Výklad hesel podle písmene 'o'

jedna z metod verifikace meteorologické předpovědi vhodná k posouzení úspěšnosti předpovědi s vysokým prostorovým rozlišením. Kritéria používaná při objektově orientované verifikaci srovnávají objekty v poli předpovědi s objekty v poli měření. Většina kritérií vyžaduje přímé určení odpovídajících si objektů (např. CRA, MODE), některé porovnávají vlastnosti všech nalezených objektů dohromady (kritérium SAL). Objekty bývají definovány jako plochy s nadprahovou hodnotou příslušného meteorologického prvku.

proces interpolace nebo extrapolace naměřených či jinak získaných meteorologických dat do předem zadaných bodů v rovině nebo prostoru. Pojem objektivní analýza se používá ve dvou významech. V nejobecnějším slova smyslu tento pojem zahrnuje celý proces sestávající z kódování a dekódování naměřených dat, jejich přenosu z míst měření, z kontroly dat a z interpolace nebo extrapolace dat do zadaných bodů. V užším slova smyslu zahrnuje interpolaci nebo extrapolaci dat, jejichž nedílnou součástí je kontrola naměřených dat. Důležitou informací, která vstupuje do objektivní analýzy jako jeden ze zdrojů dat, pokud je k dispozici, je tzv. předběžné pole (z angl. „first guess“), tj. odhad hodnot analyzovaných prvků v bodech, do nichž interpolujeme naměřené hodnoty. Při objektivní analýze zaměřené na přípravu vstupních dat do numerického modelu předpovědi počasí se jako předběžné pole využívají 6-hodinové nebo 12-hodinové předpovědi. V současnosti se pro přípravu vstupních dat do numerického modelu počasí používá variační metoda 3D-VAR a metoda optimální interpolace. Metoda 3D-VAR je obecnější a numericky snadněji aplikovatelná, a proto je preferována. Obě metody počítají interpolovanou hodnotu s cílem minimalizovat její chybu, přičemž využívají statistickou strukturu chyb interpolovaných dat v prostoru. Objektivní analýza se používá i pro interpolaci nebo extrapolaci veličin, u nichž statistická struktura chyb není známa nebo je obtížně popsatelná. Pro tyto prvky se používá metoda kriging nebo korekční metody, např. Barnesova korekční metoda. Viz též reanalýza.

předpověď celkové povětrnostní situace nebo počasí prováděná metodami, které nejsou závislé na osobní zkušenosti nebo intuici meteorologa. Mezi objektivní předpovědi patří numerické předpovědi počasí a statistické předpovědi počasí.

viditelnost ve směru odkloněném o urč. ostrý úhel od vodor. roviny. V letecké meteorologiise určuje z vyvýšeného bodu směrem k zem. povrchu při úhlu přibližně 3 stupně. V. š. při závěrečné fázi letu se označuje též jako viditelnost „na přistání", resp. přistávací viditelnost.

vizuální pozorování oblačnosti nebo určení některých charakteristik oblaků např. ceilometrem nebo met. radarem. Výsledkem je stanovení druhů oblaků podle mezinárodní morfologická klasifikace oblaků, celkového pokrytí oblohy, pokrytí oblohy jednotlivými druhy oblaků a výšky základny.

zjišťování výskytu bouřek popř. blýskavic na meteorologických stanicích, při němž se kromě časových údajů zaznamenává vzdálenost od stanice, intenzita a tah bouřky, hlavní náraz větru a srážky. Za začátek bouřky na stanici považujeme okamžik, kdy byl poprvé slyšet hrom bez ohledu na to, zda bylo či nebylo vidět blesky nebo zda se na stanici vyskytly srážky. Není-li hřmění slyšitelné, mluvíme o blýskavici. Za konec bouřky považujeme okamžik posledního slyšitelného zahřmění, jestliže po dobu 10 až 15 minut od tohoto okamžiku již hřmění nebylo slyšet. Pro klimatologické účely se rozlišuje bouřka na stanici (blízká) a bouřka vzdálená. K určování vzdálenosti bouřky od stanice se využívá rychlost zvuku. V praxi se uvažuje vzdálenost 1 km, jestliže od zablesknutí do zahřmění uběhnou 3 s. Viz též detekce blesků.

meteorologická dohlednost je pozorována vizuálně, nebo měřena přístroji. Při vizuálním pozorování ve dne se využívá vhodně rozmístěných předmětů v okolí místa pozorování, jejichž vzdálenost je známá a jejichž vlastnosti jsou v souladu s definicí met. dohlednosti. V noci se pro toto pozorování využívá několika světel o stabilní, směrově málo proměnlivé svítivosti. Přístrojové měření se provádí pomocí měřičů průzračnosti, využívajících měření koeficientu extinkce, nebo pomocí měřičů dohlednosti, využívajících dopředného rozptylu světla v atmosféře. Jednotkou pro měření met. dohlednosti je délkový metr nebo jeho násobky.

charakteristická veličina L rozměru délky používaná v teorii podobnosti. Je definována
$L=\frac{u_{\*}^3{c}_p\rho \Theta }{\kappa gH},$
kde u_* značí frikční rychlost, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, ρ hustotu vzduchu, Θ potenciální teplotu, κ je von Kármánova konstanta, g velikost tíhového zrychlení a H vert. turbulentní tok tepla. Exaktní vysvětlení významu Obuchovovy délky plyne z rozměrové analýzy. Názorným způsobem, avšak poněkud zjednodušeně, ji lze interpretovat např. při stabilním zvrstvení ovzduší jako výšku nad zemským povrchem, kde produkce turbulentní kinetické energie, tj. kinetické energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění, následkem mech. tření proudícího vzduchu o zemský povrch, je přesně v rovnováze se zanikáním této energie působením stability zvrstvení. Viz též profil větru vertikální logaritmicko-lineární.

