Výklad hesel podle písmene 'c'

(cal) [kalvus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), u něhož některé výběžky horní části oblaku začínají ztrácet kupovité obrysy, avšak nikde ještě nelze pozorovat řasnatou strukturu; výběžky mají vzhled bělavé oblačné hmoty, většinou s více méně vert. žebrováním. Vyskytuje se pouze u druhu Cb v jeho počátečním stadiu vývoje.

viz protokol výstražný všeobecný.

(Convective Available Potential Energy – konvektivní dostupná potenciální energie) – energie, kterou má adiabaticky izolovaná vzduchová částice v případě dosažení hladiny volné konvekce k dispozici při výstupu do hladiny nulového vztlaku. CAPE se udává v m².s^–2 = J.kg^–1 a je definovaná vztahem:
$CAPE[\text{J}{\text{.kg}}^{\text{<mo>-</mo>1}}]=\underset{HVK}{\overset{HNV}{\int }}B\text{d}z=\underset{HVK}{\overset{HNV}{\int }}g\frac{T^{\prime }-T}{T}\text{d}z$
kde B je vztlak, g tíhové zrychlení, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce a HNV výšku hladiny nulového vztlaku. Na termodynamickém diagramu je proto reprezentována velikostí plochy mezi křivkou teplotního zvrstvení a stavovou křivkou částice, ve vrstvě nad hladinou volné konvekce, kde na částici působí kladný vztlak.
Hodnota CAPE, stanovená pro danou křivku teplotního zvrstvení, závisí na hodnotách tlaku, teploty a vlhkosti vzduchu v počátečním bodě jejího výstupu. V met. literatuře se proto setkáváme s několika variantami výpočtu CAPE, které se liší především stanovením počátečních podmínek pro výstup vzduchové částice. V nejčastějším případě, kdy se uvažují přízemní hodnoty tlaku, teploty a teploty rosného bodu, se CAPE označuje jako SBCAPE (z angl. Surface-Based CAPE).
Modifikovaný výpočet vychází z předpokladu, že v mezní vrstvě daného vertikálního rozsahu (zpravidla 50 hPa, popř. 100 hPa) dochází k intenzivnímu vertikálnímu promíchávání vzduchu. Hodnota potenciální teploty vystupující částice se stanoví jako průměrná potenciální teplota v uvažované směšovací vrstvě. Tato varianta CAPE se označuje jako MLCAPE (z angl. Mixed-Layer CAPE). Další používaná varianta CAPE se značí zkratkou MUCAPE (z angl. Most Unstable CAPE); představuje maximální hodnotu CAPE při uvažování výstupů vzduchové částice z kterékoli hladiny ve spodní vrstvě o tlousťce např. 100 hPa. Abychom zahrnuli do výpočtu CAPE i vliv vertikálního rozsahu vrstvy s kladným vztlakem, používá se normalizovaná hodnota NCAPE v m.s^–2. Je definovaná jako CAPE dělená hodnotou vertikálního rozsahu vrstvy mezi HVK a HNV.
Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, používá se někdy k výpočtu CAPE jeho virtuální teplota, přičmež výslekdy se mohou značně lišit.
Veličina CAPE je patří mezi charakteristiky konv. prostředí; její zvýšené hodnoty signalizují pravděpodobnost vývoje silné konvekce. Je proto hojně využívaná jako prekurzor konvektivních bouří v předpovědi počasí. Viz též CIN.

(cap) [kapilátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), jehož horní část má zřetelně patrnou řasnatou, vláknitou nebo žebrovitou strukturu cirrů v podobě kovadliny, chocholu nebo obrovské více méně neuspořádané kštice. Při vývoji Cb cap se obvykle vyskytují přeháňky, přívalové deště a bouřky doprovázené často dalšími nebezpečnými jevy spojenými s konvektivními bouřemi; často je možno pozorovat srážkové pruhy virga. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu Cb.

(cas) [kastelánus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje oblak, který má ve své horní části kupovité vrcholky nebo věžičky, které se podobají cimbuří; tyto věžičky, z nichž některé mají větší výšku než šířku, spočívají na společné základně a jsou uspořádány v řadách. Tvar cas je obzvlášť patrný, pozorujeme-li oblaky z profilu. Je příznakem vertikální instability atmosféry ve vrstvě, kde se vyskytuje. Užívá se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulus a stratocumulus. Při jeho výskytu u druhů Ac a Sc v ranních hodinách je vysoká pravděpodobnost vývoje bouřek během dne.

[kataraktagenitus] – označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblak cataractagenitus se vyvíjí v blízkosti velkých vodopádů jako projev vodního spreje vyvrženého vodopádem. Je důsledkem lokálního výstupného pohybu vzduchu, který kompenzuje sestupný proud vzduchu vyvolaný padající vodou.  Označení se připojuje za označení druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti, např. cumulus cataractagenitus nebo stratus cataractagenitus.

[kauda] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jde o horizontální oblak ve tvaru ocasu (nikoliv trychtýře), který se vyskytuje ve spodních hladinách oblačné soustavy supercely. Směřuje od srážkové oblasti k wall cloudu (murus) a je k němu připojen. Základny obou oblačných zvláštností jsou obvykle ve stejné výšce. Proudění směřuje od oblasti srážek k wall cloudu se silným výstupným prouděním často pozorovaným blízko spojení zvláštností cauda a murus. Cauda je známa pod označením „tail cloud“, přičemž v české odborné terminologii nebyl ekvivalent v češtině zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny.

