Výklad hesel podle písmene 'k'

viz modely dvourovnicové.

index instability definovaný podle vzorce:
$KI=T_{850}-T_{500}+T_{D850}-\left(T_{700}-T_{D700}\right),$
kde T₈₅₀, resp. T₇₀₀ a T₅₀₀, jsou hodnoty teploty vzduchu v hladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a T_D850, resp. T_D700, je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky.

viz modely dvourovnicové.

(KF) – rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro asimilaci dat do numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů předpovědi počasí, downscaling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.

viz vítr převládající.

jedna z význačných aerodyn. veličin. Nemá fyz. rozměr a její hodnota je blízká 0,4. Vystupuje jako konstanta úměrnosti κ ve vztahu pro směšovací délku l turbulentních elementů
$l=\kappa .\left(z+z_0\right),$
kde z značí výšku nad zemským povrchem a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. V met. aplikacích se vyskytuje ve vztazích vyjadřujících vert. průběh rychlosti proudění v přízemní vrstvě atmosféry. Viz též měřítko atmosférických vírů.

viz vír závětrný.

empir. vzorec pro přibližný výpočet intenzity přímého slunečního záření na zem. povrchu. Má tvar
kde I₀ značí intenzitu slun. záření na horní hranici atmosféry, m optickou hmotu atmosféry a c je hodnota, závisející na propustnosti atmosféry, kterou je třeba pro dané místo a met. podmínky stanovit empiricky.

atmosferická fronta se sestupnými pohyby teplého vzduchu nad frontální plochou. Ke katafrontám patří horní části mnohých studených front, zejména studených front druhého druhu. Sklon katafronty je menší než sklon stacionární fronty, tangens úhlu sklonu katafronty je řádově 0,001. Viz též anafronta, sklon atmosférické fronty.

syn. vítr sestupný – vítr se sestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o gravitační vítr; v uvedeném smyslu sem patří rovněž padavý vítr typu fénu i bóry. Katabatický charakter má také klesavý pohyb vzduchu na katafrontách a subsidence vzduchu v oblastech vyššího tlaku vzduchu. Opačného smyslu je anabatický vítr.

atmosferická fronta se sestupnými pohyby teplého vzduchu nad frontální plochou. Ke katafrontám patří horní části mnohých studených front, zejména studených front druhého druhu. Sklon katafronty je menší než sklon stacionární fronty, tangens úhlu sklonu katafronty je řádově 0,001. Viz též anafronta, sklon atmosférické fronty.

izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též analobara.

hist. přístroj sloužící ke stanovení klimatického zchlazování. Byl to zjednodušený alkoholový nebo toluenový teploměr s pouhými dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se nechala zbarvená kapalina vystoupat až do rozšířeného vrcholu kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se změřil čas, za který kapalina v teploměru klesla od horní značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm^–2.sec^–1) se vypočítala tak, že se přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.

viz problém uzávěru.

viz stupnice teplotní Kelvinova.

viz stupnice teplotní Kelvinova.

syn. stupnice teplotní Kelvinova.

syn. stupnice teplotní absolutní, stupnice teplotní termodynamická – základní fyzikální teplotní stupnice. Vyjadřuje tzv. termodynamickou teplotu, označovanou též jako Kelvinova teplota nebo slangově absolutní teplota. Jednotkou této stupnice je kelvin (K); navrhl ji v roce 1848 angl. fyzik W. Thomson, pozdější lord Kelvin. Nulová hodnota (0 K) je přiřazena absolutní nule, tj. nejnižší teplotě, jíž lze teoreticky dosáhnout. Druhým referenčním bodem je trojný bod vody (273,16 K). V binárních kódech GRIB a BUFR se teploty uvádějí výhradně v K. Mezi Kelvinovou teplotní stupnicí a Celsiovou teplotní stupnicí platí vztah $T\left(°C\right)=T\left(K\right)-\mathrm{273,15.}$

západní rovníkové vlny šířící se na východ se zanedbatelnou meridionální složkou. Jedná se o nízkofrekvenční gravitační vlny. Jejich projev je symetrický vůči rovníku pro zonální rychlosti, pole geopotenciálu a teplotu. Hrají důležitou roli při vzniku kvazidvouletého cyklu, protože přenášejí do vyšších atmosférických hladin západní hybnost.

