▶
macroburst
[makrobé(r)st] –
downburst velkého měřítka s horiz. průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s
–1. Macroburst je
nebezpečný meteorologický jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako
tornádo.
▶
Maddenova–Julianova oscilácia
(MJO) – významná vysokofrekvenční
oscilace podmínek v
troposféře v tropické oblasti, která se nejvýrazněji projevuje v
zonální složce cirkulace v
mezní vrstvě atmosféry a v horní troposféře. Vyskytuje se hlavně nad Indickým oceánem a nad západní částí rovníkového Tichého oceánu. Perioda MJO se pohybuje mezi 30 a 60 dny. Projevuje se jako kolísání výskytu
vertikální mohutné konvekce a s ní spojených srážek, přičemž výkyvy postupují směrem na východ rychlostí 4 až 8 km.h
-1. V jednotlivých místech se tak střídá vlhká fáze, spojená s podporou
konvekce a výskytem nadnormálních srážek, s fází suchou, ve které je bouřková činnost potlačena. MJO je hlavním faktorem
proměnlivosti počasí v tropických oblastech od východní Afriky po střední Pacifik, nicméně může působit na počasí i mimo tuto oblast. Mj. ovlivňuje nástup, vývoj a intenzitu hlavních center
monzunové cirkulace a ve své vlhké fázi rovněž podporuje vývoj
tropických cyklón.
▶
magnetopauza
vnější hranice
magnetosféry, ležící ve výšce řádově 10 zemských poloměrů na denní straně Země, na noční straně tvořící magnetický chvost Země dlouhý několik stovek tisíc km. Poloha magnetoupauzy je dána podmínkou rovnosti tlaku
slunečního větru a tlaku magnetického pole Země.
▶
Magnusov vzorec
empir. vzorec pro závislost tlaku nasycené vodní páry
es nad rovinným vodním povrchem na teplotě vzduchu. Má tvar:
kde e
s0 = 6,10 hPa je
tlak nasycené vodní páry při 0 °C a
T teplota vzduchu ve °C. Z Magnusova vzorce vyplývá, že tlak nasycené vodní páry je funkcí pouze teploty vzduchu. Vzorec je použitelný i pro
přechlazenou vodu. Viz též
vztah Thomsonův.
▶
Machovo číslo
relativní číslo, vyjadřující poměr rychlosti proudění, resp. rychlosti letu
v k rychlosti zvuku
c.
Pro
mezinárodní standardní atmosféru ICAO je hodnota
c dána vztahem
kde
T je
teplota vzduchu v K;
c vychází v m.s
–1. Viz též
vlna rázová,
třesk sonický,
kritéria podobnostní.
▶
mäkké freóny
freony s relativně nižším potenciálem ničit
ozonovou vrstvu. Na rozdíl od
tvrdých freonů obsahují v molekule atom vodíku (látky typu HCFC). Mají sice rovněž potenciál ničit ozonovou vrstvu, v
troposféře jsou však méně stabilní, a proto se jich část chemicky rozloží dříve, než proniknou do
stratosféry.
▶
makroklíma
klima utvářené převážně vlivy
atmosférických vírů s vert. osou v oblastech o horiz. rozměru aspoň stovek km. Určujícím faktorem makroklimatu je
všeobecná cirkulace atmosféry a
energetická bilance závisející na zeměp. šířce a na rozložení pevnin a oceánů. Horní hranicí makroklimatu je
tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž
aktivní povrch již nepodmiňuje utváření
mezoklimatu, která tedy závisí na vert. rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu. Met. měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují
klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor. V názorech na horiz. i vert. rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geogr. oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj. Čes. pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal. Viz též
kategorizace klimatu,
makroklimatologie.
▶
makroklimatológia
část
klimatologie zabývající se
makroklimatem. Studuje vlastnosti
klimatických pásem Země, klima pevnin a oceánů a jejich částí většího plošného rozsahu. Lze však hovořit např. nejen o makroklimatologii stř. zeměp. šířek, nýbrž i o makroklimatologii Čech, Moravy apod. Viz též
mezoklimatologie,
mikroklimatologie.
▶
makrometeorológia
část
meteorologie pojednávající o met. dějích velkého měřítka. Jedná se o děje charakterizované přítomností
atmosférických vírů s vert. osou rotace a s poloměry řádu nejméně stovek km. Viz též
mezometeorologie,
mikrometeorologie.
▶
malá doba ľadová
(LIA) – období rychlého růstu
ledovců na mnoha místech na Zemi, umísťované tradičně zhruba mezi roky 1550 a 1850, přičemž sporné je především vymezení jejího počátku, který bývá někdy umísťován již do závěru 13. století. Nejde zřejmě o souvislou
klimatickou anomálii na celé Zemi, spíše o seskupení regionálně diferencovaných a opakovaných poklesů teploty vzduchu i změn srážkových poměrů. Přinejmenším v severoatlantickém prostoru se zřejmě ochladilo o 1 – 2 °C oproti předchozímu
středověkému teplému období. Ve větší míře se zde vyskytovaly tuhé zimy i jiné nepříznivé projevy počasí, došlo k nárůstu horského zalednění i zamrzání okrajových moří. Zhoršení přírodních podmínek v tomto regionu mělo zřejmě i negativní socio-ekonomické dopady.
▶
malé halo
syn. halo 22°, kolo malé –
fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní
obloha. Patří k častým
halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla
koróna, zatímco
velké kolo se používalo jak pro
velké halo, tak pro malé halo.
▶
mamma
(mam) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Má tvar zaoblených výběžků podoby prsů, které visí na spodní straně oblaku. Vyskytuje se u
druhů cirrus,
cirrocumulus,
altocumulus,
altostratus,
stratocumulus a nejčastěji
cumulonimbus.
▶
manometer
přístroj určený k měření rozdílu tlaku buď mezi dvěma uzavřenými prostory, nebo uzavřeným prostorem a okolní atmosférou. Jako manometr může sloužit po malých konstrukčních úpravách
tlakoměr.
▶
manometrický teplomer
kapalinový teploměr, jehož čidlem je ocelová nádobka naplněná rtutí (kapalinou) a spojená kapilárním vedením s
Bourdonovou trubicí, sloužící jako indikátor tlakových změn v nádobce.
▶
manuálna meteorologická stanica
▶
manuálny zrážkomer
srážkoměr tvořený dvěma záchytnými nádobami, nálevkou se stejnou záchytnou plochou, konvicí a odměrkou. Při měření se vystavuje vždy jedna nádoba na podstavec tak, aby její záchytná plocha byla ve výšce 1 m nad terénem, popř. nad sněhovou pokrývkou. V letním období se na nádobu nasazuje nálevka omezující výpar zachycené srážkové vody.
Kapalné srážky se měří po přelití ze záchytné nádoby do odměrky, která je rozdělená na dílky odpovídající milimetrům srážek.
Tuhé srážky se před měřením objemu nechají roztát v mírně teplém prostředí. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z manuálních srážkoměrů používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s
automatickým srážkoměrem.
▶
mapa absolútnej topografie
výšková synoptická mapa některých
standardních izobarických hladin, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí
absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při
synoptické analýze se zakreslují i
izotermy, popř. jiné
izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních
synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o
předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů
numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo
předpovědní mapy. Viz též
mapa barické topografie,
mapa relativní (barické) topografie,
mapa termobarického pole,
výška geopotenciální.
▶
mapa barickej topografie
výšková synoptická mapa, do níž jsou pomocí
izohyps zakresleny výšky určité
izobarické hladiny nad hladinou moře nebo nad jinou izobarickou hladinou. Podle toho rozlišujeme
mapy absolutní a
relativní (barické) topografie. V předpovědní službě se sestavují mapy barické topografie
standardních izobarických hladin, do kterých se zakreslují i údaje o dalších met. prvcích. Mapy barické topografie ve svém souhrnu podávají představu o prostorovém rozložení tlaku, teploty, vlhkosti a proudění vzduchu v atmosféře, a proto jsou nepostradatelnou pomůckou při met. rozborech a předpovědích (diagnóze a prognóze počasí). Viz též
mapa termobarického pole,
výška geopotenciální.
▶
mapa izalobár
mapa, do níž jsou pomocí
izalobar zakresleny změny
tlaku vzduchu za určitý časový interval. Viz též
metoda izalobar,
mapa izalohyps.
▶
mapa izalohýps
mapa, do níž jsou pomocí
izalohyps zakresleny změny výšky
absolutní (barické) topografie izobarické hladiny nebo tloušťky
relativní (barické) topografie za určitý časový interval. Mapy izalohyps abs. topografie znázorňují změny výšky
standardních izobarických hladin, a proto jsou do jisté míry analogické
mapám izalobar. Mapy izalohyps rel. topografie vyjadřují změny prům.
virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi standardními izobarickými hladinami, a jsou tedy
mapami izaloterm.
▶
mapa izaloteriem
mapa rozdílů teploty vzduchu za určitý časový úsek, znázorněných pomocí
izaloterm. Nejčastěji se sestavují mapy izaloterm za 24 h, aby se vyloučil vliv
denního chodu teploty vzduchu. Izalotermami se vyčleňují oblasti růstu a poklesu teploty (oteplení a ochlazení). Mapa izaloterm je i mapa
izalohyps relativní topografie.Tyto mapy používané v
synoptické meteorologii se dnes konstruují pomocí výpočetní techniky. Kromě syn. meteorologie se mapa izaloterm využívají i v klimatologii, a to většinou pro znázornění
ročního chodu teploty vzduchu. V tom případě izalotermy vyjadřují rozdíly prům. měs. teploty sousedních měsíců v dané oblasti, např.rozdíl teploty vzduchu v Evropě mezi dubnem a březnem.
▶
mapa izanomál
mapa znázorňující rozložení odchylek hodnot met. prvků od jejich prům. (norm.) hodnoty pomocí
izanomál. Nejčastěji znázorňuje odchylky prům. denních, měs., roč. a jiných hodnot
meteorologických prvků v daném roce od
klimatologických normálů. V tom případě bývá mapa izanomál označována jako
mapa anomálií. V jiném případě mapa izanomál znázorňuje rozložení odchylek hodnot met. prvků od prům. hodnot vypočítaných pro určitou polohu, např. rovnoběžku, nadm. výšku apod. V současné době se časteji používá označení mapa anomálií.
▶
mapa izobár
mapa rozložení
tlaku vzduchu znázorněného pomocí
izobar. Nejčastěji se používá map
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na nichž izobary vymezují
tlakové útvary. Mapy izobar znázorňují buď okamžité rozložení tlaku vzduchu, zpravidla na
přízemních synoptických mapách, nebo rozložení prům., především dlouhodobých hodnot tlaku vzduchu na
klimatologických mapách. Viz též
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu,
mapa izohyps.
▶
mapa izobront
mapa, na níž jsou
izobrontami spojena místa zemského povrchu s prvním slyšitelným
zahřměním. Mapy izobront se dříve konstruovaly ke zjišťování tahu
bouřek, v současnosti je nahradily výstupy
detekce blesků.
▶
mapa izohýps
v provozní met. praxi dříve obvyklé označení pro
mapy absolutní (barické) topografie. Viz též
mapa izobar.
▶
mapa klímy
klimatologická mapa v užším smyslu, znázorňující rozložení
klimatických typů podle některé
klasifikace klimatu.
▶
mapa maximálneho vetra a strihu
met. mapa, na které jsou zobrazeny výšky s maximální
rychlostí větru, dále je na nich zobrazena velikost maximální
rychlosti větru, v závislosti na
směru větru, a rychlost větru ve stanovených hladinách nad i pod hladinou maximálního větru. Využívá se zejména při
meteorologickém zabezpečení letectva. Viz též
vítr maximální.
▶
mapa podnebia
klimatologická mapa v užším smyslu, znázorňující rozložení klimatických typů podle některé klasifikace klimatu.
▶
mapa relatívnej topografie
výšková synoptická mapa, do níž je pomocí
relativních izohyps zakreslena tloušťka vrstvy mezi dvěma
standardními izobarickými hladinami. Vzdálenost dvou izobarických hladin, neboli tloušťka vrstvy vzduchu mezi nimi, je úměrná prům.
virtuální teplotě vzduchu v dané vrstvě. V praxi se nejčastěji používá mapa relativní topografie mezi hladinami 500 a 1 000 hPa, označovaná jako
. Tato mapa se většinou sestavuje v kombinaci s
mapou absolutní topografie 700 hPa a nazývá se
mapou termobarického pole spodní poloviny
troposféry. Viz též
mapa barické topografie,
výška geopotenciální.
▶
mapa termobarického poľa
výšková synoptická mapa na níž jsou vedle
absolutních izohyps dané
izobarické hladiny zakresleny buď
izotermy v této hladině, nebo
relativní izohypsy zvolené vrstvy omezené dvěma izobarickými hladinami.
Izohypsy se zpravidla zakreslují po 40
geopotenciálních metrech do hladiny 500 hPa a pro výše ležící hladiny obvykle po 80 geopotenciálních metrech. V
meteorologické službě se používá zejména mapa AT 700 (
absolutní topografie hladiny 700 hPa) se zakreslením
(
relativní topografie hladiny 500 hPa nad hladinou 1 000 hPa), která bývá označována jako mapa termobarického pole spodní poloviny
troposféry, a dále též
mapa izohyps a izoterm v hladině 850 hPa. Izohypsy abs. topografie se zakreslují plnou černou čarou, zatímco izohypsy rel. topografie a izotermy červenou, popř. přerušovanou černou čarou. Z úhlů, které svírají abs. a rel. izohypsy, a z hustoty izohyps lze usuzovat o tlakových a teplotních změnách v atmosféře.
▶
mapa topografie frontu
synoptická mapa, do níž jsou zakresleny hodnoty výšky
frontální plochy nad hladinou moře určené z
radiosondážních měření v různých místech v témže
synoptickém termínu nebo na základě výstupů z
numerických předpovědních modelů. Hodnoty stejné výšky frontální plochy se spojují
izohypsami. Sestavuje se pouze pro speciální účely. Viz též
výška geopotenciální.
▶
mapa topografie tropopauzy
▶
mapa tropopauzy
synoptická mapa, do níž je zakreslen
tlak vzduchu v
tropopauze nebo nadm. výšky (topografie) tropopauzy a teploty vzduchu v ní. Analyzovaná mapa obsahuje
izobary nebo
izohypsy tropopauzy a
izotermy v ní. Někdy se do mapy tropopauzy zakreslují i údaje o
maximálním větru. Viz též
tropopauza.
▶
mapa výškového vetra
mapa, na níž je znázorněno rozložení větru v určité
izobarické hladině ve
volné atmosféře. Je jednou z
výškových map.
▶
mapa význačného počasia
letecká
povětrnostní mapa obsahující grafický popis
význačného počasí pro letový provoz. Mapa význačného počasí pro letové hladiny mezi FL100-270 nebo nad FL270 označované SWM nebo SWH (Significant weather chart for Middle or High levels) obsahující hranice oblastí s význačným počasím, údaje o
výšce základny význačných oblaků a jejich horní hranici, údaje o výšce
tropopauzy, o vrstvách s výskytem
námrazy a
turbulence, o oblastech s výskytem
tropických, písečných nebo
prachových bouří, o poloze
tryskového proudění (
jet streamu) nebo o poloze vulkanických erupcí s vyznačením výraznosti příslušného jevu pomocí mezinárodně přijatých symbolů. Mapy význačného počasí jsou jedním ze základních materiálů
letecké meteorologické dokumentace. Označují se jako SW mapy (Significant weather chart). Viz též
jevy počasí význačné.
▶
Margulesova rovnica
vzorec, který vyjadřuje úhel sklonu
frontální plochy v závislosti na rychlosti proudění a teplotě
vzduchových hmot po obou stranách
frontální plochy. Pro
stacionární frontu ho odvodil M. Margules (1906) ve tvaru
kde
α je úhel
sklonu atmosférické fronty,
λ Coriolisův parametr,
g velikost tíhového zrychlení,
T1 teplota v K a
v1 rychlost proudění studeného vzduchu,
T2 teplota a
v2 rychlost proudění teplého vzduchu. Předpokládá se při tom, že obě proudění jsou geostrofická a rovnoběžná s frontální plochou. Viz též
vítr geostrofický.
▶
Markhamov index
charakteristika rovnoměrnosti
ročního chodu srážek, navržená C. G. Markhamem (1970). Určuje se jako velikost vektorového součtu dvanácti vektorů
relativních srážek, vynesených na polopřímky se společným počátkem a svírající úhly 30°. Minimálních hodnot dosahuje při rovnoměrném rozdělení srážek během roku, případně při existenci více
srážkových maxim v navzájem opačných částech roku. Jedním z faktorů, které způsobují nerovnoměrnost rozdělení srážek během roku, je
ombrická kontinentalita klimatu, proto v rámci jednoho
klimatického typu může Markhamův index sloužit i jako
index kontinentality. Je však třeba uvažovat i směr výsledného vektoru. Ombrická oceánita klimatu se projevuje nízkými hodnotami Markhamova indexu, silně
oceánické klima ve stř. zeměp. šířkách se nicméně vyznačuje vyššími hodnotami indexu s vektorem orientovaným do zimních měsíců.
▶
Marshall-Palmerovo spektrum
▶
Marshallov a Palmerov vzorec
▶
Marshallov a Palmerov vzťah
▶
maskovanie atmosférického frontu
▶
maskovaný front
atmosférická fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní
synoptické mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních
radiačních inverzí teploty vzduchu, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv
fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené
křivky teplotního zvrstvení atmosféry.
▶
materský oblak
druh oblaku, z něhož vývojem vznikl oblak jiného druhu.
Morfologická klasifikace oblaků rozlišuje dva způsoby takového vývoje; změní-li se pouze část oblaku, používáme označení
genitus, změní-li se oblak jako celek, používáme označení
mutatus. K druhu nově vzniklého oblaku se pak připojuje přívlastek, jehož první část vyjadřuje druh mateřského oblaku, druhá část způsob vývoje nového oblaku, např.
stratocumulus cumulogenitus (Sc cugen) nebo
cumulus stratocumulomutatus (Cu scmut).
▶
mauricijská anticyklóna
syn. anticyklona jihoindická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech již. části Indického oceánu mezi Madagaskarem a Austrálií, patřící mezi
akční centra atmosféry. Název dostala podle ostrova Mauritius, který však leží na jejím sz. okraji.
▶
maximálna pravdepodobná povodeň
(PMF, z angl. Probable Maximum Flood) – odhad velikosti návrhové
povodně stanovený na základě hodnoty
pravděpodobné maximální srážky pro dané
povodí a trvání srážky. V některých zemích se PMF používá při posuzování nových i stávajících vodních děl a jejich kapacitních, stavebních a odtokových vlastností.
▶
maximálna teplota
nejvyšší hodnota
teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách
SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí maximální teplota za období od 06 do 18 UTC ve zprávě z 18 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je maximální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním
klimatologickým termínem.
Maximální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených
elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se maximální teplota dosud měří
maximálním teploměrem. V předpovědích počasí je maximální teplota obvykle označována jako nejvyšší denní teplota. Viz též
teploty vzduchu extrémní.
▶
maximálny teplomer
teploměr používaný v meteorologii pro měření
maximální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji bývá užíván
skleněný rtuťový teploměr se zúženým průřezem kapiláry nad nádobkou. Tímto průřezem rtuť proniká pouze při zvyšování teploty, při poklesu teploty dojde v tomto místě k přetržení rtuťového sloupce, jehož délka v kapiláře určuje dosažené teplotní maximum. Po přečtení údaje se teploměr nastaví pro další měření sklepáním (na stejném principu je založen lékařský teploměr). Instaluje se v
meteorologické budce ve vodorovné poloze. V meteorologii se používal i k přibližnému určení nejvyšší denní intenzity
globálního a odraženého slunečního záření jako součást
pyranometru Aragova–Davyova. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z maximálního teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s
elektrickým teploměrem.
▶
maximálny vietor
v
aeorologii a
letecké meteorologii označení pro max. rychlost větru ve
vertikálním profilu větru. Označení maximální vítr se používá jen pro rychlosti větru větší než 30 m.s
–1 vyskytující se ve
význačných hladinách nad
izobarickou hladinou 500 hPa. Může se vyskytovat i několik hladin s maximálním větrem za předpokladu, že mezi dvěma sousedními hladinami s maximy rychlosti poklesne rychlost větru alespoň o 10 m.s
–1. Používá se též zkráceného označení MAX WIND. Uvádí se v aerol. zprávách a jeho prostorové rozložení se zobrazuje na
mapách maximálního větru používaných při met. zabezpečení leteckého provozu. Viz též
mapa tropopauzy.
▶
maximo-minimálny teplomer
▶
Mayerov vzťah
vztah mezi
měrným teplem plynů za stálého tlaku a měrným teplem plynů za stálého objemu, uváděný ve tvaru:
kde
cp je měrné teplo daného plynu za stálého tlaku,
cv měrné teplo za stálého objemu a
R měrná plynová konstanta. Mayerův vztah platí přesně pouze pro
ideální plyn. Uvedený vztah, který objevil a formuloval něm. lékař a fyzik J. R. von Mayer v r. 1867, má časté uplatnění v
termodynamice atmosféry.
▶
medardovské počasie
lid. označení pro převážně deštivé a chladné počasí v červnu a začátkem července ve stř. Evropě, vyvolávané dlouhotrvajícím přílivem
mořského vzduchu od západu až severozápadu z Atlantského oceánu do evropského vnitrozemí. Název je odvozen od svátku svatého Medarda, připadajícího na 8. červen, kolem něhož medardovské počasí obvykle nastupuje. Medardovské počasí je nejvýraznější středoevropskou
singularitou. V
ročním chodu teploty vzduchu se projevuje zastavením vzestupu, popřípadě poklesem prům. denní teploty vzduchu. Pro medardovské počasí je rovněž charakteristická zvýšená srážková činnost. Viz též
monzun evropský,
chladna ovčí.
▶
medicínsko-meteorologická predpoveď
▶
medikán
cyklona o průměru několik málo stovek kilometrů, která se vyskytuje v průměru jednou až dvakrát za rok v oblasti Středomoří, případně Černomoří, a to obvykle v
chladném pololetí. Svým vzhledem na
družicových snímcích připomíná
tropickou cyklonu a projevuje se přívalovými srážkami, silným větrem a vysokými vlnami. Pro medikán je typická kruhová oblast s malou
oblačností ve
středu cyklony, podobající se
oku tropické cyklony. Kolem centra se spirálovitě otáčejí výrazné oblačné pásy s výskytem
konvektivních bouří často velmi silné intenzity. V centru medikánu je relativně vyšší teplota vzduchu než v okolí a charakteristické je pro něj též minimum
rychlosti větru. V bezprostředním okolí centra je rychlost větru maximální a v ojedinělých případech zde může dosáhnout síly
orkánu.
