▶
taiga climate
pevninské podnebí s drsnými zimami a poměrně teplým létem. Prům. teplota vzduchu v lednu dosahuje v Sev. Americe až –30 °C, na vých. Sibiři –50 °C, v červenci se pohybuje od 10 do 20 °C. Prům. roční úhrn srážek kolísá v rozmezí 300 až 600 mm, roč. maximum srážek nastává v létě. P. t. se vyskytuje v sev. Švédsku a Finsku, na severu evropské části SSSR (s výjimkou vysokých zeměp. šířek) a na Sibiři, na Aljašce a v Kanadě. P. t. není vyvinuto na již. polokouli vzhledem k malé rozloze pevnin. V. t. podnebí boreální, podnebí tundry.
▶
tail cloud
[thejl klaud] – viz
cauda.
▶
tail wind
v letectví označení pro vítr vanoucí ve směru letu.
▶
take-off forecast
letecká předpověď počasí obsahující informace o met. podmínkách nad vzletovou a přistávací dráhou nebo systémem vzletových a přistávacích drah letiště. Jde nejméně o předpověď směru, rychlosti a
nárazů přízemního větru, předpověď teploty vzduchu a
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře podle
standardní atmosféry (QNH). Předpověď pro vzlet se vydává v otevřené řeči nebo ve formě zkratek
Mezinárodní organizace civilního letectví v období 3 hodiny před plánovaným časem vzletu.
▶
tangent arcs
syn. oblouky dotykové, oblouky tangenciální –
halový jev pozorovaný vně
malého nebo
velkého hala. Délka a tvar tečných oblouků se mění s úhlovou výškou světelného zdroje, tj. Slunce nebo Měsíce. Rozeznáváme horní a dolní tečné oblouky, přičemž horní oblouky jsou častější. Malého hala se tečné oblouky dotýkají v jeho nejvyšším a nejnižším bodě, vznikají dvojitým lomem paprsků na šestibokých ledových krystalcích při lámavém úhlu 60° a horiz. poloze hlavní krystalové osy. Učebnicová literatura uvádí i tečné oblouky velkého hala, jsou čtyři a velkého hala se dotýkají v bodech posunutých o 45° od jeho nejvyššího a nejnižšího bodu. Podle názoru řady současných odborníků nejsou však tyto dotykové oblouky u velkého hala reálné. Oblouky tečné patří k
fotometeorům.
▶
Tape's arc
velmi vzácný
halový jev v podobě duhově zbarvených obloučků, jehož sporadická pozorování pocházejí zejména z Antarktidy. Rozlišuje se horní Tapeho oblouk přiléhající k
supralaterálnímu oblouku a dolní Tapeho oblouk vyskytující se obdobně na
infralaterálním oblouku.
▶
Taylor spiral
geometrické vyjádření změn
vektoru větru s výškou v
mezní vrstvě atmosféry, teor. vypočtené za zjednodušujícího předpokladu, že se
koeficient turbulentní difuze a
hustota vzduchu s výškou nemění, proudění vzduchu je horizontální a nezrychlované,
geostrofický vítr nezávisí na výšce a rychlost proudění v mezní vrstvě se s výškou asymptoticky blíží rychlosti geostrofického větru. Obalovou křivku koncových bodů vektorů znázorňujících vítr v různých hladinách mezní vrstvy a vynesených z jednoho zvoleného bodu pak nazýváme Taylorovou spirálou. Zvláštní případ Taylorovy spirály, kdy úhel sevřený směry přízemního a geostrofického větru se rovná 45°, se obvykle nazývá spirálou Ekmanovou. Někteří autoři však používají pojmy spirála Taylorova a spirála Ekmanova jako synonyma.
Teorii této spirály vypracoval V. W. Ekman (1902) pro pohyb vody ve svrchních vrstvách oceánu, vyvolaný účinkem větru. Na poměry v atmosféře ji aplikoval F. Äkerblom (1908) na základě měření větru na Eiffelově věži v Paříži. Zobecněný výklad na podkladě teorie atmosférické
turbulence podal G. I. Taylor (1915). Viz též
vítr přízemní,
stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.
▶
technical climatology
syn. klimatologie inženýrská – klimatologie aplikovaná v technice. Poskytuje klimatologické podklady k realizaci investičních záměrů, pro urbanistické řešení územních celků, problematiku
životního prostředí, zřizování a provoz složitých technol. zařízení, pro výstavbu inženýrských sítí (např. kanalizace), vnějších el. vedení, vysokých komínů, rozhlasových a televizních vysílačů, pro vodohosp. účely, zeměď. praxi apod. Klimatologické podklady se sestavují na základě archivovaného klimatologického materiálu nebo se opírají o výsledky terénního klimatologického průzkumu.
▶
technical meteorology
(inženýrská) –
aplikovaná meteorologie zabývající se met. aspekty výroby, dopravy, energetiky, stavebnictví a dalších oblastí techniky. Podle W. Böera, který tímto pojmem rozumí použití met. podkladů a poznatků pro všechny účely techniky, zahrnuje technická meteorologie i problematiku
technické klimatologie. Význam technické meteorologie stoupl s rozšiřováním výroby i v souvislosti s nezbytnou ochranou
životního a pracovního prostředí.
▶
Technical Regulations WMO
publikace vydávaná
Světovou meteorologickou organizací (WMO), která kodifikuje podmínky, formy a způsoby mezin. spolupráce v meteorologii a hydrologii. Technická pravidla WMO obsahují zásady, postupy a doporučení pro meteorologické a hydrologické služby. První díl této publikace se týká
Světové služby počasí (WWW), včetně systému pozorování, zpracování údajů a met. komunikací (část A), dále obsahuje doporučení pro klimatologii, měření chem. komponent atmosféry a pro výukovou, publikační a výzk. činnost (část B), a pro zabezpečení námořní dopravy a zemědělství (část C). Druhý díl je věnován problematice met. služeb letectví a třetí díl se zabývá otázkami hydrologie.
▶
technical visibility
vzdálenost, ve které lze bezpečně rozeznat světelné zdroje. Tato
dohlednost je závislá nejen na průzračnosti atmosféry, ale také na intenzitě a barvě světla světelného zdroje. Používá se v
letecké meteorologii.
▶
technical visibility
vzdálenost, ve které lze bezpečně rozeznat světelné zdroje. Tato viditelnost je závislá nejen na průzračnosti atmosféry, ale také na intenzitě a barvě světla světelného zdroje. Používá se běžně v
letecké meteorologii.
▶
telebarometer
málo používané označení pro
tlakoměr přizpůsobený k dálkovému přenosu údajů o tlaku vzduchu. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
teleconnection
statisticky významný vztah mezi
oscilací v jedné oblasti a
kolísáním klimatu v jiné oblasti.
▶
Temperate climate
v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem C. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je mezi 18 °C a –3 °C a roč. úhrn srážek je vyšší než prahová hodnota
suchého klimatu. Podle roč. chodu srážek rozeznáváme tři hlavní
klimatické typy mírného dešťového klimatu: celoročně vlhké (Cf), se suchým létem (Cs) a se suchou zimou (Cw). Typ se suchým létem odpovídá
středomořskému klimatu, typ se suchou zimou můžeme řadit pod
monzunové klima. Další členění vychází z prům. měs. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci, která vždy dosahuje nejméně 10 °C, někdy však i přes 22 °C, jako např. u tzv. klimatu oliv (Csa). Zimy jsou zde mírné, se srážkami převážně ve formě deště, což umožňuje výskyt biomů s velkým podílem listnatých dřevin; mírné dešťové klima proto můžeme označit i jako
mezotermické klima. Kryje se se
subtropickým klimatem a částečně i s
klimatem mírných šířek v
Alisovově klasifikaci klimatu.
▶
temperature
jedna ze zákl. fyz. veličin, která je mírou stř. kinetické energie termického pohybu molekul. Její jednotkou je v soustavě SI kelvin (K), v met. praxi se používají nebo používaly i jiné
teplotní stupnice. Mezi
meteorologické prvky patří především
teplota vzduchu a
teplota půdy.
▶
temperature correction
hodnota, která se algebraicky slučuje s přečteným údajem délky sloupce rtuťového tlakoměru. Převádí ji na délku, kterou by rtuťový sloupec měl při teplotě 0 °C a při nezměněném tlaku vzduchu. Oprava je záporná při kladných teplotách a při teplotách kolem 20 °C nabývá hodnot o řád vyšších než činí požadovaná přesnost měření tlaku vzduchu. Proto je nutné touto opravou korigovat každý přečtený údaj rtuťového tlakoměru. Tím dostaneme tzv. tlak redukovaný na 0 °C. Je nejběžnější opravou tlaku vzduchu prováděnou na met. stanicích. Prvním, kdo při měření tlaku vzduchu bral v úvahu teplotu rtuti, byl angl. astronom E. Halley (1693).
▶
temperature field
spojité skalární
pole teploty, v meteorologii nejčastěji
teploty vzduchu. To se vyznačuje často složitými
vertikálními profily teploty vzduchu a větší složitostí v blízkosti zemského povrchu než ve
volné atmosféře. Největší
horizontální teplotní gradienty se vyskytují na
teplotních rozhraních a při zemi i na pomezí ploch s rozdílným
aktivním povrchem. Teplotní pole se analyzuje nejčasěji ve výšce 2 m nad zemským povrchem a v jednotlivých izobarických hladinách. Zobrazovat se může pomocí
izoterem, časové změny teplotního pole se znazorňují
izalotermami. Na
mapách relativní barické topografie se ke znázornění teplotního pole a jeho časových změn používají
relativní izohypsy, resp. rel.
izalohypsy.
V meteorologii se dále sledují pole
teploty půdy,
teploty povrchu pevniny,
teploty povrchu moře apod. Viz též
pole termobarické.
▶
temperature gradient
1.
gradient v
teplotním poli směřující kolmo k
izotermickým plochám. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu
teploty vzduchu, popř.
teploty půdy, na jednotkovou vzdálenost ve směru maximálního poklesu teploty
T. Jeho vektor je tak určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic
x,
y,
z (
–∂T/∂x,
–∂T/∂y,
–∂T/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku gradientu teploty vzduchu, přičemž
horizontální teplotní gradient bývá až na výjimky podstatně menší než
vertikální teplotní gradient.
2. změna teploty vertikálně se pohybující
vzduchové částice vztažená na jednotku vzdálenosti, viz
gradient teplotní adiabatický.
▶
temperature lapse rate
průmět vektoru
teplotního gradientu do vert. osy
z. V meteorologii je definován záporně vzatou parciální derivací
teploty vzduchu T podle této souřadnice (
–∂T/∂z), takže směřuje do nižší teploty. Podle vert. gradientu teploty vzduchu, popř.
potenciální teploty nebo
adiabatické ekvivalentní potenciální teploty, hodnotíme statickou
vertikální stabilitu atmosféry. Ve většině případů je v
troposféře vert. gradient teploty vzduchu kladný (teplota klesá s výškou). Je-li v některých vrstvách záporný (teplota s výškou roste) nebo nulový, mluvíme o
inverzi teploty vzduchu, resp.
izotermii. Viz též
profil teploty vzduchu vertikální,
členění atmosféry vertikální,
teplota půdy,
gradient geotermický.
▶
temperature of free convection level
teplota určená na
aerologickém diagramu průsečíkem
křivky teplotního zvrstvení s
nasycenou adiabatou, vycházející z charakteristického bodu aerologického výstupu, tj. z průsečíku
suché adiabaty vycházející z
přízemní teploty vzduchu a
izogramy, jež vychází z
teploty rosného bodu. Viz též
hladina volné konvekce.
▶
temperature of intensive crystallisation
charakteristika použitá v předpovědi
trvalých srážek podle L. G. Kačurina, která závisí na
vertikální rychlosti výstupných proudů v oblaku. Její fyz. smysl se vysvětluje prostřednictvím rychlosti zamrzání urč. počtu kapek
n za jednotku času
kde
φ(
t) je pravděpodobnost tvorby led. zárodků v jednotce objemu
přechlazené vody za jednotku času, která se zvyšuje s poklesem teploty vzduchu
T (°C),
μ je
dynamický koeficient vazkosti vzduchu, ρ hustota vzduchu, g značí velikost tíhového zrychlení a
ω vert. rychlost výstupných pohybů (hPa/ 12 h) v
p-systému. Dá se předpokládat, že min. počet zamrzajících kapek, který je postačující pro tvorbu významných srážek, je přibližně konstantní, tj.
Pak t. i. k. nazýváme teplotu, při které platí naposled uvedený vzorec. Ve výpočtech se používá empiricky upřesněný vztah
přičemž za t. i. k. se považovala teplota na horní hranici oblaku, která závisí na vert. rychlostech na této hranici.
▶
temperature of lifting condensation level
syn. teplota kondenzační adiabatická – teplota, při níž
vzduchová částice ochlazovaná adiabaticky při konstantním
směšovacím poměru dosáhne
nasycení. Graficky je určena průsečíkem
suché adiabaty, procházející bodem o daných souřadnicích
p a
T, s
izogramou, procházející
teplotou rosného bodu v
izobarické hladině p. Tuto teplotu nelze zaměňovat s teplotou rosného bodu, i když v obou případech jde o teplotu částice přivedené k nasycení při konstantním směšovacím poměru. Nasycení je však u teploty
kondenzační hladiny dosahováno
dějem adiabatickým, zatímco u teploty rosného bodu
dějem izobarickým. Teplota
výstupné kondenzační hladiny je vždy nižší než teplota rosného bodu, jen v případě nasycené vzduchové částice se obě teploty rovnají a jsou shodné s teplotou vzduchu. Viz též
teplota konvekční kondenzační hladiny.
▶
temperature of soil surface
teplota udaná teploměrem, jehož válcová nádobka s horiz. osou je z poloviny vtlačena do půdy. Spodní částí nádobky probíhá výměna tepla vedením z půdy, horní částí se pak uskutečňuje převážně
radiační přenos energie. Při tomto způsobu měření t. p. p. existují metodické problémy, které vedou k velkému rozptylu zjištěných údajů v závislosti na radiačních podmínkách, výskytu atm. srážek a na konstrukčních vlastnostech použitého teploměru. Proto se v met. stan. síti ČSFR od měření t. p. p. upustilo. V. t. měření teploty půdy, teplota půdy
▶
temperature of the convection condensation level
▶
temperature reduced to sea level
teoretická hodnota teploty vzduchu na stanici, pokud by její nadm. výška byla nulová. Určuje se
redukcí teploty vzduchu. Používá se v klimatologii k eliminaci vlivu nadm. výšky na teplotu vzduchu, což umožňuje zvýraznit vliv jiných
klimatotvorných faktorů. Znázorňuje se především na
klimatologických mapách větších území, a to pomocí
redukovaných izoterem.
▶
temperature scale
kvantitativní vyjádření
teploty, v meteorologii především
teploty vzduchu. Nejvíce rozšířenou je
Celsiova teplotní stupnice, která nahradila starší
stupnici Réaumurovu; v anglosaském světě se nadále používá
stupnice Fahrenheitova. V termodynamice se používá
Kelvinova teplotní stupnice, pokusem o její kombinaci s Fahrenheitovou stupnicí byla
stupnice Rankinova.
▶
temperature stratification curve
grafické vyjádření průběhu teploty vzduchu s výškou (tlakem) na
termodynamickém diagramu. Křivku teplotního zvrstvení sestrojujeme především na základě údajů z
radiosond.
▶
temperature zone
klimatické pásmo vymezené pouze na základě rozložení teploty vzduchu na Zemi, tedy bez ohledu na další
klimatické prvky. Obvykle rozeznáváme horké pásmo, ohraničené
izotermou prům. roč. teploty vzduchu 20 °C, dále na každé polokouli jedno mírné pásmo (po izotermu prům. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci 10 °C), chladné pásmo (po izotermu nejteplejšího měsíce 0 °C) a pásmo trvalého mrazu. Tohoto dělení částečně využívá mj.
Köppenova klasifikace klimatu.
▶
tendency equation
rovnice, která popisuje změny tloušťky vrstvy mezi zvolenými
izobarickými plochami. Má tvar
který odvodíme z
barometrické formule integrací podle tlaku
p, derivací podle času
t a dalšími úpravami, symbol
h značí tloušťku vrstvy mezi
izobarickými hladinami p1 a
p2,
R je
měrná plynová konstanta vzduchu,
T průměrná teplota uvažované vrstvy,
g velikost
tíhového zrychlení,
vx,
vy představuje
x, resp.
y složku rychlosti proudění v
p-systému,
ω vertikální rychlost v p-systému, α
měrný objem vzduchu,
cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a d
q/d
t vyjadřuje množství přijatého nebo vydaného tepla neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času. Tato rovnice byla spolu s
rovnicí vorticity využívána v
baroklinních modelech atmosféry. Viz též
rovnice tlakové tendence.
▶
tendency of relative topography equation
rovnice, která popisuje změny tloušťky vrstvy mezi zvolenými
izobarickými plochami. Má tvar
který odvodíme z
barometrické formule integrací podle tlaku
p, derivací podle času
t a dalšími úpravami, symbol
h značí tloušťku vrstvy mezi
izobarickými hladinami p1 a
p2,
R je
měrná plynová konstanta vzduchu,
T průměrná teplota uvažované vrstvy,
g velikost
tíhového zrychlení,
vx,
vy představuje
x, resp.
y složku rychlosti proudění v
p-systému,
ω vertikální rychlost v p-systému, α
měrný objem vzduchu,
cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a d
q/d
t vyjadřuje množství přijatého nebo vydaného tepla neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času. Tato rovnice byla spolu s
rovnicí vorticity využívána v
baroklinních modelech atmosféry. Viz též
rovnice tlakové tendence.
▶
tephigram
druh aerologického diagramu s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami
T a
Φ, kde
T je
teplota vzduchu v K (v některých verzích tefigramu ve °C) a
Φ entropie suchého vzduchu. Protože entropie je úměrná logaritmu
potenciální teploty Θ podle vztahu:
kde
cp je
měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, má osa
y současně stupnici ln
Θ. Tento
energetický diagram se používal zejména v anglosaských zemích.
