▶
A-scope
A-skop blok impulsního meteorologického radiolokátoru (oscilograf) pro kvantit. měření intenzity odražených signálů od pozemních aj. cílů. Vzdálenost cíle se určuje na ose x podle dálkových značek, amplituda výchylky v ose y je úměrná výkonu odraženého signálu. 1. t. A. se používá při kalibraci a nastavování parametrů radiolokátoru, event. při detailním studiu vybraných met. radiolokačních cílů.
▶
Abbot silver disc pyrheliometer
pyrheliometr v minulosti používaný hlavně v USA. Využívá teplo, které pohltí Sluncem ozářený masivní stříbrný disk s černým nátěrem, umístěný v tubusu, jehož osa se při měření orientuje do směru dopadajících paprsků. Množství dopadajícího
přímého slunečního záření se určí ze vzrůstu teploty disku změřené
rtuťovým teploměrem pomocí konstanty určené individuálně pro každý přístroj. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval amer. astronom C. G. Abbot v r. 1900.
▶
abrupt change of temperature
starší nevh. syn. pro termín
inverze teploty vzduchu.
▶
abrupt change of weather
▶
abrupt change of weather
náhlá a výrazná
změna počasí, způsobená zpravidla rychlou
přestavbou povětrnostní situace, spojená s výměnou
vzduchových hmot značně odlišných vlastností.
▶
absolute air mass transformation
změna základního typu
vzduchové hmoty v jiný typ. Nastává především v důsledku delšího setrvávání vzduchové hmoty v nové geografické oblasti, do které tato vzduchová hmota pronikla. Např. transformace
tropického vzduchu na
vzduch mírných šířek ke konci léta na Balkáně, nebo transformace
arktického vzduchu po jeho
vpádu do střední Evropy na vzduch mírných šířek.
▶
absolute amplitude
rozdíl mezi
absolutním maximem a
absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2017 je absolutní amplituda
teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také
absolutní amplitudy měsíční a
denní.
▶
absolute baric topography
barická topografie určité, zpravidla
standardní tlakové hladiny nad ideální hladinou moře, analyzovaná pomocí
absolutních izohyps. Barickou absolutní topografii lze interpretovat jako rozložení
tlaku vzduchu. V oblastech nižšího tlaku vzduchu jsou izobarické plochy prohnuty směrem k zemskému povrchu, a proto jsou jejich
geopotenciály nižší a naopak. Barická absolutní topografie se často označuje zkratkou AT s uvedením konkrétní hladiny, např. AT500 značí barickou topografii barické hladiny 500 hPa. Abs. izohypsy hladin nad
vrstvou tření lze přibližně považovat za
proudnice a můžeme jimi s dobrým přiblížením popisovat proudění v dané tlakové hladině. Viz též
mapa absolutní topografie.
▶
absolute coordinate system
v meteorologii
souřadnicová soustava buď pevná vzhledem ke světovému prostoru, nebo pohybující se vůči němu rovnoměrným přímočarým pohybem. Met. měření se obvykle vztahují k určitému místu, které rotuje vůči světovému prostoru spolu ze Zemí, a proto absolutní souřadnicová soustava není pro met. účely příliš vhodná. Viz též
soustava souřadnicová relativní.
▶
absolute daily (diurnal) maximum of meteorological element
nejvyšší hodnota z
denních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu pro 1. leden 12,5 °C (z roku 2007). Viz též
amplituda absolutní denní.
▶
absolute daily minimum of meteorological element
nejnižší hodnota z
denních minim meteorologického prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. minimum teploty vzduchu pro 1. leden –21,4 °C (z roku 1784). Viz též
amplituda absolutní denní.
▶
absolute hypsography
barická topografie určité, zpravidla
standardní tlakové hladiny nad ideální hladinou moře, analyzovaná pomocí
absolutních izohyps. Barickou absolutní topografii lze interpretovat jako rozložení
tlaku vzduchu. V oblastech nižšího tlaku vzduchu jsou izobarické plochy prohnuty směrem k zemskému povrchu, a proto jsou jejich
geopotenciály nižší a naopak. Barická absolutní topografie se často označuje zkratkou AT s uvedením konkrétní hladiny, např. AT500 značí barickou topografii barické hladiny 500 hPa. Abs. izohypsy hladin nad
vrstvou tření lze přibližně považovat za
proudnice a můžeme jimi s dobrým přiblížením popisovat proudění v dané tlakové hladině. Viz též
mapa absolutní topografie.
▶
absolute instability of atmosphere
▶
absolute isohypse
v meteorologii
izohypsa spojující místa se stejnou výškou
standardní izobarické hladiny (plochy) nad hladinou moře, vyjádřenou v
geopotenciálních metrech. Pomocí absolutních izohyps znázorňujeme
absolutní barickou topografii, v níž absolutní izohypsy vyšších hodnot vymezují oblasti vyššího tlaku vzduchu a naopak. Na
mapách absolutní topografie se zakreslují obyčejně po 40, popř. 80 geopotenciálních metrech.
▶
absolute maximum of meteorological element
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. maximem se vždy rozumí nejvyšší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o
absolutním maximu měsíčním,
denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu 37,8 °C (z 27. 7. 1983). Viz též
amplituda absolutní,
extrém.
▶
absolute minimum of meteorological element
nejnižší hodnota
meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. minimem se vždy rozumí nejnižší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o
absolutním minimu měsíčním,
denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 absolutní minimum teploty vzduchu –27,6 °C (z 1. 3. 1785). Viz též
amplituda absolutní,
extrém.
▶
absolute monthly maximum of meteorological element
nejvyšší hodnota z
měsíčních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. maximum teploty vzduchu 16,7 °C (z 10. 1. 1991). Viz též
amplituda absolutní měsíční.
▶
absolute monthly minimum of meteorological element
nejnižší hodnota z
měsíčních minim meteorologického prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. minimum teploty vzduchu –27,5 °C (z 31. 1. 1830). Viz též
amplituda absolutní měsíční.
▶
absolute optical air mass
geometrická délka dráhy paprsku (například slunečního) při průchodu
atmosférou Země. Termín odráží skutečnost, že integrací hustoty vzduchu podél trajektorie paprsku dostaneme hmotnost vzduchu obsaženou v trubici o jednotkovém průřezu, jejíž osou je trajektorie daného paprsku v celé zemské atmosféře. Viz též
hmota atmosféry optická relativní,
tloušťka atmosféry optická.
▶
absolute range
rozdíl mezi
absolutním maximem a
absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2017 je absolutní amplituda
teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také
absolutní amplitudy měsíční a
denní.
▶
absolute stability of atmosphere
▶
absolute standard barometer
syn. etalon barometrický – přesný
tlakoměr, jímž lze měřit tlak vzduchu absolutně, tj. měření
atmosférického tlaku vůči ideálnímu vakuu.
▶
absolute temperature
slang. označení pro
teplotu vyjádřenou pomocí
Kelvinovy teplotní stupnice.
▶
absolute temperature scale
▶
absorption coefficient
syn. koeficient absorpční, koeficient pohlcování – charakteristika schopnosti daného prostředí
absorbovat záření. Objemový koeficient absorpce je číselně roven množství zářivé energie absorbované na dráze jednotkové délky z paprsku o jednotkové intenzitě. Vydělíme-li objemový koeficient absorpce hustotou absorbujícího prostředí, dostaneme hmotnostní koeficient absorpce. V meteorologii se setkáváme s absorpčním koeficientem atmosféry v souvislosti se
slunečním nebo
dlouhovlnným zářením. Protože hodnota koeficientu absorpce závisí na vlnové délce absorbovaného záření, uvažuje se obvykle „monochromatický“ koeficient absorpce vztažený k dostatečně úzkému intervalu vlnových délek ze spektra slunečního nebo dlouhovlnného záření. Viz též
extinkce,
absorpce záření,
zákon Lambertův–Bouguerův,
zákon zeslabení Beerův.
▶
absorption function
syn. faktor absorpční – poměr velikosti
radiačního toku absorbovaného v určité vrstvě atmosféry ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího, vyjádřený jako funkce množství dané absorbující látky (nejčastěji
vodní páry) obsažené v této vrstvě. Odečteme-li absorpční funkci od jedné, dostáváme tzv.
funkci propustnosti.
▶
absorption hygrometer
vlhkoměr, jímž se
vlhkost vzduchu zjišťuje na základě absorpce vodní páry hygroskopickou látkou. Hygroskopická látka buď pohltí všechnu vodní páru obsaženou v uzavřeném vzorku vzduchu, nebo se vlhkostí vzduchu v okolí čidla vlhkoměru vyrovnává tlak vodních par nad povrchem použité hygroskopické látky, která tvoří zákl. část čidla. V prvním případě se zjišťuje přírůstek hmotnosti hygroskopické látky (absolutní metoda,
absolutní vlhkoměr), nebo změna objemu, popř. změna tlaku uzavřeného vzorku vzduchu. Ve druhém případě se mění el. vodivost čidla v závislosti na změně vlhkosti vzduchu; tyto vlhkoměry patří mezi
elektrické vlhkoměry. Někdy se nazývají chem. vlhkoměry.
▶
absorption line
úzká část spektra
elektromagnetického záření vyznačující se silnou
absorpcí záření, což je způsobeno změnou kvantového stavu molekul určité plynné složky atmosféry. Obecně existuji čtyři druhy kvantových stavů související s rotacemi nebo vibracemi molekul, s přeskoky elektronů mezi energetickými hladinami a s tzv. spinem. Konkrétní absorpční čára odpovídá přechodu mezi určitými dvěma kvantovými stavy, přičemž směr přechodu je od energeticky nižšího k energeticky vyššímu stavu. Absorpční čáry se sdružují do
absorpčních pásů a dohromady tvoří
absorpční spektrum daného plynu.
▶
absorption of radiation
obecně pohlcování určitého, nejčastěji
elektromagnetického záření v daném prostředí. V meteorologii jde o pohlcování
krátkovlnného nebo
dlouhovlnného záření atmosférou, svrchní vrstvou
pedosféry nebo
litosféry, vegetačním krytem a vodními plochami. V atmosféře se v průměru absorbuje přibližně 15 % slunečního záření, které do ní vstoupilo, a přibližně 90 % dlouhovlnného záření procházejícího ovzduším od zemského povrchu směrem nahoru. Na absorpci záření v atmosféře se podílejí její plynné složky, oblaky a částice
aerosolového aerosolu; u plynů jde o
selektivní absorpci záření. Pevný povrch absorbuje dopadající záření v tenké svrchní vrstvičce, čímž se liší od vody, kde k absorpci dochází ve vrstvě silné až několik metrů. Absorpce záření významně ovlivňuje
radiační i
tepelnou bilanci planety Země. Absorpce slunečního záření vhodných vlnových délek zelenými rostlinami je v přírodě podmínkou pro fotosyntézu. Viz též
koeficient absorpce.
▶
absorption of radiation
▶
absorption spectrum
v meteorologii část spektra elektromagnetického
záření zahrnující
absorpční čáry a
absorpční pásy jedné, příp. více plynných
složek atmosféry. Bývá prezentováno oddělené pro jednotlivé atmosférické plyny nebo souhrnně pro atmosféru jako celek.
▶
accelerometer
nazývaný také jako gravitační sensor (G-senzor) je přístroj, který umožňuje indikaci hodnot
turbulence během letu letadla. Registrace hodnot turbulence je pak prováděna pomocí akcelerografů. Oba tyto přístroje jsou založeny na principu setrvačnosti hmoty pro měření rozdílu mezi kinematickým zrychlením (vhledem k určitému inerciálnímu souřadnému systému) a gravitačním zrychlením. Klasické mechanické senzory indikovaly, popř. registrovaly rel. změnu polohy tělíska upevněného na pružině vůči letadlu. V současnosti jsou nahrazovány tzv. MEMS (mikro-elektromechanickými) akcelerometry/akcelerografy, které jsou vyráběny technologií bulk MM (slepení senzoru a elektronického obvodu). Snímání pohybu senzoru je prováděno piezoodporově, piezoelektricky a nebo kapacitně. Stupnice přístrojů je kalibrována v jednotkách
tíhového zrychlení.
▶
accessory cloud
menší
oblak, který doprovází jiný (hlavní) oblak. Je většinou od hlavního oblaku oddělen, někdy však s ním částečně souvisí. Mezinárodní
morfologická klasifikace oblaků rozlišuje průvodní oblaky
pileus,
velum,
pannus a
flumen. Daný pozorovaný oblak může mít i několik průvodních oblaků.
▶
acclimatization
postupné přizpůsobování živých organizmů změněným podmínkám (např. aklimatizace výšková).
▶
accumulated negative temperatures
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti v chladném roč. období počítaná obvykle jako součet všech záporných
denních průměrů teploty zaznamenaných během mrazového období. Charakteristika se používá k vyjádření tuhosti zimy.
▶
accumulated temperatures
charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti, která se v meteorologii používá buď k porovnání teplotních poměrů různých míst ve stejném období nebo na jedné stanici k porovnání teplotních poměrů v jednotlivých letech. Stanovuje se jako:
1. součet teploty vzduchu, obvykle průměrné denní teploty zaznamenané za zvolené období, např. součet všech denních průměrů teploty vzduchu za vegetační období;
2. součet odchylek teploty vzduchu od referenční teploty za zvolené období. V teplém ročním období se zpravidla počítají součty odchylek teploty převyšující referenční teplotu, tj. např. 5, 10, nebo 15 °C, v zimním období sumy záporné teploty. Má praktické uplatnění v zemědělství, klimatologii, klimatologické rajonizaci a tech. praxi.
▶
accumulation mode
mód ve
spektru částic atmosférického aerosolu, jenž bývá identifikován ve velikostní oblasti poloměrů aerosolových částic řádově 10
–7 m (desetiny mikrometru). Částice těchto velikostí vznikly z původních, cca o řád menších částic
nukleačního módu procesem jejich
koagulace a akumulují se v oblasti právě popisovaného módu, neboť se zde ještě příliš neprojevuje sedimentace částic.
▶
accumulation of snow
1. proces hromadění
sněhu vypadáváním tuhých
srážek a vzniku
sněhové pokrývky, popř. působením
větru na
zvířený sníh; v tomto smyslu je akumulace sněhu protikladem
ablace;
2. Výsledek uvedeného procesu. V planetárním měřítku jsou nejrozsáhlejšími akumulacemi sněhu polární sněhové čepičky.
Při akumulaci sněhu v terénu hraje důležitou roli především
převládající směr větru a expozice, jež ovlivňují vznik akumulací ve formě
sněhových návějí,
jazyků a
závějí.
▶
accumulative raingauge
v meteorologii
srážkoměr určený k měření
úhrnu srážek za delší dobu, zpravidla za půl roku. Často se instaluje na odlehlých nebo těžko dostupných místech. Srážky se zachycují do nádoby dostatečného obsahu, do které se na začátku měření nalije určité množství nemrznoucího roztoku. Přidaná vhodná látka, např. olej, zabraňuje
výparu. Úhrn srážek se určí z přírůstku celkového objemu roztoku v nádobě za dobu měření. Průkopníkem měření
kapalných i
tuhých srážek pomocí tzv. srážkoměrného sběrače, neboli totalizátoru, byl franc. glaciolog P. Mougin (1912). Viz též
měření srážek,
šít srážkoměru větrný.
▶
acdar
syn. lokátor akustický – zařízení k
akustické sondáži atmosféry. Tento druh
profileru pracuje na principu měření rozptylu
akustických vln, k němuž dochází na
turbulencí vyvolaných nehomogenitách
akustického indexu lomu v atmosféře. Sodar vysílá intenzivní impulzy v oboru slyšitelných frekvencí, rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např.
inverze teploty nebo
vlhkosti vzduchu,
vertikální střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vertikální a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Viz též
šíření zvuku v atmosféře,
radiolokátor meteorologický dopplerovský.
▶
acid rain
kapalné padající srážky, které mají v důsledku antropogenního znečišťování ovzduší výrazně zvýšenou kyselost, tj. snížené pH. Kyselý déšť vzniká zejména rozpouštěním oxidů síry a dusíku ve srážkové vodě a představuje značné ekologické nebezpečí, poškozuje půdu a vegetaci, zamořuje povrchové vody, působí škody na architektonických objektech apod. Srážková voda má určitou přirozenou kyselost, způsobenou rozpuštěným
oxidem uhličitým a dosahující hodnot pH 5,6 až 6,0, zatímco u kyselého deště může být pH sníženo až na hodnoty 3 až 4, v extrémních případech i menší. Termín kyselý déšť poprvé použil angl. chemik R. A. Smith, když ve 2. polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru. Viz též
složení srážek chemické,
chemie atmosféry.
▶
acoustic refraction index
▶
acoustic shadow
v
atmosférické akustice diskontinuita v poli
šíření zvuku v atmosféře, kdy do části prostoru na zemském povrchu a v atmosféře v důsledku svého lomu nepronikají
zvukové vlny, i když jejich zdroj může být relativně blízko. Vzniká pouze v souvislosti s výškovými zdroji zvuku za situace, kdy teplota vzduchu klesá s výškou. Meteorologickým příkladem může být situace, kdy od relativně blízko viditelného
blesku není na určitých místech slyšitelný
hrom.
▶
acoustic sounding
sondáž atmosféry využívající ke zjišťování nehomogenit v polích
meteorologických prvků rozptylu akustických vln vysílaných
sodarem ze zemského povrchu. Část energie, která se vrátí k přijímači, je využita k získání informace o existenci nehomogenity a vzdálenosti místa s touto nehomogenitou od vysílače. Akustická sondáž atmosféry umožňuje např. sledovat
inverze teploty vzduchu při
turbulentním proudění vzduchu. Viz též
RASS.
▶
acoustic thermometer
teploměr využívající teplotní závislost rychlosti
šíření zvuku ve vzduchu nebo teploměr využívající teplotní závislost frekvence vynucených kmitů kovové struny. Používá se v meteorologii jen pro speciální účely, např. k měření turbulentních fluktuací teploty vzduchu.
▶
acoustic virtual temperature
teplota
Tvak, při níž by se v
suchém vzduchu šířil zvuk stejnou rychlostí jako ve
vlhkém vzduchu s
teplotou Ta
tlakem vodní páry e. Počítáme ji pomocí přibližného vzorce
v němž
p je tlak vzduchu a
Tvak i
T udáváme v K.
▶
acoustic waves
syn. vlny akustické – podélné vlny, které se šíří jako sled střídajících se zhuštění a zředění vzduchu. Lidské ucho vnímá jako zvuk vlny o frekvenci v rozsahu zhruba 16 Hz až 18 000 Hz. Nad horní hranicí tohoto intervalu se jedná o ultrazvuk, pod dolní hranicí o infrazvuk. Šířením zvukových vln v atmosféře se zabývá
atmosférická akustika. Viz též
šíření zvuku v atmosféře.
▶
actinograph
v současnosti již nepoužívaný registrační
aktinometr zaznamenávající časový průběh
přímého slunečního záření.
▶
actinology
nauka o
zářeni. V naší met. literatuře se ve stejném významu používá termín
aktinometrie, který v širším smyslu zahrnuje celou nauku o záření, nejen obor
měření zářeni.
▶
actinometer
přístroj k měření
přímého slunečního záření, jehož princip neumožňuje abs. měření ve fyz. jednotkách, jak je tomu u
pyrheliometrů. Čidla aktinometru využívají k získání informace o měřené veličině zvýšení teploty černé plochy nebo dutiny po ozáření Sluncem. Teplotní rozdíl se měří
teploměrem,
bimetalem nebo termočlánky.
▶
actinometric network
systém stanic, na nichž se konají aktinometrická měření. Tyto soustavy jsou národní, region. a celosvětové. V. t. aktinometrie, měření záření.
▶
actinometric sound
radiosonda, která souč. s měřením teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu měří i
dlouhovlnnézemské
záření směřující nahoru, popř.
záření atmosféry,směřující dolů. Konstrukčně se shoduje s radiosondami běžně používanými při
aerologických měřeních, pouze je doplněna
radiometrem pro dlouhovlnné záření a má příslušným způsobem upravenou kódovací část. S. a. se používají zejm. v noci, kdy v systému zem. povrch–atmosféra probíhá výměna jen dlouhovlnného záření. Speciálně upravené s. a. však umožňují měření dlouhovlnného záření i v denní době. Ve svět. síti
aktinometrických měření se nejvíce používají s. a. amer., sov. a japonské. Např. sovětská s. a. ARZ–1 měří velikost toku dlouhovlnného záření v rozsahu 0,00 až 500 W.m
–2 a
radiační bilanci v hladinách atmosféry v rozsahu –70 až 350 W.m
–2. V. t. sondáž ovzduší aktinometrická.
▶
actinometric sounding
měření
aktinometrickými sondami, jehož cílem je určení vert. profilu toků dlouhovlnného záření v zemské atmosféře. Při s. o. a. se kromě běžného
radiosondážního měření získávají údaje o toku dlouhovlnného záření směřujícím od zem. povrchu do atmosféry a o opačném toku téhož záření z atmosféry k zem. povrchu. Rozdíl těchto dvou toků v urč. hladině se nazývá dlouhovlnnou
radiační bilancí vztaženou k této hladině. Různé hodnoty radiační bilance na hranicích atm. vrstev mají za následek
radiační ochlazování n. oteplování těchto vrstev, které může významně přispívat např. k
transformaci vzduchových hmot.
▶
actinometry
met. měření energie
záření přijaté čidlem měřicího přístroje za jednotku času v určitém místě atmosféry nebo na zemském povrchu. Vyjadřuje se zpravidla ve W.m
–2. Dříve se užívala jednotka cal.cm
–2.min
–1. Převodní vztah mezi oběma jednotkami je: 1 cal.cm
–2.min
–1 = 697,3.10
–3 W.m
–2. Změřené hodnoty se v přirozených podmínkách označují jako kladné, nebo i záporné podle toho, zda sledovaný povrch celkově více energie záření přijímá, nebo ztrácí. V atmosféře se intenzity toků záření obvykle pohybují v intervalu (–200 ; 1500) W.m
–2.
V používaných radiačních přístrojích čili
radiometrech se měřené záření zpravidla přeměňuje na tepelnou energii (kalorimetrická metoda měření), nebo na energii elektrickou (fotoelektricky nebo termoelektricky).
Přímé sluneční záření se měří
pyrheliometry a
aktinometry,
globální sluneční záření pyranometry,
rozptýlené sluneční záření vhodně upravenými pyranometry,
albedo albedometry,
efektivní vyzařování zemského povrchu nebo atmosféry
pyrgeometry a
bilance záření bilancometry.Chyby měření zpravidla nepřevyšují 1 % měřené veličiny. Mezi měření záření bývá zařazováno i měření
trvání slunečního svitu pomocí
slunoměrů. Viz též
aktinometrie.
▶
active front
blíže neurčené označení pro
atmosférické fronty, které s sebou přinášejí výrazné projevy počasí (intenzivní srážky, bouřky, silný vítr). Jejím opakem je fronta nevýrazná.
▶
active frontal zone
oblast kolem
frontální plochy v
troposféře, ve které se vytváří
frontální oblačnost a vypadávají atm.
srážky. V aktivním frontálním pásmu se výrazně mění hodnoty met. prvků, zvláště
teploty a
vlhkosti vzduchu a dále
směr a
rychlost větru.
▶
active layer
svrchní část
litosféry, většinou s půdním a rostlinným krytem, v níž se projevuje alespoň
roční chod teploty; obdobně na moři svrchní vrstvy vody. Tepelný stav aktivní vrstvy je podmíněn radiačními procesy na zemském povrchu, dalšími procesy výměny tepla s atmosférou a podmínkami pro vedení tepla v aktivní vrstvě. Dolní hranicí aktivní vrstvy je hladina stálé roč. teploty, horní hranicí je
aktivní povrch.
▶
active pollutant
vžité označení plynné
atmosférické příměsi, která je do atmosféry emitována přírodními nebo antropogenními procesy a má přitom vůči okolnímu vzduchu převýšení z hlediska svého energetického (tepelného) obsahu, takže na ni působí kladný
vztlak. Viz též
příměs pasivní,
příměs znečišťující,
výška komína efektivní.
▶
active radio detection
metoda
radiolokace, využívající k získání informace o
radiolokačním cíli jeho aktivní spolupráce s
radarem. Nejčastěji je sekundární radiolokace prováděna tak, že po přijetí impulzu vyslaného radarem vydá aktivní cíl signál odpovědi vlastním vysílačem. Tím se jednak zvýší dosah sledování takového cíle, jednak zpřesní určení jeho polohy v prostoru. Sekundární radiolokace je využívána především v letectví, v meteorologii pouze u některých typů
radiolokačních a
transoceánských sond. Viz též
radiolokace aktivní primární,
radiolokace pasivní.
▶
active surface
přechodná plocha mezi
litosférou nebo
hydrosférou a
atmosférou (povrch půdy, vody, porostu, popř. umělý povrch, jako povrch vozovky, střech domů apod.), na níž dochází k odrazu záření i jeho transformaci v jiné druhy energie (především v teplo). Aktivní povrch patří k hlavním
klimatotvorným faktorům. V utváření klimatu se uplatňuje především ve spojitosti s
radiační bilancí soustavy Země–atmosféra a se
všeobecnou cirkulací atmosféry. Aktivní povrch ovlivňuje atm. děje v
mezní vrstvě atmosféry svými fyz. a fyz.-chem. vlastnostmi, k nimž patří zejména
členitost reliéfu zemského povrchu,
albedo, tepelná vodivost, vlhkost, složení a struktura půdy, veget. kryt atd. Pojem aktivní povrch zavedl rus. klimatolog A. I. Vojejkov (1824–1916). Viz též
orografie.
▶
active temperature
v
agrometeorologii teplota vzduchu vyšší než tzv. biologické minimum neboli biologická nula, což je teplota, při níž určitý druh rostliny již přestává vegetovat. U většiny polních kultur, trav, listnatých stromů a keřů v oblasti s mírným klimatem se biologické minimum pohybuje kolem 5 °C; biologické minimum lze však vztahovat také k jednotlivým růstovým fázím, popř.
fenologickým fázím rostlin. Sumy aktivních teplot, což jsou součty všech
průměrných denních teplot vzduchu nad biologickým minimem, udávají, do jaké míry jsou kryty potřeby rostlin z hlediska teploty, a proto slouží jako kritérium při rajonizaci pěstování rostlin podle klimatických podmínek. Výchozí hodnoty, od kterých se sumy aktivních teplot počítají, bývají v praxi voleny různě, za prahovou hodnotu (zhruba biologické minimum) bývají voleny průměrné denní teploty vzduchu 0, 5, 10, 15 °C apod. Uvedené teploty bývají označovány též jako teploty charakteristické. Viz též
suma teplot,
rajonizace agroklimatologická,
teplota efektivní.
▶
active temperature
syn. teplota chromatická – radiační charakteristika světelného zdroje nebo povrchu reálného tělesa. Barevná teplota daného zdroje odpovídá hodnotě teploty povrchu
absolutně černého tělesa, které vyzařuje světlo stejné barvy (stejného vyzařovaného spektra) jako daný zdroj. V určitém přiblížení ji lze určit pomocí
Wienova zákona.
▶
active turbulent layer
vrstva atmosféry v oblasti hor, v níž se projevují deformace
pole větru. Její vert. tloušťka není zprav. větší než čtyřnásobek převýšení horské překážky, která ovlivňuje pole proudění nad okolním terénem.
▶
actual evaporation
množství vody, které se za daných meteorologických podmínek vypaří do atmosféry ze zemského povrchu o skutečné vlhkosti (skutečná
evaporace), popř. i z těl rostlin disponujících dostupnou vodou (skutečná
transpirace) nebo z obojího (aktuální
evapotranspirace). Případný nedostatek vody k vypařování způsobuje, že skutečný výpar je většinou menší než
potenciální výpar. To platí především pro povrch půdy v létě v odpoledních hodinách, naopak v zimě a nad velkými vodními plochami celoročně mají oba druhy výparu podobné hodnoty. Skutečný výpar je obtížně měřitelný, a většinou se jen odvozuje pro jednotlivá
povodí na základě
hydrologické bilance.
