▶
Macroburst m
[makrobé(r)st] –
downburst velkého měřítka s horiz. průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s
–1. Macroburst je
nebezpečný meteorologický jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako
tornádo.
▶
Magnetopause f
vnější hranice
magnetosféry, ležící ve výšce řádově 10 zemských poloměrů na denní straně Země, na noční straně tvořící magnetický chvost Země dlouhý několik stovek tisíc km. Poloha magnetoupauzy je dána podmínkou rovnosti tlaku
slunečního větru a tlaku magnetického pole Země.
▶
Magnetosphäre f
oblast
atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení
slunečního větru. Magnetická síla odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry. Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena na tloušťku odpovídající přibližně deseti zemským poloměrům (tj. ca 60 000 km) a siločáry magnetického pole jsou zde uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km). Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry. Směrem dolů interaguje zemská magnetosféra s
ionosférou.
▶
Magnus-Formel f
empir. vzorec pro závislost tlaku nasycené vodní páry
es nad rovinným vodním povrchem na teplotě vzduchu. Má tvar:
kde e
s0 = 6,10 hPa je
tlak nasycené vodní páry při 0 °C a
T teplota vzduchu ve °C. Z Magnusova vzorce vyplývá, že tlak nasycené vodní páry je funkcí pouze teploty vzduchu. Vzorec je použitelný i pro
přechlazenou vodu. Viz též
vztah Thomsonův.
▶
Mach-Zahl f
relativní číslo, vyjadřující poměr rychlosti proudění, resp. rychlosti letu
v k rychlosti zvuku
c.
Pro
mezinárodní standardní atmosféru ICAO je hodnota
c dána vztahem
kde
T je
teplota vzduchu v K;
c vychází v m.s
–1. Viz též
vlna rázová,
třesk sonický,
kritéria podobnostní.
▶
mächtige Wolken f/pl
vert. silně vyvinuté
kupovité nebo
vrstevnaté oblaky, zejména druhu
cumulonimbus,
cumulus congestus nebo
nimbostratus.
▶
Mächtigkeit einer Wolke f
▶
Mächtigkeit f
vert. vzdálenost mezi dvěma
izobarickými plochami měřená v geometrických nebo
geopotenciálních metrech. V meteorologii se užívá u
map relativní topografie.
▶
Main Trunk
spojovací okruh mezi
světovými meteorologickými centry Světové služby počasí, který je vyhrazený pro přenos met. dat a informací. Tento okruh prochází např.
regionálním telekomunikačním centrem Světové služby počasí v Praze.
▶
Makroklima n
klima utvářené převážně vlivy
atmosférických vírů s vert. osou v oblastech o horiz. rozměru aspoň stovek km. Určujícím faktorem makroklimatu je
všeobecná cirkulace atmosféry a
energetická bilance závisející na zeměp. šířce a na rozložení pevnin a oceánů. Horní hranicí makroklimatu je
tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž
aktivní povrch již nepodmiňuje utváření
mezoklimatu, která tedy závisí na vert. rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu. Met. měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují
klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor. V názorech na horiz. i vert. rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geogr. oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj. Čes. pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal. Viz též
kategorizace klimatu,
makroklimatologie.
▶
Makroklimatologie f
část
klimatologie zabývající se
makroklimatem. Studuje vlastnosti
klimatických pásem Země, klima pevnin a oceánů a jejich částí většího plošného rozsahu. Lze však hovořit např. nejen o makroklimatologii stř. zeměp. šířek, nýbrž i o makroklimatologii Čech, Moravy apod. Viz též
mezoklimatologie,
mikroklimatologie.
▶
Makrometeorologie f
část
meteorologie pojednávající o met. dějích velkého měřítka. Jedná se o děje charakterizované přítomností
atmosférických vírů s vert. osou rotace a s poloměry řádu nejméně stovek km. Viz též
mezometeorologie,
mikrometeorologie.
▶
makroskopisches Modell n
pojem někdy používaný v souvislosti s modely proudění v tekutinách. Odpovídá zákl. úrovni popisu proudění, kdy se zcela abstrahuje od přímého vyjádření molekulárních dějů a proudící tekutina se v plném rozsahu uvažuje jako kontinuum.
▶
mamma
(mam) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Má tvar zaoblených výběžků podoby prsů, které visí na spodní straně oblaku. Vyskytuje se u
druhů cirrus,
cirrocumulus,
altocumulus,
altostratus,
stratocumulus a nejčastěji
cumulonimbus.
▶
Manometer n
přístroj určený k měření rozdílu tlaku buď mezi dvěma uzavřenými prostory, nebo uzavřeným prostorem a okolní atmosférou. Jako manometr může sloužit po malých konstrukčních úpravách
tlakoměr.
▶
manometrisches Thermometer n
kapalinový teploměr, jehož čidlem je ocelová nádobka naplněná rtutí (kapalinou) a spojená kapilárním vedením s
Bourdonovou trubicí, sloužící jako indikátor tlakových změn v nádobce.
▶
Margules-Gleichung f
vzorec, který vyjadřuje úhel sklonu
frontální plochy v závislosti na rychlosti proudění a teplotě
vzduchových hmot po obou stranách
frontální plochy. Pro
stacionární frontu ho odvodil M. Margules (1906) ve tvaru
kde
α je úhel
sklonu atmosférické fronty,
λ Coriolisův parametr,
g velikost tíhového zrychlení,
T1 teplota v K a
v1 rychlost proudění studeného vzduchu,
T2 teplota a
v2 rychlost proudění teplého vzduchu. Předpokládá se při tom, že obě proudění jsou geostrofická a rovnoběžná s frontální plochou. Viz též
vítr geostrofický.
▶
maritime Luft f
syn. vzduch maritimní, vzduch oceánský –
vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad mořem. V typech vymezených
geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od
pevninského vzduchu především větší
vlhkostí vzduchu, menší
průměrnou denní i
průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu aj.
▶
maritime Meteorologie f
speciální disciplína
meteorologie zabývající se interakcemi mezi moři (oceány) a atmosférou, tj. zvláštnostmi vlivu moří a oceánů na atm. procesy jak místního rozsahu (pobřežní cirkulační systémy a jevy), tak procesy
všeobecné cirkulace atmosféry. Součástí mořské meteorologie je
meteorologie námořní. Mořská meteorologie vychází ze systému met. pozorování přímo na oceánech (pomocí bójí) a také z informací
meteorologických družic či specializovaných družic pro sledování oceánů, ze zpráv z letadel a z měření meteorologických
radarů. Pozorování na
meteorologických lodích se v polovině 20. století rozvinulo zejména v sev. části Atlantského oceánu. Síť devíti stálých lodí NAOS (North atlantic observation system), vytvořená roku 1948, sloužila především zabezpečování letecké dopravy mezi Evropou a Amerikou. V souvislosti s rozvojem nových zabezpečovacích systémů byla síť NAOS redukována. Od roku 1978 byly v rámci NAOS v činnosti tyto stálé lodě: C (Sovětský svaz, 52°45' s. š., 35°30' z. d.), L (Velká Británie, 57° s. š., 20° z. d.), M (Nizozemsko, Norsko a Švédsko, 66° s. š., 2° v. d.) a R (Francie, 47° s. š., 17° z. d.). Činnost stacinonárních lodí skončila na konci roku 2009, kdy svůj provoz ukončila norská loď Polarfront. Pravidelné informace o povětrnostních podmínkách se ale stále získávají z výzkumných, obchodních a oceánských lodí. Viz též
loď meteorologická.
▶
maritime Meteorologie f
odvětví
aplikované meteorologie, jež využívá zejména poznatků
synoptické a
dynamické meteorologie pro řešení speciálních otázek souvisejících s lodní dopravou po mořích a oceánech. Jejím cílem je přispět k bezpečnosti a hospodárnosti lodního provozu.
▶
maritimes Klima n
syn. klima maritimní – klima s výraznou
oceánitou klimatu.
▶
Maritimität f
syn. maritimita klimatu – souhrn vlastností klimatu podmíněných působením oceánu na procesy
geneze klimatu, v protikladu ke
kontinentalitě klimatu. Hlavními faktory jsou oproti pevnině velká tepelná setrvačnost vody v důsledku jejího
měrného tepla, průsvitnosti a promíchávání, dále větší
výpar a menší
turbulentní tření v atmosféře nad mořskou hladinou. Oceánita klimatu je typická pro pobřeží oceánů, pokud nejsou výrazně ovlivňována studenými
oceánskými proudy, může však zasahovat ve směru
převládajícího proudění dále na pevninu, čemuž napomáhá případná přítomnost rozsáhlých vodních ploch, především vnitřních moří. Velkou oceánitu klimatu mívají hřebeny hor, a to i ve značné vzdálenosti od oceánu. V oblastech s oceánickým klimatem se vyskytuje nevýrazný roční i denní chod teploty vzduchu s opožďováním jejího roč. maxima a minima oproti
slunovratům. Dalšími projevy oceánity klimatu jsou větší vlhkost vzduchu, rychlost větru a množství srážek. Ty v takových oblastech bývají rovnoměrněji rozloženy během roku, přičemž ve středních zeměpisných šířkách se případné
srážkové maximum vyskytuje v zimě. Viz též
index kontinentality.
▶
Marshall-Palmer-Formel f
▶
Marshall-Palmer-Spektrum n
▶
Marshall-Palmer-Verteilung f
syn. spektrum Marshallovo–Palmerovo –
rozdělení velikosti dešťových kapek, které stanovili J. S. Marshall a W. M. Palmer v roce 1948 na základě měření na zemském povrchu. Vyjadřuje hustotu rozdělení četnosti
f(D) [m
–3mm
–1] pro
dešťové kapky o
ekvivalentním průměru D [mm] a má tvar:
přičemž parametry rozdělení nabývají hodnot
N0 = 800 m
–3mm
–1 a
λ = 4,1
IR–0,21 mm
–1, kde
IR [mm.h
–1] značí
intenzitu srážek. Marshallovo–Palmerovo rozdělení velikosti kapek se i v současnosti považuje za vhodnou reprezentaci časově a prostorově středovaného spektra velikosti dešťových kapek, zejména u deště z
vrstevnaté oblačnosti středních zeměpisných šířek.
▶
Marshall-Palmer-Verteilung f
▶
maskierte Front f
atmosférická fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní
synoptické mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních
radiačních inverzí teploty vzduchu, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv
fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené
křivky teplotního zvrstvení atmosféry.
▶
mäßige Brise f
vítr o prům. rychlosti 5,5 až 7,9 m.s
–1 nebo 20 až 28 km.h
–1. Odpovídá čtvrtému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
Matschwetter n
obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího
nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.
▶
maximal mögliche Sonnenscheindauer f
časový interval od východu do západu Slunce, vztahující se k místu měření se skutečným obzorem. Efektivně možný sluneční svit se rovná
astronomicky možnému trvání slunečního svitu zmenšenému o dobu, po kterou je
slunoměr zastíněn překážkami nad
ideálním, tj. volným obzorem. V efektivně možném slunečním svitu se tedy do značné míry projevuje umístění stanice v terénu; je rozdílný na stanicích rovinných, svahových, údolních, vrcholových atd.
▶
Maximalwindkarte f
met. mapa, na které jsou zobrazeny výšky s maximální
rychlostí větru, dále je na nich zobrazena velikost maximální
rychlosti větru, v závislosti na
směru větru, a rychlost větru ve stanovených hladinách nad i pod hladinou maximálního větru. Využívá se zejména při
meteorologickém zabezpečení letectva. Viz též
vítr maximální.
▶
Maximumtemperatur f
nejvyšší hodnota
teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách
SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí maximální teplota za období od 06 do 18 UTC ve zprávě z 18 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je maximální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním
klimatologickým termínem.
Maximální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených
elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se maximální teplota dosud měří
maximálním teploměrem. V předpovědích počasí je maximální teplota obvykle označována jako nejvyšší denní teplota. Viz též
teploty vzduchu extrémní.
▶
Maximumthermometer n
teploměr používaný v meteorologii pro měření
maximální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji bývá užíván
skleněný rtuťový teploměr se zúženým průřezem kapiláry nad nádobkou. Tímto průřezem rtuť proniká pouze při zvyšování teploty, při poklesu teploty dojde v tomto místě k přetržení rtuťového sloupce, jehož délka v kapiláře určuje dosažené teplotní maximum. Po přečtení údaje se teploměr nastaví pro další měření sklepáním (na stejném principu je založen lékařský teploměr). Instaluje se v
meteorologické budce ve vodorovné poloze. V meteorologii se používal i k přibližnému určení nejvyšší denní intenzity
globálního a odraženého slunečního záření jako součást
pyranometru Aragova–Davyova. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z maximálního teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s
elektrickým teploměrem.
▶
Mayers-Formel f
vztah mezi
měrným teplem plynů za stálého tlaku a měrným teplem plynů za stálého objemu, uváděný ve tvaru:
kde
cp je měrné teplo daného plynu za stálého tlaku,
cv měrné teplo za stálého objemu a
R měrná plynová konstanta. Mayerův vztah platí přesně pouze pro
ideální plyn. Uvedený vztah, který objevil a formuloval něm. lékař a fyzik J. R. von Mayer v r. 1867, má časté uplatnění v
termodynamice atmosféry.
▶
Medicane n
cyklona o průměru několik málo stovek kilometrů, která se vyskytuje v průměru jednou až dvakrát za rok v oblasti Středomoří, případně Černomoří, a to obvykle v
chladném pololetí. Svým vzhledem na
družicových snímcích připomíná
tropickou cyklonu a projevuje se přívalovými srážkami, silným větrem a vysokými vlnami. Pro medikán je typická kruhová oblast s malou
oblačností ve
středu cyklony, podobající se
oku tropické cyklony. Kolem centra se spirálovitě otáčejí výrazné oblačné pásy s výskytem
konvektivních bouří často velmi silné intenzity. V centru medikánu je relativně vyšší teplota vzduchu než v okolí a charakteristické je pro něj též minimum
rychlosti větru. V bezprostředním okolí centra je rychlost větru maximální a v ojedinělých případech zde může dosáhnout síly
orkánu.
Vznik a vývoj medikánu je podmíněn fyzikálními mechanizmy, které jsou určující jak pro tropické cyklony, tak pro baroklinní
mimotropické cyklony. Medikán se vytváří nad relativně teplým mořem, které je hlavním zdrojem vlhkosti i energie potřebné pro
cyklogenezi. Podstatnou roli hrají zejména uvolňování
latentního tepla při
kondenzaci vodní páry, příp. toky
zjevného tepla od moře do atmosféry. Pro generování a udržení potřebných
výstupných pohybů vzduchu jsou nutné často též dostatečně silná
baroklinita ve spodní
troposféře, spojená např. s
výškovou brázdou nebo
izolovanou cyklonou, a instabilní
teplotní zvrstvení atmosféry, které se vyskytují zpravidla při
vpádech studeného vzduchu z vyšších zeměp. šířek.
