▶
p-Koordinaten f/pl
syn. soustava souřadnicová
p – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu
tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti
z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá
hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů
synoptického měřítka, zpracování výsledků
aerologických měření a jejich zakreslování do
výškových map a
aerologických diagramů. Viz též
sigma-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
p-System n
syn. soustava souřadnicová
p – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu
tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti
z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá
hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů
synoptického měřítka, zpracování výsledků
aerologických měření a jejich zakreslování do
výškových map a
aerologických diagramů. Viz též
sigma-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
Paläogen n
syn. třetihory starší – nejstarší geol. perioda
kenozoika, zahrnující období před 66 – 23 mil. roků. Viz též
terciér.
▶
Paläoklima n
klima v geol. minulosti, studované v rámci
paleoklimatologie na základě tzv.
proxy dat. V souladu s aktuální geologickou stratigrafií můžeme rozlišovat klima jednotlivých eonů (viz
hadaikum,
archaikum,
proterozoikum,
fanerozoikum), ér (viz
paleozoikum,
mezozoikum,
kenozoikum), period (viz
kambrium,
ordovik,
silur,
devon,
karbon,
perm,
trias,
jura,
křída,
paleogén,
neogén,
kvartér), epoch (viz
pleistocén,
holocén) a dalších jednotek. Bez ohledu na
změny klimatu zůstávala hlavním rysem jeho rozložení na Zemi
zonalita klimatu, i když velikost a poloha
klimatických pásem se v průběhu času měnila. Viz též
geneze klimatu,
teorie paleoklimatu,
klima historické.
▶
Paläoklimate-Theorie f
teorie vysvětlující
změny klimatu v geol. minulosti. Vzhledem ke komplexnímu působení
klimatotvorných faktorů při
genezi klimatu nejsou zpravidla jednotlivé teorie k vysvětlení dostačující. Podstatným faktorem v různých časových měřítkách jsou změny
záření Slunce a
evoluce atmosféry Země. Při interpretaci klimatu
kvartéru hraje hlavní roli astronomická (orbitální) teorie paleoklimatu, která za primární příčinu
kvartérního klimatického cyklu označuje
Milankovičovy cykly. Během nich se periodicky mění množství a sezonní rozdělení slunečního záření na Zemi, přičemž obecně platí, že menší teplotní rozdíly mezi létem a zimou jsou příznivé pro nástup
glaciálu. Takto způsobené výkyvy jsou nicméně příliš malé, jsou proto považovány spíše za spouštěcí mechanizmus, který je dále zesilován systémem
kladných zpětných vazeb. Z hlediska dlouhodobějších změn klimatu se jako podstatný činitel jeví zemská tektonika, především kontinentální drift a orogeneze. Např. posun kontinentů v poledníkovém směru způsobuje změny v
bilanci záření, rozdělení nebo naopak spojení kontinentů podstatně mění všeobecnou cirkulaci
hydrosféry jako podstatné složky
klimatického systému. Vznikající pohoří modifikují
všeobecnou cirkulaci atmosféry a stávají se
klimatickou bariérou.
Paleoklima dále podléhalo prudkým výkyvům vlivem epizodických klimatotvorných faktorů (impakty vesmírných těles, silné sopečné erupce).
▶
Paläoklimatologie f
vědní obor, zabývající se rekonstrukcí a interpretací
paleoklimatu.
Změny klimatu v geol. minulosti se snaží vysvětlit pomocí
teorií paleoklimatu. K jejich ověření využívá tzv.
proxy dat, přičemž se opírá o poznatky dalších disciplín, např. sedimentologie, paleontologie a geochemie; při studiu klimatu
kvartéru a především
holocénu se uplatňují i geomorfologie a archeologie. Viz též
dendroklimatologie,
klimatologie historická.
▶
Paläozoikum n
syn. prvohory – nejstarší geol. éra v rámci
fanerozoika, navazující na
proterozoikum a zahrnující období před 541 – 252 mil. roků. Do této éry spadá šest period:
kambrium,
ordovik,
silur,
devon,
karbon a
perm. Pro paleozoikum je typické postupné spojování kontinentů provázené rozsáhlými fázemi orogeneze, až nakonec spojením Laurasie a Gondwany vznikla jednotná Pangea.
▶
Palmer Ariditätsfaktor m
▶
Pampero m
studený
nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod
čar instability s projevem
studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při
vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru
norther.
▶
Pampero m
studený
nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod
čar instability s projevem
studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při
vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru
norther.
▶
pannus
(pan) [pánus]– jeden z
průvodních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u
druhů altostratus,
nimbostratus,
cumulus a
cumulonimbus.
▶
pannus
(pan) [pánus]– jeden z
průvodních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u
druhů altostratus,
nimbostratus,
cumulus a
cumulonimbus.
▶
Papagajo Wind m
silný sv.
padavý vítr z And na tichomořském pobřeží Nicaragui a Guatemaly. Vzniká při přechodu chladných vzduchových hmot (vítr „el norte“) přes horská pásma Střední Ameriky a přináší tzv.
pěkné počasí. Nejčastěji se vyskytuje v lednu a v únoru, kdy často trvá 3 až 4 dny. Má charakter
bóry.
▶
Pappschnee m
intenzivní
srážka sněhu tvořená vlhkými
vločkami velkých rozměrů, vypadávající při teplotách blízkých 0 °C a usazující se na předmětech na zemi, a zejména na větvích stromů, drátech apod. Vytváří silnou vrstvu, která svou tíhou může způsobit škody. Proto je lepkavý sníh řazen mezi
námrazky.
▶
Parametrisierung f
souhrnné označení pro simulaci efektu fyzikálních procesů energetického a hydrologického cyklu atmosféry, jejichž prostorová a časová měřítka jsou menší, než může
model atmosféry popsat. Termín parametrizace se kromě podchycení nerozlišených fyzikálních procesů používá též pro simulaci procesů diabatických, nevratných, a pro popis výměny hybnosti, tepla a vlhkosti mezi atmosférou a jejím okolím (Země, vesmír). Výsledkem parametrizace jsou matematické vztahy, které popisují vliv procesů na prognostické proměnné modelu atmosféry a také popisují jejich interakci s dalšími proměnnými, např. modelu zemského povrchu. To, které procesy jsou v modelu atmosféry parametrizovány, tak obecně závisí na jeho rozlišení. Typicky se parametrizují:
radiační přenos v atmosféře; výměna hybnosti, tepla a vlhkosti s povrchem a jejich další vertikální transport efekty suché a vlhké
turbulence; srážkové procesy,
konvekce a s ní spojené srážky a transport hybnosti, tepla a vlhkosti; dynamické účinky nerozlišené orografie.
▶
Parametrisierung f
souhrnné označení pro simulaci efektu fyzikálních procesů energetického a hydrologického cyklu atmosféry, jejichž prostorová a časová měřítka jsou menší, než může
model atmosféry popsat. Termín parametrizace se kromě podchycení nerozlišených fyzikálních procesů používá též pro simulaci procesů diabatických, nevratných, a pro popis výměny hybnosti, tepla a vlhkosti mezi atmosférou a jejím okolím (Země, vesmír). Výsledkem parametrizace jsou matematické vztahy, které popisují vliv procesů na prognostické proměnné modelu atmosféry a také popisují jejich interakci s dalšími proměnnými, např. modelu zemského povrchu. To, které procesy jsou v modelu atmosféry parametrizovány, tak obecně závisí na jeho rozlišení. Typicky se parametrizují:
radiační přenos v atmosféře; výměna hybnosti, tepla a vlhkosti s povrchem a jejich další vertikální transport efekty suché a vlhké
turbulence; srážkové procesy,
konvekce a s ní spojené srážky a transport hybnosti, tepla a vlhkosti; dynamické účinky nerozlišené orografie.
▶
Parcel-Methode f
metoda hodnocení stabilitních podmínek ve vztahu k pohybující se
vzduchové částici. Nejčastěji se takto hodnotí
vertikální stability atmosféry, přičemž se porovnávají hodnoty
adiabatického teplotního gradientu a
vertikálního teplotního gradientu v dané hladině nebo vrstvě atmosféry. Metoda částice předpokládá adiabatickou změnu teploty při vert. pohybu vzduchové částice.
Tlak vzduchu v částici se okamžitě přizpůsobuje tlaku vzduchu v okolí, které je v
hydrostatické rovnováze. Zrychlení
vert. pohybu vzduchové částice lze vyjádřit vztahem
kde
g značí
tíhové zrychlení,
T' teplotu částice a
T teplotu okolního vzduchu. Při instabilním
teplotním zvrstvení atmosféry je hodnota zrychlení kladná, při indiferentním nulová a stabilnímu zvrstvení odpovídá hodnota záporná. Viz též
rovnice hydrostatické rovnováhy,
metoda vrstvy,
metoda vtahování,
CAPE.
▶
parhelischer Ring m
syn. kruh horizontální, kruh vedlejších sluncí –
fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s
malým halem, tzv.
parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem
Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi
halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též
slunce nepravé,
kruh paraselenický.
▶
Parry-Bogen m
jeden z méně častých
halových jevů v podobě světelného oblouku nalézajícího se nad
malým halem. S výškou Slunce nad obzorem mění svoji polohu i tvar.
▶
Partialdruck m
syn. tlak dílčí –
tlak vyvolaný jednou ze složek směsi plynů. Podle
Daltonova zákona se plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby každý existoval samostatně a celkový tlak směsi je součtem parciálních tlaků jednotlivých plynů. V meteorologii se nejčastěji uvádí parciální
tlak vodní páry nebo
ozonu.
▶
Pascal n
základní jednotka pro tlak v
soustavě SI. Označuje se Pa a je definována jako síla 1 N působící kolmo na plochu jednoho metru čtverečního. Pro meteorologické účely je tato jednotka malá, v meteorologii se proto nejčastěji užívá jednotka stokrát větší, tj. hektopascal (hPa). Má to zároveň praktickou výhodu, neboť hektopascal je číselně roven jednotce tlaku milibar (mbar), která se dříve běžně používala v meteorologii. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
Passat m
vítr
pasátové cirkulace ve spodní
troposféře, mající na sev. polokouli převážně sv. směr, na již. polokouli jv. směr. Vyznačuje se značnou stálostí jak směru, tak rychlosti proudění, která bývá nejčastěji od 6 do 8 m.s
–1; rychlost 12 m.s
–1 překračují jen zřídka. Označení pochází ze španělského „pasada“ (průjezd), protože španělští mořeplavci využívali pasáty při cestách z Evropy do Ameriky. Viz též
fronta pasátová,
vlny ve východním proudění.
▶
Passatfront f
atmosférická fronta v tropech oddělující od sebe „starý"
tropický vzduch od trop. vzduchu, který vznikl
transformací polárního vzduchu. Pasátová fronta obvykle leží v
brázdě nízkého tlaku vzduchu mezi dvěma
subtropickými anticyklonami. S pasátovou frontou bývají v pasátové oblasti spojeny srážky.
▶
Passatinversion f
teplotní inverze v oblasti
pasátové cirkulace způsobená
subsidencí vzduchu z vyšších hladin. Odděluje vlhký pasátový vzduch v nižších hladinách od teplého a velmi suchého vzduchu ležícího nad ním.
▶
Passatklima n
nepříliš časté označení pro
klima savany, odkazující na vliv
pasátů a sezonní výskyt
pasátové inverze teploty vzduchu.
▶
Passatzirkulation f
složka
všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi
subtropickými anticyklonami a
rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní
troposféře vanou
pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují
výstupné pohyby vzduchu v
intertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz
antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá
subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též
inverze teploty vzduchu pasátová,
tišiny rovníkové,
Hadleyova buňka,
cirkulace Walkerova.
▶
passive Beimengung f
vžité označení plynné
atmosférické příměsi, která je do atmosféry emitována přírodními nebo antropogenními procesy a nemá přitom vůči okolnímu vzduchu převýšení svého energetického (tepelného) obsahu, takže na ni nepůsobí vztlak. Viz též
příměs aktivní,
příměs znečišťující.
▶
passive Funkortung f
metoda
radiolokace, využívající k získání informace o
radiolokačním cíli elmag. záření generované samotným cílem. Většinou se využívá více přijímacích antén na různých místech, aby bylo možné pomocí triangulačních metod určit polohu cíle. Pasivní radiolokace se používá při rádiové komunikaci letadel, v meteorologii např. k
pozemní detekci blesků. Viz též
radiolokace aktivní primární,
radiolokace aktivní sekundární.
▶
passives Dosimeter n
difuzní zařízení k odběru vzorků plynů z atmosféry rychlostí danou fyzikálním procesem difuze plynu ve stagnantní vrstvě vzduchu nebo porézního materiálu nebo permeací přes membránu, aniž dochází k aktivnímu pohybu vzduchu zařízením. Molekuly plynu jsou transportovány
molekulární difuzí, která je funkcí teploty a atmosférického tlaku. Průměrná koncentrace sledované látky vážená časem se vypočítá na základě Fickova prvního zákona difuze.
