▶
K-index
index instability definovaný podle vzorce:
kde
T850, resp.
T700 a
T500, jsou hodnoty
teploty vzduchu v
hladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a
TD850, resp.
TD700, je
teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají
bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají
ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky
místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky.
▶
kalendář povětrnostních situací
přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami
synoptické typy stanovené na základě určité
typizace povětrnostních situací, záznamy o
přestavbě povětrnostních situací apod. Některé
typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z
typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle
typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též
katalog povětrnostních situací.
▶
kalendář stoletý
pozdější označení populárního spisu sestaveného lékařem Christophem von Hellwig a po roce 1700 opakovaně vydávaného v řadě evropských zemí. Vycházel ze staršího kalendáře, do kterého Mauritius Knauer, opat kláštera v německém Langheimu, zanesl výsledky svých sedmiletých
meteorologických a
fenologických pozorování z let 1652–1658 a výpočty polohy vesmírných těles do roku 1912. Ch. von Hellwig kalendář omezil na období 1701–1800, přičemž pod vlivem
astrometeorologie předpokládal opakování
počasí v sedmiletém cyklu. Pro
dlouhodobou předpověď počasí je bezcenný, byl však ve své době užitečným zdrojem klimatických údajů.
▶
kalendář vzduchových hmot
přehled o výskytu vzduch. hmot na daném místě za urč. období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami typy vzduch. hmot, někdy též údaje o
transformaci vzduchových hmot a jejich výměně, o
přechodech front apod. Kalendáře vzduchových hmot se využívají pro klimatol., bioklim., prognózní aj. účely. Nejdelší publikovaný kalendář vzduchových hmot z území ČSFR byl zpracován pro Bratislavu (1948 – 1978) a v každém dni je v něm uveden jen jediný (převládající) typ vzduch. hmoty. Viz též
klasifikace vzduchových hmot
▶
kalibrace družicových dat
fáze zpracování družicových dat spočívající v převodu dat získaných přístroji
meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu
záření,
jasovou teplotu,
odrazivost (albedo) aj.
▶
kalibrace meteorologických přístrojů
je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány
etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval. V případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.
▶
kambrium
nejstarší geol. perioda
paleozoika (prvohor), zahrnující období před 541 – 485 mil. roků. Charakterizuje ho velmi teplé klima a prudký rozvoj mořských rostlin a živočichů s pevnými schránkami (např. trilobitů), označovaný jako "kambrická exploze".
▶
kanál blesku
vysoce ionizovaná svítící dráha vytvořená propojením
vůdčího výboje se
vstřícným výbojem. V závislosti na charakteru pohybu vůdčího výboje může být tato dráha přímá, častěji však stupňovitě členěná nebo různě větvená. V ní se uskutečňuje pohyb el. náboje spojený s neutralizací nábojů kladné a záporné polarity. Velmi krátkodobě probíhá kanálem blesku el. proud o velikosti desítek kA. Proudy protékající bleskovým kanálem mohou dosahovat výjimečně až stovek kA. Kanál blesku, obvykle o průměru v řádu jednotek centimetrů, bývá opticky poměrně ostře ohraničen a teplota v něm dosahuje až kolem 30 000 K, což odpovídá podmínkám pro vytvoření plazmatu. Tímto zahřátím též vzniká tlaková vlna, při jejímž prostorovém šíření vzniká akustický efekt
hromu.
▶
kanál spektrální
označení části
spektrálního pásma, ve které se měří
elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např.
radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.
▶
kandela
(cd) – jednotka
svítivosti, definovaná jako svítivost světelného zdroje, který v daném směru vyzařuje monochromatické záření o frekvenci 540 THz a jehož
zářivost v tomto směru činí 1/683 wattu na steradián. Uvedená frekvence odpovídá vlnové délce 0,555 mikrometrů, představuje odstín zelené barvy, nalézá se v blízkosti středu spektra
viditelného záření a lidské oko na ni bývá při denním vidění nejcitlivější. Tato definice platí od r. 1979, předchozí definice z r. 1967 definovala kandelu jako svítivost 1/600 000 čtverečního metru povrchu
absolutně černého tělesa při teplotě tuhnoucí platiny 1768
oC a
normálním tlaku vzduchu. Návaznost nynější definice je zajištěna příslušnými přepočty.
▶
kapička vodní zárodečná
▶
kapilára teploměru
skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou
kapalinového teploměru. Do kapiláry
teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající
teplotě teploměrná kapalina.
▶
kapka dešťová
kapka vody o
ekvivalentním průměru větším než 500 µm vypadávající z
oblaků na zemský povrch. Označení někdy zahrnuje i
kapky mrholení a spodní hranice velikosti kapek se potom snižuje na přibližně 200 µm. Malé
dešťové kapky jsou sférické, s rostoucí velikosti kapek se jejich tvar deformuje vlivem aerodynamických sil. Padající velké kapky jsou na čelní straně silně zploštělé. Nejčastější velikost dešťových kapek je 1 až 2 mm. Kapky, jejichž ekvivalentní průměr dosahuje 6 až 7 mm, se stávají hydrodynamicky nestabilní a při pádu nebo při vzájemných kolizích se tříští na menší kapičky (laboratorní experimenty prokázaly stabilní kapky do velikosti ekvivalentního průměru až 9 mm). Dešťové kapky vznikají buď táním velkých
ledových krystalů, popř. jejich shluků vzniklých
agregací, nebo
koalescencí menších kapek. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova,
teorie vzniku srážek koalescencí,
rozdělení velikosti dešťových kapek,
rozdělení Marshallovo–Palmerovo,
rychlost pádová.
▶
kapka mrholení
kapka vody o průměru menším než 500 µm vypadávající z
oblaků nebo z
mlhy na zemský povrch. Viz též
mrholení.
▶
kapka oblačná
1. obecné označení pro kapky v
oblacích;
2. kapalná částice o průměru menším než 200 µm, jejíž
pádová rychlost je zanedbatelná. V oblacích a
mlhách se setkáváme s oblačnými kapkami o koncentracích řádu 10
7–10
8 m
–3 (10–100 kapek v cm
3) a střední průměr oblačných kapek dosahuje velikosti kolem 20–40 µm. Oblačné kapky mají kulový tvar. Viz též
voda oblačná,
rozdělení velikosti oblačných kapek,
kapka dešťová.
▶
kapka srážková
označení používané zejména při matematickém modelování procesů v
mikrofyzice oblaků a srážek pro kapky, jejichž velikost odpovídá definici
srážkových částic. Kromě
dešťových kapek a
kapek mrholení řadíme mezi srážkové i ty kapky o velikosti srážkových částic, které nedosáhnou zemského povrchu.
▶
kapka studeného vzduchu
studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní
troposféře a často způsobuje vznik
výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od
výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt
cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými
nefrontálními srážkami.
Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.
▶
kapka vodní přechlazená
▶
karbon
pátá geol. perioda
paleozoika (prvohor) mezi
devonem a
permem, zahrnující období před 359 – 299 mil. roků. Na kontinentech panovalo velmi teplé a
humidní klima, které umožnilo všeobecné rozšíření bujných bažinatých lesů. Zuhelnatělé rostliny z tohoto období vytvořily ložiska černého uhlí, které dalo periodě název. Na pevnině žili obojživelníci a objevili se první plazi.
▶
katalobara
izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou
tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též
analobara.
▶
katalog povětrnostních situací
zákl. dokument o
typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých
synoptických typů, zvláště jejich
cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové
synoptické mapy, popř. schematické
kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá
kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací a díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.
▶
katastrofa hydrometeorologická
výrazně negativní účinek působení některého z
hydrometeorologických ohrožení na lidskou společnost, projevující se ztrátami na životech, zraněními nebo jinými zdravotními následky, rozsáhlými škodami na majetku nebo poškozením přírodních zdrojů. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatické a hydrologické katastrofy.
▶
katateploměr
hist. přístroj sloužící ke stanovení klimatického
zchlazování. Byl to zjednodušený
alkoholový nebo toluenový
teploměr s pouhými dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se nechala zbarvená kapalina vystoupat až do rozšířeného vrcholu
kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se změřil čas, za který kapalina v teploměru klesla od horní značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm
–2.sec
–1) se vypočítala tak, že se přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.
▶
kategorizace klimatu
členění
klimatu podle jeho horiz. a vert. rozsahu nebo působících
klimatotvorných faktorů, popř. metodiky jeho výzkumu. Nejčastěji používanými kategoriemi klimatu jsou
makroklima,
mezoklima,
místní klima a
mikroklima. Jako rozlišovací znaky pro vymezování kategorií klimatu se zpravidla volí prostorová, časová a energ. hlediska. Mezi kategoriemi však nelze vést přesnou hranici již vzhledem k velké proměnlivosti jejich rozměrů, vyplývající ze závislosti na vlastnostech
aktivního povrchu. To vysvětluje značnou nejednotnost v kategorizacích klimatu od různých autorů. Viz též
topoklima,
klima globální,
klima mezní vrstvy atmosféry,
kryptoklima,
klima půdní,
klasifikace klimatu.
▶
kenozoikum
současná geol. éra v rámci
fanerozoika, která navázala na
mezozoikum před 66 mil. roků. Zahrnuje periody
paleogén,
neogén (dohromady tradičně označované jako
terciér neboli třetihory) a
kvartér (čtvrtohory)
. Během kenozoika se kontinenty přesunuly do dnešní polohy, což podstatně ovlivnilo
všeobecnou cirkulaci atmosféry a
oceánské proudy. Dochází k mohutnému rozvoji ptáků a savců. Klima se vyznačuje teplými a chladnými výkyvy s převahou k celkovému postupnému ochlazování.
▶
kinematika atmosféry
část
dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu
vzduchových částic v
zemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích
meteorologie.
▶
klasifikace atmosférických front
vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti
atmosferických front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro
cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme
hlavní (základní)
fronty,
podružné a
okluzní fronty a
čáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme
teplé fronty, pohybující se na stranu studené
vzduchové hmoty,
studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli
kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme
troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku
troposféry,
přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a
výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru
vertikálních pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme
anafronty a
katafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v
polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.
▶
klasifikace atmosférických iontů
podle velikosti (poloměru
r) dělíme ionty přítomné v atmosféře na:
a) lehké (
r < 10
–9 m);
b) střední, u nichž někdy dále rozlišujeme ionty malé (
r = 10
–9 m až 8.10
–9 m), a ionty velké (
r = 8.10
–9 až 2,6.10
–8 m);
c) těžké (
r = 2,6.10
–8 až 5,5.10
–8 m);
d) ultratěžké (
r > 5,5.10
–8 m).
Klasifikace atmosférických iontů, v uvedené podobě označovaná jako klasifikace Israëlova, je v odborné literatuře používána nejčastěji. U některých autorů se však vyskytují určité modifikace. Užívá se např. též dělení na ionty malé, odpovídající svou velikostí shlukům molekul, a ionty velké (Langevinovy), zahrnující zhruba ionty těžké a ultratěžké, které svojí velikostí obvykle odpovídají rozměrům
Aitkenových jader. Viz též
ionty atmosférické,
ionizace atmosférická.
▶
klasifikace instability (stability) atmosféry Normandova
hodnocení
vertikální instability (
stability) atmosféry na základě velikosti tzv. „kladných“ a „záporných“ ploch na
termodynamickém diagramu, které jsou ohraničeny
stavovou křivkou vystupující
vzduchové částice a
křivkou teplotního zvrstvení (stratifikace). Za kladné se považují plochy, kdy stavová křivka je vpravo od křivky zvrstvení, tzn. na straně s vyšší
teplotou vzduchu; v opačném případě jde o plochu zápornou. Z tohoto hlediska rozlišil C. W. B. Normand tyto druhy instability ovzduší:
a) abs. stabilitu, kdy neexistují „kladné“, ale pouze „záporné“ plochy;
b) abs. instabilitu, kdy existují pouze „kladné“ a neexistují „záporné“ plochy;
c) podmíněnou instabilitu latentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy a „kladné“ plochy jsou větší než „záporné“;
d) podmíněnou instabilitu pseudolatentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy, ale „kladné“ plochy jsou menší než „záporné“.
Toto dělení má spíše historickou hodnotu a v současné době se používá jen velmi zřídka. Viz též
teplotní zvrstvení atmosféry,
metoda částice,
metoda vrstvy,
CAPE.
▶
klasifikace klimatologická
syn. klasifikace podnebí.
▶
klasifikace klimatu
členění Země nebo její části do regionů relativně homogenních z hlediska
geneze klimatu (
genetické klasifikace klimatu) nebo jeho projevů (
efektivní nebo též konvenční klasifikace klimatu). Z hlediska
kategorizace klimatu rozlišujeme globální a regionální klasifikace klimatu. Hlavními vymezovanými jednotkami jsou
klimatické oblasti sdružené do
klimatických pásem, dále pak
klimatické typy. Kritériem pro jejich stanovení mohou být hodnoty vybraných
klimatických prvků,
klimatologických indexů apod. Regionální klasifikace klimatu s výrazně aplikačním zaměřením je někdy označována i jako
klimatologická rajonizace.
▶
klasifikace klimatu Alisovova
genetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století (v češtině Alisov, 1954). Vychází z
geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm
klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou
klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna
vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezonní střídání. Je vymezeno
klima ekvatoriální,
subekvatorální neboli rovníkových
monzunů,
tropické,
mírných šířek,
subarktické (bez ekvivalentu na jižní polokouli) a
arktické, resp.
antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do
klimatických typů na
kontinentální,
oceánské, západních pobřeží a východních pobřeží.
▶
klasifikace klimatu Bergova
efektivní klasifikace klimatu, sestavená L. S. Bergem (1925) na základě poznatků o rozšíření přírodních krajinných celků (zón) Země. Rozlišuje klima velkých a malých
nadmořských výšek, v jejich rámci pak dvanáct
klimatických typů: klima tundry, tajgy, listnatých lesů mírných šířek, monzunové klima mírných šířek, stepní klima, středomořské klima, klima vlhkých subtropických lesů, mimotropických pouští v nitrech pevnin, tropických pouští, klima savanové a klima vlhkých tropických pralesů. Některé Bergovy klimatické typy se shodují s typy
Köppenovy klasifikace klimatu, na rozdíl od ní však hranice
klimatických oblastí nejsou určeny hodnotami
klimatických prvků, nýbrž znaky krajiny, jako je rozsah typů vegetace, půdních druhů atd.
▶
klasifikace klimatu ČR podle Atlasu podnebí
rozlišuje tři hlavní oblasti (teplou, mírně teplou a chladnou), které dále člení hlavně podle
Končekova vláhového indexu. V původním vydání (Atlas podnebí Československé republiky z roku 1958, viz
klimatologický atlas) byly použity různě dlouhé časové řady a dokonce i různé hranice některých charakteristik (např. červencová
izoterma 15 °C byla v Beskydech nahrazena izotermou 16 °C). V aktualizovaném zpracování (Atlas podnebí Česka z roku 2007) byly vypuštěny agrotechnické charakteristiky (např. plná zralost žita ozimého) a klasifikace obsahuje jen 6 základních charakteristik, včetně vláhového indexu podle Končeka, který obsahuje další 4 klimatologické charakteristiky a pro výpočet bylo použito jednotné období 1961–2000. Upravená metodu výpočtu klasifikace umožňuje přepočet pro jiné časové období.
▶
klasifikace klimatu ČR Quittova
založena na představě rozčlenění území na
klimatické rajony podle příslušnosti ke komplexu klimatologických charakteristik. Charakteristiky jsou v klasifikaci chápány jako velikostní třídy (např. počet
letních dní), které odpovídají v dané části regionu klimatologickým hodnotám. Průnik jednotlivých tříd podmiňuje začlenění do definovaných skupin tříd. Quitova klasifikace rozlišuje 23 klimatických jednotek (rajonů) ve třech
klimatických oblastech (teplá, mírně teplá, chladná) definovaných kombinacemi tříd hodnot 14 klimatologických charakteristik. Původní klasifikace byla založena na hodnotách odečtených z Atlasu podnebí Československé republiky z roku 1958, nerozsáhlejší revize a aktualizace je publikována v Atlasu podnebí Česka z roku 2007 (viz
atlas podnebí).
