▶
Saffirova–Simpsonova stupnica
nejrozšířenější stupnice k vyjádření síly větru v
hurikánu, případně v jiné plně vyvinuté
tropické cykloně, navržená H. S. Saffirem (1973) a R. H. Simpsonem (1974). Kritériem pro zařazení do jedné z pěti kategorií je maximální naměřený minutový průměr rychlosti větru při zemském povrchu. Od kategorie 3 mluvíme o silném hurikánu. Stupnice slouží k odhadu potenciálně způsobených škod. Dříve uváděné údaje o minimu tlaku vzduchu a výšce
vzdutí způsobeného bouří pro jednotlivé kategorie byly vypuštěny, protože jejich hodnoty se v jednotlivých případech mohou od uváděného rozpětí podstatně lišit.
| Kategorie |
Max. rychlost větru |
Způsobené škody |
| 1 |
33–42 m.s–1 |
velmi malé |
| 2 |
43–49 m.s–1 |
střední |
| 3 |
50–58 m.s–1 |
rozsáhlé |
| 4 |
59–69 m.s–1 |
mimořádné |
| 5 |
70 m.s–1 a více |
katastrofální |
▶
samočistenie ovzdušia
soubor všech procesů, jejichž výsledkem je snižování množství
znečišťujících příměsí v atmosféře. Zahrnuje atmosférickou
depozici a chemické reakce v atmosféře. K procesům samočištění ovzduší nepatří
šíření příměsí v atmosféře. Viz též
znečištění ovzduší,
znečišťování ovzduší.
▶
sámum
syn. hakím – oblastní název pro silný a horký
pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově.
Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a
relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.
▶
sarma
místní název větru, který má vlastnosti
bóry. Sarma vzniká při ústupu
cyklony a začínajícím vlivu
anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje rychlost větru až 40 m.s
–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření
námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.
▶
savanová klíma
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným
ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období
sucha a
období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem
ekvatoriální deprese, případně i s výskytem
letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší
denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako
pasátové klima. Viz též
klima monzunové.
▶
scenár klimatickej zmeny
1. obecně možný budoucí
vývoj klimatu, který může nastat vlivem určitého vývoje
klimatotvorných faktorů.
2. výsledek konkrétní
projekce změny klimatu. Viz též
scénář socioekonomický.
▶
scintilácia, trblietanie
jev podobný
optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi
fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.
▶
scirocco
[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o
pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz
fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních
suchovějů.
▶
Scorerov parameter
veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu
mechanické turbulence, nebo
vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
kde
g je velikost
tíhového zrychlení,
v velikost průmětu vektoru
rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene,
Θ potenciální teplota vzduchu a
z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.
▶
segmentácia cyklóny
proces v atmosféře, při němž z jedné
cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu
mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených
izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.
▶
seiche
[séš] – viz
vlny stojaté.
▶
seistan
místní název větru v oblasti Sistan na jihovýchodě Íránu a v přilehlé části Afgánistánu. Seistan má obvykle sz. až sev. směr a vane na okraji
monzunové cyklony se středem nad sev. Pákistánem. Vyskytuje se od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Může dosáhnout i rychlosti větší než 30 m.s
–1, vzhledem k velké prašnosti může mít některé vlastnosti
prachové nebo písečné bouře.
▶
seklúzia
stadium v
okluzním procesu, kdy ke spojení
teplé a
studené fronty při zemi nedojde nejdříve ve
středu frontální cyklony, ale v jisté vzdálenosti od něj. Sekluze znamená, že blízko týlové části
okluzní fronty se vytvoří kapsa teplého vzduchu v nízkých hladinách, která je obklopena vzduchem chladnějším. Sekluze je ve vývoji cyklony výjimečným jevem, např. se může vyskytnout v průběhu
orografické okluze, ovšem relativně často se vytváří v dospělém stadiu vývoje hlubokých
mimotropických cyklon nad oceány (jak bylo potvrzeno např. experimetnem ERICA). V současné literatuře se pojem sekluze vyskytuje v poněkud modifikovaném smyslu v souvislosti se
Shapirovým–Keyserovým modelem cyklony.
▶
sektorová minimálna výška
(MSA)
– nejmenší
nadm. výška, v níž se ještě může uskutečnit let v případě nouze. Letadlo letící v této výšce má zabezpečeno alespoň 300 m převýšení nad všemi překážkami daného sektoru. Sektorem se rozumí část prostoru vymezená kruhovou výsečí s poloměrem 46 km (25 námořních mil) a se středem v příslušném radionavigačním zařízení. MSA se musí respektovat v let. met. službě při použití hesla
CAVOK.
Výška základny význačné oblačnosti nemusí mít totiž hodnotu jen 1500 m a více, ale současně musí být výška základny význačné oblačnosti také větší než minimální sektorová výška. V případě, že je pro dané letiště určeno více minimálních sektorových výšek, uvažuje se jen nejvyšší hodnota. V ČR mají všechna letiště minimální sektorovou výšku do 1500 m. Vyšší minimální sektorovou výšku má např. Poprad-Tatry (2300 m).
▶
sekulárny trend meteorologických prvkov
dlouhodobé jednosměrné změny hodnot
meteorologických prvků (během řádově 100 let), způsobující jejich postupné zvyšování nebo snižování. Mohou být dávány do souvislosti např. se sekulárním cyklem
sluneční činnosti. Sekulární chod hodnot met. prvků se analyzuje pomocí prům. hodnot vypočítaných z dlouholetých řad pozorování, často po shlazení jejich průběhu s cílem vyloučit vliv krátkodobých kolísání. Viz též
kolísání klimatu,
změna klimatická,
řada klimatická.
▶
sekundárna cirkulácia
syn. cirkulace druhotná – 1. podle H. C. Willeta atmosférická
cirkulace v měřítku
cyklon a
anticyklon;
2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též
cirkulace primární,
cirkulace terciární.
▶
sekundárna dúha
1. syn.
duha vedlejší;
2. v mn. č. označení pro
podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně
duhy hlavní a na vnější straně
duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.
▶
sekundárna nukleácia ľadu
vznik ledových částic v oblacích, který neodpovídá
heterogenní nukleaci ledu na
ledových jádrech. Jde např. o vznik ledových fragmentů při tříštění primárních
ledových krystalků nebo při explozivním mrznutí větších kapek. Souvislost s těmito procesy má tzv. Hallettův-Mossopův proces popsaný v roce 1974. Při něm dochází ke vzniku ledových fragmentů při mrznutí kapek, které jsou zachyceny ledovou
krupkou. Vzhledem k tomu, že při leteckých měřeních koncentrace ledových částic u
vrcholků oblaků byly zjištěny hodnoty, které řádové převyšují koncentraci ledových jader, označuje se proces sekundární nukleace také jako multiplikace neboli navýšení ledových částic v oblacích.
▶
sekundárne aerosoly
syn. aerosoly nukleační –
aerosolové částice, které vznikají v atmosféře procesem
nukleace z původně plynných látek. Ve starší čes. tech. literatuře se označují i jako aerosoly kondenzační.
▶
sekundárne organické aerosoly
(SOA) –
sekundární aerosoly, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují
VOC jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s
hydroxylovým radikálem OH
*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s
ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k
nukleaci, tj. vzniku částic typu
Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu
PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.
▶
sekundárne znečisťujúce látky
látka znečišťující ovzduší, která nemá vlastní významný
zdroj, nýbrž vzniká v důsledku chemických reakcí v atmosféře z tzv.
prekurzorů. Mezi sekundární znečišťující látky patří např.
přízemní ozon, tvořící součást
fotochemického smogu.
▶
selektívna absorpcia žiarenia
absorpce záření určitých vlnových délek
radiačně aktivními plyny. Příčinou jsou změny kvantových stavů jejich atomů či molekul, k nimž dochází pouze na určitých
absorpčních čárách, tvořících dohromady
absorpční spektrum daného plynu. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílejí největší měrou
skleníkové plyny, pohlcující podstatnou část
dlouhovlnného záření. Pro život na Zemi je neméně důležitá selektivní absorpce
ultrafialového záření molekulami
ozonu ve
stratosféře a excitovaným atomárním kyslíkem v
mezosféře a spodní
termosféře. Viz též
koeficient absorpce.
▶
Seljaninovov hydrotermický koeficient
jeden z
indexů humidity, používaný v
agroklimatologii k vyjádření vlhkostních poměrů během
vegetačního období. Je dán vztahem
kde
R značí měs.
úhrn srážek a
T sumu prům. denní
teploty vzduchu v daném měsíci. Hodnota
k > 1 vyjadřuje nadbytek, hodnota
k < 1 nedostatek srážek.
▶
semigeostrofická aproximácia
méně zjednodušující alternativa
kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a
gradient složek
rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti
geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje
advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru
základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu
atmosférických front a výrazných
cyklon v
mezosynoptickém měřítku. Viz též
vítr ageostrofický.
▶
Sentinel
v
družicové meteorologii označení pro evropské
meteorologické družice, resp. přístroje zaměřené na monitorování atmosféry a oceánů pro jiné primární účely než
předpověď počasí. Družice Sentinel jsou iniciovány Evropskou komisí a
ESA pro operativní podporu programu
Copernicus. Zahrnují celou škálu různě zaměřených družic a přístrojů. Na přípravě některých z družic, resp. přístrojů Sentinel se podílí i organizace
EUMETSAT.
▶
separácia elektrického náboja v oblakoch
procesy, jejichž prostřednictvím dochází v oblacích k oddělování kladného a záporného el.
náboje a ke vzniku center zvýšené koncentrace těchto nábojů. Tyto procesy jsou předpokladem pro vznik
oblačné elektřiny a
bouřkové elektřiny. Z metodologického hlediska lze procesy rozdělit na dvě skupiny: jednak na ty, které mohou probíhat bez působení počátečního el. pole, a za druhé na ty, jež předpokládají iniciační roli již dříve existujícího el. pole. Někdy se v odborné literatuře v souvislosti s těmito dvěma skupinami dějů objevují označení neinduktivní, resp. induktivní separace el. náboje.
Do první skupiny patří především děje, jež zřejmě hrají podstatnou roli při vzniku bouřkové elektřiny a uplatňují se při intenzivním narůstání ledových částic v oblacích. Probíhají při vzájemných srážkách, odrazech a tříštění různě velkých ledových částic nebo v průběhu obalování ledových částic povrchovou vrstvou přechlazené vody při velmi intenzivním zachycování přechlazených vodních kapiček ledovými částicemi. V obou případech dochází k tomu, že relativně velké a rychle narůstající oblačné částice se nabíjejí záporně, zatímco malé částice kladně. K oddělování pak dochází působením pole zemské tíže za spolupůsobení vertikálních pohybů vzduchu v oblacích a
turbulence.
Do druhé skupiny lze zařadit děje, které souvisejí s el. polarizací oblačných částic (
hydrometeorů) v již existujícím el. poli, čímž v oblačném prostředí vznikají soustavy orientovaných el. dipólů. Následně pak jde např. o selektivní zachycování kladných nebo záporných iontů, o působení
hrotových výbojů na koncích polarizovaných jehlicovitých
ledových krystalů apod.
Procesy separace el. náboje v oblacích významně interagují s celkovou mikrostrukturou oblaků, a představují tak dnes její integrální součást.
▶
séria cyklón
rodina cyklon – několik
frontálních cyklon, které vznikají postupně na jedné a téže
polární, výjimečně i
arktické hlavní frontě a postupují obvykle k východu až severovýchodu. Mezi jednotlivými cyklonami se vyskytují postupující
anticyklony nebo
hřebeny vyššího tlaku vzduchu. Na sev. polokouli každá z nových cyklon vzniká poněkud jižněji vzhledem k předešlé v souvislosti s postupem hlavní fronty k jihu až jihovýchodu. Série cyklon je ukončena
uzavírající anticyklonou.
▶
severoamerická anticyklóna
▶
severoatlantická anticyklóna
▶
severoatlantická cyklóna
▶
severoatlantická oscilácia
(NAO) –
oscilace spočívající v současném kolísání intenzity
islandské cyklony a
azorské anticyklony; toto kolísání je kvantifikováno pomocí
indexu severoatlantické oscilace. Při kladné fázi oba útvary zintenzivní, což vede k nárůstu
horizontálního tlakového gradientu mezi nimi a tím i k zesílení
zonální cirkulace nad severním Atlantikem; při záporné fázi dochází k zeslabení tohoto uspořádání. NAO ovlivňuje hlavně vysokofrekvenční
kolísání klimatu v Evropě, Severní Americe i dalších oblastech světa. Uplatňuje se především v zimním období, kdy kladná fáze NAO přináší oteplení a více srážek do severozápadní Evropy, naopak ve Středomoří podporuje
sucho. Širšímu využití NAO v
sezonní předpovědi počasí v porovnání s
ENSO brání menší
perzistence a nedostatečná prediktabilita vývoje této oscilace. Severoatlantickou oscilaci je možno chápat jako regionální projev komplexnější
arktické oscilace.
▶
severopacifická anticyklóna
▶
severopacifická cyklóna
▶
sezóna
syn. období roční – fáze roku podmíněná
sezonalitou klimatu. Astronomické vymezení sezon je dáno okamžiky
rovnodenností a
slunovratů. Klimatické sezony jsou vymezovány s ohledem na průběh
klimatických prvků: ve vyšších zeměpisných šířkách se podle teplotních poměrů vymezuje
jaro,
léto,
podzim a
zima, případně
chladné a
teplé pololetí; v tropických oblastech se případné sezony liší především množstvím srážek (
období sucha,
období dešťů). Fenologické sezony odpovídají etapám vývoje flóry a fauny během roku, přičemž jsou odděleny významnými
fenologickými fázemi.
▶
sezonalita klímy
charakteristická vlastnost většiny
klimatických oblastí na Zemi, podmíněná změnami
bilance záření během kalendářního roku a projevující se periodickým střídáním klimatických
sezon. Projevuje se
ročním chodem meteorologických prvků, přičemž mírou sezonality klimatu je jejich prům.
roční amplituda. Pro tropy je rozhodující
srážkový režim, v mimotropických oblastech dominuje vliv ročního chodu teploty vzduchu. Sezonalita klimatu zde roste se zeměpisnou šířkou a s
kontinentalitou klimatu.
▶
sezónna anticyklóna
anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé
sezoně. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou
kontinentální anticyklony, které mají charakter
studených anticyklon. Z nich
sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu.
Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího
tlaku vzduchu.
▶
sezónne akčné centrum atmosféry
akční centrum atmosféry, které se vyskytuje na
klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí pouze v teplé, nebo naopak v chladné části roku (např. jihoasijská cyklona, resp. středomořská cyklona nebo
sibiřská anticyklona). Sezonní akční centra spojená s
monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.
▶
sférický kondenzátor
zemský pojem používaný při popisu základní el. struktury atmosféry, zejména v souvislosti s
elektřinou klidného ovzduší. Záporná deska je tvořena zemským povrchem, kladná deska
elektrosférou.
▶
sfériky
syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou
dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též
detekce blesků pozemní.
▶
Shapirov–Keyserov model cyklóny
koncepční model
cyklony, který je vhodný pro popis vývoje struktury
atmosférických front zejména v rychle se vyvíjejících
mimotropických cyklonách nad otevřeným mořem, pro něž
model cyklony podle norské meteorologické školy selhává. Model publikovali M. A. Shapiro a D. Keyser poprvé v roce 1990 na základě výsledků systematických studií cyklon nad severozápadním Atlantikem. Model zahrnuje celkem čtyři stadia vývoje počínaje:
(i) zformováním
frontální vlny s
teplou frontou v přední a
studenou frontou v zadní části cyklony;
(ii), vznikem struktury front ve tvaru písmene T, kdy studená fronta postupuje směrem do
teplého sektoru cyklony, avšak kolmo k teplé frontě, tzn. nedochází ke spojení teplé a studené fronty a ke vzniku
okluzní fronty;
(iii) rozpadem části studené fronty v blízkosti
středu cyklony a na něm navazujícím ohýbáním teplé fronty kolem středu cyklony;
(iv) uzavřením oblasti relativně teplejšího vzduchu v blízkosti středu cyklony chladnějším vzduchem z okolí, což vede ke vzniku teplé
sekluze. Cyklony, které se vyvíjejí podle Shapirova–Keyserova modelu, mají zpravidla protáhlý tvar od západu k východu podél výrazné teplé fronty a mají tendenci se vyvíjet v místech s
konfluentním prouděním, např. ve vstupní oblasti
jet streamu.
▶
shelf cloud
[šelf kloud] – hustý, horizontálně orientovaný oblačný útvar s více či méně roztřepenými okraji, který se může vyskytnout na spodní přední části mohutných
kupovitých oblaků. Zpravidla se vyskytuje na čele
gust fronty u postupující
konvektivní bouře, výjimečně na čele
studené fronty i bez přítomnosti bouře. Zviditelňuje rozhraní mezi studeným vzduchem vytékajícím z bouře a teplým vzduchem do bouře vtékajícím. Podél tohoto rozhraní vytváří zpravidla zahnutý pás oblačnosti, často klínovitého tvaru na přední straně. Základna shelf cloudu bývá značně turbulentní, zatímco svrchní část mívá zpravidla hladký, až laminární povrch. Při přechodu shelf cloudu často dochází k prudkému zhoršení počasí, nástupu srážek a zesílení větru i jeho nárazů. Na rozdíl od
roll cloudu je shelf cloud propojený s oblačností mateřské bouře a může se vytvářet i ve více vrstvách nad sebou. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. V rámci mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků spadá shelf cloud pod
zvláštnost oblaků nazývanou
arcus.
▶
Showalterov index
index stability definovaný podle vzorce
kde
T500 je
teplota vzduchu v hladině 500 hPa a
TL je teplota
vzduchové částice adiabaticky zdvižené z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po
suché adiabatě do
nasycení a dále po
nasycené adiabatě. Kladné hodnoty Showalterova indexu značí stabilní
zvrstvení, záporné instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.
▶
schladzovací anemometer
třída anemometrů, založených za měření ochlazování vyhřátého materiálu prouděním vzduchu. Typicky je používán velmi tenký drát. Tento typ anemometru není příliš vhodný pro venkovní podmínky, protože ochlazovaný drát je poměrně křehký, jeho vlastnosti se mohou měnit v důsledku vlhkosti a znečištění a jeho použití vůbec nelze doporučit v případě vypadávání srážek. Používá se spíše pro laboratorní měření, kde je výhodou možná miniaturizace. Existují i alternativní přístroje založené na podobném principu, například na zchlazování silikonového disku.
▶
schladzovanie
syn. refrigerace – přenos tepelné energie z povrchu tělesa do ovzduší. V
bioklimatologii se vyjadřuje jako množství tepla v mJ, které je odňato povrchu tělesa o velikosti 1 cm
2 a o teplotě lidského těla, tj. 36,5 °C (97,9 °F) za 1 s vlivem atm. prostředí. Zchlazování se měří ve stínu
katateploměry nebo
frigorimetry a do značné míry vystihuje teplotu
pocitovou teplotu prostředí. Podle L. Hilla je zchlazovací veličina
H dána vztahem
kde
je
rychlost větru v m.s
–1,
T teplota vzduchu ve °C a
α,
β jsou konstanty. Podle K. Büttnera lze zchlazovací veličinu
Z vypočítat podle vzorce
V technické meteorologii se pojmu zchlazování užívá v souvislosti se ztrátami tepla, např. z budov vlivem vnějších met. podmínek.
▶
Schmidtovo číslo
poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem
molekulární difuze dané
pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním
podobnostních kritérií ve
fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.
▶
sibírska anticyklóna
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší
tlak vzduchu (na Zemi)
redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku
stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují
regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná
inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je
sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též
anticyklona kvazistacionární,
extrémy tlaku vzduchu.
▶
sieť klimatologických staníc
systém
klimatologických stanic na daném území. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na
klimatologické stanice základní,
doplňkové a
srážkoměrné. V ČR tvoří síť klimatologických stanic kromě profesionálních stanic i další stanice, z nichž některé pozorují ve třech termínech denně, jiné pouze v ranním termínu, např. srážkoměrné. Do sítě klimatologických stanic patří i dlouhodobě měřící
totalizátory; rovněž se využívají data ze stanic zřizovaných pro zvláštní účely podle potřeby uživatelů, někdy i na kratší (několikaletá) období.
▶
sieť meteorologických staníc
systém
meteorologických stanic rozložených podle odb. hledisek a požadavků praxe na určitém území. Rozlišujeme především síť
synoptických stanic a
síť klimatologických stanic.
▶
sigma-systém
syn. soustava souřadnicová σ – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje normovaný
tlak vzduchu. Popisujeme ho veličinou
σ definovanou vztahem
kde
p je tlak vzduchu ve zvolené hladině,
pS tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a
pT tlak vzduchu na horním okraji uvažované části atmosféry. Kvazihorizontální osy
x a
y leží v hladině s konstantní hodnotou veličiny
σ = 1, která je totožná se zemským povrchem; vert. osu označenou
σ orientujeme ve směru poklesu hodnot této veličiny. Výhodou sigma-systému je nepřerušenost všech hladin
orografií a jejich větší hustota v blízkosti zemského povrchu, proto se sigma-systém často používá v
numerické předpovědi počasí. Viz též
p-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
sila barického gradientu
▶
sila tlakového gradientu
syn. síla barického gradientu – síla působící v
tlakovém poli, v němž je nenulový
tlakový gradient. Směřuje kolmo na
izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem
b, pak platí:
kde
p značí
tlak vzduchu a
ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a
Coriolisovy síly jsou ve
volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu
označovaná též jako hydrostatická
vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se
silou zemské tíže. Viz též
rovnice pohybová,
rovnováha hydrostatická,
vítr geostrofický.
