▶
saddle point
syn. bod neutrální – v
meteorologii průsečík
čáry konfluence a
čáry difluence uvnitř
barického sedla na
meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k
anticyklonám, popř. k
hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k
cyklonám, popř.
brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též
pole deformační.
▶
saddle point
syn. sedlo tlakové – oblast v
tlakovém poli mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu a dvěma oblastmi vysokého tlaku vzduchu rozloženými přibližně šachovnicově.
Izobarické plochy v barickém sedle mají charakteristický tvar sedla. Bod ve středu sedla se nazývá
hyperbolický bod. Barické sedlo je jedním z
tlakových útvarů. Viz též
pole deformační.
▶
Saffir–Simpson Hurricane Wind Scale
nejrozšířenější stupnice k vyjádření síly větru v
hurikánu, případně v jiné plně vyvinuté
tropické cykloně, navržená H. S. Saffirem (1973) a R. H. Simpsonem (1974). Kritériem pro zařazení do jedné z pěti kategorií je maximální naměřený minutový průměr rychlosti větru při zemském povrchu. Od kategorie 3 mluvíme o silném hurikánu. Stupnice slouží k odhadu potenciálně způsobených škod. Dříve uváděné údaje o minimu tlaku vzduchu a výšce
vzdutí způsobeného bouří pro jednotlivé kategorie byly vypuštěny, protože jejich hodnoty se v jednotlivých případech mohou od uváděného rozpětí podstatně lišit.
| Kategorie |
Max. rychlost větru |
Způsobené škody |
| 1 |
33–42 m.s–1 |
velmi malé |
| 2 |
43–49 m.s–1 |
střední |
| 3 |
50–58 m.s–1 |
rozsáhlé |
| 4 |
59–69 m.s–1 |
mimořádné |
| 5 |
70 m.s–1 a více |
katastrofální |
▶
salt haze
zákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování
vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.
▶
sampling frequency
počet
meteorologických měření provedených nebo zaznamenaných za daný časový úsek. V případě měření
meteorologických prvků na
meteorologických stanicích jde o frekvenci záznamů veličiny spojité v čase, při
radiosondážních měřeních o frekvenci záznamů veličiny spojité v prostoru. Vzorkovací frekvencí také popisujeme skenovací strategii
distančních meteorologických měření. Převrácenou hodnotou vzorkovací frekvence je vzorkovací perioda (vzorkovací interval, interval snímání). Viz též
doba odběrová.
▶
sampling interval
syn. doba vzorkovací – délka časového intervalu, po který se v aerochemických měřeních odebírá jeden vzorek. Měření se pak vztahuje k celému časovému intervalu. V praxi se užívá 30 minut, 1 hodina, 24 hodin, nebo i více (týden, měsíc).
▶
sampling rate
počet
meteorologických měření provedených nebo zaznamenaných za daný časový úsek. V případě měření
meteorologických prvků na
meteorologických stanicích jde o frekvenci záznamů veličiny spojité v čase, při
radiosondážních měřeních o frekvenci záznamů veličiny spojité v prostoru. Vzorkovací frekvencí také popisujeme skenovací strategii
distančních meteorologických měření. Převrácenou hodnotou vzorkovací frekvence je vzorkovací perioda (vzorkovací interval, interval snímání). Viz též
doba odběrová.
▶
sand haze
označení pro
zákal vytvářený jemnými písečnými částicemi v ovzduší po předchozí
písečné bouři. Vzhledem k současné přítomnosti prachových částic se v met. literatuře zahrnuje pod termín
prachový zákal.
▶
sandstorm
velké množství písku vyzdviženého do vzduchu silným větrem. Písečné bouře jsou typické pro oblasti s
aridním klimatem a dostatkem nezpevněného materiálu. K jejich rozvoji může přispět přehřátí zemského povrchu, proto se v noci vyskytují méně často. Na rozdíl od
prachové bouře bývá písečná bouře vertikálně méně mocná, obvykle dosahuje do výšky méně než 15 metrů. Hrubý písek a případně i štěrk se pohybuje saltací ve vrstvě desítek centimetrů při zemském povrchu, naopak jemný písek může být unášen na značné vzdálenosti, Během písečné bouře je výrazně snížena
dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě, dále může dojít k zavátí infrastruktury a případné vegetace. Viz též
bouře prachová nebo písečná,
vítr pouštní.
▶
SARAD
zpráva o pozorováníz
meteorologické družice obsahující údaje o
záření směřujícím nahoru v různých oblastech spektra vlnových délek. V úvodní sekci obsahuje obecné identifikační údaje, ve druhé sekci zeměp. souřadnice s příslušnou vyhodnocenou oblačností a zenitovým úhlem Slunce, v další části vyhodnocená radiační data, a to ve třetí sekci v energ. jednotkách n. alternativně ve čtvrté sekci v odpovídajících teplotách
absolutné černého tělesa.
▶
sarma
místní název větru, který má vlastnosti
bóry. Sarma vzniká při ústupu
cyklony a začínajícím vlivu
anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje rychlost větru až 40 m.s
–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření
námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.
▶
satelite data processing
komplex procesů prováděných na datech naměřených
meteorologickou družicí. Zpravidla zahrnuje
korekci družicových dat, jejich
kalibraci, přemapování družicových snímků a další cílené zpracování – buď pro zobrazení formou digitálního snímku (resp. jejich sekvencí), nebo pro další automatizované nebo počítačové využití (např. různé odvozené meteorologické produkty,
asimilace do
modelů numerické předpovědi počasí aj.).
▶
satelite ozone measurement
měření ozonu ve
stratosféře pomocí
meteorologických družic. Používají se pro něj především
družice na nízkých polárních drahách, které při každém svém obletu kolem Země snímají i polární oblasti. K měření vlastností
ozonové vrstvy se používají různé družicové
radiometry, jejichž data poskytují jak informace plošného charakteru (o horizontálním rozložení celkového množství ozonu), tak informace o
vertikálních profilech koncentrace ozonu. Měření ozonu z družic sahá do začátku 70. let 20. století, v současnosti je již operativně realizováno na více družicích a různými přístroji. Družicová měření ozonu zásadní měrou přispěla k mapování polárních
ozonových děr.
V současné době se začínají rozvíjet metody družicového měření ozonu v
troposféře, a to především v rámci programu
Copernicus pomocí jeho přístrojů
Sentinel.
▶
satellite active radiometer
radiometr na
meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá zpětně odraženého umělého záření generovaného přístrojem družice. Do této kategorie lze zahrnout např. družicové
lidary,
altimetry,
skaterometry, družicové oblačné či srážkové
radary a multi- nebo hyperspektrální
sondážní družicové radiometry (soundery).
▶
satellite data calibration
fáze zpracování družicových dat spočívající v převodu dat získaných přístroji
meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu
záření,
jasovou teplotu,
odrazivost (albedo) aj.
▶
satellite data corrections
fáze
zpracování družicových dat spočívající v potlačení či odstranění různých chyb a nepřesností dat, případně cílená úprava některých jejich vlastností. Zahrnuje např. geometrické korekce, filtraci šumu, odstranění chybných dat, konverzi dat na určitou nominální polohu družice (u
geostacionárních družic) aj.
▶
satellite lightning detection
metoda
detekce blesků pomocí přístrojů umístěných na
meteorologických družicích. Vzhledem k povaze detekce (snímání v optickém oboru) se tímto způsobem monitoruje celková blesková aktivita, tj. nerozlišují se
blesky mezi oblakem a zemí a
blesky mezi oblaky.
První pokusy o družicovou detekci blesků byly realizovány přístroji umístěnými na družicích na nízkých oběžných drahách – především na družici TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission, vypuštěné v roce 1997) přístrojem Lightning Imaging Sensor. V současnosti se na geostacionárních družicích
GOES-R využívá přístroj Geostationary Lightning Mapper (GLM). Ten nepřetržitě snímá většinu zemského disku, pozorovatelnou z dané družice, přičemž výboje blesků jsou zaznamenávány v blízkém infračerveném oboru v čáře atomárního kyslíku 774,4 nm. Rozlišení přístroje (přesnost detekce) je kolem 10 km, data jsou poskytována v téměř reálném čase, efektivita detekce je přibližně 90 % pro noční hodiny, resp. kolem 70 % pro denní hodiny. Geostacionární družice
MTG, konkrétně MTG-I, jsou vybaveny obdobným přístrojem Lightning Imager (LI).
▶
satellite meteorological station
met. stanice umístěná na pilotované n. automat. kosmické laboratoři, na níž je prováděn sběr a zpracování údajů spadajících do náplně příslušného typu met. stanic. V. t. družice meteorologická.
▶
satellite meteorology
specializovaná oblast
meteorologie využívající
družicová meteorologická měření. Jedná se spíš o charakteristiku způsobu získávání, zpracování a interpretace dat, než o samostatnou meteorologickou disciplínu.
▶
satellite passive radiometer
radiometr na
meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá přirozené záření – odražené
sluneční záření nebo
tepelné záření vyzařované zemským povrchem, oblačností či plynnými složkami atmosféry.
▶
satellite picture
soubor digitálních dat naměřený
zobrazovacím družicovým radiometrem, zpravidla nasnímaný současně ve více
spektrálních kanálech, resp. jejich zobrazení formou zpracovaného digitálního snímku. Interval získávání družicových snímků je závislý především na konkrétním typu
meteorologické družice, resp. přístroje – u
geostacionárních družic je dána technickými parametry radiometru družice, přičemž se pohybuje od desítek sekund do desítek minut, u
polárních družic závisí na periodě přeletů dané družice nad konkrétní oblastí a šířce pásu snímaného území (perioda se pohybuje od cca 12 hodin do několika dní). Rozlišení, tzn.
rozlišovací schopnost, závisí především na konstrukci
radiometru družice a výšce její oběžné dráhy. Pro meteorologické využití je vysoce žádoucí, aby snímek byl k dispozici v co nejkratší době od svého pořízení (nasnímání). Viz též
přemapování družicových snímků.
▶
satellite sounding
metoda
sondáže atmosféry multispektrálními (hyperspektrálními)
sondážními družicovými radiometry, jejímž cílem je získání třírozměrných informací o
polích meteorologických prvků v atmosféře (teploty a tlaku vzduchu, směru a rychlosti větru), prostorovém rozdělení koncentrací některých plynných složek atmosféry (např.
vodní páry,
ozonu,
oxidu uhličitého) aj. Výstupy jsou využívány jako jeden ze vstupních zdrojů dat pro
modely numerické předpovědi počasí, pro operativní monitoring
vertikální instability atmosféry (v rámci
nowcastingu) apod.
▶
satellite sounding
sondáž ovzduší, při níž se v souč. době provádějí s použitím výkonné výpočetní techniky met.družicová měření, sloužící hlavně k vyhodnocení tepl. a vlhk. vertikálních profilů v atmosféře v globálních rozměrech. Výsledky s. o. d. se používají zejm. pro doplnění údajů ze sítě met. stanic. Dále se rozpracovávají metody měření ozonu, tepelného vyzařování Země, chem. složení zem. atmosféry, šíření rádiovln v atmosféře, pronikání kosmického záření apod. V. t. družice meteorologická.
▶
satellite sounding units
měřicí jednotky na met. družici, umožňující vhodnou volbou spektr. kanálů (vhodných vlnových délek) provádět sondáž teplotních, popř. vlhk. i dalších met. profilů s výškou. Počátkem 90. let se obvykle dělí do tří skupin: a) zákl. sondovací jednotky (HIRS), měřící ve větším počtu spektr. kanálů (ca 20) v infračervené oblasti; b) mikrovlnné sondovací jednotky (MSU), měřící v několika kanálech mikrovlnnými
radiometrya umožňující upřesňovat tepl. profily do výšky cca 20 km při bezoblačné atmosféře; c) stratosférické sondovací jednotky (SSU), měřící radiometry v několika blízkých kanálech a dovolující získávat tepl. profily z výšek mezi cca 25 až 50 km. V. t. profil teploty vzduchu vertikální z družic, kanál spektrální.
▶
SATEM
zpráva o pozorování z meteorologické družice, která obsahuje soubor dat uvedený časovým a identifikačním záhlavím. Zpráva má dvě zákl. skupiny pro výšky od země do hladiny 10 hPa a nad 10 hPa. Rozdělení zprávy do sekcí umožňuje předávat údaje o polohách význačné oblačnosti, o tloušťkách oblačných vrstev a obsahu vody mezi zvolenými a standardními izobarickými hladinami, o tropo- pauze, o přízemní teplotě vzduchu, o prům. teplotách mezi nestandardními izobarickými hladinami a o obsahu vody mezi nestandardními tlak. hladinami.
▶
SATOB
zpráva o pozorování z meteorologické družice, uvedená časovým a identifikačním záhlavím, která obsahuje soubory dat o větru odvozené z pohybů oblaků, o teplotě zemského povrchu, o výskytu lokalizované oblačnosti (i v několika vrstvách), o teplotě horní hranice této oblačnosti, o max. výšce oblaků, o vlhkosti vzduchu v troposféře a o bilanci záření. Tvar kódu dovoluje vypustit někt. údaje, pokud nebyly z měření družice odvozeny.
▶
saturated adiabat
křivka na
termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději v
nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky tedy odpovídá
nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a
pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako
vlhká adiabata.
▶
saturated adiabatic lapse rate
adiabatický teplotní gradient částice
nasyceného vzduchu, která může obsahovat i kondenzovanou vodu. Lze jej vyjádřit přibližným vztahem
kde d
T je změna teploty, d
z změna výšky,
γd suchoadiabatický teplotní gradient,
ε = 0,622 je poměr
měrné plynové konstanty suchého vzduchu a měrné plynové konstanty vodní páry,
Lv je
latentní teplo výparu,
Rd měrná plynová konstanta suchého vzduchu,
ew tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě při teplotě
T,
cpd měrné teplo suchého vzduchu při konstantním tlaku vzduchu
p. Hodnota nasyceně adiabatického teplotního gradientu závisí na teplotě a tlaku vzduchu v rozsahu přibližně od 0,2 do 1,0 K na 100 m výšky. Při teplotě 0 °C a tlaku vzduchu 1 000 hPa nabývá nasyceně adiabatický teplotní gradient hodnoty 0,6 K na 100 m. Přibližný vztah uvedený výše zanedbává množství tepla potřebné ke změně teploty kondenzované vody, a tedy i rozdíl mezi vratným nasyceně adiabatickým gradientem a
pseudoadiabatickým teplotním gradientem. Při nasycení nad ledem lze použít stejný vztah, v němž však nahradíme latentní teplo výparu latentním teplem sublimace a použijeme
tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu. Někdy se nasyceně adiabatický teplotní gradient chybně označuje jako
gradient vlhkoadiabatický (toto označení je obvyklé v amerických textech, v češtině se u nasyceného vzduchu nepoužívá). Viz též
adiabata nasycená,
Clausiova–Clapeyronova rovnice,
děj adiabatický.
▶
saturated air
vlhký vzduch, který je nasycen vodní párou, tzn., že
parciální tlak vodní páry při teplotě vlhkého vzduchu odpovídá stavu
nasycení, zpravidla uvažovanému vůči rovinnému vodnímu povrchu (není-li v kontextu konkrétně uvedeno jinak).
Relativní vlhkost nasyceného vzduchu je 100%. Rozlišujeme vzduch nasycený vodní párou vzhledem k vodě a vzhledem k ledu. Pojem nasycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující
nasycenou vodní páru. Viz též
vzduch suchý,
vzduch nenasycený,
vzduch přesycený,
rovnice Clausiova–Clapeyronova.
▶
saturated soil
nesprávný název pro půdu s rel. vysokým obsahem vody, který se blíží max. vodní kapacitě půdy po nadměrném zavlažení shora srážkami.
▶
saturated vapor
pára sytá – plynná fáze dané látky, nalézající se ve stavu
termodynamické rovnováhy s kapalnou (v případě
sublimace s pevnou) fází téže látky při rovinném tvaru fázového rozhraní. Za této rovnováhy je tok molekul směřující přes fázové rozhraní z kapalné (pevné) do plynné fáze stejně velký jako tok opačný. Vztah mezi tlakem nasycené páry a teplotou udává
Clausiova–Clapeyronova rovnice. Na
fázovém diagramu je vztah mezi tlakem a teplotou nasycené páry zobrazen
křivkou vypařování, nazývanou též křivka nasycených par. V meteorologických aplikacích jde zpravidla o nasycenou
vodní páru a v praxi se pro přibližné vyjádření závislosti jejího tlaku na teplotě používá např.
Magnusův vzorec. Při teplotách pod teplotou
trojného bodu rozlišujeme nasycenou vodní páru nad povrchem
přechlazené vody a nasycenou vodní páru nad ledem.
U zakřiveného rozhraní fází vzniká složitější situace. Pro kladné zakřivení fázového rozhraní (např. u vodních kapiček) při dané teplotě roste tlak nasycené páry se zvětšujícím se zakřivením. Při záporném zakřivení (např. tvar vodní hladiny v kapiláře se stěnami smáčitelnými vodou) je tomu naopak. Příslušné kvantitativní vyjádření této závislosti poskytuje
Thomsonův vztah. U vodních roztoků závisí tlak nasycené vodní páry též na koncentraci příměsi a u disociovaných roztoků (elektrolytů) na jejím druhu. Příslušnou závislost udává
Raoultův zákon. Uvedené skutečnosti mají podstatný význam ve
fyzice oblaků a srážek, zejména pak v
mikrofyzice oblaků a srážek.
▶
saturated water vapour pressure with respect to ice
▶
saturated water vapour pressure with respect to water
▶
saturation
v atm. podmínkách stav
nasycené vodní páry; jde o rovnovážný stav systému vodní pára a kapalná voda, popř. vodní pára a led. Ve stavu nasycení tok molekul vody z povrchu kapalné vody, popř. ledu, do vodní páry odpovídá toku molekul vody z vodní páry do kapalné vody, popř. ledu. Viz též
vzduch nasycený,
vzduch přesycený,
tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě,
tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.
▶
saturation deficit
charakteristika
vlhkosti vzduchu, která vyjadřuje, jaké množství vodní páry je třeba dodat do vzduchu, aby se stal
nasyceným při konstantní teplotě. Většinou se definuje jako rozdíl
tlaku nasycené vodní páry a skutečného tlaku vodní páry při dané teplotě, tzn. doplněk tlaku páry. Setkáme se však i s vyjádřením sytostního doplňku
směšovacího poměru či
měrné vlhkosti, který je stanoven při zachování teploty a tlaku vzduchu. Někdy se nesprávně zaměňuje za
deficit teploty rosného bodu.
▶
saturation pressure
nevh. termín pro
tlak vodní páry ve stavu
nasycení.
▶
savanna climate
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným
ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období
sucha a
období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem
ekvatoriální deprese, případně i s výskytem
letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší
denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako
pasátové klima. Viz též
klima monzunové.
▶
savanna climate
tropické podnebí s dlouhou suchou zimou, poměrně krátkým deštivým létem a vysokými teplotami vzduchu po celý rok. Charakteristickou rostlinnou formací jsou savany, tvořené travinami, místy s křovinami a skupinami stromů. Vyskytuje se ve značné části trop. Afriky, v Indii na plošině Dekan, v jv. Asii, v sev. Austrálii, v Jižní Americe, zejm. již. od Amazonky. V Köppenově klasifikaci podnebí je p. s. nazýváno periodicky suchým podnebím savan (Aw), jinými autory jako podnebí pasátové. V Alisovově klasifikaci podnebí mu odpovídá podnebí rovníkových monzunů.
▶
scale of sea state
čís. stupnice označující v meteorologickém kódu prům. výšku vln na hladině moře. Stoupající čísla značí větší prům. výšku vln.
▶
scanning radiometer
zařízení umístěné např. na palubě met. družice n. letadla, schopné získávat plošnou informaci o záření objektů na Zemi metodou rozkladu obrázku televizním způsobem, tj. příčně (řádkový rozklad) a podélně (obrazový rozklad). Příčný rozklad se obv. provádí rotací zrcadla s osou odchýlenou od kolmice o 45°, které zabezpečuje postupné sledování úzkého zorného pole v podobě pásu orientovaného kolmo ke směru pohybu meteorologické kvazipolární družice, popř. letadla n. ve směru poledníků v případě geosynchronní meteorologické družice. Rotační pohyb se stálou úhlovou rychlostí vede ke zkreslení řádku, které musí být pro praktické účely korigováno. Zkratka SR je vytvořena z angl. „scanning radiometer". V. t. stanice pro příjem prvotních dat meteorologických družic.
▶
scattering coefficient
charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficientem rozptylu
slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu rozptylu. Viz též
koeficient absorpce,
koeficient extinkce,
rozptyl Rayleighův,
rozptyl Mieův.
▶
scattering indicatrix
syn. diagram rozptýleného světla prostorový – diagram používaný při studiu různých problémů
atmosférické optiky, který zobrazuje
rozptylovou indikatrici. Střed diagramu leží v geometrickém středu částice rozptylující záření (nebo ve středu souboru takových částic). V každém směru se z něho vynáší na polopřímku množství záření rozptylovaného do jednotkového prostorového úhlu, jehož osou je zmíněná polopřímka. Protože se v atmosféře zpravidla setkáváme s rozptylem válcově symetrickým vzhledem ke směru rozptylovaných paprsků, zakresluje se obvykle pouze řez rozptylovým diagramem, který obsahuje rozptylovaný paprsek. Předpokladem této válcové symetrie je nulová polarizace světla před uvažovaným rozptylem, čemuž vcelku dobře vyhovují paprsky
přímého slunečního záření. Viz též
rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
▶
scattering indicatrix
prostorové rozložení intenzity záření rozptýleného určitou částicí nebo souborem částic. Vyjadřuje se pomocí
rozptylového diagramu.
▶
scattering of electromagnetic waves in atmosphere
▶
scattering of radiation
syn. rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře – rozdělení elmag.
záření z původního směru do nenulového prostorového úhlu vlivem molekul
vzduchu (
molekulární rozptyl) nebo kapalných či pevných
atmosférických částic. Závisí na velikosti rozptylujících částic vůči vlnové délce záření, dále na jejich tvaru a elektrickém náboji; podle těchto vlastností vymezujeme mj.
rozptyl Mieův a potažmo
rozptyl Rayleighův. Podle případných změn vlnové délky rozptýleného záření rozeznáváme
pružný a
nepružný rozptyl záření, jehož příkladem je
Ramanův rozptyl. V rámci
rozptylové indikatrice lze rozptyl rozdělit na
dopředný a
zpětný, který způsobuje odraz záření v atmosféře. Spolu s
absorpcí záření se tak rozptyl podílí na jeho
extinkci. V meteorologii se nejčastěji uvažuje
rozptýlené sluneční záření, při
radiolokaci se využívá zpětného rozptylu radiových vln. Viz též rozptyl světla v atmosféře,
polarizace elektromagnetických vln.
▶
scatterometer
aktivní družicový radiometr, zaměřený na získávání informací o fyzikálních charakteristikách hladin moří a oceánů (především výška a orientace vln) a meteorologických podmínkách (směr a rychlost větru) bezprostředně nad hladinou. Viz též
altimetr.
▶
scintillation
jev podobný
optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi
fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.
▶
scirocco
[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o
pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz
fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních
suchovějů.
▶
Scorer parameter
veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu
mechanické turbulence, nebo
vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
kde
g je velikost
tíhového zrychlení,
v velikost průmětu vektoru
rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene,
Θ potenciální teplota vzduchu a
z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.
▶
sea breeze
bríza vanoucí během dne od moře na pevninu, když je povrch moře chladnější než povrch pevniny. V tropických oblastech sahá od zemského povrchu často do výšky 1 500 m, zatímco v mírných zeměp. šířkách v létě nejvýše do 600 m. V zimě se ve stř. a vysokých šířkách prakticky nevyskytuje. V oblasti Baltského moře zasahuje tento vítr na pevninu 20 až 30 km od pobřežní čáry, v tropických oblastech až 100 km. Mořská bríza na pobřežích přispívá ke snížení
teploty vzduchu v poledních a odpoledních hodinách, ke zvýšení
vlhkosti vzduchu a vytváření typických pobřežních
kupovitých oblaků. Viz též
cirkulace brízová.
▶
sea breeze
starší označení pro brízu mořskou.
▶
sea climate
syn.podnebí oceánické.
▶
sea fog
advekční mlha, vznikající nad mořem ve
vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Proto jsou hlavními oblastmi tvorby mořské mlhy oblasti, kde se setkávají
oceánské proudy o různé
teplotě povrchu moře, např. u Newfoundlandu na styku
Golfského a
Labradorského proudu nebo východně od Japonska na rozhraní
proudu Kurošio a
proudu Ojašio. Mořská mlha se zde často tvoří především v létě. Viz též
mlha pobřežní.
▶
sea of cloud
vrstva
oblaků, jejíž
horní hranice má vzhled menších nebo větších vln, takže při pohledu shora, tj. z horských stanic nebo letadel, působí dojmem vln na moři. Oblačné moře zpravidla souvisí s vrstvou
inverze teploty vzduchu. Viz též
mlha údolní.
▶
sea station
meteorologická stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří
stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.
▶
sea surface temperature
(SST, z angl. sea surface temperature) – teplota vody na mořské hladině nebo v její blízkosti do hloubky několika metrů. V prvním případě se určuje na základě
družicových meteorologických měření, v druhém případě na
námořních meteorologických stanicích. Teplota povrchové vrstvy vody vykazuje podstatně menší gradienty a méně výrazný
denní a
roční chod než
teplota povrchu pevniny, což je způsobeno neustálým promícháváním vody, jejím větším objemovým
měrným teplem a částečnou propustností pro
přímé sluneční záření. Teplota povrchu moře významně ovlivňuje
interakci atmosféry a oceánu, proto patří k důležitým vstupům do
modelů numerické předpovědi počasí i do
modelů klimatu.
▶
sea wind
starší označení pro brízu mořskou.
▶
season
syn. období roční – fáze roku podmíněná
sezonalitou klimatu. Astronomické vymezení sezon je dáno okamžiky
rovnodenností a
slunovratů. Klimatické sezony jsou vymezovány s ohledem na průběh
klimatických prvků: ve vyšších zeměpisných šířkách se podle teplotních poměrů vymezuje
jaro,
léto,
podzim a
zima, případně
chladné a
teplé pololetí; v tropických oblastech se případné sezony liší především množstvím srážek (
období sucha,
období dešťů). Fenologické sezony odpovídají etapám vývoje flóry a fauny během roku, přičemž jsou odděleny významnými
fenologickými fázemi.
▶
seasonal anticyclone
anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé
sezoně. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou
kontinentální anticyklony, které mají charakter
studených anticyklon. Z nich
sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu.
Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího
tlaku vzduchu.
▶
seasonality of climate
charakteristická vlastnost většiny
klimatických oblastí na Zemi, podmíněná změnami
bilance záření během kalendářního roku a projevující se periodickým střídáním klimatických
sezon. Projevuje se
ročním chodem meteorologických prvků, přičemž mírou sezonality klimatu je jejich prům.
roční amplituda. Pro tropy je rozhodující
srážkový režim, v mimotropických oblastech dominuje vliv ročního chodu teploty vzduchu. Sezonalita klimatu zde roste se zeměpisnou šířkou a s
kontinentalitou klimatu.
▶
seclusion
stadium v
okluzním procesu, kdy ke spojení
teplé a
studené fronty při zemi nedojde nejdříve ve
středu frontální cyklony, ale v jisté vzdálenosti od něj. Sekluze znamená, že blízko týlové části
okluzní fronty se vytvoří kapsa teplého vzduchu v nízkých hladinách, která je obklopena vzduchem chladnějším. Sekluze je ve vývoji cyklony výjimečným jevem, např. se může vyskytnout v průběhu
orografické okluze, ovšem relativně často se vytváří v dospělém stadiu vývoje hlubokých
mimotropických cyklon nad oceány (jak bylo potvrzeno např. experimetnem ERICA). V současné literatuře se pojem sekluze vyskytuje v poněkud modifikovaném smyslu v souvislosti se
Shapirovým–Keyserovým modelem cyklony.
▶
secondary aerosols
syn. aerosoly nukleační –
aerosolové částice, které vznikají v atmosféře procesem
nukleace z původně plynných látek. Ve starší čes. tech. literatuře se označují i jako aerosoly kondenzační.
▶
secondary circulation
syn. cirkulace druhotná – 1. podle H. C. Willeta atmosférická
cirkulace v měřítku
cyklon a
anticyklon;
2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též
cirkulace primární,
cirkulace terciární.
▶
secondary cyclone
cyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s
řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru
cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na
studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě
série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.
▶
secondary data user station
zařízení pro příjem údajů z met. družic v analogovém tvaru. Může jít o data změřená a předzpracovaná přímo družicí n. i o data změřená družicí, předzpracovaná pozemní stanicí a družicí opět přenášená. V praxi se pod SDUS rozumí zařízení pro příjem APT n. WEFAX. SDUS jsou většinou značně jednodušší konstrukce než stanice pro příjem prvotních dat z meteorologických družic. V souč. době jsou někt. SDUS vybavovány digitalizátory a osobními počítači, což výrazně rozšiřuje možnost využití jimi přijímaných dat.
▶
secondary depression
cyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s
řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru
cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na
studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě
série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.
▶
secondary front
atmosférická fronta oddělující různé části téže
vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné
studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého
arktického vzduchu nebo
vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v
týlu cyklony za
hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř.
troposféru.