▶
klasifikace klimatu efektivní
(konvenční) členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska projevů klimatu. Na rozdíl od
genetické klasifikace klimatu nezohledňuje procesy
geneze klimatu, takže k jednomu
klimatickému typu mohou patřit oblasti z tohoto hlediska různorodé. Nejrůznější efektivní klasifikace klimatu vznikaly se záměrem popsat prostorovou variabilitu určitého znaku přírodní sféry, např. rozšíření biomů nebo převládajících geomorf. procesů, viz
geomorfologická klasifikace klimatu. V současné době rozšířené efektivní klasifikace klimatu k tomu využívají konvenčně stanovených prahových hodnot vybraných
klimatických prvků. Regionální
klasifikace klimatu jsou vesměs efektivními klasifikacemi; nejznámější globální efektivní klasifikací je
Köppenova klasifikace klimatu, dalšími příklady jsou z ní odvozená
Trewarthaova klasifikace klimatu, dále
Bergova klasifikace klimatu a
Thornthwaiteova klasifikace klimatu.
▶
klasifikace klimatu Flohnova
ryze
genetická klasifikace klimatu Země, sestavená H. Flohnem (1950) na základě
všeobecné cirkulace atmosféry. Vychází z existence čtyř druhů zemských větrných pásů, které se během roku šířkově posouvají v závislosti na výšce Slunce. Jsou to:
1. rovníkový pás záp. větrů;
2. pás vých. větrů neboli pasátový pás;
3. mimotropický pás záp. větrů;
4. polární pás vých. větrů.
Oblasti, v nichž po celý rok převládá jeden z uvedených větrných pásů, mají podle Flohna stálé (homogenní) klima, zatímco oblasti, v nichž se sezonně střídají sousední větrné pásy, mají klima alternující (heterogenní). Např. střídáním tropického pásu vých. větrů a mimotropického pásu záp. větrů vzniká tropický pás zimních dešťů (
středomořské klima) s letním
pasátem a zimními záp. větry. Flohn klasifikaci navrhl pro tzv. ideální kontinent a pro světové moře; pro skutečné kontinenty a oceány byla rozpracována dalšími klimatology, zejm. E. Kupferem (1954).
▶
klasifikace klimatu genetická
členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska
geneze klimatu, zejména podle
všeobecné cirkulace atmosféry. Tento způsob hrál významnou roli v minulosti, neboť na rozdíl od
efektivní klasifikace klimatu nevyžaduje znalost hodnot
klimatických prvků. Schematičnost genetických klasifikací však zároveň brání jejich detailnějšímu využití. K nejznámějším patří
Flohnova klasifikace klimatu a
Alisovova klasifikace klimatu.
▶
klasifikace klimatu geomorfologická
druh
efektivní klasifikace klimatu podle hlavních činitelů, které v daných klimatických podmínkách modelují tvary zemského povrchu. Tyto tvary jsou tedy do určité míry indikátorem klimatu, v němž se vyvíjejí. Příkladem je klasifikace A. Pencka (1910), který si z tohoto hlediska všímal srážek a dalších prvků
hydrologické bilance. Rozlišil tak tři hlavní skupiny
klimatických typů:
humidní klima,
aridní klima a
nivální klima.
▶
klasifikace klimatu konvenční
▶
klasifikace klimatu Köppenova
jediná celosvětově rozšířená
efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem (ve finální verzi Köppen, 1936). Další dílčí úpravy provedl R. Geiger (1961), proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a
srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních
klimatických pásem, označených velkými písmeny:
A –
tropické dešťové klima;
B –
suché klima;
C –
mírné dešťové klima;
D –
boreální klima;
E –
sněhové klima.
Hlavní klimatická pásma se dále dělí do
klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např.
izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě. Viz též
klasifikace klimatu Trewarthaova.
▶
klasifikace klimatu Penckova
▶
klasifikace klimatu Thornthwaiteova
efektivní klasifikace klimatu, navržená C. W. Thornthwaitem (1948) pro biologické a zeměd. aplikace. V původní verzi (1931) byla založena na indexu
srážkové účinnosti, později (1948) na Thornthwaiteově
indexu vlhkosti (
Im), přičemž zahrnuje následující
klimatické typy:
| Klimatický typ |
Im |
| A perhumidní |
Im ≥ 100 |
| B4 humidní |
80 ≤ Im < 100 |
| B3 humidní |
60 ≤ Im < 80 |
| B2 humidní |
40 ≤ Im < 60 |
| B1 humidní |
20 ≤ Im < 40 |
| C2 vlhko-subhumidní |
0 ≤ Im < 20 |
| C1 sucho-subhumidní |
–20 ≤ Im < 0 |
| D semiaridní |
–40 ≤ Im < –20 |
| E aridní |
–60 ≤ Im < –40 |
Kromě této klasifikace použil týž autor k vyjádření
humidity klimatu také samotnou hodnotu ročního
potenciálního výparu, viz
megatermické klima,
mezotermické klima,
mikrotermické klima,
klima tundry a
klima trvalého mrazu.
▶
klasifikace klimatu Trewarthaova
efektivní klasifikace klimatu Země, kterou vytvořil G. T. Trewartha (poslední verze z r. 1980). Někdy bývá označována jako Köppenova-Trewarthaova klasifikace klimatu, neboť vznikla modifikaci
Köppenovy klasifikace klimatu. Oproti ní rozeznává šest hlavních
klimatických pásem, označených písmeny A–F. Pásma A a B jsou v obou klasifikacích vymezena a členěna obdobně, Köppenovu pásmu E odpovídá Trewarthaovo F. Hlavní odlišností Trewarthaovy klasifikace klimatu je rozčlenění dvou Köppenových pásem (C a D) do tří (C–E). Vyčleněno bylo samostatné pásmo
subtropického klimatu, v němž alespoň osm měsíců průměrná měsíční teplota vzduchu přesahuje 10 °C. Hranicí pro
kontinentální typ mírného klimatu D je průměrná měsíční teplota vzduchu nejchladnějšího měsíce 0 °C, přičemž tuto prahovou hodnotu převzali i někteří současní autoři pro rozlišení
mírného dešťového a
boreálního klimatu v Köppenově klasifikaci klimatu. Trewarthaova klasifikace klimatu někdy vymezuje i pásmo H, popř. G, sdružující oblasti s významným vlivem nadmořské výšky na klima.
▶
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho
klasifikace meteorologických procesů a jevů podle jejich
charakteristických rozměrů navržená Orlanskim (1975).
Meteorologické jevy o rozměru menším než 2 km se označují jako jevy mikroměřítka, jevy s charakteristickým rozměrem 2 km až 2 000 km jako jevy mezoměřítka (resp.
mezosynoptického měřítka) a jevy o charakteristických rozměrech větších než 2 000 km jako jevy makroměřítka, resp.
synoptického měřítka. Pro každou ze tří hlavních kategorií vymezuje klasifikace i jemnější dělení, viz tabulku.
Definice charakteristického prostorového měřítka podle Orlanskiho (1985)
| Měřítko |
Rozsah rozměrů |
Příklady |
| mikro-γ |
< 20 m |
turbulence, vlečky, drsnost |
| mikro-β |
20–200 m |
prachové nebo písečné víry, termály, brázda za lodí |
| mikro-α |
200–2000 m |
tornádo, krátké gravitační vlny |
| mezo-γ |
2–20 km |
bouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města |
| mezo-β |
20–200 km |
noční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza |
| mezo-α |
200–2 000 km |
atmosférické fronty, mimotropické cyklony, tropické cyklony |
| makro-β |
2 000–20 000 km |
baroklinní vlny |
| makro-α |
> 20 000 km |
slapové vlny |
Orlanskiho klasifikace meteorologických procesů se přenáší i do popisu procesů a jevů, které lze vystihnout modelem s danou
rozlišovací schopností. Hovoříme pak o modelech příslušného měřítka. Klasifikace podle Orlanskiho je v současné době respektovanou a používanou klasifikací, i když i další autoři navrhli analogické klasifikace. Příkladem je i složitější klasifikace Fujity (1981).
▶
klasifikace mlh Willettova
nejznámější genetická klasifikace
mlh, vytvořená H. Willettem v roce 1928, která člení mlhy podle podmínek a způsobu jejich vzniku a rozeznává:
a)
mlhy uvnitř vzduchových hmot, k nimž patří
mlhy radiační,
advekční a
advekčně-radiační;
b)
mlhy frontální, které se dále dělí na mlhy na
frontách a na
mlhy předfrontální a
zafrontální.
Jednotlivé typy se dále dělí podle různých hledisek. Např. mlhy advekční se dále dělí na mlhy vznikající při
advekci relativně teplého vzduchu nad chladnější povrch a mlhy vznikající při
advekci studeného vzduchu nad teplejší povrch s vysokou schopností
odpařovat vodu (vypařování arktických moří, v našich podmínkách podzimní ranní vypařování z vodních ploch). Původní Willettova klasifikace mlh byla různými autory doplňována a upravována (např. H. R. Byersem), jiné genetické klasifikace mlh vytvořili J. J. George, S. Petterssen, A. D. Zamorskij a jiní.
▶
klasifikace oblaků
třídění
oblaků do kategorií na základě určitých společných charakteristik. Nejčastější je klasifikace oblaků podle:
a) vzhledu, viz
morfologická klasifikace oblaků;
b) vzniku a vývoje, viz
genetická klasifikace oblaků;
c) výšky výskytu, viz
patra oblaků;
d)
mikrofyzikálního složení, viz
oblak vodní,
oblak ledový a
oblak smíšený;
e) produkce
srážek, viz
oblak srážkový a
oblak nesrážkový.
▶
klasifikace oblaků genetická
klasifikace oblaků podle podmínek jejich vzniku. Podle klasické genetické klasifikace G. Stüveho se oblaky dělí na:
a) oblaky vzniklé jinde, než se vyskytují;
b) oblaky vzniklé v místě jejich výskytu, a to v důsledku
konvekce,
advekce a
turbulence;
c)
orografické oblaky, které se dále člení na oblaky vznikající v horských oblastech na návětrné, resp. závětrné straně, na oblaky vznikající nad pobřežím a na oblaky podmíněné teplotními či jinými kontrasty nad pevninou.
S touto klasifikací se v současné době setkáme jen zřídka. Běžně užívané je dělení na
oblaky vrstevnaté a
oblaky kupovité resp.
konvekční a dále dělení na
oblaky frontální a oblaky vznikající uvnitř
vzduchové hmoty.
▶
klasifikace oblaků morfologická
klasifikace oblaků podle jejich vzhledu. Základem je dělení do 10
druhů, u nichž lze dále rozlišovat
tvary,
odrůdy, případně i
zvláštností,
průvodní oblaky a
mateřské oblaky. Základem pro současnou mezinárodní morfologickou klasifikaci oblaků se stalo roztřídění oblaků do čtyř druhů z r. 1803 podle návrhu L. Howarda (1772–1864), který rozeznával
cirrus,
stratus,
cumulus a
nimbus. Viz též
Mezinárodní atlas oblaků,
Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech,
oblaky zvláštní,
oblaky horní atmosféry.
▶
klasifikace podnebí
klasifikace klimatologická stanovení klimatických typů a vymezování klimatických oblastí buď na celé Zemi, nebo v jejích částech. Různí autoři sestavili podle rozdílných znaků a hledisek, např. klimatologických indexů, značný počet klasifikací podnebí, které lze v podstatě rozdělit do dvou skupin: a) efektivní neboli konvenční klasifikace podnebí,vycházející z projevů určitých klimatických poměrů (charakteristický veget. kryt, odtokové poměry), které jsou popisovány pomocí konvenčně zvolených kritérií; b) genetické klasifikace podnebí, vypracované podle rozhodujících podmínek utváření podnebí. Hranice mezi oběma klasifikačními hledisky nebývají vždy ostré, protože někteří autoři při klasifikaci podnebí přihlíželi jak k charakteristickým rysům podnebí, tak k jejich příčinám. Viz též kategorizace podnebí.
▶
klasifikace podnebí Alisovova
genetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století. Vychází z
geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm
klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou
klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna
vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezónní střídání. Je vymezeno
klima ekvatoriální,
subekvatorální neboli rovníkových monzunů,
tropické,
mírných šířek,
subarktické (prakticky bez ekvivalentu na jižní polokouli) a
arktické, resp.
antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do
klimatických typů na kontinentální, oceánské, záp. pobřeží a vých. pobřeží.
▶
klasifikace podnebí Bergova
L. S. Berg roztřídil podnebí pevnin podle přírodních krajinných celků (zón) Země, vycházeje ze skutečnosti, že podnebí je jednou z určujících složek geograf. krajiny. Hranice
klimatických oblastí podle Berga nejsou určeny čís. hodnotami met. prvků, nýbrž nejtypičtějšími znaky krajiny, jako jsou hranice rostlinných formací, půdních druhů atd. Z hledisek
výškové pásmovitosti podnebí rozlišuje Berg podnebí nížin a hor (náhorních rovin). Pro nížiny vyčlenil 11 typů podnebí, a to
podnebí tundry,
tajgy (lesů mírných šířek s chladnou zimou), listnatých lesů mírných šířek (lesů mírných šířek s teplou zimou), monzunové mírných šířek,
stepní,
podnebí středomořské, vlhkých subtropických lesů, mimotropických pouští v nitrech pevnin (se stud. zimami), tropických pouští (s teplými zimami),
podnebí savanové (tropické lesostepí) a vlhkých tropických pralesů. Některé klimatické typy Bergovy se shodují s typy
Köppenovy klasifikace podnebí. Vzhledem k velkým rozměrům klimatické oblastí se jejich čís. charakteristiky pohybují v širokých intervalech. Bergrova klasifikace podnebípatří k
efektivním klasifikacím podnebí.
▶
klasifikace podnebí efektivní
(konvenční) třídění podnebí podle výrazných geomorfol. a veget. jevů či příznaků a jejich změn během roku v krajině, podmíněných trváním určitých klimatických podmínek. Hranice mezi jednotlivými klimatickými oblastmi nebo typy bývají voleny konvenčně velikostí klimatických a jiných prvků nebo kombinací prvků (indexů), aniž se přihlíží k podmínkám utváření podnebí. Nejznámější z těchto klasifikací je Köppenova klasifikace podnebí, vycházející původně především z geograf. rozšíření vegetace. Viz též klasifikace podnebí Bergova, klasifikace podnebí geomorfologická, klasifikace podnebí genetická.
▶
klasifikace podnebí Flohnova
ryze
genetická klasifikace podnebí Země, sestavená H. Flohnem (1950) na základě
všeobecné cirkulace atmosféry. Vychází z existence čtyř druhů zemských větrných pásů, které se během roku šířkově posouvají v závislosti na výšce Slunce. Jsou to: 1. rovníkový pás záp. větrů; 2. pás vých. větrů neboli pasátový pás; 3. mimotropický pás záp. větrů; 4. polární pás vých. větrů. Oblasti, v nichž po celý rok převládá jeden z uvedených větrných pásů, mají podle Flohna stálé (homogenní) podnebí, zatímco oblasti, v nichž se sezónně střídají sousední větrné pásy, mají podnebí alternující (heterogenní). Např. střídáním tropického pásu vých. větrů a mimotropického pásu záp. větrů vzniká tropický pás zimních dešťů (podnebí středomořské) s letním
pasátem a zimními záp. větry. Flohn klasifikaci navrhl pro tzv. ideální kontinent a pro světové moře; pro skutečné kontinenty a oceány byla rozpracována dalšími klimatology, zejm. E. Kupferem (1954).
▶
klasifikace podnebí genetická
třídění podnebí podle podmínek jeho utváření, zejména podle všeobecné cirkulace atmosféry.Typickou genetickou klasifikací podnebí je Flohnova klasifikace podnebí,založená na geograf. rozložení cirkulačních systémů. Mezi genetickou klasifikaci podnebí řadíme i Alisovovu klasifikaci podnebí, vycházející z výskytu převládajících vzduchových hmot, který je též důsledkem cirkulačních poměrů. Nevýhodou těchto klasifikací je jejich velká globálnost a schematičnost, které neumožňují detailnější třídění podnebí v menších oblastech. Viz téžklasifikace podnebí efektivní.
▶
klasifikace podnebí geomorfologická
druh
efektivní klasifikace klimatu podle hlavních činitelů, které v daných klimatických podmínkách modelují tvary zemského povrchu. Tyto tvary jsou tedy do určité míry indikátorem klimatu, v němž se vyvíjejí. Příkladem je klasifikace A. Pencka (1910), který si z tohoto hlediska všímal srážek a dalších prvků
hydrologické bilance. Rozlišil tak tři hlavní skupiny
klimatických typů:
humidní klima,
aridní klima a
nivální klima.
▶
klasifikace podnebí konvenční
syn. klasifikace podnebí efektivní.
