▶
tabulky barometrické redukční
všeobecné označení pro tabulky, které se dříve používaly k
redukci tlaku vzduchu v určité nadm. výšce na jinou nadm. výšku. Nejčastěji byly tyto tabulky zpracovány pro redukci tlaku vzduchu změřeného ve výšce
nádobky tlakoměru nebo v úrovni
aneroidu na nadm. výšku vztažného bodu letiště (tlak QFE) nebo na stř. hladinu moře podle
mezinárodní standardní atmosféry ICAO (tlak QNH) nebo pro
redukci tlaku na hladinu moře podle výškové
barometrické formule.
▶
tabulky psychrometrické
tabulky vypočtené podle
psychrometrického vzorce, které slouží ke stanovení různých vlhkostních parametrů z údajů změřených
psychrometrem. Jsou uspořádány tak, že v řádcích je uváděna
suchá teplota a ve sloupcích
vlhká teplota. V průsečíku příslušného řádku a sloupce je hodnota
tlaku vodní páry a
relativní vlhkosti vzduchu odpovídající změřenému
psychrometrickému rozdílu. Zvláštním oddílem psychrometrických tabulek je zpravidla i tabulka umožňující vyhledání tlaku vodní páry z údajů relativní vlhkosti a teploty vzduchu. Tento oddíl se někdy označuje jako hygrometrické tabulky. Pro psychrometry uměle ventilované se užívají psychrometrické tabulky aspirační. Termín hygrometrické tabulky se používá někdy rovněž jako syn. termínu psychrometrické tabulky. Viz též
koeficient psychrometrický,
teplota suchého teploměru,
teplota vlhkého teploměru.
▶
tah bouřky
jedna z charakteristik zjišťovaných při
pozorování bouřek. Znamená směr, kterým se pohybuje pozorovaná
bouřka, resp. bouřkový oblak neboli
cumulonimbus. Pozorovatel při začátku bouřky, tj. při prvním zablesknutí a zahřmění, určí směr, v němž je bouřka pozorována a podobně i na konci bouřky při posledním zahřmění. Tah bouřky se udává ve stupních, zpravidla s přesností na desítky stupňů, např. zápis 230-050 znamená, že bouřka postupovala přibližně směrem od jihozápadu k severovýchodu. U bouřky, která bez pohybu zanikne na místě vzniku, se udává jen směr místa vzniku bouřky.
▶
tah oblaků
určení směru a rychlosti pohybu oblaků při pozemním vizuálním pozorování nebo pomocí
nefoskopu; na met. stanicích ČR se neprovádí. Podle tahu oblaků je možné odhadnout směr a rychlost větru ve výšce
základny oblaků. Tuto informaci lze přesněji získat
měřením větru radiotechnickými prostředky.
▶
tail cloud
[thejl klaud] – viz
cauda.
▶
tajfun
regionální označení plně vyvinuté
tropické cyklony v oblasti sz. Tichého oceánu západně od datové hranice.
Desetiminutová (v USA minutová)
rychlost větru při zemi v něm dosahuje nejméně 33 m.s
–1; pokud dosáhne 67 m.s
–1, mluvíme o
supertajfunu. Na Filipínách se pro tajfun používá označení
baguio.
▶
tání sněhu nebo ledu
rozpouštění sněhu nebo ledu v důsledku zvýšení jejich teploty nad 0 °C. Ke změně pevného skupenství vody na kapalné dochází v přírodě především:
a) následkem
advekce teplého vzduchu nad povrch sněhu nebo ledu;
b) účinkem
přímého slunečního záření, které je absorbováno sněhem nebo ledem;
c) v důsledku deště s teplotou kapek vyšší než 0 °C. Dále tání nastává i vedením tepla z půdy, na vozovkách při stlačení sněhu za teplot slabě pod nulou, při chemickém posypu apod.
▶
tautochrona
v
bioklimatologii křivka znázorňující vertikální profil
teploty půdy nebo
vertikální profil teploty vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry, příp. obojí dohromady v jednom časovém okamžiku. Zakreslením většího počtu tautochron lze znázornit změny příslušného vertikálního profilu během dne.
▶
tefigram
druh aerologického diagramu s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami
T a
Φ, kde
T je
teplota vzduchu v K (v některých verzích tefigramu ve °C) a
Φ entropie suchého vzduchu. Protože entropie je úměrná logaritmu
potenciální teploty Θ podle vztahu:
kde
cp je
měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, má osa
y současně stupnici ln
Θ. Tento
energetický diagram se používal zejména v anglosaských zemích.
▶
telebarometr
málo používané označení pro
tlakoměr přizpůsobený k dálkovému přenosu údajů o tlaku vzduchu. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
telegraf povětrnostní Lambrechtův
historický kombinovaný meteorologický přístroj, který se skládal z Lambrechtova termo-hygroskopu a
aneroidu. Termo-hygroskop, který kombinoval funkci
vlasového vlhkoměru a
bimetalického teploměru, ukazoval přibližně změnu
teploty rosného bodu za určitý časový interval, aneroid umožňoval zjistit změnu
tlaku vzduchu. Kombinací obou údajů se prováděla
místní předpověď počasí na následující den, a to za pomoci tabulky s devíti druhy a až sedmnácti variantami různých povětrnostních situací.
Lambrechtův povětrnostní telegraf se stal standardem ve všech
meteorologických sloupech z produkce firmy Wilhelma Lambrechta z Göttingenu od roku 1881. Byl vyráběn i v nástěnném a přenosném provedení. Označován byl též jako Lambrechtův telegraf na počasí či oznamovatel povětrnosti.
▶
těleso absolutně černé
fiktivní těleso, které všechno dopadající elmag. záření absorbuje, nic neodráží ani nepropouští. Při pozorování se proto jeví jako dokonale černé. Jako všechna fyz. tělesa, tak i absolutně černé těleso při teplotě různé od 0 K vyzařuje elmag. záření, jehož intenzita se řídí
Planckovým zákonem. Absolutně černé těleso je vždy izotropním neboli kosinovým zářičem. Zemský povrch má v oboru
dlouhovlnného záření vlastnosti, které dobře odpovídají vlastnostem tzv. šedého tělesa, jehož spektrální vyzařovací funkce
může být vyjádřena ve tvaru:
kde
Eλ definujeme Planckovým zákonem a
ε je tzv. relativní vyzařovací schopnost (
emisivita), závisející na vlnové délce.
▶
tendence tlaková
obecně změna tlaku vzduchu za jednotku času na určitém místě. V
synoptických zprávách se udává změna
tlaku vzduchu na stanici za tři hodiny (v tropických oblastech za 24 hodin) před
termínem pozorování. V případě tříhodinové tlakové změny v úrovni stanice se určuje nejen její velikost, ale i
charakteristika tlakové tendence za příslušné tříhodinové období. Tlaková tendence spolu s charakteristikou tlakové tendence udávají krátkodobé změny v
tlakovém poli a mají značný prognostický význam. Viz též
izalobara,
mapa izalobar,
rovnice tlakové tendence.
▶
tendence tlaková advekční
složka
tlakové tendence způsobená přesunem
tlakových útvarů, tedy nikoliv jejich vývojem a dalšími vlivy.
▶
teodolit pilotovací optický
přístroj pro opt. zaměřování azimutu a výškového úhlu
pilotovacího nebo
radiosondážního balonu. Lomený opt. systém teodolitu umožňuje pozorování při libovolné poloze sledovaného objektu. Pro noční měření je optický pilotovací teodoloit opatřen osvětlením zaměřovacích značek v opt. systému i stupnic pro čtení úhlových údajů. Viz též
měření pilotovací,
radioteodolit.
▶
teodolit registrační
optický pilotovací teodolit se zařízením, které umožňuje registraci hodnot azimutálního a výškového úhlu, popř. také časového údaje. Viz též
měření pilotovací.
▶
teorém absolutní cirkulace
vztah vyplývající z časové derivace rovnice vyjadřující souvislost mezi absolutní a relativní
cirkulací v atmosféře. Představuje východisko pro odvození
Bjerknesova cirkulačního teorému a
Kelvinova cirkulačního teorému.
▶
teorém cirkulační Bjerknesův
vztah mezi
cirkulací, rozdělením tlaku a
měrného objemu v atmosféře. Podle něj jsou v
absolutní souřadnicové soustavě změny cirkulace podél libovolné uzavřené křivky v každém čase rovny počtu
izobaricko-izosterických solenoidů na ploše vymezené touto křivkou. Bjerknesův cirkulační teorém je obecným základem pro teoretické objasnění libovolných cirkulačních pohybů v atmosféře. Odvodil jej V. Bjerknes v letech 1898–1902.
▶
teorém cirkulační Kelvinův
teorém stanovující, že v
barotropní atmosféře je absolutní
cirkulace vztažená k dané vzduchové částici stálou (konzervativní) veličinou.
▶
teorém Normandův
1. poznatek, že
suchá adiabata vedená z naměřené teploty vzduchu v dané hladině,
izograma vedená z odpovídající
teploty rosného bodu a
nasycená adiabata vedená z odpovídající
teploty vlhkého teploměru, se protínají v
charakteristickém bodě aerologického diagramu.
2. Meteorologický slovník AMS alternativně označuje jako Normandův teorém poznatek, že
teplota rosného bodu je vždy nižší nebo rovna
teplotě vlhkého teploměru, která je vždy nižší nebo rovna teplotě měřené
suchým teploměrem. Tato relace však neplatí v
přesyceném vzduchu nebo při teplotě pod
bodem mrznutí, jestliže je
vzduch přesycený vzhledem k ledu. Tzv. Normandův teorém v obou variantách se využíval v psychrometrii a je nazván podle C. W. B. Normanda (1921).
▶
teorém potenciální vorticity
▶
teorie cyklogeneze
souhrnné označení pro teorie vzniku
cyklon, popř. zesílení
cyklonální cirkulace. V historii
meteorologie byla vypracována řada teorií cyklogeneze, z nichž nejvýznamnější byly
teorie cyklogeneze advekčně dynamická,
divergenční,
termická a
vlnová. Jejich společným znakem bylo, že si všímaly jen určitých vybraných dějů probíhajících v atmosféře a neřešily otázku vzniku a vývoje cyklony komplexně. Viz též
cyklogeneze,
cyklolýza,
anticyklogeneze,
anticyklolýza.
▶
teorie cyklogeneze advekčně dynamická
jedna z teorií používaná k vysvětlení
cyklogeneze. Jejími autory jsou ruští meteorologové Ch. P. Pogosjan a N. A. Taborovskij, kteří ji formulovali ve 40. letech 20. století. Teorie je založena na předpokladu, že lokální změny tlaku vzduchu jsou působeny jednak advekčními změnami teploty, jednak dyn. faktory, spojenými především s
ageostrofickou advekcí, které ale zpětně ovlivňují
úhel advekce. Empiricky bylo stanoveno pravidlo, že
cyklona vzniká nebo se prohlubuje pod
deltou frontální zóny ve výšce pouze tehdy, když ve stř. části této zóny převyšuje horiz. kontrast teploty 16 geopotenciálních dekametrů na 1 000 km na
mapě relativní topografie . Vznik cyklony se vysvětluje podle tohoto schématu:
baroklinita ve výškové
frontální zóně vede k porušení stacionárnosti pohybu, tím k poklesu tlaku vzduchu a vytvoření
cyklonální cirkulace. Tato teorie ztratila svůj význam po vytvoření teorie lokálních změn tlaku vzduchu. Její empir. závěry o zvláštnostech stavby
termobarického pole atmosféry v různých
stadiích vývoje cyklony však zůstávají v platnosti.
▶
teorie cyklogeneze advekční
▶
teorie cyklogeneze bariérová
vznik
cyklon ve stř. zeměp. šířkách je podle této teorie objasňován vpády studených
vzduchových hmot (tzv.
kapek studeného vzduchu) z polární oblasti. Vpád studeného vzduchu vytvoří ve stř. zeměp. šířce bariéru záp. větrům, a proto na závětrné straně kapky tlak vzduchu klesá a vzniká cyklona. Tuto teorii vypracoval něm. fyzik H. v. Helmholtz v letech 1888–1889 a rozšířil F. M. Exner, z hlediska současných znalostí je již překonána.
▶
teorie cyklogeneze divergenční
teorie, podle níž
cyklony vznikají a prohlubují se v důsledku rozbíhavosti čili
difluence proudnic ve stř.
troposféře, a
anticyklony v důsledku sbíhavosti čili
konfluence proudnic. V praxi byly pro tyto účely používány
mapy absolutní topografie 700 hPa a 500 hPa. Divergenční teorii cyklogeneze vypracoval něm. meteorolog R. Scherhag v r. 1933, z hlediska současných poznatků je již překonána.
▶
teorie cyklogeneze konvekční
▶
teorie cyklogeneze termická
teorie, podle níž se rozhodující význam pro vznik
cyklony přisuzuje rozdělení a změnám teploty vzduchu. Vznikla koncem 19. století, kdy se předpokládalo, že první impulz ke vzniku cyklony dává místní kladná odchylka teploty podkladu a
přízemní vrstvy atmosféry. Vznikají-li místní teplotní rozdíly v důsledku nerovnoměrného přehřívání spodní
troposféry, mluvíme o konv. teorii cyklogeneze; dochází-li k teplotním změnám nad určitou lokalitou v důsledku
advekce, potom se používá názvu advekční teorie cyklogeneze. Při
termické cyklogenezi u zemského povrchu se
cyklonální cirkulace postupně rozšiřuje do vyšších hladin. Ve
volné atmosféře se tak termická cyklogeneze projevuje zpravidla vývojem
brázdy nízkého tlaku vzduchu. Tato teorie je z hlediska současných poznatků již překonána. Viz též
cyklona termická (místní).
▶
teorie cyklogeneze vírová
teorie publikovaná v r. 1878 franc. astronomem H. A. Fayem, který předpokládal, že cyklona při zem. povrchu vzniká tak, že vírové systémy se vyvíjejí působením výškových vzdušných proudů sestupujících dolů. T. c. v. podrobně rozvinul a rozšířil na začátku 20. století G. A. Ljuboslavskij. Předpokládal, že v atmosféře se mohou vedle sebe vyskytovat vzduch. proudy o různých rychlostech, někdy i opačného směru, na jejichž styčné ploše jsou výhodné podmínky pro vznik cyklonálních vírů. Aby cyklona skutečně vznikla, předpokládal existenci dalších doplňujících podmínek, jako je dostatečná vlhkost vzduchu a instab. zvrstvení v atmosféře. S prohlubováním met. poznatků se odhalovaly nedostatky této teorie a proto byla opuštěna. V. t. víry v atmosféře, měřítko vírů v atmosféře.
▶
teorie cyklogeneze vlnová
teorie vycházející z předpokladu, že
cyklona vzniká vlivem vlnových pohybů na
frontální ploše. Vznikla na základě synop. praxe
norské meteorologické školy vedené V. Bjerknesem, která určila
stadia vývoje cyklony. Nejjednodušší představa vzniku vlny na frontální ploše, a tím nové cyklony, byla spojována s přiblížením se staré cyklony k
polární frontě. Mat. zdůvodnění vlnové teorie cyklogeneze publikovali v r. 1933 V. Bjerknes a H. Solberg.
▶
teorie Milankovičova
viz teorie paleoklimatu astronomická.
▶
teorie paleoklimatu
teorie vysvětlující
změny klimatu v geol. minulosti. Vzhledem ke komplexnímu působení
klimatotvorných faktorů při
genezi klimatu nejsou zpravidla jednotlivé teorie k vysvětlení dostačující. Podstatným faktorem v různých časových měřítkách jsou změny
záření Slunce a
evoluce atmosféry Země. Při interpretaci klimatu
kvartéru hraje hlavní roli astronomická (orbitální) teorie paleoklimatu, která za primární příčinu
kvartérního klimatického cyklu označuje
Milankovičovy cykly. Během nich se periodicky mění množství a sezonní rozdělení slunečního záření na Zemi, přičemž obecně platí, že menší teplotní rozdíly mezi létem a zimou jsou příznivé pro nástup
glaciálu. Takto způsobené výkyvy jsou nicméně příliš malé, jsou proto považovány spíše za spouštěcí mechanizmus, který je dále zesilován systémem
kladných zpětných vazeb. Z hlediska dlouhodobějších změn klimatu se jako podstatný činitel jeví zemská tektonika, především kontinentální drift a orogeneze. Např. posun kontinentů v poledníkovém směru způsobuje změny v
bilanci záření, rozdělení nebo naopak spojení kontinentů podstatně mění všeobecnou cirkulaci
hydrosféry jako podstatné složky
klimatického systému. Vznikající pohoří modifikují
všeobecnou cirkulaci atmosféry a stávají se
klimatickou bariérou.
Paleoklima dále podléhalo prudkým výkyvům vlivem epizodických klimatotvorných faktorů (impakty vesmírných těles, silné sopečné erupce).
▶
teorie podobnosti Moninova–Obuchovova
ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry teorie
turbulentního přenosu hybnosti, tepla a vodní páry, vypracovaná v 50. letech 20. století A. S. Moninem a A. M. Obuchovem. Používá se při studiu procesů v
přízemní vrstvě atmosféry, někdy i v celé mezní vrstvě atmosféry. Je založena na aplikaci
Obuchovovy délky L. Roli charakteristiky podobnosti má poměr
z/L, kde
z je výška nad rovinným zemským povrchem. Je-li hodnota tohoto poměru konstantní, zůstává např. zachován poměr mezi mech. a termickou produkcí kinetické energie, příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Viz též
proudění turbulentní.
▶
teorie polární fronty
teorie vycházející z poznatků
norské meteorologické školy, která vysvětluje vznik a vývoj
mimotropických cyklon vývojem
polární fronty, oddělující
polární a
tropický vzduch. Tyto cyklony zesilují a postupují podél polární fronty, přičemž během svého života procházejí řadou typických
vývojových stadií. Teorie polární fronty, kterou rozpracovali v letech 1921–1922 V. Bjerknes, J. Bjerknes a H. Solberg, zahájila nové období atm. analýzy a představuje jeden z mezníků ve vývoji
synoptické meteorologie.
▶
teorie přenosových pásů
koncepční model popisující pole rel. proudění uvnitř
frontální cyklony prostřednictvím trojrozměrných
trajektorií vzduchových částic znázorněných v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybující se cyklonou. Části této teorie zmínil T. W. Harrold v roce 1973, celkově ji ale představil až T. N. Carlson v roce 1980. Ke znázornění trajektorií, které mají formu uspořádaných pásů, použil
izentropickou analýzu. Finálně pak teorii přenosových pásů rozpracoval K. A. Browning v roce 1994. Základními složkami popisovanými modelem jsou
teplý přenosový pás,
studený přenosový pás a
intruze (průnik) suchého vzduchu. V některých případech lze v cyklonách pozorovat i další přenosové pásy, např. přenosový pás rel. vlhkého vzduchu ve vyšších hladinách. Jednotlivé pásy během vývoje cyklony obvykle částečně mění svůj směr, tvar i výšku, ve které se vyskytují. Koncept přenosových pásů dokáže lépe vysvětlit podstatu
dynamiky front, kterou není možné uspokojivě vysvětlit klasickým koncepčním modelem fronty podle
norské meteorologické školy (např. případy, kdy se silné srážky vyskytují uvnitř
teplého sektoru za přízemní
frontální čárou).
▶
teorie vývojová Sutcliffeova
kvantitativní vyjádření vývoje
tlakového pole v atmosféře publikované v roce 1947 R. C. Sutcliffem. Tato teorie vychází z aplikace
rovnice vorticity ve dvou hladinách atmosféry, např. v
izobarických hladinách 1 000 hPa a 500 hPa. Sutcliffeova vývojová teorie je jedním z významných mezníků v rozvoji
dynamické meteorologie.
▶
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova
teorie, která připisuje vznik
srážkových částic ve
smíšených oblacích růstu
ledových krystalků depozicí na úkor vypařujících se
vodních kapek. Základem vysvětlení je skutečnost, že při dané teplotě pod
bodem mrazu je hodnota
tlaku nasycené vodní páry nad ledem nižší než hodnota
tlaku nasycené vodní páry nad vodou. Největší rozdíl mezi oběma hodnotami je při –12 °C. V oblaku nebo v jeho části, která sestává z drobných kapiček
přechlazené vody, odpovídá tlak vodní páry hodnotě
nasycení nad vodou a vodní pára nad ledem je tedy
přesycená. Dojde-li ke vzniku ledových krystalků
heterogenní nukleací na
depozičních jádrech, mohou krystalky v prostředí přesyceném vzhledem k ledu růst depozí vodní páry na úkor vypařujících se vodních kapek. Narostou-li krystalky do dostatečné velikosti, kdy budou padat k zemi, porostou na své cestě dále zachycováním a namrzáním přechlazených kapek. V nižších, teplejších vrstvách oblaku pak ledové částice případně tají a mění se v
dešťové kapky.
