▶
Seenebel m
advekční mlha, vznikající nad mořem ve
vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Proto jsou hlavními oblastmi tvorby mořské mlhy oblasti, kde se setkávají
oceánské proudy o různé
teplotě povrchu moře, např. u Newfoundlandu na styku
Golfského a
Labradorského proudu nebo východně od Japonska na rozhraní
proudu Kurošio a
proudu Ojašio. Mořská mlha se zde často tvoří především v létě. Viz též
mlha pobřežní.
▶
besondere Wolken f/pl
oblaky, které se tvoří nebo rostou jako důsledek lokálních přírodních faktorů nebo lidské činnosti. Mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 rozeznává zvláštní oblaky označené jako
flammagenitus, homogenitus, homomutatus, cataractagenitus a silvagenitus. Tyto oblaky netvoří speciální
druh oblaků a morfologicky se klasifikují přidáním označení zvláštního oblaku k označení jednoho z 10 definovaných druhů oblaku.
Do roku 2017 byly mezi zvláštní oblaky řazeny též
oblaky horní atmosféry, které nyní tvoří samostatnou kategorii.
▶
Saffir-Simpson-Hurrikan-Skala f
nejrozšířenější stupnice k vyjádření síly větru v
hurikánu, případně v jiné plně vyvinuté
tropické cykloně, navržená H. S. Saffirem (1973) a R. H. Simpsonem (1974). Kritériem pro zařazení do jedné z pěti kategorií je maximální naměřený minutový průměr rychlosti větru při zemském povrchu. Od kategorie 3 mluvíme o silném hurikánu. Stupnice slouží k odhadu potenciálně způsobených škod. Dříve uváděné údaje o minimu tlaku vzduchu a výšce
vzdutí způsobeného bouří pro jednotlivé kategorie byly vypuštěny, protože jejich hodnoty se v jednotlivých případech mohou od uváděného rozpětí podstatně lišit.
| Kategorie |
Max. rychlost větru |
Způsobené škody |
| 1 |
33–42 m.s–1 |
velmi malé |
| 2 |
43–49 m.s–1 |
střední |
| 3 |
50–58 m.s–1 |
rozsáhlé |
| 4 |
59–69 m.s–1 |
mimořádné |
| 5 |
70 m.s–1 a více |
katastrofální |
▶
Saison f
syn. období roční – fáze roku podmíněná
sezonalitou klimatu. Astronomické vymezení sezon je dáno okamžiky
rovnodenností a
slunovratů. Klimatické sezony jsou vymezovány s ohledem na průběh
klimatických prvků: ve vyšších zeměpisných šířkách se podle teplotních poměrů vymezuje
jaro,
léto,
podzim a
zima, případně
chladné a
teplé pololetí; v tropických oblastech se případné sezony liší především množstvím srážek (
období sucha,
období dešťů). Fenologické sezony odpovídají etapám vývoje flóry a fauny během roku, přičemž jsou odděleny významnými
fenologickými fázemi.
▶
saisonale Antizyklone f
anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé
sezoně. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou
kontinentální anticyklony, které mají charakter
studených anticyklon. Z nich
sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu.
Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího
tlaku vzduchu.
▶
Saisonalität des Klimas f
charakteristická vlastnost většiny
klimatických oblastí na Zemi, podmíněná změnami
bilance záření během kalendářního roku a projevující se periodickým střídáním klimatických
sezon. Projevuje se
ročním chodem meteorologických prvků, přičemž mírou sezonality klimatu je jejich prům.
roční amplituda. Pro tropy je rozhodující
srážkový režim, v mimotropických oblastech dominuje vliv ročního chodu teploty vzduchu. Sezonalita klimatu zde roste se zeměpisnou šířkou a s
kontinentalitou klimatu.
▶
säkularer Gang des meteorologischen Elementes m
dlouhodobé jednosměrné změny hodnot
meteorologických prvků (během řádově 100 let), způsobující jejich postupné zvyšování nebo snižování. Mohou být dávány do souvislosti např. se sekulárním cyklem
sluneční činnosti. Sekulární chod hodnot met. prvků se analyzuje pomocí prům. hodnot vypočítaných z dlouholetých řad pozorování, často po shlazení jejich průběhu s cílem vyloučit vliv krátkodobých kolísání. Viz též
kolísání klimatu,
změna klimatická,
řada klimatická.
▶
Salzdunst m
zákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování
vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.
▶
Samum m
syn. hakím – oblastní název pro silný a horký
pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově.
Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a
relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.
▶
Sanddunst m
označení pro
zákal vytvářený jemnými písečnými částicemi v ovzduší po předchozí
písečné bouři. Vzhledem k současné přítomnosti prachových částic se v met. literatuře zahrnuje pod termín
prachový zákal.
▶
Sandfegen oder Sandtreiben n
▶
Sandsturm m
velké množství písku vyzdviženého do vzduchu silným větrem. Písečné bouře jsou typické pro oblasti s
aridním klimatem a dostatkem nezpevněného materiálu. K jejich rozvoji může přispět přehřátí zemského povrchu, proto se v noci vyskytují méně často. Na rozdíl od
prachové bouře bývá písečná bouře vertikálně méně mocná, obvykle dosahuje do výšky méně než 15 metrů. Hrubý písek a případně i štěrk se pohybuje saltací ve vrstvě desítek centimetrů při zemském povrchu, naopak jemný písek může být unášen na značné vzdálenosti, Během písečné bouře je výrazně snížena
dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě, dále může dojít k zavátí infrastruktury a případné vegetace. Viz též
bouře prachová nebo písečná,
vítr pouštní.
▶
Sandwirbel m
syn. rarášek –
tromba vznikající nad silně přehřátým zemským povrchem ve vrstvě vzduchu s výraznou
vertikální instabilitou atmosféry. Zdrojem rotace je vertikální
vorticita. Ta vzniká buď v důsledku
horizontálního střihu větru, nebo transformací horizontální vorticity, vzniklé působením
vertikálního střihu větru. Poloměr víru s výškou roste, osa rotace je víceméně vertikální. Směr rotace může být po směru nebo proti směru otáčení hodinových ručiček, přičemž uprostřed víru nemusí být prach nebo písek přítomen. Mohutné víry mohou mít vyvinutý kromě výstupného proudu i sestupný proud uprostřed víru, podobně jako u
tornáda.
Byly zdokumentovány víry tohoto typu, které dosáhly výšky kolem 1 000 m, převažují však výšky kolem 30 m. Víry od výšky 100 m bývají už využitelné i pro bezmotorové létání. Rychlost rotace víru se může měnit od méně než 15 m/s do více než 30 m/s. Mohou se vyskytovat i za jasného počasí a mohou způsobovat škody v úzkém pásu o šířce několika metrů, jímž postupují. Prachový nebo písečný vír řadíme mezi
litometeory.
▶
Sarma m
místní název větru, který má vlastnosti
bóry. Sarma vzniká při ústupu
cyklony a začínajícím vlivu
anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje rychlost větru až 40 m.s
–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření
námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.
▶
Satellitenbild n
soubor digitálních dat naměřený
zobrazovacím družicovým radiometrem, zpravidla nasnímaný současně ve více
spektrálních kanálech, resp. jejich zobrazení formou zpracovaného digitálního snímku. Interval získávání družicových snímků je závislý především na konkrétním typu
meteorologické družice, resp. přístroje – u
geostacionárních družic je dána technickými parametry radiometru družice, přičemž se pohybuje od desítek sekund do desítek minut, u
polárních družic závisí na periodě přeletů dané družice nad konkrétní oblastí a šířce pásu snímaného území (perioda se pohybuje od cca 12 hodin do několika dní). Rozlišení, tzn.
rozlišovací schopnost, závisí především na konstrukci
radiometru družice a výšce její oběžné dráhy. Pro meteorologické využití je vysoce žádoucí, aby snímek byl k dispozici v co nejkratší době od svého pořízení (nasnímání). Viz též
přemapování družicových snímků.
▶
Satellitendatenverarbeitung f
komplex procesů prováděných na datech naměřených
meteorologickou družicí. Zpravidla zahrnuje
korekci družicových dat, jejich
kalibraci, přemapování družicových snímků a další cílené zpracování – buď pro zobrazení formou digitálního snímku (resp. jejich sekvencí), nebo pro další automatizované nebo počítačové využití (např. různé odvozené meteorologické produkty,
asimilace do
modelů numerické předpovědi počasí aj.).
▶
Satellitenempfangsanlage f
automatizovaný systém, pomocí kterého koncový uživatel (např.
meteorologická služba) přijímá data z
meteorologických družic a provádí jejich další
zpracování. Data mohou být přijímána buď přímo z družice, která je naměřila, nebo prostřednictvím telekomunikační družice po jejich předzpracování provozovatelem družice, popř. prostřednictvím internetu.
▶
satellitengestützte Blitzortung f
metoda
detekce blesků pomocí přístrojů umístěných na
meteorologických družicích. Vzhledem k povaze detekce (snímání v optickém oboru) se tímto způsobem monitoruje celková blesková aktivita, tj. nerozlišují se
blesky mezi oblakem a zemí a
blesky mezi oblaky.
První pokusy o družicovou detekci blesků byly realizovány přístroji umístěnými na družicích na nízkých oběžných drahách – především na družici TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission, vypuštěné v roce 1997) přístrojem Lightning Imaging Sensor. V současnosti se na geostacionárních družicích
GOES-R využívá přístroj Geostationary Lightning Mapper (GLM). Ten nepřetržitě snímá většinu zemského disku, pozorovatelnou z dané družice, přičemž výboje blesků jsou zaznamenávány v blízkém infračerveném oboru v čáře atomárního kyslíku 774,4 nm. Rozlišení přístroje (přesnost detekce) je kolem 10 km, data jsou poskytována v téměř reálném čase, efektivita detekce je přibližně 90 % pro noční hodiny, resp. kolem 70 % pro denní hodiny. Geostacionární družice
MTG, konkrétně MTG-I, jsou vybaveny obdobným přístrojem Lightning Imager (LI).
▶
satellitengetragenes aktives Radiometer n
radiometr na
meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá zpětně odraženého umělého záření generovaného přístrojem družice. Do této kategorie lze zahrnout např. družicové
lidary,
altimetry,
skaterometry, družicové oblačné či srážkové
radary a multi- nebo hyperspektrální
sondážní družicové radiometry (soundery).
▶
satellitengetragenes passives Radiometer n
radiometr na
meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá přirozené záření – odražené
sluneční záření nebo
tepelné záření vyzařované zemským povrchem, oblačností či plynnými složkami atmosféry.
▶
Satellitenmeteorologie f
specializovaná oblast
meteorologie využívající
družicová meteorologická měření. Jedná se spíš o charakteristiku způsobu získávání, zpracování a interpretace dat, než o samostatnou meteorologickou disciplínu.
▶
Satellitensondierung f
metoda
sondáže atmosféry multispektrálními (hyperspektrálními)
sondážními družicovými radiometry, jejímž cílem je získání třírozměrných informací o
polích meteorologických prvků v atmosféře (teploty a tlaku vzduchu, směru a rychlosti větru), prostorovém rozdělení koncentrací některých plynných složek atmosféry (např.
vodní páry,
ozonu,
oxidu uhličitého) aj. Výstupy jsou využívány jako jeden ze vstupních zdrojů dat pro
modely numerické předpovědi počasí, pro operativní monitoring
vertikální instability atmosféry (v rámci
nowcastingu) apod.
▶
Sattelpunkt m
syn. bod neutrální – v
meteorologii průsečík
čáry konfluence a
čáry difluence uvnitř
barického sedla na
meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k
anticyklonám, popř. k
hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k
cyklonám, popř.
brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též
pole deformační.
▶
Sättigung f
v atm. podmínkách stav
nasycené vodní páry; jde o rovnovážný stav systému vodní pára a kapalná voda, popř. vodní pára a led. Ve stavu nasycení tok molekul vody z povrchu kapalné vody, popř. ledu, do vodní páry odpovídá toku molekul vody z vodní páry do kapalné vody, popř. ledu. Viz též
vzduch nasycený,
vzduch přesycený,
tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě,
tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.
▶
Sättigungsadiabate f
křivka na
termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději v
nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky tedy odpovídá
nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a
pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako
vlhká adiabata.
▶
Sättigungsdampfdruck m
nevh. termín pro
tlak vodní páry ve stavu
nasycení.
▶
Sättigungsdampfdruckkurve f
▶
Sattigungsdefizit n
charakteristika
vlhkosti vzduchu, která vyjadřuje, jaké množství vodní páry je třeba dodat do vzduchu, aby se stal
nasyceným při konstantní teplotě. Většinou se definuje jako rozdíl
tlaku nasycené vodní páry a skutečného tlaku vodní páry při dané teplotě, tzn. doplněk tlaku páry. Setkáme se však i s vyjádřením sytostního doplňku
směšovacího poměru či
měrné vlhkosti, který je stanoven při zachování teploty a tlaku vzduchu. Někdy se nesprávně zaměňuje za
deficit teploty rosného bodu.
▶
Sättigungswasserdampfdruck über Eis m
▶
Sättigungswasserdampfdruck über Wasser m
▶
sauerer Regen m
kapalné padající srážky, které mají v důsledku antropogenního znečišťování ovzduší výrazně zvýšenou kyselost, tj. snížené pH. Kyselý déšť vzniká zejména rozpouštěním oxidů síry a dusíku ve srážkové vodě a představuje značné ekologické nebezpečí, poškozuje půdu a vegetaci, zamořuje povrchové vody, působí škody na architektonických objektech apod. Srážková voda má určitou přirozenou kyselost, způsobenou rozpuštěným
oxidem uhličitým a dosahující hodnot pH 5,6 až 6,0, zatímco u kyselého deště může být pH sníženo až na hodnoty 3 až 4, v extrémních případech i menší. Termín kyselý déšť poprvé použil angl. chemik R. A. Smith, když ve 2. polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru. Viz též
složení srážek chemické,
chemie atmosféry.
▶
Saugheber m
1. na jednom konci uzavřená skleněná trubice tvořící součást
rtuťového tlakoměru zahnutá do tvaru písmene „U“, která má stejný průřez v místech, kde se pohybuje horní a dolní hladina rtuti. Viz též
nádobka tlakoměru;
2. trubice tvořící součást plovákového
ombrografu zahnutá do tvaru obráceného písmene „U“, která slouží k jednorázovému rychlému výtoku vody z plovákové komory, jakmile její hladina dosáhne nastavené úrovně.
▶
Savannenklima n
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným
ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období
sucha a
období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem
ekvatoriální deprese, případně i s výskytem
letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší
denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako
pasátové klima. Viz též
klima monzunové.
▶
Scatterometer n
aktivní družicový radiometr, zaměřený na získávání informací o fyzikálních charakteristikách hladin moří a oceánů (především výška a orientace vln) a meteorologických podmínkách (směr a rychlost větru) bezprostředně nad hladinou. Viz též
altimetr.
▶
Scirocco m
[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o
pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz
fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních
suchovějů.
▶
Scorer-Parameter m
veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu
mechanické turbulence, nebo
vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
kde
g je velikost
tíhového zrychlení,
v velikost průmětu vektoru
rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene,
Θ potenciální teplota vzduchu a
z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.
▶
Scorer-Parameter m
veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu
mechanické turbulence, nebo
vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
kde
g je velikost
tíhového zrychlení,
v velikost průmětu vektoru
rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene,
Θ potenciální teplota vzduchu a
z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.
▶
Seestation f
meteorologická stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří
stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.
▶
Seewetterstation f
meteorologická stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří
stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.
▶
Seewetterstation f
meteorologická stanice na stacionární
meteorologické lodi, na majákové lodi nebo na těžní plošině, která provádí přízemní a aerol. měření, případně také oceánologická měření (vertikální profil teploty a slanosti mořské vody, znečištění moře apod.). Základním předpokladem je odpovídající tech., personální a komunikační vybavení a zachování stanovené polohy měření.
▶
Seewind m
slabší obdoba
mořské brízy na jezerech nebo jiných velkých vodních nádržích. Výraznost jezerní brízy závisí nejen na velikosti, nýbrž i na hloubce vodní nádrže. Mělké nádrže se totiž v létě poměrně rychle ohřívají, a tím se zmenšuje rozdíl teplot mezi souší a povrchem vodní plochy. Jezerní bríza je pozorována např. na Oněžském a Ladožském jezeře, na Velkých jezerech Sev. Ameriky apod. Viz též
cirkulace brízová.
▶
Seewind m
bríza vanoucí během dne od moře na pevninu, když je povrch moře chladnější než povrch pevniny. V tropických oblastech sahá od zemského povrchu často do výšky 1 500 m, zatímco v mírných zeměp. šířkách v létě nejvýše do 600 m. V zimě se ve stř. a vysokých šířkách prakticky nevyskytuje. V oblasti Baltského moře zasahuje tento vítr na pevninu 20 až 30 km od pobřežní čáry, v tropických oblastech až 100 km. Mořská bríza na pobřežích přispívá ke snížení
teploty vzduchu v poledních a odpoledních hodinách, ke zvýšení
vlhkosti vzduchu a vytváření typických pobřežních
kupovitých oblaků. Viz též
cirkulace brízová.
▶
Seewind m
starší označení pro
brízu jezerní.
▶
Segelflugmeteorologie f
aplikace
letecké meteorologie v bezmotorovém létání. Plachatřská meteorologie se zabývá především zákonitostmi procesů v ovzduší, které mají základní význam pro vznik
vertikálních pohybů vzduchu vhodných k využití při letech kluzáků. Zahrnuje zejména rozbory podmínek
konvekce,
místních cirkulací, zejména svahových, popř. cirkulačních systémů, hlavně denních mořských vánků a proudění v horských
závětrných vlnách. Viz též
komín termický,
termiky,
konvekce termická,
cirkulace brízová.
▶
Seiches m/pl
1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších
gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní
gravitační vlny na dolních hranicích výškových
teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být
závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku,
nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.
▶
Seiches pl
[séš] – viz
vlny stojaté.
▶
Seistan m
místní název větru v oblasti Sistan na jihovýchodě Íránu a v přilehlé části Afgánistánu. Seistan má obvykle sz. až sev. směr a vane na okraji
monzunové cyklony se středem nad sev. Pákistánem. Vyskytuje se od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Může dosáhnout i rychlosti větší než 30 m.s
–1, vzhledem k velké prašnosti může mít některé vlastnosti
prachové nebo písečné bouře.
▶
Seitenkeule der Antenne
sekundární maxima parazitního vyzařování antény mimo
hlavní lalok, tj. ve směru mimo osu antény. Výkon vyzářený bočními laloky antény je jen malým procentem celkového výkonu (obvykle alespoň o 20 dB slabší než hlavní lalok), přesto v případě výskytu velmi silných nebo blízkých cílů mohou boční laloky působit
odrazy zkreslující měření
meteorologických cílů.
▶
Seitenwind m
vodorovná složka
rychlosti větru (vzhledem k zem. povrchu) kolmá ke směru pohybu tělesa, např. letadla, lodě, automobilu.
▶
seitliche Luftspiegelung f
▶
seitliche Refraktion f
refrakce světelných paprsků působená horiz. nehomogenitami v poli hustoty vzduchu. Má značný význam např. při geodetických měřeních.
▶
Seklusion f
stadium v
okluzním procesu, kdy ke spojení
teplé a
studené fronty při zemi nedojde nejdříve ve
středu frontální cyklony, ale v jisté vzdálenosti od něj. Sekluze znamená, že blízko týlové části
okluzní fronty se vytvoří kapsa teplého vzduchu v nízkých hladinách, která je obklopena vzduchem chladnějším. Sekluze je ve vývoji cyklony výjimečným jevem, např. se může vyskytnout v průběhu
orografické okluze, ovšem relativně často se vytváří v dospělém stadiu vývoje hlubokých
mimotropických cyklon nad oceány (jak bylo potvrzeno např. experimetnem ERICA). V současné literatuře se pojem sekluze vyskytuje v poněkud modifikovaném smyslu v souvislosti se
Shapirovým–Keyserovým modelem cyklony.
▶
Sektoreinteilung der Zyklone f
proces v atmosféře, při němž z jedné
cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu
mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených
izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.
▶
sekundäre Eisnukleation f
vznik ledových částic v oblacích, který neodpovídá
heterogenní nukleaci ledu na
ledových jádrech. Jde např. o vznik ledových fragmentů při tříštění primárních
ledových krystalků nebo při explozivním mrznutí větších kapek. Souvislost s těmito procesy má tzv. Hallettův-Mossopův proces popsaný v roce 1974. Při něm dochází ke vzniku ledových fragmentů při mrznutí kapek, které jsou zachyceny ledovou
krupkou. Vzhledem k tomu, že při leteckých měřeních koncentrace ledových částic u
vrcholků oblaků byly zjištěny hodnoty, které řádové převyšují koncentraci ledových jader, označuje se proces sekundární nukleace také jako multiplikace neboli navýšení ledových částic v oblacích.
▶
sekundäre Front f
atmosférická fronta oddělující různé části téže
vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné
studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého
arktického vzduchu nebo
vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v
týlu cyklony za
hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř.
troposféru.
▶
sekundäre Zirkulation f
▶
sekundäre Zirkulation f
syn. cirkulace druhotná – 1. podle H. C. Willeta atmosférická
cirkulace v měřítku
cyklon a
anticyklon;
2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též
cirkulace primární,
cirkulace terciární.
▶
sekundärer Regenbogen m
1. syn.
duha vedlejší;
2. v mn. č. označení pro
podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně
duhy hlavní a na vnější straně
duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.
▶
sekundäres Aerosol n
syn. aerosoly nukleační –
aerosolové částice, které vznikají v atmosféře procesem
nukleace z původně plynných látek. Ve starší čes. tech. literatuře se označují i jako aerosoly kondenzační.
▶
sekundäres organisches Aerosol n
(SOA) –
sekundární aerosoly, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují
VOC jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s
hydroxylovým radikálem OH
*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s
ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k
nukleaci, tj. vzniku částic typu
Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu
PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.
▶
Selbstreinigung der Atmosphäre f
soubor všech procesů, jejichž výsledkem je snižování množství
znečišťujících příměsí v atmosféře. Zahrnuje atmosférickou
depozici a chemické reakce v atmosféře. K procesům samočištění ovzduší nepatří
šíření příměsí v atmosféře. Viz též
znečištění ovzduší,
znečišťování ovzduší.
▶
selektive Absorption f
absorpce záření určitých vlnových délek
radiačně aktivními plyny. Příčinou jsou změny kvantových stavů jejich atomů či molekul, k nimž dochází pouze na určitých
absorpčních čárách, tvořících dohromady
absorpční spektrum daného plynu. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílejí největší měrou
skleníkové plyny, pohlcující podstatnou část
dlouhovlnného záření. Pro život na Zemi je neméně důležitá selektivní absorpce
ultrafialového záření molekulami
ozonu ve
stratosféře a excitovaným atomárním kyslíkem v
mezosféře a spodní
termosféře. Viz též
koeficient absorpce.
▶
semigeostrophische Aproximation f
méně zjednodušující alternativa
kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a
gradient složek
rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti
geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje
advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru
základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu
atmosférických front a výrazných
cyklon v
mezosynoptickém měřítku. Viz též
vítr ageostrofický.
▶
semigeostrophische Aproximation f
méně zjednodušující alternativa
kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a
gradient složek
rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti
geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje
advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru
základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu
atmosférických front a výrazných
cyklon v
mezosynoptickém měřítku. Viz též
vítr ageostrofický.
▶
Sendeplan m
dříve používaná tabulka udávající čas, druh a způsob vysílání
meteorologických zpráv,
meteorologických informací a podkladů, sestavená obvykle pro určitou část nebo úroveň
Globálního telekomunikačního systému.
▶
sensible Wärme f
syn. teplo cítěné – nevhodné syn. pro
teplo zjevné.
▶
sensible Wärme f
1. syn.
entalpie;
2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci
tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry
turbulentní výměnou.
▶
Sentinel m
v
družicové meteorologii označení pro evropské
meteorologické družice, resp. přístroje zaměřené na monitorování atmosféry a oceánů pro jiné primární účely než
předpověď počasí. Družice Sentinel jsou iniciovány Evropskou komisí a
ESA pro operativní podporu programu
Copernicus. Zahrnují celou škálu různě zaměřených družic a přístrojů. Na přípravě některých z družic, resp. přístrojů Sentinel se podílí i organizace
EUMETSAT.
▶
serienabschliessende Antizyklone f
syn. anticyklona závěrečná –
postupující anticyklona, která se vytváří mezi jednotlivými
sériemi cyklon polární fronty. Zpočátku je uzavírající anticyklona
termicky asymetrická. Přesouvá se nejčastěji na jihovýchod do nižších zeměp. šířek, přičemž se otepluje a mohutní a stává se málo pohyblivou
kvazistacionární anticyklonou. Uzavírající anticyklony často přispívají k
regeneraci slábnoucích
subtropických anticyklon. V některých případech narušují převládající záp. proudění, hlavně ve stadiu své
stabilizace a působí jako
blokující anticyklony. Někteří autoři je nazývají též anticyklonami
polárních vpádů.