▶
terminal fall velocity
ve
fyzice oblaků a srážek rychlost
oblačné nebo
srážkové částice, padající v klidném vzduchu po dosažení rovnováhy mezi
sílou tíže a sílou odporu vzduchu. Označujeme ji také jako rychlost konečnou nebo terminální (z angl. terminal velocity). Pádová rychlost částice závisí na jejím tvaru a roste s její hmotností. Zároveň se snižuje s rostoucí
hustotou vzduchu. V reálné atmosféře není splněn předpoklad klidného prostředí a pádovou rychlost částic ovlivňuje proudění vzduchu, především
vertikální pohyb vzduchu včetně oblačné
turbulence. Nejvíce měření a teoretických výpočtů je k dispozici pro určení
pádové rychlosti vodních kapek. Řada studií se věnuje
pádové rychlosti ledových krystalů v závislosti na jejich tvaru. Zjištěné hodnoty
pádové rychlosti krup, které vysoko převyšují rychlost kapek a ledových krystalů, mají pouze orientační hodnotu.
Zcela obdobně je pádová rychlost částic definována ve fyzice
atmosférického aerosolu, kde představuje důležitou charakteristiku bezprostředně se vztahující např. ke střední době setrvání určitého druhu aerosolových částic v ovzduší.
▶
terminating anticyclone
syn. anticyklona závěrečná –
postupující anticyklona, která se vytváří mezi jednotlivými
sériemi cyklon polární fronty. Zpočátku je uzavírající anticyklona
termicky asymetrická. Přesouvá se nejčastěji na jihovýchod do nižších zeměp. šířek, přičemž se otepluje a mohutní a stává se málo pohyblivou
kvazistacionární anticyklonou. Uzavírající anticyklony často přispívají k
regeneraci slábnoucích
subtropických anticyklon. V některých případech narušují převládající záp. proudění, hlavně ve stadiu své
stabilizace a působí jako
blokující anticyklony. Někteří autoři je nazývají též anticyklonami
polárních vpádů.
▶
terminating anticyclone
▶
terrestrial radiation
dlouhovlnné záření, které soustava Země – atmosféra vyzařuje do kosmického prostoru. Jeho intenzita vzrůstá s teplotou této soustavy. Uvedený přenos energie se uskutečňuje jako
záření zemského povrchu a
záření atmosféry.
▶
terrestrial radiation balance
bilance radiační dlouhovlnná – bilance
dlouhovlnného záření v dané hladině
atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem
záření atmosféry směřujícího dolů a
zemského záření směřujícího nahoru, které je tvořeno zářením zemského povrchu směřujícím nahoru, odraženým zářením atmosféry a zářením atmosféry směřujícím nahoru.
▶
terrestrial surface radiation
▶
terrestrial surface radiation
dlouhovlnné záření určité části zemského povrchu, které závisí na jeho teplotě i vyzařovací schopnosti a které směřuje nahoru. Poněvadž rel. vyzařovací schopnost různých přirozených povrchů Země, vzhledem k vyzařování černého tělesa je v dlouhovlnném oboru málo odchylná od 1, bývá záření zemského povrchu ztotožňováno se zářením
absolutně černého tělesa o stejné teplotě, jakou má povrch Země. Intenzita tohoto záření se určuje pomocí
Stefanova–Boltzmannova zákona. Vlnové délky záření zemského povrchu leží přibližně mezi 1 až 1 000 µm s maximem energie u vlnové délky kolem 10 µm. Intenzita záření zemského povrchu při teplotě 0 °C činí přibližně 0,3 kW.m
–2. Při studiu
radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojem záření povrchu Země, který označuje pro celou planetu úhrn záření zemského povrchu směřujícího nahoru a unikajícího do kosmického prostoru.
▶
Tertiary
syn. třetihory – vžité označení pro starší část
kenozoika, zahrnující období před 66 – 2,588 mil. roků. Zahrnuje dvě periody,
paleogén a
neogén, na nějž navazuje
kvartér neboli čtvrtohory.
▶
tertiary circulation
podle H. C. Willeta označení pro systémy
místní cirkulace, cirkulaci v Cb aj. Viz též
cirkulace primární,
cirkulace sekundární,
cirkulace buňková.
▶
tertiary rainbow
syn. duha terciární – duha vzniklá lomem a trojnásobným vnitřním odrazem slunečních paprsků na dešťových kapkách. Nachází se na opačné straně oblohy než
duha hlavní a
duha vedlejší v úhlové vzdálenosti asi 43° od Slunce. Je to vzácný opt. úkaz.
▶
thaw
z met. hlediska zpravidla poměrně náhlé a obvykle alespoň dvoudenní oteplení nad 0 °C, které se vyskytlo po souvislé vícedenní sérii celodenních mrazů, tj. po nepřerušeném období
ledových dnů. Teplotní kritéria pro vymezení oblevy nejsou v met. literatuře jednotná. Např. podle J. Kuziemského (1973) jsou jako obleva hodnoceny případy, kdy při oteplení po období mrazů došlo ke zvýšení max. denních teplot vzduchu nad 0 °C ve dvou po sobě následujících dnech. Podle V. Hlaváče (1966) se hovoří o oblevě při nástupu období alespoň dvou po sobě jdoucích dní s prům. denní teplotou vzduchu nad 0 °C, přičemž jeden z těchto dnů měl buď kladné minimum teploty vzduchu, tj. nebyl
dnem mrazovým, nebo měl alespoň maximum teploty vzduchu vyšší než 5 °C. Příčinou oblevy ve stř. Evropě je nejčastěji
advekce rel. teplého mořského
vzduchu mírných šířek do nitra pevniny.
▶
thaw
rozpouštění sněhu nebo ledu v důsledku zvýšení jejich teploty nad 0 °C. Ke změně pevného skupenství vody na kapalné dochází v přírodě především:
a) následkem
advekce teplého vzduchu nad povrch sněhu nebo ledu;
b) účinkem
přímého slunečního záření, které je absorbováno sněhem nebo ledem;
c) v důsledku deště s teplotou kapek vyšší než 0 °C. Dále tání nastává i vedením tepla z půdy, na vozovkách při stlačení sněhu za teplot slabě pod nulou, při chemickém posypu apod.
▶
theory of cyclogenesis
souhrnné označení pro teorie vzniku
cyklon, popř. zesílení
cyklonální cirkulace. V historii
meteorologie byla vypracována řada teorií cyklogeneze, z nichž nejvýznamnější byly
teorie cyklogeneze advekčně dynamická,
divergenční,
termická a
vlnová. Jejich společným znakem bylo, že si všímaly jen určitých vybraných dějů probíhajících v atmosféře a neřešily otázku vzniku a vývoje cyklony komplexně. Viz též
cyklogeneze,
cyklolýza,
anticyklogeneze,
anticyklolýza.
▶
theory of paleoclimate
teorie vysvětlující
změny klimatu v geol. minulosti. Vzhledem ke komplexnímu působení
klimatotvorných faktorů při
genezi klimatu nejsou zpravidla jednotlivé teorie k vysvětlení dostačující. Podstatným faktorem v různých časových měřítkách jsou změny
záření Slunce a
evoluce atmosféry Země. Při interpretaci klimatu
kvartéru hraje hlavní roli astronomická (orbitální) teorie paleoklimatu, která za primární příčinu
kvartérního klimatického cyklu označuje
Milankovičovy cykly. Během nich se periodicky mění množství a sezonní rozdělení slunečního záření na Zemi, přičemž obecně platí, že menší teplotní rozdíly mezi létem a zimou jsou příznivé pro nástup
glaciálu. Takto způsobené výkyvy jsou nicméně příliš malé, jsou proto považovány spíše za spouštěcí mechanizmus, který je dále zesilován systémem
kladných zpětných vazeb. Z hlediska dlouhodobějších změn klimatu se jako podstatný činitel jeví zemská tektonika, především kontinentální drift a orogeneze. Např. posun kontinentů v poledníkovém směru způsobuje změny v
bilanci záření, rozdělení nebo naopak spojení kontinentů podstatně mění všeobecnou cirkulaci
hydrosféry jako podstatné složky
klimatického systému. Vznikající pohoří modifikují
všeobecnou cirkulaci atmosféry a stávají se
klimatickou bariérou.
Paleoklima dále podléhalo prudkým výkyvům vlivem epizodických klimatotvorných faktorů (impakty vesmírných těles, silné sopečné erupce).
▶
therapeutic climate
termín používaný ve zdravotnictví pro soubor fyz., chem. a biologických faktorů v atmosféře, který příznivě ovlivňuje fyziologické funkce organizmu. Léčivé klima je vhodné k prevenci a léčbě některých chorobných stavů, k posilnění organizmu ve smyslu obnovení zlepšení zdravotního stavu, pracovní schopnosti a výkonnosti. Klima lze prohlásit za léčivé jen tehdy, je-li podán důkaz o jeho léčivých vlastnostech a účincích, který je opřen o vědecký výzkum a lékařskou zkušenost s těmito účinky. Viz též
klimatoterapie,
lázně klimatické,
místo klimatické.
▶
thermal air pollution
tepelná energie antropogenního (průmyslového, dopravního apod.) původu, která vstupuje do atmosféry a účastní se tam met. dějů, zejména v
mezní vrstvě atmosféry. V širším smyslu se za složku tepelného znečištění ovzduší považuje i sálání tepla z umělých povrchů (např. stěn a střech budov, asfaltových a betonových ploch). S tepelným znečištěním ovzduší pak souvisí souborný efekt, označovaný často jako
tepelný ostrov města.
▶
thermal anticyclogenesis
anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo
mohutnění studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od
aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné
studené advekce. Tímto způsobem vznikají např.
nízké anticyklony nad pevninou v zimě a
termické anticyklony relativně malého rozsahu.
▶
thermal anticyclone
nízká,
studená a
kvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též
anticyklogeneze termická.
▶
thermal asymmetric anticyclone
anticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou
uzavírajícími anticyklonami, které ukončují
sérii cyklon.
▶
thermal asymmetric cyclone
frontální cyklona, ve které, především v její přední a týlové části, svírají na
synoptické mapě izotermy a
izohypsy velký
úhel advekce.
Teplou advekci v přední části termicky asymetrické cyklony ukončuje čára
teplé fronty, čára
studené fronty vyznačuje počátek
studené advekce v týlové části cyklony. Oblast teplého vzduchu mezi zmíněnými
frontálními čarami tvoří
teplý sektor cyklony, který v počátečním
stadiu vývoje zasahuje na sev. polokouli obvykle z již. části cyklony do jejího středu a bývá nejlépe vyjádřen v
izobarické hladině 850 hPa. V pozdějším vývojovém stadiu frontální cyklony se teplý sektor zužuje, posouvá se do přední části cyklony a projevuje se i ve vyšších hladinách nebo na
mapách relativní topografie. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky asymetrickou cyklonu obvykle používá označení baroklinní cyklona. Viz též
jazyk studeného vzduchu,
jazyk teplého vzduchu.
▶
thermal continentality of climate
zákl. druh
kontinentality klimatu, podmíněný specifickými tepelnými vlastnostmi
aktivní vrstvy pevniny. Je silně ovlivněna tvary reliéfu, přičemž je větší v údolích a kotlinách než na hřebenech hor. Projevuje se především velmi výrazným
ročním chodem teploty vzduchu i zvýrazněním jejího
denního chodu, s výskytem ročního maxima i minima brzy po
slunovratech. Míru termické kontinentality, resp.
oceánity klimatu lze zjednodušeně vyjádřit pomocí prům.
roční amplitudy teploty vzduchu, ta je nicméně ovlivňována i
radiačními klimatotvornými faktory, proto místa s různou zeměp. šířkou musí být porovnána pomocí některého
indexu kontinentality.
▶
thermal convection
konvekce vyvolaná
izobarickou změnou teploty vzduchu zpravidla jeho ohřátím u zemského povrchu, a to nejčastěji v důsledku
insolace. V případě
noční termické konvekce působí naopak
radiační ochlazování ve vyšších hladinách. V závislosti na
teplotním zvrstvení atmosféry může být termická konvekce
mělká nebo
vertikálně mohutná. Termická konvekce bývá doprovázena
termickou turbulencí. Pro termickou konvekci se zvláště ve sportovním letectví používá slang. označení „termika". Viz též
termiky,
komín termický.
▶
thermal cyclogenesis
cyklogeneze spojená s
turbulentním přenosem zjevného tepla od podkladu. Termická cyklogeneze se vyskytuje především nad oblastmi přehřáté pevniny (např. v létě
cyklona nad Pyrenejským poloostrovem) nebo při proudění studeného vzduchu nad teplý vodní povrch (např. v zimě cyklona nad Černým mořem).
▶
thermal depression
oblast sníženého tlaku vzduchu vlivem termických příčin především nad přehřátou pevninou v létě. Viz též
cyklona termická.
▶
thermal efficiency
syn. efektivnost tepelná – v klimatologii charakteristika teplotních poměrů určitého místa z hlediska růstu rostlin za předpokladu dostatku vláhy. Princip navrhli B. E. a G. J. Livingstonovi a použil ho C. W. Thornthwaite ve své
klasifikaci klimatu. Thornthwaitův index tepelné účinnosti, označovaný jako
T/E, udává roč. sumu hodnot teploty vyšší než práh pro vegetační období, což je např. pro hrách 40 °F (+4,4 °C) a pro kukuřici 50 °F (10 °C). Určité hodnoty indexu
T/E sloužily k vymezení klimatických oblastí, tzv. provincií, podle teplotního charakteru.
▶
thermal equator
čára, popř. pás obepínající Zemi a protínající jednotlivé poledníky v místech s nejvyšší prům.
teplotou vzduchu redukovanou na hladinu moře, a to buď z hlediska ročního, nebo měsíčního průměru. Pojem termický rovník se používá ve více významech, každopádně není totožný s geogr. rovníkem, neboť jeho poloha je určována mnoha
klimatotvornými faktory, především rozložením pevnin a vlastnostmi
oceánských proudů. Někdy tak bývá označována nejteplejší rovnoběžka na Zemi (10° s. š.), avšak skutečná spojnice nejteplejších míst zasahuje až k 20° s. š. (v Mexiku) nebo naopak i na jižní polokouli (v Oceánii). Někteří autoři za termický rovník považují pás ohraničený např. prům. roč.
izotermou 27 °C, popř. osu tohoto pásu.
V čes. literatuře je častější použití pojmu termický rovník z hlediska průměrné měsíční teploty vzduchu, takže během kalendářního roku mění svou polohu. Tento sezonní pohyb je menší nad oceány, kde poloha termického rovníku odpovídá průměrné poloze
intertropické zóny konvergence v dané fázi roku. Nad kontinenty je sezonní pohyb větší v důsledku větší prům.
roční amplitudy teploty vzduchu oproti oceánům.
▶
thermal front parameter
parametr vhodný pro objektivní
frontální analýzu definovaný vztahem:
První činitel vyjadřuje změnu
teplotního gradientu ∇
T, druhý činitel pak projekci této změny do směru teplotního gradientu. Termální frontální parametr dosahuje maximální hodnoty v místě největší změny gradientu teploty, typicky tedy v oblasti
fronty.
▶
thermal instability of atmosphere
vertikální instabilita atmosféry vyvolaná insolačním ohříváním zemského povrchu a způsobující
termickou konvekci. Při překročení
konvektivní teploty dochází k vývoji
konvektivních oblaků. Množství oblaků vznikajících v důsledku termické instability atmosféry se vyznačuje výrazným
denním chodem obvykle s maximem v odpoledních hodinách. V našich podmínkách je nejběžnějším druhem instability.
▶
thermal low
syn. cyklona místní –
cyklona vzniklá jako důsledek
termické cyklogeneze. Termická cyklona je
nízkou,
kvazistacionární a
teplou cyklonou bez dalšího vývoje.
▶
thermal plume rise
dílčí převýšení horiz. osy
kouřové vlečky nad ústím komínu, které je způsobené tím, že unikající spaliny mají teplotu vyšší než okolní vzduch. Velikost termického vznosu kouřové vlečky roste se zvětšováním tohoto teplotního rozdílu a klesá s rostoucí rychlostí proudění v hladině ústí komínu. K určení termického vznosu kouřové vlečky se používají různé empir. vzorce a za bezvětří nebo při velmi slabém proudění lze aplikovat hrubě orientační pravidlo, podle něhož na každý tepl. stupeň, o který teplota unikajících spalin převyšuje teplotu okolního vzduchu, připadá převýšení 1,4 m. Připočteme-li k tomuto vznosu vliv výstupní rychlostí spalin v ústí komínu, dostaneme celkový
vznos kouřové vlečky.
▶
thermal radiation
elmag. záření emitované každým fyz. tělesem o teplotě vyšší než 0 K. V met.literatuře se pojem tepelné záření často užívá jako syn.
dlouhovlnného záření. V případě měření z
meteorologických družic se pod pojmem tepelné záření zpravidla rozumí záření ve spektrálním pásmu 3,5 až 12,5 µm.
▶
thermal radiolocation
druh
radiolokace založený na přirozeném elmg. záření zkoumaných cílů. Objekty, jejichž teplota je rozdílná od abs. nuly, tedy od –273,16 °C, vyzařují elmg. energii. Tepelné vyzařování objektu je určeno jeho teplotou a emisivitou. Kromě vlastní vyzařované energie je každý objekt ozařován elmg. zářením okolního prostoru. Sumární hodnota přijatá radiometrem se tedy skládá ze dvou složek: z energie vyzařované objektem a z energie, která se od objektu odráží. Na rozdíl od
aktivní radiolokace využívá, se při r. t. mikrometrového a milimetrového pásma elmg. záření.
▶
thermal stratification
syn. stratifikace atmosféry teplotní – průběh teploty vzduchu s výškou, vyjádřený
vertikálním profilem teploty vzduchu, resp.
vertikálním teplotním gradientem γ. V
troposféře teplota s výškou obvykle klesá, tedy
γ > 0; může však nastat i
izotermie (
γ = 0) nebo
inverze teploty vzduchu (
γ < 0). Vztah mezi hodnotou
γ v určité hladině atmosféry,
suchoadiabatickým teplotním gradientem γD a
nasyceně adiabatickým teplotním gradientem γS určuje
vertikální stabilitu atmosféry. Jestliže v
suchém nebo
nenasyceném vzduchu γ =
γD, označujeme teplotní zvrstvení jako indiferentní; při
γ <
γD jde o stabilní zvrstvení, při
γ >
γD je teplotní zvrstvení atmosféry instabilní, viz
absolutní instabilita atmosféry. V
nasyceném vzduchu platí totéž při
γ =
γS,
γ <
γS (viz
absolutní stabilita atmosféry) a
γ >
γS. Podmíněně instabilní zvrstvení, kdy
γ <
γD a zároveň
γ >
γS, způsobuje
podmíněnou instabilitu atmosféry. Viz též
vrstva inverzní,
vrstva zadržující.
