▶
E-Schicht f
syn. vrstva Kennelyho a Heavisidova – ionosférická vrstva s lokálním maximem, někdy jen s malou hodnotou vert. gradientu koncentrace el. nabitých částic, ležící zhruba ve výšce 90 až 120 km. Vytváří se ve dne. Koncentrace elektronů ve vrstvě E závisí na zeměp. š. (největší je v blízkosti rovníku), na denní i roč. době, (největší je kolem poledne a v létě) a mění se v závislosti na sluneční činnosti (největší v době jejího maxima). Molekuly O
2 jsou ionizovány měkkým rentgenovým zářením (vlnová délka 1–10 nm) a
ultrafialovým zářením o kratších vlnových délkách (EUV). Dalšími ionty jsou zde NO
+ a O
2+. Tato vrstva obvykle odráží rádiové vlny do frekvence 10 MHz. Vrstva E byla objevena jako první ionosférická vrstva.
▶
easterly Waves f/pl
syn. vlny pasátové, vlny tropické – vlnové poruchy v poli východního
pasátového proudění, které postupují od východu k západu rychlostí zpravidla menší, než je rychlost pozaďového proudění. Na
synoptické mapě se tyto poruchy projevují vytvářením mělkých
brázd nízkého tlaku vzduchu a nevýrazných
hřebenů vysokého tlaku vzduchu. V přední (západní) části brázdy bývá jasno nebo jen malá
oblačnost. V blízkosti
osy brázdy a v jejím týlu se v důsledku
konvergence horiz. proudění často vytváří rozsáhlá skupina
konvektivních bouří, označovaná jako
tropická porucha, z níž se za vhodných podmínek může dále vyvinout
tropická cyklona. Zmíněná asymetrie v projevech počasí může být nad pevninou silně narušena vlivem orografie nebo
denního chodu meteorologických prvků.
▶
Eckert-Zahl n
jedna z podobnostních charakteristik užívaná např. ve
fyzikálním modelování proudění. Je definováno vzorcem
kde
U je charakteristická rychlost proudění,
cp měrné teplo proudícího plynu při stálém tlaku a
ΔT charakteristický rozdíl teplot, např. při proudění ve vrstvě vzduchu rozdíl teplot na horní a dolní hranici uvažované vrstvy. Má význam zejména při vysokých rychlostech proudění. Viz též
kritéria podobnostní.
▶
Eckert-Zahl n
jedna z podobnostních charakteristik užívaná např. ve
fyzikálním modelování proudění. Je definováno vzorcem
kde
U je charakteristická rychlost proudění,
cp měrné teplo proudícího plynu při stálém tlaku a
ΔT charakteristický rozdíl teplot, např. při proudění ve vrstvě vzduchu rozdíl teplot na horní a dolní hranici uvažované vrstvy. Má význam zejména při vysokých rychlostech proudění. Viz též
kritéria podobnostní.
▶
Eddy kinetische Energie f
syn. energie turbulentní – střední (časově průměrovaná)
kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Označíme-li po řadě turbulentní fluktuace
x-ové,
y-ové a
z-ové složky
rychlosti proudění potom energii turbulence vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu vyjádříme jako
kde pruh nad veličinou vyjadřuje časové zprůměrování. Viz též
turbulence.
▶
Eddy-Kovarianz-Anlage f
název pro zařízení, které zjišťuje
turbulentní toky např. hybnosti, tepla, vodní páry, popř. znečišťujících příměsí v
přízemní vrstvě atmosféry. Je tvořeno několika čidly, zpravidla ultrazvukovým (akustickým)
anemometrem a analyzátorem plynů nebo aerosolu, které pracují s frekvencí vzorkování řádově 10
1 Hz a z jejichž výstupních signálů jsou pomocí počítače vyhodnocovány požadované údaje.
▶
Eddy-Kovarianz-Methode f
název pro zařízení, které zjišťuje
turbulentní toky např. hybnosti, tepla, vodní páry, popř. znečišťujících příměsí v
přízemní vrstvě atmosféry. Je tvořeno několika čidly, zpravidla ultrazvukovým (akustickým)
anemometrem a analyzátorem plynů nebo aerosolu, které pracují s frekvencí vzorkování řádově 10
1 Hz a z jejichž výstupních signálů jsou pomocí počítače vyhodnocovány požadované údaje.
▶
effektive Ausstrahlung der Erdoberfläche f
často používané označení pro zápornou
radiační bilanci zemského povrchu v oboru
dlouhovlnného záření. Vyjadřuje se jako rozdíl
záření zemského povrchu G a zpětného
záření atmosféry absorbovaného zemským povrchem
Z, tj.
E =
G –
Z. Má zpravidla kladnou hodnotu, a projevuje se tedy
radiačním ochlazováním zemského povrchu, což je zřetelné zejména v nočních hodinách, kdy chybí kompenzující vliv
slunečního záření. Ve výjimečných případech může nabýt i záporných hodnot. Efektivní vyzařování zemského povrchu obecně roste s teplotou povrchu, klesá se zvětšováním obsahu vodní páry ve vzduchu a je výrazně zeslabováno oblačností. K numerickým odhadům efektivního vyzařování zemského povrchu při jasné obloze se používá řada empir. odvozených vzorců, z nichž k nejznámějším patří
vzorec Ångströmův a
vzorec Bruntův. Vliv oblačnosti na
E se obvykle vyjadřuje pomocí vzorce:
nebo přesněji
kde
E0 značí efektivní vyzařování zemského povrchu při jasné obloze,
n pokrytí oblohy oblaky, udávané nejčastěji v osminách nebo desetinách,
n1,
n2,
n3 dílčí pokrytí oblohy oblaky
nízkého,
středního a
vysokého patra,
c,
c1,
c2,
c3 jsou empir. konstanty. Efektivní vyzařování zemského povrchu v uvedeném smyslu se liší od obecného pojmu
efektivní vyzařování (efektivní záření) užívaného v
aktinometrii, který je jednoznačně vztahován k povrchu
absolutně černého tělesa (obvykle povrchu měřicího čidla) o teplotě rovné teplotě okolního vzduchu.
▶
effektive Ausstrahlung f
▶
effektive Evapotranspiration f
▶
effektive Klimaklassifikation f
(konvenční) členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska projevů klimatu. Na rozdíl od
genetické klasifikace klimatu nezohledňuje procesy
geneze klimatu, takže k jednomu
klimatickému typu mohou patřit oblasti z tohoto hlediska různorodé. Nejrůznější efektivní klasifikace klimatu vznikaly se záměrem popsat prostorovou variabilitu určitého znaku přírodní sféry, např. rozšíření biomů nebo převládajících geomorf. procesů, viz
geomorfologická klasifikace klimatu. V současné době rozšířené efektivní klasifikace klimatu k tomu využívají konvenčně stanovených prahových hodnot vybraných
klimatických prvků. Regionální
klasifikace klimatu jsou vesměs efektivními klasifikacemi; nejznámější globální efektivní klasifikací je
Köppenova klasifikace klimatu, dalšími příklady jsou z ní odvozená
Trewarthaova klasifikace klimatu, dále
Bergova klasifikace klimatu a
Thornthwaiteova klasifikace klimatu.
▶
effektive Radarreflektivität f
▶
effektive Schornsteinhöhe f
výška osy
kouřové vlečky po ukončení jejího vzestupu nad vodorovnou rovinou procházející patou komína, tj. součet stavební výšky komína a
vznosu kouřové vlečky. Max. přízemní
imise daného zdroje v rovinném terénu jsou podle nejčastěji používaných mat. modelů šíření kouřových vleček nepřímo úměrné čtverci efektivní výšky komína.
▶
effektive Strahlung f
rozdíl
krátkovlnného a
dlouhovlnného záření, které dopadá na vodorovnou abs. černou plochu z prostorového úhlu 2π, a vlastního dlouhovlnného vyzařování této plochy. Je-li černá plocha obrácena směrem nahoru, mluvíme o efektivním záření směřujícím dolů, je-li tato plocha obrácena směrem dolů, měříme na ní efektivní záření směřující nahoru. Efektivní záření je sledováno hlavně v noci, kdy umožňuje při známé teplotě černého povrchu určovat výpočtem zpětné
záření atmosféry. V tomto případě se záporně vzatá hodnota efektivního záření často nazývá nočním vyzařováním, popř. efektivním vyzařováním, a její velikost se pohybuje přibližně od –0,04 kW.m
–2 za husté
mlhy a silné
inverze teploty vzduchu do +0,2 kW.m
–2 při jasné obloze ve velkých nadm. výškách. Efektivní záření se měří
pyrgeometry. Viz též
vyzařování zemského povrchu efektivní.
▶
effektive Temperatur f
odb. termín s různými významy v jednotlivých vědních disciplínách:
1. ve fyzice záření teplota povrchu
absolutně černého tělesa, který vyzařuje z jednotky plochy stejné celkové množství energie elektromagnetického záření jako jednotka plochy povrchu daného reálného tělesa. Určuje se prostřednictvím
Stefanova–Boltzmannova zákona. V heliofyzice by šlo o povrchovou teplotu Slunce za zjednodušujícího předpokladu, že Slunce se při zachování svého zářivého výkonu chová přesně jako absolutně černé těleso.
2. v
biometeorologii jedna z variant stanovení
pocitové teploty. Je rovna teplotě nehybného vzduchu o stanovené
relativní vlhkosti vzduchu (zpravidla 100 nebo 50 %), která vyvolá u člověka stejný tepelný pocit jako aktuální podmínky v atmosféře. Pojem efektivní teplota zavedl franc. bioklimatolog A. Missenard (1933), který ji počítal ze vzorce
kde
Tef je
efektivní teplota,
T teplota vzduchu ve °C a
rv relativní vlhkost.
3. v
agrometeorologii rozdíl
aktivní teploty a tzv. biologického minima teploty neboli biologické nuly. Jako kritéria pro hodnocení vlivu teploty vzduchu na růst a vývoj rostlin se používá zpravidla sum efektivních teplot odlišných pro různé plodiny.
4. v
technické klimatologii charakteristika pro hodnocení tepelných ztrát budov. Podle L. S. Gandina se počítá např. podle vztahu
kde
Te je efektivní teplota,
T venkovní teplota vzduchu,
Tb teplota vzduchu uvnitř budovy,
v rychlost větru v m.s
–1 a
c bezrozměrný parametr vyjadřující tepelnou propustnost stěn budov.
▶
effektiver Niederschlag m
1. v
zemědělské meteorologii část padajících
srážek, která povrchově neodteče, vsakuje se do půdy a může být využita rostlinstvem;
2. v
hydrologii srážky vytvářející přímý
odtok.
▶
effektiver Rückstreuquerschnitt des meteorologischen Ziels f
při průchodu elmag. záření oblačností nebo atm. srážkami je část energie rozptylována všemi směry, tedy i zpět k anténě
meteorologického radiolokátoru. Intenzitu záření rozptýleného proti původnímu směru šíření hodnotíme tzv. efektivní plochou rozptylu. Je to hypotetická plocha, kolmá k dopadajícímu paprsku, rovnoměrně rozptylující všechnu dopadající energii, která by vytvořila v místě příjmu stejnou hustotu záření jako skutečný cíl. Vyjadřuje se v m
2 nebo cm
2 a charakterizuje pouze odrazové vlastnosti cíle. Viz též
odrazivost meteorologického cíle radiolokační,
rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
▶
Effektivpyranometer n
nevh. název pro
pyrradiometr.