▶
serienabschliessende Antizyklone f
▶
Sferics f/pl
syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou
dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též
detekce blesků pozemní.
▶
shelf cloud f
[šelf kloud] – hustý, horizontálně orientovaný oblačný útvar s více či méně roztřepenými okraji, který se může vyskytnout na spodní přední části mohutných
kupovitých oblaků. Zpravidla se vyskytuje na čele
gust fronty u postupující
konvektivní bouře, výjimečně na čele
studené fronty i bez přítomnosti bouře. Zviditelňuje rozhraní mezi studeným vzduchem vytékajícím z bouře a teplým vzduchem do bouře vtékajícím. Podél tohoto rozhraní vytváří zpravidla zahnutý pás oblačnosti, často klínovitého tvaru na přední straně. Základna shelf cloudu bývá značně turbulentní, zatímco svrchní část mívá zpravidla hladký, až laminární povrch. Při přechodu shelf cloudu často dochází k prudkému zhoršení počasí, nástupu srážek a zesílení větru i jeho nárazů. Na rozdíl od
roll cloudu je shelf cloud propojený s oblačností mateřské bouře a může se vytvářet i ve více vrstvách nad sebou. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. V rámci mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků spadá shelf cloud pod
zvláštnost oblaků nazývanou
arcus.
▶
Sherhag-Theorie der Zyklogenese f
teorie, podle níž
cyklony vznikají a prohlubují se v důsledku rozbíhavosti čili
difluence proudnic ve stř.
troposféře, a
anticyklony v důsledku sbíhavosti čili
konfluence proudnic. V praxi byly pro tyto účely používány
mapy absolutní topografie 700 hPa a 500 hPa. Divergenční teorii cyklogeneze vypracoval něm. meteorolog R. Scherhag v r. 1933, z hlediska současných poznatků je již překonána.
▶
Showalter-Index m
index stability definovaný podle vzorce
kde
T500 je
teplota vzduchu v hladině 500 hPa a
TL je teplota
vzduchové částice adiabaticky zdvižené z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po
suché adiabatě do
nasycení a dále po
nasycené adiabatě. Kladné hodnoty Showalterova indexu značí stabilní
zvrstvení, záporné instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.
▶
Schadstoffkonzentration f
množství znečišťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při
teplotě 293 K a
atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m
–3, popř. mg.m
–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečišťujících látek v miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO
2 za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m
–3, 1 µg.m
–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečišťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečišťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též
hygiena ovzduší,
imise,
měření znečištění ovzduší.
▶
Schäfchenwolken f/pl
lid. název pro drobné
oblaky, uspořádané na obloze do charakteristických skupin nebo řad. Rozlišují se:
1) malé beránky, což jsou oblaky
druhu Cc. Vyskytují se zejména při
vertikální instabilitě atmosféry ve vrstvě svého výskytu a spolu s mírným poklesem
tlaku vzduchu v místě pozorování jsou obvykle spojovány s blížící se
atmosférickou frontou;
2) velké beránky, což jsou oblaky
středního patra druhu Ac, a to zpravidla
Ac un. Jejich výskyt bývá rovněž spojován se zhoršením počasí a s
advekčním ochlazením. Výskyt beránků může být zejména ve večerních hodinách spojen také s rozpadem oblaků jiných druhů např.
Cb a
Cu. Viz též
předpověď počasí podle místního pozorování.
▶
Schafkälte f
ochlazení ve stř. Evropě, které nastává dosti pravidelně v první polovině června v důsledku vzestupu tlaku vzduchu v oblasti Azorských ostrovů, a tím zesílení sz. složky proudění. Příliv chladnějšího
mořského vzduchu se projevuje i zvýšenou srážkovou činností. Název této
singularity pochází z něm. hovořících zemí a souvisí s tím, že v uvedeném období bývají čerstvě ostříhány ovce, které potom trpí chladem. Chladna ovčí jsou součástí delšího období chladnějšího deštivého počasí nazývaného
medardovské počasí. Viz též
muži ledoví.
▶
Schalenkreuzanemometer n
anemometr využívající k měření
rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu
n závisí téměř lineárně na rychlosti větru
v. Platí vztah:
kde
a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s
–1),
b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a
c konstanta řádu 10
–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření
směru větru je obvykle doplněn
větrnou směrovkou. Spolu s
ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
▶
Schall in der Atmosphäre m
▶
Schallausbreitung f
šíření
zvukových vln v atmosféře, jehož rychlost
c je dána vzorcem:
kde
κ značí Poissonovu konstantu, vyjadřující poměr
měrného tepla vzduchu při stálém tlaku a při stálém objemu,
R měrnou plynovou konstantu vzduchu a
T teplotu vzduchu v K. Při teplotě 273 K, za bezvětří a v
suchém vzduchu je
c = 331,36 m.s
–1. Protože měrná plynová konstanta
vlhkého vzduchu je o něco větší než táž konstanta platná pro suchý vzduch a její hodnota poněkud roste s obsahem vodní páry ve vzduchu, zvětšuje se rychlost zvuku s růstem
absolutní vlhkosti. Pro opravu rychlosti zvuku na vlhkost lze užít vzorce:
v němž
p značí
tlak vzduchu a
e tlak vodní páry. Vane-li vítr, je celková rychlost zvuku dána součtem rychlosti zvuku v klidném vzduchu a složky rychlosti proudění v daném směru, čehož se využívá u
akustických anemometrů. Pro zvukové vlny lze aplikovat zákony odrazu a lomu i pojem zvukového paprsku (kolmice k vlnoploše) a definovat index lomu
n = T–1/2. V obvyklém případě, kdy teplota vzduchu klesá s výškou, platí
a dráhy zvukových paprsků orientovaných šikmo vůči zemskému povrchu se zakřivují tak, že mají tvar poněkud vypuklý směrem dolů. Opačná situace nastává ve vrstvách s
inverzí teploty vzduchu, kde
a zmíněné dráhy mají tvar vypuklý vzhůru. V tomto případě může nastat totální odraz zvukové vlny, která se pak vrací k zemi často v místech, kam už neproniká zvuk šířící se od svého zdroje přímo podél zem. povrchu a je tlumený na jeho nerovnostech. Tímto způsobem vzniká jev anomální slyšitelnosti a za vhodných podmínek může být v souvislosti se silnými zdroji zvuku (výbuchy apod.) pozorováno i několik
pásem anomálníslyšitelnosti oddělených
pásmy ticha, kdy zvuk je střídavě slyšitelný a neslyšitelný v kruhových oblastech, někdy jen v sektorech, okolo zdroje zvuku. Počátkem 20. století bylo šíření zvuku v atmosféře jednou z nepřímých metod výzkumu vysokých vrstev atmosféry.
▶
Schallgeschwindigkeit in der Atmosphäre f
▶
Schallwellen f/pl
syn. vlny akustické – podélné vlny, které se šíří jako sled střídajících se zhuštění a zředění vzduchu. Lidské ucho vnímá jako zvuk vlny o frekvenci v rozsahu zhruba 16 Hz až 18 000 Hz. Nad horní hranicí tohoto intervalu se jedná o ultrazvuk, pod dolní hranicí o infrazvuk. Šířením zvukových vln v atmosféře se zabývá
atmosférická akustika. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
Schauer m
druh
konvektivních srážek vyznačující se náhlým začátkem a koncem, rychlým kolísáním
intenzity a obvykle krátkým trváním. Při přeháňkách dochází často k rychlému střídání velké
oblačnosti s krátkým vyjasněním, přičemž dobrá
dohlednost se v intenzivních srážkách značně snižuje. Jednotlivé přeháňky mají obvykle malý plošný rozsah. Přeháňky mohou být jak dešťové, tak sněhové, popř. dešťové se sněhem. V chladném ročním období v přeháňkách vypadávají často
sněhové krupky, v létě někdy
kroupy. Při špatných podmínkách pozorování oblohy lze podle přeháněk usuzovat na výskyt
konvektivních oblaků. Naopak podle charakteru oblačnosti lze odlišit přeháňky od
občasných srážek. Viz též
srážky trvalé.
▶
schauerartiger Niederschlag m
▶
scheinbarer Wind m
vektor
rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybujícím se objektem (např. lodí). Zdánlivý vítr je dán vektorovým rozdílem
pravého větru a vektoru rychlosti pohybu tělesa vzhledem k pevnému bodu na Zemi.
▶
Scherspannung f
obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s
turbulentním přenosem hybnosti v
mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru
kde
ρ značí
hustotu vzduchu a
turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami
x,
y,
z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též
tření v atmosféře,
síla tření.
▶
Scherungslinie f
čára, podél níž dochází k náhlé změně horiz. složek
větru. Viz též
horizontální střih větru.
▶
Scherungsvorticity f
složka rel.
vorticity určená
horizontálním střihem větru. V
přirozené souřadnicové soustavě lze střihovou vorticitu
ξS jednoduše určit podle vztahu:
kde
V představuje
rychlost větru,
RHs horiz. poloměr křivosti
proudnic. Je-li
střih cyklonální, je na sev. (již.) polokouli střihová vorticita kladná (záporná), je-li
anticyklonální, střihová vorticita je záporná (kladná). Tato složka rel. vorticity popisuje tendenci k omezenému stáčení proudění s výrazným horiz. střihem větru, např. na cyklonální straně
tryskového proudění. Termín se používá hlavně pro pohyby
synoptického měřítka. Viz též
vorticita křivostní,
rovnice vorticity.
▶
Schiffsbarometer n
rtuťový tlakoměr dříve užívaný na lodích, charakteristický konstrukcí
barometrické trubice (např. zúžením její části do kapilárního průřezu), jíž se potlačují oscilace tlaku vzduchu, a tedy i délky
rtuťového sloupce, způsobené pohyby lodi.
▶
Schichtmethode f
metoda hodnocení stability
teplotního zvrstvení ovzduší v horiz. vrstvě atmosféry o jednotkové tloušťce, kterou současně procházejí
výstupné i kompenzující
sestupné proudy. Metoda předpokládá, že hmotnosti vystupujícího a sestupujícího vzduchu jsou si rovny, změny teploty ve vystupujícím vzduchu probíhají podle
nasycené adiabaty a v sestupujícím vzduchu přibližně podle
suché adiabaty. Zahrnutí sestupných proudů způsobuje, že ve srovnání s
metodou částice se zmenšuje rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v jeho okolí. Odhad
horní hladiny konvekce stanovený metodou vrstvy obvykle lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Metoda vrstvy však vyžaduje odhad nebo znalost poměru plošného rozsahu výstupných a sestupných proudů. Nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vrstvy není obvyklé. Viz též
metoda vtahování.
▶
Schichtwolke f
oblak vyskytující se v horiz. rozsáhlé vrstvě. Jsou pro něj charakteristické výstupné rychlosti dosahující řádu 10
–1 m.s
–1. V řadě případů, např. v podinverzní vrstevnaté oblačnosti, jejíž vývoj je řízen radiačními procesy, jsou však hodnoty vertikální rychlosti zanedbatelné. Jako vrstevnaté označujeme oblaky druhu
stratus,
nimbostratus,
altostratus a
cirrostratus. Pojem vrstevnatý oblak není přesně vymezen a v mezinárodní
morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též
oblak kupovitý.
▶
Schichtwolke f
čes. překlad termínu
stratus.
▶
Schimmern n
fotometeor projevující se jako zdánlivé chvění objektů pozorovaných nad prohřátým zemským povrchem. Vzniká krátkodobými změnami
indexu lomu světla ve vzduchu a často může snižovat
dohlednost. Viz též
scintilace.
▶
Schirokko m
[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o
pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz
fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních
suchovějů.
▶
Schlackerwetter n
obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího
nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.
▶
Schlagregen m
část padajících
srážek, která má vlivem větru také horiz. složku pohybu. Pro jejich měření by bylo nutné použít speciální
srážkoměry s vert. záchytnou plochou. Srážky hnané větrem se na stanicích v ČR neměří, jejich měření není požadováno doporučeními
Světové meteorologické organizace.
▶
Schlammregen m
déšť, jehož
kapky obsahují abnormálně velké množství jemných minerálních částic, zachycených při vzniku nebo pádu kapek v ovzduší znečištěném
prachovou bouří. Viz též
déšť krvavý,
déšť žlutý.
▶
schlechtes Wetter n
vžité lidové označení pro počasí s trvalými nebo občasnými atm.
srážkami. Špatné počasí je často spjato s výskytem oblaků
tvaru fractus (
stratus fractus nebo
cumulus fractus „špatného počasí“). Viz též
počasí cyklonální,
počasí frontální.
▶
schleifenförmige Rauchfahne f
jeden z
tvarů kouřové vlečky, jenž je charakteristický hadovitým vzhledem vlečky ve vert. řezu. Je nejčastěji způsoben vert. konv. proudy a velkými
turbulentnímí víry, zejména při instabilním
zvrstvení vzduchu a při slabém až mírném horiz. proudění. U
zdrojů znečišťování ovzduší se silným termickým vznosem
kouřové vlečky se vyskytuje jen sporadicky.
▶
Schleuderthermometer n
skleněný teploměr upevněný na provázku, řetízku nebo v držadle. Při měření jím pozorovatel otáčí tak, aby dosáhl dostatečné ventilace nádobky, tj. rychlosti pohybu větší než 2 m.s
–1. Používal se jako předchůdce aspiračního
psychrometru k měření teploty vzduchu mimo
meteorologickou budku.
▶
Schließungsproblem n
nalezení způsobu uzavření systému
Reynoldsových rovnic tím, že v nich vyjádříme korelace druhého řádu fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění. Tyto korelace určují tzv.
Reynoldsova napětí. Problém lze obecně teoreticky řešit tak, že pro tyto druhé korelace odvodíme příslušné diferenciální (tzv. transportní) rovnice, avšak ty obsahují neznámé korelace třetího řádu. Postupujeme-li obdobně dále, lze nalézt obecné pravidlo, že pro určení korelací řádu
n-tého potřebujeme znát korelace řádu
n+1. Dospějeme tak k principiálně neuzavřené soustavě tzv. Kellerových–Friedmanových rovnic. Přijmeme-li pak na úrovni korelací určitého řádu jejich spekulativní (modelové) vyjádření, lze odtud v příslušném modelu odvodit všechny korelace nižších řádů. V tomto spočívá obecný princip tzv. RSM modelů, v nichž tedy řešíme příslušné transportní rovnice alespoň pro korelace druhého řádu. V praxi se však dnes problém uzávěru často řeší bez právě zmíněných transportních rovnic přímým vyjádřením Reynoldsových napětí prostřednictvím tzv.
nularovnicových modelů,
algebraických modelů,
jednorovnicových modelů nebo
dvourovnicových modelů.
▶
Schlüsselform f
obecné schéma
meteorologického kódu, doporučené
Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot
meteorologických prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.
▶
Schlüsselgruppe f
část alfanumerického
meteorologického kódu. Je to skupina znaků, v tradičních alfanumerických kódech obvykle pětimístná. Skupiny kódu jsou od sebe oddělené jednou nebo více mezerami. Viz též
tvar kódu.
▶
Schmelzen n
rozpouštění sněhu nebo ledu v důsledku zvýšení jejich teploty nad 0 °C. Ke změně pevného skupenství vody na kapalné dochází v přírodě především:
a) následkem
advekce teplého vzduchu nad povrch sněhu nebo ledu;
b) účinkem
přímého slunečního záření, které je absorbováno sněhem nebo ledem;
c) v důsledku deště s teplotou kapek vyšší než 0 °C. Dále tání nastává i vedením tepla z půdy, na vozovkách při stlačení sněhu za teplot slabě pod nulou, při chemickém posypu apod.
▶
Schmelzgrenze f
hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce
izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech
vzduchové hmoty.
▶
Schmelzkurve f
křivka na
fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi pevnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi ledem a kapalnou vodou). Vychází z
trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a kapalná fáze v
termodynamické rovnováze.
▶
Schmelzniveau n
hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce
izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech
vzduchové hmoty.
▶
Schmelzpunkt m
syn. teplota tání – teplota, při níž dochází k
fázovému přechodu dané látky ze skupenství pevného do skupenství kapalného při rovinném fázovém rozhraní. Ohříváme-li pevnou látku, její
teplota se zvyšuje až k bodu tání. Další ohřev již vyvolá
tání a dodané teplo je spotřebováváno na
latentní teplo tání, přičemž teplota tající látky zůstává zachována. Po úplném roztátí pevné fáze pak teplota vzniklé kapaliny při dalším ohřívání roste. Teplota tání závisí na
tlaku. U většiny látek teplota tání s rostoucím tlakem roste, u ledu a několika dalších látek však s růstem tlaku klesá (viz
regelace ledu). Čistý led při
normálním tlaku má bod tání 0 °C (273,15 K). Při inverzní změně skupenství odpovídá bodu tání
bod tuhnutí (
bod mrznutí).
▶
Schmetterlingseffekt m
syn. efekt motýlí – pojem poprvé v daném smyslu použitý Edwardem Lorenzem 29. 12. 1972 v přednášce pro „Americkou asociaci pro pokrok ve vědě“. Šlo o symbolické vyjádření myšlenky, že v některých případech mohou být atmosférické děje natolik dynamické, že, obrazně řečeno, i třepetání motýlích křídel na určitém místě může vyvolat dramatickou odezvu v atmosféře třeba na druhé straně zeměkoule. Tato myšlenka se v daných souvislostech objevuje již od počátku 70. let minulého století, bezprostředně souvisí s fenoménem
deterministického chaosu, není však vědeckou veřejností přijímána zcela bez výhrad. Později se objevil názor, že označení pro tento jev souvisí i s tím, že podoba křivek tzv. Lorenzova
atraktoru vytváří systém připomínající rozevřená motýlí křídla. Tuto interpretaci však zřejmě nelze z originálních pramenů doložit. Viz též
prostor fázový.
▶
Schmidt-Zahl f
poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem
molekulární difuze dané
pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním
podobnostních kritérií ve
fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.
▶
Schmidt-Zahl f
poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem
molekulární difuze dané
pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním
podobnostních kritérií ve
fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.
▶
Schnee m
tuhé padající srážky skládající se z
ledových krystalků, které jsou často hvězdicovitě uspořádány a agregovány do
sněhových vloček. Vypadávání sněhu se označuje jako
sněžení. Pokud k němu dochází při teplotě vzduchu vyšší než 0 °C, mívá charakter mokrého sněhu nebo deště se sněhem. Po dopadu na zemský povrch s teplotou pod 0 °C dochází k
akumulaci sněhu ve
sněhové pokrývce. Viz též
čára sněžná,
chionosféra,
bouře sněhová,
sníh zvířený.
▶
Schneebrett n
dřevěná deska o rozměrech 30 × 30 cm, která slouží k určování
výšky nového sněhu, což je výška sněhové vrstvy, která se na sněhoměrném prkénku vytvořila od posledního
pozorovacího termínu. Výška nového sněhu se měří v místě pokud možno nerušeném větrem. Od sněhu očištěné prkénko se položí na sněhovou vrstvu a lehce zatlačí tak, aby jeho horní plocha byla ve stejné úrovni se sněhovou pokrývkou. Neleží-li na stanici souvislá sněhová pokrývka, klade se prkénko přímo na půdu. Místo, kde je prkénko položeno, je vhodné označit hůlkou. Viz též
měření sněhové pokrývky.
▶
Schneedeckenmessung f
zjišťování
výšky a
vodní hodnoty sněhové pokrývky. U
sněhové pokrývky se měří výška celkové sněhové pokrývky v
klimatologickém termínu 7 h, na
synoptických stanicích ještě také v termínu 06 UTC a 18 UTC. Měření se provádí pomocí
sněhoměrné latě a na vybraných
automatických meteorologických stanicích použitím ultrasonických nebo laserových senzorů.
Výška nového sněhu se měří na
sněhoměrném prkénku v klimatologickém termínu 7 h za období 24 hodin, na synoptických stanicích ČR také za 1 hodinu, pokud je výška nového sněhu 1 cm nebo více. U
nesouvislé sněhové pokrývky se výška sněhové pokrývky neměří. Vodní hodnota sněhové pokrývky se měří
sněhoměry a na vybraných meteorologických stanicích s použitím
sněhového polštáře. Výška sněhové pokrývky se udává v cm, vodní hodnota sněhové pokrývky v mm vodního sloupce, nebo v kg.m
–2 a ve stavebnictví také v kPa.
▶
Schneedeckentag m
charakteristický den, v němž byla v určitém termínu nejméně polovina povrchu půdy v blízkém okolí
meteorologické stanice pokryta
sněhovou pokrývkou, přičemž v některých zemích je stanovena prahová hodnota její výšky. V Česku se za den se sněhovou pokrývkou považuje den, v němž v
klimatologickém termínu 7 h ležela na stanici souvislá sněhová pokrývka o výšce alespoň 1 cm. Za den se sněhovou pokrývkou se tedy nepovažuje den, v němž se sněhová pokrývka vyskytla, avšak nikoli v klimatologickém termínu 7 h, případně se vyskytl pouze
sněhový poprašek.
▶
Schneedichte f
hmotnost objemové jednotky
sněhové pokrývky vyjádřená v kg.m
–3, případně v poměru k hustotě vody. Hustota nově napadlého sněhu se pohybuje v závislosti na teplotě vzduchu a rychlosti větru od 50 do 150 kg.m
–3, hustota
starého sněhu často přesahuje 400 kg.m
–3. Viz též
firn.
▶
Schneefall m
vypadávání sněhu ve fromě jednotlivých
ledových krystalků nebo
sněhových vloček. Intenzita sněžení se hodnotí podle
dohlednosti, popř. podle přírůstku
výšky sněhové pokrývky před
termínem pozorování nebo na základě
radarových měření. Rozlišujeme slabé, mírné silné a velmi silné sněžení v termínu pozorování a dále sněžení občasné a trvalé. Na území ČR se už od nadm. výšek kolem 1 300 m může vyskytnout sněžení v každém kalendářním měsíci. Viz též
den se sněžením.
▶
Schneefallgrenze f
1. hladina (nadm. výška), nad níž se vyskytují srážky jen v tuhém skupenství – h. s. výšková (vertikální). Její poloha závisí na roč. a denní době, zeměp. š. a povětrnostní situaci. Ve většině případů leží pod hladinou nulové izotermy. Stoupá směrem k rovníku, kde ve velehorách leží prům. ve výšce 5 200 až 5 600 m; 2. čára, za níž se ve směru od rovníku k pólu vyskytují srážky jen v tuhém skupenství – h. s. šířková (zonální). Její poloha se mění především s roč. dobou a její průběh je značně složitý v důsledku rozložení pevnin a moří, závislosti na nadm. výšce apod. Nejzazší (na sev. polokouli nejjižnější, na již. polokouli nejsevernější) poloha h. s. sleduje hranici mrazu, je však posunuta poněkud blíže k rovníku. Výškovou i šířkovou h. s. lze rozlišit na okamžitou (synoptickou) a dlouhodobou (klimatickou). V. t. čára sněžná.
▶
Schneefegen n
zvířený sníh, jehož
částice jsou větrem zdviženy jen do malé výšky a unášeny při zemi, takže výrazně nesnižují vodorovnou
dohlednost ve výšce očí pozorovatele (cca 150 cm).
▶
Schneefegen n
lid. označení pro
sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko
zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též
bouře sněhová,
blizard.
▶
Schneefegen oder Schneetreiben n
hydrometeor, který se vyskytuje při
sněhové pokrývce a vysoké rychlosti větru, jenž sněhové částice unáší. Může nastávat při
sněžení nebo nezávisle na něm. Zvířený sníh způsobuje změny v rozložení
sněhové pokrývky a vznik
sněhových akumulací. Podle výšky zdvihu rozlišujeme
sníh nízko zvířený a
sníh vysoko zvířený. Viz též
vánice sněhová,
prach nebo písek zvířený.
▶
Schneeflocke f
1. v meteorologii shluk
ledových krystalků. Sněhové vločky se při
sněžení tvoří v oblacích, zejména ve
vrstevnatých oblacích druhu
nimbostratus. Většina sněhových vloček vzniká
agregací navzájem propletených
dendritů, a to především při teplotě vzduchu nad –5 °C. Čím vyšší je teplota vzduchu, tím větší mohou být sněhové vločky, protože jednotlivé krystalky částečně tají a snadněji se slepují. Střední průměr sněhových vloček je cca 5 mm při hmotnosti cca 4 mg; maximální dokumentovaná velikost se uvádí 38 cm.
2. lidové, avšak v meteorologii nevhodné označení jednotlivého ledového krystalku, především dendritu.
▶
Schneegestöber n
lid. název pro husté sněžení. Viz též
metelice,
vánice sněhová.
