▶
K-index m
index instability definovaný podle vzorce:
kde
T850, resp.
T700 a
T500, jsou hodnoty
teploty vzduchu v
hladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a
TD850, resp.
TD700, je
teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají
bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají
ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky
místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky.
▶
kahler Boden m
půda nepokrytá vegetací, nechráněná, nestíněná a vystavená vlivům počasí.
▶
Kahlfrost m
mráz (teplota vzduchu nižší než 0,0 °C) bez přítomnosti
sněhové pokrývky.
▶
Kalender der Grosswetterlagen m
přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami
synoptické typy stanovené na základě určité
typizace povětrnostních situací, záznamy o
přestavbě povětrnostních situací apod. Některé
typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z
typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle
typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též
katalog povětrnostních situací.
▶
Kalibrierung (Eichung) der Satellitendaten f
fáze zpracování družicových dat spočívající v převodu dat získaných přístroji
meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu
záření,
jasovou teplotu,
odrazivost (albedo) aj.
▶
Kalibrierung (Eichung) meteorologischer Geräte f
je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány
etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval. V případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.
▶
Kalibrierungsprotokoll n
výsledek
kalibrace meteorologických přístrojů obsahující přesnou identifikaci
meteorologického přístroje, popis a výsledky provedené kalibrace. Stanovené
přístrojové opravy musí být použity při každém měření. Platnost kalibrace je časově omezena.
▶
Kalifornischr Strom m
studený
oceánský proud ve východním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Je pokračováním té části Severního tichomořského proudu, která míří podél západního pobřeží Severní Ameriky k jihu. Přispívá mj. k
ariditě klimatu Kalifornského poloostrova. V tropech se vlivem
pasátů stáčí k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu.
▶
Kalman-Filter m
(KF) – rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro
asimilaci dat do
numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů předpovědi počasí, downscaling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.
▶
Kalme f
vítr o prům. rychlosti 0,0 až 0,2 m.s
–1 (méně než 1 km.h
–1). Odpovídá nultému stupni
Beaufortovy stupnice větru. Viz též
calm.
▶
Kalme f
1. syn.
bezvětří;
2. v
letecké meteorologii měřená nebo předpovídaná
rychlost větru menší než 0,5 m.s
–1 (menší než 1 kt) musí být indikována jako „CALM“.
▶
kalte Antizyklone f
anticyklona, která je
termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Je zároveň
nízkou anticyklonou, neboť je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především
arktické a
antarktické anticyklony a zimní
kontinentální anticyklony. Viz též
anticyklona teplá.
▶
kalte Winddrehung f
slang. označení pro
stáčení větru s výškou působené
studenou advekci. Jestliže se advekce teploty vyskytuje v určité vrstvě atmosféry, je
vektor větru na horní hranici vrstvy dán vektorovým součtem vektoru větru na spodní hranici vrstvy a vektoru
termálního větru. Při studené advekci se na sev. polokouli vítr stáčí s rostoucí výškou vlevo, na již. polokouli vpravo. Ke stáčení větru s výškou může docházet pouze v
baroklinní atmosféře. Viz též
stáčení větru teplé.
▶
kalte Zyklone f
syn. cyklona vysoká –
cyklona, která se vyskytuje v celém svém vert. rozsahu v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Studené cyklony jsou
termicky symetrické,
řídicí nebo
izolované cyklony, v nichž se
frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti
cyklonální cirkulace s výškou.
▶
Kälteeinbruch m
rychlý a plošně rozsáhlý příliv studené
vzduchové hmoty do oblasti značně vzdálené od místa jejího utváření neboli od
ohniska jejího vzniku. Dochází k němu v
týlu cyklon a na zadní straně
brázd nízkého tlaku vzduchu anebo na přední straně
anticyklon. Studené vpády, které vyvolávají největší a nejprudší
advekční ochlazování, jsou podmíněny výskytem velkých mezišířkových
gradientů teploty a rychlým vystřídáním hlavních geogr. typů vzduchových hmot. Ve stř. Evropě tomu tak bývá většinou tehdy, když
tropický vzduch je při intenzivní mezišířkové výměně vzduchu vystřídán
vzduchem arktickým, což vede ke vzniku velkých záporných anomálií. Intenzita a plošný dosah vpádu studeného vzduchu závisí dále na tloušťce vrstvy proudícího studeného vzduchu a na orografických poměrech, zejméjna na výšce a orientaci horských hřebenů. Vpády studeného vzduchu mívají značné důsledky hospodářské, a to zvláště na jaře, kdy v některých rocích způsobují rozsáhlé škody v zemědělství při poklesech teploty vzduchu pod bod mrazu. Někdy bývají označovány jako návraty zimy. Mohou být nebezpečné i v zimním období, kdy podstatně ovlivňují dopravu, těžbu, energetiku apod. Viz též
vlna studená.
▶
Kältehoch n
anticyklona, která je
termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Je zároveň
nízkou anticyklonou, neboť je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především
arktické a
antarktické anticyklony a zimní
kontinentální anticyklony. Viz též
anticyklona teplá.
▶
Kältepol m
místo nebo oblast na Zemi, popř. na dané polokouli, kde bylo zaznamenáno
absolutní minimum teploty vzduchu, viz
extrémy teploty vzduchu. Méně často se za póly chladu považují místa s nejnižší prům. roč. teplotou vzduchu. Z obou hledisek je pólem chladu východní vnitrozemí Antarktidy, resp. zdejší ruská stanice Vostok s prům. roč. teplotou vzduchu –55 °C a s naměřeným absolutním minimem –89,2 °C. Na sev.polokouli lze z těchto hledisek rozlišit dva póly chladu. Jedním je východní Sibiř, kde stanice Ojmiakon, vyznačující se zřejmě největší
termickou kontinentalitou klimatu na Zemi, zaznamenala abs. minimum teploty vzduchu –67,7 °C. Druhým pólem chladu severní polokoule je severnívnitrozemí Grónska, kde prům. roč. teplota vzduchu klesá až pod –30 °C.
▶
kaltes Förderband n
relativní proudění obecně studeného a zpočátku i suchého vzduchu ve
frontální cykloně popisované v
teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně cyklony v přízemních hladinách a je pro něj charakteristické, že hodnoty
izobarické vlhké potenciální teploty jsou o několik stupňů nižší než uvnitř
teplého přenosového pásu. Studený přenosový pás směřuje nejprve k západu a v blízkosti
teplé fronty (resp. její
frontální čáry) začíná stoupat a stáčet se cyklonálně kolem
středu cyklony, přičemž podchází teplý přenosový pás. V této oblasti se díky srážkám produkovaným teplým přenosovým pásem sytí vlhkostí. Při dalším výstupu vzduchu se tato vlhkost může stát zdrojem pro vznik
oblaků zejména
nízkého a
středního patra. V místě, kde studený přenosový pás vystupuje zpod teplého přenosového pásu, se proud často rozděluje do dvou větví charakterizovaných různou výškou nad zemským povrchem. Vyšší větev se anticyklonálně stáčí, až je téměř rovnoběžná s teplým přenosovým pásem. Nižší větev se stáčí cyklonálně a směřuje do středu cyklony. Rozhraní mezi vzduchem v nižší větvi studeného přenosového pásu a
vzduchovou hmotou v týlu vyvíjející se cyklony lze označit za
atmosférickou frontu, která je v klasickém koncepčním modelu
norské meteorologické školy analyzována jako
okluzní fronta. Avšak měření dokazují, že formování této fronty nekoresponduje s
okluzním procesem jako situace, kdy je teplý vzduch vytlačován studenější vzduchovou hmotou na přední straně a v
týlu cyklony vzhůru.
▶
kaltes Halbjahr n
na sev. polokouli období od 1. října do 31. března, někdy nevhodně označované jako zimní pololetí. Viz též
sezona.
▶
Kältewelle f
teplotní vlna způsobená
vpádem studeného vzduchu do rel. teplejší oblasti. Ve stř. Evropě nastupují studené vlny v
teplém pololetí nejčastěji od severozápadu až severu a mají vlhčí ráz, v
chladném pololetí od severu až jihovýchodu a provází je spíše suché počasí; období silných
mrazů jsou pak spojena s
anticyklonálním počasím a advekcí
pevninského vzduchu z východního sektoru. Oproti
teplým vlnám mívají studené vlny rychlejší nástup a odeznívají pomaleji. Obvlášť rizikové jsou studené vlny na
jaře, pokud se dostaví během
fenologické fáze kvetení po předchozím teplém období, zvaném v odb. slangu "false start". Viz též
ochlazování advekční,
den ledový,
den arktický.
▶
Kaltfront 1. Art f
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél
frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je
anafrontou a její
oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu
cumulonimbus přecházejícími v druhy
nimbostratus,
altostratus a
cirrostratus. Srážkové pásmo studené fronty prvního druhu bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za
frontální čárou. Srážky na čele fronty mají charakter
přeháněk, dále za frontou přecházejí v
trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než
studená fronta druhého druhu.
▶
Kaltfront 2. Art f
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části
frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je
anafrontou, v horní
katafrontou. Její
oblačný systém je zpravidla tvořen
kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než
studená fronta prvního druhu.
▶
Kaltfront f
fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na
hlavní frontě v
týlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části
teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti
frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků
druhu cumulonimbus, v letním období je obvykle doprovázená bouřkami,
húlavami, dešti v
přeháňkách, popř.
kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se
sklonem fronty a
mírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu
nimbostratus,
altostratus a
cirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé
frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru
anafronty a studenou frontu charakteru
katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na
studenou frontu prvního druhu a
studenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též
fronta teplá.
▶
Kaltfrontgewitter n
vzniká nejčastěji v
konvektivních bouřích na čele
studené fronty, případně v oblačnosti
druhu nimbostratus, v oblasti vynucených výstupů teplého vzduchu vzhůru před přitékajícím studeným vzduchem. Čím je teplý vzduch s instabilním
teplotním zvrstvením vlhčí, tím se vyvíjejí mohutnější Cb s intenzivnějšími bouřkovými projevy. Bouřky studené fronty se mohou vyskytnout nad libovolným terénem v kteroukoliv denní dobu. Nejintenzivnější bývají v odpoledních a večerních hodinách. Mohou být uspořádány do pásu podél
frontálního rozhraní v délce i několika stovek km. Bouřky studené
okluzní fronty se v podstatě neliší od bouřky studené fronty. Viz též
bouřka teplé fronty.
▶
Kaltfrontokklusion f
zkrácené označení pro
okluzní frontu charakteru
studené fronty.
▶
Kaltluftadvektion f
advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin
rychlosti větru a
teplotního gradientu je záporný. Viz též
úhel advekce.
▶
Kaltluftausbruch m
rychlý a plošně rozsáhlý příliv studené
vzduchové hmoty do oblasti značně vzdálené od místa jejího utváření neboli od
ohniska jejího vzniku. Dochází k němu v
týlu cyklon a na zadní straně
brázd nízkého tlaku vzduchu anebo na přední straně
anticyklon. Studené vpády, které vyvolávají největší a nejprudší
advekční ochlazování, jsou podmíněny výskytem velkých mezišířkových
gradientů teploty a rychlým vystřídáním hlavních geogr. typů vzduchových hmot. Ve stř. Evropě tomu tak bývá většinou tehdy, když
tropický vzduch je při intenzivní mezišířkové výměně vzduchu vystřídán
vzduchem arktickým, což vede ke vzniku velkých záporných anomálií. Intenzita a plošný dosah vpádu studeného vzduchu závisí dále na tloušťce vrstvy proudícího studeného vzduchu a na orografických poměrech, zejméjna na výšce a orientaci horských hřebenů. Vpády studeného vzduchu mívají značné důsledky hospodářské, a to zvláště na jaře, kdy v některých rocích způsobují rozsáhlé škody v zemědělství při poklesech teploty vzduchu pod bod mrazu. Někdy bývají označovány jako návraty zimy. Mohou být nebezpečné i v zimním období, kdy podstatně ovlivňují dopravu, těžbu, energetiku apod. Viz též
vlna studená.
▶
Kaltluftfilm m
slangové označení pro tenkou vrstvu studeného vzduchu, která se za vhodných podmínek udržuje nad zemským povrchem a neúčastní se všeobecného proudění vzduchu. Její tloušťka kolísá od několika metrů do několika stovek metrů. Vytváří se nejčastěji v zimě ve
studených anticyklonách nad prochlazenou pevninou, v uzavřených terénních sníženinách, kde zejména v nočních hodinách studený vzduch stéká ze svahů do nižších poloh, nebo pod rozhraním
teplé fronty v případě, kdy je její nejspodnější část výrazně zpomalována oproti ostatním částem fronty v důsledku tření o zemský povrch. V bláně studeného vzduchu zpravidla pozorujeme
inverzi teploty vzduchu nebo
izotermii. Viz též
jezero studeného vzduchu.
▶
Kaltluftkeil m
označení pro typický tvar studené
vzduchové hmoty, postupující za
studenou frontou na místo teplého vzduchu. O klínu studeného vzduchu lze však hovořit i pod
teplou frontou, kdy studený vzduch ustupuje. Viz též
profil atmosférické fronty,
čelo studeného vzduchu,
„blána“ studeného vzduchu.
▶
Kaltluftsee m
studený vzduch nahromaděný v konkávním (vydutém) útvaru reliéfu, obvykle kotlině nebo úzkém údolí, především v důsledku jeho stékání z okolních vyšších poloh ke dnu sníženiny. Ke stékání vzduchu dochází po jeho ochlazení na svazích při
nočním vyzařování. K vytváření jezera studeného vzduchu přispívá i to, že údolní a kotlinové polohy jsou málo
ventilovány, mají zkrácenou dobu
oslunění, jsou vlhké apod. Polohy, v nichž
teplota vzduchu v chladném období klesá častěji pod
bod mrazu než v okolí, nebo v nichž zimní
mrazy značně zesilují, jsou označovány jako
mrazové kotliny. Pro jezero studeného vzduchu jsou typické
inverze teploty vzduchu. Termín jezero studeného vzduchu lze označit jako odborný slang.
▶
Kaltlufttropfen m
studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní
troposféře a často způsobuje vznik
výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od
výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt
cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými
nefrontálními srážkami.
Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.
▶
Kaltluftvorstoss m
rychlý a plošně rozsáhlý příliv studené
vzduchové hmoty do oblasti značně vzdálené od místa jejího utváření neboli od
ohniska jejího vzniku. Dochází k němu v
týlu cyklon a na zadní straně
brázd nízkého tlaku vzduchu anebo na přední straně
anticyklon. Studené vpády, které vyvolávají největší a nejprudší
advekční ochlazování, jsou podmíněny výskytem velkých mezišířkových
gradientů teploty a rychlým vystřídáním hlavních geogr. typů vzduchových hmot. Ve stř. Evropě tomu tak bývá většinou tehdy, když
tropický vzduch je při intenzivní mezišířkové výměně vzduchu vystřídán
vzduchem arktickým, což vede ke vzniku velkých záporných anomálií. Intenzita a plošný dosah vpádu studeného vzduchu závisí dále na tloušťce vrstvy proudícího studeného vzduchu a na orografických poměrech, zejméjna na výšce a orientaci horských hřebenů. Vpády studeného vzduchu mívají značné důsledky hospodářské, a to zvláště na jaře, kdy v některých rocích způsobují rozsáhlé škody v zemědělství při poklesech teploty vzduchu pod bod mrazu. Někdy bývají označovány jako návraty zimy. Mohou být nebezpečné i v zimním období, kdy podstatně ovlivňují dopravu, těžbu, energetiku apod. Viz též
vlna studená.
▶
Kaltluftzunge f
oblast, do které pronikla studená
vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že
izotermy na
přízemní nebo
výškové mapě, popř.
izohypsy na
mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk studeného vzduchu se nejčastěji vyskytuje v
týlu termicky asymetrické cyklony. Viz též
kapka studeného vzduchu.
▶
Kaltzeit n
syn. doba ledová – období relativního nárůstu zalednění na Zemi. V geol. minulosti nastal tento jev vícekrát, kvazi-periodicky se opakoval v rámci
kvartérního klimatického cyklu. Tehdy průměrná teplota vzduchu u povrchu Země klesala až o 10 °C oproti současnosti. Docházelo k mohutnému rozvoji zalednění, především k postupu pevninských
ledovců, k periglaciálním jevům a k výraznému poklesu mořské hladiny o více než 100 metrů oproti
interglaciálům. V drsném a suchém
kontinentálním klimatu v blízkosti pevninských ledovců se šířila step a tundra, probíhalo intenzívní zvětrávání a rozvíjela se geol. činnost větru (eolická činnost).
Nejrozsáhlejší doby ledové pravděpodobně nastaly v daleké geologické minulosti Země, v době
proterozoika.