Vznik a vývoj medikánu je podmíněn fyzikálními mechanizmy, které jsou určující jak pro tropické cyklony, tak pro baroklinní
mimotropické cyklony. Medikán se vytváří nad relativně teplým mořem, které je hlavním zdrojem vlhkosti i energie potřebné pro
cyklogenezi. Podstatnou roli hrají zejména uvolňování
latentního tepla při
kondenzaci vodní páry, příp. toky
zjevného tepla od moře do atmosféry. Pro generování a udržení potřebných
výstupných pohybů vzduchu jsou nutné často též dostatečně silná
baroklinita ve spodní
troposféře, spojená např. s
výškovou brázdou nebo
izolovanou cyklonou, a instabilní
teplotní zvrstvení atmosféry, které se vyskytují zpravidla při
vpádech studeného vzduchu z vyšších zeměp. šířek.
Termín medikán je odvozen z anglických slov „
Mediterranean“ a „hurri
cane“, proto je někdy nevhodně označován jako „středomořský
hurikán“. Viz též
cyklona subtropická.
▶
mediocris
(med) [medyokris] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupy stř. vertikálního rozsahu a vrcholek oblaku má jen poměrně malé výběžky. Vyskytuje se pouze u oblaků
druhu cumulus. Viz též
humilis,
congestus.
▶
Medzinárodná geofyzikálna spolupráca
(MGS) – období od 1. ledna do 31. prosince 1959, během něhož pokračovala velká část rozsáhlého pozorovacího programu
Mezinárodního geofyzikálního roku.
▶
Medzinárodná komisia pre atmosférickú elektrinu
(ICAE, International Committee for Atmospheric Electricity) – orgán při
Mezinárodním sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy, které je součástí Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International Union for Geodesy and Geophysics – IUGG). Zabývá se rozvojem poznatků o el. podmínkách a jevech v
atmosféře Země, včetně jejich aplikací v dalších oborech.
▶
Medzinárodná organizácia pre civilné letectvo
organizace ke koordinaci civilního letového provozu. Vznikla tzv. Chicagskou úmluvou ze dne 7. prosince 1944, kterou podepsalo 52 států, mezi nimi také Československo. Dohoda nabyla platnosti ke dni 4. dubna 1947 po ratifikaci polovinou členů. V říjnu téhož roku se ICAO stalo specializovanou organizací Spojených národů. K základní dohodě o vzniku ICAO se váže od počátku 18 příloh, které definují standardy mezinárodního civilního leteckého provozu a jsou pro členské státy doporučením, které je posléze přebíráno jednotlivými státy jako zákonná norma. V roce 2013 byla přidána příloha č. 19 Řízení bezpečnosti. V českém zákonodárství tyto přílohy tvoří letecké předpisy Ministerstva dopravy ČR L1 až L19. Pro poskytovatele
meteorologických služeb je nejdůležitější předpis L3–Meteorologie. Všechny tyto předpisy lze nalézt na stránkách Letecké informační služby Řízení letového provozu ČR.
Cílem ICAO, definovaným v Chicagské dohodě, je rozvoj mezinárodního civilního letectví, tak aby byla zajištěna jeho bezpečnost, spolehlivost, pravidelnost a hospodárnost. Ústředí ICAO je v kanadském Montrealu. Regionální kanceláře, kterých je celkem 7, jsou pak situovány do jednotlivých částí zeměkoule. Pro Evropu je sídlem regionální kanceláře ICAO Paříž. Nejvyšším orgánem ICAO je tzv. Valné shromáždění. Mezi nejdůležitější standardy definované touto organizací patří především jednoznačné čtyřmístné kódy letišť (4 největší letiště v ČR LKPR–Václava Havla Praha, LKKV–K.Vary, LKTB–Brno/Tuřany a LKMT–Ostrava/Mošnov), leteckých dopravců a typů letadel, které se používají v oficiálních dokumentech a komunikaci. Pro meteorologii je důležitá standardizace leteckých meteorologických kódů (
METAR /
SPECI,
TAF,
SIGMET,
AIRMET,
GAMET), v níž hraje významnou roli meteorologická skupina METG (Meteorological Group) při regionální kanceláři ICAO v Paříži.
Pro výkon dohledu nad civilním letectvím v ČR je ve shodě s Chicagskou úmluvou ustanoven Úřad pro civilní letectví České republiky (ÚCL), který nejen licencuje piloty a certifikuje letadla a letecká technická zařízení, ale také certifikuje meteorologická letecká pozemní zařízení, tj. systémy a senzory poskytující zejména aktuální informace o jednotlivých
meteorologických prvcích (
směru a
rychlosti větru,
dohlednosti,
dráhové dohlednosti,
pokrytí a
výšce oblačnosti,
teplotě a
tlaku). Úřad je podřízen Ministerstvu dopravy ČR a v jeho čele stojí generální ředitel, který je jmenován ministrem dopravy.
▶
medzinárodné indikatívy
▶
Medzinárodné združenie pre meteorológiu a atmosférické vedy
(IAMAS, z angl. International Association of Meteorology and Atmospheric Sciences) – jedno ze sdružení Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International Union of Geodesy and Geophysics – IUGG), se kterou spolupracuje
Světová meteorologická organizace podle dohody uzavřené v roce 1955. Do roku 1993 se toto sdružení nazývalo Mezinárodní sdružení pro meteorologii a fyziku atmosféry (International Association of Meteorology and Atmospheric Physics, IAMAP).
▶
Medzinárodný album oblakov pre pozorovateľov v lietadlách
album ze série atlasu oblaků vydaných
Světovou meteorologickou organizací v roce 1956. Série vychází ze zákl. díla, tj. z
Mezinárodního atlasu oblaků. Album je určeno posádkám letadel pro získání správné představy o oblacích, o nichž jsou informovány
meteorologickou službou před letem i během letu, a které pozorují za letu. Album obsahuje 32 fotografií oblaků. Prvých 10 fotografií zobrazuje typický vzhled zákl. 10
druhů oblaků, jak se jeví pozorovateli ze země. Ostatních 22 fotografií je příkladem oblaků pozorovaných z letadla během letu.
▶
medzinárodný atlas oblakov
▶
Medzinárodný atlas oblakov
publikace vydaná
Světovou meteorologickou organizací v roce 1956 angl. a franc., revidovaná v r. 1975 a přeložená do dalších jazyků. Uvádí
klasifikaci oblaků a
meteorů, jejich definice a metodické pokyny, i jak má být klasifikace využívána v met. praxi. Mezinárodní atlas oblaků je dvoudílný, v prvním díle je textová, ve druhém obrazová část. Kromě této úplné verze vydala WMO jednodílnou zkrácenou verzi atlasu (česky vyšla v roce 1965) a
Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech. Mezinárodní atlas oblaků navazuje na obdobnou mezinárodní publikaci vydanou v roce 1939. Je využíván při sestavování návodů pro pozorovatele met. stanic, do nichž jsou převzaty jak definice, tak i metodické pokyny uvedené v atlasu. V roce 2017 byla vydána nová elektronická (internetová) verze Mezinárodního atlasu oblaků dostupná na linku https://cloudatlas.wmo.int/home.html.
▶
Medzinárodný geofyzikálny rok
(MGR) – období od 1. července 1957 do 31. prosince 1958, stanovené Mezinárodní unií pro geodézii a geofyziku (IUGG), během něhož byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem ve světové síti stanic. Na MGR navázala akce zvaná
Mezinárodní geofyzikální spolupráce.
▶
Medzinárodný polárny rok
(MPR) – období let 1882–1883, 1932–1933 a 2006–2007, stanovená mezinárodní dohodou, během nichž byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem na různých dočasně zřízených stanicích zejména v polárních oblastech. Po stránce koncepční byl MPR předchůdcem
Mezinárodního geofyzikálního roku.
▶
medzišírková výmena vzduchu
přenos
vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. šířkami v důsledku
meridionální cirkulace. Ve spodní
troposféře sev. polokoule je tato výměna realizována pronikáním studených vzduchových hmot k jihu a teplých vzduchových hmot k severu. V systému
všeobecné cirkulace atmosféry je mezišířková výměna vzduchu realizována v souvislosti s
cirkulačními buňkami (
Hadleyova buňka,
Ferrelova buňka,
polární buňka), eventuálně ve vyšších vrstvách atmosféry je spojena s transportem např.
ozonu v rámci
Brewerovy–Dobsonovy cirkulace. Viz též
vpád teplého vzduchu,
vpád studeného vzduchu.
▶
Medzivládny panel pre zmenu klímy
(IPCC, z angl. Intergovernmental Panel on Climate Change) – mezivládní organizace ke komplexnímu vědeckému posuzování publikovaných vědeckých, technických a sociálně-ekonomických informací o
změnách klimatu, jejich potenciálních environmentálních a sociálně-ekonomických důsledcích a o možnostech přizpůsobení se těmto důsledkům (
adaptace) nebo o možnostech zmírnění jejich účinků (
mitigace). IPCC byl založen v roce 1988
Světovou meteorologickou organizací a programem OSN pro životní prostředí (UNEP). V několikaletých intervalech vydává shrnující hodnotící zprávy. První (FAR) byla vydána v roce 1990, druhá (SAR) v roce 1995, třetí (TAR) v roce 2001, čtvrtá (AR4) v roce 2007, pátá (AR5) v roce 2014 a šestá (AR6) v letech 2021 až 2023.
▶
megatermická klíma
málo používané označení pro
tropické dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem, vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. Podle C. W. Thornthwaitea zde
potenciální výpar přesahuje 1 140 mm za rok. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
▶
mechanická konvekcia
nevh. označení pro
vynucenou konvekci.
▶
mechanická turbulencia
turbulence vyvolaná mech. příčinami. Vytváří se zejména v
mezní vrstvě atmosféry působením
vertikálního střihu větru, který je důsledkem
tření proudícího vzduchu o zemský povrch, dále vzniká při obtékání orografických překážek a nerovností zemského povrchu (orografická turbulence). Mechanická turbulence se však může vytvářet i ve
volné atmosféře působením vertikálního i
horizontálního střihu větru vzniklých z dyn. příčin, a to v oblastech silné
baroklinity nebo
tryskového proudění a v blízkosti atm. diskontinuit, jako např. v oblasti
tropopauzy, v blízkosti hranic
inverzí teploty,
frontálních ploch apod. Mechanická turbulence, při jejímž vzniku se bezprostředně neuplatňuje vliv zemského povrchu, tedy zpravidla turbulence ve volné atmosféře vznikající z dyn. příčin, se obvykle označuje jako dynamická turbulence. Viz též
vlny Helmholtzovy.
▶
meliorácia klímy
cílevědomé lidské zásahy do
přírodního nebo
životního prostředí, které směřují ke zlepšení
klimatických poměrů určité oblasti. Jde především o hosp. a tech. opatření, která mají odstranit nebo zmírnit nepříznivé
klimatické podmínky pro život člověka a jeho výrobní činnost (zavlažování, vysoušení půdy, zalesňování, výsadba
větrolamů, zvětšování
ventilace aj.). Meliorace klimatu se dosud týká jen
přízemní vrstvy atmosféry, a má proto pouze omezený místní dosah. Viz též
faktory klimatu antropogenní,
ovlivňování klimatu.
▶
membránový tlakomer
tlakoměr deformační využívající deformaci křemíkové membrány, která uzavírá vakuovaný prostor uvnitř mikromechanického
senzoru. Používá se v současných elektronických
čidlech pro měření
tlaku. Opačné strany vakuované mezery jsou pokoveny a tvoří kondenzátor, jehož kapacita závisí na prohnutí membrány. Jedná se o tzv. BAROCAP sensor. Výhodou je přesnost, malá hystereze, nízká teplotní závislost a dlouhodobá stabilita.
▶
merač hmly
dříve používanné označení pro
zařízení pro odběr kapalných usazených srážek. Jeho čidlem obvykle bývalo drátěné síto, které se umisťovalo v exponovaných horských polohách.
▶
merač hmly
zařízení, které slouží k zachycování, odběru a měření kapek
usazených srážek z
mlhy nebo
oblaku, nebo jen ke zjišťování doby
ovlhnutí. Jeho čidlem je teflonové síto, případně jejich soustava. Monitorovací pasivní zařízení jsou používána např. v horských oblastech, nebo oblastech tropických mlžných pralesů. Aktivní zařízení, v nichž je proud vzduchu s kapkami mlhy podporován ventilátorem, mají převážně staniční využití a lze je využívat i v nižších nadmořských výškách. Nepřesně je zařízení pro odběr kapalných usazených srážek nazýváno mlhoměr.
▶
merač priezračnosti
syn. měřič propustnosti, transmisometr – zařízení používané k určování
meteorologické dohlednosti, kterým se nejčastěji měří zeslabení sondovacího paprsku po průchodu stanoveným sloupcem ovzduší. Ke generování paprsku slouží v opt. systému nejčastěji laserová dioda, přičemž úzký paprsek je směrován do přijímače, kde je zpravidla elektronicky srovnávána intenzita vyslaného a po průchodu atmosférou zeslabeného paprsku. Délka sondovaného vzorku ovzduší bývá zpravidla desítky metrů. Jinou skupinu tvoří měřiče dohlednosti, které měří
dopředný rozptyl záření, tzv. forward scatterometry. Viz též
měření dohlednosti,
vztah Allardův.
▶
meranie brzdného účinku letištných dráh
soubor měření a postupů, kterými jsou získávány veličiny potřebné pro určení stavu drah ovlivněných povětrnostními vlivy. Změřené hodnoty brzdných účinků poskytované provozovatelem letiště pak musí být v souladu s regionálními postupy
ICAO uváděny ve
zprávách METAR a
SPECI v doplňujících informacích.
▶
meranie dohľadnosti
meteorologické měření za účelem zjišťování definované dohlednosti, jakou je např.
meteorologická dohlednost,
šikmá dohlednost,
vertikální dohlednost, dohlednost dráhových světel aj. Vzdálenosti, na které jsou vidět definovaná světla za
soumraku nebo v noci, lze převádět na hodnoty met. dohlednosti, která se vyjadřuje v m nebo v km. Pro přístrojová měření bývá použit
měřič průzračnosti neboli transmisometr, popř. měřič dohlednosti, používající
dopředný rozptyl světla v atmosféře neboli forward scatterometr. Viz též
měření dráhové dohlednosti,
pozorování meteorologické dohlednosti.
▶
meranie dráhovej dohľadnosti
(RVR, Runway Visual Range) – objektivní postup při stanovení hodnot
dráhové dohlednosti na letištích. Dráhová dohlednost se z praktických důvodů nemůže měřit přímo nad vzletovou a přistávací dráhou. Ve smyslu platných předpisů se její měření uskutečňuje rovnoběžně s osou vzletové a přistávací dráhy ve vzdálenosti maximálně 120 m od této osy a ve výšce 7,5 FT, přičemž údaj o dráhové dohlednosti, který reprezentuje podmínky v bodě dotyku, má být z prostoru zhruba 300 m od prahu a ve směru příslušné dráhy. Měření RVR se provádí v případě, když
horizontální dohlednost klesne pod 2 000 m a to v kroku 25 m při RVR menší než 400 m, v kroku 50 m pro RVR v intervalu 400–800 m a v kroku 100 m při RVR větší než 800 m. Naměřené hodnoty jsou zakódovány jednak ve
zprávách METAR, jednak při změně dráhové dohlednosti (v souladu s kritérii v předpisu L3 – Meteorologie a stanovenými poskytovatelem
letecké meteorologické služby na základě konzultací s příslušným úřadem ATS, provozovateli a provozovatelelm letiště) ve
zprávách SPECI. K měření dráhové dohlednosti se používají
měřiče průzračnosti neboli transmisometry nebo měřiče
dopředného rozptylu neboli forward scatterometry. Dráhová dohlednost není měřena přímo. Transmisometry nebo forward scatterometry měří MOR a RVR je následně vyhodnocována automatizovaným meteorologickým systémem (AWOS). Viz též
systém RVR.
▶
meranie evapotranspirácie
▶
meranie meteorologických prvkov v hraničnej vrstve a vo voľnej atmosfére
meteorologické měření prováděné přístrojem umístěným nebo se pohybujícím v atmosféře nad její
přízemní vrstvou. Tento druh měření zahrnuje především
radiosondážní měření a většinu dalších přímých
aerologických měření, včetně
stožárových meteorologických měření. Do zavedení
radiosond počátkem 30. let 20. století byla měření v mezní vrstvě a ve volné atmosféře prováděna pomocí
meteorografů, vynášených do ovzduší balony nebo upoutanými
meteorologickými draky, případně přímo posádkami volných balonů. Viz též
sondáž ovzduší,
stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry.
▶
meranie námrazkov
určování hmotnosti a rozměru
námrazků. Pro operativní účely se podle doporučení
Světové meteorologické organizace měří průměr vrstvy námrazků při výskytu jakéhokoliv typu námrazků v
termínu pozorování. Za průměr námrazku se považuje max. průměr námrazku minus průměr měrné tyče. Cílem měření námrazků může být také stanovení max. hodnot námrazků ve víceletém období na daném místě. Kromě
synoptických stanic se námrazky v České republice měří:
a) na běžných
námrazkoměrných stanicích pomocí horizontálně exponovaných
námrazkoměrných tyčí;
b) na speciálních námrazkoměrných stanicích, kde se zjišťuje usazování námrazků na různých materiálech a tvarech konstrukcí (tyče, úhelníky, lana atd.);
c) na el. vedeních pomocí
Brinellových přístrojů. Podle tloušťky vrstvy námrazků, která se vyjadřuje jako kolmá vzdálenost od povrchu podkladu k povrchu námrazku, rozlišujeme slabou, mírnou a silnou „intenzitu“ jevu. Námrazky se měří ve výši 2, 6 nebo 10 m na tělesech o průměrech 5, 10 i 60 mm, někdy se používá i vert. expozice tyčí. K registraci změn hmotnosti námrazků s časem slouží
námrazoměr, popř. na jeho principu upravená zařízení. Viz též
intenzita námrazků.
▶
meranie ozónu
určení množství
ozonu v určitém bodě, vrstvě nebo hladině atmosféry. Nejčastěji se jedná o měření koncentrace ozonu v
přízemní vrstvě atmosféry (parametr znečištění ovzduší), měření celkového množství ozonu v jednotkovém sloupci atmosféry (tloušťka
ozonové vrstvy) nebo měření
vertikálního profilu koncentrace ozonu (profil ozonové vrstvy). Celkový obsah ozonu v atmosféře se většinou měří
Dobsonovým nebo
Brewerovým spektrofotometrem a vyjadřuje se v
Dobsonových jednotkách. Vert. rozložení ozonu v atmosféře se měří především pomocí balonových elektrochemických
ozonových sond a ozonovými
lidary. Kromě toho se k monitorování ozonu v atmosféře používají i
družicová měření ozonu.
▶
meranie premŕzania pôdy
v
agrometeorologii zjišťování hloubky pod povrchem země, v níž dochází k mrznutí
půdní vody. Informace o hloubce promrznuti půdy je důležitá např. k posouzení nebezpečí poškození kořenové soustavy rostlin. Kromě zemědělství je využívána i některými technickými obory (nezámrzná hloubka ve stavebnictví). Měření promrzání půdy se provádí
půdními mrazoměry. Viz též
promrzání půdy,
měření teploty půdy.
▶
meranie rádioaktivity atmosféry
určování
radioaktivity atmosféry, srážek a suchého spadu. Zjišťuje se jako radioaktivita:
a) aerosolu zachyceného na filtru, jímž byl prosát známý objem vzduchu;
b) odparku ze srážkové vody zachycené za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
c) spadu, tj. pevných
částic, které se usadily na vodorovném suchém nebo mokrém dnu sběrné nádoby za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
odebrané vzorky se měří pomocí zařízení indikujícího záření α,
β,
γ (popř. jen některých z nich) laboratorně nebo přímo v místě odběru (automatické systémy pro odběr a měření vzorků). V případě měření vzorků přímo v místě odběru výsledky zahrnují i příspěvek radionuklidů s krátkým poločasem přeměny, při laboratorních měřeních lze tento vliv eliminovat. Dále se provádí přímá měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu příslušnými detektory (např. Geiger-Müllerovy počítače, proporcionální počítače). Detektory mohou být umístěny na stacionárních měřicích místech, na
přízemních mobilních stanicích nebo na
radiosondách pro zjišťování
vertikálních profilů beta a gama záření. V případě přímého měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu měřená hodnota zahrnuje kromě složky atmosférické radioaktivity i složky odpovídající terestriálnímu a kosmickému záření. Radioaktivita ovzduší se obvykle vyjadřuje v jednotkách becquerel (Bq), a to pro spad v Bq.m
–2 a pro ovzduší v Bq.m
–3. Dříve používaná jednotka aktivity curie (Ci) souvisí s novou jednotkou becquerel vztahem 1 Bq = 2,7.10
–11 Ci, tj. 1 Bq = 27 pCi. Příkon dávkového ekvivalentu se vyjadřuje v jednotkách Sievert za hodinu (Sv.h
–1). Odběry vzorků a měření příkonu se provádí na vybraných met. stanicích, odebrané vzorky se předávají do měřicích laboratoří Radiační monitorovací sítě (RMS), výsledky měření prováděných na místě se průběžně předávají na centrální pracoviště RMS. Viz též
spad radioaktivní,
zpráva o příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (RAD).
▶
meranie snehovej pokrývky
zjišťování
výšky a
vodní hodnoty sněhové pokrývky. U
sněhové pokrývky se měří výška celkové sněhové pokrývky v
klimatologickém termínu 7 h, na
synoptických stanicích ještě také v termínu 06 UTC a 18 UTC. Měření se provádí pomocí
sněhoměrné latě a na vybraných
automatických meteorologických stanicích použitím ultrasonických nebo laserových senzorů.
Výška nového sněhu se měří na
sněhoměrném prkénku v klimatologickém termínu 7 h za období 24 hodin, na synoptických stanicích ČR také za 1 hodinu, pokud je výška nového sněhu 1 cm nebo více. U
nesouvislé sněhové pokrývky se výška sněhové pokrývky neměří. Vodní hodnota sněhové pokrývky se měří
sněhoměry a na vybraných meteorologických stanicích s použitím
sněhového polštáře. Výška sněhové pokrývky se udává v cm, vodní hodnota sněhové pokrývky v mm vodního sloupce, nebo v kg.m
–2 a ve stavebnictví také v kPa.
▶
meranie teploty pôdy
určení
teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolní vrstvou půdy.