▶
Pastagramm n
málo používaný druh
aerologického diagramu se souřadnicovými osami
S a
Zp. Souřadnice
S je definována vztahem:
kde
T je změřená teplota v hladině o tlaku
p a
Tp teplota této hladiny ve
standardní atmosféře. Druhá souřadnice
Zp je výška hladiny
p ve standardní atmosféře.
▶
pazifische Dekaden-Oszillation f
(PDO) –
oscilace popsaná v 90. letech 20. století, typická změnami
teploty povrchu moře a tlaku vzduchu v severním Tichomoří a ovlivňující
kolísání klimatu Severní Ameriky v chladné části roku. Na rozdíl od
ENSO zde tyto znaky vykazují větší
perzistenci, takže jednotlivé fáze PDO trvají několik desetiletí. Kladná (teplá) fáze se vyznačuje chladnější vodou v centrální části severního Tichého oceánu a teplejší vodou při pobřeží Severní Ameriky, při záporné (studené) fázi je tomu naopak. Kolísání teploty mořské vody souvisí s periodickými změnami
aleutské cyklony, jejíž prohloubení při kladné fázi PDO provází kladná anomálie tlaku vzduchu nad pevninskou částí USA.
▶
Peclet-Zahl f
bezrozměrná charakteristika používaná v teorii přenosu tepla v tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Je definována výrazem
kde
l značí vhodně zvolenou délku,
V charakteristickou rychlost a
a je
koeficient teplotní vodivosti. Pecletovo číslo lze též vyjádřit jako součin
čísla Reynoldsova a
čísla Prandtlova. Viz též
kritéria podobnostní.
▶
Pedosphäre f
nesouvislý půdní obal Země, který vznikl zvětrávacími a půdotvornými procesy z nejvrchnějších částí zemské kůry a z organických látek. Tyto procesy jsou ovlivňovány
klimatem, takže současné rozmístění půd vypovídá o klimatu Země v době jejich vzniku.
Zonalita klimatu způsobuje existenci zonálních půd; naopak při vzniku azonálních půd hrají podstatnější roli jiné faktory, především složení matečné horniny. Pedosféra je sférou průniku vrchní
litosféry,
přízemní vrstvy atmosféry,
hydrosféry a
biosféry. Viz též
klima půdní,
vzduch půdní,
kvartér.
▶
Pegel m
místo na vodním toku nebo jiném hydrologickém útvaru vybavené zařízením nebo přístrojem k měření jeho
vodního stavu, popř. i
průtoku.
▶
Pentade f
pětidenní období, které se často využívá při podrobnějším rozboru
chodu meteorologických prvků (chodu srážek, teploty aj. prvků po pentádách). První pentáda je období od 1. do 5. ledna, poslední pentáda je od 27. do 31. prosince, na rok připadá 73 pentád. V přestupném roce je pentáda na konci února nahrazena hexádou (šestidenním obdobím). V praxi je běžně zaměňováno za období pěti po sobě následujících dnů začínajících 1., 6., 11., 16., 21. a 26. dne v každém měsíci (poslední pentáda končí posledním dnem v měsíci). Viz též
dekáda.
▶
Peplopause f
horní hranice
peplosféry.
▶
Peplosphäre f
vrstva atmosféry Země, která sahá od zemského povrchu do výše 1,5 až 2 km. Je definovánajako vrstva, pro niž je charakteristický častý výskyt
inverzí teploty vzduchu, které zmenšují prům.
vertikální teplotní gradient ve srovnání s výše ležícími vrstvami
troposféry. Horní hranice peplosféry se označuje jako peplopauza. Z prostorového hlediska odpovídá peplosféra přibližně
mezní vrstvě atmosféry.
▶
Periglazialklima n
klima oblastí v předpolí kontinentálního nebo horského
ledovce, které má podobné vlastnosti jako
klima tundry. Dochází zde ke střídavému mrznutí a tání povrchové vrstvy
permafrostu. Převládá mrazové zvětrávání hornin, důležitá je i činnost větru. Termín se používá především v
paleoklimatologii. Na území ČR se periglaciální klima vyskytovalo v
glaciálech při rozšíření kontinentálního ledovce.
▶
Periode f
časový interval mezi pravidelně se opakujícími výskyty jevu v důsledku jeho
periodicity. V meteorologii a klimatologii se někdy pojem perioda používá nevhodně i ve významech období, cyklus, chod aj.
▶
Periodizität f
v meteorologii vlastnost časové řady
meteorologického prvku nebo jevu opakovat po uplynutí časového intervalu (
periody) posloupnost hodnot (jevů), které se v tomto intervalu vyskytly. Meteorologicky reálnými jsou periodicita denní, daná změnami
bilance záření během jedné otočky Země kolem osy, a roční, daná změnami radiační bilance během jednoho oběhu Země kolem Slunce. Tyto periodicity lze zjistit prakticky u všech met. prvků. Další periodicity, např. čtyřdenní, osmidenní, jedenáctiletá apod., jejichž příčiny jsou méně pravidelné a výrazné, bývají vyjádřeny v časových řadách méně zřetelně. Viz též
rytmy povětrnostní.
▶
Perlmutterwolken f/pl
syn.
oblaky stratosférické polární ledové –
polární stratosférické oblaky složené z
ledových krystalků, vznikají při teplotě kolem −85 °C, což je hodnota nižší než průměr ve spodní
stratosféře. Podobají se oblakům druhu
cirrus nebo
altocumulus lenticularis a velmi výrazně se na nich projevuje
irizace, takže nabývají vzhledu perleti. Nejživější barvy jsou pozorovány při poloze Slunce několik stupňů pod obzorem. Výrazná irizace se současným výskytem různých spektrálních barev odpovídá ohybu a interferenci světla na kulových částicích o průměru kolem 10 µm. V případě perleťových oblaků však tento
ohybový jev zřejmě vzniká při dostatečně nízké teplotě ohybem slunečních paprsků na souborech náhodně orientovaných jehlicovitých ledových krystalků.
Perleťové oblaky se jeví jako stacionární a během dne se podobají bledým cirrům. Při západu slunce se objevuje spektrální zbarvení, které se zvýrazňuje při
soumraku. Jak slunce klesá níže pod obzor, pestré zbarvení mizí a je nahrazeno zbarvením nejprve oranžovým a později růžovým. To silně kontrastuje s tmavnoucí oblohou a postupně šedne. I později po západu Slunce je lze stále rozeznat jako nevýrazné a šedivé oblaky. Lze je pozorovat i v noci při měsíčním světle. Před východem Slunce probíhá vývoj irizace v opačném pořadí.
Perleťové oblaky jsou obvyklé v Antarktidě, ale byly pozorovány i nad Arktidou a řadou lokalit severní Evropy. Perleťové oblaky ve tvaru čočkovitých vlnových oblaků se mohou vyskytovat po směru proudění od horských hřebenů, které indukují
gravitační vlny ve stratosféře. Vznik těchto oblaků může být spojen i s podobným působením silných
troposférických bouří. V mikrostrukturálním složení perleťových oblaků a procesu jejich vzniku stále ještě existují otevřené otázky.
▶
Perlschnurblitz m
syn. blesk čočkový – vzácně se vyskytující
blesk s pravidelně přerušovaným
kanálem blesku. Má dlouhé trvání a bývá pozorován jen za silného
deště v části zeslabujícího se kanálu blesku. Fyz. vysvětlení se přiklání více k opt. jevu (tenký čárový světelný zdroj pozorovaný přes dešťové kapky) než k nehomogenním el. vlastnostem kanálu blesku.
▶
perlucidus
(pe) [perlúcidus] – jedna z
odrůd oblaku podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy, které mají zřetelné, někdy i velmi malé mezery, jimiž lze vidět Slunce, Měsíc, modrou oblohu nebo oblaky ve větších výškách. Vyskytuje se u
druhů altocumulus a
stratocumulus. Odrůda perlucidus může být zároveň také
translucidus nebo
opacus.
▶
Perm n
nejmladší geol. perioda
paleozoika (prvohor), zahrnující období před 299 – 252 mil. roků. V důsledku zformování superkontinentu Pangea výrazně poklesla hladina světového oceánu, neboť došlo k omezení tvorby oceánské kůry ve středooceánských hřbetech. V nitru superkontinetu se oproti předchozímu
karbonu projevovala podstatně větší
kontinentalita klimatu, a to jak
termická, tak
ombrická. Větší
aridita klimatu zvýhodňovala na úkor obojživelníků plazy líhnoucí se z vajíček, která již nemusela být umístěna ve vodě, což otevřelo cestu k dominanci plazů v
mezozoiku.
▶
Permafrost m
syn. půda dlouhodobě zmrzlá – vrstva půdy a hornin s teplotou celoročně nižší než 0 °C. Je součástí
kryosféry. Současný rozsah permafrostu je zčásti pozůstatkem
glaciálů (fosilní permafrost), zčásti důsledkem současného
klimatu (recentní permafrost). Podmínkami pro jeho vznik jsou prům. roč. teplota vzduchu pod bodem mrazu a dlouhá, studená a suchá zima. Tyto podmínky jsou splněny téměř ve všech oblastech se
sněhovým klimatem a v kontinentálních oblastech s
boreálním klimatem. Hloubka promrznutí může být i více než 1 000 m, přičemž závisí na teplotním režimu zim,
výšce sněhové pokrývky i na geol. a geomorf. podmínkách. Tzv. činná vrstva na povrchu permafrostu periodicky rozmrzá, přičemž její mocnost v různých oblastech (desítky centimetrů až několik metrů) závisí mj. na délce a teplotním režimu
léta. Viz též
promrzání půdy.
▶
permanente Vorhersage f
▶
Persistente organische Schadstoffe m/pl
▶
Persistente organische Schadstoffe m/pl
(Persistent Organic Pollutants, perzistentní organické polutanty) – látky charakteru
znečišťujících příměsí dlouhodobě setrvávající v prostředí, např. dioxiny, polychlorované bifenyly (PCB), DDT a mnohé další. Jde o významné škodliviny v hygienickém i obecně environmentálním smyslu, ohrožují např. reprodukční procesy živočichů včetně člověka, mohou iniciovat různá zhoubná bujení a celkově zvyšovat výskyt řady chorob. Vznikají mj. v různých chemických výrobách, při produkci a užití pesticidů, různých druhů plastů apod. Vyskytují se v potravních řetězcích, v rozmanitých složkách prostředí, jsou též transportovány v ovzduší.
▶
Persistenz f
v meteorologii jeden z rysů časových změn atm. dějů, který je protějškem jejich proměnlivosti a projevuje se tendencí k zachování existujícího typu počasí nebo existujících hodnot
meteorologických prvků. V časových řadách met. prvků se persistence projevuje zachováváním současných hodnot i v blízké budoucnosti. Míra projevu persistence klesá s rostoucí délkou sledovaného období a obvykle závisí na zeměp. poloze, roč. době a řadě met. faktorů. Je různá podle toho, zda uvažujeme celkový charakter počasí nebo jednotlivé met. prvky. Z existence persistence vycházejí rovněž některé pomocné metody používané v
předpovědích počasí, např. v souvislosti s využíváním
přirozených synoptických období nebo při analýze
klimatologických řad. Persistence je obecně podmíněna setrvačností dějů v atmosféře. Viz též
předpověď počasí perzistentní.
▶
Persistenzvorhersage f
předpověď počasí inerční – setrvačná primitivní
předpověď počasí založená na předpokladu, že počasí nebo hodnota daného
meteorologického prvku se nezmění v období, na které předpovídáme, ve srovnání s nedávnou minulostí. Nejjednodušší a nejpoužívanější způsob perzistentní předpovědi počasí se zakládá na předpokladu, že „jak bylo dnes, bude i zítra“. Někdy se používá jako referenční předpověď pro porovnání s jinými metodami předpovědi počasí.
▶
Perustrom m
syn. proud Humboldtův – studený
oceánský proud ve východním segmentu jihopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. V jihovýchodním Pacifiku se odděluje od
Západního příhonu a směřuje podél západního pobřeží Jižní Ameriky k severu. Nízká
teplota povrchu moře je zde umocňována intenzivním
upwellingem. Způsobuje ochlazování přilehlého vzduchu, což v kombinaci s velkou
vlhkostí vzduchu vede ke vzniku hustých mlh nazývaných
garua. Současně zde dochází ke stabilizaci
teplotního zvrstvení atmosféry, která podmiňuje výskyt silně
aridního klimatu v tropické části pobřeží, které Peruánský proud omývá. V blízkosti rovníku na něj navazuje Jižní rovníkový proud. Viz též
El Niño,
La Niña.
▶
Pflanzen-Phänologie f
část
fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným
fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.
▶
Phanerozoikum n
současný eon, který začal před 541 mil. roků. Zahrnuje éry
paleozoikum (prvohory),
mezozoikum (druhohory) a současné
kenozoikum (třetihory a čtvrtohory)
.
▶
Phänogramm n
graf znázorňující časové změny fenol. jevů, zvláště nástupy
fenologických fází, v závislosti na
meteorologických prvcích a povětrnostních jevech.