▶
actual evapotranspiration
syn. evapotranspirace efektivní, evapotranspirace skutečná – celkový skutečný
výpar z půdy a
transpirace rostlin v přírodních podmínkách, tedy v podmínkách skutečného zavlažení. V oblastech rel. malých atm.
srážek jsou hodnoty aktuální evapotranspirace podstatně nižší než hodnoty
potenciální evapotranspirace.
▶
actual isotherm
zřídka používané označení pro
izotermu, sestrojenou z teplotních údajů neredukovaných na hladinu moře, v protikladu k pojmu
redukovaná izoterma.
▶
actual time of observation
podle definice
WMO:
1. čas, ve kterém je při
meteorologickém pozorování na
přízemních meteorologických stanicích odečten tlak vzduchu;
2. při
aerologickém měření čas vypuštění
radiosondážního, popř.
pilotovacího balonu nebo rakety;
3. v ostatních případech čas, ve kterém je měření všech relevantních
meteorologickch prvků ukončeno.
▶
adaptation
proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému
klimatu a jeho projevům. Adaptací se člověk snaží zmírnit škody způsobené měnícím se klimatem nebo využít možnosti, které změny poskytují. V přírodních systémech mohou lidské zásahy přirozenou adaptaci usnadnit nebo zkomplikovat. Viz též
změna klimatu,
IPCC.
▶
adiabat
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději. Rozlišujeme
suché,
vlhké,
nenasycené a
nasycené adiabaty, popř.
pseudoadiabaty.
▶
adiabatic atmosphere
polytropní atmosféra, ve které je
vertikální teplotní gradient všude roven
suchoadiabatickému gradientu vd = 0,0098 K.m
–1. Jestliže v adiabatické atmosféře položíme
teplotu zemského povrchu rovnou 273 K, potom ve výšce zhruba 27,9 km klesne teplota na 0 K a tuto výškovou hladinu považujeme za horní hranici adiabatické atmosféry.
▶
adiabatic condensation pressure
tlak vzduchu, při němž se
vlhký vzduch v průběhu adiab. rozpínání stává nasyceným. V. t. děj adiabatický.
▶
adiabatic condensation temperature
▶
adiabatic curve
křivka na
termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi
teplotou a
tlakem) při
adiabatickém ději. Rozlišujeme
suché,
vlhké,
nenasycené a
nasycené adiabaty, popř.
pseudoadiabaty.
▶
adiabatic equilibrium
stav atmosféry, která je v
hydrostatické rovnováze, při indiferentním
teplotním zvrstvení.
Vertikální teplotní gradient v
suchém nebo
nenasyceném vzduchu je tedy roven
suchoadiabatickému gradientu, v nasyceném vzduchu
nasyceně adiabatickému gradientu. Ve vrstvě vzduchu v adiabatické rovnováze se
ekvivalentní potenciální teplota s výškou nemění. Stavu adiabatické rovnováhy se blíží vrstvy vzduchu se silným vertikálním promícháváním. V Česku se s tímto označením pro indiferentní teplotní zvrstvení setkáváme jen velmi zřídka. V anglicky psané odborné literatuře se tento stav označuje také jako
konvekční rovnováha.
▶
adiabatic equivalent temperature
▶
adiabatic expansion
adiabatické zvětšování objemu plynu, při němž dochází k poklesu
vnitřní energie plynu a tedy k jeho ochlazování. V
termodynamice atmosféry používáme tento model k objasnění ochlazování při adiabatickém výstupu
vzduchové částice. Opakem adiabatické expanze je adiabatická komprese, při níž dochází k ohřevu vzduchové částice při jejím adiabatickém sestupu.
▶
adiabatic fog
mlha vznikající následkem adiab. ochlazování vzduchu, např. v důsledku místního poklesu tlaku vzduchu. V. t. děj adiabatický.
▶
adiabatic lapse rate
teplotní gradient odpovídající záporně vzaté změně teploty
vzduchové částice při jejím
adiabatickém přemístění o jednotkovou vzdálenost ve vert. směru. Jeho velikost je dána záporně vzatou totální derivací –
dT/
dz, kde
dT je změna teploty a
dz změna výšky. V meteorologii je obvyklé udávat adiabatický teplotní gradient v K nebo °C na 100 m. Kladné hodnoty vyjadřují ochlazování vzduchové částice vlivem
adiabatické expanze při
výstupných pohybech vzduchu. Podle
relativní vlhkosti vzduchové částice rozlišujeme
teplotní gradient suchoadiabatický,
vlhkoadiabatický a
nasyceně adiabatický, který se při praktické aplikaci aproximuje hodnotou
pseudoadiabatického teplotního gradientu.
▶
adiabatic process
termodyn. vratný děj v dané soustavě (v meteorologii obvykle ve vzduchu), probíhající bez výměny tepla mezi touto soustavou a okolím. Pro adiabatický děj v
ideálním plynu platí
Poissonovy rovnice, které lze vyjádřit takto:
kde
θ = R / cp,
κ = cp / cv,
T značí
teplotu v K,
p tlak,
α měrný objem,
R měrnou plynovou konstantu,
cp měrné teplo při stálém tlaku,
cv měrné teplo při stálém objemu. Z toho vyplývá, že při adiabatickém poklesu tlaku (expanzi plynu) dochází k poklesu teploty, tj. k adiabatickému ochlazování, při adiabatickém zvýšení tlaku (kompresi plynu) ke zvýšení teploty, tj. k adiabatickému oteplování. Přibližně adiabatické jsou např. procesy ve
vzduchové částici nenasycené vodní párou během jejího vert. přemísťování v atmosféře. Pojem adiabatický děj poprvé použil jeden ze zakladatelů termodynamiky, skotský inženýr W. J. M. Rankine (1820–1872). Viz též
děj pseudoadiabatický.
▶
adiabatic wet-bulb temperature
▶
adjoint model
(ADM) – lineární model, který je inverzní k zadanému modelu v tom smyslu, že pokud původní model je linearizován a je vyjádřen maticí
A, potom adjungovaný model je popsán transponovanou maticí
AT a výstupy původního modelu jsou vstupy ADM a naopak. ADM lze efektivně využít pro výpočet gradientu penalizační funkce ve 4D VAR metodě asimilace. Viz též
asimilace meteorologických dat,
metoda asimilace dat variační.
▶
adjustable cistern barometer
rtuťový tlakoměr, v jehož nádobce s pohyblivým dnem je před každým čtením třeba nastavit hladinu rtuti k pevnému bodu, tzv. nulovému bodu stupnice tlakoměru (obvykle určenému polohou špičky svislého hrotu, původně ze slonové kosti). Nulový bod definuje nulu milimetrové neredukované stupnice, od níž se měří délka
rtuťového sloupce. Nepřesnosti v průřezu barometrické trubice ani
nádobky tlakoměru tak nemají vliv na údaje tohoto přístroje.
▶
advance of the monsoon
označení pro náhlý bouřlivý
nástup monzunu nebo náhlé prudké zesílení průvodních jevů letní
monzunové cirkulace. Vpád monzunu se projevuje zejména rychlým vznikem mohutných oblačných systémů, náhlým zesílením srážkové činnosti a větru. Setkáme se s ním především v oblasti Arabského moře, Bengálského zálivu a Arabského poloostrova.
▶
advanced very high resolution radiometer
radiometr pro řádkové snímání, umožňující úzkým úhlem záběru, dělením toku snímaného záření, pomocí filtrů a příslušných čidel získávat údaje o záření Země, oblačnosti a atmosféry ve více spektr. pásech. Volbou kanálů je umožněno sledování teploty povrchu Země, teploty horní hranice oblačnosti a záření atmosféry. Vhodným srovnáním údajů v daném kanále a mezi kanály lze získávat informace o plošném a prost. rozložení někt. met. prvků. Rozměr obrazového prvku AVHRR je 1,1 x 1,1 km pro střed řádků. Poněvadž se v jednotce informace integrují záření všech objektů umístěných na ploše dané rozlišovací schopností, lze lokalizovat kvantitativně i cíle s menšími rozměry než činí rozlišovací schopnost radiometru, pokud mají výrazný kontrast.
▶
advection
přenos dané charakteristiky vzduchu prouděním v atmosféře. Advekcí horizontální, izobarickou, izentropickou atd. rozumíme advekci v dané horiz.,
izobarické,
izentropické atd. hladině. Advekci určité skalární veličiny
φ (
teploty vzduchu,
tlaku vzduchu,
vlhkosti vzduchu apod.) matematicky definujeme jako záporně vzatý skalární součin
rychlosti proudění a
gradientu této veličiny, tj.
kde
vx ,
vy ,
vz značí složky rychlosti proudění v třídimenzionální kartézské souřadnicové soustavě, tvořené osami
x,
y,
z. V
synoptické meteorologii advekcí zpravidla označujeme přenos
vzduchové hmoty určitých vlastností a v tomto smyslu mluvíme např. o advekci studeného, teplého, vlhkého, znečištěného atd. vzduchu. Pojem studený, teplý, vlhký, znečištěný atd. vzduch je zde míněn relativně, tj. vzhledem ke vzduchu, který je advehovanou vzduchovou hmotou nahrazován.
▶
advection fog
mlha, která se tvoří ochlazováním rel. teplého a vlhkého vzduchu při jeho
advekci (přesunu) nad chladnější povrch. Za advekční mlhu se považuje někdy i mlha vznikající zvýšeným výparem při přesunu studeného vzduchu nad teplý a vlhký povrch. Viz též
mlha radiační,
klasifikace mlh Willettova.
▶
advection warming
vzestup
teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný
teplou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního oteplování závislá na
úhlu advekce a na velikosti
rychlosti proudění a
teplotního gradientu v advehované
vzduchové hmotě. Ve střední Evropě dosahuje advekční oteplování za 24 h několika °C, v krajních případech 15 až 20 °C. Advekční oteplování většinou nastupuje po přechodu
teplé fronty. Viz též
vpád teplého vzduchu.
▶
advective cooling
pokles
teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný
studenou advekcí. V souladu s definicí
advekce teploty je velikost advekčního ochlazování závislá na
úhlu advekce a na velikosti
rychlosti proudění a
teplotního gradientu v advehované
vzduchové hmotě. Ve střední Evropě může velikost advekčního ochlazování dosáhnout za 24 h v krajních případech i 20 °C. Advekční ochlazování nastává obvykle po přechodu
studené fronty. Viz též
vpád studeného vzduchu.
▶
advective instability of atmosphere
instabilita vyvolaná nerovnoměrnou
advekcí v důsledku výrazných změn
rychlosti větru s výškou (
studená advekce zesilující s výškou nebo
teplá advekce slábnoucí s výškou). V tomto případě se nad určité místo dostává v nižších hladinách rel. teplejší a ve vyšších hladinách rel. chladnější vzduch.
▶
advective inversion
teplotní inverze vznikající buď působením vertikálně nerovnoměrné
teplé advekce, když ve vyšších hladinách proudí do dané oblasti rel. teplejší vzduch než v hladinách nižších, nebo prouděním rel. teplého vzduchu nad studený zemský povrch. Prvním způsobem vznikají advekční
inverze výškové, druhým advekční
inverze přízemní.
▶
advective pressure tendency
složka
tlakové tendence způsobená přesunem
tlakových útvarů, tedy nikoliv jejich vývojem a dalšími vlivy.
▶
advective radiation fog
mlha, při jejímž vzniku a trvání současně působí příčiny
mlhy advekční a
mlhy radiační. Viz též
klasifikace mlh Willettova.
▶
advective thunderstorm
bouřka v oblasti
studené advekce za
studenou frontou. Vznik advekční bouřky je podmíněn existencí
absolutní instability atmosféry alespoň do výšky
kondenzační hladiny a
podmíněnou instabilitou atmosféry do výšky alespoň 4 až 6 km. V současné met. literatuře se toto označení vyskytuje již jen ojediněle.
▶
advective warming
vzestup
teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný
teplou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního oteplování závislá na
úhlu advekce a na velikosti
rychlosti proudění a
teplotního gradientu v advehované
vzduchové hmotě. Ve střední Evropě dosahuje advekční oteplování za 24 h několika °C, v krajních případech 15 až 20 °C. Advekční oteplování většinou nastupuje po přechodu
teplé fronty. Viz též
vpád teplého vzduchu.
▶
advective-dynamic theory of cyclogenesis
jedna z teorií používaná k vysvětlení
cyklogeneze. Jejími autory jsou ruští meteorologové Ch. P. Pogosjan a N. A. Taborovskij, kteří ji formulovali ve 40. letech 20. století. Teorie je založena na předpokladu, že lokální změny tlaku vzduchu jsou působeny jednak advekčními změnami teploty, jednak dyn. faktory, spojenými především s
ageostrofickou advekcí, které ale zpětně ovlivňují
úhel advekce. Empiricky bylo stanoveno pravidlo, že
cyklona vzniká nebo se prohlubuje pod
deltou frontální zóny ve výšce pouze tehdy, když ve stř. části této zóny převyšuje horiz. kontrast teploty 16 geopotenciálních dekametrů na 1 000 km na
mapě relativní topografie . Vznik cyklony se vysvětluje podle tohoto schématu:
baroklinita ve výškové
frontální zóně vede k porušení stacionárnosti pohybu, tím k poklesu tlaku vzduchu a vytvoření
cyklonální cirkulace. Tato teorie ztratila svůj význam po vytvoření teorie lokálních změn tlaku vzduchu. Její empir. závěry o zvláštnostech stavby
termobarického pole atmosféry v různých
stadiích vývoje cyklony však zůstávají v platnosti.
▶
aerodrome climatologic summaries
soubor tabelárních výsledků statist. zpracování dlouhodobých řad met. měření na daném letišti, vypracovaný v souladu s
Technickými pravidly WMO – No. 49, VOL II, kapitola C.3.2 Aeronautical Climatology. Letištní klimatologický přehled se pro mezinárodní letiště zpracovává závazně a tabulky mají stanovenou skladbu. Tabulky modelu A obsahují výsledky zpracování četnosti výskytu (v procentech)
dráhové dohlednosti nebo
dohlednosti a
výšky základny význačné oblačnosti (BKN nebo OVC) ve stanovených intervalech. Tabulky modelu B poskytují přehled o četnostech výskytu dohledností ve stanovených intervalech a termínech. Tabulky modelu C dávají informace o četnosti výskytu výšek základny význačné oblačnosti ve stanovených intervalech a termínech. V tabulkách modelu D je zachycena současná četnost výskytu směru větru (ve 30° intervalech) a rychlosti větru ve stanovených intervalech a tabulky modelu E udávají četnost výskytu teploty ve stanovených intervalech (po 5 °C) a termínech. Viz též
klimatografie,
meteorologie letecká.
▶
aerodrome forecast
letecká předpověď počasí, která obsahuje stručné vyjádření předpovídaných met. podmínek na letišti během určitého období. Obsahuje vždy předpověď
přízemního větru,
dohlednosti,
stavu počasí a
oblačnosti. Dále může letištní předpověď počasí obsahovat také předpovědi teploty vzduchu. Doby platnosti letištní předpovědi počasí nejsou kratší než 9 hodin, nejčastějšími dobami jsou 9, 24 a max. 30 hodin. Letištní předpověď počasí s platností méně než 12 hodin se vydávají každé 3 hodiny, ostatní každých 6 hodin. Letištní předpovědi počasí se vydávají a mezi letišti vyměňují ve formě kódu TAF. Viz též
indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
▶
aerodrome operational minima
hodnoty
vodorovné dohlednosti nebo
dráhové dohlednosti a
výšky základny význačné oblačnosti, určené příslušnou leteckou organizací, při nichž se ještě může uskutečnit vzlet nebo přistání letadla. Stanovují se především s ohledem na charakter překážkových rovin, přístr. vybavení letiště a denní dobu (den, noc).
▶
Aerodrome routine meteorological report (METAR)
základní
meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná v pravidelných, zpravidla hodinových nebo půlhodinových časových intervalech. Zpráva METAR (Meteorological Aviation Report) se sestavuje na základě pozorování
pozemní meteorologické stanice na letišti a obsahuje kromě označení letiště a času pozorování údaje o
větru,
dohlednosti a
dráhové dohlednosti, o
stavu počasí, o
provozně význačné oblačnosti, o
teplotě vzduchu,
teplotě rosného bodu a o
tlaku vzduchu redukovaném na hladinu moře podle
mezinárodní standardní atmosféry (QNH). Zpráva METAR může obsahovat také informaci o stavu drah a
předpověď pro přistání trend. Viz též
počasí příznivé pro letecký provoz.
▶
Aerodrome special meteorological report (SPECI)
meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná mimo pravidelné zpravodajské termíny s cílem zvýšit operativnost řízení letové činnosti. Vysílá se při stanovené míře zhoršení i zlepšení povětrnostních podmínek. Sestavuje se podle kódu SPECI. Pro vysílání zprávy SPECI jsou přesně definována kritéria, zahrnující změny
směru,
rychlosti a
nárazů větru, dále změny
dohlednosti a
dráhové dohlednosti,
provozně význačné oblačnosti a výskyt
význačných jevů počasí. Viz též
zpráva o náhlé změně počasí.
▶
aerodynamic diameter
charakteristika velikosti
aerosolových částic definovaná jako průměr kulové částice o hustotě 1000 kg.m
–3, která má stejnou
pádovou rychlost jako daná aerosolová částice. Orientačně lze tedy za aerodynamický průměr považovat průměr vodní kapky, která má stejnou pádovou rychlost jako daná aerosolová částice.
▶
aerological aircraft sounding
▶
aerological ascent
1. méně vhodné označení pro
aerologické měření;
2. slang. označení pro graf. znázornění vert. profilu
meteorologických prvků na daném místě.
▶
aerological diagram
termodynamický diagram používaný při vyhodnocování
aerologických měření a při analýze fyz. stavu
atmosféry, zvláště v předpovědní službě a při met. zabezpečení letectva. Na aerol. diagramu bývají zakresleny
izobary,
izotermy,
suché adiabaty,
pseudoadiabaty a izolinie některých charakteristik
vlhkosti vzduchu. Aerol. diagram má obsahovat co nejvíce přímkových
izolinií, aby zobrazování na něm bylo co nejjednodušší. Velikost úhlu mezi izotermami a suchými adiabatami by měla být co největší, aby diagram umožňoval snadné porovnání sklonu zakreslených křivek (především
křivky teplotního zvrstvení) se sklonem adiabat. Za přednost aerol. diagramu se považuje, je-li
energetickým diagramem. K nejčastěji používaným aerol. diagramům patří
Stüveho diagram,
emagram,
zkosený diagram a
tefigram. Méně často se používají např.
pastagram,
thetagram,
Ambleúv diagram,
Refsdalův diagram,
Rossbyho diagram nebo
Werenskioldův diagram.
▶
aerological measurement
aerologické pozorování pomocí přístrojů, zajišťované z
aerologické stanice. Základní metodou aerologických měření je
radiosondážní měření, dále k nim patří
pilotovací měření,
měření výšky základny oblaků,
měření větru radiotechnickými prostředky a celá řada dalších
distančních meteorologických měření. Mezi aerologická měření řadíme i měření
upoutanými sondami a někdy i
stožárová meteorologická měření.
Aerol. měření jsou v současné době většinou
automatizovaná, v minulosti jejich záznam a zpracování prováděl aerol.
pozorovatel. Získaná data jsou přenášena
meteorologickými zprávami např. v kódu
BUFR, popř. prostřednictvím
zpráv TEMP či
PILOT. Údaje vstupují do procesu
asimilace meteorologických dat do
modelů numerické předpovědi počasí, dále slouží ke konstrukci
výškových map,
aerologických diagramů a
vertikálních řezů atmosférou. Viz též
aerologie,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a ve volné atmosféře,
sondáž atmosféry.
▶
aerological observation
meteorologické pozorování k získání údajů o
mezní vrstvě atmosféry a
volné atmosféře, a to především pomocí
aerologických měření. Z hlediska používaných metod se aerol. pozorování dělí na přímá a nepřímá. Přímá aerol. pozorování, v odborné literatuře někdy označovaná i jako kontaktní, jsou především
radiosondážní měření; dále k nim patří např.
letadlový průzkum počasí. Nepřímá aerol. pozorování, která se provádějí ze zemského povrchu nebo z
meteorologických družic, jsou z velké části založena na
distančních meteorologických měřeních. Dále se dělí na aktivní a pasivní. Aktivní nepřímá pozorování spočívají ve vysílání a zpětné detekci různých signálů, které mohou být akustické (
sodar), světelné (
lidar) nebo rádiové (
radar, windprofiler). Při pasivních nepřímých pozorováních dochází k měření elmag. záření přicházejícího z atmosféry nebo k vizuální detekci různých atm. jevů, především oblaků, dále
polární záře,
nočních svítících oblaků apod. Viz též
aerologie,
sondáž atmosféry,
měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.
▶
aerological observatory
met. pracoviště, jehož hlavní pracovní náplní je kromě
aerologických měření a
pozorování pro vědecké a provozní účely i řešení samostatných výzk. úkolů z
aerologie. Viz též
stanice aerologická.
▶
aeronautical climatology
aplikovaná klimatologie studující
klimatické podmínky leteckého provozu. Zabývá se zejména zpracováním klimatologických podkladů pro umísťování a výstavbu letišť, zabezpečování leteckého provozu a sestavování
klimatografie letišť a leteckých tratí. Viz též
meteorologie letecká.
▶
aeronautical information publication (AIP)
(Aeronautical Information Publication, AIP) publikace Letecké informační služby Řízení letového provozu ČR, s.p. K meteorologii se vztahují části letecké informační příručky VOL I, GEN 1.1 a GEN 3.5, jež obsahují informace o orgánech zodpovídajících za
meteorologické zabezpečení civilního letectví v ČR, vymezení oblastí jejich zodpovědnosti, informace o druzích poskytovaných služeb, způsobech měření zákl.
meteorologických prvků a o čase provozu leteckých meteorologických pracovišť. Viz též
meteorologie letecká.
▶
aeronautical meteorological codes
část tradičních alfanumerických kódů vytvořených pro sestavování leteckých meteorologických zpráv
METAR a
SPECI a
letištní předpovědi TAF určených pro
meteorologické zabezpečení letectví. Zprávy METAR a SPECI mohou obsahovat
předpověď přistávací typu „trend“. Letecké meteorologické kódy ARFOR a ROFOR se už prakticky nepoužívají.
▶
aeronautical meteorological service
▶
aeronautical meteorological station
meteorologická stanice umístěná na letišti, na které se provádí met. pozorování zaměřené pro potřebu letectva. Může zároveň poskytovat zákl. informace pro let, většinou s využitím podkladů získaných od let. met. služebny nebo od pracoviště met. výstražné služby. Poskytuje rovněž orgánům řízení letového provozu operativní met. údaje z vlastní zóny odpovědnosti, a to některé nepřetržitě, některé v určených termínech, na vyžádání nebo po překročení stanovených hodnot met. prvků. V ČR vykonává obvykle rovněž funkci zákl.
synoptické stanice. Viz též
meteorologie letecká,
zabezpečení letectva meteorologické,
kódy meteorologické letecké.
▶
aeronautical meteorology
odvětví
aplikované meteorologie, které zkoumá
meteorologické prvky a
jevy z hlediska jejich vlivu na činnost letectva i leteckou techniku a řeší teoretické problémy spojené s
meteorologickým zabezpečováním letectva (leteckého provozu). Využívá aplikované poznatky z mnoha odvětví meteorologie zejména
statiky,
dynamiky a
termodynamiky atmosféry,
fyziky oblaků a srážek,
synoptické meteorologie a
klimatologie, nauky o met. přístrojích a
numerických modelů. Hlavním cílem letecké meteorologie je přispět nejvyšší možnou mírou ke zvyšování bezpečnosti, pravidelnosti a hospodárnosti leteckého provozu. Viz též
klimatologie letecká.
▶
aeronomy
nauka o stavbě a vlastnostech
atmosféry Země nad
troposférou. Zkoumá její fyz. charakteristiky (strukturní parametry) a fyz. a fyz.-chem. procesy, které určují její stav a časové změny, podmíněné převážně ději na slunečním povrchu a jím vysílaným zářením. K pozemním metodám aeronomických pozorování patří vizuální a fotografické pozorování
svítících nočních oblaků,
meteorů a
polárních září, spektrografické metody výzkumu záření nočního
svitu oblohy a
polárních září a sondování
ionosféry radiovlnami. Vznik aeronomie v podstatě souvisí až s počátkem systematického průzkumu vysoké atmosféry přímými metodami, tj.
raketovými sondážemi (od r. 1945) a výzkumnými družicemi (od r. 1957). Viz též
aerologie.
▶
aeroplancton
aeroplankton – mikroorganismy a jejich části udržující se poměrně dlouho ve vzduchu a tvořící součást
atmosférického aerosolu. Hlavními složkami atmosférického planktonu jsou pylová zrna, viry, bakterie, řasy, plísně, spory, výtrusy, mikroskopičtí živočichové apod. Koncentrace a složení atmosférického planktonu se mění s denní i roč. dobou, s charakterem krajiny a značně závisí na počasí.
▶
aerostat
v meteorologii syn. pro
balon upoutaný.
▶
ageostrophic vorticity
vert. složka
vorticity rychlosti
ageostrofického větru. Pole ageostrofické rel. vorticity je úzce spjato s vývojovými tendencemi v
tlakovém poli.
▶
ageostrophic wind
syn.
proudění ageostrofické – rozdíl vektorů rychlosti skutečného a
geostrofického větru. Ve
volné atmosféře se geostrofický vítr v základním přiblížení nejčastěji interpretuje jako výslednice čtyř složek, tj. složky izalobarické (izalohyptické), kinetické, konv. a cyklostrofické. Tyto složky bývají někdy označovány jako
vítr izalobarický,
kinetický,
konvekční a
cyklostrofický. V podrobnějším přiblížení lze odvodit i další příspěvky k ageostrofickému větru vznikající např. u proudění, které má současně vertikální i meridionální složky pohybu. Teoreticky lze dokázat, že každé proudění s meridionální složkou pohybu musí obsahovat ageostrofickou složku. Velikost rychlosti ageostrofického větru bývá ve volné atmosféře u proudění velkých měřítek zpravidla alespoň o řád menší než velikost rychlosti větru geostrofického, přesto má ageostrofický vítr zásadní význam pro transformace kinetické energie v atmosféře a vývoj
pole atmosférického tlaku.
▶
aggregation
obecně vzájemné spojování pevných
aerosolových částic, ve
fyzice oblaků a srážek spojování
ledových krystalků při jejich vzájemných nárazech a vznik
sněhových vloček. Ve starší odb. literatuře se agregace často zahrnuje pod pojem
koagulace.
▶
agricultural climatology
▶
agricultural drought
syn. sucho agronomické, sucho zemědělské – nedostatek vody v půdě projevující se nízkou
půdní vlhkostí, způsobený
meteorologickým suchem. Z dalších vlivů mají značný význam vlastnosti půdy, způsob jejího obhospodařování a celá řada dalších faktorů. Posuzování agronomického sucha je úkolem
agrometeorologie, přičemž je třeba uvažovat i poznatky hydropedologie, fyziologie rostlin apod. Viz též
přísušek,
sucho fyziologické,
bilance půdní vody.
▶
agricultural meteorological observatory
syn. observatoř zemědělsko-meteorologická – pracoviště, kde se kromě běžných
meteorologických pozorování provádějí speciální měření a zemědělsko-meteorologický výzkum. Slouží i potřebám zeměď. vědy a praxe. Viz též
stanice zemědělsko-meteorologická,
meteorologie zemědělská.
▶
agricultural meteorological station
dříve používaný termín pro
agrometeorologickou stanici.
▶
agricultural meteorology
▶
AGRO
je dodatkem zprávy INTER, obsahuje agromet. údaje o ovzduší a půdě. K nim patří údaje o aktuálních a kumulativních sumách teplot, součtech termínových a extrémních teplot vzduchu, srážk. bilanci, bilanci půdní vody,půdních teplotách a půdní vlhkosti. Tato zpráva se odesílá z míst pozorování jednou týdně do met. centra. V. t. zpráva INTER.