▶
Kambrium n
nejstarší geol. perioda
paleozoika (prvohor), zahrnující období před 541 – 485 mil. roků. Charakterizuje ho velmi teplé klima a prudký rozvoj mořských rostlin a živočichů s pevnými schránkami (např. trilobitů), označovaný jako "kambrická exploze".
▶
Kamsin m
suchý a horký již. až jv.
pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu
cyklony Středomořím dále k východu. Přináší velké množství prachu a písku, po přechodu
studené fronty často následuje
písečná bouře. Viz též
scirocco.
▶
Kanada-Antizyklone f
syn. anticyklona severoamerická –
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako
sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi
studené anticyklony s výraznou
inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze
sezonních akčních center atmosféry.
▶
Kanarenstrom m
studený
oceánský proud ve východním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Odděluje se ze Severoatlantského proudu před jeho přiblížením k břehům Evropy a směřuje k jihu, ohřívá se, posléze je působením
pasátů stáčen k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu. Svými ochlazujícími účinky přispívá k
ariditě klimatu pobřeží severní Afriky a těch ostrovů Makaronézie, které se nevyznačují výraznou
orografií.
▶
Känozoikum n
současná geol. éra v rámci
fanerozoika, která navázala na
mezozoikum před 66 mil. roků. Zahrnuje periody
paleogén,
neogén (dohromady tradičně označované jako
terciér neboli třetihory) a
kvartér (čtvrtohory)
. Během kenozoika se kontinenty přesunuly do dnešní polohy, což podstatně ovlivnilo
všeobecnou cirkulaci atmosféry a
oceánské proudy. Dochází k mohutnému rozvoji ptáků a savců. Klima se vyznačuje teplými a chladnými výkyvy s převahou k celkovému postupnému ochlazování.
▶
Kapillaraszension der Bodenfeuchte f
pohyb podpovrchové vody vlivem působení kapilárních sil proti směru zemské tíže.
▶
Kapillare des Thermometers f
skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou
kapalinového teploměru. Do kapiláry
teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající
teplotě teploměrná kapalina.
▶
Kara Buran m
prachová bouře v černozemních oblastech (např. na Ukrajině, na jihu evropské části Ruska, v USA apod.). Černá bouře působí značné hospodářské škody, neboť poškozuje velmi úrodné půdy. Viz též
suchověj.
▶
Karbon n
pátá geol. perioda
paleozoika (prvohor) mezi
devonem a
permem, zahrnující období před 359 – 299 mil. roků. Na kontinentech panovalo velmi teplé a
humidní klima, které umožnilo všeobecné rozšíření bujných bažinatých lesů. Zuhelnatělé rostliny z tohoto období vytvořily ložiska černého uhlí, které dalo periodě název. Na pevnině žili obojživelníci a objevili se první plazi.
▶
Kármán-Konstante f
jedna z význačných aerodyn. veličin. Nemá fyz. rozměr a její hodnota je blízká 0,4. Vystupuje jako konstanta úměrnosti
κ ve vztahu pro
směšovací délku l turbulentních elementů
kde
z značí výšku nad zemským povrchem a z
0 parametr drsnosti zemského povrchu. V met. aplikacích se vyskytuje ve vztazích vyjadřujících vert. průběh rychlosti proudění v
přízemní vrstvě atmosféry. Viz též
měřítko atmosférických vírů.
▶
Kármánsche Wirbelstraße
▶
Karte der absoluten Topographie f
výšková synoptická mapa některých
standardních izobarických hladin, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí
absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při
synoptické analýze se zakreslují i
izotermy, popř. jiné
izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních
synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o
předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů
numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo
předpovědní mapy. Viz též
mapa barické topografie,
mapa relativní (barické) topografie,
mapa termobarického pole,
výška geopotenciální.
▶
Karte der relativen Topographie f
výšková synoptická mapa, do níž je pomocí
relativních izohyps zakreslena tloušťka vrstvy mezi dvěma
standardními izobarickými hladinami. Vzdálenost dvou izobarických hladin, neboli tloušťka vrstvy vzduchu mezi nimi, je úměrná prům.
virtuální teplotě vzduchu v dané vrstvě. V praxi se nejčastěji používá mapa relativní topografie mezi hladinami 500 a 1 000 hPa, označovaná jako
. Tato mapa se většinou sestavuje v kombinaci s
mapou absolutní topografie 700 hPa a nazývá se
mapou termobarického pole spodní poloviny
troposféry. Viz též
mapa barické topografie,
výška geopotenciální.
▶
Karte der Tropopausenhöhe f
▶
Karte des Frontenverlaufs f
synoptická mapa, do níž jsou zakresleny hodnoty výšky
frontální plochy nad hladinou moře určené z
radiosondážních měření v různých místech v témže
synoptickém termínu nebo na základě výstupů z
numerických předpovědních modelů. Hodnoty stejné výšky frontální plochy se spojují
izohypsami. Sestavuje se pouze pro speciální účely. Viz též
výška geopotenciální.
▶
Karte des thermobarischen Feldes f
výšková synoptická mapa na níž jsou vedle
absolutních izohyps dané
izobarické hladiny zakresleny buď
izotermy v této hladině, nebo
relativní izohypsy zvolené vrstvy omezené dvěma izobarickými hladinami.
Izohypsy se zpravidla zakreslují po 40
geopotenciálních metrech do hladiny 500 hPa a pro výše ležící hladiny obvykle po 80 geopotenciálních metrech. V
meteorologické službě se používá zejména mapa AT 700 (
absolutní topografie hladiny 700 hPa) se zakreslením
(
relativní topografie hladiny 500 hPa nad hladinou 1 000 hPa), která bývá označována jako mapa termobarického pole spodní poloviny
troposféry, a dále též
mapa izohyps a izoterm v hladině 850 hPa. Izohypsy abs. topografie se zakreslují plnou černou čarou, zatímco izohypsy rel. topografie a izotermy červenou, popř. přerušovanou černou čarou. Z úhlů, které svírají abs. a rel. izohypsy, a z hustoty izohyps lze usuzovat o tlakových a teplotních změnách v atmosféře.
▶
Karte signifikanter Wettererscheinungen f
letecká
povětrnostní mapa obsahující grafický popis
význačného počasí pro letový provoz. Mapa význačného počasí pro letové hladiny mezi FL100-270 nebo nad FL270 označované SWM nebo SWH (Significant weather chart for Middle or High levels) obsahující hranice oblastí s význačným počasím, údaje o
výšce základny význačných oblaků a jejich horní hranici, údaje o výšce
tropopauzy, o vrstvách s výskytem
námrazy a
turbulence, o oblastech s výskytem
tropických, písečných nebo
prachových bouří, o poloze
tryskového proudění (
jet streamu) nebo o poloze vulkanických erupcí s vyznačením výraznosti příslušného jevu pomocí mezinárodně přijatých symbolů. Mapy význačného počasí jsou jedním ze základních materiálů
letecké meteorologické dokumentace. Označují se jako SW mapy (Significant weather chart). Viz též
jevy počasí význačné.
▶
katabatischer Wind m
syn. vítr sestupný – vítr se sestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o
gravitační vítr; v uvedeném smyslu sem patří rovněž
padavý vítr typu
fénu i
bóry. Katabatický charakter má také klesavý pohyb vzduchu na
katafrontách a
subsidence vzduchu v oblastech vyššího tlaku vzduchu. Opačného smyslu je
anabatický vítr.
▶
Katallobare f
izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou
tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též
analobara.
▶
Katalog der Grosswetterlagen m
zákl. dokument o
typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých
synoptických typů, zvláště jejich
cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové
synoptické mapy, popř. schematické
kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá
kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací a díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.
▶
Katathermometer n
hist. přístroj sloužící ke stanovení klimatického
zchlazování. Byl to zjednodušený
alkoholový nebo toluenový
teploměr s pouhými dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se nechala zbarvená kapalina vystoupat až do rozšířeného vrcholu
kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se změřil čas, za který kapalina v teploměru klesla od horní značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm
–2.sec
–1) se vypočítala tak, že se přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.
▶
Keim des Wassertropfens m
syn. kapička vodní zárodečná – počáteční stádium vývoje
oblačné kapky, které má charakter stabilní částice kapalné vody vznikající z vodní páry při
homogenní nebo, v atmosféře častější,
heterogenní nukleaci. Velikost a četnost vzniku zárodků závisí na teplotě a
přesycení vzduchu vodní párou vzhledem k vodě a při heterogenní nukleaci také na vlastnostech
kondenzačních jader. Zárodek vodní kapičky dále spontánně roste
difuzí vodní páry do rozměrů
oblačných kapek a potom
koalescencí do velikosti
kapek srážkových.
▶
kein messbarer Niederschlag m
srážky, při kterých je množství srážek za daný časový interval menší než 0,1 mm. Viz
měření srážek.
▶
Kelvin-Helmholtz-Instabilität f
▶
Kelvin-Helmholtz-Wellen f/pl
gravitační vlny vytvářející se na horiz. rozhraních v atmosféře, kde se vedle diskontinuity v poli vektoru
rychlosti větru uplatňuje i diskontinuita v poli hustoty vzduchu. Za daných hydrodynamických podmínek lze pro ně určit kritickou vlnovou délku, jež hraje roli kritéria pro jejich stabilitu. Pro vlnové délky menší než tato kritická vlnová délka jsou Kelvinovy–Helmholtzovy vlny
instabilními vlnami, přičemž převládá destabilizující působení vert.
střihu větru, v opačném případě jsou
stabilními vlnami, neboť se více uplatňuje stabilizující vliv zemské tíže. Instabilita Kelvinových–Helmholtzových vln se projevuje skláněním jejich vrchů do směru střihu větru, a zejména pak uvnitř nich vznikem vírových cirkulací s horizont. osou. Při dostatečné vlhkosti vzduchu se tímto způsobem vytvářejí působivé oblačné útvary, tzv. Kelvinovy–Helmholtzovy oblaky morfologicky klasifikované jako
zvláštnost fluctus. V odb. literatuře se též používá pojem Kelvinova–Helmholtzova instabilita.
▶
Kelvin-Helmholtz-Wolken f/pl
▶
Kelvin-Temperaturskala f
▶
Kelvin-Temperaturskala f
syn. stupnice teplotní absolutní, stupnice teplotní termodynamická – základní fyzikální
teplotní stupnice. Vyjadřuje tzv. termodynamickou teplotu, označovanou též jako Kelvinova teplota nebo slangově absolutní teplota. Jednotkou této stupnice je kelvin (K); navrhl ji v roce 1848 angl. fyzik W. Thomson, pozdější lord Kelvin. Nulová hodnota (0 K) je přiřazena absolutní nule, tj. nejnižší teplotě, jíž lze teoreticky dosáhnout. Druhým referenčním bodem je
trojný bod vody (273,16 K). V binárních kódech
GRIB a
BUFR se teploty uvádějí výhradně v K. Mezi Kelvinovou teplotní stupnicí a
Celsiovou teplotní stupnicí platí vztah
▶
Kelvin-Wellen f/pl
západní rovníkové vlny šířící se na východ se zanedbatelnou meridionální složkou. Jedná se o nízkofrekvenční
gravitační vlny. Jejich projev je symetrický vůči rovníku pro zonální rychlosti, pole
geopotenciálu a teplotu. Hrají důležitou roli při vzniku
kvazidvouletého cyklu, protože přenášejí do vyšších atmosférických hladin západní hybnost.
▶
Kennely-Heaviside-Schicht f
▶
Kennziffer der Station f
označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení
WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje
Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
▶
Kern-Bogen m
velmi vzácný
halový jev popisovaný v odb. literatuře pouze na základě dvou pozorování z let 1895 a 1970. Jeví se jako bělavý oblouk v poloze protilehlé k
cirkumzenitálnímu oblouku.
▶
Kernzähler m
syn. konimetr – přístroj nebo pomůcka pro měření
spadu prachu nebo obsahu
poletavého prachu v atmosféře. Větší částice prachu jsou zachycovány do sedimentačních nádob zčásti naplněných záchytným roztokem, které jsou umístěny v prašné lokalitě, nejčastěji na sloupech ve výši několika metrů nad zemí. Malé prachové částice neboli poletavý prach jsou nejčastěji zachycovány na filtr, přes který je prosáván definovaný objem vzduchu. Filtr může být pevný a je exponován po dobu několika hodin až dní. Zachycené množství prachu je pak zjišťováno váhově (gravimetricky), popř. opticky měřením zákalu filtru. Pohyblivý filtrační pás, přes který je prosáván vzduch, umožňuje průběžné měření poletavého prachu sledováním opt. zákalu filtru nebo měřením útlumu
záření beta zachyceného prašnou stopou. Dříve bylo často užíván rovněž
Aitkenův počítač jader, který však měří mimo poletavý prach i ostatní složky
atmosférického aerosolu. Viz též
měření znečištění ovzduší.
▶
Kernzähler nach Aitken m
přístroj ke zjišťování koncentrace
kondenzačních jader ve vzduchu. Je tvořen komůrkou, v níž se sledovaný vzorek
nenasyceného vzduchu prudce ochladí vynucenou
adiabatickou expanzí. Ochlazením dojde ke
kondenzaci vodní páry na kondenzačních jádrech a vzniku
zárodečných kapiček, které vypadávají na skleněnou destičku. Pomocí mikroskopu se určí počet kapiček usazených na plošné jednotky destičky a následně objemová koncentrace kondenzačních jader. Přístroj zkonstruoval skotský meteorolog J. Aitken (1839–1919) v roce 1880 a jeho původním účelem bylo měření koncentrace částic
atmosférického prachu.
▶
Khamsin m
suchý a horký již. až jv.
pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu
cyklony Středomořím dále k východu. Přináší velké množství prachu a písku, po přechodu
studené fronty často následuje
písečná bouře. Viz též
scirocco.
▶
Kinematik der Atmosphäre f
část
dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu
vzduchových částic v
zemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích
meteorologie.
▶
kinematische Karte f
obecně met. mapa zobrazující pohybové pole v atmosféře, např. pomocí
izotach,
proudnic apod. V met. službě se kinematické mapy používaly dříve pro prognostické účely, kdy znázorňovaly např. prognostické
trajektorie středů
tlakových útvarů a jiných met. objektů, jako jsou
atmosferické fronty,
pole srážek apod. V současné době slouží už pouze k diagnostickým účelům, při
typizaci povětrnostních situací.
▶
kinematischer Viskositätskoeffizient m
▶
kinetische Energie f
energie související s pohybem tělesa nebo vhodného systému. Zdrojem kinetické energie atmosférického proudění je
dostupná potenciální energie. Kinetická energie proudícího vzduchu posléze postupně disipuje v kinetickou energii stále se zmenšujících
turbulentních vírů (viz
energie turbulence), přičemž nejmenší z nich zanikají působením vazkosti vzduchu a transformují se tak v nízkopotenciálové teplo.
▶
kinetische Erwärmung des Flugzeuges f
zvýšení teploty povrchu letadla, především náběžných hran křídel, vlivem jeho pohybu vzduchem. Velikost kinetického ohřevu letadla se přibližně určí ze vztahu
kde Δ
T je kinetický ohřev v K a
v je rychlost pohybu letadla v m.s
–1. V oblacích, v důsledku spotřeby tepla na vypařování
oblačných částic, které se dostanou do styku s povrchem letadla, se kinetický ohřev letadla snižuje přibližně na polovinu. V
letecké meteorologii má velikost kinetického ohřevu letadla význam pro předpověď
námrazy na letadle. Viz
intenzita námrazy na letadlech.
▶
Kirchhoffsches Gesetz n
jeden ze základních zákonů záření, podle něhož je podíl intenzity vyzařování a pohltivosti libovolného tělesa vydávajícího tepelné záření pouze funkcí jeho rovnovážné teploty. Jinými slovy, za stavu
termodynamické rovnováhy je poměr množství vyzařovaného elmag. záření
o vlnové délce
λ a rel. absorpce
Aλ, funkcí vlnové délky záření
λ a teploty
T daného prostředí vyjádřené v K, tj.
kde
Aλ =
Wλ / Wλ0,
Wλ0 je množství záření o vlnové délce
λ vstupujícího do daného prostředí a
Wλ značí z něj absorbovanou část. Z Kirchhoffova zákona vyplývá, že každá látka pohlcuje nejsilněji záření té vlnové délky, kterou sama nejsilněji vyzařuje. Zákon formuloval něm. fyzik G. R. Kirchhoff v r. 1859. V poslední době nachází Kirchhoffův zákon uplatnění v dálkovém průzkumu Země a v
družicové meteorologii.
▶
klare Luft f
vzduch s dobrou až
výbornou dohledností (desítky až stovky km), umožňující rozeznat i značně vzdálené předměty a terénní tvary. Ve stř. Evropě se jedná nejčastěji o
arktický vzduch nebo mořský
vzduch mírných šířek po přechodu
studené fronty. Průzračný vzduch se též udržuje nad
inverzní vrstvou při výrazné
inverzi teploty vzduchu. Viz též
vzduch čistý.