▶
Phänologie f
věda o časovém průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů, tzv.
fenologických fází, v závislosti na komplexu podmínek vnějšího prostředí, zejména na počasí a klima. Úzký vztah mezi fenol. daty a klimatickými podmínkami činí z fenologie významnou pomocnou vědu klimatologie, neboť výsledků
fenologických pozorování a výzkumů lze zpětně využít k charakteristice klimatických podmínek místa nebo oblasti. Podle objektu pozorování se fenologie dělí na
fytofenologii a
zoofenologii. U nás byla fenol. služba zorganizována celostátně v letech 1923 až 1924 V. Novákem. Viz též
předpověď fenologická.
▶
phänologische Beobachtung f
pozorování časového průběhu
fenologických fází během roku konané na
fenologických stanicích. Zaznamenává se nástup fází jak u rostlin, tak u živočichů, popř. začátek polních prací.
▶
phänologische Jahreszeiten f/pl
období roku vymezená etapami vývoje přírody. Fenologické roční doby jsou odděleny významnými
fenologickými fázemi.
▶
phänologische Karte f
mapa zobrazující data nástupu
fenologických fází nebo lidských úkonů souvisejících především s pěstováním polních kultur. Sestavuje se pro určitý rok nebo pro delší období. Plošné rozložení nástupu fenol. fází se znázorňuje pomocí
izofen.
▶
phänologische Phase f
syn. fenofáze – významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním
sezon a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. Mezi fenologické fáze v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu
fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též
fytofenologie,
zoofenologie,
fenogram,
izofena.
▶
phänologische Station f
speciální stanice sledující data nástupu tzv.
fenologických fází, což jsou přesně definovaná vývojová stádia nebo periodicky se opakující životní projevy rostlin či živočichů. Po přiřazení meteorologických dat z nejbližší
meteorologické stanice slouží napozorované údaje ke zkoumání vztahu mezi počasím nebo klimatem a živými organizmy, využívají se i v zemědělské a lesnické praxi, ekologii a
bioklimatologii. Fenologická stanice bývá často specializovaná, např. na polní plodiny, ovocné dřeviny nebo divoce rostoucí rostliny. V současnosti jsou v ČR provozována pouze fytofenologická pozorování.
▶
phänologische Vorhersage f
speciální předpověď sestavovaná na základě
fenologických pozorování a poznatků biologie příslušných organizmů. Většinou se jedná o předpověď nástupu, trvání a ukončení vybraných
fenologických fází zemědělských kultur, volně rostoucích rostlin, ojediněle i živočichů. Fenologické předpovědi se využívají v zemědělství, např. při upřesňování agrotechnických termínů nebo řízení polních prací, v lesnictví, popř. ekologii, a mohou také sloužit jako cenné podklady pro alergologickou praxi (předpověď nástupu alergologicky významných fází rostlin). Viz též
fenologie.
▶
Phasendiagramm n
grafické vyjádření vzájemných souvislostí mezi stavovými veličinami termodynamického systému. Nejčastěji se v tomto směru používají diagramy typu p – T, kdy na horiz. osu vynášíme teplotu
T a na vert. osu tlak
p. Obsahuje křivky rozhraní mezi jednotlivými fázemi, jde o
křivku vypařování neboli křivku nasycených par,
křivku sublimační a
křivku tání. Jediným společným bodem všech těchto křivek je
trojný bod. V meteorologii se s tímto diagramem setkáváme nejčastěji v souvislosti s fázemi vody, tzn.
vodní párou, kapalnou
vodou (v
přechlazené nebo nepřechlazené variantě) a
ledem.
▶
Phasenübergang m
syn. změna fázová, změna skupenství – přechod dané látky z jednoho skupenství (fáze) do jiného, v meteorologii především přechod mezi skupenstvími vody. Fázové přechody mezi
vodní párou a kapalnou vodou označujeme jako
kondenzaci vodní páry, resp.
výpar, mezi kapalnou vodou a
ledem dochází k
mrznutí vody, resp.
tání sněhu nebo ledu, o změnách mezi vodní párou a ledem mluvíme jako o
depozici, resp.
sublimaci. Podmínky, za nichž dochází k jednotlivým fázovým přechodům vody, jsou znázorněny na
fázovém diagramu. Při fázových přechodem dochází k uvolňování, resp. spotřebování
latentního tepla.
▶
Phasenumwandlungswärme f
▶
Photogrammetrie der Rauchfahne f
metoda experimentálního sledování charakteristik
kouřové vlečky. Spočívá v časovém snímkování kouřové vlečky z definovaných míst za známých met. podmínek a v promítání získaných snímků do svislé roviny proložené osou vlečky při dodržení zmenšených opt. podmínek pův. snímku. Získávají se tak kvantit. parametry vlečky, např. úhel stoupání, převýšení, rozptyl,
tvar kouřové vlečky apod. V. t. rozptyl příměsí v ovzduší.
▶
photochemischer Smog m
syn. smog fotochemický –
smog ve smyslu směsi vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru typicky obsahující
ozon a různé peroxyradikály vznikající fotochemicky (tj. za nutné účasti dostatečně intenzivního
slunečního záření) z
VOC. Pro vznik tohoto druhu smogu je nutná přítomnost dvou skupin tzv. prekurzorů, tzn. oxidů dusíku a VOC. Indikátorem oxidačního smogu je
přízemní ozon, a zejména jeho zvýšené koncentrace. Na rozdíl od
redukčního smogu není spojen s výskytem
mlhy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, proto bývá označován i jako letní smog. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy, proto bývá méně vhodně označován jako losangeleský nebo kalifornský. Má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Viz též
PANs.
▶
photochemischer Smog m
syn. smog fotochemický –
smog ve smyslu směsi vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru typicky obsahující
ozon a různé peroxyradikály vznikající fotochemicky (tj. za nutné účasti dostatečně intenzivního
slunečního záření) z
VOC. Pro vznik tohoto druhu smogu je nutná přítomnost dvou skupin tzv. prekurzorů, tzn. oxidů dusíku a VOC. Indikátorem oxidačního smogu je
přízemní ozon, a zejména jeho zvýšené koncentrace. Na rozdíl od
redukčního smogu není spojen s výskytem
mlhy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, proto bývá označován i jako letní smog. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy, proto bývá méně vhodně označován jako losangeleský nebo kalifornský. Má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Viz též
PANs.
▶
Photometeor n
světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří
zrcadlení,
chvění,
scintilace,
zelený paprsek a
soumrakové barvy. V oblacích vznikají
halové jevy,
koróny,
irizace a
glórie. V některých
hydrometeorech či
litometeorech lze pozorovat glorie,
duhy,
mlhové duhy,
Bishopův kruh a
krepuskulární paprsky. Viz též
meteor.
▶
Photometer n
přístroj pro měření intenzity světla. V meteorologii je termín fotometr většinou vyhrazen pro přístroj měřící ve viditelné vlnové oblasti slunečního spektra (400 až 760 nm).
▶
Photometrie f
vědní obor zabývající se měřením a kvantitativním popisem
světla z hlediska jeho účinků na lidské oko. K tomu využívá řadu fotometrických veličin, jako jsou
svítivost,
světelný tok,
jas, (intenzita)
osvětlení, osvit apod. Z hlediska meteorologie je důležitá především problematika
viditelného záření Slunce a
oblohy.
▶
Photosmog m
syn. smog fotochemický –
smog ve smyslu směsi vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru typicky obsahující
ozon a různé peroxyradikály vznikající fotochemicky (tj. za nutné účasti dostatečně intenzivního
slunečního záření) z
VOC. Pro vznik tohoto druhu smogu je nutná přítomnost dvou skupin tzv. prekurzorů, tzn. oxidů dusíku a VOC. Indikátorem oxidačního smogu je
přízemní ozon, a zejména jeho zvýšené koncentrace. Na rozdíl od
redukčního smogu není spojen s výskytem
mlhy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, proto bývá označován i jako letní smog. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy, proto bývá méně vhodně označován jako losangeleský nebo kalifornský. Má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Viz též
PANs.
▶
Photosphäre f
vrstva plynného tělesa hvězdy, v užším smyslu Slunce, kde toto těleso začíná být neprůhledné. Sluneční fotosféra, jejíž mocnost se udává v rozmezí 200 – 500 km, je tak pozorována jako povrch Slunce. Fotosféra emituje až 99 % spojitého spektra elektromagnetického
záření Slunce, přičemž vlastnosti tohoto záření jsou podmíněny teplotou fotosféry, která dosahuje cca 5500 – 6000 K. Fotosféra tak představuje nejchladnější část Slunce, od níž dolů i vzhůru (do
chromosféry) teplota roste.
V podloží fotosféry probíhá bouřlivá konvekce žhavých plynů, která proniká i do fotosféry a způsobuje její granulaci, tedy členění do domén stoupajících a klesajících proudů plazmatu. Prostorové uspořádání granulí připomíná včelí plásty o rozměrech jednotlivých buněk cca 1000 – 1200 km. Vnitřní části granulí, v nichž proudí horké plazma vzhůru, se jeví jako světlejší; okraje granulí, kde relativně chladnější plazma klesá dolů, jsou tmavší. Při zvýšené
sluneční aktivitě vznikají fotosférické deprese, označované jako
sluneční skvrny, obklopené výrazně světlejšími, nepravidelně strukturovanými fakulovými poli, jejichž jednotlivé jasné prvky označujeme jako
fakule.
▶
photosynthetisch aktive Strahlung f
oblast elmag. spektra o vlnových délkách od 0,4 do 0,7 µm, v níž je rozloženo pohlcování asimilačních pigmentů, vyvolávající v rostlinné buňce proces fotosyntézy. Pojem fotosynteticky aktivní záření byl přijat v Nizozemí (Committée on Plant Irradiation, 1953) při klasifikaci spektrálních oblastí podle účinků záření na zelené rostliny.
▶
Physik der Atmosphäre f
1. syn.
meteorologie v užším slova smyslu;
2. souhrnné označení pro fyzikální
vědy o atmosféře.
Viz též
meteorologie fyzikální.
▶
physikalische Meteorologie f
hist. souhrnné označení pro meteorologické obory, které se zformovaly na fyzikálním základu, a to na rozdíl od těch pěstovaných do začátku 20. století na půdě geografie. Pod označení fyzikální meteorologie jednoznačně patřily
atmosférická optika,
akustika a
elektřina. Většinou sem byla zařazována i
termodynamika atmosféry, především v souvislosti s oblačnými ději, a nauka o
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře. Označení ztratilo význam v době, kdy
norská meteorologická škola dala celé meteorologii a především problematice předpovědi počasí fyzikální charakter. Viz též
fyzika atmosféry.
▶
physikalische Modellierung f
modelování používané zejména ke studiu dopadů
turbulence na atm. procesy a další děje především v
mezní vrstvě atmosféry, které není založeno na matematických (numerických) výpočtech, ale na měření v aerodyn. tunelech, vodních tancích apod. Fyzikální modelování využívá zmenšených fyzických modelů konfigurace terénu, zástavby, zdrojů
znečišťujících příměsí apod., vystavených proudění vzduchu, popř. proudění jiné modelové tekutiny. Zásadní otázkou je přitom zachování
podobnostních kritérií mezi prouděním na modelu a prouděním v reálné modelované situaci. Tyto modely umožňují studovat mj. detailní strukturu turbulence nebo difuzi příměsí v okolí složitých terénních útvarů, v městské a jiné zástavbě apod.
▶
physiologische Dürre f
obdoba
agronomického sucha, uvažovaného z hlediska fyziologických potřeb jednotlivých druhů rostlin. Některé vlastnosti vody (pevné skupenství, vysoká koncentrace rozpuštěných látek aj.) nebo půdy (malá velikost zrn) totiž rostlinám brání přijímat
půdní vodu, jakkoliv jí může být dostatek, přičemž míra tohoto omezení není stejná pro všechny rostlinné druhy.
▶
Phytoklima n
syn. klima vegetační, fytoklima –
mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, která je jí ovlivněna, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů.
Půdní klima kořenového prostoru (klima rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostového klimatu. Porostové klima se vytváří v různých měřítkách klimatu, zejména v rozsahu
mikroklimatu,
místního klimatu, popř.
mezoklimatu.
▶
Phytoklimatologie f
syn. bioklimatologie rostlin, fytoklimatologie – část
bioklimatologie zabývající se vztahy mezi
klimatem a rostlinnou složkou
biosféry.
▶
Phytophänologie f
část
fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným
fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.
▶
pileus
(pil) – jeden z
průvodních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak je menšího horiz. rozsahu, má podobu čepice nebo kapuce a vyskytuje se nad vrcholky
kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Dosti často lze pozorovat i několik průvodních oblaků pileus nad sebou. Vyskytuje se u
druhů cumulonimbus a
cumulus. Pileus se tvoří, je-li vrstva vzduchu lokálně vyzdviženého nad rostoucí oblak dostatečně vlhká.