▶
agroclimatological regionalization
speciální
klimatologická rajonizace sestavená pro potřeby zemědělné praxe, především pro efektivní rostlinnou výrobu. Základním problémem při agroklimatologické rajonizaci je výběr agroklimatologických ukazatelů, jež by komplexně vyjádřily prostorovou diferenciaci agroklimatologických podmínek vývoje a tvorby úrody zemědělských kultur. Pro agroklimatologickou rajonizaci tehdejšího území ČSFR (1975) byly zvoleny tyto ukazatele:
a)
suma teplot za období s
průměrnou denní teplotou vzduchu ≥ 10 °C, která vyjadřuje teplotní zajištění zemědělských kultur;
b)
klimatický ukazatel zavlažení za období od června do srpna jakožto kritérium vláhových podmínek;
c)
průměrné roční minimum teploty vzduchu, charakterizující podmínky přezimování.
Agroklimatologická rajonizace patří k předním úkolům
zemědělské klimatologie. Viz též
zajištění klimatické,
index suchosti,
index vlhkosti.
▶
agroclimatology
syn. klimatologie zemědělská – odvětví
aplikované klimatologie v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. K hlavním úkolům agroklimatologie patří:
a) hodnocení
klimatu z hlediska zemědělství;
b) provádění
agroklimatologické rajonizace neboli vymezování
klimatických oblastí pro racionální pěstování zeměd. plodin, chov dobytka, popř. využití mechanizace;
c) studium
mikroklimatu uzavřených prostor, např. stájí, skleníků, objektů určených k uskladnění zeměd. produktů apod.;
d) poskytování podkladů pro výstavbu zeměd. objektů, provádění zeměd. meliorací, provoz závlahového hospodářství atd.
Viz též
agrometeorologie.
▶
agrometeorological forecast
syn. předpověď zemědělsko-meteorologická – krátkodobá, střednědobá nebo dlouhodobá
předpověď počasí speciálně pro potřeby zeměd. výroby. Vychází většinou ze
všeobecné předpovědi počasí, ze znalosti dosavadního průběhu počasí v daném roce a opírá se o poznání vývojových stadií živých organismů, změn fyz. vlastností půdy a dlouhodobých klimatologických charakteristik. Ke krátkodobým předpovědím patří např. výstrahy před
krupobitím,
vichřicemi, předpovědi
mrazíků a
mrazů ve
vegetační době; mezi dlouhodobé předpovědi počítáme předpovědi zásob vody v půdě, výskytu
suchých a
vlhkých období, podmínek přezimování kultur a charakteristik teploty vzduchu, zejména
sum teploty. Speciální agrometeorologické předpovědi se zaměřují např. na sledování konkrétních rostlinných chorob a škůdců, na rychlost vývoje plodin nebo na odhad kvality úrody.
▶
agrometeorological forecast
▶
agrometeorological station
meteorologická stanice, která slouží potřebám zeměď. vědy a praxe. Dělí se na stanice základní, doplňkové, pomocné a speciální. Podle doporučení
Světové meteorologické organizace tyto stanice:
a) v oblasti met. veličin měří teplotu a vlhkost vzduchu v různých výškách až do 10 m v závislosti na výšce a charakteru porostu, půdní teploty v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm, popř. i v dalších pro speciální účely,
vlhkost půdy, charakteristiky
turbulence v porostech nebo v jejich blízkosti,
hydrometeory,
evapotranspiraci,
sluneční svit a složky
radiační bilance a provádí pozorování meteorologických jevů, které ohrožují rostliny;
b) v oblasti biologických faktorů provádějí
fenologická pozorování, kvalit. a kvantit. pozorování rostlin a zvířectva, poškození rostlin a zvířat přírodními jevy i antropogenní činností.
▶
agrometeorological station
dříve používaný termín pro
agrometeorologickou stanici.
▶
agrometeorology
syn. meteorologie zemědělská – obor
aplikované meteorologie, který studuje vlivy počasí a klimatu na zemědělství. Poznatků z agrometeorologie se využívá v rostlinné a živočišné výrobě, zejména ve sféře řízení a rozhodování, např. při určování agrotechnických termínů, závlahových dávek nebo ochraně plodin před nepříznivými met. jevy. Cennými met. informacemi pro zemědělce jsou speciální výstupy
agrometeorologické předpovědi. Součástí agrometeorologie v širším slova smyslu je
agroklimatologie.
▶
air
1. směs plynů tvořících
atmosféru Země. Podle množství
vodní páry rozlišujeme
vzduch suchý a
vlhký, popř.
nasycený, v hlediska přítomnosti
atmosférických příměsí dále
vzduch čistý a
znečištěný.
2. zkrácené označení pro
vzduchovou hmotu podle
geografické nebo
termodynamické klasifikace vzduchových hmot;
3. syn. slova
atmosféra v některých souslovích, např. suchý a čistý vzduch ve smyslu
suchá a čistá atmosféra.
▶
air density
syn. hmotnost vzduchu měrná – hmotnost jednotky objemu vzduchu. Udává se v kg.m
–3 a je převrácenou hodnotou
měrného objemu vzduchu. Plochy konstantní hustoty vzduchu se nazývají
izopyknickými plochami. Viz též
profil hustoty vzduchu vertikální.
▶
air density inversion
růst
hustoty vzduchu v dané vrstvě atmosféry s výškou. Nastává tehdy, když teplota vzduchu s výškou klesá o více než o 3,42 °C na 100 m, což se v reálné atmosféře zpravidla vyskytuje pouze za silného přehřátí rel. tenké vrstvy vzduchu v bezprostřední blízkosti zemského povrchu. Při inverzi hustoty vzduchu vzniká jev
zrcadlení. Viz též
gradient autokonvekční.
▶
air discharge
blesk směřující z
oblaku vzhůru, který bývá vzácně pozorován z vysokých míst ležících nad
horní hranicí oblačnosti, nebo z letadel.
▶
air humidity
základní
meteorologický prvek popisující množství
vodní páry ve vzduchu. V meteorologii lze vlhkost vzduchu vyjádřit pomocí řady vlhkostních charakteristik, jako jsou
tlak vodní páry,
hustota vodní páry,
měrná vlhkost,
relativní vlhkost,
směšovací poměr,
teplota rosného bodu,
deficit teploty rosného bodu,
sytostní doplněk, popř. další. Viz též
měření vlhkosti vzduchu,
vlhkostní pole,
profil vlhkosti vzduchu vertikální,
vzduch vlhký.
▶
air humidity measurement
určení obsahu vodní páry ve vzduchu v určitém místě atmosféry, zpravidla
relativní vlhkosti vzduchu nebo
tlaku vodní páry. Relativní vlhkost se měří v %, tlak vodní páry v hPa. Ostatní vlhkostní charakteristiky se v případě potřeby stanoví výpočtem s použitím hodnoty teploty a tlaku vzduchu změřených současně s
vlhkostí. Vlhkost vzduchu se měří
vlhkoměrem; na met. stanicích v ČR se používá vlhkostní
čidlo umístěné v
radiačním krytu. Dříve se měřila Augustovým
psychrometrem a
vlasovým vlhkoměrem umístěným v
meteorologické budce. Z údajů
meteorologických družic lze v důsledku pohlcování odraženého nebo vlastního záření zemského povrchu v
absorpčních pásech vodní páry určit
vertikální profil vlhkosti vzduchu.
▶
air mass
množství vzduchu v
troposféře, souměřitelné co do plošných rozměrů s velkými plochami moří a pevnin, které má zhruba stejné vlastnosti a pohybuje se ve směru
všeobecné cirkulace atmosféry. Vzduchová hmota vzniká v
ohnisku, tedy oblasti, kde přijímá své charakteristické vlastnosti. Pro vznik vzduchové hmoty je důležitá cirkulační soustava, která zaručuje, že vzduch v dané oblasti setrvá dostatečně dlouho, aby
vertikální gradient teploty a rozdělení vlhkosti dosáhly rovnovážného stavu se svým podkladem. Při pohybu dochází k
transformaci vzduchové hmoty. Uvnitř vzduchové hmoty jsou prostorové změny
meteorologických prvků pomalé a spojité, zatímco na rozhraní se sousední vzduchovou hmotou se mění prudce. Na rozhraní vzduchových hmot leží většinou
atmosférická fronta, případně
vlhkostní rozhraní. V rámci
klasifikace vzduchových hmot se určitá vzduchová hmota může stručně označovat i jako „vzduch" s blíže určujícím přídavným jménem. Viz též
vlastnosti vzduchových hmot konzervativní,
homology vzduchových hmot.
▶
air mass calendar
přehled o výskytu vzduch. hmot na daném místě za urč. období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami typy vzduch. hmot, někdy též údaje o
transformaci vzduchových hmot a jejich výměně, o
přechodech front apod. Kalendáře vzduchových hmot se využívají pro klimatol., bioklim., prognózní aj. účely. Nejdelší publikovaný kalendář vzduchových hmot z území ČSFR byl zpracován pro Bratislavu (1948 – 1978) a v každém dni je v něm uveden jen jediný (převládající) typ vzduch. hmoty. Viz též
klasifikace vzduchových hmot
▶
air mass conservatism
nevh. označení pro konzervativní vlastnosti vzduchových hmot.
▶
air mass homologues
klimatologicky zpracované prům.
vertikální profily teploty vzduchu v
troposféře pro různé
vzduchové hmoty, tříděné podle teplotních charakteristik (arktické, polární, tropické) a podle vlhkosti (maritimní, kontinentální) v jednotlivých měsících nebo ročních dobách v dané oblasti (místě). Porovnáním aktuální křivky
radiosondážního měření s homologem se určoval typ a vert. rozsah vzduchové hmoty. Z historického hlediska zajímavý pojem s jehož používáním se přestalo ve druhé polovině 20. století.
▶
air mass identification
syn. analýza vzduchových hmot – dříve často používaný proces, při kterém se pomocí rozboru
polí meteorologických prvků v horizontálním i vertikálním směru určoval druh
vzduchové hmoty. Nejdůležitějším prvkem, který v rozhodující míře podmiňuje i ostatní prvky, je
teplota vzduchu, horizontální a vertikální
teplotní gradient, dalšími prvky jsou
vlhkost vzduchu,
druh oblaků a
srážek,
vodorovná dohlednost,
vítr aj. Při určení vzduchové hmoty se musí posoudit vliv denní a roč. doby, moře a pevniny,
aktivního povrchu a jiných činitelů na hodnoty met. prvků a jejich změny. Vzhledem k využití výstupů
numerických předpovědních modelů dnes hraje určení vzduchové hmoty jen vedlejší roli při tvorbě
předpovědi počasí. Viz též
klasifikace vzduchových hmot,
homology vzduchových hmot,
vlastnosti vzduchových hmot konzervativní,
transformace vzduchových hmot.
▶
air mass source region
někdy používané označení pro zeměp. oblast, v níž vzduch v důsledku delšího setrvání (dny až týdny) získává vlastnosti (
teplotu,
vlhkost,
zakalení), které jsou pro tuto oblast charakteristické. Ohnisky vzniku vzduchových hmot jsou především horizontálně rozlehlé regiony s dostatečně homogenním
aktivním povrchem, oblasti výskytu stacionárních
tlakových útvarů (zejména
anticyklon) nebo
tlakových polí s velmi malými
horizontálními tlakovými gradienty.
▶
air mass transformation
postupná změna vlastností a charakteristik
vzduchové hmoty při jejím přemístění do geografických oblastí, ve kterých není v tepelné a radiační rovnováze s podkladem. Rozeznává se
transformace vzduchové hmoty absolutní a
relativní. Podle dějů, které transformace vzduchové hmoty způsobují, se někdy rozlišuje
transformace vzduchové hmoty dynamická,
orografická a
radiační. V užším slova smyslu rozumíme pod pojmem transformace vzduchové hmoty jen lokální časové změny teploty bez zahrnutí horizontální
advekce teploty.
▶
air masses classification
▶
air masses climatology
jednodušší varianta
dynamické klimatologie. Podnebí je charakterizováno četnostmi výskytu
vzduchových hmot různých typů jako nositelů různých režimů počasí. K. v. h. vychází z
klasifikace vzduchových hmot.
▶
air meter
anemometr využívající k měření
rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než
anemometry miskové či
ultrasonické.
▶
air moisture
základní
meteorologický prvek popisující množství
vodní páry ve vzduchu. V meteorologii lze vlhkost vzduchu vyjádřit pomocí řady vlhkostních charakteristik, jako jsou
tlak vodní páry,
hustota vodní páry,
měrná vlhkost,
relativní vlhkost,
směšovací poměr,
teplota rosného bodu,
deficit teploty rosného bodu,
sytostní doplněk, popř. další. Viz též
měření vlhkosti vzduchu,
vlhkostní pole,
profil vlhkosti vzduchu vertikální,
vzduch vlhký.
▶
air motion
obecné označení libovolné změny polohy
vzduchové částice. Pohyb této částice za určitý časový úsek popisuje její
trajektorie. Pohyb vzduchu můžeme popsat celou řadou jeho vlastností, jako je jeho rychlost, směr, prostorový rozsah,
cirkulace,
vorticita a třírozměrná
divergence proudění. Převážně horizontální pohyb označujeme jako proudění vzduchu neboli
vítr, dále vymezujeme
vertikální pohyby vzduchu. Pro souhrn pohybů vzduchu se používá termín
atmosférická cirkulace,
▶
air parcel
v meteorologii označení pro modelový objem
vzduchu, o němž předpokládáme, že:
a) je dostatečně velký, takže jeho stav lze popsat hodnotami makroskopických proměnných;
b) je dostatečně malý, aby při svém pohybu nevyvolával kompenzační pohyby v okolním vzduchu.
Uvnitř vzduchové částice tedy neuvažujeme prostorové změny makroskopických proměnných (teploty, tlaku, hustoty a vlhkosti vzduchu, koncentrace znečištění apod.). Pojem vzduchová částice využíváme hlavně při modelování procesů spojených s
pohybem vzduchu, zejména se změnou stavových proměnných při
vertikálních pohybech. Viz též
metoda částice.
▶
air pollution
výskyt různých látek v ovzduší v takové koncentraci a po tak dlouhou dobu, že škodlivě působí na zdraví, popř. na pohodu lidí, na živé organismy nebo na neživé objekty. Důležitým kritériem znečištění ovzduší jsou právně stanovené
imisní limity, které určují nejvýše přípustné
koncentrace znečišťující látky v ovzduší. Jiné definice považují ovzduší za znečištěné, jestliže se jeho složení významně odchyluje od normálu tím, že obsahuje cizorodé příměsi. Viz též
klimatologie znečištění ovzduší,
hygiena ovzduší,
zdroj znečišťování ovzduší,
rozptyl příměsí v ovzduší,
smog,
měření znečištění ovzduší.
▶
air pollution
činnosti nebo děje, jejichž důsledkem je
znečištění ovzduší, tj. vnášení takových látek ze
zdrojů znečišťování ovzduší, které jsou buď samy
znečišťujícími látkami (primární znečišťování ovzduší), nebo které se stávají znečišťujícími látkami po chem. a fyz. změnách nebo ve směsi s jinými látkami (sekundární znečišťování ovzduší). Termín sekundární prašnost, znamenající víření prachu ze zemského povrchu, je nyní nahrazován výrazem nesuspendované částice. V širším smyslu se jako znečišťování ovzduší označuje i emitování elmag. záření, např. radioakt. záření, mikrovlnného záření (
radarem, vysíláním VKV apod.), světla, hluku a tepla do atmosféry.
▶
air pollution climatology
syn. klimatologie imisí – vědní obor, který se zabývá dlouhodobým režimem výskytu
znečišťujících příměsí ve spodních vrstvách atmosféry a dlouhodobým režimem met. dějů podmiňujících
znečištění ovzduší,
šíření a
rozptyl příměsi (škodlivin). Viz též
klimatologie mezní vrstvy atmosféry,
emise,
imise,
transport znečišťujících příměsí,
tvar kouřové vlečky.
▶
air pollution control
souhrn tech. opatření aplikovaných při nepříznivých met. podmínkách
rozptylu znečišťujících příměsí na základě výstrah vydávaných odpovědnými orgány. Cílem regulace je po dobu trvání nepříznivých podmínek snížit
emise v dané oblasti, a tím přispět k dočasnému snížení, resp. zpomalení zhoršování
imisí. Viz též
systém smogový varovný a regulační.
▶
air pollution models
rozsáhlá skupina modelů různých druhů, které se používají při modelování
transportu,
rozptylu a
transformací znečišťujících příměsí, zpravidla antropogenního původu, v atmosféře, při hodnocení stavu znečištění vzduchu, k vyhodnocení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění k imisní situaci v daných místech apod. Nejstarším a nejjednodušším druhem těchto modelů jsou
gaussovské rozptylové modely, později se rozvíjejí např.
modely vlečkové nebo tzv.
puff modely. V zásadě lze rozlišovat
modely disperzní zahrnující přímé modelování prostorového rozptylu příměsí a
modely receptorové, které při vyhodnocování příspěvků jednotlivých zdrojů ke znečištění vzduchu v daném bodě (tzv. receptoru) používají vhodné matematické metody a pracují s daty o složení a vlastnostech směsi
imisí v receptorovém bodě a obdobnými údaji pocházejícími z emisních inventur zdrojů znečištění v zájmové oblasti. Dále se např. podle přístupu k vyjádření přenosového pole proudění vzduchu rozlišují
modely lagrangeovské a
modely eulerovské. Při řešení problémů v tematické oblasti ochrany čistoty ovzduší se též uplatňují modely statistické, v nichž jsou prostřednictvím volby vhodných prediktorů modelovány statist. vazby mezi charakteristikami stavu znečištění ovzduší a meteorologickými parametry, vývojové trendy imisí apod.
▶
air pollution monitoring
zjišťování množství
znečišťujících příměsí v atmosféře. Při měření znečištění ovzduší se používá buď aerochemických metod (např. zachycování dané příměsi do chem. reagentu při průchodu známého množství znečištěného vzduchu), nebo fyz. metod (opt. pohltivost v dané části spektra
lidary apod.), atomové absorpce a dalších analytických metod. Výsledkem je zpravidla určení
koncentrace znečišťujících látek, u nás obvykle v rozměru hmotnost příměsi na objem vzduchu, např. v µg.m
–3, v anglosaské literatuře v poměrných číslech, často ppm (parts per million) nebo ppb (parts per billion). Měření znečištění ovzduší se organizuje zpravidla na více bodech kontinuálně či ve stacionárních nebo mobilních sítích měření. Časovou jednotkou měření je buď konečný časový interval čili
odběrová doba, nebo se měří kontinuálně okamžité hodnoty. Informace v reálném čase poskytuje monitorování znečištění ovzduší. Viz též
emise,
imise.
▶
air pollution transformation
souhrn chem. změn podmíněných vzájemnými reakcemi
znečišťujících příměsí nebo reakcemi mezi příměsemi a složkami ovzduší. Při transformaci příměsí se mohou uplatňovat i fotochemické reakce pod vlivem
slunečního záření. Viz též
transport znečišťujících příměsí.
▶
air pollution transport
v
ochraně čistoty ovzduší přenos
znečišťujících příměsí na různě velkou vzdálenost. V současné době se ustálilo dělení tohoto transportu na blízký neboli lokální, územní a globální. Při blízkém transportu jde o vzdálenosti několika desítek km, kde lze rozeznat příspěvek jednotlivého velkého
zdroje znečišťování ovzduší, při územním o vzdálenosti řádu stovek km až kolem tisíce km, kde lze rozlišovat příspěvky velkých skupin zdrojů znečištění, a konečně při globálním nelze rozpoznávat příspěvky jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ani jejich skupin. Mezi územním a globálním transportem znečišťujících příměsí se někdy uvádí ještě regionální transport. Viz též
transmise exhalátů,
šíření příměsí v atmosféře.
▶
air pressure
syn. tlak atmosférický, tlak barometrický –
meteorologický prvek vyjadřující v daném místě atmosféry nebo na zemském povrchu
statický tlak, vznikající působením
síly zemské tíže na vzduchový sloupec sahající od daného místa až k
horní hranici atmosféry. Tlak vzduchu se v meteorologii vyjadřuje ve stonásobcích
pascalu (Pa) neboli hektopascalech (hPa), případně
milibarech (mbar, dříve mb), přičemž hodnoty v hektopascalech a milibarech jsou identické. Staršími jednotkami tlaku vzduchu byly milimetr rtuťového sloupce, později označovaný
torr, dále
barye,
bar nebo centibar (cbar, dříve též cb).
Tlakové pole se vyznačuje charakteristickým
vertikálním profilem tlaku vzduchu. Pomocí
barometrické formule se proto provádí
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, přičemž se
tlak vzduchu na stanici převádí nejčastěji na
tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.
Horizontální tlakové gradienty jsou určujícím faktorem
cirkulace atmosféry, proto se tlak vzduchu znázorňuje na
synoptických mapách, a to na
přízemních mapách pomocí
izobar i na
výškových mapách nepřímo pomocí
izohyps dané
izobarické hladiny. Viz též
měření tlaku vzduchu,
tendence tlaková,
extrémy tlaku vzduchu.
▶
air pressure measurement
určení hydrostatického tlaku v určitém místě atmosféry. Tlak vzduchu se měří v N.m
–2, tj. v pascalech (Pa). V meteorologii je povolena jednotka hPa, která souvisí s dalšími jednotkami používanými v dřívější době těmito převodními vztahy:
Tlak vzduchu na met. stanicích se měří
staničními tlakoměry s přesností na desetiny hPa. V dříve používaných
rtuťových tlakoměrech bylo nutné odečtený údaj tlaku redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat
přístrojovou opravu. Ve
volné atmosféře se tlak vzduchu měří aneroidovými tlakoměry neboli
aneroidy, popř.
hypsometry. Viz též
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
▶
air quality
1. stav
ovzduší z hlediska míry jeho
znečištění;
2. obor zabývající se kvalitou ovzduší v prvním významu. Historické označení tohoto oboru je čistota ovzduší. Viz též
ochrana kvality ovzduší,
hygiena ovzduší.
▶
air quality protection
souhrnný název pro praktické a výzkumné činnosti zabývající se
kvalitou ovzduší, studiem
znečištění ovzduší a ochranou ovzduší před jeho
znečišťováním.Historické označení těchto činností je ochrana čistoty ovzduší. Viz též
hygiena ovzduší.
▶
air temperature
meteorologický prvek vyjadřující tepelný stav atmosféry.
Teplotní pole je výsledkem vzájemné interakce řady faktorů, především
radiační a
turbulentní výměny tepla mezi zemským povrchem a spodními hladinami atmosféry i mezi jednotlivými atm. vrstvami,
absorpce záření molekulami
radiačně aktivních plynů a částicemi
atmosférického aerosolu, uvolňování a spotřeby
latentního tepla při
fázových přechodech vody
, teplotní
advekce apod.
Měření teploty vzduchu se provádí na
přízemních meteorologických stanicích ve výšce 1,25 až 2,0 m,
přízemní teplota vzduchu se měří v 5 cm nad zemským povrchem.
Sondáží atmosféry se zjišťuje
vertikální profil teploty vzduchu. Hodnota teploty vzduchu se udává na příslušné
teplotní stupnici. Viz též
pole teplotní,
extrémy teploty vzduchu.
▶
air temperature inversion
nevh. zvrat teploty – zvláštní případ vert. rozložení teploty vzduchu, při kterém v určité vrstvě atmosféry, v tzv.
inverzní vrstvě, teplota s nadm. výškou vzrůstá. Podle výšky inverzní vrstvy nad zemí rozlišujeme
přízemní a
výškovou inverzi teploty vzduchu, podle příčiny vzniku např.
inverzi teploty vzduchu advekční,
frontální,
radiační,
subsidenční,
turbulentní a
pasátovou. Inverze teploty vzduchu mají značný význam mimo jiné proto, že stabilní
teplotní zvrstvení ovzduší v inverzní vrstvě brzdí promíchávání vzduchu ve vert. i horiz. směru. Tím dochází v nižších a zvláště v uzavřených polohách k vytváření mlh,
jezer studeného vzduchu se silnými mrazy v zimě, v průmyslových a městských oblastech s větší hustotou zdrojů znečištění ovzduší ke zvýšeným koncentracím znečišťujících látek, vzniku
smogu apod. V oblasti dolní hranice výškových inverzí teploty se často vytváří vrstevnatá oblačnost, která zejména v zimě způsobuje výrazné zkrácení slunečního svitu v nižších polohách oproti nadinverzním horským polohám. Inverze teploty vzduchu charakterizujeme výškou, v níž ji pozorujeme, tloušťkou (vert. rozsahem) vrstvy, v níž teplota vzduchu s výškou vzrůstá, a
teplotním gradientem v této vrstvě. Někdy se nepřesně hovoří o „intenzitě" inverze jako rozdílu mezi teplotou horní a spodní hranice inverze. Nejpříznivější podmínky pro vznik inverzí teplot vzduchu jsou v
kvazistacionárních anticyklonách. Viz též
izotermie,
oblak vrstevnatý,
oblačnost inverzní.
▶
air temperature measurement
určení
teploty čidla
teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolním vzduchem. Pro met. účely se teplota vzduchu měří na základě
Celsiovy teplotní stupnice s přesností na desetiny °C, v některých zemích na základě
Fahrenheitovy teplotní stupnice. Měří se
elektrickým, případně také
kapalinovým nebo
bimetalickým teploměrem. Teploměr musí být stíněn nebo jinak chráněn před rušivými účinky
přímého slunečního záření. Na met. stanicích se proto umísťuje v
meteorologické budce nebo v
radiačním krytu. Zákl. přístroj pro měření teploty vzduchu je elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad zemským povrchem. K měření hodnot
extrémní teploty vzduchu za určité časové období se někdy ještě používají
maximální a
minimální teploměr, většinou se však tyto hodnoty získávají automatickým zpracováním údajů el. teploměru. Viz též
staniční teploměr.
▶
air temperature reduction
1. přepočet teploty vzduchu na jinou nadm. výšku než ve které byla změřena, zpravidla na hladinu moře, viz
teplota vzduchu redukovaná na hladinu moře. Provádí se pomocí konvenčně stanoveného nebo z dat odvozeného
vertikálního teplotního gradientu, ve stř. Evropě např. podle Hannova vzorce
kde
T0 je redukovaná teplota,
h nadm. výška stanice v metrech a
T teplota vzduchu ve výšce
h. Závislost teploty vzduchu na nadm. výšce se nicméně během roku mění a je ovlivňována i dalšími faktory, především reliéfem.
2. přepočet prům. měs., sezonní nebo roč. teploty vzduchu krátkých řad pozorování na jednotné, zpravidla normální období. Provádí se pomocí blízké referenční stanice s úplnou řadou pozorování metodou diferencí za předpokladu kvazikonstantnosti těchto diferencí.
▶
air-conditioning
technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit
mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.
▶
air-mass thunderstorm
syn. bouřka nefrontální – bouřka, která se vyskytuje v souvislosti s vývojem srážkových
konvektivních oblaků druhu Cb v
instabilní vzduchové hmotě bez vazby na
atmosférické fronty. Vzniká zejména následkem
termické konvekce v místech příznivých pro rychlé oteplování velkých objemů vzduchu.
▶
air-pocket
v letecké terminologii zastaralý a nevhodný název pro intenzívní sestupné pohyby působené
termickou i
mechanickou turbulencí zejména nad členitým terénem.
▶
airborne dust
pevné částice antropogenního původu rozptýlené v atmosféře, jejichž rychlost sedimentace je natolik malá, že mohou ve vzduchu setrvávat po rel. dlouhou dobu (několik dnů i více) a dostávat se do značných vzdáleností od svých zdrojů. Velikost částic polétavého prachu je řádově 10
–5 m a menší, nejvíce jsou zastoupeny částice s rozměry pod 10
–6 m. Viz též
popílek,
spad prachu,
měření znečištění ovzduší.
