C, min. teploty vzduchu ojediněle i pod –80 °C. Prům. teploty vzduchu letních měsíců se na pobřeží Antarktidy pohybují kolem –5 °C, v centr. oblastech v blízkosti tzv. pólu nedostupnosti od –30 °C do –35 °C. V Arktidě je léto teplejší s měsíčními průměry teploty vzduchu kolem 0 °C. V
Köppenově klasifikaci podnebí je p. t. m., označované EF, typem
sněžného podnebí s prům. teplotou vzduchu nejteplejšího měsíce nižší než 0 °C. V
Thornthwaiteově klasifikaci podnebí odpovídá p. t. m. termín „frost (climate)", charakterizovaný hodnotou
potenciální evapotranspiracemenší než 14,2 cm za rok. V. t. půda dlouhodobě zmrzlá
▶
climate of slopes
syn. klima expoziční –
topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám,
převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho
insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též
návětří,
závětří,
vítr svahový.
▶
climate of slopes
(expoziční) podnebí utvářející se především pod vlivem svahové polohy místa. Z topografických činitelů se nejvíce uplatňuje expozice svahů vůči světovým stranám a sklon svahů, které jsou významné pro příjem přímého
slunečního záření. Poloha svahu se projevuje také v rozložení světla, atm.srážek, ve větr. poměrech apod. Viz též
návětří,
závětří,
oslunění,
ozáření,
vítr svahový.
▶
climate snow line
syn. čára sněžná teoretická – dolní
sněžná čára, nad níž se po celý rok částečně uchovávají
tuhé srážky na horiz. nezastíněném povrchu. Poloha klimatické sněžné čáry závisí pouze na
klimatických podmínkách, a to na množství spadlých tuhých srážek, teplotě vzduchu, množství slunečního záření, oblačnosti,
kontinentalitě klimatu aj. V polárních oblastech leží na hladině moří, nejvýše v Andách (6 400 m).
▶
climate system
část
geosféry, která se podílí na procesu
geneze klimatu. Zahrnuje
atmosféru Země, dále
hydrosféru,
kryosféru,
biosféru a svrchní část
litosféry, resp.
pedosféry. Jednotlivé složky jsou vzájemně intenzivně provázány, neboť zde v nejrůznějších časových a prostorových měřítkách neustále probíhají fyz., chem. a biologické procesy umožňující výměnu energie, příp. látek (např.
záření,
vítr,
hydrologický cyklus). Zvlášť intenzivní jsou
interakce atmosféry a oceánu. Ze statist. souboru stavů klimatického systému je odvozeno
klima. Viz též
model klimatologický,
signál klimatický.
▶
climate test chamber
zařízení umožňující v uzavřeném prostoru vytvořit požadované hodnoty
teploty,
vlhkosti a
tlaku vzduchu, popř. alespoň jednoho z těchto prvků. Podle toho, o který
prvek se jedná, rozlišuje se termostat, hygrostat a barostat (termokomora, hygrokomora a barokomora). V meteorologii se užívá při kalibraci nebo zkoušení přístrojů. Užívá se též v
klimatoterapii. Viz též
klimatizace,
mikroklima uzavřených prostor.
▶
climate variability
syn. proměnlivost klimatu – vlastnost
klimatického systému, daná kombinací
vnitřní variability klimatu a krátkodobých přechodných změn působení vnějších
klimatotvorných faktorů. Projevuje se
kolísáním klimatu.
▶
climatic barrier
výrazná orografická překážka (vysoké, protáhlé pohoří), stojící v cestě obvykle
převládajícímu větru a tvořící
klimatický předěl mezi oblastí
návětří a
závětří. Velmi studené
vzduchové hmoty jsou nuceny klimatickou bariéru obtékat. Výraznou klimatickou bariérou v Evropě je např. Skandinávské pohoří, které způsobuje poměrně vysokou
kontinentalitu klimatu vých. Švédska a Finska. Viz též
efekt návětrný,
efekt závětrný.
▶
climatic conditions
charakteristika
klimatu určitého místa nebo oblasti s ohledem na jeho vliv na jiné přírodní jevy (např. vznik půd) nebo na činnost člověka (např. zemědělství). Termín je často nesprávně zaměňován s termínem
povětrnostní podmínky.
▶
climatic control
nezáměrné i cílené působení člověka na různé složky
klimatického systému, které vede ke
změně klimatu v určitém prostorovém měřítku a potažmo ke změnám
životního prostředí. Častěji je ovlivňování klimatu negativním a nechtěným důsledkem rozvoje lidských aktivit, které mohou vést např. k dílčím změnám
aktivního povrchu či chemického složení
atmosféry Země kvůli vypouštění
exhalací apod. Jen v menší míře jsou prováděna cílená opatření směřující ke zlepšení klimatu, a to především v měřítku
mikroklimatu, popř.
místního klimatu, např. výsadba
větrolamů, závlahy, zvětšování vodních ploch, zvětšování
ventilace aj. Viz též
faktory klimatotvorné antropogenní,
klima městské,
znečišťování ovzduší.
▶
climatic control
působení člověka na podnebí např. vysoušením krajiny, změnou vodního režimu půdy, vypouštěním
exhalací aj. V tomto smyslu je ovlivňování podnebí zpravidla negativním a nechtěným důsledkem rozvoje průmyslové a zemědělské výroby. Jen v menší míře jsou prováděna cílená opatření směřující ke zlepšení podnebí, a to v měřítku
mikroklimatu, popř.
místního podnebí, např. výsadba větrolamů, závlahy, zvětšování vodních ploch aj. Viz též
faktory klimatu antropogenní,
meliorace klimatu,
podnebí měst,
znečišťování ovzduší.
▶
climatic control
činitel podílející se na
genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající
vývoj klimatu ve formě
kolísání klimatu, případně jednosměrné
změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím
záporných zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy
klimatického systému. Klimatotvorné faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí
astronomické,
geografické a
antropogenní klimatotvorné faktory, dále podle mechanizmu působení
radiační a
cirkulační klimatotvorné faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatotvorné faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím
dálkových vazeb.
▶
climatic cycle
skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot
klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též
rytmy povětrnostní,
perioda,
periodicita.
▶
climatic diagram
graf obsahující klimatologické informace. Jde o znázornění jednoho nebo více
klimatických prvků nebo veličin v různých souřadnicových soustavách, nejčastěji v pravoúhlé nebo polární soustavě. Viz též
klimagram.
▶
climatic divide
zóna oddělující různé
klimatické oblasti. Může mít charakter výrazného
klimatického předělu nebo pozvolného přechodu. Při
klasifikaci klimatu je aproximována linií, jejíž poloha bývá stanovena konvenčně.
▶
climatic divide
výrazná
klimatická hranice, způsobená nejčastěji
klimatickou bariérou nebo výrazným rozhraním
aktivního povrchu, především na pobřeží oceánů. Např. pohoří rovnoběžkového směru (Alpy, Himaláje aj.) zvýrazňují šířkovou
zonalitu klimatu; v případě poledníkového směru (Kordillery, Skandinávské pohoří aj.) tvoří často předěl mezi
oceánickým a
kontinentálním klimatem.
▶
climatic factor
činitel podílející se na
genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající
vývoj klimatu ve formě
kolísání klimatu, případně jednosměrné
změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím
záporných zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy
klimatického systému. Klimatotvorné faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí
astronomické,
geografické a
antropogenní klimatotvorné faktory, dále podle mechanizmu působení
radiační a
cirkulační klimatotvorné faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatotvorné faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím
dálkových vazeb.
▶
climatic forest line
hranice, za níž
klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve
vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové
izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zejména množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.
▶
climatic geomorphology
dílčí disciplína geomorfologie, která studuje vznik a vývoj tvarů zemského povrchu v závislosti na klimatu a jeho změnách v geol. minulosti. Viz též
oblast klimatomorfogenetická.
▶
climatic health resort
místo s
léčivým klimatem, v němž je zákl. léčebnou metodou klimatická léčba neboli
klimatoterapie, kde jsou pro tuto metodu odpovídající léčebná zařízení, je zajištěna odb. lékařská péče a jemuž byl ministerstvem zdravotnictví udělen lázeňský statut. Na klimatické lázně se kladou vyšší požadavky z ekologického hlediska než na přírodní léčebné lázně minerální. Viz též
místo klimatické.
▶
climatic change
syn. změna klimatická – vývoj
klimatu probíhající v uvažovaném časovém měřítku po dlouhou dobu jednostranně, např. směrem k oteplení nebo ochlazení. Týká se buď určitého regionu, nebo Země jako celku, i v tom případě se však může na různých místech projevit různě intenzivně; oteplení či ochlazení bývá např. nejvíce patrné ve vysokých zeměp. šířkách. Příčinou změn klimatu bývá jednostranná změna působení některého z
klimatotvorných faktorů.
Paleoklimatologie detekuje celou řadu změn
paleoklimatu v různých časových měřítkách,
historická klimatologie studuje změny
historického klimatu. V souvislosti s aktivitou člověka se k přirozeným změnám přidávají
antropogenní změny klimatu, na které je někdy význam termínů změna klimatu a klimatická změna nevhodně zužován. Viz též
adaptace,
mitigace,
Mezivládní panel pro změnu klimatu,
kolísání klimatu.
▶
climatic index
veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti
klimatu, nebo ke stanovení fáze určité
oscilace. V prvním případě jde např. o
indexy humidity a
indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější
indexy cirkulace. Mezi klimatologické indexy dále řadíme počty
charakteristických dní a další ukazatele, které umožňují sledovat mj.
změny klimatu.
▶
climatic load
mech. nebo jiný fyz. účinek povětrnostních faktorů na stavby a konstrukce nebo jejich části. Užívají se termíny zatížení sněhem (viz
tlak sněhu),
námrazky, větrem, teplotou vzduchu apod. Zákl. charakteristiky klimatických zatížení, potřebné pro projektovou činnost a mapy těchto charakteristik jsou uvedeny v tech. normách. Studium těchto charakteristik patří k úkolům technické meteorologie.
▶
climatic modification
působení člověka na podnebí např. vysoušením krajiny, změnou vodního režimu půdy, vypouštěním
exhalací aj. V tomto smyslu je ovlivňování podnebí zpravidla negativním a nechtěným důsledkem rozvoje průmyslové a zemědělské výroby. Jen v menší míře jsou prováděna cílená opatření směřující ke zlepšení podnebí, a to v měřítku
mikroklimatu, popř.
místního podnebí, např. výsadba větrolamů, závlahy, zvětšování vodních ploch aj. Viz též
faktory klimatu antropogenní,
meliorace klimatu,
podnebí měst,
znečišťování ovzduší.
▶
climatic optimum
obecně období s teplejším a vlhčím klimatem oproti předchozí i následující době, a to v různých časových měřítkách. Nejčastěji se tak označuje fáze ve vývoji klimatu
holocénu, která trvala cca 7 000–5 000 BP, tedy během tzv. atlantiku. Na sev. polokouli byla teplota vzduchu mírně vyšší než v současnosti, v Arktidě až o několik °C, oteplení se však zřejmě projevovalo pouze v
teplém pololetí. Klimatické optimum se projevilo silným ústupem
ledovců a zvýšením hladiny světového oceánu. V nižších zeměp. šířkách bylo horké
suché klima do značné míry nahrazeno
klimatem savan. Za klimatické optimum v širším smyslu může být dále považována např. perioda
křídy v druhé polovině
mezozoika (druhohor), naopak sporné je označení malé neboli středověké klimatické optimum, používané někdy pro
středověké teplé období.
▶
climatic regime
souhrnné označení vlastností klimatu charakterizujících jeho dynamiku, tj. denní a roč.
chod jednotlivých
meteorologických (
klimatických)
prvků, charakteristický
průběh počasí,
intersekvenční proměnlivost meteorologických prvků apod.
▶
climatic region
oblast na zemském povrchu s poměrně homogenním klimatem, oddělená od sousední oblasti
klimatickou hranicí. Při
klasifikaci klimatu jsou klimatické oblasti největšími jednotkami
klimatických pásem.
▶
climatic resources
vlastnosti podnebí příznivé pro efektivní ekon. činnost, např. v zemědělství, ve stavebnictví a urbanismu, ve vod. hospodářství apod. Vyjadřují se nejčastěji pomocí klim. charakteristik, např.
sum teplot, dávek slun. záření, časového rozložení atm. srážek atd. Z. k. jsou součástí přírodních zdrojů. V. t. potenciál klimatický
▶
climatic seasonality
charakteristická vlastnost většiny
klimatických oblastí na Zemi, podmíněná změnami
bilance záření během kalendářního roku a projevující se periodickým střídáním klimatických
sezon. Projevuje se
ročním chodem meteorologických prvků, přičemž mírou sezonality klimatu je jejich prům.
roční amplituda. Pro tropy je rozhodující
srážkový režim, v mimotropických oblastech dominuje vliv ročního chodu teploty vzduchu. Sezonalita klimatu zde roste se zeměpisnou šířkou a s
kontinentalitou klimatu.
▶
climatic seasons
sezóny klimatické, období klimatická 1. kalendářně vymezené části roku pro účely klimatologického zpracování. Např. zima jako období od 1. prosince do 28. (29.) února; 2. části roku vymezené podle klimatologického hlediska, tj. s ohledem na skutečný průběh
klimatických prvků, především teploty vzduchu pro potřeby zeměď. a jiné praxe. Pro naše území doporučil Š. Petrovič vymezovat klimatické roční doby podle E. Romera a W. Gorczyňského, tj. na základě křivek roč. chodu teploty vzduchu, sestrojených z měs. normálů. Uvedení autoři rozlišují
zimu s
předzimím a
předjařím,
jaro,
léto,
podzim. Tato roč. období v klimatologickém smyslu nesouhlasí ani s roč. dobami astronom. ani kalendářními a jejich délka závisí především na nadm. výšce místa nebo oblasti. Zatímco v chladnějších klimatických pásmech se klimatických ročních dobách zpravidla vymezují podle teplotních poměrů, v trop. oblastech se klimatická období liší především vlhkostními poměry, např. v oblastech výskytu monzunů
období sucha a
období dešťů.
▶
climatic seasons
viz doby roční klimatické.
▶
climatic signal
potenciálně předpověditelná složka
klimatu související se změnami vnější části úplného
klimatického systému. Časové řady
klimatických prvků obsahují vedle této složky, která je z pohledu několika desetiletí většinou velmi malá, jistou nepředpověditelnou složku, zvanou
klimatický šum, která je v mnoha případech větší než klimatický signál. Klimatický šum souvisí s vlastní dynamikou vnitřní části úplného klimatického systému projevující se specifickým sledem počasí v každém měsíci, sezoně, roce apod.
▶
climatic type
klima s určitými charakteristickými vlastnostmi, které se vyskytují v různých částech Země, především v rámci téhož
klimatického pásma. Klimatické typy jsou rozlišovány při
klasifikaci klimatu buď z hlediska genetického (např. monzunový typ, typ klimatu záp. pobřeží), nebo konvenčně hodnotami
klimatických prvků, popř.
klimatologckými indexy (např. pouštní typ).
▶
climatic variable
statistická charakteristika odvozená z měření nebo pozorování
meteorologického prvku (popř. sám met. prvek), využívaná pro klimatologické účely, např. prům. denní teplota vzduchu, roč. úhrn srážek, složky
tepelné a
vláhové bilance apod. Viz též
faktor klimatotvorný,
rozložení klimatického prvku,
řada klimatologická.
▶
climatic zonation
syn. pásmovitost klimatu – zákonitost uspořádání
klimatických oblastí do
klimatických pásem, podmíněná primárně rozložením
bilance záření na Zemi. Rozeznáváme horizontální (šířkovou) a vertikální (výškovou) zonalitu klimatu; vertikální zonalita bývá označována též jako stupňovitost klimatu. Zonalita klimatu, která je hlavním rysem rozložení klimatických podmínek na Zemi, je příčinou výrazné zonality
pedosféry,
biosféry a do značné míry i činnosti člověka.
▶
climatic zone
skupina
klimatických oblastí se stejným charakterem
makroklimatu, uspořádaných v důsledku
zonality klimatu přibližně ve směru rovnoběžek a s ohledem na nadmořskou výšku. Tato pásma jsou základními jednotkami globálních
klasifikací klimatu, přičemž se zpravidla dělí do více
klimatických typů. Kromě fyzických (skutečných) klimatických pásem, podmíněných též působením azonálních
klimatotvorných faktorů, je možné klima Země aproximovat pomocí solárních (matematických) klimatických pásem, která odpovídají
solárnímu klimatu. Viz též
pásmo teplotní.
▶
climatogram
syn. klimogram – graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů.
1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa
x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu
y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v
bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.
▶
climatography
popis
klimatu převážně v tabelární a mapové formě pomocí vybraných charakteristik
klimatických prvků a jevů, sestavený pro stanici, oblast nebo celou Zemi (např. klimatografie letišť, okresů apod.).
▶
climatological classification
syn. klasifikace podnebí.
▶
climatological database
nástroj pro správu, kontrolu a archivaci klimatologických dat.
ČHMÚ používá vlastní databázovou aplikaci CLIDATA, která je ve spolupráci se
Světovou meteorologickou organizací využívána ve více než 30 Národních meteorologických službách ve světě, kde nahrazuje dříve podporovanou databázovou aplikaci CLICOM. Viz též
meteorologie v ČR.
▶
climatological forecast
předpověď počasí tvořená na základě klimatologických charakteristik daného místa v průběhukalendářního roku. V oblastech nebo obdobích s velkou
proměnlivostí počasí vykazuje velkou
neurčitost předpovědi. Nesmí býtzaměňována za
scénáře změn klimatu.
▶
climatological front
prům. sezonní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních
atmosférických front, popř.
frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max.
tlakového gradientu mezi klimatickými
akčními centry atmosféry. Klimatologické fronty se znázorňují na
klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do
synoptických map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též
klasifikace klimatu Alisovova.
▶
climatological frontal zone
prům. poloha některé
frontální zóny na
klimatologických mapách za určité delší období. Poloha frontální klimatologické zóny úzce souvisí s prům. polohou hlavních
akčních center atmosféry.
▶
climatological chart
mapa podávající klimatologické informace. Rozlišujeme klimatologické mapy dvojího druhu:
a) mapy plošného (geografického) rozložení klimatologických charakteristik jednotlivých
meteorologických prvků a
jevů, popř. jejich kombinací, tj.
klimatologických indexů. Charakteristiky jsou vypočítány z dlouholetých řad
meteorologických pozorování, zpravidla z jednotně stanovených tzv. normálních období. Na klimatologické mapě se především znázorňují průměry, extrémy, amplitudy, data výskytu, trvání jevu apod. Uvedené mapy mají většinou analytický charakter. Nejrozšířenější metodou znázorňování je metoda
izolinií;
b) mapy klimatické, tj. mapy geogr. rozložení
klimatických typů, podtypů a dalších klimatických jednotek stanovených a vymezených podle zásad některé z
klasifikací klimatu. Viz též
mapa průměrová,
atlas klimatologický,
rajonizace klimatologická,
normál klimatologický.
▶
climatological index
veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti
klimatu, nebo ke stanovení fáze určité
oscilace. V prvním případě jde např. o
indexy humidity a
indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější
indexy cirkulace. Mezi klimatologické indexy dále řadíme počty
charakteristických dní a další ukazatele, které umožňují sledovat mj.
změny klimatu.
▶
climatological network
systém
klimatologických stanic na daném území. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na
klimatologické stanice základní,
doplňkové a
srážkoměrné. V ČR tvoří síť klimatologických stanic kromě profesionálních stanic i další stanice, z nichž některé pozorují ve třech termínech denně, jiné pouze v ranním termínu, např. srážkoměrné. Do sítě klimatologických stanic patří i dlouhodobě měřící
totalizátory; rovněž se využívají data ze stanic zřizovaných pro zvláštní účely podle potřeby uživatelů, někdy i na kratší (několikaletá) období.
▶
climatological normal
klimatologická charakteristika získaná z mnohaletých pozorování, zpravidla za 30 let, aby se eliminovaly její krátkodobé výkyvy. Pro studium klimatu různých míst je třeba, aby se klimatologické normály vztahovaly ke stejnému období. Podle doporučení
Světové meteorologické organizace (WMO) jsou standardní klimatologické normály počítány z třicetiletí 1901–1930, 1931–1960, 1961–1990, atd. Pokud nejsou k dispozici údaje dané stanice z celého období, aktuálně z období 1961–1990, WMO doporučuje výpočet tzv. prozatímních klimatologických normálů za období alespoň deseti let, které začíná 1. ledna roku, který končí číslem 1 (např. z období od 1. ledna 1991 do 31. prosince 2010). V běžné klimatologické praxi v České republice se před výpočtem normálu ze stanice s neúplnou řadou provádí doplnění dat pomocí nejvhodnější okolní stanice (např. pomocí lineární regrese). WMO nově doporučuje počítat normály za vždy nejnovější třicetiletí (1971–2000, 1981–2010, atd.) místo za období stanovené pro výpočet standardních klimatologických normálů.