▶
PILOT-Meldung f
meteorologická zpráva o směru a rychlosti větru ve
standardních izobarických hladinách a v hladinách význačných změn větru. Sestavuje se podle kódu PILOT. V části A, resp. C této zprávy, jsou uvedeny údaje o větru ve standardních izobarických hladinách a údaje o max. rychlosti a
vertikálním střihu větru do hladiny 100, resp. nad 100 hPa. Část B, resp. D, obsahuje údaje o význačných změnách směru a rychlosti větru v hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. Zpráva PILOT se sestavuje jen při
pilotovacím měření nebo při
měření větru radiotechnickými prostředky. Zjednodušenou formou zprávy PILOT je PILOT SPECIAL. Obsahuje informace o větru do výšky 5 000 m po vrstvách 500 m a nad výškou 5 000 m jsou uváděny údaje o větru z hladin vzájemně vzdálených o 1 000 m. Zpráva z mořské stanice o
výškovém větru se sestavuje podle kódu PILOT SHIP, který je kódu PILOT analogický.
▶
Pilotballon m
balon z elastického materiálu (plněný obvykle vodíkem), který je vypouštěn volně do atmosféry
stoupací rychlostí balonu 1,5 až 3,5 m.s
–1 a zaměřován vizuálními prostředky, např.
optickým pilotovacím teodolitem k určení
výškového větru. Viz též
měření větru,
měření pilotovací.
▶
Pilotballonlineal n
pomůcka dříve používaná k vyhodnocování
výškového větru při
pilotovacím měření. Pomocí ní se řešily trigonometrické rovnice charakterizující polohu
pilotovacího balonu v prostoru.
▶
Pilotballonmessung f
jeden ze způsobů zjišťování směru a rychlosti
výškového větru. Rozlišujeme
jednopilotáž a
dvojpilotáž podle toho, zda azimuty a výškové úhly volně letícího pilotovacího prostředku, nejčastěji
pilotovacího balonu, zjišťujeme jedním nebo dvěma
optickými pilotovacími teodolity. Při jednopilotáži musí být vert. rychlost pilotovacího prostředku známá. Pomocí změřených úhlových hodnot a vypočtené výšky balonu se trigonometricky vyhodnocuje prům. rychlost a směr větru ve vrstvě atmosféry, vymezené polohami pilotovacího prostředku při dvou po sobě následujících zaměřeních. V současné době je pilotovací měření téměř nahrazeno
měřením větru radiotechnickými prostředky (radiopilotáží) a užívá se převážně při terénních měřeních. Viz též
zpráva PILOT,
kruh Molčanovův.
▶
Pilotballonstation f
aerologická stanice, která provádí
pilotovací měření výškového větru, zpravidla opt. zaměřováním
pilotovacího balonu. V některých případech bývá jako pilotážní stanice označována i stanice pro získávání údajů rádiovým zaměřováním dráhy speciálního vysílače neseného balonem nebo radiolokačním sledováním odražeče elektromagnetických vln.
▶
Pistensichtweite f
vzdálenost, na kterou pilot letadla nacházejícího se na ose vzletové nebo přistávací dráhy, vidí denní dráhové označení nebo návěstidla ohraničující vzletovou nebo přistávací dráhu, nebo vyznačující její osu. Dráhová dohlednost se dříve určovala vizuálně, nyní se na většině letišť určuje pomocí
transmisometrů, umístěných obvykle na obou koncích a uprostřed vzletové nebo přistávací dráhy.
▶
Pitot-Rohr n
čidlo pro měření rychlosti proudění plynu či kapaliny z daného směru. Přístroj byl vynalezen francouzským inženýrem Henry Pitotem již na počátku 18. století a spočívá ve zjištění rozdílu mezi „statickým“ tlakem v nepohybujícím se vzduchu (či kapalině) a (vyšším) tlakem „dynamickým“ v trubici namířené proti směru natékajícího proudění. Principu Pitotovy trubice se využívá například pro určení relativní rychlosti letadel či lodí vůči okolnímu prostředí či při měření rychlosti vodních toků v hydrologii. V meteorologii jsou nyní senzory založené na tomto principu používány spíše v laboratorních podmínkách, například pro účely kalibrace
anemometrů či pro bodová měření při simulaci proudění ve větrném tunelu. Pitotota trubice je součástí
univerzálního anemografu. Viz též
anemometr tlakový,
anemometr Dinesův.
▶
Pixel n
elementární část obrazových dat charakterizovaná svou polohou v rámci snímku. Digitální hodnota přiřazená pixlu vyjadřuje určitou veličinu (např. odrazivost nebo teplotu) charakterizující oblast reprezentovanou pixlem. Tato hodnota vzniká integrací nebo průměrováním sledované veličiny přes plochu (objem) odpovídající pixlu. Jeho rozměr úzce souvisí s rozlišovací schopností přístroje (např.
radiometru družice), jímž se sledovaná veličina měří. Viz též
snímek družicový.
▶
Plancksches Gesetz n
zákl. zákon popisující rozdělení energie ve spektru záření
absolutně černého tělesa v závislosti na jeho
teplotě. Funkce
Eλ, vyjadřující toto rozdělení podle vlnových délek, je dána vztahem
kde
c1 a
c2 jsou konstanty,
λ značí vlnovou délku záření a
T teplotu povrchu daného černého tělesa v K. Z Planckova zákona, který je obecným zákonem záření, lze též odvodit
zákon Stefanův–Boltzmannův, popř.
zákon Wienův. Planckův zákon patří k zákl. vztahům používaným v
aktinometrii. Zákon teoreticky formuloval r. 1901 M. Planck, což představovalo východisko pro následnou formulaci základů kvantové fyziky.
▶
planetare Albedo f
poměr
záření odraženého Zemí jako planetou k
záření Slunce vstupujícímu do
atmosféry Země. V současné době se na základě
družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
▶
planetare Atmosphäre f
plynný obal obklopující určitou planetu. Podle chem. složení lze
atmosféru planet ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů:
1. dusíko-kyslíkový (Země);
2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z
oxidu uhličitého);
3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun).
K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též
atmosféra Země.
▶
planetare Wellen f/pl
vlny v
zonálním proudění charakteru
Rossbyho vln, avšak s velkými vlnovými délkami, přibližně 10 000 km nebo více. Často oscilují kolem určité polohy a projevují se především na výškových
klimatologických mapách tlakového pole.
▶
planetare Zirkulation f
1. syn.
všeobecná cirkulace atmosféry;
2. hypotetická atmosférická
cirkulace, která by existovala na planetě s hladkým homogenním povrchem.
▶
planetarische Frontalzone f
pás zvětšených horiz.
gradientů teploty a tlaku vzduchu ve stř. a horní
troposféře v mírných a subtropických zeměp. šířkách. Má značné rozměry, většinou se vyskytuje nad určitou částí polokoule, v některých případech však probíhá okolo celé polokoule. Průběh této zóny může být více méně zonální nebo značně meandrující. Největší gradienty teploty a tlaku vzduchu bývají obvykle v blízkosti
tropopauzy. Ve
volné atmosféře se na tuto výškovou frontální zónu váže
polární nebo
arktická fronta. V uvedené zóně se často vyskytuje
tryskové proudění.
▶
planetarische Grenzschicht der Atmosphäre f
1.
mezní vrstva atmosféry v nejširším smyslu. Obsahuje tzv. vnitřní mezní vrstvy vznikající při obtékání jednotlivých překážek prouděním, při přechodu proudění nad odlišný typ povrchu apod.;
2. teor. model mezní vrstvy atmosféry, v němž se předpokládá
turbulentní proudění, nezávislost všech veličin na čase a na horiz. souřadnicích.
▶
Platzregen m
lid. výraz pro silný déšť. Nejčastěji se jedná o
déšť přívalový.
▶
Platzregen n
syn. příval –
déšť velké
intenzity a v našich oblastech převážně krátkého trvání a malého plošného rozsahu. Většinou se jedná o silné
konvektivní srážky. Přívalový déšť způsobuje prudké rozvodnění malých toků a značné zatížení kanalizačních sítí. Údaje o přívalových deštích (intenzita, trvání, četnost, doba opakování apod.) jsou nezbytné v hydrotechnických výpočtech. Kritéria přívalového deště nejsou jednotná, např. podle G. Hellmanna je za přívalový považován déšť s úhrnem srážek 10 až 80 mm za dobu kratší než 180 minut. Viz též
vztah Wussovův,
vztah Němcův,
extrémy srážek,
povodeň.
▶
Pleistozän n
syn. čtvrtohory starší – starší geol. epocha
kvartéru, zahrnující období před 2,588 – 0,0117 mil. roků. Během pleistocénu opakovaně probíhal
kvartérní klimatický cyklus.
▶
plötzliche ionosphärische Störung f
syn. jev Dellingerův – náhlá změna fyz. stavu nižší
ionosféry ve výšce 60 až 80 km. Vzniká prudkým zesílením
ionizace ionosférické
vrstvy D, které je vyvoláno zvětšením
ultrafialového záření při
chromosférické erupci na Slunci. Projeví se náhlým vymizením příjmu vzdálených krátkovlnných rádiových stanic na polokouli osvětlené Sluncem. Jev trvá několik desítek minut až několik hodin. Uvedenou poruchu poprvé popsal J. H. Dellinger v r. 1935.
▶
plötzliche Stratosphärenerwärmung f
syn. ohřev stratosférický náhlý – prudké zvýšení teploty vzduchu ve
stratosféře až o 50 °C během několika dnů, k němuž dochází v důsledku významného narušení
cirkumpolárního víru prostřednictvím
planetárních vln. Náhlé stratosférické oteplení ovlivňuje podmínky v celé stratosféře (nejen v polárních, ale i v rovníkových oblastech), dále v
troposféře,
mezosféře, a dokonce i v
ionosféře.
Rozeznáváme dvě kategorie náhlých stratosférických oteplení. Slabé oteplení se objevuje na severní i jižní polokouli často několikrát během chladného půlroku. Nastává při časově omezeném zeslabení, nikoli však rozpadu cirkumpolárního víru. Na severní polokouli pak přibližně jednou za dva roky dojde i k tzv. hlavnímu neboli silnému oteplení, jehož klíčovým znakem je na 60° sev. šířky v
izobarické hladině 10 hPa (ve výšce asi 33 km) změna zimní západní cirkulace na východní. Cirkumpolární vír se může také rozdělit na dva samostatné víry. Na jižní polokouli je hlavní stratosférické oteplení pozorováno pouze výjimečně (např. v roce 2002), neboť antarktický cirkumpolární vír je oproti arktickému stabilnější díky menšímu vlnovému působení pevnin a hor ve středních a vyšších zeměpisných šířkách jižní polokoule. Po odeznění náhlého stratosférického oteplení se obnovuje zimní západní cirkulace.
▶
plötzliche Stratosphärenerwärmung f
▶
Pluvialzeit f
období s vydatnými srážkami v nižších zeměp. šířkách. Podle starších představ měly pluviály časově zhruba odpovídat
glaciálům ve vyšších zeměp. šířkách, avšak např. poslední pluviál zřejmě nastal na konci glaciálu a přetrval až do období holocénního
klimatického optima. Do většiny oblastí, kde dnes panuje horké
suché klima, se rozšířilo
klima savan, vytvořily se stálé vodní toky a rozsáhlá jezera, takže zde byla i vyšší hustota zalidnění než v současné době.
▶
Pluviometer n
zast. označení pro
srážkoměr.
▶
pluviometrischer Koeffizient m
syn. kvocient pluviometrický – charakteristika poměrného rozložení atm.
srážek během roku, stanovená jako podíl skutečného úhrnu srážek za určitý měsíc a úhrnu, který by spadl v tomto měsíci v případě rovnoměrného rozložení srážek během roku. Je obdobou častěji používaných
relativních srážek. Na
klimatologických mapách se znázorňuje pomocí
izomer.
▶
pluviometrischer Quotient m
▶
Pluvioskop n
zařízení pro určení výskytu, trvání, popř. i druhu atm. srážek. V ČR se nepoužíval. Viz též
detektor počasí.
▶
Poisson-Gleichungen f/pl
1. Rovnice
platné při
adiabatickém ději v
ideálním plynu, které lze odvodit z
první hlavní termodynamické věty. V nich
p značí tlak, α
měrný objem plynu,
cp, resp.
cv měrné teplo při stálém tlaku, resp. při stálém objemu,
T teplotu v K,
R měrnou plynovou konstantu a
C1,
C2 jsou konstanty dané počátečními podmínkami. Druhá z těchto rovnic se často uvádí ve tvaru
kde
T0,
po, resp.
T1,
p1 značí teplotu a tlak v počátečním, resp. v konečném stavu. Z tohoto vyjádření se vychází např. při definici
potenciální teploty. Poissonovy rovnice odvodil franc. fyzik a matematik S. D. Poisson v r. 1823.
2. Parciální diferenciální rovnice typu
nebo ve dvojrozměrném prostoru
kde
u je hledaná funkce prostorových souřadnic
x,
y,
za
f nebo φ jejich zadaná funkce. Rovnice tohoto typu se používají při řešení některých problémů v
dynamické meteorologii.
▶
Poisson-Gleichungen f/pl
méně časté označení pro
rovnice Poissonovy.