[kavum] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jde o označení zvolené pro jev známý jako průletová oblačná díra.

syn. měřič základny oblaků – přístroj pro měření výšky základny oblaků a množství oblačnosti v jednotlivých vrstvách, vertikální dohlednosti a koncentrace aerosolových částic v mezní vrstvě atmosféry. Pro stanovení výšky základny oblaků a množství oblačnosti se využívá část softwarové výbavy ceilometru Sky Condition Algorithm. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Ceilometr poskytuje informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Moderní ceilometry obsahuji prezentační modul, který umožňuje měřit a zobrazovat strukturu mezní vrstvy atmosféry na základě algoritmu, který určuje tloušťku směšovací vrstvy v závislosti na koncentraci částic atmosférického aerosolu. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší emisemi v závislosti na počasí, např. na větru, oblačnosti a srážkách. Viz též lidar.

v meteorologii obvykle úhrn potenciální a vnitřní energie ve vertikálním sloupci atmosféry nebo v atmosféře jako celku. Pojem v tomto smyslu zavedl M. Margules v roce 1903.

situace synoptická – rozložení vzduchových hmot, atmosférických front, cyklon, anticyklon a jiných synoptických objektů, které určují ráz počasí nad určitou velkou geogr. oblastí. Představu o celkové povětrnostní situaci získáváme pomocí synoptických map. Z praktických důvodů, částečně i pro účely předpovědi počasí, se provádí typizace povětrnostních situací. Součástí vydávaných met. předpovědí bývá zpravidla předpověď celkové povětrnostní situace, která uvádí vlastní předpověď počasí. Viz též kalendář povětrnostních situací.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (sníh, kroupy, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť, námrazové krupky, náledí, zmrazky; nikoliv však ledovka na zemi). Pokrývá-li celková sněhová pokrývka v daném termínu méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice, jedná se o nesouvislou sněhovou pokrývku. Je-li půda na pozemku stanice a jejím reprezentativním okolí pokryta alespoň z poloviny sněhovou pokrývkou, jedná se o souvislou sněhovou pokrývku, u které se měří výška celkové sněhové pokrývky s přesností na celé cm. Je-li výška souvislé sněhové pokrývky menší než 0,5 cm, hovoříme o sněhovém poprašku. Viz též měření sněhové pokrývky.

vert. vzdálenost mezi povrchem sněhové pokrývky a povrchem půdy na stanoveném místě, naměřená v termínu pozorování. Měří se v klimatologickém termínu 7 h, na synoptických stanicích ještě také v termínech 06 a 18 UTC. Viz též měření sněhové pokrývky, výška sněhové pokrývky.

aerostatická vztlaková síla směřující proti síle zemské tíže a rovnající se rozdílu tíhy vzduchu vytlačeného balonem o objemu V a tíhy plynu, kterým je tento balon naplněn. Její velikost F vyplývá z Archimédova zákona:
$F=V\left(\rho -{\rho }_n\right)g,$
kde ρ je hustota vzduchu, ρ_n hustota plynu v balonu a g velikost tíhového zrychlení.

fotometrická veličina vyjadřující časový integrál osvětlení za určitou dobu. V meteorologii bývá obvykle uvažován osvit globálním, přímým slunečním či rozptýleným slunečním zářením.

málo používaný název pro úhrn vlastního záření Země a slunečního záření odraženého Zemí.

1. úhrnný tlak směsi plynů, který je součtem parciálních tlaků jednotlivých složek směsi;
2. součet dynamického tlaku a statického tlaku v proudících tekutinách. V meteorologii se měří jako jedna z tlakových veličin snímaných čidlem aerodyn. anemometru. Odečtením statického tlaku od celkového tlaku v převodníku anemometru lze pak získat dynamický tlak.

odb. označení pro blesk, používané při jeho fyz. výkladu. Celkový výboj blesku je tvořen jedním nebo více dílčími výboji blesku s vysokými amplitudami několika kA a souvislými proudy nízké amplitudy mezi dílčími výboji. Celkový výboj blesku zpravidla trvá od 10^–4 s do 1 s.

syn. evapotranspirace.

viz heiligenschein.

uspořádané konvekce, která se vyskytuje za vhodných podmínek v atmosféře nebo je pozorovaná při laboratorních experimentech a projevuje se pravidelnou strukturou konvektivních buněk, z nichž každá obsahuje výstupný a sestupný proud. Horiz. rozměry konv. buněk v reálné atmosféře jsou nejčastěji řádově km a jejich tvar může nabývat rozmanitých podob. Struktura oblačnosti tohoto typu, kterou lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic, se vyznačuje pravidelně uspořádanými oblaky označovanými jako uzavřené nebo otevřené cely. Konvekce tohoto druhu bývá v literatuře označována též jako Bénardova konvekce nebo Rayleighova–Bénardova konvekce. Často se vyskytují i buňky válcovitého tvaru s horiz. osou ve směru převládajícího proudění, které vytvářejí pásy výstupných a sestupných pohybů. Konv. oblaky pak tvoří řady, tzv. oblačné ulice.
Pro vznik konv. buněk je třeba, aby vertikální teplotní gradient přesahoval určitou kritickou hodnotu, která závisí na tloušťce vrstvy konvekce a na intenzitě turbulence. Vývoj buněčné konvekce a tvar buněk je významně ovlivňován rychlostí a vertikálním střihem větru.

viz stupnice teplotní Celsiova.

teplotní stupnice, která dělí teplotní interval mezi bodem mrznutí a bodem varu čisté vody při normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 100 dílů (°C). Prvému z uvedených bodů přiřazuje teplotu 0 °C, druhému 100 °C. Celsiova teplotní stupnice je pojmenována podle švédského matematika a geodeta A. Celsia, který ji navrhl v roce 1736, avšak bod mrznutí označil jako 100° a bod varu 0°. Obrácení stupnice tak, jak se používá nyní, doporučil C. Linné (1745). Je to nejužívanější teplotní stupnice. Mezi Celsiovou teplotní stupnicí a stupnicí teplotní Kelvinovou platí vztah $T\left(°C\right)=T\left(K\right)–273,15.$

1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou;
2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.

ústřední článek předpovědní služby ČHMÚ s působností pro celé území ČR. Mezi jeho hlavní činnosti patří vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, vydávání výstrah na meteorologické a povodňové jevy v rámci Systému integrované výstražné služby (SIVS), zabezpečení Smogového varovného a regulačního systému (SVRS), poskytování operativních informací orgánům státní správy, Hasičskému záchrannému sboru, Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost, komerčním a dalším odběratelům a uživatelům.

viz počítač blesků.

dříve používaný termín pro kalibraci meteorologických přístrojů.

(Convective Inhibition – inhibice /zabraňování, brzdění/ konvekce) – energie, kterou je nutné vynaložit při adiabatickém výstupu vzduchové částice z přízemní hladiny z₀ do hladiny volné konvekce. Na termodynamickém diagramu je to oblast mezi stavovou křivkou a křivkou zvrstvení, kde je vystupující částice chladnější než okolí. Jako kladnou veličinu ji definujeme vztahem:
$CIN[\text{J}{\text{.kg}}^{\text{<mo>-</mo>1}}]=-\underset{z_0}{\overset{HVK}{\int }}B\text{d}z=-\underset{z_0}{\overset{HVK}{\int }}g\frac{T^{\prime }-T}{T}\text{d}z,$
kde B je vztlak, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce. Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, uvádí se v literatuře někdy definice CIN pomocí virtuální teploty. V tom případě se pak ve vzorci pro výpočet hodnoty CIN nahradí teplota T virtuální teplotou T_v. Viz též CAPE.