▶
climatological observation
▶
climatological regionalization
vyčleňování klimatických oblastí, podoblastí, okresů apod. v různých měřítkách klimatu vyznačujících se určitou homogenitou klimatických veličin. Klimatologické rajonizace jsou buď obecné, vystihující celkovou prostorovou diferenciaci klimatu, nebo jsou provedeny pro speciální účely, např. zemědělství, stavebnictví aj. Místo termínu rajonizace někteří autoři používají ve stejném smyslu pojmu regionalizace, jiní oba pojmy významově odlišují. Viz též
hranice klimatická,
kategorizace klimatu,
klasifikace klimatu.
▶
climatological regionalization
▶
climatological station
meteorologická stanice, jejímž úkolem je provádět
klimatologická pozorování a měření v pevně stanovených termínech, v ČR zpravidla v
klimatologických termínech. Data jsou předávána do zpracovatelských center a slouží pro získávání režimových časových a prostorových meteorologických a klimatologických informací. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na
klimatologické stanice základní,
doplňkové a
srážkoměrné.
▶
climatological time of observation
jednotná doba pozorování na met. stanici, stanovená podle místního stř. slunečního času platného pro lokalitu stanice. V daném dni a pro danou zeměp. šířku je tedy na všech stanicích sítě v témže klimatologickém termínu Slunce ve stejné výšce nad obzorem, čímž jsou zajištěny z tohoto hlediska homogenní podmínky pro získávání met. dat. V ČR se měření provádí v klimatologických termínech 7, 14 a 21 h na základních a v 7 h místního stř. slunečního času na
srážkoměrných stanicích.
▶
climatological weather forecast
předpověď počasí tvořená na základě klimatologických charakteristik daného místa v průběhu kalendářního roku. V oblastech nebo obdobích s velkou
proměnlivostí počasí vykazuje velkou neurčitost. Nesmí být zaměňována za
scénáře změn klimatu.
▶
climatologist
pracovník kvalifikovaný pro práci v
klimatologii. Viz též
meteorolog.
▶
climatology
věda o
klimatu, studující dlouhodobé aspekty a celkové účinky met. procesů probíhajících na Zemi. Vzhledem k tomu, že met. děje probíhají v konkrétních podmínkách Země a jsou tudíž modifikovány geogr. faktory, označil K. Knoch (1930) klimatologii za regionální
meteorologii. Z tohoto hlediska stojí klimatologie na rozhraní geofyz. a geogr. disciplín.
K hlavním úkolům klimatologie patří:
a) studium
geneze klimatu na Zemi jako planetě i v jejích jednotlivých částech, tj. studium klimatogenetických procesů;
b) popis a objasnění klimatických zvláštností oblastí Země od velikosti kontinentů a oceánů až po nejmenší měřítka;
c) třídění neboli
klasifikace klimatu a vymezování
klimatických oblastí, tj.
klimatologická rajonizace (regionalizace);
d) studium klimatu v dobách historických a geologických,
kolísání klimatu a
změn klimatu, které směřuje i k pokusům o jejich předpověď, v poslední době s využitím mat.
modelů klimatu.
Klimatologie ve svém vývoji prošla od původně popisného zaměření do stadia analytického s širokým praktickým uplatněním. Z různých hledisek se dělí na
klimatologii obecnou a
regionální, teoretickou a
aplikovanou, podle měřítka klimatu na
makroklimatologii,
mezoklimatologii, popř.
topoklimatologii a na
mikroklimatologii. Podle metodického přístupu hovoříme např. o
klimatologii klasické,
dynamické,
synoptické,
komplexní. Popisem klimatu se zabývá
klimatografie. Viz též
bioklimatologie,
dendroklimatologie,
paleoklimatologie,
kategorizace klimatu.
▶
climatology of atmospheric boundary layer
část klimatologie pojednávající zpravidla v měřítku
mezoklimatu o klimatických charakteristikách
mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou
vertikální profily větru, stability
teplotního zvrstvení ovzduší,
turbulentního toku tepla,
vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i
klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky
imisí a
potenciálu znečištění ovzduší. Viz též
klima mezní vrstvy atmosféry.
▶
climatology of free atmosphere
v
ekologii a
ekologické klimatologii označení klimatické (mikroklimatické) složky abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Viz též
energotop.
▶
climatope
v
ekologii a
ekologické klimatologii označení klimatické (mikroklimatické) složky abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Viz též
energotop.
▶
climatotherapy
syn. léčba klimatická – léčebná metoda, jež využívá příznivých vlastností
klimatu k léčbě některých chorobných stavů nebo k prevenci. Provádí se buď v
klimatických lázních v přírodních podmínkách (tzv. přirozená klimatoterapie), nebo v
klimatizačních komorách za uměle vytvořených podmínek (tzv. umělá klimatoterapie).
▶
climogram
syn. klimogram – graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů.
1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa
x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu
y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v
bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.
▶
closed cell
syn. buňka uzavřená –
konvektivní buňka s vertikální osou, která má ve svém středu výstupný proud tvořící oblak; kompenzační sestupné pohyby se vyskytují na její periferii a tvoří bezoblačné okolí. Uzavřené cely vytvářejí víceméně pravidelně uspořádané prostorové struktury
kupovité oblačnosti, které lze pozorovat na snímcích z
meteorologických družic. Viz též
cela otevřená.
▶
closed system
systém, mezi nímž a okolím neprobíhá žádná výměna hmoty.
▶
closure problem
nalezení způsobu uzavření systému
Reynoldsových rovnic tím, že v nich vyjádříme korelace druhého řádu fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění. Tyto korelace určují tzv.
Reynoldsova napětí. Problém lze obecně teoreticky řešit tak, že pro tyto druhé korelace odvodíme příslušné diferenciální (tzv. transportní) rovnice, avšak ty obsahují neznámé korelace třetího řádu. Postupujeme-li obdobně dále, lze nalézt obecné pravidlo, že pro určení korelací řádu
n-tého potřebujeme znát korelace řádu
n+1. Dospějeme tak k principiálně neuzavřené soustavě tzv. Kellerových–Friedmanových rovnic. Přijmeme-li pak na úrovni korelací určitého řádu jejich spekulativní (modelové) vyjádření, lze odtud v příslušném modelu odvodit všechny korelace nižších řádů. V tomto spočívá obecný princip tzv. RSM modelů, v nichž tedy řešíme příslušné transportní rovnice alespoň pro korelace druhého řádu. V praxi se však dnes problém uzávěru často řeší bez právě zmíněných transportních rovnic přímým vyjádřením Reynoldsových napětí prostřednictvím tzv.
nularovnicových modelů,
algebraických modelů,
jednorovnicových modelů nebo
dvourovnicových modelů.
▶
cloud
1. podle definice
WMO viditelná soustava nepatrných vodních kapek nebo ledových částic nebo obojího v atmosféře. Tato soustava může zároveň obsahovat i větší částice srážkové vody nebo ledu a také jiné částice pocházející např. z průmyslových exhalací, kouře nebo prachu. Oblaky můžeme klasifikovat z různých hledisek. Mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků klasifikuje oblaky podle jejich vnějšího vzhledu. Podle mikrofyzikálního složení můžeme oblaky dělit na
oblaky vodní,
oblaky ledové a
oblaky smíšené. Rozdělení na
oblaky konvektivní a
oblaky vrstevnaté odráží kromě tvaru i rozdílné hodnoty
vertikální rychlosti. Oblaky lze dále dělit např. na
oblaky srážkové a
oblaky nesrážkové. Oblaky se vyvíjejí v různých výškách
volné atmosféry.
Mlha se liší od oblaku pouze tím, že se v místě pozorování vyskytuje u zemského povrchu, kde ovlivňuje přízemní
dohlednost;
2. v současné době také soustava oblačných částic, které jsou nepostižitelné lidským zrakem, ale detekovatelné jinými prostředky, např. družicovým pozorováním v infračervené oblasti;
3. jakýkoliv viditelný soubor částic v atmosféře jako oblak prachu, oblak kouře aj.
Neodborně bývají některé oblaky označovány jako mraky, popř. mračna. Viz též
patra oblaků,
oblačnost,
základna oblaků.
▶
cloud amount
1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým
meteorologickým prvkem, který nepřímo udává
trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V
synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v
klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8.
2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých
oblaků, např.
oblačnost frontální,
kupovitá,
vrstevnatá,
vysoká apod. Viz též
pozorování oblačnosti,
izonefa,
pole oblačnosti.
▶
cloud and precipitation microphysics
část
fyziky oblaků a srážek, která studuje především procesy vzniku, růstu a rozpadu
oblačných a
srážkových částic. Tyto mikrofyzikální procesy mají charakteristické rozměry které odpovídají velikosti jednotlivých částic. Při popisu mikrofyzikálních procesů však užíváme i matematické modely, které popisují chování celého souboru částic v oblasti, která přesahuje charakteristické rozměry jednotlivých částic. Z hlediska mikrofyziky oblaků a srážek nás zajímají hlavně procesy, které vedou k vývoji srážkových částic a jejichž charakteristické rozměry zasahují do oblasti
mikroměřítka. Viz též
dynamika oblaků,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
cloud base
nejnižší část
oblaku, v níž se výrazně odlišuje horiz.
dohlednost od podmínek v bezoblačné atmosféře. V reálných podmínkách není základna oblaku ostrou hranicí, ale přechodovou vrstvou o tloušťce několika desítek metrů, v níž se s rostoucí výškou snižuje vert. i horiz. dohlednost.
Výška základny oblaků nad daným místem se může poměrně rychle měnit. V některých případech činí tato změna desítky až stovky metrů za několik minut. Viz též
měření výšky základny oblaků.
▶
cloud brightening
metoda tzv. solárního geoinženýrství spočívající v rozprašování částic soli, popř. slané vody do
oblaků nízkého patra nad mořem. Tím se v nich zvyšuje koncentrace malých
oblačných kapek, dochází k nárůstu
albeda a oblaky se při pohledu shora jeví jako světlejší. Zamýšleným účelem tohoto postupu je zeslabit
globální sluneční záření dopadající na mořskou hladinu, což by mohlo přispět ke zmírnění současného oteplování Země. Postup je označován jako kontroverzní a vyžaduje další sledování a výzkum chování částic
atmosférického aerosolu.
▶
cloud burst
zast. nebo lid. označení pro
přívalový déšť. V odb. pracích tak byla nazývána krátkodobá intenzita srážek s dobou opakování v dané lokalitě 100 a více let.
▶
cloud cap
přibližně symetrický
orografický oblak, přikrývající osamocené horské vrcholy. Zatímco jeho horní okraj je nad horským vrcholem, výška jeho vzhůru vyklenuté základny je pod úrovní vrcholu. Viz též
pileus.
▶
cloud classification
třídění
oblaků do kategorií na základě určitých společných charakteristik. Nejčastější je klasifikace oblaků podle:
a) vzhledu, viz
morfologická klasifikace oblaků;
b) vzniku a vývoje, viz
genetická klasifikace oblaků;
c) výšky výskytu, viz
patra oblaků;
d)
mikrofyzikálního složení, viz
oblak vodní,
oblak ledový a
oblak smíšený;
e) produkce
srážek, viz
oblak srážkový a
oblak nesrážkový.
▶
cloud cover
1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým
meteorologickým prvkem, který nepřímo udává
trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V
synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v
klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8.
2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých
oblaků, např.
oblačnost frontální,
kupovitá,
vrstevnatá,
vysoká apod. Viz též
pozorování oblačnosti,
izonefa,
pole oblačnosti.
▶
cloud droplet
1. obecné označení pro kapky v
oblacích;
2. kapalná částice o průměru menším než 200 µm, jejíž
pádová rychlost je zanedbatelná. V oblacích a
mlhách se setkáváme s oblačnými kapkami o koncentracích řádu 10
7–10
8 m
–3 (10–100 kapek v cm
3) a střední průměr oblačných kapek dosahuje velikosti kolem 20–40 µm. Oblačné kapky mají kulový tvar. Viz též
voda oblačná,
rozdělení velikosti oblačných kapek,
kapka dešťová.
▶
cloud dynamics
část
fyziky oblaků a srážek, která aplikuje principy dynamiky kapalin na vývoj oblaků a srážek. Studuje vlastnosti pole proudění v oblaku i v jeho okolí, které jsou důsledkem nehydrostatických změn
tlaku vzduchu, a jejichž důsledkem je časově a prostorově proměnné rozložení
teploty,
vlhkosti a mikrofyzikálních charakteristik oblaku. Viz též
mikrofyzika oblaků a srážek.
▶
cloud electricity
1. elektřina generovaná mechanismy v oblacích kvalitativně stejnými jako u
elektřiny bouřkové, ale kvantitativně natolik slabšími, že nedochází k výbojům
blesku.
2. souhrnné označení pro veškeré elektrické děje v oblacích včetně bouřkové elektřiny.
▶
cloud etages
podle nadm. výšky svého převažujícího výskytu se oblaky třídí do tzv. pater. V mírných zeměp. šířkách sahá nízké patro od zemského povrchu do 2 km, střední od 2 do 7 km a vysoké od 5 do 13 km. V tropických oblastech sahá stř., resp. vysoké patro do větších výšek (8, resp. 18 km), v polárních oblastech naopak do nižších výšek (4, resp. 8 km). Podle obvyklých nadm. výšek základen patří mezi oblaky nízkého patra
stratocumulus a
stratus, středního patra
altocumulus a vysokého patra
cirrus,
cirrocumulus a
cirrostratus.
Altostratus zpravidla zasahuje ze středního až do vysokého patra,
nimbostratus se vyskytuje vždy ve středním patru, může však zasahovat i do obou pater zbývajících.
Cumulus a
cumulonimbus mají základny obvykle v nízkém patru, často však zasahují jak do stř., tak do vysokého patra. Členění oblaků do pater, které je součástí mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků, usnadňuje vizuální pozorování výšky základny oblaků, nebo naopak určení
druhu oblaku při známé nadm. výšce jeho základny. Viz též
oblaky nízkého patra,
oblaky středního patra,
oblaky vysokého patra.
▶
cloud field
velmi složité, obvykle nespojité pole, skládající se z oblačných systémů, např. ve tvaru pásů a vírů různého měřítka i z jednotlivých oblaků. Vyskytuje se v
troposféře, v některých případech zasahuje i do spodní
stratosféry. K upřesnění znalostí o poli oblačnosti, získaných běžným přízemním pozorováním, se široce využívá údajů z
meteorologických družic,
radarů a z
letadlových průzkumů počasí. Viz též
oblačnost.
▶
cloud generated by industry
oblak, jehož vznik a vývoj souvisí s uvolňováním odpadního tepla, vodní páry, popř. různých
znečišťujících příměsí při provozu průmyslových¨a energetických zařízení. Průmyslový oblak řadíme mezi tzv.
umělé oblaky.
▶
cloud genus (pl. genera)
základní kategorie mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Vystihuje podstatné znaky vzhledu oblaku, které se jeví pozorovateli na zemském povrchu. Každý oblak, který se vyskytuje v
troposféře, lze zařadit do jednoho z následujících 10 druhů:
cirrus (
Ci),
cirrocumulus (
Cc),
cirrostratus (
Cs),
altocumulus (
Ac),
altostratus (
As),
nimbostratus (
Ns),
stratocumulus (
Sc),
stratus (
St),
cumulus (
Cu),
cumulonimbus (
Cb). Jeden a týž oblak nemůže současně náležet k více druhům, takže označení druhů se u téhož oblaku vzájemně vylučují.
▶
cloud hole
(z angl. cloud hole) – kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná
virga. Jev byl identifikován v oblacích
altocumulus nebo
cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout
přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku
ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu
altostratus či
cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace ledových jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Morfologicky byl jev zařazen v roce 2017 do kategorie
zvláštnosti oblaků pod označením
cavum. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova,
pruh rozpadový.
▶
cloud ice
1. obecné označení veškerých ledových částic (jednotlivých
ledových krystalků, jejich shluků -
sněhových vloček, ledových
krupek a
krup) v
oblaku;
2. při
parametrizaci mikrofyziky v
modelech numerické předpovědi počasí se užívá kategorie oblačného ledu, která zahrnuje malé ledové částice unášené prouděním v oblaku, jejichž
pádovou rychlost lze zanedbat. Viz též
autokonverze,
voda oblačná.
▶
cloud layer
atm. vrstva, v níž dochází k vývoji
oblaků, které pokrývají značnou část oblohy a mají spodní
základny přibližně ve stejné výšce.
▶
cloud levels
podle nadm. výšky svého převažujícího výskytu se oblaky třídí do tzv. pater. V mírných zeměp. šířkách sahá nízké patro od zemského povrchu do 2 km, střední od 2 do 7 km a vysoké od 5 do 13 km. V tropických oblastech sahá stř., resp. vysoké patro do větších výšek (8, resp. 18 km), v polárních oblastech naopak do nižších výšek (4, resp. 8 km). Podle obvyklých nadm. výšek základen patří mezi oblaky nízkého patra
stratocumulus a
stratus, středního patra
altocumulus a vysokého patra
cirrus,
cirrocumulus a
cirrostratus.
Altostratus zpravidla zasahuje ze středního až do vysokého patra,
nimbostratus se vyskytuje vždy ve středním patru, může však zasahovat i do obou pater zbývajících.
Cumulus a
cumulonimbus mají základny obvykle v nízkém patru, často však zasahují jak do stř., tak do vysokého patra. Členění oblaků do pater, které je součástí mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků, usnadňuje vizuální pozorování výšky základny oblaků, nebo naopak určení
druhu oblaku při známé nadm. výšce jeho základny. Viz též
oblaky nízkého patra,
oblaky středního patra,
oblaky vysokého patra.
▶
cloud modification
syn.
modifikace oblaků – zásah do vývoje oblaku, který vede k rozpadu oblaku, nebo k urychlení jeho vývoje a vzniku srážek, či k potlačení vývoje krup. Viz též
infekce oblaků umělá,
ochrana před krupobitím.
▶
cloud optical depth
míra zeslabení
viditelného záření od Slunce při průchodu oblačnou vrstvou kvůli
rozptylu a
absorpcí záření oblačnými částicemi (kapkami vody a
ledovými krystalky). Využívá se např. jako jeden z parametrů v modelech přenosu záření danou oblačnou vrstvou i na jiných vlnových délkách než ve viditelném oboru. Jeho hodnota je závislá na vlnové délce záření. Je rovněž významným parametrem klimatických modelů z hlediska výpočtu
radiační a
energetické bilance atmosféry nebo Země.
▶
cloud optical thickness
míra zeslabení
viditelného záření od Slunce při průchodu oblačnou vrstvou kvůli
rozptylu a
absorpcí záření oblačnými částicemi (kapkami vody a
ledovými krystalky). Využívá se např. jako jeden z parametrů v modelech přenosu záření danou oblačnou vrstvou i na jiných vlnových délkách než ve viditelném oboru. Jeho hodnota je závislá na vlnové délce záření. Je rovněž významným parametrem klimatických modelů z hlediska výpočtu
radiační a
energetické bilance atmosféry nebo Země.
▶
cloud particle
syn. element oblačný
1. obecné označení pro vodní kapky a ledové částice, které jsou součástí
oblaku;
2. v
numerických modelech označení malých vodních kapiček nebo ledových krystalků, jejichž
ekvivalentní průměr je řádu 10
–6 až 10
–5 m. Vzhledem k jejich malé
pádové rychlosti lze předpokládat, že oblačné částice jsou zcela unášeny prouděním v oblaku. Srážkotvorné procesy v oblacích jsou spojeny s růstem části oblačných částic
difuzí vodní páry a
koalescencí do velikosti
částic srážkových. Za hranici velikosti mezi oblačnými a srážkovými částicemi se obvykle pokládá hodnota
ekvivalentního průměru částic 10
–4 m. Viz též
fyzika oblaků a srážek,
rozdělení velikosti oblačných kapek,
voda oblačná,
led oblačný,
autokonverze.
▶
cloud searchlight
(nespr. mrakoměrný, mrakový) přístroj používaný v minulosti pro měření
výšky základny oblaků. V noci oblakoměrný světlomet vysílá kolmo vzhůru úzký svazek paprsků, který vytváří na základně oblaků světelnou skvrnu. Výška základny oblačnosti se vypočítává ze vzorce:
kde
d je vzdálenost místa pozorování od oblakoměrného světlometu a
α je úhel nad obzorem, pod kterým je zmíněná skvrna viditelná. Viz též
měření výšky základny oblaků.
▶
cloud seeding
rozptylování uměle připravených částic do
oblaku ve snaze změnit jeho přirozený vývoj žádaným způsobem. Dodané částice mohou působit jako dodatečná
kondenzační jádra nebo
ledová jádra, která vyvolají změnu koncentrace kapek nebo ledových krystalů. Cílem umělé infekce oblaků v určité oblasti může být vyvolání nebo zvýšení srážek, rozpuštění oblaku nebo mlhy, nebo potlačení vývoje krup. Jako reagenty se nejčastěji používají pyrotechnické směsi obsahující hygroskopické částice NaCl jako umělá kondenzační jádra nebo částice AgI jako umělá ledová jádra. Byla však testována nukleační aktivita řady dalších látek. Umělá infekce se provádí letecky nebo pomocí raket odpalovaných ze země. V některých zemích se používají i pozemní generátory. Umělá infekce oblaků je nákladná a její výsledek není vždy jednoznačný. Viz též
heterogenní nukleace,
ochrana před krupobitím,
instabilita oblaku koloidní,
ovlivňování oblaků.