Teplota půdy se měří ve °C
půdními teploměry v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm (v ČR jen 5, 10, 20, 50 a 100 cm) na pozemku s přirozeným složením půdy, porostlém ošetřovaným trávníkem. K měření se používají
půdní teploměry, a to
elektrické, případně
rtuťové. Viz též
měření promrzání půdy.
▶
meranie teploty vzduchu
určení
teploty čidla
teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolním vzduchem. Pro met. účely se teplota vzduchu měří na základě
Celsiovy teplotní stupnice s přesností na desetiny °C, v některých zemích na základě
Fahrenheitovy teplotní stupnice. Měří se
elektrickým, případně také
kapalinovým nebo
bimetalickým teploměrem. Teploměr musí být stíněn nebo jinak chráněn před rušivými účinky
přímého slunečního záření. Na met. stanicích se proto umísťuje v
meteorologické budce nebo v
radiačním krytu. Zákl. přístroj pro měření teploty vzduchu je elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad zemským povrchem. K měření hodnot
extrémní teploty vzduchu za určité časové období se někdy ještě používají
maximální a
minimální teploměr, většinou se však tyto hodnoty získávají automatickým zpracováním údajů el. teploměru. Viz též
staniční teploměr.
▶
meranie tlaku vzduchu
určení hydrostatického tlaku v určitém místě atmosféry. Tlak vzduchu se měří v N.m
–2, tj. v pascalech (Pa). V meteorologii je povolena jednotka hPa, která souvisí s dalšími jednotkami používanými v dřívější době těmito převodními vztahy:
Tlak vzduchu na met. stanicích se měří
staničními tlakoměry s přesností na desetiny hPa. V dříve používaných
rtuťových tlakoměrech bylo nutné odečtený údaj tlaku redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat
přístrojovou opravu. Ve
volné atmosféře se tlak vzduchu měří aneroidovými tlakoměry neboli
aneroidy, popř.
hypsometry. Viz též
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
▶
meranie vetra
stanovení vektoru
větru, popř. jeho časových fluktuací. Zpravidla se měří jen horiz. složka tohoto vektoru, a to jeho velikost neboli
rychlost větru a směr, jemuž opačný je
směr větru. Vert. složka vektoru větru neboli
vertikální rychlost se zjišťuje pouze pro speciální účely. K přímému měření rychlosti větru se používají různé druhy
anemometrů, z nichž některé měří současně i směr větru. Ten lze určit i pomocí
větrné směrovky, příp.
větrného rukávu.
Přízemní vítr se měří během určitého časového intervalu, na čes. stanicích převážně od roku 2010 v délce 10 minut. Kromě
desetiminutové rychlosti větru se v týchž časových invervalech stanovuje i
průměrná a
maximální rychlost větru a jim odpovídající směry větru; zaznamenává se i čas výskytu nejvyšší denní hodnoty maximální rychlosti větru. Před
automatizací se na
přízemních synoptických stanicích vyhodnocovala z
anemogramů desetiminutová rychlost větru, dále pak rychlost větru v
nárazu, a to v případě, že přesáhla průměrnou alespoň o 5 m.s
-1. Na
klimatologických stanicích se odhadovala 4-minutová rychlost větru podle měření
anemoindikátoru. Pro odhad rychlosti větru se užívala a i v současnosti je v případě potřeby možné užít
Beaufortovu stupnici větru.
Hlavními nástroji měření
výškového větru jsou různé způsoby
měření větru radiotechnickými prostředky, v
mezní vrstvě atmosféry lze využít rovněž
meteorologických stožárů.
▶
meranie vetra rádiotechnickými prostriedkami
měření potřebné k výpočtu
výškového větru z polohových parametrů cíle pohybujícího se ve
volné atmosféře a sledovaného různými radiotechnickými prostředky. Nejčastěji používanými radiotechnickými prostředky jsou:
a)
navigační systém,
radioteodolit nebo radiogoniometrický systém v případě aktivního cíle, tj.
radiosondy, kdy se měření označuje termínem radiopilotáž;
b) meteorologický
radar jak v případě aktivního cíle (radiosondy), tak v případě pasivního cíle, tj. koutového odražeče;
c) umělé družice Země při časovém sledování poloh
transoceánských sond;
Pomocí meteorologického radaru je dále možné měřit vítr sledováním pohybu vhodných
meteorologických cílů. Měření větru radiotechnickými prostředky bývá někdy nevhodně označováno jako radiovětrové pozorování. Údaje o výškovém větru, zjištěné jeho měřením radiotechnickými prostředky, jsou občas označovány jako
radiovítr.
▶
meranie vlhkosti vzduchu
určení obsahu vodní páry ve vzduchu v určitém místě atmosféry, zpravidla
relativní vlhkosti vzduchu nebo
tlaku vodní páry. Relativní vlhkost se měří v %, tlak vodní páry v hPa. Ostatní vlhkostní charakteristiky se v případě potřeby stanoví výpočtem s použitím hodnoty teploty a tlaku vzduchu změřených současně s
vlhkostí. Vlhkost vzduchu se měří
vlhkoměrem; na met. stanicích v ČR se používá vlhkostní
čidlo umístěné v
radiačním krytu. Dříve se měřila Augustovým
psychrometrem a
vlasovým vlhkoměrem umístěným v
meteorologické budce. Z údajů
meteorologických družic lze v důsledku pohlcování odraženého nebo vlastního záření zemského povrchu v
absorpčních pásech vodní páry určit
vertikální profil vlhkosti vzduchu.
▶
meranie výparu
určení množství
vodní páry, které je za zvolený časový interval předáno do atmosféry sledovaným vodním nebo jiným vlhkým povrchem. Výpar se měří v mm vodního sloupce, který by se vytvořil z vypařené vody na ploše shodné velikosti s velikostí vypařujícího se povrchu. Výpar z volné vodní hladiny se měří
výparoměry, které jsou umístěny v půdě nebo na jejím povrchu. V ČR se výpar měří na vybraných stanicích ČHMÚ
výparoměrem EWM, který nahradil starší
výparoměr GGI 3000.
▶
meranie výšky základne oblakov
určení
výšky základny oblaků nad zemí. Provádí se
ceilometrem, příp.
lidarem. Princip měření je založen na zjišťování času, který potřebuje krátký světelný impulz na průchod atmosférou z vysílače ceilometru k oblaku rozptylujícímu světlo a zpět do přijímače ceilometru. Okamžitá amplituda vráceného signálu pak poskytuje informace o charakteristikách
zpětného rozptylu záření v atmosféře na určité výšce. Z přijatého rozptýleného signálu lze odvodit informace o
oblačnosti a také o
mlze a
srážkách. V minulosti se výška základny oblaků určovala pomocí tzv. píchacího balonku se známou
stoupací rychlostí, a to výpočtem z doby jeho letu od vypuštění do zmizení v
základně oblaku, nebo trigonometrickou metodou z měření
oblakoměrným světlometem.
▶
meranie znečistenia ovzdušia
zjišťování množství
znečišťujících příměsí v atmosféře. Při měření znečištění ovzduší se používá buď aerochemických metod (např. zachycování dané příměsi do chem. reagentu při průchodu známého množství znečištěného vzduchu), nebo fyz. metod (opt. pohltivost v dané části spektra
lidary apod.), atomové absorpce a dalších analytických metod. Výsledkem je zpravidla určení
koncentrace znečišťujících látek, u nás obvykle v rozměru hmotnost příměsi na objem vzduchu, např. v µg.m
–3, v anglosaské literatuře v poměrných číslech, často ppm (parts per million) nebo ppb (parts per billion). Měření znečištění ovzduší se organizuje zpravidla na více bodech kontinuálně či ve stacionárních nebo mobilních sítích měření. Časovou jednotkou měření je buď konečný časový interval čili
odběrová doba, nebo se měří kontinuálně okamžité hodnoty. Informace v reálném čase poskytuje monitorování znečištění ovzduší. Viz též
emise,
imise.
▶
meranie zrážok
měření parametrů
srážek, především jejich
úhrnu a
intenzity, různými druhy přístrojů na
srážkoměrných, klimatologických a dalších
meteorologických stanicích. Zákl. přístrojem je
srážkoměr používaný k měření množství
kapalných i
tuhých srážek. K měření srážek na těžko dostupných místech se používá
totalizátor. U tuhých srážek se měří
výška sněhové pokrývky (v cm), někdy též
vodní hodnota sněhové pokrývky (v mm nebo v kg.m
–2) a
hustota sněhu (v kg.m
–3). U usazených srážek se jedná především o měření
rosy různými typy
rosoměrů, popř.
drosografů a o
měření námrazků. Měření srážek nespočívá jen v získávání dat z indikačních a
registračních přístrojů, nýbrž i ve vizuálním pozorování
usazených srážek (kondenzačních jevů a
námrazků), v určování doby trvání padajících i usazených
hydrometeorů.
▶
meridionálna brázda nízkeho tlaku vzduchu
nejčastěji
brázda nízkého tlaku vzduchu v mírných zeměp. šířkách, jejíž
osa je orientována ve směru poledníků. Na její záp. straně převládá sz. až sev. proudění, které přenáší na sev. polokouli většinou studené
vzduchové hmoty, a na vých. straně naopak již. proudění přenášející teplé vzduchové hmoty. Tato brázda značně podporuje
meridionální výměnu vzduchu. Viz též
brázda nízkého tlaku vzduchu zonální,
proudění meridionální.
▶
meridionálna cirkulácia
▶
meridionálna zložka cirkulácie
průmět
vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině
všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní poledník. Pokud je meridionální složka cirkulace orientována od jihu k severu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též
cirkulace meridionální,
složka cirkulace zonální.
▶
merná hmotnosť vodnej pary
▶
merná plynová konštanta
konstanta úměrnosti ve
stavové rovnici daného
ideálního plynu. Je vlastností plynu a lze ji vyjádřit vztahem
R =
R* /
m, kde
R* je
univerzální plynová konstanta a
m značí relativní (poměrnou) molekulovou hmotnost plynu. Pro
suchý vzduch platí
Rd = 287,04 J.kg
–1.K
–1 a pro
vodní páru je
Rv = 461,5 J.kg
–1.K
–1. Ve stavové rovnici pro
vlhký vzduch používáme hodnotu
Rd a
teplotu nahrazujeme hodnotou
teploty virtuální. Viz též
teplo měrné,
Mayerův vztah.
▶
merná vlhkosť vzduchu (špecifická)
syn.
vlhkost vzduchu specifická – charakteristika
vlhkosti vzduchu s, která udává hmotnost
vodní páry v jednotce hmotnosti
vlhkého vzduchu, tj.
kde
mv značí hmotnost vodní páry a
md hmotnost
suchého vzduchu v daném objemu
vlhkého vzduchu. Měrnou vlhkost vzduchu lze vyjádřit pomocí
tlaku vodní páry e a
tlaku vzduchu p vztahem:
kde konstanta
ε ≈ 0,622 je poměr
měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Měrná vlhkost vzduchu je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10
–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg
–1. Číselnou hodnotou se měrná vlhkost blíží hodnotě
směšovacího poměru vodní páry.
▶
merná žiarivosť
poměr
L zářivosti d
I elementu plošného zdroje o velikosti d
S a průmětu této plochy do roviny kolmé k uvažovanému směru
zářivého toku, tj.
kde
α značí úhel sevřený normálou k ploše zdroje a směrem zářivého toku. Jednotkou záře je W.m
–2.sr
–1.
▶
merné teplo
množství tepelné energie potřebné k ohřátí látky jednotkové hmotnosti o 1 K. U plynů rozlišujeme měrné teplo při stálém tlaku
cp a měrné teplo při stálém objemu
cv. Měrné teplo plynů závisí na teplotě a tlaku a lze je přímo měřit. V rozsahu podmínek běžných v atmosféře lze tuto závislost zanedbat a považovat hodnoty
cp a
cv za konstantní. Pro
suchý vzduch lze užít hodnoty pro 273,16 K:
cpd = 1 004 J.kg
–1.K
–1,
cvd = 717 J.kg
–1.K
–1. Ve vlhkém vzduchu o
směšovacím poměru vodní páry
rv je možné použít přibližné vztahy:
Viz též
vztah Mayerův.
▶
merný objem
objem látky o jednotkové hmotnosti. Udává se v m
3.kg
–1 a je převrácenou hodnotou hustoty látky. V meteorologii se setkáváme zejména s měrným objemem vzduchu jakožto převrácenou hodnotou
hustoty vzduchu. Viz též
plocha izosterická.
▶
mesačná amplitúda
rozdíl mezi
měsíčním maximem a
měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda
teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z
denního minima –24,4 °C (13. 2.) a
denního maxima 13,0 °C (27. 2.).
▶
mesačná dúha
duha v měs. světle. Její barvy jsou velmi chudé.
▶
mesačné maximum
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
▶
mesačné minimum
nejnižší hodnota
meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
▶
mesačný výkaz meteorologických pozorovaní
formulář s účelně uspořádanými tabulkami, obsahujícími výsledky met. měření a pozorování během měsíce. Ve výkazu jsou dále uvedena tzv. metadata, tedy základní údaje o dané
meteorologické stanici, o používaných met. přístrojích a jejich opravách, vysvětlivky, některé pokyny pro pozorovatele apod. V současné době je na většině stanic nahrazen elektronickým výkazem, který se následně odešle do centra a zpracuje do databáze klimatologických pozorování. Viz též
přehled meteorologický,
ročenka meteorologická.
▶
mestská klíma
klima velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického
aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od klimatu přilehlého venkovského okolí se městské klima zpravidla liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením
tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teploty vzduchu), nižší
relativní vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími
emisemi znečišťujících látek, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší
znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením slunečního záření. Městským klimatem se zabývá
klimatologie měst. Viz též
smog,
znečištění ovzduší tepelné.
▶
mestská klimatológia
syn. klimatologie urbanistická – část
mezoklimatologie a
mikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i
klimatologie mezní vrstvy atmosféry a
klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska
mezoklimatu jde o interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska
mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s
bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky
hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též
klima městské.
▶
metadáta meteorologickej stanice
údaje o
meteorologické stanici, jmenovitě
indikativ stanice, jméno stanice,
souřadnice meteorologické stanice, období pozorování na stanici a změny ovlivňující reprezentativnost pozorování, informace o přístrojovém vybavení (typ, datum instalace), výšky senzorů nad zemí v místě, kde je přístroj umístěn (pro měření teploty, větru, srážek,
dohlednosti a pro
detektor počasí), a další informace (typ stanice,
standardní izobarická hladina pro stanice s
nadmořskou výškou stanice větší než 550 m, hlášení oblačnosti se
základnou pod úrovní stanice, vydávání zpráv
METAR,
SPECI a vydávání zpráv
CLIMAT). Pokud se zprávy z dané stanice zařazují do mezinárodní výměny met. informací, jsou metadata stanice uložena v databázi OSCAR/Surface
Světové meteorologické organizace.
▶
metán
(CH
4), v chemii methan – plynná organická sloučenina, která je přirozenou složkou
atmosféry Země. Chemicky se jedná o nejjednodušší stabilní uhlovodík, tzv. alkan. Ačkoliv je jeho podíl na
chemickém složení atmosféry Země velmi nízký, hraje důležitou roli v
chemii atmosféry, kdy se např. podílí na vzniku troposférického
ozonu. Neméně podstatná je funkce metanu jakožto
skleníkového plynu, přičemž vzhledem k jeho radiačně-absorbčním vlastnostem je jeho potenciál globálního oteplování (GWP) asi 28krát vyšší než v případě
oxidu uhličitého.
Přibližně 90 % metanu vzniká v důsledku anaerobních procesů (činností mikroorganismů při rozkladu organické hmoty bez přístupu kyslíku), zbývajících cca 10 % se uvolňuje při geologických aktivitách (např. tavením magmatu). Hlavními přirozenými emisními zdroji jsou mokřady a vodní ekosystémy. V současné době množství metanu v atmosféře prudce roste vlivem člověka, přičemž se udává podíl antropogenních emisí asi 60 %. Hlavním antropogenním zdrojem je zemědělství, zejména chov hospodářských zvířat či pěstování rýže. Při probíhající
změně klimatu se značné emise metanu mohou do atmosféry uvolňovat při tání
permafrostu. Střední doba setrvání metanu v atmosféře se odhaduje na 10–12 let. Hlavním propadem metanu jsou reakce s hydroxylovými radikály (OH).
▶
metelica
dříve používaný název pro větrem
zvířený sníh.
▶
metelica
lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo
zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.
▶
metelica
lid. označení pro
sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko
zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též
bouře sněhová,
blizard.
▶
meteogram
graf znázorňující
chod meteorologického prvku v určitém místě. Může znázornit jak výsledky měření určitého prvku, tak i jeho prognostické hodnoty. Horizontální osa vyjadřuje čas, na vertikální osu se vynáší hodnoty sledovaného meteorologického prvku, přičemž se často využívá více vertikálních stupnic k zobrazení více prvků současně. Může také sloužit k vyjádření průběhu
předpovědi počasí pro dané místo.
▶
meteor
v met. smyslu jev (úkaz) pozorovaný v atmosféře nebo na zemském povrchu. Může mít charakter
srážek, suspenzí a usazenin pevných nebo kapalných částic, vodních nebo jiných; může jím být také jev opt. nebo el. povahy. Podle složení a podmínek vzniku se meteory dělí na
hydrometeory,
litometeory,
fotometeory a
elektrometeory.
▶
meteorograf
přístroj pro současný záznam několika
meteorologických prvků (nejčastěji teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu) na jednu registrační pásku. Je upraven tak, aby mohl být zavěšen pod meteorologický balon nebo jiný dopravní prostředek a jím vynesen do
volné atmosféry. Je-li meteorograf vynášen balonem, je jeho záznam k dispozici až po sestupu přístroje na zem.
▶
meteorológ
odborník s příslušným meteorologickým formálním nebo neformálním vzděláním, který se v tematické oblasti
meteorologie profesně angažuje. Podle stupně vzdělání a dosažené praxe se v některých státech na doporučení
Světové meteorologické organizace rozeznávají meteorologové 1. až 4. třídy, což kvalifikačně pokrývá celou oblast od technických pracovníků v praxi až po meteorologický výzkum. Viz též
klimatolog,
synoptik,
prognostik.
▶
meteorológia
základní věda o
zemské atmosféře, o jejím
složení, vlastnostech, atmosférických procesech a jevech, a to včetně vazeb s ostatními složkami
klimatického systému a při uvažování vlivu Slunce a dalších kosmických faktorů. V nejširším smyslu meteorologie zahrnuje všechny
vědy o atmosféře včetně
klimatologie,
chemie atmosféry apod. V tomto smyslu pod ni spadá i
aeronomie, jakkoliv hlavním předmětem meteorologie jsou procesy a jevy v
troposféře. Jádrem meteorologie je
fyzika atmosféry, na kterou navazuje celá řada oborů
aplikované meteorologie a hraniční disciplíny, jako např.
biometeorologie a
hydrometeorologie. Podle měřítka studovaných jevů rozlišujeme především
synoptickou a
mezosynoptickou meteorologii, příp.
mikrometeorologii. Podle metod práce vymezujeme mj.
dynamickou meteorologii, podle studovaného prostředí dále označujeme např.
tropickou,
mořskou nebo
horskou meteorologii.
Počátky meteorologie sahají do antického Řecka. Důležitým mezníkem vývoje byla 1. polovina 17. století, kdy byly vynalezeny základní
meteorologické přístroje, čímž bylo zahájeno tzv. přístrojové období meteorologie. V souvislosti s
meteorologickými měřeními se etablovaly i jim příslušné obory, jako např.
aktinometrie,
fotometrie apod. Kromě získávání empirických vědeckých poznatků o atmosféře Země se především od poloviny 19. století rozvíjel systematický
monitoring atmosféry, na němž se v současnosti podílí rovněž
aerologie,
družicová a
radarová meteorologie. Neméně důležitou činností dnešní meteorologie je
předpověď počasí a vydávání případných
meteorologických výstrah.
Operativní úlohy meteorologie v jednotlivých státech plní národní
meteorologické služby, jejich koordinaci v celosvětovém měřítku se věnuje
Světová meteorologická organizace, v Evropě organizace
EUMETNET. Důležitými nástroji evropské spolupráce jsou dále
Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF),
EUMETSAT aj. Na mezinárodní spolupráci v oblasti met. výzkumu se podílí mj.
Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS) a
Evropská meteorologická společnost. Viz též
meteorologie v ČR.
▶
meteorológia hraničnej vrstvy atmosféry
▶
meteorológia v ČR
v České republice zajišťuje provoz a aplikovaný výzkum v oboru
meteorologie Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) se sídlem v Praze a
Hydrometeorologická služba Armády ČR, které organizují zejména sběr, přenos, zpracování a poskytování met. údajů pro operativní i režimové účely, jakož i archivaci dat. Uvedené organizace udržují v provozu rozsáhlé sítě
meteorologických stanic, obsluhované profesionálními i dobrovolnými pozorovateli. Spolupracují s obdobnou organizací v SR, kterou je
Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ) se sídlem v Bratislavě.
Výzkumem v oboru meteorologie a
klimatologie se jako svou hlavní činností zabývá
Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v. v. i., a v rámci své vědecké činnosti řada vysokých škol. Meteorologický a klimatologický výzkum je dílčí součástí práce i v dalších vědeckých ústavech AV ČR v rámci výzkumu problémů specifických pro jejich zaměření.
Výchovu a vzdělávání vysokoškolsky kvalifikovaných meteorologů a klimatologů zajišťují hlavně Matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze, Přírodovědecká fakulta UK v Praze, Univerzita obrany v Brně a Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Meteorologické předměty se kromě toho přednášejí na několika dalších fakultách ve studijních oborech zaměřených na geografii, zemědělství, lesní a vodní hospodářství,
životní prostředí, medicínu atp.
Jednotlivé instituce reprezentují ČR ve vybraných mezinárodních organizacích, jejichž činnost se k meteorologii a klimatologii vztahuje. ČHMÚ zastupuje ČR ve
Světové meteorologické organizaci (WMO), v
EUMETSAT,
ECMWF,
EUMETNET,
IPCC,
GEO a dalších. Kromě toho většina jmenovaných organizací navazuje dvoustranné dohody o spolupráci s partnerskými orgány v řadě zemí.
Zájmovou činnost v oboru meteorologie organizují
Česká meteorologická společnost (dříve
Československá meteorologická společnost při ČSAV) a
Česká bioklimatologická společnost. Česká meteorologická společnost má svého zástupce i v
Evropské meteorologické organizaci (EMS).
▶
meteorologická anomália
odchylka
meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná
proměnlivostí počasí. Na rozdíl od
klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou
povětrnostní situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem
povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např.
anomálie potenciální vorticity.
▶
meteorologická autorita
orgán poskytující met. služby. Viz též
úřad meteorologický.