▶
sila trenia
tečná síla působící proti směru pohybu. V atmosféře se jedná o
tření proudícího vzduchu o zemský povrch (vnější tření) a o tření uvnitř vzduchu (vnitřní tření). Vnitřní tření vzniká buď vzájemným mech. působením molekul (vazké tření), nebo následkem
turbulentního promíchávání a přenosu hybnosti (turbulentní tření). V reálné atmosféře lze zpravidla účinky vazkého tření ve srovnání s turbulentním třením zanedbat. Sílu tření vztaženou k jednotce plochy nazýváme
tečným napětím, v případě turbulentního tření mluvíme o
Reynoldsově napětí.
▶
sila vetra
setrvačná síla projevující se dyn. účinky proudícího vzduchu na překážky. Tyto účinky tvoří základ
Beaufortovy stupnice větru. První přístroj k měření síly větru zkonstruoval angl. fyzik R. Hooke v r. 1667. Viz též
měření větru,
tlak větru.
▶
sila zemskej tiaže
syn. síla tíhová – výslednice
gravitační síly v gravitačním poli Země a
odstředivé síly vzniklé následkem rotace Země kolem zemské osy. Směr síly zemské tíže tak není, kromě pólů a rovníku, totožný se směrem gravitační síly. Síla zemské tíže směřuje kolmo k ideální mořské hladině odpovídající teoretickému tvaru geoidu. Velikost síly zemské tíže nepatrně roste s rostoucí zeměp. šířkou a v dané zeměp. šířce nepatrně klesá s rostoucí nadmořskou výškou, což ovlivňuje velikost
tíhového zrychlení. Viz též
rovnice pohybová,
vztlak.
▶
silná víchrica
vítr o prům. rychlosti 24,5 až 28,4 m.s
–1 nebo 89 až 102 km.h
–1. Odpovídá desátému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
silný vietor
vítr o prům. rychlosti 10,8 až 13,8 m.s
–1 nebo 39 až 49 km.h
–1. Odpovídá šestému stupni
Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako silný vítr uváděn vítr o prům. rychlosti větru 10,8 až 17,1 m.s
–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako silný vítr uváděn vítr odpovídající 6. až 7. stupni Beaufortovy stupnice.
▶
silur
třetí geol. perioda
paleozoika (prvohor) mezi
ordovikem a
devonem, zahrnující období před 444 – 419 mil. roků. Koncentrace kyslíku v
atmosféře Země dosáhla několika procent, takže
ozonová vrstva již byla natolik mocná, aby umožnila rostlinám kolonizovat souš.
▶
silvagenitus
označení jednoho ze
zvláštních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označení zvláštního oblaku silvagenitus se vztahuje na oblaky, které se vyvíjejí lokálně nad lesním porostem jako výsledek zvýšení vlhkosti vzduchu v důsledku
evapotranspirace z lesního porostu. Označují se názvem vhodného
druhu, popř.
tvaru,
odrůdy a
zvláštnosti, následovaného označením silvagenitus, např.
stratus silvagenitus.
▶
singularita
v původním významu odchylka od hladké (idealizované) křivky dlouhodobého
ročního chodu meteorologického prvku, zvláště teploty vzduchu a množství srážek; tato odchylka má být patrná ještě při uvažování průměrů za 100 let. V tomto smyslu se tedy jedná o jev přesně vázaný na určité kalendářní období. V širším smyslu nazýváme singularitou poměrně pravidelnou odchylku od
ročního chodu počasí, podmíněnou zvýšeným výskytem určitých
povětrnostních situací v dané části roku a v některé geogr. oblasti (tedy syn. pro
meteorologickou pravidelnost).
Ve stř. Evropě je nejvýraznější singularitou
medardovské počasí, popř.
ovčí chladna, o něco méně výraznou pak
babí léto. Tzv..
ledoví muži, kteří patří k nejznámějším výkyvům v roč. průběhu počasí, se na křivkách prům. roč. chodu teploty vzduchu za víceleté období výrazněji neprojevují vzhledem k značně nepravidelnému nástupu v jednotlivých rocích. Tradovaná existence
vánoční oblevy bývá v novějších pracích zpochybňována. Některé singularity jsou zachyceny v
povětrnostních pranostikách.
▶
situácia Vb
[pět b] –
povětrnostní situace charakterizovaná teplotně asymetrickou
cyklonou, jejíž střed se přesouvá ze severní Itálie a Jaderského moře k severovýchodu po
dráze cyklon Vb podle van Bebbera (1891). V ojedinělých případech se směr postupu cyklony mění na s. až sz., čímž se cyklona stává
cyklonou retrográdní. Na
frontálním rozhraní spojeném s touto cyklonou, které často probíhá nad územím ČR a vyznačuje se výrazným
vertikálním střihem větru, mohou vypadávat dlouhotrvající intenzivní srážky zasahující území až několika desítek tisíc km
2. Většina rekordních denních úhrnů srážek teplého pololetí byla zejména v horských a podhorských oblastech ČR pozorována v
týlu cyklony při situaci Vb, viz
extrémy atmosférických srážek. Tato situace vyvolává často velké povodně, např. v letech 1997 a 2002. Viz též
cyklona janovská.
▶
sivý mráz
lid. název pro
jíní, hovorově označované též
šedý mráz.
▶
Sixov teplomer
teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak
maximální, tak i
minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v
meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.
▶
skagerrakská cyklóna
cyklona, vznikající v důsledku
orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.
▶
skaterometer
aktivní družicový radiometr, zaměřený na získávání informací o fyzikálních charakteristikách hladin moří a oceánů (především výška a orientace vln) a meteorologických podmínkách (směr a rychlost větru) bezprostředně nad hladinou. Viz též
altimetr.
▶
skew-T diagram
[skjú tý] – v odb. slangu označení pro
zkosený diagram.
▶
sklenený teplomer
kapalinový teploměr, z jehož skleněné nádobky je teploměrná kapalina při vzrůstu teploty vytlačována do skleněné trubičky kapilárního průřezu, pevně spojené se stupnicí. V meteorologii se používal jako
teploměr staniční,
maximální,
minimální,
půdní,
Sixův,
„ataché", jako
hypsometr,
katateploměr a teploměr aspiračního
psychrometru.
▶
skleníková klíma
fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště
skleníkovým efektem, vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem skleníkové klima někdy označuje klima vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.
▶
skleníkové plyny
radiačně aktivní plyny, které vykazují významnou
selektivní absorpci dlouhovlnného záření, a tak se uplatňují při
skleníkovém efektu. Jedná se především o plyny s heteronukleární tří- a víceatomovou strukturou molekuly s lomenou vazbou, která umožňuje velký počet vibračních stavů s odpovídajícími absorpčními frekvencemi v oblasti infračerveného záření. Významnými skleníkovými plyny jsou především
vodní pára (na skleníkovém efektu se podílí asi 60 %),
oxid uhličitý (přibližně 23 %), dále
metan (8 %),
ozon (6 %), oxid dusný a další složitější, především antropogenní plyny, jako např.
freony a další druhy halogenovaných uhlovodíků. Viz též
potenciál globálního oteplování.
▶
skleníkový efekt
oteplení nižších vrstev atmosféry v důsledku
selektivní absorpce záření, konkrétně schopnosti atmosféry propouštět většinu slunečního
krátkovlnného záření k zemskému povrchu a pohlcovat dlouhovlnné
záření zemského povrchu. Dlouhovlnné záření v atmosféře pohlcují tzv.
skleníkové plyny, především
vodní pára (asi z 60 %),
oxid uhličitý (přibližně 26 %), dále
metan, oxid dusný a další plyny (
ozon,
freony…). Tím se atmosféra ohřívá a předává zpětným zářením energii k zemskému povrchu, což vede ke zmenšování
efektivního vyzařování zemského povrchu, a tedy snížení jeho
radiačního ochlazování. Analogické poměry jsou ve sklenících a pařeništích, kde tomu ale není primárně v důsledku selektivní propustnosti skla pro krátkovlnné a dlouhovlnné záření, ale spíše z důvodu izolovaného prostoru, který brání mechanické ventilaci tepla. Viz též
klima skleníkové,
mitigace.
▶
sklon atmosférického frontu
úhel, který svírá
frontální plocha s horiz. rovinou vedenou ve zvolené výšce. Ve
volné atmosféře je tangens sklonu
atmosférické fronty řádově roven 1/300 až 1/100, v extrémních případech dosahuje hodnot až 1/50. Sklon
stacionární fronty se určuje podle
Margulesovy rovnice. Viz též
profil atmosférické fronty.
▶
sklon izobarickej plochy
úhel mezi izobarickou plochou a vodorovnou rovinou. Je obvykle udáván tangentou tohoto úhlu:
kde λ je
Coriolisův parametr, g velikost
tíhového zrychlení a v
g rychlost
geostrofického větru. V reálných atm. podmínkách je tato tangenta řádově rovná 10
–5 až 10
–4, což odpovídá jednotkám až desítkám úhlových vteřin.
▶
skosený diagram
varianta
emagramu, jehož souřadnicové osy
T, –log
p jsou kosoúhlé (
T je
teplota vzduchu,
p tlak vzduchu).
Izobary zůstávají vodorovné,
izotermy jsou však vůči vertikálám pootočeny nejčastěji o 45° ve směru pohybu hodinových ručiček, aby byly lépe znázorněny plochy mezi jednotlivými křivkami na diagramu. Zkosený diagram je vhodný např. pro grafické vyjádření velikosti
CAPE a
CIN. Zkosení izoterem navrhl v r. 1947 N. Herlofson (1947), proto byl zkosený diagram ve starší literatuře označován jako Herlofsonův diagram. V současném odb. slangu se běžně používá anglické označení skew-T diagram.
▶
skrátená správa o prízemných meteorologických pozorovaniach
▶
skrátená správa o prízemných meteorologických pozorovaniach z pozemnej stanice
do roku 1991 interně používané označení pro
zprávu SYNOP z termínů 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22, a 23 UTC.
▶
skupina kódu
část alfanumerického
meteorologického kódu. Je to skupina znaků, v tradičních alfanumerických kódech obvykle pětimístná. Skupiny kódu jsou od sebe oddělené jednou nebo více mezerami. Viz též
tvar kódu.
▶
Skupina pro pozorovanie Zeme (GEO)
GEO koordinuje aktivity směřující k vybudování jednotného systému pro pozorování Země, tzv. Systému systémů pozorování Země (GEOSS – Global Earth Observation System of Systems), s cílem odstranění dosavadní roztříštěnosti a duplicit. Měření a pozorování Země slouží různým účelům a je využíváno řadou institucí, které provozují mnoho na sobě nezávislých a nekoordinovaných systémů. Jednotlivé země by měly postupně sladit své národní zájmy a cíle s aktivitami GEOSS tak, aby finanční zdroje nutné pro provoz měřicích a pozorovacích systémů byly využívány cíleně tam, kde základní datové zdroje vznikají. ČR je členem od 6. března 2007.
▶
skutočné počasie
soubor údajů o skutečném stavu ovzduší, vztahující se k určitému místu a času. Skutečné počasí zpravidla popisujeme údaji o
teplotě,
tlaku a
vlhkosti vzduchu, o
směru a
rychlosti větru, o
stavu počasí (déšť, sněžení, bouřka, mlha apod.), o
oblačnosti,
dohlednosti, popř. dalšími charakteristikami. V
letecké meteorologii se pro počasí skutečné používá i termín
počasí aktuální nebo
aktuál.
▶
skutočný výpar
množství vody, které se za daných meteorologických podmínek vypaří do atmosféry ze zemského povrchu o skutečné vlhkosti (skutečná
evaporace), popř. i z těl rostlin disponujících dostupnou vodou (skutečná
transpirace) nebo z obojího (aktuální
evapotranspirace). Případný nedostatek vody k vypařování způsobuje, že skutečný výpar je většinou menší než
potenciální výpar. To platí především pro povrch půdy v létě v odpoledních hodinách, naopak v zimě a nad velkými vodními plochami celoročně mají oba druhy výparu podobné hodnoty. Skutečný výpar je obtížně měřitelný, a většinou se jen odvozuje pro jednotlivá
povodí na základě
hydrologické bilance.
▶
Sky Condition Algorithm
část softwarové výbavy
ceilometrů, která používá časovou sérii měření ceilometru k výpočtu
pokrytí oblohy oblaky a výšky vrstev oblaků. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Algoritmus podává informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Přímý překlad do češtiny se nepoužívá.
▶
slabý vietor
vítr o prům. rychlosti 1,6 až 3,3 m.s
–1 nebo 6 až 11 km.h
–1. Odpovídá druhému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
slepá predpoveď počasia
▶
slnečná aktivita
syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to
granule,
spikule,
fakule a
sluneční skvrny ve
fotosféře, dále
sluneční erupce,
protuberance a erupce ve
sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve
chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci
jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je
atmosférická ionizace, vznik
polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též
číslo Wolfovo.
▶
slnečná erupcia
syn. erupce chromosférická – náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění flokulového pole ve sluneční
chromosféře; při výjimečné silné erupci může dojít i ke zjasnění v oblasti sluneční
fotosféry (tzv. bílá erupce). Sluneční erupce jsou typické pro období zesílené
sluneční aktivity. Jsou mohutným zdrojem rentgenového,
ultrafialového a
korpuskulárního záření. Významně ovlivňují
sluneční vítr a toky slunečního
kosmického záření zasahující Zemi.
▶
slnečná koróna
vnější vrstva sluneční
atmosféry nad
chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K) není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též
vítr sluneční.
▶
slnečná škvrna
přechodně existující oblast ve sluneční
fotosféře s teplotou nižší vůči okolí o 1500 – 2000 K. Skvrny vznikají při zvýšené
sluneční aktivitě v důsledku silné koncentrace slunečního magnetického pole, které zabraňuje proudění a tím omezuje přenos tepelné energie z vnitřních částí slunečního tělesa. Nejtemnější (nejchladnější) středová část skvrny se nazývá umbra. Bývá lemována méně tmavou vláknitou částí skvrny, tzv. penumbrou, která u malých skvrn může být méně zřetelná nebo může zcela chybět. Rozměry skvrn dosahují od několika stovek km až po desítky tisíc km. Doba trvání skvrn se pohybuje od několika hodin (u nejmenších z nich) po několik dnů, u největších skvrn pak až po několik měsíců. Velké skvrny se často objevují ve skupinách, popř. v komplexech až o několika desítkách menších i větších skvrn. Výskyt slunečních skvrn je rozsáhle sledovaným a populárním projevem sluneční aktivity, který je nejčastěji charakterizován pomocí tzv.
Wolfova čísla. Viz též
fakule.
▶
slnečný cyklus
fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou
periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu
slunečních skvrn i charakteristik
záření Slunce. Výkyvy
solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita
ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního
cirkumpolárního víru. Viz též
číslo Wolfovo.
▶
slnečný svit
v meteorologii zkrácené označení pro
trvání slunečního svitu.
▶
slnečný vietor
spojitý výron plazmy ze
sluneční koróny do okolního prostoru. Typická rychlost slunečního větru dosahuje hodnot přibližně od 300 do 750 km.s
–1, přičemž sluneční plazma proniká do vzdáleností převyšujících padesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Sluneční vítr je jednou z forem korpuskulárních toků. Ovlivňuje fyz. procesy v
zemské magnetosféře a v
horní atmosféře (
polární záře, magnetické pole Země atd.). Viz též
aktivita sluneční.
▶
slnkomer
syn. heliograf – přístroj zaznamenávající
trvání slunečního svitu. Nejrozšířenějším typem slunoměru byl v minulosti Campbellův-Stokesův slunoměr tvořený skleněnou koulí, v jejímž ohnisku je umístěn papírový registrační pásek dělený po hodinách a propalovaný slunečními paprsky. S postupnou
automatizací meteorologických měření jsou stále častěji používány různé typy elektronických slunoměrů, které fungují většinou na principu stínění fotoelektrických diod nebo termoelektrických článků.
▶
slnovrat
okamžik, kdy Slunce dosáhne v rámci svého zdánlivého ročního pohybu po
ekliptice maximální úhlové vzdálenosti od světového rovníku neboli deklinace, která při současném sklonu
zemské osy činí cca 23,44°
. Letní (zimní) slunovrat nastává v současnosti na severní (jižní) polokouli nejčastěji 21. června, může se však vyskytnout i o den dříve nebo později. Obdobně je tomu na severní (jižní) polokouli se zimním (letním) slunovratem s nejčastějším výskytem 21. prosince. Ve dni s letním slunovratem vystupuje Slunce na daném místě během roku nejvýše nad obzor, při slunovratu zimním pak nejníže nad obzor, popř. klesá v polárních oblastech nejhlouběji pod obzor. Slunovrat má zásadní význam při členění roku na jednotlivé
sezony, přičemž letní slunovrat odděluje astronomické
léto od astronomického
jara, zimní slunovrat astronomickou
zimu od astronomického
podzimu. S dobou zejména kolem letního slunovratu je spojena řada zajímavých atmosférických jevů, např. výskyt
nočních svítících oblaků nebo tzv. bílé noci ve vyšších zeměpisných šířkách.
▶
sloha
čes. překlad termínu
stratus.
▶
slohová kopa
čes. překlad termínu
stratocumulus.
▶
Slovenská bioklimatologická spoločnosť
(SBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o
bioklimatologii v SR, popř. čestné členy ze zahraničí. SBkS vznikla v listopadu 1968 vyčleněním z Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV v souladu se zákonem o čs. federaci. Jejím prvním předsedou byl prof. MUDr. Juraj Hensel. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace bioklimatologie.
▶
Slovenská meteorologická spoločnosť
(SMS) – vědecká společnost, sdružující zájemce o
meteorologii na Slovensku, popř. čestné členy ze zahraničí. SMS vznikla v roce 1960 jako součást
Československé meteorologické společnosti při ČSAV, jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc., člen korespondent ČSAV a SAV. Samostatnou společností se stala stejně jako
ČMeS v roce 1993. Sídlí v Bratislavě v sídle
SHMÚ; další pobočky v Banské Bystrici a v Košicích zanikly. Náplní činnosti SMS je především výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie.
▶
Slovenský hydrometeorologický ústav
(SHMÚ) – specializovaná organizace Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky, vykonávající hydrologickou a meteorologickou službu na národní i mezinárodní úrovni; řídí se především zákonem 201/2009 Sb. o státní hydrologické službě a meteorologické službě. Monitoruje množství a jakost ovzduší a vod na území SR, archivuje, kontroluje, hodnotí a interpretuje data a informace o stavu a režimu atmosféry a hydrosféry, vytváří předpovědi a výstrahy. Provozuje Státní meteorologickou síť a Státní hydrologickou síť, síť na měření dávkového příkonu gama záření, dále provozuje meteorologické radary a sondážní aerologická měření ve vyšších vrstvách atmosféry. Poskytuje informace o počasí, klimatu a hydrologické situaci, vodních zdrojích a radioaktivitě životního prostředí. Vytváří a distribuuje předpovědi a výstrahy na nebezpečné hydrometeorologické situace, smog, ozon a radioaktivním zamoření pro vládu SR, státní správu a samosprávu, krizové řízení, veřejnost a další uživatele. Sleduje vývoj klimatického systému, koordinuje národní programy monitorování ovzduší a vod, poskytuje informace pro civilní letectví a Armádu SR. SHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích:
Světová meteorologická organizace (WMO),
Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT),
Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF),
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
SHMÚ je pověřen výkonem funkce Regionálního instrumentálního centra WMO (ROC), dočasně provozuje regionální kancelář Mezinárodního centra pro hodnocení vod (IWAC) a zabezpečuje činnost regionální kanceláře Globálního partnerství v oblasti vod (GWP). Viz též
meteorologie v ČR.
▶
smer vetra
meteorologický prvek udávající směr, odkud vane
vítr. Směr větru je proto opačný ke směru horiz. složky vektoru
rychlosti větru. Udává se ve stupních azimutu nebo angl., příp. čes. zkratkou příslušné světové strany; vých. vítr tedy označujeme 90°, E nebo V, již. vítr 180°, S nebo J, záp. vítr 270°, W nebo Z a sev. vítr 360°, N nebo S. Při
bezvětří se uvádí směr větru 0°. Na met. stanicích v Česku se určuje směr větru pro
průměrnou rychlost větru z průměrného vektoru rychlosti během desetiminutového intervalu, dále pak směr větru při
maximální rychlosti větru. Viz též
vítr proměnlivý,
stáčení větru,
stočení větru,
protivítr,
zákon Buys-Ballotův,
růžice větrná.
▶
smerová ružica
znázornění hlavních, příp. i vedlejších světových stran. V meteorologii je směrová růžice pevnou součástí
větrné korouhve, přičemž vizuálním porovnáním polohy otočné části směrovky vůči směrové růžici může být určován
směr větru. Viz též
růžice větrná.
▶
smog
v současnosti obecně užívané označení pro různé druhy silného
znečištění ovzduší nad rozsáhlejším územím, hlavně nad velkoměsty. Různé druhy smogu jsou tvořeny složitým komplexem látek, z nichž některé se v ovzduší účastní chem. reakcí, takže složení smogu není konstantní. V původním smyslu byla termínem smog označována směs
kouře a
mlhy, vytvářející
redukční smog, též označovaný jako londýnský nebo zimní. Druhým hlavním typem smogu je
oxidační smog, nazývaný také fotochemický, losangeleský, kalifornský či letní. Viz též
Smogový varovný a regulační systém.