Termín medikán je odvozen z anglických slov „
Mediterranean“ a „hurri
cane“, proto je někdy nevhodně označován jako „středomořský
hurikán“. Viz též
cyklona subtropická.
▶
mediocris
(med) [medyokris] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupy stř. vertikálního rozsahu a vrcholek oblaku má jen poměrně malé výběžky. Vyskytuje se pouze u oblaků
druhu cumulus. Viz též
humilis,
congestus.
▶
Medizinklimatologie f
součást
humánní bioklimatologie, která studuje vlivy klimatu na zdraví a nemoci člověka. Jejím cílem je jednak zlepšení (ozdravení) přírodních, zvláště atm. podmínek pro život člověka, jednak využití příznivých vlastností klimatu k léčbě a rekreaci, popř. preventivní upozorňování na biometeorologicky nepříznivé změny počasí. Viz též
nemoci meteotropní,
předpověď biometeorologická.
▶
Medizinmeteorologie f
odvětví
aplikované meteorologie zkoumající
meteorologické prvky a
jevy, popř. jejich soubory ve vztahu ke zdraví člověka. Zvláštní pozornost věnuje
meteotropním nemocem, vnímavosti lidí na průběh počasí, tzv.
meteosenzibilitě a využití klimatu pro léčení nemocí a utužování zdraví, tzv.
klimatoterapii. V ČR se pojem lékařská meteorologie považuje za syn. lékařské
bioklimatologie. Viz též
lázně klimatické,
klimatologie lékařská.
▶
medizinmeteorologische Vorhersage f
▶
Meereshöhe f
vert. vzdálenost hladiny, bodu nebo definovaného místa od stř. hladiny moře. V angl. terminologii se pro nadmořskou výšku používají termíny: „elevation“, jde-li o nadm. výšku objektů na zemském povrchu nebo objektů pevně spojených se zemským povrchem a „altitude“, jedná-li se o nadm. výšku objektů nad zemským povrchem; nebo obecnější termín „height above mean sea level“. V češtině a slovenštině existuje jediný termín „nadmořská výška“.
▶
Meeresoberflächentemperatur f
(SST, z angl. sea surface temperature) – teplota vody na mořské hladině nebo v její blízkosti do hloubky několika metrů. V prvním případě se určuje na základě
družicových meteorologických měření, v druhém případě na
námořních meteorologických stanicích. Teplota povrchové vrstvy vody vykazuje podstatně menší gradienty a méně výrazný
denní a
roční chod než
teplota povrchu pevniny, což je způsobeno neustálým promícháváním vody, jejím větším objemovým
měrným teplem a částečnou propustností pro
přímé sluneční záření. Teplota povrchu moře významně ovlivňuje
interakci atmosféry a oceánu, proto patří k důležitým vstupům do
modelů numerické předpovědi počasí i do
modelů klimatu.
▶
Meernebel m
advekční mlha, vznikající nad mořem ve
vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Proto jsou hlavními oblastmi tvorby mořské mlhy oblasti, kde se setkávají
oceánské proudy o různé
teplotě povrchu moře, např. u Newfoundlandu na styku
Golfského a
Labradorského proudu nebo východně od Japonska na rozhraní
proudu Kurošio a
proudu Ojašio. Mořská mlha se zde často tvoří především v létě. Viz též
mlha pobřežní.
▶
megathermales Klima n
málo používané označení pro
tropické dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem, vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. Podle C. W. Thornthwaitea zde
potenciální výpar přesahuje 1 140 mm za rok. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
▶
Mehrfachblitz m
blesk, který se skládá ze dvou nebo více
dílčích výbojů. Tyto blesky tvoří asi polovinu všech
blesků mezi oblakem a zemí. Viz též
blesk jednoduchý.
▶
mehrschichtige Tropopause f
dvě i více vrstev, odpovídajících definici
tropopauzy, které leží kvazihorizontálně nad základní neboli první tropopauzou. Vícevrstvá tropopauza se vyskytuje nejčastěji v subtropických oblastech v souvislosti se
subtropickým tryskovým prouděním. Viz též
listovitost tropopauzy.
▶
mechanische Konvektion f
nevh. označení pro
vynucenou konvekci.
▶
mechanische Turbulenz f
turbulence vyvolaná mech. příčinami. Vytváří se zejména v
mezní vrstvě atmosféry působením
vertikálního střihu větru, který je důsledkem
tření proudícího vzduchu o zemský povrch, dále vzniká při obtékání orografických překážek a nerovností zemského povrchu (orografická turbulence). Mechanická turbulence se však může vytvářet i ve
volné atmosféře působením vertikálního i
horizontálního střihu větru vzniklých z dyn. příčin, a to v oblastech silné
baroklinity nebo
tryskového proudění a v blízkosti atm. diskontinuit, jako např. v oblasti
tropopauzy, v blízkosti hranic
inverzí teploty,
frontálních ploch apod. Mechanická turbulence, při jejímž vzniku se bezprostředně neuplatňuje vliv zemského povrchu, tedy zpravidla turbulence ve volné atmosféře vznikající z dyn. příčin, se obvykle označuje jako dynamická turbulence. Viz též
vlny Helmholtzovy.
▶
Meridionalaustausch m
přenos
vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. šířkami v důsledku
meridionální cirkulace. Ve spodní
troposféře sev. polokoule je tato výměna realizována pronikáním studených vzduchových hmot k jihu a teplých vzduchových hmot k severu. V systému
všeobecné cirkulace atmosféry je mezišířková výměna vzduchu realizována v souvislosti s
cirkulačními buňkami (
Hadleyova buňka,
Ferrelova buňka,
polární buňka), eventuálně ve vyšších vrstvách atmosféry je spojena s transportem např.
ozonu v rámci
Brewerovy–Dobsonovy cirkulace. Viz též
vpád teplého vzduchu,
vpád studeného vzduchu.
▶
meridionale Zirkulation f
▶
meridionale Zirkulationskomponente f
průmět
vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině
všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní poledník. Pokud je meridionální složka cirkulace orientována od jihu k severu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též
cirkulace meridionální,
složka cirkulace zonální.
▶
meridionaler Trog m
nejčastěji
brázda nízkého tlaku vzduchu v mírných zeměp. šířkách, jejíž
osa je orientována ve směru poledníků. Na její záp. straně převládá sz. až sev. proudění, které přenáší na sev. polokouli většinou studené
vzduchové hmoty, a na vých. straně naopak již. proudění přenášející teplé vzduchové hmoty. Tato brázda značně podporuje
meridionální výměnu vzduchu. Viz též
brázda nízkého tlaku vzduchu zonální,
proudění meridionální.
▶
Meridionalindex m
syn. index meridionality –
index cirkulace vyjadřující intenzitu
mezišířkové výměny vzduchu v důsledku
meridionální cirkulace v dané oblasti. Jako index meridionální cirkulace lze použít např. zonální složku
horizontálního tlakového gradientu zprůměrovanou podél vhodně zvolené části určitého poledníku, velikost meridionální složky
geostrofického větru zprůměrovanou v uvažované oblasti, popř. počet
izobar protínajících rovnoběžku ve zvoleném úseku apod. Viz též
index zonální cirkulace.
▶
Mesobare f
u nás dnes jen velmi zřídka užívané označení pro
izobaru s prům. tlakem vzduchu 1013 hPa, které zřejmě historicky pochází z německé jazykové oblasti. Mezobara pak na
klimatologických mapách odděluje oblast vyššího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami nad 1013 hPa se potom nazývají pliobary, popř. pleiobary) od oblasti nižšího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami pod 1013 hPa se v tomto pojetí nazývají miobary popř. meiobary). Viz též
meion,
pleión.
▶
Mesoklima n
klima oblastí o horiz. rozměru obvykle jednotek až desítek km, v němž se kromě vlivů cirkulačních prvků s vert. osou vírů výrazně uplatňují i vlivy cirkulačních prvků s horiz. osou vírů. Je klimatem prostoru, ve kterém se projevují vlivy tření o zemský povrch a v němž se uplatňuje vert. promíchávání vzduchu
turbulencí ve větší míře než u
makroklimatu. Vert. rozsah mezoklimatu je dán polohou
planetární mezní vrstvy atmosféry, která je horní hranicí mezoklimatu. Je to prostor, v němž mezoklimatické vlastnosti překrývají vlastnosti místně klimatické a mikroklimatické. Viz též
kategorizace klimatu,
mikroklima,
klima místní,
mezometeorologie.
▶
Mesoklimatologie f
část
klimatologie zabývající se
mezoklimatem. Zkoumá především
klimatotvorné faktory, které modifikují
makroklima na mezoklima, a specifické vlastnosti mezoklimatu, jako např. zvláštnosti cirkulačních poměrů (podmínek), rozložení srážek, šíření exhalátů apod. Mezoklimatologie se opírá jednak o standardní met. měření a pozorování, jednak o speciální metody (
stožárová meteorologická měření) a jiná měření vert. gradientů
meteorologických prvků. Za součást mezoklimatologie lze považovat
klimatologii znečištění ovzduší.
▶
Mesometeorologie f
syn. mezosynoptická meteorologie, mezoměřítková meteorologie – část
meteorologie pojednávající o met. procesech a jevech
mezosynoptického měřítka. K mezometeorologickým jevům patří např.
konvektivní bouře,
mezosynoptické cyklony,
tornáda,
místní cirkulace aj. Viz též
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
Mesopause f
horní hranice oblasti s prudce klesající teplotou (mezosféry). Odděluje
mezosféru a
termosféru; leží ve výšce kolem 85 km nad zemským povrchem.
▶
mesoskaliger konvektiver Komplex m
(MCC), syn. komplex konvektivní mezoměřítkový –
mezosynoptický konvektivní systém (MCS) jednoznačně definovaný na základě pozorování z
geosynchronních meteorologických družic tvarem a rozměry
teplotního pole horní hranice oblačnosti a dobou trvání (Maddox, USA, 1980). U MCS splňujícího podmínky pro klasifikaci jako MCC musí plocha chladné horní hranice oblaků o teplotě T ≤ –32 °C přesáhnout 10
5 km
2 a vnitřní plocha
horní hranice oblačnosti o teplotě T ≤ –52 °C přesáhnout 5.10
4 km
2. Obě podmínky musí být splněny po dobu ≥ 6 h. Tvar MCC je poměrně symetrický s hodnotou poměru rozměrů podél vedlejší a hlavní osy ≥ 0,7 v době maximálního plošného rozsahu.
Mezoměřítkové konvektivní komplexy jsou málo pohyblivé a často doprovázené dlouhodobými intenzivními srážkami, silným větrem,
krupobitím a velkým množstvím
blesků; nelze vyloučit ani výskyt
tornád. MCC může vzniknout spojením několika původně samostatných
bouří, nejčastěji
multicel nebo
supercel, do jednoho velkého celku v prostředí se slabým okolním prouděním. Jako MCC však může být na základě
družicových měření označena i konvektivní bouře, klasifikovaná současně na základě
měření radarových jako
squall line.
▶
mesoskaliger konvektiver Komplex m
▶
mesoskaliges Konvektionssystem n
(MCS), syn. systém konvektivní mezoměřítkový – organizovaná soustava oblaků druhu
cumulonimbus, která vytváří souvislou oblast
konvektivních srážek o horizontálním rozměru nejméně 100 km alespoň v jednom směru a je doplněna oblastí se
stratiformními srážkami. MCS mohou zahrnovat dílčí
konvektivní bouře typu
multicel i
supercel, přičemž během vývoje MCS se jejich struktura zpravidla vyvíjí. Prostorové uspořádání
konvektivní i
vrstevnaté oblačnosti může nabývat různých forem. Příkladem lineární struktury MCS je
squall line, příp.
bow echo, dosahuje-li alespoň přibližně požadovaných rozměrů; příkladem oválně uspořádaného MCS je
MCC. Vzhledm k definici jednotlivých druhů MCS na základě radarových, resp. družicových měření se zmíněné druhy mohou překrývat.
Podle způsobu vzniku se rozlišují dva typy MCS. První typ vzniká poměrně rychle, a to velkoplošnou iniciací konvekce např. v prostředí
atmosférické fronty. MCS druhého typu vzniká z jednotlivých konvektivních bouří spojením jejich bazénů studeného vzduchu, kde výsledná
gust fronta je schopna iniciovat nové
konvektivní buňky takřka po celém svém rozsahu. Typická doba existence MCS je 10 hodin, přičemž vrstevnatá složka MCS a
kovadliny konv. složky mohou přetrvat i podstatně déle. Nad oceánem se MCS mohou transformovat v
tropické, příp.
subtropické cyklony.
▶
mesoskaliges Konvektionssystem n
▶
Mesosphäre f
část
atmosféry Země, ležící zhruba mezi 50 až 80 km výšky, tj. mezi
stratopauzou a
mezopauzou. Mezosféru vymezujeme při
vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; teplota vzduchu v ní s výškou klesá a v blízkosti horní hranice mesosféra dosahuje ve vysokých zeměp. šířkách v létě hodnot –80 až –90 °C, v zimě asi –40 až –50 °C. Podle přímých měření je proudění vzduchu v mezosféře značně proměnlivé. V blízkosti mezopauzy pozorujeme někdy v létě
noční svítící oblaky.
▶
mesosynoptische Skala f
▶
mesothermales Klima n
málo používané označení pro
mírné dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty
potenciálního výparu mezi 571 a 1 140 mm za rok. Z tohoto hlediska lze pod mezotermické klima částečně řadit i
suché klima. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
▶
Mesozoikum n
syn. druhohory – prostřední geologická éra v rámci
fanerozoika mezi
paleozoikem a
kenozoikem, zahrnující období před 252 – 66 mil. roků. Do této éry spadají tři periody:
trias,
jura a
křída. Během této éry se rozpadl permský superkontinent Pangea na kontinenty, které svým tvarem již připomínaly dnešní, avšak v odlišné vzájemné poloze. Mezozoikum se vyznačovalo velmi teplým klimatem, postupně rostla
humidita klimatu. Objevují se krytosemenné rostliny, které od té doby na Zemi dominují. Hlavní živočišnou skupinou mezozoika byli plazi, kteří ovládli souš i vzduch, vedle nich však již žili i ptáci a drobní savci. Zhoršování podmínek na konci křídy bylo završeno dopadem tzv. Chicxulubského meteoritu do Mexického zálivu v blízkosti poloostrova Yucatan. Drastické snížení
insolace vedlo k propadu produkce biomasy a spolu s
kyselým deštěm způsobilo vyhynutí většiny živočišných druhů, mj. dinosaurů.
