▶
macroburst
[makrobé(r)st] –
downburst velkého měřítka s horiz. průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s
–1. Macroburst je
nebezpečný meteorologický jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako
tornádo.
▶
magnetopauza
vnější hranice
magnetosféry, ležící ve výšce řádově 10 zemských poloměrů na denní straně Země, na noční straně tvořící magnetický chvost Země dlouhý několik stovek tisíc km. Poloha magnetoupauzy je dána podmínkou rovnosti tlaku
slunečního větru a tlaku magnetického pole Země.
▶
magnetosféra zemská
oblast
atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení
slunečního větru. Magnetická síla odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry. Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena na tloušťku odpovídající přibližně deseti zemským poloměrům (tj. ca 60 000 km) a siločáry magnetického pole jsou zde uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km). Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry. Směrem dolů interaguje zemská magnetosféra s
ionosférou.
▶
makroklima
klima utvářené převážně vlivy
atmosférických vírů s vert. osou v oblastech o horiz. rozměru aspoň stovek km. Určujícím faktorem makroklimatu je
všeobecná cirkulace atmosféry a
energetická bilance závisející na zeměp. šířce a na rozložení pevnin a oceánů. Horní hranicí makroklimatu je
tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž
aktivní povrch již nepodmiňuje utváření
mezoklimatu, která tedy závisí na vert. rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu. Met. měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují
klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor. V názorech na horiz. i vert. rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geogr. oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj. Čes. pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal. Viz též
kategorizace klimatu,
makroklimatologie.
▶
makroklimatologie
část
klimatologie zabývající se
makroklimatem. Studuje vlastnosti
klimatických pásem Země, klima pevnin a oceánů a jejich částí většího plošného rozsahu. Lze však hovořit např. nejen o makroklimatologii stř. zeměp. šířek, nýbrž i o makroklimatologii Čech, Moravy apod. Viz též
mezoklimatologie,
mikroklimatologie.
▶
makrometeorologie
část
meteorologie pojednávající o met. dějích velkého měřítka. Jedná se o děje charakterizované přítomností
atmosférických vírů s vert. osou rotace a s poloměry řádu nejméně stovek km. Viz též
mezometeorologie,
mikrometeorologie.
▶
malopodnebí
málo užívané české označení pro
mikroklima,které použil A. Gregor v r. 1950; pojem se však neujal. Viz též
velkopodnebí.
▶
mamma
(mam) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Má tvar zaoblených výběžků podoby prsů, které visí na spodní straně oblaku. Vyskytuje se u
druhů cirrus,
cirrocumulus,
altocumulus,
altostratus,
stratocumulus a nejčastěji
cumulonimbus.
▶
manometr
přístroj určený k měření rozdílu tlaku buď mezi dvěma uzavřenými prostory, nebo uzavřeným prostorem a okolní atmosférou. Jako manometr může sloužit po malých konstrukčních úpravách
tlakoměr.
▶
mapa „průběhová“
met. mapa, která znázorňuje průběh počasí za 24 h na základě
zprávy INTER sestavované v české
povětrnostní službě. Tato mapa se v provozní praxi slang, označuje jako „interovka".
▶
mapa „průměrová“
pracovní označení pro mapu, na níž je pomocí
izolinií znázorněno rozložení prům. hodnot jednoho nebo více
meteorologických prvků vypočtených za delší období, např. mapa prům. úhrnu srážek za teplé pololetí nebo prům. trvání sněhové pokrývky za období 1961 až 1990. Průměrové mapy jsou nejrozšířenějším typem
klimatologických map.
▶
mapa absolutní (barické) topografie
výšková synoptická mapa některých
standardních izobarických hladin, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí
absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při
synoptické analýze se zakreslují i
izotermy, popř. jiné
izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních
synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o
předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů
numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo
předpovědní mapy. Viz též
mapa barické topografie,
mapa relativní (barické) topografie,
mapa termobarického pole,
výška geopotenciální.
▶
mapa absolutní topografie předpovědní
mapa předpovídaného budoucího rozložení
izohyps některé standardní
tlakové hladiny, sestavené pro určitý termín, nejčastěji pro 00 UTC. Tato mapa se v současné době zpravidla zpracovává ve větších předpovědních centrech na základě výstupů
modelů numerické předpovědi počasí a rozšiřuje internetovým přenosem nebo pomocí
meteorologických kódů, např. kódu
GRID. Uvedená předpovědní mapa, která je podkladem
krátkodobých nebo
střednědobých předpovědí počasí, se dříve sestavovala zejména graf. způsobem (např. metodou R. Fjörtofta nebo A. Defanta). Viz též
numerická předpověď počasí,
mapa relativní topografie.
▶
mapa analyzovaná
met.
mapa přízemní nebo
výšková, na níž jsou zakresleny
izolinie meteorologických prvků, zejména
izobary nebo
izohypsy,
izotermy,
izotachy aj., určeny polohy
atm. front, zakresleno rozložení atm.
srážek a jejich druhů, výskyt
mlh,
bouřek atd. Analýza se vyjadřuje smluvenými značkami, symboly a barvami.
▶
mapa barické topografie
výšková synoptická mapa, do níž jsou pomocí
izohyps zakresleny výšky určité
izobarické hladiny nad hladinou moře nebo nad jinou izobarickou hladinou. Podle toho rozlišujeme
mapy absolutní a
relativní (barické) topografie. V předpovědní službě se sestavují mapy barické topografie
standardních izobarických hladin, do kterých se zakreslují i údaje o dalších met. prvcích. Mapy barické topografie ve svém souhrnu podávají představu o prostorovém rozložení tlaku, teploty, vlhkosti a proudění vzduchu v atmosféře, a proto jsou nepostradatelnou pomůckou při met. rozborech a předpovědích (diagnóze a prognóze počasí). Viz též
mapa termobarického pole,
výška geopotenciální.
▶
mapa cirkumpolární
v meteorologii
synoptická nebo
klimatologická mapa sev. nebo již. polokoule, popř. jejich částí se zeměp. pólem obvykle ve středu mapy. Znázorňuje buď plošné rozdělení jednoho nebo více
meteorologických prvků v určitém časovém termínu (mapa cirkumpolární synoptická), nebo průměry či úhrny met. prvků za určité časové období (mapa cirkumpolární klimatologická). Geometrickým podkladem map cirkumpolárních bývá Lambertova azimutální plochojevná projekce. V meteorologii mají mapy cirkumpolární v klasické papírové podobě nejčastěji měřítko 1:60 mil. nebo 1:70 mil., v současné době ale bývají standardní součástí výstupů
numerických předpovědních modelů zobrazovaných pomocí prostředků výpočetní techniky. Využívají se především pro
střednědobé předpovědi počasí.
▶
mapa faksimilová
dříve používaná
meteorologická mapa přijatá fototelegrafním přenosovým zařízením, které rozkládá na vysílací straně předlohu do řádků a v řádcích do bodových prvků. Rozměr přenášeného bodového prvku udává rozlišovací schopnost přenosu, dosahující řádově desetin mm na předloze. Na přijímací straně se obraz fototelegrafním přijímačem postupně skládal z bodových prvků buď na elektrosenzitivní, nebo fotosenzitivní papír. Faksimilové vysílání met. grafických materiálů zabezpečovala
meteorologická centra. Materiály bylo možné přijímat na jakémkoliv místě vybaveném vhodným telekomunikačním a fototelegrafním přijímačem. V dnešní době se k šíření met. map používá pouze internetový přenos.
▶
mapa fenologická
mapa zobrazující data nástupu
fenologických fází nebo lidských úkonů souvisejících především s pěstováním polních kultur. Sestavuje se pro určitý rok nebo pro delší období. Plošné rozložení nástupu fenol. fází se znázorňuje pomocí
izofen.
▶
mapa izalobar
mapa, do níž jsou pomocí
izalobar zakresleny změny
tlaku vzduchu za určitý časový interval. Viz též
metoda izalobar,
mapa izalohyps.
▶
mapa izalohyps
mapa, do níž jsou pomocí
izalohyps zakresleny změny výšky
absolutní (barické) topografie izobarické hladiny nebo tloušťky
relativní (barické) topografie za určitý časový interval. Mapy izalohyps abs. topografie znázorňují změny výšky
standardních izobarických hladin, a proto jsou do jisté míry analogické
mapám izalobar. Mapy izalohyps rel. topografie vyjadřují změny prům.
virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi standardními izobarickými hladinami, a jsou tedy
mapami izaloterm.
▶
mapa izaloterm
mapa rozdílů teploty vzduchu za určitý časový úsek, znázorněných pomocí
izaloterm. Nejčastěji se sestavují mapy izaloterm za 24 h, aby se vyloučil vliv
denního chodu teploty vzduchu. Izalotermami se vyčleňují oblasti růstu a poklesu teploty (oteplení a ochlazení). Mapa izaloterm je i mapa
izalohyps relativní topografie.Tyto mapy používané v
synoptické meteorologii se dnes konstruují pomocí výpočetní techniky. Kromě syn. meteorologie se mapa izaloterm využívají i v klimatologii, a to většinou pro znázornění
ročního chodu teploty vzduchu. V tom případě izalotermy vyjadřují rozdíly prům. měs. teploty sousedních měsíců v dané oblasti, např.rozdíl teploty vzduchu v Evropě mezi dubnem a březnem.
▶
mapa izanomál
mapa znázorňující rozložení odchylek hodnot met. prvků od jejich prům. (norm.) hodnoty pomocí
izanomál. Nejčastěji znázorňuje odchylky prům. denních, měs., roč. a jiných hodnot
meteorologických prvků v daném roce od
klimatologických normálů. V tom případě bývá mapa izanomál označována jako
mapa anomálií. V jiném případě mapa izanomál znázorňuje rozložení odchylek hodnot met. prvků od prům. hodnot vypočítaných pro určitou polohu, např. rovnoběžku, nadm. výšku apod. V současné době se časteji používá označení mapa anomálií.
▶
mapa izentropická
mapa topografie dané
izentropické plochy, která je v případě
nenasyceného vzduchu totožná s mapou topografie určité
potenciální teploty. Do izentropické mapy se zakreslují nadm. výšky ploch určité potenciální teploty a hodnoty
směšovacího poměru nebo
měrné vlhkosti vzduchu v této ploše. Jako doplňující údaje mohou být do izentropické mapy zakreslovány údaje o větru, izentropické
potenciální vorticitě,
relativní vlhkosti vzduchu a
oblačnosti.
▶
mapa izobar
mapa rozložení
tlaku vzduchu znázorněného pomocí
izobar. Nejčastěji se používá map
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na nichž izobary vymezují
tlakové útvary. Mapy izobar znázorňují buď okamžité rozložení tlaku vzduchu, zpravidla na
přízemních synoptických mapách, nebo rozložení prům., především dlouhodobých hodnot tlaku vzduchu na
klimatologických mapách. Viz též
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu,
mapa izohyps.
▶
mapa izobront
mapa, na níž jsou
izobrontami spojena místa zemského povrchu s prvním slyšitelným
zahřměním. Mapy izobront se dříve konstruovaly ke zjišťování tahu
bouřek, v současnosti je nahradily výstupy
detekce blesků.
▶
mapa izoceraunická
v techn. praxi mapa, na níž je znázorněno rozložení četnosti nebo intenzity bouřkové činnosti v dané oblasti pomocí
izoceraun. Izocerauny na mapách spojují místa se stejným počtem
blesků nebo se stejným počtem
dní s bouřkou za určité období. Nejběžnější je znázorňování prům. roč. počtu dní s bouřkou.
▶
mapa izohyps
v provozní met. praxi dříve obvyklé označení pro
mapy absolutní (barické) topografie. Viz též
mapa izobar.
▶
mapa kinematická
obecně met. mapa zobrazující pohybové pole v atmosféře, např. pomocí
izotach,
proudnic apod. V met. službě se kinematické mapy používaly dříve pro prognostické účely, kdy znázorňovaly např. prognostické
trajektorie středů
tlakových útvarů a jiných met. objektů, jako jsou
atmosferické fronty,
pole srážek apod. V současné době slouží už pouze k diagnostickým účelům, při
typizaci povětrnostních situací.
▶
mapa kinematická souborná
druh
kinematické mapy, na kterou se zakreslují smluvenými znaky
středy cyklon a
anticyklon, jejich
trajektorie,
demarkační čáry aj. Podklady se získávají z analyzovaných
přízemních či
výškových map za období několika po sobě jdoucích dnů. Tato mapa umožňuje jednoduše znázorňovat synop. procesy ve vhodně vybraných časových obdobích a v různých výškových hladinách, upřesňovat
synoptické typy a vybírat
metodou analogů povětrnostní situace pro předpověď počasí, vymezovat
přirozená synoptická období a
přestavbu povětrnostní situace.
▶
mapa klimatologická
mapa podávající klimatologické informace. Rozlišujeme klimatologické mapy dvojího druhu:
a) mapy plošného (geografického) rozložení klimatologických charakteristik jednotlivých
meteorologických prvků a
jevů, popř. jejich kombinací, tj.
klimatologických indexů. Charakteristiky jsou vypočítány z dlouholetých řad
meteorologických pozorování, zpravidla z jednotně stanovených tzv. normálních období. Na klimatologické mapě se především znázorňují průměry, extrémy, amplitudy, data výskytu, trvání jevu apod. Uvedené mapy mají většinou analytický charakter. Nejrozšířenější metodou znázorňování je metoda
izolinií;
b) mapy klimatické, tj. mapy geogr. rozložení
klimatických typů, podtypů a dalších klimatických jednotek stanovených a vymezených podle zásad některé z
klasifikací klimatu. Viz též
mapa průměrová,
atlas klimatologický,
rajonizace klimatologická,
normál klimatologický.
▶
mapa klimatu
klimatologická mapa v užším smyslu, znázorňující rozložení
klimatických typů podle některé
klasifikace klimatu.
▶
mapa maximálního větru a střihu
met. mapa, na které jsou zobrazeny výšky s maximální
rychlostí větru, dále je na nich zobrazena velikost maximální
rychlosti větru, v závislosti na
směru větru, a rychlost větru ve stanovených hladinách nad i pod hladinou maximálního větru. Využívá se zejména při
meteorologickém zabezpečení letectva. Viz též
vítr maximální.
▶
mapa meteorologická
mapa podávající
meteorologické informace. Nejrozšířenějšími meteorologickými mapami jsou
mapy synoptické a
klimatologické.
▶
mapa námrazová
mapa námrazových oblastí vymezených podle výskytu max. velikosti
námrazků, vyjádřené buď max. hmotností, nebo tloušťkou vrstvy v n-letém pozorování na definovaném povrchu vzorku. V ČR se používá pro techn. účely námrazová mapa, na níž jsou podle výskytu námrazků na
námrazkoměrné tyči vymezeny oblasti s lehkými, středními, těžkými, popř. s kritickými námrazky. V praxi se pro uvedené oblasti používá jen označení lehká, střední atd. námrazová oblast. Námrazová mapa je každoročně zpřesňována po zhodnocení námrazového období. Využívá se především k projektování venkovních el. vedení. Viz též
měření námrazků.
▶
mapa oblačnosti na základě údajů z družic (NEPHANALYSA)
mapová informace o rozložení oblačných systémů, popř. jednotl. oblaků. Získává se prostřednictvím obrazové n. číselné informace z
meteorologických družic o
polích oblačnosti v atmosféře. Při sestavování těchto map se používá mezin. stanovených symbolů. V met. službě se využívají zejm. jako informace z oblastí, z nichž nejsou k dispozici jiná met. pozorování a pro doplnění představy o
systémech frontální oblačnosti. V
letecké meteorologii tvoří součást
letové meteorologické dokumentace.
▶
mapa oslunění
topoklimatologická mapa velkého měřítka, znázorňující rozložení teor. délky slunečního svitu na zemského povrchu bez ohleduna oblačnost, udávané v časových jednotkách (zpravidla v hodinách za den). Na rozdílod map
trvání slunečního svitu, jejichž údaje jsou získány přímým měřením
slunoměrem na met. stanicích, mapy oslunění vycházejí z výpočtů
astronomicky možného trvání slunečního svitu (oslunění míst) s ohledem na skut.převýšení překážek na obzoru. M. o. mají uplatnění v ekologii, v urbanismu, bioklimatologii apod. V. t. oslunění, topoklima, mapa ozáření
▶
mapa ozáření
topoklimatologická mapa, znázorňující rozložení celk. množství urč. druhu záření (nejčastěji slunečního globálního záření) dopadlého na jednotku plochy reálného zem. povrchu za daný časový interval, zprav. za rok. M. o. se používá pro zemědělské, urbanistické, ekologické aj. účely k charakteristice využitelného energ. příkonu na zvoleném místě, který závisí na orientaci a sklonu povrchu. V. t. ozáření, topoklima, mapa oslunění.
▶
mapa podnebí
klimatologická mapa v užším smyslu, znázorňující rozložení klimatických typů podle některé klasifikace klimatu.
▶
mapa předpovědní
syn. mapa prognózní – v meteorologii obecně mapa, jež obsahuje předpověď kteréhokoli
meteorologického prvku a jevu, např. mapa předpovědí atm.
srážek,
mapa výškového větru se zakreslením předpokládané polohy
osy tryskového proudění nebo mapa předpovídaného počátku žní. V denní synop. praxi se význam pojmu předpovědní mapa zužuje na mapy předpovídaných hodnot budoucího rozložení přízemních a výškových
polí meteorologických prvků, sestavované zpravidla pomocí
numerických předpovědních modelů pro různě dlouhá období (na 24, 48 h atd.). Jedná se především o předpovědní mapy přízemní
povětrnostní situace a předpovědní
mapy barické topografie, sestavené na základě metod
numerické předpovědi počasí v předpovědních centrech a rozšiřované zpravidla prostřednictvím internetu. Viz též
mapa přízemní předpovědní,
mapa absolutní topografie předpovědní,
mapa relativní topografie.
▶
mapa přízemní
v meteorologii
synoptická mapa sestavená z údajů sítě
přízemních meteorologických stanic v hlavních a vedlejších
synoptických termínech. Údaje zakreslené v přízemní mapě se však nevztahují přímo k zemskému povrchu, protože čidla met. přístrojů jsou umístěna v různé předepsané výšce nad povrchem;
tlak vzduchu zaznamenávaný na přízemní mapě je redukován na hladinu moře, zakreslené oblaky se vyskytují v různých výškách nad zemským povrchem apod.
Stav a
průběh počasí je na přízemní mapě zaznamenán dohodnutým způsobem, a to buď čís. hodnotami
meteorologických prvků (např. teplota a tlak vzduchu), v šifrách (
vodorovná dohlednost, výška nejnižších oblaků), nebo v symbolech (
druh oblaků,
rychlost větru,
oblačnost). Údaje z met. stanic jsou na přízemní mapě uspořádány kolem
staničních kroužků podle
staničního modelu.
Analyzovaná přízemní mapa (v současné době se může částečně jednat i o analýzu objektivní pomocí výpočetní techniky) obsahuje zákresy
atm. front,
izobar,
izalobar, oblasti výskytu atm.
srážek,
mlh a
bouřek a jsou v ní vyznačeny středy
cyklon a
anticyklon.
Tlakové pole zobrazené na přízemní mapě lze orientačně považovat za
absolutní topografii 1 000 hPa. Viz též
analýza synoptických map,
měření srážek,
měření teploty vzduchu,
měření tlaku vzduchu,
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu,
mapa výšková.
▶
mapa přízemní předpovědní
předpovědní mapa, na níž je zobrazeno předpokládané rozložení některých
meteorologických prvků při zemském povrchu v některých z příštích hlavních
synoptických termínů. Jsou na ní obvykle zakresleny
izobary,
středy cyklon a
anticyklon a předpovídané polohy
atmosférických front. Pro zákres budoucí polohy rozložení
tlaku vzduchu je v současné době používáno výstupů z některého
numerického předpovědního modelu. Přízemní předpovědní mapa bývá v praxi nespr. označována jako
prebaratik.
▶
mapa relativní (barické) topografie
výšková synoptická mapa, do níž je pomocí
relativních izohyps zakreslena tloušťka vrstvy mezi dvěma
standardními izobarickými hladinami. Vzdálenost dvou izobarických hladin, neboli tloušťka vrstvy vzduchu mezi nimi, je úměrná prům.
virtuální teplotě vzduchu v dané vrstvě. V praxi se nejčastěji používá mapa relativní topografie mezi hladinami 500 a 1 000 hPa, označovaná jako
. Tato mapa se většinou sestavuje v kombinaci s
mapou absolutní topografie 700 hPa a nazývá se
mapou termobarického pole spodní poloviny
troposféry. Viz též
mapa barické topografie,
výška geopotenciální.
▶
mapa relativní topografie předpovědní
mapa předpokládaného budoucího rozložení tlouštěk vrstvy vzduchu mezi dvěma
standardními izobarickými hladinami, vyjádřeného pomocí
relativních izohyps. Sestavuje se v předpovědních centrech na základě výstupů numerických předpovědních modelů pro různé termíny. V. t. mapa absolutní topografie předpovědní.
▶
mapa synoptická
syn. mapa povětrnostní –
meteorologická mapa, na které se zaznamenávají pomocí čís. hodnot, šifer nebo symbolů výsledky pozorování
synoptických nebo
aerologických stanic z téhož
synoptického termínu. Synoptické mapy se zpravidla dělí na
mapy přízemní a
výškové a na hlavní a pomocné. Mívají měřítko od 1:2,5 mil. do 1:30 mil.a z kartografických zobrazení se používá především kuželové a azimutální. Synoptické mapy, které se v
předpovědních centrech sestavují a analyzují několikrát denně, jsou základem rozboru počasí a pomocným nástrojem při
předpovědi počasí. První synoptickou mapu publikoval něm. meteorolog H. W. Brandes (1826) na základě historického materiálu z r. 1783. Teprve vynález telegrafu a jeho využití v meteorologii v polovině 19. století umožnily kreslení synoptických map z údajů
meteorologického pozorování z téhož dne. Termín synoptická mapa poprvé použil angl. meteorolog R. Fitz Roy koncem 50. let 19. století. Viz též
kreslení povětrnostních map,
analýza synoptických map,
metoda synoptická,
meteorologie synoptická.
▶
mapa termobarického pole
výšková synoptická mapa na níž jsou vedle
absolutních izohyps dané
izobarické hladiny zakresleny buď
izotermy v této hladině, nebo
relativní izohypsy zvolené vrstvy omezené dvěma izobarickými hladinami.
Izohypsy se zpravidla zakreslují po 40
geopotenciálních metrech do hladiny 500 hPa a pro výše ležící hladiny obvykle po 80 geopotenciálních metrech. V
meteorologické službě se používá zejména mapa AT 700 (
absolutní topografie hladiny 700 hPa) se zakreslením
(
relativní topografie hladiny 500 hPa nad hladinou 1 000 hPa), která bývá označována jako mapa termobarického pole spodní poloviny
troposféry, a dále též
mapa izohyps a izoterm v hladině 850 hPa. Izohypsy abs. topografie se zakreslují plnou černou čarou, zatímco izohypsy rel. topografie a izotermy červenou, popř. přerušovanou černou čarou. Z úhlů, které svírají abs. a rel. izohypsy, a z hustoty izohyps lze usuzovat o tlakových a teplotních změnách v atmosféře.
▶
mapa topografie fronty
synoptická mapa, do níž jsou zakresleny hodnoty výšky
frontální plochy nad hladinou moře určené z
radiosondážních měření v různých místech v témže
synoptickém termínu nebo na základě výstupů z
numerických předpovědních modelů. Hodnoty stejné výšky frontální plochy se spojují
izohypsami. Sestavuje se pouze pro speciální účely. Viz též
výška geopotenciální.
▶
mapa topografie tropopauzy
▶
mapa tropopauzy
synoptická mapa, do níž je zakreslen
tlak vzduchu v
tropopauze nebo nadm. výšky (topografie) tropopauzy a teploty vzduchu v ní. Analyzovaná mapa obsahuje
izobary nebo
izohypsy tropopauzy a
izotermy v ní. Někdy se do mapy tropopauzy zakreslují i údaje o
maximálním větru. Viz též
tropopauza.
▶
mapa výšková
syn. mapa aerologická –
synoptická mapa, na níž jsou znázorněny met. podmínky nebo
prvky, které jsou vztaženy k určité
izobarické hladině ve
volné atmosféře, k určité atm. vrstvě, popř. ke konstantní nenulové nadm. výšce. Nejčastěji se používají
mapy absolutní topografie a
mapy relativní topografie. K výškovým mapám patří také
mapy tropopauzy,
mapy výškového větru aj.
