▶
samočištění ovzduší
soubor všech procesů, jejichž výsledkem je snižování množství
znečišťujících příměsí v atmosféře. Zahrnuje atmosférickou
depozici a chemické reakce v atmosféře. K procesům samočištění ovzduší nepatří
šíření příměsí v atmosféře. Viz též
znečištění ovzduší,
znečišťování ovzduší.
▶
samum
syn. hakím – oblastní název pro silný a horký
pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově.
Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a
relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.
▶
sarma
místní název větru, který má vlastnosti
bóry. Sarma vzniká při ústupu
cyklony a začínajícím vlivu
anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje rychlost větru až 40 m.s
–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření
námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.
▶
scénář emisní
možný budoucí vývoj antropogenních emisí
skleníkových plynů do
atmosféry Země. Emisní scénáře se sestavují za účelem tvorby
scénářů změny klimatu. V současnosti jsou nahrazovány komplexnějšími
socioekonomickými scénáři.
▶
scénář socioekonomický
možný budoucí vývoj lidské společnosti a jejího vlivu na
klimatický systém. Socioekonomické scénáře zahrnují
emisní scénáře, dále změny využití krajiny, vývoj počtu obyvatel a jejich chování apod.
▶
scénář změny klimatu
1. obecně možný budoucí
vývoj klimatu, který může nastat vlivem určitého vývoje
klimatotvorných faktorů.
2. výsledek konkrétní
projekce změny klimatu. Viz též
scénář socioekonomický.
▶
scintilace
jev podobný
optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi
fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.
▶
scirocco
[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o
pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz
fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních
suchovějů.
▶
sedlo barické
syn. sedlo tlakové – oblast v
tlakovém poli mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu a dvěma oblastmi vysokého tlaku vzduchu rozloženými přibližně šachovnicově.
Izobarické plochy v barickém sedle mají charakteristický tvar sedla. Bod ve středu sedla se nazývá
hyperbolický bod. Barické sedlo je jedním z
tlakových útvarů. Viz též
pole deformační.
▶
segmentace cyklony
proces v atmosféře, při němž z jedné
cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu
mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených
izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.
▶
seiche
[séš] – viz
vlny stojaté.
▶
seistan
místní název větru v oblasti Sistan na jihovýchodě Íránu a v přilehlé části Afgánistánu. Seistan má obvykle sz. až sev. směr a vane na okraji
monzunové cyklony se středem nad sev. Pákistánem. Vyskytuje se od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Může dosáhnout i rychlosti větší než 30 m.s
–1, vzhledem k velké prašnosti může mít některé vlastnosti
prachové nebo písečné bouře.
▶
sekluze
stadium v
okluzním procesu, kdy ke spojení
teplé a
studené fronty při zemi nedojde nejdříve ve
středu frontální cyklony, ale v jisté vzdálenosti od něj. Sekluze znamená, že blízko týlové části
okluzní fronty se vytvoří kapsa teplého vzduchu v nízkých hladinách, která je obklopena vzduchem chladnějším. Sekluze je ve vývoji cyklony výjimečným jevem, např. se může vyskytnout v průběhu
orografické okluze, ovšem relativně často se vytváří v dospělém stadiu vývoje hlubokých
mimotropických cyklon nad oceány (jak bylo potvrzeno např. experimetnem ERICA). V současné literatuře se pojem sekluze vyskytuje v poněkud modifikovaném smyslu v souvislosti se
Shapirovým–Keyserovým modelem cyklony.
▶
sektor cyklony teplý
část
mladé cyklony mezi
teplou frontou v její přední části a
studenou frontou v části týlové. Teplý sektor cyklony je tvořen teplou
vzduchovou hmotou a počasí v tomto sektoru závisí na jejích vlastnostech, roční době i vzdálenosti od
středu cyklony. V blízkosti středu cyklony, a především v chladné polovině roku, je v teplém sektoru cyklony velká
vrstevnatá oblačnost, často provázená
srážkami ve tvaru
mrholení. V teplé polovině roku se v teplém sektoru vyskytuje, zvláště ve větších vzdálenostech od středu cyklony, jen zvětšená vrstevnatá oblačnost, nad pevninou ve dne i
kupovitá oblačnost. V procesu dalšího vývoje cyklony se teplý sektor zpravidla postupně zmenšuje, v závislosti na rychlosti okluzního procesu je vytlačován na okraj cyklony, až postupně zanikne (u zemského povrchu).
▶
sektor cyklony teplý nepravý
postupující sektor v
týlu okludované cyklony, který je vymezený původní
studenou frontou a
ohnutou okluzí nebo
podružnou studenou frontou. Tento sektor, slang. někdy nazývaný falešným, není v našich zeměp. šířkách nikdy tvořen
tropickým vzduchem. Nepravý teplý sektor cyklony může vést při
analýze synoptických map k chybám v umístění
front a v určení jejich charakteru.
▶
Sentinel
v
družicové meteorologii označení pro evropské
meteorologické družice, resp. přístroje zaměřené na monitorování atmosféry a oceánů pro jiné primární účely než
předpověď počasí. Družice Sentinel jsou iniciovány Evropskou komisí a
ESA pro operativní podporu programu
Copernicus. Zahrnují celou škálu různě zaměřených družic a přístrojů. Na přípravě některých z družic, resp. přístrojů Sentinel se podílí i organizace
EUMETSAT.
▶
separace elektrického náboje v oblacích
procesy, jejichž prostřednictvím dochází v oblacích k oddělování kladného a záporného el.
náboje a ke vzniku center zvýšené koncentrace těchto nábojů. Tyto procesy jsou předpokladem pro vznik
oblačné elektřiny a
bouřkové elektřiny. Z metodologického hlediska lze procesy rozdělit na dvě skupiny: jednak na ty, které mohou probíhat bez působení počátečního el. pole, a za druhé na ty, jež předpokládají iniciační roli již dříve existujícího el. pole. Někdy se v odborné literatuře v souvislosti s těmito dvěma skupinami dějů objevují označení neinduktivní, resp. induktivní separace el. náboje.
Do první skupiny patří především děje, jež zřejmě hrají podstatnou roli při vzniku bouřkové elektřiny a uplatňují se při intenzivním narůstání ledových částic v oblacích. Probíhají při vzájemných srážkách, odrazech a tříštění různě velkých ledových částic nebo v průběhu obalování ledových částic povrchovou vrstvou přechlazené vody při velmi intenzivním zachycování přechlazených vodních kapiček ledovými částicemi. V obou případech dochází k tomu, že relativně velké a rychle narůstající oblačné částice se nabíjejí záporně, zatímco malé částice kladně. K oddělování pak dochází působením pole zemské tíže za spolupůsobení vertikálních pohybů vzduchu v oblacích a
turbulence.
Do druhé skupiny lze zařadit děje, které souvisejí s el. polarizací oblačných částic (
hydrometeorů) v již existujícím el. poli, čímž v oblačném prostředí vznikají soustavy orientovaných el. dipólů. Následně pak jde např. o selektivní zachycování kladných nebo záporných iontů, o působení
hrotových výbojů na koncích polarizovaných jehlicovitých
ledových krystalů apod.
Procesy separace el. náboje v oblacích významně interagují s celkovou mikrostrukturou oblaků, a představují tak dnes její integrální součást.
▶
separace elektrického náboje v oblacích induktivní
▶
separace elektrického náboje v oblacích neinduktivní
▶
série cyklon
rodina cyklon – několik
frontálních cyklon, které vznikají postupně na jedné a téže
polární, výjimečně i
arktické hlavní frontě a postupují obvykle k východu až severovýchodu. Mezi jednotlivými cyklonami se vyskytují postupující
anticyklony nebo
hřebeny vyššího tlaku vzduchu. Na sev. polokouli každá z nových cyklon vzniká poněkud jižněji vzhledem k předešlé v souvislosti s postupem hlavní fronty k jihu až jihovýchodu. Série cyklon je ukončena
uzavírající anticyklonou.
▶
série tornád
tornáda vyskytující se
během jednoho či několika dní v rámci jedné
synoptické situace. Díky vhodnému
konvektivnímu prostředí se mohou taková tornáda vyskytovat po sobě i společně, blízko i velmi vzdáleně od sebe. K jedné z nejhorších sérii tornád došlo v dubnu 2011 v jižní, středozápadní a severovýchodní části USA; během tří dnů bylo zaznamenáno více než 360 tornád. Viz též
rodina tornád.
▶
SEVIRI
(Spinning Enhanced Visible and InfraRed Imager) –
zobrazovací radiometr družic
MSG. Tento
pasivní radiometr používá celkem 12
spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodou 15 minut, resp. severní část polokoule s periodou 5 minut. Rozlišení přístroje v
nadiru je 3 km s výjimkou kanálu HRV (High Resolution Visible) s rozlišením 1 km.
▶
sezona
syn. období roční – fáze roku podmíněná
sezonalitou klimatu. Astronomické vymezení sezon je dáno okamžiky
rovnodenností a
slunovratů. Klimatické sezony jsou vymezovány s ohledem na průběh
klimatických prvků: ve vyšších zeměpisných šířkách se podle teplotních poměrů vymezuje
jaro,
léto,
podzim a
zima, případně
chladné a
teplé pololetí; v tropických oblastech se případné sezony liší především množstvím srážek (
období sucha,
období dešťů). Fenologické sezony odpovídají etapám vývoje flóry a fauny během roku, přičemž jsou odděleny významnými
fenologickými fázemi.
▶
sezona synoptická přirozená
část roku, během níž se v dané oblasti vyskytuje urč. typ n. příbuzné typy přirozených synoptických období. Tento pojem byl používán v SSSR při formulacidlouhodobých předpovědí počasí.
▶
sezonalita klimatu
charakteristická vlastnost většiny
klimatických oblastí na Zemi, podmíněná změnami
bilance záření během kalendářního roku a projevující se periodickým střídáním klimatických
sezon. Projevuje se
ročním chodem meteorologických prvků, přičemž mírou sezonality klimatu je jejich prům.
roční amplituda. Pro tropy je rozhodující
srážkový režim, v mimotropických oblastech dominuje vliv ročního chodu teploty vzduchu. Sezonalita klimatu zde roste se zeměpisnou šířkou a s
kontinentalitou klimatu.
▶
sezony klimatické
viz doby roční klimatické.
▶
sféra nebeská
myšlená kulová plocha se středem uprostřed Země a s libovolně velkým poloměrem, na níž se pozorovateli promítají veškeré vesmírné objekty. Vlivem rotace Země kolem
zemské osy se nebeská sféra zdánlivě pohybuje od východu k západu. Její viditelná část, někdy označovaná též jako
obloha, je zdola ohraničena
obzorem. Viz též
rovník světový,
ekliptika.
▶
sfériky
syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou
dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též
detekce blesků pozemní.
▶
shelf cloud
[šelf kloud] – hustý, horizontálně orientovaný oblačný útvar s více či méně roztřepenými okraji, který se může vyskytnout na spodní přední části mohutných
kupovitých oblaků. Zpravidla se vyskytuje na čele
gust fronty u postupující
konvektivní bouře, výjimečně na čele
studené fronty i bez přítomnosti bouře. Zviditelňuje rozhraní mezi studeným vzduchem vytékajícím z bouře a teplým vzduchem do bouře vtékajícím. Podél tohoto rozhraní vytváří zpravidla zahnutý pás oblačnosti, často klínovitého tvaru na přední straně. Základna shelf cloudu bývá značně turbulentní, zatímco svrchní část mívá zpravidla hladký, až laminární povrch. Při přechodu shelf cloudu často dochází k prudkému zhoršení počasí, nástupu srážek a zesílení větru i jeho nárazů. Na rozdíl od
roll cloudu je shelf cloud propojený s oblačností mateřské bouře a může se vytvářet i ve více vrstvách nad sebou. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. V rámci mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků spadá shelf cloud pod
zvláštnost oblaků nazývanou
arcus.
▶
schopnost rozlišovací družicových dat
1. geometrická rozlišovací schopnost, tedy nejmenší vzdálenost, na jakou mohou být dva radiometricky výrazné objekty blízko k sobě, aby je ještě bylo možné na
družicovém snímku vzájemně odlišit. Bezprostředně souvisí s velikostí (rozměry) družicového
pixlu, která je v rámci snímku proměnlivá; zpravidla se udává pro
poddružicový bod neboli
nadir družice a se vzdáleností od něj se rozlišovací schopnost zhoršuje. Samotná velikost pixlu v nadiru závisí na parametrech konkrétního přístroje (
radiometru)
meteorologické družice a na výšce její oběžné dráhy.
2. radiometrická rozlišovací schopnost, tedy minimální odstup fyzikální vlastnosti družicí snímaného objektu (např. jeho odrazivosti nebo teploty), aby tyto rozdíly bylo možné družicí ještě detekovat. Vyjadřuje se právě minimálním odstupem těchto hodnot, přičemž bezprostředně souvisí s bitovou hloubkou (tj. počtem bitů) používanou daným přístrojem pro vyjádření naměřené intenzity záření v jednom pixlu.
▶
schopnost rozlišovací radarové informace
prostorové rozlišení (velikost
pixelu) digitální radarové informace, běžné v současné době při operativních měřeních na rozsazích do 200 až 260 km, je 1×1 km horizontálně a 0,5 km vertikálně. Časové rozlišení (interval měření) bývá 5 – 15 minut.
Radiolokační odrazivost je obvykle kvantifikována v 8 bitech (s krokem 0,5 dBZ), pro potřeby zobrazení pak ve 3 – 4 bitech.
▶
sigma-systém
syn. soustava souřadnicová σ – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje normovaný
tlak vzduchu. Popisujeme ho veličinou
σ definovanou vztahem
kde
p je tlak vzduchu ve zvolené hladině,
pS tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a
pT tlak vzduchu na horním okraji uvažované části atmosféry. Kvazihorizontální osy
x a
y leží v hladině s konstantní hodnotou veličiny
σ = 1, která je totožná se zemským povrchem; vert. osu označenou
σ orientujeme ve směru poklesu hodnot této veličiny. Výhodou sigma-systému je nepřerušenost všech hladin
orografií a jejich větší hustota v blízkosti zemského povrchu, proto se sigma-systém často používá v
numerické předpovědi počasí. Viz též
p-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
signál klimatický
potenciálně předpověditelná složka
klimatu související se změnami vnější části úplného
klimatického systému. Časové řady
klimatických prvků obsahují vedle této složky, která je z pohledu několika desetiletí většinou velmi malá, jistou nepředpověditelnou složku, zvanou
klimatický šum, která je v mnoha případech větší než klimatický signál. Klimatický šum souvisí s vlastní dynamikou vnitřní části úplného klimatického systému projevující se specifickým sledem počasí v každém měsíci, sezoně, roce apod.
▶
síla balonu stoupací celková
aerostatická
vztlaková síla směřující proti
síle zemské tíže a rovnající se rozdílu tíhy vzduchu vytlačeného balonem o objemu
V a tíhy plynu, kterým je tento balon naplněn. Její velikost
F vyplývá z Archimédova zákona:
kde
ρ je
hustota vzduchu,
ρn hustota plynu v balonu a
g velikost
tíhového zrychlení.
▶
síla balonu stoupací užitečná
celková stoupací síla balonu zmenšená o tíhu balonu a další k němu připoutané zátěže. Užitečná stoupací síla spoluurčuje
stoupací rychlost balonu.
▶
síla barického gradientu
▶
síla Coriolisova
setrvačná síla působící na tělesa pohybující se v rotující neinerciální vztažné soustavě. V meteorologii se jedná především o souřadnicové soustavy pevně spojené s rotující Zemí, a proto se Coriolisova síla nazývá též uchylující silou zemské rotace. Coriolisovu sílu
c lze vyjádřit vztahem:
kde
v je vektor rychlosti pohybu daného tělesa v soustavě rotující úhlovou rychlostí
Ω a
m značí hmotnost tohoto tělesa. Odtud vyplývá, že Coriolisova síla působí kolmo ke směru rychlosti
v a nemá tedy za následek změny kinetické energie pohybujícího se tělesa. V aplikacích na met. problémy dosazujeme za
v rychlost proudění vzduchu a
Ω představuje úhlovou rychlost rotace Země. Dále se v meteorologii Coriolisova síla často vztahuje k jednotce hmotnosti vzduchu, tj.
m = 1, a je pak číselně rovna Coriolisovu zrychlení. Horizontální složky Coriolisovy síly rostou pro dané horizontální proudění se zvětšující se zeměp. šířkou a uchylují ho na sev. polokouli vpravo, na již. polokouli vlevo. Naproti tomu vert. složka Coriolisovy síly dosahuje maxima na rovníku a s rostoucí zeměp. šířkou klesá k nulové hodnotě na pólech. Ve srovnání se
silou zemské tíže je však vert. složka Coriolisovy síly asi o čtyři řády menší.
Coriolisova síla má zásadní význam v cirkulaci atmosféry a pro formování
tlakových útvarů, neboť proudění ve
volné atmosféře zhruba zachovává stav rovnováhy mezi horiz. složkami
síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly. Důsledkem této skutečnosti je
zákon Buys-Ballotův, podle něhož proudění ve volné atmosféře přibližně směřuje podél
izohyps. Kdyby tedy nebylo Coriolisovy síly, docházelo by okamžitě k vyrovnávání horiz. tlakových rozdílů. Viz též
parametr Coriolisův,
rovnice pohybová,
vítr geostrofický.
▶
síla gravitační
síla vzájemného přitahování, kterou na sebe působí hmotná tělesa. V gravitačním poli Země lze gravitační interakci poměrně přesně popsat Newtonovým gravitačním zákonem. Gravitační síla
F mezi tělesem o hmotnosti
m a Zemí o hmotnosti
M a při vzdálenosti mezi jejich těžišti
r má velikost:
kde
κ0 značí gravitační konstantu. Gravitační síla působící na dané hmotné těleso tedy směřuje do těžiště Země a její velikost klesá s kvadrátem vzdálenosti těžišť tohoto tělesa a Země. Viz též
síla zemské tíže.
▶
síla odstředivá
v meteorologii se používá ve dvou významech:
1. odstředivá síla zemské rotace dána výrazem:
kde
Ω je úhlová rychlost zemské rotace a
R polohový vektor směřující od středu Země (zpravidla ztotožňovaného s těžištěm Země) k uvažovanému působišti odstředivé síly. Odstředivá síla tedy směřuje kolmo od osy zemské rotace a její velikost roste se vzdáleností od
zemské osy. To v praxi znamená, že velikost odstředivé síly klesá od rovníku směrem k oběma pólům, kde je nulová, a kromě pólů zároveň roste s nadmořskou výškou.
2. kvazihorizontální odstředivá síla působící na
vzduchové částice, které se pohybují po zakřivených
trajektoriích. Síla směřuje kolmo od osy rotace tohoto pohybu a její velikost určujeme jako
v2.r–1, kde
v značí velikost
rychlosti proudění a
r je poloměr křivosti trajektorie. Křivost trajektorie lze u pohybů synop. měřítka zpravidla nahradit křivostí
izobar nebo
izohyps. Viz též
síla zemské tíže,
vítr gradientový,
vítr cyklostrofický.
▶
síla perturbovaného tlakového gradientu
síla mezi centry relativních změn tlaku vzduchu oproti jeho standardnímu chování. Např. při vývoji konvekce obecně vzniká dolů směřující síla vertikálního perturbovaného tlakového gradinetu, která působí proti vývoji oblaku, a naopak v
supercelách se díky poklesu tlaku v
mezocykloně vyvíjí vzhůru mířící síla vertikálního perturbovaného tlakového gradientu (VPPGF) posilující život supercely. V rámci vývoje silných konvektivní bouří se uplatňují i další takové síly působící jak ve vertikálním směru, tak horizontálně. Viz též
síla tlakového gradientu.
▶
síla tlakového gradientu
syn. síla barického gradientu – síla působící v
tlakovém poli, v němž je nenulový
tlakový gradient. Směřuje kolmo na
izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem
b, pak platí:
kde
p značí
tlak vzduchu a
ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a
Coriolisovy síly jsou ve
volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu
označovaná též jako hydrostatická
vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se
silou zemské tíže. Viz též
rovnice pohybová,
rovnováha hydrostatická,
vítr geostrofický.
▶
síla tření
tečná síla působící proti směru pohybu. V atmosféře se jedná o
tření proudícího vzduchu o zemský povrch (vnější tření) a o tření uvnitř vzduchu (vnitřní tření). Vnitřní tření vzniká buď vzájemným mech. působením molekul (vazké tření), nebo následkem
turbulentního promíchávání a přenosu hybnosti (turbulentní tření). V reálné atmosféře lze zpravidla účinky vazkého tření ve srovnání s turbulentním třením zanedbat. Sílu tření vztaženou k jednotce plochy nazýváme
tečným napětím, v případě turbulentního tření mluvíme o
Reynoldsově napětí.
▶
síla větru
setrvačná síla projevující se dyn. účinky proudícího vzduchu na překážky. Tyto účinky tvoří základ
Beaufortovy stupnice větru. První přístroj k měření síly větru zkonstruoval angl. fyzik R. Hooke v r. 1667. Viz též
měření větru,
tlak větru.
▶
síla vztlaková
v
dynamické meteorologii označení pro vertikálně orientovanou sílu, která působí na
vzduchovou částici proti směru
síly zemské tíže. Tato síla je dána
Archimédovým zákonem a za předpokladu
hydrostatické rovnováhy je totožná s vertikální složkou
síly tlakového gradientu. V tomto případě se obvykle používá přesnější označení hydrostatická (aerostatická) vztlaková síla. Viz též
gradient tlakový vertikální,
vztlak.
▶
síla zemské rotace uchylující
▶
síla zemské tíže
syn. síla tíhová – výslednice
gravitační síly v gravitačním poli Země a
odstředivé síly vzniklé následkem rotace Země kolem zemské osy. Směr síly zemské tíže tak není, kromě pólů a rovníku, totožný se směrem gravitační síly. Síla zemské tíže směřuje kolmo k ideální mořské hladině odpovídající teoretickému tvaru geoidu. Velikost síly zemské tíže nepatrně roste s rostoucí zeměp. šířkou a v dané zeměp. šířce nepatrně klesá s rostoucí nadmořskou výškou, což ovlivňuje velikost
tíhového zrychlení. Viz též
rovnice pohybová,
vztlak.
▶
silur
třetí geol. perioda
paleozoika (prvohor) mezi
ordovikem a
devonem, zahrnující období před 444 – 419 mil. roků. Koncentrace kyslíku v
atmosféře Země dosáhla několika procent, takže
ozonová vrstva již byla natolik mocná, aby umožnila rostlinám kolonizovat souš.
▶
silvagenitus
označení jednoho ze
zvláštních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označení zvláštního oblaku silvagenitus se vztahuje na oblaky, které se vyvíjejí lokálně nad lesním porostem jako výsledek zvýšení vlhkosti vzduchu v důsledku
evapotranspirace z lesního porostu. Označují se názvem vhodného
druhu, popř.
tvaru,
odrůdy a
zvláštnosti, následovaného označením silvagenitus, např.
stratus silvagenitus.
▶
singularita
v původním významu odchylka od hladké (idealizované) křivky dlouhodobého
ročního chodu meteorologického prvku, zvláště teploty vzduchu a množství srážek; tato odchylka má být patrná ještě při uvažování průměrů za 100 let. V tomto smyslu se tedy jedná o jev přesně vázaný na určité kalendářní období. V širším smyslu nazýváme singularitou poměrně pravidelnou odchylku od
ročního chodu počasí, podmíněnou zvýšeným výskytem určitých
povětrnostních situací v dané části roku a v některé geogr. oblasti (tedy syn. pro
meteorologickou pravidelnost).
Ve stř. Evropě je nejvýraznější singularitou
medardovské počasí, popř.
ovčí chladna, o něco méně výraznou pak
babí léto. Tzv..
ledoví muži, kteří patří k nejznámějším výkyvům v roč. průběhu počasí, se na křivkách prům. roč. chodu teploty vzduchu za víceleté období výrazněji neprojevují vzhledem k značně nepravidelnému nástupu v jednotlivých rocích. Tradovaná existence
vánoční oblevy bývá v novějších pracích zpochybňována. Některé singularity jsou zachyceny v
povětrnostních pranostikách.
▶
síť aktinometrická
systém stanic, na nichž se konají aktinometrická měření. Tyto soustavy jsou národní, region. a celosvětové. V. t. aktinometrie, měření záření.
▶
síť klimatologických stanic
systém
klimatologických stanic na daném území. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na
klimatologické stanice základní,
doplňkové a
srážkoměrné. V ČR tvoří síť klimatologických stanic kromě profesionálních stanic i další stanice, z nichž některé pozorují ve třech termínech denně, jiné pouze v ranním termínu, např. srážkoměrné. Do sítě klimatologických stanic patří i dlouhodobě měřící
totalizátory; rovněž se využívají data ze stanic zřizovaných pro zvláštní účely podle potřeby uživatelů, někdy i na kratší (několikaletá) období.
▶
síť meteorologická telekomunikační
▶
síť meteorologických stanic
systém
meteorologických stanic rozložených podle odb. hledisek a požadavků praxe na určitém území. Rozlišujeme především síť
synoptických stanic a
síť klimatologických stanic.
▶
síť MOTNE
telekomunikační síť pro výměnu let. meteorologických informací z provozně významných letišť Evropy (MOTNE znamená Meteorological Operational Telecommunications Network Europe). Hlavními stanicemi s. M. jsou Amsterodam, Brusel, Londýn, Paříž, Curych, Řím, Vídeň, Offenbach a Kodaň. V s. M. se rozšiřují zprávy o skutečném i
předpovídaném počasí spolu s výstrahami na letecky významné met. jevy na evropských letištích. Regionální telekomunikační centrum Praha zabezpečuje pro s. M. přenos zpráv z letišť ČSFR, Polska a SSSR. V. t. jevy počasí význačné, centrum telekomunikační regionální.
▶
síť radiolokační meteorologická
systém synchronizovaných měření, zpracování a přenosu dat z několika
meteorologických radiolokátorů, organizovaných obvykle v rámci jednotlivých zemí nebo regionů (např. síť CZRAD v Česku, NEXRAD v USA, NORDRAD ve Skandinávii nebo středoevropská síť CERAD). Tvorba sloučené radiolokační informace předpokládá dohodu o typu, formátu, rozlišovací schopnosti, časování a geografické projekci radarových dat. Pro mezinárodní výměnu radarových dat se používá formát
WMO FM–94
BUFR nebo HDF5.
▶
síť sledování sfériků
síť dvou n. více stanic vybavených přijímači
sfériků, které pracují synchronně v místech vzdálených od sebe řádově 10
2 km a zjišťují oblasti vzniku sfériků. Vyhodnocovací pracoviště pak tyto oblasti trigonometricky vymezuje, tj. provádí pasivní lokaci bouřkových zón. V. t. registrátor sfériků
▶
síť SOAS
soustava tech. prostředků a metodických předpisů pro telekomunikační výměnu let. meteorologických informací mezi hydromet. službami evropských států RVHP. V této síti pracují dálnopisy, radiodálnopisy, popř. i další terminálová zařízení spojovacích středisek a předávají se zprávy o aktuálním i
předpovídaném počasí na provozně významných letištích států RVHP.
▶
situace anticyklonální
1. označení pro určité
synoptické typy používané v
katalogu povětrnostních situací. Při anticyklonální situaci převládá nad sledovaným územím
anticyklonální počasí. U většiny typů anticyklonálních situací se používá indexu „a“. Např. NWa znamená sz. anticyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů anticyklonálního počasí. Viz též
situace cyklonální.
▶
situace cyklonální
1. označení pro určité
synoptické typy používané v
katalogu povětrnostních situací. Při cyklonální situaci převládá nad sledovaným územím
cyklonální počasí. U většiny typů cyklonálních situací se používá indexu "c". Např. NWc znamená sz. cyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů cyklonálního počasí. Viz též
situace anticyklonální.
▶
situace povětrnostní celková
situace synoptická – rozložení
vzduchových hmot,
atmosférických front,
cyklon,
anticyklon a jiných synoptických objektů, které určují ráz počasí nad určitou velkou geogr. oblastí. Představu o celkové povětrnostní situaci získáváme pomocí
synoptických map. Z praktických důvodů, částečně i pro účely
předpovědi počasí, se provádí
typizace povětrnostních situací. Součástí vydávaných met. předpovědí bývá zpravidla předpověď celkové povětrnostní situace, která uvádí vlastní předpověď počasí. Viz též
kalendář povětrnostních situací.