▶
secondary ice nucleation
vznik ledových částic v oblacích, který neodpovídá
heterogenní nukleaci ledu na
ledových jádrech. Jde např. o vznik ledových fragmentů při tříštění primárních
ledových krystalků nebo při explozivním mrznutí větších kapek. Souvislost s těmito procesy má tzv. Hallettův-Mossopův proces popsaný v roce 1974. Při něm dochází ke vzniku ledových fragmentů při mrznutí kapek, které jsou zachyceny ledovou
krupkou. Vzhledem k tomu, že při leteckých měřeních koncentrace ledových částic u
vrcholků oblaků byly zjištěny hodnoty, které řádové převyšují koncentraci ledových jader, označuje se proces sekundární nukleace také jako multiplikace neboli navýšení ledových částic v oblacích.
▶
secondary organic aerosols
(SOA) –
sekundární aerosoly, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují
VOC jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s
hydroxylovým radikálem OH
*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s
ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k
nukleaci, tj. vzniku částic typu
Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu
PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.
▶
secondary pollutant
látka znečišťující ovzduší, která nemá vlastní významný
zdroj, nýbrž vzniká v důsledku chemických reakcí v atmosféře z tzv.
prekurzorů. Mezi sekundární znečišťující látky patří např.
přízemní ozon, tvořící součást
fotochemického smogu.
▶
secondary precipitation maximum
v klimatologii zvýšení úhrnů srážek po jejich předchozím snížení, které nedosahuje hodnoty hlavního srážk. maxima. Projevuje se v roč. chodu srážek charakterizovaném prům. srážk. úhrny. V Čechách je pozorováno v lednu, ojediněle v horských a podhorských pohraničních oblastech i v prosinci. Na většině území Slovenska, zejm. na jihozápadě a jihu, se vyskytuje v listopadu, ojediněle i v říjnu a prosinci. Podzimní zvýšení srážek se projevuje i na již. a stř. Moravě a roztroušeně i v Čechách.
▶
secondary rainbow
1. syn.
duha vedlejší;
2. v mn. č. označení pro
podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně
duhy hlavní a na vnější straně
duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.
▶
sections of atmospheric front
větší nebo menší úsek hlavní
troposférické fronty, např.
arktické nebo
polární fronty, které prakticky nikdy nejsou souvislé okolo celé zemské polokoule, ale jsou zřetelně vyvinuty jen v některých oblastech. Např.
polární fronta se nejčastěji rozpadá na tyto větve: polární frontu v západní části Tichého oceánu, polární frontu ve východní části Tichého oceánu, atlantskou polární frontu, která často zasahuje nad Evropu, a v chladné roční době i na
středomořskou frontu. Větve atmosférické fronty vykazují značnou prostorovou proměnlivost během roku, a to i v jednotlivých měsících, přičemž se mění i jejich počet.
▶
secular climatic fluctuations
viz kolísání podnebí.
▶
secular trend of meteorological elements
dlouhodobé jednosměrné změny hodnot
meteorologických prvků (během řádově 100 let), způsobující jejich postupné zvyšování nebo snižování. Mohou být dávány do souvislosti např. se sekulárním cyklem
sluneční činnosti. Sekulární chod hodnot met. prvků se analyzuje pomocí prům. hodnot vypočítaných z dlouholetých řad pozorování, často po shlazení jejich průběhu s cílem vyloučit vliv krátkodobých kolísání. Viz též
kolísání klimatu,
změna klimatická,
řada klimatická.
▶
seeder – feeder mechanism
(mechanizmus SF) – označení vzniku nebo zesílení srážek z původně
nesrážkových oblaků nebo
mlhy vlivem propadávání
srážkových částic z výše položených
oblaků srážkových.
Srážkové kapky nebo
ledové krystalky, které vypadávají z výše se vyskytujícího oblaku (zasévající – seeder, zóna S), sbírají
oblačnou vodu ve spodním oblaku nebo mlze (zachycující – feeder, zóna F) působením
koalescence kapek nebo
zachycování kapek padajícími krystalky ledu. Příkladem je
orografické zesílení srážek, spojené s
orografickými oblaky. Jiným příkladem jsou srážky vypadávající z mlhy (zóna F), jestliže srážkové částice z výše ležící oblačnosti (zóna S) mlhou propadávají.
Obdobný mechanizmus SF se může uplatnit i v rámci jednoho oblaku. Např. zesílení
vrstevnatých srážek z
nimbostratu při
vnořené konvekci probíhá, když ledové krystalky vypadávající z výše položených konvektivních elementů lokálně zesílí vývoj srážek ve spodní části oblaku. Mechanizmus SF se uplatňuje i při
umělé infekci oblaků, jejímž cílem je vyvolat srážky nebo uspíšit jejich vývoj. Infekce umělými
ledovými jádry v horní partii oblaku vyvolá vznik dodatečných ledových krystalků a propadání krystalků spodními částmi oblaku může zesílit, popř. uspíšit vypadávání srážek.
V češtině není k dispozici vhodný český ekvivalent; používáme buď anglický výraz nebo jeho zkratku.
▶
segmentation of cyclone
proces v atmosféře, při němž z jedné
cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu
mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených
izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.
▶
seiche
[séš] – viz
vlny stojaté.
▶
seiche
1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších
gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní
gravitační vlny na dolních hranicích výškových
teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být
závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku,
nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.
▶
seistan
místní název větru v oblasti Sistan na jihovýchodě Íránu a v přilehlé části Afgánistánu. Seistan má obvykle sz. až sev. směr a vane na okraji
monzunové cyklony se středem nad sev. Pákistánem. Vyskytuje se od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Může dosáhnout i rychlosti větší než 30 m.s
–1, vzhledem k velké prašnosti může mít některé vlastnosti
prachové nebo písečné bouře.
▶
selected ship station
meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena spolehlivými met. přístroji a předává v plném rozsahu kódované zprávy o přízemních met. pozorováních.
▶
selective absorption
absorpce záření určitých vlnových délek
radiačně aktivními plyny. Příčinou jsou změny kvantových stavů jejich atomů či molekul, k nimž dochází pouze na určitých
absorpčních čárách, tvořících dohromady
absorpční spektrum daného plynu. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílejí největší měrou
skleníkové plyny, pohlcující podstatnou část
dlouhovlnného záření. Pro život na Zemi je neméně důležitá selektivní absorpce
ultrafialového záření molekulami
ozonu ve
stratosféře a excitovaným atomárním kyslíkem v
mezosféře a spodní
termosféře. Viz též
koeficient absorpce.
▶
self-cleaning of air
soubor všech procesů, jejichž výsledkem je snižování množství
znečišťujících příměsí v atmosféře. Zahrnuje atmosférickou
depozici a chemické reakce v atmosféře. K procesům samočištění ovzduší nepatří
šíření příměsí v atmosféře. Viz též
znečištění ovzduší,
znečišťování ovzduší.
▶
semi-permanent atmospheric center of action
akční centrum atmosféry, které se vyskytuje na
klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí pouze v teplé, nebo naopak v chladné části roku (např. jihoasijská cyklona, resp. středomořská cyklona nebo
sibiřská anticyklona). Sezonní akční centra spojená s
monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.
▶
semiarid climate
polosuchý typ podnebí v oblastech s přirozeným rostlinstvem stepního n. lesostepního charakteru (travními porosty odolnými proti suchu), v nichž jsou v někt. letech srážky nedostatečné pro normální rozvoj zeměď. kultur. W. Köppen označuje tyto podmínky jako stepní podnebí. Podle W. Thornthwaitea je p. s. typ podnebí s hodnotou indexu vlhkosti v intervalu –20 až –40. V. t. klasifikace podnebí geomorfologická, klasifikace podnebí Thornthwaiteova.
▶
semigeostrophic approximation
méně zjednodušující alternativa
kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a
gradient složek
rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti
geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje
advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru
základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu
atmosférických front a výrazných
cyklon v
mezosynoptickém měřítku. Viz též
vítr ageostrofický.
▶
seminivale climate
typ sněžného podnebí v oblastechs občasným výskytem dešťů a odtokem vody z roztálého sněhu. Semivinální podnebí se vyskytuje např. v evropských velehorách. Viz též klasifikace podnebí geomorfologická.
▶
sensible heat
1. syn.
entalpie;
2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci
tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry
turbulentní výměnou.
▶
sensitivity of instrument
1. velikost změny měřeného parametru připadající na změnu údaje přístroje o jeden stupnicový dílek; 2. schopnost přístroje reagovat na malé změny hodnoty měřeného parametru. Nesprávně se používá také ve smyslu schopnost přístroje reagovat na krátkodobé změny měřeného parametru.
▶
sensor
syn. senzor, snímač – část přístroje, která měří určitou fyz. veličinu. V případě el. přístrojů čidlo převádí el. signál na kvantitativní hodnotu, která je zaznamenávána jinou částí přístroje a následně přenášena k dalšímu zpracování.
▶
Sentinel
v
družicové meteorologii označení pro evropské
meteorologické družice, resp. přístroje zaměřené na monitorování atmosféry a oceánů pro jiné primární účely než
předpověď počasí. Družice Sentinel jsou iniciovány Evropskou komisí a
ESA pro operativní podporu programu
Copernicus. Zahrnují celou škálu různě zaměřených družic a přístrojů. Na přípravě některých z družic, resp. přístrojů Sentinel se podílí i organizace
EUMETSAT.
▶
series of climatological observations (values)
chronologicky nebo podle velikosti uspořádaná posloupnost
klimatických prvků. Mezi nejčastěji používané klimatologické řady patří např. řada denních, pentádních, dekádních, měs. a roč. průměrů teploty vzduchu, řada měs. a roč. úhrnů srážek, řada roč. amplitud teploty vzduchu apod. Při vytváření klimatologické řady z řad met. pozorování a při jejich klimatologickém zpracování se většinou vychází z metod mat. statistiky. V některých případech může klimatologická řada splývat s řadou met. pozorování.
▶
severe weather
obecné označení pro počasí vyznačující se
nebezpečnými meteorologickými jevy. Anglický ekvivalent se kromě uvedeného významu používá i v užším smyslu ve vztahu ke
konvektivním bouřím. Viz též
bouře,
počasí extrémní.
▶
severity of the climate
neurčitý souhrnný pojem pro nepříznivé
klimatické podmínky určitého místa nebo oblasti. Projevuje se velmi nízkými či naopak vysokými hodnotami
klimatických prvků (teploty vzduchu, relativní vlhkosti, atmosférických srážek apod.), případně velkou četností
nebezpečných meteorologických jevů. V
bioklimatologii je drsnost klimatu hodnocena nejrůznějšími indexy a odvozenými veličinami, viz např.
diagram komfortu,
teplota efektivní. Viz též
tuhost zimy.
▶
SEVIRI
(Spinning Enhanced Visible and InfraRed Imager) –
zobrazovací radiometr družic
MSG. Tento
pasivní radiometr používá celkem 12
spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodou 15 minut, resp. severní část polokoule s periodou 5 minut. Rozlišení přístroje v
nadiru je 3 km s výjimkou kanálu HRV (High Resolution Visible) s rozlišením 1 km.
▶
sferics
syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou
dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též
detekce blesků pozemní.
▶
sferics network
síť dvou n. více stanic vybavených přijímači
sfériků, které pracují synchronně v místech vzdálených od sebe řádově 10
2 km a zjišťují oblasti vzniku sfériků. Vyhodnocovací pracoviště pak tyto oblasti trigonometricky vymezuje, tj. provádí pasivní lokaci bouřkových zón. V. t. registrátor sfériků
▶
shade temperature
zast. označení pro teplotu vzduchu, měřenou při zastínění čidla teploměru před
přímým slunečním zářením a při dobré ventilaci. V met. praxi se zastínění dosahuje umístěním teploměru v
meteorologické budce, při terénních měřeních zprav. pomocí stínítek různé konstrukce, u Assmannova
psychrometruumístěním teploměru v ochranných trubicích.
▶
shallow convection
konvekce omezená na spodní
troposféru (do cca 3 km), která je
bezoblačnou konvekcí nebo se projevuje jen vývojem
nesrážkových oblaků. Z hlediska příčin jde zpravidla o
termickou konvekci. Viz též
konvekce vertikálně mohutná.
▶
shallow low
slang. označení pro nevýraznou oblast nižšího a rovnoměrně rozloženého
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, která se vytváří především v létě nad pevninou. Jednou z příčin je přehřátí zemského povrchu v důsledku
insolace. V tlakovém bahnu mohou vznikat
místní bouřky doprovázené často
přívalovým deštěm.
▶
shallow low
tlakové pole s velmi malými horiz.
tlakovými gradienty, tedy bez přítomnosti některého z
tlakových útvarů. Viz též
bahno tlakové.
▶
shallow low
cyklona s malým
horizontálním tlakovým gradientem, která je na
přízemní mapě zpravidla vymezena jen jednou uzavřenou
izobarou (při jejich znázornění po 5 hPa).
▶
shallow-water equations
v odb. literatuře, zejména z tematické oblasti aplikací numerických výpočetních metod, často používaný název pro
Navierovy–Stokesovy rovnice zjednodušené přizpůsobením k jednovrstvému modelu nestlačitelné tekutiny. V meteorologických aplikacích obvykle zahrnují
hydrostatickou aproximaci a dále jsou tvořeny
rovnicí kontinuity pro nestlačitelnou tekutinu spolu se dvěma
pohybovými rovnicemi pro horiz. složky rychlosti proudění, do nichž v roli působících sil vstupují
síla tlakového gradientu a
Coriolisova síla. Není zde souvislost s aproximací tenké vrstvy.
▶
Shapiro–Keyser cyclone model
koncepční model
cyklony, který je vhodný pro popis vývoje struktury
atmosférických front zejména v rychle se vyvíjejících
mimotropických cyklonách nad otevřeným mořem, pro něž
model cyklony podle norské meteorologické školy selhává. Model publikovali M. A. Shapiro a D. Keyser poprvé v roce 1990 na základě výsledků systematických studií cyklon nad severozápadním Atlantikem. Model zahrnuje celkem čtyři stadia vývoje počínaje:
(i) zformováním
frontální vlny s
teplou frontou v přední a
studenou frontou v zadní části cyklony;
(ii), vznikem struktury front ve tvaru písmene T, kdy studená fronta postupuje směrem do
teplého sektoru cyklony, avšak kolmo k teplé frontě, tzn. nedochází ke spojení teplé a studené fronty a ke vzniku
okluzní fronty;
(iii) rozpadem části studené fronty v blízkosti
středu cyklony a na něm navazujícím ohýbáním teplé fronty kolem středu cyklony;
(iv) uzavřením oblasti relativně teplejšího vzduchu v blízkosti středu cyklony chladnějším vzduchem z okolí, což vede ke vzniku teplé
sekluze. Cyklony, které se vyvíjejí podle Shapirova–Keyserova modelu, mají zpravidla protáhlý tvar od západu k východu podél výrazné teplé fronty a mají tendenci se vyvíjet v místech s
konfluentním prouděním, např. ve vstupní oblasti
jet streamu.
▶
sharpening of a front
syn. zvýraznění fronty – proces, při němž se na
atmosférické frontě zvětšuje velikost rozdílů mezi
vzduchovými hmotami především v teplotě, ale i u jiných
meteorologických prvků. Například na
teplých frontách se pozoruje tehdy, pokud postupují v zimním období nad prochlazenou pevninu. Na
studené frontě nastává zostření fronty tehdy, pokud postupuje v letním období z oceánu nad přehřátou pevninu. Zostření fronty podmiňuje i denní doba; v zimě v noci se zostřují teplé fronty, v létě ve dne studené fronty. Zostření fronty nemusí nutně vést ke zvýšení aktivity projevů počasí na ní.
▶
shear line
čára, podél níž dochází k náhlé změně horiz. složek
větru. Viz též
horizontální střih větru.
▶
shear vector
lokální prostorová změna vektoru
rychlosti větru vztažená na jednotkovou vzdálenost. V dynamické meteorologii rozlišujeme
horizontální a
vertikální střih větru. V případech, kdy uvažujeme jen rychlost proudění bez ohledu na směr, hovoříme o gradientu rychlosti proudění, slang. gradientu větru, který vyjadřujeme v případě vert. změny v m.s
–1 na 100 m či na 1 000 m, případně v
uzlech na 1 000 stop; v případě horiz. změny uvádíme tento gradient nejčastěji v m.s
–1 na 100 km. Střih větru je bezpečnostním rizikem zejména pro leteckou dopravu, proto je
letecká meteorologická služba povinna vydávat výstrahu při překročení určitých hodnot střihu větru podle směrnic
ICAO. Viz též
stáčení větru,
počasí střihové.
▶
shear vorticity
složka rel.
vorticity určená
horizontálním střihem větru. V
přirozené souřadnicové soustavě lze střihovou vorticitu
ξS jednoduše určit podle vztahu:
kde
V představuje
rychlost větru,
RHs horiz. poloměr křivosti
proudnic. Je-li
střih cyklonální, je na sev. (již.) polokouli střihová vorticita kladná (záporná), je-li
anticyklonální, střihová vorticita je záporná (kladná). Tato složka rel. vorticity popisuje tendenci k omezenému stáčení proudění s výrazným horiz. střihem větru, např. na cyklonální straně
tryskového proudění. Termín se používá hlavně pro pohyby
synoptického měřítka. Viz též
vorticita křivostní,
rovnice vorticity.
▶
shearing stress
obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s
turbulentním přenosem hybnosti v
mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru
kde
ρ značí
hustotu vzduchu a
turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami
x,
y,
z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též
tření v atmosféře,
síla tření.
▶
sheet lightning
oblak osvětlený vnitrooblačným
bleskem, přičemž
kanál blesku není z místa pozorovatele vidět. Tento jev bývá pozorován zejména při
blýskavicích.
▶
shelf cloud
[šelf kloud] – hustý, horizontálně orientovaný oblačný útvar s více či méně roztřepenými okraji, který se může vyskytnout na spodní přední části mohutných
kupovitých oblaků. Zpravidla se vyskytuje na čele
gust fronty u postupující
konvektivní bouře, výjimečně na čele
studené fronty i bez přítomnosti bouře. Zviditelňuje rozhraní mezi studeným vzduchem vytékajícím z bouře a teplým vzduchem do bouře vtékajícím. Podél tohoto rozhraní vytváří zpravidla zahnutý pás oblačnosti, často klínovitého tvaru na přední straně. Základna shelf cloudu bývá značně turbulentní, zatímco svrchní část mívá zpravidla hladký, až laminární povrch. Při přechodu shelf cloudu často dochází k prudkému zhoršení počasí, nástupu srážek a zesílení větru i jeho nárazů. Na rozdíl od
roll cloudu je shelf cloud propojený s oblačností mateřské bouře a může se vytvářet i ve více vrstvách nad sebou. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. V rámci mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků spadá shelf cloud pod
zvláštnost oblaků nazývanou
arcus.
▶
shimmer
fotometeor projevující se jako zdánlivé chvění objektů pozorovaných nad prohřátým zemským povrchem. Vzniká krátkodobými změnami
indexu lomu světla ve vzduchu a často může snižovat
dohlednost. Viz též
scintilace.
▶
ship meteorological observation
▶
shock wave
prudká porucha v poli tlaku, hustoty a teploty vzduchu, jejíž postup je doprovázen výraznými akustickými projevy. Vznik rázové vlny lze např. vysvětlit tak, že oblast zhuštění vzduchu, tvořící součást
zvukových vln, postupuje rychleji než oblast zředění a dohání ji. K tomuto jevu dochází, pohybuje-li se zdroj zvukových vln (např. letadlo, raketa, dělostřelecký granát) nadzvukovou rychlostí vzhledem k okolnímu vzduchu. Doprovodné akustické projevy se pak označují jako
sonický třesk Rázové vlny vznikají také v důsledku
adiabatického oteplování v oblasti zhuštění zvukové vlny a adiabatického ochlazování v oblasti jejího zředění, neboť rychlost zvuku ve vzduchu roste s rostoucí teplotou. K uplatnění tohoto mechanizmu vzniku rázových vln však může docházet pouze tehdy, je-li velikost přetlaku v oblasti zhuštění, resp. velikost podtlaku v oblasti zředění řádově alespoň srovnatelná s okolním tlakem vzduchu. K transformaci běžné zvukové vlny na vlnu rázovou tak může dojít při jejím šíření do vysokých řídkých vrstev atmosféry, neboť velikost zmíněného přetlaku, resp. podtlaku klesá s výškou podstatně pomaleji než velikost atm. tlaku stanovená podle
barometrické formule. Ve fyzice a v technické praxi se pojem rázové vlny používá i v dalších souvislostech, např. u silných výbuchů, kdy hodnoty zmíněného přetlaku mohou převyšovat hodnoty tlaku vzduchu až o několik řádů. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
short-range forecast
předpověď budoucího stavu počasí v daném místě nad určitou oblastí nebo územím na období od 12 hodin do 3 dnů. Pro její zpracování se v současnosti používá především
numerických předpovědí počasí. Viz též
předpověď počasí střednědobá,
dlouhodobá,
velmi krátkodobá.
▶
short-term concentration of heterogeneous matter in atmosphere
stř. hodnota koncentrace
znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.). Vyjadřuje krátkodobé extrémní hodnoty
znečištění ovzduší způsobem postačujícím pro praxi.
▶
short-wave radiation
v meteorologii elmag.
záření o vlnových délkách kratších než 3 µm. Viz též
záření dlouhovlnné.
▶
Showalter index
index stability definovaný podle vzorce
kde
T500 je
teplota vzduchu v hladině 500 hPa a
TL je teplota
vzduchové částice adiabaticky zdvižené z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po
suché adiabatě do
nasycení a dále po
nasycené adiabatě. Kladné hodnoty Showalterova indexu značí stabilní
zvrstvení, záporné instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.
▶
shower
druh
konvektivních srážek vyznačující se náhlým začátkem a koncem, rychlým kolísáním
intenzity a obvykle krátkým trváním. Při přeháňkách dochází často k rychlému střídání velké
oblačnosti s krátkým vyjasněním, přičemž dobrá
dohlednost se v intenzivních srážkách značně snižuje. Jednotlivé přeháňky mají obvykle malý plošný rozsah. Přeháňky mohou být jak dešťové, tak sněhové, popř. dešťové se sněhem. V chladném ročním období v přeháňkách vypadávají často
sněhové krupky, v létě někdy
kroupy. Při špatných podmínkách pozorování oblohy lze podle přeháněk usuzovat na výskyt
konvektivních oblaků. Naopak podle charakteru oblačnosti lze odlišit přeháňky od
občasných srážek. Viz též
srážky trvalé.
▶
showers of (secondary) cosmic radiation (2.)
1. lid. označení pro dešťovou
přeháňku. Viz též
přeprška.
2. ve smyslu spršky sekundárního kosmického záření viz
záření kosmické.
▶
schedule of transmission
dříve používaná tabulka udávající čas, druh a způsob vysílání
meteorologických zpráv,
meteorologických informací a podkladů, sestavená obvykle pro určitou část nebo úroveň
Globálního telekomunikačního systému.
▶
Schmidt number
poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem
molekulární difuze dané
pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním
podobnostních kritérií ve
fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.
▶
Schuman – Ludlam limit, SLL
(SLL) – kritická hodnota
kapalného vodního obsahu, při níž nastává
suchý růst krup (nebo i namrzání vody na jiných předmětech)
zachycováním a
mrznutím přechlazených
kapek oblačné vody. Hodnota SLL závisí na teplotě a rychlosti proudění, při nichž všechna zachycená voda mrzne a teplota povrchu kroupy nepřekročí 0°C. Tvoří tedy rozhraní mezi podmínkami, za nichž nastává
suchý a
mokrý růst kroupy. Jestliže množství zachycené vody překračuje hodnotu SLL, mrzne jenom část zachycené vody a zbytek je odstříknut z povrchu padající kroupy v kapalném stavu nebo vtažen do dutin kroupy a vytváří tak strukturu
houbovitého ledu.
▶
Siberian anticyclone
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší
tlak vzduchu (na Zemi)
redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku
stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují
regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná
inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je
sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též
anticyklona kvazistacionární,
extrémy tlaku vzduchu.
▶
sigma system
syn. soustava souřadnicová σ – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje normovaný
tlak vzduchu. Popisujeme ho veličinou
σ definovanou vztahem
kde
p je tlak vzduchu ve zvolené hladině,
pS tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a
pT tlak vzduchu na horním okraji uvažované části atmosféry. Kvazihorizontální osy
x a
y leží v hladině s konstantní hodnotou veličiny
σ = 1, která je totožná se zemským povrchem; vert. osu označenou
σ orientujeme ve směru poklesu hodnot této veličiny. Výhodou sigma-systému je nepřerušenost všech hladin
orografií a jejich větší hustota v blízkosti zemského povrchu, proto se sigma-systém často používá v
numerické předpovědi počasí. Viz též
p-systém,
soustava souřadnicová hybridní.
▶
SIGMET
výstraha pro letectví před očekávaným n. již probíhajícím výskytem
bouřek, tropických cyklon, húlav, sopečného popela
, silného krupobití, silné turbulence, silné
námrazy, výrazného
vlnovém proudění za horskou překážkou a rozsáhlých
prachových bouří.Označuje se slovem SIGMET (Significant Meteorological Phenomena). Pro letové hladiny, ve kterých se překračuje rychlost zvuku a v hladinách s nadzvukovým leteckým provozem se dává výstraha i na mírnou turbulenci, na oblaky druhu
cumulonimbus a na výskyt krup. Výstrahy SIGMET se vyměňují mezin., a proto se sestavují pomocí číselných údajů a zkratek předepsaných angl. slov. Max. doba platnosti výstrah tohoto druhu jsou 4 hodiny.
▶
SIGMET information
(Significant Meteorological Phenomena) – informace vydaná leteckou meteorologickou výstražnou službou týkající se výskytu nebo očekávaného výskytu určitých meteorologických jevů na trati, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu. Informace SIGMET jsou předmětem mezinárodní výměny a vydávají se v souladu s postupy
ICAO ve zkrácené otevřené řeči (anglické) vždy na jeden z následujících jevů:
bouřky,
tropická cyklona, silná
turbulence, silná
námraza, silná
horská vlna, silná prachová vichřice, silná písečná vichřice,
vulkanický popel a
radioaktivní oblak. Období platnosti informací SIGMET je maximálně čtyři hodiny, v případě vulkanického popela a tropické cyklony je období platnosti šest hodin.
▶
significant levels
hladiny uváděné ve
zprávách PILOT a
TEMP, v nichž podle
aerologických měření nabývá
teplota vzduchu,
relativní vlhkost vzduchu,
směr a
rychlost větru hodnot, významných pro sestrojení křivek
vertikálního profilu teploty,
vlhkosti vzduchu a
větru. Za význačné hladiny teploty se v
troposféře považují zejména dolní a horní
hranice inverzí teploty, resp.
izotermií v případě, že tlakový rozdíl mezi základnou a horní hranicí těchto vrstev je alespoň 20 hPa, nebo je-li vrstva charakterizována významnou změnou vlhkosti vzduchu. Výběr dalších význačných hladin u teploty a vlhkosti vzduchu se provádí tak, aby se rozdíl změřené teploty a vlhkosti vzduchu nelišil od profilu zkonstruovaného pomocí význačných hladin o více než 1 °C do výšky hladiny 300 hPa, nebo
první tropopauzy, o 2 °C nad touto výškou a o 15 % rel. vlhkosti v celém rozsahu měření vlhkosti. Pro výběr význačných hladin větru jsou rozhodující odchylky od vert. průběhu změřené rychlosti a směru větru o více než 10° u směru a 5 m.s
–1 u rychlosti větru. Za význačnou hladinu se považuje i
tropopauza, hladina
maximálního větru, počáteční a nejvyšší bod měření. Jestliže se vert. průběh měřeného
prvku vynáší do
termodynamického diagramu pomocí lomené čáry, označují se význačné hladiny často jako zlomové body, popř. „zlomy".
▶
significant weather chart
letecká
povětrnostní mapa obsahující grafický popis
význačného počasí pro letový provoz. Mapa význačného počasí pro letové hladiny mezi FL100-270 nebo nad FL270 označované SWM nebo SWH (Significant weather chart for Middle or High levels) obsahující hranice oblastí s význačným počasím, údaje o
výšce základny význačných oblaků a jejich horní hranici, údaje o výšce
tropopauzy, o vrstvách s výskytem
námrazy a
turbulence, o oblastech s výskytem
tropických, písečných nebo
prachových bouří, o poloze
tryskového proudění (
jet streamu) nebo o poloze vulkanických erupcí s vyznačením výraznosti příslušného jevu pomocí mezinárodně přijatých symbolů. Mapy význačného počasí jsou jedním ze základních materiálů
letecké meteorologické dokumentace. Označují se jako SW mapy (Significant weather chart). Viz též
jevy počasí význačné.
▶
significant weather phenomena
v
letecké meteorologii souborné označení pro následující
jevy:
bouřku,
tropickou cyklonu, výrazné
čáry instability,
kroupy, mírnou a silnou
turbulenci, mírnou a silnou
námrazu na letadlech, významné
závětrné vlny, rozsáhlé písečné nebo
prachové bouře,
namrzající déšť, popř.
ledovku aj. Tyto jevy se někdy zkráceně označují jako
význačné počasí. Viz též
mapy význačného počasí,
informace SIGMET,
informace AIRMET,
indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
▶
Silurian
třetí geol. perioda
paleozoika (prvohor) mezi
ordovikem a
devonem, zahrnující období před 444 – 419 mil. roků. Koncentrace kyslíku v
atmosféře Země dosáhla několika procent, takže
ozonová vrstva již byla natolik mocná, aby umožnila rostlinám kolonizovat souš.
▶
silvagenitus
označení jednoho ze
zvláštních oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označení zvláštního oblaku silvagenitus se vztahuje na oblaky, které se vyvíjejí lokálně nad lesním porostem jako výsledek zvýšení vlhkosti vzduchu v důsledku
evapotranspirace z lesního porostu. Označují se názvem vhodného
druhu, popř.
tvaru,
odrůdy a
zvláštnosti, následovaného označením silvagenitus, např.
stratus silvagenitus.