▶
Klareis n
jeden z
námrazových jevů. Hladká, kompaktní, obvykle průsvitná usazenina ledu s drsným povrchem. Průsvitná námraza je podobná
ledovce, vytváří se však poměrně pomalým mrznutím kapek
mlhy nebo
oblaku při teplotách mezi –3 a 0 °C (řidčeji při teplotách do –10 °C). Při těchto teplotách mají kapky možnost před změnou své fáze zaplnit všechny skuliny na povrchu předmětů i mezi již zmrzlými kapkami. Narůstá zejména na hranách předmětů obrácených proti větru, je velmi přilnavá, odolává i silnému větru a od povrchu předmětu může být oddělena jedině rozbitím nebo táním. Působí škody na vegetaci, trhá el. a telefonní vedení, ohrožuje letecký provoz.
▶
Klassifikation der Instabilität (Stabilität) der Luft nach Normand f
hodnocení
vertikální instability (
stability) atmosféry na základě velikosti tzv. „kladných“ a „záporných“ ploch na
termodynamickém diagramu, které jsou ohraničeny
stavovou křivkou vystupující
vzduchové částice a
křivkou teplotního zvrstvení (stratifikace). Za kladné se považují plochy, kdy stavová křivka je vpravo od křivky zvrstvení, tzn. na straně s vyšší
teplotou vzduchu; v opačném případě jde o plochu zápornou. Z tohoto hlediska rozlišil C. W. B. Normand tyto druhy instability ovzduší:
a) abs. stabilitu, kdy neexistují „kladné“, ale pouze „záporné“ plochy;
b) abs. instabilitu, kdy existují pouze „kladné“ a neexistují „záporné“ plochy;
c) podmíněnou instabilitu latentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy a „kladné“ plochy jsou větší než „záporné“;
d) podmíněnou instabilitu pseudolatentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy, ale „kladné“ plochy jsou menší než „záporné“.
Toto dělení má spíše historickou hodnotu a v současné době se používá jen velmi zřídka. Viz též
teplotní zvrstvení atmosféry,
metoda částice,
metoda vrstvy,
CAPE.
▶
Klassifikation der Schichtung der Luft f
▶
Klassifikation f
viz klasifikace.
▶
Klassifikation von atmosphärischen Fronten f
vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti
atmosferických front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro
cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme
hlavní (základní)
fronty,
podružné a
okluzní fronty a
čáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme
teplé fronty, pohybující se na stranu studené
vzduchové hmoty,
studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli
kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme
troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku
troposféry,
přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a
výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru
vertikálních pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme
anafronty a
katafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v
polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.
▶
Klassifikation von atmosphärischen Ionen f
podle velikosti (poloměru
r) dělíme ionty přítomné v atmosféře na:
a) lehké (
r < 10
–9 m);
b) střední, u nichž někdy dále rozlišujeme ionty malé (
r = 10
–9 m až 8.10
–9 m), a ionty velké (
r = 8.10
–9 až 2,6.10
–8 m);
c) těžké (
r = 2,6.10
–8 až 5,5.10
–8 m);
d) ultratěžké (
r > 5,5.10
–8 m).
Klasifikace atmosférických iontů, v uvedené podobě označovaná jako klasifikace Israëlova, je v odborné literatuře používána nejčastěji. U některých autorů se však vyskytují určité modifikace. Užívá se např. též dělení na ionty malé, odpovídající svou velikostí shlukům molekul, a ionty velké (Langevinovy), zahrnující zhruba ionty těžké a ultratěžké, které svojí velikostí obvykle odpovídají rozměrům
Aitkenových jader. Viz též
ionty atmosférické,
ionizace atmosférická.
▶
Klassifikation von Eiskristallformen f
▶
kleine Eiszeit f
(LIA) – období rychlého růstu
ledovců na mnoha místech na Zemi, umísťované tradičně zhruba mezi roky 1550 a 1850, přičemž sporné je především vymezení jejího počátku, který bývá někdy umísťován již do závěru 13. století. Nejde zřejmě o souvislou
klimatickou anomálii na celé Zemi, spíše o seskupení regionálně diferencovaných a opakovaných poklesů teploty vzduchu i změn srážkových poměrů. Přinejmenším v severoatlantickém prostoru se zřejmě ochladilo o 1 – 2 °C oproti předchozímu
středověkému teplému období. Ve větší míře se zde vyskytovaly tuhé zimy i jiné nepříznivé projevy počasí, došlo k nárůstu horského zalednění i zamrzání okrajových moří. Zhoršení přírodních podmínek v tomto regionu mělo zřejmě i negativní socio-ekonomické dopady.
▶
kleiner Ring m
syn. halo 22°, kolo malé –
fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní
obloha. Patří k častým
halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla
koróna, zatímco
velké kolo se používalo jak pro
velké halo, tak pro malé halo.
▶
kleiner Ring m
syn.
halo malé – ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro
korónu.
▶
Klima der freien Atmosphäre n
nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu,
teplotního,
tlakového a
vlhkostního pole v
troposféře nad
mezní vrstvou a ve
stratosféře. Klima
volné atmosféry je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky
aerologických pozorování. Viz též
klimatologie volné atmosféry.
▶
Klima der mittleren Breiten n
v
Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních
klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností
vzduchu mírných šířek. Z důvodu různé
kontinentality klimatu se značně liší oblasti ve vnitrozemí a při pobřeží, dále pak i západní a východní pobřeží mezi sebou. V efektivní
Köppenově klasifikaci klimatu jsou proto mírné zeměpisné šířky rozděleny mezi tři klimatická pásma:
mírné dešťové klima, chladné
suché klima a
boreální klima.
▶
Klima im Holozän n
syn. čtvrtohory mladší – současná geol. epocha, označovaná dříve též jako doba poledová neboli postglaciál, trvající od konce posledního
glaciálu před 11,7 tisíci roků. Holocén představuje v rámci
kvartéru zatím poslední
interglaciál, takže
kolísání klimatu během holocénu je méně výrazné než během kvartéru jako celku. Holocén byl tradičně členěn pomocí
pylové analýzy do klimatických fází, které však zřejmě neměly globální charakter. V severní části Evropy po preboreálu a boreálu (do cca 8 000 BP) se spíše
kontinentálním klimatem následoval atlantik (do cca 5 000 BP), který bývá dáván do souvislosti s hlavním holocenním
klimatickým optimem. Mladšími klimatickými fázemi byly subboreál (do cca 2 500 BP) a subatlantik (do současnosti). Příznivější klimatické podmínky v holocénu umožnily nástup zemědělství (tzv. neolitická revoluce) a civilizace, čímž se lidská aktivita zařadila mezi podstatné
klimatotvorné faktory.
▶
Klima in der atmosphaerischen Grenzschicht n
nevh. označení pro klima posuzované z hlediska faktorů projevujících se typicky v
mezní vrstvě atmosféry a souvisejících s bezprostředním působením
aktivního povrchu na procesy v atmosféře. Jedná se zejména o klimatologické hodnocení režimů proudění vzduchu,
teplotního zvrstvení ovzduší, prostorového
rozptylu znečišťujících příměsí, denních a roč. změn teploty a vlhkosti vzduchu v mezní vrstvě, které jsou ovlivňovány tvarem reliéfu a drsností zemského povrchu, jeho teplotou, schopností odrážet sluneční záření, vypařovat vodu, vlastnostmi půdy apod. Viz též
klimatologie mezní vrstvy atmosféry.
▶
Klima n
syn. podnebí – dlouhodobý charakteristický režim
počasí na Zemi nebo její části, daný variabilitou stavů
klimatického systému. Studiem klimatu se zabývá
klimatologie.
Geneze klimatu je podmíněna společným působením
klimatotvorných faktorů a
zpětných vazeb. Klima se projevuje v hodnotách
klimatických prvků a z nich odvozených
klimatologických indexů, přičemž je jedinečným znakem Země jako celku i každého místa na Zemi. Proces
kategorizace klimatu vymezuje různá prostorová měřítka, v nichž pomocí
klasifikace klimatu rozlišujeme
klimatické typy uspořádané do
klimatických pásem. Jejich tvar je podmíněn
zonalitou klimatu, která je narušována především rozdíly v
kontinentalitě klimatu. Na většině míst je podstatným znakem
sezonalita klimatu. Klima podmiňuje ráz a
klimatický potenciál krajiny, přičemž značnou roli hraje
humidita klimatu. Dynamika klimatických faktorů způsobuje
vývoj klimatu. Proměnlivost
všeobecné cirkulace atmosféry je vyjádřena klimatickými
oscilacemi, které jsou jednou z příčin
kolísání klimatu. K eliminaci krátkodobých výkyvů je klima hodnoceno pomocí
klimatologických normálů. Jednosměrné změny působení klimatotvorných faktorů vedou ke
změnám klimatu, k nimž přispívá i člověk
antropogenní změnou klimatu. Viz též
klimagram,
atlas podnebí,
modely klimatu.
▶
Klima-Gefahr f
hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu v délce měsíců, sezon až roků, takže k jeho predikci může sloužit pouze
dlouhodobá předpověď počasí. Bývá provázeno časově omezeným výskytem výrazných
klimatických anomálií a mívá kumulativní efekt. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako klimatický
extrém. Typickým příkladem tohoto druhu ohrožení je
meteorologické sucho.
▶
Klimaänderung f
syn. změna klimatická – vývoj
klimatu probíhající v uvažovaném časovém měřítku po dlouhou dobu jednostranně, např. směrem k oteplení nebo ochlazení. Týká se buď určitého regionu, nebo Země jako celku, i v tom případě se však může na různých místech projevit různě intenzivně; oteplení či ochlazení bývá např. nejvíce patrné ve vysokých zeměp. šířkách. Příčinou změn klimatu bývá jednostranná změna působení některého z
klimatotvorných faktorů.
Paleoklimatologie detekuje celou řadu změn
paleoklimatu v různých časových měřítkách,
historická klimatologie studuje změny
historického klimatu. V souvislosti s aktivitou člověka se k přirozeným změnám přidávají
antropogenní změny klimatu, na které je někdy význam termínů změna klimatu a klimatická změna nevhodně zužován. Viz též
adaptace,
mitigace,
Mezivládní panel pro změnu klimatu,
kolísání klimatu.
▶
Klimaanlage f
technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit
mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.
▶
Klimaanomalie f
odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) statisticky odlehlá hodnota
klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp.
klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem
kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují
klimatická ohrožení;
b) odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem
klimatotvorných faktorů, jimiž se dané místo nebo oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla v minulosti analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též
izanomála.
▶
Klimaaridität f
syn. suchost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým
potenciálním výparem oproti spadlým
srážkám (opak
humidity klimatu). Aridita klimatu může být podmíněna
všeobecnou cirkulací atmosféry, vzdáleností od oceánů a jejich vlastnostmi, nebo být důsledkem
závětrného efektu. Oblasti s
aridním klimatem, popř.
semiaridním klimatem se vymezují pomocí nejrůznějších
indexů humidity. Největší ariditou se vyznačuje
klima pouště. Aridita klimatu je jeho trvalou vlastností, čímž se liší od
sucha.
▶
Klimaatlas m
syn. atlas podnebí – ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních
klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. klimatologickým atlasem pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007), vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1 : 1 mil., 1 : 2 mil. a 1 : 5 mil., nýbrž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89
klimatologických,
fenologických a jiných map v měřítku 1 : 1 mil. a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901 – 1950. Charakter specializovaného klimatologického atlasu má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 1 mil. z období 1931–1960.
▶
Klimabedingungen f/pl
charakteristika
klimatu určitého místa nebo oblasti s ohledem na jeho vliv na jiné přírodní jevy (např. vznik půd) nebo na činnost člověka (např. zemědělství). Termín je často nesprávně zaměňován s termínem
povětrnostní podmínky.
▶
Klimadiagramm n
graf obsahující klimatologické informace. Jde o znázornění jednoho nebo více
klimatických prvků nebo veličin v různých souřadnicových soustavách, nejčastěji v pravoúhlé nebo polární soustavě. Viz též
klimagram.
▶
Klimaelement n
statistická charakteristika odvozená z měření nebo pozorování
meteorologického prvku (popř. sám met. prvek), využívaná pro klimatologické účely, např. prům. denní teplota vzduchu, roč. úhrn srážek, složky
tepelné a
vláhové bilance apod. Viz též
faktor klimatotvorný,
rozložení klimatického prvku,
řada klimatologická.
▶
Klimafaktor m
činitel podílející se na
genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající
vývoj klimatu ve formě
kolísání klimatu, případně jednosměrné
změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím
záporných zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy
klimatického systému. Klimatotvorné faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí
astronomické,
geografické a
antropogenní klimatotvorné faktory, dále podle mechanizmu působení
radiační a
cirkulační klimatotvorné faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatotvorné faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím
dálkových vazeb.
▶
Klimagebiet n
oblast na zemském povrchu s poměrně homogenním klimatem, oddělená od sousední oblasti
klimatickou hranicí. Při
klasifikaci klimatu jsou klimatické oblasti největšími jednotkami
klimatických pásem.
▶
klimagenetischer Prozess m
▶
Klimageomorphologie f
dílčí disciplína geomorfologie, která studuje vznik a vývoj tvarů zemského povrchu v závislosti na klimatu a jeho změnách v geol. minulosti. Viz též
oblast klimatomorfogenetická.
▶
Klimageschichte f
vžitý název pro klima v době historické, pro kterou existují historické dokumentární prameny, avšak ještě se neprováděla pravidelná met. přístrojová
měření (v českých zemích zhruba do konce 18. století). Viz též
klimatologie historická,
období teplé středověké,
doba ledová malá.
▶
Klimahauptstation f
meteorologická stanice, na níž je prováděno
klimatologické pozorování podle úplného programu a která má nepřetržitý provoz a úplné přístr. vybavení. Doporučený rozsah
meteorologických prvků měřených nebo pozorovaných na základní klimatologické stanici:
stav a
průběh počasí,
množství a
druh oblačnosti, výška
základny oblačnosti, směr a rychlost větru, teplota, vlhkost a tlak vzduchu,
dohlednost, množství srážek,
sněhová pokrývka,
sluneční svit a
teplota půdy v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm. Základní klimatologické stanice v ČR neměří teplotu půdy v hloubkách 150 a 300 cm; dohlednost, druh oblačnosti a výška základny oblačnosti se pozorují jen na
profesionálních meteorologických stanicích.
▶
Klimahumidität f
vlhkost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým množstvím vypadlých srážek oproti
výparu (opak
aridity klimatu). Jde o významnou charakteristiku klimatu podmíněnou srážkami, teplotou a vlhkostí vzduchu, oblačností, větrnými poměry, vlastnostmi půdy, expozicí území apod. Oblasti s
humidním klimatem, popř.
subhumidním klimatem nebo
perhumidním klimatem, se vymezují pomocí nejrůznějších
indexů humidity. Humidita klimatu se může projevovat celoročně nebo pouze v určité části roku, kterou označujeme jako
období dešťů, střídané
obdobím sucha.
▶
Klimainformationen für einen Flughafen f/pl
soubor tabelárních výsledků statist. zpracování dlouhodobých řad met. měření na daném letišti, vypracovaný v souladu s
Technickými pravidly WMO – No. 49, VOL II, kapitola C.3.2 Aeronautical Climatology. Letištní klimatologický přehled se pro mezinárodní letiště zpracovává závazně a tabulky mají stanovenou skladbu. Tabulky modelu A obsahují výsledky zpracování četnosti výskytu (v procentech)
dráhové dohlednosti nebo
dohlednosti a
výšky základny význačné oblačnosti (BKN nebo OVC) ve stanovených intervalech. Tabulky modelu B poskytují přehled o četnostech výskytu dohledností ve stanovených intervalech a termínech. Tabulky modelu C dávají informace o četnosti výskytu výšek základny význačné oblačnosti ve stanovených intervalech a termínech. V tabulkách modelu D je zachycena současná četnost výskytu směru větru (ve 30° intervalech) a rychlosti větru ve stanovených intervalech a tabulky modelu E udávají četnost výskytu teploty ve stanovených intervalech (po 5 °C) a termínech. Viz též
klimatografie,
meteorologie letecká.
▶
Klimakammer f
zařízení umožňující v uzavřeném prostoru vytvořit požadované hodnoty
teploty,
vlhkosti a
tlaku vzduchu, popř. alespoň jednoho z těchto prvků. Podle toho, o který
prvek se jedná, rozlišuje se termostat, hygrostat a barostat (termokomora, hygrokomora a barokomora). V meteorologii se užívá při kalibraci nebo zkoušení přístrojů. Užívá se též v
klimatoterapii. Viz též
klimatizace,
mikroklima uzavřených prostor.