1. ve fyzice a v dynamické meteorologii hodnota křivkového integrálu $C=\int vdr$ přes danou uzavřenou křivku v atmosféře. Symbol v značí rychlost proudění a dr je infinitezimální vektor tečný k uvažované křivce orientované proti pohybu hodinových ručiček. Rozlišujeme absolutní a relativní cirkulaci podle toho, je-li rychlost proudění v udána vzhledem k absolutní nebo relativní souřadnicové soustavě. Mezi absolutní cirkulací C_a a relativní cirkulací C_r platí vztah daný rovnicí C_a = C_r + 2ΩS_e, kde Ω značí úhlovou rychlost zemské rotace a S_e je plocha průmětu plošného elementu vymezeného zmíněnou uzavřenou cirkulační křivkou do roviny zemského rovníku. Cirkulace má úzkou souvislost s vorticitou, neboť hodnota cirkulace příslušná uzavřené křivce a vydělená plochou vymezenou touto křivkou je rovna průměrné hodnotě složky vorticity kolmé ke zmíněné ploše.
2. obecně setrvalý pohyb tekutiny ve víceméně uzavřeném okruhu, popř. soubor všech nebo vybraných pohybů tekutiny v uzavřeném systému, viz cirkulace atmosférická, cirkulace oceánská.

viz cirkulace buňková.

v meteorologické literatuře zpravidla souhrnné označení pro teorém absolutní cirkulace, Bjerknesův cirkulační teorém a Kelvinův cirkulační teorém.

klimatotvorný faktor podmíněný charakteristickou atmosférickou cirkulací, která působí na další klimatické prvky. Tuto skupinu faktorů můžeme řadit mezi geografické klimatotvorné faktory, přičemž měřítko jejich působení v rámci kategorizace klimatu závisí na měřítku příslušné atmosférické cirkulace. Makroklima velkých územních celků je určováno všeobecnou cirkulací atmosféry, naopak mezoklima a míkroklima může být významně ovlivňováno místní cirkulací. Cirkulační klimatotvorné faktory se mohou uplatňovat jen v určité sezoně, v případě faktorů menšího měřítka jen v některé denní době, přičemž ovlivňují např. výskyt mlh, inverze teploty vzduchu, denní chod oblačnosti a srážek apod.
 

zast. označení pro globální klimatický model.

dříve často používané označení atmosférické cirkulace s definovanými vlastnostmi nad vymezenou oblastí. Cirkulační typ vystihuje podstatné rysy makrosynoptických procesů, jako polohu řídících tlakových útvarů, polohu frontální zóny apod. V. A. Vangengejm rozlišil v oblasti sev. Atlantiku a Eurasie 3 základní cirkulační typy:
a) západní (W), charakterizovaný záp. přenosem v troposféře;
b) východní (E), charakterizovaný vých. přenosem v troposféře nebo vývojem stacionární anticyklony nad pevninou;
c) meridionální (C), charakterizovaný silným přenosem vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. š. v důsledku meridionální cirkulace.
Typizace povětrnostních situací Evropy uvádí pro stř. Evropu 3 typy podle polohy subtropické azorské anticyklony:
a) převážně zonální cirkulace (z), při níž je subtropická anticyklona v normální poloze;
b) smíšená cirkulace (g) se subtropickou výší posunutou sev. nebo sz. až k 50° s. š.;
c) převážně meridionální cirkulace (m), kdy uzavírající anticyklona leží přibližně mezi 50 až 70° s. š. (blokující anticyklona).
Viz též cirkulace zonální.

málo používaný termín pro úhrn záření dopadajícího na kulový povrch čidla přístroje, např. lucimetru.

v meteorologii synoptická nebo klimatologická mapa sev. nebo již. polokoule, popř. jejich částí se zeměp. pólem obvykle ve středu mapy. Znázorňuje buď plošné rozdělení jednoho nebo více meteorologických prvků v určitém časovém termínu (mapa cirkumpolární synoptická), nebo průměry či úhrny met. prvků za určité časové období (mapa cirkumpolární klimatologická). Geometrickým podkladem map cirkumpolárních bývá Lambertova azimutální plochojevná projekce. V meteorologii mají mapy cirkumpolární v klasické papírové podobě nejčastěji měřítko 1:60 mil. nebo 1:70 mil., v současné době ale bývají standardní součástí výstupů numerických předpovědních modelů zobrazovaných pomocí prostředků výpočetní techniky. Využívají se především pro střednědobé předpovědi počasí.

syn. vír polární – největší atmosférický vír v systému všeobecné cirkulace atmosféry. Tvoří ho převážně západní proudění kolem geografických pólů ve středních a vysokých zeměpisných šířkách, a to ve vyšších vrstvách troposféry a ve stratosféře. Ve vyšší troposféře hovoříme o troposférickém cirkumpolárním víru, který se zde projevuje uzavřenými,  cyklonálně zakřivenými absolutními izohypsami, neboť je vyplněn studeným vzduchem. Jeho okraj přitom leží v jádru oblasti nejsilnějších západních větrů, tedy mezi 40. a 60. stupněm zeměpisné šířky. Troposférický cirkumpolární vír existuje celoročně; nejsilnější je v zimě, kdy je v jeho jádru nejstudenější vzduch. Stratosférický cirkumpolární vír sahá od horního okraje tropopauzy do vyšších hladin stratosféry, přičemž jeho intenzita i horizontální rozsah roste s výškou; v horních hladinách stratosféry leží maxima jeho rychlosti kolem 50. stupně zem. šířky. Na rozdíl od troposférického cirkumpolárního víru existuje střídavě vždy na jedné polokouli. Vytváří se na podzim příslušné polokoule, trvá do jara, obvykle na přelomu jara a léta zaniká. Viz též oteplení stratosférické.