viz fluctus, vlny Kelvinovy–Helmholtzovy.

viz vlny Kelvinovy–Helmholzovy.

gravitační vlny vytvářející se na horiz. rozhraních v atmosféře, kde se vedle diskontinuity v poli vektoru rychlosti větru uplatňuje i diskontinuita v poli hustoty vzduchu. Za daných hydrodynamických podmínek lze pro ně určit kritickou vlnovou délku, jež hraje roli kritéria pro jejich stabilitu. Pro vlnové délky menší než tato kritická vlnová délka jsou Kelvinovy–Helmholtzovy vlny instabilními vlnami, přičemž převládá destabilizující působení vert. střihu větru, v opačném případě jsou stabilními vlnami, neboť se více uplatňuje stabilizující vliv zemské tíže. Instabilita Kelvinových–Helmholtzových vln se projevuje skláněním jejich vrchů do směru střihu větru, a zejména pak uvnitř nich vznikem vírových cirkulací s horizont. osou. Při dostatečné vlhkosti vzduchu se tímto způsobem vytvářejí působivé oblačné útvary, tzv. Kelvinovy–Helmholtzovy oblaky morfologicky klasifikované jako zvláštnost fluctus. V odb. literatuře se též používá pojem Kelvinova–Helmholtzova instabilita.

syn. vrstva E.

velmi vzácný halový jev popisovaný v odb. literatuře pouze na základě dvou pozorování z let 1895 a 1970. Jeví se jako bělavý oblouk v poloze protilehlé k cirkumzenitálnímu oblouku.

viz tlakoměr nádobkový.

suchý a horký již. až jv. pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu cyklony Středomořím dále k východu. Přináší velké množství prachu a písku, po přechodu studené fronty často následuje písečná bouře. Viz též scirocco.

syn. spektrum Chrgianovo–Mazinovo – často používané rozdělení velikosti oblačných kapek, které užívá gama rozdělení ve tvaru:
$f(r)=A{r}^{2}exp(-B{r}^{}).$
Hodnoty parametrů A a B je možné stanovit např. pomocí celkové koncentrace kapek N a středního poloměru kapek r_stř
$N=2A/B^3,r_{stř}=3/B,$
které známe z měření.

viz rozdělení Chrgianovo–Mazinovo

viz vzorec Ångströmův.

obecně met. mapa zobrazující pohybové pole v atmosféře, např. pomocí izotach, proudnic apod. V met. službě se kinematické mapy používaly dříve pro prognostické účely, kdy znázorňovaly např. prognostické trajektorie středů tlakových útvarů a jiných met. objektů, jako jsou atmosferické fronty, pole srážek apod. V současné době slouží už pouze k diagnostickým účelům, při typizaci povětrnostních situací.

viz koeficient vazkosti.

část dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu vzduchových částic v zemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích meteorologie.

zvýšení teploty povrchu letadla, především náběžných hran křídel, vlivem jeho pohybu vzduchem. Velikost kinetického ohřevu letadla se přibližně určí ze vztahu
$\Delta T=\frac{{\nu }^2}{2000},$
kde ΔT je kinetický ohřev v K a v je rychlost pohybu letadla v m.s^–1. V oblacích, v důsledku spotřeby tepla na vypařování oblačných částic, které se dostanou do styku s povrchem letadla, se kinetický ohřev letadla snižuje přibližně na polovinu. V letecké meteorologii má velikost kinetického ohřevu letadla význam pro předpověď námrazy na letadle. Viz intenzita námrazy na letadlech.

energie související s pohybem tělesa nebo vhodného systému. Zdrojem kinetické energie atmosférického proudění je dostupná potenciální energie. Kinetická energie proudícího vzduchu posléze postupně disipuje v kinetickou energii stále se zmenšujících turbulentních vírů (viz energie turbulence), přičemž nejmenší z nich zanikají působením vazkosti vzduchu a transformují se tak v nízkopotenciálové teplo.

jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti kinetického větru v_ki je dán vztahem:
$v_{ki}=\frac{1}{\lambda }{v}_g\frac{\partial v_g}{\partial s}.n,$
kde λ značí Coriolisův parametr, $v_g$ rychlost geostrofického větru, n jednotkový horiz. vektor kolmý ke směru geostrofického větru a směřující od něho vlevo, zatímco ∂/∂s reprezentuje prostorovou derivaci ve směru geostrofického větru. Z uvedeného vzorce vyplývá, že kinetický vítr směřuje kolmo ke směru geostrofického větru, a to vlevo (vpravo) od něho, jestliže rychlost geostrofického větru ve směru proudění roste (klesá).

jeden ze základních zákonů záření, podle něhož je podíl intenzity vyzařování a pohltivosti libovolného tělesa vydávajícího tepelné záření pouze funkcí jeho rovnovážné teploty. Jinými slovy, za stavu termodynamické rovnováhy je poměr množství vyzařovaného elmag. záření $E_{\lambda }^{\*}$ o vlnové délce λ a rel. absorpce A_λ, funkcí vlnové délky záření λ a teploty T daného prostředí vyjádřené v K, tj.
$\frac{E_{\lambda }^{\*}}{A_{\lambda }}=f(\lambda ,T),$
kde A_λ = W_λ / W_λ0, W_λ0 je množství záření o vlnové délce λ vstupujícího do daného prostředí a W_λ značí z něj absorbovanou část. Z Kirchhoffova zákona vyplývá, že každá látka pohlcuje nejsilněji záření té vlnové délky, kterou sama nejsilněji vyzařuje. Zákon formuloval něm. fyzik G. R. Kirchhoff v r. 1859. V poslední době nachází Kirchhoffův zákon uplatnění v dálkovém průzkumu Země a v družicové meteorologii.

syn. aerostat – balon obvykle aerodyn. tvaru, který se vypouští do spodních vrstev atmosféry na laně. Slouží jako nosič upoutaných sond, měřících v přibližně konstantní výšce nad zemi.

historický způsob sondáže atmosféry, kdy jako dopravní prostředek sloužil speciálně upravený meteorologický drak. První měření vertikálního profilu teploty vzduchu pomocí draků uskutečnil v r. 1748 A. Wilson. Později zdokonalené konstrukce draků umožnily vynášet speciálně upravené meteorografy do výšky 4 až 6 km. Koncem 19. století byla v Evropě zorganizovaná síť stanic, v níž se pravidelně prováděla draková sondáž atmosféry. Největších úspěchů dosáhla stanice Lindenberg v Německu, kde byla dosažena i rekordní výška drakového výstupu 9 740 m. Předností drakové sondáže oproti jiným tehdy používaným metodám výzkumu volné atmosféry bylo, že současně s měřením teploty, tlaku a vlhkosti vzduchu umožňovala i měření rychlosti větru a že údaje byly po skončení měření okamžitě k dispozici.

syn. uzel.

syn. knot – jednotka používaná zejména v letecké meteorologii k vyjádření rychlosti větru. Její velikost je dána převodním vztahem:
$1 kt=\mathrm{0,514}79m.s^{–1}=\mathrm{1,853}2km.h^{–1},$
$1m.s^{-1}=\mathrm{1,942}54kt.$
Uzel je definován jako dráha 1 námořní míle, tj. 1 853,248 m za hodinu. Tato jednotka vznikla v mořeplavectví a používala se hlavně k vyjadřování rychlosti lodi nebo vodního proudu. K měření v uzlech sloužilo zařízení zvané log, na jehož šňůře, opatřené plováky a spouštěné z paluby pohybující se lodi do vody, byly navázány uzly v konstantní vzdálenosti přibližně 15 m. Údaj v uzlech byl dán počtem uzlů prošlých rukama námořníka za 28 s.