▶
Klimakarte f
mapa podávající klimatologické informace. Rozlišujeme klimatologické mapy dvojího druhu:
a) mapy plošného (geografického) rozložení klimatologických charakteristik jednotlivých
meteorologických prvků a
jevů, popř. jejich kombinací, tj.
klimatologických indexů. Charakteristiky jsou vypočítány z dlouholetých řad
meteorologických pozorování, zpravidla z jednotně stanovených tzv. normálních období. Na klimatologické mapě se především znázorňují průměry, extrémy, amplitudy, data výskytu, trvání jevu apod. Uvedené mapy mají většinou analytický charakter. Nejrozšířenější metodou znázorňování je metoda
izolinií;
b) mapy klimatické, tj. mapy geogr. rozložení
klimatických typů, podtypů a dalších klimatických jednotek stanovených a vymezených podle zásad některé z
klasifikací klimatu. Viz též
mapa průměrová,
atlas klimatologický,
rajonizace klimatologická,
normál klimatologický.
▶
Klimaklassifikation f
členění
klimatu podle jeho horiz. a vert. rozsahu nebo působících
klimatotvorných faktorů, popř. metodiky jeho výzkumu. Nejčastěji používanými kategoriemi klimatu jsou
makroklima,
mezoklima,
místní klima a
mikroklima. Jako rozlišovací znaky pro vymezování kategorií klimatu se zpravidla volí prostorová, časová a energ. hlediska. Mezi kategoriemi však nelze vést přesnou hranici již vzhledem k velké proměnlivosti jejich rozměrů, vyplývající ze závislosti na vlastnostech
aktivního povrchu. To vysvětluje značnou nejednotnost v kategorizacích klimatu od různých autorů. Viz též
topoklima,
klima globální,
klima mezní vrstvy atmosféry,
kryptoklima,
klima půdní,
klasifikace klimatu.
▶
Klimaklassifikation f
členění Země nebo její části do regionů relativně homogenních z hlediska
geneze klimatu (
genetické klasifikace klimatu) nebo jeho projevů (
efektivní nebo též konvenční klasifikace klimatu). Z hlediska
kategorizace klimatu rozlišujeme globální a regionální klasifikace klimatu. Hlavními vymezovanými jednotkami jsou
klimatické oblasti sdružené do
klimatických pásem, dále pak
klimatické typy. Kritériem pro jejich stanovení mohou být hodnoty vybraných
klimatických prvků,
klimatologických indexů apod. Regionální klasifikace klimatu s výrazně aplikačním zaměřením je někdy označována i jako
klimatologická rajonizace.
▶
Klimaklassifikation f
klima s určitými charakteristickými vlastnostmi, které se vyskytují v různých částech Země, především v rámci téhož
klimatického pásma. Klimatické typy jsou rozlišovány při
klasifikaci klimatu buď z hlediska genetického (např. monzunový typ, typ klimatu záp. pobřeží), nebo konvenčně hodnotami
klimatických prvků, popř.
klimatologckými indexy (např. pouštní typ).
▶
Klimaklassifikation nach Alisov f
genetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století (v češtině Alisov, 1954). Vychází z
geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm
klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou
klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna
vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezonní střídání. Je vymezeno
klima ekvatoriální,
subekvatorální neboli rovníkových
monzunů,
tropické,
mírných šířek,
subarktické (bez ekvivalentu na jižní polokouli) a
arktické, resp.
antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do
klimatických typů na
kontinentální,
oceánské, západních pobřeží a východních pobřeží.
▶
Klimaklassifikation nach Berg f
efektivní klasifikace klimatu, sestavená L. S. Bergem (1925) na základě poznatků o rozšíření přírodních krajinných celků (zón) Země. Rozlišuje klima velkých a malých
nadmořských výšek, v jejich rámci pak dvanáct
klimatických typů: klima tundry, tajgy, listnatých lesů mírných šířek, monzunové klima mírných šířek, stepní klima, středomořské klima, klima vlhkých subtropických lesů, mimotropických pouští v nitrech pevnin, tropických pouští, klima savanové a klima vlhkých tropických pralesů. Některé Bergovy klimatické typy se shodují s typy
Köppenovy klasifikace klimatu, na rozdíl od ní však hranice
klimatických oblastí nejsou určeny hodnotami
klimatických prvků, nýbrž znaky krajiny, jako je rozsah typů vegetace, půdních druhů atd.
▶
Klimaklassifikation nach Flohn f
ryze
genetická klasifikace klimatu Země, sestavená H. Flohnem (1950) na základě
všeobecné cirkulace atmosféry. Vychází z existence čtyř druhů zemských větrných pásů, které se během roku šířkově posouvají v závislosti na výšce Slunce. Jsou to:
1. rovníkový pás záp. větrů;
2. pás vých. větrů neboli pasátový pás;
3. mimotropický pás záp. větrů;
4. polární pás vých. větrů.
Oblasti, v nichž po celý rok převládá jeden z uvedených větrných pásů, mají podle Flohna stálé (homogenní) klima, zatímco oblasti, v nichž se sezonně střídají sousední větrné pásy, mají klima alternující (heterogenní). Např. střídáním tropického pásu vých. větrů a mimotropického pásu záp. větrů vzniká tropický pás zimních dešťů (
středomořské klima) s letním
pasátem a zimními záp. větry. Flohn klasifikaci navrhl pro tzv. ideální kontinent a pro světové moře; pro skutečné kontinenty a oceány byla rozpracována dalšími klimatology, zejm. E. Kupferem (1954).
▶
Klimaklassifikation nach Köpppen f
jediná celosvětově rozšířená
efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem (ve finální verzi Köppen, 1936). Další dílčí úpravy provedl R. Geiger (1961), proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a
srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních
klimatických pásem, označených velkými písmeny:
A –
tropické dešťové klima;
B –
suché klima;
C –
mírné dešťové klima;
D –
boreální klima;
E –
sněhové klima.
Hlavní klimatická pásma se dále dělí do
klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např.
izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě. Viz též
klasifikace klimatu Trewarthaova.
▶
Klimaklassifikation nach Penck f
▶
Klimaklassifikation nach Thornthwaite f
efektivní klasifikace klimatu, navržená C. W. Thornthwaitem (1948) pro biologické a zeměd. aplikace. V původní verzi (1931) byla založena na indexu
srážkové účinnosti, později (1948) na Thornthwaiteově
indexu vlhkosti (
Im), přičemž zahrnuje následující
klimatické typy:
| Klimatický typ |
Im |
| A perhumidní |
Im ≥ 100 |
| B4 humidní |
80 ≤ Im < 100 |
| B3 humidní |
60 ≤ Im < 80 |
| B2 humidní |
40 ≤ Im < 60 |
| B1 humidní |
20 ≤ Im < 40 |
| C2 vlhko-subhumidní |
0 ≤ Im < 20 |
| C1 sucho-subhumidní |
–20 ≤ Im < 0 |
| D semiaridní |
–40 ≤ Im < –20 |
| E aridní |
–60 ≤ Im < –40 |
Kromě této klasifikace použil týž autor k vyjádření
humidity klimatu také samotnou hodnotu ročního
potenciálního výparu, viz
megatermické klima,
mezotermické klima,
mikrotermické klima,
klima tundry a
klima trvalého mrazu.
▶
Klimaklassifikation nach Trewartha f
efektivní klasifikace klimatu Země, kterou vytvořil G. T. Trewartha (poslední verze z r. 1980). Někdy bývá označována jako Köppenova-Trewarthaova klasifikace klimatu, neboť vznikla modifikaci
Köppenovy klasifikace klimatu. Oproti ní rozeznává šest hlavních
klimatických pásem, označených písmeny A–F. Pásma A a B jsou v obou klasifikacích vymezena a členěna obdobně, Köppenovu pásmu E odpovídá Trewarthaovo F. Hlavní odlišností Trewarthaovy klasifikace klimatu je rozčlenění dvou Köppenových pásem (C a D) do tří (C–E). Vyčleněno bylo samostatné pásmo
subtropického klimatu, v němž alespoň osm měsíců průměrná měsíční teplota vzduchu přesahuje 10 °C. Hranicí pro
kontinentální typ mírného klimatu D je průměrná měsíční teplota vzduchu nejchladnějšího měsíce 0 °C, přičemž tuto prahovou hodnotu převzali i někteří současní autoři pro rozlišení
mírného dešťového a
boreálního klimatu v Köppenově klasifikaci klimatu. Trewarthaova klasifikace klimatu někdy vymezuje i pásmo H, popř. G, sdružující oblasti s významným vlivem nadmořské výšky na klima.
▶
Klimakurort m
místo s
léčivým klimatem, v němž je zákl. léčebnou metodou klimatická léčba neboli
klimatoterapie, kde jsou pro tuto metodu odpovídající léčebná zařízení, je zajištěna odb. lékařská péče a jemuž byl ministerstvem zdravotnictví udělen lázeňský statut. Na klimatické lázně se kladou vyšší požadavky z ekologického hlediska než na přírodní léčebné lázně minerální. Viz též
místo klimatické.
▶
Klimamodell n
zjednodušený matematický popis fyzikálních, popř. i chemických a biologických procesů probíhajících v
klimatickém systému využívaný v
klimatologii. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Klimatické modely dělíme podle složitosti na
modely energetické bilance,
radiačně-konvekční modely, středně komplexní modely a třídimenzionální klimatické modely. Podle míry zahrnutí jednotlivých složek klimatického systému rozlišujeme klimatické
modely atmosféry, oceánu aj., klimatické
spřažené modely atmosféry a oceánu (AOGCM) a klimatické
modely zemského systému (ESM). Podle velikosti zájmové oblasti dělíme modely na
globální klimatické modely (GCM; dříve označované jako globální cirkulační modely) a
regionální klimatické modely (RCM).
▶
klimamorphogenetisches Gebiet n
oblast, v níž je reliéf zemského povrchu utvářen exogenními geomorfologickými procesy, které jsou klimaticky podmíněny. Poloha a velikost takové oblasti se mění v souvislosti se
změnami klimatu. Dnešní reliéf povrchu pevnin je zpravidla polygenetický v důsledku pohybu
klimatických pásem během geol. minulosti a současného působení endogenních sil. Viz též
klimatická geomorfologie,
klasifikace klimatu geomorfologická.
▶
Klimaoptimum n
obecně období s teplejším a vlhčím klimatem oproti předchozí i následující době, a to v různých časových měřítkách. Nejčastěji se tak označuje fáze ve vývoji klimatu
holocénu, která trvala cca 7 000–5 000 BP, tedy během tzv. atlantiku. Na sev. polokouli byla teplota vzduchu mírně vyšší než v současnosti, v Arktidě až o několik °C, oteplení se však zřejmě projevovalo pouze v
teplém pololetí. Klimatické optimum se projevilo silným ústupem
ledovců a zvýšením hladiny světového oceánu. V nižších zeměp. šířkách bylo horké
suché klima do značné míry nahrazeno
klimatem savan. Za klimatické optimum v širším smyslu může být dále považována např. perioda
křídy v druhé polovině
mezozoika (druhohor), naopak sporné je označení malé neboli středověké klimatické optimum, používané někdy pro
středověké teplé období.
▶
Klimarauschen n
proměnlivost stavu
klimatického systému v malých měřítcích, která má malou či žádnou organizovanou strukturu v čase či prostoru. Malé měřítko klimatického šumu je uvažováno relativně vzhledem k měřítkům studovaného
klimatického signálu. Oddělení klimatického šumu od klimatického signálu je jeden ze základních úkolů analýzy klimatických dat. Viz
šum meteorologický.
▶
Klimareferenzstation f
klimatologická stanice, která má homogenní řadu pozorování po dobu alespoň 30 let a pracuje za přesně stanovených podmínek. Údaje z těchto stanic jsou navzájem dobře srovnatelné a tvoří základ jak pro zpracování klimatografií, tak pro sledování
klimatických změn. Referenční klimatologické stanice by měly být umístěny tak, aby vliv lidské činnosti na jejich měření byl minimální.
▶
Klimaregime n
souhrnné označení vlastností klimatu charakterizujících jeho dynamiku, tj. denní a roč.
chod jednotlivých
meteorologických (
klimatických)
prvků, charakteristický
průběh počasí,
intersekvenční proměnlivost meteorologických prvků apod.
▶
Klimascheide f
výrazná orografická překážka (vysoké, protáhlé pohoří), stojící v cestě obvykle
převládajícímu větru a tvořící
klimatický předěl mezi oblastí
návětří a
závětří. Velmi studené
vzduchové hmoty jsou nuceny klimatickou bariéru obtékat. Výraznou klimatickou bariérou v Evropě je např. Skandinávské pohoří, které způsobuje poměrně vysokou
kontinentalitu klimatu vých. Švédska a Finska. Viz též
efekt návětrný,
efekt závětrný.
▶
Klimascheide f
zóna oddělující různé
klimatické oblasti. Může mít charakter výrazného
klimatického předělu nebo pozvolného přechodu. Při
klasifikaci klimatu je aproximována linií, jejíž poloha bývá stanovena konvenčně.
▶
Klimascheide f
výrazná
klimatická hranice, způsobená nejčastěji
klimatickou bariérou nebo výrazným rozhraním
aktivního povrchu, především na pobřeží oceánů. Např. pohoří rovnoběžkového směru (Alpy, Himaláje aj.) zvýrazňují šířkovou
zonalitu klimatu; v případě poledníkového směru (Kordillery, Skandinávské pohoří aj.) tvoří často předěl mezi
oceánickým a
kontinentálním klimatem.
▶
Klimaschwankungen f/pl
syn. fluktuace klimatu – nepravidelné, případně kvazi-periodické výkyvy
klimatu kolem průměrného stavu v měřítku nejvýše desítek roků. Je projevem
vnitřní variability klimatu v kombinaci s krátkodobými přechodnými výkyvy působení vnějších
klimatotvorných faktorů, např. jednotlivými sopečnými erupcemi. Kolísání klimatu nemá jednostranný charakter, čímž se liší od
změn klimatu. Viz též
oscilace.
▶
Klimasignal n
potenciálně předpověditelná složka
klimatu související se změnami vnější části úplného
klimatického systému. Časové řady
klimatických prvků obsahují vedle této složky, která je z pohledu několika desetiletí většinou velmi malá, jistou nepředpověditelnou složku, zvanou
klimatický šum, která je v mnoha případech větší než klimatický signál. Klimatický šum souvisí s vlastní dynamikou vnitřní části úplného klimatického systému projevující se specifickým sledem počasí v každém měsíci, sezoně, roce apod.
▶
Klimastation f
místo, které má blíže nespecifické
léčivé klima s příznivým léčebným nebo alespoň rekreačním účinkem na organizmus, ale nemá z tohoto hlediska udělen lázeňský statut. Viz též
lázně klimatické.
▶
Klimasystem n
část
geosféry, která se podílí na procesu
geneze klimatu. Zahrnuje
atmosféru Země, dále
hydrosféru,
kryosféru,
biosféru a svrchní část
litosféry, resp.
pedosféry. Jednotlivé složky jsou vzájemně intenzivně provázány, neboť zde v nejrůznějších časových a prostorových měřítkách neustále probíhají fyz., chem. a biologické procesy umožňující výměnu energie, příp. látek (např.
záření,
vítr,
hydrologický cyklus). Zvlášť intenzivní jsou
interakce atmosféry a oceánu. Ze statist. souboru stavů klimatického systému je odvozeno
klima. Viz též
model klimatologický,
signál klimatický.
▶
Klimatherapie f
syn. léčba klimatická – léčebná metoda, jež využívá příznivých vlastností
klimatu k léčbě některých chorobných stavů nebo k prevenci. Provádí se buď v
klimatických lázních v přírodních podmínkách (tzv. přirozená klimatoterapie), nebo v
klimatizačních komorách za uměle vytvořených podmínek (tzv. umělá klimatoterapie).
▶
klimatische Belastung f
mech. nebo jiný fyz. účinek povětrnostních faktorů na stavby a konstrukce nebo jejich části. Užívají se termíny zatížení sněhem (viz
tlak sněhu),
námrazky, větrem, teplotou vzduchu apod. Zákl. charakteristiky klimatických zatížení, potřebné pro projektovou činnost a mapy těchto charakteristik jsou uvedeny v tech. normách. Studium těchto charakteristik patří k úkolům technické meteorologie.
▶
klimatische Exposition f
1. orientace svahů nebo různých povrchů vzhledem ke světovým stranám a jejich sklon k rovině horizontu, což je v daném místě a čase určující pro příjem slunečního záření, pro světelné poměry, vystavení větrům a srážkám. Klimatická expozice je velmi významným
klimatotvorným faktorem, který se uplatňuje ve všech měřítkách klimatu. Bývá zejména předmětem studia
topoklimatologie. Viz též
klima svahové;
2. v pojetí A. Gregora poloha met. stanice v terénu, která rozhoduje o její reprezentativnosti pro užší nebo širší okolí.