▶
Eichmaß n
standard měřící jednotky nebo stupnice určité veličiny. Slouží k realizaci a uchovávání této jednotky nebo stupnice a k jejímu přenosu na měřidla nižší přesnosti.
▶
Eindringen des Cumulonimbus in die Stratosphäre n
proniknutí
vrcholků oblačnosti
konvektivních bouří do spodní
stratosféry.
Meteorologická radarová a
družicová měření prokázala, že
tropopauza není limitující horní hranicí vertikálního vývoje
oblaků druhu cumulonimbus (Cb). Proniknutí vrcholků Cb o 3 až 5 km nad tropopauzu bylo prokázáno i ve stř. zeměp. šířkách. Meteorologická
radiolokační měření na území ČR zaznamenala vrcholky Cb až ve výšce 16 km nad zemí.
▶
Einfachblitz m
blesk, který je tvořen jen jedním
dílčím výbojem. Tento charakter má asi polovina všech
blesků mezi oblakem a zemí, které mají zápornou polaritu. Blesky s kladnou polaritou bývají většinou jednoduché. Viz též
blesk vícenásobný.
▶
Einfang-Effizienz f
poměr počtu kapek, které se srazí a splynou s větší kapkou (kolektorem), a celkového počtu kapek v objemu vymývaném kolektorem. Jde tedy o součin
kolizní účinnosti a
koalescenční účinnosti, který vyjadřuje rychlost růstu kapek v oblaku na základě jejich kolizí a následné
koalescence. Pokud předpokládáme, že koalescenční účinnost je rovna 1, je sběrová účinnost rovna kolizní účinnosti.
▶
Einfluss von schädlichen Beimengungen auf lebendige Organismen m
směs látek znečišťujících
ovzduší působí na organismy často jinak, než by odpovídalo prostému součtu vlivu jednotlivých znečišťujících látek. Rozlišuje se:
1. synergismus – směs znečišťujících látek má zvýšené účinky oproti aditivnímu působení neboli sčítání vlivu jednotlivých znečišťujících látek;
2. potencializace – směs znečišťujících látek má výraznější účinky než součet účinků izolovaně působících znečišťujících látek, přičemž některá ze znečišťujících látek sama o sobě nemá žádný vliv, nebo má zcela jiný vliv než při působení ve směsi;
3. aditivní účinek jednotlivých znečišťujících látek;
4. antagonismus – vliv směsi znečišťujících látek je menší než aditivní účinek izolovaně působících znečišťujících látek.
▶
Einmischung trockener Luft f
relativní proudění suchého vzduchu se sestupnou složkou pohybu ve
frontální cykloně popisované v
teorii přenosových pásů. Formuje se v
týlu vyvíjející se
cyklony, je charakteristické velmi nízkou
izobarickou vlhkou potenciální teplotou a hraje důležitou roli při
cyklogenezi. Intruze suchého vzduchu je obvykle velmi dobře detekovatelná na
družicových snímcích, které reagují na obsah vodní páry v
troposféře. Má svůj původ v blízkosti místního snížení
tropopauzy, jisté množství vzduchu může pocházet až ze
stratosféry, proto se vyznačuje vysokými hodnotami
potenciální vorticity. Při svém sestupu se vzduch postupně cyklonálně stáčí kolem
středu cyklony a adiabaticky se otepluje. V případě, že se dostane do blízkosti
teplého přenosového pásu, může mít podobnou teplotu jako vzduch v něm.
Výšková studená fronta, která na styku obou
vzduchových hmot vzniká, je pak definována zejména
gradientem vlhkosti a nikoliv teploty.
▶
Einstrahlung f
množství
přímého (v některých studiích i
rozptýleného) slunečního záření, dopadající na jednotku vodorovné nebo nakloněné plochy za jednotku času. Insolace se vyjadřuje v jednotkách energie, obvykle MJ / m
2 nebo v J / cm
2. Ekvivalentem termínu je
oslunění.
▶
Einstrahlung f
nevh. a věcně přesně nevymezené označení pro
záření směřující dolů, popř. jen pro jeho krátkovlnnou složku, tj. pro
globální sluneční záření. Někdy se termínu vzařování používá i ve smyslu záření dopadlého na povrch tělesa nebo povrchem tělesa pohlceného.
▶
Einteilung f
viz klasifikace.
▶
einzelne Zelle f
zákl. jednotka ve struktuře
konvektivní bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii:
1. stadiem
cumulu, kdy v cele převládá
výstupný konvektivní proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky;
2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i
sestupný konvektivní proud vzduchu s vypadávajícími srážkami;
3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia cumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek
kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě
vysoké oblačnosti. Viz též
multicela,
supercela.
▶
Einzugsgebiet einer Frontalzone n
oblast
frontální zóny, ve které dochází ke
konfluenci (sbíhání)
izohyps absolutní barické topografie, a tím i k dyn. vzestupu tlaku zejména v nižších vrstvách atmosféry. Viz též
pole deformační.
▶
Einzugsgebiet n
území ohraničené
rozvodnicí, z něhož veškerý
odtok směřuje do společného profilu vodního toku, popř. jiného hydrologického útvaru.
▶
Eis in der Atmosphäre m
voda pevného skupenství přítomná v
atmosféře Země. Má podobu
ledových krystalků nebo jiných částic, které tvoří
ledové oblaky, příp. spoluvytvářejí
smíšené oblaky, nebo vypadávají ve formě padajících
tuhých srážek. Viz též
sníh,
kroupy,
krupky.
▶
Eisablagerung f
syn. jevy námrazkové – souhrnné označení pro
námrazové jevy,
ledovku,
lepkavý sníh a
složené námrazky. Mezi námrazky se tedy nepočítá
jíní,
náledí ani
zmrazky. Všechny druhy námrazků se liší jak vzhledem, tak původem, ovšem přechod od jednoho druhu k jinému nebývá ostrý, protože podmínky vzniku jednotlivých druhů nebývají zřetelně vymezeny, a proto hodnoty teploty vzduchu, které se uvádějí jako typické pro vznik určitých námrazků, mají jen orientační význam. V tech. praxi se někdy místo námrazků používá termínu
námraza. Námrazky mohou při větších hmotnostech a zvláště při současném působení větru způsobit škody na dřevinách, el. a telefonních vedeních, rozhlasových a televizních vysílacích anténách apod. Typickými škodami způsobenými námrazky na dřevinách jsou vrcholové zlomy stromů, jejichž výskyt charakterizuje klimatická oblast s těžkými námrazky. Námrazky jsou nebezpečným jevem také v letectví, kde mohou ohrozit bezpečnost leteckého provozu, usazují-li se na povrchu letadla za letu. V letectví jsou pro námrazky zavedeny speciální termíny, a to
beztvará,
profilová a
žlábkovitá námraza. Námrazky na vodičích el. vedení dosahují max. hmotnost na Českomoravské vrchovině, a to až 15 kg.m
–1; jejich měrná hmotnost bývá 200 až 500 kg.m
–3. Námrazky patří mezi
hydrometeory. Viz též
cyklus námrazový,
měření námrazků,
intenzita námrazku.
▶
Eisgehalt m
úhrnná hmotnost ledových částic v jednotce objemu
oblaku, popř.
mlhy. Vyjadřuje se v kg.m
–3 nebo tradičně v g.m
–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky IWC (z angl. Ice Water Content). Viz
obsah vodní kapalný,
obsah vodní oblaku.
▶
Eisheilige m/pl
syn. zmrzlíci – významná jarní povětrnostní
singularita náhlého ochlazení na vzestupné části křivky
ročního chodu teploty vzduchu. Projevuje se intenzivně zvláště ve stř. Evropě v první polovině května.
Vpád studeného vzduchu od severu, severozápadu nebo severovýchodu způsobuje pozdní
mrazy, popř.
mrazíky, které většinou nastávají již v plném rozvoji vegetace a způsobují proto značné hosp. škody. Singularita se nazývá podle tří svatých: Pankráce, Serváce a Bonifáce (12. až 14. května). Nástup ledových mužů je značně nepravidelný, v některých letech se nevyskytují vůbec.
▶
Eiskeim m
syn. krystalek ledový zárodečný – počáteční stádium vývoje
ledového krystalku, které má charakter stabilní ledové částice a vzniká při
homogenní nebo, v atmosféře častější,
heterogenní nukleaci z
vodní páry nebo
kapalné vody. Velikost a četnost zárodků vznikajících z vodní páry závisí na teplotě a
přesycení vzduchu vodní párou vzhledem k ledu a při heterogenní nukleaci také na vlastnostech
depozičních jader. Zárodek ledového krystalku spontánně roste
difuzí vodní páry do rozměrů
oblačných částic a dále procesy
zachycování a
agregace do velikosti
srážkových ledových částic. Zárodek ledového krystalku může vzniknout i při
mrznutí vodních kapek, kdy hlavní roli hraje teplota vody a při heterogenní nukleaci i vlastnosti
jader mrznutí. Vznik zárodku ledu v přechlazené vodě je prakticky okamžité následován mrznutím celé kapky.
▶
Eiskeimgrenze f
hladina (výška), od níž se v oblaku začínají spolu s přechl. vod. kapkami objevovat i led. krystalky, jež vznikly buď přímým zmrznutím části vod. kapek, n. sem byly zaneseny z vyšších hladin. H. 1. j. obvykle leží v blízkosti izotermy –10 °C, někdy i níže. Pokud nebyly led. krystalky zaneseny z vyšších hladin, musí teplota vzduchu v h. 1. j. dosáhnout kritické hodnoty, při níž alespoň některá krystalizační jádra přítomná v oblaku začnou účinně napomáhat zamrzání vod. kapek. Led. krystalky pak narušují koloidní stabilitu pův. vodního oblaku, což může vést ke vzniku srážek. Termín h. 1. j. je poněkud zast., pochází z doby, kdy role krystalizačních jader byla přisuzována samotným led. krystalkům. V. t. teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
▶
Eiskerne m/pl
v současnosti souhrnné označení pro částice, které vyvolávají
heterogenní nukleaci ledu, tzn.
jádra mrznutí a
jádra depoziční. Bez ohledu na typ nukleace lze charakteristickou koncentraci ledových jader
ni aktivních při teplotě vyšší než
T [°C] vyjádřit exponenciální závislostí N. H. Fletchera ve tvaru
ni =
n0i exp(-
aiT), kde
n0i a
ai jsou parametry získané měřením. Charakteristická hodnota koncentrace ledových jader je 10
3 m
–3 (1 ledové jádro v litru vzduchu). Existence dostatečného množství ledových částic v
oblacích je v mírných a vysokých zeměp. šířkách nutná pro vznik významnějších
srážek. Na
umělé infekci oblaků pomocí umělých ledových jader jsou založeny metody, jejichž cílem je ovlivnit vývoj
srážkových částic v oblacích, popř. zabránit vývoji
krup. Viz též
ochrana před krupobitím,
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.