▶
aircraft meteorological observation
▶
aircraft meteorological station
1.
meteorologická stanice, která provádí
letadlové meteorologické měření během letu letadla. Měří teplotu a vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru,
turbulenci a
námrazu. Každé měření je doplněno údajem o čase, poloze a fázi letu. Výsledky měření jsou automaticky zpracovávány a v kódech
AMDAR nebo
BUFR předávány do příslušných met. center. Viz též
pozorování meteorologické z letadel během letu.
2. letoun, výjimečně kluzák nebo vrtulník (případně
meteologický dron) upravený speciálně pro
letadlový průzkum počasí. Kromě met. měření a pozorování
meteorologických prvků a jevů může být vybavený pro vypouštění
klesavých radiosond nebo pro jiná speciální měření. Tento typ letadlové meteorologické stanice provádí vert. nebo horiz.
letadlovou sondáž atmosféry lokálního charakteru.
▶
aircraft meteorological station
▶
aircraft meteorological station
▶
aircraft sounding
sondáž atmosféry prováděná
letadlovou meteorologickou stanicí, a to ve formě
meteorologického pozorování z letadel během letu nebo v rámci
letadlového průzkumu počasí. Stoupá-li letadlo v prostoru letiště, třeba i s krátkými úseky vodorovného letu, jedná se o vertikální letadlovou sondáž atmosféry. Je-li prováděno měření při letu po trati, označuje se letadlová sondáž jako
horizontální sondáž atmosféry.
▶
AIREP
pravidelná hlášení o pozorování z letadel během letu jsou zpravidla předávána datovým spojem a mají následující strukturu skládající se ze dvou datových bloků. V 1. bloku jsou údaje o zeměpisné šířce a délce, hladině a času pozorování a ve 2. bloku pak údaje o směru a rychlosti výškového větru, teplotě a pokud jsou k dispozici tak údaje o
turbulenci a vlhkosti. Údaje jsou předávány v dohodnutých intervalech závislých na hustotě provozu a fázi letu.
▶
AIREP SPECIAL-ARS
hlášení, která musí podávat všechna letadla, kdykoliv jsou pozorovány nebo dojde-li ke střetu s následujícími podmínkami: mírná nebo silná
turbulence, nebo mírná nebo silná
námraza, nebo silná
horská vlna, nebo
bouřky bez
krup, zastřené popř. prorůstající
vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na
squall lines (
čarách instability), nebo bouřky s kroupami, zastřené, prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čárách instability), silná
prachová vichřice nebo silná písečná vichřice nebo oblak tvořený
vulkanickým popelem, nebo přederupční vulkanická aktivita nebo vulkanická erupce. Mimořádná hlášení jsou zasílána buď datovým spojem letadlo–země nebo radiotelefonním spojením. Je-li meteorologickou výstražnou službou přijato mimořádné hlášení z letadla, ale podle mínění meteorologa nebude mít hlášený jev trvání a není tedy důvod k vydání
informace SIGMET, musí být toto mimořádné hlášení rozšířeno vydáním ARS stejným způsobem, jako se rozšiřují informace SIGMET, t.j. meteorologickým výstražným službám,
centrům WAFC a dalším meteorologickým služebnám, v souladu s regionálními postupy
ICAO.
▶
airglow
nepřetržité vyzařování energie atomy a molekulami ve výškách 85 až 300 km ve viditelném oboru spektra. Příčinou svitu oblohy je excitace, disociace a ionizace různých molekul a iontů působená
slunečním zářením s následnou rekombinací, při níž se uvolňuje energie vyzařováním v různých spektrálních čarách. Svit oblohy pozorovaný v noci se nazývá noční svit oblohy. Předpokládá se existence denního svitu oblohy, který se však nedá pozorovat, poněvadž je překryt jinými intenzivnějšími toky záření. Svit oblohy je součástí světla noční oblohy, jeho rozložení po obloze a v čase nemusí být konstantní, někdy se vyskytují časové epizody jeho zvýšené intenzity na celé obloze, nebo na jejích částech, což může v některých případech negativně ovlivňovat např. astronomická pozorování. Má charakter od rovnoměrně rozloženého závoje, přes různé nerovnoměrné pásy, až po série vln postupujících oblohou. Zvýšená aktivita nočního svitu oblohy a jeho prostorové charakteristiky souvisí mimo jiné i s výskytem silných konv. bouří, tsunami a jinými jevy, probíhajícími při zemském povrchu či v troposféře.
▶
AIRMET information
výstražná informace vydávaná ve zkrácené otevřené řeči leteckou meteorologickou výstražnou službou. Obsahuje stručný popis výskytu nebo očekávaného výskytu specifikovaných meteorologických jevů v prostoru a čase, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu v nízkých hladinách, a které již nebyly uvedeny v sekci 1 oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách
GAMET v dané informační oblasti nebo její části. Období platnosti informace AIRMET nesmí přesáhnout 4 hodiny.
▶
Aitken counter of nuclei
přístroj ke zjišťování koncentrace
kondenzačních jader ve vzduchu. Je tvořen komůrkou, v níž se sledovaný vzorek
nenasyceného vzduchu prudce ochladí vynucenou
adiabatickou expanzí. Ochlazením dojde ke
kondenzaci vodní páry na kondenzačních jádrech a vzniku
zárodečných kapiček, které vypadávají na skleněnou destičku. Pomocí mikroskopu se určí počet kapiček usazených na plošné jednotky destičky a následně objemová koncentrace kondenzačních jader. Přístroj zkonstruoval skotský meteorolog J. Aitken (1839–1919) v roce 1880 a jeho původním účelem bylo měření koncentrace částic
atmosférického prachu.
▶
Aitken nuclei
syn. částice Aitkenovy – aerosolové částice o poloměru menším než 0,1 µm (10
–7 m). Jde o nejpočetněji zastoupené částice v
atmosférickém aerosolu, jejichž koncentrace může být odhadnuta
Aitkenovým počítačem jader, kde se Aitkenovy částice při velkém
přesycení vodní párou projevují jako
kondenzační jádra. Nemají však podstatný význam pro kondenzaci při nízkých přesyceních vodní párou v reálné atmosféře. Koncentrace Aitkenových jader ve velkých městech bývá > 150 000 / cm
3. Jsou významná pro
atmosférickou elektřinu jako velké
atmosférické ionty. Byla pojmenována po skotském meteorologovi a fyzikovi Johnu Aitkenovi (1839–1919). Svojí velikostí odpovídají
nanočásticím.
▶
albedo
poměr množství odraženého záření k množství
záření dopadlého na určitý povrch. Albedo vyjadřujeme buď jako číslo bez fyz. rozměru, jehož hodnota leží v intervalu (0, 1), nebo častěji v procentech. Obvykle se používá k charakteristice poměrů v krátkovlnné oblasti spektra, tj. pro poměr odraženého a
globálního slunečního záření. Z přirozených druhů povrchu souše má největší albedo
sněhová pokrývka (čistý čerstvý
sníh odráží 70 i více procent dopadajícího slunečního záření, povrch půdy nebo vegetační kryt zhruba od 5 do 35 %). Albedo vodních ploch silně závisí na výšce Slunce nad obzorem (s klesající výškou Slunce roste) a pohybuje se zhruba v rozmezí 2 až 70 %.
▶
albedo of the Earth
poměr
záření odraženého Zemí jako planetou k
záření Slunce vstupujícímu do
atmosféry Země. V současné době se na základě
družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
▶
albedometer
přístroj pro měření
albeda. Principiálně je tvořen
pyranometrem upraveným tak, aby jeho vodorovně orientované čidlo mohlo být obráceno postupně směrem vzhůru a dolů. Z hodnot naměřených při obou polohách čidla se vypočte hledaný poměr. Albedometr se užívá např. k určení albeda
oblaků nebo rozličných druhů zemského povrchu, jako trávy,
sněhu apod.
▶
alcohol thermometer
skleněný teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je líh, popř. jiná organická látka s bodem tuhnutí kolem –100 °C, která bývá někdy zabarvena pro usnadnění čtení údajů. Nejčastěji se používá k měření
minimální teploty vzduchu.
▶
Aleutian low
syn. cyklona severopacifická –
permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Tichého oceánu mezi Aljaškou a Kamčatkou, s nejčastější polohou středu v oblasti aleutského souostroví. V zimě je aleutská cyklona důležitým článkem
deformačního pole v sev.části Tichého oceánu. Její existence je podmíněna
všeobecnou cirkulací atmosféry. Je oživována
postupujícími cyklonami, které se tvoří na
polární frontě jižně od aleutské cyklony, jakož i cyklonami na
arktické frontě, ležící severněji.
▶
Alexander's band
syn. pás temný, pás Alexandrův – pás
oblohy mezi
hlavní a
vedlejší duhou. Za situace, kdy jsou obě duhy výrazně patrné, má část oblohy uvnitř
hlavní duhy relativně největší jas, poněkud menší jas mívá obloha na vnější straně
vedlejší duhy, zatímco mezi oběma duhami je jas oblohy nejmenší. Paprsky s jedním vnitřním odrazem na vodních kapkách mohou přicházet do oka pozorovatele pouze z prostoru uvnitř hlavní duhy, paprsky se dvěma vnitřními odrazy jen z prostoru vně vedlejší duhy, zatímco prostor mezi oběma duhami je pro oba typy paprsků nepřístupný.
▶
algebraic model
pojem používaný některými autory v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. V rámci řešení
problému uzávěru se k přímému vyjádření
Reynoldsových napětí nepoužívá žádná rovnice, ale vhodně zkonstruovaný algebraický výraz. Obsah pojmu se v tomto smyslu v zásadě kryje s
nularovnicovými modely. V literatuře se též vyskytuje pojem algebraický RSM model, kdy se vhodně zkonstruované algebraické výrazy používají v rámci řešení problému uzávěru na příslušné úrovni k uzavření soustavy Kellerových–Fridmanových rovnic.
▶
Alisov`s classification of climate
genetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století (v češtině Alisov, 1954). Vychází z
geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm
klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou
klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna
vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezonní střídání. Je vymezeno
klima ekvatoriální,
subekvatorální neboli rovníkových
monzunů,
tropické,
mírných šířek,
subarktické (bez ekvivalentu na jižní polokouli) a
arktické, resp.
antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do
klimatických typů na
kontinentální,
oceánské, západních pobřeží a východních pobřeží.
▶
Alisov's classification of climate
genetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století. Vychází z
geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm
klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou
klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna
vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezónní střídání. Je vymezeno
klima ekvatoriální,
subekvatorální neboli rovníkových monzunů,
tropické,
mírných šířek,
subarktické (prakticky bez ekvivalentu na jižní polokouli) a
arktické, resp.
antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do
klimatických typů na kontinentální, oceánské, záp. pobřeží a vých. pobřeží.
▶
all weather operations
letový provoz bez ohledu na nevhodné povětrnostní podmínky (All weather operations, zkr. AWO). K provozu za každého počasí se vztahují tzv.
letištní provozní minima (kategorie
ICAO):
I. kategorii představuje úroveň zabezpečení, která umožňuje provoz při hodnotách
dráhové dohlednosti (VIS) ne méně než 800 m nebo
RVR ne méně než 550 m a
výšce základny význačné oblačnosti (
výšce rozhodnutí, DH-decision height) ne nižší než 200 FT (60 m).
II. kategorie umožňuje provoz při hodnotách DH nižších než 200 FT, ale ne nižších než 100 FT (30 m) a RVR ne nižší než 300 m.
IIIa kategorii odpovídá dráhová dohlednost ne nižší než 175 m a DH nižší než 100 FT, nebo bez stanovené DH, IIIb kategorii odpovídá dráhová dohlednost nižší než 175 m, ale ne méně než 50 m a DH nižší než 50 FT (15 m) nebo bez stanovené DH a IIIc kategorií je provoz za každého počasí tj. bez stanoveného limitu pro DH a RVR.
V ČR je letiště Václava Havla Praha letištěm CAT IIIb a letiště Ostrava Mošnov CAT II. Letiště Karlovy Vary a Brno Tuřany letišti CAT I. Viz též
let s použitím přístrojů,
let za ztížených meteorologických podmínek.
▶
Allard formula
vztah vyjadřující závislost mezi prahovou hodnotou osvětlení oka, svítivostí zdroje světla,
dohledností,
propustností ovzduší a vzdáleností zdroje světla od
fotometru. Používá se ve tvaru:
kde
ET je prahová hodnota osvětlení v lx,
I svítivost zdroje světla v cd,
D dohlednost v m,
P značí propustnost atmosféry v % a
Z vzdálenost zdroje světla od fotometru udávaná v m. Hodnota
ET je pro noční hodiny rovna 10
–6,1 lx, za svítání a
soumraku 10
–5 lx, během dne 10
–4 (při bezoblačném dni 10
–3) lx. V
letecké meteorologii se Allardův vztah používá pro přepočet hodnot propustnosti atmosféry na
dráhovou dohlednost. Vzorec slouží při porovnání dohlednosti měřené přístrojem a
meteorologické dohlednosti vizuálně odhadované pozorovatelem. Viz též
měření dráhové dohlednosti,
vztah Koschmiederův.
▶
alpha radiation
korpuskulární záření tvořené tokem heliových jader, z nichž každé obsahuje dva protony a dva neutrony. Spolu s dalšími druhy
radioaktivního záření je součástí
kosmického záření; vyvolává mj.
atmosférickou ionizaci.
▶
Alpine glow
jev pozorovaný za
soumraku v horských oblastech. Zatímco údolní polohy jsou při nízké poloze Slunce ve stínu, jsou vrcholy přímo nebo odrazem ozářeny a nabývají růžové nebo žlutavé barvy. Místní název pro ozáření vrcholů je „Alpenglühen“.
▶
altimeter
v
družicové meteorologii označení pro
aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž
asimilována do modelů
numerické předpovědi počasí. Viz též družice
Jason.
▶
altimeter corrections
z met. hlediska oprava údaje aneroidového
výškoměru při zjišťování skutečných výšek nebo výškových rozdílů. Protože stupnice přístroje je konstruována podle rozložení tlaku vzduchu ve
standardní atmosféře, má na tyto opravy vliv kolísání atm. tlaku v počátečním bodě nastavení a skutečný průběh teploty vzduchu ve vrstvě změřeného výškového rozdílu. Např. pro daný konstantní rozdíl výšek je hodnota barometrického rozdílu různá, při nadnormálním tlaku je vyšší než za normálu, stejně tak při chladnějším vzduchu a naopak. Podobně platí odvozené vztahy pro přepočet výšek z naměřeného barometrického rozdílu. Je proto nutné při přesném měření započítat opravy, které se dají odvodit např. z výpočtů podle
barometrické formule.
▶
altimeter setting
nastavení
výškoměru na takovou hodnotu tlaku vzduchu, při níž přístroj udává výšku nad zvolenou referenční hladinou, např. nad dráhou letiště nebo nad hladinou moře, nebo nad tzv. převodní hladinou udává letovou hladinu. Po průletu převodní hladinou je nastaven tlak 1 013 hPa, převodní hladinou je v ČR zpravidla výška 5 000 FT MSL.
▶
altitude
vert. vzdálenost hladiny, bodu nebo definovaného místa od stř. hladiny moře. V angl. terminologii se pro nadmořskou výšku používají termíny: „elevation“, jde-li o nadm. výšku objektů na zemském povrchu nebo objektů pevně spojených se zemským povrchem a „altitude“, jedná-li se o nadm. výšku objektů nad zemským povrchem; nebo obecnější termín „height above mean sea level“. V češtině a slovenštině existuje jediný termín „nadmořská výška“.
▶
altitude of tropopause
výška, v níž začíná
tropopauza. Obvykle je to výška hladiny, v níž vert.
teplotní gradient splňuje kritérium
konvenční tropopauzy. Pokud se nad určitou oblastí vyskytuje několik tropopauz, hovoří se o výšce první, druhé, popř. další tropopauzy. Průměrná výška tropopauzy v polárních oblastech je 8 až 9 km, v mírných zeměpisných šířkách 10 až 12 km a v rovníkové oblasti 17 až 18 km. V zimním období je výška tropopauzy menší než v letním období, v oblasti
cyklon je zpravidla menší než v oblasti
anticyklon. V případě
dynamické tropopauzy, je její výška závislá na dynamických pohybech v
troposféře a
stratosféře, obvykle je v polárních oblastech výrazně níž než v subtropech.
▶
Altocumulus
(Ac) [altokumulus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Ac je charakterizován jako menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé či šedé, popř. bílé a šedé, které mají vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí v podobě vln, oblázků, valounů apod., které mohou být navzájem oddělené nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí bývá 1 až 5° prostorového úhlu. Ac je
vodní nebo
smíšený oblak středního patra. Vzniká např. následkem
vlnového proudění, při přetékání vzduchu přes horské překážky nebo transformací jiných druhů oblaků. Průsvitnost Ac je velmi proměnlivá. Ac lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
stratiformis,
lenticularis,
floccus,
castellanus nebo
volutus a podle
odrůdy jako
translucidus,
perlucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus,
radiatus a
lacunosus.
Zvláštnostmi Ac mohou být
virga a
mamma. Viz též
beránky.
▶
Altostratus
(As) – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. As je charakterizován jako šedavá a modravá oblačná plocha nebo vrstva, s vláknitou nebo žebrovitou strukturou nebo i bez patrné struktury, která pokrývá úplně nebo částečně oblohu. Oblak bývá často tak tenký, že obrysy Slunce lze pozorovat jako za matným sklem. U As se nevyskytují
halové jevy. As je
smíšený, méně často
vodní oblak středního patra, někdy však zasahuje i do
patra vysokého. Vyskytuje se např. jako součást oblačných systémů
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu, kde vzniká působením
výkluzných pohybů teplého vzduchu. Srážky z As u nás v teplé polovině roku obvykle nevypadávají. As se dále nedělí podle
tvaru, lze jej však dále klasifikovat podle
odrůdy jako
translucidus,
opacus,
duplicatus,
undulatus a
radiatus.
Zvláštnostmi As mohou být
virga a
mamma.
▶
Amagat-Leduc law
zákon, podle něhož objem směsi
ideálních plynů je při daném tlaku a dané teplotě roven součtu dílčích objemů jednotlivých složek směsi. Zákon Amagatův–Leducův se využívá v
termodynamice atmosféry. Viz též
zákon Daltonův.
▶
ambient air pollutant limit
znečišťující příměs v ovzduší, která má toxické nebo jinak škodlivé účinky na člověka nebo jiné organismy, pokud se vyskytuje v určité koncentraci po určitou dobu. Látkami znečišťujícícimi ovzduší mohou být plyny, i tuhé či kapalné součásti
atmosférického aerosolu. Jsou antropogenního a někdy i přírodního původu. Mezní (nejvýše přípustné) koncentrace běžných znečišťujících látek z hlediska humánní hygieny, vztažené na určitou odběrovou dobu, jsou ve vyspělých zemích včetně ČR stanoveny zákonem, avšak vliv směsí škodlivin je zpravidla nutno hodnotit individuálně. Známou znečišťující látkou, vznikající při hoření fosilních paliv, je oxid siřičitý (SO
2), dalšími znečišťujícími látkami jsou např. oxidy dusíku (NO, NO
2), sloučeniny fluóru a jemné částice
poletavého prachu. Z organických látek se dnes za velmi nebezpečnou považuje např.
benzo(a)pyren. Viz též
znečištění ovzduší,
koncentrace znečišťujících látek.
▶
ambient air pollution monitoring
▶
ambient air polutant limit value
nejvýše přípustná úroveň znečištění venkovního ovzduší stanovená Zákonem č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší. Imisní limity jsou stanoveny pro vymezené znečišťující látky, které mají podle výsledků dlouhodobých studií prokazatelně škodlivý účinek na lidské zdraví nebo vegetaci a ekosystémy. Odborně hodnoty konkrétních imisních limitů vycházejí z doporučených hodnot Světové zdravotnické organizace (WHO). Pro Evropskou Unii jsou stanoveny imisní limity tzv. směrnicemi (direktivami) EU. Z těchto směrnic pak vycházejí národní imisní limity stanovené legislativou jednotlivých členských států. Dodržování imisních limitů je právně vymahatelné a jejich nedodržení je finančně sankcionováno.
▶
Amble diagram
málo používaný druh
aerologického diagramu s kosoúhlými souřadnicovými osami
T, –ln
p do
izobarické hladiny 500 hPa a osami
T,
–p nad hladinou 500 hPa (
T je
teplota vzduchu,
p tlak vzduchu). Autorem diagramu je O. Amble.
▶
ambulatory meteorological measurement
zpravidla krátkodobé met. měření, jehož cílem je zjišťovat topoklimatické a mikroklimatické poměry určitého území a míst, hodnotit vliv terénu na
meteorologické prvky, objasňovat met. příčiny některých např. biologických jevů v přírodě apod. Tato měření směřují k průzkumu inverzních poloh, teplotních poměrů vzhledem k orientaci a sklonu svahů, větrných poměrů,
znečištění ovzduší atd. Provádí se v návaznosti na pozorování ve stálé staniční síti, a zvláště za vhodných povětrnostních situací. Viz též
mikroklima,
topoklima,
inverze teploty vzduchu,
inverze vlhkosti vzduchu,
bonitace klimatologická,
klima svahové.
▶
AMDAR
(Aircraft Meteorological Data Relay – Přenos meteorologických dat z letadel)
1. Program
Světové meteorologické organizace, který koordinuje
letadlová meteorologická měření a následnou kontrolu, zpracování a distribuci těchto dat.
2. Alfanumerický kód pro reprezentaci dat z
letadlových meteorologických stanic.
▶
amended forecast
nevyvíjí-li se počasí v souladu s vydanou
krátkodobou předpovědí počasí, tato dříve vydaná předpověď se upřesňuje. Nejčastěji bývá upřesnění předpovědi prováděno v
letištních předpovědích počasí se zřetelem na zachycení změn
meteorologických prvků, které zásadně ovlivňují letecký provoz. Opravená nebo upřesněná předpověď je v letecké meteorologii označována jako AMD (amended). Viz též
předpověď počasí letištní.
▶
amount of precipitation
syn. množství srážek – množství vody spadlé v kapalném nebo pevném skupenství na vodorovnou plochu a/nebo usazené na zemi v daném místě během určitého časového intervalu (hodina, den, měsíc, rok apod.). Denní úhrn srážek se v ČR měří standardně v 7 h SEČ, přičemž zjištěný údaj za uplynulých 24 h se připisuje předchozímu dni. Úhrn srážek ve
zprávě SYNOP vyjadřuje množství spadlých srážek za měřící období 1, 3, 6, 12 nebo 24 hodin. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m
2), resp. v kg.m
–2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m
–2. Viz též
měření srážek,
intenzita srážek.
▶
amplitude of the meteorological element
rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty
meteorologického prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz
amplituda denní), měsíce (viz
amplituda měsíční) nebo roku (viz
amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme
průměr denní,
měsíční a
roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme
absolutní amplitudu, resp.
měsíční nebo
denní absolutní amplitudu.
▶
anabatic front
atmosférická fronta s výstupným pohybem
teplého vzduchu nad
frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu
stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu. Viz též
katafronta.
▶
anabatic wind
syn. vítr výstupný – vítr se vzestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o výstup teplého vzduchu do vyšších poloh, tedy denní fázi
horského a údolního větru a
svahového větru. V uvedeném smyslu sem patří i vynucené výstupy vzduchu v
cyklonách, na
návětří hor apod. Anabatický charakter mají také
výkluzné pohyby vzduchu na
anafrontách. Opačného smyslu je
katabatický vítr.
▶
anafront
atmosférická fronta s výstupným pohybem
teplého vzduchu nad
frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu
stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou
teplé fronty a
studené fronty prvního druhu. Viz též
katafronta.
▶
anallobar
izalobara spojující místa se stejnou kladnou hodnotou
tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 hod. Viz též
katalobara.
▶
analogue method
metoda předpovědi počasí založená na předpokladu, že atm. procesy, které se v minulosti rozvíjely analogicky, budou se tak rozvíjet i v budoucnu. Většinou se hledá analogie synoptických procesů (někdy pouze
meteorologických prvků) na určitém území během několika dnů až měsíců. Do roku 2006 byla tato metoda používaná v provozní praxi
ČHMÚ pro konstrukci měsíční předpovědi počasí.
▶
analysed chart
met.
mapa přízemní nebo
výšková, na níž jsou zakresleny
izolinie meteorologických prvků, zejména
izobary nebo
izohypsy,
izotermy,
izotachy aj., určeny polohy
atm. front, zakresleno rozložení atm.
srážek a jejich druhů, výskyt
mlh,
bouřek atd. Analýza se vyjadřuje smluvenými značkami, symboly a barvami.
▶
analysis center
středisko, provádějící sběr, distribuci, zhodnocení, kreslení a analýzy met. dat urč. zaměření. Některá centra zpracovávají a vydávají i met. předpovědi. V. t. centrum meteorologické národní, regionální, světové.
▶
anelastic approximation
zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole
hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření
zvukových vln a
gravitačních vln. Viz též
rovnice anelastické.
▶
anelastic equations
soustavy
prognostických rovnic, popř. diagnostických rovnic, v nichž je aplikována
anelastická aproximace, tj. předpokládá se vert. stratifikace pole hustoty vzduchu, ale v ostatních ohledech se vzduch považuje za nestlačitelný. V rovnicích tohoto typu dochází k filtraci vertikálně se šířících
gravitačních vln a
zvukových vln. Může být uplatněna
nehydrostatická aproximace a modelovány tak některé nehydrostatické efekty. V tematické oblasti
numerických modelů předpovědi počasí se tyto rovnice uplatňují zřídka, častěji se však používají v souvislosti s modelováním
turbulence, struktury proudění nad nerovným povrchem, v modelech
mezní vrstvy a
přízemní vrstvy.
▶
anemobiagraph
anemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a plovákovým
manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.
▶
anemoclinograph
registrační meteorologický přístroj k měření sklonu
vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
▶
anemoclinometer
meteorologický přístroj určený k měření sklonu
vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
▶
anemograph
registrační
anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou
rychlost větru a
směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená
větrná směrovka pro směr větru. Viz též
měření větru.
▶
anemoindicator
zařízení pro měření
směru a
rychlosti větru, které bylo v minulosti v Česku používáno na
klimatologických stanicích. Anemoindikátor se skládá z měřící hlavice, tvořené
miskovým anemometrem a
větrnou směrovkou, a z indikačního přístroje s osmipólovým přepínačem a tlačítkem. Při určování směru větru se postupně přepínají polohy přepínače, dokud indikátor nezačne ukazovat rychlost větru. Pokud ukazuje indikátor rychlost větru pouze v jedné poloze, je tato totožná s označeným směrem větru. Ukazuje-li indikátor rychlost větru ve dvou sousedních polohách (ať současně či střídavě), leží hodnota směru mezi těmito polohami. Rychlost lze přečíst rovněž přímo po stisknutí tlačítka, čeho se využívá při malých rychlostech větru. Tato technika, jak vyplývá z uvedeného, nezaručovala vysokou přesnost určení směru větru. Od počátku 21. století byly anemoindikátory nahrazovány měřením směru a rychlosti větru moderními anemometry miskovými, nebo
anemometry ultrasonickými.
▶
anemometer
přístroj k měření
rychlosti větru nebo rychlosti a
směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové
čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr miskový,
anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz
anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv.
Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz
anemometr tlakový,
anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz
anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu;
f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce;
g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu.
V Česku se na
meteorologických stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též
měření větru.
▶
anemometer level
1. výška nad zemí, v níž je instalován
anemometr; podle doporučení
Světové meteorologické organizace činí na
synoptických stanicích 10 m;
2. termín někdy užívaný pro označení ideální výšky umístění anemometru;
3. hladina bezprostředně nad horní hranicí
přízemní vrstvy atmosféry, kam se klade výchozí bod
Taylorovy spirály. Viz též
měření větru,
vítr přízemní.