▶
klimatische Frontalzone f
prům. poloha některé
frontální zóny na
klimatologických mapách za určité delší období. Poloha frontální klimatologické zóny úzce souvisí s prům. polohou hlavních
akčních center atmosféry.
▶
klimatische Jahreszeiten f/pl
sezóny klimatické, období klimatická 1. kalendářně vymezené části roku pro účely klimatologického zpracování. Např. zima jako období od 1. prosince do 28. (29.) února; 2. části roku vymezené podle klimatologického hlediska, tj. s ohledem na skutečný průběh
klimatických prvků, především teploty vzduchu pro potřeby zeměď. a jiné praxe. Pro naše území doporučil Š. Petrovič vymezovat klimatické roční doby podle E. Romera a W. Gorczyňského, tj. na základě křivek roč. chodu teploty vzduchu, sestrojených z měs. normálů. Uvedení autoři rozlišují
zimu s
předzimím a
předjařím,
jaro,
léto,
podzim. Tato roč. období v klimatologickém smyslu nesouhlasí ani s roč. dobami astronom. ani kalendářními a jejich délka závisí především na nadm. výšce místa nebo oblasti. Zatímco v chladnějších klimatických pásmech se klimatických ročních dobách zpravidla vymezují podle teplotních poměrů, v trop. oblastech se klimatická období liší především vlhkostními poměry, např. v oblastech výskytu monzunů
období sucha a
období dešťů.
▶
klimatische Schneegrenze f
syn. čára sněžná teoretická – dolní
sněžná čára, nad níž se po celý rok částečně uchovávají
tuhé srážky na horiz. nezastíněném povrchu. Poloha klimatické sněžné čáry závisí pouze na
klimatických podmínkách, a to na množství spadlých tuhých srážek, teplotě vzduchu, množství slunečního záření, oblačnosti,
kontinentalitě klimatu aj. V polárních oblastech leží na hladině moří, nejvýše v Andách (6 400 m).
▶
klimatische Waldgrenze f
hranice, za níž
klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve
vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové
izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zejména množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.
▶
Klimatisierung f
technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit
mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.
▶
Klimatographie f
popis
klimatu převážně v tabelární a mapové formě pomocí vybraných charakteristik
klimatických prvků a jevů, sestavený pro stanici, oblast nebo celou Zemi (např. klimatografie letišť, okresů apod.).
▶
Klimatologe m
pracovník kvalifikovaný pro práci v
klimatologii. Viz též
meteorolog.
▶
Klimatologie der atmosphärischen Grenzschicht f
část klimatologie pojednávající zpravidla v měřítku
mezoklimatu o klimatických charakteristikách
mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou
vertikální profily větru, stability
teplotního zvrstvení ovzduší,
turbulentního toku tepla,
vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i
klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky
imisí a
potenciálu znečištění ovzduší. Viz též
klima mezní vrstvy atmosféry.
▶
Klimatologie der freien Atmosphäre f
syn. aeroklimatologie – část klimatologie, která pojednává o klimatol. charakteristikách
meteorologických prvků a veličin ve
volné atmosféře. Pozornost se věnuje především dlouhodobým charakteristikám
polí meteorologických prvků (veličin) v jednotlivých výškových a
izobarických hladinách a
vertikálních řezech atmosférou nebo statistickým charakteristikám odvozených met. veličin s cílem např. jejich
parametrizace v systémech (předpovědních) rovnic
dynamiky atmosféry. Viz též
aerologie.
▶
Klimatologie der Grenzschicht der Atmosphäre f
část klimatologie pojednávající zpravidla v měřítku
mezoklimatu o klimatických charakteristikách
mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou
vertikální profily větru, stability
teplotního zvrstvení ovzduší,
turbulentního toku tepla,
vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i
klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky
imisí a
potenciálu znečištění ovzduší. Viz též
klima mezní vrstvy atmosféry.
▶
Klimatologie der Luftverunreinigung f
syn. klimatologie imisí – vědní obor, který se zabývá dlouhodobým režimem výskytu
znečišťujících příměsí ve spodních vrstvách atmosféry a dlouhodobým režimem met. dějů podmiňujících
znečištění ovzduší,
šíření a
rozptyl příměsi (škodlivin). Viz též
klimatologie mezní vrstvy atmosféry,
emise,
imise,
transport znečišťujících příměsí,
tvar kouřové vlečky.
▶
Klimatologie f
věda o
klimatu, studující dlouhodobé aspekty a celkové účinky met. procesů probíhajících na Zemi. Vzhledem k tomu, že met. děje probíhají v konkrétních podmínkách Země a jsou tudíž modifikovány geogr. faktory, označil K. Knoch (1930) klimatologii za regionální
meteorologii. Z tohoto hlediska stojí klimatologie na rozhraní geofyz. a geogr. disciplín.
K hlavním úkolům klimatologie patří:
a) studium
geneze klimatu na Zemi jako planetě i v jejích jednotlivých částech, tj. studium klimatogenetických procesů;
b) popis a objasnění klimatických zvláštností oblastí Země od velikosti kontinentů a oceánů až po nejmenší měřítka;
c) třídění neboli
klasifikace klimatu a vymezování
klimatických oblastí, tj.
klimatologická rajonizace (regionalizace);
d) studium klimatu v dobách historických a geologických,
kolísání klimatu a
změn klimatu, které směřuje i k pokusům o jejich předpověď, v poslední době s využitím mat.
modelů klimatu.
Klimatologie ve svém vývoji prošla od původně popisného zaměření do stadia analytického s širokým praktickým uplatněním. Z různých hledisek se dělí na
klimatologii obecnou a
regionální, teoretickou a
aplikovanou, podle měřítka klimatu na
makroklimatologii,
mezoklimatologii, popř.
topoklimatologii a na
mikroklimatologii. Podle metodického přístupu hovoříme např. o
klimatologii klasické,
dynamické,
synoptické,
komplexní. Popisem klimatu se zabývá
klimatografie. Viz též
bioklimatologie,
dendroklimatologie,
paleoklimatologie,
kategorizace klimatu.
▶
klimatologische Beobachtung f
▶
klimatologische Beobachtungsreihe f
chronologicky nebo podle velikosti uspořádaná posloupnost
klimatických prvků. Mezi nejčastěji používané klimatologické řady patří např. řada denních, pentádních, dekádních, měs. a roč. průměrů teploty vzduchu, řada měs. a roč. úhrnů srážek, řada roč. amplitud teploty vzduchu apod. Při vytváření klimatologické řady z řad met. pozorování a při jejich klimatologickém zpracování se většinou vychází z metod mat. statistiky. V některých případech může klimatologická řada splývat s řadou met. pozorování.
▶
klimatologische Datenbank f
nástroj pro správu, kontrolu a archivaci klimatologických dat.
ČHMÚ používá vlastní databázovou aplikaci CLIDATA, která je ve spolupráci se
Světovou meteorologickou organizací využívána ve více než 30 Národních meteorologických službách ve světě, kde nahrazuje dříve podporovanou databázovou aplikaci CLICOM. Viz též
meteorologie v ČR.
▶
klimatologische Datenbasis f
nástroj pro správu, kontrolu a archivaci klimatologických dat.
ČHMÚ používá vlastní databázovou aplikaci CLIDATA, která je ve spolupráci se
Světovou meteorologickou organizací využívána ve více než 30 Národních meteorologických službách ve světě, kde nahrazuje dříve podporovanou databázovou aplikaci CLICOM. Viz též
meteorologie v ČR.
▶
klimatologische Ergänzungsstation f
meteorologická stanice, na níž se provádí
klimatologické pozorování v částečně omezeném rozsahu a nemusí být prováděno nepřetržitě. Rovněž tech. vybavení nemusí být kompletní, ale měření max. a min. teplot a množství srážek je povinné. Doplňkové klimatologické stanice slouží k doplnění sítě
základních klimatologických stanic.
▶
klimatologische Front f
prům. sezonní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních
atmosférických front, popř.
frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max.
tlakového gradientu mezi klimatickými
akčními centry atmosféry. Klimatologické fronty se znázorňují na
klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do
synoptických map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též
klasifikace klimatu Alisovova.
▶
klimatologische Regionalisierung f
vyčleňování klimatických oblastí, podoblastí, okresů apod. v různých měřítkách klimatu vyznačujících se určitou homogenitou klimatických veličin. Klimatologické rajonizace jsou buď obecné, vystihující celkovou prostorovou diferenciaci klimatu, nebo jsou provedeny pro speciální účely, např. zemědělství, stavebnictví aj. Místo termínu rajonizace někteří autoři používají ve stejném smyslu pojmu regionalizace, jiní oba pojmy významově odlišují. Viz též
hranice klimatická,
kategorizace klimatu,
klasifikace klimatu.
▶
klimatologische Regionalisierung f
▶
klimatologische Station f
meteorologická stanice, jejímž úkolem je provádět
klimatologická pozorování a měření v pevně stanovených termínech, v ČR zpravidla v
klimatologických termínech. Data jsou předávána do zpracovatelských center a slouží pro získávání režimových časových a prostorových meteorologických a klimatologických informací. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na
klimatologické stanice základní,
doplňkové a
srážkoměrné.
▶
klimatologische Wettervorhersage f
předpověď počasí tvořená na základě klimatologických charakteristik daného místa v průběhu kalendářního roku. V oblastech nebo obdobích s velkou
proměnlivostí počasí vykazuje velkou neurčitost. Nesmí být zaměňována za
scénáře změn klimatu.
▶
klimatologischer Extremwert m
▶
klimatologischer Index m
veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti
klimatu, nebo ke stanovení fáze určité
oscilace. V prvním případě jde např. o
indexy humidity a
indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější
indexy cirkulace. Mezi klimatologické indexy dále řadíme počty
charakteristických dní a další ukazatele, které umožňují sledovat mj.
změny klimatu.
▶
klimatologischer Kenntag m
den, ve kterém došlo k dosažení či překročení, nebo naopak nedosažení určité prahové hodnoty
meteorologického prvku, případně se vyskytl nebo naopak nevyskytl určitý
meteorologický jev. Pomocí
maximální teploty vzduchu vymezujeme
arktický den,
ledový den,
letní den,
tropický den či jiný
horký den, pomocí
minimální teploty vzduchu pak
mrazový den a
den s tropickou nocí. Podle denního
úhrnu srážek rozeznáváme
dny bezsrážkové a
dny se srážkami, podle jejich druhu pak
dny s deštěm,
dny se sněžením,
dny s krupobitím a případně i další obdobné charakteristické dny. Podle prům.
oblačnosti nebo podle
relativního trvání slunečního svitu rozlišujeme
jasné,
oblačné a
zamračené dny. Mezi další charakteristické dny patří mj.
dusný den,
den s bouřkou,
den s mlhou a
den se sněhovou pokrývkou.
Roční a měsíční počty charakteristických dní patří ke klasickým
klimatologickým indexům. Vymezení některých charakteristických dní je v mezinárodním kontextu jednotné, jiné mohou být založeny na prahových hodnotách přizpůsobených klimatu daného území.
▶
klimatologischer Normalwert m
klimatologická charakteristika získaná z mnohaletých pozorování, zpravidla za 30 let, aby se eliminovaly její krátkodobé výkyvy. Pro studium klimatu různých míst je třeba, aby se klimatologické normály vztahovaly ke stejnému období. Podle doporučení
Světové meteorologické organizace (WMO) jsou standardní klimatologické normály počítány z třicetiletí 1901–1930, 1931–1960, 1961–1990, atd. Pokud nejsou k dispozici údaje dané stanice z celého období, aktuálně z období 1961–1990, WMO doporučuje výpočet tzv. prozatímních klimatologických normálů za období alespoň deseti let, které začíná 1. ledna roku, který končí číslem 1 (např. z období od 1. ledna 1991 do 31. prosince 2010). V běžné klimatologické praxi v České republice se před výpočtem normálu ze stanice s neúplnou řadou provádí doplnění dat pomocí nejvhodnější okolní stanice (např. pomocí lineární regrese). WMO nově doporučuje počítat normály za vždy nejnovější třicetiletí (1971–2000, 1981–2010, atd.) místo za období stanovené pro výpočet standardních klimatologických normálů.
▶
klimatologischer Termin m
jednotná doba pozorování na met. stanici, stanovená podle místního stř. slunečního času platného pro lokalitu stanice. V daném dni a pro danou zeměp. šířku je tedy na všech stanicích sítě v témže klimatologickém termínu Slunce ve stejné výšce nad obzorem, čímž jsou zajištěny z tohoto hlediska homogenní podmínky pro získávání met. dat. V ČR se měření provádí v klimatologických termínech 7, 14 a 21 h na základních a v 7 h místního stř. slunečního času na
srážkoměrných stanicích.
▶
klimatologischer Wirkungsfaktor m
činitel podílející se na
genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající
vývoj klimatu ve formě
kolísání klimatu, případně jednosměrné
změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím
záporných zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy
klimatického systému. Klimatotvorné faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí
astronomické,
geografické a
antropogenní klimatotvorné faktory, dále podle mechanizmu působení
radiační a
cirkulační klimatotvorné faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatotvorné faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím
dálkových vazeb.
▶
klimatologisches Messnetz n
systém
klimatologických stanic na daném území. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na
klimatologické stanice základní,
doplňkové a
srážkoměrné. V ČR tvoří síť klimatologických stanic kromě profesionálních stanic i další stanice, z nichž některé pozorují ve třech termínech denně, jiné pouze v ranním termínu, např. srážkoměrné. Do sítě klimatologických stanic patří i dlouhodobě měřící
totalizátory; rovněž se využívají data ze stanic zřizovaných pro zvláštní účely podle potřeby uživatelů, někdy i na kratší (několikaletá) období.
▶
klimatologisches Netz n
systém
klimatologických stanic na daném území. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na
klimatologické stanice základní,
doplňkové a
srážkoměrné. V ČR tvoří síť klimatologických stanic kromě profesionálních stanic i další stanice, z nichž některé pozorují ve třech termínech denně, jiné pouze v ranním termínu, např. srážkoměrné. Do sítě klimatologických stanic patří i dlouhodobě měřící
totalizátory; rovněž se využívají data ze stanic zřizovaných pro zvláštní účely podle potřeby uživatelů, někdy i na kratší (několikaletá) období.
▶
Klimatop m
v
ekologii a
ekologické klimatologii označení klimatické (mikroklimatické) složky abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Viz též
energotop.
▶
Klimatyp m
klima s určitými charakteristickými vlastnostmi, které se vyskytují v různých částech Země, především v rámci téhož
klimatického pásma. Klimatické typy jsou rozlišovány při
klasifikaci klimatu buď z hlediska genetického (např. monzunový typ, typ klimatu záp. pobřeží), nebo konvenčně hodnotami
klimatických prvků, popř.
klimatologckými indexy (např. pouštní typ).
▶
Klimazone f
skupina
klimatických oblastí se stejným charakterem
makroklimatu, uspořádaných v důsledku
zonality klimatu přibližně ve směru rovnoběžek a s ohledem na nadmořskou výšku. Tato pásma jsou základními jednotkami globálních
klasifikací klimatu, přičemž se zpravidla dělí do více
klimatických typů. Kromě fyzických (skutečných) klimatických pásem, podmíněných též působením azonálních
klimatotvorných faktorů, je možné klima Země aproximovat pomocí solárních (matematických) klimatických pásem, která odpovídají
solárnímu klimatu. Viz též
pásmo teplotní.
▶
Klimazyklus des Quartärs m
syn. cyklus klimatický čtvrtohorní – opakování obdobných klimatických poměrů a
klimatických změn v
kvartéru (čtvrtohorách). Klimatické výkyvy různého řádu se opakovaly v zákonitém sledu a podmínily i periodický vývoj sedimentů, půd a bioty.
Periodicita klimatu kvartéru se projevuje v tom, že časově od sebe vzdálená období si mohou být z hlediska klimatu mnohem podobnější než období následující přímo po sobě. Např. různé
glaciály měly klima velmi podobné, a přitom výrazně odlišné od klimatu
interglaciálů, přičemž perioda tohoto cyklu je cca 100 000 let. Opakovaně se též vyskytovala kratší zakolísání klimatu trvající obvykle stovky roků: chladnější a sušší stadiály a teplejší interstadiály. Viz též
teorie paleoklimatu.
▶
Klimazyklus des Quartärs m
▶
Klimazyklus m
skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot
klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též
rytmy povětrnostní,
perioda,
periodicita.
▶
Klimogramm n
syn. klimogram – graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů.
1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa
x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu
y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v
bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.