▶
Schneegrenze f
hranice vymezující území s celoročně možným výskytem
sněhové pokrývky. Na sněžné čáře existuje rovnováha mezi přírůstkem spadlých
tuhých srážek a úbytkem sněhové pokrývky během roku. Existuje dolní a horní sněžná čára. Pod dolní sněžnou čarou se sněhová pokrývka celoročně neudrží z teplotních příčin, nad horní sněžnou čarou, kde je množství srážek již malé, sněhová pokrývka zaniká
sublimací v důsledku slunečního záření. Dolní a horní sněžná čára vymezují
chionosféru. Praktický význam má dolní sněžná čára, která se zpravidla dělí na
čáru sněžnou klimatickou a
orografickou. Viz též
čára firnová.
▶
Schneegriesel m
název pro
sněhová zrna, který byl používán před vydáním
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965. Někdy se ve stejném významu používal i termín
krupice.
▶
Schneegriesel m
jeden z
hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu
stratus nebo z
mlhy, nikdy však v
přeháňce. Před vydáním
Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.
▶
Schneeinversion f
přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní
advekční inverze teploty vzduchu.
▶
Schneeklima n
v
Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější
klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je
permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou
klimatických typů:
klima tundry (ET) a
klima trvalého mrazu (EF). V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
arktické klima a
antarktické klima. Viz též
klima nivální.
▶
Schneekristall m
v meteorologii nevhodné označení pro
ledový krystalek.
▶
Schneelawine f
rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m
3 po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev
sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též
vítr lavinový.
▶
Schneemesser m
přístroj na měření
vodní hodnoty sněhové pokrývky a
výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na
profesionálních stanicích, popř. na vybraných
klimatologických stanicích, nebo
polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se
sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).
▶
Schneepegel m
syn. tyč sněhoměrná – lať s centimetrovým dělením na měření celkové
výšky sněhové pokrývky. Zapouští se svisle do země na místě, kde se netvoří
závěje, na celé zimní období tak, aby nula měřítka byla v úrovni terénu. Čtení na sněhoměrné lati se provádí v
klimatologických termínech, na
synoptických stanicích v termínech 06:00 UTC a 18:00 UTC. Viz též
měření sněhové pokrývky.
▶
Schneeschreiber m
v češtině zast. označení pro
váhový srážkoměr.
▶
Schneesturm m
intenzivní
sněžení nebo
vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné
akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké
cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a
závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako
blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý)
buran,
purga nebo
burga.
▶
Schneesturm m
lid. označení pro
sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko
zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též
bouře sněhová,
blizard.
▶
Schneetag m
den se srážkami, v němž bylo pozorováno
sněžení, případně padaly
sněhově krupky,
sněhová zrna,
zmrzlý déšť nebo
krupky,
ledové jehličky nebo sníh s deštěm. V některých zemích (např. v Německu) je definice zúžena na dny, kdy se vyskytly výlučně
tuhé srážky, přičemž denní
úhrn srážek dosáhl určitého minimálního prahu (např. 0,1 mm).
▶
Schneetreiben n
dříve používaný název pro větrem
zvířený sníh.
▶
Schneetreiben n
zvířený sníh, jehož
částice jsou zdviženy do značné výšky nad zemí a unášeny větrem, takže vodorovná
dohlednost ve výšce očí pozorovatele je zpravidla velmi malá a může být snížená ještě ve výšce 1 km nad zemí.
▶
Schneetreiben n
lid. označení pro
sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko
zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též
bouře sněhová,
blizard.
▶
schönes Wetter n
vžité označení pro slunečné a suché počasí, zpravidla se slabým větrem, které je typické např. v létě pro centrální část
anticyklony a
hřebene vysokého tlaku vzduchu. Nemá charakter odb. termínu. Viz též
počasí anticyklonální.
▶
Schönwetter n
vžité označení pro slunečné a suché počasí, zpravidla se slabým větrem, které je typické např. v létě pro centrální část
anticyklony a
hřebene vysokého tlaku vzduchu. Nemá charakter odb. termínu. Viz též
počasí anticyklonální.
▶
Schönwetterelektrizität
atmosféra není dokonalý izolátor, ale je slabě el. vodivá v důsledku přítomnosti kladných nebo záporných
atmosférických iontů. Tyto ionty vznikají působením
radioaktivního a
kosmického záření. Radioakt. paprsky vyzařované radioakt. látkami v půdě však ovlivňují
atmosférickou ionizaci jen do výšky stovek m, maximálně několika km nad zemí. Nad oceány je radioakt. záření asi o dva řády slabší než nad pevninou. Ve větších výškách (a nad oceány i v nižších hladinách) je ionizace zcela dominantně působena kosmickým zářením a vzrůstá rychle s výškou nad zemí, protože kosmické paprsky (nejprve primárního a posléze sekundárního kosmického záření) jsou v atmosféře progresivně zadržovány při průchodu k zemi.
Elektrická vodivost vzduchu závisí na hustotě iontů a roste přibližně exponenciálně s výškou. Ve výšce 18 km je vodivost asi o dva řády vyšší než u země. Ve výšce 50 km nad zemí má vzduch tak vysokou vodivost, že může být považován za dobrý vodič. Elektrický náboj, který dosáhne této výše, se proto rovnoměrně rozdělí okolo zeměkoule. Modelově si lze s jistým zjednodušením představit, že atmosférave výšce nad 50 km a povrch Země tvoří jakoby dvě desky koncentrického kulového kondenzátoru. Za klidného ovzduší, tj. za jasné oblohy nebo při malé oblačnosti beze srážek, mlhy, silného větru apod., má zemský povrch záporný a atmosféra převažující kladný náboj. Elektrické pole v atmosféře se při tomto rozložení náboje považuje za kladné. Prům.
elektrický gradient klidného ovzduší je u zemského povrchu asi 130 V.m
–1, hustota náboje na povrchu země je přibližně1,1 . 10
–9 C.m
–2, takže celkový záporný náboj zemského povrchu je asi 0,5 miliónu C. Hustota elektrického proudu mezi povrchem země a horní vrstvou atmosféry se odhaduje při klidném ovzduší na 3.10
–12 A.m
–2, což pro celý zemský povrch představuje asi 1500 A. Tato hodnota však není dosahována v reálné atmosféře, neboť asi polovina Země je zahalena oblaky. Elektrická vodivost vzduchu vzrůstá s výškou, avšak vertikálně tekoucí elektrický proud zůstává s výškou prakticky konstantní, z čehož vyplývá, že el. gradient s výškou klesá, a je tudíž největší při zemi. Denní chod el. gradientu nad oceány, kde nedochází k místním rušivým vlivům, má charakteristický denní průběh s minimem cca 15 % pod prům. denní hodnotou 130 V ve 03:00 UTC a s maximem cca 20 % nad touto prům. hodnotou kolem 19:00 UTC, a to nezávisle na místě pozorování. Výpočty lze dokázat, že uvedený elektrický proud by za podmínek klidného ovzduší vedl k neutralizaci záporného náboje zemského povrchu asi za 5 min. Že tomu tak není, je způsobeno přenosem nábojů opačným směrem, záporných k zemi, kladných vzhůru. Tento přenos je vyvolán výboji z hrotů vysokých předmětů, zejména pod
bouřkovými oblaky a výboji blesků v asi 1800
bouřkách, které se současně na Zemi stále vyskytují. Viz též
elektřina bouřková,
výboj hrotový.
▶
Schrägsicht f
dohlednost ve směru odkloněném o určitý ostrý úhel od horiz. roviny. V
letecké meteorologii se určuje z vyvýšeného bodu směrem k zemskému povrchu jako vzdálenost k nejdále viditelnému bodu na zemi. Šikmá dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru přistání v závěrečné fázi letu je přistávací dohlednost. Šikmá dohlednost pozorovaná z letištní budovy Řízení letového provozu je věžová dohlednost.
▶
Schreibpegel m
automatický
hladinoměr sloužící k záznamu časového průběhu
vodního stavu.
▶
Schrumpfungsachse f
syn. osa kontrakce – čára ve výškovém
deformačním poli, podél níž dochází k
difluenci proudění. Čím
izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro
frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k
ose roztažení.
▶
Schubpannung f
obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s
turbulentním přenosem hybnosti v
mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru
kde
ρ značí
hustotu vzduchu a
turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami
x,
y,
z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též
tření v atmosféře,
síla tření.
▶
Schubspannungsgeschwindigkeit f
▶
Schubspannungsgeschwindigkeit f
syn. rychlost dynamická – aerodyn. veličina používaná při studiu proudění nad drsným povrchem a definovaná vztahem
kde
τ je horiz.
tečné napětí na zemském povrchu a
ρ hustota vzduchu. Frikční rychlost se zvětšuje s rostoucí
drsností povrchu a stř. rychlostí proudění. Frikční rychlost se někdy nevhodně označuje jako rychlost tření nebo třecí rychlost. Viz též
profil větru vertikální.
▶
Schubspannungsgeschwindigkeit f
▶
Schwabe-Zyklus m
fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou
periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu
slunečních skvrn i charakteristik
záření Slunce. Výkyvy
solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita
ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního
cirkumpolárního víru. Viz též
číslo Wolfovo.
▶
schwache Brise f
vítr o prům. rychlosti větru 3,4 až 5,4 m.s
–1 nebo 12 až 19 km.h
–1. Odpovídá třetímu stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
Schwächung der Sonnenstrahlung f
▶
Schwankung eines meteorologischen Elements f
obecně míra variability, definovaná jako aritmetický průměr abs. hodnot rozdílů po sobě následujících hodnot znaku. V klimatologii se používá především k vyjádření prům. kolísání
meteorologických prvků v časových řadách. Rozlišuje se
interdiurní,
intermenzuální a
interanuální proměnlivost meteorologického prvku.
▶
schwarzer Buran m
prachová bouře v černozemních oblastech (např. na Ukrajině, na jihu evropské části Ruska, v USA apod.). Černá bouře působí značné hospodářské škody, neboť poškozuje velmi úrodné půdy. Viz též
suchověj.
▶
schwarzer Körper m
fiktivní těleso, které všechno dopadající elmag. záření absorbuje, nic neodráží ani nepropouští. Při pozorování se proto jeví jako dokonale černé. Jako všechna fyz. tělesa, tak i absolutně černé těleso při teplotě různé od 0 K vyzařuje elmag. záření, jehož intenzita se řídí
Planckovým zákonem. Absolutně černé těleso je vždy izotropním neboli kosinovým zářičem. Zemský povrch má v oboru
dlouhovlnného záření vlastnosti, které dobře odpovídají vlastnostem tzv. šedého tělesa, jehož spektrální vyzařovací funkce
může být vyjádřena ve tvaru:
kde
Eλ definujeme Planckovým zákonem a
ε je tzv. relativní vyzařovací schopnost (
emisivita), závisející na vlnové délce.
▶
Schwebstaub m
pevné částice antropogenního původu rozptýlené v atmosféře, jejichž rychlost sedimentace je natolik malá, že mohou ve vzduchu setrvávat po rel. dlouhou dobu (několik dnů i více) a dostávat se do značných vzdáleností od svých zdrojů. Velikost částic polétavého prachu je řádově 10
–5 m a menší, nejvíce jsou zastoupeny částice s rozměry pod 10
–6 m. Viz též
popílek,
spad prachu,
měření znečištění ovzduší.
▶
Schwefelregen m
déšť žlutě zabarvený částicemi pylu, popř. žlutavým prachem apod. Na našem území se žlutý déšť vyskytuje obvykle v jarních měsících, v období hromadného rozkvětu jehličnatých stromů, hlavně smrků a borovic. Množství pylu, které žlutý déšť podmiňuje, závisí na povětrnostním průběhu zimy a jara; sytěji zbarvený žlutý déšť se vyskytuje obvykle jednou za 4 až 5 let. Viz též
déšť bahnitý,
déšť krvavý.
▶
Schwerebeschleunigung f
zrychlení
g, které danému tělesu uděluje
síla zemské tíže, tj. výslednice
gravitační síly a
odstředivé síly rotace Země. Závisí na zeměp. šířce a nadm. výšce, pro hladinu moře platí na rovníku
g = 9,780 m.s
-2, na pólech
g = 9,832 m.s
-2. Ve značné části meteorologických výpočtů však lze tyto závislosti zanedbat a např. používat konvenčně stanovenou hodnotu tzv. normálního
tíhového zrychlení g = 9,806 65 m.s
-2, jež se vztahuje ke 45. rovnoběžce s. š. a mořské hladině. Pro přesnější barometrické výpočty realizované např. prostřednictvím
barometrické formule se však závislost tíhového zrychlení na z. š. zpravidla uvažuje.
▶
schwerer Sturm m
vítr o prům. rychlosti 24,5 až 28,4 m.s
–1 nebo 89 až 102 km.h
–1. Odpovídá desátému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
Schwerewellen f/pl
v
termodynamice atmosféry označení pro vertikálně příčné vlnové pohyby na volném povrchu tekutiny nebo vnitřní vlny na horiz. rozhraní dvou nemísících se tekutin, popř. v samotné vrstvě tekutiny, vznikající působením
síly zemské tíže a
vztlakové síly v interakci s různými mechanickými rozruchy (např. při obtékání překážek proudem tekutiny). Povrchové gravitační vlny mohou být podle tloušťky vrstvy tekutiny, na níž vznikají, buď Stokesova typu (velká tloušťka vrstvy), nebo Lagrangeova typu (malá tloušťka vrstvy). Toto rozlišení se např. uplatňuje podle hloubky vody u povrchových vln na vodním povrchu.
V atmosféře se spíše setkáváme s vnitřními gravitačními vlnami. Velmi známým případem jsou např. gravitační vlny na rozhraních vytvářených dolními hranicemi výškových
teplotních inverzí, tzv. vlny na inverzní hladině. Za situací se zanedbatelnou rychlostí horiz. proudění vzduchu se na těchto rozhraních vytvářejí gravitační vlny v podobě dvou vlnových sledů se shodnými parametry, avšak postupující proti sobě. Za vhodných podmínek se skládáním těchto dvou sledů mohou vytvořit
stojaté vlny, které se obvykle projevují vznikem charakteristické oblačnosti v podobě rovnoběžných oblačných pásů odpovídajících vrchům stojatých vln. Jedná-li se v jiných případech o gravitační vlny na rozhraních vytvářených pouze prudkým
vertikálním střihem větru, vytvářejí se
Helmholtzovy vlny, uplatňuje-li se horiz. rozhraní v podobě diskontinuity jak z hlediska vektoru rychlosti větru, tak hustoty vzduchu, mohou vznikat
Kelvinovy–Helmholtzovy vlny. Ke gravitačním vlnám v atmosféře patří též
závětrné vlny. V těch případech vzniku gravitačních vln, kdy se významně uplatňuje vert. střih větru, se též mluví o
střižných vlnách.
Gravitační vlny rovněž doprovázejí aktivitu
konvektivních bouří, resp. jejich výraznějších
přestřelujících vrcholů, které tyto vlny generují. Projevují se rozvlněním horní hranice
kovadliny bouře zpravidla formou koncentrických vln, šířících se od jádra bouře do jeho okolí, a jsou dále zdrojem výrazné
turbulence jak nad jádrem bouře, tak v jeho širším okolí. Jsou také zodpovědné za vznik celé řady různých dalších jevů, které se vyskytují na úrovni
horní hranice oblačnosti konvektivních bouří bezprostředně nad ní, nebo mohou propagovat do vyšších vrstev atmosféry až po horní hranici
mezosféry, a jsou zpravidla pozorované na snímcích z
meteorologických družic.
Z terminologického hlediska je třeba upozornit, že zcela odlišný obsah má termín gravitační vlny v relativistické fyzice.
▶
Schwerkraft f
syn. síla tíhová – výslednice
gravitační síly v gravitačním poli Země a
odstředivé síly vzniklé následkem rotace Země kolem zemské osy. Směr síly zemské tíže tak není, kromě pólů a rovníku, totožný se směrem gravitační síly. Síla zemské tíže směřuje kolmo k ideální mořské hladině odpovídající teoretickému tvaru geoidu. Velikost síly zemské tíže nepatrně roste s rostoucí zeměp. šířkou a v dané zeměp. šířce nepatrně klesá s rostoucí nadmořskou výškou, což ovlivňuje velikost
tíhového zrychlení. Viz též
rovnice pohybová,
vztlak.
▶
Schwimmbarograph m
tlakoměr s nádobkou, v níž je umístěn plovák. Plovákový barograf zaznamenává pohyby plováku v závislosti na změnách hladiny rtuti v nádobce. Staniční síť v České republice tento barograf nepoužívá.
▶
Schwüle f
subj. nepříjemný pocit, vyvolaný kombinovaným účinkem
teploty vzduchu,
vlhkosti vzduchu a malé
rychlosti větru na lidský organismus. Je do jisté míry opakem
zchlazování, protože čím je menší zchlazování, tím je větší dusno. Dusno se charakterizuje buď pomocí izobarické
ekvivalentní teploty (např. F. Linke považoval za začátek dusna 56 °C), nebo jen pomocí
tlaku vodní páry. Za hranici dusna se obecně přijala hodnota tlaku vodní páry 18,8 hPa (dříve 14,08 torr). Podle K. Scharlana (1942) nastávají podmínky pro pocit dusna např. tehdy, když při
relativní vlhkosti vzduchu r = 100 % je teplota vzduchu
t = 16,5 °C, dále při
r = 70 % a
t = 22,2 °C, při
r = 50 % a
t = 27,9 °C, popř. při
r = 30 % a
t = 36,9 °C. Dusno vzniká nejčastěji v létě v dopoledních hodinách, zpravidla před
konvektivní bouří (bouřkou z tepla). Viz též
den dusný,
teplota pocitová.
▶
schwüler Tag m
charakteristický den, v němž nastaly met. podmínky pro pocit
dusna. V Česku se za dusný den zpravidla považuje den, v němž
tlak vodní páry ve 14 h dosáhl alespoň hodnoty 18,8 hPa. Viz též
izohygroterma.
▶
SI n
mezinárodně dohodnutá soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Některé ze sedmi základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol) se v meteorologii běžně používají. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. S vlastním názvem se v meteorologii používá odvozená jednotka pro tlak vzduchu (
pascal) a teplotu (
stupeň Celsia), bez vlastního názvu např. m.s
–1 pro rychlost, kg.m
–3 pro hustotu apod. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Stále se používají tzv. vedlejší jednotky, které byly dříve pro svou všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI tyto vedlejší jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr a tuna.
▶
sibirische Antizyklone f
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší
tlak vzduchu (na Zemi)
redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku
stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují
regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná
inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je
sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též
anticyklona kvazistacionární,
extrémy tlaku vzduchu.
▶
Siedepunkt m
syn. teplota varu – teplota, při níž je
tlak nasycené páry nad povrchem kapalné fáze dané látky roven vnějšímu
tlaku, v atmosférických podmínkách
tlaku vzduchu. Bod varu čisté vody je při
normálním tlaku roven 100 °C (373,15 K). Tato teplota byla zvolena jako jeden ze dvou základních bodů při definování
Celsiovy teplotní stupnice. S klesajícím tlakem vzduchu se bod varu vody snižuje. Této závislosti se využívá při měření nadm. výšek
hypsometry. Viz též
bod sublimace.
▶
Sigma-System n
syn. soustava souřadnicová σ – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje normovaný
tlak vzduchu. Popisujeme ho veličinou
σ definovanou vztahem
kde
p je tlak vzduchu ve zvolené hladině,
pS tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a
pT tlak vzduchu na horním okraji uvažované části atmosféry. Kvazihorizontální osy
x a
y leží v hladině s konstantní hodnotou veličiny
σ = 1, která je totožná se zemským povrchem; vert. osu označenou
σ orientujeme ve směru poklesu hodnot této veličiny. Výhodou sigma-systému je nepřerušenost všech hladin
orografií a jejich větší hustota v blízkosti zemského povrchu, proto se sigma-systém často používá v
numerické předpovědi počasí. Viz též
p-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
SIGMET-Meldung f
(Significant Meteorological Phenomena) – informace vydaná leteckou meteorologickou výstražnou službou týkající se výskytu nebo očekávaného výskytu určitých meteorologických jevů na trati, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu. Informace SIGMET jsou předmětem mezinárodní výměny a vydávají se v souladu s postupy
ICAO ve zkrácené otevřené řeči (anglické) vždy na jeden z následujících jevů:
bouřky,
tropická cyklona, silná
turbulence, silná
námraza, silná
horská vlna, silná prachová vichřice, silná písečná vichřice,
vulkanický popel a
radioaktivní oblak. Období platnosti informací SIGMET je maximálně čtyři hodiny, v případě vulkanického popela a tropické cyklony je období platnosti šest hodin.
▶
signifikante Flächen f/pl
hladiny uváděné ve
zprávách PILOT a
TEMP, v nichž podle
aerologických měření nabývá
teplota vzduchu,
relativní vlhkost vzduchu,
směr a
rychlost větru hodnot, významných pro sestrojení křivek
vertikálního profilu teploty,
vlhkosti vzduchu a
větru. Za význačné hladiny teploty se v
troposféře považují zejména dolní a horní
hranice inverzí teploty, resp.
izotermií v případě, že tlakový rozdíl mezi základnou a horní hranicí těchto vrstev je alespoň 20 hPa, nebo je-li vrstva charakterizována významnou změnou vlhkosti vzduchu. Výběr dalších význačných hladin u teploty a vlhkosti vzduchu se provádí tak, aby se rozdíl změřené teploty a vlhkosti vzduchu nelišil od profilu zkonstruovaného pomocí význačných hladin o více než 1 °C do výšky hladiny 300 hPa, nebo
první tropopauzy, o 2 °C nad touto výškou a o 15 % rel. vlhkosti v celém rozsahu měření vlhkosti. Pro výběr význačných hladin větru jsou rozhodující odchylky od vert. průběhu změřené rychlosti a směru větru o více než 10° u směru a 5 m.s
–1 u rychlosti větru. Za význačnou hladinu se považuje i
tropopauza, hladina
maximálního větru, počáteční a nejvyšší bod měření. Jestliže se vert. průběh měřeného
prvku vynáší do
termodynamického diagramu pomocí lomené čáry, označují se význačné hladiny často jako zlomové body, popř. „zlomy".
▶
signifikante Wettererscheinungen f/pl
v
letecké meteorologii souborné označení pro následující
jevy:
bouřku,
tropickou cyklonu, výrazné
čáry instability,
kroupy, mírnou a silnou
turbulenci, mírnou a silnou
námrazu na letadlech, významné
závětrné vlny, rozsáhlé písečné nebo
prachové bouře,
namrzající déšť, popř.
ledovku aj. Tyto jevy se někdy zkráceně označují jako
význačné počasí. Viz též
mapy význačného počasí,
informace SIGMET,
informace AIRMET,
indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
▶
sich verlagernde Antizyklone f
syn. anticyklona putující –
anticyklona, která se pohybuje ve směru
řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla
termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední
cyklonou ze
série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její
stabilizaci, přičemž se postupně mění z
nízké na
vysokou a
termicky symetrickou (
teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.
▶
sich verlagernde Antizyklone f
▶
sich verlagernde Zyklone f
syn. cyklona putující –
frontální cyklona hlavně v prvých
stadiích vývoje. Postupuje ve směru
řídicího proudění s rychlostí rovnající se 0,6 až 0,8 rychlosti
geostrofického větru zjištěného v hladině tohoto proudění. Nad Evropou činí rychlost postupujících cyklon v průměru kolem 30 km.h
–1, max. až 100 km.h
–1.
▶
Sicherheitsflughöhe f
(MSA)
– nejmenší
nadm. výška, v níž se ještě může uskutečnit let v případě nouze. Letadlo letící v této výšce má zabezpečeno alespoň 300 m převýšení nad všemi překážkami daného sektoru. Sektorem se rozumí část prostoru vymezená kruhovou výsečí s poloměrem 46 km (25 námořních mil) a se středem v příslušném radionavigačním zařízení. MSA se musí respektovat v let. met. službě při použití hesla
CAVOK.
Výška základny význačné oblačnosti nemusí mít totiž hodnotu jen 1500 m a více, ale současně musí být výška základny význačné oblačnosti také větší než minimální sektorová výška. V případě, že je pro dané letiště určeno více minimálních sektorových výšek, uvažuje se jen nejvyšší hodnota. V ČR mají všechna letiště minimální sektorovou výšku do 1500 m. Vyšší minimální sektorovou výšku má např. Poprad-Tatry (2300 m).
▶
Sichtflug m
let, který se uskutečňuje za vizuálního kontaktu s povrchem země a za met. podmínek rovných nebo lepších, než jsou stanoveny minimy pro
dohlednost, vzdálenost od oblaků a od
základny oblaků. Pro tyto lety platí speciální pravidla VFR (Visual flight rules). Lety VFR lze provádět jen do letové hladiny FL 195 (19 500 stop). Výjimky z tohoto pravidla pro lety až do hladiny FL 285 (28 500 stop) mohou být schváleny Úřadem pro civilní letectví a lze je nalézt v publikaci Letecké informační služby ŘLP ČR s. p. AIP (Aeronautical Information Publication). Viz též
podmínky meteorologické pro let za viditelnosti.