▶
anemometer mast
stožár sloužící k instalaci větroměrných přístrojů v požadované výšce nad zemí. Na
profesionálních meteorologických stanicích v ČR se nejčastěji používá 10metrový ocelový sklopný stožár. Pro měření na letištích je požadovaná výška stožáru 10 ± 1 m (v souladu s předpisem L3 – Meteorologie, doplněk 3, ust. 4.1.1.1). Vzhledem k tzv. překážkovým rovinám je možné 10m stožár pro
anemometr umístit nejblíže 90 m od osy dráhy (ICAO DOC 9837, Manual on Automatic Meteorological Observing Systems, kapitola 3.6). Pokud je anemometr umístěn ve vzdálenosti 90–220 m od osy dráhy, je požadován tzv. příhradový stožár s křehkou konstrukcí, který při eventuálním nárazu nezpůsobí letadlu vážné poškození. Viz též
měření větru,
měření meteorologické stožárové.
▶
anemometer pylon
stožár sloužící k instalaci větroměrných přístrojů v požadované výšce nad zemí. Na
profesionálních meteorologických stanicích v ČR se nejčastěji používá 10metrový ocelový sklopný stožár. Pro měření na letištích je požadovaná výška stožáru 10 ± 1 m (v souladu s předpisem L3 – Meteorologie, doplněk 3, ust. 4.1.1.1). Vzhledem k tzv. překážkovým rovinám je možné 10m stožár pro
anemometr umístit nejblíže 90 m od osy dráhy (ICAO DOC 9837, Manual on Automatic Meteorological Observing Systems, kapitola 3.6). Pokud je anemometr umístěn ve vzdálenosti 90–220 m od osy dráhy, je požadován tzv. příhradový stožár s křehkou konstrukcí, který při eventuálním nárazu nezpůsobí letadlu vážné poškození. Viz též
měření větru,
měření meteorologické stožárové.
▶
anemometry
zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik
větru a jeho metodikou. Viz též
měření větru.
▶
anemorumbometer
anemometr, který registruje směr i rychlost větru. Viz
rumb.
▶
anemoscope
zast. označení pro
větrnou korouhev.
▶
aneroid barograph
barograf, jehož čidlem je sada aneroidových krabiček, tzv.
Vidieho dózy.
▶
aneroid barometer
syn. aneroid – deformační kovový
tlakoměr, jehož čidlem je jedna nebo více
Vidieho aneroidových krabiček. Podle metody snímání změn
tlaku vzduchu je dělíme na aneroidy mechanické a aneroidy elektrické. U mechanického aneroidu je sada aneroidových krabiček připevněna jedním koncem ke kostře aneroidu. Z druhého konce, který je volný, se snímají výchylky závislé na změnách tlaku vzduchu mechanickým převodním systémem. Elektrické aneroidy převádějí deformaci aneroidových krabiček na změnu elektrické veličiny (odpor, kapacitu, napětí, frekvenci aj). Údaje aneroidu ovlivňuje
teplota vzduchu a vzhledem k
hysterezi aneroidu i rychlost tlakové změny.
▶
aneroid capsule
syn. dóza Vidieho – kovová krabička s tenkými stěnami z pružného materiálu, z níž je částečně nebo zcela vyčerpán vzduch. Vzdálenost stěn Vidieho aneroidové krabičky se zmenšuje při růstu tlaku vzduchu a zvětšuje při jeho poklesu. Starší Vidieho aneroidové krabičky mají vnitřní nebo vnější napínací pružiny, novější jsou samopružící. Deformaci stěn Vidieho aneroidové krabičky rušivě ovlivňuje teplota okolního vzduchu. Její vliv se kompenzuje zbytkovou náplní vzduchu v krabičce, zařazením
bimetalu do převodního systému nebo volbou materiálů s vhodnými koeficienty roztažnosti. Vidieho aneroidová krabička se používá jako čidlo
aneroidu nebo
barografů.
▶
angel echo
syn. echo andělské –
radarový odraz zaznamenaný při bezoblačném počasí a bez zjevných souvislostí s umělými objekty. Podle velikosti zobrazení rozlišujeme andělský odraz bodový nebo andělský odraz s velkými horiz. rozměry. Nejčastějšími příčinami andělských odrazů jsou odrazy od oblastí s velkým gradientem
indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu při začínající
termické konvekci, při
inverzích teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, popř. i od letícího hejna hmyzu nebo ptáků.
▶
angle of advection
úhel mezi
izohypsou a
izolinií advehované veličiny, např.
teploty nebo
vlhkosti vzduchu. Označíme-li směr
geostrofického větru jako směr izohypsy a v případě advekce teploty směr
termálního větru jako směr
izotermy, potom při úhlu advekce v intervalu od 0° do 180° mluvíme o
studené advekci a při úhlu advekce od 180° do 360° o
teplé advekci. Studená, resp. teplá advekce se v daném místě nebo oblasti projevuje
advekčním ochlazováním nebo
oteplováním. Jako kladný označujeme úhel od izohypsy k izotermě proti směru otáčení hod. ručiček. Změny teploty vyvolané advekcí jsou největší při úhlu advekce 90° a 270° ( –90°) a nulové při úhlu advekce 0° a 180°. K určování úhlu advekce lze použít
mapy barické topografie se zakreslenými izotermami.
▶
Ängström formula
1. jeden z empirických vzorců pro výpočet
efektivního vyzařování zemského povrchu E při jasné obloze. Má tvar:
kde
T značí
teplotu vzduchu v K a
e dílčí
tlak vodní páry, v obou případech podle měření v
meteorologické budce,
σ je
Stefanova–Boltzmannova konstanta,
A,
B,
C značí empir. konstanty platící pro dané místo. Považujeme-li zemský povrch za dokonale černý v oboru
dlouhovlnného záření, lze z Ångströmova vzorce pro
zpětné záření Ez odvodit vztah:
který bývá v literatuře rovněž označován jako vzorec Ångströmův. Viz též
vzorec Bruntův;
2. jeden ze skupiny empir. vzorců pro výpočet denních nebo měs. úhrnů
globálního slunečního záření Q. Obvykle se uvádí ve tvaru
kde
Q0 značí příslušný úhrn globálního slunečního záření při stále jasné obloze,
je empir. parametr měnící se s místem a roč. dobou a za
k se dosazuje 1 –
sr, kde
sr je
relativní trvání slunečního svitu. Obdobný je např.
vzorec Kimballův, v němž
k se rovná prům. pokrytí oblohy oblaky
za uvažované období (den, měsíc), nebo
vzorec Savinovův, v němž
Vzorec Ångströmův je pojmenován podle švédského fyzika K. Ångströma.
▶
Ängström pyrgeometer
pyrgeometr, jehož čidlo se skládá ze dvou párů tenkých manganinových pásků, z nichž jeden pár je začerněn a druhý pozlacen. Pracuje na kompenzačním principu a je použitelný pouze v noci. V současné době se již nepoužívá.
▶
Ängström pyrheliometer
pyrheliometr využívající kompenzačního principu. Jako čidla se používá dvou stejných tenkých a začerněných manganinových pásků. Teplotní diference mezi nimi se při střídavém ozařování a zastiňování určuje pomocí termočlánků přilepených na jejich neozařované straně. Zastíněný pásek se vyhřívá el. proudem takové intenzity, aby měl stejnou teplotu s teplotou ozářeného pásku. Intenzita měřeného záření je přímo úměrná čtverci kompenzačního proudu. Pyrheliometr Ångströmův byl v minulosti používán především jako standardní
radiometr. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval švédský fyzik K. Ångström v r. 1893.
▶
anisotropic turbulence
syn. turbulence nonizotropní – každá
turbulence, která nesplňuje podmínky
izotropní turbulence. Výrazná anizotropie turbulence v atmosféře existuje zejména ve vrstvě vzduchu silné zhruba 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem.
▶
annual amplitude
rozdíl mezi
ročním maximem a
ročním minimem meteorologického prvku v jednom roce. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší roční amplituda
teploty vzduchu 63,2 °C (z roku 1830), vypočtená z
denního minima –27,5 °C (31. ledna) a
denního maxima 35,7 °C (5. srpna). Při stanovení prům. roční amplitudy se ovšem zpravidla vychází z měs. průměrů, takže např. prům. roční amplituda teploty vzduchu se určuje jako rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce.
▶
annual concentration of heterogeneous matter in atmosphere
prům. (aritmetický průměr) hodnota koncentrace
znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě za období jednoho roku.
▶
annual course of meteorological element
změna hodnoty (čas. průběh)
meteorologického prvku během roku, vyjádřená pomocí denních, pentádových, dekádových nebo měs. charakteristik. V klimatologii se k popisu ročního chodu používá především prům. charakteristik vypočtených z víceletých pozorovacích řad.
▶
annual maximum of meteorological element
nejvyšší hodnota
meteorologického prvku dosažená v určitém roce.
▶
annual meteorological report
publikace obsahující přehled met. údajů naměřených a pozorovaných na
meteorologických stanicích v určitém roce. Meteorologické ročenky bývaly obvykle sestavovány pro soubor vybraných stanic jednotlivých států, pro některé významné stanice byly publikovány i ročenky samostatné (např. Milešovka, Hurbanovo, Lomnický štít).
▶
annual minimum of meteorological element
nejnižší hodnota
meteorologického prvku dosažená v daném roce.
▶
anomalous propagation
šíření elmag. energie v atmosféře na neobvykle velké vzdálenosti, které je podmíněno anomálním prostorovým rozložením
indexu lomu.
▶
anomalous propagation of sound
▶
antarctic air
vzduchová hmota vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty v oblasti Antarktidy. Jeho celoroční výskyt je typický pro
antarktické klima. Na severu je ohraničen
antarktickou frontou. Po celý rok je velmi studený, hlavně ve svých nižších vrstvách, což platí především pro jeho pevninskou formu, která se vytváří v
antarktické anticykloně nad zaledněnými plochami Antarktidy a nad přilehlými zamrzlými moři.
▶
antarctic anticyclone
anticyklona nad Antarktidou značně symetricky rozložená kolem již. pólu, se středem převážně ve vých. části pevniny. Antarktická anticyklona je
akčním centrem atmosféry. Jako
studená anticyklona zabírá zpravidla jen spodní
troposféru.
▶
Antarctic Circumpolar Current
studený
oceánský proud poháněný
stálými západními větry jižní polokoule přibližně podél 50° již. šířky. Absence pevnin v tomto pásmu z něj činí nejmohutnější oceánský proud ve světovém oceánu a zesiluje izolující vliv na klima Antarktidy. Západní příhon propojuje subtropické koloběhy vody v jižním Pacifiku, Atlantiku a Indickém oceánu, kde se od něj směrem k severu oddělují
Peruánský, resp.
Benguelský a Západoaustralský proud.
▶
antarctic climate
v
Alisovově klasifikaci klimatu nejjižnější
klimatické pásmo, kde celoročně převládá
antarktický vzduch. V
Köppenově klasifikaci klimatu spadá prakticky celá Antarktida pod
klima trvalého mrazu, vyznačující se přítomností mohutného pevninského
ledovce a mimořádnou
drsností klimatu.
Radiační bilance zemského povrchu dosahuje výrazně záporných hodnot, mj. v důsledku velkého
albeda. Nízká
antarktická anticyklona způsobuje mohutné přízemní
inverze teploty vzduchu a přispívá k nízkým
srážkovým úhrnům.
Vítr přitom dosahuje
vysokých rychlostí a často způsobuje
blizard, a to nejen na pobřeží, kde se silně projevuje
ledovcový vítr. Extrémní jsou pak hodnoty
teploty vzduchu, a to i v
létě, kdy prům. měs. teplota vzduchu ve vnitrozemí zůstává kolem –30 °C, v zimě pak klesá i pod –60 °C. Viz též
extrémy teploty vzduchu,
pól chladu,
pól větrů.
▶
antarctic climate
podnebí nejjižnějšího klim. pásma v
Alisovově klasifikaci podnebí,ve kterém po celý rok převládá
antarktický vzduch. Sev. hranici tohoto pásma tvoří letní poloha
antarktické fronty. P. a. se vyznačuje zápornými hodnotami
radiační bilance zem. povrchu, mohutnými přízemními inverzemi teploty, nízkými srážkovými úhrny, vysokými rychlostmi větru a extrémně nízkými teplotami vzduchu. V zimě se na pobřeží měs. průměry nejchladnějšího měsíce pohybují zprav. od –15 do –25 °C, ve vnitrozemí většinou od –50 do –70 °C, minima klesají pod –80 °C. V létě ve vnitrozemí zůstávají prům. teploty nejteplejšího měsíce velmi nízké, –30 až –35 °C, na pobřeží se pohybují kolem –5 °C. V. t. pásma klimatická, anticyklona antarktická, drsnost podnebí, extrémy teploty vzduchu, pól chladu, pól větrů
▶
antarctic front
hlavní fronta oddělující na již. polokouli
antarktický vzduch od
vzduchu mírných šířek. Tvoří sev. hranici antarkt. vzduchu a probíhá v několika
větvích atmosférické fronty nad mořem obklopujícím Antarktidu. Na antarkt. frontě se tvoří
postupující cyklony, způsobující
regeneraci cyklon na
polární frontě. V procesu cyklonální činnosti může antarkt. fronta proniknout daleko do mírných šířek. Antarkt. frontu je nutné odlišit od vnitroantarktické fronty, která jako
podružná fronta odděluje
pevninský a
mořský vzduch v rámci antarkt.
vzduchové hmoty.
▶
Antarctic Oscillation
(AAO), syn. mód proměnlivosti jižní –
oscilace projevující se kolísáním tlaku vzduchu na jižní polokouli v prostoru Jižního oceánu oproti subtropickému pásu vysokého tlaku vzduchu. Při kladné fázi je tlak v antarktické oblasti podnormální a v subtropické nadnormální, což vede k zesílení stálých západních větrů a na ně vázaných frontálních cyklon, současně se s nimi spojené tryskové proudění posouvá k jihu. Při záporné fázi je situace obrácená, cyklony pak výrazněji ovlivňují počasí v jižní Austrálii nebo na jihu jižní Ameriky. Délka trvání jednotlivých fází je od několika dnů po několik týdnů.
▶
Antecedent Precipitation Index
(API, z angl. Antecedent Precipitation Index) – veličina k vyjádření nasycenosti povodí, založená na sumaci denních úhrnů srážek za sledované období s klesající vahou směrem do minulosti. Byl navržen Köhlerem a Linsleyem (1951) ve tvaru
kde
n je počet uvažovaných dní (nejčastěji
n = 30) a
Ri je denní úhrn srážek v
i-tém dni sledovaného období, přičemž
i = 1 pro předchozí den a směrem do minulosti roste. Tzv. evapotranspirační konstanta
k odráží vlastnosti daného povodí. Pro celé území ČR se zpravidla používá její průměrná hodnota
k = 0,93.
▶
antenna main lobe
oblast maxima směrového vyzařovacího diagramu antény (parabolické). Jako šířka svazku hlavního laloku se obvykle uvádí dvojnásobek úhlové vzdálenosti směru maximálního výkonu (osa antény) a směru s polovinou maximálního výkonu (s výkonem o 3 dB nižším).
▶
anthelion
protislunce, viz
kruh parhelický.
▶
anthropogenic climate change
složka
změn klimatu, která je podmíněna činností člověka, především v důsledku zesílení
skleníkového efektu antropogenními emisemi
skleníkových plynů. Viz též
oteplování globální.
▶
anthropogenic climatic factor
klimatotvorný faktor vyvolaný lidskými zásahy do
klimatického systému. Působením člověka došlo především v posledních staletích k modifikaci některých
geografických klimatotvorných faktorů, a to od planetárního měřítka (změny složení
atmosféry Země z hlediska koncentrace některých
skleníkových plynů a
atmosférického aerosolu) po regionální a lokální (změny
energetické bilance v důsledku změn vlastností
aktivního povrchu, uvolňování antropogenního tepla). Viz též
ovlivňování klimatu,
scénář socioekonomický.
▶
anti-twilight
záře, jež se objevuje na opačné straně oblohy než vychází nebo zapadá Slunce. Vzniká zpětným rozptylem a odrazem slunečních paprsků v atmosféře.
▶
antibaric wind
syn. proudění antibarické – horiz. proudění bez
tření v atmosféře, při němž síla horiz.
tlakového gradientu má stejný směr jako
Coriolisova síla a jejich výslednice je v rovnováze s
odstředivou silou. Antibarický vítr se nevyskytuje jako součást velkoprostorových pohybů v rámci
všeobecné cirkulace atmosféry čili
primární cirkulace. Antibarický vítr se však může blížit proudění ve tvaru malých vírů s přibližně vert. osou, pozorovaných někdy u zemského povrchu při uvolňování
výstupních konvektivních proudů. Tyto víry se lid. nazývají
rarášek nebo čertík.
▶
anticyclogenesis
vznik, popř. zesílení již existující
anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování
anticyklony nebo k jejímu
mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi
dynamickou a
termickou. Opakem anticyklogeneze je
anticyklolýza.
▶
anticyclolysis
zeslabení již existující
anticyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k
slábnutí a
rozpadu anticyklony. Opakem anticyklolýzy je
anticyklogeneze.
▶
anticyclone
syn. výše tlaková
1. základní
tlakový útvar, který se projevuje na
synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou
izobarou nebo
izohypsou, přičemž
tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Střed anticyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta).
Pro anticyklony jsou charakteristické
anticyklonální vorticita a
anticyklonální cirkulace, často také
subsidence vzduchu, která je určujícím faktorem
anticyklonálnního počasí. Ke vzniku anticyklon vedou složité procesy v atmosféře, označované jako
anticyklogeneze. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklon významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík, který rozlišil
studené a
teplé anticyklony. Viz též
stadia vývoje anticyklony,
osa anticyklony.
2. tlakový útvar se zvýšenými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na
klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Anticyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická
akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují
všeobecnou cirkulaci atmosféry. Mezi takové anticyklony patří
anticyklona arktická,
antarktická,
azorská,
bermudská,
havajská,
jihopacifická,
kanadská,
mauricijská,
sibiřská a
svatohelenská.
▶
anticyclonic circulation
atmosférická cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je opačně orientovaný k orientaci osy rotace Země. V těchto místech tedy
vzduchové částice mění směr svého pohybu na sev. polokouli po směru hodinových ručiček, na již. polokouli v opačném směru. Anticyklonální
cirkulace je tedy na sev. polokouli záporná a na již. polokouli kladná; na rovníku není definována. Anticyklonální cirkulace je opakem Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální,
vorticita anticyklonální,
cirkulace cyklonální.
▶
anticyclonic curvature
zakřivení
izobar, popř.
izohyps, ve smyslu
anticyklonální cirkulace, typické pro
anticyklony a
hřebeny vysokého tlaku vzduchu.
Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené
trajektorii působí v tomto případě na sev. polokouli doleva od směru pohybu (na již. polokouli doprava), tj. proti směru
Coriolisovy síly a souhlasně s horizontální složkou
síly tlakového gradientu. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální,
vítr gradientový.
▶
anticyclonic flow
proudění, při kterém mají
proudnice anticyklonální zakřivení.
▶
anticyclonic rotation of wind
stáčení větru v horiz. rovině dané anticyklonálním zakřivením
proudnic. Na sev. polokouli má směr shodný s otáčením hod. ručiček, tj. míří vpravo, postavíme-li se čelem po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též
zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální,
anticyklona,
stáčení větru cyklonální.
▶
anticyclonic situation
1. označení pro určité
synoptické typy používané v
katalogu povětrnostních situací. Při anticyklonální situaci převládá nad sledovaným územím
anticyklonální počasí. U většiny typů anticyklonálních situací se používá indexu „a“. Např. NWa znamená sz. anticyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů anticyklonálního počasí. Viz též
situace cyklonální.
▶
anticyclonic vorticity
na sev. polokouli záporná, na již. polokouli kladná vert. složka
vorticity. Anticyklonální rel. vorticita se vyskytuje v oblastech vysokého tlaku vzduchu, tj. především v
anticyklonách a
hřebenech vysokého tlaku vzduchu.
▶
anticyclonic weather
1. počasí v oblasti
anticyklony. Závisí na
stadiu vývoje anticyklony, na druhu
vzduchové hmoty, která anticyklonu tvoří, a na roč. období. Je rozdílné v různých sektorech anticyklony. V chladném pololetí můžeme ve stř. Evropě pozorovat dva typy anticyklonálního počasí. První typ počasí se vyznačuje malou
oblačností a nízkou
teplotou vzduchu. Je obvyklý především ve stř. části anticyklony. Je charakteristický pro ostře vyjádřené procesy
anticyklogeneze při
subsidenci vzduchu v anticyklonách nad pevninou, které jsou tvořeny kontinentální vzduchovou hmotou s malou
měrnou vlhkostí vzduchu. Při
sněhové pokrývce klesá u nás noční teplota hluboko pod bod mrazu (–20 °C a níže). Druhý typ počasí je charakterizován velkou oblačností druhu
stratus a
stratocumulus a vyskytuje se v pomalu se vyvíjejících, popř. rozpadajících se anticyklonách, kdy sestupné pohyby vzduchu jsou velmi malé nebo jsou vystřídány výstupnými pohyby. Za této situace mohou dokonce vypadávat srážky ve tvaru
mrholení. Často se vyskytují
inverze teploty vzduchu obvykle začínající v blízkosti zemského povrchu a sahající do výšky 1 až 2 km. Při dostatečné vlhkosti jsou provázeny vývojem
mlh, které zasahují rozsáhlé oblasti především v blízkosti
středu anticyklony. Ve vyšších vrstvách anticyklony, v horských oblastech, bývá v tomto případě jasné a relativně velmi teplé počasí. V teplém pololetí nepozorujeme v anticyklonách počasí se spojitou
vrstevnatou oblačností. Pro centrální oblasti anticyklony je typické málo oblačné, popř. bezoblačné počasí, v okrajových sektorech počasí s
kupovitou oblačností, která bývá největší v předním sektoru tlakové výše. V jednotlivých případech, především v zadním sektoru letních anticyklon, lze pozorovat v horských oblastech stř. Evropy i
bouřky. Nejvyšší teploty jsou v centrální části a v zadním sektoru výše.
2. označení pro počasí v oblasti anticyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované malou oblačností beze srážek, nebo
jasnem, slabým větrem, nebo
bezvětřím a velkou
denní amplitudou teploty vzduchu.
▶
anticyclonic wind shear
horizontální střih větru, který zvětšuje
anticyklonální vorticitu, tzn. že podporuje např.
mohutnění anticyklon nebo
vyplňování cyklon. Na sev. polokouli se při anticyklonálním střihu větru rychlost větru zvětšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.
▶
antimonsoon
ve skutečnosti neexistující kompenzující proudění nad
monzunem ve zjednodušeném modelu
monzunové cirkulace (analogicky k
antipasátu v
pasátové cirkulaci).
▶
antisolar arcs
syn. oblouky antisolární, oblouky Fränkleho – souhrnné označení pro vzácné
halové jevy v podobě oblouků vyskytujících se na části oblohy protilehlé Slunci. Zahrnují se mezi ně např.:
Kernův oblouk,
oblouky Greenlerovy,
oblouky Trickerovy,
oblouky Hastingsovy, při vhodné poloze
oblouky Wegenerovy.
▶
antisolar point
bod na
nebeské sféře ležící opačným směrem na přímce směřující od stanoviště pozorovatele ke Slunci. Při poloze Slunce nad (pod)
obzorem se antisolární bod nalézá pod (nad) obzorem. Viz též
protisvit,
oblouky protisluneční,
duha.
▶
antitrade
v klasickém pojetí
všeobecné cirkulace atmosféry součást proudění tropické cirkulace. Antipasát proudí ve stř. a horních vrstvách
troposféry nad přízemními
pasáty a jeho směr je na sev. polokouli jihozápadní, na již. polokouli severozápadní. Antipasát zasahuje od rovníku až do subtropických šířek, kde se v pásmu mezi 30° až 35° se stáčí do záp. směru. V oblasti rovníku má silnou výstupnou složku pohybu a dosahuje výšek kolem 10 km, v subtropech má sestupný pohyb a jeho vert. mohutnost klesá na 2 km. Začíná ve výšce kolem 4 km nad zemským povrchem a je vyvinut lépe v zimě než v létě a nad povrchem oceánu než nad pevninou. Současná
aerologická měření však existenci antipasátu podle uvedené představy v plném rozsahu nepotvrzují. Viz též
cirkulace pasátová,
buňka Hadleyova.
▶
antitriptic wind
rovnoměrné, přímočaré a horiz. proudění vzduchu za předpokladu, že
síla tření je v rovnováze s horizontální složkou
síly tlakového gradientu a ostatní horiz. síly působící na
vzduchovou částici lze zanedbat. Antitriptický vítr vane kolmo na
izobary. Skutečné horiz. proudění se mu může blížit, jestliže tečné i normálové zrychlení pohybu vzduchových částic je nepatrné a
Coriolisova síla zanedbatelná vůči síle tření. Tento případ nastává v
mezní vrstvě atmosféry v blízkosti rovníku a při některých
místních cirkulacích vzduchu. Název antitripický vítr zavedl angl. meteorolog H. Jeffreys v r. 1922.
▶
antropogenic aerosols
aerosolové částice, které vznikly v souvislosti s lidskou činností, např. leteckou a další dopravou, průmyslovou výrobou či zemědělstvím.
Primární antropogenní aerosoly jsou tvořeny přímo emisemi pevných nebo kapalných
znečišťujících příměsí,
sekundární antropogenní aerosoly se vytvářejí v atmosféře
nukleací, např. v důsledku antropogenních emisí oxidu siřičitého, oxidů dusíku nebo látek typu
VOC.
▶
anvil
v meteorologii označení ploché, rozšiřující se horní části
cumulonimbu často ve tvaru podobném kovadlině. Její vnější vzhled má hladkou, vláknitou, nebo i žebrovitou strukturu. Horní okraj kovadliny je často plochý vlivem
zadržující vrstvy vzduchu nad oblakem. V oblasti vyústění
výstupného proudu oblaku lze na kovadlině zaznamenat přítomnost
přestřelujícího vrcholku. Kovadliny se mohou šířit od centra oblaku na vzdálenost stovek kilometrů po větru, dále pak někdy i proti větru a do stran.
Morfologická klasifikace oblaků označuje kovadlinu (angl. anvil) jako
zvláštnost s názvem
incus, která se vyskytuje u oblaků Cb
capillatus.
Kovadlina se může transformovat na oblaky druhu
Ci nebo
Cs s označením cumulonimbogenitus, které existují i po rozpadu
mateřského oblaku. Viz též
genitus.
▶
aphelion
syn. odsluní – bod na oběžné dráze Země kolem Slunce s maximální vzdáleností od jeho středu. Při současné
excentricitě oběžné dráhy Země kolem Slunce je tato vzdálenost cca 152 mil. km, což má za následek zeslabení
slunečního záření dopadajícího na Zemi o přibližně 3,5 % oproti jeho intenzitě při střední vzdálenosti obou těles (149,6 mil. km). V současné fázi precese
zemské osy prochází Země afeliem 4. července, což způsobuje prodloužení, avšak relativní zmírnění
léta na severní polokouli oproti situaci v opačné fázi precesního cyklu. Viz též
perihelium.
▶
apparent temperature
v
biometeorologii obecné označení pro teplotní charakteristiku, která kromě
teploty vzduchu zahrnuje účinky i dalších faktorů, které ovlivňují
tepelnou bilanci povrchu lidského těla (případně v
zoobioklimatologii těl určitých živočichů). Pro vyjádření pocitové teploty se využívá celá řada indexů, které různým způsobem zohledňují
vlhkost vzduchu,
rychlost větru a toky
krátkovlnného i
dlouhovlnného záření, častěji však jen některé z těchto prvků. Mezi úplné indexy patří např.
WBGT (wet bulb globe temperature), UTCI (Universal Thermal Climate Index) nebo PET (Physiological Equivalent Temperature).