▶
klasifikace podnebí Köppenova
—jediná celosvětově rozšířená
efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem až do jeho smrti v roce 1940. Další dílčí úpravy provedl R. Geiger, proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních
klimatických pásem, označených velkými písmeny: A –
tropické dešťové klima; B –
suché klima; C –
mírné dešťové klima; D –
boreální klima; E –
sněhové klima. Hlavní klimatická pásma se dále dělí do
klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např.
izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě.
▶
klasifikace podnebí Penckova
viz klasifikace podnebí geomorfologická.
▶
klasifikace podnebí Thornthwaiteova
efektivní klasifikace klimatu, navržená C. W. Thornthwaitem(1948) pro biologické a zeměd. aplikace. Na základě Thornthwaiteova indexu humidity vymezuje následující klimatické typy:
▶
klasifikace srážek
dělení
srážek podle původu a různých vlastností
srážkových částic, popř. podle dalších charakteristik srážek. Podle původu srážkových částic se v čes. terminologii rozlišují
srážky padající a
usazené, podle skupenství
srážky tuhé,
kapalné a
smíšené. Další dělení padajících srážek na
srážky stratiformní a
konvektivní se vztahuje k
druhům oblaků, v nichž se srážky vyvíjejí a z nichž vypadávají. Uvedené dva druhy padajících srážek se liší i z hlediska časové proměnlivosti
intenzity srážek, přičemž stratiformní srážky označujeme jako
srážky trvalé, v rámci konvektivních srážek pak rozlišujeme
přeháňky a
bouřkové srážky.
Podle výskytu srážek ve vztahu k poloze
atmosférických front rozlišujeme
srážky nefrontální,
předfrontální,
frontální a
zafrontální. Tyto kategorie tvoří souhrnnou skupinu označovanou jako
srážky cyklonální. Z hlediska mechanizmu vzniku dále vymezujeme např.
srážky monzunové a
orografické, z hlediska zasaženého území
srážky místní, z hlediska využití
srážky efektivní. Ve vztahu k
měření srážek se používají další označení, např.
srážky při bezoblačné obloze,
srážky neměřitelné,
srážky skryté,
srážky hnané větrem a
srážky občasné. Při klimatologickém hodnocení se vymezují např.
srážky normální a
srážky relativní. Zvláštní klasifikaci mají
tvary ledových krystalků.
▶
klasifikace stabilitní
klasifikace míry stimulace nebo potlačování
vertikálních pohybů v
atmosféře. Charakterizuje tendenci
vzduchové částice pokračovat ve vertikálním pohybu, nebo se navrátit do výchozího bodu poté, kdy byla vnějším impulzem z této výchozí polohy vychýlena. Při instabilním
zvrstvení atmosféry jsou vertikální pohyby v atmosféře podporovány a rozvíjí se intenzivní vertikální
turbulentní promíchávání. Při stabilním zvrstvení jsou vertikální pohyby tlumeny a intenzita turbulence je malá. Existuje řada stabilitních klasifikací, nejznámější je klasifikace Pasquillova–Giffordova, v ČR je používaná klasifikace Bubníka a Koldovského. Jako
míra stability se rovněž často používají
Richardsonovo číslo a
Moninova-Obuchovova délka.
▶
klasifikace tryskového proudění geografická
třídění
tryskového proudění podle oblasti výskytu. V
troposféře rozlišujeme
tryskové proudění rovníkové,
subtropické a
mimotropické, z nichž poslední ještě dále dělíme na tryskové proudění mírných šířek neboli tryskové proudění
polární fronty a tryskové proudění arktické. Tryskové proudění se vyskytuje také ve
stratosféře s osou nad
tropopauzou a lze jej též pozorovat ve všech zeměpisných šířkách.
▶
klasifikace tvarů ledových krystalků
▶
klasifikace vzduchových hmot
▶
klasifikace vzduchových hmot geografická
rozdělení
vzduchových hmot podle geogr. polohy
ohniska vzniku vzduchové hmoty. Někteří autoři rozlišují pouze dvě vzduchové hmoty, totiž
polární vzduch a
tropický vzduch, oddělené
polární frontou. Častěji se dále vymezuje
arktický vzduch (na jižní polokouli
antarktický), oddělený
arktickou, resp.
antarktickou frontou; polární vzduch je pak označován jako
vzduch mírných šířek. V rámci tropického vzduchu je někdy vyčleňován
ekvatoriální vzduch, avšak představa
tropické fronty na jeho okraji není relevantní. Kromě ekvatoriální se ostatní vzduchové hmoty dále dělí podle toho, kde nabývají své charakteristické vlastnosti, na
vzduch pevninský a
vzduch mořský. Viz též
klasifikace klimatu Alisovova.
▶
klasifikace vzduchových hmot termodynamická
rozdělení
vzduchových hmot podle
termodynamických vlastností. Podle nich rozlišujeme vzduchové hmoty
teplé,
studené a
místní. Studené vzduchové hmoty jsou ty, které při pohybu z
ohniska vzniku vzduchové hmoty se dostávají nad teplejší povrch, a teplé vzduchové hmoty ty, které se při pohybu z ohniska dostávají nad chladnější povrch. Podle vert.
teplotního zvrstvení rozlišujeme
vzduchové hmoty stabilní a
instabilní (labilní). Postupující teplé vzduchové hmoty se od chladnějšího povrchu ochlazují a stávají se stabilními, postupující studené vzduchové hmoty se od teplejšího povrchu oteplují, a proto se stávají instabilními.
Místní vzduchové hmoty mohou být stabilní i instabilní.
▶
klasifikace zvrstvení ovzduší
▶
klima
syn. podnebí – dlouhodobý charakteristický režim
počasí na Zemi nebo její části, daný variabilitou stavů
klimatického systému. Studiem klimatu se zabývá
klimatologie.
Geneze klimatu je podmíněna společným působením
klimatotvorných faktorů a
zpětných vazeb. Klima se projevuje v hodnotách
klimatických prvků a z nich odvozených
klimatologických indexů, přičemž je jedinečným znakem Země jako celku i každého místa na Zemi. Proces
kategorizace klimatu vymezuje různá prostorová měřítka, v nichž pomocí
klasifikace klimatu rozlišujeme
klimatické typy uspořádané do
klimatických pásem. Jejich tvar je podmíněn
zonalitou klimatu, která je narušována především rozdíly v
kontinentalitě klimatu. Na většině míst je podstatným znakem
sezonalita klimatu. Klima podmiňuje ráz a
klimatický potenciál krajiny, přičemž značnou roli hraje
humidita klimatu. Dynamika klimatických faktorů způsobuje
vývoj klimatu. Proměnlivost
všeobecné cirkulace atmosféry je vyjádřena klimatickými
oscilacemi, které jsou jednou z příčin
kolísání klimatu. K eliminaci krátkodobých výkyvů je klima hodnoceno pomocí
klimatologických normálů. Jednosměrné změny působení klimatotvorných faktorů vedou ke
změnám klimatu, k nimž přispívá i člověk
antropogenní změnou klimatu. Viz též
klimagram,
atlas podnebí,
modely klimatu.
▶
klima antarktické
v
Alisovově klasifikaci klimatu nejjižnější
klimatické pásmo, kde celoročně převládá
antarktický vzduch. V
Köppenově klasifikaci klimatu spadá prakticky celá Antarktida pod
klima trvalého mrazu, vyznačující se přítomností mohutného pevninského
ledovce a mimořádnou
drsností klimatu.
Radiační bilance zemského povrchu dosahuje výrazně záporných hodnot, mj. v důsledku velkého
albeda. Nízká
antarktická anticyklona způsobuje mohutné přízemní
inverze teploty vzduchu a přispívá k nízkým
srážkovým úhrnům.
Vítr přitom dosahuje
vysokých rychlostí a často způsobuje
blizard, a to nejen na pobřeží, kde se silně projevuje
ledovcový vítr. Extrémní jsou pak hodnoty
teploty vzduchu, a to i v
létě, kdy prům. měs. teplota vzduchu ve vnitrozemí zůstává kolem –30 °C, v zimě pak klesá i pod –60 °C. Viz též
extrémy teploty vzduchu,
pól chladu,
pól větrů.
▶
klima arktické
v
Alisovově klasifikaci klimatu nejsevernější
klimatické pásmo, kde celoročně převládá
arktický vzduch. V
Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
sněhové klima severní polokoule. Obecně je mnohem mírnější než
antarktické klima. Podle míry
kontinentality klimatu rozeznáváme oceánický a kontinentální typ arktického klimatu, které se liší především drsností zimy. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je v Arktidě v rozsahu od cca –10 °C v pobřežních oblastech do méně než –30 °C ve vnitrozemí Grónska. Zde zůstávají teploty vzduchu záporné celoročně, k čemuž přispívá nadmořská výška a velké
albedo Grónského
ledovce. Viz též
pól chladu.
▶
klima boreální
v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem D. Vyznačuje se velkými rozdíly mezi zimou a létem, kdy prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci dosahuje nejméně 10 °C, zatímco v nejchladnějším měsíci roku klesá pod –3 °C. Léto je natolik teplé, že umožňuje růst jehličnatých lesů; odtud označení boreálního klimatu jako klima tajgy nebo též
mikrotermické klima. Naopak označení
sněžné klima je pro toto klimatické pásmo chybné. Existence boreálního klimatu je vázána na přítomnost rozsáhlé pevniny, proto se vyskytuje pouze na severní polokouli a bývá někdy označováno jako severské klima. Silná
termická kontinentalita klimatu uvnitř těchto pevnin způsobuje nejvýraznější
roční chod teploty vzduchu na Zemi. V těchto oblastech jsou zimy mimořádně mrazivé, viz
pól chladu. Prům. roč. teplota vzduchu zde klesá k výrazně záporným hodnotám, což umožňuje existenci
permafrostu. Prům. roč.
úhrny srážek dosahují v boreálních oblastech zpravidla stovek milimetrů, dostatečná
humidita klimatu je nicméně dána malým
výparem. Z hlediska roč. chodu srážek dominuje
klimatický typ celoročně vlhký (Df), ve východní Asii však najdeme i typ se suchou zimou (Dw), který lze řadit k
monzunovému klimatu. Boreální klima se částečně kryje s
klimatem mírných šířek a se
subarktickým klimatem v
Alisovově klasifikaci klimatu.
▶
klima civilizační
klima přetvářené lidskou společností, a to zvláště v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje klima tím, že mění některé
geografické klimatotvorné faktory, především
aktivní povrch, při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vodních děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. Viz též
faktory klimatotvorné antropogenní.
▶
klima dešťové mírné
v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem C. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je mezi 18 °C a –3 °C a roč. úhrn srážek je vyšší než prahová hodnota
suchého klimatu. Podle roč. chodu srážek rozeznáváme tři hlavní
klimatické typy mírného dešťového klimatu: celoročně vlhké (Cf), se suchým létem (Cs) a se suchou zimou (Cw). Typ se suchým létem odpovídá
středomořskému klimatu, typ se suchou zimou můžeme řadit pod
monzunové klima. Další členění vychází z prům. měs. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci, která vždy dosahuje nejméně 10 °C, někdy však i přes 22 °C, jako např. u tzv. klimatu oliv (Csa). Zimy jsou zde mírné, se srážkami převážně ve formě deště, což umožňuje výskyt biomů s velkým podílem listnatých dřevin; mírné dešťové klima proto můžeme označit i jako
mezotermické klima. Kryje se se
subtropickým klimatem a částečně i s
klimatem mírných šířek v
Alisovově klasifikaci klimatu.
▶
klima dešťové tropické
v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem A. Obecně
tropické klima oblastí s velkou
humiditou klimatu, kde se celoročně nebo sezonně vyskytují
tropické deště. Průměrná teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci neklesá pod 18 °C, přičemž
roční chod teploty vzduchu je často zanedbatelný. Prům. roč.
úhrn srážek dosahuje i několik tisíc milimetrů, přičemž podle
srážkového režimu rozeznáváme čtyři
klimatické typy: celoročně vlhké
klima tropického dešťového pralesa (Af) a tři typy střídavě vlhké, tj. tropické
monzunové klima (Am) a
klima savany s
obdobím sucha v zimě (Aw), ojediněle v létě (As) dané polokoule. Výrazný je
denní chod meteorologických prvků, což platí především pro srážky. Tropické dešťové klima může být též označeno jako
megatermické klima, naopak termín
ekvatoriální klima je v této souvislosti nepřesný.
▶
klima ekvatoriální
syn. klima rovníkové – v
Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních
klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností
ekvatoriálního vzduchu, které je tudíž celoročně vlhké. V
Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
klima tropického dešťového pralesa, avšak někdy tak bývá nevhodně označováno celé pásmo
tropického dešťového klimatu.
▶
klima fyzické
skutečné klima Země uspořádané do fyzických
klimatických pásem a
klimatických typů, vytvářené současným působením všech
klimatických faktorů. Termín se používá při porovnání se zjednodušenými modely klimatu Země, jako je
radiační klima nebo
solární klima.
▶
klima glaciální
klima zaledněných oblastí, viz
klima trvalého mrazu. Viz též
glaciál.
▶
klima globální
označení pro hlavní charakteristiky
makroklimatu celé Země, často děleného jen na hlavní
klimatická pásma bez detailních charakteristik. Viz též
klima planetární.
▶
klima historické
vžitý název pro klima v době historické, pro kterou existují historické dokumentární prameny, avšak ještě se neprováděla pravidelná met. přístrojová
měření (v českých zemích zhruba do konce 18. století). Viz též
klimatologie historická,
období teplé středověké,
doba ledová malá.
▶
klima horské
klima v horských oblastech, které je určováno především nadm. výškou, členitostí
orografie a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu, viz
návětrný a
závětrný efekt, dále pakorograficky vyvolanou
místní cirkulací. Horské klima se vyznačuje nižším tlakem vzduchu, intenzivnějším slunečním zářením, bohatým především na
ultrafialovou složku, čistotou vzduchu, nižší teplotou vzduchu, její menší
roční amplitudou a větší rychlostí větru ve srovnání s přilehlými nížinami. Velikost
průměrné denní amplitudy teploty vzduchu je podstatně ovlivněna konvexností reliéfu, přičemž výrazně klesá na hřebenech hor, viz
oceánita klimatu. Vlivem
orografického zesílení srážek jejich úhrny s výškou obvykle vzrůstají až po hladinu
inverze srážek, jejich rozložení však závisí i na expozici svahů. Vlastností horského klimatu se využívá mj. v
klimatoterapii. Viz též
meteorologie horská,
pozorování meteorologické horské,
stanice meteorologická horská,
klima svahové.
▶
klima humidní
syn. klima vlhké –
1. obecně klima s velkou
humiditou klimatu. To najdeme především v oblastech s velkým množstvím srážek, dále pak v chladnějších oblastech s dostatečnými úhrny srážek a malým
výparem;
2. v některých
efektivních klasifikacích klimatu označení jednoho z
klimatických pásem, viz např.
klasifikace klimatu Thornthwaiteova,
klasifikace klimatu geomorfologická.
▶
klima kontinentální
syn. klima pevninské – klima s výraznou
kontinentalitou klimatu.
▶
klima léčivé
termín používaný ve zdravotnictví pro soubor fyz., chem. a biologických faktorů v atmosféře, který příznivě ovlivňuje fyziologické funkce organizmu. Léčivé klima je vhodné k prevenci a léčbě některých chorobných stavů, k posilnění organizmu ve smyslu obnovení zlepšení zdravotního stavu, pracovní schopnosti a výkonnosti. Klima lze prohlásit za léčivé jen tehdy, je-li podán důkaz o jeho léčivých vlastnostech a účincích, který je opřen o vědecký výzkum a lékařskou zkušenost s těmito účinky. Viz též
klimatoterapie,
lázně klimatické,
místo klimatické.
▶
klima megatermické
málo používané označení pro
tropické dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem, vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. Podle C. W. Thornthwaitea zde
potenciální výpar přesahuje 1 140 mm za rok. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
▶
klima městské
klima velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického
aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od klimatu přilehlého venkovského okolí se městské klima zpravidla liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením
tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teploty vzduchu), nižší
relativní vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími
emisemi znečišťujících látek, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší
znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením slunečního záření. Městským klimatem se zabývá
klimatologie měst. Viz též
smog,
znečištění ovzduší tepelné.
▶
klima mezní vrstvy atmosféry
nevh. označení pro klima posuzované z hlediska faktorů projevujících se typicky v
mezní vrstvě atmosféry a souvisejících s bezprostředním působením
aktivního povrchu na procesy v atmosféře. Jedná se zejména o klimatologické hodnocení režimů proudění vzduchu,
teplotního zvrstvení ovzduší, prostorového
rozptylu znečišťujících příměsí, denních a roč. změn teploty a vlhkosti vzduchu v mezní vrstvě, které jsou ovlivňovány tvarem reliéfu a drsností zemského povrchu, jeho teplotou, schopností odrážet sluneční záření, vypařovat vodu, vlastnostmi půdy apod. Viz též
klimatologie mezní vrstvy atmosféry.