▶
Knoten m
syn. knot – jednotka používaná zejména v
letecké meteorologii k vyjádření
rychlosti větru. Její velikost je dána převodním vztahem:
Uzel je definován jako dráha 1 námořní míle, tj. 1 853,248 m za hodinu. Tato jednotka vznikla v mořeplavectví a používala se hlavně k vyjadřování rychlosti lodi nebo vodního proudu. K měření v uzlech sloužilo zařízení zvané log, na jehož šňůře, opatřené plováky a spouštěné z paluby pohybující se lodi do vody, byly navázány uzly v konstantní vzdálenosti přibližně 15 m. Údaj v uzlech byl dán počtem uzlů prošlých rukama námořníka za 28 s.
▶
Koagulation f
souhrnné označení mikrofyzikálních procesů, při nichž vodní kapky nebo ledové částice v
oblaku rostou zachycováním jiných
oblačných částic při vzájemných nárazech. Vyskytuje se ve starší meteorologické literatuře. V současné době označujeme procesy růstu vodních kapek při jejich vzájemných nárazech jako
koalescence, vznik shluků
ledových krystalků jako
agregace a růst
krupek a
krup namrzáním
přechlazených kapek jako
zachycování nebo sběr.
▶
Koaleszenz f
ve
fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v
oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti
srážkových kapek zejména v
konvektivních oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu
zárodků vodních kapiček prostřednictvím
difuze vodní páry a
její kondenzací. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků vyšších zeměp. šířek, kde při nižší
absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky
spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme koalescenci:
a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i
pádovou rychlost;
b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu;
c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami, nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou;
d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších
zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj.
Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou splynout s malými kapičkami vyskytujícími se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín
koagulace. Viz též
účinnost koalescenční,
účinnost sběrová.
▶
Koaleszenz-Effizienz f
poměr počtu kapek, které splynou s větší padající kapkou (kolektorem) po vzájemné kolizi, a počtu těchto kolizí. Lze ji interpretovat jako pravděpodobnost, že kapka při kolizi s kolektorem skutečně splyne, takže dochází ke
koalescenci. Obvykle se předpokládá koalescenční účinnost rovna jedné. Viz též
účinnost sběrová.
▶
Kodeform f
obecné schéma
meteorologického kódu, doporučené
Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot
meteorologických prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.
▶
Koeffizient m
syn. koeficient.
▶
Koeffizient nach Minář m
▶
Kohlenstoffdioxid n
(CO
2) –
skleníkový plyn tvořící přirozenou součást
atmosféry Země, jehož množství je proměnné v čase i prostoru vzhledem k jeho zapojení do tzv. uhlíkového cyklu. V rámci
evoluce atmosféry Země ho postupně ubývalo především v důsledku jeho postupné fosilizace v zemské kůře, podstatnou roli hraje i jeho vázání v
biosféře. Během
kvartéru proto jeho množství kolísá v souvislosti s
kvartérním klimatickým cyklem, maxima se vyskytují v
interglaciálech. Během několika posledních století vzrostlo jeho objemové zastoupení z 278
ppm na více než 400 ppm v důsledku antropogenní činnosti.
Kromě dlouhodobých změn množství oxidu uhličitého kolísá v globálním i lokálním měřítku. Z hlediska prostorové variability lze pozorovat jeho větší koncentrace nad pevninou než nad oceánem. V důsledku nerovnoměrného rozdělení kontinentů osciluje i celkové množství CO
2 v atmosféře Země, minimum ročního chodu je spojeno s
létem severní polokoule. V lokálním měřítku se uplatňuje denní chod jeho koncentrací s maximem na konci noci, zesílený v lesních porostech. Viz též
složení atmosféry Země chemické.
▶
Kollisions-Effizienz f
syn. účinnost srážková - poměr počtu kapek, které narazí na padající větší kapku (kolektor) vlivem setrvačné a aerodynamické síly působící při obtékání kolektoru vzduchem, a celkového počtu kapek, které se nacházejí v geometrickém objemu vymývaném kolektorem. Kolizní účinnost lze interpretovat jako pravděpodobnost, že dojde ke srážce kolektoru s menší kapkou, která se náhodně vyskytuje v geometrickém objemu vymývaném kolektorem.Viz též
účinnost koalescenční,
účinnost sběrová.
▶
kolloidale Instabilität (in Wolken) f
vlastnost oblaku, která vystihuje nestabilitu
spektra velikosti oblačných elementů i jejich fázového složení. Při vývoji oblaku roste část oblačných elementů na úkor ostatních a až ve formě srážek vypadává z oblaku. Typickým příkladem koloidní instability oblaku je růst kapek
koalescencí,
agregace ledových krystalů a růst ledových krystalů na úkor přechlazených vodních kapek ve
smíšeném oblaku v důsledku rozdílného
tlaku nasycené vodní páry nad vodou a
ledem. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.
▶
Kolmogorov Hypothese f
z hlediska
turbulentního proudění v atmosféře má značný význam tzv. první a druhá Kolmogorovova hypotéza. První hypotéza říká, že: „Při dostatečně velkém
Reynoldsově čísle má v každém turbulentním proudění statistika pohybů malých měřítek (tj. malých vírových turbulentních elementů) univerzální charakter určený jednoznačně
kinematickou vazkostí proudící tekutiny a rychlostí disipace“, zatímco druhou hypotézu lze aplikovat na větší
turbulentní víry, pro něž podle ní platí: „V každém turbulentním proudění má při dostatečně velkém Reynoldsově čísle statistika pohybů od jisté definované velikosti měřítka univerzální charakter, který závisí na disipaci turbulentní kinetické energie, nikoli však na kinematické vazkosti.“ Tyto hypotézy mají při modelování turbulentního proudění mj. ten praktický důsledek, že je-li dosaženo Reynoldsova čísla dostatečně velkého pro plně vyvinutou turbulenci, je možné zanedbat změny charakteristik turbulence s dalším růstem tohoto čísla.
▶
kolorimetrisches Dosimeter n
▶
komplexe Klimatologie f
klimatologická metoda, jíž se studuje klima nikoliv podle jednotlivých
klimatických prvků, nýbrž podle jejich souborů vytvářených na základě předem stanovených intervalů jejich hodnot. Zákl. jednotkami klimatologického zpracování jsou pak
třídy a
typy počasí charakterizující počasí jednotlivých dní. Klima, jakožto dlouhodobý režim počasí, je z komplexně klimatologického hlediska vyjadřováno četnostmi různých tříd a typů počasí, jejichž výskyt může být hodnocen metodami
klasické nebo
dynamické klimatologie. Zakladatelem komplexní klimatologie je sovětský klimatolog E. E. Fedorov (1921–1985). Komplexní klimatologií pro území ČR a SR zabýval především slovenský klimatolog Š. Petrovič, který touto metodou zpracoval zejména klima lázní na Slovensku.
▶
komplexe meteorologische Radiosondierung f
▶
Kondensationshygrometer n
vlhkoměr sloužící k určení
teploty rosného bodu nebo
teploty bodu ojínění stanovením teploty uměle ochlazovaného, zpravidla leštěného, kovového povrchu v okamžiku, kdy se na něm objeví kapalná nebo pevná fáze vody.
▶
Kondensationskerne m/pl
v meteorologii
aerosolové částice, které mají fyz. a chem. vlastnosti vhodné k tomu, aby se staly centry
kondenzace vodní páry heterogenní nukleací vody. Bez přítomnosti kondenzačních jader by bylo ke vzniku vodních kapiček
homogenní nukleací vody třeba přesycení vodní páry řádu 10
2 %, které se však v přírodních atmosférických podmínkách prakticky nevyskytuje. Část kondenzačních jader je pevninského, popř. i antropogenního původu (např. některé produkty umělých spalovacích procesů rozptýlené ve vzduchu), avšak značný význam se přisuzuje
hygroskopickým a ve vodě rozpustným krystalkům mořských solí, které se do atmosféry dostávají následkem vypařování vodních kapek odstřikujících z mořské pěny. Kondenzační jádra lze klasifikovat z mnoha hledisek. Nejčastější je dělení podle:
a) velikosti na
jádra Aitkenova (s poloměrem r < 10
–7 m), velká kondenzační jádra (10
–7 ≤ r ≤ 10
–6 m) a
obří kondenzační jádra (r > 10
–6 m);
b) skupenství na jádra kapalná a tuhá, resp. smíšená z obou fází;
c) povrchových vlastností na jádra nerozpustná, ale smáčitelná vodou, jádra rozpustná a jádra tvořená kapičkami roztoků solí, kyselin apod.;
d) el. vlastností na jádra neutrální a nabitá (ionty);
e) chem. a fyz. vlastností na jádra přechodná a trvalá.
Nukleační schopnost kondenzačních jader popisujeme pomocí tzv. spektra aktivity jader, které udává počet kondenzačních jader v jednotce objemu vzduchu aktivních při daném
přesycení. Obvyklým vyjádřením spektra aktivity je vztah ve tvaru
n =
n0Sk, kde
n udává objemovou koncentraci jader aktivních při přesycení
S [%] a empirické parametry
n0 a
k jsou nejčastěji udávány odděleně pro maritimní a kontinentální kondenzační jádra. Viz též
aerosol atmosférický.
▶
Kondensationsniveau n
hladina v atmosféře, určená svou výškou, popř. tlakem vzduchu, v níž se vzduch stává
nasyceným vodní párou při
adiabatickém ději. Přechod k
nasycení je vyvolán ochlazením vzduchu při
adiabatické expanzi. Podle podmínek, za kterých adiabatický děj probíhá, rozlišujeme
kondenzační hladinu výstupnou,
konvekční a
turbulentní. Viz též
kondenzace vodní páry.
▶
Kondensstreifen m
syn. pás kondenzační, stopa kondenzační – umělý oblak vzhledu
cirru až
cirrocumulu, který vzniká za letadlem nebo raketou v horní
troposféře a ve spodní
stratosféře. Kondenzační pruhy bývají zpočátku široké 5 až 10 m a vytvářejí se ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadlem. Jejich trvání zpravidla nepřesahuje 40 minut. Nejčastěji se vyskytují při teplotě –40 až –50 °C ve výšce 7 až 12 km. Vert. tloušťka vrstvy s vhodnými podmínkami pro vznik kondenzačních pruhů bývá asi 2 km. Kondenzační pruh vzniká
kondenzací vodní páry na
kondenzačních jádrech, která dodávají letadla a rakety do ovzduší, a následným
mrznutím vzniklých přechlazených
kapek. Jeho vznik je ovlivňován i poklesem tlaku vzduchu v oblasti
adiabatického rozpínání vzduchu. Z angl. condensation trail vznikl mezinárodně často používaný termín (zkratka) contrail. Ve starší české literature se lze setkat s nevhodným označením „kondenzační sledy“, které vzniklo přímým převzetím ruského termínu.
▶
konfluente Strömung f
proudění charakterizované sbíhajícími se
proudnicemi. Viz též
konfluence,
proudění difluentní.
▶
Konfluenz f
vlastnost
pole větru charakterizovaná sbíhavostí
proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s
konvergencí proudění. Viz též
čára konfluence,
pole deformační,
difluence.
▶
Konfluenzlinie f
čára na
přízemní nebo
výškové mapě, podél níž dochází ke sbíhání
proudnic. V oblastech přízemní čáry konfluence zpravidla vznikají
výstupné pohyby vzduchu, které podmiňují např. vývoj
konvektivních oblaků. Viz též
čára difluence.
▶
konische Rauchfahne f
jeden z
tvaru kouřové vlečky. Pro vlnění kouřové vlečky je příznačný kruhový nebo eliptický průřez vlečky ve směru kolmém na její podélnou osu. Vlečka má tvar protáhlého kužele s téměř vodorovnou osou. Vlnění kouřové vlečky je charakteristické pro počasí s mírným až silným větrem a s mírně stab.
teplotním zvrstvením ovzduší v celé vrstvě, v níž se vlečka šíří.
Rozptyl exhalací je v tomto případě působen v rozhodující míře nevelkými víry při
mechanické turbulenci. Vlnění je nejběžnějším tvarem
kouřové vlečky, může se vyskytovat v kterékoli části dne a roku.
▶
konservative Eigenschaften von Luftmassen f/pl
vlastnosti, které se v průběhu času nemění, resp. mění se tak pomalu, že po jistý časový úsek jejich číselná hodnota charakterizuje danou
vzduchovou hmotu. Za konzervativní pokládáme v praxi takové vlastnosti, které minimálně podléhají vnějším vlivům a změnám při
adiabatických dějích. Ve
volné atmosféře k nim počítáme např.
izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, méně už
potenciální teplotu a dále
měrnou vlhkost vzduchu, u zemského povrchu např.
teplotu rosného bodu.
▶
Kontaktanemometer n
miskový nebo
lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.
▶
Kontamination f
v čes. met. literatuře méně používaný termín pro
znečištění ovzduší.
▶
kontinentale Antizyklone f
studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle
sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména
sibiřská a
kanadská anticyklona.
▶
kontinentale Luft f
syn. vzduch kontinentální –
vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad rozsáhlými plochami pevnin, popř. nad zamrzlým oceánem. V typech vymezených
geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od
mořského vzduchu především menší
vlhkostí vzduchu, větší
průměrnou denní i průměrnou
roční amplitudou teploty vzduchu aj.
▶
kontinentales Klima n
syn. klima pevninské – klima s výraznou
kontinentalitou klimatu.
▶
Kontinentalität des Klimas f
souhrn vlastností klimatu podmíněných působením pevniny na procesy
geneze klimatu, a to v protikladu k
oceánitě klimatu. Obecně vzrůstá směrem od oceánu do nitra pevniny, přičemž je charakteristická pro vnitrozemí rozlehlých pevnin a pro oblasti ležící od pobřeží proti směru
převládajícího větru. Relativně kontinentální je i klima pobřeží omývaných studenými
oceánskými proudy. Mezi oceánickým a kontinentálním klimatem může existovat široké pásmo
přechodného klimatu nebo naopak výrazný
klimatický předěl, způsobený nejčastěji meridionálně orientovanou
klimatickou bariérou. V členitém reliéfu je míra kontinentality značně heterogenní v závislosti na jeho tvarech. Kontinentalita klimatu se projevuje v
ročním, případně i
denním chodu řady
klimatických prvků, přičemž tyto projevy nemusí být stejně výrazné. Z tohoto hlediska rozlišujeme především
kontinentalitu klimatu termickou a
ombrickou, dále pak barickou, vyjádřenou v
tlakovém poli přítomností
sezonních akčních center atmosféry. Kromě toho se kontinentalita klimatu projevuje v průměru menší
relativní vlhkostí vzduchu, menší
rychlostí větru a menší
oblačností v létě a ve dne.
Dynamická klimatologie rozeznává dynamickou kontinentalitu podle četnosti výskytu
pevninského, resp.
mořského vzduchu. Pro vyjádření míry kontinentality klimatu bylo navrženo mnoho
indexů kontinentality, ta nicméně může kolísat během roku nebo se měnit v čase v souvislosti s
kolísáním klimatu, případně
změnami klimatu.
▶
Kontinentalitätsindex m
klimatologický index, který vyjadřuje míru
kontinentality klimatu, tedy v opačném smyslu i
oceánity klimatu. Nejčastěji bývá sledována
termická kontinentalita klimatu, a to zpravidla některým z řady empir. vzorců, které hodnotí
roční chod teploty vzduchu, přičemž eliminují zonalitu prům.
roční amplitudy potenciální
insolace. Klasický index L. Gorczyńského (1920) má původní podobu
kde
A značí prům.
roční amplitudu teploty vzduchu, tedy rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce, a
φ vyjadřuje zeměpisnou šířku. Index měl nabývat hodnot mezi 0 a 100, v případě silně oceánického klimatu se však vyskytují i záporné hodnoty, proto byly konstanty později různě upravovány. Index navíc nelze aplikovat na oblasti v blízkosti rovníku, proto se pro globální studie častěji používá index upravený Johanssonem (1926), nazývaný Conradův index
Jiné indexy kontinentality jsou založeny na porovnání teploty vzduchu na jaře a na podzim, viz např.
termodromický kvocient.
Ombrická kontinentalita klimatu se hodnotí vzhledem k ročnímu chodu srážek, např. prostřednictvím
doby polovičních srážek nebo analýzou
relativních srážek pomocí
Markhamova indexu.
▶
kontinuierlicher Blitzentladestrom m
proud protékající v
kanálu blesku mezi jednotlivými
dílčími výboji blesku. Nazývá se též udržovací proud. Amplituda tohoto proudu je pouze v řádu desítek A, avšak protéká bleskovým kanálem výrazně delší dobu (desetiny vteřiny) než zpětný výboj (setiny vteřiny) a přenesený elektrický náboj dosahuje podstatné části celkového přeneseného náboje.
