▶
Abfluss m
1. pohyb vody vlivem zemské tíže jak po povrchu (povrchový odtok), tak i pod zemským povrchem v rámci
hydrologického cyklu. V oblastech s
klimatem trvalého mrazu se uskutečňuje prostřednictvím pohybu
ledovců a jejich následnou
ablací.
2. objem vody odtékající z
povodí, z nádrže apod. za jednotku času, např. za den, měsíc, rok apod. V meteorologii a hydrologii je odtok sledován především jako významný člen
hydrologické bilance. Pokud odtok vztáhneme na plochu
povodí, získáme odtokovou výšku. Podíl odtokové výšky a
úhrnu srážek v daném povodí označujeme jako koeficient odtoku. Viz též
průtok.
▶
Abflussjahr n
souvislé období 12 kalendářních měsíců stanovené tak, aby zahrnovalo období akumulace vody i jejího odtoku ze sledovaného území. Aby nedocházelo k výraznějšímu meziročnímu převodu srážkové vody ve
sněhové pokrývce, začíná v ČR hydrologický rok 1. listopadu předchozího kalendářního roku a končí 31. října. V minulosti byl u nás počátkem hydrologického roku 1. prosinec.
▶
abflusswirksamer Niederschlag m
1. v
zemědělské meteorologii část padajících
srážek, která povrchově neodteče, vsakuje se do půdy a může být využita rostlinstvem;
2. v
hydrologii srážky vytvářející přímý
odtok.
▶
abgesetzter Niederschlag m
v české met. terminologii označení pro
srážky vznikající mimo
oblaky, tedy na zemském povrchu a na předmětech na zemském povrchu nebo v atmosféře (na letadlech aj.). Mezi usazené srážky řadíme následující
hydrometeory:
rosa,
jíní,
námraza,
ledovka a srážky z
mlhy. Viz
srážky padající,
srážky horizontální,
srážky skryté.
▶
abgeschlossenes Systém n
systém, mezi nímž a okolím neprobíhá žádná výměna hmoty.
▶
abgeschnürte Antizyklone f
teplá anticyklona, která vznikla oddělením sev. části protáhlého
hřebene vysokého tlaku vzduchu, ležícího zpravidla v poledníkovém směru,
brázdou nízkého tlaku vzduchu. Izolovaná anticyklona bývá často
blokující anticyklonou.
▶
abgeschnürte Antizyklone f
▶
Abkühlungsgröße f
syn. refrigerace – přenos tepelné energie z povrchu tělesa do ovzduší. V
bioklimatologii se vyjadřuje jako množství tepla v mJ, které je odňato povrchu tělesa o velikosti 1 cm
2 a o teplotě lidského těla, tj. 36,5 °C (97,9 °F) za 1 s vlivem atm. prostředí. Zchlazování se měří ve stínu
katateploměry nebo
frigorimetry a do značné míry vystihuje teplotu
pocitovou teplotu prostředí. Podle L. Hilla je zchlazovací veličina
H dána vztahem
kde
je
rychlost větru v m.s
–1,
T teplota vzduchu ve °C a
α,
β jsou konstanty. Podle K. Büttnera lze zchlazovací veličinu
Z vypočítat podle vzorce
V technické meteorologii se pojmu zchlazování užívá v souvislosti se ztrátami tepla, např. z budov vlivem vnějších met. podmínek.
▶
ablenkende Kraft der Erdrotation f
▶
Ablenkungswinkel des Windes (gegenüber der Isobarenrichtung) m
úhel mezi směrem skutečného
větru a směrem
gradientového větru, vanoucího podél izobar, zjišťovaný na přízemních
synoptických mapách. Tato úhlová odchylka se zvětšuje s
drsností povrchu, rostoucí
vertikální stabilitou atmosféry a s klesající zeměp. šíkou. Směřuje do strany s nižším
tlakem vzduchu. V našich zeměp. šířkách dosahuje na pevnině hodnot kolem 30° (nad mořem podstatně méně), mívá však určitý
denní chod. Odchylka skutečného směru větru od směru větru gradientového se může vyskytovat i ve
volné atmosféře, kde svědčí o existenci
ageostrofického větru.
▶
Absetzen von Kondensat n
usazování kondenzátů vodní páry obsažené ve vzduchu na povrchu předmětu, který má teplotu nižší než je
teplota rosného bodu. Nastává-li orosení na zemském povrchu v přirozených podmínkách, jedná se o
rosu, která je druhem
usazených srážek a tudíž jedním z
hydrometeorů. Vodní kapičky na povrchu některých rostlin (porostů) v bezsrážkovém období nemusí být jen fyz. původu, ale mohou být důsledkem i fyziologického procesu, tzv. gutace.
▶
Abschirmung des Niederschlagsmessers f
1. opatření prováděné za účelem zmenšení rušivého vlivu větru na
měření srážek pomocí na
srážkoměru. Provádí se zpravidla pomocí
větrného štítu srážkoměru. Alternativou je umístění srážkoměru do otvoru v zemi tak, že jeho záchytná plocha je v úrovni terénu. Tento způsob je sice účinnější, není však použitelný pro padající
tuhé srážky.
2. starší označení pro větrný štít srážkoměru.
▶
Abschlussbesprechung f
v
letecké meteorologii informace o met. podmínkách za letu, kterou posádka letadla předává po přistání
letištní meteorologické služebně. Viz též
briefing meteorologický.
▶
Absinken der Luft n
syn. sesedání vzduchu, pohyby vzduchu subsidenční – pomalé
sestupné pohyby ve
vzduchové hmotě, jejichž rychlost je zpravidla řádově 10
–2 m.s
–1 nebo méně. Subsidence vzduchu patří k jevům
synoptického měřítka, vzniká z dyn. příčin a může mít velký význam pro vývoj podmínek počasí. Působí
adiabatické oteplování vzduchu, např. sestupné pohyby o velikosti 2.10
–2 m.s
–1 působící po dobu 24 h a při vertikálním
teplotním gradientu –0,5 K na 100 m zvýší teplotu dané hladiny o téměř 10 K, rozpouštění již vzniklé
oblačnosti, tlumí
konvekci apod. Subsidence vzduchu se vyskytuje především v předním sektoru a centrální oblasti
vysokých anticyklon nebo v zesilujících
hřebenech vysokého tlaku vzduchu. V důsledku subsidence vzduchu dochází ke vzniku
subsidenčních inverzí teploty.
▶
Absinken n
mezinárodně užívané označení pro pokles povrchové vody do hlubin světového oceánu v rámci jeho
termohalinní cirkulace. Dochází k němu především v severním Atlantiku (voda pocházející z
Golfského proudu) a při pobřeží Antarktidy (v prostoru uzavřeném
Západním příhonem). V těchto oblastech nárůstá hustota oceánské vody díky intenzinímu
výparu, který způsobuje její ochlazování i nárůst salinity.
▶
absinkende Luft f
syn. sestup vzduchu –
vertikální pohyb vzduchu s vertikální složkou směřující dolů, směrem k zemskému povrchu. Mezi takové pohyby vzduchu patří zejména:
a) kompenzující sestupné pohyby při
konvekci, především v
sestupných konvektivních proudech;
b)
subsidence vzduchu v centrálních částech
anticyklon a
hřebenů vysokého tlaku vzduchu;
c) klouzavé sestupné pohyby teplého vzduchu na
katafrontách;
d) sestupné pohyby související s vlivem
orografie na
pole větru, především kompenzující sestupy v
závětří horských hřebenů, v sestupné části vln ve
vlnovém nebo
vírovém proudění apod.;
e) sestupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s
inverzí teploty vzduchu.
▶
Absinkinversion f
syn. inverze teploty vzduchu sesedáním –
výšková teplotní inverze způsobená sesedáním neboli
subsidencí vzduchu z vyšších vrstev atmosféry do nižších. Vývoj subsidenční inverze je důsledkem další stabilizace původně stabilní vrstvy vzduchu při jejím adiabatickém sestupu. Subsidenční inverze se mohou vyskytovat nad rozsáhlými územími, je-li dobře vyvinut mechanizmus subsidenčních pohybů vzduchu, především v
anticyklonách nebo v blízkosti
os hřebenů vysokého tlaku vzduchu. Tyto inverze představují významný faktor podílející se na zhoršování
rozptylových podmínek v oblastech vysokého tlaku vzduchu, v létě za slunečného
anticyklonálního počasí často omezují vznik nebo vert. vývoj
kupovité oblačnosti apod.
▶
absolute Instabilität der Atmosphäre f
▶
absolute Isohypse f
v meteorologii
izohypsa spojující místa se stejnou výškou
standardní izobarické hladiny (plochy) nad hladinou moře, vyjádřenou v
geopotenciálních metrech. Pomocí absolutních izohyps znázorňujeme
absolutní barickou topografii, v níž absolutní izohypsy vyšších hodnot vymezují oblasti vyššího tlaku vzduchu a naopak. Na
mapách absolutní topografie se zakreslují obyčejně po 40, popř. 80 geopotenciálních metrech.
▶
absolute Luftmassentransformation f
změna základního typu
vzduchové hmoty v jiný typ. Nastává především v důsledku delšího setrvávání vzduchové hmoty v nové geografické oblasti, do které tato vzduchová hmota pronikla. Např. transformace
tropického vzduchu na
vzduch mírných šířek ke konci léta na Balkáně, nebo transformace
arktického vzduchu po jeho
vpádu do střední Evropy na vzduch mírných šířek.
▶
absolute monatliche Schwingungsbreite f
rozdíl mezi
měsíčním absolutním maximem a
měsíčním absolutním minimem meteorologického prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda
teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z
denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a
denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).
▶
absolute monatliche Schwankungsbereich m
rozdíl mezi
měsíčním absolutním maximem a
měsíčním absolutním minimem meteorologického prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda
teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z
denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a
denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).
▶
absolute optische Luftmasse f
geometrická délka dráhy paprsku (například slunečního) při průchodu
atmosférou Země. Termín odráží skutečnost, že integrací hustoty vzduchu podél trajektorie paprsku dostaneme hmotnost vzduchu obsaženou v trubici o jednotkovém průřezu, jejíž osou je trajektorie daného paprsku v celé zemské atmosféře. Viz též
hmota atmosféry optická relativní,
tloušťka atmosféry optická.
▶
absolute Schwankungsbereich m
rozdíl mezi
absolutním maximem a
absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2017 je absolutní amplituda
teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také
absolutní amplitudy měsíční a
denní.
▶
absolute Schwingungsbreite f
rozdíl mezi
absolutním maximem a
absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2017 je absolutní amplituda
teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také
absolutní amplitudy měsíční a
denní.
▶
absolute Stabilität der Atmosphäre f
▶
absolute Tagesamplitude f
rozdíl mezi
denním absolutním maximem a
denním absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda
teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z
denního minima –27,6 °C v roce 1785 a
denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
▶
absolute Temperatur f
slang. označení pro
teplotu vyjádřenou pomocí
Kelvinovy teplotní stupnice.
▶
absolute Temperaturskala f
▶
absolute Topographie f
barická topografie určité, zpravidla
standardní tlakové hladiny nad ideální hladinou moře, analyzovaná pomocí
absolutních izohyps. Barickou absolutní topografii lze interpretovat jako rozložení
tlaku vzduchu. V oblastech nižšího tlaku vzduchu jsou izobarické plochy prohnuty směrem k zemskému povrchu, a proto jsou jejich
geopotenciály nižší a naopak. Barická absolutní topografie se často označuje zkratkou AT s uvedením konkrétní hladiny, např. AT500 značí barickou topografii barické hladiny 500 hPa. Abs. izohypsy hladin nad
vrstvou tření lze přibližně považovat za
proudnice a můžeme jimi s dobrým přiblížením popisovat proudění v dané tlakové hladině. Viz též
mapa absolutní topografie.
▶
absolutes Koordinatensystem n
v meteorologii
souřadnicová soustava buď pevná vzhledem ke světovému prostoru, nebo pohybující se vůči němu rovnoměrným přímočarým pohybem. Met. měření se obvykle vztahují k určitému místu, které rotuje vůči světovému prostoru spolu ze Zemí, a proto absolutní souřadnicová soustava není pro met. účely příliš vhodná. Viz též
soustava souřadnicová relativní.
▶
absolutes Maximum n
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. maximem se vždy rozumí nejvyšší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o
absolutním maximu měsíčním,
denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu 37,8 °C (z 27. 7. 1983). Viz též
amplituda absolutní,
extrém.
▶
absolutes Minimums n
nejnižší hodnota
meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. minimem se vždy rozumí nejnižší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o
absolutním minimu měsíčním,
denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 absolutní minimum teploty vzduchu –27,6 °C (z 1. 3. 1785). Viz též
amplituda absolutní,
extrém.
▶
absolutes Monatsmaximum n
nejvyšší hodnota z
měsíčních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. maximum teploty vzduchu 16,7 °C (z 10. 1. 1991). Viz též
amplituda absolutní měsíční.
▶
absolutes Monatsminimum n
nejnižší hodnota z
měsíčních minim meteorologického prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. minimum teploty vzduchu –27,5 °C (z 31. 1. 1830). Viz též
amplituda absolutní měsíční.
▶
absolutes Tagesmaximum n
nejvyšší hodnota z
denních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu pro 1. leden 12,5 °C (z roku 2007). Viz též
amplituda absolutní denní.
▶
absolutes Tagesminimum n
nejnižší hodnota z
denních minim meteorologického prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. minimum teploty vzduchu pro 1. leden –21,4 °C (z roku 1784). Viz též
amplituda absolutní denní.
▶
Absorption der Strahlung f
obecně pohlcování určitého, nejčastěji
elektromagnetického záření v daném prostředí. V meteorologii jde o pohlcování
krátkovlnného nebo
dlouhovlnného záření atmosférou, svrchní vrstvou
pedosféry nebo
litosféry, vegetačním krytem a vodními plochami. V atmosféře se v průměru absorbuje přibližně 15 % slunečního záření, které do ní vstoupilo, a přibližně 90 % dlouhovlnného záření procházejícího ovzduším od zemského povrchu směrem nahoru. Na absorpci záření v atmosféře se podílejí její plynné složky, oblaky a částice
aerosolového aerosolu; u plynů jde o
selektivní absorpci záření. Pevný povrch absorbuje dopadající záření v tenké svrchní vrstvičce, čímž se liší od vody, kde k absorpci dochází ve vrstvě silné až několik metrů. Absorpce záření významně ovlivňuje
radiační i
tepelnou bilanci planety Země. Absorpce slunečního záření vhodných vlnových délek zelenými rostlinami je v přírodě podmínkou pro fotosyntézu. Viz též
koeficient absorpce.
▶
Absorptionsband n
syn. pásmo absorpční – část
absorpčního spektra určitého
radiačně aktivního plynu vyznačující se silnou
absorpcí záření. Je tvořen komplexem vzájemně si blízkých a případně se i částečně překrývajících
absorpčních čar v absorpčním spektru daného plynu. Např.
vodní pára se vyznačuje absorpčními pásmy v oblastech vlnových délek kolem 1,4 µm, 1,9 µm, 2,7 µm a 6,3 µm; v oblasti vlnových délek větších než 15 µm je u vodní páry nakupeno takové množství absorpčních pásů, že zde dochází ke spojité absorpci
dlouhovlnného záření a vzniká zde tzv. absorpční kontinuum.
Oxid uhličitý má svůj nejvýznamnější absorpční pás v blízkosti vlnové délky 15 μm. Absorpce
ultrafialového záření je způsobena především významnými absorpčními pásy
ozonu, který má současně další výrazný absorpční pás v oblasti vlnových délek kolem 9,6 μm. Viz též
absorpce záření selektivní.
▶
Absorptionsfunktion f
syn. faktor absorpční – poměr velikosti
radiačního toku absorbovaného v určité vrstvě atmosféry ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího, vyjádřený jako funkce množství dané absorbující látky (nejčastěji
vodní páry) obsažené v této vrstvě. Odečteme-li absorpční funkci od jedné, dostáváme tzv.
funkci propustnosti.
▶
Absorptionshygrometer n
vlhkoměr, jímž se
vlhkost vzduchu zjišťuje na základě absorpce vodní páry hygroskopickou látkou. Hygroskopická látka buď pohltí všechnu vodní páru obsaženou v uzavřeném vzorku vzduchu, nebo se vlhkostí vzduchu v okolí čidla vlhkoměru vyrovnává tlak vodních par nad povrchem použité hygroskopické látky, která tvoří zákl. část čidla. V prvním případě se zjišťuje přírůstek hmotnosti hygroskopické látky (absolutní metoda,
absolutní vlhkoměr), nebo změna objemu, popř. změna tlaku uzavřeného vzorku vzduchu. Ve druhém případě se mění el. vodivost čidla v závislosti na změně vlhkosti vzduchu; tyto vlhkoměry patří mezi
elektrické vlhkoměry. Někdy se nazývají chem. vlhkoměry.
▶
Absorptionshygrometer n
▶
Absorptionskoeffizient m
syn. koeficient absorpční, koeficient pohlcování – charakteristika schopnosti daného prostředí
absorbovat záření. Objemový koeficient absorpce je číselně roven množství zářivé energie absorbované na dráze jednotkové délky z paprsku o jednotkové intenzitě. Vydělíme-li objemový koeficient absorpce hustotou absorbujícího prostředí, dostaneme hmotnostní koeficient absorpce. V meteorologii se setkáváme s absorpčním koeficientem atmosféry v souvislosti se
slunečním nebo
dlouhovlnným zářením. Protože hodnota koeficientu absorpce závisí na vlnové délce absorbovaného záření, uvažuje se obvykle „monochromatický“ koeficient absorpce vztažený k dostatečně úzkému intervalu vlnových délek ze spektra slunečního nebo dlouhovlnného záření. Viz též
extinkce,
absorpce záření,
zákon Lambertův–Bouguerův,
zákon zeslabení Beerův.
▶
Absorptionskoeffizient m
▶
abwärtsgerichtete Strahlung f
málo používané označení pro úhrn
globálního slunečního záření a záření atmosféry směřujícího k zemskému povrchu. Viz též
záření směřující nahoru.
▶
Abwind m
v odborném slangu označení pro
sestupný konvektivní proud.
▶
Adaptation f
proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému
klimatu a jeho projevům. Adaptací se člověk snaží zmírnit škody způsobené měnícím se klimatem nebo využít možnosti, které změny poskytují. V přírodních systémech mohou lidské zásahy přirozenou adaptaci usnadnit nebo zkomplikovat. Viz též
změna klimatu,
IPCC.
▶
Adiabate f
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději. Rozlišujeme
suché,
vlhké,
nenasycené a
nasycené adiabaty, popř.
pseudoadiabaty.
▶
adiabatische Äquivalenttemperatur
▶
adiabatische Abkühlung f
▶
adiabatische Atmosphäre f
polytropní atmosféra, ve které je
vertikální teplotní gradient všude roven
suchoadiabatickému gradientu vd = 0,0098 K.m
–1. Jestliže v adiabatické atmosféře položíme
teplotu zemského povrchu rovnou 273 K, potom ve výšce zhruba 27,9 km klesne teplota na 0 K a tuto výškovou hladinu považujeme za horní hranici adiabatické atmosféry.
▶
adiabatische Ausdehnung f
adiabatické zvětšování objemu plynu, při němž dochází k poklesu
vnitřní energie plynu a tedy k jeho ochlazování. V
termodynamice atmosféry používáme tento model k objasnění ochlazování při adiabatickém výstupu
vzduchové částice. Opakem adiabatické expanze je adiabatická komprese, při níž dochází k ohřevu vzduchové částice při jejím adiabatickém sestupu.
▶
adiabatische Erwärmung f
▶
adiabatische Expansion f
adiabatické zvětšování objemu plynu, při němž dochází k poklesu
vnitřní energie plynu a tedy k jeho ochlazování. V
termodynamice atmosféry používáme tento model k objasnění ochlazování při adiabatickém výstupu
vzduchové částice. Opakem adiabatické expanze je adiabatická komprese, při níž dochází k ohřevu vzduchové částice při jejím adiabatickém sestupu.
▶
adiabatischer Prozess m
termodyn. vratný děj v dané soustavě (v meteorologii obvykle ve vzduchu), probíhající bez výměny tepla mezi touto soustavou a okolím. Pro adiabatický děj v
ideálním plynu platí
Poissonovy rovnice, které lze vyjádřit takto:
kde
θ = R / cp,
κ = cp / cv,
T značí
teplotu v K,
p tlak,
α měrný objem,
R měrnou plynovou konstantu,
cp měrné teplo při stálém tlaku,
cv měrné teplo při stálém objemu. Z toho vyplývá, že při adiabatickém poklesu tlaku (expanzi plynu) dochází k poklesu teploty, tj. k adiabatickému ochlazování, při adiabatickém zvýšení tlaku (kompresi plynu) ke zvýšení teploty, tj. k adiabatickému oteplování. Přibližně adiabatické jsou např. procesy ve
vzduchové částici nenasycené vodní párou během jejího vert. přemísťování v atmosféře. Pojem adiabatický děj poprvé použil jeden ze zakladatelů termodynamiky, skotský inženýr W. J. M. Rankine (1820–1872). Viz též
děj pseudoadiabatický.
▶
adiabatischer Temperaturgradient m
teplotní gradient odpovídající záporně vzaté změně teploty
vzduchové částice při jejím
adiabatickém přemístění o jednotkovou vzdálenost ve vert. směru. Jeho velikost je dána záporně vzatou totální derivací –
dT/
dz, kde
dT je změna teploty a
dz změna výšky. V meteorologii je obvyklé udávat adiabatický teplotní gradient v K nebo °C na 100 m. Kladné hodnoty vyjadřují ochlazování vzduchové částice vlivem
adiabatické expanze při
výstupných pohybech vzduchu. Podle
relativní vlhkosti vzduchové částice rozlišujeme
teplotní gradient suchoadiabatický,
vlhkoadiabatický a
nasyceně adiabatický, který se při praktické aplikaci aproximuje hodnotou
pseudoadiabatického teplotního gradientu.
▶
adiabatisches Gleichgewicht n
stav atmosféry, která je v
hydrostatické rovnováze, při indiferentním
teplotním zvrstvení.
Vertikální teplotní gradient v
suchém nebo
nenasyceném vzduchu je tedy roven
suchoadiabatickému gradientu, v nasyceném vzduchu
nasyceně adiabatickému gradientu. Ve vrstvě vzduchu v adiabatické rovnováze se
ekvivalentní potenciální teplota s výškou nemění. Stavu adiabatické rovnováhy se blíží vrstvy vzduchu se silným vertikálním promícháváním. V Česku se s tímto označením pro indiferentní teplotní zvrstvení setkáváme jen velmi zřídka. V anglicky psané odborné literatuře se tento stav označuje také jako
konvekční rovnováha.