▶
smogový výstražný regulačný systém
vydávání informací o výskytu mimořádně vysokých
imisí škodlivin v určité oblasti, které se provádí na základě pravidel uvedených v zákoně č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší. Infomace jsou podkladem pro pasivní nebo aktivní nouzová opatření, jakými jsou např. zdravotní doporučení skupinám citlivých osob,
regulace emisí, nebo zvýšení teploty
exhalací, a tím i
vznosu kouřové vlečky. Od roku 2018 se pro distribuci zpráv o vyhlášení smogové situace, varování nebo regulace v rámci SVRS též používá
všeobecný výstražný protokol (CAP). Viz též
smog.
▶
smršť
hovorové označení pro prudké a krátkodobé zesílení větru provázené ničivými účinky. Někdy se nesprávně zaměňuje za
trombu.
▶
sneh
tuhé padající srážky skládající se z
ledových krystalků, které jsou často hvězdicovitě uspořádány a agregovány do
sněhových vloček. Vypadávání sněhu se označuje jako
sněžení. Pokud k němu dochází při teplotě vzduchu vyšší než 0 °C, mívá charakter mokrého sněhu nebo deště se sněhem. Po dopadu na zemský povrch s teplotou pod 0 °C dochází k
akumulaci sněhu ve
sněhové pokrývce. Viz též
čára sněžná,
chionosféra,
bouře sněhová,
sníh zvířený.
▶
snehomer
přístroj na měření
vodní hodnoty sněhové pokrývky a
výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na
profesionálních stanicích, popř. na vybraných
klimatologických stanicích, nebo
polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se
sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).
▶
snehomerná doštička
dřevěná deska o rozměrech 30 × 30 cm, která slouží k určování
výšky nového sněhu, což je výška sněhové vrstvy, která se na sněhoměrném prkénku vytvořila od posledního
pozorovacího termínu. Výška nového sněhu se měří v místě pokud možno nerušeném větrem. Od sněhu očištěné prkénko se položí na sněhovou vrstvu a lehce zatlačí tak, aby jeho horní plocha byla ve stejné úrovni se sněhovou pokrývkou. Neleží-li na stanici souvislá sněhová pokrývka, klade se prkénko přímo na půdu. Místo, kde je prkénko položeno, je vhodné označit hůlkou. Viz též
měření sněhové pokrývky.
▶
snehomerná tyč
syn. tyč sněhoměrná – lať s centimetrovým dělením na měření celkové
výšky sněhové pokrývky. Zapouští se svisle do země na místě, kde se netvoří
závěje, na celé zimní období tak, aby nula měřítka byla v úrovni terénu. Čtení na sněhoměrné lati se provádí v
klimatologických termínech, na
synoptických stanicích v termínech 06:00 UTC a 18:00 UTC. Viz též
měření sněhové pokrývky.
▶
snehová búrka
intenzivní
sněžení nebo
vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné
akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké
cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a
závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako
blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý)
buran,
purga nebo
burga.
▶
snehová inverzia teploty vzduchu
přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní
advekční inverze teploty vzduchu.
▶
snehová klíma
v
Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější
klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je
permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou
klimatických typů:
klima tundry (ET) a
klima trvalého mrazu (EF). V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
arktické klima a
antarktické klima. Viz též
klima nivální.
▶
snehová krupica
název pro
sněhová zrna, který byl používán před vydáním
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965. Někdy se ve stejném významu používal i termín
krupice.
▶
snehová lavína
rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m
3 po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev
sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též
vítr lavinový.
▶
snehová vločka
1. v meteorologii shluk
ledových krystalků. Sněhové vločky se při
sněžení tvoří v oblacích, zejména ve
vrstevnatých oblacích druhu
nimbostratus. Většina sněhových vloček vzniká
agregací navzájem propletených
dendritů, a to především při teplotě vzduchu nad –5 °C. Čím vyšší je teplota vzduchu, tím větší mohou být sněhové vločky, protože jednotlivé krystalky částečně tají a snadněji se slepují. Střední průměr sněhových vloček je cca 5 mm při hmotnosti cca 4 mg; maximální dokumentovaná velikost se uvádí 38 cm.
2. lidové, avšak v meteorologii nevhodné označení jednotlivého ledového krystalku, především dendritu.
▶
snehové krúpky
tuhé srážky složené z bílých neprůsvitných kuželovitých nebo kulatých ledových částic, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v
přeháňkách spolu se
sněhovými vločkami nebo
dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi
hydrometeory.
▶
snehové zrná
jeden z
hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu
stratus nebo z
mlhy, nikdy však v
přeháňce. Před vydáním
Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.
▶
snehový jazyk
akumulace sněhu menšího rozsahu v
závětří terénní nebo jiné překážky, vytvořená
zvířeným sněhem. Tvoří se při sypkém nebo prachovém sněhu a rychlosti větru nad cca 7 m.s
–1. Pokud výška akumulace dosáhne cca 25 cm a šířka alespoň 2 m, označujeme ji jako
sněhovou závěj. Viz též
návěj sněhová.
▶
snehový kryštál
v meteorologii nevhodné označení pro
ledový krystalek.
▶
snehový poprašok
1.
celková sněhová pokrývka o výšce méně než 0,5 cm, pokrývá-li alespoň polovinu plochy reprezentativního okolí stanice;
2.
nový sníh o výšce méně než 0,5 cm. Sněhový poprašek vzniká za slabých sněhových
přeháněk a bývá často vlivem větru plošně nesourodý.
▶
snehový vankúš
automatické sněhoměrné zařízení, které umožňuje v reálném čase měřit a zaznamenávat
vodní hodnotu sněhové pokrývky a
výšku celkové sněhové pokrývky. Hmotnost sněhové pokrývky na měřicím zařízení je ekvivalentem množství vody obsažené ve sněhové pokrývce. Ke zjištění hmotnosti sněhové pokrývky jsou využívány dva základní principy. Prvním z nich je měření hydrostatického tlaku uvnitř vaku naplněného nemrznoucí směsí, na němž leží
sněhová pokrývka. Druhým je vážení sněhové pokrývky ležící na desce pomocí tenzometrických vah. Výška sněhové pokrývky je měřena nad plochou sněhového polštáře. K získání hodnoty výšky sněhové pokrývky jsou využívána ultrazvuková a laserová
čidla. Měřicí plocha, jejíž velikost je 2 až 16 m
2, může mít tvar kruhu, čtverce, obdélníku či šestihranu. Sněhový polštář je obvykle doplněn měřením dalších
meteorologických prvků (např.
teplota vzduchu, teplota sněhu,
směr a
rychlost větru) a v ČR je zpravidla umístěn ve volném terénu mimo
síť klimatologických stanic. Viz též
pokrývka sněhová celková,
měření sněhové pokrývky,
stanice srážkoměrná.
▶
snehový vír
malá a slabá
tromba vznikající jen zřídka nad
sněhovou pokrývkou, a to v důsledku přízemního
horizontálního střihu větru. Podle
Mezinárodního atlasu oblaků patří sněhový vír mezi
hydrometeory.
▶
sneženie
vypadávání sněhu ve fromě jednotlivých
ledových krystalků nebo
sněhových vloček. Intenzita sněžení se hodnotí podle
dohlednosti, popř. podle přírůstku
výšky sněhové pokrývky před
termínem pozorování nebo na základě
radarových měření. Rozlišujeme slabé, mírné silné a velmi silné sněžení v termínu pozorování a dále sněžení občasné a trvalé. Na území ČR se už od nadm. výšek kolem 1 300 m může vyskytnout sněžení v každém kalendářním měsíci. Viz též
den se sněžením.
▶
snežná čiara
hranice vymezující území s celoročně možným výskytem
sněhové pokrývky. Na sněžné čáře existuje rovnováha mezi přírůstkem spadlých
tuhých srážek a úbytkem sněhové pokrývky během roku. Existuje dolní a horní sněžná čára. Pod dolní sněžnou čarou se sněhová pokrývka celoročně neudrží z teplotních příčin, nad horní sněžnou čarou, kde je množství srážek již malé, sněhová pokrývka zaniká
sublimací v důsledku slunečního záření. Dolní a horní sněžná čára vymezují
chionosféru. Praktický význam má dolní sněžná čára, která se zpravidla dělí na
čáru sněžnou klimatickou a
orografickou. Viz též
čára firnová.
▶
socioekonomické sucho
sucho definované pomocí ekonomických ukazatelů, kdy poptávka po nejrůznějších produktech a službách nemůže být uspokojena v důsledku nedostatku vody. Bývá vyvoláno
meteorologickým,
půdním nebo
hydrologickým suchem, podstatnou roli však hrají i antropogenní faktory, jako rychlost socioekonomického vývoje, vodohospodářská opatření apod.
▶
sodar
syn. lokátor akustický – zařízení k
akustické sondáži atmosféry. Tento druh
profileru pracuje na principu měření rozptylu
akustických vln, k němuž dochází na
turbulencí vyvolaných nehomogenitách
akustického indexu lomu v atmosféře. Sodar vysílá intenzivní impulzy v oboru slyšitelných frekvencí, rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např.
inverze teploty nebo
vlhkosti vzduchu,
vertikální střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vertikální a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Viz též
šíření zvuku v atmosféře,
radiolokátor meteorologický dopplerovský.
▶
solaire
[solér] – regionální název vých., popř. jv. větru ve střední a již. Francii. Viz též
solano.
▶
solano
regionální název jv., popř. vých. větru, vanoucího na jv. pobřeží Španělska v létě. Obvykle se jedná o „prodloužení“
scirocca, takže solano může být jak horký a vlhký, tak suchý a prašný vítr. Viz též
solaire.
▶
solarigraf
někdy používané nevhodné označení pro
pyranograf.
▶
solarigram
někdy používané nevhodné označení pro
pyranogram.
▶
solarimeter
někdy používané nevhodné označení pro
pyranometr.
▶
solárna klíma
syn. klima matematické – model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez
atmosféry díky působení
astronomických klimatotvorných faktorů. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího
záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární
klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy, dále pak polární pásma. Východiskem pro popis solárního klimatu je roční pohyb Slunce po
ekliptice. Viz též
klima radiační,
klima fyzické.
▶
solárna konštanta
syn. konstanta sluneční – celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na
horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m
–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem
radiační bilance soustavy Země – atmosféra.
▶
solenoidná cirkulácia
málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí
izobaricko-izosterických solenoidů v
baroklinní atmosféře.
▶
soľný zákal
zákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování
vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.
▶
sonda
v meteorologii často používaný zkrácený název pro
radiosondu.
▶
sonda na meranie rádioaktivity
speciální sonda pro měření vertikálních profilů beta a gama záření pomocí Geiger-Müllerových trubic propojených převodníkem s
radiosondou. Viz též
měření radioaktivity atmosféry,
profil beta a gama záření vertikální.
▶
sondáž atmosféry
aerologické měření umožňující sestavit zpravidla
vertikální profil měřených
meteorologických prvků, příp. jiných údajů. Podle druhu měřených charakteristik rozlišujeme
komplexní meteorologickou radiosondáž,
měření větru radiotechnickými prostředky,
sondáž radioaktivity atmosféry, sondáž
aktinometrickou,
ozonometrickou apod.
Základní metodou sondáže atmosféry je
radiosondážní měření pomocí
radiosondy, nesené
radiosondážním balonem. Sondáž atmosféry lze dále provádět pomocí met. přístrojů nesených i jiným dopravním prostředkem. V dřívější době byly údaje registrovány
meteorografy, dnes jsou většinou bezprostředně po získání telemetricky přenášeny na zem. Podle druhu dopravního prostředku rozeznáváme
sondáž drakovou,
letadlovou,
raketovou, popř. raketo-balonovou; k sondáži atmosféry lze využít také
meteorologických dronů. Podle směru pohybu přístroje rozlišujeme vertikální a
horizontální sondáž atmosféry.
Jiným způsobem sondáže atmosféry je sondáž pomocí
distančních meteorologických měření. Do této kategorie spadá
družicová sondáž atmosféry a sondáž pomocí signálů vysílaných ze zemského povrchu meteorologickým
radarem nebo některým z
profilerů. Podle druhu signálu rozlišujeme
akustickou sondáž atmosféry, sondáž pomocí rádiových vln, pomocí světelných paprsků s použitím
lidarů a hyperspektrální sondáž v dalších částech elektromag. spektra. Viz též
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře,
sonda upoutaná,
pseudosondáž.
▶
sondáž ovzdušia pripútanou sondou
▶
sondáž rádioaktivity ovzdušia
▶
sondážna krivka
v odb. slangu označení pro
křivku teplotního zvrstvení.
▶
sondážny družicový rádiometer
syn. sounder –
radiometr na
meteorologické družici, jehož primárním zaměřením je
družicová sondáž atmosféry, doplňující
radiosondážní nebo další měření ze zemského povrchu. Např. družice
MTG, konkrétně MTG-S, bude vybavena sondážním radiometrem
IRS.
▶
sónický tresk
zvukový efekt
rázové vlny vyvolané letadlem letícím rychlostí zvuku nebo vyšší. Působí nejen jako jev zvyšující hlučnost, ale může mít i destrukční účinky na objektech na zemi. Vhodné podmínky pro šíření sonického třesku k zemskému povrchu jsou při stabilním
teplotním zvrstvení ovzduší, při růstu
zádového větru nebo zeslabování
protivětru s výškou. S uvedenými met. podmínkami souvisí dispečerské stanovení hladiny přechodu z podzvukové na nadzvukovou rychlost letu, tzv. přechodové výšky. Viz též
číslo Machovo,
akustika atmosférická.
▶
spád prachu
syn. spad prašný – hmotnost
prachu, který se usadí na jednotku plochy za jednotku času. Nejčastěji se udává v t.km
–2.rok
–1. Velikost spadu prachu je v rozhodující míře určena velkými částicemi s velkými
pádovými rychlostmi, tedy s krátkou dobou výskytu v ovzduší. Spad prachu má proto význam spíše jako ukazatel komfortu pro účely zdravotnictví a
hygieny ovzduší než jako kritérium
znečištění ovzduší.
▶
spätný výboj
stadium
blesku, které nastává střetem
vůdčího výboje se
vstřícným výbojem. Nastává při něm neutralizace el. nábojů, která probíhá
kanálem blesku, vytvořeným propojením drah vůdčího a vstřícného výboje. V elektrotechnické literatuře se v této souvislosti vyskytuje též označení
hlavní výboj blesku, neboť se zde projevují největší účinky blesků na blízká elektrická zařízení.
▶
spektrálne pásmo
spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma zvolenými vlnovými délkami, resp. frekvencemi. Pro různé účely, především v souvislosti s
distančními meteorologickými měřeními, se dle potřeby vymezují různá taková pásma. Viz též
kanál spektrální.
▶
spektrálny kanál
označení části
spektrálního pásma, ve které se měří
elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např.
radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.
▶
spektrorádiometer
přístroj k měření spektrální intenzity toku dopadajícího záření v různých vlnových oblastech
elektromagnetického záření. Spektroradiometry se používají většinou při pozemních i družicových měřeních obsahu a rozložení jednotlivých složek a parametrů zemské atmosféry.
▶
spektrum častíc atmosférického aerosólu
vyjádření závislosti počtu
aerosolových částic určité velikosti obsažených v jednotkovém objemu
vzduchu na jejich poloměru
r (popř. průměru). Popisuje se funkcí
f(r), pro niž platí, že výraz
f(r) d
r je roven počtu částic v jednotce objemu, jejichž poloměr leží v intervalu hodnot <r,
r + d
r), nebo funkcí
F(r) = f(r) / N, kde
N značí počet všech částic v jednotce objemu. Výraz
F(r) d
r se rovná poměru počtu částic o poloměru z intervalu <r,
r + d
r) k počtu všech částic v objemové jednotce. Jako konkrétní příklady zmíněných funkcí lze uvést tzv. Jungeho rozdělení vhodné pro většinu aerosolů kontinentálního původu v oboru částic větších než 10
–7 m:
kde
C je vhodně zvolená konstanta a hodnota
β se většinou volí blízká třem, popř. logaritmicko-normální rozdělení nebo funkci:
pro niž
a,
α,
b,
ß* jsou konstanty charakterizující daný typ
atmosférického aerosolu.
Pro naposled uvedenou funkci používají někteří autoři název zobecněná gama-funkce a tato funkce spolu s logaritmicko-normálním rozdělením představuje příklady asymetrického jednomodálního rozdělení. Reálné spektrum velikostí částic atmosférického aerosolu obvykle představuje superpozici tří takovýchto rozdělení, v níž se pak přirozeně uplatňují tři módy, tzv.
nukleační mód,
akumulační mód a
hrubý mód. Obalová křivka právě zmíněného celkového třímodálního rozdělení často dobře odpovídá zde již rovněž zmíněnému Jungeho rozdělení v oblasti jeho platnosti.
Analogicky k právě uvedenému lze vytvářet spektra ve vztahu k úhrnným objemům nebo hmotnostem aerosolových částic, obsažených v jednotce objemu, v závislosti na jejich poloměru. Mluvíme pak o objemových nebo hmotnostních (hmotových) spektrech. Podoba těchto spekter odpovídá skutečnosti, že s rostoucí velikostí aerosolových částic sice klesají jejich počty, ale výrazně roste jim odpovídající úhrnný objem nebo hmotnost. Viz též
nukleace.
▶
spektrum turbulentných vírov
syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže
Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též
turbulence.
▶
spektrum veľkosti dažďových kvapiek
▶
spektrum veľkosti oblačných kvapôčok
▶
spissatus
(spi) [spisátus] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označuje závojovitý oblak, který je opticky tak hustý, že se proti Slunci zdá šedavý. Označení spissatus se používá u
druhu cirrus.
▶
split front
studená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Split fronta vzniká, když osa
jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě, kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků, lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní
vorticity v oblasti levé části delty
tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty. Málo používaným českým ekvivalentem termínu split fronta je rozštěpená studená fronta.
▶
spodné slnko
halový jev tvořený v ovzduší odrazem slunečních paprsků na ledových krystalcích
ledových oblaků. Jeví se jako zářivě bílá skvrna kolmo pod světelným zdrojem, tj. na vertikále pod Sluncem, a podobá se odrazu Slunce na klidné vodní hladině. Jev lze pozorovat pouze při pohledu shora, tedy z letadla nebo z vyvýšeného stanoviště v terénu, např. na horských stanicích. Je jedním z
fotometeorů.
▶
spodný mesiac
halový jev analogický
spodnímu slunci.
▶
spontánna kryštalizácia
proces spontánního mrznutí
přechlazených kapiček v atmosféře
homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti
ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).
▶
sporadická E-vrstva
syn. vrstva E
s – vrstva v
ionosféře vznikající občas v oblasti výskytu
vrstvy E. Na rozdíl od normální vrstvy E se vyskytuje také v noci. Má obláčkovitou, nesouvislou strukturu. Tato velmi tenká vrstva (jednotky km) vzniká zejména ve stř. zeměp. šířkách. Nejčastěji se objevuje ve formě malých oblaků v letních měsících. Její vznik je zapříčiněn dynamickými procesy v atmosféře, zejména
střihem větru, které způsobí místní zvýšení hustoty volných elektronů. Tvoří se náhle a její délka trvání se pohybuje v řádu minut až hodin. Vznik E
s vrstvy nezávisí jednoznačně na
sluneční aktivitě. Malá oblaka intenzivní ionizace významně podporují odrazivost rádiových signálů o frekvencích až desítek či stovek MHz. Údaje o výšce se liší, udává se hodnota výšky v rozmezí 100–160 km. Maximální koncentrace
iontů v E
s vrstvě může být vyšší než ve vrstvách, které leží výše, a částečně nebo úplně tak znemožňuje pozemní ionosférické sondování.
▶
spracovanie údajov z meteorologickej družice
komplex procesů prováděných na datech naměřených
meteorologickou družicí. Zpravidla zahrnuje
korekci družicových dat, jejich
kalibraci, přemapování družicových snímků a další cílené zpracování – buď pro zobrazení formou digitálního snímku (resp. jejich sekvencí), nebo pro další automatizované nebo počítačové využití (např. různé odvozené meteorologické produkty,
asimilace do
modelů numerické předpovědi počasí aj.).
▶
správa
soubor dat a/nebo informací sestavených a předávaných podle platných mezinárodních nebo vnitrostátních předpisů. Viz též
zpráva meteorologická.
▶
správa INTER
do dubna 2010 vnitrostátní
meteorologická zpráva obsahující meteorologické, klimatologické a agrometeorologické údaje za uplynulých 24 hodin s případnými dodatky za uplynulý týden.
▶
správa o mesačných priemeroch aerologických hodnôt z pozemnej stanice
do června 2010
meteorologická zpráva sestavovaná podle kódu CLIMAT TEMP a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Současně se zprávou CLIMAT TEMP byla zrušena také zpráva CLIMAT TEMP SHIP o měs. průměrech aerol. hodnot ze stanice na lodi.
▶
správa o mesačných údajoch z pozemnej stanice
meteorologická zpráva sestavená podle kódu CLIMAT a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Obsahuje identifikaci měsíce, roku a stanice, a v sekci 1 prům. měs. tlak vzduchu v úrovni stanice, tlak vzduchu redukovaný na určitou hladinu nebo prům. hodnotu
geopotenciálu, prům. měs. teplotu vzduchu, prům. měs.
tlak vodní páry, počet dní se srážkami alespoň jeden mm, měs. úhrn srážek s uvedením frekvenčního intervalu, do kterého tento úhrn spadá, a
trvání slunečního svitu v hodinách a v procentech normálu za daný měsíc. Sekce 2 obsahuje normály prvků sekce 1. Sekce 3 a 4 obsahují údaje o počtu dní v daném měsíci, kdy určitý
prvek překročil stanovenou hodnotu a údaje o výskytu extrémních hodnot s uvedením dne výskytu. Měsíční údaje ze stanice na lodi se předávají ve tvaru zpráv sestavovaných podle kódu CLIMAT SHIP analogického kódu CLIMAT.