▶
cloud species
kategorie mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků, která blíže určuje vzhled, velikost, strukturu a vývoj
oblaku. Oblak určitého
druhu může být označen jménem jen jednoho tvaru, určitý tvar se však může vyskytnout u několika druhů oblaků. Podle mezinárodně přijaté klasifikace oblaků rozeznáváme tyto tvary oblaků:
calvus,
capillatus,
castellanus,
congestus,
fibratus,
floccus,
fractus,
humilis,
lenticularis,
mediocris,
nebulosus,
spissatus,
stratiformis,
uncinus a
volutus.
▶
cloud streets
dlouhé řady oblaků sestávající z nesrážkové
kupovité oblačnosti, které lze pozorovat z
meteorologických družic, popř. i ze země či z letadel. Délka oblačných ulic může dosahovat řádu 10
2 km. Vyskytují se nad homogenním zemským povrchem, zejména nad mořskou hladinou. Jsou projevem horizontálního
rotorového proudění s opačné orientovanými sousedními víry, přičemž oblačnost vzniká v oblasti vystupujícího vzduchu u dvou sousedních rotorů. Osy rotorů směřují přibližně ve směru homogenního proudění v
přízemní vrstvě. Tento typ
konvekce se vyskytuje v instabilně zvrstvené přízemní vrstvě ohraničené shora stabílním vzduchem, zejména spodní hranicí
inverze. Označení oblačné ulice je přímým překladem anglického termínu cloud streets.
▶
cloud to cloud lightning intensity
veličina vyjadřující plošnou hustotu
blesků mezi oblaky za jednu bouřkovou událost,
den s bouřkou nebo za rok. V tech. praxi se udává prům. hustota výbojů na 1 km
2 za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování.
▶
cloud top
nejvyšší část oblaku, v níž vzduch ještě obsahuje detekovatelné množství
oblačných částic. Viz též
základna oblaku,
rozsah oblaku vertikální.
▶
cloud variety
kategorie mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků, která vystihuje uspořádání oblačných částí (např. v podobě vln) nebo průsvitnost. Určitá odrůda oblaků se může vyskytovat u několika
druhů oblaků, a naopak daný druh oblaků může mít rysy vyjádřené několika různými odrůdami. Při určování oblaků rozeznáváme odrůdy
intortus,
vertebratus,
undulatus,
radiatus,
lacunosus,
duplicatus,
translucidus,
perlucidus a
opacus.
▶
cloud veil
oblačná pokrývka tak tenká a průsvitná, že za ní lze určit polohu Slunce nebo Měsíce. Viz též
translucidus.
▶
cloud vortex
1. seskupení oblačnosti pozorované např. na
družicových snímcích. Vyskytují se jednak velké víry, např.
cyklony, nebo víry menšího měřítka, např. v
závětří ostrovů či izolovaných hor.
2. jakýkoliv oblačný vír pozorovaný ze zemského povrchu, např. vír související s
trombou či
tornádem, různé turbulentní víry na spodní základně oblačnosti
konvektivních bouří nebo vytvářející se za silnějšího proudění v blízkosti výrazných orografických překážek proudění (např. hor).
▶
cloud water
1. obecné označení veškeré kapalné vody v
oblaku, přičemž někteří autoři zahrnují pod tento pojem vodu ve všech fázích obsaženou v oblaku;
2. při
parametrizaci mikrofyziky v
modelech numerické předpovědi počasí se užívá kategorie oblačné vody, která zahrnuje kapky malých rozměrů, unášené prouděním v oblaku, jejichž
pádovou rychlost lze zanedbat. Viz též
autokonverze.
▶
cloud water content
úhrnná hmotnost kapalných a tuhých částic vody v jednotce objemu
oblaku, popř.
mlhy. Vyjadřuje se v kg.m
–3 nebo tradičně v g.m
–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky CWC (z angl. Cloud Water Content). Viz
obsah vodní kapalný,
obsah vodní ledový.
▶
cloud-to-cloud discharge
blesk, jímž se neutralizují náboje opačné polarity uvnitř
oblaků, a to v rámci jedné
jednoduché cely nebo mezi různými celami v rámci
multicely. Je nejčastějším druhem blesku, přičemž poměr mezi počty blesků mezi oblaky a
blesků mezi oblakem a zemí je v tropech až 10:1, zatímco u nás 5:1 až 2:1. Počáteční stadium blesku mezi oblaky začíná obvykle stupňovitým
vůdčím výbojem. Změna
elektrického gradientu je podstatně pomalejší než u blesku do země. Délka výboje může dosáhnout několika km, v extrémním případě až několim set km. Blesk mezi oblaky může způsobit škody na letadlech, vyvolává nebezpečné indukované napětí ve venkovních i kabelových sdělovacích vedeních a el. sítích nízkého napětí. Viz též
intenzita blesků mezi oblaky.
▶
cloud-to-ground discharge
blesk, jímž se neutralizují náboje opačné polarity mezi
oblakem a zemí. Obvykle jde o blesky s
vůdčím výbojem směřujícím dolů, a to se záporným nebo méně často s kladným nábojem (označovány CG
-, resp. CG
+). Existují však i blesky s vůdčím výbojem směřujícím nahoru, které vznikají na vysokém objektu na zemi a šíří se do oblaku; i v tomto případě může mít jejich vůdčí výboj kladnou nebo zápornou polaritu.
Oba typy lze navzájem rozeznat pouhým opt. pozorováním nebo ze statické fotografie podle směru větvení, které nastává ve směru šíření vůdčího výboje. Parametry blesků mezi oblakem a zemí byly a jsou předmětem intenzivního výzkumu. Způsobují škody na objektech na zemi, na el. silnoproudých i sdělovacích vedeních a zařízeních, na letadlech atd. Mohou být příčinou nežádoucích roznětů výbušnin až do několika set metrů pod zemí. Viz též
úder blesku,
hromosvod,
bleskojistka,
intenzita blesků do země.
▶
cloudiness
1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým
meteorologickým prvkem, který nepřímo udává
trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V
synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v
klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8.
2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých
oblaků, např.
oblačnost frontální,
kupovitá,
vrstevnatá,
vysoká apod. Viz též
pozorování oblačnosti,
izonefa,
pole oblačnosti.
▶
clouds and visibility okay
met. podmínky, při nichž je horiz.
dohlednost 10 km nebo více a není hlášena nejnižší dohlednost, není oblačnost provozního významu a nevyskytuje se
význačné počasí pro letectví (atm.
srážky,
bouřka,
nízko zvířený sníh,
přízemní mlha, atd.). Uvedené podmínky se v pravidelných a mimořádných leteckých meteorologických zprávách (
METAR a
SPECI), stejně jako v
letištních předpovědích počasí (TAF a trend), označují zkr. CAVOK (cloud and visibility OK), která nahrazuje údaje o vodorovné, popř.
dráhové dohlednosti, o
stavu počasí a o oblačnosti. Viz též
minima letištní provozní a
oblačnost provozního významu.
▶
clouds movement
určení směru a rychlosti pohybu oblaků při pozemním vizuálním pozorování nebo pomocí
nefoskopu; na met. stanicích ČR se neprovádí. Podle tahu oblaků je možné odhadnout směr a rychlost větru ve výšce
základny oblaků. Tuto informaci lze přesněji získat
měřením větru radiotechnickými prostředky.
▶
clouds of operational significance
1. v
letecké meteorologii oblačnost s výškou
základny buď pod 5 000 ft (1 500 m) nebo pod nejvyšší z hodnot
minimální sektorové nadmořské výšky na daném letišti podle toho, která z obou výšek je větší;
2. nebo oblačnost druhu
cumulonimbus nebo
cumulus congestus v jakékoliv výšce.
▶
coagulation
souhrnné označení mikrofyzikálních procesů, při nichž vodní kapky nebo ledové částice v
oblaku rostou zachycováním jiných
oblačných částic při vzájemných nárazech. Vyskytuje se ve starší meteorologické literatuře. V současné době označujeme procesy růstu vodních kapek při jejich vzájemných nárazech jako
koalescence, vznik shluků
ledových krystalků jako
agregace a růst
krupek a
krup namrzáním
přechlazených kapek jako
zachycování nebo sběr.
▶
coalescence
ve
fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v
oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti
srážkových kapek zejména v
konvektivních oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu
zárodků vodních kapiček prostřednictvím
difuze vodní páry a
její kondenzací. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků vyšších zeměp. šířek, kde při nižší
absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky
spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme koalescenci:
a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i
pádovou rychlost;
b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu;
c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami, nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou;
d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších
zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj.
Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou splynout s malými kapičkami vyskytujícími se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín
koagulace. Viz též
účinnost koalescenční,
účinnost sběrová.
▶
coalescence efficiency
poměr počtu kapek, které splynou s větší padající kapkou (kolektorem) po vzájemné kolizi, a počtu těchto kolizí. Lze ji interpretovat jako pravděpodobnost, že kapka při kolizi s kolektorem skutečně splyne, takže dochází ke
koalescenci. Obvykle se předpokládá koalescenční účinnost rovna jedné. Viz též
účinnost sběrová.
▶
coalescence theory
syn. teorie koalescenční – teorie vzniku srážek vypadávajících především v tropických oblastech z
teplých oblaků, v nichž vývoj
srážkových částic nemůže probíhat za účasti ledové fáze. Základem vysvětlení je určitý počet
oblačných kapek značně větších než většina ostatních, přičemž větší kapky se ve
výstupném proudu pohybují pomaleji a mohou
koalescencí s malými kapkami růst. Narostou-li do takových rozměrů, že jejich
pádová rychlost převýší rychlost
výstupných pohybů vzduchu v oblaku, padají oblakem a během svého pádu dále narůstají koalescencí. Po dosažení kritické velikosti se tříští a větší zbytky rozpadlých kapek jsou pak výstupními pohyby znovu unášeny vzhůru, rostou koalescencí s malými oblačnými kapičkami a celý proces se může opakovat. Tímto způsobem se „řetězovou reakcí" v oblaku zvětšuje počet velkých kapek, které posléze mohou vypadnout ve formě
kapalných srážek. Podmínkou účinného působení popsaného mechanismu je velký
vodní obsah oblaku a taková výstupná
vertikální rychlost, která umožní koalescenční růst kapek do velikosti, že se nevypaří u vrcholku oblaku, ale budou padat dolů a dále růst koalescencí.
Příčina počátečního rozdílu ve velikosti kapek není jednoznačně určena. Velké kapky mohou vznikat přednostně na řídkých
obřích kondenzačních jádrech, mohou být důsledkem změn
vertikální rychlosti nebo koncentrace
kondenzačních jader v oblasti
kondenzační hladiny.
Ve středních zeměpisných šířkách se koalescence může při vzniku srážek významněji uplatňovat zejména v konvektivních oblacích jako doplnění procesů probíhajících dle
teorie vzniku srážek ledovým procesem. Viz též
instabilita oblaku koloidní.
▶
coarse mode
syn. mód disperzní – mód ve
spektru částic atmosférického aerosolu, jenž odpovídá částicím o velikosti poloměru nejméně 10
–6 m a je převážně tvořen částicemi, které jsou přímo emitovány do vzduchu jako součást
primárních aerosolů. Čes. název hrubý mód se zřejmě používá dle angl. coarse mode, ale vyskytuje se též název disperzní mód, mód hrubých (disperzních) částic apod.
▶
coastal fog
podle S. P. Chromova
advekční mlha, která se tvoří v
mořském vzduchu postupujícím z teplého moře nad chladnou pevninu, často daleko do vnitrozemí. Bývá spojena se silným větrem a má značný vert. rozsah. Někteří autoři rozšiřují význam pojmu pobřežní mlha na všechny mlhy vznikající v pobřežních oblastech následkem teplotních rozdílů mezi mořem a pevninou i na
mořské mlhy pronikající nad pevninu. Viz též
garua.
▶
coastal front
stacionární, zpravidla
mezosynoptické rozhraní, které se formuje podél pobřeží typicky nad pevninou v chladné části roku, kdy odděluje relativně studený vzduch nad pevninou od teplejšího vzduchu nad vodní plochou. Pobřežní fronta je charakteristická cyklonálním
stáčením větru, poměrně malým vert. rozsahem, nejčastěji v rozmezí od několika stovek metrů až po 1 km, a poměrně velkým
horizontálním teplotním gradientem, v průměru kolem 10 K na 10 km a větším. V případě její interakce s
mimotropickou cyklonou nebo
brázdou nízkého tlaku vzduchu se může svými vlastnostmi a projevy podobat
teplé frontě.
Nutnou podmínkou zformování pobřežní fronty je postupný růst teplotního gradientu, který může být, vedle rozdílné tepelné kapacity pevniny a vodní plochy, podpořen rozdílnou
advekcí teploty vzduchu. Růst teplotního gradientu může být dále zesilován přítomností orografické bariéry blízko pobřeží, která způsobí hromadění studeného
pevninského vzduchu, příp. jeho další ochlazování při vynucených
výstupných pohybech vzduchu. Aby se pobřežní fronta nešířila nad vodní plochu, musí existovat mechanizmus, který brání samovolnému postupu studeného vzduchu směrem do teplejšího vzduchu. Tím je často proudění
synoptického měřítka, spojené s mimotropickými
tlakovými útvary. Oblast pobřežní fronty je tak charakteristická velkou
baroklinitou, která vytváří např. vhodné podmínky pro
explozivní cyklogenezi (východní pobřeží USA) nebo vývoj silných
konvektivních bouří (jih USA v chladné části roku). Viz též
fronta brízová.
▶
code figure
numerická, výjimečně alfanumerická hodnota sloužící k popisu významu met. veličiny, kterou nelze vyjádřit numerickou hodnotou ve stanovených jednotkách, např. typ stanice, typ přístrojového vybavení, stav a průběh počasí, druh oblaků. V tradičních alfanumerických kódech se kódová čísla používají i pro vyjádření hodnoty některých
meteorologických prvků, pokud rozsah daného prvku nemůže být přímo uveden stanoveným počtem symbolických písmen. Význam kódových čísel pro daný met. prvek jedefinován v kódové tabulce, která může být společná pro různé
meteorologické kódy.
▶
code form
obecné schéma
meteorologického kódu, doporučené
Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot
meteorologických prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.
▶
code group
část alfanumerického
meteorologického kódu. Je to skupina znaků, v tradičních alfanumerických kódech obvykle pětimístná. Skupiny kódu jsou od sebe oddělené jednou nebo více mezerami. Viz též
tvar kódu.
▶
code symbol
písmeno n. skupina písmen určujících v met. kódu místo pro dosazení naměřených a pozorovaných met. prvků a jevů. V. t. písmeno kódu.
▶
coefficient of thermometric conductivity
veličina
a, definovaná vztahem
kde
k je
koeficient tepelné vodivosti,
ρ hustota a
c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako
c používáme měrné teplo při stálém tlaku
cp. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě
turbulentního přenosu tepla je totožný s
koeficientem turbulentní difuze pro teplo.
▶
col
syn. bod neutrální – v
meteorologii průsečík
čáry konfluence a
čáry difluence uvnitř
barického sedla na
meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k
anticyklonám, popř. k
hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k
cyklonám, popř.
brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též
pole deformační.
▶
col
syn. sedlo tlakové – oblast v
tlakovém poli mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu a dvěma oblastmi vysokého tlaku vzduchu rozloženými přibližně šachovnicově.
Izobarické plochy v barickém sedle mají charakteristický tvar sedla. Bod ve středu sedla se nazývá
hyperbolický bod. Barické sedlo je jedním z
tlakových útvarů. Viz též
pole deformační.
▶
cold advection
advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin
rychlosti větru a
teplotního gradientu je záporný. Viz též
úhel advekce.
▶
cold conveyor belt
relativní proudění obecně studeného a zpočátku i suchého vzduchu ve
frontální cykloně popisované v
teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně cyklony v přízemních hladinách a je pro něj charakteristické, že hodnoty
izobarické vlhké potenciální teploty jsou o několik stupňů nižší než uvnitř
teplého přenosového pásu. Studený přenosový pás směřuje nejprve k západu a v blízkosti
teplé fronty (resp. její
frontální čáry) začíná stoupat a stáčet se cyklonálně kolem
středu cyklony, přičemž podchází teplý přenosový pás. V této oblasti se díky srážkám produkovaným teplým přenosovým pásem sytí vlhkostí. Při dalším výstupu vzduchu se tato vlhkost může stát zdrojem pro vznik
oblaků zejména
nízkého a
středního patra. V místě, kde studený přenosový pás vystupuje zpod teplého přenosového pásu, se proud často rozděluje do dvou větví charakterizovaných různou výškou nad zemským povrchem. Vyšší větev se anticyklonálně stáčí, až je téměř rovnoběžná s teplým přenosovým pásem. Nižší větev se stáčí cyklonálně a směřuje do středu cyklony. Rozhraní mezi vzduchem v nižší větvi studeného přenosového pásu a
vzduchovou hmotou v týlu vyvíjející se cyklony lze označit za
atmosférickou frontu, která je v klasickém koncepčním modelu
norské meteorologické školy analyzována jako
okluzní fronta. Avšak měření dokazují, že formování této fronty nekoresponduje s
okluzním procesem jako situace, kdy je teplý vzduch vytlačován studenější vzduchovou hmotou na přední straně a v
týlu cyklony vzhůru.
▶
cold drop
studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní
troposféře a často způsobuje vznik
výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od
výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt
cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými
nefrontálními srážkami.
Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.
▶
cold front
fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na
hlavní frontě v
týlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části
teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti
frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků
druhu cumulonimbus, v letním období je obvykle doprovázená bouřkami,
húlavami, dešti v
přeháňkách, popř.
kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se
sklonem fronty a
mírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu
nimbostratus,
altostratus a
cirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé
frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru
anafronty a studenou frontu charakteru
katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na
studenou frontu prvního druhu a
studenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též
fronta teplá.
▶
cold front 1st type
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél
frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je
anafrontou a její
oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu
cumulonimbus přecházejícími v druhy
nimbostratus,
altostratus a
cirrostratus. Srážkové pásmo studené fronty prvního druhu bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za
frontální čárou. Srážky na čele fronty mají charakter
přeháněk, dále za frontou přecházejí v
trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než
studená fronta druhého druhu.
▶
cold front thunderstorm
vzniká nejčastěji v
konvektivních bouřích na čele
studené fronty, případně v oblačnosti
druhu nimbostratus, v oblasti vynucených výstupů teplého vzduchu vzhůru před přitékajícím studeným vzduchem. Čím je teplý vzduch s instabilním
teplotním zvrstvením vlhčí, tím se vyvíjejí mohutnější Cb s intenzivnějšími bouřkovými projevy. Bouřky studené fronty se mohou vyskytnout nad libovolným terénem v kteroukoliv denní dobu. Nejintenzivnější bývají v odpoledních a večerních hodinách. Mohou být uspořádány do pásu podél
frontálního rozhraní v délce i několika stovek km. Bouřky studené
okluzní fronty se v podstatě neliší od bouřky studené fronty. Viz též
bouřka teplé fronty.
▶
cold front, 2nd type
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části
frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je
anafrontou, v horní
katafrontou. Její
oblačný systém je zpravidla tvořen
kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než
studená fronta prvního druhu.
▶
cold half-year
na sev. polokouli období od 1. října do 31. března, někdy nevhodně označované jako zimní pololetí. Viz též
sezona.
▶
cold high
anticyklona, která je
termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Je zároveň
nízkou anticyklonou, neboť je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především
arktické a
antarktické anticyklony a zimní
kontinentální anticyklony. Viz též
anticyklona teplá.
▶
cold low
syn. cyklona vysoká –
cyklona, která se vyskytuje v celém svém vert. rozsahu v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Studené cyklony jsou
termicky symetrické,
řídicí nebo
izolované cyklony, v nichž se
frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti
cyklonální cirkulace s výškou.
▶
cold occlusion
zkrácené označení pro
okluzní frontu charakteru
studené fronty.
▶
cold pole
místo nebo oblast na Zemi, popř. na dané polokouli, kde bylo zaznamenáno
absolutní minimum teploty vzduchu, viz
extrémy teploty vzduchu. Méně často se za póly chladu považují místa s nejnižší prům. roč. teplotou vzduchu. Z obou hledisek je pólem chladu východní vnitrozemí Antarktidy, resp. zdejší ruská stanice Vostok s prům. roč. teplotou vzduchu –55 °C a s naměřeným absolutním minimem –89,2 °C. Na sev.polokouli lze z těchto hledisek rozlišit dva póly chladu. Jedním je východní Sibiř, kde stanice Ojmiakon, vyznačující se zřejmě největší
termickou kontinentalitou klimatu na Zemi, zaznamenala abs. minimum teploty vzduchu –67,7 °C. Druhým pólem chladu severní polokoule je severnívnitrozemí Grónska, kde prům. roč. teplota vzduchu klesá až pod –30 °C.