▶
situace Vb
[pět b] –
povětrnostní situace charakterizovaná teplotně asymetrickou
cyklonou, jejíž střed se přesouvá ze severní Itálie a Jaderského moře k severovýchodu po
dráze cyklon Vb podle van Bebbera (1891). V ojedinělých případech se směr postupu cyklony mění na s. až sz., čímž se cyklona stává
cyklonou retrográdní. Na
frontálním rozhraní spojeném s touto cyklonou, které často probíhá nad územím ČR a vyznačuje se výrazným
vertikálním střihem větru, mohou vypadávat dlouhotrvající intenzivní srážky zasahující území až několika desítek tisíc km
2. Většina rekordních denních úhrnů srážek teplého pololetí byla zejména v horských a podhorských oblastech ČR pozorována v
týlu cyklony při situaci Vb, viz
extrémy atmosférických srážek. Tato situace vyvolává často velké povodně, např. v letech 1997 a 2002. Viz též
cyklona janovská.
▶
skaterometr
aktivní družicový radiometr, zaměřený na získávání informací o fyzikálních charakteristikách hladin moří a oceánů (především výška a orientace vln) a meteorologických podmínkách (směr a rychlost větru) bezprostředně nad hladinou. Viz též
altimetr.
▶
sklon atmosférické fronty
úhel, který svírá
frontální plocha s horiz. rovinou vedenou ve zvolené výšce. Ve
volné atmosféře je tangens sklonu
atmosférické fronty řádově roven 1/300 až 1/100, v extrémních případech dosahuje hodnot až 1/50. Sklon
stacionární fronty se určuje podle
Margulesovy rovnice. Viz též
profil atmosférické fronty.
▶
sklon izobarické plochy
úhel mezi izobarickou plochou a vodorovnou rovinou. Je obvykle udáván tangentou tohoto úhlu:
kde λ je
Coriolisův parametr, g velikost
tíhového zrychlení a v
g rychlost
geostrofického větru. V reálných atm. podmínkách je tato tangenta řádově rovná 10
–5 až 10
–4, což odpovídá jednotkám až desítkám úhlových vteřin.
▶
skupina kódu
část alfanumerického
meteorologického kódu. Je to skupina znaků, v tradičních alfanumerických kódech obvykle pětimístná. Skupiny kódu jsou od sebe oddělené jednou nebo více mezerami. Viz též
tvar kódu.
▶
Skupina pro pozorování Země (GEO)
GEO koordinuje aktivity směřující k vybudování jednotného systému pro pozorování Země, tzv. Systému systémů pozorování Země (GEOSS – Global Earth Observation System of Systems), s cílem odstranění dosavadní roztříštěnosti a duplicit. Měření a pozorování Země slouží různým účelům a je využíváno řadou institucí, které provozují mnoho na sobě nezávislých a nekoordinovaných systémů. Jednotlivé země by měly postupně sladit své národní zájmy a cíle s aktivitami GEOSS tak, aby finanční zdroje nutné pro provoz měřicích a pozorovacích systémů byly využívány cíleně tam, kde základní datové zdroje vznikají. ČR je členem od 6. března 2007.
▶
skvrna sluneční
přechodně existující oblast ve sluneční
fotosféře s teplotou nižší vůči okolí o 1500 – 2000 K. Skvrny vznikají při zvýšené
sluneční aktivitě v důsledku silné koncentrace slunečního magnetického pole, které zabraňuje proudění a tím omezuje přenos tepelné energie z vnitřních částí slunečního tělesa. Nejtemnější (nejchladnější) středová část skvrny se nazývá umbra. Bývá lemována méně tmavou vláknitou částí skvrny, tzv. penumbrou, která u malých skvrn může být méně zřetelná nebo může zcela chybět. Rozměry skvrn dosahují od několika stovek km až po desítky tisíc km. Doba trvání skvrn se pohybuje od několika hodin (u nejmenších z nich) po několik dnů, u největších skvrn pak až po několik měsíců. Velké skvrny se často objevují ve skupinách, popř. v komplexech až o několika desítkách menších i větších skvrn. Výskyt slunečních skvrn je rozsáhle sledovaným a populárním projevem sluneční aktivity, který je nejčastěji charakterizován pomocí tzv.
Wolfova čísla. Viz též
fakule.
▶
Sky Condition Algorithm
část softwarové výbavy
ceilometrů, která používá časovou sérii měření ceilometru k výpočtu
pokrytí oblohy oblaky a výšky vrstev oblaků. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Algoritmus podává informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Přímý překlad do češtiny se nepoužívá.
▶
slapy atmosférické
periodické pohyby zemské atmosféry vyvolané gravitačním účinkem Měsíce a Slunce a odstředivých sil rotace Země kolem těžiště soustavy Země – Měsíc, resp. Země – Slunce, podobně jako slapy (příliv a odliv)
hydrosféry. Takto vzniklé vlny mají poměrně malou amplitudu a vzhledem k malé hustotě atmosféry se projevují jen nevýznamným kolísáním tlaku vzduchu.
▶
slapy ionosférické
kolísání
ionosféry způsobené gravitačním vlivem Měsíce a gravitačním i radiačním vlivem Slunce.
▶
sloha
čes. překlad termínu
stratus.
▶
sloha dešťová
čes. překlad termínu
nimbostratus.
▶
sloha řasová
čes. překlad termínu
cirrostratus.
▶
sloha vysoká
čes. překlad pro
altostratus.
▶
slohokupa
nevh. čes. překlad pro
stratocumulus.
▶
sloup halový
syn. sloup světelný – poměrně často pozorovaný
fotometeor patřící mezi
halové jevy, který vzniká odrazem světla na horizontálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Jeví se jako světlý pruh vycházející ze světelného zdroje (Slunce, vzácně i Měsíce) kolmo vzhůru nebo dolů a dosahující výšky až 20° nad nebo pod ním. Někdy je z halového sloupu lépe patrný horní úsek, jindy dolní. Jev je pozorován tehdy, když Slunce nebo Měsíc jsou blízko horizontu. Halový sloup je většinou bělavý nebo slabě načervenalý. Vzácnější je výskyt kříže, v jehož středu je Slunce. Ten vytváří halový sloup spolu s horiz. kruhem vedlejších sluncí neboli
parhelickým kruhem. Pokud je světelným zdrojem Slunce, hovoříme též o
slunečním sloupu, pokud je halový sloup vázán na Měsíc, nazývá se
měsíční sloup.
▶
sloup meteorologický
samostatně stojící sériově vyráběný objekt, nebo drobná okrasná, též historizující stavba sloužící k umístění několika
meteorologických přístrojů. Meteorologické sloupy byly zřizovány na často navštěvovaných veřejných prostranstvích (náměstí, promenády, parky u škol apod.) převážně od konce 19. století do 30. let 20. století. Jejich kamenná, dřevěná či železná konstrukce je zpravidla čtyřboká a dosahuje výšky 2 až 4 m. Středová část konstrukce, spojená s kamenným nebo zděným podstavcem, vytváří prostor pro výklenky nebo prosklené skříňky na měřící přístroje. Celý objekt bývá zakončen různě tvarovanou stříškou s funkční nebo jen ozdobnou
větrnou korouhví. Výjimečně je sloup součástí další kamenné architektury v podobě altánu, která pak funguje jako
radiační kryt. Do výklenků nebo skříněk sloupu mohl být instalován
tlakoměr,
teploměr,
extrémní teploměry,
vlhkoměr a
registrační přístroje. Vrcholným či spíše pozoruhodným přístrojem své doby byl v mnohých sloupech vystavený
Lambrechtův povětrnostní telegraf. Sloupy též prezentovaly různé klimatické přehledy a další informace pro obyvatelstvo. Problémem oproti standardní
meteorologické budce bylo nedostatečně redukované oslunění přístrojů v určité části dne a nedostatečná ventilace uzavřených prostor sloupu s přístroji. Rovněž ošetřování a seřizování přístrojů bylo jen sporadické a nesystémové. Přesto meteorologické sloupy ve své době významně přispěly k popularizaci meteorologie mezi širokou veřejností.
▶
sloupec rtuťový
sloupec rtuti ve skleněné
barometrické trubici, jehož hydrostatický tlak je v rovnováze s aktuálním tlakem vzduchu a jehož délka je proto mírou velikosti tlaku vzduchu. Pokud se pro barometrické účely používala délka rtuťového sloupce, bylo třeba ji při každém měření opravit s přihlédnutím k teplotě rtuti, lokálnímu
tíhovému zrychlení, popř. kapilárním silám působícím v místě styku menisku rtuti s vnitřní stěnou trubice. Viz též
měření tlaku vzduchu,
oprava tlaku vzduchu měřeného rtuťovým teploměrem.
▶
Slovenská bioklimatologická spoločnosť
(SBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o
bioklimatologii v SR, popř. čestné členy ze zahraničí. SBkS vznikla v listopadu 1968 vyčleněním z Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV v souladu se zákonem o čs. federaci. Jejím prvním předsedou byl prof. MUDr. Juraj Hensel. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace bioklimatologie.
▶
Slovenská meteorologická spoločnosť
(SMS) – vědecká společnost, sdružující zájemce o
meteorologii na Slovensku, popř. čestné členy ze zahraničí. SMS vznikla v roce 1960 jako součást
Československé meteorologické společnosti při ČSAV, jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc., člen korespondent ČSAV a SAV. Samostatnou společností se stala stejně jako
ČMeS v roce 1993. Sídlí v Bratislavě v sídle
SHMÚ; další pobočky v Banské Bystrici a v Košicích zanikly. Náplní činnosti SMS je především výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie.
▶
Slovenský hydrometeorologický ústav
(SHMÚ) – specializovaná organizace Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky, vykonávající hydrologickou a meteorologickou službu na národní i mezinárodní úrovni; řídí se především zákonem 201/2009 Sb. o státní hydrologické službě a meteorologické službě. Monitoruje množství a jakost ovzduší a vod na území SR, archivuje, kontroluje, hodnotí a interpretuje data a informace o stavu a režimu atmosféry a hydrosféry, vytváří předpovědi a výstrahy. Provozuje Státní meteorologickou síť a Státní hydrologickou síť, síť na měření dávkového příkonu gama záření, dále provozuje meteorologické radary a sondážní aerologická měření ve vyšších vrstvách atmosféry. Poskytuje informace o počasí, klimatu a hydrologické situaci, vodních zdrojích a radioaktivitě životního prostředí. Vytváří a distribuuje předpovědi a výstrahy na nebezpečné hydrometeorologické situace, smog, ozon a radioaktivním zamoření pro vládu SR, státní správu a samosprávu, krizové řízení, veřejnost a další uživatele. Sleduje vývoj klimatického systému, koordinuje národní programy monitorování ovzduší a vod, poskytuje informace pro civilní letectví a Armádu SR. SHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích:
Světová meteorologická organizace (WMO),
Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT),
Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF),
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
SHMÚ je pověřen výkonem funkce Regionálního instrumentálního centra WMO (ROC), dočasně provozuje regionální kancelář Mezinárodního centra pro hodnocení vod (IWAC) a zabezpečuje činnost regionální kanceláře Globálního partnerství v oblasti vod (GWP). Viz též
meteorologie v ČR.
▶
složení atmosféry Země chemické
soubor všech chemických látek tvořících
atmosféru Země, a to jako výsledek procesů její
evoluce. V užším smyslu je tímto termínem označováno chemické složení směsi plynů, tvořících
suchou a čistou atmosféru, viz následující tabulku:
| plyn |
objemová procenta |
| dusík |
N2 |
78,084 |
| kyslík |
O2 |
20,946 |
| argon |
Ar |
0,944 |
| oxid uhličitý |
CO2 |
0,040 55 |
| neon |
Ne |
0,001 818 |
| hélium |
He |
0,000 524 |
| metan |
CH4 |
0,000 186 |
| krypton |
Kr |
0,000 114 |
| vodík |
H2 |
0,000 05 |
| oxid dusný |
N2O |
0,000 033 |
| xenon |
Xe |
0,000 008 7 |
| oxid siřičitý |
SO2 |
0 až 0,000 1 |
| ozon |
O3 |
0 až 0,000 007 (léto) |
| |
|
0 až 0,000 002 (zima) |
| oxid dusičitý |
NO2 |
0 až 0,000 002 |
| amoniak |
NH3 |
stopy |
| oxid uhelnatý |
CO |
stopy |
| jód (páry) |
I2 |
stopy |
Pokud neuvažujeme
znečišťující příměsi, je zastoupení těchto plynů během roku v
homosféře přibližně konstantní, ovšem s výjimkou
ozonu a
oxidu uhličitého, jejichž koncentrace jsou přirozeně variabilní v čase i v prostoru. Zastoupení některých
skleníkových plynů navíc v minulosti oscilovalo např. v souvislosti s
kvartérním klimatickým cyklem a v současnosti průběžně narůstá vlivem antropogenní činnosti.
Pokud uvažujeme i všechny další složky atmosféry Země, připadá 0,25 % na
vodu, jejíž rozdělení v atmosféře je rovněž značně nerovnoměrné. Svým chemickým složením se od zbytku atmosféry podstatně liší
půdní vzduch i vzduch v neventilovaných prostorách. Také chemické složení vzduchu uvězněného v
ledovcích se může lišit od současného a posloužit tak jako
proxy data při rekonstrukci
paleoklimatu.
Chemickým složením atmosféry Země se mj. zabývá
chemie atmosféry. Během několika posledních století se zvyšuje antropogenní podíl na
znečišťování ovzduší, čímž dochází ke změnám chemického složení zemské atmosféry.
▶
složení srážek chemické
množství a chem. složení látek rozpuštěných nebo suspendovaných ve vodě srážek. Znalost chemického složení srážek je důležitá při studiu procesů
samočišténí ovzduší, antropogenního nebo přirozeného
znečišťování ovzduší a znečištění jiných složek prostředí (
hydrosféra,
pedosféra,
biosféra), pro které představují atmosférické srážky významný vstup znečišťujících látek. Viz též
déšť kyselý,
mineralizace srážek.
▶
složka cirkulace meridionální
průmět
vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině
všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní poledník. Pokud je meridionální složka cirkulace orientována od jihu k severu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též
cirkulace meridionální,
složka cirkulace zonální.
▶
složka cirkulace zonální
průmět
vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině
všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní rovnoběžku. Pokud je zonální složka cirkulace orientována k východu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též
cirkulace zonální,
složka cirkulace meridionální.
▶
složka proudění vzduchu
1. průmět vektoru
rychlosti větru do jedné z os nebo rovin uvažovaného souřadnicového systému. Vektor větru je tak roven vektorovému součtu příslušných složek proudění. Nejčastěji rozlišujeme
zonální,
meridionální a
vertikální složku proudění. Oproti vertikální složce proudění můžeme vymezit jeho
horizontální složku ve
standardní souřadnicové soustavě, popř. kvazihorizontální složku v
souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí. Viz též
cirkulace zonální,
cirkulace meridionální,
pohyb vzduchu vertikální.
2. model proudění vzduchu následkem jedné nebo několika sil v případě, kdy je skutečný
vítr výsledkem působení většího počtu sil. V tomto smyslu zpravidla používáme zkrácené označení, např. geostrofickou složku proudění označujeme jako
geostrofický vítr, ageostrofickou složku jako
ageostrofické proudění apod.
▶
složka proudění vzduchu horizontální
▶
složka proudění vzduchu kvazihorizontální
▶
složka proudění vzduchu meridionální
syn. proudění meridionální –
složka proudění vzduchu ve směru místního poledníku. Pokud směřuje od jihu k severu, bere se jako kladná, v opačném případě jako záporná. Viz též
složka cirkulace meridionální,
složka proudění vzduchu zonální.
▶
složka proudění vzduchu vertikální
▶
složka proudění vzduchu zonální
složka proudění vzduchu ve směru místní rovnoběžky. Pokud směřuje od západu k východu, bere se jako kladná, v opačném případě jako záporná. Viz též
proudění zonální,
složka cirkulace zonální,
složka proudění vzduchu meridionální.
▶
slunce modré nebo zelené
ojediněle se vyskytující
fotometeor vznikající v důsledku
Mieova efektu při dostatečné koncentraci částic
atmosférického aerosolu. Při typických velikostech těchto částic roste s klesající vlnovou délkou převaha
dopředného rozptylu, což znamená, že kratší vlnové délky jsou účiněji rozptylovány do velmi malého prostorového úhlu kolem směru přímých slunečních paprsků. Sluneční kotouč se pak jeví jako namodralý nebo nazelenalý. Obdobným úkazem je modrý nebo zelený měsíc.
▶
slunce nepravé
syn. slunce vedlejší – zvláštní jasné skvrny na
parhelickém kruhu, který patří k
halovým jevům. Jde o souborné označení pro parhelia neboli paslunce, paranthelia neboli boční slunce a antihelium neboli protislunce. Viz též
měsíc nepravý.
▶
slunce pyramidální
deformace tvaru slunečního disku do podoby víceúhelníku při jeho poloze těsně u obzoru. Vyčnívá-li pak nad obzor pouze část slunečního disku, může její tvar připomínat stupňovitou pyramidu. Jev se vyskytuje zejména v zimě při nízkých ranních přízemních teplotách vzduchu. Souvisí pak se složitou strukturou vert. průběhu hustoty vzduchu v blízkosti zemského povrchu. Jev má svůj odraz v lidové mluvě jako „zubaté zimní sluníčko“.
▶
slunce spodní
halový jev tvořený v ovzduší odrazem slunečních paprsků na ledových krystalcích
ledových oblaků. Jeví se jako zářivě bílá skvrna kolmo pod světelným zdrojem, tj. na vertikále pod Sluncem, a podobá se odrazu Slunce na klidné vodní hladině. Jev lze pozorovat pouze při pohledu shora, tedy z letadla nebo z vyvýšeného stanoviště v terénu, např. na horských stanicích. Je jedním z
fotometeorů.
▶
slunoměr
syn. heliograf – přístroj zaznamenávající
trvání slunečního svitu. Nejrozšířenějším typem slunoměru byl v minulosti Campbellův-Stokesův slunoměr tvořený skleněnou koulí, v jejímž ohnisku je umístěn papírový registrační pásek dělený po hodinách a propalovaný slunečními paprsky. S postupnou
automatizací meteorologických měření jsou stále častěji používány různé typy elektronických slunoměrů, které fungují většinou na principu stínění fotoelektrických diod nebo termoelektrických článků.
▶
slunoměr Campbellův a Stokesův
slunoměrtvořený skleněnou koulí o průměru asi 10 cm, v jejímž ohnisku je umístěn papírový registr. pásek dělený po hodinách a propalovaný slun. paprsky, není-li Slunce zastíněno oblaky. Při slabé intenzitě záření může být povrch pásky pouze odbarven. S ohledem na měnící se výšku a délku dráhy Slunce na obloze během roku, užívají se tři druhy registr. pásků, a to pro letní, zimní a přechodná roční období. Trvání a doba výskytu slun. svitu se vyhodnocuje pomocí předtištěného časového rozdělení pásky v pravém slun. čase. S. C. S. je pro jednoduchou obsluhu a poměrně dobrou srovnatelnost naměřených údajů nejrozšířenějším přístrojem k měření trvání slun. svitu v celosvětové síti met. stanic.
▶
slunovrat
okamžik, kdy Slunce dosáhne v rámci svého zdánlivého ročního pohybu po
ekliptice maximální úhlové vzdálenosti od světového rovníku neboli deklinace, která při současném sklonu
zemské osy činí cca 23,44°
. Letní (zimní) slunovrat nastává v současnosti na severní (jižní) polokouli nejčastěji 21. června, může se však vyskytnout i o den dříve nebo později. Obdobně je tomu na severní (jižní) polokouli se zimním (letním) slunovratem s nejčastějším výskytem 21. prosince. Ve dni s letním slunovratem vystupuje Slunce na daném místě během roku nejvýše nad obzor, při slunovratu zimním pak nejníže nad obzor, popř. klesá v polárních oblastech nejhlouběji pod obzor. Slunovrat má zásadní význam při členění roku na jednotlivé
sezony, přičemž letní slunovrat odděluje astronomické
léto od astronomického
jara, zimní slunovrat astronomickou
zimu od astronomického
podzimu. S dobou zejména kolem letního slunovratu je spojena řada zajímavých atmosférických jevů, např. výskyt
nočních svítících oblaků nebo tzv. bílé noci ve vyšších zeměpisných šířkách.
▶
služba Armády ČR hydrometeorologická
vyhodnocování vlivu počasí na činnost nejrůznějších vojenských systémů, ale i na charakter, stav a vývoj ostatních složek prostředí pro potřeby Armády ČR. Hydrometeorologická služba tak představuje nedílnou součást složek bojového zabezpečení vojsk. Hlavní úkol Hydrometeorologické služby AČR na území ČR nebo v rámci zahraničních operací NATO/EU představuje poskytování leteckých meteorologických služeb v podmínkách vojenského letectví podle požadavků a pravidel
ICAO, při současném uplatňování dílčích rezortních nebo aliančních (NATO) odchylek a dále provádění hydrometeorologického zabezpečení činností nejrůznějších systémů rezortu obrany. Hydrometeorologická služba AČR je tvořena řídicími a provozními součástmi, které jsou začleněny v rámci příslušných organizačních složek rezortu obrany. Řídicí složkou je Oddělení vojenské geografie a hydrometeorologie Ministerstva obrany, které zabezpečuje výkon státní správy v oblasti vojenské hydrometeorologie. Provozní složky jsou tvořeny hydrometeorologickými složkami Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu, leteckými meteorologickými služebnami leteckých základen Vzdušných sil AČR a dále meteorologickými družstvy dělostřelectva a chemického vojska Pozemních sil AČR. V rámci rezortu obrany rovněž působí další dvě nezávislé organizační složky vojenské hydrometeorologie. Úkoly v oblasti vzdělávání personálu plní Katedra vojenské geografie a meteorologie Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany. Ověřování odborné způsobilosti personálu a kvality poskytovaných služeb provádí Inspektor leteckých meteorologických služeb Odboru vojenského letectví Ministerstva obrany. Viz též
zabezpečení Armády ČR hydrometeorologické.
▶
služba meteorologická
1. poskytování zpravidla účelově zaměřených
meteorologických informací různým organizacím i jednotlivcům k tomu kompetentními institucemi. Jedná se např. o met. zabezpečení silniční, železniční, lodní a letecké dopravy, zemědělství, energetiky, vojenství, výstražnou službu před nebezpečnými meteorologickými jevy atd.;
2. instituce, která zajišťuje met. službu ve významu 1., získává, zpracovává, rozšiřuje a archivuje met. data a informace. V ČR těmito institucemi jsou
Český hydrometeorologický ústav a Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad (VGHMÚř) Armády České republiky.
Viz též
meteorologie v ČR,
předpis L 3 – Meteorologie.
▶
služba meteorologická letecká
▶
služba povětrnostní
věcně nepřesný název pro instituci poskytující operativní
meteorologické informace, např. údaje o současném stavu počasí nebo jeho předpovědi pro různé účely. Pod pojem povětrnostní služba bývala někdy zahrnována
synoptická služba a
letecká meteorologická služba.
▶
služba synoptická
dříve používaný název pro met. předpovědní instituci vydávající
všeobecné i
speciální předpovědi počasí a pracující především synop. metodou.
▶
služebna meteorologická letištní
místo, kde se poskytují met. služby pro zabezpečení potřeb letového provozu na letišti. Plní všechny, nebo některé z těchto funkcí nezbytných k uspokojení potřeb letového provozu na letišti:
a) přípravu a obstarávání předpovědí a dalších příslušných informací pro dané lety; míra odpovědnosti za přípravu předpovědí záleží na místní dostupnosti a využití materiálů pro traťové a letištní předpovědi získané z jiných služeben;
b) přípravu a obstarávání předpovědí místních meteorologických podmínek;
c) nepřetržité sledování meteorologických podmínek nad letišti, pro která připravuje předpovědi;
d) poskytování briefingu, konzultací a letové meteorologické dokumentace členům letových posádek a jinému personálu letového provozu;
e) dodávání dalších meteorologických informací leteckým uživatelům;
f) vystavování dostupných meteorologických informací;
g) výměnu meteorologických informací s jinými meteorologickými služebnami;
h) dodávání přijatých informací týkajících se přederupční vulkanické aktivity, vulkanické erupce, nebo oblaku tvořeného
vulkanickým popelem přidruženým stanovištím letových provozních služeb, letecké informační službě a meteorologické výstražné službě, podle dohody mezi meteorologickým úřadem a příslušným úřadem ATS.
▶
služebna meteorologická předpovědní (MFO)
pracoviště
letecké meteorologické služby, které zabezpečuje činnost letectva v určené letecké informační oblasti (FIR). V ČR plní uvedené úkoly pro FIR Praha meteorologická služebna na letišti Václava Havla Praha, organizačně začleněná do odboru letecké meteorologie
ČHMÚ.
▶
směr větru
meteorologický prvek udávající směr, odkud vane
vítr. Směr větru je proto opačný ke směru horiz. složky vektoru
rychlosti větru. Udává se ve stupních azimutu nebo angl., příp. čes. zkratkou příslušné světové strany; vých. vítr tedy označujeme 90°, E nebo V, již. vítr 180°, S nebo J, záp. vítr 270°, W nebo Z a sev. vítr 360°, N nebo S. Při
bezvětří se uvádí směr větru 0°. Na met. stanicích v Česku se určuje směr větru pro
průměrnou rychlost větru z průměrného vektoru rychlosti během desetiminutového intervalu, dále pak směr větru při
maximální rychlosti větru. Viz též
vítr proměnlivý,
stáčení větru,
stočení větru,
protivítr,
zákon Buys-Ballotův,
růžice větrná.
▶
směr větru převládající
▶
směrovka větrná
přístroj k měření
směru větru. Má otočnou část, která se účinkem větru nastavuje po směru
proudnic. Její poloha se určuje buď vizuálně podle pevné
směrové růžice, jak tomu bylo u dříve používaných
větrných korouhví, nebo při dálkovém přenosu polohového úhlu se odčítá na indikační, popř. registrační části přístroje. Většinou je otočná kolem svislé osy a měří tedy horiz. složku směru větru. Speciálně zkonstruované tzv. dvojsměrovky neboli
dvoukomponentní větrné směrovky mohou měřit i vert. složku směru větru, dnes se však k tomu účelu používají spíše třírozměrné
ultrasonické anemometry. Měřicí vlastnosti směrovky jsou závislé zejména na rotačním momentu a tvarování její otočné části. Např. lehké směrovky s rozbíhavými plochami ocasní části jsou citlivé na krátkodobé změny směru větru zejména při nízkých rychlostech větru, zatímco hmotné směrovky s ocasní částí kapkovitého tvaru udávají částečně shlazené hodnoty směru větru. Mezi větrné směrovky můžeme v širším smyslu řadit i
větrný rukáv.
▶
směrovka větrná dvoukomponentní
▶
smog
v současnosti obecně užívané označení pro různé druhy silného
znečištění ovzduší nad rozsáhlejším územím, hlavně nad velkoměsty. Různé druhy smogu jsou tvořeny složitým komplexem látek, z nichž některé se v ovzduší účastní chem. reakcí, takže složení smogu není konstantní. V původním smyslu byla termínem smog označována směs
kouře a
mlhy, vytvářející
redukční smog, též označovaný jako londýnský nebo zimní. Druhým hlavním typem smogu je
oxidační smog, nazývaný také fotochemický, losangeleský, kalifornský či letní. Viz též
Smogový varovný a regulační systém.
▶
smog oxidační
syn. smog fotochemický –
smog ve smyslu směsi vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru typicky obsahující
ozon a různé peroxyradikály vznikající fotochemicky (tj. za nutné účasti dostatečně intenzivního
slunečního záření) z
VOC. Pro vznik tohoto druhu smogu je nutná přítomnost dvou skupin tzv. prekurzorů, tzn. oxidů dusíku a VOC. Indikátorem oxidačního smogu je
přízemní ozon, a zejména jeho zvýšené koncentrace. Na rozdíl od
redukčního smogu není spojen s výskytem
mlhy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, proto bývá označován i jako letní smog. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy, proto bývá méně vhodně označován jako losangeleský nebo kalifornský. Má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Viz též
PANs.
▶
smog redukční
smog ve formě směsi
kouře a
mlhy. Vzniká v důsledku spalování uhlí s vysokým obsahem SO
2, který smogu dodává redukční charakter. Typicky se vyskytuje v
chladném půlroce, proto bývá též nazýván zimní. Jiné jeho označení jako tzv. londýnský smog odkazuje na časté smogové situace, které ještě v 50. letech 20. století postihovaly obzvlášť silně Londýn. Po katastrofální epizodě v prosinci 1952 zde byla přijata legislativní opatření k zeslabení této hrozby. Redukční smog zůstává vážným problémem v jiných zemích, např. v Číně.