▶
správa o náhlej zmene počasia
1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných
meteorologckých prvků, která začíná skupinou MMMMw
2 (w
2 je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw
2;
2. met. stanice vysílající
pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny
mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).
▶
správa o príkone fotonového dávkového ekvivalentu (RAD)
vnitrostátní
zpráva k předávání informací o radiační situaci a výsledků
měření radioaktivity atmosféry. Obsahuje desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (a identifikaci charakteru dat) za poslední hodinu. Zpráva RAD se sestavuje v
synoptických termínech na stanicích SVZ (síť včasného zjištění). Při splnění stanovených kritérií nebo na výzvu z centra se vysílá navíc zpráva WARRAD, obsahující desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu za půl hodiny od posledního synoptického termínu.
▶
správa o prízemných meteorologických pozorovaniach z pozemnej stanice
zákl.
meteorologická zpráva obsahující údaje potřebné pro kreslení přízemních
synoptických map a pro operativní nebo statist. zpracování. Sestavuje se podle kódu SYNOP. Zpráva SYNOP obsahuje identifikační sekci (den v měsíci, hodina, identifikace jednotek rychlosti větru,
indikativ stanice a oblastní indikativ), sekci 1 (
horizontální dohlednost,
směr a
rychlost větru,
teplota vzduchu a
teplota rosného bodu,
tlak vzduchu,
tlaková tendence,
stav a
průběh počasí, množství srážek a údaje o
oblačnosti), sekci 3 (
extrémní teploty vzduchu,
stav půdy,
výška sněhové pokrývky,
trvání slunečního svitu, množství srážek,
nárazy větru,
námrazky a další informace) a sekci 4 (údaje o oblačnosti pod úrovní stanice). Pro vnitrostátní výměnu dat se používá i sekce 5 (v ČR
relativní vlhkost,
půdní teploty a údaje ze
stožárových měření). Zpráva SYNOP se na stanicích ČR sestavuje a vysílá ve všech
synoptických termínech, tj. každou hodinu.
▶
správa o stave povrchu vzletovej a pristávacej dráhy
zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do
pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).
▶
správa z pozemnej stanice o tlaku, teplote, vlhkosti a vetre vo vyšších hladinách
meteorologická zpráva o tlaku a teplotě vzduchu, o
deficitu teploty rosného bodu a o směru a rychlosti větru ve
standardních izobarických hladinách a také v hladinách významných změn vert. průběhu teploty a rychlosti větru. Zpráva se sestavuje podle kódu TEMP. Část A, resp. C této zprávy obsahuje údaje o všech uvedených parametrech
volné atmosféry ve standardních izobarických hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. V části B, resp. D, jsou uvedeny hodnoty teploty a deficitu teploty rosného bodu v hladinách významných změn vert. průběhu teploty do hladiny 100, resp. nad 100 hPa (sekce 5) a významné změny větru (sekce 6). Zpráva TEMP obsahuje i údaje o
tropopauze, o max. rychlosti a
vertikálním střihu větru v rozsahu daného měření. Zprávy TEMP se vysílají každých šest nebo každých dvanáct hodin a slouží kromě rozboru
teplotního zvrstvení ovzduší a
vertikálního profilu větru na daném místě také k sestavování výškových met. map. Zpráva z mořské stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách se sestavuje podle kódu TEMP SHIP. Viz též
měření aerologické,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.
▶
správa z pozemnej stanice o výškovom vetre
meteorologická zpráva o směru a rychlosti větru ve
standardních izobarických hladinách a v hladinách význačných změn větru. Sestavuje se podle kódu PILOT. V části A, resp. C této zprávy, jsou uvedeny údaje o větru ve standardních izobarických hladinách a údaje o max. rychlosti a
vertikálním střihu větru do hladiny 100, resp. nad 100 hPa. Část B, resp. D, obsahuje údaje o význačných změnách směru a rychlosti větru v hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. Zpráva PILOT se sestavuje jen při
pilotovacím měření nebo při
měření větru radiotechnickými prostředky. Zjednodušenou formou zprávy PILOT je PILOT SPECIAL. Obsahuje informace o větru do výšky 5 000 m po vrstvách 500 m a nad výškou 5 000 m jsou uváděny údaje o větru z hladin vzájemně vzdálených o 1 000 m. Zpráva z mořské stanice o
výškovém větru se sestavuje podle kódu PILOT SHIP, který je kódu PILOT analogický.
▶
sprievodný oblak
menší
oblak, který doprovází jiný (hlavní) oblak. Je většinou od hlavního oblaku oddělen, někdy však s ním částečně souvisí. Mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků rozlišuje průvodní oblaky
pileus,
velum,
pannus a
flumen. Daný pozorovaný oblak může mít i několik průvodních oblaků.
▶
spŕška
lid. označení pro dešťovou
přeháňku. Viz též
sprška.
▶
spŕška
1. lid. označení pro dešťovou
přeháňku. Viz též
přeprška.
2. ve smyslu spršky sekundárního kosmického záření viz
záření kosmické.
▶
Sprungov vzorec
psychrometrický vzorec používaný k praktickému určení
vlhkosti vzduchu z údajů Assmannova
psychrometru. Má tvar:
kde
e je
tlak vodní páry v místě měření v torrech,
es tlak nasycené vodní páry v torrech při teplotě udávané
vlhkým teploměrem,
p značí
tlak vzduchu v torrech,
A je
psychrometrický koeficient, jehož hodnota je pro uměle ventilovaný psychrometr a pro vodu 0,5 (pro led 0,43),
T značí
teplotu suchého teploměru a
T' teplotu
vlhkého teploměru. Vzorec je pojmenován podle něm. meteorologa A. Sprunga (1848–1909).
▶
squall line
[skvól lajn] – druh
mezosynoptického konvektivního systému tvořeného víceméně lineárně uspořádanými dílčími
konvektivními bouřemi s přidruženou vrstevnatou částí. Nové konvektivní buňky vznikají na dobře vyvinuté
gust frontě systému. Squall line se často vyskytuje v
teplém sektoru cyklony před
studenou frontou, výjimečně i za ní, dále pak typicky na
vlhkostních rozhraních. Pokud se squall line vyskytuje před studenou frontou, mohou být doprovodné projevy počasí daleko výraznější než při samotném
přechodu fronty. Viz též
bow echo,
derecho,
čára instability.
▶
srážky skryté
srážky, jejichž
srážkové částice se tvoří na rostlinách, popř. nejrůznějších předmětech, odkud padají na povrch půdy. Podle mechanizmu vzniku dělíme skryté srážky do dvou základních kategorií:
(a) zachycené (z angl. collected) skryté srážky, vznikající z kapiček
mlhy či
mrholení, případně z krystalků
zmrzlé mlhy, které působením větru ulpívají na povrchu rostlin nebo předmětů;
(b) usazené (z angl. deposited) skryté srážky, vznikají
kondenzací nebo
depozicí vodní páry přímo na povrchu rostlin nebo předmětů.
Drobné kapičky zachycené příslušným povrchem nebo na něm vznikající mohou narůst
koalescencí a vypadnout na zemský povrch. V tzv. mlžných pouštích, kde se téměř nevyskytují
padající srážky, mohou skryté srážky představovat nezanedbatelnou složku
hydrologické bilance.
Skryté srážky nemohou být změřeny standardně umístěnými
srážkoměry a pro jejich indikaci se používají různá
zařízení pro odběr kapalných usazených srážek. V odborném slangu se skryté srážky někdy nevhodně označují jako okultní srážky. Viz též
intercepce srážek,
srážky usazené,
srážky horizontální.
▶
stabilitná klasifikácia
klasifikace míry stimulace nebo potlačování
vertikálních pohybů v
atmosféře. Charakterizuje tendenci
vzduchové částice pokračovat ve vertikálním pohybu, nebo se navrátit do výchozího bodu poté, kdy byla vnějším impulzem z této výchozí polohy vychýlena. Při instabilním
zvrstvení atmosféry jsou vertikální pohyby v atmosféře podporovány a rozvíjí se intenzivní vertikální
turbulentní promíchávání. Při stabilním zvrstvení jsou vertikální pohyby tlumeny a intenzita turbulence je malá. Existuje řada stabilitních klasifikací, nejznámější je klasifikace Pasquillova–Giffordova, v ČR je používaná klasifikace Bubníka a Koldovského. Jako
míra stability se rovněž často používají
Richardsonovo číslo a
Moninova-Obuchovova délka.
▶
stabilitná veterná ružica
▶
stabilizácia anticyklóny
méně často používané označení pro proces, během něhož
postupující anticyklona, která obyčejně uzavírá
sérii cyklon, ztrácí pohyb a mohutní. Izobary se přitom stávají stále symetričtějšími vůči jejímu středu a zvětšuje se její vert. rozsah. Viz též
mohutnění anticyklony.
▶
stabilná vzduchová hmota
vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní
zvrstvení, tedy
vertikální teplotní gradient menší než
nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují
inverze teploty,
izotermie a jen malá
turbulence. Při dostatečné
vlhkosti vzduchu v ní vznikají
mlhy nebo nízké
vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též
hmota vzduchová instabilní.
▶
stabilné vlny
1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu nemění. 2. v
synoptické meteorologii pojem stabilní vlna obvykle označuje
frontální vlnu, jejíž amplituda s časem neroste.
▶
stacionárna anticyklóna
▶
stacionárna meteorologická družica
▶
stacionárny front
teor. model
atmosférické fronty, která nemění svou polohu v prostoru.
Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách
frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš
frontami kvazistacionárními.
▶
stacionárny oblak
někdy používané označení pro
orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.
▶
stáčanie vetra
postupná prostorová změna směru větru ve vert. nebo horiz. směru (
vertikální nebo
horizontální střih větru). Analogicky se jako stáčení větru označují i postupné časové změny směru větru v daném místě. Viz též
stočení větru.
▶
stáčanie vetra v hraničnej vrstve atmosféry
1. vert. stáčení větru působené v
mezní vrstvě atmosféry poklesem velikosti
síly tření s výškou. Při zemském povrchu se
směr větru odklání od
izobar do strany s nižším atm. tlakem o určitý úhel, jehož velikost se v našich podmínkách nejčastěji pohybuje kolem 30° a poněkud roste s
drsností zemského povrchu, se zvětšující se stabilitou
teplotního zvrstvení a s klesající zeměp. šířkou. S rostoucí výškou se pak vítr postupně stáčí přibližně do směru
geostrofického větru, což lze za určitých zjednodušujících předpokladů modelově vyjádřit pomocí
Taylorovy spirály;
2. horiz. stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry působené tím, že při růstu nebo poklesu drsnosti zemského povrchu ve směru proudění vzduchu se zvětšuje nebo zmenšuje odklon
přízemního větru od směru izobar. Na sev. polokouli se proudění stáčí v případě rostoucí drsnosti vlevo, při jejím poklesu ve směru proudění vpravo. Na již. polokouli je tomu opačně.
▶
stále akčné centrum atmosféry
▶
stále západné vetry
silné a značně stálé větry, které vanou v
pásmu západních větrů mezi 35° a 65° zeměp. šířky nad oceány a na přilehlých pevninách. Jsou výrazněji vyvinuty na již. polokouli, kde převládají rozsáhlé plochy oceánů. Kvůli dobré využitelnosti pro plavbu plachetnic bývaly nazývány „hodné“, nicméně vedly i k pojmenování příslušných zeměp. šířek jižní polokoule jako
řvoucí čtyřicítky.
▶
stanica merajúca v hraničnej vrstve atmosféry
meteorologická stanice, jejíž přístroje nebo jejich čidla jsou umístěna v
mezní vrstvě atmosféry. Podle použité techniky a zaměření stanice na ní mohou probíhat
stožárová meteorologická měření, měření
upoutanou sondou,
letadlový průzkum počasí apod. Většinou měření této stanice navazuje na měření
synoptické stanice nebo
speciální stanice a bývá nejčastěji využíváno k výzkumu
šíření příměsí v ovzduší od zdrojů těchto škodlivin. Viz též
stanice meteorologická přízemní,
stanice meteorologická letadlová,
stanice aerologická.
▶
stanica na meranie vetra rádiotechnickými prostriedkami
▶
staničný krúžok
kroužek na
synoptické mapě, který je situován v místě
meteorologické stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha
horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též
model staniční.
▶
staničný model
konvenčně uspořádaný zákres
meteorologických prvků na
synoptické mapě kolem
staničního kroužku. Podle charakteru a měřítka
synoptické mapy se používají různé typy staničních modelů. U některých met. prvků se ve staničním modelu zakresluje jen jejich výskyt pomocí symbolů, např.
druh oblaků a
meteorů, u jiných se do mapy vyznačuje jejich hodnota číselně nebo graficky. Staniční model se někdy slang. označuje jako „pavouk“. Viz též
šipka větru.
▶
staničný teplomer
základní přístroj pro měření
teploty vzduchu na
meteorologických stanicích v
pozorovacích termínech. Na
automatizovaných meteorologických stanicích je to
elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad povrchem země (sněhovou pokrývkou) v radiačním krytu. Na
manuálních meteorologických stanicích je staničním teploměrem
suchý teploměr s nádobkou ve stejné výšce, umístěný v
meteorologické budce. Na
profesionálních stanicích v ČR se používá suchý teploměr jako záložní přístroj.
▶
staničný tlakomer
přístroj pro měření tlaku vzduchu na
meteorologické stanici. Zpravidla se umísťuje uvnitř budov nebo v ochranném krytu mimo budovu (jako součást automatické stanice), aby byl chráněn před nepříznivým vlivem počasí. Dříve se pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR používaly nádobkové rtuťové
tlakoměry s redukovanou stupnicí. V současnosti se obvykle používají elektronické přístroje, zejména
tlakoměry membránové.
▶
starý sneh
1.
celková sněhová pokrývka, která ležela na met. stanici v době předchozího termínu pozorování sněhové pokrývky;
2. obecnější název pro
sníh z hlediska jeho kvality. Metamorfózou se krystaly pův. kyprého, prachového sněhu mohou měnit v ledová zrna a sníh postupně přechází ve
firn. Zpravidla platí, že čím je sníh starší, tím má větší hustotu; na konci zimy v ulehlém sněhu může
hustota sněhu přesáhnout 300 kg.m
–3, zatímco čerstvě napadlý sníh mívá hustotu 60 až 100 kg.m
–3.
▶
statická stabilita atmosféry
▶
statické modely turbulencie
modely, jež vycházejí z fyzikálně ne zcela výstižného předpokladu, že
turbulentní proudění má náhodnou povahu, a je tedy možno na ně aplikovat klasické statistické metody, při nichž je východiskem nalezení vhodných středních hodnot charakteristik uvažovaného proudění. Problémy definování a interpretace příslušných středních hodnot jsou potom zásadními otázkami struktury, vývoje a aplikací těchto modelů. Obecně jsou tyto modely tvořeny rovnicemi s vhodně formulovanými okrajovými, event. počátečními podmínkami, kdy právě zmíněné střední hodnoty vystupují v roli hledaných neznámých.
▶
statický tlak
syn. tlak hydrostatický –
tlak vyvolaný působením
síly zemské tíže uvnitř nepohybující se tekutiny. Působí vždy kolmo na stěny libovolného tělesa vnořeného do dané tekutiny. Ve fyzice atmosféry je možné také označovat tento tlak jako aerostatický, častěji se však i v tomto případě používá pojem hydrostatický tlak. V meteorologii lze za statický tlak pokládat
tlak vzduchu změřený správně umístěným
tlakoměrem. Viz též
rovnováha hydrostatická,
tlak dynamický,
tlak celkový.
▶
statika atmosféry
část meteorologie zabývající se prostorovým rozložením stavových veličin v atmosféře, tj. rozložením
tlaku,
teploty a
hustoty vzduchu. Přitom se předpokládá, že atmosféra je nepohyblivá vůči zemskému tělesu. Do statiky atmosféry patří mimo jiné problémy
hydrostatické rovnováhy a
stability teplotního zvrstvení. Viz též
dynamika atmosféry.
▶
stav počasia
charakteristika především význačných
atmosférických jevů na
meteorologické stanici nebo v jejím dohledu v
termínu pozorování. Při výskytu více jevů se jako stav počasí uvádí nejdůležitější jev, tj. nejvyšší
kódové číslo z příslušné
kódové tabulky. Pokud se v termínu pozorování nevyskytuje významný jev, považuje se za stav počasí vývoj vzhledu oblohy (změny vývoje oblačnosti) a výskyt atm. jevů v poslední hodině předcházející termínu pozorování. Údaje o stavu počasí se uvádějí ve zprávách
SYNOP, SHIP,
METAR aj. Viz též
průběh počasí,
počasí skutečné.
▶
stav pôdy
kvalit. údaj o vlastnostech povrchové vrstvy půdy určovaných povětrnostními vlivy. V bezmrazovém období ovlivňují stav půdy především kapalné srážky (povrch suchý, vlhký nebo mokrý), v zimním období mráz způsobující mrznutí vody obsažené v půdě, dále sněhová pokrývka aj. Z dalších
meteorologických prvků stav půdy ovlivňují sluneční záření, vítr atd. Hodnocení stavu půdy se vztahuje k holé půdě typického složení pro danou oblast, a to buď na pozemku stanice, nebo s přihlédnutím k širšímu okolí stanice. Stav půdy se hodnotí vizuálně, a to na
klimatologických stanicích ve všech
klimatologických termínech, na
synoptických stanicích navíc ještě v termínu 06 UTC a za stanovených podmínek i v termínu 18 UTC. Údaje o stavu půdy mají značný praktický význam pro zemědělství, pozemní a leteckou dopravu apod. Viz též
holomráz,
půda nasycená,
půda porostlá trávníkem.
▶
stavová krivka
obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující
vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na
termodynamickém diagramu. Viz též
děj adiabatický.
▶
stavová rovnica
syn. rovnice Clapeyronova, vzorec Clapeyronův – termodynamická rovnice vyjadřující vztah mezi třemi stavovými veličinami, tj. teplotou, tlakem a hustotou
ideálního plynu. Lze ji odvodit kombinací
Gay-Lussacova zákona s
Charlesovým zákonem. Uvádí se ve tvaru
kde
p značí tlak,
ρ hustotu,
T teplotu v K,
R* univerzální plynovou konstantu,
R měrnou plynovou konstantu a
m poměrnou molekulovou hmotnost daného plynu. Stavová rovnice patří k zákl. vztahům používaným v
termodynamice atmosféry, neboť za hodnot tlaku a teploty, které se běžně vyskytují v atmosféře, platí s postačující přesností i pro reálné plyny.
▶
sťažené meteorologické podmienky
▶
Stefanov a Boltzmannov zákon
fyz. zákon, podle nějž je množství energie
E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy
absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.
kde
T je
teplota v K a
σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta. Stefanův–Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího
zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též
záření zemského povrchu.
▶
Stefanova–Boltzmannova konštanta
▶
stena oka tropickej cyklóny
▶
stenoklimagénne vplyvy
dnes nepoužívané označení
klimatotvorných faktorů regionální nebo místní povahy. Termín navrhl B. Hrudička (1935). Viz též
vlivy euryklimagenní.
▶
stepná klíma
1. v
Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ
suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem
srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Vyskytuje se ve stepích a v suchých savanách. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití těchto oblastí, což platí především v případě výskytu
agronomického sucha. Klima stepi může být též označeno jako semiaridní klima.
2. klima oblastí pokrytých biomem stepi. Jejich výskyt na Zemi je důsledkem kontinentality klimatu, která kromě nedostatku srážek způsobuje i velkou
roční amplitudu teploty vzduchu. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).
▶
sting jet
sestupné silné proudění vzduchu
mezosynoptického měřítka pocházejícího ze střední
troposféry, které se vyskytuje na sev. (již.) polokouli v již. (sev.) kvadrantu
mimotropických cyklon, zpravidla poměrně blízko
středu cyklony. Sting jet je pozorován u předního okraje cyklonálně se stáčejícího oblačného systému (někdy analyzovaného jako
ohnutá okluze), který se vytváří v oblasti
studeného přenosového pásu. Přispívá k lokálnímu výraznému zvýšení
rychlosti větru, která může být maximální v rámci celé cyklony s ničivými účinky u zemského povrchu. Někteří autoři spojují jeho přítomnost s rychlostmi o velikosti alespoň 30 m/s. Sting jet je typickým projevem hlubokých cyklon vznikajících nad oceánem a vyvíjejících se podle
Shapirova-Keyserova modelu. Jedním z uvažovaných fyzikálních mechanismů odpovědných za jeho formování je uvolnění podmíněné
symetrické instability spolu s ochlazováním vlivem spotřeby
latentního tepla při sestupu
vzduchových částic v oblasti vypadávání srážek. Český ekvivalent zatím není ustálen. Viz též
proudění tryskové,
instabilita atmosféry podmíněná.
▶
stočenie vetra
náhlá změna směru větru v horiz. směru nebo s výškou, způsobená především termodynamickými nebo orografickými vlivy. S výškou pozorujeme stočení větru zejména na hranicích
inverzí teploty vzduchu a na
frontálních plochách, v horiz. směru na
atmosférických frontách, na mořském pobřeží, na orografických překážkách, pod oblaky druhu
cumulonimbus apod. Obdobně mluvíme o stočení větru i v časovém smyslu, např. při
přechodu fronty přes dané místo. Viz též
střih větru,
stáčení větru.
▶
stojaté vlny
1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších
gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní
gravitační vlny na dolních hranicích výškových
teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být
závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku,
nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.
▶
stojatý oblak
nevh. označení pro
stacionární oblak.