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.

atmosférická fronta, která vznikla spojením studené a teplé fronty při okludování cyklony. Okluzní fronty řadíme ke frontám podružným. Rozlišujeme teplou okluzní frontu (s dopředu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl teplejší než vzduch před původní teplou frontou a studenou okluzní frontu (s dozadu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl chladnější než vzduch před původní teplou frontou. V prvním případě mluvíme též o okluzní frontě charakteru teplé fronty, ve druhém o okluzní frontě charakteru studené fronty. Ve stř. Evropě jsou v zimě častější teplé okluzní fronty, v létě studené okluzní fronty. U obou typů okluzní fronty můžeme někdy určit přízemní frontu (u teplé okluzní fronty je to teplá fronta, u studené okluzní fronty studená fronta) a horní výškovou frontu (u teplé okluzní fronty studenou, u studené okluzní fronty teplou). Protože horiz. vzdálenost přízemní a výškové fronty v systému okluzní fronty je rel. malá, nepodaří se ve většině případů bez speciálních měření obě fronty od sebe na synoptické mapě odlišit a za čáru okluzní fronty považujeme průsečnici příslušné přízemní fronty se zemským povrchem. V každém případě je typickým znakem okluzní fronty hřeben teplého vzduchu na výškové mapě nejčastěji 850 nebo 700 hPa nebo na mapě relativní topografie 1 000 až 500 hPa. Jak vyplynulo z družicových sledování, vznik okluzní fronty spojením teplé a studené fronty podle představ Norské meteorologické školy, tedy zužování teplého sektoru a jeho vzdalování od centra cyklony, je pozorovatelný jen výjimečně. Spíše dochází k protahování oblačnosti okluzní fronty západním směrem při současném zkracování fronty teplé. V některých případech vzniká oblačnost okluzní fronty, aniž by došlo k vlastnímu procesu spojování obou front, ale vytváří se oblačná spirála, zpravidla menšího vertikální rozsahu, z okluzního bodu. Oblačný systém a srážky okluzní fronty jsou podle Norské met. školy dány spojením oblačného systému a srážek původní teplé a studené fronty. Teorie přenosových pásů počítá s vlivem suchého, teplého a studeného přenosového pásu i vlhkého relativního proudu ve vyšších hladinách na anticyklonální straně tryskového proudění. Podle konkrétního průběhu přenosových pásů pak můžeme rozlišit okluzní fronty typu studeného přenosového pásu a okluzní fronty typu teplého přenosového pásu. S tím pak souvisí i relativní komplikovanost projevů počasí na okluzní frontě. Viz též okluze, bod okluzní.

zkrácené označení pro okluzní frontu nebo okluzní proces.

děj při vývoji cyklony, při němž dochází k vytlačování teplého vzduchu v teplém sektoru cyklony od zemského povrchu do vyšších hladin atmosféry a ke vzniku okluzní fronty. Okluzní proces začíná obvykle v blízkosti středu cyklony, kde teplá fronta mladé cyklony přechází ve studenou frontu. Okluzní proces může výjimečně vlivem orografických podmínek začít i v jiných místech cyklony, např. při tvoření sekluze. Okluzní proces objevil 18. listopadu 1919 švédský meteorolog T. Bergeron.

srážky, jejichž srážkové částice se tvoří na rostlinách, popř. nejrůznějších předmětech, odkud padají na povrch půdy. Podle mechanizmu vzniku dělíme skryté srážky do dvou základních kategorií:
(a) zachycené (z angl. collected) skryté srážky, vznikající z kapiček mlhy či mrholení, případně z krystalků zmrzlé mlhy, které působením větru ulpívají na povrchu rostlin nebo předmětů;
(b) usazené (z angl. deposited) skryté srážky, vznikají kondenzací nebo depozicí vodní páry přímo na povrchu rostlin nebo předmětů.
Drobné kapičky zachycené příslušným povrchem nebo na něm vznikající mohou narůst koalescencí a vypadnout na zemský povrch. V tzv. mlžných pouštích, kde se téměř nevyskytují padající srážky, mohou skryté srážky představovat nezanedbatelnou složku hydrologické bilance.
Skryté srážky nemohou být změřeny standardně umístěnými srážkoměry a pro jejich indikaci se používají různá zařízení pro odběr kapalných usazených srážek. V odborném slangu se skryté srážky někdy nevhodně označují jako okultní srážky. Viz též intercepce srážek, srážky usazené, srážky horizontální.

souhrn celoročně nebo sezónně probíhajících pohybů vody ve světovém oceánu nebo v jeho určité části. Hlavními složkami oceánské cirkulace jsou termohalinní cirkulace, a systém oceánských proudů.

syn. proud oceánský.

syn. proud mořský – souvislý horizontální jednosměrný pohyb svrchní vrstvy oceánské vody, který je součástí cirkulačního systému, pro nějž je hlavním zdrojem hybnosti vítr v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Oceánské proudy patří mezi důležité geografické klimatotvorné faktory neboť umožňují mezišířkovou výměnu tepla a pomáhají tak vyrovnávat nerovnováhu bilance záření mezi různými zeměp. šířkami. V závislosti na teplotě proudící vody rozeznáváme teplé a studené oceánské proudy, jejichž vlivy na klima jsou značně odlišné. Zatímco teplé oceánské proudy zvyšují humiditu a oceánitu klimatu přilehlých pevnin, studené proudy způsobují naopak klima spíše kontinentální a aridní.
Základem systému povrchových oceánských proudů je pětice hlavních koloběhů v oblastech subtropických anticyklon. V ekvatoriální části těchto koloběhů směřují oceánské proudy, označované souborně jako Severní a Jižní rovníkový proud, vlivem pasátové cirkulace od východu na západ, přičemž v nich teplota povrchu moře postupně narůstá. Na západních okrajích oceánů na ně navazují teplé západní okrajové proudy, které transportují teplo do vyšších zeměpisných šířek, kde pokračují se západní složkou určovanou stálými západními větry: v severním Atlantiku to je Golfský a na něj navazující Severoatlantský proud, v severním Pacifiku proud Kurošio a na něj navazující Severní tichomořské proud, v jižním Pacifiku Východoaustralský proud, v jižním Atlantiku Brazilský proud, v jižním Indickém oceánu Agulhaský a Mozambický proud. Na jižní polokouli se jižní segmenty tří subtropických koloběhů spojují do souvislého studeného Západního příhonu, od něhož se při východních okrajích příslušných oceánů oddělují k severu mířící studené východní okrajové proudy, které subtropické koloběhy jižní polokoule uzavírají: Peruánský proud, Benguelský proud a Západoaustralský proud. Jejich obdobou v severním Atlantiku a Pacifiku jsou studený Kanárský, resp. Kalifornský proud. Systém subtropických koloběhů oceánské vody má určitou obdobu v subpolárních oblastech, kde hrají roli polární východní větry. Na severní polokouli tak k oběma subtropickým koloběhům od severozápadu směřují studený Labradorský proud, resp. proud Ojašio.
Intenzita oceánských proudů se může během roku výrazně měnit, poloha většiny proudů však zůstává vcelku stabilní. Výjimkou je severní Indický oceán, kde se vlivem monzunové cirkulace subtropický koloběh vyvíjí pouze v teplé části roku. V zimě zde naopak severovýchodní zimní monzun způsobuje převádající proudění oceánské vody k jihozápadu. Poloha a intenzita oceánských proudů může dále kolísat i meziročně, a to v souvilosti s klimatickými oscilacemi. Dlouhodobé změny oceánských proudů v souvislosti s pohybem kontinentů pak zásadně ovlivnily vývoj paleoklimatu v geologické minulosti Země.
Základní schéma proudění ve světovém oceánu doplňuje řada dalších proudů a protiproudů, které jsou podmíněny např. rozdíly výšek hladiny v různých částech světového oceánu. Systém povrchových oceánských proudů je dále provázán s další složkou oceánské cirkulace, termohalinní cirkulací, přičemž k propojení cirkulace v různých hloubkách dochází prostřednictvím upwellingu a downwellingu.