Nejvíce rozšířenými zjednodušenými indexy, zahrnujícími vlivy pouze účelově vybraných faktorů, jsou Heat Index a Wind Chill Equivalent Temperature (zkráceně Wind Chill). První z nich je určen pro teplou část roku a pocitová teplota je při jeho užití vůči teplotě vzduchu zvyšována s rostoucí
relativní vlhkostí vzduchu (omezování možnosti ochlazování povrchu těla
transpirací). Druhý je používán v chladné části roku, pocitová teplota je vůči teplotě vzduchu snižována s rostoucí rychlostí větru (zchlazování relativně teplejšího povrchu prouděním okolního vzduchu). K vyjádření zmíněných indexů se používají empirické vzorce nebo tabulky, které se však mohou u různých meteorologických služeb poněkud lišit, což může být dáno mj. odlišností geografických a dalších podmínek. Viz též
teplota efektivní.
▶
apparent warm sector of cyclone
postupující sektor v
týlu okludované cyklony, který je vymezený původní
studenou frontou a
ohnutou okluzí nebo
podružnou studenou frontou. Tento sektor, slang. někdy nazývaný falešným, není v našich zeměp. šířkách nikdy tvořen
tropickým vzduchem. Nepravý teplý sektor cyklony může vést při
analýze synoptických map k chybám v umístění
front a v určení jejich charakteru.
▶
apparent wind
vektor
rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybujícím se objektem (např. lodí). Zdánlivý vítr je dán vektorovým rozdílem
pravého větru a vektoru rychlosti pohybu tělesa vzhledem k pevnému bodu na Zemi.
▶
applied climatology
syn. klimatologie užitá – analýza a syntéza klimatologických údajů pro jejich využití v praxi (v zemědělství, průmyslu, zdravotnictví, při výstavbě, v dopravě, energetice apod.). Viz též
klimatologie lékařská,
lesnická,
letecká,
průmyslová,
technická,
urbanistická,
zemědělská.
▶
applied meteorology
souhrnné označení dílčích disciplín
meteorologie orientovaných na využití meteorologických poznatků v praktických činnostech dalších oborů. Důležité jsou aplikované obory především ve vztahu k živým organizmům (
biometeorologie,
lékařská meteorologie,
fenologie), k hospodářství (
agrometeorologie,
lesnická,
energetická a
průmyslová meteorologie, aplikace ve stavebnictví apod.) a k dopravě (
letecká,
silniční a
námořní meteorologie). Součástí aplikované meteorologie je
aplikovaná klimatologie.
▶
aquaplaning
[akvaplejnink], syn. akvaplanink – v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.
▶
aqueous vapour
voda v plynném skupenství. V atmosféře je vodní pára obsažena ve velmi proměnném množství; u zemského povrchu v průměru od 0 do 3 % objemu. S výškou obsah vodní páry v atmosféře velmi rychle ubývá. Při vhodných podmínkách vodní pára kondenzuje a vytváří
oblaky, popř.
hydrometeory. Vodní pára intenzivně pohlcuje a vyzařuje
dlouhovlnné záření, a je proto významná pro radiační režim atmosféry, v rozhodující míře se podílí na
skleníkovém efektu atmosféry. Viz též
atmosféra Země,
vzduch nasycený,
vzduch vlhký,
kondenzace vodní páry,
okno atmosférické,
tlak vodní páry.
▶
Arago-Davy pyranometer
přístroj k přibližnému určení
globálního slunečního záření. Tvoří jej dvojice speciálně upravených
skleněných teploměrů, z nichž jeden má nádobku začerněnou, druhý lesklou nebo opatřenou bílým nátěrem. Oba teploměry jsou ve vakuovaných skleněných krytech bránících výměně energie vedením. Zjištěný rozdíl jejich teplot je úměrný měřenému záření. Někdy jsou v této úpravě použity
maximální teploměry, takže pyranometr udává přibližně max. denní hodnotu globálního záření. V současné době se tento přístroj již v met. praxi nepoužívá.
▶
Arago's point
jeden ze tří
neutrálních bodů nalézající se ve výšce asi 20° nad
antisolárním bodem.
▶
arc of Parry
jeden z méně častých
halových jevů v podobě světelného oblouku nalézajícího se nad
malým halem. S výškou Slunce nad obzorem mění svoji polohu i tvar.
▶
arcs of Lowitz
řidčeji se vyskytující
halový jev v podobě oblouků směřujících od
parhelií šikmo tečně (obecně nahoru i dolů) k
malému halu. Obvykle se však vyskytují spíše ve směru dolů. Jsou nazvány podle petrohradského přírodovědce J. T. Lowitze, jenž je poprvé popsal r. 1794.
▶
arctic air
vzduchová hmota vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty v oblasti Arktidy. Jeho výskyt je typický celoročně pro
arktické klima, v chladné části roku pro
subarktické klima. Na jihu je ohraničen
arktickou frontou. Z Arktidy při vhodných met. podmínkách proudí do mírných šířek sev. polokoule, přičemž v zimě může proniknout i do stř. Evropy. Především ve spodních hladinách se jedná o
studený,
suchý, a tudíž
průzračný vzduch. To platí především pro pevninský arktický vzduch, který se formuje nad zamrzlým oceánem a přilehlou zasněženou pevninou. Do stř. Evropy proniká z oblasti Nové Země a transformuje se zde na pevninský
vzduch mírných šířek. Mořský arktický vzduch se formuje především v oblasti mezi Grónskem a Svalbardem a je charakteristický výskytem
přeháněk. Jeho vpády do střední Evropy jsou nebezpečné zvláště na jaře, kdy zde způsobuje rozsáhlé škody na vegetaci. Viz též
vpád studeného vzduchu,
ledoví muži.
▶
arctic anticyclone
anticyklona nad Arktidou, která má v zimě obyčejně dva samostatné středy, a to nad Grónskem a nad sev. Kanadou. V létě se často rozpadá na tři samostatné útvary, a to nad Grónskem, Barentsovým mořem a v oblasti sev. od Čukotského moře.
▶
arctic climate
v
Alisovově klasifikaci klimatu nejsevernější
klimatické pásmo, kde celoročně převládá
arktický vzduch. V
Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
sněhové klima severní polokoule. Obecně je mnohem mírnější než
antarktické klima. Podle míry
kontinentality klimatu rozeznáváme oceánický a kontinentální typ arktického klimatu, které se liší především drsností zimy. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je v Arktidě v rozsahu od cca –10 °C v pobřežních oblastech do méně než –30 °C ve vnitrozemí Grónska. Zde zůstávají teploty vzduchu záporné celoročně, k čemuž přispívá nadmořská výška a velké
albedo Grónského
ledovce. Viz též
pól chladu.
▶
arctic climate
podnebí nejsevernějšího klim. pásma v
Alisovově klasifikace podnebí,ve kterém po celý rok převládá
arktický vzduch. Již. hranici této oblasti tvoří letní poloha
arktické fronty. P. a. se dělí na typ kont. a maritimní. Prům. teploty vzduchu nejchladnějšího měsíce se v oblastech s kont. typem p. a. pohybují většinou od –30 do –40 °C, v Grónsku i kolem –50 °C; minima mohou klesnout pod –65 °C. Oblasti s maritimním typem p. a. (atlantsko-evropská část Arktidy) mají zimu mírnější, s měs. průměry nejstudenějšího měsíce –15 až –5 °C. V létě ve vnitrozemí Grónska zůstávají prům. teploty nejteplejšího měsíce pod –10 °C, jinde se pohybují kolem 0 °C, v oblastech s maritimním typem p. a. dosahují 2 až 8 °C.
▶
arctic front
1.
hlavní fronta tvořící již. hranici
arktického vzduchu a oddělující ho od
vzduchu mírných šířek. Obvykle se rozpadá na několik
větví atmosférické fronty, někdy je však souvislá téměř kolem celé sev. polokoule. Na arkt. frontě dochází k
cyklogenezi, svým charakterem shodné s cyklogenezí na
polárních frontách, avšak slabší. Nejvýznamnější větve arkt. fronty jsou atlantsko-evropská, která vzniká nad Severním ledovým oceánem, a americká, vznikající nad sev. oblastmi Severní Ameriky.
2. fronta, která za vhodných podmínek vznikne v poměrně tenké spodní vrstvě
troposféry v oblasti
teplotního gradientu na rozhraní ledu a volného moře.
▶
arctic haze
zákal v arkt. oblastech, který omezuje horiz. i šikmou
dohlednost až do výšek 10 km nad zemí. Při pohledu po slunci se zdá šedomodrý, proti slunci červenohnědý. Nemá zřetelnou horní ani dolní hranici. Podle barevných efektů se usuzuje, že velikost částic arktického zákalu je 2.10
–6 m a menší.
▶
Arctic Oscillation
(AO) –
oscilace projevující se kolísáním tlaku vzduchu v Arktidě oproti
subtropickému pásu vysokého tlaku vzduchu. Při záporné fázi je v polární
troposféře tlak vzduchu nadnormální, což vede k zeslabení
cirkumpolárního víru a umožňuje pronikání studeného vzduchu do nižších zeměp. šířek, kde se naopak vyskytují záporné anomálie tlaku vzduchu. Při kladné fázi AO je tlak vzduchu podnormální v Arktidě a nadnormální v subtropech; to vede ke zintenzivnění
stálých západních větrů a posunu
mimotropického tryskového proudění a na ně vázaných
frontálních cyklon k severu. AO kolísá v různých časových intervalech od týdnů po desítky roků. Projevem AO v severním Atlantiku je
severoatlantická oscilace, která určuje vztah mezi AO a
kolísáním klimatu v Evropě.
▶
arcus
(arc) – jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Arc může mít vzhled horizontálního oblačného válce zcela odděleného od ostatní oblačnosti
konvektivní bouře, na níž vzniká – pak se označuje jako
roll cloud, nebo protáhlého pásu oblačnosti klínovitého tvaru víceméně spojeného se spodní základnou bouřkovéch oblaků - pak se označuje jako
shelf cloud. Vyskytuje se u
druhu Cb, výjimečně též u
Cu con, kde zviditelňuje čelo výtoku studeného vzduchu. Jeho délka se pohybuje od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Přechod arc přes místo pozorování je zpravidla provázen zesílením a zvýšenou
nárazovitostí větru v přízemní vrstvě, případně nástupem intenzivních srážek. Viz též
gust fronta.
▶
area forecast
syn. předpověď pro let nebo trať – oblastní předpovědi a předpovědi pro let nebo trať pokrývají tzv. letovou fázi letu (mimo vzlet a přistání). Obsahují předpovědi
výškového větru, teploty vzduchu ve výšce a význačných met. jevů, spojených zpravidla s oblačností, jako např.
atmosférických front, oblastí
konvergence proudění, bouřek,
tropických cyklon,
čar instability, oblastí s
kroupami, mírnou nebo silnou
turbulencí,
námrazou, výrazného
vlnového proudění,
mrznoucích srážek, rozsáhlých
prachových nebo písečných vichřic aj. Je používána buď textová forma předpovědi, zpravidla ve zkrácené otevřené řeči, např. oblastní předpověď pro lety v nízkých hladinách
GAMET nebo graf. forma předpovědi, tj. mapa význačného počasí se zkratkami a symboly pro význačné met. jevy podle doporučení
Mezinárodní organizace pro civilní letectví, spolu s příslušnými mapami předpovědí směru a rychlosti větru a teploty ve standardních hladinách.
▶
Area Forecast System
soustava met. pracovišť, která se vzájemně doplňují při meteorologickém zabezpečení letectva v dané oblasti mapovými a tabelárními informacemi o skutečných i předpovídaných parametrech stavu ovzduší a o jejich časově prostorovém rozložení. Systém AFS se budoval v rámci Světové služby počasí. V Evropě jej tvoří příslušné složky regionálních meteorologických center, umístěných v Bracknellu, Moskvě, Offenbachu, Římě a Stockholmu.
▶
area of frontogenesis
oblast v atmosféře, v níž dochází ke vzniku a zostřování
atmosférických front zvětšováním horiz.
teplotního gradientu. Typickým příkladem frontogenetického pole, kde se výrazně uplatňuje
konfluentní proudění, je oblast podél
osy roztažení deformačního pole, jestliže
izotermy svírají s touto osou malý úhel, nebo obvykle v předním a zadním sektoru
cyklony. Frontogenetické pole se dále vytváří v prohlubujících se
brázdách nízkého tlaku vzduchu, kde se kromě konfluentního proudění výrazně uplatňuje silný
horizontální střih větru na pozadí zvýšené
baroklinity. Viz též
frontogeneze.
▶
Archean
syn. prahory – prostřední z eonů
prekambria, zahrnující období před 4000 – 2500 mil. roků. Zemský povrch již byl natolik chladný, že umožnil existenci kontinentální zemské kůry. Pokračující
evoluce atmosféry Země vedla k postupnému poklesu teploty vzduchu prostřednictvím fosilizace
skleníkových plynů v zemské kůře. Během tohoto období došlo ke vzniku života ve formě anerobních prokaryotických bakterií, které žily v oceánu v dostatečné hloubce, aby byly chráněny před nebezpečnými složkami
ultrafialového záření. Koncem archaika se v oceánech objevily sinice produkující kyslík.
▶
Archimedes' principle
fyzikální zákon stanovující velikost
vztlakové síly působící na těleso ponořené do tekutiny. Velikost této nadlehčující síly je rovna velikosti
síly zemské tíže, která by působila na tekutinu o objemu daného tělesa. V meteorologických aplikacích si zmíněné těleso zpravidla realizujeme
vzduchovou částicí, která má odlišnou teplotu vůči okolnímu vzduchu. Tlak uvnitř takové vzduchové částice se okamžitě přizpůsobuje okolnímu tlaku vzduchu, takže v souladu se
stavovou rovnicí ideálního plynu má vůči svému okolí teplejší (studenější) částice současně menší (větší) hustotu. Tím vzniká vertikální pohyb dané vzduchové částice, podmíněný nenulovým
vztlakem. Zákon je připisován řeckému matematikovi a fyzikovi Archimédovi ze Syrakus (asi 287 – 212 př. n. l.).
▶
arid climate
1. syn. pro
klima aridní;
2. v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem B.
Roční
úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme
klima stepi a drsnější
klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se
subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a
pasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá
tropickému klimatu v
Alisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké
kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou
roční amplitudou teploty vzduchu.
▶
arid climate
(aridní) podnebí s prům. ročním úhrnem atm. srážek menším n. rovným roč.
potenciálnímu výparu. Nízké srážky jsou pro vegetaci nedostačující a neumožňují vytváření pravidelných vod. toků. Pojem p. s. je poměrně široký; v klimatologii se k hodnocení suchosti území používá např. klimatol. indexů, pomocí nichž se p. s. detailněji klasifikuje, jako např.
podnebí semiaridní. W. Thornthwaite vychází při posuzování suchosti podnebí z poměru mezi
potenciální evapotranspirací, skut. výparem a srážkami. Za suché považuje oblasti se zápornými hodnotami
indexu vlhkosti. W. Köppen posuzuje suchost podnebí poměrem mezi roč. úhrnem srážek a prům. roč. teplotou vzduchu podle
indexu suchosti. M. I. Budyko vychází z poměru mezi
radiační bilancí zemského povrchu a teplem potřebným k vypařením spadlých srážek pomocí radiačního indexu suchosti. V
Köppenově klasifikaci podnebí je p. s. (B) společné označení pro
podnebí stepní a
podnebí pouštní. V. t. klasifikace podnebí geomorfologická.
▶
aridity index
syn. index suchosti – 1.
klimatologický index k vyjádření
aridity klimatu, v podstatě syn. k termínu
index humidity;
2. část Thornthwaiteova
indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nedostatek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek menší než
potenciální výpar.
▶
aridity of climate
syn. suchost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým
potenciálním výparem oproti spadlým
srážkám (opak
humidity klimatu). Aridita klimatu může být podmíněna
všeobecnou cirkulací atmosféry, vzdáleností od oceánů a jejich vlastnostmi, nebo být důsledkem
závětrného efektu. Oblasti s
aridním klimatem, popř.
semiaridním klimatem se vymezují pomocí nejrůznějších
indexů humidity. Největší ariditou se vyznačuje
klima pouště. Aridita klimatu je jeho trvalou vlastností, čímž se liší od
sucha.
▶
artificial climate
klima přetvářené lidskou společností, a to zvláště v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje klima tím, že mění některé
geografické klimatotvorné faktory, především
aktivní povrch, při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vodních děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. Viz též
faktory klimatotvorné antropogenní.
▶
artificial climate
podnebí přetvářené lidskou společností, a to zvl. v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje podnebí tím, že mění některé
geografické faktory klimatu, především
aktivní povrch,při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vod. děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. V. t. faktory klimatu antropogenní.
▶
artificial climate
označení pro stav ovzduší v uzavřeném prostoru záměrně ovlivňovaný člověkem. Je výsledkem především ochlazení, ohřívání, vysoušení, zvlhčování a výměny vzduchu. S p. u. se setkáváme v prostorách obytných, pracovních, výrobních, skladovacích, např. rychlírnách ovoce, sklenících, krechtech, stájích apod. P. u. se vytváří též v operačních sálech a klimatizačních komorách při umělé klim. léčbě, testování el. zařízeni vyráběných pro odlišné typy podnebí apod. V. t. podnebí skleníkové, mikroklima uzavřených prostor.
▶
artificial cloud
oblak vznikající v důsledku lidské činnosti. Mezi umělé oblaky řadíme
kupovité oblaky vytvářející se nad komíny nebo chladícími věžemi průmyslových a energetických komplexů, při požárech způsobených člověkem, jaderných výbuších, dále
kondenzační pruhy za letadly apod. Většinou jde o
místní oblačnost. Viz též
oblak průmyslový,
oblak radioaktivní.
▶
artificial radioactivity
radioaktivita atmosféry vyvolaná lidskou činností, např. nukleárními nebo termonukleárními výbuchy, únikem z jaderných reaktorů, manipulací s radioaktivními materiály apod.
▶
artificial weather modification
každý umělý zásah člověka do přirozeného průběhu atm. procesů cestou zpravidla krátkodobé a lokální změny fyz. nebo chem. vlastností části atmosféry technickými prostředky. Je to především
ovlivňování vývoje oblaků, srážek a mlh, zeslabení nebo likvidace
přízemních mrazíků apod. Patří sem i tzv. antropogenní ovlivňování počasí jako označení pro obvykle nežádoucí ovlivňování průběhu počasí negativními účinky lidské činnosti, zejména průmyslu a energetiky. Umělé ovlivňování počasí může mít význam v různých oborech, zejména v zemědělství, dopravě, ve vojenství atd. Viz též
infekce oblaků umělá,
ventilátory protimrazové.
▶
ascensional rate of balloon
vert. rychlost volně letícího
pilotovacího nebo
radiosondážního balonu. Tento balon vystupuje v atmosféře působením
celkové stoupací síly balonu, která je vyjádřena Archimédovým zákonem jako rozdíl tíhy balonem vytlačeného vzduchu a tíhy plynu lehčího než vzduch, který objem balonu vyplňuje. Když od této síly odečteme tíhu balonu, popř. i zavěšené zátěže, dostaneme
užitečnou stoupací sílu balonu (
A). Při ustáleném vert. výstupu balonu působí proti této síle odpor vzduchu. Výsledný vztah, který vyjadřuje stoupací rychlost balonu (
w), můžeme napsat ve tvaru
kde
ρ je hustota vzduchu,
c obvod balonu a
d koeficient charakterizující odpor prostředí. Teor. výpočty i praktická měření ukazují, že při zmenšování hustoty vzduchu stoupací rychlost balonu s výškou vzrůstá, ve výšce 5 km o 10 % a ve výšce 30 km až o 100 %. V meteorologii se ke stanovení
výšky základny oblaků, při
pilotovacích měřeních anebo
aerologických měřeních pomocí
radiosond balony obvykle plní na počáteční stoupací rychlost 1,5 až 3,5 nebo 5 m.s
–1.
▶
asperitas
jedna ze
zvláštností oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Označuje výrazně vyjádřené vlnové úvary na spodní straně oblaku, která je chaotičtější a méně horizontálně organizovaná než u
odrůdy undulatus. Pro asperitas jsou charakteristické lokalizované vlny v
základně oblaku. Ta je buď hladká, nebo s menšími strukturami, které někdy klesají do ostrých výběžků, jako bychom pozorovali drsnou hladinu moře zespodu. Proměnlivá úroveň osvětlení a tlouštky oblaku mohou vyvolat dramatické vizuální efekty. Vyskytuje se většinou u oblaků
druhu stratocumulus a
altocumulus.
▶
aspirated psychrometer
viz psychrometr Assmannův.
▶
aspirated thermograph
termograf, jehož čidlo je uměle ventilováno.
▶
aspirated thermometer
teploměr upravený pro
měření teploty vzduchu mimo
meteorologickou budku nebo
radiační kryt. Je opatřený ochranou teploměrů proti rušivým vlivům
přímého slunečního záření a je uměle ventilovaný. Viz též
teploměr ventilovaný.
▶
aspirated thermometer
teploměr doplněný zařízením, které zabezpečuje umělou ventilaci nádobky proudem vzduchu stálé rychlosti, zpravidla 2 m.s
-1. Při rychlosti vyšší než 5 m.s
–1 je
psychrometrický koeficient v
psychrometrickém vztahu již prakticky nezávislý na ventilační rychlosti a vlhkostní charakteristiky vypočítané z údajů
suchého a
vlhkého teploměru psychrometrickou metodou jsou proto zatíženy jen zanedbatelnými chybami. Ventilace suchého teploměru zrychluje jeho přizpůsobení teplotě okolního vzduchu. Používal se při
měření vlhkosti vzduchu v aspiračním
psychrometru nebo při přesném měření teploty vzduchu.
▶
aspiration meteorograph
meteorograf vybavený zařízením pro umělou
ventilaci čidel pro měření
meteorologických prvků. Používá se v případech, kdy přirozená ventilace čidel by byla nedostatečná (např. při pohybu meteorografu).Viz též
meteorograf.
▶
Assmann psychrometer
druh aspiračního čili uměle ventilovaného
psychrometruzkonstruovaný B. Assmannem (1887) k přesnému
měření vlhkosti vzduchupři konstantní rychlosti proudění. Stejnoměrné proudění vzduchu kolem nádobek
suchého a
vlhkého teploměru zajišťuje ventilátor poháněný pérovým n. el. strojkem; rychlost proudění bývá nejčastěji 2,5 m.s
–1. Umístění teploměrných nádobek v kovových trubicích umožňuje měřit vlhkost vzduchu i na slunci. P. A. je přenosný přístroj, hojně využívaný zejm. při
ambulantním terénním meteorologickém měření.
▶
astrometeorology
snaha vysvětlit děje v
atmosféře Země kosmickými vlivy, především vzájemným postavením planet a dalších vesmírných těles. Mylná představa o vlivu těchto tzv. aspektů na počasí vedla hlavně v renesanční době k marným pokusům o
dlouhodobou předpověď počasí, současně však podnítila zájem o systematická
meteorologická pozorování (např. J. Kepler). Viz též
kalendář stoletý,
slapy atmosférické.
▶
astronomic horizon
obzor vymezený jako průsečnice
nebeské sféry s horiz. rovinou proloženou daným místem na zemském povrchu, případně s ní rovnoběžnou rovinou vedenou středem Země. Všechny body této kružnice mají
zenitový úhel 90°, takže jejich úhlová vzdálenost od
zenitu i
nadiru je stejná.
▶
astronomic refraction
zvětšení výšky polohy dané hvězdy nad
astronomickým obzorem způsobené lomem světelných paprsků při průchodu celou zemskou atmosférou. Největší je v těsné blízkosti obzoru, kde dosahuje přes polovinu úhlového stupně. Přesné hodnoty závisejí na aktuálním vert. profilu hustoty vzduchu v atmosféře.
▶
astronomic sunshine duration
časový interval od východu do západu Slunce vzhledem k ideálnímu obzoru, na němž se nevyskytují žádné překážky, které by zkracovaly
sluneční svit. Závisí jen na zeměp. š. místa pozorování a roč. době a představuje maximálně možný sluneční svit v daném místě.
▶
astronomical climatic factor
klimatotvorný faktor podmíněný vlastnostmi Země jako planety v rámci sluneční soustavy. Skupina těchto faktorů patří mezi
radiační klimatotvorné faktory, neboť určují množství
slunečního záření dopadajícího na
horní hranici atmosféry a jeho rozdělení v čase a prostoru; jejich působení je zpravidla globální a nepřetržité. Mezi tyto faktory patří především vlastnosti záření Slunce (intenzita, vlnová délka), dále pak vlastnosti oběžné dráhy Země kolem Slunce (střední vzdálenost obou těles, rychlost oběhu,
excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce), sférický tvar Země a její rotace, sklon
zemské osy k rovině
ekliptiky a vzájemná poloha
perihelia a
afelia vůči
jarnímu a
podzimnímu bodu. Mezi astronomické klimatotvorné faktory patří i epizodicky působící impakty vesmírných těles. Viz též
klima solární,
cykly Milankovičovy.
▶
astronomical horizon
obzor vymezený jako průsečnice
nebeské sféry s horiz. rovinou proloženou daným místem na zemském povrchu, případně s ní rovnoběžnou rovinou vedenou středem Země. Všechny body této kružnice mají
zenitový úhel 90°, takže jejich úhlová vzdálenost od
zenitu i
nadiru je stejná.
▶
astronomical refraction
zvětšení výšky polohy dané hvězdy nad
astronomickým obzorem způsobené lomem světelných paprsků při průchodu celou zemskou atmosférou. Největší je v těsné blízkosti obzoru, kde dosahuje přes polovinu úhlového stupně. Přesné hodnoty závisejí na aktuálním vert. profilu hustoty vzduchu v atmosféře.
▶
astronomical twilight
fáze
soumraku, která večer následuje po
námořním soumraku, resp. mu ráno předchází. Střed slunečního disku je mezi 12° a 18° pod obzorem. V této době je
obloha ještě, resp. už zčásti osvětlována slabým rozptýleným slunečním světlem, čímž jsou rušena astronomická pozorování. Ve starší literatuře se lze někdy setkat s dnes již zast. pojetím astronomického soumraku jako synonyma k soumraku jako takovému.
▶
Atlantic Multidecadal Oscillation
(AMO) – nízkofrekvenční
oscilace podmínek v severním Atlantiku (od rovníku po 70. rovnoběžku) projevující se výkyvy
teploty povrchu moře s periodou 60 až 80 let a průměrnou amplitudou mezi teplou a chladnou fází cca 0,5 °C. Tato oscilace se projevuje
kolísáním klimatu především v Evropě a severní Americe. Teplým fázím AMO, z nichž zatím poslední začala v druhé polovině 90. let 20. století, se připisují mj. častější a intenzivnější
sucha na středozápadě USA nebo větší četnost
silných hurikánů v severním Atlantiku.
▶
atmidometer
u nás nepoužívané označení pro
výparoměr.
▶
atmidometer
syn. evaporimetr – přístroj k měření
výparu. Nejčastěji se měří výpar z volné vodní hladiny výparoměry a výpar z půdy s vegetací
evapotranspirometry. Pro mikroklimatická měření v porostech je používán tzv.
Picheův výparoměr.
▶
atmidometry
obor zabývající se
měřením výparu a jeho metodikou. Viz též
hygrometrie,
ombrometrie.
▶
atmometer
u nás nepoužívané označení pro
výparoměr.
▶
atmometer
syn. evaporimetr – přístroj k měření
výparu. Nejčastěji se měří výpar z volné vodní hladiny výparoměry a výpar z půdy s vegetací
evapotranspirometry. Pro mikroklimatická měření v porostech je používán tzv.
Picheův výparoměr.
▶
atmometry
obor zabývající se
měřením výparu a jeho metodikou. Viz též
hygrometrie,
ombrometrie.
▶
atmosphere
1. plynný obal určitého vesmírného tělesa, tvořený směsí plynů a obsahující v některých případech i pevné a/nebo kapalné
atmosférické částice. Atmosféra je k vesmírnému tělesu vázána
gravitační silou a spolu s ním také alespoň do určité míry rotuje. Obecnou vlastností atmosfér je přítomnost
statického tlaku, jehož hodnota vlivem stlačitelnosti plynů přibližně exponenciálně klesá s rostoucí vzdáleností od povrchu vesmírného tělesa. Předmětem studia
meteorologie a jí příbuzných oborů je
atmosféra Země. Viz též
atmosféra planetární,
chromosféra,
koróna sluneční.