▶
Stokesov parameter
bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii
koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
kde
vR, resp.
vr značí velikost
pádové rychlosti kapek o poloměru
R, resp.
r (
r <<
R),
ρw hustotu vody a
μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz
vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru
r a hustotě
ρw, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná
Stokesovým zákonem. Viz též
vzorec Stokesův.
▶
Stokesov vzorec
vzorec pro výpočet
pádové rychlosti vodních kapek sférického tvaru, použitelný při malých poloměrech kapek. Má tvar:
kde
v je pádová rychlost vodní kapky,
r její poloměr,
ρw hustota vody,
ρ hustota vzduchu,
µ dynamický
koeficient vazkosti vzduchu a
g tíhové
tíhové zrychlení. Stokesův vzorec lze použít u kapek s poloměrem
r ≤ 5.10
–5 m. Viz též
zákon Stokesův.
▶
Stokesov zákon
zákon, podle nějž síla odporu
F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem
kde
µ značí dyn.
koeficient vazkosti prostředí a
r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí
ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též
vzorec Stokesův.
▶
storočný kalendár
pozdější označení populárního spisu sestaveného lékařem Christophem von Hellwig a po roce 1700 opakovaně vydávaného v řadě evropských zemí. Vycházel ze staršího kalendáře, do kterého Mauritius Knauer, opat kláštera v německém Langheimu, zanesl výsledky svých sedmiletých
meteorologických a
fenologických pozorování z let 1652–1658 a výpočty polohy vesmírných těles do roku 1912. Ch. von Hellwig kalendář omezil na období 1701–1800, přičemž pod vlivem
astrometeorologie předpokládal opakování
počasí v sedmiletém cyklu. Pro
dlouhodobou předpověď počasí je bezcenný, byl však ve své době užitečným zdrojem klimatických údajů.
▶
stožiarová meteorologická stanica
▶
stožiarové meteorologické meranie
stacionární a synchronní měření
meteorologických prvků, popř. dalších parametrů, pomocí snímačů umístěných na konstrukci meteorologického stožáru ve vertikále nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží k monitoringu met. podmínek v
přízemní, někdy i v
mezní vrstvě atmosféry, pro využití v různých praktických aplikacích (ochrana čistoty ovzduší, provoz tepelných a atomových elektráren aj.) i jako zdroj vstupních dat pro různé vědecké studie (např. měření
vertikálních profilů rychlosti větru třídimenzionálními
anemometry včetně turbulentních fluktuací rychlosti větru a některých z nich odvozených charakteristik
turbulence).
▶
stratiformis
(str) [stratiformis] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak má vzhled rozsáhlé horiz. plochy nebo vrstvy. Užívá se u
druhů altocumulus,
stratocumulus, zřídka i
cirrocumulus.
▶
stratocumulus
(Sc) [stratokumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedé nebo bělavé, menší, popř. větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které mají téměř vždy tmavá místa. Oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valounům apod., má vzhled nevláknitý, s výjimkou zvláštního případu s
virgou. Jednotlivé části spolu souvisejí nebo mohou být oddělené. Zdánlivá velikost jednotlivých částí Sc je větší než 5° prostorového úhlu. Sc patří k
vodním nebo
smíšeným oblakům nízkého patra. Mohou z něho vypadávat slabší srážky dosahující zemského povrchu. Vzniká při vlnových pohybech nebo transformací z jiných druhů oblaků, zejména druhu
stratus nebo z
kupovité oblačnosti. Sc je často příznakem rozpadu oblačnosti. Sc lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
stratiformis,
lenticularis,
castellanus,
nebo
volutus a podle
odrůdy jako
translucidus,
perlucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus,
radiatus a
lacunosus.
Zvláštnostmi Ac mohou být
virga a
mamma.
▶
stratonull
podle H. E. Landsberga hladina oddělující spodní a horní
stratosféru. Je definována jako hladina s min. horizontálním
gradientem teploty vzduchu. V zimě ji lze ztotožnit s minimem ve vert. profilu záp. složek rychlosti proudění, v létě nebývá tímto způsobem identifikovatelná. Její výška závisí na synoptické situaci, ve stř. zeměp. šířkách se pohybuje kolem 25 km.
▶
stratopauza
vrstva atmosféry Země oddělující
stratosféru a
mezosféru. Leží ve výšce kolem 50 km. Teplota se zde pohybuje kolem 270 K (0 °C).
▶
stratosféra
část
atmosféry Země ležící v průměrné výšce 10 až 50 km, tj. mezi
tropopauzou a
stratopauzou. Stratosféru vymezujeme při
vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; v její spodní části, do výšek 20 až 25 km, se teplota vzduchu s výškou nepatrně zvyšuje, odtud vzhůru roste. Maxima (v průměru kolem 0 °C) dosahuje teplota v blízkosti stratopauzy. Růst teploty s výškou je působen přítomností
ozonu, který pohlcuje sluneční
ultrafialové záření s vlnovou délkou 242 nm a silně se zahřívá. Rychlost proudění ve stratosféře s výškou nejprve klesá, dosahuje minima kolem 22 až 25 km, potom opět roste. Ve stratosféře také pozorujeme náhlé sezonní střídání převládajícího směru proudění ze záp. na vých. a opačně. Ve výškách kolem 25 km pozorujeme
perleťové oblaky.
Jako stratosféra byla původně označována vrstva vzduchu nad
troposférou až do výšek 80 až 100 km. Později byla uvedená vrstva rozdělena do dvou vrstev, z nichž svrchní byla nazvána
mezosféra. Teplotní vlastnosti stratosféry objevili v r. 1902 nezávisle na sobě něm. meteorolog R. Assmann a franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort. Viz též
oscilace kvazidvouletá,
monzun stratosférický,
oteplení stratosférické.
▶
stratosférická fontána
označení specifické oblasti anomálně chladné tropické
tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z
troposféry do
stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.
▶
stratosferické dýzové prúdenie
tryskové proudění záp. směru ve
stratosféře a spodní
mezosféře vyskytující se v zimním období. Souvisí s radiačním ochlazováním a se vznikem
výškové cyklony v polární oblasti během polární noci. Stratosférické tryskové proudění se vyskytuje v poměrně širokém pásmu, avšak nejvýraznější bývá v zimě okolo 70° sev. zeměp. šířky s osou ve výšce asi 50 km a označuje se též jako tryskové proudění na okraji polární noci. V letním období je toto tryskové proudění vystřídáno větry vých. směru, kterým se obvykle nedá přisoudit charakter tryskového proudění. K stratosférickému tryskovému proudění obvykle počítáme i
rovníkové tryskové proudění, které se vyskytuje ve spodní stratosféře, popř. může zasahovat i do horní
troposféry.
▶
stratosférické oteplenie
epizoda vzestupu teploty vzduchu ve
stratosféře polárních a subpolárních oblastí, související se změnami
cirkumpolárního víru a růstem koncentrace stratosférického
ozonu. Rozlišujeme
náhlá stratosférická oteplení a sezónní, tzv. finální oteplení, k nimž dochází začátkem jara při zániku stratosférického cirkumpolárního víru a přechodu na letní uspořádání cirkulace ve stratosféře.
▶
stratosférický monzún
občas se vyskytující nevhodné označení pro sezonní změnu směru proudění ve
stratosféře (ve výškách nad 20 km). V zimě ve všech zeměp. šířkách vanou záp. větry kolem chladné polární
cyklony, zatímco v létě, kdy teplota a tlak vzduchu klesá směrem od pólu k rovníku, vznikají vých. větry kolem teplé polární
anticyklony. Příčinou tohoto jevu jsou
solární klima a radiační vlastnosti
ozonu, nesouvisí tedy nijak s
monzunovou cirkulací.
▶
stratus
(St) – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedá oblačná vrstva s dosti jednotvárnou základnou, z níž může vypadávat
mrholení, popř.
ledové jehličky nebo
sněhová zrna. Prosvítá-li vrstvou St slunce, jsou jeho obrysy obvykle zřetelné. St vyvolává
halové jevy jen výjimečně při velmi nízkých teplotách. Někdy má podobu roztrhaných chuchvalců. St je v teplé polovině roku zpravidla
vodním oblakem, v zimě často obsahuje i
ledové krystalky. Patří k
oblakům nízkého patra a vzniká především pod výškovými
inverzemi teploty vzduchu nebo v důsledku ochlazení vzduchu od podkladu. Svými mikrostrukturálními ani makrostrukturálními parametry se obvykle neliší od
mlhy. St lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
nebulosus nebo
fractus a podle
odrůdy jako
translucidus,
opacus nebo
undulatus.
Zvláštností St je
praecipitatio.
▶
stred anticyklóny
bod s nejvyšším
tlakem vzduchu na přízemní
povětrnostní mapě nebo s nejvyšší hodnotou
geopotenciálu na
mapách absolutní topografie v
anticykloně. V praxi se za střed anticyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené
izobary na
přízemní mapě, popř.
izohypsy na
výškové mapě, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V případě, že uvnitř anticyklony je tlak vzduchu na velké ploše prakticky stejný, považuje se za střed anticyklony střed této plochy. V
pohyblivých anticyklonách se střed anticyklony s výškou přesouvá na stranu teplé části anticyklony, tj. ve směru sklonu vertikální
osy anticyklony. Ve
stacionárních anticyklonách leží ve všech
izobarických hladinách střed anticyklony přibližně nad přízemním středem.
▶
stred cyklóny
bod s nejnižším
tlakem vzduchu na
přízemní povětrnostní
mapě, popř. s nejnižší hodnotou
geopotenciálu na
mapách absolutní topografie v
cykloně. V praxi se za střed cyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené
izobary na přízemní mapě, popř.
izohypsy na
výškových mapách, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V
pohyblivých cyklonách se střed cyklony s výškou přesouvá na stranu studené části cyklony, tj. ve směru sklonu vertikální
osy dané cyklony. Ve
stacionárních cyklonách leží střed cyklony ve všech izobarických hladinách přibližně nad přízemním středem cyklony. Rozsáhlé centrální cyklony a dále především staré
okludované cyklony mívají více středů. Viz též
cyklona vícestředá.
▶
stredná atmosféra
nejednoznačný pojem označující
1/ část atmosféry mezi
tropopauzou a
mezopauzou, tzn. zahrnující
stratosféru a
mezosféru;
2/ část
homosféry nad
troposférou, kde
turbulentní promíchávání ještě převažuje nad
molekulární difuzí a
ionizace nemá významnější dopad;
3/ oblast, kde se výrazně projevují externí faktory jako proměna charakteristik dopadajícího
záření Slunce, nebo vulkanické erupce.
Viz též
členění atmosféry vertikální.
▶
stredné oblaky
oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především
altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další
druhy oblaků:
a)
altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra;
b)
nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater;
c)
cumulus a
cumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra.
Viz též
klasifikace oblaků,
patra oblaků,
oblaky nízkého patra,
oblaky vysokého patra.
▶
strednedobá predĺžená predpoveď počasia
předpověď počasí na období od 10 do 30 dnů, především s využitím metody
ansámblové (skupinové) předpovědi počasí a při hodnocení lokální extremity také analýzy klimatických dat. Viz též
předpověď počasí střednědobá,
předpověď počasí dlouhodobá.
▶
strednedobá predpoveď počasia
předpověď počasí na období od 3 do 10 dnů. V současné praxi se její metodika liší od metodiky
předpovědí krátkodobých jen poměrně málo; největší odlišnosti spočívají ve větším používání metody
ansámblové předpovědi a ve větším zdůrazňování obecnějších trendů vývoje počasí vzhledem k nejistotě předpovědi. Dříve se pod pojmem střednědobá předpověď počasí rozuměla předpověď zpravidla na tři až pět dní, založená na aplikacích empir. zjištěných statisticko-synoptických vztahů. Viz též
předpověď počasí krátkodobá,
předpověď počasí dlouhodobá,
ECMWF.
▶
stredný greenwichský čas
(GMT) – místní stř. sluneční čas pro nultý poledník měřený v Královské observatoři v anglickém Greenwichi pomocí sekundového kyvadla. Je ovlivňován rotační rychlostí Země i fluktuacemi
tíhového zrychlení. Od 1. ledna 1972 je místo středního greenwichského času používán
koordinovaný světový čas jako mezinárodní standard, kromě jiného také pro časovou identifikaci údajů z
meteorologických pozorování.
▶
stredomorská klíma
typ klimatu, kterému v
Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá
mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v
Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně
subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení
etéziové klima odkazuje na větry zvané
etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem
subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním
polární fronty a s ní spojených
mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.
▶
stredomorský front
větev
polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje
vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od
tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro
srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v
ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné
srážkové maximum v některých oblastech ČR.
▶
stredoveké teplé obdobie
(MWP) – několik staletí kolem roku 1 000 n. l., kdy v některých oblastech Země byla prům. teplota vzduchu vyšší oproti předchozímu i následujícímu období, do kterého spadá i tzv.
malá doba ledová. Prokazatelně tomu tak bylo v severoatlantickém prostoru, kde oteplení o 1 až 2 °C mj. umožnilo tzv. vikingskou kolonizaci Islandu, Grónska a Newfoundlandu. Většina autorů se nicméně přiklání k tomu, že toto oteplení nemělo globální charakter, proto označení středověkého teplého období jako (malého)
klimatického optima není vhodné.
▶
strih vetra
lokální prostorová změna vektoru
rychlosti větru vztažená na jednotkovou vzdálenost. V dynamické meteorologii rozlišujeme
horizontální a
vertikální střih větru. V případech, kdy uvažujeme jen rychlost proudění bez ohledu na směr, hovoříme o gradientu rychlosti proudění, slang. gradientu větru, který vyjadřujeme v případě vert. změny v m.s
–1 na 100 m či na 1 000 m, případně v
uzlech na 1 000 stop; v případě horiz. změny uvádíme tento gradient nejčastěji v m.s
–1 na 100 km. Střih větru je bezpečnostním rizikem zejména pro leteckou dopravu, proto je
letecká meteorologická služba povinna vydávat výstrahu při překročení určitých hodnot střihu větru podle směrnic
ICAO. Viz též
stáčení větru,
počasí střihové.
▶
strihová vorticita
složka rel.
vorticity určená
horizontálním střihem větru. V
přirozené souřadnicové soustavě lze střihovou vorticitu
ξS jednoduše určit podle vztahu:
kde
V představuje
rychlost větru,
RHs horiz. poloměr křivosti
proudnic. Je-li
střih cyklonální, je na sev. (již.) polokouli střihová vorticita kladná (záporná), je-li
anticyklonální, střihová vorticita je záporná (kladná). Tato složka rel. vorticity popisuje tendenci k omezenému stáčení proudění s výrazným horiz. střihem větru, např. na cyklonální straně
tryskového proudění. Termín se používá hlavně pro pohyby
synoptického měřítka. Viz též
vorticita křivostní,
rovnice vorticity.
▶
strihové počasie
slang. název pro počasí s trvalými, někdy až několikadenními
srážkami v oblasti, nad níž se vyskytuje výrazný
vertikální střih větru, a to zpravidla ve směru o více než 90°. Střihové počasí nastává nad územím Česka zejména při
situacích Vb, kdy v nižších vrstvách atmosféry (od země do výšky 1 až 3 km) je často pozorováno proudění ze sev. směrů, zatímco ve vyšších hladinách proudí vzduch z již. směrů. Ve výšce, kde výrazný střih větru podmiňuje vývoj
výstupných pohybů, se ve většině případů vyskytuje málo pohyblivá
atmosférická fronta. Při střihovém počasí bývají v ČR v některých případech pozorovány na rozsáhlém území vydatné srážky, dosahující vysokých až rekordních denních i několikadenních úhrnů. V teplém pololetí jsou tyto srážky, vesměs při relativně nízké teplotě při zemi, nejčastější příčinou povodní na dolních úsecích větších toků (Labe, Vltavy, Moravy a Odry), např. v letech 1997 nebo 2002.
▶
strmosť prúdu bleskového výboja
časová změna v čele rázové vlny proudu blesku; označuje se d
i/d
t. Je rozhodujícím
parametrem proudu blesku při stanovení napětí
U na vodičích s vlastní nebo vzájemnou indukčností
L podle vztahu
nebo strmosti napěťové vlny na vodičích s vlnovou impedancí
Z podle vztahu
▶
studená advekcia
advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin
rychlosti větru a
teplotního gradientu je záporný. Viz též
úhel advekce.
▶
studená anticyklóna
anticyklona, která je
termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Je zároveň
nízkou anticyklonou, neboť je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především
arktické a
antarktické anticyklony a zimní
kontinentální anticyklony. Viz též
anticyklona teplá.
▶
studená cyklóna
syn. cyklona vysoká –
cyklona, která se vyskytuje v celém svém vert. rozsahu v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Studené cyklony jsou
termicky symetrické,
řídicí nebo
izolované cyklony, v nichž se
frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti
cyklonální cirkulace s výškou.
▶
studená oklúzia
zkrácené označení pro
okluzní frontu charakteru
studené fronty.
▶
studená vlna
teplotní vlna způsobená
vpádem studeného vzduchu do rel. teplejší oblasti. Ve stř. Evropě nastupují studené vlny v
teplém pololetí nejčastěji od severozápadu až severu a mají vlhčí ráz, v
chladném pololetí od severu až jihovýchodu a provází je spíše suché počasí; období silných
mrazů jsou pak spojena s
anticyklonálním počasím a advekcí
pevninského vzduchu z východního sektoru. Oproti
teplým vlnám mívají studené vlny rychlejší nástup a odeznívají pomaleji. Obvlášť rizikové jsou studené vlny na
jaře, pokud se dostaví během
fenologické fáze kvetení po předchozím teplém období, zvaném v odb. slangu "false start". Viz též
ochlazování advekční,
den ledový,
den arktický.
▶
studené stáčanie vetra
slang. označení pro
stáčení větru s výškou působené
studenou advekci. Jestliže se advekce teploty vyskytuje v určité vrstvě atmosféry, je
vektor větru na horní hranici vrstvy dán vektorovým součtem vektoru větru na spodní hranici vrstvy a vektoru
termálního větru. Při studené advekci se na sev. polokouli vítr stáčí s rostoucí výškou vlevo, na již. polokouli vpravo. Ke stáčení větru s výškou může docházet pouze v
baroklinní atmosféře. Viz též
stáčení větru teplé.
▶
studený front
fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na
hlavní frontě v
týlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části
teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti
frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků
druhu cumulonimbus, v letním období je obvykle doprovázená bouřkami,
húlavami, dešti v
přeháňkách, popř.
kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se
sklonem fronty a
mírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu
nimbostratus,
altostratus a
cirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé
frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru
anafronty a studenou frontu charakteru
katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na
studenou frontu prvního druhu a
studenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též
fronta teplá.
▶
studený front druhého druhu
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části
frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je
anafrontou, v horní
katafrontou. Její
oblačný systém je zpravidla tvořen
kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než
studená fronta prvního druhu.
▶
studený front prvého druhu
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél
frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je
anafrontou a její
oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu
cumulonimbus přecházejícími v druhy
nimbostratus,
altostratus a
cirrostratus. Srážkové pásmo studené fronty prvního druhu bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za
frontální čárou. Srážky na čele fronty mají charakter
přeháněk, dále za frontou přecházejí v
trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než
studená fronta druhého druhu.
▶
studený prenosový pás
relativní proudění obecně studeného a zpočátku i suchého vzduchu ve
frontální cykloně popisované v
teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně cyklony v přízemních hladinách a je pro něj charakteristické, že hodnoty
izobarické vlhké potenciální teploty jsou o několik stupňů nižší než uvnitř
teplého přenosového pásu. Studený přenosový pás směřuje nejprve k západu a v blízkosti
teplé fronty (resp. její
frontální čáry) začíná stoupat a stáčet se cyklonálně kolem
středu cyklony, přičemž podchází teplý přenosový pás. V této oblasti se díky srážkám produkovaným teplým přenosovým pásem sytí vlhkostí. Při dalším výstupu vzduchu se tato vlhkost může stát zdrojem pro vznik
oblaků zejména
nízkého a
středního patra. V místě, kde studený přenosový pás vystupuje zpod teplého přenosového pásu, se proud často rozděluje do dvou větví charakterizovaných různou výškou nad zemským povrchem. Vyšší větev se anticyklonálně stáčí, až je téměř rovnoběžná s teplým přenosovým pásem. Nižší větev se stáčí cyklonálně a směřuje do středu cyklony. Rozhraní mezi vzduchem v nižší větvi studeného přenosového pásu a
vzduchovou hmotou v týlu vyvíjející se cyklony lze označit za
atmosférickou frontu, která je v klasickém koncepčním modelu
norské meteorologické školy analyzována jako
okluzní fronta. Avšak měření dokazují, že formování této fronty nekoresponduje s
okluzním procesem jako situace, kdy je teplý vzduch vytlačován studenější vzduchovou hmotou na přední straně a v
týlu cyklony vzhůru.
▶
stuhový blesk
řídce se vyskytující druh
blesku, jehož kanál má mnohem větší šířku než normální
čárový blesk. Bývá vysvětlován posunem ionizovaného svítícího kanálu blesku silným větrem. Není však vyloučen ani chybný fotografický záznam dvou nebo více rychle po sobě následujících
dílčích výbojů, způsobený pohybem fotografického přístroje. Stuhový blesk bývá uváděn zejména ve starší odb. literatuře; novější soustavné opt. výzkumy blesků jej nepotvrzují.
▶
stupeň
1. jednotka teploty, viz např.
stupnice teplotní Celsiova,
stupnice teplotní Kelvinova.
2. jednotka úhlové vzdálenosti, tj. 1/360 kruhu.
3. intenzita jevu nebo veličiny definovaná v rámci dané stupnice, např.
stupnice větru Beaufortovy nebo
stupnice Fujitovy.