▶
meteorologická búdka
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných
meteorologických přístrojů před rušivými účinky
záření a
srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou
ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem
Světové meteorologické organizace, aby čidla
teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem
sněhu. V horských oblastech s vysokou
sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují:
psychrometr,
maximální a
minimální teploměr,
vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro
meteorologické stanice, které nejsou
automatizované. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
meteorologická dohľadnosť
ve dne největší vzdálenost, na kterou lze spolehlivě rozeznat černý předmět o úhlové velikosti mezi 0,5 až 5°, umístěný u země na pozadí
mlhy nebo oblohy; v noci největší vzdálenost, na kterou jsou spolehlivě rozeznatelná světla určité stálé a směrově málo proměnlivé svítivosti.
Tato definice je závislá na vlastnostech lidského oka. Pro účely vizuálního pozorování meteorologické dohlednosti se předpokládá, že pozorovatel má normální zrak. Pro účely přístr. měření meteorologické dohlednosti ve dne se definuje práh kontrastové citlivosti hodnotou 0,025, v noci se definuje prahová hodnota osvětlení např. za
občanského soumraku 10
6 luxů a za tmavé noci při svitu hvězd 10
7,5 luxů. Použití těchto hodnot zaručuje srovnatelnost výsledků vizuálních a přístr. pozorování. Meteorologická dohlednost závisí na množství vody v různých fázích, prachu, kouře a mikroorganismů v ovzduší mezi pozorovatelem a pozorovaným předmětem. Může proto nabývat v různých směrech různých hodnot. Vyjadřuje se v m, popř. v km.
V
letecké meteorologii jsou zavedeny termíny
dohlednost,
dráhová dohlednost (RVR),
šikmá dohlednost a
letová dohlednost. Obj. fyz. veličinou, charakterizující stav opt. průzračnosti atmosféry, je
meteorologický optický dosah. Viz též
měření dohlednosti,
měření dráhové dohlednosti,
měřič průzračnosti,
objekt pro zjišťování dohlednosti,
vztah Allardův,
vztah Koschmiederův.
▶
meteorologická družica
umělá družice Země určená primárně pro
družicová meteorologická měření. Podle oběžné dráhy se družice dělí na
družice geostacionární a družice na nízkých dráhách (nejčastěji polárních), zkráceně
polární družice. Podle zaměření rozlišujeme družice operativní a výzkumné. Kromě primárních přístrojů, zaměřených na meteorologické využití, má většina současných meteorologických družic na své palubě řadu přístrojů umožňujících
dálkový průzkum Země i v jiných oborech – systémy pro monitorování stavu hladiny světového oceánu, astronomické a geofyzikální přístroje, systémy pro přenos nouzových signálů aj.
▶
meteorologická informácia
soubor údajů o stavu atmosféry nebo o hodnotách jednotlivých
meteorologických prvků. Lze rozlišit dva typy met. informací:
1. prvotní met. informace, což jsou aktuální informace, bezprostředně získané jako výsledek
meteorologických měření a pozorování. Na jejich kvalitě, úplnosti a včasnosti závisí správnost analýzy atm. procesů,
úspěšnost předpovědí počasí a všech druhotných informací;
2. druhotné met. informace, což jsou informace o počasí ve formě přehledů počasí a předpovědí, zpráv a rozborů,
synoptických map,
aerologických diagramů,
vertikálních řezů atmosférou, výsledků
numerických předpovědních modelů apod.
Jiné členění rozlišuje
informace meteorologické operativní, vypracované převážně s využitím aktuálních met. dat, a
informace meteorologické režimové, vypracované převážně s využitím archivovaných dat.
▶
meteorologická konzultácia
jeden z pracovních nástrojů užívaných v
meteorologických službách v procesu přípravy
předpovědi počasí. Výsledkem konzultace je jednotný názor meteorologů na časové a prostorové aspekty předpovědi počasí v daný okamžik. V
ČHMÚ se meteorologická konzultace běžně užívá pro komunikaci centrálního a regionálních prognózních pracovišť.
▶
meteorologická letová dokumentácia
soubor mapových, tabulkových, popř. i dalších met. informací, které v souladu s příslušnými předpisy poskytuje
letecká meteorologická služba při předletové přípravě posádkám letadel. Příslušné formuláře, měřítka map, soustava jednotek, čas vydávání předpovědí, symbolika, zkratky a další náležitosti dokumentace jsou stanoveny příslušnými doporučeními
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), resp. národními předpisy. Poskytovaná dokumentace letecké meteorologie musí zahrnovat tyto informace: předpovědi
výškového větru a teploty vzduchu ve výšce ve
standardních izobarických hladinách a
význačných jevů počasí (např.
mapu význačného počasí),
zprávy METAR nebo
SPECI (včetně předpovědí trend, vydávané v souladu s regionálními postupy ICAO) pro letiště odletu a předpokládaného přistání a pro náhradní letiště při vzletu, na trati a určení; předpovědi
TAF nebo opravené předpovědi TAF pro letiště odletu nebo předpokládaného přistání a pro náhradní letiště při vzletu, na trati a určení;
informace SIGMET a příslušná mimořádná hlášení z letadel týkající se celé trati letu; informační zprávy o
vulkanickém popelu a
tropických cyklonách týkající se celé trati letu. Pro lety v nízkých hladinách pak i oblastní předpovědi
GAMET a/nebo oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách v mapovém formátu připravené jako podklad pro vydání
informací AIRMET a informace AIRMET pro lety v nízkých hladinách, týkající se celé trati letu v souladu s regionálními postupy ICAO.
▶
meteorologická loď
loď zpravidla specializovaná na plnění úkolů v systému meteorologických a oceánologických pozorování, na prvotní zpracování těchto pozorování a rozšiřování získaných výsledků. Meteorologické lodě dnes pracují pouze jako expediční (lodě v expedicích TROPEX, POLEX, MONEX apod.) a jejich úkoly plní i dopravní lodě (včetně lodí říčních) a majáky. Kromě zákl.
přízemních meteorologických pozorování se na meteorologických lodích konají i oceánologická pozorování (rychlosti
oceánských proudů, výšky vln, teploty mořské vody a jejího vert. profilu, znečištění moře apod.). Výsledky měření meteorologických lodí doplňují pozorování v síti
pozemních meteorologických stanic a slouží hlavně pro zabezpečování námořní dopravy, rybářských lodí i další činnosti na moři. Po 2. světové válce se rozšířily stacionární meteorologické lodě, které prováděly mj. i
měření aerologická. Ovšem od 60. let docházelo k jejich útlumu, když jejich pozorování postupně nahradily
meteorologické družice, bóje a dopravní lodě. Poslední stacionární meteorologická loď ukončila svůj provoz na konci roku 2009.
▶
meteorologická mapa
mapa podávající
meteorologické informace. Nejrozšířenějšími meteorologickými mapami jsou
mapy synoptické a
klimatologické.
▶
meteorologická navigácia
zajišťování námořní a letecké dopravy vzhledem ke
klimatickým podmínkám a aktuálním i očekávaným met. podmínkám v příslušném regionu. Jejím cílem je minimalizace rizik a optimalizace z hlediska rychlosti dopravy, spotřeby paliva apod.
▶
meteorologická pravidelnosť
zvýšená pravděpodobnost výskytu určitého počasí v průběhu roku, která se nedá vysvětlit střídáním roč. období a souvisí s typickým charakterem
všeobecné cirkulace atmosféry. H. Flohn považuje za meteorologickou pravidelnost výskyt určité povětrnostní situace v určitém kalendářním období za dlouhou řadu roků s pravděpodobností 67 % a větší. Viz též
singularita.
▶
meteorologická predpoveď
předpověď počasí, popř. jednotlivých
meteorologických prvků nebo jejich
polí, vypracovaná na základě met. poznatků. Meteorologické předpovědi lze třídit podle několika kritérií:
a) podle účelu, pro který jsou vydávány, se rozlišují
předpověď počasí všeobecná a
speciální;
b) podle metody zpracování se rozlišují
předpověď počasí numerická,
synoptická,
klimatologická,
statistická a
perzistentní;
c) podle
předstihu předpovědi se rozlišují
předpověď počasí velmi krátkodobá,
krátkodobá,
střednědobá a
dlouhodobá;
d) podle místa, oblasti nebo trasy, pro něž jsou vydávány, se rozlišují např.
předpověď počasí místní,
oblastní atd.
▶
meteorologická rádiolokačná sieť
systém synchronizovaných měření, zpracování a přenosu dat z několika
meteorologických radiolokátorů, organizovaných obvykle v rámci jednotlivých zemí nebo regionů (např. síť CZRAD v Česku, NEXRAD v USA, NORDRAD ve Skandinávii nebo středoevropská síť CERAD). Tvorba sloučené radiolokační informace předpokládá dohodu o typu, formátu, rozlišovací schopnosti, časování a geografické projekci radarových dat. Pro mezinárodní výměnu radarových dat se používá formát
WMO FM–94
BUFR nebo HDF5.
▶
meteorologická raketa
raketa určená pro
raketovou, popř.
raketo-balonovou sondáž atmosféry, a to především jejích vyšších vrstev. Speciálními přístroji instalovanými na raketě se měří tlak vzduchu, teplota vzduchu, složení vzduchu,
kosmické záření, magnetické pole Země, sluneční spektrum atd. Z trajektorie met. rakety se určuje výškové proudění, někdy se teplota vzduchu vyčísluje na zákl. změřeného tlaku a složení vzduchu. Přístroje se obvykle umísťují v hlavici rakety (nazývané často jako
raketová sonda), která se po výstupu a odpojení od těla rakety snáší na padáku. Údaje se registrují nebo předávají z rakety rádiovými signály.
▶
meteorologická ročenka
publikace obsahující přehled met. údajů naměřených a pozorovaných na
meteorologických stanicích v určitém roce. Meteorologické ročenky bývaly obvykle sestavovány pro soubor vybraných stanic jednotlivých států, pro některé významné stanice byly publikovány i ročenky samostatné (např. Milešovka, Hurbanovo, Lomnický štít).
▶
meteorologická služba
1. poskytování zpravidla účelově zaměřených
meteorologických informací různým organizacím i jednotlivcům k tomu kompetentními institucemi. Jedná se např. o met. zabezpečení silniční, železniční, lodní a letecké dopravy, zemědělství, energetiky, vojenství, výstražnou službu před nebezpečnými meteorologickými jevy atd.;
2. instituce, která zajišťuje met. službu ve významu 1., získává, zpracovává, rozšiřuje a archivuje met. data a informace. V ČR těmito institucemi jsou
Český hydrometeorologický ústav a Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad (VGHMÚř) Armády České republiky.
Viz též
meteorologie v ČR,
předpis L 3 – Meteorologie.
▶
meteorologická správa
označení pro soubor pozorovaných, naměřených, zpracovaných nebo předpověděných met. údajů a příslušných identifikačních údajů (místo, čas, přístrojové vybavení apod.). Meteorologická zpráva je opatřena stanoveným telekomunikačním záhlavím a je zakódována podle mezinárodních nebo vnitrostátních
meteorologických kódů a příslušných pravidel. Zprávy zakódované podle tradičních alfanumerických kódů mají přesně stanovený obsah, daný předepsaným pořadím jednotlivých prvků, z nichž některé je možné za stanovených podmínek vypustit. Mezi met. zprávy tohoto typu patří např.
SYNOP,
TEMP,
PILOT,
METAR,
SPECI,
BOUŘE,
CLIMAT a v současné době již nepoužívané zprávy
INTER,
SYRED,
AERO a
CLIMAT TEMP. Zcela odlišnou strukturu mají zprávy, které obsahují nejen met. data a příslušné identifikační údaje, ale také popis vlastního obsahu dané zprávy. Tento typ zpráv je většinou v binárním formátu
BUFR, případně v alfanumerickém kódu
CREX.
▶
meteorologická stanica
místo, v němž se konají stanovená
meteorologická pozorování podle dohodnutých mezinárodních nebo vnitrostátních postupů. Základním předpokladem je odpovídající technické, personální a komunikační vybavení. Meteorologické stanice je možné dělit podle různých hledisek:
a) podle odb. zaměření se rozlišují
synoptické,
klimatologické a
letecké meteorologické stanice,
agrometeorologické stanice a
stanice speciální;
b) podle charakteru získávaných dat se dělí na
meteorologické stanice přízemní,
stanice aerologické a na
stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry;
c) podle umístění se dělí na
meteorologické stanice pozemní,
mořské a
letadlové.
Jedna meteorologická stanice může plnit úkoly různého odborného zaměření a rozsahu.
▶
meteorologická stanica na „fixnej lodi
námořní
meteorologické stanice na stacionární
meteorologické lodi nebo na majákové lodi.
▶
meteorologická stanica na lietadlách
▶
meteorologická stanica na pohybujúcej sa lodi
syn. stanice meteorologická lodní –
meteorologická stanice umístěná na lodi, na níž se měření a pozorování provádí během plavby.
▶
meteorologická výstraha
výstraha před předpokládanými nebo již vyskytujícími se
nebezpečnými povětrnostními jevy vydaná met. předpovědní službou a určená pro širokou veřejnost nebo speciální okruhy uživatelů. Rozšiřuje se prostřednictvím veřejných médií, pomocí internetu nebo přes účelová spojová zařízení Hasičského záchranného sboru, orgánů krizového řízenínebo státní správy a samosprávy. Pro distribuci výstrah se kromě otevřené řeči používá i
všeobecný výstražný protokol (CAP).
Od roku 2000 se met. výstrahy
Českého hydrometeorologického ústavu určené pro veřejnost a státní správu a samosprávu vydávají v rámci tzv.
Systému integrované výstražné služby. Výstrahy se vydávají zejména na extrémní teplotní podmínky (vysoké teploty, silný mráz, náhlý pokles teploty), ale i na velmi silný vítr, sněhové jevy (silné nebo trvalé sněžení,
sněhové jazyky,
závěje), námrazové jevy (
ledovka,
náledí, silná
námraza), bouřkové jevy (
přívalový déšť,
kroupy,
nárazový vítr), vydatný déšť vedoucí k povodňovým jevům a nebezpečí vzniku požárů.
▶
meteorologické informácie o podmienkach na letiskách pre posádky počas letu
soubor met. informací o podmínkách na letištích, vysílaný zprav. v půlhodinových intervalech z pozemních stanic pro posádky letadel v době letu. Vysílání VOLMET provozuje na základě dodávky dat poskytovatele meteorologické služby pro civilní letectví (v ČR
ČHMÚ) poskytovatel letových navigačních služeb (v ČR Řízení letového provozu s.p.).
▶
meteorologické meranie
zjišťování hodnot jednoho nebo více
meteorologických prvků pomocí
meteorologického přístroje. Meteorologická měření mohou být bodová, liniová, plošná nebo prostorová. Bodová měření se provádějí nejčastěji na
meteorologických stanicích, podle jejichž charakteru můžeme měření dále dělit. Liniová měření označujeme jako
sondáž atmosféry, která může být prováděna i pomocí
distančních meteorologických měření; některé druhy distančních měření umožňují získat i plošné či prostorové informace. Kvalita měření je ovlivněna použitou technikou a metodikou měření, proto by příslušná metadata měla vždy být doplňkem souboru met. údajů. Viz též
pozorování meteorologické,
monitoring atmosféry.
▶
meteorologické mikroseizmy
stálé kmitání zemského povrchu ve formě elastických vln, které se šíří od pobřeží na velké vzdálenosti do nitra kontinentů. Časová perioda kmitů se řádově rovná jednotkám sekund, rychlost šíření je nejčastěji 2 až 4 km.s
–1 a amplituda odpovídá 10
–6 m a méně. Příčiny vzniku spočívají v atmosféricko-oceánické cirkulaci, značná úloha se přisuzuje zejména pohybům
tropických i
mimotropických cyklon.
▶
meteorologické observatórium
pracoviště, jehož činnost je zaměřena na podrobná, přesná a pečlivá
meteorologická pozorování a na studium
meteorologických prvků za pomoci speciálního vybavení, které nemají k dispozici jiné typy
meteorologických stanic.
▶
meteorologické podmienky pre let podľa prístrojov
(IMC, IFR) – met. podmínky horší než stanovená minima pro
dohlednost, vzdálenost od oblaků a od
základny oblaků. Viz též
let s použitím přístrojů,
minima letištní provozní.
▶
meteorologické podmienky pre let za viditeľnosti
(VMC, VFR) – met. podmínky stejné nebo lepší než stanovená minima pro
dohlednost, vzdálenost od oblaků a od
základny oblaků. Viz též
let za viditelnosti povrchu Země,
minima letištní provozní.
▶
meteorologické pozorovanie
získávání kvantitativních, popř. kvalitativních údajů o jednom nebo více
meteorologických prvcích a
jevech, prováděná především na stálých
meteorologických stanicích. Většina pozorování se provádí
meteorologickým měřením pomocí
meteorologických přístrojů, z nichž některé umožňují nepřetržité pozorování s danou
vzorkovací frekvencí; jinak meteorologická pozorování probíhají ve stanovených
pozorovacích termínech. Meteorologická pozorování můžeme dělit podle různých kritérií: podle místa pozorování na pozemní, námořní, letadlová a družicová, podle výšky nad terénem na
přízemní a
výšková, podle rozsahu na základní a
doplňková, podle času pozorování na
hlavní a
vedlejší, podle účelu na
klimatologická,
synoptická, letecká, aktinometrická,
aerologická apod. Viz též
pozorovatel meteorologický,
monitoring atmosféry.
▶
meteorologické pozorovanie z lietadiel počas letu
▶
meteorologické pracoviská v ČR
▶
meteorologické spojovacie ústredie
▶
meteorologické sucho
sucho definované pomocí
meteorologických prvků, především
srážek, resp. jejich deficitu, často vztahovaného ke
klimatologickému normálu. Vzniká následkem dlouhých nebo často se opakujících
suchých období, přičemž důležitou roli hrají i další faktory, především
výpar.
Indexy sucha k hodnocení meteorologického sucha proto berou často v úvahu kromě množství a intenzity srážek buď přímo výpar, nebo meteorologické prvky, které ho ovlivňují:
teplotu vzduchu,
rychlost větru,
vlhkost vzduchu aj. V teplé části roku přitom bývá srážkový deficit často provázen nadnormální
teplotou vzduchu, nižší
relativní vlhkostí vzduchu, zmenšenou
oblačností a delším
trváním slunečního svitu. Tyto faktory mají za následek větší
evapotranspiraci a zmenšování
vlhkosti půdy, což vyvolává
agronomické sucho. Viz též
hydrologická bilance.
▶
meteorologické symboly
1. písmena nebo číslice používané pro popis
meteorologických prvků na
synoptické mapě;
2. graf. znaky pro met. prvky, jevy a děje, popř. jejich intenzitu. Používají se především pro znázornění počasí na přízemních synoptických mapách a ve
výkazech meteorologických pozorování. Meteorologické symboly jsou mezinárodně dohodnuté.
▶
meteorologické zabezpečenie letectva
souborné označení pro služby poskytované leteckými met. pracovišti pro přímé zajištění letů. Viz též
dokumentace letová meteorologická,
služba meteorologická letecká.
▶
Meteorologické zprávy
čes. odborný časopis, který publikuje odborné statě a informativní články z oborů meteorologie, klimatologie, ochrany čistoty ovzduší a hydrologie. Meteorologické zprávy vydává
Český hydrometeorologický ústav v Praze. Ročně vychází 6 čísel a první číslo Meteorologických zpráv vyšlo 30. dubna 1947. Příspěvky jsou uveřejňovány v čes., slov. a angl. jazyce. Čes. a slov. příspěvky obsahují shrnutí v angličtině a titulky k obrázkům a tabulkám v čes. i angl. verzi.
▶
meteorologický briefing
v
letecké meteorologii slovní komentář
meteorologa o existujících a očekávaných podmínkách
počasí na letové trati určený posádce letadla. Obsahuje zejména upozornění na nebezpečné jevy. Viz též
předpověď počasí letecká.
▶
meteorologický cieľ
obecné označení meteorologického objektu či jevu, který může být detekován, sledován a analyzován
distančním meteorologickým měřením. Podle použitého prostředku mohou být meteorologickými cíli shluky meteorologicky významných
atmosférických částic (
oblaky, další
hydrometeory,
litometeory), výrazné nehomogenity v ovzduší (např. diskontinuity
hustoty vzduchu),
turbulence nebo
elektrometeory. Tyto objekty či jevy odrážejí, popř. samy generují vlny různého charakteru, které jsou příslušnými přístroji zaznamenávány. Viz též
cíl radiolokační,
odrazivost radarová,
plocha rozptylu efektivní.
▶
meteorologický dron
dron využívaný pro met. měření a pozorování. Viz též
stanice meteorologická letadlová.
▶
meteorologický kód
kód užívaný pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např.
SYNOP,
TEMP,
CLIMAT nebo
TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou
tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu reprezentovány symbolickými písmeny. Binární kódy
BUFR a
GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód
CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).
▶
meteorologický odbor ICAO
šestý z jedenácti odborů komise úřadu pro leteckou navigaci
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Meteorologický odbor ICAO sleduje především celosvětovou unifikaci a zdokonalování pravidel a postupů při met. zabezpečování provozu civilního letectva.
▶
meteorologický optický dosah
(Meteorological Optical Range, MOR) – délka dráhy v atmosféře, podél níž se světelný tok ve svazku vytvořeném žárovkou o barevné teplotě 2 700 K zeslabí na 5 % původní hodnoty. Viz též
dohlednost meteorologická.
▶
meteorologický pozorovateľ
vyškolený nebo zacvičený pracovník
meteorologické služby, její dobrovolný spolupracovník, popř. zaměstnanec jiné organizace, který koná podle platných metodických předpisů
meteorologická pozorování a předává met. službě pravidelně jejich výsledky. Viz též
meteorolog.
▶
meteorologický prehľad
periodická publikace, která obsahuje informaci o
meteorologických měřeních a
pozorováních, popř. o zpracovaných met. údajích z určitého území. V ČR byly nejznámějšími meteorologickými přehledy Denní přehled počasí a Měsíční přehled počasí, které obsahovaly podrobná data z území státu a podávaly všeobecnou informaci o
celkové povětrnostní situaci v Evropě a nad Atlantským oceánem. Vydávání tištěné verze Denního přehledu počasí a Měsíčního přehledu počasí bylo ukončeno v roce 2010. Viz též
ročenka meteorologická,
zpráva meteorologická.
▶
meteorologický prístroj
přístroj k měření kvantit. údajů (zpravidla přímo ve fyz. jednotkách) o jednom, popř. několika
meteorologických prvcích nebo
jevech, nebo pro zjištění výskytu či zaměření polohy meteorologického jevu. Podle způsobu získávání a záznamu výsledků prováděných
meteorologických měření rozlišujeme
meteorologické přístroje manuální a
automatické, příp.
registrační.