Základy této teorie, kterou dnes považujeme za součást
teorie vzniku srážek ledovým procesem, položil švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1935 a teorii rozvinul něm. fyzik W. Findeisen v roce 1938. Část této teorie, vztahující se ke vzniku a růstu krystalků heterogenní nukleací ledu, popsal již v roce 1911 A. Wegener. Proto se tento proces růstu ledových částic a jejich transformace na déšť někdy označuje jako Bergeronův–Findeisenův–Wegenerův.
▶
teorie vzniku srážek koalescencí
syn. teorie koalescenční – teorie vzniku srážek vypadávajících především v tropických oblastech z
teplých oblaků, v nichž vývoj
srážkových částic nemůže probíhat za účasti ledové fáze. Základem vysvětlení je určitý počet
oblačných kapek značně větších než většina ostatních, přičemž větší kapky se ve
výstupném proudu pohybují pomaleji a mohou
koalescencí s malými kapkami růst. Narostou-li do takových rozměrů, že jejich
pádová rychlost převýší rychlost
výstupných pohybů vzduchu v oblaku, padají oblakem a během svého pádu dále narůstají koalescencí. Po dosažení kritické velikosti se tříští a větší zbytky rozpadlých kapek jsou pak výstupními pohyby znovu unášeny vzhůru, rostou koalescencí s malými oblačnými kapičkami a celý proces se může opakovat. Tímto způsobem se „řetězovou reakcí" v oblaku zvětšuje počet velkých kapek, které posléze mohou vypadnout ve formě
kapalných srážek. Podmínkou účinného působení popsaného mechanismu je velký
vodní obsah oblaku a taková výstupná
vertikální rychlost, která umožní koalescenční růst kapek do velikosti, že se nevypaří u vrcholku oblaku, ale budou padat dolů a dále růst koalescencí.
Příčina počátečního rozdílu ve velikosti kapek není jednoznačně určena. Velké kapky mohou vznikat přednostně na řídkých
obřích kondenzačních jádrech, mohou být důsledkem změn
vertikální rychlosti nebo koncentrace
kondenzačních jader v oblasti
kondenzační hladiny.
Ve středních zeměpisných šířkách se koalescence může při vzniku srážek významněji uplatňovat zejména v konvektivních oblacích jako doplnění procesů probíhajících dle
teorie vzniku srážek ledovým procesem. Viz též
instabilita oblaku koloidní.
▶
teorie vzniku srážek ledovým procesem
teorie, která vysvětluje vznik a další růst
srážkových částic nutnou účastí ledové fáze. Základem vysvětlení je popis procesů, které probíhají za účasti ledových částic ve
vrstevnatých a
konvektivních oblacích zejména středních zeměpisných šířek, přičemž tato teorie je rozšířením původní
Bergeronovy–Findeisenovy teorie vzniku srážek, která předpokládala vznik ledových srážkových částic pouze
depozicí.
Na vývoji srážek ve vrstevnatých oblacích se významně podílí
difuze vodní páry uvažovaná v Bergeronově–Findeisenově teorii. Narostou-li krystalky depozicí do velikosti, při níž jejich
pádová rychlost přesahuje
výstupnou rychlost v oblaku, budou padat k zemi a na své cestě mohou dále růst zachycováním a
namrzáním přítomných
přechlazených vodních kapek. V nižších, teplejších vrstvách atmosféry pak mohou roztát a měnit se na
dešťové kapky. Ve vrstevnatých oblacích je pro pomalý růst prostřednictvím depozice k dispozici dostatek času, navíc zde kvůli relativně malé výstupné rychlosti řádu 0,1 m/s mohou začít propadat oblakem i krystaly menší velikosti.
V konvektivních oblacích s vertikální rychlostí řádu 1 – 10 m/s a při velké turbulenci se uplatňuje nejprve
heterogenní nukleace na
kondenzačních jádrech, na nichž se tvoří zárodečné kapky. Další růst
oblačných kapek probíhá prostřednictvím
koalescence, při níž rostou přednostně větší kapky zachycováním kapek menších. Po výstupu do oblasti záporných teplot může probíhat několik variant vzniku a růstu ledových částic. Kromě heterogenní nukleace na
sublimačních jádrech dochází k
mrznutí kapek obsahujících jádra původně kondenzační a proces růstu ledových částic zachycováním se zásadně mění. Při všech srážkách termodynamicky stabilních ledových částic s termodynamicky nestabilními přechlazenými kapkami rostou ledové částice mrznutím zachycených kapek podstatně rychleji než při růstu depozicí. Po pádu pod
nulovou izotermu mohou tyto ledové částice roztát obdobně jako v případě vrstevnatých oblaků.
▶
teplo cítěné
syn. teplo pocitové – méně vhodné syn. pro
teplo zjevné.
▶
teplo depoziční latentní
▶
teplo kondenzační latentní
▶
teplo latentní
syn. teplo skupenské, teplo utajené –
1. množství tepla potřebné k tomu, aby jednotka hmotnosti dané látky změnila skupenství, aniž přitom dojde ke změně její teploty. Ve fyzice atmosféry se zaměřujeme především na latentní teplo spotřebované nebo uvolněné při
fázových přechodech vody. Rozeznáváme:
a) latentní teplo
vypařování spotřebované při změně kapalné vody ve vodní páru;
b) latentní teplo
tání spotřebované při fázovém přechodu ledu ve vodu;
c) latentní teplo
sublimace spotřebované při přechodu ledu přímo ve vodní páru.
Při opačných fázových přechodech se stejné množství tepla uvolňuje a označujeme:
a) latentní teplo
kondenzace uvolněné při fázovém přechodu vodní páry v kapalnou vodu;
b) latentní teplo
mrznutí (tuhnutí) uvolněné při přechodu vody v led;
c) u fázového přechodu vodní páry přímo v led část autorů používá stále termín latentní teplo sublimace. V současné literatuře, zejména anglosaského původu, se často objevuje označení latentní teplo
depozice.
2. v meteorologii se pojmu latentní teplo používá i k obecnému označení tepla, které se v atmosféře nebo na zemském povrchu uvolňuje při fázových přechodech vody.
▶
teplo měrné
množství tepelné energie potřebné k ohřátí látky jednotkové hmotnosti o 1 K. U plynů rozlišujeme měrné teplo při stálém tlaku
cp a měrné teplo při stálém objemu
cv. Měrné teplo plynů závisí na teplotě a tlaku a lze je přímo měřit. V rozsahu podmínek běžných v atmosféře lze tuto závislost zanedbat a považovat hodnoty
cp a
cv za konstantní. Pro
suchý vzduch lze užít hodnoty pro 273,16 K:
cpd = 1 004 J.kg
–1.K
–1,
cvd = 717 J.kg
–1.K
–1. Ve vlhkém vzduchu o
směšovacím poměru vodní páry
rv je možné použít přibližné vztahy:
Viz též
vztah Mayerův.
▶
teplo pocitové
syn. teplo cítěné – nevhodné syn. pro
teplo zjevné.
▶
teplo specifické
dříve používaný termín pro
teplo měrné.
▶
teplo sublimační latentní
▶
teplo vypařování latentní
▶
teplo zjevné
1. syn.
entalpie;
2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci
tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry
turbulentní výměnou.
▶
teploměr
v meteorologii přístroj pro
měření teploty vzduchu a
měření teploty půdy, popř.
teploty vody. Nepřímo slouží také k měření jiných
meteorologických prvků, např.
vlhkosti vzduchu,
krátkovlnného slunečního záření,
zchlazování, a to jako součást
psychrometrů,
aktinometrů nebo
frigorimetrů. V met. praxi se používají
teploměry kapalinové, a to
rtuťové a
lihové,
deformační, k nimž patří
teploměry bimetalické a teploměry s
Bourdonovou trubicí, a
elektrické teploměry, které se dělí na
odporové a termoelektrické čili termočlánky. Teploměr patří k nejstarším met. přístrojům. Prvním přístrojem pro sledování teplotních změn byl
termobaroskop zkonstruovaný G. Galileiem (1597), který byl v podstatě
plynovým teploměrem. Galilei sestrojil též první
kapalinový teploměr (1611), jehož teploměrnou látkou byl vinný líh. Název odpovídající čes. slovu "teploměr" použil poprvé J. Laurechon (1624).
▶
teploměr "attaché"
[atašé] –
rtuťový teploměr připevněný k ochranné trubici
rtuťového tlakoměru přibližně v těžišti přístroje. Má nádobku umístěnou tak, aby udával hodnotu co nejbližší
teplotě rtuti
tlakoměru. Používá se pro redukci údajů
tlakoměru na teplotu 0 °C.
▶
teploměr "prakový"
skleněný teploměr upevněný na provázku, řetízku nebo v držadle. Při měření jím pozorovatel otáčí tak, aby dosáhl dostatečné ventilace nádobky, tj. rychlosti pohybu větší než 2 m.s
–1. Používal se jako předchůdce aspiračního
psychrometru k měření teploty vzduchu mimo
meteorologickou budku.
▶
teploměr akustický
teploměr využívající teplotní závislost rychlosti
šíření zvuku ve vzduchu nebo teploměr využívající teplotní závislost frekvence vynucených kmitů kovové struny. Používá se v meteorologii jen pro speciální účely, např. k měření turbulentních fluktuací teploty vzduchu.
▶
teploměr aspirační
teploměr upravený pro
měření teploty vzduchu mimo
meteorologickou budku nebo
radiační kryt. Je opatřený ochranou teploměrů proti rušivým vlivům
přímého slunečního záření a je uměle ventilovaný. Viz též
teploměr ventilovaný.
▶
teploměr bimetalický
teploměr, jehož čidlem je
bimetal. Při měření se využívá výchylky volného konce
bimetalu, která závisí na velikosti teplotní změny. Tento princip měření se v meteorologii používal při registraci
teploty vzduchu pomocí
termografu,
radiosond apod. Patří mezi
deformační teploměry.
▶
teploměr dálkový
syn. teploměr distanční – teploměr upravený pro dálkové měření teploty.
▶
teploměr deformační
teploměr využívající deformaci čidla při změně
teploty. Čidlem bývá buď bimetal v
bimetalických teploměrech, nebo
Bourdonova trubice. Výchylky volných konců čidel se převádějí na stupnici teploty. Používaly se převážně jako
termografy, v
aerologii jako teplotní čidla
radiosond.
▶
teploměr elektrický
teploměr, jehož čidlo má el. vlastnosti závislé na teplotě. Nejčastěji se užívají
odporové teploměry s kovovými vodiči nebo polovodiči a termočlánky. V porovnání se
skleněnými teploměry mají zpravidla podstatně nižší setrvačnost a menší rozměry čidla. V běžné praxi postupně nahrazují
teploměry kapalinové. Na
meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.
▶
teploměr etalonový
normál teploměrný přesný teploměr se známými přístr. opravami stanovenými s přesností alespoň 0,01 °C, který je používán k cejchování teploměrů. V.t. teploměr kontrolní
▶
teploměr insolační
teploměr, jehož nádobka je pokryta sazemi, a proto se chová přibližně jako
absolutně černé těleso. Je umístěn ve vakuovaném skleněném obalu. Teplotní rozdíl údaje insolačního teploměru a teploty okolního vzduchu měl být mírou intenzity dopadajícího
krátkovlnného záření a tvořil součást dnes již málo používaného
pyranometru Aragova–Davyova.
▶
teploměr kapalinový
teploměr, pro jehož funkci je využito rozdílné teplotní roztažnosti kapaliny a nádobky. Jako teploměrných kapalin se nejčastěji používá rtuť u
rtuťových teploměrů, líh (etylalkohol) u
lihových teploměrů, popř. toluen nebo petrolej. U teploměrů kapalinových skleněných se
teplota stanoví podle délky sloupce teploměrné kapaliny vytlačené z nádobky do skleněné kapiláry spojené s nádobkou. U teploměrů kapalinových s kovovou nádobkou se využívá pro stanovení teploty velikosti vnitřního tlaku v nádobce.
▶
teploměr kontrolní
dřívější označení pro teploměr etalonový.
▶
teploměr lihový
skleněný teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je líh, popř. jiná organická látka s bodem tuhnutí kolem –100 °C, která bývá někdy zabarvena pro usnadnění čtení údajů. Nejčastěji se používá k měření
minimální teploty vzduchu.
▶
teploměr manometrický
kapalinový teploměr, jehož čidlem je ocelová nádobka naplněná rtutí (kapalinou) a spojená kapilárním vedením s
Bourdonovou trubicí, sloužící jako indikátor tlakových změn v nádobce.
▶
teploměr maximální
teploměr používaný v meteorologii pro měření
maximální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji bývá užíván
skleněný rtuťový teploměr se zúženým průřezem kapiláry nad nádobkou. Tímto průřezem rtuť proniká pouze při zvyšování teploty, při poklesu teploty dojde v tomto místě k přetržení rtuťového sloupce, jehož délka v kapiláře určuje dosažené teplotní maximum. Po přečtení údaje se teploměr nastaví pro další měření sklepáním (na stejném principu je založen lékařský teploměr). Instaluje se v
meteorologické budce ve vodorovné poloze. V meteorologii se používal i k přibližnému určení nejvyšší denní intenzity
globálního a odraženého slunečního záření jako součást
pyranometru Aragova–Davyova. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z maximálního teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s
elektrickým teploměrem.
▶
teploměr maximo-minimální
▶
teploměr minimální
teploměr používaný v meteorologii k měření
minimální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji se používá skleněný
lihový teploměr, který má v kapiláře uvnitř sloupce teploměrné kapaliny umístěnou malou tmavě zabarvenou skleněnou tyčinku (index), která je při poklesu teploty stahována povrchovým napětím hladiny lihu směrem k nádobce. Při vzestupu teploty teploměrná kapalina index obtéká, takže jeho poloha zůstává beze změny. Po přečtení údaje se index posune ke konci lihového sloupce nakloněním. Instaloval se v
meteorologické budce ve vodorovné poloze a používal se též k měření
přízemního minima teploty vzduchu. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z minimálního teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s
elektrickým teploměrem.
▶
teploměr normální
dřív. označení pro teploměr etalonový.
▶
teploměr odporový
elektrický teploměr, který využívá závislost el. odporu většiny kovů a polovodičů na teplotě. U kovů je tato závislost dána vztahem:
kde
RT je odpor vodiče při teplotě
T,
R0 odpor vodiče při 0 °C,
α > 0,
β jsou koeficienty závislé na druhu kovu a
T je teplota ve °C. Zatímco el. odpor kovových vodičů se vzrůstající teplotou narůstá, odpor polovodičů (termistorů) exponenciálně klesá. Míra tohoto poklesu je ve srovnání se vzrůstem odporu kovových vodičů výrazně vyšší, a proto mají termistorové teploměry vyšší citlivost než kovové odporové teploměry. Na
meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.
▶
teploměr plynový
teploměr využívající závislost mezi teplotou, tlakem a objemem plynu. Pracovní prostor přístroje, např. tenkostěnná skleněná nádoba, je naplněn vhodným plynem (kyslíkem, dusíkem, héliem apod.). V tomto pracovním prostoru se měří nejčastěji tlak, a to při konstantním objemu. Teplota se určí ze
stavové rovnice. Pro běžná met. měření
teploty vzduchu se nehodí.
▶
teploměr půdní
teploměr určený k
měření teploty půdy v různých hloubkách. Používají se nejčastěji speciálně konstruované
rtuťové nebo
elektrické teploměry. V Česku se měření provádí běžně v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm. Pro hloubky do 20 cm se používají lomené půdní teploměry, jejichž stonek svírá se stupnicí úhel 135°. Stonek teploměru se zapouští do svislého otvoru v půdě tak, aby nádobka teploměru byla v požadované hloubce. Pro větší hloubky se užívá hloubkový půdní teploměr, který má rozměrnou nádobku a zasazuje se do držáku, s nímž se spouštěl do svislé ochranné trubice. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z půdních rtuťových teploměrů používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickými teploměry.
V současné době se v Česku používají elektrické
odporové teploměry. Výhodou el. půdních teploměrů je možnost lepšího kontaktu čidla s půdou, jeho přesnější nastavení do požadované hloubky, vyloučení ovlivnění teploty způsobené při čtení a celkově větší odolnost proti mech. poškození než u skleněných teploměrů.
▶
teploměr půdní hloubkový
skleněný rtuťový teploměr se zvětšenou nádobkou, se stupnicí rozdělenou na pětiny stupně a s rozsahem u nás zprav. od –25 do + 35 °C. Umísťuje se do tyčovitého držáku z umělé hmoty, který se zasazuje do svislé trubice zapuštěné v otvoru vyvrtaném do půdy tak, aby nádobka teploměru byla v kontaktu s půdou na dně otvoru. Čtení teploty se provádí po vytažení držáku z trubice. Setrvačnost teploměru, vzhledem k značnému objemu rtuti v nádobce a ke konstrukci držáku v místě jeho styku s nádobkou, je dostatečně velká, takže se údaj teploměru po vytažení držáku ze země do okamžiku čtení prakticky nezmění. Ve stan. síti ČSFR se t. p. h. umísťuje do hloubky 50 a 100 cm na vybraných meteorologických stanicích, jejichž údaje se využívají pro účely met. zabezpečení v zemědělství. V. t. teploměr půdní lomený
▶
teploměr půdní lomený
skleněný rtuťový teploměr s prodlouženým stonkem mezi nádobkou a stupnicí, který je nad zemí zahnut v úhlu 45°, aby se usnadnilo čtení údajů na stupnici, rozdělené na pětiny stupně. U nás mají t. p. l rozsah zprav. od –30 do + 45 °C. Jsou konstruovány především pro hloubky 5, 10 a 20 cm. Osazují se do svislého vrtu v půdě tak, aby střed nádobky byl v požadované hloubce. Stonek teploměru bývá v ČSFR chráněn proti rozbití zasunutím do vodotěsné trubice z umělé hmoty. T. p. 1. se používají na meteorologických stanicích zprav. společně s půdními hloubkovými teploměry.
▶
teploměr rtuťový
kapalinový teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je rtuť. Bod tuhnutí rtuti je –38,8 °C. V meteorologii se používal převážně v provedení jako
staniční,
maximální a
půdní. Prodej rtuťových teploměrů byl již v ČR zakázán.
▶
teploměr Sixův
teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak
maximální, tak i
minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v
meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.
▶
teploměr skleněný
kapalinový teploměr, z jehož skleněné nádobky je teploměrná kapalina při vzrůstu teploty vytlačována do skleněné trubičky kapilárního průřezu, pevně spojené se stupnicí. V meteorologii se používal jako
teploměr staniční,
maximální,
minimální,
půdní,
Sixův,
„ataché", jako
hypsometr,
katateploměr a teploměr aspiračního
psychrometru.
▶
teploměr staniční
základní přístroj pro měření
teploty vzduchu na
meteorologických stanicích v
pozorovacích termínech. Na
automatizovaných meteorologických stanicích je to
elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad povrchem země (sněhovou pokrývkou) v radiačním krytu. Na
manuálních meteorologických stanicích je staničním teploměrem
suchý teploměr s nádobkou ve stejné výšce, umístěný v
meteorologické budce. Na
profesionálních stanicích v ČR se používá suchý teploměr jako záložní přístroj.
▶
teploměr suchý
vžité označení pro jeden ze dvojice
rtuťových teploměrů, tvořících
psychrometr. Na rozdíl od
vlhkého teploměru má nádobku suchou a udává tedy
teplotu vzduchu, která bývá někdy označována jako
suchá teplota. V
meteorologických budkách byl
staničním teploměrem a tvořil součást Augustova
psychrometru. Při měřeních mimo met. budku šlo zpravidla o
aspirační teploměr Assmannova psychrometru. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje ze suchého teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
teploměr ventilovaný
teploměr doplněný zařízením, které zabezpečuje umělou ventilaci nádobky proudem vzduchu stálé rychlosti, zpravidla 2 m.s
-1. Při rychlosti vyšší než 5 m.s
–1 je
psychrometrický koeficient v
psychrometrickém vztahu již prakticky nezávislý na ventilační rychlosti a vlhkostní charakteristiky vypočítané z údajů
suchého a
vlhkého teploměru psychrometrickou metodou jsou proto zatíženy jen zanedbatelnými chybami. Ventilace suchého teploměru zrychluje jeho přizpůsobení teplotě okolního vzduchu. Používal se při
měření vlhkosti vzduchu v aspiračním
psychrometru nebo při přesném měření teploty vzduchu.