▶
thermal symmetric anticyclone
anticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především
kvazistacionární anticyklony, které mohou být
teplé nebo
studené; teplé jsou
subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout
arktickou a
antarktickou anticyklonu a dále pak všechny
kontinentální anticyklony.
▶
thermal symmetric cyclone
cyklona, v níž jsou při zemi
izobary a
izotermy, ve
volné atmosféře izohypsy a
izotermy, téměř rovnoběžné. Termicky symetrické cyklony jsou většinou
studené cyklony, v nichž výskyt rel. nejnižších teplot souhlasí se
středem cyklony. Termicky symetrické cyklony jsou i
nízké cyklony, které vznikají v důsledku
termické nebo
orografické cyklogeneze. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky symetrickou cyklonu obvykle používá označení barotropní cyklona.
▶
thermal theory of cyclogenesis
teorie, podle níž se rozhodující význam pro vznik
cyklony přisuzuje rozdělení a změnám teploty vzduchu. Vznikla koncem 19. století, kdy se předpokládalo, že první impulz ke vzniku cyklony dává místní kladná odchylka teploty podkladu a
přízemní vrstvy atmosféry. Vznikají-li místní teplotní rozdíly v důsledku nerovnoměrného přehřívání spodní
troposféry, mluvíme o konv. teorii cyklogeneze; dochází-li k teplotním změnám nad určitou lokalitou v důsledku
advekce, potom se používá názvu advekční teorie cyklogeneze. Při
termické cyklogenezi u zemského povrchu se
cyklonální cirkulace postupně rozšiřuje do vyšších hladin. Ve
volné atmosféře se tak termická cyklogeneze projevuje zpravidla vývojem
brázdy nízkého tlaku vzduchu. Tato teorie je z hlediska současných poznatků již překonána. Viz též
cyklona termická (místní).
▶
thermal turbulence
turbulence vznikající vlivem lokálního výskytu
vztlaku v nehomogenním
teplotním poli. V hydrodynamice a aerodynamice je považována za projev
termické konvekce. Při vymezení pojmu
konvekce, obvyklém v meteorologii, jsou však rozměry
konvektivních buněk nebo uspořádaných
výstupných konvektivních proudů a kompenzačních
sestupných proudů řádově větší než rozměry
turbulentních vírů. Někteří autoři sice považují pojmy termická turbulence a termická konvekce za synonymické, tento přístup je však možné přijmout jen v případech velmi slabé konvekce, kdy nemůžeme jednoznačně aplikovat uvedené velikostní rozlišení charakteristických elementů. Viz též
termiky.
▶
thermal vorticity
rozdíl rel.
vorticity na horní a dolní hranici dané vrstvy v atmosféře. Lze ji též vyjádřit vorticitou rychlosti
termálního větru příslušejícího této vrstvě. Pole termální vorticity je úzce spjato s vývojem
tlakového pole. Viz též
teorie vývojová Sutcliffeova.
▶
thermal wind
vektorový rozdíl rychlosti větru
v1ve výše ležící hladině
z1 a rychlosti větru
v2 v níže ležící hladině
z2 (
). Vektor
vT směřuje podél izoterem prům.
virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi hladinami
z1 a
z2 tak, že postavíme-li se čelem po směru vektoru
vT, máme na sev. polokouli po pravé ruce vyšší a po levé ruce nižší hodnoty prům. virtuální teploty. Na již. polokouli je tomu naopak. Velikost termálního větru je úměrná hustotě těchto izoterem a vyjadřuje míru
baroklinity atmosféry. Zpravidla se vyhodnocuje jako rozdíl skutečné rychlostí větru v hladině 500 a 850 hPa a zakresluje se do
map relativní topografie. Viz též
vorticita termální,
stáčení větru studené,
stáčení větru teplé.
▶
thermal zone
klimatické pásmo vymezené pouze na základě rozložení teploty vzduchu na Zemi, tedy bez ohledu na další
klimatické prvky. Obvykle rozeznáváme horké pásmo, ohraničené
izotermou prům. roč. teploty vzduchu 20 °C, dále na každé polokouli jedno mírné pásmo (po izotermu prům. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci 10 °C), chladné pásmo (po izotermu nejteplejšího měsíce 0 °C) a pásmo trvalého mrazu. Tohoto dělení částečně využívá mj.
Köppenova klasifikace klimatu.
▶
thermals
v meteorologii širší pojem označující:
a) stabilní a silné
vertikální konvektivní pohyby, kterých mohou využívat např. kroužící ptáci a plachtaři k získávání výšky. Tyto termiky bývají dále označovány jako čisté, spojené jen s
termickou konvekcí bezoblačnou nebo oblačnou, nebo jako větrné, na jejichž vzniku se podílí zejména
mechanická turbulence. V letecké terminologii se užívá též pojmu termické stoupavé proudy nebo slang, „termika". Mají horiz. rozměry v řádu desítek až stovek m, vert. několik stovek až tisíců metrů;
b) v oboru met. měření, zejména prováděných
sodary, vzduchové bubliny o vzájemně různé teplotě nebo i vlhkosti, které vznikají buď při formování uspořádaných termických vert. proudů nebo po dosažení hladiny
inverze teploty vzduchu těmito stoupavými proudy. Takto pojímané termiky mající rozměr řádově jednotek metrů, vyvolávají akust. ozvěnu.
▶
thermoanemometer
přístroj, který k měření rychlosti větru využívá zchlazování el. odporového čidla ventilací. Čidlo je tvořeno tenkým (tlouštka řádu jednotek mikrometru) kovovým drátkem (platina, wolfram) a využívá změny odporu většiny kovů s teplotou. Je vyhříváno el. proudem. Měřením změn teploty je stanoven odvod tepla z čidla, jenž výrazně závisí na rychlosti větru. U starších typů je charakteristika čidla značně nelineární. Původně měl proto termoanemometr dostatečnou přesnost jen v poměrně malém rozpětí rychlostí větru. Dnešní termoanemometry svými rozsahy a přesností umožňují i běžná meteorologická měření. Kromě toho se ovšem pro velmi malý rozměr čidla a jeho malou setrvačnost termoanemometru používá především pro určení malých rychlostí větru a turbulentních
pulzací při nich. Viz též
měření větru,
anemometr.
▶
thermobaric field chart
výšková synoptická mapa na níž jsou vedle
absolutních izohyps dané
izobarické hladiny zakresleny buď
izotermy v této hladině, nebo
relativní izohypsy zvolené vrstvy omezené dvěma izobarickými hladinami.
Izohypsy se zpravidla zakreslují po 40
geopotenciálních metrech do hladiny 500 hPa a pro výše ležící hladiny obvykle po 80 geopotenciálních metrech. V
meteorologické službě se používá zejména mapa AT 700 (
absolutní topografie hladiny 700 hPa) se zakreslením
(
relativní topografie hladiny 500 hPa nad hladinou 1 000 hPa), která bývá označována jako mapa termobarického pole spodní poloviny
troposféry, a dále též
mapa izohyps a izoterm v hladině 850 hPa. Izohypsy abs. topografie se zakreslují plnou černou čarou, zatímco izohypsy rel. topografie a izotermy červenou, popř. přerušovanou černou čarou. Z úhlů, které svírají abs. a rel. izohypsy, a z hustoty izohyps lze usuzovat o tlakových a teplotních změnách v atmosféře.
▶
thermocouple
termoelektrický teploměr používaný v meteorologii hlavně k určování tepl. rozdílů dvou částí radiačních přístrojů, např. osluněné a zastíněné plochy pyrheliometru, bilancometru, pyranometru n. tepl. rozdílů osluněných ploch s různými absorpčními vlastnostmi, jak je tomu např. u pyranometru Janiševského. S ohledem na svůj princip se t. používají k měření abs. hodnot teploty jen ojediněle, neboť při této aplikaci je třeba udržovat jeden termospoj trvale na přesné konstantní teplotě. Výhodou t. je možnost miniaturizace čidla a obecně malá tepl. setrvačnost při měření.
▶
thermocyclogenesis
teorie cyklogeneze, kterou vypracoval něm. meteorolog G. Stüve (1926). Podle ní souvisí změny tlaku vzduchu v
troposféře s charakterem
advekce a termickými procesy ve
stratosféře. V tomto pojetí má termocyklogeneze jiný smysl než
termická teorie cyklogeneze.
▶
thermodromic quotient
méně obvyklý
index kontinentality k vyjádření
termické kontinentality klimatu. Index je založen na porovnání teplotních poměrů jara a podzimu. Počítá se z rovnice
kde
δ je rozdíl prům.
teploty vzduchu v říjnu a v dubnu a
A je průměrná
roční amplituda teploty vzduchu. Kladné hodnoty termodromického kvocientu vyjadřují
oceánitu klimatu, záporné jeho kontinentalitu; ty se v ČR vyskytují na již. Moravě. Viz též termoizodroma.
▶
thermodynamic air masses classification
rozdělení
vzduchových hmot podle
termodynamických vlastností. Podle nich rozlišujeme vzduchové hmoty
teplé,
studené a
místní. Studené vzduchové hmoty jsou ty, které při pohybu z
ohniska vzniku vzduchové hmoty se dostávají nad teplejší povrch, a teplé vzduchové hmoty ty, které se při pohybu z ohniska dostávají nad chladnější povrch. Podle vert.
teplotního zvrstvení rozlišujeme
vzduchové hmoty stabilní a
instabilní (labilní). Postupující teplé vzduchové hmoty se od chladnějšího povrchu ochlazují a stávají se stabilními, postupující studené vzduchové hmoty se od teplejšího povrchu oteplují, a proto se stávají instabilními.
Místní vzduchové hmoty mohou být stabilní i instabilní.
▶
thermodynamic diagram
diagram používaný pro vyjádření termodyn. stavu vzduchu, charakterizovaného třemi proměnnými veličinami, a to tlakem, teplotou a vlhkostí vzduchu, nebo jinými veličinami, na kterých tento stav závisí. V meteorologii se termodyn. diagramy používají pro analýzu
aerologických měření, proto jsou obvykle označovány jako
aerologické diagramy, popřípadě adiabatické diagramy. Termodynamické diagramy se mohou dále využívat i k
termodynamické klasifikaci vzduchových hmot, viz
thetagram a
diagram Rossbyho.
▶
thermodynamic equilibrium
z fyzikálního hlediska nejobecnější rovnovážný stav daného systému, v němž neprobíhají žádné makroskopické změny, všechny termodynamické veličiny jsou v čase konstantní, neuskutečňuje se žádná výměna hmoty a energie s okolím daného systému ani uvnitř něho neprobíhá žádný transport hmoty a energie. Ve stavu termodynamické rovnováhy nemohou v systému samovolně probíhat žádné mechanické, tepelné, chemické, fázové apod. změny.
▶
thermodynamic potentials
vhodně zvolené extenzivní termodyn. veličiny s rozměrem energie. Jsou formálně analogické potenciálům silových polí, neboť jejich prostřednictvím lze vyjádřit podmínky stability
termodynamické rovnováhy za situací, kdy vybrané vnější nebo vnitřní parametry systému jsou konstantní. Z veličin, které se běžněji vyskytují v
termodynamice atmosféry, mají charakter termodyn. potenciálu
vnitřní energie,
volná energie (
Helmholtzův potenciál),
entalpie a
Gibbsův potenciál. V obecné termodynamice se pracuje i s dalšími potenciály, např. s různými variantami tzv. grandkanonického (velkého kanonického) potenciálu.
▶
thermodynamic solenoids
fiktivní čtyřhranné trubice v atmosféře, které vznikají při protínání ploch konstantních hodnot termodyn. stavových veličin. Se základními termodyn. veličinami v atmosféře, tj. s
tlakem vzduchu,
teplotou vzduchu a
hustotou vzduchu (
měrným objemem vzduchu) pak souvisejí
solenoidy izobaricko-izosterické,
solenoidy izobaricko-izotermické a
solenoidy izotermicko-izosterické. Při konstrukci termodynamických solenoidů lze však využít i plochy konstantních hodnot dalších (odvozených) termodyn. veličin, např.
plochy izentropické. Termodynamické solenoidy souvisejí s atmosférickými cirkulacemi různých měřítek a mohou existovat pouze v
baroklinní atmosféře. V
barotropní atmosféře je jejich počet nulový, neboť plochy konstantních hodnot tlaku, teploty a hustoty vzduchu jsou vzájemně rovnoběžné. Viz též
termodynamika atmosféry.
▶
thermodynamic temperature
označení pro teplotu vyjádřenou pomocí
Kelvinovy teplotní stupnice.
▶
thermodynamic temperature scalee
▶
thermodynamics of atmosphere
část meteorologie zabývající se aplikacemi termodyn. zákonů a metod na
atmosféru Země. Lze ji rozdělit např. na termodynamiku
nenasyceného vzduchu, která popisuje
vlhký vzduch jako směs
ideálních plynů, a termodynamiku
nasyceného vzduchu, studující zejména fázové přechody vody v atmosféře a s nimi spojené transformace energie. K nejlépe prostudovaným a teoreticky popsaným termodyn. procesům v atmosféře patří především
adiabatické děje. Poznatky termodynamiky atmosféry se uplatňují prakticky ve všech odvětvích meteorologie, nejvíce ve
fyzice oblaků a srážek, v
dynamické,
synoptické a
letecké meteorologii. Za počátek vývoje termodynamiky atmosféry se považuje rok 1843, kdy franc. fyzik J. C. E. Péclet aplikoval
Poissonovy rovnice na výstupné vzdušné proudy.
▶
thermoelectric pyranometer
▶
thermograph
přístroj zaznamenávající časový průběh teploty vzduchu na registrační pásku (týdenní nebo denní). Na
meteorologických stanicích byl umístěn v
meteorologické budce.
▶
thermohaline circulation
systém oceánské cirkulace podmíněný rozdíly v hustotě vody. Hustota vody narůstá, pokud klesá její teplota a/nebo roste její salinita. Oba tyto procesy se uplatňují při
výparu a mrznutí vody, naopak srážky, tání ledu a přítok z pevniny hustotu mořské vody snižují. Termohalinní cirkulace je poháněna
downwellingem, na který navazuje pohyb hlubinné oceánské vody zakončený jejím
upwellingem. Pohyb vody v rámci termohalinní cirkulace je podstatně pomalejší než systém povrchových
oceánských proudů, vzhledem k velkému objemu přenášené vody je nicméně významným výměníkem tepla. Zesilování nebo naopak slábnutí, případně i prudké zhroucení termohalinní cirkulace tak významně působí na
vývoj klimatu.
▶
thermohygrograph
syn. hygrotermograf – přístroj pro současný záznam průběhu teploty a vlhkosti vzduchu na jeden registrační pásek.
▶
thermoisopleth
izopleta znázorňující závislost určité teplotní charakteristiky na dvou navzájem nezávislých proměnných. Pomocí termoizoplet lze v jednom
klimatologickém diagramu současně vyjádřit např.
denní a
roční chod teploty vzduchu v určitém místě, Jinými příklady využití termoizoplet jsou znázornění ročního chodu
teploty vzduchu v závislosti na zeměp. šířce nebo nadm. výšce, popř.
teploty půdy v závislosti na hloubce.
▶
thermometer
v meteorologii přístroj pro
měření teploty vzduchu a
měření teploty půdy, popř.
teploty vody. Nepřímo slouží také k měření jiných
meteorologických prvků, např.
vlhkosti vzduchu,
krátkovlnného slunečního záření,
zchlazování, a to jako součást
psychrometrů,
aktinometrů nebo
frigorimetrů. V met. praxi se používají
teploměry kapalinové, a to
rtuťové a
lihové,
deformační, k nimž patří
teploměry bimetalické a teploměry s
Bourdonovou trubicí, a
elektrické teploměry, které se dělí na
odporové a termoelektrické čili termočlánky. Teploměr patří k nejstarším met. přístrojům. Prvním přístrojem pro sledování teplotních změn byl
termobaroskop zkonstruovaný G. Galileiem (1597), který byl v podstatě
plynovým teploměrem. Galilei sestrojil též první
kapalinový teploměr (1611), jehož teploměrnou látkou byl vinný líh. Název odpovídající čes. slovu "teploměr" použil poprvé J. Laurechon (1624).
▶
thermometer screen
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných
meteorologických přístrojů před rušivými účinky
záření a
srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou
ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem
Světové meteorologické organizace, aby čidla
teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem
sněhu. V horských oblastech s vysokou
sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují:
psychrometr,
maximální a
minimální teploměr,
vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro
meteorologické stanice, které nejsou
automatizované. Na
profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti
automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
▶
thermopause
horní vrstva termosféry ve výšce nad 200 km (Prölss, G. W., 2003). Různí autoři uvádějí výšku termopauzy v rozmezí 450 až 700 km. Ve výšce termopauzy se teplota asymptoticky blíží k hraniční hodnotě nazývané teplotou termopauzy neboli exosférickou teplotou, jejíž hodnota je přibližně 1 000 K, ale může se pohybovat v rozmezí 330 až 2 200 K. Termopauza odděluje
termosféru a
exosféru.
▶
thermoscope
nejstarší přístroj k indikaci teplotních změn (tepelných stavů), předchůdce
teploměru. Vzduchový termoskop popsal a používal již Heron Alexandrejský. Koncem 16. stol. sestrojil "skleněný" termoskop Galileo Galilei. Viz též
anemoskop,
hygroskop,
termobaroskop.
▶
thermosphere
vrstva atmosféry Země nad
mezopauzou. Sahá zhruba od výšek 80 až 90 km do výšek nad 200 km nad zemským povrchem. Podle některých autorů se jako termosféra označuje celá část zemské atmosféry nad mezopauzou bez horního omezení, jiní uvažují termosféru do výšek, v nichž se ještě vyskytují
polární záře, tj. 600 až 700 km. Do výšky 200 až 300 km je pro termosféru typický výrazný vert. růst teploty většinou v rozmezí přibližně od 200 K až do 1 000 K. Vzhledem k vysokému stupni zředění vzduchu však tuto teplotu nelze měřit běžnými termometrickými metodami, ale určuje se na základě kinetické energie pohybu jednotlivých molekul. Z tohoto důvodu mluvíme někdy o tzv. kinetické teplotě. Viz též
termopauza.