▶
Mesozyklone f
1. Rotující vír spojený s
výstupným proudem v
supercele, který může mít jak cyklonální, tak anticyklonální směr rotace. Doba trvání výskytu mezocyklony je maximálně několik hodin a horizontální rozsah je 3–8 km. S mezocyklonou spojená vertikální
vorticita je řádu 10
–2 s
–1, vzniká transformací horizontální vorticity vzniklé v důsledku
vertikálního střihu větru. Pokles tlaku vzduchu v mezocyklóně přispívá ke stabilizaci a prodloužení života supercely. Mezocyklony jsou detekovatelné
dopplerovskými meteorologickými radary.
2. V čes. literatuře v minulosti používané označení
polární cyklony. V současnosti je někdy používáno jako syn. pro
mezosynoptickou cyklonu, což není příliš vhodné vzhledem k možné záměna s prvně uvedeným významem.
▶
Messung der atmosphärischen Radioaktivität f
určování
radioaktivity atmosféry, srážek a suchého spadu. Zjišťuje se jako radioaktivita:
a) aerosolu zachyceného na filtru, jímž byl prosát známý objem vzduchu;
b) odparku ze srážkové vody zachycené za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
c) spadu, tj. pevných
částic, které se usadily na vodorovném suchém nebo mokrém dnu sběrné nádoby za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
odebrané vzorky se měří pomocí zařízení indikujícího záření α,
β,
γ (popř. jen některých z nich) laboratorně nebo přímo v místě odběru (automatické systémy pro odběr a měření vzorků). V případě měření vzorků přímo v místě odběru výsledky zahrnují i příspěvek radionuklidů s krátkým poločasem přeměny, při laboratorních měřeních lze tento vliv eliminovat. Dále se provádí přímá měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu příslušnými detektory (např. Geiger-Müllerovy počítače, proporcionální počítače). Detektory mohou být umístěny na stacionárních měřicích místech, na
přízemních mobilních stanicích nebo na
radiosondách pro zjišťování
vertikálních profilů beta a gama záření. V případě přímého měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu měřená hodnota zahrnuje kromě složky atmosférické radioaktivity i složky odpovídající terestriálnímu a kosmickému záření. Radioaktivita ovzduší se obvykle vyjadřuje v jednotkách becquerel (Bq), a to pro spad v Bq.m
–2 a pro ovzduší v Bq.m
–3. Dříve používaná jednotka aktivity curie (Ci) souvisí s novou jednotkou becquerel vztahem 1 Bq = 2,7.10
–11 Ci, tj. 1 Bq = 27 pCi. Příkon dávkového ekvivalentu se vyjadřuje v jednotkách Sievert za hodinu (Sv.h
–1). Odběry vzorků a měření příkonu se provádí na vybraných met. stanicích, odebrané vzorky se předávají do měřicích laboratoří Radiační monitorovací sítě (RMS), výsledky měření prováděných na místě se průběžně předávají na centrální pracoviště RMS. Viz též
spad radioaktivní,
zpráva o příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (RAD).
▶
Messung der Bodengefrornis f
v
agrometeorologii zjišťování hloubky pod povrchem země, v níž dochází k mrznutí
půdní vody. Informace o hloubce promrznuti půdy je důležitá např. k posouzení nebezpečí poškození kořenové soustavy rostlin. Kromě zemědělství je využívána i některými technickými obory (nezámrzná hloubka ve stavebnictví). Měření promrzání půdy se provádí
půdními mrazoměry. Viz též
promrzání půdy,
měření teploty půdy.
▶
Messung der Bodentemperatur f
určení
teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolní vrstvou půdy.
Teplota půdy se měří ve °C
půdními teploměry v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm (v ČR jen 5, 10, 20, 50 a 100 cm) na pozemku s přirozeným složením půdy, porostlém ošetřovaným trávníkem. K měření se používají
půdní teploměry, a to
elektrické, případně
rtuťové. Viz též
měření promrzání půdy.
▶
Messung der Bremswirkung der Landebahnen f
soubor měření a postupů, kterými jsou získávány veličiny potřebné pro určení stavu drah ovlivněných povětrnostními vlivy. Změřené hodnoty brzdných účinků poskytované provozovatelem letiště pak musí být v souladu s regionálními postupy
ICAO uváděny ve
zprávách METAR a
SPECI v doplňujících informacích.
▶
Messung der Evapotranspiration f
▶
Messung der Landebahnsicht f
(RVR, Runway Visual Range) – objektivní postup při stanovení hodnot
dráhové dohlednosti na letištích. Dráhová dohlednost se z praktických důvodů nemůže měřit přímo nad vzletovou a přistávací dráhou. Ve smyslu platných předpisů se její měření uskutečňuje rovnoběžně s osou vzletové a přistávací dráhy ve vzdálenosti maximálně 120 m od této osy a ve výšce 7,5 FT, přičemž údaj o dráhové dohlednosti, který reprezentuje podmínky v bodě dotyku, má být z prostoru zhruba 300 m od prahu a ve směru příslušné dráhy. Měření RVR se provádí v případě, když
horizontální dohlednost klesne pod 2 000 m a to v kroku 25 m při RVR menší než 400 m, v kroku 50 m pro RVR v intervalu 400–800 m a v kroku 100 m při RVR větší než 800 m. Naměřené hodnoty jsou zakódovány jednak ve
zprávách METAR, jednak při změně dráhové dohlednosti (v souladu s kritérii v předpisu L3 – Meteorologie a stanovenými poskytovatelem
letecké meteorologické služby na základě konzultací s příslušným úřadem ATS, provozovateli a provozovatelelm letiště) ve
zprávách SPECI. K měření dráhové dohlednosti se používají
měřiče průzračnosti neboli transmisometry nebo měřiče
dopředného rozptylu neboli forward scatterometry. Dráhová dohlednost není měřena přímo. Transmisometry nebo forward scatterometry měří MOR a RVR je následně vyhodnocována automatizovaným meteorologickým systémem (AWOS). Viz též
systém RVR.
▶
Messung der Luftfeuchte f
určení obsahu vodní páry ve vzduchu v určitém místě atmosféry, zpravidla
relativní vlhkosti vzduchu nebo
tlaku vodní páry. Relativní vlhkost se měří v %, tlak vodní páry v hPa. Ostatní vlhkostní charakteristiky se v případě potřeby stanoví výpočtem s použitím hodnoty teploty a tlaku vzduchu změřených současně s
vlhkostí. Vlhkost vzduchu se měří
vlhkoměrem; na met. stanicích v ČR se používá vlhkostní
čidlo umístěné v
radiačním krytu. Dříve se měřila Augustovým
psychrometrem a
vlasovým vlhkoměrem umístěným v
meteorologické budce. Z údajů
meteorologických družic lze v důsledku pohlcování odraženého nebo vlastního záření zemského povrchu v
absorpčních pásech vodní páry určit
vertikální profil vlhkosti vzduchu.
▶
Messung der Lufttemperatur f
určení
teploty čidla
teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolním vzduchem. Pro met. účely se teplota vzduchu měří na základě
Celsiovy teplotní stupnice s přesností na desetiny °C, v některých zemích na základě
Fahrenheitovy teplotní stupnice. Měří se
elektrickým, případně také
kapalinovým nebo
bimetalickým teploměrem. Teploměr musí být stíněn nebo jinak chráněn před rušivými účinky
přímého slunečního záření. Na met. stanicích se proto umísťuje v
meteorologické budce nebo v
radiačním krytu. Zákl. přístroj pro měření teploty vzduchu je elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad zemským povrchem. K měření hodnot
extrémní teploty vzduchu za určité časové období se někdy ještě používají
maximální a
minimální teploměr, většinou se však tyto hodnoty získávají automatickým zpracováním údajů el. teploměru. Viz též
staniční teploměr.
▶
Messung der Luftverunreinigung f
zjišťování množství
znečišťujících příměsí v atmosféře. Při měření znečištění ovzduší se používá buď aerochemických metod (např. zachycování dané příměsi do chem. reagentu při průchodu známého množství znečištěného vzduchu), nebo fyz. metod (opt. pohltivost v dané části spektra
lidary apod.), atomové absorpce a dalších analytických metod. Výsledkem je zpravidla určení
koncentrace znečišťujících látek, u nás obvykle v rozměru hmotnost příměsi na objem vzduchu, např. v µg.m
–3, v anglosaské literatuře v poměrných číslech, často ppm (parts per million) nebo ppb (parts per billion). Měření znečištění ovzduší se organizuje zpravidla na více bodech kontinuálně či ve stacionárních nebo mobilních sítích měření. Časovou jednotkou měření je buď konečný časový interval čili
odběrová doba, nebo se měří kontinuálně okamžité hodnoty. Informace v reálném čase poskytuje monitorování znečištění ovzduší. Viz též
emise,
imise.
▶
Messung der Schadstoffbelastung der Luft f
zjišťování množství
znečišťujících příměsí v atmosféře. Při měření znečištění ovzduší se používá buď aerochemických metod (např. zachycování dané příměsi do chem. reagentu při průchodu známého množství znečištěného vzduchu), nebo fyz. metod (opt. pohltivost v dané části spektra
lidary apod.), atomové absorpce a dalších analytických metod. Výsledkem je zpravidla určení
koncentrace znečišťujících látek, u nás obvykle v rozměru hmotnost příměsi na objem vzduchu, např. v µg.m
–3, v anglosaské literatuře v poměrných číslech, často ppm (parts per million) nebo ppb (parts per billion). Měření znečištění ovzduší se organizuje zpravidla na více bodech kontinuálně či ve stacionárních nebo mobilních sítích měření. Časovou jednotkou měření je buď konečný časový interval čili
odběrová doba, nebo se měří kontinuálně okamžité hodnoty. Informace v reálném čase poskytuje monitorování znečištění ovzduší. Viz též
emise,
imise.
▶
Messung von meteorologischen Größen in der Grenzschicht und in der freien Atmosphäre f
meteorologické měření prováděné přístrojem umístěným nebo se pohybujícím v atmosféře nad její
přízemní vrstvou. Tento druh měření zahrnuje především
radiosondážní měření a většinu dalších přímých
aerologických měření, včetně
stožárových meteorologických měření. Do zavedení
radiosond počátkem 30. let 20. století byla měření v mezní vrstvě a ve volné atmosféře prováděna pomocí
meteorografů, vynášených do ovzduší balony nebo upoutanými
meteorologickými draky, případně přímo posádkami volných balonů. Viz též
sondáž ovzduší,
stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry.
▶
Meta-Daten einer meteorologischen Station pl
údaje o
meteorologické stanici, jmenovitě
indikativ stanice, jméno stanice,
souřadnice meteorologické stanice, období pozorování na stanici a změny ovlivňující reprezentativnost pozorování, informace o přístrojovém vybavení (typ, datum instalace), výšky senzorů nad zemí v místě, kde je přístroj umístěn (pro měření teploty, větru, srážek,
dohlednosti a pro
detektor počasí), a další informace (typ stanice,
standardní izobarická hladina pro stanice s
nadmořskou výškou stanice větší než 550 m, hlášení oblačnosti se
základnou pod úrovní stanice, vydávání zpráv
METAR,
SPECI a vydávání zpráv
CLIMAT). Pokud se zprávy z dané stanice zařazují do mezinárodní výměny met. informací, jsou metadata stanice uložena v databázi OSCAR/Surface
Světové meteorologické organizace.
▶
METAR-Meldung f
základní
meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná v pravidelných, zpravidla hodinových nebo půlhodinových časových intervalech. Zpráva METAR (Meteorological Aviation Report) se sestavuje na základě pozorování
pozemní meteorologické stanice na letišti a obsahuje kromě označení letiště a času pozorování údaje o
větru,
dohlednosti a
dráhové dohlednosti, o
stavu počasí, o
provozně význačné oblačnosti, o
teplotě vzduchu,
teplotě rosného bodu a o
tlaku vzduchu redukovaném na hladinu moře podle
mezinárodní standardní atmosféry (QNH). Zpráva METAR může obsahovat také informaci o stavu drah a
předpověď pro přistání trend. Viz též
počasí příznivé pro letecký provoz.
▶
Meteodrohne f
dron využívaný pro met. měření a pozorování. Viz též
stanice meteorologická letadlová.
▶
Meteogramm n
graf znázorňující
chod meteorologického prvku v určitém místě. Může znázornit jak výsledky měření určitého prvku, tak i jeho prognostické hodnoty. Horizontální osa vyjadřuje čas, na vertikální osu se vynáší hodnoty sledovaného meteorologického prvku, přičemž se často využívá více vertikálních stupnic k zobrazení více prvků současně. Může také sloužit k vyjádření průběhu
předpovědi počasí pro dané místo.
▶
Meteor n
v met. smyslu jev (úkaz) pozorovaný v atmosféře nebo na zemském povrchu. Může mít charakter
srážek, suspenzí a usazenin pevných nebo kapalných částic, vodních nebo jiných; může jím být také jev opt. nebo el. povahy. Podle složení a podmínek vzniku se meteory dělí na
hydrometeory,
litometeory,
fotometeory a
elektrometeory.
▶
Meteorograph m
přístroj pro současný záznam několika
meteorologických prvků (nejčastěji teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu) na jednu registrační pásku. Je upraven tak, aby mohl být zavěšen pod meteorologický balon nebo jiný dopravní prostředek a jím vynesen do
volné atmosféry. Je-li meteorograf vynášen balonem, je jeho záznam k dispozici až po sestupu přístroje na zem.
▶
Meteorologe m
odborník s příslušným meteorologickým formálním nebo neformálním vzděláním, který se v tematické oblasti
meteorologie profesně angažuje. Podle stupně vzdělání a dosažené praxe se v některých státech na doporučení
Světové meteorologické organizace rozeznávají meteorologové 1. až 4. třídy, což kvalifikačně pokrývá celou oblast od technických pracovníků v praxi až po meteorologický výzkum. Viz též
klimatolog,
synoptik,
prognostik.