▶
polare Gewittergrenze f
domnělá hranice na obou polokoulích, za níž směrem k pólům se již nevyskytuje bouřk. činnost. Zprav. se uvádí, že souhlasí s izotermou nejteplejšího měsíce o hodnotě 4 °C a že na sev. polokouli vede mezi 70 a 75° s. š. a na již. polokouli mezi 50 a 55° j. š. V polárních oblastech jsou bouřky velmi vzácným jevem, byly však pozorovány i v těsné blízkosti pólu, např. výpravou I. D. Papanina, takže h. b. p. vlastně neexistuje. Za h. b. p. lze do jisté míry považovat čáru s prům. výskytem jednoho dne s bouřkou ročně. Tato hranice probíhá na sev. polokouli mezi 60 a 70° s. š., po sev. pobřeží Aljašky a pevninské části Kanady, po již. pobřeží Grónska a Islandu, přes sev. Skandinávii, Novou Zemi, Tajmyr a Kamčatku. Na již. polokouli vede mezi 55 a 63° j. š. přes Ohňovou Zemi.
▶
polare Ostwinde m/pl
převládající vých. větry ve vysokých zeměp. šířkách na vnější straně subpolárního
pásu nízkého tlaku vzduchu, které vanou při zemi a mají jen malý vertikální rozsah. Zvlášť stálé a silné východní větry se vyskytují na okrajích rozsáhlé a mohutné
antarktické anticyklony.
▶
polare Stratosphärenwolken f/pl
(PSC, z angl. polar stratospheric clouds) – skupina
oblaků horní atmosféry, které se vyskytují většinou v zimních měsících ve spodní polární
stratosféře ve výškách 15 - 30 km. Byly poprvé identifikovány na základě družicových měření v r. 1979. Polární stratosférické oblaky vznikají při velmi nízkých teplotách (185–195 K) typických pro oblast stratosférického
cirkumpolárního víru. Jsou až 100krát četnější v oblasti Antarktidy než nad Arktidou, kde je cirkumpolární vír méně výrazný.
Rozlišují se
PSC obsahující kyselinu dusičnou a vodu, které jsou jedinými oblaky vznikajícími při teplotě vyšší, než je lokální
teplota bodu ojínění, a ledové PSC neboli
perleťové oblaky. Tyto dva typy PSC byly dříve označovány jako typ 1 (kyselina dusičná a voda) a typ 2 (led). Podle verze
mezinárodní klasifikace oblaků z roku 2017 se toto rozdělení již nepoužívá vzhledem k získanému lepšímu pochopení vlastností částic v různých typech PSC.
Částice polárních stratosférických oblaků tvoří ve spodní stratosféře pevné skupenství. Na jejich povrchu probíhají heterogenní reakce, které velmi zvyšují účinnost sloučenin chloru a bromu při rozkladu
ozonu. Proto jsou považovány za důležitý faktor působící při vzniku
ozonové díry nad Antarktidou.
▶
polare Zelle f
model termálně podmíněné
buňkové cirkulace v oblastech nad 60° zeměp. šířky bez uvažování
zonální složky proudění. Oproti
Hadleyově buňce relativně slabší polární buňku lze detekovat na sev. i již. polokouli prostřednictvím časově průměrovaných
polí větru na
vertikálních řezech atmosférou. Je charakterizována
sestupnými pohyby vzduchu v oblasti zeměp. pólu, přízemním prouděním do nižších zeměp. šířek,
výstupnými pohyby vzduchu v subpolárních oblastech mezi 50° a 70° zeměp. šířky (viz
Ferrelova buňka) a výškovým prouděním k pólu. Při uvažování zonální složky proudění je přízemní proudění výrazně stáčeno na východní, výškové na západní.
▶
Polarfront f
hlavní fronta oddělující
vzduch mírných šířek, dříve nazývaný polární vzduch, od
tropického vzduchu. Nad sev. polokoulí probíhá v několika
větvích, z nichž pro Evropu mají největší význam tyto: větev probíhající v zimě od Mexického zálivu nad sev. částí Atlantského oceánu k záp. pobřeží Francie a v létě se nacházející o 1 000 až 1 500 km severněji;
středomořská fronta a větev táhnoucí se od Černého moře nad horní Povolží. Viz též
teorie polární fronty.
▶
Polarfronttheorie f
teorie vycházející z poznatků
norské meteorologické školy, která vysvětluje vznik a vývoj
mimotropických cyklon vývojem
polární fronty, oddělující
polární a
tropický vzduch. Tyto cyklony zesilují a postupují podél polární fronty, přičemž během svého života procházejí řadou typických
vývojových stadií. Teorie polární fronty, kterou rozpracovali v letech 1921–1922 V. Bjerknes, J. Bjerknes a H. Solberg, zahájila nové období atm. analýzy a představuje jeden z mezníků ve vývoji
synoptické meteorologie.
▶
Polarimeter n
přístroj k měření velikosti
polarizace světla oblohy, popř. k určování polohy
neutrálních bodů. Polarimetry využívají opt. vlastností hranolů a destiček z vhodných opt. materiálů ke zjišťování procenta polarizace světla vstupujícího tubusem do přístroje. K tomuto účelu lze využit např. depolarizaci měřeného světla nebo porovnání jasů srovnávacích zorných polí v polarimetru. Výsledkem měření je zpravidla úhel natočení polarizačního hranolu, z něhož lze vypočítat procento polarizace v místě oblohy, na které byl zaměřen tubus. Viz též
polarizace slunečního záření v atmosféře.
▶
Polarisation der Sonnenstrahlung in der Atmosphäre f
transformace přirozeného slun. záření v záření polarizované, ke které dochází při
rozptylu záření v
zemské atmosféře. Nejvíce jsou polarizovány paprsky kolmé ke směru šíření
přímého slunečního záření. Rozptýlené sluneční záření s minimální polarizací naopak přichází od
neutrálních bodů na obloze.
▶
Polarisation von elektromagnetischen Wellen f
transformace nepolarizovaného elmag. vlnění ve vlnění polarizované. Polarizace může být kruhová, eliptická nebo lineární. Polarizované vlnění se využívá v
radarové meteorologii ke studiu
meteorologických cílů, tj. zejména tvaru a skupenství nesférických
oblačných a
srážkových částic. Viz též
depolarizace elektromagnetických vln.
▶
Polarlicht n
jev vznikající ve
horní atmosféře, obvykle ve výškách od 80 do 500 km nad zemským povrchem. Bývá pozorován v noci v podobě barevných oblouků, svitků, drapérií nebo závěsů. Příčinou polární záře je vtahování
korpuskulárního záření Slunce do magnetického pole Země, kde ionizuje atm. částice, excituje atomy a molekuly a vyvolává tak světelné efekty. Polární záře se vyskytují především v období intenzívní
sluneční činnosti při magnetických bouřích, a to zvláště v sev. a již. polárních oblastech v okolí zemských magnetických pólů. Mají složité spektrum, v jasných zářích je nejintenzivnější zelená nebo červená barva. Nejvyšší polární záře dosahují až 1 200 km, nejnižší asi 65 km nad zemí; vrstva, v níž se vyskytují, je nejčastěji silná 10–12 km. Podle toho, na které polokouli se vyskytuje, se též hovoří o sev. záři (aurora borealis) nebo již. záři (aurora australis). Zeměp. rozložení výskytu polární záře za určité období znázorňují
izochasmy. Polární záře je jedním z
elektrometeorů. Viz též
ionizace atmosférická,
magnetosféra zemská,
záření kosmické.
▶
Polarluft f
1. zast. syn. pro
vzduch mírných šířek;
2. ve starších pracích souborné označení pro
vzduch mírných šířek a
arktický nebo
antarktický vzduch.
▶
Polartief n
mezosynoptická cyklona vznikající nad nezamrzlou mořskou hladinou ve
vzduchu mírných šířek, popř. v
arktickém vzduchu studeného sektoru
řídicích cyklon. V poli přízemního tlaku vzduchu bývá zpravidla vyjádřena
brázdou nižšího tlaku, popř. i uzavřenou
izobarou. Rozměry polární cyklony jsou řádově stovky km a doba její existence přibližně 1 den. Vznikne-li v bezprostřední blízkosti za
studenou frontou, může způsobit její
zvlnění a často s ní v tomto případě splyne.
Oblačnost polární cyklony má zpravidla výrazně konvektivní charakter, jednotlivé spirální větve mohou být překryty
vysokou oblačností.
V sev. Atlantiku vznikají polární cyklony nejčastěji východně od již. cípu Grónska při. záp. až sz. proudění v souvislosti s
horizontálním střihem větru v závětří Grónska. Dále se polární cyklony často vyskytují v oblasti Norska a Norského moře, kde při jejich vzniku hraje důležitou roli horizontální střih větru vyvolaný třením nad záp. pobřežím Skandinávie. Polární cyklony se mohou vyskytnout i v oblasti Britských ostrovů, někdy pronikají nad Baltské moře, případně až do střední Evropy. Jsou zpravidla provázeny silným větrem, intenzivními
přeháňkami a v zimě
sněžením.
Zast. čes. označení pro polární cyklonu je
mezocyklona. Chybné je použití termínu polární cyklona ve smyslu
cirkumpolární vír.
▶
polarumlaufender Wettersatellit m
syn. družice meteorologická kvazipolární – vžité zkrácené označení pro
meteorologickou družici na polární dráze, tedy s oběžnou dráhou přibližně kolmou na zemský rovník, takže při každém obletu Země přelétá i její polární oblasti. Operativní meteorologické družice na polárních dráhách mají zpravidla oběžnou dobu blízkou 100 minutám a výšku kruhové dráhy přibližně v rozmezí 700 až 1 000 km. Dráha je zpravidla heliosynchronní. Mezi polární meteorologické družice patří mj. družice
NOAA a
Metop.
▶
Polarwirbel m
syn. vír polární – největší
atmosférický vír v systému
všeobecné cirkulace atmosféry. Tvoří ho převážně západní proudění kolem geografických pólů ve středních a vysokých zeměpisných šířkách, a to ve vyšších vrstvách
troposféry a ve
stratosféře. Ve vyšší troposféře hovoříme o troposférickém cirkumpolárním víru, který se zde projevuje uzavřenými, cyklonálně zakřivenými
absolutními izohypsami, neboť je vyplněn studeným vzduchem. Jeho okraj přitom leží v jádru oblasti nejsilnějších západních větrů, tedy mezi 40. a 60. stupněm zeměpisné šířky. Troposférický cirkumpolární vír existuje celoročně; nejsilnější je v zimě, kdy je v jeho jádru nejstudenější vzduch. Stratosférický cirkumpolární vír sahá od horního okraje
tropopauzy do vyšších hladin stratosféry, přičemž jeho intenzita i horizontální rozsah roste s výškou; v horních hladinách stratosféry leží maxima jeho rychlosti kolem 50. stupně zem. šířky. Na rozdíl od troposférického cirkumpolárního víru existuje střídavě vždy na jedné polokouli. Vytváří se na podzim příslušné polokoule, trvá do jara, obvykle na přelomu jara a léta zaniká. Viz též
oteplení stratosférické.
▶
Pollenanalyse f
rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o
změnách klimatu. Viz též
proxy data.
▶
Pollendunst m
zákal podmíněný přítomností pylových zrn v ovzduší. Vzniká nejčastěji při současném kvetení dominantních lesních dřevin, zejména na jaře za suchého větrnějšího počasí.
▶
polycyclische aromatische Kohlenwasserstoffe m/pl (PAK / PAH)
(Polycyclic Aromatic Hydrocarbons, polycyklické aromatické uhlovodíky) – uhlovodíky obsahující ve své struktuře nejméně dva benzenové kruhy. V souvislosti s ochranou čistoty ovzduší se namnoze projevují jako významné škodliviny. V současné době jsou v této souvislosti zmiňovány např. pyreny obsahující čtyři benzenové kruhy, v případě tří těchto kruhů jde o antracen, velkou pozornost pak budí zejména
benzo(a)pyren s pěti benzenovými kruhy.
▶
polydisperse Beimengung f
atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící
atmosférický aerosol, jejíž částice se při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře chovají různě především pro svou nestejnou velikost, tvar nebo hustotu. Viz též
příměs monodisperzní.
▶
polytrope Atmosphäre f
modelová atmosféra s konstantním
vertikálním teplotním gradientem. Vert. rozložení
tlaku a
teploty vzduchu odpovídá působení
polytropních dějů v atmosféře a je dáno vztahem:
kde
p0 je počáteční a
p konečný tlak vzduchu,
T0 počáteční a
T konečná teplota vzduchu v
K,
g velikost
tíhového zrychlení,
R měrná plynová konstanta a
γ vert. teplotní gradient. Zvláštními případy polytropní atmosféry jsou
adiabatická a
homogenní, příp. i
izotermická atmosféra.