4. ve speciálních případech vert. vzdálenost, která odpovídá změně veličiny o jednotkovou hodnotu, viz
stupeň barický,
stupeň geotermický.
▶
Stüveho diagram
druh
aerologického diagramu, v němž je na horizontální ose lineárně vynášena
teplota vzduchu T (obvykle v rozsahu +40 až –80 °C) a na vertikální ose
tlak vzduchu p v exponenciální závislosti
pκ, kde
κ = 0,286 je podíl
měrné plynové konstanty suchého vzduchu a
měrného tepla suchého vzduchu při stálém tlaku.
Suché adiabaty svírají s
izotermami úhel přibližně 45°,
pseudoadiabaty jsou mírně obloukovitě zakřiveny. Izolinie
měrné vlhkosti neboli
izogramy nasyceného vzduchu (g.kg
–1) jsou představovány vzpřímenými křivkami mírně se odklánějícími doleva od vertikálně mířících
izoterem. Stüveho diagram může dále obsahovat stupnici pro vynášení
relativní vlhkosti vzduchu, stupnici výšky a jiné pomocné stupnice.
Přestože Stüveho diagram není
energetickým diagramem, je často používán vzhledem k pravoúhlému souřadnicovému systému teploty a tlaku vzduchu s většinou přímkových nebo málo zakřivených
izolinií. Jeho autorem je něm. meteorolog G. Stüve (1888–1935). V odb. slangu je Stüveho diagram nazýván též „Stüvegram“.
▶
subekvatoriálna klíma
syn. klima rovníkových monzunů – v
Alisovově klasifikaci klimatu přechodné
klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá
ekvatoriální vzduch, v zimní polovině roku pak
vzduch tropický. V
Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá tropické
monzunové klima a
klima savany. Méně vhodné označení klima rovníkových monzunů vychází ze širšího pojetí termínu
tropický monzun.
▶
súbežné meranie
měření základních
meteorologických prvků v jedné lokalitě různými přístroji nebo v různých časových intervalech. Souběžné měření se provádí hlavně při zásadních změnách přístrojového vybavení na
meteorologických stanicích pro zjištění kvality nově instalovaných způsobů měření nebo pro budoucí výpočet
homogenity klimatologických řad.
▶
subgeostrofický vietor
vítr, jehož rychlost je menší než rychlost
geostrofického větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu.
▶
subgradientový vietor
vítr, jehož rychlost je menší než rychlost
gradientového větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu a zakřivení
izobar nebo
izohyps.
▶
subhelický oblúk
velmi vzácný
halový jev v podobě světelného oblouku vystupujícího z obzoru v blízkosti
infralaterálního oblouku šikmo vzhůru k
parhelickému kruhu.
▶
sublimácia
fázový přechod z pevného skupenství do skupenství plynného, v meteorologii zpravidla přechod ledu do plynné fáze vody – vodní páry. Ve starší literatuře se termín sublimace užívá i u opačného fázového přechodu, tj. růstu ledu přímo z vodní páry a někdy se v tomto případě setkáváme i s nevhodným termínem desublimace. V současné odborné literatuře převažuje v tomto významu termín
depozice.
▶
súborná kinematická mapa
druh
kinematické mapy, na kterou se zakreslují smluvenými znaky
středy cyklon a
anticyklon, jejich
trajektorie,
demarkační čáry aj. Podklady se získávají z analyzovaných
přízemních či
výškových map za období několika po sobě jdoucích dnů. Tato mapa umožňuje jednoduše znázorňovat synop. procesy ve vhodně vybraných časových obdobích a v různých výškových hladinách, upřesňovat
synoptické typy a vybírat
metodou analogů povětrnostní situace pro předpověď počasí, vymezovat
přirozená synoptická období a
přestavbu povětrnostní situace.
▶
subrefrakcia
syn. refrakce záporná.
▶
subsidencia vzduchu
syn. sesedání vzduchu, pohyby vzduchu subsidenční – pomalé
sestupné pohyby ve
vzduchové hmotě, jejichž rychlost je zpravidla řádově 10
–2 m.s
–1 nebo méně. Subsidence vzduchu patří k jevům
synoptického měřítka, vzniká z dyn. příčin a může mít velký význam pro vývoj podmínek počasí. Působí
adiabatické oteplování vzduchu, např. sestupné pohyby o velikosti 2.10
–2 m.s
–1 působící po dobu 24 h a při vertikálním
teplotním gradientu –0,5 K na 100 m zvýší teplotu dané hladiny o téměř 10 K, rozpouštění již vzniklé
oblačnosti, tlumí
konvekci apod. Subsidence vzduchu se vyskytuje především v předním sektoru a centrální oblasti
vysokých anticyklon nebo v zesilujících
hřebenech vysokého tlaku vzduchu. V důsledku subsidence vzduchu dochází ke vzniku
subsidenčních inverzí teploty.
▶
subsidenčná inverzia teploty vzduchu
syn. inverze teploty vzduchu sesedáním –
výšková teplotní inverze způsobená sesedáním neboli
subsidencí vzduchu z vyšších vrstev atmosféry do nižších. Vývoj subsidenční inverze je důsledkem další stabilizace původně stabilní vrstvy vzduchu při jejím adiabatickém sestupu. Subsidenční inverze se mohou vyskytovat nad rozsáhlými územími, je-li dobře vyvinut mechanizmus subsidenčních pohybů vzduchu, především v
anticyklonách nebo v blízkosti
os hřebenů vysokého tlaku vzduchu. Tyto inverze představují významný faktor podílející se na zhoršování
rozptylových podmínek v oblastech vysokého tlaku vzduchu, v létě za slunečného
anticyklonálního počasí často omezují vznik nebo vert. vývoj
kupovité oblačnosti apod.
▶
subsidenčný pohyb vzduchu
▶
substratosféra
hist. a nejednoznačný termín pro část atmosféry na pomezí
troposféry a
stratosféry.
▶
subsynoptická mierka
obecné označení pro charakteristické rozměry atm. procesů a jevů, které mají menší charakteristické horiz. rozměry (a kratší dobu trvání) než procesy a jevy tzv.
synoptického měřítka. Viz též
měřítko mezosynoptické,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
subtropická anticyklóna
vysoká,
teplá a
kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou
permanentními akčními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu
azorskou,
bermudskou,
havajskou,
svatohelenskou,
mauricijskou a
jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí
subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též
anticyklona dynamická.
▶
subtropická cyklóna
cyklona, která se může vyskytnout nad oceány až po zhruba 50° zeměp. šířky a vykazovat přitom znaky
mimotropické i
tropické cyklony. Při jejím vzniku a vývoji totiž dochází ke kombinaci fyzikálních mechanizmů, kdy důležitým zdrojem energie pro
cyklogenezi je jak uvolnění
baroklinní instability, tak uvolnění
latentního tepla kondenzace. Typicky se jedná o transformovanou, původně mimotropickou cyklonu putující z
pásma západních větrů do nižších zeměp. šířek, může však vzniknout i transformací tropické cyklony. Na rozdíl od mimotropické cyklony nemá subtropická cyklona vazbu na
atmosférické fronty. Oproti tropické cykloně jsou v ní pásy
konvektivních bouří méně symetricky uspořádány kolem
středu cyklony; maximální rychlost větru je dosahována dále od středu (cca 100 až 200 km) a nedosahuje síly
orkánu. Pokud však přesáhne hodnotu 17 m.s
-1, která v případě tropické cyklony vymezuje
tropickou bouři, dostává jméno ze seznamu určeného tropickým cyklonám. Nad tropickými oceány s vysokou teplotou povrchu moře a malým
horizontálním teplotním gradientem se subtropická cyklona může transformovat na tropickou cyklonu. Z hlediska mechanizmů cyklogeneze i projevů počasí, které souvisejí s výskytem konvektivních bouří velmi silné intenzity, se subtropická cyklona podobá
medikánu, který je však místně specifickým útvarem.
▶
subtropická klíma
v
Alisovově klasifikaci klimatu přechodné
klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá
tropický vzduch, v zimní polovině roku pak
vzduch mírných šířek. V
Köppenově klasifikaci klimatu se zčásti kryje s
mírným dešťovým klimatem, při západních březích pevnin s typem Cs se suchým létem, označovaným i jako
středomořské klima. Při východním pobřeží pevniny může být ovlivněno
mimotropickým monzunem, viz
klima monzunové. Ve vnitrozemí se subtropické klima vyznačuje značnou
kontinentalitou klimatu a lze ho řadit k chladnému
suchému klimatu podle W. Köppena.
▶
subtropické dýzové prúdenie
tryskové proudění v horní
troposféře, jehož osa bývá v zimě přibližně na 30. a v létě na 40. až 45. rovnoběžce sev. polokoule, většinou ve výšce
izobarické hladiny 200 hPa. Nejvyšší rychlosti proudění se vyskytují nad vých. pobřežím kontinentů sev. polokoule a nad přilehlým mořem. Na rozdíl od
mimotropického tryskového proudění není subtropické tryskové proudění vázáno na
frontální zónu a je nejlépe vyvinuto v zimě. Subtropické tryskové proudění má obdobu i na již. polokouli. Viz též
proudění tryskové tropické.
▶
subtropické tíšiny
pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v
subtropickém pásu vysokého tlaku vzduchu nad oceány na obou polokoulích, vyskytující se mezi
pasáty a
pásmem západních větrů (přibližně mezi 30 až 35° N a 30 až 35° S). Posunují se na sever a na jih asi o 5° v závislosti na výšce Slunce během roku. Subtropické tišiny jsou oblastmi s ustáleným, nad pevninou suchým a horkým počasím. Někdy se pro subtropické tišiny používal termín „pásmo kalmů". Viz též
šířky koňské.
▶
subtropický pás vysokého tlaku vzduchu
pás vyššího tlaku vzduchu, vyjádřený na
klimatologických mapách, který se táhne kolem Země na obou polokoulích mezi 20 a 40° z. š. a v němž se vyskytují jednotlivé
subtropické anticyklony. Zatímco na již. polokouli je zřetelný po celý rok, na severní polokouli jej v letním období přerušují oblasti nižšího tlaku nad kontinenty. Viz též
šířky koňské.
▶
súčiniteľ
syn. koeficient.
▶
súčtový anemometer
miskový nebo
lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“
dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům.
rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru)
univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.
▶
suchá a čistá atmosféra
atmosféra tvořená pouze směsí plynů, které jsou přirozeně přítomné v
atmosféře Země a svými vlastnostmi se blíží
ideálnímu plynu. Suchou a čistou atmosféru tedy tvoří
suchý vzduch bez
atmosférických příměsí. Viz též
atmosféra čistá,
složení atmosféry Země chemické.
▶
suchá adiabata
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději v
suchém vzduchu. Je zároveň izolinií
potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě
T a tlaku vzduchu
p je
Poissonova rovnice
kde
κd =
Rd / cpd ≈ 0,286,
Rd je
měrná plynová konstanta suchého vzduchu,
cpd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku,
T0 abs. teplota při tlaku
p0. Při užití proměnných abs. teplota
T a výška
z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
kde
γd je
suchoadiabatický teplotní gradient a
T0 abs. teplota ve výšce
z = 0.
▶
suchá depozícia
depozice ve smyslu ukládání atm.
příměsi na zemském povrchu, k níž dochází v období beze srážek, popř. hmotnost příměsi, která je tímto způsobem uložena na jednotku plochy za jednotku času. Týká se
atmosférického aerosolu i plynů. Na rozdíl od
mokré depozice je suchá depozice nepřetržitým procesem. Viz též
spad prachu.
▶
suchá klíma
1. syn. pro
klima aridní;
2. v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem B.
Roční
úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme
klima stepi a drsnější
klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se
subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a
pasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá
tropickému klimatu v
Alisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké
kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou
roční amplitudou teploty vzduchu.
▶
suché obdobie
časový úsek, kdy se na dané met. stanici nevyskytly atmosférické srážky, nebo
úhrn srážek nedosahoval konvenčně stanovené prahové hodnoty, nejčastěji 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (
neměřitelné srážky). Suchá období se střídají se
srážkovými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou suchých období, jiní mezi ně počítají i samostatné bezsrážkové dny. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených suchých období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená suchá období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání suchých období jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek i kritériem některých
klasifikací klimatu. Dlouhá suchá období, označovaná někdy jako
období vyprahlá, a jejich opakovaný výskyt způsobují vznik
sucha. Jsou charakteristická pro
aridní klima a pro
období sucha, mohou však nastat i v oblastech s
humidním klimatem, resp. v
období dešťů. Viz též
extrémy srážek.
▶
sucho
obecné označení pro nedostatek vody v krajině. Je vyvoláno nedostatkem srážek a ovlivňováno
výparem a dalšími faktory, včetně antropogenních. Definice sucha proto není jednoznačná a různí autoři k hodnocení jeho intenzity používají různé
indexy sucha. C. W. Thornthwaite rozlišoval tři hlavní druhy sucha:
a) stálé sucho, způsobující
ariditu klimatu;
b) sezonní sucho, nastávající periodicky v
období sucha;
c) nepravidelně se vyskytující
nahodilé sucho, postihující epizodicky i oblasti s
humidním klimatem.
Nedostatek vody se šíří různými složkami přírodní sféry, křičemž na sebe navazuje
meteorologické sucho,
půdní neboli zemědělské
sucho,
hydrologické sucho a
socioekonomické sucho. Sucho patří mezi největší atmosféricky podmíněná přírodní ohrožení zejména v chudých zemích. Viz též
období suché.
▶
suchoadiabatický teplotný gradient
adiabatický teplotní gradient částice
suchého vzduchu. Lze jej vyjádřit vztahem
kde d
T je změna teploty, d
z změna výšky,
g tíhové zrychlení a
cpd je
měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Hodnota
γd je 0,98 K na 100 m, v praxi se obvykle zaokrouhluje na 1 K na 100 m. Viz též
adiabata suchá.
▶
suchovej
oblastní název suchého a teplého výsušného větru ve stepích a polopouštích Ukrajiny, evropské části Ruska a Kazachstánu. Při suchověji teplota vzduchu dosahuje i 35 až 40 °C,
relativní vlhkost vzduchu klesá až na 10 % a ani v nočních hodinách nestoupá nad 50 %. Suchověj se nejčastěji vyskytuje v květnu, kdy je nebezpečný pro vegetaci, zvl. pro polní plodiny, v souvislosti se zvýšeným
výparem. V období, kdy jsou pole bez vegetačního krytu, se při suchověji dostává do ovzduší prach a mohou vznikat
prachové bouře.
▶
suchý rast krúp
proces růstu
krup, při němž všechna
přechlazená voda zachycená kroupou okamžitě mrzne.
Latentní teplo mrznutí nestačí na ohřátí kroupy nad 0°C a vznikající struktura ledu je členitá a obsahuje dutiny – vzduchové bubliny. Viz
mez Schumanova - Ludlamova.
▶
suchý teplomer
vžité označení pro jeden ze dvojice
rtuťových teploměrů, tvořících
psychrometr. Na rozdíl od
vlhkého teploměru má nádobku suchou a udává tedy
teplotu vzduchu, která bývá někdy označována jako
suchá teplota. V
meteorologických budkách byl
staničním teploměrem a tvořil součást Augustova
psychrometru. Při měřeních mimo met. budku šlo zpravidla o
aspirační teploměr Assmannova psychrometru. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje ze suchého teploměru používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
suchý vzduch
1. v
termodynamice atmosféry vzduch, který neobsahuje žádnou
vodní páru;
2. v obecném smyslu vzduch s nízkou
relativní vlhkostí.
Viz též
vzduch vlhký,
atmosféra suchá a čistá.
▶
súmrak
přechodná doba mezi dnem a nocí nebo mezi nocí a dnem, kdy je Slunce za
geometrickým obzorem. Zemský povrch je za soumraku osvětlován pouze slunečním
světlem rozptýleným ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, a to ještě po západu Slunce, tedy za večerního soumraku nebo již před východem Slunce, tj. za ranního soumraku neboli za
svítání. Čím je Slunce níže pod obzorem a osvětluje menší část zemské atmosféry, tím je osvětlení zem. povrchu slabší. Podle toho rozlišujeme soumrak
občanský,
námořní (nautický) a
astronomický. Při polohách Slunce pod 18° pod horizontem soumrak zaniká, rozptýlené sluneční světlo již není na obloze patrné a jedná se pak o astronomickou noc. Délka soumraku závisí na úhlu, který svírá zdánlivá sluneční dráha s obzorem, a proto se soumrak prodlužuje se zeměp. šířkou a na dané rovnoběžce také v obdobích blíže ke
slunovratům. Intenzita světla se při soumraku nemění jen s polohou Slunce pod horizontem, nýbrž závisí i na výskytu
oblačnosti,
srážek, na
vlhkosti vzduchu apod. Viz též
barvy soumrakové,
oblouk soumrakový,
oblouk protisoumrakový,
spektrum soumrakové.
▶
súmrakové spektrum
spektrum světla oblohy v době
soumraku.
▶
súmrakový oblúk
fotometeor, jenž patří k
soumrakovým barvám. Vytváří jej stín Země a je pozorován na opačné straně obzoru proti zapadajícímu Slunci. Má tvar kruhové úseče a tmavomodrou barvu, často s fialovým nádechem. Nahoře bývá ohraničen nafialovělým pruhem. Oblouk soumrakový poprvé popsal něm. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Okraj soumrakového oblouku bývá při vhodných pozorovacích podmínkách zvýrazněn v podobě
Venušina pásu.
▶
supercela
konvektivní bouře většinou velmi silné intenzity, která sestává z jediné dominantní, velmi výrazné
konvektivní buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným
výstupným konvektivním proudem, rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50–60 m.s
–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího výstupného konv. proudu a s ním spojené
mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat
meteorologickým dopplerovským radarem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě výstupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy,
předním a
zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt
tornád, silného
krupobití včetně vývoje obřích
krup i prudkého
nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se výrazným
vertikálním střihem větru, kde horiz.
vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při
radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená
oblast snížené radarové odrazivosti (BWER) a
hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě výstupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné
radarem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu
wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá výstupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též
štěpení konvektivní bouře.
▶
supergeostrofický vietor
vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost
geostrofického větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu.
▶
supergradientový vietor
vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost
gradientového větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu a zakřivení
izobar nebo
izohyps.
▶
superrefrakcia
jev vyskytující se v
radiometeorologii za přítomnosti vrstvy s rychlým úbytkem
měrné vlhkosti vzduchu s výškou a zároveň s výraznou inverzí teploty, kde gradient
indexu lomu elektromagnetických vln s výškou je ∂n / ∂z < –15,7 . 10
–8 m
–1. V této vrstvě dochází k zakřivení elmag. vln směrem k zemskému povrchu (poloměr křivosti je menší než poloměr Země). Následně lze pozorovat jevy anomálního
šíření eletromagnetických vln (též označované jako anaprop) s viditelností předmětů obvykle skrytých pod
radiohorizontem. Jedná se o mikrovlnnou analogii svrchního
zrcadlení. Viz též
refrakce atmosférická,
typy refrakce elektromagnetických vln.
▶
supertajfún
označení pro mimořádně silný
tajfun, v němž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru dosahuje hodnoty nejméně 67 m.s
–1. Viz též
extrémy tlaku vzduchu.
▶
supralaterálny oblúk
poměrně častý
halový jev v podobě duhově zbarveného oblouku přimykajícího se shora k
velkému halu (pokud je viditelné) a rozevírajícího se dolů. Dosti často se vyskytuje spolu s
cirkumzenitálním obloukem, jehož se dotýká nad Sluncem. Vytváří se pouze při polohách Slunce do 32° nad obzorem a s rostoucí výškou Slunce se poněkud více rozevírá. Vzniká dvojitým lomem paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky s horizontální orientací při úhlu lomu 90°.
▶
súradnice meteorologickej stanice
zeměp. šířka, zeměp. délka,
nadmořská výška stanice (ELEV) a
nadmořská výška tlakoměru, v případě
leteckých meteorologických stanic také nadm. výška letiště. Zeměp. šířka, zeměp. délka a nadm. výška stanice se vztahují k bodu pozemku stanice, kde je umístěn
srážkoměr; nemá-li stanice srážkoměr, k bodu pozemku stanice, kde je umístěn
staniční teploměr. Souřadnice met. stanic jsou uvedeny v publikaci
Světové meteorologické organizace WMO No. 9 – Volume A – Observing stations. Viz též
metadata meteorologické stanice,
indikativ stanice,
poloha meteorologické stanice.
▶
súradnicová sústava
syn. systém souřadnicový – obecně trojice nezávislých proměnných sloužící k vyjádření polohy objektu v prostoru, popř. dvojice proměnných pro vyjádření polohy v ploše. V meteorologii se používají především
relativní souřadnicové soustavy, a to nejčastěji pravoúhlé. Vertikální osa v nich reprezentuje buď geometrickou výšku (
z-systém), nebo jinou veličinu (
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí), popř. dvě různé veličiny (
hybridní souřadnicová soustava); v prvním případě směřuje osa
x na východ (
standardní souřadnicová soustava), popř. ve směru
horizontální složky proudění vzduchu (
přirozená souřadnicová soustava).
▶
suspendovaná častica
1. obecně pevné a kapalné částice rozptýlené a volně se vznášející v plynném prostředí, popř. pevné částice v kapalném prostředí. V případě atmosféry označujeme tuto suspenzi jako
atmosférický aerosol.
