Výklad hesel podle písmene 'ch'

suchý a horký již. až jv. pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu cyklony Středomořím dále k východu. Přináší velké množství prachu a písku, po přechodu studené fronty často následuje písečná bouře. Viz též scirocco.

proudění vzduchu v závětří horské překážky, jestliže tloušťka vrstvy vzduchu proudícího přes hřeben nepřesahuje o více než polovinu převýšení hřebenu nad okolním terénem. Chaotické proudění má neuspořádaný charakter se silnou nárazovitostí v závětrném prostoru. Pojem uvedeného významu zavedl český meteorolog J. Förchtgott.

cyklus reakcí popisující vznik a zánik ozonu ve stratosféře. Byl popsán Sydney Chapmanem roku 1930. Cyklus na začátku zahrnuje fotolytický rozklad molekuly kyslíku O₂ následovaný reakcí mezi vzniklým atomárním kyslíkem O a další molekulou O₂. Tím vzniká ozon O₃, který se následně fotolyticky rozkládá anebo reaguje s atomárním kyslíkem. Chapmanův cyklus popisuje základní ozonové reakce. Pro realistický popis vzniku a zániku ozonu ve stratosféře je třeba do popisu zahrnout také katalytické reakce se sloučeninami dusíku, vodíku, chlóru a brómu. Tyto reakce doplňující základní Chapmanův cyklus zejména o procesy zesilující rozklad ozonu v atmosféře Země mají obecně podobu cyklu, jenž vychází z reakce
$O_3+X\to XO+O_2.$
Do další reakce pak vstupuje fotolyticky vzniklý excitovaný atomární kyslík
$O+XO\to X+O_2$
a výsledkem je regenerace původního činitele X, za nějž můžeme dosadit NO, Cl, Br, hydroxylový radikál OH*, popř. další.

viz klasifikace atmosférických front.

viz rozměr charakteristický.

viz teplota aktivní.

v meteorologii označení bodu na termodynamickém diagramu, v němž se protíná suchá adiabata vedená z přízemní teploty vzduchu, izograma vedená z teploty přízemního rosného bodu a nasycená adiabata vedená z teploty vlhkého teploměru. Termín má historický význam a v současné době se používá jen zřídka. Viz též teorém Normandův.

den, ve kterém došlo k dosažení či překročení, nebo naopak nedosažení určité prahové hodnoty meteorologického prvku, případně se vyskytl nebo naopak nevyskytl určitý meteorologický jev. Pomocí maximální teploty vzduchu vymezujeme arktický den, ledový den, letní den, tropický den či jiný horký den, pomocí minimální teploty vzduchu pak mrazový den a den s tropickou nocí. Podle denního úhrnu srážek rozeznáváme dny bezsrážkové a dny se srážkami, podle jejich druhu pak dny s deštěm, dny se sněžením, dny s krupobitím a případně i další obdobné charakteristické dny. Podle prům. oblačnosti nebo podle relativního trvání slunečního svitu rozlišujeme jasné, oblačné a zamračené dny. Mezi další charakteristické dny patří mj. dusný den, den s bouřkou, den s mlhou a den se sněhovou pokrývkou.
Roční a měsíční počty charakteristických dní patří ke klasickým klimatologickým indexům. Vymezení některých charakteristických dní je v mezinárodním kontextu jednotné, jiné mohou být založeny na prahových hodnotách přizpůsobených klimatu daného území.

lineární vzdálenost charakteristická pro velikost plošného nebo prostorového atm. útvaru, např. části pole meteorologického prvku, víru v atmosféře apod. Podle charakteristického rozměru se rozlišují měřítka atm. dějů, např. na makrometeorologické, mezometeorologické a mikrometeorologické. Dříve se používal též termín charakteristická délka. Viz též měřítko atmosférických vírů, délka směšovací.