▶
Eiskernfl
hladina (výška), od níž se v oblaku začínají spolu s přechl. vod. kapkami objevovat i led. krystalky, jež vznikly buď přímým zmrznutím části vod. kapek, n. sem byly zaneseny z vyšších hladin. H. 1. j. obvykle leží v blízkosti izotermy –10 °C, někdy i níže. Pokud nebyly led. krystalky zaneseny z vyšších hladin, musí teplota vzduchu v h. 1. j. dosáhnout kritické hodnoty, při níž alespoň některá krystalizační jádra přítomná v oblaku začnou účinně napomáhat zamrzání vod. kapek. Led. krystalky pak narušují koloidní stabilitu pův. vodního oblaku, což může vést ke vzniku srážek. Termín h. 1. j. je poněkud zast., pochází z doby, kdy role krystalizačních jader byla přisuzována samotným led. krystalkům. V. t. teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
▶
Eisklima n
syn. klima ledové – v
Köppenově klasifikaci klimatu drsnější typ
sněhového klimatu, označovaný EF. Prům. měs. teplota vzduchu ani v nejteplejším měsíci nepřesahuje 0 °C, Vyskytuje se prakticky v celé Antarktidě a ve vnitrozemí Grónska, v malé míře též ve vrcholových partiích velehor. Prům. roč. úhrny srážek často dosahují jen několika desítek, na pobřeží Antarktidy několika set milimetrů. Vypadávají prakticky jen ve formě
sněžení, podstatnou roli hrají i pevné
usazené srážky. C. W. Thornthwaite uvádí pro ledové klima hodnoty
potenciálního výparu do 142 mm za rok. Pokud je proces
akumulace sněhu intenzivnější než
ablace, dochází k tvorbě
ledovců, jejichž prostřednictvím se realizuje
odtok srážek. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova,
čára sněžná,
klima antarktické.
▶
Eiskörner n/pl
tuhé padající srážky tvořené průhlednými ledovými
srážkovými částicemi kulového nebo nepravidelného tvaru o průměru 5 mm nebo menším. Při dopadu na tvrdou zemi obvykle odskakují a při nárazu je slyšet šum. Zmrzlý déšť vzniká zmrznutím
dešťových kapek nebo značně roztálých
sněhových vloček v blízkosti zemského povrchu. Zmrzlý déšť se nevyskytuje v
přeháňkách.
▶
Eiskristall m
v meteorologii krystalek ledu o velikosti
oblačné nebo
srážkové částice vznikající v
oblaku. Jednotlivé krystalky mohou mít různé
tvary převážně v rámci šesterečné krystalové soustavy. Ze
zárodků ledových krystalků rostou primárně
difuzí vodní páry v
ledových nebo
smíšených oblacích. Při dostatečné velikosti ledových krystalků, příp. při jejich
agregaci do formy
sněhových vloček nastává
sněžení.
▶
Eiskristallform f
vlastnost
ledových krystalků ovlivňovaná podmínkami při jejich vzniku a růstu v oblacích a ve srážkách. Při obvyklých hodnotách
tlaku vzduchu v atmosféře a při teplotě 0 °C až –80 °C krystalizuje led v hexagonální krystalografické soustavě. Šesterečná symetrie souvisí s uspořádáním molekul vody v krystalové mřížce ledu. Základním stabilním tvarem ledového krystalku je tedy hranol se dvěma základnami ve tvaru šestiúhelníku a šesti bočními stěnami. Šikmé stěny, které lze někdy na krystalcích rozeznat, nejsou stabilní a při dalším růstu mizí. V atmosféře se setkáváme s velkou variabilitou rozměrů tohoto základního tvaru, přičemž se může měnit poměr rozměru základny a výšky hranolu a může docházet i ke vzniku členitých šesterečných hvězdic či dendritů a kombinovaných tvarů. Konkrétní tvar ledového krystalku je určen především
teplotou vzduchu a v menší míře i
přesycením vodní páry vzhledem k ledu v prostředí, kde se ledový krystal vyvíjí. Variabilita tvarů ledových krystalků byla popsána na základě laboratorního sledování a potvrzena i při odběrech přirozených ledových krystalů ve sněhu. Základními tvary ledových krystalků v atmosféře jsou ledová jehla, šestiboký sloupek, šestiboká destička a šesticípá hvězdice, popř.
dendrit. Někdy se do základních tvarů zahrnují i krystalky ve tvaru projektilu s nestabilním šikmým ukončením. Působením
turbulence,
agregací krystalků při jejich vzájemných srážkách, namrzáním přechlazených vodních kapek na stěnách krystalku apod. vzniká v přírodě i velké množství kombinovaných tvarů.
Bylo sestaveno několik klasifikací tvarů ledových krystalků, přičemž nejčastěji užívaná je klasifikace japonských autorů Ch. Magona a Ch. W. Lee z roku 1966, která definuje 80 kategorií tvaru a zahrnuje i tvary kombinované a narušené. Tato klasifikace byla modifikována a rozšířena skupinou autorů vedených K. Kikuchim (2013) v rámci činnosti pracovní skupiny IACS (International Association of Classification Societies). Klasifikace třídí ledové krystalky i další pevné
srážkové částice již do 121 tříd. Viz též
vločka sněhová.
▶
Eisnebel m
syn. mlha ledová –
mlha, která je složena z ledových krystalků. Vyskytuje se při silných mrazech, zejména při teplotách pod –30 °C, a proto má nízký obsah vodní páry, takže nepůsobí ani při vysoké
relativní vlhkosti vzduchu sychravým dojmem. Na ledových krystalcích často dochází k opt. jevům (tzv. jiskření světla). Při zmrzlé mlze se netvoří žádné
námrazky. Viz též
mlha přechlazená.
▶
Eissturm f
překlad angl. termínu „ice storm“, který je
meteorologickou službou USA definován jako situace, kdy se při
mrznoucím dešti vytvoří vrstva
ledovky nejméně 0,25 palce (6,4 mm). Ledové bouře se často vyskytují na severovýchodě USA a východě Kanady (např. v období 1982 až 1994 v průměru 16krát za rok), kde působí značné materiální škody a dlouhodobé výpadky dodávek elektřiny. Vrstva ledu na exponovaných předmětech může v extrémních případech přesáhnout 10 cm.
▶
Eistag m
mezinárodně standardizovaný
charakteristický den, v němž
maximální teplota vzduchu nedosáhla hodnoty 0,0 °C, takže panoval celodenní
mráz. Podmnožinou ledových dní jsou v české terminologii
arktické dny. Viz též
mrazový den.
▶
Eiswolke f
oblak složený výlučně z ledových částic. Typickými ledovými oblaky jsou oblaky druhu
cirrus,
cirrostratus a
cirrocumulus.
Cirrocumulus však během svého vývoje může obsahovat i
přechlazené vodní kapky, které rychle mrznou. Viz též
oblak vodní,
oblak smíšený.
▶
Eiszeit n
syn. doba ledová – období relativního nárůstu zalednění na Zemi. V geol. minulosti nastal tento jev vícekrát, kvazi-periodicky se opakoval v rámci
kvartérního klimatického cyklu. Tehdy průměrná teplota vzduchu u povrchu Země klesala až o 10 °C oproti současnosti. Docházelo k mohutnému rozvoji zalednění, především k postupu pevninských
ledovců, k periglaciálním jevům a k výraznému poklesu mořské hladiny o více než 100 metrů oproti
interglaciálům. V drsném a suchém
kontinentálním klimatu v blízkosti pevninských ledovců se šířila step a tundra, probíhalo intenzívní zvětrávání a rozvíjela se geol. činnost větru (eolická činnost).
Nejrozsáhlejší doby ledové pravděpodobně nastaly v daleké geologické minulosti Země, v době
proterozoika.
▶
Eiszeitklima n
klima zaledněných oblastí, viz
klima trvalého mrazu. Viz též
glaciál.
▶
El Niño
[el niňo] – teplá fáze
ENSO, provázená zápornou fází
jižní oscilace, tedy zeslabením
Walkerovy cirkulace. V obecně chladnější vých. části Tichého oceánu dochází podél rovníku k nárůstu
teploty povrchu moře oproti dlouhodobému průměru až o více než 3 °C. To zde způsobuje nadnormální srážky, které zasahují i na záp. pobřeží Jižní Ameriky, kde vyvolávají mnohdy katastrofální záplavy. Naopak v Austrálii, západním Tichomoří i Indii často nastává
sucho. Pokles tlaku vzduchu ve vých. Tichomoří způsobuje zeslabení
pasátů, takže slábnou povrchové
oceánské proudy i
upwelling hlubinné vody bohaté na živiny při záp. pobřeží Jižní Ameriky. To zde vede k hynutí ryb a potažmo působí značné hospodářské škody. Stejně jako opačný jev
La Niña se El Niño zpravidla projevuje nejsilněji od prosince do dubna, což vedlo k jeho pojmenování (chlapeček, jezulátko).
▶
elektrische Leitfähigkeit der Luft f
el. parametr vzduchu, ovlivněný počtem a pohyblivostí ve vzduchu existujících nosičů el. náboje, tj. iontů. Elektrickou vodivost vzduchu poprvé zjistil Ch. A. Coulomb (1795), vysvětlena byla koncem 19. století J. P. L. J. Elsterem a H. F. Geitelem.
Elektrická vodivost vzduchu roste s výškou, což svědčí o rozhodující roli
kosmického záření při
atmosférické ionizaci. Určitý doplňující vliv však má i
radioaktiní záření zemského povrchu, popř. příměsí rozptýlených přímo v atmosféře. Ve výškách přibližně nad 60 km lze už vzduch považovat za takřka dokonale vodivé prostředí, zatímco v blízkosti zemského povrchu je elektrická vodivost vzduchu velmi malá. Na elektrické vodivosti vzduchu se podílejí především malé ionty, představované ionizovanými molekulami nebo shluky několika molekul nesoucími nejčastěji jeden elementární náboj. Větší elektricky nabité aerosolové částice přispívají k elektrické vodivosti vzduchu jen málo, neboť jsou v el. poli relativně málo pohyblivé. Nejrůznější aerosolové částice naopak ve vzduchu zachycují malé ionty, a tím tyto nejdůležitější nositele proudu vyřazují. Elektrická vodivost vzduchu je proto silně snížena např. ve znečištěném vzduchu pod
zadržujícími vrstvami a v oblacích nebo mlhách, kde jsou malé ionty zachycovány vodními kapičkami a ledovými částicemi. Obecně je elektrická vodivost vzduchu nad oceány větší než ve více znečištěném kontinentálním vzduchu. Viz též
elektřina atmosférická,
ionizace atmosférická.
▶
elektrisches Anemometer n
anemometr, v němž se údaje o
rychlosti nebo
směru větru převádějí na el. veličiny. Ty jsou pak indikovány pomocí el. měřicích přístrojů, jejichž stupnice je rozdělena v jednotkách rychlosti a směru větru. Elektrický anemometr se často využíval k dálkovému měření. V současné meteorologické praxi není tento princip používán.