▶
mapa výškového větru
mapa, na níž je znázorněno rozložení větru v určité
izobarické hladině ve
volné atmosféře. Je jednou z
výškových map.
▶
mapa význačného počasí
letecká
povětrnostní mapa obsahující grafický popis
význačného počasí pro letový provoz. Mapa význačného počasí pro letové hladiny mezi FL100-270 nebo nad FL270 označované SWM nebo SWH (Significant weather chart for Middle or High levels) obsahující hranice oblastí s význačným počasím, údaje o
výšce základny význačných oblaků a jejich horní hranici, údaje o výšce
tropopauzy, o vrstvách s výskytem
námrazy a
turbulence, o oblastech s výskytem
tropických, písečných nebo
prachových bouří, o poloze
tryskového proudění (
jet streamu) nebo o poloze vulkanických erupcí s vyznačením výraznosti příslušného jevu pomocí mezinárodně přijatých symbolů. Mapy význačného počasí jsou jedním ze základních materiálů
letecké meteorologické dokumentace. Označují se jako SW mapy (Significant weather chart). Viz též
jevy počasí význačné.
▶
maskování atmosférické fronty
▶
maximum absolutní
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. maximem se vždy rozumí nejvyšší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o
absolutním maximu měsíčním,
denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu 37,8 °C (z 27. 7. 1983). Viz též
amplituda absolutní,
extrém.
▶
maximum absolutní denní
nejvyšší hodnota z
denních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu pro 1. leden 12,5 °C (z roku 2007). Viz též
amplituda absolutní denní.
▶
maximum absolutní měsíční
nejvyšší hodnota z
měsíčních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. maximum teploty vzduchu 16,7 °C (z 10. 1. 1991). Viz též
amplituda absolutní měsíční.
▶
maximum denní
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku zjištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinak stanovenými
termíny pozorování, např. od 7 h SEČ běžného dne do 7 h SEČ následujícího dne nebo od 06 UTC do 18 UTC v případě nejvyšší teploty uváděné ve zprávách
SYNOP z evropských zemí. Viz též
amplituda denní.
▶
maximum denní průměrné
průměr
denních maxim meterologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc) nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní maximum teploty vzduchu v lednu 1,2 °C (vypočtené z denních maxim v lednových dnech), pro 1. leden pak 1,0 °C (vypočtené z denních maxim 1. 1.). Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
maximum měsíční
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
▶
maximum měsíční průměrné
průměr
měsíčních maxim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové maximum teploty vzduchu 8,3 °C.
▶
maximum roční
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku dosažená v určitém roce.
▶
maximum roční průměrné
průměr
ročních maxim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční maximum teploty vzduchu 32,4 °C.
▶
maximum srážkové
1. neurčitý pojem, označující místo nebo dobu s největším
úhrnem srážek během srážkové události, popř. i hodnotu dosaženého úhrnu, viz
extrémy srážek;
2. v klimatologii maximum křivky průměrného
ročního chodu srážek, vyjádřené zpravidla jako nejvyšší prům. měs. úhrn. Kromě tohoto tzv. hlavního srážkového maxima, které na většině území ČR nastává v jednom z letních měsíců, existuje často i tzv. podružné srážkové maximum, tedy přechodné zvýšení křivky průměrného ročního chodu srážek v relativně sušší fázi roku. Pokud se v ČR vyskytuje, zpravidla spadá do období od listopadu do ledna, přičemž v horách severních Čech může dokonce převýšit letní maximum.
▶
maximum srážkové hlavní
▶
maximum srážkové podružné
v klimatologii zvýšení úhrnů srážek po jejich předchozím snížení, které nedosahuje hodnoty hlavního srážk. maxima. Projevuje se v roč. chodu srážek charakterizovaném prům. srážk. úhrny. V Čechách je pozorováno v lednu, ojediněle v horských a podhorských pohraničních oblastech i v prosinci. Na většině území Slovenska, zejm. na jihozápadě a jihu, se vyskytuje v listopadu, ojediněle i v říjnu a prosinci. Podzimní zvýšení srážek se projevuje i na již. a stř. Moravě a roztroušeně i v Čechách.
▶
maximum tlakové
syn. maximum barické – zast. označení pro
anticyklonu; střed tlakového maxima býval dříve na
synoptických mapách označován písmenem M.
▶
meandrovitost výškového proudění
střídání
brázd nízkého tlaku vzduchu a
hřebenů vysokého tlaku vzduchu, pozorované na
výškových mapách. Vyjadřuje poměr mezi
zonální a meridionální složkou cirkulace, přičemž výrazná meandrovitost odpovídá převaze meridionality, nevýrazná převaze zonality.
▶
medikán
cyklona o průměru několik málo stovek kilometrů, která se vyskytuje v průměru jednou až dvakrát za rok v oblasti Středomoří, případně Černomoří, a to obvykle v
chladném pololetí. Svým vzhledem na
družicových snímcích připomíná
tropickou cyklonu a projevuje se přívalovými srážkami, silným větrem a vysokými vlnami. Pro medikán je typická kruhová oblast s malou
oblačností ve
středu cyklony, podobající se
oku tropické cyklony. Kolem centra se spirálovitě otáčejí výrazné oblačné pásy s výskytem
konvektivních bouří často velmi silné intenzity. V centru medikánu je relativně vyšší teplota vzduchu než v okolí a charakteristické je pro něj též minimum
rychlosti větru. V bezprostředním okolí centra je rychlost větru maximální a v ojedinělých případech zde může dosáhnout síly
orkánu.
Vznik a vývoj medikánu je podmíněn fyzikálními mechanizmy, které jsou určující jak pro tropické cyklony, tak pro baroklinní
mimotropické cyklony. Medikán se vytváří nad relativně teplým mořem, které je hlavním zdrojem vlhkosti i energie potřebné pro
cyklogenezi. Podstatnou roli hrají zejména uvolňování
latentního tepla při
kondenzaci vodní páry, příp. toky
zjevného tepla od moře do atmosféry. Pro generování a udržení potřebných
výstupných pohybů vzduchu jsou nutné často též dostatečně silná
baroklinita ve spodní
troposféře, spojená např. s
výškovou brázdou nebo
izolovanou cyklonou, a instabilní
teplotní zvrstvení atmosféry, které se vyskytují zpravidla při
vpádech studeného vzduchu z vyšších zeměp. šířek.
Termín medikán je odvozen z anglických slov „
Mediterranean“ a „hurri
cane“, proto je někdy nevhodně označován jako „středomořský
hurikán“. Viz též
cyklona subtropická.
▶
mediocris
(med) [medyokris] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupy stř. vertikálního rozsahu a vrcholek oblaku má jen poměrně malé výběžky. Vyskytuje se pouze u oblaků
druhu cumulus. Viz též
humilis,
congestus.
▶
mechanismus Holtonův–Tanův
označení závislosti charakteristiky zimní polární cirkulace ve
stratosféře na fázi
kvazidvouleté oscilace. Byl původně popsán Jamesem Holtonem a Hsiu-Chi Tanem v roce 1980. Vysvětlení závislosti spočívá v ovlivnění působení
planetárních vln na polární cirkulaci, kdy ve východní fázi kvazidvouleté oscilace je toto působení relativně větší. Pozdější studie poukázaly také na potřebu zahrnutí vlivu
jedenáctiletého slunečního cyklu.
▶
mechanizmus seeder–feeder
(mechanizmus SF) – označení vzniku nebo zesílení srážek z původně
nesrážkových oblaků nebo
mlhy vlivem propadávání
srážkových částic z výše položených
oblaků srážkových.
Srážkové kapky nebo
ledové krystalky, které vypadávají z výše se vyskytujícího oblaku (zasévající – seeder, zóna S), sbírají
oblačnou vodu ve spodním oblaku nebo mlze (zachycující – feeder, zóna F) působením
koalescence kapek nebo
zachycování kapek padajícími krystalky ledu. Příkladem je
orografické zesílení srážek, spojené s
orografickými oblaky. Jiným příkladem jsou srážky vypadávající z mlhy (zóna F), jestliže srážkové částice z výše ležící oblačnosti (zóna S) mlhou propadávají.
Obdobný mechanizmus SF se může uplatnit i v rámci jednoho oblaku. Např. zesílení
vrstevnatých srážek z
nimbostratu při
vnořené konvekci probíhá, když ledové krystalky vypadávající z výše položených konvektivních elementů lokálně zesílí vývoj srážek ve spodní části oblaku. Mechanizmus SF se uplatňuje i při
umělé infekci oblaků, jejímž cílem je vyvolat srážky nebo uspíšit jejich vývoj. Infekce umělými
ledovými jádry v horní partii oblaku vyvolá vznik dodatečných ledových krystalků a propadání krystalků spodními částmi oblaku může zesílit, popř. uspíšit vypadávání srážek.
V češtině není k dispozici vhodný český ekvivalent; používáme buď anglický výraz nebo jeho zkratku.
▶
meliorace klimatu
cílevědomé lidské zásahy do
přírodního nebo
životního prostředí, které směřují ke zlepšení
klimatických poměrů určité oblasti. Jde především o hosp. a tech. opatření, která mají odstranit nebo zmírnit nepříznivé
klimatické podmínky pro život člověka a jeho výrobní činnost (zavlažování, vysoušení půdy, zalesňování, výsadba
větrolamů, zvětšování
ventilace aj.). Meliorace klimatu se dosud týká jen
přízemní vrstvy atmosféry, a má proto pouze omezený místní dosah. Viz též
faktory klimatu antropogenní,
ovlivňování klimatu.
▶
měření aerologické
aerologické pozorování pomocí přístrojů, zajišťované z
aerologické stanice. Základní metodou aerologických měření je
radiosondážní měření, dále k nim patří
pilotovací měření,
měření výšky základny oblaků,
měření větru radiotechnickými prostředky a celá řada dalších
distančních meteorologických měření. Mezi aerologická měření řadíme i měření
upoutanými sondami a někdy i
stožárová meteorologická měření.
Aerol. měření jsou v současné době většinou
automatizovaná, v minulosti jejich záznam a zpracování prováděl aerol.
pozorovatel. Získaná data jsou přenášena
meteorologickými zprávami např. v kódu
BUFR, popř. prostřednictvím
zpráv TEMP či
PILOT. Údaje vstupují do procesu
asimilace meteorologických dat do
modelů numerické předpovědi počasí, dále slouží ke konstrukci
výškových map,
aerologických diagramů a
vertikálních řezů atmosférou. Viz též
aerologie,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a ve volné atmosféře,
sondáž atmosféry.
▶
měření atmosférických srážek
měření srážek měření parametrů atm. srážek různými druhy přístrojů na
srážkoměrných klimatologických a dalších
meteorologických stanicích. Úhrn padajících srážek se měří za určitý časový interval (obvykle v 7 h SEČ ráno za uplynulých 24 h, přičemž zjištěný údaj se připisuje včerejšímu dni). Na synoptických stanicích se měří úhrn srážek navíc za 12 nebo 6 hodin v hlavních synoptických termínech, popř. také za 1 hodinu ve všech termínech. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m
2), resp. v kg.m
-2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m
-2. Zákl. přístrojem je
srážkoměr, používaný k měření množství
kapalných i
tuhých srážek. K měření srážek na těžko dostupných místech se používá
totalizátor. U tuhých srážek se měří
výška sněhové pokrývky (v cm), někdy též
vodní hodnota sněhové pokrývky (v mm) a
hustota sněhu (v kg.m
-3). U usazených srážek jde především o měření
rosy různými typy
rosoměrů, popř.
drosografů a o
měření námrazků. Měření atm. srážek nespočívá jen v získávání dat z indikačních a registračních přístrojů, nýbrž i ve vizuálním pozorování usazených srážek (kondenzačních jevů a námrazků), v určování doby trvání padajících i usazených hydrometeorů. Viz též
intenzita srážek.
▶
měření brzdného účinku letištních drah
soubor měření a postupů, kterými jsou získávány veličiny potřebné pro určení stavu drah ovlivněných povětrnostními vlivy. Změřené hodnoty brzdných účinků poskytované provozovatelem letiště pak musí být v souladu s regionálními postupy
ICAO uváděny ve
zprávách METAR a
SPECI v doplňujících informacích.
▶
měření dohlednosti
meteorologické měření za účelem zjišťování definované dohlednosti, jakou je např.
meteorologická dohlednost,
šikmá dohlednost,
vertikální dohlednost, dohlednost dráhových světel aj. Vzdálenosti, na které jsou vidět definovaná světla za
soumraku nebo v noci, lze převádět na hodnoty met. dohlednosti, která se vyjadřuje v m nebo v km. Pro přístrojová měření bývá použit
měřič průzračnosti neboli transmisometr, popř. měřič dohlednosti, používající
dopředný rozptyl světla v atmosféře neboli forward scatterometr. Viz též
měření dráhové dohlednosti,
pozorování meteorologické dohlednosti.
▶
měření dráhové dohlednosti
(RVR, Runway Visual Range) – objektivní postup při stanovení hodnot
dráhové dohlednosti na letištích. Dráhová dohlednost se z praktických důvodů nemůže měřit přímo nad vzletovou a přistávací dráhou. Ve smyslu platných předpisů se její měření uskutečňuje rovnoběžně s osou vzletové a přistávací dráhy ve vzdálenosti maximálně 120 m od této osy a ve výšce 7,5 FT, přičemž údaj o dráhové dohlednosti, který reprezentuje podmínky v bodě dotyku, má být z prostoru zhruba 300 m od prahu a ve směru příslušné dráhy. Měření RVR se provádí v případě, když
horizontální dohlednost klesne pod 2 000 m a to v kroku 25 m při RVR menší než 400 m, v kroku 50 m pro RVR v intervalu 400–800 m a v kroku 100 m při RVR větší než 800 m. Naměřené hodnoty jsou zakódovány jednak ve
zprávách METAR, jednak při změně dráhové dohlednosti (v souladu s kritérii v předpisu L3 – Meteorologie a stanovenými poskytovatelem
letecké meteorologické služby na základě konzultací s příslušným úřadem ATS, provozovateli a provozovatelelm letiště) ve
zprávách SPECI. K měření dráhové dohlednosti se používají
měřiče průzračnosti neboli transmisometry nebo měřiče
dopředného rozptylu neboli forward scatterometry. Dráhová dohlednost není měřena přímo. Transmisometry nebo forward scatterometry měří MOR a RVR je následně vyhodnocována automatizovaným meteorologickým systémem (AWOS). Viz též
systém RVR.
▶
měření evapotranspirace
▶
měření meteorologické
zjišťování hodnot jednoho nebo více
meteorologických prvků pomocí
meteorologického přístroje. Meteorologická měření mohou být bodová, liniová, plošná nebo prostorová. Bodová měření se provádějí nejčastěji na
meteorologických stanicích, podle jejichž charakteru můžeme měření dále dělit. Liniová měření označujeme jako
sondáž atmosféry, která může být prováděna i pomocí
distančních meteorologických měření; některé druhy distančních měření umožňují získat i plošné či prostorové informace. Kvalita měření je ovlivněna použitou technikou a metodikou měření, proto by příslušná metadata měla vždy být doplňkem souboru met. údajů. Viz též
pozorování meteorologické,
monitoring atmosféry.
▶
měření meteorologické dálkové
▶
měření meteorologické distanční
syn. měření meteorologické dálkové, detekce meteorologických jevů dálková – metoda
meteorologického měření, kdy měřicí
čidlo či přístroj není v bezprostřední blízkosti sledovaného jevu. V meteorologii se využívají zejména
družicová měření,
radarová měření,
pozemní detekce blesků a měření pomocí nejrůznějších
profilerů. Viz též
měření aerologické,
průzkum Země dálkový.
▶
měření meteorologické družicové
získávání, zpracování a vyhodnocení údajů o stavu atmosféry, případně zemského povrchu a mořské hladiny pomocí přístrojů umístěných na
meteorologických družicích. Monitorují především
pole oblačnosti a její základní vlastnosti (mikrofyzikální složení
horní hranice oblačnosti a její
jasovou teplotu, optickou mohutnost, typ oblačnosti aj.),
vertikálních profily některých meteorologických prvků, dynamiku různých jevů (vývoj a pohyb různých meteorologických jevů či systémů, vč.
družicové detekce blesků),
pole větru, přítomnost
sněhové pokrývky a mořského ledu,
teplotu povrchu moře aj. Dlouhodobé řady družicových meteorologických měření jsou následně využívány v klimatologii.
▶
měření meteorologické letadlové
met. měření a pozorování konané z letícího letadla. Při běžném letu je provádí buď posádka jako doplňkový program činnosti, nebo probíhá automaticky. Při speciálním letu za účelem získání met. dat tvoří hlavní náplň činnosti specialistů na palubě letadla, popř. posádky letadla, může být však prováděno i automaticky. K letadlovému met. měření se používá i bezpilotních letadel.
Světová meteorologická organizace koordinuje letadlová meteorologická měření v programu AMDAR (Aircraft Meteorological Data Relay).
▶
měření meteorologické radarové
▶
měření meteorologické stožárové
stacionární a synchronní měření
meteorologických prvků, popř. dalších parametrů, pomocí snímačů umístěných na konstrukci meteorologického stožáru ve vertikále nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží k monitoringu met. podmínek v
přízemní, někdy i v
mezní vrstvě atmosféry, pro využití v různých praktických aplikacích (ochrana čistoty ovzduší, provoz tepelných a atomových elektráren aj.) i jako zdroj vstupních dat pro různé vědecké studie (např. měření
vertikálních profilů rychlosti větru třídimenzionálními
anemometry včetně turbulentních fluktuací rychlosti větru a některých z nich odvozených charakteristik
turbulence).
▶
měření meteorologické terénní ambulantní
zpravidla krátkodobé met. měření, jehož cílem je zjišťovat topoklimatické a mikroklimatické poměry určitého území a míst, hodnotit vliv terénu na
meteorologické prvky, objasňovat met. příčiny některých např. biologických jevů v přírodě apod. Tato měření směřují k průzkumu inverzních poloh, teplotních poměrů vzhledem k orientaci a sklonu svahů, větrných poměrů,
znečištění ovzduší atd. Provádí se v návaznosti na pozorování ve stálé staniční síti, a zvláště za vhodných povětrnostních situací. Viz též
mikroklima,
topoklima,
inverze teploty vzduchu,
inverze vlhkosti vzduchu,
bonitace klimatologická,
klima svahové.
▶
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře
meteorologické měření prováděné přístrojem umístěným nebo se pohybujícím v atmosféře nad její
přízemní vrstvou. Tento druh měření zahrnuje především
radiosondážní měření a většinu dalších přímých
aerologických měření, včetně
stožárových meteorologických měření. Do zavedení
radiosond počátkem 30. let 20. století byla měření v mezní vrstvě a ve volné atmosféře prováděna pomocí
meteorografů, vynášených do ovzduší balony nebo upoutanými
meteorologickými draky, případně přímo posádkami volných balonů. Viz též
sondáž ovzduší,
stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry.
▶
měření meteorologických prvků z meteorologických družic distanční
získávánídat z met. družic, jejichž zpracování poskytuje informace zejm. o a) teplotě zem. povrchu a teplotě horní hranice oblačnosti (vyhodnocením spektrálních měření tepelného vyzařování); b) vertikálních profilech teploty a vlhkosti vzduchu v atmosféře (podobným způsobem jako a); c) obsahu vod. páry a vody v atmosféře (vyhodnocením měření mikrovlnného záření); d) větru (sledováním pohybu vhodných oblaků). V. t. měření meteorologické družicové, průzkum Země dálkový.
▶
měření námrazků
určování hmotnosti a rozměru
námrazků. Pro operativní účely se podle doporučení
Světové meteorologické organizace měří průměr vrstvy námrazků při výskytu jakéhokoliv typu námrazků v
termínu pozorování. Za průměr námrazku se považuje max. průměr námrazku minus průměr měrné tyče. Cílem měření námrazků může být také stanovení max. hodnot námrazků ve víceletém období na daném místě. Kromě
synoptických stanic se námrazky v České republice měří:
a) na běžných
námrazkoměrných stanicích pomocí horizontálně exponovaných
námrazkoměrných tyčí;
b) na speciálních námrazkoměrných stanicích, kde se zjišťuje usazování námrazků na různých materiálech a tvarech konstrukcí (tyče, úhelníky, lana atd.);
c) na el. vedeních pomocí
Brinellových přístrojů. Podle tloušťky vrstvy námrazků, která se vyjadřuje jako kolmá vzdálenost od povrchu podkladu k povrchu námrazku, rozlišujeme slabou, mírnou a silnou „intenzitu“ jevu. Námrazky se měří ve výši 2, 6 nebo 10 m na tělesech o průměrech 5, 10 i 60 mm, někdy se používá i vert. expozice tyčí. K registraci změn hmotnosti námrazků s časem slouží
námrazoměr, popř. na jeho principu upravená zařízení. Viz též
intenzita námrazků.
▶
měření ozonu
určení množství
ozonu v určitém bodě, vrstvě nebo hladině atmosféry. Nejčastěji se jedná o měření koncentrace ozonu v
přízemní vrstvě atmosféry (parametr znečištění ovzduší), měření celkového množství ozonu v jednotkovém sloupci atmosféry (tloušťka
ozonové vrstvy) nebo měření
vertikálního profilu koncentrace ozonu (profil ozonové vrstvy). Celkový obsah ozonu v atmosféře se většinou měří
Dobsonovým nebo
Brewerovým spektrofotometrem a vyjadřuje se v
Dobsonových jednotkách. Vert. rozložení ozonu v atmosféře se měří především pomocí balonových elektrochemických
ozonových sond a ozonovými
lidary. Kromě toho se k monitorování ozonu v atmosféře používají i
družicová měření ozonu.
▶
měření ozonu družicové
měření ozonu ve
stratosféře pomocí
meteorologických družic. Používají se pro něj především
družice na nízkých polárních drahách, které při každém svém obletu kolem Země snímají i polární oblasti. K měření vlastností
ozonové vrstvy se používají různé družicové
radiometry, jejichž data poskytují jak informace plošného charakteru (o horizontálním rozložení celkového množství ozonu), tak informace o
vertikálních profilech koncentrace ozonu. Měření ozonu z družic sahá do začátku 70. let 20. století, v současnosti je již operativně realizováno na více družicích a různými přístroji. Družicová měření ozonu zásadní měrou přispěla k mapování polárních
ozonových děr.
V současné době se začínají rozvíjet metody družicového měření ozonu v
troposféře, a to především v rámci programu
Copernicus pomocí jeho přístrojů
Sentinel.
▶
měření pilotovací
jeden ze způsobů zjišťování směru a rychlosti
výškového větru. Rozlišujeme
jednopilotáž a
dvojpilotáž podle toho, zda azimuty a výškové úhly volně letícího pilotovacího prostředku, nejčastěji
pilotovacího balonu, zjišťujeme jedním nebo dvěma
optickými pilotovacími teodolity. Při jednopilotáži musí být vert. rychlost pilotovacího prostředku známá. Pomocí změřených úhlových hodnot a vypočtené výšky balonu se trigonometricky vyhodnocuje prům. rychlost a směr větru ve vrstvě atmosféry, vymezené polohami pilotovacího prostředku při dvou po sobě následujících zaměřeních. V současné době je pilotovací měření téměř nahrazeno
měřením větru radiotechnickými prostředky (radiopilotáží) a užívá se převážně při terénních měřeních. Viz též
zpráva PILOT,
kruh Molčanovův.
▶
měření promrzání půdy
v
agrometeorologii zjišťování hloubky pod povrchem země, v níž dochází k mrznutí
půdní vody. Informace o hloubce promrznuti půdy je důležitá např. k posouzení nebezpečí poškození kořenové soustavy rostlin. Kromě zemědělství je využívána i některými technickými obory (nezámrzná hloubka ve stavebnictví). Měření promrzání půdy se provádí
půdními mrazoměry. Viz též
promrzání půdy,
měření teploty půdy.
