Výklad hesel podle písmene 'u'

poměr počtu kapek, které splynou s větší padající kapkou (kolektorem) po vzájemné kolizi, a počtu těchto kolizí. Lze ji interpretovat jako pravděpodobnost, že kapka při kolizi s kolektorem skutečně splyne, takže dochází ke koalescenci. Obvykle se předpokládá koalescenční účinnost rovna jedné. Viz též účinnost sběrová.

syn. účinnost srážková  - poměr počtu kapek, které narazí na padající větší kapku (kolektor) vlivem setrvačné a aerodynamické síly působící při obtékání kolektoru vzduchem, a celkového počtu kapek, které se nacházejí v geometrickém objemu vymývaném kolektorem. Kolizní účinnost lze interpretovat jako pravděpodobnost, že dojde ke srážce kolektoru s menší kapkou, která se náhodně vyskytuje v geometrickém objemu vymývaném kolektorem.Viz též účinnost koalescenční, účinnost sběrová.

poměr počtu kapek, které se srazí a splynou s větší kapkou (kolektorem), a celkového počtu kapek v objemu vymývaném kolektorem. Jde tedy o součin kolizní účinnosti a koalescenční účinnosti, který vyjadřuje rychlost růstu kapek v oblaku na základě jejich kolizí a následné koalescence. Pokud předpokládáme, že koalescenční účinnost je rovna 1, je sběrová účinnost rovna kolizní účinnosti.

1. syn. efektivnost srážková – v klimatologii složka klimatického potenciálu krajiny vyjadřující srážkové (vláhové) podmínky pro růst rostlin. K její charakteristice byly navrženy různé indexy humidity. C. W. Thornthwaite (1931) použil jako kritérium původní Thornthwaiteovy klasifikace klimatu index srážkové účinnosti (PE index) ve tvaru:
PE=  ∑12m=1115(RmTm−10)10/9,
kde T_m je prům. měs. teplota vzduchu ve °C a R_m značí měsíční srážky v mm. Pozdější klasifikace klimatu jsou založeny na poměru mezi srážkami a potenciálním výparem spíše než na vztahu mezi teplotou vzduchu a srážkami.
2. v mikrofyzice oblaků a srážek syn. pro kolizní účinnost.
3. ve fyzice oblaků a srážek označení pro podíl množství dešťových srážek, které dosahují zemský povrch, a celkového obsahu vody v oblačném sloupci. Tato definice se užívá v různých modifikacích např. v závislosti na definici oblačného sloupce, uvažované složky vody a druhu srážek.
 

syn. efektivnost tepelná – v klimatologii charakteristika teplotních poměrů určitého místa z hlediska růstu rostlin za předpokladu dostatku vláhy. Princip navrhli B. E. a G. J. Livingstonovi a použil ho C. W. Thornthwaite ve své klasifikaci klimatu. Thornthwaitův index tepelné účinnosti, označovaný jako T/E, udává roč. sumu hodnot teploty vyšší než práh pro vegetační období, což je např. pro hrách 40 °F (+4,4 °C) a pro kukuřici 50 °F (10 °C). Určité hodnoty indexu T/E sloužily k vymezení klimatických oblastí, tzv. provincií, podle teplotního charakteru.

viz ohrožení povětrnostní.

současný nebo návazný výskyt dvou nebo více nebezpečných meteorologických jevů, které dohromady představují zesílené povětrnostní ohrožení. Mimořádně silný přitom může být pouze jeden nebo dokonce žádný z těchto jevů; v druhém případě stačí ke vzniku ohrožení společné působení jevů. Ty mohou být odlišného typu (např. větrná bouře a silné sněžení), nebo může jít o sérii stejných jevů (např. srážkových epizod). Případné účinky se pak mohou kaskádovitě zesilovat.
Jako sdružená povětrnostní událost je někdy označena jakákoliv, i náhodná kombinace meteorologických jevů (např. sucha a větrné bouře). V užším smyslu je za sdruženou událost považována jen taková dvojice nebo skupina jevů, které jsou navzájem statisticky závislé, takže pravděpodobnost jejich současného výskytu je větší než prostý součin pravděpodobností jednotlivých jevů. Mezi takové události patří např. kombinace sucha a vln veder nebo skupiny projevů určitého druhu bouří.

souhrn průvodních jevů při zasažení zemského povrchu, objektů na zemi nebo v atmosféře, např. letadla, bleskem. V tech. praxi se např. zjišťuje hustota úderů blesku do země, počet úderů blesku do el. vedení, pravděpodobnost úderu blesku do objektu apod.

zast. a nevh. označení pro srážkoměr.