velmi intenzivní rozptýlené sluneční záření, vycházející z oblasti kolem viditelného slunečního disku, které sahá do vzdálenosti několika úhlových stupňů od něho a jež nazýváme sluneční aureola. Velikost a jas této oblasti roste se zakalením atmosféry. Cirkumsolární záření působí nepřesnosti v měření přímého slunečního záření, a to zejména při větším zakalení atmosféry nebo za výskytu oblaků vysokého patra.

halový jev v podobě části kružnice na obloze, který je směřuje rovnoběžné s ideálním obzorem. Jeho okraj bližší ke Slunci bývá červený, opačný okraj fialový. Rozlišujeme oblouk cirkumzenitální horní a oblouk cirkumzenitální dolní. První z nich se objevuje pouze při úhlových výškách Slunce nad obzorem menších než 32° a přibližuje se shora k velkému halu v jeho nejvyšším bodě. Může se však vyskytnout i tehdy, není-li velké halo patrné. Oblouk cirkumzenitální dolní je vzácným jevem a vyskytuje se pouze při výškách Slunce nad obzorem větších než 58° a někdy bývá označován též jako cirkumhorizontální oblouk. Přibližuje se zdola k velkému halu v jeho nejnižším bodě. Oblouk cirkumzenitální vzniká lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků s hlavní osou ve vert. poloze, jestliže paprsek vstupuje do krystalku podstavou a vystupuje pláštěm nebo naopak. Mimo zde uvedené rozsahy výšek Slunce nad obzorem brání vzniku cirkumzenitálního oblouku totální odraz paprsků uvnitř ledových krystalků. Cirkumzenitální oblouk patří k fotometeorům.

viz cirrocumulus.

viz cirrostratus.

(Cc) [cirokumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Cc je charakterizován jako tenké, menší nebo větší skupiny nebo vrstvy bílých oblaků bez vlastního stínu, složené z velmi malých oblačných částí v podobě zrnek nebo vlnek apod. Jednotlivé části mohou být buď navzájem odděleny nebo mohou spolu souviset a jsou více méně pravidelně uspořádány. Zdánlivá velikost jednotlivých částí zpravidla nepřesahuje 1° prostorového úhlu. Cc patří mezi nesrážkové oblaky vysokého patra. Je oblakem ledovým, někdy však může obsahovat i kapky přechlazené vody, které rychle mrznou. Vzniká následkem vlnových a konv. pohybů v horní troposféře. Cc lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako undulatus a lacunosus. Mohou se u něj vyskytovat zvláštnosti virga a mamma.

(Cs)  [cirostratus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako průsvitný bělavý oblačný závoj vláknitého nebo hladkého vzhledu, který úplně, nebo částečně zakrývá oblohu a dává vznik halovým jevům. Cs je nesrážkový ledový oblak vysokého patra. Vyskytuje se jako typická součást oblačných systémů atmosférických front. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Cs lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus či nebulosus nebo floccus a podle odrůdy jako duplicatus a undulatus. U Cs se neklasifikují žádné zvláštnosti ani průvodní oblaky.

(Ci) [cirus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ci je definován jako vzájemně oddělené oblaky v podobě bílých jemných vláken, bílých plošek nebo úzkých pruhů. Má vláknitý vzhled a často hedvábný lesk. Ci patří mezi oblaky vysokého patra, je oblakem ledovým, nevypadávají z něho srážky a jeho výskyt na obloze bývá často příznakem blízkosti atmosférické fronty. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Vyskytuje se však i v oblastech vysokého tlaku vzduchu. Ci lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus, uncinus, spissatus, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako intortus, radiatus, vertebratus a duplicatus. Průvodním jevem Ci může být zvláštnost oblaku mamma.

syn. teplo pocitové – méně vhodné syn. pro teplo zjevné.

syn. teplo cítěné – nevhodné syn. pro teplo zjevné.

klima přetvářené lidskou společností, a to zvláště v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje klima tím, že mění některé geografické klimatotvorné faktory, především aktivní povrch, při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vodních děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. Viz též faktory klimatotvorné antropogenní.

syn. rovnice stavová.

někdy používané označení pro stavovou rovnici ideálního plynu.

diferenciální rovnice, která vyjadřuje změnu tlaku E s teplotou T ve stavu rovnováhy mezi dvěma fázemi dané látky. Obecně ji lze vyjádřit ve tvaru: $\frac{dE}{dT}=\frac{L_{kj}}{T({\alpha }_j-{\alpha }_k)},L_{kj}=-L_{jk},k\ne j,$
kde k, j postupně probíhá w, i, v, přičemž w značí kapalnou, i pevnou a v plynnou fázi, L_kj představuje latentní teplo pro přechod z fáze k do fáze j a α značí měrný objem příslušné fáze. V meteorologii se jedná o vyjádření závislosti tlaku nasycené vodní páry na teplotě T v K. Obvykle se udává jako diferenciální vyjádření teplotní závislosti tlaku nasycení nad rovinným vodním povrchem ve tvaru
$\frac{d{e}_s}{dT}=\frac{e_s{L}_{wv}}{R_v{T}^2},$
kde e_s je tlak vodní páry nasycené nad rovinným vodním povrchem, R_v značí měrnou plynovou konstantu vodní páry a L_wv latentní teplo výparu, které závisí na teplotě. Tento vztah lze užít i pro přechlazenou vodu. Pro vyjádření závislosti tlaku vodní páry nasycené nad rovnou hladinou ledu je třeba nahradit latentní teplo výparu latentním teplem sublimace. Clausiova–Clapeyronova rovnice je jedním ze základních vztahů termodynamiky atmosféry a v literatuře najdeme několik typů jejího řešení v závislosti na tom, jakou míru zjednodušení při řešení akceptujeme. Viz též Magnusův vzorec.

viz zpráva o měsíčních údajích z pozemní stanice (CLIMAT).

(con) [kongestus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako kupovitý oblak značného vert. rozsahu se silně vyvinutými výběžky; při pohledu z boku mívá podobu květáku. Užívá se u druhu oblaků Cu. Viz též humilis, mediocris.

viz index kontinentality.

program Evropské komise, dříve označovaný jako GMES (Global Monitoring for Environment and Security), zaměřený na získávání údajů o životním prostředí (včetně atmosféry a oceánů), především pomocí metod dálkového průzkumu Země. Program vychází z úzké spolupráce s ESA, v oblasti družicových meteorologických měření probíhá spolupráce s organizací EUMETSAT při vývoji a provozu některých z družic/přístrojů Sentinel.