▶
měření radioaktivity atmosféry
určování
radioaktivity atmosféry, srážek a suchého spadu. Zjišťuje se jako radioaktivita:
a) aerosolu zachyceného na filtru, jímž byl prosát známý objem vzduchu;
b) odparku ze srážkové vody zachycené za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
c) spadu, tj. pevných
částic, které se usadily na vodorovném suchém nebo mokrém dnu sběrné nádoby za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
odebrané vzorky se měří pomocí zařízení indikujícího záření α,
β,
γ (popř. jen některých z nich) laboratorně nebo přímo v místě odběru (automatické systémy pro odběr a měření vzorků). V případě měření vzorků přímo v místě odběru výsledky zahrnují i příspěvek radionuklidů s krátkým poločasem přeměny, při laboratorních měřeních lze tento vliv eliminovat. Dále se provádí přímá měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu příslušnými detektory (např. Geiger-Müllerovy počítače, proporcionální počítače). Detektory mohou být umístěny na stacionárních měřicích místech, na
přízemních mobilních stanicích nebo na
radiosondách pro zjišťování
vertikálních profilů beta a gama záření. V případě přímého měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu měřená hodnota zahrnuje kromě složky atmosférické radioaktivity i složky odpovídající terestriálnímu a kosmickému záření. Radioaktivita ovzduší se obvykle vyjadřuje v jednotkách becquerel (Bq), a to pro spad v Bq.m
–2 a pro ovzduší v Bq.m
–3. Dříve používaná jednotka aktivity curie (Ci) souvisí s novou jednotkou becquerel vztahem 1 Bq = 2,7.10
–11 Ci, tj. 1 Bq = 27 pCi. Příkon dávkového ekvivalentu se vyjadřuje v jednotkách Sievert za hodinu (Sv.h
–1). Odběry vzorků a měření příkonu se provádí na vybraných met. stanicích, odebrané vzorky se předávají do měřicích laboratoří Radiační monitorovací sítě (RMS), výsledky měření prováděných na místě se průběžně předávají na centrální pracoviště RMS. Viz též
spad radioaktivní,
zpráva o příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (RAD).
▶
měření radiosondážní
syn. radiosondáž – přímé
aerologické pozorování prováděné
radiosondou, jejíž signály během výstupu, popř. sestupu zachycuje přijímací zařízení na
radiosondážní stanici. Zde se potom signály z radiosondy zpracovávají a převádějí do tvaru závislosti měřených veličin na nadmořské výšce. Rozlišujeme
komplexní meteorologickou radiosondáž,
měření větru radiotechnickými prostředky a specializovaná radiosondážní měření vertikálního profilu
ozonu,
radioaktivity atmosféry apod.
Zpracované hodnoty meteorologických prvků se předávají formou
zprávy TEMP nebo pomocí kódu
BUFR k dalšímu met. využití a do mezinárodní výměny Zatímco zpráva TEMP zahrnuje pouze údaje ze
standardních a
význačných hladin během výstupu radiosondy, kód BUFR umožňuje zařadit celé radiosondážní měření s vysokým vertikálním rozlišením do jediné zprávy, přičemž každá reportovaná hladina je popsána hodnotou
geopotenciální výšky,
tlaku vzduchu,
teploty vzduchu,
teploty rosného bodu,
směru a
rychlosti větru. Na rozdíl od zprávy TEMP, která neumožňuje popsat
snos radiosondy ani přesný čas měření jednotlivých dat, jsou v kódu BUFR údaje v každé hladině doplněny časovou a prostorovou identifikací, která je nezbytná pro
variační metodu asimilace dat do
modelů numerické předpovědi počasí. Viz též
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře,
sondáž atmosféry.
▶
měření sněhové pokrývky
zjišťování
výšky a
vodní hodnoty sněhové pokrývky. U
sněhové pokrývky se měří výška celkové sněhové pokrývky v
klimatologickém termínu 7 h, na
synoptických stanicích ještě také v termínu 06 UTC a 18 UTC. Měření se provádí pomocí
sněhoměrné latě a na vybraných
automatických meteorologických stanicích použitím ultrasonických nebo laserových senzorů.
Výška nového sněhu se měří na
sněhoměrném prkénku v klimatologickém termínu 7 h za období 24 hodin, na synoptických stanicích ČR také za 1 hodinu, pokud je výška nového sněhu 1 cm nebo více. U
nesouvislé sněhové pokrývky se výška sněhové pokrývky neměří. Vodní hodnota sněhové pokrývky se měří
sněhoměry a na vybraných meteorologických stanicích s použitím
sněhového polštáře. Výška sněhové pokrývky se udává v cm, vodní hodnota sněhové pokrývky v mm vodního sloupce, nebo v kg.m
–2 a ve stavebnictví také v kPa.
▶
měření souběžná
měření základních
meteorologických prvků v jedné lokalitě různými přístroji nebo v různých časových intervalech. Souběžné měření se provádí hlavně při zásadních změnách přístrojového vybavení na
meteorologických stanicích pro zjištění kvality nově instalovaných způsobů měření nebo pro budoucí výpočet
homogenity klimatologických řad.
▶
měření srážek
měření parametrů
srážek, především jejich
úhrnu a
intenzity, různými druhy přístrojů na
srážkoměrných, klimatologických a dalších
meteorologických stanicích. Zákl. přístrojem je
srážkoměr používaný k měření množství
kapalných i
tuhých srážek. K měření srážek na těžko dostupných místech se používá
totalizátor. U tuhých srážek se měří
výška sněhové pokrývky (v cm), někdy též
vodní hodnota sněhové pokrývky (v mm nebo v kg.m
–2) a
hustota sněhu (v kg.m
–3). U usazených srážek se jedná především o měření
rosy různými typy
rosoměrů, popř.
drosografů a o
měření námrazků. Měření srážek nespočívá jen v získávání dat z indikačních a
registračních přístrojů, nýbrž i ve vizuálním pozorování
usazených srážek (kondenzačních jevů a
námrazků), v určování doby trvání padajících i usazených
hydrometeorů.
▶
měření teploty půdy
určení
teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolní vrstvou půdy.
Teplota půdy se měří ve °C
půdními teploměry v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm (v ČR jen 5, 10, 20, 50 a 100 cm) na pozemku s přirozeným složením půdy, porostlém ošetřovaným trávníkem. K měření se používají
půdní teploměry, a to
elektrické, případně
rtuťové. Viz též
měření promrzání půdy.
▶
měření teploty vzduchu
určení
teploty čidla
teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolním vzduchem. Pro met. účely se teplota vzduchu měří na základě
Celsiovy teplotní stupnice s přesností na desetiny °C, v některých zemích na základě
Fahrenheitovy teplotní stupnice. Měří se
elektrickým, případně také
kapalinovým nebo
bimetalickým teploměrem. Teploměr musí být stíněn nebo jinak chráněn před rušivými účinky
přímého slunečního záření. Na met. stanicích se proto umísťuje v
meteorologické budce nebo v
radiačním krytu. Zákl. přístroj pro měření teploty vzduchu je elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad zemským povrchem. K měření hodnot
extrémní teploty vzduchu za určité časové období se někdy ještě používají
maximální a
minimální teploměr, většinou se však tyto hodnoty získávají automatickým zpracováním údajů el. teploměru. Viz též
staniční teploměr.
▶
měření tlaku vzduchu
určení hydrostatického tlaku v určitém místě atmosféry. Tlak vzduchu se měří v N.m
–2, tj. v pascalech (Pa). V meteorologii je povolena jednotka hPa, která souvisí s dalšími jednotkami používanými v dřívější době těmito převodními vztahy:
Tlak vzduchu na met. stanicích se měří
staničními tlakoměry s přesností na desetiny hPa. V dříve používaných
rtuťových tlakoměrech bylo nutné odečtený údaj tlaku redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat
přístrojovou opravu. Ve
volné atmosféře se tlak vzduchu měří aneroidovými tlakoměry neboli
aneroidy, popř.
hypsometry. Viz též
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
▶
měření větru
stanovení vektoru
větru, popř. jeho časových fluktuací. Zpravidla se měří jen horiz. složka tohoto vektoru, a to jeho velikost neboli
rychlost větru a směr, jemuž opačný je
směr větru. Vert. složka vektoru větru neboli
vertikální rychlost se zjišťuje pouze pro speciální účely. K přímému měření rychlosti větru se používají různé druhy
anemometrů, z nichž některé měří současně i směr větru. Ten lze určit i pomocí
větrné směrovky, příp.
větrného rukávu.
Přízemní vítr se měří během určitého časového intervalu, na čes. stanicích převážně od roku 2010 v délce 10 minut. Kromě
desetiminutové rychlosti větru se v týchž časových invervalech stanovuje i
průměrná a
maximální rychlost větru a jim odpovídající směry větru; zaznamenává se i čas výskytu nejvyšší denní hodnoty maximální rychlosti větru. Před
automatizací se na
přízemních synoptických stanicích vyhodnocovala z
anemogramů desetiminutová rychlost větru, dále pak rychlost větru v
nárazu, a to v případě, že přesáhla průměrnou alespoň o 5 m.s
-1. Na
klimatologických stanicích se odhadovala 4-minutová rychlost větru podle měření
anemoindikátoru. Pro odhad rychlosti větru se užívala a i v současnosti je v případě potřeby možné užít
Beaufortovu stupnici větru.
Hlavními nástroji měření
výškového větru jsou různé způsoby
měření větru radiotechnickými prostředky, v
mezní vrstvě atmosféry lze využít rovněž
meteorologických stožárů.
▶
měření větru radiotechnickými prostředky
měření potřebné k výpočtu
výškového větru z polohových parametrů cíle pohybujícího se ve
volné atmosféře a sledovaného různými radiotechnickými prostředky. Nejčastěji používanými radiotechnickými prostředky jsou:
a)
navigační systém,
radioteodolit nebo radiogoniometrický systém v případě aktivního cíle, tj.
radiosondy, kdy se měření označuje termínem radiopilotáž;
b) meteorologický
radar jak v případě aktivního cíle (radiosondy), tak v případě pasivního cíle, tj. koutového odražeče;
c) umělé družice Země při časovém sledování poloh
transoceánských sond;
Pomocí meteorologického radaru je dále možné měřit vítr sledováním pohybu vhodných
meteorologických cílů. Měření větru radiotechnickými prostředky bývá někdy nevhodně označováno jako radiovětrové pozorování. Údaje o výškovém větru, zjištěné jeho měřením radiotechnickými prostředky, jsou občas označovány jako
radiovítr.
▶
měření vlhkosti vzduchu
určení obsahu vodní páry ve vzduchu v určitém místě atmosféry, zpravidla
relativní vlhkosti vzduchu nebo
tlaku vodní páry. Relativní vlhkost se měří v %, tlak vodní páry v hPa. Ostatní vlhkostní charakteristiky se v případě potřeby stanoví výpočtem s použitím hodnoty teploty a tlaku vzduchu změřených současně s
vlhkostí. Vlhkost vzduchu se měří
vlhkoměrem; na met. stanicích v ČR se používá vlhkostní
čidlo umístěné v
radiačním krytu. Dříve se měřila Augustovým
psychrometrem a
vlasovým vlhkoměrem umístěným v
meteorologické budce. Z údajů
meteorologických družic lze v důsledku pohlcování odraženého nebo vlastního záření zemského povrchu v
absorpčních pásech vodní páry určit
vertikální profil vlhkosti vzduchu.
▶
měření výparu
určení množství
vodní páry, které je za zvolený časový interval předáno do atmosféry sledovaným vodním nebo jiným vlhkým povrchem. Výpar se měří v mm vodního sloupce, který by se vytvořil z vypařené vody na ploše shodné velikosti s velikostí vypařujícího se povrchu. Výpar z volné vodní hladiny se měří
výparoměry, které jsou umístěny v půdě nebo na jejím povrchu. V ČR se výpar měří na vybraných stanicích ČHMÚ
výparoměrem EWM, který nahradil starší
výparoměr GGI 3000.
▶
měření výšky barometrické
▶
měření výšky základny oblaků
určení
výšky základny oblaků nad zemí. Provádí se
ceilometrem, příp.
lidarem. Princip měření je založen na zjišťování času, který potřebuje krátký světelný impulz na průchod atmosférou z vysílače ceilometru k oblaku rozptylujícímu světlo a zpět do přijímače ceilometru. Okamžitá amplituda vráceného signálu pak poskytuje informace o charakteristikách
zpětného rozptylu záření v atmosféře na určité výšce. Z přijatého rozptýleného signálu lze odvodit informace o
oblačnosti a také o
mlze a
srážkách. V minulosti se výška základny oblaků určovala pomocí tzv. píchacího balonku se známou
stoupací rychlostí, a to výpočtem z doby jeho letu od vypuštění do zmizení v
základně oblaku, nebo trigonometrickou metodou z měření
oblakoměrným světlometem.
▶
měření záření
met. měření energie
záření přijaté čidlem měřicího přístroje za jednotku času v určitém místě atmosféry nebo na zemském povrchu. Vyjadřuje se zpravidla ve W.m
–2. Dříve se užívala jednotka cal.cm
–2.min
–1. Převodní vztah mezi oběma jednotkami je: 1 cal.cm
–2.min
–1 = 697,3.10
–3 W.m
–2. Změřené hodnoty se v přirozených podmínkách označují jako kladné, nebo i záporné podle toho, zda sledovaný povrch celkově více energie záření přijímá, nebo ztrácí. V atmosféře se intenzity toků záření obvykle pohybují v intervalu (–200 ; 1500) W.m
–2.
V používaných radiačních přístrojích čili
radiometrech se měřené záření zpravidla přeměňuje na tepelnou energii (kalorimetrická metoda měření), nebo na energii elektrickou (fotoelektricky nebo termoelektricky).
Přímé sluneční záření se měří
pyrheliometry a
aktinometry,
globální sluneční záření pyranometry,
rozptýlené sluneční záření vhodně upravenými pyranometry,
albedo albedometry,
efektivní vyzařování zemského povrchu nebo atmosféry
pyrgeometry a
bilance záření bilancometry.Chyby měření zpravidla nepřevyšují 1 % měřené veličiny. Mezi měření záření bývá zařazováno i měření
trvání slunečního svitu pomocí
slunoměrů. Viz též
aktinometrie.
▶
měření znečištění ovzduší
zjišťování množství
znečišťujících příměsí v atmosféře. Při měření znečištění ovzduší se používá buď aerochemických metod (např. zachycování dané příměsi do chem. reagentu při průchodu známého množství znečištěného vzduchu), nebo fyz. metod (opt. pohltivost v dané části spektra
lidary apod.), atomové absorpce a dalších analytických metod. Výsledkem je zpravidla určení
koncentrace znečišťujících látek, u nás obvykle v rozměru hmotnost příměsi na objem vzduchu, např. v µg.m
–3, v anglosaské literatuře v poměrných číslech, často ppm (parts per million) nebo ppb (parts per billion). Měření znečištění ovzduší se organizuje zpravidla na více bodech kontinuálně či ve stacionárních nebo mobilních sítích měření. Časovou jednotkou měření je buď konečný časový interval čili
odběrová doba, nebo se měří kontinuálně okamžité hodnoty. Informace v reálném čase poskytuje monitorování znečištění ovzduší. Viz též
emise,
imise.
▶
měřič průzračnosti
syn. měřič propustnosti, transmisometr – zařízení používané k určování
meteorologické dohlednosti, kterým se nejčastěji měří zeslabení sondovacího paprsku po průchodu stanoveným sloupcem ovzduší. Ke generování paprsku slouží v opt. systému nejčastěji laserová dioda, přičemž úzký paprsek je směrován do přijímače, kde je zpravidla elektronicky srovnávána intenzita vyslaného a po průchodu atmosférou zeslabeného paprsku. Délka sondovaného vzorku ovzduší bývá zpravidla desítky metrů. Jinou skupinu tvoří měřiče dohlednosti, které měří
dopředný rozptyl záření, tzv. forward scatterometry. Viz též
měření dohlednosti,
vztah Allardův.
▶
měřítko atmosférických vírů
charakteristický průměr
atmosférických vírů, který dosahuje řádově od 10
–3 do 10
7 m. Velikost nejmenších vírů je určena velikostí
molekulární vazkosti vzduchu, která zprostředkovává disipaci kinetické energie vířivého pohybu molekul; největšími víry jsou rozsáhlé
tlakové útvary s velkou kinetickou energií. Podle rozměru těchto vírů rozlišujeme v meteorologii malé (mikro) měřítko 10
–1 až 10
3 m, střední (mezo) měřítko 10
4 až 10
5 m a velké (makro) měřítko 10
6 až 10
7 m. Viz též
makrometeorologie,
mezometeorologie,
mikrometeorologie,
délka směšovací.
▶
měřítko geostrofické
graf pro určení rychlosti
geostrofického větru ze vzdálenosti
izobar, popř.
izohyps na přízemních nebo výškových
synoptických mapách v závislosti na zeměpisné šířce. Měřítko geostrofického větru bývá vyznačeno na okrajích některých synop. map. Dříve se používalo i v podobě přenosné pomůcky nazývané geostrofické pravítko.
▶
měřítko subsynoptické
obecné označení pro charakteristické rozměry atm. procesů a jevů, které mají menší charakteristické horiz. rozměry (a kratší dobu trvání) než procesy a jevy tzv.
synoptického měřítka. Viz též
měřítko mezosynoptické,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
měřítko synoptické
charakteristické horizontální měřítko velkoprostorových atm. jevů, které jsou vizualizací procesů studovaných na
synoptických mapách. Obvykle hovoříme o synoptických jevech či procesech. Horiz. rozměr synoptických jevů činí řádově 10
2 až 10
3 km, což odpovídá rozměrům
tlakových útvarů, tj.
cyklon,
anticyklon,
brázd nízkého tlaku vzduchu,
hřebenů vysokého tlaku vzduchu apod., dále oblastí výskytu jednotlivých
vzduchových hmot,
hlavních atmosférických front apod. Viz též
měřítko mezosynoptické,
měřítko subsynoptické,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
měsíc boční
syn. parantselenium, viz
kruh paraselenický.
▶
měsíc modrý nebo zelený
▶
měsíc nepravý
zvlášť jasné světelné skvrny na
paraselenickém kruhu, který patří k
halovým jevům. Jde o souborné označení pro
paraselenia neboli paměsíce,
parantselenia neboli
boční měsíce a
antiselenium neboli
protiměsíc.
▶
měsíc spodní
halový jev analogický
spodnímu slunci.
▶
metadata meteorologické stanice
údaje o
meteorologické stanici, jmenovitě
indikativ stanice, jméno stanice,
souřadnice meteorologické stanice, období pozorování na stanici a změny ovlivňující reprezentativnost pozorování, informace o přístrojovém vybavení (typ, datum instalace), výšky senzorů nad zemí v místě, kde je přístroj umístěn (pro měření teploty, větru, srážek,
dohlednosti a pro
detektor počasí), a další informace (typ stanice,
standardní izobarická hladina pro stanice s
nadmořskou výškou stanice větší než 550 m, hlášení oblačnosti se
základnou pod úrovní stanice, vydávání zpráv
METAR,
SPECI a vydávání zpráv
CLIMAT). Pokud se zprávy z dané stanice zařazují do mezinárodní výměny met. informací, jsou metadata stanice uložena v databázi OSCAR/Surface
Světové meteorologické organizace.
▶
metan
(CH
4), v chemii methan – plynná organická sloučenina, která je přirozenou složkou
atmosféry Země. Chemicky se jedná o nejjednodušší stabilní uhlovodík, tzv. alkan. Ačkoliv je jeho podíl na
chemickém složení atmosféry Země velmi nízký, hraje důležitou roli v
chemii atmosféry, kdy se např. podílí na vzniku troposférického
ozonu. Neméně podstatná je funkce metanu jakožto
skleníkového plynu, přičemž vzhledem k jeho radiačně-absorbčním vlastnostem je jeho potenciál globálního oteplování (GWP) asi 28krát vyšší než v případě
oxidu uhličitého.
Přibližně 90 % metanu vzniká v důsledku anaerobních procesů (činností mikroorganismů při rozkladu organické hmoty bez přístupu kyslíku), zbývajících cca 10 % se uvolňuje při geologických aktivitách (např. tavením magmatu). Hlavními přirozenými emisními zdroji jsou mokřady a vodní ekosystémy. V současné době množství metanu v atmosféře prudce roste vlivem člověka, přičemž se udává podíl antropogenních emisí asi 60 %. Hlavním antropogenním zdrojem je zemědělství, zejména chov hospodářských zvířat či pěstování rýže. Při probíhající
změně klimatu se značné emise metanu mohou do atmosféry uvolňovat při tání
permafrostu. Střední doba setrvání metanu v atmosféře se odhaduje na 10–12 let. Hlavním propadem metanu jsou reakce s hydroxylovými radikály (OH).
▶
metelice
dříve používaný název pro větrem
zvířený sníh.
▶
meteogram
graf znázorňující
chod meteorologického prvku v určitém místě. Může znázornit jak výsledky měření určitého prvku, tak i jeho prognostické hodnoty. Horizontální osa vyjadřuje čas, na vertikální osu se vynáší hodnoty sledovaného meteorologického prvku, přičemž se často využívá více vertikálních stupnic k zobrazení více prvků současně. Může také sloužit k vyjádření průběhu
předpovědi počasí pro dané místo.
▶
meteor
v met. smyslu jev (úkaz) pozorovaný v atmosféře nebo na zemském povrchu. Může mít charakter
srážek, suspenzí a usazenin pevných nebo kapalných částic, vodních nebo jiných; může jím být také jev opt. nebo el. povahy. Podle složení a podmínek vzniku se meteory dělí na
hydrometeory,
litometeory,
fotometeory a
elektrometeory.
▶
meteorograf
přístroj pro současný záznam několika
meteorologických prvků (nejčastěji teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu) na jednu registrační pásku. Je upraven tak, aby mohl být zavěšen pod meteorologický balon nebo jiný dopravní prostředek a jím vynesen do
volné atmosféry. Je-li meteorograf vynášen balonem, je jeho záznam k dispozici až po sestupu přístroje na zem.
▶
meteorograf ventilovaný
meteorograf vybavený zařízením pro umělou
ventilaci čidel pro měření
meteorologických prvků. Používá se v případech, kdy přirozená ventilace čidel by byla nedostatečná (např. při pohybu meteorografu).Viz též
meteorograf.
▶
meteorolog
odborník s příslušným meteorologickým formálním nebo neformálním vzděláním, který se v tematické oblasti
meteorologie profesně angažuje. Podle stupně vzdělání a dosažené praxe se v některých státech na doporučení
Světové meteorologické organizace rozeznávají meteorologové 1. až 4. třídy, což kvalifikačně pokrývá celou oblast od technických pracovníků v praxi až po meteorologický výzkum. Viz též
klimatolog,
synoptik,
prognostik.
▶
Meteorologické zprávy
čes. odborný časopis, který publikuje odborné statě a informativní články z oborů meteorologie, klimatologie, ochrany čistoty ovzduší a hydrologie. Meteorologické zprávy vydává
Český hydrometeorologický ústav v Praze. Ročně vychází 6 čísel a první číslo Meteorologických zpráv vyšlo 30. dubna 1947. Příspěvky jsou uveřejňovány v čes., slov. a angl. jazyce. Čes. a slov. příspěvky obsahují shrnutí v angličtině a titulky k obrázkům a tabulkám v čes. i angl. verzi.
▶
meteorologie
základní věda o
zemské atmosféře, o jejím
složení, vlastnostech, atmosférických procesech a jevech, a to včetně vazeb s ostatními složkami
klimatického systému a při uvažování vlivu Slunce a dalších kosmických faktorů. V nejširším smyslu meteorologie zahrnuje všechny
vědy o atmosféře včetně
klimatologie,
chemie atmosféry apod. V tomto smyslu pod ni spadá i
aeronomie, jakkoliv hlavním předmětem meteorologie jsou procesy a jevy v
troposféře. Jádrem meteorologie je
fyzika atmosféry, na kterou navazuje celá řada oborů
aplikované meteorologie a hraniční disciplíny, jako např.
biometeorologie a
hydrometeorologie. Podle měřítka studovaných jevů rozlišujeme především
synoptickou a
mezosynoptickou meteorologii, příp.
mikrometeorologii. Podle metod práce vymezujeme mj.
dynamickou meteorologii, podle studovaného prostředí dále označujeme např.
tropickou,
mořskou nebo
horskou meteorologii.
Počátky meteorologie sahají do antického Řecka. Důležitým mezníkem vývoje byla 1. polovina 17. století, kdy byly vynalezeny základní
meteorologické přístroje, čímž bylo zahájeno tzv. přístrojové období meteorologie. V souvislosti s
meteorologickými měřeními se etablovaly i jim příslušné obory, jako např.
aktinometrie,
fotometrie apod. Kromě získávání empirických vědeckých poznatků o atmosféře Země se především od poloviny 19. století rozvíjel systematický
monitoring atmosféry, na němž se v současnosti podílí rovněž
aerologie,
družicová a
radarová meteorologie. Neméně důležitou činností dnešní meteorologie je
předpověď počasí a vydávání případných
meteorologických výstrah.