2. zast. jednotka
tlaku o velikosti
normálního tlaku vzduchu.
▶
atmosphere
v meteorologii zpravidla syn. pro
atmosféru Země, používá se zejména ve vztahu k vert. rozsahu atmosféry v mezích
troposféry a
stratosféry.
▶
atmosphere monitoring
systém pořizování, shromažďování, popř. i zpracování a vizualizace informací o stavu atmosféry, tedy
meteorologické pozorování v nejširším smyslu. V celosvětovém měřítku ho koordinuje
Světová meteorologická organizace prostřednictvím
Globálního pozorovacího systému, v rámci Evropy organizace
EUMETNET prostřednictvím systému
EUCOS. V Česku je od 90. let 20. století monitoring atmosféry z velké části
automatizovaný bez nutnosti manuálních zásahů (kromě technické údržby a oprav), takže může sloužit jako primární vstup do
automatizované linky pro předpověď počasí. Viz též
měření meteorologické distanční.
▶
atmosphere-ocean interaction
vzájemné působení dvou podstatných složek
klimatického systému, mezi nimiž neustále probíhá intenzivní výměna energie, vody a dalších látek, viz např.
záření a
hydrologický cyklus.
Všeobecná cirkulace atmosféry do značné míry podmiňuje povrchové
oceánské proudy, které naopak představují významné
klimatotvorné faktory. Vzájemné působení se proto významně projevuje v
oscilacích, např. v
ENSO. Specifické vlastnosti oceánu způsobují
oceánitu klimatu a podmiňují vznik některých meteorologických jevů, jako jsou
tropické cyklony.,
mořská mlha nebo cirkulace vzduchu mezi oceánem a pevninou (viz
cirkulace monzunová,
cirkulace brízová).
▶
atmospheric acoustics
odvětví
meteorologie studující vliv atm. podmínek na šíření a slyšitelnost zvuků z různých zdrojů a zvuky atm. původu. Viz též
šíření zvuku,
pásmo slyšitelnosti,
pásmo ticha,
pozorování bouřek,
vlna rázová,
vlny zvukové.
▶
atmospheric aerosol
1. suspenze pevných a/nebo kapalných
atmosférických částic ve
vzduchu. Ačkoli toto vymezení splňují i
oblačné částice, v meteorologii je většinou pod pojem atmosférický aerosol nezahrnujeme. Částice atmosférického aerosolu mohou být původu přírodního (částice mořské soli,
atmosférický prach,
vulkanický popel,
atmosférický plankton apod.) nebo antropogenního (
kouř,
popílek průmyslového původu a jiné zplodiny spalovacích procesů, chem. a mech. technologií apod.). Důležitými charakteristikami atmosférického aerosolu jsou chemické složení
aerosolových částic, jejich hmotnostní či objemová koncentrace,
spektrum velikosti částic apod. Velikost částic zahrnovaných pod pojem atmosférický aerosol v literatuře kolísá, v nejširším pojetí zahrnuje všechny částice o
ekvivalentním poloměru pod 100 µm, tedy včetně nanočástic. Podle velikosti rozlišujeme v případě pevných částic frakce
PM10,
PM2,5,
PM1 a
PM0,1. Velikost a tvar částic podmiňují jejich
pádovou rychlost, která spolu s povětrnostními podmínkami určuje míru
depozice na zemský povrch. Pro aerosolové částice se obvykle předpokládá, že jejich pádová rychlost dosahuje max. několika cm.s
–1, jejich setrvačnost je při pohybech ve vzduchu zanedbatelná a lze na ně aplikovat podmínky Brownova pohybu. Viz též
částice suspendované.
2. v současné terminologii se pojem aerosoly používá v množném čísle též jako syn. pro samotné aerosolové částice. Podle původu částic se pak v literatuře někdy rozlišují pojmy aerosoly přirozené (mořské, kontinentální, pouštní apod.) a
antropogenní (městské, průmyslové, dopravní apod.). Podle způsobu vzniku se rozlišují
aerosoly primární a
aerosoly sekundární (popř. aerosoly disperzní, resp. nukleační), z nichž hlavní pozornost zasluhují
sekundární organické aerosolůy (SOA).
▶
atmospheric boundary layer
obecně vrstva atmosféry, v níž se bezprostředně projevuje vliv zemského povrchu na
pole meteorologických prvků. Pokud mezní vrstvu atmosféry posuzujeme z hlediska proudění, tj. uvažujeme ji jako vrstvu, v níž se projevuje
tření proudícího vzduchu o zemský povrch, mluvíme o
vrstvě tření. Obdobně definujeme teplotní nebo vlhkostní mezní vrstvu jako vrstvu, v níž je
denní chod teploty nebo vlhkosti ovlivňován podkladem. Mezní vrstva atmosféry dosahuje od zemského povrchu do výše několika stovek m až přibližně 2 km a výška její horní hranice roste se zvětšující se
drsností zemského
povrchu, s rychlostí větru a s rostoucí instabilitou
teplotního zvrstvení ovzduší. Součástí mezní vrstvy atmosféry je přízemní podvrstva atmosféry, též zvaná vrstva konstantního toku (viz
vrstva atmosféry přízemní). Lze rozlišovat turbulentní a laminární mezní vrstvu podle toho, zda v ní je turbulentní nebo laminární proudění. Reálná mezní vrstva atmosféry je zpravidla turbulentní. Laminární proudění se vyskytuje pouze nad hladkými typy povrchu (např. nad vodní hladinou při slabém větru, nebo nad uhlazenou sněhovou pokrývkou) v tenké vrstvě vzduchu o tloušťce řádově 10
–3 až 10
–2 m v tzv. laminární vrstvě neboli laminární podvrstvě. Tato laminární vrstva je od turbulentní mezní vrstvy oddělena tenkou vrstvou s nedokonale vyvinutou
turbulencí. Neúplně vyvinutá turbulence bývá často v nejtěsnější blízkosti zemského povrchu i tehdy, není-li plně vytvořena laminární vrstva. Viz též
stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry,
klimatologie mezní vrstvy atmosféry,
modely mezní vrstvy atmosféry,
hranice mezní vrstvy atmosféry,
typizace mezní vrstvy atmosféry.
▶
atmospheric boundary layer models
teor. nebo experimentální schémata, jež slouží k popisu hlavních charakteristik
mezní vrstvy atmosféry. Jsou dvojího druhu:
a) mat.-fyz. modely, tj. soustavy termodyn. a hydrodyn. rovnic, zahrnujících mimo jiné popis vert. i horiz.
turbulentního promíchávání a zdrojové funkce tepla, vodní páry,
znečišťujících příměsí atd. Systém rovnic se zpravidla uzavírá empir. stanovenou vzájemnou závislostí různých parametrů atm.
turbulence;
b) fyz. modely uvažovaných objektů, kolem nichž se proměřují charakteristiky proudění tekutiny (vzduchu, jiného plynu, vody, jiné kapaliny apod.). Slouží k popisu těch vlastností turbulentního obtékání objektů, které pro složitost nelze početně, nebo přímým měřením ve skutečných podmínkách stanovit.
Uvedené modely se používají k určení hledaných charakteristik mezní vrstvy atmosféry, popř.
rozptylu příměsí v ovzduší v konkrétních podmínkách. Viz též
vrstva atmosféry mezní planetární.
▶
atmospheric circulation
souhrn všech nebo vybraných pohybů vzduchu, které mohou, ale nemusí tvořit uzavřený cirkulační systém. Různé druhy atmosférické
cirkulace mohou být vymezeny zejména
a) prostorovým rozsahem (
všeobecná cirkulace atmosféry, atmosférická cirkulace v určité oblasti);
b) společnou vlastností pohybů vzduchu, např. zakřivením
proudnic (
cirkulace cyklonální,
cirkulace anticyklonální), směrem (
cirkulace zonální,
cirkulace meridionální) nebo uspořádáním (
cirkulace buňková);
c) mechanizmem vzniku těchto pohybů (
cirkulace pasátová,
cirkulace monzunová, různé druhy
místní cirkulace apod.).
▶
atmospheric counterradiation
▶
atmospheric counterradiation
▶
atmospheric disturbance
1. obecně jakékoliv porušení rovnovážného stavu v atmosféře;
2. zastaralé označení pro oblast, která jeví známky
cyklonálního vývoje.
▶
atmospheric dust
pevný
aerosol anorganického i organického původu složený z částic (nikoliv ledových), které se vznášejí v atmosféře a sedimentují na zemský povrch. Za atmosférický prach se nepovažuje
kouř. Základními složkami atmosférického prachu jsou půdní částice, částice mořských solí, různé částice antropogenního původu, bakterie, spory, výtrusy a různé produkty rozpadu látek, někdy také částice
kosmického prachu. Typické rozměry částic jsou 10
–4 m až 10
–6 m a za horní hranici velikosti se v současné odborné literatuře nejčastěji považuje 5.10
–4 m. Pro účely
ochrany čistoty ovzduší se kromě složení atmosférického prachu určuje jeho koncentrace (množství nebo hmotnost částic v jednotce objemu vzduchu) a spektrum velikosti částic. Atmosférický prach zmenšuje
průzračnost atmosféry a jako
zákal omezuje
dohlednost. Částice atmosférického prachu vhodných fyz. a chem. vlastností mohou sloužit jako
kondenzační jádra. Viz též
popílek,
prach poletavý,
spad prachu,
depozice suchá,
prachoměr,
aerosol atmosférický.
▶
atmospheric dynamics
část meteorologie, zabývající se příčinami pohybů vzduchu v zemské atmosféře. Poznatky dynamiky atmosféry a jejich mat. formulace vytvořily základ
dynamické meteorologie, jejíž praktickou aplikací jsou zejména dyn. metody předpovědi počasí. V širším smyslu se do dynamiky atmosféry zahrnuje i
kinematika a
statika atmosféry.
▶
atmospheric electricity
souhrn el. jevů, které se vyskytují v atmosféře. Zpravidla rozlišujeme:
a)
elektřinu klidného ovzduší;
b)
bouřkovou elektřinu, popř.
oblačnou elektřinu.
Detailněji se atmosférická elektřina dělí např. na tematické okruhy:
a) ionty a elektrickou vodivost vzduchu;
b) el. pole v atmosféře;
c) el. proudy tekoucí atmosférou;
d) elektřinu v oblacích a bouřkovou elektřinu.
Do oboru atmosférické elektřiny obvyklene nezahrnujeme
kosmické záření a jevy v atmosféře, kterými se v současné době zabývají samostatné vědní obory, především
aeronomie. Na průběh el. jevů v atmosféře mají značný vliv ostatní met. děje, zejména ty, které souvisejí s obsahem
aerosolových částic ve vzduchu a s fázovými změnami vody v oblacích při formování srážek. Viz též
vodivost vzduchu elektrická.
▶
atmospheric flux footprint
oblast ležící v návětrném směru od přístroje, měřícího vertikální
turbulentní tok (tepla, plynu, nebo hybnosti) v atmosféře, v níž je měřený turbulentní tok generován. Velikost a tvar této oblasti (footprintu), kterou přístroj „vidí“, závisí na výšce, v níž je vertikální tok měřen, drsnosti povrchu a vertikální teplotní stabilitě atmosféry. Například nárůst výšky měření, snížení drsnosti povrchu a stabilizace
teplotního zvrstvení budou mít za následek zvětšení plochy footprintu a zvětšení vzdálenosti, z níž přichází maximální příspěvek k měřenému toku, od přístroje směrem proti větru. Snížení výšky měření, nárůst drsnosti a labilizace zvrstvení naopak způsobí zmenšení plochy footprintu a posun oblasti maximálního příspěvku blíže k přístroji.
▶
atmospheric front
atmosférické rozhraní v
synoptickém měřítku mezi různými
vzduchovými hmotami v
troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Fronta je vždy ukloněna směrem do
studeného vzduchu, přičemž
sklon fronty vzhledem k zemskému povrchu je nejčastěji do 1°. Pro zjednodušení můžeme tuto zónu aproximovat
frontální plochou a znázorňovat jako
frontální čáru. Viz též
klasifikace atmosférických front,
větev atmosférické fronty,
počasí frontální,
oblačnost frontální,
frontogeneze,
frontolýza,
analýza frontální,
profil fronty,
topografie fronty,
přechod fronty,
izobary na atmosférické frontě,
dynamika fronty,
zostření fronty,
deformace fronty orografická,
vlna frontální,
zóna frontální.
▶
atmospheric front
zast. a nevh. označení pro
atmosférickou frontu.
▶
atmospheric chemistry
syn. chemie atmosférická – interdisciplinární obor mezi meteorologií a chemií zabývající se v širším kontextu chemickými ději probíhajícími v
atmosféře Země. Základ chemie
troposféry představují především cykly reakcí oxidů dusíku, oxidů uhlíku,
ozonu,
metanu, formaldehydu, oxidů a dalších sloučenin síry, event. složek skupiny látek
VOC. Spoušťovým činitelem reakcí je nejčastěji hydroxilový radikál OH* s volnou vazbou na atomu kyslíku ( -O-H), jenž se vytváří v denních hodinách při srážkách fotolyticky vzniklých atomů excitovaného atomárního kyslíku s molekulami
vodní páry. Významné jsou též procesy
nukleace a další heterogenní reakce související s
atmosférickými aerosoly. Ve
stratosféře mají zásadní význam reakce spojené s produkcí nebo naopak rozkladem ozonu, jejichž působením se vytváří
ozonová vrstva. V této souvislosti je dnes důležitá problematika ohrožení ozonové vrstvy antropogenní činností, aktuálně se věnuje pozornost
látkám poškozujícím ozonovou vrstvu. V oblasti vyšších vrstev atmosféry (
mezosféra,
termosféra) se uplatňují fotochemické reakce spojené s přítomností velmi krátkých vlnových délek ve spektru
slunečního záření, které do nižších atmosférických hladin již nepronikají. Atmosférická chemie se podstatným způsobem podílela na celé
evoluci atmosféry Země.
Významnou součástí celkové atmosférické chemie je problematika chemických reakcí a transportu antropogenních
znečišťujících příměsí v ovzduší. Zde rovněž jde nejen o vzájemné reakce látek plynného skupenství, ale velmi často i o heterogenní reakce plynných látek s aerosolovými složkami nebo přímo o vlastní nukleační děje.
Pojem atmosférické chemie se dnes v širším smyslu slova uvažuje i ve vztahu k dalším
planetárním atmosférám, a to i včetně exoplanet. Viz též
ochrana čistoty ovzduší,
hygiena ovzduší,
složení srážek chemické,
déšť kyselý.
▶
atmospheric ice
voda pevného skupenství přítomná v
atmosféře Země. Má podobu
ledových krystalků nebo jiných částic, které tvoří
ledové oblaky, příp. spoluvytvářejí
smíšené oblaky, nebo vypadávají ve formě padajících
tuhých srážek. Viz též
sníh,
kroupy,
krupky.
▶
atmospheric instability (stability) classification by Normand
hodnocení
vertikální instability (
stability) atmosféry na základě velikosti tzv. „kladných“ a „záporných“ ploch na
termodynamickém diagramu, které jsou ohraničeny
stavovou křivkou vystupující
vzduchové částice a
křivkou teplotního zvrstvení (stratifikace). Za kladné se považují plochy, kdy stavová křivka je vpravo od křivky zvrstvení, tzn. na straně s vyšší
teplotou vzduchu; v opačném případě jde o plochu zápornou. Z tohoto hlediska rozlišil C. W. B. Normand tyto druhy instability ovzduší:
a) abs. stabilitu, kdy neexistují „kladné“, ale pouze „záporné“ plochy;
b) abs. instabilitu, kdy existují pouze „kladné“ a neexistují „záporné“ plochy;
c) podmíněnou instabilitu latentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy a „kladné“ plochy jsou větší než „záporné“;
d) podmíněnou instabilitu pseudolatentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy, ale „kladné“ plochy jsou menší než „záporné“.
Toto dělení má spíše historickou hodnotu a v současné době se používá jen velmi zřídka. Viz též
teplotní zvrstvení atmosféry,
metoda částice,
metoda vrstvy,
CAPE.
▶
atmospheric ions
syn. aeroionty – elektricky nabité částice v atmosféře, působící
elektrickou vodivost vzduchu. Ovlivňují
elektrické pole v atmosféře, uplatňují se jako
kondenzační jádra a vyznačují se fyziologickými účinky. Patří k nim molekuly, které při atmosférické ionizaci ztratily obvykle jeden elektron nebo naopak zachytily volný elektron, shluky molekul nesoucí přebytek kladného nebo záporného el. náboje (lehké ionty, podle některých autorů malé ionty) a jemné
aerosolové částice zpravidla patřící k
Aitkenovým jádrům, jež zachytily nabitou molekulu, popř. jejich shluk (střední, těžké a ultratěžké ionty, podle některých autorů též velké nebo Langevinovy ionty).
V blízkosti zemského povrchu dosahuje koncentrace lehkých iontů řádově 10
6 m
–3, koncentrace těžkých a ultratěžkých iontů bývá zhruba o řád větší. S výškou těžkých a ultratěžkých iontů ubývá, zatímco koncentrace lehkých iontů roste. Koncentrace tzv. stř. iontů, které podle velikosti zařazujeme do oblasti mezi lehkými a těžkými ionty, místně i časově velmi kolísá. El. vodivost vzduchu je v rozhodující míře podmíněna existencí lehkých iontů, zatímco ionty těžké a ultratěžké se v důsledku malé pohyblivosti uplatňují jako nositelé el. proudu ve vzduchu jen velmi málo.
Důkaz existence iontů v atmosféře, a tím vysvětlení el. vodivosti vzduchu, podali něm. fyzici J. Elster a H. Geitel v r. 1899. Viz též
klasifikace atmosférických iontů,
ionizace atmosférická,
počítač iontů.
▶
atmospheric model
1. zjednodušený matematický popis fyzikálních, popř. i chemických procesů probíhajících v
atmosféře. Má podobu souboru matematických rovnic řešených většinou numerickými metodami pomocí výpočetní techniky. Podle využití spadají modely atmosféry mezi
modely numerické předpovědi počasí,
klimatické modely, disperzní modely aj. Základem modelu atmosféry je dynamické jádro, které využívá nějaký typ soustavy
prognostických rovnic, které byly v počátcích modelování atmosféry velmi jednoduché, viz například
barotropní model. Podle účelu použití je model atmosféry vybaven souborem
parametrizací. Numerický předpovědní model je dále doplněn o schémata a nástroje
asimilace meteorologických dat, které připravují
počáteční podmínky. Řešení všech typů rovnic ve všech součástech modelu atmosféry (dynamické jádro, parametrizace, asimilace dat) vyžaduje použití numerických metod. Pouze při zjednodušení systémů rovnic, např. jejich linearizací za účelem akademických studií, lze dojít k analytickému řešení. Viz též
model spřažený,
model zemského systému.
2. viz
atmosféra modelová.
▶
atmospheric optics
odvětví meteorologie, zabývající se studiem opt. vlastností atmosféry a opt. jevy vyvolanými molekulami vzduchu a většími částicemi rozptýlenými v ovzduší. Atmosférická optika zahrnuje především studium lomu, odrazu, ohybu, rozptylu a
polarizace světla v ovzduší.
▶
atmospheric particle
pevná nebo kapalná částice hmoty přítomná v
atmosféře Země. V meteorologii rozlišujeme především
oblačné částice,
srážkové částice a
aerosolové částice tvořící
atmosférický aerosol. Pojem částice se dále používá pro subatomární struktury, viz např.
korpuskulární záření, popř. i pro molekuly
vzduchu. Zcela jiného charakteru je termín
vzduchová částice.
▶
atmospheric phenomena
starší označení pro
atmosférické jevy.
▶
atmospheric pollutant
plynná, kapalná nebo pevná látka v
atmosféře Země, která není součástí
čisté atmosféry. Z hlediska původu rozlišujeme přírodní a antropogenní příměsi, a to primární a sekundární. U plynných látek rozlišujeme při jejich uvolňování do atmosféry
příměsi aktivní a
pasivní, v případě kapalných a pevných látek podle jejich homogenity
příměsi monodisperzní a
polydisperzní. Škodlivé atmosférické příměsi označujeme jako znečišťující příměsi neboli
látky znečišťující ovzduší.
▶
atmospheric pollution
výskyt různých látek v ovzduší v takové koncentraci a po tak dlouhou dobu, že škodlivě působí na zdraví, popř. na pohodu lidí, na živé organismy nebo na neživé objekty. Důležitým kritériem znečištění ovzduší jsou právně stanovené
imisní limity, které určují nejvýše přípustné
koncentrace znečišťující látky v ovzduší. Jiné definice považují ovzduší za znečištěné, jestliže se jeho složení významně odchyluje od normálu tím, že obsahuje cizorodé příměsi. Viz též
klimatologie znečištění ovzduší,
hygiena ovzduší,
zdroj znečišťování ovzduší,
rozptyl příměsí v ovzduší,
smog,
měření znečištění ovzduší.
▶
atmospheric pressure
syn. tlak atmosférický, tlak barometrický –
meteorologický prvek vyjadřující v daném místě atmosféry nebo na zemském povrchu
statický tlak, vznikající působením
síly zemské tíže na vzduchový sloupec sahající od daného místa až k
horní hranici atmosféry. Tlak vzduchu se v meteorologii vyjadřuje ve stonásobcích
pascalu (Pa) neboli hektopascalech (hPa), případně
milibarech (mbar, dříve mb), přičemž hodnoty v hektopascalech a milibarech jsou identické. Staršími jednotkami tlaku vzduchu byly milimetr rtuťového sloupce, později označovaný
torr, dále
barye,
bar nebo centibar (cbar, dříve též cb).
Tlakové pole se vyznačuje charakteristickým
vertikálním profilem tlaku vzduchu. Pomocí
barometrické formule se proto provádí
redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, přičemž se
tlak vzduchu na stanici převádí nejčastěji na
tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.
Horizontální tlakové gradienty jsou určujícím faktorem
cirkulace atmosféry, proto se tlak vzduchu znázorňuje na
synoptických mapách, a to na
přízemních mapách pomocí
izobar i na
výškových mapách nepřímo pomocí
izohyps dané
izobarické hladiny. Viz též
měření tlaku vzduchu,
tendence tlaková,
extrémy tlaku vzduchu.
▶
atmospheric radiation
syn. vyzařování atmosféry – tok
dlouhovlnného záření emitovaného molekulami vzduchu, oblačnými částicemi, popř.
aerosolvými částicemi v atmosféře. Hlavními plynnými složkami podílejícími se na záření atmosféry jsou
vodní pára a
oxid uhličitý. Spektrum záření atmosféry je při jasné obloze závislé na aktuálním množství vyzařujících složek atmosféry a jeho intenzita může být až o řád menší než intenzita záření černého povrchu zářícího při stejné teplotě. Homogenní vrstva hustých oblaků naopak vyzařuje prakticky stejně jako
absolutně černé těleso. Záření atmosféry pozorujeme jednak jako záření směřující dolů, které při pozorování na zemském povrchu nazýváme zpětným zářením atmosféry, jednak jako záření směřující nahoru. Při studiu
radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojmu záření atmosféry Země, kterým označujeme úhrn záření atmosféry směřujícího vzhůru a unikajícího do kosmického prostoru.
▶
atmospheric radioactivity measurement
určování
radioaktivity atmosféry, srážek a suchého spadu. Zjišťuje se jako radioaktivita:
a) aerosolu zachyceného na filtru, jímž byl prosát známý objem vzduchu;
b) odparku ze srážkové vody zachycené za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
c) spadu, tj. pevných
částic, které se usadily na vodorovném suchém nebo mokrém dnu sběrné nádoby za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
odebrané vzorky se měří pomocí zařízení indikujícího záření α,
β,
γ (popř. jen některých z nich) laboratorně nebo přímo v místě odběru (automatické systémy pro odběr a měření vzorků). V případě měření vzorků přímo v místě odběru výsledky zahrnují i příspěvek radionuklidů s krátkým poločasem přeměny, při laboratorních měřeních lze tento vliv eliminovat. Dále se provádí přímá měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu příslušnými detektory (např. Geiger-Müllerovy počítače, proporcionální počítače). Detektory mohou být umístěny na stacionárních měřicích místech, na
přízemních mobilních stanicích nebo na
radiosondách pro zjišťování
vertikálních profilů beta a gama záření. V případě přímého měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu měřená hodnota zahrnuje kromě složky atmosférické radioaktivity i složky odpovídající terestriálnímu a kosmickému záření. Radioaktivita ovzduší se obvykle vyjadřuje v jednotkách becquerel (Bq), a to pro spad v Bq.m
–2 a pro ovzduší v Bq.m
–3. Dříve používaná jednotka aktivity curie (Ci) souvisí s novou jednotkou becquerel vztahem 1 Bq = 2,7.10
–11 Ci, tj. 1 Bq = 27 pCi. Příkon dávkového ekvivalentu se vyjadřuje v jednotkách Sievert za hodinu (Sv.h
–1). Odběry vzorků a měření příkonu se provádí na vybraných met. stanicích, odebrané vzorky se předávají do měřicích laboratoří Radiační monitorovací sítě (RMS), výsledky měření prováděných na místě se průběžně předávají na centrální pracoviště RMS. Viz též
spad radioaktivní,
zpráva o příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (RAD).
▶
atmospheric refraction
lom elektromagnetických vln v atmosféře – zakřivení drah šíření
elektromagnetických, v meteorologii nejčastěji světelných nebo rádiových vln procházejících atmosférou, způsobené prostorovými změnami
indexu lomu, které jsou podmíněny změnami hustoty vzduchu. Refrakce rádiových vln, používaných např. v meteorologických
radiolokátorech, významně závisí i na vlhkosti vzduchu, což souvisí s tím, že rádiové vlny mají podstatně nižší frekvenci než světelné záření a při jejich dopadu se uplatňuje orientační polarizace souborů molekul H
2O, ovlivňující index lomu vzduchu. Viz též
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
▶
atmospheric refraction of electromagnetic waves
▶
atmospheric refraction of light
▶
atmospheric river
dlouhý a úzký pás zesíleného transportu
vodní páry, který se přechodně vytvoří ve spodní
troposféře. Jeho délka může dosahovat několik tisíc km při šířce nejvýše několik set km a vertikálním rozsahu několik kilometrů. Často je spojen s
nízkohladinovým tryskovým prouděním před
studenou frontou mimotropické cyklóny. Přenášená vodní pára pochází nejčastěji z tropických oblastí. Jako hranice pro vymezení atmosférické řeky se považuje hodnota vertikálně integrovaného
toku vodní páry 250 kg m
-1 s
-1. Celkový tok vodní páry v nejvýraznějších atmosférických řekách je tak větší než průměrný
průtok kterékoliv vodního toku na světě. Vhodným prostředkem pro sledování polohy atmosférických řek jsou
meteorologické družice nesoucí přístroje schopné určit obsah vodní páry v atmosféře. V současnosti se atmosférickým řekám věnuje poměrně velká pozornost v souvislosti se změnou jejich výskytu a intenzity vlivem
změny klimatu. Viz též
expres Ananasový.
▶
atmospheric science
souborné označení vědních oborů studujících
atmosféru Země. Ústřední místo mezi nimi patří
meteorologii, jež je někdy považována za obor, který všechny ostatní vědy o atmosféře zahrnuje; v tomto smyslu jsou pak termíny vědy o atmosféře a meteorologie synonyma. Pokud meteorologii chápeme jako jednu z dílčích věd o atmosféře, můžeme ji v podstatě ztotožnit s
fyzikou atmosféry; za další disciplíny můžeme považovat např.
klimatologii a
chemii atmosféry.