▶
smog světelný
hovorové označení pro
světelné znečištění.
▶
Smogový varovný a regulační systém (SVRS)
vydávání informací o výskytu mimořádně vysokých
imisí škodlivin v určité oblasti, které se provádí na základě pravidel uvedených v zákoně č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší. Infomace jsou podkladem pro pasivní nebo aktivní nouzová opatření, jakými jsou např. zdravotní doporučení skupinám citlivých osob,
regulace emisí, nebo zvýšení teploty
exhalací, a tím i
vznosu kouřové vlečky. Od roku 2018 se pro distribuci zpráv o vyhlášení smogové situace, varování nebo regulace v rámci SVRS též používá
všeobecný výstražný protokol (CAP). Viz též
smog.
▶
smršť
hovorové označení pro prudké a krátkodobé zesílení větru provázené ničivými účinky. Někdy se nesprávně zaměňuje za
trombu.
▶
smršť vodní
tromba, nejčastěji ve formě
nemezocyklonálního tornáda, která se vyskytuje nad vodní plochou. Vzhledem k nasávání vlhkého vzduchu od vodní hladiny může být vodní smršť snáze zvýrazněna po celé délce zkondenzovanými kapičkami vody. Může se vyskytnout nejen pod základnou oblaku
Cb, nýbrž i pod
Cu con. Hovorově se pro vodní smršť používá i angl. označení waterspout (v mužském rodě).
▶
sněháňky
neodborný výraz pro sněhovou
přeháňku.
▶
sněhoměr
přístroj na měření
vodní hodnoty sněhové pokrývky a
výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na
profesionálních stanicích, popř. na vybraných
klimatologických stanicích, nebo
polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se
sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).
▶
sněžení
vypadávání sněhu ve fromě jednotlivých
ledových krystalků nebo
sněhových vloček. Intenzita sněžení se hodnotí podle
dohlednosti, popř. podle přírůstku
výšky sněhové pokrývky před
termínem pozorování nebo na základě
radarových měření. Rozlišujeme slabé, mírné silné a velmi silné sněžení v termínu pozorování a dále sněžení občasné a trvalé. Na území ČR se už od nadm. výšek kolem 1 300 m může vyskytnout sněžení v každém kalendářním měsíci. Viz též
den se sněžením.
▶
sněžení průmyslové
vypadávání přirozeného
sněhu při výskytu specifických meteorologických podmínek a s příspěvkem
emisí tepla, vlhkosti a kondenzačních jader z průmyslových zdrojů.
Základní podmínkou pro průmyslové sněžení je výskyt zimní nízké
vrstevnaté oblačnosti druhu
stratus popř.
mlhy v nočních hodinách. Vrstva stratu s nízkou základnou (0 až 150 m) musí být dostatečné vertikálně mohutná (minimum 200 m) a je zpravidla ohraničena výraznou
inverzí suchého vzduchu. Nad vrstvou St musí být jasná
obloha nezakrytá vyšší oblačností, což podporuje
radiační ochlazování horní hranice St s charakteristickou hodnotou –0,05 °C/h. Vývoj následného konvektivního promíchávání s níže ležícími teplejšími oblačnými vrstvami podporuje mrznutí přechlazených kapek a vznik ledových krystalů v oblaku. Vznikají vhodné podmínky pro vznik
srážkových částic v oblaku, z něhož za přirozených podmínek srážky dosahující zemský povrch nevypadávají. Průmyslové emise tvoří dodatečný zdroj tepla a vlhkosti, který může posílit srážkový proces a vyvolat lokální vypadávání sněhu. Sněžení je pak unášeno od zdroje emisí ve směru proudění nad oblačností.
Průmyslové sněžení nejčastěji nastává v hodinách před východem slunce a pokud se vrstva stratu nerozpadá, může nastat i několik hodin po východu slunce. Výška sněhu je obvykle malá, 1-2 mm. Ve švýcarské studii tohoto jevu byly však zaznamenány lokální extrémy výšky sněhu na vozovce až 15 cm, které bylo nutno mechanicky odstraňovat. Jde o řídký jev, kdy např. analýza výskytu průmyslového sněžení během čtyř zimních sezon ve dvou švýcarských lokalitách ukázala hodnotu 4,5 dní jako průměrný roční výskyt.
▶
sníh
tuhé padající srážky skládající se z
ledových krystalků, které jsou často hvězdicovitě uspořádány a agregovány do
sněhových vloček. Vypadávání sněhu se označuje jako
sněžení. Pokud k němu dochází při teplotě vzduchu vyšší než 0 °C, mívá charakter mokrého sněhu nebo deště se sněhem. Po dopadu na zemský povrch s teplotou pod 0 °C dochází k
akumulaci sněhu ve
sněhové pokrývce. Viz též
čára sněžná,
chionosféra,
bouře sněhová,
sníh zvířený.
▶
sníh barevný
sníh zabarvený, zpravidla žlutě nebo červeně, organickými, popř. prachovými částicemi nebo drobnými živými organismy. Např. žlutý sníh bývá na území ČR způsoben přítomností pylových zrn jehličnatých stromů na jaře, oranžový až červený sníh saharským prachem. Viz též
déšť krvavý,
déšť žlutý.
▶
sníh lepkavý
intenzivní
srážka sněhu tvořená vlhkými
vločkami velkých rozměrů, vypadávající při teplotách blízkých 0 °C a usazující se na předmětech na zemi, a zejména na větvích stromů, drátech apod. Vytváří silnou vrstvu, která svou tíhou může způsobit škody. Proto je lepkavý sníh řazen mezi
námrazky.
▶
sníh nízko zvířený
zvířený sníh, jehož
částice jsou větrem zdviženy jen do malé výšky a unášeny při zemi, takže výrazně nesnižují vodorovnou
dohlednost ve výšce očí pozorovatele (cca 150 cm).
▶
sníh nový
vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (
sníh,
kroupy,
sněhové krupky,
sněhová zrna,
zmrzlý déšť) mezi příslušnými termíny pozorování. Viz též
výška nového sněhu,
měření sněhové pokrývky.
▶
sníh starý
1.
celková sněhová pokrývka, která ležela na met. stanici v době předchozího termínu pozorování sněhové pokrývky;
2. obecnější název pro
sníh z hlediska jeho kvality. Metamorfózou se krystaly pův. kyprého, prachového sněhu mohou měnit v ledová zrna a sníh postupně přechází ve
firn. Zpravidla platí, že čím je sníh starší, tím má větší hustotu; na konci zimy v ulehlém sněhu může
hustota sněhu přesáhnout 300 kg.m
–3, zatímco čerstvě napadlý sníh mívá hustotu 60 až 100 kg.m
–3.
▶
sníh vysoko zvířený
zvířený sníh, jehož
částice jsou zdviženy do značné výšky nad zemí a unášeny větrem, takže vodorovná
dohlednost ve výšce očí pozorovatele je zpravidla velmi malá a může být snížená ještě ve výšce 1 km nad zemí.
▶
sníh zvířený
hydrometeor, který se vyskytuje při
sněhové pokrývce a vysoké rychlosti větru, jenž sněhové částice unáší. Může nastávat při
sněžení nebo nezávisle na něm. Zvířený sníh způsobuje změny v rozložení
sněhové pokrývky a vznik
sněhových akumulací. Podle výšky zdvihu rozlišujeme
sníh nízko zvířený a
sníh vysoko zvířený. Viz též
vánice sněhová,
prach nebo písek zvířený.
▶
snímek družicový
soubor digitálních dat naměřený
zobrazovacím družicovým radiometrem, zpravidla nasnímaný současně ve více
spektrálních kanálech, resp. jejich zobrazení formou zpracovaného digitálního snímku. Interval získávání družicových snímků je závislý především na konkrétním typu
meteorologické družice, resp. přístroje – u
geostacionárních družic je dána technickými parametry radiometru družice, přičemž se pohybuje od desítek sekund do desítek minut, u
polárních družic závisí na periodě přeletů dané družice nad konkrétní oblastí a šířce pásu snímaného území (perioda se pohybuje od cca 12 hodin do několika dní). Rozlišení, tzn.
rozlišovací schopnost, závisí především na konstrukci
radiometru družice a výšce její oběžné dráhy. Pro meteorologické využití je vysoce žádoucí, aby snímek byl k dispozici v co nejkratší době od svého pořízení (nasnímání). Viz též
přemapování družicových snímků.
▶
snížení obzoru
syn. snížení horizontu – viz
zvýšení obzoru.
▶
snos radiosondy
horizontální vzdálenost
radiosondy od
radiosondážní stanice v okamžiku měření. V kódu
BUFR je poloha sondy v každé hladině dána uvedením rozdílu mezi zeměp. šířkou, resp. zeměp. délkou radiosondy a zeměp. šířkou, resp. zeměp. délkou místa, odkud byla sonda vypuštěna. Zpráva
TEMP údaje o snosu radiosondy neobsahuje.
▶
sodar
syn. lokátor akustický – zařízení k
akustické sondáži atmosféry. Tento druh
profileru pracuje na principu měření rozptylu
akustických vln, k němuž dochází na
turbulencí vyvolaných nehomogenitách
akustického indexu lomu v atmosféře. Sodar vysílá intenzivní impulzy v oboru slyšitelných frekvencí, rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např.
inverze teploty nebo
vlhkosti vzduchu,
vertikální střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vertikální a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Viz též
šíření zvuku v atmosféře,
radiolokátor meteorologický dopplerovský.
▶
solaire
[solér] – regionální název vých., popř. jv. větru ve střední a již. Francii. Viz též
solano.
▶
solano
regionální název jv., popř. vých. větru, vanoucího na jv. pobřeží Španělska v létě. Obvykle se jedná o „prodloužení“
scirocca, takže solano může být jak horký a vlhký, tak suchý a prašný vítr. Viz též
solaire.
▶
solarigraf
někdy používané nevhodné označení pro
pyranograf.
▶
solarigram
někdy používané nevhodné označení pro
pyranogram.
▶
solarimetr
někdy používané nevhodné označení pro
pyranometr.
▶
solarimetr Molla a Gorczyńského
syn. pyranometr Molla a Gorczyńského.
▶
solenoidy izobaricko-izosterické
▶
solenoidy izobaricko-izotermické
▶
solenoidy izotermicko-izosterické
▶
solenoidy termodynamické
fiktivní čtyřhranné trubice v atmosféře, které vznikají při protínání ploch konstantních hodnot termodyn. stavových veličin. Se základními termodyn. veličinami v atmosféře, tj. s
tlakem vzduchu,
teplotou vzduchu a
hustotou vzduchu (
měrným objemem vzduchu) pak souvisejí
solenoidy izobaricko-izosterické,
solenoidy izobaricko-izotermické a
solenoidy izotermicko-izosterické. Při konstrukci termodynamických solenoidů lze však využít i plochy konstantních hodnot dalších (odvozených) termodyn. veličin, např.
plochy izentropické. Termodynamické solenoidy souvisejí s atmosférickými cirkulacemi různých měřítek a mohou existovat pouze v
baroklinní atmosféře. V
barotropní atmosféře je jejich počet nulový, neboť plochy konstantních hodnot tlaku, teploty a hustoty vzduchu jsou vzájemně rovnoběžné. Viz též
termodynamika atmosféry.
▶
sonda
v meteorologii často používaný zkrácený název pro
radiosondu.
▶
sonda aktinometrická
radiosonda, která souč. s měřením teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu měří i
dlouhovlnnézemské
záření směřující nahoru, popř.
záření atmosféry,směřující dolů. Konstrukčně se shoduje s radiosondami běžně používanými při
aerologických měřeních, pouze je doplněna
radiometrem pro dlouhovlnné záření a má příslušným způsobem upravenou kódovací část. S. a. se používají zejm. v noci, kdy v systému zem. povrch–atmosféra probíhá výměna jen dlouhovlnného záření. Speciálně upravené s. a. však umožňují měření dlouhovlnného záření i v denní době. Ve svět. síti
aktinometrických měření se nejvíce používají s. a. amer., sov. a japonské. Např. sovětská s. a. ARZ–1 měří velikost toku dlouhovlnného záření v rozsahu 0,00 až 500 W.m
–2 a
radiační bilanci v hladinách atmosféry v rozsahu –70 až 350 W.m
–2. V. t. sondáž ovzduší aktinometrická.
▶
sonda ozonová
elektrochemický analyzátor obsahu
ozonu v nasávaném vzorku vzduchu, spojený převodníkem s
radiosondou. Ozonová sonda se používá k balonovým měřením vert. rozložení koncentrace ozonu v zemské atmosféře do výšek cca 30 km. V ČR se používají ozonové sondy typu ECC (Electro Chemical Cell) založené na principu chem. reakce ozonu s vodním roztokem jodidu draselného. Elektrochemický proces (elektrolýza), který při reakci vzniká, vytváří el. proud úměrný koncentraci jódu, a tím i ozonu ve vrstvě, kterou ozonová sonda prolétává. Na základě informací z ozonové sondy, které jsou vysílačem
radiosondy předávány na
radiosondážní stanici, se konstruují
vertikální profily koncentrace ozonu. Viz též
sondáž ovzduší ozonometrická.
▶
sonda pro měření radioaktivity
speciální sonda pro měření vertikálních profilů beta a gama záření pomocí Geiger-Müllerových trubic propojených převodníkem s
radiosondou. Viz též
měření radioaktivity atmosféry,
profil beta a gama záření vertikální.
▶
sonda radiolokační
zařízení používané k měření
výškového větru, jehož poloha je zjišťována radiolokační metodou, tj. měřením azimutu, polohového úhlu a šikmé dálky. Při
pasivní radiolokaci je tímto zařízením koutový odražeč, při
aktivní radiolokaci např.
radiosonda. Viz též
měření větru radiotechnickými prostředky.
▶
sonda raketová
soubor přístrojů nebo
radiosonda vynášená do
stratosféry,
mezosféry a
ionosféry meteorologickou raketou. Je určena zpravidla pro
komplexní meteorologickou radiosondáž vyšších vrstev atmosféry, spojenou se speciálními měřeními geofyz. prvků. Vyžaduje spolupráci specializovaného pozemního přijímacího a vyhodnocovacího zařízení. Viz též
sondáž ovzduší raketová.
▶
sonda transoceánská
syn. transosonda –
radiosonda sloužící k
horizontální sondáži atmosféry nad rozsáhlými oblastmi zemského povrchu, hlavně nad oceány. Měří
tlak,
teplotu a
vlhkost vzduchu, z její trajektorie se určuje
směr a
rychlost větru. Speciální transoceánské sondy měří navíc i koncentraci
ozonu a
bilanci záření. Podle účelu se transoceánské sondy dělí na sondy nesené otevřeným balonem a na sondy nesené uzavřeným balonem. Prvé se používají nejčastěji pro lety v hladinách od 300 do 200 hPa. Doba jejich letu zpravidla nepřesahuje 15 dní. Transoceánské sondy s uzavřeným balonem pracují až stovky dní, během nichž vykonají někdy i několik desítek obletů Země. Používají se hlavně při zkoumání
všeobecné cirkulace atmosféry. Letové hladiny těchto sond se pohybují od 700 do 10 hPa a vzdálenost mezi sondami v horiz. směru bývá kolem 1 000 km. Informace z transoceánské sondy se přijímají pozemními
aerologickými stanicemi do vzdálenosti 8 000 km od sondy. Pro přenos signálů se v současné době používají telekomunikační družice.
▶
sonda upoutaná
přístroj zavěšený pod
upoutaným balonem a měřící jeden nebo několik
meteorologických prvků. Změřené údaje jsou přijímány pozemním přijímacím a vyhodnocovacím zařízením. Upoutané sondy bývají využívány na
stanicích měřících v mezní vrstvě atmosféry, zejména v souvislosti se zjišťováním podmínek pro
šíření příměsí v atmosféře.
▶
sondáž atmosféry
aerologické měření umožňující sestavit zpravidla
vertikální profil měřených
meteorologických prvků, příp. jiných údajů. Podle druhu měřených charakteristik rozlišujeme
komplexní meteorologickou radiosondáž,
měření větru radiotechnickými prostředky,
sondáž radioaktivity atmosféry, sondáž
aktinometrickou,
ozonometrickou apod.
Základní metodou sondáže atmosféry je
radiosondážní měření pomocí
radiosondy, nesené
radiosondážním balonem. Sondáž atmosféry lze dále provádět pomocí met. přístrojů nesených i jiným dopravním prostředkem. V dřívější době byly údaje registrovány
meteorografy, dnes jsou většinou bezprostředně po získání telemetricky přenášeny na zem. Podle druhu dopravního prostředku rozeznáváme
sondáž drakovou,
letadlovou,
raketovou, popř. raketo-balonovou; k sondáži atmosféry lze využít také
meteorologických dronů. Podle směru pohybu přístroje rozlišujeme vertikální a
horizontální sondáž atmosféry.
Jiným způsobem sondáže atmosféry je sondáž pomocí
distančních meteorologických měření. Do této kategorie spadá
družicová sondáž atmosféry a sondáž pomocí signálů vysílaných ze zemského povrchu meteorologickým
radarem nebo některým z
profilerů. Podle druhu signálu rozlišujeme
akustickou sondáž atmosféry, sondáž pomocí rádiových vln, pomocí světelných paprsků s použitím
lidarů a hyperspektrální sondáž v dalších částech elektromag. spektra. Viz též
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře,
sonda upoutaná,
pseudosondáž.
▶
sondáž atmosféry akustická
sondáž atmosféry využívající ke zjišťování nehomogenit v polích
meteorologických prvků rozptylu akustických vln vysílaných
sodarem ze zemského povrchu. Část energie, která se vrátí k přijímači, je využita k získání informace o existenci nehomogenity a vzdálenosti místa s touto nehomogenitou od vysílače. Akustická sondáž atmosféry umožňuje např. sledovat
inverze teploty vzduchu při
turbulentním proudění vzduchu. Viz též
RASS.
▶
sondáž atmosféry draková
historický způsob
sondáže atmosféry, kdy jako dopravní prostředek sloužil speciálně upravený
meteorologický drak. První měření vertikálního profilu
teploty vzduchu pomocí draků uskutečnil v r. 1748 A. Wilson. Později zdokonalené konstrukce draků umožnily vynášet speciálně upravené
meteorografy do výšky 4 až 6 km. Koncem 19. století byla v Evropě zorganizovaná síť stanic, v níž se pravidelně prováděla draková sondáž atmosféry. Největších úspěchů dosáhla stanice Lindenberg v Německu, kde byla dosažena i rekordní výška drakového výstupu 9 740 m. Předností drakové sondáže oproti jiným tehdy používaným metodám výzkumu
volné atmosféry bylo, že současně s měřením teploty,
tlaku a
vlhkosti vzduchu umožňovala i měření
rychlosti větru a že údaje byly po skončení měření okamžitě k dispozici.
▶
sondáž atmosféry družicová
metoda
sondáže atmosféry multispektrálními (hyperspektrálními)
sondážními družicovými radiometry, jejímž cílem je získání třírozměrných informací o
polích meteorologických prvků v atmosféře (teploty a tlaku vzduchu, směru a rychlosti větru), prostorovém rozdělení koncentrací některých plynných složek atmosféry (např.
vodní páry,
ozonu,
oxidu uhličitého) aj. Výstupy jsou využívány jako jeden ze vstupních zdrojů dat pro
modely numerické předpovědi počasí, pro operativní monitoring
vertikální instability atmosféry (v rámci
nowcastingu) apod.
▶
sondáž atmosféry horizontální
sondáž atmosféry v přibližně konstantní nadmořské výšce, prováděná pomocí
transoceánských sond nebo v rámci
letadlové sondáže atmosféry. Horizontální sondáže atmosféry se využívají zejména k výzkumu
všeobecné cirkulace atmosféry a v minulosti např. přispěly k rozšíření znalostí o
tryskovém proudění.
▶
sondáž atmosféry letadlová
sondáž atmosféry prováděná
letadlovou meteorologickou stanicí, a to ve formě
meteorologického pozorování z letadel během letu nebo v rámci
letadlového průzkumu počasí. Stoupá-li letadlo v prostoru letiště, třeba i s krátkými úseky vodorovného letu, jedná se o vertikální letadlovou sondáž atmosféry. Je-li prováděno měření při letu po trati, označuje se letadlová sondáž jako
horizontální sondáž atmosféry.
▶
sondáž atmosféry raketo-balonová
raketová sondáž atmosféry, při níž
meteorologická raketa startuje z velkého balonu v blízkosti nejvyššího bodu jeho výstupu. Tento způsob se v minulosti používal ke zvětšení výšky dostupu rakety.
▶
sondáž atmosféry raketová
sondáž atmosféry, dosahující až do
mezosféry a prováděná
meteorologickou raketou nebo jí vynesenou
raketovou sondou. Meteorologické prvky se měří buď při letu rakety vzhůru, nebo na sestupné části letu, kdy je pád rakety nebo kontejneru s měřicím systémem brzděn padáčkem. Mohou být také zaznamenány i údaje o poloze měřicích přístrojů (nadm. výška, zeměp. šířka a zeměp. délka).
▶
sondáž atmosféry upoutanou sondou
▶
sondáž ovzduší aktinometrická
měření
aktinometrickými sondami, jehož cílem je určení vert. profilu toků dlouhovlnného záření v zemské atmosféře. Při s. o. a. se kromě běžného
radiosondážního měření získávají údaje o toku dlouhovlnného záření směřujícím od zem. povrchu do atmosféry a o opačném toku téhož záření z atmosféry k zem. povrchu. Rozdíl těchto dvou toků v urč. hladině se nazývá dlouhovlnnou
radiační bilancí vztaženou k této hladině. Různé hodnoty radiační bilance na hranicích atm. vrstev mají za následek
radiační ochlazování n. oteplování těchto vrstev, které může významně přispívat např. k
transformaci vzduchových hmot.
▶
sondáž ovzduší družicová
sondáž ovzduší, při níž se v souč. době provádějí s použitím výkonné výpočetní techniky met.družicová měření, sloužící hlavně k vyhodnocení tepl. a vlhk. vertikálních profilů v atmosféře v globálních rozměrech. Výsledky s. o. d. se používají zejm. pro doplnění údajů ze sítě met. stanic. Dále se rozpracovávají metody měření ozonu, tepelného vyzařování Země, chem. složení zem. atmosféry, šíření rádiovln v atmosféře, pronikání kosmického záření apod. V. t. družice meteorologická.
▶
sondáž ovzduší ozonometrická
sondáž ovzduší, při níž se zjišťuje koncentrace
ozonu. Provádí se většinou pomocí elektrochemických
ozonových sond, které umožňují popsat
vertikální profil koncentrace ozonu v atmosféře a jeho integrovanou hodnotu nad místem měření. Viz též
měření ozonu.
▶
sondáž radioaktivity ovzduší
▶
součinitel
syn. koeficient.
▶
soumrak
přechodná doba mezi dnem a nocí nebo mezi nocí a dnem, kdy je Slunce za
geometrickým obzorem. Zemský povrch je za soumraku osvětlován pouze slunečním
světlem rozptýleným ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, a to ještě po západu Slunce, tedy za večerního soumraku nebo již před východem Slunce, tj. za ranního soumraku neboli za
svítání. Čím je Slunce níže pod obzorem a osvětluje menší část zemské atmosféry, tím je osvětlení zem. povrchu slabší. Podle toho rozlišujeme soumrak
občanský,
námořní (nautický) a
astronomický. Při polohách Slunce pod 18° pod horizontem soumrak zaniká, rozptýlené sluneční světlo již není na obloze patrné a jedná se pak o astronomickou noc. Délka soumraku závisí na úhlu, který svírá zdánlivá sluneční dráha s obzorem, a proto se soumrak prodlužuje se zeměp. šířkou a na dané rovnoběžce také v obdobích blíže ke
slunovratům. Intenzita světla se při soumraku nemění jen s polohou Slunce pod horizontem, nýbrž závisí i na výskytu
oblačnosti,
srážek, na
vlhkosti vzduchu apod. Viz též
barvy soumrakové,
oblouk soumrakový,
oblouk protisoumrakový,
spektrum soumrakové.
▶
soumrak astronomický
fáze
soumraku, která večer následuje po
námořním soumraku, resp. mu ráno předchází. Střed slunečního disku je mezi 12° a 18° pod obzorem. V této době je
obloha ještě, resp. už zčásti osvětlována slabým rozptýleným slunečním světlem, čímž jsou rušena astronomická pozorování. Ve starší literatuře se lze někdy setkat s dnes již zast. pojetím astronomického soumraku jako synonyma k soumraku jako takovému.
▶
soumrak námořní
syn. soumrak nautický – fáze
soumraku, která večer následuje po
občanském soumraku, resp. mu ráno předchází. Při námořním soumraku je střed slunečního disku mezi 6° a 12° pod
geometrickým obzorem. V této době lze zpravidla rozeznávat obrysy předmětů, zároveň je na obloze možno pozorovat jasná souhvězdí sloužící k orientaci. Na straně orientované ke Slunci bývá ještě viditelný mořský obzor, který se dříve používal k navigaci. Po námořním soumraku večer následuje, resp. mu ráno předchází
astronomický soumrak.
▶
soumrak občanský
fáze
soumraku, nastávající po západu nebo před východem Slunce, kdy střed slunečního disku není více než 6° pod
geometrickým obzorem. V této době je obvykle možno venku za jasného počasí konat běžné práce, resp. číst běžný tisk bez umělého osvětlení. V Česku trvá občanský soumrak v době kolem
rovnodennosti asi 30 minut, v době kolem
slunovratů asi 50 minut.
▶
souřadnice meteorologické stanice
zeměp. šířka, zeměp. délka,
nadmořská výška stanice (ELEV) a
nadmořská výška tlakoměru, v případě
leteckých meteorologických stanic také nadm. výška letiště. Zeměp. šířka, zeměp. délka a nadm. výška stanice se vztahují k bodu pozemku stanice, kde je umístěn
srážkoměr; nemá-li stanice srážkoměr, k bodu pozemku stanice, kde je umístěn
staniční teploměr. Souřadnice met. stanic jsou uvedeny v publikaci
Světové meteorologické organizace WMO No. 9 – Volume A – Observing stations. Viz též
metadata meteorologické stanice,
indikativ stanice,
poloha meteorologické stanice.
▶
soustava SI
mezinárodně dohodnutá soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Některé ze sedmi základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol) se v meteorologii běžně používají. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. S vlastním názvem se v meteorologii používá odvozená jednotka pro tlak vzduchu (
pascal) a teplotu (
stupeň Celsia), bez vlastního názvu např. m.s
–1 pro rychlost, kg.m
–3 pro hustotu apod. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Stále se používají tzv. vedlejší jednotky, které byly dříve pro svou všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI tyto vedlejší jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr a tuna.
▶
soustava souřadnicová
syn. systém souřadnicový – obecně trojice nezávislých proměnných sloužící k vyjádření polohy objektu v prostoru, popř. dvojice proměnných pro vyjádření polohy v ploše. V meteorologii se používají především
relativní souřadnicové soustavy, a to nejčastěji pravoúhlé. Vertikální osa v nich reprezentuje buď geometrickou výšku (
z-systém), nebo jinou veličinu (
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí), popř. dvě různé veličiny (
hybridní souřadnicová soustava); v prvním případě směřuje osa
x na východ (
standardní souřadnicová soustava), popř. ve směru
horizontální složky proudění vzduchu (
přirozená souřadnicová soustava).
▶
soustava souřadnicová absolutní
v meteorologii
souřadnicová soustava buď pevná vzhledem ke světovému prostoru, nebo pohybující se vůči němu rovnoměrným přímočarým pohybem. Met. měření se obvykle vztahují k určitému místu, které rotuje vůči světovému prostoru spolu ze Zemí, a proto absolutní souřadnicová soustava není pro met. účely příliš vhodná. Viz též
soustava souřadnicová relativní.
▶
soustava souřadnicová hybridní
relativní souřadnicová soustava, jejíž vert. souřadnice přechází v závislosti na výšce z jednoho systému do jiného. Kombinují se tím výhody, které má jeden systém ve spodních vrstvách a druhý systém naopak v horních vrstvách atmosféry. Hybridní souřadnicové soustavy se používají v
numerické předpovědi počasí. Příkladem je hybridní
σ–p systém, v němž plochy konstantní vert. souřadnice v blízkosti zemského povrchu kopírují terén (
sigma-systém), ale v horních vrstvách atmosféry se ztotožňují s
izobarickými plochami (
p-systém).