▶
klima mezotermické
málo používané označení pro
mírné dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty
potenciálního výparu mezi 571 a 1 140 mm za rok. Z tohoto hlediska lze pod mezotermické klima částečně řadit i
suché klima. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
▶
klima mikrotermické
málo používané označení pro
boreální klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty
potenciálního výparu mezi 286 a 570 mm za rok. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
▶
klima mírných šířek
v
Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních
klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností
vzduchu mírných šířek. Z důvodu různé
kontinentality klimatu se značně liší oblasti ve vnitrozemí a při pobřeží, dále pak i západní a východní pobřeží mezi sebou. V efektivní
Köppenově klasifikaci klimatu jsou proto mírné zeměpisné šířky rozděleny mezi tři klimatická pásma:
mírné dešťové klima, chladné
suché klima a
boreální klima.
▶
klima místní
klima, které je mnohem těsněji vázáno na morfologii zemského povrchu, jeho geol. složení a rostlinnou pokrývku než
mezoklima. Vyvíjí se také působením
mikroklimatu, které je v jeho dosahu. Vert. je vymezeno výškou
mezní vrstvy atmosféry. V rozsahu místního klimatu mohou vznikat
místní cirkulace, např.
horský a údolní vítr, vytvářet se
jezera studeného vzduchu apod. Místní klima v uvedeném pojetí je syn.
topoklimatu. V odb. literatuře však není vztah místního klimatu k mezoklimatu a topoklimatu jednoznačně stanoven. Někteří autoři považují naopak za syn. termíny místní klima a
mezoklima. Viz též
počasí místní.
▶
klima monzunové
1. v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Am;
2. obecně klima ovlivňované
monzunovou cirkulací. Ta se uplatňuje v některých oblastech zmíněného typu Am, avšak i v rámci dalších
klimatických typů se suchou zimou:
tropického dešťového klimatu (Aw),
mírného dešťového klimatu (Cw) a dokonce i
boreálního klimatu (Dw). Společným znakem všech těchto typů je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na
monzunové srážky. Viz též
pól dešťů,
deště tropické.
▶
klima oceánické
syn. klima maritimní – klima s výraznou
oceánitou klimatu.
▶
klima pasátové
nepříliš časté označení pro
klima savany, odkazující na vliv
pasátů a sezonní výskyt
pasátové inverze teploty vzduchu.
▶
klima periglaciální
klima oblastí v předpolí kontinentálního nebo horského
ledovce, které má podobné vlastnosti jako
klima tundry. Dochází zde ke střídavému mrznutí a tání povrchové vrstvy
permafrostu. Převládá mrazové zvětrávání hornin, důležitá je i činnost větru. Termín se používá především v
paleoklimatologii. Na území ČR se periglaciální klima vyskytovalo v
glaciálech při rozšíření kontinentálního ledovce.
▶
klima planetární
1. klima Země jako planety, označované též jako
klima globální;
2. klima různých planet.
▶
klima porostové
syn. klima vegetační, fytoklima –
mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, která je jí ovlivněna, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů.
Půdní klima kořenového prostoru (klima rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostového klimatu. Porostové klima se vytváří v různých měřítkách klimatu, zejména v rozsahu
mikroklimatu,
místního klimatu, popř.
mezoklimatu.
▶
klima pouště
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
suchého klimatu, označovaný BW; dále se dělí na horké (BWh) a chladné (BWk). Obecně se klima pouště vyznačuje velkou
ariditou, způsobenou především velmi řídkým výskytem
padajících srážek; pokud se vyskytnou, mají často charakter
přívalového deště. Dalším znakem je malá
oblačnost a dlouhé
relativní trvání slunečního svitu. Nedostatek vegetace a vody v krajině vede k nízké spotřebě tepla na
výpar, což spolu s velkým
efektivním vyzařováním zemského povrchu způsobuje největší
denní amplitudy teploty vzduchu na Zemi. Nechráněný povrch pouště je vystaven intenzivní větrné erozi; charakteristický je tedy velký
zákal, často se vyskytují
písečné víry a
písečné bouře.
Relativní vlhkost bývá hlavně přes den velmi nízká, s výjimkou tzv. mlžných pouští při pobřežích omývaných studenými
oceánskými proudy. Tyto pouště patří mezi nejsušší místa na Zemi, vyskytují se zde prakticky pouze
skryté srážky. Viz též
extrémy srážek.
▶
klima přechodné
neurčité označení pro klima mezi dvěma odlišnými
klimatickými typy, a to v daném měřítku, vyjádřeném
kategorizací klimatu. V případě
makroklimatu jde nejčastěji o pásmo mezi oblastmi se zřetelnou
oceánitou a
kontinentalitou klimatu, přičemž šířka tohoto pásma bývá vymezována pouze subjektivně. Z hlediska
mikroklimatologie je přechodné klima vázáno na hranici
aktivních povrchů výrazně odlišných fyz. vlastností (např. klima okraje lesa, jezerního břehu apod.).
▶
klima přímořské
klima pobřežních oblastí. V případě oceánů a okrajových moří jde o
oceánické klima; pobřeží omývaná studenými
oceánskými proudy a pobřeží vnitřních moří mají oproti tomu větší
kontinentalitu klimatu.
▶
klima půdní
dlouhodobý režim fyz. vlastností půdy, zejména její
teploty a
vlhkosti, který se netýká jen
půdního vzduchu, nýbrž i
půdní vody a tuhé složky půdy. Někdy se vyčleňuje jako samostatná součást
porostového klimatu, protože se vytváří v zóně pod povrchem půdy v prostoru kořenových systémů (rhizosféry). Výzkumem půdního klimatu se zabývá
půdní klimatologie. Viz též
pedosféra,
zákony Fourierovy.
▶
klima radiační
model klimatu utvářeného pouze
radiačními klimatotvornými faktory. Na Zemi se mu nejvíce blíží klima oblastí s malou intenzitou
hydrologického cyklu a malou oblačností, tedy především
klima pouště. Termín je někdy používán též ve smyslu
solární klima. Viz též
klima fyzické.
▶
klima rovníkových monzunů
▶
klima savany
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným
ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období
sucha a
období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem
ekvatoriální deprese, případně i s výskytem
letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší
denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako
pasátové klima. Viz též
klima monzunové.
▶
klima skleníkové
fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště
skleníkovým efektem, vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem skleníkové klima někdy označuje klima vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.
▶
klima sněhové
v
Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější
klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je
permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou
klimatických typů:
klima tundry (ET) a
klima trvalého mrazu (EF). V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
arktické klima a
antarktické klima. Viz též
klima nivální.
▶
klima solární
syn. klima matematické – model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez
atmosféry díky působení
astronomických klimatotvorných faktorů. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího
záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární
klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy, dále pak polární pásma. Východiskem pro popis solárního klimatu je roční pohyb Slunce po
ekliptice. Viz též
klima radiační,
klima fyzické.
▶
klima stepi
1. v
Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ
suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem
srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Vyskytuje se ve stepích a v suchých savanách. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití těchto oblastí, což platí především v případě výskytu
agronomického sucha. Klima stepi může být též označeno jako semiaridní klima.
2. klima oblastí pokrytých biomem stepi. Jejich výskyt na Zemi je důsledkem kontinentality klimatu, která kromě nedostatku srážek způsobuje i velkou
roční amplitudu teploty vzduchu. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).
▶
klima středomořské
typ klimatu, kterému v
Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá
mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v
Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně
subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení
etéziové klima odkazuje na větry zvané
etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem
subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním
polární fronty a s ní spojených
mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.
▶
klima subekvatoriální
syn. klima rovníkových monzunů – v
Alisovově klasifikaci klimatu přechodné
klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá
ekvatoriální vzduch, v zimní polovině roku pak
vzduch tropický. V
Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá tropické
monzunové klima a
klima savany. Méně vhodné označení klima rovníkových monzunů vychází ze širšího pojetí termínu
tropický monzun.
▶
klima subtropické
v
Alisovově klasifikaci klimatu přechodné
klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá
tropický vzduch, v zimní polovině roku pak
vzduch mírných šířek. V
Köppenově klasifikaci klimatu se zčásti kryje s
mírným dešťovým klimatem, při západních březích pevnin s typem Cs se suchým létem, označovaným i jako
středomořské klima. Při východním pobřeží pevniny může být ovlivněno
mimotropickým monzunem, viz
klima monzunové. Ve vnitrozemí se subtropické klima vyznačuje značnou
kontinentalitou klimatu a lze ho řadit k chladnému
suchému klimatu podle W. Köppena.
▶
klima suché
1. syn. pro
klima aridní;
2. v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem B.
Roční
úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme
klima stepi a drsnější
klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se
subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a
pasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá
tropickému klimatu v
Alisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké
kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou
roční amplitudou teploty vzduchu.
▶
klima svahové
syn. klima expoziční –
topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám,
převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho
insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též
návětří,
závětří,
vítr svahový.
▶
klima tropické
1. souborné označení pro horké klima tropických šířek, tedy klima suchých tropů (horké
suché klima) i vlhkých tropů (
tropické dešťové klima, resp.
ekvatoriální klima a
subekvatoriální klima);
2. např. v
Alisovově klasifikaci klimatu označení pro klima té části tropů, kde po celý rok převládá
tropický vzduch.
▶
klima tropického dešťového pralesa
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Af, s celoročně vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a rovnoměrným rozdělením srážek během roku, přičemž ani v nejsušším měsíci neklesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm.
Tropické deště zde mohou mít dvě maxima ve formě
rovnodennostních dešťů. Tento
klimatický typ poskytuje nejpříhodnější podmínky pro růst vegetace na Zemi. V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
ekvatoriální klima.
▶
klima trvalého mrazu
syn. klima ledové – v
Köppenově klasifikaci klimatu drsnější typ
sněhového klimatu, označovaný EF. Prům. měs. teplota vzduchu ani v nejteplejším měsíci nepřesahuje 0 °C, Vyskytuje se prakticky v celé Antarktidě a ve vnitrozemí Grónska, v malé míře též ve vrcholových partiích velehor. Prům. roč. úhrny srážek často dosahují jen několika desítek, na pobřeží Antarktidy několika set milimetrů. Vypadávají prakticky jen ve formě
sněžení, podstatnou roli hrají i pevné
usazené srážky. C. W. Thornthwaite uvádí pro ledové klima hodnoty
potenciálního výparu do 142 mm za rok. Pokud je proces
akumulace sněhu intenzivnější než
ablace, dochází k tvorbě
ledovců, jejichž prostřednictvím se realizuje
odtok srážek. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova,
čára sněžná,
klima antarktické.
▶
klima tundry
v
Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ
sněhového klimatu, označovaný ET. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci sice nedosahuje 10 °C, avšak přesahuje 0 °C, takže se zde nevytváří stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Existence krátkého a chladného léta umožňuje růst typické vegetace, tvořené mechy, lišejníky, travinami, případně křovinami. Tundru najdeme v polárních oblastech spíše v blízkosti oceánu, který sice snižuje letní teplotu vzduchu, nicméně zima zde bývá často mírnější než v případě
boreálního klimatu. Totéž platí pro tzv. alpinskou tundru ve vysokých horách, která se zpravidla vyznačuje větší
humiditou klimatu. C. W. Thornthwaite uvádí pro tundru hodnoty
potenciálního výparu 143–285 mm za rok. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova,
klima periglaciální,
klima horské.
▶
klima volné atmosféry
nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu,
teplotního,
tlakového a
vlhkostního pole v
troposféře nad
mezní vrstvou a ve
stratosféře. Klima
volné atmosféry je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky
aerologických pozorování. Viz též
klimatologie volné atmosféry.
▶
klimagram
syn. klimogram – graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů.
1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa
x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu
y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v
bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.
▶
klimatizace
technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit
mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.
▶
klimatografie
popis
klimatu převážně v tabelární a mapové formě pomocí vybraných charakteristik
klimatických prvků a jevů, sestavený pro stanici, oblast nebo celou Zemi (např. klimatografie letišť, okresů apod.).
▶
klimatolog
pracovník kvalifikovaný pro práci v
klimatologii. Viz též
meteorolog.
▶
klimatologie
věda o
klimatu, studující dlouhodobé aspekty a celkové účinky met. procesů probíhajících na Zemi. Vzhledem k tomu, že met. děje probíhají v konkrétních podmínkách Země a jsou tudíž modifikovány geogr. faktory, označil K. Knoch (1930) klimatologii za regionální
meteorologii. Z tohoto hlediska stojí klimatologie na rozhraní geofyz. a geogr. disciplín.
K hlavním úkolům klimatologie patří:
a) studium
geneze klimatu na Zemi jako planetě i v jejích jednotlivých částech, tj. studium klimatogenetických procesů;
b) popis a objasnění klimatických zvláštností oblastí Země od velikosti kontinentů a oceánů až po nejmenší měřítka;
c) třídění neboli
klasifikace klimatu a vymezování
klimatických oblastí, tj.
klimatologická rajonizace (regionalizace);
d) studium klimatu v dobách historických a geologických,
kolísání klimatu a
změn klimatu, které směřuje i k pokusům o jejich předpověď, v poslední době s využitím mat.
modelů klimatu.
Klimatologie ve svém vývoji prošla od původně popisného zaměření do stadia analytického s širokým praktickým uplatněním. Z různých hledisek se dělí na
klimatologii obecnou a
regionální, teoretickou a
aplikovanou, podle měřítka klimatu na
makroklimatologii,
mezoklimatologii, popř.
topoklimatologii a na
mikroklimatologii. Podle metodického přístupu hovoříme např. o
klimatologii klasické,
dynamické,
synoptické,
komplexní. Popisem klimatu se zabývá
klimatografie. Viz též
bioklimatologie,
dendroklimatologie,
paleoklimatologie,
kategorizace klimatu.
▶
klimatologie aplikovaná
syn. klimatologie užitá – analýza a syntéza klimatologických údajů pro jejich využití v praxi (v zemědělství, průmyslu, zdravotnictví, při výstavbě, v dopravě, energetice apod.). Viz též
klimatologie lékařská,
lesnická,
letecká,
průmyslová,
technická,
urbanistická,
zemědělská.
▶
klimatologie dynamická
klimatologický směr, který na rozdíl od
klasické klimatologie nevychází při zpracování klimatologických materiálů z pevných časových úseků, jako je den,
pentáda apod., ale z různě dlouhých období, po která v daném místě nebo oblasti působily určité cirkulační a radiační podmínky (např. vyskytoval se určitý
synoptický typ,
vzduchová hmota, převládalo proudění kolmé na horský hřeben atd.). Z dynamické klimatologie dosáhla doposud největšího uplatnění
synoptická klimatologie, která se zabývá kauzálními vazbami mezi
cirkulačními typy počasí a klimatem. V posledním období zkoumá dynamická klimatologie ve větším rozsahu klima ve vztahu k složkám
radiační a
tepelné bilance. Zakladatelem dynamické klimatologie je švédský meteorolog T. Bergeron.
▶
klimatologie ekologická
syn. ekoklimatologie – odvětví
bioklimatologie, které se zabývá vztahy mezi živými organizmy a klimatickou složkou vnějšího prostředí. Předmětem ekologické klimatologie jsou ekologické nároky organizmů, jejich anatomické, fyziologické a morfologické (habituální)
adaptace a geogr. rozšíření rostlin a živočichů v závislosti na
klimatických podmínkách. Viz též
ekoklima.
▶
klimatologie historická
část
klimatologie, která se zabývá studiem
historického klimatu, především z hlediska
kolísání klimatu. Opírá se přitom o poznatky z referenčního období, kdy je možné určit závislosti mezi
meteorologickými měřeními a údaji z historických dokumentárních pramenů. K rekonstrukci klimatu období před počátkem pravidelných met. měření pak využívá záznamů pravidelných
meteorologických pozorování bez přístrojů, dále pak kronikářských a jiných zpráv o povětrnostních
extrémech, o charakteru jednotlivých
sezon apod. Kromě přímých pozorování má k dispozici i
proxy data dokumentární povahy, např. údaje o stavu vodních toků (o
povodních,
hydrologickém suchu, ledových jevech apod.) nebo záznamy hospodářského charakteru (o neúrodách, počátcích žní apod.). Stejně jako
paleoklimatologie může využívat i proxy data přírodního charakteru, především poznatky z
dendroklimatologie, archeologie a palinologie, která se zabývá
pylovou analýzou.