▶
adjungiertes Modell n
mód ve
spektru částic atmosférického aerosolu, jenž bývá identifikován ve velikostní oblasti poloměrů aerosolových částic řádově 10
–7 m (desetiny mikrometru). Částice těchto velikostí vznikly z původních, cca o řád menších částic
nukleačního módu procesem jejich
koagulace a akumulují se v oblasti právě popisovaného módu, neboť se zde ještě příliš neprojevuje sedimentace částic.
▶
Advektion f
přenos dané charakteristiky vzduchu prouděním v atmosféře. Advekcí horizontální, izobarickou, izentropickou atd. rozumíme advekci v dané horiz.,
izobarické,
izentropické atd. hladině. Advekci určité skalární veličiny
φ (
teploty vzduchu,
tlaku vzduchu,
vlhkosti vzduchu apod.) matematicky definujeme jako záporně vzatý skalární součin
rychlosti proudění a
gradientu této veličiny, tj.
kde
vx ,
vy ,
vz značí složky rychlosti proudění v třídimenzionální kartézské souřadnicové soustavě, tvořené osami
x,
y,
z. V
synoptické meteorologii advekcí zpravidla označujeme přenos
vzduchové hmoty určitých vlastností a v tomto smyslu mluvíme např. o advekci studeného, teplého, vlhkého, znečištěného atd. vzduchu. Pojem studený, teplý, vlhký, znečištěný atd. vzduch je zde míněn relativně, tj. vzhledem ke vzduchu, který je advehovanou vzduchovou hmotou nahrazován.
▶
Advektions-Strahlungsnebel m
mlha, při jejímž vzniku a trvání současně působí příčiny
mlhy advekční a
mlhy radiační. Viz též
klasifikace mlh Willettova.
▶
Advektionsinversion f
teplotní inverze vznikající buď působením vertikálně nerovnoměrné
teplé advekce, když ve vyšších hladinách proudí do dané oblasti rel. teplejší vzduch než v hladinách nižších, nebo prouděním rel. teplého vzduchu nad studený zemský povrch. Prvním způsobem vznikají advekční
inverze výškové, druhým advekční
inverze přízemní.
▶
Advektionsnebel m
mlha, která se tvoří ochlazováním rel. teplého a vlhkého vzduchu při jeho
advekci (přesunu) nad chladnější povrch. Za advekční mlhu se považuje někdy i mlha vznikající zvýšeným výparem při přesunu studeného vzduchu nad teplý a vlhký povrch. Viz též
mlha radiační,
klasifikace mlh Willettova.
▶
Advektionstheorie der Zyklogenese f
▶
Advektionswinkel m
úhel mezi
izohypsou a
izolinií advehované veličiny, např.
teploty nebo
vlhkosti vzduchu. Označíme-li směr
geostrofického větru jako směr izohypsy a v případě advekce teploty směr
termálního větru jako směr
izotermy, potom při úhlu advekce v intervalu od 0° do 180° mluvíme o
studené advekci a při úhlu advekce od 180° do 360° o
teplé advekci. Studená, resp. teplá advekce se v daném místě nebo oblasti projevuje
advekčním ochlazováním nebo
oteplováním. Jako kladný označujeme úhel od izohypsy k izotermě proti směru otáčení hod. ručiček. Změny teploty vyvolané advekcí jsou největší při úhlu advekce 90° a 270° ( –90°) a nulové při úhlu advekce 0° a 180°. K určování úhlu advekce lze použít
mapy barické topografie se zakreslenými izotermami.
▶
advektive Abkühlung f
pokles
teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný
studenou advekcí. V souladu s definicí
advekce teploty je velikost advekčního ochlazování závislá na
úhlu advekce a na velikosti
rychlosti proudění a
teplotního gradientu v advehované
vzduchové hmotě. Ve střední Evropě může velikost advekčního ochlazování dosáhnout za 24 h v krajních případech i 20 °C. Advekční ochlazování nastává obvykle po přechodu
studené fronty. Viz též
vpád studeného vzduchu.
▶
advektive Erwärmung f
vzestup
teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný
teplou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního oteplování závislá na
úhlu advekce a na velikosti
rychlosti proudění a
teplotního gradientu v advehované
vzduchové hmotě. Ve střední Evropě dosahuje advekční oteplování za 24 h několika °C, v krajních případech 15 až 20 °C. Advekční oteplování většinou nastupuje po přechodu
teplé fronty. Viz též
vpád teplého vzduchu.
▶
advektive Instabilität der Atmosphäre f
instabilita vyvolaná nerovnoměrnou
advekcí v důsledku výrazných změn
rychlosti větru s výškou (
studená advekce zesilující s výškou nebo
teplá advekce slábnoucí s výškou). V tomto případě se nad určité místo dostává v nižších hladinách rel. teplejší a ve vyšších hladinách rel. chladnější vzduch.
▶
advektive Luftdrucktendenz f
složka
tlakové tendence způsobená přesunem
tlakových útvarů, tedy nikoliv jejich vývojem a dalšími vlivy.
▶
advektives Gewitter n
bouřka v oblasti
studené advekce za
studenou frontou. Vznik advekční bouřky je podmíněn existencí
absolutní instability atmosféry alespoň do výšky
kondenzační hladiny a
podmíněnou instabilitou atmosféry do výšky alespoň 4 až 6 km. V současné met. literatuře se toto označení vyskytuje již jen ojediněle.
▶
aerodynamischer Mittelwert m
charakteristika velikosti
aerosolových částic definovaná jako průměr kulové částice o hustotě 1000 kg.m
–3, která má stejnou
pádovou rychlost jako daná aerosolová částice. Orientačně lze tedy za aerodynamický průměr považovat průměr vodní kapky, která má stejnou pádovou rychlost jako daná aerosolová částice.
▶
aerologische Beobachtung f
meteorologické pozorování k získání údajů o
mezní vrstvě atmosféry a
volné atmosféře, a to především pomocí
aerologických měření. Z hlediska používaných metod se aerol. pozorování dělí na přímá a nepřímá. Přímá aerol. pozorování, v odborné literatuře někdy označovaná i jako kontaktní, jsou především
radiosondážní měření; dále k nim patří např.
letadlový průzkum počasí. Nepřímá aerol. pozorování, která se provádějí ze zemského povrchu nebo z
meteorologických družic, jsou z velké části založena na
distančních meteorologických měřeních. Dále se dělí na aktivní a pasivní. Aktivní nepřímá pozorování spočívají ve vysílání a zpětné detekci různých signálů, které mohou být akustické (
sodar), světelné (
lidar) nebo rádiové (
radar, windprofiler). Při pasivních nepřímých pozorováních dochází k měření elmag. záření přicházejícího z atmosféry nebo k vizuální detekci různých atm. jevů, především oblaků, dále
polární záře,
nočních svítících oblaků apod. Viz též
aerologie,
sondáž atmosféry,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.
▶
aerologische Messung f
aerologické pozorování pomocí přístrojů, zajišťované z
aerologické stanice. Základní metodou aerologických měření je
radiosondážní měření, dále k nim patří
pilotovací měření,
měření výšky základny oblaků,
měření větru radiotechnickými prostředky a celá řada dalších
distančních meteorologických měření. Mezi aerologická měření řadíme i měření
upoutanými sondami a někdy i
stožárová meteorologická měření.
Aerol. měření jsou v současné době většinou
automatizovaná, v minulosti jejich záznam a zpracování prováděl aerol.
pozorovatel. Získaná data jsou přenášena
meteorologickými zprávami např. v kódu
BUFR, popř. prostřednictvím
zpráv TEMP či
PILOT. Údaje vstupují do procesu
asimilace meteorologických dat do
modelů numerické předpovědi počasí, dále slouží ke konstrukci
výškových map,
aerologických diagramů a
vertikálních řezů atmosférou. Viz též
aerologie,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a ve volné atmosféře,
sondáž atmosféry.
▶
aerologischer Aufstieg m
1. méně vhodné označení pro
aerologické měření;
2. slang. označení pro graf. znázornění vert. profilu
meteorologických prvků na daném místě.
▶
aerologischer Flugzeugaufstieg m
▶
aerologisches Diagramm n
termodynamický diagram používaný při vyhodnocování
aerologických měření a při analýze fyz. stavu
atmosféry, zvláště v předpovědní službě a při met. zabezpečení letectva. Na aerol. diagramu bývají zakresleny
izobary,
izotermy,
suché adiabaty,
pseudoadiabaty a izolinie některých charakteristik
vlhkosti vzduchu. Aerol. diagram má obsahovat co nejvíce přímkových
izolinií, aby zobrazování na něm bylo co nejjednodušší. Velikost úhlu mezi izotermami a suchými adiabatami by měla být co největší, aby diagram umožňoval snadné porovnání sklonu zakreslených křivek (především
křivky teplotního zvrstvení) se sklonem adiabat. Za přednost aerol. diagramu se považuje, je-li
energetickým diagramem. K nejčastěji používaným aerol. diagramům patří
Stüveho diagram,
emagram,
zkosený diagram a
tefigram. Méně často se používají např.
pastagram,
thetagram,
Ambleúv diagram,
Refsdalův diagram,
Rossbyho diagram nebo
Werenskioldův diagram.
▶
aerologisches Observatorium n
met. pracoviště, jehož hlavní pracovní náplní je kromě
aerologických měření a
pozorování pro vědecké a provozní účely i řešení samostatných výzk. úkolů z
aerologie. Viz též
stanice aerologická.
▶
Aeronomie f
nauka o stavbě a vlastnostech
atmosféry Země nad
troposférou. Zkoumá její fyz. charakteristiky (strukturní parametry) a fyz. a fyz.-chem. procesy, které určují její stav a časové změny, podmíněné převážně ději na slunečním povrchu a jím vysílaným zářením. K pozemním metodám aeronomických pozorování patří vizuální a fotografické pozorování
svítících nočních oblaků,
meteorů a
polárních září, spektrografické metody výzkumu záření nočního
svitu oblohy a
polárních září a sondování
ionosféry radiovlnami. Vznik aeronomie v podstatě souvisí až s počátkem systematického průzkumu vysoké atmosféry přímými metodami, tj.
raketovými sondážemi (od r. 1945) a výzkumnými družicemi (od r. 1957). Viz též
aerologie.
▶
Aeroplankton n
aeroplankton – mikroorganismy a jejich části udržující se poměrně dlouho ve vzduchu a tvořící součást
atmosférického aerosolu. Hlavními složkami atmosférického planktonu jsou pylová zrna, viry, bakterie, řasy, plísně, spory, výtrusy, mikroskopičtí živočichové apod. Koncentrace a složení atmosférického planktonu se mění s denní i roč. dobou, s charakterem krajiny a značně závisí na počasí.
▶
ageostrophische Advektion f
▶
ageostrophische Strömung f
▶
ageostrophische vorticity f
vert. složka
vorticity rychlosti
ageostrofického větru. Pole ageostrofické rel. vorticity je úzce spjato s vývojovými tendencemi v
tlakovém poli.
▶
ageostrophischer Wind m
syn.
proudění ageostrofické – rozdíl vektorů rychlosti skutečného a
geostrofického větru. Ve
volné atmosféře se geostrofický vítr v základním přiblížení nejčastěji interpretuje jako výslednice čtyř složek, tj. složky izalobarické (izalohyptické), kinetické, konv. a cyklostrofické. Tyto složky bývají někdy označovány jako
vítr izalobarický,
kinetický,
konvekční a
cyklostrofický. V podrobnějším přiblížení lze odvodit i další příspěvky k ageostrofickému větru vznikající např. u proudění, které má současně vertikální i meridionální složky pohybu. Teoreticky lze dokázat, že každé proudění s meridionální složkou pohybu musí obsahovat ageostrofickou složku. Velikost rychlosti ageostrofického větru bývá ve volné atmosféře u proudění velkých měřítek zpravidla alespoň o řád menší než velikost rychlosti větru geostrofického, přesto má ageostrofický vítr zásadní význam pro transformace kinetické energie v atmosféře a vývoj
pole atmosférického tlaku.
▶
Aggregation f
obecně vzájemné spojování pevných
aerosolových částic, ve
fyzice oblaků a srážek spojování
ledových krystalků při jejich vzájemných nárazech a vznik
sněhových vloček. Ve starší odb. literatuře se agregace často zahrnuje pod pojem
koagulace.
▶
Agrarklimatologie f
syn. klimatologie zemědělská – odvětví
aplikované klimatologie v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. K hlavním úkolům agroklimatologie patří:
a) hodnocení
klimatu z hlediska zemědělství;
b) provádění
agroklimatologické rajonizace neboli vymezování
klimatických oblastí pro racionální pěstování zeměd. plodin, chov dobytka, popř. využití mechanizace;
c) studium
mikroklimatu uzavřených prostor, např. stájí, skleníků, objektů určených k uskladnění zeměd. produktů apod.;
d) poskytování podkladů pro výstavbu zeměd. objektů, provádění zeměd. meliorací, provoz závlahového hospodářství atd.
Viz též
agrometeorologie.
▶
agrarmeteorologische Regionalisierung f
speciální
klimatologická rajonizace sestavená pro potřeby zemědělné praxe, především pro efektivní rostlinnou výrobu. Základním problémem při agroklimatologické rajonizaci je výběr agroklimatologických ukazatelů, jež by komplexně vyjádřily prostorovou diferenciaci agroklimatologických podmínek vývoje a tvorby úrody zemědělských kultur. Pro agroklimatologickou rajonizaci tehdejšího území ČSFR (1975) byly zvoleny tyto ukazatele:
a)
suma teplot za období s
průměrnou denní teplotou vzduchu ≥ 10 °C, která vyjadřuje teplotní zajištění zemědělských kultur;
b)
klimatický ukazatel zavlažení za období od června do srpna jakožto kritérium vláhových podmínek;
c)
průměrné roční minimum teploty vzduchu, charakterizující podmínky přezimování.
Agroklimatologická rajonizace patří k předním úkolům
zemědělské klimatologie. Viz též
zajištění klimatické,
index suchosti,
index vlhkosti.
▶
Agrarmeteorologische Station f
meteorologická stanice, která slouží potřebám zeměď. vědy a praxe. Dělí se na stanice základní, doplňkové, pomocné a speciální. Podle doporučení
Světové meteorologické organizace tyto stanice:
a) v oblasti met. veličin měří teplotu a vlhkost vzduchu v různých výškách až do 10 m v závislosti na výšce a charakteru porostu, půdní teploty v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm, popř. i v dalších pro speciální účely,
vlhkost půdy, charakteristiky
turbulence v porostech nebo v jejich blízkosti,
hydrometeory,
evapotranspiraci,
sluneční svit a složky
radiační bilance a provádí pozorování meteorologických jevů, které ohrožují rostliny;
b) v oblasti biologických faktorů provádějí
fenologická pozorování, kvalit. a kvantit. pozorování rostlin a zvířectva, poškození rostlin a zvířat přírodními jevy i antropogenní činností.
▶
agrarmeteorologische Station f
dříve používaný termín pro
agrometeorologickou stanici.
▶
agrarmeteorologische Vorhersage f
syn. předpověď zemědělsko-meteorologická – krátkodobá, střednědobá nebo dlouhodobá
předpověď počasí speciálně pro potřeby zeměd. výroby. Vychází většinou ze
všeobecné předpovědi počasí, ze znalosti dosavadního průběhu počasí v daném roce a opírá se o poznání vývojových stadií živých organismů, změn fyz. vlastností půdy a dlouhodobých klimatologických charakteristik. Ke krátkodobým předpovědím patří např. výstrahy před
krupobitím,
vichřicemi, předpovědi
mrazíků a
mrazů ve
vegetační době; mezi dlouhodobé předpovědi počítáme předpovědi zásob vody v půdě, výskytu
suchých a
vlhkých období, podmínek přezimování kultur a charakteristik teploty vzduchu, zejména
sum teploty. Speciální agrometeorologické předpovědi se zaměřují např. na sledování konkrétních rostlinných chorob a škůdců, na rychlost vývoje plodin nebo na odhad kvality úrody.
▶
agrarmeteorologische Vorhersage f
▶
agrarmeteorologisches Observatorium n
syn. observatoř zemědělsko-meteorologická – pracoviště, kde se kromě běžných
meteorologických pozorování provádějí speciální měření a zemědělsko-meteorologický výzkum. Slouží i potřebám zeměď. vědy a praxe. Viz též
stanice zemědělsko-meteorologická,
meteorologie zemědělská.
▶
agrarmeteorologisches Observatorium n
▶
Agrarmetorologie f
syn. meteorologie zemědělská – obor
aplikované meteorologie, který studuje vlivy počasí a klimatu na zemědělství. Poznatků z agrometeorologie se využívá v rostlinné a živočišné výrobě, zejména ve sféře řízení a rozhodování, např. při určování agrotechnických termínů, závlahových dávek nebo ochraně plodin před nepříznivými met. jevy. Cennými met. informacemi pro zemědělce jsou speciální výstupy
agrometeorologické předpovědi. Součástí agrometeorologie v širším slova smyslu je
agroklimatologie.
▶
Ähnlichkeitskriterium n
kritéria používaná při modelování proudění tekutin k zachování tzv. dynamické podobnosti, tzn. k zajištění toho, aby proudění na modelu mělo podobnou strukturu a geometrii jako odpovídající proudění v modelované skutečnosti. K vyjádření těchto kritérií se v hydrodynamice a aerodynamice používají různá bezrozměrná čísla, např.
číslo Reynoldsovo,
Froudovo,
Machovo,
Nusseltovo,
Pecletovo,
Prandtlovo,
Richardsonovo,
Rossbyho,
Rayleighovo,
Eckertovo,
Schmidtovo, představující vzájemné poměry dvojic různých působících sil nebo toků veličin.
▶
Ähnlichkeitstheorie f
ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry teorie
turbulentního přenosu hybnosti, tepla a vodní páry, vypracovaná v 50. letech 20. století A. S. Moninem a A. M. Obuchovem. Používá se při studiu procesů v
přízemní vrstvě atmosféry, někdy i v celé mezní vrstvě atmosféry. Je založena na aplikaci
Obuchovovy délky L. Roli charakteristiky podobnosti má poměr
z/L, kde
z je výška nad rovinným zemským povrchem. Je-li hodnota tohoto poměru konstantní, zůstává např. zachován poměr mezi mech. a termickou produkcí kinetické energie, příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Viz též
proudění turbulentní.
▶
Achse des Tiefdruckgebietes f
čára, která spojuje
středy cyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna ve směru
horizontálního teplotního gradientu, tj. do studeného vzduchu. Sklon osy cyklony je tím větší, čím je
cyklona více
termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín kvazivertikální, popř. výšková osa cyklony.
▶
AIREP
hlášení, která musí podávat všechna letadla, kdykoliv jsou pozorovány nebo dojde-li ke střetu s následujícími podmínkami: mírná nebo silná
turbulence, nebo mírná nebo silná
námraza, nebo silná
horská vlna, nebo
bouřky bez
krup, zastřené popř. prorůstající
vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na
squall lines (
čarách instability), nebo bouřky s kroupami, zastřené, prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čárách instability), silná
prachová vichřice nebo silná písečná vichřice nebo oblak tvořený
vulkanickým popelem, nebo přederupční vulkanická aktivita nebo vulkanická erupce. Mimořádná hlášení jsou zasílána buď datovým spojem letadlo–země nebo radiotelefonním spojením. Je-li meteorologickou výstražnou službou přijato mimořádné hlášení z letadla, ale podle mínění meteorologa nebude mít hlášený jev trvání a není tedy důvod k vydání
informace SIGMET, musí být toto mimořádné hlášení rozšířeno vydáním ARS stejným způsobem, jako se rozšiřují informace SIGMET, t.j. meteorologickým výstražným službám,
centrům WAFC a dalším meteorologickým služebnám, v souladu s regionálními postupy
ICAO.
▶
AIREP
pravidelná hlášení o pozorování z letadel během letu jsou zpravidla předávána datovým spojem a mají následující strukturu skládající se ze dvou datových bloků. V 1. bloku jsou údaje o zeměpisné šířce a délce, hladině a času pozorování a ve 2. bloku pak údaje o směru a rychlosti výškového větru, teplotě a pokud jsou k dispozici tak údaje o
turbulenci a vlhkosti. Údaje jsou předávány v dohodnutých intervalech závislých na hustotě provozu a fázi letu.
▶
AIRMET-Information f
výstražná informace vydávaná ve zkrácené otevřené řeči leteckou meteorologickou výstražnou službou. Obsahuje stručný popis výskytu nebo očekávaného výskytu specifikovaných meteorologických jevů v prostoru a čase, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu v nízkých hladinách, a které již nebyly uvedeny v sekci 1 oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách
GAMET v dané informační oblasti nebo její části. Období platnosti informace AIRMET nesmí přesáhnout 4 hodiny.
▶
AIRMETs n/pl
výstražná informace vydávaná ve zkrácené otevřené řeči leteckou meteorologickou výstražnou službou. Obsahuje stručný popis výskytu nebo očekávaného výskytu specifikovaných meteorologických jevů v prostoru a čase, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu v nízkých hladinách, a které již nebyly uvedeny v sekci 1 oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách
GAMET v dané informační oblasti nebo její části. Období platnosti informace AIRMET nesmí přesáhnout 4 hodiny.
▶
Aitken-Kerne m/pl
syn. částice Aitkenovy – aerosolové částice o poloměru menším než 0,1 µm (10
–7 m). Jde o nejpočetněji zastoupené částice v
atmosférickém aerosolu, jejichž koncentrace může být odhadnuta
Aitkenovým počítačem jader, kde se Aitkenovy částice při velkém
přesycení vodní párou projevují jako
kondenzační jádra. Nemají však podstatný význam pro kondenzaci při nízkých přesyceních vodní párou v reálné atmosféře. Koncentrace Aitkenových jader ve velkých městech bývá > 150 000 / cm
3. Jsou významná pro
atmosférickou elektřinu jako velké
atmosférické ionty. Byla pojmenována po skotském meteorologovi a fyzikovi Johnu Aitkenovi (1839–1919). Svojí velikostí odpovídají
nanočásticím.
▶
Akklimatisation f
postupné přizpůsobování živých organizmů změněným podmínkám (např. aklimatizace výšková).