▶
elektrisches Feld in der Atmosphäre n
silové pole podmíněné el. napětím mezi zemským povrchem a atmosférou. Vyznačuje se přibližně vert. orientací siločar a za podmínek odpovídajících
elektřině klidného ovzduší intenzitou u zemského povrchu 130
– 140 V.m
–1. Za těchto podmínek je el. náboj zemského povrchu záporný, kladný náboj je rozestřen v atmosféře. Pod základnami mohutných oblaků, zejména oblaků druhu
cumulonimbus, u nichž musíme počítat s působením
oblačné, potažmo
bouřkové elektřiny, bývá intenzita el. pole zesíiena až o dva řády a má opačný směr, neboť v dolní části těchto oblaků bývá koncentrován rel. velký záporný náboj.
▶
elektrisches Hygrometer n
zpravidla
absorpční vlhkoměr, jehož čidlo mění el. vodivost nebo kapacitu při změnách
vlhkosti vzduchu. Proti
vlasovým a
blánovým vlhkoměrům má vyšší citlivost a přesnost. Dříve uváděný nedostatek spočívající v závislosti měření na teplotě byl již u nových el. vlhkoměrů odstraněn.
▶
elektrisches Thermometer n
teploměr, jehož čidlo má el. vlastnosti závislé na teplotě. Nejčastěji se užívají
odporové teploměry s kovovými vodiči nebo polovodiči a termočlánky. V porovnání se
skleněnými teploměry mají zpravidla podstatně nižší setrvačnost a menší rozměry čidla. V běžné praxi postupně nahrazují
teploměry kapalinové. Na
meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.
▶
elektromagnetische Strahlung f
▶
elektromagnetischer Horizont m
nevh. označení pro
radiohorizont.
▶
Elektrometeor n
viditelný nebo slyšitelný projev
atmosférické elektřiny. K elektrometeorům počítáme např.
blesk,
hrom (
bouřku),
oheň svatého Eliáše a
polární záři. Viz též
meteor.
▶
Elektrosonde f
přístroj užívaný samostatně nebo ve spojení s
radiosondou k měření el. potenciálu ve
volné atmosféře.
▶
Elektrosphäre f
pojem používaný v souvislosti s
atmosférickou elektřinou. Jde o vrstvy atmosféry ve výškách přibližně nad 50 km, kde je
elektrická vodivost vzduchu již natolik velká, že pokud bychom sem vložili dodatečný el. náboj, rozestřel by se okamžitě podél celé Země.
▶
Elevationswinkel m
úhel mezi rovinou astronomického
obzoru a spojnicí místa pozorování na zemském povrchu s uvažovaným bodem na
obloze, případně na
nebeské sféře, např. se středem slunečního disku, hvězdou apod. Doplněk výšky nad obzorem do 90° se nazývá
zenitový úhel. V atmosférických vědách má hlavní význam výška Slunce nad obzorem, která je spolu s délkou světlého dne určujícím faktorem
solárního klimatu.
▶
elf jähriger Sonnenzyklus m
fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou
periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu
slunečních skvrn i charakteristik
záření Slunce. Výkyvy
solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita
ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního
cirkumpolárního víru. Viz též
číslo Wolfovo.
▶
Eliassen-Palm-Fluss m
(EP) – vektorová veličina popisující působení
atmosférických vln ve vertikálním a meridionálním směru. Složky vektoru jsou určeny
turbulentními toky tepla a hybnosti. V případě, že výsledný vektor má vertikální směr, převládá vliv turbulentního toku tepla. V případě meridionálního směru vektoru převládá vliv turbulentního toku hybnosti. Divergence veličiny je využívána jako diagnostický nástroj spojený s turbulentním tokem
potenciální vorticity.
▶
Elmsfeuer n
syn. světlo Eliášovo – označení pro
hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem). Vzniká nejčastěji pod
cumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za
bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor. Český název jevu chybně navozuje souvislost se starozákonním prorokem Eliášem. Cizojazyčné ekvivalenty však vesměs obsahují jméno Elmo, což neodpovídá jménu Eliáš, nýbrž představuje jednu ze dvou variant italského překladu jména Erasmus (Elmo, Erasmo). Jde o Erasma z Antiochie, uváděného též jako Erasmus z Formie, křesťanského světce a mučedníka z doby římského císaře Diokleciána. Ten byl zejména ve středomořské oblasti uctíván námořníky a vzýván při bouřích jako ochránce před úderem blesku do lodi (nejčastěji do stěžně), což souviselo s legendárně popisovanou událostí v jeho životě.
▶
Emagramm n
druh
aerologického diagramu se souřadnicovými osami
T, –ln
p, kde
T je
teplota vzduchu a
p tlak vzduchu. Má vlastnosti
energetického diagramu. Původní emagram, zavedený v r. 1884 H. Hertzem, měl pravoúhlé souřadnicové osy. Pozdější varianta s šikmými
izotermami je nazývána
zkosený diagram, v odb. slangu skew-T diagram. Viz též
diagram Refsdalův.
▶
Emission f
1. množství znečišťující látky, zpravidla její hmotnost, vstupující za jednotku času ze
zdroje znečišťování do ovzduší;
2. vypouštění nebo únik znečišťujících látek do atmosféry, tj. primární znečišťování ovzduší.
Sekundárním znečišťováním ovzduší se naproti tomu rozumí vznik znečišťující látky přímo v atmosféře v důsledku různých chem. a fyz. pochodů. Viz též
imise,
exhalace,
transmise exhalátů,
regulace emisí,
vlečka kouřová.
▶
Emissions- und Quellenkataster n
(REZZO) – databáze zdrojů znečišťování ovzduší provozovaná v rámci Informačního systému kvality ovzduší (ISKO)
Českého hydrometeorologického ústavu. Databáze obsahuje údaje o
emisích z individuálně (bodově) sledovaných stacionárních zdrojů (REZZO 1 a 2), hromadně sledovaných stacionárních zdrojů (REZZO 3) a mobilních zdrojů (REZZO 4). Obdobou databáze REZZO je na území SR Národný emisný inventarizačný systém (NEIS). Analogické informační systémy existují nebo jsou vytvářeny také v zahraničí. Analogické informační systémy existují nebo jsou vytvářeny také v zahraničí. Viz též
meteorologie v ČR.
▶
Emissionsregulierung f
souhrn tech. opatření aplikovaných při nepříznivých met. podmínkách
rozptylu znečišťujících příměsí na základě výstrah vydávaných odpovědnými orgány. Cílem regulace je po dobu trvání nepříznivých podmínek snížit
emise v dané oblasti, a tím přispět k dočasnému snížení, resp. zpomalení zhoršování
imisí. Viz též
systém smogový varovný a regulační.
▶
Emissivität f
syn. vyzařovací schopnost, relativní vyzařovací schopnost – bezrozměrná veličina, vyjadřující míru toho, jak dalece se vyzařující těleso, např. zemský povrch či oblačná vrstva, blíží svými radiačními vlastnostmi vyzařování
absolutně černého tělesa. Emisivita abs. černého tělesa má hodnotu 1. Pro většinu oblačnosti se hodnoty emisivity pohybují v rozmezí od cca 0,6 do 1 v závislosti na mikrofyzikálním složení oblaků, jejich
propustnosti a na vlnové délce ve které oblačnost pozorujeme. Emisivita zemského povrchu zpravidla nabývá hodnot od 0,8 do 1. Závislost emisivity na vlastnostech vyzařujících materiálů včetně oblačnosti (chemickém a mikrofyzikálním složení) je podstatou metod analýzy dat z
distančních měření.
▶
Empfindlichkeit des Gerätes f
1. velikost změny měřeného parametru připadající na změnu údaje přístroje o jeden stupnicový dílek; 2. schopnost přístroje reagovat na malé změny hodnoty měřeného parametru. Nesprávně se používá také ve smyslu schopnost přístroje reagovat na krátkodobé změny měřeného parametru.
▶
End-Fallgeschwindigkeit f
ve
fyzice oblaků a srážek rychlost
oblačné nebo
srážkové částice, padající v klidném vzduchu po dosažení rovnováhy mezi
sílou tíže a sílou odporu vzduchu. Označujeme ji také jako rychlost konečnou nebo terminální (z angl. terminal velocity). Pádová rychlost částice závisí na jejím tvaru a roste s její hmotností. Zároveň se snižuje s rostoucí
hustotou vzduchu. V reálné atmosféře není splněn předpoklad klidného prostředí a pádovou rychlost částic ovlivňuje proudění vzduchu, především
vertikální pohyb vzduchu včetně oblačné
turbulence. Nejvíce měření a teoretických výpočtů je k dispozici pro určení
pádové rychlosti vodních kapek. Řada studií se věnuje
pádové rychlosti ledových krystalů v závislosti na jejich tvaru. Zjištěné hodnoty
pádové rychlosti krup, které vysoko převyšují rychlost kapek a ledových krystalů, mají pouze orientační hodnotu.
Zcela obdobně je pádová rychlost částic definována ve fyzice
atmosférického aerosolu, kde představuje důležitou charakteristiku bezprostředně se vztahující např. ke střední době setrvání určitého druhu aerosolových částic v ovzduší.
▶
Energiebilanz f
1. v met. literatuře velmi často syn. pro
tepelnou bilanci zemského povrchu;
2. ve slovním spojení energetická bilance soustavy Země-atmosféra syn. pro
tepelnou bilanci soustavy Země-atmosféra;
3. vyjádření zákona zachování energie v jednotce hmotnosti vzduchu, které lze pro tepelnou energii napsat ve tvaru
kde ε
1 značí zisk, popř. ztrátu tepla
turbulentní a
molekulární difuzí v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času, ε
2 zisk, popř. ztrátu tepla radiačními procesy, ε
3 teplo uvolňované, popř. spotřebovávané při fázových změnách,
D je teplo vzniklé disipací mech. energie,
cv měrné teplo vzduchu při stálém objemu,
t čas,
T značí teplotu,
p tlak a
α měrný objem vzduchu. Prvý, resp. druhý člen na pravé straně popisuje časovou změnu vnitřní energie jednotky hmotnosti vzduchu, resp. práci spojenou s rozpínáním nebo stlačováním této jednotky. Při rozšíření úvahy o transformaci kinetické a potenciální energie v atmosféře lze uvedenou rovnici zobecnit do tvaru
kde
v je rychlost proudění,
g velikost tíhového zrychlení,
z výška nad nulovou
geopotenciální hladinou a výrazy
v2/2,
gz, cv T +
pα představují kinetickou energii, poten. energii a
entalpii vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu.
▶
Energiebilanz-Klimamodell n
(EBM) – modely klimatu, které vycházejí z rovnice
tepelné bilance soustavy Země – atmosféra, aplikované na vert. sloupec vytyčený nad určitým úsekem zemského povrchu (většinou nad zonál. pásmem o šířce 10°), sahající na jedné straně k
horní hranici atmosféry a na druhé straně (v
litosféře, v
hydrosféře nebo
kryosféře) do hloubek, v nichž lze v bilancovaném období zanedbat změny teploty. V těchto modelech se používají vertikálně zprůměrované veličiny, všechny procesy probíhající v uvažovaném sloupci se parametrizují pomocí teploty zemského povrchu, popř. oblačnosti. Vzhledem k jednoduchosti slouží především k lepšímu pochopení dějů v klimatickém systému a v menší míře ke studiu odezvy klimatického systému na některé druhy antropogenních zásahů. Viz též
parametrizace,
systém klimatický.