▶
soustava souřadnicová místní
▶
soustava souřadnicová p
▶
soustava souřadnicová přirozená
z-systém, v němž je osa
x orientována ve směru
horizontální složky proudění vzduchu a osa
y doleva od ní. Místo označení souřadnicových os
x,
y,
z se v tomto případě někdy používají symboly
s,
n,
k. Tato soustava se podobně jako
standardní souřadnicová soustava používá v
dynamické meteorologii, ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry atd.
▶
soustava souřadnicová relativní
v meteorologii
souřadnicová soustava pevně spojená s rotující Zemí. Nejčastěji se používají
z-systém a
p-systém, dále
sigma-systém a
theta-systém, případně
hybridní souřadnicové soustavy a soustavy jiné než pravoúhlé. Viz též
soustava souřadnicová absolutní.
▶
soustava souřadnicová se zobecněnou vertikální souřadnicí
relativní souřadnicová soustava, v níž je oproti
standardní souřadnicové soustavě geometrická výška nad ideálním zemským povrchem nahrazena jinou veličinou. V meteorologii nejčastěji používáme takové souřadnicové soustavy označované jako
p-systém,
sigma-systém a
theta-systém.
Složku proudění vzduchu kolmou na vertikální složku v těchto soustavách označujeme jako kvazihorizontální. Viz též
soustava souřadnicová hybridní.
▶
soustava souřadnicová standardní
z-systém, v němž osy
x a
y leží v rovině tečné k ideálnímu zemskému povrchu a směřují na východ, resp. na sever. Viz též
soustava souřadnicová přirozená.
▶
soustava souřadnicová Θ
▶
soustava souřadnicová σ
▶
spad prachu
syn. spad prašný – hmotnost
prachu, který se usadí na jednotku plochy za jednotku času. Nejčastěji se udává v t.km
–2.rok
–1. Velikost spadu prachu je v rozhodující míře určena velkými částicemi s velkými
pádovými rychlostmi, tedy s krátkou dobou výskytu v ovzduší. Spad prachu má proto význam spíše jako ukazatel komfortu pro účely zdravotnictví a
hygieny ovzduší než jako kritérium
znečištění ovzduší.
▶
spad radioaktivní
radioaktivita pevných částic usazených na jednotce vodorovné plochy za jednotku času. Viz též
radioaktivita atmosféry,
měření radioaktivity atmosféry,
oblak radioaktivní.
▶
spektrofotometr Brewerův
přístroj, který slouží k měření celkového množství
ozonu, oxidu siřičitého a NO
x v atmosféře v
Dobsonových jednotkách (D.U.) a k měření spektrální intenzity toku
ultrafialového slunečního záření ve W.m
–2.nm
–1. Spektrofotometr Brewerův technologicky navazuje na
spektrofotometr Dobsonův. K rozkladu spektra je ale použita mřížka a intenzita toku ultrafialového záření v oblasti 290–325 nm je proměřována s krokem vlnové délky 0,5 nm. Integrací těchto hodnot je možno určit i celkovou energii UV–B záření přenášenou ve zvoleném vlnovém pásmu, nebo na vybraných absorpčních čarách. Přístroj je plně automatický, přizpůsobený pro trvalý venkovní provoz i v extrémních povětrnostních podmínkách. Režim jeho činnosti je řízen počítačem, který rovněž zaznamenává, vyhodnocuje a telekomunikačně přenáší naměřená data. Brewerův spektrofotometr postupně nahrazuje v celosvětové síti spektrofotometr Dobsonův. Přístroj vyvinula kanadská firma SCI–TEC a v současnosti je vyráběn v několika verzích holandskou firmou Kipp-Zonen.
▶
spektrofotometr Dobsonův
přístroj, který slouží k určení celkového množství
ozonu ve vert. sloupci atmosféry se spodní základnou na zemském povrchu a s horní základnou na
vnější hranici atmosféry. Dobsonův spektrofotometr umožňuje měřit absorpci slunečního záření v oblasti absorpčních čar O
3 v ultrafialové části slunečního spektra. Z těchto měření se pak vypočítává celkový obsah
ozonu v atmosféře. Tyto údaje slouží současně jako referenční data pro kontrolu správnosti výsledků
ozonometrické sondáže, prováděné pomocí
ozonových sond. Světová síť pro měření celkového ozonu pomocí Dobsonova spektrofotometru vznikla z iniciativy
Světové meteorologické organizace, která ji metodicky řídí.
▶
spektropyrheliometr
přístroj pro měření spektr. rozložení intenzity přímého slun. záření. V. t. pyrheliometr.
▶
spektroradiometr
přístroj k měření spektrální intenzity toku dopadajícího záření v různých vlnových oblastech
elektromagnetického záření. Spektroradiometry se používají většinou při pozemních i družicových měřeních obsahu a rozložení jednotlivých složek a parametrů zemské atmosféry.
▶
spektrum absorpční
v meteorologii část spektra elektromagnetického
záření zahrnující
absorpční čáry a
absorpční pásy jedné, příp. více plynných
složek atmosféry. Bývá prezentováno oddělené pro jednotlivé atmosférické plyny nebo souhrnně pro atmosféru jako celek.
▶
spektrum Chrgianovo–Mazinovo
▶
spektrum Marshallovo a Palmerovo
▶
spektrum soumrakové
spektrum světla oblohy v době
soumraku.
▶
spektrum turbulentních vírů
syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže
Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též
turbulence.
▶
spektrum velikosti aerosolových částic
vyjádření závislosti počtu
aerosolových částic určité velikosti obsažených v jednotkovém objemu
vzduchu na jejich poloměru
r (popř. průměru). Popisuje se funkcí
f(r), pro niž platí, že výraz
f(r) d
r je roven počtu částic v jednotce objemu, jejichž poloměr leží v intervalu hodnot <r,
r + d
r), nebo funkcí
F(r) = f(r) / N, kde
N značí počet všech částic v jednotce objemu. Výraz
F(r) d
r se rovná poměru počtu částic o poloměru z intervalu <r,
r + d
r) k počtu všech částic v objemové jednotce. Jako konkrétní příklady zmíněných funkcí lze uvést tzv. Jungeho rozdělení vhodné pro většinu aerosolů kontinentálního původu v oboru částic větších než 10
–7 m:
kde
C je vhodně zvolená konstanta a hodnota
β se většinou volí blízká třem, popř. logaritmicko-normální rozdělení nebo funkci:
pro niž
a,
α,
b,
ß* jsou konstanty charakterizující daný typ
atmosférického aerosolu.
Pro naposled uvedenou funkci používají někteří autoři název zobecněná gama-funkce a tato funkce spolu s logaritmicko-normálním rozdělením představuje příklady asymetrického jednomodálního rozdělení. Reálné spektrum velikostí částic atmosférického aerosolu obvykle představuje superpozici tří takovýchto rozdělení, v níž se pak přirozeně uplatňují tři módy, tzv.
nukleační mód,
akumulační mód a
hrubý mód. Obalová křivka právě zmíněného celkového třímodálního rozdělení často dobře odpovídá zde již rovněž zmíněnému Jungeho rozdělení v oblasti jeho platnosti.
Analogicky k právě uvedenému lze vytvářet spektra ve vztahu k úhrnným objemům nebo hmotnostem aerosolových částic, obsažených v jednotce objemu, v závislosti na jejich poloměru. Mluvíme pak o objemových nebo hmotnostních (hmotových) spektrech. Podoba těchto spekter odpovídá skutečnosti, že s rostoucí velikostí aerosolových částic sice klesají jejich počty, ale výrazně roste jim odpovídající úhrnný objem nebo hmotnost. Viz též
nukleace.
▶
spektrum velikosti dešťových kapek
▶
spektrum velikosti oblačných kapek
▶
spirála Taylorova
geometrické vyjádření změn
vektoru větru s výškou v
mezní vrstvě atmosféry, teor. vypočtené za zjednodušujícího předpokladu, že se
koeficient turbulentní difuze a
hustota vzduchu s výškou nemění, proudění vzduchu je horizontální a nezrychlované,
geostrofický vítr nezávisí na výšce a rychlost proudění v mezní vrstvě se s výškou asymptoticky blíží rychlosti geostrofického větru. Obalovou křivku koncových bodů vektorů znázorňujících vítr v různých hladinách mezní vrstvy a vynesených z jednoho zvoleného bodu pak nazýváme Taylorovou spirálou. Zvláštní případ Taylorovy spirály, kdy úhel sevřený směry přízemního a geostrofického větru se rovná 45°, se obvykle nazývá spirálou Ekmanovou. Někteří autoři však používají pojmy spirála Taylorova a spirála Ekmanova jako synonyma.
Teorii této spirály vypracoval V. W. Ekman (1902) pro pohyb vody ve svrchních vrstvách oceánu, vyvolaný účinkem větru. Na poměry v atmosféře ji aplikoval F. Äkerblom (1908) na základě měření větru na Eiffelově věži v Paříži. Zobecněný výklad na podkladě teorie atmosférické
turbulence podal G. I. Taylor (1915). Viz též
vítr přízemní,
stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.
▶
spissatus
(spi) [spisátus] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označuje závojovitý oblak, který je opticky tak hustý, že se proti Slunci zdá šedavý. Označení spissatus se používá u
druhu cirrus.
▶
split fronta
studená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Split fronta vzniká, když osa
jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě, kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků, lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní
vorticity v oblasti levé části delty
tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty. Málo používaným českým ekvivalentem termínu split fronta je rozštěpená studená fronta.
▶
sprška
1. lid. označení pro dešťovou
přeháňku. Viz též
přeprška.
2. ve smyslu spršky sekundárního kosmického záření viz
záření kosmické.
▶
squall line
[skvól lajn] – druh
mezosynoptického konvektivního systému tvořeného víceméně lineárně uspořádanými dílčími
konvektivními bouřemi s přidruženou vrstevnatou částí. Nové konvektivní buňky vznikají na dobře vyvinuté
gust frontě systému. Squall line se často vyskytuje v
teplém sektoru cyklony před
studenou frontou, výjimečně i za ní, dále pak typicky na
vlhkostních rozhraních. Pokud se squall line vyskytuje před studenou frontou, mohou být doprovodné projevy počasí daleko výraznější než při samotném
přechodu fronty. Viz též
bow echo,
derecho,
čára instability.
▶
srážka ideální
prům. množství srážek připadající na jeden den kalendářního měsíce. Je klimatologickou charakteristikou, která vylučuje vliv nestejné délky jednotlivých měsíců při studiu roč.
chodu srážek. Pomocí ideální srážky lze např. zjistit, zda roč. minimum srážek připadající na únor souvisí s poměry klimatickými, nebo zda je důsledkem menšího počtu dní v tomto měsíci. Termín navrhl B. Hrudička.
▶
srážka maximální pravděpodobná
(PMP, z angl. Probable Maximum Precipitation) – podle
Světové meteorologické organizace (WMO) je pravděpodobná maximální srážka definována jako maximální fyzikálně možný
srážkový úhrn pro oblast dané velikosti a dané geografické polohy, pro danou dobu během roku a pro dané trvání srážkové události. Odhad PMP nebere v úvahu možné
klimatické změny. Z této definice vyplývá, že hodnota PMP je odhadem, který lze verifikovat jenom v negativním smyslu, tzn. že odhad PMP, který by byl při konkrétní srážce překonán, je nutné revidovat. Hodnota PMP se může měnit i s velikostí a umístěním zájmového
povodí, stejně jako s meteorologickými podmínkami, za nichž zde k extrémním srážkám dochází. Základní postupem při stanovení hodnoty PMP je tzv. metoda transpozice a maximalizace extrémních srážkových událostí do zájmového území, pokud to meteorologické podmínky v dané oblasti dovolují. Při posuzování vodních děl jsou v některých zemích využívány odhady tzv.
pravděpodobné maximální povodně, které odhad PMP využívají.
▶
srážkoměr
přístroj pro
měření srážek, především jejich
úhrnu, případně i okamžité
intenzity. Podle způsobu obsluhy rozeznáváme
srážkoměry manuální a
automatické, případně
ombrografy. V
ČHMÚ se užívají převážně srážkoměry se záchytnou plochou 500 cm
2 instalované tak, aby byla výška záchytné plochy 1 m nad terénem, popř. nad
sněhovou pokrývkou. Ve vyšších a horských polohách mohou být srážkoměry pro zimní období vybaveny výškově stavitelným stojanem, popřípadě trvale umístěny na přístrojové rampě. Srážkoměr určený pouze k měření úhrnu srážek za delší období se označuje jako
totalizátor. Viz též
ochrana srážkoměru,
hyetometr.
▶
srážkoměr automatický
srážkoměr měřící průběžně
srážky bez přímé součinnosti s lidskou obsluhou. Kromě
úhrnu srážek umožňuje měřit i okamžitou
intenzitu srážek. Podle principu měření se automatické srážkoměry dělí na
člunkové a
váhové. Viz též
ombrograf.
▶
srážkoměr člunkový
syn. srážkoměr překlápěcí –
automatický srážkoměr, jehož měření je založeno na zaznamenávání el. impulzů vyvolaných překlápěním dvoudílného člunku. Po naplnění jednoho dílu srážkovou vodou způsobí její hmotnost překlopení člunku. Z příslušné poloviny člunku voda vyteče, zatímco vodou se začíná plnit jeho druhá polovina. Z počtu impulzů je možné určit
úhrn srážek, v případě silnějších srážek i jejich okamžitou
intenzitu. Objem jednoho dílu člunku je přitom zpravidla navržen tak, aby jedno překlopení odpovídalo úhrnu srážek 0,1 mm. Pro měření srážek v zimním období musí být srážkoměr vyhříván.
▶
srážkoměr manuální
srážkoměr tvořený dvěma záchytnými nádobami, nálevkou se stejnou záchytnou plochou, konvicí a odměrkou. Při měření se vystavuje vždy jedna nádoba na podstavec tak, aby její záchytná plocha byla ve výšce 1 m nad terénem, popř. nad sněhovou pokrývkou. V letním období se na nádobu nasazuje nálevka omezující výpar zachycené srážkové vody.
Kapalné srážky se měří po přelití ze záchytné nádoby do odměrky, která je rozdělená na dílky odpovídající milimetrům srážek.
Tuhé srážky se před měřením objemu nechají roztát v mírně teplém prostředí. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z manuálních srážkoměrů používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s
automatickým srážkoměrem.
▶
srážkoměr váhový
automatický srážkoměr, jehož měření je založeno na vážení nádoby, která zachycuje padající
srážky, tenzometrickou váhou připojenou na řídicí elektroniku. Odstraňuje nedostatky jednoduššího
člunkového srážkoměru, protože zachytí a ihned vyhodnotí i
tuhé srážky a jeho přesnost není závislá na
intenzitě srážek. Pro zachycení tuhých srážek je ve vážené nádobě ekologická nemrznoucí kapalina. Samovolný výpar z hladiny vážené nádoby je potlačen použitím vrstvy silikonového oleje na povrchu vážené kapaliny. Pro zamezení falešných
srážek bývá vybaven
detektorem srážek. Zast. označení váhového srážkoměru je chionograf, případně srážkový intenzograf.
▶
srážky
v české met. terminologii souhrnné označení pro
hydrometeory buď tvořené padajícími
srážkovými částicemi, nebo utvářející se na zemském povrchu či různých objektech. Z tohoto hlediska rozeznáváme
srážky padající a
usazené; v oboru
chemie atmosféry tyto dvě skupiny označujeme jako
srážky vertikální a
horizontální. Existuje i několik dalších způsobů
klasifikace srážek. Výčet různých druhů srážek v
Mezinárodním atlasu oblaků a v návodech pro
meteorologické pozorovatele ovšem není totožný, neboť angl. termín precipitation zahrnuje pouze padající srážky.
Srážky jsou důležitou příjmovou složkou
hydrologické bilance.
Měřením srážek zjišťujeme jejich
úhrn, popř.
intenzitu. Průměrný roční úhrn srážek je jedním z hlavních faktorů určujících
humiditu klimatu, průměrné měsíční úhrny srážek slouží k popisu
srážkového režimu dané oblasti.
Pole srážek může být ovlivňováno
orografií, která způsobuje
orografické zesílení srážek i úbytek srážek ve
srážkovém stínu, případně nad
inverzí srážek. Viz též
mikrofyzika oblaků a srážek,
izohyeta,
extrémy srážek.
▶
srážky bouřkové
označení pro
konvektivní srážky, které vypadávají z oblaků druhu
cumulonimbus při
bouřce. Typickými bouřkovými srážkami jsou intenzivní deště, někdy doprovázené
krupkami nebo
kroupami. Vyskytují se především v letním období a způsobují škody zejména v zemědělství. Viz též
krupobití,
intenzita srážek,
přeháňky,
déšť přívalový.
▶
srážky cyklonální
srážky vypadávající v oblasti
cyklony. Jsou to jednak
frontální srážky, a ze srážek nefrontálních především srážky vypadávající v
teplém sektoru cyklon a v oblastech významného
střihu větru s cyklonálním zakřivením
izobar či
izohyps. Cyklonální srážky mohou být jak trvalé, tak v podobě
přeháněk.
▶
srážky efektivní
1. v
zemědělské meteorologii část padajících
srážek, která povrchově neodteče, vsakuje se do půdy a může být využita rostlinstvem;
2. v
hydrologii srážky vytvářející přímý
odtok.
▶
srážky frontální
srážky vypadávající v oblasti
atmosférické fronty. Jejich intenzita závisí na vlhkosti vzduchu a na vert. pohybech vzduchu podél nebo v blízkosti
frontální plochy. Na
teplé frontě a
studené frontě prvního druhu, především v chladném pololetí, mají zpravidla trvalý charakter. Na
studené frontě druhého druhu, především v teplém pololetí, se vyskytují frontální srážky v podobě konv.
přeháněk a
lijáků.
▶
srážky hnané větrem
část padajících
srážek, která má vlivem větru také horiz. složku pohybu. Pro jejich měření by bylo nutné použít speciální
srážkoměry s vert. záchytnou plochou. Srážky hnané větrem se na stanicích v ČR neměří, jejich měření není požadováno doporučeními
Světové meteorologické organizace.
▶
srážky horizontální
označení pro
usazené srážky, které se běžně používá v
chemii atmosféry; v meteorologii je považováno za nevhodné. Viz též
srážky skryté.
▶
srážky kapalné
hydrometeor tvořený vodními kapkami dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi padající kapalné srážky patří
déšť a
mrholení,
mrznoucí déšť a
mrznoucí mrholení, k usazeným kapalným srážkám počítáme
rosu. Viz též
srážky tuhé,
srážky smíšené.
▶
srážky konvektivní
syn. srážky konvekční –
srážky vypadávající ze srážkových
konvektivních oblaků druhu
cumulonimbus a druhu
cumulus s tvarem
congestus. Ve stř. zeměp. šířkách jsou v létě tvořeny deštěm, někdy s
kroupami, v přechodných roč. dobách a v zimě zpravidla mokrým
sněhem nebo
sněhovými krupkami. Mohou mít formu
přeháněk s omezeným plošným rozsahem, krátkou dobou trvání a rozdílnou intenzitou (především srážky z oblaků cumulus congestus). Mohou však dosáhnout i formy
přívalového deště a být doprovázeny
bouřkou (u srážek z oblaků cumulonimbus). V nízkých zeměp. šířkách, kde se mohou
srážkové částice vyvinout i v
teplých oblacích, mohou silné přívalové srážky vypadávat i z oblaků cumulus congestus. Viz též
intenzita srážek,
teorie vzniku srážek koalescencí.
▶
srážky místní
srážky vypadávající na poměrně malou plochu, zpravidla s velmi rozdílnou
intenzitou i dobou trvání. Místní srážky vypadávají z izolovaných oblaků druhu
cumulonimbus a
stratocumulus, zřídka i
cumulus (zvláště v tropech), v zimním období i z oblaků druhu
stratus. Může jít o srážky podmíněné orograficky, např. na pobřežích, návětrných svazích apod. Místní srážky mohou mít formu
přeháněk,
bouřkových srážek,
krupobití, ale i pouze
mrholení a v zimním období vypadávání
sněhových krupek nebo
sněhových zrn. Viz též
srážky nefrontální.
▶
srážky monzunové
srážky přinášené do oblastí s
monzunovým klimatem převážně prostřednictvím
letního monzunu, v případě např. ostrovních lokalit i
zimním monzunem, který se nad mořem obohatil vodní párou. Bývají velmi vydatné, zvláště v případě
orografického zesílení srážek. V zasažených oblastech představují hlavní
období dešťů, přičemž směrem do nitra pevnin nastávají obecně později a jejich vydatnost klesá. Viz též
pól dešťů,
extrémy srážek.
▶
srážky nefrontální
srážky, které bezprostředně nesouvisí s vert. pohyby vzduchu na
atmosférických frontách. Patří k nim zvláště
srážky místní, srážky v instabilně zvrstveném studeném vzduchu mimo oblast fronty, srážky v
teplém sektoru cyklon, srážky z nízké
inverzní oblačnosti, srážky v oblastech s významným
vertikálním střihem větru, někdy i
srážky orografické. Viz též
srážky frontální.
▶
srážky neměřitelné
srážky, při kterých je množství srážek za daný časový interval menší než 0,1 mm. Viz
měření srážek.
▶
srážky občasné
padající srážky, které během poslední hodiny před
termínem pozorování byly přerušovány, neměly však charakter
přeháněk.
▶
srážky okultní
nevh. označení pro
skryté srážky.
▶
srážky orografické
srážky vytvořené nebo zesílené v důsledku procesů
orografického zesílení srážek. Orografické srážky mají často charakter
trvalých srážek, ovlivněných
výstupnými pohyby vzduchu při přetékání horské překážky a případně ještě zesílených
nálevkovým efektem. Takové srážky se vyskytují nejen na horách, nýbrž i v jejich
návětří. K orografickým srážkám dále řadíme
konvektivní srážky podmíněné
orografií, které mohou vznikat nebo se šířit i v
závětří hor. Prostorové rozdělení orografických srážek tak podmiňuje klimatické poměry hor i přilehlých oblastí. Viz též
oblak orografický.
▶
srážky ovzdušné
syn.
srážky. V současné meteorologii se vyskytuje zřídka.
▶
srážky padající
srážky, jejichž
srážkové částice vznikají růstem
oblačných částic ve
srážkových oblacích a vypadávají
základnou oblaku směrem k zemskému povrchu. Procesy růstu srážkových částic vysvětlují
teorie vzniku srážek ledovým procesem a
teorie vzniku srážek koalescencí. Podle příčinných mechanizmů, které ovlivňují i prostorové rozdělení a časový průběh padajících srážek, rozlišujeme
srážky konvektivní a
srážky stratiformní neboli
trvalé, případně i
orografické.
Mezi padající srážky, které dosahují zemského povrchu, patří následující
hydrometeory:
déšť,
mrznoucí déšť,
mrholení,
mrznoucí mrholení,
sníh,
sněhové krupky,
sněhová zrna,
krupky,
zmrzlý déšť,
kroupy a
ledové jehličky. Oblaky, z nichž srážky vypadávají, jsou v rámci
morfologické klasifikace oblaků označeny
zvláštností praecipitatio, případně
virga, pokud srážkové pruhy nedosahují zemského povrchu. Viz též
srážky usazené,
srážky vertikální.
▶
srážky předfrontální
srážky, které vypadávají v oblasti
atmosférické fronty před
frontální čarou. Předfrontální srážky mohou být jak trvalé, tak ve formě
přeháněk. Jejich trvání na určitém místě závisí především na rychlosti postupu fronty, na její výraznosti, roč. a denní době. Nejdelší trvání obvykle mívají srážky před
teplými frontami, někdy i více než 24 h, nejkratší před
studenými frontami, někdy jen několik min. Viz též
srážky frontální,
srážky zafrontální.
▶
srážky při bezoblačné obloze
drobná ledová zrnka, jehličky, krystalky nebo vodní kapičky padající při jasné obloze. Tento jev je pozorován zřídka.
▶
srážky relativní
charakteristika poměrného rozložení srážek během roku, popř. za kratší období. Zpravidla jde o prům. měs.
úhrny srážek udané v % prům. roč. úhrnu srážek. V klimatologii se relativní srážky používají především k porovnání časového rozdělení srážek na stanicích s rozdílným roč. úhrnem srážek, přičemž mohou sloužit ke stanovení
ombrické kontinentality klimatu, viz
Markhamův index.
▶
srážky skryté
srážky, jejichž
srážkové částice se tvoří na rostlinách, popř. nejrůznějších předmětech, odkud padají na povrch půdy. Podle mechanizmu vzniku dělíme skryté srážky do dvou základních kategorií:
(a) zachycené (z angl. collected) skryté srážky, vznikající z kapiček
mlhy či
mrholení, případně z krystalků
zmrzlé mlhy, které působením větru ulpívají na povrchu rostlin nebo předmětů;
(b) usazené (z angl. deposited) skryté srážky, vznikají
kondenzací nebo
depozicí vodní páry přímo na povrchu rostlin nebo předmětů.
Drobné kapičky zachycené příslušným povrchem nebo na něm vznikající mohou narůst
koalescencí a vypadnout na zemský povrch. V tzv. mlžných pouštích, kde se téměř nevyskytují
padající srážky, mohou skryté srážky představovat nezanedbatelnou složku
hydrologické bilance.
Skryté srážky nemohou být změřeny standardně umístěnými
srážkoměry a pro jejich indikaci se používají různá
zařízení pro odběr kapalných usazených srážek. V odborném slangu se skryté srážky někdy nevhodně označují jako okultní srážky. Viz též
intercepce srážek,
srážky usazené,
srážky horizontální.
▶
srážky smíšené
hydrometeor tvořený současně
kapalnými srážkami a
tuhými srážkami. Smíšené srážky se vyskytují nejčastěji při
přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C.
▶
srážky stratiformní
druh
padajících srážek, které se tvoří ve
vrstevnatých oblacích, zpravidla druhu
nimbostratus nebo
altostratus. Z hlediska časové proměnlivosti
intenzity srážek je označujeme též jako
srážky trvalé. Oproti
konvektivním srážkám zasahují stratiformní srážky zpravidla rozsáhlejší území. Viz též
klasifikace srážek,
srážky cyklonální.
▶
srážky šikmé
nevhodné označení pro
srážky hnané větrem.
▶
srážky trvalé
druh
padajících srážek s víceméně stálou
intenzitou někdy i po dobu několika hodin či dokonce desítek hodin. Krátkodobé zesílení trvalých srážek může být vyvoláno
vnořenou konvekcí. Vzhledem k tomu, že trvalé srážky vypadávají z
vrstevnatých oblaků, označujeme je i jako
stratiformní. Mohou mít formu
deště,
mrholení,
sněhu,
sněhových zrn nebo
zmrzlého deště. Trvalé srážky bývají často pozorovány nad většími územními celky. Jestliže na určitou dobu ustávají, nazývají se
občasnými srážkami (např. občasný déšť), které se nesmí zaměňovat za
přeháňky. Viz též
déšť trvalý.
▶
srážky tuhé
ve smyslu české odborné meteorologické terminologie
hydrometeor pevného skupenství, který je tvořen ledovými částicemi dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi tuhé
padající srážky patří
sníh,
sněhové krupky,
sněhová zrna,
zmrzlý déšť nebo
krupky,
kroupy a
ledové jehličky. K usazeným tuhým srážkám řadíme
zmrzlou rosu,
jíní,
námrazu a
ledovku. Viz též
srážky smíšené,
srážky kapalné.
▶
srážky usazené
v české met. terminologii označení pro
srážky vznikající mimo
oblaky, tedy na zemském povrchu a na předmětech na zemském povrchu nebo v atmosféře (na letadlech aj.). Mezi usazené srážky řadíme následující
hydrometeory:
rosa,
jíní,
námraza,
ledovka a srážky z
mlhy. Viz
srážky padající,
srážky horizontální,
srážky skryté.
▶
srážky vertikální
označení pro
padající srážky, které se běžně používá v
chemii atmosféry, v meteorologii jen zřídka.
▶
srážky vrstevnaté
nevh. označení pro
stratiformní srážky.
▶
srážky zafrontální
srážky, které vypadávají v oblasti
atmosférické fronty za
frontální čarou. Mohou být jak trvalé, tak ve formě
přeháněk. Jejich intenzita a trvání na určitém místě závisí na druhu fronty, na její výraznosti, rychlosti postupu a roč. i denní době. Nejdelší trvání a největší intenzitu mívají srážky za
studenou frontou prvního druhu, významné mohou být i srážky za
okluzní frontou charakteru studené fronty. Viz též
srážky frontální,
srážky předfrontální.