▶
similarity criteria
kritéria používaná při modelování proudění tekutin k zachování tzv. dynamické podobnosti, tzn. k zajištění toho, aby proudění na modelu mělo podobnou strukturu a geometrii jako odpovídající proudění v modelované skutečnosti. K vyjádření těchto kritérií se v hydrodynamice a aerodynamice používají různá bezrozměrná čísla, např.
číslo Reynoldsovo,
Froudovo,
Machovo,
Nusseltovo,
Pecletovo,
Prandtlovo,
Richardsonovo,
Rossbyho,
Rayleighovo,
Eckertovo,
Schmidtovo, představující vzájemné poměry dvojic různých působících sil nebo toků veličin.
▶
similarity theory
ve fyzice
mezní vrstvy atmosféry teorie
turbulentního přenosu hybnosti, tepla a vodní páry, vypracovaná v 50. letech 20. století A. S. Moninem a A. M. Obuchovem. Používá se při studiu procesů v
přízemní vrstvě atmosféry, někdy i v celé mezní vrstvě atmosféry. Je založena na aplikaci
Obuchovovy délky L. Roli charakteristiky podobnosti má poměr
z/L, kde
z je výška nad rovinným zemským povrchem. Je-li hodnota tohoto poměru konstantní, zůstává např. zachován poměr mezi mech. a termickou produkcí kinetické energie, příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Viz též
proudění turbulentní.
▶
simm
syn. hakím – oblastní název pro silný a horký
pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově.
Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a
relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.
▶
simoom
syn. hakím – oblastní název pro silný a horký
pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově.
Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a
relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.
▶
single cell
zákl. jednotka ve struktuře
konvektivní bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii:
1. stadiem
cumulu, kdy v cele převládá
výstupný konvektivní proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky;
2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i
sestupný konvektivní proud vzduchu s vypadávajícími srážkami;
3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia cumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek
kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě
vysoké oblačnosti. Viz též
multicela,
supercela.
▶
single observer forecast
obvykle laický odhad budoucího počasí, který může být prováděn podle pozorování
meteorologických prvků a jevů v daném místě nebo podle pozorování přírodních úkazů. Lidé žijící ve stálém styku s přírodou mohou někdy ze zvláštností
průběhu počasí v určitém místě a na základě svých dlouhodobých zkušeností úspěšně odhadnout na krátkou dobu tamější budoucí počasí. Viz též
počasí místní.
▶
single station forecast
obvykle laický odhad budoucího počasí, který může být prováděn podle pozorování
meteorologických prvků a jevů v daném místě nebo podle pozorování přírodních úkazů. Lidé žijící ve stálém styku s přírodou mohou někdy ze zvláštností
průběhu počasí v určitém místě a na základě svých dlouhodobých zkušeností úspěšně odhadnout na krátkou dobu tamější budoucí počasí. Viz též
počasí místní.
▶
single-stroke lightning
blesk, který je tvořen jen jedním
dílčím výbojem. Tento charakter má asi polovina všech
blesků mezi oblakem a zemí, které mají zápornou polaritu. Blesky s kladnou polaritou bývají většinou jednoduché. Viz též
blesk vícenásobný.
▶
single-theodolite observation
pilotovací měření pomocí jednoho
optického pilotovacího teodolitu. Poněvadž se vychází z předpokladu konstantní stoupací rychlosti
balonu, lze jednopilotáž použít v případech, kdy se nepožaduje vysoká přesnost měření.
▶
singularity
v původním významu odchylka od hladké (idealizované) křivky dlouhodobého
ročního chodu meteorologického prvku, zvláště teploty vzduchu a množství srážek; tato odchylka má být patrná ještě při uvažování průměrů za 100 let. V tomto smyslu se tedy jedná o jev přesně vázaný na určité kalendářní období. V širším smyslu nazýváme singularitou poměrně pravidelnou odchylku od
ročního chodu počasí, podmíněnou zvýšeným výskytem určitých
povětrnostních situací v dané části roku a v některé geogr. oblasti (tedy syn. pro
meteorologickou pravidelnost).
Ve stř. Evropě je nejvýraznější singularitou
medardovské počasí, popř.
ovčí chladna, o něco méně výraznou pak
babí léto. Tzv..
ledoví muži, kteří patří k nejznámějším výkyvům v roč. průběhu počasí, se na křivkách prům. roč. chodu teploty vzduchu za víceleté období výrazněji neprojevují vzhledem k značně nepravidelnému nástupu v jednotlivých rocích. Tradovaná existence
vánoční oblevy bývá v novějších pracích zpochybňována. Některé singularity jsou zachyceny v
povětrnostních pranostikách.
▶
sinking of horizon
syn. snížení horizontu – viz
zvýšení obzoru.
▶
siphon
1. na jednom konci uzavřená skleněná trubice tvořící součást
rtuťového tlakoměru zahnutá do tvaru písmene „U“, která má stejný průřez v místech, kde se pohybuje horní a dolní hladina rtuti. Viz též
nádobka tlakoměru;
2. trubice tvořící součást plovákového
ombrografu zahnutá do tvaru obráceného písmene „U“, která slouží k jednorázovému rychlému výtoku vody z plovákové komory, jakmile její hladina dosáhne nastavené úrovně.
▶
siphon barometer
rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že do nádobky zcela zaplněné rtutí jsou vzduchotěsně zapuštěny svými dolními konci
barometrická trubice a na svém horním konci otevřená krátká skleněná trubice o stejném průřezu, v níž se při měření vytváří krátký sloupec rtuti. Výška
rtuťového sloupce je dána rozdílem výšky hladiny rtuti v barometrické a krátké trubici. Nádobka má vždy pohyblivé dno, jímž se při měření nastaví horní hladina rtuťového sloupce v krátké trubici tak, aby splynula s nulovým bodem stupnice tlakoměru. Jako tlakoměr nádobkový–násoskový je konstruován tzv.
kontrolní tlakoměr (Wildův–Fuessův). Vzhledem k tomu, že konstrukce nádobkového–násoskového tlakoměru prakticky odstraňuje vliv kapilární deprese na údaje tlaku vzduchu, má tento barometr vyšší přesnost než např.
staniční tlakoměr, a proto se dříve často používal jako cestovní přístroj při
kalibraci na met. stanicích. Viz též
tlakoměr nádobkový.
▶
siphon barometer
syn. tlakoměr sifonový –
rtuťový tlakoměr, v němž je jako
barometrická trubice použita násoska, resp. jednoduchá U-trubice, eventuálně s krátkým a dlouhým ramenem, kde se musí číst polohy horní hladiny (v dlouhém rameni s vakuem nad touto hladinou) a dolní hladiny (v krátkém rameni otevřeném okolnímu tlaku). Délka
rtuťového sloupce se stanoví jako rozdíl úrovně horní a dolní hladiny rtuti. Vzhledem k nižší přesnosti není příliš vhodný pro met. účely.
▶
sirocco
[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o
pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz
fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních
suchovějů.
▶
situation Vb
[pět b] –
povětrnostní situace charakterizovaná teplotně asymetrickou
cyklonou, jejíž střed se přesouvá ze severní Itálie a Jaderského moře k severovýchodu po
dráze cyklon Vb podle van Bebbera (1891). V ojedinělých případech se směr postupu cyklony mění na s. až sz., čímž se cyklona stává
cyklonou retrográdní. Na
frontálním rozhraní spojeném s touto cyklonou, které často probíhá nad územím ČR a vyznačuje se výrazným
vertikálním střihem větru, mohou vypadávat dlouhotrvající intenzivní srážky zasahující území až několika desítek tisíc km
2. Většina rekordních denních úhrnů srážek teplého pololetí byla zejména v horských a podhorských oblastech ČR pozorována v
týlu cyklony při situaci Vb, viz
extrémy atmosférických srážek. Tato situace vyvolává často velké povodně, např. v letech 1997 a 2002. Viz též
cyklona janovská.
▶
Six thermometer
teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak
maximální, tak i
minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v
meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.
▶
size distribution of cloud droplets
syn.
spektrum velikosti oblačných kapek – vyjádření závislosti koncentrace
oblačných kapek na jejich velikosti. Měření v
oblacích a v
mlhách ukazují, že koncentrace
oblačných kapek zpravidla prudce roste k maximální hodnotě a pozvolna klesá směrem k větším velikostem kapek. Byla však zjištěna i spektra bimodální. Typický tvar rozdělení velikosti oblačných kapek lze vystihnout pomocí logaritmicko-normálního rozdělení nebo rozdělení gama ve tvaru:
kde
r je poloměr kapky a
f(r)d
r udává počet kapek o poloměru v intervalu
<r,
r + d
r). Parametry
A,
B,
α,
β můžeme vyjádřit pomocí momentů funkce
f(r) a bimodální tvar rozdělení lze vystihnout superpozicí dvou monomodálních rozdělení. Často používaným příkladem rozdělení velikosti oblačných kapek je
Chrgianovo-Mazinovo rozdělení. Analytické vyjádření rozdělení velikosti oblačných kapek reprezentuje střední rozdělení, přičemž rozdělení měřená v oblacích a mlhách se mohou vzájemně i od analytického vyjádření značně lišit. Viz též
rozdělení velikosti dešťových kapek,
oblačná voda.
▶
Skagerrak cyclone
cyklona, vznikající v důsledku
orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.
▶
skew T-log p diagram
varianta
emagramu, jehož souřadnicové osy
T, –log
p jsou kosoúhlé (
T je
teplota vzduchu,
p tlak vzduchu).
Izobary zůstávají vodorovné,
izotermy jsou však vůči vertikálám pootočeny nejčastěji o 45° ve směru pohybu hodinových ručiček, aby byly lépe znázorněny plochy mezi jednotlivými křivkami na diagramu. Zkosený diagram je vhodný např. pro grafické vyjádření velikosti
CAPE a
CIN. Zkosení izoterem navrhl v r. 1947 N. Herlofson (1947), proto byl zkosený diagram ve starší literatuře označován jako Herlofsonův diagram. V současném odb. slangu se běžně používá anglické označení skew-T diagram.
▶
skew T-log p diagram
[skjú tý] – v odb. slangu označení pro
zkosený diagram.
▶
skew-T diagram
varianta
emagramu, jehož souřadnicové osy
T, –log
p jsou kosoúhlé (
T je
teplota vzduchu,
p tlak vzduchu).
Izobary zůstávají vodorovné,
izotermy jsou však vůči vertikálám pootočeny nejčastěji o 45° ve směru pohybu hodinových ručiček, aby byly lépe znázorněny plochy mezi jednotlivými křivkami na diagramu. Zkosený diagram je vhodný např. pro grafické vyjádření velikosti
CAPE a
CIN. Zkosení izoterem navrhl v r. 1947 N. Herlofson (1947), proto byl zkosený diagram ve starší literatuře označován jako Herlofsonův diagram. V současném odb. slangu se běžně používá anglické označení skew-T diagram.
▶
skew-T diagram
[skjú tý] – v odb. slangu označení pro
zkosený diagram.
▶
sky
1. v astronomii část
nebeské sféry, která se v dané části roku a případně i fázi dne nachází nad astronomickým
obzorem;
2. v meteorologii označení pro obzorem ohraničený prostor nad zemským povrchem, kde mohou být pozorovány
meteorologické jevy. Obloha může být zcela nebo částečně pokryta
oblačností, případně ovlivněna
zakalením atmosféry. Během světlého dne se bezoblačná část oblohy vlivem
molekulárního rozptylu vyznačuje
modří oblohy, která při soumraku přechází do
soumrakových barev. Během jasné noci se oblohou rozumí viditelná část nebeské sféry. V případě výrazného snížení
dohlednosti, např. vlivem
mlhy, nelze oblohu rozeznat. Viz též
světlo oblohy,
svit oblohy přirozený,
znečištění světelné.
▶
Sky Condition Algorithm
část softwarové výbavy
ceilometrů, která používá časovou sérii měření ceilometru k výpočtu
pokrytí oblohy oblaky a výšky vrstev oblaků. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Algoritmus podává informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Přímý překlad do češtiny se nepoužívá.
▶
sky radiation
syn. záření difuzní, záření oblohy rozptýlené –
krátkovlnné záření směřující dolů, dopadající na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π po odstínění
přímého slunečního záření, tj. po zakrytí slunečního disku. Vzniká rozptylem slunečního záření na molekulách vzduchu a na částicích
atmosférického aerosolu, např. na vodních kapičkách, ledových krystalcích, různých prachových částicích apod. Nejsilnější rozptýlené sluneční záření přichází z úseku oblohy o šířce několika úhlových stupňů okolo slunečního disku a nazývá se
cirkumsolární záření. Protože velikost rozptylu slunečního záření molekulami vzduchu je úměrná převrácené hodnotě čtvrté mocniny vlnové délky, je rozptýlené sluneční záření ve
viditelné oblasti bohaté na světlo fialové a modré barvy, čímž se vysvětluje modrá barva oblohy. Rozptyl slunečního záření na větších částicích je však k vlnové délce neutrální, o čemž svědčí bílá barva ozářených oblaků. Vlnové délky rozptýleného slunečního záření se pohybují v rozmezí asi 0,2 až 10 µm. Za jasné oblohy při výškách Slunce větších než 30° nad obzorem roste intenzita rozptýleného slunečního záření v závislosti na
zakalení atmosféry od 0,07 asi až do 0,24 kW.m
–2. Při oblačném počasí dosahuje ve stř. zeměp. šířkách max. intenzity asi 0,5 kW.m
–2, v polárních oblastech při současném výskytu sněhové pokrývky a tenké vrstvy oblaků dokonce až 0,7 kW.m
–2. Měří se
difuzometry.
▶
skylight
opticky (fotometricky) hodnocený tok
elektromagnetického záření ve viditelném oboru vlnových délek směřující do oka pozorovatele nebo na čidlo měřicího přístroje z různých úseků oblohy ve dne mimo sluneční disk, v noci mimo disk Měsíce. V denních hodinách v tomto případě zcela dominuje viditelné
rozptýlené sluneční záření. V noci se uplatňuje rozptýlené měsíční světlo, světlo hvězd,
zvířetníkové světlo,
přirozený svit oblohy, osvícení oblohy v důsledku
světelného znečištění, v době
soumraku rozptýlené sluneční světlo z příslušných částí oblohy apod.
▶
skypunch
(z angl. cloud hole) – kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná
virga. Jev byl identifikován v oblacích
altocumulus nebo
cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout
přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku
ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu
altostratus či
cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace ledových jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Morfologicky byl jev zařazen v roce 2017 do kategorie
zvláštnosti oblaků pod označením
cavum. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova,
pruh rozpadový.
▶
slant visibility
viditelnost ve směru odkloněném o urč. ostrý úhel od vodor. roviny. V letecké meteorologiise určuje z vyvýšeného bodu směrem k zem. povrchu při úhlu přibližně 3 stupně. V. š. při závěrečné fázi letu se označuje též jako viditelnost „na přistání", resp. přistávací viditelnost.
▶
slant visibility, oblique visibility
dohlednost ve směru odkloněném o určitý ostrý úhel od horiz. roviny. V
letecké meteorologii se určuje z vyvýšeného bodu směrem k zemskému povrchu jako vzdálenost k nejdále viditelnému bodu na zemi. Šikmá dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru přistání v závěrečné fázi letu je přistávací dohlednost. Šikmá dohlednost pozorovaná z letištní budovy Řízení letového provozu je věžová dohlednost.
▶
slantwise convection
zvláštní druh
konvekce, k níž dochází při výstupu vzduchu v šikmém směru v prostředí
symetrické nstability.
▶
sleet
obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího
nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.
▶
slice method
metoda hodnocení stability
teplotního zvrstvení ovzduší v horiz. vrstvě atmosféry o jednotkové tloušťce, kterou současně procházejí
výstupné i kompenzující
sestupné proudy. Metoda předpokládá, že hmotnosti vystupujícího a sestupujícího vzduchu jsou si rovny, změny teploty ve vystupujícím vzduchu probíhají podle
nasycené adiabaty a v sestupujícím vzduchu přibližně podle
suché adiabaty. Zahrnutí sestupných proudů způsobuje, že ve srovnání s
metodou částice se zmenšuje rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v jeho okolí. Odhad
horní hladiny konvekce stanovený metodou vrstvy obvykle lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Metoda vrstvy však vyžaduje odhad nebo znalost poměru plošného rozsahu výstupných a sestupných proudů. Nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vrstvy není obvyklé. Viz též
metoda vtahování.
▶
sling psychrometer
psychrometr zavěšený na provázku, řetízku n. zasazený do držadla. Pozorovatel přístrojem otáčí tak, aby ventilační rychlost nádobek teploměrů byla větší než 2 m.s
–1. Používal se jako předchůdce
Assmannova psychrometru k měření teploty a vlhkosti vzduchu mimo
meteorologickou budku.
▶
sling thermometer
skleněný teploměr upevněný na provázku, řetízku nebo v držadle. Při měření jím pozorovatel otáčí tak, aby dosáhl dostatečné ventilace nádobky, tj. rychlosti pohybu větší než 2 m.s
–1. Používal se jako předchůdce aspiračního
psychrometru k měření teploty vzduchu mimo
meteorologickou budku.
▶
slope of a front
úhel, který svírá
frontální plocha s horiz. rovinou vedenou ve zvolené výšce. Ve
volné atmosféře je tangens sklonu
atmosférické fronty řádově roven 1/300 až 1/100, v extrémních případech dosahuje hodnot až 1/50. Sklon
stacionární fronty se určuje podle
Margulesovy rovnice. Viz též
profil atmosférické fronty.
▶
slope of isobaric surface
úhel mezi izobarickou plochou a vodorovnou rovinou. Je obvykle udáván tangentou tohoto úhlu:
kde λ je
Coriolisův parametr, g velikost
tíhového zrychlení a v
g rychlost
geostrofického větru. V reálných atm. podmínkách je tato tangenta řádově rovná 10
–5 až 10
–4, což odpovídá jednotkám až desítkám úhlových vteřin.
▶
slope wind
vítr
místní cirkulace s denní
periodicitou na svazích horských hřebenů, kopců apod. Ve dne se vzduch nad osluněnými svahy ohřívá a stoupá ve formě
anabatického větru, dále od svahu pak zpravidla existují kompenzující sestupy vzduchu. Pokud stoupající vzduch dosáhne
konvektivní kondenzační hladiny, začnou se tvořit
orografické oblaky. Naopak v noci při intenzívním
radiačním ochlazování svahů stéká vzduch do nižších poloh jako
vítr katabatický. V údolích se kromě svahového větru uplatňuje i
horský a údolní vítr. Viz též
klima svahové.
▶
Slovak Bioclimatological Society
(SBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o
bioklimatologii v SR, popř. čestné členy ze zahraničí. SBkS vznikla v listopadu 1968 vyčleněním z Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV v souladu se zákonem o čs. federaci. Jejím prvním předsedou byl prof. MUDr. Juraj Hensel. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace bioklimatologie.
▶
Slovak Hydrometeorological Institute
(SHMÚ) – specializovaná organizace Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky, vykonávající hydrologickou a meteorologickou službu na národní i mezinárodní úrovni; řídí se především zákonem 201/2009 Sb. o státní hydrologické službě a meteorologické službě. Monitoruje množství a jakost ovzduší a vod na území SR, archivuje, kontroluje, hodnotí a interpretuje data a informace o stavu a režimu atmosféry a hydrosféry, vytváří předpovědi a výstrahy. Provozuje Státní meteorologickou síť a Státní hydrologickou síť, síť na měření dávkového příkonu gama záření, dále provozuje meteorologické radary a sondážní aerologická měření ve vyšších vrstvách atmosféry. Poskytuje informace o počasí, klimatu a hydrologické situaci, vodních zdrojích a radioaktivitě životního prostředí. Vytváří a distribuuje předpovědi a výstrahy na nebezpečné hydrometeorologické situace, smog, ozon a radioaktivním zamoření pro vládu SR, státní správu a samosprávu, krizové řízení, veřejnost a další uživatele. Sleduje vývoj klimatického systému, koordinuje národní programy monitorování ovzduší a vod, poskytuje informace pro civilní letectví a Armádu SR. SHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích:
Světová meteorologická organizace (WMO),
Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT),
Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF),
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
SHMÚ je pověřen výkonem funkce Regionálního instrumentálního centra WMO (ROC), dočasně provozuje regionální kancelář Mezinárodního centra pro hodnocení vod (IWAC) a zabezpečuje činnost regionální kanceláře Globálního partnerství v oblasti vod (GWP). Viz též
meteorologie v ČR.
▶
Slovak Meteorological Society
(SMS) – vědecká společnost, sdružující zájemce o
meteorologii na Slovensku, popř. čestné členy ze zahraničí. SMS vznikla v roce 1960 jako součást
Československé meteorologické společnosti při ČSAV, jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc., člen korespondent ČSAV a SAV. Samostatnou společností se stala stejně jako
ČMeS v roce 1993. Sídlí v Bratislavě v sídle
SHMÚ; další pobočky v Banské Bystrici a v Košicích zanikly. Náplní činnosti SMS je především výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie.
▶
slowly moving cold front
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél
frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je
anafrontou a její
oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu
cumulonimbus přecházejícími v druhy
nimbostratus,
altostratus a
cirrostratus. Srážkové pásmo studené fronty prvního druhu bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za
frontální čárou. Srážky na čele fronty mají charakter
přeháněk, dále za frontou přecházejí v
trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než
studená fronta druhého druhu.
▶
small hail
srážky složené z průsvitných ledových částic převážně kulového, zřídka též kuželovitého tvaru o
ekvivalentním průměru do 5 mm. Krupky se vyskytují výhradně v
přeháňkách. V
konvektivních oblacích mohou krupky tvořit
kroupové zárodky. V literatuře se setkáváme i s označením
krupky námrazové pro odlišení od neprůsvitných
srážkových částic označených jako
krupky sněhové.
▶
small halo
syn. halo 22°, kolo malé –
fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní
obloha. Patří k častým
halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze
Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla
koróna, zatímco
velké kolo se používalo jak pro
velké halo, tak pro malé halo.
▶
small halo
syn.
halo malé – ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro
korónu.
▶
smog
v současnosti obecně užívané označení pro různé druhy silného
znečištění ovzduší nad rozsáhlejším územím, hlavně nad velkoměsty. Různé druhy smogu jsou tvořeny složitým komplexem látek, z nichž některé se v ovzduší účastní chem. reakcí, takže složení smogu není konstantní. V původním smyslu byla termínem smog označována směs
kouře a
mlhy, vytvářející
redukční smog, též označovaný jako londýnský nebo zimní. Druhým hlavním typem smogu je
oxidační smog, nazývaný také fotochemický, losangeleský, kalifornský či letní. Viz též
Smogový varovný a regulační systém.
▶
smoke
produkty hoření látek všech skupenství rozptýlené ve vzduchu. Částice kouře mají různou velikost i fyz. a chem. vlastnosti. Pevné složky kouře jsou jedním z
litometeorů. Viz též
vlečka kouřová.
▶
smoke blanket
viditelná vrstva znečištěného vzduchu nad velkými městy a průmyslovými oblastmi, často s ostrou horní hranicí. Tvar i výška kouřové čepice závisejí především na charakteru počasí a denní době. Viz též
zákal průmyslový.
▶
smoke plume
prostorový útvar v ovzduší obsahující
kouř a další
znečišťující látky souvisle emitované z jednotlivého
zdroje znečišťování ovzduší nebo skupiny zdrojů. Délka i tvar kouřové vlečky jsou podmíněny met. podmínkami pro
šíření a
rozptyl příměsí v ovzduší. Viz též
tvar kouřové vlečky,
emise,
vznos kouřové vlečky,
stupnice Ringelmannova.
▶
smoke plume photogrammetry
metoda experimentálního sledování charakteristik
kouřové vlečky. Spočívá v časovém snímkování kouřové vlečky z definovaných míst za známých met. podmínek a v promítání získaných snímků do svislé roviny proložené osou vlečky při dodržení zmenšených opt. podmínek pův. snímku. Získávají se tak kvantit. parametry vlečky, např. úhel stoupání, převýšení, rozptyl,
tvar kouřové vlečky apod. V. t. rozptyl příměsí v ovzduší.
▶
snow
tuhé padající srážky skládající se z
ledových krystalků, které jsou často hvězdicovitě uspořádány a agregovány do
sněhových vloček. Vypadávání sněhu se označuje jako
sněžení. Pokud k němu dochází při teplotě vzduchu vyšší než 0 °C, mívá charakter mokrého sněhu nebo deště se sněhem. Po dopadu na zemský povrch s teplotou pod 0 °C dochází k
akumulaci sněhu ve
sněhové pokrývce. Viz též
čára sněžná,
chionosféra,
bouře sněhová,
sníh zvířený.
▶
snow avalanche
rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m
3 po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev
sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též
vítr lavinový.
▶
snow board
dřevěná deska o rozměrech 30 × 30 cm, která slouží k určování
výšky nového sněhu, což je výška sněhové vrstvy, která se na sněhoměrném prkénku vytvořila od posledního
pozorovacího termínu. Výška nového sněhu se měří v místě pokud možno nerušeném větrem. Od sněhu očištěné prkénko se položí na sněhovou vrstvu a lehce zatlačí tak, aby jeho horní plocha byla ve stejné úrovni se sněhovou pokrývkou. Neleží-li na stanici souvislá sněhová pokrývka, klade se prkénko přímo na půdu. Místo, kde je prkénko položeno, je vhodné označit hůlkou. Viz též
měření sněhové pokrývky.
▶
snow climate
v
Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější
klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je
permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou
klimatických typů:
klima tundry (ET) a
klima trvalého mrazu (EF). V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
arktické klima a
antarktické klima. Viz též
klima nivální.
▶
snow climate
(niválni) podle A. Pencka podnebí oblastí trvalého sněhu a ledu. V důsledku malé dodávky tepla je v ní
ablacesněhu a
firnu menší než
akumulace sněhu, takže odtok spadlých atm. srážek se děje ledovci. V
Köppenově klasifikaci podnebí je snsněžné podnebí (E) společné označení pro
podnebí tundrové a
podnebí trvalého mrazu.Viz též
klasifikace podnebí geomorfologická
▶
snow cover not continuous
sněhová pokrývka, která pokrývá méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice. Výška nesouvislé sněhové pokrývky se neměří.
▶
snow crystal
v meteorologii nevhodné označení pro
ledový krystalek.
▶
snow crystal shape
vlastnost
ledových krystalků ovlivňovaná podmínkami při jejich vzniku a růstu v oblacích a ve srážkách. Při obvyklých hodnotách
tlaku vzduchu v atmosféře a při teplotě 0 °C až –80 °C krystalizuje led v hexagonální krystalografické soustavě. Šesterečná symetrie souvisí s uspořádáním molekul vody v krystalové mřížce ledu. Základním stabilním tvarem ledového krystalku je tedy hranol se dvěma základnami ve tvaru šestiúhelníku a šesti bočními stěnami. Šikmé stěny, které lze někdy na krystalcích rozeznat, nejsou stabilní a při dalším růstu mizí. V atmosféře se setkáváme s velkou variabilitou rozměrů tohoto základního tvaru, přičemž se může měnit poměr rozměru základny a výšky hranolu a může docházet i ke vzniku členitých šesterečných hvězdic či dendritů a kombinovaných tvarů. Konkrétní tvar ledového krystalku je určen především
teplotou vzduchu a v menší míře i
přesycením vodní páry vzhledem k ledu v prostředí, kde se ledový krystal vyvíjí. Variabilita tvarů ledových krystalků byla popsána na základě laboratorního sledování a potvrzena i při odběrech přirozených ledových krystalů ve sněhu. Základními tvary ledových krystalků v atmosféře jsou ledová jehla, šestiboký sloupek, šestiboká destička a šesticípá hvězdice, popř.
dendrit. Někdy se do základních tvarů zahrnují i krystalky ve tvaru projektilu s nestabilním šikmým ukončením. Působením
turbulence,
agregací krystalků při jejich vzájemných srážkách, namrzáním přechlazených vodních kapek na stěnách krystalku apod. vzniká v přírodě i velké množství kombinovaných tvarů.
Bylo sestaveno několik klasifikací tvarů ledových krystalků, přičemž nejčastěji užívaná je klasifikace japonských autorů Ch. Magona a Ch. W. Lee z roku 1966, která definuje 80 kategorií tvaru a zahrnuje i tvary kombinované a narušené. Tato klasifikace byla modifikována a rozšířena skupinou autorů vedených K. Kikuchim (2013) v rámci činnosti pracovní skupiny IACS (International Association of Classification Societies). Klasifikace třídí ledové krystalky i další pevné
srážkové částice již do 121 tříd. Viz též
vločka sněhová.
▶
snow day
den se srážkami, v němž bylo pozorováno
sněžení, případně padaly
sněhově krupky,
sněhová zrna,
zmrzlý déšť nebo
krupky,
ledové jehličky nebo sníh s deštěm. V některých zemích (např. v Německu) je definice zúžena na dny, kdy se vyskytly výlučně
tuhé srážky, přičemž denní
úhrn srážek dosáhl určitého minimálního prahu (např. 0,1 mm).
▶
snow density
hmotnost objemové jednotky
sněhové pokrývky vyjádřená v kg.m
–3, případně v poměru k hustotě vody. Hustota nově napadlého sněhu se pohybuje v závislosti na teplotě vzduchu a rychlosti větru od 50 do 150 kg.m
–3, hustota
starého sněhu často přesahuje 400 kg.m
–3. Viz též
firn.
▶
snow devil
malá a slabá
tromba vznikající jen zřídka nad
sněhovou pokrývkou, a to v důsledku přízemního
horizontálního střihu větru. Podle
Mezinárodního atlasu oblaků patří sněhový vír mezi
hydrometeory.