▶
meteorologický prvok
fyz. charakteristika stavu atmosféry, např. teplota, vlhkost a tlak vzduchu nebo atm. jev, např. výskyt oblaků, mlhy, srážek, bouřek apod. Soubor
meteorologických prvků v určitém místě a čase charakterizuje
počasí. Někteří autoři považují za met. prvky pouze kvantit. charakteristiky stavu atmosféry, nikoliv atm. jevy. Viz též
prvek klimatický,
chod meteorologického prvku,
proměnlivost meteorologického prvku,
pole meteorologického prvku,
extrém.
▶
meteorologický rádiolokačný potenciál
▶
meteorologický rovník
prům. roční poloha osy
rovníkové deprese neboli
intertropické zóny konvergence. Obepíná Zemi v blízkosti 5. stupně s. š., proto bývá někdy jako meteorologický rovník označována přímo tato rovnoběžka. Viz též
rovník termický.
▶
meteorologický stĺp
samostatně stojící sériově vyráběný objekt, nebo drobná okrasná, též historizující stavba sloužící k umístění několika
meteorologických přístrojů. Meteorologické sloupy byly zřizovány na často navštěvovaných veřejných prostranstvích (náměstí, promenády, parky u škol apod.) převážně od konce 19. století do 30. let 20. století. Jejich kamenná, dřevěná či železná konstrukce je zpravidla čtyřboká a dosahuje výšky 2 až 4 m. Středová část konstrukce, spojená s kamenným nebo zděným podstavcem, vytváří prostor pro výklenky nebo prosklené skříňky na měřící přístroje. Celý objekt bývá zakončen různě tvarovanou stříškou s funkční nebo jen ozdobnou
větrnou korouhví. Výjimečně je sloup součástí další kamenné architektury v podobě altánu, která pak funguje jako
radiační kryt. Do výklenků nebo skříněk sloupu mohl být instalován
tlakoměr,
teploměr,
extrémní teploměry,
vlhkoměr a
registrační přístroje. Vrcholným či spíše pozoruhodným přístrojem své doby byl v mnohých sloupech vystavený
Lambrechtův povětrnostní telegraf. Sloupy též prezentovaly různé klimatické přehledy a další informace pro obyvatelstvo. Problémem oproti standardní
meteorologické budce bylo nedostatečně redukované oslunění přístrojů v určité části dne a nedostatečná ventilace uzavřených prostor sloupu s přístroji. Rovněž ošetřování a seřizování přístrojů bylo jen sporadické a nesystémové. Přesto meteorologické sloupy ve své době významně přispěly k popularizaci meteorologie mezi širokou veřejností.
▶
meteorologický šarkan
zařízení těžší než vzduch, které se ve vzduchu udržuje pomocí aerodynamického
vztlaku a s pozemním stanovištěm je spojeno lanem; před zavedením
radiosondážních měření bylo používáno k
drakové sondáži atmosféry. Meteorologický drak je kombinací vztlakových a stabilizačních ploch, přičemž buňková konstrukce draka je potažena bavlněným plátnem o ploše 5 až 8 m
2. Drakové výstupy dosahovaly prům. výšky 3 km, prům. doba trvání výstupu činila asi 3 hodiny.
▶
meteorologický šum
v
synoptické a
dynamické meteorologii atm. procesy, které jsou nezajímavé z hlediska předpovědi počasí (např.
zvukové vlny), případně jsou nerealisticky zesíleny v modelech atmosféry (
gravitační vlny) apod. K oddělení žádoucích složek časových řad od nežádoucích (šumu) se používá tzv. filtrace. V
numerických předpovědích počasí se meteorologický šum odstraňuje filtrací počáteční podmínky (
inicializace vstupních dat), anebo se použijí vhodně aproximované (filtrované) rovnice. Zvukové vlny se vylučují hydrostatickou nebo anelastickou aproximací, vliv gravitačních vln vysokých rychlostí se omezuje geostrofickou aproximací. Meteorologický šum se uplatňuje i při
meteorologických měřeních, kde k jeho potlačení slouží vhodná konstrukce (setrvačnost)
meteorologického přístroje, resp. vhodné průměrování vzorků měření.
▶
meteorologický úrad
v oboru letectví instituce poskytující nebo na základě souhlasu smluvního státu zařizující poskytování
meteorologických služeb mezinárodnímu civilnímu letectví. V ČR má tuto roli Úřad pro civilní letectví (ÚCL), který
leteckou meteorologickou službou pověřuje
Český hydrometeorologický ústav.
▶
meteorosenzibilita
vnímavost organizmu vůči počasí neboli schopnost organizmu reagovat na stav a změny atm. prostředí. Nízký stupeň meteosenzibility, označovaný jako citlivost na počasí, se projevuje únavou, malátností, nechutenstvím, depresemi, neklidným spánkem apod., vyšší formou meteosenzibility jsou předzvěstné pocity, kdy člověk reaguje na změny atm. prostředí již 2 až 3 dny předem, např. při chronické progresivní polyartritidě. Nejvyšší formou meteosenzibility jsou
meteotropní nemoci (choroby). Podle různých autorů tvoří lidé citliví na počasí 35 až 70 % celkové populace a s rostoucí civilizací těchto lidí přibývá. Meteosenzibilita je předmětem zájmu
lékařské meteorologie. Viz též
meteotropismus.
▶
meteorotropné choroby
nemoci, jejichž vznik nebo průběh jsou spjaty s komplexem met. faktorů, k nimž patří např. teplota a vlhkost vzduchu, změny tlaku vzduchu, nadbytek nebo nedostatek
ultrafialového záření, el. vlastnosti ovzduší apod. U některých meteotropních nemocí byl podíl počasí bezpečně prokázán, u jiných je jeho spoluúčast pravděpodobná. V současné době se mezi meteotropní nemoci počítají srdečně cévní onemocnění, alergické stavy, některé nemoci kožní, infekční a také nemoci dýchacího ústrojí aj. Viz též
meteotropismus.
▶
Meteosat
geostacionární meteorologické družice provozované evropskou organizací
EUMETSAT. Družice Meteosat-1 (1977) až Meteosat-7 patřily do první generace družic Meteosat, Meteosat-8 (2002) byl první družicí Meteosat druhé generace (
MSG), která sestávala ještě z dalších tří družic (Meteosat-9 až Meteosat-11). Start první družice Meteosat třetí generace (
MTG) se uskutečnil 13. prosince 2022, v současné době je družice MTG-I1 (budoucí Meteosat-12) postupně testována. Družice Meteosat monitorují hlavně Evropu, Afriku a východní Atlantik, dále pak Indický oceán a většinu Asie.
▶
meteotropizmus
syn. meteorotropismus, meteotropie, biotropie počasí – fyziologické i patologické reakce na změny počasí. Prvek nebo komplex počasí, u něhož se předpokládá účinek na organizmus, se nazývá meteotropní činitel. Účinky vyvolávající biologickou odezvu se označují jako biotropní, resp. meteotropní účinky. Studiem meteotropismu se zabývá
lékařská meteorologie. Viz též
meteosenzibilita,
nemoci meteotropní.
▶
meteotsunami
syn. tsunami meteorologické – ojedinělá mimořádně velká vlna nebo jejich série na moři či velké vodní nádrží, způsobená procesy v atmosféře. Vzniká v důsledku prudkého výkyvu
tlaku vzduchu při rychlém pohybu určitého atmosférického útvaru, nejčastěji
squall line, nad rozsáhlou vodní plochou. Podobně jako v případě tsunami vyvolaného např. zemětřesením, také vlny meteotsunami se v mělkých vodách při pobřeží zkracují a roste jejich výška, která může v závislosti na tvaru pobřeží a morfologii mořského dna dosáhnout i několika metrů. Viz též
vzdutí způsobené bouří.
▶
metóda analógu
metoda předpovědi počasí založená na předpokladu, že atm. procesy, které se v minulosti rozvíjely analogicky, budou se tak rozvíjet i v budoucnu. Většinou se hledá analogie synoptických procesů (někdy pouze
meteorologických prvků) na určitém území během několika dnů až měsíců. Do roku 2006 byla tato metoda používaná v provozní praxi
ČHMÚ pro konstrukci měsíční předpovědi počasí.
▶
metóda CAVT
(Constant Absolute Vorticity Trajectory) – dříve používáná metoda předpovědi změn proudění vzduchu, která se zakládá na předpokladu, že
absolutní vorticita individuální
vzduchové částice je na konci každé trajektorie stejná jako na jejím začátku. Metodu navrhl C. G. Rossby. V souvislosti s nástupem moderních numerických předpovědních metod ztratila metoda CAVT na praktickém významu.
▶
metóda častice
metoda hodnocení stabilitních podmínek ve vztahu k pohybující se
vzduchové částici. Nejčastěji se takto hodnotí
vertikální stability atmosféry, přičemž se porovnávají hodnoty
adiabatického teplotního gradientu a
vertikálního teplotního gradientu v dané hladině nebo vrstvě atmosféry. Metoda částice předpokládá adiabatickou změnu teploty při vert. pohybu vzduchové částice.
Tlak vzduchu v částici se okamžitě přizpůsobuje tlaku vzduchu v okolí, které je v
hydrostatické rovnováze. Zrychlení
vert. pohybu vzduchové částice lze vyjádřit vztahem
kde
g značí
tíhové zrychlení,
T' teplotu částice a
T teplotu okolního vzduchu. Při instabilním
teplotním zvrstvení atmosféry je hodnota zrychlení kladná, při indiferentním nulová a stabilnímu zvrstvení odpovídá hodnota záporná. Viz též
rovnice hydrostatické rovnováhy,
metoda vrstvy,
metoda vtahování,
CAPE.
▶
metóda izalobár
dříve metoda používaná při předpovědi přízemního
tlakového pole pomocí
map izalobar. Extrapolací se určila budoucí poloha oblastí poklesů nebo vzestupů
tlaku vzduchu, přičemž se odhadla změna jejich intenzity a směr postupu. Extrapolované izalobarické pole se sečetlo se současným tlakovým polem, a tím se získalo předpovídané tlakové pole na určitou dobu, většinou na 12 až 24 h dopředu. Na území ČR se používala do cca 60. let 20. století. S nástupem numerických předpovědních metod ztratila metoda izalobar význam. Viz též
izolinie.
▶
metóda Multanovského
z historického hlediska zajímavá
synoptická metoda střednědobé a
dlouhodobé předpovědi počasí, vypracovaná B. P. Multanovským. Základem předpovědi byly dvě hypotézy:
1. všechny synoptické procesy jsou určovány
akčními centry atmosféry;
2. postupující
cyklony a
anticyklony se přemísťují ve směru proudění vzduchu ve stř. vrstvách
troposféry.
Multanovskij objevil a formuloval řadu zákonitostí vývoje makroprocesů v atmosféře, k jeho nejvýznamnějším přínosům patří vymezení pojmu
přirozeného synoptického období. Metoda Multanovského měla prognostický význam hlavně v 1. polovině 20. století, částečně se ale využívala pro prognostické účely do 70. let 20. století.
▶
metóda nudging
empirická metoda
asimilace dat do
numerického modelu předpovědi počasí. Je založena na doplnění pomocného členu na pravou stranu
prognostických rovnic, který závisí na naměřených datech a působí tak, že prognostické modelové veličiny se blíží v odpovídajících místech a časech naměřeným hodnotám. Nakolik odpovídají měřením, závisí na parametrech metody nudging, které jsou určovány empiricky. Výhodou nudgingu je, že je snadno aplikovatelná, výpočetně nenáročná a je aplikovatelná i pro silně nelineární modely. Nevýhodou je, že metoda nemá teoretický základ a výběr jejích parametrů závisí na testovacích výpočtech. Obecně se tvrdí, že vliv asimilovaných dat na předpověď metodou nudging mizí rychleji než v případě jiných metod. To však zpravidla platí pro asimilaci veličin s menší variabilitou, jako je tlak, teplota či vítr.
▶
metóda priamej simulácie DNS
(Direct Numerical Simulation) – metoda numerického modelování
turbulence, která vychází z přímého řešení
pohybových (Navierových – Stokesových) rovnic na zvolené prostorové oblasti pro velmi rychle se měnící okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, teploty, tlaku, popř. dalších veličin, např. koncentrací příměsí při vhodně zadaných počátečních a okrajových podmínkách. Nalezení obecného řešení tohoto problému je velice obtížné zejména z hlediska nároků na výpočetní techniku, neboť výpočetní síť musí být natolik hustá, aby zachytila i nejmenší
turbulentní víry, a této hustotě musí odpovídat i velikost časového kroku při numerické integraci. Přibližně od 80. let 20. století se v odborné literatuře objevují různá dílčí řešení, zejména pro případy proudění v oblasti charakterizované
Reynoldsovým číslem o velikosti odpovídající max. řádu 10
3.
▶
metóda simulácie veľkých vírov LES
(Large Eddy Simulation) – metoda modelování
turbulence spočívající v aplikaci filtru (prostorového, časového), pomocí něhož dojde k rozdělení spektra velikostí třírozměrných
turbulentních vírů na dvě části, tj. na víry velkých měřítek a vírové pohyby měřítek malých. Víry velkých měřítek jsou přitom v modelu řízeny přímo
pohybovými (Navierovými-Stokesovými) rovnicemi pro okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, zatímco malé víry jsou parametrizovány.
▶
metóda vrstvy
metoda hodnocení stability
teplotního zvrstvení ovzduší v horiz. vrstvě atmosféry o jednotkové tloušťce, kterou současně procházejí
výstupné i kompenzující
sestupné proudy. Metoda předpokládá, že hmotnosti vystupujícího a sestupujícího vzduchu jsou si rovny, změny teploty ve vystupujícím vzduchu probíhají podle
nasycené adiabaty a v sestupujícím vzduchu přibližně podle
suché adiabaty. Zahrnutí sestupných proudů způsobuje, že ve srovnání s
metodou částice se zmenšuje rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v jeho okolí. Odhad
horní hladiny konvekce stanovený metodou vrstvy obvykle lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Metoda vrstvy však vyžaduje odhad nebo znalost poměru plošného rozsahu výstupných a sestupných proudů. Nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vrstvy není obvyklé. Viz též
metoda vtahování.
▶
metóda vt'ahovania
metoda hodnocení stability
teplotního zvrstvení, která odstraňuje základní předpoklad
metody částice, tzn. adiabatické chování vystupující
vzduchové částice při
adiabatické expanzi. Metoda vtahování bere v úvahu mísení oblačného vzduchu se vzduchem v okolí oblaku s využitím konceptu homogenního isobarického
vtahování. Důsledkem vtahování je oprava teploty a vlhkosti adiabaticky izolované vzduchové částice a odpovídající změna
stavové křivky vystupujícího vzduchu. Ve srovnání s metodou částice klesá rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v okolí, podobně jako u
metody vrstvy.
Horní hladina konvekce stanovená metodou vtahování proto lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Aplikace metody vtahování však vyžaduje odhad nebo znalost parametru vtahování, který udává hmotnost vtaženého vzduchu připadající na jednotku hmotnosti vzduchové částice při daném rozsahu výstupu. V některých aplikacích metody vtahování se předpokládá zvětšení hmotnosti vystupujícího vzduchu v oblaku o 20 % při výstupu o 50 hPa. Hodnota parametru vtahování však může být velmi proměnná a nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vtahování není obvyklé.
▶
metódy výpočtu očakávaného znečistenia ovzdušia
vypočítávají buď dlouhodobé (klimatické) nebo krátkodobé (denní i kratší) očekávané
koncentrace znečišťujících látek (
imise), popř. se určuje délka doby překročení nějaké hraniční koncentrace
znečišťujících látek nebo celková dávka znečišťujících látek na zvolené období. Metody výpočtu jsou buď empirické, založené na jednoduchých statist. modelech (regrese, rozptyl podle Gaussova rozložení atd.) a met. poznatcích o větru a stabilitě
teplotního zvrstvení ovzduší, nebo teoretické, založené na řešení systému rovnic
atmosferické dynamiky pro
mezní vrstvu atmosféry s uvažováním
turbulentního promíchávání a faktorů
emise. Existují rovněž experimentální fyzikální modely, na nichž se simuluje emise a měří
rozptyl příměsí v ovzduší (emitovaných látek). Viz též
znečištění ovzduší,
model Suttonův.
▶
Metop
označení
polárních meteorologických družic provozovaných organizací
EUMETSAT. V letech 2006 až 2018 byla postupně vypuštěna trojice těchto družic první generace, vybavených mj. radiometrem
AVHRR.
▶
Meyerov kvocient
index humidity navržený A. Meyerem (1926) ve tvaru
kde
R je prům. roč. úhrn srážek v mm a
D prům. roč.
sytostní doplněk v mm rtuťového sloupce neboli
torrech.
▶
mezinarodna Fujitova stupnica
nejnovější modifikace původní
Fujitovy stupnice hodnotící intenzitu
tornád, k čemuž využívá 23 indikátorů poškození různých druhů vegetace nebo budov podle jejich odolnosti. Na rozdíl od
rozšířené Fujitovy stupnice tedy neuvažuje stavby podle jejich účelu, neboť jejich konstrukce se může v různých oblastech zásadně lišit). Podle stupně odolnosti jsou některé indikátory dále rozčleněny do více tříd. Každý indikátor, popř. třída odolnosti obsahuje 1-10 stupňů poškození, ze kterých se určuje intenzita tornáda. Každému z devíti stupňů mezinárodní Fujitovy stupnice je přiřazen odhad tzv. „okamžité“ rychlosti větru ve zlomku sekundy způsobující příslušný stupeň poškození. Mezinárodní Fujitovu stupnici navrhla Evropská laboratoř pro silné bouře (ESSL), první ucelenou verzi publikovala v roce 2023. Narozdíl od výše zmíněných stupnic obsahuje mezinárodní Fujitova stupnice střední hodnotu intervalu maxima rychlosti větru, dolní hranice intervalu se nachází blízko středu nižší kategorie a horní hranice blízko středu vyšší kategorie.
| Stupeň |
Odhad střední max. rychlosti větru |
| IF0 |
25 m.s–1 |
| IF0.5 |
33 m.s–1 |
| F1 |
40 m.s–1 |
| F1.5 |
50 m.s–1 |
| F2 |
60 m.s–1 |
| F2.5 |
70 m.s–1 |
| F3 |
80 m.s–1 |
| F4 |
105 m.s–1 |
| F5 |
130 m.s–1 |
▶
mezobara
u nás dnes jen velmi zřídka užívané označení pro
izobaru s prům. tlakem vzduchu 1013 hPa, které zřejmě historicky pochází z německé jazykové oblasti. Mezobara pak na
klimatologických mapách odděluje oblast vyššího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami nad 1013 hPa se potom nazývají pliobary, popř. pleiobary) od oblasti nižšího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami pod 1013 hPa se v tomto pojetí nazývají miobary popř. meiobary). Viz též
meion,
pleión.
▶
mezocyklóna
1. Rotující vír spojený s
výstupným proudem v
supercele, který může mít jak cyklonální, tak anticyklonální směr rotace. Doba trvání výskytu mezocyklony je maximálně několik hodin a horizontální rozsah je 3–8 km. S mezocyklonou spojená vertikální
vorticita je řádu 10
–2 s
–1, vzniká transformací horizontální vorticity vzniklé v důsledku
vertikálního střihu větru. Pokles tlaku vzduchu v mezocyklóně přispívá ke stabilizaci a prodloužení života supercely. Mezocyklony jsou detekovatelné
dopplerovskými meteorologickými radary.
2. V čes. literatuře v minulosti používané označení
polární cyklony. V současnosti je někdy používáno jako syn. pro
mezosynoptickou cyklonu, což není příliš vhodné vzhledem k možné záměna s prvně uvedeným významem.
▶
mezocyklonálne tornádo
tornádo, které je spojeno s
mezocyklonou v
supercele. Tornádo získává vertikální
vorticitu nasáváním vorticity vzniklé na
gust frontě do výstupného proudu supercely. Viz též
tornádo nemezocyklonální.
▶
mezoklíma
klima oblastí o horiz. rozměru obvykle jednotek až desítek km, v němž se kromě vlivů cirkulačních prvků s vert. osou vírů výrazně uplatňují i vlivy cirkulačních prvků s horiz. osou vírů. Je klimatem prostoru, ve kterém se projevují vlivy tření o zemský povrch a v němž se uplatňuje vert. promíchávání vzduchu
turbulencí ve větší míře než u
makroklimatu. Vert. rozsah mezoklimatu je dán polohou
planetární mezní vrstvy atmosféry, která je horní hranicí mezoklimatu. Je to prostor, v němž mezoklimatické vlastnosti překrývají vlastnosti místně klimatické a mikroklimatické. Viz též
kategorizace klimatu,
mikroklima,
klima místní,
mezometeorologie.
▶
mezoklimatológia
část
klimatologie zabývající se
mezoklimatem. Zkoumá především
klimatotvorné faktory, které modifikují
makroklima na mezoklima, a specifické vlastnosti mezoklimatu, jako např. zvláštnosti cirkulačních poměrů (podmínek), rozložení srážek, šíření exhalátů apod. Mezoklimatologie se opírá jednak o standardní met. měření a pozorování, jednak o speciální metody (
stožárová meteorologická měření) a jiná měření vert. gradientů
meteorologických prvků. Za součást mezoklimatologie lze považovat
klimatologii znečištění ovzduší.
▶
mezometeorológia
syn. mezosynoptická meteorologie, mezoměřítková meteorologie – část
meteorologie pojednávající o met. procesech a jevech
mezosynoptického měřítka. K mezometeorologickým jevům patří např.
konvektivní bouře,
mezosynoptické cyklony,
tornáda,
místní cirkulace aj. Viz též
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
mezomierkový konvektívny systém
▶
mezopauza
horní hranice oblasti s prudce klesající teplotou (mezosféry). Odděluje
mezosféru a
termosféru; leží ve výšce kolem 85 km nad zemským povrchem.
▶
mezopik
zast. označení
stratopauzy.
▶
mezosféra
část
atmosféry Země, ležící zhruba mezi 50 až 80 km výšky, tj. mezi
stratopauzou a
mezopauzou. Mezosféru vymezujeme při
vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; teplota vzduchu v ní s výškou klesá a v blízkosti horní hranice mesosféra dosahuje ve vysokých zeměp. šířkách v létě hodnot –80 až –90 °C, v zimě asi –40 až –50 °C. Podle přímých měření je proudění vzduchu v mezosféře značně proměnlivé. V blízkosti mezopauzy pozorujeme někdy v létě
noční svítící oblaky.