▶
Akkumulation von Schnee f
1. proces hromadění
sněhu vypadáváním tuhých
srážek a vzniku
sněhové pokrývky, popř. působením
větru na
zvířený sníh; v tomto smyslu je akumulace sněhu protikladem
ablace;
2. Výsledek uvedeného procesu. V planetárním měřítku jsou nejrozsáhlejšími akumulacemi sněhu polární sněhové čepičky.
Při akumulaci sněhu v terénu hraje důležitou roli především
převládající směr větru a expozice, jež ovlivňují vznik akumulací ve formě
sněhových návějí,
jazyků a
závějí.
▶
Akkumulationsmodus m
mód ve
spektru částic atmosférického aerosolu, jenž bývá identifikován ve velikostní oblasti poloměrů aerosolových částic řádově 10
–7 m (desetiny mikrometru). Částice těchto velikostí vznikly z původních, cca o řád menších částic
nukleačního módu procesem jejich
koagulace a akumulují se v oblasti právě popisovaného módu, neboť se zde ještě příliš neprojevuje sedimentace částic.
▶
Aktinograph m
v současnosti již nepoužívaný registrační
aktinometr zaznamenávající časový průběh
přímého slunečního záření.
▶
Aktinologie f
nauka o
zářeni. V naší met. literatuře se ve stejném významu používá termín
aktinometrie, který v širším smyslu zahrnuje celou nauku o záření, nejen obor
měření zářeni.
▶
Aktinometer n
přístroj k měření
přímého slunečního záření, jehož princip neumožňuje abs. měření ve fyz. jednotkách, jak je tomu u
pyrheliometrů. Čidla aktinometru využívají k získání informace o měřené veličině zvýšení teploty černé plochy nebo dutiny po ozáření Sluncem. Teplotní rozdíl se měří
teploměrem,
bimetalem nebo termočlánky.
▶
aktinometrische Messung f
met. měření energie
záření přijaté čidlem měřicího přístroje za jednotku času v určitém místě atmosféry nebo na zemském povrchu. Vyjadřuje se zpravidla ve W.m
–2. Dříve se užívala jednotka cal.cm
–2.min
–1. Převodní vztah mezi oběma jednotkami je: 1 cal.cm
–2.min
–1 = 697,3.10
–3 W.m
–2. Změřené hodnoty se v přirozených podmínkách označují jako kladné, nebo i záporné podle toho, zda sledovaný povrch celkově více energie záření přijímá, nebo ztrácí. V atmosféře se intenzity toků záření obvykle pohybují v intervalu (–200 ; 1500) W.m
–2.
V používaných radiačních přístrojích čili
radiometrech se měřené záření zpravidla přeměňuje na tepelnou energii (kalorimetrická metoda měření), nebo na energii elektrickou (fotoelektricky nebo termoelektricky).
Přímé sluneční záření se měří
pyrheliometry a
aktinometry,
globální sluneční záření pyranometry,
rozptýlené sluneční záření vhodně upravenými pyranometry,
albedo albedometry,
efektivní vyzařování zemského povrchu nebo atmosféry
pyrgeometry a
bilance záření bilancometry.Chyby měření zpravidla nepřevyšují 1 % měřené veličiny. Mezi měření záření bývá zařazováno i měření
trvání slunečního svitu pomocí
slunoměrů. Viz též
aktinometrie.
▶
Aktionszentrum n
1. zast. označení pro rozsáhlý, výrazný a většinou stacionární
tlakový útvar na
synoptické mapě, který ovlivňuje
cirkulaci atmosféry nad velkou oblastí (zejména
centrální cyklona nebo
kvazistacionární anticyklona);
2. útvar nízkého nebo vysokého tlaku vzduchu na
klimatologické mapě, který je statisticky výsledkem častějšího výskytu příslušných tlakových útvarů v určité oblasti Země, a to celoročně (
permanentní centra), nebo sezónně (
sezonní centra). Klimatickými akčními centry atmosféry jsou
pásy nízkého tlaku vzduchu,
pásy vysokého tlaku vzduchu,
cyklony a
anticyklony vyjádřené v poli průměrného tlaku vzduchu. Klimatická akční centra atmosféry určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry včetně systému
monzunové cirkulace. Kromě sezónního posunu a proměn klimatických akčních center dochází také ke zpravidla neperiodickým kolísáním jejich intenzity, která způsobují cirkulační
oscilace.
▶
aktive Beimengung f
vžité označení plynné
atmosférické příměsi, která je do atmosféry emitována přírodními nebo antropogenními procesy a má přitom vůči okolnímu vzduchu převýšení z hlediska svého energetického (tepelného) obsahu, takže na ni působí kladný
vztlak. Viz též
příměs pasivní,
příměs znečišťující,
výška komína efektivní.
▶
aktive Front f
blíže neurčené označení pro
atmosférické fronty, které s sebou přinášejí výrazné projevy počasí (intenzivní srážky, bouřky, silný vítr). Jejím opakem je fronta nevýrazná.
▶
aktive Funkortung f
metoda
radiolokace, využívající k získání informace o
radiolokačním cíli jeho aktivní spolupráce s
radarem. Nejčastěji je sekundární radiolokace prováděna tak, že po přijetí impulzu vyslaného radarem vydá aktivní cíl signál odpovědi vlastním vysílačem. Tím se jednak zvýší dosah sledování takového cíle, jednak zpřesní určení jeho polohy v prostoru. Sekundární radiolokace je využívána především v letectví, v meteorologii pouze u některých typů
radiolokačních a
transoceánských sond. Viz též
radiolokace aktivní primární,
radiolokace pasivní.
▶
aktive Oberfläche f
přechodná plocha mezi
litosférou nebo
hydrosférou a
atmosférou (povrch půdy, vody, porostu, popř. umělý povrch, jako povrch vozovky, střech domů apod.), na níž dochází k odrazu záření i jeho transformaci v jiné druhy energie (především v teplo). Aktivní povrch patří k hlavním
klimatotvorným faktorům. V utváření klimatu se uplatňuje především ve spojitosti s
radiační bilancí soustavy Země–atmosféra a se
všeobecnou cirkulací atmosféry. Aktivní povrch ovlivňuje atm. děje v
mezní vrstvě atmosféry svými fyz. a fyz.-chem. vlastnostmi, k nimž patří zejména
členitost reliéfu zemského povrchu,
albedo, tepelná vodivost, vlhkost, složení a struktura půdy, veget. kryt atd. Pojem aktivní povrch zavedl rus. klimatolog A. I. Vojejkov (1824–1916). Viz též
orografie.
▶
aktive Schicht f
svrchní část
litosféry, většinou s půdním a rostlinným krytem, v níž se projevuje alespoň
roční chod teploty; obdobně na moři svrchní vrstvy vody. Tepelný stav aktivní vrstvy je podmíněn radiačními procesy na zemském povrchu, dalšími procesy výměny tepla s atmosférou a podmínkami pro vedení tepla v aktivní vrstvě. Dolní hranicí aktivní vrstvy je hladina stálé roč. teploty, horní hranicí je
aktivní povrch.
▶
aktuelle Evapotranspiration f
syn. evapotranspirace efektivní, evapotranspirace skutečná – celkový skutečný
výpar z půdy a
transpirace rostlin v přírodních podmínkách, tedy v podmínkách skutečného zavlažení. V oblastech rel. malých atm.
srážek jsou hodnoty aktuální evapotranspirace podstatně nižší než hodnoty
potenciální evapotranspirace.
▶
aktuelle Verdunstung f
množství vody, které se za daných meteorologických podmínek vypaří do atmosféry ze zemského povrchu o skutečné vlhkosti (skutečná
evaporace), popř. i z těl rostlin disponujících dostupnou vodou (skutečná
transpirace) nebo z obojího (aktuální
evapotranspirace). Případný nedostatek vody k vypařování způsobuje, že skutečný výpar je většinou menší než
potenciální výpar. To platí především pro povrch půdy v létě v odpoledních hodinách, naopak v zimě a nad velkými vodními plochami celoročně mají oba druhy výparu podobné hodnoty. Skutečný výpar je obtížně měřitelný, a většinou se jen odvozuje pro jednotlivá
povodí na základě
hydrologické bilance.
▶
aktueller Beobachtungstermin m
podle definice
WMO:
1. čas, ve kterém je při
meteorologickém pozorování na
přízemních meteorologických stanicích odečten tlak vzduchu;
2. při
aerologickém měření čas vypuštění
radiosondážního, popř.
pilotovacího balonu nebo rakety;
3. v ostatních případech čas, ve kterém je měření všech relevantních
meteorologickch prvků ukončeno.
▶
aktuelles Wetter n
charakteristika především význačných
atmosférických jevů na
meteorologické stanici nebo v jejím dohledu v
termínu pozorování. Při výskytu více jevů se jako stav počasí uvádí nejdůležitější jev, tj. nejvyšší
kódové číslo z příslušné
kódové tabulky. Pokud se v termínu pozorování nevyskytuje významný jev, považuje se za stav počasí vývoj vzhledu oblohy (změny vývoje oblačnosti) a výskyt atm. jevů v poslední hodině předcházející termínu pozorování. Údaje o stavu počasí se uvádějí ve zprávách
SYNOP, SHIP,
METAR aj. Viz též
průběh počasí,
počasí skutečné.
▶
akustische Sondierung f
sondáž atmosféry využívající ke zjišťování nehomogenit v polích
meteorologických prvků rozptylu akustických vln vysílaných
sodarem ze zemského povrchu. Část energie, která se vrátí k přijímači, je využita k získání informace o existenci nehomogenity a vzdálenosti místa s touto nehomogenitou od vysílače. Akustická sondáž atmosféry umožňuje např. sledovat
inverze teploty vzduchu při
turbulentním proudění vzduchu. Viz též
RASS.
▶
akustische virtuelle Temperatur f
teplota
Tvak, při níž by se v
suchém vzduchu šířil zvuk stejnou rychlostí jako ve
vlhkém vzduchu s
teplotou Ta
tlakem vodní páry e. Počítáme ji pomocí přibližného vzorce
v němž
p je tlak vzduchu a
Tvak i
T udáváme v K.
▶
akustische Wellen f/pl
syn. vlny akustické – podélné vlny, které se šíří jako sled střídajících se zhuštění a zředění vzduchu. Lidské ucho vnímá jako zvuk vlny o frekvenci v rozsahu zhruba 16 Hz až 18 000 Hz. Nad horní hranicí tohoto intervalu se jedná o ultrazvuk, pod dolní hranicí o infrazvuk. Šířením zvukových vln v atmosféře se zabývá
atmosférická akustika. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
akustisches Thermometer n
teploměr využívající teplotní závislost rychlosti
šíření zvuku ve vzduchu nebo teploměr využívající teplotní závislost frekvence vynucených kmitů kovové struny. Používá se v meteorologii jen pro speciální účely, např. k měření turbulentních fluktuací teploty vzduchu.
▶
Albedo der Erde f
poměr
záření odraženého Zemí jako planetou k
záření Slunce vstupujícímu do
atmosféry Země. V současné době se na základě
družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
▶
Albedo f
poměr množství odraženého záření k množství
záření dopadlého na určitý povrch. Albedo vyjadřujeme buď jako číslo bez fyz. rozměru, jehož hodnota leží v intervalu (0, 1), nebo častěji v procentech. Obvykle se používá k charakteristice poměrů v krátkovlnné oblasti spektra, tj. pro poměr odraženého a
globálního slunečního záření. Z přirozených druhů povrchu souše má největší albedo
sněhová pokrývka (čistý čerstvý
sníh odráží 70 i více procent dopadajícího slunečního záření, povrch půdy nebo vegetační kryt zhruba od 5 do 35 %). Albedo vodních ploch silně závisí na výšce Slunce nad obzorem (s klesající výškou Slunce roste) a pohybuje se zhruba v rozmezí 2 až 70 %.
▶
Albedometer n
přístroj pro měření
albeda. Principiálně je tvořen
pyranometrem upraveným tak, aby jeho vodorovně orientované čidlo mohlo být obráceno postupně směrem vzhůru a dolů. Z hodnot naměřených při obou polohách čidla se vypočte hledaný poměr. Albedometr se užívá např. k určení albeda
oblaků nebo rozličných druhů zemského povrchu, jako trávy,
sněhu apod.
▶
Aleuten-Zyklone f
syn. cyklona severopacifická –
permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Tichého oceánu mezi Aljaškou a Kamčatkou, s nejčastější polohou středu v oblasti aleutského souostroví. V zimě je aleutská cyklona důležitým článkem
deformačního pole v sev.části Tichého oceánu. Její existence je podmíněna
všeobecnou cirkulací atmosféry. Je oživována
postupujícími cyklonami, které se tvoří na
polární frontě jižně od aleutské cyklony, jakož i cyklonami na
arktické frontě, ležící severněji.
▶
Aleutentief n
syn. cyklona severopacifická –
permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Tichého oceánu mezi Aljaškou a Kamčatkou, s nejčastější polohou středu v oblasti aleutského souostroví. V zimě je aleutská cyklona důležitým článkem
deformačního pole v sev.části Tichého oceánu. Její existence je podmíněna
všeobecnou cirkulací atmosféry. Je oživována
postupujícími cyklonami, které se tvoří na
polární frontě jižně od aleutské cyklony, jakož i cyklonami na
arktické frontě, ležící severněji.
▶
Alexanders dunkles Band n
▶
Alexanders dunkles Band n
syn. pás temný, pás Alexandrův – pás
oblohy mezi
hlavní a
vedlejší duhou. Za situace, kdy jsou obě duhy výrazně patrné, má část oblohy uvnitř
hlavní duhy relativně největší jas, poněkud menší jas mívá obloha na vnější straně
vedlejší duhy, zatímco mezi oběma duhami je jas oblohy nejmenší. Paprsky s jedním vnitřním odrazem na vodních kapkách mohou přicházet do oka pozorovatele pouze z prostoru uvnitř hlavní duhy, paprsky se dvěma vnitřními odrazy jen z prostoru vně vedlejší duhy, zatímco prostor mezi oběma duhami je pro oba typy paprsků nepřístupný.
▶
Alexanders dunkles Band n
▶
algebraisches Modell n
pojem používaný některými autory v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. V rámci řešení
problému uzávěru se k přímému vyjádření
Reynoldsových napětí nepoužívá žádná rovnice, ale vhodně zkonstruovaný algebraický výraz. Obsah pojmu se v tomto smyslu v zásadě kryje s
nularovnicovými modely. V literatuře se též vyskytuje pojem algebraický RSM model, kdy se vhodně zkonstruované algebraické výrazy používají v rámci řešení problému uzávěru na příslušné úrovni k uzavření soustavy Kellerových–Fridmanových rovnic.
▶
Alkoholthermometer n
skleněný teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je líh, popř. jiná organická látka s bodem tuhnutí kolem –100 °C, která bývá někdy zabarvena pro usnadnění čtení údajů. Nejčastěji se používá k měření
minimální teploty vzduchu.
▶
Allardsche Formel f
vztah vyjadřující závislost mezi prahovou hodnotou osvětlení oka, svítivostí zdroje světla,
dohledností,
propustností ovzduší a vzdáleností zdroje světla od
fotometru. Používá se ve tvaru:
kde
ET je prahová hodnota osvětlení v lx,
I svítivost zdroje světla v cd,
D dohlednost v m,
P značí propustnost atmosféry v % a
Z vzdálenost zdroje světla od fotometru udávaná v m. Hodnota
ET je pro noční hodiny rovna 10
–6,1 lx, za svítání a
soumraku 10
–5 lx, během dne 10
–4 (při bezoblačném dni 10
–3) lx. V
letecké meteorologii se Allardův vztah používá pro přepočet hodnot propustnosti atmosféry na
dráhovou dohlednost. Vzorec slouží při porovnání dohlednosti měřené přístrojem a
meteorologické dohlednosti vizuálně odhadované pozorovatelem. Viz též
měření dráhové dohlednosti,
vztah Koschmiederův.
▶
allgemeine Klimatologie f
syn. všeobecná – část klimatologie zabývající se obecnými zákonitostmi
geneze klimatu a
klimatických změn, vztahy mezi
klimatotvornými faktory a jevy i mezi
klimatickými prvky navzájem. Studuje také vlivy klimatu na ostatní složky
přírodního prostředí. Viz též
klimatologie regionální.
▶
allgemeine Klimatologie f
▶
allgemeine Vorhersage f
předpověď počasí pro určité území (např. pro ČR, nebo některý kraj), určená široké veřejnosti a rozšiřovaná hromadnými sdělovacími prostředky včetně internetu zpravidla několikrát denně. Obsahuje předpověď
oblačnosti, extrémních hodnot denní
teploty vzduchu,
směru a
rychlosti větru a výskytu a množství
srážek i jejich druhu. Upozorňuje na nebezpečné jevy, jako
bouřky,
vichřice,
náledí,
mlhy, ranní
přízemní mrazy apod. Všeobecná předpověď počasí používá předepsaných formulací a odborných termínů s přesným kvantit. významem, takže je snadno obj. zhodnotitelná. Bývá většinou uváděna stručnou charakteristikou
celkové povětrnostní situace a v ČR bývá vydávána na 12 až 48 h (vícekrát denně), resp. na 48 až 168 h (zpravidla jednou denně). Viz též
předpověď počasí speciální.
▶
allgemeine Zirkulation der Atmosphäre f
syn. cirkulace atmosféry globální – systém
atmosférické cirkulace v planetárním měřítku. Projevuje se meridionální, zonální i vert. výměnou vzduchu spojenou s přenosem energie, hybnosti a vlhkosti. Na jejím vzniku se podílejí meridionální rozdíly
bilance záření na Zemi, nerovnoměrné rozložení pevnin a oceánů, rotace Země a tření. Tyto faktory podmiňují existenci klimatických
akčních center atmosféry a
primární cirkulaci v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Její zjednodušený tříbuněčný model tvoří
Hadleyova buňka,
Ferrelova buňka a
polární buňka, při uvažování sezonních výkyvů dále
monzunová cirkulace. Všeobecná cirkulace atmosféry patří k základním faktorům podílejícím se na utváření
makroklimatu. Je také hlavní přičinou vzniku povrchových
oceánských proudů jako součásti velkoprostorové
oceánské cirkulace, se kterou je dále spjata složitými
zpětnými vazbami. Studium všeobecné cirkulace atmosféry je dnes založeno na
modelech klimatu, které zahrnují všechny složky
klimatického systému.
▶
Allgemeines Zirkulationsmodell n
▶
Allwetterflugbetrieb m
letový provoz bez ohledu na nevhodné povětrnostní podmínky (All weather operations, zkr. AWO). K provozu za každého počasí se vztahují tzv.
letištní provozní minima (kategorie
ICAO):
I. kategorii představuje úroveň zabezpečení, která umožňuje provoz při hodnotách
dráhové dohlednosti (VIS) ne méně než 800 m nebo
RVR ne méně než 550 m a
výšce základny význačné oblačnosti (
výšce rozhodnutí, DH-decision height) ne nižší než 200 FT (60 m).
II. kategorie umožňuje provoz při hodnotách DH nižších než 200 FT, ale ne nižších než 100 FT (30 m) a RVR ne nižší než 300 m.
IIIa kategorii odpovídá dráhová dohlednost ne nižší než 175 m a DH nižší než 100 FT, nebo bez stanovené DH, IIIb kategorii odpovídá dráhová dohlednost nižší než 175 m, ale ne méně než 50 m a DH nižší než 50 FT (15 m) nebo bez stanovené DH a IIIc kategorií je provoz za každého počasí tj. bez stanoveného limitu pro DH a RVR.
V ČR je letiště Václava Havla Praha letištěm CAT IIIb a letiště Ostrava Mošnov CAT II. Letiště Karlovy Vary a Brno Tuřany letišti CAT I. Viz též
let s použitím přístrojů,
let za ztížených meteorologických podmínek.
▶
Alpenglühen n
jev pozorovaný za
soumraku v horských oblastech. Zatímco údolní polohy jsou při nízké poloze Slunce ve stínu, jsou vrcholy přímo nebo odrazem ozářeny a nabývají růžové nebo žlutavé barvy. Místní název pro ozáření vrcholů je „Alpenglühen“.
▶
Altimeter n
v
družicové meteorologii označení pro
aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž
asimilována do modelů
numerické předpovědi počasí. Viz též družice
Jason.
▶
Altimeter n
v
družicové meteorologii označení pro
aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž
asimilována do modelů
numerické předpovědi počasí. Viz též družice
Jason.
▶
Altocumulus m
(Ac) [altokumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Ac je charakterizován jako menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé či šedé, popř. bílé a šedé, které mají vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí v podobě vln, oblázků, valounů apod., které mohou být navzájem oddělené nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí bývá 1 až 5° prostorového úhlu. Ac je
vodní nebo
smíšený oblak středního patra. Vzniká např. následkem
vlnového proudění, při přetékání vzduchu přes horské překážky nebo transformací jiných druhů oblaků. Průsvitnost Ac je velmi proměnlivá. Ac lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
stratiformis,
lenticularis,
floccus,
castellanus nebo
volutus a podle
odrůdy jako
translucidus,
perlucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus,
radiatus a
lacunosus.
Zvláštnostmi Ac mohou být
virga a
mamma. Viz též
beránky.
▶
Altostratus m
(As) – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. As je charakterizován jako šedavá a modravá oblačná plocha nebo vrstva, s vláknitou nebo žebrovitou strukturou nebo i bez patrné struktury, která pokrývá úplně nebo částečně oblohu. Oblak bývá často tak tenký, že obrysy Slunce lze pozorovat jako za matným sklem. U As se nevyskytují
halové jevy. As je
smíšený, méně často
vodní oblak středního patra, někdy však zasahuje i do
patra vysokého. Vyskytuje se např. jako součást oblačných systémů
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu, kde vzniká působením
výkluzných pohybů teplého vzduchu. Srážky z As u nás v teplé polovině roku obvykle nevypadávají. As se dále nedělí podle
tvaru, lze jej však dále klasifikovat podle
odrůdy jako
translucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus a
radiatus.
Zvláštnostmi As mohou být
virga a
mamma.
▶
Altschnee m
1.
celková sněhová pokrývka, která ležela na met. stanici v době předchozího termínu pozorování sněhové pokrývky;
2. obecnější název pro
sníh z hlediska jeho kvality. Metamorfózou se krystaly pův. kyprého, prachového sněhu mohou měnit v ledová zrna a sníh postupně přechází ve
firn. Zpravidla platí, že čím je sníh starší, tím má větší hustotu; na konci zimy v ulehlém sněhu může
hustota sněhu přesáhnout 300 kg.m
–3, zatímco čerstvě napadlý sníh mívá hustotu 60 až 100 kg.m
–3.