▶
Meteorologie der atmosphärischen Grenzschicht f
▶
Meteorologie f
základní věda o
zemské atmosféře, o jejím
složení, vlastnostech, atmosférických procesech a jevech, a to včetně vazeb s ostatními složkami
klimatického systému a při uvažování vlivu Slunce a dalších kosmických faktorů. V nejširším smyslu meteorologie zahrnuje všechny
vědy o atmosféře včetně
klimatologie,
chemie atmosféry apod. V tomto smyslu pod ni spadá i
aeronomie, jakkoliv hlavním předmětem meteorologie jsou procesy a jevy v
troposféře. Jádrem meteorologie je
fyzika atmosféry, na kterou navazuje celá řada oborů
aplikované meteorologie a hraniční disciplíny, jako např.
biometeorologie a
hydrometeorologie. Podle měřítka studovaných jevů rozlišujeme především
synoptickou a
mezosynoptickou meteorologii, příp.
mikrometeorologii. Podle metod práce vymezujeme mj.
dynamickou meteorologii, podle studovaného prostředí dále označujeme např.
tropickou,
mořskou nebo
horskou meteorologii.
Počátky meteorologie sahají do antického Řecka. Důležitým mezníkem vývoje byla 1. polovina 17. století, kdy byly vynalezeny základní
meteorologické přístroje, čímž bylo zahájeno tzv. přístrojové období meteorologie. V souvislosti s
meteorologickými měřeními se etablovaly i jim příslušné obory, jako např.
aktinometrie,
fotometrie apod. Kromě získávání empirických vědeckých poznatků o atmosféře Země se především od poloviny 19. století rozvíjel systematický
monitoring atmosféry, na němž se v současnosti podílí rovněž
aerologie,
družicová a
radarová meteorologie. Neméně důležitou činností dnešní meteorologie je
předpověď počasí a vydávání případných
meteorologických výstrah.
Operativní úlohy meteorologie v jednotlivých státech plní národní
meteorologické služby, jejich koordinaci v celosvětovém měřítku se věnuje
Světová meteorologická organizace, v Evropě organizace
EUMETNET. Důležitými nástroji evropské spolupráce jsou dále
Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF),
EUMETSAT aj. Na mezinárodní spolupráci v oblasti met. výzkumu se podílí mj.
Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS) a
Evropská meteorologická společnost. Viz též
meteorologie v ČR.
▶
meteorologische Anomalie f
odchylka
meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná
proměnlivostí počasí. Na rozdíl od
klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou
povětrnostní situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem
povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např.
anomálie potenciální vorticity.
▶
meteorologische Anomalie f
odchylka
meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná
proměnlivostí počasí. Na rozdíl od
klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou
povětrnostní situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem
povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např.
anomálie potenciální vorticity.
▶
meteorologische Beobachtung f
získávání kvantitativních, popř. kvalitativních údajů o jednom nebo více
meteorologických prvcích a
jevech, prováděná především na stálých
meteorologických stanicích. Většina pozorování se provádí
meteorologickým měřením pomocí
meteorologických přístrojů, z nichž některé umožňují nepřetržité pozorování s danou
vzorkovací frekvencí; jinak meteorologická pozorování probíhají ve stanovených
pozorovacích termínech. Meteorologická pozorování můžeme dělit podle různých kritérií: podle místa pozorování na pozemní, námořní, letadlová a družicová, podle výšky nad terénem na
přízemní a
výšková, podle rozsahu na základní a
doplňková, podle času pozorování na
hlavní a
vedlejší, podle účelu na
klimatologická,
synoptická, letecká, aktinometrická,
aerologická apod. Viz též
pozorovatel meteorologický,
monitoring atmosféry.
▶
meteorologische Beratung f
jeden z pracovních nástrojů užívaných v
meteorologických službách v procesu přípravy
předpovědi počasí. Výsledkem konzultace je jednotný názor meteorologů na časové a prostorové aspekty předpovědi počasí v daný okamžik. V
ČHMÚ se meteorologická konzultace běžně užívá pro komunikaci centrálního a regionálních prognózních pracovišť.
▶
meteorologische Bergbeobachtung f
▶
meteorologische Bergstation f
meteorologická stanice zařazená do kategorie přízemních stanic a umístěná v horském terénu. Kromě úkolů synop. nebo klimatol. stanice někdy plní i úkoly stanice speciální. Ve zprávách z horské met. stanice se místo
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře uvádí
geopotenciál nejbližší
standardní izobarické hladiny (např. 850 nebo 700 hPa). Horské met. stanice pozorují také oblačnost se
základnou pod úrovní stanice. Nejvýše položená
synoptická stanice v Evropě je Jungfraujoch (3 576 m). V ČR je v činnosti např. Lysá hora (1 322 m).
▶
Meteorologische Berichte m/pl
čes. odborný časopis, který publikuje odborné statě a informativní články z oborů meteorologie, klimatologie, ochrany čistoty ovzduší a hydrologie. Meteorologické zprávy vydává
Český hydrometeorologický ústav v Praze. Ročně vychází 6 čísel a první číslo Meteorologických zpráv vyšlo 30. dubna 1947. Příspěvky jsou uveřejňovány v čes., slov. a angl. jazyce. Čes. a slov. příspěvky obsahují shrnutí v angličtině a titulky k obrázkům a tabulkám v čes. i angl. verzi.
▶
meteorologische Bodenstation f
meteorologická stanice provádějící měření v
přízemní vrstvě atmosféry. Teplota a vlhkost vzduchu se měří ve výšce 2 m nad zemí, srážky 1 až 2 m nad zemí, vítr 10 m nad zemí apod. Přízemní met. stanice může být z hlediska umístění
meteorologickou stanicí pozemní nebo
mořskou.
▶
meteorologische Datenassimilation f
označení pro proces modifikující výstupy
numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je
objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy,
nudging,
4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci
Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánův filtr, částicový Kalmánův filtr). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.
▶
meteorologische Datenassimilation f
označení pro proces modifikující výstupy
numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je
objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy,
nudging,
4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci
Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánův filtr, částicový Kalmánův filtr). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.
▶
meteorologische Dürre f
sucho definované pomocí
meteorologických prvků, především
srážek, resp. jejich deficitu, často vztahovaného ke
klimatologickému normálu. Vzniká následkem dlouhých nebo často se opakujících
suchých období, přičemž důležitou roli hrají i další faktory, především
výpar.
Indexy sucha k hodnocení meteorologického sucha proto berou často v úvahu kromě množství a intenzity srážek buď přímo výpar, nebo meteorologické prvky, které ho ovlivňují:
teplotu vzduchu,
rychlost větru,
vlhkost vzduchu aj. V teplé části roku přitom bývá srážkový deficit často provázen nadnormální
teplotou vzduchu, nižší
relativní vlhkostí vzduchu, zmenšenou
oblačností a delším
trváním slunečního svitu. Tyto faktory mají za následek větší
evapotranspiraci a zmenšování
vlhkosti půdy, což vyvolává
agronomické sucho. Viz též
hydrologická bilance.
▶
meteorologische Echtzeit-Information f
▶
meteorologische Ereignisse n/pl
v
meteorologické službě označení pro všechny jevy v atmosféře nebo na zemském povrchu, které jsou pozorovány na
meteorologických stanicích a v jejich okolí s výjimkou
oblaků. Patří k nim především
meteory, jako jsou např.
mlha,
déšť,
bouřka,
sněhová pokrývka,
zákal a
duha, a dále jiné jevy, např.
nárazovitý vítr,
výborná dohlednost apod. U meteorologických jevů met. pozorovatelé zaznamenávají časové údaje o jejich trvání, vzdálenost od místa pozorování a jejich intenzitu. Někteří autoři považují meteorologické jevy za
meteorologické prvky v širším smyslu. Viz též
jevy počasí zvláštní.
▶
meteorologische Ergänzungsbeobachtung f
meteorologické pozorování prováděné mimo pevně stanovené
pozorovací termíny, např. měření
vodní hodnoty sněhové pokrývky v jiný než stanovený den, kterým je pondělí (např. v případě předpovídaného rychlého tání sněhu s možností vzestupu hladin vodních toků).
▶
meteorologische Fernerkundung f
▶
meteorologische Fernmeldezentrale f
▶
meteorologische Flugzeugbeobachtung
▶
meteorologische Flugzeugmessung f
met. měření a pozorování konané z letícího letadla. Při běžném letu je provádí buď posádka jako doplňkový program činnosti, nebo probíhá automaticky. Při speciálním letu za účelem získání met. dat tvoří hlavní náplň činnosti specialistů na palubě letadla, popř. posádky letadla, může být však prováděno i automaticky. K letadlovému met. měření se používá i bezpilotních letadel.
Světová meteorologická organizace koordinuje letadlová meteorologická měření v programu AMDAR (Aircraft Meteorological Data Relay).
▶
meteorologische Höhenbeobachtung f
▶
meteorologische ICAO-Abteilung f
šestý z jedenácti odborů komise úřadu pro leteckou navigaci
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Meteorologický odbor ICAO sleduje především celosvětovou unifikaci a zdokonalování pravidel a postupů při met. zabezpečování provozu civilního letectva.
▶
meteorologische Information f
soubor údajů o stavu atmosféry nebo o hodnotách jednotlivých
meteorologických prvků. Lze rozlišit dva typy met. informací:
1. prvotní met. informace, což jsou aktuální informace, bezprostředně získané jako výsledek
meteorologických měření a pozorování. Na jejich kvalitě, úplnosti a včasnosti závisí správnost analýzy atm. procesů,
úspěšnost předpovědí počasí a všech druhotných informací;
2. druhotné met. informace, což jsou informace o počasí ve formě přehledů počasí a předpovědí, zpráv a rozborů,
synoptických map,
aerologických diagramů,
vertikálních řezů atmosférou, výsledků
numerických předpovědních modelů apod.
Jiné členění rozlišuje
informace meteorologické operativní, vypracované převážně s využitím aktuálních met. dat, a
informace meteorologické režimové, vypracované převážně s využitím archivovaných dat.
▶
meteorologische Karte f
mapa podávající
meteorologické informace. Nejrozšířenějšími meteorologickými mapami jsou
mapy synoptické a
klimatologické.
▶
meteorologische Mastmessung f
stacionární a synchronní měření
meteorologických prvků, popř. dalších parametrů, pomocí snímačů umístěných na konstrukci meteorologického stožáru ve vertikále nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží k monitoringu met. podmínek v
přízemní, někdy i v
mezní vrstvě atmosféry, pro využití v různých praktických aplikacích (ochrana čistoty ovzduší, provoz tepelných a atomových elektráren aj.) i jako zdroj vstupních dat pro různé vědecké studie (např. měření
vertikálních profilů rychlosti větru třídimenzionálními
anemometry včetně turbulentních fluktuací rychlosti větru a některých z nich odvozených charakteristik
turbulence).
▶
meteorologische Maststation f
▶
meteorologische Messung f
zjišťování hodnot jednoho nebo více
meteorologických prvků pomocí
meteorologického přístroje. Meteorologická měření mohou být bodová, liniová, plošná nebo prostorová. Bodová měření se provádějí nejčastěji na
meteorologických stanicích, podle jejichž charakteru můžeme měření dále dělit. Liniová měření označujeme jako
sondáž atmosféry, která může být prováděna i pomocí
distančních meteorologických měření; některé druhy distančních měření umožňují získat i plošné či prostorové informace. Kvalita měření je ovlivněna použitou technikou a metodikou měření, proto by příslušná metadata měla vždy být doplňkem souboru met. údajů. Viz též
pozorování meteorologické,
monitoring atmosféry.
▶
meteorologische Mikroschwingungen pl
stálé kmitání zemského povrchu ve formě elastických vln, které se šíří od pobřeží na velké vzdálenosti do nitra kontinentů. Časová perioda kmitů se řádově rovná jednotkám sekund, rychlost šíření je nejčastěji 2 až 4 km.s
–1 a amplituda odpovídá 10
–6 m a méně. Příčiny vzniku spočívají v atmosféricko-oceánické cirkulaci, značná úloha se přisuzuje zejména pohybům
tropických i
mimotropických cyklon.
▶
meteorologische Navigation f
zajišťování námořní a letecké dopravy vzhledem ke
klimatickým podmínkám a aktuálním i očekávaným met. podmínkám v příslušném regionu. Jejím cílem je minimalizace rizik a optimalizace z hlediska rychlosti dopravy, spotřeby paliva apod.
▶
meteorologische Radarbeobachtung f
zjišťování výskytu a kvalit. i kvantit. vyhodnocování
radarových odrazů od
meteorologických cílů, které jsou zaznamenávány meteorologickými
radary. Zjišťuje se zejména rozložení a pohyb srážkové oblačnosti, její intenzita a vertikální mohutnost. Identifikují se oblasti
konvektivních bouří a s nimi souvisejících možných nebezpečných povětrnostních jevů (přívalových povodní, krup, apod.).
▶
meteorologische Radarmessung f
▶
meteorologische Rakete f
raketa určená pro
raketovou, popř.
raketo-balonovou sondáž atmosféry, a to především jejích vyšších vrstev. Speciálními přístroji instalovanými na raketě se měří tlak vzduchu, teplota vzduchu, složení vzduchu,
kosmické záření, magnetické pole Země, sluneční spektrum atd. Z trajektorie met. rakety se určuje výškové proudění, někdy se teplota vzduchu vyčísluje na zákl. změřeného tlaku a složení vzduchu. Přístroje se obvykle umísťují v hlavici rakety (nazývané často jako
raketová sonda), která se po výstupu a odpojení od těla rakety snáší na padáku. Údaje se registrují nebo předávají z rakety rádiovými signály.
▶
meteorologische Regularität f
zvýšená pravděpodobnost výskytu určitého počasí v průběhu roku, která se nedá vysvětlit střídáním roč. období a souvisí s typickým charakterem
všeobecné cirkulace atmosféry. H. Flohn považuje za meteorologickou pravidelnost výskyt určité povětrnostní situace v určitém kalendářním období za dlouhou řadu roků s pravděpodobností 67 % a větší. Viz též
singularita.
▶
meteorologische Satellitenmessung f
získávání, zpracování a vyhodnocení údajů o stavu atmosféry, případně zemského povrchu a mořské hladiny pomocí přístrojů umístěných na
meteorologických družicích. Monitorují především
pole oblačnosti a její základní vlastnosti (mikrofyzikální složení
horní hranice oblačnosti a její
jasovou teplotu, optickou mohutnost, typ oblačnosti aj.),
vertikálních profily některých meteorologických prvků, dynamiku různých jevů (vývoj a pohyb různých meteorologických jevů či systémů, vč.
družicové detekce blesků),
pole větru, přítomnost
sněhové pokrývky a mořského ledu,
teplotu povrchu moře aj. Dlouhodobé řady družicových meteorologických měření jsou následně využívány v klimatologii.