▶
Kontinuitätsgleichung f
vyjádření zákona zachování hmotnosti při proudění vzduchu. V
z-systému píšeme rovnici kontinuity ve tvaru
kde
v značí vektor rychlosti proudění a
ρ je
hustota vzduchu. Pro nestlačitelnou tekutinu se rovnice kontinuity zjednoduší na tvar
se kterým dobře vystačíme u většiny met. procesů. V
p-systému má rovnice kontinuity tvar
kde
ω ≡ d
p / d
t značí
vertikální rychlost v p-systému,
p tlak vzduchu a
gradient v dané
izobarické hladině. Aplikujeme-li
anelastickou aproximaci, používá se rovnice kontinuity ve tvaru, který dostaneme z jejího obecného vyjádření v z-systému tak, že parciální časovou derivaci hustoty vzduchu položíme rovnu nule, ale na druhé straně vztahu nevytýkáme hustotu vzduchu jako konstantu z operátoru divergence. Rovnice kontinuity patří k
základním rovnicím.
▶
Kontraktionsachse f
syn. osa kontrakce – čára ve výškovém
deformačním poli, podél níž dochází k
difluenci proudění. Čím
izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro
frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k
ose roztažení.
▶
Kontrollbarometer n
syn. tlakoměr Wildův–Fuessův – dvouramenný rtuťový
nádobkový–násoskový tlakoměr s pohyblivým dnem nádobky, dříve často používaný jako etalonový
normální tlakoměr při zkoušení jiných rtuťových tlakoměrů.
▶
Konvektion f
1. ve fyzice přenos tepla prostřednictvím proudění tekutin, v protikladu k vedení tepla (kondukci) a
záření (radiaci);
2. v meteorologii
výstupné a kompenzační
sestupné pohyby vzduchu
mezosynoptického měřítka nebo
mikroměřítka, převážně vyvolané kladným
vztlakem, vznikajícím následkem horiz. nehomogenit
hustoty vzduchu při zemském povrchu nebo výše v atmosféře. Tyto nehomogenity jsou dány především teplotními nehomogenitami, přičemž podle příčiny jejich vzniku rozlišujeme
termickou konvekci a
vynucenou konvekci. Nutnou podmínkou dalšího vertikálního vývoje konvekce je přítomnost
vertikální instability atmosféry, příp.
symetrické instability. Vývoj konvekce je významně podporován
baroklinitou v atmosféře,
konfluencí v poli proudění ve spodní
troposféře a odchylkami od
hydrostatické rovnováhy např. v
supercelách. Výstupné a sestupné konvektivní proudy spolu tvoří
konvektivní buňky. Pokud nejsou v prostoru rozmístěny nahodile, mluvíme o
uspořádané, příp.
buněčné konvekci.
Rychlost výstupných a sestupných konvektivních proudů je řádu jednotek až desítek m.s
–1. Rychlost výstupných proudů je větší, v extrémních případech dosahuje hodnot až kolem 60 m.s
–1. Konvekce se tak významně podílí na vertikálním transportu hybnosti, tepla, vodní páry a dalších komponent atmosféry od zemského povrchu do vyšších hladin. Pokud výstupný konvektivní proud nedosáhne
kondenzační hladiny, mluvíme o
bezoblačné konvekci, naopak při
oblačné konvekci se tvoří
konvektivní oblaky. Podle vertikálního rozsahu rozeznáváme
konvekci mělkou a
konvekci vertikálně mohutnou, jejímž projevem jsou
konvektivní bouře, často spojené s
organizovanou konvekcí.
▶
Konvektionskondensationsniveau n
kondenzační hladina dosažená
vzduchovou částicí, jejíž počáteční teplota odpovídá hodnotě
konvekční teploty a vlhkost odpovídá hodnotě přízemní vlhkosti, při výstupu z přízemní hladiny. Na
termodynamickém diagramu určujeme konv. kondenzační hladinu průsečíkem
izogramy vedené z teploty přízemního
rosného bodu a
křivky teplotního zvrstvení. Viz též
teplota konvekční kondenzační hladiny.
▶
Konvektionsobergrenze f
hladina (výška), ve které ustávají konv. výstupné pohyby. Pojem horní hladina konvekce se nejčastěji užívá v souvislosti s
termickou konvekcí, vyvolanou nerovnoměrným radiačním ohříváním zemského povrchu. Výšku horní hladiny konvekce určujeme na
termodynamickém diagramu zpravidla
metodou částice. Lze využít i vhodnou aplikaci
metody vrstvy nebo
metody vtahování. Viz též
hladina volné konvekce.
▶
Konvektionstemperatur f
hodnota
přízemní teploty vzduchu, při jejímž dosažení v
denním chodu nastanou podmínky vhodné pro spontánní vývoj
konvektivních oblaků. Na
termodynamickém diagramu se určí jako průsečík přízemní
izobary a
suché adiabaty, která prochází bodem vyznačujícím na
křivce teplotního zvrstvení polohu
konvektivní kondenzační hladiny. Hodnotu konv. teploty lze použít při předpovědi vývoje konv. oblačnosti za předpokladu, že poloha přízemní
teploty rosného bodu se významně nezmění. Viz též
instabilita atmosféry termická.
▶
Konvektionstheorie der Zyklogenese f
▶
Konvektionszelle f
syn. cela konvektivní – cirkulační element vytvářející základní jednotku
buněčné konvekce a obsahující
výstupný i
sestupný proud vzduchu. V tomto směru může být typickým příkladem
Bénardova buňka. Někteří autoři do tohoto pojmu zahrnují i
jednoduché cely vyskytující se buď samostatně, nebo jako součást
multicely, popř. i strukturálně podstatně složitější cirkulaci
supercely. Viz též
bouře konvektivní,
cela otevřená,
cela uzavřená.
▶
konvektive Instabilität der Atmosphäre f
▶
konvektive Turbulenz f
označení pro
turbulenci vznikající a vyskytující se zpravidla v souvislosti s
termickou konvekcí.
▶
konvektive Wolke f
syn. oblak konvekční –
oblak, jehož vývoj je důsledkem
výstupných pohybů vzduchu vyvolaných
konvekcí. Typickými konv. oblaky jsou oblaky druhu
cumulus a
cumulonimbus.
▶
konvektiver Abwind m
prostorově omezený
sestupný pohyb vzduchu, typický pro
konvektivní bouře, zpravidla doprovázený silnými srážkami (deštěm či kroupami). Maximální vertikální rychlost sestupných proudů dosahuje přibližně poloviční hodnoty rychlosti
výstupných proudů. Pro extrémně silné sestupné konv. proudy se používá termín
downburst, popř.
microburst. V
supercele rozlišujeme
přední a
zadní sestupný proud. Slangově se v češtině používá původní angl. termín downdraft [
daundraft].
▶
konvektiver Aufwind m
prostorově omezený
výstupný pohyb vzduchu, vyvolaný
instabilitou okolního prostředí, který dává vznik oblakům
cumulus a
cumulonimbus. V případě silnějších výstupných proudů uvnitř
konvektivních bouří mohou hodnoty maxima vertikální rychlosti dosáhnout až kolem 60 m.s
-1. Projevem nejvyšších partií výstupných proudů konv. bouří jsou
přestřelující vrcholy, přičemž nejsilnější výstupné konv. proudy generují nejvýraznější přestřelující vrcholy. Slangově se v češtině používá původní angl. termín updraft.
▶
konvektiver Niederschlag m
syn. srážky konvekční –
srážky vypadávající ze srážkových
konvektivních oblaků druhu
cumulonimbus a druhu
cumulus s tvarem
congestus. Ve stř. zeměp. šířkách jsou v létě tvořeny deštěm, někdy s
kroupami, v přechodných roč. dobách a v zimě zpravidla mokrým
sněhem nebo
sněhovými krupkami. Mohou mít formu
přeháněk s omezeným plošným rozsahem, krátkou dobou trvání a rozdílnou intenzitou (především srážky z oblaků cumulus congestus). Mohou však dosáhnout i formy
přívalového deště a být doprovázeny
bouřkou (u srážek z oblaků cumulonimbus). V nízkých zeměp. šířkách, kde se mohou
srážkové částice vyvinout i v
teplých oblacích, mohou silné přívalové srážky vypadávat i z oblaků cumulus congestus. Viz též
intenzita srážek,
teorie vzniku srážek koalescencí.
▶
konvektives Gewitter n
syn. bouřka konvekční – nepřesné zkrácené označení pro
konvektivní bouři. Viz též
bouřka.
▶
konvektives Gleichgewicht n
▶
konvektives Überschießen n
(ang. overshooting top) – část
horní hranice oblačnosti konvektivních bouří vyskytující se nad aktivní částí (jádrem)
cumulonimbu, kde je projevem vrcholících
výstupných konvektivních proudů bouře. Přestřelující vrcholy mají podobu vertikálního vzedmutí horní hranice oblačnosti, zpravidla připomínají „bubliny“, které prorůstají
kovadlinou bouře. Lze je pozorovat jak díky stínům vrženým na okolní nižší oblačnost bouře, tak zpravidla díky výrazně nižší teplotě, než jaká se vyskytuje v jejich bezprostředním okolí. Přestřelující vrcholy prorůstají horní rovnovážnou hladinou oblačnosti Cb až o 2 až 3 km, horizontální rozměr je od několika km do cca 15 až 20 km. Jejich teplota může dosáhnout hodnot o 20 až 30 K nižších, než činí teplota
tropopauzy, doba života se pohybuje od několika minut do několika desítek minut. V
družicové meteorologii se využívají k detekci aktivních jader konv. bouří.
▶
konvektives Unwetter n
syn. bouře konvekční – souhrnné obecné označení pro
meteorologické jevy, které se vyskytují při vývoji
konvektivních oblaků druhu
cumulonimbus nebo jejich soustav. Zahrnuje např. výskyt
bouřky,
tornáda,
krup, prudkého
nárazovitého větru nebo
přívalového deště. Nepřesně se pro termín konv. bouře používá jako synonymum či hovorové označení termín bouřka. Jako bouře velmi silné intenzity (angl. severe storms) jsou zpravidla označovány konv. bouře splňující alespoň jedno z těchto kritérií: výskyt tornáda, výskyt krup o průměru větším než 2 cm, výskyt ničivého větru o rychlosti přesahující 25 m.s
–1. Viz též
multicela,
supercela,
gust fronta,
downburst,
jednoduchá cela.
▶
konventionelle Klimaklassifikation f
▶
konventionelle Tropopause f
definice
tropopauzy přijatá Aerologickou komisí
Světové meteorologické organizace r. 1957 a později ještě upravená, podle níž
a) "první tropopauza" je nejnižší hladina, ve které poklesne
teplotní gradient na 2 °C/km nebo méně za předpokladu, že prům. gradient mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami uvnitř vrstvy silné 2 km nepřekročí 2 °C/km;
b) jestliže v některé hladině nad první tropopauzou překročí vert. gradient teploty 3 °C/km a prům. vert. gradient teploty mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami ve vrstvě silné 1 km je větší než 3 °C/km, potom "druhá tropopauza" je definována stejně jako první. Uvedená kritéria se používají zpravidla v
hladinách nad 500 hPa.
▶
konvergente Strömung f
syn. proudění konvergující – proudění se zápornou
divergencí. Nelze ho zaměňovat s
konfluentním prouděním; je sice většinou spojeno s
konfluencí, avšak může být spojeno i s
difluencí, kdy se horizontální
proudnice v dané oblasti rozbíhají, avšak v důsledku zpomalování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti záporný, takže vtékání převládá nad vytékáním. V takovém případě mluvíme o konvergujícím difluentním proudění. Viz též
proudění divergentní.
▶
konvergierende Strömung f
▶
Koordinaten der meteorologischen Station f/pl
zeměp. šířka, zeměp. délka,
nadmořská výška stanice (ELEV) a
nadmořská výška tlakoměru, v případě
leteckých meteorologických stanic také nadm. výška letiště. Zeměp. šířka, zeměp. délka a nadm. výška stanice se vztahují k bodu pozemku stanice, kde je umístěn
srážkoměr; nemá-li stanice srážkoměr, k bodu pozemku stanice, kde je umístěn
staniční teploměr. Souřadnice met. stanic jsou uvedeny v publikaci
Světové meteorologické organizace WMO No. 9 – Volume A – Observing stations. Viz též
metadata meteorologické stanice,
indikativ stanice,
poloha meteorologické stanice.
▶
Koordinatensystem n
syn. systém souřadnicový – obecně trojice nezávislých proměnných sloužící k vyjádření polohy objektu v prostoru, popř. dvojice proměnných pro vyjádření polohy v ploše. V meteorologii se používají především
relativní souřadnicové soustavy, a to nejčastěji pravoúhlé. Vertikální osa v nich reprezentuje buď geometrickou výšku (
z-systém), nebo jinou veličinu (
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí), popř. dvě různé veličiny (
hybridní souřadnicová soustava); v prvním případě směřuje osa
x na východ (
standardní souřadnicová soustava), popř. ve směru
horizontální složky proudění vzduchu (
přirozená souřadnicová soustava).
▶
koordinierte Weltzeit f
(UTC) – mezinárodní časový standard, který je měřen pomocí atomových hodin, a proto je nezávislý na rychlosti rotace Země. Vzhledem ke změnám v rotaci Země se UTC liší od tzv. univerzálního času UT1. Ten je založen na rotaci Země, měřen v současné době interferometricky z pozorování vzdálených kvasarů a přepočítán z míst pozorování na Greenwichský poledník, včetně opravy eliminující vliv pohybu pólů na zeměpisnou délku. Pro zachování synchronizace dne a noci se UTC upravuje přibližně jednou za rok pomocí jednosekundových oprav (tzv. přestupných sekund) tak, aby rozdíl mezi UTC a univerzálním časem UT1 nepřesáhl hodnotu 0,8 sekundy. O provedení úpravy UTC rozhoduje mezinárodní organizace IERS (International Earth Rotation and Reference Systems Service) podle měření rotace Země. Vzhledem k tomu, že se rotace Země mírně zpomaluje, jsou přestupné sekundy vždy přidávány, teoreticky se však počítá i s odečtením přestupné sekundy. UTC je základem systému občanského času a jednotlivá časová pásma jsou definována odchylkami od UTC, např. středoevropský čas SEČ = UTC + 1. Údaje z
meteorologických pozorování pro mezinárodní výměnu jsou uváděna s časovou identifikací v UTC.
▶
Kopernikus
program Evropské komise, dříve označovaný jako GMES (Global Monitoring for Environment and Security), zaměřený na získávání údajů o
životním prostředí (včetně atmosféry a oceánů), především pomocí metod
dálkového průzkumu Země. Program vychází z úzké spolupráce s
ESA, v oblasti
družicových meteorologických měření probíhá spolupráce s organizací
EUMETSAT při vývoji a provozu některých z družic/přístrojů
Sentinel.
▶
Kopernikus m
program Evropské komise, dříve označovaný jako GMES (Global Monitoring for Environment and Security), zaměřený na získávání údajů o
životním prostředí (včetně atmosféry a oceánů), především pomocí metod
dálkového průzkumu Země. Program vychází z úzké spolupráce s
ESA, v oblasti
družicových meteorologických měření probíhá spolupráce s organizací
EUMETSAT při vývoji a provozu některých z družic/přístrojů
Sentinel.
▶
Korona f
fotometeor, vznikající ohybem světla na vodních kapičkách
kouřma,
mlhy nebo
oblaků; je tvořený jedním nebo více sledy (sériemi) soustředných barevných kruhů (prstenců) poměrně malého průměru kolem Slunce nebo Měsíce; sérií bývá jen zřídka více než tři. V každé sérii je uvnitř fialová nebo modrá barva, vnější kruh je červený a mezi nimi se vyskytují ostatní barvy. Velikost a jas barev koróny závisí na spektru velikostí vodních kapiček. V případě kapiček o shodných velikostech je koróna nejvýraznější. Úplné vysvětlení koróny na základě ohybu světla podal franc. fyzik E. Verdet v r. 1852. Viz též
aureola,
kolo malé.
▶
Koronaentladung f
trsovitý el. výboj z elektrody udržované na vysokém elektrickém potenciálu v elektricky neutrálním prostředí, zpravidla plynu. Tento typ výboje předpokládá, že v důsledku dostatečně silného elektrického pole v bezprostředním okolí zmíněné elektrody zde dochází k ionizaci nárazem a vytváří se tak plazma. Meteorologickým příkladem, kdy v roli elektrody působí uzemněný vodič bodových rozměrů, jsou intenzivní
hrotové výboje projevující se jako
oheň svatého Eliáše.
▶
Korpuskularstrahlung f
záření tvořené tokem hmotných částic, tedy atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je
radioaktivní záření typu
alfa nebo
beta. Kromě většinově korpuskulárního
kosmického záření ovlivňuje Zemi také korpuskulární
záření Slunce, zahrnující i
sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti
sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou
polární záře,
geomagnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též
záření gama,
činnost sluneční.