▶
snow gauge
přístroj na měření
vodní hodnoty sněhové pokrývky a
výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na
profesionálních stanicích, popř. na vybraných
klimatologických stanicích, nebo
polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se
sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).
▶
snow grains
jeden z
hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu
stratus nebo z
mlhy, nikdy však v
přeháňce. Před vydáním
Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.
▶
snow inversion
přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní
advekční inverze teploty vzduchu.
▶
snow line
hranice vymezující území s celoročně možným výskytem
sněhové pokrývky. Na sněžné čáře existuje rovnováha mezi přírůstkem spadlých
tuhých srážek a úbytkem sněhové pokrývky během roku. Existuje dolní a horní sněžná čára. Pod dolní sněžnou čarou se sněhová pokrývka celoročně neudrží z teplotních příčin, nad horní sněžnou čarou, kde je množství srážek již malé, sněhová pokrývka zaniká
sublimací v důsledku slunečního záření. Dolní a horní sněžná čára vymezují
chionosféru. Praktický význam má dolní sněžná čára, která se zpravidla dělí na
čáru sněžnou klimatickou a
orografickou. Viz též
čára firnová.
▶
snow pellets
tuhé srážky složené z bílých neprůsvitných kuželovitých nebo kulatých ledových částic, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v
přeháňkách spolu se
sněhovými vločkami nebo
dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi
hydrometeory.
▶
snow pillow
automatické sněhoměrné zařízení, které umožňuje v reálném čase měřit a zaznamenávat
vodní hodnotu sněhové pokrývky a
výšku celkové sněhové pokrývky. Hmotnost sněhové pokrývky na měřicím zařízení je ekvivalentem množství vody obsažené ve sněhové pokrývce. Ke zjištění hmotnosti sněhové pokrývky jsou využívány dva základní principy. Prvním z nich je měření hydrostatického tlaku uvnitř vaku naplněného nemrznoucí směsí, na němž leží
sněhová pokrývka. Druhým je vážení sněhové pokrývky ležící na desce pomocí tenzometrických vah. Výška sněhové pokrývky je měřena nad plochou sněhového polštáře. K získání hodnoty výšky sněhové pokrývky jsou využívána ultrazvuková a laserová
čidla. Měřicí plocha, jejíž velikost je 2 až 16 m
2, může mít tvar kruhu, čtverce, obdélníku či šestihranu. Sněhový polštář je obvykle doplněn měřením dalších
meteorologických prvků (např.
teplota vzduchu, teplota sněhu,
směr a
rychlost větru) a v ČR je zpravidla umístěn ve volném terénu mimo
síť klimatologických stanic. Viz též
pokrývka sněhová celková,
měření sněhové pokrývky,
stanice srážkoměrná.
▶
snow sampler
přístroj na měření
vodní hodnoty sněhové pokrývky a
výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na
profesionálních stanicích, popř. na vybraných
klimatologických stanicích, nebo
polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se
sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).
▶
snow slide
rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m
3 po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev
sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též
vítr lavinový.
▶
snow stake
syn. tyč sněhoměrná – lať s centimetrovým dělením na měření celkové
výšky sněhové pokrývky. Zapouští se svisle do země na místě, kde se netvoří
závěje, na celé zimní období tak, aby nula měřítka byla v úrovni terénu. Čtení na sněhoměrné lati se provádí v
klimatologických termínech, na
synoptických stanicích v termínech 06:00 UTC a 18:00 UTC. Viz též
měření sněhové pokrývky.
▶
snow tube
přístroj na měření
vodní hodnoty sněhové pokrývky a
výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na
profesionálních stanicích, popř. na vybraných
klimatologických stanicích, nebo
polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se
sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).
▶
snow water equivalent
výška vodní vrstvy, která vznikne rozpuštěním
sněhové pokrývky, resp. její hmotnost, vztažená na jednotku plochy. Vodní hodnota sněhové pokrývky se udává v mm vodního sloupce nebo v kg.m
–2. Pro zatížení stavebních konstrukcí se používají jednotky kg.m
—2 nebo kPa. Viz též
sněhoměr.
▶
snowdrift
akumulace sněhu menšího rozsahu v
závětří terénní nebo jiné překážky, vytvořená
zvířeným sněhem. Tvoří se při sypkém nebo prachovém sněhu a rychlosti větru nad cca 7 m.s
–1. Pokud výška akumulace dosáhne cca 25 cm a šířka alespoň 2 m, označujeme ji jako
sněhovou závěj. Viz též
návěj sněhová.
▶
snowfall
vypadávání sněhu ve fromě jednotlivých
ledových krystalků nebo
sněhových vloček. Intenzita sněžení se hodnotí podle
dohlednosti, popř. podle přírůstku
výšky sněhové pokrývky před
termínem pozorování nebo na základě
radarových měření. Rozlišujeme slabé, mírné silné a velmi silné sněžení v termínu pozorování a dále sněžení občasné a trvalé. Na území ČR se už od nadm. výšek kolem 1 300 m může vyskytnout sněžení v každém kalendářním měsíci. Viz též
den se sněžením.
▶
snowflake
1. v meteorologii shluk
ledových krystalků. Sněhové vločky se při
sněžení tvoří v oblacích, zejména ve
vrstevnatých oblacích druhu
nimbostratus. Většina sněhových vloček vzniká
agregací navzájem propletených
dendritů, a to především při teplotě vzduchu nad –5 °C. Čím vyšší je teplota vzduchu, tím větší mohou být sněhové vločky, protože jednotlivé krystalky částečně tají a snadněji se slepují. Střední průměr sněhových vloček je cca 5 mm při hmotnosti cca 4 mg; maximální dokumentovaná velikost se uvádí 38 cm.
2. lidové, avšak v meteorologii nevhodné označení jednotlivého ledového krystalku, především dendritu.
▶
snowstorm
intenzivní
sněžení nebo
vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné
akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké
cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a
závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako
blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý)
buran,
purga nebo
burga.
▶
snowstorm
lid. označení pro
sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko
zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též
bouře sněhová,
blizard.
▶
SNOWTAM
zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do
pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).
▶
soaring meteorology
aplikace
letecké meteorologie v bezmotorovém létání. Plachatřská meteorologie se zabývá především zákonitostmi procesů v ovzduší, které mají základní význam pro vznik
vertikálních pohybů vzduchu vhodných k využití při letech kluzáků. Zahrnuje zejména rozbory podmínek
konvekce,
místních cirkulací, zejména svahových, popř. cirkulačních systémů, hlavně denních mořských vánků a proudění v horských
závětrných vlnách. Viz též
komín termický,
termiky,
konvekce termická,
cirkulace brízová.
▶
socio-economic drought
sucho definované pomocí ekonomických ukazatelů, kdy poptávka po nejrůznějších produktech a službách nemůže být uspokojena v důsledku nedostatku vody. Bývá vyvoláno
meteorologickým,
půdním nebo
hydrologickým suchem, podstatnou roli však hrají i antropogenní faktory, jako rychlost socioekonomického vývoje, vodohospodářská opatření apod.
▶
socio-economic scenario
možný budoucí vývoj lidské společnosti a jejího vlivu na
klimatický systém. Socioekonomické scénáře zahrnují
emisní scénáře, dále změny využití krajiny, vývoj počtu obyvatel a jejich chování apod.
▶
sodar
syn. lokátor akustický – zařízení k
akustické sondáži atmosféry. Tento druh
profileru pracuje na principu měření rozptylu
akustických vln, k němuž dochází na
turbulencí vyvolaných nehomogenitách
akustického indexu lomu v atmosféře. Sodar vysílá intenzivní impulzy v oboru slyšitelných frekvencí, rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např.
inverze teploty nebo
vlhkosti vzduchu,
vertikální střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vertikální a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Viz též
šíření zvuku v atmosféře,
radiolokátor meteorologický dopplerovský.
▶
soft rime
syn. jinovatka – jeden z
námrazových jevů. Je tvořen křehkou ledovou usazeninou ve tvaru jemných jehel nebo šupin. Vzniká zpravidla při teplotách nižších než –8 °C při
mlze nebo bez ní. Na povrchu letadla vzniká hlavně při klesání z chladnějšího a suššího prostředí do teplejšího a vlhčího prostředí a také v oblačnosti druhu
cirrus,
cirrocumulus a
cirrostratus. Krystalickou námrazu lze snadno odstranit poklepem. Není příčinou vzniku škod na vegetaci, el. vedeních a neohrožuje bezpečnost leteckého provozu.
▶
soil air
syn. atmosféra půdní – plynná fáze vyplňující póry, dutiny a trhliny v půdě, které nejsou vyplněny
půdní vodou. Půdní vzduch se chem. složením i dynamikou liší od směsi plynů tvořících
atmosféru Země. Složení půdního vzduchu během roku kolísá, přičemž většinou obsahuje více
oxidu uhličitého a
vodní páry a méně kyslíku než vzduch nad zemským povrchem; půdní vzduch může obsahovat měřitelná množství NH
3, H
2S,
metanu a jiných uhlovodíků v důsledku rozkladu organických látek v půdě. Pohyb a výměna půdního vzduchu se uskutečňuje difuzí, změnami
tlaku vzduchu,
teploty vzduchu,
teploty půdy,
vlhkosti půdy, v důsledku pohybu vody v půdě, prouděním vzduchu nad půdou apod. Půdní vzduch je nezbytný pro život rostlin a půdních organizmů a půdní vzdušná kapacita často rozhoduje o úrodnosti půdy.
▶
soil atmosphere
syn. atmosféra půdní – plynná fáze vyplňující póry, dutiny a trhliny v půdě, které nejsou vyplněny
půdní vodou. Půdní vzduch se chem. složením i dynamikou liší od směsi plynů tvořících
atmosféru Země. Složení půdního vzduchu během roku kolísá, přičemž většinou obsahuje více
oxidu uhličitého a
vodní páry a méně kyslíku než vzduch nad zemským povrchem; půdní vzduch může obsahovat měřitelná množství NH
3, H
2S,
metanu a jiných uhlovodíků v důsledku rozkladu organických látek v půdě. Pohyb a výměna půdního vzduchu se uskutečňuje difuzí, změnami
tlaku vzduchu,
teploty vzduchu,
teploty půdy,
vlhkosti půdy, v důsledku pohybu vody v půdě, prouděním vzduchu nad půdou apod. Půdní vzduch je nezbytný pro život rostlin a půdních organizmů a půdní vzdušná kapacita často rozhoduje o úrodnosti půdy.
▶
soil climate
dlouhodobý režim fyz. vlastností půdy, zejména její
teploty a
vlhkosti, který se netýká jen
půdního vzduchu, nýbrž i
půdní vody a tuhé složky půdy. Někdy se vyčleňuje jako samostatná součást
porostového klimatu, protože se vytváří v zóně pod povrchem půdy v prostoru kořenových systémů (rhizosféry). Výzkumem půdního klimatu se zabývá
půdní klimatologie. Viz též
pedosféra,
zákony Fourierovy.
▶
soil climate
—dlouhodobý režim fyz. vlastností, zejména
teploty a
vlhkosti půdy, který se netýká jen
půdního vzduchu, nýbrž i
půdní vody a tuhé složky půdy. Někdy se vyčleňuje jako samostatná součást
porostového podnebí, protože se vytváří v zóně pod povrchem půdy v prostoru kořenových systémů (rhizosféry). Výzkumem půdního podnebí se zabývá
půdní klimatologie.
▶
soil climatic types
půdy, na jejichž vzniku se z půdotvorných činitelů nejvíce uplatňuje klima, zatímco povaha mateční horniny má menší význam. V jejich rozložení na Zemi se výrazně projevuje šířková
pásmovitost klimatu. Příkladem klimatických půdních typů jsou podzoly, jimž vegetačně odpovídá tajga, nebo černozem, které odpovídá step. Viz též
klimatologie půdní.
▶
soil evaporimeter
přístroj pro
měření výparu vody z povrchu půdy, popř. i z vegetačního krytu, za zvolený časový interval. Je tvořen nádobou, v níž je zemina, někdy i s vegetací. Nádoba se umísťuje tak, aby byly co nejlépe vystiženy podmínky na sledovaném pozemku. Změny hodnoty obsahu nádoby následkem výparu se určují buď vážením, nebo hydraulicky. Je-li zemina v nádobě udržována trvale v nasyceném stavu, půdní výparoměr měří
potenciální evapotranspiraci. V tomto případě se zjišťuje objem vody, který byl sledovanému vzorku zeminy v intervalu měření dodán. Poněvadž je třeba změřený výpar snižovat o množství srážkové vody spadlé na půdní výparoměr za interval měření, musí být v jeho blízkosti instalován
srážkoměr reprezentativně měřící tato množství. Půdní výparoměr se někdy též nazývá lyzimetr, půdní výparoměr pracující v trvale nasyceném stavu potenciální evapotranspirometr.
▶
soil freezing measurement
v
agrometeorologii zjišťování hloubky pod povrchem země, v níž dochází k mrznutí
půdní vody. Informace o hloubce promrznuti půdy je důležitá např. k posouzení nebezpečí poškození kořenové soustavy rostlin. Kromě zemědělství je využívána i některými technickými obory (nezámrzná hloubka ve stavebnictví). Měření promrzání půdy se provádí
půdními mrazoměry. Viz též
promrzání půdy,
měření teploty půdy.
▶
soil moisture
množství vody, včetně vodní páry, obsažené v půdě. Vlhkost půdy hmotnostní je definována jako poměr hmotnosti vody obsažené ve vzorku půdy k hmotnosti vysušeného vzorku půdy. Vlhkost půdy objemová je definována jako poměr objemu vody obsažené ve vzorku půdy k celkovému objemu tohoto vzorku, tj. objemu suché půdy a
půdního vzduchu a vody. Vlhkost půdy hmotnostní i objemová se udávají v procentech. Viz též
voda půdní.
▶
soil moisture deficit
rozdíl mezi množstvím vody obsažené v půdě a maximálním množstvím vody, které tato půda může zadržovat po odtoku vody vlivem gravitace. Viz též
vlhkost půdy.
▶
soil temperature
teplota složek půdy v různých hloubkách pod zemským povrchem.
Pedosféra se vyznačuje obecně malou tepelnou vodivostí, což platí především v případě pórovitých půd o nízké
vlhkosti půdy. Z tohoto důvodu směrem do hloubky prudce klesá vliv výkyvů
přízemní teploty vzduchu a dalších
meteorologických prvků na teplotu půdy, který může být dále zeslaben
sněhovou pokrývkou, hustou vegetací, vrstvou opadanky apod. Při
promrzání půdy i při opětovném tání je její teplota podstatně ovlivňována
latentním teplem mrznutí, resp. tání.
Půdní klima z hlediska denního a ročního chodu teploty půdy v různých hloubkách popisují
Fourierovy zákony. Viz též
měření teploty půdy.
▶
soil temperature measurement
určení
teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolní vrstvou půdy.
Teplota půdy se měří ve °C
půdními teploměry v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm (v ČR jen 5, 10, 20, 50 a 100 cm) na pozemku s přirozeným složením půdy, porostlém ošetřovaným trávníkem. K měření se používají
půdní teploměry, a to
elektrické, případně
rtuťové. Viz též
měření promrzání půdy.
▶
soil thermometer
teploměr určený k
měření teploty půdy v různých hloubkách. Používají se nejčastěji speciálně konstruované
rtuťové nebo
elektrické teploměry. V Česku se měření provádí běžně v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm. Pro hloubky do 20 cm se používají lomené půdní teploměry, jejichž stonek svírá se stupnicí úhel 135°. Stonek teploměru se zapouští do svislého otvoru v půdě tak, aby nádobka teploměru byla v požadované hloubce. Pro větší hloubky se užívá hloubkový půdní teploměr, který má rozměrnou nádobku a zasazuje se do držáku, s nímž se spouštěl do svislé ochranné trubice. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z půdních rtuťových teploměrů používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickými teploměry.
V současné době se v Česku používají elektrické
odporové teploměry. Výhodou el. půdních teploměrů je možnost lepšího kontaktu čidla s půdou, jeho přesnější nastavení do požadované hloubky, vyloučení ovlivnění teploty způsobené při čtení a celkově větší odolnost proti mech. poškození než u skleněných teploměrů.
▶
soil water
část podpovrchové vody, včetně
vodní páry, obsažená v půdě nebo v přilehlých horninách nad souvislou hladinou podzemní vody. Viz též
hydrosféra,
bilance půdní vody,
vlhkost půdy.
▶
soil water budget
syn. bilance vláhová –
hydrologická bilance určitého půdního profilu. Příjem
půdní vody je realizován především
infiltrací části vody z
padajících i
usazených srážek, zmenšených o
intercepci srážek, dále
vzlínáním podzemní vody, jejím bočním přítokem a doplňováním vodní páry, která v půdě kondenzovala. K výdeji půdní vody dochází prostřednictvím
výparu včetně
transpirace rostlin a
odtokem, především podpovrchovým.
▶
solaire
[solér] – regionální název vých., popř. jv. větru ve střední a již. Francii. Viz též
solano.
▶
solano
regionální název jv., popř. vých. větru, vanoucího na jv. pobřeží Španělska v létě. Obvykle se jedná o „prodloužení“
scirocca, takže solano může být jak horký a vlhký, tak suchý a prašný vítr. Viz též
solaire.
▶
solar activity
syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to
granule,
spikule,
fakule a
sluneční skvrny ve
fotosféře, dále
sluneční erupce,
protuberance a erupce ve
sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve
chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci
jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je
atmosférická ionizace, vznik
polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též
číslo Wolfovo.
▶
solar climate
syn. klima matematické – model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez
atmosféry díky působení
astronomických klimatotvorných faktorů. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího
záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární
klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy, dále pak polární pásma. Východiskem pro popis solárního klimatu je roční pohyb Slunce po
ekliptice. Viz též
klima radiační,
klima fyzické.
▶
solar climate
(matematické) fiktivní podnebí, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez atmosféry. Solární podnebí by bylo určeno jen množstvím dopadajícího slunečního záření v závislosti na zeměp. šířce. Syn. matematické podnebí vyjadřuje vypočitatelnost rozložení dopadající sluneční energie na stejnorodé Zemi bez atmosféry. Viz též podnebí radiační.
▶
solar climatic zones
(matematická) klimatická pásma, která by se vytvořila na homogenní Zemi pouze účinkem slunečního záření. Podle úhlu dopadu slunečníchzáření by se vytvořilo 5 klimatických pásem: tropické pásmo mezi obratníky, 2 mírná pásma mezi obratníky a polárními kruhy a 2 polární pásma za polárními kruhy. Solární klimatická pásma jsou na rozdíl od skutečných teplotních pásem Země omezena rovnoběžkami. Viz též podnebí solární.
▶
solar constant
syn. konstanta sluneční – celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na
horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m
–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem
radiační bilance soustavy Země – atmosféra.
▶
solar corona
vnější vrstva sluneční
atmosféry nad
chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K) není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též
vítr sluneční.
▶
solar cycle
fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou
periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu
slunečních skvrn i charakteristik
záření Slunce. Výkyvy
solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita
ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního
cirkumpolárního víru. Viz též
číslo Wolfovo.
▶
solar flare
syn. erupce chromosférická – náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění flokulového pole ve sluneční
chromosféře; při výjimečné silné erupci může dojít i ke zjasnění v oblasti sluneční
fotosféry (tzv. bílá erupce). Sluneční erupce jsou typické pro období zesílené
sluneční aktivity. Jsou mohutným zdrojem rentgenového,
ultrafialového a
korpuskulárního záření. Významně ovlivňují
sluneční vítr a toky slunečního
kosmického záření zasahující Zemi.
▶
solar chromosphere
relativně tenká spodní vrstva sluneční atmosféry o mocnosti cca 10 000 km. U přechodu k níže ležící
fotosféře je teplota chromosféry cca 6000 K a směrem vzhůru stoupá, takže na horním okraji, kde chromosféra přechází ve
sluneční korónu, dosahuje 30 000 K. V horní části je chromosféra značně nehomogenní; bývá zde vzhledově složena z tzv. spikulí, což jsou sloupce plazmy tryskající chromosférou do sluneční koróny rychlostí 20 – 30 km.s
-1 a svým vzhledem připomínající hořící step. Dalším chromosférickým jevem jsou tzv. flokulová pole, lokalizovaná zpravidla nad níže ležícími fotosférickými fakulovými poli a projevující se jako strukturovaná prostorová zjasnění, označovaná jako
flokule. Při zvýšené
sluneční aktivitě probíhají v chromosféře
sluneční erupce. Viz též
protuberance.
▶
solar photosphere
vrstva plynného tělesa hvězdy, v užším smyslu Slunce, kde toto těleso začíná být neprůhledné. Sluneční fotosféra, jejíž mocnost se udává v rozmezí 200 – 500 km, je tak pozorována jako povrch Slunce. Fotosféra emituje až 99 % spojitého spektra elektromagnetického
záření Slunce, přičemž vlastnosti tohoto záření jsou podmíněny teplotou fotosféry, která dosahuje cca 5500 – 6000 K. Fotosféra tak představuje nejchladnější část Slunce, od níž dolů i vzhůru (do
chromosféry) teplota roste.
V podloží fotosféry probíhá bouřlivá konvekce žhavých plynů, která proniká i do fotosféry a způsobuje její granulaci, tedy členění do domén stoupajících a klesajících proudů plazmatu. Prostorové uspořádání granulí připomíná včelí plásty o rozměrech jednotlivých buněk cca 1000 – 1200 km. Vnitřní části granulí, v nichž proudí horké plazma vzhůru, se jeví jako světlejší; okraje granulí, kde relativně chladnější plazma klesá dolů, jsou tmavší. Při zvýšené
sluneční aktivitě vznikají fotosférické deprese, označované jako
sluneční skvrny, obklopené výrazně světlejšími, nepravidelně strukturovanými fakulovými poli, jejichž jednotlivé jasné prvky označujeme jako
fakule.
▶
solar prominence
výron relativně chladnějšího, hustšího plazmatu z
fotosféry přes
chromosféru do žhavé
sluneční koróny. Tyto útvary jsou typické pro období zvýšené
sluneční aktivity. Při pozorování se jeví jako výběžky boulovitého tvaru, plameny nebo oblouky, vybíhající ze slunečního tělesa. Někdy se mohou od Slunce úplně odpoutat, pak je označujeme jako výrony korónové hmoty; pokud zasáhnou
zemskou magnetosféru, způsobí zde
geomagnetickou bouři.
▶
solar radiation
elmag. a
korpuskulární záření vysílané Sluncem. Energeticky významná část elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na
horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce
zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m
–2, nazývaný
solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat
Planckovým zákonem. Z
Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru
krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na
ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na
viditelné záření (47 % záření Slunce) a na
infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,75 µm (46 % záření Slunce).
▶
solar wind
spojitý výron plazmy ze
sluneční koróny do okolního prostoru. Typická rychlost slunečního větru dosahuje hodnot přibližně od 300 do 750 km.s
–1, přičemž sluneční plazma proniká do vzdáleností převyšujících padesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Sluneční vítr je jednou z forem korpuskulárních toků. Ovlivňuje fyz. procesy v
zemské magnetosféře a v
horní atmosféře (
polární záře, magnetické pole Země atd.). Viz též
aktivita sluneční.
▶
solarigram
někdy používané nevhodné označení pro
pyranogram.
▶
solarigraph
někdy používané nevhodné označení pro
pyranograf.
▶
solarimeter
někdy používané nevhodné označení pro
pyranometr.
▶
solenoidal circulation
málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí
izobaricko-izosterických solenoidů v
baroklinní atmosféře.
▶
solid precipitation
ve smyslu české odborné meteorologické terminologie
hydrometeor pevného skupenství, který je tvořen ledovými částicemi dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi tuhé
padající srážky patří
sníh,
sněhové krupky,
sněhová zrna,
zmrzlý déšť nebo
krupky,
kroupy a
ledové jehličky. K usazeným tuhým srážkám řadíme
zmrzlou rosu,
jíní,
námrazu a
ledovku. Viz též
srážky smíšené,
srážky kapalné.
▶
solstice
okamžik, kdy Slunce dosáhne v rámci svého zdánlivého ročního pohybu po
ekliptice maximální úhlové vzdálenosti od světového rovníku neboli deklinace, která při současném sklonu
zemské osy činí cca 23,44°
. Letní (zimní) slunovrat nastává v současnosti na severní (jižní) polokouli nejčastěji 21. června, může se však vyskytnout i o den dříve nebo později. Obdobně je tomu na severní (jižní) polokouli se zimním (letním) slunovratem s nejčastějším výskytem 21. prosince. Ve dni s letním slunovratem vystupuje Slunce na daném místě během roku nejvýše nad obzor, při slunovratu zimním pak nejníže nad obzor, popř. klesá v polárních oblastech nejhlouběji pod obzor. Slunovrat má zásadní význam při členění roku na jednotlivé
sezony, přičemž letní slunovrat odděluje astronomické
léto od astronomického
jara, zimní slunovrat astronomickou
zimu od astronomického
podzimu. S dobou zejména kolem letního slunovratu je spojena řada zajímavých atmosférických jevů, např. výskyt
nočních svítících oblaků nebo tzv. bílé noci ve vyšších zeměpisných šířkách.
▶
sonic boom
zvukový efekt
rázové vlny vyvolané letadlem letícím rychlostí zvuku nebo vyšší. Působí nejen jako jev zvyšující hlučnost, ale může mít i destrukční účinky na objektech na zemi. Vhodné podmínky pro šíření sonického třesku k zemskému povrchu jsou při stabilním
teplotním zvrstvení ovzduší, při růstu
zádového větru nebo zeslabování
protivětru s výškou. S uvedenými met. podmínkami souvisí dispečerské stanovení hladiny přechodu z podzvukové na nadzvukovou rychlost letu, tzv. přechodové výšky. Viz též
číslo Machovo,
akustika atmosférická.
▶
sonic thermometer
teploměr využívající teplotní závislost rychlosti
šíření zvuku ve vzduchu nebo teploměr využívající teplotní závislost frekvence vynucených kmitů kovové struny. Používá se v meteorologii jen pro speciální účely, např. k měření turbulentních fluktuací teploty vzduchu.
▶
sound waves
syn. vlny akustické – podélné vlny, které se šíří jako sled střídajících se zhuštění a zředění vzduchu. Lidské ucho vnímá jako zvuk vlny o frekvenci v rozsahu zhruba 16 Hz až 18 000 Hz. Nad horní hranicí tohoto intervalu se jedná o ultrazvuk, pod dolní hranicí o infrazvuk. Šířením zvukových vln v atmosféře se zabývá
atmosférická akustika. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
sounder
syn. sounder –
radiometr na
meteorologické družici, jehož primárním zaměřením je
družicová sondáž atmosféry, doplňující
radiosondážní nebo další měření ze zemského povrchu. Např. družice
MTG, konkrétně MTG-S, bude vybavena sondážním radiometrem
IRS.
▶
sounding balloon
balon sondážní – tenkostěnný balon z elastického materiálu, plněný obvykle vodíkem, vypouštěný volně do
atmosféry a vynášející
radiosondu nebo jiný prostředek sloužící k
aerologickému měření.
▶
sounding of atmosphere
aerologické měření umožňující sestavit zpravidla
vertikální profil měřených
meteorologických prvků, příp. jiných údajů. Podle druhu měřených charakteristik rozlišujeme
komplexní meteorologickou radiosondáž,
měření větru radiotechnickými prostředky,
sondáž radioaktivity atmosféry, sondáž
aktinometrickou,
ozonometrickou apod.
Základní metodou sondáže atmosféry je
radiosondážní měření pomocí
radiosondy, nesené
radiosondážním balonem. Sondáž atmosféry lze dále provádět pomocí met. přístrojů nesených i jiným dopravním prostředkem. V dřívější době byly údaje registrovány
meteorografy, dnes jsou většinou bezprostředně po získání telemetricky přenášeny na zem. Podle druhu dopravního prostředku rozeznáváme
sondáž drakovou,
letadlovou,
raketovou, popř. raketo-balonovou; k sondáži atmosféry lze využít také
meteorologických dronů. Podle směru pohybu přístroje rozlišujeme vertikální a
horizontální sondáž atmosféry.
Jiným způsobem sondáže atmosféry je sondáž pomocí
distančních meteorologických měření. Do této kategorie spadá
družicová sondáž atmosféry a sondáž pomocí signálů vysílaných ze zemského povrchu meteorologickým
radarem nebo některým z
profilerů. Podle druhu signálu rozlišujeme
akustickou sondáž atmosféry, sondáž pomocí rádiových vln, pomocí světelných paprsků s použitím
lidarů a hyperspektrální sondáž v dalších částech elektromag. spektra. Viz též
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře,
sonda upoutaná,
pseudosondáž.
▶
source of air pollution
přírodní nebo umělý objekt, z něhož se šíří do ovzduší
znečišťující látky. Podle umístění nad zemským povrchem rozeznáváme zpravidla
zdroje znečišťování ovzduší přízemní a
vyvýšené; podle tvaru zdroje bodové, liniové, plošné a prostorové; podle časového režimu
emise rozlišujeme zdroje plynulé (kontinuální) s konstantní nebo spojitě proměnnou emisí, přerušované a okamžité (exploze). Dále lze zdroje znečišťování ovzduší dělit na pohyblivé a nepohyblivé (stacionární). Mezi těmito kategoriemi zdrojů jsou různé přechodné a kombinované formy. Významným typem zdrojů je v našich podmínkách tovární komín, který je zpravidla možno považovat za bodový, vyvýšený a plynulý zdroj. Viz též
vlečka kouřová.
▶
South Atlantic anticyclone
syn. anticyklona jihoatlantická –
teplá,
vysoká a
kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi
permanentní akční centra atmosféry.