[kordonaso] – regionální označení tropické cyklony při záp. pobřeží Mexika, popř. středoamerických států. Kdysi bylo považováno za rovnodennostní bouři, vyskytující se jen jednou za několik let kolem svátku svatého Františka z Assisi 4. října (cordonazo de San Francisco). Ve skutečnosti jsou tropické cyklony v této oblasti častější než v severním Atlantiku. Viz též hurikán.

vektor určující výsledný pohyb konvektivní bouře (multicely nebo mezosynoptického konvektivního systému) daný vektorovým součtem vektoru pohybu průměrné oblačné vrstvy a vektoru opačného k přízemnímu proudění. První sčítaný vektor udává advekční složku pohybu systému, druhý reprezentuje vznik nových konvektivních buněk na straně bouře proti směru přízemního proudění. Výsledný vektor představuje odhad směru pohybu bouře, pokud není řízena výraznou gust frontou.
V případě bouří, které jsou řízeny výraznou gust frontou, se navíc tento výsledný vektor sčítá ještě jednou s vektorem pohybu průměrné oblačné vrstvy, který tentokrát aproximuje pohyb gust fronty. Tento odhad je založen na předpokladu, že vzduch vytékající z pohybující se bouře již má nenulovou složku rychlosti ve směru proudění a propagace gust fronty je tedy v tomto směru výraznější.

veličina definovaná výrazem $2\omega \sin \phi$, kde ω je velikost úhlové rychlosti zemské rotace a φ z. š., vyjadřovaná na sev. polokouli úhly v intervalu (0, 90°) a na již. polokouli v intervalu (0, –90°). Coriolisův parametr se často vyskytuje v rovnicích a vztazích používaných v meteorologii, neboť bezprostředně souvisí s působením Coriolisovy síly v zemské atmosféře. Jeho hodnota na 50° sev. zeměp. š. činí 1,2.10^–4 s^–1. Parametr je nazván podle franc. matematika a fyzika G. G. Coriolise (1792–1843).

setrvačná síla působící na tělesa pohybující se v rotující neinerciální vztažné soustavě. V meteorologii se jedná především o souřadnicové soustavy pevně spojené s rotující Zemí, a proto se Coriolisova síla nazývá též uchylující silou zemské rotace. Coriolisovu sílu c lze vyjádřit vztahem:
$c=2mv\times \Omega$
kde v je vektor rychlosti pohybu daného tělesa v soustavě rotující úhlovou rychlostí Ω a m značí hmotnost tohoto tělesa. Odtud vyplývá, že Coriolisova síla působí kolmo ke směru rychlosti v a nemá tedy za následek změny kinetické energie pohybujícího se tělesa. V aplikacích na met. problémy dosazujeme za v rychlost proudění vzduchu a Ω představuje úhlovou rychlost rotace Země. Dále se v meteorologii Coriolisova síla často vztahuje k jednotce hmotnosti vzduchu, tj. m = 1, a je pak číselně rovna Coriolisovu zrychlení. Horizontální složky Coriolisovy síly rostou pro dané horizontální proudění se zvětšující se zeměp. šířkou a uchylují ho na sev. polokouli vpravo, na již. polokouli vlevo. Naproti tomu vert. složka Coriolisovy síly dosahuje maxima na rovníku a s rostoucí zeměp. šířkou klesá k nulové hodnotě na pólech. Ve srovnání se silou zemské tíže je však vert. složka Coriolisovy síly asi o čtyři řády menší.
Coriolisova síla má zásadní význam v cirkulaci atmosféry a pro formování tlakových útvarů, neboť proudění ve volné atmosféře zhruba zachovává stav rovnováhy mezi horiz. složkami síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly. Důsledkem této skutečnosti je zákon Buys-Ballotův, podle něhož proudění ve volné atmosféře přibližně směřuje podél izohyps. Kdyby tedy nebylo Coriolisovy síly, docházelo by okamžitě k vyrovnávání horiz. tlakových rozdílů. Viz též parametr Coriolisův, rovnice pohybová, vítr geostrofický.

viz síla Coriolisova.

Znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat. Má podobnou strukturu jako kód BUFR, tj. zpráva v kódu CREX obsahuje kromě dat také jejich popis pomocí deskriptorů. Jedná se však o alfanumerický kód a komprese dat se neprovádí, a proto CREX není vhodný např. pro radiosondážní data s vysokým vert. rozlišením nebo pro družicová data.

(Cb) [kumulonimbus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako mohutný a hustý oblak velkého vert. rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, vláknitá nebo žebrovitá a téměř vždy zploštělá; tato část se často rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, avšak nemusí s Cb souviset, a srážky, někdy jen jako virga. Na vývoj Cb jsou vázány bouřky, avšak Cb může existovat, aniž bouřka vznikne.
Vert. rozsah Cb je vždy alespoň několik km, někdy může vrcholek Cb prorůst i tropopauzou. Cb je obvykle komplexem jednoduchých cel, řidčeji se skládá z cely jediné. Vzniká působením intenzivní konvekce, nejčastěji na studených frontách nebo čarách instability. Může se vyvinout i uvnitř homogenní instabilní vzduchové hmoty, často za spolupůsobení orografických faktorů. Pro el. strukturu Cb je charakteristický výskyt centra záporného náboje v dolní a kladného náboje v horní části oblaku. Kromě toho bývá pozorováno i podružné centrum kladného náboje v oblasti základny, které je však vázáno na vypadávání srážek. Cb se v letectví pokládá za nebezpečný jev, neboť se v něm vyskytují výstupné a sestupné vzdušné proudy, které dosahují rychlostí až desítky m.s^–1, intenzivní turbulence, námraza, el. výboje a kroupy často velkých rozměrů.
Cb lze dále klasifikovat podle tvaru jako calvus či capillatus. Cb nemá odrůdy, můžeme však u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, incus, mamma, arcus, tuba , murus, cauda a průvodní oblaky flumen, pannus, pileus a velum. Viz též elektřina bouřková, rozsah oblaku vertikální, průnik cumulonimbů do stratosféry, informace SIGMET, náboj bouřkového oblaku, moment dipólu bouřkového oblaku, bouře konvektivní, elektrony ubíhající.