▶
Korrektur der Höhenmessung f
z met. hlediska oprava údaje aneroidového
výškoměru při zjišťování skutečných výšek nebo výškových rozdílů. Protože stupnice přístroje je konstruována podle rozložení tlaku vzduchu ve
standardní atmosféře, má na tyto opravy vliv kolísání atm. tlaku v počátečním bodě nastavení a skutečný průběh teploty vzduchu ve vrstvě změřeného výškového rozdílu. Např. pro daný konstantní rozdíl výšek je hodnota barometrického rozdílu různá, při nadnormálním tlaku je vyšší než za normálu, stejně tak při chladnějším vzduchu a naopak. Podobně platí odvozené vztahy pro přepočet výšek z naměřeného barometrického rozdílu. Je proto nutné při přesném měření započítat opravy, které se dají odvodit např. z výpočtů podle
barometrické formule.
▶
Korrektur der Satellitendaten f
fáze
zpracování družicových dat spočívající v potlačení či odstranění různých chyb a nepřesností dat, případně cílená úprava některých jejich vlastností. Zahrnuje např. geometrické korekce, filtraci šumu, odstranění chybných dat, konverzi dat na určitou nominální polohu družice (u
geostacionárních družic) aj.
▶
Korrektur des Quecksilberbarometers
jedná se o opravu tlaku vzduchu na tíhové zrychlení, opravu tlaku vzduchu na teplotu, opravu tlaku vzduchu na kapilaritu a opravu tlaku vzduchu na vakuum. Oprava tlaku vzduchu na tíhové zrychlení převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl v místě s
tíhovým zrychlením g = 9,80665 m.s
–2. Oprava tlaku vzduchu na teplotu převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl při teplotě 0 °C. Oprava tlaku vzduchu na kapilaritu eliminuje vliv kapilární síly v menisku na horním konci rtuťového sloupce a je zahrnuta do
přístrojové opravy. Oprava tlaku vzduchu na vakuum převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu při dokonalém vakuu v
barometrické trubici.
▶
Koschmieder-Formel f
vztah vyjadřující závislost mezi prahovým kontrastem oka,
propustností atmosféry,
dohledností a vzdáleností mezi světelným zdrojem a
fotometrem. Používá se ve tvaru:
kde
Ec je prahový kontrast oka v % (při přepočtu hodnoty propustnosti atmosféry na
dráhovou dohlednost se používá hodnota 5 %),
P propustnost atmosféry v %,
D dohlednost v m a
Z vzdálenost světelného zdroje od fotometru udaná v m. V
letecké meteorologii se Koschmiederův vztah používá při přepočtu hodnot propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost. Vzorec slouží i k porovnání měřené a vizuálně odhadované dohlednosti. Byl nazván podle něm. meteorologa H. Koschmiedera (1925). Viz též
měření dráhové dohlednosti,
vztah Allardův.
▶
kosmische Meteorologie f
starší označení pro část
meteorologie, která studuje jevy, vyskytující se úplně nebo zčásti mimo
atmosféru Země. V současné době se tento termín neužívá a uvedené problémy jsou zahrnuty do pojmů
družicová meteorologie a
kosmické počasí.
▶
kosmische Strahlung f
syn. paprsky kosmické – z vesmíru přicházející
záření s vysokou energií (10
7 až cca 10
20 eV) a pronikavostí. V kosmickém záření výrazně převažují nabité částice, jejichž dráhy jsou zakřivovány zejména v magnetických polích. Primární kosmické záření proniká do zemské atmosféry z vesmíru a skládá se z jader atomů vodíku (protonů), helia (
záření alfa) a dalších prvků, dále z elektronů (
záření beta) a vysokoenergetických fotonů (
záření gama). Interakcí primárního kosmického záření s atomy v atmosféře vzniká sekundární kosmické záření, které zahrnuje prakticky všechny známé formy elementárních částic. Vznikají tak nové částice s vysokou energií vytvářející tzv. spršky sekundárního kosmického záření. Z hlediska
atmosférické elektřiny jsou v těchto sprškách významné tzv.
ubíhající elektrony, kterým se dnes mnohými autory připisuje zásadní význam pro vznik
blesků při bouřkách.
Hustota toku kosmického záření v atmosféře s výškou rychle roste a ve vysokých vrstvách atmosféry se ustavuje přibližně na hodnotě 1 700 částic procházejících plochou 1 m
2 za sekundu. Kosmické záření, které zachycujeme na Zemi, je téměř přesně izotropní, tedy přichází ze všech směrů stejně. Drobné odchylky od této izotropie jsou způsobeny v nízkoenergetické oblasti (do 10
11 eV) zářením přicházejícím od Slunce, přičemž tato složka jeví znatelné 11leté variace shodné se
slunečním cyklem. Pro vyšší energie je odchylka od izotropie menší než 1 %.
Informace o kosmickém záření mají význam při zabezpečování letů ve velkých výškách, kde toto záření může v organismu vyvolávat rozklad bílkovinných molekul s následným onemocněním. Objev kosmického záření se připisuje V. F. Hessovi a W. Kolhörsterovi (1913), kteří ho prokázali při balónových letech ve velkých výškách. Na nový druh záření však upozornili již v r. 1902 E. Rutherford a H. L. Cook.
▶
kosmischer Staub m
velmi malé částice pevných kosmických látek, jež dopadají do zemské atmosféry a na zemský povrch. Roč. množství činí 104 až 106 t. Jsou to produkty rozpadu asteroidů, komet, meteoritů apod. Byly pozorovány i oblaky kosmického prachu, tzv. meteorický prach.
▶
Kossava m
mírný až silný
nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném pololetí (od října do dubna), nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s
–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o
nízkohladinové tryskové proudění v
mezní vrstvě atmosféry na okraji
anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé
advekci škody způsobené
námrazou na el. vedení).
▶
Krakatau-Wind m
vých. větry ve
stratosféře nad centrální částí tropického pásma, které se zde vyskytují současně se
západními Bersonovými větry, s nimiž se v různých výškách vrstvy od 20 do 35 km periodicky střídají v rámci
kvazidvouleté oscilace. Dosahují rychlosti mezi 25 a 50 m.s
–1. Byly objeveny díky šíření sopečného prachu po výbuchu sopky Krakatoa v r. 1883.
▶
Kranz m
1. vnitřní barevný sled
koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón;
2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází
cirkumsolární záření.
▶
Kreide f
nejmladší geol. perioda
mezozoika (druhohor), zahrnující období před 145 – 66 mil. roků. Do té doby blízko sebe ležící pozůstatky superkontinentu Pangea se od sebe postupně vzdálily, takže uspořádání kontinentů se začalo blížit dnešnímu. Tehdejší
klimatické optimum dalo vzniknout mj. mohutným vápencovým souvrstvím i ložiskům ropy.
▶
kritische Strömungsgeschwindigkeit f
rychlost, při níž přechází
laminární proudění v
proudění turbulentní. V meteorologii se s ní setkáváme např. při
fyzikálním modelování procesů v
mezní vrstvě atmosféry pomocí aerodyn. nebo viskózních modelů. Viz též
turbulence,
číslo Reynoldsovo.
▶
kritische Temperatur f
hodnota
teploty, při jejímž překročení již nelze dosáhnout kapalného stavu dané látky. Při dosažení kritické teploty tedy mizí rozhraní mezi kapalnou a plynnou fází. Pro vodu má kritická teplota hodnotu 647,3 K (374,1 °C). Na hodnotě kritické teploty končí na
fázovém diagramu typu p – T
křivka vypařování a tento koncový bod se označuje jako
kritický bod. Odpovídá mu
tlak vodní páry 22,13 MPa.
▶
Krümmungsvorticity f
složka relativní
vorticity určená zakřivením
proudnic. V
přirozené souřadnicové soustavě lze křivostní vorticitu
ξR určit podle vztahu:
kde
V představuje rychlost větru,
n je směr orientovaný kolmo a vlevo vůči směru proudění. Čím větší je zakřivení proudnic, tím vyšší hodnoty nabývá křivostní vorticita. Je-li zakřivení cyklonální, má křivostní vorticita na sev. (již.) polokouli kladnou (zápornou) hodnotu, pro anticyklonální zakřivení je hodnota křivostní vorticity záporná (kladná). Tato složka relativní vorticity působí neomezené stáčení proudění a má za následek např. spirálovitý tvar oblačného pásu v centru
cyklony. Termín se používá hlavně pro pohyby
synoptického měřítka. Viz též
vorticita střihová,
rovnice vorticity.
▶
Kryograph m
registrační
půdní mrazoměr k
měření promrzání půdy. Jeho záznam se označoval jako
kryogram.
▶
Kryopedometer n
syn. kryometr, kryopedometr – přístroj na
měření promrzání půdy. V současnosti jsou k tomuto účelu používány elektronické přístroje využívající specifických vlastností vody při změně skupenství (změny vodivosti).
Klasický půdní mrazoměr používaný v Česku byl tvořen hadičkou s pěnovou náplní nasycenou destilovanou vodou, která se zasouvala do novodurové trubky trvale zapuštěné v zemi; hadička měla na svém povrchu centimetrové měřítko s nulou v úrovni zemského povrchu. Po vytažení hadičky ze země se délka zmrzlého vodního sloupce určila hmatem. Viz též
kryograf.
▶
Kryosphäre f
nesouvislý obal Země tvořený ledem (především v
ledovcích),
sněhovou pokrývkou a
permafrostem. Kryje se tedy s částí
hydrosféry,
pedosféry a
litosféry. Klimatickými podmínkami utváření kryosféry se zabývá
glacioklimatologie. Viz též
chionosféra.
▶
Kugelblitz m
jev, který bývá popisován jako koule o průměru většinou 10 až 20 cm (někdy také 1 až 2 cm nebo někdy až 1,5 m), obvykle červené, oranžové nebo žluté barvy. Vyskytuje se za
bouřky a často, ne však vždy, po
úderu blesku v jeho blízkosti. Koule rychle sestupuje z
oblaku a pak volně pluje
vzduchem a často vniká do domů komínem, otevřenými dveřmi nebo okny. Dopadne-li koule do nádoby s vodou, dojde ke značnému zahřátí vody. Na lidském těle působí těžké popáleniny. Zánik koule bývá provázen někdy praskáním, rachotem až explozí, někdy zanikne tiše, zpravidla však zanechá ostrý zápach. Uvedené poznatky jsou zobecněním několika tisíc subj. pozorování. Dosud se nepodařilo u kulového blesku změřit žádnou el. veličinu. Vznik kulového blesku vysvětluje několik desítek teorií, od chem. reakcí až po vlnovod s dodávanou vnější energií o frekvenci několika stovek MHz (podle P. L. Kapici). Někteří současní autoři dávají kulový blesk do přímé souvislosti s běžnými
blesky, např. v tom smyslu, že svinutím
kanálu blesku vznikne uzavřený plazmatický útvar, který je následně po určitou dobu schopen vlastní existence. V literatuře se dnes uplatňují i představy, že kulový blesk vzniká po úderu obyčejného blesku do místa, kde je v zemi silně omezena možnost rychlého prostorového rozložení el. náboje přeneseného bleskem. V omezeném objemu těsně pod zemským povrchem pak může dojít k bouřlivým dějům, které vytvoří přibližně kulový útvar tvořený vlákny hořících oxidů kovů, jenž přejde do vzduchu a je v něm dále unášen. Barva takto vzniklého kulového blesku pak může souviset se spalováním místních složek půdy při původním úderu blesku. Kulový blesk poprvé popsal franc. fyzik F. D. Arago v r. 1838.
▶
Kugelkondensator m
zemský pojem používaný při popisu základní el. struktury atmosféry, zejména v souvislosti s
elektřinou klidného ovzduší. Záporná deska je tvořena zemským povrchem, kladná deska
elektrosférou.
▶
Kugelpyranometer n
syn. pyranometr sférický – přístroj k měření
krátkovlnného záření dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. Mezi kulové pyranometry patří
lucimetry. Viz též
záření cirkumglobální.
▶
künstliche Radioaktivität f
radioaktivita atmosféry vyvolaná lidskou činností, např. nukleárními nebo termonukleárními výbuchy, únikem z jaderných reaktorů, manipulací s radioaktivními materiály apod.
▶
künstliche Wetterbeeinflussung f
každý umělý zásah člověka do přirozeného průběhu atm. procesů cestou zpravidla krátkodobé a lokální změny fyz. nebo chem. vlastností části atmosféry technickými prostředky. Je to především
ovlivňování vývoje oblaků, srážek a mlh, zeslabení nebo likvidace
přízemních mrazíků apod. Patří sem i tzv. antropogenní ovlivňování počasí jako označení pro obvykle nežádoucí ovlivňování průběhu počasí negativními účinky lidské činnosti, zejména průmyslu a energetiky. Umělé ovlivňování počasí může mít význam v různých oborech, zejména v zemědělství, dopravě, ve vojenství atd. Viz též
infekce oblaků umělá,
ventilátory protimrazové.
▶
künstliche Wolke f
oblak vznikající v důsledku lidské činnosti. Mezi umělé oblaky řadíme
kupovité oblaky vytvářející se nad komíny nebo chladícími věžemi průmyslových a energetických komplexů, při požárech způsobených člověkem, jaderných výbuších, dále
kondenzační pruhy za letadly apod. Většinou jde o
místní oblačnost. Viz též
oblak průmyslový,
oblak radioaktivní.
▶
Kurortklimatologie f
syn. balneoklimatologie - část
lékařské klimatologie zabývající se klimatem lázeňských míst jako jedním z hlavních činitelů komplexní lázeňské léčby. Do lázeňské klimatologie spadá i vyhledávání míst s příznivým klimatem k využití pro klimatickou lázeňskou léčbu, resp. rekreaci. Viz též
klimatoterapie.
▶
Kuroschio m
teplý
oceánský proud v západním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Směřuje z oblasti Filipín k jihovýchodnímu pobřeží Japonska, jehož klima zmirňuje. Setkává se zde se studeným
proudem Ojašio a míří k východu, kde přechází do Severního tichomořského proudu.
▶
Kürzestfristvorhersage f
předpověď počasí na dobu 0 až 12 hodin nebo kratší, např. na dobu 0 až 6 hodin. Mezi tento druh předpovědí patří např.
letecké předpovědi počasí, předávané ve formě předpovědí typu trend nebo TAF, specializované předpovědi pro zimní údržbu silnic, popř. předpovědi pro další aktivity ovlivňované počasím. Často se využívá objektivní extrapolační nowcasting srážek nebo oblačnosti využívající zejména
metod dálkové detekce. V současné době se provozují též hybridní systémy optimálně využívající jak metod dálkové detekce, tak
numerických modelů předpovědi počasí. Viz též
předpověď počasí krátkodobá,
nowcasting.
▶
kurzfristige Vorhersage f
předpověď budoucího stavu počasí v daném místě nad určitou oblastí nebo územím na období od 12 hodin do 3 dnů. Pro její zpracování se v současnosti používá především
numerických předpovědí počasí. Viz též
předpověď počasí střednědobá,
dlouhodobá,
velmi krátkodobá.
▶
kurzwellige Strahlung f
v meteorologii elmag.
záření o vlnových délkách kratších než 3 µm. Viz též
záření dlouhovlnné.
▶
Kurzzeitkonzentration von Fremdstoffen in der Luft f
stř. hodnota koncentrace
znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.). Vyjadřuje krátkodobé extrémní hodnoty
znečištění ovzduší způsobem postačujícím pro praxi.
▶
Küstenklima n
klima pobřežních oblastí. V případě oceánů a okrajových moří jde o
oceánické klima; pobřeží omývaná studenými
oceánskými proudy a pobřeží vnitřních moří mají oproti tomu větší
kontinentalitu klimatu.
▶
Küstennebel m
podle S. P. Chromova
advekční mlha, která se tvoří v
mořském vzduchu postupujícím z teplého moře nad chladnou pevninu, často daleko do vnitrozemí. Bývá spojena se silným větrem a má značný vert. rozsah. Někteří autoři rozšiřují význam pojmu pobřežní mlha na všechny mlhy vznikající v pobřežních oblastech následkem teplotních rozdílů mezi mořem a pevninou i na
mořské mlhy pronikající nad pevninu. Viz též
garua.
▶
Küstenwinde m/pl
starší označení pro
brízu.
▶
Küstenwinde m/pl
starší označení pro
brízu.
▶
Kuzmin-Formel f
vzorec pro výpočet měs. hodnot výparu ze sněhu a ledu. Má tvar:
kde
V je výpar za měsíc v mm,
n počet dní v měsíci,
prům. měs. rychlost větru v m.s
–1 ve výšce 10 m nad povrchem sněhu,
tlak nasycené vodní páry v hPa odpovídající prům. měs. teplotě vzduchu a
je prům. měs. hodnota
tlaku vodní páry ve vzduchu v hPa zjištěná měřením. Analogického vzorce lze použit i pro výpočet denní hodnoty výparu ze sněhu (pro
n = 1 a denní průměry příslušných veličin).