▶
cold pool
studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní
troposféře a často způsobuje vznik
výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od
výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt
cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými
nefrontálními srážkami.
Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.
▶
cold spell
teplotní vlna způsobená
vpádem studeného vzduchu do rel. teplejší oblasti. Ve stř. Evropě nastupují studené vlny v
teplém pololetí nejčastěji od severozápadu až severu a mají vlhčí ráz, v
chladném pololetí od severu až jihovýchodu a provází je spíše suché počasí; období silných
mrazů jsou pak spojena s
anticyklonálním počasím a advekcí
pevninského vzduchu z východního sektoru. Oproti
teplým vlnám mívají studené vlny rychlejší nástup a odeznívají pomaleji. Obvlášť rizikové jsou studené vlny na
jaře, pokud se dostaví během
fenologické fáze kvetení po předchozím teplém období, zvaném v odb. slangu "false start". Viz též
ochlazování advekční,
den ledový,
den arktický.
▶
cold tongue
oblast, do které pronikla studená
vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že
izotermy na
přízemní nebo
výškové mapě, popř.
izohypsy na
mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk studeného vzduchu se nejčastěji vyskytuje v
týlu termicky asymetrické cyklony. Viz též
kapka studeného vzduchu.
▶
cold wave
teplotní vlna způsobená
vpádem studeného vzduchu do rel. teplejší oblasti. Ve stř. Evropě nastupují studené vlny v
teplém pololetí nejčastěji od severozápadu až severu a mají vlhčí ráz, v
chladném pololetí od severu až jihovýchodu a provází je spíše suché počasí; období silných
mrazů jsou pak spojena s
anticyklonálním počasím a advekcí
pevninského vzduchu z východního sektoru. Oproti
teplým vlnám mívají studené vlny rychlejší nástup a odeznívají pomaleji. Obvlášť rizikové jsou studené vlny na
jaře, pokud se dostaví během
fenologické fáze kvetení po předchozím teplém období, zvaném v odb. slangu "false start". Viz též
ochlazování advekční,
den ledový,
den arktický.
▶
cold-core cyclone
syn. cyklona vysoká –
cyklona, která se vyskytuje v celém svém vert. rozsahu v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Studené cyklony jsou
termicky symetrické,
řídicí nebo
izolované cyklony, v nichž se
frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti
cyklonální cirkulace s výškou.
▶
collection efficiency
poměr počtu kapek, které se srazí a splynou s větší kapkou (kolektorem), a celkového počtu kapek v objemu vymývaném kolektorem. Jde tedy o součin
kolizní účinnosti a
koalescenční účinnosti, který vyjadřuje rychlost růstu kapek v oblaku na základě jejich kolizí a následné
koalescence. Pokud předpokládáme, že koalescenční účinnost je rovna 1, je sběrová účinnost rovna kolizní účinnosti.
▶
collision efficiency
syn. účinnost srážková - poměr počtu kapek, které narazí na padající větší kapku (kolektor) vlivem setrvačné a aerodynamické síly působící při obtékání kolektoru vzduchem, a celkového počtu kapek, které se nacházejí v geometrickém objemu vymývaném kolektorem. Kolizní účinnost lze interpretovat jako pravděpodobnost, že dojde ke srážce kolektoru s menší kapkou, která se náhodně vyskytuje v geometrickém objemu vymývaném kolektorem.Viz též
účinnost koalescenční,
účinnost sběrová.
▶
colloidal instability of cloud
vlastnost oblaku, která vystihuje nestabilitu
spektra velikosti oblačných elementů i jejich fázového složení. Při vývoji oblaku roste část oblačných elementů na úkor ostatních a až ve formě srážek vypadává z oblaku. Typickým příkladem koloidní instability oblaku je růst kapek
koalescencí,
agregace ledových krystalů a růst ledových krystalů na úkor přechlazených vodních kapek ve
smíšeném oblaku v důsledku rozdílného
tlaku nasycené vodní páry nad vodou a
ledem. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.
▶
color snow
sníh zabarvený, zpravidla žlutě nebo červeně, organickými, popř. prachovými částicemi nebo drobnými živými organismy. Např. žlutý sníh bývá na území ČR způsoben přítomností pylových zrn jehličnatých stromů na jaře, oranžový až červený sníh saharským prachem. Viz též
déšť krvavý,
déšť žlutý.
▶
comfort curve
křivka určující na diagramu komfortu mezní podmínky, v nichž má člověk pocit tělesné pohody.
▶
comfort chart
syn. diagram pohodlí, diagram pohody – diagram se souřadnicemi teplota – vlhkost, který se používá především při hodnocení umělého
mikroklimatu, vytvořeného
klimatizací.
▶
Common Alerting Protocol
(CAP – Common Alerting Protocol) – strojově zpracovatelný formát určený k publikování a výměnu varování před nebezpečnými jevy a k popisu jejich dalšího vývoje, a to bez ohledu na použitou aplikaci nebo technologii. Umožňuje: a) zcela volné určení oblasti, ke které se varování vztahuje, formou obecného polygonu nebo množiny dílčích oblastí se stanovenými identifikátory; b) distribuci textového popisu jevu a dalších instrukcí ve více jazycích a pro různé odběratele; c) různé způsoby rozfázování časů platnosti varování; d) různé způsoby aktualizace nebo rušení varování; e) podporu různých šablon pro sestavení varovných zpráv; f) použití digitálního podpisu; g) přenos odkazů na digitalizované obrazové materiály, audiozáznamy nebo videozáznamy. Technicky vzato se jedná o jedno konkrétní schéma xml souboru, sestavené organizací OASIS. CAP není určen výhradně pro přenos varování před
hydrometeorologickými ohroženími, ale může být použit i k výměně zpráv mezi složkami záchranného systému ohledně zemětřesení, tsunami, sopečné činnosti, jaderných katastrof atd. V
Českém hydrometeorologickém ústavu se CAP používá pro distribuci informací v rámci
Systému integrované výstražné služby (SIVS) a
Smogového varovného a regulačního systému (SVRS).
▶
compass rose
znázornění hlavních, příp. i vedlejších světových stran. V meteorologii je směrová růžice pevnou součástí
větrné korouhve, přičemž vizuálním porovnáním polohy otočné části směrovky vůči směrové růžici může být určován
směr větru. Viz též
růžice větrná.
▶
compensated scale barometer
▶
complex climatology
klimatologická metoda, jíž se studuje klima nikoliv podle jednotlivých
klimatických prvků, nýbrž podle jejich souborů vytvářených na základě předem stanovených intervalů jejich hodnot. Zákl. jednotkami klimatologického zpracování jsou pak
třídy a
typy počasí charakterizující počasí jednotlivých dní. Klima, jakožto dlouhodobý režim počasí, je z komplexně klimatologického hlediska vyjadřováno četnostmi různých tříd a typů počasí, jejichž výskyt může být hodnocen metodami
klasické nebo
dynamické klimatologie. Zakladatelem komplexní klimatologie je sovětský klimatolog E. E. Fedorov (1921–1985). Komplexní klimatologií pro území ČR a SR zabýval především slovenský klimatolog Š. Petrovič, který touto metodou zpracoval zejména klima lázní na Slovensku.
▶
complex low
obvykle horiz. velmi rozsáhlá
cyklona, v jejíž centrální části lze na
synoptické mapě nalézt několik oblastí sníženého tlaku s alespoň jednou uzavřenou
izobarou či
izohypsou.
▶
compond deposit
označení pro
námrazkový jev, kdy je vrstva námrazku tvořena několika různými druhy námrazků. Podle doporučení
Světové meteorologické organizace se posuzuje celková vrstva námrazku a nikoliv pouze poslední námrazkový jev.
▶
compound weather event
současný nebo návazný výskyt dvou nebo více
nebezpečných meteorologických jevů, které dohromady představují zesílené
povětrnostní ohrožení. Mimořádně silný přitom může být pouze jeden nebo dokonce žádný z těchto jevů; v druhém případě stačí ke vzniku ohrožení společné působení jevů. Ty mohou být odlišného typu (např.
větrná bouře a
silné sněžení), nebo může jít o sérii stejných jevů (např. srážkových epizod). Případné účinky se pak mohou kaskádovitě zesilovat.
Jako sdružená povětrnostní událost je někdy označena jakákoliv, i náhodná kombinace meteorologických jevů (např.
sucha a větrné bouře). V užším smyslu je za sdruženou událost považována jen taková dvojice nebo skupina jevů, které jsou navzájem statisticky závislé, takže pravděpodobnost jejich současného výskytu je větší než prostý součin pravděpodobností jednotlivých jevů. Mezi takové události patří např. kombinace sucha a
vln veder nebo skupiny projevů určitého druhu
bouří.
▶
computional fluid dynamics models
(Computional Fluid Dynamics) – souhrnné označení pro modely, jež jsou založeny na numerickém řešení soustav diferenciálních rovnic popisujících dynamiku proudění tekutin a na formulaci k tomu vhodných okrajových a počátečních podmínek. Z hlediska procesů v zemské atmosféře se jedná zejména o modelování turbulentního proudění nad komplexně pojatým reliéfem zemského povrchu. Lze sem zařadit starší modely založené zejména na řešení
Reynoldsových rovnic nebo
statistické modely turbulence, ze soudobých metod např.
metodu simulace velkých vírů (LES). V obecné hydrodynamice dnes existuje řada speciálních typů těchto modelových rovnic. Další rozvoj problematiky CFD modelů evidentně přímo souvisí s rozvojem možností výpočetní techniky, zejména v oblasti nejvýkonnějších počítačů.
▶
concentration of harmful substances
množství znečišťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při
teplotě 293 K a
atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m
–3, popř. mg.m
–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečišťujících látek v miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO
2 za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m
–3, 1 µg.m
–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečišťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečišťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též
hygiena ovzduší,
imise,
měření znečištění ovzduší.
▶
concentration of heterogeneous matter (pollutant) in the atmosphere
hmotnost cizorodé látky v jednotce objemu vzduchu, vyjádřená zprav. v μg.m
–3 n. v mg.m
-3. Uvádí se pro plynné látky, jakož i pro kap. a tuhé látky rozptýlené v atmosféře. V
hygieně ovzduší se sleduje
koncentrace škodlivin v atmosféře. V. t. imise, izokona.
▶
concentric eyewall cycle
proces nastávající v některých silných
tropických cyklonách, spočívající ve vzniku nové stěny
oka tropické cyklony ve větší vzdálenosti od jejího středu. Důsledkem je zeslabení
konvekce ve stávající stěně oka a přechodné zeslabení větru v tropické cykloně až o několik stupňů
Saffirovy–Simpsonovy stupnice. Původní stěna oka je tak nahrazena novou. V průběhu dalšího vývoje se může průměr oka tropické cyklony znovu zmenšit a cyklona zesílit. Tento cyklus může během existence tropické cyklony proběhnout i opakovaně.
▶
condensation level
hladina v atmosféře, určená svou výškou, popř. tlakem vzduchu, v níž se vzduch stává
nasyceným vodní párou při
adiabatickém ději. Přechod k
nasycení je vyvolán ochlazením vzduchu při
adiabatické expanzi. Podle podmínek, za kterých adiabatický děj probíhá, rozlišujeme
kondenzační hladinu výstupnou,
konvekční a
turbulentní. Viz též
kondenzace vodní páry.
▶
condensation nuclei
v meteorologii
aerosolové částice, které mají fyz. a chem. vlastnosti vhodné k tomu, aby se staly centry
kondenzace vodní páry heterogenní nukleací vody. Bez přítomnosti kondenzačních jader by bylo ke vzniku vodních kapiček
homogenní nukleací vody třeba přesycení vodní páry řádu 10
2 %, které se však v přírodních atmosférických podmínkách prakticky nevyskytuje. Část kondenzačních jader je pevninského, popř. i antropogenního původu (např. některé produkty umělých spalovacích procesů rozptýlené ve vzduchu), avšak značný význam se přisuzuje
hygroskopickým a ve vodě rozpustným krystalkům mořských solí, které se do atmosféry dostávají následkem vypařování vodních kapek odstřikujících z mořské pěny. Kondenzační jádra lze klasifikovat z mnoha hledisek. Nejčastější je dělení podle:
a) velikosti na
jádra Aitkenova (s poloměrem r < 10
–7 m), velká kondenzační jádra (10
–7 ≤ r ≤ 10
–6 m) a
obří kondenzační jádra (r > 10
–6 m);
b) skupenství na jádra kapalná a tuhá, resp. smíšená z obou fází;
c) povrchových vlastností na jádra nerozpustná, ale smáčitelná vodou, jádra rozpustná a jádra tvořená kapičkami roztoků solí, kyselin apod.;
d) el. vlastností na jádra neutrální a nabitá (ionty);
e) chem. a fyz. vlastností na jádra přechodná a trvalá.
Nukleační schopnost kondenzačních jader popisujeme pomocí tzv. spektra aktivity jader, které udává počet kondenzačních jader v jednotce objemu vzduchu aktivních při daném
přesycení. Obvyklým vyjádřením spektra aktivity je vztah ve tvaru
n =
n0Sk, kde
n udává objemovou koncentraci jader aktivních při přesycení
S [%] a empirické parametry
n0 a
k jsou nejčastěji udávány odděleně pro maritimní a kontinentální kondenzační jádra. Viz též
aerosol atmosférický.
▶
condensation of water vapour
fázový přechod vody ze skupenství plynného (
vodní pára) do skupenství kapalného (
voda), při němž dochází k uvolňování
latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v
atmosféře při vzniku a růstu
oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček
rosy, nebo
ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého
vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též
heterogenní nukleace,
kondenzační jádra,
koalescence.
▶
condensation pressure
tlak vzduchu, při němž se
vlhký vzduch v průběhu adiab. rozpínání stává nasyceným. V. t. děj adiabatický.
▶
condensation trail
syn. pás kondenzační, stopa kondenzační – umělý oblak vzhledu
cirru až
cirrocumulu, který vzniká za letadlem nebo raketou v horní
troposféře a ve spodní
stratosféře. Kondenzační pruhy bývají zpočátku široké 5 až 10 m a vytvářejí se ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadlem. Jejich trvání zpravidla nepřesahuje 40 minut. Nejčastěji se vyskytují při teplotě –40 až –50 °C ve výšce 7 až 12 km. Vert. tloušťka vrstvy s vhodnými podmínkami pro vznik kondenzačních pruhů bývá asi 2 km. Kondenzační pruh vzniká
kondenzací vodní páry na
kondenzačních jádrech, která dodávají letadla a rakety do ovzduší, a následným
mrznutím vzniklých přechlazených
kapek. Jeho vznik je ovlivňován i poklesem tlaku vzduchu v oblasti
adiabatického rozpínání vzduchu. Z angl. condensation trail vznikl mezinárodně často používaný termín (zkratka) contrail. Ve starší české literature se lze setkat s nevhodným označením „kondenzační sledy“, které vzniklo přímým převzetím ruského termínu.
▶
conditional instability of atmosphere
vertikální instabilita atmosféry uplatňující se při
nasycení vystupující
vzduchové částice, pokud hodnota
vertikálního teplotního gradientu v dané vrstvě atmosféry leží mezi hodnotami
suchoadiabatického a
nasyceně adiabatického teplotního gradientu. Sledovaná vrstva je tedy stabilní vzhledem k suchému vzduchu, ale instabilní vzhledem k nasycenému vzduchu, jehož výstup se po dosažení
hladiny volné konvekce zrychluje. V klasické
Normandově klasifikaci instability (stability) atmosféry má termín podmíněná instabilita odlišný význam. Viz též
CAPE.
▶
confluence
vlastnost
pole větru charakterizovaná sbíhavostí
proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s
konvergencí proudění. Viz též
čára konfluence,
pole deformační,
difluence.
▶
confluence line
čára na
přízemní nebo
výškové mapě, podél níž dochází ke sbíhání
proudnic. V oblastech přízemní čáry konfluence zpravidla vznikají
výstupné pohyby vzduchu, které podmiňují např. vývoj
konvektivních oblaků. Viz též
čára difluence.
▶
confluent flow
proudění charakterizované sbíhajícími se
proudnicemi. Viz též
konfluence,
proudění difluentní.
▶
congestus
(con) [kongestus] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako kupovitý oblak značného vert. rozsahu se silně vyvinutými výběžky; při pohledu z boku mívá podobu květáku. Užívá se u
druhu oblaků Cu. Viz též
humilis,
mediocris.
▶
coning
jeden z
tvaru kouřové vlečky. Pro vlnění kouřové vlečky je příznačný kruhový nebo eliptický průřez vlečky ve směru kolmém na její podélnou osu. Vlečka má tvar protáhlého kužele s téměř vodorovnou osou. Vlnění kouřové vlečky je charakteristické pro počasí s mírným až silným větrem a s mírně stab.
teplotním zvrstvením ovzduší v celé vrstvě, v níž se vlečka šíří.
Rozptyl exhalací je v tomto případě působen v rozhodující míře nevelkými víry při
mechanické turbulenci. Vlnění je nejběžnějším tvarem
kouřové vlečky, může se vyskytovat v kterékoli části dne a roku.
▶
conservative air masses feature
vlastnosti, které se v průběhu času nemění, resp. mění se tak pomalu, že po jistý časový úsek jejich číselná hodnota charakterizuje danou
vzduchovou hmotu. Za konzervativní pokládáme v praxi takové vlastnosti, které minimálně podléhají vnějším vlivům a změnám při
adiabatických dějích. Ve
volné atmosféře k nim počítáme např.
izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, méně už
potenciální teplotu a dále
měrnou vlhkost vzduchu, u zemského povrchu např.
teplotu rosného bodu.
▶
constant flux layer model
teor. schémata
přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení
meteorologických prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných
gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro
parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v
numerických modelech.Viz též
modely mezní vrstvy atmosféry.
▶
constant flux layer of atmosphere
▶
constant flux layer of atmosphere
syn. podvrstva atmosféry přízemní, vrstva konstantního toku – nejspodnější část
mezní vrstvy atmosféry o tloušťce zpravidla několika desítek m, v níž se dyn. a termodyn. vlivy zemského povrchu projevují zvláště výrazně a závislost vert. toků hybnosti, tepla a vodní páry na výšce lze obvykle zanedbat. Vert.
gradienty složek větru, teploty a dalších
meteorologických prvků dosahují v této vrstvě zpravidla max. hodnot. Ve starším pojetí se jako přízemní vrstva atmosféry označovala vrstva 1 až 2 km nad zemským povrchem. Viz též
modely přízemní vrstvy atmosféry,
hranice přízemní vrstvy atmosféry.
▶
constant pressure chart
výšková synoptická mapa některých
standardních izobarických hladin, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí
absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při
synoptické analýze se zakreslují i
izotermy, popř. jiné
izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních
synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o
předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů
numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo
předpovědní mapy. Viz též
mapa barické topografie,
mapa relativní (barické) topografie,
mapa termobarického pole,
výška geopotenciální.
▶
constant pressure level
syn. plocha izobarická – hladina s konstantním
tlakem vzduchu, jejíž výška nad zemí nebo vzdálenost od jiné izobarické hladiny závisí na teplotních, resp. hustotních vlastnostech sloupce vzduchu, vyjádřených např. jeho stř.
virtuální teplotou. Mapy izobarických hladin jsou označovány jako
mapy absolutní a
relativní topografie. Nevhodné označení pro izobarickou hladinu je tlaková, příp. barická hladina. Viz též
izobara,
sklon izobarické plochy,
solenoidy izobaricko-izosterické.
▶
constant pressure surface
syn. plocha izobarická – hladina s konstantním
tlakem vzduchu, jejíž výška nad zemí nebo vzdálenost od jiné izobarické hladiny závisí na teplotních, resp. hustotních vlastnostech sloupce vzduchu, vyjádřených např. jeho stř.
virtuální teplotou. Mapy izobarických hladin jsou označovány jako
mapy absolutní a
relativní topografie. Nevhodné označení pro izobarickou hladinu je tlaková, příp. barická hladina. Viz též
izobara,
sklon izobarické plochy,
solenoidy izobaricko-izosterické.
▶
constant-level balloon
balon z elastického materiálu, naplněný plynem lehčím než
vzduch a vyvážený břemenem tak, aby v určité hladině
užitečná stoupací síla balonu byla rovná nule. Používá se k určování horiz., popř. vert.
rychlostí větru.
▶
contact convection
konv. pohyby vyvolané kontaktem vzduchu s nestejnoměrně ohřívaným zemským povrchem, přičemž
vertikální teplotní gradient je blízký
adiabatickému gradientu. Kontaktní konvekce vzniká pouze u povrchu Země a patří ke
konvekci termické.
▶
contact-cup anemometer
miskový nebo
lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.
▶
contamination
v čes. met. literatuře méně používaný termín pro
znečištění ovzduší.
▶
continental air
syn. vzduch kontinentální –
vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad rozsáhlými plochami pevnin, popř. nad zamrzlým oceánem. V typech vymezených
geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od
mořského vzduchu především menší
vlhkostí vzduchu, větší
průměrnou denní i průměrnou
roční amplitudou teploty vzduchu aj.