▶
stabilita atmosféry absolutní
▶
stabilita atmosféry statická
▶
stabilita atmosféry vertikální
1. stav atmosféry, při němž dochází k útlumu poruch spojených s vychýlením
vzduchové částice ve vert. směru. Je charakterizován
vertikálním teplotním gradientem menším, než je
suchoadiabatický teplotní gradient v případě
vzduchu nenasyceného vodní párou a menším než
nasyceně adiabatický teplotní gradient v případě
vzduchu nasyceného vodní párou. Ve druhém případě někdy mluvíme o
absolutní stabilitě atmosféry.
2. souhrnná charakteristika
teplotního zvrstvení atmosféry v porovnání s hodnotou
adiabatického teplotního gradientu. Někdy používáme i označení statická stabilita atmosféry, neboť se zpravidla hodnotí v prostředí, které je v
hydrostatické rovnováze. Stabilita atmosféry se v praxi nejčastěji určuje rozborem výsledků
aerologických měření na
termodynamickém diagramu. Viz též
instabilita atmosféry vertikální,
metoda částice,
index stability,
míra stability.
▶
stabilita atmosféry vertikální
1. stav atmosféry, při němž dochází k útlumu poruch spojených s vychýlením
vzduchové částice ve vert. směru. Je charakterizován
vertikálním teplotním gradientem menším, než je
suchoadiabatický teplotní gradient v případě
vzduchu nenasyceného vodní párou, a menším než
nasyceně adiabatický teplotní gradient v případě
vzduchu nasyceného vodní párou. Ve druhém případě někdy mluvíme o
absolutní stabilitě atmosféry.
2. souhrnná charakteristika
teplotního zvrstvení atmosféry v porovnání s hodnotou
adiabatického teplotního gradientu. Někdy používáme i označení statická stabilita atmosféry, neboť se zpravidla hodnotí v prostředí, které je v
hydrostatické rovnováze. Stabilita atmosféry se v praxi nejčastěji určuje rozborem výsledků
aerologických měření na
termodynamickém diagramu. Viz též
instabilita atmosféry vertikální,
metoda částice,
index stability,
míra stability.
▶
stabilita teplotního zvrstvení
darez: heslo vypuštěno
▶
stabilizace anticyklony
méně často používané označení pro proces, během něhož
postupující anticyklona, která obyčejně uzavírá
sérii cyklon, ztrácí pohyb a mohutní. Izobary se přitom stávají stále symetričtějšími vůči jejímu středu a zvětšuje se její vert. rozsah. Viz též
mohutnění anticyklony.
▶
stáčení větru
postupná prostorová změna směru větru ve vert. nebo horiz. směru (
vertikální nebo
horizontální střih větru). Analogicky se jako stáčení větru označují i postupné časové změny směru větru v daném místě. Viz též
stočení větru.
▶
stáčení větru anticyklonální
stáčení větru v horiz. rovině dané anticyklonálním zakřivením
proudnic. Na sev. polokouli má směr shodný s otáčením hod. ručiček, tj. míří vpravo, postavíme-li se čelem po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální,
anticyklona,
stáčení větru cyklonální.
▶
stáčení větru cyklonální
stáčení větru v horiz. rovině dané cyklonálním zakřivením
proudnic. Na sev. polokouli má opačný směr než otáčení hod. ručiček, tj. míří vlevo, postavíme-li se po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální,
cyklona,
stáčení větru anticyklonální.
▶
stáčení větru studené
slang. označení pro
stáčení větru s výškou působené
studenou advekci. Jestliže se advekce teploty vyskytuje v určité vrstvě atmosféry, je
vektor větru na horní hranici vrstvy dán vektorovým součtem vektoru větru na spodní hranici vrstvy a vektoru
termálního větru. Při studené advekci se na sev. polokouli vítr stáčí s rostoucí výškou vlevo, na již. polokouli vpravo. Ke stáčení větru s výškou může docházet pouze v
baroklinní atmosféře. Viz též
stáčení větru teplé.
▶
stáčení větru teplé
slang. označení pro stáčení větru s výškou působené
teplou advekci. Na sev. polokouli se v tomto případě vítr s rostoucí výškou stáčí vpravo, na již. polokouli vlevo. Viz též
stáčení větru studené.
▶
stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry
1. vert. stáčení větru působené v
mezní vrstvě atmosféry poklesem velikosti
síly tření s výškou. Při zemském povrchu se
směr větru odklání od
izobar do strany s nižším atm. tlakem o určitý úhel, jehož velikost se v našich podmínkách nejčastěji pohybuje kolem 30° a poněkud roste s
drsností zemského povrchu, se zvětšující se stabilitou
teplotního zvrstvení a s klesající zeměp. šířkou. S rostoucí výškou se pak vítr postupně stáčí přibližně do směru
geostrofického větru, což lze za určitých zjednodušujících předpokladů modelově vyjádřit pomocí
Taylorovy spirály;
2. horiz. stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry působené tím, že při růstu nebo poklesu drsnosti zemského povrchu ve směru proudění vzduchu se zvětšuje nebo zmenšuje odklon
přízemního větru od směru izobar. Na sev. polokouli se proudění stáčí v případě rostoucí drsnosti vlevo, při jejím poklesu ve směru proudění vpravo. Na již. polokouli je tomu opačně.
▶
stadia vývoje anticyklony
obvykle se rozeznávají tato stadia:
a) stadium vzniku – od prvních příznaků na
přízemní povětrnostní mapě (růst tlaku vzduchu na přední i zadní straně
hřebene vysokého tlaku) do objevení se první uzavřené
izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium
mohutnění (zesilování) anticyklony – období od vzniku anticyklony do doby dosažení nejvyššího tlaku vzduchu;
c) stadium
slábnutí anticyklony charakterizované poklesem tlaku vzduchu ve
středu anticyklony;
d) stadium rozpadu – období celkového poklesu tlaku vzduchu v oblasti anticyklony až do jejího vymizení jako samostatného tlakového útvaru. Někteří autoři zahrnují stadium rozpadu pod stadium slábnutí anticyklony.
Viz též
stadia vývoje cyklony,
regenerace anticyklony,
stabilizace anticyklony.
▶
stadia vývoje cyklony
1. u
frontálních cyklon obvykle rozeznáváme:
a) počáteční stadium (stadium vzniku), tj. období od prvních příznaků vývoje cyklony až po objevení se první uzavřené
izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium
mladé cyklony, což je období od utvoření cyklony do začátku
okluzního procesu, popř. oddělení
studené od
teplé fronty v případě
Shapirova-Keyserova modelu cyklony;
c) stadium největšího vývoje, které trvá od začátku okludování či oddělení front až po dosažení nejnižšího tlaku ve
středu cyklony;
d) stadium
vyplňování cyklony, od doby začátku vzestupu tlaku vzduchu až do úplného zániku cyklony jako samostatného tlakového útvaru na
přízemní povětrnostní mapě.
Stadia b) a c) se často označují společným termínem stadium
prohlubování cyklony.
2. Z hlediska
frontální analýzy podle
norské meteorologické školy rozlišujeme:
a) stadium
frontální vlny;
b) stadium
mladé cyklony;
c) stadium
okludované cyklony.
Přechod z jednoho stadia do druhého je provázen změnou vert. stavby cyklony a změnou počasí v oblasti, kterou cyklona ovlivňuje. Viz též
počasí cyklonální,
regenerace cyklony,
segmentace cyklony.
▶
stanice agrometeorologická
meteorologická stanice, která slouží potřebám zeměď. vědy a praxe. Dělí se na stanice základní, doplňkové, pomocné a speciální. Podle doporučení
Světové meteorologické organizace tyto stanice:
a) v oblasti met. veličin měří teplotu a vlhkost vzduchu v různých výškách až do 10 m v závislosti na výšce a charakteru porostu, půdní teploty v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm, popř. i v dalších pro speciální účely,
vlhkost půdy, charakteristiky
turbulence v porostech nebo v jejich blízkosti,
hydrometeory,
evapotranspiraci,
sluneční svit a složky
radiační bilance a provádí pozorování meteorologických jevů, které ohrožují rostliny;
b) v oblasti biologických faktorů provádějí
fenologická pozorování, kvalit. a kvantit. pozorování rostlin a zvířectva, poškození rostlin a zvířat přírodními jevy i antropogenní činností.
▶
stanice dobrovolnická
někdy používané pracovní označení
meteorologické stanice, jejímiž pozorovateli jsou zacvičení dobrovolní spolupracovníci met. institucí, tedy osoby, které nejsou stálými zaměstnanci těchto institucí a zpravidla nemají ani met. odb. vzdělání. Viz též
stanice profesionální.
▶
stanice fenologická
speciální stanice sledující data nástupu tzv.
fenologických fází, což jsou přesně definovaná vývojová stádia nebo periodicky se opakující životní projevy rostlin či živočichů. Po přiřazení meteorologických dat z nejbližší
meteorologické stanice slouží napozorované údaje ke zkoumání vztahu mezi počasím nebo klimatem a živými organizmy, využívají se i v zemědělské a lesnické praxi, ekologii a
bioklimatologii. Fenologická stanice bývá často specializovaná, např. na polní plodiny, ovocné dřeviny nebo divoce rostoucí rostliny. V současnosti jsou v ČR provozována pouze fytofenologická pozorování.
▶
stanice klimatologická
meteorologická stanice, jejímž úkolem je provádět
klimatologická pozorování a měření v pevně stanovených termínech, v ČR zpravidla v
klimatologických termínech. Data jsou předávána do zpracovatelských center a slouží pro získávání režimových časových a prostorových meteorologických a klimatologických informací. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na
klimatologické stanice základní,
doplňkové a
srážkoměrné.
▶
stanice klimatologická doplňková
meteorologická stanice, na níž se provádí
klimatologické pozorování v částečně omezeném rozsahu a nemusí být prováděno nepřetržitě. Rovněž tech. vybavení nemusí být kompletní, ale měření max. a min. teplot a množství srážek je povinné. Doplňkové klimatologické stanice slouží k doplnění sítě
základních klimatologických stanic.
▶
stanice klimatologická pomocná
meteorologická stanice, na níž se provádí
klimatologické pozorování ve velmi omezeném rozsahu a většinou jen ve vybraných termínech pozorování, což ovlivňuje její přístr. a tech. vybavení. S. k. p. slouží k doplnění sítě zákl. n.
doplňkových klimatologických stanic a získání podrobnějších informací o met. charakteristikách ovlivňovaných místními vlivy. V ČSFR nejsou zřizovány.
▶
stanice klimatologická referenční
klimatologická stanice, která má homogenní řadu pozorování po dobu alespoň 30 let a pracuje za přesně stanovených podmínek. Údaje z těchto stanic jsou navzájem dobře srovnatelné a tvoří základ jak pro zpracování klimatografií, tak pro sledování
klimatických změn. Referenční klimatologické stanice by měly být umístěny tak, aby vliv lidské činnosti na jejich měření byl minimální.
▶
stanice klimatologická srážkoměrná
stanice srážkoměrná
meteorologická stanice,na které se měří množství spadlých srážek, výška a vod. hodnota sněhové pokrývky a pozorují se rovněž stanovené meteorologické jevy. Obv. je umístěna tak, aby svými srážkoměrnými údaji doplňovala údaje
základních klimatologických stanic. V. t. měření atm. srážek
▶
stanice klimatologická základní
meteorologická stanice, na níž je prováděno
klimatologické pozorování podle úplného programu a která má nepřetržitý provoz a úplné přístr. vybavení. Doporučený rozsah
meteorologických prvků měřených nebo pozorovaných na základní klimatologické stanici:
stav a
průběh počasí,
množství a
druh oblačnosti, výška
základny oblačnosti, směr a rychlost větru, teplota, vlhkost a tlak vzduchu,
dohlednost, množství srážek,
sněhová pokrývka,
sluneční svit a
teplota půdy v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm. Základní klimatologické stanice v ČR neměří teplotu půdy v hloubkách 150 a 300 cm; dohlednost, druh oblačnosti a výška základny oblačnosti se pozorují jen na
profesionálních meteorologických stanicích.
▶
stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry
meteorologická stanice, jejíž přístroje nebo jejich čidla jsou umístěna v
mezní vrstvě atmosféry. Podle použité techniky a zaměření stanice na ní mohou probíhat
stožárová meteorologická měření, měření
upoutanou sondou,
letadlový průzkum počasí apod. Většinou měření této stanice navazuje na měření
synoptické stanice nebo
speciální stanice a bývá nejčastěji využíváno k výzkumu
šíření příměsí v ovzduší od zdrojů těchto škodlivin. Viz též
stanice meteorologická přízemní,
stanice meteorologická letadlová,
stanice aerologická.
▶
stanice meteorologická
místo, v němž se konají stanovená
meteorologická pozorování podle dohodnutých mezinárodních nebo vnitrostátních postupů. Základním předpokladem je odpovídající technické, personální a komunikační vybavení. Meteorologické stanice je možné dělit podle různých hledisek:
a) podle odb. zaměření se rozlišují
synoptické,
klimatologické a
letecké meteorologické stanice,
agrometeorologické stanice a
stanice speciální;
b) podle charakteru získávaných dat se dělí na
meteorologické stanice přízemní,
stanice aerologické a na
stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry;
c) podle umístění se dělí na
meteorologické stanice pozemní,
mořské a
letadlové.
Jedna meteorologická stanice může plnit úkoly různého odborného zaměření a rozsahu.
▶
stanice meteorologická automatická
meteorologická stanice, která měří
meteorologické prvky bez přímé součinnosti s člověkem. Výsledky měření jsou vysílány automaticky do centra ve formě kódovaných zpráv nebo v datových souborech. V praxi je často užívaná anglická zkratka AWS. Viz též
automatizace v meteorologii.
▶
stanice meteorologická automatizovaná
meteorologická stanice vybavená automatickým měřicím systémem. Všechny
profesionální stanice ČR jsou automatizovány.
▶
stanice meteorologická horská
meteorologická stanice zařazená do kategorie přízemních stanic a umístěná v horském terénu. Kromě úkolů synop. nebo klimatol. stanice někdy plní i úkoly stanice speciální. Ve zprávách z horské met. stanice se místo
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře uvádí
geopotenciál nejbližší
standardní izobarické hladiny (např. 850 nebo 700 hPa). Horské met. stanice pozorují také oblačnost se
základnou pod úrovní stanice. Nejvýše položená
synoptická stanice v Evropě je Jungfraujoch (3 576 m). V ČR je v činnosti např. Lysá hora (1 322 m).
▶
stanice meteorologická letadlová
1.
meteorologická stanice, která provádí
letadlové meteorologické měření během letu letadla. Měří teplotu a vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru,
turbulenci a
námrazu. Každé měření je doplněno údajem o čase, poloze a fázi letu. Výsledky měření jsou automaticky zpracovávány a v kódech
AMDAR nebo
BUFR předávány do příslušných met. center. Viz též
pozorování meteorologické z letadel během letu.
2. letoun, výjimečně kluzák nebo vrtulník (případně
meteologický dron) upravený speciálně pro
letadlový průzkum počasí. Kromě met. měření a pozorování
meteorologických prvků a jevů může být vybavený pro vypouštění
klesavých radiosond nebo pro jiná speciální měření. Tento typ letadlové meteorologické stanice provádí vert. nebo horiz.
letadlovou sondáž atmosféry lokálního charakteru.
▶
stanice meteorologická letecká
meteorologická stanice umístěná na letišti, na které se provádí met. pozorování zaměřené pro potřebu letectva. Může zároveň poskytovat zákl. informace pro let, většinou s využitím podkladů získaných od let. met. služebny nebo od pracoviště met. výstražné služby. Poskytuje rovněž orgánům řízení letového provozu operativní met. údaje z vlastní zóny odpovědnosti, a to některé nepřetržitě, některé v určených termínech, na vyžádání nebo po překročení stanovených hodnot met. prvků. V ČR vykonává obvykle rovněž funkci zákl.
synoptické stanice. Viz též
meteorologie letecká,
zabezpečení letectva meteorologické,
kódy meteorologické letecké.
▶
stanice meteorologická letištní
nevh. označení pro
leteckou meteorologickou stanici, která je umístěna přímo na letišti.
▶
stanice meteorologická letounová
▶
stanice meteorologická lodní
▶
stanice meteorologická lodní doplňková
meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena jen nejnutnějšími spolehlivými met. přístroji a předává kódované zprávy o přízemních met. pozorováních.
▶
stanice meteorologická lodní pomocná
meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena jen základními met. přístroji, často bez certifikace, a předává na vyžádání z určité oblasti nebo za určitých povětrnostních podmínek kódované zprávy o met. pozorováních nebo informace v otevřené řeči.
▶
stanice meteorologická lodní základní
meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena spolehlivými met. přístroji a předává v plném rozsahu kódované zprávy o přízemních met. pozorováních.
▶
stanice meteorologická manuální
▶
stanice meteorologická mobilní
meteorologická stanice instalovaná dočasně na místě, kde není stálá met. stanice nebo kde je třeba provádět specializovaná měření. Mobilní met. stanice může provádět
přízemní i
aerologická měření.
▶
stanice meteorologická mořská
meteorologická stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří
stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.
▶
stanice meteorologická na „fixní“ lodi
námořní
meteorologické stanice na stacionární
meteorologické lodi nebo na majákové lodi.
▶
stanice meteorologická na letadle
▶
stanice meteorologická na majákové lodi
příz. synop. stanice umístěná na majákové lodi nebo plovoucím majáku.
▶
stanice meteorologická na pohybující se lodi
syn. stanice meteorologická lodní –
meteorologická stanice umístěná na lodi, na níž se měření a pozorování provádí během plavby.
▶
stanice meteorologická námořní
meteorologická stanice na stacionární
meteorologické lodi, na majákové lodi nebo na těžní plošině, která provádí přízemní a aerol. měření, případně také oceánologická měření (vertikální profil teploty a slanosti mořské vody, znečištění moře apod.). Základním předpokladem je odpovídající tech., personální a komunikační vybavení a zachování stanovené polohy měření.
▶
stanice meteorologická pozemní
▶
stanice meteorologická pozemní pomocná
přízemní meteorologická stanice na pevnině, která provádí met. měření a pozorování sloužící k doplnění údajů zákl. sítě met. stanic. Zprávy těchto stanic se operativně soustřeďují v národním met. centru, avšak pro mezinárodní výměnu se nepoužívají. Stanice nemusí mít nepřetržitý provoz.
▶
stanice meteorologická pozemní základní
pozemní meteorologická stanice, která provádí met. měření a pozorování v
přízemní vrstvě atmosféry za použití odpovídajícího tech. vybavení a personálu. Její zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací.
▶
stanice meteorologická profesionální
meteorologická stanice, na níž měření a pozorování provádějí výhradně pozorovatelé s požadovanou kvalifikací, v ČR stálí zaměstnanci
Českého hydrometeorologického ústavu, Akademie věd ČR nebo Armády ČR. Všechny profesionální met. stanice ČR patří mezi
automatizované meteorologické stanice a jejich zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací. Viz též
metadata meteorologické stanice, stanice dobrovolnická.
▶
stanice meteorologická přízemní
meteorologická stanice provádějící měření v
přízemní vrstvě atmosféry. Teplota a vlhkost vzduchu se měří ve výšce 2 m nad zemí, srážky 1 až 2 m nad zemí, vítr 10 m nad zemí apod. Přízemní met. stanice může být z hlediska umístění
meteorologickou stanicí pozemní nebo
mořskou.
▶
stanice meteorologická reprezentativní
meteorologická stanice umístěná tak, aby její měření a pozorování vystihovala režim počasí v širším okolí. Viz též
pozorování meteorologické reprezentativní.
▶
stanice meteorologická silniční
meteorologická stanice, která provádí měření v silniční síti. Jedná se zpravidla o měření
teploty a
vlhkosti vzduchu a stavu a
teploty povrchu vozovky. Stanice může být dále vybavena přístroji na měření
rychlosti a
směru větru,
srážek a
dohlednosti, příp. čidly
podpovrchové teploty.
▶
stanice meteorologická stožárová
▶
stanice meteorologická účelová
met. stanice sloužící k získávání met. údajů pro konkrétní specifikovaný účel. Pracovní náplň, způsob předávání a zpracování dat, popř. umístění této stanice mohou být odlišné od běžných met. stanic.
▶
stanice na meteorologické družici
met. stanice umístěná na pilotované n. automat. kosmické laboratoři, na níž je prováděn sběr a zpracování údajů spadajících do náplně příslušného typu met. stanic. V. t. družice meteorologická.
▶
stanice námrazkoměrná
meteorologická stanice specializovaná na
měření námrazků. Na těchto stanicích se také měří teplota a vlhkost vzduchu a rychlost a směr větru.
▶
stanice pilotážní
aerologická stanice, která provádí
pilotovací měření výškového větru, zpravidla opt. zaměřováním
pilotovacího balonu. V některých případech bývá jako pilotážní stanice označována i stanice pro získávání údajů rádiovým zaměřováním dráhy speciálního vysílače neseného balonem nebo radiolokačním sledováním odražeče elektromagnetických vln.
▶
stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky
▶
stanice pro pozorování sfériků
pracoviště vybavené
zaměřovačem bouřek a příslušným spojením do vyhodnocovacího centra n. k další pomocné stanici. Všechny spolupracující stanice mají synchronizované pozorovací termíny, jsou od sebe poměrně značně vzdáleny (až několik set km) a jejich měření je operativně vyhodnocováno. Slouží nejčastěji k získání zákl. informace o výskytu a rozložení bouřek a měření bývají mimo jiné využita i pro uvádění do pohotovosti jiných sledovacích systémů (sítě
meteorologických radiolokátorů, met. pozorování za letu aj.).
▶
stanice pro příjem druhotných dat z meteorologických družic (SDUS)
zařízení pro příjem údajů z met. družic v analogovém tvaru. Může jít o data změřená a předzpracovaná přímo družicí n. i o data změřená družicí, předzpracovaná pozemní stanicí a družicí opět přenášená. V praxi se pod SDUS rozumí zařízení pro příjem APT n. WEFAX. SDUS jsou většinou značně jednodušší konstrukce než stanice pro příjem prvotních dat z meteorologických družic. V souč. době jsou někt. SDUS vybavovány digitalizátory a osobními počítači, což výrazně rozšiřuje možnost využití jimi přijímaných dat.
▶
stanice pro příjem prvotních dat z meteorologických družic (PDUS)
— zařízení pro příjem dat z met. družic v digitálním tvaru. Může jít o data změřená a předzpracovaná družicí n. i o data změřená družicí, předzpracovaná pozemní stanicí a družicí opět přenášená. PDUS mají konstrukčně složitější přenosová i zpracovatelská zařízení než stanice pro příjem druhotných dat z meteorologických družic. Data jsou v PDUS většinou zaznamenávána na magnetická média umožňující jejich archivaci a další zpracování. Některé PDUS mohou přijímat data širšího programu příslušné met. družice.
▶
stanice radiolokační
speciální stanice provádějící
radarová meteorologické pozorování. Z hlediska umístění se může jednat o
meteorologickou stanici pozemní,
námořní,
letadlovou (možnost použití letounů, balonů a vzducholodí). Charakterem činnosti je možné radiolokační stanice zařadit mezi
stanice aerologické.
▶
stanice radiosondážní
aerologická stanice určená pro zajišťování
radiosondážních měření. Umístěním může být zařazena mezi
meteorologické stanice pozemní,
námořní nebo
letadlové. Někdy bývají dále rozlišovány
radiosondážní stanice pro komplexní sondáž atmosféry a
stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky, popř. pracoviště provádějící specializovaná měření vertikálního profilu
ozonu v atmosféře, radiačních parametrů aj.
▶
stanice radiosondážní pro komplexní sondáž atmosféry
radiosondážní stanice, na níž se provádí
komplexní meteorologická radiosondáž. Termín bývá často zjednodušován na označení „radiosondážní stanice“.
▶
stanice radiovětroměrná
▶
stanice se speciálním zaměřením
(speciální) met. stanice sloužící k provádění speciálních měření, která nejsou v náplni odb. činností ostatních stanic příslušné stan. sítě. V ČSFR se mezi tyto stanice v souč. době zahrnují zejména stanice zabývající se měřením
atmosférické elektřiny, slunečního záření, ozonu v atmosféře, znečištění ovzduší a srážek,
námrazků, výparu, dlouhodobých srážkových úhrnů pomocí srážkového
totalizátoru a stanice lázeňské, zřízené podle statutů státních lázní ČSFR. Rozsah měření prováděných těmito stanicemi je obv. určen vnitrostátními n. oblastními předpisy. Aplikace výsledků jejich měření je převážně v přilehlých oblastech výzkumu a výroby a na meteorologii se váže volněji.
▶
stanice speciální
meteorologická stanice se speciálním zaměřením, sloužící k provádění měření, která nejsou v náplni odb. činností ostatních stanic, např. pozorováním
sfériků, měřením
atmosférické elektřiny,
přímého a rozptýleného slunečního záření,
ozonu v atmosféře nebo
znečištění ovzduší a srážek. Rozsah měření prováděných těmito stanicemi je určen vnitrostátními předpisy.
▶
stanice srážkoměrná
klimatologická stanice, na které se měří
úhrn srážek,
výška a
vodní hodnota sněhové pokrývky a pozorují se rovněž stanovené met. jevy. Obvykle je umístěna tak, aby svými srážkoměrnými údaji doplňovala údaje
základních klimatologických stanic.
▶
stanice synoptická
zkrácené označení
přízemní synoptické stanice. Podle terminologie
Světové meteorologické organizace do sítě synoptických stanic patří nejen přízemní synoptické stanice, ale i
stanice aerologické.
▶
stanice synoptická přízemní
pozemní nebo
mořská meteorologická stanice, na níž se v
synoptických termínech konají
synoptická pozorování. Synoptické stanice měří nebo pozorují teplotu, vlhkost a tlak vzduchu,
tlakovou tendenci,
dohlednost , směr a rychlost větru,
stav a
průběh počasí, množství srážek,
množství a
druh oblačnosti,
výšku základen oblačnosti a extrémy teploty. Přízemní synoptické stanice na pevnině udávají také
trvání slunečního svitu, stav půdy, výšku sněhové pokrývky a speciální jevy. Mořské přízemní synoptické stanice uvádějí rovněž teplotu moře, směr pohybu vln, periodu vlnění, výšku vln, námrazu a led na moři,
meteorologické stanice na pohybující se lodi také kurz a rychlost lodi. Zprávy jsou předávány v kódech
SYNOP, SHIP nebo
BUFR.
▶
stanice vodoměrná
místo na vodním toku nebo jiném hydrologickém útvaru vybavené zařízením nebo přístrojem k měření jeho
vodního stavu, popř. i
průtoku.
▶
stanice zemědělsko-meteorologická
dříve používaný termín pro
agrometeorologickou stanici.
▶
statika atmosféry
část meteorologie zabývající se prostorovým rozložením stavových veličin v atmosféře, tj. rozložením
tlaku,
teploty a
hustoty vzduchu. Přitom se předpokládá, že atmosféra je nepohyblivá vůči zemskému tělesu. Do statiky atmosféry patří mimo jiné problémy
hydrostatické rovnováhy a
stability teplotního zvrstvení. Viz též
dynamika atmosféry.
▶
stav počasí
charakteristika především význačných
atmosférických jevů na
meteorologické stanici nebo v jejím dohledu v
termínu pozorování. Při výskytu více jevů se jako stav počasí uvádí nejdůležitější jev, tj. nejvyšší
kódové číslo z příslušné
kódové tabulky. Pokud se v termínu pozorování nevyskytuje významný jev, považuje se za stav počasí vývoj vzhledu oblohy (změny vývoje oblačnosti) a výskyt atm. jevů v poslední hodině předcházející termínu pozorování. Údaje o stavu počasí se uvádějí ve zprávách
SYNOP, SHIP,
METAR aj. Viz též
průběh počasí,
počasí skutečné.
▶
stav půdy
kvalit. údaj o vlastnostech povrchové vrstvy půdy určovaných povětrnostními vlivy. V bezmrazovém období ovlivňují stav půdy především kapalné srážky (povrch suchý, vlhký nebo mokrý), v zimním období mráz způsobující mrznutí vody obsažené v půdě, dále sněhová pokrývka aj. Z dalších
meteorologických prvků stav půdy ovlivňují sluneční záření, vítr atd. Hodnocení stavu půdy se vztahuje k holé půdě typického složení pro danou oblast, a to buď na pozemku stanice, nebo s přihlédnutím k širšímu okolí stanice. Stav půdy se hodnotí vizuálně, a to na
klimatologických stanicích ve všech
klimatologických termínech, na
synoptických stanicích navíc ještě v termínu 06 UTC a za stanovených podmínek i v termínu 18 UTC. Údaje o stavu půdy mají značný praktický význam pro zemědělství, pozemní a leteckou dopravu apod. Viz též
holomráz,
půda nasycená,
půda porostlá trávníkem.