Operativní úlohy meteorologie v jednotlivých státech plní národní
meteorologické služby, jejich koordinaci v celosvětovém měřítku se věnuje
Světová meteorologická organizace, v Evropě organizace
EUMETNET. Důležitými nástroji evropské spolupráce jsou dále
Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF),
EUMETSAT aj. Na mezinárodní spolupráci v oblasti met. výzkumu se podílí mj.
Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS) a
Evropská meteorologická společnost. Viz též
meteorologie v ČR.
▶
meteorologie aplikovaná
souhrnné označení dílčích disciplín
meteorologie orientovaných na využití meteorologických poznatků v praktických činnostech dalších oborů. Důležité jsou aplikované obory především ve vztahu k živým organizmům (
biometeorologie,
lékařská meteorologie,
fenologie), k hospodářství (
agrometeorologie,
lesnická,
energetická a
průmyslová meteorologie, aplikace ve stavebnictví apod.) a k dopravě (
letecká,
silniční a
námořní meteorologie). Součástí aplikované meteorologie je
aplikovaná klimatologie.
▶
meteorologie družicová
specializovaná oblast
meteorologie využívající
družicová meteorologická měření. Jedná se spíš o charakteristiku způsobu získávání, zpracování a interpretace dat, než o samostatnou meteorologickou disciplínu.
▶
meteorologie dynamická
obor
meteorologie zabývající se studiem atmosférických
dějů na základě formulování a mat. řešení vztahů a rovnic popisujících
statiku,
dynamiku a
termodynamiku atmosféry. Aplikací dynamické meteorologie jsou dynamické předpovědní metody, které se v současné době používají k
objektivním, především
numerickým předpovědím přízemních a výškových
tlakových polí, výškových
teplotních a
vlhkostních polí a k předpovědi atmosférických
srážek. Viz též
kinematika atmosféry
▶
meteorologie energetická
odvětví
aplikované meteorologie pro řešení speciálních úkolů pro sektor energetiky nebo i průmyslu. Hlavním úkolem energetické meteorologie je
speciální předpověď počasí a jím podmíněné spotřeby energetických komodit (zejm. elektrické energie, zemního plynu), v případě elektrické energie i její výroby. K tomu využívá především
modely numerické předpovědi počasí, jejichž výstupy porovnává s daty o výrobě a spotřebě energie a s výsledky meteorologických měření včetně
distančních, zejm.
družicových měření. K optimalizaci předpovědí hojně využívá metody
statistické předpovědi počasí (především metodu
model output statistics) a nověji i metody umělé inteligence.
Význam energetické meteorologie vzrostl od počátku 21. století v souvislosti se zvyšujícím se podílem tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE), zejm. fotovoltaických a větrných elektráren, jejichž produkce je silně závislá na počasí.
▶
meteorologie fyzikální
hist. souhrnné označení pro meteorologické obory, které se zformovaly na fyzikálním základu, a to na rozdíl od těch pěstovaných do začátku 20. století na půdě geografie. Pod označení fyzikální meteorologie jednoznačně patřily
atmosférická optika,
akustika a
elektřina. Většinou sem byla zařazována i
termodynamika atmosféry, především v souvislosti s oblačnými ději, a nauka o
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře. Označení ztratilo význam v době, kdy
norská meteorologická škola dala celé meteorologii a především problematice předpovědi počasí fyzikální charakter. Viz též
fyzika atmosféry.
▶
meteorologie horská
část meteorologie zabývající se povětrnostními, v širším smyslu i klimatickými zvláštnostmi horských oblastí, které jsou podmíněny především nadm. výškou, členitostí horského reliéfu a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu. Studuje vliv hor na
pole větru,
srážek a
oblačnosti, výskyt
námrazků,
bilanci záření apod. Viz též
klima horské,
stanice meteorologická horská,
vítr horský a údolní,
inverze srážek.
▶
meteorologie inženýrská
syn. meteorologie technická.
▶
meteorologie kosmická
starší označení pro část
meteorologie, která studuje jevy, vyskytující se úplně nebo zčásti mimo
atmosféru Země. V současné době se tento termín neužívá a uvedené problémy jsou zahrnuty do pojmů
družicová meteorologie a
kosmické počasí.
▶
meteorologie lékařská
odvětví
aplikované meteorologie zkoumající
meteorologické prvky a
jevy, popř. jejich soubory ve vztahu ke zdraví člověka. Zvláštní pozornost věnuje
meteotropním nemocem, vnímavosti lidí na průběh počasí, tzv.
meteosenzibilitě a využití klimatu pro léčení nemocí a utužování zdraví, tzv.
klimatoterapii. V ČR se pojem lékařská meteorologie považuje za syn. lékařské
bioklimatologie. Viz též
lázně klimatické,
klimatologie lékařská.
▶
meteorologie lesnická
syn. silviometeorologie – odvětví
aplikované meteorologie, které se zabývá vzájemnými interakcemi atm. dějů a lesa. Zahrnuje jak výzkumné, tak i provozní problémy v souvislosti s hospodařením v lese, s ochranou lesa atd. Viz též
klimatologie lesnická.
▶
meteorologie letecká
odvětví
aplikované meteorologie, které zkoumá
meteorologické prvky a
jevy z hlediska jejich vlivu na činnost letectva i leteckou techniku a řeší teoretické problémy spojené s
meteorologickým zabezpečováním letectva (leteckého provozu). Využívá aplikované poznatky z mnoha odvětví meteorologie zejména
statiky,
dynamiky a
termodynamiky atmosféry,
fyziky oblaků a srážek,
synoptické meteorologie a
klimatologie, nauky o met. přístrojích a
numerických modelů. Hlavním cílem letecké meteorologie je přispět nejvyšší možnou mírou ke zvyšování bezpečnosti, pravidelnosti a hospodárnosti leteckého provozu. Viz též
klimatologie letecká.
▶
meteorologie mezní vrstvy atmosféry
▶
meteorologie mezosynoptická
▶
meteorologie mořská
speciální disciplína
meteorologie zabývající se interakcemi mezi moři (oceány) a atmosférou, tj. zvláštnostmi vlivu moří a oceánů na atm. procesy jak místního rozsahu (pobřežní cirkulační systémy a jevy), tak procesy
všeobecné cirkulace atmosféry. Součástí mořské meteorologie je
meteorologie námořní. Mořská meteorologie vychází ze systému met. pozorování přímo na oceánech (pomocí bójí) a také z informací
meteorologických družic či specializovaných družic pro sledování oceánů, ze zpráv z letadel a z měření meteorologických
radarů. Pozorování na
meteorologických lodích se v polovině 20. století rozvinulo zejména v sev. části Atlantského oceánu. Síť devíti stálých lodí NAOS (North atlantic observation system), vytvořená roku 1948, sloužila především zabezpečování letecké dopravy mezi Evropou a Amerikou. V souvislosti s rozvojem nových zabezpečovacích systémů byla síť NAOS redukována. Od roku 1978 byly v rámci NAOS v činnosti tyto stálé lodě: C (Sovětský svaz, 52°45' s. š., 35°30' z. d.), L (Velká Británie, 57° s. š., 20° z. d.), M (Nizozemsko, Norsko a Švédsko, 66° s. š., 2° v. d.) a R (Francie, 47° s. š., 17° z. d.). Činnost stacinonárních lodí skončila na konci roku 2009, kdy svůj provoz ukončila norská loď Polarfront. Pravidelné informace o povětrnostních podmínkách se ale stále získávají z výzkumných, obchodních a oceánských lodí. Viz též
loď meteorologická.
▶
meteorologie námořní
odvětví
aplikované meteorologie, jež využívá zejména poznatků
synoptické a
dynamické meteorologie pro řešení speciálních otázek souvisejících s lodní dopravou po mořích a oceánech. Jejím cílem je přispět k bezpečnosti a hospodárnosti lodního provozu.
▶
meteorologie plachtařská
aplikace
letecké meteorologie v bezmotorovém létání. Plachatřská meteorologie se zabývá především zákonitostmi procesů v ovzduší, které mají základní význam pro vznik
vertikálních pohybů vzduchu vhodných k využití při letech kluzáků. Zahrnuje zejména rozbory podmínek
konvekce,
místních cirkulací, zejména svahových, popř. cirkulačních systémů, hlavně denních mořských vánků a proudění v horských
závětrných vlnách. Viz též
komín termický,
termiky,
konvekce termická,
cirkulace brízová.
▶
meteorologie průmyslová
oblast
aplikované meteorologie, popř.
klimatologie zaměřená na otázky aplikací meteorologických informací v průmyslu a komerčních aktivitách. Zabývá se zabezpečením průmyslu
speciálními předpověďmi počasí a dalšími meteorologickými a klimatologickými informacemi. Jedná se o meteorologické zajištění technologických operací vázaných na počasí, např. o předpovědi bouří z hlediska dálkového přenosu elektrické energie, předpovědi a klimatologické charakteristiky sněhové pokrývky, teploty vzduchu, větru, srážkového režimu apod. Do oblasti meteorologie průmyslové dále patří problematika čistoty ovzduší, pokud jde o potenciální rozptyl
exhalací, podklady pro regulaci výroby, pro volbu náhradních paliv v rozptylově nepříznivých meteorologických podmínkách apod. V poslední době se rozvíjí např. meteorologické zabezpečení jaderných energetických zařízení někdy nevhodně nazývané jaderná meteorologie. Někdy se průmyslová meteorologie chápe šířeji jako meteorologie soukromého sektoru, která zahrnuje i výrobu a poskytování meteorologických přístrojů a pozorovacích systémů (např. dálkového průzkumu), vývoj meteorologických systémů a systémové integrace, často i další konzultační služby či jiné produkty s přidanou hodnotou, včetně služeb pro další sektory, jako jsou média, letecká doprava,
životní prostředí, zdraví, ovlivňování počasí, řízení zemědělských a lesnických aktivit i povrchové a letecké dopravy.
▶
meteorologie radarová
syn. meteorologie radiolokační – specializovaná oblast
meteorologie, která využívá zákonů
šíření,
rozptylu a zpětného odrazu elmag. energie v atmosféře ke zjišťování výskytu, lokalizace a charakteristik meteorologických
radiolokačních cílů, k určování směru a rychlosti jejich pohybu i vývoje pro potřeby zabezpečení hydrometeorologických služeb a pro potřeby externích uživatelů z různých hospodářských odvětví i z veřejnosti. K tomu se využívá měření pomocí radiolokačních prostředků, především meteorologických
radarů. Viz též
radiometeorologie,
klimatologie radarová.
▶
meteorologie radiolokační
▶
meteorologie silniční
odvětví
aplikované meteorologie, které zkoumá
meteorologické prvky a
jevy z hlediska jejich vlivu na automobilovou dopravu, pro kterou provádí měření na
silničních meteorologických stanicích a připravuje
speciální předpověď počasí. Předpovídá se především stav a
teplota povrchu vozovky, ovlivňované např.
ledovkou,
námrazou a
sněžením.
▶
meteorologie synoptická
obor
meteorologie, jenž studuje atm.
děje synoptického měřítka, které jsou synchronně pozorovány na zvoleném území a sledovány především pomocí
synoptických map. Jejím hlavním cílem je
analýza a
předpověď počasí. I když synop. (povětrnostní) mapy umožňují sledovat vznik, vývoj a přemísťování
cyklon a
anticyklon,
vzduchových hmot a
atmosférických front především plošně, systém synop. map z různých
izobarických hladin spolu s
aerologickými diagramy a
vertikálními řezy atmosférou a informacemi z met.
radarů a
družic umožňují studovat atm. jevy a děje prostorově. Vznik synoptické meteorologie souvisel s využitím telegrafu pro rychlou výměnu zpráv o počasí v polovině 19. století, kdy se začaly poprvé sestavovat povětrnostní mapy z širších oblastí na základě aktuálních informací. V souvislosti s
numerickými předpověďmi počasí došlo ke značnému sblížení synoptické meteorologie a
dynamické meteorologie. Viz též
metoda synoptická,
škola meteorologická norská,
škola meteorologická chicagská.
▶
meteorologie synoptická izobarická
synoptická meteorologie druhé poloviny 19. stol. Tehdejší
synoptická analýza spočívala především v rozboru přízemního
tlakového pole pomocí
izobar a ještě nebyla prováděna
frontální analýza. Izobarická synoptická meteorologie objevila
tlakové útvary, jejich vzájemné působení a převládající směry pohybu, např.
dráhy cyklon, statist. zkoumala rozložení
met. prvků v tlakových útvarech, poznala souvislost mezi
směrem větru a rozdělením tlaku vzduchu a stanovila řadu empir. pravidel dosud využívaných v synop. praxi. Na popsané stadium synop. meteorologie přímo navázaly objevy
norské meteorologické školy.
▶
meteorologie technická
(inženýrská) –
aplikovaná meteorologie zabývající se met. aspekty výroby, dopravy, energetiky, stavebnictví a dalších oblastí techniky. Podle W. Böera, který tímto pojmem rozumí použití met. podkladů a poznatků pro všechny účely techniky, zahrnuje technická meteorologie i problematiku
technické klimatologie. Význam technické meteorologie stoupl s rozšiřováním výroby i v souvislosti s nezbytnou ochranou
životního a pracovního prostředí.
▶
meteorologie tropická
část meteorologie zabývající se zvláštnostmi vývoje atm. procesů v tropické oblasti, která je přibližně vymezená na severu obratníkem Raka a na jihu obratníkem Kozoroha. Poznatky tropické meteorologie vycházejí jednak ze systematických měření
pozemních meteorologických stanic, zejména ale z družicových a radarových měření, a také z výsledků expedičních měření, jako např. YOTC, TACE a TROPICSS. Hlavními objekty výzkumu tropické meteorologie jsou tropické cirkulační systémy a jejich
oscilace (
pasátová a
monzunová cirkulace,
Walkerova cirkulace a
jižní oscilace,
vlny ve východním proudění,
tropické cyklony,
intertropická zóna konvergence) a vzájemná vazba mezi tropickou a vnětropickou cirkulací i mezi cirkulacemi obou polokoulí.
▶
meteorologie v ČR
v České republice zajišťuje provoz a aplikovaný výzkum v oboru
meteorologie Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) se sídlem v Praze a
Hydrometeorologická služba Armády ČR, které organizují zejména sběr, přenos, zpracování a poskytování met. údajů pro operativní i režimové účely, jakož i archivaci dat. Uvedené organizace udržují v provozu rozsáhlé sítě
meteorologických stanic, obsluhované profesionálními i dobrovolnými pozorovateli. Spolupracují s obdobnou organizací v SR, kterou je
Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ) se sídlem v Bratislavě.
Výzkumem v oboru meteorologie a
klimatologie se jako svou hlavní činností zabývá
Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v. v. i., a v rámci své vědecké činnosti řada vysokých škol. Meteorologický a klimatologický výzkum je dílčí součástí práce i v dalších vědeckých ústavech AV ČR v rámci výzkumu problémů specifických pro jejich zaměření.
Výchovu a vzdělávání vysokoškolsky kvalifikovaných meteorologů a klimatologů zajišťují hlavně Matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze, Přírodovědecká fakulta UK v Praze, Univerzita obrany v Brně a Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Meteorologické předměty se kromě toho přednášejí na několika dalších fakultách ve studijních oborech zaměřených na geografii, zemědělství, lesní a vodní hospodářství,
životní prostředí, medicínu atp.
Jednotlivé instituce reprezentují ČR ve vybraných mezinárodních organizacích, jejichž činnost se k meteorologii a klimatologii vztahuje. ČHMÚ zastupuje ČR ve
Světové meteorologické organizaci (WMO), v
EUMETSAT,
ECMWF,
EUMETNET,
IPCC,
GEO a dalších. Kromě toho většina jmenovaných organizací navazuje dvoustranné dohody o spolupráci s partnerskými orgány v řadě zemí.
Zájmovou činnost v oboru meteorologie organizují
Česká meteorologická společnost (dříve
Československá meteorologická společnost při ČSAV) a
Česká bioklimatologická společnost. Česká meteorologická společnost má svého zástupce i v
Evropské meteorologické organizaci (EMS).
▶
meteorologie zemědělská
▶
Meteosat
geostacionární meteorologické družice provozované evropskou organizací
EUMETSAT. Družice Meteosat-1 (1977) až Meteosat-7 patřily do první generace družic Meteosat, Meteosat-8 (2002) byl první družicí Meteosat druhé generace (
MSG), která sestávala ještě z dalších tří družic (Meteosat-9 až Meteosat-11). Start první družice Meteosat třetí generace (
MTG) se uskutečnil 13. prosince 2022, v současné době je družice MTG-I1 (budoucí Meteosat-12) postupně testována. Družice Meteosat monitorují hlavně Evropu, Afriku a východní Atlantik, dále pak Indický oceán a většinu Asie.
▶
meteosenzibilita
vnímavost organizmu vůči počasí neboli schopnost organizmu reagovat na stav a změny atm. prostředí. Nízký stupeň meteosenzibility, označovaný jako citlivost na počasí, se projevuje únavou, malátností, nechutenstvím, depresemi, neklidným spánkem apod., vyšší formou meteosenzibility jsou předzvěstné pocity, kdy člověk reaguje na změny atm. prostředí již 2 až 3 dny předem, např. při chronické progresivní polyartritidě. Nejvyšší formou meteosenzibility jsou
meteotropní nemoci (choroby). Podle různých autorů tvoří lidé citliví na počasí 35 až 70 % celkové populace a s rostoucí civilizací těchto lidí přibývá. Meteosenzibilita je předmětem zájmu
lékařské meteorologie. Viz též
meteotropismus.
▶
meteotrend
v rámci RVHP navržené označení pro dopřednou časovou extrapolaci na 0 až 2 h, která obsahuje trojrozměrnou mezoprostorovou diagnózu parametrů atmosféry s přihlédnutím k reliéfu zem. povrchu a sestavení předpovědi počasí pro jednotl. čtverce prostoru o rozměrech 32x32 km při komplexním využití distanční
sondáže ovzduší a kybernetických metod. V.t. nowcasting
▶
meteotropismus
syn. meteorotropismus, meteotropie, biotropie počasí – fyziologické i patologické reakce na změny počasí. Prvek nebo komplex počasí, u něhož se předpokládá účinek na organizmus, se nazývá meteotropní činitel. Účinky vyvolávající biologickou odezvu se označují jako biotropní, resp. meteotropní účinky. Studiem meteotropismu se zabývá
lékařská meteorologie. Viz též
meteosenzibilita,
nemoci meteotropní.
▶
meteotsunami
syn. tsunami meteorologické – ojedinělá mimořádně velká vlna nebo jejich série na moři či velké vodní nádrží, způsobená procesy v atmosféře. Vzniká v důsledku prudkého výkyvu
tlaku vzduchu při rychlém pohybu určitého atmosférického útvaru, nejčastěji
squall line, nad rozsáhlou vodní plochou. Podobně jako v případě tsunami vyvolaného např. zemětřesením, také vlny meteotsunami se v mělkých vodách při pobřeží zkracují a roste jejich výška, která může v závislosti na tvaru pobřeží a morfologii mořského dna dosáhnout i několika metrů. Viz též
vzdutí způsobené bouří.
▶
metoda analogu
metoda předpovědi počasí založená na předpokladu, že atm. procesy, které se v minulosti rozvíjely analogicky, budou se tak rozvíjet i v budoucnu. Většinou se hledá analogie synoptických procesů (někdy pouze
meteorologických prvků) na určitém území během několika dnů až měsíců. Do roku 2006 byla tato metoda používaná v provozní praxi
ČHMÚ pro konstrukci měsíční předpovědi počasí.
▶
metoda asimilace dat variační
(4D VAR) – je metoda
asimilace dat do
numerického modelu předpovědi počasí, která formuluje optimální počáteční podmínku modelu tak, že tato počáteční podmínka minimalizuje váženou sumu kvadratických odchylek předpovězených a naměřených hodnot v asimilačním okně. Váhy lze použít k zohlednění přesnosti měření. Tato metoda vychází z předpokladu, že minimalizací chyby v asimilačním okně se získá počáteční podmínka, která bude minimalizovat i chybu modelové předpovědi. Řešení minimalizačního problému je velmi komplikované vzhledem k nelineárnosti modelu i vzhledem k rozměru problému, protože počáteční podmínky pro model představují typicky minimálně 10
5 zpravidla však o několik řádů více hodnot. Praktické řešení minimalizačního problému spočívá ve zjednodušení modelu (např. použije se adiabatický model) a snížení dimenze problému (zmenšení rozlišení). Pro minimalizaci se aplikuje metoda největšího spádu, přičemž
gradient se počítá pomocí
adjungovaného modelu.
▶
metoda CAVT
(Constant Absolute Vorticity Trajectory) – dříve používáná metoda předpovědi změn proudění vzduchu, která se zakládá na předpokladu, že
absolutní vorticita individuální
vzduchové částice je na konci každé trajektorie stejná jako na jejím začátku. Metodu navrhl C. G. Rossby. V souvislosti s nástupem moderních numerických předpovědních metod ztratila metoda CAVT na praktickém významu.
▶
metoda částice
metoda hodnocení stabilitních podmínek ve vztahu k pohybující se
vzduchové částici. Nejčastěji se takto hodnotí
vertikální stability atmosféry, přičemž se porovnávají hodnoty
adiabatického teplotního gradientu a
vertikálního teplotního gradientu v dané hladině nebo vrstvě atmosféry. Metoda částice předpokládá adiabatickou změnu teploty při vert. pohybu vzduchové částice.
Tlak vzduchu v částici se okamžitě přizpůsobuje tlaku vzduchu v okolí, které je v
hydrostatické rovnováze. Zrychlení
vert. pohybu vzduchové částice lze vyjádřit vztahem
kde
g značí
tíhové zrychlení,
T' teplotu částice a
T teplotu okolního vzduchu. Při instabilním
teplotním zvrstvení atmosféry je hodnota zrychlení kladná, při indiferentním nulová a stabilnímu zvrstvení odpovídá hodnota záporná. Viz též
rovnice hydrostatické rovnováhy,
metoda vrstvy,
metoda vtahování,
CAPE.
▶
metoda izalobar
dříve metoda používaná při předpovědi přízemního
tlakového pole pomocí
map izalobar. Extrapolací se určila budoucí poloha oblastí poklesů nebo vzestupů
tlaku vzduchu, přičemž se odhadla změna jejich intenzity a směr postupu. Extrapolované izalobarické pole se sečetlo se současným tlakovým polem, a tím se získalo předpovídané tlakové pole na určitou dobu, většinou na 12 až 24 h dopředu. Na území ČR se používala do cca 60. let 20. století. S nástupem numerických předpovědních metod ztratila metoda izalobar význam. Viz též
izolinie.
▶
metoda Multanovského
z historického hlediska zajímavá
synoptická metoda střednědobé a
dlouhodobé předpovědi počasí, vypracovaná B. P. Multanovským. Základem předpovědi byly dvě hypotézy:
1. všechny synoptické procesy jsou určovány
akčními centry atmosféry;
2. postupující
cyklony a
anticyklony se přemísťují ve směru proudění vzduchu ve stř. vrstvách
troposféry.
Multanovskij objevil a formuloval řadu zákonitostí vývoje makroprocesů v atmosféře, k jeho nejvýznamnějším přínosům patří vymezení pojmu
přirozeného synoptického období. Metoda Multanovského měla prognostický význam hlavně v 1. polovině 20. století, částečně se ale využívala pro prognostické účely do 70. let 20. století.
▶
metoda nudging
empirická metoda
asimilace dat do
numerického modelu předpovědi počasí. Je založena na doplnění pomocného členu na pravou stranu
prognostických rovnic, který závisí na naměřených datech a působí tak, že prognostické modelové veličiny se blíží v odpovídajících místech a časech naměřeným hodnotám. Nakolik odpovídají měřením, závisí na parametrech metody nudging, které jsou určovány empiricky. Výhodou nudgingu je, že je snadno aplikovatelná, výpočetně nenáročná a je aplikovatelná i pro silně nelineární modely. Nevýhodou je, že metoda nemá teoretický základ a výběr jejích parametrů závisí na testovacích výpočtech. Obecně se tvrdí, že vliv asimilovaných dat na předpověď metodou nudging mizí rychleji než v případě jiných metod. To však zpravidla platí pro asimilaci veličin s menší variabilitou, jako je tlak, teplota či vítr.