▶
South Atlantic anticyclone
▶
South Pacific anticyclone
subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.
▶
Southern Oscillation
cyklické zesilování a zeslabování
Walkerovy cirkulace v atmosféře tropického Tichomoří. Tato
oscilace se projevuje současným výskytem opačných anomálií tlaku vzduchu ve vých., resp. záp. části této oblasti, což umožňuje kvantifikaci této oscilace pomocí
indexu jižní oscilace. Při záporné fázi dosahuje tlak vzduchu ve vých. části podnormálních hodnot a v záp. části vyšších hodnot oproti normálu, což vede k zeslabení
pasátů. Naopak nárůst rozdílu tlaku vzduchu mezi vých. a záp. Tichomořím při kladné fázi jižní oscilace způsobuje zesílení pasátů. Záporná fáze jižní oscilace souvisí s jevem
El Niño, kladná fáze s jevem
La Niña; po objevení tohoto vztahu bylo počátkem 80. let 20. století zavedeno souborné označení
ENSO.
▶
Southern Oscillation Index
(SOI) – ukazatel aktuální fáze
jižní oscilace a jeden z indikátorů
ENSO, založený na porovnání
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na Tahiti ve Francouzské Polynésii (
pT) a v australském Darwinu (
pD). Má více variant; např.
NOAA používá vztah
kde aktuální měsíční průměry tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře jsou standardizovány dlouhodobým průměrem a směrodatnou odchylkou od průměru (σ
T a σ
D) v daném kalendářním měsíci, načež je jejich rozdíl normován směrodatnou odchylkou hodnot
pT od
pD pro daný kalendářní měsíc (
σTD).
▶
space weather
fyzikální a fenomenologický stav meziplanetárního prostoru. Výzkum kosmického počasí usiluje pomocí pozorování, monitorování, analýz a modelování o pochopení a předpovídání stavu Slunce, meziplanetárního prostoru a vnějších obalů planet i náhlých změn tohoto stavu, vyvolaných
sluneční aktivitou a dalšími zdroji, i o předpovědi možných dopadů na biologické a technologické systémy.
▶
spatial mean of a meteorological variable
průměr meteorologického prvku podél určité linie, v určité ploše nebo v určitém objemu vzduchu. Pokud je prostorový průměr počítán z měření v
síti meteorologických stanic, provádí se nejprve interpolace naměřených hodnot do pravidelné sítě. Hodnoty meteorologického prvku v uzlových bodech této sítě charakterizují jeho průměry v příslušných prostorových elementech této sítě. Prostorovými průměry jsou většinou i hodnoty získané pomocí
distančních meteorologických měření v jednotlivých
pixlech.
Hodnoty z pravidelné sítě mohou být dále průměrovány za účelem výpočtu prostorových průměrů za větší území. Dříve se k tomuto účelu užívalo planimetrování ploch vymezených
izoliniemi na mapě daného meteorologického prvku. Viz též
průměr meteorologického prvku časový.
▶
spatial verification
jedna z metod
verifikace meteorologické předpovědi vhodná k posouzení
úspěšnosti předpovědi s vysokým prostorovým rozlišením. Kritéria používaná při prostorové verifikaci počítají s určitým stupněm nejistoty předpovědi, např. přibližnou hodnotou, přibližnou lokalizací nebo přibližným časem výskytu, které zohledňují nejčastěji pomocí zvětšujícího se prostorového, resp. časového okna, ve kterém je shoda prognostických a diagnostických
polí meteorologických prvků hodnocena. Ze závislosti hodnot verifikačního kritéria na velikosti okna je možné určit prostorovou chybu předpovědi (např. kritériem FSS).
▶
special (weather) phenomena
označení pro
meteorologické jevy, kterým je nutno z provozního nebo prognostického hlediska věnovat zvláštní pozornost. V
synoptických zprávách z evropských zemí se povinně uvádí informace o výskytu těchto jevů: max.
nárazy větru, průměr vrstvy
námrazků, max. průměr
krup,
vysoko zvířený sníh,
tromba,
tornádo,
prachový nebo písečný vír. Další jevy se mohou zařazovat na základě národního rozhodnutí, např. ve zprávách SYNOP z České republiky se uvádí také
výška nového sněhu za poslední hodinu, pokud je alespoň 1 cm, nebo výskyt
srážek současně s
mlhou.
▶
special clouds
oblaky, které se tvoří nebo rostou jako důsledek lokálních přírodních faktorů nebo lidské činnosti. Mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 rozeznává zvláštní oblaky označené jako
flammagenitus, homogenitus, homomutatus, cataractagenitus a silvagenitus. Tyto oblaky netvoří speciální
druh oblaků a morfologicky se klasifikují přidáním označení zvláštního oblaku k označení jednoho z 10 definovaných druhů oblaku.
Do roku 2017 byly mezi zvláštní oblaky řazeny též
oblaky horní atmosféry, které nyní tvoří samostatnou kategorii.
▶
special forecast
předpověď počasí pro předem stanovené účely. Jedná se o
letecké předpovědi počasí,
zemědělsko-meteorologické předpovědi, předpovědi pro dopravu, stavebnictví, energetiku a jiné obory. Soustřeďuje se na předpověď těch
meteorologických prvků a dějů, které jsou v daném oboru lidské činnosti zvláště důležité. Viz též
předpověď počasí všeobecná.
▶
special station
meteorologická stanice se speciálním zaměřením, sloužící k provádění měření, která nejsou v náplni odb. činností ostatních stanic, např. pozorováním
sfériků, měřením
atmosférické elektřiny,
přímého a rozptýleného slunečního záření,
ozonu v atmosféře nebo
znečištění ovzduší a srážek. Rozsah měření prováděných těmito stanicemi je určen vnitrostátními předpisy.
▶
special weather report (sudden changes)
1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných
meteorologckých prvků, která začíná skupinou MMMMw
2 (w
2 je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw
2;
2. met. stanice vysílající
pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny
mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).
▶
specific gas constant
konstanta úměrnosti ve
stavové rovnici daného
ideálního plynu. Je vlastností plynu a lze ji vyjádřit vztahem
R =
R* /
m, kde
R* je
univerzální plynová konstanta a
m značí relativní (poměrnou) molekulovou hmotnost plynu. Pro
suchý vzduch platí
Rd = 287,04 J.kg
–1.K
–1 a pro
vodní páru je
Rv = 461,5 J.kg
–1.K
–1. Ve stavové rovnici pro
vlhký vzduch používáme hodnotu
Rd a
teplotu nahrazujeme hodnotou
teploty virtuální. Viz též
teplo měrné,
Mayerův vztah.
▶
specific heat
množství tepelné energie potřebné k ohřátí látky jednotkové hmotnosti o 1 K. U plynů rozlišujeme měrné teplo při stálém tlaku
cp a měrné teplo při stálém objemu
cv. Měrné teplo plynů závisí na teplotě a tlaku a lze je přímo měřit. V rozsahu podmínek běžných v atmosféře lze tuto závislost zanedbat a považovat hodnoty
cp a
cv za konstantní. Pro
suchý vzduch lze užít hodnoty pro 273,16 K:
cpd = 1 004 J.kg
–1.K
–1,
cvd = 717 J.kg
–1.K
–1. Ve vlhkém vzduchu o
směšovacím poměru vodní páry
rv je možné použít přibližné vztahy:
Viz též
vztah Mayerův.
▶
specific humidity
syn.
vlhkost vzduchu specifická – charakteristika
vlhkosti vzduchu s, která udává hmotnost
vodní páry v jednotce hmotnosti
vlhkého vzduchu, tj.
kde
mv značí hmotnost vodní páry a
md hmotnost
suchého vzduchu v daném objemu
vlhkého vzduchu. Měrnou vlhkost vzduchu lze vyjádřit pomocí
tlaku vodní páry e a
tlaku vzduchu p vztahem:
kde konstanta
ε ≈ 0,622 je poměr
měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Měrná vlhkost vzduchu je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10
–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg
–1. Číselnou hodnotou se měrná vlhkost blíží hodnotě
směšovacího poměru vodní páry.
▶
specific volume
objem látky o jednotkové hmotnosti. Udává se v m
3.kg
–1 a je převrácenou hodnotou hustoty látky. V meteorologii se setkáváme zejména s měrným objemem vzduchu jakožto převrácenou hodnotou
hustoty vzduchu. Viz též
plocha izosterická.
▶
spectral band
spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma zvolenými vlnovými délkami, resp. frekvencemi. Pro různé účely, především v souvislosti s
distančními meteorologickými měřeními, se dle potřeby vymezují různá taková pásma. Viz též
kanál spektrální.
▶
spectral channel
označení části
spektrálního pásma, ve které se měří
elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např.
radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.
▶
Spectrometer
přístroj k měření spektrální intenzity toku dopadajícího záření v různých vlnových oblastech
elektromagnetického záření. Spektroradiometry se používají většinou při pozemních i družicových měřeních obsahu a rozložení jednotlivých složek a parametrů zemské atmosféry.
▶
spectropyrheliometer
přístroj pro měření spektr. rozložení intenzity přímého slun. záření. V. t. pyrheliometr.
▶
spectrum of atmospheric aerosol particles
vyjádření závislosti počtu
aerosolových částic určité velikosti obsažených v jednotkovém objemu
vzduchu na jejich poloměru
r (popř. průměru). Popisuje se funkcí
f(r), pro niž platí, že výraz
f(r) d
r je roven počtu částic v jednotce objemu, jejichž poloměr leží v intervalu hodnot <r,
r + d
r), nebo funkcí
F(r) = f(r) / N, kde
N značí počet všech částic v jednotce objemu. Výraz
F(r) d
r se rovná poměru počtu částic o poloměru z intervalu <r,
r + d
r) k počtu všech částic v objemové jednotce. Jako konkrétní příklady zmíněných funkcí lze uvést tzv. Jungeho rozdělení vhodné pro většinu aerosolů kontinentálního původu v oboru částic větších než 10
–7 m:
kde
C je vhodně zvolená konstanta a hodnota
β se většinou volí blízká třem, popř. logaritmicko-normální rozdělení nebo funkci:
pro niž
a,
α,
b,
ß* jsou konstanty charakterizující daný typ
atmosférického aerosolu.
Pro naposled uvedenou funkci používají někteří autoři název zobecněná gama-funkce a tato funkce spolu s logaritmicko-normálním rozdělením představuje příklady asymetrického jednomodálního rozdělení. Reálné spektrum velikostí částic atmosférického aerosolu obvykle představuje superpozici tří takovýchto rozdělení, v níž se pak přirozeně uplatňují tři módy, tzv.
nukleační mód,
akumulační mód a
hrubý mód. Obalová křivka právě zmíněného celkového třímodálního rozdělení často dobře odpovídá zde již rovněž zmíněnému Jungeho rozdělení v oblasti jeho platnosti.
Analogicky k právě uvedenému lze vytvářet spektra ve vztahu k úhrnným objemům nebo hmotnostem aerosolových částic, obsažených v jednotce objemu, v závislosti na jejich poloměru. Mluvíme pak o objemových nebo hmotnostních (hmotových) spektrech. Podoba těchto spekter odpovídá skutečnosti, že s rostoucí velikostí aerosolových částic sice klesají jejich počty, ale výrazně roste jim odpovídající úhrnný objem nebo hmotnost. Viz též
nukleace.
▶
spectrum of cloud droplets
▶
spectrum of turbulent eddies
syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže
Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též
turbulence.
▶
speed of light propagation in atmosphere
▶
speed of sound propagation in atmosphere
▶
spherical pyranometer
syn. pyranometr sférický – přístroj k měření
krátkovlnného záření dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. Mezi kulové pyranometry patří
lucimetry. Viz též
záření cirkumglobální.
▶
spherical pyrgeometer
přístroj k měření dlouhovlnného záření, dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. V ČSFR se nepoužívá.
▶
spherical pyrradiometer
přístroj k měření celk., tj. slun. i zem. zářenídopadajícího z prostorového úhlu 2π na kulový povrch. V ČSFR se nepoužívá.
▶
spherics
syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou
dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též
detekce blesků pozemní.
▶
spirit thermometer
skleněný teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je líh, popř. jiná organická látka s bodem tuhnutí kolem –100 °C, která bývá někdy zabarvena pro usnadnění čtení údajů. Nejčastěji se používá k měření
minimální teploty vzduchu.
▶
spissatus
(spi) [spisátus] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označuje závojovitý oblak, který je opticky tak hustý, že se proti Slunci zdá šedavý. Označení spissatus se používá u
druhu cirrus.
▶
split cold front
studená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Split fronta vzniká, když osa
jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě, kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků, lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní
vorticity v oblasti levé části delty
tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty. Málo používaným českým ekvivalentem termínu split fronta je rozštěpená studená fronta.
▶
split cold front
zřídka užívané české označení pro
split frontu.
▶
split front
studená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Split fronta vzniká, když osa
jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě, kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků, lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní
vorticity v oblasti levé části delty
tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty. Málo používaným českým ekvivalentem termínu split fronta je rozštěpená studená fronta.
▶
split front
zřídka užívané české označení pro
split frontu.
▶
spongy ice
ledová struktura
krup, která obsahuje vzduchové bubliny zčásti nebo úplně zaplněné kapalnou vodou. Existence houbovitého ledu byla prokázána laboratorně i ve vrstevnaté struktuře přirozených velkých krup, Viz
mez Schumanova-Ludlamova.
▶
spontaneous freezing
proces spontánního mrznutí
přechlazených kapiček v atmosféře
homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti
ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).
▶
spontaneous nucleation
syn. nukleace spontánní – ve
fyzice oblaků a srážek označení
nukleace vody nebo ledu, která probíhá spontánně, náhodnými kolizemi molekul nebo podkritických molekulárních shluků ve
vodní páře nebo vodě, bez účasti
kondenzačních či
ledových jader. Za běžných podmínek v atmosféře k homogenní nukleaci nedochází, neboť přítomnost kondenzačních a ledových jader zajišťuje přednostní uplatnění
heterogenní nukleace. Hodnoty
přesycení vodní párou, které odpovídají detekovatelné rychlosti homogenní nukleace a klesají s rostoucí teplotou, jsou řádu 10
2 %.
▶
sporadic E-layer
syn. vrstva E
s – vrstva v
ionosféře vznikající občas v oblasti výskytu
vrstvy E. Na rozdíl od normální vrstvy E se vyskytuje také v noci. Má obláčkovitou, nesouvislou strukturu. Tato velmi tenká vrstva (jednotky km) vzniká zejména ve stř. zeměp. šířkách. Nejčastěji se objevuje ve formě malých oblaků v letních měsících. Její vznik je zapříčiněn dynamickými procesy v atmosféře, zejména
střihem větru, které způsobí místní zvýšení hustoty volných elektronů. Tvoří se náhle a její délka trvání se pohybuje v řádu minut až hodin. Vznik E
s vrstvy nezávisí jednoznačně na
sluneční aktivitě. Malá oblaka intenzivní ionizace významně podporují odrazivost rádiových signálů o frekvencích až desítek či stovek MHz. Údaje o výšce se liší, udává se hodnota výšky v rozmezí 100–160 km. Maximální koncentrace
iontů v E
s vrstvě může být vyšší než ve vrstvách, které leží výše, a částečně nebo úplně tak znemožňuje pozemní ionosférické sondování.
▶
spreading of air pollution
▶
spring
jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických
sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od jarní
rovnodennosti do letního
slunovratu (astronomické jaro);
2. trojice jarních měsíců, na sev. polokouli březen, duben a květen (tzv. klimatologické jaro);
3. období s prům. denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na vzestupné části křivky
ročního chodu teploty vzduchu. Počátek jara v tomto pojetí se kryje se začátkem velkého
vegetačního období.
▶
Sprung formula
psychrometrický vzorec používaný k praktickému určení
vlhkosti vzduchu z údajů Assmannova
psychrometru. Má tvar:
kde
e je
tlak vodní páry v místě měření v torrech,
es tlak nasycené vodní páry v torrech při teplotě udávané
vlhkým teploměrem,
p značí
tlak vzduchu v torrech,
A je
psychrometrický koeficient, jehož hodnota je pro uměle ventilovaný psychrometr a pro vodu 0,5 (pro led 0,43),
T značí
teplotu suchého teploměru a
T' teplotu
vlhkého teploměru. Vzorec je pojmenován podle něm. meteorologa A. Sprunga (1848–1909).
▶
squall
1. náhlé a prudké zvýšení
rychlosti větru, který je značně
nárazovitý a často mění směr. Jev trvá několik minut a náhle ustává. Húlava je projevem přechodu
gust fronty přes místo pozorování.
2. nevh. se termín húlava občas vyskytuje i v širším smyslu jako označení pro prudké zhoršení počasí (silný vítr, srážky, oblačnost zvláštnosti
arcus), které souvisí s
čelem studeného vzduchu přibližující se
konvektivní bouře nebo
studené fronty. Viz též
oblak húlavový,
cumulonimbus.
▶
squall cloud
starší a v současnosti téměř nepoužívané označení horiz. nebo podlouhlého oblačného klínu na čele studeného vzduchu vytékajícího z
konvektivní bouře. Oblak byl lid. označován také jako oblačný nebo húlavový límec. Viz též
húlava,
arcus,
shelf cloud,
roll cloud.
▶
squall line
[skvól lajn] – druh
mezosynoptického konvektivního systému tvořeného víceméně lineárně uspořádanými dílčími
konvektivními bouřemi s přidruženou vrstevnatou částí. Nové konvektivní buňky vznikají na dobře vyvinuté
gust frontě systému. Squall line se často vyskytuje v
teplém sektoru cyklony před
studenou frontou, výjimečně i za ní, dále pak typicky na
vlhkostních rozhraních. Pokud se squall line vyskytuje před studenou frontou, mohou být doprovodné projevy počasí daleko výraznější než při samotném
přechodu fronty. Viz též
bow echo,
derecho,
čára instability.
▶
St. Elmo's fire
syn. světlo Eliášovo – označení pro
hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem). Vzniká nejčastěji pod
cumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za
bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor. Český název jevu chybně navozuje souvislost se starozákonním prorokem Eliášem. Cizojazyčné ekvivalenty však vesměs obsahují jméno Elmo, což neodpovídá jménu Eliáš, nýbrž představuje jednu ze dvou variant italského překladu jména Erasmus (Elmo, Erasmo). Jde o Erasma z Antiochie, uváděného též jako Erasmus z Formie, křesťanského světce a mučedníka z doby římského císaře Diokleciána. Ten byl zejména ve středomořské oblasti uctíván námořníky a vzýván při bouřích jako ochránce před úderem blesku do lodi (nejčastěji do stěžně), což souviselo s legendárně popisovanou událostí v jeho životě.
▶
stability classification
klasifikace míry stimulace nebo potlačování
vertikálních pohybů v
atmosféře. Charakterizuje tendenci
vzduchové částice pokračovat ve vertikálním pohybu, nebo se navrátit do výchozího bodu poté, kdy byla vnějším impulzem z této výchozí polohy vychýlena. Při instabilním
zvrstvení atmosféry jsou vertikální pohyby v atmosféře podporovány a rozvíjí se intenzivní vertikální
turbulentní promíchávání. Při stabilním zvrstvení jsou vertikální pohyby tlumeny a intenzita turbulence je malá. Existuje řada stabilitních klasifikací, nejznámější je klasifikace Pasquillova–Giffordova, v ČR je používaná klasifikace Bubníka a Koldovského. Jako
míra stability se rovněž často používají
Richardsonovo číslo a
Moninova-Obuchovova délka.
▶
stability degree
v
dynamické meteorologii veličina definovaná vztahem
Γ =
γ -
γd pro nenasycený vzduch a
Γ =
γ -
γs pro vzduch nasycený vodní párou (
γ,
γd,
γs po řadě značí
vertikální teplotní gradient,
suchoadiabatický teplotní gradient a
nasyceně adiabatický gradient). Míra stability charakterizuje stabilitní poměry v atmosféře a používá se zejména v
prognostických modelech atmosféry. Viz též
stabilita atmosféry.
▶
stability index, convective index
číselně vyjádřená míra
vertikální stability atmosféry. Indexy stability zpravidla hodnotí kombinovaný vliv
teploty a
vlhkosti vzduchu ve vybraných hladinách nebo vrstvách. Využívají se zejména pro předpověď vývoje konv. jevů, zejména vývoje
přeháněk a
bouřek. Výhodou indexů stability je jednoduchost výpočtu, která umožňuje stanovení indexů na základě údajů získaných
radiosondážním měřením. V současné době se řada indexů stanoví i z výsledků
modelu numerické předpovědi počasí. Mezi nejznámější indexy stability patří
Faustův index,
K-index,
Lifted index,
Showalterův index,
SWEAT index,
Total Totals index. Hodnota indexu stability roste s růstem vertikální stability atmosféry. Pokud se index vyjádří ve tvaru, kdy jeho hodnota roste s růstem
vertikální instability atmosféry, označuje se také jako index instability.
▶
stability parameter
kvantit. vyjádření stabilitních podmínek, tj. stability nebo instability
teplotního zvrstvení atmosféry. V širším smyslu mezi stabilitní parametry patří např.
vertikální teplotní gradient,
Bruntova-Vaisalova frekvence a dále parametry, které zahrnují nejen termické, ale i dynamické charakteristiky stavu atmosféry, tj. parametry typu
Richardsonova čísla, nebo pro
přízemní vrstvu atmosféry poměr
z/L, kde
z je výška nad zemským povrchem a
L je
Obuchovova délka. Viz též
vertikální instabilita atmosféry,
klasifikace stabilitní.
▶
stabilization of anticyclone
méně často používané označení pro proces, během něhož
postupující anticyklona, která obyčejně uzavírá
sérii cyklon, ztrácí pohyb a mohutní. Izobary se přitom stávají stále symetričtějšími vůči jejímu středu a zvětšuje se její vert. rozsah. Viz též
mohutnění anticyklony.
▶
stable air
zkrácené označení pro vzduchovou hmotu se stab. zvrstvením, tj. s vert. gradientem teploty menším než je suchoadiabatický n. nasyceně adiabatický teplotní gradient podle toho, zda vzduch není n. je nasycený vod. párou. V. t. klasifikace vzduchových hmot termodynamická, vzduch instabilní, vzduch indiferentně zvrstvený.
▶
stable air mass
vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní
zvrstvení, tedy
vertikální teplotní gradient menší než
nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují
inverze teploty,
izotermie a jen malá
turbulence. Při dostatečné
vlhkosti vzduchu v ní vznikají
mlhy nebo nízké
vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též
hmota vzduchová instabilní.
▶
stable wave
v
synoptické meteorologii označení pro
frontální vlnu, jejíž amplituda s časem neroste. Nevede ke vzniku
frontální cyklony.
▶
stable waves
1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu nemění. 2. v
synoptické meteorologii pojem stabilní vlna obvykle označuje
frontální vlnu, jejíž amplituda s časem neroste.
▶
staff gauge
hladinoměr s pevnou stupnicí umožňující vizuální čtení
vodního stavu v daném okamžiku.
▶
stage gauge
zařízení nebo přístroj k měření
vodního stavu. Nejjednodušším hladinoměrem je
vodočet, složitějšími různé typy
limnigrafů.
▶
stage recorder
automatický
hladinoměr sloužící k záznamu časového průběhu
vodního stavu.
▶
stages of anticyclone development
obvykle se rozeznávají tato stadia:
a) stadium vzniku – od prvních příznaků na
přízemní povětrnostní mapě (růst tlaku vzduchu na přední i zadní straně
hřebene vysokého tlaku) do objevení se první uzavřené
izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium
mohutnění (zesilování) anticyklony – období od vzniku anticyklony do doby dosažení nejvyššího tlaku vzduchu;
c) stadium
slábnutí anticyklony charakterizované poklesem tlaku vzduchu ve
středu anticyklony;
d) stadium rozpadu – období celkového poklesu tlaku vzduchu v oblasti anticyklony až do jejího vymizení jako samostatného tlakového útvaru. Někteří autoři zahrnují stadium rozpadu pod stadium slábnutí anticyklony.
Viz též
stadia vývoje cyklony,
regenerace anticyklony,
stabilizace anticyklony.
▶
stages of cyclone development
1. u
frontálních cyklon obvykle rozeznáváme:
a) počáteční stadium (stadium vzniku), tj. období od prvních příznaků vývoje cyklony až po objevení se první uzavřené
izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium
mladé cyklony, což je období od utvoření cyklony do začátku
okluzního procesu, popř. oddělení
studené od
teplé fronty v případě
Shapirova-Keyserova modelu cyklony;
c) stadium největšího vývoje, které trvá od začátku okludování či oddělení front až po dosažení nejnižšího tlaku ve
středu cyklony;
d) stadium
vyplňování cyklony, od doby začátku vzestupu tlaku vzduchu až do úplného zániku cyklony jako samostatného tlakového útvaru na
přízemní povětrnostní mapě.
Stadia b) a c) se často označují společným termínem stadium
prohlubování cyklony.
2. Z hlediska
frontální analýzy podle
norské meteorologické školy rozlišujeme:
a) stadium
frontální vlny;
b) stadium
mladé cyklony;
c) stadium
okludované cyklony.
Přechod z jednoho stadia do druhého je provázen změnou vert. stavby cyklony a změnou počasí v oblasti, kterou cyklona ovlivňuje. Viz též
počasí cyklonální,
regenerace cyklony,
segmentace cyklony.
▶
standard
standard měřící jednotky nebo stupnice určité veličiny. Slouží k realizaci a uchovávání této jednotky nebo stupnice a k jejímu přenosu na měřidla nižší přesnosti.
▶
standard atmosphere
model
atmosféry, vypočtený na základě
rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že
vzduch je
ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení
tlaku vzduchu,
teploty vzduchu a
hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu,
vertikální gradient teploty,
plynová konstanta a
tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V
letecké meteorologii je dohodnuto používat
mezinárodní standardní atmosféru ICAO.
▶
standard barometer
tlakoměr etalonový, který je vybrán členským státem
Světové meteorologické organizace nebo oblastním sdružením WMO jako zákl. přístroj pro srovnávání tlakoměrů na území své působnosti. V současné době se v České republice metrologicky navazují
staniční tlakoměry na národní
etalon tlaku prostřednictvím hlavního etalonu organizace (
ČHMÚ). Při kalibraci se přenáší hodnoty tlaku z pracovního tlakoměru až na etalon nejvyšší kvality prostřednictvím etalonu kalibrační laboratoře. Zásadou je mít etalon tlaku minimálně dvakrát přesnější než dané pracovní měřidlo. V případě ČHMÚ se jedná o číslicový tlakoměr RPM4 od firmy FLUKE DH Instruments, který je navázaný na primární etalon Českého metrologického institutu - Pístový tlakoměr, typ DHI PG 7601 s rozšířenou nejistotou měření 0,3 Pa +0,0011 % z měřené hodnoty. Viz též
kalibrace meteorologických přístrojů.
▶
standard coordinate system
z-systém, v němž osy
x a
y leží v rovině tečné k ideálnímu zemskému povrchu a směřují na východ, resp. na sever. Viz též
soustava souřadnicová přirozená.
▶
standard isobaric surface
izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých
meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách
TEMP a
TEMP SHIP. Ve zprávách
PILOT a
PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách
SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.
▶
standard pressure
konvenčně stanovená hodnota
tlaku 1013,25 hPa. Byla zavedena jako průměrná hodnota
tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s.š., při
teplotě 15 °C a
tíhovém zrychlení 9,80665 m.s
-2.
▶
standard pressure level
izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých
meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách
TEMP a
TEMP SHIP. Ve zprávách
PILOT a
PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách
SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.
▶
standard pyrheliometer
pyrheliometr, který je používán jako referenční
etalon pro kalibraci krátkovlnných
radiometrů (provozní pyrheliometry,
pyranometry). Standardní pyrheliometry slouží především jako národní, regionální a světové referenční přístroje reprezentující mezinárodní
pyrheliometrickou stupnici. Národním etalonem pro měření slunečního záření v ČR je absolutní dutinový pyrheliometr typ HF č. 30497 (výrobce Eppley Laboratories, USA) udržovaný v
ČHMÚ. Přístroj je v pravidelných intervalech porovnáván vůči světovému standardu ve Světovém radiačním středisku
WMO v Davosu, Švýcarsko.
▶
standard radioatmosphere
model atmosféry používaný při řešení úloh spojených s výpočty efektivního dosahu
radiolokace objektů, radiokomunikačních spojů, při projekci radiolokačních, spojových a jiných zařízení. V modelu standardní radioatmosféry klesá
teplota vzduchu s výškou o 6,5 °C na 1 km,
tlak vzduchu klesá s výškou podle
barometrické formule a tlak vodní páry
e podle empirického vztahu A. Ch. Chrgiana
kde
h je výška v km a konstanty
b a
c závisejí na roční době v rozmezí 0,1112 ≤
b ≤ 0,2181; 0,0286 ≤
c ≤ 0,0375.
Index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu n je pro troposférické výšky lineárně závislý na
h a pro stř. zeměp. šířky platí
Dále se ve
standardní atmosféře zavádí
efektivní poloměr Země místo skutečného poloměru Země a vztah poloměru zakřivení paprsku vzhledem k zakřivení Země s ohledem na
atmosférickou refrakci. Hodnoty stavových veličin pro standardní radioatmosféru jsou tabelovány.
▶
standard thermometer
normál teploměrný přesný teploměr se známými přístr. opravami stanovenými s přesností alespoň 0,01 °C, který je používán k cejchování teploměrů. V.t. teploměr kontrolní
▶
standard time of observation
čas, ke kterému se vztahují
meteorologická měření a
pozorování, určený
WMO.