▶
Altweibersommer m
období suchého, málo větrného, slunného a přes den velmi teplého počasí, které se vyskytuje v Evropě obvykle v září nebo říjnu. Noci v tu dobu již bývají poměrně chladné a vytvářejí se v nich
radiační mlhy, které se s postupujícím podzimem (zkracujícím se dnem) udržují po větší část dne. Příčinou babího léta je rozsáhlá
anticyklona, která v podzimním období setrvává nad stř. a jv. Evropou. Trvání babího léta v jednotlivých letech je velmi rozdílné: např. v r. 1959 trvalo téměř 7 týdnů, zatímco v některých letech není zřetelné. Patří k povětrnostním
singularitám v roč. průběhu počasí ve stř. Evropě; podle H. Flohna se v průměru vyskytuje ve dnech 21. 9. až 2. 10. Proto je u nás někdy nazýváno létem svatého Václava (28. 9.). Období s podobným rázem podzimního počasí má v jiných zemích vlastní pojmenování, např. ve Francii léto svatého Martina (11. 11.), připadající na první polovinu listopadu, v Anglii léto svatého Lukáše (18. 10.), vyskytující se uprostřed října, ve Švédsku léto svaté Brigity (26. 10.) apod. V Severní Americe je obdobou babího léta
léto indiánské.
▶
Amagat-Leducsches Gesetz n
zákon, podle něhož objem směsi
ideálních plynů je při daném tlaku a dané teplotě roven součtu dílčích objemů jednotlivých složek směsi. Zákon Amagatův–Leducův se využívá v
termodynamice atmosféry. Viz též
zákon Daltonův.
▶
Amble-Diagramm n
málo používaný druh
aerologického diagramu s kosoúhlými souřadnicovými osami
T, –ln
p do
izobarické hladiny 500 hPa a osami
T,
–p nad hladinou 500 hPa (
T je
teplota vzduchu,
p tlak vzduchu). Autorem diagramu je O. Amble.
▶
Amboss m
(inc) [inkus] – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se pouze u oblaků
druhu cumulonimbus (Cb), jestliže se horní část Cb rozšiřuje do podoby
kovadliny, jejíž vzhled je buď hladký, vláknitý, nebo žebrovitý. Viz též
capillatus.
▶
Amboss m
v meteorologii označení ploché, rozšiřující se horní části
cumulonimbu často ve tvaru podobném kovadlině. Její vnější vzhled má hladkou, vláknitou, nebo i žebrovitou strukturu. Horní okraj kovadliny je často plochý vlivem
zadržující vrstvy vzduchu nad oblakem. V oblasti vyústění
výstupného proudu oblaku lze na kovadlině zaznamenat přítomnost
přestřelujícího vrcholku. Kovadliny se mohou šířit od centra oblaku na vzdálenost stovek kilometrů po větru, dále pak někdy i proti větru a do stran.
Morfologická klasifikace oblaků označuje kovadlinu (angl. anvil) jako
zvláštnost s názvem
incus, která se vyskytuje u oblaků Cb
capillatus.
Kovadlina se může transformovat na oblaky druhu
Ci nebo
Cs s označením cumulonimbogenitus, které existují i po rozpadu
mateřského oblaku. Viz též
genitus.
▶
Amplitude der meteorologischen Größe f
rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty
meteorologického prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz
amplituda denní), měsíce (viz
amplituda měsíční) nebo roku (viz
amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme
průměr denní,
měsíční a
roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme
absolutní amplitudu, resp.
měsíční nebo
denní absolutní amplitudu.
▶
Anafront f
atmosférická fronta s výstupným pohybem
teplého vzduchu nad
frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu
stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu. Viz též
katafronta.
▶
Anallobare f
izalobara spojující místa se stejnou kladnou hodnotou
tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 hod. Viz též
katalobara.
▶
Analyse des Druckfeldes f
synop. rozbor, kterým se studuje prostorové rozložení
tlaku vzduchu pomocí
izobar nebo
izohyps. Viz též
analýza synoptických map.
▶
Analyse f
syn. analýza.
▶
Analysenzentrum n
středisko, provádějící sběr, distribuci, zhodnocení, kreslení a analýzy met. dat urč. zaměření. Některá centra zpracovávají a vydávají i met. předpovědi. V. t. centrum meteorologické národní, regionální, světové.
▶
analysierte Karte f
met.
mapa přízemní nebo
výšková, na níž jsou zakresleny
izolinie meteorologických prvků, zejména
izobary nebo
izohypsy,
izotermy,
izotachy aj., určeny polohy
atm. front, zakresleno rozložení atm.
srážek a jejich druhů, výskyt
mlh,
bouřek atd. Analýza se vyjadřuje smluvenými značkami, symboly a barvami.
▶
Änderung der Wetterlage f
▶
anelastische Approximation f
zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole
hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření
zvukových vln a
gravitačních vln. Viz též
rovnice anelastické.
▶
anelastische Approximation f
zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole
hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření
zvukových vln a
gravitačních vln. Viz též
rovnice anelastické.
▶
anelastische Gleichungen f/pl
soustavy
prognostických rovnic, popř. diagnostických rovnic, v nichž je aplikována
anelastická aproximace, tj. předpokládá se vert. stratifikace pole hustoty vzduchu, ale v ostatních ohledech se vzduch považuje za nestlačitelný. V rovnicích tohoto typu dochází k filtraci vertikálně se šířících
gravitačních vln a
zvukových vln. Může být uplatněna
nehydrostatická aproximace a modelovány tak některé nehydrostatické efekty. V tematické oblasti
numerických modelů předpovědi počasí se tyto rovnice uplatňují zřídka, častěji se však používají v souvislosti s modelováním
turbulence, struktury proudění nad nerovným povrchem, v modelech
mezní vrstvy a
přízemní vrstvy.
▶
Anemobiagraph m
anemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a plovákovým
manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.
▶
Anemograph m
registrační
anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou
rychlost větru a
směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená
větrná směrovka pro směr větru. Viz též
měření větru.
▶
Anemograph mit Fernregistrierung m
anemograf distanční anemograf umožňující registraciměřených údajů na místě vzdáleném několik desítek až stovek m od čidla. Pro přenos signálu se využívá zprav .kabelového vedení.
▶
Anemoklinograph m
registrační meteorologický přístroj k měření sklonu
vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
▶
Anemoklinometer n
meteorologický přístroj určený k měření sklonu
vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
▶
Anemometer n
přístroj k měření
rychlosti větru nebo rychlosti a
směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové
čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr miskový,
anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz
anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv.
Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz
anemometr tlakový,
anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu;
f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce;
g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu.
V Česku se na
meteorologických stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též
měření větru.
▶
Anemometer nach Byram n
anemometr využívající k měření
rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než
anemometry miskové či
ultrasonické.
▶
Anemometer nach Dines n
anemometr založený na principu
Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního
manometru. Tlakový rozdíl Δ
p závisí na
rychlosti větru v a
hustotě vzduchu ρ podle vztahu
kde
k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního
anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též
anemometr tlakový.
▶
Anemometer nach Wild n
jednoduchý větroměrný přístroj založený na principu
anemometru s výkyvnou deskou, který byl v minulosti používaný v české
staniční síti. Nad
větrnou korouhví byla připevněna destička, která se otáčela po směru větru a podle síly větru se odklápěla podél připevněného rámu s osmidílnou stupnicí. Rychlost větru se převáděla přímo na metry za sekundu.
▶
Anemometerhöhe f
1. výška nad zemí, v níž je instalován
anemometr; podle doporučení
Světové meteorologické organizace činí na
synoptických stanicích 10 m;
2. termín někdy užívaný pro označení ideální výšky umístění anemometru;
3. hladina bezprostředně nad horní hranicí
přízemní vrstvy atmosféry, kam se klade výchozí bod
Taylorovy spirály. Viz též
měření větru,
vítr přízemní.
▶
Anemometermast m
stožár sloužící k instalaci větroměrných přístrojů v požadované výšce nad zemí. Na
profesionálních meteorologických stanicích v ČR se nejčastěji používá 10metrový ocelový sklopný stožár. Pro měření na letištích je požadovaná výška stožáru 10 ± 1 m (v souladu s předpisem L3 – Meteorologie, doplněk 3, ust. 4.1.1.1). Vzhledem k tzv. překážkovým rovinám je možné 10m stožár pro
anemometr umístit nejblíže 90 m od osy dráhy (ICAO DOC 9837, Manual on Automatic Meteorological Observing Systems, kapitola 3.6). Pokud je anemometr umístěn ve vzdálenosti 90–220 m od osy dráhy, je požadován tzv. příhradový stožár s křehkou konstrukcí, který při eventuálním nárazu nezpůsobí letadlu vážné poškození. Viz též
měření větru,
měření meteorologické stožárové.
▶
Anemometrie f
zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik
větru a jeho metodikou. Viz též
měření větru.
▶
Anemorumbometer m
anemometr, který registruje směr i rychlost větru. Viz
rumb.
▶
Anemoskop n
zast. označení pro
větrnou korouhev.
▶
Aneroidbarograph m
barograf, jehož čidlem je sada aneroidových krabiček, tzv.
Vidieho dózy.
▶
Aneroidbarometer n
syn. aneroid – deformační kovový
tlakoměr, jehož čidlem je jedna nebo více
Vidieho aneroidových krabiček. Podle metody snímání změn
tlaku vzduchu je dělíme na aneroidy mechanické a aneroidy elektrické. U mechanického aneroidu je sada aneroidových krabiček připevněna jedním koncem ke kostře aneroidu. Z druhého konce, který je volný, se snímají výchylky závislé na změnách tlaku vzduchu mechanickým převodním systémem. Elektrické aneroidy převádějí deformaci aneroidových krabiček na změnu elektrické veličiny (odpor, kapacitu, napětí, frekvenci aj). Údaje aneroidu ovlivňuje
teplota vzduchu a vzhledem k
hysterezi aneroidu i rychlost tlakové změny.
▶
Aneroiddose f
syn. dóza Vidieho – kovová krabička s tenkými stěnami z pružného materiálu, z níž je částečně nebo zcela vyčerpán vzduch. Vzdálenost stěn Vidieho aneroidové krabičky se zmenšuje při růstu tlaku vzduchu a zvětšuje při jeho poklesu. Starší Vidieho aneroidové krabičky mají vnitřní nebo vnější napínací pružiny, novější jsou samopružící. Deformaci stěn Vidieho aneroidové krabičky rušivě ovlivňuje teplota okolního vzduchu. Její vliv se kompenzuje zbytkovou náplní vzduchu v krabičce, zařazením
bimetalu do převodního systému nebo volbou materiálů s vhodnými koeficienty roztažnosti. Vidieho aneroidová krabička se používá jako čidlo
aneroidu nebo
barografů.
▶
Aneroidhysterese f
vlastnost
aneroidu, vyplývající z principu hysterezní křivky při pružné deformaci, která vyvolává systematickou chybu při měření
tlaku vzduchu, projevující se především při velké a rychlé změně. Aneroid ukazuje nižší než správnou hodnotu při vzestupu tlaku, při poklesu naopak vyšší. Při přirozených změnách tlaku vzduchu se hystereze aneroidu rušivě neuplatňuje, poněvadž tyto změny jsou příliš pomalé. Má však význam při zkoušení aneroidu v podtlakových komorách.
▶
Anfeuchten n
v meteorologii souvislý vodní povlak na předmětech, např. kamenech nebo částech vegetace, zpravidla v blízkosti zemského povrchu. Příčinou vzniku ovlhnutí mohou být padající nebo usazené atm.
srážky. Doba trvání ovlhnutí je významná v zemědělství jako jedna z podmínek pro výskyt závažných rostlinných chorob, zejména plísní. Měří se
ovlhoměrem nebo registrátorem ovlhnutí.
▶
angewandte Klimatologie f
syn. klimatologie užitá – analýza a syntéza klimatologických údajů pro jejich využití v praxi (v zemědělství, průmyslu, zdravotnictví, při výstavbě, v dopravě, energetice apod.). Viz též
klimatologie lékařská,
lesnická,
letecká,
průmyslová,
technická,
urbanistická,
zemědělská.
▶
angewandte Meteorologie f
souhrnné označení dílčích disciplín
meteorologie orientovaných na využití meteorologických poznatků v praktických činnostech dalších oborů. Důležité jsou aplikované obory především ve vztahu k živým organizmům (
biometeorologie,
lékařská meteorologie,
fenologie), k hospodářství (
agrometeorologie,
lesnická,
energetická a
průmyslová meteorologie, aplikace ve stavebnictví apod.) a k dopravě (
letecká,
silniční a
námořní meteorologie). Součástí aplikované meteorologie je
aplikovaná klimatologie.
▶
angewandte Meteorologie f
▶
Angström-Formel f
1. jeden z empirických vzorců pro výpočet
efektivního vyzařování zemského povrchu E při jasné obloze. Má tvar:
kde
T značí
teplotu vzduchu v K a
e dílčí
tlak vodní páry, v obou případech podle měření v
meteorologické budce,
σ je
Stefanova–Boltzmannova konstanta,
A,
B,
C značí empir. konstanty platící pro dané místo. Považujeme-li zemský povrch za dokonale černý v oboru
dlouhovlnného záření, lze z Ångströmova vzorce pro
zpětné záření Ez odvodit vztah:
který bývá v literatuře rovněž označován jako vzorec Ångströmův. Viz též
vzorec Bruntův;
2. jeden ze skupiny empir. vzorců pro výpočet denních nebo měs. úhrnů
globálního slunečního záření Q. Obvykle se uvádí ve tvaru
kde
Q0 značí příslušný úhrn globálního slunečního záření při stále jasné obloze,
je empir. parametr měnící se s místem a roč. dobou a za
k se dosazuje 1 –
sr, kde
sr je
relativní trvání slunečního svitu. Obdobný je např.
vzorec Kimballův, v němž
k se rovná prům. pokrytí oblohy oblaky
za uvažované období (den, měsíc), nebo
vzorec Savinovův, v němž
Vzorec Ångströmův je pojmenován podle švédského fyzika K. Ångströma.
▶
Angström-Pyrgeometer n
pyrgeometr, jehož čidlo se skládá ze dvou párů tenkých manganinových pásků, z nichž jeden pár je začerněn a druhý pozlacen. Pracuje na kompenzačním principu a je použitelný pouze v noci. V současné době se již nepoužívá.
▶
anisotrope Turbulenz f
syn. turbulence nonizotropní – každá
turbulence, která nesplňuje podmínky
izotropní turbulence. Výrazná anizotropie turbulence v atmosféře existuje zejména ve vrstvě vzduchu silné zhruba 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem.
▶
anomale Ausbreitung von elektromagnetischen Wellen in der Atmosphäre f
šíření elmag. energie v atmosféře na neobvykle velké vzdálenosti, které je podmíněno anomálním prostorovým rozložením
indexu lomu.
▶
anomale Schallausbreitung f
▶
Anomalie der potentiellen Vorticity f
meteorologická anomálie převážně
synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí
vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie
potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od
klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní
troposféře je spojena s
cyklonální vorticitou a zpravidla se
studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze
stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s
anticyklonální vorticitou a zpravidla s
teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou
baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též
PV thinking.
▶
Anomalie der potentiellen Vorticity f
meteorologická anomálie převážně
synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí
vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie
potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od
klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní
troposféře je spojena s
cyklonální vorticitou a zpravidla se
studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze
stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s
anticyklonální vorticitou a zpravidla s
teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou
baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též
PV thinking.
▶
Antarktikfront f
hlavní fronta oddělující na již. polokouli
antarktický vzduch od
vzduchu mírných šířek. Tvoří sev. hranici antarkt. vzduchu a probíhá v několika
větvích atmosférické fronty nad mořem obklopujícím Antarktidu. Na antarkt. frontě se tvoří
postupující cyklony, způsobující
regeneraci cyklon na
polární frontě. V procesu cyklonální činnosti může antarkt. fronta proniknout daleko do mírných šířek. Antarkt. frontu je nutné odlišit od vnitroantarktické fronty, která jako
podružná fronta odděluje
pevninský a
mořský vzduch v rámci antarkt.
vzduchové hmoty.
▶
Antarktikluft f
vzduchová hmota vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty v oblasti Antarktidy. Jeho celoroční výskyt je typický pro
antarktické klima. Na severu je ohraničen
antarktickou frontou. Po celý rok je velmi studený, hlavně ve svých nižších vrstvách, což platí především pro jeho pevninskou formu, která se vytváří v
antarktické anticykloně nad zaledněnými plochami Antarktidy a nad přilehlými zamrzlými moři.
▶
antarktische Antizyklone f
anticyklona nad Antarktidou značně symetricky rozložená kolem již. pólu, se středem převážně ve vých. části pevniny. Antarktická anticyklona je
akčním centrem atmosféry. Jako
studená anticyklona zabírá zpravidla jen spodní
troposféru.
▶
antarktisches Klima n
v
Alisovově klasifikaci klimatu nejjižnější
klimatické pásmo, kde celoročně převládá
antarktický vzduch. V
Köppenově klasifikaci klimatu spadá prakticky celá Antarktida pod
klima trvalého mrazu, vyznačující se přítomností mohutného pevninského
ledovce a mimořádnou
drsností klimatu.
Radiační bilance zemského povrchu dosahuje výrazně záporných hodnot, mj. v důsledku velkého
albeda. Nízká
antarktická anticyklona způsobuje mohutné přízemní
inverze teploty vzduchu a přispívá k nízkým
srážkovým úhrnům.
Vítr přitom dosahuje
vysokých rychlostí a často způsobuje
blizard, a to nejen na pobřeží, kde se silně projevuje
ledovcový vítr. Extrémní jsou pak hodnoty
teploty vzduchu, a to i v
létě, kdy prům. měs. teplota vzduchu ve vnitrozemí zůstává kolem –30 °C, v zimě pak klesá i pod –60 °C. Viz též
extrémy teploty vzduchu,
pól chladu,
pól větrů.
▶
anthropogene Klimaänderung f
složka
změn klimatu, která je podmíněna činností člověka, především v důsledku zesílení
skleníkového efektu antropogenními emisemi
skleníkových plynů. Viz též
oteplování globální.
▶
anthropogener Klimafaktor m
klimatotvorný faktor vyvolaný lidskými zásahy do
klimatického systému. Působením člověka došlo především v posledních staletích k modifikaci některých
geografických klimatotvorných faktorů, a to od planetárního měřítka (změny složení
atmosféry Země z hlediska koncentrace některých
skleníkových plynů a
atmosférického aerosolu) po regionální a lokální (změny
energetické bilance v důsledku změn vlastností
aktivního povrchu, uvolňování antropogenního tepla). Viz též
ovlivňování klimatu,
scénář socioekonomický.
▶
antibarische Strömung f
▶
antibarischer Wind m
syn. proudění antibarické – horiz. proudění bez
tření v atmosféře, při němž síla horiz.
tlakového gradientu má stejný směr jako
Coriolisova síla a jejich výslednice je v rovnováze s
odstředivou silou. Antibarický vítr se nevyskytuje jako součást velkoprostorových pohybů v rámci
všeobecné cirkulace atmosféry čili
primární cirkulace. Antibarický vítr se však může blížit proudění ve tvaru malých vírů s přibližně vert. osou, pozorovaných někdy u zemského povrchu při uvolňování
výstupních konvektivních proudů. Tyto víry se lid. nazývají
rarášek nebo čertík.
▶
Antimonsun m
ve skutečnosti neexistující kompenzující proudění nad
monzunem ve zjednodušeném modelu
monzunové cirkulace (analogicky k
antipasátu v
pasátové cirkulaci).
▶
Antipassat m
v klasickém pojetí
všeobecné cirkulace atmosféry součást proudění tropické cirkulace. Antipasát proudí ve stř. a horních vrstvách
troposféry nad přízemními
pasáty a jeho směr je na sev. polokouli jihozápadní, na již. polokouli severozápadní. Antipasát zasahuje od rovníku až do subtropických šířek, kde se v pásmu mezi 30° až 35° se stáčí do záp. směru. V oblasti rovníku má silnou výstupnou složku pohybu a dosahuje výšek kolem 10 km, v subtropech má sestupný pohyb a jeho vert. mohutnost klesá na 2 km. Začíná ve výšce kolem 4 km nad zemským povrchem a je vyvinut lépe v zimě než v létě a nad povrchem oceánu než nad pevninou. Současná
aerologická měření však existenci antipasátu podle uvedené představy v plném rozsahu nepotvrzují. Viz též
cirkulace pasátová,
buňka Hadleyova.
▶
antitriptischer Wind m
rovnoměrné, přímočaré a horiz. proudění vzduchu za předpokladu, že
síla tření je v rovnováze s horizontální složkou
síly tlakového gradientu a ostatní horiz. síly působící na
vzduchovou částici lze zanedbat. Antitriptický vítr vane kolmo na
izobary. Skutečné horiz. proudění se mu může blížit, jestliže tečné i normálové zrychlení pohybu vzduchových částic je nepatrné a
Coriolisova síla zanedbatelná vůči síle tření. Tento případ nastává v
mezní vrstvě atmosféry v blízkosti rovníku a při některých
místních cirkulacích vzduchu. Název antitripický vítr zavedl angl. meteorolog H. Jeffreys v r. 1922.
▶
Antizyklogenese f
vznik, popř. zesílení již existující
anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování
anticyklony nebo k jejímu
mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi
dynamickou a
termickou. Opakem anticyklogeneze je
anticyklolýza.
▶
Antizyklolyse f
zeslabení již existující
anticyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k
slábnutí a
rozpadu anticyklony. Opakem anticyklolýzy je
anticyklogeneze.
▶
antizyklonale Krümmung f
zakřivení
izobar, popř.
izohyps, ve smyslu
anticyklonální cirkulace, typické pro
anticyklony a
hřebeny vysokého tlaku vzduchu.
Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené
trajektorii působí v tomto případě na sev. polokouli doleva od směru pohybu (na již. polokouli doprava), tj. proti směru
Coriolisovy síly a souhlasně s horizontální složkou
síly tlakového gradientu. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální,
vítr gradientový.
▶
antizyklonale Situation f
1. označení pro určité
synoptické typy používané v
katalogu povětrnostních situací. Při anticyklonální situaci převládá nad sledovaným územím
anticyklonální počasí. U většiny typů anticyklonálních situací se používá indexu „a“. Např. NWa znamená sz. anticyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů anticyklonálního počasí. Viz též
situace cyklonální.