▶
klimatologie inženýrská
▶
klimatologie klasická
klimatologický směr, studující
klimatické prvky v jejich denním a roč. chodu podle kalendářních úseků, jako je den,
pentáda,
dekáda, měsíc. Zakládá se především na průměrech, resp. úhrnech a četnostech vypočtených z těchto období a na výpočtu
klimatologických normálů. Vychází ze staršího chápání klimatu jako prům. stavu ovzduší. Stále však poskytuje zákl. informace o klimatu daného místa nebo oblasti. Viz též
klimatologie dynamická.
▶
klimatologie komplexní
klimatologická metoda, jíž se studuje klima nikoliv podle jednotlivých
klimatických prvků, nýbrž podle jejich souborů vytvářených na základě předem stanovených intervalů jejich hodnot. Zákl. jednotkami klimatologického zpracování jsou pak
třídy a
typy počasí charakterizující počasí jednotlivých dní. Klima, jakožto dlouhodobý režim počasí, je z komplexně klimatologického hlediska vyjadřováno četnostmi různých tříd a typů počasí, jejichž výskyt může být hodnocen metodami
klasické nebo
dynamické klimatologie. Zakladatelem komplexní klimatologie je sovětský klimatolog E. E. Fedorov (1921–1985). Komplexní klimatologií pro území ČR a SR zabýval především slovenský klimatolog Š. Petrovič, který touto metodou zpracoval zejména klima lázní na Slovensku.
▶
klimatologie lázeňská
syn. balneoklimatologie - část
lékařské klimatologie zabývající se klimatem lázeňských míst jako jedním z hlavních činitelů komplexní lázeňské léčby. Do lázeňské klimatologie spadá i vyhledávání míst s příznivým klimatem k využití pro klimatickou lázeňskou léčbu, resp. rekreaci. Viz též
klimatoterapie.
▶
klimatologie lékařská
součást
humánní bioklimatologie, která studuje vlivy klimatu na zdraví a nemoci člověka. Jejím cílem je jednak zlepšení (ozdravení) přírodních, zvláště atm. podmínek pro život člověka, jednak využití příznivých vlastností klimatu k léčbě a rekreaci, popř. preventivní upozorňování na biometeorologicky nepříznivé změny počasí. Viz též
nemoci meteotropní,
předpověď biometeorologická.
▶
klimatologie lesnická
syn. silvioklimatologie –
aplikovaná klimatologie studující klima lesa především pro potřeby lesního hospodářství, a to s ohledem na pěstování a produkci lesa i těžbu a dopravu dřeva. Vzhledem k víceúčelové funkci lesa lze do lesnické klimatologie zahrnout i klimatologický výzkum lesních oblastí pro využití k rekreaci, pro oběh vody v přírodě, pro zlepšování (melioraci) zvláště
místního klimatu výsadbou
větrolamů, hygien. ochrannými pásmy kolem vodních nádrží a průmyslových závodů apod. Lesnická klimatologie tedy sleduje nejen vlivy klimatu na les, nýbrž i klimatické účinky lesa na okolní prostředí. Viz též
meteorologie lesnická.
▶
klimatologie letecká
aplikovaná klimatologie studující
klimatické podmínky leteckého provozu. Zabývá se zejména zpracováním klimatologických podkladů pro umísťování a výstavbu letišť, zabezpečování leteckého provozu a sestavování
klimatografie letišť a leteckých tratí. Viz též
meteorologie letecká.
▶
klimatologie měst
syn. klimatologie urbanistická – část
mezoklimatologie a
mikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i
klimatologie mezní vrstvy atmosféry a
klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska
mezoklimatu jde o interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska
mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s
bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky
hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též
klima městské.
▶
klimatologie mezní vrstvy atmosféry
část klimatologie pojednávající zpravidla v měřítku
mezoklimatu o klimatických charakteristikách
mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou
vertikální profily větru, stability
teplotního zvrstvení ovzduší,
turbulentního toku tepla,
vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i
klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky
imisí a
potenciálu znečištění ovzduší. Viz též
klima mezní vrstvy atmosféry.
▶
klimatologie obecná
syn. všeobecná – část klimatologie zabývající se obecnými zákonitostmi
geneze klimatu a
klimatických změn, vztahy mezi
klimatotvornými faktory a jevy i mezi
klimatickými prvky navzájem. Studuje také vlivy klimatu na ostatní složky
přírodního prostředí. Viz též
klimatologie regionální.
▶
klimatologie průmyslová
část
technické klimatologie, která se zabývá vlivem průmyslu na klima a studuje též účinky klimatu na průmyslová zařízení. Viz též
meteorologie průmyslová.
▶
klimatologie radarová
pracovní označení pro klimatologické zpracování a studium radarových charakteristik atmosféry, oblačnosti, srážek a některých
nebezpečných meteorologických jevů. Provádí časovou a prostorovou analýzu hodnot získaných v různých
klimatických oblastech pomocí aktivní a pasivní
radiolokace, především metodami mat. statistiky. Viz též
meteorologie radarová.
▶
klimatologie regionální
syn. klimatologie oblastní – část klimatologie zabývající se
klimatickými poměry vymezených území různé velikosti, např. kontinentů, států, povodí, průmyslových aglomerací aj. K úkolům regionální klimatologie patří zjišťování prostorové diferenciace
klimatických podmínek a vymezování
klimatických oblastí, tj.
klimatologická rajonizace (regionalizace). Analytický charakter regionální klimatologie ji odlišuje od
klimatografie. Viz též
klimatologie obecná.
▶
klimatologie synoptická
část
dynamické klimatologie zabývající se cirkulačními podmínkami
geneze klimatu. Klima se vysvětluje zejména četnostmi
synoptických typů a jejich povětrnostními projevy v daných oblastech. Základem synopticko-klimatologického zpracování jsou
typizace povětrnostních situací. Vypočítané klimatické charakteristiky typů povětrnostních situací se také využívají v předpovědní praxi.
▶
klimatologie technická
syn. klimatologie inženýrská – klimatologie aplikovaná v technice. Poskytuje klimatologické podklady k realizaci investičních záměrů, pro urbanistické řešení územních celků, problematiku
životního prostředí, zřizování a provoz složitých technol. zařízení, pro výstavbu inženýrských sítí (např. kanalizace), vnějších el. vedení, vysokých komínů, rozhlasových a televizních vysílačů, pro vodohosp. účely, zeměď. praxi apod. Klimatologické podklady se sestavují na základě archivovaného klimatologického materiálu nebo se opírají o výsledky terénního klimatologického průzkumu.
▶
klimatologie urbanistická
▶
klimatologie volné atmosféry
syn. aeroklimatologie – část klimatologie, která pojednává o klimatol. charakteristikách
meteorologických prvků a veličin ve
volné atmosféře. Pozornost se věnuje především dlouhodobým charakteristikám
polí meteorologických prvků (veličin) v jednotlivých výškových a
izobarických hladinách a
vertikálních řezech atmosférou nebo statistickým charakteristikám odvozených met. veličin s cílem např. jejich
parametrizace v systémech (předpovědních) rovnic
dynamiky atmosféry. Viz též
aerologie.
▶
klimatologie vzduchových hmot
jednodušší varianta
dynamické klimatologie. Podnebí je charakterizováno četnostmi výskytu
vzduchových hmot různých typů jako nositelů různých režimů počasí. K. v. h. vychází z
klasifikace vzduchových hmot.
▶
klimatologie zemědělská
▶
klimatologie znečištění ovzduší
syn. klimatologie imisí – vědní obor, který se zabývá dlouhodobým režimem výskytu
znečišťujících příměsí ve spodních vrstvách atmosféry a dlouhodobým režimem met. dějů podmiňujících
znečištění ovzduší,
šíření a
rozptyl příměsi (škodlivin). Viz též
klimatologie mezní vrstvy atmosféry,
emise,
imise,
transport znečišťujících příměsí,
tvar kouřové vlečky.
▶
klimatop
v
ekologii a
ekologické klimatologii označení klimatické (mikroklimatické) složky abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Viz též
energotop.
▶
klimatoterapie
syn. léčba klimatická – léčebná metoda, jež využívá příznivých vlastností
klimatu k léčbě některých chorobných stavů nebo k prevenci. Provádí se buď v
klimatických lázních v přírodních podmínkách (tzv. přirozená klimatoterapie), nebo v
klimatizačních komorách za uměle vytvořených podmínek (tzv. umělá klimatoterapie).
▶
klín studeného vzduchu
označení pro typický tvar studené
vzduchové hmoty, postupující za
studenou frontou na místo teplého vzduchu. O klínu studeného vzduchu lze však hovořit i pod
teplou frontou, kdy studený vzduch ustupuje. Viz též
profil atmosférické fronty,
čelo studeného vzduchu,
„blána“ studeného vzduchu.
▶
klín vysokého tlaku vzduchu
▶
koagulace
souhrnné označení mikrofyzikálních procesů, při nichž vodní kapky nebo ledové částice v
oblaku rostou zachycováním jiných
oblačných částic při vzájemných nárazech. Vyskytuje se ve starší meteorologické literatuře. V současné době označujeme procesy růstu vodních kapek při jejich vzájemných nárazech jako
koalescence, vznik shluků
ledových krystalků jako
agregace a růst
krupek a
krup namrzáním
přechlazených kapek jako
zachycování nebo sběr.
▶
koalescence
ve
fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v
oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti
srážkových kapek zejména v
konvektivních oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu
zárodků vodních kapiček prostřednictvím
difuze vodní páry a
její kondenzací. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků vyšších zeměp. šířek, kde při nižší
absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky
spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme koalescenci:
a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i
pádovou rychlost;
b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu;
c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami, nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou;
d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších
zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj.
Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou splynout s malými kapičkami vyskytujícími se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín
koagulace. Viz též
účinnost koalescenční,
účinnost sběrová.
▶
kód meteorologický
kód užívaný pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např.
SYNOP,
TEMP,
CLIMAT nebo
TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou
tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu reprezentovány symbolickými písmeny. Binární kódy
BUFR a
GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód
CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).
▶
kód synoptický
jeden z met. kódů obsahující synop. údaje, tj. hodnotynejčastěji přízemních nebo leteckých met. pozorování, užívaných v
synoptické meteorologiipro operativní službu. Někdy je chápán úzce jen jako kód udávající výsledky pozorování v
synoptických termínech, tj. kód
SYNOP nebo
SYRED.
▶
kódy meteorologické letecké
část tradičních alfanumerických kódů vytvořených pro sestavování leteckých meteorologických zpráv
METAR a
SPECI a
letištní předpovědi TAF určených pro
meteorologické zabezpečení letectví. Zprávy METAR a SPECI mohou obsahovat
předpověď přistávací typu „trend“. Letecké meteorologické kódy ARFOR a ROFOR se už prakticky nepoužívají.
▶
koeficient absorpce
syn. koeficient absorpční, koeficient pohlcování – charakteristika schopnosti daného prostředí
absorbovat záření. Objemový koeficient absorpce je číselně roven množství zářivé energie absorbované na dráze jednotkové délky z paprsku o jednotkové intenzitě. Vydělíme-li objemový koeficient absorpce hustotou absorbujícího prostředí, dostaneme hmotnostní koeficient absorpce. V meteorologii se setkáváme s absorpčním koeficientem atmosféry v souvislosti se
slunečním nebo
dlouhovlnným zářením. Protože hodnota koeficientu absorpce závisí na vlnové délce absorbovaného záření, uvažuje se obvykle „monochromatický“ koeficient absorpce vztažený k dostatečně úzkému intervalu vlnových délek ze spektra slunečního nebo dlouhovlnného záření. Viz též
extinkce,
absorpce záření,
zákon Lambertův–Bouguerův,
zákon zeslabení Beerův.
▶
koeficient difuze zobecněný
veličina používaná v
Suttonově modelu a charakterizující šíření
kouřové vlečky kolmo na směr proudění. Rozeznáváme zobecněný koeficient difuze laterální a vertikální, které jsou speciálními případy
koeficientu laterální disperze a
koeficientu vertikální disperze.
▶
koeficient dynamické vazkosti
▶
koeficient extinkce
syn. koeficient extinkční, koeficient zeslabení – součet
koeficientu absorpce a
koeficientu rozptylu daného prostředí. Objemový koeficient extinkce je číselně roven zeslabení, způsobenému absorpcí a rozptylem, paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky; vynásobíme-li ho převrácenou hodnotou hustoty prostředí, dostaneme hmotový koeficient extinkce. Viz též
extinkce,
zákon Beerův,
zákon Bouguerův,
absorpce záření.
▶
koeficient hydrotermický Seljaninovův
jeden z
indexů humidity, používaný v
agroklimatologii k vyjádření vlhkostních poměrů během
vegetačního období. Je dán vztahem
kde
R značí měs.
úhrn srážek a
T sumu prům. denní
teploty vzduchu v daném měsíci. Hodnota
k > 1 vyjadřuje nadbytek, hodnota
k < 1 nedostatek srážek.
▶
koeficient kinematické vazkosti
▶
koeficient laterální disperze
statist. veličina
σy rozměru délky, používaná zejména při studiu horiz. rozptylu
pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry v horiz. rovině. Lze ji určit např. z měření pulzací horiz. složek
vektoru větru; charakterizuje intenzitu
rozptylu příměsí v ovzduší v horiz. směru kolmém na směr proudění. Viz též
model Suttonův,
koeficient vertikální disperze,
pulzace větru.
▶
koeficient oběhu vody
poměr celk. množství atm. srážek spadlých na urč. části pevniny k množství „vnějších" srážek, tj. srážek vzniklých kondenzací vod. páry přenesené nad toto území zvnějšku, především z moře. V. t. oběh vody na Zemi.
▶
koeficient odporový
nevh. koeficient tření – koeficient charakterizující vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Je definován jako poměr druhé mocniny
frikční rychlosti k druhé mocnině rychlosti proudění (popř. rychlosti
geostrofického větru) v určité hladině atmosféry. Odporový koeficient roste s členitostí a drsností zemského povrchu. Používá se ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry a v
dynamické meteorologii k
parametrizaci vlivu tření o zemský povrch na proudění v atmosféře. Viz též
tření v atmosféře,
drsnost povrchu.
▶
koeficient pluviometrický
syn. kvocient pluviometrický – charakteristika poměrného rozložení atm.
srážek během roku, stanovená jako podíl skutečného úhrnu srážek za určitý měsíc a úhrnu, který by spadl v tomto měsíci v případě rovnoměrného rozložení srážek během roku. Je obdobou častěji používaných
relativních srážek. Na
klimatologických mapách se znázorňuje pomocí
izomer.
▶
koeficient propustnosti atmosféry
syn. koeficient transmisní – poměr intenzity
přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na
horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost
atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s
Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V
suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry
f souvisí s objemovým
koeficientem extinkce βex vztahem
Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též
koeficient absorpce,
koeficient rozptylu.
▶
koeficient přestupu
faktor úměrnosti
CX ve vztahu
FX =
CX u (X – X*), kde
u je
rychlost větru,
FX značí
turbulentní tok tepla, vodní páry, znečišťující příměsi apod. mezi zemským povrchem charakterizovaným hodnotou
X příslušné veličiny (teploty, měrné vlhkosti, koncentrace látky apod.) a okolím charakterizovaným hodnotou
X* této veličiny. Koeficient přestupu v
přízemní vrstvě atmosféry závisí na dynamickém
stabilitním parametru.
▶
koeficient psychrometrický
▶
koeficient rozptylu
charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficientem rozptylu
slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu rozptylu. Viz též
koeficient absorpce,
koeficient extinkce,
rozptyl Rayleighův,
rozptyl Mieův.
▶
koeficient tepelné vodivosti
faktor úměrnosti
k ve vztahu
kde
Qn je tok tepla transportovaného vedením ve směru
n a ∂
T/
∂n značí změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru
n. O tomto koeficientu mluvíme v obecné fyzice zpravidla v souvislosti s molekulární vodivostí. V meteorologii se však častěji setkáváme s
vodivostí turbulentní, pro niž hodnota koeficientu tepelné vodivosti ve vzduchu vzrůstá oproti molekulární vodivosti až o 6 řádů.
▶
koeficient teplotní vodivosti
veličina
a, definovaná vztahem
kde
k je
koeficient tepelné vodivosti,
ρ hustota a
c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako
c používáme měrné teplo při stálém tlaku
cp. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě
turbulentního přenosu tepla je totožný s
koeficientem turbulentní difuze pro teplo.
