Výklad hesel podle písmene 'u'

zast. a nevh. označení pro srážkoměr.

syn. anemometr ultrazvukový, anemometr sonický, anemometr akustický – přístroj k měření směru a rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:
$V_w=0,5L\left(1/t_f-1/t_r\right),$
kde V_w je rychlost větru, L je vzdálenost mezi dvěma převodníky, t_f je čas v jednom směru měření a t_r je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti miskovému anemometru s větrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může sníh, námraza nebo ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem mrznoucího deště nebo sněhu.

syn. anemometr ultrasonický.

syn. anemometr ultrasonický.

elmag. záření o vlnových délkách 0,1–0,4 µm. Sluneční ultrafialové záření se dále člení na vlnové oblasti: UVA 0,315–0,400 µm, UVB: 0,280–0,315 µm a UVC: 0,100–0,280 µm. Při průchodu atmosférou je intenzívně pohlcováno v ozonové vrstvě a přispívá tak významně k energetické bilanci stratosféry. Při průniku k zemskému povrchu má zejména UVB složka intenzivní biologické účinky a je důležitým klimatotvorným faktorem.

anomálie spočívající ve zvyšování rel. zastoupení ultrafialové složky v rozptýleném slunečním záření přicházejícím ze zenitu / nadiru, jestliže se Slunce blíží k obzoru. Je způsobena zvýšeným rozptylem slunečního záření na molekulách ozonu. Umkehrefekt umožňuje určit vertikální rozložení ozonu ve stratosféře pomocí měření pozemních i družicových spektrofotometrů.

viz prediktabilita v meteorologii.

(unc) [uncínus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu čar zakončených vzhůru směřujícími háčky nebo chomáčky, ale bez zaoblených vrcholků. Užívá se u druhu cirrus.

halový jev analogický spodnímu slunci.

halový jev tvořený v ovzduší odrazem slunečních paprsků na ledových krystalcích ledových oblaků. Jeví se jako zářivě bílá skvrna kolmo pod světelným zdrojem, tj. na vertikále pod Sluncem, a podobá se odrazu Slunce na klidné vodní hladině. Jev lze pozorovat pouze při pohledu shora, tedy z letadla nebo z vyvýšeného stanoviště v terénu, např. na horských stanicích. Je jedním z fotometeorů.

(un) [undulátus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje menší nebo větší skupiny, popř. vrstvy oblaků, které jsou uspořádány do vln. Takové vlny se mohou vyskytovat buď v poměrně celistvé oblačné vrstvě nebo u oblaků složených z jednotlivých oblačných částí, které spolu mohou souviset, nebo mohou být navzájem oddělené. Mnohdy lze pozorovat i dvojitý systém vln. Vyskytuje se u druhů cirrocumulus, cirrostratus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Viz též oblak vlnový.

odpovídá hodnotě měrné plynové konstanty daného plynu vynásobené jeho relativní (poměrnou) molekulovou hmotností. Hodnota univerzální plynové konstanty R^* = 8,314 J.K^–1.mol^–1, je stejná pro všechny ideální plyny a odpovídá součinu Avogadrova čísla a Boltzmanovy konstanty.

(UTC) – mezinárodní časový standard, který je měřen pomocí atomových hodin, a proto je nezávislý na rychlosti rotace Země. Vzhledem ke změnám v rotaci Země se UTC liší od tzv. univerzálního času UT1. Ten je založen na rotaci Země, měřen v současné době interferometricky z pozorování vzdálených kvasarů a přepočítán z míst pozorování na Greenwichský poledník, včetně opravy eliminující vliv pohybu pólů na zeměpisnou délku. Pro zachování synchronizace dne a noci se UTC upravuje přibližně jednou za rok pomocí jednosekundových oprav (tzv. přestupných sekund) tak, aby rozdíl mezi UTC a univerzálním časem UT1 nepřesáhl hodnotu 0,8 sekundy. O provedení úpravy UTC rozhoduje mezinárodní organizace IERS (International Earth Rotation and Reference Systems Service) podle měření rotace Země. Vzhledem k tomu, že se rotace Země mírně zpomaluje, jsou přestupné sekundy vždy přidávány, teoreticky se však počítá i s odečtením přestupné sekundy. UTC je základem systému občanského času a jednotlivá časová pásma jsou definována odchylkami od UTC, např. středoevropský čas SEČ = UTC + 1. Údaje z meteorologických pozorování pro mezinárodní výměnu jsou uváděna s časovou identifikací v UTC.