▶
continental anticyclone
studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle
sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména
sibiřská a
kanadská anticyklona.
▶
continental arctic air
(kontinentální) pevn. typ arkt. vzduchové hmoty. Do stř. Evropy proniká z oblasti Nové Země, Barentsova a Karského moře a přilehlých částí kontinentu. Protože vzniká v oblastech moří pokrytých ledem a sněhem a do mírných šířek proudí nad pevninou, je velmi suchý a stud. Přízemní teploty jsou v něm nejnižší zprav. až po jeho vpádu, kdy se ve vyšším tlaku vzduchu transformuje na pevninský polární vzduch. V letních měsících se v naší oblasti nevyskytuje. V. t. transformace vzduchových hmot, klasifikace vzduchových hmot geografická
▶
continental climate
syn. klima pevninské – klima s výraznou
kontinentalitou klimatu.
▶
continental climate
(kontinentální) podnebí charakteristicképro vnitrozemí rozlehlých pevnin nebo celých kontinentů, které jsou pod převládajícím vlivem
pevninského vzduchu. Typickými znaky pevninského podnebí jsou velké
roční i
denní amplitudy teploty vzduchu, snížená
poměrná vlhkost vzduchu,menší oblačnost v létě a ve dne, nevelké roč. úhrny srážek a menší rychlost větru. Viz též
index kontinentality,
kontinentalita podnebí.
▶
continental polar air
pevn. typ polární vzduchové hmoty. V. p. p. vyskytující se ve stř. Evropě vzniká v chladném pololetí nad pevninou záp. a stř. Evropy a nad územím SSSR. V létě vzniká nad sev. oblastmi Evropy včetně stř. a vysokých šířek SSSR. Ve stř. Evropě se často utváří transformací arkt. a trop. vzduch. hmot pronikajících do vnitrozemí, především však transformací mořského polárního vzduchu, která probíhá po celý rok. Je zde nejčastější vzduch. hmotou s maximem výskytu v období častých anticyklonálních situací. S výjimkou zimy, kdy je stud. zvl. v přizemní vrstvě, je teplotně norm. a dosti suchý. V. t. klasifikace vzduchových hmot geografická.
▶
continental tropical air
(kontinentální) pevn. typ trop. vzduchové hmoty. Do stř. Evropy v zimním období proudí ze sv. Afriky, Arabského poloostrova a Malé Asie. V letním období, kdy je ve stř. Evropě poměrně častou vzduch. hmotou, proniká do naší oblasti i z Balkánského poloostrova, již. oblastí evropské části SSSR a Kazachstánu. Na těchto územích se v létě většinou transformuje v oblastech vyššího tlaku vzduchu z pevninského polárního vzduchu. Je po celý rok velmi teplý, v létě má obv. velmi nízkou poměrnou vlhkost. Jeho charakteristickou vlastností je vysoký stupeň zakalení atmosféry. Někdy přináší slabé barevné srážky. V. t. vzduch tropický mořský
▶
continentality index
klimatologický index, který vyjadřuje míru
kontinentality klimatu, tedy v opačném smyslu i
oceánity klimatu. Nejčastěji bývá sledována
termická kontinentalita klimatu, a to zpravidla některým z řady empir. vzorců, které hodnotí
roční chod teploty vzduchu, přičemž eliminují zonalitu prům.
roční amplitudy potenciální
insolace. Klasický index L. Gorczyńského (1920) má původní podobu
kde
A značí prům.
roční amplitudu teploty vzduchu, tedy rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce, a
φ vyjadřuje zeměpisnou šířku. Index měl nabývat hodnot mezi 0 a 100, v případě silně oceánického klimatu se však vyskytují i záporné hodnoty, proto byly konstanty později různě upravovány. Index navíc nelze aplikovat na oblasti v blízkosti rovníku, proto se pro globální studie častěji používá index upravený Johanssonem (1926), nazývaný Conradův index
Jiné indexy kontinentality jsou založeny na porovnání teploty vzduchu na jaře a na podzim, viz např.
termodromický kvocient.
Ombrická kontinentalita klimatu se hodnotí vzhledem k ročnímu chodu srážek, např. prostřednictvím
doby polovičních srážek nebo analýzou
relativních srážek pomocí
Markhamova indexu.
▶
continentality of climate
souhrn vlastností klimatu podmíněných působením pevniny na procesy
geneze klimatu, a to v protikladu k
oceánitě klimatu. Obecně vzrůstá směrem od oceánu do nitra pevniny, přičemž je charakteristická pro vnitrozemí rozlehlých pevnin a pro oblasti ležící od pobřeží proti směru
převládajícího větru. Relativně kontinentální je i klima pobřeží omývaných studenými
oceánskými proudy. Mezi oceánickým a kontinentálním klimatem může existovat široké pásmo
přechodného klimatu nebo naopak výrazný
klimatický předěl, způsobený nejčastěji meridionálně orientovanou
klimatickou bariérou. V členitém reliéfu je míra kontinentality značně heterogenní v závislosti na jeho tvarech. Kontinentalita klimatu se projevuje v
ročním, případně i
denním chodu řady
klimatických prvků, přičemž tyto projevy nemusí být stejně výrazné. Z tohoto hlediska rozlišujeme především
kontinentalitu klimatu termickou a
ombrickou, dále pak barickou, vyjádřenou v
tlakovém poli přítomností
sezonních akčních center atmosféry. Kromě toho se kontinentalita klimatu projevuje v průměru menší
relativní vlhkostí vzduchu, menší
rychlostí větru a menší
oblačností v létě a ve dne.
Dynamická klimatologie rozeznává dynamickou kontinentalitu podle četnosti výskytu
pevninského, resp.
mořského vzduchu. Pro vyjádření míry kontinentality klimatu bylo navrženo mnoho
indexů kontinentality, ta nicméně může kolísat během roku nebo se měnit v čase v souvislosti s
kolísáním klimatu, případně
změnami klimatu.
▶
contingent drought
nepravidelně nastávající
sucho, trvající několik týdnů, měsíců i roků a projevující se odchylkami
indexů sucha od
klimatologického normálu pro danou oblast a fázi roku. V oblastech s
humidním klimatem a rovnoměrným
ročním chodem atmosférických srážek je sucho vždy nahodilé. Ve stř. Evropě vznikají epizody
sucha v důsledku nadnormálně četného výskytu anticyklonálních
synoptických typů, při nichž se nad evropskou pevninou často vytvářejí
blokující anticyklony. Velká nebezpečnost nahodilého sucha spočívá mj. v jeho neočekávaném, pozvolném nástupu a obtížné predikci, založené na případné závislosti nahodilého sucha v daném regionu na některé z klimatických
oscilací.
▶
continuity equation
vyjádření zákona zachování hmotnosti při proudění vzduchu. V
z-systému píšeme rovnici kontinuity ve tvaru
kde
v značí vektor rychlosti proudění a
ρ je
hustota vzduchu. Pro nestlačitelnou tekutinu se rovnice kontinuity zjednoduší na tvar
se kterým dobře vystačíme u většiny met. procesů. V
p-systému má rovnice kontinuity tvar
kde
ω ≡ d
p / d
t značí
vertikální rychlost v p-systému,
p tlak vzduchu a
gradient v dané
izobarické hladině. Aplikujeme-li
anelastickou aproximaci, používá se rovnice kontinuity ve tvaru, který dostaneme z jejího obecného vyjádření v z-systému tak, že parciální časovou derivaci hustoty vzduchu položíme rovnu nule, ale na druhé straně vztahu nevytýkáme hustotu vzduchu jako konstantu z operátoru divergence. Rovnice kontinuity patří k
základním rovnicím.
▶
continuous precipitation
druh
padajících srážek s víceméně stálou
intenzitou někdy i po dobu několika hodin či dokonce desítek hodin. Krátkodobé zesílení trvalých srážek může být vyvoláno
vnořenou konvekcí. Vzhledem k tomu, že trvalé srážky vypadávají z
vrstevnatých oblaků, označujeme je i jako
stratiformní. Mohou mít formu
deště,
mrholení,
sněhu,
sněhových zrn nebo
zmrzlého deště. Trvalé srážky bývají často pozorovány nad většími územními celky. Jestliže na určitou dobu ustávají, nazývají se
občasnými srážkami (např. občasný déšť), které se nesmí zaměňovat za
přeháňky. Viz též
déšť trvalý.
▶
continuous rain
syn. déšť regionální –
déšť vypadávající po delší dobu z oblaků druhu
nimbostratus nebo
altostratus. Bývá tvořen
dešťovými kapkami střední velikosti. Trvá většinou několik hodin, někdy však i několik dní, během tohoto období se však mohou vyskytnout i krátké přestávky. Mívá zpravidla větší plošný rozsah a dosti stálou
intenzitu, v našich oblastech obvykle slabou až mírnou. Vzniká před
teplou frontou nebo v
teplém sektoru cyklony, v oblasti
studené fronty 1. druhu,
zvlněné studené fronty, v oblasti
výškové brázdy nebo
výškové cyklony. K trvalosti deště významně přispívá
orografie. Viz též
srážky trvalé.
▶
contour line
obecně
izolinie spojující místa stejných hodnot
nadm. výšky (vrstevnice), popřípadě převýšení oproti jiné hladině. Izohypsy jsou zakreslovány po smluvených intervalech. V meteorologii se používají
absolutní a
relativní izohypsy. Viz též
mapa izohyps,
izalohypsa.
▶
contour line
čára na mapě nebo grafu, spojující body se stejným číselným významem, v meteorologii a klimatologii nejčastěji se stejnou hodnotou určitého
meteorologického, resp.
klimatického prvku. Metoda izolinií patří ve vědách o atmosféře k nejpoužívanějším grafickým metodám, uplatňuje se při konstrukci
synoptických map,
klimatologických map,
vertikálních řezů atmosférou,
aerologických i
klimatologických diagramů. Izolinie na mapách a vertikálních řezech rozdělují analyzované
pole meteorologického prvku či jiné veličiny na oblast s vyšší a nižší hodnotou. Vzdálenost izolinií je nepřímo úměrná
gradientu příslušné veličiny, nicméně může být ovlivněna i hustotou zákl. bodů (hustotou
sítě meteorologických, resp.
klimatologických stanic) a prostorovým rozlišením vstupních dat. V grafech hrají izolinie především roli souřadnicové soustavy.
Rozlišujeme velký počet různých izolinií, které dostaly své názvy podle veličin, které znázorňují. Můžeme je rozdělit do několika skupin na
a) izolinie znázorňující aktuální nebo průměrné hodnoty určité meteorologické veličiny; takovými izoliniemi jsou
izoterma (a její varianty
izomena,
izotera,
izochimena a
izogeoterma),
izobara,
izohypsa,
izobata,
izostera a jí obdobná
izopykna (izodenza),
izentropa (izoentropa),
izohumida (a její druhy
izovapora a
izograma, popř.
izodrosoterma),
izotacha (izovela, izanemona),
izogona,
izonefa a
izofota;
b) izolinie znázorňující sumu určité veličiny za daný časový úsek; takovými izoliniemi jsou
izohyeta (izopluvie),
izoatma a
izohélie;
c) izolinie porovnávající sumu určité meteorologické veličiny za daný časový úsek vůči roční sumě; mezi ně patří
izomera a
ekvipluva;
d)
izoamplitudy (izamplitudy), mezi které patří
izodiafora a
izotalantóza;
e) izolinie hodnot určitých klimatologických indexů; takovými izoliniemi jsou
izonotida a
izokontinentály, konkrétně izotalantóza a
termoizodroma;
f)
izanomály, např. termoizanomála a hyetoizanomála;
g) izolinie vystihující četnost určitého jevu, jimiž jsou
izocerauna,
izochalaza,
izochasma (izoaurora),
izohygroterma a
izoryma;
h) izolinie znázorňující délku období s určitým jevem; takovými izoliniemi jsou
izolumchrona (izalumchrona),
izofytochrona,
izomonima a
izohygromena (izohyomena);
ch)
izochrony; konkrétními příklady jsou
izobronta a
izofena;
i)
izalolinie neboli izotendence, a to
izalobara,
izalohypsa a
izaloterma;
j) další izolinie, např.
izoglacihypsa,
izochiona či
izoecho.
Nevh. syn. izolinie je izočára, zastaralým izaritma. V zahr. literatuře se používají i výrazy
izograma a
izopleta, ty však mají v češtině zúžený význam.
▶
contrail
syn. pás kondenzační, stopa kondenzační – umělý oblak vzhledu
cirru až
cirrocumulu, který vzniká za letadlem nebo raketou v horní
troposféře a ve spodní
stratosféře. Kondenzační pruhy bývají zpočátku široké 5 až 10 m a vytvářejí se ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadlem. Jejich trvání zpravidla nepřesahuje 40 minut. Nejčastěji se vyskytují při teplotě –40 až –50 °C ve výšce 7 až 12 km. Vert. tloušťka vrstvy s vhodnými podmínkami pro vznik kondenzačních pruhů bývá asi 2 km. Kondenzační pruh vzniká
kondenzací vodní páry na
kondenzačních jádrech, která dodávají letadla a rakety do ovzduší, a následným
mrznutím vzniklých přechlazených
kapek. Jeho vznik je ovlivňován i poklesem tlaku vzduchu v oblasti
adiabatického rozpínání vzduchu. Z angl. condensation trail vznikl mezinárodně často používaný termín (zkratka) contrail. Ve starší české literature se lze setkat s nevhodným označením „kondenzační sledy“, které vzniklo přímým převzetím ruského termínu.
▶
convection
1. ve fyzice přenos tepla prostřednictvím proudění tekutin, v protikladu k vedení tepla (kondukci) a
záření (radiaci);
2. v meteorologii
výstupné a kompenzační
sestupné pohyby vzduchu
mezosynoptického měřítka nebo
mikroměřítka, převážně vyvolané kladným
vztlakem, vznikajícím následkem horiz. nehomogenit
hustoty vzduchu při zemském povrchu nebo výše v atmosféře. Tyto nehomogenity jsou dány především teplotními nehomogenitami, přičemž podle příčiny jejich vzniku rozlišujeme
termickou konvekci a
vynucenou konvekci. Nutnou podmínkou dalšího vertikálního vývoje konvekce je přítomnost
vertikální instability atmosféry, příp.
symetrické instability. Vývoj konvekce je významně podporován
baroklinitou v atmosféře,
konfluencí v poli proudění ve spodní
troposféře a odchylkami od
hydrostatické rovnováhy např. v
supercelách. Výstupné a sestupné konvektivní proudy spolu tvoří
konvektivní buňky. Pokud nejsou v prostoru rozmístěny nahodile, mluvíme o
uspořádané, příp.
buněčné konvekci.
Rychlost výstupných a sestupných konvektivních proudů je řádu jednotek až desítek m.s
–1. Rychlost výstupných proudů je větší, v extrémních případech dosahuje hodnot až kolem 60 m.s
–1. Konvekce se tak významně podílí na vertikálním transportu hybnosti, tepla, vodní páry a dalších komponent atmosféry od zemského povrchu do vyšších hladin. Pokud výstupný konvektivní proud nedosáhne
kondenzační hladiny, mluvíme o
bezoblačné konvekci, naopak při
oblačné konvekci se tvoří
konvektivní oblaky. Podle vertikálního rozsahu rozeznáváme
konvekci mělkou a
konvekci vertikálně mohutnou, jejímž projevem jsou
konvektivní bouře, často spojené s
organizovanou konvekcí.
▶
convection level
hladina (výška), ve které ustávají konv. výstupné pohyby. Pojem horní hladina konvekce se nejčastěji užívá v souvislosti s
termickou konvekcí, vyvolanou nerovnoměrným radiačním ohříváním zemského povrchu. Výšku horní hladiny konvekce určujeme na
termodynamickém diagramu zpravidla
metodou částice. Lze využít i vhodnou aplikaci
metody vrstvy nebo
metody vtahování. Viz též
hladina volné konvekce.
▶
convection temperature
hodnota
přízemní teploty vzduchu, při jejímž dosažení v
denním chodu nastanou podmínky vhodné pro spontánní vývoj
konvektivních oblaků. Na
termodynamickém diagramu se určí jako průsečík přízemní
izobary a
suché adiabaty, která prochází bodem vyznačujícím na
křivce teplotního zvrstvení polohu
konvektivní kondenzační hladiny. Hodnotu konv. teploty lze použít při předpovědi vývoje konv. oblačnosti za předpokladu, že poloha přízemní
teploty rosného bodu se významně nezmění. Viz též
instabilita atmosféry termická.
▶
convection wind
jedna ze složek
ageostrofického větru. Vektor rychlosti konvekčního větru
vko je v
z-systému dán vztahem:
kde
g značí velikost
tíhového zrychlení,
vz vertikální rychlost,
λ Coriolisův parametr,
T teplotu vzduchu a
horiz. gradient. Z uvedeného vzorce vyplývá, že konvekční vítr směřuje ve směru největšího horiz. vzrůstu (poklesu) teploty vzduchu, jestliže vert. rychlost v z-systému je záporná (kladná). V
p-systému lze konvekční vítr vyjádřit ve tvaru
v němž
α znamená
měrný objem vzduchu, ω
vertikální rychlost v p-systému a
izobarický gradient.
▶
convectional classification of climate
syn. klasifikace podnebí efektivní.
▶
convective available potential energy
▶
convective barrier
oblak mohutného vert. vývoje, vytvářející analogické podmínky pro deformaci
pole větru jako horská překážka.
Kupovitý oblak se projevuje jako p. k. při překročení urč. kritického poměru mezi energií
výstupných pohybů vzduchu na jedné straně a energií horiz. přenosu vzduchu na straně druhé. Jev je podrobněji znám až od poloviny 60. let tohoto století (K. Lampart, 1964) a byl úspěšně využit při bezmotorovém letu větroněm pilotovaným M. Fieldem (1972), který dosáhl výšky téměř 13 000 metrů. V. t. konvekce
▶
convective cell
syn. cela konvektivní – cirkulační element vytvářející základní jednotku
buněčné konvekce a obsahující
výstupný i
sestupný proud vzduchu. V tomto směru může být typickým příkladem
Bénardova buňka. Někteří autoři do tohoto pojmu zahrnují i
jednoduché cely vyskytující se buď samostatně, nebo jako součást
multicely, popř. i strukturálně podstatně složitější cirkulaci
supercely. Viz též
bouře konvektivní,
cela otevřená,
cela uzavřená.
▶
convective cloud
syn. oblak konvekční –
oblak, jehož vývoj je důsledkem
výstupných pohybů vzduchu vyvolaných
konvekcí. Typickými konv. oblaky jsou oblaky druhu
cumulus a
cumulonimbus.
▶
convective cloudiness criterion
viz kritérium nebezpečí bouřek komplexní.
▶
convective condensation level
kondenzační hladina dosažená
vzduchovou částicí, jejíž počáteční teplota odpovídá hodnotě
konvekční teploty a vlhkost odpovídá hodnotě přízemní vlhkosti, při výstupu z přízemní hladiny. Na
termodynamickém diagramu určujeme konv. kondenzační hladinu průsečíkem
izogramy vedené z teploty přízemního
rosného bodu a
křivky teplotního zvrstvení. Viz též
teplota konvekční kondenzační hladiny.
▶
convective environment
slang. označení pro uspořádání podmínek v atmosféře, vhodných k vývoji
konvekce. Konvektivní prostředí je popisováno
indexy stability a charakteristikami
vertikálního střihu větru, které hodnotí potenciál atmosféry k vývoji konvekce.
▶
convective inhibition
(Convective Inhibition – inhibice /zabraňování, brzdění/ konvekce) – energie, kterou je nutné vynaložit při adiabatickém výstupu
vzduchové částice z přízemní hladiny
z0 do
hladiny volné konvekce. Na
termodynamickém diagramu je to oblast mezi
stavovou křivkou a
křivkou zvrstvení, kde je vystupující částice chladnější než okolí. Jako kladnou veličinu ji definujeme vztahem:
kde
B je
vztlak,
T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a
T teplotu okolního vzduchu,
HVK značí výšku hladiny volné konvekce. Vzhledem k tomu, že
vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, uvádí se v literatuře někdy definice CIN pomocí
virtuální teploty. V tom případě se pak ve vzorci pro výpočet hodnoty CIN nahradí teplota
T virtuální teplotou
Tv. Viz též
CAPE.
▶
convective precipitation
syn. srážky konvekční –
srážky vypadávající ze srážkových
konvektivních oblaků druhu
cumulonimbus a druhu
cumulus s tvarem
congestus. Ve stř. zeměp. šířkách jsou v létě tvořeny deštěm, někdy s
kroupami, v přechodných roč. dobách a v zimě zpravidla mokrým
sněhem nebo
sněhovými krupkami. Mohou mít formu
přeháněk s omezeným plošným rozsahem, krátkou dobou trvání a rozdílnou intenzitou (především srážky z oblaků cumulus congestus). Mohou však dosáhnout i formy
přívalového deště a být doprovázeny
bouřkou (u srážek z oblaků cumulonimbus). V nízkých zeměp. šířkách, kde se mohou
srážkové částice vyvinout i v
teplých oblacích, mohou silné přívalové srážky vypadávat i z oblaků cumulus congestus. Viz též
intenzita srážek,
teorie vzniku srážek koalescencí.