▶
metoda objektivní analýzy variační
(3D VAR) – metoda
objektivní analýzy meteorologických prvků, která vede k minimalizaci funkcionálu (penalizační funkce). Při formulaci funkcionálu se využívá Bayesova formulace pravděpodobnosti, kde vstupní pole dat je
předpověď numerického modelu počasí a novou informací jsou naměřené hodnoty. Existuje několik ekvivalentních způsobů formulace funkcionálu, např. PSAS, které se liší efektivností jejich numerického řešení. Pro řešení minimalizace funkcionálu se zpravidla využívá metoda největšího spádu. Metoda 3D VAR je obecnější než optimální interpolace. Hlavní výhodou této metody je, že minimalizace se provádí ve fyzikálním prostoru (minimalizuje se veličina, která se analyzuje), čímž se liší od optimální interpolace, kde se nejprve počítají váhy a na jejich základě analyzovaná veličina. Za předpokladu, že chyby předpovědi (předběžného pole) a chyby měření mají Gaussovo rozdělení, jsou metody 3D VAR a optimální interpolace ekvivalentní.
▶
metoda perfektní předpovědi
(metoda PP) – starší metoda
postprocessingu využívající statistických vztahů mezi měřenými hodnotami veličin předpověditelných
prognostickým modelem atmosféry a zvolených
meteorologických prvků. Na rozdíl od metody
model output statistics (MOS) se tedy ve vícerozměrných statistických modelech používají jako prediktory i prediktanty pouze hodnoty vycházející z měření nebo pozorování různých veličin. Zjištěné vztahy se potom aplikují na hodnoty příslušných veličin spočítaných
modelem numerické předpovědi počasí nebo
klimatickým modelem, přičemž se pro tyto účely předpokládá jejich dokonalá (perfektní) předpověď. Z tohoto důvodu jsou výstupy metody PP méně přesné než výstupy MOS.
▶
metoda perturbační
syn. metoda poruch – metoda založená na aplikaci tzv. poruchového počtu. Fyz. veličiny podle ní rozkládáme na část stacionární (časově zprůměrovanou) a poruchovou neboli perturbační (časově rychle proměnnou). V meteorologii se s použitím perturbační metody setkáváme zejména v souvislosti s atm.
turbulencí,
turbulentním přenosem, vlnovými ději apod.
▶
metoda přímé simulace DNS
(Direct Numerical Simulation) – metoda numerického modelování
turbulence, která vychází z přímého řešení
pohybových (Navierových – Stokesových) rovnic na zvolené prostorové oblasti pro velmi rychle se měnící okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, teploty, tlaku, popř. dalších veličin, např. koncentrací příměsí při vhodně zadaných počátečních a okrajových podmínkách. Nalezení obecného řešení tohoto problému je velice obtížné zejména z hlediska nároků na výpočetní techniku, neboť výpočetní síť musí být natolik hustá, aby zachytila i nejmenší
turbulentní víry, a této hustotě musí odpovídat i velikost časového kroku při numerické integraci. Přibližně od 80. let 20. století se v odborné literatuře objevují různá dílčí řešení, zejména pro případy proudění v oblasti charakterizované
Reynoldsovým číslem o velikosti odpovídající max. řádu 10
3.
▶
metoda simulace velkých vírů LES
(Large Eddy Simulation) – metoda modelování
turbulence spočívající v aplikaci filtru (prostorového, časového), pomocí něhož dojde k rozdělení spektra velikostí třírozměrných
turbulentních vírů na dvě části, tj. na víry velkých měřítek a vírové pohyby měřítek malých. Víry velkých měřítek jsou přitom v modelu řízeny přímo
pohybovými (Navierovými-Stokesovými) rovnicemi pro okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, zatímco malé víry jsou parametrizovány.
▶
metoda synoptická
metoda rozboru a předpovědi atm. procesů a jimi podmíněného počasív určitém prostoru (oblasti) pomocí
synoptických map a jiných pomocných materiálů. Kvalit. stupni ve vývoji metody synoptické byly izobarická metoda,
metoda izalobar a frontologická metoda. Metodu synoptickou poprvé použil – ještě bez označení termínu „synoptická“ – při studiu povětrnostních dějů většího měřítka něm. meteorolog H. W. Brandes v letech 1816-1820. V souvislosti s nástupem
numerické předpovědi počasí ustoupila do pozadí a má dnes jen význam doplňkový. Viz též
meteorologie synoptická izobarická,
analýza frontální,
analýza synoptická.
▶
metoda vrstvy
metoda hodnocení stability
teplotního zvrstvení ovzduší v horiz. vrstvě atmosféry o jednotkové tloušťce, kterou současně procházejí
výstupné i kompenzující
sestupné proudy. Metoda předpokládá, že hmotnosti vystupujícího a sestupujícího vzduchu jsou si rovny, změny teploty ve vystupujícím vzduchu probíhají podle
nasycené adiabaty a v sestupujícím vzduchu přibližně podle
suché adiabaty. Zahrnutí sestupných proudů způsobuje, že ve srovnání s
metodou částice se zmenšuje rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v jeho okolí. Odhad
horní hladiny konvekce stanovený metodou vrstvy obvykle lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Metoda vrstvy však vyžaduje odhad nebo znalost poměru plošného rozsahu výstupných a sestupných proudů. Nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vrstvy není obvyklé. Viz též
metoda vtahování.
▶
metoda vtahování
metoda hodnocení stability
teplotního zvrstvení, která odstraňuje základní předpoklad
metody částice, tzn. adiabatické chování vystupující
vzduchové částice při
adiabatické expanzi. Metoda vtahování bere v úvahu mísení oblačného vzduchu se vzduchem v okolí oblaku s využitím konceptu homogenního isobarického
vtahování. Důsledkem vtahování je oprava teploty a vlhkosti adiabaticky izolované vzduchové částice a odpovídající změna
stavové křivky vystupujícího vzduchu. Ve srovnání s metodou částice klesá rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v okolí, podobně jako u
metody vrstvy.
Horní hladina konvekce stanovená metodou vtahování proto lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Aplikace metody vtahování však vyžaduje odhad nebo znalost parametru vtahování, který udává hmotnost vtaženého vzduchu připadající na jednotku hmotnosti vzduchové částice při daném rozsahu výstupu. V některých aplikacích metody vtahování se předpokládá zvětšení hmotnosti vystupujícího vzduchu v oblaku o 20 % při výstupu o 50 hPa. Hodnota parametru vtahování však může být velmi proměnná a nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vtahování není obvyklé.
▶
metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší
vypočítávají buď dlouhodobé (klimatické) nebo krátkodobé (denní i kratší) očekávané
koncentrace znečišťujících látek (
imise), popř. se určuje délka doby překročení nějaké hraniční koncentrace
znečišťujících látek nebo celková dávka znečišťujících látek na zvolené období. Metody výpočtu jsou buď empirické, založené na jednoduchých statist. modelech (regrese, rozptyl podle Gaussova rozložení atd.) a met. poznatcích o větru a stabilitě
teplotního zvrstvení ovzduší, nebo teoretické, založené na řešení systému rovnic
atmosferické dynamiky pro
mezní vrstvu atmosféry s uvažováním
turbulentního promíchávání a faktorů
emise. Existují rovněž experimentální fyzikální modely, na nichž se simuluje emise a měří
rozptyl příměsí v ovzduší (emitovaných látek). Viz též
znečištění ovzduší,
model Suttonův.
▶
Metop
označení
polárních meteorologických družic provozovaných organizací
EUMETSAT. V letech 2006 až 2018 byla postupně vypuštěna trojice těchto družic první generace, vybavených mj. radiometrem
AVHRR.
▶
metr dynamický
syn. metr geodynamický – vert. vzdálenost, na níž se
geopotenciál změní o 10 J. Dynamický metr je číselně asi o 2 % větší než geometrický metr a jeho přesná hodnota závisí na místním
tíhovém zrychlení. Původně zavedl v meteorologii V. Bjerknes jednotku desetkrát menší, tj. dynamický decimetr. V praxi je výhodnější jednotkou
metr geopotenciální, který je roven 0,98 dynamického metru.
▶
metr geopotenciální
jednotka
geopotenciální výšky definovaná vztahem:
kde
H je výška v geopotenciálních metrech,
z výška v geometrických metrech a
g velikost místního
tíhového zrychlení. Vztah mezi geopotenciálním metrem a geometrickým metrem lze vyjádřit ve tvaru
1 geopotenciální metr = 9,8/g geometrických metrů.
Geopotenciální metr je v meteorologii běžně užívanou jednotkou výšky, která se rovná geometrickému metru na místech, kde je tíhové zrychlení přesně rovno 9,8 m.s
–2. V geopotenciálních metrech se např. uvádějí výšky na
mapách barické topografie a užívá se ho v
mezinárodní standardní atmosféře ICAO. Viz též
metr dynamický.
▶
mez Schumanova – Ludlamova
(SLL) – kritická hodnota
kapalného vodního obsahu, při níž nastává
suchý růst krup (nebo i namrzání vody na jiných předmětech)
zachycováním a
mrznutím přechlazených
kapek oblačné vody. Hodnota SLL závisí na teplotě a rychlosti proudění, při nichž všechna zachycená voda mrzne a teplota povrchu kroupy nepřekročí 0°C. Tvoří tedy rozhraní mezi podmínkami, za nichž nastává
suchý a
mokrý růst kroupy. Jestliže množství zachycené vody překračuje hodnotu SLL, mrzne jenom část zachycené vody a zbytek je odstříknut z povrchu padající kroupy v kapalném stavu nebo vtažen do dutin kroupy a vytváří tak strukturu
houbovitého ledu.
▶
mezera fénová
syn. okno fénové – bezoblačný prostor, který vzniká při suchoadiabatickém ohřívání vzduchu v sestupném fénovém proudění za horskou překážkou. Viz též
fén orografický,
oblak fénový,
zeď fénová.
▶
Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech
album ze série atlasu oblaků vydaných
Světovou meteorologickou organizací v roce 1956. Série vychází ze zákl. díla, tj. z
Mezinárodního atlasu oblaků. Album je určeno posádkám letadel pro získání správné představy o oblacích, o nichž jsou informovány
meteorologickou službou před letem i během letu, a které pozorují za letu. Album obsahuje 32 fotografií oblaků. Prvých 10 fotografií zobrazuje typický vzhled zákl. 10
druhů oblaků, jak se jeví pozorovateli ze země. Ostatních 22 fotografií je příkladem oblaků pozorovaných z letadla během letu.
▶
Mezinárodní atlas oblaků
publikace vydaná
Světovou meteorologickou organizací v roce 1956 angl. a franc., revidovaná v r. 1975 a přeložená do dalších jazyků. Uvádí
klasifikaci oblaků a
meteorů, jejich definice a metodické pokyny, i jak má být klasifikace využívána v met. praxi. Mezinárodní atlas oblaků je dvoudílný, v prvním díle je textová, ve druhém obrazová část. Kromě této úplné verze vydala WMO jednodílnou zkrácenou verzi atlasu (česky vyšla v roce 1965) a
Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech. Mezinárodní atlas oblaků navazuje na obdobnou mezinárodní publikaci vydanou v roce 1939. Je využíván při sestavování návodů pro pozorovatele met. stanic, do nichž jsou převzaty jak definice, tak i metodické pokyny uvedené v atlasu. V roce 2017 byla vydána nová elektronická (internetová) verze Mezinárodního atlasu oblaků dostupná na linku https://cloudatlas.wmo.int/home.html.
▶
Mezinárodní fórum meteorologických společností
(IFMS, z angl. International Forum of Meteorological Societies) mezinárodní organizace zřízená za účelem podpory spolupráce národních, popř. i regionálních meteorologických společností. Členem IFMS je mj. také
Česká meteorologická společnost a
Evropská meteorologická společnost.
▶
Mezinárodní geofyzikální rok
(MGR) – období od 1. července 1957 do 31. prosince 1958, stanovené Mezinárodní unií pro geodézii a geofyziku (IUGG), během něhož byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem ve světové síti stanic. Na MGR navázala akce zvaná
Mezinárodní geofyzikální spolupráce.
▶
Mezinárodní geofyzikální spolupráce
(MGS) – období od 1. ledna do 31. prosince 1959, během něhož pokračovala velká část rozsáhlého pozorovacího programu
Mezinárodního geofyzikálního roku.
▶
Mezinárodní komise pro atmosférickou elektřinu
(ICAE, International Committee for Atmospheric Electricity) – orgán při
Mezinárodním sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy, které je součástí Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International Union for Geodesy and Geophysics – IUGG). Zabývá se rozvojem poznatků o el. podmínkách a jevech v
atmosféře Země, včetně jejich aplikací v dalších oborech.
▶
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO)
organizace ke koordinaci civilního letového provozu. Vznikla tzv. Chicagskou úmluvou ze dne 7. prosince 1944, kterou podepsalo 52 států, mezi nimi také Československo. Dohoda nabyla platnosti ke dni 4. dubna 1947 po ratifikaci polovinou členů. V říjnu téhož roku se ICAO stalo specializovanou organizací Spojených národů. K základní dohodě o vzniku ICAO se váže od počátku 18 příloh, které definují standardy mezinárodního civilního leteckého provozu a jsou pro členské státy doporučením, které je posléze přebíráno jednotlivými státy jako zákonná norma. V roce 2013 byla přidána příloha č. 19 Řízení bezpečnosti. V českém zákonodárství tyto přílohy tvoří letecké předpisy Ministerstva dopravy ČR L1 až L19. Pro poskytovatele
meteorologických služeb je nejdůležitější předpis L3–Meteorologie. Všechny tyto předpisy lze nalézt na stránkách Letecké informační služby Řízení letového provozu ČR.
Cílem ICAO, definovaným v Chicagské dohodě, je rozvoj mezinárodního civilního letectví, tak aby byla zajištěna jeho bezpečnost, spolehlivost, pravidelnost a hospodárnost. Ústředí ICAO je v kanadském Montrealu. Regionální kanceláře, kterých je celkem 7, jsou pak situovány do jednotlivých částí zeměkoule. Pro Evropu je sídlem regionální kanceláře ICAO Paříž. Nejvyšším orgánem ICAO je tzv. Valné shromáždění. Mezi nejdůležitější standardy definované touto organizací patří především jednoznačné čtyřmístné kódy letišť (4 největší letiště v ČR LKPR–Václava Havla Praha, LKKV–K.Vary, LKTB–Brno/Tuřany a LKMT–Ostrava/Mošnov), leteckých dopravců a typů letadel, které se používají v oficiálních dokumentech a komunikaci. Pro meteorologii je důležitá standardizace leteckých meteorologických kódů (
METAR /
SPECI,
TAF,
SIGMET,
AIRMET,
GAMET), v níž hraje významnou roli meteorologická skupina METG (Meteorological Group) při regionální kanceláři ICAO v Paříži.
Pro výkon dohledu nad civilním letectvím v ČR je ve shodě s Chicagskou úmluvou ustanoven Úřad pro civilní letectví České republiky (ÚCL), který nejen licencuje piloty a certifikuje letadla a letecká technická zařízení, ale také certifikuje meteorologická letecká pozemní zařízení, tj. systémy a senzory poskytující zejména aktuální informace o jednotlivých
meteorologických prvcích (
směru a
rychlosti větru,
dohlednosti,
dráhové dohlednosti,
pokrytí a
výšce oblačnosti,
teplotě a
tlaku). Úřad je podřízen Ministerstvu dopravy ČR a v jeho čele stojí generální ředitel, který je jmenován ministrem dopravy.
▶
Mezinárodní polární rok
(MPR) – období let 1882–1883, 1932–1933 a 2006–2007, stanovená mezinárodní dohodou, během nichž byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem na různých dočasně zřízených stanicích zejména v polárních oblastech. Po stránce koncepční byl MPR předchůdcem
Mezinárodního geofyzikálního roku.
▶
Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy
(IAMAS, z angl. International Association of Meteorology and Atmospheric Sciences) – jedno ze sdružení Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International Union of Geodesy and Geophysics – IUGG), se kterou spolupracuje
Světová meteorologická organizace podle dohody uzavřené v roce 1955. Do roku 1993 se toto sdružení nazývalo Mezinárodní sdružení pro meteorologii a fyziku atmosféry (International Association of Meteorology and Atmospheric Physics, IAMAP).
▶
Mezivládní panel pro změnu klimatu
(IPCC, z angl. Intergovernmental Panel on Climate Change) – mezivládní organizace ke komplexnímu vědeckému posuzování publikovaných vědeckých, technických a sociálně-ekonomických informací o
změnách klimatu, jejich potenciálních environmentálních a sociálně-ekonomických důsledcích a o možnostech přizpůsobení se těmto důsledkům (
adaptace) nebo o možnostech zmírnění jejich účinků (
mitigace). IPCC byl založen v roce 1988
Světovou meteorologickou organizací a programem OSN pro životní prostředí (UNEP). V několikaletých intervalech vydává shrnující hodnotící zprávy. První (FAR) byla vydána v roce 1990, druhá (SAR) v roce 1995, třetí (TAR) v roce 2001, čtvrtá (AR4) v roce 2007, pátá (AR5) v roce 2014 a šestá (AR6) v letech 2021 až 2023.
▶
mezobara
u nás dnes jen velmi zřídka užívané označení pro
izobaru s prům. tlakem vzduchu 1013 hPa, které zřejmě historicky pochází z německé jazykové oblasti. Mezobara pak na
klimatologických mapách odděluje oblast vyššího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami nad 1013 hPa se potom nazývají pliobary, popř. pleiobary) od oblasti nižšího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami pod 1013 hPa se v tomto pojetí nazývají miobary popř. meiobary). Viz též
meion,
pleión.
▶
mezocyklona
1. Rotující vír spojený s
výstupným proudem v
supercele, který může mít jak cyklonální, tak anticyklonální směr rotace. Doba trvání výskytu mezocyklony je maximálně několik hodin a horizontální rozsah je 3–8 km. S mezocyklonou spojená vertikální
vorticita je řádu 10
–2 s
–1, vzniká transformací horizontální vorticity vzniklé v důsledku
vertikálního střihu větru. Pokles tlaku vzduchu v mezocyklóně přispívá ke stabilizaci a prodloužení života supercely. Mezocyklony jsou detekovatelné
dopplerovskými meteorologickými radary.
2. V čes. literatuře v minulosti používané označení
polární cyklony. V současnosti je někdy používáno jako syn. pro
mezosynoptickou cyklonu, což není příliš vhodné vzhledem k možné záměna s prvně uvedeným významem.
▶
mezoklima
klima oblastí o horiz. rozměru obvykle jednotek až desítek km, v němž se kromě vlivů cirkulačních prvků s vert. osou vírů výrazně uplatňují i vlivy cirkulačních prvků s horiz. osou vírů. Je klimatem prostoru, ve kterém se projevují vlivy tření o zemský povrch a v němž se uplatňuje vert. promíchávání vzduchu
turbulencí ve větší míře než u
makroklimatu. Vert. rozsah mezoklimatu je dán polohou
planetární mezní vrstvy atmosféry, která je horní hranicí mezoklimatu. Je to prostor, v němž mezoklimatické vlastnosti překrývají vlastnosti místně klimatické a mikroklimatické. Viz též
kategorizace klimatu,
mikroklima,
klima místní,
mezometeorologie.
▶
mezoklimatologie
část
klimatologie zabývající se
mezoklimatem. Zkoumá především
klimatotvorné faktory, které modifikují
makroklima na mezoklima, a specifické vlastnosti mezoklimatu, jako např. zvláštnosti cirkulačních poměrů (podmínek), rozložení srážek, šíření exhalátů apod. Mezoklimatologie se opírá jednak o standardní met. měření a pozorování, jednak o speciální metody (
stožárová meteorologická měření) a jiná měření vert. gradientů
meteorologických prvků. Za součást mezoklimatologie lze považovat
klimatologii znečištění ovzduší.
▶
mezometeorologie
syn. mezosynoptická meteorologie, mezoměřítková meteorologie – část
meteorologie pojednávající o met. procesech a jevech
mezosynoptického měřítka. K mezometeorologickým jevům patří např.
konvektivní bouře,
mezosynoptické cyklony,
tornáda,
místní cirkulace aj. Viz též
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
mezopauza
horní hranice oblasti s prudce klesající teplotou (mezosféry). Odděluje
mezosféru a
termosféru; leží ve výšce kolem 85 km nad zemským povrchem.
▶
mezopík
zast. označení
stratopauzy.
▶
mezosféra
část
atmosféry Země, ležící zhruba mezi 50 až 80 km výšky, tj. mezi
stratopauzou a
mezopauzou. Mezosféru vymezujeme při
vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; teplota vzduchu v ní s výškou klesá a v blízkosti horní hranice mesosféra dosahuje ve vysokých zeměp. šířkách v létě hodnot –80 až –90 °C, v zimě asi –40 až –50 °C. Podle přímých měření je proudění vzduchu v mezosféře značně proměnlivé. V blízkosti mezopauzy pozorujeme někdy v létě
noční svítící oblaky.
▶
mezosynoptický (mezoměřítkový) konvektivní komplex
(MCC z angl. mesoscale convective complex) mezoměřítkový konv. systém (MCS) jednoznačně definovaný na základě pozorování z geosynchronních meteorologických družic tvarem a rozměry teplotního pole horní hranice oblačnosti a dobou trvání (Maddox, USA, 1980). U MCS splňujícího podmínky pro klasifikaci jako MCC musí (A) plocha chladné horní hranice oblaků o teplotě T ≤ -32°C přesáhnout 105km2 a (B) vnitřní plocha horní hranice oblačnosti o teplotě T ≤ -52°C přesáhnout 5.104km2. Obě podmínky A i B musí být splněny po dobu ≥ 6h. Tvar MCC je poměrně symetrický s hodnotou poměru rozměrů podél vedlejší a hlavní osy ≥ 0.7 v době maximálního plošného rozsahu. MCC obvykle vzniká spojením několika původně samostatných bouří, nejčastěji multicel nebo supercel, do jednoho velkého celku v prostředí se slabým okolním prouděním. Tyto systémy jsou málo pohyblivé a často doprovázené dlouhodobými intenzivními srážkami, silným větrem, krupobitím a silnými elektrickými výboji. Nelze vyloučit i výskyt tornád.
▶
mezosynoptický (mezoměřítkový) konvektivní systém
(MCS, z angl. mesoscale convective system) soustava oblaků druhu
cumulonimbus, která vytváří oblast srážek o horizontálním rozměru 100 km a více alespoň v jednom směru. MCS mohou zahrnovat
konv. bouře typu
multicel i
supercel a během vývoje MCS se toto složení může měnit. Systémy typu MCS mohou sestávat z konv. i vrstevnaté oblačnosti a jejich prostorové uspořádání může nabývat různých forem. Příkladem lineární struktury MCS je
squall line, dosahuje-li požadovaných rozměrů. Speciálním typem MCS je
MCC. Typická doba existence MCS je 10 hodin, přičemž vrstevnatá složka a kovadliny konv. složky mohou přetrvat i několik dní. Nad oceánem se MCS mohou transformovat v
tropické cyklony.
▶
mezozoikum
syn. druhohory – prostřední geologická éra v rámci
fanerozoika mezi
paleozoikem a
kenozoikem, zahrnující období před 252 – 66 mil. roků. Do této éry spadají tři periody:
trias,
jura a
křída. Během této éry se rozpadl permský superkontinent Pangea na kontinenty, které svým tvarem již připomínaly dnešní, avšak v odlišné vzájemné poloze. Mezozoikum se vyznačovalo velmi teplým klimatem, postupně rostla
humidita klimatu. Objevují se krytosemenné rostliny, které od té doby na Zemi dominují. Hlavní živočišnou skupinou mezozoika byli plazi, kteří ovládli souš i vzduch, vedle nich však již žili i ptáci a drobní savci. Zhoršování podmínek na konci křídy bylo završeno dopadem tzv. Chicxulubského meteoritu do Mexického zálivu v blízkosti poloostrova Yucatan. Drastické snížení
insolace vedlo k propadu produkce biomasy a spolu s
kyselým deštěm způsobilo vyhynutí většiny živočišných druhů, mj. dinosaurů.
▶
microburst
[majkrobé(r)st] –
downburst malého měřítka s horiz. průměrem nepřesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 2 – 5 minut a změna rychlosti větru u středu roztékání přesahuje 10 m.s
–1. Detekce tohoto jevu je velmi obtížná, často dokonce nemožná, pro jeho krátké trvání a malé rozměry. Microburst se projevuje silným
střihem větru, který způsobil řadu vážných nehod v leteckém provozu, zejména při vzlétání nebo přistávání letadel v okolí
konvektivní bouře. Někdy se rozlišuje vlhký miroburst, při němž vypadne více než 25 mm srážek nebo
radarová odrazivost převyšuje 35 dBZ, a suchý microburst, při němž tyto hodnoty nejsou dosaženy.