▶
meteorologische Schiffsbeobachtung f
▶
meteorologische Sichtweite f
ve dne největší vzdálenost, na kterou lze spolehlivě rozeznat černý předmět o úhlové velikosti mezi 0,5 až 5°, umístěný u země na pozadí
mlhy nebo oblohy; v noci největší vzdálenost, na kterou jsou spolehlivě rozeznatelná světla určité stálé a směrově málo proměnlivé svítivosti.
Tato definice je závislá na vlastnostech lidského oka. Pro účely vizuálního pozorování meteorologické dohlednosti se předpokládá, že pozorovatel má normální zrak. Pro účely přístr. měření meteorologické dohlednosti ve dne se definuje práh kontrastové citlivosti hodnotou 0,025, v noci se definuje prahová hodnota osvětlení např. za
občanského soumraku 10
6 luxů a za tmavé noci při svitu hvězd 10
7,5 luxů. Použití těchto hodnot zaručuje srovnatelnost výsledků vizuálních a přístr. pozorování. Meteorologická dohlednost závisí na množství vody v různých fázích, prachu, kouře a mikroorganismů v ovzduší mezi pozorovatelem a pozorovaným předmětem. Může proto nabývat v různých směrech různých hodnot. Vyjadřuje se v m, popř. v km.
V
letecké meteorologii jsou zavedeny termíny
dohlednost,
dráhová dohlednost (RVR),
šikmá dohlednost a
letová dohlednost. Obj. fyz. veličinou, charakterizující stav opt. průzračnosti atmosféry, je
meteorologický optický dosah. Viz též
měření dohlednosti,
měření dráhové dohlednosti,
měřič průzračnosti,
objekt pro zjišťování dohlednosti,
vztah Allardův,
vztah Koschmiederův.
▶
meteorologische Station f
místo, v němž se konají stanovená
meteorologická pozorování podle dohodnutých mezinárodních nebo vnitrostátních postupů. Základním předpokladem je odpovídající technické, personální a komunikační vybavení. Meteorologické stanice je možné dělit podle různých hledisek:
a) podle odb. zaměření se rozlišují
synoptické,
klimatologické a
letecké meteorologické stanice,
agrometeorologické stanice a
stanice speciální;
b) podle charakteru získávaných dat se dělí na
meteorologické stanice přízemní,
stanice aerologické a na
stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry;
c) podle umístění se dělí na
meteorologické stanice pozemní,
mořské a
letadlové.
Jedna meteorologická stanice může plnit úkoly různého odborného zaměření a rozsahu.
▶
meteorologische Symbole n/pl
1. písmena nebo číslice používané pro popis
meteorologických prvků na
synoptické mapě;
2. graf. znaky pro met. prvky, jevy a děje, popř. jejich intenzitu. Používají se především pro znázornění počasí na přízemních synoptických mapách a ve
výkazech meteorologických pozorování. Meteorologické symboly jsou mezinárodně dohodnuté.
▶
meteorologische Terminbeobachtung f
meteorologické pozorování, které se provádí v určených časech, tj. termínech pozorování. Viz též
standardní čas pozorování.
▶
meteorologische Vorhersage f
předpověď počasí, popř. jednotlivých
meteorologických prvků nebo jejich
polí, vypracovaná na základě met. poznatků. Meteorologické předpovědi lze třídit podle několika kritérií:
a) podle účelu, pro který jsou vydávány, se rozlišují
předpověď počasí všeobecná a
speciální;
b) podle metody zpracování se rozlišují
předpověď počasí numerická,
synoptická,
klimatologická,
statistická a
perzistentní;
c) podle
předstihu předpovědi se rozlišují
předpověď počasí velmi krátkodobá,
krátkodobá,
střednědobá a
dlouhodobá;
d) podle místa, oblasti nebo trasy, pro něž jsou vydávány, se rozlišují např.
předpověď počasí místní,
oblastní atd.
▶
meteorologische Warndienststelle f
pracoviště
letecké meteorologické služby, nepřetržitě sledující vývoj
meteorologických prvků a
jevů významných pro letecký provoz. Vydává
informace SIGMET a další výstrahy pro oblast své odpovědnosti a poskytuje je příslušným leteckým orgánům. Hranice odpovědnosti daného pracoviště se zpravidla shodují s hranicemi příslušné letové informační oblasti.
▶
meteorologischer Äquator m
prům. roční poloha osy
rovníkové deprese neboli
intertropické zóny konvergence. Obepíná Zemi v blízkosti 5. stupně s. š., proto bývá někdy jako meteorologický rovník označována přímo tato rovnoběžka. Viz též
rovník termický.
▶
meteorologischer Beobachter m
vyškolený nebo zacvičený pracovník
meteorologické služby, její dobrovolný spolupracovník, popř. zaměstnanec jiné organizace, který koná podle platných metodických předpisů
meteorologická pozorování a předává met. službě pravidelně jejich výsledky. Viz též
meteorolog.
▶
meteorologischer Code m
kód užívaný pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např.
SYNOP,
TEMP,
CLIMAT nebo
TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou
tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu reprezentovány symbolickými písmeny. Binární kódy
BUFR a
GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód
CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).
▶
meteorologischer Dienst der tschechischen Republik m
▶
meteorologischer Dienst m
1. poskytování zpravidla účelově zaměřených
meteorologických informací různým organizacím i jednotlivcům k tomu kompetentními institucemi. Jedná se např. o met. zabezpečení silniční, železniční, lodní a letecké dopravy, zemědělství, energetiky, vojenství, výstražnou službu před nebezpečnými meteorologickými jevy atd.;
2. instituce, která zajišťuje met. službu ve významu 1., získává, zpracovává, rozšiřuje a archivuje met. data a informace. V ČR těmito institucemi jsou
Český hydrometeorologický ústav a Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad (VGHMÚř) Armády České republiky.
Viz též
meteorologie v ČR,
předpis L 3 – Meteorologie.
▶
meteorologischer Drachen m
zařízení těžší než vzduch, které se ve vzduchu udržuje pomocí aerodynamického
vztlaku a s pozemním stanovištěm je spojeno lanem; před zavedením
radiosondážních měření bylo používáno k
drakové sondáži atmosféry. Meteorologický drak je kombinací vztlakových a stabilizačních ploch, přičemž buňková konstrukce draka je potažena bavlněným plátnem o ploše 5 až 8 m
2. Drakové výstupy dosahovaly prům. výšky 3 km, prům. doba trvání výstupu činila asi 3 hodiny.
▶
meteorologischer Frühling m
▶
meteorologischer Mast m
▶
meteorologischer Satellit m
umělá družice Země určená primárně pro
družicová meteorologická měření. Podle oběžné dráhy se družice dělí na
družice geostacionární a družice na nízkých dráhách (nejčastěji polárních), zkráceně
polární družice. Podle zaměření rozlišujeme družice operativní a výzkumné. Kromě primárních přístrojů, zaměřených na meteorologické využití, má většina současných meteorologických družic na své palubě řadu přístrojů umožňujících
dálkový průzkum Země i v jiných oborech – systémy pro monitorování stavu hladiny světového oceánu, astronomické a geofyzikální přístroje, systémy pro přenos nouzových signálů aj.
▶
meteorologisches Beobachtungsziel n
obecné označení meteorologického objektu či jevu, který může být detekován, sledován a analyzován
distančním meteorologickým měřením. Podle použitého prostředku mohou být meteorologickými cíli shluky meteorologicky významných
atmosférických částic (
oblaky, další
hydrometeory,
litometeory), výrazné nehomogenity v ovzduší (např. diskontinuity
hustoty vzduchu),
turbulence nebo
elektrometeory. Tyto objekty či jevy odrážejí, popř. samy generují vlny různého charakteru, které jsou příslušnými přístroji zaznamenávány. Viz též
cíl radiolokační,
odrazivost radarová,
plocha rozptylu efektivní.
▶
meteorologisches Bulletin m
soubor měřených, pozorovaných nebo předpovídaných hodnot
meteorologických prvků vhodný pro distribuci v telekomunikační síti. Záhlaví bulletinu tvoří údaj o druhu přenášené informace, o zeměp. poloze, čtyřpísmenné označení centra, které data sestavilo, den a čas, ke kterému se data vztahují nebo kdy byl bulletin vytvořen. Záhlaví bulletinu může být doplněno třípísmenným údajem, který umožňuje identifikaci opravených nebo opožděných dat.
▶
meteorologisches Element n
fyz. charakteristika stavu atmosféry, např. teplota, vlhkost a tlak vzduchu nebo atm. jev, např. výskyt oblaků, mlhy, srážek, bouřek apod. Soubor
meteorologických prvků v určitém místě a čase charakterizuje
počasí. Někteří autoři považují za met. prvky pouze kvantit. charakteristiky stavu atmosféry, nikoliv atm. jevy. Viz též
prvek klimatický,
chod meteorologického prvku,
proměnlivost meteorologického prvku,
pole meteorologického prvku,
extrém.
▶
meteorologisches Gerät n
přístroj k měření kvantit. údajů (zpravidla přímo ve fyz. jednotkách) o jednom, popř. několika
meteorologických prvcích nebo
jevech, nebo pro zjištění výskytu či zaměření polohy meteorologického jevu. Podle způsobu získávání a záznamu výsledků prováděných
meteorologických měření rozlišujeme
meteorologické přístroje manuální a
automatické, příp.
registrační.
▶
meteorologisches Jahrbuch n
publikace obsahující přehled met. údajů naměřených a pozorovaných na
meteorologických stanicích v určitém roce. Meteorologické ročenky bývaly obvykle sestavovány pro soubor vybraných stanic jednotlivých států, pro některé významné stanice byly publikovány i ročenky samostatné (např. Milešovka, Hurbanovo, Lomnický štít).
▶
meteorologisches Nachrichtennetz n
▶
meteorologisches Observatorium n
pracoviště, jehož činnost je zaměřena na podrobná, přesná a pečlivá
meteorologická pozorování a na studium
meteorologických prvků za pomoci speciálního vybavení, které nemají k dispozici jiné typy
meteorologických stanic.
▶
meteorologisches Radarpotential n
▶
meteorologisches Stationsnetz n
systém
meteorologických stanic rozložených podle odb. hledisek a požadavků praxe na určitém území. Rozlišujeme především síť
synoptických stanic a
síť klimatologických stanic.
▶
meteorotrope Krankheiten f/pl
nemoci, jejichž vznik nebo průběh jsou spjaty s komplexem met. faktorů, k nimž patří např. teplota a vlhkost vzduchu, změny tlaku vzduchu, nadbytek nebo nedostatek
ultrafialového záření, el. vlastnosti ovzduší apod. U některých meteotropních nemocí byl podíl počasí bezpečně prokázán, u jiných je jeho spoluúčast pravděpodobná. V současné době se mezi meteotropní nemoci počítají srdečně cévní onemocnění, alergické stavy, některé nemoci kožní, infekční a také nemoci dýchacího ústrojí aj. Viz též
meteotropismus.
▶
Meteorotropismus m
syn. meteorotropismus, meteotropie, biotropie počasí – fyziologické i patologické reakce na změny počasí. Prvek nebo komplex počasí, u něhož se předpokládá účinek na organizmus, se nazývá meteotropní činitel. Účinky vyvolávající biologickou odezvu se označují jako biotropní, resp. meteotropní účinky. Studiem meteotropismu se zabývá
lékařská meteorologie. Viz též
meteosenzibilita,
nemoci meteotropní.
▶
Meteosat m
geostacionární meteorologické družice provozované evropskou organizací
EUMETSAT. Družice Meteosat-1 (1977) až Meteosat-7 patřily do první generace družic Meteosat, Meteosat-8 (2002) byl první družicí Meteosat druhé generace (
MSG), která sestávala ještě z dalších tří družic (Meteosat-9 až Meteosat-11). Start první družice Meteosat třetí generace (
MTG) se uskutečnil 13. prosince 2022, v současné době je družice MTG-I1 (budoucí Meteosat-12) postupně testována. Družice Meteosat monitorují hlavně Evropu, Afriku a východní Atlantik, dále pak Indický oceán a většinu Asie.
▶
Methan n
(CH
4), v chemii methan – plynná organická sloučenina, která je přirozenou složkou
atmosféry Země. Chemicky se jedná o nejjednodušší stabilní uhlovodík, tzv. alkan. Ačkoliv je jeho podíl na
chemickém složení atmosféry Země velmi nízký, hraje důležitou roli v
chemii atmosféry, kdy se např. podílí na vzniku troposférického
ozonu. Neméně podstatná je funkce metanu jakožto
skleníkového plynu, přičemž vzhledem k jeho radiačně-absorbčním vlastnostem je jeho potenciál globálního oteplování (GWP) asi 28krát vyšší než v případě
oxidu uhličitého.
Přibližně 90 % metanu vzniká v důsledku anaerobních procesů (činností mikroorganismů při rozkladu organické hmoty bez přístupu kyslíku), zbývajících cca 10 % se uvolňuje při geologických aktivitách (např. tavením magmatu). Hlavními přirozenými emisními zdroji jsou mokřady a vodní ekosystémy. V současné době množství metanu v atmosféře prudce roste vlivem člověka, přičemž se udává podíl antropogenních emisí asi 60 %. Hlavním antropogenním zdrojem je zemědělství, zejména chov hospodářských zvířat či pěstování rýže. Při probíhající
změně klimatu se značné emise metanu mohou do atmosféry uvolňovat při tání
permafrostu. Střední doba setrvání metanu v atmosféře se odhaduje na 10–12 let. Hlavním propadem metanu jsou reakce s hydroxylovými radikály (OH).
▶
Methode der ähnlichen Fälle f
metoda předpovědi počasí založená na předpokladu, že atm. procesy, které se v minulosti rozvíjely analogicky, budou se tak rozvíjet i v budoucnu. Většinou se hledá analogie synoptických procesů (někdy pouze
meteorologických prvků) na určitém území během několika dnů až měsíců. Do roku 2006 byla tato metoda používaná v provozní praxi
ČHMÚ pro konstrukci měsíční předpovědi počasí.
▶
MetOp
označení
polárních meteorologických družic provozovaných organizací
EUMETSAT. V letech 2006 až 2018 byla postupně vypuštěna trojice těchto družic první generace, vybavených mj. radiometrem
AVHRR.
▶
Meyerscher Quotient m
index humidity navržený A. Meyerem (1926) ve tvaru
kde
R je prům. roč. úhrn srážek v mm a
D prům. roč.
sytostní doplněk v mm rtuťového sloupce neboli
torrech.