▶
teploměr vlhký
vžité označení pro jeden z dvojice
rtuťových teploměrů tvořících
psychrometr. Jeho nádobka je pokryta tkaninovým obalem, tzv. punčoškou, pomocí níž se vytváří film čisté vody nebo ledu na povrchu nádobky. Film se vypařuje při
relativní vlhkosti vzduchu nižší než 100 %, čímž se nádobce odnímá teplo potřebné pro výpar, jehož množství je úměrné, mimo jiné,
sytostnímu doplňku. Měřená teplota je proto většinou nižší než teplota vzduchu v okolí nádobky, tzn. nižší než údaj
suchého teploměru. Může být výjimečně vyšší než teplota suchého teploměru při záporných teplotách ve °C a husté
mlze, kdy je nádobce dodáváno
latentní teplo kapiček mlhy, které na této nádobce mrznou. Při čtení se zjišťuje, zda při záporných teplotách je na punčošce voda nebo led a podle toho se k vyhodnocení vlhkosti vzduchu použije příslušně označený oddíl
psychrometrických tabulek. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z vlhkého teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
teplota
jedna ze zákl. fyz. veličin, která je mírou stř. kinetické energie termického pohybu molekul. Její jednotkou je v soustavě SI kelvin (K), v met. praxi se používají nebo používaly i jiné
teplotní stupnice. Mezi
meteorologické prvky patří především
teplota vzduchu a
teplota půdy.
▶
teplota absolutní
slang. označení pro
teplotu vyjádřenou pomocí
Kelvinovy teplotní stupnice.
▶
teplota aktivní
v
agrometeorologii teplota vzduchu vyšší než tzv. biologické minimum neboli biologická nula, což je teplota, při níž určitý druh rostliny již přestává vegetovat. U většiny polních kultur, trav, listnatých stromů a keřů v oblasti s mírným klimatem se biologické minimum pohybuje kolem 5 °C; biologické minimum lze však vztahovat také k jednotlivým růstovým fázím, popř.
fenologickým fázím rostlin. Sumy aktivních teplot, což jsou součty všech
průměrných denních teplot vzduchu nad biologickým minimem, udávají, do jaké míry jsou kryty potřeby rostlin z hlediska teploty, a proto slouží jako kritérium při rajonizaci pěstování rostlin podle klimatických podmínek. Výchozí hodnoty, od kterých se sumy aktivních teplot počítají, bývají v praxi voleny různě, za prahovou hodnotu (zhruba biologické minimum) bývají voleny průměrné denní teploty vzduchu 0, 5, 10, 15 °C apod. Uvedené teploty bývají označovány též jako teploty charakteristické. Viz též
suma teplot,
rajonizace agroklimatologická,
teplota efektivní.
▶
teplota barevná
syn. teplota chromatická – radiační charakteristika světelného zdroje nebo povrchu reálného tělesa. Barevná teplota daného zdroje odpovídá hodnotě teploty povrchu
absolutně černého tělesa, které vyzařuje světlo stejné barvy (stejného vyzařovaného spektra) jako daný zdroj. V určitém přiblížení ji lze určit pomocí
Wienova zákona.
▶
teplota bodu ojínění
syn. bod ojínění –
teplota, při níž se
vlhký vzduch o teplotě pod 0 °C a dané hodnotě
směšovacího poměru vodní páry stane
nasyceným vzhledem k ledu následkem
izobarického ochlazování. Při dalším poklesu
teploty vzduchu dochází k
přesycení a tím i k
depozici vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká
jíní; v důsledku toho klesá i teplota bodu ojínění. Při
relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % vzhledem k ledu je teplota bodu ojínění vždy nižší než teplota vzduchu. Dříve se pro tuto veličinu nesprávně používal termín
bod sublimace. Viz též
teplota rosného bodu,
bod mrznutí.
▶
teplota efektivní
odb. termín s různými významy v jednotlivých vědních disciplínách:
1. ve fyzice záření teplota povrchu
absolutně černého tělesa, který vyzařuje z jednotky plochy stejné celkové množství energie elektromagnetického záření jako jednotka plochy povrchu daného reálného tělesa. Určuje se prostřednictvím
Stefanova–Boltzmannova zákona. V heliofyzice by šlo o povrchovou teplotu Slunce za zjednodušujícího předpokladu, že Slunce se při zachování svého zářivého výkonu chová přesně jako absolutně černé těleso.
2. v
biometeorologii jedna z variant stanovení
pocitové teploty. Je rovna teplotě nehybného vzduchu o stanovené
relativní vlhkosti vzduchu (zpravidla 100 nebo 50 %), která vyvolá u člověka stejný tepelný pocit jako aktuální podmínky v atmosféře. Pojem efektivní teplota zavedl franc. bioklimatolog A. Missenard (1933), který ji počítal ze vzorce
kde
Tef je
efektivní teplota,
T teplota vzduchu ve °C a
rv relativní vlhkost.
3. v
agrometeorologii rozdíl
aktivní teploty a tzv. biologického minima teploty neboli biologické nuly. Jako kritéria pro hodnocení vlivu teploty vzduchu na růst a vývoj rostlin se používá zpravidla sum efektivních teplot odlišných pro různé plodiny.
4. v
technické klimatologii charakteristika pro hodnocení tepelných ztrát budov. Podle L. S. Gandina se počítá např. podle vztahu
kde
Te je efektivní teplota,
T venkovní teplota vzduchu,
Tb teplota vzduchu uvnitř budovy,
v rychlost větru v m.s
–1 a
c bezrozměrný parametr vyjadřující tepelnou propustnost stěn budov.
▶
teplota ekvipotenciální
▶
teplota ekvivalentní
teplota, které teor. nabude vzduch za předpokladu dokonalého vysušení zkondenzováním veškeré v něm obsažené vodní páry a úplného vypadání srážek. Rozlišujeme:
a) adiabatickou ekvivalentní teplotu
Tae, dříve též označovanou jako pseudoekvivalentní teplota. Na
termodynamickém diagramu ji přibližně určíme tak, že myšlenou
vzduchovou částici necháme vystoupit z výchozí hladiny po
suché adiabatě do
výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou; odtud pokračujeme po
nasycené adiabatě ve výstupu až k okraji diagramu, čímž dosáhneme úplného vysušení vzduchu. Následně částici přesuneme po suché adiabatě do výchozí hladiny, kde přečteme hledanou teplotu
Tae. Posuneme-li uvažovanou vzduchovou částici po suché adiabatě do
izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou ekvivalentní
potenciální teplotu, dříve též označovanou jako pseudopotenciální teplota.
b) izobarickou ekvivalentní teplotu
Tie. Při jejím určení předpokládáme, že vodní pára zkondenzuje za stálého tlaku vzduchu
p a uvolněné
latentní teplo kondenzace se spotřebuje na ohřátí vzduchu. Označíme-li teplotu vzduchu po tomto ohřátí
Tie, platí pro ni vzorec
kde
T značí teplotu vzduchu,
Lvw latentní teplo kondenzace,
w směšovací poměr vodní páry a
cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku. Z tohoto vzorce vyplývá, že každý gram zkondenzované vodní páry zvyšuje při stálém tlaku teplotu jednoho kilogramu vzduchu přibližně o 2,5 K. Izobarická ekvivalentní teplota je vždy nižší než adiabatická ekvivalentní teplota a spolu s ní se používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu o souřadnicích
p,
Tie po suché adiabatě do izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme přečtením teploty izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, kterou však můžeme též určit jednoduchým výpočtem pomocí
Poissonových rovnic adiabatického děje, známe-li
Tie. Izobarická ekvivalentní potenciání teplota se v meteorologii zpravidla považuje za nejvýraznější termodyn.
konzervativní vlastnost vzduchových hmot.
V původním významu W. Bezolda (1905) se pojem ekvivalentní teplota používal jen ve smyslu izobarické ekvivalentní teploty, s čímž se lze ještě dnes sporadicky setkat. Teprve později se, zejména s rozvojem
aerologie, začala rozlišovat adiabatická a izobarická ekvivalentní teplota.
▶
teplota ekvivalentní adiabatická
▶
teplota ekvivalentní izobarická
▶
teplota globální
průměr
teploty vzduchu na celé Zemi za určité časové období, např. měsíc, rok nebo delší časový úsek. Určuje se zpravidla kombinací údajů z
přízemních meteorologických stanic a z
meteorologických družic, pro potřeby
paleoklimatologie i na základě
proxy dat. Viz též
klima globální.
▶
teplota hladiny volné konvekce
teplota určená na
aerologickém diagramu průsečíkem
křivky teplotního zvrstvení s
nasycenou adiabatou, vycházející z charakteristického bodu aerologického výstupu, tj. z průsečíku
suché adiabaty vycházející z
přízemní teploty vzduchu a
izogramy, jež vychází z
teploty rosného bodu. Viz též
hladina volné konvekce.
▶
teplota charakteristická
▶
teplota intenzívní krystalizace
charakteristika použitá v předpovědi
trvalých srážek podle L. G. Kačurina, která závisí na
vertikální rychlosti výstupných proudů v oblaku. Její fyz. smysl se vysvětluje prostřednictvím rychlosti zamrzání urč. počtu kapek
n za jednotku času
kde
φ(
t) je pravděpodobnost tvorby led. zárodků v jednotce objemu
přechlazené vody za jednotku času, která se zvyšuje s poklesem teploty vzduchu
T (°C),
μ je
dynamický koeficient vazkosti vzduchu, ρ hustota vzduchu, g značí velikost tíhového zrychlení a
ω vert. rychlost výstupných pohybů (hPa/ 12 h) v
p-systému. Dá se předpokládat, že min. počet zamrzajících kapek, který je postačující pro tvorbu významných srážek, je přibližně konstantní, tj.
Pak t. i. k. nazýváme teplotu, při které platí naposled uvedený vzorec. Ve výpočtech se používá empiricky upřesněný vztah
přičemž za t. i. k. se považovala teplota na horní hranici oblaku, která závisí na vert. rychlostech na této hranici.
▶
teplota kondenzační adiabatická
▶
teplota konvekční
hodnota
přízemní teploty vzduchu, při jejímž dosažení v
denním chodu nastanou podmínky vhodné pro spontánní vývoj
konvektivních oblaků. Na
termodynamickém diagramu se určí jako průsečík přízemní
izobary a
suché adiabaty, která prochází bodem vyznačujícím na
křivce teplotního zvrstvení polohu
konvektivní kondenzační hladiny. Hodnotu konv. teploty lze použít při předpovědi vývoje konv. oblačnosti za předpokladu, že poloha přízemní
teploty rosného bodu se významně nezmění. Viz též
instabilita atmosféry termická.
▶
teplota konvekční kondenzační hladiny
▶
teplota kritická
hodnota
teploty, při jejímž překročení již nelze dosáhnout kapalného stavu dané látky. Při dosažení kritické teploty tedy mizí rozhraní mezi kapalnou a plynnou fází. Pro vodu má kritická teplota hodnotu 647,3 K (374,1 °C). Na hodnotě kritické teploty končí na
fázovém diagramu typu p – T
křivka vypařování a tento koncový bod se označuje jako
kritický bod. Odpovídá mu
tlak vodní páry 22,13 MPa.
▶
teplota maximální
nejvyšší hodnota
teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách
SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí maximální teplota za období od 06 do 18 UTC ve zprávě z 18 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je maximální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním
klimatologickým termínem.
Maximální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených
elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se maximální teplota dosud měří
maximálním teploměrem. V předpovědích počasí je maximální teplota obvykle označována jako nejvyšší denní teplota. Viz též
teploty vzduchu extrémní.
▶
teplota minimální
nejnižší hodnota
teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách
SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí minimální teplota za období od 18 do 06 UTC ve zprávě z 06 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je minimální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním
klimatologickým termínem.
Minimální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených
elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se minimální teplota dosud měří
minimálním teploměrem. V předpovědích počasí je minimální teplota obvykle označována jako nejnižší noční teplota. Viz též
teplota minimální přízemní,
teploty vzduchu extrémní.
▶
teplota minimální přízemní
nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky za určité časové období. Ve zprávách
SYNOP se uvádí minimální přízemní teplota za období od 18 do 06 UTC. Na většině stanic se získává automatickým vyhodnocením dat měřených příslušným
elektrickým teploměrem, na některých stanicích se minimální přízemní teplota dosud měří
minimálním teploměrem. Údaje přízemní minimální teploty jsou využívány zejména v
agrometeorologii.
▶
teplota pocitová
v
biometeorologii obecné označení pro teplotní charakteristiku, která kromě
teploty vzduchu zahrnuje účinky i dalších faktorů, které ovlivňují
tepelnou bilanci povrchu lidského těla (případně v
zoobioklimatologii těl určitých živočichů). Pro vyjádření pocitové teploty se využívá celá řada indexů, které různým způsobem zohledňují
vlhkost vzduchu,
rychlost větru a toky
krátkovlnného i
dlouhovlnného záření, častěji však jen některé z těchto prvků. Mezi úplné indexy patří např.
WBGT (wet bulb globe temperature), UTCI (Universal Thermal Climate Index) nebo PET (Physiological Equivalent Temperature).
Nejvíce rozšířenými zjednodušenými indexy, zahrnujícími vlivy pouze účelově vybraných faktorů, jsou Heat Index a Wind Chill Equivalent Temperature (zkráceně Wind Chill). První z nich je určen pro teplou část roku a pocitová teplota je při jeho užití vůči teplotě vzduchu zvyšována s rostoucí
relativní vlhkostí vzduchu (omezování možnosti ochlazování povrchu těla
transpirací). Druhý je používán v chladné části roku, pocitová teplota je vůči teplotě vzduchu snižována s rostoucí rychlostí větru (zchlazování relativně teplejšího povrchu prouděním okolního vzduchu). K vyjádření zmíněných indexů se používají empirické vzorce nebo tabulky, které se však mohou u různých meteorologických služeb poněkud lišit, což může být dáno mj. odlišností geografických a dalších podmínek. Viz též
teplota efektivní.
▶
teplota podpovrchová
v
silniční meteorologii teplota vozovky v různých hloubkách pod jejím povrchem. Na rozdíl od
půdní teploty se podpovrchová teplota měří např. v různých konstrukčních vrstvách vozovek, tedy ve štěrkových, písečných, asfaltových anebo betonových vrstvách.
▶
teplota potenciální
teplota, jakou by měla částice
suchého vzduchu, kdybychom ji adiabaticky přivedli do
izobarické hladiny 1 000 hPa. Z
Poissonových rovnic vyplývá vztah:
kde
T je
teplota vzduchu v K,
p tlak vzduchu v hPa,
R měrná plynová konstanta suchého vzduchu a
cp měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Potenciální teplota zůstává konstantní při
adiabatických dějích v suchém vzduchu, je tedy
konzervativní vlastností vzduchové hmoty, pokud nedochází k fázovým změnám vody. V praxi lze potenciální teplotu používat jako termodyn. charakteristiku, v podstatě jako míru
entropie nejen pro suchý, ale i pro
vlhký, avšak
nenasycený vzduch. Při stabilním
teplotním zvrstvení atmosféry potenciální teplota s výškou vzrůstá, při indiferentním zvrstvení se s výškou nemění, při instabilním zvrstvení potenciální teplota s výškou klesá. K pojmu potenciální teplota dospěl v roce 1884 H. Helmholtz, nazýval ji však ještě obsah tepla (Wärmegehalt). Název potenciální teplota pochází od W. Bezolda (1888).
▶
teplota potenciální ekvivalentní adiabatická
▶
teplota potenciální ekvivalentní izobarická
▶
teplota potenciální vlhká adiabatická
▶
teplota potenciální vlhká izobarická
▶
teplota povrchu moře
(SST, z angl. sea surface temperature) – teplota vody na mořské hladině nebo v její blízkosti do hloubky několika metrů. V prvním případě se určuje na základě
družicových meteorologických měření, v druhém případě na
námořních meteorologických stanicích. Teplota povrchové vrstvy vody vykazuje podstatně menší gradienty a méně výrazný
denní a
roční chod než
teplota povrchu pevniny, což je způsobeno neustálým promícháváním vody, jejím větším objemovým
měrným teplem a částečnou propustností pro
přímé sluneční záření. Teplota povrchu moře významně ovlivňuje
interakci atmosféry a oceánu, proto patří k důležitým vstupům do
modelů numerické předpovědi počasí i do
modelů klimatu.
▶
teplota povrchu pevniny
(LST, z angl. land surface temperature) – teplota
aktivního povrchu zemského tělesa na pevnině. V různých oblastech tedy představuje teplotu povrchu půdy,
sněhové pokrývky, vegetačního krytu, pevninských vodních útvarů apod. Její hodnoty jsou projevem aktuální
tepelné bilance zemského povrchu, významně ovlivňované jeho
albedem. Určuje se z
radiační teploty daného povrchu, nejčastěji měřené pomocí
meteorologických družic. Viz též
teplota povrchu moře,
teplota vzduchu přízemní.
▶
teplota povrchu půdy
teplota udaná teploměrem, jehož válcová nádobka s horiz. osou je z poloviny vtlačena do půdy. Spodní částí nádobky probíhá výměna tepla vedením z půdy, horní částí se pak uskutečňuje převážně
radiační přenos energie. Při tomto způsobu měření t. p. p. existují metodické problémy, které vedou k velkému rozptylu zjištěných údajů v závislosti na radiačních podmínkách, výskytu atm. srážek a na konstrukčních vlastnostech použitého teploměru. Proto se v met. stan. síti ČSFR od měření t. p. p. upustilo. V. t. měření teploty půdy, teplota půdy
▶
teplota povrchu vozovky
stěžejní veličina v oboru
silniční meteorologie. Je podmíněna především
radiační bilancí povrchu vozovky, podstatně ovlivňovanou především jeho zastíněním vůči
přímému slunečnímu záření. Dalšími meteorologickými faktory určujícími teplotu povrchu vozovky jsou např.
teplota vzduchu,
rychlost větru a
padající i
usazené srážky. Podstatnou roli hraje i
podpovrchová teplota, chemické ošetření povrchu vozovky apod.
▶
teplota pseudoekvivalentní
▶
teplota pseudopotenciální
dnes méně vhodné syn. pro
adiabatickou ekvivalentní potenciální teplotu. Termín pseudopotenciální teplota zavedl roku 1889 W. Bezold.
▶
teplota půdy
teplota složek půdy v různých hloubkách pod zemským povrchem.
Pedosféra se vyznačuje obecně malou tepelnou vodivostí, což platí především v případě pórovitých půd o nízké
vlhkosti půdy. Z tohoto důvodu směrem do hloubky prudce klesá vliv výkyvů
přízemní teploty vzduchu a dalších
meteorologických prvků na teplotu půdy, který může být dále zeslaben
sněhovou pokrývkou, hustou vegetací, vrstvou opadanky apod. Při
promrzání půdy i při opětovném tání je její teplota podstatně ovlivňována
latentním teplem mrznutí, resp. tání.
Půdní klima z hlediska denního a ročního chodu teploty půdy v různých hloubkách popisují
Fourierovy zákony. Viz též
měření teploty půdy.
▶
teplota radiační
syn. teplota jasová – fiktivní teplota vyzařujícího reálného tělesa, která odpovídá teplotě
absolutně černého tělesa, emitujícího v daném
spektrálním pásmu (kanálu), resp. vlnové délce, záření stejné intenzity jako je záření reálného tělesa naměřené
radiometrem. Někdy se používá termín teplota jasová. Radiační teplota oblačnosti je silně závislá na mikrofyzikálním složení,
optické hustotě a na vlnové délce spektrální oblasti, ve které oblačnost pozorujeme. Vzhledem k tomu, že většina reálných objektů má
emisivitu menší než jedna, je radiační teplota ve většině případů (s výjimkou částečně transparentní oblačnosti) nižší než teplota reálná (termodynamická).