(Cu) [kumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako osamocený oblak, obvykle hustý a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru ve tvaru kup, kupolí nebo věží. Při pohledu z boku mívá podobu květáku. Části ozářené Sluncem bývají zářivě bílé, základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná. Někdy jsou Cu roztrhané. Cu je obvykle vodním oblakem, v případě velkého vert. rozsahu (Cu con) může být v horní části oblakem smíšeným. Nejčastěji vzniká působením termické konvekce. Je většinou nesrážkovým oblakem, z vert. mohutných Cu však mohou někdy vypadávat srážky v podobě krátkých přeháněk. Cu se může za vhodných podmínek někdy dále vyvíjet v Cb. Cu lze dále klasifikovat podle tvaru jako humilis, mediocris, congestus a fractus. Může být odrůdy radiatus a můžeme u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, arcus, tuba a průvodní oblaky pannus, pileus a velum. Viz též patra oblaků, rozsah oblaku vertikální.

starší, v současnosti jen zřídka užívané označení pro tzv. průmyslový oblak.

místo v atmosféře, v němž se začíná vytvářet cyklona. Nejčastěji se nachází v mezní vrstvě atmosféry na dynamicky instabilních frontálních vlnách. V širším smyslu můžeme hovořit o cyklogenetickém bodu i za situací, kdy vzniká mělká cyklona v důsledku termické nebo orografické cyklogeneze.

vznik, popř. zesílení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování cyklony nebo k jejímu prohlubování. K cyklogenezi často dochází na přední straně výškové brázdy nebo v oblasti atmosférických front, a to především studených. Speciálním případem je orografická a termická cyklogeneze. Opakem cyklogeneze je cyklolýza. Viz též teorie cyklogeneze.

zeslabení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k vyplňování, popř. zániku cyklony, ke zmenšování horizontálního tlakového gradientu a slábnutí větru. Opakem cyklolýzy je cyklogeneze.

1. čes. název pro plně vyvinutou tropickou cyklonu v oblastech Indického oceánu a v jižní části Tichého oceánu západně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v něm dosahuje nejméně 33 m.s^–1;
2. v minulosti označení každé silné tropické cyklony bez ohledu na oblast výskytu.

syn. níže tlaková
1. základní tlakový útvar, který se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí. Střed cyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja).
Pro cyklony je charakteristická cyklonální vorticita a cyklonální cirkulace. S přízemní konvergencí proudění v cyklonách jsou spojeny výstupné pohyby vzduchu, které určují charakter cyklonálního počasí. Ke vzniku cyklon vedou rozmanité procesy v atmosféře označované jako cyklogeneze. V tomto smyslu rozeznáváme především mimotropické a tropické cyklony, dále cyklony subtropické a polární. Viz též stadia vývoje cyklony, model cyklony, osa cyklony.
2. tlakový útvar se sníženými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Cyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Příkladem takových cyklon jsou cyklona aleutská, islandská, jihoatlantická a jihopacifická.

atmosférická cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je shodně orientovaný jako osa rotace Země. V těchto místech tedy vzduchové částice mění směr svého pohybu na sev. polokouli proti směru hodinových ručiček, na již. polokouli v opačném směru. Cyklonální cirkulace je tedy na sev. polokouli kladná a na již. polokouli záporná; na rovníku není definována. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, vorticita cyklonální, cirkulace anticyklonální.

1. označení pro určité synoptické typy používané v katalogu povětrnostních situací. Při cyklonální situaci převládá nad sledovaným územím cyklonální počasí. U většiny typů cyklonálních situací se používá indexu "c". Např. NWc znamená sz. cyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů cyklonálního počasí. Viz též situace anticyklonální.

méně vhodné označení pro frontální vlnu.

na sev. polokouli kladná, na již. polokouli záporná vert. složka vorticity. Cyklonální rel. vorticita se vyskytuje v oblastech nízkého tlaku vzduchu, tj. především v cyklonách a brázdách nízkého tlaku vzduchu.

1. počasí v oblasti cyklony. Závisí na stadiu vývoje cyklony, na druhu vzduchových hmot, které ji tvoří, na dráze cyklony, roč. období a je rozdílné v různých sektorech cyklony.
V mladé cykloně je počasí v její přední části charakteristické pro přibližující se teplou frontu a její přechod. Počasí stř. části mladé cyklony odpovídá počasí jejího teplého sektoru. V něm se v zimě ve stř. Evropě vyskytuje především rozsáhlá vrstevnatá oblačnost, srážky ve formě mrholení, advekční mlhy a prům. teplota vyšší než normální. Počasí v týlu cyklony odpovídá počasí při přechodu studené fronty a počasí ve studené vzduchové hmotě postupující za ní. Nejčastěji se při něm vyskytuje proměnlivá kupovitá oblačnost, srážky ve tvaru přeháněk, v horských oblastech se mohou vyskytovat srážky trvalého charakteru. V létě je přitom prům. teplota nižší než normální. Někdy se též hovoří o počasí sev. sektoru níže, které je typické velkou, často proměnlivou vrstevnatou i kupovitou oblačností, občasnými srážkami a při postupu cyklony od západu na východ vých. prouděním. Počasí i tam závisí do značné míry na vzdálenosti místa od středu cyklony.
V okludované cykloně je počasí v její přední části před okluzní frontou v chladném pololetí přibližně stejné jako v přední části mladé cyklony, protože v této roč. době se jeví okluzní fronta ve většině případů jako teplá. V teplém pololetí jsou v této části cyklony časté přeháňky, popř. bouřky. V týlové části okludované cyklony je počasí podobné jako v týlové části mladé cyklony s tím rozdílem, že protrhávání oblačnosti po přechodu okluzní fronty nenastává tak rychle. Popsané počasí v oblasti cyklony představuje jen zjednodušené schéma, ve skutečnosti cyklonální počasí podstatně závisí na mnoha dalších faktorech.
2. označení pro počasí v oblasti cyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované velkou oblačností, trvalými srážkami a silným prouděním.

proudění, při kterém mají proudnice cyklonální zakřivení.

stáčení větru v horiz. rovině dané cyklonálním zakřivením proudnic. Na sev. polokouli má opačný směr než otáčení hod. ručiček, tj. míří vlevo, postavíme-li se po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, cyklona, stáčení větru anticyklonální.

zakřivení izobar, popř. izohyps, ve smyslu cyklonální cirkulace, typické pro cyklony a brázdy nízkého tlaku vzduchu. Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí na sev. polokouli doprava od směru pohybu (na již. polokouli doleva), tj. proti horizontální složce síly tlakového gradientu a souhlasně s Coriolisovou silou. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální, vítr gradientový.