▶
antizyklonale Strömung f
proudění, při kterém mají
proudnice anticyklonální zakřivení.
▶
antizyklonale vorticity f
na sev. polokouli záporná, na již. polokouli kladná vert. složka
vorticity. Anticyklonální rel. vorticita se vyskytuje v oblastech vysokého tlaku vzduchu, tj. především v
anticyklonách a
hřebenech vysokého tlaku vzduchu.
▶
antizyklonale Wetterlage f
1. označení pro určité
synoptické typy používané v
katalogu povětrnostních situací. Při anticyklonální situaci převládá nad sledovaným územím
anticyklonální počasí. U většiny typů anticyklonálních situací se používá indexu „a“. Např. NWa znamená sz. anticyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů anticyklonálního počasí. Viz též
situace cyklonální.
▶
antizyklonale Winddrehung f
stáčení větru v horiz. rovině dané anticyklonálním zakřivením
proudnic. Na sev. polokouli má směr shodný s otáčením hod. ručiček, tj. míří vpravo, postavíme-li se čelem po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální,
anticyklona,
stáčení větru cyklonální.
▶
antizyklonale Windscherung f
horizontální střih větru, který zvětšuje
anticyklonální vorticitu, tzn. že podporuje např.
mohutnění anticyklon nebo
vyplňování cyklon. Na sev. polokouli se při anticyklonálním střihu větru rychlost větru zvětšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.
▶
antizyklonale Zirkulation f
atmosférická cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je opačně orientovaný k orientaci osy rotace Země. V těchto místech tedy
vzduchové částice mění směr svého pohybu na sev. polokouli po směru hodinových ručiček, na již. polokouli v opačném směru. Anticyklonální
cirkulace je tedy na sev. polokouli záporná a na již. polokouli kladná; na rovníku není definována. Anticyklonální cirkulace je opakem Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální,
vorticita anticyklonální,
cirkulace cyklonální.
▶
Antizyklone f
syn. výše tlaková
1. základní
tlakový útvar, který se projevuje na
synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou
izobarou nebo
izohypsou, přičemž
tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Střed anticyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta).
Pro anticyklony jsou charakteristické
anticyklonální vorticita a
anticyklonální cirkulace, často také
subsidence vzduchu, která je určujícím faktorem
anticyklonálnního počasí. Ke vzniku anticyklon vedou složité procesy v atmosféře, označované jako
anticyklogeneze. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklon významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík, který rozlišil
studené a
teplé anticyklony. Viz též
stadia vývoje anticyklony,
osa anticyklony.
2. tlakový útvar se zvýšenými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na
klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Anticyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická
akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry. Mezi takové anticyklony patří
anticyklona arktická,
antarktická,
azorská,
bermudská,
havajská,
jihopacifická,
kanadská,
mauricijská,
sibiřská a
svatohelenská.
▶
Antizyklonenachse f
1. čára, která spojuje
středy anticyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna proti směru
horizontálního teplotního gradientu, tj. do teplého vzduchu. Sklon osy anticyklony je tím větší, čím je
anticyklona více
termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín kvazivertikální, popř. výšková osa anticyklony.
2. B. P. Multanovskij nazval osami anticyklon (osami anticyklonálních procesů)
dráhy anticyklon.
▶
Antizyklonenauflösung f
▶
Antizyklonenbahn f
koridor se zvýšenou frekvencí pohybu
středů anticyklon přes určitou geogr. oblast. Na rozdíl od
drah cyklon směřují dráhy anticyklon většinou do nižších zeměp. šířek. B. P. Multanovskij, který dráhy anticyklon označil jako osy anticyklonálních procesů nebo osy anticyklon, rozlišil v Evropě tři zákl. skupiny drah anticyklon: azorská, směřující k východoseverovýchodu, normální polární, směřující k jihovýchodu, a ultrapolární, směřující k jihu až jihozápadu.
▶
Aprilwetter n
lid. název pro proměnlivé, nestálé počasí v
týlu cyklony, vyskytující se ve stř. Evropě převážně na jaře. Větrné a chladné počasí s častým střídáním vyjasnění a
přeháněk, i v nížinách mnohdy sněhových, podmiňuje silná
instabilita mořského
vzduchu mírných šířek nad teplejší pevninou, většinou za sz. proudění. Viz též
proměnlivost počasí.
▶
Aquaplaning n
[akvaplejnink], syn. akvaplanink – v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.
▶
äquatoriale Kalmen f/pl
syn. tišiny tropické – pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v některých úsecích vnitřní části
intertropické zóny konvergence. Námořnické označení pro rovníkové tišiny je doldrums.
▶
äquatoriale Tiefdruckrinne f
syn. brázda rovníková, deprese ekvatoriální – mělký
pás nízkého tlaku vzduchu mezi
subtropickými pásy vysokého tlaku vzduchu obou polokoulí. Oblast rovníkové deprese je charakteristická téměř ideální
barotropní atmosférou a vysokými hodnotami
absolutní vlhkosti, které mohou i při nepatrné změně
vertikální stability atmosféry způsobit výrazné výkyvy počasí. Osu rovníkové deprese tvoří
intertropická zóna konvergence, která spolu s ní vykonává sezonní pohyb v meridionálním směru. Viz též
cirkulace pasátová,
buňka Hadleyova,
klima dešťové tropické.
▶
äquatoriale Westwinde m/pl
záp. větry ve spodní
troposféře, které se mohou vyskytnout v úzké centrální části
intertropické zóny konvergence.
▶
äquatoriale Windstillen f/pl
syn. tišiny tropické – pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v některých úsecích vnitřní části
intertropické zóny konvergence. Námořnické označení pro rovníkové tišiny je doldrums.
▶
äquatorialer Strahlstrom m
syn. proudění tryskové tropické –
tryskové proudění na sev. polokouli v blízkosti rovníku. Má vých. směr, a proto se někdy označuje termínem „rovníkový východní jet stream“. Bývá součástí letního
stratosférického tryskového proudění, je nejvýraznější od června do srpna. Jeho osa bývá ve výšce 20–30 km a nevzdaluje se od rovníku více než 15–20°. Rovníkové tryskové proudění se vyskytuje především nad již. Arábií, Afrikou, Indií a rovníkovými oblastmi Tichého oceánu. V šířkovém směru má rovníkové tryskové proudění relativně malý rozsah.
▶
äquatoriales Klima n
syn. klima rovníkové – v
Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních
klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností
ekvatoriálního vzduchu, které je tudíž celoročně vlhké. V
Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
klima tropického dešťového pralesa, avšak někdy tak bývá nevhodně označováno celé pásmo
tropického dešťového klimatu.
▶
äquatoriales Tief n
syn. brázda ekvatoriální,
deprese rovníková.
▶
äquatoriales Tief n
syn. brázda rovníková, deprese ekvatoriální – mělký
pás nízkého tlaku vzduchu mezi
subtropickými pásy vysokého tlaku vzduchu obou polokoulí. Oblast rovníkové deprese je charakteristická téměř ideální
barotropní atmosférou a vysokými hodnotami
absolutní vlhkosti, které mohou i při nepatrné změně
vertikální stability atmosféry způsobit výrazné výkyvy počasí. Osu rovníkové deprese tvoří
intertropická zóna konvergence, která spolu s ní vykonává sezonní pohyb v meridionálním směru. Viz též
cirkulace pasátová,
buňka Hadleyova,
klima dešťové tropické.
▶
Äquatorialfront f
nevh. označení pro
intertropickou zónu konvergence, která ve skutečnosti nemá charakter
atmosférické fronty.
▶
Äquatorialluft f
syn. vzduch rovníkový –
vzduchová hmota, vymezovaná někdy
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty nad teplým oceánem nebo nad rozsáhlými oblastmi pralesů v rovníkové oblasti. Může též vznikat transformací
tropického vzduchu přinášeného pasáty do blízkosti rovníku. Jeho výskyt je typický celoročně pro
ekvatoriální klima, v teplé části roku dané polokoule pro
subekvatoriální klima. Ekvatoriální vzduch se vyznačuje velkou
měrnou vlhkostí vzduchu, prům. měs. teplotou vzduchu při zemi zpravidla kolem 27 °C, s velmi malým
ročním chodem. Jedná se o výrazně
instabilní vzduchovou hmotu, pravidelně se zde tvoří vydatné
tropické deště doprovázené
bouřkou.
▶
Äquatorialmonsun m
nevh. označení pro
tropický monzun.
▶
Äquinoktialregen m
syn. deště zenitální – zesílení srážek, které nastává v některých oblastech s
tropickým dešťovým klimatem v blízkosti rovníku asi měsíc po obou
rovnodennostech, kdy zde Slunce v poledne vrcholí v
zenitu. V době jednoho nebo obou
slunovratů naopak dochází k zeslabení srážek.
▶
Äquinoktialstürme f/pl
označení
větrných bouří způsobených
cyklonami, jejichž četnost má být nejvyšší v době kolem jarní a podzimní
rovnodennosti. Tomuto rozdělení se nejvíce blíží
tropické cyklony na severu Indického oceánu, kde se vyskytují po rovnodennostech a kde toto označení v polovině 18. století vzniklo. Naopak ve středních zeměp. šířkách nemá opodstatnění. Viz též
cordonazo.
▶
Äquinoktium n
okamžik, kdy Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu po
ekliptice projde rovinou
světového rovníku v
jarním nebo
podzimním bodu. Jarní rovnodennost odděluje astronomické
jaro od astronomické
zimy, podzimní rovnodennost obdobně astronomický
podzim od astronomického
léta. Kvůli pozvolnému posunu jarního a podzimního bodu po světovém rovníku se obě rovnodennosti posouvají v čase, přičemž v současnosti nastává jarní rovnodennost kolem 20. března, podzimní rovnodennost nejčastěji 22. nebo 23. září. Viz též
bouře rovnodennostní,
deště rovnodennostní.
▶
Äquipotentialfläche f
syn. plocha ekvipotenciální – obecně hladina (plocha) konstantní hodnoty určitého potenciálu. V meteorologii jde zpravidla o hladinu konstantní hodnoty
geopotenciálu. V tom případě nulovou ekvipotenciální (neboli geopotenciální) hladinu obvykle ztotožňujeme s ideální mořskou hladinou.
▶
äquipotentielle Fläche f
syn. plocha ekvipotenciální – obecně hladina (plocha) konstantní hodnoty určitého potenciálu. V meteorologii jde zpravidla o hladinu konstantní hodnoty
geopotenciálu. V tom případě nulovou ekvipotenciální (neboli geopotenciální) hladinu obvykle ztotožňujeme s ideální mořskou hladinou.
▶
äquivalent Radarreflektivität f
syn. odrazivost radarová efektivní – rozšíření pojmu
radarová odrazivost Z na cíle mimo oblast platnosti
Rayleighova rozptylu, resp. na cíle s dielektrickou konstantou odlišnou od vody. Ekvivalentní radarová odrazivost
Ze je číselně shodná s odrazivostí
Z souboru sférických vodních kapek, který při Rayleighově rozptylu odráží stejné množství energie.
Ze se obvykle používá pro
tuhé srážky (sníh, kroupy, …) a měří se v
dBZ.
▶
äquivalent-barotropes Niveau n
hladina v atmosféře, v níž
absolutní vorticita je
konzervativní vlastností vzduchových částic a její lokální změny jsou působeny pouze horiz.
geostrofickou advekcí. V reálné atmosféře obvykle bývají tyto podmínky přibližně splněny ve vrstvě 500 až 400 hPa. V minulosti byla ekvivalentně barotropní hladina často ztotožňována se
standardní izobarickou hladinou 500 hPa. Vzhledem k tomu, že
rovnice vorticity má v ekvivalentně barotropní hladině stejný tvar jako v
hladině nondivergence v
barotropní atmosféře, někdy se tyto dvě hladiny nesprávně ztotožňují. Viz též
model barotropní,
vítr geostrofický.
▶
äquivalenter Teilchenradius m
▶
Äquivalenttemperatur f
teplota, které teor. nabude vzduch za předpokladu dokonalého vysušení zkondenzováním veškeré v něm obsažené vodní páry a úplného vypadání srážek. Rozlišujeme:
a) adiabatickou ekvivalentní teplotu
Tae, dříve též označovanou jako pseudoekvivalentní teplota. Na
termodynamickém diagramu ji přibližně určíme tak, že myšlenou
vzduchovou částici necháme vystoupit z výchozí hladiny po
suché adiabatě do
výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou; odtud pokračujeme po
nasycené adiabatě ve výstupu až k okraji diagramu, čímž dosáhneme úplného vysušení vzduchu. Následně částici přesuneme po suché adiabatě do výchozí hladiny, kde přečteme hledanou teplotu
Tae. Posuneme-li uvažovanou vzduchovou částici po suché adiabatě do
izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou ekvivalentní
potenciální teplotu, dříve též označovanou jako pseudopotenciální teplota.
b) izobarickou ekvivalentní teplotu
Tie. Při jejím určení předpokládáme, že vodní pára zkondenzuje za stálého tlaku vzduchu
p a uvolněné
latentní teplo kondenzace se spotřebuje na ohřátí vzduchu. Označíme-li teplotu vzduchu po tomto ohřátí
Tie, platí pro ni vzorec
kde
T značí teplotu vzduchu,
Lvw latentní teplo kondenzace,
w směšovací poměr vodní páry a
cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku. Z tohoto vzorce vyplývá, že každý gram zkondenzované vodní páry zvyšuje při stálém tlaku teplotu jednoho kilogramu vzduchu přibližně o 2,5 K. Izobarická ekvivalentní teplota je vždy nižší než adiabatická ekvivalentní teplota a spolu s ní se používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu o souřadnicích
p,
Tie po suché adiabatě do izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme přečtením teploty izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, kterou však můžeme též určit jednoduchým výpočtem pomocí
Poissonových rovnic adiabatického děje, známe-li
Tie. Izobarická ekvivalentní potenciání teplota se v meteorologii zpravidla považuje za nejvýraznější termodyn.
konzervativní vlastnost vzduchových hmot.
V původním významu W. Bezolda (1905) se pojem ekvivalentní teplota používal jen ve smyslu izobarické ekvivalentní teploty, s čímž se lze ještě dnes sporadicky setkat. Teprve později se, zejména s rozvojem
aerologie, začala rozlišovat adiabatická a izobarická ekvivalentní teplota.
▶
Arago-Davy-Pyranometer n
přístroj k přibližnému určení
globálního slunečního záření. Tvoří jej dvojice speciálně upravených
skleněných teploměrů, z nichž jeden má nádobku začerněnou, druhý lesklou nebo opatřenou bílým nátěrem. Oba teploměry jsou ve vakuovaných skleněných krytech bránících výměně energie vedením. Zjištěný rozdíl jejich teplot je úměrný měřenému záření. Někdy jsou v této úpravě použity
maximální teploměry, takže pyranometr udává přibližně max. denní hodnotu globálního záření. V současné době se tento přístroj již v met. praxi nepoužívá.
▶
Aragopunkt m
jeden ze tří
neutrálních bodů nalézající se ve výšce asi 20° nad
antisolárním bodem.
▶
Arctic haze m
zákal v arkt. oblastech, který omezuje horiz. i šikmou
dohlednost až do výšek 10 km nad zemí. Při pohledu po slunci se zdá šedomodrý, proti slunci červenohnědý. Nemá zřetelnou horní ani dolní hranici. Podle barevných efektů se usuzuje, že velikost částic arktického zákalu je 2.10
–6 m a menší.
▶
arcus
(arc) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Arc může mít vzhled horizontálního oblačného válce zcela odděleného od ostatní oblačnosti
konvektivní bouře, na níž vzniká – pak se označuje jako
roll cloud, nebo protáhlého pásu oblačnosti klínovitého tvaru víceméně spojeného se spodní základnou bouřkovéch oblaků - pak se označuje jako
shelf cloud. Vyskytuje se u
druhu Cb, výjimečně též u
Cu con, kde zviditelňuje čelo výtoku studeného vzduchu. Jeho délka se pohybuje od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Přechod arc přes místo pozorování je zpravidla provázen zesílením a zvýšenou
nárazovitostí větru v přízemní vrstvě, případně nástupem intenzivních srážek. Viz též
gust fronta.
▶
Archaikum n
syn. prahory – prostřední z eonů
prekambria, zahrnující období před 4000 – 2500 mil. roků. Zemský povrch již byl natolik chladný, že umožnil existenci kontinentální zemské kůry. Pokračující
evoluce atmosféry Země vedla k postupnému poklesu teploty vzduchu prostřednictvím fosilizace
skleníkových plynů v zemské kůře. Během tohoto období došlo ke vzniku života ve formě anerobních prokaryotických bakterií, které žily v oceánu v dostatečné hloubce, aby byly chráněny před nebezpečnými složkami
ultrafialového záření. Koncem archaika se v oceánech objevily sinice produkující kyslík.
▶
archimedisches Prinzip n
fyzikální zákon stanovující velikost
vztlakové síly působící na těleso ponořené do tekutiny. Velikost této nadlehčující síly je rovna velikosti
síly zemské tíže, která by působila na tekutinu o objemu daného tělesa. V meteorologických aplikacích si zmíněné těleso zpravidla realizujeme
vzduchovou částicí, která má odlišnou teplotu vůči okolnímu vzduchu. Tlak uvnitř takové vzduchové částice se okamžitě přizpůsobuje okolnímu tlaku vzduchu, takže v souladu se
stavovou rovnicí ideálního plynu má vůči svému okolí teplejší (studenější) částice současně menší (větší) hustotu. Tím vzniká vertikální pohyb dané vzduchové částice, podmíněný nenulovým
vztlakem. Zákon je připisován řeckému matematikovi a fyzikovi Archimédovi ze Syrakus (asi 287 – 212 př. n. l.).
▶
arides Klima n
1. syn. pro
klima aridní;
2. v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem B.
Roční
úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme
klima stepi a drsnější
klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se
subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a
pasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá
tropickému klimatu v
Alisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké
kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou
roční amplitudou teploty vzduchu.
▶
Aridit
klimatická hranice, oddělující oblasti s dostatkem a nedostatkem atm. srážek pro rozvoj urč. rostlinného druhu n. společenstva. V geomorfol. pojetí A. Pencka je na rozdíl od uvedeného biologického hlediska h. s. o. dělicí čarou mezi podnebím vlhkým a podnebím suchým. K vymezování suchých oblastí se zjednodušeně používá izohyet prům. roč. úhrnů srážek. Např. za h. s. o. na jižní Moravě bývá považována izohyeta 500 mm a na Slovensku 600 mm při prům. roč. teplotě vzduchu 9 až 10 °C. Vhodnější je určování h. s. o. pomocí klimatologických indexů vyjadřujících vztahy mezi srážkami a teplotou vzduchu, mezi srážkami a výparem apod. Za hranici suchých podnebí v celosvětovém měřítku zvolil W. Köppen poměr mezi roč. úhrnem srážek a prům. roč. teplotou vzduchu, a to i se zřetelem na různé roč. rozdělení srážek. Podle A. Gregora lze za h. s. o. v ČSFR s ohledem na polní kultury považovat hodnotu s = 3 (t + 7), kde s je úhrn roč. srážek v cm a t prům. roč. teplota vzduchu. Podobně je považována za h. s. o. na našem území hodnota Langova dešťového faktoru rovná 70, Končkova indexu zavlažení menší než –20, popř. menší než 0 apod. K vystižení suchosti nebo vlhkosti krajiny byly odvozeny mnohé další empir. vzorce. V. t. jistota vláhová, koeficient hydrotermický, index vlhkosti, sucho.
▶
Ariditätsfaktor m
syn. index suchosti – 1.
klimatologický index k vyjádření
aridity klimatu, v podstatě syn. k termínu
index humidity;
2. část Thornthwaiteova
indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nedostatek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek menší než
potenciální výpar.
▶
Ariditätsfaktor m
veličina pro kvantitativní vyhodnocení
sucha (především ve smyslu
nahodilého sucha), sloužící též k vymezení
epizod sucha. Vzhledem k nejednoznačnosti definice sucha a různým hlediskům pro jeho hodnocení existuje takových indexů velké množství. Mnohé jsou založeny na zvolených prahových hodnotách
úhrnů srážek nebo např. počtu
bezsrážkových dní. Pokročilejší indexy reflektují časovou distribuci srážek (např.
index předchozích srážek) nebo míru abnormality srážek (např.
standardizovaný srážkový index). Další skupinu indexů sucha tvoří ty, které kromě deficitu srážek zohledňují i podmínky pro
výpar (např.
Palmerův index intenzity sucha). Mnoho indexů sucha lze využít i k hodnocení
vlhkých období. K hodnocení celých roků, případně jejich
vegetačních období, pak mohou sloužit i některé
indexy aridity.
▶
Ariditätsindex m
nevh. označení pro
index aridity.
▶
Ariditätsindex m
syn. index suchosti – 1.
klimatologický index k vyjádření
aridity klimatu, v podstatě syn. k termínu
index humidity;
2. část Thornthwaiteova
indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nedostatek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek menší než
potenciální výpar.
▶
Ariditätsindex nach de Martonne m
index humidity, který navrhl E. de Martonne (1926) ve tvaru
kde
R je prům. roč. úhrn srážek v mm a
T je prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Lze ho aplikovat i na stanicích se zápornou hodnotou
T > –10 °C, na rozdíl od staršího
Langova dešťového faktoru. Prahové hodnoty pro stanovení
aridity klimatu, resp.
humidity klimatu bývají přizpůsobeny klimatu studovaného území.
▶
Arktikfront f
1.
hlavní fronta tvořící již. hranici
arktického vzduchu a oddělující ho od
vzduchu mírných šířek. Obvykle se rozpadá na několik
větví atmosférické fronty, někdy je však souvislá téměř kolem celé sev. polokoule. Na arkt. frontě dochází k
cyklogenezi, svým charakterem shodné s cyklogenezí na
polárních frontách, avšak slabší. Nejvýznamnější větve arkt. fronty jsou atlantsko-evropská, která vzniká nad Severním ledovým oceánem, a americká, vznikající nad sev. oblastmi Severní Ameriky.
2. fronta, která za vhodných podmínek vznikne v poměrně tenké spodní vrstvě
troposféry v oblasti
teplotního gradientu na rozhraní ledu a volného moře.