▶
teplota relativní
rozdíl prům. teploty vzduchu daného měsíce a prům. teploty vzduchu nejchladnějšího měsíce, vyjádřený v %
roční amplitudy teploty vzduchu. Nejchladnější měsíc má relativní teplotu 0 %, nejteplejší měsíc 100 %. Vzhledem k vyjádření teploty vzduchu v procentech, tedy vyloučením abs. hodnot teploty, lze relativní teplotu použít k porovnání
ročního chodu teploty vzduchu na více stanicích nebo k porovnání chodu teploty vzduchu na jedné stanici v různých obdobích. Relativní teplota se používá i jako míra
termické kontinentality klimatu. Relativní teplotu zavedl W. Köppen jako charakteristiku roč. chodu teploty vzduchu.
▶
teplota rosného bodu
syn. bod rosný –
teplota, při níž se
vlhký vzduch o dané hodnotě
směšovacího poměru vodní páry stane
nasyceným vzhledem k vodě následkem
izobarického ochlazování. Při dalším poklesu
teploty vzduchu dochází k
přesycení a tím ke
kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká
rosa nebo
mlha; v důsledku toho klesá i teplota rosného bodu. Při
relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % je teplota rosného bodu vždy nižší než teplota vzduchu.
Teplota rosného bodu ve spojení s měřenou teplotou vzduchu patří k zákl. charakteristikám
vlhkosti vzduchu. Zakresluje se do
synoptických map a
aerologických diagramů, kde
křivka rosného bodu slouží k popisu
vertikálního profilu vlhkosti vzduchu. Využívá se v řadě empir. vzorců, např. ve
Ferrelově vztahu, při předpovědi
přízemních mrazů, mlhy apod. Patří ke
konzervativním vlastnostem vzduchových hmot.
Na meteorologických stanicích v ČR se přízemní teplota rosného bodu získává výpočtem z
tlaku vzduchu na stanici a z hodnot teploty vzduchu a relativní vlhkosti, měřených pomocí teplotně–vlhkostních
senzorů HUMICAP, v případě nefunkčnosti tohoto přístroje pak výpočtem z údajů
psychrometru. Teplotu rosného bodu lze také určit z
psychrometrických tabulek. Teplotu rosného bodu v dané
izobarické hladině lze např. určit z definice směšovacího poměru a vhodného řešení
Clausiovy–Clapeyronovy rovnice. Přibližnou hodnotu teploty rosného bodu lze též měřit přímo
kondenzačním vlhkoměrem nebo
termohygroskopem. Viz též
deficit teploty rosného bodu,
teplota výstupné kondenzační hladiny,
teplota bodu ojínění.
▶
teplota suchého teploměru
teplota udávaná
suchým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před
přímým slunečním zářením. Jde o
teplotu vzduchu v met. významu. Nevhodně je někdy označována jako suchá teplota.
▶
teplota teploměru pokrytého ledem
▶
teplota termodynamická
označení pro teplotu vyjádřenou pomocí
Kelvinovy teplotní stupnice.
▶
teplota ve stínu
zast. označení pro teplotu vzduchu, měřenou při zastínění čidla teploměru před
přímým slunečním zářením a při dobré ventilaci. V met. praxi se zastínění dosahuje umístěním teploměru v
meteorologické budce, při terénních měřeních zprav. pomocí stínítek různé konstrukce, u Assmannova
psychrometruumístěním teploměru v ochranných trubicích.
▶
teplota venkovní
ve stavebně tech. praxi označení pro
teplotu vzduchu, měřenou na
meteorologické stanici, které se užívá pro odlišení od
teploty uvnitř budov nebo místností.
▶
teplota venkovní výpočtová
nejnižší pětidenní prům.
teplota vzduchu podle dlouhodobých met. pozorování. Tato charakteristika slouží ve stavební praxi při projektových pracích k výpočtu tepelných ztrát budov.
▶
teplota virtuální
charakteristika
vlhkého vzduchu, která odpovídá teplotě
suchého vzduchu o stejných hodnotách
tlaku a
hustoty jako má vzduch vlhký. Hodnotu virtuální teploty lze stanovit na základě
stavové rovnice ideálního plynu pro vlhký vzduch na základě předpokladu, že suchý vzduch i vodní pára se chovají jako ideální plyny. Virtuální teplota
Tv však umožňuje použít pro vlhký vzduch stavovou rovnici ideálního plynu pro suchý vzduch, dosadíme-li do ní virtuální teplotu místo teploty vzduchu, tzn.
kde
p je tlak vlhkého vzduchu,
ρ hustota vlhkého vzduchu a
Rd měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Pro danou
měrnou vlhkost s lze hodnotu
Tv v K určit pomocí vztahu
kde
T značí teplotu v K a
Rv měrnou plynovou konstantu vodní páry. Obdobně lze
Tv vyjádřit pomocí
směšovacího poměru w, využijeme-li převodní vztah
Platí tedy, že
Tv ≥
T, kde znaménko rovnosti obou veličin odpovídá suchému vzduchu. Virtuální teplota bývá při zemi obvykle o 0,1 až 5,0 °C vyšší než skutečná teplota vzduchu, přičemž hodnota horní hranice rozdílu odpovídá tlaku nasycené vodní páry při 30 °C. V meteorologii se využívá také prům. virtuální teplota vrstvy vzduchu mezi dvěma
izobarickými hladinami, která je přímo úměrná jejich vertikální vzdálenosti.
Relativní izohypsy na
mapách relativní topografie jsou tedy zároveň
izotermami prům. virtuální teploty. Ve
fyzice oblaků a srážek zahrnují někteří autoři do definice virtuální teploty i přírůstek hustoty vyvolaný přítomností kondenzované fáze vody. Definice má potom tvar
kde
wl je směšovací poměr kondenzované fáze vody.
▶
teplota virtuální akustická
teplota
Tvak, při níž by se v
suchém vzduchu šířil zvuk stejnou rychlostí jako ve
vlhkém vzduchu s
teplotou Ta
tlakem vodní páry e. Počítáme ji pomocí přibližného vzorce
v němž
p je tlak vzduchu a
Tvak i
T udáváme v K.
▶
teplota vlhká
1. teplota, které teoreticky nabude původně
nenasycený vzduch po
nasycení vodní párou. Podle toho, zda tento proces proběhne jako
adiabatický nebo
izobarický děj, rozlišujeme:
a) adiabatickou vlhkou teplotu
Tav. Pomocí
termodynamického diagramu ji přibližně určíme tak, že uvažovanou
vzduchovou částici převedeme po
suché adiabatě do
výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou. Odtud pak vzduchovou částici necháme sestoupit po
nasycené adiabatě do výchozí hladiny, na níž přečteme
Tav. Převedeme-li částici po nasycené adiabatě dále do
tlakové hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou vlhkou
potenciální teplotu. Adiabatická vlhká potenciální teplota má ve vzduchu obsahujícím nasycenou vodní páru z hlediska podmínek pro
vertikální stabilitu atmosféry analogický význam jako potenciální teplota v nenasyceném vzduchu;
b) izobarickou vlhkou teplotu
Tiv. Při jejím určení předpokládáme, že k
nasycení (vzhledem k rovinnému vodnímu povrchu) dojde za stálého tlaku vypařováním vody do uvažované vzduchové částice, jíž se odnímá teplo spotřebované na výpar. Tuto teplotu lze vypočítat podle vzorce
kde
T značí
teplotu vzduchu,
Lwv latentní teplo vypařování,
cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku,
w a
ws skutečný
směšovací poměr vodní páry, resp. směšovací poměr vodní páry odpovídající stavu nasycení.
Izobarická vlhká teplota je vždy vyšší než adiabatická vlhká teplota. Spolu s ní se v meteorologii používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu určeného teplotou
Tiv v uvažované tlakové hladině po nasycené adiabatě do hladiny 1 000 hPa, zjistíme na teplotní stupnici izobarickou vlhkou potenciální teplotu.
2. v meteorologii běžné zkrácené označení pro
teplotu vlhkého teploměru, která se v ideálním případě (z hlediska funkce
vlhkého teploměru a na něj působících vnějších faktorů) blíží izobarické vlhké teplotě. Ztotožňování teoreticky určené izobarické vlhké teploty a změřené teploty vlhkého teploměru, k čemuž někdy v praxi dochází, však není zcela přesné.
▶
teplota vlhká adiabatická
▶
teplota vlhká izobarická
▶
teplota vlhkého teploměru
teplota udávaná
vlhkým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před
přímým slunečním zářením. Blíží se izobarické
vlhké teplotě. Při záporné teplotě je třeba údaj doplnit o informaci, zda je nádobka obalena ledem.
▶
teplota výstupné kondenzační hladiny
syn. teplota kondenzační adiabatická – teplota, při níž
vzduchová částice ochlazovaná adiabaticky při konstantním
směšovacím poměru dosáhne
nasycení. Graficky je určena průsečíkem
suché adiabaty, procházející bodem o daných souřadnicích
p a
T, s
izogramou, procházející
teplotou rosného bodu v
izobarické hladině p. Tuto teplotu nelze zaměňovat s teplotou rosného bodu, i když v obou případech jde o teplotu částice přivedené k nasycení při konstantním směšovacím poměru. Nasycení je však u teploty
kondenzační hladiny dosahováno
dějem adiabatickým, zatímco u teploty rosného bodu
dějem izobarickým. Teplota
výstupné kondenzační hladiny je vždy nižší než teplota rosného bodu, jen v případě nasycené vzduchové částice se obě teploty rovnají a jsou shodné s teplotou vzduchu. Viz též
teplota konvekční kondenzační hladiny.
▶
teplota vzduchu
meteorologický prvek vyjadřující tepelný stav atmosféry.
Teplotní pole je výsledkem vzájemné interakce řady faktorů, především
radiační a
turbulentní výměny tepla mezi zemským povrchem a spodními hladinami atmosféry i mezi jednotlivými atm. vrstvami,
absorpce záření molekulami
radiačně aktivních plynů a částicemi
atmosférického aerosolu, uvolňování a spotřeby
latentního tepla při
fázových přechodech vody
, teplotní
advekce apod.
Měření teploty vzduchu se provádí na
přízemních meteorologických stanicích ve výšce 1,25 až 2,0 m,
přízemní teplota vzduchu se měří v 5 cm nad zemským povrchem.
Sondáží atmosféry se zjišťuje
vertikální profil teploty vzduchu. Hodnota teploty vzduchu se udává na příslušné
teplotní stupnici. Viz též
pole teplotní,
extrémy teploty vzduchu.
▶
teplota vzduchu průměrná denní
prům. hodnota teploty vzduchu vypočtená z hodnot naměřených v
klimatologických nebo
synoptických termínech. Podle doporučení
WMO se denní průměr teploty počítá jako aritmetický průměr hodnot teploty měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v ČR průměrná denní teplota vzduchu počítá někdy podle vzorce:
kde indexy 7, 14 a 21 vyjadřují termíny pozorování. Počítá-li se průměrná denní teplota vzduchu z 24 hodnot, označuje se jako pravý denní průměr teploty. K hrubému odhadu průměrné denní teploty se též někdy užívá vzorce:
kde
Tmax je max. a
Tmin min. denní teplota vzduchu. Viz též
průměr meteorologického prvku denní,
průměr meteorologického prvku denní pravý.
▶
teplota vzduchu přízemní
syn. teplota přízemní –
1. teplota vzduchu měřená ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky.
2. v
aerologii teplota vzduchu ve výšce 2 m nad zemí, na rozdíl od teploty vzduchu měřené aerol. prostředky v
mezní vrstvě atmosféry a ve
volné atmosféře.
▶
teplota vzduchu redukovaná na hladinu moře
teoretická hodnota teploty vzduchu na stanici, pokud by její nadm. výška byla nulová. Určuje se
redukcí teploty vzduchu. Používá se v klimatologii k eliminaci vlivu nadm. výšky na teplotu vzduchu, což umožňuje zvýraznit vliv jiných
klimatotvorných faktorů. Znázorňuje se především na
klimatologických mapách větších území, a to pomocí
redukovaných izoterem.
▶
teplota vztažná
průměrná
maximální teplota nejteplejšího měsíce, zpravidla července, na daném letišti. Na letišti Praha–Ruzyně je 23,6 °C (JUL). Hodnoty pro další letiště lze nalézt v
Letecké informační příručce (AIP ČR).
▶
teploty vzduchu extrémní
souhrnné označení pro
maximální teplotu,
minimální teplotu a
přízemní minimální teplotu vzduchu. Hodnoty extrémních teplot se vždy vztahují k určitému časovému období, které je stanoveno doporučeními
Světové meteorologické organizace nebo národními předpisy. Ve zprávách v kódu
BUFR jsou extrémní teploty uvedeny spolu s údaji o časovém období a výšce senzoru nad zemí pro získání přesného popisu těchto dat. Měření extrémních teplot se na většině stanic ČR provádí automatickým vyhodnocením dat měřených
elektrickým teploměrem za dané období. Viz též
extrémy teploty vzduchu,
teploměr extrémní.
▶
terciér
syn. třetihory – vžité označení pro starší část
kenozoika, zahrnující období před 66 – 2,588 mil. roků. Zahrnuje dvě periody,
paleogén a
neogén, na nějž navazuje
kvartér neboli čtvrtohory.
▶
termika
slang. označení pro
termickou konvekci, používané zejména ve sportovním letectví a v
plachtařské meteorologii.
▶
termiky
v meteorologii širší pojem označující:
a) stabilní a silné
vertikální konvektivní pohyby, kterých mohou využívat např. kroužící ptáci a plachtaři k získávání výšky. Tyto termiky bývají dále označovány jako čisté, spojené jen s
termickou konvekcí bezoblačnou nebo oblačnou, nebo jako větrné, na jejichž vzniku se podílí zejména
mechanická turbulence. V letecké terminologii se užívá též pojmu termické stoupavé proudy nebo slang, „termika". Mají horiz. rozměry v řádu desítek až stovek m, vert. několik stovek až tisíců metrů;
b) v oboru met. měření, zejména prováděných
sodary, vzduchové bubliny o vzájemně různé teplotě nebo i vlhkosti, které vznikají buď při formování uspořádaných termických vert. proudů nebo po dosažení hladiny
inverze teploty vzduchu těmito stoupavými proudy. Takto pojímané termiky mající rozměr řádově jednotek metrů, vyvolávají akust. ozvěnu.
▶
termín klimatologický
jednotná doba pozorování na met. stanici, stanovená podle místního stř. slunečního času platného pro lokalitu stanice. V daném dni a pro danou zeměp. šířku je tedy na všech stanicích sítě v témže klimatologickém termínu Slunce ve stejné výšce nad obzorem, čímž jsou zajištěny z tohoto hlediska homogenní podmínky pro získávání met. dat. V ČR se měření provádí v klimatologických termínech 7, 14 a 21 h na základních a v 7 h místního stř. slunečního času na
srážkoměrných stanicích.
▶
termín pozorování
v synop. praxi období 10 min před
synoptickým termínem. Jevy pozorované v tomto období se uvádějí v
meteorologických zprávách jako aktuální
stav počasí.
▶
termín synoptický
jednotná doba pozorování na
synoptických stanicích stanovená podle světového času (UTC) s cílem, aby pozorování na celé Zemi byla konána současně. Synoptické termíny se dělí na hlavní, tj. 00, 06, 12 a 18 UTC, vedlejší, tj. 03, 09, 15 a 21 UTC a hodinové, tj. 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22 a 23 UTC. Na
aerologických stanicích jsou hlavní termíny 00 a 12 UTC, vedlejší termíny 06 a 18 UTC. Na základě pozorování v synoptických termínech se sestavují příslušné
meteorologické zprávy a zpracovávají
povětrnostní mapy.
▶
termín synoptický hlavní
▶
termín synoptický vedlejší
▶
termoanemometr
přístroj, který k měření rychlosti větru využívá zchlazování el. odporového čidla ventilací. Čidlo je tvořeno tenkým (tlouštka řádu jednotek mikrometru) kovovým drátkem (platina, wolfram) a využívá změny odporu většiny kovů s teplotou. Je vyhříváno el. proudem. Měřením změn teploty je stanoven odvod tepla z čidla, jenž výrazně závisí na rychlosti větru. U starších typů je charakteristika čidla značně nelineární. Původně měl proto termoanemometr dostatečnou přesnost jen v poměrně malém rozpětí rychlostí větru. Dnešní termoanemometry svými rozsahy a přesností umožňují i běžná meteorologická měření. Kromě toho se ovšem pro velmi malý rozměr čidla a jeho malou setrvačnost termoanemometru používá především pro určení malých rychlostí větru a turbulentních
pulzací při nich. Viz též
měření větru,
anemometr.
▶
termobarometr
syn. barotermometr – zřídka používaná označení pro
hypsometr.
▶
termobaroskop
nejstarší přístroj pro měření změn
teploty vzduchu, který zkonstruoval G. Galilei (1597) na principu tepelné roztažnosti vzduchu. Šlo o typ teploměru bez vakua s otevřenou trubicí, který proto reagoval rovněž na změny
tlaku vzduchu. Viz též
teploměr plynový.
▶
termocyklogeneze
teorie cyklogeneze, kterou vypracoval něm. meteorolog G. Stüve (1926). Podle ní souvisí změny tlaku vzduchu v
troposféře s charakterem
advekce a termickými procesy ve
stratosféře. V tomto pojetí má termocyklogeneze jiný smysl než
termická teorie cyklogeneze.
▶
termočlánek
termoelektrický teploměr používaný v meteorologii hlavně k určování tepl. rozdílů dvou částí radiačních přístrojů, např. osluněné a zastíněné plochy pyrheliometru, bilancometru, pyranometru n. tepl. rozdílů osluněných ploch s různými absorpčními vlastnostmi, jak je tomu např. u pyranometru Janiševského. S ohledem na svůj princip se t. používají k měření abs. hodnot teploty jen ojediněle, neboť při této aplikaci je třeba udržovat jeden termospoj trvale na přesné konstantní teplotě. Výhodou t. je možnost miniaturizace čidla a obecně malá tepl. setrvačnost při měření.
▶
termodynamika atmosféry
část meteorologie zabývající se aplikacemi termodyn. zákonů a metod na
atmosféru Země. Lze ji rozdělit např. na termodynamiku
nenasyceného vzduchu, která popisuje
vlhký vzduch jako směs
ideálních plynů, a termodynamiku
nasyceného vzduchu, studující zejména fázové přechody vody v atmosféře a s nimi spojené transformace energie. K nejlépe prostudovaným a teoreticky popsaným termodyn. procesům v atmosféře patří především
adiabatické děje. Poznatky termodynamiky atmosféry se uplatňují prakticky ve všech odvětvích meteorologie, nejvíce ve
fyzice oblaků a srážek, v
dynamické,
synoptické a
letecké meteorologii. Za počátek vývoje termodynamiky atmosféry se považuje rok 1843, kdy franc. fyzik J. C. E. Péclet aplikoval
Poissonovy rovnice na výstupné vzdušné proudy.
▶
termograf
přístroj zaznamenávající časový průběh teploty vzduchu na registrační pásku (týdenní nebo denní). Na
meteorologických stanicích byl umístěn v
meteorologické budce.
▶
termograf aspirační
termograf, jehož čidlo je uměle ventilováno.
▶
termograf dálkový
termograf upravený pro dálkové met. měření teploty. V. t. teploměr dálkový
▶
termohygrograf
syn. hygrotermograf – přístroj pro současný záznam průběhu teploty a vlhkosti vzduchu na jeden registrační pásek.
▶
termohygroskop
přístroj pro přibližné určení
teploty rosného bodu. Jeho indikační mechanizmus je ovládán současně
bimetalickým teploměrem a vlasovým
vlhkoměrem.
▶
termoizopleta
izopleta znázorňující závislost určité teplotní charakteristiky na dvou navzájem nezávislých proměnných. Pomocí termoizoplet lze v jednom
klimatologickém diagramu současně vyjádřit např.
denní a
roční chod teploty vzduchu v určitém místě, Jinými příklady využití termoizoplet jsou znázornění ročního chodu
teploty vzduchu v závislosti na zeměp. šířce nebo nadm. výšce, popř.
teploty půdy v závislosti na hloubce.
▶
termopauza
horní vrstva termosféry ve výšce nad 200 km (Prölss, G. W., 2003). Různí autoři uvádějí výšku termopauzy v rozmezí 450 až 700 km. Ve výšce termopauzy se teplota asymptoticky blíží k hraniční hodnotě nazývané teplotou termopauzy neboli exosférickou teplotou, jejíž hodnota je přibližně 1 000 K, ale může se pohybovat v rozmezí 330 až 2 200 K. Termopauza odděluje
termosféru a
exosféru.