▶
stav vodní
výška vodní hladiny nad zvolenou výškovou úrovní v daném místě. Měří se na
vodoměrných stanicích pomocí různých
hladinoměrů, vyjadřuje se v centimetrech. Může sloužit k vydávání hydrologických výstrah, v případě vodních toků také k určování jejich
průtoků. Viz též
povodeň.
▶
stěna oka tropické cyklony
▶
stín akustický
v
atmosférické akustice diskontinuita v poli
šíření zvuku v atmosféře, kdy do části prostoru na zemském povrchu a v atmosféře v důsledku svého lomu nepronikají
zvukové vlny, i když jejich zdroj může být relativně blízko. Vzniká pouze v souvislosti s výškovými zdroji zvuku za situace, kdy teplota vzduchu klesá s výškou. Meteorologickým příkladem může být situace, kdy od relativně blízko viditelného
blesku není na určitých místech slyšitelný
hrom.
▶
stín srážkový
zmenšení úhrnu srážek i četnosti jejich výskytu v
závětří překážky libovolného měřítka. Ve větším měřítku se jedná o projev
závětrného efektu horské překážky, kdy jsou srážky menší nejen ve srovnání s
návětřím, ale často i vůči oblastem dále ve směru proudění. Srážkový stín v klimatologickém smyslu se tvoří v případě výrazně
převládajícího větru. Příkladem z území ČR je oblast Podkrušnohoří, kde se srážkový stín uplatňuje při proudění ze severozápadního kvadrantu, takže způsobuje relativní
ariditu klimatu tohoto regionu. Z hlediska
mikrometeorologie lze za srážkový stín považovat i mech. zastínění určitého prostoru překážkou vůči
srážkám hnaným větrem. Srážkový stín může souviset s
fénovým efektem.
▶
stín větrný
prostor za překážkou, v němž dochází k poklesu
rychlosti větru. Rozsah větrného stínu souvisí s tvarem i výškou překážky a zvětšuje se s rychlostí proudění vzduchu. Viz též
závětří,
efekt závětrný.
▶
sting jet
sestupné silné proudění vzduchu
mezosynoptického měřítka pocházejícího ze střední
troposféry, které se vyskytuje na sev. (již.) polokouli v již. (sev.) kvadrantu
mimotropických cyklon, zpravidla poměrně blízko
středu cyklony. Sting jet je pozorován u předního okraje cyklonálně se stáčejícího oblačného systému (někdy analyzovaného jako
ohnutá okluze), který se vytváří v oblasti
studeného přenosového pásu. Přispívá k lokálnímu výraznému zvýšení
rychlosti větru, která může být maximální v rámci celé cyklony s ničivými účinky u zemského povrchu. Někteří autoři spojují jeho přítomnost s rychlostmi o velikosti alespoň 30 m/s. Sting jet je typickým projevem hlubokých cyklon vznikajících nad oceánem a vyvíjejících se podle
Shapirova-Keyserova modelu. Jedním z uvažovaných fyzikálních mechanismů odpovědných za jeho formování je uvolnění podmíněné
symetrické instability spolu s ochlazováním vlivem spotřeby
latentního tepla při sestupu
vzduchových částic v oblasti vypadávání srážek. Český ekvivalent zatím není ustálen. Viz též
proudění tryskové,
instabilita atmosféry podmíněná.
▶
stmívání globální
předpokládané pozvolné snižování množství
slunečního záření pronikajícího k zemskému povrchu v důsledku rostoucího
zakalení atmosféry vlivem
antropogenního aerosolu. Jeho částice sice současně zeslabují
efektivní vyzařování zemského povrchu, jejich výsledný vliv na
radiační bilanci Země je nicméně záporný, takže působí v opačném smyslu než
skleníkový efekt. V 70. letech 20. století se proto objevily obavy z
globálního ochlazování. Snahy o omezování antropogenní produkce částic atmosférického aerosolu se však dnes projevují oslabováním globálního stmívání, a naopak se v této souvislosti mluví o opětovném globálním projasňování, které může přispívat k současnému
globálnímu oteplování.
▶
stočení větru
náhlá změna směru větru v horiz. směru nebo s výškou, způsobená především termodynamickými nebo orografickými vlivy. S výškou pozorujeme stočení větru zejména na hranicích
inverzí teploty vzduchu a na
frontálních plochách, v horiz. směru na
atmosférických frontách, na mořském pobřeží, na orografických překážkách, pod oblaky druhu
cumulonimbus apod. Obdobně mluvíme o stočení větru i v časovém smyslu, např. při
přechodu fronty přes dané místo. Viz též
střih větru,
stáčení větru.
▶
stožár anemometrický
stožár sloužící k instalaci větroměrných přístrojů v požadované výšce nad zemí. Na
profesionálních meteorologických stanicích v ČR se nejčastěji používá 10metrový ocelový sklopný stožár. Pro měření na letištích je požadovaná výška stožáru 10 ± 1 m (v souladu s předpisem L3 – Meteorologie, doplněk 3, ust. 4.1.1.1). Vzhledem k tzv. překážkovým rovinám je možné 10m stožár pro
anemometr umístit nejblíže 90 m od osy dráhy (ICAO DOC 9837, Manual on Automatic Meteorological Observing Systems, kapitola 3.6). Pokud je anemometr umístěn ve vzdálenosti 90–220 m od osy dráhy, je požadován tzv. příhradový stožár s křehkou konstrukcí, který při eventuálním nárazu nezpůsobí letadlu vážné poškození. Viz též
měření větru,
měření meteorologické stožárové.
▶
strana návětrná
syn. návětří.
▶
strana závětrná
syn. závětří.
▶
stratifikace atmosféry teplotní
▶
stratiformis
(str) [stratiformis] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak má vzhled rozsáhlé horiz. plochy nebo vrstvy. Užívá se u
druhů altocumulus,
stratocumulus, zřídka i
cirrocumulus.
▶
stratocumulus
(Sc) [stratokumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedé nebo bělavé, menší, popř. větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které mají téměř vždy tmavá místa. Oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valounům apod., má vzhled nevláknitý, s výjimkou zvláštního případu s
virgou. Jednotlivé části spolu souvisejí nebo mohou být oddělené. Zdánlivá velikost jednotlivých částí Sc je větší než 5° prostorového úhlu. Sc patří k
vodním nebo
smíšeným oblakům nízkého patra. Mohou z něho vypadávat slabší srážky dosahující zemského povrchu. Vzniká při vlnových pohybech nebo transformací z jiných druhů oblaků, zejména druhu
stratus nebo z
kupovité oblačnosti. Sc je často příznakem rozpadu oblačnosti. Sc lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
stratiformis,
lenticularis,
castellanus,
nebo
volutus a podle
odrůdy jako
translucidus,
perlucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus,
radiatus a
lacunosus.
Zvláštnostmi Ac mohou být
virga a
mamma.
▶
stratonull
podle H. E. Landsberga hladina oddělující spodní a horní
stratosféru. Je definována jako hladina s min. horizontálním
gradientem teploty vzduchu. V zimě ji lze ztotožnit s minimem ve vert. profilu záp. složek rychlosti proudění, v létě nebývá tímto způsobem identifikovatelná. Její výška závisí na synoptické situaci, ve stř. zeměp. šířkách se pohybuje kolem 25 km.
▶
stratopauza
vrstva atmosféry Země oddělující
stratosféru a
mezosféru. Leží ve výšce kolem 50 km. Teplota se zde pohybuje kolem 270 K (0 °C).
▶
stratosféra
část
atmosféry Země ležící v průměrné výšce 10 až 50 km, tj. mezi
tropopauzou a
stratopauzou. Stratosféru vymezujeme při
vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; v její spodní části, do výšek 20 až 25 km, se teplota vzduchu s výškou nepatrně zvyšuje, odtud vzhůru roste. Maxima (v průměru kolem 0 °C) dosahuje teplota v blízkosti stratopauzy. Růst teploty s výškou je působen přítomností
ozonu, který pohlcuje sluneční
ultrafialové záření s vlnovou délkou 242 nm a silně se zahřívá. Rychlost proudění ve stratosféře s výškou nejprve klesá, dosahuje minima kolem 22 až 25 km, potom opět roste. Ve stratosféře také pozorujeme náhlé sezonní střídání převládajícího směru proudění ze záp. na vých. a opačně. Ve výškách kolem 25 km pozorujeme
perleťové oblaky.
Jako stratosféra byla původně označována vrstva vzduchu nad
troposférou až do výšek 80 až 100 km. Později byla uvedená vrstva rozdělena do dvou vrstev, z nichž svrchní byla nazvána
mezosféra. Teplotní vlastnosti stratosféry objevili v r. 1902 nezávisle na sobě něm. meteorolog R. Assmann a franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort. Viz též
oscilace kvazidvouletá,
monzun stratosférický,
oteplení stratosférické.
▶
stratus
(St) – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedá oblačná vrstva s dosti jednotvárnou základnou, z níž může vypadávat
mrholení, popř.
ledové jehličky nebo
sněhová zrna. Prosvítá-li vrstvou St slunce, jsou jeho obrysy obvykle zřetelné. St vyvolává
halové jevy jen výjimečně při velmi nízkých teplotách. Někdy má podobu roztrhaných chuchvalců. St je v teplé polovině roku zpravidla
vodním oblakem, v zimě často obsahuje i
ledové krystalky. Patří k
oblakům nízkého patra a vzniká především pod výškovými
inverzemi teploty vzduchu nebo v důsledku ochlazení vzduchu od podkladu. Svými mikrostrukturálními ani makrostrukturálními parametry se obvykle neliší od
mlhy. St lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
nebulosus nebo
fractus a podle
odrůdy jako
translucidus,
opacus nebo
undulatus.
Zvláštností St je
praecipitatio.
▶
strmost proudu blesku
časová změna v čele rázové vlny proudu blesku; označuje se d
i/d
t. Je rozhodujícím
parametrem proudu blesku při stanovení napětí
U na vodičích s vlastní nebo vzájemnou indukčností
L podle vztahu
nebo strmosti napěťové vlny na vodičích s vlnovou impedancí
Z podle vztahu
▶
strom vlajkový
strom s asymetrickou korunou deformovanou na návětrné straně silnými větry, takže svým tvarem připomíná vlajku. Vlajkové stromy se vyskytují ve větrných lokalitách (hřebeny hor, pobřeží apod.) s výrazně
převládajícím větrem, který umožňují orientačně určit. Musí však stát osaměle a na rovném terénu, aby asymetrie koruny nebyla způsobena jinými faktory, viz
stín větrný.
▶
střed anticyklony
bod s nejvyšším
tlakem vzduchu na přízemní
povětrnostní mapě nebo s nejvyšší hodnotou
geopotenciálu na
mapách absolutní topografie v
anticykloně. V praxi se za střed anticyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené
izobary na
přízemní mapě, popř.
izohypsy na
výškové mapě, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V případě, že uvnitř anticyklony je tlak vzduchu na velké ploše prakticky stejný, považuje se za střed anticyklony střed této plochy. V
pohyblivých anticyklonách se střed anticyklony s výškou přesouvá na stranu teplé části anticyklony, tj. ve směru sklonu vertikální
osy anticyklony. Ve
stacionárních anticyklonách leží ve všech
izobarických hladinách střed anticyklony přibližně nad přízemním středem.
▶
střed cyklony
bod s nejnižším
tlakem vzduchu na
přízemní povětrnostní
mapě, popř. s nejnižší hodnotou
geopotenciálu na
mapách absolutní topografie v
cykloně. V praxi se za střed cyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené
izobary na přízemní mapě, popř.
izohypsy na
výškových mapách, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V
pohyblivých cyklonách se střed cyklony s výškou přesouvá na stranu studené části cyklony, tj. ve směru sklonu vertikální
osy dané cyklony. Ve
stacionárních cyklonách leží střed cyklony ve všech izobarických hladinách přibližně nad přízemním středem cyklony. Rozsáhlé centrální cyklony a dále především staré
okludované cyklony mívají více středů. Viz též
cyklona vícestředá.
▶
střed izalobarický
místo na
synoptické mapě, v němž byl za určitou dobu, nejčastěji za 3 hodiny, pozorován největší pokles nebo vzestup tlaku vzduchu. Viz též
tendence tlaková,
metoda izalobar,
izalobara.
▶
střídání monzunu
vystřídání
zimního monzunu monzunem letním a opačně. Hlavním znakem monzunu je pravidelné střídání směru všeobecného proudění. Viz též
nástup monzunu.
▶
střih větru
lokální prostorová změna vektoru
rychlosti větru vztažená na jednotkovou vzdálenost. V dynamické meteorologii rozlišujeme
horizontální a
vertikální střih větru. V případech, kdy uvažujeme jen rychlost proudění bez ohledu na směr, hovoříme o gradientu rychlosti proudění, slang. gradientu větru, který vyjadřujeme v případě vert. změny v m.s
–1 na 100 m či na 1 000 m, případně v
uzlech na 1 000 stop; v případě horiz. změny uvádíme tento gradient nejčastěji v m.s
–1 na 100 km. Střih větru je bezpečnostním rizikem zejména pro leteckou dopravu, proto je
letecká meteorologická služba povinna vydávat výstrahu při překročení určitých hodnot střihu větru podle směrnic
ICAO. Viz též
stáčení větru,
počasí střihové.
▶
střih větru anticyklonální
horizontální střih větru, který zvětšuje
anticyklonální vorticitu, tzn. že podporuje např.
mohutnění anticyklon nebo
vyplňování cyklon. Na sev. polokouli se při anticyklonálním střihu větru rychlost větru zvětšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.
▶
střih větru cyklonální
horizontální střih větru, který zvětšuje
cyklonální vorticitu, tj. podporuje
slábnutí anticyklon nebo
prohlubování cyklon. Na sev. polokouli se při cyklonálním střihu větru rychlost větru zmenšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.
▶
střih větru horizontální
střih větru v horizontálním směru, tedy prostorová změna vektoru
rychlosti větru ve směru horiz. roviny vztažená na jednotkovou vzdálenost. V daném bodě definujeme horiz. střih větru jako parciální derivaci vektoru rychlosti proudění podle horiz. souřadnice s osou orientovanou v uvažovaném směru. Významný horizontální střih větru se zpravidla vyskytuje na nejrůznějších typech atmosférických rozhraní (
atmosférických frontách,
vlhkostních rozhraních,
gust frontách apod.), dále pak v oblasti
čar konfluence nebo
čar difluence. V
synoptickém měřítku hraje horiz. střih větru důležitou roli při zesilování a zeslabování
tlakových útvarů. Výrazný střih, spojený s lokálním maximem
absolutní vorticity, je např. nutnou podmínkou pro
barotropní instabilitu; následky jejího uvolnění se projevují zejména v nižších zeměp. šířkách. V
mezosynoptickém měřitku může horiz. střih větru vést ke generování vírů s vertikální osou včetně
nemezocyklonálních tornád. Podmínkou je přítomnost lokálního maxima velikosti střihu, které se typicky vyskytuje na rozhraní rozdílných
vzduchových hmot nebo např. podél gust front
.
▶
střih větru vertikální
střih větru ve vertikálním směru, tedy prostorová změna vektoru
rychlosti větru ve vert. směru vztažená na jednotkovou výšku. V daném bodě definujeme vert. střih větru jako parciální derivaci vektoru rychlosti proudění podle vert. souřadnice. Ve
volné atmosféře je projevem
baroklinity a v
synoptickém měřítku je tak spojen s vývojem zejména mimotropických
tlakových útvarů. V
mezosynoptickém měřítku je vert. střih větru důležitý pro vznik organizované konvekce –
multicel,
supercel a
mezosynoptických konvektivních systémů, protože generuje horiz.
vorticitu zodpovědnou za organizaci těchto útvarů. Při
vertikální stabilitě atmosféry a dostatečné velikosti střihu může také dojít k rozvoji
Kelvinových–Helmholtzových vln. Viz též
počasí střihové,
stáčení větru teplé,
stáčení větru studené.
▶
střížaha
zast. označení pro
zákal.
▶
stupeň
1. jednotka teploty, viz např.
stupnice teplotní Celsiova,
stupnice teplotní Kelvinova.
2. jednotka úhlové vzdálenosti, tj. 1/360 kruhu.
3. intenzita jevu nebo veličiny definovaná v rámci dané stupnice, např.
stupnice větru Beaufortovy nebo
stupnice Fujitovy.
4. ve speciálních případech vert. vzdálenost, která odpovídá změně veličiny o jednotkovou hodnotu, viz
stupeň barický,
stupeň geotermický.
▶
stupeň barický
syn. stupeň tlakový – převrácená hodnota vert.
tlakového gradientu, tj. vert. vzdálenost, která odpovídá poklesu
tlaku vzduchu o jednotkovou hodnotu, zpravidla 1 hPa. Velikost barického stupně závisí na
hustotě vzduchu, proto roste s nadm. výškou. Při hladině moře je jeho hodnota přibližně 8 m.hPa
–1; v teplejším a vlhčím vzduchu je větší než v chladnějším a sušším vzduchu. Viz též
profil tlaku vzduchu vertikální.
▶
stupeň geotermický
převrácená hodnota
geotermického gradientu, tj. vert. vzdálenost v zemské kůře odpovídající změně teploty o 1 K. Velikost geotermického stupně je přibližně 33 m/K, přesná hodnota závisí na geol. stavbě a petrografickém složení
litosféry pod aktivní vrstvou, tj. v takové hloubce pod zemským povrchem, kde se již neprojevují met. vlivy.
▶
stupnice Fujitova
šestidílná stupnice navržená T. Fujitou v roce 1971 k hodnocení intenzity
tornád na základě škod, které tornáda působí na budovách nebo vegetaci. Stupně poškození jsou svázány s intervalem odhadnuté
maximální rychlosti větru, který může způsobit danou škodu. Z původní Fujitovy stupnice vycházejí
rozšířená Fujitova stupnice a
mezinárodní Fujitova stupnice.
| Stupeň |
Odhad max. rychlosti větru |
Popis škod |
| F0 |
17–32 m.s–1 |
slabé škody – škody na komínech, zlámané větve, vyrvané mělce kořenící stromy |
| F1 |
33–49 m.s–1 |
mírné škody – poškozené krytiny střech, posunuje nebo otáčí prefabrikované domy a vytlačuje auta ze silnic |
| F2 |
50–69 m.s–1 |
značné škody – strhává střechy, ničí prefabrikované domy, převrací vagóny, vyvrací a láme vzrostlé stromy, z lehkých předmětů vytváří nebezpečné projektily, zdvihá automobily ze země |
| F3 |
70–92 m.s–1 |
vážné škody – ničí střechy i zdi dobře postavených domů, převrací vlaky, většina stromů v lesích je vyvrácena, těžká auta jsou zdvihána ze země a odvrhávána |
| F4 |
93–116 m.s–1 |
zničující škody – srovnává se zemí dobře postavené domy, stavby se slabými základy odnáší, auta jsou odmršťována, i těžké předměty poletují |
| F5 |
117–142 m.s–1 |
neuvěřitelné škody – silné konstrukce domů jsou srovnávány se zemí a odnášeny, předměty velikosti automobilu poletují vzduchem a jsou odmršťovány do vzdálenosti přesahující 100 m |
▶
stupnice Fujitova mezinárodní
nejnovější modifikace původní
Fujitovy stupnice hodnotící intenzitu
tornád, k čemuž využívá 23 indikátorů poškození různých druhů vegetace nebo budov podle jejich odolnosti. Na rozdíl od
rozšířené Fujitovy stupnice tedy neuvažuje stavby podle jejich účelu, neboť jejich konstrukce se může v různých oblastech zásadně lišit). Podle stupně odolnosti jsou některé indikátory dále rozčleněny do více tříd. Každý indikátor, popř. třída odolnosti obsahuje 1-10 stupňů poškození, ze kterých se určuje intenzita tornáda. Každému z devíti stupňů mezinárodní Fujitovy stupnice je přiřazen odhad tzv. „okamžité“ rychlosti větru ve zlomku sekundy způsobující příslušný stupeň poškození. Mezinárodní Fujitovu stupnici navrhla Evropská laboratoř pro silné bouře (ESSL), první ucelenou verzi publikovala v roce 2023. Narozdíl od výše zmíněných stupnic obsahuje mezinárodní Fujitova stupnice střední hodnotu intervalu maxima rychlosti větru, dolní hranice intervalu se nachází blízko středu nižší kategorie a horní hranice blízko středu vyšší kategorie.
| Stupeň |
Odhad střední max. rychlosti větru |
| IF0 |
25 m.s–1 |
| IF0.5 |
33 m.s–1 |
| F1 |
40 m.s–1 |
| F1.5 |
50 m.s–1 |
| F2 |
60 m.s–1 |
| F2.5 |
70 m.s–1 |
| F3 |
80 m.s–1 |
| F4 |
105 m.s–1 |
| F5 |
130 m.s–1 |
▶
stupnice Fujitova rozšířená
modifikace původní
Fujitovy stupnice hodnotící intenzitu
tornád, k čemuž používá 28 indikátorů poškození, a to především různých druhů staveb podle jejich funkce (např. škol nebo nákupních center, jejichž robustnost se v rámci USA příliš neliší). Každý indikátor pak obsahuje 3-12 stupňů poškození, ze kterých se určuje intenzita tornáda. Oproti původní Fujitově stupnici jsou v rozšířené stupnici sníženy odhady
maximální rychlosti větru u silnějších tornád. Rozšířená Fujitova stupnice byla zavedena v USA v roce 2007, používaná se i v některých dalších zemích. Viz též
stupnice Fujitova mezinárodní.
| Stupeň |
Odhad max. rychlosti větru |
| EF0 |
29–38 m.s–1 |
| EF1 |
38–49 m.s–1 |
| EF2 |
50–60 m.s–1 |
| EF3 |
61–74 m.s–1 |
| EF4 |
74–89 m.s–1 |
| EF5 |
> 89 m.s–1 |
▶
stupnice modře oblohy Linkeho
stupnice devíti standardních barevných odstínů modři od bílé po ultramarínovou sloužící k odhadu stupně
modře oblohy. Kromě bílé využívá Linkeho stupnice osm karet s různými odstíny modři, číslované sudými čístlicemi od 2 do 16. Liché číslice se užívají pokud pozorovatel stanoví, že barva oblohy má odstín ležící mezi dvěma odstíny základní stupnice. V ČR se nepoužívá.
▶
stupnice pyrheliometrická
stupnice používaná při měření energie toků
slunečního záření. Je určena základním pyrheliometrickým normálem. V Evropě se do r. 1956 používala Ångströmova pyrheliometrická stupnice, odvozená od
Ångströmova kompenzačního pyrheliometru umístěného ve Švédsku. V sev. Americe sloužil obdobně za základ Smithsonské pyrheliometrické stupnice
pyrheliometr vodní. Vzájemným srovnáním údajů obou základních
etalonů, které měly odchylné principy měření i odchylné podstatné konstrukční parametry, byl zjištěn mezi oběma pyrheliometrickými stupnicemi systematický rozdíl. Jako kompromis byla zavedena v r. 1957 mezinárodní pyrheliometrická stupnice IPS, která snižovala údaje podle Smithsonské stupnice o 2 % a údaje podle Ångströmovy stupnice zvyšovala o 1,5 %. V návaznosti na rozvoj technologií měření slunečního záření byla od 1. 7. 1980 zavedená pyrheliometrická stupnice označená WRR (WorldRadiation Reference), která zvyšuje naměřené hodnoty vůči IPS o 2,2 %. Pyrheliometrická stupnice WRR je definovaná referenční skupinou absolutních pyrheliometrů (World Standard Group) udržovanou ve Světovém radiačním středisku
WMO v Davosu, Švýcarsko.
▶
stupnice Ringelmannova
šestidílná empir. stupnice pro odhad opt. průzračnosti
kouřové vlečky, čili hustoty kouře. Jednotlivé stupně Ringelmannovy stupnice se určují vizuálním porovnáním šedi kouřové vlečky se srovnávacími čtverci různého začernění. Stupeň šedi těchto čtverců je dán poměrem plochy pravidelně rozmístěných bílých políček na černém podkladu čtverce. U jednotlivých stupňů bílá políčka zabírají 100, 80, 60, 40, 20 a 0 % plochy srovnávacího čtverce. Stupeň 0 vyjadřuje nejnižší hustotu kouře, stupeň 5 nejvyšší hustotu kouře. Stupnici navrhl M. Ringelmann (1898) a byla zavedena v USA v r. 1908 jako nejstarší a nejznámější pokus o obj.
měření znečištění ovzduší. I když se jedná do značné míry o subj. hodnocení, slouží v některých zemích dosud jako jedno z kritérií v zákonech o čistotě ovzduší.
▶
stupnice Saffirova–Simpsonova
nejrozšířenější stupnice k vyjádření síly větru v
hurikánu, případně v jiné plně vyvinuté
tropické cykloně, navržená H. S. Saffirem (1973) a R. H. Simpsonem (1974). Kritériem pro zařazení do jedné z pěti kategorií je maximální naměřený minutový průměr rychlosti větru při zemském povrchu. Od kategorie 3 mluvíme o silném hurikánu. Stupnice slouží k odhadu potenciálně způsobených škod. Dříve uváděné údaje o minimu tlaku vzduchu a výšce
vzdutí způsobeného bouří pro jednotlivé kategorie byly vypuštěny, protože jejich hodnoty se v jednotlivých případech mohou od uváděného rozpětí podstatně lišit.
| Kategorie |
Max. rychlost větru |
Způsobené škody |
| 1 |
33–42 m.s–1 |
velmi malé |
| 2 |
43–49 m.s–1 |
střední |
| 3 |
50–58 m.s–1 |
rozsáhlé |
| 4 |
59–69 m.s–1 |
mimořádné |
| 5 |
70 m.s–1 a více |
katastrofální |
▶
stupnice síly větru Beaufortova
stupnice založená na účinku tlaku větru na různé předměty, pomocí níž se odhaduje
síla větru. Pův. stupnice, sestavená v letech 1805–1808 angl. admirálem F. Beaufortem, vycházela z účinku různé síly větru na počet plachet soudobé fregaty. Měla 14 stupňů, z nichž 0 znamenala bezvětří a tedy nemožnost plavby, a 13 bouři, při níž nemohla být rozvinuta ani jedna plachta. Něm. kapitán P. Petersen (1927) ji doplnil charakteristikou vzhledu moř. hladiny (vlnění) při výskytu větru o síle odpovídající jednotl. stupňům. Mezin. přijatá Beaufortova stupnice, která na pevnině charakterizuje účinky
přízemního větru o různé rychlosti na předměty na zem. povrchu, je zprav. 13dílná, obsahuje stupně 0, 1... 12 a jejím jednotl. stupňům odpovídají urč. intervaly rychlosti větru; např. 2. stupni Beauforta (slabý vítr) odpovídá rychlost větru 1,6 až 3,3 m. s
–1, tj. 6 až 11 km.h
–1. Pro jednotlivé stupně této stupnice se používají slovní označení:
bezvětří, vánek, slabý vítr, mírný vítr, dosti čerstvý vítr, čerstvý vítr, silný vítr, prudký vítr, bouřlivý vítr, vichřice, silná vichřice, mohutná vichřice a
orkán. Při pozorování síly větru na moři, především v oblastech s výskytem trop. cyklon, se používá 17dílná stupnice, jejíž poslední čtyři stupně podrobněji člení 12. stupeň s. s. v. B., tj. orkán. V. t. měření větru.
▶
stupnice stavu moře
čís. stupnice označující v meteorologickém kódu prům. výšku vln na hladině moře. Stoupající čísla značí větší prům. výšku vln.
▶
stupnice teplotní
kvantitativní vyjádření
teploty, v meteorologii především
teploty vzduchu. Nejvíce rozšířenou je
Celsiova teplotní stupnice, která nahradila starší
stupnici Réaumurovu; v anglosaském světě se nadále používá
stupnice Fahrenheitova. V termodynamice se používá
Kelvinova teplotní stupnice, pokusem o její kombinaci s Fahrenheitovou stupnicí byla
stupnice Rankinova.