▶
Standardized Precipitation Index
(SPI) – velmi rozšířený
index sucha, vyjadřující deficit, případně nadbytek srážek na daném místě za libovolný časový úsek; index navrhli McKee a kol. (1993). Dosažený
úhrn srážek je porovnán s rozdělením úhrnů během normálového období, transformovaným na normované normální rozdělení. Index je počítán jako rozdíl dosaženého úhrnu a průměru transformovaného rozdělení, dělený příslušnou směrodatnou odchylkou. Hodnota SPI = 0 odpovídá
klimatologickému normálu, hodnoty se pak zpravidla pohybují mezi 3 a –3, přičemž pod –1,5 mluvíme o extrémním suchu. SPI je vhodným nástrojem k vymezení
epizod sucha, jejichž délka je nicméně závislá na zvoleném časovém kroku.
▶
standing cloud
někdy používané označení pro
orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.
▶
standing waves
1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších
gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní
gravitační vlny na dolních hranicích výškových
teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být
závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku,
nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.
▶
state curve
obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující
vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na
termodynamickém diagramu. Viz též
děj adiabatický.
▶
state equation
syn. rovnice Clapeyronova, vzorec Clapeyronův – termodynamická rovnice vyjadřující vztah mezi třemi stavovými veličinami, tj. teplotou, tlakem a hustotou
ideálního plynu. Lze ji odvodit kombinací
Gay-Lussacova zákona s
Charlesovým zákonem. Uvádí se ve tvaru
kde
p značí tlak,
ρ hustotu,
T teplotu v K,
R* univerzální plynovou konstantu,
R měrnou plynovou konstantu a
m poměrnou molekulovou hmotnost daného plynu. Stavová rovnice patří k zákl. vztahům používaným v
termodynamice atmosféry, neboť za hodnot tlaku a teploty, které se běžně vyskytují v atmosféře, platí s postačující přesností i pro reálné plyny.
▶
state of ground
kvalit. údaj o vlastnostech povrchové vrstvy půdy určovaných povětrnostními vlivy. V bezmrazovém období ovlivňují stav půdy především kapalné srážky (povrch suchý, vlhký nebo mokrý), v zimním období mráz způsobující mrznutí vody obsažené v půdě, dále sněhová pokrývka aj. Z dalších
meteorologických prvků stav půdy ovlivňují sluneční záření, vítr atd. Hodnocení stavu půdy se vztahuje k holé půdě typického složení pro danou oblast, a to buď na pozemku stanice, nebo s přihlédnutím k širšímu okolí stanice. Stav půdy se hodnotí vizuálně, a to na
klimatologických stanicích ve všech
klimatologických termínech, na
synoptických stanicích navíc ještě v termínu 06 UTC a za stanovených podmínek i v termínu 18 UTC. Údaje o stavu půdy mají značný praktický význam pro zemědělství, pozemní a leteckou dopravu apod. Viz též
holomráz,
půda nasycená,
půda porostlá trávníkem.
▶
static inversion
teplotní inverze vznikající především vyzařováním bezvýraznějšího uplatnění dynam, a advekčních příčin. Termín lze považovat za syn. radiační inverze teploty vzduchuv širším smyslu. Viz též inverze teploty vzduchu dynamická.
▶
static pressure
syn. tlak hydrostatický –
tlak vyvolaný působením
síly zemské tíže uvnitř nepohybující se tekutiny. Působí vždy kolmo na stěny libovolného tělesa vnořeného do dané tekutiny. Ve fyzice atmosféry je možné také označovat tento tlak jako aerostatický, častěji se však i v tomto případě používá pojem hydrostatický tlak. V meteorologii lze za statický tlak pokládat
tlak vzduchu změřený správně umístěným
tlakoměrem. Viz též
rovnováha hydrostatická,
tlak dynamický,
tlak celkový.
▶
statics of atmosphere
část meteorologie zabývající se prostorovým rozložením stavových veličin v atmosféře, tj. rozložením
tlaku,
teploty a
hustoty vzduchu. Přitom se předpokládá, že atmosféra je nepohyblivá vůči zemskému tělesu. Do statiky atmosféry patří mimo jiné problémy
hydrostatické rovnováhy a
stability teplotního zvrstvení. Viz též
dynamika atmosféry.
▶
station barometer
přístroj pro měření tlaku vzduchu na
meteorologické stanici. Zpravidla se umísťuje uvnitř budov nebo v ochranném krytu mimo budovu (jako součást automatické stanice), aby byl chráněn před nepříznivým vlivem počasí. Dříve se pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR používaly nádobkové rtuťové
tlakoměry s redukovanou stupnicí. V současnosti se obvykle používají elektronické přístroje, zejména
tlakoměry membránové.
▶
station designator
označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení
WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje
Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
▶
station index number
označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení
WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje
Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
▶
station number
označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení
WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje
Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
▶
station pressure
tlak vzduchu změřený v
nadmořské výšce tlakoměru. Slouží mj. k určení
tlakové tendence. U dříve používaných
rtuťových tlakoměrů bylo k jeho určení nutné odečtený údaj redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat
přístrojovou opravu. včetně přepočtu na normální
tíhové zrychlení. Viz též
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
▶
station thermometer
základní přístroj pro měření
teploty vzduchu na
meteorologických stanicích v
pozorovacích termínech. Na
automatizovaných meteorologických stanicích je to
elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad povrchem země (sněhovou pokrývkou) v radiačním krytu. Na
manuálních meteorologických stanicích je staničním teploměrem
suchý teploměr s nádobkou ve stejné výšce, umístěný v
meteorologické budce. Na
profesionálních stanicích v ČR se používá suchý teploměr jako záložní přístroj.
▶
stationary front
teor. model
atmosférické fronty, která nemění svou polohu v prostoru.
Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách
frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš
frontami kvazistacionárními.
▶
stationary waves
1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších
gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní
gravitační vlny na dolních hranicích výškových
teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být
závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku,
nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.
▶
statistical downscaling
downscaling založený na nalezení statistických závislostí mezi výstupy
klimatických modelů a změřenými hodnotami
meteorologických prvků v referenčním období a aplikaci těchto závislostí na výstupy klimatických modelů v jiném časovém období. Typicky se hledají vztahy mezi hodnotami meteorologických prvků ve
volné atmosféře a lokálními hodnotami u zemského povrchu v současnosti; zjištěné závislosti se aplikují na projekce změny klimatu. Viz též
downscaling dynamický.
▶
statistical forecast
předpověď
meteorologických prvků a jejich kombinací, popř.
meteorologických polí, vycházející ze znalostí statist. vlastností souborů met. prvků, vypracovávaná metodami mat. statistiky a teorie pravděpodobnosti. Ke statistické předpovědi počasí se často využívá např. metod regresní analýzy a faktorové analýzy. Statistická předpověď počasí může být součástí
předpovědi počasí numerické nebo
synoptické, dnes se však uplatňuje především při
předpovědi počasí dlouhodobé.
▶
statistical models of turbulence
modely, jež vycházejí z fyzikálně ne zcela výstižného předpokladu, že
turbulentní proudění má náhodnou povahu, a je tedy možno na ně aplikovat klasické statistické metody, při nichž je východiskem nalezení vhodných středních hodnot charakteristik uvažovaného proudění. Problémy definování a interpretace příslušných středních hodnot jsou potom zásadními otázkami struktury, vývoje a aplikací těchto modelů. Obecně jsou tyto modely tvořeny rovnicemi s vhodně formulovanými okrajovými, event. počátečními podmínkami, kdy právě zmíněné střední hodnoty vystupují v roli hledaných neznámých.
▶
steam devil
malá a slabá
tromba vznikající jen zřídka nad nezamrzlou vodní hladinu, od níž se ohřívá a labilizuje
přízemní vrstva podstatně chladnějšího vzduchu. Mlžné víry se často vyskytují ve větších skupinách, zpravidla současně s
mlhou z vypařování. Podmínky pro jejich vznik nastávají hlavně při
vpádu studeného vzduchu v chladné části roku, nutnou podmínkou je však rovněž vznik vertikální
vorticity. Mlžné víry jsou slabší obdobou
prachových nebo písečných vírů, na rozdíl od nich však jejich viditelnost způsobují kapičky vody, vznikající opětovnou
kondenzaci vodní páry, vypařené z vodní hladiny. Podle
Mezinárodního atlasu oblaků patří mlžný vír mezi
hydrometeory.
▶
steering flow
málo zakřivené ustálené proudění vzduchu ve stř.
troposféře, v jehož směru se všeobecně přemísťují nízké
tlakové útvary. Za směr řídícího proudění se v synop. praxi považuje směr
izohyps na
mapách absolutní topografie hladin 500 nebo 700 hPa. Při subj. předpovědi přízemního
tlakového pole se obvykle předpokládalo, že rychlost přesunu tlakových útvarů je přibližně rovna 0,8 rychlosti
geostrofického větru v hladině 700 hPa nebo 0,6 rychlosti v hladině 500 hPa. Ve skutečnosti se rychlost přesunu mění v dosti širokých mezích a závisí na typu tlakového útvaru a jeho vývojovém stadiu. V současné době se jedná již o zastaralý pojem spojený s klasickými
synoptickými metodami předpovědi počasí.
▶
steering level
hladina s dostatečně výrazným, ustáleným a co do směru nepříliš plošně proměnlivým přenosem vzduchu ve stř.
troposféře, v jehož směru se v podstatě přemísťují přízemní
tlakové útvary (odtud řídící proudění). Za hladinu řídícího proudění se obvykle považuje hladina, ve které leží osa výškové
frontální zóny. V létě to bývá hladina okolo 500 hPa, v zimě okolo 700 hPa. Viz též
proudění řídící.
▶
Stefan and Boltzmann constant
▶
Stefan-Boltzmann law
fyz. zákon, podle nějž je množství energie
E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy
absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.
kde
T je
teplota v K a
σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta. Stefanův–Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího
zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též
záření zemského povrchu.
▶
steppe climate
1. v
Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ
suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem
srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Vyskytuje se ve stepích a v suchých savanách. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití těchto oblastí, což platí především v případě výskytu
agronomického sucha. Klima stepi může být též označeno jako semiaridní klima.
2. klima oblastí pokrytých biomem stepi. Jejich výskyt na Zemi je důsledkem kontinentality klimatu, která kromě nedostatku srážek způsobuje i velkou
roční amplitudu teploty vzduchu. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).
▶
steppe climate
suché podnebí stepního pásma s roč. úhrny srážek obv. nižšími než 450 mm a s horkým létem. Oblasti s p. s. jsou bezlesé, porostlé travinami. Stepi v různých částech Země mají místní názvy, např. v Jižní Americe se nazývají pampy, v Severní Americe prérie, v Maďarsku pusta. Stepi mírných šířek mají chladnou až stud. zimu (Mongolsko, Zabajkalí apod.), stepi subtrop. a trop. šířek teplou zimu. V Köppenově klasifikaci podnebí je p. s. (označované jako BS) druhem suchého podnebí s prům. roč. srážkami nižšími než odpovídá hranici suché oblasti, ale vyššími než polovina této hodnoty.
▶
Stevenson screen
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných
meteorologických přístrojů před rušivými účinky
záření a
srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou
ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem
Světové meteorologické organizace, aby čidla
teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem
sněhu. V horských oblastech s vysokou
sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují:
psychrometr,
maximální a
minimální teploměr,
vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro
meteorologické stanice, které nejsou
automatizované. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
sting jet
sestupné silné proudění vzduchu
mezosynoptického měřítka pocházejícího ze střední
troposféry, které se vyskytuje na sev. (již.) polokouli v již. (sev.) kvadrantu
mimotropických cyklon, zpravidla poměrně blízko
středu cyklony. Sting jet je pozorován u předního okraje cyklonálně se stáčejícího oblačného systému (někdy analyzovaného jako
ohnutá okluze), který se vytváří v oblasti
studeného přenosového pásu. Přispívá k lokálnímu výraznému zvýšení
rychlosti větru, která může být maximální v rámci celé cyklony s ničivými účinky u zemského povrchu. Někteří autoři spojují jeho přítomnost s rychlostmi o velikosti alespoň 30 m/s. Sting jet je typickým projevem hlubokých cyklon vznikajících nad oceánem a vyvíjejících se podle
Shapirova-Keyserova modelu. Jedním z uvažovaných fyzikálních mechanismů odpovědných za jeho formování je uvolnění podmíněné
symetrické instability spolu s ochlazováním vlivem spotřeby
latentního tepla při sestupu
vzduchových částic v oblasti vypadávání srážek. Český ekvivalent zatím není ustálen. Viz též
proudění tryskové,
instabilita atmosféry podmíněná.
▶
Stokes formula
vzorec pro výpočet
pádové rychlosti vodních kapek sférického tvaru, použitelný při malých poloměrech kapek. Má tvar:
kde
v je pádová rychlost vodní kapky,
r její poloměr,
ρw hustota vody,
ρ hustota vzduchu,
µ dynamický
koeficient vazkosti vzduchu a
g tíhové
tíhové zrychlení. Stokesův vzorec lze použít u kapek s poloměrem
r ≤ 5.10
–5 m. Viz též
zákon Stokesův.
▶
Stokes law
zákon, podle nějž síla odporu
F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem
kde
µ značí dyn.
koeficient vazkosti prostředí a
r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí
ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též
vzorec Stokesův.
▶
Stokes parameter
bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii
koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
kde
vR, resp.
vr značí velikost
pádové rychlosti kapek o poloměru
R, resp.
r (
r <<
R),
ρw hustotu vody a
μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz
vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru
r a hustotě
ρw, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná
Stokesovým zákonem. Viz též
vzorec Stokesův.
▶
storm
1. obecný termín pro jakékoliv výrazné vybočení (zesílení) přírodních jevů či prvků (nejen
meteorologických) z normálu. V meteorologii rozeznáváme
větrné bouře,
prachové bouře,
písečné bouře,
sněhové bouře, případně
ledové bouře, dále pak
konvektivní bouře, které jsou celým souborem jevů. V tomto smyslu můžeme za bouři považovat i hlubokou
cyklonu, jak napovídá její označení v angličtině (storm), jehož odrazem je mj. český termín
tropická bouře. Anglické slovo storm dále označuje desátý stupeň
Beaufortovy stupnice větru (česky ovšem
silná vichřice). Mimo meteorologii jsou běžné např. termíny sluneční bouře,
geomagnetická bouře aj.
2. viz
zpráva o náhlé změně počasí.
▶
storm
vítr o prům. rychlosti 24,5 až 28,4 m.s
–1 nebo 89 až 102 km.h
–1. Odpovídá desátému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
▶
Storm Relative Environmental Helicity
(Storm Relative Environmental Helicity – SREH) –
helicita vyjádřená v souřadnicové soustavě vztažené ke
konvektivní bouři; při jejím výpočtu se uvažuje vertikální profil horizontální složky
rychlosti větru a vektor pohybu bouře. Pro výpočet SREH se běžně používá vertikální profil od zemského povrchu do výšky 3 km nebo k horní hranici
konvektivně efektivní vrstvy. Např. při integraci do 3 km výšky se vypočte podle vzorce
kde je
v vektor rychlosti větru,
c vektor pohybu bouře a
k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy. Helicita dosahuje vyšších hodnot, pokud oblast relativního vtoku vzduchu do bouře je vlivem
vertikálního střihu větru charakterizována horizontální
vorticitou s významnou složkou ve směru proudění. Graficky je SREH reprezentována plochou na
hodografu určenou vektory větru relativními k pohybu bouře. SREH se používá v předpovědi silných konvektivních bouří, považuje se za míru tendence
supercel rotovat.
▶
storm surge
syn. vzdutí bouřlivé – zvýšení hladiny oceánu v prostoru
tropické nebo hluboké
mimotropické cyklony. Je vyvoláno především
konfluentním prouděním vzduchu ve spodních hladinách, v menší míře i snížením
tlaku vzduchu uvnitř
cyklony. Vzdutí výrazně narůstá v blízkosti pobřeží v důsledku hromadění větrem hnané vody, a to především v hlubokých zálivech či ústích řek, kde může dosáhnout i několika metrů. Při odhadu dosahu mořské vody je třeba dále uvažovat i výšku mořských vln. V případě plochého pobřeží je vzdutí moře v tzv.
nebezpečném půlkruhu tropické cyklony jejím nejnebezpečnějším projevem. Viz též
příliv zvýšený bouří,
meteotsunami.
▶
storm tide
obzvlášť velké zvýšení hladiny oceánu, k němuž dochází na pobřeží zasaženém
tropickou nebo hlubokou
mimotropickou cyklonou v době astronomického přílivu, takže dochází k souběhu přílivu se
vzdutím způsobeným bouří.
▶
straight isobars
část
tlakového pole atmosféry, v níž mají
izobary přibližně přímkový průběh. I. p. se někdy považují za druh
tlakového útvaru.
▶
stratification index
(stratifikace) parametr sloužící k předpovědi množství konvek. oblačnosti. Určuje se ze vztahu
kde Δ
T je rozdíl mezi předpovídanou max. teplotou vzduchu a teplotou vzduchu ve 2 m na začátku
aerologického výstupu, je prům. hodnota
poměrné vlhkosti v době sondáže ve vrstvě od zem. povrchu, popř. od horní
hranice inverze do výšky 3 km,
T –Td značí prům.
deficit teploty rosného bodu podle ranního měření (pokud l <
T – Td < 4 °C uvažuje se vrstva od země do 200 m a v ostatních případech do výšky 500 m), je prům.
vertikální teplotní gradient ve vrstvě od zem. povrchu, popř. od horní hranice přízemní inverze| do výšky 3 km podle ranní sondáže ve °C na 100 m. Různým hodnotám i. z. odpovídá podle empir. poznatků množství kupovité oblačnosti v osminách zhruba takto:
V. t. oblak konvekční, oblak kupovitý.
▶
stratification stability
darez: heslo vypuštěno
▶
stratiform cloud
oblak vyskytující se v horiz. rozsáhlé vrstvě. Jsou pro něj charakteristické výstupné rychlosti dosahující řádu 10
–1 m.s
–1. V řadě případů, např. v podinverzní vrstevnaté oblačnosti, jejíž vývoj je řízen radiačními procesy, jsou však hodnoty vertikální rychlosti zanedbatelné. Jako vrstevnaté označujeme oblaky druhu
stratus,
nimbostratus,
altostratus a
cirrostratus. Pojem vrstevnatý oblak není přesně vymezen a v mezinárodní
morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též
oblak kupovitý.
▶
stratiform precipitation
druh
padajících srážek, které se tvoří ve
vrstevnatých oblacích, zpravidla druhu
nimbostratus nebo
altostratus. Z hlediska časové proměnlivosti
intenzity srážek je označujeme též jako
srážky trvalé. Oproti
konvektivním srážkám zasahují stratiformní srážky zpravidla rozsáhlejší území. Viz též
klasifikace srážek,
srážky cyklonální.
▶
stratiformis
(str) [stratiformis] – jeden z
tvarů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Oblak má vzhled rozsáhlé horiz. plochy nebo vrstvy. Užívá se u
druhů altocumulus,
stratocumulus, zřídka i
cirrocumulus.
▶
Stratocumulus
(Sc) [stratokumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedé nebo bělavé, menší, popř. větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které mají téměř vždy tmavá místa. Oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valounům apod., má vzhled nevláknitý, s výjimkou zvláštního případu s
virgou. Jednotlivé části spolu souvisejí nebo mohou být oddělené. Zdánlivá velikost jednotlivých částí Sc je větší než 5° prostorového úhlu. Sc patří k
vodním nebo
smíšeným oblakům nízkého patra. Mohou z něho vypadávat slabší srážky dosahující zemského povrchu. Vzniká při vlnových pohybech nebo transformací z jiných druhů oblaků, zejména druhu
stratus nebo z
kupovité oblačnosti. Sc je často příznakem rozpadu oblačnosti. Sc lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
stratiformis,
lenticularis,
castellanus,
nebo
volutus a podle
odrůdy jako
translucidus,
perlucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus,
radiatus a
lacunosus.
Zvláštnostmi Ac mohou být
virga a
mamma.
▶
stratonull
podle H. E. Landsberga hladina oddělující spodní a horní
stratosféru. Je definována jako hladina s min. horizontálním
gradientem teploty vzduchu. V zimě ji lze ztotožnit s minimem ve vert. profilu záp. složek rychlosti proudění, v létě nebývá tímto způsobem identifikovatelná. Její výška závisí na synoptické situaci, ve stř. zeměp. šířkách se pohybuje kolem 25 km.
▶
stratopause
vrstva atmosféry Země oddělující
stratosféru a
mezosféru. Leží ve výšce kolem 50 km. Teplota se zde pohybuje kolem 270 K (0 °C).
▶
stratosphere
část
atmosféry Země ležící v průměrné výšce 10 až 50 km, tj. mezi
tropopauzou a
stratopauzou. Stratosféru vymezujeme při
vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; v její spodní části, do výšek 20 až 25 km, se teplota vzduchu s výškou nepatrně zvyšuje, odtud vzhůru roste. Maxima (v průměru kolem 0 °C) dosahuje teplota v blízkosti stratopauzy. Růst teploty s výškou je působen přítomností
ozonu, který pohlcuje sluneční
ultrafialové záření s vlnovou délkou 242 nm a silně se zahřívá. Rychlost proudění ve stratosféře s výškou nejprve klesá, dosahuje minima kolem 22 až 25 km, potom opět roste. Ve stratosféře také pozorujeme náhlé sezonní střídání převládajícího směru proudění ze záp. na vých. a opačně. Ve výškách kolem 25 km pozorujeme
perleťové oblaky.
Jako stratosféra byla původně označována vrstva vzduchu nad
troposférou až do výšek 80 až 100 km. Později byla uvedená vrstva rozdělena do dvou vrstev, z nichž svrchní byla nazvána
mezosféra. Teplotní vlastnosti stratosféry objevili v r. 1902 nezávisle na sobě něm. meteorolog R. Assmann a franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort. Viz též
oscilace kvazidvouletá,
monzun stratosférický,
oteplení stratosférické.
▶
stratospheric fountain
označení specifické oblasti anomálně chladné tropické
tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z
troposféry do
stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.
▶
stratospheric jet stream
tryskové proudění záp. směru ve
stratosféře a spodní
mezosféře vyskytující se v zimním období. Souvisí s radiačním ochlazováním a se vznikem
výškové cyklony v polární oblasti během polární noci. Stratosférické tryskové proudění se vyskytuje v poměrně širokém pásmu, avšak nejvýraznější bývá v zimě okolo 70° sev. zeměp. šířky s osou ve výšce asi 50 km a označuje se též jako tryskové proudění na okraji polární noci. V letním období je toto tryskové proudění vystřídáno větry vých. směru, kterým se obvykle nedá přisoudit charakter tryskového proudění. K stratosférickému tryskovému proudění obvykle počítáme i
rovníkové tryskové proudění, které se vyskytuje ve spodní stratosféře, popř. může zasahovat i do horní
troposféry.
▶
stratospheric monsoon
občas se vyskytující nevhodné označení pro sezonní změnu směru proudění ve
stratosféře (ve výškách nad 20 km). V zimě ve všech zeměp. šířkách vanou záp. větry kolem chladné polární
cyklony, zatímco v létě, kdy teplota a tlak vzduchu klesá směrem od pólu k rovníku, vznikají vých. větry kolem teplé polární
anticyklony. Příčinou tohoto jevu jsou
solární klima a radiační vlastnosti
ozonu, nesouvisí tedy nijak s
monzunovou cirkulací.
▶
stratospheric warming
epizoda vzestupu teploty vzduchu ve
stratosféře polárních a subpolárních oblastí, související se změnami
cirkumpolárního víru a růstem koncentrace stratosférického
ozonu. Rozlišujeme
náhlá stratosférická oteplení a sezónní, tzv. finální oteplení, k nimž dochází začátkem jara při zániku stratosférického cirkumpolárního víru a přechodu na letní uspořádání cirkulace ve stratosféře.
▶
Stratus
(St) – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedá oblačná vrstva s dosti jednotvárnou základnou, z níž může vypadávat
mrholení, popř.
ledové jehličky nebo
sněhová zrna. Prosvítá-li vrstvou St slunce, jsou jeho obrysy obvykle zřetelné. St vyvolává
halové jevy jen výjimečně při velmi nízkých teplotách. Někdy má podobu roztrhaných chuchvalců. St je v teplé polovině roku zpravidla
vodním oblakem, v zimě často obsahuje i
ledové krystalky. Patří k
oblakům nízkého patra a vzniká především pod výškovými
inverzemi teploty vzduchu nebo v důsledku ochlazení vzduchu od podkladu. Svými mikrostrukturálními ani makrostrukturálními parametry se obvykle neliší od
mlhy. St lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
nebulosus nebo
fractus a podle
odrůdy jako
translucidus,
opacus nebo
undulatus.
Zvláštností St je
praecipitatio.
▶
streak lightning
blesk, jehož viditelná část
kanálu blesku není rozvětvena. Tento charakter mají častěji
blesky mezi oblakem a zemí než
blesky mezi oblaky. Kladné blesky mezi oblakem a zemí se převážně nevětví. Viz též
blesk rozvětvený.
▶
streamfunction
skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V
dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy
kde
vx a
vy značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její
izolinie odpovídají
proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při
inicializaci vstupních dat v
modelu numerické předpovědi počasí.
▶
streamline
čára v poli pohybu kapaliny nebo plynu, v meteorologii obvykle v poli větru, v jejímž každém bodě má rychlost proudění v daném okamžiku směr tečny. Nemění-li se pole větru s časem, tj. při stacionárním proudění, jsou proudnice totožné s trajektoriemi vzduchových částic. Hustota proudnic je úměrná rychlosti proudění. Proudnice popisují pohybové pole v atmosféře, které úzce souvisí s
tlakovým polem. Na výškových met. mapách proudnice zhruba odpovídají
izohypsám. Viz též
mapa kinematická.
▶
streamwise vorticity
složka horizontální
vorticity ve směru vtékání vzduchu do
konvektivní bouře. Tato složka vorticity je důležitá pro přímý vznik
supercel a potažmo
tornád, neboť se ve
výstupném proudu transformuje na vertikální vorticitu. Vznik supercel tak není podmíněn
štěpením konvektivních bouří jako v případě
příčné vorticity.
▶
strengthening of an anticyclone
syn. zesilování anticyklony –
stadium vývoje anticyklony, v němž zesiluje
anticyklonální cirkulace a které se na
synoptické mapě projevuje vzestupem
tlaku vzduchu nebo
geopotenciálu ve
středu anticyklony. Mohutnění anticyklony začíná objevením první uzavřené
izobary nebo
izohypsy a končí dosažením nejvyšší hodnoty tlaku vzduchu nebo geopotenciálu. Může trvat několik dnů. Viz též
slábnutí anticyklony.
▶
stroke of lightning
souhrn průvodních jevů při zasažení zemského povrchu, objektů na zemi nebo v atmosféře, např. letadla,
bleskem. V tech. praxi se např. zjišťuje hustota úderů blesku do země, počet úderů blesku do el. vedení, pravděpodobnost úderu blesku do objektu apod.
▶
strong breeze
vítr o prům. rychlosti 10,8 až 13,8 m.s
–1 nebo 39 až 49 km.h
–1. Odpovídá šestému stupni
Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako silný vítr uváděn vítr o prům. rychlosti větru 10,8 až 17,1 m.s
–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako silný vítr uváděn vítr odpovídající 6. až 7. stupni Beaufortovy stupnice.
▶
strong gale
1. vítr o prům. rychlosti 20,8 až 24,4 m.s
–1 nebo 75 až 88 km.h
–1. Odpovídá devátému stupni
Beaufortovy stupnice větru.
2. hovorové označení pro
větrnou bouři.
▶
Stüve diagram
druh
aerologického diagramu, v němž je na horizontální ose lineárně vynášena
teplota vzduchu T (obvykle v rozsahu +40 až –80 °C) a na vertikální ose
tlak vzduchu p v exponenciální závislosti
pκ, kde
κ = 0,286 je podíl
měrné plynové konstanty suchého vzduchu a
měrného tepla suchého vzduchu při stálém tlaku.
Suché adiabaty svírají s
izotermami úhel přibližně 45°,
pseudoadiabaty jsou mírně obloukovitě zakřiveny. Izolinie
měrné vlhkosti neboli
izogramy nasyceného vzduchu (g.kg
–1) jsou představovány vzpřímenými křivkami mírně se odklánějícími doleva od vertikálně mířících
izoterem. Stüveho diagram může dále obsahovat stupnici pro vynášení
relativní vlhkosti vzduchu, stupnici výšky a jiné pomocné stupnice.
Přestože Stüveho diagram není
energetickým diagramem, je často používán vzhledem k pravoúhlému souřadnicovému systému teploty a tlaku vzduchu s většinou přímkových nebo málo zakřivených
izolinií. Jeho autorem je něm. meteorolog G. Stüve (1888–1935). V odb. slangu je Stüveho diagram nazýván též „Stüvegram“.
▶
sub-surface temperature
v
silniční meteorologii teplota vozovky v různých hloubkách pod jejím povrchem. Na rozdíl od
půdní teploty se podpovrchová teplota měří např. v různých konstrukčních vrstvách vozovek, tedy ve štěrkových, písečných, asfaltových anebo betonových vrstvách.