variace v denním chodu vert. gradientu elektrického potenciálu v atmosféře, které probíhají simultánně po celé Zemi, tzn. že nezávisí na místním čase. Jsou dány časovými změnami celkového rozdílu hodnot el. potenciálu mezi elektrosférou a zemským povrchem, které souvisejí se stavem globální bouřkové činnosti na celé Zemi. Jsou přímo detekovatelné zejména nad oceány, v kontinentálních oblastech bývají překryty lokálními vlivy.

v termodynamice atmosféry vlhký vzduch, jehož relativní vlhkost  je nižší než 100 %. Tlak vodní páry v nenasyceném vzduchu má tedy hodnotu nižší, než je hodnota tlaku nasycené vodní páry při dané teplotě vzduchu. V řadě termodyn. výpočtů jej můžeme považovat za suchý vzduch. Pojem nenasycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující nenasycenou vodní páru. Viz též tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.

syn. pára přehřátá – pára, jejíž tlak (hustota) je při dané teplotě nižší než v případě páry nasycené. Tuto definici lze vyslovit též inverzním způsobem: Jde o páru, jejíž teplota je vyšší než teplota nasycené páry o stejné hodnotě tlaku (hustoty). Odtud vyplývá též syn. pára přehřátá, které se běžně používá v technické praxi, v meteorologické literatuře je však jeho výskyt relativně řídký.

(labilní) zkrácené označení pro vzduchovou hmotu s instab. zvrstvením, tj. s vert. gradientem teploty větším než je suchoadiabatický n. nasyceně adiabatický teplotní gradient podle toho, zda vzduch není n. je nasycen vod. párou. V. t. klasifikace vzduchových hmot termodynamická, vzduch stabilní, vzduch indiferentně zvrstvený.

syn. hmota vzduchová labilní – vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části instabilní zvrstvení, tedy vertikální teplotní gradient větší než nasyceně adiabatický. Vyznačuje se rel. vysokou turbulencí a při dostatečné vlhkosti vzduchu se v ní vyskytují konvektivní oblaky, přeháňky a bouřky (hlavně v teplé části roku). Viz též hmota vzduchová stabilní.

syn. hmota vzduchová instabilní.

v synoptické meteorologii označení pro frontální vlnu, jejíž amplituda se s časem postupně zvětšuje. Za vhodných podmínek se může vyvinout ve frontální cyklonu.

1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu mění. Někteří autoři tento pojem zužují pouze na vlny, jejichž amplituda takto roste, v případě poklesu amplitudy pak používají označení vlny tlumené.
2. v synoptické meteorologii pojem instabilní vlna obvykle označuje frontální vlnu, jejíž amplituda s časem roste. Za vhodných podmínek se pak taková vlna může vyvinout ve frontální cyklonu.

prostorově omezený výstupný pohyb vzduchu, vyvolaný instabilitou okolního prostředí, který dává vznik oblakům cumulus a cumulonimbus. V případě silnějších výstupných proudů uvnitř konvektivních bouří mohou hodnoty maxima vertikální rychlosti dosáhnout až kolem 60 m.s^-1. Projevem nejvyšších partií výstupných proudů konv. bouří jsou přestřelující vrcholy, přičemž nejsilnější výstupné konv. proudy generují nejvýraznější přestřelující vrcholy. Slangově se v češtině používá původní angl. termín updraft.