▶
mezosynoptická cyklóna
cyklona s rozměry
mezosynoptického měřítka. K mezosynoptickým cyklonám patří některé
termické cyklony, dále pak cyklony, při jejichž vzniku hrají podstatnou roli uvolnění
latentního tepla kondenzace a toky
zjevného tepla, totiž
tropické cyklony,
subtropické cyklony,
medikány a
polární cyklony. Hlavním nástrojem jejich detekce jsou
meteorologické družice. Mezosynoptickou cyklonu lze též označit zkráceně jako
mezocyklonu, pokud nehrozí terminologická záměna s rotujícím vírem uvnitř
supercely.
▶
mezosynoptická meteorológia
▶
mezosynoptický konvektívny komplex
(MCC), syn. komplex konvektivní mezoměřítkový –
mezosynoptický konvektivní systém (MCS) jednoznačně definovaný na základě pozorování z
geosynchronních meteorologických družic tvarem a rozměry
teplotního pole horní hranice oblačnosti a dobou trvání (Maddox, USA, 1980). U MCS splňujícího podmínky pro klasifikaci jako MCC musí plocha chladné horní hranice oblaků o teplotě T ≤ –32 °C přesáhnout 10
5 km
2 a vnitřní plocha
horní hranice oblačnosti o teplotě T ≤ –52 °C přesáhnout 5.10
4 km
2. Obě podmínky musí být splněny po dobu ≥ 6 h. Tvar MCC je poměrně symetrický s hodnotou poměru rozměrů podél vedlejší a hlavní osy ≥ 0,7 v době maximálního plošného rozsahu.
Mezoměřítkové konvektivní komplexy jsou málo pohyblivé a často doprovázené dlouhodobými intenzivními srážkami, silným větrem,
krupobitím a velkým množstvím
blesků; nelze vyloučit ani výskyt
tornád. MCC může vzniknout spojením několika původně samostatných
bouří, nejčastěji
multicel nebo
supercel, do jednoho velkého celku v prostředí se slabým okolním prouděním. Jako MCC však může být na základě
družicových měření označena i konvektivní bouře, klasifikovaná současně na základě
měření radarových jako
squall line.
▶
mezosynoptický konvektívny komplex
▶
mezosynoptický konvektívny systém
(MCS), syn. systém konvektivní mezoměřítkový – organizovaná soustava oblaků druhu
cumulonimbus, která vytváří souvislou oblast
konvektivních srážek o horizontálním rozměru nejméně 100 km alespoň v jednom směru a je doplněna oblastí se
stratiformními srážkami. MCS mohou zahrnovat dílčí
konvektivní bouře typu
multicel i
supercel, přičemž během vývoje MCS se jejich struktura zpravidla vyvíjí. Prostorové uspořádání
konvektivní i
vrstevnaté oblačnosti může nabývat různých forem. Příkladem lineární struktury MCS je
squall line, příp.
bow echo, dosahuje-li alespoň přibližně požadovaných rozměrů; příkladem oválně uspořádaného MCS je
MCC. Vzhledm k definici jednotlivých druhů MCS na základě radarových, resp. družicových měření se zmíněné druhy mohou překrývat.
Podle způsobu vzniku se rozlišují dva typy MCS. První typ vzniká poměrně rychle, a to velkoplošnou iniciací konvekce např. v prostředí
atmosférické fronty. MCS druhého typu vzniká z jednotlivých konvektivních bouří spojením jejich bazénů studeného vzduchu, kde výsledná
gust fronta je schopna iniciovat nové
konvektivní buňky takřka po celém svém rozsahu. Typická doba existence MCS je 10 hodin, přičemž vrstevnatá složka MCS a
kovadliny konv. složky mohou přetrvat i podstatně déle. Nad oceánem se MCS mohou transformovat v
tropické, příp.
subtropické cyklony.
▶
mezosynoptický konvektívny systém
▶
mezotermická klíma
málo používané označení pro
mírné dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty
potenciálního výparu mezi 571 a 1 140 mm za rok. Z tohoto hlediska lze pod mezotermické klima částečně řadit i
suché klima. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
▶
mezozoikum
syn. druhohory – prostřední geologická éra v rámci
fanerozoika mezi
paleozoikem a
kenozoikem, zahrnující období před 252 – 66 mil. roků. Do této éry spadají tři periody:
trias,
jura a
křída. Během této éry se rozpadl permský superkontinent Pangea na kontinenty, které svým tvarem již připomínaly dnešní, avšak v odlišné vzájemné poloze. Mezozoikum se vyznačovalo velmi teplým klimatem, postupně rostla
humidita klimatu. Objevují se krytosemenné rostliny, které od té doby na Zemi dominují. Hlavní živočišnou skupinou mezozoika byli plazi, kteří ovládli souš i vzduch, vedle nich však již žili i ptáci a drobní savci. Zhoršování podmínek na konci křídy bylo završeno dopadem tzv. Chicxulubského meteoritu do Mexického zálivu v blízkosti poloostrova Yucatan. Drastické snížení
insolace vedlo k propadu produkce biomasy a spolu s
kyselým deštěm způsobilo vyhynutí většiny živočišných druhů, mj. dinosaurů.
▶
microburst
[majkrobé(r)st] –
downburst malého měřítka s horiz. průměrem nepřesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 2 – 5 minut a změna rychlosti větru u středu roztékání přesahuje 10 m.s
–1. Detekce tohoto jevu je velmi obtížná, často dokonce nemožná, pro jeho krátké trvání a malé rozměry. Microburst se projevuje silným
střihem větru, který způsobil řadu vážných nehod v leteckém provozu, zejména při vzlétání nebo přistávání letadel v okolí
konvektivní bouře. Někdy se rozlišuje vlhký miroburst, při němž vypadne více než 25 mm srážek nebo
radarová odrazivost převyšuje 35 dBZ, a suchý microburst, při němž tyto hodnoty nejsou dosaženy.
▶
Mieho efekt
zvětšování podílu
dopředného rozptylu záření s rostoucí hodnotou poměru poloměru
r rozptylujících částic a vlnové délky rozptylovaného záření
λ na sférických částicích, pro jejichž poloměr platí nerovnost
2πr ≥ λ. Mieův efekt lze vysvětlit pomocí teorie
Mieova rozptylu. V meteorologii se s ním setkáváme zejména při rozptylu
přímého slunečního záření na
oblačných částicích, na kapičkách
mlhy nebo na různých aerosolových částicích v atmosféře, kdy vytváří výrazné protažení
rozptylové indikatrice ve směru dopadajících paprsků. Prostřednictvím Mieova efektu se vysvětlují vzácné optické atmosférické jevy
modré nebo zelené slunce a modrý nebo zelený měsíc.
▶
Mieho rozptyl
rozptyl záření na libovolně velkých částicích sférického tvaru. Zvláštním případem Mieova rozptylu je
Rayleighův rozptyl na dostatečně malých, elektricky nevodivých částicích, jemuž s výjimkou jevu
polarizace dobře odpovídá
molekulární rozptyl. Na rozdíl od něj rozptyl na
atmosférických částicích nezávisí na vlnové délce rozptylovaného záření a
rozptylová indikatrice má silně protažený tvar ve směru původního paprsku. Pole takto rozptýleného záření vyjadřujeme podle obecné Mieovy teorie jako superpozici pole vyzařování elektrického a magnetického dipólu, kvadrupólu a vyšších multipólů (zatímco u Rayleighova rozptylu uvažujeme pouze el. dipól). Rozšíření Mieovy teorie na částice tvaru např. rotačního elipsoidu se někdy využívá v
radarové meteorologii, neboť velké vodní kapky a ledové částice oblaků a srážek nemají sférický tvar. V souvislosti s rozptylem záření na různých typech
atmosférických aerosolů se dnes používají i různé modely složitějšího rozptylu na obecně nesférických částicích. Viz též
efekt Mieův.
▶
miera stability
v
dynamické meteorologii veličina definovaná vztahem
Γ =
γ -
γd pro nenasycený vzduch a
Γ =
γ -
γs pro vzduch nasycený vodní párou (
γ,
γd,
γs po řadě značí
vertikální teplotní gradient,
suchoadiabatický teplotní gradient a
nasyceně adiabatický gradient). Míra stability charakterizuje stabilitní poměry v atmosféře a používá se zejména v
prognostických modelech atmosféry. Viz též
stabilita atmosféry.
▶
mierka vírov v atmosfére
charakteristický průměr
atmosférických vírů, který dosahuje řádově od 10
–3 do 10
7 m. Velikost nejmenších vírů je určena velikostí
molekulární vazkosti vzduchu, která zprostředkovává disipaci kinetické energie vířivého pohybu molekul; největšími víry jsou rozsáhlé
tlakové útvary s velkou kinetickou energií. Podle rozměru těchto vírů rozlišujeme v meteorologii malé (mikro) měřítko 10
–1 až 10
3 m, střední (mezo) měřítko 10
4 až 10
5 m a velké (makro) měřítko 10
6 až 10
7 m. Viz též
makrometeorologie,
mezometeorologie,
mikrometeorologie,
délka směšovací.
▶
mierny vietor
vítr o prům. rychlosti větru 3,4 až 5,4 m.s
–1 nebo 12 až 19 km.h
–1. Odpovídá třetímu stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
miestna búrka
občas používané hovorové společné označení pro
bouřku uvnitř vzduchové hmoty a
bouřku orografickou. Označení vyjadřuje i slabší a lokální charakter
konvektivní bouře, při jejímž vývoji k bouřce dochází.
▶
miestna cirkulácia
proudění vzduchu nad omezeným územím, ovlivněné lokálními
klimatotvornými faktory a podmíněné nehomogenitou zemského povrchu (pobřeží,
orografie, rozdílný krajinný pokryv). Projevem místní cirkulace je
místní vítr s rel. malým vertikálním rozsahem. Některé místní cirkulace mají denní
periodicitu, neboť jsou vyvolány rozdíly v
radiační bilanci, a jsou tudíž vázány na převážně
anticyklonální počasí (
bríza,
svahový vítr,
horský a údolní vítr,
lesní vítr) Označujeme je též jako místní cirkulační systémy, neboť mají charakter
buňkové cirkulace, v níž je přízemní proudění kompenzováno slabším protisměrným prouděním ve větších výškách. Směr proudění se v průběhu dne obvykle mění, to však nemusí být podmínkou. Dále existují místní cirkulace způsobené prouděním vzduchu přes horské překážky (
padavý vítr) nebo přítomností
ledovce (
ledovcový vítr). Mezi místní cirkulace můžeme počítat i některé případy
pouštního větru.
▶
miestna klíma
klima, které je mnohem těsněji vázáno na morfologii zemského povrchu, jeho geol. složení a rostlinnou pokrývku než
mezoklima. Vyvíjí se také působením
mikroklimatu, které je v jeho dosahu. Vert. je vymezeno výškou
mezní vrstvy atmosféry. V rozsahu místního klimatu mohou vznikat
místní cirkulace, např.
horský a údolní vítr, vytvářet se
jezera studeného vzduchu apod. Místní klima v uvedeném pojetí je syn.
topoklimatu. V odb. literatuře však není vztah místního klimatu k mezoklimatu a topoklimatu jednoznačně stanoven. Někteří autoři považují naopak za syn. termíny místní klima a
mezoklima. Viz též
počasí místní.
▶
miestna oblačnosť
oblačnost, která se vyskytuje v určité lokalitě nad plochou o velikosti od několika km
2 do několika desítek km
2, zatímco v okolních oblastech takovou oblačnost nepozorujeme. Vývoj místní oblačnosti je podmíněn vlastnostmi zemského povrchu a orografickými poměry bližšího i širšího okolí, přičemž se projevuje i vliv denní a roční doby. V rovinatých oblastech jde převážně o nízkou
oblačnost kupovitou nebo
vrstevnatou. Místní kupovité oblaky se vyvíjejí nad rychleji se ohřívajícím povrchem (např. nad
tepelnými ostrovy měst) a může tak dojít až k vývoji oblaků
cumulonimbus. V horských oblastech patří k místní oblačnosti i většinou vrstevnatá oblačnost na
návětří hor, a dále
rotorové a
vlnové oblaky v horském
závětří.
▶
miestna predpoveď počasia
předpověď počasí pro určité vymezené místo nebo malou oblast, např. pro dané letiště, rekreační středisko apod. Častěji než u
oblastní předpovědi se při ní využívají pravděpodobnostní vyjádření výskytu
meteorologického jevu.
▶
miestna vzduchová hmota
vzduchová hmota setrvávající delší dobu v jedné oblasti. Je v tepelné a radiační rovnováze s
aktivním povrchem. Vlastnosti místní vzduchové hmoty závisí na geogr. poloze a roč. době. Termín navrhl S. P. Chromov.
▶
miestne počasie
počasí v určité oblasti (řádově od několika km
2 do několika tisíc km
2), odlišné od počasí v sousedních oblastech, a to za téže
povětrnostní situace. Je podmíněno především vlastnostmi
aktivního povrchu a orografickými podmínkami blízkého a vzdálenějšího okolí. V hodnotách některých
meteorologických prvků se též uplatňuje denní a roč. doba. Zvláštnosti místního počasí se projevují ve
směru a
rychlosti větru, v
dohlednosti, v množství a výšce oblaků, v intenzitě a trvání
srážek, v
teplotě vzduchu apod. Viz též
vlivy místní,
klima místní.
▶
miestne vplyvy
činitelé vyvolávající místní zvláštnosti počasí a klimatu, ke kterým patří především odlišné fyz. a geometrické vlastnosti
aktivního povrchu. Podmiňují např. častější vytváření mlh,
jezer studeného vzduchu, zesilování větru, vznik
tepelného ostrova měst apod. Uplatňují se v měřítkách
mikroklimatu,
mezoklimatu a
místního klimatu. Viz též
faktory klimatotvorné,
počasí místní,
klima místní,
srážky místní,
vítr místní,
efekt nálevkový,
efekt návětrný,
efekt závětrný.
▶
miestne zrážky
srážky vypadávající na poměrně malou plochu, zpravidla s velmi rozdílnou
intenzitou i dobou trvání. Místní srážky vypadávají z izolovaných oblaků druhu
cumulonimbus a
stratocumulus, zřídka i
cumulus (zvláště v tropech), v zimním období i z oblaků druhu
stratus. Může jít o srážky podmíněné orograficky, např. na pobřežích, návětrných svazích apod. Místní srážky mohou mít formu
přeháněk,
bouřkových srážek,
krupobití, ale i pouze
mrholení a v zimním období vypadávání
sněhových krupek nebo
sněhových zrn. Viz též
srážky nefrontální.
▶
miestny cirkulačný systém
▶
miestny obzor
syn. obzor lokální –
obzor modifikovaný okolní
orografií i dalšími, bližšími překážkami (budovami, stromy apod.).
▶
miestny vietor
vítr specifický pro dané místo či region. Místní větry, které jsou projevem
místní cirkulace, mívají různá regionální označení, a to i v případě obdobných příčin a vlastností.
▶
Michelsonov bimetalický aktinometer
aktinometr, jehož čidlem je jemný začerněný bimetalický pásek. Výchylka bimetalu po zahřátí slunečním zářením, která je úměrná intenzitě slunečnímu záření, se čte pomocí slabě zvětšujícího mikroskopu. Doba potřebná k určení záření je 20 až 30 sekund. Použitím barevných filtrů je možné určit intenzitu slunečního záření v různých oblastech spektra. Původní verze přístroje pochází od rus. fyzika V. M. Michelsona z r. 1905, později byl přístroj několikrát zdokonalen, a to především W. Martenem v Německu r. 1928 (aktinometr Michelsonův–Martenův). Stupnice aktinometru se kalibruje srovnáním s
pyrheliometrem.
▶
mikrobarograf
přesný a citlivý
barograf, jehož záznam časových změn tlaku vzduchu je detailnější než u barografu. V zahraniční literatuře někdy označení pro
mikrobarovariograf.
▶
mikrobarovariograf
syn. variograf – citlivý
barograf zapisující s velkým zvětšením krátkodobé odchylky
tlaku vzduchu od jeho původně zvolené hodnoty. Tento přístroj se někdy v zahraniční literatuře nazývá též
mikrobarograf.
▶
mikrofyzika oblakov a zrážok
část
fyziky oblaků a srážek, která studuje především procesy vzniku, růstu a rozpadu
oblačných a
srážkových částic. Tyto mikrofyzikální procesy mají charakteristické rozměry které odpovídají velikosti jednotlivých částic. Při popisu mikrofyzikálních procesů však užíváme i matematické modely, které popisují chování celého souboru částic v oblasti, která přesahuje charakteristické rozměry jednotlivých částic. Z hlediska mikrofyziky oblaků a srážek nás zajímají hlavně procesy, které vedou k vývoji srážkových částic a jejichž charakteristické rozměry zasahují do oblasti
mikroměřítka. Viz též
dynamika oblaků,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
mikroklíma
klima nejmenších prostorů obvykle o horiz. rozměrech do 1 km, v němž se uplatňují vlivy cirkulačních prvků s jakoukoliv polohou osy vírů. Praktičtěji pojaté definice spojují mikroklima s homogenním aktivním povrchem, nad nímž se podmínky utváření mikroklimatu liší od okolí (např. mikroklima pole, lesa, terénních tvarů, ulic aj.). Mikroklima je vert. omezeno na vrstvu vzduchu přiléhající k zemskému povrchu, v níž se projevují odlišnosti od klimatu širšího okolí. Zvláštním druhem mikroklimatu je mikroklima uzavřených prostor neboli
kryptoklima. Čes. pojem malopodnebí místo mikroklima se neujal. Viz též
kategorizace klimatu,
makroklima,
mezoklima,
klima místní,
topoklima,
klima porostové,
klima půdní,
klima skleníkové.
▶
mikroklíma uzavretých priestorov
syn. kryptoklima – klimatické podmínky vnitřních prostor umělého i přírodního původu, jako jsou výrobní, provozní, dopravní, pracovní a obytné prostory nebo jeskyně, hnízdní prostory ptáků či nory zvěře, v nichž v důsledku tepelné izolace stěn, hloubky pod zemským povrchem nebo omezeného spojení s venkovním prostředím je značně změněn
denní a
roční chod meteorologických prvků.
Mikroklima uzavřených prostor se projevuje zejména ve specifických teplotních a vlhkostních poměrech, v prašnosti prostředí (tovární haly, důlní prostory) a v podmínkách výměny vzduchu. Mikroklima uzavřených prostor bývá často upravováno vytápěním, zvlhčováním a
ventilací. Viz též
klimatizace,
klima skleníkové.
▶
mikroklimatológia
část
klimatologie zabývající se
mikroklimatem, a to jak otevřených prostorů (reliéfů, porostů, půdy, ulic aj.), tak uzavřených prostor (místností, stájí, skleníků aj.). Vzhledem k vysokým hodnotám horiz. i vert.
gradientů teploty v rozsahu mikroklimatu využívá mikroklimatologický průzkum a výzkum speciálních metod měření, pokud se týká umístění, tj.
expozici meteorologických přístrojů, délku měření a u moderních metod také frekvenci měření. Za zakladatele mikroklimatologie se zpravidla považuje něm. botanik G. Kraus, který v r. 1911 publikoval práci o půdě a klimatu nejmenších prostorů, i když praktickým studiem mikroklimatu se zabýval např. český přírodovědec E. Purkyně již v 60. letech 19. století. Viz též
měření meteorologická terénní ambulantní,
Bowenův poměr.
▶
mikrometeorológia
část
meteorologie, jež pojednává o met. dějích v měřítku 1 km a méně. Jde o děje charakterizované přítomností
vírových pohybů v atmosféře s osami rotace v obecné poloze a s poloměry nejvýše řádu stovek m. Zvláštní pozornost je v mikrometeorologii věnována studiu toků látek a energie mezi aktivními povrchy (např. půdou, vegetací a jejími složkami, vodním povrchem) a atmosférou. Součástí mikrometeorologie v širším smyslu je
mikroklimatologie. Viz též
makrometeorologie,
mezometeorologie,
eddy kovarianční systém.
▶
mikropluviograf
přístroj pro registraci srážek natolik slabých, že je nelze změřit nebo zaregistrovat běžným
srážkoměrem. Využíval např. pohybujícího se chem. upraveného pásku papíru, který změní barvu, dopadnou-li na něj štěrbinou srážky. V současné době se v ČR pro daný účel užívá
detektor počasí nebo
detektor srážek.
▶
mikrotermická klíma
málo používané označení pro
boreální klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty
potenciálního výparu mezi 286 a 570 mm za rok. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
▶
Milankovičove cykly
dlouhodobé kvaziperiodické výkyvy orbitálních parametrů Země, které jsou podle astronomické
teorie paleoklimatu zodpovědné za
kvartérní klimatický cyklus. V rámci cyklu s periodou cca 100 000 roků se mění
excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce. S nárůstem výstřednosti se zvětšuje rozdíl mezi
periheliem a
afeliem z hlediska množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Druhý z cyklů, s periodou cca 41 000 roků, spočívá ve změnách sklonu zemské osy k rovině
ekliptiky. Při nárůstu sklonu se v
létě příslušné polokoule prodlužuje světlý den a roste výška Slunce, v
zimě naopak, čímž narůstají rozdíly mezi
sezonami. Třetí cyklus, s periodou cca 21 000 roků, souvisí s precesním stáčením zemské osy, která v prostoru opisuje dvojkužel s osou kolmou k rovině ekliptiky. To má za následek posun perihelia z jedné sezony do druhé, přičemž jeho posun do
léta dané polokoule má opět za následek nárůst rozdílů mezi sezonami. Cykly jsou nazývány podle M. Milankoviče, který ve 20. letech 20. století poprvé podrobně propočítal periodické změny orbitálních parametrů a odpovídající změny sum sluneční radiace v
chladném a
teplém pololetí každé polokoule.