▶
thetagram
termodynamický diagram, který vyjadřuje závislost
izobarické ekvivalentní potenciální teploty na nadmořské výšce. Tato teplota se vynáší lineárně na horizontální osu, vertikální osa je buď lineární stupnicí výšky, nebo logaritmickou stupnicí
tlaku vzduchu. Na základě četných
aerologických měření sestavili O. Moese a G. Schinze (1932) charakteristické thetagramy pro různé geografické typy
vzduchových hmot ve stř. Evropě. Název thetagram souvisí s obvyklým označením
potenciální teploty řeckým písmenem Θ (theta). Diagram navržený G. Schinzem (1932) má v současné době pouze historický význam. Viz též
klasifikace vzduchových hmot.
▶
thickness
vert. vzdálenost mezi dvěma
izobarickými plochami měřená v geometrických nebo
geopotenciálních metrech. V meteorologii se užívá u
map relativní topografie.
▶
thickness chart
výšková synoptická mapa, do níž je pomocí
relativních izohyps zakreslena tloušťka vrstvy mezi dvěma
standardními izobarickými hladinami. Vzdálenost dvou izobarických hladin, neboli tloušťka vrstvy vzduchu mezi nimi, je úměrná prům.
virtuální teplotě vzduchu v dané vrstvě. V praxi se nejčastěji používá mapa relativní topografie mezi hladinami 500 a 1 000 hPa, označovaná jako
. Tato mapa se většinou sestavuje v kombinaci s
mapou absolutní topografie 700 hPa a nazývá se
mapou termobarického pole spodní poloviny
troposféry. Viz též
mapa barické topografie,
výška geopotenciální.
▶
thickness line
v meteorologii
izohypsa spojující místa se stejnou vert. vzdáleností dvou
izobarických hladin (ploch), tj. místa se stejnou tloušťkou vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, vyjádřenou v
geopotenciálních metrech. Relativní izohypsu lze interpretovat jako
izotermu prům.
virtuální teploty vzduchu dané vrstvy. Relativní izohypsy se v met. službě nejčastěji konstruují pro vrstvu 1 000 až 500 hPa, a to po 40 geopotenciálních metrech.
▶
thickness pattern
(RT) –
barická topografie svislých vzdáleností dvou
izobarických ploch v atmosféře, analyzovaná pomocí
relativních izohyps. Protože vzdálenost izobarických ploch neboli tloušťka vrstvy vymezené těmito plochami je přímo úměrná prům.
virtuální teplotě vzduchového sloupce mezi oběma hladinami, relativní barická topografie charakterizuje
teplotní pole příslušné vrstvy vzduchu a rel. izohypsy jsou zároveň
izotermami prům. virtuální teploty této vrstvy. Relativní barická topografie se často označuje zkratkou RT s uvedením příslušných
standardních izobarických hladin, např.
značí relativní barickou topografii vzduchové vrstvy mezi hladinami 500 hPa a 1 000 hPa. Viz též
mapa relativní topografie,
rovnice tendence relativní topografie.
▶
thin layer approximation
zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě
prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy
Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.
▶
Thomson formula
syn. vztah Thomsonův–Gibbsův – teoreticky odvozený vztah vyjadřující závislost
tlaku nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem na poloměru křivosti tohoto povrchu. Má tvar
kde
esr je tlak nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem,
es tlak nasycené vodní páry nad dokonale rovinným povrchem,
r poloměr zakřivení povrchu (v případě dutého tvaru vodního povrchu, např. v kapiláře, musíme poloměr křivosti
r uvažovat záporný) a paramter
c vztahem:
přičemž
σ značí povrchové napětí vody,
ρw hustotu vody,
Rv měrnou plynovou konstantu vodní páry a
T teplotu v K. Z Thomsonova vztahu vyplývá, že větší
oblačné kapičky vyžadují ke kondenzačnímu růstu menší
přesycení vzduchu vodní párou než kapičky menší, takže rostou na úkor menších kapiček. Uvedený vztah odvodil angl. fyzik W. Thomson (pozdější lord Kelvin) v r. 1871. Viz též
vzorec Magnusův.
▶
Thornthwaite's classification of climate
efektivní klasifikace klimatu, navržená C. W. Thornthwaitem(1948) pro biologické a zeměd. aplikace. Na základě Thornthwaiteova indexu humidity vymezuje následující klimatické typy:
▶
thunder
syn. zahřmění – akust. průvodní jev
blesku. Jeho zdrojem je tlaková vlna, která vzniká náhlým zvětšením objemu vzduchu v
kanálu blesku při jeho ohřátí na teplotu až kolem 30 000 K. K pozorovateli dochází zvuk z různých kanálů blesku, popř. po odrazech od oblaků a zemského povrchu, a proto může hrom trvat i několik sekund. Čím je výboj blesku blíže pozorovateli, tím má hrom kratší trvání a vyšší kmitočet. Akust. spektrum se pohybuje od 10 Hz do 3 kHz. Hrom je obvykle slyšitelný do vzdálenosti 15 až 20 km. Viz též
bouřka na stanici,
bouřka vzdálená,
blýskavice,
izobronta,
mapa izobront.
▶
thundercloud
(Cb) [kumulonimbus] – jeden z 10
druhů oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako mohutný a hustý oblak velkého vert. rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, vláknitá nebo žebrovitá a téměř vždy zploštělá; tato část se často rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod
základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, avšak nemusí s Cb souviset, a srážky, někdy jen jako
virga. Na vývoj Cb jsou vázány
bouřky, avšak Cb může existovat, aniž bouřka vznikne.
Vert. rozsah Cb je vždy alespoň několik km, někdy může vrcholek Cb prorůst i
tropopauzou. Cb je obvykle komplexem
jednoduchých cel, řidčeji se skládá z cely jediné. Vzniká působením intenzivní
konvekce, nejčastěji na
studených frontách nebo
čarách instability. Může se vyvinout i uvnitř homogenní
instabilní vzduchové hmoty, často za spolupůsobení orografických faktorů. Pro el. strukturu Cb je charakteristický výskyt centra záporného náboje v dolní a kladného náboje v horní části oblaku. Kromě toho bývá pozorováno i podružné centrum kladného náboje v oblasti základny, které je však vázáno na vypadávání srážek. Cb se v letectví pokládá za nebezpečný jev, neboť se v něm vyskytují výstupné a sestupné vzdušné proudy, které dosahují rychlostí až desítky m.s
–1, intenzivní
turbulence,
námraza, el. výboje a
kroupy často velkých rozměrů.
Cb lze dále klasifikovat podle
tvaru jako
calvus či
capillatus. Cb nemá
odrůdy, můžeme však u něj klasifikovat
zvláštnosti praecipitatio,
virga,
incus,
mamma,
arcus,
tuba ,
murus,
cauda a
průvodní oblaky flumen,
pannus,
pileus a
velum. Viz též
elektřina bouřková,
rozsah oblaku vertikální,
průnik cumulonimbů do stratosféry,
informace SIGMET,
náboj bouřkového oblaku,
moment dipólu bouřkového oblaku,
bouře konvektivní,
elektrony ubíhající.
▶
thunderstorm
1. soubor el., opt. a akust. jevů, které doprovázejí výskyt
blesků. Bouřky se vyskytují v oblacích druhu
cumulonimbus, případně
cumulus congestus a
nimbostratus a jsou součástí
konvektivní bouře. Podle
synoptické situace, při níž se konv. bouře vyvíjejí, dělíme bouřky neformálně na
bouřky frontální a
bouřky uvnitř vzduchové hmoty (nefrontální). Frontální bouřky rozdělujeme na
bouřky studené fronty a
bouřky teplé fronty. U bouřek uvnitř vzduch. hmoty bereme v úvahu i další příčiny vývoje bouřky a rozlišujeme bouřky
kvazifrontální,
advekční a
orografické. Bouřky dále označujeme podle doby a místa vzniku, pohybu, vzdálenosti od místa pozorování, intenzity projevů atd;
2. místně a časově omezená oblast konv. bouře, v níž se vyskytují elektrické blesky doprovázené
hřměním. Pro
pozorování bouřek na pozemních met. stanicích je podstatné přímé pozorování blesků a slyšitelnost hřmění.
3. Často se vyskytující nevhodné synonymum či hovorové označení pro konv. bouři.
Viz též
blýskavice,
hrom,
intenzita bouřky,
intenzita bouřkové činnosti,
pozorování bouřek,
izobronta,
elektřina bouřková,
předpověď konvektivních bouří.
▶
thunderstorm at the station
syn. bouřka blízká – označení pro
bouřku blízkou, pokud je detekována pozorovatelem
meteorologické stanice. Viz též
hrom.
▶
thunderstorm cell
1. ve starší terminologii užívané označení
jednoduché cely;
2. v
radarové meteorologii užívané označení oblasti zvýšené
efektivní radarové odrazivosti, která indikuje výskyt
konvektivních srážek.
▶
thunderstorm cloud dipole moment
označení užívané pro změnu elektrického momentu tohoto oblaku při výboji
blesku, je tvořen součinem
náboje bouřkového oblaku, tj.
cumulonimbu, který se neutralizoval výbojem blesku, a vzdálenosti, jež je:
a) při úderu do země dvojnásobek vzdálenosti mezi středem náboje oblaku a zemí;
b) při výboji blesku mezi oblaky vzdálenost mezi nábojem oblaku jedné polarity a zrcadlovým obrazem proti zemi středu náboje druhé polarity.
Moment dipólu má rozměr Coulomb na metr [C.m]. Užívá se k výpočtu indukovaného elektrostatického napětí na izolovaných objektech na zemi (el. silnoproudých a sdělovacích vedeních, anténách, izolovaných střechách, zábradlích atd.). Hodnoty tohoto momentu dosahují až velikostí kolem 100 C.km.
▶
thunderstorm cloud charge
horní část
bouřkového oblaku nese převážně kladné náboje, zatímco dolní část náboje záporné. Tímto prostorovým rozdělením náboje je vytvořena hlavní el. struktura bouřkového oblaku, který se chová jako vert. el. dipól. Střed kladně nabitého pólu obvykle leží v oblasti
izotermy –20 °C, střed záporně nabitého pólu je umístěn poněkud nad nulovou izotermou. Hodnota těchto nábojů odpovídá řádově několika stovkám coulombů. Kromě hlavního dipólu může vzniknout při základně oblaku menší centrum kladných nábojů. Viz též
moment dipólu bouřkového oblaku.
▶
thunderstorm day
charakteristický den, v němž byla na dané
meteorologické stanici zaznamenána
bouřka, a to
bouřka blízká nebo
vzdáená. Den, v němž byla pozorována pouze
blýskavice, není tedy do dnů s bouřkou započítáván.
▶
thunderstorm electricity
elektřina vzniklá v oblaku druhu
cumulonimbus v důsledku elektrické indukce, vzájemných srážek a tříštění vodních kapek a krystalků ledu,
fázových přechodů vody, vert. pohybů v oblaku apod. Při vzniku bouřkové elektřiny nemusí být nosičem nábojů jen voda v různých fázích, mohou jím být i zrnka písku při písečných bouřích nebo rozžhavené částice zeminy vyvržené s popelem při sopečných výbuších.
V oblaku druhu cumulonimbus existují zpravidla dvě zákl. centra el. nábojů opačné polarity (kladné v horní části oblaku a níže ležící záporné centrum) s velkou koncentrací náboje a jedno rel. malé, obvykle kladné centrum v základně oblaku. El. struktura Cb se může zjevně měnit v procesu jeho rozvoje. Mechanismus separace nábojů podle polarity a vytváření nábojových center popisuje několik teorií. Jeden z hlavních mechanismů vzniku bouřkové elektřiny je založen na slabých termoelektrických vlastnostech ledu. Větší ledové částice intenzivně zachytávají přechlazené kapičky vody, které na jejich povrchu při teplotách pod bodem mrazu rychle namrzají a uvolňováním latentního tepla mrznutí je pak povrch těchto větších ledových částic udržován na poněkud vyšší teplotě než povrch malých ledových částic, jež přechlazené kapky prakticky nezachycují, neboť se s nimi vzájemně obtékají v důsledku přibližně shodných rozměrů. Při nárazech a odrážení malých částic na větších ledových částicích pak termoelektricky dochází k výměně el. náboje tak, že rychle narůstající větší (a na svém povrchu teplejší) ledové částice se nabíjejí záporně a malé částice kladně. Druhý z hlavních mechanismů se může uplatnit tehdy, jestliže proces zachycování přechlazených kapek vody na větších částicích ledu je při teplotách pod bodem mrazu natolik intenzivní, že se na povrchu těchto částic vytváří přechodná (postupně namrzající) obalová vrstva
přechlazené vody. Vlivem přítomnosti zejména iontů solí dochází pak k výměně elektrického náboje tak, že pevné ledové jádro se nabíjí záporně a obalová vrstvička přechlazené vody kladně. Při zpětném odstřikování kladně nabité přechlazené vody zpět do okolního vzduchu se narůstající komplex ledu s namrzajícím přechlazeným vodním obalem nabíjí záporně, zatímco kladný náboj je vynášen do okolního vzduchu. U obou právě zmíněných mechanismů se shodně větší a narůstající částice ledu nabíjejí záporně, zatímco kladný náboj je vynášen do okolního vzduchu malými elementy. V tíhovém poli Země pak dochází ke gravitačnímu oddělování a formování horního (dolního) centra záporného (kladného) elektrického náboje. Celkový náboj bouřkového oblaku se řádově udává ve stovkách až tisících coulombů.
Elektrický gradient pod „zralým“ bouřkovým oblakem dosahuje u země hodnot 10–20 kV.m
–1. Za podmínky dostatečné lokální předionizace vzduchu, která dle současných znalostí souvisí zejména s působením tzv.
ubíhajících elektronů, pak mohou vznikat výboje
blesků. Viz též
separace elektrického náboje v oblacích.
▶
thunderstorm forecast
komplexní předpověď podmínek příznivých pro vývoj oblaků druhu
cumulonimbus v dané oblasti. Metody p. b. se liší podle délky předpovědního intervalu. P. b. na l až 2 dny vychází z předpovědi
termobarického pole, na kratší interval se zprav. vychází z rozboru
křivky teplotního zvrstvení, např.
metodou částice, vrstvy vtahování atd., n. se vypočítávají různé
indexy stability. P. b. na velmi krátkou dobu (2 až 6 h) lze upřesnit vizuálním družicovým n.
radiolokačním pozorováním. V ČSFR navrhl J. Förchtgott tzv. čtyřvrstvovou metodu, vycházející z hodnot teploty vzduchu a
teploty rosného bodu ve výšce začátku
aerologického měření a ve
standardních izobarických hladinách 850, 700, 500, 400 a 300 hPa. Pomocí indexů instabiliity pro čtyři vrstvy mezi uvedenými hladinami lze předvídat druh i výraznost konv. jevů. Ze zahraničních metod p. b. jsou u nás nejznámější metoda Faustova, Lebeděvové, Showalterova a Whitingova.
▶
thunderstorm high
miniaturní
anticyklona objevující se v přízemním
tlakovém poli v týlu
jednoduché cely ve stadiu zralosti a přetrvávající v počáteční fázi stadia rozpadu. Vzniká vlivem mohutných divergujících
sestupných proudů studeného vzduchu ochlazeného
táním a částečným
vypařováním padajících
srážkových částic; teplota v ní je proto nižší než v okolí. V bouřkových pásmech značného horiz. rozsahu jsou i bouřkové anticyklony rozměrnější a protaženy ve směru podél těchto pásem. Na
barogramu se přechod bouřkové anticyklony projevuje vznikem tzv.
bouřkového nosu. Viz též
gust fronta.
▶
thunderstorm intensity
parametr stanovený z dlouhodobého
pozorování bouřek, vycházející z prům. počtu
dní s bouřkou (s
bouřkou na stanici nebo
vzdálenou bouřkou) za rok, nebo z prům. doby trvání bouřek v hodinách za rok. Intenzita bouřkové činnosti je zákl. charakteristikou pro stanovení četnosti škod na techn., zejména elektrotechnických zařízeních. Pro tyto účely se používá k vyjádření intenzity bouřkové činnosti ještě dalších upřesňujících údajů, jako jsou prům. počet
blesků mezi oblakem a zemi směřujících do země (n.rok
–1.km
–2) a prům. počet
blesků mezi oblaky se stejným rozměrem. Ke stanovení těchto parametrů, které jsou časově značně proměnlivé, se užívá systémů
detekce blesků. Za min. dobu pozorování se považuje desetileté období. Viz též
mapa izobront,
mapa izoceraunická,
intenzita blesků do země,
intenzita blesků mezi oblaky.
▶
thunderstorm intensity
intenzita a četnost el. výbojů blesků
bouřky na stanici nebo
vzdálené bouřky, nikoliv však intenzita průvodních jevů, jako jsou srážky,
húlava nebo rychlost
nárazů větru. Rozlišuje se bouřka slabá, mírná a silná, přesná kritéria pro určování intenzity bouřky nejsou stanovena. Viz též
intenzita bouřkové činnosti.
▶
thunderstorm movement
jedna z charakteristik zjišťovaných při
pozorování bouřek. Znamená směr, kterým se pohybuje pozorovaná
bouřka, resp. bouřkový oblak neboli
cumulonimbus. Pozorovatel při začátku bouřky, tj. při prvním zablesknutí a zahřmění, určí směr, v němž je bouřka pozorována a podobně i na konci bouřky při posledním zahřmění. Tah bouřky se udává ve stupních, zpravidla s přesností na desítky stupňů, např. zápis 230-050 znamená, že bouřka postupovala přibližně směrem od jihozápadu k severovýchodu. U bouřky, která bez pohybu zanikne na místě vzniku, se udává jen směr místa vzniku bouřky.
▶
thunderstorm prediction
komplexní předpověď podmínek příznivých pro vývoj oblaků druhu
cumulonimbus v dané oblasti. Metody p. b. se liší podle délky předpovědního intervalu. P. b. na l až 2 dny vychází z předpovědi
termobarického pole, na kratší interval se zprav. vychází z rozboru
křivky teplotního zvrstvení, např.
metodou částice, vrstvy vtahování atd., n. se vypočítávají různé
indexy stability. P. b. na velmi krátkou dobu (2 až 6 h) lze upřesnit vizuálním družicovým n.
radiolokačním pozorováním. V ČSFR navrhl J. Förchtgott tzv. čtyřvrstvovou metodu, vycházející z hodnot teploty vzduchu a
teploty rosného bodu ve výšce začátku
aerologického měření a ve
standardních izobarických hladinách 850, 700, 500, 400 a 300 hPa. Pomocí indexů instabiliity pro čtyři vrstvy mezi uvedenými hladinami lze předvídat druh i výraznost konv. jevů. Ze zahraničních metod p. b. jsou u nás nejznámější metoda Faustova, Lebeděvové, Showalterova a Whitingova.