▶
Arktikluft f
vzduchová hmota vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty v oblasti Arktidy. Jeho výskyt je typický celoročně pro
arktické klima, v chladné části roku pro
subarktické klima. Na jihu je ohraničen
arktickou frontou. Z Arktidy při vhodných met. podmínkách proudí do mírných šířek sev. polokoule, přičemž v zimě může proniknout i do stř. Evropy. Především ve spodních hladinách se jedná o
studený,
suchý, a tudíž
průzračný vzduch. To platí především pro pevninský arktický vzduch, který se formuje nad zamrzlým oceánem a přilehlou zasněženou pevninou. Do stř. Evropy proniká z oblasti Nové Země a transformuje se zde na pevninský
vzduch mírných šířek. Mořský arktický vzduch se formuje především v oblasti mezi Grónskem a Svalbardem a je charakteristický výskytem
přeháněk. Jeho vpády do střední Evropy jsou nebezpečné zvláště na jaře, kdy zde způsobuje rozsáhlé škody na vegetaci. Viz též
vpád studeného vzduchu,
ledoví muži.
▶
arktische Antizyklone f
anticyklona nad Arktidou, která má v zimě obyčejně dva samostatné středy, a to nad Grónskem a nad sev. Kanadou. V létě se často rozpadá na tři samostatné útvary, a to nad Grónskem, Barentsovým mořem a v oblasti sev. od Čukotského moře.
▶
arktische Oszillation f
(AO) –
oscilace projevující se kolísáním tlaku vzduchu v Arktidě oproti
subtropickému pásu vysokého tlaku vzduchu. Při záporné fázi je v polární
troposféře tlak vzduchu nadnormální, což vede k zeslabení
cirkumpolárního víru a umožňuje pronikání studeného vzduchu do nižších zeměp. šířek, kde se naopak vyskytují záporné anomálie tlaku vzduchu. Při kladné fázi AO je tlak vzduchu podnormální v Arktidě a nadnormální v subtropech; to vede ke zintenzivnění
stálých západních větrů a posunu
mimotropického tryskového proudění a na ně vázaných
frontálních cyklon k severu. AO kolísá v různých časových intervalech od týdnů po desítky roků. Projevem AO v severním Atlantiku je
severoatlantická oscilace, která určuje vztah mezi AO a
kolísáním klimatu v Evropě.
▶
arktische Trübung f
zákal v arkt. oblastech, který omezuje horiz. i šikmou
dohlednost až do výšek 10 km nad zemí. Při pohledu po slunci se zdá šedomodrý, proti slunci červenohnědý. Nemá zřetelnou horní ani dolní hranici. Podle barevných efektů se usuzuje, že velikost částic arktického zákalu je 2.10
–6 m a menší.
▶
arktisches Klima n
v
Alisovově klasifikaci klimatu nejsevernější
klimatické pásmo, kde celoročně převládá
arktický vzduch. V
Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
sněhové klima severní polokoule. Obecně je mnohem mírnější než
antarktické klima. Podle míry
kontinentality klimatu rozeznáváme oceánický a kontinentální typ arktického klimatu, které se liší především drsností zimy. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je v Arktidě v rozsahu od cca –10 °C v pobřežních oblastech do méně než –30 °C ve vnitrozemí Grónska. Zde zůstávají teploty vzduchu záporné celoročně, k čemuž přispívá nadmořská výška a velké
albedo Grónského
ledovce. Viz též
pól chladu.
▶
Art der Drucktendenz f
časový průběh změny
tlaku vzduchu během stanoveného časového intervalu určený podle grafického výstupu průběhu tlaku zpracovaného staničním SW, případně z tvaru záznamu
mikrobarografu. V
synoptických zprávách charakteristika tlakové tendence vyjadřuje charakter změn staničního tlaku za období posledních tří hodin před termínem pozorování.
▶
Arten der Refraktion von em Wellen f/pl
syn. typy refrakce radiovln – podle změn
indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu s výškou se rozlišuje
atmosférická refrakce neboli lom radiovln na kladnou (při vert. gradient indexu lomu vzduchu ∂n / ∂z < 0 m
–1, což odpovídá zakřivení paprsku k povrchu země), zápornou (při ∂n / ∂z > 0 m
–1, což odpovídá zakřivení paprsku od povrchu země) a nulovou (při ∂n / ∂z = 0 m
–1, což odpovídá přímkovému šíření paprsku). V běžných podmínkách převažuje kladná refrakce, která je dále členěna ve vztahu ke standardní a kritické refrakci.
Standardní radioatmosféra předpokládá ∂n / ∂z = –4.10
–8 m
–1, což odpovídá podmínkám standardní (někdy též normální) refrakce, za které pro
efektivní poloměr Země platí R
e = 4/3 R
z. Kritická refrakce nastává při ∂n / ∂z = –15,7 .10
–8 m
–1, kdy je křivost paprsku totožná s křivostí zemského povrchu.
Superrefrakce nastává při ∂n / ∂z < –15,7 . 10
–8 m
–1 a paprsek má velké zakřivení směrem k zemi, takže může nastat i jeho několikanásobný odraz a vytvoření přízemního vlnovodu. Viz též
meteorologie radarová,
refrakce atmosférická.
▶
asperitas
jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označuje výrazně vyjádřené vlnové úvary na spodní straně oblaku, která je chaotičtější a méně horizontálně organizovaná než u
odrůdy undulatus. Pro asperitas jsou charakteristické lokalizované vlny v
základně oblaku. Ta je buď hladká, nebo s menšími strukturami, které někdy klesají do ostrých výběžků, jako bychom pozorovali drsnou hladinu moře zespodu. Proměnlivá úroveň osvětlení a tlouštky oblaku mohou vyvolat dramatické vizuální efekty. Vyskytuje se většinou u oblaků
druhu stratocumulus a
altocumulus.
▶
Aspirationsmeteorograph m
meteorograf vybavený zařízením pro umělou
ventilaci čidel pro měření
meteorologických prvků. Používá se v případech, kdy přirozená ventilace čidel by byla nedostatečná (např. při pohybu meteorografu).Viz též
meteorograf.
▶
Aspirationsthermograph m
termograf, jehož čidlo je uměle ventilováno.
▶
Aspirationsthermometer n
teploměr upravený pro
měření teploty vzduchu mimo
meteorologickou budku nebo
radiační kryt. Je opatřený ochranou teploměrů proti rušivým vlivům
přímého slunečního záření a je uměle ventilovaný. Viz též
teploměr ventilovaný.
▶
Astrometeorologie f
snaha vysvětlit děje v
atmosféře Země kosmickými vlivy, především vzájemným postavením planet a dalších vesmírných těles. Mylná představa o vlivu těchto tzv. aspektů na počasí vedla hlavně v renesanční době k marným pokusům o
dlouhodobou předpověď počasí, současně však podnítila zájem o systematická
meteorologická pozorování (např. J. Kepler). Viz též
kalendář stoletý,
slapy atmosférické.
▶
astronomisch mögliche Sonnenscheindauer f
časový interval od východu do západu Slunce vzhledem k ideálnímu obzoru, na němž se nevyskytují žádné překážky, které by zkracovaly
sluneční svit. Závisí jen na zeměp. š. místa pozorování a roč. době a představuje maximálně možný sluneční svit v daném místě.
▶
astronomische Dämmerung f
fáze
soumraku, která večer následuje po
námořním soumraku, resp. mu ráno předchází. Střed slunečního disku je mezi 12° a 18° pod obzorem. V této době je
obloha ještě, resp. už zčásti osvětlována slabým rozptýleným slunečním světlem, čímž jsou rušena astronomická pozorování. Ve starší literatuře se lze někdy setkat s dnes již zast. pojetím astronomického soumraku jako synonyma k soumraku jako takovému.
▶
astronomische Refraktion f
zvětšení výšky polohy dané hvězdy nad
astronomickým obzorem způsobené lomem světelných paprsků při průchodu celou zemskou atmosférou. Největší je v těsné blízkosti obzoru, kde dosahuje přes polovinu úhlového stupně. Přesné hodnoty závisejí na aktuálním vert. profilu hustoty vzduchu v atmosféře.
▶
astronomischer Horizont m
obzor vymezený jako průsečnice
nebeské sféry s horiz. rovinou proloženou daným místem na zemském povrchu, případně s ní rovnoběžnou rovinou vedenou středem Země. Všechny body této kružnice mají
zenitový úhel 90°, takže jejich úhlová vzdálenost od
zenitu i
nadiru je stejná.
▶
astronomischer Klimafaktor m
klimatotvorný faktor podmíněný vlastnostmi Země jako planety v rámci sluneční soustavy. Skupina těchto faktorů patří mezi
radiační klimatotvorné faktory, neboť určují množství
slunečního záření dopadajícího na
horní hranici atmosféry a jeho rozdělení v čase a prostoru; jejich působení je zpravidla globální a nepřetržité. Mezi tyto faktory patří především vlastnosti záření Slunce (intenzita, vlnová délka), dále pak vlastnosti oběžné dráhy Země kolem Slunce (střední vzdálenost obou těles, rychlost oběhu,
excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce), sférický tvar Země a její rotace, sklon
zemské osy k rovině
ekliptiky a vzájemná poloha
perihelia a
afelia vůči
jarnímu a
podzimnímu bodu. Mezi astronomické klimatotvorné faktory patří i epizodicky působící impakty vesmírných těles. Viz též
klima solární,
cykly Milankovičovy.
▶
Atmometer n
u nás nepoužívané označení pro
výparoměr.
▶
Atmometer n
syn. evaporimetr – přístroj k měření
výparu. Nejčastěji se měří výpar z volné vodní hladiny výparoměry a výpar z půdy s vegetací
evapotranspirometry. Pro mikroklimatická měření v porostech je používán tzv.
Picheův výparoměr.
▶
atmophärische Wellen f/pl
pojem vyskytující se dnes v odb. literatuře zejména v souvislosti s interakcemi a transformacemi energie mezi různými druhy vlnových a oscilačních procesů souvisejících s atmosférickou hydrodynamikou. V tomto smyslu se do atmosférických vln zahrnují zejména různé typy
gravitačních vln,
rázových vln,
zvukové vlny,
inerční vlny,
Rossbyho vlny,
planetární vlny apod.
▶
Atmosphäre der Erde f
syn.
ovzduší – plynný obal planety Země o
hmotnosti přibližně milionkrát menší než je hmotnost zemského tělesa, s nímž je atmosféra svázána
gravitační silou a v převážné míře s ním rotuje. Dosahuje od zemského povrchu až po
horní hranici atmosféry ve výšce několika desítek tisíc km. Zemská
atmosféra je tvořena především směsí plynů označovaných jako
vzduch, dále pak v něm přítomnými kapalnými a pevnými
atmosférickými částicemi. Jiným způsobem můžeme atmosféru Země rozdělit na
suchou a čistou atmosféru,
vodu v atmosféře a
atmosférické příměsi.
Chemické složení atmosféry Země je z hlediska hlavních složek přibližně do výšky 100 km konstantní, ovšem s výjimkou některých látek, především vody,
oxidu uhličitého a
ozonu.
Charakteristickým rysem atmosféry Země je uspořádání
polí meteorologických prvků, a to především ve vertikálním směru, ve kterém rozlišujeme celou řadu
vertikálních členění atmosféry. Vzduch je stlačován
silou zemské tíže; výsledný pokles
tlaku vzduchu s výškou podle
barometrické formule je určujícím faktorem pro
statiku atmosféry. Především kvůli svému
skleníkovému efektu atmosféra podstatně ovlivňuje
radiační bilanci zemského povrchu. Horizontální rozdíly v
tepelné bilanci atmosféry způsobují existenci
horizontálních tlakových gradientů, které podmiňují
dynamiku atmosféry.
Aproximací skutečných podmínek v atmosféře Země je
standardní atmosféra. Pro různé účely byly dále zavedeny další zjednodušující teoretické modely podmínek v atmosféře, označované jako
modelové atmosféry.
Atmosféra Země se mírně překrývá s dalšími složkami přírodní sféry Země. Voda v atmosféře je považována i za součást
hydrosféry, průnik atmosféry s
pedosférou představuje
půdní vzduch. V atmosféře je přítomen
atmosférický plankton, který je součástí
biosféry. Průnik můžeme najít i s
kryosférou, a to v podobě vzduchu uvězněného v
ledovcích.
▶
Atmosphäre f
1. plynný obal určitého vesmírného tělesa, tvořený směsí plynů a obsahující v některých případech i pevné a/nebo kapalné
atmosférické částice. Atmosféra je k vesmírnému tělesu vázána
gravitační silou a spolu s ním také alespoň do určité míry rotuje. Obecnou vlastností atmosfér je přítomnost
statického tlaku, jehož hodnota vlivem stlačitelnosti plynů přibližně exponenciálně klesá s rostoucí vzdáleností od povrchu vesmírného tělesa. Předmětem studia
meteorologie a jí příbuzných oborů je
atmosféra Země. Viz též
atmosféra planetární,
chromosféra,
koróna sluneční.
2. zast. jednotka
tlaku o velikosti
normálního tlaku vzduchu.
▶
Atmosphäre f
v meteorologii zpravidla syn. pro
atmosféru Země, používá se zejména ve vztahu k vert. rozsahu atmosféry v mezích
troposféry a
stratosféry.
▶
Atmosphäre-Ozean-Wechselwirkung f
vzájemné působení dvou podstatných složek
klimatického systému, mezi nimiž neustále probíhá intenzivní výměna energie, vody a dalších látek, viz např.
záření a
hydrologický cyklus.
Všeobecná cirkulace atmosféry do značné míry podmiňuje povrchové
oceánské proudy, které naopak představují významné
klimatotvorné faktory. Vzájemné působení se proto významně projevuje v
oscilacích, např. v
ENSO. Specifické vlastnosti oceánu způsobují
oceánitu klimatu a podmiňují vznik některých meteorologických jevů, jako jsou
tropické cyklony.,
mořská mlha nebo cirkulace vzduchu mezi oceánem a pevninou (viz
cirkulace monzunová,
cirkulace brízová).
▶
Atmosphärenchemie f
syn. chemie atmosférická – interdisciplinární obor mezi meteorologií a chemií zabývající se v širším kontextu chemickými ději probíhajícími v
atmosféře Země. Základ chemie
troposféry představují především cykly reakcí oxidů dusíku, oxidů uhlíku,
ozonu,
metanu, formaldehydu, oxidů a dalších sloučenin síry, event. složek skupiny látek
VOC. Spoušťovým činitelem reakcí je nejčastěji hydroxilový radikál OH* s volnou vazbou na atomu kyslíku ( -O-H), jenž se vytváří v denních hodinách při srážkách fotolyticky vzniklých atomů excitovaného atomárního kyslíku s molekulami
vodní páry. Významné jsou též procesy
nukleace a další heterogenní reakce související s
atmosférickými aerosoly. Ve
stratosféře mají zásadní význam reakce spojené s produkcí nebo naopak rozkladem ozonu, jejichž působením se vytváří
ozonová vrstva. V této souvislosti je dnes důležitá problematika ohrožení ozonové vrstvy antropogenní činností, aktuálně se věnuje pozornost
látkám poškozujícím ozonovou vrstvu. V oblasti vyšších vrstev atmosféry (
mezosféra,
termosféra) se uplatňují fotochemické reakce spojené s přítomností velmi krátkých vlnových délek ve spektru
slunečního záření, které do nižších atmosférických hladin již nepronikají. Atmosférická chemie se podstatným způsobem podílela na celé
evoluci atmosféry Země.
Významnou součástí celkové atmosférické chemie je problematika chemických reakcí a transportu antropogenních
znečišťujících příměsí v ovzduší. Zde rovněž jde nejen o vzájemné reakce látek plynného skupenství, ale velmi často i o heterogenní reakce plynných látek s aerosolovými složkami nebo přímo o vlastní nukleační děje.
Pojem atmosférické chemie se dnes v širším smyslu slova uvažuje i ve vztahu k dalším
planetárním atmosférám, a to i včetně exoplanet. Viz též
ochrana čistoty ovzduší,
hygiena ovzduší,
složení srážek chemické,
déšť kyselý.
▶
Atmosphärenwissenschaften f/pl
souborné označení vědních oborů studujících
atmosféru Země. Ústřední místo mezi nimi patří
meteorologii, jež je někdy považována za obor, který všechny ostatní vědy o atmosféře zahrnuje; v tomto smyslu jsou pak termíny vědy o atmosféře a meteorologie synonyma. Pokud meteorologii chápeme jako jednu z dílčích věd o atmosféře, můžeme ji v podstatě ztotožnit s
fyzikou atmosféry; za další disciplíny můžeme považovat např.
klimatologii a
chemii atmosféry.
▶
atmosphärische Absorption f
▶
atmosphärische Akustik f
odvětví
meteorologie studující vliv atm. podmínek na šíření a slyšitelnost zvuků z různých zdrojů a zvuky atm. původu. Viz též
šíření zvuku,
pásmo slyšitelnosti,
pásmo ticha,
pozorování bouřek,
vlna rázová,
vlny zvukové.
▶
atmosphärische Dynamik f
část meteorologie, zabývající se příčinami pohybů vzduchu v zemské atmosféře. Poznatky dynamiky atmosféry a jejich mat. formulace vytvořily základ
dynamické meteorologie, jejíž praktickou aplikací jsou zejména dyn. metody předpovědi počasí. V širším smyslu se do dynamiky atmosféry zahrnuje i
kinematika a
statika atmosféry.
▶
atmosphärische Elektrizität f
souhrn el. jevů, které se vyskytují v atmosféře. Zpravidla rozlišujeme:
a)
elektřinu klidného ovzduší;
b)
bouřkovou elektřinu, popř.
oblačnou elektřinu.
Detailněji se atmosférická elektřina dělí např. na tematické okruhy:
a) ionty a elektrickou vodivost vzduchu;
b) el. pole v atmosféře;
c) el. proudy tekoucí atmosférou;
d) elektřinu v oblacích a bouřkovou elektřinu.
Do oboru atmosférické elektřiny obvyklene nezahrnujeme
kosmické záření a jevy v atmosféře, kterými se v současné době zabývají samostatné vědní obory, především
aeronomie. Na průběh el. jevů v atmosféře mají značný vliv ostatní met. děje, zejména ty, které souvisejí s obsahem
aerosolových částic ve vzduchu a s fázovými změnami vody v oblacích při formování srážek. Viz též
vodivost vzduchu elektrická.
▶
atmosphärische Front f
atmosférické rozhraní v
synoptickém měřítku mezi různými
vzduchovými hmotami v
troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Fronta je vždy ukloněna směrem do
studeného vzduchu, přičemž
sklon fronty vzhledem k zemskému povrchu je nejčastěji do 1°. Pro zjednodušení můžeme tuto zónu aproximovat
frontální plochou a znázorňovat jako
frontální čáru. Viz též
klasifikace atmosférických front,
větev atmosférické fronty,
počasí frontální,
oblačnost frontální,
frontogeneze,
frontolýza,
analýza frontální,
profil fronty,
topografie fronty,
přechod fronty,
izobary na atmosférické frontě,
dynamika fronty,
zostření fronty,
deformace fronty orografická,
vlna frontální,
zóna frontální.
▶
atmosphärische Gegenstrahlung f
▶
atmosphärische Gegenstrahlung f
▶
atmosphärische Gezeiten pl
periodické pohyby zemské atmosféry vyvolané gravitačním účinkem Měsíce a Slunce a odstředivých sil rotace Země kolem těžiště soustavy Země – Měsíc, resp. Země – Slunce, podobně jako slapy (příliv a odliv)
hydrosféry. Takto vzniklé vlny mají poměrně malou amplitudu a vzhledem k malé hustotě atmosféry se projevují jen nevýznamným kolísáním tlaku vzduchu.
▶
atmosphärische Grenzschicht f
obecně vrstva atmosféry, v níž se bezprostředně projevuje vliv zemského povrchu na
pole meteorologických prvků. Pokud mezní vrstvu atmosféry posuzujeme z hlediska proudění, tj. uvažujeme ji jako vrstvu, v níž se projevuje
tření proudícího vzduchu o zemský povrch, mluvíme o
vrstvě tření. Obdobně definujeme teplotní nebo vlhkostní mezní vrstvu jako vrstvu, v níž je
denní chod teploty nebo vlhkosti ovlivňován podkladem. Mezní vrstva atmosféry dosahuje od zemského povrchu do výše několika stovek m až přibližně 2 km a výška její horní hranice roste se zvětšující se
drsností zemského
povrchu, s rychlostí větru a s rostoucí instabilitou
teplotního zvrstvení ovzduší. Součástí mezní vrstvy atmosféry je přízemní podvrstva atmosféry, též zvaná vrstva konstantního toku (viz
vrstva atmosféry přízemní). Lze rozlišovat turbulentní a laminární mezní vrstvu podle toho, zda v ní je turbulentní nebo laminární proudění. Reálná mezní vrstva atmosféry je zpravidla turbulentní. Laminární proudění se vyskytuje pouze nad hladkými typy povrchu (např. nad vodní hladinou při slabém větru, nebo nad uhlazenou sněhovou pokrývkou) v tenké vrstvě vzduchu o tloušťce řádově 10
–3 až 10
–2 m v tzv. laminární vrstvě neboli laminární podvrstvě. Tato laminární vrstva je od turbulentní mezní vrstvy oddělena tenkou vrstvou s nedokonale vyvinutou
turbulencí. Neúplně vyvinutá turbulence bývá často v nejtěsnější blízkosti zemského povrchu i tehdy, není-li plně vytvořena laminární vrstva. Viz též
stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry,
klimatologie mezní vrstvy atmosféry,
modely mezní vrstvy atmosféry,
hranice mezní vrstvy atmosféry,
typizace mezní vrstvy atmosféry.
▶
atmosphärische Chemie f
syn. chemie atmosférická – interdisciplinární obor mezi meteorologií a chemií zabývající se v širším kontextu chemickými ději probíhajícími v
atmosféře Země. Základ chemie
troposféry představují především cykly reakcí oxidů dusíku, oxidů uhlíku,
ozonu,
metanu, formaldehydu, oxidů a dalších sloučenin síry, event. složek skupiny látek
VOC. Spoušťovým činitelem reakcí je nejčastěji hydroxilový radikál OH* s volnou vazbou na atomu kyslíku ( -O-H), jenž se vytváří v denních hodinách při srážkách fotolyticky vzniklých atomů excitovaného atomárního kyslíku s molekulami
vodní páry. Významné jsou též procesy
nukleace a další heterogenní reakce související s
atmosférickými aerosoly. Ve
stratosféře mají zásadní význam reakce spojené s produkcí nebo naopak rozkladem ozonu, jejichž působením se vytváří
ozonová vrstva. V této souvislosti je dnes důležitá problematika ohrožení ozonové vrstvy antropogenní činností, aktuálně se věnuje pozornost
látkám poškozujícím ozonovou vrstvu. V oblasti vyšších vrstev atmosféry (
mezosféra,
termosféra) se uplatňují fotochemické reakce spojené s přítomností velmi krátkých vlnových délek ve spektru
slunečního záření, které do nižších atmosférických hladin již nepronikají. Atmosférická chemie se podstatným způsobem podílela na celé
evoluci atmosféry Země.