▶
termosféra
vrstva atmosféry Země nad
mezopauzou. Sahá zhruba od výšek 80 až 90 km do výšek nad 200 km nad zemským povrchem. Podle některých autorů se jako termosféra označuje celá část zemské atmosféry nad mezopauzou bez horního omezení, jiní uvažují termosféru do výšek, v nichž se ještě vyskytují
polární záře, tj. 600 až 700 km. Do výšky 200 až 300 km je pro termosféru typický výrazný vert. růst teploty většinou v rozmezí přibližně od 200 K až do 1 000 K. Vzhledem k vysokému stupni zředění vzduchu však tuto teplotu nelze měřit běžnými termometrickými metodami, ale určuje se na základě kinetické energie pohybu jednotlivých molekul. Z tohoto důvodu mluvíme někdy o tzv. kinetické teplotě. Viz též
termopauza.
▶
termoskop
nejstarší přístroj k indikaci teplotních změn (tepelných stavů), předchůdce
teploměru. Vzduchový termoskop popsal a používal již Heron Alexandrejský. Koncem 16. stol. sestrojil "skleněný" termoskop Galileo Galilei. Viz též
anemoskop,
hygroskop,
termobaroskop.
▶
theta-systém
syn. soustava souřadnicová
Θ – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
potenciální teplotu Θ. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izentropické hladině a vert. osa je orientována ve směru nárůstu potenciální teploty. Theta-systém je vhodný pro studium
adiabatických dějů za předpokladu
vertikální stability atmosféry. Viz též
PV thinking.
▶
thetagram
termodynamický diagram, který vyjadřuje závislost
izobarické ekvivalentní potenciální teploty na nadmořské výšce. Tato teplota se vynáší lineárně na horizontální osu, vertikální osa je buď lineární stupnicí výšky, nebo logaritmickou stupnicí
tlaku vzduchu. Na základě četných
aerologických měření sestavili O. Moese a G. Schinze (1932) charakteristické thetagramy pro různé geografické typy
vzduchových hmot ve stř. Evropě. Název thetagram souvisí s obvyklým označením
potenciální teploty řeckým písmenem Θ (theta). Diagram navržený G. Schinzem (1932) má v současné době pouze historický význam. Viz též
klasifikace vzduchových hmot.
▶
tišiny rovníkové
syn. tišiny tropické – pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v některých úsecích vnitřní části
intertropické zóny konvergence. Námořnické označení pro rovníkové tišiny je doldrums.
▶
tišiny subtropické
pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v
subtropickém pásu vysokého tlaku vzduchu nad oceány na obou polokoulích, vyskytující se mezi
pasáty a
pásmem západních větrů (přibližně mezi 30 až 35° N a 30 až 35° S). Posunují se na sever a na jih asi o 5° v závislosti na výšce Slunce během roku. Subtropické tišiny jsou oblastmi s ustáleným, nad pevninou suchým a horkým počasím. Někdy se pro subtropické tišiny používal termín „pásmo kalmů". Viz též
šířky koňské.
▶
tlak
jedna ze zákl. fyz. veličin, která vyjadřuje působení síly kolmo na jednotkovou plochu.
Síla zemské tíže způsobuje v nepohybujících se tekutinách
statický tlak, který v případě
atmosféry Země označujeme jako
tlak vzduchu neboli atmosférický tlak. Protože je
vzduch tvořen směsí plynů, můžeme rozlišovat
parciální tlaky jednotlivých plynů, především
tlak vodní páry. Pohyb tekutin navíc vyvolává
dynamický tlak; v atmosféře tímto způsobem vzniká
tlak větru. Součet statického a dynamického tlaku můžeme označit jako
tlak celkový.
Jednotkou tlaku v soustavě SI je
pascal (Pa), v meteorologii se převážně používá jeho stonásobek neboli hektopascal (hPa). Zast. jednotkou tlaku je
atmosféra.
▶
tlak adiabatický kondenzační
tlak vzduchu, při němž se
vlhký vzduch v průběhu adiab. rozpínání stává nasyceným. V. t. děj adiabatický.
▶
tlak celkový
1. úhrnný
tlak směsi plynů, který je součtem
parciálních tlaků jednotlivých složek směsi;
2. součet
dynamického tlaku a
statického tlaku v proudících tekutinách. V meteorologii se měří jako jedna z tlakových veličin snímaných čidlem aerodyn.
anemometru. Odečtením statického tlaku od celkového tlaku v převodníku anemometru lze pak získat dynamický tlak.
▶
tlak dynamický
tlak působící v proudící tekutině na plochu orientovanou kolmo ke směru proudění po odečtení
statického tlaku. Z hlediska rozměrové analýzy je dynamický tlak ekvivalentní množství
kinetické energie v jednotce objemu proudící tekutiny, tzn. je přímo úměrný čtverci
rychlosti proudění a hustotě tekutiny. U ploch, které nejsou orientovány kolmo ke směru proudění, je silové působení dynamického tlaku dáno průmětem do směru vnější normály k dané ploše. Viz též
tlak větru,
energie větru.
▶
tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu
▶
tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě
▶
tlak nasycení
nevh. termín pro
tlak vodní páry ve stavu
nasycení.
▶
tlak normální
konvenčně stanovená hodnota
tlaku 1013,25 hPa. Byla zavedena jako průměrná hodnota
tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s.š., při
teplotě 15 °C a
tíhovém zrychlení 9,80665 m.s
-2.
▶
tlak parciální
syn. tlak dílčí –
tlak vyvolaný jednou ze složek směsi plynů. Podle
Daltonova zákona se plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby každý existoval samostatně a celkový tlak směsi je součtem parciálních tlaků jednotlivých plynů. V meteorologii se nejčastěji uvádí parciální
tlak vodní páry nebo
ozonu.
▶
tlak statický
syn. tlak hydrostatický –
tlak vyvolaný působením
síly zemské tíže uvnitř nepohybující se tekutiny. Působí vždy kolmo na stěny libovolného tělesa vnořeného do dané tekutiny. Ve fyzice atmosféry je možné také označovat tento tlak jako aerostatický, častěji se však i v tomto případě používá pojem hydrostatický tlak. V meteorologii lze za statický tlak pokládat
tlak vzduchu změřený správně umístěným
tlakoměrem. Viz též
rovnováha hydrostatická,
tlak dynamický,
tlak celkový.
▶
tlak větru
tlak vyvolaný aerodyn. působením proudícího plynu na překážku, přičemž se obvykle uvažuje jen horiz. složka proudění a horiz. složka vznikající síly. Tlak větru je funkcí
rychlosti proudění, tvaru překážky a
hustoty proudícího vzduchu. Pro praktické účely se tlak větru někdy udává jako
dynamický tlak. Viz též
síla větru,
energie větru.
▶
tlak vodní páry
syn. napětí vodní páry –
parciální tlak vodní páry ve vzduchu. Patří k zákl. charakteristikám
vlhkosti vzduchu. Jednotkou v meteorologii je hektopascal (hPa), dříve se užívaly jednotky
milibar nebo
torr. Viz též
vodní pára,
izovapora,
vzorec Hannův,
vztah Thomsonův,
tlak nasycené vodní páry.
▶
tlak vzduchu
syn. tlak atmosférický, tlak barometrický –
meteorologický prvek vyjadřující v daném místě atmosféry nebo na zemském povrchu
statický tlak, vznikající působením
síly zemské tíže na vzduchový sloupec sahající od daného místa až k
horní hranici atmosféry. Tlak vzduchu se v meteorologii vyjadřuje ve stonásobcích
pascalu (Pa) neboli hektopascalech (hPa), případně
milibarech (mbar, dříve mb), přičemž hodnoty v hektopascalech a milibarech jsou identické. Staršími jednotkami tlaku vzduchu byly milimetr rtuťového sloupce, později označovaný
torr, dále
barye,
bar nebo centibar (cbar, dříve též cb).
Tlakové pole se vyznačuje charakteristickým
vertikálním profilem tlaku vzduchu. Pomocí
barometrické formule se proto provádí
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, přičemž se
tlak vzduchu na stanici převádí nejčastěji na
tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.
Horizontální tlakové gradienty jsou určujícím faktorem
cirkulace atmosféry, proto se tlak vzduchu znázorňuje na
synoptických mapách, a to na
přízemních mapách pomocí
izobar i na
výškových mapách nepřímo pomocí
izohyps dané
izobarické hladiny. Viz též
měření tlaku vzduchu,
tendence tlaková,
extrémy tlaku vzduchu.
▶
tlak vzduchu na stanici
tlak vzduchu změřený v
nadmořské výšce tlakoměru. Slouží mj. k určení
tlakové tendence. U dříve používaných
rtuťových tlakoměrů bylo k jeho určení nutné odečtený údaj redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat
přístrojovou opravu. včetně přepočtu na normální
tíhové zrychlení. Viz též
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
▶
tlak vzduchu normální
tlak vzduchu na hladině moře ve
standardní atmosféře. Jeho hodnota je 1 013,25 hPa neboli 760
torrů; v minulosti byla takto definována jednotka 1
atmosféra.
▶
tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře
(SLP) –
tlak vzduchu v hladině odpovídající stř. výšce hladiny moře
1. vypočtený podle reálné atmosféry:
z naměřeného tlaku vzduchu p v
nadmořské výšce tlakoměru H,
virtuální teploty T
V a
tíhového zrychlení g v zeměpisné šířce stanice a v nadm. výšce tlakoměru H;
2. vypočtený podle
mezinárodní standardní atmosféry ICAO:
z naměřeného tlaku vzduchu p v nadm. výšce tlakoměru H a pro n = 0,190284.
▶
tlakoměr
syn. barometr – přístroj pro
měření tlaku vzduchu. Podle principu měření se rozlišují tlakoměry kapalinové,
deformační a
hypsometry. U kapalinových tlakoměrů je hydrostatická (tíhová) síla vzduchu v místě měření vyrovnávána tíhou sloupce použité kapaliny (rtuť, voda, olej, glycerin apod.) odpovídající délky ve vakuované
barometrické trubici. Vzhledem k vysoké hustotě a dalším příznivým vlastnostem se nejčastěji používá rtuť, jak je tomu např. u
rtuťových tlakoměrů. Deformační tlakoměry vyrovnávají sílu
tlaku vzduchu pružností stěn uzavírajících obvykle vakuovaný prostor, např. stěn kovové krabičky u
tlakoměrů aneroidových neboli aneroidů, stěn
Bourdonovy trubice, eventuálně křemíkové membrány u současných
membránových tlakoměrů. U
hypsometrů tlak určuje teplotu varu destilované vody. V úpravě pro registraci se jedná o tlakoměr registrační. Viz též
barograf.
▶
tlakoměr absolutní standardní
syn. etalon barometrický – přesný
tlakoměr, jímž lze měřit tlak vzduchu absolutně, tj. měření
atmosférického tlaku vůči ideálnímu vakuu.
▶
tlakoměr aneroidový
syn. aneroid – deformační kovový
tlakoměr, jehož čidlem je jedna nebo více
Vidieho aneroidových krabiček. Podle metody snímání změn
tlaku vzduchu je dělíme na aneroidy mechanické a aneroidy elektrické. U mechanického aneroidu je sada aneroidových krabiček připevněna jedním koncem ke kostře aneroidu. Z druhého konce, který je volný, se snímají výchylky závislé na změnách tlaku vzduchu mechanickým převodním systémem. Elektrické aneroidy převádějí deformaci aneroidových krabiček na změnu elektrické veličiny (odpor, kapacitu, napětí, frekvenci aj). Údaje aneroidu ovlivňuje
teplota vzduchu a vzhledem k
hysterezi aneroidu i rychlost tlakové změny.
▶
tlakoměr Fortinův
rtuťový tlakoměr, v jehož nádobce s pohyblivým dnem je před každým čtením třeba nastavit hladinu rtuti k pevnému bodu, tzv. nulovému bodu stupnice tlakoměru (obvykle určenému polohou špičky svislého hrotu, původně ze slonové kosti). Nulový bod definuje nulu milimetrové neredukované stupnice, od níž se měří délka
rtuťového sloupce. Nepřesnosti v průřezu barometrické trubice ani
nádobky tlakoměru tak nemají vliv na údaje tohoto přístroje.
▶
tlakoměr horský
rtuťový tlakoměr se stupnicí prodlouženou do nízkých hodnot tlaku, jímž lze měřit tlak vzduchu ve zvětšeném rozpětí nadm. výšek, tj. od 0 asi do 3 000 m. Bývá konstruován shodně jako
staniční tlakoměr. Pro měření tlaku vzduchu na
horských stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají.
▶
tlakoměr kontrolní
syn. tlakoměr Wildův–Fuessův – dvouramenný rtuťový
nádobkový–násoskový tlakoměr s pohyblivým dnem nádobky, dříve často používaný jako etalonový
normální tlakoměr při zkoušení jiných rtuťových tlakoměrů.
▶
tlakoměr lodní
rtuťový tlakoměr dříve užívaný na lodích, charakteristický konstrukcí
barometrické trubice (např. zúžením její části do kapilárního průřezu), jíž se potlačují oscilace tlaku vzduchu, a tedy i délky
rtuťového sloupce, způsobené pohyby lodi.
▶
tlakoměr membránový
tlakoměr deformační využívající deformaci křemíkové membrány, která uzavírá vakuovaný prostor uvnitř mikromechanického
senzoru. Používá se v současných elektronických
čidlech pro měření
tlaku. Opačné strany vakuované mezery jsou pokoveny a tvoří kondenzátor, jehož kapacita závisí na prohnutí membrány. Jedná se o tzv. BAROCAP sensor. Výhodou je přesnost, malá hystereze, nízká teplotní závislost a dlouhodobá stabilita.
▶
tlakoměr nádobkový
rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že
barometrická trubice svým dolním koncem zasahuje pod hladinu rtuti v nádobce. Při změnách tlaku vzduchu se mění výška hladiny rtuti jak v barometrické trubici, tak v nádobce. Nádobkový tlakoměr s pevným dnem, používaný u nás dříve často jako
staniční tlakoměr, používá redukovanou stupnici, čímž bere v úvahu změny výšky hladiny rtuti v nádobce tlakoměru při změnách tlaku vzduchu, tj. délky
rtuťového sloupce. Přesnost údaje takového tlakoměru, která se zjišťuje pouze podle polohy hladiny rtuti v
barometrické trubici, je ovlivňována nedodržením předepsaného vnitřního průřezu nádobky a barometrické trubice i množstvím rtuti v přístroji. Nádobkový tlakoměr s pohyblivým dnem, např.
tlakoměr Fortinův, umožňuje nastavení hladiny v nádobce k pevnému bodu odpovídajícímu nule stupnice, čímž odstraňuje tyto zdroje chyb. V obou případech se čte na stupnici pouze jeden údaj výšky rtuťového sloupce. Viz též
tlakoměr nádobkový–násoskový,
nádobka tlakoměru.
▶
tlakoměr nádobkový–násoskový
rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že do nádobky zcela zaplněné rtutí jsou vzduchotěsně zapuštěny svými dolními konci
barometrická trubice a na svém horním konci otevřená krátká skleněná trubice o stejném průřezu, v níž se při měření vytváří krátký sloupec rtuti. Výška
rtuťového sloupce je dána rozdílem výšky hladiny rtuti v barometrické a krátké trubici. Nádobka má vždy pohyblivé dno, jímž se při měření nastaví horní hladina rtuťového sloupce v krátké trubici tak, aby splynula s nulovým bodem stupnice tlakoměru. Jako tlakoměr nádobkový–násoskový je konstruován tzv.
kontrolní tlakoměr (Wildův–Fuessův). Vzhledem k tomu, že konstrukce nádobkového–násoskového tlakoměru prakticky odstraňuje vliv kapilární deprese na údaje tlaku vzduchu, má tento barometr vyšší přesnost než např.
staniční tlakoměr, a proto se dříve často používal jako cestovní přístroj při
kalibraci na met. stanicích. Viz též
tlakoměr nádobkový.
▶
tlakoměr násoskový
syn. tlakoměr sifonový –
rtuťový tlakoměr, v němž je jako
barometrická trubice použita násoska, resp. jednoduchá U-trubice, eventuálně s krátkým a dlouhým ramenem, kde se musí číst polohy horní hladiny (v dlouhém rameni s vakuem nad touto hladinou) a dolní hladiny (v krátkém rameni otevřeném okolnímu tlaku). Délka
rtuťového sloupce se stanoví jako rozdíl úrovně horní a dolní hladiny rtuti. Vzhledem k nižší přesnosti není příliš vhodný pro met. účely.
▶
tlakoměr normální
syn. normál barometrický –
rtuťový tlakoměr, jehož přístr. oprava je známa s vysokou přesností. Dříve byl používán k národnímu nebo mezin. srovnávání (standardizaci) tlakoměrů. Viz též
tlakoměr kontrolní,
tlakoměr absolutní standardní.
▶
tlakoměr plynový
v meteorologii málo používaný přístroj k měření
tlaku vzduchu nebo malých tlakových rozdílů. Je založen na určení relativní objemové změny stabilního množství plynu vzhledem k nádobce, ve které je uzavřen a která je spojena s měřeným prostředím úzkou skleněnou kapilárou. Plyn uzavřený v nádobce při změně objemu posouvá v kapiláře oddělující zátku, nejčastěji tvořenou sloupečkem petroleje. Protože k určení tlak. rozdílu je třeba dbát na tepl. stabilitu přístroje a znát jeho přesnou teplotu, je plynový tlakoměr málo pohotový a přesný.
▶
tlakoměr rtuťový
kapalinový tlakoměr, jehož princip navrhl E. Torricelli a pokus s jeho použitím provedl V. Viviani (1643). U rtuťového tlakoměru je
tlak vzduchu v rovnováze s tíhou
rtuťového sloupce. Délka tohoto sloupce se pro met. účely měří s přesností na 0,1 mm nebo vyšší a redukuje se na teplotu 0 °C a normální (standardní) tíhové zrychlení 9,80665 m.s
–2. Podle konstrukce se rtuťové tlakoměry dělí na
tlakoměry nádobkové,
násoskové,
nádobkové–násoskové a
váhové. Vzhledem k tomu, že rtuťový tlakoměr měří tlak vzduchu pomocí délky rtuťového sloupce, byly první jednotky tlaku vzduchu délkové. Proto se užívala např. jednotka milimetr rtuťového sloupce (mm Hg), nahrazená později jednotkou
torr. Vzhledem k závislosti údaje na teplotě je vhodné umístění rtuťových tlakoměrů uvnitř budov v místech, kde nedochází k rychlým změnám
teploty vzduchu, navíc se tak tlumí oscilace vyvolané
nárazovitosti proudění. Pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají. Viz též
trubice barometrická,
„pumpování" tlakoměru.
▶
tlakoměr s redukovanou stupnicí
▶
tlakoměr standardní
tlakoměr etalonový, který je vybrán členským státem
Světové meteorologické organizace nebo oblastním sdružením WMO jako zákl. přístroj pro srovnávání tlakoměrů na území své působnosti. V současné době se v České republice metrologicky navazují
staniční tlakoměry na národní
etalon tlaku prostřednictvím hlavního etalonu organizace (
ČHMÚ). Při kalibraci se přenáší hodnoty tlaku z pracovního tlakoměru až na etalon nejvyšší kvality prostřednictvím etalonu kalibrační laboratoře. Zásadou je mít etalon tlaku minimálně dvakrát přesnější než dané pracovní měřidlo. V případě ČHMÚ se jedná o číslicový tlakoměr RPM4 od firmy FLUKE DH Instruments, který je navázaný na primární etalon Českého metrologického institutu - Pístový tlakoměr, typ DHI PG 7601 s rozšířenou nejistotou měření 0,3 Pa +0,0011 % z měřené hodnoty. Viz též
kalibrace meteorologických přístrojů.
▶
tlakoměr staniční
přístroj pro měření tlaku vzduchu na
meteorologické stanici. Zpravidla se umísťuje uvnitř budov nebo v ochranném krytu mimo budovu (jako součást automatické stanice), aby byl chráněn před nepříznivým vlivem počasí. Dříve se pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR používaly nádobkové rtuťové
tlakoměry s redukovanou stupnicí. V současnosti se obvykle používají elektronické přístroje, zejména
tlakoměry membránové.