▶
convective region
1. oblast, v níž vert. rozložení teplotyje určováno konvekcí; 2. nevhodný, dříve užívaný termín pro
troposféru.
▶
convective storm
syn. bouře konvekční – souhrnné obecné označení pro
meteorologické jevy, které se vyskytují při vývoji
konvektivních oblaků druhu
cumulonimbus nebo jejich soustav. Zahrnuje např. výskyt
bouřky,
tornáda,
krup, prudkého
nárazovitého větru nebo
přívalového deště. Nepřesně se pro termín konv. bouře používá jako synonymum či hovorové označení termín bouřka. Jako bouře velmi silné intenzity (angl. severe storms) jsou zpravidla označovány konv. bouře splňující alespoň jedno z těchto kritérií: výskyt tornáda, výskyt krup o průměru větším než 2 cm, výskyt ničivého větru o rychlosti přesahující 25 m.s
–1. Viz též
multicela,
supercela,
gust fronta,
downburst,
jednoduchá cela.
▶
convective storm splitting
proces, při kterém se jedna
konvektivní buňka rozdělí na dvě buňky (
supercely) se vzájemně opačně rotujícími
výstupnými proudy, resp.
mezocyklonami. Tento proces je podmíněn prostředím se silnou
instabilitou, výrazným
vertikálním střihem větru a
příčnou vorticitou. V idealizovaném prostředí s přímým
hodografem, kdy se proudění vzduchu relativní vůči bouři nestáčí s výškou, má vorticita pouze příčnou složku, trubice vorticity je tedy kolmá na proudění. Výstupný proud ohýbá trubici vorticity do tvaru obráceného písmene „U“, jehož rovina je kolmá na proudění. Transformuje tak horizontální vorticitu na vertikální a vytváří dvě centra rotace s opačným smyslem rotace na stranách výstupného proudu (ve svislých částech obráceného „U“). Tím dochází k rozštěpení původního výstupného proudu na dva rotující výstupné proudy. Takto vzniklé supercely se odchylují od směru původního proudění, čímž se mění proudění vzduchu relativní vůči bouři, a do bouře se dostává již i složka
proudové vorticity.
V opačném případě, v idealizovaném prostředí s půlkruhovým hodografem, je všechna vorticita proudová; do výstupného proudu pak vtéká vorticita přímo v ose proudu a supercela může vzniknout přímo bez nutnosti štěpení bouře.
▶
convective temperature
hodnota
přízemní teploty vzduchu, při jejímž dosažení v
denním chodu nastanou podmínky vhodné pro spontánní vývoj
konvektivních oblaků. Na
termodynamickém diagramu se určí jako průsečík přízemní
izobary a
suché adiabaty, která prochází bodem vyznačujícím na
křivce teplotního zvrstvení polohu
konvektivní kondenzační hladiny. Hodnotu konv. teploty lze použít při předpovědi vývoje konv. oblačnosti za předpokladu, že poloha přízemní
teploty rosného bodu se významně nezmění. Viz též
instabilita atmosféry termická.
▶
convective theory of cyclogenesis
▶
convective thunderstorm
syn. bouřka konvekční – nepřesné zkrácené označení pro
konvektivní bouři. Viz též
bouřka.
▶
convective turbulence
označení pro
turbulenci vznikající a vyskytující se zpravidla v souvislosti s
termickou konvekcí.
▶
conventional tropopause
definice
tropopauzy přijatá Aerologickou komisí
Světové meteorologické organizace r. 1957 a později ještě upravená, podle níž
a) "první tropopauza" je nejnižší hladina, ve které poklesne
teplotní gradient na 2 °C/km nebo méně za předpokladu, že prům. gradient mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami uvnitř vrstvy silné 2 km nepřekročí 2 °C/km;
b) jestliže v některé hladině nad první tropopauzou překročí vert. gradient teploty 3 °C/km a prům. vert. gradient teploty mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami ve vrstvě silné 1 km je větší než 3 °C/km, potom "druhá tropopauza" je definována stejně jako první. Uvedená kritéria se používají zpravidla v
hladinách nad 500 hPa.
▶
convergence of wind
stav, kdy
divergence proudění (ve smyslu veličiny) dosahuje záporných hodnot, takže mluvíme o
konvergentním proudění. Viz též
konfluence.
▶
convergent flow
syn. proudění konvergující – proudění se zápornou
divergencí. Nelze ho zaměňovat s
konfluentním prouděním; je sice většinou spojeno s
konfluencí, avšak může být spojeno i s
difluencí, kdy se horizontální
proudnice v dané oblasti rozbíhají, avšak v důsledku zpomalování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti záporný, takže vtékání převládá nad vytékáním. V takovém případě mluvíme o konvergujícím difluentním proudění. Viz též
proudění divergentní.
▶
conveyor belts theory
koncepční model popisující pole rel. proudění uvnitř
frontální cyklony prostřednictvím trojrozměrných
trajektorií vzduchových částic znázorněných v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybující se cyklonou. Části této teorie zmínil T. W. Harrold v roce 1973, celkově ji ale představil až T. N. Carlson v roce 1980. Ke znázornění trajektorií, které mají formu uspořádaných pásů, použil
izentropickou analýzu. Finálně pak teorii přenosových pásů rozpracoval K. A. Browning v roce 1994. Základními složkami popisovanými modelem jsou
teplý přenosový pás,
studený přenosový pás a
intruze (průnik) suchého vzduchu. V některých případech lze v cyklonách pozorovat i další přenosové pásy, např. přenosový pás rel. vlhkého vzduchu ve vyšších hladinách. Jednotlivé pásy během vývoje cyklony obvykle částečně mění svůj směr, tvar i výšku, ve které se vyskytují. Koncept přenosových pásů dokáže lépe vysvětlit podstatu
dynamiky front, kterou není možné uspokojivě vysvětlit klasickým koncepčním modelem fronty podle
norské meteorologické školy (např. případy, kdy se silné srážky vyskytují uvnitř
teplého sektoru za přízemní
frontální čárou).
▶
cooling degree-day
syn. graden pro klimatizaci – druh gradenu, který se používá pro odhad energ. požadavků na umělou
klimatizaci (ochlazování uzavřených prostorů budov). Počítá se pro dny, v nichž prům. denní teplota vzduchu je vyšší než zákl. teplota, kterou je např. 25 °C.
▶
cooling power
syn. refrigerace – přenos tepelné energie z povrchu tělesa do ovzduší. V
bioklimatologii se vyjadřuje jako množství tepla v mJ, které je odňato povrchu tělesa o velikosti 1 cm
2 a o teplotě lidského těla, tj. 36,5 °C (97,9 °F) za 1 s vlivem atm. prostředí. Zchlazování se měří ve stínu
katateploměry nebo
frigorimetry a do značné míry vystihuje teplotu
pocitovou teplotu prostředí. Podle L. Hilla je zchlazovací veličina
H dána vztahem
kde
je
rychlost větru v m.s
–1,
T teplota vzduchu ve °C a
α,
β jsou konstanty. Podle K. Büttnera lze zchlazovací veličinu
Z vypočítat podle vzorce
V technické meteorologii se pojmu zchlazování užívá v souvislosti se ztrátami tepla, např. z budov vlivem vnějších met. podmínek.
▶
coordinate system
syn. systém souřadnicový – obecně trojice nezávislých proměnných sloužící k vyjádření polohy objektu v prostoru, popř. dvojice proměnných pro vyjádření polohy v ploše. V meteorologii se používají především
relativní souřadnicové soustavy, a to nejčastěji pravoúhlé. Vertikální osa v nich reprezentuje buď geometrickou výšku (
z-systém), nebo jinou veličinu (
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí), popř. dvě různé veličiny (
hybridní souřadnicová soustava); v prvním případě směřuje osa
x na východ (
standardní souřadnicová soustava), popř. ve směru
horizontální složky proudění vzduchu (
přirozená souřadnicová soustava).
▶
coordinates of meteorological station
zeměp. šířka, zeměp. délka,
nadmořská výška stanice (ELEV) a
nadmořská výška tlakoměru, v případě
leteckých meteorologických stanic také nadm. výška letiště. Zeměp. šířka, zeměp. délka a nadm. výška stanice se vztahují k bodu pozemku stanice, kde je umístěn
srážkoměr; nemá-li stanice srážkoměr, k bodu pozemku stanice, kde je umístěn
staniční teploměr. Souřadnice met. stanic jsou uvedeny v publikaci
Světové meteorologické organizace WMO No. 9 – Volume A – Observing stations. Viz též
metadata meteorologické stanice,
indikativ stanice,
poloha meteorologické stanice.
▶
cordonazo
[kordonaso] – regionální označení
tropické cyklony při záp. pobřeží Mexika, popř. středoamerických států. Kdysi bylo považováno za
rovnodennostní bouři, vyskytující se jen jednou za několik let kolem svátku svatého Františka z Assisi 4. října (cordonazo de San Francisco). Ve skutečnosti jsou
tropické cyklony v této oblasti častější než v severním Atlantiku. Viz též
hurikán.
▶
Corfidi's vector
vektor určující výsledný pohyb
konvektivní bouře (
multicely nebo
mezosynoptického konvektivního systému) daný vektorovým součtem vektoru pohybu průměrné oblačné vrstvy a vektoru opačného k přízemnímu proudění. První sčítaný vektor udává advekční složku pohybu systému, druhý reprezentuje vznik nových konvektivních buněk na straně bouře proti směru přízemního proudění. Výsledný vektor představuje odhad směru pohybu bouře, pokud není řízena výraznou
gust frontou.
V případě bouří, které jsou řízeny výraznou gust frontou, se navíc tento výsledný vektor sčítá ještě jednou s vektorem pohybu průměrné oblačné vrstvy, který tentokrát aproximuje pohyb gust fronty. Tento odhad je založen na předpokladu, že vzduch vytékající z pohybující se bouře již má nenulovou složku rychlosti ve směru proudění a propagace gust fronty je tedy v tomto směru výraznější.
▶
Coriolis force
setrvačná síla působící na tělesa pohybující se v rotující neinerciální vztažné soustavě. V meteorologii se jedná především o souřadnicové soustavy pevně spojené s rotující Zemí, a proto se Coriolisova síla nazývá též uchylující silou zemské rotace. Coriolisovu sílu
c lze vyjádřit vztahem:
kde
v je vektor rychlosti pohybu daného tělesa v soustavě rotující úhlovou rychlostí
Ω a
m značí hmotnost tohoto tělesa. Odtud vyplývá, že Coriolisova síla působí kolmo ke směru rychlosti
v a nemá tedy za následek změny kinetické energie pohybujícího se tělesa. V aplikacích na met. problémy dosazujeme za
v rychlost proudění vzduchu a
Ω představuje úhlovou rychlost rotace Země. Dále se v meteorologii Coriolisova síla často vztahuje k jednotce hmotnosti vzduchu, tj.
m = 1, a je pak číselně rovna Coriolisovu zrychlení. Horizontální složky Coriolisovy síly rostou pro dané horizontální proudění se zvětšující se zeměp. šířkou a uchylují ho na sev. polokouli vpravo, na již. polokouli vlevo. Naproti tomu vert. složka Coriolisovy síly dosahuje maxima na rovníku a s rostoucí zeměp. šířkou klesá k nulové hodnotě na pólech. Ve srovnání se
silou zemské tíže je však vert. složka Coriolisovy síly asi o čtyři řády menší.
Coriolisova síla má zásadní význam v cirkulaci atmosféry a pro formování
tlakových útvarů, neboť proudění ve
volné atmosféře zhruba zachovává stav rovnováhy mezi horiz. složkami
síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly. Důsledkem této skutečnosti je
zákon Buys-Ballotův, podle něhož proudění ve volné atmosféře přibližně směřuje podél
izohyps. Kdyby tedy nebylo Coriolisovy síly, docházelo by okamžitě k vyrovnávání horiz. tlakových rozdílů. Viz též
parametr Coriolisův,
rovnice pohybová,
vítr geostrofický.
▶
Coriolis parameter
veličina definovaná výrazem
, kde
ω je velikost úhlové rychlosti zemské rotace a φ z. š., vyjadřovaná na sev. polokouli úhly v intervalu (0, 90°) a na již. polokouli v intervalu (0, –90°). Coriolisův parametr se často vyskytuje v rovnicích a vztazích používaných v meteorologii, neboť bezprostředně souvisí s působením
Coriolisovy síly v zemské atmosféře. Jeho hodnota na 50° sev. zeměp. š. činí 1,2.10
–4 s
–1. Parametr je nazván podle franc. matematika a fyzika G. G. Coriolise (1792–1843).
▶
corona
fotometeor, vznikající ohybem světla na vodních kapičkách
kouřma,
mlhy nebo
oblaků; je tvořený jedním nebo více sledy (sériemi) soustředných barevných kruhů (prstenců) poměrně malého průměru kolem Slunce nebo Měsíce; sérií bývá jen zřídka více než tři. V každé sérii je uvnitř fialová nebo modrá barva, vnější kruh je červený a mezi nimi se vyskytují ostatní barvy. Velikost a jas barev koróny závisí na spektru velikostí vodních kapiček. V případě kapiček o shodných velikostech je koróna nejvýraznější. Úplné vysvětlení koróny na základě ohybu světla podal franc. fyzik E. Verdet v r. 1852. Viz též
aureola,
kolo malé.
▶
corona discharge
trsovitý el. výboj z elektrody udržované na vysokém elektrickém potenciálu v elektricky neutrálním prostředí, zpravidla plynu. Tento typ výboje předpokládá, že v důsledku dostatečně silného elektrického pole v bezprostředním okolí zmíněné elektrody zde dochází k ionizaci nárazem a vytváří se tak plazma. Meteorologickým příkladem, kdy v roli elektrody působí uzemněný vodič bodových rozměrů, jsou intenzivní
hrotové výboje projevující se jako
oheň svatého Eliáše.
▶
corpuscular radiation
záření tvořené tokem hmotných částic, tedy atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je
radioaktivní záření typu
alfa nebo
beta. Kromě většinově korpuskulárního
kosmického záření ovlivňuje Zemi také korpuskulární
záření Slunce, zahrnující i
sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti
sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou
polární záře,
geomagnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též
záření gama,
činnost sluneční.
▶
cosmic dust
velmi malé částice pevných kosmických látek, jež dopadají do zemské atmosféry a na zemský povrch. Roč. množství činí 104 až 106 t. Jsou to produkty rozpadu asteroidů, komet, meteoritů apod. Byly pozorovány i oblaky kosmického prachu, tzv. meteorický prach.
▶
cosmic radiation
syn. paprsky kosmické – z vesmíru přicházející
záření s vysokou energií (10
7 až cca 10
20 eV) a pronikavostí. V kosmickém záření výrazně převažují nabité částice, jejichž dráhy jsou zakřivovány zejména v magnetických polích. Primární kosmické záření proniká do zemské atmosféry z vesmíru a skládá se z jader atomů vodíku (protonů), helia (
záření alfa) a dalších prvků, dále z elektronů (
záření beta) a vysokoenergetických fotonů (
záření gama). Interakcí primárního kosmického záření s atomy v atmosféře vzniká sekundární kosmické záření, které zahrnuje prakticky všechny známé formy elementárních částic. Vznikají tak nové částice s vysokou energií vytvářející tzv. spršky sekundárního kosmického záření. Z hlediska
atmosférické elektřiny jsou v těchto sprškách významné tzv.
ubíhající elektrony, kterým se dnes mnohými autory připisuje zásadní význam pro vznik
blesků při bouřkách.
Hustota toku kosmického záření v atmosféře s výškou rychle roste a ve vysokých vrstvách atmosféry se ustavuje přibližně na hodnotě 1 700 částic procházejících plochou 1 m
2 za sekundu. Kosmické záření, které zachycujeme na Zemi, je téměř přesně izotropní, tedy přichází ze všech směrů stejně. Drobné odchylky od této izotropie jsou způsobeny v nízkoenergetické oblasti (do 10
11 eV) zářením přicházejícím od Slunce, přičemž tato složka jeví znatelné 11leté variace shodné se
slunečním cyklem. Pro vyšší energie je odchylka od izotropie menší než 1 %.
Informace o kosmickém záření mají význam při zabezpečování letů ve velkých výškách, kde toto záření může v organismu vyvolávat rozklad bílkovinných molekul s následným onemocněním. Objev kosmického záření se připisuje V. F. Hessovi a W. Kolhörsterovi (1913), kteří ho prokázali při balónových letech ve velkých výškách. Na nový druh záření však upozornili již v r. 1902 E. Rutherford a H. L. Cook.
▶
cosmic rays
syn. paprsky kosmické – z vesmíru přicházející
záření s vysokou energií (10
7 až cca 10
20 eV) a pronikavostí. V kosmickém záření výrazně převažují nabité částice, jejichž dráhy jsou zakřivovány zejména v magnetických polích. Primární kosmické záření proniká do zemské atmosféry z vesmíru a skládá se z jader atomů vodíku (protonů), helia (
záření alfa) a dalších prvků, dále z elektronů (
záření beta) a vysokoenergetických fotonů (
záření gama). Interakcí primárního kosmického záření s atomy v atmosféře vzniká sekundární kosmické záření, které zahrnuje prakticky všechny známé formy elementárních částic. Vznikají tak nové částice s vysokou energií vytvářející tzv. spršky sekundárního kosmického záření. Z hlediska
atmosférické elektřiny jsou v těchto sprškách významné tzv.
ubíhající elektrony, kterým se dnes mnohými autory připisuje zásadní význam pro vznik
blesků při bouřkách.
Hustota toku kosmického záření v atmosféře s výškou rychle roste a ve vysokých vrstvách atmosféry se ustavuje přibližně na hodnotě 1 700 částic procházejících plochou 1 m
2 za sekundu. Kosmické záření, které zachycujeme na Zemi, je téměř přesně izotropní, tedy přichází ze všech směrů stejně. Drobné odchylky od této izotropie jsou způsobeny v nízkoenergetické oblasti (do 10
11 eV) zářením přicházejícím od Slunce, přičemž tato složka jeví znatelné 11leté variace shodné se
slunečním cyklem. Pro vyšší energie je odchylka od izotropie menší než 1 %.
Informace o kosmickém záření mají význam při zabezpečování letů ve velkých výškách, kde toto záření může v organismu vyvolávat rozklad bílkovinných molekul s následným onemocněním. Objev kosmického záření se připisuje V. F. Hessovi a W. Kolhörsterovi (1913), kteří ho prokázali při balónových letech ve velkých výškách. Na nový druh záření však upozornili již v r. 1902 E. Rutherford a H. L. Cook.
▶
cosmical meteorology
starší označení pro část
meteorologie, která studuje jevy, vyskytující se úplně nebo zčásti mimo
atmosféru Země. V současné době se tento termín neužívá a uvedené problémy jsou zahrnuty do pojmů
družicová meteorologie a
kosmické počasí.
▶
counterglow
záře, jež se objevuje na opačné straně oblohy než vychází nebo zapadá Slunce. Vzniká zpětným rozptylem a odrazem slunečních paprsků v atmosféře.
▶
countertrades
pásmo mezi
subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a polární oblastí, tj. zhruba mezi 35° a 65° zeměp. šířky příslušné polokoule, v němž převládá přenos vzduchu směrem od západu na východ. Toto
zonální proudění je zřetelné zejména ve vyšších vrstvách
troposféry, kde tvoří
cirkumpolární vír, přičemž dochází k rozšíření pásma západních větrů jak směrem k rovníku, tak směrem k pólům. Blíže k zemskému povrchu je v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti směr větru značně proměnlivý, takže převaha záp. větrů je zřejmější až z klimatologického zpracování. Pásmo západních větrů je lépe vyvinuto na již. polokouli, což souvisí s homogennějším povrchem (převahou oceánu nad pevninami). Zejména na sev. polokouli dochází v některých oblastech k zesílení záp. větrů, a to i v ročním průměru, což souvisí s výskytem
tryskového proudění. Viz též
větry západní stálé,
čtyřicítky řvoucí.
▶
counting anemometer
miskový nebo
lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“
dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům.
rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru)
univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.
▶
coupled model
numerický model zahrnující nejméně dvě složky
klimatického systému a zohledňující jejich vzájemné interakce. Typickým zástupcem tohoto druhu modelů jsou spřažené modely atmosféry a oceánu (v klimatologii AOGCM). Viz též
model atmosféry,
model zemského systému.
▶
course of meteorological element
kvantit. změna
meteorologického prvku s časem. V klimatologii se sleduje zejména
denní a
roční chod meteorologického prvku.
▶
crepuscular arc
fotometeor, jenž patří k
soumrakovým barvám. Vytváří jej stín Země a je pozorován na opačné straně obzoru proti zapadajícímu Slunci. Má tvar kruhové úseče a tmavomodrou barvu, často s fialovým nádechem. Nahoře bývá ohraničen nafialovělým pruhem. Oblouk soumrakový poprvé popsal něm. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Okraj soumrakového oblouku bývá při vhodných pozorovacích podmínkách zvýrazněn v podobě
Venušina pásu.