▶
koeficient tření
v meteorologii nevhodné syn. pro
koeficient odporový.
▶
koeficient turbulentní difuze
podíl
koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř.
znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k nejužívanějším charakteristikám
turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami
turbulentního a vazkého
laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického
koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem
koeficientu teplotní vodivosti. Viz též
koeficient difuze zobecněný.
▶
koeficient turbulentní výměny
koeficient
A ve vzorci pro
turbulentní tok
kde
Q je vert. tok fyz. vlastnosti
s, vztažené k jednotce hmotnosti. Koeficient turbulentní výměny roste od zemského povrchu zhruba po horní
hranici přízemní vrstvy atmosféry, nad ní je buď přibližně konstantní, nebo častěji pomalu klesá. Lze jej určit z měření větru a teploty vzduchu v různých výškách. S
koeficientem turbulentní difuze K je spjat vztahem
kde
ρ je hustota prostředí. Jako uvedená vlastnost
s se může vyskytovat hybnost, teplo, vodní pára či různé znečišťující příměsi; podle toho rozlišujeme koeficient turbulentní výměny pro hybnost, teplo, vodní páru a znečišťující příměsi. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami
turbulentního a vazkého proudění je koeficient turbulentní výměny protějškem dyn.
koeficientu vazkosti.
▶
koeficient vazkosti
syn. koeficient viskozity – patří k zákl. hydrodyn. veličinám, v meteorologii se s ním setkáváme zejména ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry. Rozlišujeme koeficient vazkosti dynamický a kinematický.
1. Koeficient vazkosti dynamický je faktor úměrnosti
μ ve vztahu
kde
značí vazké napětí a ∂
v/
∂n změnu rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru normály jednotkové plochy, k níž vztahujeme
. Uvedené mat. vyjádření se obvykle nazývá Newtonovým zákonem pro vazké proudění.
2. Koeficient vazkosti kinematický je poměr dynamického koeficientu vazkosti a hustoty uvažované tekutiny, v meteorologii hustoty vzduchu.
▶
koeficient vertikální disperze
statist. veličina
σz, používaná zejména při studiu vert. rozptylu
pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry a intenzitu rozptylu znečištění ve vert. směru. Lze ji určit např. z
pulzací vert. složky
vektoru větru. Viz též
model Suttonův,
koeficient laterální disperze.
▶
koeficient zavlažení
syn. index zavlažení – tradiční označení pro některé
indexy humidity.
▶
kolísání klimatu
syn. fluktuace klimatu – nepravidelné, případně kvazi-periodické výkyvy
klimatu kolem průměrného stavu v měřítku nejvýše desítek roků. Je projevem
vnitřní variability klimatu v kombinaci s krátkodobými přechodnými výkyvy působení vnějších
klimatotvorných faktorů, např. jednotlivými sopečnými erupcemi. Kolísání klimatu nemá jednostranný charakter, čímž se liší od
změn klimatu. Viz též
oscilace.
▶
kolísání podnebí sekulární
viz kolísání podnebí.
▶
kolo malé
syn.
halo malé – ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro
korónu.
▶
kolo velké
syn.
halo velké – ve starší české literatuře někdy užíváno jako souhrnné označení pro
halo malé a
halo velké.
▶
koloběh vody v přírodě
nevh. označení pro
hydrologický cyklus.
▶
komín termický
termín používaný především piloty bezmotorových letadel a označující zónu termicky podmíněných výstupných proudů, které svou strukturou připomínají poměry uvnitř komína. Pole
vertikálních rychlostí v termickém komíně je složité následkem interakce s celkově horiz. pohybem okolního vzduchu; okrajové části komína se vyznačují brzděním vystupujícího vzduchu, čímž se ve větších výškách vytvářejí víry převážně s horiz. osou, zatímco v centrální části komína má pohyb vzduchu často spirálovitý charakter. V důsledku poklesu
tlaku vzduchu se průměr termického komína s výškou zvětšuje a účinkem
výškového větru se komín naklání. Viz též
termiky.
▶
komise WMO technická
komise ustanovená
Světovou meteorologickou organizací pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie. Od r. 2019 existují dvě takové komise: Komise pro pozorování, infrastrukturu a informační systémy (Commission for Observation, Infrastructure and Information Systems, zkráceně Infrastructure Commission – INFCOM) a Komise pro služby a aplikace v oblasti počasí, klimatu, vody a dalších oblastech
životního prostředí (Commission for Weather, Climate, Water and Related Environmental Services and Applications, zkráceně Services Commission – SERCOM).
Pod nově ustavenou technickou komisi INFCOM přešla agenda dvou zrušených komisí, jmenovitě Komise pro základní systémy (CBS) a Komise pro přístroje a pozorovací metody (CIMO). Pod nově ustavenou technickou komisi SERCOM přešla agenda pěti zrušených komisí, jmenovitě Komise pro leteckou meteorologii (CAeM), Komise pro zemědělskou meteorologii (CAgM), Komise pro atmosférické vědy (CAS), Komise pro klimatologii (CCl) a Komise pro hydrologii (CHg). Místo zrušené Společné komise WMO a IOC pro oceánografii a námořní meteorologii (JCOMM) byla ustavena Společná rada pro spolupráci WMO a IOC (Joint WMO-IOC Collaborative Board).
▶
komora klimatizační
zařízení umožňující v uzavřeném prostoru vytvořit požadované hodnoty
teploty,
vlhkosti a
tlaku vzduchu, popř. alespoň jednoho z těchto prvků. Podle toho, o který
prvek se jedná, rozlišuje se termostat, hygrostat a barostat (termokomora, hygrokomora a barokomora). V meteorologii se užívá při kalibraci nebo zkoušení přístrojů. Užívá se též v
klimatoterapii. Viz též
klimatizace,
mikroklima uzavřených prostor.
▶
komplex konvektivní mezoměřítkový
▶
komplex konvektivní mezosynoptický
(MCC), syn. komplex konvektivní mezoměřítkový –
mezosynoptický konvektivní systém (MCS) jednoznačně definovaný na základě pozorování z
geosynchronních meteorologických družic tvarem a rozměry
teplotního pole horní hranice oblačnosti a dobou trvání (Maddox, USA, 1980). U MCS splňujícího podmínky pro klasifikaci jako MCC musí plocha chladné horní hranice oblaků o teplotě T ≤ –32 °C přesáhnout 10
5 km
2 a vnitřní plocha
horní hranice oblačnosti o teplotě T ≤ –52 °C přesáhnout 5.10
4 km
2. Obě podmínky musí být splněny po dobu ≥ 6 h. Tvar MCC je poměrně symetrický s hodnotou poměru rozměrů podél vedlejší a hlavní osy ≥ 0,7 v době maximálního plošného rozsahu.
Mezoměřítkové konvektivní komplexy jsou málo pohyblivé a často doprovázené dlouhodobými intenzivními srážkami, silným větrem,
krupobitím a velkým množstvím
blesků; nelze vyloučit ani výskyt
tornád. MCC může vzniknout spojením několika původně samostatných
bouří, nejčastěji
multicel nebo
supercel, do jednoho velkého celku v prostředí se slabým okolním prouděním. Jako MCC však může být na základě
družicových měření označena i konvektivní bouře, klasifikovaná současně na základě
měření radarových jako
squall line.
▶
koncentrace cizorodé látky v ovzduší
hmotnost cizorodé látky v jednotce objemu vzduchu, vyjádřená zprav. v μg.m
–3 n. v mg.m
-3. Uvádí se pro plynné látky, jakož i pro kap. a tuhé látky rozptýlené v atmosféře. V
hygieně ovzduší se sleduje
koncentrace škodlivin v atmosféře. V. t. imise, izokona.
▶
koncentrace cizorodé látky v ovzduší nejvyšší přípustná
hraniční hodnota znečištění ovzduší, při jejímž výskytu podle soudobých znalostí ještě nedochází ke škodlivým účinkům na člověka, zvířata n. rostliny. Rozlišuje se: 1. nejvyšší krátkodobá koncentrace škodliviny v ovzduší povolená platnou hygien, normou; 2. nejvyšší denní koncentrace urč. škodliviny v ovzduší povolená platnou hygien. normou. Hygien. normy jsou stanoveny pro volné (venkovní) ovzduší (např. městské sídliště, vnější prostředí přírodních léčebných lázní), pracovní prostředí a uzavřené prostory. Tam, kde je k. c. 1. v o. n. p. překračována, je nutno provádět opatření na ochranu čistoty ovzduší. Norma z r. 1967 ještě udávala k. c. 1. v o. n. p. zásadně jen pro jednu sledovanou látku v daném prostředí, zatímco připravované normy již počítají se synergickým (kombinovaným) účinkem dvou, popř. více současně působících škodlivin v ovzduší. V. t. vliv směsi škodlivin na živé organismy
▶
koncentrace znečišťující látky v ovzduší denní
aritmetický průměr koncentrace
znečišťující látky zjištěný na stanoveném místě za interval 24 h (v ČR často od 7 h do 7 h SEČ následujícího dne).
▶
koncentrace znečišťující látky v ovzduší krátkodobá
stř. hodnota koncentrace
znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.). Vyjadřuje krátkodobé extrémní hodnoty
znečištění ovzduší způsobem postačujícím pro praxi.
▶
koncentrace znečišťující látky v ovzduší roční
prům. (aritmetický průměr) hodnota koncentrace
znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě za období jednoho roku.
▶
koncentrace znečišťujících látek
množství znečišťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při
teplotě 293 K a
atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m
–3, popř. mg.m
–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečišťujících látek v miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO
2 za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m
–3, 1 µg.m
–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečišťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečišťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též
hygiena ovzduší,
imise,
měření znečištění ovzduší.
▶
kondenzace turbulentní
označení pro
kondenzaci vodní páry, ke které dochází ve vzduchu blízkém stavu
nasycení následkem neuspořádaných vert. turbulentních pohybů. Turbulentní kondenzací mohou vznikat turbulentní oblaky. Při pokročilém matematickém modelování procesů
oblačné mikrofyziky je i tento proces součástí
parametrizace nukleace vody.
▶
kondenzace vodní páry
fázový přechod vody ze skupenství plynného (
vodní pára) do skupenství kapalného (
voda), při němž dochází k uvolňování
latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v
atmosféře při vzniku a růstu
oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček
rosy, nebo
ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého
vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též
heterogenní nukleace,
kondenzační jádra,
koalescence.
▶
kondenzátor sférický
zemský pojem používaný při popisu základní el. struktury atmosféry, zejména v souvislosti s
elektřinou klidného ovzduší. Záporná deska je tvořena zemským povrchem, kladná deska
elektrosférou.
▶
konfigurace izobarická
zřídka používané označení pro barický reliéf.
▶
konfluence
vlastnost
pole větru charakterizovaná sbíhavostí
proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s
konvergencí proudění. Viz též
čára konfluence,
pole deformační,
difluence.
▶
konfluence orografická
syn. konfluence topografická –
konfluence podmíněná orografickou překážkou a projevující se horiz. nebo vert. zhuštěním
proudnic. Nejpříznivější podmínky pro orografickou konfluenci jsou v horských průsmycích na
návětří hor, v oblastech vtékání proudění do horských údolí a za orografickou překážkou obtékanou studeným vzduchem. Viz též
efekt nálevkový,
difluence orografická.
▶
konfluence topografická
▶
konstanta Avogadrova
počet částic dané látky v jednom
molu. Její hodnota činí 6,022 140 857.10
23 mol
-1. V literatuře se někdy jako syn. vyskytuje Avogadrovo číslo, což však není korektní, neboť tato veličina má fyzikální rozměr.
▶
konstanta Boltzmannova
množství energie potřebné k zahřátí jedné částice (molekuly)
ideálního plynu o jeden
kelvin, lze ji vyjádřit jako podíl
univerzální plynové konstanty a
Avogadrovy konstanty, má hodnotu 1,380 648.10
-23 J.K
-1.
▶
konstanta plynová měrná
konstanta úměrnosti ve
stavové rovnici daného
ideálního plynu. Je vlastností plynu a lze ji vyjádřit vztahem
R =
R* /
m, kde
R* je
univerzální plynová konstanta a
m značí relativní (poměrnou) molekulovou hmotnost plynu. Pro
suchý vzduch platí
Rd = 287,04 J.kg
–1.K
–1 a pro
vodní páru je
Rv = 461,5 J.kg
–1.K
–1. Ve stavové rovnici pro
vlhký vzduch používáme hodnotu
Rd a
teplotu nahrazujeme hodnotou
teploty virtuální. Viz též
teplo měrné,
Mayerův vztah.
▶
konstanta plynová univerzální
odpovídá hodnotě
měrné plynové konstanty daného plynu vynásobené jeho relativní (poměrnou) molekulovou hmotností. Hodnota univerzální plynové konstanty
R* = 8,314 J.K
–1.mol
–1, je stejná pro všechny
ideální plyny a odpovídá součinu
Avogadrova čísla a
Boltzmanovy konstanty.
▶
konstanta psychrometrická
▶
konstanta solární
syn. konstanta sluneční – celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na
horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m
–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem
radiační bilance soustavy Země – atmosféra.
▶
konstanta Stefanova–Boltzmannova
▶
konstanta von Kármánova
jedna z význačných aerodyn. veličin. Nemá fyz. rozměr a její hodnota je blízká 0,4. Vystupuje jako konstanta úměrnosti
κ ve vztahu pro
směšovací délku l turbulentních elementů
kde
z značí výšku nad zemským povrchem a z
0 parametr drsnosti zemského povrchu. V met. aplikacích se vyskytuje ve vztazích vyjadřujících vert. průběh rychlosti proudění v
přízemní vrstvě atmosféry. Viz též
měřítko atmosférických vírů.
▶
kontaminace
v čes. met. literatuře méně používaný termín pro
znečištění ovzduší.
▶
kontinentalita klimatická
syn. kontinentalita podnebí.
▶
kontinentalita klimatu
souhrn vlastností klimatu podmíněných působením pevniny na procesy
geneze klimatu, a to v protikladu k
oceánitě klimatu. Obecně vzrůstá směrem od oceánu do nitra pevniny, přičemž je charakteristická pro vnitrozemí rozlehlých pevnin a pro oblasti ležící od pobřeží proti směru
převládajícího větru. Relativně kontinentální je i klima pobřeží omývaných studenými
oceánskými proudy. Mezi oceánickým a kontinentálním klimatem může existovat široké pásmo
přechodného klimatu nebo naopak výrazný
klimatický předěl, způsobený nejčastěji meridionálně orientovanou
klimatickou bariérou. V členitém reliéfu je míra kontinentality značně heterogenní v závislosti na jeho tvarech. Kontinentalita klimatu se projevuje v
ročním, případně i
denním chodu řady
klimatických prvků, přičemž tyto projevy nemusí být stejně výrazné. Z tohoto hlediska rozlišujeme především
kontinentalitu klimatu termickou a
ombrickou, dále pak barickou, vyjádřenou v
tlakovém poli přítomností
sezonních akčních center atmosféry. Kromě toho se kontinentalita klimatu projevuje v průměru menší
relativní vlhkostí vzduchu, menší
rychlostí větru a menší
oblačností v létě a ve dne.
Dynamická klimatologie rozeznává dynamickou kontinentalitu podle četnosti výskytu
pevninského, resp.
mořského vzduchu. Pro vyjádření míry kontinentality klimatu bylo navrženo mnoho
indexů kontinentality, ta nicméně může kolísat během roku nebo se měnit v čase v souvislosti s
kolísáním klimatu, případně
změnami klimatu.
▶
kontinentalita klimatu hygrická
zast. syn. pro
ombrickou kontinentalitu klimatu, popř. takovou, která se projevuje pouze v
ročním chodu, nikoli v
úhrnu srážek.
▶
kontinentalita klimatu ombrická
druh
kontinentality klimatu projevující se v
úhrnech a režimu srážek.
Návětří a hřebeny hor mívají z tohoto hlediska větší
oceánitu klimatu, avšak od určité nadmořské výšky lze pozorovat
inverzi srážek a v
závětří hor je ombrická kontinentalita klimatu obzvlášť výrazná. Kontinentální klima se vyznačuje méně vyrovnaným
srážkovým režimem, přičemž maximum srážek se přesouvá do jarních měsíců. Viz též
index kontinentality.