▶
Microburst m
[majkrobé(r)st] –
downburst malého měřítka s horiz. průměrem nepřesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 2 – 5 minut a změna rychlosti větru u středu roztékání přesahuje 10 m.s
–1. Detekce tohoto jevu je velmi obtížná, často dokonce nemožná, pro jeho krátké trvání a malé rozměry. Microburst se projevuje silným
střihem větru, který způsobil řadu vážných nehod v leteckém provozu, zejména při vzlétání nebo přistávání letadel v okolí
konvektivní bouře. Někdy se rozlišuje vlhký miroburst, při němž vypadne více než 25 mm srážek nebo
radarová odrazivost převyšuje 35 dBZ, a suchý microburst, při němž tyto hodnoty nejsou dosaženy.
▶
Mie-Effekt m
zvětšování podílu
dopředného rozptylu záření s rostoucí hodnotou poměru poloměru
r rozptylujících částic a vlnové délky rozptylovaného záření
λ na sférických částicích, pro jejichž poloměr platí nerovnost
2πr ≥ λ. Mieův efekt lze vysvětlit pomocí teorie
Mieova rozptylu. V meteorologii se s ním setkáváme zejména při rozptylu
přímého slunečního záření na
oblačných částicích, na kapičkách
mlhy nebo na různých aerosolových částicích v atmosféře, kdy vytváří výrazné protažení
rozptylové indikatrice ve směru dopadajících paprsků. Prostřednictvím Mieova efektu se vysvětlují vzácné optické atmosférické jevy
modré nebo zelené slunce a modrý nebo zelený měsíc.
▶
Mie-Streuung f
rozptyl záření na libovolně velkých částicích sférického tvaru. Zvláštním případem Mieova rozptylu je
Rayleighův rozptyl na dostatečně malých, elektricky nevodivých částicích, jemuž s výjimkou jevu
polarizace dobře odpovídá
molekulární rozptyl. Na rozdíl od něj rozptyl na
atmosférických částicích nezávisí na vlnové délce rozptylovaného záření a
rozptylová indikatrice má silně protažený tvar ve směru původního paprsku. Pole takto rozptýleného záření vyjadřujeme podle obecné Mieovy teorie jako superpozici pole vyzařování elektrického a magnetického dipólu, kvadrupólu a vyšších multipólů (zatímco u Rayleighova rozptylu uvažujeme pouze el. dipól). Rozšíření Mieovy teorie na částice tvaru např. rotačního elipsoidu se někdy využívá v
radarové meteorologii, neboť velké vodní kapky a ledové částice oblaků a srážek nemají sférický tvar. V souvislosti s rozptylem záření na různých typech
atmosférických aerosolů se dnes používají i různé modely složitějšího rozptylu na obecně nesférických částicích. Viz též
efekt Mieův.
▶
Mikrobarograph m
přesný a citlivý
barograf, jehož záznam časových změn tlaku vzduchu je detailnější než u barografu. V zahraniční literatuře někdy označení pro
mikrobarovariograf.
▶
Mikroklima n
klima nejmenších prostorů obvykle o horiz. rozměrech do 1 km, v němž se uplatňují vlivy cirkulačních prvků s jakoukoliv polohou osy vírů. Praktičtěji pojaté definice spojují mikroklima s homogenním aktivním povrchem, nad nímž se podmínky utváření mikroklimatu liší od okolí (např. mikroklima pole, lesa, terénních tvarů, ulic aj.). Mikroklima je vert. omezeno na vrstvu vzduchu přiléhající k zemskému povrchu, v níž se projevují odlišnosti od klimatu širšího okolí. Zvláštním druhem mikroklimatu je mikroklima uzavřených prostor neboli
kryptoklima. Čes. pojem malopodnebí místo mikroklima se neujal. Viz též
kategorizace klimatu,
makroklima,
mezoklima,
klima místní,
topoklima,
klima porostové,
klima půdní,
klima skleníkové.
▶
Mikroklimatologie f
část
klimatologie zabývající se
mikroklimatem, a to jak otevřených prostorů (reliéfů, porostů, půdy, ulic aj.), tak uzavřených prostor (místností, stájí, skleníků aj.). Vzhledem k vysokým hodnotám horiz. i vert.
gradientů teploty v rozsahu mikroklimatu využívá mikroklimatologický průzkum a výzkum speciálních metod měření, pokud se týká umístění, tj.
expozici meteorologických přístrojů, délku měření a u moderních metod také frekvenci měření. Za zakladatele mikroklimatologie se zpravidla považuje něm. botanik G. Kraus, který v r. 1911 publikoval práci o půdě a klimatu nejmenších prostorů, i když praktickým studiem mikroklimatu se zabýval např. český přírodovědec E. Purkyně již v 60. letech 19. století. Viz též
měření meteorologická terénní ambulantní,
Bowenův poměr.
▶
Mikrometeorologie f
část
meteorologie, jež pojednává o met. dějích v měřítku 1 km a méně. Jde o děje charakterizované přítomností
vírových pohybů v atmosféře s osami rotace v obecné poloze a s poloměry nejvýše řádu stovek m. Zvláštní pozornost je v mikrometeorologii věnována studiu toků látek a energie mezi aktivními povrchy (např. půdou, vegetací a jejími složkami, vodním povrchem) a atmosférou. Součástí mikrometeorologie v širším smyslu je
mikroklimatologie. Viz též
makrometeorologie,
mezometeorologie,
eddy kovarianční systém.
▶
Mikrophysik der Wolken und des Niederschlags f
část
fyziky oblaků a srážek, která studuje především procesy vzniku, růstu a rozpadu
oblačných a
srážkových částic. Tyto mikrofyzikální procesy mají charakteristické rozměry které odpovídají velikosti jednotlivých částic. Při popisu mikrofyzikálních procesů však užíváme i matematické modely, které popisují chování celého souboru částic v oblasti, která přesahuje charakteristické rozměry jednotlivých částic. Z hlediska mikrofyziky oblaků a srážek nás zajímají hlavně procesy, které vedou k vývoji srážkových částic a jejichž charakteristické rozměry zasahují do oblasti
mikroměřítka. Viz též
dynamika oblaků,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
Mikropluviograph m
přístroj pro registraci srážek natolik slabých, že je nelze změřit nebo zaregistrovat běžným
srážkoměrem. Využíval např. pohybujícího se chem. upraveného pásku papíru, který změní barvu, dopadnou-li na něj štěrbinou srážky. V současné době se v ČR pro daný účel užívá
detektor počasí nebo
detektor srážek.
▶
Mikrovariograph m
syn. variograf – citlivý
barograf zapisující s velkým zvětšením krátkodobé odchylky
tlaku vzduchu od jeho původně zvolené hodnoty. Tento přístroj se někdy v zahraniční literatuře nazývá též
mikrobarograf.
▶
Milankovic-Zyklus m
dlouhodobé kvaziperiodické výkyvy orbitálních parametrů Země, které jsou podle astronomické
teorie paleoklimatu zodpovědné za
kvartérní klimatický cyklus. V rámci cyklu s periodou cca 100 000 roků se mění
excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce. S nárůstem výstřednosti se zvětšuje rozdíl mezi
periheliem a
afeliem z hlediska množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Druhý z cyklů, s periodou cca 41 000 roků, spočívá ve změnách sklonu zemské osy k rovině
ekliptiky. Při nárůstu sklonu se v
létě příslušné polokoule prodlužuje světlý den a roste výška Slunce, v
zimě naopak, čímž narůstají rozdíly mezi
sezonami. Třetí cyklus, s periodou cca 21 000 roků, souvisí s precesním stáčením zemské osy, která v prostoru opisuje dvojkužel s osou kolmou k rovině ekliptiky. To má za následek posun perihelia z jedné sezony do druhé, přičemž jeho posun do
léta dané polokoule má opět za následek nárůst rozdílů mezi sezonami. Cykly jsou nazývány podle M. Milankoviče, který ve 20. letech 20. století poprvé podrobně propočítal periodické změny orbitálních parametrů a odpovídající změny sum sluneční radiace v
chladném a
teplém pololetí každé polokoule.
▶
Millibar n
jednotka
tlaku vzduchu, 10
–3 baru, pro niž platí vztah:
1 mbar [mb] = 10
2 Pa = 1 hPa.
Milibar byl do konce roku 1979 v Československu používán jako zákl. jednotka tlaku vzduchu v meteorologii. Po zavedení nové mezinárodní soustavy jednotek SI, která bar a jeho odvozeniny nepřipouští, se postupně přešlo k používání jednotky hektopascal (hPa), doporučené pro met. účely
Světovou meteorologickou organizací a číselně rovné jednotce milibar. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
Minimum-Maximum-Thermometer n
▶
Minimumtemperatur f
nejnižší hodnota
teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách
SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí minimální teplota za období od 18 do 06 UTC ve zprávě z 06 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je minimální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním
klimatologickým termínem.
Minimální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených
elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se minimální teplota dosud měří
minimálním teploměrem. V předpovědích počasí je minimální teplota obvykle označována jako nejnižší noční teplota. Viz též
teplota minimální přízemní,
teploty vzduchu extrémní.
▶
Minimumthermometer n
teploměr používaný v meteorologii k měření
minimální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji se používá skleněný
lihový teploměr, který má v kapiláře uvnitř sloupce teploměrné kapaliny umístěnou malou tmavě zabarvenou skleněnou tyčinku (index), která je při poklesu teploty stahována povrchovým napětím hladiny lihu směrem k nádobce. Při vzestupu teploty teploměrná kapalina index obtéká, takže jeho poloha zůstává beze změny. Po přečtení údaje se index posune ke konci lihového sloupce nakloněním. Instaloval se v
meteorologické budce ve vodorovné poloze a používal se též k měření
přízemního minima teploty vzduchu. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z minimálního teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s
elektrickým teploměrem.
▶
Minnaert Zigarre f
světelná skvrna doutníkového tvaru s ostře ohraničeným okrajem vytvářející se na povrchu s vysokou odrazivostí pro světelné paprsky, v přírodě nejčastěji na sněhové pokrývce. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na ledových krystalcích při lámavém úhlu 60°, tj. v tomto směru obdobně jako
malé halo, avšak na krystalek dopadající paprsky musí tvořit rozbíhavý svazek, nejsou tedy vzájemně rovnoběžné, jako např. paprsky
přímého slunečního záření. Světelné paprsky v tomto případě zpravidla pocházejí z umělého světelného zdroje malých rozměrů, nalézajícího se v relativně nevelké vzdálenosti. K jejich lomu pak dochází na ledových krystalcích rozptýlených v přízemních hladinách atmosféry. Popisy a výklad tohoto jevu se dnes sporadicky vyskytují v meteorologické literatuře v souvislosti s
halovými jevy.
▶
Mischphasen-Niederschlag m
hydrometeor tvořený současně
kapalnými srážkami a
tuhými srážkami. Smíšené srážky se vyskytují nejčastěji při
přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C.
▶
Mischphasenwolke f
oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad
izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat
atmosférické srážky. Mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků označuje jako smíšené oblaky především
nimbostratus,
cumulonimbus a často
altostratus, při nízkých teplotách též
altocumulus,
stratus a
stratocumulus. Viz též
instabilita oblaku koloidní,
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova,
oblak ledový,
oblak vodní,
oblak srážkový.
▶
Mischungs-Kondensationsniveau n
▶
Mischungsnebel m
mlha, která vzniká v důsledku promíchávání dvou
vzduchových hmot blízkých
nasycení s různou teplotou a vlhkostí. Tyto mlhy mají krátké trvání a malý vert. rozsah.
▶
Mischungsschicht f
syn. vrstva mísení – vrstva ovzduší mezi zemským povrchem a spodní hranicí nejnižší
zadržující vrstvy;
vertikální teplotní gradient ve směšovací vrstvě odpovídá instabilnímu nebo indiferentnímu nebo mírně stabilnímu
teplotnímu zvrstvení ovzduší. Příměsi emitované do směšovací vrstvy se rozptylují v celém jejím rozsahu. Tloušťka směšovací vrstvy se nazývá směšovací výška. Viz též
index ventilační.
▶
Mischungsverhältnis n
charakteristika
vlhkosti vzduchu definovaná jako podíl hmotnosti
vodní páry mv k hmotnosti
suchého vzduchu md v daném objemu vzduchu
S pomocí
stavové rovnice pro suchý vzduch a pro vodní páru lze směšovací poměr vyjádřit pomocí
tlaku vodní páry e a
tlaku vzduchu p vztahem
kde konstanta
ε ≈ 0,622 je poměr hodnot
měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Směšovací poměr je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10
–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg
–1. Číselnou hodnotou se směšovací poměr blíží hodnotě
měrné vlhkosti vzduchu.
V rozšířeném významu, zejména při matematickém modelování procesů
mikrofyziky oblaků a srážek, používáme směšovací poměr také jako charakteristiku hmotnosti dané kategorie kapalné vody popř. ledu opět relativně k hmotnosti suchého vzduchu. Hovoříme potom např. o směšovacím poměru
oblačné vody, o směšovacím poměru
oblačného ledu apod. V
chemii atmosféry se používá zobecněná definice, vyjadřující směšovací poměr jako podíl hmotnosti
atmosférické příměsi a hmotnosti
suchého a čistého vzduchu v daném objemu.
▶
Mischungsweg m
veličina v klasické teorii atm.
turbulence, definovaná L. Prandtlem jako vzdálenost, na níž se individuální částice turbulentní proudící tekutiny (v meteorologii
vzduchové částice) během pohybu napříč proudu beze zbytku smísí s okolním prostředím při zachování své konstantní hybnosti. Z hlediska formální analogie mezi charakteristikami vazkého
laminárního proudění a
turbulentního proudění se v jistém smyslu jedná o protějšek pojmu volná dráha molekuly. Obdobnou teorii směšovací délky vypracoval G. I. Taylor, jenž však místo konzervace hybnosti individuální částice tekutiny (vzduchu) uvažoval konzervaci
vorticity. Směšovací délka se používá k vyjádření
koeficientu turbulentní difuze. V teoriích turbulence se používá kromě směšovací délky podobná veličina nazývaná charakteristický rozměr
turbulentních vírů nebo
měřítko vírů, která se obvykle interpretuje jako střední rozměr turbulentních vírů.
▶
Mischwolke f
oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad
izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat
atmosférické srážky. Mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků označuje jako smíšené oblaky především
nimbostratus,
cumulonimbus a často
altostratus, při nízkých teplotách též
altocumulus,
stratus a
stratocumulus. Viz též
instabilita oblaku koloidní,
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova,
oblak ledový,
oblak vodní,
oblak srážkový.