▶
Sichtmarke f
terénní předmět (budova, věž, skupina stromů apod.), který ve známé vzdálenosti od met. stanice výrazně vystupuje nad obzor a jenž se užívá jako orientační bod při zjišťování
meteorologické dohlednosti.
▶
Sichtweite f
1. podle definice
Světové meteorologická organizace největší vzdálenost, na kterou lze vidět a rozeznat černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, pokud je pozorován za denního světla proti obloze horizontu, nebo který je možné vidět a rozeznat v noci, pokud je umělé osvětlení na úrovni normálního denního světla;
2. pro letecké účely je za dohlednost považována větší z:
(a) největší vzdálenosti, na kterou je možné spolehlivě vidět a rozeznat na světlém pozadí černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, a
(b) největší vzdálenosti, na kterou je možně spolehlivě rozeznat na neosvětleném pozadí světla o svítivosti přibližně 1 000 cd.
Tyto dvě vzdálenosti jsou odlišné v atm. podmínkách charakterizovaných stejným
koeficientem zeslabení. Vzdálenost (a) objektivizuje meteorologický optický dosah a vzdálenost (b) kolísá v závislosti na intenzitě osvětlení pozadí.
▶
Sichtweite f
nevh. označení pro
dohlednost.
▶
Sichtweitenmessung f
meteorologické měření za účelem zjišťování definované dohlednosti, jakou je např.
meteorologická dohlednost,
šikmá dohlednost,
vertikální dohlednost, dohlednost dráhových světel aj. Vzdálenosti, na které jsou vidět definovaná světla za
soumraku nebo v noci, lze převádět na hodnoty met. dohlednosti, která se vyjadřuje v m nebo v km. Pro přístrojová měření bývá použit
měřič průzračnosti neboli transmisometr, popř. měřič dohlednosti, používající
dopředný rozptyl světla v atmosféře neboli forward scatterometr. Viz též
měření dráhové dohlednosti,
pozorování meteorologické dohlednosti.
▶
Silberscheiben-Pyrheliometer nach Abbot n
pyrheliometr v minulosti používaný hlavně v USA. Využívá teplo, které pohltí Sluncem ozářený masivní stříbrný disk s černým nátěrem, umístěný v tubusu, jehož osa se při měření orientuje do směru dopadajících paprsků. Množství dopadajícího
přímého slunečního záření se určí ze vzrůstu teploty disku změřené
rtuťovým teploměrem pomocí konstanty určené individuálně pro každý přístroj. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval amer. astronom C. G. Abbot v r. 1900.
▶
Silur n
třetí geol. perioda
paleozoika (prvohor) mezi
ordovikem a
devonem, zahrnující období před 444 – 419 mil. roků. Koncentrace kyslíku v
atmosféře Země dosáhla několika procent, takže
ozonová vrstva již byla natolik mocná, aby umožnila rostlinám kolonizovat souš.
▶
silvagenitus
označení jednoho ze
zvláštních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označení zvláštního oblaku silvagenitus se vztahuje na oblaky, které se vyvíjejí lokálně nad lesním porostem jako výsledek zvýšení vlhkosti vzduchu v důsledku
evapotranspirace z lesního porostu. Označují se názvem vhodného
druhu, popř.
tvaru,
odrůdy a
zvláštnosti, následovaného označením silvagenitus, např.
stratus silvagenitus.
▶
Singularität f
v původním významu odchylka od hladké (idealizované) křivky dlouhodobého
ročního chodu meteorologického prvku, zvláště teploty vzduchu a množství srážek; tato odchylka má být patrná ještě při uvažování průměrů za 100 let. V tomto smyslu se tedy jedná o jev přesně vázaný na určité kalendářní období. V širším smyslu nazýváme singularitou poměrně pravidelnou odchylku od
ročního chodu počasí, podmíněnou zvýšeným výskytem určitých
povětrnostních situací v dané části roku a v některé geogr. oblasti (tedy syn. pro
meteorologickou pravidelnost).
Ve stř. Evropě je nejvýraznější singularitou
medardovské počasí, popř.
ovčí chladna, o něco méně výraznou pak
babí léto. Tzv..
ledoví muži, kteří patří k nejznámějším výkyvům v roč. průběhu počasí, se na křivkách prům. roč. chodu teploty vzduchu za víceleté období výrazněji neprojevují vzhledem k značně nepravidelnému nástupu v jednotlivých rocích. Tradovaná existence
vánoční oblevy bývá v novějších pracích zpochybňována. Některé singularity jsou zachyceny v
povětrnostních pranostikách.
▶
Siphon m
1. na jednom konci uzavřená skleněná trubice tvořící součást
rtuťového tlakoměru zahnutá do tvaru písmene „U“, která má stejný průřez v místech, kde se pohybuje horní a dolní hladina rtuti. Viz též
nádobka tlakoměru;
2. trubice tvořící součást plovákového
ombrografu zahnutá do tvaru obráceného písmene „U“, která slouží k jednorázovému rychlému výtoku vody z plovákové komory, jakmile její hladina dosáhne nastavené úrovně.
▶
Six-Thermometer n
teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak
maximální, tak i
minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v
meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.
▶
Skagerrak-Zyklone f
cyklona, vznikající v důsledku
orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.
▶
Skala der atmosphärischen Wirbel f
charakteristický průměr
atmosférických vírů, který dosahuje řádově od 10
–3 do 10
7 m. Velikost nejmenších vírů je určena velikostí
molekulární vazkosti vzduchu, která zprostředkovává disipaci kinetické energie vířivého pohybu molekul; největšími víry jsou rozsáhlé
tlakové útvary s velkou kinetickou energií. Podle rozměru těchto vírů rozlišujeme v meteorologii malé (mikro) měřítko 10
–1 až 10
3 m, střední (mezo) měřítko 10
4 až 10
5 m a velké (makro) měřítko 10
6 až 10
7 m. Viz též
makrometeorologie,
mezometeorologie,
mikrometeorologie,
délka směšovací.
▶
Skalenklassifikation atmosphärischer Prozesse nach Orlanski f
klasifikace meteorologických procesů a jevů podle jejich
charakteristických rozměrů navržená Orlanskim (1975).
Meteorologické jevy o rozměru menším než 2 km se označují jako jevy mikroměřítka, jevy s charakteristickým rozměrem 2 km až 2 000 km jako jevy mezoměřítka (resp.
mezosynoptického měřítka) a jevy o charakteristických rozměrech větších než 2 000 km jako jevy makroměřítka, resp.
synoptického měřítka. Pro každou ze tří hlavních kategorií vymezuje klasifikace i jemnější dělení, viz tabulku.
Definice charakteristického prostorového měřítka podle Orlanskiho (1985)
| Měřítko |
Rozsah rozměrů |
Příklady |
| mikro-γ |
< 20 m |
turbulence, vlečky, drsnost |
| mikro-β |
20–200 m |
prachové nebo písečné víry, termály, brázda za lodí |
| mikro-α |
200–2000 m |
tornádo, krátké gravitační vlny |
| mezo-γ |
2–20 km |
bouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města |
| mezo-β |
20–200 km |
noční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza |
| mezo-α |
200–2 000 km |
atmosférické fronty, mimotropické cyklony, tropické cyklony |
| makro-β |
2 000–20 000 km |
baroklinní vlny |
| makro-α |
> 20 000 km |
slapové vlny |
Orlanskiho klasifikace meteorologických procesů se přenáší i do popisu procesů a jevů, které lze vystihnout modelem s danou
rozlišovací schopností. Hovoříme pak o modelech příslušného měřítka. Klasifikace podle Orlanskiho je v současné době respektovanou a používanou klasifikací, i když i další autoři navrhli analogické klasifikace. Příkladem je i složitější klasifikace Fujity (1981).
▶
Slowakische bioklimatologische Gesellschaft f
(SBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o
bioklimatologii v SR, popř. čestné členy ze zahraničí. SBkS vznikla v listopadu 1968 vyčleněním z Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV v souladu se zákonem o čs. federaci. Jejím prvním předsedou byl prof. MUDr. Juraj Hensel. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace bioklimatologie.
▶
Slowakische meteorologische Gesellschaft f
(SMS) – vědecká společnost, sdružující zájemce o
meteorologii na Slovensku, popř. čestné členy ze zahraničí. SMS vznikla v roce 1960 jako součást
Československé meteorologické společnosti při ČSAV, jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc., člen korespondent ČSAV a SAV. Samostatnou společností se stala stejně jako
ČMeS v roce 1993. Sídlí v Bratislavě v sídle
SHMÚ; další pobočky v Banské Bystrici a v Košicích zanikly. Náplní činnosti SMS je především výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie.
▶
Slowakisches hydrometeorologisches Institut n
(SHMÚ) – specializovaná organizace Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky, vykonávající hydrologickou a meteorologickou službu na národní i mezinárodní úrovni; řídí se především zákonem 201/2009 Sb. o státní hydrologické službě a meteorologické službě. Monitoruje množství a jakost ovzduší a vod na území SR, archivuje, kontroluje, hodnotí a interpretuje data a informace o stavu a režimu atmosféry a hydrosféry, vytváří předpovědi a výstrahy. Provozuje Státní meteorologickou síť a Státní hydrologickou síť, síť na měření dávkového příkonu gama záření, dále provozuje meteorologické radary a sondážní aerologická měření ve vyšších vrstvách atmosféry. Poskytuje informace o počasí, klimatu a hydrologické situaci, vodních zdrojích a radioaktivitě životního prostředí. Vytváří a distribuuje předpovědi a výstrahy na nebezpečné hydrometeorologické situace, smog, ozon a radioaktivním zamoření pro vládu SR, státní správu a samosprávu, krizové řízení, veřejnost a další uživatele. Sleduje vývoj klimatického systému, koordinuje národní programy monitorování ovzduší a vod, poskytuje informace pro civilní letectví a Armádu SR. SHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích:
Světová meteorologická organizace (WMO),
Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT),
Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF),
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
SHMÚ je pověřen výkonem funkce Regionálního instrumentálního centra WMO (ROC), dočasně provozuje regionální kancelář Mezinárodního centra pro hodnocení vod (IWAC) a zabezpečuje činnost regionální kanceláře Globálního partnerství v oblasti vod (GWP). Viz též
meteorologie v ČR.
▶
Smog m
v současnosti obecně užívané označení pro různé druhy silného
znečištění ovzduší nad rozsáhlejším územím, hlavně nad velkoměsty. Různé druhy smogu jsou tvořeny složitým komplexem látek, z nichž některé se v ovzduší účastní chem. reakcí, takže složení smogu není konstantní. V původním smyslu byla termínem smog označována směs
kouře a
mlhy, vytvářející
redukční smog, též označovaný jako londýnský nebo zimní. Druhým hlavním typem smogu je
oxidační smog, nazývaný také fotochemický, losangeleský, kalifornský či letní. Viz též
Smogový varovný a regulační systém.
▶
Smogwarnsystem n
vydávání informací o výskytu mimořádně vysokých
imisí škodlivin v určité oblasti, které se provádí na základě pravidel uvedených v zákoně č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší. Infomace jsou podkladem pro pasivní nebo aktivní nouzová opatření, jakými jsou např. zdravotní doporučení skupinám citlivých osob,
regulace emisí, nebo zvýšení teploty
exhalací, a tím i
vznosu kouřové vlečky. Od roku 2018 se pro distribuci zpráv o vyhlášení smogové situace, varování nebo regulace v rámci SVRS též používá
všeobecný výstražný protokol (CAP). Viz též
smog.
▶
SNOWTAM-Meldung
zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do
pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).
▶
Sodar n
syn. lokátor akustický – zařízení k
akustické sondáži atmosféry. Tento druh
profileru pracuje na principu měření rozptylu
akustických vln, k němuž dochází na
turbulencí vyvolaných nehomogenitách
akustického indexu lomu v atmosféře. Sodar vysílá intenzivní impulzy v oboru slyšitelných frekvencí, rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např.
inverze teploty nebo
vlhkosti vzduchu,
vertikální střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vertikální a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Viz též
šíření zvuku v atmosféře,
radiolokátor meteorologický dopplerovský.
▶
Solaire m
[solér] – regionální název vých., popř. jv. větru ve střední a již. Francii. Viz též
solano.
▶
Solano m
regionální název jv., popř. vých. větru, vanoucího na jv. pobřeží Španělska v létě. Obvykle se jedná o „prodloužení“
scirocca, takže solano může být jak horký a vlhký, tak suchý a prašný vítr. Viz též
solaire.
▶
Solarigramm n
někdy používané nevhodné označení pro
pyranogram.
▶
Solarigraph m
někdy používané nevhodné označení pro
pyranograf.
▶
Solarimeter n
někdy používané nevhodné označení pro
pyranometr.
▶
Solarimeter nach Moll-Gorczyński n
syn. solarimetr Molla a Gorczyňskiho – termoel.
radiometr k měření
globálního slunečního záření. Jeho čidlo v podobě termobaterie je chráněno dvěma koncentrickými skleněnými polokoulemi. Chladné spoje jsou zakryté pouzdrem přístroje a teplé pokryty černou absorpční vrstvou. Termobaterie je pravoúhle symetrická, takže je nutné dbát na přesnou orientaci přístroje. Tento typ pyranometru je nejčastěji používán pro dlouhodobá měření globálního
a rozptýleného slunečního záření.
▶
Solarklima n
syn. klima matematické – model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez
atmosféry díky působení
astronomických klimatotvorných faktorů. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího
záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární
klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy, dále pak polární pásma. Východiskem pro popis solárního klimatu je roční pohyb Slunce po
ekliptice. Viz též
klima radiační,
klima fyzické.
▶
Solarkonstante f
syn. konstanta sluneční – celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na
horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m
–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem
radiační bilance soustavy Země – atmosféra.
▶
solenoidale Zirkulation f
málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí
izobaricko-izosterických solenoidů v
baroklinní atmosféře.
▶
Sommer m
jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických
sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od letního
slunovratu do podzimní
rovnodennosti (astronomické léto);
2. trojice letních měsíců, na sev. polokouli červen, červenec a srpen (tzv. klimatologické léto);
3. období s prům. denními teplotami vzduchu 15 °C a vyššími (tzv. vegetační léto).
▶
Sommermonsun m
monzun podmíněný převládáním nižšího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v
teplém pololetí, vanoucí zpravidla z moře na pevninu a přinášející sem
monzunové srážky.
Nástup monzunu a jeho konec, které se regionálně liší, vymezují hlavní
období dešťů. Např. prům. datum jeho nástupu v Bombaji je 5. červen a konce 15. říjen.
▶
Sommertag m
mezinárodně rozšířený
charakteristický den, v němž
maximální teplota vzduchu dosáhla hodnoty 25,0 °C nebo vyšší. Toto vymezení je užíváno v Česku i v dalších zemích, v mezinárodní komunitě se nicméně za letní den považuje teprve den s překročením této prahové hodnoty. Podmnožinou letních dní jsou
horké, popř.
velmi horké dny.
▶
Sonderwettermeldung f
1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných
meteorologckých prvků, která začíná skupinou MMMMw
2 (w
2 je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw
2;
2. met. stanice vysílající
pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny
mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).
▶
Sonderwettervorhersage f
předpověď počasí pro předem stanovené účely. Jedná se o
letecké předpovědi počasí,
zemědělsko-meteorologické předpovědi, předpovědi pro dopravu, stavebnictví, energetiku a jiné obory. Soustřeďuje se na předpověď těch
meteorologických prvků a dějů, které jsou v daném oboru lidské činnosti zvláště důležité. Viz též
předpověď počasí všeobecná.
▶
Sondierung der Atmosphäre f
aerologické měření umožňující sestavit zpravidla
vertikální profil měřených
meteorologických prvků, příp. jiných údajů. Podle druhu měřených charakteristik rozlišujeme
komplexní meteorologickou radiosondáž,
měření větru radiotechnickými prostředky,
sondáž radioaktivity atmosféry, sondáž
aktinometrickou,
ozonometrickou apod.
Základní metodou sondáže atmosféry je
radiosondážní měření pomocí
radiosondy, nesené
radiosondážním balonem. Sondáž atmosféry lze dále provádět pomocí met. přístrojů nesených i jiným dopravním prostředkem. V dřívější době byly údaje registrovány
meteorografy, dnes jsou většinou bezprostředně po získání telemetricky přenášeny na zem. Podle druhu dopravního prostředku rozeznáváme
sondáž drakovou,
letadlovou,
raketovou, popř. raketo-balonovou; k sondáži atmosféry lze využít také
meteorologických dronů. Podle směru pohybu přístroje rozlišujeme vertikální a
horizontální sondáž atmosféry.
Jiným způsobem sondáže atmosféry je sondáž pomocí
distančních meteorologických měření. Do této kategorie spadá
družicová sondáž atmosféry a sondáž pomocí signálů vysílaných ze zemského povrchu meteorologickým
radarem nebo některým z
profilerů. Podle druhu signálu rozlišujeme
akustickou sondáž atmosféry, sondáž pomocí rádiových vln, pomocí světelných paprsků s použitím
lidarů a hyperspektrální sondáž v dalších částech elektromag. spektra. Viz též
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře,
sonda upoutaná,
pseudosondáž.
▶
Sonnenaktivität f
syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to
granule,
spikule,
fakule a
sluneční skvrny ve
fotosféře, dále
sluneční erupce,
protuberance a erupce ve
sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve
chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci
jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je
atmosférická ionizace, vznik
polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též
číslo Wolfovo.
▶
Sonnenaktivität f
syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to
granule,
spikule,
fakule a
sluneční skvrny ve
fotosféře, dále
sluneční erupce,
protuberance a erupce ve
sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve
chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci
jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je
atmosférická ionizace, vznik
polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též
číslo Wolfovo.
▶
Sonneneinstrahlung f
v meteorologii nejednoznačný pojem používaný ve více významech. Např.:
1. ozáření určitého místa
přímým slunečním zářením. Doby astronomicky možného oslunění (bez ohledu na oblačnost) se zakreslují pomocí
izolinií do map oslunění;
2. v
bioklimatologii někdy syn.
insolace;
3. v
humánní bioklimatologii expozice těla přímému slunečnímu záření.
▶
Sonneneruption f
syn. erupce chromosférická – náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění flokulového pole ve sluneční
chromosféře; při výjimečné silné erupci může dojít i ke zjasnění v oblasti sluneční
fotosféry (tzv. bílá erupce). Sluneční erupce jsou typické pro období zesílené
sluneční aktivity. Jsou mohutným zdrojem rentgenového,
ultrafialového a
korpuskulárního záření. Významně ovlivňují
sluneční vítr a toky slunečního
kosmického záření zasahující Zemi.
▶
Sonnenfackel f
světlé místo ve sluneční
fotosféře, mající obvykle vláknitou strukturu. Tzv. fakulová pole se vyskytují zpravidla v okolí
slunečních skvrn při zvýšené
sluneční aktivitě.
▶
Sonnenfleck m
přechodně existující oblast ve sluneční
fotosféře s teplotou nižší vůči okolí o 1500 – 2000 K. Skvrny vznikají při zvýšené
sluneční aktivitě v důsledku silné koncentrace slunečního magnetického pole, které zabraňuje proudění a tím omezuje přenos tepelné energie z vnitřních částí slunečního tělesa. Nejtemnější (nejchladnější) středová část skvrny se nazývá umbra. Bývá lemována méně tmavou vláknitou částí skvrny, tzv. penumbrou, která u malých skvrn může být méně zřetelná nebo může zcela chybět. Rozměry skvrn dosahují od několika stovek km až po desítky tisíc km. Doba trvání skvrn se pohybuje od několika hodin (u nejmenších z nich) po několik dnů, u největších skvrn pak až po několik měsíců. Velké skvrny se často objevují ve skupinách, popř. v komplexech až o několika desítkách menších i větších skvrn. Výskyt slunečních skvrn je rozsáhle sledovaným a populárním projevem sluneční aktivity, který je nejčastěji charakterizován pomocí tzv.
Wolfova čísla. Viz též
fakule.
▶
Sonnenfleckenrelativzahl f
▶
Sonnengegenpunkt m
bod na
nebeské sféře ležící opačným směrem na přímce směřující od stanoviště pozorovatele ke Slunci. Při poloze Slunce nad (pod)
obzorem se antisolární bod nalézá pod (nad) obzorem. Viz též
protisvit,
oblouky protisluneční,
duha.
▶
Sonnenkorona f
vnější vrstva sluneční
atmosféry nad
chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K) není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též
vítr sluneční.
▶
Sonnenschein m
v meteorologii zkrácené označení pro
trvání slunečního svitu.
▶
Sonnenscheinautograph m
syn. heliograf – přístroj zaznamenávající
trvání slunečního svitu. Nejrozšířenějším typem slunoměru byl v minulosti Campbellův-Stokesův slunoměr tvořený skleněnou koulí, v jejímž ohnisku je umístěn papírový registrační pásek dělený po hodinách a propalovaný slunečními paprsky. S postupnou
automatizací meteorologických měření jsou stále častěji používány různé typy elektronických slunoměrů, které fungují většinou na principu stínění fotoelektrických diod nebo termoelektrických článků.
▶
Sonnenscheindauer f
časový interval, po který svítilo slunce, vyjádřený zpravidla v pravém slunečním čase, např. od 10.45 do 11.32 h. Viz též
trvání slunečního svitu.
▶
Sonnenscheindauer f
časový interval, během něhož je intenzita
přímého slunečního záření dopadajícího na jednotku plochy zemského povrchu kolmé k paprskům větší, než 120 W.m
–2. Závisí nejen na délce světlého dne, která je dána zeměp. š. a roční dobou, ale také na výskytu oblačnosti a na překážkách v okolí místa měření. Udává se v hodinách, popř. desetinách hodiny za den, měsíc nebo rok. Trvání slunečního svitu se měří
slunoměry s přesností na 0,1 h. Trvání slunečního svitu patří k zákl.
klimatickým prvkům. Kromě skutečného trvání slunečního svitu zjišťovaného slunoměrem se v klimatologii dále uvádí
astronomicky možné trvání slunečního svitu a
efektivně možné trvání slunečního svitu. Viz též
svit sluneční,
trvání slunečního svitu relativní.
▶
Sonnenscheinregistrierung f
▶
Sonnenscheinschreiber m
▶
Sonnenstrahlung f
elmag. a
korpuskulární záření vysílané Sluncem. Energeticky významná část elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na
horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce
zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m
–2, nazývaný
solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat
Planckovým zákonem. Z
Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru
krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na
ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na
viditelné záření (47 % záření Slunce) a na
infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,75 µm (46 % záření Slunce).
▶
Sonnenwende (Sonnwende)
okamžik, kdy Slunce dosáhne v rámci svého zdánlivého ročního pohybu po
ekliptice maximální úhlové vzdálenosti od světového rovníku neboli deklinace, která při současném sklonu
zemské osy činí cca 23,44°
. Letní (zimní) slunovrat nastává v současnosti na severní (jižní) polokouli nejčastěji 21. června, může se však vyskytnout i o den dříve nebo později. Obdobně je tomu na severní (jižní) polokouli se zimním (letním) slunovratem s nejčastějším výskytem 21. prosince. Ve dni s letním slunovratem vystupuje Slunce na daném místě během roku nejvýše nad obzor, při slunovratu zimním pak nejníže nad obzor, popř. klesá v polárních oblastech nejhlouběji pod obzor. Slunovrat má zásadní význam při členění roku na jednotlivé
sezony, přičemž letní slunovrat odděluje astronomické
léto od astronomického
jara, zimní slunovrat astronomickou
zimu od astronomického
podzimu. S dobou zejména kolem letního slunovratu je spojena řada zajímavých atmosférických jevů, např. výskyt
nočních svítících oblaků nebo tzv. bílé noci ve vyšších zeměpisných šířkách.
▶
Sonnenwind m
spojitý výron plazmy ze
sluneční koróny do okolního prostoru. Typická rychlost slunečního větru dosahuje hodnot přibližně od 300 do 750 km.s
–1, přičemž sluneční plazma proniká do vzdáleností převyšujících padesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Sluneční vítr je jednou z forem korpuskulárních toků. Ovlivňuje fyz. procesy v
zemské magnetosféře a v
horní atmosféře (
polární záře, magnetické pole Země atd.). Viz též
aktivita sluneční.
▶
Southern Oscillation f
cyklické zesilování a zeslabování
Walkerovy cirkulace v atmosféře tropického Tichomoří. Tato
oscilace se projevuje současným výskytem opačných anomálií tlaku vzduchu ve vých., resp. záp. části této oblasti, což umožňuje kvantifikaci této oscilace pomocí
indexu jižní oscilace. Při záporné fázi dosahuje tlak vzduchu ve vých. části podnormálních hodnot a v záp. části vyšších hodnot oproti normálu, což vede k zeslabení
pasátů. Naopak nárůst rozdílu tlaku vzduchu mezi vých. a záp. Tichomořím při kladné fázi jižní oscilace způsobuje zesílení pasátů. Záporná fáze jižní oscilace souvisí s jevem
El Niño, kladná fáze s jevem
La Niña; po objevení tohoto vztahu bylo počátkem 80. let 20. století zavedeno souborné označení
ENSO.