Významnou součástí celkové atmosférické chemie je problematika chemických reakcí a transportu antropogenních
znečišťujících příměsí v ovzduší. Zde rovněž jde nejen o vzájemné reakce látek plynného skupenství, ale velmi často i o heterogenní reakce plynných látek s aerosolovými složkami nebo přímo o vlastní nukleační děje.
Pojem atmosférické chemie se dnes v širším smyslu slova uvažuje i ve vztahu k dalším
planetárním atmosférám, a to i včetně exoplanet. Viz též
ochrana čistoty ovzduší,
hygiena ovzduší,
složení srážek chemické,
déšť kyselý.
▶
Atmosphärische Impulsstrahlung f
syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou
dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též
detekce blesků pozemní.
▶
atmosphärische Ionen n/pl
syn. aeroionty – elektricky nabité částice v atmosféře, působící
elektrickou vodivost vzduchu. Ovlivňují
elektrické pole v atmosféře, uplatňují se jako
kondenzační jádra a vyznačují se fyziologickými účinky. Patří k nim molekuly, které při atmosférické ionizaci ztratily obvykle jeden elektron nebo naopak zachytily volný elektron, shluky molekul nesoucí přebytek kladného nebo záporného el. náboje (lehké ionty, podle některých autorů malé ionty) a jemné
aerosolové částice zpravidla patřící k
Aitkenovým jádrům, jež zachytily nabitou molekulu, popř. jejich shluk (střední, těžké a ultratěžké ionty, podle některých autorů též velké nebo Langevinovy ionty).
V blízkosti zemského povrchu dosahuje koncentrace lehkých iontů řádově 10
6 m
–3, koncentrace těžkých a ultratěžkých iontů bývá zhruba o řád větší. S výškou těžkých a ultratěžkých iontů ubývá, zatímco koncentrace lehkých iontů roste. Koncentrace tzv. stř. iontů, které podle velikosti zařazujeme do oblasti mezi lehkými a těžkými ionty, místně i časově velmi kolísá. El. vodivost vzduchu je v rozhodující míře podmíněna existencí lehkých iontů, zatímco ionty těžké a ultratěžké se v důsledku malé pohyblivosti uplatňují jako nositelé el. proudu ve vzduchu jen velmi málo.
Důkaz existence iontů v atmosféře, a tím vysvětlení el. vodivosti vzduchu, podali něm. fyzici J. Elster a H. Geitel v r. 1899. Viz též
klasifikace atmosférických iontů,
ionizace atmosférická,
počítač iontů.
▶
atmosphärische Ionen n/pl
▶
atmosphärische Optik f
odvětví meteorologie, zabývající se studiem opt. vlastností atmosféry a opt. jevy vyvolanými molekulami vzduchu a většími částicemi rozptýlenými v ovzduší. Atmosférická optika zahrnuje především studium lomu, odrazu, ohybu, rozptylu a
polarizace světla v ovzduší.
▶
atmosphärische Phänomene n/pl
starší označení pro
atmosférické jevy.
▶
atmosphärische Reflexstrahlung f
zpětné
záření atmosféry odražené od zemského povrchu, popř. záření atmosféry odražené
horní hranicí oblaků a směřující nahoru.
▶
atmosphärische Refraktion f
lom elektromagnetických vln v atmosféře – zakřivení drah šíření
elektromagnetických, v meteorologii nejčastěji světelných nebo rádiových vln procházejících atmosférou, způsobené prostorovými změnami
indexu lomu, které jsou podmíněny změnami hustoty vzduchu. Refrakce rádiových vln, používaných např. v meteorologických
radiolokátorech, významně závisí i na vlhkosti vzduchu, což souvisí s tím, že rádiové vlny mají podstatně nižší frekvenci než světelné záření a při jejich dopadu se uplatňuje orientační polarizace souborů molekul H
2O, ovlivňující index lomu vzduchu. Viz též
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
▶
atmosphärische Refraktion von elektromagnetischen Wellen f
▶
atmosphärische Störung f
1. obecně jakékoliv porušení rovnovážného stavu v atmosféře;
2. zastaralé označení pro oblast, která jeví známky
cyklonálního vývoje.
▶
atmosphärische Strahlung f
syn. vyzařování atmosféry – tok
dlouhovlnného záření emitovaného molekulami vzduchu, oblačnými částicemi, popř.
aerosolvými částicemi v atmosféře. Hlavními plynnými složkami podílejícími se na záření atmosféry jsou
vodní pára a
oxid uhličitý. Spektrum záření atmosféry je při jasné obloze závislé na aktuálním množství vyzařujících složek atmosféry a jeho intenzita může být až o řád menší než intenzita záření černého povrchu zářícího při stejné teplotě. Homogenní vrstva hustých oblaků naopak vyzařuje prakticky stejně jako
absolutně černé těleso. Záření atmosféry pozorujeme jednak jako záření směřující dolů, které při pozorování na zemském povrchu nazýváme zpětným zářením atmosféry, jednak jako záření směřující nahoru. Při studiu
radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojmu záření atmosféry Země, kterým označujeme úhrn záření atmosféry směřujícího vzhůru a unikajícího do kosmického prostoru.
▶
atmosphärische Thermodynamik f
část meteorologie zabývající se aplikacemi termodyn. zákonů a metod na
atmosféru Země. Lze ji rozdělit např. na termodynamiku
nenasyceného vzduchu, která popisuje
vlhký vzduch jako směs
ideálních plynů, a termodynamiku
nasyceného vzduchu, studující zejména fázové přechody vody v atmosféře a s nimi spojené transformace energie. K nejlépe prostudovaným a teoreticky popsaným termodyn. procesům v atmosféře patří především
adiabatické děje. Poznatky termodynamiky atmosféry se uplatňují prakticky ve všech odvětvích meteorologie, nejvíce ve
fyzice oblaků a srážek, v
dynamické,
synoptické a
letecké meteorologii. Za počátek vývoje termodynamiky atmosféry se považuje rok 1843, kdy franc. fyzik J. C. E. Péclet aplikoval
Poissonovy rovnice na výstupné vzdušné proudy.
▶
atmosphärische Transparenz f
syn. transmitance – v meteorologii schopnost atmosféry propouštět elmag. záření. V užším odb. smyslu je propustnost atmosféry definována jako poměr intenzity záření, které prošlo atmosférou nebo její určitou vrstvou, k počáteční intenzitě. Propustnost atmosféry se zpravidla vztahuje k jednotlivým spektrálním oblastem (
ultrafialové,
viditelné,
infračervené záření) nebo spektrálním pásmům vymezeným krajními vlnovými délkami. V oboru viditelného záření se místo o propustnosti někdy mluví o průzračnosti atmosféry. Synonymy propustnosti atmosféry převzatými z angličtiny jsou transparence, transmitance, zatímco opakem je
opacita.
▶
atmosphärische Trübung f
syn. turbidita – snížení průzračnosti atmosféry, způsobené
absorpcí a
rozptylem slunečního záření pevnými nebo kapalnými částicemi
atmosférického aerosolu, nikoliv však
oblaky. Stupeň zakalení atmosféry se udává většinou pomocí
Linkeho zákalového faktoru. Viz též
vzduch průzračný,
opacita,
modř oblohy.
▶
atmosphärische Zirkulation f
souhrn všech nebo vybraných pohybů vzduchu, které mohou, ale nemusí tvořit uzavřený cirkulační systém. Různé druhy atmosférické
cirkulace mohou být vymezeny zejména
a) prostorovým rozsahem (
všeobecná cirkulace atmosféry, atmosférická cirkulace v určité oblasti);
b) společnou vlastností pohybů vzduchu, např. zakřivením
proudnic (
cirkulace cyklonální,
cirkulace anticyklonální), směrem (
cirkulace zonální,
cirkulace meridionální) nebo uspořádáním (
cirkulace buňková);
c) mechanizmem vzniku těchto pohybů (
cirkulace pasátová,
cirkulace monzunová, různé druhy
místní cirkulace apod.).
▶
atmosphärischer Staub m
pevný
aerosol anorganického i organického původu složený z částic (nikoliv ledových), které se vznášejí v atmosféře a sedimentují na zemský povrch. Za atmosférický prach se nepovažuje
kouř. Základními složkami atmosférického prachu jsou půdní částice, částice mořských solí, různé částice antropogenního původu, bakterie, spory, výtrusy a různé produkty rozpadu látek, někdy také částice
kosmického prachu. Typické rozměry částic jsou 10
–4 m až 10
–6 m a za horní hranici velikosti se v současné odborné literatuře nejčastěji považuje 5.10
–4 m. Pro účely
ochrany čistoty ovzduší se kromě složení atmosférického prachu určuje jeho koncentrace (množství nebo hmotnost částic v jednotce objemu vzduchu) a spektrum velikosti částic. Atmosférický prach zmenšuje
průzračnost atmosféry a jako
zákal omezuje
dohlednost. Částice atmosférického prachu vhodných fyz. a chem. vlastností mohou sloužit jako
kondenzační jádra. Viz též
popílek,
prach poletavý,
spad prachu,
depozice suchá,
prachoměr,
aerosol atmosférický.
▶
atmosphärischer Wellenleiter m
horiz. vrstva atmosféry, poměrně malého vert. rozsahu, ve které vlivem silné
inverze teploty a/nebo
vlhkosti vzduchu je
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře ovlivněno
superrefrakcí. Vlny se uvnitř této vrstvy mohou šířit na velké vzdálenosti, neboť dochází k jejich úplnému vnitřnímu odrazu, podobně jako v kovových nebo dielektrických radiotechnických vlnovodech. V důsledku toho lze pomocí
radaru zjišťovat cíle ležící pod
radiohorizontem nebo přijímat televizní signál velmi vzdálených vysílačů apod. Atmosferický vlnovod se může vyskytovat v přízemních i vyšších vrstvách atmosféry. Jeho horiz. délka závisí na rozloze oblasti a teplotním zvrstvení. Viz též
index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu.
▶
atmosphärischer Wirbel m
rotační pohyb vzduchu, který může být zviditelněn unášenými částicemi
atmosférického aerosolu. Atmosférické víry vznikají z rozmanitých příčin, které určují
měřítko vírů i směr jejich rotace, jejíž osa bývá většinou orientována přibližně vertikálně. Největším takovým vírem, který tvoří součást
všeobecné cirkulace atmosféry, je
cirkumpolární vír. V
synoptickém měřítku rozlišujeme
cyklony a
anticyklony, přičemž obzvlášť vysoké rotační rychlosti dosahují
tropické cyklony. Kromě cyklon můžeme pomocí
meteorologických družic detekovat i další
oblačné víry, a to i
mezosynoptického měřítka, např.
polární cyklony a
závětrné víry. Nejmenšími víry s přibližně vertikální osou jsou
tromby, které mohou být viditelné díky rotujícím nebo na zemském povrchu vířeným pevným nebo kapalným částicím. V atmosféře se dále tvoří i stabilní víry s přibližně horiz. osou, tzv.
rotory. Prakticky neustále jsou v atmosféře přítomny náhodně se pohybující nestabilní
turbulentní víry s různou orientací osy rotace. Viz též
vorticita,
proudění vírové,
měřítko atmosférických vírů.
▶
atmosphärisches Aerosol n
1. suspenze pevných a/nebo kapalných
atmosférických částic ve
vzduchu. Ačkoli toto vymezení splňují i
oblačné částice, v meteorologii je většinou pod pojem atmosférický aerosol nezahrnujeme. Částice atmosférického aerosolu mohou být původu přírodního (částice mořské soli,
atmosférický prach,
vulkanický popel,
atmosférický plankton apod.) nebo antropogenního (
kouř,
popílek průmyslového původu a jiné zplodiny spalovacích procesů, chem. a mech. technologií apod.). Důležitými charakteristikami atmosférického aerosolu jsou chemické složení
aerosolových částic, jejich hmotnostní či objemová koncentrace,
spektrum velikosti částic apod. Velikost částic zahrnovaných pod pojem atmosférický aerosol v literatuře kolísá, v nejširším pojetí zahrnuje všechny částice o
ekvivalentním poloměru pod 100 µm, tedy včetně nanočástic. Podle velikosti rozlišujeme v případě pevných částic frakce
PM10,
PM2,5,
PM1 a
PM0,1. Velikost a tvar částic podmiňují jejich
pádovou rychlost, která spolu s povětrnostními podmínkami určuje míru
depozice na zemský povrch. Pro aerosolové částice se obvykle předpokládá, že jejich pádová rychlost dosahuje max. několika cm.s
–1, jejich setrvačnost je při pohybech ve vzduchu zanedbatelná a lze na ně aplikovat podmínky Brownova pohybu. Viz též
částice suspendované.
2. v současné terminologii se pojem aerosoly používá v množném čísle též jako syn. pro samotné aerosolové částice. Podle původu částic se pak v literatuře někdy rozlišují pojmy aerosoly přirozené (mořské, kontinentální, pouštní apod.) a
antropogenní (městské, průmyslové, dopravní apod.). Podle způsobu vzniku se rozlišují
aerosoly primární a
aerosoly sekundární (popř. aerosoly disperzní, resp. nukleační), z nichž hlavní pozornost zasluhují
sekundární organické aerosolůy (SOA).
▶
atmosphärisches Fenster n
oblast elmag. záření, v níž má bezoblačná atmosféra velkou propustnost (nízkou absorpci některým z hlavních absorbentů – především
vodní páry,
oxidu uhličitého nebo
ozonu). Pro radiační a tepelný režim Země a její atmosféry jsou významná zejména atmosférická okna v oblasti vlnových délek přibližně 8,5 až 12,5 µm.
Meteorologickými družicemi jsou pro monitorování zemského povrchu a oblačnosti v tepelném záření využívána především atmos. okna v pásmech 3,5–4 µm, 8–9 µm a 10–12,5 µm. Viz též
propustnost atmosféry,
průzkum Země dálkový.
▶
atmosphärisches Modell n
1. zjednodušený matematický popis fyzikálních, popř. i chemických procesů probíhajících v
atmosféře. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Podle využití spadají modely atmosféry mezi
modely numerické předpovědi počasí,
klimatické modely, disperzní modely aj. Základem modelu atmosféry je dynamické jádro, které využívá nějaký typ soustavy
prognostických rovnic, které byly v počátcích modelování atmosféry velmi jednoduché, viz například
barotropní model. Podle účelu použití je model atmosféry vybaven souborem
parametrizací. Numerický předpovědní model je dále doplněn o schémata a nástroje
asimilace meteorologických dat, které připravují
počáteční podmínky. Řešení všech typů rovnic ve všech součástech modelu atmosféry (dynamické jádro, parametrizace, asimilace dat) vyžaduje použití numerických metod. Pouze při zjednodušení systémů rovnic, např. jejich linearizací za účelem akademických studií, lze dojít k analytickému řešení. Viz též
model spřažený,
model zemského systému.
2. viz
atmosféra modelová.
▶
auf Meeresniveau reduzierte Temperatur f
teoretická hodnota teploty vzduchu na stanici, pokud by její nadm. výška byla nulová. Určuje se
redukcí teploty vzduchu. Používá se v klimatologii k eliminaci vlivu nadm. výšky na teplotu vzduchu, což umožňuje zvýraznit vliv jiných
klimatotvorných faktorů. Znázorňuje se především na
klimatologických mapách větších území, a to pomocí
redukovaných izoterem.
▶
auf mittlere Meereshöhe reduzierter Luftdruck
(SLP) –
tlak vzduchu v hladině odpovídající stř. výšce hladiny moře
1. vypočtený podle reálné atmosféry:
z naměřeného tlaku vzduchu p v
nadmořské výšce tlakoměru H,
virtuální teploty T
V a
tíhového zrychlení g v zeměpisné šířce stanice a v nadm. výšce tlakoměru H;
2. vypočtený podle
mezinárodní standardní atmosféry ICAO:
z naměřeného tlaku vzduchu p v nadm. výšce tlakoměru H a pro n = 0,190284.
▶
Auffangen von Wassertropfen n
ve
fyzice oblaků a srážek proces zachycování vodních kapek ledovými částicemi, který probíhá zejména při růstu
krup a
krupek. Na rozdíl od
ozrnění může při zachycování kapek
ledovými krystalky dojít až ke ztrátě původního
tvaru krystalu. K zachycování dochází v oblaku vlivem odlišné
pádové rychlosti kapek a
pádové rychlosti krup,
ledových krystalků a krupek. Probíhá při pádu ledových částic v prostředí přechlazených kapek s menší pádovou rychlostí, nebo při namrzání vodních kapek, které do oblasti růstu ledových částic dopravuje
výstupný proud. V širším významu se termín zachycování používá i při vzniku
ledovky, při namrzání vody na letadlech apod.
▶
Auffüllen eines Tiefs n
stádium vývoje cyklony, při němž dochází k vzestupu
atmosférického tlaku, zvláště ve
středu cyklony, zmenšování horiz.
tlakového gradientu, slábnutí
cyklonální cirkulace a
výstupných pohybů vzduchu. Tento proces je spojen se zmenšováním teplotní asymetrie cyklony, když je celý její prostor postupně v horiz. a vert. směru vyplňován studeným vzduchem. Při vyplňování cyklony slábnou nebo přestávají vypadávat
srážky a obvykle se zmenšuje
oblačnost. Cyklona postupně zaniká jako samostatný
tlakový útvar, často u zemského povrchu rychleji než ve vyšších hladinách. Viz též
cyklolýza.
▶
Auffüllung einer Zyklone n
stádium vývoje cyklony, při němž dochází k vzestupu
atmosférického tlaku, zvláště ve
středu cyklony, zmenšování horiz.
tlakového gradientu, slábnutí
cyklonální cirkulace a
výstupných pohybů vzduchu. Tento proces je spojen se zmenšováním teplotní asymetrie cyklony, když je celý její prostor postupně v horiz. a vert. směru vyplňován studeným vzduchem. Při vyplňování cyklony slábnou nebo přestávají vypadávat
srážky a obvykle se zmenšuje
oblačnost. Cyklona postupně zaniká jako samostatný
tlakový útvar, často u zemského povrchu rychleji než ve vyšších hladinách. Viz též
cyklolýza.
▶
Aufgleitbewegung f
výstupný pohyb teplého vzduchu na
anafrontě. Tyto pohyby jsou typické zejména pro
teplé fronty při nasouvání teplé
vzduchové hmoty nad
studený vzduch. Setkáváme se s nimi i u
studených front prvého druhu, zatímco na
studených frontách druhého druhu se mohou vyskytovat pouze v nižších hladinách. Ve vyšších partiích je studená fronta druhého druhu vždy
katafrontou.
▶
Aufgleiten n
syn. vítr výstupný – vítr se vzestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o výstup teplého vzduchu do vyšších poloh, tedy denní fázi
horského a údolního větru a
svahového větru. V uvedeném smyslu sem patří i vynucené výstupy vzduchu v
cyklonách, na
návětří hor apod. Anabatický charakter mají také
výkluzné pohyby vzduchu na
anafrontách. Opačného smyslu je
katabatický vítr.
▶
Aufgleitfront f
atmosférická fronta s výstupným pohybem
teplého vzduchu nad
frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu
stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu. Viz též
katafronta.
▶
Aufheiterung f
ubývání oblačnosti ze stupně
zataženo do stupně
oblačno. Viz též
vyjasňování,
oblačnost.
▶
Aufklaren n
postupné ubývání oblačnosti až do úplného vymizení oblaků na obloze. Viz též
protrhávání oblačnosti.
▶
auflösende Front f
atmosférická fronta, jejíž hlavní projevy slábnou či mizí a při jejímž přechodu se
meteorologické prvky mění jen málo. Např. srážky slábnou nebo ustávají, oblačnost se rozpadá, vítr slábne a jeho stáčení se stává nevýrazným. Viz též
frontolýza.
▶
Auflösung der Antizyklone f
▶
Auflösung der Radardaten f
prostorové rozlišení (velikost
pixelu) digitální radarové informace, běžné v současné době při operativních měřeních na rozsazích do 200 až 260 km, je 1×1 km horizontálně a 0,5 km vertikálně. Časové rozlišení (interval měření) bývá 5 – 15 minut.
Radiolokační odrazivost je obvykle kvantifikována v 8 bitech (s krokem 0,5 dBZ), pro potřeby zobrazení pak ve 3 – 4 bitech.
▶
Auflösung der Satellitendaten f
1. geometrická rozlišovací schopnost, tedy nejmenší vzdálenost, na jakou mohou být dva radiometricky výrazné objekty blízko k sobě, aby je ještě bylo možné na
družicovém snímku vzájemně odlišit. Bezprostředně souvisí s velikostí (rozměry) družicového
pixlu, která je v rámci snímku proměnlivá; zpravidla se udává pro
poddružicový bod neboli
nadir družice a se vzdáleností od něj se rozlišovací schopnost zhoršuje. Samotná velikost pixlu v nadiru závisí na parametrech konkrétního přístroje (
radiometru)
meteorologické družice a na výšce její oběžné dráhy.
2. radiometrická rozlišovací schopnost, tedy minimální odstup fyzikální vlastnosti družicí snímaného objektu (např. jeho odrazivosti nebo teploty), aby tyto rozdíly bylo možné družicí ještě detekovat. Vyjadřuje se právě minimálním odstupem těchto hodnot, přičemž bezprostředně souvisí s bitovou hloubkou (tj. počtem bitů) používanou daným přístrojem pro vyjádření naměřené intenzity záření v jednom pixlu.
▶
Aufreissen der Bewölkung n
ubývání oblačnosti ze stupně
zataženo do stupně
oblačno. Viz též
vyjasňování,
oblačnost.