▶
Mistral m
silný, chladný,
nárazovitý a suchý sev. až sv. vítr charakteru
bóry, vanoucí v údolí Rhôny ve Francii. Vyskytuje se po celý rok, nejčastěji však v prosinci, lednu a červnu při převládajícím sz. až sev. proudění, které je v úzkém severojižně orientovaném údolí Rhôny zesilováno
tryskovým efektem. Obvykle vzniká v souvislosti s vývojem
cyklony nad Tyrhénským mořem nebo Janovským zálivem, když se
azorská anticyklona přesouvá nad stř. Francii. Rychlost mistralu v oblasti Marseille dosahuje 80 až 130 km.h
–1 a jeho vert. rozsah bývá 2 až 3 km. Působí četné škody, mimo jiné ztěžuje námořní a leteckou dopravu a nepříznivě působí na osoby se zvýšenou
meteosensibilitou. V přilehlých oblastech má řadu místních názvů.
▶
mitlere Atmosphäre f
nejednoznačný pojem označující
1/ část atmosféry mezi
tropopauzou a
mezopauzou, tzn. zahrnující
stratosféru a
mezosféru;
2/ část
homosféry nad
troposférou, kde
turbulentní promíchávání ještě převažuje nad
molekulární difuzí a
ionizace nemá významnější dopad;
3/ oblast, kde se výrazně projevují externí faktory jako proměna charakteristik dopadajícího
záření Slunce, nebo vulkanické erupce.
Viz též
členění atmosféry vertikální.
▶
Mittel des meteorologischen Elementes n
nejčastěji aritmetický průměr vypočtený z většího počtu hodnot
meteorologického prvku. Rozlišujeme především
časové a
prostorové průměry meteorologických prvků, popř. jejich kombinaci; v
ansámblové předpovědi počasí se dále používá průměr ansámblu. Viz též extrémy meteorologického prvku.
▶
mittelalterliche Wärmephase f
▶
mittelalterliche Warmzeit f
(MWP) – několik staletí kolem roku 1 000 n. l., kdy v některých oblastech Země byla prům. teplota vzduchu vyšší oproti předchozímu i následujícímu období, do kterého spadá i tzv.
malá doba ledová. Prokazatelně tomu tak bylo v severoatlantickém prostoru, kde oteplení o 1 až 2 °C mj. umožnilo tzv. vikingskou kolonizaci Islandu, Grónska a Newfoundlandu. Většina autorů se nicméně přiklání k tomu, že toto oteplení nemělo globální charakter, proto označení středověkého teplého období jako (malého)
klimatického optima není vhodné.
▶
mittelfristige Vorhersage f
předpověď počasí na období od 3 do 10 dnů. V současné praxi se její metodika liší od metodiky
předpovědí krátkodobých jen poměrně málo; největší odlišnosti spočívají ve větším používání metody
ansámblové předpovědi a ve větším zdůrazňování obecnějších trendů vývoje počasí vzhledem k nejistotě předpovědi. Dříve se pod pojmem střednědobá předpověď počasí rozuměla předpověď zpravidla na tři až pět dní, založená na aplikacích empir. zjištěných statisticko-synoptických vztahů. Viz též
předpověď počasí krátkodobá,
předpověď počasí dlouhodobá,
ECMWF.
▶
mittelhohe Wolken f/pl
oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především
altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další
druhy oblaků:
a)
altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra;
b)
nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater;
c)
cumulus a
cumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra.
Viz též
klasifikace oblaků,
patra oblaků,
oblaky nízkého patra,
oblaky vysokého patra.
▶
Mittelmeerfront f
větev
polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje
vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od
tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro
srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v
ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné
srážkové maximum v některých oblastech ČR.
▶
Mittelmeerklima n
typ klimatu, kterému v
Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá
mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v
Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně
subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení
etéziové klima odkazuje na větry zvané
etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem
subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním
polární fronty a s ní spojených
mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.
▶
Mittelwertskarte f
pracovní označení pro mapu, na níž je pomocí
izolinií znázorněno rozložení prům. hodnot jednoho nebo více
meteorologických prvků vypočtených za delší období, např. mapa prům. úhrnu srážek za teplé pololetí nebo prům. trvání sněhové pokrývky za období 1961 až 1990. Průměrové mapy jsou nejrozšířenějším typem
klimatologických map.
▶
mittlere Greenwich-Zeit f
(GMT) – místní stř. sluneční čas pro nultý poledník měřený v Královské observatoři v anglickém Greenwichi pomocí sekundového kyvadla. Je ovlivňován rotační rychlostí Země i fluktuacemi
tíhového zrychlení. Od 1. ledna 1972 je místo středního greenwichského času používán
koordinovaný světový čas jako mezinárodní standard, kromě jiného také pro časovou identifikaci údajů z
meteorologických pozorování.
▶
mittlere Höhe der Schneedecke f
klimatologická charakteristika sněhových poměrů místa, popř. oblasti, definovaná pro určitý měsíc jako součet hodnot
výšky celkové sněhové pokrývky v jednotlivých dnech dělený počtem
dní se sněhovou pokrývkou. Tuto charakteristiku nelze zaměňovat s
průměrnou výškou sněhu.
▶
mittlere Schneehöhe f
klimatologická charakteristika sněhových poměrů místa, popř. oblasti, definovaná pro určitý měsíc jako součet hodnot
výšky celkové sněhové pokrývky v daném měsíci dělený počtem všech dní příslušného měsíce. Tuto charakteristiku nelze zaměňovat s
průměrnou výškou sněhové pokrývky.
▶
mittlere Tagesamplitude f
průměr
denních amplitud nebo též rozdíl mezi
průměrným denním maximem a
průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda
teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
▶
mittlere Tagesamplitude f
průměr
denních amplitud nebo též rozdíl mezi
průměrným denním maximem a
průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda
teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
▶
mittleres n
průměr
denních minim meteorologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní minimum teploty vzduchu v lednu –3,2 °C (vypočtené z denních minim v lednových dnech), pro 1. leden pak –3,1 °C (vypočtené z denních minim 1. 1.). Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
mittleres Jahresmaximum n
průměr
ročních maxim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční maximum teploty vzduchu 32,4 °C.
▶
mittleres Jahresminimum n
průměr
ročních minim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční minimum teploty vzduchu –9,1 °C.
▶
mittleres Monatsmaximum n
průměr
měsíčních maxim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové maximum teploty vzduchu 8,3 °C.
▶
mittleres Monatsminimum n
průměr
měsíčních minim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové minimum teploty vzduchu –6,7 °C.
▶
mittleres Tagesmaximum n
průměr
denních maxim meterologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc) nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní maximum teploty vzduchu v lednu 1,2 °C (vypočtené z denních maxim v lednových dnech), pro 1. leden pak 1,0 °C (vypočtené z denních maxim 1. 1.). Viz též
amplituda denní průměrná.
▶
Moazagotl-Wolke f
původně místní označení pro
orografický oblak pozorovaný na sev. straně Krkonoš při převládajícím jz. proudění. Vzhledem k tomu, že oblast patří ke kolébkám bezmotorového létání, rozšířil se tento termín na
stacionární oblaky vyskytující se i v jiných částech světa a někdy se používá i pro
fén, s nímž je výskyt tohoto oblaku spojen. Viz též
oblak vlnový.
▶
mobile meteorologische Station f
meteorologická stanice instalovaná dočasně na místě, kde není stálá met. stanice nebo kde je třeba provádět specializovaná měření. Mobilní met. stanice může provádět
přízemní i
aerologická měření.
▶
mobile Schiffsstation f
syn. stanice meteorologická lodní –
meteorologická stanice umístěná na lodi, na níž se měření a pozorování provádí během plavby.
▶
mobile Wetterstation f
meteorologická stanice instalovaná dočasně na místě, kde není stálá met. stanice nebo kde je třeba provádět specializovaná měření. Mobilní met. stanice může provádět
přízemní i
aerologická měření.
▶
Modell der Atmosphäre n
1. zjednodušený matematický popis fyzikálních, popř. i chemických procesů probíhajících v
atmosféře. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Podle využití spadají modely atmosféry mezi
modely numerické předpovědi počasí,
klimatické modely, disperzní modely aj. Základem modelu atmosféry je dynamické jádro, které využívá nějaký typ soustavy
prognostických rovnic, které byly v počátcích modelování atmosféry velmi jednoduché, viz například
barotropní model. Podle účelu použití je model atmosféry vybaven souborem
parametrizací. Numerický předpovědní model je dále doplněn o schémata a nástroje
asimilace meteorologických dat, které připravují
počáteční podmínky. Řešení všech typů rovnic ve všech součástech modelu atmosféry (dynamické jádro, parametrizace, asimilace dat) vyžaduje použití numerických metod. Pouze při zjednodušení systémů rovnic, např. jejich linearizací za účelem akademických studií, lze dojít k analytickému řešení. Viz též
model spřažený,
model zemského systému.
2. viz
atmosféra modelová.
▶
Modell der bodennahen Grenzschicht n
teor. schémata
přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení
meteorologických prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných
gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro
parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v
numerických modelech.Viz též
modely mezní vrstvy atmosféry.
▶
Modell der numerischen Strömungsdynamik n
(Computional Fluid Dynamics) – souhrnné označení pro modely, jež jsou založeny na numerickém řešení soustav diferenciálních rovnic popisujících dynamiku proudění tekutin a na formulaci k tomu vhodných okrajových a počátečních podmínek. Z hlediska procesů v zemské atmosféře se jedná zejména o modelování turbulentního proudění nad komplexně pojatým reliéfem zemského povrchu. Lze sem zařadit starší modely založené zejména na řešení
Reynoldsových rovnic nebo
statistické modely turbulence, ze soudobých metod např.
metodu simulace velkých vírů (LES). V obecné hydrodynamice dnes existuje řada speciálních typů těchto modelových rovnic. Další rozvoj problematiky CFD modelů evidentně přímo souvisí s rozvojem možností výpočetní techniky, zejména v oblasti nejvýkonnějších počítačů.
▶
Modell der Prandtl-Schicht n
teor. schémata
přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení
meteorologických prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných
gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro
parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v
numerických modelech.Viz též
modely mezní vrstvy atmosféry.
▶
Modell des globalen Förderbands n
koncepční model popisující pole rel. proudění uvnitř
frontální cyklony prostřednictvím trojrozměrných
trajektorií vzduchových částic znázorněných v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybující se cyklonou. Části této teorie zmínil T. W. Harrold v roce 1973, celkově ji ale představil až T. N. Carlson v roce 1980. Ke znázornění trajektorií, které mají formu uspořádaných pásů, použil
izentropickou analýzu. Finálně pak teorii přenosových pásů rozpracoval K. A. Browning v roce 1994. Základními složkami popisovanými modelem jsou
teplý přenosový pás,
studený přenosový pás a
intruze (průnik) suchého vzduchu. V některých případech lze v cyklonách pozorovat i další přenosové pásy, např. přenosový pás rel. vlhkého vzduchu ve vyšších hladinách. Jednotlivé pásy během vývoje cyklony obvykle částečně mění svůj směr, tvar i výšku, ve které se vyskytují. Koncept přenosových pásů dokáže lépe vysvětlit podstatu
dynamiky front, kterou není možné uspokojivě vysvětlit klasickým koncepčním modelem fronty podle
norské meteorologické školy (např. případy, kdy se silné srážky vyskytují uvnitř
teplého sektoru za přízemní
frontální čárou).
▶
Modelle der atmosphärischen Grenzschicht n/pl
teor. nebo experimentální schémata, jež slouží k popisu hlavních charakteristik
mezní vrstvy atmosféry. Jsou dvojího druhu:
a) mat.-fyz. modely, tj. soustavy termodyn. a hydrodyn. rovnic, zahrnujících mimo jiné popis vert. i horiz.
turbulentního promíchávání a zdrojové funkce tepla, vodní páry,
znečišťujících příměsí atd. Systém rovnic se zpravidla uzavírá empir. stanovenou vzájemnou závislostí různých parametrů atm.
turbulence;
b) fyz. modely uvažovaných objektů, kolem nichž se proměřují charakteristiky proudění tekutiny (vzduchu, jiného plynu, vody, jiné kapaliny apod.). Slouží k popisu těch vlastností turbulentního obtékání objektů, které pro složitost nelze početně, nebo přímým měřením ve skutečných podmínkách stanovit.
Uvedené modely se používají k určení hledaných charakteristik mezní vrstvy atmosféry, popř.
rozptylu příměsí v ovzduší v konkrétních podmínkách. Viz též
vrstva atmosféry mezní planetární.
▶
Möglichkeit der Luftverunreinigung f
syn. znečištění ovzduší potenciální – schopnost atmosféry bránit efektivnímu
rozptylu znečišťujících látek. Potenciál znečištění ovzduší v met. smyslu je charakterizován souborem met. faktorů, které ovlivňují
šíření příměsí v atmosféře z určitých typů
zdrojů znečišťování ovzduší (např. z přízemních nebo vyvýšených) a vyskytují se v určité době a oblasti. V klimatologickém smyslu je charakterizován dlouhodobým režimem těchto faktorů v určité oblasti. Vysoký potenciál znečištění ovzduší znamená nepříznivé meteorologické či klimatické podmínky z hlediska
ochrany čistoty ovzduší, nízký příznivé. Potenciál znečištění ovzduší závisí jen na meteorologických či klimatických poměrech, které bývají silně ovlivněny reliéfem zemského povrchu, nikoli na konkrétních zdrojích exhalací a na jejich emisích. Definování různých stupňů potenciálu znečištění ovzduší patří k významným úkolům meteorologie a
klimatologie znečištění ovzduší.
Klimatologické mapy potenciálu znečištění ovzduší mohou být cenným podkladem pro racionální rozmísťování zdrojů exhalací a jiná preventivní a asanační opatření na ochranu čistoty ovzduší. Viz též
podmínky rozptylové.
▶
Moilanen-Bogen m
velmi vzácný
halový jev popsaný r. 1996 na základě pozorování z roku 1995. Má tvar písmene V a nalézá se cca 11° nad Sluncem při jeho velmi nízkých polohách nad obzorem.
▶
Mol n
zákl. fyz. jednotka látkového množství. Jeden mol dané látky obsahuje stejný počet částic, jako je obsaženo atomů ve 12 g izotopu uhlíku
12C (v atomovém jádru 6 protonů a 6 neutronů). Tento počet udává
Avogadrova konstanta. V
termodynamice atmosféry v aplikacích na atmosférické plyny se částicemi rozumí molekuly.
▶
molares Volumen n
objem jednoho
molu dané látky. Pro plyny odpovídající
ideálnímu plynu má při standardních podmínkách 1013,25 hPa a 0 °C hodnotu 22,414 dm
3.