▶
Energiediagramm n
termodynamický diagram, na němž plocha vymezená uzavřenou křivkou, která vyjadřuje uzavřený transformační cyklus, je úměrná práci vykonané
uzavřeným systémem (např. hmotností vzduchu), který byl tomuto cyklu podroben. Úměrnost plochy a práce musí platit po celé ploše diagramu. Na energetickém diagramu je možné kvalitativně určit mj. energii
vertikální instability. Energetickým diagramem jsou např.
emagram,
zkosený diagram,
tefigram a
Refsdalův diagram.
▶
Energiemeteorologie f
odvětví
aplikované meteorologie pro řešení speciálních úkolů pro sektor energetiky nebo i průmyslu. Hlavním úkolem energetické meteorologie je
speciální předpověď počasí a jím podmíněné spotřeby energetických komodit (zejm. elektrické energie, zemního plynu), v případě elektrické energie i její výroby. K tomu využívá především
modely numerické předpovědi počasí, jejichž výstupy porovnává s daty o výrobě a spotřebě energie a s výsledky meteorologických měření včetně
distančních, zejm.
družicových měření. K optimalizaci předpovědí hojně využívá metody
statistické předpovědi počasí (především metodu
model output statistics) a nověji i metody umělé inteligence.
Význam energetické meteorologie vzrostl od počátku 21. století v souvislosti se zvyšujícím se podílem tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE), zejm. fotovoltaických a větrných elektráren, jejichž produkce je silně závislá na počasí.
▶
Energotop n
nejmenší územní jednotka s homog.
aktivním povrchem, na níž jsou změny v prostorové struktuře
tepelné bilance způsobovány výhradně denním nebo roč. chodem dopadající sluneční energie. Viz též
klimatop.
▶
Engelecho n
syn. echo andělské –
radarový odraz zaznamenaný při bezoblačném počasí a bez zjevných souvislostí s umělými objekty. Podle velikosti zobrazení rozlišujeme andělský odraz bodový nebo andělský odraz s velkými horiz. rozměry. Nejčastějšími příčinami andělských odrazů jsou odrazy od oblastí s velkým gradientem
indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu při začínající
termické konvekci, při
inverzích teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, popř. i od letícího hejna hmyzu nebo ptáků.
▶
Ensemblewettervorhersage f
skupinová sada různých
předpovědí počasí platných pro daný předpovědní čas. Rozdíly mezi předpověďmi poskytují informace o pravděpodobnostním rozdělení předpovídaných prvků. Předpovědi mohou vycházet z různých počátečních nebo okrajových podmínek (v případě
modelů na omezené oblasti), mohou se lišit dobou startu předpovědi, nastavením parametrů
numerického modelu předpovědi počasí, nebo mohou pocházet z několika různých modelů předpovědi počasí. Ansámblová předpověď se používá kvůli postižení dvou základních nejistot numerické předpovědi počasí:
1) použití nedokonalých počátečních podmínek, které popisují výchozí stav atmosféry. Počáteční podmínky pro předpověď se pozměňují malými, ale dynamicky aktivními perturbacemi spočtenými pro danou situaci, např. metodou singulárních vektorů (ECMWF), nebo jinou. Tyto perturbace jsou pak více či méně umocněny chaotickou povahou systému.
2) použití nepřesných formulací v numerickém modelu předpovědi počasí, které jsou způsobeny aproximací nebo zjednodušením popisu fyzikálních procesů v modelu.
▶
ENSO
zkratka termínů
El Niño a
jižní oscilace (Southern Oscillation). Používá se jako souborné označení
oscilace mající původ v tropickém Tichomoří.
Interakce atmosféry a oceánu zde způsobuje provázání jižní oscilace se střídáním teplé a studené fáze ENSO (El Niño a
La Niña). Cyklus ENSO je nepravidelný, s délkou dva až sedm let, přičemž jednotlivé fáze v délce cca 9 až 12 měsíců jsou proloženy podmínkami blízkými
klimatologickému normálu. Během cyklu se v různých částech tropického Tichého oceánu mění
teplota povrchu moře, teplota vody v hloubce i výška mořské hladiny. Dochází ke vzniku
klimatických anomálií, především srážek a teploty vzduchu, i ke změnám intenzity a polohy
subtropického tryskového proudění. Anomálie se projevují nejen v samotném Tichomoří, nýbrž prostřednictvím
dálkových vazeb i jinde na Zemi. Pro takové oblasti je predikce vývoje ENSO důležitým nástrojem
dlouhodobé předpovědi počasí, neboť umožňuje např. odhalit hrozbu
nahodilého sucha nebo posoudit budoucí sezonu z hlediska nebezpečí
tropických cyklon.
▶
entferntes Gewitter n
bouřka, při níž je v daném místě slyšitelné alespoň jedno zahřmění a doba mezi
bleskem a zahřměním je delší než 10 s (tj. bouřka se vyskytuje ve vzdálenosti více než 3 km). V pozorovací praxi vzdálené bouřky rozdělujeme na bouřky vzdálené do 5 km od místa pozorování a na bouřky vzdálené více než 5 km od místa pozorování. Největší vzdálenost vzdálené bouřky závisí především na hladině akust. šumu v místě pozorování a na směru větru. Ve dne bývá zpravidla 15 až 20 km, v noci až 25 km (výjimečně jsou možné i delší vzdálenosti). Viz též
bouřka blízká,
bouřka na stanici,
hrom.
▶
Enthalpie f
termodyn. veličina, která vyjadřuje celkový tepelný obsah jednotky hmotnosti dané látky. Patří mezi
termodynamické potenciály. Označíme-li entalpii
H, pak její změna d
H odpovídá teplu získanému nebo odevzdanému při
izobarickém procesu a je dána vztahem d
H =
cp d
T, kde
cp značí
měrné teplo při stálém tlaku a d
T změnu teploty v K. V met. literatuře se termín entalpie též užívá jako synonymum termínu
zjevné teplo v protikladu k
teplu latentnímu. Viz též
děj izentalpický.
▶
Entrainment n
v meteorologii označení pro mísení vzduchu uvnitř organizovaného proudění se vzduchem v okolí tak, že vtažený okolní vzduch se stává součástí proudu a může měnit jeho
teplotu,
vlhkost a hybnost. Může jít o vtahování vzduchu z okolí oblaku do výstupného proudu oblaku, zejména konv. oblaku
druhu cumulus. Tzv. homogenní vtahování předpokládá, že vlastnosti vzduchu v oblaku se mění okamžitě a změna je úměrná množství vtaženého vzduchu a vzduchu v oblaku. Rozlišujeme také model laterálního vtahování z boku proudu a model vtahování u vrcholku oblaku. Vtahování označujeme jako nehomogenní, pokud charakteristická doba potřebná pro vtažení vzduchu je mnohem větší než doba výparu kapek. Za takových podmínek, které nastávají zejména na počátku vtahování vzduchu do konv. proudu, nastává výpar pouze na rozhraní mezi oblačným vzduchem a vzduchem vtaženým do oblaku. Jiným příkladem vtahování je proces, při němž
turbulentní proudění ve
směšovací vrstvě (turbulentní vrstvě mísení) vtahuje vzduch z přilehlé neturbulentní nebo podstatně méně turbulentní vrstvy. Vtahování tak pokračuje směrem k neturbulentní vrstvě a v nepřítomnosti
advekce zvětšuje vertikální rozsah vrstvy promíchávání. Viz též
metoda vtahování.
▶
Entropie f
termodyn. veličina definovaná až na aditivní konstantu. Je mírou termické neuspořádanosti daného systému. Pro jednotku hmotnosti
ideálního plynu je vyjádřena vztahem
v němž
cP značí
měrné teplo při stálém tlaku,
T teplotu v K,
R měrnou plynovou konstantu a
p tlak vzduchu. Z met. hlediska je významnou vlastností entropie její konzervativnost, tj. zachovávání konstantní hodnoty entropie při
adiabatických dějích v nenasyceném vzduchu. Viz též
děj izentropický,
izentropa.
▶
Entscheidungshöhe f
výška stanovená pro každé letiště, v níž se velitel letadla musí rozhodnout, zda pokračovat v přiblížení na přistání. V případě, že nebylo dosaženo požadovaného vizuálního kontaktu, je nutné přerušit přistávací manévr. Na výšce rozhodnutí závisí
letištní provozní minima daného letiště, jež zahrnují
dohlednost a
výšku základny oblaků. Viz též
provoz za každého počasí (AWO).
▶
Entwicklung der Erdatmosphäre f
proces vzniku
atmosféry Země a změn jejího
chemického složení až po současnost. Případnou prvotní atmosféru složenou především z vodíku a helia planeta Země již během
hadaika ztratila a na její místo nastoupila směs plynů, které se uvolňovaly ze zemského pláště prostřednictvím impaktů vesmírných těles a vulkanizmu. Velký podíl sekundární atmosféry tvořily
skleníkové plyny, především
vodní pára,
oxid uhličitý a
metan, dále obsahovala mj. dusík, oxid uhelnatý, oxid siřičitý, naopak prakticky žádný kyslík. Chemicky měla redukční účinky, což umožnilo prvotní syntézu některých organických molekul, k čemuž by za přítomnosti kyslíku nemohlo dojít. Jednotlivé složky atmosféry s výjimkou dusíku byly z atmosféry vymývány
kyselým deštěm a fosilizovány v zemské kůře.
Prvotní stopové koncentrace kyslíku vznikaly v důsledku fotodisociace molekul vodní páry. Větší produkci kyslíku přinesla až fotosyntéza, kterou realizovaly zřejmě již koncem
archaika sinice. V souvislosti s tím se postupně formovala ochranná
ozonová vrstva, která fotodisociaci vodní páry postupně zastavila. Po prvním prudkém nárůstu pak koncentrace kyslíku během
proterozoika stagnovala. Od dalšího výrazného nárůstu koncentrace kyslíku koncem proterozoika a začátkem
fanerozoika se již složení atmosféry Země podobalo dnešnímu, kolísala však koncentrace některých skleníkových plynů. Dnešní setrvalý obsah kyslíku v atmosféře odpovídá rovnováze mezi jeho produkcí (fotosyntéza) a spotřebou (dýchání živých organismů, spalovací procesy apod.).
▶
Entwicklungsstadien der Antizyklone n/pl
obvykle se rozeznávají tato stadia:
a) stadium vzniku – od prvních příznaků na
přízemní povětrnostní mapě (růst tlaku vzduchu na přední i zadní straně
hřebene vysokého tlaku) do objevení se první uzavřené
izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium
mohutnění (zesilování) anticyklony – období od vzniku anticyklony do doby dosažení nejvyššího tlaku vzduchu;
c) stadium
slábnutí anticyklony charakterizované poklesem tlaku vzduchu ve
středu anticyklony;
d) stadium rozpadu – období celkového poklesu tlaku vzduchu v oblasti anticyklony až do jejího vymizení jako samostatného tlakového útvaru. Někteří autoři zahrnují stadium rozpadu pod stadium slábnutí anticyklony.