▶
Aufstiegsgeschwindigkeit des Ballons f
vert. rychlost volně letícího
pilotovacího nebo
radiosondážního balonu. Tento balon vystupuje v atmosféře působením
celkové stoupací síly balonu, která je vyjádřena Archimédovým zákonem jako rozdíl tíhy balonem vytlačeného vzduchu a tíhy plynu lehčího než vzduch, který objem balonu vyplňuje. Když od této síly odečteme tíhu balonu, popř. i zavěšené zátěže, dostaneme
užitečnou stoupací sílu balonu (
A). Při ustáleném vert. výstupu balonu působí proti této síle odpor vzduchu. Výsledný vztah, který vyjadřuje stoupací rychlost balonu (
w), můžeme napsat ve tvaru
kde
ρ je hustota vzduchu,
c obvod balonu a
d koeficient charakterizující odpor prostředí. Teor. výpočty i praktická měření ukazují, že při zmenšování hustoty vzduchu stoupací rychlost balonu s výškou vzrůstá, ve výšce 5 km o 10 % a ve výšce 30 km až o 100 %. V meteorologii se ke stanovení
výšky základny oblaků, při
pilotovacích měřeních anebo
aerologických měřeních pomocí
radiosond balony obvykle plní na počáteční stoupací rychlost 1,5 až 3,5 nebo 5 m.s
–1.
▶
Auftrieb m
v
dynamické meteorologii označení pro vertikálně orientovanou výslednici
síly zemské tíže a
vztlakové síly působící na danou
vzduchovou částici. V případě, že je výslednice těchto sil orientována od zemského povrchu, mluvíme o kladném vztlaku, v opačném případě o záporném vztlaku. V důsledku toho vzniká vertikální pohyb uvažované vzduchové částice směrem vzhůru při kladném, resp. dolů při záporném vztlaku. V obecné mechanice tekutin se ovšem vztlakem obvykle rozumí pouze vztlaková síla. V aerodynamice jsou rozhodující dynamické složky vztlaku, vznikající při obtékání profilu tělesa (např. křídla letadla) vzdušným proudem. Viz též
konvekce.
▶
Auftriebskraft f
v
dynamické meteorologii označení pro vertikálně orientovanou sílu, která působí na
vzduchovou částici proti směru
síly zemské tíže. Tato síla je dána
Archimédovým zákonem a za předpokladu
hydrostatické rovnováhy je totožná s vertikální složkou
síly tlakového gradientu. V tomto případě se obvykle používá přesnější označení hydrostatická (aerostatická) vztlaková síla. Viz též
gradient tlakový vertikální,
vztlak.
▶
aufwärtsgerichtete Strahlung f
málo používané označení pro úhrn odraženého
globálního slunečního záření a záření zemského, resp. atmosféry směřujícího od zemského povrchu. Viz též
záření směřující dolů.
▶
aufwärtsgerichtete terrestrische Ausstrahlung f
souhrnné označení pro úhrn
záření zemského povrchu,
záření atmosféry směřujícího nahoru a odraženého záření atmosféry, pozorovaný v určité výšce nad zemským povrchem.
▶
Aufwärtsstrahlung f
málo používané označení pro úhrn odraženého
globálního slunečního záření a záření zemského, resp. atmosféry směřujícího od zemského povrchu. Viz též
záření směřující dolů.
▶
Aufwind m
syn. výstup vzduchu –
vertikální pohyb vzduchu s vertikální složkou směřující vzhůru. Mezi takové pohyby vzduchu patří zejména:
a) pohyby vzduchu ve
výstupných konvektivních proudech, jejichž rychlost může nabývat hodnot řádu až 10
1 m.s
–1;
b)
vynucené výstupné pohyby v
cykloně nebo
brázdě nízkého tlaku vzduchu, k nimž dochází následkem
konvergentního proudění v nižších hladinách; dosahují rychlosti řádově pouze 10
–2 m.s
–1, avšak vyskytují se nad rozsáhlými oblastmi a mohou trvat několik dnů;
c)
výkluzné pohyby teplého vzduchu na
anafrontách;
d) výstupné pohyby související s vlivem
orografie na
pole větru, v první řadě při přetékání horských hřebenů na jejich
návětří, dále však i v jejich
závětří, např. při
vlnovém nebo
vírovém proudění;
e) výstupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s
inverzí teploty vzduchu.
▶
Aufwind m
v odborném slangu označení pro
výstupný konvektivní proud.
▶
Auge des tropischen Wirbelsturmes n
kruhovitá oblast ve středu plně vyvinuté
tropické cyklony o průměru nejčastěji 30 až 60 km, někdy však i více než 100 km, v níž probíhají sestupné pohyby vzduchu, které zabraňují kondenzaci vodní páry. Proto na rozdíl od převládajícího charakteru počasí v tropické cykloně je v oku tropické cyklony většinou skoro jasné počasí beze srážek a se slabým větrem nebo bezvětřím. Mohutná kupovitá oblačnost v okolí obklopuje oko tropické cyklony v podobě obrovského amfiteátru odborně nazývaného stěna oka. Sestupné pohyby vedou k
adiabatickému oteplování vzduchu a ke vzniku
subsideční inverze a celkově stabilního
teplotního zvrstvení. Teplota ve
volné atmosféře bývá v oku tropické cyklony až o 10 °C vyšší než v jeho okolí. U zemského povrchu jsou rozdíly teplot minimální, zpravidla je v oku tropické cyklony o 0 až 2 °C tepleji než v okolí. Na vzniku bezoblačného oka tropické cyklony se v zásadě podílejí dva mechanismy:
a) působení
odstředivé síly na hmotu v blízkosti středu tropické cyklony, kdy je hmota vytlačována dál od středu až do okamžiku kvazirovnováhy mezi horiz.
silou tlakového gradientu,
Coriolisovou silou a
odstředivou silou;
b) vlivem vynucených
sestupných pohybů vzduchu kompenzujících intenzívní
výstupné pohyby ve stěně oka.
Viz též
cyklus obměny stěny oka.
▶
Auge des Zyklons n
kruhovitá oblast ve středu plně vyvinuté
tropické cyklony o průměru nejčastěji 30 až 60 km, někdy však i více než 100 km, v níž probíhají sestupné pohyby vzduchu, které zabraňují kondenzaci vodní páry. Proto na rozdíl od převládajícího charakteru počasí v tropické cykloně je v oku tropické cyklony většinou skoro jasné počasí beze srážek a se slabým větrem nebo bezvětřím. Mohutná kupovitá oblačnost v okolí obklopuje oko tropické cyklony v podobě obrovského amfiteátru odborně nazývaného stěna oka. Sestupné pohyby vedou k
adiabatickému oteplování vzduchu a ke vzniku
subsideční inverze a celkově stabilního
teplotního zvrstvení. Teplota ve
volné atmosféře bývá v oku tropické cyklony až o 10 °C vyšší než v jeho okolí. U zemského povrchu jsou rozdíly teplot minimální, zpravidla je v oku tropické cyklony o 0 až 2 °C tepleji než v okolí. Na vzniku bezoblačného oka tropické cyklony se v zásadě podílejí dva mechanismy:
a) působení
odstředivé síly na hmotu v blízkosti středu tropické cyklony, kdy je hmota vytlačována dál od středu až do okamžiku kvazirovnováhy mezi horiz.
silou tlakového gradientu,
Coriolisovou silou a
odstředivou silou;
b) vlivem vynucených
sestupných pohybů vzduchu kompenzujících intenzívní
výstupné pohyby ve stěně oka.
Viz též
cyklus obměny stěny oka.
▶
Aureole f
1. vnitřní barevný sled
koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón;
2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází
cirkumsolární záření.
▶
Ausbreitung der Beimengungen in der Luft f
▶
Ausbreitung des Lichtes in der Atmosphäre f
▶
Ausbreitung von elektromagnetischen Wellen in der Atmosphäre f
rychlost šíření elmag. vlnění v atmosféře
c je dána vzorcem:
kde
c0 značí rychlost elmag. vlnění ve vakuu a
n index lomu, který lze spočítat ze vztahu:
v němž
εr je rel. permitivita a
μr rel. magnetická permeabilita vzduchu. Protože ve vzduchu
μr≈1 lze s dostatečnou přesností položit
Pro šíření světla v atmosféře má značný význam závislost
n na vert. souřadnici
z, což můžeme pro danou vlnovou délku vyjádřit ve tvaru:
kde
p značí
tlak vzduchu,
T teplotu vzduchu v K,
g velikost tíhového zrychlení,
R měrnou plynovou konstantu vzduchu,
T0 teplotu 273 K,
p0 tlak 1 000 hPa a
n0 index lomu ve vzduchu při teplotě
T0 a tlaku
p0. Podíl
g/R = 3,42 K / 100 m je vert.
gradient teploty v případě
homogenní atmosféry. Je zřejmé, že
n se zmenšuje s výškou
tehdy, jestliže teplota s výškou klesá pomaleji než o 3,42 K na 100 m nebo existuje
izotermie či
inverze teploty. V těchto případech má trajektorie světelného paprsku tvar vypuklý směrem vzhůru. Při šíření paprsku do vyšších vrstev ovzduší potom může dojít k tomu, že úhel sevřený paprskem a vertikálou dosáhne příslušné kritické hodnoty potřebné k totálnímu odrazu paprsku směrem dolů. V tomto případě jsou splněny podmínky pro vznik opt. jevů označovaných jako svrchní
zrcadlení. Totálnímu odrazu napomáhá existence
výškových inverzí teploty vzduchu. V důsledku zmíněného zakřivení paprsků se zdánlivá poloha Slunce, popř. Měsíce a hvězd na obloze jeví pozemskému pozorovateli o něco výše než poloha skutečná (tzv. astronomická refrakce). Zakřivení opt. paprsků též umožňuje dohlednost poněkud za geometrický obzor. Opačný případ
, kdy teplota klesá s výškou rychleji než o 3,42 K na 100 m, se běžně vyskytuje pouze v silně přehřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu a trajektorie světelného paprsku má pak tvar vypuklý směrem dolů. Známým opt. úkazem, vyskytujícím se za těchto podmínek, je spodní zrcadlení ve vrstvě přehřátého vzduchu při zemském povrchu. V meteorologii má značný význam i šíření rádiových vln, využívaných např. v meteorologických
radarech. Tyto vlny se šíří podle stejných zákonitostí jako světlo, avšak index lomu je v tomto případě ovlivňován i vlhkostí vzduchu. Viz též
refrakce atmosférická,
útlum elektromagnetických vln.
▶
Ausbreitung von Exhalaten f
▶
Ausbreitung von Luftschadstoffen f
▶
Ausbreitung von Luftverunreinigungen f
▶
Ausbreitungsmodell n
[paf model] –
lagrangeovský model transportu
znečišťujících příměsí v atmosféře představující nadstavbový stupeň
vlečkových modelů. Princip spočívá v tom, že vlečka znečištění pocházející z daného zdroje se podél svojí trajektorie štěpí do spojitého sledu vhodně definovaných segmentů (puffů). Modeluje se pohyb a vývoj těchto individuálních puffů a dále pak např. jejich vzájemné interakce při mísení různých vleček. Proti běžným vlečkovým modelům je výpočetní algoritmus podstatně komplikovanější, avšak lze takto vhodně modelovat např. případy s velkou časovou proměnlivostí zdrojů příměsí, a zejména procesy při vzájemném mísení vleček o různém složení pocházejících z více zdrojů.
▶
Ausbreitungsmodelle n/pl
rozsáhlá skupina modelů různých druhů, které se používají při modelování
transportu,
rozptylu a
transformací znečišťujících příměsí, zpravidla antropogenního původu, v atmosféře, při hodnocení stavu znečištění vzduchu, k vyhodnocení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění k imisní situaci v daných místech apod. Nejstarším a nejjednodušším druhem těchto modelů jsou
gaussovské rozptylové modely, později se rozvíjejí např.
modely vlečkové nebo tzv.
puff modely. V zásadě lze rozlišovat
modely disperzní zahrnující přímé modelování prostorového rozptylu příměsí a
modely receptorové, které při vyhodnocování příspěvků jednotlivých zdrojů ke znečištění vzduchu v daném bodě (tzv. receptoru) používají vhodné matematické metody a pracují s daty o složení a vlastnostech směsi
imisí v receptorovém bodě a obdobnými údaji pocházejícími z emisních inventur zdrojů znečištění v zájmové oblasti. Dále se např. podle přístupu k vyjádření přenosového pole proudění vzduchu rozlišují
modely lagrangeovské a
modely eulerovské. Při řešení problémů v tematické oblasti ochrany čistoty ovzduší se též uplatňují modely statistické, v nichž jsou prostřednictvím volby vhodných prediktorů modelovány statist. vazby mezi charakteristikami stavu znečištění ovzduší a meteorologickými parametry, vývojové trendy imisí apod.
▶
Ausbreitungstyp der Rauchfahne m
syn. typ kouřové vlečky – po počátečním vzestupu
kouřové vlečky závisí její tvar na struktuře
turbulence, tedy nepřímo především na
teplotním zvrstvení ovzduší, rychlosti a vert. profilu proudění vzduchu v
mezní vrstvě atmosféry. Podle velikosti vert. průmětu difuzního úhlu kouřové vlečky, jejího sklonu a symetrie vůči vodorovné rovině v geometrické nebo
efektivní výšce komína se obvykle rozlišuje pět zákl. tvarů kouřové vlečky, z nichž každý odpovídá určitým, navzájem se lišícím met. podmínkám:
přemetání,
vlnění,
čeření,
unášení,
zadýmování. K nim se někdy řadí i
odrážení, což je ovšem spíše
šíření příměsí v atmosféře, které již nemá charakter kouřové vlečky. Mezi charakteristickými typy met. podmínek, a proto i mezi jednotlivými tvary kouřové vlečky, je ve skutečnosti plynulý přechod. Je známo více pokusů o typizaci tvarů kouřové vlečky.
▶
Ausbreitungstyp der Rauchfahne m
▶
ausgewählte Schiffsstation f
meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena spolehlivými met. přístroji a předává v plném rozsahu kódované zprávy o přízemních met. pozorováních.
▶
Ausläufer eines Hochdruckgebietes m
▶
Ausregnen n
odstraňování atm. příměsí srážkami. Příměsi se dostávají do
srážkových částic různým způsobem:
a) již v oblacích jako
kondenzační jádra nebo
jádra mrznutí;
b) proniknutím do
oblačných a srážkových částic nebo přilnutím k nim zejména v důsledku Brownova pohybu, turbulentních pohybů apod.;
c) zachycením příměsí padajícími srážkovými částicemi.
Soubor procesů vymývání je důležitou součástí
samočištění ovzduší, avšak negativním doprovodným jevem je vstup znečišťujících látek do ostatních složek prostředí (hydrosféry, biosféry, pedosféry, kryosféry). V užším smyslu se jako vymývání někdy označuje pouze zachycování příměsí padajícími srážkami v podoblačné vrstvě vzduchu a tomuto pojetí obvykle odpovídají cizojazyčné ekvivalenty. Viz též
depozice mokrá.
▶
Aussentemperatur f
ve stavebně tech. praxi označení pro
teplotu vzduchu, měřenou na
meteorologické stanici, které se užívá pro odlišení od
teploty uvnitř budov nebo místností.
▶
außergewöhnliche Sicht f
syn. dohlednost mimořádná – dohlednost nejméně 50 km na stanicích s neomezeným obzorem. Např. na Milešovce (837 m n. m.) se v období 1951–1960 vyskytovala prům. 34 dnů za rok.
▶
aussertropische Zyklone f
cyklona, která se vyskytuje v mírných nebo vysokých zeměp. šířkách. Mimotropické cyklony jsou často ztotožňovány pouze s
postupujícími frontálními cyklonami. Viz též
cyklona tropická.
▶
außertropische Zyklone f
▶
aussertropischer Monsun m
projev
monzunové cirkulace ve vyšších zeměp. šířkách. Je charakteristický pro vých. části pevnin, přičemž nejlépe je vyvinut ve vých. Asii, kde se
zimní monzun na vých. straně
sibiřské anticyklony střídá s
letním monzunem v týlu
havajské anticyklony. Viz též
monzun tropický.
▶
aussertropischer Strahlstrom m
tryskové proudění, které je vázáno na polární i arkt.
planetární výškovou frontální zónu. Dělí se na tryskové proudění mírných šířek a tryskové proudění arktické. Mimotropické tryskové proudění se vyznačuje velkou proměnlivostí zeměp. polohy i rychlostí. Typickým znakem je velká meandrovitost tohoto proudění, hlavně v mírných šířkách. Viz též
proudění tryskové subtropické.
▶
Ausschnittmodell n
(LAM) –
model numerické předpovědi počasí, který je řešen na omezené oblasti na zeměkouli s horizontálním rozlišením zpravidla v rozmezí 2 až 20 km. Tento model potřebuje pro výpočet
počáteční a
okrajové podmínky. LAM modely používají kartézský systém souřadnic (např. model ALADIN), nebo sférické souřadnice.
▶
Ausstrahlung der Atmosphäre f
▶
Ausstrahlung der Erdoberfläche f
▶
Austrahlung der Erde f
dlouhovlnné záření, které soustava Země – atmosféra vyzařuje do kosmického prostoru. Jeho intenzita vzrůstá s teplotou této soustavy. Uvedený přenos energie se uskutečňuje jako
záření zemského povrchu a
záření atmosféry.
▶
Auswaschen n
odstraňování atm. příměsí srážkami. Příměsi se dostávají do
srážkových částic různým způsobem:
a) již v oblacích jako
kondenzační jádra nebo
jádra mrznutí;
b) proniknutím do
oblačných a srážkových částic nebo přilnutím k nim zejména v důsledku Brownova pohybu, turbulentních pohybů apod.;
c) zachycením příměsí padajícími srážkovými částicemi.
Soubor procesů vymývání je důležitou součástí
samočištění ovzduší, avšak negativním doprovodným jevem je vstup znečišťujících látek do ostatních složek prostředí (hydrosféry, biosféry, pedosféry, kryosféry). V užším smyslu se jako vymývání někdy označuje pouze zachycování příměsí padajícími srážkami v podoblačné vrstvě vzduchu a tomuto pojetí obvykle odpovídají cizojazyčné ekvivalenty. Viz též
depozice mokrá.
▶
Auswertung f
v
letecké meteorologii informace o met. podmínkách za letu, kterou posádka letadla předává po přistání
letištní meteorologické služebně. Viz též
briefing meteorologický.
▶
autobarotrope Atmosphäre f
modelová
atmosféra, která se sama udržuje ve stavu
barotropie. Viz též
atmosféra barotropní.
▶
autokonvektiver Temperaturgradient m
▶
autokonvektiver Temperaturgradient m
vertikální teplotní gradient v
homogenní atmosféře. Použijeme-li
stavovou rovnici pro suchý vzduch a
rovnici hydrostatické rovnováhy, dostaneme v homogenní atmosféře hodnotu autokonvekčního gradientu rovnou hodnotě
g /
R, kde
g značí velikost
tíhového zrychlení a
R měrnou plynovou konstantu vzduchu. Pro suchý vzduch je hodnota autokonvekčního gradientu rovna 0,0342 K.m
–1, tj. přibližně 3,4 K na 100 m. Jestliže je hodnota skutečného vert. gradientu teploty vzduchu větší než hodnota gradientu autokonvekčního, tedy klesá-li teplota vzduchu s výškou rychleji než o 0,0342 K.m
–1, což může nastat pouze v silně ohřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu, vytvoří se
inverze hustoty vzduchu, tedy hustota vzduchu v příslušné vrstvě roste s výškou.
▶
Autokonversion f
původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu
směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru
oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku
koalescencí, kdy
srážkové kapky vznikají pouze koalescencí
kapek oblačných. Vzhledem k nízké
zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z
ledu oblačného.
▶
Autokonversion f
původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu
směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru
oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku
koalescencí, kdy
srážkové kapky vznikají pouze koalescencí
kapek oblačných. Vzhledem k nízké
zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z
ledu oblačného.
▶
automatische Wetterstation f
meteorologická stanice, která měří
meteorologické prvky bez přímé součinnosti s člověkem. Výsledky měření jsou vysílány automaticky do centra ve formě kódovaných zpráv nebo v datových souborech. V praxi je často užívaná anglická zkratka AWS. Viz též
automatizace v meteorologii.
▶
automatisches Messsystem n
systém pro měření met. veličin, jehož centrální jednotkou je datová ústředna nebo počítač, do kterých se přenášejí naměřené hodnoty
meteorologických prvků z jednotlivých
senzorů. Datová ústředna zajišťuje přechodné uložení dat, v případě senzorů s analogovým přenosem signálu také digitalizaci naměřených hodnot a jejich následnou distribuci k dalšímu zpracování. Na
automatických meteorologických stanicích se data ze senzorů přenášejí do počítače, jehož programové vybavení umožňuje základní zpracování dat a jejich přenos do centra v požadovaných datových formátech. Viz též
automatizace v meteorologii.
▶
Automatisierung f
způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření,
distančních měření, v oblasti
numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb. Viz též
linka pro předpověď počasí automatizovaná,
stanice meteorologická automatická.
▶
AVHRR n
(Advanced Very High Resolution Radiometer) –
zobrazovací družicový radiometr používaný od roku 1978 na
polárních meteorologických družicích NOAA a od roku 2006 i na evropských polárních družicích
Metop. Tento
pasivní radiometr měřící v šesti
spektrálních kanálech byl naposledy použit na družicích NOAA–19 a Metop–3.
▶
Avogadro-Zahl f
počet částic dané látky v jednom
molu. Její hodnota činí 6,022 140 857.10
23 mol
-1. V literatuře se někdy jako syn. vyskytuje Avogadrovo číslo, což však není korektní, neboť tato veličina má fyzikální rozměr.
▶
Avogadrosches Gesetz n
zákon, podle něhož stejné objemy všech
ideálních plynů obsahují za téhož tlaku a téže teploty vždy stejný počet molekul. Avogadrův zákon lze formulovat také tak, že při daném tlaku a určité teplotě je molární objem všech ideálních plynů stejný. Molární objem
V0 při teplotě
T0 = 273 K a tlaku
p0 = 1 013,25 hPa činí
Avogadrův zákon patří k základním zákonům ideálního plynu a má široké uplatnění v
termodynamice atmosféry. Zákon formuloval italský fyzik A. Avogadro v r. 1811 na základě prací J. L. Gay-Lussaca z r. 1808.
▶
Azorenhoch n
syn. anticyklona severoatlantická – subtropická kvazipermanentní
anticyklona rozprostírající se nad subtropickými a tropickými oblastmi sev. části Atlantského oceánu se středem nejčastěji v oblasti Azorských ostrovů. Azorská anticyklona je
permanentním akčním centrem atmosféry a pro Evropu
ohniskem vzniku mořského
tropického vzduchu.
Počasí u nás ovlivňuje velmi často, a to především v
létě, kdy svým
hřebenem vysokého tlaku vzduchu zasahuje od jz. do stř. Evropy.
▶
polyzyklische aromatische Kohlenwasserstoffe m/pl, (PAK/PAH)
▶
Staub-/Sandfegen oder Staub-/Sandtreiben n