loď zpravidla specializovaná na plnění úkolů v systému meteorologických a oceánologických pozorování, na prvotní zpracování těchto pozorování a rozšiřování získaných výsledků. Meteorologické lodě dnes pracují pouze jako expediční (lodě v expedicích TROPEX, POLEX, MONEX apod.) a jejich úkoly plní i dopravní lodě (včetně lodí říčních) a majáky. Kromě zákl. přízemních meteorologických pozorování se na meteorologických lodích konají i oceánologická pozorování (rychlosti oceánských proudů, výšky vln, teploty mořské vody a jejího vert. profilu, znečištění moře apod.). Výsledky měření meteorologických lodí doplňují pozorování v síti pozemních meteorologických stanic a slouží hlavně pro zabezpečování námořní dopravy, rybářských lodí i další činnosti na moři. Po 2. světové válce se rozšířily stacionární meteorologické lodě, které prováděly mj. i měření aerologická. Ovšem od 60. let docházelo k jejich útlumu, když jejich pozorování postupně nahradily meteorologické družice, bóje a dopravní lodě. Poslední stacionární meteorologická loď ukončila svůj provoz na konci roku 2009.

loď zpravidla specializovaná na plnění úkolů v systému meteorologických a oceánologických pozorování, na prvotní zpracování těchto pozorování a rozšiřování získaných výsledků. Meteorologické lodě dnes pracují pouze jako expediční (lodě v expedicích TROPEX, POLEX, MONEX apod.) a jejich úkoly plní i dopravní lodě (včetně lodí říčních) a majáky. Kromě zákl. přízemních meteorologických pozorování se na meteorologických lodích konají i oceánologická pozorování (rychlosti oceánských proudů, výšky vln, teploty mořské vody a jejího vert. profilu, znečištění moře apod.). Výsledky měření meteorologických lodí doplňují pozorování v síti pozemních meteorologických stanic a slouží hlavně pro zabezpečování námořní dopravy, rybářských lodí i další činnosti na moři. Po 2. světové válce se rozšířily stacionární meteorologické lodě, které prováděly mj. i měření aerologická. Ovšem od 60. let docházelo k jejich útlumu, když jejich pozorování postupně nahradily meteorologické družice, bóje a dopravní lodě. Poslední stacionární meteorologická loď ukončila svůj provoz na konci roku 2009.

meteorologická stanice na stacionární meteorologické lodi, na majákové lodi nebo na těžní plošině, která provádí přízemní a aerol. měření, případně také oceánologická měření (vertikální profil teploty a slanosti mořské vody, znečištění moře apod.). Základním předpokladem je odpovídající tech., personální a komunikační vybavení a zachování stanovené polohy měření.

syn. klima maritimní – klima s výraznou oceánitou klimatu.

(maritimní) podnebí oceánů, moří a přilehlých částí pevnin (přímořských podnebí). Vyznačuje se malými dennímia ročními amplitudami teploty vzduchu, vysokou absolutní i poměrnou vlhkostí vzduchu,velkou oblačností a zpravidla i značným množstvím atm. srážek, které jsou obv. rovnoměrně rozloženy během roku. Viz též oceánita.

syn. maritimita klimatu – souhrn vlastností klimatu podmíněných působením oceánu na procesy geneze klimatu, v protikladu ke kontinentalitě klimatu. Hlavními faktory jsou oproti pevnině velká tepelná setrvačnost vody v důsledku jejího měrného tepla, průsvitnosti a promíchávání, dále větší výpar a menší turbulentní tření v atmosféře nad mořskou hladinou. Oceánita klimatu je typická pro pobřeží oceánů, pokud nejsou výrazně ovlivňována studenými oceánskými proudy, může však zasahovat ve směru převládajícího proudění dále na pevninu, čemuž napomáhá případná přítomnost rozsáhlých vodních ploch, především vnitřních moří. Velkou oceánitu klimatu mívají hřebeny hor, a to i ve značné vzdálenosti od oceánu. V oblastech s oceánickým klimatem se vyskytuje nevýrazný roční i denní chod teploty vzduchu s opožďováním jejího roč. maxima a minima oproti slunovratům. Dalšími projevy oceánity klimatu jsou větší vlhkost vzduchu, rychlost větru a množství srážek. Ty v takových oblastech bývají rovnoměrněji rozloženy během roku, přičemž ve středních zeměpisných šířkách se případné srážkové maximum vyskytuje v zimě. Viz též index kontinentality.

syn. maritimita klimatu – souhrn vlastností klimatu podmíněných působením oceánu na procesy geneze klimatu, v protikladu ke kontinentalitě klimatu. Hlavními faktory jsou oproti pevnině velká tepelná setrvačnost vody v důsledku jejího měrného tepla, průsvitnosti a promíchávání, dále větší výpar a menší turbulentní tření v atmosféře nad mořskou hladinou. Oceánita klimatu je typická pro pobřeží oceánů, pokud nejsou výrazně ovlivňována studenými oceánskými proudy, může však zasahovat ve směru převládajícího proudění dále na pevninu, čemuž napomáhá případná přítomnost rozsáhlých vodních ploch, především vnitřních moří. Velkou oceánitu klimatu mívají hřebeny hor, a to i ve značné vzdálenosti od oceánu. V oblastech s oceánickým klimatem se vyskytuje nevýrazný roční i denní chod teploty vzduchu s opožďováním jejího roč. maxima a minima oproti slunovratům. Dalšími projevy oceánity klimatu jsou větší vlhkost vzduchu, rychlost větru a množství srážek. Ty v takových oblastech bývají rovnoměrněji rozloženy během roku, přičemž ve středních zeměpisných šířkách se případné srážkové maximum vyskytuje v zimě. Viz též index kontinentality.

syn. index maritimity – klimatologický index k vyjádření oceánity klimatu, v podstatě málo používané syn. k termínu index kontinentality.

osmina povrchu Země vymezená rovníkem a poledníky 0°, 90° W, 180° a 90° E. Území Evropy spadá do oktantu 0 (0 – 90° W sev. polokoule) a oktantu 3 (0–90° E sev. polokoule). O. z. se používá k vyhledávání polohy lodí podávajících met. informace a k lokalizaci bodů, jako jsou středy tlakových útvarů, významné body na atm. frontách, izobarách apod. a při přenášení povětr. analýz. V posl. období se v meteorologii častěji používá kvadrantů zeměkoule.