▶
thunderstorm turbulence
často velmi intenzívní
turbulence uvnitř n. v blízkosti bouřk. oblačného systému. V. t. cumulonimbus.
▶
thundery precipitation
označení pro
konvektivní srážky, které vypadávají z oblaků druhu
cumulonimbus při
bouřce. Typickými bouřkovými srážkami jsou intenzivní deště, někdy doprovázené
krupkami nebo
kroupami. Vyskytují se především v letním období a způsobují škody zejména v zemědělství. Viz též
krupobití,
intenzita srážek,
přeháňky,
déšť přívalový.
▶
time of half-precipitation
syn. poločas srážkový – jeden z
indexů kontinentality, který navrhl B. Hrudička (1933) k vyjádření
ombrické kontinentality klimatu. Je to počet dní od počátku teplého pololetí (na sev. polokouli od 1. dubna), během kterých spadne polovina roč. srážkového úhrnu. Počítá se z prům. měs. úhrnů srážek, přičemž úhrn za měsíc, v němž je polovina překročena, se rozdělí do jednotlivých dní. V
kontinentálním klimatu je doba polovičních srážek kratší oproti oblastem, kde dominuje
oceánita klimatu. V členitém terénu se v době polovičních srážek odrážejí i
návětrné a
závětrné efekty.
▶
time of observation
v synop. praxi období 10 min před
synoptickým termínem. Jevy pozorované v tomto období se uvádějí v
meteorologických zprávách jako aktuální
stav počasí.
▶
time-height section
vertikální řez atmosférou vyjadřující vývoj
vertikálního profilu jednoho nebo více meteorologických prvků nad určitým místem za časový úsek, který je znázorněn na horiz. ose řezu. Tímto způsobem lze znázornit sérii
aerologických měření z jedné
aerologické stanice, nebo vývoj hodnot vypočtených
modelem numerické předpovědi počasí ve sloupci nad jedním uzlovým bodem. Nejčastěji se zobrazuje vývoj
vertikálního profilu teploty vzduchu,
vertikálního profilu vlhkosti vzduchu nebo
vertikálního profilu větru.
▶
time-mark
čárka vytvořená
meteorologickým pozorovatelem na záznamu
meteorologického registračního přístroje. Označuje okamžik, kdy byl čten údaj základního přístroje na met. stanici, podle něhož se má opravit údaj registračního přístroje.
▶
tipping bucket raingauge
syn. srážkoměr překlápěcí –
automatický srážkoměr, jehož měření je založeno na zaznamenávání el. impulzů vyvolaných překlápěním dvoudílného člunku. Po naplnění jednoho dílu srážkovou vodou způsobí její hmotnost překlopení člunku. Z příslušné poloviny člunku voda vyteče, zatímco vodou se začíná plnit jeho druhá polovina. Z počtu impulzů je možné určit
úhrn srážek, v případě silnějších srážek i jejich okamžitou
intenzitu. Objem jednoho dílu člunku je přitom zpravidla navržen tak, aby jedno překlopení odpovídalo úhrnu srážek 0,1 mm. Pro měření srážek v zimním období musí být srážkoměr vyhříván.
▶
tipping bucket raingauge
▶
topoclimate
syn. klima reliéfové – typ
klimatu, které se utváří pod vlivem georeliéfu, jeho aktivního povrchu a spolupůsobení antropogenních vlivů. Morfografie zemského povrchu dává klimatu specifické vlastnosti, jejichž vert. a horiz. rozsah závisí na přilehlých tvarech reliéfu. Prostorové vymezení topoklimatu je proto neurčité, stejně jako jeho postavení v soustavě členění klimatu. Topoklima v pojetí některých autorů je syn.
místního klimatu. Termín navrhl C. W. Thornthwaite (1953). Viz též
kategorizace klimatu,
zóna svahová teplá.
▶
topoclimatology
syn. klimatologie terénní – část
klimatologie zabývající se
topoklimatem. Jejím cílem je posoudit, do jaké míry a jakým způsobem se v procesu
geneze klimatu uplatňuje především reliéf povrchu a dále vyčleňování klimatických jednotek neboli
klimatopů, zvláště na základě terénních klimatických (topoklimatologických) měření. Viz též
měření meteorologické terénní ambulantní.
▶
topography of front
kartografické znázornění prostorové struktury
atmosférické fronty nebo
frontálního systému. Spočívá v tom, že na geogr. mapě jsou zakresleny polohy
frontálních čar na zemském povrchu a ve standardních
izobarických hladinách, popř. ve výškových hladinách v celém vert. rozsahu fronty, které jsou zjištěny z přízemní
synoptické mapy a z
map barické topografie z téhož
synoptického termínu. Lze použít i výstupy z
numerických předpovědních modelů.
▶
tornado
silná
tromba spojená se
základnou oblaku druhu
cumulonimbus a alespoň přechodně se dotýkající zemského povrchu, kde musí mít potenciál způsobit hmotné škody. Pokud se útvar připomínající tornádo nedotkne zemského povrchu, nemůže být formálně jako tornádo označen. Pro tornáda je typická
cyklonální rotace, pravidelně se ovšem vyskytují i tornáda s
anticyklonální rotací.
V tornádech jsou dosahovány
extrémy tlaku vzduchu a
rychlosti větru. Podle charakteru způsobených škod se tornáda klasifikují
Fujitovou stupnicí (F0 až F5) a jejími pozdějšími modifikacemi, popř.
stupnicí TORRO. Nejslabších tornád vzniká nejvíce, nejsilnějších nejméně. Silnější tornáda (F2 až F5) jsou téměř výlučně
mezocyklonální tornáda, slabší jsou spíše
nemezocyklonální.
Tornáda se vyskytují globálně (s výjimkou polárních oblastí), avšak v některých oblastech (např. východ až středozápad USA) je jejich výskyt častější a zároveň se zde vyskytuje i více silnějších tornád. Množství škod a ztrát na životech nemusí souviset pouze s intenzitou tornáda, nýbrž i s hustotou osídlení, vyspělostí systému
meteorologických výstrah a způsobem ochrany obyvatelstva (např. tornáda s největším počtem obětí se vyskytují v Bangladéši). Výskyt tornád na území ČR je komplexněji dokumentován přibližně od konce devadesátých let 20. století, v průměru se zde vyskytne několik (zpravidla slabších) tornád ročně. Historicky nejsilnějším zdokumentovaným případem v Česku je tornádo z 24. 6. 2021, které se vyskytlo na pomezí Břeclavska a Hodonínska a bylo ohodnoceno stupněm F4.
Viz též
rodina tornád,
série tornád,
smršť vodní,
Tornádová alej.
▶
Tornado Alley
lidové označení protáhlého území charakteristického zvýšenou četností
tornád v USA, avšak bez přesnějšího vymezení. Kromě klasické Tornádové aleje zhruba od severního Texasu po jižní Dakotu se často mluví i o tzv. Dixie aleji podél pobřeží Mexického zálivu.
▶
tornado family
tornáda postupně spuštěná jednou
supercelou. Viz též
série tornád.
▶
tornado outbreak
tornáda vyskytující se
během jednoho či několika dní v rámci jedné
synoptické situace. Díky vhodnému
konvektivnímu prostředí se mohou taková tornáda vyskytovat po sobě i společně, blízko i velmi vzdáleně od sebe. K jedné z nejhorších sérii tornád došlo v dubnu 2011 v jižní, středozápadní a severovýchodní části USA; během tří dnů bylo zaznamenáno více než 360 tornád. Viz též
rodina tornád.
▶
torr
stará jednotka
tlaku, odpovídající hydrostatickému tlaku jednoho mm rtuťového sloupce (mm Hg) za definovaných normálních podmínek. Od 1. 1. 1980 není u nás torr jednotkou povolenou normami a základní jednotkou tlaku je dle soustavy jednotek SI
pascal (Pa). Mezi oběma jednotkami platí převodní vztah: 1 torr = 133,322 Pa. Viz též
měření tlaku vzduchu.
▶
Torricelli tube
původní název
rtuťového tlakoměru, související s tzv. Torricelliho pokusem (1643).
▶
tosca
jz. vítr na jezeře Lago di Garda v sev. Itálii.
▶
total lift of a balloon
aerostatická
vztlaková síla směřující proti
síle zemské tíže a rovnající se rozdílu tíhy vzduchu vytlačeného balonem o objemu
V a tíhy plynu, kterým je tento balon naplněn. Její velikost
F vyplývá z Archimédova zákona:
kde
ρ je
hustota vzduchu,
ρn hustota plynu v balonu a
g velikost
tíhového zrychlení.
▶
total potential energy
v meteorologii obvykle úhrn
potenciální a
vnitřní energie ve vertikálním sloupci atmosféry nebo v atmosféře jako celku. Pojem v tomto smyslu zavedl M. Margules v roce 1903.
▶
total pressure
1. úhrnný
tlak směsi plynů, který je součtem
parciálních tlaků jednotlivých složek směsi;
2. součet
dynamického tlaku a
statického tlaku v proudících tekutinách. V meteorologii se měří jako jedna z tlakových veličin snímaných čidlem aerodyn.
anemometru. Odečtením statického tlaku od celkového tlaku v převodníku anemometru lze pak získat dynamický tlak.
▶
total radiation
málo používaný název pro úhrn vlastního
záření Země a slunečního záření odraženého Zemí.
▶
total snow cover
vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (
sníh,
kroupy,
sněhové krupky,
sněhová zrna,
zmrzlý déšť,
námrazové krupky,
náledí,
zmrazky; nikoliv však
ledovka na zemi). Pokrývá-li celková sněhová pokrývka v daném termínu méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice, jedná se o
nesouvislou sněhovou pokrývku. Je-li půda na pozemku stanice a jejím reprezentativním okolí pokryta alespoň z poloviny sněhovou pokrývkou, jedná se o souvislou sněhovou pokrývku, u které se měří
výška celkové sněhové pokrývky s přesností na celé cm. Je-li výška souvislé sněhové pokrývky menší než 0,5 cm, hovoříme o
sněhovém poprašku. Viz též
měření sněhové pokrývky.
▶
total snow cover
1.
celková sněhová pokrývka, která ležela na met. stanici v době předchozího termínu pozorování sněhové pokrývky;
2. obecnější název pro
sníh z hlediska jeho kvality. Metamorfózou se krystaly pův. kyprého, prachového sněhu mohou měnit v ledová zrna a sníh postupně přechází ve
firn. Zpravidla platí, že čím je sníh starší, tím má větší hustotu; na konci zimy v ulehlém sněhu může
hustota sněhu přesáhnout 300 kg.m
–3, zatímco čerstvě napadlý sníh mívá hustotu 60 až 100 kg.m
–3.
▶
total snow depth
vert. vzdálenost mezi povrchem
sněhové pokrývky a povrchem půdy na stanoveném místě, naměřená v
termínu pozorování. Měří se v
klimatologickém termínu 7 h, na
synoptických stanicích ještě také v termínech 06 a 18 UTC. Viz též
měření sněhové pokrývky,
výška sněhové pokrývky.
▶
total suspended particles TSP
1. obecně pevné a kapalné částice rozptýlené a volně se vznášející v plynném prostředí, popř. pevné částice v kapalném prostředí. V případě atmosféry označujeme tuto suspenzi jako
atmosférický aerosol.
2. dnes již neaktuální označení pro
aerosolové částice v legislativě týkající se ochrany čistoty ovzduší. Starší legislativa stanovovala
imisní limit pro celkovou koncentraci suspendovaných částic (TSP). Metody odběru vysokoobjemovými vzorkovači neměly jasně danou horní mez aerodynamického průměru zachytávaných částic. Literatura uvádí tuto horní mez v rozmezí 20–50 µm (USA), resp. 50–100 µm (Evropa). Stávající česká legislativa (zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší) již s pojmem suspendované částice nepracuje a hovoří pouze o částicích
PM10 a
PM2,5.
▶
Total Totals index
index instability definovaný jako součet rozdílu teploty v hladinách 850 hPa a 500 hPa, který je označován jako
VT (z angl. Vertical Totals), a rozdílu
teploty rosného bodu v hladině 850 hPa a teploty v hladině 500 hPa, který je označován jako
CT (z angl. Cross Totals).
Přeháňky a
bouřky se očekávají od hodnoty indexu vyšší než 30, vývoj silných
bouří se očekává při hodnotách indexu
TT > 50.
▶
total weight of the atmosphere
celková hmotnost
atmosféry Země je podle A. Ch. Chrgiana (1978) 5,157 . 10
18 kg, podle F. J. Monkhouse (1974) 5,9 . 10
18 kg. Zejména první z těchto dvou údajů dobře odpovídá dnes uváděným hodnotám. Hmotnost atmosféry tvoří přibližně jednu milióntinu hmotnosti Země (5,98 . 10
24 kg). Vzhledem k tomu, že tlak a hustota vzduchu s výškou rychle klesají, ve vrstvě od 0 do 5,5 km se vyskytuje přibližně 50 %, ve vrstvě od 0 do 11 km 75 % a ve vrstvě od 0 do 36 km 99 % celkové hmotnosti atmosféry. V horních vrstvách ovzduší nad 36 km se tedy vyskytuje jen asi 1 % celkové hmotnosti atmosféry.
▶
totalizer raingauge
v meteorologii
srážkoměr určený k měření
úhrnu srážek za delší dobu, zpravidla za půl roku. Často se instaluje na odlehlých nebo těžko dostupných místech. Srážky se zachycují do nádoby dostatečného obsahu, do které se na začátku měření nalije určité množství nemrznoucího roztoku. Přidaná vhodná látka, např. olej, zabraňuje
výparu. Úhrn srážek se určí z přírůstku celkového objemu roztoku v nádobě za dobu měření. Průkopníkem měření
kapalných i
tuhých srážek pomocí tzv. srážkoměrného sběrače, neboli totalizátoru, byl franc. glaciolog P. Mougin (1912). Viz též
měření srážek,
šít srážkoměru větrný.
▶
touriello
již. vítr typu
fénu vanoucí z Pyrenejí do údolí Ariege ve Francii. Je zvláště silný v únoru a březnu, kdy rozpouští sníh a způsobuje
laviny a
povodně. Způsobuje časný příchod jarního počasí a vede k předčasnému rašení ovocných stromů, které bývají později poškozeny mrazem. V srpnu a září se touríello projevuje jako silný vysušující vítr. Většinou trvá 3 až 4 dny. Viz též
chinook.
▶
Toussaint formula
pravidlo pro přibližné vyjádření poklesu teploty vzduchu s výškou v atmosféře v případě, že teplota vzduchu na hladině moře je 15 °C a její pokles s výškou odpovídánasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu. Je vyjádřeno vzorcem:
kde T je teplota vzduchu ve °C a z nadm. výška nad stř. hladinou moře v m.
▶
tower meteorological measurement
stacionární a synchronní měření
meteorologických prvků, popř. dalších parametrů, pomocí snímačů umístěných na konstrukci meteorologického stožáru ve vertikále nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží k monitoringu met. podmínek v
přízemní, někdy i v
mezní vrstvě atmosféry, pro využití v různých praktických aplikacích (ochrana čistoty ovzduší, provoz tepelných a atomových elektráren aj.) i jako zdroj vstupních dat pro různé vědecké studie (např. měření
vertikálních profilů rychlosti větru třídimenzionálními
anemometry včetně turbulentních fluktuací rychlosti větru a některých z nich odvozených charakteristik
turbulence).
▶
trace
srážky, při kterých je množství srážek za daný časový interval menší než 0,1 mm. Viz
měření srážek.
▶
trade-wind front
atmosférická fronta v tropech oddělující od sebe „starý"
tropický vzduch od trop. vzduchu, který vznikl
transformací polárního vzduchu. Pasátová fronta obvykle leží v
brázdě nízkého tlaku vzduchu mezi dvěma
subtropickými anticyklonami. S pasátovou frontou bývají v pasátové oblasti spojeny srážky.
▶
trade-winds
složka
všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi
subtropickými anticyklonami a
rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní
troposféře vanou
pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují
výstupné pohyby vzduchu v
intertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz
antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá
subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též
inverze teploty vzduchu pasátová,
tišiny rovníkové,
Hadleyova buňka,
cirkulace Walkerova.
▶
trade-winds
vítr
pasátové cirkulace ve spodní
troposféře, mající na sev. polokouli převážně sv. směr, na již. polokouli jv. směr. Vyznačuje se značnou stálostí jak směru, tak rychlosti proudění, která bývá nejčastěji od 6 do 8 m.s
–1; rychlost 12 m.s
–1 překračují jen zřídka. Označení pochází ze španělského „pasada“ (průjezd), protože španělští mořeplavci využívali pasáty při cestách z Evropy do Ameriky. Viz též
fronta pasátová,
vlny ve východním proudění.
▶
trade-winds climate
nepříliš časté označení pro
klima savany, odkazující na vliv
pasátů a sezonní výskyt
pasátové inverze teploty vzduchu.
▶
trade-winds climate
podle S. P. Chromova podnebí oceán. oblastí v tropech, kde po celý rok převládá
pasátová cirkulace příslušné polokoule. Pro p. p. je charakteristický výskyt
pasátové inverze teploty vzduchu, mírně vysoké přízemní teploty rostoucí obecně směrem k rovníku a kupovitá oblačnost. Letní průměry teploty vzduchu se pohybují obv. v rozmezí 20 až 28 °C, zimní průměry mohou klesnout pod 15 °C. Roč. úhrny srážek nedosahují vlivem pasátové inverze teploty vysokých hodnot. Výjimku tvoří hornaté ostrovy a pobřeží, kde jsou srážky orogr. zesilovány a kde na
návětrné straně může vypadnout několik tisíc mm srážek, zatímco na
závětrné straně pouze několik set mm.
▶
trade-winds inversion
teplotní inverze v oblasti
pasátové cirkulace způsobená
subsidencí vzduchu z vyšších hladin. Odděluje vlhký pasátový vzduch v nižších hladinách od teplého a velmi suchého vzduchu ležícího nad ním.
▶
trades
vítr
pasátové cirkulace ve spodní
troposféře, mající na sev. polokouli převážně sv. směr, na již. polokouli jv. směr. Vyznačuje se značnou stálostí jak směru, tak rychlosti proudění, která bývá nejčastěji od 6 do 8 m.s
–1; rychlost 12 m.s
–1 překračují jen zřídka. Označení pochází ze španělského „pasada“ (průjezd), protože španělští mořeplavci využívali pasáty při cestách z Evropy do Ameriky. Viz též
fronta pasátová,
vlny ve východním proudění.