▶
atmospheric static stability
▶
atmospheric thermodynamics
část meteorologie zabývající se aplikacemi termodyn. zákonů a metod na
atmosféru Země. Lze ji rozdělit např. na termodynamiku
nenasyceného vzduchu, která popisuje
vlhký vzduch jako směs
ideálních plynů, a termodynamiku
nasyceného vzduchu, studující zejména fázové přechody vody v atmosféře a s nimi spojené transformace energie. K nejlépe prostudovaným a teoreticky popsaným termodyn. procesům v atmosféře patří především
adiabatické děje. Poznatky termodynamiky atmosféry se uplatňují prakticky ve všech odvětvích meteorologie, nejvíce ve
fyzice oblaků a srážek, v
dynamické,
synoptické a
letecké meteorologii. Za počátek vývoje termodynamiky atmosféry se považuje rok 1843, kdy franc. fyzik J. C. E. Péclet aplikoval
Poissonovy rovnice na výstupné vzdušné proudy.
▶
atmospheric tides
periodické pohyby zemské atmosféry vyvolané gravitačním účinkem Měsíce a Slunce a odstředivých sil rotace Země kolem těžiště soustavy Země – Měsíc, resp. Země – Slunce, podobně jako slapy (příliv a odliv)
hydrosféry. Takto vzniklé vlny mají poměrně malou amplitudu a vzhledem k malé hustotě atmosféry se projevují jen nevýznamným kolísáním tlaku vzduchu.
▶
atmospheric transmittance
syn. transmitance – v meteorologii schopnost atmosféry propouštět elmag. záření. V užším odb. smyslu je propustnost atmosféry definována jako poměr intenzity záření, které prošlo atmosférou nebo její určitou vrstvou, k počáteční intenzitě. Propustnost atmosféry se zpravidla vztahuje k jednotlivým spektrálním oblastem (
ultrafialové,
viditelné,
infračervené záření) nebo spektrálním pásmům vymezeným krajními vlnovými délkami. V oboru viditelného záření se místo o propustnosti někdy mluví o průzračnosti atmosféry. Synonymy propustnosti atmosféry převzatými z angličtiny jsou transparence, transmitance, zatímco opakem je
opacita.
▶
atmospheric transparency
syn. transmitance – v meteorologii schopnost atmosféry propouštět elmag. záření. V užším odb. smyslu je propustnost atmosféry definována jako poměr intenzity záření, které prošlo atmosférou nebo její určitou vrstvou, k počáteční intenzitě. Propustnost atmosféry se zpravidla vztahuje k jednotlivým spektrálním oblastem (
ultrafialové,
viditelné,
infračervené záření) nebo spektrálním pásmům vymezeným krajními vlnovými délkami. V oboru viditelného záření se místo o propustnosti někdy mluví o průzračnosti atmosféry. Synonymy propustnosti atmosféry převzatými z angličtiny jsou transparence, transmitance, zatímco opakem je
opacita.
▶
atmospheric transparency
▶
atmospheric turbidity
syn. turbidita – snížení průzračnosti atmosféry, způsobené
absorpcí a
rozptylem slunečního záření pevnými nebo kapalnými částicemi
atmosférického aerosolu, nikoliv však
oblaky. Stupeň zakalení atmosféry se udává většinou pomocí
Linkeho zákalového faktoru. Viz též
vzduch průzračný,
opacita,
modř oblohy.
▶
atmospheric vortices scale
charakteristický průměr
atmosférických vírů, který dosahuje řádově od 10
–3 do 10
7 m. Velikost nejmenších vírů je určena velikostí
molekulární vazkosti vzduchu, která zprostředkovává disipaci kinetické energie vířivého pohybu molekul; největšími víry jsou rozsáhlé
tlakové útvary s velkou kinetickou energií. Podle rozměru těchto vírů rozlišujeme v meteorologii malé (mikro) měřítko 10
–1 až 10
3 m, střední (mezo) měřítko 10
4 až 10
5 m a velké (makro) měřítko 10
6 až 10
7 m. Viz též
makrometeorologie,
mezometeorologie,
mikrometeorologie,
délka směšovací.
▶
atmospheric wave guide
horiz. vrstva atmosféry, poměrně malého vert. rozsahu, ve které vlivem silné
inverze teploty a/nebo
vlhkosti vzduchu je
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře ovlivněno
superrefrakcí. Vlny se uvnitř této vrstvy mohou šířit na velké vzdálenosti, neboť dochází k jejich úplnému vnitřnímu odrazu, podobně jako v kovových nebo dielektrických radiotechnických vlnovodech. V důsledku toho lze pomocí
radaru zjišťovat cíle ležící pod
radiohorizontem nebo přijímat televizní signál velmi vzdálených vysílačů apod. Atmosferický vlnovod se může vyskytovat v přízemních i vyšších vrstvách atmosféry. Jeho horiz. délka závisí na rozloze oblasti a teplotním zvrstvení. Viz též
index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu.
▶
atmospheric waves
pojem vyskytující se dnes v odb. literatuře zejména v souvislosti s interakcemi a transformacemi energie mezi různými druhy vlnových a oscilačních procesů souvisejících s atmosférickou hydrodynamikou. V tomto smyslu se do atmosférických vln zahrnují zejména různé typy
gravitačních vln,
rázových vln,
zvukové vlny,
inerční vlny,
Rossbyho vlny,
planetární vlny apod.
▶
atmospheric window
oblast elmag. záření, v níž má bezoblačná atmosféra velkou propustnost (nízkou absorpci některým z hlavních absorbentů – především
vodní páry,
oxidu uhličitého nebo
ozonu). Pro radiační a tepelný režim Země a její atmosféry jsou významná zejména atmosférická okna v oblasti vlnových délek přibližně 8,5 až 12,5 µm.
Meteorologickými družicemi jsou pro monitorování zemského povrchu a oblačnosti v tepelném záření využívána především atmos. okna v pásmech 3,5–4 µm, 8–9 µm a 10–12,5 µm. Viz též
propustnost atmosféry,
průzkum Země dálkový.
▶
atmospherics
syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou
dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též
detekce blesků pozemní.
▶
atmospherics detection station
pracoviště vybavené
zaměřovačem bouřek a příslušným spojením do vyhodnocovacího centra n. k další pomocné stanici. Všechny spolupracující stanice mají synchronizované pozorovací termíny, jsou od sebe poměrně značně vzdáleny (až několik set km) a jejich měření je operativně vyhodnocováno. Slouží nejčastěji k získání zákl. informace o výskytu a rozložení bouřek a měření bývají mimo jiné využita i pro uvádění do pohotovosti jiných sledovacích systémů (sítě
meteorologických radiolokátorů, met. pozorování za letu aj.).
▶
atmospherics recorder
zapisovač azimutů, ze kterých se šíří elmg. poruchy zvané
sfériky, vznikající při bouřce vzdálené několik set až několik tisíc km. Někdy bývá rovněž zaznamenána délka, amplituda n. jen počet el. impulzů indukovaných na anténě zařízení. Obv. bývá záznam zobrazen na stínítku obrazovky, odkud se opt. snímá. V. t. počítač výbojů blesku.
▶
attached thermometer
[atašé] –
rtuťový teploměr připevněný k ochranné trubici
rtuťového tlakoměru přibližně v těžišti přístroje. Má nádobku umístěnou tak, aby udával hodnotu co nejbližší
teplotě rtuti
tlakoměru. Používá se pro redukci údajů
tlakoměru na teplotu 0 °C.
▶
attenuation of electromagnetic waves (of radio waves)
syn. útlum radiovln – zeslabení radiovln při průchodu atmosférou způsobené jednak pohlcováním neboli
absorpcí záření atm. plyny (vodní párou, kyslíkem), jednak absorpcí a
rozptylem na vodních kapkách či ledových částicích v oblacích, mlze a ve srážkách. Útlum se obvykle vyjadřuje v decibelech na km vzdálenosti (dB.km
–1). Zeslabení radiovln atm. plyny je u vlnových délek větších než 2 cm malé a při měření
radary na menší vzdálenosti se zanedbává. Útlum způsobený oblaky a srážkami závisí na velikosti a skupenství částic, ze kterých je složen
meteorologický cíl. Koeficient útlumu obecně klesá se vzrůstající vlnovou délkou. Viz též
šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
▶
attenuation of solar radiation
▶
attenuation of sound waves
pokles amplitudy
zvukových vln a tím intenzity zvuku s rostoucí vzdáleností od jeho zdroje. Ve zcela klidném prostředí termodynamicky
ideálního plynu by tento útlum byl dán především narušováním adiabatického charakteru zvukových vln, tj. porušením vzájemné tepelné izolace mezi oblastmi zředění a zhuštění ve zvukových vlnách. Odtud vyplývá, že velikost tohoto útlumu by byla úměrná druhé mocnině frekvence zvukových vln, neboť s růstem frekvence klesá ve zvukové vlně vzdálenost mezi sousedními oblastmi zhuštění a zředění a rostou gradienty hustoty i teploty vzduchu mezi nimi. Dále tento útlum roste s tepelnou vodivostí plynu a s jeho vazkostí. V atm. prostředí je však reálný útlum zvuku podstatně větší než takto teoreticky vyhodnocený útlum pro klidné prostředí. Na reálném útlumu se totiž velmi podstatně podílí
turbulence a v přízemní vrstvě výrazně přispívá i útlum na nerovnostech a drsných elementech zemského povrchu.
▶
attenuation of wind
zmenšení rychlosti větru v
mezní vrstvě atmosféry způsobené
drsností povrchu, terénními tvary, zástavbou, porostem apod. Vyjadřuje se obvykle tzv. relativní rychlostí, což je poměr mezi skutečnou rychlostí proudění a rychlostí netlumeného proudění ve vhodně zvolené hladině, zpravidla na horní
hranici mezní vrstvy atmosféry.
▶
August psychrometer
uměle neventilovaný
psychrometr běžně používaný na met. stanicích v
meteorologických budkách. Je tvořen dvěma
staničními teploměry, z nichž
vlhký teploměr má nádobku obalenou tzv. punčoškou, jejíž dolní konec je ponořen do nádobky s vodou upevněné pod teploměrem, odkud nasává vodu jako knot. P. A. se používá i při teplotách pod 0 °C, kdy je teploměrná nádobka obalena ledem, charakteristiky vlhkosti vzduchu se však potom určují pomocí
psychrometrických tabulek z oddílu „Led". Přístroj navrhl E. F. August (1825).
▶
aureole
1. vnitřní barevný sled
koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón;
2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází
cirkumsolární záření.
▶
aurora
jev vznikající ve
horní atmosféře, obvykle ve výškách od 80 do 500 km nad zemským povrchem. Bývá pozorován v noci v podobě barevných oblouků, svitků, drapérií nebo závěsů. Příčinou polární záře je vtahování
korpuskulárního záření Slunce do magnetického pole Země, kde ionizuje atm. částice, excituje atomy a molekuly a vyvolává tak světelné efekty. Polární záře se vyskytují především v období intenzívní
sluneční činnosti při magnetických bouřích, a to zvláště v sev. a již. polárních oblastech v okolí zemských magnetických pólů. Mají složité spektrum, v jasných zářích je nejintenzivnější zelená nebo červená barva. Nejvyšší polární záře dosahují až 1 200 km, nejnižší asi 65 km nad zemí; vrstva, v níž se vyskytují, je nejčastěji silná 10–12 km. Podle toho, na které polokouli se vyskytuje, se též hovoří o sev. záři (aurora borealis) nebo již. záři (aurora australis). Zeměp. rozložení výskytu polární záře za určité období znázorňují
izochasmy. Polární záře je jedním z
elektrometeorů. Viz též
ionizace atmosférická,
magnetosféra zemská,
záření kosmické.
▶
autobarotropic atmosphere
modelová
atmosféra, která se sama udržuje ve stavu
barotropie. Viz též
atmosféra barotropní.
▶
autoconvective lapse rate
vertikální teplotní gradient v
homogenní atmosféře. Použijeme-li
stavovou rovnici pro suchý vzduch a
rovnici hydrostatické rovnováhy, dostaneme v homogenní atmosféře hodnotu autokonvekčního gradientu rovnou hodnotě
g /
R, kde
g značí velikost
tíhového zrychlení a
R měrnou plynovou konstantu vzduchu. Pro suchý vzduch je hodnota autokonvekčního gradientu rovna 0,0342 K.m
–1, tj. přibližně 3,4 K na 100 m. Jestliže je hodnota skutečného vert. gradientu teploty vzduchu větší než hodnota gradientu autokonvekčního, tedy klesá-li teplota vzduchu s výškou rychleji než o 0,0342 K.m
–1, což může nastat pouze v silně ohřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu, vytvoří se
inverze hustoty vzduchu, tedy hustota vzduchu v příslušné vrstvě roste s výškou.
▶
autoconversion
původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu
směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru
oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku
koalescencí, kdy
srážkové kapky vznikají pouze koalescencí
kapek oblačných. Vzhledem k nízké
zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z
ledu oblačného.
▶
automated meteorological station
meteorologická stanice vybavená automatickým měřicím systémem. Všechny
profesionální stanice ČR jsou automatizovány.
▶
automatic instrument
meteorologický přístroj, který vyjadřuje hodnotu určité fyz. veličiny pomocí spojitého nebo občasného el. signálu. Časový průběh tohoto signálu v
čidle přístroje je v závislosti na
vzorkovací frekvenci zaznamenáván a převáděn na hodnotu příslušného
meteorologického prvku. Přístroje pro
distanční meteorologická měření jsou v současnosti již zcela automatické, totéž platí pro přístroje v rámci
automatického měřícího systému na
automatizovaných meteorologických stanicích. Případná obsluha se omezuje na kontrolu takto prováděného měření, příp. na odesílání jeho výstupů k dalšímu zpracování.
▶
automatic measuring system
systém pro měření met. veličin, jehož centrální jednotkou je datová ústředna nebo počítač, do kterých se přenášejí naměřené hodnoty
meteorologických prvků z jednotlivých
senzorů. Datová ústředna zajišťuje přechodné uložení dat, v případě senzorů s analogovým přenosem signálu také digitalizaci naměřených hodnot a jejich následnou distribuci k dalšímu zpracování. Na
automatických meteorologických stanicích se data ze senzorů přenášejí do počítače, jehož programové vybavení umožňuje základní zpracování dat a jejich přenos do centra v požadovaných datových formátech. Viz též
automatizace v meteorologii.
▶
automatic picture transmission
rádiový přenos obrázků (snímků) získávaných meteorologickou družicí prostřednictvím radiometrů nejčastěji v pásmu zasahujícím viditelné n. infračervené záření. Obraz je získáván tak, že řádkový rozklad ve směru kolmém k trajektorii oběžné dráhy družice je získáván rotačním (kývavým) pohybem radiometrů, obrazový rozklad pohybem družice po oběžné dráze. Obrazový prvek nemá podél řádku při tomto druhu rozkladu stejný rozměr. Uvedený způsob přenosu informace je poměrně jednoduchý, získané informace jsou předávány z družice přímo a slouží převážně k zákl. orientaci v makrosynoptických jevech. V. t. přenos upravených obrázků (snímků) z meteorologických družic automatický
▶
automatic raingauge
srážkoměr měřící průběžně
srážky bez přímé součinnosti s lidskou obsluhou. Kromě
úhrnu srážek umožňuje měřit i okamžitou
intenzitu srážek. Podle principu měření se automatické srážkoměry dělí na
člunkové a
váhové. Viz též
ombrograf.
▶
automatic terminal information service
(ATIS) – automatická informační služba koncové řízené oblasti, kterou ve formě pravidelného zpravodajství vysílaného pozemní radiostanicí poskytuje Řízení letového provozu ČR, s. p. na letištích Václava Havla Praha, Karlovy Vary, Brno–Tuřany a Ostrava–Mošnov pro posádky přilétávajících a odlétávajících letadel, vysílané pozemní radiostanicí. Toto vysílání obsahuje z met. údajů hodnoty charakteristik větru,
dohlednosti,
dráhové dohlednosti,
stavu počasí,
oblačnosti, údaje o
teplotě vzduchu,
teplotě rosného bodu,
tlaku vzduchu redukovaném na střední hladinu moře podle
standardní atmosféry a popř. informace o hlášeném
střihu větru. Viz též
informace meteorologické o podmínkách na letištích pro posádky během letu,
briefing meteorologický.
▶
automatic transmission of satellite hydrometeorological information
automatický přenos informací získávaných geosynchronními nebo polárními
meteorologickými družicemi.Tok informací, předávaných v analogovém nebo digitálním kódu, obsahuje údaje o hydromet. hodnotách získanýchzejména mnohokanálovými radiometry, pracujícími v pásmu od viditelného záření přes infračervené, mnohdy až po záření centimetrových vlnových délek. Přenos bývá doplněn o data získaná sběrem z pozemních prostředků,jako jsou
automatické meteorologické stanice pevné, plovoucí, balonové, lodní a letadlové, i výměnous jinými met. družicemi. Uskutečňuje se buď přímo, tj. bez zpracování, nebo po zpracování zařízením na družici,popř. po předchozím zpracování na Zemi a vrácení na družici k retranslaci. Při posledním způsobu jsou přizpracování prováděny nezbytné korekce a přiřazení získaných dat. Přímo bývá obvykle přenášena informace zjiné met. družice. Někt. z výzk. družic uchovávají data v pamětech a vysílají je až na povel příslušnéhořídícího střediska.
▶
automatic weather station
meteorologická stanice, která měří
meteorologické prvky bez přímé součinnosti s člověkem. Výsledky měření jsou vysílány automaticky do centra ve formě kódovaných zpráv nebo v datových souborech. V praxi je často užívaná anglická zkratka AWS. Viz též
automatizace v meteorologii.
▶
automatization in meteorology
způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření,
distančních měření, v oblasti
numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb. Viz též
linka pro předpověď počasí automatizovaná,
stanice meteorologická automatická.
▶
autumn
jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických
sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od podzimní
rovnodennosti do zimního
slunovratu (astronomický podzim);
2. trojice podzimních měsíců, na sev. polokouli září, říjen a listopad (tzv. klimatologický podzim);
3. období s
průměrnými denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na sestupné části křivky roč. chodu. V tomto pojetí se jeho konec kryje s ukončením velkého
vegetačního období.
▶
autumnal equinox
jeden ze dvou průsečíků
ekliptiky s rovinou
světového rovníku. Tímto bodem prochází Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu po obloze v okamžiku podzimní
rovnodennosti. Následkem precese
zemské osy a souvisejícího stáčení roviny světového rovníku se podzimní bod posouvá po světovém rovníku s periodou cca 26 000 roků, takže podzimní
rovnodennost a tím i začátek astronomického
podzimu nastává každým rokem o trochu dříve. Viz též
bod jarní.
▶
auxiliary climatological station
meteorologická stanice, na níž se provádí
klimatologické pozorování ve velmi omezeném rozsahu a většinou jen ve vybraných termínech pozorování, což ovlivňuje její přístr. a tech. vybavení. S. k. p. slouží k doplnění sítě zákl. n.
doplňkových klimatologických stanic a získání podrobnějších informací o met. charakteristikách ovlivňovaných místními vlivy. V ČSFR nejsou zřizovány.
▶
auxiliary land station
přízemní meteorologická stanice na pevnině, která provádí met. měření a pozorování sloužící k doplnění údajů zákl. sítě met. stanic. Zprávy těchto stanic se operativně soustřeďují v národním met. centru, avšak pro mezinárodní výměnu se nepoužívají. Stanice nemusí mít nepřetržitý provoz.
▶
auxiliary ship station
meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena jen základními met. přístroji, často bez certifikace, a předává na vyžádání z určité oblasti nebo za určitých povětrnostních podmínek kódované zprávy o met. pozorováních nebo informace v otevřené řeči.
▶
available potential energy
část
celkové potenciální energie atmosféry, jež je schopna transformace na
kinetickou energii spojenou s atmosférickým prouděním. Je určena odchylkami reálného atmosférického systému od rovnovážného stavu, v němž by nedocházelo k samovolnému generování pohybů vzduchu. Takový rovnovážný stav lze např. realizovat představou horizontálně homogenní
adiabatické atmosféry při globálním zachování
hydrostatické rovnováhy. Dostupná potenciální energie představuje jen malou část celkové potenciální energie atmosféry v řádu jednotek procenta. Uvažujeme-li atmosféru jako energeticky izolovaný systém, je v ní součet kinetické energie a dostupné potenciální energie konstantní. Pro hlubší informaci lze zájemcům doporučit např. základní práci Lorenz E. N., 1955. Dostupná potenciální energie definovaná v tomto smyslu se vztahuje především ke generování kinetické energie velkoprostorových horizontálních pohybů v atmosféře. Nelze ji zaměňovat s
CAPE, tj. s konvektivní dostupnou potenciální energií.
▶
avalanche blast
vzduchová tlaková vlna vznikající při pohybu
sněhových lavin a při průvodních jevech, jako jsou sesuny půdy, řícení balvanů apod. Vytváří se před čelem mas pohybujících se prudce dolů po svazích.
▶
avalanche wind
vzduchová tlaková vlna vznikající při pohybu
sněhových lavin a při průvodních jevech, jako jsou sesuny půdy, řícení balvanů apod. Vytváří se před čelem mas pohybujících se prudce dolů po svazích.
▶
average automatic picture transmission
rádiový přenos obrázků, který se od
automatického přenosu obrázků (snímků) z meteorologických družic liší tím, že informace předávaná v každém řádku je odvozována od údajů
zdokonaleného radiometru s vysokým rozlišením tak, že na okrajích obrázků jsou do jednotky informace vkládány neupravené hodnoty a postupně ke středu obrázku jsou hodnoty získané radiometrem průměrovány. V oblastech pod trajektorií družice je pak
obrazový prvek tvořen nejčastěji průměrem ze čtyř postupných měření radiometru. Obrázek bývá zároveň podél řádku linearizován. Přijímací zařízení je stejně jako u. automat. přenosu obrázků poměrně jednoduché, avšak kvalita informací je v tomto případě zvýšena. Data jsou většinou družicí vysílána až po předchozím zpracování na Zemi. Od 80. let, kdy byl systém zaveden jako operativní, se ujal obecný názevAPT.
▶
averaging chart
pracovní označení pro mapu, na níž je pomocí
izolinií znázorněno rozložení prům. hodnot jednoho nebo více
meteorologických prvků vypočtených za delší období, např. mapa prům. úhrnu srážek za teplé pololetí nebo prům. trvání sněhové pokrývky za období 1961 až 1990. Průměrové mapy jsou nejrozšířenějším typem
klimatologických map.
▶
AVHRR
(Advanced Very High Resolution Radiometer) –
zobrazovací družicový radiometr používaný od roku 1978 na
polárních meteorologických družicích NOAA a od roku 2006 i na evropských polárních družicích
Metop. Tento
pasivní radiometr měřící v šesti
spektrálních kanálech byl naposledy použit na družicích NOAA–19 a Metop–3.
▶
aviation forecast
speciální
meteorologická předpověď očekávaných met. podmínek pro určitou dobu a určitý prostor nebo určitou trať. Může mít formu otevřené řeči, zkrácené otevřené řeči (mezinárodní nebo národní zkratky), kódů (mezinárodní nebo národní kódy) nebo grafickou (mapy, tabulky aj.). V mezinárodním civilním letectví se používají
letištní předpovědi počasí,
předpovědi počasí pro vzlet a přistání,
oblastní předpovědi počasí a
předpovědi pro let nebo trať.
▶
aviation meteorological service
▶
Avogadro constant
počet částic dané látky v jednom
molu. Její hodnota činí 6,022 140 857.10
23 mol
-1. V literatuře se někdy jako syn. vyskytuje Avogadrovo číslo, což však není korektní, neboť tato veličina má fyzikální rozměr.
▶
Avogadro law
zákon, podle něhož stejné objemy všech
ideálních plynů obsahují za téhož tlaku a téže teploty vždy stejný počet molekul. Avogadrův zákon lze formulovat také tak, že při daném tlaku a určité teplotě je molární objem všech ideálních plynů stejný. Molární objem
V0 při teplotě
T0 = 273 K a tlaku
p0 = 1 013,25 hPa činí
Avogadrův zákon patří k základním zákonům ideálního plynu a má široké uplatnění v
termodynamice atmosféry. Zákon formuloval italský fyzik A. Avogadro v r. 1811 na základě prací J. L. Gay-Lussaca z r. 1808.
▶
axes of anticyclonic processes
▶
axis of anticyclone
1. čára, která spojuje
středy anticyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna proti směru
horizontálního teplotního gradientu, tj. do teplého vzduchu. Sklon osy anticyklony je tím větší, čím je
anticyklona více
termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín kvazivertikální, popř. výšková osa anticyklony.
2. B. P. Multanovskij nazval osami anticyklon (osami anticyklonálních procesů)
dráhy anticyklon.
▶
axis of contraction
syn. osa kontrakce – čára ve výškovém
deformačním poli, podél níž dochází k
difluenci proudění. Čím
izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro
frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k
ose roztažení.
▶
axis of depression
čára, která spojuje
středy cyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna ve směru
horizontálního teplotního gradientu, tj. do studeného vzduchu. Sklon osy cyklony je tím větší, čím je
cyklona více
termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín kvazivertikální, popř. výšková osa cyklony.
▶
axis of dilatation
čára ve výškovém
deformačním poli, podél níž dochází ke
konfluenci proudění. Čím
izotermy svírají s osou roztažení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy roztažení lepší podmínky pro
frontolýzu. Osa roztažení je kolmá k
ose stlačení.
▶
axis of jet stream
jedna ze základních popisných charakteristik
tryskového proudění odpovídající
proudnici největší rychlosti. Osa tryskového proudění mění svou polohu v závislosti na různých podmínkách. V našich zeměpisných šířkách bývá nejčastěji ve výšce 9 až 13 km, tedy 1 až 2 km pod
tropopauzou. Udává se však, že až 20 % případů výskytu tryskového proudění je charakterizovaných osou tryskového proudění nad tropopauzou.
▶
axis of ridge
na
synoptické mapě čára uvnitř
hřebene vysokého tlaku vzduchu, podél níž dochází k rozbíhavosti
proudnic. Jestliže je hřeben vysokého tlaku vzduchu tvořen přibližně rovnoběžnými
izobarami, resp.
izohypsami, je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu zároveň čárou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. nejvyššího
geopotenciálu na
výškových mapách. Jestliže hřeben vysokého tlaku vzduchu má tvar obráceného písmene U, potom osa hřebene vysokého tlaku vzduchu je spojnicí míst s maximálním
anticyklonálním zakřivením izobar, resp.
izohyps.
▶
axis of shrinking
syn. osa kontrakce – čára ve výškovém
deformačním poli, podél níž dochází k
difluenci proudění. Čím
izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro
frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k
ose roztažení.
▶
axis of stretching
čára ve výškovém
deformačním poli, podél níž dochází ke
konfluenci proudění. Čím
izotermy svírají s osou roztažení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy roztažení lepší podmínky pro
frontolýzu. Osa roztažení je kolmá k
ose stlačení.
▶
axis of trough
na
synoptické mapě čára uvnitř
brázdy nízkého tlaku vzduchu, podél níž dochází ke sbíhavosti
proudnic. Jestliže je brázda nízkého tlaku tvořena přibližně rovnoběžnými
izobarami, resp.
izohypsami, je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu zároveň čárou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. čárou nejmenšího
geopotenciálu na
výškových mapách. Jestliže je
brázda tvaru V, potom je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu spojnicí míst s maximálním
cyklonálním zakřivením izobar, resp.
izohyps. V mělkých brázdách ve tvaru otevřeného písmene U je často určení osy brázdy nízkého tlaku vzduchu obtížné.
▶
Azores anticyclone
syn. anticyklona severoatlantická – subtropická kvazipermanentní
anticyklona rozprostírající se nad subtropickými a tropickými oblastmi sev. části Atlantského oceánu se středem nejčastěji v oblasti Azorských ostrovů. Azorská anticyklona je
permanentním akčním centrem atmosféry a pro Evropu
ohniskem vzniku mořského
tropického vzduchu.
Počasí u nás ovlivňuje velmi často, a to především v
létě, kdy svým
hřebenem vysokého tlaku vzduchu zasahuje od jz. do stř. Evropy.