čichové počitky vyvolané přítomností jedné nebo více těkavých příměsí v atmosféře, obvykle v nízkých koncentracích, nicméně převyšujících práh citlivosti čichového ústrojí. Příjemné pachy jsou označovány jako vůně, nepříjemné pachy jako zápachy.

(VGHMÚř) – složka Armády České republiky, pro kterou zajišťuje mj. hydrometeorologickou službu. Úřad byl zřízen k 1. 7. 2003, přičemž do něj bylo zařazeno i dřívější Povětrnostní ústředí Armády České republiky.

nadm. výška letiště, kterou se rozumí nadm. výška nejvýše položeného bodu v systému vzletových a přistávacích drah. Oficiální výška letiště Václava Havla Praha je 380 m, Brno–Tuřany 238 m.

starší označení pro pevninskou brízu.

viz klima dešťové mírné.

viz podnebí mírně teplé a deštivé.

syn. rovnice vertikální rychlosti v p-systému.

syn. omega-rovnice – rovnice vhodná k diagnostickým výpočtům vertikální rychlosti v p-systému ω z polí geopotenciálu a teploty v různých izobarických hladinách. Rovnici vertikální rychlosti v p-systému je možné odvodit ze základních rovnic dynamiky a termodynamiky atmosféry. V literatuře existuje několik způsobů jejího vyjádření, které se liší podle aplikované aproximace vhodné pro uvažované děje a prostorové měřítko. V české odborné literatuře se lze nejčastěji setkat s rovnicí ve tvaru ${\nabla }_p^2\omega +\frac{{\lambda }^2}{\sigma }\frac{{\partial }^2\omega }{\partial p^2}=\frac{\lambda }{\sigma }\frac{\partial }{\partial p}\left[v.{\nabla }_p(\xi +\lambda )\right]+\frac{R}{\sigma p}{\nabla }_p^2(v.{\nabla }_{p}T)-\frac{RT}{c_p\sigma p}{\nabla }_p^2\left(\frac{Q}{T}\right),$
kde${\nabla }_p^2$ je Laplaceův operátor aplikovaný v izobarické ploše, ξ relativní vorticita, λ Coriolisův parametr, σ stabilitní parametr daný vztahem$\sigma =-\alpha \frac{\partial }{\partial p}ln\Theta$, přičemž ln Θ je přirozený logaritmus potenciální teploty Θ a α měrný objem; v vektor rychlosti proudění v dané izobarické hladině, R měrná plynová konstanta, T teplota, c_p měrné teplo při konstantním tlaku a Q tepelná funkce, která kvantifikuje množství neadiabatického tepla dodaného, resp. odňatého jednotce hmotnosti vzduchu (ideálního plynu) za jednotku času. V numerické předpovědi počasí se rovnice vertikální rychlosti v p-systému používá zpravidla ve tvaru odvozeném na základě kvazigeostrofické aproximace. Kromě samotného diagnostického určení vertikální rychlosti z prognostických dat se rovnice používá také při inicializaci vstupních dat.

pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. Jedná se o modely, v nichž je problém uzávěru rovnic turbulentního proudění řešen určením jednoho řídicího parametru, k jehož stanovení se v modelu formuluje vhodná diferenciální rovnice. V roli tohoto parametru velmi často vystupuje kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím okamžité rychlosti proudění, existují však i jiné varianty řešení, např. Spalartův-Allmarasův model, kde se řídicí parametr určuje prostřednictvím turbulentní vazkosti.

schopnost prostředí zeslabovat procházející záření. V meteorologii se nejčastěji jedná o schopnost atmosféry zeslabovat přímé sluneční záření jeho rozptylem a absorpcí. Viz též zakalení atmosféry, propustnost atmosféry.

(op) [opákus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblačné skupiny nebo vrstvy, které jsou převážně tak husté, že nelze vůbec rozpoznat polohu Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u druhů altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Výskyt odrůdy opacus vylučuje odrůdu translucidus.

bělavé zabarvení atmosféry způsobující zdánlivé změny v zabarvení předmětů. Příčinou opalescence je rozptyl světla na velmi malých aerosolových částečkách v atmosféře. Viz též aerosol atmosférický.

syn. buňka otevřená – konvektivní buňka s vertikální osou, která má ve svém středu sestupný proud; výstupné pohyby se vyskytují na její periferii. Jeví se tedy jako bezoblačný střed obklopený oblačností. Otevřené cely vytvářejí víceméně pravidelně uspořádané prostorové struktury kupovité oblačnosti, které lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic. Viz též cela uzavřená.

syn. cela otevřená.

obecně vžité zkrácené označení pro relativní optickou hmotu atmosféry.

součin hustoty vzduchu a hmotového koeficientu extinkce, integrovaný podél celé dráhy uvažovaného paprsku v atmosféře. Vystupuje ve vztazích popisujících šíření radiačních paprsků v zemském ovzduší a je např. významnou charakteristikou zeslabení přímého slunečního záření při průchodu atmosférou. Poměr mezi optickou tloušťkou atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) s určitým zenitovým úhlem a optickou tloušťkou atmosféry při jeho myšlené poloze přímo v zenitu přibližně odpovídá relativní optické hmotě atmosféry. Viz též zákon Bouguerův.

obzor modifikovaný oproti geometrickému obzoru působením zemské atmosféry. Vlivem atmosférické refrakce na šíření světla v atmosféře dochází k nárůstu poloměru optického obzoru o cca 7 %, jeho skutečný rozsah však závisí na vertikálním profilu hustoty vzduchu a s ní spojeného indexu lomu světla ve vzduchu. Vzdálenost optického obzoru může být zároveň podstatně snížena přítomností atmosférického aerosolu.

světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří zrcadlení, chvění, scintilace, zelený paprsek a soumrakové barvy. V oblacích vznikají halové jevy, koróny, irizace a glórie. V některých hydrometeorech či litometeorech lze pozorovat glorie, duhy, mlhové duhy, Bishopův kruh a krepuskulární paprsky. Viz též meteor.

součin hustoty vzduchu a hmotového koeficientu extinkce, integrovaný podél celé dráhy uvažovaného paprsku v atmosféře. Vystupuje ve vztazích popisujících šíření radiačních paprsků v zemském ovzduší a je např. významnou charakteristikou zeslabení přímého slunečního záření při průchodu atmosférou. Poměr mezi optickou tloušťkou atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) s určitým zenitovým úhlem a optickou tloušťkou atmosféry při jeho myšlené poloze přímo v zenitu přibližně odpovídá relativní optické hmotě atmosféry. Viz též zákon Bouguerův.

statistická metoda objektivní analýzy meteorologických dat. Metoda je založena na korekci hodnot předběžného pole (zpravidla modelové předpovědi) a lineární kombinací odchylek naměřených hodnot a hodnot předběžného pole na stanicích. Koeficienty lineární kombinace se hledají za podmínky minimalizace střední kvadratické chyby analýzy. K tomu je třeba znát závislost korelace chyb předběžného pole v analyzované oblasti a střední kvadratickou chybu reprezentativnosti naměřených hodnot.