srážky vypadávající v oblasti cyklony. Jsou to jednak frontální srážky, a ze srážek nefrontálních především srážky vypadávající v teplém sektoru cyklon a v oblastech významného střihu větru s cyklonálním zakřivením izobar či izohyps. Cyklonální srážky mohou být jak trvalé, tak v podobě přeháněk.

viz fén.

horizontální střih větru, který zvětšuje cyklonální vorticitu, tj. podporuje slábnutí anticyklon nebo prohlubování cyklon. Na sev. polokouli se při cyklonálním střihu větru rychlost větru zmenšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.

syn. vítr cyklostrofický.

syn. proudění cyklostrofické –
1. jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti cyklostrofického větru v_c je pak:
$v_c=-\frac{1}{\lambda }{K}_H{v}_g^{2}t,$
kde λ značí Coriolisův parametr, K_H horiz. křivost proudnic, kterou lze aproximovat křivostí izobar nebo izohyps, v_g rychlost geostrofického větru a t jednotkový horiz. vektor orientovaný ve směru geostrofického větru. Cyklostrofický vítr má při záporné křivosti K_H (anticyklonálním zakřivení) stejný směr jako vítr geostrofický, zatímco v případě K_H > 0 (cyklonálního zakřivení) směřuje přesně proti geostrofickému větru. Cyklostrofický vítr tedy působí při cyklonálních situacích zmenšení a při anticyklonálních situacích zvětšení rychlosti skutečného horiz. proudění vůči rychlosti geostrofického větru;
2. horiz. proudění, u něhož je zrychlení působené Coriolisovou silou zanedbatelné ve srovnání s celkovým normálovým zrychlením, tj. na celkové rychlosti proudění má převažující podíl cyklostrofická složka ageostrofického větru. Příklad cyklostrofického větru poskytuje především proudění v tropických cyklonách. Termín cyklostrofického větru zavedl angl. meteorolog N. Shaw.

proces nastávající v některých silných tropických cyklonách, spočívající ve vzniku nové stěny oka tropické cyklony ve větší vzdálenosti od jejího středu. Důsledkem je zeslabení konvekce ve stávající stěně oka a přechodné zeslabení větru v tropické cykloně až o několik stupňů Saffirovy–Simpsonovy stupnice. Původní stěna oka je tak nahrazena novou. V průběhu dalšího vývoje se může průměr oka tropické cyklony znovu zmenšit a cyklona zesílit. Tento cyklus může během existence tropické cyklony proběhnout i opakovaně.

archaický výraz pro počasí, dochovaný např. ve výrazech nečas, blýská se na časy, po bouři se vyčasí. V románských jazycích zůstalo jedno slovo pro čas i počasí, viz např. franc. temps a španělské tiempo.

čárka vytvořená meteorologickým pozorovatelem na záznamu meteorologického registračního přístroje. Označuje okamžik, kdy byl čten údaj základního přístroje na met. stanici, podle něhož se má opravit údaj registračního přístroje.

vertikální řez atmosférou vyjadřující vývoj vertikálního profilu jednoho nebo více meteorologických prvků nad určitým místem za časový úsek, který je znázorněn na horiz. ose řezu. Tímto způsobem lze znázornit sérii aerologických měření z jedné aerologické stanice, nebo vývoj hodnot vypočtených modelem numerické předpovědi počasí ve sloupci nad jedním uzlovým bodem. Nejčastěji se zobrazuje vývoj vertikálního profilu teploty vzduchu, vertikálního profilu vlhkosti vzduchu nebo vertikálního profilu větru.

slangové označení pro přední hranici postupující studené vzduchové hmoty, v tomto smyslu se jedná o syn. pro studenou frontu prvního a druhého druhu. V užším smyslu se termín čelo studeného vzduchu používá pro tu část studené fronty, která je v mezní vrstvě atmosféry vypuklá do teplého vzduchu. Uvedený profil fronty vzniká tím, že u zemského povrchu je rychlost postupu fronty v důsledku většího tření menší než ve vyšších vrstvách ovzduší. To se projevuje hlavně u studených front druhého druhu, kde pohyb studeného vzduchu v přízemní vrstvě má valivý charakter.

jeden z tvarů kouřové vlečky. Vlečka je charakterizována velmi malým vert. rozptylem, zatímco laterální (boční) rozptyl může být významný. Čeření kouřové vlečky se vyskytuje v inverzní vrstvě při slabém proudění vzduchu.

vítr o prům. rychlosti 8,0 až 10,7 m.s^–1 nebo 29 až 38 km.h^–1. Odpovídá pátému stupni Beaufortovy stupnice větru.

viz úkazy přechodné světelné.

syn. déšť krvavý.

viz sníh barevný.

(ČBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o bioklimatologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Je následnickou organizací Československé bioklimatologické společnosti (ČSBkS), která vznikla v roce 1965 sloučením Bioklimatologické komise ČSAV, založené v r. 1953, a bioklimatologické odborné skupiny Československé meteorologické společnosti při ČSAV, založené v r. 1959. ČBkS spolupracuje se Slovenskou bioklimatologickou společností (SBkS), s níž původně tvořila jednu společnost pod společným názvem ČSBkS. Prvním předsedou ČSBkS byl prof. RNDr. Ing. V. Novák, DrSc.

(ČMeS) – vědecká společnost sdružující zájemce o meteorologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Vznikla r. 1993 jako nástupnická organizace Československé meteorologické společnosti. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie. Ve své činnosti využívá různé formy přednáškové činnosti, jako např. semináře, konference i akce s mezinárodní účastí. Je řízena hlavním výborem v čele s předsedou. Základním dokumentem ČMeS jako zapsaného spolku jsou stanovy schválené Ministerstvem vnitra ČR. ČMeS je členem Rady vědeckých společností při Akademii věd ČR a členem Evropské meteorologické společnosti. Členové ČMeS jsou organizačně začleněni do poboček (Praha, Brno, Hradec Králové, Ostrava).

(ČSMS) – předchůdce České meteorologické společnosti, vědecká společnost při Československé akademii věd sdružující zájemce o meteorologii v tehdejším Československu, popř. čestné členy ze zahraničí. ČSMS vznikla v r. 1958 a jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc.