▶
sub-tropical cyclone
cyklona, která se může vyskytnout nad oceány až po zhruba 50° zeměp. šířky a vykazovat přitom znaky
mimotropické i
tropické cyklony. Při jejím vzniku a vývoji totiž dochází ke kombinaci fyzikálních mechanizmů, kdy důležitým zdrojem energie pro
cyklogenezi je jak uvolnění
baroklinní instability, tak uvolnění
latentního tepla kondenzace. Typicky se jedná o transformovanou, původně mimotropickou cyklonu putující z
pásma západních větrů do nižších zeměp. šířek, může však vzniknout i transformací tropické cyklony. Na rozdíl od mimotropické cyklony nemá subtropická cyklona vazbu na
atmosférické fronty. Oproti tropické cykloně jsou v ní pásy
konvektivních bouří méně symetricky uspořádány kolem
středu cyklony; maximální rychlost větru je dosahována dále od středu (cca 100 až 200 km) a nedosahuje síly
orkánu. Pokud však přesáhne hodnotu 17 m.s
-1, která v případě tropické cyklony vymezuje
tropickou bouři, dostává jméno ze seznamu určeného tropickým cyklonám. Nad tropickými oceány s vysokou teplotou povrchu moře a malým
horizontálním teplotním gradientem se subtropická cyklona může transformovat na tropickou cyklonu. Z hlediska mechanizmů cyklogeneze i projevů počasí, které souvisejí s výskytem konvektivních bouří velmi silné intenzity, se subtropická cyklona podobá
medikánu, který je však místně specifickým útvarem.
▶
subarctic climate
—přechodný typ podnebí mezi
podnebím mírných šířek a stud.
polárním podnebím sev. polokoule. Utváří se na sev. okraji Eurasie a Severní Ameriky. Vyznačuje se dlouhými tuhými zimami a malými ročními úhrny srážek. Podobný typ podnebí se na již. polokouli vyskytuje na subantarktických ostrovech a Grahamově Zemi. Jako p. s. se někdy označuje
podnebí tundry, jindy
podnebí tajgy. V
Alisovově klasifikaci podnebí je to podnebí pásma, v němž v zimě převládá
arktický vzduch a v létě
polární vzduch. Hranicemi subarktického pásma jsou zimní a letní poloha
arktické fronty. Rozlišuje se pevn. a oceán. typ p. s. Pevninský typ se vyznačuje dlouhou, velmi drsnou zimou s lednovými průměry teplot až –40 °C a min. teplotami až –70 °C. Protože léto je rel. teplé (prům. měs. teploty vzduchu dosahují až 18 °C), roč. amplitudy teploty vzduchu dosahují nejvyšších hodnot na Zemi (60 °C). Srážek je málo, většinou do 300 mm za rok. Oceán. typ p. s. má mírnější zimu, léto je však velmi chladné, nepříznivé pro růst stromů.
▶
subgeostrophic wind
vítr, jehož rychlost je menší než rychlost
geostrofického větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu.
▶
subgradient wind
vítr, jehož rychlost je menší než rychlost
gradientového větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu a zakřivení
izobar nebo
izohyps.
▶
subhelic arc
velmi vzácný
halový jev v podobě světelného oblouku vystupujícího z obzoru v blízkosti
infralaterálního oblouku šikmo vzhůru k
parhelickému kruhu.
▶
subhumid climate
podle W. Thornthwaitea typ
stepního podnebí, který je charakterizován hodnotou
indexu vlhkosti mezi 20 až –20. Jde o přechodný typ mezi
podnebím vlhkým a
semiaridním. V. t. klasifikace podnebí Thornthwaiteova.
▶
sublimation
fázový přechod z pevného skupenství do skupenství plynného, v meteorologii zpravidla přechod ledu do plynné fáze vody – vodní páry. Ve starší literatuře se termín sublimace užívá i u opačného fázového přechodu, tj. růstu ledu přímo z vodní páry a někdy se v tomto případě setkáváme i s nevhodným termínem desublimace. V současné odborné literatuře převažuje v tomto významu termín
depozice.
▶
sublimation phase boundary
křivka na
fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a pevnou fází sledované látky (v meteorologii mezi
vodní párou a ledem). Vychází z
trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a plynná fáze v
termodynamické rovnováze.
▶
sublimation point
teplota, při níž je tlak
nasycené páry nad povrchem pevné fáze dané látky roven vnějšímu
tlaku, v atmosférických podmínkách
tlaku vzduchu. V meteorologii se jedná o hodnotu teploty, při níž hodnota
tlaku nasycené vodní páry vzhledem k ledu odpovídá tlaku vzduchu. Za podmínek obvyklých v
troposféře není bod sublimace ledu dosažen. Ve starší české meteorologické literatuře se bod sublimace někdy nesprávně vyskytuje ve smyslu
teplota bodu ojínění. Viz též
bod varu.
▶
subnivale climate
typ vlhkého podnebí vgeomorfologické klasifikaci podnebí,v němž se v průběhu roku mění fáze atm. srážek, tzn. že v létě se vyskytují převážně kapalné srážky, v ostatních roč. obdobích tuhé.
▶
subrecent
období subrecentní období (klimatické fáze)
postglaciálu následující po
subatlantiku a přecházející do doby přítomné (recentní). Typické bylo vysoušení podnebí především v důsledku rozsáhlého kácení lesa, které bylo příčinou zvětšení vlhkostních rozdílů mezi oblastmi lesnatými a odlesněnými. Na vzestupu byl dub a líska, šířil se i smrk. Subrecent trvá zhruba od r. 1200 n.l. dodnes.
▶
subrefraction
subrefrakce v
radiolokační meteorologii refrakce paprsku radiolokátoru vznikající v případě, kdy velikost
indexu lomu s výškou vzrůstá. Trajektorie paprsku je vypuklá směrem k zemskému povrchu a v důsledku toho se zmenšuje
radiohorizont. Hodnota indexu lomu s výškou vzrůstá, jestliže teplota vzduchu s výškou prudce klesá a pokles vlhkosti s výškou je velmi malý. Záporná refrakce se vyskytuje velmi zřídka. Viz též
typy refrakce elektromagnetických vln.
▶
subrefraction
syn. refrakce záporná.
▶
subsatellite point
průsečík spojnice družice a středu Země se zemským povrchem, označovaný též jako
nadir družice. V tomto bodě mají přístroje na
meteorologické družici vždy nejvyšší rozlišení. Posloupnost poddružicových bodů daná pohybem družice po její dráze kolem Země vytváří průmět dráhy na zemský povrch, označovaný jako trajektorie družice.
▶
subsidence inversion
syn. inverze teploty vzduchu sesedáním –
výšková teplotní inverze způsobená sesedáním neboli
subsidencí vzduchu z vyšších vrstev atmosféry do nižších. Vývoj subsidenční inverze je důsledkem další stabilizace původně stabilní vrstvy vzduchu při jejím adiabatickém sestupu. Subsidenční inverze se mohou vyskytovat nad rozsáhlými územími, je-li dobře vyvinut mechanizmus subsidenčních pohybů vzduchu, především v
anticyklonách nebo v blízkosti
os hřebenů vysokého tlaku vzduchu. Tyto inverze představují významný faktor podílející se na zhoršování
rozptylových podmínek v oblastech vysokého tlaku vzduchu, v létě za slunečného
anticyklonálního počasí často omezují vznik nebo vert. vývoj
kupovité oblačnosti apod.
▶
subsidence of air
syn. sesedání vzduchu, pohyby vzduchu subsidenční – pomalé
sestupné pohyby ve
vzduchové hmotě, jejichž rychlost je zpravidla řádově 10
–2 m.s
–1 nebo méně. Subsidence vzduchu patří k jevům
synoptického měřítka, vzniká z dyn. příčin a může mít velký význam pro vývoj podmínek počasí. Působí
adiabatické oteplování vzduchu, např. sestupné pohyby o velikosti 2.10
–2 m.s
–1 působící po dobu 24 h a při vertikálním
teplotním gradientu –0,5 K na 100 m zvýší teplotu dané hladiny o téměř 10 K, rozpouštění již vzniklé
oblačnosti, tlumí
konvekci apod. Subsidence vzduchu se vyskytuje především v předním sektoru a centrální oblasti
vysokých anticyklon nebo v zesilujících
hřebenech vysokého tlaku vzduchu. V důsledku subsidence vzduchu dochází ke vzniku
subsidenčních inverzí teploty.
▶
substratosphere
hist. a nejednoznačný termín pro část atmosféry na pomezí
troposféry a
stratosféry.
▶
subsynoptic scale
obecné označení pro charakteristické rozměry atm. procesů a jevů, které mají menší charakteristické horiz. rozměry (a kratší dobu trvání) než procesy a jevy tzv.
synoptického měřítka. Viz též
měřítko mezosynoptické,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
subtropical anticyclone
vysoká,
teplá a
kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou
permanentními akčními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu
azorskou,
bermudskou,
havajskou,
svatohelenskou,
mauricijskou a
jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí
subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též
anticyklona dynamická.
▶
subtropical calms
pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v
subtropickém pásu vysokého tlaku vzduchu nad oceány na obou polokoulích, vyskytující se mezi
pasáty a
pásmem západních větrů (přibližně mezi 30 až 35° N a 30 až 35° S). Posunují se na sever a na jih asi o 5° v závislosti na výšce Slunce během roku. Subtropické tišiny jsou oblastmi s ustáleným, nad pevninou suchým a horkým počasím. Někdy se pro subtropické tišiny používal termín „pásmo kalmů". Viz též
šířky koňské.
▶
subtropical climate
v
Alisovově klasifikaci klimatu přechodné
klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá
tropický vzduch, v zimní polovině roku pak
vzduch mírných šířek. V
Köppenově klasifikaci klimatu se zčásti kryje s
mírným dešťovým klimatem, při západních březích pevnin s typem Cs se suchým létem, označovaným i jako
středomořské klima. Při východním pobřeží pevniny může být ovlivněno
mimotropickým monzunem, viz
klima monzunové. Ve vnitrozemí se subtropické klima vyznačuje značnou
kontinentalitou klimatu a lze ho řadit k chladnému
suchému klimatu podle W. Köppena.
▶
subtropical climate
přechodné podnebí mezi tropickým podnebím a podnebím mírných šířek, které se vyznačuje suchým létem a mírnou vlhkou zimou. V Köppenově klasifikaci podnebí patří mezi teplá dešťová podnebí a označuje se Cs. V Alisovově klasifikaci podnebí je to podnebí pásma, v němž dochází k sezónnímu střídání tropického vzduchu (léto) a polárního vzduchu (zima). Hranice uvedeného pásma tvoří letní a zimní poloha polární fronty. Rozlišují se 4 typy p. s., a to kont. (pevn.), maritimní (moř.), záp. břehů pevnin (středomoř.) a vých. břehů pevnin (monz.). Subtrop. kont. podnebí se vyznačují horkým suchým létem s malou oblačností a nízkou poměrnou vlhkostí vzduchu.V zimě je počasí krajně nestálé se srážkami a prudkými změnami teploty vzduchu. Roč. úhrny srážek jsou nižší než 500 mm. Oceán. typ p. s. se vyznačuje v létě suchým jasným počasím, v zimě převládá počasí s dešti a silnými větry až vichřicemi.
▶
subtropical cyclone
cyklona, která se může vyskytnout nad oceány až po zhruba 50° zeměp. šířky a vykazovat přitom znaky
mimotropické i
tropické cyklony. Při jejím vzniku a vývoji totiž dochází ke kombinaci fyzikálních mechanizmů, kdy důležitým zdrojem energie pro
cyklogenezi je jak uvolnění
baroklinní instability, tak uvolnění
latentního tepla kondenzace. Typicky se jedná o transformovanou, původně mimotropickou cyklonu putující z
pásma západních větrů do nižších zeměp. šířek, může však vzniknout i transformací tropické cyklony. Na rozdíl od mimotropické cyklony nemá subtropická cyklona vazbu na
atmosférické fronty. Oproti tropické cykloně jsou v ní pásy
konvektivních bouří méně symetricky uspořádány kolem
středu cyklony; maximální rychlost větru je dosahována dále od středu (cca 100 až 200 km) a nedosahuje síly
orkánu. Pokud však přesáhne hodnotu 17 m.s
-1, která v případě tropické cyklony vymezuje
tropickou bouři, dostává jméno ze seznamu určeného tropickým cyklonám. Nad tropickými oceány s vysokou teplotou povrchu moře a malým
horizontálním teplotním gradientem se subtropická cyklona může transformovat na tropickou cyklonu. Z hlediska mechanizmů cyklogeneze i projevů počasí, které souvisejí s výskytem konvektivních bouří velmi silné intenzity, se subtropická cyklona podobá
medikánu, který je však místně specifickým útvarem.
▶
subtropical easterlies
(východní tropické) jiný název pro
pasáty, pokud nezasahují do velkých výšek a mají výrazný vert.
střih větru.
▶
subtropical high pressure belt
pás vyššího tlaku vzduchu, vyjádřený na
klimatologických mapách, který se táhne kolem Země na obou polokoulích mezi 20 a 40° z. š. a v němž se vyskytují jednotlivé
subtropické anticyklony. Zatímco na již. polokouli je zřetelný po celý rok, na severní polokouli jej v letním období přerušují oblasti nižšího tlaku nad kontinenty. Viz též
šířky koňské.
▶
subtropical jet stream
tryskové proudění v horní
troposféře, jehož osa bývá v zimě přibližně na 30. a v létě na 40. až 45. rovnoběžce sev. polokoule, většinou ve výšce
izobarické hladiny 200 hPa. Nejvyšší rychlosti proudění se vyskytují nad vých. pobřežím kontinentů sev. polokoule a nad přilehlým mořem. Na rozdíl od
mimotropického tryskového proudění není subtropické tryskové proudění vázáno na
frontální zónu a je nejlépe vyvinuto v zimě. Subtropické tryskové proudění má obdobu i na již. polokouli. Viz též
proudění tryskové tropické.
▶
sudden ionospheric disturbance
syn. jev Dellingerův – náhlá změna fyz. stavu nižší
ionosféry ve výšce 60 až 80 km. Vzniká prudkým zesílením
ionizace ionosférické
vrstvy D, které je vyvoláno zvětšením
ultrafialového záření při
chromosférické erupci na Slunci. Projeví se náhlým vymizením příjmu vzdálených krátkovlnných rádiových stanic na polokouli osvětlené Sluncem. Jev trvá několik desítek minut až několik hodin. Uvedenou poruchu poprvé popsal J. H. Dellinger v r. 1935.
▶
sudden stratospheric warming
syn. ohřev stratosférický náhlý – prudké zvýšení teploty vzduchu ve
stratosféře až o 50 °C během několika dnů, k němuž dochází v důsledku významného narušení
cirkumpolárního víru prostřednictvím
planetárních vln. Náhlé stratosférické oteplení ovlivňuje podmínky v celé stratosféře (nejen v polárních, ale i v rovníkových oblastech), dále v
troposféře,
mezosféře, a dokonce i v
ionosféře.
Rozeznáváme dvě kategorie náhlých stratosférických oteplení. Slabé oteplení se objevuje na severní i jižní polokouli často několikrát během chladného půlroku. Nastává při časově omezeném zeslabení, nikoli však rozpadu cirkumpolárního víru. Na severní polokouli pak přibližně jednou za dva roky dojde i k tzv. hlavnímu neboli silnému oteplení, jehož klíčovým znakem je na 60° sev. šířky v
izobarické hladině 10 hPa (ve výšce asi 33 km) změna zimní západní cirkulace na východní. Cirkumpolární vír se může také rozdělit na dva samostatné víry. Na jižní polokouli je hlavní stratosférické oteplení pozorováno pouze výjimečně (např. v roce 2002), neboť antarktický cirkumpolární vír je oproti arktickému stabilnější díky menšímu vlnovému působení pevnin a hor ve středních a vyšších zeměpisných šířkách jižní polokoule. Po odeznění náhlého stratosférického oteplení se obnovuje zimní západní cirkulace.
▶
sudden stratospheric warming
▶
sudden wind shift
náhlá změna směru větru v horiz. směru nebo s výškou, způsobená především termodynamickými nebo orografickými vlivy. S výškou pozorujeme stočení větru zejména na hranicích
inverzí teploty vzduchu a na
frontálních plochách, v horiz. směru na
atmosférických frontách, na mořském pobřeží, na orografických překážkách, pod oblaky druhu
cumulonimbus apod. Obdobně mluvíme o stočení větru i v časovém smyslu, např. při
přechodu fronty přes dané místo. Viz též
střih větru,
stáčení větru.
▶
sukhovei
oblastní název suchého a teplého výsušného větru ve stepích a polopouštích Ukrajiny, evropské části Ruska a Kazachstánu. Při suchověji teplota vzduchu dosahuje i 35 až 40 °C,
relativní vlhkost vzduchu klesá až na 10 % a ani v nočních hodinách nestoupá nad 50 %. Suchověj se nejčastěji vyskytuje v květnu, kdy je nebezpečný pro vegetaci, zvl. pro polní plodiny, v souvislosti se zvýšeným
výparem. V období, kdy jsou pole bez vegetačního krytu, se při suchověji dostává do ovzduší prach a mohou vznikat
prachové bouře.
▶
sulfurous smog
smog ve formě směsi
kouře a
mlhy. Vzniká v důsledku spalování uhlí s vysokým obsahem SO
2, který smogu dodává redukční charakter. Typicky se vyskytuje v
chladném půlroce, proto bývá též nazýván zimní. Jiné jeho označení jako tzv. londýnský smog odkazuje na časté smogové situace, které ještě v 50. letech 20. století postihovaly obzvlášť silně Londýn. Po katastrofální epizodě v prosinci 1952 zde byla přijata legislativní opatření k zeslabení této hrozby. Redukční smog zůstává vážným problémem v jiných zemích, např. v Číně.
▶
sulphur rain
déšť žlutě zabarvený částicemi pylu, popř. žlutavým prachem apod. Na našem území se žlutý déšť vyskytuje obvykle v jarních měsících, v období hromadného rozkvětu jehličnatých stromů, hlavně smrků a borovic. Množství pylu, které žlutý déšť podmiňuje, závisí na povětrnostním průběhu zimy a jara; sytěji zbarvený žlutý déšť se vyskytuje obvykle jednou za 4 až 5 let. Viz též
déšť bahnitý,
déšť krvavý.
▶
sultriness
subj. nepříjemný pocit, vyvolaný kombinovaným účinkem
teploty vzduchu,
vlhkosti vzduchu a malé
rychlosti větru na lidský organismus. Je do jisté míry opakem
zchlazování, protože čím je menší zchlazování, tím je větší dusno. Dusno se charakterizuje buď pomocí izobarické
ekvivalentní teploty (např. F. Linke považoval za začátek dusna 56 °C), nebo jen pomocí
tlaku vodní páry. Za hranici dusna se obecně přijala hodnota tlaku vodní páry 18,8 hPa (dříve 14,08 torr). Podle K. Scharlana (1942) nastávají podmínky pro pocit dusna např. tehdy, když při
relativní vlhkosti vzduchu r = 100 % je teplota vzduchu
t = 16,5 °C, dále při
r = 70 % a
t = 22,2 °C, při
r = 50 % a
t = 27,9 °C, popř. při
r = 30 % a
t = 36,9 °C. Dusno vzniká nejčastěji v létě v dopoledních hodinách, zpravidla před
konvektivní bouří (bouřkou z tepla). Viz též
den dusný,
teplota pocitová.
▶
sultry day
charakteristický den, v němž nastaly met. podmínky pro pocit
dusna. V Česku se za dusný den zpravidla považuje den, v němž
tlak vodní páry ve 14 h dosáhl alespoň hodnoty 18,8 hPa. Viz též
izohygroterma.
▶
sum of cold temperatures
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti v chladném roč. období počítaná obvykle jako součet všech záporných
denních průměrů teploty zaznamenaných během mrazového období. Charakteristika se používá k vyjádření tuhosti zimy.
▶
sum of temperatures
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti, která se v meteorologii používá buď k porovnání teplotních poměrů různých míst ve stejném období nebo na jedné stanici k porovnání teplotních poměrů v jednotlivých letech. Stanovuje se jako:
1. součet teploty vzduchu, obvykle průměrné denní teploty zaznamenané za zvolené období, např. součet všech denních průměrů teploty vzduchu za vegetační období;
2. součet odchylek teploty vzduchu od referenční teploty za zvolené období. V teplém ročním období se zpravidla počítají součty odchylek teploty převyšující referenční teplotu, tj. např. 5, 10, nebo 15 °C, v zimním období sumy záporné teploty. Má praktické uplatnění v zemědělství, klimatologii, klimatologické rajonizaci a tech. praxi.
▶
summary kinematic chart
druh
kinematické mapy, na kterou se zakreslují smluvenými znaky
středy cyklon a
anticyklon, jejich
trajektorie,
demarkační čáry aj. Podklady se získávají z analyzovaných
přízemních či
výškových map za období několika po sobě jdoucích dnů. Tato mapa umožňuje jednoduše znázorňovat synop. procesy ve vhodně vybraných časových obdobích a v různých výškových hladinách, upřesňovat
synoptické typy a vybírat
metodou analogů povětrnostní situace pro předpověď počasí, vymezovat
přirozená synoptická období a
přestavbu povětrnostní situace.
▶
summer
jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických
sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od letního
slunovratu do podzimní
rovnodennosti (astronomické léto);
2. trojice letních měsíců, na sev. polokouli červen, červenec a srpen (tzv. klimatologické léto);
3. období s prům. denními teplotami vzduchu 15 °C a vyššími (tzv. vegetační léto).
▶
summer day
mezinárodně rozšířený
charakteristický den, v němž
maximální teplota vzduchu dosáhla hodnoty 25,0 °C nebo vyšší. Toto vymezení je užíváno v Česku i v dalších zemích, v mezinárodní komunitě se nicméně za letní den považuje teprve den s překročením této prahové hodnoty. Podmnožinou letních dní jsou
horké, popř.
velmi horké dny.
▶
summer monsoon
monzun podmíněný převládáním nižšího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v
teplém pololetí, vanoucí zpravidla z moře na pevninu a přinášející sem
monzunové srážky.
Nástup monzunu a jeho konec, které se regionálně liší, vymezují hlavní
období dešťů. Např. prům. datum jeho nástupu v Bombaji je 5. červen a konce 15. říjen.
▶
sun dog
syn. paslunce – velmi častý
halový jev v podobě světelných skvrn nalézajících se na
parhelickém kruhu vně
malého hala. Jsou obvykle výrazněji duhově zbarveny, s červeným okrajem na straně bližší Slunci. Při poloze Slunce na obzoru by se parhelia nalézala na malém halu, s rostoucí výškou Slunce nad obzorem se od malého hala bočně vzdalují v rozsahu několika úhlových stupňů. Vznikají dvojitým lomem slunečních paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky při lámavém úhlu 60° a vert. poloze hlavní krystalové osy.
▶
Sun´s corona
vnější vrstva sluneční
atmosféry nad
chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K) není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též
vítr sluneční.
▶
sunshine
v meteorologii zkrácené označení pro
trvání slunečního svitu.
▶
sunshine duration
časový interval, po který svítilo slunce, vyjádřený zpravidla v pravém slunečním čase, např. od 10.45 do 11.32 h. Viz též
trvání slunečního svitu.
▶
sunshine duration
časový interval, během něhož je intenzita
přímého slunečního záření dopadajícího na jednotku plochy zemského povrchu kolmé k paprskům větší, než 120 W.m
–2. Závisí nejen na délce světlého dne, která je dána zeměp. š. a roční dobou, ale také na výskytu oblačnosti a na překážkách v okolí místa měření. Udává se v hodinách, popř. desetinách hodiny za den, měsíc nebo rok. Trvání slunečního svitu se měří
slunoměry s přesností na 0,1 h. Trvání slunečního svitu patří k zákl.
klimatickým prvkům. Kromě skutečného trvání slunečního svitu zjišťovaného slunoměrem se v klimatologii dále uvádí
astronomicky možné trvání slunečního svitu a
efektivně možné trvání slunečního svitu. Viz též
svit sluneční,
trvání slunečního svitu relativní.
▶
sunshine recorder, heliograph
syn. heliograf – přístroj zaznamenávající
trvání slunečního svitu. Nejrozšířenějším typem slunoměru byl v minulosti Campbellův-Stokesův slunoměr tvořený skleněnou koulí, v jejímž ohnisku je umístěn papírový registrační pásek dělený po hodinách a propalovaný slunečními paprsky. S postupnou
automatizací meteorologických měření jsou stále častěji používány různé typy elektronických slunoměrů, které fungují většinou na principu stínění fotoelektrických diod nebo termoelektrických článků.
▶
sunspot
přechodně existující oblast ve sluneční
fotosféře s teplotou nižší vůči okolí o 1500 – 2000 K. Skvrny vznikají při zvýšené
sluneční aktivitě v důsledku silné koncentrace slunečního magnetického pole, které zabraňuje proudění a tím omezuje přenos tepelné energie z vnitřních částí slunečního tělesa. Nejtemnější (nejchladnější) středová část skvrny se nazývá umbra. Bývá lemována méně tmavou vláknitou částí skvrny, tzv. penumbrou, která u malých skvrn může být méně zřetelná nebo může zcela chybět. Rozměry skvrn dosahují od několika stovek km až po desítky tisíc km. Doba trvání skvrn se pohybuje od několika hodin (u nejmenších z nich) po několik dnů, u největších skvrn pak až po několik měsíců. Velké skvrny se často objevují ve skupinách, popř. v komplexech až o několika desítkách menších i větších skvrn. Výskyt slunečních skvrn je rozsáhle sledovaným a populárním projevem sluneční aktivity, který je nejčastěji charakterizován pomocí tzv.
Wolfova čísla. Viz též
fakule.
▶
sunspot cycle
fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou
periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu
slunečních skvrn i charakteristik
záření Slunce. Výkyvy
solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita
ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního
cirkumpolárního víru. Viz též
číslo Wolfovo.
▶
super adiabatic turbulence
▶
super hurricane
v amer. met. službě označení pro mimořádně silný hurikán (tajfun), v němž rychlost přízemního větru dosahuje alespoň 67 m.s–1, tj. 241 km.h–1. V. t. extrémy tlaku vzduchu.
▶
super typhoon
označení pro mimořádně silný
tajfun, v němž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru dosahuje hodnoty nejméně 67 m.s
–1. Viz též
extrémy tlaku vzduchu.
▶
superadiabatic lapse rate
syn. superadiabatický –
vertikální teplotní gradient v atmosféře
y = –
∂T /
∂z, jehož velikost převyšuje hodnotu
adiabatického gradientu. Obvykle se pod pojmem nadadiabatický vert. gradient teploty rozumí vert. teplotní gradient větší, než je hodnota
suchoadiabatického gradientu, tj. změna teploty větší než 1 K na 100 m. Viz též
gradient autokonvekční.
▶
superadiabatic lapse rate
▶
supercell
konvektivní bouře většinou velmi silné intenzity, která sestává z jediné dominantní, velmi výrazné
konvektivní buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným
výstupným konvektivním proudem, rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50–60 m.s
–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího výstupného konv. proudu a s ním spojené
mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat
meteorologickým dopplerovským radarem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě výstupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy,
předním a
zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt
tornád, silného
krupobití včetně vývoje obřích
krup i prudkého
nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se výrazným
vertikálním střihem větru, kde horiz.
vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při
radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená
oblast snížené radarové odrazivosti (BWER) a
hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě výstupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné
radarem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu
wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá výstupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též
štěpení konvektivní bouře.
▶
supercell storm
konvektivní bouře většinou velmi silné intenzity, která sestává z jediné dominantní, velmi výrazné
konvektivní buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným
výstupným konvektivním proudem, rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50–60 m.s
–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího výstupného konv. proudu a s ním spojené
mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat
meteorologickým dopplerovským radarem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě výstupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy,
předním a
zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt
tornád, silného
krupobití včetně vývoje obřích
krup i prudkého
nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se výrazným
vertikálním střihem větru, kde horiz.
vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při
radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená
oblast snížené radarové odrazivosti (BWER) a
hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě výstupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné
radarem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu
wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá výstupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též
štěpení konvektivní bouře.
▶
supercooled cloud
vodní oblak, jehož teplota je nižší než 0 °C. Viz též
voda přechlazená.
▶
supercooled rain
déšť tvořený kapkami
přechlazené vody. Způsobuje
mrznoucí déšť a vznik
ledovky.
▶
supercooled water
kapalná fáze vody přítomná v atmosféře při teplotách vzduchu nižších než 0 °C. Většina
oblačných a mlžných kapek zůstává v kapalném stavu i za teploty hluboko pod
bodem mrznutí; existence přechlazených kapek v oblacích je prokázána až do teploty cca –42 °C. Přechlazené kapky jsou při teplotě pod 0 °C nestabilní a dostanou-li se do kontaktu s ledovou částicí, rychle mrznou. Proces mrznutí přechlazených kapiček vody v atmosféře usnadňují i
ledová jádra. Běžná existence přechlazených vodních kapek v oblacích souvisí s tlakovými poměry v blanách povrchového napětí vody při jejich velkém zakřivení. Přechlazené mohou být i
dešťové kapky či
kapky mrholení, což vede ke vzniku
mrznoucího deště, resp.
mrznoucího mrholení. Viz též
mlha přechlazená,
oblak přechlazený,
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova,
ozrnění ledových krystalků.
▶
supercooled water droplet
▶
supergeostrophic wind
vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost
geostrofického větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu.
▶
supergradient wind
vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost
gradientového větru odpovídající danému horiz.
tlakovému gradientu a zakřivení
izobar nebo
izohyps.
▶
supernumerary bows
úzké barevné oblouky, které se vyskytují uvnitř
hlavní nebo vně
vedlejší duhy; častěji se objevují u vedlejší duhy. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky. Někteří autoři používají pro duhové podružné oblouky méně vhodného označení „duhy sekundární“. Duhové podružné oblouky jsou jedním z
fotometeorů.
▶
supernumerary rainbows
úzké barevné oblouky, které se vyskytují uvnitř
hlavní nebo vně
vedlejší duhy; častěji se objevují u vedlejší duhy. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky. Někteří autoři používají pro duhové podružné oblouky méně vhodného označení „duhy sekundární“. Duhové podružné oblouky jsou jedním z
fotometeorů.