2. dnes již neaktuální označení pro
aerosolové částice v legislativě týkající se ochrany čistoty ovzduší. Starší legislativa stanovovala
imisní limit pro celkovou koncentraci suspendovaných částic (TSP). Metody odběru vysokoobjemovými vzorkovači neměly jasně danou horní mez aerodynamického průměru zachytávaných částic. Literatura uvádí tuto horní mez v rozmezí 20–50 µm (USA), resp. 50–100 µm (Evropa). Stávající česká legislativa (zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší) již s pojmem suspendované částice nepracuje a hovoří pouze o částicích
PM10 a
PM2,5.
▶
sústava SI
mezinárodně dohodnutá soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Některé ze sedmi základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol) se v meteorologii běžně používají. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. S vlastním názvem se v meteorologii používá odvozená jednotka pro tlak vzduchu (
pascal) a teplotu (
stupeň Celsia), bez vlastního názvu např. m.s
–1 pro rychlost, kg.m
–3 pro hustotu apod. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Stále se používají tzv. vedlejší jednotky, které byly dříve pro svou všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI tyto vedlejší jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr a tuna.
▶
Sutcliffeova vývojová teória
kvantitativní vyjádření vývoje
tlakového pole v atmosféře publikované v roce 1947 R. C. Sutcliffem. Tato teorie vychází z aplikace
rovnice vorticity ve dvou hladinách atmosféry, např. v
izobarických hladinách 1 000 hPa a 500 hPa. Sutcliffeova vývojová teorie je jedním z významných mezníků v rozvoji
dynamické meteorologie.
▶
Suttonov model
klasický model rozptylu používaný v minulosti při numerických odhadech
koncentrací znečišťujících látek v okolí bodových kontinuálních
zdrojů znečišťování ovzduší, zpravidla vysokých komínů. Model byl publikován koncem 40. let 20. století. Je založen na těchto zjednodušujících předpokladech:
a) proudění je horizontální a prostorově konstantní;
b) počátek souřadnicového systému klademe na zemský povrch do paty uvažovaného komínu a kladný směr souřadnicové osy
x ztotožňujeme se směrem proudění;
c) ve směru osy
x je daná příměs přenášena prouděním, zatímco ve směrech os
y a
z difunduje působením
turbulence;
d) rozložení koncentrace
znečišťujících příměsí v rovinách kolmých na osu
x je popsáno dvourozměrným normálním rozložením s maximem koncentrace v ose
kouřové vlečky a se směrodatnými odchylkami
σy, popř.
σz (ve směrech osy
y, popř.
z), pro něž se též používá označení
koeficient laterální disperze, popř.
koeficient vertikální disperze;
e) neuvažujeme sedimentaci příměsi na zemském povrchu, její
vymývání a zanikání chem. reakcemi.
Viz též
model rozptylový gaussovský.
▶
súvislý prúd bleskového výboja
proud protékající v
kanálu blesku mezi jednotlivými
dílčími výboji blesku. Nazývá se též udržovací proud. Amplituda tohoto proudu je pouze v řádu desítek A, avšak protéká bleskovým kanálem výrazně delší dobu (desetiny vteřiny) než zpětný výboj (setiny vteřiny) a přenesený elektrický náboj dosahuje podstatné části celkového přeneseného náboje.
▶
svahová hmla
syn. mlha orografická –
mlha, která se vytváří na návětrných svazích kopců a hor v důsledku
adiabatického ochlazování vzduchu vystupujícího po svazích. Podmínkou jejího vytváření je stabilní
teplotní zvrstvení nasyceného vzduchu. Pozorovateli z nižších poloh se jeví jako
vrstevnatá oblačnost dosahující až na povrch svahu.
▶
svahový vietor
vítr
místní cirkulace s denní
periodicitou na svazích horských hřebenů, kopců apod. Ve dne se vzduch nad osluněnými svahy ohřívá a stoupá ve formě
anabatického větru, dále od svahu pak zpravidla existují kompenzující sestupy vzduchu. Pokud stoupající vzduch dosáhne
konvektivní kondenzační hladiny, začnou se tvořit
orografické oblaky. Naopak v noci při intenzívním
radiačním ochlazování svahů stéká vzduch do nižších poloh jako
vítr katabatický. V údolích se kromě svahového větru uplatňuje i
horský a údolní vítr. Viz též
klima svahové.
▶
svätohelenská anticyklóna
syn. anticyklona jihoatlantická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi
permanentní akční centra atmosféry.
▶
svetelné znečistenie
souhrnné označení pro osvícení noční oblohy umělými světelnými zdroji. Působí rušivě zejména při astronomických pozorováních, narušuje některé životní rytmy živých organismů, spánkový režim apod. V této souvislosti jde nejen o světelné zdroje orientované vzhůru, ale i o světlo odražené od zemského povrchu nebo od osvětlovaných objektů. I v případě světelných toků vysílaných zdroji přibližně horizontálně se může významně uplatňovat rozptyl světla v atm. prostředí.
▶
svetelný kvantový lokátor
▶
svetelný smog
hovorové označení pro
světelné znečištění.
▶
svetelný tok
fotometrická veličina, jež hodnotí
zářivý tok v oboru
viditelného záření z hlediska opt. vjemu, jímž působí na průměrně citlivé zdravé lidské oko. V případě vyzařování charakterizuje světelné množství vysílané zdrojem za jednotku času. Jednotkou světelného toku v
soustavě SI je
lumen (lm). Bodový zdroj světla vysílá do jednotkového prostorového úhlu světelný tok o velikosti jednom lumenu, jestliže jeho
svítivost nezávisející na směru je rovna jedné
kandele. Sledování světelných toků se uplatňuje v řadě technických aplikací meteorologie
. Viz též
osvětlení,
jas,
osvit.
▶
svetlo
1. syn.
záření viditelné;
2. v oblasti techniky někdy širší pojem, zahrnující i další části elektromagnetického záření, srov. např.
laser.
Viz též
fotometrie.
▶
svetlo oblohy
opticky (fotometricky) hodnocený tok
elektromagnetického záření ve viditelném oboru vlnových délek směřující do oka pozorovatele nebo na čidlo měřicího přístroje z různých úseků oblohy ve dne mimo sluneční disk, v noci mimo disk Měsíce. V denních hodinách v tomto případě zcela dominuje viditelné
rozptýlené sluneční záření. V noci se uplatňuje rozptýlené měsíční světlo, světlo hvězd,
zvířetníkové světlo,
přirozený svit oblohy, osvícení oblohy v důsledku
světelného znečištění, v době
soumraku rozptýlené sluneční světlo z příslušných částí oblohy apod.
▶
Svetová meteorologická organizácia
(WMO) – specializovaná mezinárodní organizace členských států OSN, která má za úkol:
a) podporovat ve světovém měřítku spolupráci při výstavbě meteorologických
staničních sítí a napomáhat zřizování a provozu meteorologických center poskytujících
meteorologickou službu;
b) podporovat výstavbu a provoz systému pro rychlou výměnu meteorologických informací;
c) podněcovat standardizaci
meteorologického pozorování a zabezpečovat jednotnou publicitu meteorologických a klimatologických dat a informací;
d) podporovat aplikace meteorologie a klimatologie v oboru letectví, námořní plavby, vodního hospodářství, zemědělství a v dalších oborech lidské činnosti;
e) koordinovat poskytování meteorologických, klimatologických, ale i hydrologických služeb a informací pro snižování nebezpečí
hydrometeorologických katastrof (
povodní,
vln veder,
tropických cyklon, tsunami,
sucha aj.);
f) podněcovat výzkum a výchovu v meteorologii, klimatologii a hydrologii.
Nejvyšším orgánem WMO je kongres (Cg), který se schází jednou za 4 roky. Mezi zasedáními kongresu řídí činnost WMO výkonná rada (EC), tvořená předsedou a místopředsedy WMO, šesti předsedy oblastních sdružení a 14 zvolenými řediteli met. služeb. Oblastní sdružení přenáší usnesení kongresu a agendu výkonné rady do zóny své odpovědnosti, v níž rovněž projednává všeobecné odborné otázky a koordinuje návazné činnosti. Pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie ustavuje kongres
technické komise WMO, které mu předkládají doporučení. Administrativní, organizační a publikační úkoly WMO plní sekretariát se sídlem v Ženevě, v jehož čele je generální sekretář. Činnost WMO je financována z příspěvků členských států.
Česká republika je členem WMO od roku 1993. Československo bylo jedním z 22 zakládajících států WMO, když pověřený zástupce prof. dr. Alois Gregor podepsal 11. října 1947 ve Washingtonu „Dohodu o Světové meteorologické organizaci“, která nabyla účinnosti po ratifikaci dne 23. března 1950 (od r. 1961 se 23. březen slaví jako Světový meteorologický den). Viz též
pravidla technická WMO,
Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS).
▶
Svetová služba počasia
(WWW, z angl. World Weather Watch) – celosvětový met. systém založený v roce 1963, v rámci kterého členské státy
Světové meteorologické organizace koordinují zavádění standardních metod měření, telekomunikačních procedur a prezentace pozorovaných a zpracovaných dat. Jeho cílem je zabezpečit pro všechny členské státy WMO dostupnost met. informací nutných pro operativní nebo výzkumné účely. Hlavními složkami Světové služby počasí jsou
Globální pozorovací systém,
Globální systém pro zpracování dat a předpovědi a
Globální telekomunikační systém. Do agendy Světové služby počasí patří také koordinace rádiových frekvencí, správa dat WMO, spolupráce v oblasti meteorologických přístrojů a pozorovacích metod, problematika
tropických cyklon, polární meteorologie a systém opatření pro krizové situace.
▶
svetové meteorologické centrum
(WMC, z angl. World Meteorological Center) – jedna ze složek
Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Světové meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na globální úrovni ve spolupráci s
regionálními specializovanými meteorologickými centry a
národními meteorologickými centry. Světová meteorologická centra jsou v Melbourne, Moskvě a Washingtonu.
▶
svetové meteorologické centrum
▶
svetové oblastné predpovedné centrum
(WAFC, z angl.
World Area Forecast Centre) – meteorologické centrum určené k přípravě a vydávání předpovědí
význačného počasí a výškových předpovědí v digitální formě, v celosvětovém měřítku přímo smluvním státům příslušnými telekomunikačními prostředky letecké pevné sítě. V současnosti existují dvě světová oblastní předpovědní centra – v Exeteru (UK) pro východní polokouli a ve Washingtonu (US) pro západní polokouli.
▶
Svetový klimatický program
(WCP z angl. World Climate Program) – jeden z mnoha mezin. programů spolupráce a činnosti v oboru meteorologie a klimatologie, koordinovaný
Světovou meteorologickou organizací. Jeho hlavním cílem je sledování a studium přirozených a antropogenních
změn klimatu Země. Program se skládá ze čtyř součástí:
a) programu klimatologických dat, který má zabezpečit spolehlivé vstupní údaje pro potřeby
Světového klimatického programu;
b) programu aplikací klimatologických dat zabývajícího se zpracováním a poskytováním údajů účelově zaměřených na nejdůležitější obory lidské činnosti;
c) programu studia vlivu klimatu a jeho změn na přírodní prostředí a socioekonomické faktory;
d) programu výzkumu klimatu světa zabývajícího se klimatem oblastí a jeho trendy, modelováním a
klimatickými změnami.
Od roku 2009 je Světový klimatický program (WCP) postupně doplňován
Celosvětovým rámcem pro klimatické služby (Global Framework for Climate Services – GFCS). Práce v rámci Světového klimatického programu byly zahájeny v roce 1980. Viz též
modely klimatu,
monitorování.
▶
Svetový meteorologický deň
▶
Svetový meteorologický deň
23. březen, tj. výroční den, v němž v roce 1950 nabyla účinnosti Dohoda o
Světové meteorologické organizaci, která je zakládací listinou této organizace. V tento den všechny met. instituce v členských státech Světové meteorologické organizace propagují na veřejnosti svůj obor v kampani, kterou tématicky řídí Světová meteorologická organizace pod každoročně obměňovaným meteorologicky zaměřeným heslem.
▶
svetový predpovedný oblastný systém
celosvětový systém, prostřednictvím kterého centra WAFC poskytují letecké meteorologické předpovědi pro lety na tratích v jednotném standardizovaném tvaru.
▶
svetový rovník
syn. rovník nebeský – průmět zeměpisného rovníku na
nebeskou sféru. Pozorovateli na zemském povrchu se jeví jako kružnice, jejíž střed leží v jeho stanovišti, obzorem prochází na východě a na západě, přičemž nad jižním obzorem se nalézá její nejvyšší bod, jehož
zenitový úhel je roven zeměpisné šířce daného místa. Světový rovník je základním prvkem při orientaci na obloze např. v souvislosti se zdánlivým ročním pohybem Slunce po
ekliptice, kterou světový rovník protíná v
jarním a
podzimním bodu a s níž rovina světového rovníku svírá úhel rovný zeměpisné šířce obratníků. Tento úhel činí v současnosti cca 23,44°; s jeho změnami souvisí jeden z tzv.
Milankovičových cyklů.
▶
svit oblohy
nepřetržité vyzařování energie atomy a molekulami ve výškách 85 až 300 km ve viditelném oboru spektra. Příčinou svitu oblohy je excitace, disociace a ionizace různých molekul a iontů působená
slunečním zářením s následnou rekombinací, při níž se uvolňuje energie vyzařováním v různých spektrálních čarách. Svit oblohy pozorovaný v noci se nazývá noční svit oblohy. Předpokládá se existence denního svitu oblohy, který se však nedá pozorovat, poněvadž je překryt jinými intenzivnějšími toky záření. Svit oblohy je součástí světla noční oblohy, jeho rozložení po obloze a v čase nemusí být konstantní, někdy se vyskytují časové epizody jeho zvýšené intenzity na celé obloze, nebo na jejích částech, což může v některých případech negativně ovlivňovat např. astronomická pozorování. Má charakter od rovnoměrně rozloženého závoje, přes různé nerovnoměrné pásy, až po série vln postupujících oblohou. Zvýšená aktivita nočního svitu oblohy a jeho prostorové charakteristiky souvisí mimo jiné i s výskytem silných konv. bouří, tsunami a jinými jevy, probíhajícími při zemském povrchu či v troposféře.
▶
svitanie
syn. úsvit – přechod mezi noční tmou a denním světlem. Začíná, když je Slunce 18° (astron. svítání), nebo 6° (občanské svítání) pod obzorem a končí při východu Slunce. Viz též
soumrak.
▶
sychravo
lid. název pro chladné a vlhké počasí, které je doprovázené zpravidla
mrholením, občasným slabým
deštěm, popř. i
mlhou. Nemá charakter odb. termínu.
▶
symetrická instabilita
druh
baroklinní instability, kdy uvažujeme symetrické pole proudění, v němž
horizontální střih větru ve směru proudění je nulový. Symetrická instabilita může zesilovat vychýlení
vzduchové částice z rovnovážné polohy i v případě absence jak
vertikální instability atmosféry, tak
inerční instability uplatňující se v horiz. směru. Nutnou podmínkou je větší sklon
izentropických ploch S k horiz. rovině než ploch konstantní měrné hybnosti
geostrofického větru v
absolutní souřadnicové soustavě mg. K uvolnění symetrické instability dojde při vychýlení vzduchové částice šikmo mezi plochy
mg a
S. Tento děj bývá označován jako šikmá konvekce. Může hrát důležitou roli při vzniku
srážkových pásů v blízkosti
atmosférických front. Význam symetrické instability při tvorbě srážek v mírných zeměpisných šířkách narůstá v chladné polovině roku.
Další alternativní nutné podmínky pro symetrickou instabilitu, které se obvykle uvádějí v literatuře, jsou hodnota
Richardsonova čísla menší než jedna nebo hodnota
potenciální vorticity menší než nula (platí pro severní polokouli).
▶
synergizmus znečistenia ovzdušia
▶
synoptická klimatológia
část
dynamické klimatologie zabývající se cirkulačními podmínkami
geneze klimatu. Klima se vysvětluje zejména četnostmi
synoptických typů a jejich povětrnostními projevy v daných oblastech. Základem synopticko-klimatologického zpracování jsou
typizace povětrnostních situací. Vypočítané klimatické charakteristiky typů povětrnostních situací se také využívají v předpovědní praxi.
▶
synoptická mapa
syn. mapa povětrnostní –
meteorologická mapa, na které se zaznamenávají pomocí čís. hodnot, šifer nebo symbolů výsledky pozorování
synoptických nebo
aerologických stanic z téhož
synoptického termínu. Synoptické mapy se zpravidla dělí na
mapy přízemní a
výškové a na hlavní a pomocné. Mívají měřítko od 1:2,5 mil. do 1:30 mil.a z kartografických zobrazení se používá především kuželové a azimutální. Synoptické mapy, které se v
předpovědních centrech sestavují a analyzují několikrát denně, jsou základem rozboru počasí a pomocným nástrojem při
předpovědi počasí. První synoptickou mapu publikoval něm. meteorolog H. W. Brandes (1826) na základě historického materiálu z r. 1783. Teprve vynález telegrafu a jeho využití v meteorologii v polovině 19. století umožnily kreslení synoptických map z údajů
meteorologického pozorování z téhož dne. Termín synoptická mapa poprvé použil angl. meteorolog R. Fitz Roy koncem 50. let 19. století. Viz též
kreslení povětrnostních map,
analýza synoptických map,
metoda synoptická,
meteorologie synoptická.
▶
synoptická meteorológia
obor
meteorologie, jenž studuje atm.
děje synoptického měřítka, které jsou synchronně pozorovány na zvoleném území a sledovány především pomocí
synoptických map. Jejím hlavním cílem je
analýza a
předpověď počasí. I když synop. (povětrnostní) mapy umožňují sledovat vznik, vývoj a přemísťování
cyklon a
anticyklon,
vzduchových hmot a
atmosférických front především plošně, systém synop. map z různých
izobarických hladin spolu s
aerologickými diagramy a
vertikálními řezy atmosférou a informacemi z met.
radarů a
družic umožňují studovat atm. jevy a děje prostorově. Vznik synoptické meteorologie souvisel s využitím telegrafu pro rychlou výměnu zpráv o počasí v polovině 19. století, kdy se začaly poprvé sestavovat povětrnostní mapy z širších oblastí na základě aktuálních informací. V souvislosti s
numerickými předpověďmi počasí došlo ke značnému sblížení synoptické meteorologie a
dynamické meteorologie. Viz též
metoda synoptická,
škola meteorologická norská,
škola meteorologická chicagská.
▶
synoptická metóda
metoda rozboru a předpovědi atm. procesů a jimi podmíněného počasív určitém prostoru (oblasti) pomocí
synoptických map a jiných pomocných materiálů. Kvalit. stupni ve vývoji metody synoptické byly izobarická metoda,
metoda izalobar a frontologická metoda. Metodu synoptickou poprvé použil – ještě bez označení termínu „synoptická“ – při studiu povětrnostních dějů většího měřítka něm. meteorolog H. W. Brandes v letech 1816-1820. V souvislosti s nástupem
numerické předpovědi počasí ustoupila do pozadí a má dnes jen význam doplňkový. Viz též
meteorologie synoptická izobarická,
analýza frontální,
analýza synoptická.
▶
synoptická mierka
charakteristické horizontální měřítko velkoprostorových atm. jevů, které jsou vizualizací procesů studovaných na
synoptických mapách. Obvykle hovoříme o synoptických jevech či procesech. Horiz. rozměr synoptických jevů činí řádově 10
2 až 10
3 km, což odpovídá rozměrům
tlakových útvarů, tj.
cyklon,
anticyklon,
brázd nízkého tlaku vzduchu,
hřebenů vysokého tlaku vzduchu apod., dále oblastí výskytu jednotlivých
vzduchových hmot,
hlavních atmosférických front apod. Viz též
měřítko mezosynoptické,
měřítko subsynoptické,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
synoptická predpoveď počasia
předpověď budoucího rozložení
tlaku vzduchu,
vzduchových hmot,
atmosférických front a
meteorologických prvků prováděná
synoptickou metodou. Synoptická předpověď počasí využívala především poznatků tzv.
norské meteorologické školy. Tato metoda předpovědi závisela též na osobní zkušenosti, popř. intuici svého tvůrce (synoptika) a v tomto smyslu je jejím protějškem
předpověď objektivní. V současné době je v praxi nahrazena
numerickou předpovědí počasí. Viz též
meteorologie synoptická.
▶
synoptická služba
dříve používaný název pro met. předpovědní instituci vydávající
všeobecné i
speciální předpovědi počasí a pracující především synop. metodou.
▶
synoptická správa
meteorologická zpráva o výsledcích met. měření a pozorování v
synoptických termínech pozorování a kódovaná podle mezinárodního kódu.
▶
synoptická stanica
zkrácené označení
přízemní synoptické stanice. Podle terminologie
Světové meteorologické organizace do sítě synoptických stanic patří nejen přízemní synoptické stanice, ale i
stanice aerologické.
▶
synoptické pozorovanie
meteorologické pozorování prováděné v
synoptických termínech v síti
meteorologických stanic na pevninách i mořích. Údaje získané těmito pozorováními se v zakódované formě přenášejí v rámci
Globálního telekomunikačního systému do
meteorologických center. Podle termínu pozorování se rozlišuje
hlavní a
vedlejší synoptické pozorování. Některé met. stanice konají měření i v hodinových synoptických termínech. Viz též
zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP).
▶
synoptický termín
jednotná doba pozorování na
synoptických stanicích stanovená podle světového času (UTC) s cílem, aby pozorování na celé Zemi byla konána současně. Synoptické termíny se dělí na hlavní, tj. 00, 06, 12 a 18 UTC, vedlejší, tj. 03, 09, 15 a 21 UTC a hodinové, tj. 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22 a 23 UTC. Na
aerologických stanicích jsou hlavní termíny 00 a 12 UTC, vedlejší termíny 06 a 18 UTC. Na základě pozorování v synoptických termínech se sestavují příslušné
meteorologické zprávy a zpracovávají
povětrnostní mapy.