▶
traditional verification
souborné označení metod
verifikace meteorologické předpovědi používaných především k posouzení
úspěšnosti předpovědi s nízkým prostorovým rozlišením. Kritéria používaná při tradiční verifikaci hodnotí přesnou shodu měření s předpovědí dané hodnoty nebo jevu. Mezi běžně používaná kritéria patří střední chyby předpovědi, jako je střední chyba (ME – mean error), střední absolutní chyba (MAE – mean absolute error) a střední kvadratická chyba (RMSE – root mean square error), nebo verifikační kritéria založená na kontingenční tabulce, např. pravděpodobnost detekce (POD – probability of detection) apod. Nevýhodou tradiční verifikace je zatížení
dvojitou penalizací při hodnocení předpovědi s vysokým horizontálním rozlišením.
▶
trailing warm front
nejspodnější část
teplé fronty, která se v důsledku tření o zem. povrch značně opozdila oproti ostatním částem fronty a pod níž se při zemi udržuje tenká vrstva neboli
„blána" studeného vzduchu. K zániku v. t. f. dochází promícháním stud. vzduchu s teplým
turbulencí a
konvekcí.
▶
trajectory
spojnice bodů, jimiž prošla uvažovaná pohybující se částice. Při dostatečné hustotě těchto bodů se trajektorie blíží skutečné dráze částice. V meteorologii jde především o trajektorie
vzduchových částic v
poli atmosférického proudění. Lze rozlišit obecné trojrozměrné trajektorie od dvourozměrných trajektorií konstruovaných v určitých plochách (hladinách), např. v hladinách konstantní nadmořské výšky,
konstantního tlaku vzduchu,
konstantní entropie apod. V minulosti se v praxi často používaly trajektorie geostrofické, konstruované v poli
geostrofického větru. Jako první, kdo zkonstruoval trajektorie vzduchových částic v atmosféře, se v literatuře obvykle uvádějí Angličané N. Shaw a R. G. K. Lempfert (1906).
▶
trajectory of a cyclone
spojnice míst, jimiž prošel střed konkrétní
cyklony. Sledování cyklon se provádí pomocí detekce lokálních minim
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře,
geopotenciální výšky, příp. maxim
relativní vorticity. Viz též
dráhy cyklon.
▶
trajectory of a depression
spojnice míst, jimiž prošel střed konkrétní
cyklony. Sledování cyklon se provádí pomocí detekce lokálních minim
tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře,
geopotenciální výšky, příp. maxim
relativní vorticity. Viz též
dráhy cyklon.
▶
trajectory of anticyclones
koridor se zvýšenou frekvencí pohybu
středů anticyklon přes určitou geogr. oblast. Na rozdíl od
drah cyklon směřují dráhy anticyklon většinou do nižších zeměp. šířek. B. P. Multanovskij, který dráhy anticyklon označil jako osy anticyklonálních procesů nebo osy anticyklon, rozlišil v Evropě tři zákl. skupiny drah anticyklon: azorská, směřující k východoseverovýchodu, normální polární, směřující k jihovýchodu, a ultrapolární, směřující k jihu až jihozápadu.
▶
trajectory of lightning
viditelná, zpravidla klikatá dráha blesku. Při
rozvětveném blesku se považuje za trajektorii blesku dráha hlavního
kanálu blesku, z něhož odbočují větve.
▶
tramontana
studený sev. nebo sv.
vítr v záp. části Středomoří, zvláště na pobřeží Ligurského moře na sev. Korsice, na Baleárských ostrovech a v údolí řeky Ebro ve Španělsku. Podobně jako
mistral souvisí s postupem
anticyklony od západu do Středomoří. Tramontana přináší pěkné počasí s ojedinělými
přeháňkami a v zimě
sněžení. V Itálii a ve Španělsku se názvu tramontana používá též hovorově pro libovolný
vítr vanoucí z hor.
▶
transformation change of air temperature
lokální časová změna teploty v libovolné hladině
vzduchové hmoty (z = konst. nebo p = konst.) s vyloučením vlivu horiz.
advekce. Transformační změny teploty se studují v souřadnicové soustavě, pohybující se s danou vzduchovou hmotou a jsou působeny:
a) neadiabatickými ději, k nimž patří především
turbulentní výměna tepla mezi podkladem a vzduchovou hmotou, výměna tepla působená radiací a uvolňování
latentního tepla při
fázových přechodech vody v atmosféře;
b) vert. pohyby řádu cm.s
–1, které se uplatňují především ve
volné atmosféře;
c) lokálními časovými změnami
tlaku vzduchu. Jejich vliv je významnější jen při mimořádně velkých
tlakových tendencích. Transformační změny teploty vzduchu se dají vypočítat z rovnice pro lokální časovou změnu teploty, kterou lze odvodit z první
hlavní termodynamické věty. Transformační změny teploty vzduchu lze měřit např. pomocí
transoceánských sond.
▶
transient luminous effects (TLE)
světelné záblesky nebo výtrysky o krátkém trvání, řádově setin až desetin sekundy, objevující se ve výškovém rozmezí cca 30 – 100 km nad oblastmi, kde se aktuálně vyskytují silné a zpravidla prostorově rozsáhlé
konvektivní bouře. V současné době jsou předmětem výzkumu, jenž dosud není uzavřen plně vysvětlující teorií. Evidentně souvisejí s procesy vyvolanými výraznými změnami silných elektrických polí nad aktivními oblaky druhu
cumulonimbus při elektrických výbojích v těchto oblacích. Z hlediska jejich vzhledu lze tyto jevy rozdělit do dvou skupin:
1. světelné záblesky převážně červených odstínů, jež jakoby padají dolů z vyšších hladin nebo se v těchto hladinách v kruhových útvarech horizontálně rozšiřují do prostoru, a to převážně v
mezosféře, popř. na spodu
termosféry, řidčeji v nejvyšších hladinách
stratosféry. Z hlediska podoby se rozlišují např. červení skřítci (z angl. red sprites) válcovitého nebo mrkvovitého vzhledu, vlásečnice (z angl. tendrils), jež obvykle jako vláknovité útvary směřují dolů od skřítků, elfové (z angl. elves) v podobě světelných kruhů horizontálně se rozšiřujících do prostoru ve výškách kolem 100 km, jim obdobný úkaz v poněkud nižších hladinách kolem 85 km bývá označován jako sprites halo. Skřítci se objevují většinou po silném kladném blesku s následným udržovacím proudem. Elfové se objevují po silných blescích obou polarit a vypadají jako rychle se rozšiřující světelný kruh, který může mít průměr až 300 km. Červená barva skřítků a elfů je dána excitací molekul dusíku v řidší atmosféře ve výškách nad 50 km od zemského povrchu.
2. výtrysky (z angl. jets) v podobě kuželů modravého nebo načervenalého světla slabší intenzity, vystřelující z horních partií bouřkových oblaků někdy až do výšek kolem 100 km (obří výtrysk, z angl. gigantic jet), častěji však pouze do horních vrstev stratosféry (modrý výtrysk, blue jet) nebo pouze do výšek cca 20 km (modrý spouštěč, z angl. blue starter). Modrá barva výtrysků souvisí s excitací molekul dusíku v hustších vrstvách atmosféry. Obří výtrysky jsou dvoubarevné: blíže k povrchu země modré a ve vyšších výškách červené.
▶
transition climate
neurčité označení pro klima mezi dvěma odlišnými
klimatickými typy, a to v daném měřítku, vyjádřeném
kategorizací klimatu. V případě
makroklimatu jde nejčastěji o pásmo mezi oblastmi se zřetelnou
oceánitou a
kontinentalitou klimatu, přičemž šířka tohoto pásma bývá vymezována pouze subjektivně. Z hlediska
mikroklimatologie je přechodné klima vázáno na hranici
aktivních povrchů výrazně odlišných fyz. vlastností (např. klima okraje lesa, jezerního břehu apod.).
▶
transition climate
1. v makroklim. měřítku podnebí na rozhraní mezi podnebím oceánickým a pevninským, tedy podnebím, na jehož utváření se značnou měrou podílí pevnina i oceán n. moře. Pro vznik p. p. na pevnině však není ve všech částech Země rozhodující především vzdálenost od moře, ale i směr převládajícího proudění přinášejícího moř. vzduch. hmoty a atm. srážky, průběh drah cyklon, teplota moř. proudů, směr a výška horských pásem aj.; 2. v měřítkách mezoklimatu, místního podnebí a mikroklimatu podnebí vázané na hranici aktivních povrchů výrazně odlišných fyz. vlastností (např. podnebí okraje lesa, jezerního břehu apod.)
▶
translucidus
(tr) [translucidus] – jedna z
odrůd oblaků podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Menší nebo větší
oblačné vrstvy, které jsou v převážné části tak průsvitné, že je jimi patrná poloha Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u
druhů altocumulus,
altostratus,
stratocumulus a
stratus. Výskyt této odrůdy vylučuje odrůdu
opacus.
▶
transmission coefficient of the atmosphere
syn. koeficient transmisní – poměr intenzity
přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na
horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost
atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s
Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V
suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry
f souvisí s objemovým
koeficientem extinkce βex vztahem
Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též
koeficient absorpce,
koeficient rozptylu.
▶
transmission of air pollution
v
čistotě ovzduší souborné označení pro všechny procesy mezi
emisí a
imisemi, tj. pro rozptyl, šíření i dálkový přenos
znečišťujících příměsí. Viz též
transformace příměsi,
transport znečišťujících příměsí.
▶
transmissometer
syn. měřič propustnosti, transmisometr – zařízení používané k určování
meteorologické dohlednosti, kterým se nejčastěji měří zeslabení sondovacího paprsku po průchodu stanoveným sloupcem ovzduší. Ke generování paprsku slouží v opt. systému nejčastěji laserová dioda, přičemž úzký paprsek je směrován do přijímače, kde je zpravidla elektronicky srovnávána intenzita vyslaného a po průchodu atmosférou zeslabeného paprsku. Délka sondovaného vzorku ovzduší bývá zpravidla desítky metrů. Jinou skupinu tvoří měřiče dohlednosti, které měří
dopředný rozptyl záření, tzv. forward scatterometry. Viz též
měření dohlednosti,
vztah Allardův.
▶
transmittance function
doplňková funkce k
absorpční funkci. Vyjadřuje poměr velikosti
radičního toku, který při průchodu uvažovanou atmosférickou vrstvou není absorbován, ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího.
▶
transosonde
syn. transosonda –
radiosonda sloužící k
horizontální sondáži atmosféry nad rozsáhlými oblastmi zemského povrchu, hlavně nad oceány. Měří
tlak,
teplotu a
vlhkost vzduchu, z její trajektorie se určuje
směr a
rychlost větru. Speciální transoceánské sondy měří navíc i koncentraci
ozonu a
bilanci záření. Podle účelu se transoceánské sondy dělí na sondy nesené otevřeným balonem a na sondy nesené uzavřeným balonem. Prvé se používají nejčastěji pro lety v hladinách od 300 do 200 hPa. Doba jejich letu zpravidla nepřesahuje 15 dní. Transoceánské sondy s uzavřeným balonem pracují až stovky dní, během nichž vykonají někdy i několik desítek obletů Země. Používají se hlavně při zkoumání
všeobecné cirkulace atmosféry. Letové hladiny těchto sond se pohybují od 700 do 10 hPa a vzdálenost mezi sondami v horiz. směru bývá kolem 1 000 km. Informace z transoceánské sondy se přijímají pozemními
aerologickými stanicemi do vzdálenosti 8 000 km od sondy. Pro přenos signálů se v současné době používají telekomunikační družice.
▶
transparency
propustnost daného prostředí pro viditelné elmag. záření (světlo). Viz též
propustnost atmosféry.
▶
transparent air
vzduch s dobrou až
výbornou dohledností (desítky až stovky km), umožňující rozeznat i značně vzdálené předměty a terénní tvary. Ve stř. Evropě se jedná nejčastěji o
arktický vzduch nebo mořský
vzduch mírných šířek po přechodu
studené fronty. Průzračný vzduch se též udržuje nad
inverzní vrstvou při výrazné
inverzi teploty vzduchu. Viz též
vzduch čistý.
▶
transpiration
syn. výpar fyziologický –
výpar vody prostřednictvím živých organizmů, především v souvislosti s látkovou výměnou neboli metabolismem; v
bioklimatologii se proto transpirace označuje též jako produktivní výpar. Hlavní podíl transpirace připadá na rostliny, probíhá však i na povrchu těl živočichů, včetně lidského těla. Na rozdíl od
evaporace, do níž zahrnujeme i přímo vypařenou část vody z
intercepce srážek, závisí intenzita transpirace nejen na fyz. podmínkách prostředí, nýbrž i na vnitřním fyziologickém stavu rostlin, popř. živočichů. Viz též
potenciální výpar,
skutečný výpar,
evapotranspirace,
radioatmometr.
▶
transport of air pollution
▶
trapping
jeden z
tvarů kouřové vlečky, který se vzhledově podobá
zadýmování; při odrážení kouřové vlečky za slabého až mírného proudění se však
exhalace několikanásobně odrážejí mezi povrchem země a spodní hranicí výškové
inverze teploty vzduchu. Od zadýmování se liší hlavně původem a dobou trvání. Při odrážení kouřové vlečky bývá při zemi
teplotní zvrstvení ovzduší blízké indiferentnímu.
Zadržující vrstva může být dosti vysoko nad zdrojem exhalací a její poloha někdy souvisí s dolní hranicí
subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku. V chladné roční době se situace příznivé pro odrážení kouřové vlečky udržují někdy i po více dnů, takže v průmyslových oblastech může dojít k mimořádnému znečištění ovzduší, neboť všechny druhy zdrojů znečištění se nalézají pod
inverzní vrstvou.
▶
tree-ring climatology
odvětví
klimatologie zabývající se vztahy mezi vývojem dřevin a
klimatem. Studium přírůstkových kruhů (letokruhů) v kmenech stromů přispívá k poznání
změn a
kolísaní klimatu v minulosti a k zjišťování
klimatických cyklů.
▶
Triassic
nejstarší geol. perioda
mezozoika (druhohor), zahrnující období před 252 – 201 mil. roků. Oproti konci
paleozoika se podstatně snížila druhová rozmanitost vlivem předchozího velkého vymírání. Během triasu došlo k rozestupování kontinentů dosud tvořících Pangeu. Objevili se první dinosauři, kteří ovládli následující periodu
jura.
▶
Tricker arcs
velmi vzácný
halový jev v podobě oblouků, jež vytvářejí tvar písmene X a vybíhají z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá
protislunci. Představují obdobu
Greenlerových oblouků, ale ve srovnání s nimi jsou menší a užší.
▶
triple point
syn. trojbod – v termodynamice jediný bod na
fázovém diagramu, který je společný všem křivkám rozhraní mezi jednotlivými fázemi. Udává tedy podmínky, za nichž jsou v rovnováze fáze plynná, kapalná i pevná, přičemž systém nemá žádný stupeň volnosti. V meteorologii se s ním setkáváme především v souvislosti s fázemi vody. Odpovídá mu pak teplota 273,16 K (0,01 °C) a
tlak vodní páry 611,7 Pa (6,117 mbar). Jedině za těchto podmínek může nastat rovnovážný stav mezi
vodní párou, kapalnou vodou a ledem.
▶
triple point
zřídka užívané syn.
bod trojný.
▶
tropical air
vzduchová hmota, vymezená
geografickou klasifikací vzduchových hmot, s
ohniskem vzniku vzduchové hmoty po celý rok v tropech a v
subtropických anticyklonách, v létě pak i nad již. částmi pevnin mírných šířek. Jeho výskyt je typický celoročně pro
tropické klima, v teplé části roku pro
subtropické klima, v chladné části roku dané polokoule pro
subekvatoriální klima. Tropický vzduch se vyznačuje obecně velkým
zakalením atmosféry a zmenšenou
dohledností. Pokud pronikne do stř. Evropy, je po celý rok teplý. V zimě se zde může vyskytnout jeho pevninský typ, který sem pronikne ze sv. Afriky nebo Arabského poloostrova. Podstatně častější je pak v létě, kdy sem proudí i z východní Evropy a z Balkánského poloostrova. Má obvykle velmi nízkou
relativní vlhkost. Mořský tropický vzduch původem ze Středozemí či z oblasti Azorských ostrovů proniká do stř. Evropy zpravidla jen krátce po přední straně
brázdy nízkého tlaku vzduchu a v ní ležící
zvlněné fronty. Vyznačuje se naopak vysokou relativní a především
měrnou vlhkostí vzduchu a může přinášet vydatné srážky.
▶
tropical air fog
advekční mlha tvořící se v mořském
tropickém vzduchu při jeho rychlejším postupu do vyšších zeměp. šířek v
teplých sektorech cyklon na
polárních frontách čili při pronikání teplejšího vzduchu nad chladnější povrch. Průvodním jevem této mlhy bývá
mrholení,
vrstevnatá oblačnost a především silný vítr. Vzniká mimo
atmosférické fronty a je tedy druhem
mlhy uvnitř vzduchové hmoty. Udržení mlhy při silném větru je podmíněno velkou
stabilitou tropického vzduchu.
▶
tropical climate
1. souborné označení pro horké klima tropických šířek, tedy klima suchých tropů (horké
suché klima) i vlhkých tropů (
tropické dešťové klima, resp.
ekvatoriální klima a
subekvatoriální klima);
2. např. v
Alisovově klasifikaci klimatu označení pro klima té části tropů, kde po celý rok převládá
tropický vzduch.
▶
tropical climate
označení pro horké podnebí trop. šířek, tedy podnebí suchých i vlhkých tropů. V
Köppenově klasifikaci podnebí se podle srážk. poměrů rozlišuje
podnebí tropického dešťového pralesa (Af),
podnebí monzunové (Am) a
podnebí savanové (AwJ. V
Alisovově klasifikaci podnebí 'je pojem p. t. zúžen na podnebí trop. pásma, v němž po celý rok převládá
tropický vzduch. Rozlišují se 4 typy p. t.: kont. (pevn.), maritimní (moř.), vých. okrajů oceán. anticyklon a záp. okrajů oceán. anticyklon.