▶
mikrobarograf
přesný a citlivý
barograf, jehož záznam časových změn tlaku vzduchu je detailnější než u barografu. V zahraniční literatuře někdy označení pro
mikrobarovariograf.
▶
mikrobarovariograf
syn. variograf – citlivý
barograf zapisující s velkým zvětšením krátkodobé odchylky
tlaku vzduchu od jeho původně zvolené hodnoty. Tento přístroj se někdy v zahraniční literatuře nazývá též
mikrobarograf.
▶
mikrofyzika oblaků a srážek
část
fyziky oblaků a srážek, která studuje především procesy vzniku, růstu a rozpadu
oblačných a
srážkových částic. Tyto mikrofyzikální procesy mají charakteristické rozměry které odpovídají velikosti jednotlivých částic. Při popisu mikrofyzikálních procesů však užíváme i matematické modely, které popisují chování celého souboru částic v oblasti, která přesahuje charakteristické rozměry jednotlivých částic. Z hlediska mikrofyziky oblaků a srážek nás zajímají hlavně procesy, které vedou k vývoji srážkových částic a jejichž charakteristické rozměry zasahují do oblasti
mikroměřítka. Viz též
dynamika oblaků,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
mikroklima
klima nejmenších prostorů obvykle o horiz. rozměrech do 1 km, v němž se uplatňují vlivy cirkulačních prvků s jakoukoliv polohou osy vírů. Praktičtěji pojaté definice spojují mikroklima s homogenním aktivním povrchem, nad nímž se podmínky utváření mikroklimatu liší od okolí (např. mikroklima pole, lesa, terénních tvarů, ulic aj.). Mikroklima je vert. omezeno na vrstvu vzduchu přiléhající k zemskému povrchu, v níž se projevují odlišnosti od klimatu širšího okolí. Zvláštním druhem mikroklimatu je mikroklima uzavřených prostor neboli
kryptoklima. Čes. pojem malopodnebí místo mikroklima se neujal. Viz též
kategorizace klimatu,
makroklima,
mezoklima,
klima místní,
topoklima,
klima porostové,
klima půdní,
klima skleníkové.
▶
mikroklima uzavřených prostor
syn. kryptoklima – klimatické podmínky vnitřních prostor umělého i přírodního původu, jako jsou výrobní, provozní, dopravní, pracovní a obytné prostory nebo jeskyně, hnízdní prostory ptáků či nory zvěře, v nichž v důsledku tepelné izolace stěn, hloubky pod zemským povrchem nebo omezeného spojení s venkovním prostředím je značně změněn
denní a
roční chod meteorologických prvků.
Mikroklima uzavřených prostor se projevuje zejména ve specifických teplotních a vlhkostních poměrech, v prašnosti prostředí (tovární haly, důlní prostory) a v podmínkách výměny vzduchu. Mikroklima uzavřených prostor bývá často upravováno vytápěním, zvlhčováním a
ventilací. Viz též
klimatizace,
klima skleníkové.
▶
mikroklimatologie
část
klimatologie zabývající se
mikroklimatem, a to jak otevřených prostorů (reliéfů, porostů, půdy, ulic aj.), tak uzavřených prostor (místností, stájí, skleníků aj.). Vzhledem k vysokým hodnotám horiz. i vert.
gradientů teploty v rozsahu mikroklimatu využívá mikroklimatologický průzkum a výzkum speciálních metod měření, pokud se týká umístění, tj.
expozici meteorologických přístrojů, délku měření a u moderních metod také frekvenci měření. Za zakladatele mikroklimatologie se zpravidla považuje něm. botanik G. Kraus, který v r. 1911 publikoval práci o půdě a klimatu nejmenších prostorů, i když praktickým studiem mikroklimatu se zabýval např. český přírodovědec E. Purkyně již v 60. letech 19. století. Viz též
měření meteorologická terénní ambulantní,
Bowenův poměr.
▶
mikrometeorologie
část
meteorologie, jež pojednává o met. dějích v měřítku 1 km a méně. Jde o děje charakterizované přítomností
vírových pohybů v atmosféře s osami rotace v obecné poloze a s poloměry nejvýše řádu stovek m. Zvláštní pozornost je v mikrometeorologii věnována studiu toků látek a energie mezi aktivními povrchy (např. půdou, vegetací a jejími složkami, vodním povrchem) a atmosférou. Součástí mikrometeorologie v širším smyslu je
mikroklimatologie. Viz též
makrometeorologie,
mezometeorologie,
eddy kovarianční systém.
▶
mikropluviograf
přístroj pro registraci srážek natolik slabých, že je nelze změřit nebo zaregistrovat běžným
srážkoměrem. Využíval např. pohybujícího se chem. upraveného pásku papíru, který změní barvu, dopadnou-li na něj štěrbinou srážky. V současné době se v ČR pro daný účel užívá
detektor počasí nebo
detektor srážek.
▶
mikroseismy meteorologické
stálé kmitání zemského povrchu ve formě elastických vln, které se šíří od pobřeží na velké vzdálenosti do nitra kontinentů. Časová perioda kmitů se řádově rovná jednotkám sekund, rychlost šíření je nejčastěji 2 až 4 km.s
–1 a amplituda odpovídá 10
–6 m a méně. Příčiny vzniku spočívají v atmosféricko-oceánické cirkulaci, značná úloha se přisuzuje zejména pohybům
tropických i
mimotropických cyklon.
▶
milibar
jednotka
tlaku vzduchu, 10
–3 baru, pro niž platí vztah:
1 mbar [mb] = 10
2 Pa = 1 hPa.
Milibar byl do konce roku 1979 v Československu používán jako zákl. jednotka tlaku vzduchu v meteorologii. Po zavedení nové mezinárodní soustavy jednotek SI, která bar a jeho odvozeniny nepřipouští, se postupně přešlo k používání jednotky hektopascal (hPa), doporučené pro met. účely
Světovou meteorologickou organizací a číselně rovné jednotce milibar. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
mineralizace srážek
součet koncentrací rozpuštěných látek s výjimkou plynů, které se dostávají do
srážkových elementů (kapek deště, sněhových vloček) při jejich průchodu atmosférou většinou v blízkosti zemského povrchu. Srážková voda je roztokem velmi slabě mineralizovaným. Mineralizaci je možné stanovit na základě měření elektrické vodivosti, které je běžnou součástí chemického rozboru srážek.
▶
minidíry ozonové
časově rychle vznikající, avšak prostorově omezená zeslabení
ozonové vrstvy s rozsahem 10
5 – 10
6 km
2, která byla objevena až pomocí družicových měření. Tyto útvary jsou ryze dynamického původu a mění svoji polohu v závislosti na cirkulačních podmínkách spodní
stratosféry a horní
troposféry. Nejčastěji se vytvářejí ve středních zeměpisných šířkách a častěji na severní polokouli. Doba jejich životnosti je několik dnů. Četnost výskytu může ovlivnit charakter dlouhodobého vývoje stavu
ozonové vrstvy nad zvolenou oblastí.
▶
minima letištní provozní
hodnoty
vodorovné dohlednosti nebo
dráhové dohlednosti a
výšky základny význačné oblačnosti, určené příslušnou leteckou organizací, při nichž se ještě může uskutečnit vzlet nebo přistání letadla. Stanovují se především s ohledem na charakter překážkových rovin, přístr. vybavení letiště a denní dobu (den, noc).
▶
minimum absolutní
nejnižší hodnota
meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. minimem se vždy rozumí nejnižší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o
absolutním minimu měsíčním,
denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 absolutní minimum teploty vzduchu –27,6 °C (z 1. 3. 1785). Viz též
amplituda absolutní,
extrém.
▶
minimum absolutní denní
nejnižší hodnota z
denních minim meteorologického prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. minimum teploty vzduchu pro 1. leden –21,4 °C (z roku 1784). Viz též
amplituda absolutní denní.
▶
minimum absolutní měsíční
nejnižší hodnota z
měsíčních minim meteorologického prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. minimum teploty vzduchu –27,5 °C (z 31. 1. 1830). Viz též
amplituda absolutní měsíční.
▶
minimum denní
nejnižší hodnota
meteorologického prvku, zajištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinými stanovenými
termíny pozorování, např. od 19 h SEČ předchozího dne do 7 h SEČ běžného dne nebo od 18 UTC předchozího dne do 06 UTC daného dne v případě nejnižší teploty uváděné ve zprávách
SYNOP z evropských zemí. Viz též
amplituda denní.
▶
minimum denní průměrné
průměr
denních minim meteorologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní minimum teploty vzduchu v lednu –3,2 °C (vypočtené z denních minim v lednových dnech), pro 1. leden pak –3,1 °C (vypočtené z denních minim 1. 1.). Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
minimum měsíční
nejnižší hodnota
meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
▶
minimum měsíční průměrné
průměr
měsíčních minim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové minimum teploty vzduchu –6,7 °C.
▶
minimum roční
nejnižší hodnota
meteorologického prvku dosažená v daném roce.
▶
minimum roční průměrné
průměr
ročních minim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční minimum teploty vzduchu –9,1 °C.
▶
minimum teploty vzduchu přízemní
▶
minimum tlakové
syn. minimum barické – zast. označení pro
cyklonu; střed tlakového minima býval dříve na
synoptických mapách označován písmenem
m.
▶
míra stability
v
dynamické meteorologii veličina definovaná vztahem
Γ =
γ -
γd pro nenasycený vzduch a
Γ =
γ -
γs pro vzduch nasycený vodní párou (
γ,
γd,
γs po řadě značí
vertikální teplotní gradient,
suchoadiabatický teplotní gradient a
nasyceně adiabatický gradient). Míra stability charakterizuje stabilitní poměry v atmosféře a používá se zejména v
prognostických modelech atmosféry. Viz též
stabilita atmosféry.
▶
miska anemometrická
těleso zhotovené z plechu nebo umělé hmoty polokulového nebo kuželového tvaru, které klade proudícímu prostředí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou. Jde o základní součást
miskového kříže anemometru. Anemometrická miska bývá opatřena tzv. trhací hranou, omezující vířivé pohyby na závětrné straně misky. Viz též
anemometr miskový,
systém anemometru miskový,
měření rychlosti větru.
▶
místo klimatické
místo, které má blíže nespecifické
léčivé klima s příznivým léčebným nebo alespoň rekreačním účinkem na organizmus, ale nemá z tohoto hlediska udělen lázeňský statut. Viz též
lázně klimatické.
▶
mistral
silný, chladný,
nárazovitý a suchý sev. až sv. vítr charakteru
bóry, vanoucí v údolí Rhôny ve Francii. Vyskytuje se po celý rok, nejčastěji však v prosinci, lednu a červnu při převládajícím sz. až sev. proudění, které je v úzkém severojižně orientovaném údolí Rhôny zesilováno
tryskovým efektem. Obvykle vzniká v souvislosti s vývojem
cyklony nad Tyrhénským mořem nebo Janovským zálivem, když se
azorská anticyklona přesouvá nad stř. Francii. Rychlost mistralu v oblasti Marseille dosahuje 80 až 130 km.h
–1 a jeho vert. rozsah bývá 2 až 3 km. Působí četné škody, mimo jiné ztěžuje námořní a leteckou dopravu a nepříznivě působí na osoby se zvýšenou
meteosensibilitou. V přilehlých oblastech má řadu místních názvů.
▶
mitigace
cílená aktivita člověka omezující zdroje
skleníkových plynů nebo snižující jejich koncentrace v ovzduší. V širším významu se jedná i o zásahy omezující zdroje a koncentrace jiných látek, které mohou přímo či nepřímo přispívat k antropogenní
změně klimatu (např. snižování množství prašného
aerosolu) nebo cílené odčerpávání
oxidu uhličitého z atmosféry (CCS – Carbon dioxide Capture and Storage). Viz též
efekt skleníkový,
adaptace,
IPCC.
▶
mlha
suspenze velmi malých vodních kapiček, popř. drobných ledových krystalků ve vzduchu, která zmenšuje
vodorovnou dohlednost při zemi alespoň v jednom směru pod 1 km. Je jedním z
hydrometeorů.
Relativní vlhkost vzduchu v mlze bývá velmi vysoká (dosahuje až 100 %). Vzduch působí sychravým dojmem. V klimatologii se rozlišují čtyři stupně intenzity mlhy podle dohlednosti, a to mlha slabá (dohlednost 500 až 1 000 m), mírná (200 až 500 m), silná (50 až 200 m) a velmi silná (dohlednost menší než 50 m). Mlhy všech druhů vznikají tehdy, jestliže teplota vzduchu poklesne pod
teplotu rosného bodu, nebo se mu při dostatečném počtu účinných
kondenzačních jader přiblíží. K tomu dochází buď ochlazením vzduchu, např. při
mlze radiační,
advekční a
svahové, nebo dodatečným zvýšením vlhkosti vzduchu, např. u
mlhy frontální (z vypařování). Mlha může vznikat při kladných i záporných teplotách vzduchu. Mlha se člení z různých hledisek. Podle vzniku rozlišujeme mlhy advekční, radiační a advekčně-radiační, podle složení např.
mlhy přechlazené nebo
zmrzlé, podle vert. rozsahu se mlhy dělí na mlhy
přízemní a
vysoké, dále se mlhy rozlišují podle místa vzniku atd. Při met. pozorováních je pro rozlišení mlhy od oblaku druhu
stratus rozhodující poloha stanoviště pozorovatele. Viz též
klasifikace mlh Willettova,
přeháňky mlhové,
chuchvalce mlhy,
rozpouštění mlhy,
pás mlhy,
garua,
kouřmo,
den s mlhou.
▶
mlha adiabatická
mlha vznikající následkem adiab. ochlazování vzduchu, např. v důsledku místního poklesu tlaku vzduchu. V. t. děj adiabatický.
▶
mlha advekčně-radiační
mlha, při jejímž vzniku a trvání současně působí příčiny
mlhy advekční a
mlhy radiační. Viz též
klasifikace mlh Willettova.
▶
mlha advekční
mlha, která se tvoří ochlazováním rel. teplého a vlhkého vzduchu při jeho
advekci (přesunu) nad chladnější povrch. Za advekční mlhu se považuje někdy i mlha vznikající zvýšeným výparem při přesunu studeného vzduchu nad teplý a vlhký povrch. Viz též
mlha radiační,
klasifikace mlh Willettova.
▶
mlha frontální
mlha spojená s
atmosférickou frontou. Její vznik souvisí jak s advekčními změnami teploty vzduchu, tak s dodatečným
nasycením vzduchu způsobeným
frontálními srážkami a předfrontálním poklesem tlaku vzduchu. Podle převažující oblasti výskytu, rozlišujeme mlhu předfrontální a zafrontální. Frontální mlha se přesouvá spolu s frontou.
▶
mlha jezerní
mlha z vypařování vznikající nad hladinou jezera. Z hlediska vertikálního rozsahu jde vždy o
přízemní mlhu.
▶
mlha městská
mlha, která vzniká n. houstne v prostoru velkých, hlavně průmyslových měst působením nečistot v ovzduší, hlavně zplodin procesů hoření. Má vlivem kouře, sazí a jiných látek nejčastěji špinavě šedé zabarvení. V. t. smog, zákal.
▶
mlha monzunová
zřídka se vyskytující
pobřežní mlha, která vzniká při postupu
letního monzunu nad chladný povrch pevniny.
▶
mlha mořská
advekční mlha, vznikající nad mořem ve
vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Proto jsou hlavními oblastmi tvorby mořské mlhy oblasti, kde se setkávají
oceánské proudy o různé
teplotě povrchu moře, např. u Newfoundlandu na styku
Golfského a
Labradorského proudu nebo východně od Japonska na rozhraní
proudu Kurošio a
proudu Ojašio. Mořská mlha se zde často tvoří především v létě. Viz též
mlha pobřežní.
▶
mlha mrznoucí
mlha tvořená
přechlazenými vodními kapičkami při teplotách vzduchu často hluboko pod bodem mrazu. Protože
absolutní vlhkost vzduchu je vyšší než při
zmrzlé mlze, působí sychravým dojmem. Jelikož se skládá z přechlazených vodních kapiček, nepozorujeme při ní tzv. jiskření světla. Typickým projevem mrznoucí mlhy je tvoření
námrazkových jevů, někdy velmi intenzivních. V
letecké meteorologii je místo mrznoucí používáno adjektivum namrzající. Viz též
mlha přechlazená.
▶
mlha pobřežní
podle S. P. Chromova
advekční mlha, která se tvoří v
mořském vzduchu postupujícím z teplého moře nad chladnou pevninu, často daleko do vnitrozemí. Bývá spojena se silným větrem a má značný vert. rozsah. Někteří autoři rozšiřují význam pojmu pobřežní mlha na všechny mlhy vznikající v pobřežních oblastech následkem teplotních rozdílů mezi mořem a pevninou i na
mořské mlhy pronikající nad pevninu. Viz též
garua.
▶
mlha přízemní
1.
mlha v tenké vrstvě vzduchu při zemském povrchu zasahující nejvýše do 2 m nad zemí, nad níž je
vodorovná dohlednost výrazně vyšší;
2. v širším smyslu mlha v poměrně tenké
přízemní vrstvě atmosféry zasahující od země do výšky řádově metrů nebo desítek metrů. Vznik přízemní mlhy obvykle závisí na místních podmínkách, většinou se jedná o
mlhu radiační. Viz též
mlha vysoká.
▶
mlha radiační
syn. mlha z vyzařování –
mlha vzniklá
izobarickým radiačním ochlazováním vzduchu od
aktivního povrchu, jehož teplota se snižuje následkem
efektivního vyzařování. Tímto způsobem vznikají mlhy především v noci, v zimním období se někdy udržují po celý den. Častější jsou
mlhy přízemní než
mlhy vysoké. Viz též
klasifikace mlh Willettova,
mlha advekční.
▶
mlha s mrholením
1. mlha, jejíž kapičky se
koalescencí (shlukováním) zvětšily a usazují se na povrchu země a na různých předmětech; 2. mlha, v níž se někteeré kapičky natolik zvětšily, že zvolna padají k zemi.
▶
mlha suchá
zast. a nespr. označení pro zákal s vodorovnou dohledností do l km. Jev nesouvisí s kondenzací vod. páry v ovzduší. Podle R. E. Huschkeho (1959) též mlha, která nezpůsobuje ovlhnutí exponovaných ploch.
▶
mlha svahová
syn. mlha orografická –
mlha, která se vytváří na návětrných svazích kopců a hor v důsledku
adiabatického ochlazování vzduchu vystupujícího po svazích. Podmínkou jejího vytváření je stabilní
teplotní zvrstvení nasyceného vzduchu. Pozorovateli z nižších poloh se jeví jako
vrstevnatá oblačnost dosahující až na povrch svahu.
▶
mlha údolní
mlha, která se tvoří v terénních sníženinách, zejména v údolích následkem stékání chladnějšího vzduchu po svazích, silnějšího ochlazování a v důsledku zvětšené vlhkosti vzduchu. Při pozorování z vyšších poloh se údolní mlha jeví jako
oblačné moře.
▶
mlha uvnitř vzduchové hmoty
▶
mlha v tropickém vzduchu
advekční mlha tvořící se v mořském
tropickém vzduchu při jeho rychlejším postupu do vyšších zeměp. šířek v
teplých sektorech cyklon na
polárních frontách čili při pronikání teplejšího vzduchu nad chladnější povrch. Průvodním jevem této mlhy bývá
mrholení,
vrstevnatá oblačnost a především silný vítr. Vzniká mimo
atmosférické fronty a je tedy druhem
mlhy uvnitř vzduchové hmoty. Udržení mlhy při silném větru je podmíněno velkou
stabilitou tropického vzduchu.
▶
mlha vysoká
syn. mlha inverzní, mlha podinverzní –
mlha rozprostírající se na velkých plochách do výšky řádově několika set metrů. Často začíná jako oblačná vrstva nebo oblak druhu
stratus pod horní hranicí
subsidenční inverze teploty vzduchu, se
základnou klesající postupně až na zemský povrch. Obyčejně se tvoří v
kvazistacionárních anticyklonách nad souší v zimním období. Ke vzniku a udržení vysoké mlhy přispívá
radiační ochlazování v podinverzní vrstvě vzduchu. Proto podle
Willettovy klasifikace mlh patří mezi
mlhy radiační.
▶
mlha z promíchávání
mlha, která vzniká v důsledku promíchávání dvou
vzduchových hmot blízkých
nasycení s různou teplotou a vlhkostí. Tyto mlhy mají krátké trvání a malý vert. rozsah.
▶
mlha z vypařování
mlha, která vzniká vypařováním vody z povrchu teplejší vodní plochy do chladnějšího vzduchu. Vyskytuje se v oblastech arkt. moří, u okrajů
ledovců v kterékoliv roč. době a nad vnitřními moři (Černé, Baltské moře) v zimě. Nad pevninou se tyto mlhy vytvářejí zvláště na podzim nad řekami a jezery, je-li voda teplejší než přilehlé vrstvy vzduchu. Mohou však vznikat též následkem vypařování rel. teplých dešťových kapek, padají-li vrstvou studeného vzduchu. Viz též
vír mlžný.
▶
mlha zmrzlá
syn. mlha ledová –
mlha, která je složena z ledových krystalků. Vyskytuje se při silných mrazech, zejména při teplotách pod –30 °C, a proto má nízký obsah vodní páry, takže nepůsobí ani při vysoké
relativní vlhkosti vzduchu sychravým dojmem. Na ledových krystalcích často dochází k opt. jevům (tzv. jiskření světla). Při zmrzlé mlze se netvoří žádné
námrazky. Viz též
mlha přechlazená.
▶
mlhavo
neurčitý pojem vyjadřující snížení
dohlednosti v důsledku vysoké
relativní vlhkosti vzduchu. Užívá se i v předpovědích počasí, pokud se v dané oblasti předpokládá výskyt
mlh nebo
kouřma.
▶
mlhoměr
dříve používanné označení pro
zařízení pro odběr kapalných usazených srážek. Jeho čidlem obvykle bývalo drátěné síto, které se umisťovalo v exponovaných horských polohách.
▶
mlžinka
1. slangové označení, používané především v
plachtařské meteorologii pro malou koncentraci kondenz. produktů, která je slabě patrná pouhým okem jako místní zběleni modré barvy oblohy. Označuje horní hranice jednotl. výstupných konv. proudů, nevytváří však
konv. oblaky. V. t. konvekce bezoblačná; 2. v bioklimatologii kap. částice mlhy n. oblaku o velikosti zhruba 2 až 15 µm.
▶
moazagotl
původně místní označení pro
orografický oblak pozorovaný na sev. straně Krkonoš při převládajícím jz. proudění. Vzhledem k tomu, že oblast patří ke kolébkám bezmotorového létání, rozšířil se tento termín na
stacionární oblaky vyskytující se i v jiných částech světa a někdy se používá i pro
fén, s nímž je výskyt tohoto oblaku spojen. Viz též
oblak vlnový.
▶
mód akumulační
mód ve
spektru částic atmosférického aerosolu, jenž bývá identifikován ve velikostní oblasti poloměrů aerosolových částic řádově 10
–7 m (desetiny mikrometru). Částice těchto velikostí vznikly z původních, cca o řád menších částic
nukleačního módu procesem jejich
koagulace a akumulují se v oblasti právě popisovaného módu, neboť se zde ještě příliš neprojevuje sedimentace částic.
▶
mód hrubý
syn. mód disperzní – mód ve
spektru částic atmosférického aerosolu, jenž odpovídá částicím o velikosti poloměru nejméně 10
–6 m a je převážně tvořen částicemi, které jsou přímo emitovány do vzduchu jako součást
primárních aerosolů. Čes. název hrubý mód se zřejmě používá dle angl. coarse mode, ale vyskytuje se též název disperzní mód, mód hrubých (disperzních) částic apod.
▶
mód nukleační
mód ve
spektru částic atmosférického aerosolu, jenž se nalézá v oblasti velikostí poloměrů aerosolových částic řádově 10
–8 m (setiny mikrometru) a bývá takto označován, neboť právě uvedené velikosti odpovídají velikostem aerosolových částic při jejich vzniku
nukleací z původně plynných látek. Tyto částice patří mezi
nanočástice.
▶
model adjungovaný
(ADM) – lineární model, který je inverzní k zadanému modelu v tom smyslu, že pokud původní model je linearizován a je vyjádřen maticí
A, potom adjungovaný model je popsán transponovanou maticí
AT a výstupy původního modelu jsou vstupy ADM a naopak. ADM lze efektivně využít pro výpočet gradientu penalizační funkce ve 4D VAR metodě asimilace. Viz též
asimilace meteorologických dat,
metoda asimilace dat variační.