Viz též
stadia vývoje cyklony,
regenerace anticyklony,
stabilizace anticyklony.
▶
Entwicklungsstadien der Zyklone n/pl
1. u
frontálních cyklon obvykle rozeznáváme:
a) počáteční stadium (stadium vzniku), tj. období od prvních příznaků vývoje cyklony až po objevení se první uzavřené
izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium
mladé cyklony, což je období od utvoření cyklony do začátku
okluzního procesu, popř. oddělení
studené od
teplé fronty v případě
Shapirova-Keyserova modelu cyklony;
c) stadium největšího vývoje, které trvá od začátku okludování či oddělení front až po dosažení nejnižšího tlaku ve
středu cyklony;
d) stadium
vyplňování cyklony, od doby začátku vzestupu tlaku vzduchu až do úplného zániku cyklony jako samostatného tlakového útvaru na
přízemní povětrnostní mapě.
Stadia b) a c) se často označují společným termínem stadium
prohlubování cyklony.
2. Z hlediska
frontální analýzy podle
norské meteorologické školy rozlišujeme:
a) stadium
frontální vlny;
b) stadium
mladé cyklony;
c) stadium
okludované cyklony.
Přechod z jednoho stadia do druhého je provázen změnou vert. stavby cyklony a změnou počasí v oblasti, kterou cyklona ovlivňuje. Viz též
počasí cyklonální,
regenerace cyklony,
segmentace cyklony.
▶
Entwicklungstheorie nach Sutcliffe f
kvantitativní vyjádření vývoje
tlakového pole v atmosféře publikované v roce 1947 R. C. Sutcliffem. Tato teorie vychází z aplikace
rovnice vorticity ve dvou hladinách atmosféry, např. v
izobarických hladinách 1 000 hPa a 500 hPa. Sutcliffeova vývojová teorie je jedním z významných mezníků v rozvoji
dynamické meteorologie.
▶
Epiatlantikum n
období epiatlantické období (klimatické fáze) postglaciálu následující po atlantiku, ve stř. Evropě poněkud chladnější než atlantik, avšak teplejší než současné podnebí, s častým střídáním vlhkých a suchých úseků. Během epiatlantiku se vytvořily výškové veget. stupně, jak je známe nyní. Epiatlantik trval 4000–1200 př. n. l. a někdy bývá považován za mladší období atlantiku. Viz též optimum klimatické.
▶
Equipluve f
izolinie spojující místa se stejným
pluviometrickým koeficientem. V principu je totožná s
izomerou.
▶
Erdalbedo f
poměr
záření odraženého Zemí jako planetou k
záření Slunce vstupujícímu do
atmosféry Země. V současné době se na základě
družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
▶
Erdblitz m
výboj blesku mezi oblakem a zemí. Je to jediný typ blesku, který bije do země nebo nízkých objektů. Je převážně záporné polarity, může však být i polarity kladné nebo bipolární. Se vzrůstající výškou objektů se začínají objevovat
výboje blesku s vůdčím výbojem směřujícím nahoru. Výboje blesku směřující z oblaku do země se v odborné literatuře označují zkratkou CG
+ nebo CG
– (Cloud to Ground) podle své polarity, tj. podle toho, zda přenášejí na zemský povrch kladný nebo záporný el. náboj. Viz též
výboj blesku vůdčí.
▶
Erdbodentemperatur f
teplota složek půdy v různých hloubkách pod zemským povrchem.
Pedosféra se vyznačuje obecně malou tepelnou vodivostí, což platí především v případě pórovitých půd o nízké
vlhkosti půdy. Z tohoto důvodu směrem do hloubky prudce klesá vliv výkyvů
přízemní teploty vzduchu a dalších
meteorologických prvků na teplotu půdy, který může být dále zeslaben
sněhovou pokrývkou, hustou vegetací, vrstvou opadanky apod. Při
promrzání půdy i při opětovném tání je její teplota podstatně ovlivňována
latentním teplem mrznutí, resp. tání.
Půdní klima z hlediska denního a ročního chodu teploty půdy v různých hloubkách popisují
Fourierovy zákony. Viz též
měření teploty půdy.
▶
Erdbodenthermometer n
teploměr určený k
měření teploty půdy v různých hloubkách. Používají se nejčastěji speciálně konstruované
rtuťové nebo
elektrické teploměry. V Česku se měření provádí běžně v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm. Pro hloubky do 20 cm se používají lomené půdní teploměry, jejichž stonek svírá se stupnicí úhel 135°. Stonek teploměru se zapouští do svislého otvoru v půdě tak, aby nádobka teploměru byla v požadované hloubce. Pro větší hloubky se užívá hloubkový půdní teploměr, který má rozměrnou nádobku a zasazuje se do držáku, s nímž se spouštěl do svislé ochranné trubice. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z půdních rtuťových teploměrů používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickými teploměry.
V současné době se v Česku používají elektrické
odporové teploměry. Výhodou el. půdních teploměrů je možnost lepšího kontaktu čidla s půdou, jeho přesnější nastavení do požadované hloubky, vyloučení ovlivnění teploty způsobené při čtení a celkově větší odolnost proti mech. poškození než u skleněných teploměrů.
▶
Erdbodenzustand m
kvalit. údaj o vlastnostech povrchové vrstvy půdy určovaných povětrnostními vlivy. V bezmrazovém období ovlivňují stav půdy především kapalné srážky (povrch suchý, vlhký nebo mokrý), v zimním období mráz způsobující mrznutí vody obsažené v půdě, dále sněhová pokrývka aj. Z dalších
meteorologických prvků stav půdy ovlivňují sluneční záření, vítr atd. Hodnocení stavu půdy se vztahuje k holé půdě typického složení pro danou oblast, a to buď na pozemku stanice, nebo s přihlédnutím k širšímu okolí stanice. Stav půdy se hodnotí vizuálně, a to na
klimatologických stanicích ve všech
klimatologických termínech, na
synoptických stanicích navíc ještě v termínu 06 UTC a za stanovených podmínek i v termínu 18 UTC. Údaje o stavu půdy mají značný praktický význam pro zemědělství, pozemní a leteckou dopravu apod. Viz též
holomráz,
půda nasycená,
půda porostlá trávníkem.
▶
Erdentladung f
blesk, jímž se neutralizují náboje opačné polarity mezi
oblakem a zemí. Obvykle jde o blesky s
vůdčím výbojem směřujícím dolů, a to se záporným nebo méně často s kladným nábojem (označovány CG
-, resp. CG
+). Existují však i blesky s vůdčím výbojem směřujícím nahoru, které vznikají na vysokém objektu na zemi a šíří se do oblaku; i v tomto případě může mít jejich vůdčí výboj kladnou nebo zápornou polaritu.
Oba typy lze navzájem rozeznat pouhým opt. pozorováním nebo ze statické fotografie podle směru větvení, které nastává ve směru šíření vůdčího výboje. Parametry blesků mezi oblakem a zemí byly a jsou předmětem intenzivního výzkumu. Způsobují škody na objektech na zemi, na el. silnoproudých i sdělovacích vedeních a zařízeních, na letadlech atd. Mohou být příčinou nežádoucích roznětů výbušnin až do několika set metrů pod zemí. Viz též
úder blesku,
hromosvod,
bleskojistka,
intenzita blesků do země.
▶
Erdlicht n
jas temné části měsíčního kotouče po novu, vyvolaný slunečním zářením odraženým od Země a její atmosféry.
▶
Erdschein m
jas temné části měsíčního kotouče po novu, vyvolaný slunečním zářením odraženým od Země a její atmosféry.
▶
Ergänzungs-Schiffsstation f
meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena jen nejnutnějšími spolehlivými met. přístroji a předává kódované zprávy o přízemních met. pozorováních.
▶
erwartete Luftverunreinigung f
▶
erzwungene Konvektion f
označení pro
vynucený výstup vzduchu, který může dosáhnout do
hladiny volné konvekce, kde přechází ve
volnou konvekci. Při vynuceném výstupu vzduchu dochází i k
mechanické turbulencí, avšak rozměry
turbulentních vírů jsou malé ve srovnání s rozměry konv. elementů.
▶
ESA f
(European Space Agency, Evropská vesmírná agentura) – evropská organizace zabývající se jednak výzkumem vesmíru, jednak výzkumem Země s využitím prostředků umístěných na oběžné dráze. ESA úzce spolupracuje s organizací
EUMETSAT na vývoji a provozu evropských
meteorologických družic. Česká republika je členem ESA od roku 2008.
▶
Etesien pl
převládající sev. a sz. větry ve vých. části Středomoří, zvláště v Egejském moři, vanoucí s přestávkami od dubna do října. Jsou podmíněny výskytem
termické cyklony nad silně přehřátou Přední Asií, v jejímž týlu proudí z vyšších zeměp. š. do Středomoří pevninský vzduch. Převládá při nich jasné, suché a poměrně chladné počasí.
▶
EUCOS
evropský kombinovaný systém pozorování. Zahrnuje pozorování z vybraných
synoptických a
aerologických stanic, měření z letadel (E-AMDAR), pozorování z lodí a bójí (E-SURMAR), aerologická měření z lodí (E-ASAP) a radarová měření profilu větru (E-WINPROF). Důležitou součástí systému je monitoring kvality dat. EUCOS je součástí
EUMETNET.
▶
Euler-Wind m
vítr působený výlučně horiz. složkou
síly tlakového gradientu. Vane kolmo na
izobary nebo
izohypsy z oblasti vyššího do oblasti nižšího tlaku vzduchu. Podmínky pro vznik Eulerova větru mohou být v reálné atmosféře přibližně splněny pouze ve
volné atmosféře nad rovníkem nebo v jeho blízkosti, protože horiz. složka
Coriolisovy síly klesá na rovníku k nule a ve volné atmosféře lze
sílu tření zanedbat. Pojem zavedl H. Jeffreys (1922).
▶
Eulersche Betrachtungsweise f
výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím eulerovského přístupu k popisu tohoto pole. Eulerovský přístup v principu spočívá v tom, že se vychází z pevného zadání vektoru rychlosti proudění v dostatečně husté síti bodů pokrývající zájmovou oblast a odtud se přímo dospívá k vyjádření okamžitého stavu pole proudnic. V současné době se pojem eulerovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s
modely znečištění ovzduší. Příslušné modely jsou pak obvykle založeny na numerickém řešení
rovnice difuze pro uvažované znečišťující příměsi. Tato rovnice bývá většinou součástí širšího systému modelových rovnic.
▶
Eulersche Gleichung f
v hydrodynamice v obecném smyslu rovnice popisující proudění nevazké tekutiny. Jsou obdobou
Navierových–Stokesových rovnic, jež navíc zahrnují i vazkost proudící tekutiny. V pracovním slangu, používaném v tematické oblasti
numerických modelů předpovědi počasí, se tento pojem někdy aplikuje v poněkud přeneseném smyslu na
prognostické rovnice, při použití různých účelových aproximací, např.
nehydrostatické aproximace, popř.
anelastické aproximace apod. Využití takových přístupů lze nalézt v případech modelů, kdy je třeba zachytit vyšší horiz. rozlišení než cca 4 km, tj. v případech, kdy nároky na rozlišení horiz. a vert. cirkulací ve vzduchu jsou již srovnatelné.