▶
Southern Oscillation Index m
(SOI) – ukazatel aktuální fáze
jižní oscilace a jeden z indikátorů
ENSO, založený na porovnání
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na Tahiti ve Francouzské Polynésii (
pT) a v australském Darwinu (
pD). Má více variant; např.
NOAA používá vztah
kde aktuální měsíční průměry tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře jsou standardizovány dlouhodobým průměrem a směrodatnou odchylkou od průměru (σ
T a σ
D) v daném kalendářním měsíci, načež je jejich rozdíl normován směrodatnou odchylkou hodnot
pT od
pD pro daný kalendářní měsíc (
σTD).
▶
sozio-ökonomische Dürre f
sucho definované pomocí ekonomických ukazatelů, kdy poptávka po nejrůznějších produktech a službách nemůže být uspokojena v důsledku nedostatku vody. Bývá vyvoláno
meteorologickým,
půdním nebo
hydrologickým suchem, podstatnou roli však hrají i antropogenní faktory, jako rychlost socioekonomického vývoje, vodohospodářská opatření apod.
▶
Spaltung des konvektiven Sturm f
proces, při kterém se jedna
konvektivní buňka rozdělí na dvě buňky (
supercely) se vzájemně opačně rotujícími
výstupnými proudy, resp.
mezocyklonami. Tento proces je podmíněn prostředím se silnou
instabilitou, výrazným
vertikálním střihem větru a
příčnou vorticitou. V idealizovaném prostředí s přímým
hodografem, kdy se proudění vzduchu relativní vůči bouři nestáčí s výškou, má vorticita pouze příčnou složku, trubice vorticity je tedy kolmá na proudění. Výstupný proud ohýbá trubici vorticity do tvaru obráceného písmene „U“, jehož rovina je kolmá na proudění. Transformuje tak horizontální vorticitu na vertikální a vytváří dvě centra rotace s opačným smyslem rotace na stranách výstupného proudu (ve svislých částech obráceného „U“). Tím dochází k rozštěpení původního výstupného proudu na dva rotující výstupné proudy. Takto vzniklé supercely se odchylují od směru původního proudění, čímž se mění proudění vzduchu relativní vůči bouři, a do bouře se dostává již i složka
proudové vorticity.
V opačném případě, v idealizovaném prostředí s půlkruhovým hodografem, je všechna vorticita proudová; do výstupného proudu pak vtéká vorticita přímo v ose proudu a supercela může vzniknout přímo bez nutnosti štěpení bouře.
▶
SPECI-Wettermeldung f
meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná mimo pravidelné zpravodajské termíny s cílem zvýšit operativnost řízení letové činnosti. Vysílá se při stanovené míře zhoršení i zlepšení povětrnostních podmínek. Sestavuje se podle kódu SPECI. Pro vysílání zprávy SPECI jsou přesně definována kritéria, zahrnující změny
směru,
rychlosti a
nárazů větru, dále změny
dohlednosti a
dráhové dohlednosti,
provozně význačné oblačnosti a výskyt
význačných jevů počasí. Viz též
zpráva o náhlé změně počasí.
▶
Spektralband n
spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma zvolenými vlnovými délkami, resp. frekvencemi. Pro různé účely, především v souvislosti s
distančními meteorologickými měřeními, se dle potřeby vymezují různá taková pásma. Viz též
kanál spektrální.
▶
Spektralbereich m
označení části
spektrálního pásma, ve které se měří
elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např.
radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.
▶
spektrale Strahldichte f
poměr
L zářivosti d
I elementu plošného zdroje o velikosti d
S a průmětu této plochy do roviny kolmé k uvažovanému směru
zářivého toku, tj.
kde
α značí úhel sevřený normálou k ploše zdroje a směrem zářivého toku. Jednotkou záře je W.m
–2.sr
–1.
▶
Spektralkanal m
označení části
spektrálního pásma, ve které se měří
elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např.
radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.
▶
Spektroradiometer n
přístroj k měření spektrální intenzity toku dopadajícího záření v různých vlnových oblastech
elektromagnetického záření. Spektroradiometry se používají většinou při pozemních i družicových měřeních obsahu a rozložení jednotlivých složek a parametrů zemské atmosféry.
▶
Sperrschicht f
syn. vrstva zádržná –
vertikálně stabilní vrstva atmosféry v určité výšce nad zemským povrchem překrývající
vertikálně instabilní atmosférickou vrstvu. Brání vzájemnému
turbulentnímu promíchávání vzduchu mezi oběma vrstvami a vertikálnímu rozvoji
konvekce probíhající v níže položené vrstvě, kterou je nejčastěji
směšovací vrstva. V zadržující vrstvě s výškou roste
potenciální teplota, popř. alespoň
adiabatická ekvivalentní potenciální teplota, pokud je zadržující vrstva nasycena vodní parou. Obzvlášť silnou zadržující vrstvu tvoří
výšková inverze teploty vzduchu či výšková
izotermie. Viz též
CIN.
▶
spezifische Feuchte f
syn.
vlhkost vzduchu specifická – charakteristika
vlhkosti vzduchu s, která udává hmotnost
vodní páry v jednotce hmotnosti
vlhkého vzduchu, tj.
kde
mv značí hmotnost vodní páry a
md hmotnost
suchého vzduchu v daném objemu
vlhkého vzduchu. Měrnou vlhkost vzduchu lze vyjádřit pomocí
tlaku vodní páry e a
tlaku vzduchu p vztahem:
kde konstanta
ε ≈ 0,622 je poměr
měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Měrná vlhkost vzduchu je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10
–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg
–1. Číselnou hodnotou se měrná vlhkost blíží hodnotě
směšovacího poměru vodní páry.
▶
spezifische Gaskonstante f
konstanta úměrnosti ve
stavové rovnici daného
ideálního plynu. Je vlastností plynu a lze ji vyjádřit vztahem
R =
R* /
m, kde
R* je
univerzální plynová konstanta a
m značí relativní (poměrnou) molekulovou hmotnost plynu. Pro
suchý vzduch platí
Rd = 287,04 J.kg
–1.K
–1 a pro
vodní páru je
Rv = 461,5 J.kg
–1.K
–1. Ve stavové rovnici pro
vlhký vzduch používáme hodnotu
Rd a
teplotu nahrazujeme hodnotou
teploty virtuální. Viz též
teplo měrné,
Mayerův vztah.
▶
spezifische Wärme f
množství tepelné energie potřebné k ohřátí látky jednotkové hmotnosti o 1 K. U plynů rozlišujeme měrné teplo při stálém tlaku
cp a měrné teplo při stálém objemu
cv. Měrné teplo plynů závisí na teplotě a tlaku a lze je přímo měřit. V rozsahu podmínek běžných v atmosféře lze tuto závislost zanedbat a považovat hodnoty
cp a
cv za konstantní. Pro
suchý vzduch lze užít hodnoty pro 273,16 K:
cpd = 1 004 J.kg
–1.K
–1,
cvd = 717 J.kg
–1.K
–1. Ve vlhkém vzduchu o
směšovacím poměru vodní páry
rv je možné použít přibližné vztahy:
Viz též
vztah Mayerův.
▶
spezifische Wärme f
dříve používaný termín pro
teplo měrné.
▶
spezifisches Volumen n
objem látky o jednotkové hmotnosti. Udává se v m
3.kg
–1 a je převrácenou hodnotou hustoty látky. V meteorologii se setkáváme zejména s měrným objemem vzduchu jakožto převrácenou hodnotou
hustoty vzduchu. Viz též
plocha izosterická.
▶
spissatus
(spi) [spisátus] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označuje závojovitý oblak, který je opticky tak hustý, že se proti Slunci zdá šedavý. Označení spissatus se používá u
druhu cirrus.
▶
spontane Kristallisation f
proces spontánního mrznutí
přechlazených kapiček v atmosféře
homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti
ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).
▶
spontane Nukleation f
syn. nukleace spontánní – ve
fyzice oblaků a srážek označení
nukleace vody nebo ledu, která probíhá spontánně, náhodnými kolizemi molekul nebo podkritických molekulárních shluků ve
vodní páře nebo vodě, bez účasti
kondenzačních či
ledových jader. Za běžných podmínek v atmosféře k homogenní nukleaci nedochází, neboť přítomnost kondenzačních a ledových jader zajišťuje přednostní uplatnění
heterogenní nukleace. Hodnoty
přesycení vodní párou, které odpovídají detekovatelné rychlosti homogenní nukleace a klesají s rostoucí teplotou, jsou řádu 10
2 %.
▶
sporadische E-Schicht f
syn. vrstva E
s – vrstva v
ionosféře vznikající občas v oblasti výskytu
vrstvy E. Na rozdíl od normální vrstvy E se vyskytuje také v noci. Má obláčkovitou, nesouvislou strukturu. Tato velmi tenká vrstva (jednotky km) vzniká zejména ve stř. zeměp. šířkách. Nejčastěji se objevuje ve formě malých oblaků v letních měsících. Její vznik je zapříčiněn dynamickými procesy v atmosféře, zejména
střihem větru, které způsobí místní zvýšení hustoty volných elektronů. Tvoří se náhle a její délka trvání se pohybuje v řádu minut až hodin. Vznik E
s vrstvy nezávisí jednoznačně na
sluneční aktivitě. Malá oblaka intenzivní ionizace významně podporují odrazivost rádiových signálů o frekvencích až desítek či stovek MHz. Údaje o výšce se liší, udává se hodnota výšky v rozmezí 100–160 km. Maximální koncentrace
iontů v E
s vrstvě může být vyšší než ve vrstvách, které leží výše, a částečně nebo úplně tak znemožňuje pozemní ionosférické sondování.
▶
Sprühregen m
poměrně stejnoměrné, husté
kapalné srážky, složené výhradně z velmi malých kapiček o průměru menším než 500 µm. Mrholení nejčastěji vypadává z hustých vrstev oblaku druhu
stratus, dosahujícího někdy až k zemi. Zvláště v chladné roční době se často vyskytuje po přechodu
teplé fronty v
teplém sektoru cyklony. Mrholení patří mezi
hydrometeory. Viz též
déšť,
mrholení mrznoucí.
▶
Sprühregen mit Glatteisbildung m
▶
Sprühregentropfen m
kapka vody o průměru menším než 500 µm vypadávající z
oblaků nebo z
mlhy na zemský povrch. Viz též
mrholení.
▶
Sprung-Formel f
psychrometrický vzorec používaný k praktickému určení
vlhkosti vzduchu z údajů Assmannova
psychrometru. Má tvar:
kde
e je
tlak vodní páry v místě měření v torrech,
es tlak nasycené vodní páry v torrech při teplotě udávané
vlhkým teploměrem,
p značí
tlak vzduchu v torrech,
A je
psychrometrický koeficient, jehož hodnota je pro uměle ventilovaný psychrometr a pro vodu 0,5 (pro led 0,43),
T značí
teplotu suchého teploměru a
T' teplotu
vlhkého teploměru. Vzorec je pojmenován podle něm. meteorologa A. Sprunga (1848–1909).
▶
squall line f
[skvól lajn] – druh
mezosynoptického konvektivního systému tvořeného víceméně lineárně uspořádanými dílčími
konvektivními bouřemi s přidruženou vrstevnatou částí. Nové konvektivní buňky vznikají na dobře vyvinuté
gust frontě systému. Squall line se často vyskytuje v
teplém sektoru cyklony před
studenou frontou, výjimečně i za ní, dále pak typicky na
vlhkostních rozhraních. Pokud se squall line vyskytuje před studenou frontou, mohou být doprovodné projevy počasí daleko výraznější než při samotném
přechodu fronty. Viz též
bow echo,
derecho,
čára instability.
▶
St. Helena-Antizyklone f
syn. anticyklona jihoatlantická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi
permanentní akční centra atmosféry.
▶
St. Helena-Antizyklone f
▶
St.-Elms-Feuer n
syn. světlo Eliášovo – označení pro
hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem). Vzniká nejčastěji pod
cumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za
bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor. Český název jevu chybně navozuje souvislost se starozákonním prorokem Eliášem. Cizojazyčné ekvivalenty však vesměs obsahují jméno Elmo, což neodpovídá jménu Eliáš, nýbrž představuje jednu ze dvou variant italského překladu jména Erasmus (Elmo, Erasmo). Jde o Erasma z Antiochie, uváděného též jako Erasmus z Formie, křesťanského světce a mučedníka z doby římského císaře Diokleciána. Ten byl zejména ve středomořské oblasti uctíván námořníky a vzýván při bouřích jako ochránce před úderem blesku do lodi (nejčastěji do stěžně), což souviselo s legendárně popisovanou událostí v jeho životě.
▶
stabile Luftmasse f
vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní
zvrstvení, tedy
vertikální teplotní gradient menší než
nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují
inverze teploty,
izotermie a jen malá
turbulence. Při dostatečné
vlhkosti vzduchu v ní vznikají
mlhy nebo nízké
vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též
hmota vzduchová instabilní.
▶
stabile Wellen f/pl
1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu nemění. 2. v
synoptické meteorologii pojem stabilní vlna obvykle označuje
frontální vlnu, jejíž amplituda s časem neroste.
▶
Stabilisierung der Antizyklone f
méně často používané označení pro proces, během něhož
postupující anticyklona, která obyčejně uzavírá
sérii cyklon, ztrácí pohyb a mohutní. Izobary se přitom stávají stále symetričtějšími vůči jejímu středu a zvětšuje se její vert. rozsah. Viz též
mohutnění anticyklony.
▶
Stabilitätsindex m
číselně vyjádřená míra
vertikální stability atmosféry. Indexy stability zpravidla hodnotí kombinovaný vliv
teploty a
vlhkosti vzduchu ve vybraných hladinách nebo vrstvách. Využívají se zejména pro předpověď vývoje konv. jevů, zejména vývoje
přeháněk a
bouřek. Výhodou indexů stability je jednoduchost výpočtu, která umožňuje stanovení indexů na základě údajů získaných
radiosondážním měřením. V současné době se řada indexů stanoví i z výsledků
modelu numerické předpovědi počasí. Mezi nejznámější indexy stability patří
Faustův index,
K-index,
Lifted index,
Showalterův index,
SWEAT index,
Total Totals index. Hodnota indexu stability roste s růstem vertikální stability atmosféry. Pokud se index vyjádří ve tvaru, kdy jeho hodnota roste s růstem
vertikální instability atmosféry, označuje se také jako index instability.
▶
Stabilitätsmaß f
v
dynamické meteorologii veličina definovaná vztahem
Γ =
γ -
γd pro nenasycený vzduch a
Γ =
γ -
γs pro vzduch nasycený vodní párou (
γ,
γd,
γs po řadě značí
vertikální teplotní gradient,
suchoadiabatický teplotní gradient a
nasyceně adiabatický gradient). Míra stability charakterizuje stabilitní poměry v atmosféře a používá se zejména v
prognostických modelech atmosféry. Viz též
stabilita atmosféry.
▶
Stabilitätsparameter m
kvantit. vyjádření stabilitních podmínek, tj. stability nebo instability
teplotního zvrstvení atmosféry. V širším smyslu mezi stabilitní parametry patří např.
vertikální teplotní gradient,
Bruntova-Vaisalova frekvence a dále parametry, které zahrnují nejen termické, ale i dynamické charakteristiky stavu atmosféry, tj. parametry typu
Richardsonova čísla, nebo pro
přízemní vrstvu atmosféry poměr
z/L, kde
z je výška nad zemským povrchem a
L je
Obuchovova délka. Viz též
vertikální instabilita atmosféry,
klasifikace stabilitní.
▶
Stadtklima n
klima velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického
aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od klimatu přilehlého venkovského okolí se městské klima zpravidla liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením
tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teploty vzduchu), nižší
relativní vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími
emisemi znečišťujících látek, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší
znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením slunečního záření. Městským klimatem se zabývá
klimatologie měst. Viz též
smog,
znečištění ovzduší tepelné.
▶
Städtklimatologie f
syn. klimatologie urbanistická – část
mezoklimatologie a
mikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i
klimatologie mezní vrstvy atmosféry a
klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska
mezoklimatu jde o interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska
mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s
bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky
hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též
klima městské.
▶
Standardatmosphäre f
model
atmosféry, vypočtený na základě
rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že
vzduch je
ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení
tlaku vzduchu,
teploty vzduchu a
hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu,
vertikální gradient teploty,
plynová konstanta a
tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V
letecké meteorologii je dohodnuto používat
mezinárodní standardní atmosféru ICAO.
▶
Standardbarometer n
tlakoměr etalonový, který je vybrán členským státem
Světové meteorologické organizace nebo oblastním sdružením WMO jako zákl. přístroj pro srovnávání tlakoměrů na území své působnosti. V současné době se v České republice metrologicky navazují
staniční tlakoměry na národní
etalon tlaku prostřednictvím hlavního etalonu organizace (
ČHMÚ). Při kalibraci se přenáší hodnoty tlaku z pracovního tlakoměru až na etalon nejvyšší kvality prostřednictvím etalonu kalibrační laboratoře. Zásadou je mít etalon tlaku minimálně dvakrát přesnější než dané pracovní měřidlo. V případě ČHMÚ se jedná o číslicový tlakoměr RPM4 od firmy FLUKE DH Instruments, který je navázaný na primární etalon Českého metrologického institutu - Pístový tlakoměr, typ DHI PG 7601 s rozšířenou nejistotou měření 0,3 Pa +0,0011 % z měřené hodnoty. Viz též
kalibrace meteorologických přístrojů.
▶
Standardbeobachtungstermin m
čas, ke kterému se vztahují
meteorologická měření a
pozorování, určený
WMO.
▶
Standarddruckfläche f
izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých
meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách
TEMP a
TEMP SHIP. Ve zprávách
PILOT a
PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách
SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.
▶
standarde Radioatmosphäre f
model atmosféry používaný při řešení úloh spojených s výpočty efektivního dosahu
radiolokace objektů, radiokomunikačních spojů, při projekci radiolokačních, spojových a jiných zařízení. V modelu standardní radioatmosféry klesá
teplota vzduchu s výškou o 6,5 °C na 1 km,
tlak vzduchu klesá s výškou podle
barometrické formule a tlak vodní páry
e podle empirického vztahu A. Ch. Chrgiana
kde
h je výška v km a konstanty
b a
c závisejí na roční době v rozmezí 0,1112 ≤
b ≤ 0,2181; 0,0286 ≤
c ≤ 0,0375.
Index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu n je pro troposférické výšky lineárně závislý na
h a pro stř. zeměp. šířky platí
Dále se ve
standardní atmosféře zavádí
efektivní poloměr Země místo skutečného poloměru Země a vztah poloměru zakřivení paprsku vzhledem k zakřivení Země s ohledem na
atmosférickou refrakci. Hodnoty stavových veličin pro standardní radioatmosféru jsou tabelovány.
▶
Standardkoordinatensystem n
z-systém, v němž osy
x a
y leží v rovině tečné k ideálnímu zemskému povrchu a směřují na východ, resp. na sever. Viz též
soustava souřadnicová přirozená.
▶
Standardpyrheliometer n
pyrheliometr, který je používán jako referenční
etalon pro kalibraci krátkovlnných
radiometrů (provozní pyrheliometry,
pyranometry). Standardní pyrheliometry slouží především jako národní, regionální a světové referenční přístroje reprezentující mezinárodní
pyrheliometrickou stupnici. Národním etalonem pro měření slunečního záření v ČR je absolutní dutinový pyrheliometr typ HF č. 30497 (výrobce Eppley Laboratories, USA) udržovaný v
ČHMÚ. Přístroj je v pravidelných intervalech porovnáván vůči světovému standardu ve Světovém radiačním středisku
WMO v Davosu, Švýcarsko.
▶
Stärke der Front f
kvalitativně posuzovaná charakteristika a tendence dějů probíhajících na
atmosférické frontě včetně
frontogeneze a
frontolýzy. Opírá se zpravidla o velikost změn hodnot
meteorologických prvků a průběh povětrnostních jevů při
přechodu fronty.
▶
Stärke des Erdblitzes f
veličina vyjadřující plošnou hustotu
blesků mezi oblakem a zemí směřujících do země za jednu bouřkovou událost,
den s bouřkou nebo rok. V tech. praxi se udává prům. hustota
úderů blesku na 1 km
2 za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování. Mapy intenzity výbojů blesku do země jsou nejvhodnějším výchozím podkladem pro stanovení pravděpodobnosti úderu blesku do objektu.
▶
Stärke des Wolkenblitzes f
veličina vyjadřující plošnou hustotu
blesků mezi oblaky za jednu bouřkovou událost,
den s bouřkou nebo za rok. V tech. praxi se udává prům. hustota výbojů na 1 km
2 za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování.
▶
starker Abwind m
[daunbé(r)st] – extrémně silný
sestupný konvektivní proud v rámci
konvektivní bouře, který je příčinou vzniku ničivých divergujících větrů u zemského povrchu. Horiz. průměr tohoto jevu se pohybuje v rozmezí metrů až desítek kilometrů. Downburst je vázán na
konvektivní oblaky, ne však vždy nutně
druhu cumulonimbus. Podle horiz. rozsahu ničivých větrů se downburst dělí na
macroburst a
microburst. Pro termín downburst, převzatý z angličtiny, se občas používá čes. termín propad studeného vzduchu.
▶
starker Wind m
vítr o prům. rychlosti 10,8 až 13,8 m.s
–1 nebo 39 až 49 km.h
–1. Odpovídá šestému stupni
Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako silný vítr uváděn vítr o prům. rychlosti větru 10,8 až 17,1 m.s
–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako silný vítr uváděn vítr odpovídající 6. až 7. stupni Beaufortovy stupnice.
▶
Starkregen m
lid. výraz pro silný déšť. Nejčastěji se jedná o
déšť přívalový.
▶
Startwettervorhersage f
letecká předpověď počasí obsahující informace o met. podmínkách nad vzletovou a přistávací dráhou nebo systémem vzletových a přistávacích drah letiště. Jde nejméně o předpověď směru, rychlosti a
nárazů přízemního větru, předpověď teploty vzduchu a
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře podle
standardní atmosféry (QNH). Předpověď pro vzlet se vydává v otevřené řeči nebo ve formě zkratek
Mezinárodní organizace civilního letectví v období 3 hodiny před plánovaným časem vzletu.
▶
Statik der Atmosphäre f
část meteorologie zabývající se prostorovým rozložením stavových veličin v atmosféře, tj. rozložením
tlaku,
teploty a
hustoty vzduchu. Přitom se předpokládá, že atmosféra je nepohyblivá vůči zemskému tělesu. Do statiky atmosféry patří mimo jiné problémy
hydrostatické rovnováhy a
stability teplotního zvrstvení. Viz též
dynamika atmosféry.
▶
Station für Messungen in der atmosphärischen Grenzschicht f
meteorologická stanice, jejíž přístroje nebo jejich čidla jsou umístěna v
mezní vrstvě atmosféry. Podle použité techniky a zaměření stanice na ní mohou probíhat
stožárová meteorologická měření, měření
upoutanou sondou,
letadlový průzkum počasí apod. Většinou měření této stanice navazuje na měření
synoptické stanice nebo
speciální stanice a bývá nejčastěji využíváno k výzkumu
šíření příměsí v ovzduší od zdrojů těchto škodlivin. Viz též
stanice meteorologická přízemní,
stanice meteorologická letadlová,
stanice aerologická.
▶
Station mit ehrenamtlichen Beobachtern f
někdy používané pracovní označení
meteorologické stanice, jejímiž pozorovateli jsou zacvičení dobrovolní spolupracovníci met. institucí, tedy osoby, které nejsou stálými zaměstnanci těchto institucí a zpravidla nemají ani met. odb. vzdělání. Viz též
stanice profesionální.
▶
stationäre Antizyklone f
▶
stationäre Front f
teor. model
atmosférické fronty, která nemění svou polohu v prostoru.
Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách
frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš
frontami kvazistacionárními.
▶
stationäre Wolke f
někdy používané označení pro
orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.
▶
stationäres Aktionszentrum n
syn. centrum atmosféry akční trvalé –
akční centrum atmosféry, které je patrné na
klimatologických mapách během celého roku. Poloha, rozsah a intenzita permanentních akčních center se nicméně do určité míry mění, a proto bývají označována i jako centra kvazipermanentní. Takovými akčními centry jsou
rovníková deprese, oceánské
subtropické anticyklony (např.
azorská anticyklona) a
cyklony nad oceány ve vysokých zeměpisných šířkách (např.
islandská cyklona).
▶
stationäres Aktionszentrum n
▶
Stationsbarometer n
přístroj pro měření tlaku vzduchu na
meteorologické stanici. Zpravidla se umísťuje uvnitř budov nebo v ochranném krytu mimo budovu (jako součást automatické stanice), aby byl chráněn před nepříznivým vlivem počasí. Dříve se pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR používaly nádobkové rtuťové
tlakoměry s redukovanou stupnicí. V současnosti se obvykle používají elektronické přístroje, zejména
tlakoměry membránové.