▶
superrefraction
jev vyskytující se v
radiometeorologii za přítomnosti vrstvy s rychlým úbytkem
měrné vlhkosti vzduchu s výškou a zároveň s výraznou inverzí teploty, kde gradient
indexu lomu elektromagnetických vln s výškou je ∂n / ∂z < –15,7 . 10
–8 m
–1. V této vrstvě dochází k zakřivení elmag. vln směrem k zemskému povrchu (poloměr křivosti je menší než poloměr Země). Následně lze pozorovat jevy anomálního
šíření eletromagnetických vln (též označované jako anaprop) s viditelností předmětů obvykle skrytých pod
radiohorizontem. Jedná se o mikrovlnnou analogii svrchního
zrcadlení. Viz též
refrakce atmosférická,
typy refrakce elektromagnetických vln.
▶
supersaturated air
1. vzduch, který obsahuje více vodní páry, než odpovídá stavu
nasycení nad rovinným povrchem čisté vody při dané teplotě. V oblacích a v mlze dosahuje
přesycení řádově setiny až desetiny procenta
relativní vlhkosti vzduchu, v extrémních případech, v mohutných
výstupných proudech bouřkových oblaků, kolem 1 %. Dokonalým očištěním vzduchu od všech částic, které mohou působit jako
kondenzační jádra, lze v labor. podmínkách dosáhnout přesycení vzduchu až stovky procent;
2. ve
fyzice oblaků a srážek se pojmu přesycený vzduch používá i v souvislosti s rozdílným tlakem nasycené vodní páry nad různými povrchy kapalné vody a ledu. Vzhledem k tomu, že
tlak nasycené vodní páry nad ledem je za jinak stejných podmínek vždy nižší než
nad vodou, může se ve
smíšených oblacích vytvořit stav, kdy vzduch je vůči kapkám
přechlazené vody nenasycený, zatímco vůči ledovým částicím
přesycený. Podobně v důsledku rozdílného tlaku nasycené vodní páry nad různě zakřiveným vodním povrchem může být vzduch nenasycen vůči maličkým kapičkám, zatímco vzhledem k velkým kapkám nebo rovnému fázovému rozhraní je přesycen. Podle
Raoultova zákona vyvolává rozpuštění určité látky snížení tlaku nasycené vodní páry nad roztokem, a proto např. vůči kapičkám solných roztoků může být přesycený i vzduch nenasycený vůči čisté vodě. Pojem přesycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující přesycenou vodní páru. Viz též
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.
▶
supersaturated vapor
pára, jejíž tlak (hustota) je vyšší než u
nasycené páry o téže
teplotě. V meteorologické literatuře jde zpravidla o
vodní páru nad rovinným povrchem vody nebo ledu. Přesycená pára je termodynamicky nestabilní a v atmosféře může reálně existovat za situace, kdy nejsou přítomny žádné zárodky vodních kapiček nebo ledových částic a jsou odstraněna účinná
kondenzační a
depoziční jádra. Prakticky to lze realizovat v laboratorních podmínkách v uzavřených komorách s účinně přefiltrovaným vzduchem, snižujeme-li teplotu vzduchu, takže hodnota
tlaku nasycené vodní páry klesá.
▶
supplementary feature of a cloud
doplňující kategorie mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků, která si všímá zvláštních detailů ve tvaru oblaků, jejich výčnělků, útržků apod. Týž oblak se může vyznačovat několika zvláštnostmi. V současné době rozeznáváme celkem 11 zvláštností oblaků. Ke zvláštnostem označeným jako
incus,
mamma,
virga,
praecipitatio,
arcus a
tuba byly v roce 2017 přidány zvláštnosti označené jako
asperitas,
cauda,
cavum,
fluctus a
murus.
▶
supplementary meteorological observation
meteorologické pozorování prováděné mimo pevně stanovené
pozorovací termíny, např. měření
vodní hodnoty sněhové pokrývky v jiný než stanovený den, kterým je pondělí (např. v případě předpovídaného rychlého tání sněhu s možností vzestupu hladin vodních toků).
▶
supplementary ship station
meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena jen nejnutnějšími spolehlivými met. přístroji a předává kódované zprávy o přízemních met. pozorováních.
▶
supralateral arc
poměrně častý
halový jev v podobě duhově zbarveného oblouku přimykajícího se shora k
velkému halu (pokud je viditelné) a rozevírajícího se dolů. Dosti často se vyskytuje spolu s
cirkumzenitálním obloukem, jehož se dotýká nad Sluncem. Vytváří se pouze při polohách Slunce do 32° nad obzorem a s rostoucí výškou Slunce se poněkud více rozevírá. Vzniká dvojitým lomem paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky s horizontální orientací při úhlu lomu 90°.
▶
surface front
1.
atmosférická fronta dosahující až na zemský povrch a projevující se tam ostrými změnami
meteorologických prvků. Termín se používá jako protějšek
fronty výškové;
2. atm. fronta nevelkého vert. rozsahu, obvykle do výšky 1 km až 3 km nad zemským povrchem. Viz též
klasifikace atmosférických front.
▶
surface chart
v meteorologii
synoptická mapa sestavená z údajů sítě
přízemních meteorologických stanic v hlavních a vedlejších
synoptických termínech. Údaje zakreslené v přízemní mapě se však nevztahují přímo k zemskému povrchu, protože čidla met. přístrojů jsou umístěna v různé předepsané výšce nad povrchem;
tlak vzduchu zaznamenávaný na přízemní mapě je redukován na hladinu moře, zakreslené oblaky se vyskytují v různých výškách nad zemským povrchem apod.
Stav a
průběh počasí je na přízemní mapě zaznamenán dohodnutým způsobem, a to buď čís. hodnotami
meteorologických prvků (např. teplota a tlak vzduchu), v šifrách (
vodorovná dohlednost, výška nejnižších oblaků), nebo v symbolech (
druh oblaků,
rychlost větru,
oblačnost). Údaje z met. stanic jsou na přízemní mapě uspořádány kolem
staničních kroužků podle
staničního modelu.
Analyzovaná přízemní mapa (v současné době se může částečně jednat i o analýzu objektivní pomocí výpočetní techniky) obsahuje zákresy
atm. front,
izobar,
izalobar, oblasti výskytu atm.
srážek,
mlh a
bouřek a jsou v ní vyznačeny středy
cyklon a
anticyklon.
Tlakové pole zobrazené na přízemní mapě lze orientačně považovat za
absolutní topografii 1 000 hPa. Viz též
analýza synoptických map,
měření srážek,
měření teploty vzduchu,
měření tlaku vzduchu,
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu,
mapa výšková.
▶
surface inversion
teplotní inverze začínající bezprostředně od zemského povrchu. Z hlediska příčin svého vzniku patří zpravidla k
radiačním, popř.
advekčním inverzím teploty vzduchu. Viz též
inverze teploty výšková.
▶
surface layer climate
nevh. označení pro charakteristiky mikroklimatuv přízemní vrstvě atmosféry, tj. v několika spodních desítkách m nad zemí, utvářené především vlastnostmi aktivního povrchu.
▶
surface layer model
teor. schémata
přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení
meteorologických prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných
gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro
parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v
numerických modelech.Viz též
modely mezní vrstvy atmosféry.
▶
surface layer of atmosphere
syn. podvrstva atmosféry přízemní, vrstva konstantního toku – nejspodnější část
mezní vrstvy atmosféry o tloušťce zpravidla několika desítek m, v níž se dyn. a termodyn. vlivy zemského povrchu projevují zvláště výrazně a závislost vert. toků hybnosti, tepla a vodní páry na výšce lze obvykle zanedbat. Vert.
gradienty složek větru, teploty a dalších
meteorologických prvků dosahují v této vrstvě zpravidla max. hodnot. Ve starším pojetí se jako přízemní vrstva atmosféry označovala vrstva 1 až 2 km nad zemským povrchem. Viz též
modely přízemní vrstvy atmosféry,
hranice přízemní vrstvy atmosféry.
▶
surface meteorological observation
meteorologické pozorování prováděné pozorovatelem ze zemském povrchu bez přístrojů nebo pomocí met. přístrojů, jejichž čidla jsou pevně spojena se zemí. Viz též
pozorování aerologické.
▶
surface meteorological station
meteorologická stanice provádějící měření v
přízemní vrstvě atmosféry. Teplota a vlhkost vzduchu se měří ve výšce 2 m nad zemí, srážky 1 až 2 m nad zemí, vítr 10 m nad zemí apod. Přízemní met. stanice může být z hlediska umístění
meteorologickou stanicí pozemní nebo
mořskou.
▶
surface ozone
část troposférického
ozonu vyskytující se v
přízemní vrstvě atmosféry. Jedná se o
sekundární znečišťující látku, která nemá v atmosféře vlastní významný zdroj. Vzniká v důsledku řady komplikovaných fotochemických reakcí z
prekurzorů, kterými jsou především NOx a
VOC z přirozených i antropogenních zdrojů. Ve zvýšených koncentracích se vytváří za slunných letních dnů. Jde o tzv. letní znečišťující příměs s maximálními koncentracemi vyskytujícími se v období duben až září. Prostorové rozložení přízemního ozonu je velmi rozdílné v závislosti na umístění emisních zdrojů a na meteorologických podmínkách. Je indikátorem fotochemického neboli
oxidačního smogu. Vzhledem ke svým silným oxidačním schopnostem je ozon toxický a má negativní vliv na biosféru.
Referenční metodou pro
měření koncentrací přízemního ozonu je UV–absorbance. Imisní limit pro ochranu lidského zdraví je stanoven jako denní maximum klouzavého osmihodinového průměru koncentrace 120 µg.m
–3, tolerovaný počet překročení je ve 25 dnech v průměru za 3 roky. Cílový imisní limit pro ochranu vegetace a ekosystémů je stanoven na základě
expozičního indexu AOT40 a je roven 18 000 µg.m
–3.h v průměru za 5 let.
▶
surface plotting model
konvenčně uspořádaný zákres
meteorologických prvků na
synoptické mapě kolem
staničního kroužku. Podle charakteru a měřítka
synoptické mapy se používají různé typy staničních modelů. U některých met. prvků se ve staničním modelu zakresluje jen jejich výskyt pomocí symbolů, např.
druh oblaků a
meteorů, u jiných se do mapy vyznačuje jejich hodnota číselně nebo graficky. Staniční model se někdy slang. označuje jako „pavouk“. Viz též
šipka větru.
▶
surface roughness
charakteristika nerovností
aktivního povrchu, vystupujících jako činitel brzdící proudění vzduchu v
přízemní vrstvě atmosféry. Kvantit. je určována
parametrem drsnosti z0. Někdy se tento parametr uvádí jako drsnost malých měřítek, která je v přízemní vrstvě vyvolána rostlinným porostem, nerovnostmi půdy, malými objekty apod. Drsnost velkých měřítek v
mezní vrstvě atmosféry, pro kterou se zavádějí jiné kvantit. charakteristiky, je způsobována vert. členitým terénem, velkými objekty aj. Viz též
stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.
▶
surface sublayer of atmosphere
syn. podvrstva atmosféry přízemní, vrstva konstantního toku – nejspodnější část
mezní vrstvy atmosféry o tloušťce zpravidla několika desítek m, v níž se dyn. a termodyn. vlivy zemského povrchu projevují zvláště výrazně a závislost vert. toků hybnosti, tepla a vodní páry na výšce lze obvykle zanedbat. Vert.
gradienty složek větru, teploty a dalších
meteorologických prvků dosahují v této vrstvě zpravidla max. hodnot. Ve starším pojetí se jako přízemní vrstva atmosféry označovala vrstva 1 až 2 km nad zemským povrchem. Viz též
modely přízemní vrstvy atmosféry,
hranice přízemní vrstvy atmosféry.
▶
surface sublayer of atmosphere
▶
surface synoptic station
pozemní nebo
mořská meteorologická stanice, na níž se v
synoptických termínech konají
synoptická pozorování. Synoptické stanice měří nebo pozorují teplotu, vlhkost a tlak vzduchu,
tlakovou tendenci,
dohlednost , směr a rychlost větru,
stav a
průběh počasí, množství srážek,
množství a
druh oblačnosti,
výšku základen oblačnosti a extrémy teploty. Přízemní synoptické stanice na pevnině udávají také
trvání slunečního svitu, stav půdy, výšku sněhové pokrývky a speciální jevy. Mořské přízemní synoptické stanice uvádějí rovněž teplotu moře, směr pohybu vln, periodu vlnění, výšku vln, námrazu a led na moři,
meteorologické stanice na pohybující se lodi také kurz a rychlost lodi. Zprávy jsou předávány v kódech
SYNOP, SHIP nebo
BUFR.
▶
surface temperature
syn. teplota přízemní –
1. teplota vzduchu měřená ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky.
2. v
aerologii teplota vzduchu ve výšce 2 m nad zemí, na rozdíl od teploty vzduchu měřené aerol. prostředky v
mezní vrstvě atmosféry a ve
volné atmosféře.
▶
surface wind
v meteorologii
vítr měřený na met. stanici v dohodnuté výšce nad zemským povrchem, obvykle ve výšce 10 m (v letectví v souladu s předpisem L3–Meteorologie standardně ve výšce 10±1 m), v níž je rušivý vliv místních překážek a terénu na proudění již výrazně menší než v těsné blízkosti povrchu. Měření přízemního větru by mělo být prováděno na otevřeném prostranství v místě bez vlivu okolních překážek. Za minimální vzdálenost od překážek se považuje desetinásobek jejich výšky, doporučuje se však větší vzdálenost, zejména od překážek z
převládajících směrů větru.
▶
suspended particles
1. obecně pevné a kapalné částice rozptýlené a volně se vznášející v plynném prostředí, popř. pevné částice v kapalném prostředí. V případě atmosféry označujeme tuto suspenzi jako
atmosférický aerosol.
2. dnes již neaktuální označení pro
aerosolové částice v legislativě týkající se ochrany čistoty ovzduší. Starší legislativa stanovovala
imisní limit pro celkovou koncentraci suspendovaných částic (TSP). Metody odběru vysokoobjemovými vzorkovači neměly jasně danou horní mez aerodynamického průměru zachytávaných částic. Literatura uvádí tuto horní mez v rozmezí 20–50 µm (USA), resp. 50–100 µm (Evropa). Stávající česká legislativa (zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší) již s pojmem suspendované částice nepracuje a hovoří pouze o částicích
PM10 a
PM2,5.
▶
suspended particulate matter (SPM)
1. obecně pevné a kapalné částice rozptýlené a volně se vznášející v plynném prostředí, popř. pevné částice v kapalném prostředí. V případě atmosféry označujeme tuto suspenzi jako
atmosférický aerosol.
2. dnes již neaktuální označení pro
aerosolové částice v legislativě týkající se ochrany čistoty ovzduší. Starší legislativa stanovovala
imisní limit pro celkovou koncentraci suspendovaných částic (TSP). Metody odběru vysokoobjemovými vzorkovači neměly jasně danou horní mez aerodynamického průměru zachytávaných částic. Literatura uvádí tuto horní mez v rozmezí 20–50 µm (USA), resp. 50–100 µm (Evropa). Stávající česká legislativa (zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší) již s pojmem suspendované částice nepracuje a hovoří pouze o částicích
PM10 a
PM2,5.
▶
sustained wind speed
rychlost větru stanovená jako průměrná velikosti vektoru
větru za stanovený časový úsek. Podle doporučení
WMO se určuje desetiminutová rychlost větru, např. v USA se používá rychlost větru minutová, v letecké meteorologii též dvouminutová.
▶
Sutcliffe development theory
kvantitativní vyjádření vývoje
tlakového pole v atmosféře publikované v roce 1947 R. C. Sutcliffem. Tato teorie vychází z aplikace
rovnice vorticity ve dvou hladinách atmosféry, např. v
izobarických hladinách 1 000 hPa a 500 hPa. Sutcliffeova vývojová teorie je jedním z významných mezníků v rozvoji
dynamické meteorologie.
▶
Sutton model
klasický model rozptylu používaný v minulosti při numerických odhadech
koncentrací znečišťujících látek v okolí bodových kontinuálních
zdrojů znečišťování ovzduší, zpravidla vysokých komínů. Model byl publikován koncem 40. let 20. století. Je založen na těchto zjednodušujících předpokladech:
a) proudění je horizontální a prostorově konstantní;
b) počátek souřadnicového systému klademe na zemský povrch do paty uvažovaného komínu a kladný směr souřadnicové osy
x ztotožňujeme se směrem proudění;
c) ve směru osy
x je daná příměs přenášena prouděním, zatímco ve směrech os
y a
z difunduje působením
turbulence;
d) rozložení koncentrace
znečišťujících příměsí v rovinách kolmých na osu
x je popsáno dvourozměrným normálním rozložením s maximem koncentrace v ose
kouřové vlečky a se směrodatnými odchylkami
σy, popř.
σz (ve směrech osy
y, popř.
z), pro něž se též používá označení
koeficient laterální disperze, popř.
koeficient vertikální disperze;
e) neuvažujeme sedimentaci příměsi na zemském povrchu, její
vymývání a zanikání chem. reakcemi.
Viz též
model rozptylový gaussovský.
▶
SWEAT index
index stability, který je definován jako
kde
TT je
index Total Totals,
TD850 je
teplota rosného bodu v hladině 850 hPa,
V850 resp.
V500 jsou rychlosti větru v uzlech v hladinách 850 hPa resp. 500 hPa, a Δ
V500–850 je rozdíl hodnot směru větru v hladinách 850 a 500 hPa. Pokud je hodnota indexu TT nižší než 49, je první člen definován jako nulový a pokud je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa záporná, je druhý člen definován jako nulový. Poslední člen je definován jako nulový, pokud nejsou splněny všechny tyto podmínky:
1) směr větru v hladině 850 hPa je v rozmezí 130–250°,
2) směr větru v hladině 500 hPa je v rozmezí 210–310°,
3) rozdíl směrů větrů v pátém členu je kladný,
4) rychlost větru v hladině 850 hPa nebo 500 hPa se rovná nebo přesahuje 15 uzlů.
Žádný člen rovnice pak není záporný. Hodnoty indexu SWEAT nad 300 značí možnost výskytu silných
konvektivních bouří.
▶
swinging plate anemometer
anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na
směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná
rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též
anemometr Wildův.
▶
symbolic letter
písmeno nebo skupina písmen, které ve tvaru kódu reprezentují jednotlivé met. veličiny.
▶
symmetric instability
druh
baroklinní instability, kdy uvažujeme symetrické pole proudění, v němž
horizontální střih větru ve směru proudění je nulový. Symetrická instabilita může zesilovat vychýlení
vzduchové částice z rovnovážné polohy i v případě absence jak
vertikální instability atmosféry, tak
inerční instability uplatňující se v horiz. směru. Nutnou podmínkou je větší sklon
izentropických ploch S k horiz. rovině než ploch konstantní měrné hybnosti
geostrofického větru v
absolutní souřadnicové soustavě mg. K uvolnění symetrické instability dojde při vychýlení vzduchové částice šikmo mezi plochy
mg a
S. Tento děj bývá označován jako šikmá konvekce. Může hrát důležitou roli při vzniku
srážkových pásů v blízkosti
atmosférických front. Význam symetrické instability při tvorbě srážek v mírných zeměpisných šířkách narůstá v chladné polovině roku.
Další alternativní nutné podmínky pro symetrickou instabilitu, které se obvykle uvádějí v literatuře, jsou hodnota
Richardsonova čísla menší než jedna nebo hodnota
potenciální vorticity menší než nula (platí pro severní polokouli).
▶
symmetry point
okamžik, kolem něhož probíhají na daném místě změny
tlaku vzduchu v čas. řadě symetricky, tj. jsou v abs. hodnotě velmi podobné v závislosti na časovém intervalu od b. s. Symetrie může být kladná, mají-li tlakové změny stejný smysl, n. záporná, jestliže tlakové změny mají obrácený smysl téže abs. velikosti. B. s. se v minulosti používal při dlouhodobé předpovědi tlaku vzduchu metodou extrapolace. V souč. době se však již nepoužívá. B. s. objevil v r. 1924 něm. meteorolog L. Weickmann.
▶
synergism of air pollution
▶
synoptic climatology
část
dynamické klimatologie zabývající se cirkulačními podmínkami
geneze klimatu. Klima se vysvětluje zejména četnostmi
synoptických typů a jejich povětrnostními projevy v daných oblastech. Základem synopticko-klimatologického zpracování jsou
typizace povětrnostních situací. Vypočítané klimatické charakteristiky typů povětrnostních situací se také využívají v předpovědní praxi.
▶
synoptic code
jeden z met. kódů obsahující synop. údaje, tj. hodnotynejčastěji přízemních nebo leteckých met. pozorování, užívaných v
synoptické meteorologiipro operativní službu. Někdy je chápán úzce jen jako kód udávající výsledky pozorování v
synoptických termínech, tj. kód
SYNOP nebo
SYRED.
▶
synoptic forecast
předpověď budoucího rozložení tlaku vzduchu,
vzduchových hmot,
atmosférických front a met. prvků prováděná
synoptickou metodou. Synoptická předpověď počasí využívalapředevším poznatků tzv.
norské meteorologické školy. V současné době je v praxi nahrazena
numerickou předpovědí počasí.Viz též
meteorologie synoptická.
▶
synoptic hour
jednotná doba pozorování na
synoptických stanicích stanovená podle světového času (UTC) s cílem, aby pozorování na celé Zemi byla konána současně. Synoptické termíny se dělí na hlavní, tj. 00, 06, 12 a 18 UTC, vedlejší, tj. 03, 09, 15 a 21 UTC a hodinové, tj. 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22 a 23 UTC. Na
aerologických stanicích jsou hlavní termíny 00 a 12 UTC, vedlejší termíny 06 a 18 UTC. Na základě pozorování v synoptických termínech se sestavují příslušné
meteorologické zprávy a zpracovávají
povětrnostní mapy.
▶
synoptic chart
syn. mapa povětrnostní –
meteorologická mapa, na které se zaznamenávají pomocí čís. hodnot, šifer nebo symbolů výsledky pozorování
synoptických nebo
aerologických stanic z téhož
synoptického termínu. Synoptické mapy se zpravidla dělí na
mapy přízemní a
výškové a na hlavní a pomocné. Mívají měřítko od 1:2,5 mil. do 1:30 mil.a z kartografických zobrazení se používá především kuželové a azimutální. Synoptické mapy, které se v
předpovědních centrech sestavují a analyzují několikrát denně, jsou základem rozboru počasí a pomocným nástrojem při
předpovědi počasí. První synoptickou mapu publikoval něm. meteorolog H. W. Brandes (1826) na základě historického materiálu z r. 1783. Teprve vynález telegrafu a jeho využití v meteorologii v polovině 19. století umožnily kreslení synoptických map z údajů
meteorologického pozorování z téhož dne. Termín synoptická mapa poprvé použil angl. meteorolog R. Fitz Roy koncem 50. let 19. století. Viz též
kreslení povětrnostních map,
analýza synoptických map,
metoda synoptická,
meteorologie synoptická.
▶
synoptic chart analysis
operace, které se provádějí na
synoptických mapách. Na
přízemních mapách představuje obvykle konstrukci
izobar a
izalobar, zakreslení
atmosférických front, ohraničení oblastí srážek, popřípadě dalších význačných jevů, jako jsou
bouřky,
mlhy,
húlavy atd. Na
výškových mapách spočívá analýza synoptických map v konstrukci
izohyps absolutní či
relativní topografie a
izoterem příslušné
izobarické hladiny, popřípadě
izotach. Na mapách tzv. doplňujících charakteristik (mapy
doby slunečního svitu, množství srážek, nočních
minimálních teplot, denních
maximálních teplot apod.) se konstruují
izolinie příslušných prvků. Účelem analýzy synoptických map je co nejpřesnější zjištění a zobrazení fyz. stavu atmosféry a podmínek počasí pro diagnostické a prognostické účely. Viz též
analýza frontální,
analýza počasí,
analýza synoptická,
analýza tlakového pole,
kreslení povětrnostních map.
▶
synoptic meteorology
obor
meteorologie, jenž studuje atm.
děje synoptického měřítka, které jsou synchronně pozorovány na zvoleném území a sledovány především pomocí
synoptických map. Jejím hlavním cílem je
analýza a
předpověď počasí. I když synop. (povětrnostní) mapy umožňují sledovat vznik, vývoj a přemísťování
cyklon a
anticyklon,
vzduchových hmot a
atmosférických front především plošně, systém synop. map z různých
izobarických hladin spolu s
aerologickými diagramy a
vertikálními řezy atmosférou a informacemi z met.
radarů a
družic umožňují studovat atm. jevy a děje prostorově. Vznik synoptické meteorologie souvisel s využitím telegrafu pro rychlou výměnu zpráv o počasí v polovině 19. století, kdy se začaly poprvé sestavovat povětrnostní mapy z širších oblastí na základě aktuálních informací. V souvislosti s
numerickými předpověďmi počasí došlo ke značnému sblížení synoptické meteorologie a
dynamické meteorologie. Viz též
metoda synoptická,
škola meteorologická norská,
škola meteorologická chicagská.
▶
synoptic method
metoda rozboru a předpovědi atm. procesů a jimi podmíněného počasív určitém prostoru (oblasti) pomocí
synoptických map a jiných pomocných materiálů. Kvalit. stupni ve vývoji metody synoptické byly izobarická metoda,
metoda izalobar a frontologická metoda. Metodu synoptickou poprvé použil – ještě bez označení termínu „synoptická“ – při studiu povětrnostních dějů většího měřítka něm. meteorolog H. W. Brandes v letech 1816-1820. V souvislosti s nástupem
numerické předpovědi počasí ustoupila do pozadí a má dnes jen význam doplňkový. Viz též
meteorologie synoptická izobarická,
analýza frontální,
analýza synoptická.
▶
synoptic observation
meteorologické pozorování prováděné v
synoptických termínech v síti
meteorologických stanic na pevninách i mořích. Údaje získané těmito pozorováními se v zakódované formě přenášejí v rámci
Globálního telekomunikačního systému do
meteorologických center. Podle termínu pozorování se rozlišuje
hlavní a
vedlejší synoptické pozorování. Některé met. stanice konají měření i v hodinových synoptických termínech. Viz též
zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP).
▶
synoptic observation at intermediate standard times
▶
synoptic observation at main standard times
▶
synoptic report
meteorologická zpráva o výsledcích met. měření a pozorování v
synoptických termínech pozorování a kódovaná podle mezinárodního kódu.
▶
synoptic scale
charakteristické horizontální měřítko velkoprostorových atm. jevů, které jsou vizualizací procesů studovaných na
synoptických mapách. Obvykle hovoříme o synoptických jevech či procesech. Horiz. rozměr synoptických jevů činí řádově 10
2 až 10
3 km, což odpovídá rozměrům
tlakových útvarů, tj.
cyklon,
anticyklon,
brázd nízkého tlaku vzduchu,
hřebenů vysokého tlaku vzduchu apod., dále oblastí výskytu jednotlivých
vzduchových hmot,
hlavních atmosférických front apod. Viz též
měřítko mezosynoptické,
měřítko subsynoptické,
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
▶
synoptic seasons
části roku charakterizované určitým režimem synop. procesů nebo typy přirozených synoptických období.Začátek a konec synoptické roční doby, např. jara, se v určitých oblasti mění rok od roku. Charakter procesů se v průběhu jedné synoptické roční době mění postupně, zatímco při přechodu z jedné synop. roční doby do druhé nastávají výrazné změny trvalejšího rázu.
▶
synoptic situation catalogue
zákl. dokument o
typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých
synoptických typů, zvláště jejich
cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové
synoptické mapy, popř. schematické
kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá
kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací a díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.
▶
synoptic situations calendar
přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami
synoptické typy stanovené na základě určité
typizace povětrnostních situací, záznamy o
přestavbě povětrnostních situací apod. Některé
typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z
typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle
typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též
katalog povětrnostních situací.
▶
synoptic station
zkrácené označení
přízemní synoptické stanice. Podle terminologie
Světové meteorologické organizace do sítě synoptických stanic patří nejen přízemní synoptické stanice, ale i
stanice aerologické.
▶
synoptic type
typ
celkové povětrnostní situace, využívaný při synopticko–klimatologických studiích a v předpovědní službě. Vyjadřuje generalizované rozložení
tlaku vzduchu,
vzduchových hmot a proudění vzduchu v konkrétní geogr. oblasti, které podmiňuje charakteristické počasí v závislosti na roč. době. Klasifikace synoptického typu se provádí podle cíle, kterému má sloužit, podle polohy a velikosti sledovaného území, délky zpracovávaného období apod. Viz též
typizace povětrnostních situací.
▶
synoptic weather forecast
předpověď budoucího rozložení
tlaku vzduchu,
vzduchových hmot,
atmosférických front a
meteorologických prvků prováděná
synoptickou metodou. Synoptická předpověď počasí využívala především poznatků tzv.
norské meteorologické školy. Tato metoda předpovědi závisela též na osobní zkušenosti, popř. intuici svého tvůrce (synoptika) a v tomto smyslu je jejím protějškem
předpověď objektivní. V současné době je v praxi nahrazena
numerickou předpovědí počasí. Viz též
meteorologie synoptická.
▶
System International
mezinárodně dohodnutá soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Některé ze sedmi základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol) se v meteorologii běžně používají. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. S vlastním názvem se v meteorologii používá odvozená jednotka pro tlak vzduchu (
pascal) a teplotu (
stupeň Celsia), bez vlastního názvu např. m.s
–1 pro rychlost, kg.m
–3 pro hustotu apod. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Stále se používají tzv. vedlejší jednotky, které byly dříve pro svou všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI tyto vedlejší jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr a tuna.
▶
zzz
rychlost větru stanovená jako průměrná velikosti vektoru
větru za jednu minutu.