syn. mapa aerologická – synoptická mapa, na níž jsou znázorněny met. podmínky nebo prvky, které jsou vztaženy k určité izobarické hladině ve volné atmosféře, k určité atm. vrstvě, popř. ke konstantní nenulové nadm. výšce. Nejčastěji se používají mapy absolutní topografie a mapy relativní topografie. K výškovým mapám patří také mapy tropopauzy, mapy výškového větru aj.

syn. atmosféra vysoká – nejednoznačné označení vnější části atmosféry Země. které v některých pracích odpovídá heterosféře, v jiných ionosféře, případně části atmosféry nad stratopauzou nebo dokonce celé vrstvě atmosféry nad tropopauzou. Viz též členění atmosféry vertikální.

oblaky vyskytující se ve vrstvách atmosféry nad tropopauzou, a to ve stratosféře, nebo v mezosféře. Do této kategorie řadíme:
a) polární stratosférické oblaky (PSC, z angl. polar stratospheric clouds), které se dále dělí na PSC obsahující kyselinu dusičnou a vodu a na ledové PSC neboli perleťové oblaky;
b) polární mezosférické oblaky, které se označují jako noční svítící oblaky nebo také jako oblaky stříbřité.

teoretická kulová plocha obepínající vesmírné těleso v takové výšce, kde již z daného hlediska nemusíme uvažovat vliv jeho atmosféry. Vzhledem k tomu, že atmosféra Země plynule přechází do meziplanetárního prostoru, není určení její horní hranice jednoznačné. Můžeme ji umístit do výšky cca 30.000 km, kde se ztrácejí poslední volné atomy vodíku, jejichž pohyb je ještě ovlivňován rotací zemského tělesa. Pro účely různých oborů ji však uvažujeme podstatně níže. Např. v aktinometrii zpravidla znamená hladinu (výšku), nad níž z energetického hlediska lze zanedbat vliv ovzduší na sluneční záření, např. při určování solární konstanty, z hlediska vlivu na rozptyl a absorpci záření apod. Tyto podmínky bývají v dostatečné míře splněny již v mezosféře a nad ní.

cyklona, která je dobře vyjádřena na výškových mapách střední a horní troposféry, avšak na přízemní synoptické mapě v dané oblasti nenajdeme žádnou uzavřenou izobaru, uvnitř které by byl tlak vzduchu nižší než v okolí. Pod výškovou cyklonou se obyčejně vyskytuje oblast s malým horizontálním tlakovým gradientem nejčastěji v poli poněkud vyššího tlaku vzduchu, někdy však i dobře vyjádřený hřeben vysokého tlaku nebo nízká anticyklona. Výšková cyklona souhlasí s oblastí studeného vzduchu v troposféře a je typická oblačným počasím se srážkami.

fronta ve stř. a horní troposféře. Na výškových mapách se projevuje zpravidla v poli teploty, vlhkosti a proudění vzduchu. Do blízkosti zemského povrchu tato fronta nedosahuje. Viz též fronta přízemní.

teplotní inverze, jejíž dolní hranice leží v určité výšce nad zemským povrchem v mezní vrstvě atmosféry nebo ve volné atmosféře. Vzniká např. v důsledku subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku, advekce teplého vzduchu ve výšce, při pasátové cirkulaci a často i v oblasti tropopauzy. Viz též inverze teploty vzduchu přízemní.

meteorologická zpráva o tlaku a teplotě vzduchu, o deficitu teploty rosného bodu a o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a také v hladinách významných změn vert. průběhu teploty a rychlosti větru. Zpráva se sestavuje podle kódu TEMP. Část A, resp. C této zprávy obsahuje údaje o všech uvedených parametrech volné atmosféry ve standardních izobarických hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. V části B, resp. D, jsou uvedeny hodnoty teploty a deficitu teploty rosného bodu v hladinách významných změn vert. průběhu teploty do hladiny 100, resp. nad 100 hPa (sekce 5) a významné změny větru (sekce 6). Zpráva TEMP obsahuje i údaje o tropopauze, o max. rychlosti a vertikálním střihu větru v rozsahu daného měření. Zprávy TEMP se vysílají každých šest nebo každých dvanáct hodin a slouží kromě rozboru teplotního zvrstvení ovzduší a vertikálního profilu větru na daném místě také k sestavování výškových met. map. Zpráva z mořské stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách se sestavuje podle kódu TEMP SHIP. Viz též měření aerologické, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.