▶
milibar
jednotka
tlaku vzduchu, 10
–3 baru, pro niž platí vztah:
1 mbar [mb] = 10
2 Pa = 1 hPa.
Milibar byl do konce roku 1979 v Československu používán jako zákl. jednotka tlaku vzduchu v meteorologii. Po zavedení nové mezinárodní soustavy jednotek SI, která bar a jeho odvozeniny nepřipouští, se postupně přešlo k používání jednotky hektopascal (hPa), doporučené pro met. účely
Světovou meteorologickou organizací a číselně rovné jednotce milibar. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
mimoriadne hlásenie o pozorovaní z lietadiel počas letu (AIREP SPECIAL-ARS)
hlášení, která musí podávat všechna letadla, kdykoliv jsou pozorovány nebo dojde-li ke střetu s následujícími podmínkami: mírná nebo silná
turbulence, nebo mírná nebo silná
námraza, nebo silná
horská vlna, nebo
bouřky bez
krup, zastřené popř. prorůstající
vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na
squall lines (
čarách instability), nebo bouřky s kroupami, zastřené, prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čárách instability), silná
prachová vichřice nebo silná písečná vichřice nebo oblak tvořený
vulkanickým popelem, nebo přederupční vulkanická aktivita nebo vulkanická erupce. Mimořádná hlášení jsou zasílána buď datovým spojem letadlo–země nebo radiotelefonním spojením. Je-li meteorologickou výstražnou službou přijato mimořádné hlášení z letadla, ale podle mínění meteorologa nebude mít hlášený jev trvání a není tedy důvod k vydání
informace SIGMET, musí být toto mimořádné hlášení rozšířeno vydáním ARS stejným způsobem, jako se rozšiřují informace SIGMET, t.j. meteorologickým výstražným službám,
centrům WAFC a dalším meteorologickým služebnám, v souladu s regionálními postupy
ICAO.
▶
mimotropická cyklóna
cyklona, která se vyskytuje v mírných nebo vysokých zeměp. šířkách. Mimotropické cyklony jsou často ztotožňovány pouze s
postupujícími frontálními cyklonami. Viz též
cyklona tropická.
▶
mimotropické dýzové prúdenie
tryskové proudění, které je vázáno na polární i arkt.
planetární výškovou frontální zónu. Dělí se na tryskové proudění mírných šířek a tryskové proudění arktické. Mimotropické tryskové proudění se vyznačuje velkou proměnlivostí zeměp. polohy i rychlostí. Typickým znakem je velká meandrovitost tohoto proudění, hlavně v mírných šířkách. Viz též
proudění tryskové subtropické.
▶
mimotropický monzún
projev
monzunové cirkulace ve vyšších zeměp. šířkách. Je charakteristický pro vých. části pevnin, přičemž nejlépe je vyvinut ve vých. Asii, kde se
zimní monzun na vých. straně
sibiřské anticyklony střídá s
letním monzunem v týlu
havajské anticyklony. Viz též
monzun tropický.
▶
mineralizácia zrážok
součet koncentrací rozpuštěných látek s výjimkou plynů, které se dostávají do
srážkových elementů (kapek deště, sněhových vloček) při jejich průchodu atmosférou většinou v blízkosti zemského povrchu. Srážková voda je roztokem velmi slabě mineralizovaným. Mineralizaci je možné stanovit na základě měření elektrické vodivosti, které je běžnou součástí chemického rozboru srážek.
▶
minimálna prízemná teplota
nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky za určité časové období. Ve zprávách
SYNOP se uvádí minimální přízemní teplota za období od 18 do 06 UTC. Na většině stanic se získává automatickým vyhodnocením dat měřených příslušným
elektrickým teploměrem, na některých stanicích se minimální přízemní teplota dosud měří
minimálním teploměrem. Údaje přízemní minimální teploty jsou využívány zejména v
agrometeorologii.
▶
minimálna teplota
nejnižší hodnota
teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách
SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí minimální teplota za období od 18 do 06 UTC ve zprávě z 06 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je minimální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním
klimatologickým termínem.
Minimální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených
elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se minimální teplota dosud měří
minimálním teploměrem. V předpovědích počasí je minimální teplota obvykle označována jako nejnižší noční teplota. Viz též
teplota minimální přízemní,
teploty vzduchu extrémní.
▶
minimálny teplomer
teploměr používaný v meteorologii k měření
minimální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji se používá skleněný
lihový teploměr, který má v kapiláře uvnitř sloupce teploměrné kapaliny umístěnou malou tmavě zabarvenou skleněnou tyčinku (index), která je při poklesu teploty stahována povrchovým napětím hladiny lihu směrem k nádobce. Při vzestupu teploty teploměrná kapalina index obtéká, takže jeho poloha zůstává beze změny. Po přečtení údaje se index posune ke konci lihového sloupce nakloněním. Instaloval se v
meteorologické budce ve vodorovné poloze a používal se též k měření
přízemního minima teploty vzduchu. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z minimálního teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s
elektrickým teploměrem.
▶
Minnaertova cigara
světelná skvrna doutníkového tvaru s ostře ohraničeným okrajem vytvářející se na povrchu s vysokou odrazivostí pro světelné paprsky, v přírodě nejčastěji na sněhové pokrývce. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na ledových krystalcích při lámavém úhlu 60°, tj. v tomto směru obdobně jako
malé halo, avšak na krystalek dopadající paprsky musí tvořit rozbíhavý svazek, nejsou tedy vzájemně rovnoběžné, jako např. paprsky
přímého slunečního záření. Světelné paprsky v tomto případě zpravidla pocházejí z umělého světelného zdroje malých rozměrů, nalézajícího se v relativně nevelké vzdálenosti. K jejich lomu pak dochází na ledových krystalcích rozptýlených v přízemních hladinách atmosféry. Popisy a výklad tohoto jevu se dnes sporadicky vyskytují v meteorologické literatuře v souvislosti s
halovými jevy.
▶
miskový anemometer
anemometr využívající k měření
rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu
n závisí téměř lineárně na rychlosti větru
v. Platí vztah:
kde
a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s
–1),
b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a
c konstanta řádu 10
–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření
směru větru je obvykle doplněn
větrnou směrovkou. Spolu s
ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
▶
miskový kríž anemometra
někdy též Robinsonův kříž, viz systém anemometru miskový.
▶
miskový systém anemometra
do nástupu
ultrasonických anemometrů byl čidlem většiny
anemometrů a anemografů, někdy se označuje jako
miskový kříž anemometru. Viz též
anemometr miskový.
▶
mistrál
silný, chladný,
nárazovitý a suchý sev. až sv. vítr charakteru
bóry, vanoucí v údolí Rhôny ve Francii. Vyskytuje se po celý rok, nejčastěji však v prosinci, lednu a červnu při převládajícím sz. až sev. proudění, které je v úzkém severojižně orientovaném údolí Rhôny zesilováno
tryskovým efektem. Obvykle vzniká v souvislosti s vývojem
cyklony nad Tyrhénským mořem nebo Janovským zálivem, když se
azorská anticyklona přesouvá nad stř. Francii. Rychlost mistralu v oblasti Marseille dosahuje 80 až 130 km.h
–1 a jeho vert. rozsah bývá 2 až 3 km. Působí četné škody, mimo jiné ztěžuje námořní a leteckou dopravu a nepříznivě působí na osoby se zvýšenou
meteosensibilitou. V přilehlých oblastech má řadu místních názvů.
▶
mitigácia
cílená aktivita člověka omezující zdroje
skleníkových plynů nebo snižující jejich koncentrace v ovzduší. V širším významu se jedná i o zásahy omezující zdroje a koncentrace jiných látek, které mohou přímo či nepřímo přispívat k antropogenní
změně klimatu (např. snižování množství prašného
aerosolu) nebo cílené odčerpávání
oxidu uhličitého z atmosféry (CCS – Carbon dioxide Capture and Storage). Viz též
efekt skleníkový,
adaptace,
IPCC.
▶
mladá cyklóna
frontální cyklona ve druhém
stadiu vývoje. Střed mladé cyklony souhlasí s vrcholem
teplého sektoru, který je na přední straně ve směru postupu ohraničen
teplou frontou a na zadní straně
studenou frontou s charakteristickým počasím. Mladá cyklona se prohlubuje, přičemž největší pokles tlaku vzduchu je v blízkosti jejího
středu. Vyvíjí se obvykle na přední straně
brázdy nízkého tlaku vzduchu vyskytující se v hladině 700 až 500 hPa. Viz též
prohlubování cyklony.
▶
moazagotl
původně místní označení pro
orografický oblak pozorovaný na sev. straně Krkonoš při převládajícím jz. proudění. Vzhledem k tomu, že oblast patří ke kolébkám bezmotorového létání, rozšířil se tento termín na
stacionární oblaky vyskytující se i v jiných částech světa a někdy se používá i pro
fén, s nímž je výskyt tohoto oblaku spojen. Viz též
oblak vlnový.
▶
mobilná meteorologická stanica
meteorologická stanice instalovaná dočasně na místě, kde není stálá met. stanice nebo kde je třeba provádět specializovaná měření. Mobilní met. stanice může provádět
přízemní i
aerologická měření.
▶
mocninový vertikálny profil vetra
empiricky odvozený vztah pro vyjádření závislosti
rychlosti větru v na výšce
z nad zemským povrchem v
přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru
kde
v1 značí změřenou rychlost ve zvolené hladině
z1 a exponent
a vyjadřuje vliv
teplotního zvrstvení ovzduší. Z uvedeného profilu vyplývá tzv. mocninový zákon, podle něhož
koeficient turbulentní difuze K závisí na vertikální souřadnici podle vztahu
▶
model algebraický
lagrangeovský model aplikovaný na atmosférický
transport znečišťujících příměsí od jejich zdrojů. Z těchto zdrojů se v poli atmosférického proudění konstruují trajektorie
vzduchových částic a podél těchto trajektorií se pak modelují příslušné
vlečky znečištění. Při modelování vleček se uvažují zejména procesy
turbulentní difuze,
suché a
mokré depozice, popř. chem. reakce probíhající uvnitř těchto vleček, změny
spektra částic atmosférického aerosolu apod. Tento typ modelů se používá i při modelování vleček vystupujících z chladících věží elektráren či jiných zařízení. V tom případě se jedná především o šíření
tepelného znečištění a využití formalizmů
lagrangeovských modelů oblaku.
▶
model atmosféry
1. zjednodušený matematický popis fyzikálních, popř. i chemických procesů probíhajících v
atmosféře. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Podle využití spadají modely atmosféry mezi
modely numerické předpovědi počasí,
klimatické modely, disperzní modely aj. Základem modelu atmosféry je dynamické jádro, které využívá nějaký typ soustavy
prognostických rovnic, které byly v počátcích modelování atmosféry velmi jednoduché, viz například
barotropní model. Podle účelu použití je model atmosféry vybaven souborem
parametrizací. Numerický předpovědní model je dále doplněn o schémata a nástroje
asimilace meteorologických dat, které připravují
počáteční podmínky. Řešení všech typů rovnic ve všech součástech modelu atmosféry (dynamické jádro, parametrizace, asimilace dat) vyžaduje použití numerických metod. Pouze při zjednodušení systémů rovnic, např. jejich linearizací za účelem akademických studií, lze dojít k analytickému řešení. Viz též
model spřažený,
model zemského systému.
2. viz
atmosféra modelová.
▶
model cyklóny
1. schematický model znázorňující podstatné charakteristiky skutečné
cyklony. Obvykle bývá sestavován z dílčích modelů pro určitá
stadia vývoje cyklony, např. model
mladé cyklony, model
okludované cyklony aj. Mezi základní a v Evropě nejpoužívanější modely cyklony patří
model cyklony podle norské meteorologické školy a
Shapirův-Keyserův model cyklony.
2. Matematické vyjádření dynamiky atmosféry, které popisuje atmosférické pohyby a podmínky typické pro cyklonu.
▶
model klímy
zjednodušený matematický popis fyzikálních, popř. i chemických a biologických procesů probíhajících v
klimatickém systému využívaný v
klimatologii. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Klimatické modely dělíme podle složitosti na
modely energetické bilance,
radiačně-konvekční modely, středně komplexní modely a třídimenzionální klimatické modely. Podle míry zahrnutí jednotlivých složek klimatického systému rozlišujeme klimatické
modely atmosféry, oceánu aj., klimatické
spřažené modely atmosféry a oceánu (AOGCM) a klimatické
modely zemského systému (ESM). Podle velikosti zájmové oblasti dělíme modely na
globální klimatické modely (GCM; dříve označované jako globální cirkulační modely) a
regionální klimatické modely (RCM).
▶
model makroskopický
klasický koncepční model
mimotropické cyklony založený na popisu vývoje struktury
atmosférických front, jehož základy vytvořil norský meteorolog J. Bjerknes podle povětrnostní situace ze dne 15. srpna 1918. Podle tohoto modelu se cyklona vyvíjí spolu s
frontální vlnou, tvořenou
teplou frontou v přední a
studenou frontou v zadní části cyklony. Během vývoje cyklony roste amplituda a současně se zkracuje délka frontální vlny, jak se rychleji pohybující studená fronta přibližuje k teplé frontě, což v konečném důsledku vede ke vzniku
okluzní fronty. Přestože byl model původně vytvořen pouze na základě pozemních pozorování, stále zůstává dobrým přiblížením popisu reálných cyklon především nad kontinenty. Viz též
Shapirův-Keyserův model cyklony.
▶
model numerickej predpovede počasia
výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím eulerovského přístupu k popisu tohoto pole. Eulerovský přístup v principu spočívá v tom, že se vychází z pevného zadání vektoru rychlosti proudění v dostatečně husté síti bodů pokrývající zájmovou oblast a odtud se přímo dospívá k vyjádření okamžitého stavu pole proudnic. V současné době se pojem eulerovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s
modely znečištění ovzduší. Příslušné modely jsou pak obvykle založeny na numerickém řešení
rovnice difuze pro uvažované znečišťující příměsi. Tato rovnice bývá většinou součástí širšího systému modelových rovnic.
▶
model predpovede počasia na obmedzenej oblasti
(NWP model, numerical weather prediction model) –
prognostický model atmosféry určený k provozní
předpovědi počasí. Jeho základními součástmi jsou dynamické jádro, soubor
parametrizací, model zemského povrchu a schéma
asimilace meteorologických dat. Model zemského povrchu může obsahovat další sofistikované moduly, jako například model města, nebo model jezer. Pro integrace na delší předpovědní období (například měsíční nebo sezonní), se obvykle provádí propojení s modelem oceánu. Z hlediska modelové oblasti, na které je model řešen, rozeznáváme dva základní typy modelů:
globální model a
model na omezené oblasti.
Pro řešení úlohy předpovědi počasí musí mít model numerické předpovědi počasí vždy určené
počáteční podmínky, na rozdíl od
modelů klimatu. Pokud je model řešen pro celou zeměkouli, tzv.
globální model, jsou jeho počáteční podmínky určeny asimilací meteorologických dat. U
modelů na omezené oblasti je třeba určit nejen počáteční podmínky, ale též
podmínky okrajové. Ty jsou získány z předpovědí jiného modelu, tzv. řídícího, který je zpravidla integrován s menším horizontálním rozlišením avšak na větší oblasti, většinou na glóbu. Počáteční podmínky lze též získat interpolací analýzy řídicího modelu. V takovém případě se jedná o dynamickou adaptaci řídicího modelu. Přidaná hodnota dynamické adaptace spočívá v tom, že model s vyšším rozlišením využívá podrobnější topografii a charakteristiky zemského povrchu. Vyšší rozlišení dále umožňuje popsat cirkulace jemnějších měřítek, které díky nelinearitě proudění ovlivňují i hrubší měřítka. Tento způsob adaptace se využívá i při klimatickém modelování (dynamical downscaling). Pro účely předpovědi počasí je však vhodnější využít vyššího rozlišení již při tvorbě počátečních podmínek asimilací dat.
▶
model predpovedi počasia na obmedzenej oblasti
(LAM) –
model numerické předpovědi počasí, který je řešen na omezené oblasti na zeměkouli s horizontálním rozlišením zpravidla v rozmezí 2 až 20 km. Tento model potřebuje pro výpočet
počáteční a
okrajové podmínky. LAM modely používají kartézský systém souřadnic (např. model ALADIN), nebo sférické souřadnice.
▶
model prízemnej vrstvy atmosféry
teor. schémata
přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení
meteorologických prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných
gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro
parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v
numerických modelech.Viz též
modely mezní vrstvy atmosféry.
▶
modelová atmosféra
zjednodušující teoretický model podmínek v
atmosféře. Mezi modelové atmosféry patří např. různé druhy
polytropní atmosféry, dále
autobarotropní atmosféra,
Rayleighova atmosféra a v širším smyslu i
barotropní atmosféra nebo
standardní atmosféra.
▶
modely CFD
(Computional Fluid Dynamics) – souhrnné označení pro modely, jež jsou založeny na numerickém řešení soustav diferenciálních rovnic popisujících dynamiku proudění tekutin a na formulaci k tomu vhodných okrajových a počátečních podmínek. Z hlediska procesů v zemské atmosféře se jedná zejména o modelování turbulentního proudění nad komplexně pojatým reliéfem zemského povrchu. Lze sem zařadit starší modely založené zejména na řešení
Reynoldsových rovnic nebo
statistické modely turbulence, ze soudobých metod např.
metodu simulace velkých vírů (LES). V obecné hydrodynamice dnes existuje řada speciálních typů těchto modelových rovnic. Další rozvoj problematiky CFD modelů evidentně přímo souvisí s rozvojem možností výpočetní techniky, zejména v oblasti nejvýkonnějších počítačů.
▶
modely dvojrovnicové
pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. Ve srovnání s jednoduššími
nularovnicovými a
jednorovnicovými modely je zde
problém uzávěru rovnic
turbulentního proudění řešen prostřednictvím dvou řídicích parametrů, pro něž se v modelu formulují dvě diferenciální rovnice. Těmito dvěma parametry jsou nejčastěji kinetická energie turbulentních fluktuací okamžité rychlosti proudění
k a rychlost disipace (epsilon) této energie. Podle obvyklého značení těchto veličin se pak užívá názvu
modely k-epsilon. Určitou alternativou jsou tzv.
k-omega modely, kde omega představuje míru specifické disipace, vztaženou na jednotkovou kinetickou energii turbulence.
▶
modely hraničnej vrstvy atmosféry
teor. nebo experimentální schémata, jež slouží k popisu hlavních charakteristik
mezní vrstvy atmosféry. Jsou dvojího druhu:
a) mat.-fyz. modely, tj. soustavy termodyn. a hydrodyn. rovnic, zahrnujících mimo jiné popis vert. i horiz.
turbulentního promíchávání a zdrojové funkce tepla, vodní páry,
znečišťujících příměsí atd. Systém rovnic se zpravidla uzavírá empir. stanovenou vzájemnou závislostí různých parametrů atm.
turbulence;
b) fyz. modely uvažovaných objektů, kolem nichž se proměřují charakteristiky proudění tekutiny (vzduchu, jiného plynu, vody, jiné kapaliny apod.). Slouží k popisu těch vlastností turbulentního obtékání objektů, které pro složitost nelze početně, nebo přímým měřením ve skutečných podmínkách stanovit.
Uvedené modely se používají k určení hledaných charakteristik mezní vrstvy atmosféry, popř.
rozptylu příměsí v ovzduší v konkrétních podmínkách. Viz též
vrstva atmosféry mezní planetární.
▶
modely jednorovnicové
pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. Jedná se o modely, v nichž je
problém uzávěru rovnic
turbulentního proudění řešen určením jednoho řídicího parametru, k jehož stanovení se v modelu formuluje vhodná diferenciální rovnice. V roli tohoto parametru velmi často vystupuje kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím okamžité rychlosti proudění, existují však i jiné varianty řešení, např. Spalartův-Allmarasův model, kde se řídicí parametr určuje prostřednictvím
turbulentní vazkosti.
▶
modely nula-rovnicové
pojem používaný v teoriích
turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. Pro řešení
problému uzávěru vyjádřením druhých korelací fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění není použita žádná rovnice, jejíž řešení by v tomto směru představovalo řídicí parametr, ale používá se pouze algebraický výraz neobsahující přímá vyjádření pomocí zmíněných turbulentních částí složek okamžité rychlosti turbulentního proudění. Typickým příkladem je řešení problému uzávěru prostřednictvím teorie
směšovací délky. Viz též
model algebraický.
▶
modely RSM
(Reynolds Stress Models) – viz
problém uzávěru.
▶
modely znečistenia
rozsáhlá skupina modelů různých druhů, které se používají při modelování
transportu,
rozptylu a
transformací znečišťujících příměsí, zpravidla antropogenního původu, v atmosféře, při hodnocení stavu znečištění vzduchu, k vyhodnocení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění k imisní situaci v daných místech apod. Nejstarším a nejjednodušším druhem těchto modelů jsou
gaussovské rozptylové modely, později se rozvíjejí např.
modely vlečkové nebo tzv.
puff modely. V zásadě lze rozlišovat
modely disperzní zahrnující přímé modelování prostorového rozptylu příměsí a
modely receptorové, které při vyhodnocování příspěvků jednotlivých zdrojů ke znečištění vzduchu v daném bodě (tzv. receptoru) používají vhodné matematické metody a pracují s daty o složení a vlastnostech směsi
imisí v receptorovém bodě a obdobnými údaji pocházejícími z emisních inventur zdrojů znečištění v zájmové oblasti. Dále se např. podle přístupu k vyjádření přenosového pole proudění vzduchu rozlišují
modely lagrangeovské a
modely eulerovské. Při řešení problémů v tematické oblasti ochrany čistoty ovzduší se též uplatňují modely statistické, v nichž jsou prostřednictvím volby vhodných prediktorů modelovány statist. vazby mezi charakteristikami stavu znečištění ovzduší a meteorologickými parametry, vývojové trendy imisí apod.
▶
modré alebo zelené slnko
ojediněle se vyskytující
fotometeor vznikající v důsledku
Mieova efektu při dostatečné koncentraci částic
atmosférického aerosolu. Při typických velikostech těchto částic roste s klesající vlnovou délkou převaha
dopředného rozptylu, což znamená, že kratší vlnové délky jsou účiněji rozptylovány do velmi malého prostorového úhlu kolem směru přímých slunečních paprsků. Sluneční kotouč se pak jeví jako namodralý nebo nazelenalý. Obdobným úkazem je modrý nebo zelený měsíc.
▶
modrosť oblohy
charakteristické modré zabarvení bezoblačné oblohy, popř. bezoblačné části oblohy, způsobené molekulárním rozptylem světla. Tento jev lze kvantit. popsat pomocí
Rayleighova zákona. Ve viditelné oblasti
rozptýleného slunečního záření tedy převažují kratší vlnové délky, z modrofialového konce spektra. Jsou-li v atmosféře přítomny prachové či vodní částice, rozptyl se stává méně závislým na vlnové délce, takže barva rozptýleného světla přechází k bílé. Modř oblohy je proto určitým indikátorem
zakalení atmosféry.
Modř oblohy se měří pomocí různých druhů tzv. cyanometrů, jejichž základem je stupnice odstínů modré barvy, sahající od bílé přes ultramarínovou k černé. První kvantitativní měření modře oblohy provedl a popsal Horace Bénédict de Saussure v letech 1788 - 1789. Využil přitom stupnici o 53 různých odstínech modré. Pro obdobný odhad bylo užito několika dalších typů stupnic a provedena řada srovnávacích měření. Tato aktivita vyústila v definici
Linkeho stupnice modře oblohy. V současné době se v ČR podobná měření provozně neprovádějí.