▶
model algebraický
pojem používaný některými autory v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. V rámci řešení
problému uzávěru se k přímému vyjádření
Reynoldsových napětí nepoužívá žádná rovnice, ale vhodně zkonstruovaný algebraický výraz. Obsah pojmu se v tomto smyslu v zásadě kryje s
nularovnicovými modely. V literatuře se též vyskytuje pojem algebraický RSM model, kdy se vhodně zkonstruované algebraické výrazy používají v rámci řešení problému uzávěru na příslušné úrovni k uzavření soustavy Kellerových–Fridmanových rovnic.
▶
model atmosféry
1. zjednodušený matematický popis fyzikálních, popř. i chemických procesů probíhajících v
atmosféře. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Podle využití spadají modely atmosféry mezi
modely numerické předpovědi počasí,
klimatické modely, disperzní modely aj. Základem modelu atmosféry je dynamické jádro, které využívá nějaký typ soustavy
prognostických rovnic, které byly v počátcích modelování atmosféry velmi jednoduché, viz například
barotropní model. Podle účelu použití je model atmosféry vybaven souborem
parametrizací. Numerický předpovědní model je dále doplněn o schémata a nástroje
asimilace meteorologických dat, které připravují
počáteční podmínky. Řešení všech typů rovnic ve všech součástech modelu atmosféry (dynamické jádro, parametrizace, asimilace dat) vyžaduje použití numerických metod. Pouze při zjednodušení systémů rovnic, např. jejich linearizací za účelem akademických studií, lze dojít k analytickému řešení. Viz též
model spřažený,
model zemského systému.
2. viz
atmosféra modelová.
▶
model baroklinní
model atmosféry, v němž se předpokládá
baroklinní atmosféra. Při rozvíjení
numerických modelů předpovědi počasí se v počátečních fázích používala v baroklinních modelech řada zjednodušujících předpokladů, např. že proudění je geostrofické, předepisoval se průběh
vertikálních rychlosti v závislosti na tlaku a vhodně se zjednodušovala
rovnice vorticity. Viz též
numerická předpověď počasí,
vítr geostrofický,
model atmosféry prognostický,
model barotropní.
▶
model barotropní
1. model atmosféry, v němž se předpokládá, že atmosféra je barotropní, tzn. že
hustota vzduchu je pouze funkcí tlaku vzduchu. Plochy konstantního tlaku, konstantní teploty a konstantní hustoty vzduchu jsou pak vzájemně rovnoběžné;
2. v počátečních fázích vývoje numerických modelů předpovědi počasí se takto označoval model, v němž se sice uvažovala změna rychlosti větru s výškou, což je typický baroklinní jev, avšak předpoklady zjednodušující poměry v atmosféře měly za následek, že v určité výšce, v tzv.
ekvivalentně barotropní hladině, platila
rovnice vorticity ve tvaru odpovídajícím nedivergentnímu barotropnímu proudění.
Viz též
atmosféra barotropní,
baroklinita,
numerická předpověď počasí,
model atmosféry prognostický.
▶
model cirkulační globální
▶
model cyklony
1. schematický model znázorňující podstatné charakteristiky skutečné
cyklony. Obvykle bývá sestavován z dílčích modelů pro určitá
stadia vývoje cyklony, např. model
mladé cyklony, model
okludované cyklony aj. Mezi základní a v Evropě nejpoužívanější modely cyklony patří
model cyklony podle norské meteorologické školy a
Shapirův-Keyserův model cyklony.
2. Matematické vyjádření dynamiky atmosféry, které popisuje atmosférické pohyby a podmínky typické pro cyklonu.
▶
model cyklony podle norské meteorologické školy
klasický koncepční model
mimotropické cyklony založený na popisu vývoje struktury
atmosférických front, jehož základy vytvořil norský meteorolog J. Bjerknes podle povětrnostní situace ze dne 15. srpna 1918. Podle tohoto modelu se cyklona vyvíjí spolu s
frontální vlnou, tvořenou
teplou frontou v přední a
studenou frontou v zadní části cyklony. Během vývoje cyklony roste amplituda a současně se zkracuje délka frontální vlny, jak se rychleji pohybující studená fronta přibližuje k teplé frontě, což v konečném důsledku vede ke vzniku
okluzní fronty. Přestože byl model původně vytvořen pouze na základě pozemních pozorování, stále zůstává dobrým přiblížením popisu reálných cyklon především nad kontinenty. Viz též
Shapirův-Keyserův model cyklony.
▶
model cyklony Shapirův–Keyserův
koncepční model
cyklony, který je vhodný pro popis vývoje struktury
atmosférických front zejména v rychle se vyvíjejících
mimotropických cyklonách nad otevřeným mořem, pro něž
model cyklony podle norské meteorologické školy selhává. Model publikovali M. A. Shapiro a D. Keyser poprvé v roce 1990 na základě výsledků systematických studií cyklon nad severozápadním Atlantikem. Model zahrnuje celkem čtyři stadia vývoje počínaje:
(i) zformováním
frontální vlny s
teplou frontou v přední a
studenou frontou v zadní části cyklony;
(ii), vznikem struktury front ve tvaru písmene T, kdy studená fronta postupuje směrem do
teplého sektoru cyklony, avšak kolmo k teplé frontě, tzn. nedochází ke spojení teplé a studené fronty a ke vzniku
okluzní fronty;
(iii) rozpadem části studené fronty v blízkosti
středu cyklony a na něm navazujícím ohýbáním teplé fronty kolem středu cyklony;
(iv) uzavřením oblasti relativně teplejšího vzduchu v blízkosti středu cyklony chladnějším vzduchem z okolí, což vede ke vzniku teplé
sekluze. Cyklony, které se vyvíjejí podle Shapirova–Keyserova modelu, mají zpravidla protáhlý tvar od západu k východu podél výrazné teplé fronty a mají tendenci se vyvíjet v místech s
konfluentním prouděním, např. ve vstupní oblasti
jet streamu.
▶
model disperzní
obecně souhrnný název pro ty
modely znečištění ovzduší, které zahrnují přímé modelování (na základě fyzikálního popisu) prostorového rozptylu znečišťujících příměsí v atmosférickém prostředí. Jako triviální příklad sem patří
gaussovské rozptylové modely, pokročilejšími verzemi jsou mj.
vlečkové modely nebo
puff modely, popř. celá rozsáhlá skupina
eulerovských modelů. Protějškem jsou
receptorové modely, jež nezahrnují fyzikální přístup k modelování prostorového rozptylu příměsí. V současné době se pojem disperzní modely u některých autorů přednostně používá pro sofistikované modely, v nichž je vyjádření pole proudění realizováno aplikací vhodně zvoleného modelu
turbulentního proudění v
mezní vrstvě atmosféry.
▶
model energetické bilance
(EBM) – modely klimatu, které vycházejí z rovnice
tepelné bilance soustavy Země – atmosféra, aplikované na vert. sloupec vytyčený nad určitým úsekem zemského povrchu (většinou nad zonál. pásmem o šířce 10°), sahající na jedné straně k
horní hranici atmosféry a na druhé straně (v
litosféře, v
hydrosféře nebo
kryosféře) do hloubek, v nichž lze v bilancovaném období zanedbat změny teploty. V těchto modelech se používají vertikálně zprůměrované veličiny, všechny procesy probíhající v uvažovaném sloupci se parametrizují pomocí teploty zemského povrchu, popř. oblačnosti. Vzhledem k jednoduchosti slouží především k lepšímu pochopení dějů v klimatickém systému a v menší míře ke studiu odezvy klimatického systému na některé druhy antropogenních zásahů. Viz též
parametrizace,
systém klimatický.
▶
model eulerovský
výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím eulerovského přístupu k popisu tohoto pole. Eulerovský přístup v principu spočívá v tom, že se vychází z pevného zadání vektoru rychlosti proudění v dostatečně husté síti bodů pokrývající zájmovou oblast a odtud se přímo dospívá k vyjádření okamžitého stavu pole proudnic. V současné době se pojem eulerovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s
modely znečištění ovzduší. Příslušné modely jsou pak obvykle založeny na numerickém řešení
rovnice difuze pro uvažované znečišťující příměsi. Tato rovnice bývá většinou součástí širšího systému modelových rovnic.
▶
model klimatický
zjednodušený matematický popis fyzikálních, popř. i chemických a biologických procesů probíhajících v
klimatickém systému využívaný v
klimatologii. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Klimatické modely dělíme podle složitosti na
modely energetické bilance,
radiačně-konvekční modely, středně komplexní modely a třídimenzionální klimatické modely. Podle míry zahrnutí jednotlivých složek klimatického systému rozlišujeme klimatické
modely atmosféry, oceánu aj., klimatické
spřažené modely atmosféry a oceánu (AOGCM) a klimatické
modely zemského systému (ESM). Podle velikosti zájmové oblasti dělíme modely na
globální klimatické modely (GCM; dříve označované jako globální cirkulační modely) a
regionální klimatické modely (RCM).
▶
model klimatický globální
(GCM, z angl. global climate model) –
klimatický model, jehož výpočetní oblastí je celá planeta. Výsledky výpočtů GCM mohou sloužit jako vstupní data pro některou z metod downscalingu. Historicky zkratka GCM označovala globální cirkulační modely, které zpravidla řešily
všeobecnou cirkulaci atmosféry. Viz též
model klimatický regionální.
▶
model klimatický radiačně-konvekční
klimatický model vycházející z předpokladu tzv. čistě radiační rovnováhy, při které jsou změny teploty ve sledovaných vrstvách atmosféry dány výslednicí toků
slunečního a
dlouhovlnného záření. Tyto modely vycházejí z jisté modelové představy o vert. rozložení radiačně aktivních složek atmosféry (
oxidu uhličitého,
vodní páry,
oblačnosti,
atmosférického aerosolu,
ozonu apod.) a jejich radiačních vlastností. Při výpočtech teploty ve spodní
troposféře se používá tzv. konv. přizpůsobení, jehož princip spočívá v tom, že v blízkosti zemského povrchu se kromě
zářivých toků uvažují i konv. toky tepla. Uvedené modely se používají zejména ke studiu vlivu antropogenního
znečištění ovzduší stopovými látkami na klima.
▶
model klimatický regionální
(RCM, z angl. regional climate model) –
klimatický model pokrývající omezenou oblast planety. Používá se pro získání informací o klimatu s vysokým prostorovým rozlišením.
Okrajové podmínky pro RCM se získávají z výstupů řídícího modelu nebo z
reanalýzy. Obdobou RCM v meteorologii jsou
modely předpovědi počasí na omezené oblasti. Viz též
model vnořený,
model klimatický globální.
▶
model lagrangeovský
výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím lagrangeovského přístupu k popisu tohoto pole. Při tomto přístupu se modeluje pohyb individuálních
vzduchových částic po jejich
trajektoriích a v průběhu tohoto pohybu se uvažují změny probíhající v takto se pohybujících individuálních částicích. V současné době se pojem lagrangeovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s
modely znečištění ovzduší. V příslušných modelech se pak zpravidla jako součást modelových algoritmů konstruují trajektorie vycházející ze zdrojů znečišťujících příměsí. Viz též
model vlečkový.
▶
model makroskopický
pojem někdy používaný v souvislosti s modely proudění v tekutinách. Odpovídá zákl. úrovni popisu proudění, kdy se zcela abstrahuje od přímého vyjádření molekulárních dějů a proudící tekutina se v plném rozsahu uvažuje jako kontinuum.
▶
model numerické předpovědi počasí
(NWP model, numerical weather prediction model) –
prognostický model atmosféry určený k provozní
předpovědi počasí. Jeho základními součástmi jsou dynamické jádro, soubor
parametrizací, model zemského povrchu a schéma
asimilace meteorologických dat. Model zemského povrchu může obsahovat další sofistikované moduly, jako například model města, nebo model jezer. Pro integrace na delší předpovědní období (například měsíční nebo sezonní), se obvykle provádí propojení s modelem oceánu. Z hlediska modelové oblasti, na které je model řešen, rozeznáváme dva základní typy modelů:
globální model a
model na omezené oblasti.
Pro řešení úlohy předpovědi počasí musí mít model numerické předpovědi počasí vždy určené
počáteční podmínky, na rozdíl od
modelů klimatu. Pokud je model řešen pro celou zeměkouli, tzv.
globální model, jsou jeho počáteční podmínky určeny asimilací meteorologických dat. U
modelů na omezené oblasti je třeba určit nejen počáteční podmínky, ale též
podmínky okrajové. Ty jsou získány z předpovědí jiného modelu, tzv. řídícího, který je zpravidla integrován s menším horizontálním rozlišením avšak na větší oblasti, většinou na glóbu. Počáteční podmínky lze též získat interpolací analýzy řídicího modelu. V takovém případě se jedná o dynamickou adaptaci řídicího modelu. Přidaná hodnota dynamické adaptace spočívá v tom, že model s vyšším rozlišením využívá podrobnější topografii a charakteristiky zemského povrchu. Vyšší rozlišení dále umožňuje popsat cirkulace jemnějších měřítek, které díky nelinearitě proudění ovlivňují i hrubší měřítka. Tento způsob adaptace se využívá i při klimatickém modelování (dynamical downscaling). Pro účely předpovědi počasí je však vhodnější využít vyššího rozlišení již při tvorbě počátečních podmínek asimilací dat.
▶
model output statistics
(MOS) – metoda
postprocessingu využívající regresních vztahů mezi výstupy prognostického modelu a hodnotami zvolených veličin, zjištěných za testovací období. Tento statistický nástroj zpravidla využívá vícerozměrnou regresi, v níž prediktory jsou, na rozdíl od starší
metody perfektní předpovědi, prognostické veličiny spočtené příslušným modelem, dále klimatologické veličiny, popř. i výsledky předchozích měření. Prediktanty jsou uživatelem požadované veličiny, které nejsou součástí souboru prognostických veličin a jejichž hodnoty přímo odvozené z modelových výstupů by byly zatíženy nejistotou modelu. Pro nalezení regresních vztahů se nejčastěji používají výsledky měření z
přízemních meteorologických stanic. Metodou MOS je pak možno budoucí hodnoty požadovaných veličin odvodit z operativních výstupů
modelu numerické předpovědi počasí (NWP), popř. z výstupů
klimatického modelu.
Řada met. služeb, včetně např. DWD, využívala metodu MOS pro předpověď rozsáhlých souborů meteorologických veličin. Případné změny NWP modelu byly do těchto postupů zahrnuty formou vhodných korekcí. Význam a rozsah aplikace metody MOS v procesu
předpovědi počasí poklesl s růstem rozlišení a dalším zlepšováním kvality NWP modelů. Viz též
meteorologie energetická.
▶
model předpovědi počasí globální
(GM) –
model numerické předpovědi počasí, který je řešen pro celou zeměkouli. Tento model potřebuje pouze počáteční podmínky. Okrajové podmínky nejsou potřeba zadat, protože jsou periodické. Vzhledem ke geometrii oblasti, na které jsou GM řešeny (koule), je třeba zvolit vhodný souřadný systém. Zpravidla se využívá sférický souřadný systém se souřadnicemi zeměp. šířka, zeměp. délka v horizontální rovině. Vertikální souřadnice je většinou hybridní, kdy v blízkosti zemského povrchu kopíruje terén, a je odvozená buď z tlaku, nebo výšky. Výhodou sférického souřadného systému, kromě toho, že je speciálně určený na řešení úloh na kulové ploše, je možnost využití spektrálního rozvoje polí pomocí sférických harmonických bázových funkcí (kombinace Fourierovy transformace podél rovnoběžek a Legendrovy transformace podél poledníků). Tyto bázové funkce jsou vlastními vektory horizontálního Laplaceova operátoru, vyskytujícího se v
prognostických rovnicích, což je výhodná matematická vlastnost. Nevýhodou sférického systému je to, že blízko pólů dochází k významnému zhuštění horizontálních souřadnic, což se například řeší postupným ředěním počtu uzlových bodů na rovnoběžkách blížících se pólům. Alternativou ke sférickým souřadnicím je diskretizace kulové plochy pomocí šestiúhelníků, kdy se při výpočtu vzdáleností uvažuje, že šestiúhelníky se nacházejí na kulové ploše. Výhodou této diskretizace je, že nemá problém s póly a umožňuje nerovnoměrné pokrytí kulové plochy, a tím i nerovnoměrné rozlišení modelu v různých oblastech.
▶
model předpovědi počasí na omezené oblasti
(LAM) –
model numerické předpovědi počasí, který je řešen na omezené oblasti na zeměkouli s horizontálním rozlišením zpravidla v rozmezí 2 až 20 km. Tento model potřebuje pro výpočet
počáteční a
okrajové podmínky. LAM modely používají kartézský systém souřadnic (např. model ALADIN), nebo sférické souřadnice.
▶
model receptorový
model určený ke stanovení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ze zájmové oblasti k imisní situaci v daném bodě (receptoru) nebo množině takových bodů. Model přímo neuvažuje fyzikální mechanismy
transportu a
rozptyl znečišťujících příměsí v ovzduší. Východiskem jsou pro něj podrobná měření kvality a složení směsi znečišťujících příměsí v receptorovém bodě a obdobné údaje z emisních inventur všech uvažovaných zdrojů příměsí. Vzájemné formální vztahy mezi těmito údaji jsou v modelu zpravidla vyhodnocovány metodami maticové faktorizace.
▶
model rozptylový gaussovský
nejjednodušší a historicky nejstarší druh
disperzních modelů znečištění ovzduší. Je založen na předpokladu prostorově a časově konstantní horiz. rychlosti proudění v celé zájmové oblasti modelu. Znamená to mj., že trajektorie vycházející ze zdrojů znečištění ovzduší jsou horiz. přímkové. Tento silně zjednodušující předpoklad omezuje použitelnost takových modelů na prostorové měřítko maximálně do 100 km. Ve směru rychlosti proudění se uvažuje pouze advekční přenos příměsí, v rovinách kolmých na směr proudění (tj. ve vert. směru a ve směru horiz. příčném ke směru proudění) se modeluje vliv
turbulentní difuze prostřednictvím předpokladu, že pole koncentrací příměsí v těchto rovinách je gaussovské. Vliv meteorologických faktorů se pak uvažuje pomocí vhodného provázání hodnot směrodatných odchylek Gaussova normálního rozložení s meteorologickými parametry ovlivňujícími turbulentní difuzi, tj. zejména s velikostí rychlosti proudění a charakteristikami
teplotního zvrstvení ovzduší. Nejstarším příkladem modelů tohoto druhu je
Suttonův model.
▶
model spřažený
numerický model zahrnující nejméně dvě složky
klimatického systému a zohledňující jejich vzájemné interakce. Typickým zástupcem tohoto druhu modelů jsou spřažené modely atmosféry a oceánu (v klimatologii AOGCM). Viz též
model atmosféry,
model zemského systému.
▶
model staniční
konvenčně uspořádaný zákres
meteorologických prvků na
synoptické mapě kolem
staničního kroužku. Podle charakteru a měřítka
synoptické mapy se používají různé typy staničních modelů. U některých met. prvků se ve staničním modelu zakresluje jen jejich výskyt pomocí symbolů, např.
druh oblaků a
meteorů, u jiných se do mapy vyznačuje jejich hodnota číselně nebo graficky. Staniční model se někdy slang. označuje jako „pavouk“. Viz též
šipka větru.
▶
model Suttonův
klasický model rozptylu používaný v minulosti při numerických odhadech
koncentrací znečišťujících látek v okolí bodových kontinuálních
zdrojů znečišťování ovzduší, zpravidla vysokých komínů. Model byl publikován koncem 40. let 20. století. Je založen na těchto zjednodušujících předpokladech:
a) proudění je horizontální a prostorově konstantní;
b) počátek souřadnicového systému klademe na zemský povrch do paty uvažovaného komínu a kladný směr souřadnicové osy
x ztotožňujeme se směrem proudění;
c) ve směru osy
x je daná příměs přenášena prouděním, zatímco ve směrech os
y a
z difunduje působením
turbulence;
d) rozložení koncentrace
znečišťujících příměsí v rovinách kolmých na osu
x je popsáno dvourozměrným normálním rozložením s maximem koncentrace v ose
kouřové vlečky a se směrodatnými odchylkami
σy, popř.
σz (ve směrech osy
y, popř.
z), pro něž se též používá označení
koeficient laterální disperze, popř.
koeficient vertikální disperze;
e) neuvažujeme sedimentaci příměsi na zemském povrchu, její
vymývání a zanikání chem. reakcemi.
Viz též
model rozptylový gaussovský.
▶
model vlečkový
lagrangeovský model aplikovaný na atmosférický
transport znečišťujících příměsí od jejich zdrojů. Z těchto zdrojů se v poli atmosférického proudění konstruují trajektorie
vzduchových částic a podél těchto trajektorií se pak modelují příslušné
vlečky znečištění. Při modelování vleček se uvažují zejména procesy
turbulentní difuze,
suché a
mokré depozice, popř. chem. reakce probíhající uvnitř těchto vleček, změny
spektra částic atmosférického aerosolu apod. Tento typ modelů se používá i při modelování vleček vystupujících z chladících věží elektráren či jiných zařízení. V tom případě se jedná především o šíření
tepelného znečištění a využití formalizmů
lagrangeovských modelů oblaku.
▶
model vnořený
numerický model integrovaný na omezené oblasti za účelem zjemnění prostorového měřítka, přejímající
počáteční a
okrajové podmínky z
řídícího modelu. Proces vnoření může být i vícenásobný. V procesu
numerické předpovědi počasí jsou vnořené modely označovány jako
modely předpovědi počasí na omezené oblasti. V klimatologii jsou vnořenými modely
regionální klimatické modely, využívané při
dynamickému downscalingu.
▶
model zemského systému
(ESM, z angl. Earth system model) – zjednodušený matematický popis fyzikálních, chemických a biologických procesů probíhajících v celém
klimatickém systému, a to včetně vzájemných
zpětných vazeb mezi jeho jednotlivými složkami. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Označujeme tak komplexní
klimatické modely, popř. i
modely numerické předpovědi počasí, které zohledňují kromě
atmosféry i ostatní složky klimatického systému.
▶
modelování fyzikální
modelování používané zejména ke studiu dopadů
turbulence na atm. procesy a další děje především v
mezní vrstvě atmosféry, které není založeno na matematických (numerických) výpočtech, ale na měření v aerodyn. tunelech, vodních tancích apod. Fyzikální modelování využívá zmenšených fyzických modelů konfigurace terénu, zástavby, zdrojů
znečišťujících příměsí apod., vystavených proudění vzduchu, popř. proudění jiné modelové tekutiny. Zásadní otázkou je přitom zachování
podobnostních kritérií mezi prouděním na modelu a prouděním v reálné modelované situaci. Tyto modely umožňují studovat mj. detailní strukturu turbulence nebo difuzi příměsí v okolí složitých terénních útvarů, v městské a jiné zástavbě apod.
▶
modely CFD
(Computional Fluid Dynamics) – souhrnné označení pro modely, jež jsou založeny na numerickém řešení soustav diferenciálních rovnic popisujících dynamiku proudění tekutin a na formulaci k tomu vhodných okrajových a počátečních podmínek. Z hlediska procesů v zemské atmosféře se jedná zejména o modelování turbulentního proudění nad komplexně pojatým reliéfem zemského povrchu. Lze sem zařadit starší modely založené zejména na řešení
Reynoldsových rovnic nebo
statistické modely turbulence, ze soudobých metod např.
metodu simulace velkých vírů (LES). V obecné hydrodynamice dnes existuje řada speciálních typů těchto modelových rovnic. Další rozvoj problematiky CFD modelů evidentně přímo souvisí s rozvojem možností výpočetní techniky, zejména v oblasti nejvýkonnějších počítačů.
▶
modely dvourovnicové
pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. Ve srovnání s jednoduššími
nularovnicovými a
jednorovnicovými modely je zde
problém uzávěru rovnic
turbulentního proudění řešen prostřednictvím dvou řídicích parametrů, pro něž se v modelu formulují dvě diferenciální rovnice. Těmito dvěma parametry jsou nejčastěji kinetická energie turbulentních fluktuací okamžité rychlosti proudění
k a rychlost disipace (epsilon) této energie. Podle obvyklého značení těchto veličin se pak užívá názvu
modely k-epsilon. Určitou alternativou jsou tzv.
k-omega modely, kde omega představuje míru specifické disipace, vztaženou na jednotkovou kinetickou energii turbulence.