z hlediska turbulentního proudění v atmosféře má značný význam tzv. první a druhá Kolmogorovova hypotéza. První hypotéza říká, že: „Při dostatečně velkém Reynoldsově čísle má v každém turbulentním proudění statistika pohybů malých měřítek (tj. malých vírových turbulentních elementů) univerzální charakter určený jednoznačně kinematickou vazkostí proudící tekutiny a rychlostí disipace“, zatímco druhou hypotézu lze aplikovat na větší turbulentní víry, pro něž podle ní platí: „V každém turbulentním proudění má při dostatečně velkém Reynoldsově čísle statistika pohybů od jisté definované velikosti měřítka univerzální charakter, který závisí na disipaci turbulentní kinetické energie, nikoli však na kinematické vazkosti.“ Tyto hypotézy mají při modelování turbulentního proudění mj. ten praktický důsledek, že je-li dosaženo Reynoldsova čísla dostatečně velkého pro plně vyvinutou turbulenci, je možné zanedbat změny charakteristik turbulence s dalším růstem tohoto čísla.

syn. prachoměr.

jediná celosvětově rozšířená efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem (ve finální verzi Köppen, 1936). Další dílčí úpravy provedl R. Geiger (1961), proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních klimatických pásem, označených velkými písmeny:
A – tropické dešťové klima;
B – suché klima;
C – mírné dešťové klima;
D – boreální klima;
E – sněhové klima.
Hlavní klimatická pásma se dále dělí do klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např. izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě. Viz též klasifikace klimatu Trewarthaova.

—jediná celosvětově rozšířená efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem až do jeho smrti v roce 1940. Další dílčí úpravy provedl R. Geiger, proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních klimatických pásem, označených velkými písmeny: A – tropické dešťové klima; B – suché klima; C – mírné dešťové klima; D – boreální klima; E – sněhové klima. Hlavní klimatická pásma se dále dělí do klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např. izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě.

vztah vyjadřující závislost mezi prahovým kontrastem oka, propustností atmosféry, dohledností a vzdáleností mezi světelným zdrojem a fotometrem. Používá se ve tvaru:
$E_c=P^{D/Z},$
kde E_c je prahový kontrast oka v % (při přepočtu hodnoty propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost se používá hodnota 5 %), P propustnost atmosféry v %, D dohlednost v m a Z vzdálenost světelného zdroje od fotometru udaná v m. V letecké meteorologii se Koschmiederův vztah používá při přepočtu hodnot propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost. Vzorec slouží i k porovnání měřené a vizuálně odhadované dohlednosti. Byl nazván podle něm. meteorologa H. Koschmiedera (1925). Viz též měření dráhové dohlednosti, vztah Allardův.

mírný až silný nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném pololetí (od října do dubna), nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s^–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o nízkohladinové tryskové proudění v mezní vrstvě atmosféry na okraji anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé advekci škody způsobené námrazou na el. vedení).

vých. větry ve stratosféře nad centrální částí tropického pásma, které se zde vyskytují současně se západními Bersonovými větry, s nimiž se v různých výškách vrstvy od 20 do 35 km periodicky střídají v rámci kvazidvouleté oscilace. Dosahují rychlosti mezi 25 a 50 m.s^–1. Byly objeveny díky šíření sopečného prachu po výbuchu sopky Krakatoa v r. 1883.

teplý oceánský proud v západním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Směřuje z oblasti Filipín k jihovýchodnímu pobřeží Japonska, jehož klima zmirňuje. Setkává se zde se studeným proudem Ojašio a míří k východu, kde přechází do Severního tichomořského proudu.

vzorec pro výpočet měs. hodnot výparu ze sněhu a ledu. Má tvar:
$V=n\left(\mathrm{0,18}+\mathrm{0,098}{v}_{10}\right)\left(e_a-e_d\right),$
kde V je výpar za měsíc v mm, n počet dní v měsíci, $v_{\mathrm{10}}$ prům. měs. rychlost větru v m.s^–1 ve výšce 10 m nad povrchem sněhu, $e_a$ tlak nasycené vodní páry v hPa odpovídající prům. měs. teplotě vzduchu a $e_d$ je prům. měs. hodnota tlaku vodní páry ve vzduchu v hPa zjištěná měřením. Analogického vzorce lze použit i pro výpočet denní hodnoty výparu ze sněhu (pro n = 1 a denní průměry příslušných veličin).

syn. aerostat – balon obvykle aerodyn. tvaru, který se vypouští do spodních vrstev atmosféry na laně. Slouží jako nosič upoutaných sond, měřících v přibližně konstantní výšce nad zemi.