časový průběh změny tlaku vzduchu během stanoveného časového intervalu určený podle grafického výstupu průběhu tlaku zpracovaného staničním SW, případně z tvaru záznamu mikrobarografu. V synoptických zprávách charakteristika tlakové tendence vyjadřuje charakter změn staničního tlaku za období posledních tří hodin před termínem pozorování.

zákon o rozpínavosti plynu, podle nějž se tlak plynu při stálém objemu, tj. při izosterickém ději, mění lineárně s teplotou. Jinými slovy, při izosterickém ději je závislost tlaku plynu na teplotě vyjádřena vztahem
$p_T=p_0(1+\alpha \text{'}T)$
kde p_T je tlak plynu při teplotě T ve °C, p₀ značí tlak plynu při teplotě 0 °C, α' je koeficient rozpínavosti plynů, který je u všech reálných plynů přibližně roven koeficientu jejich objemové roztažnosti. U ideálních plynů se rozpínavost přesně rovná objemové roztažnosti. Vyjádříme-li teplotu v K, lze Charlesův zákon psát též ve tvaru
$\frac{p_T}{p_0}=\frac{T}{T_0},$
kde T₀ značí teplotu 273,15 K. Uvedený zákon je analogický zákonu Gay-Lussacovu.

syn. chemie atmosférická – interdisciplinární obor mezi meteorologií a chemií zabývající se v širším kontextu chemickými ději probíhajícími v atmosféře Země. Základ chemie troposféry představují především cykly reakcí oxidů dusíku, oxidů uhlíku, ozonu, metanu, formaldehydu, oxidů a dalších sloučenin síry, event. složek skupiny látek VOC. Spoušťovým činitelem reakcí je nejčastěji hydroxilový radikál OH* s volnou vazbou na atomu kyslíku ( -O-H), jenž se vytváří v denních hodinách při srážkách fotolyticky vzniklých atomů excitovaného atomárního kyslíku s molekulami vodní páry. Významné jsou též procesy nukleace a další heterogenní reakce související s atmosférickými aerosoly. Ve stratosféře mají zásadní význam reakce spojené s produkcí nebo naopak rozkladem ozonu, jejichž působením se vytváří ozonová vrstva. V této souvislosti je dnes důležitá problematika ohrožení ozonové vrstvy antropogenní činností, aktuálně se věnuje pozornost látkám poškozujícím ozonovou vrstvu. V oblasti vyšších vrstev atmosféry (mezosféra, termosféra) se uplatňují fotochemické reakce spojené s přítomností velmi krátkých vlnových délek ve spektru slunečního záření, které do nižších atmosférických hladin již nepronikají. Atmosférická chemie se podstatným způsobem podílela na celé evoluci atmosféry Země.
Významnou součástí celkové atmosférické chemie je problematika chemických reakcí a transportu antropogenních znečišťujících příměsí v ovzduší. Zde rovněž jde nejen o vzájemné reakce látek plynného skupenství, ale velmi často i o heterogenní reakce plynných látek s aerosolovými složkami nebo přímo o vlastní nukleační děje.
Pojem atmosférické chemie se dnes v širším smyslu slova uvažuje i ve vztahu k dalším planetárním atmosférám, a to i včetně exoplanet. Viz též ochrana čistoty ovzduší, hygiena ovzduší, složení srážek chemické, déšť kyselý.

definice tropopauzy s využitím vertikálního gradientu koncentrací vybraných chemických příměsí. Pro definici se obvykle využívá prudce vzrůstající koncentrace ozonu anebo rychle klesající koncentrace vodní páry. Např. při použití koncentrace ozonu lze tropopauzu definovat jako oblast ohraničenou zespodu koncentrací ozonu 80 ppbv, nad níž následuje vzrůst koncentrace o 60 ppbv/km ve vrstvě přesahující 200 m a horní hranicí přesahující 110 ppbv.