brázda nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře, která je identifikovatelná na mapách absolutní topografie od 700 hPa výše.

označení pro vítr vanoucí v různých hladinách mezní vrstvy a volné atmosféry, měřený nejčastěji pomocí pilotovacích balonů nebo radiotechnických prostředků. Výškový vítr takto měřený, se počítá jako prům. hodnota z určité vrstvy, jejíž tloušťka je obvykle dána stoupací rychlostí balonu za zvolený časový interval. Pojem výškový vítr se obecně považuje za komplementární ve vztahu k přízemnímu větru, a potom se za výškový vítr zpravidla považují údaje o rychlosti větru už z hladin okolo 20 m nad zemským povrchem. Pro použití v synoptické a letecké meteorologii se výškový vítr šifruje ve zprávě z pozemní (mořské) stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách a ve zprávě z pozemní (mořské) stanice o výškovém větru. Jiným způsobem měření výškového větru je dálková detekce pomocí sodarů nebo windprofileru. Viz též profil větru, měření větru radiotechnickými prostředky, sondáž akustická.

mapa, na níž je znázorněno rozložení větru v určité izobarické hladině ve volné atmosféře. Je jednou z výškových map.

výškový vítr vypočítaný z navigačních prvků letu, tj. vzdušné rychlosti, kursu letu a úhlu snosu. Rychlost tohoto větru se uvádí s přesností na 2 až 3 m.s^–1. Příslušná hlášení se označují termínem SPOTWIND REPORT a obsahují identifikační údaje o letadle, souřadnice bodu, k němuž se údaje o větru vztahují, čas, výšku, směr a rychlost větru, jakož i hodnotu teploty vzduchu.

viz pozorování aerologické.

meteorologická stanice provádějící aerologická měření. Podle umístění je možno aerologické stanice členit na pozemní, námořní a letadlové. Podle prostředků využívaných pro měření je možno aerologické stanice dále dělit na radiosondážní stanice, pilotážní stanice, stanice pro raketovou sondáž ovzduší, letadlový průzkum počasí, akustickou sondáž atmosféry, radarová meteorologická měření apod. Někdy se mezi aerologické stanice zahrnují i stanice měřící (pouze) v mezní vrstvě atmosféry Viz též sondáž atmosféry, observatoř aerologická.

meteorologická stanice provádějící aerologická měření. Podle umístění je možno aerologické stanice členit na pozemní, námořní a letadlové. Podle prostředků využívaných pro měření je možno aerologické stanice dále dělit na radiosondážní stanice, pilotážní stanice, stanice pro raketovou sondáž ovzduší, letadlový průzkum počasí, akustickou sondáž atmosféry, radarová meteorologická měření apod. Někdy se mezi aerologické stanice zahrnují i stanice měřící (pouze) v mezní vrstvě atmosféry Viz též sondáž atmosféry, observatoř aerologická.

anticyklona ve stř. a horních vrstvách troposféry, která se projevuje pouze na výškových mapách, zatímco na přízemní mapě není vyjádřena. Výšková anticyklona má charakter teplé anticyklony vyskytující se v mírných zeměp. šířkách nad pevninou a vznikající většinou ze subtropické anticyklony.

cyklona, která je dobře vyjádřena na výškových mapách střední a horní troposféry, avšak na přízemní synoptické mapě v dané oblasti nenajdeme žádnou uzavřenou izobaru, uvnitř které by byl tlak vzduchu nižší než v okolí. Pod výškovou cyklonou se obyčejně vyskytuje oblast s malým horizontálním tlakovým gradientem nejčastěji v poli poněkud vyššího tlaku vzduchu, někdy však i dobře vyjádřený hřeben vysokého tlaku nebo nízká anticyklona. Výšková cyklona souhlasí s oblastí studeného vzduchu v troposféře a je typická oblačným počasím se srážkami.