▶
synoptický typ
typ
celkové povětrnostní situace, využívaný při synopticko–klimatologických studiích a v předpovědní službě. Vyjadřuje generalizované rozložení
tlaku vzduchu,
vzduchových hmot a proudění vzduchu v konkrétní geogr. oblasti, které podmiňuje charakteristické počasí v závislosti na roč. době. Klasifikace synoptického typu se provádí podle cíle, kterému má sloužit, podle polohy a velikosti sledovaného území, délky zpracovávaného období apod. Viz též
typizace povětrnostních situací.
▶
synoptik
vžité označení pro
meteorologa pracujícího v met. předpovědní službě. Je odvozeno od přídavného jména synoptický (česky souhledný). Viz též
mapa synoptická,
meteorologie synoptická,
metoda synoptická.
▶
systém pre detekciu bleskov
▶
systém pre príjem a spracovanie dát z meteorologických družíc
automatizovaný systém, pomocí kterého koncový uživatel (např.
meteorologická služba) přijímá data z
meteorologických družic a provádí jejich další
zpracování. Data mohou být přijímána buď přímo z družice, která je naměřila, nebo prostřednictvím telekomunikační družice po jejich předzpracování provozovatelem družice, popř. prostřednictvím internetu.
▶
systém RVR
soustava tech. prostředků sloužících k automatickému nebo poloautomatickému zjišťování dat potřebných k výpočtu vzdálenosti, na kterou jsou viditelná dráhová světla na vzletových a přistávacích drahách. Je obvykle tvořena systémem
transmisometrů nebo forwardscatterometrů (měřičů
dopředného rozptylu), snímačem jasu pozadí, vstupem zavádějícím okamžitou hodnotu svítivosti dráhových světel, počítačem, prostředky dálkového přenosu dat, spojovacími vedeními a výstupy dat v digitální formě. Tech. zabezpečuje obj.
měření dráhové dohlednosti.
▶
sýtostný doplnok
charakteristika
vlhkosti vzduchu, která vyjadřuje, jaké množství vodní páry je třeba dodat do vzduchu, aby se stal
nasyceným při konstantní teplotě. Většinou se definuje jako rozdíl
tlaku nasycené vodní páry a skutečného tlaku vodní páry při dané teplotě, tzn. doplněk tlaku páry. Setkáme se však i s vyjádřením sytostního doplňku
směšovacího poměru či
měrné vlhkosti, který je stanoven při zachování teploty a tlaku vzduchu. Někdy se nesprávně zaměňuje za
deficit teploty rosného bodu.
▶
Šatského vzťah
jeden z empir. vzorců, který umožňuje odhadnout velikost
výparu z volné vodní hladiny. Vychází ze závislosti výparu na
teplotě vzduchu a
relativní vlhkosti vzduchu v daném období. Má tvar:
kde
je prům. měs. výpar v cm,
prům. měs. teplota vzduchu ve °C,
prům. měs. relativní vlhkost vzduchu v % a 0,06 koeficient stanovený na základě výparu podle záznamů registračních
výparoměrů. Vztah, který odvodil ruský meteorolog A. L. Šatskij, má v současné době pouze historický význam.
▶
šikmá dohľadnosť
dohlednost ve směru odkloněném o určitý ostrý úhel od horiz. roviny. V
letecké meteorologii se určuje z vyvýšeného bodu směrem k zemskému povrchu jako vzdálenost k nejdále viditelnému bodu na zemi. Šikmá dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru přistání v závěrečné fázi letu je přistávací dohlednost. Šikmá dohlednost pozorovaná z letištní budovy Řízení letového provozu je věžová dohlednost.
▶
šikmá konvekcia
zvláštní druh
konvekce, k níž dochází při výstupu vzduchu v šikmém směru v prostředí
symetrické nstability.
▶
šírenie elektromagnetických vĺn v atmosfére
rychlost šíření elmag. vlnění v atmosféře
c je dána vzorcem:
kde
c0 značí rychlost elmag. vlnění ve vakuu a
n index lomu, který lze spočítat ze vztahu:
v němž
εr je rel. permitivita a
μr rel. magnetická permeabilita vzduchu. Protože ve vzduchu
μr≈1 lze s dostatečnou přesností položit
Pro šíření světla v atmosféře má značný význam závislost
n na vert. souřadnici
z, což můžeme pro danou vlnovou délku vyjádřit ve tvaru:
kde
p značí
tlak vzduchu,
T teplotu vzduchu v K,
g velikost tíhového zrychlení,
R měrnou plynovou konstantu vzduchu,
T0 teplotu 273 K,
p0 tlak 1 000 hPa a
n0 index lomu ve vzduchu při teplotě
T0 a tlaku
p0. Podíl
g/R = 3,42 K / 100 m je vert.
gradient teploty v případě
homogenní atmosféry. Je zřejmé, že
n se zmenšuje s výškou
tehdy, jestliže teplota s výškou klesá pomaleji než o 3,42 K na 100 m nebo existuje
izotermie či
inverze teploty. V těchto případech má trajektorie světelného paprsku tvar vypuklý směrem vzhůru. Při šíření paprsku do vyšších vrstev ovzduší potom může dojít k tomu, že úhel sevřený paprskem a vertikálou dosáhne příslušné kritické hodnoty potřebné k totálnímu odrazu paprsku směrem dolů. V tomto případě jsou splněny podmínky pro vznik opt. jevů označovaných jako svrchní
zrcadlení. Totálnímu odrazu napomáhá existence
výškových inverzí teploty vzduchu. V důsledku zmíněného zakřivení paprsků se zdánlivá poloha Slunce, popř. Měsíce a hvězd na obloze jeví pozemskému pozorovateli o něco výše než poloha skutečná (tzv. astronomická refrakce). Zakřivení opt. paprsků též umožňuje dohlednost poněkud za geometrický obzor. Opačný případ
, kdy teplota klesá s výškou rychleji než o 3,42 K na 100 m, se běžně vyskytuje pouze v silně přehřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu a trajektorie světelného paprsku má pak tvar vypuklý směrem dolů. Známým opt. úkazem, vyskytujícím se za těchto podmínek, je spodní zrcadlení ve vrstvě přehřátého vzduchu při zemském povrchu. V meteorologii má značný význam i šíření rádiových vln, využívaných např. v meteorologických
radarech. Tyto vlny se šíří podle stejných zákonitostí jako světlo, avšak index lomu je v tomto případě ovlivňován i vlhkostí vzduchu. Viz též
refrakce atmosférická,
útlum elektromagnetických vln.
▶
šírenie prímesí v atmosfére
▶
šírenie svetla v atmosfére
▶
šírenie zvuku v atmosfére
šíření
zvukových vln v atmosféře, jehož rychlost
c je dána vzorcem:
kde
κ značí Poissonovu konstantu, vyjadřující poměr
měrného tepla vzduchu při stálém tlaku a při stálém objemu,
R měrnou plynovou konstantu vzduchu a
T teplotu vzduchu v K. Při teplotě 273 K, za bezvětří a v
suchém vzduchu je
c = 331,36 m.s
–1. Protože měrná plynová konstanta
vlhkého vzduchu je o něco větší než táž konstanta platná pro suchý vzduch a její hodnota poněkud roste s obsahem vodní páry ve vzduchu, zvětšuje se rychlost zvuku s růstem
absolutní vlhkosti. Pro opravu rychlosti zvuku na vlhkost lze užít vzorce:
v němž
p značí
tlak vzduchu a
e tlak vodní páry. Vane-li vítr, je celková rychlost zvuku dána součtem rychlosti zvuku v klidném vzduchu a složky rychlosti proudění v daném směru, čehož se využívá u
akustických anemometrů. Pro zvukové vlny lze aplikovat zákony odrazu a lomu i pojem zvukového paprsku (kolmice k vlnoploše) a definovat index lomu
n = T–1/2. V obvyklém případě, kdy teplota vzduchu klesá s výškou, platí
a dráhy zvukových paprsků orientovaných šikmo vůči zemskému povrchu se zakřivují tak, že mají tvar poněkud vypuklý směrem dolů. Opačná situace nastává ve vrstvách s
inverzí teploty vzduchu, kde
a zmíněné dráhy mají tvar vypuklý vzhůru. V tomto případě může nastat totální odraz zvukové vlny, která se pak vrací k zemi často v místech, kam už neproniká zvuk šířící se od svého zdroje přímo podél zem. povrchu a je tlumený na jeho nerovnostech. Tímto způsobem vzniká jev anomální slyšitelnosti a za vhodných podmínek může být v souvislosti se silnými zdroji zvuku (výbuchy apod.) pozorováno i několik
pásem anomálníslyšitelnosti oddělených
pásmy ticha, kdy zvuk je střídavě slyšitelný a neslyšitelný v kruhových oblastech, někdy jen v sektorech, okolo zdroje zvuku. Počátkem 20. století bylo šíření zvuku v atmosféře jednou z nepřímých metod výzkumu vysokých vrstev atmosféry.
▶
šírkový teplotný gradient
horizontální teplotní gradient v poledníkovém směru, přičemž rozdíl
teploty vzduchu je vztažený na 1° zeměp. šířky. Užívá se v klimatologii např. pro popis pole měs. nebo roč. průměrů teploty vzduchu.
▶
škaredé počasie
vžité lidové označení pro počasí s trvalými nebo občasnými atm.
srážkami. Špatné počasí je často spjato s výskytem oblaků
tvaru fractus (
stratus fractus nebo
cumulus fractus „špatného počasí“). Viz též
počasí cyklonální,
počasí frontální.
▶
špeciálna predpoveď počasia
předpověď počasí pro předem stanovené účely. Jedná se o
letecké předpovědi počasí,
zemědělsko-meteorologické předpovědi, předpovědi pro dopravu, stavebnictví, energetiku a jiné obory. Soustřeďuje se na předpověď těch
meteorologických prvků a dějů, které jsou v daném oboru lidské činnosti zvláště důležité. Viz též
předpověď počasí všeobecná.
▶
špeciálna stanica
meteorologická stanice se speciálním zaměřením, sloužící k provádění měření, která nejsou v náplni odb. činností ostatních stanic, např. pozorováním
sfériků, měřením
atmosférické elektřiny,
přímého a rozptýleného slunečního záření,
ozonu v atmosféře nebo
znečištění ovzduší a srážek. Rozsah měření prováděných těmito stanicemi je určen vnitrostátními předpisy.
▶
špecifická vlhkosť vzduchu
▶
špecifické teplo
dříve používaný termín pro
teplo měrné.
▶
štádiá vývoja anticyklóny
obvykle se rozeznávají tato stadia:
a) stadium vzniku – od prvních příznaků na
přízemní povětrnostní mapě (růst tlaku vzduchu na přední i zadní straně
hřebene vysokého tlaku) do objevení se první uzavřené
izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium
mohutnění (zesilování) anticyklony – období od vzniku anticyklony do doby dosažení nejvyššího tlaku vzduchu;
c) stadium
slábnutí anticyklony charakterizované poklesem tlaku vzduchu ve
středu anticyklony;
d) stadium rozpadu – období celkového poklesu tlaku vzduchu v oblasti anticyklony až do jejího vymizení jako samostatného tlakového útvaru. Někteří autoři zahrnují stadium rozpadu pod stadium slábnutí anticyklony.
Viz též
stadia vývoje cyklony,
regenerace anticyklony,
stabilizace anticyklony.
▶
štádiá vývoja cyklóny
1. u
frontálních cyklon obvykle rozeznáváme:
a) počáteční stadium (stadium vzniku), tj. období od prvních příznaků vývoje cyklony až po objevení se první uzavřené
izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium
mladé cyklony, což je období od utvoření cyklony do začátku
okluzního procesu, popř. oddělení
studené od
teplé fronty v případě
Shapirova-Keyserova modelu cyklony;
c) stadium největšího vývoje, které trvá od začátku okludování či oddělení front až po dosažení nejnižšího tlaku ve
středu cyklony;
d) stadium
vyplňování cyklony, od doby začátku vzestupu tlaku vzduchu až do úplného zániku cyklony jako samostatného tlakového útvaru na
přízemní povětrnostní mapě.
Stadia b) a c) se často označují společným termínem stadium
prohlubování cyklony.
2. Z hlediska
frontální analýzy podle
norské meteorologické školy rozlišujeme:
a) stadium
frontální vlny;
b) stadium
mladé cyklony;
c) stadium
okludované cyklony.
Přechod z jednoho stadia do druhého je provázen změnou vert. stavby cyklony a změnou počasí v oblasti, kterou cyklona ovlivňuje. Viz též
počasí cyklonální,
regenerace cyklony,
segmentace cyklony.
▶
štandardizovaný zrážkový index
(SPI) – velmi rozšířený
index sucha, vyjadřující deficit, případně nadbytek srážek na daném místě za libovolný časový úsek; index navrhli McKee a kol. (1993). Dosažený
úhrn srážek je porovnán s rozdělením úhrnů během normálového období, transformovaným na normované normální rozdělení. Index je počítán jako rozdíl dosaženého úhrnu a průměru transformovaného rozdělení, dělený příslušnou směrodatnou odchylkou. Hodnota SPI = 0 odpovídá
klimatologickému normálu, hodnoty se pak zpravidla pohybují mezi 3 a –3, přičemž pod –1,5 mluvíme o extrémním suchu. SPI je vhodným nástrojem k vymezení
epizod sucha, jejichž délka je nicméně závislá na zvoleném časovém kroku.
▶
štandardná atmosféra
model
atmosféry, vypočtený na základě
rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že
vzduch je
ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení
tlaku vzduchu,
teploty vzduchu a
hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu,
vertikální gradient teploty,
plynová konstanta a
tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V
letecké meteorologii je dohodnuto používat
mezinárodní standardní atmosféru ICAO.
▶
štandardná atmosféra ICAO
mezinárodně přijatý model
standardní atmosféry, vystihující převládající poměry v atmosféře reprezentativní během celého roku ve všech zeměp. šířkách. Tento model vychází z předpokladu, že pro atmosféru platí přesně
stavová rovnice a zákl.
rovnice hydrostatické rovnováhy; v nulové výšce jsou konstantní, přesně definované hodnoty zákl.
meteorologických prvků;
vertikální teplotní gradient je v jednotlivých vrstvách atmosféry konstantní a nabývá přesně definovaných hodnot. Smyslem zavedení mezinárodní standardní atmosféry je možnost jednotné kalibrace tlakových
výškoměrů, možnost výpočtu a porovnání letových charakteristik letadel, projektování letadel a raket a sestavení balistických tabulek.
Mezinárodní standardní atmosféra přijatá
ICAO v roce 1952 vychází z těchto hlavních předpokladů: nulová výška je na úrovni prům. výšky hladiny moře, v této nulové výšce je
teplota vzduchu 288,15 K (15 °C),
tlak vzduchu 1 013,25 hPa,
hustota vzduchu 1,225 kg.m
–3 a
tíhové zrychlení 9,806 6 m.s
–2; od hladiny moře do výšky 11 000
geopotenciálních metrů (gpm), tj. 11 019 m, je teplotní gradient roven 0,65 °C/100 m. Ve výšce 11 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K (–56,5 °C), tlak vzduchu 226,32 hPa, hustota vzduchu 0,363 19 kg.m
–3 a tíhové zrychlení 9,772 7 m.s
–2. Od výšky 11 000 do 20 000 gpm je hodnota teplotního gradientu rovna nule (
izotermie). Ve výšce 20 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K, tlak vzduchu 54,748 7 hPa, hustota vzduchu 0,088 034 5 kg.m
–3 a tíhové zrychlení 9,745 m.s
–2. Od výšky 20 000 do 32 000 gpm je hodnota teplotního gradientu –0,1 °C/100 m, od 32 000 do 47 000 gpm –0,28 °C/100 m a od výšky 47 000 do 51 000 gpm je teplotní gradient opět rovný nule.
▶
štandardná izobarická hladina
izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých
meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách
TEMP a
TEMP SHIP. Ve zprávách
PILOT a
PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách
SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.
▶
štandardná rádioatmosféra
model atmosféry používaný při řešení úloh spojených s výpočty efektivního dosahu
radiolokace objektů, radiokomunikačních spojů, při projekci radiolokačních, spojových a jiných zařízení. V modelu standardní radioatmosféry klesá
teplota vzduchu s výškou o 6,5 °C na 1 km,
tlak vzduchu klesá s výškou podle
barometrické formule a tlak vodní páry
e podle empirického vztahu A. Ch. Chrgiana
kde
h je výška v km a konstanty
b a
c závisejí na roční době v rozmezí 0,1112 ≤
b ≤ 0,2181; 0,0286 ≤
c ≤ 0,0375.
Index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu n je pro troposférické výšky lineárně závislý na
h a pro stř. zeměp. šířky platí
Dále se ve
standardní atmosféře zavádí
efektivní poloměr Země místo skutečného poloměru Země a vztah poloměru zakřivení paprsku vzhledem k zakřivení Země s ohledem na
atmosférickou refrakci. Hodnoty stavových veličin pro standardní radioatmosféru jsou tabelovány.
▶
štandardná súradnicová sústava
z-systém, v němž osy
x a
y leží v rovině tečné k ideálnímu zemskému povrchu a směřují na východ, resp. na sever. Viz též
soustava souřadnicová přirozená.
▶
štandardný absolútny tlakomer
syn. etalon barometrický – přesný
tlakoměr, jímž lze měřit tlak vzduchu absolutně, tj. měření
atmosférického tlaku vůči ideálnímu vakuu.
▶
štandardný čas pozorovania
čas, ke kterému se vztahují
meteorologická měření a
pozorování, určený
WMO.
▶
štandardný pyrheliometer
pyrheliometr, který je používán jako referenční
etalon pro kalibraci krátkovlnných
radiometrů (provozní pyrheliometry,
pyranometry). Standardní pyrheliometry slouží především jako národní, regionální a světové referenční přístroje reprezentující mezinárodní
pyrheliometrickou stupnici. Národním etalonem pro měření slunečního záření v ČR je absolutní dutinový pyrheliometr typ HF č. 30497 (výrobce Eppley Laboratories, USA) udržovaný v
ČHMÚ. Přístroj je v pravidelných intervalech porovnáván vůči světovému standardu ve Světovém radiačním středisku
WMO v Davosu, Švýcarsko.
▶
štandardný tlakomer
tlakoměr etalonový, který je vybrán členským státem
Světové meteorologické organizace nebo oblastním sdružením WMO jako zákl. přístroj pro srovnávání tlakoměrů na území své působnosti. V současné době se v České republice metrologicky navazují
staniční tlakoměry na národní
etalon tlaku prostřednictvím hlavního etalonu organizace (
ČHMÚ). Při kalibraci se přenáší hodnoty tlaku z pracovního tlakoměru až na etalon nejvyšší kvality prostřednictvím etalonu kalibrační laboratoře. Zásadou je mít etalon tlaku minimálně dvakrát přesnější než dané pracovní měřidlo. V případě ČHMÚ se jedná o číslicový tlakoměr RPM4 od firmy FLUKE DH Instruments, který je navázaný na primární etalon Českého metrologického institutu - Pístový tlakoměr, typ DHI PG 7601 s rozšířenou nejistotou měření 0,3 Pa +0,0011 % z měřené hodnoty. Viz též
kalibrace meteorologických přístrojů.
▶
štatistická predpoveď počasia
předpověď
meteorologických prvků a jejich kombinací, popř.
meteorologických polí, vycházející ze znalostí statist. vlastností souborů met. prvků, vypracovávaná metodami mat. statistiky a teorie pravděpodobnosti. Ke statistické předpovědi počasí se často využívá např. metod regresní analýzy a faktorové analýzy. Statistická předpověď počasí může být součástí
předpovědi počasí numerické nebo
synoptické, dnes se však uplatňuje především při
předpovědi počasí dlouhodobé.
▶
štiepenie konvektívnej búrky
proces, při kterém se jedna
konvektivní buňka rozdělí na dvě buňky (
supercely) se vzájemně opačně rotujícími
výstupnými proudy, resp.
mezocyklonami. Tento proces je podmíněn prostředím se silnou
instabilitou, výrazným
vertikálním střihem větru a
příčnou vorticitou. V idealizovaném prostředí s přímým
hodografem, kdy se proudění vzduchu relativní vůči bouři nestáčí s výškou, má vorticita pouze příčnou složku, trubice vorticity je tedy kolmá na proudění. Výstupný proud ohýbá trubici vorticity do tvaru obráceného písmene „U“, jehož rovina je kolmá na proudění. Transformuje tak horizontální vorticitu na vertikální a vytváří dvě centra rotace s opačným smyslem rotace na stranách výstupného proudu (ve svislých částech obráceného „U“). Tím dochází k rozštěpení původního výstupného proudu na dva rotující výstupné proudy. Takto vzniklé supercely se odchylují od směru původního proudění, čímž se mění proudění vzduchu relativní vůči bouři, a do bouře se dostává již i složka
proudové vorticity.
V opačném případě, v idealizovaném prostředí s půlkruhovým hodografem, je všechna vorticita proudová; do výstupného proudu pak vtéká vorticita přímo v ose proudu a supercela může vzniknout přímo bez nutnosti štěpení bouře.
▶
štvrtohorný klimatický cyklus
▶
vztlaková sila
v
dynamické meteorologii označení pro vertikálně orientovanou sílu, která působí na
vzduchovou částici proti směru
síly zemské tíže. Tato síla je dána
Archimédovým zákonem a za předpokladu
hydrostatické rovnováhy je totožná s vertikální složkou
síly tlakového gradientu. V tomto případě se obvykle používá přesnější označení hydrostatická (aerostatická) vztlaková síla. Viz též
gradient tlakový vertikální,
vztlak.