úhel mezi izohypsou a izolinií advehované veličiny, např. teploty nebo vlhkosti vzduchu. Označíme-li směr geostrofického větru jako směr izohypsy a v případě advekce teploty směr termálního větru jako směr izotermy, potom při úhlu advekce v intervalu od 0° do 180° mluvíme o studené advekci a při úhlu advekce od 180° do 360° o teplé advekci. Studená, resp. teplá advekce se v daném místě nebo oblasti projevuje advekčním ochlazováním nebo oteplováním. Jako kladný označujeme úhel od izohypsy k izotermě proti směru otáčení hod. ručiček. Změny teploty vyvolané advekcí jsou největší při úhlu advekce 90° a 270° ( –90°) a nulové při úhlu advekce 0° a 180°. K určování úhlu advekce lze použít mapy barické topografie se zakreslenými izotermami.

málo používané kritérium pro vymezení monzunových oblastí na základě sezonních změn směru proudění definovaných jako úhel mezi vektory převládajícího větru v měsících, v nichž dominuje letní a zimní monzun (např. v červenci a lednu). S. P. Chromov označil jako monzunové ty oblasti, ve kterých monzunový úhel přesahuje 120°.

úhel mezi směrem skutečného větru a směrem gradientového větru, vanoucího podél izobar, zjišťovaný na přízemních synoptických mapách. Tato úhlová odchylka se zvětšuje s drsností povrchu, rostoucí vertikální stabilitou atmosféry a s klesající zeměp. šíkou. Směřuje do strany s nižším tlakem vzduchu. V našich zeměp. šířkách dosahuje na pevnině hodnot kolem 30° (nad mořem podstatně méně), mívá však určitý denní chod. Odchylka skutečného směru větru od směru větru gradientového se může vyskytovat i ve volné atmosféře, kde svědčí o existenci ageostrofického větru.

syn. vzdálenost zenitová – úhlová vzdálenost určitého bodu nebo objektu na nebeské sféře od zenitu, tedy velikost úhlu mezi polopřímkami směřujícími z místa pozorování k zenitu a k danému bodu, resp. ke středu daného objektu. Doplněk zenitového úhlu do 90° se nazývá výška nad obzorem.

viz PAH.

součet všech hodnot meteorologického prvku zjištěných ve stanovených termínech za 24 h. Užívá se především denní úhrn srážek.

syn. množství srážek – množství vody spadlé v kapalném nebo pevném skupenství na vodorovnou plochu a/nebo usazené na zemi v daném místě během určitého časového intervalu (hodina, den, měsíc, rok apod.). Denní úhrn srážek se v ČR měří standardně v 7 h SEČ, přičemž zjištěný údaj za uplynulých 24 h se připisuje předchozímu dni. Úhrn srážek ve zprávě SYNOP vyjadřuje množství spadlých srážek za měřící období 1, 3, 6, 12 nebo 24 hodin. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m²), resp. v kg.m^–2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m^–2. Viz též měření srážek, intenzita srážek.

syn. index.

koeficient zavlažení klim. charakteristika bilance půdní vody krajiny v měřitelných jednotkách. Je vypočítána podle vzorce
kde K je u. z. k. V_P potenciální výpar a R značí úhrn srážek za urč. období (měsíc, roč. období, rok). Kladné hodnoty tohoto indexu znamenají nedostatek, záporné hodnoty přebytek vláhy. U. z. k. vypočtený za období od června do srpna byl použit v agroklimatologické rajonizaci ČSFR (1975) za hlavní kritérium vláhových podmínek. Tento ukazatel navrhl M. I. Budyko, V. t. vlhkost efektivní

starší označení pro atmosférické jevy.