▶
crepuscular rays
temné pruhy ve směru slunečních paprsků při poloze Slunce za obzorem. V podstatě to jsou stíny oblaků, které rovněž mohou být za obzorem, promítající se na pevné nebo kapalné částice, vznášející se v atmosféře. Někdy se stíny promítají až na opačnou stranu oblohy a jsou pozorovatelné v blízkosti
antisolárního bodu. V tomto případě se nazývají antikrepuskulární paprsky. Krepuskulární paprsky patří k
fotometeorům. Termín paprsky krepuskulární se primárně vztahuje k situacím při zapadajícím nebo vycházejícím Slunci, popř. v době soumraku, kdy tyto paprsky vytvářejí jakoby vějíř rozevírající se vzhůru. Někdy se však jako paprsky krepuskulární označuje i obdobný jev při větších výškách Slunce nad obzorem a otvorech v oblačné vrstvě, kdy se zmíněný vějíř rozevírá dolů.
▶
crest cloud
méně vhodné označení pro
oblak orografický.
▶
Cretaceous
nejmladší geol. perioda
mezozoika (druhohor), zahrnující období před 145 – 66 mil. roků. Do té doby blízko sebe ležící pozůstatky superkontinentu Pangea se od sebe postupně vzdálily, takže uspořádání kontinentů se začalo blížit dnešnímu. Tehdejší
klimatické optimum dalo vzniknout mj. mohutným vápencovým souvrstvím i ložiskům ropy.
▶
CREX
Znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat. Má podobnou strukturu jako kód
BUFR, tj. zpráva v kódu CREX obsahuje kromě dat také jejich popis pomocí
deskriptorů. Jedná se však o alfanumerický kód a komprese dat se neprovádí, a proto CREX není vhodný např. pro radiosondážní data s vysokým vert. rozlišením nebo pro družicová data.
▶
critical temperature
hodnota
teploty, při jejímž překročení již nelze dosáhnout kapalného stavu dané látky. Při dosažení kritické teploty tedy mizí rozhraní mezi kapalnou a plynnou fází. Pro vodu má kritická teplota hodnotu 647,3 K (374,1 °C). Na hodnotě kritické teploty končí na
fázovém diagramu typu p – T
křivka vypařování a tento koncový bod se označuje jako
kritický bod. Odpovídá mu
tlak vodní páry 22,13 MPa.
▶
critical velocity of flow
rychlost, při níž přechází
laminární proudění v
proudění turbulentní. V meteorologii se s ní setkáváme např. při
fyzikálním modelování procesů v
mezní vrstvě atmosféry pomocí aerodyn. nebo viskózních modelů. Viz též
turbulence,
číslo Reynoldsovo.
▶
critical velocity of streaming
rychlost, při níž přechází
laminární proudění v
proudění turbulentní. V meteorologii se s ní setkáváme např. při
fyzikálním modelování procesů v
mezní vrstvě atmosféry pomocí aerodyn. nebo viskózních modelů. Viz též
turbulence,
číslo Reynoldsovo.
▶
cross section
vertikální řez atmosférou vyjadřující sérii
vertikálních profilů jednoho nebo více
meteorologických prvků v daném čase podél zvolené horiz. linie. Tímto způsobem lze znázornit vybranou vertikální plochu z výstupu
modelu numerické předpovědi počasí, nebo
aerologická měření v jednom termínu z více
aerologických stanic, které leží přibližně na jedné přímce, přičemž na horiz. ose je zachováván poměr vzdáleností mezi stanicemi. Řezy orientované ve směru sever – jih se označují jako meridionální, řezy orientované ve směru východ – západ jako zonální. Kromě základních meteorologických prvků lze pomocí prostorových vertikálních řezů zobrazit např. hodnoty
vertikální rychlosti,
potenciální teploty apod.
▶
cross-wind
vodorovná složka
rychlosti větru (vzhledem k zem. povrchu) kolmá ke směru pohybu tělesa, např. letadla, lodě, automobilu.
▶
crosswise vorticity
složka horizontální
vorticity kolmá na směr vtékání vzduchu do
konvektivní bouře. V případě dominance příčné vorticity nad
proudovou vorticitou dochází ke
štěpení konvektivní bouře, neboť
výstupný proud ohýbá kolmo orientovanou trubici vorticity a transformuje horizontální vorticitu na vertikální na bočních stranách výstupného proudu.
▶
cryograph
registrační
půdní mrazoměr k
měření promrzání půdy. Jeho záznam se označoval jako
kryogram.
▶
cryopedometer
syn. kryometr, kryopedometr – přístroj na
měření promrzání půdy. V současnosti jsou k tomuto účelu používány elektronické přístroje využívající specifických vlastností vody při změně skupenství (změny vodivosti).
Klasický půdní mrazoměr používaný v Česku byl tvořen hadičkou s pěnovou náplní nasycenou destilovanou vodou, která se zasouvala do novodurové trubky trvale zapuštěné v zemi; hadička měla na svém povrchu centimetrové měřítko s nulou v úrovni zemského povrchu. Po vytažení hadičky ze země se délka zmrzlého vodního sloupce určila hmatem. Viz též
kryograf.
▶
cryosphere
nesouvislý obal Země tvořený ledem (především v
ledovcích),
sněhovou pokrývkou a
permafrostem. Kryje se tedy s částí
hydrosféry,
pedosféry a
litosféry. Klimatickými podmínkami utváření kryosféry se zabývá
glacioklimatologie. Viz též
chionosféra.
▶
cumuliform cloud
oblak s patrnou strukturou v podobě valounů, zaoblených vrcholků vln apod., jehož horiz. rozměry jsou srovnatelné s jeho vert. rozsahem. Vzniká v důsledku
konvekce nebo dynamické a
mechanické turbulence při vert. rychlostech řádu m.s
–1. Typickými kupovitými oblaky jsou
cumulus a
cumulonimbus. Pojem kupovitý oblak se vztahuje k vnějšímu vzhledu
konv. oblaků, není přesněji vymezen a v mezinárodní
morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též
oblak vrstevnatý.
▶
Cumulonimbus
(Cb) [kumulonimbus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako mohutný a hustý oblak velkého vert. rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, vláknitá nebo žebrovitá a téměř vždy zploštělá; tato část se často rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod
základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, avšak nemusí s Cb souviset, a srážky, někdy jen jako
virga. Na vývoj Cb jsou vázány
bouřky, avšak Cb může existovat, aniž bouřka vznikne.
Vert. rozsah Cb je vždy alespoň několik km, někdy může vrcholek Cb prorůst i
tropopauzou. Cb je obvykle komplexem
jednoduchých cel, řidčeji se skládá z cely jediné. Vzniká působením intenzivní
konvekce, nejčastěji na
studených frontách nebo
čarách instability. Může se vyvinout i uvnitř homogenní
instabilní vzduchové hmoty, často za spolupůsobení orografických faktorů. Pro el. strukturu Cb je charakteristický výskyt centra záporného náboje v dolní a kladného náboje v horní části oblaku. Kromě toho bývá pozorováno i podružné centrum kladného náboje v oblasti základny, které je však vázáno na vypadávání srážek. Cb se v letectví pokládá za nebezpečný jev, neboť se v něm vyskytují výstupné a sestupné vzdušné proudy, které dosahují rychlostí až desítky m.s
–1, intenzivní
turbulence,
námraza, el. výboje a
kroupy často velkých rozměrů.
Cb lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
calvus či
capillatus. Cb nemá
odrůdy, můžeme však u něj klasifikovat
zvláštnosti praecipitatio,
virga,
incus,
mamma,
arcus,
tuba ,
murus,
cauda a
průvodní oblaky flumen,
pannus,
pileus a
velum. Viz též
elektřina bouřková,
rozsah oblaku vertikální,
průnik cumulonimbů do stratosféry,
informace SIGMET,
náboj bouřkového oblaku,
moment dipólu bouřkového oblaku,
bouře konvektivní,
elektrony ubíhající.
▶
Cumulus
(Cu) [kumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako osamocený oblak, obvykle hustý a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru ve tvaru kup, kupolí nebo věží. Při pohledu z boku mívá podobu květáku. Části ozářené Sluncem bývají zářivě bílé,
základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná. Někdy jsou Cu roztrhané. Cu je obvykle
vodním oblakem, v případě velkého vert. rozsahu (
Cu con) může být v horní části
oblakem smíšeným. Nejčastěji vzniká působením
termické konvekce. Je většinou nesrážkovým oblakem, z vert. mohutných Cu však mohou někdy vypadávat srážky v podobě krátkých
přeháněk. Cu se může za vhodných podmínek někdy dále vyvíjet v
Cb. Cu lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
humilis,
mediocris,
congestus a
fractus. Může být
odrůdy radiatus a můžeme u něj klasifikovat
zvláštnosti praecipitatio,
virga,
arcus,
tuba a
průvodní oblaky pannus,
pileus a
velum. Viz též
patra oblaků,
rozsah oblaku vertikální.
▶
cup anemometer
anemometr využívající k měření
rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu
n závisí téměř lineárně na rychlosti větru
v. Platí vztah:
kde
a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s
–1),
b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a
c konstanta řádu 10
–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření
směru větru je obvykle doplněn
větrnou směrovkou. Spolu s
ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
▶
cup of anemometer
těleso zhotovené z plechu nebo umělé hmoty polokulového nebo kuželového tvaru, které klade proudícímu prostředí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou. Jde o základní součást
miskového kříže anemometru. Anemometrická miska bývá opatřena tzv. trhací hranou, omezující vířivé pohyby na závětrné straně misky. Viz též
anemometr miskový,
systém anemometru miskový,
měření rychlosti větru.
▶
cup wheel
do nástupu
ultrasonických anemometrů byl čidlem většiny
anemometrů a anemografů, někdy se označuje jako
miskový kříž anemometru. Viz též
anemometr miskový.
▶
cup wheel of anemometer
někdy též Robinsonův kříž, viz systém anemometru miskový.
▶
current weather
soubor údajů o skutečném stavu ovzduší, vztahující se k určitému místu a času. Skutečné počasí zpravidla popisujeme údaji o
teplotě,
tlaku a
vlhkosti vzduchu, o
směru a
rychlosti větru, o
stavu počasí (déšť, sněžení, bouřka, mlha apod.), o
oblačnosti,
dohlednosti, popř. dalšími charakteristikami. V
letecké meteorologii se pro počasí skutečné používá i termín
počasí aktuální nebo
aktuál.
▶
current weather
slang. označení pro
počasí skutečné.
▶
curvature vorticity
složka relativní
vorticity určená zakřivením
proudnic. V
přirozené souřadnicové soustavě lze křivostní vorticitu
ξR určit podle vztahu:
kde
V představuje rychlost větru,
n je směr orientovaný kolmo a vlevo vůči směru proudění. Čím větší je zakřivení proudnic, tím vyšší hodnoty nabývá křivostní vorticita. Je-li zakřivení cyklonální, má křivostní vorticita na sev. (již.) polokouli kladnou (zápornou) hodnotu, pro anticyklonální zakřivení je hodnota křivostní vorticity záporná (kladná). Tato složka relativní vorticity působí neomezené stáčení proudění a má za následek např. spirálovitý tvar oblačného pásu v centru
cyklony. Termín se používá hlavně pro pohyby
synoptického měřítka. Viz též
vorticita střihová,
rovnice vorticity.
▶
cut-off high
teplá anticyklona, která vznikla oddělením sev. části protáhlého
hřebene vysokého tlaku vzduchu, ležícího zpravidla v poledníkovém směru,
brázdou nízkého tlaku vzduchu. Izolovaná anticyklona bývá často
blokující anticyklonou.
▶
cut-off low
syn. cyklona odštěpená –
výšková cyklona vzniklá oddělením již. části (na již. polokouli sev. části) meridionálně orientované hluboké
brázdy nízkého tlaku vzduchu rozšiřujícím se
hřebenem vysokého tlaku vzduchu. Odtržená cyklona je často produktem
blokování. V
teplotním poli jí odpovídá
kapka studeného vzduchu. V Evropě se odtržené cyklony vytvářejí např. nad sz. Středomořím a sev. Itálií.
▶
cyanometer
přístroj k určení modře oblohy. V nejjednodušším případě se modř oblohy vizuálně srovnává s pomocnou stupnicí 8 odstínů modré barvy natištěných na papíru. Základem přístr. měření je vytvoření shodného odstínu modré barvy s barvou oblohy, a to úpravou bílé barvy slunečního světla, např .průchodem hranolem s nastavitelným úhlem dopadu n. safírovou destičkou regulovatelné tloušťky. Obj. vyjádřením modře oblohy je pak údaj charakterizující nastavení té části přístroje, která se podílela na vytvoření požadovaného odstínu rnodře. První c. zkonstruoval a popsal švýcarský přírodovědec H. B. de Saussure v letech 1788 až 1789.
▶
cyanometry
měření
modře oblohy. Získané údaje se využívají pro rychlý, avšak jen hrubý odhad čistoty ovzduší.
▶
cyclogenesis
vznik, popř. zesílení již existující
cyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování
cyklony nebo k jejímu
prohlubování. K cyklogenezi často dochází na přední straně
výškové brázdy nebo v oblasti
atmosférických front, a to především
studených. Speciálním případem je
orografická a
termická cyklogeneze. Opakem cyklogeneze je
cyklolýza. Viz též
teorie cyklogeneze.
▶
cyclogenetic point
místo v atmosféře, v němž se začíná vytvářet
cyklona. Nejčastěji se nachází v
mezní vrstvě atmosféry na dynamicky instabilních
frontálních vlnách. V širším smyslu můžeme hovořit o cyklogenetickém bodu i za situací, kdy vzniká mělká cyklona v důsledku
termické nebo
orografické cyklogeneze.
▶
cyclolysis
zeslabení již existující
cyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k
vyplňování, popř. zániku
cyklony, ke zmenšování
horizontálního tlakového gradientu a slábnutí
větru. Opakem cyklolýzy je
cyklogeneze.
▶
cyclone
syn. níže tlaková
1. základní
tlakový útvar, který se projevuje na
synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou
izobarou nebo
izohypsou, přičemž
tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí.
Střed cyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja).
Pro cyklony je charakteristická
cyklonální vorticita a
cyklonální cirkulace. S přízemní
konvergencí proudění v cyklonách jsou spojeny
výstupné pohyby vzduchu, které určují charakter
cyklonálního počasí. Ke vzniku cyklon vedou rozmanité procesy v atmosféře označované jako
cyklogeneze. V tomto smyslu rozeznáváme především
mimotropické a
tropické cyklony, dále
cyklony subtropické a
polární. Viz též
stadia vývoje cyklony,
model cyklony,
osa cyklony.
2. tlakový útvar se sníženými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na
klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Cyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická
akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry. Příkladem takových cyklon jsou
cyklona aleutská,
islandská,
jihoatlantická a
jihopacifická.
▶
cyclone family
rodina cyklon – několik
frontálních cyklon, které vznikají postupně na jedné a téže
polární, výjimečně i
arktické hlavní frontě a postupují obvykle k východu až severovýchodu. Mezi jednotlivými cyklonami se vyskytují postupující
anticyklony nebo
hřebeny vyššího tlaku vzduchu. Na sev. polokouli každá z nových cyklon vzniká poněkud jižněji vzhledem k předešlé v souvislosti s postupem hlavní fronty k jihu až jihovýchodu. Série cyklon je ukončena
uzavírající anticyklonou.
▶
cyclone track
koridor se zvýšenou frekvencí pohybu cyklon, určený na základě studia
trajektorií cyklon za delší období. Trajektorie konkrétní cyklony se přitom od typické dráhy může značně lišit. Pro
tropické cyklony na sev. polokouli jsou charakteristické přibližně parabolické dráhy nejprve k severozápadu, posléze k severovýchodu, s bodem ohybu nejčastěji mezi 20° a 30° zeměp. šířky. V mimotropických oblastech dráhy cyklon směřují většinou od západu na východ ve směru
řídícího proudění. Dráhy cyklon v Evropě popsal W. J. Bebber (1891). Dodnes se používá jeho označení dráha Vb [pět bé] pro pohyb
janovské cyklony přes Jaderské moře a Maďarsko k severovýchodu, viz
situace Vb.
▶
cyclonic circulation
atmosférická cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je shodně orientovaný jako osa rotace Země. V těchto místech tedy
vzduchové částice mění směr svého pohybu na sev. polokouli proti směru hodinových ručiček, na již. polokouli v opačném směru. Cyklonální
cirkulace je tedy na sev. polokouli kladná a na již. polokouli záporná; na rovníku není definována. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální,
vorticita cyklonální,
cirkulace anticyklonální.
▶
cyclonic curvature
zakřivení
izobar, popř.
izohyps, ve smyslu
cyklonální cirkulace, typické pro
cyklony a
brázdy nízkého tlaku vzduchu.
Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené
trajektorii působí na sev. polokouli doprava od směru pohybu (na již. polokouli doleva), tj. proti horizontální složce
síly tlakového gradientu a souhlasně s
Coriolisovou silou. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální,
vítr gradientový.
▶
cyclonic flow
proudění, při kterém mají
proudnice cyklonální zakřivení.
▶
cyclonic precipitation
srážky vypadávající v oblasti
cyklony. Jsou to jednak
frontální srážky, a ze srážek nefrontálních především srážky vypadávající v
teplém sektoru cyklon a v oblastech významného
střihu větru s cyklonálním zakřivením
izobar či
izohyps. Cyklonální srážky mohou být jak trvalé, tak v podobě
přeháněk.
▶
cyclonic rotation of wind
stáčení větru v horiz. rovině dané cyklonálním zakřivením
proudnic. Na sev. polokouli má opačný směr než otáčení hod. ručiček, tj. míří vlevo, postavíme-li se po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální,
cyklona,
stáčení větru anticyklonální.
▶
cyclonic situation
1. označení pro určité
synoptické typy používané v
katalogu povětrnostních situací. Při cyklonální situaci převládá nad sledovaným územím
cyklonální počasí. U většiny typů cyklonálních situací se používá indexu "c". Např. NWc znamená sz. cyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů cyklonálního počasí. Viz též
situace anticyklonální.
▶
cyclonic vorticity
na sev. polokouli kladná, na již. polokouli záporná vert. složka
vorticity. Cyklonální rel. vorticita se vyskytuje v oblastech nízkého tlaku vzduchu, tj. především v
cyklonách a
brázdách nízkého tlaku vzduchu.
▶
cyclonic wave
méně vhodné označení pro
frontální vlnu.
▶
cyclonic weather
1. počasí v oblasti
cyklony. Závisí na
stadiu vývoje cyklony, na druhu
vzduchových hmot, které ji tvoří, na
dráze cyklony, roč. období a je rozdílné v různých sektorech cyklony.
V
mladé cykloně je počasí v její přední části charakteristické pro přibližující se
teplou frontu a její přechod. Počasí stř. části mladé cyklony odpovídá počasí jejího
teplého sektoru. V něm se v zimě ve stř. Evropě vyskytuje především rozsáhlá
vrstevnatá oblačnost, srážky ve formě
mrholení,
advekční mlhy a prům. teplota vyšší než normální. Počasí v
týlu cyklony odpovídá počasí při přechodu studené
fronty a počasí ve studené vzduchové hmotě postupující za ní. Nejčastěji se při něm vyskytuje proměnlivá
kupovitá oblačnost, srážky ve tvaru
přeháněk, v horských oblastech se mohou vyskytovat
srážky trvalého charakteru. V létě je přitom prům. teplota nižší než normální. Někdy se též hovoří o počasí sev. sektoru níže, které je typické velkou, často proměnlivou vrstevnatou i kupovitou oblačností, občasnými srážkami a při postupu cyklony od západu na východ vých. prouděním. Počasí i tam závisí do značné míry na vzdálenosti místa od středu cyklony.
V
okludované cykloně je počasí v její přední části před
okluzní frontou v chladném pololetí přibližně stejné jako v přední části mladé cyklony, protože v této roč. době se jeví okluzní fronta ve většině případů jako teplá. V teplém pololetí jsou v této části cyklony časté
přeháňky, popř.
bouřky. V týlové části okludované cyklony je počasí podobné jako v týlové části mladé cyklony s tím rozdílem, že protrhávání
oblačnosti po přechodu okluzní fronty nenastává tak rychle. Popsané počasí v oblasti cyklony představuje jen zjednodušené schéma, ve skutečnosti cyklonální počasí podstatně závisí na mnoha dalších faktorech.
2. označení pro počasí v oblasti cyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované velkou oblačností, trvalými srážkami a silným prouděním.
▶
cyclonic wind shear
horizontální střih větru, který zvětšuje
cyklonální vorticitu, tj. podporuje
slábnutí anticyklon nebo
prohlubování cyklon. Na sev. polokouli se při cyklonálním střihu větru rychlost větru zmenšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.
▶
cyclostrophic advection
advekce spojená s cyklostrofickým větrem.