▶
EUMETCast
systém přenosu družicových snímků, dat a odvozených meteorologických produktů prostřednictvím komerčních telekomunikačních družic, provozovaný organizací
EUMETSAT.
▶
EUMETNET
(European Meteorological Services Network, Evropská síť meteorologických služeb) – organizace koordinující činnost evropských met. služeb. V rámci jednotlivých programů je řízena činnost v oblasti pozorování, zpracování dat,
numerických předpovědí, systému výstrah a výzkumu. V roce 2011 patřilo ke členům EUMETNET 29 evropských zemí včetně České republiky.
▶
EUMETSAT
(European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites, Evropská organizace pro využití meteorologických družic) – evropská mezivládní organizace zřízená za účelem budování a provozování systému
meteorologických družic pro potřeby jejích členských států. EUMETSAT vznikl postupným vyčleněním z Evropské vesmírné agentury (
ESA), od roku 1986 je již samostatnou organizací se sídlem v německém Darmstadtu. EUMETSAT od počátku provozuje především
geostacionární meteorologické družice pod názvem
Meteosat, později rovněž různé
polární meteorologické družice. Česká republika se stala spolupracujícím členem EUMETSATu roku 2005, od roku 2010 je již plným členem této organizace.
▶
Europäische meteorologische Gesellschaft f
(EMS) – společnost sdružující národní meteorologické společnosti evropského regionu
WMO (mj.
ČMeS,
SMS) jako členy EMS a jako přidružené členy EMS také různé instituce a firmy, které se zabývají meteorologií. Přidruženými členy EMS jsou především národní meteorologické služby (mj.
ČHMÚ), výrobci měřících přístrojů a pozorovací techniky, nebo mezinárodní organizace jako
ECMWF,
EUMETSAT,
ESA apod. EMS byla založena r. 1999 v Norrköpingu po více než tříletém úsilí R. Morina, který se stal jejím prvním prezidentem. Vrcholným orgánem EMS je Valné shromáždění členů, tedy zástupců členských národních společností. Řídící jednotkou je Rada EMS, která má zpravidla 9 členů, tři stálé (zástupci zakládajících velkých společností, které od založení EMS přispívají do jejího rozpočtu vedle běžného členského poplatku fixní sumou 5000 EUR ročně) a šest rotujících s funkčním obdobím dva roky. Hlavním cílem EMS je posilovat zvláště evropskou spolupráci v meteorologii a příbuzných vědách s cílem zlepšit a rozšířit služby poskytované veřejnosti. Hlavní akcí, kterou EMS pořádá, je Výroční setkání, tj. sympozium konané každý rok střídavě spolu s Evropskou konferencí aplikované meteorologie (ECAM) a Evropskou konferencí aplikované klimatologie (ECAC).
▶
europäischer Monsun m
proudění chladného
mořského vzduchu zpravidla od západu nebo severozápadu nad přehřátou evropskou pevninu v letním období. Je nesprávně nazýváno
monzunem, neboť postrádá zimní složku proudění opačného směru. Tzv. evropský monzun je prouděním po okraji
azorské anticyklony vysunuté k severu; někteří autoři řadí k situacím evropského monzunu kromě záp. a sz. situací i sev. situace a situace
centrálních cyklon. Projevuje se ochlazením, které přerušuje trvalý vzestup prům. denní teploty vzduchu od zimy do léta, nárůstem srážek a četnými
bouřkami, čímž určuje ráz tzv.
medardovského počasí.
▶
Europäisches Zentrum für mittelfristige Wettervorhersage n
mezivládní organizace poskytující členským a spolupracujícím státům meteorologické služby v oblasti předpovídání počasí. Centrum bylo založeno v roce 1975; v roce 2023 mělo 23 členských a 12 spolupracujících států. Dohoda o spolupráci s Českou republikou vstoupila v platnost v srpnu 2001. Hlavní cílem ECMWF je vývoj a provoz globálního modelu pro
střednědobou předpověď počasí. Dále provádí vědecký a technický výzkum v tomto oboru, asistuje při implementaci programů
Světové meteorologické organizace, poskytuje školení a trénink v numerické předpovědi počasí vědcům z členských a spolupracujících států. ECMWF je světovým lídrem v oboru střednědobé předpovědi počasí
pomocí numerických metod. Spoluprací se čeští experti dostávají do kontaktu s touto světovou špičkou a tím i s jedinečným know-how a technologiemi, což následně zvedá úroveň jak vědeckého poznání, tak úroveň národní meteorologické služby jako takové. Kromě
ČHMÚ profituje z členství i akademická obec (vysoké školy, Akademie věd ČR). Viz též
předpověď počasí střednědobá prodloužená,
model numerické předpovědi počasí.
▶
Evaporation f
nevh. označení pro
evaporaci.
▶
Evaporigramm n
záznam evaporigrafu.
▶
Evaporimeter n
syn. evaporimetr – přístroj k měření
výparu. Nejčastěji se měří výpar z volné vodní hladiny výparoměry a výpar z půdy s vegetací
evapotranspirometry. Pro mikroklimatická měření v porostech je používán tzv.
Picheův výparoměr.
▶
Evaporimeter nach Piche n
výparoměr sloužící k přibližnému určení hodnoty
potenciálního výparu na různých místech v témže časovém období. Používá se hlavně při terénních průzkumech. Je tvořen kalibrovanou skleněnou odměrkou, která má ve svém dně oko k zavěšení. Otevřený konec odměrky naplněné destilovanou vodou se uzavře kotoučkem zeleného savého papíru ve středu propíchnutého a přitlačovaného k otvoru trubice pružinou. Picheův výparoměr se při měření zavěšuje otevřeným koncem směrem k zemi. Z papíru trvale nasyceného vodou z odměrky se voda vypařuje. Její úbytek se určí z poklesu výšky hladiny v odměrce. Přístroj zkonstruoval A. Piche v r. 1873.
▶
Evaporimetrie f
obor zabývající se
měřením výparu a jeho metodikou. Viz též
hygrometrie,
ombrometrie.
▶
Evapotranspiration f
syn. výpar celkový – souborné označení pro
evaporaci a
transpiraci. Viz též
výpar,
evapotranspirometr.
▶
Evapotranspirometer n
přístroj pro měření
evapotranspirace. Jeho zákl. částí je nádoba obsahující vzorek půdy s vegetační pokrývkou. Úbytek celkového množství vody způsobený
výparem se určuje vážením nádoby s půdou a vegetací, nebo změřením spadlých srážek a množství odteklé vody z přístroje. Evapotranspirace se pak určuje jako rozdíl váhy půdy před a po skončení měření, popř. jako rozdíl srážek a množství zachycené vody. Viz též
lyzimetr.
▶
Evolution des Klimas f
syn. evoluce klimatu – průběh stavů
klimatického systému na Zemi, v konkrétním regionu nebo místě za určité období. Tento vývoj může mít buď podobu periodického či nepravidelného
kolísání klimatu, spojeného často se střídáním fází určité klimatické
oscilace, nebo se projevuje dlouhodobou jednosměrnou
změnou klimatu. Vývoj klimatu v různých částech Země přitom může mít odlišný charakter kvůli rozdílnému vlivu příčinných
klimatotvorných faktorů. Vývoj klimatu ustavující relativně stabilní stav klimatického systému v určitém čase označujeme jako
genezi klimatu.
▶
Exhalation f
1. znečišťující látky a jejich směsi vstupující do ovzduší ze
zdrojů znečišťování ovzduší, popř. též vzduch, který je součástí spalin apod. Za exhalace se považuje rovněž
vulkanický popel;
2. syn.
emise, zejména ve druhém významu termínu.
▶
Exosphäre f
vnější část atmosféry Země s horní hranicí kolem 20 000 až 35 000 km, plynule přecházející do meziplanetárního prostoru. V této oblasti je elektronová hustota nízká a nacházejí se zde převážně volné atomy vodíku a hélia. Působení gravitace je slabé, což má za následek, že částice mohou unikat do okolního volného prostoru. Dolní hranici exosféry kladou různí autoři do odlišných výšek v rozmezí zhruba 500 až 700 km nad zemským povrchem.
▶
Exposition der meteorologischen Geräte f
umístění
meteorologických přístrojů. Volí se tak, aby měřené údaje reprezentovaly skutečný stav atmosféry v okolí místa instalace čidel met. přístrojů. Viz též
budka meteorologická,
měření meteorologické,
stanice meteorologická reprezentativní.
▶
Extinktion der Sonnenstrahlung
▶
Extinktion f
zeslabení záření procházejícího daným prostředím. V meteorologii jde nejčastěji o zeslabení přímého slunečního záření následkem jeho
rozptylu nebo
absorpce v zemské atmosféře. Extinkce v atmosféře závisí na vlnové délce záření a je největší v případě krátkých vlnových délek. Viz též
koeficient extinkce.
▶
Extinktionskoeffizient m
syn. koeficient extinkční, koeficient zeslabení – součet
koeficientu absorpce a
koeficientu rozptylu daného prostředí. Objemový koeficient extinkce je číselně roven zeslabení, způsobenému absorpcí a rozptylem, paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky; vynásobíme-li ho převrácenou hodnotou hustoty prostředí, dostaneme hmotový koeficient extinkce. Viz též
extinkce,
zákon Beerův,
zákon Bouguerův,
absorpce záření.
▶
Extinktionskoeffizient m
▶
extrem heißer Tag m
charakteristický den, v němž
maximální teplota vzduchu dosáhla hodnoty 35,0 °C nebo vyšší. Uvedená prahová hodnota začíná být používána ve středoevropských zemích, v oblastech s odlišným klimatem může být zavedena jiná (např. v Kanadě 30,0 °C, v Austrálii 40,0 °C). Hovorové označení pro velmi horký den je den supertropický. Viz též
den horký.
▶
extremes Wetterereignis n
▶
Extremtemperaturen f
souhrnné označení pro
maximální teplotu,
minimální teplotu a
přízemní minimální teplotu vzduchu. Hodnoty extrémních teplot se vždy vztahují k určitému časovému období, které je stanoveno doporučeními
Světové meteorologické organizace nebo národními předpisy. Ve zprávách v kódu
BUFR jsou extrémní teploty uvedeny spolu s údaji o časovém období a výšce senzoru nad zemí pro získání přesného popisu těchto dat. Měření extrémních teplot se na většině stanic ČR provádí automatickým vyhodnocením dat měřených
elektrickým teploměrem za dané období. Viz též
extrémy teploty vzduchu,
teploměr extrémní.
▶
Extremwert m
1. v klimatologii nejvyšší hodnota (maximum) nebo nejnižší hodnota (minimum)
meteorologického prvku, zaznamenaná během určitého období. Rozdíl mezi maximem a minimem se nazývá amplituda. Lze hovořit o extrémech v
denním nebo
ročním chodu meteorologických prvků podobně jako o extrémech zjištěných v jednotlivých dnech, měsících, sezonách, letech nebo delších obdobích. Nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku zaznamenané za celou dobu měření se označují jako absolutní extrémy, tj.
absolutní maximum a
absolutní minimum. Z extrémů jednotlivých dní, měsíců atd. je možné vypočítat průměrné extrémy, tj.
průměrné denní,
měsíční a
roční maximum a
minimum. Světové extrémy jsou evidovány
WMO (http://wmo.asu.edu).