modely, jež vedle transportních mechanismů souvisejících s atmosférickým prouděním zahrnují i procesy působící chemické změny a transformace složek vzduchu a transportovaných příměsí přirozené i antropogenní povahy. Současné modely tohoto typu zpravidla svému uživateli nabízejí k výběru sady procedur zaměřených, obvykle z určitého účelového hlediska, na vybrané soubory chemických reakcí. Bývají zahrnuty i procesy suché depozice a mokré depozice. Tyto modely se dnes používají v souvislosti s problémy ochrany čistoty ovzduší, ale často i k modelování a studiu vlivů různých meteorologických parametrů na průběh uvažovaných chemických reakcí a jejich cyklů, resp. ke studiu zpětných vlivů atmosférické chemie na obecné meteorologické a klimatické podmínky. Právě v těchto souvislostech jsou velmi významné např. vazby mezi atmosférickou chemií a radiačními procesy v ovzduší. V současné době (r. 2017) se u nás např. využívají konkrétní chemické modely CAMx (www.camx.com), CMAQ (https://www.cmascenter.org/cmaq/) nebo WRF-Chem (http://www.acd.ucar.edu/wrf-chem/).

soubor všech chemických látek tvořících atmosféru Země, a to jako výsledek procesů její evoluce. V užším smyslu je tímto termínem označováno chemické složení směsi plynů, tvořících suchou a čistou atmosféru, viz následující tabulku:

plyn		objemová procenta
dusík	N2	78,084
kyslík	O2	20,946
argon	Ar	0,944
oxid uhličitý	CO2	0,040 55
neon	Ne	0,001 818
hélium	He	0,000 524
metan	CH4	0,000 186
krypton	Kr	0,000 114
vodík	H2	0,000 05
oxid dusný	N2O	0,000 033
xenon	Xe	0,000 008 7
oxid siřičitý	SO2	0 až 0,000 1
ozon	O3	0 až 0,000 007 (léto)
		0 až 0,000 002 (zima)
oxid dusičitý	NO2	0 až 0,000 002
amoniak	NH3	stopy
oxid uhelnatý	CO	stopy
jód (páry)	I2	stopy

Pokud neuvažujeme znečišťující příměsi, je zastoupení těchto plynů během roku v homosféře přibližně konstantní, ovšem s výjimkou ozonu a oxidu uhličitého, jejichž koncentrace jsou přirozeně variabilní v čase i v prostoru. Zastoupení některých skleníkových plynů navíc v minulosti oscilovalo např. v souvislosti s kvartérním klimatickým cyklem a v současnosti průběžně narůstá vlivem antropogenní činnosti.
Pokud uvažujeme i všechny další složky atmosféry Země, připadá 0,25 % na vodu, jejíž rozdělení v atmosféře je rovněž značně nerovnoměrné. Svým chemickým složením se od zbytku atmosféry podstatně liší půdní vzduch i vzduch v neventilovaných prostorách. Také chemické složení vzduchu uvězněného v ledovcích se může lišit od současného a posloužit tak jako proxy data při rekonstrukci paleoklimatu.
Chemickým složením atmosféry Země se mj. zabývá chemie atmosféry. Během několika posledních století se zvyšuje antropogenní podíl na znečišťování ovzduší, čímž dochází ke změnám chemického složení zemské atmosféry.

množství a chem. složení látek rozpuštěných nebo suspendovaných ve vodě srážek. Znalost chemického složení srážek je důležitá při studiu procesů samočišténí ovzduší, antropogenního nebo přirozeného znečišťování ovzduší a znečištění jiných složek prostředí (hydrosféra, pedosféra, biosféra), pro které představují atmosférické srážky významný vstup znečišťujících látek. Viz též déšť kyselý, mineralizace srážek.

viz vlhkoměr absorpční.