▶
polytroper Prozess m
vratný termodyn. děj v plynu, při němž zůstává konstantním
měrné teplo a je splněna rovnice polytropy
kde
p značí tlak,
α měrný objem daného plynu a
n blíže charakterizuje konkrétní probíhající děj. Speciálními případy polytropního děje jsou např.
děj adiabatický (
n =
cp/
cv, kde
cp, resp.
cv je měrné teplo plynu při stálém tlaku, resp. objemu),
děj izotermický (
n = 1),
izobarický (
n = 0) a
izosterický (
n → ∞).
▶
polyzyklische aromatische Kohlenwasserstoffe m/pl (PAK / PAH)
(Polycyclic Aromatic Hydrocarbons, polycyklické aromatické uhlovodíky) – uhlovodíky obsahující ve své struktuře nejméně dva benzenové kruhy. V souvislosti s ochranou čistoty ovzduší se namnoze projevují jako významné škodliviny. V současné době jsou v této souvislosti zmiňovány např. pyreny obsahující čtyři benzenové kruhy, v případě tří těchto kruhů jde o antracen, velkou pozornost pak budí zejména
benzo(a)pyren s pěti benzenovými kruhy.
▶
positive Rückkopplung f
▶
positive Rückkopplung f
syn. vazba zpětná pozitivní – druh
zpětné vazby, která vede k zesilování původního impulzu a tím přispívá k destabilizaci
klimatického systému. Viz též
vazba zpětná záporná.
▶
postfrontaler Niederschlag m
srážky, které vypadávají v oblasti
atmosférické fronty za
frontální čarou. Mohou být jak trvalé, tak ve formě
přeháněk. Jejich intenzita a trvání na určitém místě závisí na druhu fronty, na její výraznosti, rychlosti postupu a roč. i denní době. Nejdelší trvání a největší intenzitu mívají srážky za
studenou frontou prvního druhu, významné mohou být i srážky za
okluzní frontou charakteru studené fronty. Viz též
srážky frontální,
srážky předfrontální.
▶
potentielle Energie f
energie související s klidovou polohou daného tělesa nebo systému v poli působení vnějších sil. V meteorologii zpravidla jde o
sílu zemské tíže a obvykle se pak mluví o
geopotenciální energii. Potenciální energie zemské atmosféry je dána prostorovým rozložením hustoty vzduchu.
▶
potentielle Evapotranspiration f
celkové množství vody, které se může vypařit z půdy (výpar z půdy) a vegetačního krytu (transpirace rostlin) při nasycení půdy vodou nebo při sněhové pokrývce. V přírodních podmínkách potenciální evapotranspirace zpravidla převyšuje evapotranspiraci aktuální. Pojem zavedl C. W. Thornthwaite (1948), který potenciální evapotranspiraci využíval k vyjádření
humidity klimatu.
▶
potentielle Instabilität der Atmosphäre f
instabilní
teplotní zvrstvení atmosféry ve vrstvě vzduchu vyvolané vynuceným výstupem vrstvy, která je původně stabilní z hlediska
vertikální stability atmosféry. Před dosažením
výstupné kondenzační hladiny a za předpokladu adiabatického ochlazování se vrstva labilizuje, neboť
vertikální teplotní gradient ve vrstvě se zvětšuje v důsledku
adiabatické expanze. Vrstva však nadále zůstává stabilní. Pokud
směšovací poměr vodní páry ve vrstvě klesá s výškou dostatečně rychle, aby spodní část vrstvy dosáhla výstupnou kondenzační hladinu dříve než její horní část, začne se od tohoto okamžiku spodní část vrstvy ochlazovat pomaleji v důsledku uvolňování
latentního tepla kondenzace. Vrstva se tak dále labilizuje a nyní se již může stát instabilní. Potenciální instabilita se tedy projeví při dostatečně velkém poklesu směšovacího poměru s výškou a/nebo při dostatečně velkém vert. teplotním gradientu ve vrstvě. Stav, kdy je vrstva charakterizovaná instabilním teplotním zvrstvením až po svém vyzdvižení jako celku k
nasycení, je též někdy označován jako
konvekční instabilita. Uvažovaná vrstva je potenciálně (konvekčně) instabilní, pokud ve vrstvě klesá
adiabatická ekvivalentní potenciální teplota s výškou. Viz též
děj adiabatický,
děj pseudoadiabatický.
▶
potentielle Temperatur f
teplota, jakou by měla částice
suchého vzduchu, kdybychom ji adiabaticky přivedli do
izobarické hladiny 1 000 hPa. Z
Poissonových rovnic vyplývá vztah:
kde
T je
teplota vzduchu v K,
p tlak vzduchu v hPa,
R měrná plynová konstanta suchého vzduchu a
cp měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Potenciální teplota zůstává konstantní při
adiabatických dějích v suchém vzduchu, je tedy
konzervativní vlastností vzduchové hmoty, pokud nedochází k fázovým změnám vody. V praxi lze potenciální teplotu používat jako termodyn. charakteristiku, v podstatě jako míru
entropie nejen pro suchý, ale i pro
vlhký, avšak
nenasycený vzduch. Při stabilním
teplotním zvrstvení atmosféry potenciální teplota s výškou vzrůstá, při indiferentním zvrstvení se s výškou nemění, při instabilním zvrstvení potenciální teplota s výškou klesá. K pojmu potenciální teplota dospěl v roce 1884 H. Helmholtz, nazýval ji však ještě obsah tepla (Wärmegehalt). Název potenciální teplota pochází od W. Bezolda (1888).
▶
potentielle Verdunstung f
syn. výparnost – maximálně možný
výpar, který by nebyl limitován množstvím vody k vypařování, jako je tomu u
skutečného výparu. Vyjadřuje schopnost atmosféry za daných meteorologických podmínek odnímat vodu příslušnému povrchu, tedy vodní hladině nebo povrchu vlhké půdy (potenciální
evaporace), popř. i rostlinám bohatě zásobeným vodou (potenciální
transpirace) nebo obojímu (
potenciální evapotranspirace). Potenciální výpar může být vypočten pomocí nejrůznějších empirických vzorců, případně ho lze měřit pomocí
výparoměrů se stálým dostatkem vody.
▶
potentielle vorticity f
skalární veličina, která je úměrná skalárnímu součinu vektoru abs.
vorticity a
gradientu potenciální teploty. Potenciální vorticita
P, někdy též nazývaná jako Ertelova potenciální vorticita, je definována vztahem:
kde
ρ je
hustota vzduchu,
va vektor
rychlosti proudění vzhledem k
absolutní souřadnicové soustavě,
vr vektor rychlosti proudění vzhledem k
relativní souřadnicové soustavě,
∇ θ třídimenzionální gradient potenciální teploty v
z-systému a
Ω vektor úhlové rychlosti rotace Země. Hodnoty potenciální vorticity se obvykle uvádějí v jednotkách PVU, kde 1 PVU = 10
–6 K.kg
–1.m
2.s
–1. Uvedený definiční vztah je nejobecnějším vyjádřením potenciální vorticity. V praxi se často používají účelově zjednodušená matematická vyjádření. Potenciální vorticitu lze však vždy do určité míry považovat za míru podílu abs. vorticity a efektivní tloušťky víru. Například v
dynamické meteorologii synoptického měřítka se obvykle používá forma vyjádření v
theta-systému:
kde
ξθ je vert. složka rel. vorticity v theta-systému,
λ Coriolisův parametr,
g velikost
tíhového zrychlení a
p tlak vzduchu. Potenciální vorticita je v tomto případě definována v daném bodě jako absolutní vorticita vztažená k vertikálnímu vzduchovému sloupci, jehož výšce přísluší jednotkový tlakový rozdíl a jehož obě podstavy se nalézají v hladinách konstantní
entropie. Uvedené vyjádření vede k odvození tzv. teorému potenciální vorticity, podle kterého lze potenciální vorticitu
vzduchové částice považovat za konstantní za předpokladu
hydrostatické rovnováhy a
adiabatického děje bez
tření v atmosféře, tj. pro většinu pohybů synoptického měřítka. Důsledkem je např. zmenšování (zvětšování) velikosti abs. vorticity vzduchového sloupce v souladu s tím, jak se zmenšuje (zvětšuje) tloušťka sloupce na návětrné (zavětrné) straně horské překážky. Viz též
anomálie potenciální vorticity.
▶
ppb, ppm
(parts per bilion, parts per milion) – zkratky anglických výrazů pro jednu miliardtinu (miliontinu) celku, obdobně jako procento (setina) nebo promile (tisícina). Často se používá pro měření koncentrace
příměsí a
znečišťujících látek v ovzduší, ve vodě nebo v tělesných tekutinách. V atmosférické chemii odpovídá koncentrace 1 ppm přítomnosti jedné částice plynné příměsi v 1 milionu částic vzduchu. Při převodu ppm a ppb na hmotnostní koncentrace je nutno brát v úvahu
tlak a
teplotu vzduchu.
▶
praecipitatio
(pra) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Znamená, že z oblaků padají atmosferické
srážky (déšť, mrholení, sníh, zmrzlý déšť, krupky, kroupy aj.) dosahující až k zemskému povrchu. Vyskytuje se nejčastěji u
druhů altostratus,
nimbostratus,
stratocumulus,
stratus,
cumulus a
cumulonimbus. Tento jev se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože padající srážky tvoří jakoby prodloužení oblaku; jinak patří srážky mezi
hydrometeory. Viz též
virga.
▶
präfrontaler Niederschlag m
srážky, které vypadávají v oblasti
atmosférické fronty před
frontální čarou. Předfrontální srážky mohou být jak trvalé, tak ve formě
přeháněk. Jejich trvání na určitém místě závisí především na rychlosti postupu fronty, na její výraznosti, roč. a denní době. Nejdelší trvání obvykle mívají srážky před
teplými frontami, někdy i více než 24 h, nejkratší před
studenými frontami, někdy jen několik min. Viz též
srážky frontální,
srážky zafrontální.
▶
Präkambrium
společné označení pro eony
hadaikum,
archaikum (prahory) a
proterozoikum (starohory). Jeho počátek odpovídá vzniku planety Země před 4600 mil. roků, konec nástupu
fanerozoika, přesněji
kambria před 541 mil. roků.
▶
Prandtl-Zahl f
poměr
v/a, kde
v je kinematický
koeficient vazkosti a
a koeficient teplotní vodivosti. V meteorologii se však spíše používá turbulentní analog Prandtlova čísla zavedený jako poměr
koeficientu turbulentní difuze pro hybnost ku koeficientu turbulentní difuze pro teplo. Viz též
kritéria podobnostní.
▶
primäre Eisnukleation f
▶
primäre Zirkulation f
syn. cirkulace prvotní – základní složka
všeobecné cirkulace atmosféry. Na ni navazují cirkulace menších měřítek, označované jako
cirkulace sekundární a
terciární. Toto rozdělení atmosférické cirkulace navrhl H. C. Willet.
▶
primäres Aerosol n
aerosolové částice, které jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se někdy označují jako disperzní aerosoly. Viz též
aerosoly sekundární.
▶
primitive Gleichungen f/pl
méně vhodné označení pro
základní rovnice.
▶
primitive Gleichungen f/pl
1. v
dynamické meteorologii obecně soustava rovnic, která dává do vzájemného vztahu zákl. dynamické a termodynamické veličiny popisující
pole větru,
teploty a
tlaku včetně rozložení obsahu vody ve všech fázích. Počítáme do ní obvykle složkové vyjádření vektorové
pohybové rovnice,
rovnici kontinuity proudění a vody ve všech fázích, vhodné matematické vyjádření první
hlavní věty termodynamické a
stavovou rovnici ideálního plynu. Za předpokladu znalosti zdrojových funkcí a počátečních, popř. okrajových podmínek, je taková soustava uzavřeným systémem rovnic. Řešené veličiny jsou pak jednoznačnými funkcemi prostorových souřadnic a času.
2. v tematické oblasti
numerické předpovědi počasí se takto obvykle označuje soustava
prognostických rovnic, ve kterých jsou použity zjednodušující aproximace
hydrostatické rovnováhy a
aproximace tenké vrstvy. Filtrují
zvukové vlny. Tento typ rovnic je velmi rozšířený pro předpověď počasí od 70. let 20. století a může realisticky pracovat od planetárních škál až po rozlišení přibližně 4 km, kdy popsané horiz. a vert. cirkulace již dosahují srovnatelných měřítek. V literatuře jsou někdy též označovány termínem
primitivní rovnice.
▶
Probenahmezeit f
syn. doba vzorkovací – délka časového intervalu, po který se v aerochemických měřeních odebírá jeden vzorek. Měření se pak vztahuje k celému časovému intervalu. V praxi se užívá 30 minut, 1 hodina, 24 hodin, nebo i více (týden, měsíc).
▶
Probert-Jones-Gleichung f
▶
produktive Verdunstung f
▶
Profil der atmosphärischen Front n
vertikální řez
frontální plochou, který ukazuje, jak se mění
sklon fronty s výškou. Profil
atmosférické fronty závisí především na druhu fronty, rychlosti jejího postupu a na orografických poměrech oblasti, nad níž fronta postupuje. V
mezní vrstvě atmosféry se vlivem tření sklon
teplé fronty zmenšuje a
studené fronty zvětšuje ve srovnání s jejich sklonem ve
volné atmosféře. S deformací frontální plochy mohou souviset zvláštnosti v rozdělení
frontální oblačnosti a
srážek.