světelné záblesky nebo výtrysky o krátkém trvání, řádově setin až desetin sekundy, objevující se ve výškovém rozmezí cca 30 – 100 km nad oblastmi, kde se aktuálně vyskytují silné a zpravidla prostorově rozsáhlé konvektivní bouře. V současné době jsou předmětem výzkumu, jenž dosud není uzavřen plně vysvětlující teorií. Evidentně souvisejí s procesy vyvolanými výraznými změnami silných elektrických polí nad aktivními oblaky druhu cumulonimbus při elektrických výbojích v těchto oblacích. Z hlediska jejich vzhledu lze tyto jevy rozdělit do dvou skupin:
1. světelné záblesky převážně červených odstínů, jež jakoby padají dolů z vyšších hladin nebo se v těchto hladinách v kruhových útvarech horizontálně rozšiřují do prostoru, a to převážně v mezosféře, popř. na spodu termosféry, řidčeji v nejvyšších hladinách stratosféry. Z hlediska podoby se rozlišují např. červení skřítci (z angl. red sprites) válcovitého nebo mrkvovitého vzhledu, vlásečnice (z angl. tendrils), jež obvykle jako vláknovité útvary směřují dolů od skřítků, elfové (z angl. elves) v podobě světelných kruhů horizontálně se rozšiřujících do prostoru ve výškách kolem 100 km, jim obdobný úkaz v poněkud nižších hladinách kolem 85 km bývá označován jako sprites halo. Skřítci se objevují většinou po silném kladném blesku s následným udržovacím proudem. Elfové se objevují po silných blescích obou polarit a vypadají jako rychle se rozšiřující světelný kruh, který může mít průměr až 300 km. Červená barva skřítků a elfů je dána excitací molekul dusíku v řidší atmosféře ve výškách nad 50 km od zemského povrchu.
2. výtrysky (z angl. jets) v podobě kuželů modravého nebo načervenalého světla slabší intenzity, vystřelující z horních partií bouřkových oblaků někdy až do výšek kolem 100 km (obří výtrysk, z angl. gigantic jet), častěji však pouze do horních vrstev stratosféry (modrý výtrysk, blue jet) nebo pouze do výšek cca 20 km (modrý spouštěč, z angl. blue starter). Modrá barva výtrysků souvisí s excitací molekul dusíku v hustších vrstvách atmosféry. Obří výtrysky jsou dvoubarevné: blíže k povrchu země modré a ve vyšších výškách červené.
 

dlouhé řady oblaků sestávající z nesrážkové kupovité oblačnosti, které lze pozorovat z meteorologických družic, popř. i ze země či z letadel. Délka oblačných ulic může dosahovat řádu 10² km. Vyskytují se nad homogenním zemským povrchem, zejména nad mořskou hladinou. Jsou projevem horizontálního rotorového proudění s opačné orientovanými sousedními víry, přičemž oblačnost vzniká v oblasti vystupujícího vzduchu u dvou sousedních rotorů.  Osy rotorů směřují přibližně ve směru homogenního proudění v přízemní vrstvě. Tento typ konvekce se vyskytuje v instabilně zvrstvené přízemní vrstvě ohraničené shora stabílním vzduchem, zejména spodní hranicí inverze. Označení oblačné ulice je přímým překladem anglického termínu cloud streets.
 

anomálie spočívající ve zvyšování rel. zastoupení ultrafialové složky v rozptýleném slunečním záření přicházejícím ze zenitu / nadiru, jestliže se Slunce blíží k obzoru. Je způsobena zvýšeným rozptylem slunečního záření na molekulách ozonu. Umkehrefekt umožňuje určit vertikální rozložení ozonu ve stratosféře pomocí měření pozemních i družicových spektrofotometrů.

viz Vídeňská konvence na ochranu ozonové vrstvy.

jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka má tvar kužele s osou nakloněnou vzhůru, takže se exhalace prakticky nedostávají k zemi. Objevuje se tehdy, když efektivní výška komína přesahuje horní hranici inverzní vrstvy. Unášení kouřové vlečky patří k nejpříznivějším podmínkám rozptylu v bližším okolí vysokých komínů. Obvykle je výskyt unášení kouřové vlečky spojen s tvořením přízemní radiační inverze teploty vzduchu před západem Slunce. Přiblíží-li se horní hranice tvořící se přízemní inverze úrovni efektivní výšky komína, přechází unášení kouřové vlečky do čeření kouřové vlečky.