zákl. jednotka ve struktuře konvektivní bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii:
1. stadiem cumulu, kdy v cele převládá výstupný konvektivní proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky;
2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný konvektivní proud vzduchu s vypadávajícími srážkami;
3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia cumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě vysoké oblačnosti. Viz též multicela, supercela.

meteorologická stanice, na níž se provádí klimatologické pozorování v částečně omezeném rozsahu a nemusí být prováděno nepřetržitě. Rovněž tech. vybavení nemusí být kompletní, ale měření max. a min. teplot a množství srážek je povinné. Doplňkové klimatologické stanice slouží k doplnění sítě základních klimatologických stanic.

druhá geol. perioda paleozoika (prvohor) mezi kambriem a silurem, zahrnující období před 485 – 444 mil. roků. Oproti kambriu se během ordoviku relativně ochladilo. Životu v oceánech dominovali bezobratlí, nicméně pravděpodobně již tehdy se objevily první primitivní ryby.

změna charakteristik vzduchu pozorovaná v horských oblastech při přechodu vzduchové hmoty přes horský hřeben. Je výraznější v případech, kdy kondenzační hladina na návětří leží níže, než je výška hřebene a vypadávají tam atmosférické srážky. Projevuje se hlavně v teplotě, vlhkosti vzduchu a v oblačnosti.

syn. oblak horský – souhrnné označení pro oblaky vznikající v důsledku proudění vzduchu přes izolovanou terénní vyvýšeninu nebo přes horský hřeben. Vyskytují se v úrovni vrcholu překážky, pod ním nebo nad ním. Přestože orografický oblak může mít často vzhled značně odlišný od ostatních oblaků mimo oblast terénních překážek, bývá při met. pozorováních zařazován vždy do jednoho z deseti druhů oblaků. Nejčastěji to bývá altocumulus, stratocumulus nebo cumulus. Tvar orografického oblaku i jeho mikrofyzikální složení musí však být v zásadě shodné s vlastnostmi druhu, do něhož je oblak zařazen. Orografický oblak se obvykle pohybuje velmi pomalu nebo nemění svou polohu vzhledem k terénní překážce, a to i při silném větru. V blízkosti vrcholu izolované terénní vyvýšeniny vytvářejí orografické oblaky často oblačnou čepici, z níž zpravidla srážky nevypadávají. Horská pásma nebo hřebeny bývají místem působení orografického fénu, kdy mohou vydatné srážky vypadávat zejména na návětrné straně. Hustou oblačnost před vrcholy a nad nimi lze ze závětrné strany pozorovat jako tzv. fénovou zeď. Často je pozorován jeden nebo několik oblaků tvaru lenticularis přímo nad vrcholem překážky, nebo za ním na závětrné straně, jako důsledek vlnového proudění. Viz též oblak stacionární, Atlas horských mraků.

syn. konfluence topografická – konfluence podmíněná orografickou překážkou a projevující se horiz. nebo vert. zhuštěním proudnic. Nejpříznivější podmínky pro orografickou konfluenci jsou v horských průsmycích na návětří hor, v oblastech vtékání proudění do horských údolí a za orografickou překážkou obtékanou studeným vzduchem. Viz též efekt nálevkový, difluence orografická.

cyklogeneze probíhající na závětrné straně horské překážky. Nejpříznivější podmínky pro orografickou cyklogenezi vytvářejí při převládajícím zonálním proudění více méně meridionálně orientovaná pohoří, jako jsou Skalnaté hory, Apalačské pohoří, Skandinávské pohoří a pohoří vých. Asie, avšak i Alpy, méně Pyreneje, Karpaty a Kavkaz. Viz též brázda nizkého tlaku vzduchu dynamická.

změna atmosférické fronty při jejím postupu přes orografickou překážku v důsledku rozdílného zpomalení postupu fronty v jejích různých úsecích. Deformuje se frontální čára a mění se i sklon frontální plochy, což se projevuje i v průběhu některých meteorologických prvků. Viz též sekluze.

syn. deprese závětrná – v meteorologii a klimatologii se tímto termínem označuje tlaková deprese, která vzniká při proudění přes horskou překážku v závětří této překážky. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.

syn. difluence topografická – difluence vyvolaná orografickou překážkou a projevující se v určitém směru zředěním proudnic. Dochází k ní např. při přetékání vzduchu přes hory v jejich závětří, za horskými průsmyky nebo za zúženými údolími orientovanými přibližně ve směru proudění. Lze se s ní setkat i při horizontálním obtékání typicky studeného vzduchu kolem horského masivu v případě stabilního teplotního zvrstvení atmosféry, a to zejména v náběhové oblasti proudění na překážku, zatímco v závětrném prostoru se v tomto případě projevuje spíše orografická konfluence.

viz fén.

syn. mlha svahová.

zvláštní tvar izobar zakreslených na mapách v oblastech výrazných horských překážek. Protože horská pásma brzdí postup tlakových útvarů a vzduchových hmot a oddělují teplé a studené vzduchové hmoty, bývají často po obou stranách pohoří dosti rozdílné hodnoty tlaku vzduchu. Tento efekt mohou zvětšovati různé teploty vzduchu používané při redukci tlaku vzduchu. Orografické izobary se na synoptických mapách někdy zakreslují jako vlnovkové čáry.

1. okluzní proces probíhající při postupu studené fronty přes orografickou překážku, jestliže vrstva studeného vzduchu má menší tloušťku než je výška této překážky a vzduch ji obtéká z obou stran. Za překážkou obě části původně souvislé studené fronty vytlačují teplejší vzduch vzhůru. Vytváří se oblačnost a mohou vypadávat srážky. Orografické okluze se vyskytují především za zonálně orientovanými pohořími, v Evropě za Alpami a Kavkazem, ale i za Skandinávskými horami. A. V. Kunic (1952) v této souvislosti používá termín orografická okluzní fronta;
2. okluzní proces urychlený v důsledku zpomalení postupu teplé fronty na návětrné straně pohoří. Viz též sekluze.

srážky vytvořené nebo zesílené v důsledku procesů orografického zesílení srážek. Orografické srážky mají často charakter trvalých srážek, ovlivněných výstupnými pohyby vzduchu při přetékání horské překážky a případně ještě zesílených nálevkovým efektem. Takové srážky se vyskytují nejen na horách, nýbrž i v jejich návětří. K orografickým srážkám dále řadíme konvektivní srážky podmíněné orografií, které mohou vznikat nebo se šířit i v závětří hor. Prostorové rozdělení orografických srážek tak podmiňuje klimatické poměry hor i přilehlých oblastí. Viz též oblak orografický.