▶
Molčanovsches Auswertegerät n
pomůcka k sestrojení horiz. průmětu dráhy
pilotovacího balonu v určitém měřítku na základě úhlů měřených
optickým pilotovacím teodolitem. Z průmětu dráhy se určuje směr a rychlost větru v různých výškách. Molčanovův kruh se skládá z pevné desky s odpovídajícím nomogramem, otočného průsvitného kruhu a otočného průsvitného pravítka. Zařízení je pojmenováno podle aerologa P. A. Molčanova (1893–1941). Viz též
měření pilotovací.
▶
molekulare Viskosität f
syn. viskozita molekulární – viz
tření v atmosféře.
▶
molekulare Viskosität f
syn. vazkost molekulární – viz
tření v atmosféře.
▶
molekularer Austausch m
vzájemná výměna molekul mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v plynu nebo kapalině. Příčinou molekulární výměny je difuze molekul, která u plynů probíhá přibližně podle kinetické teorie
ideálního plynu. Molekulární výměna působí molekulární přenos hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých
znečišťujících příměsí. V reálné atmosféře je účinnost molekulární výměny prakticky zanedbatelná ve srovnání s
turbulentní výměnou.
▶
Molvolumen n
objem jednoho
molu dané látky. Pro plyny odpovídající
ideálnímu plynu má při standardních podmínkách 1013,25 hPa a 0 °C hodnotu 22,414 dm
3.
▶
monatliche Schwingungsbreite f
rozdíl mezi
měsíčním maximem a
měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda
teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z
denního minima –24,4 °C (13. 2.) a
denního maxima 13,0 °C (27. 2.).
▶
monatliche Schwankungsbereich m
rozdíl mezi
měsíčním maximem a
měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda
teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z
denního minima –24,4 °C (13. 2.) a
denního maxima 13,0 °C (27. 2.).
▶
Monatsmaximum n
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
▶
Monatsminimum n
nejnižší hodnota
meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
▶
Monatstabelle der meteorologischen Beobachtungen f
formulář s účelně uspořádanými tabulkami, obsahujícími výsledky met. měření a pozorování během měsíce. Ve výkazu jsou dále uvedena tzv. metadata, tedy základní údaje o dané
meteorologické stanici, o používaných met. přístrojích a jejich opravách, vysvětlivky, některé pokyny pro pozorovatele apod. V současné době je na většině stanic nahrazen elektronickým výkazem, který se následně odešle do centra a zpracuje do databáze klimatologických pozorování. Viz též
přehled meteorologický,
ročenka meteorologická.
▶
Mondregenbogen m
duha v měs. světle. Její barvy jsou velmi chudé.
▶
Monitoring der Atmosphäre m
systém pořizování, shromažďování, popř. i zpracování a vizualizace informací o stavu atmosféry, tedy
meteorologické pozorování v nejširším smyslu. V celosvětovém měřítku ho koordinuje
Světová meteorologická organizace prostřednictvím
Globálního pozorovacího systému, v rámci Evropy organizace
EUMETNET prostřednictvím systému
EUCOS. V Česku je od 90. let 20. století monitoring atmosféry z velké části
automatizovaný bez nutnosti manuálních zásahů (kromě technické údržby a oprav), takže může sloužit jako primární vstup do
automatizované linky pro předpověď počasí. Viz též
měření meteorologické distanční.
▶
monodisperse Beimengung f
atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící
atmosférický aerosol, jejíž všechny částice mají stejnou (v reálné praxi alespoň přibližně stejnou) velikost, tvar a hustotu. Při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře proto tyto částice vykazují obdobné chování. Viz též
příměs polydisperzní.
▶
Monsun m
složka
monzunové cirkulace s více méně stálým převládajícím směrem proudění v jednom pololetí, tedy
letní nebo
zimní monzun. Z geogr. hlediska se rozlišuje
monzun tropický a
mimotropický. Často je pod pojmem monzun myšlen pouze letní monzun, viz např.
období monzunové,
mlha monzunová,
nástup monzunu. Pokud však opačné proudění neexistuje, je označení monzun nesprávné, viz
monzun evropský.
▶
monsunale Zirkulation f
součást
všeobecné cirkulace atmosféry s
převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými
sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz
úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční
periodicita monzunů je dána střídáním
sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty.
Kontinentální anticyklona způsobuje
zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje
monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává
letní monzun, který sem přináší vydatné
monzunové srážky. Charakteristický
srážkový režim je hlavním znakem
monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (
tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (
mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka
monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s
ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází
El Niño, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální
sucho.
▶
monsunales Aktionszentrum n
▶
Monsundurchbruch m
označení pro náhlý bouřlivý
nástup monzunu nebo náhlé prudké zesílení průvodních jevů letní
monzunové cirkulace. Vpád monzunu se projevuje zejména rychlým vznikem mohutných oblačných systémů, náhlým zesílením srážkové činnosti a větru. Setkáme se s ním především v oblasti Arabského moře, Bengálského zálivu a Arabského poloostrova.
▶
Monsuneinsatz m
počáteční stadium letní
monzunové cirkulace, kdy se do dané oblasti pomalu rozšiřuje
vzduchová hmota přinášená
letním monzunem. Má-li počátek
monzunových dešťů prudký nástup, mluvíme o
vpádu monzunu.
▶
Monsunklima n
1. v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Am;
2. obecně klima ovlivňované
monzunovou cirkulací. Ta se uplatňuje v některých oblastech zmíněného typu Am, avšak i v rámci dalších
klimatických typů se suchou zimou:
tropického dešťového klimatu (Aw),
mírného dešťového klimatu (Cw) a dokonce i
boreálního klimatu (Dw). Společným znakem všech těchto typů je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na
monzunové srážky. Viz též
pól dešťů,
deště tropické.
▶
Monsunnebel m
zřídka se vyskytující
pobřežní mlha, která vzniká při postupu
letního monzunu nad chladný povrch pevniny.
▶
Monsunniederschlag m
srážky přinášené do oblastí s
monzunovým klimatem převážně prostřednictvím
letního monzunu, v případě např. ostrovních lokalit i
zimním monzunem, který se nad mořem obohatil vodní párou. Bývají velmi vydatné, zvláště v případě
orografického zesílení srážek. V zasažených oblastech představují hlavní
období dešťů, přičemž směrem do nitra pevnin nastávají obecně později a jejich vydatnost klesá. Viz též
pól dešťů,
extrémy srážek.
▶
Monsunperiode f
období dešťů na pevnině s
monzunovým klimatem, kdy vane
letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.
▶
Monsuntief n
syn. cyklona sezonní –
cyklona vznikající v důsledku silného prohřátí pevniny v
teplém pololetí a podílející se na vzniku
monzunové cirkulace. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem, přičemž může někdy proniknout až do vých. Středomoří. Viz též
seistan,
etézie.
▶
Monsunwinkel m
málo používané kritérium pro vymezení monzunových oblastí na základě sezonních změn směru proudění definovaných jako úhel mezi vektory
převládajícího větru v měsících, v nichž dominuje
letní a
zimní monzun (např. v červenci a lednu). S. P. Chromov označil jako monzunové ty oblasti, ve kterých monzunový úhel přesahuje 120°.
▶
Monsunzeit f
období dešťů na pevnině s
monzunovým klimatem, kdy vane
letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.
▶
Monsunzirkulation f
součást
všeobecné cirkulace atmosféry s
převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými
sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz
úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční
periodicita monzunů je dána střídáním
sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty.
Kontinentální anticyklona způsobuje
zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje
monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává
letní monzun, který sem přináší vydatné
monzunové srážky. Charakteristický
srážkový režim je hlavním znakem
monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (
tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (
mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka
monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s
ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází
El Niño, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální
sucho.
▶
Montreal Protokoll über Stoffe, die zum Abbau der Ozonschicht führen n
první právně závazný dokument navazující na
Vídeňskou konvenci na ochranu ozonové vrstvy, který byl schválen v Montrealu v roce 1987. Stanovil seznam
látek poškozujících ozonovou vrstvu a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby. Montrealský protokol byl v následujících letech značně rozšířen a zpřísněn formou dodatků. Pro jejich signatáře vyplývají právně závazná realizační opatření. ČR je signatářem Videňské konvence i Montrealského protokolu včetně všech jeho dodatků.
▶
Morgendämmerung f
syn. úsvit – přechod mezi noční tmou a denním světlem. Začíná, když je Slunce 18° (astron. svítání), nebo 6° (občanské svítání) pod obzorem a končí při východu Slunce. Viz též
soumrak.
▶
Morgenrot n
zast. knižní výraz pro ranní
červánky.
▶
morphologische Wolkenklassifikation f
klasifikace oblaků podle jejich vzhledu. Základem je dělení do 10
druhů, u nichž lze dále rozlišovat
tvary,
odrůdy, případně i
zvláštností,
průvodní oblaky a
mateřské oblaky. Základem pro současnou mezinárodní morfologickou klasifikaci oblaků se stalo roztřídění oblaků do čtyř druhů z r. 1803 podle návrhu L. Howarda (1772–1864), který rozeznával
cirrus,
stratus,
cumulus a
nimbus. Viz též
Mezinárodní atlas oblaků,
Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech,
oblaky zvláštní,
oblaky horní atmosféry.
▶
MSG
(Meteosat Second Generation, Meteosat druhé generace) [emesdží] – série čtyř geostacionárních družic
Meteosat vypouštěná postupně v období 2002 až 2015. Hlavním přístrojem na jejich palubě je radiometr
SEVIRI.
▶
MTG
(Meteosat Third Generation, Meteosat třetí generace) [emtýdží] – nejnovější generace geostacionárních družic
Meteosat. Je rozdělena na dvě větve, MTG-I (MTG Imager) a MTG-S (MTG Sounder). Družice MTG-I jsou vybaveny dvěma hlavními přístroji,
zobrazovacími radiometry FCI (Flexible Combined Imager) a
LI (Lightning Imager). Družice MTG-S ponesou dva hlavní přístroje,
sondážní radiometr IRS (Infrared Sounder) a spektrometr
UVN (Ultraviolet, Visible and Near-Infrared Spectrometer), alternativně označovaný i jako Sentinel-4. Družice MTG-I budou vypuštěny celkem čtyři (první odstartovala 13. prosince 2022), družice MTG-S dvě.
▶
Multanovski-Methode f
z historického hlediska zajímavá
synoptická metoda střednědobé a
dlouhodobé předpovědi počasí, vypracovaná B. P. Multanovským. Základem předpovědi byly dvě hypotézy:
1. všechny synoptické procesy jsou určovány
akčními centry atmosféry;
2. postupující
cyklony a
anticyklony se přemísťují ve směru proudění vzduchu ve stř. vrstvách
troposféry.
Multanovskij objevil a formuloval řadu zákonitostí vývoje makroprocesů v atmosféře, k jeho nejvýznamnějším přínosům patří vymezení pojmu
přirozeného synoptického období. Metoda Multanovského měla prognostický význam hlavně v 1. polovině 20. století, částečně se ale využívala pro prognostické účely do 70. let 20. století.
▶
multiple Luftspiegelung f
▶
Multizelle f
konvektivní bouře sestávající z několika
jednoduchých cel v různém stádiu vývoje, které při sledování
radarem,
družicí či vizuálně ze zemského povrchu tvoří jednolitý oblačný systém. Multicela se od běžných konv. bouří liší delší dobou trvání až několik hodin a během její existence obvykle postupně vzniká až několik desítek jednotlivých
konv. buněk. Tato struktura je příčinou značné časové a prostorové proměnlivosti průvodních jevů, např. výskytu silných
srážek a
krup.
Pohyb multicely je dán součtem vektoru průměrné rychlosti pohybu jednotlivých cel v okolním proudění a vektoru rychlosti diskrétního šíření bouře v důsledku vývoje nových cel na okraji multicely. Vznik nových cel může nastávat kdekoli podél
gust fronty v závislosti na okolních podmínkách, především na
střihu větru. V extrémním případě, kdy budou oba vektory rychlosti přibližně opačné, budou se nové cely vyvíjet na zadní straně multicely. Výsledný pohyb bouře bude velmi pomalý a srážky z jednotlivých cel tak budou vypadávat přibližně na stejném místě. Taková konfigurace proudění může vést ke vzniku přívalových
povodní.
Pomocí radaru lze v každém okamžiku vývoje multicely rozlišit několik výrazných jader vysoké
radarové odrazivosti (ca 40–50 dBZ) společně uzavřených
izolinií nižší odrazivosti (ca 20 dBZ). Na
družicových snímcích je zpravidla možné multicelu odlišit od
supercely větším počtem
přestřelujících vrcholků, a to jak na snímcích ve
viditelném či
blízkém infračerveném pásmu, tak v
tepelném oboru elmag. záření.
▶
murus
[murus] – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Jde o označení zvolené pro jev známý jako
wall cloud.
▶
mutatus
(mut) – označení oblaku, který vznikl transformací jiného, tzv.
mateřského oblaku. Přitom se celý mateřský oblak vnitřním vývojem změnil v oblak jiného
druhu. Označení nově vytvořeného oblaku se pak skládá z názvu nového druhu, k němuž se připojuje adjektivum složené z názvu druhu mateřského oblaku a z komponentu mutatus (mut). Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme
Cc a
Cs cirromutatus (cimut), Cs a
Ac cirrocumulomutatus (ccmut),
Ci, Cc a
As cirrostratomutatus (csmut), Cc,
Ns,
Sc altocumulomutatus (acmut), Cs, Ac a Ns altostratomutatus (asmut), Ac, As a Sc nimbostratomutatus (nsmut), Sc a
Cu stratomutatus (stmut), Ac, Ns, Sc,
St a Cu stratocumulomutatus (scmut),
Cb cumulomutatus (cumut).
Podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 je označení mutatus také součástí názvu jednoho ze
zvláštních oblaků ve tvaru adjektiva
homomutatus (homut), které se připojí k názvu druhu vzniklého oblaku. Viz též
genitus.
▶
Mutterwolke f
druh oblaku, z něhož vývojem vznikl oblak jiného druhu.
Morfologická klasifikace oblaků rozlišuje dva způsoby takového vývoje; změní-li se pouze část oblaku, používáme označení
genitus, změní-li se oblak jako celek, používáme označení
mutatus. K druhu nově vzniklého oblaku se pak připojuje přívlastek, jehož první část vyjadřuje druh mateřského oblaku, druhá část způsob vývoje nového oblaku, např.
stratocumulus cumulogenitus (Sc cugen) nebo
cumulus stratocumulomutatus (Cu scmut).