▶
Stationshöhe über dem (mittleren) Meeresspiegel f
nadmořská výška pozemku
meteorologické stanice v místě, kde je umístěn
srážkoměr; pokud stanice nemá srážkoměr, je to nadm. výška pozemku stanice v místě, kde je umístěn
staniční teploměr; nemá-li stanice ani srážkoměr, ani teploměr, nadm. výška stanice je definována jako prům. nadm. výška terénu okolí stanice.
▶
Stationskennziffer f
označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení
WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje
Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
▶
Stationskreis m
kroužek na
synoptické mapě, který je situován v místě
meteorologické stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha
horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též
model staniční.
▶
Stationsluftdruck m
tlak vzduchu změřený v
nadmořské výšce tlakoměru. Slouží mj. k určení
tlakové tendence. U dříve používaných
rtuťových tlakoměrů bylo k jeho určení nutné odečtený údaj redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat
přístrojovou opravu. včetně přepočtu na normální
tíhové zrychlení. Viz též
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
▶
Stationsmodell n
konvenčně uspořádaný zákres
meteorologických prvků na
synoptické mapě kolem
staničního kroužku. Podle charakteru a měřítka
synoptické mapy se používají různé typy staničních modelů. U některých met. prvků se ve staničním modelu zakresluje jen jejich výskyt pomocí symbolů, např.
druh oblaků a
meteorů, u jiných se do mapy vyznačuje jejich hodnota číselně nebo graficky. Staniční model se někdy slang. označuje jako „pavouk“. Viz též
šipka větru.
▶
Stationsthermometer n
základní přístroj pro měření
teploty vzduchu na
meteorologických stanicích v
pozorovacích termínech. Na
automatizovaných meteorologických stanicích je to
elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad povrchem země (sněhovou pokrývkou) v radiačním krytu. Na
manuálních meteorologických stanicích je staničním teploměrem
suchý teploměr s nádobkou ve stejné výšce, umístěný v
meteorologické budce. Na
profesionálních stanicích v ČR se používá suchý teploměr jako záložní přístroj.
▶
statische Grundgleichung f
▶
statische Inversion f
teplotní inverze vznikající především vyzařováním bezvýraznějšího uplatnění dynam, a advekčních příčin. Termín lze považovat za syn. radiační inverze teploty vzduchuv širším smyslu. Viz též inverze teploty vzduchu dynamická.
▶
statische Stabilität der Atmosphäre f
▶
statischer Druck m
syn. tlak hydrostatický –
tlak vyvolaný působením
síly zemské tíže uvnitř nepohybující se tekutiny. Působí vždy kolmo na stěny libovolného tělesa vnořeného do dané tekutiny. Ve fyzice atmosféry je možné také označovat tento tlak jako aerostatický, častěji se však i v tomto případě používá pojem hydrostatický tlak. V meteorologii lze za statický tlak pokládat
tlak vzduchu změřený správně umístěným
tlakoměrem. Viz též
rovnováha hydrostatická,
tlak dynamický,
tlak celkový.
▶
statistische Turbulenzmodelle n/pl
modely, jež vycházejí z fyzikálně ne zcela výstižného předpokladu, že
turbulentní proudění má náhodnou povahu, a je tedy možno na ně aplikovat klasické statistické metody, při nichž je východiskem nalezení vhodných středních hodnot charakteristik uvažovaného proudění. Problémy definování a interpretace příslušných středních hodnot jsou potom zásadními otázkami struktury, vývoje a aplikací těchto modelů. Obecně jsou tyto modely tvořeny rovnicemi s vhodně formulovanými okrajovými, event. počátečními podmínkami, kdy právě zmíněné střední hodnoty vystupují v roli hledaných neznámých.
▶
statistische Vorhersage f
předpověď
meteorologických prvků a jejich kombinací, popř.
meteorologických polí, vycházející ze znalostí statist. vlastností souborů met. prvků, vypracovávaná metodami mat. statistiky a teorie pravděpodobnosti. Ke statistické předpovědi počasí se často využívá např. metod regresní analýzy a faktorové analýzy. Statistická předpověď počasí může být součástí
předpovědi počasí numerické nebo
synoptické, dnes se však uplatňuje především při
předpovědi počasí dlouhodobé.
▶
Staub-/Sandfegen n
zvířený prach nebo písek nedosahující výšky očí pozorovatele (cca 150 cm nad zemí), takže
dohlednost není znatelně snížena. Viz též
sníh nízko zvířený.
▶
Staub-/Sandtreiben n
zvířený prach nebo písek dosahující nad úroveň očí pozorovatele (cca 150 cm nad zemí), takže
dohlednost je znatelně snížena. Viz též
sníh vysoko zvířený.
▶
Staubausfall m
syn. spad prašný – hmotnost
prachu, který se usadí na jednotku plochy za jednotku času. Nejčastěji se udává v t.km
–2.rok
–1. Velikost spadu prachu je v rozhodující míře určena velkými částicemi s velkými
pádovými rychlostmi, tedy s krátkou dobou výskytu v ovzduší. Spad prachu má proto význam spíše jako ukazatel komfortu pro účely zdravotnictví a
hygieny ovzduší než jako kritérium
znečištění ovzduší.
▶
Staubdunst m
zákal tvořený prachovými nebo malými písečnými částečkami, které byly před termínem pozorování zdviženy z povrchu Země
prachovou nebo písečnou bouří. V našich oblastech patří k velmi zřídka se vyskytujícím
litometeorům.
▶
Staubfegen oder Staubtreiben n
▶
Staubniederschlag m
syn. spad prašný – hmotnost
prachu, který se usadí na jednotku plochy za jednotku času. Nejčastěji se udává v t.km
–2.rok
–1. Velikost spadu prachu je v rozhodující míře určena velkými částicemi s velkými
pádovými rychlostmi, tedy s krátkou dobou výskytu v ovzduší. Spad prachu má proto význam spíše jako ukazatel komfortu pro účely zdravotnictví a
hygieny ovzduší než jako kritérium
znečištění ovzduší.
▶
Staubsturm m
velké množství
prachu vyzdviženého do vzduchu silným větrem a unášeného zpravidla na velké vzdálenosti od zdroje. Prachové bouře mají značný horiz. i vert. rozsah. Vzdušný proud unášející pevný materiál se může pohybovat rychlostí desítek km.h
–1, šířka proudu může dosahovat až několik stovek kilometrů, výška při silné
turbulenci i několik kilometrů.
Prachové bouře jsou na rozdíl od častějších
písečných bouří typické pro
semiaridní klima, kde
pedosféra obsahuje dostatek malých částic, které mohou být při výskytu
sucha a omezeném vegetačním krytu větrem vyzdviženy. Vzhledem ke schopnosti větru unášet částice prachu v suspenzi může docházet k přenosu prachu na vzdálenost až tisíců kilometrů, kde je ukládán jako jemná navátina (tohoto eolického původu jsou i nánosy spraše na našem území). Během jedné prachové bouře se přenášejí často až milióny tun částic na ploše o velikosti tisíců km
2. Prachové bouře tak působí značné hospodářské škody, neboť vyvolávají jednak odvátí ornice s osivem nebo i s malými rostlinami, jinde naopak dochází k zavátí vegetace, komunikací, studní apod. Během prachové bouře je navíc výrazně snížena
dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě. Prachové bouře mají různá místní označení, např. černý
buran, černý
blizard apod. Viz též
bouře prachová nebo písečná,
bouře černá,
suchověj,
seistan.
▶
Staubwirbel m
syn. rarášek –
tromba vznikající nad silně přehřátým zemským povrchem ve vrstvě vzduchu s výraznou
vertikální instabilitou atmosféry. Zdrojem rotace je vertikální
vorticita. Ta vzniká buď v důsledku
horizontálního střihu větru, nebo transformací horizontální vorticity, vzniklé působením
vertikálního střihu větru. Poloměr víru s výškou roste, osa rotace je víceméně vertikální. Směr rotace může být po směru nebo proti směru otáčení hodinových ručiček, přičemž uprostřed víru nemusí být prach nebo písek přítomen. Mohutné víry mohou mít vyvinutý kromě výstupného proudu i sestupný proud uprostřed víru, podobně jako u
tornáda.
Byly zdokumentovány víry tohoto typu, které dosáhly výšky kolem 1 000 m, převažují však výšky kolem 30 m. Víry od výšky 100 m bývají už využitelné i pro bezmotorové létání. Rychlost rotace víru se může měnit od méně než 15 m/s do více než 30 m/s. Mohou se vyskytovat i za jasného počasí a mohou způsobovat škody v úzkém pásu o šířce několika metrů, jímž postupují. Prachový nebo písečný vír řadíme mezi
litometeory.
▶
Staubzähler m
syn. konimetr – přístroj nebo pomůcka pro měření
spadu prachu nebo obsahu
poletavého prachu v atmosféře. Větší částice prachu jsou zachycovány do sedimentačních nádob zčásti naplněných záchytným roztokem, které jsou umístěny v prašné lokalitě, nejčastěji na sloupech ve výši několika metrů nad zemí. Malé prachové částice neboli poletavý prach jsou nejčastěji zachycovány na filtr, přes který je prosáván definovaný objem vzduchu. Filtr může být pevný a je exponován po dobu několika hodin až dní. Zachycené množství prachu je pak zjišťováno váhově (gravimetricky), popř. opticky měřením zákalu filtru. Pohyblivý filtrační pás, přes který je prosáván vzduch, umožňuje průběžné měření poletavého prachu sledováním opt. zákalu filtru nebo měřením útlumu
záření beta zachyceného prašnou stopou. Dříve bylo často užíván rovněž
Aitkenův počítač jader, který však měří mimo poletavý prach i ostatní složky
atmosférického aerosolu. Viz též
měření znečištění ovzduší.
▶
Staudruck m
tlak působící v proudící tekutině na plochu orientovanou kolmo ke směru proudění po odečtení
statického tlaku. Z hlediska rozměrové analýzy je dynamický tlak ekvivalentní množství
kinetické energie v jednotce objemu proudící tekutiny, tzn. je přímo úměrný čtverci
rychlosti proudění a hustotě tekutiny. U ploch, které nejsou orientovány kolmo ke směru proudění, je silové působení dynamického tlaku dáno průmětem do směru vnější normály k dané ploše. Viz též
tlak větru,
energie větru.
▶
Staurohranemometer n
anemometr založený na principu
Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního
manometru. Tlakový rozdíl Δ
p závisí na
rychlosti větru v a
hustotě vzduchu ρ podle vztahu
kde
k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního
anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též
anemometr tlakový.
▶
Stefan-Boltzmann-Gesetz n
fyz. zákon, podle nějž je množství energie
E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy
absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.
kde
T je
teplota v K a
σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta. Stefanův–Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího
zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též
záření zemského povrchu.
▶
Stefan-Boltzmann-Konstante f
▶
stehende Wellen f/pl
1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších
gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní
gravitační vlny na dolních hranicích výškových
teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být
závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku,
nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.
▶
steifer Wind m
vítr o prům. rychlosti 13,9 až 17,1 m.s
–1 nebo 50 až 61 km.h
–1. Odpovídá sedmému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
Steppenklima n
1. v
Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ
suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem
srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Vyskytuje se ve stepích a v suchých savanách. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití těchto oblastí, což platí především v případě výskytu
agronomického sucha. Klima stepi může být též označeno jako semiaridní klima.
2. klima oblastí pokrytých biomem stepi. Jejich výskyt na Zemi je důsledkem kontinentality klimatu, která kromě nedostatku srážek způsobuje i velkou
roční amplitudu teploty vzduchu. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).
▶
steuernde Fläche f
hladina s dostatečně výrazným, ustáleným a co do směru nepříliš plošně proměnlivým přenosem vzduchu ve stř.
troposféře, v jehož směru se v podstatě přemísťují přízemní
tlakové útvary (odtud řídící proudění). Za hladinu řídícího proudění se obvykle považuje hladina, ve které leží osa výškové
frontální zóny. V létě to bývá hladina okolo 500 hPa, v zimě okolo 700 hPa. Viz též
proudění řídící.
▶
steuernde Strömung f
málo zakřivené ustálené proudění vzduchu ve stř.
troposféře, v jehož směru se všeobecně přemísťují nízké
tlakové útvary. Za směr řídícího proudění se v synop. praxi považuje směr
izohyps na
mapách absolutní topografie hladin 500 nebo 700 hPa. Při subj. předpovědi přízemního
tlakového pole se obvykle předpokládalo, že rychlost přesunu tlakových útvarů je přibližně rovna 0,8 rychlosti
geostrofického větru v hladině 700 hPa nebo 0,6 rychlosti v hladině 500 hPa. Ve skutečnosti se rychlost přesunu mění v dosti širokých mezích a závisí na typu tlakového útvaru a jeho vývojovém stadiu. V současné době se jedná již o zastaralý pojem spojený s klasickými
synoptickými metodami předpovědi počasí.
▶
Steuerungszentrum n
tlakový útvar, který určuje směr proudění vzduchu a
celkovou povětrnostní situaci v dané oblasti. Nejčastěji jím bývá rozsáhlá, málo pohyblivá a
studená cyklona, nebo vysoká a
teplá anticyklona.
▶
Stokes-Formel f
vzorec pro výpočet
pádové rychlosti vodních kapek sférického tvaru, použitelný při malých poloměrech kapek. Má tvar:
kde
v je pádová rychlost vodní kapky,
r její poloměr,
ρw hustota vody,
ρ hustota vzduchu,
µ dynamický
koeficient vazkosti vzduchu a
g tíhové
tíhové zrychlení. Stokesův vzorec lze použít u kapek s poloměrem
r ≤ 5.10
–5 m. Viz též
zákon Stokesův.
▶
Stokes-Parameter m
bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii
koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
kde
vR, resp.
vr značí velikost
pádové rychlosti kapek o poloměru
R, resp.
r (
r <<
R),
ρw hustotu vody a
μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz
vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru
r a hustotě
ρw, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná
Stokesovým zákonem. Viz též
vzorec Stokesův.
▶
Stokes-Parameter m
bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii
koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
kde
vR, resp.
vr značí velikost
pádové rychlosti kapek o poloměru
R, resp.
r (
r <<
R),
ρw hustotu vody a
μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz
vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru
r a hustotě
ρw, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná
Stokesovým zákonem. Viz též
vzorec Stokesův.
▶
Stokessches Gesetz n
zákon, podle nějž síla odporu
F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem
kde
µ značí dyn.
koeficient vazkosti prostředí a
r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí
ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též
vzorec Stokesův.
▶
Störungsmethode f
syn. metoda poruch – metoda založená na aplikaci tzv. poruchového počtu. Fyz. veličiny podle ní rozkládáme na část stacionární (časově zprůměrovanou) a poruchovou neboli perturbační (časově rychle proměnnou). V meteorologii se s použitím perturbační metody setkáváme zejména v souvislosti s atm.
turbulencí,
turbulentním přenosem, vlnovými ději apod.
▶
stossartiger Blitzentladungsstrom m
jednorázový impulz záporné nebo kladné polarity velmi krátkého trvání (několik desítek nebo stovek µs) v rámci
dílčího výboje blesku; vyznačuje se vysokou
amplitudou proudu blesku od 10
2 do 3.10
5 A.
▶
Stosswelle f
prudká porucha v poli tlaku, hustoty a teploty vzduchu, jejíž postup je doprovázen výraznými akustickými projevy. Vznik rázové vlny lze např. vysvětlit tak, že oblast zhuštění vzduchu, tvořící součást
zvukových vln, postupuje rychleji než oblast zředění a dohání ji. K tomuto jevu dochází, pohybuje-li se zdroj zvukových vln (např. letadlo, raketa, dělostřelecký granát) nadzvukovou rychlostí vzhledem k okolnímu vzduchu. Doprovodné akustické projevy se pak označují jako
sonický třesk Rázové vlny vznikají také v důsledku
adiabatického oteplování v oblasti zhuštění zvukové vlny a adiabatického ochlazování v oblasti jejího zředění, neboť rychlost zvuku ve vzduchu roste s rostoucí teplotou. K uplatnění tohoto mechanizmu vzniku rázových vln však může docházet pouze tehdy, je-li velikost přetlaku v oblasti zhuštění, resp. velikost podtlaku v oblasti zředění řádově alespoň srovnatelná s okolním tlakem vzduchu. K transformaci běžné zvukové vlny na vlnu rázovou tak může dojít při jejím šíření do vysokých řídkých vrstev atmosféry, neboť velikost zmíněného přetlaku, resp. podtlaku klesá s výškou podstatně pomaleji než velikost atm. tlaku stanovená podle
barometrické formule. Ve fyzice a v technické praxi se pojem rázové vlny používá i v dalších souvislostech, např. u silných výbuchů, kdy hodnoty zmíněného přetlaku mohou převyšovat hodnoty tlaku vzduchu až o několik řádů. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
Strahldichte f
poměr
zářivého toku d
Φ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu d
α, jehož osa leží v daném směru, a velikosti tohoto úhlu
Jednotkou zářivosti je W.sr
–1. Zářivost je zákl. veličinou v
aktinometrii. Je-li pro daný zdroj jeho zářivost nezávislá na směru, jde o izotropní zářič.
▶
Strahlstrom m
syn. jet stream [džet strím] – silné proudění vzduchu ve tvaru zploštělé trubice s kvazi horiz. osou max. rychlosti proudění vzduchu, zpravidla 1–2 km pod
tropopauzou, jež je charakterizováno nejen velkými rychlostmi, nýbrž i výrazným
horizontálním a
vertikálním střihem větru. Podle definice
WMO je tryskové proudění vymezeno
izotachou 30 m.s
–1, horiz. střihem větru alespoň 5 m.s
–1 na 100 km a vert. střihem větru 5 až 10 m.s
–1 na 1 km. Horiz. rozměry podél
osy tryskového proudění jsou tisíce km a vert. rozměry jsou jednotky km. Je strukturně spojeno s
planetární výškovou frontální zónou. Tryskové proudění se vyskytuje i ve
stratosféře a
mezosféře. Poprvé bylo toto proudění prokázáno za 2. svět. války nad Tichým oceánem při letech nad Japonskem. V literatuře se uvádějí rychlosti tryskového proudění až přes 500 km.h
–1. Nad územím ČR byly naměřeny hodnoty okolo 300 km.h
–1. Viz též
klasifikace tryskového proudění geografická.
▶
Strahlstromachse f
jedna ze základních popisných charakteristik
tryskového proudění odpovídající
proudnici největší rychlosti. Osa tryskového proudění mění svou polohu v závislosti na různých podmínkách. V našich zeměpisných šířkách bývá nejčastěji ve výšce 9 až 13 km, tedy 1 až 2 km pod
tropopauzou. Udává se však, že až 20 % případů výskytu tryskového proudění je charakterizovaných osou tryskového proudění nad tropopauzou.
▶
Strahlströmung f
syn. jet stream [džet strím] – silné proudění vzduchu ve tvaru zploštělé trubice s kvazi horiz. osou max. rychlosti proudění vzduchu, zpravidla 1–2 km pod
tropopauzou, jež je charakterizováno nejen velkými rychlostmi, nýbrž i výrazným
horizontálním a
vertikálním střihem větru. Podle definice
WMO je tryskové proudění vymezeno
izotachou 30 m.s
–1, horiz. střihem větru alespoň 5 m.s
–1 na 100 km a vert. střihem větru 5 až 10 m.s
–1 na 1 km. Horiz. rozměry podél
osy tryskového proudění jsou tisíce km a vert. rozměry jsou jednotky km. Je strukturně spojeno s
planetární výškovou frontální zónou. Tryskové proudění se vyskytuje i ve
stratosféře a
mezosféře. Poprvé bylo toto proudění prokázáno za 2. svět. války nad Tichým oceánem při letech nad Japonskem. V literatuře se uvádějí rychlosti tryskového proudění až přes 500 km.h
–1. Nad územím ČR byly naměřeny hodnoty okolo 300 km.h
–1. Viz též
klasifikace tryskového proudění geografická.
▶
Strahlung der Erdoberfläche f
▶
Strahlung der Erdoberfläche f
dlouhovlnné záření určité části zemského povrchu, které závisí na jeho teplotě i vyzařovací schopnosti a které směřuje nahoru. Poněvadž rel. vyzařovací schopnost různých přirozených povrchů Země, vzhledem k vyzařování černého tělesa je v dlouhovlnném oboru málo odchylná od 1, bývá záření zemského povrchu ztotožňováno se zářením
absolutně černého tělesa o stejné teplotě, jakou má povrch Země. Intenzita tohoto záření se určuje pomocí
Stefanova–Boltzmannova zákona. Vlnové délky záření zemského povrchu leží přibližně mezi 1 až 1 000 µm s maximem energie u vlnové délky kolem 10 µm. Intenzita záření zemského povrchu při teplotě 0 °C činí přibližně 0,3 kW.m
–2. Při studiu
radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojem záření povrchu Země, který označuje pro celou planetu úhrn záření zemského povrchu směřujícího nahoru a unikajícího do kosmického prostoru.
▶
Strahlung eines schwarzen Körpers f
elmag. záření, jehož spektrální složení je přesně dáno
Planckovým zákonem. Viz též
těleso absolutně černé.
▶
Strahlung f
syn. radiace
1. přenos energie formou šíření elmag. vln (elmag. záření), nebo toku hmotných částic (
korpuskulární záření). Velikost záření se vyjadřuje nejčastěji intenzitou toku energie, pro niž je v SI základní jednotkou W.m
–2. Podle zdroje rozlišujeme
kosmické záření,
záření Slunce a
záření Země, které je tvořeno
zářením zemského povrchu a
zářením atmosféry. Výsledný tok záření vznikající jako rozdíl jednotlivých složek záření se v meteorologii nazývá
bilancí záření, jejíž hodnota určuje energ. zisk nebo ztrátu zemského povrchu nebo části atmosféry.
2. v meteorologii zkrácené značení pro elmag. záření. Vlnová délka elmag. záření různého původu se v atmosféře pohybuje od 10
–14 do 10
–2 m. Podle vlnové délky rozlišujeme
záření krátkovlnné a
záření dlouhovlnné, v podrobnějším členění pak
záření gama,
rentgenové,
ultrafialové,
viditelné,
infračervené, mikrovlny a další radiové vlny. Pro energ. bilanci soustavy Země–atmosféra má rozhodující význam záření o vlnových délkách řádově 0,1 µm až 100 µm. V krátkovlnném oboru je to
globální sluneční záření, tvořené
přímým a
rozptýleným slunečním zářením a jejich složkami odraženými zemským povrchem.
▶
Strahlung im sichtbaren Wellenlängenbereich f
syn. světlo –
krátkovlnné záření o vlnových délkách od 0,4 do cca 0,75 µm, na něž je citlivé lidské oko. Jednotlivým vlnovým délkám odpovídají určité barvy spektra, a to od fialové, která má nejkratší vlnové délky, až po červenou s nejdelšími vlnovými délkami. Viz též
záření Slunce,
fotometrie.
▶
Strahlung-Klimafaktor m
klimatotvorný faktor působící prostřednictvím určité složky
radiační bilance. Základním radiačním klimatotvorným faktorem je
sluneční záření dopadající na
horní hranici atmosféry, k němuž se připojují i další astronomické klimatotvorné faktory, které ho ovlivňují. Ostatní toky zářivé energie, podmíněné transformací slun. záření v atmosféře a na zemském povrchu, jako je
záření přímé,
rozptýlené, odražené,
vyzařování zemského povrchu a
atmosféry, jsou ovlivněny
geografickými klimatotvornými faktory, především zeměp. šířkou, nadm. výškou a vlastnostmi
aktivního povrchu.
▶
Strahlungs-Konvektions-Modell n
klimatický model vycházející z předpokladu tzv. čistě radiační rovnováhy, při které jsou změny teploty ve sledovaných vrstvách atmosféry dány výslednicí toků
slunečního a
dlouhovlnného záření. Tyto modely vycházejí z jisté modelové představy o vert. rozložení radiačně aktivních složek atmosféry (
oxidu uhličitého,
vodní páry,
oblačnosti,
atmosférického aerosolu,
ozonu apod.) a jejich radiačních vlastností. Při výpočtech teploty ve spodní
troposféře se používá tzv. konv. přizpůsobení, jehož princip spočívá v tom, že v blízkosti zemského povrchu se kromě
zářivých toků uvažují i konv. toky tepla. Uvedené modely se používají zejména ke studiu vlivu antropogenního
znečištění ovzduší stopovými látkami na klima.
▶
Strahlungsabkühlung f
izobarické snižování teploty
aktivního povrchu země a přilehlé vrstvy vzduchu v důsledku záporné
bilance záření. K radiačnímu ochlazování též dochází ve vrstvách vzduchu, které obsahují zvýšené množství vodní páry, popř. kondenzační produkty, neboť vodní pára i kondenzační produkty intenzivně vyzařují
dlouhovlnné záření. Radiační ochlazení bývá příčinou
radiačních mlh nebo
mrazíků, a to zejména v noci, kdy tepelné ztráty způsobené vyzařováním nejsou kompenzovány příkonem slunečního záření.