2. V meteorologii maximální, popř. minimální hodnota met. prvku za kratší období, např. 1, 3 nebo 6 hodin v případě maximálních hodnot rychlosti větru, 12 hodin v případě extrémů teplot ve
zprávách SYNOP z evropských zemí.
3. Událost charakteristická přítomností výrazných
meteorologických nebo
klimatických anomálií, viz
ohrožení hydrometeorologické.
▶
Extremwerte der Lufttemperatur m/pl
označení pro
absolutní minimum a
absolutní maximum teploty vzduchu, naměřené standardním způsobem. Abs. maximum teploty vzduchu na Zemi podle
WMO dosahuje 56,7 °C. Bylo zaznamenáno 10. 7. 1913 na stanici Furnace Creek v kalifornském Údolí smrti (USA) v nadmořské výšce –54 m. Dříve uváděná hodnota 58 °C z libyjské stanice El Azizia byla v roce 2012 po důkladném šetření zamítnuta. Abs. minimum teploty vzduchu na Zemi je –89,2 °C. Bylo naměřeno 21. 7. 1983 na stanici Vostok v Antarktidě v nadmořské výšce 3 420 m. Tato stanice bývá někdy označována jako
pól chladu. Na území ČR dosahuje abs. maximum teploty vzduchu hodnoty 40,4 °C, naměřené 20. 8. 2012 na středočeské stanici Dobřichovice. Za abs. minimum teploty vzduchu se považuje hodnota –42,2 °C, změřená 11. 2. 1929 na stanici Litvínovice u Českých Budějovic. Viz též
pól tepla.
▶
Extremwerte der Windgeschwindigkeit m/pl
absolutní maxima rychlosti
přízemního větru, a to zpravidla
maximální rychlosti větru. To bylo na Zemi zaznamenáno 10. 4. 1996 při přechodu
cyklonu Olivia přes Barrow Island v blízkosti severozápadního pobřeží Austrálie. Maximální rychlost větru zde dosáhla 113,2 m.s
–1, maximální hodnota
pětiminutové rychlosti větru 48,8 m.s
–1. Pokud neuvažujeme
tropické cyklony, je nejvyšší naměřenou hodnotou maximální rychlosti větru hodnota 103,3 m.s
–1, zjištěná 12. dubna 1934 na
horské meteorologické stanici Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Ještě podstatně vyšší rychlosti větru mohou být dosaženy v
tornádu, jsou však určovány nepřímo z měření
dopplerovských meteorologických radarů. Zatím nejvyšší takto stanovená rychlost větru je 135 m.s
–1, dosažená 3. 5. 1999 v Bridge Creek, Oklahoma (USA).
Na území ČR má absolutní maximum rychlosti větru v nárazu hodnotu 57,8 m.s
–1; bylo dosaženo 19. 1. 2007 na stanici Labská bouda v Krkonoších, kdy vítr o síle
orkánu souvisel s
mimotropickou cyklonou Kyrill. Viz též
pól větrů.
▶
Extremwerte des Luftdrucks m/pl
označení pro
absolutní minimum a
absolutní maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. Absolutní maximum vypočtené z měření nízko položené met. stanice na Zemi dosahuje 1 083,3 hPa. Bylo dosaženo 31. 12. 1968 na sibiřské stanici Agata (Rusko) v nadmořské výšce 261 m. V kategorii stanic s nadmořskou výškou přes 750 m, kde se
redukce tlaku vzduchu na hladinu moře standardně neprovádí, byla zjištěna nejvyšší hodnota 1084,8 hPa, a to 19. 12. 2001 na mongolské stanici Tosontsengel v nadmořské výšce 1 724,6 m. Abs. minimum tlaku vzduchu na Zemi 870 hPa bylo zjištěno 12. 10. 1979 v centru
supertajfunu Tip v Tichém oceánu (17° N, 138° E). Hodnoty tlaku vzduchu ve středu
tornáda však mohou být ještě podstatně nižší.
Na území ČR je za abs. maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře považována hodnota 1 057,2 hPa, zjištěná ke dni 23. 1. 1907 na stanici Bystřice pod Hostýnem. Abs. minimum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře má v ČR hodnotu 967,2 hPa, bylo zaznamenáno 26. 2. 1989 na stanici Čáslav. Viz též
anticyklona sibiřská.
▶
Extremwerte des meteorologischen Elementes m/pl
nejnižší a nejvyšší hodnoty
meteorologického prvku v určitém časovém intervalu, např. během dne (
denní minimum a
maximum), měsíce (
měsíční minimum a
maximum), roku (
roční minimum a
maximum), příp. za celou dobu pozorování stanice (
absolutní minimum a
maximum). Viz též
extrém.
▶
Extremwerte des Niederschlags m/pl
absolutní maxima úhrnů srážek v závislosti na době jejich akumulace.Např. nejvyšší roční úhrn srážek na Zemi o hodnotě 26 470 mm byl zaznamenán od srpna 1860 do července 1861 na stanici Cherrapunji (Indie),označované jako jeden z
pólů dešťů. Pokud uvažujeme kalendářní roky, je absolutním maximem 22 990 mm v roce 1861 na téže stanici. Za nejvyšší úhrn srážek během 24 hodin byl prohlášen úhrn 1 825 mm, dosažený 7. – 8.1. 1966 na stanici Foc–Foc na ostrově Réunion (často uváděný úhrn 1 870 mm z roku 1952 je chybný). V případě hodinové intenzity srážek je absolutním maximem na Zemi hodnota 305 mm, naměřená 22. 6. 1947 na stanici Holt ve státě Missouri (USA).
Na území ČR je za nejvyšší roční úhrn srážek považována hodnota 2 254 mm, dosažená v roce 1913 na stanici Lysá hora. Dosud nepřekonaný denníúhrn srážek 345,1 mm pochází z 29. 7. 1897, který byl dosažen v Jizerských horách na stanici Nová Louka. Oficiálně uznávané absolutní maximumhodinové intenzity srážek na území ČR je 116,6 mm, změřené 3. 9. 1956 na ombrografické stanici Hamry poblíž Chrudimi. Podstatně větší
intenzita srážek však byla zjištěna v otevřených nádobách dne 25. 5. 1872 (před vznikem husté sítě
srážkoměrných stanic),kdy v obci Mladotice na Plzeňsku mělo během cca jedné hodiny spadnout přibližně 234 mm srážek.
Mezi extrémy atmosférických srážek lze počítat i nejdelší dobu bez zaznamenaných srážek, a to na stanici Arica v Chile od října 1903 doledna 1918. Viz též
vzorec Fletcherův.
▶
Extremwerte des Niederschlags m/pl
absolutní maxima úhrnů srážek v závislosti na době jejich akumulace. Např. nejvyšší roční úhrn srážek na Zemi o hodnotě 26 470 mm byl zaznamenán od srpna 1860 do července 1861 na stanici Cherrapunji (Indie), označované jako jeden z
pólů dešťů. Pokud uvažujeme kalendářní roky, je absolutním maximem 22 990 mm v roce 1861 na téže stanici. Za nejvyšší úhrnsrážek během 24 hodin byl prohlášen úhrn 1 825 mm, dosažený 7. – 8. 1. 1966 na stanici Foc–Foc na ostrově Réunion (často uváděný úhrn 1 870 mm z roku 1952 je chybný). V případě hodinové intenzity srážek je absolutním maximem na Zemi hodnota 305 mm, naměřená 22. 6. 1947na stanici Holt ve státě Missouri (USA).
Na území ČR je za nejvyšší roční úhrn srážek považována hodnota 2254,7 mm, dosažená v roce 1913 na stanici Lysá hora. Dosud nepřekonaný denní úhrn srážek 345,1 mm pochází z 29. 7. 1897, kdy byl dosažen v Jizerských horách na stanici Nová Louka. Oficiálně uznávané absolutní maximum hodinové intenzity srážek na území ČR je 116,6 mm, změřené 3. 9. 1956 na ombrografické stanici Hamry poblíž Chrudimi. Podstatně větší
intenzita srážek však byla zjištěna v otevřených nádobách dne 25. 5. 1872 (před vznikem husté sítě
srážkoměrných stanic), kdy v obci Mladotice na Plzeňsku mělo během cca jedné hodiny spadnout přibližně 234 mm srážek.
Mezi srážkové extrémy lze počítat i nejdelší dobu bez zaznamenaných srážek, a to na stanici Arica v Chile od října 1903 do ledna 1918.
▶
Extremwerte meteorologischer Elemente m/pl
v klimatologii nejvyšší nebo nejnižší hodnoty met. prvků zaznamenané během daného období. Nejvyšší hodnota se nazývá
maximum, nejnižší hodnota
minimum met. prvku. Rozdíl mezi maximem a minimem se nazývá
amplituda met. prvku. Lze hovořit o extrémech met. prvku v denním nebo ročním
chodu met. prvků podobně jako o extrému meteorologického prvkuzjištěných v jednotlivých dnech, měsících, sezónách a letech za delší období. Nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvků zaznamenané za celou dobu pozorování se označují jako absolutní extrémy met. prvku, tj.
absolutní maximum a
absolutní minimum met. prvku. Z extrémů jednotlivých dní, měsíců atd. je možno vypočítat průměrné extrémy met. prvků, tj.
průměrné maximum a
průměrné minimum meteorologického prvku.V meteorologii se extrémy meteorologických prvků vztahují ke kratšímu období, např. 1, 3 nebo 6 hodin v případě maximálních hodnot rychlosti větru, 12 hodin v případě extrémů teplot ve zprávách SYNOP z evropských zemí.
▶
Extremwetter n
obecné označení pro počasí projevující se
povětrnostními extrémy. Oproti
nebezpečnému počasí ho lze chápat jako výraznější.
▶
Exzentrizität der Umlaufbahn der Erde um die Sohne
syn. výstřednost oběžné dráhy Země kolem Slunce – míra odlišnosti eliptické oběžné dráhy Země kolem Slunce od kružnice. Vyjadřuje se jako poměr tzv. lineární excentricity a velikosti velké osy elipsy, přičemž lineární excentricita je rovna vzdálenosti ohnisek elipsy od jejího středu. Excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce je velmi malá (v současnosti 0,0167), přičemž kolísá s periodou cca 100 tis. let, což je hlavní příčinou jednoho z tzv.
Milankovičových cyklů. Viz též
perihelium,
afelium.
▶
Exzentrizität der Umlaufbahn der Erde um die Sohne
▶
SEVIRI n
(Spinning Enhanced Visible and InfraRed Imager) –
zobrazovací radiometr družic
MSG. Tento
pasivní radiometr používá celkem 12
spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodou 15 minut, resp. severní část polokoule s periodou 5 minut. Rozlišení přístroje v
nadiru je 3 km s výjimkou kanálu HRV (High Resolution Visible) s rozlišením 1 km.