▶
tlakoměr váhový
rtuťový tlakoměr založený na určení hmotnosti
rtuťového sloupce v
barometrické trubici (zavěšené na vahadle vah), nebo rtuti v
nádobce tlakoměru. Je určen k registraci tlaku vzduchu. V současné době se v ČR již nepoužívá. Viz též
barograf.
▶
tlakoměr Wildův–Fuessův
▶
tloušťka atmosféry optická
součin hustoty vzduchu a hmotového
koeficientu extinkce, integrovaný podél celé dráhy uvažovaného paprsku v atmosféře. Vystupuje ve vztazích popisujících šíření radiačních paprsků v zemském ovzduší a je např. významnou charakteristikou zeslabení
přímého slunečního záření při průchodu atmosférou. Poměr mezi optickou tloušťkou atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) s určitým
zenitovým úhlem a optickou tloušťkou atmosféry při jeho myšlené poloze přímo v
zenitu přibližně odpovídá
relativní optické hmotě atmosféry. Viz též
zákon Bouguerův.
▶
tma bílá
podmínky, při nichž
vysoko zvířený sníh a/nebo hustá
mlha snižují
dohlednost a současně zemský povrch kryje
sněhová pokrývka, takže není možné rozeznat
obzor. Dochází tak k podstatnému ztížení orientace v prostoru. Tyto podmínky typicky nastávají při
blizardu nebo při hustém
sněžení.
▶
tok Eliassenův–Palmův
(EP) – vektorová veličina popisující působení
atmosférických vln ve vertikálním a meridionálním směru. Složky vektoru jsou určeny
turbulentními toky tepla a hybnosti. V případě, že výsledný vektor má vertikální směr, převládá vliv turbulentního toku tepla. V případě meridionálního směru vektoru převládá vliv turbulentního toku hybnosti. Divergence veličiny je využívána jako diagnostický nástroj spojený s turbulentním tokem
potenciální vorticity.
▶
tok světelný
fotometrická veličina, jež hodnotí
zářivý tok v oboru
viditelného záření z hlediska opt. vjemu, jímž působí na průměrně citlivé zdravé lidské oko. V případě vyzařování charakterizuje světelné množství vysílané zdrojem za jednotku času. Jednotkou světelného toku v
soustavě SI je
lumen (lm). Bodový zdroj světla vysílá do jednotkového prostorového úhlu světelný tok o velikosti jednom lumenu, jestliže jeho
svítivost nezávisející na směru je rovna jedné
kandele. Sledování světelných toků se uplatňuje v řadě technických aplikací meteorologie
. Viz též
osvětlení,
jas,
osvit.
▶
tok turbulentní
množství dané veličiny (v meteorologii nejčastěji tepla, vodní páry, hybnosti, různých
znečišťujících příměsí apod.), transportované za jednotku času přes jednotkovou plochu v důsledku
turbulentního promíchávání vzduchu.
▶
tok zářivý
syn. tok radiační –
1. množství
záření vyjádřené v energ. jednotkách, které za jednotku času dopadá na jednotkovou plochu dané orientace, popř. touto plochou prochází nebo je jí vyzařováno do určitého prostorového úhlu, event. do celého poloprostoru. Podle toho rozlišujeme tok záření dopadajícího, procházejícího nebo vyzařovaného. V meteorologii jde nejčastěji o toky
přímého,
rozptýleného nebo
globálního slunečního záření, popř. o toky
dlouhovlnného záření, a to buď v celém rozsahu spektra, nebo jen v určitých oborech vlnových délek. Základní jednotkou zářivého toku je Joule na metr čtvereční za s (J.m
–2.s
–1),resp. (W.m
–2);
2. jako zářivý tok bodového zdroje označujeme množství záření, vyjádřené v energ. jednotkách, vyzařované tímto zdrojem za jednotku času do určitého prostorového úhlu nebo do celého prostoru. V tomto případě je jednotkou Joule za sekundu (J.s
–1), resp. watt (W).
Viz též
ozáření.
▶
topografie barická
kartografické znázornění výškového
tlakového pole pomocí
geopotenciálních výšek bodů určité
izobarické plochy nad hladinou moře (tzv.
absolutní barická topografie) nebo pomocí geopotenciálních výšek jedné izobarické plochy nad druhou (tzv.
relativní barická topografie). Viz též
mapy barické topografie.
▶
topografie barická absolutní (AT)
barická topografie určité, zpravidla
standardní tlakové hladiny nad ideální hladinou moře, analyzovaná pomocí
absolutních izohyps. Barickou absolutní topografii lze interpretovat jako rozložení
tlaku vzduchu. V oblastech nižšího tlaku vzduchu jsou izobarické plochy prohnuty směrem k zemskému povrchu, a proto jsou jejich
geopotenciály nižší a naopak. Barická absolutní topografie se často označuje zkratkou AT s uvedením konkrétní hladiny, např. AT500 značí barickou topografii barické hladiny 500 hPa. Abs. izohypsy hladin nad
vrstvou tření lze přibližně považovat za
proudnice a můžeme jimi s dobrým přiblížením popisovat proudění v dané tlakové hladině. Viz též
mapa absolutní topografie.
▶
topografie barická relativní
(RT) –
barická topografie svislých vzdáleností dvou
izobarických ploch v atmosféře, analyzovaná pomocí
relativních izohyps. Protože vzdálenost izobarických ploch neboli tloušťka vrstvy vymezené těmito plochami je přímo úměrná prům.
virtuální teplotě vzduchového sloupce mezi oběma hladinami, relativní barická topografie charakterizuje
teplotní pole příslušné vrstvy vzduchu a rel. izohypsy jsou zároveň
izotermami prům. virtuální teploty této vrstvy. Relativní barická topografie se často označuje zkratkou RT s uvedením příslušných
standardních izobarických hladin, např.
značí relativní barickou topografii vzduchové vrstvy mezi hladinami 500 hPa a 1 000 hPa. Viz též
mapa relativní topografie,
rovnice tendence relativní topografie.
▶
topografie fronty
kartografické znázornění prostorové struktury
atmosférické fronty nebo
frontálního systému. Spočívá v tom, že na geogr. mapě jsou zakresleny polohy
frontálních čar na zemském povrchu a ve standardních
izobarických hladinách, popř. ve výškových hladinách v celém vert. rozsahu fronty, které jsou zjištěny z přízemní
synoptické mapy a z
map barické topografie z téhož
synoptického termínu. Lze použít i výstupy z
numerických předpovědních modelů.
▶
topochronoterma
čára stejného časového výskytu určitých hodnot
teploty vzduchu, popř.
teploty půdy.
▶
topoklima
syn. klima reliéfové – typ
klimatu, které se utváří pod vlivem georeliéfu, jeho aktivního povrchu a spolupůsobení antropogenních vlivů. Morfografie zemského povrchu dává klimatu specifické vlastnosti, jejichž vert. a horiz. rozsah závisí na přilehlých tvarech reliéfu. Prostorové vymezení topoklimatu je proto neurčité, stejně jako jeho postavení v soustavě členění klimatu. Topoklima v pojetí některých autorů je syn.
místního klimatu. Termín navrhl C. W. Thornthwaite (1953). Viz též
kategorizace klimatu,
zóna svahová teplá.
▶
topoklimatologie
syn. klimatologie terénní – část
klimatologie zabývající se
topoklimatem. Jejím cílem je posoudit, do jaké míry a jakým způsobem se v procesu
geneze klimatu uplatňuje především reliéf povrchu a dále vyčleňování klimatických jednotek neboli
klimatopů, zvláště na základě terénních klimatických (topoklimatologických) měření. Viz též
měření meteorologické terénní ambulantní.
▶
tornádo
silná
tromba spojená se
základnou oblaku druhu
cumulonimbus a alespoň přechodně se dotýkající zemského povrchu, kde musí mít potenciál způsobit hmotné škody. Pokud se útvar připomínající tornádo nedotkne zemského povrchu, nemůže být formálně jako tornádo označen. Pro tornáda je typická
cyklonální rotace, pravidelně se ovšem vyskytují i tornáda s
anticyklonální rotací.
V tornádech jsou dosahovány
extrémy tlaku vzduchu a
rychlosti větru. Podle charakteru způsobených škod se tornáda klasifikují
Fujitovou stupnicí (F0 až F5) a jejími pozdějšími modifikacemi, popř.
stupnicí TORRO. Nejslabších tornád vzniká nejvíce, nejsilnějších nejméně. Silnější tornáda (F2 až F5) jsou téměř výlučně
mezocyklonální tornáda, slabší jsou spíše
nemezocyklonální.
Tornáda se vyskytují globálně (s výjimkou polárních oblastí), avšak v některých oblastech (např. východ až středozápad USA) je jejich výskyt častější a zároveň se zde vyskytuje i více silnějších tornád. Množství škod a ztrát na životech nemusí souviset pouze s intenzitou tornáda, nýbrž i s hustotou osídlení, vyspělostí systému
meteorologických výstrah a způsobem ochrany obyvatelstva (např. tornáda s největším počtem obětí se vyskytují v Bangladéši). Výskyt tornád na území ČR je komplexněji dokumentován přibližně od konce devadesátých let 20. století, v průměru se zde vyskytne několik (zpravidla slabších) tornád ročně. Historicky nejsilnějším zdokumentovaným případem v Česku je tornádo z 24. 6. 2021, které se vyskytlo na pomezí Břeclavska a Hodonínska a bylo ohodnoceno stupněm F4.
Viz též
rodina tornád,
série tornád,
smršť vodní,
Tornádová alej.
▶
tornádo mezocyklonální
tornádo, které je spojeno s
mezocyklonou v
supercele. Tornádo získává vertikální
vorticitu nasáváním vorticity vzniklé na
gust frontě do výstupného proudu supercely. Viz též
tornádo nemezocyklonální.
▶
tornádo nemezocyklonální
tornádo, které není spojeno s
mezocyklonou v
supercele. Takové tornádo získává vertikální
vorticitu z okolního prostředí, kde je generována např. silným
horizontálním střihem větru. Mateřský oblak tornáda natahováním vzduchu do
výstupného konvektivního proudu přibližuje a protahuje vlákna vertikální vorticity, čímž dochází k jejímu zesílení a vzniku tornáda. Nemezocyklonální tornáda se někdy nevhodně označují jako nesupercelární, ačkoliv mohou vzniknout i v kontaktu se supercelou, avšak bez kontaktu s mezocyklonou. Hovorově se pro ně používá i angl. slova landspout (v mužském rodě), které vzniklo jako analogie ke slovu waterspout, viz
smršť vodní. Viz též
tornádo mezocyklonální.
▶
Tornádová alej
lidové označení protáhlého území charakteristického zvýšenou četností
tornád v USA, avšak bez přesnějšího vymezení. Kromě klasické Tornádové aleje zhruba od severního Texasu po jižní Dakotu se často mluví i o tzv. Dixie aleji podél pobřeží Mexického zálivu.
▶
torr
stará jednotka
tlaku, odpovídající hydrostatickému tlaku jednoho mm rtuťového sloupce (mm Hg) za definovaných normálních podmínek. Od 1. 1. 1980 není u nás torr jednotkou povolenou normami a základní jednotkou tlaku je dle soustavy jednotek SI
pascal (Pa). Mezi oběma jednotkami platí převodní vztah: 1 torr = 133,322 Pa. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
tosca
jz. vítr na jezeře Lago di Garda v sev. Itálii.
▶
totalizátor
v meteorologii
srážkoměr určený k měření
úhrnu srážek za delší dobu, zpravidla za půl roku. Často se instaluje na odlehlých nebo těžko dostupných místech. Srážky se zachycují do nádoby dostatečného obsahu, do které se na začátku měření nalije určité množství nemrznoucího roztoku. Přidaná vhodná látka, např. olej, zabraňuje
výparu. Úhrn srážek se určí z přírůstku celkového objemu roztoku v nádobě za dobu měření. Průkopníkem měření
kapalných i
tuhých srážek pomocí tzv. srážkoměrného sběrače, neboli totalizátoru, byl franc. glaciolog P. Mougin (1912). Viz též
měření srážek,
šít srážkoměru větrný.
▶
touríello
již. vítr typu
fénu vanoucí z Pyrenejí do údolí Ariege ve Francii. Je zvláště silný v únoru a březnu, kdy rozpouští sníh a způsobuje
laviny a
povodně. Způsobuje časný příchod jarního počasí a vede k předčasnému rašení ovocných stromů, které bývají později poškozeny mrazem. V srpnu a září se touríello projevuje jako silný vysušující vítr. Většinou trvá 3 až 4 dny. Viz též
chinook.
▶
trajektorie
spojnice bodů, jimiž prošla uvažovaná pohybující se částice. Při dostatečné hustotě těchto bodů se trajektorie blíží skutečné dráze částice. V meteorologii jde především o trajektorie
vzduchových částic v
poli atmosférického proudění. Lze rozlišit obecné trojrozměrné trajektorie od dvourozměrných trajektorií konstruovaných v určitých plochách (hladinách), např. v hladinách konstantní nadmořské výšky,
konstantního tlaku vzduchu,
konstantní entropie apod. V minulosti se v praxi často používaly trajektorie geostrofické, konstruované v poli
geostrofického větru. Jako první, kdo zkonstruoval trajektorie vzduchových částic v atmosféře, se v literatuře obvykle uvádějí Angličané N. Shaw a R. G. K. Lempfert (1906).
▶
trajektorie blesku
viditelná, zpravidla klikatá dráha blesku. Při
rozvětveném blesku se považuje za trajektorii blesku dráha hlavního
kanálu blesku, z něhož odbočují větve.
▶
trajektorie cyklony
spojnice míst, jimiž prošel střed konkrétní
cyklony. Sledování cyklon se provádí pomocí detekce lokálních minim
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře,
geopotenciální výšky, příp. maxim
relativní vorticity. Viz též
dráhy cyklon.
▶
tramontana
studený sev. nebo sv.
vítr v záp. části Středomoří, zvláště na pobřeží Ligurského moře na sev. Korsice, na Baleárských ostrovech a v údolí řeky Ebro ve Španělsku. Podobně jako
mistral souvisí s postupem
anticyklony od západu do Středomoří. Tramontana přináší pěkné počasí s ojedinělými
přeháňkami a v zimě
sněžení. V Itálii a ve Španělsku se názvu tramontana používá též hovorově pro libovolný
vítr vanoucí z hor.
▶
transformace příměsi
souhrn chem. změn podmíněných vzájemnými reakcemi
znečišťujících příměsí nebo reakcemi mezi příměsemi a složkami ovzduší. Při transformaci příměsí se mohou uplatňovat i fotochemické reakce pod vlivem
slunečního záření. Viz též
transport znečišťujících příměsí.
▶
transformace vzduchové hmoty
postupná změna vlastností a charakteristik
vzduchové hmoty při jejím přemístění do geografických oblastí, ve kterých není v tepelné a radiační rovnováze s podkladem. Rozeznává se
transformace vzduchové hmoty absolutní a
relativní. Podle dějů, které transformace vzduchové hmoty způsobují, se někdy rozlišuje
transformace vzduchové hmoty dynamická,
orografická a
radiační. V užším slova smyslu rozumíme pod pojmem transformace vzduchové hmoty jen lokální časové změny teploty bez zahrnutí horizontální
advekce teploty.
▶
transformace vzduchové hmoty absolutní
změna základního typu
vzduchové hmoty v jiný typ. Nastává především v důsledku delšího setrvávání vzduchové hmoty v nové geografické oblasti, do které tato vzduchová hmota pronikla. Např. transformace
tropického vzduchu na
vzduch mírných šířek ke konci léta na Balkáně, nebo transformace
arktického vzduchu po jeho
vpádu do střední Evropy na vzduch mírných šířek.
▶
transformace vzduchové hmoty dynamická
změna teplotních a vlhkostních charakteristik
vzduchové hmoty především v důsledku
subsidence vzduchu (zpravidla v
anticyklonách). Projevuje se hlavně ve
volné atmosféře, řidčeji zasahuje až k zemskému povrchu. Za dynamickou transformaci můžeme považovat i změny
teploty a
vlhkosti při
výstupných pohybech vzduchu (typicky v
cyklonách).
▶
transformace vzduchové hmoty orografická
změna charakteristik vzduchu pozorovaná v horských oblastech při přechodu
vzduchové hmoty přes horský hřeben. Je výraznější v případech, kdy
kondenzační hladina na
návětří leží níže, než je výška hřebene a vypadávají tam atmosférické
srážky. Projevuje se hlavně v
teplotě,
vlhkosti vzduchu a v
oblačnosti.
▶
transformace vzduchové hmoty radiační
oteplování nebo ochlazování vzduchu v důsledku kladné anebo záporné
radiační bilance aktivního povrchu i v důsledku radiačních toků ve
volné atmosféře. Projevuje se však i ve změnách dalších
meteorologických prvků, především ve
vlhkosti vzduchu, v druhu
oblačnosti, v
dohlednosti aj.
▶
transformace vzduchové hmoty relativní
změna vlastností
vzduchové hmoty pouze do té míry, že se nemění její základní geografický typ. K rel. transformaci dochází při přemísťování vzduchové hmoty do jiné zeměp. šířky, nad jiný
aktivní povrch apod.
▶
translucidus
(tr) [translucidus] – jedna z
odrůd oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Menší nebo větší
oblačné vrstvy, které jsou v převážné části tak průsvitné, že je jimi patrná poloha Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u
druhů altocumulus,
altostratus,
stratocumulus a
stratus. Výskyt této odrůdy vylučuje odrůdu
opacus.
▶
transmise exhalátů
v
čistotě ovzduší souborné označení pro všechny procesy mezi
emisí a
imisemi, tj. pro rozptyl, šíření i dálkový přenos
znečišťujících příměsí. Viz též
transformace příměsi,
transport znečišťujících příměsí.
▶
transparence
propustnost daného prostředí pro viditelné elmag. záření (světlo). Viz též
propustnost atmosféry.
▶
transpirace
syn. výpar fyziologický –
výpar vody prostřednictvím živých organizmů, především v souvislosti s látkovou výměnou neboli metabolismem; v
bioklimatologii se proto transpirace označuje též jako produktivní výpar. Hlavní podíl transpirace připadá na rostliny, probíhá však i na povrchu těl živočichů, včetně lidského těla. Na rozdíl od
evaporace, do níž zahrnujeme i přímo vypařenou část vody z
intercepce srážek, závisí intenzita transpirace nejen na fyz. podmínkách prostředí, nýbrž i na vnitřním fyziologickém stavu rostlin, popř. živočichů. Viz též
potenciální výpar,
skutečný výpar,
evapotranspirace,
radioatmometr.
▶
transport znečišťujících příměsí
v
ochraně čistoty ovzduší přenos
znečišťujících příměsí na různě velkou vzdálenost. V současné době se ustálilo dělení tohoto transportu na blízký neboli lokální, územní a globální. Při blízkém transportu jde o vzdálenosti několika desítek km, kde lze rozeznat příspěvek jednotlivého velkého
zdroje znečišťování ovzduší, při územním o vzdálenosti řádu stovek km až kolem tisíce km, kde lze rozlišovat příspěvky velkých skupin zdrojů znečištění, a konečně při globálním nelze rozpoznávat příspěvky jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ani jejich skupin. Mezi územním a globálním transportem znečišťujících příměsí se někdy uvádí ještě regionální transport. Viz též
transmise exhalátů,
šíření příměsí v atmosféře.
▶
trend meteorologických prvků sekulární
dlouhodobé jednosměrné změny hodnot
meteorologických prvků (během řádově 100 let), způsobující jejich postupné zvyšování nebo snižování. Mohou být dávány do souvislosti např. se sekulárním cyklem
sluneční činnosti. Sekulární chod hodnot met. prvků se analyzuje pomocí prům. hodnot vypočítaných z dlouholetých řad pozorování, často po shlazení jejich průběhu s cílem vyloučit vliv krátkodobých kolísání. Viz též
kolísání klimatu,
změna klimatická,
řada klimatická.
▶
trias
nejstarší geol. perioda
mezozoika (druhohor), zahrnující období před 252 – 201 mil. roků. Oproti konci
paleozoika se podstatně snížila druhová rozmanitost vlivem předchozího velkého vymírání. Během triasu došlo k rozestupování kontinentů dosud tvořících Pangeu. Objevili se první dinosauři, kteří ovládli následující periodu
jura.
▶
trojbod
zřídka užívané syn.
bod trojný.