▶
strahlungsaktive Gase n/pl
plynné
složky atmosféry Země, které ovlivňují její
radiační bilanci prostřednictvím
selektivní absorpce záření. Hlavní část radiačně aktivních plynů tvoří
skleníkové plyny.
▶
Strahlungsaustausch m
vzájemná výměna energie mezi fyz. objekty působená vyzařováním a absorbováním elmag. záření. Protože intenzita vyzařování výrazně roste s povrchovou teplotou vyzařujícího objektu, působí radiační výměna obecně postupné vyrovnávání teplotních rozdílů. V
zemské atmosféře se radiační výměna uskutečňuje především prostřednictvím toků
dlouhovlnného záření. Vliv radiační výměny v ovzduší je výrazný zejména za situací s malou
turbulentní výměnou, tj. nejčastěji za jasných a klidných nocí. V ostatních případech, tedy zejména v denních hodinách, se radiační výměna ve srovnání s turbulentní výměnou podílí na přenosu energie pouze v menším rozsahu.
▶
strahlungsbedingte Luftmassentransformation f
oteplování nebo ochlazování vzduchu v důsledku kladné anebo záporné
radiační bilance aktivního povrchu i v důsledku radiačních toků ve
volné atmosféře. Projevuje se však i ve změnách dalších
meteorologických prvků, především ve
vlhkosti vzduchu, v druhu
oblačnosti, v
dohlednosti aj.
▶
Strahlungsbilanz der Atmosphäre f
rozdíl množství
záření pohlceného a vyzářeného atmosférou. Vztahuje se buď ke sloupci atmosféry o jednotkovém horiz. průřezu a výšce rovné tloušťce atmosféry, nebo k celé
atmosféře Země. Protože atmosféra pohlcuje sluneční záření poměrně málo, má pro radiační bilanci atmosféry podstatný význam pohlcování
dlouhovlnného záření a vlastní
záření atmosféry. Radiační bilance atmosféry je vždy záporná a takto vzniklý deficit v
tepelné bilanci atmosféry je kompenzován uvolňováním tepla při fázových přechodech a
turbulentní výměnou tepla mezi zemským povrchem a atmosférou. Viz též
bilance radiační.
▶
Strahlungsbilanz der Erdoberfläche f
rozdíl množství
globálního slunečního záření absorbovaného jednotkou plochy zemského povrchu a
efektivního vyzařování zemského povrchu. Okamžité hodnoty radiační bilance zemského povrchu mohou být kladné i záporné, přičemž přechod od kladné bilance k záporné a naopak (v denním chodu) se zpravidla pozoruje při výškách Slunce 10 až 15° nad obzorem. Radiační bilance zemského povrchu je energ. základem bytí a vývoje organické přírody,
klimatotvorným faktorem, podílí se na režimu oceánských a kontinentálních vod, na utváření fyzicko-geogr. poměrů na zemském povrchu aj. Viz též
bilance záření.
▶
Strahlungsbilanz des Systems Erde-Atmosphaere
rozdíl množství
slunečního záření vstupujícího do zemské
atmosféry a
záření Země, tj. záření povrchu Země a atmosféry Země unikajícího do světového prostoru. Protože soustava tvořená Zemí a její atmosférou si nevyměňuje s okolním prostorem významnější měrou teplo jinak než prostřednictvím
radiačního přenosu je bilance radiační soustavy Země-atmosféra též
tepelnou bilancí tohoto systému.
▶
Strahlungsbilanz f
syn. bilance radiační – rozdíl
záření směřujícího dolů a
záření směřujícího nahoru, vztažený k určité hladině, vrstvě nebo sloupci
atmosféry, k zemskému povrchu, popř. k celé soustavě Země-atmosféra. Kladné hodnoty bilance záření znamenají při radiačním přenosu energie energ. zisk pro danou hladinu nebo soustavu, záporné hodnoty energ. ztrátu. Vztahuje-li se bilance záření k různým časovým obdobím (např. den, měsíc, rok), označuje se zpravidla názvem denní, měs., roční úhrn bilance záření. Podle vlnových délek se někdy člení na krátkovlnnou, tzv.
bilanci slunečního záření; a dlouhovlnnou, tzv.
bilanci zemského zářeni. Jestliže sledujeme odděleně bilance záření zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra, používáme označení
radiační bilance zemského povrchu,
atmosféry nebo
soustavy Země-atmosféra. Bilance záření se měří
bilancometry a vyjadřuje se ve
W.m–2 jako intenzita záření, popř.
J.m–2 jako množství záření. Viz též
bilance tepelná,
záření Země.
▶
Strahlungsbilanzmesser m
přístroj pro měření rozdílu celkového
záření (0,3 až 100 μm) dopadajícího na horní a spodní stranu vodorovného čidla z prostorového úhlu 2π. Čidlo je nejčastěji tvořeno dvojicí tenkých černých kovových destiček, vzájemně propojených diferenční termobaterií, která měří rozdíl teplot obou destiček. Tento rozdíl je úměrný radiační
bilanci záření. Použitý indikátor napětí musí mít posunutou nulu, aby bylo možné měřit kladná i záporná napětí termočlánku. Bilancometry v trvalém provozu mají chráněna čidla tenkými (0,1 mm) polyetylenovými polokoulemi známými jako lupolen-H.
▶
Strahlungsbilanzschreiber m
bilancoměr doplněný registr. zařízením, které umožňuje zápis časového průběhu
bilance zářeni. Jako registr. zařízení se nejčastěji používá bodový n. liniový zapisovač el. napětí n. proudu.
▶
Strahlungsdiagramm n
nevh. diagram radiační – nomogram umožňující, na základě znalosti teploty zemského povrchu a aerologických údajů o
vertikálním profilu teploty i
vlhkosti vzduchu, rychle přibližně vyhodnocovat velikost vert. toků
dlouhovlnného záření v úrovni zemského povrchu a v různých hladinách atmosféry, zjišťovat
efektivní a
zpětné záření i např.
radiační ochlazování ve zvolených vrstvách atmosféry. K nejznámějším radiačním nomogramům patří nomogramy Elsasserův, Möllerův, Yamamotův apod. Z dnešního hlediska jde již o prostředek zastaralý, ale značného historického významu.
▶
Strahlungsfeld n
prostorové rozložení
záření pocházejícího z jednoho nebo více zdrojů. Pole záření, v jehož libovolném bodu nezávisí hodnota intenzity na směru zvoleného paprsku, nazýváme izotropním. V případě, že rozložení záření je prostorově konstantní, mluvíme o homogenním poli záření. Pro meteorologii jsou významná zejména pole
přímého a
rozptýleného slunečního záření, spolu s polem
dlouhovlnného záření.
▶
Strahlungsfluss m
syn. tok radiační –
1. množství
záření vyjádřené v energ. jednotkách, které za jednotku času dopadá na jednotkovou plochu dané orientace, popř. touto plochou prochází nebo je jí vyzařováno do určitého prostorového úhlu, event. do celého poloprostoru. Podle toho rozlišujeme tok záření dopadajícího, procházejícího nebo vyzařovaného. V meteorologii jde nejčastěji o toky
přímého,
rozptýleného nebo
globálního slunečního záření, popř. o toky
dlouhovlnného záření, a to buď v celém rozsahu spektra, nebo jen v určitých oborech vlnových délek. Základní jednotkou zářivého toku je Joule na metr čtvereční za s (J.m
–2.s
–1),resp. (W.m
–2);
2. jako zářivý tok bodového zdroje označujeme množství záření, vyjádřené v energ. jednotkách, vyzařované tímto zdrojem za jednotku času do určitého prostorového úhlu nebo do celého prostoru. V tomto případě je jednotkou Joule za sekundu (J.s
–1), resp. watt (W).
Viz též
ozáření.
▶
Strahlungshaushalt m
syn. bilance radiační – rozdíl
záření směřujícího dolů a
záření směřujícího nahoru, vztažený k určité hladině, vrstvě nebo sloupci
atmosféry, k zemskému povrchu, popř. k celé soustavě Země-atmosféra. Kladné hodnoty bilance záření znamenají při radiačním přenosu energie energ. zisk pro danou hladinu nebo soustavu, záporné hodnoty energ. ztrátu. Vztahuje-li se bilance záření k různým časovým obdobím (např. den, měsíc, rok), označuje se zpravidla názvem denní, měs., roční úhrn bilance záření. Podle vlnových délek se někdy člení na krátkovlnnou, tzv.
bilanci slunečního záření; a dlouhovlnnou, tzv.
bilanci zemského zářeni. Jestliže sledujeme odděleně bilance záření zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra, používáme označení
radiační bilance zemského povrchu,
atmosféry nebo
soustavy Země-atmosféra. Bilance záření se měří
bilancometry a vyjadřuje se ve
W.m–2 jako intenzita záření, popř.
J.m–2 jako množství záření. Viz též
bilance tepelná,
záření Země.
▶
Strahlungsintensität f
poměr
zářivého toku d
Φ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu d
α, jehož osa leží v daném směru, a velikosti tohoto úhlu
Jednotkou zářivosti je W.sr
–1. Zářivost je zákl. veličinou v
aktinometrii. Je-li pro daný zdroj jeho zářivost nezávislá na směru, jde o izotropní zářič.
▶
Strahlungsinversion f
teplotní inverze vznikající jako důsledek vyzařování tepla ze zemského povrchu, z povrchu sněhu nebo ledu, z horní vrstvy oblaků apod. Nejobvyklejšími přízemními radiačními inverzemi jsou
noční inverze teploty vzduchu. V zimě, kdy je obecně malý příkon slunečního záření k zemskému povrchu, se však přízemní radiační inverze mohou vytvářet i v denních hodinách. Méně často vznikají radiační inverze při vyzařování oblačné nebo velmi vlhké, popř. znečištěné vrstvy vzduchu v atmosféře, kdy se teplotní inverze vytváří bezprostředně nad touto vrstvou jako radiační
inverze výšková.
▶
Strahlungsklima n
model klimatu utvářeného pouze
radiačními klimatotvornými faktory. Na Zemi se mu nejvíce blíží klima oblastí s malou intenzitou
hydrologického cyklu a malou oblačností, tedy především
klima pouště. Termín je někdy používán též ve smyslu
solární klima. Viz též
klima fyzické.
▶
Strahlungsnebel m
syn. mlha z vyzařování –
mlha vzniklá
izobarickým radiačním ochlazováním vzduchu od
aktivního povrchu, jehož teplota se snižuje následkem
efektivního vyzařování. Tímto způsobem vznikají mlhy především v noci, v zimním období se někdy udržují po celý den. Častější jsou
mlhy přízemní než
mlhy vysoké. Viz též
klasifikace mlh Willettova,
mlha advekční.
▶
Strahlungsschutz m
zpravidla plastové, polouzavřené stínítko sloužící jako ochrana jednoho nebo několika pod ním umístěných
meteorologických přístrojů před rušivými účinky
záření a
srážek, které však umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Nahrazuje dříve používanou
meteorologickou budku.
▶
Strahlungstemperatur f
syn. teplota jasová – fiktivní teplota vyzařujícího reálného tělesa, která odpovídá teplotě
absolutně černého tělesa, emitujícího v daném
spektrálním pásmu (kanálu), resp. vlnové délce, záření stejné intenzity jako je záření reálného tělesa naměřené
radiometrem. Někdy se používá termín teplota jasová. Radiační teplota oblačnosti je silně závislá na mikrofyzikálním složení,
optické hustotě a na vlnové délce spektrální oblasti, ve které oblačnost pozorujeme. Vzhledem k tomu, že většina reálných objektů má
emisivitu menší než jedna, je radiační teplota ve většině případů (s výjimkou částečně transparentní oblačnosti) nižší než teplota reálná (termodynamická).
▶
Strahlungstransport m
přenos energie elektromagnetickým zářením v
zemské atmosféře. V meteorologii je znám především v souvislosti s vyhodnocováním
radiační bilance zemského povrchu nebo částí atmosféry jako radiační přenos krátkovlnný (sluneční záření) a dlouhovlnný (infračervené – tepelné záření). Viz též
výměna radiační.
▶
Strahlungsübertragung f
přenos energie elektromagnetickým zářením v
zemské atmosféře. V meteorologii je znám především v souvislosti s vyhodnocováním
radiační bilance zemského povrchu nebo částí atmosféry jako radiační přenos krátkovlnný (sluneční záření) a dlouhovlnný (infračervené – tepelné záření). Viz též
výměna radiační.
▶
stratiforme Wolken f/pl
▶
stratiformis
(str) [stratiformis] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak má vzhled rozsáhlé horiz. plochy nebo vrstvy. Užívá se u
druhů altocumulus,
stratocumulus, zřídka i
cirrocumulus.
▶
Stratocumulus m
(Sc) [stratokumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedé nebo bělavé, menší, popř. větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které mají téměř vždy tmavá místa. Oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valounům apod., má vzhled nevláknitý, s výjimkou zvláštního případu s
virgou. Jednotlivé části spolu souvisejí nebo mohou být oddělené. Zdánlivá velikost jednotlivých částí Sc je větší než 5° prostorového úhlu. Sc patří k
vodním nebo
smíšeným oblakům nízkého patra. Mohou z něho vypadávat slabší srážky dosahující zemského povrchu. Vzniká při vlnových pohybech nebo transformací z jiných druhů oblaků, zejména druhu
stratus nebo z
kupovité oblačnosti. Sc je často příznakem rozpadu oblačnosti. Sc lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
stratiformis,
lenticularis,
castellanus,
nebo
volutus a podle
odrůdy jako
translucidus,
perlucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus,
radiatus a
lacunosus.
Zvláštnostmi Ac mohou být
virga a
mamma.
▶
Stratopause f
vrstva atmosféry Země oddělující
stratosféru a
mezosféru. Leží ve výšce kolem 50 km. Teplota se zde pohybuje kolem 270 K (0 °C).
▶
Stratosphäre f
část
atmosféry Země ležící v průměrné výšce 10 až 50 km, tj. mezi
tropopauzou a
stratopauzou. Stratosféru vymezujeme při
vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; v její spodní části, do výšek 20 až 25 km, se teplota vzduchu s výškou nepatrně zvyšuje, odtud vzhůru roste. Maxima (v průměru kolem 0 °C) dosahuje teplota v blízkosti stratopauzy. Růst teploty s výškou je působen přítomností
ozonu, který pohlcuje sluneční
ultrafialové záření s vlnovou délkou 242 nm a silně se zahřívá. Rychlost proudění ve stratosféře s výškou nejprve klesá, dosahuje minima kolem 22 až 25 km, potom opět roste. Ve stratosféře také pozorujeme náhlé sezonní střídání převládajícího směru proudění ze záp. na vých. a opačně. Ve výškách kolem 25 km pozorujeme
perleťové oblaky.
Jako stratosféra byla původně označována vrstva vzduchu nad
troposférou až do výšek 80 až 100 km. Později byla uvedená vrstva rozdělena do dvou vrstev, z nichž svrchní byla nazvána
mezosféra. Teplotní vlastnosti stratosféry objevili v r. 1902 nezávisle na sobě něm. meteorolog R. Assmann a franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort. Viz též
oscilace kvazidvouletá,
monzun stratosférický,
oteplení stratosférické.
▶
Stratosphärenerwärmung f
epizoda vzestupu teploty vzduchu ve
stratosféře polárních a subpolárních oblastí, související se změnami
cirkumpolárního víru a růstem koncentrace stratosférického
ozonu. Rozlišujeme
náhlá stratosférická oteplení a sezónní, tzv. finální oteplení, k nimž dochází začátkem jara při zániku stratosférického cirkumpolárního víru a přechodu na letní uspořádání cirkulace ve stratosféře.
▶
stratosphärischer Monsun m
občas se vyskytující nevhodné označení pro sezonní změnu směru proudění ve
stratosféře (ve výškách nad 20 km). V zimě ve všech zeměp. šířkách vanou záp. větry kolem chladné polární
cyklony, zatímco v létě, kdy teplota a tlak vzduchu klesá směrem od pólu k rovníku, vznikají vých. větry kolem teplé polární
anticyklony. Příčinou tohoto jevu jsou
solární klima a radiační vlastnosti
ozonu, nesouvisí tedy nijak s
monzunovou cirkulací.
▶
stratosphärischer Strahlstrom m
tryskové proudění záp. směru ve
stratosféře a spodní
mezosféře vyskytující se v zimním období. Souvisí s radiačním ochlazováním a se vznikem
výškové cyklony v polární oblasti během polární noci. Stratosférické tryskové proudění se vyskytuje v poměrně širokém pásmu, avšak nejvýraznější bývá v zimě okolo 70° sev. zeměp. šířky s osou ve výšce asi 50 km a označuje se též jako tryskové proudění na okraji polární noci. V letním období je toto tryskové proudění vystřídáno větry vých. směru, kterým se obvykle nedá přisoudit charakter tryskového proudění. K stratosférickému tryskovému proudění obvykle počítáme i
rovníkové tryskové proudění, které se vyskytuje ve spodní stratosféře, popř. může zasahovat i do horní
troposféry.
▶
Stratus m
(St) – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedá oblačná vrstva s dosti jednotvárnou základnou, z níž může vypadávat
mrholení, popř.
ledové jehličky nebo
sněhová zrna. Prosvítá-li vrstvou St slunce, jsou jeho obrysy obvykle zřetelné. St vyvolává
halové jevy jen výjimečně při velmi nízkých teplotách. Někdy má podobu roztrhaných chuchvalců. St je v teplé polovině roku zpravidla
vodním oblakem, v zimě často obsahuje i
ledové krystalky. Patří k
oblakům nízkého patra a vzniká především pod výškovými
inverzemi teploty vzduchu nebo v důsledku ochlazení vzduchu od podkladu. Svými mikrostrukturálními ani makrostrukturálními parametry se obvykle neliší od
mlhy. St lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
nebulosus nebo
fractus a podle
odrůdy jako
translucidus,
opacus nebo
undulatus.
Zvláštností St je
praecipitatio.
▶
Streufunktion f
prostorové rozložení intenzity záření rozptýleného určitou částicí nebo souborem částic. Vyjadřuje se pomocí
rozptylového diagramu.
▶
Streuindikatrix f
prostorové rozložení intenzity záření rozptýleného určitou částicí nebo souborem částic. Vyjadřuje se pomocí
rozptylového diagramu.
▶
Streukoeffizient m
charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficientem rozptylu
slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu rozptylu. Viz též
koeficient absorpce,
koeficient extinkce,
rozptyl Rayleighův,
rozptyl Mieův.
▶
Streulichtdiagramm n
syn. diagram rozptýleného světla prostorový – diagram používaný při studiu různých problémů
atmosférické optiky, který zobrazuje
rozptylovou indikatrici. Střed diagramu leží v geometrickém středu částice rozptylující záření (nebo ve středu souboru takových částic). V každém směru se z něho vynáší na polopřímku množství záření rozptylovaného do jednotkového prostorového úhlu, jehož osou je zmíněná polopřímka. Protože se v atmosféře zpravidla setkáváme s rozptylem válcově symetrickým vzhledem ke směru rozptylovaných paprsků, zakresluje se obvykle pouze řez rozptylovým diagramem, který obsahuje rozptylovaný paprsek. Předpokladem této válcové symetrie je nulová polarizace světla před uvažovaným rozptylem, čemuž vcelku dobře vyhovují paprsky
přímého slunečního záření. Viz též
rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
▶
Streuung der Beimengungen in der Luft f
zmenšování
koncentrace znečišťujících látek působené především
turbulentní difuzí. Největší význam pro rozptyl
znečišťujících příměsí v atmosféře mají turbulentní víry o rozměrech blízkých rozměrům
kouřové vlečky nebo oblaku příměsi. Víry značně větší přenášejí vlečku (oblak) jako celek, víry značně menší způsobují
mísení vzduchu uvnitř vlečky (oblaku) a v obou případech málo přispívají k rozptylu příměsí. Úroveň
znečištění ovzduší je kromě rozptylu příměsí ovlivňována procesy
samočištění ovzduší. Viz též
model Suttonův.
▶
Streuung der Strahlung f
syn. rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře – rozdělení elmag.
záření z původního směru do nenulového prostorového úhlu vlivem molekul
vzduchu (
molekulární rozptyl) nebo kapalných či pevných
atmosférických částic. Závisí na velikosti rozptylujících částic vůči vlnové délce záření, dále na jejich tvaru a elektrickém náboji; podle těchto vlastností vymezujeme mj.
rozptyl Mieův a potažmo
rozptyl Rayleighův. Podle případných změn vlnové délky rozptýleného záření rozeznáváme
pružný a
nepružný rozptyl záření, jehož příkladem je
Ramanův rozptyl. V rámci
rozptylové indikatrice lze rozptyl rozdělit na
dopředný a
zpětný, který způsobuje odraz záření v atmosféře. Spolu s
absorpcí záření se tak rozptyl podílí na jeho
extinkci. V meteorologii se nejčastěji uvažuje
rozptýlené sluneční záření, při
radiolokaci se využívá zpětného rozptylu radiových vln. Viz též rozptyl světla v atmosféře,
polarizace elektromagnetických vln.
▶
Streuung von elektromagnetischen Wellen in der Atmosphäre f
▶
Stromfunktion f
skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V
dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy
kde
vx a
vy značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její
izolinie odpovídají
proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při
inicializaci vstupních dat v
modelu numerické předpovědi počasí.
▶
Stromlinie f
čára v poli pohybu kapaliny nebo plynu, v meteorologii obvykle v poli větru, v jejímž každém bodě má rychlost proudění v daném okamžiku směr tečny. Nemění-li se pole větru s časem, tj. při stacionárním proudění, jsou proudnice totožné s trajektoriemi vzduchových částic. Hustota proudnic je úměrná rychlosti proudění. Proudnice popisují pohybové pole v atmosféře, které úzce souvisí s
tlakovým polem. Na výškových met. mapách proudnice zhruba odpovídají
izohypsám. Viz též
mapa kinematická.
▶
Strömungsdivergenz f
1. bodová míra rozbíhavosti toků hmoty. Divergence v tomto smyslu může nabývat kromě kladných hodnot i hodnot záporných, vyjadřujících sbíhavost. Ve
standardní souřadnicové soustavě je divergence dána vztahem
kde
vx,
vy,
vz jsou složky vektoru
rychlosti proudění příslušející souřadným osám
x,
y,
z. Při popisu
pole větru lze ovšem obvykle zanedbat stlačitelnost vzduchu; podle
rovnice kontinuity je v tomto případě trojrozměrná divergence nulová. V meteorologii proto termínem divergence zpravidla označujeme dvojrozměrnou divergenci definovanou v
z-systému vztahem
tedy horizontální divergenci, případně obdobnou dvojrozměrnou divergenci v různých
souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí (izobarickou divergenci apod.). Pro označení divergence rychlosti proudění
v se v literatuře nejčastěji užívá symbol ∇.
v nebo div
v, analogicky ∇
H .
v nebo div
H .
v, jde-li o horiz. divergenci apod. Divergence proudění má značný význam pro mechanismus tlakových změn v atmosféře, ovlivňuje děje na
atmosférických frontách apod. Nenulová horizontální (v p-systému izobarická) divergence proudění je spojena s
vertikálními pohyby vzduchu ve
vzduchové hmotě a podílí se tak na vytváření podmínek pro vznik, vývoj a rozpad
oblačnosti. Opakem divergence v tomto smyslu je nondivergence.
2. stav, kdy divergence v prvním významu dosahuje kladných hodnot, takže mluvíme o
divergentním proudění. Takto chápaná divergence ve spodní
troposféře je spojena se
sestupnými pohyby vzduchu, divergence v horní troposféře naopak s
pohyby výstupnými. Opakem divergence v tomto smyslu je
konvergence.
Viz též
rovnice divergence,
hladina nondivergence,
difluence.
▶
Strömungsgeschwindigkeit f
▶
Strömungskonvergenz f
stav, kdy
divergence proudění (ve smyslu veličiny) dosahuje záporných hodnot, takže mluvíme o
konvergentním proudění. Viz též
konfluence.
▶
Sturm m
1. vítr o prům. rychlosti 20,8 až 24,4 m.s
–1 nebo 75 až 88 km.h
–1. Odpovídá devátému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
2. hovorové označení pro
větrnou bouři.
▶
Sturmflut f
syn. vzdutí bouřlivé – zvýšení hladiny oceánu v prostoru
tropické nebo hluboké
mimotropické cyklony. Je vyvoláno především
konfluentním prouděním vzduchu ve spodních hladinách, v menší míře i snížením
tlaku vzduchu uvnitř
cyklony. Vzdutí výrazně narůstá v blízkosti pobřeží v důsledku hromadění větrem hnané vody, a to především v hlubokých zálivech či ústích řek, kde může dosáhnout i několika metrů. Při odhadu dosahu mořské vody je třeba dále uvažovat i výšku mořských vln. V případě plochého pobřeží je vzdutí moře v tzv.
nebezpečném půlkruhu tropické cyklony jejím nejnebezpečnějším projevem. Viz též
příliv zvýšený bouří,
meteotsunami.