(unc) [uncínus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu čar zakončených vzhůru směřujícími háčky nebo chomáčky, ale bez zaoblených vrcholků. Užívá se u druhu cirrus.

(un) [undulátus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje menší nebo větší skupiny, popř. vrstvy oblaků, které jsou uspořádány do vln. Takové vlny se mohou vyskytovat buď v poměrně celistvé oblačné vrstvě nebo u oblaků složených z jednotlivých oblačných částí, které spolu mohou souviset, nebo mohou být navzájem oddělené. Mnohdy lze pozorovat i dvojitý systém vln. Vyskytuje se u druhů cirrocumulus, cirrostratus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Viz též oblak vlnový.

v odborném slangu označení pro výstupný konvektivní proud.

nevyvíjí-li se počasí v souladu s vydanou krátkodobou předpovědí počasí, tato dříve vydaná předpověď se upřesňuje. Nejčastěji bývá upřesnění předpovědi prováděno v letištních předpovědích počasí se zřetelem na zachycení změn meteorologických prvků, které zásadně ovlivňují letecký provoz. Opravená nebo upřesněná předpověď je v letecké meteorologii označována jako AMD (amended). Viz též předpověď počasí letištní.

mezinárodně užívané označení pro výstup hlubinné oceánské vody v rámci termohalinní cirkulace. Dochází k němu v rozsáhlých oblastech světového oceánu převážně v nižších zeměp. šířkách. Působením Coriolisovy síly je upwelling zesilován u východních okrajů oceánů, kde se kombinuje se studenými oceánské proudy, jmenovitě Peruánským proudem, Benguelskmý proudem, Kanárským proudem a Kalifornským proudem.

v češtině hovorové označení pro velmi silný vítr s ničivými účinky.

syn. analýza vzduchových hmot – dříve často používaný proces, při kterém se pomocí rozboru polí meteorologických prvků v horizontálním i vertikálním směru určoval druh vzduchové hmoty. Nejdůležitějším prvkem, který v rozhodující míře podmiňuje i ostatní prvky, je teplota vzduchu, horizontální a vertikální teplotní gradient, dalšími prvky jsou vlhkost vzduchu, druh oblaků a srážek, vodorovná dohlednost, vítr aj. Při určení vzduchové hmoty se musí posoudit vliv denní a roč. doby, moře a pevniny, aktivního povrchu a jiných činitelů na hodnoty met. prvků a jejich změny. Vzhledem k využití výstupů numerických předpovědních modelů dnes hraje určení vzduchové hmoty jen vedlejší roli při tvorbě předpovědi počasí. Viz též klasifikace vzduchových hmot, homology vzduchových hmot, vlastnosti vzduchových hmot konzervativní, transformace vzduchových hmot.

v oboru letectví instituce poskytující nebo na základě souhlasu smluvního státu zařizující poskytování meteorologických služeb mezinárodnímu civilnímu letectví. V ČR má tuto roli Úřad pro civilní letectví (ÚCL), který leteckou meteorologickou službou pověřuje Český hydrometeorologický ústav.

vyjádření přesnosti vydané předpovědi počasí na základě její verifikace  pro určité období a dané místo nebo  území. Hlavním účelem zjištění úspěšnosti předpovědi je získání podkladů o vhodnosti různých předpovědních metod. Existuje více způsobů hodnocení úspěšnosti předpovědi, která se vyjadřuje často v % splnění vydané předpovědi.