▶
tromba
označení pro libovolný
atmosférický vír s přibližně vertikální osou rotace, průměrem od desítek centimetrů do několika kilometrů, bez ohledu na mechanizmus jeho vzniku a bez ohledu na to, zda se dotýká zemského povrchu či nikoliv. Tromba se může utvořit pod základnou
konvektivního oblaku nebo nad zemským povrchem. Mezi tromby pod základnou konv. oblaků patří
kondenzační chobot nedotýkající se zemského povrchu,
vodní smršť a
tornádo. Tromba nad přehřátým zemským povrchem se označuje jako
prachový nebo písečný vír či rarášek, nad vodní hladinou
mlžný vír. Extrémním případem uvedeného typu tromby je
požárový vír. Dalšími druhy tromb nad zemským povrchem jsou
gustnádo a
sněhový vír.
Ke zviditelnění tromby může dojít buď různým materiálem unášeným ze zemského povrchu (v prachovém nebo písečném víru a ve sněhovým víru), nebo
kondenzací vodní páry (v kondenzačním chobotu neboli
nálevce tromby, klasifikované jako
tuba, dále pak v mlžném víru), v případě tornáda zpravidla oběma způsoby. Požárový vír mohou zviditelňovat plameny,
kouř i produkty kondenzace vodní páry.
Mezi tromby se nezahrnují víry s přibližně horizontální osou rotace (např.
rotory), ani nestabilní
turbulentní víry.
▶
tropopauza
1. přechodná vrstva oddělující níže ležící
troposféru od výše ležící
stratosféry. Jen zřídka je to hladina přímého přechodu troposféry ve stratosféru. V literatuře se pod tropopauzou obvykle rozumí spodní hladina této vrstvy, která může mít tloušťku několika set m až po tři km, popř. i více. Někdy se také chybně ztotožňuje s hladinou, v níž byla dosažena nejnižší teplota v horní troposféře. Definice tropopauzy je přijata
Světovou meteorologickou organizací jako konvenční tropopauza. Výška tropopauzy závisí na zeměp. šířce, roč. době a na vlastnostech
vzduchové hmoty. V závislosti na zeměp. šířce nabývá tropopauza tyto prům. hodnoty výšky a teploty: v oblasti okolo pólu 7 až 9 km a –50 °C, v mírných zeměp. šířkách 10 až 12 km a –56 až –60 °C, nad rovníkem 16 až 18 km a –80 °C a nižší. Prům. výška a teplota tropopauzy nad územím ČR je 10,9 km a –58,8 °C. Výška tropopauzy závisí i na rozložení
tlaku vzduchu v troposféře. Nad
cyklonami se tropopauza snižuje, nad
anticyklonami zvyšuje. Někdy se nad sebou vyskytuje více vrstev splňujících kritéria tropopauzy. Pak se rozlišuje první a druhá tropopauza anebo se hovoří o
listovitosti tropopauzy.
2. hladina, v níž
potenciální vorticita nabývá určité hodnoty, na severní polokouli se obvykle volí 1,5 nebo 2 tzv. jednotky potenciální vorticity (Potential vorticity unit, PVU, 1 PVU = 10
-6 m
2 s
-1 K kg
-1). Přesná hodnota není stanovena. V tomto případě se hovoří o tzv. dynamické tropopauze a používá se hlavně v
dynamické meteorologii. Viz též
protržení tropopauzy,
vlna tropopauzy.
▶
tropopauza dynamická
definice
tropopauzy s využitím vertikálního
gradientu potenciální vorticity. Tropopauza je pak obvykle definovaná jako hladina, kde potenciální vorticita dosahuje hodnoty ± 1,5 PVU nebo ± 2 PVU (kladné hodnoty PV se vztahují k severní hemisféře, záporné hodnoty k jižní hemisféře).
▶
tropopauza chemická
definice
tropopauzy s využitím vertikálního
gradientu koncentrací vybraných chemických příměsí. Pro definici se obvykle využívá prudce vzrůstající koncentrace
ozonu anebo rychle klesající koncentrace
vodní páry. Např. při použití koncentrace ozonu lze tropopauzu definovat jako oblast ohraničenou zespodu koncentrací ozonu 80 ppbv, nad níž následuje vzrůst koncentrace o 60 ppbv/km ve vrstvě přesahující 200 m a horní hranicí přesahující 110 ppbv.
▶
tropopauza konvenční
definice
tropopauzy přijatá Aerologickou komisí
Světové meteorologické organizace r. 1957 a později ještě upravená, podle níž
a) "první tropopauza" je nejnižší hladina, ve které poklesne
teplotní gradient na 2 °C/km nebo méně za předpokladu, že prům. gradient mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami uvnitř vrstvy silné 2 km nepřekročí 2 °C/km;
b) jestliže v některé hladině nad první tropopauzou překročí vert. gradient teploty 3 °C/km a prům. vert. gradient teploty mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami ve vrstvě silné 1 km je větší než 3 °C/km, potom "druhá tropopauza" je definována stejně jako první. Uvedená kritéria se používají zpravidla v
hladinách nad 500 hPa.
▶
tropopauza vícevrstvá
dvě i více vrstev, odpovídajících definici
tropopauzy, které leží kvazihorizontálně nad základní neboli první tropopauzou. Vícevrstvá tropopauza se vyskytuje nejčastěji v subtropických oblastech v souvislosti se
subtropickým tryskovým prouděním. Viz též
listovitost tropopauzy.
▶
troposféra
spodní část
atmosféry Země, vymezená při
vertikálním členění atmosféry podle
vertikálního profilu teploty vzduchu. Charakteristickým rysem troposféry je všeobecné ubývání teploty vzduchu s výškou v průměru o 0,65 °C na každých 100 m výšky. V troposféře jsou soustředěny přibližně 3/4
hmotnosti atmosféry. Vyskytuje se v ní téměř veškerá voda obsažená v atmosféře. Proto je troposféra oblastí vzniku
mlh, nejdůležitějších
druhů oblaků, bouřkové činnosti, vzniku a vypadávání atm.
srážek. Je oblastí neustálého vert. promíchávání vzduchu. Rychlost proudění vzduchu v troposféře obvykle s výškou roste a maxima dosahuje v blízkosti
tropopauzy, která je horní hranicí troposféry. Troposféra sahá nad rovníkem do výšky 16 až 18 km, nad póly 7 až 9 km. Ve stř. zeměp. šířkách je prům. výška troposféry 11 km, mění se v závislosti na roč. době (v zimě dosahuje níže než v létě) a na
celkové povětrnostní situaci (v
cyklonách je níže než v
anticyklonách). V troposféře rozlišujeme ještě
přízemní vrstvu, která je součástí
mezní vrstvy, popř. ji dělíme na troposféru spodní, sahající u nás přibližně do 2 km, střední, ležící mezi výškami 2 až 7 km, a horní mezi 7 km a spodní hranicí tropopauzy. Horní hranici troposféry zjistili v r. 1902 nezávisle na sobě franc. meteorolog P. L. Teisserenc de Bort a Němec R. Assmann.
▶
trowal
označení používané v kanadské met. službě pro
jazyk teplého vzduchu ve vyšších vrstvách ovzduší nad
okluzní frontou.
▶
trubice barometrická
skleněná, na jednom konci zatavená trubice, která je zčásti naplněná rtutí a dlouhá minimálně 800 mm. Nad barometrickým
rtuťovým sloupcem, který svou délkou určuje velikost
tlaku vzduchu, je prostor obsahující pouze rtuťové páry (Torricelliho vakuum). Barometrická trubice je součástí každého
rtuťového tlakoměru.
▶
trubice Bourdonova
kovová uzavřená, zakřivená, a ohebná trubice eliptického příčného průřezu, která se podle svého typu deformuje v závislosti na změnách tlaku nebo teploty vzduchu. Podle velikosti deformace se provádí měření příslušného prvku. Teploměrná Bourdonova trubice je naplněna kapalinou s velkým teplotním součinitelem roztažnosti, která způsobuje svými objemovými změnami, v závislosti na teplotních změnách, deformace trubice. Bourdonova trubice pracuje nejcitlivěji, je-li stočena do oblouku s vrcholovým úhlem přibližně 270°. Byla používána jako čidlo
termografů. Tlakoměrná Bourdonova trubice pro met. účely je téměř vzduchoprázdná. Sloužila jako čidlo
aneroidů.
▶
trubice Pitotova
čidlo pro měření rychlosti proudění plynu či kapaliny z daného směru. Přístroj byl vynalezen francouzským inženýrem Henry Pitotem již na počátku 18. století a spočívá ve zjištění rozdílu mezi „statickým“ tlakem v nepohybujícím se vzduchu (či kapalině) a (vyšším) tlakem „dynamickým“ v trubici namířené proti směru natékajícího proudění. Principu Pitotovy trubice se využívá například pro určení relativní rychlosti letadel či lodí vůči okolnímu prostředí či při měření rychlosti vodních toků v hydrologii. V meteorologii jsou nyní senzory založené na tomto principu používány spíše v laboratorních podmínkách, například pro účely kalibrace
anemometrů či pro bodová měření při simulaci proudění ve větrném tunelu. Pitotota trubice je součástí
univerzálního anemografu. Viz též
anemometr tlakový,
anemometr Dinesův.
▶
trubice Torricelliho
původní název
rtuťového tlakoměru, související s tzv. Torricelliho pokusem (1643).
▶
trvání bouřky
doba od prvního do posledního zahřmění. V pozorovatelské praxi se považuje za konec bouřky, neozve-li se
hrom po dobu 10 až 15 min. Bouřka nejčastěji trvá 0,2 až 0,3 h, může však trvat i několik hodin. Viz též
pozorování bouřek,
mapa izobront,
mapa izoceraunická,
den s bouřkou.
▶
trvání slunečního svitu
časový interval, během něhož je intenzita
přímého slunečního záření dopadajícího na jednotku plochy zemského povrchu kolmé k paprskům větší, než 120 W.m
–2. Závisí nejen na délce světlého dne, která je dána zeměp. š. a roční dobou, ale také na výskytu oblačnosti a na překážkách v okolí místa měření. Udává se v hodinách, popř. desetinách hodiny za den, měsíc nebo rok. Trvání slunečního svitu se měří
slunoměry s přesností na 0,1 h. Trvání slunečního svitu patří k zákl.
klimatickým prvkům. Kromě skutečného trvání slunečního svitu zjišťovaného slunoměrem se v klimatologii dále uvádí
astronomicky možné trvání slunečního svitu a
efektivně možné trvání slunečního svitu. Viz též
svit sluneční,
trvání slunečního svitu relativní.
▶
trvání slunečního svitu astronomicky možné
časový interval od východu do západu Slunce vzhledem k ideálnímu obzoru, na němž se nevyskytují žádné překážky, které by zkracovaly
sluneční svit. Závisí jen na zeměp. š. místa pozorování a roč. době a představuje maximálně možný sluneční svit v daném místě.
▶
trvání slunečního svitu efektivně možné
časový interval od východu do západu Slunce, vztahující se k místu měření se skutečným obzorem. Efektivně možný sluneční svit se rovná
astronomicky možnému trvání slunečního svitu zmenšenému o dobu, po kterou je
slunoměr zastíněn překážkami nad
ideálním, tj. volným obzorem. V efektivně možném slunečním svitu se tedy do značné míry projevuje umístění stanice v terénu; je rozdílný na stanicích rovinných, svahových, údolních, vrcholových atd.
▶
trvání slunečního svitu relativní
poměr mezi skutečným
trváním slunečního svitu a
efektivně možným trváním slunečního svitu za určité období, nejčastěji za den, měsíc nebo rok. Tato charakteristika umožňuje vzájemnou srovnatelnost zaznamenávaného slunečního svitu na různých místech s ohledem na terénní, popř. i jiné překážky zastiňující
slunoměry. V praxi se jako relativní trvání slunečního svitu někdy méně vhodně označuje poměr mezi skutečným a
astronomicky možným trváním slunečního svitu.
▶
tření v atmosféře
brzdění pohybu vzduchu, které je spojeno s přenosem hybnosti ve směrech příčných vzhledem ke směru proudění. Uvedený přenos je působen
molekulární difuzí nebo náhodnými turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. V prvním případě mluvíme o vazkém tření (molek. vazkosti), ve druhém o turbulentním tření označovaném v přeneseném smyslu slova též jako
turbulentní vazkost. Tření v atmosféře se projevuje vznikem tečných
sil tření, které, vztaženy k jednotce plochy, označujeme jako
tečná napětí. Turbulentní tečná napětí se též nazývají
Reynoldsova napětí, zatímco vazká tečná napětí jsou v reálné atmosféře většinou zanedbatelná. Z kvantit. hlediska jsou v atmosféře síly turbulentního tření zpravidla o několik řádů větší než síly vazké. V praxi se někdy rozlišuje vnitřní tření uvnitř vzduchu a vnější tření proudícího vzduchu o zemský povrch, což však z přísně exaktního hlediska není zcela správné. Viz též
síla tření,
vrstva tření,
turbulence.
▶
třesk sonický
zvukový efekt
rázové vlny vyvolané letadlem letícím rychlostí zvuku nebo vyšší. Působí nejen jako jev zvyšující hlučnost, ale může mít i destrukční účinky na objektech na zemi. Vhodné podmínky pro šíření sonického třesku k zemskému povrchu jsou při stabilním
teplotním zvrstvení ovzduší, při růstu
zádového větru nebo zeslabování
protivětru s výškou. S uvedenými met. podmínkami souvisí dispečerské stanovení hladiny přechodu z podzvukové na nadzvukovou rychlost letu, tzv. přechodové výšky. Viz též
číslo Machovo,
akustika atmosférická.
▶
třídění
viz klasifikace.
▶
třídy počasí
v
komplexní klimatologii se počasí každého dne vyjadřuje příslušnou třídou. Do jednotl. t. p. se zahrnují
typy počasí, odlišné od sebe jen v jednom n. dvou znacích. L. A. Čubukov charakterizoval počasí SSSR pomocí 16 t. p., pro charakteristiku počasí ČSFR z nich vybral Š. Petrovič pouze 12, popř. 11 tříd. T. p. se rozdělují do tří skupin, na třídy teplého, přechodného a stud. počasí. Podnebí se v komplexní klimatologii popisuje četnostmi t. p. v roč. chodu po měsících v dlouholetém průměru.
▶
tříšť vodní
soubor vodních kapiček, které byly odtrženy z hladiny větších vodních ploch větrem a vyneseny obvykle na krátkou vzdálenost do vzduchu. K odtrhávání kapiček dochází hlavně na hřebenech vln. U nás je vodní tříšť pozorována jen na
meteorologických stanicích na březích vodních nádrží při silnějším
nárazovitém větru, kde způsobuje zvlhnutí předmětů až do vzdálenosti několika set metrů od místa vzniku. Vodní tříšť patří k
hydrometeorům.
▶
tříštění vodních kapek
rozpad kapek a vznik malých kapalných fragmentů vlivem hydrodynamické nestability padajících velkých kapek nebo při přechodných srážkách kapek. První případ se označuje jako spontánní tříštění kapek a druhý jako tříštění kolizní.
▶
tuba
(tub) – jedna ze
zvláštností oblaku podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je definována jako oblačný sloup nebo obrácený oblačný kužel (nálevka) vycházející ze
základny oblaku. Je příznakem kondenzace vodní páry v silném víru (
tornádu nebo jiné
trombě). Vyskytuje se u
druhu cumulonimbus, velmi zřídka i u druhu
cumulus.
▶
tuhost zimy
syn. drsnost zimy – nepřesně vymezený pojem charakterizující průběh
zimy z met. hlediska. Někteří autoři do něho zahrnují jen teplotní charakteristiky zimy, jiní i údaje o sněhových poměrech, hloubce
promrzání půdy, popř. délce zámrzu vodních toků, jezer a moří. Z teplotních ukazatelů tuhosti zimy se užívají zvláště odchylky teploty vzduchu od normálů, počty
ledových dní, sumy záporných prům. denních
teplot vzduchu nebo prům.
absolutní minima teploty vzduchu. Ze sněhových charakteristik slouží k hodnocení tuhosti zimy především údaje o trvání
sněhové pokrývky a její max. výšce.
▶
turbopauza
tenká přechodová vrstva
atmosféry Země, oddělující níže ležící
turbosféru od
difuzosféry. Je prakticky totožná s
homopauzou. Výška turbopauzy uváděná v literatuře se liší u různých autorů a pro různé další podmínky v rozmezí od 90 do 120 km.
▶
turbosféra
spodní část
atmosféry Země, v níž je vzduch promícháván
turbulencí, která zabraňuje vytvoření
difuzní rovnováhy, takže se s výškou nemění
složení ovzduší, pokud jde o hlavní složky vzdušné plynné směsi. Turbosféra se rozprostírá od zemského povrchu do výšky asi 100 km a je od výše ležící
difuzosféry oddělena
turbopauzou. Turbosféra se prakticky shoduje s
homosférou, podobně jako difuzosféra s
heterosférou.
▶
turbulence
obecně fyz. jev, jehož podstata spočívá v existenci nepravidelných vírových pohybů v proudící tekutině, které se v dané době projevují turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. Proudění tekutin nabývá turbulentního charakteru, převýší-li poměr v něm působících setrvačných a vazkých sil, představující
Reynoldsovo číslo, určitou kritickou hodnotu. Z met. hlediska jde o turbulenci v proudícím vzduchu v zemské atmosféře, kde rozměry turbulentních vírů dosahují velikosti od několika mm do stovek m. Označíme-li
po řadě
x–ovou,
y–ovou a
z–ovou složku rychlosti proudění, potom v případě turbulentního proudění platí
kde
jsou časově zprůměrované složky okamžité rychlosti proudění, zatímco
jsou složky turbulentních fluktuací, jejichž stř. hodnoty se rovnají nule, tj.
V met. praxi se obvykle používá průměrování přes časový interval kolem deseti minut, který bývá dostatečně dlouhý k tomu, aby se odfiltrovaly turbulentní fluktuace a zároveň ještě zpravidla nedochází ke shlazení meteorologicky významných časových změn rychlosti proudění. Turbulence v atmosféře je těsně spjata s
nárazovitostí větru, působí promíchávání vzduchu a
turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých
znečišťujících příměsí. Viz též
intenzita turbulence,
výměna turbulentní,
promíchávání turbulentní,
difuze turbulentní,
spektrum turbulentních vírů,
proudění turbulentní,
tok turbulentní,
akcelerometr.
▶
turbulence anizotropní
syn. turbulence nonizotropní – každá
turbulence, která nesplňuje podmínky
izotropní turbulence. Výrazná anizotropie turbulence v atmosféře existuje zejména ve vrstvě vzduchu silné zhruba 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem.
▶
turbulence bouřková
často velmi intenzívní
turbulence uvnitř n. v blízkosti bouřk. oblačného systému. V. t. cumulonimbus.
▶
turbulence geostrofická
turbulence uplatňující se ve velkoprostorovém proudění v atmosféře, jež má charakter blízký
geostrofickému proudění. V tomto proudění jsou zpravidla splněny podmínky nadkritického
Reynoldsova čísla, a existuje zde tedy plně turbulentní charakter proudění, který však nesouvisí s lokálními faktory menších měřítek, než je
měřítko synoptické.
▶
turbulence homogenní
speciální případ
turbulence, kdy charakteristiky
turbulentního proudění, (tj. stř. hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot,
koeficienty turbulentní výměny,
difuze apod.), jsou prostorově konstantní. Koncepci homogenní turbulence zavedl G. I. Taylor v roce 1935.
▶
turbulence izotropní
speciální případ
turbulence, kdy charakteristiky
turbulentního proudění, tj. střední hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot,
koeficienty turbulentní difuze,
výměny apod., jsou v jednotlivých bodech prostoru nezávislé na prost. orientaci os souřadného systému. Turbulence v atmosféře se většinou v praxi považuje za přibližně izotropní s výjimkou vrstvy vzduchu silné kolem 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem. Pojetí
homogenní a izotropní turbulence zavedl do meteorologie G. I. Taylor v roce 1935. Trvale existující přesně izotropní turbulence je však pouze teoretickým pojmem, v praxi se nevyskytuje.
▶
turbulence konvekční
označení pro
turbulenci vznikající a vyskytující se zpravidla v souvislosti s
termickou konvekcí.