zvýšení srážkových úhrnů popř. četnosti srážkových událostí vlivem orografie zejména v horských oblastech. Obecný význam pojmu zahrnuje souhrnné působení procesů, které jsou vázány na konkrétní tvar reliéfu a které mohou zesílit konvektivní srážky i stratiformní srážky v horském terénu ve srovnání s rovinným povrchem. Hlavním důvodem vzniku orografických srážek jsou vynucené výstupné pohyby vzduchu při přetékání horských hřebenů, popř. v důsledku konvergence proudění, dále pak letní prohřívání horských svahů při jejich vhodné expozici vzhledem ke slunečnímu záření. Jednotlivé procesy se přitom mohou kombinovat. Při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry v natékajícím proudění probíhá vývoj srážek v oblasti horského hřebene v souvislosti se vznikem orografického fénu.  V případě podmíněně instabilního teplotního zvrstvení atmosféry se jedná o vývoj srážkových konvektivních oblaků, kdy vynucené výstupné pohyby a prohřívání vzduchu od horských svahů zajišťují potřebný počáteční impulz pro vývoj srážkové konvekce. Může také dojít k zesílení slabých srážek, které vypadávají z výšší vrstvy oblačnosti a propadávájí orografickými oblaky (tzv. mechanizmus seeder-feeder). Někdy se v odborné literatuře pod pojmem orografické zesílení srážek rozumí pouze tento proces. V České republice se orografické zesílení srážek projevuje především v pohraničních horských oblastech, kde zaznamenáváme zvýšené roční, měsíční i denní srážkové úhrny ve srovnání s rovinnými oblastmi ve vnitrozemí. Přesně modelově vystihnout lokální procesy, které vyvolávají orografické zesílení srážek, je obtížné a jde stále o předmět výzkumu.

dolní sněžná čára rozšíření sněžných polí (sněžníků) po celý rok. Její poloha závisí především na orografických poměrech, protože sněžníky se vytvářejí ve sníženinách zemského povrchu a v zastíněných částech horských svahů. Orografická sněžná čára leží níže než klimatická sněžná čára, výškový rozdíl může být i několik set metrů.

bouřka spojená s orografickým zesílením konvekce, zejména termické konvekce nad osluněnými svahy. Vývoj konvektivní oblačnosti a vznik orografické bouřky je dále podporován orograficky podmíněným vynuceným výstupným prouděním na návětrné straně hor. Orografické bouřky řadíme mezi bouřky uvnitř vzduchové hmoty.

viz turbulence mechanická.

málo používané společné označení pro orograficky podmíněné druhy místního větru, tedy pro padavý vítr, svahový vítr a horský a údolní vítr.

reliéf zemského povrchu, případně soubor jeho konvexních tvarů (elevací). Popisuje se pomocí nadmořské výšky uzlových bodů, přičemž limitujícím faktorem pro popis tvarů reliéfu je horizontální rozlišení zvoleného modelu reliéfu. Orografie je významným klimatotvorným faktorem, který se uplatňuje ve všech kategoriích, rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu. Z met. hlediska je orografie geometrickou vlastností aktivního povrchu, která podmiňuje regionální a místní zvláštnosti počasí a klimatu, což má v případě členitého reliéfu podstatný vliv mj. na proces numerické předpovědi počasí. Viz též meteorologie horská, klima horské.

syn. mód proměnlivosti – v klimatologii neperiodické nebo periodické posuny polohy a/nebo kolísání intenzity akčních center atmosféry, často spojené s výkyvy jiných vlastností klimatického systému (především teploty povrchu moře). Mají za následek výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry a tím i kolísání klimatu dané oblasti. Prostřednictvím dálkových vazeb se vlivy oscilací přenášejí i do jiných regionů, takže mohou mít vliv i na globální klima. Různé oscilace se navzájem liší rychlostí střídání svých opačných fází, a to od desítek roků (atlantická multidekádní oscilace, pacifická dekádní oscilace) přes jednotky roků (ENSO, indickooceánský dipól) až po desítky dnů (Maddenova–Julianova oscilace); v případě arktické a s ní spojené severoatlantické oscilace dochází k výkyvům v různých časových měřítcích. Kromě troposféry mohou oscilace probíhat i ve vyšších vrstvách atmosféry, jako např. kvazidvouletá oscilace).

přístroj pro měření osmotického tlaku.

místní název pro teplý již. nebo jv. vítr na pobřeží Bulharska, který je považován za předzvěst špatného počasí.

náhlý a plošně rozsáhlý přísun vzduchové hmoty do oblasti značně vzdálené od ohniska jejího vzniku. Podle toho, zda jde o studenou nebo teplou vzduchovou hmotu, rozlišují se vpády studeného vzduchu a vpády teplého vzduchu.

rychlý a plošně rozsáhlý příliv studené vzduchové hmoty do oblasti značně vzdálené od místa jejího utváření neboli od ohniska jejího vzniku. Dochází k němu v týlu cyklon a na zadní straně brázd nízkého tlaku vzduchu anebo na přední straně anticyklon. Studené vpády, které vyvolávají největší a nejprudší advekční ochlazování, jsou podmíněny výskytem velkých mezišířkových gradientů teploty a rychlým vystřídáním hlavních geogr. typů vzduchových hmot. Ve stř. Evropě tomu tak bývá většinou tehdy, když tropický vzduch je při intenzivní mezišířkové výměně vzduchu vystřídán vzduchem arktickým, což vede ke vzniku velkých záporných anomálií. Intenzita a plošný dosah vpádu studeného vzduchu závisí dále na tloušťce vrstvy proudícího studeného vzduchu a na orografických poměrech, zejméjna na výšce a orientaci horských hřebenů. Vpády studeného vzduchu mívají značné důsledky hospodářské, a to zvláště na jaře, kdy v některých rocích způsobují rozsáhlé škody v zemědělství při poklesech teploty vzduchu pod bod mrazu. Někdy bývají označovány jako návraty zimy. Mohou být nebezpečné i v zimním období, kdy podstatně ovlivňují dopravu, těžbu, energetiku apod. Viz též vlna studená.

intenzivní příliv teplého vzduchu podmiňující nad rozsáhlými oblastmi rychlé a výrazné oteplení a vícedenní trvání nadnormálních teplot. Ve stř. Evropě při vpádu teplého vzduchu proniká nejčastěji tropický vzduch do nitra pevniny, a to většinou z již. kvadrantu. V zimním období bývá tento vpád provázen převážně sychravým, v teplém pololetí suchým počasím. Vpády teplého vzduchu nejčastěji nastávají na přední straně hlubokých brázd nízkého tlaku vzduchu a cyklon nad záp. Evropou a na zadní straně anticyklon nad jv. a vých. Evropou. Při vpádech od jihu, např. scirocca, se někdy dostává nad stř. Evropu i pouštní prach, který zbarvuje padající srážky i sněhovou pokrývku. Viz též vlna teplá, oteplování advekční.