▶
modely chemické transportní
modely, jež vedle transportních mechanismů souvisejících s atmosférickým prouděním zahrnují i procesy působící chemické změny a transformace složek vzduchu a transportovaných příměsí přirozené i antropogenní povahy. Současné modely tohoto typu zpravidla svému uživateli nabízejí k výběru sady procedur zaměřených, obvykle z určitého účelového hlediska, na vybrané soubory chemických reakcí. Bývají zahrnuty i procesy
suché depozice a
mokré depozice. Tyto modely se dnes používají v souvislosti s problémy
ochrany čistoty ovzduší, ale často i k modelování a studiu vlivů různých meteorologických parametrů na průběh uvažovaných chemických reakcí a jejich cyklů, resp. ke studiu zpětných vlivů atmosférické chemie na obecné meteorologické a klimatické podmínky. Právě v těchto souvislostech jsou velmi významné např. vazby mezi atmosférickou chemií a radiačními procesy v ovzduší. V současné době (r. 2017) se u nás např. využívají konkrétní chemické modely CAMx (www.camx.com), CMAQ (https://www.cmascenter.org/cmaq/) nebo WRF-Chem (http://www.acd.ucar.edu/wrf-chem/).
▶
modely jednorovnicové
pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. Jedná se o modely, v nichž je
problém uzávěru rovnic
turbulentního proudění řešen určením jednoho řídicího parametru, k jehož stanovení se v modelu formuluje vhodná diferenciální rovnice. V roli tohoto parametru velmi často vystupuje kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím okamžité rychlosti proudění, existují však i jiné varianty řešení, např. Spalartův-Allmarasův model, kde se řídicí parametr určuje prostřednictvím
turbulentní vazkosti.
▶
modely klimatu dynamické
▶
modely mezní vrstvy atmosféry
teor. nebo experimentální schémata, jež slouží k popisu hlavních charakteristik
mezní vrstvy atmosféry. Jsou dvojího druhu:
a) mat.-fyz. modely, tj. soustavy termodyn. a hydrodyn. rovnic, zahrnujících mimo jiné popis vert. i horiz.
turbulentního promíchávání a zdrojové funkce tepla, vodní páry,
znečišťujících příměsí atd. Systém rovnic se zpravidla uzavírá empir. stanovenou vzájemnou závislostí různých parametrů atm.
turbulence;
b) fyz. modely uvažovaných objektů, kolem nichž se proměřují charakteristiky proudění tekutiny (vzduchu, jiného plynu, vody, jiné kapaliny apod.). Slouží k popisu těch vlastností turbulentního obtékání objektů, které pro složitost nelze početně, nebo přímým měřením ve skutečných podmínkách stanovit.
Uvedené modely se používají k určení hledaných charakteristik mezní vrstvy atmosféry, popř.
rozptylu příměsí v ovzduší v konkrétních podmínkách. Viz též
vrstva atmosféry mezní planetární.
▶
modely nularovnicové
pojem používaný v teoriích
turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. Pro řešení
problému uzávěru vyjádřením druhých korelací fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění není použita žádná rovnice, jejíž řešení by v tomto směru představovalo řídicí parametr, ale používá se pouze algebraický výraz neobsahující přímá vyjádření pomocí zmíněných turbulentních částí složek okamžité rychlosti turbulentního proudění. Typickým příkladem je řešení problému uzávěru prostřednictvím teorie
směšovací délky. Viz též
model algebraický.
▶
modely podnebí cirkulační (GCM)
modely podnebí dynamické modely, využívané k simulaci
podnebí nebo
cirkulace atmosféry. Vycházejí z
pohybových rovnic, rovnic termodynamiky,
stavové rovnice, rovnic přenosů radiační energie, rovnice
tepelné bilance zemského povrchu a
rovnice vodní bilance zemského povrchu. Zahrnují též prognostickou rovnici pro vodní páru. Výpočetní oblastí je obvykle celý zemský povrch, popř. jedna z polokoulí. Využívají se především ke studiu antropogenních vlivů na podnebí. Viz též
faktory klimatu antropogenní,
modely podnebí energetické bilanční,
modely podnebí radiačně konvekční.
▶
modely podnebí dynamické
syn. modely podnebí cirkulační.
▶
modely podnebí energetické bilanční (EBM)
modely podnebí, které vycházejí z rovnice tepelné bilance soustavy Země – atmosféra, aplikované na vert. sloupec, vytyčený nad určitým úsekem zemského povrchu (většinou nad zonál. pásmem o šířce 10°), sahající na jedné straně k horní hranici atmosféry a na druhé straně (v litosféře, v hydrosféře nebo kryosféře) do hloubek, v nichž lze v bilancovaném období zanedbat změny teploty. V těchto modelech se používají vertikálně zprůměrované veličiny, všechny procesy probíhající v uvažovaném sloupci se parametrizují pomocí teploty zemského povrchu, popř. oblačnosti. Vzhledem k jednoduchosti slouží především k lepšímu pochopení dějů v klimatickém systému a v menší míře ke studiu odezvy klimatického systému na některé druhy antropogenních zásahů. Viz též parametrizace, systém klimatický úplný.
▶
modely podnebí radiačně – konvekční (RCM)
modely podnebí, vycházející z předpokladu tzv. čistě radiační rovnováhy, při které jsou změny teploty ve sledovaných vrstvách atmosféry dány výslednicí toků
slunečního a
dlouhovlnného záření. Vycházejí z jisté modelové představy o vert. rozložení radiačně aktivních složek atmosféry (CO
2, vodní páry, oblačnosti,
atmosférického aerosolu, O
3 apod.) a jejich radiačních vlastností. Při výpočtech teploty ve spodní
troposféře se používá tzv. konv. přizpůsobení, jehož princip spočívá v tom, že v blízkosti zemského povrchu se kromě
zářivých toků uvažují i konv. toky tepla. Uvedené modely se používají zejména ke studiu vlivu antropogenního
znečištění ovzduší stopovými látkami na podnebí.
▶
modely přízemní vrstvy atmosféry
teor. schémata
přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení
meteorologických prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných
gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro
parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v
numerických modelech.Viz též
modely mezní vrstvy atmosféry.
▶
modely RSM
(Reynolds Stress Models) – viz
problém uzávěru.
▶
modely turbulence statistické
modely, jež vycházejí z fyzikálně ne zcela výstižného předpokladu, že
turbulentní proudění má náhodnou povahu, a je tedy možno na ně aplikovat klasické statistické metody, při nichž je východiskem nalezení vhodných středních hodnot charakteristik uvažovaného proudění. Problémy definování a interpretace příslušných středních hodnot jsou potom zásadními otázkami struktury, vývoje a aplikací těchto modelů. Obecně jsou tyto modely tvořeny rovnicemi s vhodně formulovanými okrajovými, event. počátečními podmínkami, kdy právě zmíněné střední hodnoty vystupují v roli hledaných neznámých.
▶
modely znečištění ovzduší
rozsáhlá skupina modelů různých druhů, které se používají při modelování
transportu,
rozptylu a
transformací znečišťujících příměsí, zpravidla antropogenního původu, v atmosféře, při hodnocení stavu znečištění vzduchu, k vyhodnocení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění k imisní situaci v daných místech apod. Nejstarším a nejjednodušším druhem těchto modelů jsou
gaussovské rozptylové modely, později se rozvíjejí např.
modely vlečkové nebo tzv.
puff modely. V zásadě lze rozlišovat
modely disperzní zahrnující přímé modelování prostorového rozptylu příměsí a
modely receptorové, které při vyhodnocování příspěvků jednotlivých zdrojů ke znečištění vzduchu v daném bodě (tzv. receptoru) používají vhodné matematické metody a pracují s daty o složení a vlastnostech směsi
imisí v receptorovém bodě a obdobnými údaji pocházejícími z emisních inventur zdrojů znečištění v zájmové oblasti. Dále se např. podle přístupu k vyjádření přenosového pole proudění vzduchu rozlišují
modely lagrangeovské a
modely eulerovské. Při řešení problémů v tematické oblasti ochrany čistoty ovzduší se též uplatňují modely statistické, v nichž jsou prostřednictvím volby vhodných prediktorů modelovány statist. vazby mezi charakteristikami stavu znečištění ovzduší a meteorologickými parametry, vývojové trendy imisí apod.
▶
modř oblohy
charakteristické modré zabarvení bezoblačné oblohy, popř. bezoblačné části oblohy, způsobené molekulárním rozptylem světla. Tento jev lze kvantit. popsat pomocí
Rayleighova zákona. Ve viditelné oblasti
rozptýleného slunečního záření tedy převažují kratší vlnové délky, z modrofialového konce spektra. Jsou-li v atmosféře přítomny prachové či vodní částice, rozptyl se stává méně závislým na vlnové délce, takže barva rozptýleného světla přechází k bílé. Modř oblohy je proto určitým indikátorem
zakalení atmosféry.
Modř oblohy se měří pomocí různých druhů tzv. cyanometrů, jejichž základem je stupnice odstínů modré barvy, sahající od bílé přes ultramarínovou k černé. První kvantitativní měření modře oblohy provedl a popsal Horace Bénédict de Saussure v letech 1788 - 1789. Využil přitom stupnici o 53 různých odstínech modré. Pro obdobný odhad bylo užito několika dalších typů stupnic a provedena řada srovnávacích měření. Tato aktivita vyústila v definici
Linkeho stupnice modře oblohy. V současné době se v ČR podobná měření provozně neprovádějí.
▶
mohutnění anticyklony
syn. zesilování anticyklony –
stadium vývoje anticyklony, v němž zesiluje
anticyklonální cirkulace a které se na
synoptické mapě projevuje vzestupem
tlaku vzduchu nebo
geopotenciálu ve
středu anticyklony. Mohutnění anticyklony začíná objevením první uzavřené
izobary nebo
izohypsy a končí dosažením nejvyšší hodnoty tlaku vzduchu nebo geopotenciálu. Může trvat několik dnů. Viz též
slábnutí anticyklony.
▶
mol
zákl. fyz. jednotka látkového množství. Jeden mol dané látky obsahuje stejný počet částic, jako je obsaženo atomů ve 12 g izotopu uhlíku
12C (v atomovém jádru 6 protonů a 6 neutronů). Tento počet udává
Avogadrova konstanta. V
termodynamice atmosféry v aplikacích na atmosférické plyny se částicemi rozumí molekuly.
▶
moment dipólu bouřkového oblaku
označení užívané pro změnu elektrického momentu tohoto oblaku při výboji
blesku, je tvořen součinem
náboje bouřkového oblaku, tj.
cumulonimbu, který se neutralizoval výbojem blesku, a vzdálenosti, jež je:
a) při úderu do země dvojnásobek vzdálenosti mezi středem náboje oblaku a zemí;
b) při výboji blesku mezi oblaky vzdálenost mezi nábojem oblaku jedné polarity a zrcadlovým obrazem proti zemi středu náboje druhé polarity.
Moment dipólu má rozměr Coulomb na metr [C.m]. Užívá se k výpočtu indukovaného elektrostatického napětí na izolovaných objektech na zemi (el. silnoproudých a sdělovacích vedeních, anténách, izolovaných střechách, zábradlích atd.). Hodnoty tohoto momentu dosahují až velikostí kolem 100 C.km.
▶
monitoring
viz monitorování.
▶
monitoring atmosféry
systém pořizování, shromažďování, popř. i zpracování a vizualizace informací o stavu atmosféry, tedy
meteorologické pozorování v nejširším smyslu. V celosvětovém měřítku ho koordinuje
Světová meteorologická organizace prostřednictvím
Globálního pozorovacího systému, v rámci Evropy organizace
EUMETNET prostřednictvím systému
EUCOS. V Česku je od 90. let 20. století monitoring atmosféry z velké části
automatizovaný bez nutnosti manuálních zásahů (kromě technické údržby a oprav), takže může sloužit jako primární vstup do
automatizované linky pro předpověď počasí. Viz též
měření meteorologické distanční.
▶
Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu
první právně závazný dokument navazující na
Vídeňskou konvenci na ochranu ozonové vrstvy, který byl schválen v Montrealu v roce 1987. Stanovil seznam
látek poškozujících ozonovou vrstvu a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby. Montrealský protokol byl v následujících letech značně rozšířen a zpřísněn formou dodatků. Pro jejich signatáře vyplývají právně závazná realizační opatření. ČR je signatářem Videňské konvence i Montrealského protokolu včetně všech jeho dodatků.
▶
monzun
složka
monzunové cirkulace s více méně stálým převládajícím směrem proudění v jednom pololetí, tedy
letní nebo
zimní monzun. Z geogr. hlediska se rozlišuje
monzun tropický a
mimotropický. Často je pod pojmem monzun myšlen pouze letní monzun, viz např.
období monzunové,
mlha monzunová,
nástup monzunu. Pokud však opačné proudění neexistuje, je označení monzun nesprávné, viz
monzun evropský.
▶
monzun evropský
proudění chladného
mořského vzduchu zpravidla od západu nebo severozápadu nad přehřátou evropskou pevninu v letním období. Je nesprávně nazýváno
monzunem, neboť postrádá zimní složku proudění opačného směru. Tzv. evropský monzun je prouděním po okraji
azorské anticyklony vysunuté k severu; někteří autoři řadí k situacím evropského monzunu kromě záp. a sz. situací i sev. situace a situace
centrálních cyklon. Projevuje se ochlazením, které přerušuje trvalý vzestup prům. denní teploty vzduchu od zimy do léta, nárůstem srážek a četnými
bouřkami, čímž určuje ráz tzv.
medardovského počasí.
▶
monzun letní
monzun podmíněný převládáním nižšího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v
teplém pololetí, vanoucí zpravidla z moře na pevninu a přinášející sem
monzunové srážky.
Nástup monzunu a jeho konec, které se regionálně liší, vymezují hlavní
období dešťů. Např. prům. datum jeho nástupu v Bombaji je 5. červen a konce 15. říjen.
▶
monzun letní evropský
proudění chladného mořského vzduchu zpravidla od západu nebo severozápadu nad přehřátou evropskou pevninu v letním období. Je nesprávně nazýváno monzunem, neboť postrádá zimní složku proudění opačného směru. Letní evropský monzun je prouděním po okraji
azorské anticyklony vysunuté k severu; někteří autoři řadí k situacím letního evropského monzunu kromě záp. a sz. situací i sev. situace a situace
centrálních cyklon. Projevuje se ochlazením (přerušuje trvalý vzestup prům. denních teplot vzduchu od zimy do léta), zvýšenými srážkami a četnými bouřkami. Počasí středoevropského léta (června a července) vtiskuje proměnlivý ráz, tzv.
medardovské počasí. Viz též
singularity.
▶
monzun mimotropický
projev
monzunové cirkulace ve vyšších zeměp. šířkách. Je charakteristický pro vých. části pevnin, přičemž nejlépe je vyvinut ve vých. Asii, kde se
zimní monzun na vých. straně
sibiřské anticyklony střídá s
letním monzunem v týlu
havajské anticyklony. Viz též
monzun tropický.
▶
monzun rovníkový
nevh. označení pro
tropický monzun.
▶
monzun stratosférický
občas se vyskytující nevhodné označení pro sezonní změnu směru proudění ve
stratosféře (ve výškách nad 20 km). V zimě ve všech zeměp. šířkách vanou záp. větry kolem chladné polární
cyklony, zatímco v létě, kdy teplota a tlak vzduchu klesá směrem od pólu k rovníku, vznikají vých. větry kolem teplé polární
anticyklony. Příčinou tohoto jevu jsou
solární klima a radiační vlastnosti
ozonu, nesouvisí tedy nijak s
monzunovou cirkulací.
▶
monzun tropický
monzun v tropických oblastech s
monzunovým klimatem, kde je proudění vzduchu ovlivňováno nejen
monzunovou cirkulací mezi oceánem a pevninou, nýbrž i sezonním pohybem
intertropické zóny konvergence, a tím i změnou směru
pasátů, s nimiž v některých oblastech tropické monzuny splývají. I z těchto důvodů přináší letní tropický monzun obecně větší
monzunové srážky než
mimotropický monzun. Tropické monzuny jsou nejsilněji vyvinuty v oblasti Indického oceánu.
▶
monzun zimní
monzun, jenž je podmíněn převládáním vyššího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v zimě, vanoucí většinou z pevniny na moře. Je převážně suchý, srážky přináší jen do ostrovních a dalších lokalit, pokud v určitém úseku vane nad mořem, odkud čerpá vodní páru. Zimní monzun je hlavní příčinou
období sucha v oblastech s
monzunovým klimatem.
▶
moře oblačné
vrstva
oblaků, jejíž
horní hranice má vzhled menších nebo větších vln, takže při pohledu shora, tj. z horských stanic nebo letadel, působí dojmem vln na moři. Oblačné moře zpravidla souvisí s vrstvou
inverze teploty vzduchu. Viz též
mlha údolní.
▶
mračno
neodborné označení pro
oblak. Viz též
průtrž mračen.
▶
mrak
neodborné označení pro
oblak. Odb. termínem je
den zamračený, ne však výraz zamračeno. Viz též
oblačnost.
▶
mráz
teplota vzduchu nižší než 0 °C. V běžné met. praxi se výskyt mrazu zjišťuje z měření
staničního teploměru, tj. zhruba ve výšce 2 m nad zemí. Viz též
den mrazový,
období mrazové,
holomráz,
intenzita mrazů,
kotlina mrazová.
▶
mráz přízemní
teplota vzduchu nižší než 0 °C měřená ve výšce 5 cm nad povrchem půdy. Viz též
minimum teploty vzduchu přízemní,
mrazík.
▶
mrazík
zpravidla krátkodobé (několikahodinové) snížení
teploty vzduchu při zemském povrchu ve
vegetačním období pod 0 °C. Při mrazíku je teplota vzduchu ve výšce 2 m obvykle nad 0 °C. Vyskytuje se zvláště na počátku a konci vegetačního období, a to především v ranních hodinách. Hlavní příčinou mrazíku bývá
radiační ochlazování. Z agromet. hlediska jsou jako škodlivé označovány mrazíky, klesne-li teplota vzduchu pod kritickou hranici, rozdílnou pro různé druhy rostlin a jejich vývojová stadia. Viz též
ochrana před mrazíky.
▶
mrazoměr půdní
syn. kryometr, kryopedometr – přístroj na
měření promrzání půdy. V současnosti jsou k tomuto účelu používány elektronické přístroje využívající specifických vlastností vody při změně skupenství (změny vodivosti).
Klasický půdní mrazoměr používaný v Česku byl tvořen hadičkou s pěnovou náplní nasycenou destilovanou vodou, která se zasouvala do novodurové trubky trvale zapuštěné v zemi; hadička měla na svém povrchu centimetrové měřítko s nulou v úrovni zemského povrchu. Po vytažení hadičky ze země se délka zmrzlého vodního sloupce určila hmatem. Viz též
kryograf.
▶
mrholení
poměrně stejnoměrné, husté
kapalné srážky, složené výhradně z velmi malých kapiček o průměru menším než 500 µm. Mrholení nejčastěji vypadává z hustých vrstev oblaku druhu
stratus, dosahujícího někdy až k zemi. Zvláště v chladné roční době se často vyskytuje po přechodu
teplé fronty v
teplém sektoru cyklony. Mrholení patří mezi
hydrometeory. Viz též
déšť,
mrholení mrznoucí.
▶
mrholení mrznoucí
mrholení, jehož kapičky okamžitě mrznou při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, které nejsou uměle zahřívány nebo ochlazovány. Při mrznoucím mrholení dochází buď k namrzání
přechlazených vodních kapek při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je záporná nebo slabě nad 0 °C, nebo k namrzání nepřechlazených vodních kapek okamžitě při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je výrazně záporná. Průvodním jevem mrznoucího mrholení je
ledovka. V
letecké meteorologii je místo mrznoucí používáno adjektivum namrzající.
▶
MSG
(Meteosat Second Generation, Meteosat druhé generace) [emesdží] – série čtyř geostacionárních družic
Meteosat vypouštěná postupně v období 2002 až 2015. Hlavním přístrojem na jejich palubě je radiometr
SEVIRI.
▶
MTG
(Meteosat Third Generation, Meteosat třetí generace) [emtýdží] – nejnovější generace geostacionárních družic
Meteosat. Je rozdělena na dvě větve, MTG-I (MTG Imager) a MTG-S (MTG Sounder). Družice MTG-I jsou vybaveny dvěma hlavními přístroji,
zobrazovacími radiometry FCI (Flexible Combined Imager) a
LI (Lightning Imager). Družice MTG-S ponesou dva hlavní přístroje,
sondážní radiometr IRS (Infrared Sounder) a spektrometr
UVN (Ultraviolet, Visible and Near-Infrared Spectrometer), alternativně označovaný i jako Sentinel-4. Družice MTG-I budou vypuštěny celkem čtyři (první odstartovala 13. prosince 2022), družice MTG-S dvě.
▶
multicela
konvektivní bouře sestávající z několika
jednoduchých cel v různém stádiu vývoje, které při sledování
radarem,
družicí či vizuálně ze zemského povrchu tvoří jednolitý oblačný systém. Multicela se od běžných konv. bouří liší delší dobou trvání až několik hodin a během její existence obvykle postupně vzniká až několik desítek jednotlivých
konv. buněk. Tato struktura je příčinou značné časové a prostorové proměnlivosti průvodních jevů, např. výskytu silných
srážek a
krup.
Pohyb multicely je dán součtem vektoru průměrné rychlosti pohybu jednotlivých cel v okolním proudění a vektoru rychlosti diskrétního šíření bouře v důsledku vývoje nových cel na okraji multicely. Vznik nových cel může nastávat kdekoli podél
gust fronty v závislosti na okolních podmínkách, především na
střihu větru. V extrémním případě, kdy budou oba vektory rychlosti přibližně opačné, budou se nové cely vyvíjet na zadní straně multicely. Výsledný pohyb bouře bude velmi pomalý a srážky z jednotlivých cel tak budou vypadávat přibližně na stejném místě. Taková konfigurace proudění může vést ke vzniku přívalových
povodní.
Pomocí radaru lze v každém okamžiku vývoje multicely rozlišit několik výrazných jader vysoké
radarové odrazivosti (ca 40–50 dBZ) společně uzavřených
izolinií nižší odrazivosti (ca 20 dBZ). Na
družicových snímcích je zpravidla možné multicelu odlišit od
supercely větším počtem
přestřelujících vrcholků, a to jak na snímcích ve
viditelném či
blízkém infračerveném pásmu, tak v
tepelném oboru elmag. záření.
▶
multiplikace ledových částic
▶
murus
[murus] – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Jde o označení zvolené pro jev známý jako
wall cloud.
▶
mutatus
(mut) – označení oblaku, který vznikl transformací jiného, tzv.
mateřského oblaku. Přitom se celý mateřský oblak vnitřním vývojem změnil v oblak jiného
druhu. Označení nově vytvořeného oblaku se pak skládá z názvu nového druhu, k němuž se připojuje adjektivum složené z názvu druhu mateřského oblaku a z komponentu mutatus (mut). Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme
Cc a
Cs cirromutatus (cimut), Cs a
Ac cirrocumulomutatus (ccmut),
Ci, Cc a
As cirrostratomutatus (csmut), Cc,
Ns,
Sc altocumulomutatus (acmut), Cs, Ac a Ns altostratomutatus (asmut), Ac, As a Sc nimbostratomutatus (nsmut), Sc a
Cu stratomutatus (stmut), Ac, Ns, Sc,
St a Cu stratocumulomutatus (scmut),
Cb cumulomutatus (cumut).
Podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 je označení mutatus také součástí názvu jednoho ze
zvláštních oblaků ve tvaru adjektiva
homomutatus (homut), které se připojí k názvu druhu vzniklého oblaku. Viz též
genitus.
▶
muži ledoví
syn. zmrzlíci – významná jarní povětrnostní
singularita náhlého ochlazení na vzestupné části křivky
ročního chodu teploty vzduchu. Projevuje se intenzivně zvláště ve stř. Evropě v první polovině května.
Vpád studeného vzduchu od severu, severozápadu nebo severovýchodu způsobuje pozdní
mrazy, popř.
mrazíky, které většinou nastávají již v plném rozvoji vegetace a způsobují proto značné hosp. škody. Singularita se nazývá podle tří svatých: Pankráce, Serváce a Bonifáce (12. až 14. května). Nástup ledových mužů je značně nepravidelný, v některých letech se nevyskytují vůbec.
▶
mžení
dříve odb. termín pro
mrholení za současného výskytu
mlhy. Protože nejde o zvláštní druh srážek, používá se nyní jen termín mrholení.