▶
stupnice teplotní absolutní
▶
stupnice teplotní Celsiova
teplotní stupnice, která dělí teplotní interval mezi
bodem mrznutí a
bodem varu čisté vody při
normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 100 dílů (°C). Prvému z uvedených bodů přiřazuje teplotu 0 °C, druhému 100 °C. Celsiova teplotní stupnice je pojmenována podle švédského matematika a geodeta A. Celsia, který ji navrhl v roce 1736, avšak bod mrznutí označil jako 100° a bod varu 0°. Obrácení stupnice tak, jak se používá nyní, doporučil C. Linné (1745). Je to nejužívanější teplotní stupnice. Mezi Celsiovou teplotní stupnicí a
stupnicí teplotní Kelvinovou platí vztah
▶
stupnice teplotní Fahrenheitova
teplotní stupnice, která je se
stupnicí Celsiovou spjata převodním vztahem:
v němž
T(°F), resp.
T(°C) značí údaj teploty ve stupních Fahrenheita, resp. Celsia. Fahrenheitova stupnice se nazývá podle D. G. Fahrenheita, který ji navrhl v roce 1714 a stanovil jako 0 °F rovnovážnou teplotu chladící směsi ledu, vody a salmiaku, jako 32 °F teplotu mrznutí vody a jako 212 °F teplotu varu vody. Normální teplota lidského těla je 96 °F. Fahrenheitova teplotní stupnice se doposud používá v některých anglosaských zemích, např. v USA. Viz též
stupnice teplotní Rankinova.
▶
stupnice teplotní Kelvinova
syn. stupnice teplotní absolutní, stupnice teplotní termodynamická – základní fyzikální
teplotní stupnice. Vyjadřuje tzv. termodynamickou teplotu, označovanou též jako Kelvinova teplota nebo slangově absolutní teplota. Jednotkou této stupnice je kelvin (K); navrhl ji v roce 1848 angl. fyzik W. Thomson, pozdější lord Kelvin. Nulová hodnota (0 K) je přiřazena absolutní nule, tj. nejnižší teplotě, jíž lze teoreticky dosáhnout. Druhým referenčním bodem je
trojný bod vody (273,16 K). V binárních kódech
GRIB a
BUFR se teploty uvádějí výhradně v K. Mezi Kelvinovou teplotní stupnicí a
Celsiovou teplotní stupnicí platí vztah
▶
stupnice teplotní Rankinova
teplotní stupnice, jejíž nula je shodná s 0 K, tj. –273,15 °C, a velikost stupně je stejná jako u
Fahrenheitovy teplotní stupnice. Má k Fahrenheitově stupnici analogický vztah jako
stupnice Kelvinova k
Celsiově stupnici. Byla zavedena Skotem W. J. M. Rankinem.
▶
stupnice teplotní Réaumurova
teplotní stupnice, dnes již nepoužívaná, která dělí teplotní interval mezi
bodem mrznutí a
bodem varu čisté vody při
normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 80 dílů (°R). Zavedl ji v roce 1731 franc. přírodovědec R. A. Ferchault de Réaumur. Mezi Réaumurovou teplotní stupnicí a Celsiovou teplotní stupnicí platí převodní vztah:
▶
stupnice teplotní termodynamická
▶
stupnice TORRO
tradiční stupnice k hodnocení intenzity
tornád, používaná dodnes organizací TORRO ve Velké Británii. Tuto jedenáctidílnou stupnici (T0 – T10) navrhl v roce 1972 T. Maeden pod názvem International Tornado Intensity Scale (mezinárodní stupnice intenzity tornád) jako rozšíření
Beaufortovy stupnice větru. Na rozdíl od
Fujitovy stupnice jsou tak jednotlivé stupně definovány pomocí intervalů
rychlosti větru, k nimž jsou přiřazeny popisy očekávaných škod.
▶
stupnice větru Beaufortova
stupnice založená na účinku větru na různé předměty, pomocí níž se odhaduje
rychlost větru. Původní stupnice, sestavená v letech 1805–1808 angl. admirálem F. Beaufortem, vycházela z účinku větru na počet plachet soudobé fregaty. Měla 14 stupňů, z nichž 0 znamenala bezvětří a tedy nemožnost plavby, a 13 bouři, při níž nemohla být rozvinuta ani jedna plachta. P. Petersen ji v roce 1927 doplnil charakteristikou vzhledu mořské hladiny (vlnění) při výskytu větru o rychlosti odpovídající jednotlivým stupňům. Mezinárodně přijatá Beaufortova stupnice, která na pevnině charakterizuje účinky
přízemního větru o různé rychlosti na předměty na zemském povrchu, je 13dílná (stupeň 0 až 12) a jejím jednotlivým stupňům odpovídají určité intervaly prům. rychlosti větru v 10 metrech nad zemí (viz tabulka). Pro jednotlivé stupně této stupnice se používají slovní označení:
bezvětří,
vánek,
slabý vítr,
mírný vítr,
dosti čerstvý vítr,
čerstvý vítr,
silný vítr,
prudký vítr,
bouřlivý vítr,
vichřice,
silná vichřice,
mohutná vichřice a
orkán. Při odhadu rychlosti větru na moři, především v oblastech s výskytem tropických cyklon, se používá 17dílná stupnice, jejíž poslední čtyři stupně podrobněji člení 12. stupeň Beaufortovy stupnice větru, tj. orkán. Viz též
měření větru.
| Stupeň |
Označení |
Rozpoznávací znaky na pevnině |
Průměrná rychlost |
| m.s–1 |
km.h–1 |
| 0 |
bezvětří |
Kouř stoupá kolmo vzhůru. |
0,0 – 0,2 |
méně než 1 |
| 1 |
vánek |
Směr větru je poznatelný podle pohybu kouře, vítr však neúčinkuje na větrnou korouhev. |
0,3 – 1,5 |
1 – 5 |
| 2 |
slabý vítr |
Vítr je cítit ve tváři, listy stromů šelestí, větrná korouhev se pohybuje. |
1,6 – 3,3 |
6 –11 |
| 3 |
mírný vítr |
Listy stromů a větvičky v trvalém pohybu, vítr napíná praporky. |
3,4 – 5,4 |
12 – 19 |
| 4 |
dosti čerstvý vítr |
Vítr zdvíhá prach a kousky papíru, pohybuje slabšími větvemi. |
5,5 – 7,9 |
20 – 28 |
| 5 |
čerstvý vítr |
Listnaté keře se začínají hýbat, na stojatých vodách se tvoří menší vlny se zpěněnými hřebeny. |
8,0 – 10,7 |
29 – 38 |
| 6 |
silný vítr |
Vítr pohybuje silnějšími větvemi, telegrafní dráty sviští, používání deštníku se stává nesnadným. |
10,8 – 13,8 |
39 – 49 |
| 7 |
prudký vítr |
Vítr pohybuje celými stromy, chůze proti větru je obtížná. |
13,9 – 17,1 |
50 – 61 |
| 8 |
bouřlivý vítr |
Vítr ulamuje větve, chůze proti větru je normálně nemožná. |
17,2 – 20,7 |
62 – 74 |
| 9 |
vichřice |
Vítr způsobuje menší škody na stavbách (strhává komíny, tašky a břidlice se střech). |
20,8 – 24,4 |
75 – 88 |
| 10 |
silná vichřice |
Vyskytuje se na pevnině zřídka, vyvrací stromy, působí škody obydlím. |
24,5 – 28,4 |
89 – 102 |
| 11 |
mohutná vichřice |
Vyskytuje se velmi zřídka, působí rozsáhlá zpustošení. |
28,5 – 32,6 |
103 –117 |
| 12 |
orkán |
Ničivé účinky. |
32,7 a více |
118 a více |
▶
stupnice větru Beaufortova
stupnice založená na účinku větru na různé předměty, pomocí níž se odhaduje
rychlost větru. Původní stupnice, sestavená v letech 1805–1808 angl. admirálem F. Beaufortem, vycházela z účinku větru na počet plachet soudobé fregaty. Měla 14 stupňů, z nichž 0 znamenala bezvětří a tedy nemožnost plavby, a 13 bouři, při níž nemohla být rozvinuta ani jedna plachta. P. Petersen ji v roce 1927 doplnil charakteristikou vzhledu mořské hladiny (vlnění) při výskytu větru o rychlosti odpovídající jednotlivým stupňům. Mezinárodně přijatá Beaufortova stupnice, která na pevnině charakterizuje účinky
přízemního větru o různé rychlosti na předměty na zemském povrchu, je 13dílná (stupeň 0 až 12) a jejím jednotlivým stupňům odpovídají určité intervaly prům. rychlosti větru v 10 metrech nad zemí (viz tabulka). Pro jednotlivé stupně této stupnice se používají slovní označení:
bezvětří,
vánek,
slabý vítr,
mírný vítr,
dosti čerstvý vítr,
čerstvý vítr,
silný vítr,
prudký vítr,
bouřlivý vítr,
vichřice,
silná vichřice,
mohutná vichřice a
orkán. Při odhadu rychlosti větru na moři, především v oblastech s výskytem tropických cyklon, se používá 17dílná stupnice, jejíž poslední čtyři stupně podrobněji člení 12. stupeň Beaufortovy stupnice větru, tj. orkán. Viz též
měření větru.
| Stupeň |
Označení |
Rozpoznávací znaky na pevnině |
Průměrná rychlost |
| m.s–1 |
km.h–1 |
| 0 |
bezvětří |
Kouř stoupá kolmo vzhůru. |
0,0 – 0,2 |
méně než 1 |
| 1 |
vánek |
Směr větru je poznatelný podle pohybu kouře, vítr však neúčinkuje na větrnou korouhev. |
0,3 – 1,5 |
1 – 5 |
| 2 |
slabý vítr |
Vítr je cítit ve tváři, listy stromů šelestí, větrná korouhev se pohybuje. |
1,6 – 3,3 |
6 –11 |
| 3 |
mírný vítr |
Listy stromů a větvičky v trvalém pohybu, vítr napíná praporky. |
3,4 – 5,4 |
12 – 19 |
| 4 |
dosti čerstvý vítr |
Vítr zdvíhá prach a kousky papíru, pohybuje slabšími větvemi. |
5,5 – 7,9 |
20 – 28 |
| 5 |
čerstvý vítr |
Listnaté keře se začínají hýbat, na stojatých vodách se tvoří menší vlny se zpěněnými hřebeny. |
8,0 – 10,7 |
29 – 38 |
| 6 |
silný vítr |
Vítr pohybuje silnějšími větvemi, telegrafní dráty sviští, používání deštníku se stává nesnadným. |
10,8 – 13,8 |
39 – 49 |
| 7 |
prudký vítr |
Vítr pohybuje celými stromy, chůze proti větru je obtížná. |
13,9 – 17,1 |
50 – 61 |
| 8 |
bouřlivý vítr |
Vítr ulamuje větve, chůze proti větru je normálně nemožná. |
17,2 – 20,7 |
62 – 74 |
| 9 |
vichřice |
Vítr způsobuje menší škody na stavbách (strhává komíny, tašky a břidlice se střech). |
20,8 – 24,4 |
75 – 88 |
| 10 |
silná vichřice |
Vyskytuje se na pevnině zřídka, vyvrací stromy, působí škody obydlím. |
24,5 – 28,4 |
89 – 102 |
| 11 |
mohutná vichřice |
Vyskytuje se velmi zřídka, působí rozsáhlá zpustošení. |
28,5 – 32,6 |
103 –117 |
| 12 |
orkán |
Ničivé účinky. |
32,7 a více |
118 a více |
▶
sublimace
fázový přechod z pevného skupenství do skupenství plynného, v meteorologii zpravidla přechod ledu do plynné fáze vody – vodní páry. Ve starší literatuře se termín sublimace užívá i u opačného fázového přechodu, tj. růstu ledu přímo z vodní páry a někdy se v tomto případě setkáváme i s nevhodným termínem desublimace. V současné odborné literatuře převažuje v tomto významu termín
depozice.
▶
subrecent
období subrecentní období (klimatické fáze)
postglaciálu následující po
subatlantiku a přecházející do doby přítomné (recentní). Typické bylo vysoušení podnebí především v důsledku rozsáhlého kácení lesa, které bylo příčinou zvětšení vlhkostních rozdílů mezi oblastmi lesnatými a odlesněnými. Na vzestupu byl dub a líska, šířil se i smrk. Subrecent trvá zhruba od r. 1200 n.l. dodnes.
▶
subrefrakce
syn. refrakce záporná.
▶
subsidence vzduchu
syn. sesedání vzduchu, pohyby vzduchu subsidenční – pomalé
sestupné pohyby ve
vzduchové hmotě, jejichž rychlost je zpravidla řádově 10
–2 m.s
–1 nebo méně. Subsidence vzduchu patří k jevům
synoptického měřítka, vzniká z dyn. příčin a může mít velký význam pro vývoj podmínek počasí. Působí
adiabatické oteplování vzduchu, např. sestupné pohyby o velikosti 2.10
–2 m.s
–1 působící po dobu 24 h a při vertikálním
teplotním gradientu –0,5 K na 100 m zvýší teplotu dané hladiny o téměř 10 K, rozpouštění již vzniklé
oblačnosti, tlumí
konvekci apod. Subsidence vzduchu se vyskytuje především v předním sektoru a centrální oblasti
vysokých anticyklon nebo v zesilujících
hřebenech vysokého tlaku vzduchu. V důsledku subsidence vzduchu dochází ke vzniku
subsidenčních inverzí teploty.
▶
substratosféra
hist. a nejednoznačný termín pro část atmosféry na pomezí
troposféry a
stratosféry.
▶
sucho
obecné označení pro nedostatek vody v krajině. Je vyvoláno nedostatkem srážek a ovlivňováno
výparem a dalšími faktory, včetně antropogenních. Definice sucha proto není jednoznačná a různí autoři k hodnocení jeho intenzity používají různé
indexy sucha. C. W. Thornthwaite rozlišoval tři hlavní druhy sucha:
a) stálé sucho, způsobující
ariditu klimatu;
b) sezonní sucho, nastávající periodicky v
období sucha;
c) nepravidelně se vyskytující
nahodilé sucho, postihující epizodicky i oblasti s
humidním klimatem.
Nedostatek vody se šíří různými složkami přírodní sféry, křičemž na sebe navazuje
meteorologické sucho,
půdní neboli zemědělské
sucho,
hydrologické sucho a
socioekonomické sucho. Sucho patří mezi největší atmosféricky podmíněná přírodní ohrožení zejména v chudých zemích. Viz též
období suché.
▶
sucho atmosférické
nevhodný název pro sucho meteorologické, který zavedl W. Knochenhauer (1937), jenž používal k vyjádření míry sucha v daném místě max. denní teplotu a poměrnou vlhkost vzduchu podle odpoledního pozorování.
▶
sucho fyziologické
obdoba
agronomického sucha, uvažovaného z hlediska fyziologických potřeb jednotlivých druhů rostlin. Některé vlastnosti vody (pevné skupenství, vysoká koncentrace rozpuštěných látek aj.) nebo půdy (malá velikost zrn) totiž rostlinám brání přijímat
půdní vodu, jakkoliv jí může být dostatek, přičemž míra tohoto omezení není stejná pro všechny rostlinné druhy.
▶
sucho hydrologické
sucho definované pomocí hydrologických ukazatelů, především
průtoku povrchových vodních toků. Uvažuje se přitom nejen jeho hodnota, ale i počet dní s průtokem nižším než tzv.
m–denní průtok, který je v dlouhodobém průměru překročen po velkou většinu
hydrologického roku (např.
m = 355 dnů). V případě kratšího hydrologického sucha se provádí porovnání s měsíčními normály. Obdobně se hodnotí i stav hladiny podzemní vody, vydatnost pramenů apod. Hydrologické sucho se vyskytuje zpravidla ke konci déletrvajícího
meteorologického sucha a často pokračuje i po jeho odeznění. Jinou jeho příčinou může být akumulace
tuhých srážek ve
sněhové pokrývce a
promrzání půdy.
▶
sucho meteorologické
sucho definované pomocí
meteorologických prvků, především
srážek, resp. jejich deficitu, často vztahovaného ke
klimatologickému normálu. Vzniká následkem dlouhých nebo často se opakujících
suchých období, přičemž důležitou roli hrají i další faktory, především
výpar.
Indexy sucha k hodnocení meteorologického sucha proto berou často v úvahu kromě množství a intenzity srážek buď přímo výpar, nebo meteorologické prvky, které ho ovlivňují:
teplotu vzduchu,
rychlost větru,
vlhkost vzduchu aj. V teplé části roku přitom bývá srážkový deficit často provázen nadnormální
teplotou vzduchu, nižší
relativní vlhkostí vzduchu, zmenšenou
oblačností a delším
trváním slunečního svitu. Tyto faktory mají za následek větší
evapotranspiraci a zmenšování
vlhkosti půdy, což vyvolává
agronomické sucho. Viz též
hydrologická bilance.
▶
sucho nahodilé
nepravidelně nastávající
sucho, trvající několik týdnů, měsíců i roků a projevující se odchylkami
indexů sucha od
klimatologického normálu pro danou oblast a fázi roku. V oblastech s
humidním klimatem a rovnoměrným
ročním chodem atmosférických srážek je sucho vždy nahodilé. Ve stř. Evropě vznikají epizody
sucha v důsledku nadnormálně četného výskytu anticyklonálních
synoptických typů, při nichž se nad evropskou pevninou často vytvářejí
blokující anticyklony. Velká nebezpečnost nahodilého sucha spočívá mj. v jeho neočekávaném, pozvolném nástupu a obtížné predikci, založené na případné závislosti nahodilého sucha v daném regionu na některé z klimatických
oscilací.
▶
sucho půdní
syn. sucho agronomické, sucho zemědělské – nedostatek vody v půdě projevující se nízkou
půdní vlhkostí, způsobený
meteorologickým suchem. Z dalších vlivů mají značný význam vlastnosti půdy, způsob jejího obhospodařování a celá řada dalších faktorů. Posuzování agronomického sucha je úkolem
agrometeorologie, přičemž je třeba uvažovat i poznatky hydropedologie, fyziologie rostlin apod. Viz též
přísušek,
sucho fyziologické,
bilance půdní vody.
▶
sucho socioekonomické
sucho definované pomocí ekonomických ukazatelů, kdy poptávka po nejrůznějších produktech a službách nemůže být uspokojena v důsledku nedostatku vody. Bývá vyvoláno
meteorologickým,
půdním nebo
hydrologickým suchem, podstatnou roli však hrají i antropogenní faktory, jako rychlost socioekonomického vývoje, vodohospodářská opatření apod.
▶
suchověj
oblastní název suchého a teplého výsušného větru ve stepích a polopouštích Ukrajiny, evropské části Ruska a Kazachstánu. Při suchověji teplota vzduchu dosahuje i 35 až 40 °C,
relativní vlhkost vzduchu klesá až na 10 % a ani v nočních hodinách nestoupá nad 50 %. Suchověj se nejčastěji vyskytuje v květnu, kdy je nebezpečný pro vegetaci, zvl. pro polní plodiny, v souvislosti se zvýšeným
výparem. V období, kdy jsou pole bez vegetačního krytu, se při suchověji dostává do ovzduší prach a mohou vznikat
prachové bouře.
▶
suma teplot
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti, která se v meteorologii používá buď k porovnání teplotních poměrů různých míst ve stejném období nebo na jedné stanici k porovnání teplotních poměrů v jednotlivých letech. Stanovuje se jako:
1. součet teploty vzduchu, obvykle průměrné denní teploty zaznamenané za zvolené období, např. součet všech denních průměrů teploty vzduchu za vegetační období;
2. součet odchylek teploty vzduchu od referenční teploty za zvolené období. V teplém ročním období se zpravidla počítají součty odchylek teploty převyšující referenční teplotu, tj. např. 5, 10, nebo 15 °C, v zimním období sumy záporné teploty. Má praktické uplatnění v zemědělství, klimatologii, klimatologické rajonizaci a tech. praxi.
▶
suma záporných teplot
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti v chladném roč. období počítaná obvykle jako součet všech záporných
denních průměrů teploty zaznamenaných během mrazového období. Charakteristika se používá k vyjádření tuhosti zimy.
▶
supercela
konvektivní bouře většinou velmi silné intenzity, která sestává z jediné dominantní, velmi výrazné
konvektivní buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným
výstupným konvektivním proudem, rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50–60 m.s
–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího výstupného konv. proudu a s ním spojené
mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat
meteorologickým dopplerovským radarem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě výstupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy,
předním a
zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt
tornád, silného
krupobití včetně vývoje obřích
krup i prudkého
nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se výrazným
vertikálním střihem větru, kde horiz.
vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při
radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená
oblast snížené radarové odrazivosti (BWER) a
hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě výstupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné
radarem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu
wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá výstupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též
štěpení konvektivní bouře.
▶
superhurikán
v amer. met. službě označení pro mimořádně silný hurikán (tajfun), v němž rychlost přízemního větru dosahuje alespoň 67 m.s–1, tj. 241 km.h–1. V. t. extrémy tlaku vzduchu.
▶
superrefrakce
jev vyskytující se v
radiometeorologii za přítomnosti vrstvy s rychlým úbytkem
měrné vlhkosti vzduchu s výškou a zároveň s výraznou inverzí teploty, kde gradient
indexu lomu elektromagnetických vln s výškou je ∂n / ∂z < –15,7 . 10
–8 m
–1. V této vrstvě dochází k zakřivení elmag. vln směrem k zemskému povrchu (poloměr křivosti je menší než poloměr Země). Následně lze pozorovat jevy anomálního
šíření eletromagnetických vln (též označované jako anaprop) s viditelností předmětů obvykle skrytých pod
radiohorizontem. Jedná se o mikrovlnnou analogii svrchního
zrcadlení. Viz též
refrakce atmosférická,
typy refrakce elektromagnetických vln.
▶
supertajfun
označení pro mimořádně silný
tajfun, v němž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru dosahuje hodnoty nejméně 67 m.s
–1. Viz též
extrémy tlaku vzduchu.
▶
světlo
1. syn.
záření viditelné;
2. v oblasti techniky někdy širší pojem, zahrnující i další části elektromagnetického záření, srov. např.
laser.
Viz též
fotometrie.
▶
světlo difuzní
syn. světlo rozptýlené – v meteorologii
světlo rozptýlené molekulami vzduchu a aerosolovými částicemi přítomnými v atmosféře.
▶
světlo noční oblohy
jas oblohy v bezměsíční jasné noci, způsobený odraženým světlem od zem. povrchu, mnohonásobně rozptýleným slunečním zářením, zvířetníkovým světlem, světlem hvězd a svitem oblohy.
▶
světlo oblohy
opticky (fotometricky) hodnocený tok
elektromagnetického záření ve viditelném oboru vlnových délek směřující do oka pozorovatele nebo na čidlo měřicího přístroje z různých úseků oblohy ve dne mimo sluneční disk, v noci mimo disk Měsíce. V denních hodinách v tomto případě zcela dominuje viditelné
rozptýlené sluneční záření. V noci se uplatňuje rozptýlené měsíční světlo, světlo hvězd,
zvířetníkové světlo,
přirozený svit oblohy, osvícení oblohy v důsledku
světelného znečištění, v době
soumraku rozptýlené sluneční světlo z příslušných částí oblohy apod.
▶
světlo popelavé
jas temné části měsíčního kotouče po novu, vyvolaný slunečním zářením odraženým od Země a její atmosféry.
▶
světlo zvířetníkové
syn. světlo zodiakální – slabé bílé nebo žlutavé světlo ve tvaru kužele na noční obloze rozložené podél
ekliptiky a zdánlivě vycházející z místa na horizontu, za nímž se nachází Slunce. Zvířetníkové světlo lze pozorovat pouze při dostatečně temné obloze a
průzračném vzduchu. Obecně je nejlépe pozorovatelné kolem
rovnodennosti. Vzhledem k tomu, že úhel sklonu roviny ekliptiky vůči
astronomickému obzoru závisí na zeměpisné šířce, se v tropech a subtropech vyskytuje zvířetníkové světlo běžně po celý rok; ve středních zeměpisných šířkách je pozorováno slaběji na jaře na večerní obloze, na podzim na ranní obloze. Je působeno
rozptýleným slunečním zářením na prašném oblaku vytvářejícím se v meziplanetárním prostoru kolem ekliptiky, tj. ve stopě oběhu Země kolem Slunce.
▶
světlomet oblakoměrný
(nespr. mrakoměrný, mrakový) přístroj používaný v minulosti pro měření
výšky základny oblaků. V noci oblakoměrný světlomet vysílá kolmo vzhůru úzký svazek paprsků, který vytváří na základně oblaků světelnou skvrnu. Výška základny oblačnosti se vypočítává ze vzorce:
kde
d je vzdálenost místa pozorování od oblakoměrného světlometu a
α je úhel nad obzorem, pod kterým je zmíněná skvrna viditelná. Viz též
měření výšky základny oblaků.
▶
Světová meteorologická organizace
(WMO) – specializovaná mezinárodní organizace členských států OSN, která má za úkol:
a) podporovat ve světovém měřítku spolupráci při výstavbě meteorologických
staničních sítí a napomáhat zřizování a provozu meteorologických center poskytujících
meteorologickou službu;
b) podporovat výstavbu a provoz systému pro rychlou výměnu meteorologických informací;
c) podněcovat standardizaci
meteorologického pozorování a zabezpečovat jednotnou publicitu meteorologických a klimatologických dat a informací;
d) podporovat aplikace meteorologie a klimatologie v oboru letectví, námořní plavby, vodního hospodářství, zemědělství a v dalších oborech lidské činnosti;
e) koordinovat poskytování meteorologických, klimatologických, ale i hydrologických služeb a informací pro snižování nebezpečí
hydrometeorologických katastrof (
povodní,
vln veder,
tropických cyklon, tsunami,
sucha aj.);
f) podněcovat výzkum a výchovu v meteorologii, klimatologii a hydrologii.
Nejvyšším orgánem WMO je kongres (Cg), který se schází jednou za 4 roky. Mezi zasedáními kongresu řídí činnost WMO výkonná rada (EC), tvořená předsedou a místopředsedy WMO, šesti předsedy oblastních sdružení a 14 zvolenými řediteli met. služeb. Oblastní sdružení přenáší usnesení kongresu a agendu výkonné rady do zóny své odpovědnosti, v níž rovněž projednává všeobecné odborné otázky a koordinuje návazné činnosti. Pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie ustavuje kongres
technické komise WMO, které mu předkládají doporučení. Administrativní, organizační a publikační úkoly WMO plní sekretariát se sídlem v Ženevě, v jehož čele je generální sekretář. Činnost WMO je financována z příspěvků členských států.
Česká republika je členem WMO od roku 1993. Československo bylo jedním z 22 zakládajících států WMO, když pověřený zástupce prof. dr. Alois Gregor podepsal 11. října 1947 ve Washingtonu „Dohodu o Světové meteorologické organizaci“, která nabyla účinnosti po ratifikaci dne 23. března 1950 (od r. 1961 se 23. březen slaví jako Světový meteorologický den). Viz též
pravidla technická WMO,
Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS).
▶
Světová služba počasí
(WWW, z angl. World Weather Watch) – celosvětový met. systém založený v roce 1963, v rámci kterého členské státy
Světové meteorologické organizace koordinují zavádění standardních metod měření, telekomunikačních procedur a prezentace pozorovaných a zpracovaných dat. Jeho cílem je zabezpečit pro všechny členské státy WMO dostupnost met. informací nutných pro operativní nebo výzkumné účely. Hlavními složkami Světové služby počasí jsou
Globální pozorovací systém,
Globální systém pro zpracování dat a předpovědi a
Globální telekomunikační systém. Do agendy Světové služby počasí patří také koordinace rádiových frekvencí, správa dat WMO, spolupráce v oblasti meteorologických přístrojů a pozorovacích metod, problematika
tropických cyklon, polární meteorologie a systém opatření pro krizové situace.
▶
světové meteorologické centrum
▶
Světový klimatický program
(WCP z angl. World Climate Program) – jeden z mnoha mezin. programů spolupráce a činnosti v oboru meteorologie a klimatologie, koordinovaný
Světovou meteorologickou organizací. Jeho hlavním cílem je sledování a studium přirozených a antropogenních
změn klimatu Země. Program se skládá ze čtyř součástí:
a) programu klimatologických dat, který má zabezpečit spolehlivé vstupní údaje pro potřeby
Světového klimatického programu;
b) programu aplikací klimatologických dat zabývajícího se zpracováním a poskytováním údajů účelově zaměřených na nejdůležitější obory lidské činnosti;
c) programu studia vlivu klimatu a jeho změn na přírodní prostředí a socioekonomické faktory;
d) programu výzkumu klimatu světa zabývajícího se klimatem oblastí a jeho trendy, modelováním a
klimatickými změnami.