▶
stürmischer Wind m
vítr o prům. rychlosti 17,2 až 20,7 m.s
–1 nebo 62 až 74 km.h
–1. Odpovídá osmému stupni
Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako bouřlivý vítr uváděn vítr o prům. rychlosti alespoň 17,2 m.s
–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako bouřlivý vítr uváděn vítr odpovídající osmému stupni Beaufortovy stupnice a vyšším.
▶
Stüve-Diagramm n
druh
aerologického diagramu, v němž je na horizontální ose lineárně vynášena
teplota vzduchu T (obvykle v rozsahu +40 až –80 °C) a na vertikální ose
tlak vzduchu p v exponenciální závislosti
pκ, kde
κ = 0,286 je podíl
měrné plynové konstanty suchého vzduchu a
měrného tepla suchého vzduchu při stálém tlaku.
Suché adiabaty svírají s
izotermami úhel přibližně 45°,
pseudoadiabaty jsou mírně obloukovitě zakřiveny. Izolinie
měrné vlhkosti neboli
izogramy nasyceného vzduchu (g.kg
–1) jsou představovány vzpřímenými křivkami mírně se odklánějícími doleva od vertikálně mířících
izoterem. Stüveho diagram může dále obsahovat stupnici pro vynášení
relativní vlhkosti vzduchu, stupnici výšky a jiné pomocné stupnice.
Přestože Stüveho diagram není
energetickým diagramem, je často používán vzhledem k pravoúhlému souřadnicovému systému teploty a tlaku vzduchu s většinou přímkových nebo málo zakřivených
izolinií. Jeho autorem je něm. meteorolog G. Stüve (1888–1935). V odb. slangu je Stüveho diagram nazýván též „Stüvegram“.
▶
subgeostrophischer Wind m
vítr, jehož rychlost je menší než rychlost
geostrofického větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu.
▶
Sublimation f
fázový přechod z pevného skupenství do skupenství plynného, v meteorologii zpravidla přechod ledu do plynné fáze vody – vodní páry. Ve starší literatuře se termín sublimace užívá i u opačného fázového přechodu, tj. růstu ledu přímo z vodní páry a někdy se v tomto případě setkáváme i s nevhodným termínem desublimace. V současné odborné literatuře převažuje v tomto významu termín
depozice.
▶
Sublimationskurve f
křivka na
fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a pevnou fází sledované látky (v meteorologii mezi
vodní párou a ledem). Vychází z
trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a plynná fáze v
termodynamické rovnováze.
▶
Subsatellitenpunkt m
průsečík spojnice družice a středu Země se zemským povrchem, označovaný též jako
nadir družice. V tomto bodě mají přístroje na
meteorologické družici vždy nejvyšší rozlišení. Posloupnost poddružicových bodů daná pohybem družice po její dráze kolem Země vytváří průmět dráhy na zemský povrch, označovaný jako trajektorie družice.
▶
Subsatellitenpunkt m
průsečík spojnice družice a středu Země se zemským povrchem, označovaný též jako
nadir družice. V tomto bodě mají přístroje na
meteorologické družici vždy nejvyšší rozlišení. Posloupnost poddružicových bodů daná pohybem družice po její dráze kolem Země vytváří průmět dráhy na zemský povrch, označovaný jako trajektorie družice.
▶
Subsidenz der Luft f
syn. sesedání vzduchu, pohyby vzduchu subsidenční – pomalé
sestupné pohyby ve
vzduchové hmotě, jejichž rychlost je zpravidla řádově 10
–2 m.s
–1 nebo méně. Subsidence vzduchu patří k jevům
synoptického měřítka, vzniká z dyn. příčin a může mít velký význam pro vývoj podmínek počasí. Působí
adiabatické oteplování vzduchu, např. sestupné pohyby o velikosti 2.10
–2 m.s
–1 působící po dobu 24 h a při vertikálním
teplotním gradientu –0,5 K na 100 m zvýší teplotu dané hladiny o téměř 10 K, rozpouštění již vzniklé
oblačnosti, tlumí
konvekci apod. Subsidence vzduchu se vyskytuje především v předním sektoru a centrální oblasti
vysokých anticyklon nebo v zesilujících
hřebenech vysokého tlaku vzduchu. V důsledku subsidence vzduchu dochází ke vzniku
subsidenčních inverzí teploty.
▶
Substratosphäre f
hist. a nejednoznačný termín pro část atmosféry na pomezí
troposféry a
stratosféry.
▶
subsynoptische Skala f
obecné označení pro charakteristické rozměry atm. procesů a jevů, které mají menší charakteristické horiz. rozměry (a kratší dobu trvání) než procesy a jevy tzv.
synoptického měřítka. Viz též
měřítko mezosynoptické,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
subtropische Antizyklone f
vysoká,
teplá a
kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou
permanentními akčními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu
azorskou,
bermudskou,
havajskou,
svatohelenskou,
mauricijskou a
jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí
subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též
anticyklona dynamická.
▶
subtropische Kalmen f/pl
pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v
subtropickém pásu vysokého tlaku vzduchu nad oceány na obou polokoulích, vyskytující se mezi
pasáty a
pásmem západních větrů (přibližně mezi 30 až 35° N a 30 až 35° S). Posunují se na sever a na jih asi o 5° v závislosti na výšce Slunce během roku. Subtropické tišiny jsou oblastmi s ustáleným, nad pevninou suchým a horkým počasím. Někdy se pro subtropické tišiny používal termín „pásmo kalmů". Viz též
šířky koňské.
▶
subtropische Zyklone f
cyklona, která se může vyskytnout nad oceány až po zhruba 50° zeměp. šířky a vykazovat přitom znaky
mimotropické i
tropické cyklony. Při jejím vzniku a vývoji totiž dochází ke kombinaci fyzikálních mechanizmů, kdy důležitým zdrojem energie pro
cyklogenezi je jak uvolnění
baroklinní instability, tak uvolnění
latentního tepla kondenzace. Typicky se jedná o transformovanou, původně mimotropickou cyklonu putující z
pásma západních větrů do nižších zeměp. šířek, může však vzniknout i transformací tropické cyklony. Na rozdíl od mimotropické cyklony nemá subtropická cyklona vazbu na
atmosférické fronty. Oproti tropické cykloně jsou v ní pásy
konvektivních bouří méně symetricky uspořádány kolem
středu cyklony; maximální rychlost větru je dosahována dále od středu (cca 100 až 200 km) a nedosahuje síly
orkánu. Pokud však přesáhne hodnotu 17 m.s
-1, která v případě tropické cyklony vymezuje
tropickou bouři, dostává jméno ze seznamu určeného tropickým cyklonám. Nad tropickými oceány s vysokou teplotou povrchu moře a malým
horizontálním teplotním gradientem se subtropická cyklona může transformovat na tropickou cyklonu. Z hlediska mechanizmů cyklogeneze i projevů počasí, které souvisejí s výskytem konvektivních bouří velmi silné intenzity, se subtropická cyklona podobá
medikánu, který je však místně specifickým útvarem.
▶
subtropischer Hochdruckgürtel m
pás vyššího tlaku vzduchu, vyjádřený na
klimatologických mapách, který se táhne kolem Země na obou polokoulích mezi 20 a 40° z. š. a v němž se vyskytují jednotlivé
subtropické anticyklony. Zatímco na již. polokouli je zřetelný po celý rok, na severní polokouli jej v letním období přerušují oblasti nižšího tlaku nad kontinenty. Viz též
šířky koňské.
▶
subtropischer Strahlstrom m
tryskové proudění v horní
troposféře, jehož osa bývá v zimě přibližně na 30. a v létě na 40. až 45. rovnoběžce sev. polokoule, většinou ve výšce
izobarické hladiny 200 hPa. Nejvyšší rychlosti proudění se vyskytují nad vých. pobřežím kontinentů sev. polokoule a nad přilehlým mořem. Na rozdíl od
mimotropického tryskového proudění není subtropické tryskové proudění vázáno na
frontální zónu a je nejlépe vyvinuto v zimě. Subtropické tryskové proudění má obdobu i na již. polokouli. Viz též
proudění tryskové tropické.
▶
subtropisches Klima n
v
Alisovově klasifikaci klimatu přechodné
klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá
tropický vzduch, v zimní polovině roku pak
vzduch mírných šířek. V
Köppenově klasifikaci klimatu se zčásti kryje s
mírným dešťovým klimatem, při západních březích pevnin s typem Cs se suchým létem, označovaným i jako
středomořské klima. Při východním pobřeží pevniny může být ovlivněno
mimotropickým monzunem, viz
klima monzunové. Ve vnitrozemí se subtropické klima vyznačuje značnou
kontinentalitou klimatu a lze ho řadit k chladnému
suchému klimatu podle W. Köppena.
▶
südatlantische Antizyklone f
syn. anticyklona jihoatlantická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi
permanentní akční centra atmosféry.
▶
südpazifische Antizyklone f
subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.
▶
Suchowei m
oblastní název suchého a teplého výsušného větru ve stepích a polopouštích Ukrajiny, evropské části Ruska a Kazachstánu. Při suchověji teplota vzduchu dosahuje i 35 až 40 °C,
relativní vlhkost vzduchu klesá až na 10 % a ani v nočních hodinách nestoupá nad 50 %. Suchověj se nejčastěji vyskytuje v květnu, kdy je nebezpečný pro vegetaci, zvl. pro polní plodiny, v souvislosti se zvýšeným
výparem. V období, kdy jsou pole bez vegetačního krytu, se při suchověji dostává do ovzduší prach a mohou vznikat
prachové bouře.
▶
Summe der negativen Temperaturen f
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti v chladném roč. období počítaná obvykle jako součet všech záporných
denních průměrů teploty zaznamenaných během mrazového období. Charakteristika se používá k vyjádření tuhosti zimy.
▶
Summe der Temperaturen f
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti, která se v meteorologii používá buď k porovnání teplotních poměrů různých míst ve stejném období nebo na jedné stanici k porovnání teplotních poměrů v jednotlivých letech. Stanovuje se jako:
1. součet teploty vzduchu, obvykle průměrné denní teploty zaznamenané za zvolené období, např. součet všech denních průměrů teploty vzduchu za vegetační období;
2. součet odchylek teploty vzduchu od referenční teploty za zvolené období. V teplém ročním období se zpravidla počítají součty odchylek teploty převyšující referenční teplotu, tj. např. 5, 10, nebo 15 °C, v zimním období sumy záporné teploty. Má praktické uplatnění v zemědělství, klimatologii, klimatologické rajonizaci a tech. praxi.
▶
supergeostrophischer Wind m
vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost
geostrofického větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu.
▶
Superrefraktion f
jev vyskytující se v
radiometeorologii za přítomnosti vrstvy s rychlým úbytkem
měrné vlhkosti vzduchu s výškou a zároveň s výraznou inverzí teploty, kde gradient
indexu lomu elektromagnetických vln s výškou je ∂n / ∂z < –15,7 . 10
–8 m
–1. V této vrstvě dochází k zakřivení elmag. vln směrem k zemskému povrchu (poloměr křivosti je menší než poloměr Země). Následně lze pozorovat jevy anomálního
šíření eletromagnetických vln (též označované jako anaprop) s viditelností předmětů obvykle skrytých pod
radiohorizontem. Jedná se o mikrovlnnou analogii svrchního
zrcadlení. Viz též
refrakce atmosférická,
typy refrakce elektromagnetických vln.
▶
Superzelle f
konvektivní bouře většinou velmi silné intenzity, která sestává z jediné dominantní, velmi výrazné
konvektivní buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným
výstupným konvektivním proudem, rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50–60 m.s
–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího výstupného konv. proudu a s ním spojené
mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat
meteorologickým dopplerovským radarem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě výstupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy,
předním a
zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt
tornád, silného
krupobití včetně vývoje obřích
krup i prudkého
nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se výrazným
vertikálním střihem větru, kde horiz.
vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při
radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená
oblast snížené radarové odrazivosti (BWER) a
hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě výstupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné
radarem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu
wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá výstupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též
štěpení konvektivní bouře.
▶
Supralateralbogen m
poměrně častý
halový jev v podobě duhově zbarveného oblouku přimykajícího se shora k
velkému halu (pokud je viditelné) a rozevírajícího se dolů. Dosti často se vyskytuje spolu s
cirkumzenitálním obloukem, jehož se dotýká nad Sluncem. Vytváří se pouze při polohách Slunce do 32° nad obzorem a s rostoucí výškou Slunce se poněkud více rozevírá. Vzniká dvojitým lomem paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky s horizontální orientací při úhlu lomu 90°.
▶
Suttonsches Modell n
klasický model rozptylu používaný v minulosti při numerických odhadech
koncentrací znečišťujících látek v okolí bodových kontinuálních
zdrojů znečišťování ovzduší, zpravidla vysokých komínů. Model byl publikován koncem 40. let 20. století. Je založen na těchto zjednodušujících předpokladech:
a) proudění je horizontální a prostorově konstantní;
b) počátek souřadnicového systému klademe na zemský povrch do paty uvažovaného komínu a kladný směr souřadnicové osy
x ztotožňujeme se směrem proudění;
c) ve směru osy
x je daná příměs přenášena prouděním, zatímco ve směrech os
y a
z difunduje působením
turbulence;
d) rozložení koncentrace
znečišťujících příměsí v rovinách kolmých na osu
x je popsáno dvourozměrným normálním rozložením s maximem koncentrace v ose
kouřové vlečky a se směrodatnými odchylkami
σy, popř.
σz (ve směrech osy
y, popř.
z), pro něž se též používá označení
koeficient laterální disperze, popř.
koeficient vertikální disperze;
e) neuvažujeme sedimentaci příměsi na zemském povrchu, její
vymývání a zanikání chem. reakcemi.
Viz též
model rozptylový gaussovský.
▶
Symmetriepunkt m
okamžik, kolem něhož probíhají na daném místě změny
tlaku vzduchu v čas. řadě symetricky, tj. jsou v abs. hodnotě velmi podobné v závislosti na časovém intervalu od b. s. Symetrie může být kladná, mají-li tlakové změny stejný smysl, n. záporná, jestliže tlakové změny mají obrácený smysl téže abs. velikosti. B. s. se v minulosti používal při dlouhodobé předpovědi tlaku vzduchu metodou extrapolace. V souč. době se však již nepoužívá. B. s. objevil v r. 1924 něm. meteorolog L. Weickmann.
▶
symmetrische Instabilität f
druh
baroklinní instability, kdy uvažujeme symetrické pole proudění, v němž
horizontální střih větru ve směru proudění je nulový. Symetrická instabilita může zesilovat vychýlení
vzduchové částice z rovnovážné polohy i v případě absence jak
vertikální instability atmosféry, tak
inerční instability uplatňující se v horiz. směru. Nutnou podmínkou je větší sklon
izentropických ploch S k horiz. rovině než ploch konstantní měrné hybnosti
geostrofického větru v
absolutní souřadnicové soustavě mg. K uvolnění symetrické instability dojde při vychýlení vzduchové částice šikmo mezi plochy
mg a
S. Tento děj bývá označován jako šikmá konvekce. Může hrát důležitou roli při vzniku
srážkových pásů v blízkosti
atmosférických front. Význam symetrické instability při tvorbě srážek v mírných zeměpisných šířkách narůstá v chladné polovině roku.
Další alternativní nutné podmínky pro symetrickou instabilitu, které se obvykle uvádějí v literatuře, jsou hodnota
Richardsonova čísla menší než jedna nebo hodnota
potenciální vorticity menší než nula (platí pro severní polokouli).
▶
Synergie der Luftverschmutzung f
▶
SYNOP-Meldung
zákl.
meteorologická zpráva obsahující údaje potřebné pro kreslení přízemních
synoptických map a pro operativní nebo statist. zpracování. Sestavuje se podle kódu SYNOP. Zpráva SYNOP obsahuje identifikační sekci (den v měsíci, hodina, identifikace jednotek rychlosti větru,
indikativ stanice a oblastní indikativ), sekci 1 (
horizontální dohlednost,
směr a
rychlost větru,
teplota vzduchu a
teplota rosného bodu,
tlak vzduchu,
tlaková tendence,
stav a
průběh počasí, množství srážek a údaje o
oblačnosti), sekci 3 (
extrémní teploty vzduchu,
stav půdy,
výška sněhové pokrývky,
trvání slunečního svitu, množství srážek,
nárazy větru,
námrazky a další informace) a sekci 4 (údaje o oblačnosti pod úrovní stanice). Pro vnitrostátní výměnu dat se používá i sekce 5 (v ČR
relativní vlhkost,
půdní teploty a údaje ze
stožárových měření). Zpráva SYNOP se na stanicích ČR sestavuje a vysílá ve všech
synoptických termínech, tj. každou hodinu.
▶
Synoptiker m
vžité označení pro
meteorologa pracujícího v met. předpovědní službě. Je odvozeno od přídavného jména synoptický (česky souhledný). Viz též
mapa synoptická,
meteorologie synoptická,
metoda synoptická.
▶
synoptische Beobachtung f
meteorologické pozorování prováděné v
synoptických termínech v síti
meteorologických stanic na pevninách i mořích. Údaje získané těmito pozorováními se v zakódované formě přenášejí v rámci
Globálního telekomunikačního systému do
meteorologických center. Podle termínu pozorování se rozlišuje
hlavní a
vedlejší synoptické pozorování. Některé met. stanice konají měření i v hodinových synoptických termínech. Viz též
zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP).
▶
synoptische Beobachtung zu Hauptterminen
▶
synoptische Beobachtung zu Zwischenterminen
▶
synoptische Bodenstation f
pozemní nebo
mořská meteorologická stanice, na níž se v
synoptických termínech konají
synoptická pozorování. Synoptické stanice měří nebo pozorují teplotu, vlhkost a tlak vzduchu,
tlakovou tendenci,
dohlednost , směr a rychlost větru,
stav a
průběh počasí, množství srážek,
množství a
druh oblačnosti,
výšku základen oblačnosti a extrémy teploty. Přízemní synoptické stanice na pevnině udávají také
trvání slunečního svitu, stav půdy, výšku sněhové pokrývky a speciální jevy. Mořské přízemní synoptické stanice uvádějí rovněž teplotu moře, směr pohybu vln, periodu vlnění, výšku vln, námrazu a led na moři,
meteorologické stanice na pohybující se lodi také kurz a rychlost lodi. Zprávy jsou předávány v kódech
SYNOP, SHIP nebo
BUFR.
▶
synoptische Jahreszeiten f/pl
části roku charakterizované určitým režimem synop. procesů nebo typy přirozených synoptických období.Začátek a konec synoptické roční doby, např. jara, se v určitých oblasti mění rok od roku. Charakter procesů se v průběhu jedné synoptické roční době mění postupně, zatímco při přechodu z jedné synop. roční doby do druhé nastávají výrazné změny trvalejšího rázu.
▶
synoptische Klimatologie f
část
dynamické klimatologie zabývající se cirkulačními podmínkami
geneze klimatu. Klima se vysvětluje zejména četnostmi
synoptických typů a jejich povětrnostními projevy v daných oblastech. Základem synopticko-klimatologického zpracování jsou
typizace povětrnostních situací. Vypočítané klimatické charakteristiky typů povětrnostních situací se také využívají v předpovědní praxi.
▶
synoptische Lage f
typ
celkové povětrnostní situace, využívaný při synopticko–klimatologických studiích a v předpovědní službě. Vyjadřuje generalizované rozložení
tlaku vzduchu,
vzduchových hmot a proudění vzduchu v konkrétní geogr. oblasti, které podmiňuje charakteristické počasí v závislosti na roč. době. Klasifikace synoptického typu se provádí podle cíle, kterému má sloužit, podle polohy a velikosti sledovaného území, délky zpracovávaného období apod. Viz též
typizace povětrnostních situací.
▶
synoptische Meldung
meteorologická zpráva o výsledcích met. měření a pozorování v
synoptických termínech pozorování a kódovaná podle mezinárodního kódu.
▶
synoptische Meteorologie f
obor
meteorologie, jenž studuje atm.
děje synoptického měřítka, které jsou synchronně pozorovány na zvoleném území a sledovány především pomocí
synoptických map. Jejím hlavním cílem je
analýza a
předpověď počasí. I když synop. (povětrnostní) mapy umožňují sledovat vznik, vývoj a přemísťování
cyklon a
anticyklon,
vzduchových hmot a
atmosférických front především plošně, systém synop. map z různých
izobarických hladin spolu s
aerologickými diagramy a
vertikálními řezy atmosférou a informacemi z met.
radarů a
družic umožňují studovat atm. jevy a děje prostorově. Vznik synoptické meteorologie souvisel s využitím telegrafu pro rychlou výměnu zpráv o počasí v polovině 19. století, kdy se začaly poprvé sestavovat povětrnostní mapy z širších oblastí na základě aktuálních informací. V souvislosti s
numerickými předpověďmi počasí došlo ke značnému sblížení synoptické meteorologie a
dynamické meteorologie. Viz též
metoda synoptická,
škola meteorologická norská,
škola meteorologická chicagská.
▶
synoptische Methode f
metoda rozboru a předpovědi atm. procesů a jimi podmíněného počasív určitém prostoru (oblasti) pomocí
synoptických map a jiných pomocných materiálů. Kvalit. stupni ve vývoji metody synoptické byly izobarická metoda,
metoda izalobar a frontologická metoda. Metodu synoptickou poprvé použil – ještě bez označení termínu „synoptická“ – při studiu povětrnostních dějů většího měřítka něm. meteorolog H. W. Brandes v letech 1816-1820. V souvislosti s nástupem
numerické předpovědi počasí ustoupila do pozadí a má dnes jen význam doplňkový. Viz též
meteorologie synoptická izobarická,
analýza frontální,
analýza synoptická.
▶
synoptische Situation f
▶
synoptische Skala f
charakteristické horizontální měřítko velkoprostorových atm. jevů, které jsou vizualizací procesů studovaných na
synoptických mapách. Obvykle hovoříme o synoptických jevech či procesech. Horiz. rozměr synoptických jevů činí řádově 10
2 až 10
3 km, což odpovídá rozměrům
tlakových útvarů, tj.
cyklon,
anticyklon,
brázd nízkého tlaku vzduchu,
hřebenů vysokého tlaku vzduchu apod., dále oblastí výskytu jednotlivých
vzduchových hmot,
hlavních atmosférických front apod. Viz též
měřítko mezosynoptické,
měřítko subsynoptické,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
synoptische Station f
zkrácené označení
přízemní synoptické stanice. Podle terminologie
Světové meteorologické organizace do sítě synoptických stanic patří nejen přízemní synoptické stanice, ale i
stanice aerologické.
▶
synoptische Wettervorhersage f
předpověď budoucího rozložení
tlaku vzduchu,
vzduchových hmot,
atmosférických front a
meteorologických prvků prováděná
synoptickou metodou. Synoptická předpověď počasí využívala především poznatků tzv.
norské meteorologické školy. Tato metoda předpovědi závisela též na osobní zkušenosti, popř. intuici svého tvůrce (synoptika) a v tomto smyslu je jejím protějškem
předpověď objektivní. V současné době je v praxi nahrazena
numerickou předpovědí počasí. Viz též
meteorologie synoptická.
▶
synoptischer Haupttermin m
▶
synoptischer Termin m
jednotná doba pozorování na
synoptických stanicích stanovená podle světového času (UTC) s cílem, aby pozorování na celé Zemi byla konána současně. Synoptické termíny se dělí na hlavní, tj. 00, 06, 12 a 18 UTC, vedlejší, tj. 03, 09, 15 a 21 UTC a hodinové, tj. 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22 a 23 UTC. Na
aerologických stanicích jsou hlavní termíny 00 a 12 UTC, vedlejší termíny 06 a 18 UTC. Na základě pozorování v synoptických termínech se sestavují příslušné
meteorologické zprávy a zpracovávají
povětrnostní mapy.
▶
synoptischer Zwischentermin m
▶
SYRED-Meldung
do roku 1991 interně používané označení pro
zprávu SYNOP z termínů 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22, a 23 UTC.
▶
System zum Empfang und Verarbeitung von Satellitendaten n
automatizovaný systém, pomocí kterého koncový uživatel (např.
meteorologická služba) přijímá data z
meteorologických družic a provádí jejich další
zpracování. Data mohou být přijímána buď přímo z družice, která je naměřila, nebo prostřednictvím telekomunikační družice po jejich předzpracování provozovatelem družice, popř. prostřednictvím internetu.
▶
Szenario der Klimaänderung n
1. obecně možný budoucí
vývoj klimatu, který může nastat vlivem určitého vývoje
klimatotvorných faktorů.
2. výsledek konkrétní
projekce změny klimatu. Viz též
scénář socioekonomický.
▶
Szintillation f
jev podobný
optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi
fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.