▶
Profiler m
[profajler]
1. obecné označení přístroje určeného k
sondáži atmosféry pomocí radiových vln, světelných paprsků nebo
akustických vln. Základními typy profilerů jsou
windprofiler,
lidar a
sodar; kombinaci radiových a akustických vln využívá systém
RASS. Vysílače profilerů generují krátké intenzivní pulzy radiového záření,
světla nebo zvuku, jejichž zpětný rozptyl, ovlivněný fyz. a chem. vlastnostmi prostředí, je zachycován velmi citlivými a vysoce selektivními přijímači. Ze zpoždění signálu a
rychlosti světla, resp.
rychlosti zvuku lze určit vzdálenost k místu zpětného rozptylu signálu.
2. syn. windprofiler.
▶
Prognoseüberprüfung
srovnání výsledků
meteorologické předpovědi s odpovídajícím
meteorologickým měřením nebo
pozorováním. Verifikace se vždy opírá o statistické zpracování odchylek prognostických hodnot
meteorologických prvků od příslušných hodnot diagnostických. Pro různé typy předpovědí a různé veličiny je k dispozici celý soubor verifikačních metod. Výsledky verifikace slouží k posouzení
úspěšnosti předpovědi a jsou určeny jak uživatelům předpovědí, tak pracovníkům, kteří vyvíjejí a zlepšují algoritmus předpovědi. Při verifikaci předpovědi meteorologických prvků s velkou prostorovou variabilitou (např.
úhrnů srážek) může u
tradičních metod nastávat nežádoucí efekt označovaný jako
dvojitá penalizace. Z tohoto důvodu byly vyvinuty verifikační metody odstraňující požadavek na přímou shodu prognostických a diagnostických
polí meteorologických prvků v jednotlivých uzlových bodech. Mezi tyto metody patří zejména
prostorová verifikace a
objektově orientovaná verifikace meteorologické předpovědi. Viz též
validace numerického modelu.
▶
Prognostiker m
v meteorologii vžité označení pro pracovníka předpovědní služby pověřeného vydáváním
předpovědí počasí. Viz též
meteorolog,
synoptik.
▶
prognostische Gleichungen f/pl
rovnice obsahující časové derivace. V meteorologii se jejich časovou integrací tvoří předpověď, takže jsou součástí jak
prognostických modelů atmosféry používaných při
numerické předpovědi počasí, tak
modelů klimatu. Soustavy prognostických rovnic se odvozují ze základních zákonů zachování hmoty, hybnosti a energie. Pokud jde o prognostické rovnice pro rychlost atmosférického proudění, popř. její složky, jsou obecnými prognostickými rovnicemi
Navierovy–Stokesovy rovnice. Podle různých zjednodušujících aproximací lze pak odvozovat různé méně obecné systémy rovnic, např.
Eulerovy rovnice,
kvazi-geostrofické rovnice, tzv.
základní rovnice,
anelastické rovnice apod. Prognostické rovnice se formulují i pro další veličiny jako např. pro teplotu nebo vlhkost vzduchu nebo se vytvářejí odvozováním z
pohybových rovnic. V tomto smyslu lze zmínit např.
rovnici vorticity nebo
rovnici divergence. Jako svého druhu protikladný pojem k prognostickým rovnicím lze uvažovat diagnostické rovnice, které neobsahují parciální časové derivace, a lze je proto použít pouze k diagnostickým studiím stavu daného systému za předpokladu jeho stacionarity.
▶
Proterozoikum n
syn. starohory – nejmladší z eonů
prekambria, zahrnující období před 2500 – 541 mil. roků.
Evoluce atmosféry Země pokračovala na počátku proterozoika obdobím prvotního nárůstu koncentrace kyslíku, který umožnil existenci aerobních eukaryotických organizmů a vývoj
ozonové vrstvy. Způsobil však i pokles koncentrace
metanu, takže v důsledku zeslabení
skleníkového efektu nastala opakovaně rozsáhlá zalednění, která se posléze opakovala ke konci proterozoika v souvislosti s dalším prudkým nárůstem koncentrace kyslíku. Podle tzv. teorie sněhové koule mohla zalednění vícekrát postihnout celou planetu, která by se z jejich sevření vymanila působením sopečné činnosti. Jiné teorie připouštějí nezamrzlé tropy, jež měly zůstat útočištěm organizmů, jejichž mnohobuněčné formy se objevily na samém konci proterozoika jako tzv. ediakarská fauna a následně se naplno rozvinuly ve
fanerozoiku.
▶
Protuberanz f
výron relativně chladnějšího, hustšího plazmatu z
fotosféry přes
chromosféru do žhavé
sluneční koróny. Tyto útvary jsou typické pro období zvýšené
sluneční aktivity. Při pozorování se jeví jako výběžky boulovitého tvaru, plameny nebo oblouky, vybíhající ze slunečního tělesa. Někdy se mohou od Slunce úplně odpoutat, pak je označujeme jako výrony korónové hmoty; pokud zasáhnou
zemskou magnetosféru, způsobí zde
geomagnetickou bouři.
▶
Proxydaten pl
nepřímé indikátory, které umožňují rekonstruovat
paleoklima, popř.
historické klima, a určit přibližné vlastnosti klimatického sytému v minulosti. Podmínkou jejich využití v
paleoklimatologii je možnost alespoň přibližného datování a poznatky o jejich klimatické podmíněnosti. Základními druhy proxy dat jsou data geologická (analýza hlubokomořských, jezerních a navátých sedimentů, ledovcových jevů, fosilních půd), glaciologické (analýza vrtných jader
ledovců) a biologická (analýza letokruhů, malakofauny, hmyzu a
pylová analýza). V širším smyslu patří mezi proxy data i nepřímé historické prameny užívané
historickou klimatologií, které dokumentují jevy vázané na počasí a klima (např. údaje o
povodních, záznamy o počátcích žní apod.).
▶
Pseudo-Sondierung f
vertikální profil vybraných
meteorologických prvků získaný z dat
modelu numerické předpovědi počasí a prezentovaný zpravidla obdobně jako výsledky
sondáže atmosféry. Pseudosondáže mohou být vytvořeny z modelem generované
objektivní analýzy, nebo z jeho předpovědního výstupu; v prvním případě doplňují
radiosondážní měření, která jsou obvykle prostorově i časově poměrně řídká. Pseudosondáže jsou využívány zejména pro posouzení
vertikální instability atmosféry z hlediska možnosti vývoje
konvekce, v zimním období pak především pro zhodnocení nebezpečí vzniku
mrznoucího deště.
▶
Pseudoadiabate f
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými, zpravidla mezi
teplotou a
tlakem, při
pseudoadiabatickém ději. Je zároveň křivkou konstantní
adiabatické ekvivalentní potenciální teploty.
▶
pseudoadiabatischer Prozess m
termodyn. proces, při němž dochází k ochlazování
nasyceného vzduchu, který je tepelně izolován od okolí, a veškerá zkondenzovaná voda je okamžitě ze vzduchu odstraněna.
Latentní teplo kondenzace tedy ohřívá pouze
vlhký vzduch. Pokles teploty vzduchu při pseudoadiabatickém výstupu je znázorněn
pseudoadiabatou na
termodynamickém diagramu. Dojde-li k následnému sestupu vzduchu, probíhá růst teploty prakticky po
suché adiabatě, neboť všechna zkondenzovaná voda byla při pseudoadiabatickém výstupu odstraněna. Pseudoadiabatický děj je tedy nevratný, a proto není
adiabatickým dějem. Pojem pseudoadiabatický děj zavedl něm. meteorolog W. Bezold v r. 1888.
▶
pseudoadiabatischer Temperaturgradient m
▶
pseudofeuchtpotentielle Temperatur f
▶
Pseudofeuchttemperatur f
▶
Pseudofront f
syn. fronta zdánlivá –
mezosynoptické rozhraní projevující se náhlou prostorovou změnou v
teplotním poli, a to pouze v blízkosti zemského povrchu. Tradičně tak označujeme rozhraní vznikající na hranicích rozdílného
aktivního povrchu (např. vodní hladina – led, vodní hladina – souš aj.), nebo v orograficky členitém terénu. Podle angl. terminologie můžeme za pseudofrontu považovat i
gust frontu.
▶
Pseudogradient m
rozdíl hodnot
meteorologických prvků odpovídající určitému konstantnímu výškovému rozdílu (zpravidla 100 m), zjištěný mezi místy, která neleží na vertikále. Za pseudogradient
teploty vzduchu se např. označuje okamžitá nebo prům. změna teploty s výškou vypočtená z měření
přízemních meteorologických stanic ležících v rozdílné nadm. výšce. Velikost pseudogradientu se liší od velikosti vert.
gradientu, protože odráží bezprostřední vliv zemského povrchu na hodnoty met. prvků více než vert. gradient zjištěný
aerologickým měřením.
▶
pseudopotentielle Temperatur f
▶
Psychrometer n
přístroj užívaný k
měření vlhkosti vzduchu. Je tvořen dvěma shodnými
teploměry; jeden má čidlo suché a měří
teplotu vzduchu (tzv.
suchý teploměr), druhý má čidlo obalené navlhčovanou „punčoškou“, a tím pokryté filmem čisté vody nebo ledu (tzv.
vlhký teploměr). Odpařováním vody z obalu se odnímá vlhkému teploměru teplo, a proto je jeho údaj zpravidla nižší než údaj suchého teploměru. V případě, že je vzduch vodní párou nasycen, např. v husté
mlze, jsou si oba údaje rovny nebo dokonce při záporných teplotách je nad ledem údaj vlhkého teploměru vyšší. Charakteristiky vlhkosti vzduchu (
tlak vodní páry a
relativní vlhkost vzduchu) se určují z psychrometrické diference neboli psychrometrického rozdílu, tj. rozdílu údajů suchého a vlhkého teploměru, např. pomocí
psychrometrických tabulek. Rozlišujeme psychrometry uměle ventilované neboli aspirační a uměle neventilované, umístěné zpravidla v
meteorologické budce. Uměle ventilovaný psychrometr Assmannův (aspirační) má teploměrné nádobky v kovových trubicích a stejnoměrné proudění kolem nádobek zajišťuje ventilátor s rychlostí proudění nejčastěji 2,5 m.s
–1. Je to přenosný přístroj, který umožňuje měřit teplotu a vlhkost vzduchu i na slunci. Byl často užíván při terénních meteorologických měřeních. Předchůdcem Assmannova psychrometru je psychrometr prakový, u nějž pozorovatel dosáhl požadované proudění vzduchu kolem nádobek točením přístroje zavěšeného na provázku nebo řetízku. Uměle neventilovaný psychrometr Augustův je používaný na
meteorologických stanicích v meteorologických budkách. Je tvořen dvěma
staničními teploměry, z nichž vlhký teploměr má nádobku obalenou punčoškou, jejíž dolní konec je ponořen do nádobky s vodou upevněné pod teploměrem. Přístroj navrhl E. F. August (1825). Psychrometrická metoda byla v meteorologii nejužívanější metodou měření vlhkosti vzduchu. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z psychrometru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem. Viz též
vzorec psychrometrický,
teplota vlhkého teploměru,
koeficient psychrometrický.
▶
Psychrometerdifferenz f
▶
Psychrometerdifferenz f
▶
Psychrometerformel f
syn. formule psychrometrická – poloempirický vzorec používaný při výpočtu
psychrometrických tabulek. Má tvar:
kde
e je
tlak vodní páry ve vzduchu,
es tlak nasycené vodní páry určený s ohledem na fázi vody při teplotě udávané
vlhkým teploměrem,
A značí
psychrometrický koeficient,
p tlak vzduchu,
T teplotu vzduchu udanou
suchým teploměrem a
T' teplotu udanou vlhkým teploměrem. Hodnota
es závisí na skupenství vody ve vlhkém obalu teploměru. K praktickému určování
vlhkosti vzduchu na základě měření Assmannovým
psychrometrem se používá psychrometrický vzorec v úpravě Sprungově.
V
termodynamice atmosféry se psychrometrický vzorec uvádí též ve tvaru:
kde
w je
směšovací poměr,
w" směšovací poměr ve
vzduchové částici nasycené při izobarické
vlhké teplotě Tiv,
cpd měrné teplo při konstantním tlaku pro
suchý vzduch a
Lwv latentní teplo vypařování. Protože izobarickou vlhkou teplotu
Tív lze v podstatě ztotožnit s teplotou naměřenou vlhkým teploměrem, umožňuje výše uvedený vztah vypočítat z naměřených teplot suchého a vlhkého teploměru, jakož i z hodnoty max. směšovacího poměru při teplotě
Tiv aktuální směšovací poměr ve vzduchové částici při teplotě
T. Viz též
vzorec Sprungův.