Od roku 2009 je Světový klimatický program (WCP) postupně doplňován
Celosvětovým rámcem pro klimatické služby (Global Framework for Climate Services – GFCS). Práce v rámci Světového klimatického programu byly zahájeny v roce 1980. Viz též
modely klimatu,
monitorování.
▶
Světový meteorologický den
23. březen, tj. výroční den, v němž v roce 1950 nabyla účinnosti Dohoda o
Světové meteorologické organizaci, která je zakládací listinou této organizace. V tento den všechny met. instituce v členských státech Světové meteorologické organizace propagují na veřejnosti svůj obor v kampani, kterou tématicky řídí Světová meteorologická organizace pod každoročně obměňovaným meteorologicky zaměřeným heslem.
▶
svit oblohy přirozený
nepřetržité vyzařování energie atomy a molekulami ve výškách 85 až 300 km ve viditelném oboru spektra. Příčinou svitu oblohy je excitace, disociace a ionizace různých molekul a iontů působená
slunečním zářením s následnou rekombinací, při níž se uvolňuje energie vyzařováním v různých spektrálních čarách. Svit oblohy pozorovaný v noci se nazývá noční svit oblohy. Předpokládá se existence denního svitu oblohy, který se však nedá pozorovat, poněvadž je překryt jinými intenzivnějšími toky záření. Svit oblohy je součástí světla noční oblohy, jeho rozložení po obloze a v čase nemusí být konstantní, někdy se vyskytují časové epizody jeho zvýšené intenzity na celé obloze, nebo na jejích částech, což může v některých případech negativně ovlivňovat např. astronomická pozorování. Má charakter od rovnoměrně rozloženého závoje, přes různé nerovnoměrné pásy, až po série vln postupujících oblohou. Zvýšená aktivita nočního svitu oblohy a jeho prostorové charakteristiky souvisí mimo jiné i s výskytem silných konv. bouří, tsunami a jinými jevy, probíhajícími při zemském povrchu či v troposféře.
▶
svit sluneční
v meteorologii zkrácené označení pro
trvání slunečního svitu.
▶
svit sluneční relativní
v meteorologii zkrácené označení pro
trvání slunečního svitu relativní.
▶
svítání
syn. úsvit – přechod mezi noční tmou a denním světlem. Začíná, když je Slunce 18° (astron. svítání), nebo 6° (občanské svítání) pod obzorem a končí při východu Slunce. Viz též
soumrak.
▶
svítivost
základní
fotometrická veličina charakterizující optický vjem
světelného toku vysílaného zdrojem
světla do prostoru. Jednotkou svítivosti je
kandela (cd). Obdobou svítivosti v
aktinometrii je
zářivost.
▶
sychravo
lid. název pro chladné a vlhké počasí, které je doprovázené zpravidla
mrholením, občasným slabým
deštěm, popř. i
mlhou. Nemá charakter odb. termínu.
▶
symbol kódu
písmeno n. skupina písmen určujících v met. kódu místo pro dosazení naměřených a pozorovaných met. prvků a jevů. V. t. písmeno kódu.
▶
symboly meteorologické
1. písmena nebo číslice používané pro popis
meteorologických prvků na
synoptické mapě;
2. graf. znaky pro met. prvky, jevy a děje, popř. jejich intenzitu. Používají se především pro znázornění počasí na přízemních synoptických mapách a ve
výkazech meteorologických pozorování. Meteorologické symboly jsou mezinárodně dohodnuté.
▶
synergismus znečištění ovzduší
▶
synoptik
vžité označení pro
meteorologa pracujícího v met. předpovědní službě. Je odvozeno od přídavného jména synoptický (česky souhledný). Viz též
mapa synoptická,
meteorologie synoptická,
metoda synoptická.
▶
systém anemometru miskový
do nástupu
ultrasonických anemometrů byl čidlem většiny
anemometrů a anemografů, někdy se označuje jako
miskový kříž anemometru. Viz též
anemometr miskový.
▶
systém barický
méně vhodné označení pro tlak. útvar, převzaté z ruštiny.
▶
systém cirkulační místní
▶
systém družicový pro sběr dat a určování poloh mobilních automatických sledovacích prostředků (DCPLS)
automat. systém umístěný zčásti na
meteorologické družici a zčásti v pozemním řídícím středisku. Umožňuje sběr hydromet. údajů z automat. měřících i přenosových, stacionárních i mobilních prostředků (plovoucích, lodních, letadlových, popř. na volných balónech) a určení jejich přesné polohy. Družicová část vyvolává jednotl. prostředky, které jsou v pásmu její rádiové slyšitelnosti, soustřeďuje a zaznamenává data do paměťového zařízení, odkud je rádiově předává na výzvu do řídícího střediska. Toto středisko pak data zpracovává, obv. i kontroluje jejich správnost a vytváří z nich soubory pro obecné použití.
▶
systém dynamický
v obecném smyslu každý proces nebo soubor procesů, který se vyvíjí v čase a jehož vývoj může být řízen soustavou fyzikálních zákonů. Termín se také užívá ve vztahu k matematickým modelům časového vývoje počasí a klimatu. Dynamické systémy mohou být jak poměrně jednoduché systémy několika proměnných, řízené několika vývojovými rovnicemi, tak systémy extrémně složité jako je
systém klimatický. Typickým příkladem dynamického systému, který se chová podle zákonů
deterministického chaosu, je
turbulentní proudění.
▶
systém faksimilového vysílání z družic (WEFAX)
systém předávání met. obrázků (snímků) z geosynchronních meteorologických družic pro širší okruh uživatelů, obv. retranslační metodou po předchozím zpracování v pozemním řídícím středisku. Vysílají se obrázky (snímky) celého viditelného zem. disku n. jen jeho částí. Pro různé potřeby a pro uživatele s rozdílnou pozemní přijímací aparaturou jsou údaje vysílány buď formou vysoce rozlišovacího přenosu (HR FAX), n. přenosu s nízkým rozlišením (LR FAX). Druhý způsob bývá používán zejm. pro obecnou uživatelskou potřebu, jako např. námořní službu, dopravu, státní služby a soukromníky. V. t. přenos obrázků faksimilový, mapa faksimilová.
▶
systém frontální
dvě (nebo více) na sebe navazující
atmosférické fronty související s jednou
cyklonou (výjimečně s více cyklonami). Termín se často používá ve sdělovacích prostředcích v případech, kdy není účelné rozlišovat druh atmosférických front přecházejících přes zájmové území.
▶
Systém integrované výstražné služby (SIVS)
systém pro vydávání
meteorologických výstrah a hydrologických výstrah
Českého hydrometeorologického ústavu, určených pro veřejnost, státní správu a samosprávu, případně další uživatele. Systém byl zaveden v roce 2000. Od roku 2019 se pro distribuci výstrah používá
všeobecný výstražný protokol (CAP), kterým je možné přenášet informaci o jevu předpovídaném s předstihem 3-48 hodin, doplněnou o předpokládanou intenzitu a pravděpodobnost jevu, a informaci o dalším vývoji již pozorovaného jevu. Každé výstraze je v SIVS přisouzen nízký (žlutý), vysoký (oranžový), nebo extrémní (červený) stupeň nebezpečí dle kombinace intenzity a pravděpodobnosti jevu. Výstrahy SIVS jsou vydávány na základě pravidelných, dle potřeby i nepravidelných konzultací jak mezi
regionálními předpovědními pracovišti ČHMÚ a
Centrálním předpovědním pracovištěm ČHMÚ, tak mezi Centrálním předpovědním pracovištěm ČHMÚ a Střediskem hydrometeorologie Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (VGHMÚř).
▶
systém izolovaný
systém, mezi nímž a okolím neprobíhá žádná výměna energie.
▶
systém klimatický
část
geosféry, která se podílí na procesu
geneze klimatu. Zahrnuje
atmosféru Země, dále
hydrosféru,
kryosféru,
biosféru a svrchní část
litosféry, resp.
pedosféry. Jednotlivé složky jsou vzájemně intenzivně provázány, neboť zde v nejrůznějších časových a prostorových měřítkách neustále probíhají fyz., chem. a biologické procesy umožňující výměnu energie, příp. látek (např.
záření,
vítr,
hydrologický cyklus). Zvlášť intenzivní jsou
interakce atmosféry a oceánu. Ze statist. souboru stavů klimatického systému je odvozeno
klima. Viz též
model klimatologický,
signál klimatický.
▶
systém konvektivní mezoměřítkový
▶
systém konvektivní mezosynoptický
(MCS), syn. systém konvektivní mezoměřítkový – organizovaná soustava oblaků druhu
cumulonimbus, která vytváří souvislou oblast
konvektivních srážek o horizontálním rozměru nejméně 100 km alespoň v jednom směru a je doplněna oblastí se
stratiformními srážkami. MCS mohou zahrnovat dílčí
konvektivní bouře typu
multicel i
supercel, přičemž během vývoje MCS se jejich struktura zpravidla vyvíjí. Prostorové uspořádání
konvektivní i
vrstevnaté oblačnosti může nabývat různých forem. Příkladem lineární struktury MCS je
squall line, příp.
bow echo, dosahuje-li alespoň přibližně požadovaných rozměrů; příkladem oválně uspořádaného MCS je
MCC. Vzhledm k definici jednotlivých druhů MCS na základě radarových, resp. družicových měření se zmíněné druhy mohou překrývat.
Podle způsobu vzniku se rozlišují dva typy MCS. První typ vzniká poměrně rychle, a to velkoplošnou iniciací konvekce např. v prostředí
atmosférické fronty. MCS druhého typu vzniká z jednotlivých konvektivních bouří spojením jejich bazénů studeného vzduchu, kde výsledná
gust fronta je schopna iniciovat nové
konvektivní buňky takřka po celém svém rozsahu. Typická doba existence MCS je 10 hodin, přičemž vrstevnatá složka MCS a
kovadliny konv. složky mohou přetrvat i podstatně déle. Nad oceánem se MCS mohou transformovat v
tropické, příp.
subtropické cyklony.
▶
systém měřicí automatický
systém pro měření met. veličin, jehož centrální jednotkou je datová ústředna nebo počítač, do kterých se přenášejí naměřené hodnoty
meteorologických prvků z jednotlivých
senzorů. Datová ústředna zajišťuje přechodné uložení dat, v případě senzorů s analogovým přenosem signálu také digitalizaci naměřených hodnot a jejich následnou distribuci k dalšímu zpracování. Na
automatických meteorologických stanicích se data ze senzorů přenášejí do počítače, jehož programové vybavení umožňuje základní zpracování dat a jejich přenos do centra v požadovaných datových formátech. Viz též
automatizace v meteorologii.
▶
systém navigační
systém sloužící ke stanovení geografické pozice a navigování. Navigační systémy dělíme na pozemní a družicové. V
meteorologii jsou navigační systémy využívány zejména při
radiosondážních měřeních k určování polohy
radiosondy a následnému výpočtu
vertikálního profilu větru. Informace o celkovém zpoždění signálu z družicových navigačních systémů vlivem atmosféry se využívá pro výpočet obsahu
vodní páry v atmosféře. Tím se zabývá tzv. „GPS meteorologie“, využívající signály globálního družicového systému Global Positioning Systém (GPS).
▶
systém oblačný frontální
sled
oblaků, které se vyskytují na
teplé,
studené či
okluzní frontě, bezprostředně na sebe navazují a souvisejí s procesy, které v oblasti
frontální plochy probíhají. Např. typický oblačný systém teplé fronty se skládá z oblaků druhu
cirrus,
cirrostratus,
altostratus a
nimbostratus.
▶
systém ozonový observační globální
Global Ozone Observing System (GO
3OS) – celosvětová síť pozemních stanic monitorujících
ozonovou vrstvu, která pracuje v rámci programu Global Atmosferic Watch (GAW)
Světové meteorologické organizace (WMO). GO
3OS byl postupně vytvořen od konce 50. let 20. století a v současné době zahrnuje přes 300 stanic, z nichž přibližně 50 má dlouhodobý referenční charakter. Naměřené údaje jsou ukládány ve Světovém ozonovém a UV datovém centru WMO (WOUDC) v Torontu, odkud jsou k dispozici uživatelům. Přístroje na stanicích GO
3OS jsou udržovány na předepsané kalibrační úrovni pomocí pravidelných mezinárodních srovnání vůči světovým, resp. regionálním
etalonům. Z území ČR je v GO
3SO zařazena Solární a ozonová observatoř
ČHMÚ v Hradci Králové a Aerologické oddělení observatoře ČHMÚ v Praze–Libuši.
▶
systém pozorovací globální
▶
systém pozorovací v severním Atlantiku (NAOS)
soustava účelně rozmístěných stacionárních
meteorologických lodí, jejichž zákl. posláním je získávám met. dat z oblasti sev. části Atlantského oceánu. Tento pozorovací systém byl vytvořen pod patronátem Mezinárodní organizace pro letectví pro met. zabezpečení letů mezi Evropou a Sev. Amerikou.
▶
systém pro příjem a zpracování družicových dat
automatizovaný systém, pomocí kterého koncový uživatel (např.
meteorologická služba) přijímá data z
meteorologických družic a provádí jejich další
zpracování. Data mohou být přijímána buď přímo z družice, která je naměřila, nebo prostřednictvím telekomunikační družice po jejich předzpracování provozovatelem družice, popř. prostřednictvím internetu.
▶
systém předpovědí oblastní (AFS)
soustava met. pracovišť, která se vzájemně doplňují při meteorologickém zabezpečení letectva v dané oblasti mapovými a tabelárními informacemi o skutečných i předpovídaných parametrech stavu ovzduší a o jejich časově prostorovém rozložení. Systém AFS se budoval v rámci Světové služby počasí. V Evropě jej tvoří příslušné složky regionálních meteorologických center, umístěných v Bracknellu, Moskvě, Offenbachu, Římě a Stockholmu.
▶
systém RVR
soustava tech. prostředků sloužících k automatickému nebo poloautomatickému zjišťování dat potřebných k výpočtu vzdálenosti, na kterou jsou viditelná dráhová světla na vzletových a přistávacích drahách. Je obvykle tvořena systémem
transmisometrů nebo forwardscatterometrů (měřičů
dopředného rozptylu), snímačem jasu pozadí, vstupem zavádějícím okamžitou hodnotu svítivosti dráhových světel, počítačem, prostředky dálkového přenosu dat, spojovacími vedeními a výstupy dat v digitální formě. Tech. zabezpečuje obj.
měření dráhové dohlednosti.
▶
systém smogový výstražný regulační
vydávání informací o očekávaném výskytu mimořádně vysokých
imisí škodlivin v určité oblasti, které se provádí podle pevného řádu. Infomace jsou podkladem pro pasivní nebo aktivní nouzová opatření, jakými jsou např. omezení vycházení citlivých osob,
regulace emisí, zvýšení teploty
exhalací, a tím i
vznosu kouřové vlečky. Informace se vydávají zpravidla na základě předpovědi met. podmínek
rozptylu příměsí a dosažení určité mezní úrovně
znečištění ovzduší v dotyčné oblasti.
▶
systém sondážní radioakustický
▶
systém světový oblastní předpovědní (WAFS)
celosvětový systém, prostřednictvím kterého centra WAFC poskytují letecké meteorologické předpovědi pro lety na tratích v jednotném standardizovaném tvaru.
▶
systém telekomunikační globální
▶
systém uzavřený
systém, mezi nímž a okolím neprobíhá žádná výměna hmoty.
▶
šedivák
lid. název pro
jíní, hovorově označované též
šedý mráz.
▶
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře
rychlost šíření elmag. vlnění v atmosféře
c je dána vzorcem:
kde
c0 značí rychlost elmag. vlnění ve vakuu a
n index lomu, který lze spočítat ze vztahu:
v němž
εr je rel. permitivita a
μr rel. magnetická permeabilita vzduchu. Protože ve vzduchu
μr≈1 lze s dostatečnou přesností položit
Pro šíření světla v atmosféře má značný význam závislost
n na vert. souřadnici
z, což můžeme pro danou vlnovou délku vyjádřit ve tvaru:
kde
p značí
tlak vzduchu,
T teplotu vzduchu v K,
g velikost tíhového zrychlení,
R měrnou plynovou konstantu vzduchu,
T0 teplotu 273 K,
p0 tlak 1 000 hPa a
n0 index lomu ve vzduchu při teplotě
T0 a tlaku
p0. Podíl
g/R = 3,42 K / 100 m je vert.
gradient teploty v případě
homogenní atmosféry. Je zřejmé, že
n se zmenšuje s výškou
tehdy, jestliže teplota s výškou klesá pomaleji než o 3,42 K na 100 m nebo existuje
izotermie či
inverze teploty. V těchto případech má trajektorie světelného paprsku tvar vypuklý směrem vzhůru. Při šíření paprsku do vyšších vrstev ovzduší potom může dojít k tomu, že úhel sevřený paprskem a vertikálou dosáhne příslušné kritické hodnoty potřebné k totálnímu odrazu paprsku směrem dolů. V tomto případě jsou splněny podmínky pro vznik opt. jevů označovaných jako svrchní
zrcadlení. Totálnímu odrazu napomáhá existence
výškových inverzí teploty vzduchu. V důsledku zmíněného zakřivení paprsků se zdánlivá poloha Slunce, popř. Měsíce a hvězd na obloze jeví pozemskému pozorovateli o něco výše než poloha skutečná (tzv. astronomická refrakce). Zakřivení opt. paprsků též umožňuje dohlednost poněkud za geometrický obzor. Opačný případ
, kdy teplota klesá s výškou rychleji než o 3,42 K na 100 m, se běžně vyskytuje pouze v silně přehřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu a trajektorie světelného paprsku má pak tvar vypuklý směrem dolů. Známým opt. úkazem, vyskytujícím se za těchto podmínek, je spodní zrcadlení ve vrstvě přehřátého vzduchu při zemském povrchu. V meteorologii má značný význam i šíření rádiových vln, využívaných např. v meteorologických
radarech. Tyto vlny se šíří podle stejných zákonitostí jako světlo, avšak index lomu je v tomto případě ovlivňován i vlhkostí vzduchu. Viz též
refrakce atmosférická,
útlum elektromagnetických vln.
▶
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře anomální
šíření elmag. energie v atmosféře na neobvykle velké vzdálenosti, které je podmíněno anomálním prostorovým rozložením
indexu lomu.
▶
šíření příměsí v atmosféře
▶
šíření světla v atmosféře
▶
šíření zvuku v atmosféře
šíření
zvukových vln v atmosféře, jehož rychlost
c je dána vzorcem:
kde
κ značí Poissonovu konstantu, vyjadřující poměr
měrného tepla vzduchu při stálém tlaku a při stálém objemu,
R měrnou plynovou konstantu vzduchu a
T teplotu vzduchu v K. Při teplotě 273 K, za bezvětří a v
suchém vzduchu je
c = 331,36 m.s
–1. Protože měrná plynová konstanta
vlhkého vzduchu je o něco větší než táž konstanta platná pro suchý vzduch a její hodnota poněkud roste s obsahem vodní páry ve vzduchu, zvětšuje se rychlost zvuku s růstem
absolutní vlhkosti. Pro opravu rychlosti zvuku na vlhkost lze užít vzorce:
v němž
p značí
tlak vzduchu a
e tlak vodní páry. Vane-li vítr, je celková rychlost zvuku dána součtem rychlosti zvuku v klidném vzduchu a složky rychlosti proudění v daném směru, čehož se využívá u
akustických anemometrů. Pro zvukové vlny lze aplikovat zákony odrazu a lomu i pojem zvukového paprsku (kolmice k vlnoploše) a definovat index lomu
n = T–1/2. V obvyklém případě, kdy teplota vzduchu klesá s výškou, platí
a dráhy zvukových paprsků orientovaných šikmo vůči zemskému povrchu se zakřivují tak, že mají tvar poněkud vypuklý směrem dolů. Opačná situace nastává ve vrstvách s
inverzí teploty vzduchu, kde
a zmíněné dráhy mají tvar vypuklý vzhůru. V tomto případě může nastat totální odraz zvukové vlny, která se pak vrací k zemi často v místech, kam už neproniká zvuk šířící se od svého zdroje přímo podél zem. povrchu a je tlumený na jeho nerovnostech. Tímto způsobem vzniká jev anomální slyšitelnosti a za vhodných podmínek může být v souvislosti se silnými zdroji zvuku (výbuchy apod.) pozorováno i několik
pásem anomálníslyšitelnosti oddělených
pásmy ticha, kdy zvuk je střídavě slyšitelný a neslyšitelný v kruhových oblastech, někdy jen v sektorech, okolo zdroje zvuku. Počátkem 20. století bylo šíření zvuku v atmosféře jednou z nepřímých metod výzkumu vysokých vrstev atmosféry.
▶
šířky koňské
námořnické označení pro oblasti oceánů v zeměp. šířkách 25 až 40°, přesněji pro vnitřní části
subtropických anticyklon se slabým větrem nebo častým bezvětřím. Název koňské šířky pochází z doby plachetnic, kdy se přepravovali koně napříč oceánem z Evropy do Ameriky. V uvedených zeměp. šířkách se pro slabý vítr plavba zdržovala a koně na palubách plachetnic hynuli nedostatkem pitné vody, když se cesta příliš prodloužila. Viz též
pás vysokého tlaku vzduchu subtropický,
tišiny subtropické,
čtyřicítky řvoucí.
▶
škodlivina v ovzduší
znečišťující příměs v ovzduší, která má toxické n. jinak škodlivé účinky na člověka n. jiné organismy, pokud se vyskytuje v urč. koncentraci po urč. dobu. Š. v o. mohou být plyny, tuhé či kap. součásti
atmosférických aerosolů.Jsou antropogenního a někdy i přírodního původu.
Nejvýše přípustné koncentrace běžných škodlivin z hlediska humánní hygieny, vztažené na určitou odběrovou dobu, jsou ve vyspělých zemích včetně ČSFR stanoveny normami, avšak vliv směsí škodlivin je zprav. nutno hodnotit individuálně. Známou škodlivinou, vznikající při hoření fosilních paliv, je oxid siřičitý (SO
2), dalšími škodlivinami jsou např. oxidy dusíku (NO, NO
2), sloučeniny fluóru a jemné částice
poletavého prachu. V. t. znečištění ovzduší, koncentrace škodlivin.
▶
škola meteorologická bergenská
▶
škola meteorologická chicagská
směr a výsledky met. bádání konaného v Chicagu v Ústavu pro výzkum atmosféry. Za jejího zakladatele je považován C. G. Rossby. Dále k ní patří D. Fultz, J. Namias, N. A. Philipps, H. C. Willet a jiní. Chicagská meteorologická škola vznikla před II. světovou válkou, nejcennějších výsledků však dosáhla až po r. 1945. Studovala zákonitosti
všeobecné cirkulace atmosféry, především formulovala koncept
Rossbyho vln a
planetárních vln. Vytvořila tak nové představy dynamiky atmosféry, čímž mj. zásadně přispěla k rozvinutí fyzikálních předpokladů pro následné uplatnění
numerické předpovědi počasí. Studovala též astronomické vlivy na zemskou atmosféru.
▶
škola meteorologická lipská
směr a výsledky prací v Geofyz. ústavu v Lipsku, které předcházely
norské meteorologické škole. Lipská meteorologická škola je spjata především s působením V. Bjerknese, který v letech 1913–1917 spolu se svým asistentem R. Wengerem sestavil a publikoval detailní
synoptické mapy představující nové stadium při studiu
atmosférických front. Na základě balonových výstupů bylo sestaveno 10
map barické topografie od 1 000 hPa do 100 hPa, byly kresleny
izohypsy a
izobary pro oblast Evropy i mapy
proudnic a
rychlostí větru při zemi. Tím byla zavedena metoda mapového zpracování aerol. údajů, která se brzy rozšířila v
synoptické meteorologii. K představitelům školy meteorologické lipské patří také L. Weickmann, v Lipsku ve 20. letech působili i T. Bergeron a G. Swoboda.
▶
škola meteorologická norská
syn. škola meteorologická bergenská – směr a výsledky prací ve Výzk. ústavu v Bergenu (Norsko). Za zakladatele této školy je považován V. Bjerknes. Vyšla z ní řada vynikajících meteorologů (J. Bjerknes, T. Bergeron, E. Palmen, H. Solberg aj.), kteří v letech 1917–1930 teor. rozpracovali termodynamiku a hydrodynamiku trojrozměrné struktury vzduchových hmot a atm. front, vzniku a vývoje
cyklon i
anticyklon ve vztahu k
všeobecné cirkulaci atmosféry. Přínos této skupiny vědců byl i v tom, že objevené poznatky o zákonitosti atm. procesů průběžně využívali v předpovědní službě, a tím výrazně zlepšili kvalitu předpovědí počasí. Metody norské meteorologické školy v čs. povětrnostní službě zavedl ve 20. letech 20. stol. G. Swoboda.
▶
štěpení konvektivní bouře
proces, při kterém se jedna
konvektivní buňka rozdělí na dvě buňky (
supercely) se vzájemně opačně rotujícími
výstupnými proudy, resp.
mezocyklonami. Tento proces je podmíněn prostředím se silnou
instabilitou, výrazným
vertikálním střihem větru a
příčnou vorticitou. V idealizovaném prostředí s přímým
hodografem, kdy se proudění vzduchu relativní vůči bouři nestáčí s výškou, má vorticita pouze příčnou složku, trubice vorticity je tedy kolmá na proudění. Výstupný proud ohýbá trubici vorticity do tvaru obráceného písmene „U“, jehož rovina je kolmá na proudění. Transformuje tak horizontální vorticitu na vertikální a vytváří dvě centra rotace s opačným smyslem rotace na stranách výstupného proudu (ve svislých částech obráceného „U“). Tím dochází k rozštěpení původního výstupného proudu na dva rotující výstupné proudy. Takto vzniklé supercely se odchylují od směru původního proudění, čímž se mění proudění vzduchu relativní vůči bouři, a do bouře se dostává již i složka
proudové vorticity.
V opačném případě, v idealizovaném prostředí s půlkruhovým hodografem, je všechna vorticita proudová; do výstupného proudu pak vtéká vorticita přímo v ose proudu a supercela může vzniknout přímo bez nutnosti štěpení bouře.
▶
štít srážkoměru větrný
pomocné zařízení k
ochraně srážkoměru, obklopující okraj
srážkoměru s cílem zmenšit chybu
měření srážek, k níž dochází vlivem
turbulence vzduchu proudícího kolem jeho těla. Používá se především v exponovaných polohách, hlavně na horách, případně na letištích. V minulosti se v Česku užívaly především tři druhy větrných štítů. Tzv. ochrana podle Niphera, která se dosud užívá na
totalizátorech, je tvořena tuhým kovovým ochranným prstencem ve tvaru trychtýře. Ochrana podle Altera se skládá z kovových pohyblivých lamel na kruhovém prstenci, který obklopuje srážkoměrnou nádobu a je připevněn k podstavci srážkoměru
. Třetím typem štítů byla tzv. ochrana podle Treťjakova, která představuje přechod mezi výše uvedenými typy. V současné době je v
ČHMÚ používán štít MWS 500, skládající se z kovových lamel, umístěných na pevném prstenci. Je instalován na připravený betonový povrch nebo na výsuvný podstavec.
▶
šum klimatický
proměnlivost stavu
klimatického systému v malých měřítcích, která má malou či žádnou organizovanou strukturu v čase či prostoru. Malé měřítko klimatického šumu je uvažováno relativně vzhledem k měřítkům studovaného
klimatického signálu. Oddělení klimatického šumu od klimatického signálu je jeden ze základních úkolů analýzy klimatických dat. Viz
šum meteorologický.
▶
šum meteorologický
v
synoptické a
dynamické meteorologii atm. procesy, které jsou nezajímavé z hlediska předpovědi počasí (např.
zvukové vlny), případně jsou nerealisticky zesíleny v modelech atmosféry (
gravitační vlny) apod. K oddělení žádoucích složek časových řad od nežádoucích (šumu) se používá tzv. filtrace. V
numerických předpovědích počasí se meteorologický šum odstraňuje filtrací počáteční podmínky (
inicializace vstupních dat), anebo se použijí vhodně aproximované (filtrované) rovnice. Zvukové vlny se vylučují hydrostatickou nebo anelastickou aproximací, vliv gravitačních vln vysokých rychlostí se omezuje geostrofickou aproximací. Meteorologický šum se uplatňuje i při
meteorologických měřeních, kde k jeho potlačení slouží vhodná konstrukce (setrvačnost)
meteorologického přístroje, resp. vhodné průměrování vzorků měření.