▶
kontinentalita klimatu termická
zákl. druh
kontinentality klimatu, podmíněný specifickými tepelnými vlastnostmi
aktivní vrstvy pevniny. Je silně ovlivněna tvary reliéfu, přičemž je větší v údolích a kotlinách než na hřebenech hor. Projevuje se především velmi výrazným
ročním chodem teploty vzduchu i zvýrazněním jejího
denního chodu, s výskytem ročního maxima i minima brzy po
slunovratech. Míru termické kontinentality, resp.
oceánity klimatu lze zjednodušeně vyjádřit pomocí prům.
roční amplitudy teploty vzduchu, ta je nicméně ovlivňována i
radiačními klimatotvornými faktory, proto místa s různou zeměp. šířkou musí být porovnána pomocí některého
indexu kontinentality.
▶
kontinentalita podnebí barická
viz kontinentalita podnebí.
▶
kontinentalita podnebí dynamická
viz kontinentalita podnebí.
▶
konvekce
1. ve fyzice přenos tepla prostřednictvím proudění tekutin, v protikladu k vedení tepla (kondukci) a
záření (radiaci);
2. v meteorologii
výstupné a kompenzační
sestupné pohyby vzduchu
mezosynoptického měřítka nebo
mikroměřítka, převážně vyvolané kladným
vztlakem, vznikajícím následkem horiz. nehomogenit
hustoty vzduchu při zemském povrchu nebo výše v atmosféře. Tyto nehomogenity jsou dány především teplotními nehomogenitami, přičemž podle příčiny jejich vzniku rozlišujeme
termickou konvekci a
vynucenou konvekci. Nutnou podmínkou dalšího vertikálního vývoje konvekce je přítomnost
vertikální instability atmosféry, příp.
symetrické instability. Vývoj konvekce je významně podporován
baroklinitou v atmosféře,
konfluencí v poli proudění ve spodní
troposféře a odchylkami od
hydrostatické rovnováhy např. v
supercelách. Výstupné a sestupné konvektivní proudy spolu tvoří
konvektivní buňky. Pokud nejsou v prostoru rozmístěny nahodile, mluvíme o
uspořádané, příp.
buněčné konvekci.
Rychlost výstupných a sestupných konvektivních proudů je řádu jednotek až desítek m.s
–1. Rychlost výstupných proudů je větší, v extrémních případech dosahuje hodnot až kolem 60 m.s
–1. Konvekce se tak významně podílí na vertikálním transportu hybnosti, tepla, vodní páry a dalších komponent atmosféry od zemského povrchu do vyšších hladin. Pokud výstupný konvektivní proud nedosáhne
kondenzační hladiny, mluvíme o
bezoblačné konvekci, naopak při
oblačné konvekci se tvoří
konvektivní oblaky. Podle vertikálního rozsahu rozeznáváme
konvekci mělkou a
konvekci vertikálně mohutnou, jejímž projevem jsou
konvektivní bouře, často spojené s
organizovanou konvekcí.
▶
konvekce bezoblačná
mělká konvekce, při níž
výstupné konvektivní proudy nedosahují do výšky
kondenzační hladiny, a tak nedochází k vývoji
konvektivních oblaků. V některých případech, končí-li výstupné proudy v blízkosti kondenzační hladiny, může být jejich horní hranice patrná pouhým okem jako místní zběleni modré
barvy oblohy vlivem slabé koncentrace drobných kondenzačních produktů (slang. označované jako mlžinka). Viz též
konvekce oblačná.
▶
konvekce buněčná
uspořádané konvekce, která se vyskytuje za vhodných podmínek v
atmosféře nebo je pozorovaná při laboratorních experimentech a projevuje se pravidelnou strukturou
konvektivních buněk, z nichž každá obsahuje
výstupný a
sestupný proud. Horiz. rozměry konv. buněk v reálné atmosféře jsou nejčastěji řádově km a jejich tvar může nabývat rozmanitých podob. Struktura oblačnosti tohoto typu, kterou lze pozorovat na snímcích z
meteorologických družic, se vyznačuje pravidelně uspořádanými
oblaky označovanými jako
uzavřené nebo
otevřené cely. Konvekce tohoto druhu bývá v literatuře označována též jako Bénardova konvekce nebo Rayleighova–Bénardova konvekce. Často se vyskytují i buňky válcovitého tvaru s horiz. osou ve směru převládajícího proudění, které vytvářejí pásy výstupných a sestupných pohybů. Konv. oblaky pak tvoří řady, tzv.
oblačné ulice.
Pro vznik konv. buněk je třeba, aby
vertikální teplotní gradient přesahoval určitou kritickou hodnotu, která závisí na tloušťce vrstvy konvekce a na
intenzitě turbulence. Vývoj buněčné konvekce a tvar buněk je významně ovlivňován
rychlostí a
vertikálním střihem větru.
▶
konvekce dynamická
nevh. označení pro
vynucenou konvekci.
▶
konvekce hluboká
v češtině nevhodné označení pro
vertikálně mohutnou konvekci.
▶
konvekce insolační
zast. označení pro
termickou konvekci vyvolanou přehřátím vzduchu u zemského povrchu vlivem
insolace.
▶
konvekce kontaktní
konv. pohyby vyvolané kontaktem vzduchu s nestejnoměrně ohřívaným zemským povrchem, přičemž
vertikální teplotní gradient je blízký
adiabatickému gradientu. Kontaktní konvekce vzniká pouze u povrchu Země a patří ke
konvekci termické.
▶
konvekce mechanická
nevh. označení pro
vynucenou konvekci.
▶
konvekce mělká
konvekce omezená na spodní
troposféru (do cca 3 km), která je
bezoblačnou konvekcí nebo se projevuje jen vývojem
nesrážkových oblaků. Z hlediska příčin jde zpravidla o
termickou konvekci. Viz též
konvekce vertikálně mohutná.
▶
konvekce oblačná
konvekce, při níž dochází k vývoji
konvektivních oblaků. V závislosti na jejím vertikálním rozsahu může jít o
mělkou nebo
vertikálně mohutnou konvekci. Viz též
konvekce bezoblačná.
▶
konvekce organizovaná
vertikálně mohutná konvekce, při níž jsou výtoky studeného vzduchu ze stávajících
cel iniciátory vzniku nových cel, nebo vlivem
vertikálního střihu větru dochází k prodloužení existence stávající cely. Projevem organizované konvekce jsou
konvektivní bouře typu
multicely, resp.
supercely; dále se uplatňuje i v
mezosynoptických konvektivních systémech. Viz též
konvekce uspořádaná.
▶
konvekce Rayleighova–Bénardova
▶
konvekce šikmá
zvláštní druh
konvekce, k níž dochází při výstupu vzduchu v šikmém směru v prostředí
symetrické nstability.
▶
konvekce termická
konvekce vyvolaná
izobarickou změnou teploty vzduchu zpravidla jeho ohřátím u zemského povrchu, a to nejčastěji v důsledku
insolace. V případě
noční termické konvekce působí naopak
radiační ochlazování ve vyšších hladinách. V závislosti na
teplotním zvrstvení atmosféry může být termická konvekce
mělká nebo
vertikálně mohutná. Termická konvekce bývá doprovázena
termickou turbulencí. Pro termickou konvekci se zvláště ve sportovním letectví používá slang. označení „termika". Viz též
termiky,
komín termický.
▶
konvekce termická noční
termická konvekce, která je důsledkem poklesu
stability (labilizace) vrstvy ovzduší, v jejíž horní části došlo v nočních hodinách k poklesu teploty vzduchu
radiačním ochlazováním (např. v oblasti
horní hranice oblačnosti). Typickým příkladem je vznik či zesílení nočních
konv. bouří (např. noční bouře na
teplých frontách).
▶
konvekce uspořádaná
konvekce, jejíž jejíž rozmístění v prostoru vykazuje určitou pravidelnost. Lineární uspořádání konvekce se vyskytuje např. na
studené frontě druhého druhu,
vlhkostním rozhraní,
brízové frontě,
čáře instability nebo v blízkosti protáhlých pohoří. Ke složitějším prostorovým uspořádáním patří
oblačné ulice a
buněčná konvekce. Viz též
konvekce organizovaná.
▶
konvekce vertikálně mohutná
konvekce o velkém vertikálním rozsahu, často zasahující celou
troposféru a někdy i pronikající 2 až 3 km do
stratosféry. Jejím projevem jsou
konv. bouře. Nevhodná označení vertikálně mohutné konvekce jsou konvekce hluboká nebo pronikavá.
▶
konvekce vnořená
vyvýšená konvekce vznikající uvnitř
vrstevnaté oblačnosti. Pokud k ní dochází uvnitř
srážkových oblaků, projevuje se lokálním a přechodným zesílením
trvalých srážek. K tomuto jevu dochází u
cyklonálních srážek i uvnitř vrstevnaté složky
mezosynoptických konvektivních systémů.
▶
konvekce vynucená
označení pro
vynucený výstup vzduchu, který může dosáhnout do
hladiny volné konvekce, kde přechází ve
volnou konvekci. Při vynuceném výstupu vzduchu dochází i k
mechanické turbulencí, avšak rozměry
turbulentních vírů jsou malé ve srovnání s rozměry konv. elementů.
▶
konvekce vyvýšená
konvekce, při níž dochází k
výstupnému pohybu vzduchu bezprostředně nepřiléhajícího k zemskému povrchu, u kterého je vzduch stabilně zvrstvený. Nejčastěji bývá iniciována
vynucenou konvekcí, dále může jít o
noční termickou konvekci. Vyvýšená konvekce může způsobit silnou
konvektivní bouři i v místech, kde charakteristiky konv. prostředí, vztažené k
přízemní vrstvě atmosféry, vznik konvektivních bouří nenaznačují (např. nulová hodnota SBCAPE, tedy
CAPE vzduchové částice u zemského povrchu).
▶
konvergence polární
konvergence proudění tropických a polárních
vzduchových hmot na
polární frontě. Nejvýraznější polární konvergence bývá v
deformačním poli, kde se zvýrazňuje polární fronta, nejčastěji v záp. částech mírných šířek Atlantského a Tichého oceánu, v nichž se střetávají teplé vzduchové hmoty proudící od jihu až jihozápadu se studenými vzduchovými hmotami proudícími od severozápadu až severu.
▶
konvergence proudění
stav, kdy
divergence proudění (ve smyslu veličiny) dosahuje záporných hodnot, takže mluvíme o
konvergentním proudění. Viz též
konfluence.
▶
konzervatismus vzduchové hmoty
nevh. označení pro konzervativní vlastnosti vzduchových hmot.
▶
konzultace meteorologická
jeden z pracovních nástrojů užívaných v
meteorologických službách v procesu přípravy
předpovědi počasí. Výsledkem konzultace je jednotný názor meteorologů na časové a prostorové aspekty předpovědi počasí v daný okamžik. V
ČHMÚ se meteorologická konzultace běžně užívá pro komunikaci centrálního a regionálních prognózních pracovišť.
▶
kopule (kupole) radiopropustná
zařízení, jež zabezpečuje ochranu anténního systému radiolokátoru před nepříznivými povětr. vlivy, jako jsou atm. srážky, vysoká vlhkost vzduchu, námraza,
nárazy větru atd. Vyrábí se z umělých hmot (sklolaminát, polyuretan), které mají pro příslušnou vlnovou délku zanedbatelný
útlum elektromagnetických vln.
▶
korekce družicových dat
fáze
zpracování družicových dat spočívající v potlačení či odstranění různých chyb a nepřesností dat, případně cílená úprava některých jejich vlastností. Zahrnuje např. geometrické korekce, filtraci šumu, odstranění chybných dat, konverzi dat na určitou nominální polohu družice (u
geostacionárních družic) aj.
▶
korelace radiolokační odrazivosti s intenzitou deště
viz vztah Z – I.
▶
koróna
fotometeor, vznikající ohybem světla na vodních kapičkách
kouřma,
mlhy nebo
oblaků; je tvořený jedním nebo více sledy (sériemi) soustředných barevných kruhů (prstenců) poměrně malého průměru kolem Slunce nebo Měsíce; sérií bývá jen zřídka více než tři. V každé sérii je uvnitř fialová nebo modrá barva, vnější kruh je červený a mezi nimi se vyskytují ostatní barvy. Velikost a jas barev koróny závisí na spektru velikostí vodních kapiček. V případě kapiček o shodných velikostech je koróna nejvýraznější. Úplné vysvětlení koróny na základě ohybu světla podal franc. fyzik E. Verdet v r. 1852. Viz též
aureola,
kolo malé.
▶
koróna pylová
koróna kolem světelného zdroje, zpravidla kolem Slunce, působená ohybem přímých paprsků na konturách pylových částic rozptýlených ve vzduchu. V odb. literatuře bývá zmiňována především v souvislostech s obdobími kvetení rozsáhlých lesních komplexů severských lesů. V detailech se na jejím vzhledu uplatňují odlišnosti pylových částic (obvykle větší rozměry a výrazně nesférické tvary) od vodních kapiček, na nichž vznikají běžné koróny.
▶
koróna sluneční
vnější vrstva sluneční
atmosféry nad
chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K) není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též
vítr sluneční.
▶
korouhev větrná
větrná směrovka, u níž se
směr větru určuje vizuálně porovnáním polohy její otočné části vůči
směrové růžici. Větrná korouhev bývala někdy doplněna o výkyvnou desku k určení síly větru, jako v případě
Wildova anemometru.
▶
košava
mírný až silný
nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném pololetí (od října do dubna), nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s
–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o
nízkohladinové tryskové proudění v
mezní vrstvě atmosféry na okraji
anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé
advekci škody způsobené
námrazou na el. vedení).
▶
kotlina mrazová
konkávní (dutý) útvar reliéfu, obvykle kotlina nebo úzké údolí, v němž se
mrazy vyskytují častěji než v okolí a mají větší intenzitu. Jsou podmíněny především menší
ventilací (provětráváním) a nahromaděním stud. vzduchu. Mrazová kotlina se může vytvořit i za umělými překážkami, např. za železničním náspem, který brání odtékání stud. vzduchu do nižších poloh. Viz též
jezero studeného vzduchu.
▶
kouř
produkty hoření látek všech skupenství rozptýlené ve vzduchu. Částice kouře mají různou velikost i fyz. a chem. vlastnosti. Pevné složky kouře jsou jedním z
litometeorů. Viz též
vlečka kouřová.
▶
kouřmo
hydrometeor snižující
vodorovnou dohlednost nejvýše na 1 km. Kouřmo je
atmosférický aerosol z mikroskopických vodních kapiček nebo vlhkých hygroskopických částeček vznášejících se ve vrstvě vzduchu při zemi. V pozorovatelské praxi se kouřmo zaznamenává jen při dohlednosti od 1 do 10 km, obecně však horní hranice dohlednosti pro kouřmo není stanovena. Na rozdíl od
mlhy, v níž vodorovná dohlednost je menší než 1 km, při kouřmu není vzduch vodními parami nasycen, i když
relativní vlhkost vzduchu je i při něm vysoká. Kouřmo nelze zaměňovat se
zákalem, patřícím mezi
litometeory.
▶
kovadlina
v meteorologii označení ploché, rozšiřující se horní části
cumulonimbu často ve tvaru podobném kovadlině. Její vnější vzhled má hladkou, vláknitou, nebo i žebrovitou strukturu. Horní okraj kovadliny je často plochý vlivem
zadržující vrstvy vzduchu nad oblakem. V oblasti vyústění
výstupného proudu oblaku lze na kovadlině zaznamenat přítomnost
přestřelujícího vrcholku. Kovadliny se mohou šířit od centra oblaku na vzdálenost stovek kilometrů po větru, dále pak někdy i proti větru a do stran.
Morfologická klasifikace oblaků označuje kovadlinu (angl. anvil) jako
zvláštnost s názvem
incus, která se vyskytuje u oblaků Cb
capillatus.
Kovadlina se může transformovat na oblaky druhu
Ci nebo
Cs s označením cumulonimbogenitus, které existují i po rozpadu
mateřského oblaku. Viz též
genitus.
▶
krabička aneroidová Vidieho
syn. dóza Vidieho – kovová krabička s tenkými stěnami z pružného materiálu, z níž je částečně nebo zcela vyčerpán vzduch. Vzdálenost stěn Vidieho aneroidové krabičky se zmenšuje při růstu tlaku vzduchu a zvětšuje při jeho poklesu. Starší Vidieho aneroidové krabičky mají vnitřní nebo vnější napínací pružiny, novější jsou samopružící. Deformaci stěn Vidieho aneroidové krabičky rušivě ovlivňuje teplota okolního vzduchu. Její vliv se kompenzuje zbytkovou náplní vzduchu v krabičce, zařazením
bimetalu do převodního systému nebo volbou materiálů s vhodnými koeficienty roztažnosti. Vidieho aneroidová krabička se používá jako čidlo
aneroidu nebo
barografů.