hřeben vysokého tlaku vzduchu ve střední a horní troposféře, identifikovatelný na mapách absolutní topografie 700 hPa a vyšších hladin. Pod výškovým hřebenem se obvykle vyskytuje nevýrazné tlakové pole nebo oblast nízkého tlaku vzduchu, tj. cyklona nebo brázda nízkého tlaku vzduchu. Viz též brázda výšková.

meteorologická zpráva o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a v hladinách význačných změn větru. Sestavuje se podle kódu PILOT. V části A, resp. C této zprávy, jsou uvedeny údaje o větru ve standardních izobarických hladinách a údaje o max. rychlosti a vertikálním střihu větru do hladiny 100, resp. nad 100 hPa. Část B, resp. D, obsahuje údaje o význačných změnách směru a rychlosti větru v hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. Zpráva PILOT se sestavuje jen při pilotovacím měření nebo při měření větru radiotechnickými prostředky. Zjednodušenou formou zprávy PILOT je PILOT SPECIAL. Obsahuje informace o větru do výšky 5 000 m po vrstvách 500 m a nad výškou 5 000 m jsou uváděny údaje o větru z hladin vzájemně vzdálených o 1 000 m. Zpráva z mořské stanice o výškovém větru se sestavuje podle kódu PILOT SHIP, který je kódu PILOT analogický.

výstupný pohyb teplého vzduchu na anafrontě. Tyto pohyby jsou typické zejména pro teplé fronty při nasouvání teplé vzduchové hmoty nad studený vzduch. Setkáváme se s nimi i u studených front prvého druhu, zatímco na studených frontách druhého druhu se mohou vyskytovat pouze v nižších hladinách. Ve vyšších partiích je studená fronta druhého druhu vždy katafrontou.

syn. mlha orografická – mlha, která se vytváří na návětrných svazích kopců a hor v důsledku adiabatického ochlazování vzduchu vystupujícího po svazích. Podmínkou jejího vytváření je stabilní teplotní zvrstvení nasyceného vzduchu. Pozorovateli z nižších poloh se jeví jako vrstevnatá oblačnost dosahující až na povrch svahu.

viz záření atmosféry.

syn. výstup vzduchu – vertikální pohyb vzduchu s vertikální složkou směřující vzhůru. Mezi takové pohyby vzduchu patří zejména:
a) pohyby vzduchu ve výstupných konvektivních proudech, jejichž rychlost může nabývat hodnot řádu až 10¹ m.s^–1;
b) vynucené výstupné pohyby v cykloně nebo brázdě nízkého tlaku vzduchu, k nimž dochází následkem konvergentního proudění v nižších hladinách; dosahují rychlosti řádově pouze 10^–2 m.s^–1, avšak vyskytují se nad rozsáhlými oblastmi a mohou trvat několik dnů;
c) výkluzné pohyby teplého vzduchu na anafrontách;
d) výstupné pohyby související s vlivem orografie na pole větru, v první řadě při přetékání horských hřebenů na jejich návětří, dále však i v jejich závětří, např. při vlnovém nebo vírovém proudění;
e) výstupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s inverzí teploty vzduchu.

málo používané označení pro úhrn odraženého globálního slunečního záření a záření zemského, resp. atmosféry směřujícího od zemského povrchu. Viz též záření směřující dolů.

stadium blesku, kdy proti vůdčímu výboji směřuje výboj opačné polarity. Proti jednomu vůdčímu výboji se z různých míst může vytvořit několik vstřícných výbojů. V případě blesků mezi oblakem a zemi vycházejí vstřícné výboje obvykle z vyvýšených objektů na zemském povrchu nebo ze země. Úder blesku zasáhne to místo, jehož vstřícný výboj se nejdříve spojí se sestupujícím vůdčím výbojem. Proud vstřícného výboje má amplitudu od několika stovek ampérů do asi 2 kA.

souhrnné označení pro úhrn záření zemského povrchu, záření atmosféry směřujícího nahoru a odraženého záření atmosféry, pozorovaný v určité výšce nad zemským povrchem.