veřejná výzkumná instituce, která náleží k vědeckým ústavům Akademie věd ČR. Předmětem hlavní činnosti ÚFA AV ČR, v. v. i., je vědecký výzkum atmosféry Země v celém jejím vertikálním rozsahu, tedy studium přízemní vrstvy, troposféry, horní atmosféry, ionosféry a magnetosféry Země pomocí experimentálních a teoretických metod, včetně numerických simulací. Činnost ústavu zahrnuje též monitorovací a speciální měření, vyhodnocování dat a jejich předávání do světových datových sítí a databází, vývoj speciálních přístrojů a odborné expertizy. ÚFA AV ČR, v. v. i., byl založen 1. ledna 1964 pod názvem Ústav fyziky atmosféry ČSAV jako pokračovatel předchozí Laboratoře meteorologie ČSAV. V současné době se ÚFA AV ČR, v. v. i., člení na pět vědeckých oddělení (meteorologie, klimatologie, aeronomie, horní atmosféry a kosmické fyziky) a jednu pracovní skupinu (numerických simulací heliosférického plazmatu). Ústav má pět observatoří (Meteorologické observatoře Milešovka, Kopisty, Dlouhá Louka, Observatoř a telemetrická stanice Panská Ves, Ionosférická observatoř Průhonice). Pracovníci ÚFA vyučují na Univerzitě Karlově (Praha), ČVUT (Praha), Masarykově univerzitě (Brno) a Univerzitě Pardubice. Podílejí se na postgraduální výchově. Ústav koordinuje a pořádá mezinárodní vědecká setkání a sympozia. Dále spolupracuje s mnoha domácími a zahraničními ústavy, univerzitami a agenturami a podílí se na výuce specialistů z rozvojových zemí. Viz též meteorologie v ČR.

pracoviště provádějící sběr a výměnu meteorologických informací a zpráv, většinou v mezinárodním měřítku. V rámci Světové služby počasí plní funkci met. spojovacího ústředí světová meteorologická centra, regionální telekomunikační centra a národní meteorologická centra.

syn. svítání.

značné snížení rychlosti větru.

syn. útlum radiovln – zeslabení radiovln při průchodu atmosférou způsobené jednak pohlcováním neboli absorpcí záření atm. plyny (vodní párou, kyslíkem), jednak absorpcí a rozptylem na vodních kapkách či ledových částicích v oblacích, mlze a ve srážkách. Útlum se obvykle vyjadřuje v decibelech na km vzdálenosti (dB.km^–1). Zeslabení radiovln atm. plyny je u vlnových délek větších než 2 cm malé a při měření radary na menší vzdálenosti se zanedbává. Útlum způsobený oblaky a srážkami závisí na velikosti a skupenství částic, ze kterých je složen meteorologický cíl. Koeficient útlumu obecně klesá se vzrůstající vlnovou délkou. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

zmenšení rychlosti větru v mezní vrstvě atmosféry způsobené drsností povrchu, terénními tvary, zástavbou, porostem apod. Vyjadřuje se obvykle tzv. relativní rychlostí, což je poměr mezi skutečnou rychlostí proudění a rychlostí netlumeného proudění ve vhodně zvolené hladině, zpravidla na horní hranici mezní vrstvy atmosféry.

pokles amplitudy zvukových vln a tím intenzity zvuku s rostoucí vzdáleností od jeho zdroje. Ve zcela klidném prostředí termodynamicky ideálního plynu by tento útlum byl dán především narušováním adiabatického charakteru zvukových vln, tj. porušením vzájemné tepelné izolace mezi oblastmi zředění a zhuštění ve zvukových vlnách. Odtud vyplývá, že velikost tohoto útlumu by byla úměrná druhé mocnině frekvence zvukových vln, neboť s růstem frekvence klesá ve zvukové vlně vzdálenost mezi sousedními oblastmi zhuštění a zředění a rostou gradienty hustoty i teploty vzduchu mezi nimi. Dále tento útlum roste s tepelnou vodivostí plynu a s jeho vazkostí. V atm. prostředí je však reálný útlum zvuku podstatně větší než takto teoreticky vyhodnocený útlum pro klidné prostředí. Na reálném útlumu se totiž velmi podstatně podílí turbulence a v přízemní vrstvě výrazně přispívá i útlum na nerovnostech a drsných elementech zemského povrchu.

syn. útvar tlakový.

syn. útvar barický
1. část tlakového pole atmosféry s charakteristickým rozdělením tlaku vzduchu, a tedy i proudění vzduchu popsaná průběhem izobar nebo izohyps na synoptické mapě. Základními tlakovými útvary jsou útvary s uzavřenými izobarami, resp. izohypsami, tedy cyklona neboli tlaková níže a anticyklona neboli tlaková výše. R. Abercromby (1887) rozlišil dalších pět tlakových útvarů: okrajovou neboli podružnou cyklonu, brázdu nízkého tlaku vzduchu, hřeben vysokého tlaku vzduchu, barické sedlo a přímočaré izobary. V met. literatuře se můžeme setkat ještě s dalšími názvy tlakových útvarů, např. výběžek vyššího tlaku vzduchu, pás nízkého tlaku vzduchu, pás vysokého tlaku vzduchu, přemostění, brázda tvaru V. Soubor tlakových útvarů v určité oblasti vytváří barický reliéf. Viz též pole tlakové nevýrazné.
2. část pole průměrného tlaku vzduchu, zobrazeného na klimatologické mapě, a to zpravidla pro určitý kalendářní měsíc nebo sezónu. Tlakové útvary v tomto smyslu jsou označovány též jako akční centra atmosféry, protože určují všeobecnou cirkulaci atmosféry.