část atmosféry Země zahrnující horní část stratosféry, mezosféru a dolní část termosféry. Pro chemosféru jsou typické fotochemické reakce kyslíku, ozonu, dusíku atd., které vznikají působením slunečního záření velmi krátkých vlnových délek.

směr a výsledky met. bádání konaného v Chicagu v Ústavu pro výzkum atmosféry. Za jejího zakladatele je považován C. G. Rossby. Dále k ní patří D. Fultz, J. Namias, N. A. Philipps, H. C. Willet a jiní. Chicagská meteorologická škola vznikla před II. světovou válkou, nejcennějších výsledků však dosáhla až po r. 1945. Studovala zákonitosti všeobecné cirkulace atmosféry, především formulovala koncept Rossbyho vln a planetárních vln. Vytvořila tak nové představy dynamiky atmosféry, čímž mj. zásadně přispěla k rozvinutí fyzikálních předpokladů pro následné uplatnění numerické předpovědi počasí. Studovala též astronomické vlivy na zemskou atmosféru.

[činúk] – 1. označení pro fén na vých. straně Skalnatých hor na území USA a Kanady. Přináší obyčejně náhlá a velká oteplení, někdy o více než 10 °C za několik málo minut. Vyvolává prudká tání sněhu (odtud pramení i regionální název snow eater "požírač sněhu"), nebo rychlé dozrávání plodů. I když je typický pro zimu, vyskytuje se během celého roku.
2. v původním významu, ve kterém se dodnes hovorově používá na záp. pobřeží USA a Britské Kolumbie, označení pro vlhký jz. vítr z Tichého oceánu, související s tzv. ananasovým expresem a přinášející sem oblačné a deštivé počasí.

v češtině zast. označení pro váhový srážkoměr.

Termín vznikl odvozením od termínu chionograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. χιών [chión] „sníh“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

syn. sněhoměr.

přerušovaný koncentrický obal Země s aktivní bilancí tuhých srážek, tedy prostor na povrchu Země s celoročně možným výskytem sněhu a ledu. Chionosféra je vymezena dolní a horní sněžnou čarou.

na sev. polokouli období od 1. října do 31. března, někdy nevhodně označované jako zimní pololetí. Viz též sezona.

kvantit. změna meteorologického prvku s časem. V klimatologii se sleduje zejména denní a roční chod meteorologického prvku.

v letectví označení pro vítr vanoucí ve směru letu.

viz radioatmosféra standardní.

syn. spektrum Chrgianovo–Mazinovo – často používané rozdělení velikosti oblačných kapek, které užívá gama rozdělení ve tvaru:
$f(r)=A{r}^{2}exp(-B{r}^{}).$
Hodnoty parametrů A a B je možné stanovit např. pomocí celkové koncentrace kapek N a středního poloměru kapek r_stř
$N=2A/B^3,r_{stř}=3/B,$
které známe z měření.

syn. teplota barevná.

relativně tenká spodní vrstva sluneční atmosféry o mocnosti cca 10 000 km. U přechodu k níže ležící fotosféře je teplota chromosféry cca 6000 K a směrem vzhůru stoupá, takže na horním okraji, kde chromosféra přechází ve sluneční korónu, dosahuje 30 000 K. V horní části je chromosféra značně nehomogenní; bývá zde vzhledově složena z tzv. spikulí, což jsou sloupce plazmy tryskající chromosférou do sluneční koróny rychlostí 20 – 30 km.s^-1 a svým vzhledem připomínající hořící step. Dalším chromosférickým jevem jsou tzv. flokulová pole, lokalizovaná zpravidla nad níže ležícími fotosférickými fakulovými poli a projevující se jako strukturovaná prostorová zjasnění, označovaná jako flokule. Při zvýšené sluneční aktivitě probíhají v chromosféře sluneční erupce. Viz též protuberance.

syn. erupce sluneční.

syn. mlha v chuchvalcích – označení pro mlhu, přízemní mlhu nebo zmrzlou mlhu, která se vyskytuje v nesouvislé vrstvě. Za větru se chuchvalce mlhy pohybují a mohou výrazně ovlivňovat horizontální dohlednost. Viz též mlhové přeháňky.

lid. název pro husté sněžení. Viz též metelice, vánice sněhová.

lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.

lid. označení pro sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též bouře sněhová, blizard.

rozdíl mezi údajem přístroje po vyloučení všech systematických rušivých vlivů a správnou hodnotou měřené veličiny. Viz též kalibrace meteorologických přístrojů.