▶
tropical cyclone
cyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z
tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci
konvektivních bouří, poklesu tlaku vzduchu ve
středu cyklony a zesilování
cyklonální cirkulace. Oproti
mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký
horizontální tlakový gradient ve spodní
troposféře způsobuje vysokou
rychlost větru. Dalšími nebezpečnými projevy jsou
vzdutí způsobené bouří, intenzivní srážky a případný výskyt
tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti
přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je
tropická deprese, druhým
tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení:
hurikán,
cyklon,
tajfun, případně
baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik
oka tropické cyklony. Po dalším zesílení může intenzita tropické cyklony přechodně poklesnout v důsledku
cyklu obměny stěny oka.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení
výstupných pohybů vzduchu a horiz. proudění, prostřednictvím
kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává
výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství
latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje
Světová meteorologická organizace prostřednictvím
regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou
tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též
dráhy cyklon,
pás srážkový,
cordonazo,
meteorologie tropická,
půlkruh nebezpečný,
stupnice Saffirova–Simpsonova,
willy-willy.
▶
Tropical Cyclone Advisory Centre
(TCAC, z angl.
Tropical Cyclone Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy
ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám,
světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o polohu, předpovídaný směr a rychlost postupu, maximální přízemní vítr a tlak vzduchu ve středu
tropických cyklon.
▶
tropical depression
1. první stadium
tropické cyklony, vyznačující se uzavřenou cirkulací, přičemž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru nepřesahuje 17 m.s
–1;
2. nepřesné označení libovolné
cyklony tropického původu.
▶
tropical disturbance
rozsáhlá skupina
konvektivních bouří v tropických, popř. subtropických oblastech, která se v poli proudění neprojevuje uzavřenou
cyklonální cirkulací. Vzniká často v týlu
vln ve východním proudění a za určitých podmínek se z ní může vyvinout
tropická cyklona. Tropická porucha nemusí být vyjádřena na
přízemní synoptické mapě. Na snímcích z
meteorologických družic je charakterizována izolovanými systémy
uspořádané konvekce. Tropická porucha mívá obvykle průměr 200 až 600 km a zachovává si své vlastnosti více než 24 hodin.
▶
tropical easterlies
nepoužívané označení pro
pasáty.
▶
tropical jet stream
syn. proudění tryskové tropické –
tryskové proudění na sev. polokouli v blízkosti rovníku. Má vých. směr, a proto se někdy označuje termínem „rovníkový východní jet stream“. Bývá součástí letního
stratosférického tryskového proudění, je nejvýraznější od června do srpna. Jeho osa bývá ve výšce 20–30 km a nevzdaluje se od rovníku více než 15–20°. Rovníkové tryskové proudění se vyskytuje především nad již. Arábií, Afrikou, Indií a rovníkovými oblastmi Tichého oceánu. V šířkovém směru má rovníkové tryskové proudění relativně malý rozsah.
▶
tropical meteorology
část meteorologie zabývající se zvláštnostmi vývoje atm. procesů v tropické oblasti, která je přibližně vymezená na severu obratníkem Raka a na jihu obratníkem Kozoroha. Poznatky tropické meteorologie vycházejí jednak ze systematických měření
pozemních meteorologických stanic, zejména ale z družicových a radarových měření, a také z výsledků expedičních měření, jako např. YOTC, TACE a TROPICSS. Hlavními objekty výzkumu tropické meteorologie jsou tropické cirkulační systémy a jejich
oscilace (
pasátová a
monzunová cirkulace,
Walkerova cirkulace a
jižní oscilace,
vlny ve východním proudění,
tropické cyklony,
intertropická zóna konvergence) a vzájemná vazba mezi tropickou a vnětropickou cirkulací i mezi cirkulacemi obou polokoulí.
▶
Tropical Moist Climate
v
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních
klimatických pásem, označené písmenem A. Obecně
tropické klima oblastí s velkou
humiditou klimatu, kde se celoročně nebo sezonně vyskytují
tropické deště. Průměrná teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci neklesá pod 18 °C, přičemž
roční chod teploty vzduchu je často zanedbatelný. Prům. roč.
úhrn srážek dosahuje i několik tisíc milimetrů, přičemž podle
srážkového režimu rozeznáváme čtyři
klimatické typy: celoročně vlhké
klima tropického dešťového pralesa (Af) a tři typy střídavě vlhké, tj. tropické
monzunové klima (Am) a
klima savany s
obdobím sucha v zimě (Aw), ojediněle v létě (As) dané polokoule. Výrazný je
denní chod meteorologických prvků, což platí především pro srážky. Tropické dešťové klima může být též označeno jako
megatermické klima, naopak termín
ekvatoriální klima je v této souvislosti nepřesný.
▶
tropical monsoon
monzun v tropických oblastech s
monzunovým klimatem, kde je proudění vzduchu ovlivňováno nejen
monzunovou cirkulací mezi oceánem a pevninou, nýbrž i sezonním pohybem
intertropické zóny konvergence, a tím i změnou směru
pasátů, s nimiž v některých oblastech tropické monzuny splývají. I z těchto důvodů přináší letní tropický monzun obecně větší
monzunové srážky než
mimotropický monzun. Tropické monzuny jsou nejsilněji vyvinuty v oblasti Indického oceánu.
▶
tropical night
noc, v níž
minimální teplota vzduchu neklesla pod 20,0 °C. Toto vymezení je užíváno v Česku i v dalších zemích, v mezinárodní komunitě se nicméně za tropickou noc považuje pouze taková noc, kdy minimální teplota vzduchu zůstala nad uvedenou prahovou hodnotou. Časové vymezení hodnocené části dne není jednotné, v Česku se tradičně uvažuje období mezi
klimatologickými termíny ve 21 h předchozího dne do 7 h daného dne.
Charakteristický den, kdy se tropická noc vyskytla, označujeme jako den s tropickou nocí. Viz též
den tropický.
▶
tropical rain
vydatné srážky v tropických oblastech; vázané na
intertropickou zónu konvergence, jejíž pohyb způsobuje
roční chod tropických dešťů, který je hlavním kritériem rozlišení typů
tropického klimatu. Pouze v
klimatu tropického dešťového pralesa se tropické deště vyskytují celoročně, někdy se dvěma maximy ve formě
rovnodennostních dešťů. V ostatních oblastech jsou koncentrovány do delšího nebo kratšího
období dešťů, což platí především pro oblasti s tropickým
monzunovým klimatem. Tropické deště jsou provázeny silnými
bouřkami a na pevnině mají výrazný
denní chod s maximem v odpoledních hodinách. Viz též
pól dešťů,
extrémy srážek.
▶
tropical storm
1. druhé stadium vývoje
tropické cyklony, ve kterém desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti
přízemního větru dosahuje hodnot mezi 17 a 33 m.s
–1. Tropická bouře se vyznačuje dobře organizovanými
srážkovými pásy, přičemž
konvekce se zpravidla koncentruje do blízkosti jejího středu;
2. nepřesné označení libovolné tropické
atmosférické poruchy.
▶
tropical-rain-forest climate
v
Köppenově klasifikaci klimatu typ
tropického dešťového klimatu, označovaný Af, s celoročně vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a rovnoměrným rozdělením srážek během roku, přičemž ani v nejsušším měsíci neklesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm.
Tropické deště zde mohou mít dvě maxima ve formě
rovnodennostních dešťů. Tento
klimatický typ poskytuje nejpříhodnější podmínky pro růst vegetace na Zemi. V
Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá
ekvatoriální klima.
▶
tropical-rain-forest climate
podnebí s trvale vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a vysokými roč. úhrny atm. srážek. Vyznačuje se poměrně jednotvárným charakterem počasí, takže počasí jednotl. dní vystihuje dostatečně ráz podnebí. V tomto podnebí jsou příznivé podmínky pro existenci trop. dešťového pralesa. Podle W. Köppena je toto podnebí, označované Af, typem trop. dešť. podnebí se srážkami rovnoměrně rozdělenými během roku. Prům. teplota vzduchu nejstudenějšího měsíce je vyšší než 18 °C, prům. úhrn srážek nejsuššího měsíce je 60 mm.
▶
tropical-savanna climate
tropické podnebí s dlouhou suchou zimou, poměrně krátkým deštivým létem a vysokými teplotami vzduchu po celý rok. Charakteristickou rostlinnou formací jsou savany, tvořené travinami, místy s křovinami a skupinami stromů. Vyskytuje se ve značné části trop. Afriky, v Indii na plošině Dekan, v jv. Asii, v sev. Austrálii, v Jižní Americe, zejm. již. od Amazonky. V Köppenově klasifikaci podnebí je p. s. nazýváno periodicky suchým podnebím savan (Aw), jinými autory jako podnebí pasátové. V Alisovově klasifikaci podnebí mu odpovídá podnebí rovníkových monzunů.
▶
tropopause
1. přechodná vrstva oddělující níže ležící
troposféru od výše ležící
stratosféry. Jen zřídka je to hladina přímého přechodu troposféry ve stratosféru. V literatuře se pod tropopauzou obvykle rozumí spodní hladina této vrstvy, která může mít tloušťku několika set m až po tři km, popř. i více. Někdy se také chybně ztotožňuje s hladinou, v níž byla dosažena nejnižší teplota v horní troposféře. Definice tropopauzy je přijata
Světovou meteorologickou organizací jako konvenční tropopauza. Výška tropopauzy závisí na zeměp. šířce, roč. době a na vlastnostech
vzduchové hmoty. V závislosti na zeměp. šířce nabývá tropopauza tyto prům. hodnoty výšky a teploty: v oblasti okolo pólu 7 až 9 km a –50 °C, v mírných zeměp. šířkách 10 až 12 km a –56 až –60 °C, nad rovníkem 16 až 18 km a –80 °C a nižší. Prům. výška a teplota tropopauzy nad územím ČR je 10,9 km a –58,8 °C. Výška tropopauzy závisí i na rozložení
tlaku vzduchu v troposféře. Nad
cyklonami se tropopauza snižuje, nad
anticyklonami zvyšuje. Někdy se nad sebou vyskytuje více vrstev splňujících kritéria tropopauzy. Pak se rozlišuje první a druhá tropopauza anebo se hovoří o
listovitosti tropopauzy.
2. hladina, v níž
potenciální vorticita nabývá určité hodnoty, na severní polokouli se obvykle volí 1,5 nebo 2 tzv. jednotky potenciální vorticity (Potential vorticity unit, PVU, 1 PVU = 10
-6 m
2 s
-1 K kg
-1). Přesná hodnota není stanovena. V tomto případě se hovoří o tzv. dynamické tropopauze a používá se hlavně v
dynamické meteorologii. Viz též
protržení tropopauzy,
vlna tropopauzy.
▶
tropopause folding
trychtýř tropopauzy výrazné snížení
tropopauzy tvarem připomínající nálevku, které vzniká nad hlubokou a málo pohyblivou
cyklonou. Jedná se o proces, kdy se stratosférický vzduch dostává do
troposféry. Obvykle se část tohoto vzduchu vrací do
stratosféry a část zůstává v troposféře. Důležitý proces výměny plynů mezi dolní stratosférou a troposférou.
▶
tropopause chart
synoptická mapa, do níž je zakreslen
tlak vzduchu v
tropopauze nebo nadm. výšky (topografie) tropopauzy a teploty vzduchu v ní. Analyzovaná mapa obsahuje
izobary nebo
izohypsy tropopauzy a
izotermy v ní. Někdy se do mapy tropopauzy zakreslují i údaje o
maximálním větru. Viz též
tropopauza.
▶
tropopause topography chart
▶
tropopause wave
zvlnění
tropopauzy vyvolané vert. pohyby vzduchu v souvislosti s výraznou cyklonální činností, která může vést i k
protržení tropopauzy. Současně se změnami výšky tropopauzy při přesunu
cyklon a
anticyklon v atmosféře se mění i teplota v hladině tropopauzy a nad ní, tj. ve spodní části
stratosféry, a to tak, že při nízké tropopauze se její teplota zvyšuje, při vysoké snižuje.
▶
troposphere
spodní část
atmosféry Země, vymezená při
vertikálním členění atmosféry podle
vertikálního profilu teploty vzduchu. Charakteristickým rysem troposféry je všeobecné ubývání teploty vzduchu s výškou v průměru o 0,65 °C na každých 100 m výšky. V troposféře jsou soustředěny přibližně 3/4
hmotnosti atmosféry. Vyskytuje se v ní téměř veškerá voda obsažená v atmosféře. Proto je troposféra oblastí vzniku
mlh, nejdůležitějších
druhů oblaků, bouřkové činnosti, vzniku a vypadávání atm.
srážek. Je oblastí neustálého vert. promíchávání vzduchu. Rychlost proudění vzduchu v troposféře obvykle s výškou roste a maxima dosahuje v blízkosti
tropopauzy, která je horní hranicí troposféry. Troposféra sahá nad rovníkem do výšky 16 až 18 km, nad póly 7 až 9 km. Ve stř. zeměp. šířkách je prům. výška troposféry 11 km, mění se v závislosti na roč. době (v zimě dosahuje níže než v létě) a na
celkové povětrnostní situaci (v
cyklonách je níže než v
anticyklonách). V troposféře rozlišujeme ještě
přízemní vrstvu, která je součástí
mezní vrstvy, popř. ji dělíme na troposféru spodní, sahající u nás přibližně do 2 km, střední, ležící mezi výškami 2 až 7 km, a horní mezi 7 km a spodní hranicí tropopauzy. Horní hranici troposféry zjistili v r. 1902 nezávisle na sobě franc. meteorolog P. L. Teisserenc de Bort a Němec R. Assmann.
▶
trough
pásmo s nižším tlakem vzduchu zhruba rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma
pásy vysokého tlaku vzduchu a v průběhu roku se přesouvá na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. Takovým pásmem je např. rovníkový pás nízkého tlaku vzduchu, nazývaný též
rovníková deprese, a pásy nízkého tlaku vzduchu v subpolárních oblastech obou polokoulí. V subpolárních pásech nízkého tlaku vzduchu se nacházejí jednotlivé
cyklony.
▶
trough line
na
synoptické mapě čára uvnitř
brázdy nízkého tlaku vzduchu, podél níž dochází ke sbíhavosti
proudnic. Jestliže je brázda nízkého tlaku tvořena přibližně rovnoběžnými
izobarami, resp.
izohypsami, je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu zároveň čárou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. čárou nejmenšího
geopotenciálu na
výškových mapách. Jestliže je
brázda tvaru V, potom je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu spojnicí míst s maximálním
cyklonálním zakřivením izobar, resp.
izohyps. V mělkých brázdách ve tvaru otevřeného písmene U je často určení osy brázdy nízkého tlaku vzduchu obtížné.
▶
trough of low pressure
tlakový útvar, který se na
meteorologické mapě projevuje jako oblast nižšího
tlaku vzduchu bez uzavřených
izobar či
izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi vyššího tlaku vzduchu nebo může být částí
cyklony. Bývá vyjádřena buď izobarami, popř. izohypsami se slabým
cyklonálním zakřivením (mělká brázda nízkého tlaku vzduchu), nebo izobarami, popř. izohypsami ve tvaru písmene V (hluboká brázda nízkého tlaku vzduchu neboli
brázda tvaru V). V brázdě nízkého tlaku vzduchu můžeme vyznačit
osu brázdy, na které je cyklonální zakřivení
izolinií maximální a podél níž se vyskytuje horiz.
konvergence proudění. Tato konvergence má za následek
výstupné pohyby vzduchu podporující vznik oblačnosti, popř. srážek. V brázdě nízkého tlaku vzduchu zpravidla leží
atmosférická fronta. Viz též
hřeben vysokého tlaku vzduchu.
▶
trowal
označení používané v kanadské met. službě pro
jazyk teplého vzduchu ve vyšších vrstvách ovzduší nad
okluzní frontou.
▶
true daily (diurnal) mean of meteorological element
prům. denní hodnota
meteorologického prvku stanovená integrací průběžně pozorovaných nebo plynule registrovaných hodnot tohoto prvku za 24 hodin. Lze ji např. určit graf. planimetrováním. V praxi se nejčastěji určuje jako průměr vypočtený z 24 hodinových pozorování vykonaných během jednoho dne.
▶
true wind
vektor
rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené se zemským povrchem. Viz též
vítr zdánlivý.
▶
tuba
(tub) – jedna ze
zvláštností oblaku podle mezinárodní
morfologické klasifikace oblaků. Je definována jako oblačný sloup nebo obrácený oblačný kužel (nálevka) vycházející ze
základny oblaku. Je příznakem kondenzace vodní páry v silném víru (
tornádu nebo jiné
trombě). Vyskytuje se u
druhu cumulonimbus, velmi zřídka i u druhu
cumulus.
▶
tundra climate
v
Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ
sněhového klimatu, označovaný ET. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci sice nedosahuje 10 °C, avšak přesahuje 0 °C, takže se zde nevytváří stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Existence krátkého a chladného léta umožňuje růst typické vegetace, tvořené mechy, lišejníky, travinami, případně křovinami. Tundru najdeme v polárních oblastech spíše v blízkosti oceánu, který sice snižuje letní teplotu vzduchu, nicméně zima zde bývá často mírnější než v případě
boreálního klimatu. Totéž platí pro tzv. alpinskou tundru ve vysokých horách, která se zpravidla vyznačuje větší
humiditou klimatu. C. W. Thornthwaite uvádí pro tundru hodnoty
potenciálního výparu 143–285 mm za rok. Viz též
klasifikace klimatu Thornthwaiteova,
klima periglaciální,
klima horské.
▶
tundra climate
podnebí stud. pásma s podmínkami pro tundrovou vegetaci, skládající se z mechů, lišejníků, travin a místy křovin. Je příliš studené pro růst stromů, ale nevytváří se v něm stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Velké plochy zaujímá dlouhodobě zmrzlá půda. Názory na již. hranici tundry nejsou jednotné. P. t. se vyznačuje dlouhou drsnou zimou s prům. lednovou teplotou vzduchu od –5 do –35 °C. Léto je krátké a chladné, prům. teplota nejteplejšího měsíce je 0 až 12 °C. Prům. roční úhrn srážek je kolem 200 mm, převažuje velká oblačnost. V Köppenově klasifikaci podnebí je p. t., označované ET, typem sněžného podnebí s prům. teplotou vzduchu nejteplejšího měsíce 10 až 0 °C. W. Thornthwaite používá termín „tundra" pro podnebí oblastí s potenciální evapotranspirací 14,2 až 28,5 cm za rok.