(ČHMÚ) – státní příspěvková organizace v rezortu Ministerstva životního prostředí ČR, pověřená výkonem funkce ústředního státního ústavu České republiky pro obory meteorologie, klimatologie, hydrologie, jakost vody a čistota ovzduší. ČHMÚ je nástupcem Hydrometeorologického ústavu (HMÚ). Provozuje měřicí a monitorovací sítě, zabezpečuje základní zpracování a prezentaci dat a informací, připravuje specializované výstupy, analýzy a studie minulého, aktuálního i budoucího stavu atmosféry a hydrosféry. Zabezpečuje provoz rozsáhlé sítě meteorologických, klimatologických, fenologických, hydrologických stanic, stanic čistoty ovzduší a meteorologických radarů. Přijímá a zpracovává data z meteorologických družic a systému pozemní detekce blesků. Zpracovává a archivuje data z vlastních i zahraničních měřicích sítí. Předpovědní a výstražná služba ČHMÚ ve spolupráci s hydrometeorologickou službou Armády ČR provozuje Systém integrované výstražné služby (SIVS) pro přípravu jednotných informací o nebezpečných projevech počasí na území ČR pro státní správu, samosprávu a veřejnost a spolupracuje se složkami krizového řízení ČR (Hasičský záchranný sbor ČR, Armáda ČR, Státní ústav pro jadernou bezpečnost, Hygienická služba, státní podniky Povodí a další). Zabezpečuje meteorologické informace a předpovědi pro civilní letectví a bezpečnost jaderných elektráren. V rámci Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) vyhlašuje meteorologické předpovědi vzniku smogových situací, vznik a ukončení smogové situace a ve vybraných regionech regulační opatření. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích – Světová meteorologická organizace (WMO), Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT), Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) a Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). ČHMÚ je pověřen výkonem funkce regionálního telekomunikačního centra v systému Světové služby počasí WMO, funkcí národního radiačního střediska WMO a ve spolupráci se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost je pracovištěm Radiační monitorovací sítě ČR. ČHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji v daných oborech a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Provozuje veřejnou specializovanou knihovnu pro obory čistota ovzduší, hydrologie, meteorologie a klimatologie a vydává odborné publikace ve vlastním nakladatelství. Viz též meteorologie v ČR.

čára na přízemní nebo výškové mapě, podél níž dochází k rozbíhání proudnic. V oblasti přízemní čáry difluence zpravidla vznikají sestupné pohyby vzduchu. Viz též čára konfluence.

průsečnice frontální plochy se zemským povrchem nebo libovolnou výškovou hladinou. Frontální čárou zpravidla rozumíme zákres atmosférické fronty na přízemních synoptických mapách, který bývá stručně označován jako fronta.

viz čára instability.

čelo lineárně či do oblouku uspořádaného nefrontálního pásu zesílené tvorby konvektivní oblačnosti (Cu či Cb), jehož poloha se vyznačuje i na přízemních synoptických mapách. Z hlediska synoptické meteorologie nelze čáru instability ztotožnit s atmosférickou frontou, může se však projevit jako tlaková brázda v horních hladinách. Může se vyskytovat před studenou frontou ve vzdálenosti až několika set km. Silnější forma čáry instability s výskytem silných konvektivních bouří se označuje jako squall line, slabší formy čar instability mohou mít různý původ. Mohou být důsledkem přízemní konvergence proudění, mohou se vyskytnout na čele výtoku ze vzdálených konv. bouří, případně mohou být projevem brízy. Ve starší české meteorologické literatuře se setkáváme s pojmem čára húlav, který má dnes již jenom historický význam.

čára na přízemní nebo výškové mapě, podél níž dochází ke sbíhání proudnic. V oblastech přízemní čáry konfluence zpravidla vznikají výstupné pohyby vzduchu, které podmiňují např. vývoj konvektivních oblaků. Viz též čára difluence.

syn. čára firnová.

čára, podél níž dochází k náhlé změně horiz. složek větru. Viz též horizontální střih větru.

blesk, jehož viditelná část kanálu blesku není rozvětvena. Tento charakter mají častěji blesky mezi oblakem a zemí než blesky mezi oblaky. Kladné blesky mezi oblakem a zemí se převážně nevětví. Viz též blesk rozvětvený.

impulz proudu blesku, který se může během jednoho blesku vícenásobně opakovat. Zhruba polovina záporných blesků mezi oblakem a zemí obsahuje jeden dílčí výboj, zatímco druhá polovina dva a více dílčích výbojů.

syn. senzor, snímač – část přístroje, která měří určitou fyz. veličinu. V případě el. přístrojů čidlo převádí el. signál na kvantitativní hodnotu, která je zaznamenávána jinou částí přístroje a následně přenášena k dalšímu zpracování.

prachová bouře v černozemních oblastech (např. na Ukrajině, na jihu evropské části Ruska, v USA apod.). Černá bouře působí značné hospodářské škody, neboť poškozuje velmi úrodné půdy. Viz též suchověj.

syn. faktor.

viz chinook.

teoretický koncept atmosféry tvořené pouze směsí plynů přirozeně přítomných v atmosféře Země, tedy suchou a čistou atmosférou a vodou ve všech skupenstvích. V reálné atmosféře jsou nicméně vždy přítomné i atmosférické příměsi. Viz též vzduch čistý.

1. vzduch neobsahující žádné atmosférické příměsi;
2. vzduch, který obsahuje z daného hlediska zanedbatelné množství atmosférických příměsí.
Viz též atmosféra čistá, vzduch průzračný, vzduch znečištěný.

obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.

variabilita nadmořských výšek, případně i jiných vlastností orografie v určité oblasti. Uplatňuje svůj vliv ve všech měřítkách rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu.

syn. srážkoměr překlápěcí – automatický srážkoměr, jehož měření je založeno na zaznamenávání el. impulzů vyvolaných překlápěním dvoudílného člunku. Po naplnění jednoho dílu srážkovou vodou způsobí její hmotnost překlopení člunku. Z příslušné poloviny člunku voda vyteče, zatímco vodou se začíná plnit jeho druhá polovina. Z počtu impulzů je možné určit úhrn srážek, v případě silnějších srážek i jejich okamžitou intenzitu. Objem jednoho dílu člunku je přitom zpravidla navržen tak, aby jedno překlopení odpovídalo úhrnu srážek 0,1 mm. Pro měření srážek v zimním období musí být srážkoměr vyhříván.

syn. srážkoměr člunkový.