mezinárodně užívané označení pro výstup hlubinné oceánské vody v rámci termohalinní cirkulace. Dochází k němu v rozsáhlých oblastech světového oceánu převážně v nižších zeměp. šířkách. Působením Coriolisovy síly je upwelling zesilován u východních okrajů oceánů, kde se kombinuje se studenými oceánské proudy, jmenovitě Peruánským proudem, Benguelskmý proudem, Kanárským proudem a Kalifornským proudem.

klima velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od klimatu přilehlého venkovského okolí se městské klima zpravidla liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teploty vzduchu), nižší relativní vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími emisemi znečišťujících látek, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením slunečního záření. Městským klimatem se zabývá klimatologie měst. Viz též smog, znečištění ovzduší tepelné.

podnebí velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od podnebí přilehlého venkovského okolí se p. m. zprav. liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teplot vzduchu), nižší poměrnou vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími emisemi škodlivin, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením slunečního záření. P. m. se zabývá klimatologie měst. V. t. smog, znečištění ovzduší tepelné

syn. klimatologie urbanistická – část mezoklimatologie a mikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i klimatologie mezní vrstvy atmosféry a klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska mezoklimatu jde o interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též klima městské.

syn. klimatologie měst.

mlha, která vzniká n. houstne v prostoru velkých, hlavně průmyslových měst působením nečistot v ovzduší, hlavně zplodin procesů hoření. Má vlivem kouře, sazí a jiných látek nejčastěji špinavě šedé zabarvení. V. t. smog, zákal.

syn. dozimetr kolorimetrický – dříve používaný jednoduchý přístroj pro měření ultrafilového záření podle změny barvy kapaliny (leukosulfitu fuchsinu) vystavené slunečnímu záření. Viz též měření záření.

mezinárodně standardizovaná bezrozměrná veličina, která vyjadřuje účinky ultrafialového záření na lidské zdraví. Jeho hodnota se určuje integrací naměřené nebo předpovídané intenzity dopadajícího ultrafialového záření (obvykle v rozsahu vlnových délek mezi 250 a 400 nm), vážené tzv. erytémovým akčním spektrem.  Tento parametr vyjadřuje relativní míru reakce pokožky zčervenáním. Jeho hodnota pro vlnové délky do 298 nm je 1, dále pak s rostoucí vlnovou délkou exponenciálně klesá. Po normalizaci hodnotou 25 mW.m^-2 a zaokrouhlením na celá čísla nabývá UV index hodnot 0 a vyšších, a to obvykle v řádu jednotek, přičemž vyšší hodnota značí větší riziko poškození pokožky a očí a současně kratší dobu, po níž dojde k negativním projevům UV záření.
Hodnotu UV indexu ovlivňuje celá řada faktorů, především výška Slunce nad obzorem, množství ozonu v atmosféře, oblačnost a albedo zemského povrchu, kdy ke zvýšení UV indexu významně přispívá sněhová pokrývka. Na území ČR mohou polední maxima dosáhnout hodnot 8 až 9, v tropech 12 až 15, nicméně v horských tropických oblastech i přes 20.
Podle hodnot rozeznáváme UV index nízký (do 2), střední (3-5), vysoký (6-7), velmi vysoký (8-10) a extrémní (11 a více). Od středních hodnot UV indexu je žádoucí ochrana před slunečním zářením; nabývá-li hodnot 8 a více, je nutná už speciální ochrana (minimalizace pobytu na slunci v poledních hodinách, nezbytné jsou brýle, pokrývka hlavy i těla, opalovací krémy), aby nedošlo k nežádoucí účinkům na lidské zdraví.

Termín se skládá ze zkratky UV (pro ultraviolet „ultrafialový“), řec. βίος [bios] „život“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

(Ultra-violet, Visible and Near-infrared Spectrometer) – přístroj pro družicovou sondáž atmosféry, který bude provozován na družicích MTG Sounder. Alternativně je též označován jako Sentinel-4 programu Copernicus.