vnější část atmosféry Země s horní hranicí kolem 20 000 až 35 000 km, plynule přecházející do meziplanetárního prostoru. V této oblasti je elektronová hustota nízká a nacházejí se zde převážně volné atomy vodíku a hélia. Působení gravitace je slabé, což má za následek, že částice mohou unikat do okolního volného prostoru. Dolní hranici exosféry kladou různí autoři do odlišných výšek v rozmezí zhruba 500 až 700 km nad zemským povrchem.

teoretická kulová plocha obepínající vesmírné těleso v takové výšce, kde již z daného hlediska nemusíme uvažovat vliv jeho atmosféry. Vzhledem k tomu, že atmosféra Země plynule přechází do meziplanetárního prostoru, není určení její horní hranice jednoznačné. Můžeme ji umístit do výšky cca 30.000 km, kde se ztrácejí poslední volné atomy vodíku, jejichž pohyb je ještě ovlivňován rotací zemského tělesa. Pro účely různých oborů ji však uvažujeme podstatně níže. Např. v aktinometrii zpravidla znamená hladinu (výšku), nad níž z energetického hlediska lze zanedbat vliv ovzduší na sluneční záření, např. při určování solární konstanty, z hlediska vlivu na rozptyl a absorpci záření apod. Tyto podmínky bývají v dostatečné míře splněny již v mezosféře a nad ní.

[gast fronta] – atmosférické rozhraní na čele studeného vzduchu vytékajícího z konvektivní bouře. Jeho zdrojem je sestupný proud, který se po dosažení zemského povrchu roztéká do stran a proniká pod okolní teplejší vzduch. Vert. mohutnost rozlévajícího se studeného vzduchu bývá řádově stovky metrů až jednotky kilometrů. U zemského povrchu je brzděn, takže přední strana rychle se pohybující gust fronty mívá tvar nosu.
Pro přechod gust fronty jsou typické prudké změny rychlosti a směru větru, tlaku a teploty vzduchu; na záznamu tlaku vzduchu se při přechodu gust fronty vytváří charakteristický bouřkový nos. Na čele gust fronty vzniká často arcus. V případě dostatečné mohutnosti této zvláštnosti oblaku nebo vytvoření čáry instability může být gust fronta detekovatelná meteorologickými radary a družicemi. Gust fronta se může od mateřské bouře šířit do vzdálenosti až stovky km a po celou dobu života může iniciovat vznik nové konvektivní oblačnosti. Krátkodobé zvýšení rychlosti větru při přechodu gust fronty přes místo pozorování bývá označováno též jako húlava. Viz též pseudofronta.

viz oblačnost.

charakteristický den, v němž prům. oblačnost byla větší než 8 desetin, případně relativní trvání slunečního svitu bylo menší než 0,2. Viz též den jasný, den oblačný.

průměry používané při postupném vyrovnávání časové řady o n členech. První hodnota vyrovnané řady se vypočítá jako průměr z prvníchm po sobě následujících hodnot časové řady; další členy vyrovnané řady se vypočítají postupně obdobným způsobem s posunem o jeden člen. Vyrovnaná řada má pak (n – m + 1) členů p. k. K vyrovnání (shlazení) časových řad v klimatologii se používá zprav. vážených aritmetických průměrů s cílem eliminovat krátkodobé, často náhodné kolísání hodnot met. prvků v těchto řadách.

velmi vzácný a literárně ojediněle zmiňovaný jev, kdy vlnové proudění za překážkou tvořenou zpravidla horským hřebenem působí jako nová překážka, která vytváří další (shora překrývající) systém vlnového proudění ve vyšších atmosférických hladinách, v nichž se vyskytuje silné proudění s výrazným vertikálním střihem větru. Uvedený český název je pokusem zavést nový český termín na základě překladu z angličtiny.

(ang. overshooting top) – část horní hranice oblačnosti konvektivních bouří vyskytující se nad aktivní částí (jádrem) cumulonimbu, kde je projevem vrcholících výstupných konvektivních proudů bouře. Přestřelující vrcholy mají podobu vertikálního vzedmutí horní hranice oblačnosti, zpravidla připomínají „bubliny“, které prorůstají kovadlinou bouře. Lze je pozorovat jak díky stínům vrženým na okolní nižší oblačnost bouře, tak zpravidla díky výrazně nižší teplotě, než jaká se vyskytuje v jejich bezprostředním okolí. Přestřelující vrcholy prorůstají horní rovnovážnou hladinou oblačnosti Cb až o 2 až 3 km, horizontální rozměr je od několika km do cca 15 až 20 km. Jejich teplota může dosáhnout hodnot o 20 až 30 K nižších, než činí teplota tropopauzy, doba života se pohybuje od několika minut do několika desítek minut. V družicové meteorologii se využívají k detekci aktivních jader konv. bouří.

studený oceánský proud, který směřuje od východního pobřeží Kamčatky podél Kurilských ostrovů k jihozápadu. Především na jaře a v létě zde snižuje teplotu vzduchu, čímž znesnadňuje růst stromů. Východně od Japonska se střetává s teplým proudem Kurošio, přičemž dochází ke vzniku husté mořské mlhy.

(O₃) – za normálních podmínek chemicky vysoce nestabilní chemická látka, tvořená tříatomovými molekulami kyslíku. Tento plyn tvoří přirozenou složku atmosféry Země, nicméně jeho množství je relativně nepatrné; pokud by byl koncentrován na normální tlak vzduchu 1 013,25 hPa při teplotě 0 °C, vytvářel by vrstvičku o tloušťce 1,5 až 4,5 mm. Z celkového obsahu ozonu v atmosféře se rozhodující část (80–90 %) nachází v ozonové vrstvě ve stratosféře s maximem koncentrace ve výšce cca 20–30 km. Proces vzniku a zániku stratosférického ozonu popisuje tzv. Chapmanův cyklus.
Nejvíce ozonu vzniká ve vyšších hladinách tropické stratosféry v důsledku fotodisociace molekulárního kyslíku ultrafialovým zářením. Výsledkem této fotodisociace je excitovaný atomární kyslík, jenž posléze ve specifickém procesu srážek s nedisociovanými molekulami O₂ vytváří molekuly ozonu O₃. Z vyšších hladin tropické stratosféry je pak ozon Brewerovou–Dobsonovou cirkulací transportován do poněkud nižších stratosférických hladin vyšších zeměpisných šířek. Určité množství ozonu vzniká i v troposféře složitými chemickými reakcemi z přírodních i antropogenních plynů. Část troposférického ozonu vyskytující se v přízemní vrstvě atmosféry je označována jako přízemní ozon.
Ozon intenzívně pohlcuje ultrafialové sluneční záření hlavně v oblasti vlnových délek λ = 0,22 μm až 0,36 μm. Ozon má niméně absorpční pásy i v dalších oblastech slunečního spektra, které jsou však méně významné. Pohlcuje i část záření zemského povrchu, takže patří mezi skleníkové plyny. Prostorové změny koncentrace ozonu závisí nejen na vrstvě jeho vzniku, ale i na jeho přenosu advekčními a konv. pohyby ve stratosféře. Viz též měření ozonu.