▶
kreslení povětrnostních map
zakreslování
meteorologických informací, tj. pozorovaných hodnot
meteorologických prvků nebo
jevů po jejich dekódování z
meteorologických zpráv do podkladových map různých zobrazení a měřítek. Informace se zakreslují pomocí znaků a číslic uspořádaných kolem
staničního kroužku podle příslušného
staničního modelu, odlišného podle měřítka mapy, jejího účelu a druhu. Kreslení
povětrnostních map se provádí automaticky pomocí výpočetní techniky. Dříve se povětrnostní mapy kreslily ručně, což bylo časově i personálně velmi náročné. Viz též
analýza synoptických map.
▶
kritéria podobnostní
kritéria používaná při modelování proudění tekutin k zachování tzv. dynamické podobnosti, tzn. k zajištění toho, aby proudění na modelu mělo podobnou strukturu a geometrii jako odpovídající proudění v modelované skutečnosti. K vyjádření těchto kritérií se v hydrodynamice a aerodynamice používají různá bezrozměrná čísla, např.
číslo Reynoldsovo,
Froudovo,
Machovo,
Nusseltovo,
Pecletovo,
Prandtlovo,
Richardsonovo,
Rossbyho,
Rayleighovo,
Eckertovo,
Schmidtovo, představující vzájemné poměry dvojic různých působících sil nebo toků veličin.
▶
kritérium konvekční oblačnosti
viz kritérium nebezpečí bouřek komplexní.
▶
kritérium nebezpečí bouřek komplexní
—stupeň vývoje
konv. oblaků určený na základě rl. charakteristik, a to max. výšky
radiolokačního odrazu H, max.
radiolokační odrazivosti meteorologického cíle Zmax, vert. profilu odrazivosti v přechl. části konv. oblaku
Z a rozptylu hodnot
H a
Z. Toto kritérium je podle S. B. Gašinové a E. M. Salmana (1969) dáno vztahem
kde
H je max. výška rl. odrazu v km a
Zi je rl. odrazivost v hladině
HZ= HZmax + 2km. V operativním provozu se při ručním zpracování rl. informace užívá zjednodušeného kritéria pro zhodnocení nebezpečnosti a vývoje met. jevů spojených s konv. oblačností, tzv. kritéria konv. oblačnosti
kde Z
5 je rl. odrazivost ve výšce (hladině) 5 km. Intenzita konv. jevů a jejich nebezpečnost roste spojitě s hodnotou
Y´.Její mezní hodnoty se pro různé klim.-geograf. oblasti liší. V našich zeměp. šířkách bylo např. zjištěno, že při hodnotách
Y´ ≥ 20 se s 95% pravděpodobností do vzdálenosti 150 km od rl. stanice vyskytují mohutné kumulonimby se silnými bouřkami, lijáky, event. kroupami a při
Y' > 8 se ve většině případů (80 až 90 %) vyskytují oblaky Cb a Cu con s přeháňkami. Někdy se v literatuře uvádí další kritérium pro vrstev. oblačnost
X, které se snaží postihnout tvorbu srážek z nekonv. oblačnosti. Pro zdlouhavost výpočtů se používá pouze při automat. zpracování rl. informací.
▶
kroupy
kulové, kuželovité nebo i nepravidelné kusy ledu o průměru 5 až 50 mm, někdy i větším, které mohou vznikat v
konvektivních bouřích v oblacích
druhu cumulonimbus s velkou vertikální mohutností a rychlostí
výstupného proudu. K největším úředně zdokumentovaným kroupám patří kroupa o hmotnosti 766 g a maximálním obvodu 44 cm, která spadla za bouřky v Kansasu (USA) dne 3. září 1970; objem této kroupy je ekvivalentní objemu koule o poloměru cca 7 cm a předpokládá se, že rychlost jejího dopadu na zemský povrch činila 43 m.s
–1 (155 km.h
–1). Podmínkou pro vývoj krup je vznik
zárodků krup rostoucích za vhodných podmínek
zachycováním a namrzáním kapek
přechlazené vody, které do oblasti vývoje krup dopravuje
výstupný proud. Na řezu velkými kroupami mohou být zřetelně patrné vrstvy ledu o různé koncentraci vzduchových bublin. Jsou výsledkem vlivu tepelné bilance rostoucí kroupy na průběh namrzání zachycených přechlazených kapek. Rozeznáváme dva základní režimy růstu označované jako
mokrý (vlhký) růst a
suchý růst kroupy. Podle toho, který z uvedených dvou režimů narůstání ledu v určitém časovém intervalu převládá, se u velkých krup mohou střídat vrstvy více a méně homogenního ledu, které se na řezu kroupou jeví jako různě průzračné.
Pádová rychlost krup dosahuje až 45 m.s
–1 a závisí na velikosti krup a jejich tvaru. Matematické modelové studie kroupotvorného oblaku neprokázaly opakované propadávání a stoupání krup oblakem. Ukázaly však, že určitá malá část modelových trajektorií může mít spirálovitý tvar. Při výskytu krup se ve
zprávě SYNOP uvádí maximální průměr krup. Intenzivní forma těchto srážek (
krupobití) působí značné hospodářské škody především na zeměd. kulturách. Viz též
ochrana před krupobitím.
▶
kroužek staniční
kroužek na
synoptické mapě, který je situován v místě
meteorologické stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha
horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též
model staniční.
▶
kruh Bishopův
fotometeor, který lze pozorovat za jasné oblohy jako červenohnědý prstenec kolem Slunce a jehož vnitřní okraj má poloměr kolem 10° a vnější kolem 20°. Při snižování výšky Slunce nad obzorem se oba poloměry zvětšují. Vzniká ohybem světla na pevných
atmosférických částicích, obvykle vulkanického původu. Úkaz je nazván podle S. Bishopa, který jej poprvé pozoroval a popsal 5. září 1883 v Honolulu, po výbuchu sopky Krakatoa. Viz též
jev ohybový.
▶
kruh Molčanovův
pomůcka k sestrojení horiz. průmětu dráhy
pilotovacího balonu v určitém měřítku na základě úhlů měřených
optickým pilotovacím teodolitem. Z průmětu dráhy se určuje směr a rychlost větru v různých výškách. Molčanovův kruh se skládá z pevné desky s odpovídajícím nomogramem, otočného průsvitného kruhu a otočného průsvitného pravítka. Zařízení je pojmenováno podle aerologa P. A. Molčanova (1893–1941). Viz též
měření pilotovací.
▶
kruh paraselenický
fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou
výšku nad obzorem jako Měsíc. Je obdobou
kruhu parhelického, je však vyvolán měsíčním světlem. Světelná ohniska na paraselenickém kruhu jsou označována paraselenium (paměsíc), parantselenium (boční měsíc) a antiselenium (protiměsíc). Paraselenický kruh patří mezi
halové jevy. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též
měsíc nepravý.
▶
kruh parhelický
syn. kruh horizontální, kruh vedlejších sluncí –
fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s
malým halem, tzv.
parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem
Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi
halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též
slunce nepravé,
kruh paraselenický.
▶
krupice
starý název pro
sněhová zrna, který se přestal používat po vydání
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965.
▶
krupice sněhová
název pro
sněhová zrna, který byl používán před vydáním
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965. Někdy se ve stejném významu používal i termín
krupice.
▶
krupky
srážky složené z průsvitných ledových částic převážně kulového, zřídka též kuželovitého tvaru o
ekvivalentním průměru do 5 mm. Krupky se vyskytují výhradně v
přeháňkách. V
konvektivních oblacích mohou krupky tvořit
kroupové zárodky. V literatuře se setkáváme i s označením
krupky námrazové pro odlišení od neprůsvitných
srážkových částic označených jako
krupky sněhové.
▶
krupky sněhové
tuhé srážky složené z bílých neprůsvitných kuželovitých nebo kulatých ledových částic, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v
přeháňkách spolu se
sněhovými vločkami nebo
dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi
hydrometeory.
▶
krupobití
druh
padajících srážek tvořených
kroupami. Krupobití patří k
nebezpečným jevům, které se mohou vyskytnout při
konvektivních bouřích. Trvá zpravidla jen několik minut, výjimečně i půl hodiny, a zasahuje obvykle jen omezenou oblast. Vyskytuje se převážně v teplé roč. době v odpoledních hodinách. Někdy mívá charakter živelních pohrom, zvláště při značné hustotě a velikosti krup a v případě, že je zasažena rozsáhlejší oblast, hlavně před sklizní. K včasné identifikaci krupobití slouží meteorologické
radary. Vzhledem k malému měřítku a složitosti procesů, při nichž dochází k vývoji krup, není dostatečně prostorově a časově lokalizovaná předpověď krupobití zatím možná. Viz též
ochrana před krupobitím,
den s krupobitím,
izochalaza.
▶
kružnice inerční
trajektorie, po níž se ve smyslu rotace hodinových ručiček, tj. anticyklonálně, pohybuje
vzduchová částice, jestliže se mimo zónu v těsné blízkosti rovníku dostane s určitou rychlostí
v svého pohybu vůči rotující Zemi do oblasti s nulovým
horizontálním tlakovým gradientem. Vliv tření přitom zanedbáme. Inerční kružnice je v tomto případě jedinou možnou trajektorií, na níž existuje rovnováha mezi působícími horiz. silami, tj. horiz. složkou
Coriolisovy síly a
odstředivou silou vzniklou zakřivením této trajektorie. Podmínku zmíněné rovnováhy vyjadřuje rovnice
kde
λ je
Coriolisův parametr,
v rychlost pohybu vzduchové částice po inerční kružnici a
r značí poloměr inerční kružnice, který se nazývá inerčním poloměrem a pro nějž zřejmě platí vztah
Doba
τ jednoho oběhu vzduchové částice po inerční kružnici představuje tzv. inerční periodu a určíme ji ze vzorce
Inerční pohyby v
atmosféře mají značný význam pro
všeobecnou cirkulaci atmosféry i celkovou oceánicko-atmosférickou cirkulaci a je nutno k nim přihlížet v modelech atmosféry používaných při
numerických předpovědích počasí.
▶
kryograf
registrační
půdní mrazoměr k
měření promrzání půdy. Jeho záznam se označoval jako
kryogram.
▶
kryosféra
nesouvislý obal Země tvořený ledem (především v
ledovcích),
sněhovou pokrývkou a
permafrostem. Kryje se tedy s částí
hydrosféry,
pedosféry a
litosféry. Klimatickými podmínkami utváření kryosféry se zabývá
glacioklimatologie. Viz též
chionosféra.
▶
krystalek ledový
v meteorologii krystalek ledu o velikosti
oblačné nebo
srážkové částice vznikající v
oblaku. Jednotlivé krystalky mohou mít různé
tvary převážně v rámci šesterečné krystalové soustavy. Ze
zárodků ledových krystalků rostou primárně
difuzí vodní páry v
ledových nebo
smíšených oblacích. Při dostatečné velikosti ledových krystalků, příp. při jejich
agregaci do formy
sněhových vloček nastává
sněžení.
▶
krystalek ledový zárodečný
▶
krystalek ledový zárodečný
▶
krystalek sněhový
v meteorologii nevhodné označení pro
ledový krystalek.
▶
krystalizace spontánní
proces spontánního mrznutí
přechlazených kapiček v atmosféře
homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti
ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).
▶
kryt radiační
zpravidla plastové, polouzavřené stínítko sloužící jako ochrana jednoho nebo několika pod ním umístěných
meteorologických přístrojů před rušivými účinky
záření a
srážek, které však umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Nahrazuje dříve používanou
meteorologickou budku.
▶
křída
nejmladší geol. perioda
mezozoika (druhohor), zahrnující období před 145 – 66 mil. roků. Do té doby blízko sebe ležící pozůstatky superkontinentu Pangea se od sebe postupně vzdálily, takže uspořádání kontinentů se začalo blížit dnešnímu. Tehdejší
klimatické optimum dalo vzniknout mj. mohutným vápencovým souvrstvím i ložiskům ropy.
▶
křivka komfortu
křivka určující na diagramu komfortu mezní podmínky, v nichž má člověk pocit tělesné pohody.
▶
křivka rosného bodu
syn. depegram – grafické vyjádření průběhu
teploty rosného bodu s tlakem vzduchu (výškou) na
termodynamickém diagramu jako výsledek
aerologického měření vlhkosti vzduchu. Využívá se pro stanovení dalších vlhkostních charakteristik
volné atmosféry. Viz též
křivka teplotního zvrstvení.
▶
křivka sondážní
v odb. slangu označení pro
křivku teplotního zvrstvení.
▶
křivka stavová
obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující
vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na
termodynamickém diagramu. Viz též
děj adiabatický.
▶
křivka sublimační
křivka na
fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a pevnou fází sledované látky (v meteorologii mezi
vodní párou a ledem). Vychází z
trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a plynná fáze v
termodynamické rovnováze.
▶
křivka tání
křivka na
fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi pevnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi ledem a kapalnou vodou). Vychází z
trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a kapalná fáze v
termodynamické rovnováze.
▶
křivka teplotního zvrstvení
grafické vyjádření průběhu teploty vzduchu s výškou (tlakem) na
termodynamickém diagramu. Křivku teplotního zvrstvení sestrojujeme především na základě údajů z
radiosond.
▶
křivka vypařování
syn. křivka výparu, křivka nasycených par – křivka na
fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi
vodní párou a kapalnou vodou). Fázový diagram vody prochází
trojným bodem a určuje podmínky, za nichž je vodní pára a kapalná voda v
termodynamické rovnováze. Směrem od trojného bodu k vyšším teplotám končí v
kritickém bodě, směrem k nižším teplotám odpovídá
přechlazené vodě. Viz též
rovnice Clausiova–Clapeyronova.
▶
kříž anemometru miskový
někdy též Robinsonův kříž, viz systém anemometru miskový.
▶
kupa
čes. překlad termínu
cumulus. Viz též
oblak kupovitý.
▶
kupa dešťová
čes. překlad termínu
cumulonimbus.
▶
kupa řasová
čes. překlad termínu
cirrocumulus.
▶
kupa slohová
čes. překlad termínu
stratocumulus.
▶
kupa vysoká
čes. překlad termínu
altocumulus.
▶
kvadrant zeměkoule
čtvrtina povrchu Země vymezená rovníkem a poledníky 0 a 180°. Pro met. účely se označuje lichými kódovými čísly 1 až 7. Území Evropy spadá do kvadrantu 7 (0 – 180° W sev. polokoule) a kvadrantu 1 (180 – 0° E sev. polokoule). K. z. se používá k vyhledávání polohy lodí podávajících met. informace.
▶
kvalita ovzduší
1. stav
ovzduší z hlediska míry jeho
znečištění;
2. obor zabývající se kvalitou ovzduší v prvním významu. Historické označení tohoto oboru je čistota ovzduší. Viz též
ochrana kvality ovzduší,
hygiena ovzduší.
▶
kvartér
syn. čtvrtohory – současná geol. perioda v rámci
kenozoika, která začala před 2,58 mil. roků. Zahrnuje epochy
pleistocén (starší čtvrtohory) a
holocén (mladší čtvrtohory). Kvartér je relativně chladným obdobím vyznačujícím se velkými výkyvy klimatu na celé zeměkouli v rámci
kvartérního klimatického cyklu. To se projevovalo šířkovým posunem
klimatických pásem a změnami v rozsahu kontinentálního zalednění. V mírných zeměp. šířkách docházelo k opakovanému střídání studených a teplých fází –
glaciálů a
interglaciálů. V nižších zeměpisných šířkách se střídaly vlhčí
pluviály a sušší interpluviály. Viz též
paleoklima.
▶
kvocient Meyerův
index humidity navržený A. Meyerem (1926) ve tvaru
kde
R je prům. roč. úhrn srážek v mm a
D prům. roč.
sytostní doplněk v mm rtuťového sloupce neboli
torrech.
▶
kvocient pluviometrický
▶
kvocient termodromický
méně obvyklý
index kontinentality k vyjádření
termické kontinentality klimatu. Index je založen na porovnání teplotních poměrů jara a podzimu. Počítá se z rovnice
kde
δ je rozdíl prům.
teploty vzduchu v říjnu a v dubnu a
A je průměrná
roční amplituda teploty vzduchu. Kladné hodnoty termodromického kvocientu vyjadřují
oceánitu klimatu, záporné jeho kontinentalitu; ty se v ČR vyskytují na již. Moravě. Viz též termoizodroma.
▶
kyanometrie
viz cyanometrie.
▶
kymácení letadla
krátkodobé výchylky letadla ve vert., popř. horiz. směru, vyvolané
turbulencí atmosféry v letové hladině. Kymácení letadla je termín používaný v
letecké meteorologii.