▶
turbopause
tenká přechodová vrstva
atmosféry Země, oddělující níže ležící
turbosféru od
difuzosféry. Je prakticky totožná s
homopauzou. Výška turbopauzy uváděná v literatuře se liší u různých autorů a pro různé další podmínky v rozmezí od 90 do 120 km.
▶
turbosphere
spodní část
atmosféry Země, v níž je vzduch promícháván
turbulencí, která zabraňuje vytvoření
difuzní rovnováhy, takže se s výškou nemění
složení ovzduší, pokud jde o hlavní složky vzdušné plynné směsi. Turbosféra se rozprostírá od zemského povrchu do výšky asi 100 km a je od výše ležící
difuzosféry oddělena
turbopauzou. Turbosféra se prakticky shoduje s
homosférou, podobně jako difuzosféra s
heterosférou.
▶
turbulence
obecně fyz. jev, jehož podstata spočívá v existenci nepravidelných vírových pohybů v proudící tekutině, které se v dané době projevují turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. Proudění tekutin nabývá turbulentního charakteru, převýší-li poměr v něm působících setrvačných a vazkých sil, představující
Reynoldsovo číslo, určitou kritickou hodnotu. Z met. hlediska jde o turbulenci v proudícím vzduchu v zemské atmosféře, kde rozměry turbulentních vírů dosahují velikosti od několika mm do stovek m. Označíme-li
po řadě
x–ovou,
y–ovou a
z–ovou složku rychlosti proudění, potom v případě turbulentního proudění platí
kde
jsou časově zprůměrované složky okamžité rychlosti proudění, zatímco
jsou složky turbulentních fluktuací, jejichž stř. hodnoty se rovnají nule, tj.
V met. praxi se obvykle používá průměrování přes časový interval kolem deseti minut, který bývá dostatečně dlouhý k tomu, aby se odfiltrovaly turbulentní fluktuace a zároveň ještě zpravidla nedochází ke shlazení meteorologicky významných časových změn rychlosti proudění. Turbulence v atmosféře je těsně spjata s
nárazovitostí větru, působí promíchávání vzduchu a
turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých
znečišťujících příměsí. Viz též
intenzita turbulence,
výměna turbulentní,
promíchávání turbulentní,
difuze turbulentní,
spektrum turbulentních vírů,
proudění turbulentní,
tok turbulentní,
akcelerometr.
▶
turbulence energy
syn. energie turbulentní – střední (časově průměrovaná)
kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Označíme-li po řadě turbulentní fluktuace
x-ové,
y-ové a
z-ové složky
rychlosti proudění potom energii turbulence vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu vyjádříme jako
kde pruh nad veličinou vyjadřuje časové zprůměrování. Viz též
turbulence.
▶
turbulence intensity
1. v teorii turbulence poměr směrodatné odchylky krátkoperiodických fluktuací podélné, resp. příčné, resp. vertikální složky
rychlosti větru k velikosti zprůměrované horizontální rychlosti větru. Její přesné určení v praxi závisí na frekvenci snímání okamžité rychlosti větru (typicky 1 s) a délce průměrovaného intervalu (typicky 10 min).
2. pojem užívaný v
letecké meteorologii. Intenzita turbulence je mírou silových účinků turbulentních pohybů vzduchu na letící letadlo („přetížení letadla"). Je měřena akcelerometry nebo akcelerografy, které mohou měřit i registrovat velikosti zrychlení udělované turbulencí letadlu, a vyjadřuje se v násobcích
tíhového zrychlení (
n). V případě hodnot
n menších než 0,2 mluvíme o slabé
turbulenci, při hodnotách od 0,2 do 0,5 jde o mírnou turbulenci, od 0,5 do 1,0 o silnou turbulenci a nad 1,0 o extrémní turbulenci.
▶
turbulence inversion
vertikálně obvykle nepříliš mohutná
teplotní inverze překrývající
směšovací vrstvu. Výchozí situací pro vznik této inverze je stabilní
teplotní zvrstvení ovzduší. Jestliže ve vrstvě vzduchu přiléhající k zemskému povrchu nastane silné
turbulentní mísení, vytvoří se v této vrstvě
vertikální teplotní gradient blízký adiabatickému. Přitom nad směšovací vrstvou zůstává přibližně zachován původní
vertikální profil teploty vzduchu. Tím v oblasti horní hranice vrstvy směšování vznikne vrstva s inverzí teploty. Patří mezi
výškové inverze. Viz též
turbulence.
▶
turbulence kinetic energy
▶
turbulence spectrum
syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže
Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též
turbulence.
▶
turbulent boundary layer
▶
turbulent cloud
oblak, který vznikl bez vlivu
uspořádané konvekcepouze následkem turbul. pohybů ve vzduchu, jehož stav je blízký stavu
nasycení vod. párou.
▶
turbulent condensation
označení pro
kondenzaci vodní páry, ke které dochází ve vzduchu blízkém stavu
nasycení následkem neuspořádaných vert. turbulentních pohybů. Turbulentní kondenzací mohou vznikat turbulentní oblaky. Při pokročilém matematickém modelování procesů
oblačné mikrofyziky je i tento proces součástí
parametrizace nukleace vody.
▶
turbulent conductivity
formálně zavedený pojem podle analogie s molekulární vodivostí. Zatímco molekulární vodivost v plynech je podmíněna neuspořádaným pohybem molekul, v případě turbulentní vodivosti se jedná o přenos tepelné energie
turbulentním promícháváním v atmosféře. Kvantitativní mírou turbulentní vodivosti může např. být
koeficient turbulentní difuze nebo
koeficient turbulentní výměny.
▶
turbulent diffusion
atm. děj, při kterém se částice původně shromážděné v daném objemu vzduchu rozptylují (zmenšuje se jejich koncentrace) působením turbulentních (vírových) pohybů různých měřítek. Intenzita turbulentní difuze je proměnlivá a závisí na vzniku a vývoji turbulentních pohybů. Ty jsou podmíněny buď mech. příčinami, např. při turbulentním obtékání vzduchu kolem překážek a nad drsným povrchem, nebo termicky při vzniku tepelně podmíněných vírových pohybů nad přehřátým nebo tepelně nehomogenním povrchem. Viz též
rovnice difuze,
rozptyl příměsí v ovzduší,
turbulence,
koeficient turbulentní difuze.
▶
turbulent diffusion coefficient
podíl
koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř.
znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k nejužívanějším charakteristikám
turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami
turbulentního a vazkého
laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického
koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem
koeficientu teplotní vodivosti. Viz též
koeficient difuze zobecněný.
▶
turbulent exchange
vzájemná výměna makroskopických
vzduchových částic probíhající mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v proudícím vzduchu a působená
turbulentním promícháváním. Turbulentní výměna vytváří v atmosféře
turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých
znečišťujících příměsí. Viz též
turbulence,
koeficient turbulentní výměny.
▶
turbulent flow
v meteorologii proudění vzduchu, v němž se vyskytují nepravidelné turbulentní víry a fluktuace rychlosti. Při turbulentním proudění pronikají z jedné vrstvy do druhé nejen jednotlivé molekuly, ale i makroskopické
vzduchové částice. Proudění bez turbulentních vířivých pohybů nazýváme
prouděním laminárním. V reálné atmosféře je proudění zpravidla turbulentní. Viz též
turbulence.
▶
turbulent flux
množství dané veličiny (v meteorologii nejčastěji tepla, vodní páry, hybnosti, různých
znečišťujících příměsí apod.), transportované za jednotku času přes jednotkovou plochu v důsledku
turbulentního promíchávání vzduchu.
▶
turbulent inversion
vertikálně obvykle nepříliš mohutná
teplotní inverze překrývající
směšovací vrstvu. Výchozí situací pro vznik této inverze je stabilní
teplotní zvrstvení ovzduší. Jestliže ve vrstvě vzduchu přiléhající k zemskému povrchu nastane silné
turbulentní mísení, vytvoří se v této vrstvě
vertikální teplotní gradient blízký adiabatickému. Přitom nad směšovací vrstvou zůstává přibližně zachován původní
vertikální profil teploty vzduchu. Tím v oblasti horní hranice vrstvy směšování vznikne vrstva s inverzí teploty. Patří mezi
výškové inverze. Viz též
turbulence.
▶
turbulent mixing
promíchávání vzduchu v
turbulentním proudění. Nejvýrazněji se uplatňuje v
mezní vrstvě atmosféry, kde je rozhodujícím činitelem při vert. transportu vodní páry, tepla a hybnosti. Turbulentní promíchávání v atmosféře se zvětšuje s rostoucí
rychlostí větru a s klesající
stabilitou atmosféry, v blízkosti zemského povrchu bývá silně ovlivňováno jeho
drsností. Ve
volné atmosféře se významné turbulentní promíchávání může vyskytovat zejména ve vrstvách s výrazným
vertikálním střihem větru a s instabilním
teplotním zvrstvením.
▶
turbulent spectrum
syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže
Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též
turbulence.
▶
turbulent transfer
syn. transport turbulentní – v atmosféře přenos jednotlivých veličin (tepla, vodní páry, hybnosti,
znečišťujících příměsí apod.) působený
turbulentním promícháváním vzduchu. Viz též
turbulence,
výměna turbulentní.
▶
turbulent transport
syn. transport turbulentní – v atmosféře přenos jednotlivých veličin (tepla, vodní páry, hybnosti,
znečišťujících příměsí apod.) působený
turbulentním promícháváním vzduchu. Viz též
turbulence,
výměna turbulentní.
▶
turbulent viscosity
syn. tření turbulentní, tření virtuální, viskozita turbulentní – v meteorologii vnitřní tření v proudícím vzduchu vznikající následkem statisticky náhodných a
turbulencí podmíněných přemísťování makroskopických
vzduchových částic napříč převládajícího směru proudu. Projevuje se silami působícími tečně k vrstvám proudícího vzduchu. Vztáhneme-li tyto tečné síly k jednotkové ploše, mluvíme o turbulentních
tečných neboli Reynoldsových
napětích. Z fyz. hlediska je turbulentní tření spjato s
turbulentním přenosem hybnosti proudícího vzduchu, např. v
mezní vrstvě atmosféry směrem dolů, což kompenzuje zanikání hybnosti vnějším třením proudícího vzduchu o zemský povrch. Viz též
tření v atmosféře,
síla tření.
▶
twilight
přechodná doba mezi dnem a nocí nebo mezi nocí a dnem, kdy je Slunce za
geometrickým obzorem. Zemský povrch je za soumraku osvětlován pouze slunečním
světlem rozptýleným ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, a to ještě po západu Slunce, tedy za večerního soumraku nebo již před východem Slunce, tj. za ranního soumraku neboli za
svítání. Čím je Slunce níže pod obzorem a osvětluje menší část zemské atmosféry, tím je osvětlení zem. povrchu slabší. Podle toho rozlišujeme soumrak
občanský,
námořní (nautický) a
astronomický. Při polohách Slunce pod 18° pod horizontem soumrak zaniká, rozptýlené sluneční světlo již není na obloze patrné a jedná se pak o astronomickou noc. Délka soumraku závisí na úhlu, který svírá zdánlivá sluneční dráha s obzorem, a proto se soumrak prodlužuje se zeměp. šířkou a na dané rovnoběžce také v obdobích blíže ke
slunovratům. Intenzita světla se při soumraku nemění jen s polohou Slunce pod horizontem, nýbrž závisí i na výskytu
oblačnosti,
srážek, na
vlhkosti vzduchu apod. Viz též
barvy soumrakové,
oblouk soumrakový,
oblouk protisoumrakový,
spektrum soumrakové.
▶
twilight arc
fotometeor, jenž patří k
soumrakovým barvám. Vytváří jej stín Země a je pozorován na opačné straně obzoru proti zapadajícímu Slunci. Má tvar kruhové úseče a tmavomodrou barvu, často s fialovým nádechem. Nahoře bývá ohraničen nafialovělým pruhem. Oblouk soumrakový poprvé popsal něm. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Okraj soumrakového oblouku bývá při vhodných pozorovacích podmínkách zvýrazněn v podobě
Venušina pásu.
▶
twilight glow
vžité označení pro světelné jevy v atmosféře v období východu a západu Slunce, není-li
obloha zcela zatažena oblaky. Červánky jsou pozorovatelné v té části oblohy, kde se nachází Slunce. Se zmenšováním výšky Slunce nad obzorem se barva slunečního světla mění postupně ze žluté přes oranžovou na červenou. Zanikají při výšce Slunce asi 5° pod obzorem. Vznikají lomem slunečních paprsků v atmosféře a rozptylem na molekulách vzduchu, částicích prachu apod. Velikost rozptylu se zmenšuje s rostoucí vlnovou délkou procházejícího záření. Červená část slunečního spektra prochází v období západu Slunce atmosférou s menším zeslabením než ostatní části spektra, a proto ve slunečním záření převažuje. Viz též
barvy soumrakové,
modř oblohy.
▶
twilight spectrum
spektrum světla oblohy v době
soumraku.
▶
twister
hovorové označení pro
tornádo (používané především v USA).
▶
two equations models
pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování
mezní vrstvy atmosféry. Ve srovnání s jednoduššími
nularovnicovými a
jednorovnicovými modely je zde
problém uzávěru rovnic
turbulentního proudění řešen prostřednictvím dvou řídicích parametrů, pro něž se v modelu formulují dvě diferenciální rovnice. Těmito dvěma parametry jsou nejčastěji kinetická energie turbulentních fluktuací okamžité rychlosti proudění
k a rychlost disipace (epsilon) této energie. Podle obvyklého značení těchto veličin se pak užívá názvu
modely k-epsilon. Určitou alternativou jsou tzv.
k-omega modely, kde omega představuje míru specifické disipace, vztaženou na jednotkovou kinetickou energii turbulence.
▶
two-theodolite method of upper winds measurement
synchronní
pilotovací měření dvěma
optickými pilotovacími teodolity umístěnými na konci základny s přesně zjištěnými koncovými body. Pomocí délky průmětu základny a čtyř zjištěných úhlových souřadnic, tj. dvou azimutálních a dvou výškových úhlů zaměřovaného pilotovacího prostředku (zpravidla
pilotovacího balonu), se trigonometricky vyhodnocují prostorové souřadnice pilotovacího prostředku jako zákl. parametry pro výpočet
výškového větru. Ve srovnání s
jednopilotáží, poskytuje dvoupilotáž přesnější výsledky, poněvadž nemusí vycházet z předpokladu konstantní
stoupací rychlosti zaměřovaného pilotovacího prostředku.
▶
type of stack plume
syn. typ kouřové vlečky – po počátečním vzestupu
kouřové vlečky závisí její tvar na struktuře
turbulence, tedy nepřímo především na
teplotním zvrstvení ovzduší, rychlosti a vert. profilu proudění vzduchu v
mezní vrstvě atmosféry. Podle velikosti vert. průmětu difuzního úhlu kouřové vlečky, jejího sklonu a symetrie vůči vodorovné rovině v geometrické nebo
efektivní výšce komína se obvykle rozlišuje pět zákl. tvarů kouřové vlečky, z nichž každý odpovídá určitým, navzájem se lišícím met. podmínkám:
přemetání,
vlnění,
čeření,
unášení,
zadýmování. K nim se někdy řadí i
odrážení, což je ovšem spíše
šíření příměsí v atmosféře, které již nemá charakter kouřové vlečky. Mezi charakteristickými typy met. podmínek, a proto i mezi jednotlivými tvary kouřové vlečky, je ve skutečnosti plynulý přechod. Je známo více pokusů o typizaci tvarů kouřové vlečky.
▶
types of refraction of electromagnetic waves
syn. typy refrakce radiovln – podle změn
indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu s výškou se rozlišuje
atmosférická refrakce neboli lom radiovln na kladnou (při vert. gradient indexu lomu vzduchu ∂n / ∂z < 0 m
–1, což odpovídá zakřivení paprsku k povrchu země), zápornou (při ∂n / ∂z > 0 m
–1, což odpovídá zakřivení paprsku od povrchu země) a nulovou (při ∂n / ∂z = 0 m
–1, což odpovídá přímkovému šíření paprsku). V běžných podmínkách převažuje kladná refrakce, která je dále členěna ve vztahu ke standardní a kritické refrakci.
Standardní radioatmosféra předpokládá ∂n / ∂z = –4.10
–8 m
–1, což odpovídá podmínkám standardní (někdy též normální) refrakce, za které pro
efektivní poloměr Země platí R
e = 4/3 R
z. Kritická refrakce nastává při ∂n / ∂z = –15,7 .10
–8 m
–1, kdy je křivost paprsku totožná s křivostí zemského povrchu.
Superrefrakce nastává při ∂n / ∂z < –15,7 . 10
–8 m
–1 a paprsek má velké zakřivení směrem k zemi, takže může nastat i jeho několikanásobný odraz a vytvoření přízemního vlnovodu. Viz též
meteorologie radarová,
refrakce atmosférická.
▶
typhoon
regionální označení plně vyvinuté
tropické cyklony v oblasti sz. Tichého oceánu západně od datové hranice.
Desetiminutová (v USA minutová)
rychlost větru při zemi v něm dosahuje nejméně 33 m.s
–1; pokud dosáhne 67 m.s
–1, mluvíme o
supertajfunu. Na Filipínách se pro tajfun používá označení
baguio.
▶
typification of synoptic situations
systém
synoptických typů, vytvořený na základě denních
synoptických map pro předpovědní, klimatologické a jiné účely. Součástí typizace povětrnostních situací je kalendář uvádějící synop. typy, které se vyskytují v jednotlivých dnech. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější
typizace povětrnostních situací Evropy, označovaná též jako typizace P. Hessa a H. Brezowského. V ČR se nejvíce používají
typizace povětrnostních situací HMÚ a
typizace povětrnostních situací Končka a Reina.
▶
Θ coordinate system
syn. soustava souřadnicová
Θ – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
potenciální teplotu Θ. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izentropické hladině a vert. osa je orientována ve směru nárůstu potenciální teploty. Theta-systém je vhodný pro studium
adiabatických dějů za předpokladu
vertikální stability atmosféry. Viz též
PV thinking.
▶
Θ system
syn. soustava souřadnicová
Θ – pravoúhlá
souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje
potenciální teplotu Θ. Kvazihorizontální osy
x a
y leží ve zvolené
izentropické hladině a vert. osa je orientována ve směru nárůstu potenciální teploty. Theta-systém je vhodný pro studium
adiabatických dějů za předpokladu
vertikální stability atmosféry. Viz též
PV thinking.