látky uvolňované do atmosféry Země v důsledku lidské činnosti, které pronikají až do spodní stratosféry. Zde se pod vlivem ultrafialového záření (UV-C) rozkládají a vzniklé radikály následně rozkládají molekuly ozonu. Seznam látek poškozujících ozonovou vrstvu a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby stanovil Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu, který navázal na Vídeňskou konvenci na ochranu ozonové vrstvy. Mezi nejdůležitější látky poškozující ozonovou vrstvu patří chlorfluorované uhlovodíky CFC neboli tvrdé freony a obdobné látky obsahující i brom zvané halony. Z jednotlivých látek možno jako příklady uvést tetrachlormetan, metylchloroform, metylbromid, formaldehyd apod. Ve srovnání s tvrdými freony jsou pro ozonovou vrstvu poněkud menším nebezpečím neúplně halogenované uhlovodíky – hydrochlorfluorovodíky HCFC neboli měkké freony, a to pro svoji menší stálost během vertikálního transportu v atmosféře až do ozonové vrstvy. Látky typu HCFC jsou postupně nahrazovány látkami typu HFC (hydrofluorouhlovodíky), které vzhledem k absenci atomu chloru nepoškozují ozonovou vrstvu, většinou jsou to však silné skleníkové plyny. Jejich postupná náhrada je předmětem dodatku Montrealského protokolu z Kigali (2016).
V 60. a 70. letech minulého století, kdy se (z dnešního pohledu mylně) předpokládal brzký masový přesun mezikontinentální letecké dopravy do výšek kolem 20 km, se intenzivně zvažovalo též ohrožení ozonové vrstvy emisemi oxidů dusíku z leteckých motorů.

ukazatel používaný v Evropě k hodnocení potenciálního rizika ze zvýšených koncentrací přízemního ozonu pro vegetaci ekosystémy. Pomocí expozičního indexu je českou legislativou stanoven i imisní limit pro ochranu vegetace.

označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km²;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).

syn. ozonosféra – vrstva atmosféry Země, rozprostírající se přibližně ve výškách 10 až 50 km, v níž se nachází převážná většina atmosférického ozonu. Ve středních zeměpisných šířkách je maximum koncentrace ozonu obvykle ve výškách 20 až 25 km. Výška a tloušťka ozonové vrstvy, hladina max. koncentrace a celkové množství O₃ se mění v závislosti na roč. době, zeměp. šířce a v menší míře i na sluneční aktivitě. V ozonové vrstvě je absorbováno fyziologicky škodlivé ultrafialové záření. Závažný problém, kterému je dlouhodobě věnována celosvětová pozornost, představuje ohrožování ozonové vrstvy antropogenními emisemi látek poškozujících ozonovou vrstvu, jež mj. vedlo ke vzniku ozonové díry. Viz též Vídeňská konvence na ochranu ozonové vrstvy, Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.

určení množství ozonu v určitém bodě, vrstvě nebo hladině atmosféry. Nejčastěji se jedná o měření koncentrace ozonu v přízemní vrstvě atmosféry (parametr znečištění ovzduší), měření celkového množství ozonu v jednotkovém sloupci atmosféry (tloušťka ozonové vrstvy) nebo měření vertikálního profilu koncentrace ozonu (profil ozonové vrstvy). Celkový obsah ozonu v atmosféře se většinou měří Dobsonovým nebo Brewerovým spektrofotometrem a vyjadřuje se v Dobsonových jednotkách. Vert. rozložení ozonu v atmosféře se měří především pomocí balonových elektrochemických ozonových sond a ozonovými lidary. Kromě toho se k monitorování ozonu v atmosféře používají i družicová měření ozonu.

časově rychle vznikající, avšak prostorově omezená zeslabení ozonové vrstvy s rozsahem 10⁵ – 10⁶ km², která byla objevena až pomocí družicových měření. Tyto útvary jsou ryze dynamického původu a mění svoji polohu v závislosti na cirkulačních podmínkách spodní stratosféry a horní troposféry. Nejčastěji se vytvářejí ve středních zeměpisných šířkách a častěji na severní polokouli. Doba jejich životnosti je několik dnů. Četnost výskytu může ovlivnit charakter dlouhodobého vývoje stavu ozonové vrstvy nad zvolenou oblastí.

syn. sonda ozonová.

elektrochemický analyzátor obsahu ozonu v nasávaném vzorku vzduchu, spojený převodníkem s radiosondou. Ozonová sonda se používá k balonovým měřením vert. rozložení koncentrace ozonu v zemské atmosféře do výšek cca 30 km. V ČR se používají ozonové sondy typu ECC (Electro Chemical Cell) založené na principu chem. reakce ozonu s vodním roztokem jodidu draselného. Elektrochemický proces (elektrolýza), který při reakci vzniká, vytváří el. proud úměrný koncentraci jódu, a tím i ozonu ve vrstvě, kterou ozonová sonda prolétává. Na základě informací z ozonové sondy, které jsou vysílačem radiosondy předávány na radiosondážní stanici, se konstruují vertikální profily koncentrace ozonu. Viz též sondáž ovzduší ozonometrická.

elektrochemický analyzátor obsahu ozonu v nasávaném vzorku vzduchu, spojený převodníkem s radiosondou. Ozonová sonda se používá k balonovým měřením vert. rozložení koncentrace ozonu v zemské atmosféře do výšek cca 30 km. V ČR se používají ozonové sondy typu ECC (Electro Chemical Cell) založené na principu chem. reakce ozonu s vodním roztokem jodidu draselného. Elektrochemický proces (elektrolýza), který při reakci vzniká, vytváří el. proud úměrný koncentraci jódu, a tím i ozonu ve vrstvě, kterou ozonová sonda prolétává. Na základě informací z ozonové sondy, které jsou vysílačem radiosondy předávány na radiosondážní stanici, se konstruují vertikální profily koncentrace ozonu. Viz též sondáž ovzduší ozonometrická.

sondáž ovzduší, při níž se zjišťuje koncentrace ozonu. Provádí se většinou pomocí elektrochemických ozonových sond, které umožňují popsat vertikální profil koncentrace ozonu v atmosféře a jeho integrovanou hodnotu nad místem měření. Viz též měření ozonu.

syn. vrstva ozonová.