▶
modrý alebo zelený mesiac
▶
mohutná oblačnosť
vert. silně vyvinuté
kupovité nebo
vrstevnaté oblaky, zejména druhu
cumulonimbus,
cumulus congestus nebo
nimbostratus.
▶
mohutná víchrica
vítr o prům. rychlosti 28,5 až 32,6 m.s
–1 nebo 103 až 117 km.h
–1. Odpovídá jedenáctému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
mohutnenie anticyklóny
syn. zesilování anticyklony –
stadium vývoje anticyklony, v němž zesiluje
anticyklonální cirkulace a které se na
synoptické mapě projevuje vzestupem
tlaku vzduchu nebo
geopotenciálu ve
středu anticyklony. Mohutnění anticyklony začíná objevením první uzavřené
izobary nebo
izohypsy a končí dosažením nejvyšší hodnoty tlaku vzduchu nebo geopotenciálu. Může trvat několik dnů. Viz též
slábnutí anticyklony.
▶
Moilanenov oblúk
velmi vzácný
halový jev popsaný r. 1996 na základě pozorování z roku 1995. Má tvar písmene V a nalézá se cca 11° nad Sluncem při jeho velmi nízkých polohách nad obzorem.
▶
mokrá depozícia
depozice ve smyslu ukládání atm.
příměsi na zemském povrchu, k níž dochází prostřednictvím atmoférických
srážek, popř. hmotnost příměsi, která je tímto způsobem uložena na jednotku plochy za jednotku času. Rozlišujeme vertikální mokrou depozici, která vzniká následkem
vymývání příměsí
padajícími srážkami, a horizontální mokrou depozici, která je spojena s
usazenými srážkami. Na rozdíl od
suché depozice probíhá mokrá depozice epizodicky.
▶
mokrý rast krúp
proces růstu
krup, při němž nedochází k okamžitému
mrznutí vodních kapek zachycených kroupou vzhledem k uvolněnému
latentnímu teplu mrznutí, které ohřívá kroupu. Na povrchu kroupy se tvoří vrstva kapalné vody, která teprve postupně mrzne nebo stéká po povrchu a může být při pádu kroupy odstříknuta. Mrznutí stékající vody vyvolává vznik tzv. rampouchovitých výběžků. Mokrý růst nastává, pokud se teplota povrchu kroupy blíží k 0 °C. Při mrznutí zachycené kapalné vody vzniká kompaktní led převážně bez vzduchových bublin. Viz
mez Schumanova-Ludlamova.
▶
mol
zákl. fyz. jednotka látkového množství. Jeden mol dané látky obsahuje stejný počet částic, jako je obsaženo atomů ve 12 g izotopu uhlíku
12C (v atomovém jádru 6 protonů a 6 neutronů). Tento počet udává
Avogadrova konstanta. V
termodynamice atmosféry v aplikacích na atmosférické plyny se částicemi rozumí molekuly.
▶
molárny objem
objem jednoho
molu dané látky. Pro plyny odpovídající
ideálnímu plynu má při standardních podmínkách 1013,25 hPa a 0 °C hodnotu 22,414 dm
3.
▶
Molčanovov kruh
pomůcka k sestrojení horiz. průmětu dráhy
pilotovacího balonu v určitém měřítku na základě úhlů měřených
optickým pilotovacím teodolitem. Z průmětu dráhy se určuje směr a rychlost větru v různých výškách. Molčanovův kruh se skládá z pevné desky s odpovídajícím nomogramem, otočného průsvitného kruhu a otočného průsvitného pravítka. Zařízení je pojmenováno podle aerologa P. A. Molčanova (1893–1941). Viz též
měření pilotovací.
▶
molekulárna viskozita
syn. viskozita molekulární – viz
tření v atmosféře.
▶
molekulárna viskozita
syn. vazkost molekulární – viz
tření v atmosféře.
▶
molekulárna výmena
vzájemná výměna molekul mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v plynu nebo kapalině. Příčinou molekulární výměny je difuze molekul, která u plynů probíhá přibližně podle kinetické teorie
ideálního plynu. Molekulární výměna působí molekulární přenos hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých
znečišťujících příměsí. V reálné atmosféře je účinnost molekulární výměny prakticky zanedbatelná ve srovnání s
turbulentní výměnou.
▶
molekulárny rozptyl
rozptyl záření, popř. konkrétněji rozptyl světla na molekulách
vzduchu. Molekulární rozptyl vyhovuje, kromě odchylek týkajících se
polarizace elektromagnetických vln, velmi dobře konceptu
Rayleighova rozptylu.
▶
moment dipólu búrkového oblaku
označení užívané pro změnu elektrického momentu tohoto oblaku při výboji
blesku, je tvořen součinem
náboje bouřkového oblaku, tj.
cumulonimbu, který se neutralizoval výbojem blesku, a vzdálenosti, jež je:
a) při úderu do země dvojnásobek vzdálenosti mezi středem náboje oblaku a zemí;
b) při výboji blesku mezi oblaky vzdálenost mezi nábojem oblaku jedné polarity a zrcadlovým obrazem proti zemi středu náboje druhé polarity.
Moment dipólu má rozměr Coulomb na metr [C.m]. Užívá se k výpočtu indukovaného elektrostatického napětí na izolovaných objektech na zemi (el. silnoproudých a sdělovacích vedeních, anténách, izolovaných střechách, zábradlích atd.). Hodnoty tohoto momentu dosahují až velikostí kolem 100 C.km.
▶
Moninova a Obuchovova dĺžka
▶
Moninova a Obuchovova teória podobnosti
ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry teorie
turbulentního přenosu hybnosti, tepla a vodní páry, vypracovaná v 50. letech 20. století A. S. Moninem a A. M. Obuchovem. Používá se při studiu procesů v
přízemní vrstvě atmosféry, někdy i v celé mezní vrstvě atmosféry. Je založena na aplikaci
Obuchovovy délky L. Roli charakteristiky podobnosti má poměr
z/L, kde
z je výška nad rovinným zemským povrchem. Je-li hodnota tohoto poměru konstantní, zůstává např. zachován poměr mezi mech. a termickou produkcí kinetické energie, příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Viz též
proudění turbulentní.
▶
monitorovanie atmosféry
systém pořizování, shromažďování, popř. i zpracování a vizualizace informací o stavu atmosféry, tedy
meteorologické pozorování v nejširším smyslu. V celosvětovém měřítku ho koordinuje
Světová meteorologická organizace prostřednictvím
Globálního pozorovacího systému, v rámci Evropy organizace
EUMETNET prostřednictvím systému
EUCOS. V Česku je od 90. let 20. století monitoring atmosféry z velké části
automatizovaný bez nutnosti manuálních zásahů (kromě technické údržby a oprav), takže může sloužit jako primární vstup do
automatizované linky pro předpověď počasí. Viz též
měření meteorologické distanční.
▶
monodisperzná prímes
atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící
atmosférický aerosol, jejíž všechny částice mají stejnou (v reálné praxi alespoň přibližně stejnou) velikost, tvar a hustotu. Při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře proto tyto částice vykazují obdobné chování. Viz též
příměs polydisperzní.
▶
Montrealský protokol o látkach poškodujúcich ozónovú vrstvu
první právně závazný dokument navazující na
Vídeňskou konvenci na ochranu ozonové vrstvy, který byl schválen v Montrealu v roce 1987. Stanovil seznam
látek poškozujících ozonovou vrstvu a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby. Montrealský protokol byl v následujících letech značně rozšířen a zpřísněn formou dodatků. Pro jejich signatáře vyplývají právně závazná realizační opatření. ČR je signatářem Videňské konvence i Montrealského protokolu včetně všech jeho dodatků.
▶
monzún
složka
monzunové cirkulace s více méně stálým převládajícím směrem proudění v jednom pololetí, tedy
letní nebo
zimní monzun. Z geogr. hlediska se rozlišuje
monzun tropický a
mimotropický. Často je pod pojmem monzun myšlen pouze letní monzun, viz např.
období monzunové,
mlha monzunová,
nástup monzunu. Pokud však opačné proudění neexistuje, je označení monzun nesprávné, viz
monzun evropský.
▶
monzúnová cirkulácia
součást
všeobecné cirkulace atmosféry s
převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými
sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz
úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční
periodicita monzunů je dána střídáním
sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty.
Kontinentální anticyklona způsobuje
zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje
monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává
letní monzun, který sem přináší vydatné
monzunové srážky. Charakteristický
srážkový režim je hlavním znakem
monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (
tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (
mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka
monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s
ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází
El Niño, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální
sucho.
▶
monzúnová cyklóna
syn. cyklona sezonní –
cyklona vznikající v důsledku silného prohřátí pevniny v
teplém pololetí a podílející se na vzniku
monzunové cirkulace. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem, přičemž může někdy proniknout až do vých. Středomoří. Viz též
seistan,
etézie.
▶
monzúnová hmla
zřídka se vyskytující
pobřežní mlha, která vzniká při postupu
letního monzunu nad chladný povrch pevniny.
▶
monzúnová klíma
1. v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Am;
2. obecně klima ovlivňované
monzunovou cirkulací. Ta se uplatňuje v některých oblastech zmíněného typu Am, avšak i v rámci dalších
klimatických typů se suchou zimou:
tropického dešťového klimatu (Aw),
mírného dešťového klimatu (Cw) a dokonce i
boreálního klimatu (Dw). Společným znakem všech těchto typů je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na
monzunové srážky. Viz též
pól dešťů,
deště tropické.
▶
monzúnové akčné centrum
▶
monzúnové obdobie
období dešťů na pevnině s
monzunovým klimatem, kdy vane
letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.
▶
monzúnové zrážky
srážky přinášené do oblastí s
monzunovým klimatem převážně prostřednictvím
letního monzunu, v případě např. ostrovních lokalit i
zimním monzunem, který se nad mořem obohatil vodní párou. Bývají velmi vydatné, zvláště v případě
orografického zesílení srážek. V zasažených oblastech představují hlavní
období dešťů, přičemž směrem do nitra pevnin nastávají obecně později a jejich vydatnost klesá. Viz též
pól dešťů,
extrémy srážek.
▶
monzúnový uhol
málo používané kritérium pro vymezení monzunových oblastí na základě sezonních změn směru proudění definovaných jako úhel mezi vektory
převládajícího větru v měsících, v nichž dominuje
letní a
zimní monzun (např. v červenci a lednu). S. P. Chromov označil jako monzunové ty oblasti, ve kterých monzunový úhel přesahuje 120°.
▶
morfologická klasifikácia oblakov
klasifikace oblaků podle jejich vzhledu. Základem je dělení do 10
druhů, u nichž lze dále rozlišovat
tvary,
odrůdy, případně i
zvláštností,
průvodní oblaky a
mateřské oblaky. Základem pro současnou mezinárodní morfologickou klasifikaci oblaků se stalo roztřídění oblaků do čtyř druhů z r. 1803 podle návrhu L. Howarda (1772–1864), který rozeznával
cirrus,
stratus,
cumulus a
nimbus. Viz též
Mezinárodní atlas oblaků,
Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech,
oblaky zvláštní,
oblaky horní atmosféry.
▶
morská bríza
bríza vanoucí během dne od moře na pevninu, když je povrch moře chladnější než povrch pevniny. V tropických oblastech sahá od zemského povrchu často do výšky 1 500 m, zatímco v mírných zeměp. šířkách v létě nejvýše do 600 m. V zimě se ve stř. a vysokých šířkách prakticky nevyskytuje. V oblasti Baltského moře zasahuje tento vítr na pevninu 20 až 30 km od pobřežní čáry, v tropických oblastech až 100 km. Mořská bríza na pobřežích přispívá ke snížení
teploty vzduchu v poledních a odpoledních hodinách, ke zvýšení
vlhkosti vzduchu a vytváření typických pobřežních
kupovitých oblaků. Viz též
cirkulace brízová.
▶
morská hmla
advekční mlha, vznikající nad mořem ve
vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Proto jsou hlavními oblastmi tvorby mořské mlhy oblasti, kde se setkávají
oceánské proudy o různé
teplotě povrchu moře, např. u Newfoundlandu na styku
Golfského a
Labradorského proudu nebo východně od Japonska na rozhraní
proudu Kurošio a
proudu Ojašio. Mořská mlha se zde často tvoří především v létě. Viz též
mlha pobřežní.
▶
morská meteorológia
speciální disciplína
meteorologie zabývající se interakcemi mezi moři (oceány) a atmosférou, tj. zvláštnostmi vlivu moří a oceánů na atm. procesy jak místního rozsahu (pobřežní cirkulační systémy a jevy), tak procesy
všeobecné cirkulace atmosféry. Součástí mořské meteorologie je
meteorologie námořní. Mořská meteorologie vychází ze systému met. pozorování přímo na oceánech (pomocí bójí) a také z informací
meteorologických družic či specializovaných družic pro sledování oceánů, ze zpráv z letadel a z měření meteorologických
radarů. Pozorování na
meteorologických lodích se v polovině 20. století rozvinulo zejména v sev. části Atlantského oceánu. Síť devíti stálých lodí NAOS (North atlantic observation system), vytvořená roku 1948, sloužila především zabezpečování letecké dopravy mezi Evropou a Amerikou. V souvislosti s rozvojem nových zabezpečovacích systémů byla síť NAOS redukována. Od roku 1978 byly v rámci NAOS v činnosti tyto stálé lodě: C (Sovětský svaz, 52°45' s. š., 35°30' z. d.), L (Velká Británie, 57° s. š., 20° z. d.), M (Nizozemsko, Norsko a Švédsko, 66° s. š., 2° v. d.) a R (Francie, 47° s. š., 17° z. d.). Činnost stacinonárních lodí skončila na konci roku 2009, kdy svůj provoz ukončila norská loď Polarfront. Pravidelné informace o povětrnostních podmínkách se ale stále získávají z výzkumných, obchodních a oceánských lodí. Viz též
loď meteorologická.
▶
morská meteorologická stanica
meteorologická stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří
stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.
▶
morský vietor
starší označení pro
mořskou brízu.
▶
morský vzduch
syn. vzduch maritimní, vzduch oceánský –
vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad mořem. V typech vymezených
geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od
pevninského vzduchu především větší
vlhkostí vzduchu, menší
průměrnou denní i
průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu aj.
▶
mrak
neodborné označení pro
oblak. Odb. termínem je
den zamračený, ne však výraz zamračeno. Viz též
oblačnost.
▶
mráz
teplota vzduchu nižší než 0 °C. V běžné met. praxi se výskyt mrazu zjišťuje z měření
staničního teploměru, tj. zhruba ve výšce 2 m nad zemí. Viz též
den mrazový,
období mrazové,
holomráz,
intenzita mrazů,
kotlina mrazová.
▶
mrazík, mrázik
zpravidla krátkodobé (několikahodinové) snížení
teploty vzduchu při zemském povrchu ve
vegetačním období pod 0 °C. Při mrazíku je teplota vzduchu ve výšce 2 m obvykle nad 0 °C. Vyskytuje se zvláště na počátku a konci vegetačního období, a to především v ranních hodinách. Hlavní příčinou mrazíku bývá
radiační ochlazování. Z agromet. hlediska jsou jako škodlivé označovány mrazíky, klesne-li teplota vzduchu pod kritickou hranici, rozdílnou pro různé druhy rostlin a jejich vývojová stadia. Viz též
ochrana před mrazíky.
▶
mrazová kotlina
konkávní (dutý) útvar reliéfu, obvykle kotlina nebo úzké údolí, v němž se
mrazy vyskytují častěji než v okolí a mají větší intenzitu. Jsou podmíněny především menší
ventilací (provětráváním) a nahromaděním stud. vzduchu. Mrazová kotlina se může vytvořit i za umělými překážkami, např. za železničním náspem, který brání odtékání stud. vzduchu do nižších poloh. Viz též
jezero studeného vzduchu.
▶
mrazové obdobie
v klimatologii časový interval mezi prům. datem prvního mrazu na podzim a prům. datem posledního mrazu na jaře. Běžně se určuje podle denních
minimálních teplot vzduchu v
meteorologické budce. Viz též
období bezmrazové.
▶
mrazový deň
mezinárodně standardizovaný
charakteristický den, v němž
minimální teplota vzduchu klesla pod 0,0 °C, takže se alespoň část dne vyskytl
mráz. Podmnožinou mrazových dní jsou
ledové, případně
arktické dny.
▶
mrholenie
poměrně stejnoměrné, husté
kapalné srážky, složené výhradně z velmi malých kapiček o průměru menším než 500 µm. Mrholení nejčastěji vypadává z hustých vrstev oblaku druhu
stratus, dosahujícího někdy až k zemi. Zvláště v chladné roční době se často vyskytuje po přechodu
teplé fronty v
teplém sektoru cyklony. Mrholení patří mezi
hydrometeory. Viz též
déšť,
mrholení mrznoucí.
▶
mrznúca hmla
mlha tvořená
přechlazenými vodními kapičkami při teplotách vzduchu často hluboko pod bodem mrazu. Protože
absolutní vlhkost vzduchu je vyšší než při
zmrzlé mlze, působí sychravým dojmem. Jelikož se skládá z přechlazených vodních kapiček, nepozorujeme při ní tzv. jiskření světla. Typickým projevem mrznoucí mlhy je tvoření
námrazkových jevů, někdy velmi intenzivních. V
letecké meteorologii je místo mrznoucí používáno adjektivum namrzající. Viz též
mlha přechlazená.
▶
mrznúce mrholenie
mrholení, jehož kapičky okamžitě mrznou při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, které nejsou uměle zahřívány nebo ochlazovány. Při mrznoucím mrholení dochází buď k namrzání
přechlazených vodních kapek při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je záporná nebo slabě nad 0 °C, nebo k namrzání nepřechlazených vodních kapek okamžitě při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je výrazně záporná. Průvodním jevem mrznoucího mrholení je
ledovka. V
letecké meteorologii je místo mrznoucí používáno adjektivum namrzající.
▶
mrznúci dážď
déšť, jehož
kapky okamžitě mrznou při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, které nejsou uměle zahřívány nebo ochlazovány. K mrznoucímu dešti dochází buď v důsledku
přechlazeného deště dopadajícího na zemský povrch či na předměty, jejichž teplota je záporná nebo slabě nad 0 °C, nebo při dopadání nepřechlazených vodních kapek na zemský povrch či na předměty, jejichž teplota je výrazně záporná. Průvodním jevem mrznoucího deště je
ledovka. V letecké meteorologii se místo „mrznoucí“ používá adjektivum „namrzající“. Viz též
mrholení mrznoucí.
▶
MSG
(Meteosat Second Generation, Meteosat druhé generace) [emesdží] – série čtyř geostacionárních družic
Meteosat vypouštěná postupně v období 2002 až 2015. Hlavním přístrojem na jejich palubě je radiometr
SEVIRI.
▶
MTG
(Meteosat Third Generation, Meteosat třetí generace) [emtýdží] – nejnovější generace geostacionárních družic
Meteosat. Je rozdělena na dvě větve, MTG-I (MTG Imager) a MTG-S (MTG Sounder). Družice MTG-I jsou vybaveny dvěma hlavními přístroji,
zobrazovacími radiometry FCI (Flexible Combined Imager) a
LI (Lightning Imager). Družice MTG-S ponesou dva hlavní přístroje,
sondážní radiometr IRS (Infrared Sounder) a spektrometr
UVN (Ultraviolet, Visible and Near-Infrared Spectrometer), alternativně označovaný i jako Sentinel-4. Družice MTG-I budou vypuštěny celkem čtyři (první odstartovala 13. prosince 2022), družice MTG-S dvě.
▶
multicela
konvektivní bouře sestávající z několika
jednoduchých cel v různém stádiu vývoje, které při sledování
radarem,
družicí či vizuálně ze zemského povrchu tvoří jednolitý oblačný systém. Multicela se od běžných konv. bouří liší delší dobou trvání až několik hodin a během její existence obvykle postupně vzniká až několik desítek jednotlivých
konv. buněk. Tato struktura je příčinou značné časové a prostorové proměnlivosti průvodních jevů, např. výskytu silných
srážek a
krup.
Pohyb multicely je dán součtem vektoru průměrné rychlosti pohybu jednotlivých cel v okolním proudění a vektoru rychlosti diskrétního šíření bouře v důsledku vývoje nových cel na okraji multicely. Vznik nových cel může nastávat kdekoli podél
gust fronty v závislosti na okolních podmínkách, především na
střihu větru. V extrémním případě, kdy budou oba vektory rychlosti přibližně opačné, budou se nové cely vyvíjet na zadní straně multicely. Výsledný pohyb bouře bude velmi pomalý a srážky z jednotlivých cel tak budou vypadávat přibližně na stejném místě. Taková konfigurace proudění může vést ke vzniku přívalových
povodní.
Pomocí radaru lze v každém okamžiku vývoje multicely rozlišit několik výrazných jader vysoké
radarové odrazivosti (ca 40–50 dBZ) společně uzavřených
izolinií nižší odrazivosti (ca 20 dBZ). Na
družicových snímcích je zpravidla možné multicelu odlišit od
supercely větším počtem
přestřelujících vrcholků, a to jak na snímcích ve
viditelném či
blízkém infračerveném pásmu, tak v
tepelném oboru elmag. záření.
▶
multiplikácia ľadových častíc
▶
murus
[murus] – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Jde o označení zvolené pro jev známý jako
wall cloud.
▶
mutatus
(mut) – označení oblaku, který vznikl transformací jiného, tzv.
mateřského oblaku. Přitom se celý mateřský oblak vnitřním vývojem změnil v oblak jiného
druhu. Označení nově vytvořeného oblaku se pak skládá z názvu nového druhu, k němuž se připojuje adjektivum složené z názvu druhu mateřského oblaku a z komponentu mutatus (mut). Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme
Cc a
Cs cirromutatus (cimut), Cs a
Ac cirrocumulomutatus (ccmut),
Ci, Cc a
As cirrostratomutatus (csmut), Cc,
Ns,
Sc altocumulomutatus (acmut), Cs, Ac a Ns altostratomutatus (asmut), Ac, As a Sc nimbostratomutatus (nsmut), Sc a
Cu stratomutatus (stmut), Ac, Ns, Sc,
St a Cu stratocumulomutatus (scmut),
Cb cumulomutatus (cumut).
Podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 je označení mutatus také součástí názvu jednoho ze
zvláštních oblaků ve tvaru adjektiva
homomutatus (homut), které se připojí k názvu druhu vzniklého oblaku. Viz též
genitus.
▶
mženie
dříve odb. termín pro
mrholení za současného výskytu
mlhy. Protože nejde o zvláštní druh srážek, používá se nyní jen termín mrholení.