tlakový útvar, který určuje směr proudění vzduchu a celkovou povětrnostní situaci v dané oblasti. Nejčastěji jím bývá rozsáhlá, málo pohyblivá a studená cyklona, nebo vysoká a teplá anticyklona.

syn. geneze klimatu.

syn. dozimetr kolorimetrický – dříve používaný jednoduchý přístroj pro měření ultrafilového záření podle změny barvy kapaliny (leukosulfitu fuchsinu) vystavené slunečnímu záření. Viz též měření záření.

mezinárodně standardizovaná bezrozměrná veličina, která vyjadřuje účinky ultrafialového záření na lidské zdraví. Jeho hodnota se určuje integrací naměřené nebo předpovídané intenzity dopadajícího ultrafialového záření (obvykle v rozsahu vlnových délek mezi 250 a 400 nm), vážené tzv. erytémovým akčním spektrem.  Tento parametr vyjadřuje relativní míru reakce pokožky zčervenáním. Jeho hodnota pro vlnové délky do 298 nm je 1, dále pak s rostoucí vlnovou délkou exponenciálně klesá. Po normalizaci hodnotou 25 mW.m^-2 a zaokrouhlením na celá čísla nabývá UV index hodnot 0 a vyšších, a to obvykle v řádu jednotek, přičemž vyšší hodnota značí větší riziko poškození pokožky a očí a současně kratší dobu, po níž dojde k negativním projevům UV záření.
Hodnotu UV indexu ovlivňuje celá řada faktorů, především výška Slunce nad obzorem, množství ozonu v atmosféře, oblačnost a albedo zemského povrchu, kdy ke zvýšení UV indexu významně přispívá sněhová pokrývka. Na území ČR mohou polední maxima dosáhnout hodnot 8 až 9, v tropech 12 až 15, nicméně v horských tropických oblastech i přes 20.
Podle hodnot rozeznáváme UV index nízký (do 2), střední (3-5), vysoký (6-7), velmi vysoký (8-10) a extrémní (11 a více). Od středních hodnot UV indexu je žádoucí ochrana před slunečním zářením; nabývá-li hodnot 8 a více, je nutná už speciální ochrana (minimalizace pobytu na slunci v poledních hodinách, nezbytné jsou brýle, pokrývka hlavy i těla, opalovací krémy), aby nedošlo k nežádoucí účinkům na lidské zdraví.

Termín se skládá ze zkratky UV (pro ultraviolet „ultrafialový“), řec. βίος [bios] „život“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

(Ultra-violet, Visible and Near-infrared Spectrometer) – přístroj pro družicovou sondáž atmosféry, který bude provozován na družicích MTG Sounder. Alternativně je též označován jako Sentinel-4 programu Copernicus.

syn. knot – jednotka používaná zejména v letecké meteorologii k vyjádření rychlosti větru. Její velikost je dána převodním vztahem:
$1 kt=\mathrm{0,514}79m.s^{–1}=\mathrm{1,853}2km.h^{–1},$
$1m.s^{-1}=\mathrm{1,942}54kt.$
Uzel je definován jako dráha 1 námořní míle, tj. 1 853,248 m za hodinu. Tato jednotka vznikla v mořeplavectví a používala se hlavně k vyjadřování rychlosti lodi nebo vodního proudu. K měření v uzlech sloužilo zařízení zvané log, na jehož šňůře, opatřené plováky a spouštěné z paluby pohybující se lodi do vody, byly navázány uzly v konstantní vzdálenosti přibližně 15 m. Údaj v uzlech byl dán počtem uzlů prošlých rukama námořníka za 28 s.