▶
cyclostrophic wind
syn. proudění cyklostrofické –
1. jedna ze složek
ageostrofického větru. Vektor rychlosti cyklostrofického větru
vc je pak:
kde
λ značí
Coriolisův parametr,
KH horiz. křivost proudnic, kterou lze aproximovat
křivostí izobar nebo izohyps,
vg rychlost
geostrofického větru a
t jednotkový horiz. vektor orientovaný ve směru geostrofického větru. Cyklostrofický vítr má při záporné křivosti
KH (anticyklonálním zakřivení) stejný směr jako vítr geostrofický, zatímco v případě
KH > 0 (cyklonálního zakřivení) směřuje přesně proti geostrofickému větru. Cyklostrofický vítr tedy působí při
cyklonálních situacích zmenšení a při
anticyklonálních situacích zvětšení rychlosti skutečného horiz. proudění vůči rychlosti geostrofického větru;
2. horiz. proudění, u něhož je zrychlení působené
Coriolisovou silou zanedbatelné ve srovnání s celkovým normálovým zrychlením, tj. na celkové rychlosti proudění má převažující podíl cyklostrofická složka ageostrofického větru. Příklad cyklostrofického větru poskytuje především proudění v
tropických cyklonách. Termín cyklostrofického větru zavedl angl. meteorolog N. Shaw.
▶
Czech Bioclimatological Society
(ČBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o
bioklimatologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Je následnickou organizací Československé bioklimatologické společnosti (ČSBkS), která vznikla v roce 1965 sloučením Bioklimatologické komise ČSAV, založené v r. 1953, a bioklimatologické odborné skupiny
Československé meteorologické společnosti při ČSAV, založené v r. 1959. ČBkS spolupracuje se
Slovenskou bioklimatologickou společností (SBkS), s níž původně tvořila jednu společnost pod společným názvem ČSBkS. Prvním předsedou ČSBkS byl prof. RNDr. Ing. V. Novák, DrSc.
▶
Czech Hydrometeorological Institute
(ČHMÚ) – státní příspěvková organizace v rezortu Ministerstva životního prostředí ČR, pověřená výkonem funkce ústředního státního ústavu České republiky pro obory meteorologie, klimatologie, hydrologie, jakost vody a čistota ovzduší. ČHMÚ je nástupcem
Hydrometeorologického ústavu (HMÚ). Provozuje měřicí a monitorovací sítě, zabezpečuje základní zpracování a prezentaci dat a informací, připravuje specializované výstupy, analýzy a studie minulého, aktuálního i budoucího stavu atmosféry a hydrosféry. Zabezpečuje provoz rozsáhlé
sítě meteorologických,
klimatologických,
fenologických, hydrologických stanic,
stanic čistoty ovzduší a
meteorologických radarů. Přijímá a zpracovává data z
meteorologických družic a systému
pozemní detekce blesků. Zpracovává a archivuje data z vlastních i zahraničních měřicích sítí. Předpovědní a výstražná služba ČHMÚ ve spolupráci s
hydrometeorologickou službou Armády ČR provozuje
Systém integrované výstražné služby (SIVS) pro přípravu jednotných informací o nebezpečných projevech počasí na území ČR pro státní správu, samosprávu a veřejnost a spolupracuje se složkami krizového řízení ČR (Hasičský záchranný sbor ČR, Armáda ČR, Státní ústav pro jadernou bezpečnost, Hygienická služba, státní podniky Povodí a další). Zabezpečuje meteorologické informace a předpovědi pro civilní letectví a bezpečnost jaderných elektráren. V rámci
Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) vyhlašuje meteorologické předpovědi vzniku smogových situací, vznik a ukončení smogové situace a ve vybraných regionech regulační opatření. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích –
Světová meteorologická organizace (WMO),
Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT),
Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF),
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) a
Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). ČHMÚ je pověřen výkonem funkce
regionálního telekomunikačního centra v systému
Světové služby počasí WMO, funkcí národního radiačního střediska WMO a ve spolupráci se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost je pracovištěm Radiační monitorovací sítě ČR. ČHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji v daných oborech a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Provozuje veřejnou specializovanou knihovnu pro obory čistota ovzduší, hydrologie, meteorologie a klimatologie a vydává odborné publikace ve vlastním nakladatelství. Viz též
meteorologie v ČR.
▶
Czech Meteorological Society
(ČMeS) – vědecká společnost sdružující zájemce o
meteorologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Vznikla r. 1993 jako nástupnická organizace
Československé meteorologické společnosti. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie. Ve své činnosti využívá různé formy přednáškové činnosti, jako např. semináře, konference i akce s mezinárodní účastí. Je řízena hlavním výborem v čele s předsedou. Základním dokumentem ČMeS jako zapsaného spolku jsou stanovy schválené Ministerstvem vnitra ČR. ČMeS je členem Rady vědeckých společností při Akademii věd ČR a členem
Evropské meteorologické společnosti. Členové ČMeS jsou organizačně začleněni do poboček (Praha, Brno, Hradec Králové, Ostrava).
▶
Czechoslovak Meteorological Society of the Czechoslovak Academy of Sciences
(ČSMS) – předchůdce
České meteorologické společnosti, vědecká společnost při Československé akademii věd sdružující zájemce o
meteorologii v tehdejším Československu, popř. čestné členy ze zahraničí. ČSMS vznikla v r. 1958 a jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc.
▶
feedback
řetězec navzájem podmíněných reakcí různých složek
klimatického systému na narušení rovnováhy tohoto systému. Rozlišujeme
záporné a
kladné zpětné vazby.
▶
chain lightning
syn. blesk čočkový – vzácně se vyskytující
blesk s pravidelně přerušovaným
kanálem blesku. Má dlouhé trvání a bývá pozorován jen za silného
deště v části zeslabujícího se kanálu blesku. Fyz. vysvětlení se přiklání více k opt. jevu (tenký čárový světelný zdroj pozorovaný přes dešťové kapky) než k nehomogenním el. vlastnostem kanálu blesku.
▶
chamsin
suchý a horký již. až jv.
pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu
cyklony Středomořím dále k východu. Přináší velké množství prachu a písku, po přechodu
studené fronty často následuje
písečná bouře. Viz též
scirocco.
▶
change indicators in landing and airport forecasts
(BECMG, FM, TEMPO, NOSIG) – kódové zkratky vyjadřující předpokládaný vývoj
meteorologického prvku nebo jevu v
době platnosti předpovědi. Indikátor BECMG vyjadřuje postupnou změnu, FM změnu s uvedením času, v němž tato změna nastane, a TEMPO změnu. Pokud se neočekává v době platnosti přistávací předpovědi významná změna met. podmínek, uvádí se zkratka NOSIG. Viz též
předpověď počasí letištní.
▶
change of synoptic situation
syn. změna typu povětrnostní situace – výrazná a často náhlá změna cirkulačních poměrů nad velkými geografickými oblastmi, způsobená vývojem a změnou polohy
řídicích tlakových útvarů. Je doprovázena značnými změnami
tlakového a
teplotního pole vyvolávajícími změny i v polích dalších
meteorologických prvků. Příkladem přestavby povětrnostní situace je změna
zonální cirkulace na
meridionální a opačně, změna
cyklonální cirkulace na
anticyklonální apod. Viz též
situace povětrnostní celková.
▶
Chapman cycle
cyklus reakcí popisující vznik a zánik
ozonu ve
stratosféře. Byl popsán Sydney Chapmanem roku 1930. Cyklus na začátku zahrnuje fotolytický rozklad molekuly kyslíku O
2 následovaný reakcí mezi vzniklým atomárním kyslíkem O a další molekulou O
2. Tím vzniká ozon O
3, který se následně fotolyticky rozkládá anebo reaguje s atomárním kyslíkem. Chapmanův cyklus popisuje základní ozonové reakce. Pro realistický popis vzniku a zániku ozonu ve stratosféře je třeba do popisu zahrnout také katalytické reakce se sloučeninami dusíku, vodíku, chlóru a brómu. Tyto reakce doplňující základní Chapmanův cyklus zejména o procesy zesilující rozklad ozonu v atmosféře Země mají obecně podobu cyklu, jenž vychází z reakce
Do další reakce pak vstupuje fotolyticky vzniklý excitovaný atomární kyslík
a výsledkem je regenerace původního činitele X, za nějž můžeme dosadit NO, Cl, Br,
hydroxylový radikál OH*, popř. další.
▶
characteristic dimension
lineární vzdálenost charakteristická pro velikost plošného nebo prostorového atm. útvaru, např. části
pole meteorologického prvku, víru v atmosféře apod. Podle charakteristického rozměru se rozlišují měřítka atm. dějů, např. na makrometeorologické, mezometeorologické a mikrometeorologické. Dříve se používal též termín charakteristická délka. Viz též
měřítko atmosférických vírů,
délka směšovací.
▶
characteristic of the pressure tendency
časový průběh změny
tlaku vzduchu během stanoveného časového intervalu určený podle grafického výstupu průběhu tlaku zpracovaného staničním SW, případně z tvaru záznamu
mikrobarografu. V
synoptických zprávách charakteristika tlakové tendence vyjadřuje charakter změn staničního tlaku za období posledních tří hodin před termínem pozorování.
▶
characteristic temperature
▶
charge separation in clouds
procesy, jejichž prostřednictvím dochází v oblacích k oddělování kladného a záporného el.
náboje a ke vzniku center zvýšené koncentrace těchto nábojů. Tyto procesy jsou předpokladem pro vznik
oblačné elektřiny a
bouřkové elektřiny. Z metodologického hlediska lze procesy rozdělit na dvě skupiny: jednak na ty, které mohou probíhat bez působení počátečního el. pole, a za druhé na ty, jež předpokládají iniciační roli již dříve existujícího el. pole. Někdy se v odborné literatuře v souvislosti s těmito dvěma skupinami dějů objevují označení neinduktivní, resp. induktivní separace el. náboje.
Do první skupiny patří především děje, jež zřejmě hrají podstatnou roli při vzniku bouřkové elektřiny a uplatňují se při intenzivním narůstání ledových částic v oblacích. Probíhají při vzájemných srážkách, odrazech a tříštění různě velkých ledových částic nebo v průběhu obalování ledových částic povrchovou vrstvou přechlazené vody při velmi intenzivním zachycování přechlazených vodních kapiček ledovými částicemi. V obou případech dochází k tomu, že relativně velké a rychle narůstající oblačné částice se nabíjejí záporně, zatímco malé částice kladně. K oddělování pak dochází působením pole zemské tíže za spolupůsobení vertikálních pohybů vzduchu v oblacích a
turbulence.
Do druhé skupiny lze zařadit děje, které souvisejí s el. polarizací oblačných částic (
hydrometeorů) v již existujícím el. poli, čímž v oblačném prostředí vznikají soustavy orientovaných el. dipólů. Následně pak jde např. o selektivní zachycování kladných nebo záporných iontů, o působení
hrotových výbojů na koncích polarizovaných jehlicovitých
ledových krystalů apod.
Procesy separace el. náboje v oblacích významně interagují s celkovou mikrostrukturou oblaků, a představují tak dnes její integrální součást.
▶
charge separation in clouds
▶
charge separation in clouds
▶
Charles law
zákon o rozpínavosti plynu, podle nějž se tlak plynu při stálém objemu, tj. při
izosterickém ději, mění lineárně s teplotou. Jinými slovy, při izosterickém ději je závislost tlaku plynu na teplotě vyjádřena vztahem
kde
pT je tlak plynu při teplotě
T ve °C,
p0 značí tlak plynu při teplotě 0 °C,
α' je koeficient rozpínavosti plynů, který je u všech reálných plynů přibližně roven koeficientu jejich objemové roztažnosti. U
ideálních plynů se rozpínavost přesně rovná objemové roztažnosti. Vyjádříme-li teplotu v K, lze Charlesův zákon psát též ve tvaru
kde
T0 značí teplotu 273,15 K. Uvedený zákon je analogický
zákonu Gay-Lussacovu.
▶
chart of radiation
topoklimatologická mapa, znázorňující rozložení celk. množství urč. druhu záření (nejčastěji slunečního globálního záření) dopadlého na jednotku plochy reálného zem. povrchu za daný časový interval, zprav. za rok. M. o. se používá pro zemědělské, urbanistické, ekologické aj. účely k charakteristice využitelného energ. příkonu na zvoleném místě, který závisí na orientaci a sklonu povrchu. V. t. ozáření, topoklima, mapa oslunění.
▶
chart of sunshine duration
topoklimatologická mapa velkého měřítka, znázorňující rozložení teor. délky slunečního svitu na zemského povrchu bez ohleduna oblačnost, udávané v časových jednotkách (zpravidla v hodinách za den). Na rozdílod map
trvání slunečního svitu, jejichž údaje jsou získány přímým měřením
slunoměrem na met. stanicích, mapy oslunění vycházejí z výpočtů
astronomicky možného trvání slunečního svitu (oslunění míst) s ohledem na skut.převýšení překážek na obzoru. M. o. mají uplatnění v ekologii, v urbanismu, bioklimatologii apod. V. t. oslunění, topoklima, mapa ozáření
▶
chemical composition of atmosphere
soubor všech chemických látek tvořících
atmosféru Země, a to jako výsledek procesů její
evoluce. V užším smyslu je tímto termínem označováno chemické složení směsi plynů, tvořících
suchou a čistou atmosféru, viz následující tabulku:
| plyn |
objemová procenta |
| dusík |
N2 |
78,084 |
| kyslík |
O2 |
20,946 |
| argon |
Ar |
0,944 |
| oxid uhličitý |
CO2 |
0,040 55 |
| neon |
Ne |
0,001 818 |
| hélium |
He |
0,000 524 |
| metan |
CH4 |
0,000 186 |
| krypton |
Kr |
0,000 114 |
| vodík |
H2 |
0,000 05 |
| oxid dusný |
N2O |
0,000 033 |
| xenon |
Xe |
0,000 008 7 |
| oxid siřičitý |
SO2 |
0 až 0,000 1 |
| ozon |
O3 |
0 až 0,000 007 (léto) |
| |
|
0 až 0,000 002 (zima) |
| oxid dusičitý |
NO2 |
0 až 0,000 002 |
| amoniak |
NH3 |
stopy |
| oxid uhelnatý |
CO |
stopy |
| jód (páry) |
I2 |
stopy |
Pokud neuvažujeme
znečišťující příměsi, je zastoupení těchto plynů během roku v
homosféře přibližně konstantní, ovšem s výjimkou
ozonu a
oxidu uhličitého, jejichž koncentrace jsou přirozeně variabilní v čase i v prostoru. Zastoupení některých
skleníkových plynů navíc v minulosti oscilovalo např. v souvislosti s
kvartérním klimatickým cyklem a v současnosti průběžně narůstá vlivem antropogenní činnosti.
Pokud uvažujeme i všechny další složky atmosféry Země, připadá 0,25 % na
vodu, jejíž rozdělení v atmosféře je rovněž značně nerovnoměrné. Svým chemickým složením se od zbytku atmosféry podstatně liší
půdní vzduch i vzduch v neventilovaných prostorách. Také chemické složení vzduchu uvězněného v
ledovcích se může lišit od současného a posloužit tak jako
proxy data při rekonstrukci
paleoklimatu.
Chemickým složením atmosféry Země se mj. zabývá
chemie atmosféry. Během několika posledních století se zvyšuje antropogenní podíl na
znečišťování ovzduší, čímž dochází ke změnám chemického složení zemské atmosféry.
▶
chemical composition of precipitations
množství a chem. složení látek rozpuštěných nebo suspendovaných ve vodě srážek. Znalost chemického složení srážek je důležitá při studiu procesů
samočišténí ovzduší, antropogenního nebo přirozeného
znečišťování ovzduší a znečištění jiných složek prostředí (
hydrosféra,
pedosféra,
biosféra), pro které představují atmosférické srážky významný vstup znečišťujících látek. Viz též
déšť kyselý,
mineralizace srážek.
▶
chemical transport models
modely, jež vedle transportních mechanismů souvisejících s atmosférickým prouděním zahrnují i procesy působící chemické změny a transformace složek vzduchu a transportovaných příměsí přirozené i antropogenní povahy. Současné modely tohoto typu zpravidla svému uživateli nabízejí k výběru sady procedur zaměřených, obvykle z určitého účelového hlediska, na vybrané soubory chemických reakcí. Bývají zahrnuty i procesy
suché depozice a
mokré depozice. Tyto modely se dnes používají v souvislosti s problémy
ochrany čistoty ovzduší, ale často i k modelování a studiu vlivů různých meteorologických parametrů na průběh uvažovaných chemických reakcí a jejich cyklů, resp. ke studiu zpětných vlivů atmosférické chemie na obecné meteorologické a klimatické podmínky. Právě v těchto souvislostech jsou velmi významné např. vazby mezi atmosférickou chemií a radiačními procesy v ovzduší. V současné době (r. 2017) se u nás např. využívají konkrétní chemické modely CAMx (www.camx.com), CMAQ (https://www.cmascenter.org/cmaq/) nebo WRF-Chem (http://www.acd.ucar.edu/wrf-chem/).
▶
chemical tropopause
definice
tropopauzy s využitím vertikálního
gradientu koncentrací vybraných chemických příměsí. Pro definici se obvykle využívá prudce vzrůstající koncentrace
ozonu anebo rychle klesající koncentrace
vodní páry. Např. při použití koncentrace ozonu lze tropopauzu definovat jako oblast ohraničenou zespodu koncentrací ozonu 80 ppbv, nad níž následuje vzrůst koncentrace o 60 ppbv/km ve vrstvě přesahující 200 m a horní hranicí přesahující 110 ppbv.
▶
chemosphere
část
atmosféry Země zahrnující horní část
stratosféry,
mezosféru a dolní část
termosféry. Pro chemosféru jsou typické fotochemické reakce kyslíku,
ozonu, dusíku atd., které vznikají působením slunečního záření velmi krátkých vlnových délek.
▶
Chicago school of meteorology
směr a výsledky met. bádání konaného v Chicagu v Ústavu pro výzkum atmosféry. Za jejího zakladatele je považován C. G. Rossby. Dále k ní patří D. Fultz, J. Namias, N. A. Philipps, H. C. Willet a jiní. Chicagská meteorologická škola vznikla před II. světovou válkou, nejcennějších výsledků však dosáhla až po r. 1945. Studovala zákonitosti
všeobecné cirkulace atmosféry, především formulovala koncept
Rossbyho vln a
planetárních vln. Vytvořila tak nové představy dynamiky atmosféry, čímž mj. zásadně přispěla k rozvinutí fyzikálních předpokladů pro následné uplatnění
numerické předpovědi počasí. Studovala též astronomické vlivy na zemskou atmosféru.
▶
chinook
[činúk] – 1. označení pro
fén na vých. straně Skalnatých hor na území USA a Kanady. Přináší obyčejně náhlá a velká oteplení, někdy o více než 10 °C za několik málo minut. Vyvolává prudká tání sněhu (odtud pramení i regionální název
snow eater "požírač sněhu"), nebo rychlé dozrávání plodů. I když je typický pro zimu, vyskytuje se během celého roku.
2. v původním významu, ve kterém se dodnes hovorově používá na záp. pobřeží USA a Britské Kolumbie, označení pro vlhký jz. vítr z Tichého oceánu, související s tzv.
ananasovým expresem a přinášející sem oblačné a deštivé počasí.
▶
chionosphere
přerušovaný koncentrický obal Země s aktivní bilancí
tuhých srážek, tedy prostor na povrchu Země s celoročně možným výskytem sněhu a ledu. Chionosféra je vymezena dolní a horní
sněžnou čarou.
▶
Christmas thaw
označení pro poměrně teplé a vlhké počasí, které se může vyskytnout ve stř. Evropě mezi Vánocemi a Novým rokem při proudění rel. teplého
mořského vzduchu od jihozápadu až západu a které nastupuje po období tužších mrazů. V nižších a středních polohách se zpravidla projevuje deštěm, táním sněhové pokrývky a ledových krytů na vodních hladinách, zatímco ve vyšších horských polohách může při nízko položené hranici sněžení dojít k nárůstu
výšky sněhové pokrývky. Existence vánoční oblevy, dříve považované za jednu ze středoevropských
singularit, která údajně odděluje časnou zimu od „vlastní“ zimy, byla v novějších pracích zpochybněna. Častěji totiž dochází k pokračování relativně teplého počasí z druhé dekády prosince, kdy
sněhová pokrývka v nižších polohách nebývá přítomna. Vánoční obleva je u nás zachycena v lid.
povětrnostní pranostice k 24. 12. „Na Adama a Evu čekejte oblevu“.
▶
chromosphere
relativně tenká spodní vrstva sluneční atmosféry o mocnosti cca 10 000 km. U přechodu k níže ležící
fotosféře je teplota chromosféry cca 6000 K a směrem vzhůru stoupá, takže na horním okraji, kde chromosféra přechází ve
sluneční korónu, dosahuje 30 000 K. V horní části je chromosféra značně nehomogenní; bývá zde vzhledově složena z tzv. spikulí, což jsou sloupce plazmy tryskající chromosférou do sluneční koróny rychlostí 20 – 30 km.s
-1 a svým vzhledem připomínající hořící step. Dalším chromosférickým jevem jsou tzv. flokulová pole, lokalizovaná zpravidla nad níže ležícími fotosférickými fakulovými poli a projevující se jako strukturovaná prostorová zjasnění, označovaná jako
flokule. Při zvýšené
sluneční aktivitě probíhají v chromosféře
sluneční erupce. Viz též
protuberance.