▶
turbulence mechanická
turbulence vyvolaná mech. příčinami. Vytváří se zejména v
mezní vrstvě atmosféry působením
vertikálního střihu větru, který je důsledkem
tření proudícího vzduchu o zemský povrch, dále vzniká při obtékání orografických překážek a nerovností zemského povrchu (orografická turbulence). Mechanická turbulence se však může vytvářet i ve
volné atmosféře působením vertikálního i
horizontálního střihu větru vzniklých z dyn. příčin, a to v oblastech silné
baroklinity nebo
tryskového proudění a v blízkosti atm. diskontinuit, jako např. v oblasti
tropopauzy, v blízkosti hranic
inverzí teploty,
frontálních ploch apod. Mechanická turbulence, při jejímž vzniku se bezprostředně neuplatňuje vliv zemského povrchu, tedy zpravidla turbulence ve volné atmosféře vznikající z dyn. příčin, se obvykle označuje jako dynamická turbulence. Viz též
vlny Helmholtzovy.
▶
turbulence nadadiabatická
▶
turbulence nonizotropní
▶
turbulence termická
turbulence vznikající vlivem lokálního výskytu
vztlaku v nehomogenním
teplotním poli. V hydrodynamice a aerodynamice je považována za projev
termické konvekce. Při vymezení pojmu
konvekce, obvyklém v meteorologii, jsou však rozměry
konvektivních buněk nebo uspořádaných
výstupných konvektivních proudů a kompenzačních
sestupných proudů řádově větší než rozměry
turbulentních vírů. Někteří autoři sice považují pojmy termická turbulence a termická konvekce za synonymické, tento přístup je však možné přijmout jen v případech velmi slabé konvekce, kdy nemůžeme jednoznačně aplikovat uvedené velikostní rozlišení charakteristických elementů. Viz též
termiky.
▶
turbulence v bezoblačném prostoru
(CAT–Clear Air Turbulence) – dynamická
turbulence ve stř. a horní
troposféře, která není převážně doprovázena výskytem charakteristické oblačnosti. Turbulence v bezoblačném prostoru se zpravidla vyskytuje ve vrstvách s tloušťkou několik set m, šířka pásma s turbulencí v bezoblačném prostoru bývá desítky km a délka několik desítek až stovek km. Její trvání se na určitém místě většinou omezuje na dobu 0,5 – 1 hodinu. Při
vertikálním střihu větru od 0,6 do 1,0 m.s
–1 na 100 m výšky se vyskytuje obvykle turbulence v bezoblačném prostoru slabé intenzity, při střihu 1,1 až 1,6 m.s
–1 na 100 m zpravidla jde o mírnou turbulenci a při větších změnách rychlosti větru s výškou bývají splněny podmínky pro vznik silné turbulence v bezoblačném prostoru. Podle výsledků pozorování se výskyt turbulence v bezoblačném prostoru v 75 % případů váže na
tryskové proudění. Její maximum bývá na cyklonální straně tryskového proudění 500 až 1 000 m pod místem největšího sklonu
tropopauzy.
▶
turbulence v úplavu za letadlem
turbulence vyvolaná letadlem během letu, popř. při jeho pohybu po pohybových plochách letiště. Účinek této turbulence na jiná letadla závisí na vzájemné vzdálenosti letadel a na poměru jejich hmotností i rychlostí pohybu. Za letu hraje významnou roli také
teplotní zvrstvení atmosféry a
vertikální profil větru. K podobným jevům, jako je turbulence v úplavu za letadlem, dochází při vyšších rychlostech proudění vzduchu za horskými překážkami, zvláště za izolovanými vrcholy.
▶
turbulence ve volné atmosféře
souborné označení pro
turbulenci, která se vyskytuje nad
mezní vrstvou atmosféry. Zahrnuje jak
termickou, tak
dynamickou a
konvektivní turbulenci ve
volné atmosféře. Je to především turbulence v oblasti hranic
inverzních vrstev, na
frontálních plochách, v oblasti
tryskového proudění a
tropopauzy, nebo v
konvektivních oblacích, které mohou sahat až do spodní
stratosféry, a v jejich okolí. Do turbulence ve volné atmosféře zahrnujeme také
turbulenci v bezoblačném prostoru (tzv.
CAT – Clear Air Turbulence).
▶
tvar kódu
obecné schéma
meteorologického kódu, doporučené
Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot
meteorologických prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.
▶
tvar kouřové vlečky
syn. typ kouřové vlečky – po počátečním vzestupu
kouřové vlečky závisí její tvar na struktuře
turbulence, tedy nepřímo především na
teplotním zvrstvení ovzduší, rychlosti a vert. profilu proudění vzduchu v
mezní vrstvě atmosféry. Podle velikosti vert. průmětu difuzního úhlu kouřové vlečky, jejího sklonu a symetrie vůči vodorovné rovině v geometrické nebo
efektivní výšce komína se obvykle rozlišuje pět zákl. tvarů kouřové vlečky, z nichž každý odpovídá určitým, navzájem se lišícím met. podmínkám:
přemetání,
vlnění,
čeření,
unášení,
zadýmování. K nim se někdy řadí i
odrážení, což je ovšem spíše
šíření příměsí v atmosféře, které již nemá charakter kouřové vlečky. Mezi charakteristickými typy met. podmínek, a proto i mezi jednotlivými tvary kouřové vlečky, je ve skutečnosti plynulý přechod. Je známo více pokusů o typizaci tvarů kouřové vlečky.
▶
tvar ledových krystalků
vlastnost
ledových krystalků ovlivňovaná podmínkami při jejich vzniku a růstu v oblacích a ve srážkách. Při obvyklých hodnotách
tlaku vzduchu v atmosféře a při teplotě 0 °C až –80 °C krystalizuje led v hexagonální krystalografické soustavě. Šesterečná symetrie souvisí s uspořádáním molekul vody v krystalové mřížce ledu. Základním stabilním tvarem ledového krystalku je tedy hranol se dvěma základnami ve tvaru šestiúhelníku a šesti bočními stěnami. Šikmé stěny, které lze někdy na krystalcích rozeznat, nejsou stabilní a při dalším růstu mizí. V atmosféře se setkáváme s velkou variabilitou rozměrů tohoto základního tvaru, přičemž se může měnit poměr rozměru základny a výšky hranolu a může docházet i ke vzniku členitých šesterečných hvězdic či dendritů a kombinovaných tvarů. Konkrétní tvar ledového krystalku je určen především
teplotou vzduchu a v menší míře i
přesycením vodní páry vzhledem k ledu v prostředí, kde se ledový krystal vyvíjí. Variabilita tvarů ledových krystalků byla popsána na základě laboratorního sledování a potvrzena i při odběrech přirozených ledových krystalů ve sněhu. Základními tvary ledových krystalků v atmosféře jsou ledová jehla, šestiboký sloupek, šestiboká destička a šesticípá hvězdice, popř.
dendrit. Někdy se do základních tvarů zahrnují i krystalky ve tvaru projektilu s nestabilním šikmým ukončením. Působením
turbulence,
agregací krystalků při jejich vzájemných srážkách, namrzáním přechlazených vodních kapek na stěnách krystalku apod. vzniká v přírodě i velké množství kombinovaných tvarů.
Bylo sestaveno několik klasifikací tvarů ledových krystalků, přičemž nejčastěji užívaná je klasifikace japonských autorů Ch. Magona a Ch. W. Lee z roku 1966, která definuje 80 kategorií tvaru a zahrnuje i tvary kombinované a narušené. Tato klasifikace byla modifikována a rozšířena skupinou autorů vedených K. Kikuchim (2013) v rámci činnosti pracovní skupiny IACS (International Association of Classification Societies). Klasifikace třídí ledové krystalky i další pevné
srážkové částice již do 121 tříd. Viz též
vločka sněhová.
▶
tvar oblaku
kategorie mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků, která blíže určuje vzhled, velikost, strukturu a vývoj
oblaku. Oblak určitého
druhu může být označen jménem jen jednoho tvaru, určitý tvar se však může vyskytnout u několika druhů oblaků. Podle mezinárodně přijaté klasifikace oblaků rozeznáváme tyto tvary oblaků:
calvus,
capillatus,
castellanus,
congestus,
fibratus,
floccus,
fractus,
humilis,
lenticularis,
mediocris,
nebulosus,
spissatus,
stratiformis,
uncinus a
volutus.
▶
tvar srážek
charakteristika srážek uváděná vměsíčním výkazu meteorologických pozorování. Souborně označuje všechny druhy padajících i usazených atm. srážek bez ohledu na to, zda se vyskytují jako trvalé n. v přeháňkách. V. t. klasifikace srážek
▶
twister
hovorové označení pro
tornádo (používané především v USA).
▶
tyč námrazkoměrná
zařízení, kterým se na vybraných stanicích určuje hmotnost a rozměr
námrazku.
▶
týl cyklony
sektor
cyklony v její zadní části ve smyslu jejího pohybu nebo z hlediska převládajícího pohybu cyklon v dané oblasti. V případě
mimotropické cyklony tak zpravidla leží západně od jejího středu, kam proniká
studený vzduch z vyšších zeměp. šířek. Proto je zde typická
proměnlivá oblačnost s
přeháňkami,
nárazovitým přízemním větrem a mimo oblast srážek velkou
dohledností. Při
situaci Vb je týl cyklony oblastí s velkým horizontálním
tlakovým gradientem a
konvergencí proudění, což vede k intenzivním, převážně
trvalým srážkám, na
návětří hor dále zesilovaným díky
orografickému zesílení srážek.
▶
typ cirkulační
dříve často používané označení
atmosférické cirkulace s definovanými vlastnostmi nad vymezenou oblastí. Cirkulační typ vystihuje podstatné rysy makrosynoptických procesů, jako polohu
řídících tlakových útvarů, polohu
frontální zóny apod. V. A. Vangengejm rozlišil v oblasti sev. Atlantiku a Eurasie 3 základní cirkulační typy:
a) západní (W), charakterizovaný záp. přenosem v
troposféře;
b) východní (E), charakterizovaný vých. přenosem v troposféře nebo vývojem
stacionární anticyklony nad pevninou;
c) meridionální (C), charakterizovaný silným přenosem
vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. š. v důsledku
meridionální cirkulace.
Typizace povětrnostních situací Evropy uvádí pro stř. Evropu 3 typy podle polohy subtropické
azorské anticyklony:
a) převážně zonální cirkulace (z), při níž je subtropická anticyklona v normální poloze;
b) smíšená cirkulace (g) se subtropickou výší posunutou sev. nebo sz. až k 50° s. š.;
c) převážně
meridionální cirkulace (m), kdy
uzavírající anticyklona leží přibližně mezi 50 až 70° s. š. (
blokující anticyklona).
Viz též
cirkulace zonální.
▶
typ klimatický
klima s určitými charakteristickými vlastnostmi, které se vyskytují v různých částech Země, především v rámci téhož
klimatického pásma. Klimatické typy jsou rozlišovány při
klasifikaci klimatu buď z hlediska genetického (např. monzunový typ, typ klimatu záp. pobřeží), nebo konvenčně hodnotami
klimatických prvků, popř.
klimatologckými indexy (např. pouštní typ).
▶
typ makrosynoptické situace
charakter cirkulace atmosféry nad velkou částí zemského povrchu o velikosti řádově 10
5 až 10
6 km
2, podmíněný rozložením
řídících cyklon a
anticyklon a polohou
frontální zóny. Podle převládajícího směru proudění zpravidla rozlišujeme zonální a meridionální typ makrosynoptické situace, které se podle rázu počasí na sledovaném území dále dělí na cyklonální a anticyklonální typy. Něm. meteorolog F. Baur v roce 1936 definoval typ makrosynoptické situace pomocí rozhodujících rysů celkového stavu atmosféry v zájmovém dostatečně velkém prostoru, které se podstatně nemění po více dní a jsou rozhodující pro počasí v jednotlivých dílčích oblastech. V zahraniční literatuře a nevhodně i v naší, se pro typ makrosynoptické situace někdy používá něm. označení „Grosswetterlage“. Viz též
typizace povětrnostních situací,
cirkulace meridionální,
cirkulace zonální.
▶
typ počasí
1. v
komplexní klimatologii soubor
meteorologických prvků a jevů daného dne, který je charakterizován jejich hodnotami uvnitř vhodně zvolených intervalů. Týká se zvláště
teploty a
vlhkosti vzduchu,
oblačnosti, atm.
srážek,
sněhové pokrývky a
větru. Znamená zobecnění případů počasí jako jevů prakticky se neopakujících, např. počasí mírně mrazivé, bez větru, málo oblačné. Typy počasí lišící se jen v jednom anebo dvou znacích se shrnují do tříd počasí;
2. v
synoptické meteorologii charakter počasí odpovídající určitému synop. objektu, tj.
atm. (tlakovému) útvaru,
vzduchové hmotě nebo
atmosférické frontě, a to zejména v závislosti na roč. době. Např.
anticyklonální počasí, počasí v
týlu cyklony, počasí
teplé fronty. Viz též
typ synoptický.
▶
typ synoptický
typ
celkové povětrnostní situace, využívaný při synopticko–klimatologických studiích a v předpovědní službě. Vyjadřuje generalizované rozložení
tlaku vzduchu,
vzduchových hmot a proudění vzduchu v konkrétní geogr. oblasti, které podmiňuje charakteristické počasí v závislosti na roč. době. Klasifikace synoptického typu se provádí podle cíle, kterému má sloužit, podle polohy a velikosti sledovaného území, délky zpracovávaného období apod. Viz též
typizace povětrnostních situací.
▶
typizace mezní vrstvy atmosféry
klimatologická abstrakce zákl. charakteristik
mezní vrstvy atmosféry, zpravidla podle
vertikálních profilů teploty,
větru a
vlhkosti vzduchu za předpokladu horiz. homogenity polí v mezoměřítku. Významným prvkem při této typizaci je výskyt, výška, vert. rozsah, popř. další charakteristiky
zadržujících vrstev, především
inverzí teploty. Za kritéria stabilitních podmínek v mezní vrstvě se zpravidla volí veličiny přímo odvozené z vertikálního
teplotního gradientu (mezní vrstva velmi stabilní, mírně stabilní, instabilní, konv. apod.) nebo komplexnější charakteristiky typu
Richardsonova čísla.
▶
typizace povětrnostních situací
systém
synoptických typů, vytvořený na základě denních
synoptických map pro předpovědní, klimatologické a jiné účely. Součástí typizace povětrnostních situací je kalendář uvádějící synop. typy, které se vyskytují v jednotlivých dnech. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější
typizace povětrnostních situací Evropy, označovaná též jako typizace P. Hessa a H. Brezowského. V ČR se nejvíce používají
typizace povětrnostních situací HMÚ a
typizace povětrnostních situací Končka a Reina.
▶
typizace povětrnostních situací Evropy
syn. typizace povětrnostních situací Hessa a Brezowského –
typizace povětrnostních situací, která vychází z práce F. Baura „Kalendář typů makrosynoptických situací Evropy, sestavený pro léta 1881–1938“. Podle polohy
azorské anticyklony rozeznává tři
cirkulační typy: převážně zonální, smíšený a převážně meridionální. Podle tohoto schématu rozlišuje pro Evropu 18 typů synop. situací, z nichž dvě jsou zonální, tří smíšené a třináct je meridionálních, které se dále dělí podle toho, zda ve stř. Evropě má počasí anticyklonální nebo cyklonální charakter. Kalendář této typizace je zpracován od roku 1881 a průběžně se doplňuje. Typizace P. Hessa a H. Brezowského je ve stř. Evropě nejužívanější typizací povětrnostních situací, vyhovuje však především pro území Německa. Zjištění, že se tato klasifikace vždy nedá úspěšně využít na území tehdejšího Československa, vedlo k vypracování
typizace povětrnostních situací HMÚ. Viz též
katalog povětrnostních situací.
▶
typizace povětrnostních situací HMÚ
typizace povětrnostních situací Evropy, která vznikla pod vedením J. Brádky v někdejším
Hydrometeorologickém ústavu v Praze. Vychází z katalogu P. Hessa a H. Brezowského se snahou zachovat
přirozená synoptická období podle definice B. P. Multanovského. Byla vypracována se zvláštním zřetelem k
tlakovému poli nad stř. Evropou a k počasí na území tehdejšího Československa. Využívá se v met. službě při interpretaci tlakového pole pro
předpověď počasí, k vyhledávání analogií ve
střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí i v dynamicko–klimatologických studiích. Zvláštnosti, tvar a rozměry našeho území i snaha typizovat
povětrnostní situace všech dní vedly jednak ke kompromisu mezi pojetím
přirozených synoptických období Multanovského a pojetím
typu makrosynoptických situací P. Baura, jednak k pozdějšímu zvětšení počtu typů na 28, z nichž je 13 anticyklonálních a 15 cyklonálních. Jednotlivé typy jsou schematicky znázorněny
demarkačními čarami mezi cyklonálním a anticyklonálním polem s geometrickými středy oblastí a největší četností výskytu
cyklon a
anticyklon a průměrnou polohou
frontální zóny.
Kalendář povětrnostních situací začíná u této typizace od 1. 1. 1946 a je průběžně doplňován. Do roku 1990 je jednotný pro území České republiky a Slovenské republiky, od roku 1991 je sestavován na základě vzájemné konzultace meteorologů
ČHMÚ a
SHMÚ zvlášť pro obě území. Viz též
klimatologie dynamická.
▶
typizace povětrnostních situací Končka a Reina
typizace povětrnostních situací Evropy, která je sestavená pro účely
dynamické klimatologie. Hlavním kritériem typizace je směr pohybu
tlakových útvarů, popř.
frontálních systémů, jako pomocné kritérium slouží
anticyklonální nebo
cyklonální zakřivení izobar na přízemní
povětrnostní mapě ve spodní
troposféře nad územím tehdejšího Československa a nad sousedními oblastmi stř. Evropy. Rozlišuje 19 povětrnostních typů, z nichž 8 je anticyklonálních a 11 cyklonálních. Kalendář těchto typů, publikovaný za období let 1951–1971, byl podkladem pro více než 50 prací v tehdejším Československu, které se zabývaly vztahem mezi
celkovou povětrnostní situací a počasím v daném místě nebo oblasti. Typizace M. Končka a F. Reina vyšla z
typizace povětrnostních situací HMÚ, na rozdíl od ní však přihlíží více k přízemnímu
tlakovému poli a vymezuje povětrnostní typy krátkého trvání, tzv. elementární povětrnostní typy. V případě větších rozdílů v charakteru počasí v záp. a vých. části tehdejšího Československa uváděl kalendář odlišné typy pro Českou a pro Slovenskou republiku. Netypizuje však povětrnostní situace asi u 6 % dní, v nichž má povětrnostní situace přechodný ráz, takže její přiřazení k některému typu není jednoznačné.
▶
typy půdní klimatické
půdy, na jejichž vzniku se z půdotvorných činitelů nejvíce uplatňuje klima, zatímco povaha mateční horniny má menší význam. V jejich rozložení na Zemi se výrazně projevuje šířková
pásmovitost klimatu. Příkladem klimatických půdních typů jsou podzoly, jimž vegetačně odpovídá tajga, nebo černozem, které odpovídá step. Viz též
klimatologie půdní.
▶
typy refrakce elektromagnetických vln
syn. typy refrakce radiovln – podle změn
indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu s výškou se rozlišuje
atmosférická refrakce neboli lom radiovln na kladnou (při vert. gradient indexu lomu vzduchu ∂n / ∂z < 0 m
–1, což odpovídá zakřivení paprsku k povrchu země), zápornou (při ∂n / ∂z > 0 m
–1, což odpovídá zakřivení paprsku od povrchu země) a nulovou (při ∂n / ∂z = 0 m
–1, což odpovídá přímkovému šíření paprsku). V běžných podmínkách převažuje kladná refrakce, která je dále členěna ve vztahu ke standardní a kritické refrakci.
Standardní radioatmosféra předpokládá ∂n / ∂z = –4.10
–8 m
–1, což odpovídá podmínkám standardní (někdy též normální) refrakce, za které pro
efektivní poloměr Země platí R
e = 4/3 R
z. Kritická refrakce nastává při ∂n / ∂z = –15,7 .10
–8 m
–1, kdy je křivost paprsku totožná s křivostí zemského povrchu.
Superrefrakce nastává při ∂n / ∂z < –15,7 . 10
–8 m
–1 a paprsek má velké zakřivení směrem k zemi, takže může nastat i jeho několikanásobný odraz a vytvoření přízemního vlnovodu. Viz též
meteorologie radarová,
refrakce atmosférická.