▶
Psychrometerkonstante f
▶
Psychrometerkonstante f
▶
Psychrometertabellen f/pl
tabulky vypočtené podle
psychrometrického vzorce, které slouží ke stanovení různých vlhkostních parametrů z údajů změřených
psychrometrem. Jsou uspořádány tak, že v řádcích je uváděna
suchá teplota a ve sloupcích
vlhká teplota. V průsečíku příslušného řádku a sloupce je hodnota
tlaku vodní páry a
relativní vlhkosti vzduchu odpovídající změřenému
psychrometrickému rozdílu. Zvláštním oddílem psychrometrických tabulek je zpravidla i tabulka umožňující vyhledání tlaku vodní páry z údajů relativní vlhkosti a teploty vzduchu. Tento oddíl se někdy označuje jako hygrometrické tabulky. Pro psychrometry uměle ventilované se užívají psychrometrické tabulky aspirační. Termín hygrometrické tabulky se používá někdy rovněž jako syn. termínu psychrometrické tabulky. Viz též
koeficient psychrometrický,
teplota suchého teploměru,
teplota vlhkého teploměru.
▶
Pumpen des Barometers n
oscilace délky
rtuťového sloupce tlakoměru vznikající kolísáním
tlaku vzduchu při dyn. působení
nárazovitého větru. Znesnadňuje čtení údaje
tlakoměru.
▶
Purga m
intenzivní
sněžení nebo
vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné
akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké
cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a
závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako
blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý)
buran,
purga nebo
burga.
▶
Purga m
regionální označení pro silnou sněhovou vánici v tundrových oblastech sev. Evropy a především sev. Sibiře v zimě. Název pochází z karelského slova „purgu“ nebo finského „purku“. Viz též
blizard,
buran,
burga.
▶
Purpurlicht n
syn. světlo purpurové – záře pozorovaná na bezoblačné obloze ve tvaru výseče velkého světelného kruhu. Šíří se vzhůru od obzoru, za nímž se nalézá Slunce. Její intenzita i velikost se zvětšuje až do polohy Slunce 3 až 4° pod obzorem, mizí při poloze Slunce 6° pod obzorem. Celý jev trvá asi 20 až 30 minut. Fialová záře je jedním z jevů označovaných souborně jako
soumrakové barvy. Intenzita fialové záře vzrůstá s průzračností vzduchu a s nadm. výškou místa pozorování.
▶
PV-Denkart f
[pí ví θiŋkiŋ] – obecně rozšířený termín v anglicky psané odborné literatuře pro analýzu vlastností a vývoje termobarických útvarů v
synoptickém měřítku na základě polí
potenciální vorticity. Tento přístup představuje poměrně jednoduchou a názornou alternativu ke klasické metodě dynamické analýzy s využitím
kvazigeostrofické aproximace, na rozdíl od níž explicitně neuvažuje existenci
vertikálních pohybů vzduchu. Potenciální vorticita, která je konzervativní veličinou při
adiabatických dějích a jednoznačně určuje
pole proudění a teploty, se zpravidla hodnotí ve vhodně zvolených
izentropických hladinách. Někdy se proto používá i označení „IPV thinking“. Z polohy
anomálií potenciální vorticity lze usuzovat na oblasti
konvergence a
divergence proudění spojené s
výstupnými a
sestupnými pohyby vzduchu. Pozorované pole proudění je pak v prvním přiblížení dáno k hodnocení vlivu neadiabatických dějů na velkoprostorovou
dynamiku atmosféry.
▶
pyramidaler Halo m
duhově zbarvené světelné kruhy kolem Slunce představující obdobu
malého hala nebo
velkého hala, avšak s odlišnými úhlovými poloměry. Vytvářejí se dvojitým lomem paprsků na ledových krystalcích, když vstupní, resp. výstupní stěnou krystalku pro příslušný paprsek je stěna pyramidálního (jehlanovitého) zakončení sloupkových nebo destičkových krystalků (často se vyskytující pyramidální nástavby nad stěnami podstav sloupkových nebo destičkových krystalků). Nejčastěji se v literatuře v tomto směru uvádějí hala o úhlovém poloměru ca: 9° (Buiysenovo halo), 18° (Rankinovo halo), 20° (Burneyovo halo), 23° (Barkowovo halo), 24° (Dutheilovo halo) a 35° (Feuilleovo halo). U pyramidálních hal mohou vzácně vznikat jevy obdobné
parheliím a
tečným obloukům u malého hala.
▶
Pyranogramm n
záznam registračního
pyranometru.
▶
Pyranograph m
pyranometr, jehož součástí je registrační zařízení zaznamenávající časový průběh intenzity
globálního záření. Záznam je většinou prováděný v podobě denní křivky v časové stupnici na předtištěné papírové pásce.
▶
Pyranometer n
přístroj k měření
globálního slunečního záření, pro který se někdy používá i název solarimetr. Pyranometry pracují nejčastěji na termoelektrickém principu. Jejich diferenční termočlánek, popř. termobaterie, indikuje teplotní rozdíl povrchu, který absorbuje prakticky úplně dopadající krátkovlnné záření, a povrchu, který toto záření nepohlcuje, nebo je zastíněn. Obdobný teplotní rozdíl se určuje diferenčním bimetalem v
Robitzschově bimetalickém pyranografu nebo rozdílem teplot na teploměrech
pyranometru Aragova–Davyova. Některé typy pyranometrů používají jako čidlo fotodiody, které vytvářejí fotoelektrické napětí úměrné dopadajícímu záření. Pyranometr destilační neboli
lucimetr měří globální, popř.
cirkumglobální záření tak, že záření pohlcené čidlem přístroje využívá k výparu vhodné kapaliny, jejíž objem je po zpětné kondenzaci mírou pohlceného záření. Jestliže se stínidlem odstraní
přímé sluneční záření, pyranometry měří
rozptýlené sluneční záření a pracují jako
difuzometry. Pyranometry jsou většinou vybaveny dvěma skleněnými polokoulemi chránícími jejich čidla před rušivými účinky větru, atm. srážek, vnitřní cirkulací vzduchu v čidle a před usazováním prachu a nečistot. Polokoule současně zabraňují průchodu záření delších vlnových délek než asi 4 µm a způsobují, že pyranometr měří pouze krátkovlnné záření. Jestliže se pyranometr exponuje s polokoulemi umožňujícími průchod
dlouhovlnného záření, tzn. měří jak krátkovlnné, tak dlouhovlnné záření, nazývá se
pyrradiometr, v čes. literatuře někdy nevhodně též pyranometr efektivní.
▶
Pyrgeometer n
radiometr používaný k měření
dlouhovlnného záření, většinou vyzařovaného atmosférou směrem k zemskému povrchu. Přístroj má obvykle termoelektrické čidlo chráněné křemennou polokoulí, která je pokrytá speciální vrstvou propouštějící pouze záření s vlnovou délkou větší než 4,5 µm.
▶
Pyrheliometer n
přístroj k měření
přímého slunečního záření. Přeměňuje energii slunečního záření, prošlou tubusem s malým vstupním otvorem a pohlcenou černým povrchem čidla nebo dutinou, na teplo, které se určuje ze zvýšení teploty absorpčního povrchu, popř. kapalného chladicího média. Pyrheliometry, jejichž údaj lze vyjádřit přímo ve fyz. jednotkách, se nazývají absolutními, rel. pyrheliometry se nazývají
aktinometry. Pyrheliometry se často používají jako referenční
etalony pro kalibraci
radiometrů pro měření slunečního
krátkovlnného záření.
▶
Pyrheliometer nach Angström n
pyrheliometr využívající kompenzačního principu. Jako čidla se používá dvou stejných tenkých a začerněných manganinových pásků. Teplotní diference mezi nimi se při střídavém ozařování a zastiňování určuje pomocí termočlánků přilepených na jejich neozařované straně. Zastíněný pásek se vyhřívá el. proudem takové intenzity, aby měl stejnou teplotu s teplotou ozářeného pásku. Intenzita měřeného záření je přímo úměrná čtverci kompenzačního proudu. Pyrheliometr Ångströmův byl v minulosti používán především jako standardní
radiometr. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval švédský fyzik K. Ångström v r. 1893.
▶
pyrheliometrische Skala f
stupnice používaná při měření energie toků
slunečního záření. Je určena základním pyrheliometrickým normálem. V Evropě se do r. 1956 používala Ångströmova pyrheliometrická stupnice, odvozená od
Ångströmova kompenzačního pyrheliometru umístěného ve Švédsku. V sev. Americe sloužil obdobně za základ Smithsonské pyrheliometrické stupnice
pyrheliometr vodní. Vzájemným srovnáním údajů obou základních
etalonů, které měly odchylné principy měření i odchylné podstatné konstrukční parametry, byl zjištěn mezi oběma pyrheliometrickými stupnicemi systematický rozdíl. Jako kompromis byla zavedena v r. 1957 mezinárodní pyrheliometrická stupnice IPS, která snižovala údaje podle Smithsonské stupnice o 2 % a údaje podle Ångströmovy stupnice zvyšovala o 1,5 %. V návaznosti na rozvoj technologií měření slunečního záření byla od 1. 7. 1980 zavedená pyrheliometrická stupnice označená WRR (WorldRadiation Reference), která zvyšuje naměřené hodnoty vůči IPS o 2,2 %. Pyrheliometrická stupnice WRR je definovaná referenční skupinou absolutních pyrheliometrů (World Standard Group) udržovanou ve Světovém radiačním středisku
WMO v Davosu, Švýcarsko.
▶
Pyrocumlonimbus m
(pyro-Cb, morfologicky
Cb flammagenitus) – extrémní forma oblaku
pyrocumulus (
Cu flammagenitus), jehož vývoj je důsledkem tepla a kouře uvolněných z rozsáhlých požárů, zpravidla požárů velkých lesních porostů. Pyrocumulonimbus se liší od přirozeného Cb svým mikrofyzikálním složením, s vysokým podílem produktů hoření, a našedlou barvou. Z pohledu
meteorologických družic se od běžných Cb liší nižší odrazivostí své
horní hranice oblačnosti a její odlišnou
emisivitou v tepelných kanálech. Na rozdíl od oblaku pyrocumulus může produkovat srážky i ve formě
krup, je pro něj charakteristický výskyt
blesků a
hřmění a vláknitá nebo difuzní horní část oblaku (podobně jako pro přirozený Cb). Může dosáhnout velmi silného stádia s výskytem extrémních jevů podobně jako
supercely (včetně
tornád). Srážky mohou působit pozitivně při hašení požáru. Objev stratosférických kouřových vleček hemisférického rozsahu lze spojit s výskytem oblaků pyrocumulonimbus a odhaluje energii jejich
vztlaku a potenciál injektovat kouř do spodní
stratosféry. Mezi pyro-Cb se někdy zařazují i Cb vzniklé v důsledku silných sopečných erupcí.
▶
Pyrocumulus m
podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny
zvláštních oblaků s označením
flammagenitus. Produkty hoření vystupující vzhůru při velkých požárech (velké lesní požáry, požáry tropických stepí aj.) mohou vytvářet husté, tmavé oblaky s rychlým vert. vývojem, které se vzhledem podobají silně vyvinutému
konvektivnímu oblaku. Mají však rychlejší vývoj a tmavší barvu. Produkty hoření z velkých požárů mohou být neseny větrem do velké vzdálenosti od zdroje a mohou získat podobu vrstvovitého závoje, jímž prosvítá Slunce nebo Měsíc jako modře zbarvené. Viz též
pyrocumulus,
pyrocumulonimbus.
▶
Pyrocumulus m
nesrážkový oblak druhu cumulus, který se může vyvinout při výstupu teplého vzduchu při požáru nebo při zvýšení vztlaku
emisí v
kouřové vlečce vystupující z průmyslových nebo energetických provozů. Viz též
flammagenitus.
▶
Pyrradiometer n
přístroj pro měření rozdílu celkového
záření (0,3 až 100 μm) dopadajícího na horní a spodní stranu vodorovného čidla z prostorového úhlu 2π. Čidlo je nejčastěji tvořeno dvojicí tenkých černých kovových destiček, vzájemně propojených diferenční termobaterií, která měří rozdíl teplot obou destiček. Tento rozdíl je úměrný radiační
bilanci záření. Použitý indikátor napětí musí mít posunutou nulu, aby bylo možné měřit kladná i záporná napětí termočlánku. Bilancometry v trvalém provozu mají chráněna čidla tenkými (0,1 mm) polyetylenovými polokoulemi známými jako lupolen-H.
▶
Pyrradiometer n
přístroj k měření
krátkovlnného i
dlouhovlnného záření, dopadajícího z prostorového úhlu 2π na vodor. orientovanou plochu. Je-li čidlo obráceno vzhůru, přístroj měří
globální sluneční záření a
dlouhovlnné záření atmosféry. Je-li čidlo obráceno směrem k zemskému povrchu přístroj měří
odražené globální sluneční záření a dlouhovlnné
záření zemského povrchu. Kombinací dvou opačně orientovaných
pyrgeometrů lze měřit
radiační bilanci zemského povrchu. Jako pyrradiometr lze použít
pyranometr, který je místo skleněné polokoule vybaven polokoulí z materiálu propustného pro krátkovlnné i dlouhovlnné záření.